KOPŘIVA, Pavel. Respektovat a být respektován. 2. vyd. Kroměříž: Spirála, 2006, 286 s. ISBN 80-901-8737-4. - nezbytnou podmínkou úspěšné výchovy je láska a respekt - jde o zvnitřnění morálních hodnot - poslušnost a závislost na autoritě jsou špatné (výchova závislá na příkazech, pokynech,

poslušnosti) Hranice - partnerský X mocenský přístup - „Nelze vychovávat autoritativně a pak očekávat, že se děti budou chovat demokraticky.“

(str. 9) - skrytá poselství jsou nevyřčeným vyjádřením vztahu na pozadí řeči - mocenský přístup – autoritativní výchova (několik stupňů) - základem autoritativní výchovy je nerovnost (vztah nadřazenost – podřazenost) - partnerský přístup – demokratická výchova (rovnocennost, respektování, důstojnost) - nezbytné je vymezení hranic – pokud nejsou pevné, dítě ztrácí pocit bezpečí – vyvolává

to nejistotu a úzkost - je důležité tyto hranice stanovit spolu s dětmi

Respekt a úcta k dětem i dospělým - nezraňovat lidskou důstojnost – nedělat jim to, co nechceme, aby dělali nám - přijmout vzájemné odlišnosti – ne horší nebo lepší, ale jiný - všichni máme potřebu „cítit se jako hodnotná lidská bytost“ - základní respekt nesmí být ničím podmiňován - uznání – někoho si vážíme pro to, jaký je - respekt má být i tam, kde si jeden druhého neváží - respekt pomáhá chránit i vlastní důstojnost - naše pocity ovlivňují naše chování - komunikace a zásady správného chování mají být rovnocenné u dětí i dospělých (není to

jiný živočišný druh) - respektující výchova rozvíjí a uspokojuje u dětí potřebu úcty a ukazuje jim správné

chování (respektem je naučíme respektu) Vzpoura, poslušnost – nebo zodpovědnost? - autorita může být vnímána jako moc nebo vliv - autorita ve smyslu vlivu je autoritou přirozenou – někoho si vážím, respektuji ho – on má

na mě vliv, respektuje mě – poskytuje vzor současně s bezpečím - důsledkem uplatňování moci je vzdor nebo poslušnost (mocenský model vztahu: vzdor,

vzpoura, boj o moc, poslušnost = přijetí podřazené role) – jde vlastně o mezilidskou válku

- v boji o moc nejde o správné chování, ale o výhru – a to je špatně! - poslušné je dítě podřídivé, závislé na autoritě, podléhající nátlaku (a takový z něj vyroste

i dospělý) - zodpovědnost má základ ve vnitřně přijatých hodnotách a normách chování (chováme

se tak, i když nás nikdo nevidí)

- mocensky přinucujeme dělat správné věci X partnersky vysvětlíme smysl a důsledky chování

- mocensky se nejvíc chováme k malým dětem, s věkem se to snižuje, ale partnerský způsob bohužel nenarůstá

Neefektivní způsoby komunikace - oprávněné požadavky – některé věci děláme proto, že jsou správné a smysluplné, jiné

neděláme, abychom nikomu neublížili či něco nepoškodili = zvnitřňování norem chování - neefektivní jsou: výčitky, obviňování, poučování, vysvětlování, moralizování, kritika,

zaměření na chyby, lamentace, citové vydírání, zákazy, varování, negativní scénáře a proroctví, nálepkování, pokyny, příkazy, vyhrožování, křik, srovnávání, dávání za vzor, poukazování na vlastní zásluhy, řečnické otázky, urážky, ponižování, ironie, shazování

- 3 důvody používání neefektivní komunikace: 1) naučili jsme se to od našich rodičů, v dětství (sociální učení) 2) emoční stav – negativní emoce blokují schopnost chovat se s nadhledem 3) neznalost jiných způsobů

- mozek vše rozlišuje podle toho, jak je to bezpečné či ohrožující (fyzicky i psychicky) - následně je posuzována smysluplnost - emočně reagují děti stejně jako dospělí - pro pochopení vlivu naší komunikace na dítě je vhodné si představit, že jsme na jeho

místě – Jak by se nám to líbilo? Jak se cítíme? Co si o sobě myslíme? - způsob a tón komunikace mohou vyvolávat pocit ohrožení - často se špatně chová člověk, který se necítí dobře - výčitky: zase, vždycky, nikdy, pořád, kdybys,… -> vypustit! - poučování: dlouhý monolog – dohody a pravidla je nutné vytvářet spolu s dětmi formou

dialogu ve chvílích pohody – děti pak cítí zodpovědnost za jejich dodržování - místo kritiky je třeba používat informace, zpětnou vazbu – začít pozitivně a pak

informovat o možnostech nápravy chyb - citové vydírání:

vzbuzuje pocit viny, snižuje autoritu ve smyslu vlivu

musí být v našich možnostech chybu napravit

vina nebo stud za chybu musí přijít zevnitř, aby měly smysl

je vhodné podat informaci a mluvit o vlastních pocitech - zákazy:

předškolní dítě si přetvoří negativně formulovaný pokyn na instrukci k činnosti – ne-dělej

varování může být pro děti inspirací k vyzkoušení

vhodnější je pozitivní informace, která nám sdělí, co máme nebo můžeme dělat

- negativní proroctví naplňuje dítě negativním sebeobrazem – vhodnější je podat informaci nebo použít já-výrok

- nálepky: škodí ty negativní, ale i pozitivní – vhodnější je ocenění - pokyny:

oslabují schopnost samostatnosti, vedou k závislosti, budí zdání, že platí jen pro tuto příležitost

vhodnější jsou informace o smyslu požadavků, o pravidlech a dohodách, o tom, co je potřeba, nebo možnost volby

- příkazy:

brání rozvoji přirozené schopnosti rozhodovat se, měli bychom je používat pouze ve výjimečných případech

vedou k závislosti na autoritě

vhodné je podat smysluplnou informaci nebo dát na výběr - vyhrožování:

vyvolává strach a boj o to, kdo víc vydrží

v případě jejich naplnění se ztrácí autorita a limity v chování

nevede k uznání smysluplnosti a správnosti požadavků

v tomto případě je vhodná informace, možnost volby, já-výrok - křik = neverbální doplněk hrozeb a příkazů, projev hněvu, zlosti, bezmoci - srovnávání, vzor:

zvláště veřejné je velmi zraňující

zdůrazňování vlastních zásluh s výčitkami

vhodnější je porovnávání s objektivními kritérii nebo sledování pokroků - řečnické otázky:

vyjadřují despekt a nadřazenost, vzbuzují bezmoc a vztek

vhodnější je informace nebo sdělení pocitů či očekávání - urážky, ponižování:

nelze to ignorovat či si toho nevšimnout, bolí to dlouho

děti většinou reagují agresivně - ironie, shazování:

jde o zákeřnou agresi skrytou za humor

dítě do 10 let ironii nechápe

rizikem je poselství, že agrese je v pořádku, pokud se schová do humoru – může být i podnětem k šikaně

energie vyplýtvaná na negativní věci se pak nedostává na posílení dobrých vztahů

vhodnou alternativou je informace nebo já-výrok

Proč to nefunguje? - neefektivní komunikace představuje psychické ohrožení – negativní emoce a pocit

vlastní nízké hodnoty - ohrožující komunikační styly obsahují:

negativní hodnocení osoby a jejích kvalit – srovnávání, zobecňování, nálepkování - vyvolává pocit ohrožení – blokace schopnosti zaměřit se na řešení problému, na žádoucí chování

zaměření na to, co není v pořádku – „Tyto věty neobsahují jedinou informaci o tom, v čem konkrétně jsme udělali chybu, a už vůbec ne informace, jak to udělat lépe.“ (str. 47)

negativní zmínky o minulosti nebo budoucnosti – nikdy, vždycky, pořád – vzbuzují pocit křivdy, vzdor, nechuť se snažit

mocenský vztah, nadřazenost – malý nebo žádný prostor pro vlastní aktivitu, volbu – vede k poslušnému vyhovění nebo boji o moc

