KRAJINA 2002OD POZNÁNÍ K INTEGRACI

Ústí nad Labem 2002

Obal: kaňon Labe u Hřenska (foto: Václav Sojka)

Zadní obal: okolí České Lípy - sekce číslo 28, výřez z mapy 1 : 28 800 prvního vojenského mapování (tzv. josefské). Vzniklo v letech 1780–1783. Originál mapy uložen v Österreische Kriegsarchiv ve Vídni.

Foto barevná příloha: Václav Sojka, Jan Němec

Editor: RNDr. Jan Němec

© Ministerstvo životního prostředí, Praha 2002

ISBN 80-7212-225-8

OBSAHAntropogenní geologické procesy v Severních ČecháchMirka Blažková 6Historické geologické mapy jako nástroj pro obnovu krajiny v České republiceTillfried Cernajsek, Karel Pošmourný 10Identifikace základních parametrů prostoru Komořanského jezera a jeho vývoje podle starých mapJiří Cibulka 12Evropská úmluva o krajině: zásady, nové přístupy, současný stav a výhledyEladio Fernández-Galiano, Jindřiška Staňková, David Vačkář & Jan Plesník 20Letecký průzkum a paměť české krajinyMartin Gojda 24Několik poznámek k trase dálnice Praha - Drážďany (D8) v úseku mezi Trmicemi a státní hranicíMarek Hanuš 30Ekonomický rozvoj, ekonomické nástroje a péče o krajinu z regionálního pohleduMiroslav Hájek 32Historické mapováníPetr Havránek 37Historické aspekty a perspektívy vývoja krajinnej štruktúry vo vzťahu k poľnohospodárstvuKarol Kočík, Peter Jančura 38Sledování historického vývoje krajinné struktury s využitím starých mapZdeněk Lipský 44Koexistence přírody a průmysluMiroslav Richter 49Změny přirozené vegetace vlivem lidské činnosti v krajině střední a východní EvropyMilan Rivola 52Proměny severočeské krajiny 1990 – 2002 a ochrana přírodyMartin Říha 56Krajinně-ekologické interpretace starých map prostřednictvím geobotaniky: příklad Josefského mapováníJiří Sádlo, Petr Karlík 58Studium krajiny a srovnávací kartografické pramenyEva Semotanová 63Význam sledování změn krajinné heterogenity při obnově krajiny narušené povrchovou těžbouPetr Sklenička 71Strom v kulturní krajiněHelena Součková 80Revitalizace krajiny v marginálních oblastech zemědělskou činnostíMiloslav Šoch 82Analýza funkčnosti krajiny na základě specifických vyhodnocení indikačních skic map a svazků stabilního katastruPavel Trpák, Ivana Trpáková 85Současný stav využití starých map pro sledování krajinných změnLenka Uhlířová 93Evropská krajina z ekologické perspektivyDavid Vačkář 96Zkušenosti z obnovy krajiny po těžbě uhlíVráblíková Jaroslava, Vráblík Petr 101Srovnání českých a amerických metod ochrany maloplošných přírodních lokalitMichal Wagner 105Grenzüberschreitende Zusammenarbeit in der Sächsisch-Böhmischen SchweizJürgen Phoenix 110Co má, resp. měl by vědět o geoinformatice absolvent Fakulty životního prostředí?Vladimír Brůna 111Historische Kartenwerke in Sachsen als Grundlage für Untersuchungen zur LandschaftsentwicklungUlrich Walz 113

Motto: Každý z nás by měl mít stále na paměti, že příroda se bez člověka obejde, člověk bez přírody nikoli.

Krajina je velmi složitým a zranitelným systémem, který se v čase neustále mění a vyvíjí. Všechny změny vespolečnosti, ať již ekonomické, sociální aj. se dříve či později projeví i na krajině – na přístupu společnosti k jejímuvyužívaní, k její ochraně a kultivaci. Každá vývojová etapa společnosti zanechává na krajině své určitécharakteristické rysy. Období bezohledné devastace krajiny a rozsáhlých záborů půdy pro těžbu nerostných surovin,stejně jako vytváření přírodě cizích lánů orné půdy je snad již minulostí. Ovšem i v současnosti je krajinapoznamenávána mnohdy nepříliš citlivými zásahy společnosti, jako jsou parcelace krajiny dopravními sítěmi,výstavba na „zelené louce“ a v poslední době také stále častější rozsáhlé živelné pohromy, jimž se narušená krajinaobtížněji brání.

Severní Čechy jsou jednou z oblastí, která by o proměnách krajiny mohla mnoho vyprávět. Proto rozhodnutí uspořádatkonferenci Krajina 2002 právě v tomto regionu a na půdě Univerzity J. E. Purkyně, jejíž Fakulta životního prostředívychovává specialisty v oblasti životního prostředí, považuji za velmi prozíravé.

Hlavním smyslem konferencí, pracovních jednání a setkání podobného zaměření je napomoci podnítit zájem veřejnostia vyzvat ji k odpovědnému chování vůči krajině, poukázat na závažnost krajinné problematiky ve všech jejíchsouvislostech a zároveň zdůraznit fakt, že ochrana krajiny a optimální soužití člověka a krajiny je zájmem veřejným.Skutečnost, že konference Krajina 2002 se konala na univerzitní půdě považuji za přímo symbolický výraz vyjádřeníspoluzodpovědnosti všech stupňů našeho vzdělávacího systému na výchově dalších generací k úctě a uvážlivémuchování vůči krajině a přírodě.

Pro mne, jako představitele Univerzity, je velkým potěšením sledovat, že spolupráce mezi akademickou obcí aveřejnou správou je stále aktivnější. Setkání odborníků z akademické sféry, státní správy i samosprávy i z vědeckýcha odborných pracovišť jsou vždy velmi dobrou příležitostí k výměně poznatků a zkušeností a tento sborník jako jedenz výstupů mezinárodní konference Krajina 2002 je toho důkazem.

Doc. Ing. Iva Ritschelová, CSc.Prorektorka pro vědu a zahraniční vztahy

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

Hlavním účelem letošní konference Krajina 2002 – od poznání k integraci v Ústí nad Labem bylo hledat východiskaspolečného přístupu státní správy, místní a regionální veřejné správy a akademické sféry k účelnému zacházenís krajinou v rámci aktivní politiky ochrany přírody a krajiny.

Jedním z hlavních impulsů je současně probíhající proces ratifikace Evropské úmluvy o krajině, jejíž přijmutí před náspostaví řadu úkolů, které bude účelné řešit nejen ve vzájemné spolupráci, ale i při použití nových moderníchinformačních technologií.

To, že naše jednání proběhlo právě v Ústí nad Labem, není zcela náhodou, ale vyplývá z dlouhodobější spolupráceministerstva životního prostředí s Univerzitou J.A Purkyně především v oblasti využívání technologií GIS ve státnísprávě a spolupráce na grantu Identifikace historické sítě prvků ekologické stability krajiny. I tato předchozí činnost,která v sobě spojuje praktické propojení akademické sféry se státní sférou, vedla k uzavření dohody o vzájemnéspolupráci mezi Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a Ministerstvem životního prostředív oblastech vědecko-výzkumné a publikační činnosti, teoreticko-metodologickém výzkumu kvalitativního i kvan-titativního rozvoje výuky a výchovy studentů v oblasti environmentálně orientovaných disciplin.

Jako forma účelné spolupráce byla koncipována i pracovní konference, jejímž smyslem byla společná formulace cílů,zásadních otázek dalšího postupu, způsobů řešení i orientace další činnosti v problematice krajiny.

Zvláštní zřetel byl směřován do využití informačních technologií, především využití technologie GIS, a do využitíhistorického mapování krajiny a to nejen jako zvláštní možnosti vyplývající ze získání kompletního I. vojenského –josefského a od nedávna i II. vojenského mapování, ale především i možnosti účelného využívání historickýchinformací o krajině moderními technologiemi.

Jsem přesvědčen, že toto své poslání konference splnila.

Na závěr bych chtěl poděkovat představitelům Krajského úřadu Ústeckého kraje, Magistrátu města Ústí nad Labema Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně za vytvoření vhodných podmínek pro průběh konference.

Ing. Josef Běle, CSc.náměstek ministra

ředitel sekce ochrany přírody a krajinyMinisterstvo životního prostředí

6

ANTROPOGENNÍ GEOLOGICKÉ PROCESY V SEVERNÍCH ČECHÁCH

Mirka Blažková

AbstraktAntropogenní geologické procesy jsou v příspěvku prezentovány na modelovém území severních Čech. Jedná sepředevším o těžbu nerostných surovin, která má v Čechách tradici již od středověku. Dopady těžby na litosféruprobíhají po staletí a vrcholí v 50 – 80 létech 20. století tzv. „ sibiřskou geologií“, tedy rabováním ložisek nerostnýchsurovin.

Po roce 1990, z důvodu hospodářských změn dochází k výraznému snížení těžby většiny druhů surovin v průměru occa 40%, ale stopy po dřívější těžbě nebyly zahlazeny.

Klíčová slova: antropogenní geologické procesy, litosféra, horninové prostředí, těžba nerostné suroviny, rekultivaceúzemí

ÚvodNázev " antropogenní geologické procesy", použil již v 19.stol. A. Pavlov, (In. Kettner 1948). Ty začínají večtvrtohorách (antropozoiku), kdy se jedinečný systém Země, tvořený litosférou a jejími vnějšími obaly, rozšířil očlověka. Člověk nezačal měnit jenom složení biocenóz, například lovem zvěře, ale uvádí do chodu i dlouhodobégeologické děje.

Již v roce 1955 Prof. Radim Kettner upozorňuje na zásahy člověka do litosféry: "Každý velký zásah do ustálenýchpřírodních poměrů může vyvolat podstatné změny v přírodě jinde, které mohou nakonec mít i katastrofální ráz".

Člověk ovlivňuje i samotné geologické procesy, zejména působí, jako exogenní činitel. Jsou to například procesyzvětrávání a eroze, vzniku půd, svahové pohyby, ale i tektonické procesy, petrogeneze, vznik minerálů nebosedimentace. Ta část litosféry, která je ovlivněna člověkem, tvoří specifický ekosystém a nazývá se "horninovéprostředí".

Antropogenní geologické procesy se dramaticky mění v 19. století s rozvojem průmyslu a jejich negativní vliv prudcenarůstá.

"Antropogenní geologické procesy" (antropogenní vlivy) , ovlivňující litosféru lépe její část ,do které zasahuje činnostčlověka tzv." horninové prostředí" se zásadně liší od procesů přírodních. Jsou mnohem rychlejší a drastičtější!

Přehled nejčastějších antropogenních geologických procesů

Procesy fyzikálně mechanického charakterua) Narušování mechanické stability horninového prostředí (zakládání staveb, sesuvná území)

b) Eroze zemědělských půd.

c) Stará důlní díla, opuštěné těžebny

d) Antropogenní sedimenty (odvaly , skládky, násypy apod.)

e) Negativní důsledky soustředěné průmyslové činnosti

f) Záměrné úpravy reliéfu a jejich následky

Procesy chemického charakterua) Havarijní stavy horninového prostředí v důsledku významných úniků škodlivin

b) Velkoplošné znečištění horninového prostředí způsobené zemědělstvím

Antropogenní svahové pohyby mohou být způsobeny např. změnou sklonu svahu nebo jeho výšky (zemní práce),zatížením svahu násypy, haldami, skládkami, změnou režimu spodní i povrchové vody, odlehčením paty svahu přizemních pracích .

Erozi urychlujeme vykácením lesů, špatným obhospodařováním polí, která jsou na svahu.

Časté jsou pohyby způsobené poddolováním. Pozemky a objekty na povrchu jsou ohroženy při sedání nadložníchzemin, po vydobytí suroviny. Poruchy se projevují v rozsahu zálomového úhlu, který je cca 20° od svislice.

Na povrchových dolech jsou časté havárie lomových svahů. Odlehčení paty Krušných hor na lomu Československáarmáda, které bylo plánováno při postupu těžby uhlí pod horami v 90 létech, vyvolávalo obavu z obřích sesuvů naúbočí Krušných hor v okolí zámku Jezeří. Postup těžby předpokládal likvidaci zámku.

7

Další tektonické změny a vrásové deformace vznikají v oblastech poddolovaných. Při gravitačních pohybech jílovitýchhornin, dochází k plastickému shrnování a k deformacím v jílech, vypálených zemními požáry.

Jiným jevem je sedimentace a usazování na patě svahu většinou v příkopu , která vzniká při splachování ornice z polí.

Změny koryt řek, potoků a celé hydrologické sítě byly realizovány v Severočeské hnědouhelné pánvi při povrchovétěžbě uhlí. Přerušené vodoteče z Krušných hor byly svedeny do umělých kanálů a potrubí. Místo původních vodníchnádrží, např. Dřínovské, byly vybudovány nové, na místě mimo dobývací prostory. Obrovský je i zásah do režimupodzemních vod, který je udržován v chodu sítí čerpacích stanic.

V současné době nejzávažnější antropogenní procesy ovlivňující litosféru, jsou "těžba nerostných surovin azemědělské obdělávání".

V případě těžby se jedná zejména o nadměrné čerpání a nevhodné využívání neobnovitelných přírodních zdrojů. Např.exploatace hnědého uhlí v Severočeské hnědouhelné pánvi v severních Čechách, v nedávné minulosti.

Vliv kontaminace cizorodými látkami ve velkých městských aglomeracích a průmyslových zónách. Napříkladpřirozené pozadí složení půd v průmyslových zónách v Ústí nad Labem prakticky neexistuje. Podobná situace je vevojenských prostorech, ne jenom po"sovětské armádě".

Zemědělské obdělávání a jeho dopady na půdu, jako nejsvrchnější část horninového prostředí, včetně vlivu napovrchové a podzemní vody, jsou všeobecně známé a prezentované.

Významný vliv na horninové prostředí má i antropogenní činnost související se stavbami a to jak plošnými, takliniovými.

Kromě mechanického narušení litosféry připadá v úvahu i chemická interakce při případných havariích. Litosféra je imístem ukládání odpadů a to odpadů všeho druhu.

Nejvýznamnějším antropogenním vlivem do horninového prostředí v severních Čechách je povrchová těžbahnědého uhlí.

Nejstarší záznam je registrován v duchcovské městské knize. Podle zápisu koupili 16.března 1403 čtyři občané zMíšně (pravděpodobně horníci) od duchcovského občana Stisly jeho podíl na uhelné šachtě, která se nacházela v"hraničním lese" (Grenzwald). I městský znak, který byl propůjčen městu Duchcovu králem Jiřím z Poděbrad roku1459, vykazuje dva černé pruhy na znamení, že již tehdy bylo provozováno dobývání uhlí.

V nejstarší horní knize z Hrobu je záznam z roku 1566 o existenci dobývky a vitriolovny, patřící oseckému klášteru,pronajaté dne 23. srpna 1566 opatem Balthasarem několika chomutovským občanům .

Skutečně bylo dobýváno uhlí v 16. století i v chomutovsko - kadaňské části pánve u Pětipsů a u Libědic a dále naMostecku a u Koporeče.

V obou podkrušnohorských hnědouhelných revírech se těží uhelná substance průmyslovým způsobem více než 150 leta jen v období od roku 1945 do roku 1998 byly vytěženy již téměř 3,4 miliardy tun hnědého uhlí. až do konce 2.světové války však dosahovala těžba hnědého uhlí v této oblasti jen výjimečně úroveň vyšší než 20 mil. tun za rok. Vroce 1945 vytěžily oba severočeské revíry (SHR a SR) v souhrnu 14,4 mil tun. V poválečném období se však začalatěžba hnědého uhlí prudce zvyšovat. Rostla v podstatě za každé pětileté plánovací období o více než 10 mil. tun a vpolovině 80. let dosáhl sokolovský revír (SR) maximální hrubé těžby ve výši 22,6 mil. tun a severočeský hnědouhelnýrevír (SHR) 74,6 mil tun za rok.

Podle útlumové varianty těžeb, vycházející z vládních usnesení z roku 1991 k územně ekologickým limitůmvelkolomové těžby zůstane v Podkrušnohoří po roce 2000 dlouhodobě v provozu pouze šest lomů o následujícíživotnosti:

• Mostecká uhelná společnost a.s. -Čs. armáda ( cca 2020), Hrabák (cca 2045)

• Severočeské doly a.s. - Bílina (cca 2030), Libouš (cca 2031)

• Sokolovská uhelná a.s. -Jiří (cca 2026), Družba (cca 2036)

Útlumová varianta vývoje těžeb znamená definitivní a nenávratné ukončení těžby hnědého uhlí v severozápadníchČechách na začátku 30. let 21 století.

8

Ekologické aspekty antropogenních geologických procesů při těžbě uhlí v severních Čechách.

Změny regionální, resp.lokální a vlivy na ostatní složky ŽP• Celé území je postiženo změnami georeliéfu. Byly vytvořeny rozsáhlé deprese po vytěžených zeminách a ty

budou většinou zaplaveny. Například hydrická rekultivace lomů Most, v budoucnu Bílina, Československáarmáda apod. Nové elevace tvoří vnější výsypky, jako je například Radovesická .

• Postup povrchových lomů si vyžádal likvidaci sídelních struktur a technické infrastruktury. Bylozbouráno více než 80 obcí a město Most. Byla zrušena významná část silnice č. 13 a některé částiželezničních tratí.

• Rozsáhlé změn prodělala hydrografická síť a hydrogeologický režim podzemních vod. Povrchové toky zKrušných hor byly přerušeny lomy na upatí. Byly svedeny do umělých kanálů a potrubí (např. řeka Bílina).Původní vodní nádrže v dobývacích prostorech zmizely a byly nahrazeny novými na místech mimo těženáúzemí.

• Regulace hladiny podzemní vody v území důlní činnosti, je prováděna trvale, pomocí sítě čerpacích stanic.

• Hlučnost technologických těžebních mechanismů , prašnost v období sucha , emise z hořících slojí, i kdyžsilně sníženy, jsou v rozporu s hygienickými předpisy.

Nezvratné změny způsobené těžbou v minulosti• Změny tvaru povrchu, jako jsou poklesové kotliny a propadliny, změny reliéfu, vyvolávají a urychlují erozi.

• Trvalé změny funkcí krajiny o rozsahu záboru 260 km2.

• Narušení až likvidace obcí i města Mostu, silnic, produktovodů,

• Likvidace a ohrožení historických památek - královské město Most, zámek a arboretum Jezeří.

• Narušení původních biocenter a biokoridorů např. Radovesice , nebo změny v přírodních poměrechnapř.destrukce lesních porostů, antropogenní novotvary - haldy.

• Změny hydrografické sítě, jako zatopení terénu, mokré varianty, umělá vodní síť, severní Čechy řeka Bílina,umělé odvedení potoků z Krušných hor.

• Změny hydrologického režimu podzemních vod - vliv těžby na lázeňské prameny Teplice.

• Změna chemizmu důlní vody.

• Dlouhodobé zábory pozemků a degradace půd SHP.

ZávěrSeverní Čechy a hlavně antropogenní geologické procesy v této oblasti, již tradičně vyznívají velmi pesimisticky.V závěru je proto správné připomenout i antropogenní činnost, jevy positivní.

Více než 50 let trvající rekultivace přinášejí významné výsledky. V článku jsou sice uvedeny nezvratné změnyzpůsobené v minulosti těžbou, ale plánovaná a částečně již realizovaná hydrická rekultivace přinese nové, lépestaronové prvky do krajiny. Právě z historických map je patrný rozsah Komořanského jezera, které se rozprostíralopod Krušnými horami. Město Most začíná mít svoji, i když zatím krátkou historii i specifickou atmosféru. Jirkovskýkoridor a další komunikace, nahrazují ty původní. Umělé kanály a nové retenční nádrže nahrazují původníhydrologickou síť. Radovesické údolí je zavezeno, ale na Radovesické výsypce se vytváří nová biocentra. Většinuzalesněných výsypek v okolí Mostu již málokdo odliší od původního terénu.

Další vývoj, tedy nezávisí na schopnostech a zájmu obyvatel regionu, ale na politické a tím i ekonomické situaci státu.

LiteraturaBlažková, M.: Geologie a životní prostředí. MŽP ČR. Program PHARE. Praha 1996, 160 str.

Dirner, V., a kol.: Ochrana životní prostředí. MŽP ČR, Praha 1998, 333str.

Kettner, R.: Všeobecná geologie. Část III. Melantrich ,Praha 1948, 764str.

Lysenko, V.: Geologové proti ničení životního prostředí. Sborník přednášek. MŽP ČR, Praha 1995 , 62str.

Malkovský, M.: Geologie severočeská hnědouhelné pánve a jejího okolí.ÚÚG , ČSAV Praha 1985,424 str.

9

Moldan, B., a kol.: Duhový program - ozdravení životního prostředí ČR. Academia, Praha 1991, 83str

Stübiger, G.: Sborník k XV. sjezdu Čs. společnosti pro mineralogii a geologii.Teplice 1964

Valášek, V.: Sborník " Energetika pro 3. tisíciletí. FŽP UJEP, Ústí n.L 2000,32 str.

RNDr Mirka Blažková, Ph.D.

