1

2

0bsah

Ještě mladá noc……………………………………………………………………………….. 3

Dědictví………………………………………………………………………………………. 7

Onaona………………………………………………………………………………………. 10

Kostlivec ve skříňce…………………………………………………………………………. 14

Klára číslo dvě ……………………………………………………………………………… 18

Kostlivec ve skříni…………………………………………………………………………... 21

3

Př edmluva

Čas pro ně nic neznamená. Čekají a roky ubíhají. A pak v tu nejméně vhodnou chvíli někdo

otevře skříň a na kostlivce dopadne denní světlo. To se potom dějí věci. Právě o nich si

přečtete v následující povídkové sbírce.

Příběhy vznikly jako závěrečné povídky z kurzu tvůrčího psaní a všechny je propojuje

společný motiv kostlivce ve skříni.

Za ilustraci na titulní straně děkuji výtvarnici Janě Šprtové.

Kateřina Foltánková

lektorka kurzu

www.literarnialchymie.cz

4

Jes te mlada noc

Lucie Dymáčková

Na stole osychalo několik jednohubek a jeden nedojedený zákusek, ale lahve od vína byly

všechny dokonale prázdné. Bylo co oslavovat. Letošní škola v přírodě se obešla bez jediného

úrazu, poţáru, povodně, krádeţe, otravy jídlem, astmatického záchvatu, dítěte ztraceného

v lese nebo napadeného divokým zvířetem a ani ţádné tajné pokusy s alkoholem nebo

kouřením letos nebyly odhaleny. Prostředí slezských Beskyd bylo nádherné, počasí vyšlo a

také závěrečný večer plný zábavy a vzpomínání se povedl. Přesto byli pedagogové po deseti

dnech školy v přírodě tak unavení, ţe vydrţeli sotva do půlnoci a pak se jeden po druhém

začali trousit do svých pokojů.

Gábina, která posledních patnáct minut strávila přemýšlením nad tím, co si vlastně

počne s těmi bezmála dvěma měsíci prázdnin, které se kvapem blíţily, a jestli má dojíst ten

zákusek nebo si to takhle pozdě večer uţ raději odpustit, náhle s překvapením zjistila, ţe ve

společenské místnosti rekreačního areálu Sokolík zůstala uţ jen ona a kolega třídní z 5. C

Filip Jarušek.

„Taky půjdu,“ zvedla se kvapně a vrhla poslední lítostivý pohled na osiřelý kousek

medovníku.

„Vţdyť noc je ještě mladá,“ prohodil Filip, aniţ by ustal ve své snaze proměnit jeden

z barevných letáků válejících se po stole v jakési letadlo. Hračička, pomyslela si Gábina.

„Noc moţná, ale já uţ ne,“ zívla. „Jsem utahaná a zítra se od nás ještě bude čekat, ţe

tu bandu dovezeme domů.“

Filip dokončil své veledílo a pokusil se ho ladným pohybem vyslat do vzduchu. To se

však zcela neladně ihned zřítilo střemhlav k zemi. „Špatně vyváţené,“ podotkl sebekriticky.

Konečně se na Gábinu podíval. „Posaď se ještě na chvíli, prosím.“

„A pročpak, potřebuješ pomoct s vyváţením?“ zaţertovala, ale poslechla.

Filip se rozesmál a obdařil ji dalším ze svých oblíbených klišé: „Jo, tos trefila přesně

hřebíček na hlavičku.“

„Poslyš, řekla bych, ţe ty máš taky trochu v hlavičce,“ poklepala si lehce na zmíněnou

část těla, „měli bychom se z toho jít vyspat.“

„Nejsem opilej,“ ujistil ji, „vypil jsem jenom dvě skleničky – úplně stejně jako ty.“

„Teda, ty máš přehled,“ podivila se Gábina.

„Ani netušíš jakej,“ usmál se. „Ty, Gábino…“ vstal, posadil se na ţidli vedle ní a

poloţil ruku okolo jejího opěradla. „Víš, co by mě strašně zajímalo?“

„No, to teda nevím.“

„Jestli jsi váţně tak natvrdlá nebo je pravda, co se o tobě povídá.“

Vyvalila na něj oči. „Co prosím? O mně se něco povídá? A proč bych jako měla být

natvrdlá? Můţeš mi to laskavě vysvětlit?“

„No, jestli ti váţně ještě nedošlo, ţe mám o tebe zájem, anebo jsi opravdu… no… na

ţenský.“

5

To, co vylezlo z Filipa Jaruška, Gábině vyrazilo dech. „Tak to se o mně povídá? Ţe

jsem lesba?“ zeptala se tiše.

„Nediv se, je ti uţ přes třicet, jsi pěkná a chytrá, a přesto pořád svobodná. Na Gajdošce

pracuješ uţ několik let a za celou dobu tě neviděli s ţádným chlapem ani jsi prý o ţádném

nemluvila.“

Gábina se nestačila divit. Teprve teď jí začaly postupně docházet všechny souvislosti. Jak se

z ní kolegyně snaţily nenápadně tahat rozumy, jak se na ni podivně dívaly, jak se někdy

rychle odmlčely, kdyţ vešla do kabinetu… Gábino, ty slepice pitomá, jak jsi jenom mohla být

tak natvrdlá!

„To jsou jenom hnusný pomluvy!“ rozčílila se nejdřív a poté jí přišlo sebe sama tak

strašně líto, ţe se rozbrečela.

Filip ji poněkud neobratně pohladil po vlasech. „Promiň, nevěděl jsem, ţe o tom

nemáš ani tušení. Nechtěl jsem ti ublíţit. Gábi, vţdyť já tě mám rád. Ani nevíš, jak jsem

šťastnej, ţe nejsi na ţenský.“

Nechala se jím obejmout, hladit a konejšit a uvědomila si, ţe si uţ dlouho nepřipadala

tak nešťastná i šťastná zároveň. Ten blázen Filip Jarušek (vlasy černé jako uhel, veselé

oříškové oči a sympatické dolíčky ve tvářích, kdyţ se smál – a ţe se smál často) před chvílí

prohlásil, ţe má o ni - dvaatřicetiletou Gábinu Moučkovou, třídní učitelku 4. A, ţenu

drobnější postavy, delších plavých vlasů a modrých očí, skoromajitelku 1 + kk na ulici

Poštovská, jednoho kocoura a jedné hypotéky – zájem!

Najednou pocítila palčivou touhu vylézt ze své dlouho pečlivě budované ulity, ukázat

se ve vší své nahotě a zranitelnosti, hodit za hlavu všechny dávné úzkosti a nechat se prostě a

jednoduše milovat. Můţe? A proč by nemohla!

Její ruce si samy našly cestu pod jeho košili a začaly ho hladit po zádech a svými rty

se přitiskla na jeho, nejprve velmi váhavě, ale pak s čím dál větší jistotou. Dál uţ to šlo ráz na

ráz. Odvedl si ji do svého pokoje a tam se navzájem pěkně kousek po kousku zbavili

veškerého svého oblečení. Gábina si lehla na postel a vyčkávavě se na něho usmála, zatímco

on mlčky odloţil na noční stolek brýle a ze šuplíku vytáhl malou krabičku kondomů. Zvedla

obočí a uţ uţ se chystala to nějak okomentovat, ale prst jemně poloţený na její ústa ji umlčel.

Filip si k ní lehl a přitiskl se na ni celým svým vzrušeným tělem. Zavřela oči a

vychutnávala si jeho doteky. Připadalo jí, jako by jeho ústa a jeho ruce byly všude. Najednou

jí ale jako blesk z čistého nebe hlavou proběhla vzpomínka na jiná ústa a jiné ruce.

Nepříjemné, odporné, vlezlé… Bylo jí tehdy čtrnáct a její matka tu noc nebyla doma. Její

matka coby zdravotní sestra často v noci nebývala doma. Na rozdíl od svého přítele… Gábina

vytřeštila oči do tmy, nekontrolovaně sebou škubla a její koleno se samo vymrštilo a prudce

zasáhlo Filipa přímo na jeho nejcitlivějším místě. Ten zařval a odvalil se stranou, kde stulený

do klubíčka potichu úpěl, zatímco Gábina v panické hrůze posbírala a nasoukala na sebe své

svršky a utekla z pokoje.