Efektivní komunikační dovednosti a postupy - efektivním komunikačním stylům je možné se naučit – jde o účinné a ověřené výchovné

metody

1) Popis, konstatování – vidím, slyším, cítím, že… - mluvíme bez posuzování o tom, co vnímáme – nejde o hodnocení - důležité je CO, ne KDO – výsledky činnosti, chování - tón hlasu je věcný nebo přátelský, pomáhá oslovení jménem - většinou jde o zkušenost právě teď - otázky jsou vhodné ke zjištění podstatné informace nebo přizvání k činnosti, spoluúčasti

a spoluodpovědnosti – nesní navozovat pocit nejistoty a ohrožení, vyvolat nátlak - vhodná komunikační strategie: popis + Co s tím uděláme? - klidné a rozumné hodnocení situace je možné, pokud se nemusíme bránit kritice - popisovat lze negativní i pozitivní jevy (součást zpětné vazby, ocenění) - místo výčitek lze použít popis minulé podařené věci 2) Informace, sdělení – Když…, tak… - informace naplňují potřebu smysluplnosti – proč, jak, kdy, s jakými důsledky či

očekáváním - informace = věta oznamovací s podmětem v 1. nebo 3. osobě (pokyny, příkazy a rady

jsou ve 2. os.) - je na zvážení druhého, zda informaci využije – rozvíjí zodpovědnost - informace o současné situaci, zvyklostech a domluvených pravidlech, o tom, co pomáhá

v určité situaci, o důsledcích, o postupech - informace má být pravdivá - je důležité moci využít poskytnuté informace v reálném životě - co platí obecně pro všechny má větší váhu a snáz se tím řídíme - víc se naučíme z pozitivních sdělení – z negativ si můžeme sami vytvořit nálepku,

pozitiva vytváří opěrné body - informace dává prostor pro zvažování a rozhodování - „pokyny jsou pro teď, informace pro život“ 3) Vyjádření vlastních potřeb, očekávání – Potřebuji, očekávám, pomohlo by mi… - 1. os. jednotného čísla - pokud možno pozitivně, přátelským nebo alespoň neutrálním tónem - Pomohlo by mi, kdyby… - tato věta umí malé zázraky

4) Možnost volby - dvě či více možností přijatelných pro obě strany - podněcuje porovnávání, hodnocení, zvažování pro a proti - co, kdy (konkrétní časové údaje), pořadí, jak, čím, kolik, sám, ve spolupráci - možnost výběru zvyšuje vnitřní motivaci - z dostupné nabídky dáváme vybrat slovem „Můžeš…“ – širší spoluúčast na rozhodování - prostor pro rozhodování v rámci jasného požadavku - „Děti se potřebují naučit přemýšlet o výhodách a nevýhodách své volby a jejích

důsledcích.“ (str. 69) - ve skupině bývá lepší náhodný výběr, než riskovat spory o volbu

5) Dvě slova - oslovení pomáhá zabránit přísnému tónu - šetří čas i nervy - někdy stačí i gesto nebo jiný signál - kategorický nesouhlas můžeme vyjádřit pomocí: „Žádné hádky!“ apod. 6) Prostor pro spoluúčast a aktivitu - pokud je dítě pasivní a dospělý přehnaně aktivní, je to neefektivní - rozhodování za druhé je znakem mocenského přístupu, vhodnější je dát dítěti možnost

spolurozhodovat - jde o kombinaci popisu či informace a otázky - dítěti můžeme pomoci s odpovědí pomocí výběru - děti tak učíme, že víc hlav víc ví - vhodné jsou i návrhy řešení v situaci, kdy je dítě bezradné - otázkový ping pong – na otázku odpovíme otázkou (Co myslíš?) - s otázkami typu výslechu je lepší šetřit - je důležité umět naslouchat

- vhodné a jednodušší je používat způsoby efektivní komunikace, když je klid –

v obyčejných situacích - děti se musí stát citlivějšími i na jemnější podněty - menší děti nemusí prostou informaci pochopit, je třeba formy kombinovat - větší děti mohou nové způsoby nejdřív testovat - vhodnými kombinacemi jsou: popis + informace, popis + spoluúčast, informace +

očekávání, informace + výběr - pokud se záměr ani pomocí efektivních způsobů komunikace nepodaří a není ohroženo

zdraví dítěte, necháme situaci dojít do přirozených důsledků Tři oblasti výchovy - plnění úkolů + uspokojování potřeb členů týmu + dobré fungování celé skupiny - o všechny tyto oblasti je nutné starat se současně a se stejnou péčí - úkol = činnosti s chování, které od dětí vyžadujeme - potřeby jednotlivce = rozvoj osobnosti dítěte - fungování skupiny = péče o vztahy - pokyny, příkazy, vyčítání vedou k nízké sebedůvěře dítěte, nesamostatnosti, problémům

s potlačovanými emocemi a následně pak i odtažitému vztahu se strachem a vztekem - je třeba učit děti dovednostem a návykům, které budou používat na základě vnitřní

motivace; rozvíjet jejich osobnost k sebeúctě, přijetí hodnot a morálních norem a vytváření prosociálních postojů; být s dětmi v dobrých vztazích založených na důvěře a respektu

Zvládání negativních emocí - zásady (str. 83):

1) „Máme právo prožívat to, co prožíváme.“ 2) „Když jsme v emocích, jde logika stranou.“ 3) „Emoce jsou „nakažlivé“.“

- neefektivní způsoby zvládání emocí druhého: zlehčování, popírání, srovnávání, vyptávání, rady, poučování, souhlas, obvinění, litování, svalování viny – znakem je nadřazený vztah

- neefektivními způsoby zvládání vlastních emocí je vyčítání, kritizování, lamentace, vyhrožování a křik

- efektivní je přijetí pocitů druhého, tedy empatická reakce - své vlastní negativní emoce nejlépe zvládneme díky já-výroku „Máme právo prožívat to, co prožíváme.“ - pokud nespíme, prožíváme neustále nějaké emoce - hodnocení emocí (jejich posuzování) je projevem nerovného vztahu - „Když jsme v nějakých emocích, prostě nejsme schopno je najednou nemít nebo

prožívat jiné.“ (str. 86) - někdo nechce emoce přijmout, raději je potlačí nebo odstraní (pak je jen skryje, ale dál

jedná pod jejich vlivem) - efektivní je emoce přijmout bez jejich posuzování - „Přijímat negativní emoce neznamená, že souhlasíme s nesprávným chováním, které

tyto emoce vyvolaly!“ (str. 87) - můžeme vyjádřit přijetí emoce a zároveň nesouhlas s chováním - pokud jsou emoce dítěte bagatelizovány, odnaučí se je vnímat a řídit se jimi - emoce mají funkci ochrannou (strach, stud), motivační (hlad, ohrožení, nuda, hněv,

zájem, zvědavost, láska…) a informační (slouží k učení) - zlehčování a popírání vede k tomu, že má dítě pocit, že ho nikdo nebere vážně – stáhne

se, přestane se svěřovat nebo začne přehánět (začarovaný kruh) - srovnávání – může vyvolat další negativní emoce, pokud jej neděláme sami „Když jsme v emocích, jde logika stranou.“ - mírné až střední pozitivní emoce mají podporující vliv na naše jednání - čím silnější je negativní emoce, tím více tlumí rozum (pomáhají ale mobilizovat energii) - emoce ovlivňují i pozornost a vnímání, myšlení i paměť - fyziologické reakce na emoci jsou delší než podnět sám, organismu chvíli trvá návrat do