Fakulta životního prostředí University J.E. Purkyně

Ústí nad Labem

10

HISTORICKÉ GEOLOGICKÉ MAPY JAKO NÁSTROJ PRO OBNOVU KRAJINYV ČESKÉ REPUBLICETillfried Cernajsek, Karel Pošmourný

AbstraktČeská geologická služba, stejně jako Rakouský spolkový geologický ústav (Geologische Bundesanstalt, Wien),disponují ve svých archívech množstvím cenných historických geologických podkladů z území České republiky. Tytomateriály zachycují mnohdy geologické a geomorfologické poměry "zmizelé" a zaniklé krajiny. Vidíme na nich častorozmístění starých lomů, dolů a šachet, stav území před velkými lidskými zásahy do krajiny (stavbami měst,průmyslových podniků, přehrad, úpravami průběhu vodních toků ap.), zahrnují i lokalizaci výchozu geologicky aložiskově důležitých horizontů a vrstev nebo tektonických struktur spolu s množstvím dalších zajímavých informací,které dokreslují historický reliéf krajiny. Mohou mít někdy i zásadní význam pro poznání dřívějších geologických,geodynamických, hydrologických a hydrogeologických poměrů. V Českém geologickém ústavu (nyní Českágeologická služba) vznikl v r. 1989 projekt na využití jedinečných historických mapových podkladů pro obnovukrajiny, uložených v nynějším Rakouském spolkovém geologickém ústavu ve Vídni. Jeho řešení pokračuje až dosud.Na základě poznání současného stavu bylo rakouskou stranou doporučeno, aby Rakouský spolkový geologický ústav aČeská geologická služba navrhly rekonstrukční mapování, spolu s katalogizací a inventarizací historických map jakoprojekt Evropské unie.

O průběh řešení a výsledky rekonstrukčního mapování již projevují zájem i organizace spolupracující s odboryMinisterstva životního prostředí České republiky. Na základě doporučení z ČGS realizovaly ve spolupráci s rakouskoustranou své vlastní studie.

HISTORICAL MAPS FOR THE RESTORATION OF THE LANDSCAPE IN THE CZECHREPUBLICThe Austrian Geological Survey in Vienna and Czech Geological Survey in Prague have at their disposal in theirarchives plenty of very precious source materials that can be used for a very topical task of complex problem of therestoration of the landscape.

As it is well known, on many places of the Czech Republic there gradually took place considerable changes ofenvironment due to building and other industrial activities, especially mining mineral raw materials. Among largestand most conspicuous encroachment there are the change of the relief of the landscape, the change of the river networkand hydrogeological conditions. We know that the largest changes and damages occur in the area of surficialexploitation of brown coal in the North Bohemian and Sokolov brown coal basins where quantitatively largestdislocations of materials take place. Into this class fall also othere damaged areas, especially underground pit coalmining areas (Ostrava and its surrounding, Karvina and surroundings) areas of uranium exploitation (Stráž podRalskem and Hamr na Jezere, Příbram and its surroundings, the area of Rožinka and Jachymov), exploitation ofmineral and building materials such as limestone (Bohemian Karst, Moravian Karst), gravel sands (the area of Třebon,Litoměřice, Mělník, Olomouc, Kroměříž), agglomerates (Ceske stredohori Mts.) and others.

Also during huge floods that took place in the area of Northern and Central Moravia in July 1997 and follow-up slopeslides, the morphology of the landscape underwent conspicuous changes. That means change of river beds andaccumulation of ablated river sediments.

In these cases historical maps and other historical materials are of important help for all specialists who solve theproblems of reclamation and rehabilitation of the landscape. They provide documentary evidence for the originalcharacter of the areas from the morphological, geographical and geological point of view, or give a survey of some oftheir time stages. Then not only topographical but also geological bases become very important because they enable toestimate the original situation and are of basic importance for discovering geodynamic, hydrological andhydrogeological situation.

These materials often record geological and geomorphological situation of a „disappeared“ and extinct landscape. Inthem we can see allocation of old quarries, mines and pits, the condition of the area before large antropogenousinterferences into the landscape (building of towns, industrial enterprises, dams, changing the courses of rivers etc.),location of outcrops, horizons and layers or tectonic structures and sediments interesting from geological point of viewtogether with a lot of further interesting information that complete the historical relief of the landscape.

Common problems of historical materials is their incompleteness. It is due to the fact that during the years manyprecious old material got lost or were destroyed. The workers of the organisations of the state geological service realisethis.

11

In the Austrian and Czech Geological Survey in 1989 there was created a proposal project for using up uniquehistorical map materials filed in the present Austrian Institute in Vienna and in the other organisation of the Austrianstate, for example Austrian State Archives (Österreichische Staatsarchiv) for rehabilitation and reclamation of thelandscape.

The planned co-operation was made easier by the fact that the Czech Geological Survey together with the AustrianGeological Institute and other European geological services are partners united in the international organisationFOREGS. One of important points of the Czech-Austrian co-operation is therefore theme „The history of geology -common work on the condition of geological mapping of the Czech countries up till the years 1918.“ It has beenworked on for more then 11 years.

The latest stage of Czech-Austrian co-operation continued on the basis of the results of previous stages that arerounded up and clearly published in Jahrbuch Geologische Bundesanstalt from the year 1994. This stage evaluatedhistorical geological maps from the point of view of the possibility of their further use in contemporary practise. Astress was laid on researching geological, mining and thematic maps of a small scale and other historical archivematerials from industrial areas of Northern Bohemia, the surroundings of Kladno, Příbram and Ostrava.

Applicable studies based on historical map bases serve especially for practical aims, as for example reconstruction mapmapping of areas with strongly antropogenetically damaged geological environment. Thus they directly contribute tothe study of the reclamation of the landscape and to solving topical problems of everyday life such as influencinghydrogeological situation by anthropogenous activities, influence of melioration, changes of microclimate, landslideareas, including the impact of both surface and underground mining. They play an important part in creating urbanisticstudies and rehabilitation of damages caused by contamination from old dumping grounds. Their evaluation bringsuggestion for solution.

On the basis of recognition of the temporary situation the Austrian partner recommended that Austrian GeologicalSurvey and Czech geological Survey should suggest reconstruction mapping together with cataloguing and inventory -making of historical maps as a project of European Union.

Even organisations collaborating with some sections of the Ministry of Environment of the Czech Republic haveshown interest in the results of the above mentioned research and furthers information connected with this activity. Onthe basis of recommendation from Czech Geological Survey they made their own studies in the Austrian GeologicalSurvey. As an example there can be mentioned the study of V. Bruna (UAPP Most) from 1999: Reconstructional mapsof North-West Bohemia - Using Historical Maps in rehabilitation of the landscape of North-West brown coal basin.

The above mentioned historical sources will be subjected to further analysis for reconstruction mapping in theframework of the project of the Czech Geological Survey and for some map studies of the Survey from the area of theBečva and Morava rivers in central Moravia. In the framework of the project there are followed the change the rivernetwork, influence on hydrogeological condition, changes of geomorphology, the development of the relief andmicroclimate, the influence of melioration, the impacts an geodynamics - slides, urbanism, impacts connected with oldmining activity etc. and all that in the longest possible period. On basis of the agreement about cooperation withAustrian Geological Survey Czech Geological survey has obtained colour copies of historical topographic mapmaterial from the so called Joseph (1763-1768) and Francis (1810-1866) mapping periods from the area of the riverbeds of Morava and Becva, between Litovel and Uherske Hradiste that have been most intensively damaged by hugefloods. These materials will enable to compare the change of the landscape after more then 200 years. By theaccreditation of the director of GBA Prof. Dr. Schönlaub, this matter has been arranged in the State Austrian Archivesby Dr. T. Cernajsek. By this deed Austria by means of GBA have carried out their help to the Czech party in solvingthe damages caused by floods in 1997.

Tillfried Cernajsek

Geologische Bundesanstalt, FA Bibliothek & Verlag, Geodatenzentrale u. Wiss. Archiv

Tongasse 10-12, A-1031 Wien, Postf. 127, Österreich, e-mail: certil@cc.geolba.ac.at

Karel Pošmourný

Česká geologická služba

Klárov 3, 118 21 Praha 1, e-mail posm@cgu.cz

12

IDENTIFIKACE ZÁKLADNÍCH PARAMETRŮ PROSTORU KOMOŘANSKÉHO JEZERAA JEHO VÝVOJE PODLE STARÝCH MAP A DOBOVÝCH PODKLADŮJiří CibulkaKomořanské jezero nacházející se severně od Mostu při úpatí Krušných hor a protékané řekou Bílinou bylo nesporněpřírodním fenoménem, který formoval život v oblasti. První písemná zmínka o krajině u Komořanského jezera pocházíze vzpomínek židovského obchodníka Ibrahíma ibn Jakuba na cestu Německem a slovanskými zeměmi, které seúčastnil v letech 965 až 966 jako člen poselstva kordobského chalífy al-Hakam II. k císaři Ottovi I. Existují však iodpůrci vztažení krajiny popisované v cestopisu na prostor Komořanského jezera. Historik 17. století Bohuslav Balbín,ve svých „Rozmanitostech z historie Království Českého“ z roku 1681, popisuje Komořanské jezero jakoobdivuhodně velké jezero, z něhož vytéká řeka Bělá. Obyvatelé, kteří mají povoleno v jezeře ryby chytat mu prýukázali i tůně, jejichž voda se nedá nikdy odčerpat, protože jsou pod zemí s jezerem spojeny. Zároveň uvádí, že jezeroje plné podivných druhů ryb. Schaller (1787) ve své typografii vyzvedá zvláště nádherné štiky, kapry, úhoře a mníky.

O rozloze Komořanského jezera informují četné zdroje, většinou však velmi rozporně. Autoři se často odvolávají napředchůdce, aniž by se zabývali detailnějšími rozbory. Největší rozlohu jezera uvádí Dr. Zapletal v pojednání z roku1952. Podle něho mělo jezero před 700 lety, v době nejvyššího vodního stavu, rozlohu 70 km2 a hloubku 40 m.Opačným extrémem je tvrzení Pokorného, v příspěvku z roku 1963, který dochází k závěru, že i nejstarší dochovanépísemné zprávy nemluví nikdy o jezeře, ale pouze o bažinách. Podle popisu jezerního prostoru, uvedeného v projektuna „vysušení“ jezera z roku 1831, nepřesahovaly bažinaté zbytky jezerní vodní plochy, tzv.„Kachní louže“, výměru0,55 km2. Důvody pro rozporná tvrzení o rozsahu jezerní hladiny je zřejmě potřebné hledat v základníchcharakteristikách jezerního prostoru. Z listin soudních sporů v období let 1479 – 1503 (tzv. Seernhen) je zřejmé, žepostačoval velmi malý zásah člověka nebo přírody, aby se plocha jezerní hladiny zásadně změnila. Karafiátemzveřejněný protokol ze soudního sporu (spor o záplavu, Archiv města Teplic, městská kniha 1683, pag. D 3) uvádí, žebylo velmi obtížné rozlišit, zda k ovlivnění rozlohy vodní hladiny došlo zásahem člověka nebo přírodních procesů.Dobové soudní spisy ze sporů o rozsah vodní hladiny v jezeře dokládají i vraždy mezi odpůrci.

V návazné informaci se zaměřuji pouze na identifikaci základních parametrů prostoru Komořanského jezera z hlediskapodmínek pro vznik rozličných forem vodních ploch v historickém období. Přitom pojem „historické období“ vztahujina období od doloženého začátku osídlení prostoru k současnosti.

Prezentovaný rozbor a jeho výsledky vycházejí z geologických podkladů, archeologických průzkumů, informacíidentifikovaných ve starých mapách a dostupných výsledcích přírodovědných rozborů jezerního prostoru. Pro potřebyrozboru a prezentaci vývojových schémat byl soubor dostupných starých i novodobých map převeden do jednotnéhoměřítka a za účelem sledování prostorových změn elektronicky zprůhledněn. Pro prezentaci grafických výstupů bylaza podkladovou mapu použita mapa vojenských mapování vydaná v roce 1949 v měřítku 1:50 000, neboť zachycujesledované území před zásadní destrukcí povrchovou těžbou a má výraznou kresbu. V pozdějších a současných mapáchnacházíme na místě býv. Komořanského jezera většinou pouze bílá místa bez záchytných bodů. Podrobnější informace– dochované informace o životě obyvatel v prostoru jezera, rozbory vlivu jezera na osídlení, podrobnější identifikacearcheologických podkladů, výsledky přírodovědných rozborů (vývoj klimatu, fauny a flory a informace získané zjezerních sedimentů), systém využívání užitků jezerních vod člověkem a další, včetně zdrojového rejstříku – budeobsahovat připravovaná publikace. Prezentovaná schémata jsou v barevném a větším provedení na doprovodnémposteru.

I. vývojová fáze – období člověkem neovlivněného vývoje jezerního prostoru (definovánímaximálního rozsahu jezera)Podmínky pro vznik jezera a jeho rozlohu formovaly geologické změny v průběhu třetihor. V terciérníchsedimentačních procesech vznikají severočeské uhelné sloje i mocné vrstvy nadložních jílů a jílovců. Ve stejnémobdobí dochází i k zásadním vertikálním deformacím geologických struktur v podélném i příčném směru pánve ak vulkanické činnosti na okrajích pánve, která místně ovlivnila pánevní struktury. Geologická struktura v okolíjezerního prostoru je velmi komplikovaná a názory geologů na jejich vývoj jsou často rozporné.

Jezerní depresi kyjovitého tvaru s nejužším profilem u býv. obce Souš a hlavicí kyje u paty Krušných hor ohraničujíznámé geologické útvary. Severní hranici tvoří Krušnohorský zlom, po kterém došlo k vyzdvižení Krušných hor azřejmě i poklesu celé pánve, západní hranici útvary Jezersko – ryzelského vulkanického hřebene a východní hranicideformace v ose centrumského zlomu (D. Jiřetín – H. Jiřetín). Méně výrazné, ale pro vývoj v jezerní depresi zásadní,jsou deformace uvnitř takto vymezené plochy. Jednou z nich je antiklinální deformace s osou Ervěnice – Komořany,která místně vyzdvihla vulkanické série z uhelného podloží až nad úroveň okolního terénu. Po odplavení uhelnýchvrstev se na povrch dostaly materiály vulkanické série a erozně odolnější polohy nadložních vrstev. Hlava antiklinályrozdělila jezerní depresi na dvě části, na část komořanskou a soušskou, vytvořila přirozenou vzdouvací hráz prokomořanskou část jezera, podmínky pro jezerní osídlení (Ervěnice, Komořany) a pro komunikační propojení napříčjezerní depresí. Obdobné deformace nebo sesuvy, pro které však nejsou dostupné přesnější geologické podklady, bylyzřejmě příčinou vzdutí vody v soušské části jezerní deprese. Maximální úrovně vzdutí hladin vody v obou částech

13

jezerní deprese však byly v historické době rozdílné. Lze tak oprávněně usuzovat podle úrovní založení osad podéljezerního prostoru.

Zásluhou pylových analýz organogenníchvrstev jezerních sedimentů, které bylyprovedeny v předválečném období anásledně i v 80. letech minulého století,existují poměrně obsažné podklady ke stáříjezera včetně charakteru vegetace v okolíjezerního prostoru. Neexistuje všakjednotný názor na stáří podložníchsedimentů. Hurník (1969) uvádí, že jezerníprostor prošel třemi vývojovými etapami.V prvé, na rozhraní pleistocénu – holocénu,proběhla sedimentace anorganických horninza oligotrofních podmínek v jezeře. Vedruhé, v období preboreálu až atlantiku,

proběhla akumulace rozsivkových zemin až gyttji za eutrofních podmínek v jezeru a ve třetí etapě, v období odatlantiku po historické období, se vlivem eutrofizace vytvořily močály a bažiny, na velké ploše vznikly rašeliniště apoměrně rychle postupoval zazemňovací proces. Jezero v té době mělo stále více distrofní charakter.

Hranici maximálního dosahu hladiny jezera v historických dobách jednoznačně vymezují osady v okolí jezera.Archeologické nálezy dokládají, že pás území s osadami, které bezprostředně lemuje jezero, patří mezi nejranějiosídlené oblasti v Čechách. Nejstarší nálezy pocházejí z pozdní doby kamenné - paeolitu (naleziště Komořany - tzv.kultura Fedemesser, charakteristická obloukovitými pazourkovitými či křemennými nožíky). Do stejné doby patří inález zoomorfní nádobky v Ervěnicích. Konec pozdního paeolitu v severozápadních Čechách je datován cca před rok8 300 př.n.l. Hranice maximální zátopy v zásadě koresponduje s hranicí rozsahu rašelinišť, publikovanou již v roce1940 Losertem.

Historické písemné prameny a staré mapy poskytují i údaje, které umožnily rekonstruovat hloubkové poměry v hlavní,komořanské části jezera. Dokládají, že i při maximálním vzdutí nemohla hloubka v této části jezera významněpřesáhnout 150 cm (měřeno od úrovně jezerních sedimentů), neboť dosah hladiny limitovala úroveň vyvýšeninyv místě odtoku řeky Bíliny (nazývaném Duchcovský prah), která oddělovala komořanskou a soušskou část jezera. Vestředu jezera, v prostoru za Jezerním prahem, nebyla hloubka při povodních dokonce vyšší než 100 – 110 cm.Výsledek rozboru je dokumentován na příčném řezu vedeném v ose řeky Bíliny. Protože průměrná mocnostorganogenních sedimentů v jezeře činila 150 cm (lokální maximum v místní depresi 3,34 m), přičemž většina z nichmá původ v předhistorickém období, lze usuzovat, že jezero nebylo v historických dobách, a to ani při povodňovýchprůtocích, hlubší než 2 m, max. 2,5 m. Podle rekonstrukce historických povodní provedené v 80. letech minuléhostoletí nepřesáhla maximální hladina v komořanské části jezera úroveň 229,60 m.n.m. a v soušské části 226,50 m.n.m.

Charakter a umístění archeologických nálezů v profilech blízkých dosahu maximální hladiny v jezeře (např.archeologických nálezů z období paeolitu, na výběžku do jezerního prostoru mezi Evěnicemi a Dřínovem nebo člunu uH. Jiřetína), svědčí tom, že hladina blízká uvedené maximální hladině byla po dlouhé období spíše jevem trvalým, nežjevem, který se vyskytoval pouze při povodních. Přitom materiály hrázového předělu v profilu výtoku z jezera (v

14

historických pramenech nazývaného „Duchcovský prah“ – podle blízkého Duchcovského rybníka) neměly vysokouprotierozní odolnost. Tento rozpor lze vysvětlit jedině tak, že v krajině vznikl rovnovážný stav, stabilizovaný vlivemminimálních spádů návazného území a vysoké schopnosti jezerního prostoru tlumit povodňové odtoky, který zásadněnarušily až zásahy člověka v souvislosti s jeho snahou hradit jezero. Nelze vyloučit ani jednorázové katastrofickénarušení hrázového předělu u Duchcovského prahu při průchodu povodně, na kterém do té doby postačovalo k udrženímaximální hladiny hrazení do 1 m. Svědčí o tom zákresy ve starých mapách, ze kterých lze odvodit, že v období odkonce 15. století do začátku 19. století dochází k zaklesnutí dna Duchcovského odtokového prahu o cca půl metru.

II. vývojová fáze – období zřizování vodních ploch v prostoru jezeraZarůstáním a zanášením jezera a především vlivem eroze vzdouvacích prahů v důsledku zásahů člověka došlopostupně k zásadnímu omezení rozsahu přirozených vodních ploch v jezerním prostoru. Pokud by nedocházelok umělému vzdouvání vody zbyla by z celého jezera pouze vodní plocha v depresi za terénní vyvýšeninou v centrujezerního prostoru s odtokovým prahem, který je ve starých pramenech nazýván „Jezerním“ či „Historickým“ prahem.Z následného vývoje lze odvodit, že tímto prahem vzdutá vodní plocha by měla rozlohu cca 0,55 km2 (viz. schéma„Velikost jezera před odvodněním“).

Potřeby obživy pro narůstající počet obyvatel okolních osad a zřejmě i nárůst obchodu s rybami byly nejspíše hlavnímiimpulsy pro zvyšování výměry vodních ploch v jezerním prostoru.. Plochý charakter jezerního prostoru umožňovalzřizovat nové vodní plochy ohrázováním depresí a vzdouváním vody na přírodních prazích s vysokým efektem. Hrázebyly z dnešních hledisek velmi nízké, max. 3/4 až 1 m. O začátku zřizování umělých vodních ploch můžeme pouzespekulovat, zřejmě probíhalo již od začátku osídlení okolí jezera. K dispozici máme pouze nejstarší mapové podklady,které se odvolávají na období před rokem 1459. Tyto mapy obsahují zákresy rybníků s označením „alte teich“. Některéz nich jsou již evidentně zanesené. Rozbory mapových podkladů dokládají, že výška hladiny rybníků zřizovaných poobvodě jezerního prostoru byla v zásadě shodná s maximální „povodňovou“ hladinou. Rozsah všech rybníkův jezerním prostoru byl 4,8 až 5 km2 a včetně zahrazené centrální plochy do 7 km2. Protože rybníky byly budovány poobvodě jezerního prostoru, mohl pro nezasvěcené vzniknout dojem, že se jedná o souvislé zatopení celého jezerníhoprostoru. I takto lze vysvětlit výroky historiků 17. a 18. století o ohromném jezeru.

Ze zákresů v nejstarších mapách je zřejmé, že hladina zbytkového jezera v centrální části byla na výtokovém Jezernímprahu zvyšována slupicovým hrazením. Právo zvyšovat vodní hladinu na Jezerním prahu bylo jedním z důležitýchvýsadních práv jezerní rybářské obce. Soudní spory z období, ve kterém začal převažovat zájem na získávání dalšíchzemědělských ploch, svědčí o tom, že právo „komořanských“ zahrazovat jezero bylo obecně uznávané a bylorespektováno dokonce ještě v roce 1831 projektem na vysušení jezera. Tento projekt uvádí i údaje o rozsahuvzdouvání vody na Duchovském prahu a na prahu u obce Souš.

O výškových poměrech v jezeře svědčí i skutečnost, že i ze zbytkové vodní plochy v centrální části jezerního prostoruse rybáři mohli dostat na loďkách až do Komořan, kde měli přístav.