***

Neměla to dělat! Neměla! Neměla! Uţ tolikrát se spálila. To si snad myslela, ţe se to

někdy změní?? Naivko pitomá! nadávala si v duchu, kdyţ leţela ve své posteli a otřásala se

potlačovanými vzlyky a zimnicí. Peřinu měla přetaţenou aţ přes hlavu a ruce a nohy

6

přitaţené tak těsně k tělu, aby se jí k němu nikdo nemohl dostat. Tak lehávala vţdycky po…

tom. Dveře pokoje si zamkla a nereagovala ani na naléhavé klepání a šeptání: „Gábino, otevři,

no tak, Gábi…“ ani na neustále svítící mobilní telefon. „Dej mi pokoj,“ procedila mezi zuby.

Po chvilce někde blízko zaslechla vrzání otevírajících se dveří a vysoký dětský hlásek:

„Pane učiteli, co to tady děláte? Paní učitelka Moučková určitě spí.“

To trdlo Karlík! Gábina se i přes slzy musela usmát. Uţ neslyšela, co na to Filip

odpověděl, ale hlavní bylo, ţe měla od té chvíle klid. Díky, Kájo!

***

Ráno jí bylo pořád ještě zle. Poté, co vyzvracela i to málo, co do sebe při snídani

nasoukala, ji kolegyně Věra poslala zpátky na pokoj, ať si zatím lehne, ţe na ni klepne krátce

před tím, neţ budou všichni sbalení a nachystaní k odjezdu. „Filipe, doprovoďte ji prosím, ať

sebou ještě někde cestou netřískne o zem, a případně jí pomozte s balením.“

„Ne, ne, to je dobrý, zvládnu to sama,“ bránila se Gábina.

„Nepřichází v úvahu, vypadáš jak zombie!“ rozhodla Věra. „Hej, pánové z 5. A, copak

tam máte za problém?“

Filip chytil Gábinu pod paţí, ale ta se mu okamţitě vysmekla. „Do háje, Gábino,“

rozzlobil se. „Ty seš fakt nevypočitatelná ţenská. Nech se jenom odvést na ten blbej pokoj,

přísahám, ţe hned vypadnu. Ale jakmile ti bude líp, očekávám tvé vysvětlení, to je ti doufám

jasné,“ dodal a Gábina přikývla.

Filip Jarušek sliby plnil – jakmile byla Gábina v bezpečí svého pokoje a seděla na své

posteli, chystal se odejít.

„Filipe, počkej,“ zadrţela ho.

Otočil se a vyčkávavě se na ni zadíval. Byl naštvaný a právem. Gábina se předvedla

jako prvotřídní hysterka.

„Vyřešme to hned.“

„Dobrá,“ posadil se, zaloţil ruce na prsou a čekal.

„Omlouvám se ti za ten včerejšek, bylo to ode mě hloupý a nezodpovědný. Taky jsem

měla trochu upito,“ dodala, jako by to mohlo její chování omluvit. S Filipem to ale ani

nehnulo. „Prostě, je naprosto vyloučené, abychom si spolu my dva něco začali.“

„Proč?“

Uhnula pohledem. „Neptej se mě prosím, je to z osobních důvodů. Můţeme zůstat dál

kolegové a přátelé jako předtím?“ zaprosila.

„To asi nepůjde.“ Filip vstal a začal přecházet po místnosti sem a tam. „Podívej, já

váţně nerozumím tomu, co se včera stalo. Ale jsem ochotnej na to zapomenout. Jak uţ jsem

řekl – mám tě rád – a hodně – uţ dlouho. A to pořád platí. Nebudu tě do ničeho nutit, nechci

tě manipulovat, citově vydírat… Ale promiň – to, co jsi před chvílí vypustila z pusy – nejsem

ţádnej psycholog, ale mám zkrátka dojem, ţe je to jenom výmluva. Pokud se mýlím a ty jsi to

opravdu myslela smrtelně váţně, zopakuj to a já uţ ti dám nadosmrti pokoj. Ale pokud ne…

Dej mi nějak najevo, ţe stojíš o to, abych prostě jen chvíli počkal, neţ si nějaký ty věci,

kterým já nerozumím, vyřešíš. Nebo je můţeme řešit spolu, kdyţ budeš chtít. Ale musím

vědět, ţe o to stojíš. Podívej se na mě, prosím, a odpověz mi. Stojíš o to, abych to nevzdal?“

Gábina dlouho přemýšlela a pak sotva znatelně přikývla.

7

Filip se usmál. „Dobře, to mi prozatím stačí. A teď uţ musím jít nebo po mně Věra

nechá vyhlásit celostátní pátrání. Jo, a mimochodem – uţ máš nějaké plány na prázdniny?“

„Zatím ne…“

„Tak ti budu drţet místo v autobuse a povím ti o těch svých – věřím, ţe neodoláš…“

zazubil se.

„Expedice na Borneo za účelem hledání nových druhů strašilek?“ vzpomněla si

Gábina, ţe kdysi o něčem takovém básnil.

Ale Filip na ni uţ jen vesele mrknul a nechal ji o samotě. Gábina se ještě chvíli

zamyšleně dívala do míst, kde předtím stál, a pak se lehce usmála. Borneo? Proč ne, tam ještě

nebyla…

8

De dictví

Zuzana Bajerová

Ludmila dorazila na smluvenou schůzku s čtvrthodinovým zpoţděním. Její kamarádky uţ

seděly u kávy a povídaly si.

„Ahóój,“ vítaly ji mezi sebe a udělaly jí místo.

„Naše hvězda je tady.“

„Omlouvám se, zdrţela jsem se na soudě.“

„To nevadí, co si dáš?“

„Jenom kafe.“

JUDr. Ludmila Coufalová byla ţena menšího vzrůstu, štíhlá, obarvená na blond,

modrooká vystajlovaná bezdětná třiatřicátnice. Měla na sobě koţený kabát a vysoké černé

koţené kozačky. V ruce drţela klíče od svého nového automobilu.

„Vůbec jsem nemohla zaparkovat. Nevím, jestli nestojím blbě, abych neměla

botičku…“

„Hele Lído, ty fakt obhajuješ toho miliardáře?“

Lída přikývla. Kamarádka k ní vzhlíţela s obdivem.

„A co Petr? Tvůj muţ, je na Tebe aspoň pyšný“ zeptala se druhá kámoška.

Lída s ní byla dlouho pohádaná. Nemluvily spolu, protoţe Lída zjistila, ţe jí Aneta

pomlouvá. Prý, ţe si manţela vydrţuje. Tenkrát za ní přišla a řekla jí: „Vţdyť to zkus taky,

někoho si vydrţovat, musíš mít na to ale trochu víc peněz, víš!“ Lída jí odpustila. Kdyţ si

sáhla do svědomí, musela uznat, ţe je to tak. Kde by byl Petr a jeho podnikání, kdyby ho

nepodporovala? Uţ několikrát skoro zkrachoval, ale vţdycky ho zachránily její peníze, které

zdědila po strýčkovi.

Strýc Alfons byl původem Čech, ale emigroval v roce 1968 do západního Německa a

podařilo se mu zázračně zbohatnout. Strýc neměl děti a tak odkázal v závěti všechno své

jmění Lídě, která byla jedináček. Uţ jako dítě od něho dostávala dárky a kamarádky ve škole

koukaly. Jednou poslal drahé oblečení, jindy třeba peníze, za které potom maminka Lídě

nakupovala, co bylo potřeba. Lídiny rodiče na tom nebyli finančně nejlíp. Je fakt, ţe posílal

dárky, ale osobně přijel málokdy, protoţe byl pracovně vytíţený. Lída ho vídávala tak jednou

ročně na rodinných oslavách.

Malá Lída nebyla ţádná krasavice, měla odstáté uši a velký nos, na kterém seděly

tlusté brýle. Spoluţáci jí to, ţe nebyla krasavice, dávali najevo dost nevybíravým způsobem.

„Hele mikroskop je tady,“ smávali se jí. Na základní škole byla za šprtku, ale na gymnáziu uţ

měla problémy s učením. Nebyla nejhorší, ale nebyla to ani ţádná sláva. Nebylo to tím, ţe by

se nebyla snaţila. Naopak studovala pilně a chodila i na doučování, byla odjakţiva strašně

ambiciózní, ale nebyla prostě dost chytrá, a kde nic není ani čert nebere, jak se říká. Přes

veškerou snahu, odmaturovala s trojkama, na vysokou ji nevzali a tak byla na pracáku a

běhala po brigádách. Je fakt, ţe se tenkrát cítila dost nešťastná a bezradná a nebyla na tom

psychicky vůbec dobře.