rovnováhy (v závislosti na temperamentu) - délka emoce záleží i na reakci okolí - vyptávání – jedna z reakce na emoce z pohledu logiky – otázky znamenají úkol a ten

zavazuje ke splnění – rozum X emoce - otázky mohou být vnímány jako nástroj kontroly – tazatel určuje, co a jak dlouho se

bude řešit - rady – poradce je jasně nadřazený – největší zodpovědnost přijímáme za vlastní řešení - důležité je nedávat nevyžádané rady! - objektivizace, vysvětlování – během negativních emocí nelze pochopit druhé ani na

povel zapojit logiku „Emoce jsou „nakažlivé“.“ - nejnakažlivější je vztek (konflikt řešíme konfliktem) - negativními emocemi se buď nakazíme, nebo se jim bráníme - souhlas – pokud souhlasíme s ukřivděním, často křivdíme někomu jinému - obvinění – obviněním druhého se zbavujeme vlastní viny - litování – vyvolává pocit bezmoci, poraženectví, závislosti na okolnostech – příjemné je

pouze lidem s životním scénářem oběti - svalování viny = nadávání na poměry – vzdávání se zodpovědnosti a možnosti to ovlivnit

Přijetí pocitů – empatická reakce = kruh bezpečí - emoce se postupně ztišují, když máme pocit bezpečí a vlastní volby - následně sami začneme nad situací přemýšlet logicky - empatie = schopnost vcítit se do druhého - překážkou jsou naučené způsoby, ale schopnost empatie máme vrozenou - složky empatické reakce:

1) aktivní soustředěné naslouchání s projevy účasti základní sociální dovednost zájem, pozornost, účast místo zlehčování srovnávání, vyptávání neverbální – pohled, fyzická blízkost či dotek (objetí), výraz obličeje verbální – hmm, ano, chápu, aha,… jsou třeba dovednosti jako být dobrým posluchačem, zvažovat obsah

svěřovaného, umět se prosadit, pokud někdo našeho naslouchání zneužívá 2) pojmenování pocitů, záměrů, očekávání druhého

je to klíčové u dětí – učí se ve svých emocích vyznávat, až následně se mohou učit je zvládat

oznamovací věty je 2. os. (je dobré si pak představit 3 tečky za větou, abychom druhému dopřáli prostor)

je vhodné umět pojmenovat i očekávání, přání a záměry, ne jen zklamání, zlobu, atd.

ne obecně (chápu tě), ale konkrétně nejde o to odhadnout emoci druhého přesně, ale snažit se o pochopení

3) vyjádření podpory – „Budu ti držet palce.“,… Empatie a 3 složky výchovy - IQ se na štěstí podílí jen z 20% - je důležité umět rozpoznávat a zvládat své emoce a vnitřní motivy - díky projevům empatie děti poznávají, že mít emoce je v pořádku, učí se v sobě

orientovat, emoce, motivy a přání si uvědomovat a rozlišovat je - pojmenováním emocí se rozšiřuje slovník výrazů týkajících se emocí, přání, očekávání –

je třeba přímo dětem ukázat, která slova se dají v té které situaci použít Empatie v praxi - nejdříve si musíme uvědomit, jaké pocity asi druhý má - pak mu to sdělíme jednoduchou větou s tečkami na konci - někdy je třeba vět více – musíme ale dávat pozor na neefektivní styl a nechávat mezi

větami prostor pro případnou reakci - někdy je dobré mluvit spíš pozitivně (těšení místo stýskání,…) - první větou může být popis chování - všechny metody efektivní komunikace včetně empatií je vhodné nejdřív zkoušet na

běžných situacích každodenního života - pokud můžeme pomoci, je třeba to udělat ještě před empatickou reakcí nebo místo ní - empatii můžeme vyjádřit i dodatečně, když nám to „dojde“ - pokud nestačí pojmenování emoce, může pomoci uspokojení přání v představě (s

dítětem si povídat o mamince, když se mu stýská) - otázky jsou na místě, pokud jimi citlivě rozvíjíme téma dítěte - empatickou reakci poskytujeme, pokud jsme v pohodě a dáváme najevo zájem

- je nutné rozlišovat emoce (vztek) a jejich projevy (agrese) – zde můžeme poskytnout empatickou reakci spolu s informací

- být průvodcem, ne řešitelem = pomáhat v nalezení vlastního řešení - poskytnout prostor, přizvat ke spoluúčasti, dát informace, umožnit výběr - empatii lze kombinovat s vymezením hranic - místo posuzování naslouchat a přijmout pocity druhého - místo otázek projevit zájem oznamovací větou - místo rad dát druhému prostor, aby sám našel řešení - místo litování projevit účast a vyjádřit podporu - místo svalování viny pomoci druhému hledat pozitiva a možnosti řešení Já-výrok - sdělujeme pocity, potřeby, očekávání – sdělení o nás samotných, našich emocích a

přáních - negativní i pozitivní - jsme si vědomi našich emocí a přebíráme za ně zodpovědnost - informujeme o našich emocích druhé, někdy jde o vyjádření signálu „STOP!“ - neagresivní vypuštění emocí, ochraňující naši sebeúctu - 3 části:

1) „Hovoříme o tom, jak se cítíme.“ 1. nebo 3. os. – tím se vyhneme obviňování, kritice, hodnocení druhého skutečné moje pocity a jim dopovídající tón hlasu

2) „Sdělujeme, co vyvolalo naše emoce.“ popis, informace – problém, ne osoba, která ho způsobila 1. nebo 3. os. – co, ne kdo – tuto část je někdy lepší vynechat

3) „Vyjadřujeme svá přání nebo očekávání.“ vyvážení negativních emocí možností pozitivního řešení problému lze vynechat nebo použít i samostatně

- „Nemáme moc změnit druhého člověka. Jediná osoba, kterou můžeme změnit, jsme my sami.“ (str. 116-117)

- já-výrok dává druhému neútočnou formou šanci na nápravu, uleví našim emocím, vyjadřuje naši vládu nad vlastními emocemi

- negativními výroky je lepší šetřit, používat pozitivní očekávání nebo vyjádření toho, v co jsme doufali

- „Já-výroky používáme v situacích, kdy jsme ve větších emocích my, empatickou reakci v situacích, kdy jsme celkem v pohodě a v emocích jsou druzí. Obě dovednosti se mohou použít i současně.“ (str. 118)

- pokud se nesetkáváme se vstřícností, můžeme zopakovat já-výrok znovu, změnit téma hovoru nebo odejít

Rizika trestů ve výchově - neexistuje správný, přiměřený, nutný trest (spravedlivý, zasloužený) - důvodem bývá zvyk, nezvládnuté emoce, mocenské motivy, bezradnost, pohodlnost,

osobní problémy, výchovné důvody, neznalost alternativ, pocit bezmoci, časový stres - „Tresty nás učí, že mít moc je důležitější než chovat se správně.“ (str. 121) - nejmocnější je učení nápodobou provázené kladnými i zápornými emocemi

- fyzickým trestem sdělujeme dítěti, že můžeme ubližovat druhým, pokud nad nimi máme moc

- tresty jsou mocenským modelem hry kdo z koho – často jdou dál a dál - boj o moc si odnášíme ze svého dětství do vlastních rodin, na pracoviště, do politiky,… a

bere nám velkou část energie - dítě začne mít pocit, že pokud snese trest, může se dál chovat špatně – jiný důvod pro

správné chování nezná - trest může fungovat jako odpustek – udělám zlo, vykonám trest a tak pořád dokola –

dítě se nenaučí chovat správně, ale přijímat tresty, což je velkým rizikem pro morální vývoj