15

III. vývojová fáze – převod jezerních vodních ploch na zemědělské pozemkyV souvislosti s obecnými historickými trendy začíná koncem 17. století převládat zájem na zvyšování zemědělskýchploch na úkor rybníkářství. Rušením vodních ploch a zanášením obvodových rybníků vznikly v prostoru jezerarozsáhlé jezerní louky, odvodňované stále obnovovanou a rozšiřovanou sítí odvodňovacích příkopů. Dochovaly sedoklady o rozdělení jezerních luk mezi okolní obce. Jedním z nich je „Contracts“ z roku 1459 zachycený na mapě z lettěsně po roce 1704, který pochází z některého ze soudních sporů (viz. polster prezentovaný samostatně). Sporyvětšinou směřovaly proti právu rybářů zvyšovat vodní hladinu ve zbytkovém jezeře. Postupně zcela převládl zájem nazajištění větší výměry zemědělské půdy a tehdejší vlastník jezerních pozemků hrabě Ferdinand Lobkowitz se rozhodlpro „vysušení„ jezerního prostoru. Reliéfní poměry však neumožňovaly úplnou likvidaci centrální vodní plochy. I porealizaci prací zde zůstala souvislá bažinatá vodní hladina. Dochoval se projekt „vysušení“ zpracovaný Stanclemv roce 1831, který obsahuje i doprovodnou mapu s údaji o výškových poměrech v ose řeky Bíliny od Mostu po Jezernípráh. Rekonstrukci výškových poměrů zachycuje schéma v úvodu. Stanclovu koncepci odvodnění obsahuje následnéschéma.

O úrovni zemědělského využití jezerního prostoru svědčí i skutečnost, že Stancl v projektu zakreslil jako dominantníobjekt jezerních luk jedinou vrbu. Projekt byl realizován do roku 1835.

16

IV. vývojová fáze – vstup těžby uhlí do jezerního prostoruV prostoru jezera byly první hnědouhelné doly otevřeny u Souše v roce 1873. Těžba v centrálním jezerním prostoru sevšak začala rozvíjet až po roce 1897. Již v roce 1902 byl jeden z dolů postižen průvalem vod, při kterém zahynulo 43horníků. Zásadní pro další vývoj v jezerním prostoru je skutečnost, že v této době začíná systematické snižováníhladiny spodní vody odčerpáváním, které trvá až do současnosti. V současné době se z jezerního prostoru odčerpávácca 6,3 mil. m3 za rok.

Vlivem těžby a zanedbáním péče o území postupně již do roku 1945 zanikl citlivý odvodňovací systém jezerníhoprostoru budovaný mnoha generacemi. V poklesových depresích a navazujících pozemcích vznikají rozsáhlé vodníplochy. Jejich rozsah v jezerním prostoru před nástupem velkoplošné lomové těžby zachycuje například mapa z roku1949.

Po druhé světové válce začíná převládat těžba v otevřených lomech, která vyžaduje při postupech stále do většíchhloubek rozsáhlé vnější výsypné prostory. Dochází k totální destrukci jezerního prostoru přetěžením nebo přesypánímvýsypkami.

Voda je zásadní nepřítel hornictví. Veškeré vodní toky a nádrže, včetně nádrží ochranného charakteru, které bylyzřízeny již v období těžby (např. nádrž Dřínov), jsou postupně vytěsňovány mimo oblast těžby. Ochranné systémylomů se zaměřují na podchycení a odvedení všech povrchových a podpovrchových přítoků mimo prostory lomů. Vesvazích Krušných hor jsou zřizovány štolové převody horských potoků, které spojují jednotlivá údolí a odvádějípotoky mimo dobývací prostory. Přirozená hladina spodní vody je snížena čerpacími bariérami na úroveň 5 až 10 mpod úroveň lomů (na cca minus 100 m.n.m.).

Po ukončení těžby, které se předpokládá v letech 2012 – 2015, zůstane v jezerním prostoru rozsáhlá zbytková jáma ovýměře cca 1300 ha.

Vyhodnocením starých a báňských map byly stanoveny plochy v jezerním prostoru, které nebyly totálněznehodnoceny těžbou. Tyto plochy by měly být chráněny pro výzkumné účely. Výsledek zachycuje presentovanéschéma.

V. vývojová fáze – obnova území po těžbě (podmínky obnovy území)Dlouhodobou těžbou a totální destrukcí území paradoxně nedošlo k zásadní změně reliéfních podmínek pro opětnévytvoření jezera v jeho maximální velikosti. Naopak, břehové prostory Komořanského jezera minulosti byly zvýšenynadúrovňovými výsypkami, vysokou výsypkou byl přesypán i nejnižší bod – prostor bývalého odtoku z jezera naDuchcovském prahu. Konečná zbytková jáma lomu není nic jiného než hlubokou jámou v jezerním prostoru.Zásadním problémem však je, že na jezerní louky, v období těžby odvodněné depresním kuželem lomů aodvodňovacím systémem, byly dislokovány četné průmyslové objekty a báňská zařízení trvalého charakteru.

17

Vývoj Komořanského jezera dokládá, že přes usilovnou snahu o minimalizaci přítoků do jezerního prostoru vždydocházelo ke vzniku nezvládnutelných přebytků vod. V současnosti se z těžebního prostoru lomu ČSA odčerpá ročněcca 6,3 mil. m3 vod nezachycených obvodovým odvodňovacím systémem. Výpočty provedené v roce 2001 v rámcistudie „Vodohospodářské podmínky pro revitalizaci pánevních oblastí“ prokázaly, že po ukončení těžby a sanováníúzemí se bilanční přebytky vod v prostoru zbytkové jámy budou pohybovat v rozmezí 2,5 až 5,5 mil. m3 rok. Je nutnézdůraznit, že stávající systém gravitačních převodů vod z přirozeného povodí mimo prostor zbytkové jámy nelze jižpodstatně zdokonalit a přítoky do prostoru zbytkové jámy snížit.

Báňské návrhy sanace území po těžbě předpokládají, že zbytkové jámy budou zaplněny vodou do úrovně 50 m podhranu lomu (180 m.n.m.) a variantně k hraně lomu (230 m.n.m.). V obou případech pod úroveň přirozených recipientů.Z hlediska zastavění území je to logický návrh, neřešen však zůstává problém likvidace přebytků vod vzniklýchpředevším podpovrchovými přítoky ze strany Krušných hor. Pokud nebudou přečerpány do recipientu, vyvolajívystoupání hladiny ve zbytkové jámě v rozmezí 20 až 45 cm za rok.

Vize potěžebního vývojePo zániku těžebních organizací nebudou obce schopny nebo ochotny zajistit finanční prostředky ve výši cca 2,5 až 3mil. Kč ročně na přečerpávání přebytků vody ze zbytkové jámy lomu ČSA do Bíliny a tím udržet hladinu vodyve zbytkové jámě na stabilní úrovni. Nad přirozenou hladinu již napojenou na odtokový recipient, která se za několikmálo let vytvoří, budou čnít polozatopené opuštěné objekty býv. Komořanských strojíren a objekty zaniklé těžebníorganizace. Na hladině se bude udržovat souvislá vrstva ropných látek z opuštěných jímek živelně zaniklý objektů,nezajištěné svahy Krušných hor včetně zbytků vegetace budou postupně mizet v zatopené jámě ……………. .

Nebylo by vhodnější se poučit z historie území a sanační plány korigovat ?

18

SouhrnPříspěvek vymezuje charakteristická vývojová stádia prostoru bývalého Komořanského jezera z hlediska rozsahuvodních ploch v minulosti a v období hnědouhelné těžby. V závěru stručně uvádí východiska pro obnovu území potěžbě z hlediska konfigurace jezerního prostoru a hodnotí primární návrhy na obnovu území.

IDENTIFICATION OF BASIC PARAMETERS OF THE KOMORANY LAKE’S AREA ANDITS DEVELOPMENT ACCORDING TO OLD MAPS AND PERIOD DATA

AbstractThe paper includes a result of the analysis of development and characteristic parameters of the water-stretch in the areaof the former Komorany Lake north of the town Most at the foot of Krusne hory mountains. The analysis is based onold maps, period data and results of archaeological, pedological and other studies.

The analysis proved that in the history, the lake level reached maximally up to 17,9 km2. However, its outlet bed anddam reefs had been deepened by erosion, consequently reducing the water-stretch. Then there were established pondswith the area of 4,8 – 5 km2. In the first half of the 19th century the increased interest in agricultural arable landaccelerated the conversion of the ponds into pastures. At the end of the 19th century there started a deep –mining of

19

brown coal in the lake area and later on, in the time directly before the World War II, open-cast mining , which by nowtotally devastated the lake area. Nowadays the level of ground water in the lake area has been artificially reducedunder the level of the mine ground (cca. 100 m.o.s.).

To regenerate the area it is substantial to be aware of the crucial finding that by external hoppers the peripheral damsof the former Komorany Lake were significantly increased and the outlet corridors poured over. Therefore, if noartificial interventions are made, the Komorany Lake level will stabilise when the mining and drawing of water fromthe lake area are terminatedon a higher level than its historical maximum.

The analysis also established individual less damaged segments of the lake area, which can be used to study the lakesediments.

Jiří Cibulka

Ministerstvo životního prostředí ČR,

jiri_cibulka@env.cz

20

EVROPSKÁ ÚMLUVA O KRAJINĚ: ZÁSADY, NOVÉ PŘÍSTUPY, SOUČASNÝ STAV AVÝHLEDYEladio Fernández-Galiano, Jindřiška Staňková, David Vačkář & Jan PlesníkV dubnu 1998 uspořádala Rada Evropy v italské Florencii mezivládní konzultační konferenci, na níž se vůbec poprvédiskutovala možnost uzavřít Evropskou úmluvu o krajině (někdy překládanou i jako Úmluva o evropské krajině,European Landscape Convention). Zúčastnili se jí nejen představitelé příslušných ministerstev evropských zemí,zabývajících se rozmanitými aspekty ochrany a řízené péče (managamentu) o krajinu a udržitelného využívání jejíchsložek, ale i zástupci regionálních a místních samospráv, mezinárodních a národních nevládních organizací,občanských sdružení a odborných společností. Na konferenci byl prezentován návrh výše uvedené mezinárodnívícestranné konvence. Na základě závěrů florentinské konference pověřil Výbor ministrů Rady Evropy dvanáctičlennývýbor expertů sepsáním podrobného textu Evropské úmluvy o krajině. Protože krajina na našem kontinentěpředstavuje značně komplexní téma, byli ve výboru expertů zastoupeni odborníci na krajinnou ekologii, ochranu a péčio krajinu, kulturní a historické dějiny, etiku, estetiku, sociologii a právo v životním prostředí. Uvedený výbor, doněhož byl nominován i autor článku, se od září 1999 do ledna 2000 sešel celkem třikrát. Text úmluvy projednalov březnu 2000 ve francouzském Štrasburku společné zasedání dvou orgánů Rady Evropy, Výboru pro činnostiv oblasti biologické a krajinné rozmanitosti a Výboru pro kulturní dědictví. Výbor ministrů Rady Evropy textv červenci 2000 s určitými úpravami přijal. Úmluva proto byla v říjnu 2000 vystavena k podpisu jednotlivýmievropskými zeměmi na konferenci evropských ministrů o ochraně krajiny, konané v rámci rozsáhlé kampaně RadyEvropy Evropa: společné dědictví symbolicky opět ve Florencii.

Členy Rady Evropy, založené v roce 1949, se mohou stát státy geograficky, nikoli politicky vymezené Evropy, kteréuznávají tradiční hodnoty jako je pluralitní demokracie, ochrana lidských práv včetně menšin, vzděláváni či kultura.Na rozdíl od Evropských společenství (ES) představuje Rada Evropy mezivládní mezinárodní organizaci, nikoli takorganizaci politické či hospodářské integrace. Díky své celoevropské působnosti a zaměření tak Rada Evropy zůstalajedinou organizací, v jejímž rámci bylo možné Evropskou úmluvu o krajině, z pochopitelných důvodů označovanoujako Florentinská úmluva, sjednat.

Přestože byl souhrn Evropské úmluvy již několikrát publikován, stojí za to stručně představit nakonec přijatou verzi.

• Krajina hraje významnou roli z hlediska veřejného zájmu v oblasti kultury, životního prostředí a životaspolečnosti, přispívá k vytváření místní kultury, je základní složkou evropského přírodního a kulturního dědictví apřispívá k spokojenému životu lidí a k udržení evropské identity.

• Pro účely úmluvy je krajina účelově definována jako část území, vnímaná člověkem, jejíž charakter je výsledkemčinností a vzájemnou interakcí přírodních anebo antropogenních činitelů. Úmluva tak chápe holisticky krajinujako v čase se měnící systém. Přitom se nevztahuje pouze na přírodovědecky, historicky nebo esteticky cennoukrajinu, ale týká se veškeré krajiny, s odůvodněním, že všechny typy krajiny ovlivňují rozhodujícím způsobemprostředí, v němž obyvatelé Evropy žijí.

• Cílem úmluvy je zabezpečit ochranu a péči o krajinu a krajinné plánování a organizovat evropskou spolupráciv otázkách, souvisejících s krajinou. Smluvní strany se zavazují zajišťovat dodržování úmluvy svými vlastnímiprostředky, a to v souladu s vlastním rozdělením kompetencí mezi jednotlivými odvětvími a s uspořádáním státnísprávy a samosprávy.

• Každý stát – signatář Úmluvy o evropské krajině dále zakotví ve vlastních právních předpisech princip, podleněhož krajina je podstatnou složkou prostředí lidské populace, výrazem rozmanitosti (diverzity) jejího společnéhokulturního a přírodního dědictví a základem identity populace s prostředím. Kromě toho formuluje a realizujestrategie na ochranu krajiny, péči o krajinu a pro krajinné plánování přijetím specifických opatření jako jsouškolení, výchova a vzdělávání, uvědomování veřejnosti, výchova odborníků, hodnocení krajiny a stanovení cílův péči o krajinu.

• Smluvní strany úmluvy dále zabezpečí účast nejširší veřejnosti, místních i regionálních úřadů a dalších partnerůpři realizaci výše uvedených strategií a začlení krajinu do strategií, koncepcí a programů urbanismu a regionálníhoplánování a do státních koncepcí, strategií a programů kulturní, zemědělské, sociální a hospodářské politiky apolitiky životního prostředí, jakož i v ostatních odvětvových strategiích s možným přímým nebo nepřímýmvlivem na krajinu.

• Všechny signatářské státy se přijetím úmluvy zavazují k osvětové činnosti zaměřené na občanskou společnost,soukromé organizace a veřejné orgány, mající za cíl zvýšit vědomí o hodnotách krajiny, její úloze a změnáchv ní, k výchově specialistů – krajinářů a k proškolování pracovníků profesionálně ovlivňujících krajinu, jakož ik zakotvení krajinných hodnot a úloh spojených s jejich ochranou, péčí a plánováním ve školní výuce.Využíváním aktivní účasti nejširší veřejnosti a regionálních a místních úřadů a ve snaze zlepšovat vědomí ovýznamu krajiny se signatářské země dále zavazují mapovat krajiny na vlastním území, analyzovat jejichcharakteristiky, dynamiku a tlaky, pod kterými se mění, a zhodnotit je s ohledem na specifické hodnotypřisuzované jim veřejností a místními a regionálními úřady, dalšími partnery a zainteresovanými stranami.

21

Inventarizace a neustále hodnocení krajiny a jejích částí má být propojováno s výměnou zkušeností mezisignatářskými státy. Povinností smluvní strany úmluvy zůstává nutnost stanovit pro určené a hodnocené částikrajiny cíle jejich kvality.

• Skutečně účinná ochrana a péče o krajinu a krajinné plánování na evropském kontinentě nejsou dost dobřemyslitelné bez mezinárodní spolupráce, uskutečňované prostřednictvím mezinárodních strategií a programů. Tatospolupráce se podle textu úmluvy nesoustřeďuje jen na odbornou a vědeckou spolupráci, ale zahrnuje i pravidelnévýměny odborníků na nejrůznější aspekty péče o krajinu a na vzájemné informování jak o výsledcíchvýzkumných projektů, tak o všech otázkách, jichž se úmluva dotýká. Smluvní strany by také měly podporovatpřeshraniční spolupráci na místní a regionální úrovni a tam, kde je to nezbytné, připravovat a realizovat společnéprogramy, týkající se krajiny. Místní a regionální úřady a jejich seskupení i nevládní organizace mohou být zamimořádný příspěvek k ochraně a péči o krajinu a za krajinné plánování, které mohou sloužit ostatním územnímúřadům v Evropě jako příklad, oceněny Cenou za krajinu Rady Evropy.

• Pro sledování a realizaci úmluvy ustaví Výbor ministrů Rady Evropy výbor expertů.

K 1.8.2002 podepsaly Evropskou úmluvu o krajině 24 země a tři z nich (Norsko, Moldova a Irsko) se staly jejímismluvními stranami. Aby Evropská úmluva o krajině vstoupila v platnost, musí ji ratifikovat, přijmout nebo schválitnejméně 10 evropských zemí, členů Rady Evropy. Česká republika zatím tuto konvenci nepodepsala anineratifikovala.

Tím, že se určitý stát stane smluvní stranou mezinárodní vícestranné úmluvy, přijímá na sebe všechny povinnosti z nívyplývající (pokud vůči nim nevznese výhradu) a musí je začlenit do svého právního řádu.

Nebylo sjednání Evropské úmluvy o krajině předčasné? Již jenom skutečnost, že přijetí úmluvy připravovala RadaEvropy více než šest let a vlastní návrh textů čítá sedm postupně navržených verzí, naznačuje, že rychlé přijetíuvedené mezinárodní konvence se nedalo příliš očekávat. Zasahuje totiž do tak citlivého a „ostře sledovaného“sektoru, jakou je územní plánování a péče o krajinu a přímo či nepřímo se dotýká řady dalších odvětví a sektorů jakoje zemědělství, lesnictví, místní rozvoj, vzdělávání či doprava. Ostatně mezi sjednáním určité úmluvy a datem, kdyskutečně vstoupí v platnost, uplyne vždy různě dlouhá doba.

Na druhou stranu bude nesmírně důležité, aby smluvní strany začaly úmluvu skutečně naplňovat a vyvrátily tak častotradovaný názor, že by bylo bývalo politicky průchodnější, kdyby text neměl podobu mezinárodní právní normy, alepouze právně nezávazné výzvy (charty). Navíc je zřejmé, že vzhledem k tomu, že dnes je Evropa z pohleduv nejlepším slova smyslu obyčejného daňového poplatníka „přeúmluvována“, byla Evropská úmluva o krajiněsjednána doslova za pět minut dvanáct. Nicméně teprve určitý čas po té, co vstoupí uvedený nástroj mezinárodníhopráva v platnost a začne být jednotlivými smluvními stranami naplňována, se ukáže, nakolik byla Evropská úmluva okrajině potřebná.

LiteraturaCouncil of Europe (2000): European Landscape Convention and explanatory report. Council of Europe Strasbourg,

24 pp.

Council of Europe (2001): Landscape, our inmost selves reflected. The European Landscape Convention. Council ofEurope Strasbourg, 4 pp.

Míchal I., Plesník J. (1999): Úmluva o evropské krajině: současný stav příprav. Ochrana přírody 54: 306 – 307 (InCzech)

Naveh Z., Lieberman A. (1994): Landscape ecology. Theory and application, 2nd ed. Springer Verlag New York, 360pp. + lxxv.

Plesník J. (1998): Úmluva o evropské krajině připravena k podpisu. Ochrana přírody 53: 220 – 221 (in Czech)

Schaha S. (1995): Landscape and memory. Harper Collins London, 652 pp.

22

THE EUROPEAN LANDSCAPE CONVENTION: PRINCIPLES, INNOVATIONS, CURRENTSTATUS AND PROSPECTSKeywords: landscape, Europe, international treaty, Council of Europe

IntroductionAs a key element of individual and social well-being and quality of life, landscape plays an important part in humanfulfilment and in reinforcement of European identity. It has a significant public interest role in the cultural,environmental, historical, ethical, aesthetic and social fields and constitutes a resource favourable to economicactivities, in particular tourism (NAVEH & LIEBERMAN 1994, SCHAHA 1995).

Unfortunately, increasing developments in agriculture, forestry, industrial and mineral production techniques andmeasurements and in territorial planning incl. urban planning, transport, infrastructure and recreation and, at a moregeneral level, changes in the global economy, have often damaged the landscapes. It is accepted across the continent,that laying down the general framework for protecting landscape quality is the public authorities responsibility.

A bit of history….Therefore. on the basis of a first draft elaborated by the Congress of Local and Regional Authorities of Europe, theCommittee of Ministers of the Council of Europe decided to create a restricted group of experts mandated to draw up aEuropean Landscape Convention. As a result of the work of the Group of experts, in which the main internationalgovernmental and non-governmental organisations concerned were involved, the Committee of Ministers of theCouncil of Europe adopted the final text of the Convention on 19 July 2000. The European Landscape Conventionwas symbolically opened for signature in Florence, Italy, in the framework of the Council of Europe CampaignEurope, a common heritage, at the Ministerial Conference of the Council of Europe on 20 October 2000.

Main aims and goals of the ConventionThe European Landscape Convention establishes the general legal principles by which national policies on landscapean international co-operation in the matter should be guided.

The Convention´s purpose is to promote landscape protection, management and planning of European landscapes andto organise European co-operation on landscape issues.

It is the first international treaty to be exclusively concerned with protection, management and enhancement ofEuropean landscape. It is extremely wide in scope: the Convention applies to the Parties´ entire territory and coversnatural, rural, urban and peri-urban areas, which include land, inland water and marine areas.

It deals with everyday or degraded landscapes as well as those that can be considered outstanding. In other words, itrecognises the importance of all landscapes, and not just of exceptional ones, as having a crucial bearing on quality oflife and as deserving attention in landscape policy.

Another key aspect of the Convention is the active role it assigns the public as regards perception and evaluation oflandscape. Awareness-raising is therefore crucial in order to involve the public in decisions affecting the landscape inwhich they live.