9

Jednoho dne jí maminčina sestra povídá: „Strýc Alfons je váţně nemocný, odjíţdím

do Německa se o něho starat. Lído, víš, ţe strýc Alfons chce odkázat všechno Tobě?“ Tenkrát

Lídu ta informace ještě nijak nevzrušovala. Pořád věřila, ţe bude úspěšná a ţe se dokáţe

prosadit díky vlastní píli. Přihlásila se na práva, ale opět ji nevzali. Byla poslední panna ve

třídě. Navíc ji pronásledovala strašná smůla. Jako tenkrát kdyţ jí rádoby kamarádky

přemluvily, aby s nimi šla do obchodu s prádlem. Pořádně ty holky ani neznala, ale

kamarádek neměla příliš a byla ráda, ţe jí vzaly s sebou.

„Vidíš tu krávu? Kolik si toho kupuje!“ ozvala se jedna z dívek při pohledu na starší

paní, která přišla k pokladně s plným košíkem. Děvčata tou dobou neměly peníze ani jedna.

Byly na tom všechny stejně.

„Markéto, drţ hubu!“ okřikla ji Lída, protoţe se jí nelíbilo, jak se Markéta vyjadřuje.

„Já vím, ţe jde za náma,“ pokračovala Markéta v nemístném chování.

Kdyţ se Lída ohlédla, uviděla profesorku, o které věděla, ţe bude na přijímačkách u

komise.

A takových trapasů se jí stalo víc.

***

Kdy se jí do hlavy vloudila myšlenka na strýce a jeho peníze to ani sama neví. Vplíţila

se jí do hlavy pomalu, zákeřně a postupně. Čím víc se snaţila, tím hůř se jí dařilo. Kdy se z ní

stal sup, který čeká na něčí smrt, jako na poslední naději, a šanci, to ví čert… Strýc umřel,

kdyţ jí bylo 23 let. Po pohřbu se vyřídila závěť. Ze dne na den se z ní stal bohatý člověk.

Konečně si mohla splnit všechny svoje přání, sny a touhy.

Kdyţ se poprvé dopotácela na plastickou chirurgii, byla v tak špatném psychickém

stavu, ţe si jí spletli s bezdomovcem, jak byla oblečená. Doktor se jí vysmíval do obličeje.

„Však Vám taky ztěţknou krky od nošení toho zlata,“ poznamenala recepční směrem

k chechtajícímu se doktorovi, který říkal něco jako, ţe jednou to přijít muselo… (Myslel tím

to, ţe k nim na kliniku přijde bezdomovec.) Všichni proto zírali, kdyţ vytáhla na placení

zlatou kreditní kartu. Uši a nos byly v pořádku, následovali vizáţisti, manikéři a pedikéři,

kosmetičky a kadeřníci… Osobní trenéři… Tělo bychom měli. Bylo potřeba udělat ještě něco

se vzděláním. Lída se přihlásila na soukromou právnickou fakultu. Tentokrát ji vzali…

Zaměřila se na trestní právo.

***

Vdávala se z lásky ve svých 29 letech. Bydleli ve vile v centru Prahy. Stýkala se

s jinými bohatými lidmi. Usilovně pracovala a ţila hektickým ţivotem. K dokonalému štěstí jí

chybělo jen jedno. Dítě. Pokoušeli se o něj 4 roky, ale nedařilo se. Běhala po vyšetřeních,

zkoumala polohu děloţního čípku, měřila bazální teplotu, počítala plodné dny… Brala léky...

Nedařilo se.

Občas se jí do hlavy vracela myšlenka na strýce. Kde by byla bez něho? Kdy vůbec

byla naposledy u jeho hrobu? Měla strašné výčitky svědomí. Ale jaksi neměla odvahu

vypořádat se s touto záleţitostí. Vzpomněla si na to, jak kdysi čekala na strýcovu smrt jako na

spasení a věděla, ţe je to moc moc špatné. 10 let po strýcově smrti se rozhodla, ţe udělá něco

10

s tím kostlivcem ve skříni. Odjela do Německa a poloţila květiny u rodinné hrobky, kde leţel

strýc a jeho ţena, kteří neměli děti.

***

Servírka přinesla Lídě kávu. Ta si přesedla, protoţe si kamarádka zapálila cigaretu a

kouř šel přímo na ní.

Ty, Lído, a od kdy Ti to vadí? Vţdyť ty sama kouříš, ne?

„Uţ ne.“

„A co tak najednou?“ Počkej, snad nejsi…

„Ano, jsem. Jsem ve třetím měsíci a bude to kluk.“

Kamarádky začaly Lídu objímat a gratulovali jí.

„A víte uţ, jak se bude jmenovat?“ zeptala se Aneta.

„Alfons,“ odpověděla Lída.

11

Onaona

Lenka Koudelková

Nejkrásnější byla, kdyţ spala, protoţe kdyţ spala, vypadala, jako by byla mrtvá. Na její

bledou tvář, ze které vystupovaly lícní kosti, a její nehybné nahé tělo by se dokázal dívat celé

hodiny. Leţela na zádech, s hlavou mírně nakloněnou, vedle ní měla poloţenou pokrčenou

ruku; pokrčená noha jí vykukovala zpod deky. Kdyby se její hruď mírně, skoro neznatelně,

nepohybovala nahoru a dolů, vypadala by, jako by právě dopadla na zem z velké výšky -

krásná, bledá mrtvola.

Zvedl se z okraje postele, na které seděl a odešel do koupelny, kde na ramínku visela

jeho umělá kůţe. Zhluboka si povzdechl, na pár vteřin sklopil hlavu a pak se do ní začal

oblékat. Nesnášel to. Nesnášel ten dusivý pocit a nechápal, jak to lidi můţou celé dny, celé

ţivoty v něčem tak svíravém vydrţet a ještě se na to tak úporně upínat. Nenáviděl kaţdý den

se obalovat tou vrstvou a předstírat, ţe je něco, co není.

Potaţený falešnou kůţí se vrátil do jediné další místnosti jejich malinkatého bytu a

oblékl se do obleku. Potom došel ke dveřím, oblékl si kabát, nasadil si klobouk nízko do čela

a naposledy se u dveří ohlédl. Nejkrásnější byla, kdyţ spala, protoţe kdyţ spala, vypadala,

jako by byla mrtvá. Tak jako byl on.

***

Ze snu ji probudilo cvaknutí dveří, které se za ním právě zavřely. Otevřela oči a s

dlouhým zívnutím se protáhla. Pokoj byl zalitý ranním sluncem, které značilo krásný, ale

mrazivý den. Vstala, oblékla si ţupan a přešla k oknu. Ještě na druhém konci ulice stihla

zahlédnout jeho velký černý klobouk, neţ úplně zmizel za rohem. Usmála se. Pomalu přešla

ke kuchyňské lince a začala si chystat čaj a snídani. Zatímco čekala, neţ se uvaří voda,

zapálila si cigaretu a vrátila se k oknu. Zahleděla se do místa, kde ho před chvílí ztratila z

dohledu. Uţ se neusmívala. Naopak, na její tváří se objevil ustaraný výraz. Bála se, ţe tak, jak

ho ztratila z očí, rychle a z nenadání, ho můţe ztratit úplně. Věděla, ţe ji má rád, ale děsilo ji,

ţe ho jednou omrzí, protoţe jí moc buší srdce, protoţe moc dýchá… - protoţe moc ţije.

Z myšlenek ji vytrhla pištící konvice a ona leknutím upustila nedokouřenou cigaretu.

Chvíli se dívala, jak nedopalek taví modrý koberec pod jejíma nohama. Moţná, ţe kdyby ho

tam nechala a uhořela, měl by ji radši. Bosou nohou cigaretu zašlápla a šla si zalít čaj.

***

Kráčel po ulici a v mysli si stále promítal obraz jejího bezvládného spícího těla

v posteli. Kdyţ vcházel do budovy, uviděl na skleněných dveřích odraz své tváře. Nebyla to

jeho tvář, samozřejmě, byla falešná a umělá. Dnes se mu protivila víc, neţ kdy jindy, aniţ by

věděl proč. Sklopil hlavu a vstoupil do sálu, kde uţ na něj čekali.

12

Do města přišel, protoţe ho uţ nebavilo handrkovat se s cirkusem z místa na místo.