- trest vede k poznání, že se nemusím omezovat, jen snášet tresty - potrestaný se soustředí na trest samotný, ne akci, za kterou je - role nepřítele nebo oběti neutváří sebeúctu ano dobré vztahy - racionalizace = obranný mechanismus, který pomáhá překonat, že ten, kdo nás má rád

(a my máme rádi jeho), nám ubližuje (ubližoval) - místo trestu je třeba prožít přirozený důsledek chování a napravit to - odpuštěním se zbavujeme negativních energetických pout - při velkých emocích je vhodné odložit řešení problému na později (v tu chvíli jen využít

já-výrok) Spoluúčast druhé strany na řešení situace a náprava, opatření - klíčový krok – nemluvit na dítě, ale opravdu s ním - lze použít popis a výzvu ke spoluúčasti, informaci, výběr, očekávání - kázání a kázeňská opatření zabírají náš čas, spoluúčast dětí v rámci přirozených následků

zabírá jejich čas - „Základní strategií je vracet problém k dítěti.“ (třeba několikrát) - pokud nenastane změna nebo náprava za spoluúčasti dítěte, musíme hledat řešení,

které ochrání naše oprávněné požadavky a zájmy a nebude dál situaci zhoršovat, tzn., že provedeme opatření

- začneme informací „můžeš“ a následuje buď alternativa přijatelného chování, nebo přirozený důsledek

- při konfliktu mezi dětmi je vhodnou alternativou chvilkové odloučení (nesmí to ale znít jako trest!)

- je možné nejdřív provést opatření a pak připojit informaci (vysvětlit, co a proč nastalo) - opatřením může být i použití fyzické převahy, pokud to není trest – např. na rvoucí se

kluky – vytvoří se tím podmínky pro řešení konfliktu - vždy je pak nutné dát další šanci (Až…, můžeš zase…) – nenecháváme opatření napořád,

aby se vztahy daly zase do pořádku - pokud je problém v celé skupině, je vhodné jej řešit nepřímo, na obecné úrovni (bez

udání konkrétních osob) - vždy je nutné obrnit se trpělivostí - „I nedokonalá náprava má větší výchovný účinek než trest.“ (str. 145) - „Z kapesného se děti mohou podílet na úhradě škod, které způsobí,“ (str. 156) –

spoluúčast, ne trest - kapesné by mělo být pravidelné a částka pevně dohodnutá, nesmí být kráceno za trest

nebo dáváno za odměnu - dítě tak dostává příležitost učit se hospodařit (mělo by být tedy menší)

Postupy pro náročnější situace - pokud je naše konto emocionální banky vůči někomu v mínusu, je třeba přestat řešit

problémy a zapracovat na vzájemném vztahu – ten pak funguje jako komunikační most, při jehož zborcení ztrácíme cestu, po které by k nám mohla dojít sdělení druhého

- pokud dojde k diskusi o problému v rámci skupiny, hovoříme obecně – děti si tak tříbí názor na výchovná témata

- po nápravě nesmí přijít trest ani ze zvyku - pokud se viníci rozhodnou pro trest místo nápravy, je třeba jim dát najevo, že ani tak

nechceme jednat z pozice moci, zdůraznit, že jde o jejich volbu - pokud nemůžeme svůj postoj prosadit, je třeba nevynakládat zbytečně energie, ale

alespoň jasně svůj postoj deklarovat - dohoda o neútočení – vzájemná dohoda o minimu vzájemných požadavků - krajním řešením je dočasné oddělení člena od skupiny Když přece jen někdy „ujedeme“… - pokud udělíme trest, měli bychom být schopni následně obnovit pozitivní emocionální

konto (omluva, společná aktivita,…) - je důležité umět spolu mluvit i o nepříjemných stránkách společného soužití Rizika odměn a pochval ve výchově a co namísto nich - lepší než odměna jsou pozitivní přirozené důsledky - lepší než pochvala je zpětná vazba a ocenění - odměna i trest jsou vnější motivace ovlivňující jen vnější chování a vnitřní motivaci

snižují - odměnu i trest si sice dlouho pamatujeme, nemají ale dlouhodobý efekt - nejhorší odměnou je uplácení, aby druhý udělal, co chceme (něco za něco) – většinou

jde o něco, co by druhý sám od sebe nedělal - odměna je na základě nerovnocenného vztahu, mzda na základně rovnocenného - skrytým poselstvím odměn je, že mají větší cenu než činnost samotná - odměny ničí i původně vnitřní zájem - biologicky hluboce zakotvenou potřebou je potřeba učit se – děti se ale během krátké

doby stávají sběrateli známek (odměn) – přitom během „aha“ zážitku se vyplavují do krve endorfiny (spojené s příjemnými pocity) a odměny to kazí

- učení potřebuje bezpečné prostředí, smysluplnost, přiměřený čas, zapojení více smyslů a využití emocí

- rizikem je návyk kupovat si druhé odměnami, přijímání morálky úplatků - důležité je prožívání úspěchu – ne však v soutěžích, za odměnu (ohrožení morálního

vývoje – podvody, lhaní) - vnitřní přesvědčení (zaangažovanost, chtění) zajistí na rozdíl od odměny kvalitu (snaha

odvést práci co nejlépe) - odměna potlačuje tvořivost a uplatňování vlastních originálních řešení Pozitivní chování bez úplatků - odměny jsou pouhou náhražkou smysluplnosti - je třeba dětem zprostředkovat smysluplnost (přirozený důsledek = vztah příčiny a

následku) a poskytnout prostor pro spoluúčast

- odměny by dítě nemělo dostávat za známky ani za vysvědčení – lepší variantou je oslava (posiluje soudržnost rodiny, ukazuje důležitost dítěte)

- dárky nemají být za odměnu, ale jako výraz přátelství, lásky, zájmu, uznání (ocenění formou věci)

Pochvaly - pochvala je pozitivním, ale manipulativním vyjádřením nerovného vztahu - alternativou je zpětná vazba, uznání, ocenění - „kdo dnes chválí, může zítra kritizovat“ (str. 168) - skrytým poselstvím je, že druhý dělá něco k naší spokojenosti - pochvala neoprávněně zobecňuje, užívá laciných frází (hodná holčička), přehání - pochvala je specifická i neverbálně: tónem hlasu, výrazem nadřazenosti - kombinace kritiky a pochvaly - je to krásné, ale že ti to trvalo! - pochvalami se učíme, že dělat věci správě máme kvůli spokojenosti autority - pochvala může způsobit odtažení za účelem nepokažení dojmu - pochvala za maličkosti zrcadlí malou snahu, nízké očekávání, nevědomost - veřejná pochvala může zhoršit mezilidské vztahy - pochvaly vytvářejí z dlouhodobého hlediska závislost na vnějším hodnocení - varovným signálem je vynucování pochvaly (Byl jsem dnes hodný?) - závislí na autoritě jsou manipulativní a mnohdy se sami snaží manipulovat - „Pochvala se stává cílem samotná činnost je druhořadá.“ (str. 171) – z činnosti pak mizí

radost a přirozený požitek - pochvalu můžeme cítit jako závazek – někdo od něj může utéct, přestat dělat to, za co

byl chválen - zobecněná pochvala se stává nálepkou - hodnocení je významným mocenským nástrojem – vhodnější pro schopnost

sebehodnocení dítěte je zpětná vazba - sebehodnocení je základem návyku poctivé práce, umožňuje nám zaměřit se na činnost