What are the Parties´ obligations?Becoming a Party to the Convention, it undertake, respecting the principle of subsidiarity, to protect, manage and/orplan its landscape by adopting a range of general and special measures. This entails promoting participation of localcommunities and public authorities in decisions affecting the landscape of the region or site.

At the Pan-European level, the Parties undertake to engage in European co-operation on the consideration of thelandscape dimension of international policies and programmes, and to recommend, where relevant, they inclusion inthem of landscape considerations. They also undertake to collaborate in technical and scientific matters, to exchangelandscape specialists for information or training purposes and to exchange information on all matters covered by theabove international treaty. Among others, the Parties undertake to encourage transfrontier co-operation at local andregional level, to prepare and implement joint landscape programmes (COUNCIL OF EUROPE 2000, 2001, for moredetails in Czech see PLESNÍK 1998, MÍCHAL & PLESNÍK 1999).

Future of the ConventionAt 1 August 2001, 24 States had signed the European Landscape Convention and three of them, namely Norway,Moldova and Ireland became the Contracting Parties to the treaty. Two regions, Catalonia and Wallonia have alreadycommitted themselves to respect the principles of the Convention. The Czech Republic has neither signed, nor ratifiedthe European Landscape Convention, but the former is being under way.

23

The Convention will come into force when 10 signatories States have ratified, accepted or approved it.

Eladio Fernández-Galiano

Council of Europe, Natural Heritage Division

F-67075 Strasbourg Cedex, France

eladio.fernadez-galiano@coe.int

Jindřiška Staňková, David Vačkář & Jan Plesník

Agency for Nature Conservation and Landscape Protection of the Czech Republic

International Co-operation Division

Kališnická 4-6

CZ-130 23 Praha 3, Czech Republic

stankova@nature.cz, vackar@nature.cz, plesnik@nature.cz

24

LETECKÝ PRŮZKUM A PAMĚŤ ČESKÉ KRAJINY

Martin Gojda

ÚvodPodoba kulturní krajiny v jejím historickém (diachronickém) vývoji je jedním z hlavních témat soudobé archeologie.Zájem o rekonstrukci pradávných krajin má sice v historiografii poměrně dlouhou tradici, ale teprve systematickypěstovaná spolupráce archeologie a přírodních věd přinesla v posledních desetiletích v tomto směru zásadní pokrok.Krajina je na přelomu tisíciletí tak jako tak jedním z fenoménů, který výrazným způsobem profiluje tvůrčí aktivity(vědu a umění) společnosti západní civilizace.

Ačkoliv většinou nikdo nepochyboval o tom, že krajina v sobě integruje dvě stránky – přirozenou a kulturní - jsmeteprve v současnosti svědky toho, že v procesu poznání se tyto dvě složky od sebe neoddělují. Přírodovědci (badateléi ochránci přírody) a historikové (archeologové) přišli na to, že chtějí-li přispět k pochopení krajiny svými vlastnímimetodami, mohou k tomu s výhodou využívat pramenů svých partnerů. Někdy od sedmdesátých let minulého stoletínastal bouřlivý rozvoj tzv. environmentální archeologie, která výrazně ovlivnila studium historické krajiny. Takéekologové si stále více začali uvědomovat, že pro pochopení podob dnešní krajiny je třeba znát její minulost nikolivv krátkodobém horizontu několika uplynulých desetiletí či maximálně století, nýbrž tisíciletí.

Tzv. paměť krajiny sahá přinejmenším do počátku holocénu, kdy její ryze přírodní podobu začal počátkem neolitu (apravděpodobně již dříve, v mezolitu) výrazně ovlivňovat člověk tím, že se jí přestal pasivně přizpůsobovat a začal jiinterpretovat v rovině sociální, vědomě začleňovat její výrazné prvky do sféry svých představ a vytvářet v níbudováním monumentálních památníků tzv. artefaktovou paměť. Krajina má ontologický význam, protože lidskáspolečenství žijí v ní i skrze ní, protože je prostředníkem kulturních významů a symbolů. Není pouze něčím, na co – čiskrze co – se lze dívat, objektem vhodným pro kontemplaci, popis či zachycení v obraze. Všechna místa a všechnykrajiny spočívají proto v časech individuální a společenské paměti (Tilley 1994; Kuna 2002; Neustupný 2001; Schama1995; Gojda 2000).

Archeologie a přírodní vědyŽádný obor z oblasti historických věd nemá tak blízko k přírodovědě jako archeologie, jejímž úkolem je odhalovatrozmanitost individuálních a společenských forem života lidského rodu v časové posloupnosti od starší doby kamennépo novověk. Archeologie je dnes natolik propojena s přírodními vědami, že by bez tohoto vztahu jen obtížně hledalaodpovědi na dílčí i základní teoretické otázky, které se v současnosti snaží řešit. Také přírodní vědy profitují zespolupráce s archeologií, a to zejména v otázkách týkajících se rekonstrukce podob přírodního prostředí v minulosti.

Orientace značné části archeologické obce na fenomén krajiny, jejíž výzkum je zdánlivě doménou ekologie, nenínikterak módním jevem. Zájem o studium rozmístění pozůstatků sídelních aktivit našich pravěkých předků v krajině sedatuje do renesančních dob, v nichž angličtí učenci podporovaní tudorovskými a později stuartovskými panovníkyzačali mapovat kulturní krajinu Albionu a pořizovat soupis a dokumentaci archeologických památek viditelných napovrchu země. Od samého počátku to byli lidé, jejichž zájem nebyl jednostranný: orientovali se v rodící sehistoriografii , v geografii, často to byli zdatní geodeti a výtvarníci. Podobně se mapováním archeologických struktur –především megalitických památek a tzv. earthworks (hlinitých pásů/valů - pozůstatků starých polních mezí, pravěkýchliniových útvarů táhnoucích se napříč krajinou, pochodových táborů římských vojenských sborů apod.) zabývali jižv počátcích novověku i jinde, například v Nizozemí. Nicméně Anglie zůstává kolébkou onoho široce pojatého oborukrajinné historie, v němž se setkává celé spektrum humanitních a přírodovědeckých disciplín: archeologie, historie,sídelní a historická geografie, kartografie, historická ekologie, paleo-zoologie a – botanika, palynologie. Zatímcočasový záběr krajinné historie je prakticky neomezený – většinou se ovšem zabývá tématy zahrnující období odstředověku prakticky do současnosti, je studium prostorového chování člověka v pravěku doménou tzv. krajinné,případně prostorové archeologie.

Oborem, který má k přírodovědeckým metodám a rozborům vůbec nejblíže, je environmentální archeologie. Jejímposláním je vyhledávat, shromažďovat a analyzovat tzv. ekofakty, tedy rozmanité prameny organického původu(pylová zrnka, ulity měkkýšů, zuhelnatělé zbytky rostlin - stromů, obilných zrnek – a kosterní pozůstatky živočichů),které jsou uloženy v archeologických vrstvách a jež jsou více či méně přesně datovány. V zásadě slouží ekofaktyk hledání odpovědí na tři okruhy otázek: jak vypadalo přírodní prostředí v době, z níž podle nálezového kontextuekofakty pocházejí, jaký typ hospodaření tehdy fungoval, a čím se lidé živili. Z toho vyplývá, že paleoenvironmentálnívýzkumy jsou významným zdrojem informací, s nimiž pracuje krajinný archeolog.

Nemělo by valného smyslu hovořit na tomto místě o významu, který v archeologii znamenal nástup počítačů, protožebez širokého uplatnění této vymoženosti moderní doby se dnes neobejde prakticky žádná vědní disciplína.V souvislosti s obecným vzrůstem zájmu o krajinu a prostor v archeologických studiích má ovšem smysl zdůraznit, žejeden z nejprogresivnějších směrů tohoto výzkumu je spjat s aplikací GIS, resp. s analytickými možnostmi nabízenýmitouto kategorií softwaru a s jejich tvůrčím rozvíjením. Je potěšitelné, že v tomto směru stojí naše archeologie najednom z čelných míst v celoevropském měřítku.

25

Archeologie a fenomén krajinyKrajina jako téma archeologického bádání se stalo trvalým centrem pozornosti významné části odborné veřejnosti oddob, kdy byl rozeznám obrovský potenciál letecké fotografie pro její studium. Stalo se tak ve dvacátých a třicátýchletech 20. století, kdy se britskému geografovi a archeologovi O.G.S. Crawfordovi podařilo na fotografiích pořízenýchvojenskými piloty v jižní Anglii identifikovat siť pravěkých polí a cest souvisejících s nimi a s opevněnými hradištiv jejich okolí. Tím byl nastartován bouřlivý rozvoj letecké archeologie, jejíž výsledky zásadním způsobem rozšířilypoznání formální podoby a variability pravěkých sídelních objektů (zejména byla odhalena existence nepřeberné škálypříkopovitých ohrazení) i celých pohřbených krajin s dosud neznámými sídlišti, pohřebišti, kultovními centry,výrobními areály, cestami. Zároveň se s objevy tisíců nových sídelních poloh - topograficky fixovaných (je známojejich prostorové umístění a často i plošný rozsah) - zvýšil absolutní počet tzv. archeologických lokalit (nalezišť), cožkromě jiného umožnilo jejich efektivnější ochranu. V meziválečném období se také začíná rozvíjet (napříkladv sousedním Polsku) další důležitá metoda shromažďování dat – povrchový průzkum sběrem (ve smyslu vyhledáváníhmotných pozůstatků – artefaktů, ekofaktů - pradávné sídelní aktivity na povrchu zoraných polí).

Krajina je fenomén, k němuž se hlásí jak pozitivistická, resp. moderní “vědecká“ archeologie (ta v 60. a 70. letechdávala přednost termínu prostor před pojmem krajina a dala vznik tzv. prostorové archeologii), tak také „subjektivně“orientovaná archeologická postmoderna. Každá z nich nachází v tomto tématu inspirace k rozvíjení svéhoparadigmatu.

Krajinná archeologie je alternativou ke středoevropské tradici tzv. sídelní (sídlištní) archeologie, a to předevšímv trojím smyslu: 1) Operuje s daty z většího souvislého území, což umožňuje studovat sídelní procesy v rámci většíchprostorových struktur, například sídelních areálů a regionů. Vytváření modelů takových struktur je z hlediska soudobé(teoretické) archeologie jedním z primárních úkolů; 2) Zabývá se uvnitř kulturní krajiny (sídelního prostoru) i těmikomponentami, jejichž fyzické pozůstatky se nezachovaly, respektive nejsou tradičními způsoby zachytitelné; 3)Aplikuje nedestruktivní (event. málo destruktivní) metody sběru dat, přičemž tato aplikace přináší vzhledem k cílůmkrajinné archeologie – například diachronický vývoj osídlení zájmového území, rekonstrukce podob sídelní struktury ajejí zasazení v krajině, kontinuita sídelních areálů apod. – výsledky, které by tradičním přístupem nebylo možnézískat. Zároveň je nedestruktivní způsob výzkumu mnohem ohleduplnější k archeologické části kulturního dědictví avýznamně přispívá k ochraně památek.

Většina současné populace vyspělé části světa chápe krajinu jako zdroj potravin a surovin, popřípadě jako místo, kamutéci před civilizací, jako útočiště člověka technokratického věku. Jen málokdo ji spojuje se životem předků, s historiísídelních procesů. Ty nám však mohou poskytnout modely vztahu lidských komunit a jejich přirozeného prostředí tak,jak se vytvořily v postupném a dlouhodobém procesu působení člověka na krajinu, v níž žil.

Historické mapy a archeologie krajinyPro studium pravěkých a raně historických podob krajiny lze využít rozmanitého spektra pramenů, které vypovídajísvým autentickým způsobem a jejichž syntéza může přinést novou kvalitu poznání. Jedním z nich jsou historickémapy, vytvořené v době před industrializací krajiny, resp. před obdobím průmyslové revoluce. Historická kartografienabývá přirozeně na významu v těch zemích, kde se dochovala mapová díla středověkého původu. Obecně lzekonstatovat, že čím starší mapy máme k dispozici, tím větší máme možnosti rekonstruovat původní středověký anovověký rozsah kulturní a přirozené krajiny, sledovat formy plužiny, poměr velikosti polí, pastvin a luk (v souvislostinapř. s rozsahem nivy), změny vodního režimu (dnes zaniklé říční meandry a slepá ramena), síť cest, rozsah zalesnění,morfologii vesnických osad apod.

Současná archeologie směřuje stále výrazněji ke studiu sídelní dynamiky minulých společností. Hledá cestyk synchronní (horizontální) rekonstrukci pohřbených kulturních krajin (skladba a hierarchie sídlišť, centrální místa ajejich zázemí, formy a rozloha polí, distribuce pohřebišť, lovecké areály apod. v konkrétním časovém úseku) na jednéstraně a k pochopení diachronních (vertikálních) proměn v tvářnosti krajiny (kontinuita sídelních areálů, resp. jejípřerušení, a interpretace těchto jevů v termínech materiálních a společenských/ideologických vztahů) na straně druhé.Toto zaměření archeologie na prostor (krajinu) dává krajinné historii novou dimenzi, protože rozšiřuje její poznání opravěké krajinné archetypy. Zároveň záběr archeologie do historických období (středověk a novověk) přináší novéprameny, které historické a geografické obory nepoužívaly.

Je známou skutečností, že mapy pořízené v předindustriálním období dokumentují podobu kulturní krajiny tak, jak seutvořila v průběhu vrcholného a pozdního středověku. Z hlediska krajinné archeologie slouží proto historické mapypředevším k rekonstrukci středověkých forem osídlení. K zachycení reliktů středověké a raně novověké krajiny ak jejich konfrontaci s vyobrazením na starých mapách mohou velmi dobře posloužit letecké fotografie. Často s velkýmpřekvapením zjišťujeme, jak rozsáhle je na některých místech naší krajiny zachován odkaz středověkého členěníprostoru (historická jádra měst, půdorysné dispozice vesnic včetně panských sídel, poutní místa, uspořádání plužinyapod.). Využití historické kolekce kolmých leteckých fotografií, pocházejících ze 30. a 40. let minulého století auložených ve Vojenském topografickém ústavu v Dobrušce nebylo ještě zcela doceněno. S jistou rezervou je všakmožné konstatovat, že tyto snímky prezentují krajinu, jejíž charakter je do značné míry bližší předchozím staletím nežmoderní době, poznamenané zásadním způsobem kolektivizací. Ale i v současné době získávané letecké snímky, které

26

pořizujeme z malých výšek fotoaparátem drženým v ruce, jsou výmluvným svědectvím o středověkém dědictví.Poměrně často se při sídelně geografických analýzách pracuje s mapami stabilního katastru (tzv. indikační skici).Tento kartografický pramen se používal především k rekonstrukci původních jader vesnických půdorysů, z čehož seodvozovalo stáří příslušných osad. Časem se však na základě výsledků především povrchových průzkumů ukázalo, žetzv. retrogresivní metoda (zpětná analýza) je dosti ošidná a lze jí používat jen velmi opatrně a v kombinaci s jinýmimetodami.

Otázkou je, jak mohou být historické mapy využity pro rekonstrukci krajiny pravěké. V tomto případě lze říci, žeprimárně lze k tomuto účelu využít tzv. Josefské mapy 1. vojenského mapování ze 60. – 80. let 18. věku. Protože totomapové dílo bylo pořizováno z hlediska vojenských potřeb, mají pro archeologii význam zejména s ohledem nazachycení terénní morfologie. Výškopis, který byl na těchto mapách znázorněn stínovánín, byl totiž velice důležitýmprvkem z hlediska možných vojenských akcí. Pro archeologa zkoumajícího topografii sídelních poloh – to předevšímv rovinatém terénu plochých říčních údolí tzv. starého sídelního území, která po staletí opakovaná orba a povodnězcela zarovnaly – je důležité vědět o lokálních vyvýšeninách. Je totiž stále zřejmější, že to byly právě tyto polohy, nakterých z praktických (a zřejmě i symbolických) důvodů zakládali naši pradávní předkové svoje obytné areály.Uvedené mapy tyto informace poskytují, i když stále musíme mít na paměti nepřesnost metody, s níž se při 1.vojenském mapování mapování pracovalo.

Konfrontace starých map (z doby před regulací hlavních českých toků) s výsledky hydrologie a kvartérní geologie námpomáhá identifikovat zaniklé meandry a koryta řek, což slouží ke správnému vyhodnocování vztahu sídelníchkomponent pravěkých populací k jedné ze základních kategorií krajiny. K tomuto účelu se výborně hodí vertikálníletecké fotografie.

Krajiny minulosti a letecký průzkumLetecká archeologie patří k nejdůležitějším způsobům sběru dat ve sféře prostorové (sídelní a krajinné) archeologie.Žádné další metody nepracují v prostoru tak velkém jako ona a neobjevují tolik nových archeologických lokalit anových typů objektů. Letecká archeologie a dálkový průzkum budou v blízké budoucnosti stále více integrovány dopoznávání lidské minulosti.

Obrovský potenciál letecké archeologie se skrývá v rozsáhlých archívech leteckých fotografií rozmístěných praktickypo celém světě. Podle věrohodných údajů je v těchto archívech uloženo na sto milionů leteckých snímků. K jejichvyužití pro výzkum historické krajiny došlo zatím jen v zanedbatelné míře, ačkoliv dosavadní analýzy těchto(převážně vertikálních) fotografií opakovaně prokázaly jejich hodnotu. Je nanejvýš důležité zasazovat se o postupnézpracování a zpřístupnění těchto fondů, a stejně tak usilovat o odstranění legislativních a byrokratických překážekv oblasti letecké prospekce, fotografování z malých výšek a publikování leteckých snímků.

Leteckou archeologii definujeme jako speciální obor, jehož cílem je provádění plošného průzkumu krajiny z výšky,evidence nově získaných dat, dokumentace (snímkování, filmování) pohřbených i viditelných součástí kulturní krajinya jejich další zpracování pro využití ve vědecké práci a ochraně kulturního dědictví. Vlastní letecký průzkum(prospekce) je za určitých okolností velmi efektivním (relativně rychlým, kvalitním, komplexním a nedestruktivním)způsobem získávání nových informací o archeologických strukturách. Tyto informace o pohřbené krajině získanéleteckou prospekcí jsou specifickým svědectvím o charakteru a rozmístění sídelních aktivit člověka od pravěku dosoučasnosti. Naprostá většina stop těchto aktivit nebude nikdy prozkoumána tradičním archeologickým výkopem aproto i práce s nimi má svůj zvláštní charakter.

Přesto, že letecká archeologie má své vlastní metody a je tudíž do jisté míry autonomní disciplínou, snažíme sezdůrazňovat její provázanost s mnoha výzkumnými tématy pravěkého a historického bádání. Kromě toho je zřejmé, želetecký průzkum je metodou, která přímo vyzývá ke spolupráci s dalšími prospekčními způsoby výzkumu, a to jakplošnými (povrchový průzkum sběrem), tak bodovými (geofyzika, fosfátová analýza, testovací sondy), protoževzájemnou kombinací těchto metod se hodnota informací získaných leteckým průzkumem znásobuje.

Historie letecké archeologie sahá svými počátky do druhého desetiletí 20. století, kdy byly odhaleny a definoványpříznaky indikující přítomnost podpovrchových objektů prehistorického stáří (dokumentační snímkování antických apravěkých památek z balonů a nejstarších letounů se však datuje již na přelom 19. a 20. stol.) a prakticky jiprovozovalo a rozvíjelo nemnoho archeologů, geodetů a pilotů v Anglii, Francii, Německu a Belgii. Teprve po páduželezné opony však nastal nebývalý zájem o tento obor. V návaznosti na politické změny ve střední a východní Evropěse začíná rozvíjet plodná spolupráce mezi zkušenými odborníky ze Západu a adepty letecké archeologiez postkomunistických i některých dalších zemích (Skandinávie, Rakousko). Bez váhání lze říci, že intenzita, s níž sev Evropě rozvíjí mezinárodní spolupráce na poli letecké archeologie nemá na přelomu století obdobu v jinýchoblastech pravěkého výzkumu.

Objekty archeologického zájmu, které je možné odhalit při pohledu z výšky, jsou dvojího druhu: zcela pohřbené (napovrchu země fyzicky zaniklé) a zčásti pohřbené (na povrchu zachované ve více či méně pokročilém stádiu destrukce).K jejich identifikaci se využívají přímé, tj. půdní a stínové, a nepřímé (zástupné), tj. porostové (též vegetační),vyprahlostní a sněžné příznaky.

27

Kromě efektu stínového příznaku, který je založen na zvýraznění i nepatrných reliéfních pozůstatků archeologickýchbodových či liniových objektů pomocí dlouhých stínů v ranních či podvečerních hodinách jsou všechny ostatnípříznaky založeny na faktu, že zaniklé objekty se svým charakterem – výplní, jíž jsou druhotně zaplněny, resp.materiálem, z něhož byly zkonstruovány – odlišují od rostlého půdního podloží, v němž se nacházejí. Výskyt půdníhopříznaku signalizuje zahájení nezvratného procesu obnažování a porušování obsahu výplní objektů (jámy, zahloubenáobydlí, hroby, příkopy aj.), resp. pod zemí zachovaných základů kdysi nadzemních struktur (např. čelní kamennáplenta fortifikace hradiště). K tomuto obnažování dochází při dlouhodobé opakované orbě, která uvádí do pohybuerozivní procesy. Svahová eroze postupně porušuje až zcela ničí archeologické komponenty kulturní krajiny.Paradoxně je to tento proces, díky němuž se zvětšuje efekt zviditelnění pohřených objektů.