Dlouho si svou nemalou slávu uţíval - lidé stáli fronty a čekali celé měsíce, aby ho mohli

vidět hrát na piano. Hraní miloval, ale po čase se mu zprotivilo to, ţe se k němu chovali jako

k monstru – s obdivem, ale despektem. Pochopil, ţe mezi lidmi nikdy nemůţe být tím, čím

doopravdy je, a tak se začal maskovat a cirkus opustil. Zezačátku byl v kůţi neobratný,

neuměl v ní pořádně chodit a skoro nevycházel z domu. Nakonec to ale byla jeho neobratnost,

která mu do ţivota, pokud se tomu tak dá říkat, přinesla ji.

Jedno ráno na cestě na zkoušku orchestru, kde našel práci jako pianista, procházel

parkem. Hlavu měl skloněnou, tak jako vţdycky, a nevšiml si tak dívky spěchající proti němu.

Srazili se a ona upadla. Zastavil se a nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát. Zadívala se mu do očí

a pak jeho ruku přijala – a jemu sklouzla falešná kůţe z ruky.

Dívka vůbec nevypadala překvapeně ani vyděšeně, spíš potěšeně. Podala mu rukavici

a usmála se. Tolik ho fascinovala, ţe na zkoušku ten den nepřišel a strávil s ní celý den

v parku.

Den po dni se po odpoledních a večerech scházeli a za dva týdny uţ bydlela u něj.

Leţeli jednoho večera v posteli, kdyţ se ho zeptala:

„Jak se ti to stalo?“

„Sám nevím,“ řekl a zamyšleně se na ni podíval. „Cirkus je zvláštní místo, děje se tam

hodně podivných věcí. Jediné, co vím, je, ţe kdyţ umřel praděd našeho principála, jeho

potomci si nechali jeho kostru a vozili ji všude s sebou. No a potom, o mnoho let později, ta

kostra oţila. A tak jsem tady. Moje první vzpomínka je, ţe jsem jako by vystoupil ze tmy a

zvláštního prázdna a uvědomil si, ţe jsem zavřený ve skleněné skříni.“

„A to je všechno?“

„To je všechno.“

„Hmm.“

„Mrzí mě, jestli jsem tě zklamal.“

„Ale to ne.“ Pohladila ho po lícní kosti a políbila ji. „Ty mě nikdy nezklameš. Jen se tě

snaţím pochopit. Jsi tedy ţivý nebo mrtvý?“

„Oboje. Moţná víc mrtvý neţ ţivý. Ale to ty přeci taky. Jen tak nějak naopak.“

***

Uţ zase leţela v posteli a přemýšlela o smrti. Poprvé na smrt, i kdyţ si to moţná

neuvědomovala, pomyslela, kdyţ jí bylo pět let. Bylo to jen chvíli po tom, co její nevlastní

otec odešel z jejího pokoje a ona zůstala leţet na posteli, nahá a s roztaţenýma nohama a

nesnesitelnou bolestí v rozkroku.

Dodnes si z toho večera moc nepamatuje, jen to, ţe jí otčím do pokoje přinesl velkou

misku zmrzliny. Řekl jí, ţe maminka není doma a ţe, aţ dojí zmrzlinu, budou si spolu hrát.

Od okamţiku, kdy snědla poslední lţičku zmrzliny v misce, si pamatuje jen hodně málo a tak

nějak rozmazaně. Tři věci jí v paměti ale utkvěly - pocit bezmoci a neschopnost se pohnout.

No a potom ta šílená bolest.

V tu chvíli pomyslela na to, ţe by dala cokoliv, jen aby ta bolest přestala. Brečela

schoulená pod peřinou a vzpomněla si, jak se jí její matka snaţila vysvětlit, ţe její babička

umřela. Řekla jí, ţe jednou usnula a pak najednou nebyla. Taky se jí zachtělo nebýt.

13

Co se celou dobu dělo a co s ní otčím dělal, jí došlo, kdyţ jí bylo asi tak jedenáct a

úplně poprvé se dozvěděla, co je to sex. O dva roky později se sebrala a odjela, co nejdál

mohla. Domů se nikdy nevrátila. První rok ţila na ulici a ţivila se všemoţně - kradla jídlo,

peníze z kapes, prodávala svoje tělo.

Nad tou vzpomínkou se zachvěla a zachumlala se hlouběji pod deku, dlaněmi pevně

sevřela horký hrnek s čajem. Potom přemýšlela o dni, kdy ho poprvé poznala. To, ţe je jiný,

poznala i bez toho, ţe ztratil rukavici. Kdyţ mu poprvé pohlédla do očí, neviděla nic. Bylo

v nich prázdno, tak jako v jejích očích, kdyţ se dívala do zrcadla, ale to prázdno jako by bylo

ještě hlubší. Fascinovalo ji to, ţe byl vlastně mrtvý – tak jak si ona přála být – ale ţivý – tak

jak ona byla jen navenek.

A najednou jí zalil pocit štěstí a radosti. Věděla moc dobře, co má udělat. Otevřela

skříň a z toho nejzazšího, nejtmavšího kouta vytáhla starou ošuntělou krabici. Byly v ní

všechny věci, které si vzala při odchodu z domova. Fotografie její matky, její zlatý prstýnek,

který naštěstí nikdy nemusela prodat a malá lahvička z hnědého skla plná bílých pilulek,

kterou ukradla z matčina nočního stolku. Vyndala ji z krabice a tu zase vrátila tam, kde byla.

Vrátila se do postele a lahvičku pořád svírala v dlani. Potom dlaň otevřela a dlouze se

na ni zadívala. Začala odšroubovávat víčko, ale pak ji zase důkladně zavřela. Počká na něj.

Určitě by u toho chtěl být.

***

Kdyţ přišel domů, čekala na něj u dveří oblečená jen v ţupanu a široce se usmívala.

Kdyţ za sebou zabouchl dveře, skočila mu kolem krku a políbila ho na jeho falešnou tvář.

„Něco pro tebe mám.“

„Váţně?“ usmál se.

„M-hmm. I kdyţ… Vlastně je to pro nás pro oba,“ řekla a chvěla se u toho vzrušením.

„Zavři oči.“

Zavřel je. Ona vzala jeho ruku a jemně ji stiskla. Pak do ní vloţila něco malého a

oválného, dlaň mu zavřela a políbila.

„Můţeš.“

Otevřel oči i dlaň a podíval se dolů. V ruce mu leţela malá skleněná lahvička.

„Ale to… to nemůţeš.“

„Jenţe já chci. Celý ţivot to chci. A ty to víš. Postavím vodu na čaj, ty ze sebe zatím

sundej tu hrůzu,“ řekla a jedním gestem ukázala na celé jeho tělo.

Svlékl si kabát a klobouk a pověsil je na věšák u dveří. U postele si sundal oblek a

místo toho, aby ho jako vţdy úhledně pověsil na ramínko a vrátil do skříně, pohodil ho jen tak

na zem. Odešel do koupelny a začal si po částech svlékat kůţi. Začal obličejem, ten na sobě

nenáviděl nejvíc. Podíval se do zrcadla. Je to tady, pomyslel si trochu ustaraně. Zbytek kůţe

ze sebe neopatrně strhal, dokonce ji na několika místech natrhl, a nedbale ho hodil do vany.

Uţ na ní nezáleţelo. Vyšel z koupelny. Stála u kuchyňské linky a do jednoho z hrnků

s horkým čajem sypala obsah lahvičky.

Kdyţ ho uslyšela vejít, otočila se, láskyplně se usmála a pokynula mu hlavou ke stolu.

Posadil se a ona donesla čaj. Podala mu modrý hrnek a sama si před sebe poloţila červený,

ten, do kterého vysypala lahvičku. Samozřejmě věděla, ţe nepije ani nejí, ale vţdycky trvala

14

na tom, aby měl před sebou to samé, co ona. Někdy si myslel, ţe by byla radši, kdyby byl

ţivý. Moţná měla nakonec ţivot ráda. Moţná. Určitě ale měla ráda čaj.

„Nedělej to. Já to nechci,“ řekla jeho nepřítomná ústa, aniţ by on sám měl nad těmi

slovy nějakou kontrolu.

Napřímila hlavu a udiveně zvedla obočí. „Co tím myslíš?“

„Myslím, tím, abys to nedělala. Vylij to.“

„Já ti nerozumím…“

„Já tomu taky nerozumím, ale moţná to vlastně nechceš. Jsi si jistá, ţe to chceš?

Nedělej to jen kvůli mně, já… Nezáleţí mi na tom, ţe jsi ţivá - biologicky. Protoţe vím, ţe

uvnitř jsi stejně mrtvá jako já. Ty i já jsme oba mrtví i ţiví zároveň. A to nás spojuje.