samotnou, nepotřebujeme obdiv ostatních Všimnout si toho, co je pozitivní, a vyjádřit to - je třeba si všímat a popisovat pozitiva, dobré je přidat i vyjádření emocí - zpětná vazba = informace o průběhu a výsledku naší činnosti

hodnotí činnost nebo chování, ne osobu

je věcná

můžeme ji vyčíst z reakcí druhých, zjistit z průběhu nebo výsledku činnosti nebo nám ji dá někdo kompetentní

jde o informaci pro toho, kdo něco dělá

je nutná pro efektivní učení, je třeba dávat ji okamžitě - ocenění

vyjádření pozitivních emocí, vztahu k druhému, respektu k němu

dospělí dokáží většinou zhodnotit své úsilí sami, děti potřebují pro budování sebeúcty ocenění

vyjadřujeme ho často neverbálně – tónem hlasu, mimikou, palcem nahoru

verbálně používáme popis nebo informaci

pokud dítě vyžaduje hodnocení své práce, je vhodné použít já-výrok

pokud chceme mluvit o emocích, používáme empatickou reakci (posuzujeme tedy emoce druhého)

i poděkování je výrazem ocenění

pokud chceme použít souhrnné pojmenování chování (např. úsilí,…), je vhodné tak učinit až po popisu, aby dítě pojem pochopilo

při pochvale používáme zpravidla přídavná jména, při ocenění podstatná jména nebo příslovce

- povzbuzení

základem je připustit obtížnost činnosti a pak povzbudit

přistupujeme k němu až v případě potíží se zvládnutím činnosti Vnější a vnitřní motivace - na základě naší vrozené biologické a psychické výbavy můžeme fungovat podle vnitřních

pohnutek, vnitřních motivů - rozlišování motivace na pozitivní a negativní vychází z mocenského přístupu - na začátku vývoje mají děti dostatek vnitřní motivace získávat dovednosti, informace,

návyky Vnitřní motivace - co chceme, zajímá a baví nás - i činnosti nezajímavé či nepříjemné jsme schopni na základě vnitřní motivace udělat,

pokud jsou potřebné, správné – musíme o tom být přesvědčeni - základní lidské potřeby a zvnitřnělé hodnoty Vnější motivace - činnosti děláme, abychom se vyhnuli trestu nebo dostali odměnu – pokud hrozba trestu

nebo příslib odměny zanikne, přestaneme to dělat - z vnější motivace ve smyslu „musíš“ se vnitřní motivace nestává - donucování – náhražka smysluplnosti – zcela vnější motivace - nezbytnost – zdroj vnitřní motivace – se smyslem činnosti se ztotožňujeme - vnější motivace může vést až k závislosti na signál (pokyn) k jakékoli činnosti či činnosti

jen pro získání odměny či odvrácení trestu (nic navíc) – výsledkem je závislost na vnější autoritě

Podmínky pro udržení vnitřní motivace - Smysluplnost

pokud se máme něčím zabývat, musíme v tom vidět smysl – Proč je to důležité?, K čemu mi to bude? – ne někdy k něčemu, ale tady a teď

její míra je individuální

je nutná po celý život

důležitá je zde dovednost informace

použitelné je vracení otázek (bez ironie) - Spolupráce

možnost komunikace, vzájemná blízkost, pocit sounáležitosti

hlavně při monotónních nezáživných úkolech - Svobodná volba – zda, jak, kdy, v jakém pořadí, kolik, s kým něco dělat - Zpětná vazba = informace o správnosti postupu či výsledku činnosti

Návrat od vnější motivace k vnitřní - závislost na vnější motivaci není vrozená a lze ji odnaučit - „Nástroje vnější motivace jsou současně mocenskými nástroji.“ (str. 186) - když přestaneme používat nástroje vnější motivace, dítě si to nejprve vyloží jako naši

slabost a bude se snažit získat moc nad námi - je důležité vysvětlit dětem Smysluplnost změny, o kterou se snažíme, a přizvat je ke

Spolupráci ve smyslu Svobodné volby – pak musí následovat Zpětná vazba a ocenění - užívání nástrojů efektivní komunikace pomáhá udržovat a rozvíjet vnitřní motivaci - žádná motivace – nezájem, lhostejnost, ignorování - vnější motivace

poslušnost - pochvaly, odměny (laskavá manipulace)

závislost na autoritě – pokyny, příkazy, zákazy, moralizování, srovnávání, vyčítání, shazování, ironie, vyhrožování, tresty

- vnitřní motivace

zodpovědnost, iniciativa, vysoká sebeúcta

popis, informace, spoluúčast, výběr, empatie, já-výroky, ocenění

základními podmínkami jsou smysluplnost, spolupráce, svobodná volba a zpětná vazba

Výchova, vzdělávání a základní lidské potřeby - A. Maslow – pyramida přirozených lidských potřeb – fyziologické potřeby, potřeba

bezpečí, potřeba sounáležitosti a lásky, potřeba sebeúcty a uznání, potřeba seberealizace – následovníci přidali ještě vyšší potřeby

- základní lidské potřeby jsou společné všem, jejich uspokojení vede k pocitu pohody v tělesné, psychické i sociální oblasti

- v dalších potřebách se lidé liší (druhotné potřeby) - nevhodné chování mívá příčinu v neuspokojení některé ze základních lidských potřeb - dlouhodobé neuspokojování potřeb v dětství může narušit vývoj člověka - naplňování potřeb se děje od spodku pyramidy, od těch nejdůležitějších - pro potřebu poznávání a učení je velmi důležitá potřeba bezpečí, tedy i respektu a přijetí - někdy můžeme dát přednost výše položeným potřebám před uspokojením spodních Fyziologické: - individuální tempo nejde příliš ovlivnit - děti by měly mít kdykoli možnost pít i jít na wc – dostatečné zavodnění ovlivňuje

schopnost koncentrace i duševní výkon - děti mají velkou potřebu pohybu – místo zakazování je třeba jasně určit pravidla - nedostatečné uspokojení fyziologických potřeb se projevuje jako podráždění, zvýšená

motorická aktivita, poruchy pozornosti, agrese, únikové reakce, pasivita, apatie - nároky na dítě musí být v souladu s jeho fyziologickými potřebami - jde o potřebu přijímání tekutin, potravy, dýchání, vylučování, přiměřené teploty,

rozmnožování, pohybu, aktivity, odpočinku, spánku, jejich střídání, rytmu, tempa, přiměřené smyslové stimulace a potřeba vyhnout se bolesti

Bezpečí: - přístřeší, ochrana, jistota, stálost, řád, potřeba vyhýbat se chaosu, ohrožení, násilí,

neznámému či neobvyklému, hrozivému, potřeba skrývat se před nebezpečím, mít vlastní teritorium

- ohrožení může být fyzického, psychického i sociálního charakteru - důležitá je předvídatelnost, řád, pravidelnost, struktura, pořádek, smysl - hranice jsou nutností, pravidla musí být pevná - úzkost souvisí s agresí - „Již od předškolního věku je třeba mluvit s dětmi o pravidlech, limitech, řádu a dávat jim

příležitost, aby se na jejich tvorbě podílely – nestanovovat hranice pro děti, ale s dětmi.“ (str. 194)

- pro uspokojení potřeby bezpečí a sounáležitosti je vhodná spolupráce dětí (dobře si zároveň osvojují učivo)

- péče o dobré vztahy zajistí ve škole bezpečné klima - vhodný je komunitní kruh, trénink sociálních a komunikačních dovedností, společné

vytváření pravidel, kooperativní výuka, vytváření příležitostí ke společným pozitivním zážitkům

- neefektivní styly komunikace ohrožují bezpečí, to vede ke strachu, úzkosti, nejistotě, nedůvěře, zmatku, lítosti, hněvu, zlosti, bojácnému chování, stažení se do sebe, snaze o únik, projevům agresivního chování