Obecně vzato nejvíce využívaným principem, jehož se v letecko archeologickém průzkumu využívá, jsou vegetačnípříznaky. K jejich tvorbě přispívá několik důležitých faktorů: půdní/kvartérně geologické poměry, druh plodinyrostoucí nad antropogenním objektem, srážkové poměry v aktuálním roce a světelné podmínky. Princip porostovéhopříznaků spočívá v tom, že humusovité složky, obohacené o fosfáty a nahromaděné v zaniklém obydlí či zasypanémhrobě, vytvářejí plodinám rostoucím nad nimi optimální podmínky k růstu. Význam má také menší propustnostvýplní, což se projevuje zejména na lehkých písčitých půdách říčních teras, které v pravěku patřilyk nejvyhledávanějším místům sídlení. Tyto všechny skutečnosti vedou k prodloužení doby, v níž plodiny dozrávají.Výsledkem jsou rozdíly ve zbarvení, výšce, hustotě a tvaru (v závěrečném stádiu zralosti) plodin rostoucích nadzaniklým objektem a mimo něj. Nejlépe se tyto změny projevují na obilí, ale zachytit je lze i na jiných kulturníchplodinách (jetel, řepka, kukuřice). Vyprahlostní příznaky se v extrémně suchých létech mohou projevit na travnatýchplochách. Nejslavnějším objevem tohoto druhu byl malý dvojitý kruhový příkop, který v polovině 90. letidentifikovali angličtí kolegové v areálu největšího megalitického objektu (kamenného kruhu) v Avebury (hrabstvíWiltshire).

Rozdíl teploty vyzařované nad humózní výplní zahloubeného objektu a mimo ni se dá využít při jarním tání: tento tzv.sněžný efekt je však krátkodobý a je to spíše otázka šťastné souhry okolností, když se tímto způsobem podaří něcoobjevit. Navátý sníh však může také působit na zvýraznění terénního reliéfu, například valů a příkopů na pravěkýchhradištích či středověkých tvrzištích.

Letecká archeologie v České republiceZ hlediska intenzity letecko-archeologického průzkumu se naše země nachází na předním místě mezi státy střední avýchodní Evropy. Vůbec první objekt archeologického zájmu byl u nás pomocí letecké fotografie identifikovánkoncem padesátých let, a to v Prosiměřicích na jižní Moravě (pohřeb s kruhovým příkopem z období pozdněeneolitické kultury se zvoncovitými poháry). Odhlédneme-li od ojedinělých pokusů poválečného období, byl víceméněnepřerušený řetěz aktivit v oblasti letecké archeologie u nás zahájen v polovině 80. let moravským archeologem J.Kovárníkem a geodetem M. Bálkem. Teprve s pádem komunistického režimu však kvalita i množství objevených afotograficky dokumentovaných lokalit na Moravě výrazně vzrostly. V posledním desetiletí tam došlo k objevůmzásadního významu, když byla rozpoznána skupina polních (pochodových) táborů římských vojenských sborůoperujících v dobách tzv. markomanských válek (2. stol. po Kr.) na barbarském území severně od Dunaje (podobnénálezy byly učiněny slovenskými specialisty na jihozápadním Slovensku). Neméně významné jsou i nálezyohrazených zaniklých středověkých vesnic a opevněných výšinných poloh.

V Čechách se archeologové i široká veřejnost mohli poprvé blíže seznámit s metodami a některými významnýmiobjevy letecké archeologie na výstavě pořádané roku 1967 francouzským Národním pedagogickým institutem ainstalované v Národním muzeu v Praze. Teprve počátkem 90. let, po pádu komunistického režimu, se plně otevřelymožnosti zahájit systematický průzkum české krajiny. V této době došlo k významným změnám v naší legislativě,především byl zásadně liberalizován zákon č. 102/71 Sb. o ochraně státního tajemství. Fakticky to znamená, že jepovolena publikace kolmých snímků pořizovaných armádou pro potřeby kartografie (výjimku tvoří fotografievojenských prostorů a objektů) a že není vyžadována přítomnost pracovníka bezpečnostních služeb při vlastníchletech. Uvolnění vzdušného prostoru aktivitám leteckých fotografů je dnes u nás v porovnání s většinou evropskýchzemí velmi progresivní.

Nejrozsáhleji se letecké archeologii v Čechách věnuje Archeologický ústav AV ČR v Praze, z ostatních pracovišťsleduje tuto problematiku především Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech v Mostě.

Za nejdůležitější výsledky dosavadní aplikace letecko-archeologického průzkumu v Čechách můžemeoznačit:

1. Objevy zcela nových a v české archeologii dosud prakticky neznámých typů objektů. V roce 1997 bylapoprvé identifikována rozměrná (desítky-stovky metrů v průměru) ohrazení, složená z příkopů a palisád.Linie příkopů jsou buď souvislé, anebo přerušované vstupy. V jejich blízkosti se často nacházejí další typyobjektů (jámy, zahloubená obydlí, malá kruhová ohrazení pohřebního původu). Stáří těchto objektů sepohybuje od 6 do 4 tisíc let.

2. Objevy dosud neznámých hradišť, resp. opevnění na exponovaných polohách.

28

3. Identifikaci několika rozsáhlých sídelních areálů, respektive kumulací obytných a pohřebních míst. Totopoznání bylo dosaženo díky dlouhodobému opakovanému nalétávání již známých lokalit.

4. Objevy půdorysů tzv. dlouhých neolitických domů, které představují nejstarší architekturu na našem území(stáří: cca 7 000 let).

5. Identifikace malých pravěkých ohrazení pravoúhlého půdorysu o velikosti jedné strany 10-50 metrů, kterésloužily jak pohřebním, tak sídelním účelům.

6. Došlo k obrovskému nárůstu počtu archeologických lokalit (řádově stovky), většinou pravěkých a raněstředověkých sídlišť, a to na relativně malé ploše přibližně deseti okresů.

Významného ocenění se české letecké archeologii dostalo na podzim roku 1997, kdy se v Praze uskutečnilamezinárodní konference, spojená s výstavou nazvanou Ze vzduchu – obrazy z našich dějin: letecká archeologie vestřední Evropě. Byla součástí pilotního projektu Evropské komise (program Raphael) a Praha byla prvním místemkonání této výstavy, která putovala po dalších zemích středoevropského regionu.

Více informací je možné najít na www.arup.cas.cz/airarch

LiteraturaBálek, M. – Podborský, V. 2001: Začátky letecké archeologie na jižní Moravě. In: 50 let archeologických výzkumů

Masarykovy univerzity na Znojemsku (Podborský, V. ed.), 69-94. Brno: Masarykova univerzita.

Bálek, M. – Šedo, O. 1998: Příspěvek k poznání krátkodobých táborů římské armády na Moravě, Památkyarcheologické 89, 159-192.

Bradford, J. 1957: Ancient Landscapes. Studies in Field Archaeology. London: G. Bell and Sons.

Crawford, O.G.S. 1954: A Century of Air-photograph, Antiquity 28, 206-210.

Deuel, L. 1979: Objevy z ptačí perspektivy. Praha: Mladá fronta.

Fowler, M. 1999: High Resolution Satellite Imagery from the Internet, AARGnews – The Newsletter of the AerialArchaeology Research Group 18, 19-21.

Godziemba-Maliszewski 1995: Interpretacja zdjęc lotniczych Katynia w świetle dokumentów i zeznaň świadków,Fotointerpretacja w geografii 25. Warszawa.

Going, C.J. 2002: A Neglected Asset. German Aerial Photography of the Seconmd World War Period. In: AerialArchaeology. Developing Future Practice (Bewley, R. – Rączkowski, W. eds.), 23-30. NATO Science Series:Amsterdam – Berlin – Oxford – Tokyo – Washington, DC: IOS Press.

Gojda, M. 1997: The Contribution of Aerial Archaeology to European Landscape Studies: Past Achievements, RecentDevelopments and Future Perspectives, Journal of European Archaeology 5/2, 91-104.

Gojda, M. 1997: Letecká archeologie v Čechách – Aerial Archaeology in Bohemia. Praha: Archeologický ústav AVČR.

Gojda, M. 2000: Archeologie krajiny. Vývoj archetypů kulturní krajiny. Praha: Academia.

Kuna, M. (ed.) 2002: Nedestruktivní archeologie. Praha: Academia (v tisku).

Palmer, R. 1984: Danebury, an Iron AgeHillfort in Hampshire: an Aerial Photographic Interpretation of Its Environs.London: RCHME Supplementary Series 6.

Scollar, I. 1975: Transformation of Extreme Oblique Aerial Photographs to Maps or Plans by Conventional Means orby Computer. In: Aerial Reconnaissance for Archaeology (Wilson, D. ed.), 52-59. The Council for BritishArchaeology Research Report No. 12.

Schell, C. 2002: Airborne High-Resolution Digital, Visible, Infra-red and Thermal Sensing for Archaeology. In: AerialArchaeology. Developing Future Practice (Bewley, R. – Rączkowski, W. eds.), 181-195. NATO Science Series:Amsterdam – Berlin – Oxford – Tokyo- Washington, DC. IOS Press.

Smrž, Z. 1999: Příspěvek letecké archeologie k poznání archeologického potenciálu území mezi Libočany a Soběsukyna Žatecku, Archeologické rozhledy 51, 517-531.

Warner, W.S. – Graham, R.W. – Read, R.E. 1996: Small Format Aerial Photography. Caithness: Whittles Publishing.

Wilson, D. R. 2000: Air Photo Interpretation for Archaeologists. London: Batsford.

29

AIR SURVEY AND LANDSCAPE MEMORY

AbstractThe landscape approach to archaeology is the alternative to the central European tradition of the so-called settlementarchaeology in at least three points:

1. Its interest in large territorial units makes it possible to study settlement processes in either areas of interest(limited either by geomorphology, hydrology or administratively) or in analytical units of former communityareas. It is one of the primary tasks of current archaeology to bring models - and to test them in the field - ofhow social structure have shaped the space – the landscape – in which past communities lived, how the ideasand practice of our ancestors have been embeded in landscape.

2. In the analyses of cultural landscape not only sites and monuments, but also components of the past livingculture which have not been preserved (or which are not traceable by traditional approach) are taken intoaccount by landscape archaeology.

3. It applies non-destructive methods of data collection. With respect to the objectives of landscape archaeology(e.g. a diachronical development of settlement activities in a defined area, the reconstruction of settlementpatterns, continuity/discontinuity of settlement areas, etc.) the use of these methods brings results hardlyavailable by traditional ways. This kind of data collection is much more careful to archaeological heritageand may contribute to the protection of sites and monuments.

Aerial archaeology’s aim is to perform reconnaissance of landscapes (large spatial units) from bird’s eye view, torecord and archive new data, to make photographic documentation of buried (or semi-buried) and standing monumentsof cultural landscape, and to process the data for further application in both theoretical work and heritage management(protection). The information on buried landscapes extracted from aerial photographs constitute a specific evidence onthe character and distribution of settlement activities from prehistory through to the modern period. Most of the sitesrecorded by means of non-destructive landscape survey techniques (i.e. remote sensing/air photography, fieldwalking/surface collection, geophysical measuring) have not been excavated, and therefore they must be treatedaccordingly.

Aerial photographs, as they have been evaluated by archaeologists since the 1920’, constitute a foremost set ofinformation for the study of past landscapes. The use of both obliques and verticals has shifted the mainstreamarchaeology from cultural history and studies of single sites toward the cognition of space and processes insidecultural landscapes. Aerial reconnaissance perspectives as they emerged in central /eastern Europe after the decline ofthe Iron Curtain have so far been uncovered slightly by a few archaeologists. Bohemia is one of the countries wherethe meaning of aerial archaeology has been recognized both by specialists and by academia officials. In the first halfof the 1990’ the attention of most archaeologists in this country tempted by aerial survey was focused on theidentification of as many cropmark sites as possible and partly also on methodological aspects. Currently two mainaerial projects in Bohemia are incorporated into large-scale settlement studies of assorted landscape units. The set ofinformation assembled from air reconnaissance is considered to be one part of the whole database to be collected andanalysed. Thus, aerial archaeology is now integrated into the solution of principal theoretical problems as they havebeen defined by Czech settlement archaeology recently. At the same time it is the non-destructive character of airreconnaissance which is currently appreciated. Actually the combination of different non-destructive methods ofsurvey complemented by test excavations on sites of special interest are applied as a standard field methodology.

The integration of aerial survey to the practice of Czech archaeology and past landscape studies has brought newdimension to archaeological prospection and, consequently, to the understanding of prehistoric settlement andlandscape structure. Most important is perhaps the fact that in Bohemia new types of features have been identified, theexistence of which remained unknown to Czech prehistoric and ancient/medieval studies until 1990’. Apart fromquality of archaeological sources it is also a huge increase in number of sites in particular areas, namely in thosebelonging to the traditional settlement regions in basins of main Czech rivers. These are closely watched through acurrently performed long-term project on settlement patterns. The results of continuous aerial reconnaissancecontribute decisively to the solution of principal problems on the evolution of settlement forms and structures inprehistoric Bohemia, and – at the same time – are used for photographic documentation and heritage protectionthroughout the country.

(English by the author)

Martin Gojda

Archeologický ústav AV ČR

gojda@arup.cas.cz

30

NĚKOLIK POZNÁMEK K TRASE DÁLNICE PRAHA - DRÁŽĎANY (D8) V ÚSEKU MEZITRMICEMI A STÁTNÍ HRANICÍMarek HanušUvádíme několik následujících poznámek o problematice průchodu dálnice Praha - Drážďany (dále jen D8) východníčástí Mostecké pánve a následně východních výběžkem Krušných hor při současném dotyku Českého středohoří aokraje Labských pískovců.

Úvodem nelze nezmínit situaci, která vznikla na Ústecku po politickém zvratu v roce 1989. V nastalé euforii se vletech 1990 - 1992 prosazovaly více než odvážné názory uvažující s vybudováním terminálu vysokorychlostníželeznice v prostoru zbytkové jámy hnědouhelného Dolu A. Zápotocký v katastrech Užín, Dělouš, Varvažov,Chlumec. Na D8 se uvažovalo s tunelem pod Střížovickým vrchem (cca 800 m) a následným tunelem délky 10,5 kmpod Krušnými horami. V té době někteří architekti hovořili o labské vodní cestě, jejím prodloužení splavněním řekyBíliny po soutok se Ždírnickým potokem a vytvořením laguny mezi Předlicemi a Trmicemi. Tehdy se ovšemzvažovala i přestavba skládek na toxický i průmyslový odpad v prostoru mezi plynárnou Užín a Jedlovou horou.

Během několika málo let se však ukázalo, že tempo přílivu zahraničního kapitálu bude podstatně pozvolnější. Zezahraniční pomoci zůstává alespoň díky Evě Horové holandská pomoc při zneškodňování komunální toxické zátěže.

Dnešní realita říká, že v prostoru bývalého hnědouhelného lomu má město Ústí nad Labem na výsypce letiště proultralighty a menší letadla sportovního charakteru (zatím). Funguje toxická skládka jen velmi pomalu se plnící (cenauložení kolem 3 000,- Kč za m3 či tunu), průmyslová skladka slouží i k ukládání jiných netoxických odpadů. Dalšíprostor zvažovaný původně dle záměrů z roku 1979 pro sklad komunálního odpadu zaplnila příroda sama vodou ajejímu dalšímu stoupání muselo město zabránit vybudováním přelivu do Důlního potoka. S postupnou realizací D8 sepřece jen zvyšuje zájem o tento prostor, byť hrozí různé komplikace a pod Jedlovou horou i sesuvy v místech bývalýchvýchozů uhelné sloje. Trasa případné vysokorychlostní železnice byla posunuta západním směrem (návrhová rychlosti300 km/h) při předpokládaném průchodu Krušných hor v oblasti Krupky tunelem s následným tunelem pod Českýmstředohořím. Mezi stanicemi Drážďany a Praha se nepředpokládá žádná zastávka.

V osmdesátých letech podle známé “salámové metody” byl postaven úsek Trmice - Stadice v údolí Bíliny, kterývýznamně odlehčil (po vybudování jižní spojky Stadice - Teplice) silnici Ústí nad Labem - Chabařovice - Teplice.

Zatímco některé nevládní organizace různým způsobem záměr vybudování dálnice zpochybňovaly, investor nezahálela pracoval na přípravě stavby v pojetí, které bylo vůči přírodě podstatně šetrnější. Mé doporučení Dětem Země zpoloviny devadesátých let, aby se soustředily na podporu petice za prosazení dlouhých tunelů jak pod Českýmstředohořím, tak pod Krušnými horami bylo zamítnuto s poukazem na to, že D8 musí skončit v Lovosicích, odtuddoprava bude rozptýlena do několika silnic. Pro dálnici obhajovaly Děti Země trasu přes Chomutov či Most. Tak sestalo, že pod petici proti průchodu D8 Českým středohořím bylo získáno pouhých 3 500 podpisů. Především obce natrase E55 projevují čím dál větší nespokojenost s dosavadní situací vzhledem k problémům, které přináší zejménaprůjezd kamiónů intravilány. Nejnovějším problémem je poškození trasy E55 letošní srpnovou povodní. Oproti D8,která dosahuje maximální nadmořské výšky 644 m, je vrcholový bod trasy E55 o 211 m výše, z čehož plynou i značnéproblémy v zimní údržbě.

Proti návrhu D8 ze 60. let je výsledný návrh v úseku mezi Trmicemi a státní hranicí symbiózou moderní stavebnítechniky a přírody. Nepodařilo se sice prosadit dlouhý tunel, nicméně velkorysost mimoúrovňového křížení spřirozenými biokoridory i jednotlivými biotopy nemá dosud v našem státě obdoby.

Popis trasy od zámku v Trmicích:Dálnice D8 se vyhýbá Předlicím západním směrem, přechází silnici Ústí nad Labem - Chabařovice, ponechává vlevostanici technické kontroly Hrbovice a podchází železniční trať Ústí nad Labem - Chomutov. V úseku až k Jedlové hořeje vedena velice hospodárně, v podstatě zapuštěna do terénu. Za Jedlovou horou podchází trať Českých drah Děčín -Oldřichov, přetíná dnešní silnici I/13 a podchází silnici Ústí nad Labem - Knínice.

Po 350 m mírně se zvyšujícího náspu přichází 1130 m estakády o stoupání 4,5% (nejstrmější úsek), následuje 120 mpřed dolním portálem tunelu Libouchec (z toho 60 m v zářezu), dvoutubusový tunel délky 510 m, 630 m ve svahu nadJílovským potokem (kombinace zářez/násep v lese), most délky 270 m přes údolí Pašerák, 170 m terénem (z toho 65m v zářezu) před dolním portálem tunelu Panenská, následuje tunel délky 2 050 m, jehož horní portál je v nadmořskévýšce 644 m a od něhož trasa D8 již klesá ve sklonu 1,5% ke Slatině. Po 1 500 m, kde se mírné náspy střídají sezářezy, přichází křížení se silnicí Petrovice - Krásný Les. Tato silnice je zároveň hranicí přírodního parku VýchodníKrušné hory. Ještě předtím tzv. ekologickým mostem přechází D8 potok Slatinu. V rámci výstavby dálnice budeposunut i most na silnici Petrovice - Krásný Les směrem po přírodního parku. Následuje táhlé mírné stoupání (1,13%)v délce 2 510 m, během něhož dálnice překonává 530 m dlouhým mostem Mordovou rokli. O kilometr dále senachází ekologický most přes bezejmenný levostranný přítok Slatiny. Za mostem přes polní cestu (km 98,750)dosahuje dálnice podruhé vrstevnice 644 m a odtud již definitivně klesá ke státní hranici. Ve sklonu 3,77 % seprořezává jižním úpatím Špičáku (vrchol Špičáku 725 m n. m. zůstává vpravo ve vzdálenosti 500 m). Nízkým mostem

31

přes Konírnu pod Špičákem v délce 440 m přichází dálnice na skalnatý hřbet nad Rybným potokem, jehož se jen letmodotýká, aby se jakoby odrazila k odvážnému klenutí přes Rybný potok mostem délky 380 m v padesáti metrech nadvodotečí. Po 220 m v úrovni terénu přetíná ve výši 52 m D8 Hraniční potok, přičemž česká část mostu překračujedélku 300 m. Uvedená čísla jsou převzata z mapového podkladu v měřítku 1:10 000. Vzhledem ke špatnérozlišitelnosti vrstevnic, nevylučuji drobnou chybu.

V přírodním parku Východní Krušné hory představuje D8 asi 3 710 m moderní čtyřproudé komunikace, z níž 1 650 mje na 4 velkých a 2 malých mostech a dalších 570 m je v zářezu. V terénu a na mírném náspu je zbývajících 1 490 m.

Trasa je vedena tak, aby byly minimalizovány podélné přesuny hmot. V důsledku toho je proto zavádějící domněnka,že pro výstavbu D8 je nutno otevřít lokalitu Klobouk pro těžbu čediče.

Shrnuto, z posledních necelých 11 km dálnice na českém území představují tunely 23,6%, mosty 28,5% a zezbývajících 47,9% vedených povrchově je asi 1/4 vedena v zářezu (oboustranném). V extravilánu z hlediska kříženíliniové stavby s přírodou nemá toto řešení v České republice obdoby!

Proč nakonec zvítězila tato trasa? Německá strana dala jasně najevo, že průchod na její stranu východně od Špičákunepřichází v úvahu (Saské Švýcarsko, ochrana zdrojů pitné vody pro Bad Gottleuba). Údolí Rybného potoka se jevilojako nejméně problematické území.

Z pohledu ekologa je ovšem krajina paroviny Krušných hor v prostoru Adolfof -Špičák velice cenná. Je to i proto, že vtěchto místech došla předchozímu režimu síla na realizaci problematických rekultivací “náhradních”, které mělykompenzovat ztráty zemědělského půdního fondu v Mostecké pánvi.

Silnici Krásný Les - Adolfov respektive tok Větrovského potoka je onou hranicí, kde skončila destruktivní činnostspočívající v likvidaci mezí a kamenných snosů. Levá strana povodí povodí Větrovského potoka je dnes taková, jakouji zanechali zemědělci předchozích generací. Nádherné řemenové snosy, dlouhé stovky metrů, tu a tam proložené nadterén 1 - 3 metry vyčnívajícími kruhovými snosy, na nichž po desítky let se příroda samovolně vyvíjí.