Navţdycky. Chceš to pouto přetrhnout?“

Vstala, obešla stůl, políbila ho na jeho holou lebku a pohladila ho.

„Všechno bude tak, jak má být. Slibuju. Já to chci udělat. A ty to chceš taky. Já vím,

ţe ano.“

Vrátila se na svoje místo a usmála se na něj. „Tak, povídej mi o tom, jaký byl tvůj den

a já si zatím v klidu vypiju čaj. Zajímá mě všechno - kde jsi byl, co jsi dělal, koho jsi potkal.

Tak jako mi vţdycky vyprávíš.“

Vzdal to. Věděl, ţe to jednou přijít muselo. Neslyšně si povzdechl a začal jí vyprávět o

tom ničem, co se mu za celý den stalo. Kdyţ dopila čaj, usmála se a v jejím úsměvu byla

spokojenost a smířenost, v očích se jí lesklo očekávání.

Vstal, přišel k ní a vzal jí za ruku. Společně si lehli do postele a leţeli v objetí, dlouho,

a ona usínala. Ani jeden z nich uţ neřekl ani slovo. Poslouchal, jak tlukot jejího srdce pomalu

zpomaluje a její dech je čím dál tím víc mělký, hladil ji a líbal ve vlasech.

A pak všechno utichlo, srdce i dech.

Chvíli jen tak leţel a nemyslel vůbec na nic. Potom vstal a ohlédl se na její bezvládné

nahé tělo leţící na posteli vedle něj.

Nejkrásnější byla, kdyţ byla mrtvá.

15

Kostlivec ve skř í n ce

Eva Palbuchtová

Byl podvečer, kdyţ se Tomáš vrátil ze školy. Šel rovnou do obyváku a začal vztekle bouchat

do sedačky. Jeho matka ihned přiběhla a okřikla ho: „Chováš se hrozně. Nech toho. Zničíš

to!“ Syn naštvaně třískl dveřmi a odešel.

Zas mě jen okřikla místo toho, aby se zeptala, co se stalo. I ten gauč je pro ni víc než

já!

Matce to nedalo a šla za synem do pokoje zjistit, co se stalo.

„No, odcházím, otevřu šatní skříňku a vypad na mě kostlivec. Lekl jsem se jak blázen.

Všichni se tomu křenili jak idioti.“

„Nepouţívej slova jako „Idiot“! A kdo ti to tam dal?“

„Co já vím?! Vypadá to na ty ichtily z 4. B. Řekl jsem jim, ţe po matuře chci jít na

medinu. "

„A proč jim to proboha říkáš? Vţdyť to není jisté. Copak víš, zda se tam dostaneš?“

„Dík za důvěru, mami.“

Jana byla ten večer nesvá. Vrtalo jí hlavou hodně věcí. Nejvíc ji v tu chvíli trápilo, ţe,

i kdyţ je její syn téměř dospělý, pořád to bude pro ni její děťátko. Moc jí na něm záleţelo, ale

v poslední době měla pocit, ţe kaţdý mluví jiným jazykem.

Ráno se probudila a byla slabá. Měla sevřený ţaludek. Minulý týden byl náročný.

V práci do večera dokončovala mzdy. Do toho na ni naléhal šéf ohledně náboru. Přes den za

ní chodili s nesrovnalostmi jiní zaměstnanci. Tlak ze všech stran. Vţdycky na všechny milá a

ochotná, i kdyţ by kolikrát potřebovali nakopat zadek. „Nevděčná práce,“ řekla si a schoulila

se.

Manţel odešel brzy ráno na ryby. Vrátil se hladový domů a našel manţelku bledou

pod dekou.

„Zas tady leţíš jako hromádka neštěstí. Uţ jsi byla u doktora?“

***

„Můţete si přijít pro výsledky, paní Navrátilová.“

„Proč mi je nechcete říct do telefonu?“

„Paní doktorka vás chce vidět osobně. Klidně přijďte s manţelem.“

Nechtělo se jí čekat, aţ bude mít Jarda volno. Okamţitě vypnula počítač. Sedla do

tramvaje a jela rovnou do ambulance. Strohá doktorka jí stroze oznámila diagnózu. Jana si ji

nepřítomně vyposlechla.

Jarní vítr vlál do jejího extravagantního zrzavého sestřihu. Janino lehce zakulacené

tělo se pomalu sunulo šedým sídlištěm. Chvíli poté, co dorazila domů, přišel její pubertální

syn. Hodil kabelu do kouta. Vzal svačinu z ledničky a utíkal na trénink, ani si nevšiml, ţe je

doma. Hodinu civěla do prázdna. Najednou se vrátil manţel. Pozoroval ji.

16

Leţela na pohovce a koukala na stěnu, kde visela jejich svatební fotografie

s maličkým Tomášem v náručí.

***

Byla doma na neschopence uţ měsíc. Měla čas přemýšlet. Nebylo to nic příjemného.

Obvykle negativní myšlenky zaháněla prací nebo péčí o rodinu. Teď ji nemoc odehnala od

obojího.

Z přemítání ji vyrušil Tomáš. Hrdě jí na noční stolek hodil maturitní vysvědčení.

Jemně se na něj usmála. Košili měl rozhalenou, byl lehce ovíněný a oproti jindy mu pusa jela.

Bavila se jeho přebrepty.

Otec se za chvíli přihrnul s krabicí chlebíčků a zákusků.

„Nevadí vám, ţe jsem vám nic neupekla?“

„To neřeš, Janičko.“

Otec odešel na ryby a Jana si do večera povídala se synem o ţivotě. Jejich debata byla

upřímná, i kdyţ šla do hloubky kostí, dlouho se necítila tak dobře. Večer usnula jako

nemluvňátko.

***

Ve vykachličkované místnosti stáli vedle sebe. Otec v pomačkaném černém obleku,

snad z dob tanečních, a syn v úhledných tmavých kalhotách a koţené černé bundě, na očích

měl zrcadlové brýle pilotky. Ani jeden nechápali, proč tam stojí.

„Zrovna ona, která byla vţdycky silná, nezávislá a všechno dokázala vyřešit“, posteskl

si syn.

„Debilní doktoři. Podcenili to. Mohla tady ještě být“, odvětil otec.

***

Jaroslav neměl sílu hrabat se v manţelčiných věcech. Vypadal jako ztracené štěně, ač

mu bylo hodně přes šedesát. Malé děťátko ukryté v téměř dvoumetrovém těle.

„Běţ na ryby, tati.“

Tomáš se zavřel v loţnici a skládal oblečení do krabic, které měl v úmyslu odnést do

charity. Našel tam i matčin deník a při jeho četbě se rozbrečel. Zároveň si vzpomněl na debaty

s maminkou, které spolu ke konci vedli, a začaly mu některé věci zapadat.

Z ničeho nic ho vyrušilo pípnutí pračky. Měl se učit, ale hlavu měl v tu chvíli

k prasknutí, tak byl rád za vytrhnutí ze změti myšlenek. Vzal tedy kolíčky a šel kličkovat

mezi šňůrami, demiţonem zapomenutého moštu a uschlými květináči. Ani nevěděl, kolik

času uběhlo, kdyţ si uvědomil, ţe neviděl otce celý den. Proto zavolal tátovu kamarádovi.

Ten spokojeně seděl sám u televize a sledoval fotbal.

Uţ se začalo smrákat, kdyţ se Tomáš vydal k řece. Nikde nebylo ani ţiváčka. I kdyţ

byla hrozná tma, kterou nesnášel, strach o otce ho hnal, aby se šel podívat i na druhý břeh.

Ani tam ho nenašel. Šel tedy rychlým krokem domů, kdyţ ho z ničeho nic vysoká silná

postava zezadu chytla. Najednou se mu vyplnily jeho nejhorší obavy, které mívával. Neměl

17

rád, kdyţ se ho někdo cizí dotýkal a natoţ ohroţoval takovýmto způsobem. V hlavě mu

probleskly obranné chvaty. Uţ si chystal pravý loket na ránu mezi oči, kdyţ se ohlédl a

podíval se do známých očí. Byl to jeho otec. Poprvé od dětského věku ho objal.

***

Mlčky se na sebe koukali. Jaroslav jedl rohlík s máslem a šunkou a do toho syčela

synova ţehlička, která úhledně jezdila přes světlou košili. Za půl hodiny se dveře zabouchly a

otec uţ čekal na výsledek další synovy zkoušky. Byl napnutý jak struna.