- zejména dlouhodobý strach z chyby, neúspěchu a selhání mají vliv na úzkost i styl učení – strategie pro vypořádání s neúspěchy (pasivita, podvádění, lhaní)

Láska a sounáležitost: - potřeba milovat, být milován, někam patřit, být druhými přijímán - dítě by mělo zjistit, že zájem a přijetí druhých si získá přispíváním k blahu skupiny - důležitá je nepodmíněná láska - neefektivní komunikace často vede k tomu, že se dítě necítí milováno - může to vést až k tomu, že dítě začne víc zlobit a lásku rodičů testovat, jakkoli upoutávat

jejich pozornost (i trest je mu pak dobrý), aby se ujistilo, že si ho všímají - učitelé nejsou povinní nahrazovat dětem rodičovskou lásku, mají jim ale rozumět a

zacházet s nimi s respektem - škola nesupluje rodinu, ale uspokojuje potřeby jinak - potřeby je třeba naplňovat každému dítěte individuálně – ne „spravedlivě“ všem stejně

– pokud má některé z dětí velké manko, je vhodné přizvat k řešení situace ostatní děti - při ztrátě blízkého nebo vyčlenění ze sociální skupiny cítíme bolest (společenství je pro

nás životně důležité) – exkomunikace (= vyloučení ze společenství) je největším trestem - odmítání dítěte skupinou je prvním stádiem šikany - neuspokojení této potřeby má za následek smutek, lítost, stesk, pocit osamělosti,

nejistoty, zbytečnosti, hněv, chuť získat pozornost za každou cenu - pokud se dítěti nedaří získat pozornost pozitivně, začne vykřikovat, vyrušovat, skákat do

řeči, želovat, obtěžovat, podlézat,… (negativní zájem je lepší než lhostejnost) - v jiném případě se dítě stane citově chladným (cynikem) – má zploštělé emoce

Uznání a sebeúcta: - potřeba být přijímán, respektován a oceňován jako důležitá, kompetentní a hodnotná

osoba = vážit si sami sebe, hodnotit se pozitivně, mít pocit úspěšnosti - závisí na tom, jak se k nám chovají druzí a jak to my chápeme - být úspěšný neznamená být lepší než ostatní, ale dělat věci tak, jak nejlépe umíme, a aby

ostatní dali najevo, že o tom vědí (ocenění) - pokud budeme poskytovat dostatek ocenění všem, děti nebudou mít potřebu soutěžit a

„vyhrát“ uznání na úkor ostatních - pokud klade škola stejné nároky na všechny, poškozuje vývoj mnoha dětí - rizikem neuspokojování potřeby uznání (a lásky) je přilnutí k partě (mnohdy s kriminální

náplní času) - nedostatek ocenění a respektu vede k pocitům méněcennosti, křivdy, nespravedlnosti,

nezájmu, ponížení, podceňování, zbytečnosti, neschopnosti - hněv, nenávist, lítost, beznaděj – snaha zviditelnit se, nadřazenost a agresivita nebo

bezmocnost, neschopnost, odmítání vyhovět oprávněným požadavkům, žádná snaha (základními reakcemi na pocity ohrožení je útok, únik nebo pozice „mrtvého brouka“)

Seberealizace, sebeuskutečnění: - snaha pochopit sám sebe i druhé, naplnit své možnosti růstu a rozvoje, stát se tím, kým

můžeme a máme - meze schopností máme vrozené – můžeme jich dosáhnout, ne je překročit - rozvíjení schopností nás naplňuje radostí a uspokojením - potřeba objevovat, porozumět světu (přiměřené množství podnětů), potřeba něco

v životě dokázat, tvořit, potřeba identity (jedinečnosti – dělat věci po svém) - akademické (školní) učení patří do potřeby seberealizace – čím menší dítě, tím více

potřebuje mít naplněná hlavně spodní patra – učení tedy může nastat až po důkladném uspokojení nižších potřeb (musí být fyzicky v pohodě, cítit se bezpečně a přijato skupinou, mít pocit úspěchu, uznání)

Vyšší potřeby = naplňování lidství = potřeby estetické, etické a duchovní - uspokojení těchto potřeb nám přináší radost, pocit smysluplného života, pocit začlenění

do lidského společenství, do přírody, kosmu, pocit, že chovat se správně je dobré - neestetické prostředí vyvolává smutek a pocity marnosti - nepořádek a ošklivost zhoršují prostředí (vandalismus, ničení,…) - je třeba děti zapojit do spoluvytváření svého životního prostředí - děti si všímají chování dospělých – pokud mají pocit nespravedlnosti, křivdy, lži, vyvolává

to zklamání, smutek, ponížení, hněv - „neuspokojení potřeb ve vyšší oblasti může ovlivňovat uspokojování nižších potřeb“ (str.

204) Sebeúcta – jádro naší osobnosti - má význam pro kvalitu vztahů, zvnitřňování norem, rozvíjení kompetencí pro život,

prevenci sociálně patologických jevů - dítě by mělo samo sebe poznat jako hodnotného kompetentního člověka – dítě s vyšší

sebeúctou se pak i lépe učí - „Pozitivní vztah k sobě samému a pozitivní emoce dodávají důvěru, energii a optimismus

ke zvládání životních úkolů.“ (str. 208)

- podle toho, jak si sami sebe vážíme, se chováme k sobě, druhým, přírodě i věcem - sebevědomí – jací jsme vzhledem k ostatním – navenek, s druhými - sebeúcta – kdo jsme, jak se máme rádi, vážíme si sebe (pocit „zasloužím si být šťastný“)

– dovnitř, sami se sebou - rozvoji sebeúcty u dětí napomáhají pozitivní zkušenosti z prožitku bezpečných a

láskyplných vztahů a příležitosti k úspěšnému zvládání pro ně důležitých úkolů - v důsledku trestů se dítě může cítit bez lásky, díky příkazům a zákazům bezmocné, ze

shazování a kritiky neschopné a kvůli výčitkám a obviňování špatné - od narození by mělo dítě prožívat pocit základní důvěry a základního sebepřijetí (z něj

pramení stabilní sebeúcta) - dítě musí vidět, že je pro druhé důležité - rozvoj sebeúcty brzdí, pokud je dítě přesvědčené, že bude přijímáno, oceňováno či

milování pouze když bude splňovat nároky dospělých – podmíněné sebepřijetí (kritika pak vzbuzuje pocit nedostatečnosti)

- pokud dítě odvozuje svou hodnotu od srovnávání s ostatními, jde o komparativní sebepřijetí a sebehodnocení, dochází k soupeření, dokazování nedostatečnosti druhých

- dítě musí cítit, že je vítané, respektované, může být úspěšné - respektující postoj k dítěti jako rozumné, zodpovědné a hodnotné bytosti - špatná je představa, že stačí mít děti rád, že nejsou schopny samostatnosti a

zodpovědnosti, musí být do důležitého nuceni, dělají dospělým naschvály, záměrně zlobí - je třeba respektovat důstojnost dítěte, přijímat jeho klady i zápory, uspokojovat jeho

potřeby, důvěřovat jeho schopnostem a zodpovědnosti (rizikem je podceňování i přehnané nároky)

- místo o špatném / dobrém charakteru mluvit o (ne)správném chování - k učení dětem stačí jejich vnitřní motivace - pokud se dítě nechová ohleduplně, laskavě a přátelsky, je třeba snažit se porozumět

motivům jeho chování - „Respektovat a oceňovat druhé dokáže lépe ten, kdo si je vědom své vlastní hodnoty.“