Exkurzní objekt v našich poměrech prvé kategorie!

Marek Hanuš

UJEP, Ústí n. Labem

32

EKONOMICKÝ ROZVOJ, EKONOMICKÉ NÁSTROJE A PÉČE O KRAJINU ZREGIONÁLNÍHO POHLEDUMiroslav HájekV úvodu je vhodné připomenout některé myšlenky z Evropské úmluvy o krajině, neboť z nich lze lépe odvoditkonkrétní ekonomické přístupy k péči o krajinu a formulovat některé ekonomické nástroje použitelné v této oblasti.

• Krajina se stává předmětem obecného zájmu, protože přispívá velmi důležitým způsobem k pocitu spokojenostievropských občanů a protože občané nemohou dále tolerovat „vykořisťování jejich krajiny“.

• Občané hrají aktivní úlohu při rozhodování o "jejich krajině", to je té krajině, která jim dává příležitost ztotožnitse s územím a městem, kde pracují a kde tráví čas svého odpočinku. Vztah občanů k místům jejich života jeupevněním jejich pocitu identity, jejich lokálního a regionálního rozlišení s důsledkem jejich osobního, sociálníhoa kulturního rozvoje.

• Pokud péče o krajinu má být úspěšná, musí zahrnovat celý krajinný rozměr území států. Úmluva se uplatňuje nacelé evropské území, ať už se jedná o prostory přírodní, venkovské, městské či periferii měst. Opatření nesmí býtselektivní a nemohou se omezovat pouze a výhradně na kulturní či umělecké objekty, nebo pouze na přírodníprvky krajiny. To v žádném případě neznamená, že rozšíření péče na celý krajinný rozměr národního území, budesoučasně doprovázeno unifikovanými formami opatření. Politika péče o krajinu musí umožňovat diferencovanézásahy podle charakteristik míst a území. Opatření musí být specifická pro dané území („šitá na míru potřebám“) amohou být tvořena celu paletou možných nástrojů: od nejpřísnější ochrany krajiny například formou zákazů až kjejí skutečné tvorbě s využitím její ochrany, péči o ni a její uspořádání.

• Musí být neustále zdůrazňováno, že rozmanitost a kvalita kulturních a přírodních hodnot, které jsou vázány naevropské krajiny, vytvářejí společné dědictví evropských států, které jim ukládá povinnost přijmout souboropatření, umožňujících ochranu těchto hodnot dohodnutými způsoby. Rozvoj všech snah o trvale udržitelnýrozvoj ve smyslu Agendy 21, přijaté na konferenci OSN v Rio de Janeiru přiznává krajině tyto funkce a poslání:

o krajina je hlavní faktor rovnováhy mezi přírodním a kulturním dědictvím

o krajina je odrazem evropské identity a rozmanitosti

o krajina je ekonomický zdroji, který poskytuje pracovní příležitosti a je úzce vázána na rozvoj trvale(udržitelného) turismu

o krajina hraje důležitou roli jako prvek životního prostředí

o krajina je rámec pro život obyvatel v městských a venkovských zónách a z toho důvodu je potřebné, abyveřejnost hrála aktivní úlohu v péči o krajinu a její uspořádáni a aby se cítila odpovědnou za její budoucnost.

• V článku 6 - Zvláštní opatření jsou specifikovány opatření v oblasti senzibility, školení a výchovy, vymezení ahodnocení, cílů krajinné kvality a zejména realizace. (Každá smluvní strana se zavazuje zabezpečit prostředky nazásahy, potřebné pro ochranu a péči o krajinu a její uspořádáni, aby mohly být realizovány krajinné politiky).

• Základem pro efektivní využití nástrojů péče o kraji jsou cíle krajinné kvality. Tyto cíle musí být definovány,sděleny a publikovány odpovědným úřadem (zde je potřeba zdůraznit, že se musí skutečně jedna o úřad, který mápřesně vymezená práva a pravomoci k této činnosti a k formulaci cílů, a to včetně ekonomického zajištění).Definice cílů musí jasně popisovat zvláštní charakteristiky a kvality uvažované krajiny, obecný záměr politiky,vztahující se k této krajině, specifické krajinné prvky, navrhované k ochraně, péči o krajinu nebo její uspořádání akonečně musí uvést, jaké nástroje jsou uvažovány k dosažení stanovených cílů (a to včetně ekonomickýchnástrojů a včetně finančního zajištění). Dále, a to je významné pro programové řízení realizace, musí být zřejmýjasný vztah mezi cíli, výsledky rozborů pro stanovení a hodnocení těchto cílů a opatřeními, která jsou pokládánaza nezbytná pro dosažení těchto cílů.

• Vyvrcholením všech snah je realizace. Smluvní strany se zavázaly, že budou přijímat takové nástroje v oblastilegislativní, administrativní, rozpočtové a finanční, které umožní potřebnou ochranu a péči o krajinu a jejíuspořádání v rozsahu, který vyžadují formulace krajinných politik. Tyto nástroje mohou být značné rozličné.Může se jednat o:

o vypracování krajinných plánů

o krajinných smluv

o zvláštního statutu pro určité krajiny

o zohlednění krajin ve studiích o negativních vlivech

o povolování činností a využití půdy

33

o naléhavá opatření pro záchranu ohrožené krajiny a další.

Z přehledu je zřejmé, že neexistují uniformní postupy péče o krajinu, ale Evropská úmluva o krajině umožňuje využitívšech dostupných metod a postupů obvyklých v péči o životní prostředí pokud tyto postupy budou konformní sindividuálními konkrétními podmínkami dané oblasti a dané krajiny.

Chceme-li posoudit péči o krajinu z co nejširšího pohledu, je třeba poukázat na obecný vztah mezi ekonomikou aživotním prostředím. Není však cílem polemizovat s názory do jaké míry je tento vztah zásadní, ale spíše je účelemodhlédnout od zúžených pohledů soustřeďujícího se například pouze na finanční podpory jako jediné nástroje. Protojsou zde naznačeny některé možné nástroje a zejména jsou popsány některé aspekty ekonomického rozvoje, majícízásadní vliv na péči o krajinu.

Zahraniční přístupyJednoznačně naznačil úlohu ekonomických nástrojů Akční program pro životní prostředí v Evropě na začátku 21.století „Životní prostředí 2010 - Naše budoucnost naše volba“, když konstatoval:

"Vývoj ve kterém se nachází celá Evropská unie a celosvětový rozvoj značně ztěžují predikci budoucích stavů a tím inávrh konkrétních opatření ke zlepšení stavu životního prostředí Evropy … Společenství vychází z přesvědčení:budeme-li realizovat každé opatření s maximálním přihlédnutím k potřebám životního prostředí lze předpokládat, žestav komplexu životního prostředí se bude neustále zlepšovat … Společenství je si také vědomo, že náklady nazvýšenou péči na životní prostředí a v jeho rámci zvýšené náklady na péči o krajinu se budou realizovat v obdobírelativního nedostatku finančních zdrojů na jejich uskutečňování a že tedy bude potřebné, aby kvalitativní cíle bylydosahovány s maximálním využitím všech dostupných zdrojů a to včetně soukromého sektoru na principu vzájemněvýhodné spolupráce veřejného a soukromého sektoru.“

Podnětné jsou i aktivity OECD. Například na Zasedání výboru pro politiku životního prostředí na úrovni ministrův květnu 2001 byla přijata „Strategie pro ochranu životního prostředí pro prvních deset let XXI. století“. V rámci tétostrategie se ministři zavázali postupně odstranit nebo reformovat do roku 2010 dotace a daňové úlevy v zemědělství aenergetice, internalizovat náklady u cen environmentálního zboží a služeb a zařadit otázky ochrany biodiverzity doúzemního plánování, do hospodářské a fiskální politiky a do sektorových politik.

Konkrétně odstranění nebo reforma dotací je velmi důležité opatření, které je typické pro strategii dvojích ziskůdoporučované k uplatnění v politice životního prostředí, kde na jedné straně dojde ke snížení dotací (výdajů veřejnýchrozpočtů) a na druhé straně se projeví příznivé efekty v krajině, ať již omezením dříve podporovaného způsobuzemědělských aktivit, nebo snížením dopadů energetiky na krajinu (čerpání energetických zdrojů, ukládání odpadů aemise při výrobě energie). Narozdíl od krajinotvorných programů a dalších podpor, kdy výše přínosu je přímo úměrnávýši podpory, je tomu při odstraňování environmentálně škodlivých dotací naopak.

Výhled do budoucnaHovoříme-li o ekonomických nástrojích je nutné si uvědomit do jakého desetiletí vstupujeme a které skutečnostibudou ovlivňovat vývoj ekonomiky i ochrany životního prostředí. V prvé řadě je to globalizace informací a ekonomies využitím vysoce účinných informačních technologii na mezinárodní úrovni. Vznik nadnárodních společností je jen"špičkou ledovce" v převratných změnách, které proces globalizace provázejí. Velké nadnárodní koncerny budounejen rozhodovat o tom kde a co vyrábět a kde a co budou prodávat, ale budou také rozhodovat, a to naprostoautonomně, co a jak zdanit. Výstižně to vyjádřil článek italského ministra financí Giulia Tremontiho, pro týdeník TheEconomist (z června 2001): "Jediné co kdysi stát musel dělat pro kontrolu bohatství bylo kontrolovat půdu … To jižneplatí … v mezinárodní republice zvané "Peníze", stát si již nemůže zvolit jak zdanit bohatství. Je to bohatství, které sivybere kam půjde, kolik se nechá zdanit."

Je však třeba také vidět, že proces globalizace sebou přináší i pozitivní (v podstatě environmentální) tendence a trendy:

• dochází k odklonu od intenzivního využívání (resp. přetěžování) přírodních zdrojů, neboť výroba je přesouvánado rozvojových států, kde na základě nových poznatků se stále více prosazuje ekologicky šetrné hospodaření auplatňuje se mezinárodní dohled,

• dochází k poklesu množství přírodních zdrojů na jednotku hrubého domácího produktu (HDP),

• využíváním stále modernějších technologií se snižuje negativní dopad na životní prostředí

• vytváří se prostředí superkonkurence, kdy kromě ekonomických výhod se dostávají do širokému okruhuspotřebitelů poznatky o ekologicky šetrných výrobcích, o ekolabelingu a o nakládání s výrobkem po ukončeníjeho životního cyklu a další významné environmentální informace.

S problémem globalizace a zejména s rozvojem elektronických technologií získávání, přenosu a zpracování informacísouvisí i další problém, který se bude dotýkat každé evropské krajiny i krajin všech vyspělých států. Je to procesvysídlování měst a průmyslových aglomerací i když do současnosti tomu bylo naopak. Předpokládá se, že ve všechoborech a odvětvích, kde není fyzická přítomnost na pracovišti bezprostřední nutností, bude umožněna práce doma a

34

práce bude organizována prostřednictvím virtuálních kanceláří. Přínosy, které z tohoto řešení vyplývají jsou poměrněznačné. Od úspor vysokého nájemného za kanceláře na „dobrých adresách“ a všeho, co s tím souvisí (parkovišťapod.) až po poskytování sociálního zajištění v pracovní době. Současně rozvoj služeb a jejich mobilita má být natolikuniverzální, že nebude rozdílu mezi městem a nejzapadlejší vesničkou. Za tohoto stavu přestávají platit všechnydůvody, které lákají lidi do měst; současně s uvážením všech rizik teroristických útoků, které je nutné uvažovat vevšech oblastech s vysokou koncentrací lidí, se bude šířit známý český fenomén chalupaření, zejména když jej budemožno provozovat celoročně. Tato tendence se již v některých oblastech začala velice intenzivně projevovat.Souběžně s tím lze očekávat vysokou poptávku po pozemcích a staveních parcelách, které neodolá žádná vesnice čivesnička.

Konkurence se začne projevovat i na kapitálových trzích a zejména na trhu pracovní síly. S rozvojem elektroniky provšechny nemanuální profese prakticky přestanou existovat hranice, což dále urychlí proces vysidlování měst.

Jak tento problém řešit - již dnes je jasné, že metoda příkazů a zákazů se neosvědčila. Aby byla účinná musel by sezdvojnásobit až trojnásobit počet úředníků, kontrolorů a revizorů, což veřejný sektor ekonomicky neunese. Jako každázemě s transformující se ekonomikou, trpíme citelným nedostatkem finančních zdrojů právě v oblasti veřejnýchfinancí, které místo toho, aby byly využívány pro kultivaci lidského faktoru, jakožto předpokladu rozvoje společnosti iekonomiky, musí se využívat k eliminaci hrubých nedostatků z minulých dob jakými jsou ekologické zátěže,nedostatky v dopravní i liniové infrastruktuře a také neznalost, nezkušenost a někdy i svévole v oblasti hospodaření sinvestičním kapitálem (např. oddlužení bank).

Tradiční ekonomické nástroje environmentální povahy, jakými jsou poplatky, pokuty a další budou postupně ztrácetsvou účinnost ve vysoce flexibilní ekonomice založené na permanentním procesu změn. Bude proto potřebné využívatty nástroje, které svou pružností se lépe přizpůsobují procesu neustálých změn; těmi jsou na jedné straně ekologickádaňová reforma a na druhé straně jsou to dobrovolné dohody, emisní obchodovatelná povolení a další varianty těchtodvou základních kategorií.

Doporučení pro severočeský krajPlně v intencích Evropské úmluvy o krajině bude nezbytně nutné zlepšit hospodaření se svěřeným územím. V období,kdy se předpokládá zvýšená potřeba nových pozemků pro uspokojení zájemců (tuzemských i zahraničních) je potřebaprovést inventarizaci všech ploch, pozemků, parcel, opuštěných objektů i celých areálů, které nemají vlastníka, nebojejichž vlastník se k nim nehlásí a „blokuje“ jejich další možné využití. Vyjdeme-li z teze, že každá společnost chránívlastnická práva svých občanů (i s využitím mocenských nástrojů) jen do té míry, do jaké to přispívá k obecnémublahu, potom je potřeba s ochranou vlastnických práv důsledněji vyžadovat i plnění vlastnických povinností. Každýpozemek o který není pečováno se dříve nebo později stane semeništěm plevelů, černou skládkou a zpravidla iútočištěm četných druhů obtížných hlodavců. Tak se stává zdrojem nákaz a ohrožuje nejen své okolí, ale poměrněširoký okruh dalších pozemků. Pokud jde o opuštěné objekty u velké většiny lze předpokládat ohrožení jejich statikya tím potenciální riziko pro všechny - včetně zvídavých dětí. Stejně tak se u mnoha z nich ani neví, co skrývají ajakým zdrojem znečištění mohou být v případě porušení statiky.

Nejzávažnějším ohrožením jsou opuštěné zemědělské objekty ve kterých jsou ještě staré zásoby chemikálii,nepoužívané, či zasypané silážní jámy, neudržovaná hnojiště apod. Ve městech a obcích neudržované objekty aobjekty bez majitele jsou statickým ohrožením pro okolí, zdrojem veškerým možných nákaz z přemnožení potkanů akrys, útočištěm pro sociálně obtížně přizpůsobitelné jedince a v neposledním řadě způsobují ekonomickou újmusousedícím objektům tím, že hyzdí životní prostředí v dané lokalitě. Severočeský kraj je snad nejvýraznějipoznamenán tímto neplněním vlastnických povinností z celé ČR, což někdy zavdává příčinu i k určité formě kritiky namezinárodním poli.

Řešením tohoto stavu by mohlo být důraznější uplatňování systémů pokut a sankcí. Větší pravomoci byly v tomtosmyslu schváleny před nedávnem v rámci zákona o obcích. Jestliže stát v jiných oblastech používá donucovací způsobpenalizace formou % sazby za každý den prodlení se splacením sankce, bylo by možné nastolit obdobný režim i uvymáhání pohledávek vůči majitelům těchto objektů a pozemků. A v okamžiku, kdy by pohledávky dosáhly reálnéhoodhadu tržní ceny objektu, provést nucenou dražbu a pohledávky uhradit. Je jisté, že tato forma by byla řešením promnoho měst a obcí, které se dnes potýkají s problémem skoro Nerudovským.

Jinou formou je spolupráce s podnikatelským sektorem formou dohod o péči o okolí jimi využívaného objektu. Vcivilizovaných zemích každý podnikatelský subjekt je si vědom toho, že okolí jeho provozovny, továrny, ale izemědělské farmy je do značné míry určitým ekonomickým faktorem, minimálně v tom, že dává firmě atributserióznosti a je i motivací pro zaměstnance firmy. Proto uzavírají dohody s místními orgány o dobrovolné péči o okolís tím, že toto okolí bude využíváno v omezeném rozsahu pro vlastní podnikatelský subjekt. Nejznámější jsou případy,kdy vlastníci sportovních areálů pečují o pozemky v rozsahu několika desítek až stovek hektarů ( např. u golfovýchhřišť). Obdobné je tomu i u rekreačních areálů, hotelů a velkých ubytovacích zařízení.

Stejně tak je možné uzavírat dohody s podnikatelskými subjekty, které jsou sice v normou stanovenýchenvironmentálních kriterií, ale které přesto svou činností negativně ovlivňují své okolí. Tyto dohody jsou zpravidla

35

uzavírány na základě oboustranně výhodných podmínek, kdy obě strany musí zvažovat, co je reálně možné adosažitelné a podle toho volit odpovídající návrhy opatření i formy kompenzace za vynaložené úsilí.

Příklad z USAVe vztahu ke krajině a k péči o životní prostředí je nutné upozornit na vznik tzv. „komunit za branou“ ve kterých jeprovedena regulace individuálních „svobod“ v zájmu celku (podřízení se pravidlům a nařízením platným v danékomunitě). Každý kdo si koupí dům v dané komunitě musí se podřídit komunálním pravidlům a nařízenímzahrnujících vše od barvy domu až po to kam umístit vaše auto na zahradě. Sídla (o velikosti až 12 000 domů) majíaquapark, dětskou železnici, turistické stezky, tenisové kurty, umělou skalní stěnu pro horolezce, jedno i dvě golfováhřiště, několik čistých parků, kostely a kluby podle zájmů obyvatel. Komunita zajišťuje údržbu, bezpečnostní a jinéslužby podle potřeb svých členů.

Celkem 47 milionů Američanů již žije v 18 milionech domovů ve 230 000 řízených komunitách a platí 35 miliardUSD ročně za všechny služby formou poplatků. Toto jsou soukromé iniciativy, které se snaží vytvořit nejen domy nabydlení, ale i nový způsob života. Podle investorů jde o „zkulturnění bydlení“: graffiti na zdech, pokud vůbecvzniknou, jsou „rychle razantně odstraněny“; venkovní reklamy neexistují, je neustálá snaha o zajištění bezpečnosti io nenarušení estetiky a společného soužití všech členů komunity. Stále větší a větší část střední vrstvy společnosti sevymyká uniformnímu státnímu rámci a má tendenci si zajistit život v soukromém prostředí (podle svých představ) sesoukromými ulicemi, školami, bezpečností a za to je ochotna zaplatit. Důvodem jsou neustále se rozvírající nůžkymezi kvalitou života průměrného občana (resp. střední vrstvy občanů) a ne-kvalitou poskytovaných veřejných služeb(ne-kvalita je mnohdy diktována problémovou skupinou, která představuje necelých 5% z počtu obyvatel, praktickynevytváří žádné zdroje a čerpá značný rozsah prostředků ze všech sociálních a jiných programů a i z nákladů naveřejné služby).

V těchto komunitách jsou také velice bedlivě dodržovány všechny environmentální principy a zásady, takže výraznýmzpůsobem pozitivně ovlivňují okolní krajinu.

Příklad z Velké BritanieVesnička Ickford, která má 850 obyvatel se proslavila se v celé Evropě. Její osud byl stejný jako osudy všechskomírajících vesniček: vlakové a autobusové spojení se postupně redukovalo jako nerentabilní, malí farmáři apodnikatelé mnohdy neměli ani peníze na benzin, spojení s okolním světem se omezovalo, postupně upadaly i krámkya nakonec se zrušila i pošta. S tím souvisel i úpadek zdravotní péče ve zchudlé oblasti. Dostane-li se kterákoliv obecdo tohoto stavu, bývá již značně zadlužená a stává se snadnou kořistí spekulantů s pozemky jako vesnice ve vlastnímslova smyslu přestane existovat.

Vidina tohoto procesu sjednotila občany vesnice Ickford, kteří dali všechny své úspory (v průměru 70 GBP naobyvatele, tj. cca 3900 Kč) do společného podniku s názvem "Village Retail Services Association - VIRSA" (Vesnickáasociace maloobchodních služeb). Zpracovali jednoduchý pětiletý podnikatelský plán jehož principem byloosamostatnění se od velkoobchodu. Nabídka okolním farmářům, že budou od nich za přijatelnou cenu odkupovatjejich produkci, tzn. to, co místní farmáři nemohou vyprodukovat, bylo možno objednat od okresních distributorů. Ponecelém půl roce v Ickfordu nebyla nezaměstnanost, přestalo se jezdit za nákupy do měst, banky se předhánějív nabídkách výhodných úvěrů a nejen to, do Ickfordu přijíždějí nakupovat lidé z okolních farem, vesnic a blízkýchměsteček. Po třech letech existence se obyvatelé Ickfordu proměnili z deprimovaných zchudlých vesničanův sebevědomou prosperující podnikatelskou třídu. A to vše bez státní pomoci, bez nákladných investic a bezvelkoprodejních sítí.

Je to jen příklad. Ve všech vesnicích nejsou stejné podmínky, nebo již nezůstali žádní podnikaví lidé přesto je topříklad hodný k zamyšlení a následování. V každém případě mají zmíněné negativní tendence v rozvoji venkova nejennegativní vliv na ekonomiku v regionu, ale také na krajinu, na které se odráží prosperita či úpadek na daném území.