Otec byl celý den na internetu a procházel na různých místech pracovní inzeráty.

Ţádný se mu nelíbil a nezdál se pro syna dostatečně dobrý. On je přece něco extra a nebude

pracovat v nějaké okresní nemocnici. Náhle se zaradoval, kdyţ našel jeden inzerát ve fakultní

nemocnici ve velkém městě. „To je ideální práce pro mého synka“, řekl si.

Tomáš neodpověděl a nechal otce samotného se svými myšlenkami v obyváku. Bylo

mu zle z celé té situace, která ho donutila rychle dospět. Chtěl si říct, ţe jednou ho otec

pochopí. Ale věděl, ţe se to tak nestane. Ţe bude muset vzít ţivot do svých rukou. Změnit se,

aby se k němu začal jinak chovat. Bude muset v sobě najít sílu a odvahu. Jeho matka byla

slabá vůči sobě i lidem v jejím okolí a jak skončila.

Švihnul matčin deník na jídelní stůl. Otec na to nijak nezareagoval, dál přeţvykoval

sousta, zatímco se díval z okna a přemýšlel, co udělal ve výchově syna špatně. Do deníku

nahlédnout nechtěl. Ctil její soukromí. Jana se snaţila Jaroslava milovat. Zároveň u něj

hledala lásku a podporu, kterou nenašla u svých rodičů. Bohuţel marně. Kdyţ nebyla schopná

milovat sama sebe. Nemiloval ji ani on. Našel si milenku - chození na ryby, moţná i jinou.

Janina hlava byla často ponořena do písku a namlouvala si, ţe ţivot, jaký ţila, a ve kterém

není potřeba věci vehementně řešit, je naprosto v pořádku. Bála se vystoupit ze zdánlivé

jistoty kaţdodenních kroků, které vedly k pomíjivým cílům – jako například, co si o ní myslí

okolí. A ne to, co si o ní třeba myslí její vlastní syn.

***

Tomáš takto ţít nechtěl. Vzpomínal na situaci, kdy mu spoluţáci nastrčili do skříňky

kostlivce. Tenkrát se cítil jako chudák, ale teď se uţ tak necítil. Rozhodl se, ţe oproti svým

rodičům nebude ohlodané torzo člověka, pasivní oběť vláčená okolnostmi, ţe vezme svůj

ţivot do vlastních rukou. Věděl, ţe lékaři, nyní jiţ jeho kolegové, u matky nepodcenili nic. To

ona se nebyla schopná bránit se negativním myšlenkám odkudkoliv, stejně tak jako buňky

jejího těla, které se nedokázaly dostatečně bránit proti sebedestruktivní rakovině. Okolnosti

ovládnout nešly, ale myšlenky ano. Vše si uvědomila a zaznamenala do svého deníku, ale

ţivot není zkouška, kterou lze zopakovat. Nebylo návratu. Rakovina slinivky byla neúprosná.

Znova otevřel matčin deník a četl si tyto věty na poslední stránce.

Chci víc riskovat. Chci nemít strach a umět se radovat ze života.

Chci bez strachu vyjádřit, co cítím.

Chci se víc věnovat sama sobě. Chci tu být pro nás.

Chci bojovat. Chci být silná.

18

Chci odpustit sobě i ostatním.

Tato slova si vryl do paměti a odjel na vesnici na opačném konci republiky starat se o

obyčejné lidi. Věděl, ţe před některými věcmi nelze utéct ani na konec světa, ale chtěl získat

čas, aby prolomil to, co se jejich rodinou po generace odporně táhlo. Čekala ho velká práce.

19

Kla řa c í slo dve

Žaneta Kozubíková

Klára nemá ţádné kamarády. Nemůţe se malovat, protoţe by jí Petr, matčin přítel, řekl, ţe

vypadá jako coura. To stejné platilo pro jakékoliv módní oblečení, nebo chození ven bavit se s

ostatními. Samozřejmě, ţe byla neoblíbená, kdyţ se nemohla nikde s nikým sblíţit, všechny

její spoluţačky chodily pravidelně na party, nebo jen tak do kaváren vysedávat a klábosit nad

drahýma latéčkama se sirupem či nad sklenkami vína, u čehoţ se tvářily důleţitě, dospěle a

naprosto nad věcí. Klára oproti nim musela hlídat své mladší nevlastní bratry a dělat matce

s Petrem sluţku. Její nevlastní bratři ji navíc oslovovali ošklivými nadávkami, které zjevně

pochytili od svého otce, kdyţ tak oslovoval Kláru nebo její matku. Nikdo je však za to nikdy

neokřikl…

„Pojď sem, Kláro a ukliď v kuchyni a v koupelně,“ zavolal na ni Petr v neděli večer.

„Já ale teďka uţ váţně nemůţu, je pozdě večer, musím se učit. Máme zítra jedny

z posledních písemek před uzávěrkou známek,“ odvětila zoufale Klára. Byl to jen takový

pokus, stejně věděla, co bude následovat. Věděla, ţe k učení se dnes uţ nedostane.

„Nevymlouvej se tady, starám se o tebe, o cizí dítě, a ty mi s klidem řekneš, ţe nemáš

čas nám trochu pomoct?“

„Vţdyť jsem celý víkend vařila a uklízela, po večerech hlídala kluky!“

„Snad ses, chudinko, nepředřela,“ odvětil s pošklebkem sarkasticky Petr.

„Snad ses u televize nepředřel ty!“

Kláře na tváři rychle přistála facka. Tak silná, jako by jí hřebíky bodaly do obličeje. Její

matka jako vţdy ani nezvedla pohled od kníţky. Facka však Kláru nechala zcela chladnou. Uţ

zanedlouho nastoupí na vysokou školu do hlavního města, daleko od téhle zpropadené

vesnice, kde člověk před svoji minulostí neuteče. Tady se není kde schovat, ale Praha jí

nabídne naprosto novou identitu, uţ nebude ta chudá zamlklá holka, šedá myška bez

kamarádů. Ta, které můţou nadávat, fackovací panák, který prostě nikdy nebyl na úrovni

svých spoluţáků. Uţ nebude bydlet u matky s Petrem, bude uţ zodpovědná sama za sebe.

Naprosto se osamostatní a začne zcela nový ţivot. Bude z ní nová Klára, Klára číslo dvě, jak

v duchu svůj projekt nazývala. Uţ nebude ta trapná holka ze střední školy, bude se totiţ moci

malovat a nosit moderní oblečení a chodit ven. Lidé k ní budou vzhlíţet, budou ji uznávat.

***

Klára dopila své latté v kelímku ze značkové kavárny a teatrálně kelímek hodila do

odpadového koše, poté pohodila svými nabarvenými a pečlivě vyţehlenými vlasy a na svých

lodičkách na platformě velkými kroky vkročila do budovy univerzity. V periferním vidění

viděla, jak na ní koukají její noví spoluţáci, snad si moţná někteří kluci i prohlíţeli její

pozadí, jak stoupala do schodů…

Ten samý den Klára přišla domů zmoţená po 12 hodinové noční směně ve skladu

v supermarketu a odhodila svou na pohled luxusní kabelku na zem. Kam jinam by ji taky

dala, kdyţ se v jejím pronajatém pokoji ve starém bytě na samém kraji města nenacházel

20

ţádný nábytek. Všechny své vydělané peníze utratila za nájem, oblečení, šperky a make-up a

za nějaké to jídlo. Naprosto vyčerpaná upadla do měkké nízké matrace poloţené na holé zemi.

Brzy z rána ji čeká škola, a tak si moc spánku dopřát nemůţe. Ráno bude vypadat váţně

hrozně, ale to přeci nevadí, všechny známky vyčerpání jiţ umí šikovně make-upem

zamaskovat. Před usnutím sama sebe ujišťovala, ţe přece její kamenná tvář bude ráno vypadat

stejně dokonale jako kaţdý jiný den. Avšak neţ ji zcela pohltila říše snů, měla tváře zmáčené

slzami. Plakala do své levné matrace a ani si pořádně nedokázala odpovědět proč.

Tolik věřila, ţe k ní tentokrát budou lidé vzhlíţet, ţe bude lepší neţ ostatní, krásnější a

s tím nejmodernějším oblečením. Ţe bude tou, se kterou se budou všichni chtít přátelit, aţ se

ji budou skoro bát oslovit, jako se ona bála oslovovat své spoluţačky na střední škole. To se

ale šeredně spletla. V hlavním městě takových krásných holek na vysokých podpatcích

s dlouhými nehty a rudými rty byla spousta. Vlastně ne takových jako ona, byl mezi nimi

velký rozdíl. Tyto holky si na nic nemusely hrát, ţily v luxusu, s milovanými rodiči a

spoustou přátel okolo vychovávány.