(str. 213) - nástroje efektivní komunikace v sobě nesou skrytá poselství ve smyslu respektu k dítěti Sebeúcta jako imunitní systém - sebeúcta nám dává sílu hájit práva svá i ostatních, umění spolupracovat a mít pozitivní

vztahy - pokud dítě vidí, že má moc ovlivnit věci, které se ho týkají, nemá potřebu bojovat

s ostatními - děti s nízkou sebeúctou se straní kolektivu nebo naopak vyhledávají např. partu, kde by

mohli vynikat (jsou manipulativní) - dítě potřebuje prostor pro vlastní aktivitu v rámci dohodnutých hranic - nízká sebeúcta -> nedůvěra ve vlastní schopnosti -> nižší cíle - sebeúcta je sama o sobě prevencí sociálně patologických jevů – dítě se k tomu nesníží - pokud se dítě pokládá za špatné a neschopné, chová se podle toho

Proaktivní výchova - iniciativa, zodpovědnost, sliv na věci okolo nás - reaktivní přístup naopak řeší až problémy, nepředchází jim - reakce = problém, proakce = řešení či předcházení problému - proaktivní výchova je prevencí, abychom nemuseli volit menší zlo (emoce, bezradnost,

trest) - funkční vztah (úkoly plynoucí ze zodpovědnosti dospělého) i osobní vztah (péče, láska,

úcta, přátelství) by měly být vyrovnané – musí existovat rovnováha mezi dáváním a požadováním (pokud máme plusové citové konto v emocionální bance druhého, daří se lépe naplňovat i funkční složku vztahu)

- obě složky jsou přítomné ve vztahu rodič – dítě, učitel – žák - je třeba zajímat se o to, co zajímá dítě (aktivní naslouchání), dohodnout se s ním na

společně stráveném čase (kvalitně stráveném!), oceňovat, dávat najevo podporu a porozumění, sepsat si, co se dá pro dobrý vztah udělat

- naše požadavky a očekávání musí být pro děti smysluplné a přiměřené – smysluplnost se zvyšuje díky pozitivním přirozeným důsledkům – nedostatkem smysluplnosti vyhasíná vnitřní motivace (nahrazujeme ji pak vnější)

- nejlepší je pozitivní zpětná vazba ze situace samotné (tedy přirozený důsledek) – případně ji může dát slovně dospělý nebo přidat ocenění

Respektování přirozených potřeb a od nich odvozených specifických vývojových potřeb - děti mohou být napomínány či trestány za přirozené projevy svých základních potřeb

(pohyb, experimenty, pozornost, uznání, pomoc druhým) - dlouhodobě neuspokojované potřeby mohou zesílet (divočení o přestávkách, šaškárny) - pokud dítě své potřeby neprojevuje, naučilo se je tlumit – může pak „utíkat“ do ústraní,

v dospělosti k alkoholu,… - potřeby je třeba respektovat a za přijatelných podmínek umožnit jejich uspokojení - pokud je problém, je třeba dítě nejdřív pozorovat a přemýšlet, pak je vhodné uplatnit

empatickou reakci - místo otázek Jak ho k tomu donutit? nebo Jak mu v tom zabránit? si klást otázky Proč to

dělá? Co za tím vězí? - i stejné potřeby uspokojujeme každý jinak - děti plní v různých obdobích svého života různé vývojové úkoly, učí se různým věcem –

je třeba je za určitých podmínek nechat - musíme přemýšlet, jak umožnit dítěti bezpečně provádět zajímavou činnost, místo toho,

abychom jim jí zakazovali - pokud dítě hodně věcí nesmí, bojuje za každou maličkost – naopak dítě, které většinu

věcí smí, přijme bez problémů i to, že něco (zatím) ne - dětem je třeba prostředí přizpůsobit, poskytovat jim důležité informace (nejlépe

názorné) a nacvičovat s nimi dovednosti zajišťující jejich bezpečnost Nácvik praktických dovedností, vytváření návyků - aby se vytvořil v mozku spoj pro nový návyk, je třeba mnoho opakování (chyby tuto

dobu prodlužují) - zásadní je poskytování informací, ukázka (názorná informace), podporující přítomnost

dospělého, dostatečný čas, intenzivní první fáze (nácvik na jeden zátah), neučit víc dovedností najednou, předcházet chybám, okamžitá zpětná vazba – povzbuzení –

ocenění (vhodnou zpětnou vazbou je popis úspěšného postupu a empatie), být vzorem (učení nápodobou)

- úklid:

je psychicky náročnou činností s mnoha myšlenkovými procesy

po dětech chceme příliš brzo samostatné uklízení

nechuť se zvyšuje s množstvím nepříjemných řečí, konfliktů či trestů

smysluplnost se snižuje uváděním nepravých důvodů

pro dospělé je úklid důležitější než pro děti

v předškolním věku uklízet s dítětem a činnost komentovat (informace o postupu)

vhodné je využívat možnost výběru, po dokončení práci pozitivně popsat a poukázat na pozitivní přirozené důsledky a vyvarovat se nálepkování

s úklidem nepomáhat, ale spolupracovat na něm Nácvik sociálních a komunikačních dovedností pro zvládání a prevenci konfliktů - já-výrok:

nejlepší je učit jej během skutečného konfliktu – použijeme empatickou reakci a sdělíme dítěti, že může své pocity říci druhému (ne pokyn, ale informace) – i opakovaně a pak případně odejít

využití scének a dramatizací (lze přidat očekávání) - parafrázování – dítě zopakuje, co se dozvědělo od druhého (dospělý je prostředníkem) - já-výrok -> omluva -> přijetí omluvy – je nutné nejdřív si o omluvě a jejím účinku povídat,

aby děti pochopily její smysluplnost a nešlo jen o formalitu - všechny děti mohou tuto triádu nacvičovat jako scénku – důležitá je reflexe - díky užívání já-výroků ubývá žalování a agresivity – učitelé nejsou vyšetřovateli, soudci a

vykonavateli trestu – děti řeší konflikty samy neútočným a respektujícím způsobem Vytváření dohod a pravidel - společně se všemi, kterých se to týká - pravidla jsou dlouhodobá, dohody krátkodobé - pravidla se týkají všech, dohody může uzavírat i dvojice (část celku) - popsat problém a vyzvat ostatní ke spoluúčasti - řešení musí být přijatelné pro všechny - pravidla a dohody je třeba občas přezkoumat a případně upravit - brainstorming

úvod – popis problému, výzva ke spoluúčasti

1. – popis situace z hlediska dítěte včetně empatické reakce (dáme dítěti čas na vyjádření)

2. – náš pohled na věc (krátce)

3. - brainstorming – návrhy zapisujeme, nehodnotíme, nekomentujeme, nezavrhujeme

4. – rozebrání výhod a nevýhod nápadů, vyškrtnutí nepřijatelných

5. – u přijatelných návrhů upřesníme podrobnosti dodržování i přirozené důsledky nedodržování

- dobré jsou co nejpodrobnější dohody o rozdělení prací a povinností (děti se dozví, co všechno se kolem domácnosti točí)

- „vykonavatel“ dohody neuzavírá a nemá zodpovědnost za výsledek

- „zadavatel“ si ponechává naprostou kontrolu, je autoritou - „správce“ dohody vyžaduje – má něco na starost a je na něm, jak si to zařídí – tento

přístup vede k samostatnosti a zodpovědnosti Cílená pozitivní pozornost - „Podstatné je věnovat co možná nejméně pozornosti nevhodným projevům, a naopak si

všímat dítěte v situacích, kdy se chová správně.“ (str. 239) - zpětná vazba – větší počet drobných všimnutí (ne ojediněle) Činnosti pro volný čas dětí - dítě potřebuje prostor pro neorganizované a neplánované činnosti - zaměstnané děti nezlobí Škola má větší možnosti, než nabízí její tradiční podoba - místo hrozeb, trestů, slibů, odměn a pochval je nutné starat se o sociální klima, dobré

vztahy, spolupráci, spoluúčast a rozvoj vnitřní motivace - „V situaci ohrožení nastupuje stresová reakce a naše pozornost a energie se automaticky

upínají ke zdroji skutečného nebo domnělého ohrožení, nikoli k úsilí porozumět a osvojit si nové.“ (str. 241)