ZávěremMezinárodní společenství předpokládá, že každý ze států si nalezne své vlastní individuální postupy a metody řešení,nástroje včetně způsobu financování projektů, programů a jednotlivých opatření k ochraně a péči o krajinu. A nejen to.Podle zkušeností s projednáváním Směrnice č. 2000/60/EC ustavující rámec pro činnost v oblasti vodní politiky,Evropská unie stále striktně dodržuje princip rovných podmínek na trhu, což v podstatě znamená, že dotace dokterékoliv z oblastí péče o životní prostředí považuje za nežádoucí a že je ochotna tento stav tolerovat pouze popřechodnou dobu. Pokud jde o vodu požaduje, aby veškeré náklady (včetně výzkumu, koncepcí, kontroly apod.) navodní hospodářství v rámci povodí byly hrazeny těmi, kdo používají nebo využívají vodu. Slangově vyjádřeno „aby sivoda na sebe vydělala“. I když v oblasti péče o krajinu obdobný požadavek nebyl tak striktně postaven, přesto lze zevšech dokumentů EU vycítit, že autoři k těmto názorům nemají daleko. Proto je potřebné se již dnes připravit na to, cobude nezbytné v budoucnosti zajišťovat.

36

Když se zamyslíme nad tím, kde hledat specifická řešení pro Ústecký kraj, je potřebné se zabývat i postavením UJEPa jejím posláním. Např. ve Francii, ale i v dalších státech, jsou to právě univerzity mimo metropole, které se zabývajíregionální problematikou a regionálními formami využívání ekonomických nástrojů v konkrétní oblasti, kde působí.Žádná z těchto univerzit se nesnaží konkurovat Pařížské Sorboně, stejně tak, jako Sorbona se nesnaží řešit regionálníproblematiku. Proto věřím, že i UJEP vahou své autority soustředí všechny regionální aktivity v oblastienvironmentální ekonomie a kromě teoretických vědomostí poskytne i rozhodující informace o problémech kraje abude iniciovat formy jejich řešení. V této oblasti je úloha UJEP nezastupitelná.

Miroslav Hájek

MŽP Praha

37

HISTORICKÉ MAPOVÁNÍ

Petr HavránekSlouží nám k poznání předchozí krajinné skladby, neboť je zřejmé, že ta dnešní je často nepřirozená v kontextuhistorického vývoje krajiny. Změny v krajině probíhaly vždy, leckdy i skokem (parcelace statků, zakládání osad), alenikdy se neztratil smysl vývoje středoevropské historické krajiny. Využívání krajiny se dělo víceméně v rámcipodvědomých principů trvale udržitelného vývoje, neboť tehdy nebyly ještě technické možnosti překročení limitůtohoto vývoje, snad s výjimkou dobývání a zpracování nerostů vedoucí k masivnímu odlesňování a kontaminaciprostředí. Zásadní změny v naší krajině se odehrály až po II. světové válce, zejména po r. 1948. V pohraničí byly tytozměny nastartovány těsně po válce vyhnáním sudetských Němců, čímž byly položen základ k v evropském měřítkuvýjimečné devastaci krajiny nejen fyzické ale i kulturní.

Historické mapování analyzuje vývoj krajinných struktur v jednotlivých časových řezech, kamerální část práce spočíváv zjišťování rozdílů proti současnému či předchozímu stavu. Vychází se z vojenských map různých edic a měřítek(generální a speciální mapy), z leteckých snímků (donedávna pouze vojenských), je možné použít i některé metodydálkového průzkumu zemského povrchu. K detailní rekonstrukci poslouží různé edice katastrálních map (tereziánský,josefinský a stabilní katastr). Kulturní úpadek docela dobře odrážejí turistické mapy, zejména svým aktivnímzmatením místopisu v pohraničí, a to v době ještě docela nedávné. V detailech dobře poslouží i starší edice lesníchmap.

Mapy, přestože obsahují ohromné množství informací, nám nepoví vše. Odhalí sice uspořádání krajiny, ale k poznáníducha krajiny, ducha místa musíme znát i historii, tradice a lidovou slovesnost. Většina z toho je nenávratně pryč spolus odsunutými obyvateli. Starousedlíků, kteří by mohli pomoci, ať již předválečných obyvatel českých neboneodsunutých Němců, kteří mohli udržovat kontinuitu, je žalostně málo. Dožívá i generace odsunutých obyvatel, takžesvědci a pamětníci mizí. Vydatným zdrojem v této oblasti může být "vzpomínková" literatura vydávaná krajanskýmispolky v Německu, zejména byla-li vydána nedlouho po válce. Je však nutno číst pozorně, některé údaje jsounadsazené v duchu národním. Ale i literatura starousedlíků nechává bílá místa na mapě krajiny.

Nakonec stejně musíme ven do krajiny, jak už to při mapování bývá, historické nevyjímaje. Krajina, dovedeme-li sedívat, skrývá ještě leccos zajímavého, co není ani v knihách ani v mapách. Tak je možno ještě dnes, anebo právě dnes,nalézt středověké sklárny, stará důlní díla, železářské nebo vápenické pece, milíře, smolárny i zaniklé osady. Můžemesledovat síť starých cest, zjistit zaniklé rybníky a náhony, studovat skalní nápisy a rytiny. To vše je již mimo dosahhistorické literatury i pramenů, je to aktuální úkol archeologie, právě v oboru vrcholného a pozdního středověkunedoceněné, přestože právě tam jsou kořeny současného uspořádání krajiny.

Mgr. Petr Havránek

Referát životního prostředí okresního úřadu Česká Lípa

Děčínská 389

38

HISTORICKÉ ASPEKTY A PERSPEKTÍVY VÝVOJA KRAJINNEJ ŠTRUKTÚRY VOVZŤAHU K POĽNOHOSPODÁRSTVUKarol Kočík, Peter Jančura

ÚvodPohľad na súčasnú krajinu v nás vyvoláva rôznorodé reakcie v závislosti od jej vnímania, či presnejšie percepcie.Prvýkrát videnú krajinu zmyslovo vnímame v spojitej celosti, ako určité kontinuum, ktoré sa k nám prihovára svojoušpecifickosťou a neopakovateľnosťou. V tomto momente v nás rezonuje vizuálna a pocitová stránka , kedy v podstateide o spontánny proces, ktorý v našom vnútri vyvoláva špecifický odraz reality vonkajšej krajiny. V tomto okamihu jeprirodzené, že krajinu vnímame neprofesne a snáď i neracionálne, ale na úrovni emocionálnej dokážeme akceptovaťto, ako krajina na nás pôsobí, či je pekná, pôsobivá alebo sú v nej isté rušivé vplyvy.

Vizuálne vnímanie krajiny, hlavne tej časti, ktorú človek svojimi činnosťami pozmenil, je rôzne. Často sav poslednom období poukazuje na špecifický vplyv poľnohospodárstva a osobitne poľnohospodárskych činnostía technológii na krajinu. Ak však chceme vyvodzovať isté závery a odporúčať ďalšie opatrenia, ktoré sú potrebnéurobiť či už v oblasti poľnohospodárstva, krajinného inžinierstva, tvorby krajiny, alebo v smere tvorby ekologickejstability, žiada sa profesný prístup.

Treba pritom uviesť, že iný je profesionálny náhľad stavbára, architekta, poľnohospodára, ochrancu prírodya podobne. Je to dané charakterom záujmov, ktoré následne determinujú kognitívne stránku vnímania krajiny. Krajinaje však celok, holistický chápaný systém, ktorý sa vyvíja a mení v čase a priestore. Horizontálna integrácia profesnýchpohľadov a riešenie prekryvov rôznorodých záujmov, ale i vertikálna integrácia časového radu, t.j. chápanie genézykrajiny sa stáva nevyhnutným predpokladom jej ďalšieho rozvoja, spôsobov využívania, obhospodarovania a postupovo jej starostlivosť.

Tomu zodpovedá aj prístup , ktorého základným dokumentom je „Európska konvencia (dohovor) o krajine“, ktoréhocieľom je spoločný prístup (integrácia) pri ochrane, správe a plánovaní krajiny, nakoľko kvalita a rôznorodosťeurópskej krajiny predstavuje spoločné zdroje trvalo udržateľného rozvoja. Vo svojej prapodstate zlučuje mnohéprístupy, demonštrované a uplatňované v medzinárodných dokumentoch, ako napr. „Konvencia o ochrane európskejfauny a flóry a prírodných miest ich výskytu“, „Konvencia o ochrane achitektornického dedičstva Európy“, Konvenciao ochrane archeologického dedičstva, „Konvencia o biologickej diverzite“, „Konvencia o ochrane svetovéhoa prírodného dedičstcva“ a pod.. Inými slovami môžeme povedať, že obsahuje základné atribúty starostlivostia ochrany prírodných (biotických i abiotických) hodnôt, ale aj antropogénnych hodnôt (presnejšie kultúrnych ahistorických hodnôt) krajiny.

Poľnohospodárstvo neprestavuje len formu získavania obživy. Bolo a aj je ( a to už od neolitickej doby) určitým socio-ekonomickým fenoménom, ktorý ovplyvnil zmeny v krajine, jej ďalšiu štrukturalizáciu, participoval na charakterezvyklostí, duchovnej i materiálnej kultúre istého územia. Dnes možno poskytnúť množstvo dôkazov o vzájomnejväzbe (synergii) medzi charakterom krajiny (prírodnými dannosťami), človekom, jeho spôsobom obhospodarovaniaa využívania krajiny a kultúrou (materiálnou i duchovnou). Zúženie pozornosti len a len na produkčný význampoľnohospodárstva , prípadne na produkciu a racionálnu exploatáciu krajinného potenciálu, pri absencii vzájomnejspätosti krajiny a kultúry aj v poľnohospodárskom ponímaní, môže spôsobiť komplex problémov.

Historické modely obrábania a obhospodarovania pôdyAkási „obnova“ a zvýraznenie kultúrnych fenomémov v krajine, ktoré sú akceptovateľné aj poľnohospodárom by malazodpovedať kontinuite času, prezentovanej historickým vývojom. Ak dnes prezentujeme študentom, či užpoľnohospodárom alebo ekológom historické aspekty vzniku a vývoja poľnohospodárskych ekosystémov a v rámcitoho aj historické modely obrábania, či presnejšie poľnohospodárskeho obhospodarovania zem (pôdy), trebapoznamenať dve skutočnosti:

a) vymenovanie modelov nepredstavuje presný časový sled, tie sa dlhodobo vyvíjali a niektoré v princípepretrvávajú;

b) prezentované modely sú z krajinno-ekologického hľadiska významným iniciátorom a faktorom zmeny krajinnejštruktúry, presnejšie jej ďalšej diverzifikácie.

Okrem toho si tiež treba uvedomiť, že nástup a prípadné uplatnenie istého historického modelu bolo podmienenétechnickou, kultúrnou vyspelosťou spoločnosťou na jednej strane a prírodnými podmienkami územia na strane druhej.

Jednotlivé historické modely možno vyčleniť v istej postupnosti (viď obr. 1), pričom opomíname žiarivovú sústavu,ktorá predchádzala vzniku prielohovej sústavy. Len pre zaujímavosť chcem uviesť, že žiarenie, ako spôsob získavaniapoľnohospodársky využiteľných plôch na úkor lesných ekosystémov, bolo na Slovensku uplatňované ešte ajzačiatkom 20. storočia.

39

Obr. 1: Historické modely poľnohospodárskeho obhospodarovania zeme (pôdy)

PRIELOHOVÁ SÚSTAVA

- prieloh (pastva) – celoročná (nížinné oblasti)

- sezónna (pahorkatinné a podhorské oblasti);

- orná pôda – kopaničiarstvo (motyka)

- primitívna orba (hák)

1. Úhorová sústava

- úhor (t.j. orná pôda bez sejby)

- orná pôda (zorané a obsiate plochy)

- prieloh (resp. pasienok)

2. Trojpoľná sústava- úhor- orná pôda jarina

ozimina

- pasienky

3. Sústava striedania plodín

- orná pôda ozimina

jarina

okopanina

datelinovina (krmovina na ornej pôde)

- lúky a pasienky

4. Poľnohospodárska sústava industrialneho a postindustriálneho obdobia

- veľkovýrobné postupy v obhospodarovaní ( vznik makroštruktúr - polí)

- hospodárstvo bez chovu hospodárskych zvierat (len orná pôda)

- priemyselný chov hospodárskych zvierat - bez poľnohospodárskej pôdy

- prífarmové osevné postupy (TTP)

40

Z prezentovanej schémy historických modelov je zjavná diverzifikácia územia a následná komasácia plôcha homogenizácia krajinnej matrice. V podmienkach Slovenska, ale aj v ďalších krajinách strednej Európy pristúpili ajďalšie faktory, ktoré ovplyvnili zmeny v štruktúre poľnohospodárskej krajiny a to najmä:

• požívané technológie;

• pozemková držba a pozemkové vlastníctvo;

• charakter dedenia nehnuteľného majetku a najmä pozemkov;

• závislosť na lokálnych zdrojoch obživy;

• charakter reliéfu územia.

Tieto faktory popri už spomínaných modeloch využívania a obhospodarovania poľnohospodárskej krajiny sanajvýznamnejšie podpísali na vzniku terasovitých mikroštruktúr políčok (poľnohospodárskych pozemkov), ktoréčasto na Slovensku dosahovali výmeru 0,05 až 0,9 ha. Nezriedka ( a to hlavne v podhorských a horských oblastiach)boli tieto diferenčné jednotky krajinnej štruktúry menšie než 0,05 ha, často len 4-20 ŕov, čo predstavuje heterogenitu500-2500 parceliek na km2. Najvyšší počet takýchto plôšok v prepočte na 1 km2 sa na Slovensku nachádza v lokaliteVlkolínec (2334 parceliek), ktorá je zapísaná do Svetového kultúrneho dedičstva UNESCO.

Vzhľadom k charakteru územia, kultúrnym tradíciám, reliéfnym pomerom možno u týchto mikroštruktúr stanoviťrôzne typy a to:

a) líniové;

b) plošné;

c) vejárovité

Ich výskyt, prípadne kombinácia je typická pre konkrétne územie a spolu vytvára regionálne špecifický krajinný obraza krajinný ráz

Moderné poľnohospodárstvoModerné poľnohospodárstvo, najmä z obdobia 70 až 90-tich rokoch 20. storočia, je charakteristické svojim výraznýmzásahom do štruktúry krajiny, čo sa prejavilo na jej zmene, usporiadaní a premietlo aj do vizuálneho vzhľadu krajiny.Kultúrna poľnohospodárska krajina nadobúda výrazne industriálne a technické črty, s typickým homogénnymcharakterom krajinných matríc. V závislosti od geomorfológie územia sa prevažne vyskytujú makroštruktúrypoľnohospodárskych plôch ( veľkosť často nad 100 ha) alebo mezoštruktúry s veľkostným rozpätím 1 až 50(60) ha.Najvýznamnejšími základnými črtami moderného poľnohospodárstva pritom ďalej sú:

• veľkovýrobné pomery

• zväčšenie výrobných plôch (sceľovania, hospodársko-technické úpravy pozemkov, meliorácie pozemkov);

• koncentrácia a špecializácia ( biodiverzita v rastlinnej produkcii - sortiment poľnohospodárskych plodín )

• koncentrácia chovu hospodárskych zvierat ( veľkokapacitné ustajňovacie priestory, veľkokapacitnéuskladňovacie priestory na krmivá)

• Chemizácia ( priemyselné hnojivá, pesticídy)

• mechanizácia ( veľkovýrobné technológie, komplexná mechanizácia)

• pokles pracovných síl v poľnohospodárstve

Kritické postoje, že tento prístup sa podpísal pod stav nášho prostredia, kvalitu vôd, ale hlavne hygienickú kvalitupoľnohospodárskych produktov a našej výživy je už desaťročia známy. Tiež sa v súvislosti s moderným (konvenčným)poľnohospodárstvom poukazuje na antropogénne disturbancie, ktoré vyvolávajú ekologické problémy, ako ústupvzácnych biotopov, eróziu pôdy a podobne. Netreba však zabúdať aj na esteticko-vizuálnu stránku. Monotónnepôsobiaca krajina indikuje, že v nej niečo nie je v poriadku. Často krát realita videného je odrazom nášho duchaa našej kultúry. Revitalizácia poľnohospodárskej krajiny totiž nespočíva len v technických postupoch, ale najmäv marginálnych oblastiach si vyžaduje „duchovnú obnovu“, ktorá nastáva pri prepojení synargickej väzby krajiny –poľnohospodára – kultúry.

Perspektívy vývoja poľnohospodárstvaPerspektívy vývoja poľnohospodárstva, čiže stanovenie vývojových trendov je možné v kontexte s chápaním vývojačasových radov, vývoja ľudskej spoločnosti, jej požiadaviek, kultúry, technológii. Sústrediť pritom pozornosť len a lenna poľnohospodárstvo je skresľujúce. Poľnohospodárstvo a celkovo spoločnosť treba vnímať ako spojitý systém.

41

Obdobie, ktoré niektorí definujú ako virtuálna (prípadne informačná) spoločnosť bude klásť špecifické a častorôznorodé požiadavky na poľnohospodárstvo v globálnej, regionálnej i lokálnej dimenzii. Možno predpokladať, žev istom trende dominuje výraznejšia zmena vzťahu medzi potenciálom krajiny, producentom potravín a ichkonzumentmi. Možno predpokladať, že informačná spoločnosť môže priniesť ešte výraznejšiu potrebu produkcielacných, rýchlo dostupných potravín v požadovanej štruktúre , množstve a kvalite. Alternatíva vývojapoľnohospodárstva sa potom môže prejaviť:

a) na úrovni vnútornej štruktúry poľnohospodárskeho systéme:

• intenzifikácia vysoko produkčných oblastí, so snahou vyrobiť dostatočné množstvo cenovo prístupnýchpotravín, resp, produktov pre výrobu potravín;

• extenzifikácia stredne produkčných oblastí, vhodných pre regionálny rozvoj poľnohospodárstvaa mikroekonomiky regiónov, ktoré však vo vzťahu ku globálnemu poľnohospodárstvu už predstavujú menejkonkurenčné, prípadne bezkonkurenčné oblasti, kde bude zotrvávať snaha o zachovanie poľnohospodárstva,ale v energeticky a ekonomicky menej náročnej forme;

• ekologizácia okrajových oblastí, ako snaha o holistický prístup, najmä v kontakte s chránenými územiami,územiami, kde bude prioritou ochrana podzemných a podpovrchových zdrojov pitnej vody, prípadne výraznenekonkurenčných oblastiach, podhorských a horských regiónov, kde poľnohospodárstvo môže maťsociostabilizačný a ekostabilizačný charakter;

b) na úrovni teritoriálnej štruktúry poľnohospodárskeho systému:

• optimalizácia usporiadania a obhospodarovania pôdy v poľnohospodárskej krajine (syntetické výstupy cez BPEJ)

• pôdno-ekologická regionalizácia na PEPO

• vyčlenenie typologicko-produkčných kategórii TPK

• optimalizácia TPK v jednotlivých PEPO

• stanovenie vhodnosti pestovania plodín

• optimalizácia záťaže PPF hospodárskymi zvieratami

Vývojové zmeny na úrovni územnej štruktúry poľnohospodárskeho systému sa pritom budú dotýkať tak produkčnýchoblastí, ako aj okrajových oblastí. V produkčných oblastiach však priestorová optimalizácia štruktúrypoľnohospodárstva, optimalizácia pestovania plodín a chovu hospodársky zvierat zrejme bude mať výrazneekonomický charakter, pre ktorý môže byť príznačná snaha o zníženie nákladov, kým v okrajových oblastiach budedominovať snaha o posilnenie ekologických vzťahov v krajine, ochranu prírodných zdrojov a pod.

Hypotetické vývojové trajektórie v interakcii poľnohospodárstvo – krajinaZ vyššie uvedeného vyplývajú dve, paralelne odvíjajúce sa hypotézy (presnejšie varianty) možného vývoja vzájomnejinterakcie poľnohospodárstva vo vzťahu ku krajine:

1. unifikácia poľnohospodárskej krajiny, čo spôsobí• stabilitu makroštruktúr

• zachovanie veľkoplošné jednotky polí

o cca 80 –100 ha, resp. 60-80 ha v nížinách a pahorkatinách

o cca 50-60 ha, resp. 30-50 ha v kotlinách

o cca okolo 30 ha vo vrchovinách

• charakteristické zachovanie členenie pôdneho fondu (or. pôda + lúky + pasienka), t.j. krajinného vzorcav prospech poľnohospodárskeho pôdneho fondu a v rámci nej podielo intenzívne obhospodarovaných plôchornej pôdy a TTP;

• masovú segregáciu;

2. zánik poľnohospodárskych kultúr, najmä v marginálnych oblastiach, čo spôsobí• zalesňovanie, príp. sukcesný zárast

• pokles výmery poľnohospodárskej pôdy

• zánik mikroštruktúr

• zánik krajinného rázu

42

V náväznosti na predchádzajúce úvahy o vývoji moderného poľnohospodárstva však možno poukázať aj na tretiualternatívu. Tá môže vychádzať s inej perspektívy. Totiž informačná spoločnosť nie je len dôsledkom moderny, alevyvíja sa a bude musieť existovať na základoch postmoderného filozofického chápania. Je reálne, že akýmsi„rezíduom“ informačnej spoločnosti bude snaha o návrat človeka k prírode, k prírodným, duchovným a kultúrnymhodnotám. Pomer medzi intelektuálnou (presnejšie racionálnou) náročnosťou doby a intuitívnou potrebou človeka,jeho prejavom emocionality sa môže odraziť, a zrejme aj prejaví v akejsi vnútornej revolte a aktivizácii. Pretov tretej eventualite možno hovoriť o:

3. pozitívna aktivácia človeka ( i poľnohospodára) v kultúrnej krajine, čo prinesie• zvýraznenie kultúrnych významov krajiny, t.j.