***

Klára se na sebe upřeně zadívala do zrcadla. Co to vlastně vidí? Uţ se ani nepoznává, oči

silně obtaţené tuţkou, dramatický pohled doplněný několika vrstvami řasenky, obličej o dva

odstíny tmavší díky make-upu, rty šikovně zvětšené tuţkou v růţové barvě. Sjela pohledem

přes svůj úzký krk k dekoltu, který nenechával příliš na představách. Přesto to i toto byla

pouze iluze, i tu podprsenku má Klára vyplněnou vycpávkami. Co by na tohle asi řekl Petr?

Ano, tentokrát skutečně vypadala jako coura. Chtěla vlastně takovou být? Záleţí jí váţně tolik

na uznání a materiální stránce? Rychlým pohybem ruky s umělými nehty odvála tyto

myšlenky pryč a se zdviţenou hlavou opustila byt a zamířila na přednášku.

Mezi přednáškami se spoluţačkami Klára konečně prohodila pár slov. Vypráví jím

vymyšlené báchorky o tom, kolik měla partnerů a jak jí všichni kupovali, na co si jen

vzpomněla, ale ţe je stejně nepotřebuje, ţe stejně ţádný z nich nebyl na její úrovni.

Nedokázala si pomoct, nevěděla ani, co jiného by jim měla říkat. O tomhle se přeci holky

spolu baví, ne?

„Klári, máš na sobě moc pěkné šaty!“ vyhrkla najednou Sára, Klářina milá spoluţačka.

„Díky, mám je z Paříţe z jednoho butiku. Tyhle jsou takové obyčejnější, stály snad

jenom 100 euro nebo kolik, uţ si to pořádně nepamatuju.“

Proč to vlastně řekla? Klára si připustila, ţe tohle trochu přepískla, ty šaty byly z jednoho

laciného butiku a kterákoliv z těch holek je mohla kdykoliv v nákupním centru zahlédnout.

***

Dnes je to první den, co Klára pracuje v supermarketu za pásem místo ve skladu. Práci

dělá zcela bez přemýšlení, pouze pohybuje rukama zprava do leva, poté strojeně se usměje na

zákazníky a popřeje jim hezký den. Poslední hodiny jiţ jenom sleduje ručičky hodinek, jak se

pomalu posouvají. Tik tak. Zvedne hlavu, aby pozdravila dalšího zákazníka, ovšem naučený

falešný úsměv ji vmţiku zamrzne na tváři. Před Klárou stojí její spoluţačky z vysoké. Kláru

popadne panika. Snaţí se předstírat, ţe je někdo naprosto jiný. Je nenamalovaná, neučesaná a

21

v tom hloupém o tři čísla větším ţlutém pracovním tričku jim markuje jejich vína a sýry. Přeci

by ji ani poznat nemusely.

„Koho to tady nemáme? No já čumím, naše školní dokonalá slečinka ze zbohatlické

rodiny sedí za kasou a markuje! No to mně holky podrţte!“ vyprskne smíchy jedna ze

spoluţaček, snad se jmenuje Jana.

„Vypadá to, ţe aţ taková fajnovka asi nebude. Tohle ţlutý tričko máš taky, Kláro,

z Paříţe?“

Klára uţ jejich další nadávky a posměšky neslyšela, v hlavě ji jenom pískalo. Jak se to

vůbec mohlo stát, proč ji musely objevit hnedka první den za kasou na tomhle zpropadeném

kraji města?

***

Následující den ve škole na semináři se Klára snaţí tvářit neviditelně, je to ovšem marná

snaha, zprávy se prostě šíří rychle. „Proboha, ona je ještě více ubohá, neţ jsem si myslela. Ne

jenom, ţe je to namyšlená zbohatlická kráva, ona si na ní navíc jenom hraje!“ špitali si kluci

v lavici za ní.

Klára se v tom okamţiku rozbrečí, po tvářích ji tečou slzy zbarvené řasenkou, které

dopadají na košili, kde vytvářejí černé kaňky. Rychle vyběhne z učebny, přičemţ na svých

zpropadených podpatcích zakopne. Jak patetické, samozřejmě, ţe musela zakopnout, musí

přeci pořádně přede všemi předvést svou ubohost.

Potřebuje nový začátek, Praha je dostatečně velké město, aby si v něm vytvořila další

nový začátek. Je čas na Kláru číslo tři. Ale tentokrát uţ se Klára ponaučila. Uţ znovu neudělá

chybu, nešlápne vedle. Tentokrát uţ její kostlivci zůstanou pečlivě zamčeni ve skříni.

22

Kostlivec ve skř í ni

Stanislava Školáková

Za okny čajovny se prodluţovaly stíny. Padající sníh vířil kolem pouliční lampy. Obrovské

sněhové vločky připomínaly můry přitahované světlem. Jolana přitiskla nos na okno, a

uprostřed tepla a vůní čaje a ovoce si vychutnávala obrázek jako z Ladovy pohlednice.

Klidné pondělní večery nebyly v čajovně ničím vzácným. Objevovaly se zamilované

páry, které se neměly kam schovat, nebo kamarádky, aby si nad čajem svěřily svá tajemství.

Občas se objevil osamělý muţ s novinami nebo tabletem. Pondělí, to bývala směna za

odměnu.

V pondělí večer se obvykle zastavil před čajovnou vysoký muţ. Jolana očima přejela

hodiny blikající v pobočce banky kousek dál v ulici. 19 hodin. Dostavil se s obvyklou

přesností. Chvíli postával u lampy, a potom se odváţil přijít blíţ. Nezasvěcený pozorovatel by

viděl muţe, který obhlíţí nabídku výkladu. Balíčky s čajem, sušenkami a čokoládou, čajové

konvice, hrníčky či soupravy. Barevné fotografie, které měly přesvědčit nahlíţejícího, ţe

uvnitř ho čeká vlídná atmosféra a harmonie chutí a vůní. Jolana viděla jeho oči. Na tu dálku

nerozeznávala jejich barvu. Věděla ale, ţe jsou zelené, se ţlutými tečkami kolem panenky.

Cítila jeho pohled zavrtávající se skrz skleněnou stěnu a vrstvu masa, kůţe a kostí aţ do její

duše. Na chvíli zdvihla ruku k pozdravu a muţ jej váhavě opakoval. O pár vteřin později se

oba otočili.

Jolana se vrátila ke své práci. Třesoucím se rukám se pomalu vracela jistota. Letmým

pohledem z okna se ujistila, ţe místo pod lampou je prázdné.

***

Zšeřelou ulicí pokračoval muţ v chůzi klátivým krokem. Míjel další spěchající

postavy, výlohy obchodů, překročil příliš dlouhé vodítko mopslíka, který měl pocit, ţe ulice je

jen jeho. Ale nic z toho neviděl. V hlavě měl obraz ţeny za oknem, obraz dávno ztracené

minulosti.

Michal poprvé potkal Jolanu na střední škole. Drobná blondýnka s brýlemi stála na

terase jejich domu, a fotila matčinu zahradu. Nalákal ji tam jeho starší bratr David, a léčka mu

vyšla. O pár dní později uţ Jolana a David tvořili pár. Poprvé za tu dobu, co sledoval galerii

bratrových přítelkyň, ocenil Michal jeho vkus. Jolana neměla nic z toho, co jeho bratr tak

ţádal od svých předchozích partnerek. Neměla extra vnadné poprsí, byla malá, většinu

obličeje jí zakrývaly brýle. Ale v jejím pohledu bylo něco, co oslovovalo, co přimělo muţe,

aby chtěl trávit čas v její přítomnosti, mluvit s ní, vědět, co si myslí. Jolana zajímala tím, co

bylo uvnitř.

O rok později měli Michalovi rodiče autohavárii. Nezemřeli, ale maminka se po

nehodě z kómatu uţ neprobudila. Otec bojoval o svůj ţivot jako lev. I po několika operacích,

stále nepohyblivý od pasu dolů, je vítal kaţdý den v nemocnici s povzbudivým úsměvem.

23

Pokaţdé se ptal na maminku, a pokaţdé syny přesvědčoval, ţe se všechno spraví, ţe to je jen

otázka času.