- zdrojem vzájemné důvěry jsou informace a vytváření pocitu pospolitosti a soudržnosti (společné zážitky)

- komunitní kruh

vytváření soudržnosti, osobnostní rozvoj, naslouchání, formulace názoru, respekt k názoru druhého, trpělivost, vystupování před ostatními

právo mluvit má jen ten, kdo drží kolující předmět

všichni mají právo poslat předmět dál bez mluvení

vzájemná úcta a respekt k názoru druhých bez hodnocení

nic řečeného v komunitním kruhu se nevynáší ven

otázky klademe ve 3. os. j. nebo mn. č. nebo v 1. os. mn. č.

neřešíme jím konflikty, ale emoce, obesně chování,…

vytváří pocit bezpečí, sounáležitosti a důvěry

problém řešíme nepřímo na obecné úrovni - pravidla vytváříme s těmi, koho se týkají, pomocí konkrétních odpovědí na otázku „Jak

bychom se měli chovat, aby se nám tu spolu dobře žilo?“ – formulujeme je pozitivně - základními pravidly by měly být: aktivní naslouchání, vzájemná úcta, důvěryhodnost,

pravdivost a osobní optimum (dát vždy to nejlepší, čeho jsme momentálně schopni) - pravidla připomínáme a oceňujeme jejich dodržování - aktivní naslouchání – co to je, proč je to důležité, procvičování hrou, zpětná vazba

(dobré je využití metod dramatické výchovy) Spoluúčast a spolupráce - výběr, prostor pro vyjadřování vlastních návrhů - „Základem moderované skupinové diskuse jsou menší skupiny.“ - 3-5 členů problém

prodiskutuje a závěr přednese ostatním - přibírání dětí k řešení konfliktů např. brainstormingem či komunitním kruhem - kooperativní výuka – aktivita dětí + reflexe učení – k čemu a jak došly, jak se jim

pracovalo

Udržování a rozvíjení vnitřní motivace dětí k učení a práci - smysluplnost, svobodná volba, spolupráce, zpětná vazba - „Co víme a co bychom ještě chtěli vědět o…“ - zážitek, pak pojem - důležité je nesoutěžní prostředí (kde zisk jednoho znamená ztrátu druhého) - soutěže jsou rizikem pro morální vývoj dětí, odnaučuje dělat věci s plným nasazením,

snaha je zaměřená proti ostatním - soutěživé prostředí představuje ohrožení tlumící činnost mozkové kůry - slovní hodnocení – mělo by jít o sdělení dítěti (ne o dítěti) o tom, co zvládlo a na čem

bude pracovat dál - portfolio – doklady o pokrocích dítěte - týdenní plán – dítě zde má uvedeno, co se bude v jakém předmětu učit – na konci týdne

to samo zhodnotí a učitel se k tomu vyjádří - sebehodnocení – velký význam – nejdřív dítě, pak dospělý ze svého pohledu - 2 typy učení ve smyslu přístupu k chybám:

1) automatizace dovedností – správné opakování, nepřipustit chybu, pokud dítě nezná správnou odpověď, nehádá, ale řekne „nevím“

2) logické učení – chyby jsou jeho součástí – důležité je, aby dítě samo chybu rozpoznalo a vyvodilo z toho závěry

Škola vzdělává i vychovává - s poklesem informační důležitosti školy stoupá její socializační funkce - škola pokládá základ všeobecného i odborného vzdělání a současně kultivuje a rozvíjí

„naši schopnost žít v souladu sami se sebou, s druhými lidmi, přírodou i světem věcí“ Výchova k poslušnosti je rizikem pro demokracii - autoritativní výchova – diktatura, totalita, monarchie – příkazy, zákazy, povinnosti místo

pravidel – určují je ti, co mají moc, platí pro ty, co moc nemají - anarchie – nejasná nebo neexistující pravidla a normy vznikající nahodile, nejsou závazná - demokratický model – společné vytváření norem a pravidel soužití – smysluplná základní

pravidla a normy respektující základní lidské potřeby, která jsou výsledkem konsensu a platí pro všechny

- „Není zodpovědnosti bez spoluúčasti na rozhodování.“ (str. 260) - pokud vyžadujeme od dětí poslušnost, zbavujeme je zodpovědnosti - poslušný člověk se neumí rozhodnout, je nesamostatný, manipulovatelný, zneužitelný - zodpovědný člověk se řídí správností věcí, zvnitřnělými hodnotami Principy efektivní komunikace - držet se přítomnosti – řešíme jen věci, se kterými můžeme tady a teď pohnout –

nevracíme se k minulosti a nevarujeme před budoucností – používáme popis a informace

- držet se problému, vyhnout se hodnocení osoby – popis a informace - zprostředkovat smysluplnost – proč a jak – informace a já-výrok - dávat prostor – spoluúčast na řešení, možnost volby - zaměřit se na pozitiva – pozitivní popis, ocenění – místo zákazů informovat o tom, co za

jakých podmínek se smí

- vzít v úvahu emoce – snaha o porozumění pocitům druhého – empatická reakce, já-výroky

- při sdělování požadavků šetřit slovy – jasné informace, já-výroky, očekávání, dvě slova - hlídat si tón hlasu – pomáhá oslovení jménem Praktické informace a doporučení - je dobré začít pracovat na efektivní komunikace hned - ze začátku člověk slyší to, co před tím ani nezaregistroval (pokud nejsme v emocích, je

dobré si uvědomovat, jak by to mohlo být jinak) - je dobré zaměřovat se na jednotlivé dovednosti postupně, nesnažit se je zvládnout

všechny najednou - nové dovednosti vyžadují čas k osvojení, nikoli k aplikaci - nové postupy zkoušíme nejprve v klidných situacích a s lidmi, se kterými máme dobrý

vztah - je lepší mlčet, než použít neefektivní styl - je třeba zdržet se nevyžádaných rad a nespěchat s řešením - je dobré dát si čas na rozmyšlenou a vytvořit si vlastní slovníček (podle seznamu častých

situací) - z počátku se nemusíme setkat s kladnou odezvou na změnu našeho komunikačního stylu - je dobré otevřeně přiznat, že se snažíme o změnu - pomáhá udělat si seznam přijatelných a nepřijatelných způsobů komunikace společně

s dětmi (situace + přijatelný způsob + nepřijatelný způsob) – tento seznam pak umístíme na viditelné místo

- pokud něco dětem říkáme, je dobré si představit, jak bychom reagovali na jejich místě - pokud již něco funguje a neodporuje to zásadě vzájemného respektu a dalším

principům, není důvod to měnit - dobrosrdečný humor je dobrým pomocníkem - pokud smícháme efektivní styl s neefektivním, výsledek je neefektivní - pokud nejsme o změně komunikačních stylů přesvědčení, zpravidla si myslíme, že to

není nutné, nebo není vhodná příležitost - efektivní komunikace je použitelná několikrát denně - změna způsobu komunikace je dlouhodobým procesem vyžadujícím trpělivost a výdrž - kde se nenastolí boj o moc, nemusí nastat pubertální revolta - místo nevyžádané rady můžeme dát informaci o tom, co se nám osobně osvědčuje - neefektivní způsoby jsme přejali naší výchovou, pocity viny nejsou na místě