„Musíme být trpěliví, chlapci,“ říkával. „Ona nás v tom nenechá.“

David se v té době změnil k nepoznání. Odešel ze školy, převzal tátovu vinárnu s tím,

ţe je třeba se postarat, aby se měl táta kam vrátit. Dokonce se pustil do rekonstrukce sklípku.

Říkal, ţe to bude pro tátu dárek k návratu domů, a ţe mu pak s radostí vrátí kormidlo. Ve

skutečnosti nedokázal zůstat v nečinnosti, potřeboval zaměstnat hlavu i ruce tak, aby večer

padal do postele vysílením, nemyslel na budoucnost, čím dál černěji vykreslovanou pány

lékaři.

V nemocnici byl David takřka denně, svého bratra drţel nad vodou nejen štědrým

kapesným, ale hlavně otevřenýma ušima, které byly vţdy ochotny poslouchat. Kdyţ mámu po

dlouhých 21 týdnech odpojili od přístrojů, vzal na sebe rozhodnutí zase on. Michal zatím

seděl u Pegasa a zabíjel vědomí jedním panákem za druhým.

Kdyţ vyprovodil mámu, David vyzvedl Michala, srovnal účet, a odnesl ho domů.

Drobná postava staršího bratra vlekla na zádech trosku mladšího, a oba přitom polykali slzy,

ačkoli Michal uţ v tom okamţiku nebyl schopen říct proč.

Táta poté svůj boj vzdal. Kdyţ se dozvěděl, ţe máma uţ s nimi není, jako by zešedivěl

a zestárl synům před očima. O 2 měsíce později se rozloučili i s ním. Lékaři tomu říkali

selhání ledvin, ale bratři to viděli jinak. Ironie osudu tomu chtěla, ţe téměř ve stejný den

propustili na podmínku frajera, co tehdy auto ze silnice sestřelil.

Mezi obdobím naprostého temna probleskovalo Michalovi pár vzpomínek. David a

Jolana byli spolu. Maturita, přijímačky na vysokou, které se nepovedly. Práce ve vinárně,

nárazové brigády, hádky s bratrem. Pak jednou návrat z akce v podroušeném stavu. Potkal

Jolanu v koupelně a uvědomil si, jak velmi se mu ta ţena líbí. Neuvaţoval a dal to hlasitě

najevo. Moc si toho z té noci nepamatoval, ale kdyţ se ráno probudil, zjistil, ţe jeho večerní

otevřenost má následky. Jedno oko měl zavřené otokem a modré, a brácha nemohl udrţet lţíci

v ruce. I Michalův lihem nasáklý mozek se dovtípil, ţe přestřelil.

Krátce poté mu David sbalil pár věcí a dovezl ho na nádraţí. Michal se stal členem

týmu Lékařů bez hranic, jako pomocná síla. Byl by v té době vyuţil kaţdou moţnost, jak

utéct před situací, do které se dostal. Takţe kdyţ přišel David s tímto návrhem a současně

naznačil, ţe je to poslední šance, kterou bratrovi dává, Michal kývl.

Během prvních týdnů chtěl snad tisíckrát utéct, ale nenechali ho. Jako bezvýznamná

podrţtaška a téměř dvoumetrový chlap dostával práci pro dva. Uklízel ten nejhorší svinčík a

večer vyčerpáním brečel v posteli. Horší ale byl pocit bezmoci, kdyţ viděl lidi, a zvláště děti,

kteří přicházejí zoufalí a důvěřiví. V noci se vše vracelo a on pomalu zapomínal na vlastní

neštěstí. Proţíval stovky cizích.

O pár měsíců později poslal bráchovi pohled. Vzal první, který mu padl do ruky,

obrázek nebyl důleţitý. Na druhé straně stálo: „Díky, brácho. Uţ zase ţiju.“ Od té doby psal

často.

Po dvou letech nastoupil na vojenskou lékařskou fakultu a školu dodělal. Po celou

dobu pracoval jako zřízenec v nemocnici. Byla to ta samá, ve které se před lety rozloučili se

ţivotem jeho rodiče.

Návrat k bratrovi byl pozvolnější. Neviděli se několik let, neţ Michal sebral odvahu se

vrátit domů. Přivedla ho tam Jolana. Potkal se s ní náhodou v čajovně. Zvykl si být sám, ale

24

nejraději býval sám uprostřed davu. Sedět s knihou v restauraci, vnímat na pozadí pohyb a

hlasy kolem sebe, ale nebýt nikým přímo kontaktován, to byl jeho oblíbený relax po práci. A

najednou stála proti němu. Blonďatá servírka s brýlemi, krátkým střapatým sestřihem a tak

známým pohledem.

Setkání Jolany a Michala bylo hodně rozpačité. Zpočátku nevěděli o čem mluvit a

Michal sám netušil, proč na ni po směně čekal. Ale udělal to a večer pak byl hodně dlouhý.

Měli si toho hodně co říct. Najednou jako by oba uviděli něco, co tam s nimi stále bylo, ale

zůstávalo skryto.

Z jedné schůzky vyplynula další, hovořili o knihách, o svátcích, o počasí, o práci, o

budoucnosti i minulosti. Milovali se nejdříve spontánně, a s pocitem viny, potom plánovaně,

jako spiklenci. A vyhýbali se tématu David.

Setkání bratrů po letech proběhlo stejně přirozeně, jako by se neviděli týden.

„Věděl jsem, ţe se vrátíš, brácho. Krev přeci není voda,“ řekl prostě David.

Michal byl překvapen, co vše se doma změnilo. David odsunul svoje sny o

architektuře, spravil vinárnu, měl vlastní značku vína. Miloval Jolanu, a plánoval s ní

budoucnost.

Na čas se Jolana potácela mezi vztahem k oběma muţům, aţ dospěla k rozhodnutí, ţe

musí říct Davidovi pravdu. Chtěla ţít s jeho bratrem. A měla k tomu i další důvod. Dvě modré

čárky na těhotenském testu mluvily jasně.

Ale po něčem touţit, něco plánovat, a poté to udělat, to jsou rozdílné věci. Na svých

vlastních narozeninách se David veřejně vyznal z lásky k Jolaně. Nazval ji svým světlem,

ţivotní sílou, důvodem, proč ţije. Poklekl, a poţádal ji o ruku. Za velkého aplausu přijala

prstýnek s bílým kamínkem. A Michal přijal roli svědka. Poslouchali, jak David vypráví o

dvou nejdůleţitějších lidech v jeho ţivotě, bez kterých by ztratil důvod ţít. Oba věděli, ţe jsou

ztraceni.

***

Jolana nedokázala přestat snít.

Netrpěla pocitem, ţe by jí bylo ukřivděno. Měla manţela a dceru, kteří na ni doma

čekali. Měla pohodlný ţivot a cítila, ţe dostává spoustu lásky.

Ale měla stále svoje sny. Uzamkla je v tajné schránce uvnitř sebe, a jen občas si

dovolila nahlédnout. Tak jako právě nyní. Jako vţdy v pondělí vpodvečer, kdyţ zhasínala

světla v čajovně a v hlavě jí dozníval obrázek osamělého lékaře, který jde domů právě její

ulicí.

***

Michal se vracel do svého mládeneckého domova a na vlasech si nesl část sněhové

nadílky. Uţ dlouho si zvykl utápět svůj ţal v práci. Věděl, ţe nikdy nesmí dopustit, aby se

bratr dozvěděl pravdu. Rodina drţela pohromadě jako nikdy předtím. Měli společnou

minulost i budoucnost. Ale zda to tak zůstane i nadále záleţelo na tom, nakolik udrţí svoje

city pod kontrolou.

25

A jeho malá neteř Laura byla světlem jeho ţivota. Miloval ji celým svým srdcem.

***

David si všiml, ţe děvčátko usnulo. Zavřel pohádkovou kníţku, a přitáhl mu přikrývku

aţ k bradičce. Na unavené dospělácké tváři zářila láska k tomu drobnému střapatému stvoření.

Ale bylo tam i něco jiného.

V hloubi srdce bylo místo pro mnoho pocitů. Byla to láska k ţeně a dítěti, které byly

součástí jeho domova. Byla to vděčnost k bratru, který se vzdal vlastní rodiny, aby jej

nezranil. A byla tam křivda pociťovaná vůči těm dvěma, kteří ho navţdy připravili o

schopnost důvěřovat, a být k nim upřímný. Protoţe on věděl.

Ale kaţdá rodina má své tajemství.