• zachovanie, udržanie, resp. obnova krajinného rázu (krajinný ráz predstavuje hodnotové aspekty, videnéhoobrazu krajiny, čiže krajinného obrazu)

• vizualizáciu krajiny a jej estetické dotvorenie .

Nástroje na zvýraznenie kultúrneho významu poľnohospodárskej krajinyV súvislosti s treťou alternatívou vyvstáva otázka, čo má, či nemá človek k dispozícii pre zvýraznenie kultúrnehovýznamu poľnohospodárskej krajiny? Aké nástroje a prostriedky by v rámci tvorby krajiny mohol použiť. Skôr, ako sabudeme touto otázkou zaoberať, je snáď na mieste pripomenúť, že táto alternatíva konvenuje s úvahou v úvode , ale ajto, že môže predstavovať pokračovanie vnútornej vízie, ktorú v sebe zrejme nesie „Európska konvencia o krajine“. Ajsamotný poľnohospodár si musí uvedomiť, že „skultúrnenie“ krajiny je nevyhnutnosťou, ako pozitívna reakcianápravy „technizácie“ krajine a s ňou spojenej kultúrnej devastácie mnohých území, čo môže byť dôsledkomvnútornej devalvácie ducha, intelektu a s tým súvisiacich hodnôt.

Pretváranie krajiny môžeme podľa SCHULZA (1981) uskutočniť:

a) zvýraznením dominant (kultúrnych, historických, duchovných) v krajine

b) rozčlenením a diverzifikáciou krajiny

c) symbolizáciou krajiny

Dostupné prostriedky je možné prezentovať:

A) V prípade potreby zvýraznenia dominant - architektúrou v krajine (úprava vidieckeho sídla, úprava a estetickátvorba inžinierskych diel, hospodárskych a účelových objektov, zvýraznenie duchovných dominant v krajine, akosú kostoly a pod.).

B) V prípade rozčlenenie a diverzifikácia, môžeme použiť

a) socioekonomický a legislatívny tlak na vlastnícke pomery

b) pozemkové úpravy

• hospodársko –technické úpravy

• úpravy zmenou vlastníctva pozemkovej držby

c) pestovanie vyššieho počtu kultúrnych rastlín, čo zvýši biodiverzitu v rastlinnej výrobe a zároveň vytvorípredpoklad a nutnosť diverzifikácie makroštrúktúr pestovaním viacerých rastlín

d) vegetačné úpravy, ako jeden z najvýznamnejších nástrojov tvorby krajiny.

C) V prípade symbolizácia je možné vytvoriť, resp. obnoviť kultúrne kódy (symboly) v krajine, ako sú kríže, Božiemuky, symbolické stromy (lipy) a podobne.

ZáverHistória nie je niečo, na čo sa len spomína. Minulosť je trvalo prítomná v súčasnosti a často ovplyvňuje ďalší vývoj,nakoľko ona sama o sebe môže niesť racionálny i duchovný impulz tohto procesu. To sa obzvlášť vzťahuje na krajinu.Poľnohospodárstvo v krajine zohrávalo a zohráva významnú úlohu. Bolo by asi nesprávne oklieštiť kultúrnu krajinua povedať, že ľudia ju skultúrnili, premenili len v úmysle získať z nej materiálne zdroje obživy, alebo exploatovaťkrajinu pre uspokojenie svojich materiálnych potrieb v širšom zmysle slova. Tak, ako stojíme pred nutnosťouekologizácie poľnohospodárstva, či už v smere zavádzania alternatívnych metód pestovania rastlín a chovuhospodárskych zvierat, musíme sa vysporiadať aj s kultúrou krajiny, starostlivosťou o krajinu a ochranou prírodných,historických a kultúrnych hodnôt, ktoré ľudstvo v krajine vytvorilo. Obnova, presnejšie „rehabilitácia“ vzťahu krajina

43

– človek - kultúra, pri uvedomení si prirodzenej spätosti človeka s kultúrou a človeka s krajinou, od čoho je spontánnykrok k chápaniu väzby kultúra a krajina, sa totiž dotýka nás všetkých.

Autori ďakujú grantovej agenture VEGA za finančnú podporu projektu VEGA 1/9267/02 „Historické krajinnéštruktúry vo vzťahu k vývoju poľnohospodárskeho využívania zeme“.

doc. Ing. Karol Kočík, PhD.

Ing. Peter Jančura, PhD.

Fakulta ekológie a environmentalistiky, Technická univerzita Zvolen

Slovenská republika

44

SLEDOVÁNÍ HISTORICKÉHO VÝVOJE KRAJINNÉ STRUKTURY S VYUŽITÍMSTARÝCH MAPZdeněk Lipský

Definice a význam krajinné struktury

Definice krajinné strukturyStruktura krajiny je v nejobecnější podobě definována jako rozložení energie, látek a druhů ve vztahu k tvarům,velikostem, počtům, způsobům a k uspořádání krajinných složek a ekosystémů (Forman a Godron, 1993). Krajinnoustrukturu tak určují jednak individuální, jednak skupinové parametry. Individuální parametry krajinné struktury setýkají vždy jedné krajinné složky, u níž můžeme určovat její velikost, tvar, délku hranic a ostrost rozhraní, ekologickýtyp, původ a stáří, její vnitřní heterogenitu a kvalitu. Skupinové parametry vyjadřují celkovou různorodost krajiny, tj.počet, velikostní, tvarovou a typovou rozmanitost krajinných složek, způsob jejich prostorového uspořádání,vzájemnou propojenost nebo izolovanost. Skupinové parametry krajinné struktury se hodnotí pomocí charakteristikjako jsou mozaikovitost a zrnitost krajiny (průměrná velikost zrna), pórovitost a propustnost krajiny pro různé druhyorganismů, fragmentace a konektivita.

Všechny uvedené charakteristiky se týkají horizontální (chorologické) struktury vyjadřující prostorové rozloženíkrajinných složek. Krajina má ale samozřejmě také svou vertikální strukturu (patrovitost), která je sledovanávětšinou na úrovni jednotlivých ekosystémů. Třetí dimenzi krajiny představuje její chronostruktura, která je odrazemjejího vývoje v čase a vyjadřuje délku trvání jednotlivých krajinných složek a historický vývoj krajinné struktury.

Pro terminologické vyjasnění je třeba uvést pojmy primární, sekundární a terciérní krajinná struktura, používané např.v hodnocení krajinného rázu. Primární struktura krajiny představuje její přírodní základ nezávislý na vlivu člověka.Tvoří ji zejména geologické a geomorfologické struktury, základní tvary reliéfu jako jsou vyvýšeniny a sníženiny,plošiny a svahy různé sklonitosti a expozice, přirozené skalní výchozy, hřbety, erozní rýhy a údolí a na ně vázanávodní síť, půdní a přírodní vegetační pokryv krajiny. Primární struktura krajiny je dlouhodobě trvalá a z hlediskalidského věku se podstatně nemění.

Sekundární struktura krajiny je vyjádřená způsobem využívání krajiny člověkem (land use neboli využití půdy) amá rovněž významný fyziognomický projev. V intenzívně využívané krajině je výrazem dominantní role lidskéčinnosti a jejího určujícího vlivu na vzhled a fungování kulturní krajiny. Sekundární struktura je do značné mírypredisponována primární strukturou (geologické podloží, sklonitost reliéfu, hloubka a kvalita půd), do níž je formousuperpozice jakoby zasazena. V mnoha případech však využití půdy (sekundární krajinná struktura) nerespektujepřírodní předpoklady území a zcela překrývá či "přebíjí" primární krajinnou strukturu. Právě relativní soulad činesoulad primární a sekundární krajinné struktury může tlumit nebo naopak akcelerovat řadu environmentálníchproblémů v krajině (ekologická (ne)stabilita krajiny, vodní režim, půdní eroze). Sekundární struktura se v souladu sčinností člověka v historickém vývoji velmi rychle mění.

Konečně terciérní struktura krajiny má vyjadřovat její kulturní historii, významné události s ní spojené, paměťkrajiny, jakýsi duchovní rozměr, který nemusí mít bezprostřední fyziognomický projev.

Význam krajinné strukturyStruktura krajiny má rozhodující vliv na funkční vlastnosti krajiny: je určujícím faktorem energomateriálových toků,biodiverzity, pohybu a rozmístění organismů v krajině. Jakákoliv změna v krajinné struktuře - v prostoru i v čase -mění průběh krajinných procesů, ovlivňuje průchodnost a obytnost krajiny, mění její vlastnosti a charakteristiky včetněvodního režimu a ekologické stability. Současná krajinná ekologie ve svých výzkumech a publikacích proto věnujekrajinné struktuře a jejím proměnám v čase mimořádnou pozornost (Forman a Godron, 1993; Forman, 1995; Lipský,1994, 1995, 1998, 2000; Zonneveld a Forman, 1990).

Význam krajinné struktury pro fungování krajinného systému je formulován ve vymezení 7 hlavních principů krajinnéekologie (Forman a Godron, 1993), které reprezentují základní metodologii této disciplíny (se zřetelem na biocentricképojetí autorů). První dva principy se zaměřují přímo na krajinnou strukturu, další na funkci a změnu (dynamiku)krajiny, které ovšem se strukturou krajiny úzce souvisejí systémem zpětných vazeb:

45

KRAJINAPrincip struktury a funkce krajiny vyjadřuje, že rozmístění a pohyb ekologických- živočichové, rostliny, biomasa, energie, voda, minerální látky, člověk,...) jsou zátuto strukturu vytvářejí. Poznání struktury krajiny je nezbytné pro pochopenekologických objektů mezi krajinnými složkami. Z heterogenity a strukturální rozdfunkčně liší v distribuci (tocích) druhů, energie a látek mezi krajinnými složkami (F

Princip druhové rozmanitosti bioty (princip biodiverzity) vyjadřuje závislost drkrajiny, její struktuře a pestrosti. Jinými slovy, čím větší je ekosystémová rozmadruhová biodiverzita. Pro management krajiny a její ekologickou stabilizaci má výzminerálních živin: intenzita přerozdělování minerálních živin mezi krajinnými slopříslušných krajinných složek (příklad eroze - Lipský, 1998).

Na krajinné struktuře bezprostředně závisí ekologická stabilita krajiny, což vy(Forman a Godron, 1993) i Míchalovo pojetí ekologické stability (Míchal, 1992, ekosystém má svou hodnotu ekologické stability. Celková ekologická stabilita odráží zároveň poměr všech zastoupených typů krajinných složek, jejich výprostorových parametrů.

Možnosti sledování historického vývoje krajinné struktury - ekologiV rozměrech krajiny má rozhodující význam její horizontální struktura. Její současntzv. mapování krajiny v měřítku 1:10 000 (Pellantová a kol., 1994; Vondruškováobou schválených metodik je základním podkladem pro vymezení kostry ekologiczpůsoby mapování sekundární krajinné struktury jsou mapování využití půdy (land mapování současného krajinného pokryvu (land cover) v menším měřítku 1:100 00

Metodika podrobného mapování využití půdy (land use) v měřítku 1:10 000 -socioekonomické geografie přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity v PrazeBičíka). K dispozici je také rozsáhlá historická databáze využití půdy pro všech 1letech 1845, 1948 a 1990 a metodické principy jejich rutinního vyhodnocování pom

Mapování krajinného pokryvu (land cover) v měřítku 1 : 100 000 provádí v ČRs využitím družicových snímků Landsat TM jako součást mezinárodního projektu C

Hodnocení krajinné struktury a jejích změn můžeme rozdělit na dvě skupiny, výchozími datovými zdroji.

Hodnocení tzv. makrostruktury krajiny (tento pojem není jednoznačně definovpodle Kyjovského, 1989) vychází ze základní databáze využití půdy, která je dostuokresy, povodí nebo biogeografické či jiné územní jednotky. Vyjadřuje plošnévyužití půdy v daném území (krajině, výseku krajiny, povodí) a jejich změny v his(a ani je nemůže zohlednit) interakcemi mezi jednotlivými plochami, jejich velikoprostorovým uspořádáním (strukturou) krajiny uvnitř těchto kategorií. Katastrální újsou data o využití půdy běžně k dispozici, je tak v pozici černé skříňky, o níž mánevíme nic o její vnitřní struktuře (Bičík a kol., 1995). Z poměrného plošné(kategorií) využití půdy vychází výpočet několika typů tzv. koeficientů ekologicpokus o krajinně ekologickou kvantifikaci a interpretaci makrostruktury krajiny.

Krajinná mikrostruktura (podle Kyjovského, 1989) se na rozdíl od makrostrukkrajinné mozaiky, to znamená její pattern (prostorový vzor), velikost a tvaizolovanost a další detailní charakteristiky krajinné struktury, které ovlivňují její vodní režim, průběh erozních procesů a dalších energomateriálových tokůmikrostruktury vycházejí většinou z krajinně ekologického pojetí Formana a Godvenkovské krajiny byly charakteristiky krajinné mikrostruktury interpetovány hla

STRUKTURA FUNKCE(fungování)

DYNAMIKA, ZMĚNA,VÝVOJ

objektů v krajině (v širším smysluvislé na struktuře krajiny a zároveňí vazeb, vztahů, procesů a tokůílnosti krajin vyplývá, že krajiny seorman a Godron, 1993).

uhové rozmanitosti na rozmanitostinitost krajiny, tím větší je také jejínam rovněž princip přerozdělování

žkami vzrůstá s intenzitou narušení

stihuje princip stability krajiny1994). Každá krajinná složka jako

krajiny jako složitého systému takznamu, velikosti, kvalitativních a

cký aspektý stav je rutinně zaznamenáván při, 1994). Mapování krajiny podleké stability krajiny. Alternativnímiuse), obvykle v měřítku 1:10 000, a0, případně 1:50 000.

1:5 000 byla vyvinuta na katedře (pracovní skupina docenta Ivana3 000 katastrálních území v ČR vocí GIS (Bičík, 1995).

firma GISAT (doc. Ing. Jan Kolář)ORINE.

které se liší použitými metodami a

aný a je používán účelově v pojetípná pro všechna katastrální území, zastoupení jednotlivých kategoriítorickém vývoji. Nezabývá se všakstí, tvarem, propojeností a vnitřnímzemí jako základní jednotka, za nižme hrubou základní informaci, aleho zastoupení jednotlivých foremké stability (Kes), které představují

tury pokouší vystihnout vlastnostir plošek, jejich propojenost neboekologickou stabilitu, biodiverzitu, v krajině. Hodnocení krajinnérona (1993). V podmínkách českévně s ohledem na jejich historické

46

změny v pracích Lipského (1992, 1994) a tvůrčím způsobem rozpracovány v diplomových pracích Adámkové (1999)a Kalinové (1999).

Historický vývoj využívání krajiny a krajinné struktury je v České republice podrobně sledován za obdobíposledních 220 let, pro něž existují dostatečně přesné a podrobné mapy a statistická data o využití půdy. Metodicképrincipy sledování a ekologického hodnocení vývoje využívání krajiny (historická analýza) vycházejí z řady pracířešitelského kolektivu (zejména Lipský, 1992, 1995, 2000; Lipský a Nováková, 1994). Historický land use jedlouhodobě metodicky sledován a vyhodnocován pomocí GIS na přírodovědecké fakultě UK v Praze (Bičík, 1995,1997). Metodika sledování současných tendencí vývoje krajiny a současných změn ve využití půdy je popsána vpracích řešitelského týmu (Lipský, 2000; Lipský a Kvapil, 1998).

Pro vyhodnocení historického vývoje krajinné struktury jsou využívány následující mapové podklady a datové zdroje:

• Berní rula zachycující stav využívání krajiny v letech 1654-56

• Tereziánský katastr český (1757)

• Stabilní katastr (1817-43)

• Mapy 1., 2. a 3. vojenského mapování (1763-87, 1842-52, 1878)

• Mapy stabilního katastru 1:2880 (1817-43)

• Multitemporální letecké snímky od roku 1935 do současnosti

• Historická databáze využití půdy podle katastrálních území pro roky 1845, 1900, 1948 a 1990

Pro svou podrobnost a možnost detailního sledování krajinné struktury včetně jejího historického vývoje jsoujedinečné mapy stabilního katastru z 1. poloviny 19. století v měřítku 1:2880. Tyto mapy spolu s tabulkovou(statistickou) částí stabilního katastru tvoří soubor mimořádného historického významu. Zároveň mají nenahraditelnývýznam pro nejrůznější krajinně ekologické výzkumy a hodnocení, prognózy vývoje krajiny, projektové práce v rámcikrajinného plánování v katastrálních územích či povodích. Jsou neopominutelné a projektanty již rutinně využívanénapř. při vymezování lokálních ÚSES, registraci významných krajinných prvků, revitalizaci povodí, hodnoceníkrajinného rázu, pozemkových úpravách a územně plánovací praxi.

Z krajinně ekologického pohledu je neocenitelná možnost detailního sledování a hodnocení krajinné mikrostruktury, tj.počtu a velikosti plošek v krajině, průměrné velikosti pozemků čili zrna krajiny, délky koridorů a hraničních linií vkrajině i jejich spojitosti případně kvality a šířky.

Mapy 1. vojenského mapování z 2. poloviny 18. století (nejčastěji kolem r. 1780) v měřítku 1:28 800 neumožňují sicevýzkum krajinné mikrostruktury na tak detailní úrovni jako 10x podrobnější mapy stabilního katastru, přesto jsou opětneocenitelným historickým podkladem pro sledování stavu a vývoje české kulturní krajiny. Oproti stabilnímu katastruumožňují posunout sledování vývoje o 50 - 60 let dozadu. Pro studium vývoje krajiny jsou v těchto mapách důležitákartografická znázornění cestní sítě, lokalizace sídel, povrchových vod a zejména lesů a stromů (skupin, alejí) jakožtokrajinných struktur, které měly značný vojenský význam. V rámci zemědělské půdy lze rozlišit ornou půdu a trvalétravní porosty, jejichž rozšíření je pozoruhodně větší a ekologicky proto mnohem příznivější než v dnešní době. Lesůje naopak, alespoň v některých oblastech, pozoruhodně méně (a jinde zase více) než dnes. Ve srovnání s mapamistabilního katastru najdeme na mapách 1. vojenského mapování mnohem více velkých i menších rybníků, podobnějako na starší Műllerově mapě Čech z počátku 18. století. Mapy 1. vojenského mapování nám totiž velmi výhodnězaznamenaly stav vodních ploch ještě v době jejich velkého rozšíření, těsně před hromadným rušením rybníků nakonci 18. a v prvních desetiletích 19. století. Mapy stabilního katastru tak o 50 - 60 let později zachycují jižněkolikanásobně nižší rozlohu rybníků v české krajině než mapy 1. vojenského mapování. To svědčí o významu těchtovojenských map pro revitalizační studie a projekty na případnou obnovu vodních ploch v krajině.

Vypovídací schopnost map 1. vojenského mapování mohou zvýšit doprovodné vojenskogeografické popisy terénu avšech obcí, které představují unikátní historický materiál o stavu české krajiny před více než 200 lety. Tyto údaje všaknikdy nebyly zveřejněny a jsou dosažitelné pouze v Kriegsarchivu ve Vídni.

ZávěrVývoj využívání půdy probíhal dosud ve směru trvalého zjednodušování krajinné struktury. Základním rozporem apříčinou ekologických problémů je nesoulad mezi heterogenitou stanovišť a homogenitou jejich využívání, kterénerespektuje přirozené abiotické rozdíly (trofismus a hydromorfismus půd, sklonitost reliéfu). Druhým závažnýmnegativním rysem je nedostatek, někde až úplná absence či přerušení lokálních biokoridorů a dalších liniových prvků,které by od sebe oddělovaly rozsáhlé nestabilní agrocenózy na orné půdě.

Pro ekologickou stabilizaci krajiny je důležité vymezení ekostabilizačních prvků, ploch a struktur v kulturní krajině.Vedle mapování současné krajinné struktury (mapování aktuální vegetace) k němu přispívá i znalost a vyhodnoceníhistorického vývoje krajiny. Cílem je vymezit ekologicky a historicky nejstabilnější části krajiny a ověřit jejichfunkčnost v lokálním systému ekologické stability. Důležitou roli hraje poznání délky trvání jednotlivých krajinných

47

struktur, jejich původnosti a biodiverzity (Lipský a Nováková, 1994). Součástí řešení je ověření hypotézy, že nerušenádélka trvání stabilizačních struktur v krajině má pozitivní vliv na jejich biodiverzitu a ekologickou významnost.Analýza historického vývoje dovoluje rozlišit a s využitím starých map přesně lokalizovat plochy s trvale nízkouintenzitou využívání a plochy či linie, které po celou dobu sledovaného vývoje plnily stabilizační funkci v kulturníkrajině. Ze skupiny ploch dlouhodobě vyňatých z intenzívního zemědělského obdělávání se přednostně mohouvyčleňovat existující nebo potenciální biocentra jako jádra revitalizace zemědělské krajiny.

Další výzkum bude zaměřen na ekologické (a hydrologické) hodnocení krajinné struktury a jejích charakteristik jakojsou velikost a tvar plošek, parametry koridorů, hustota sítě a velikost zrn a sítě, mozaikovitost, poréznost, konektivitaa fragmentace krajiny. Ukazuje se totiž, a nejnovější hydrologické modely to již zohledňují, že na procesy fungováníkrajiny a její vodní režim nemá vliv jen plošné zastoupení jednotlivých kategorií využití půdy, ale i jejich prostorovéuspořádání, tedy mikrostruktura krajiny. Číselné výsledky hodnotící tyto do značné míry "geometrické" vlastnostikrajiny však na druhé straně nelze přeceňovat, poněvadž jednotlivé struktury nepůsobí v krajině izolovaně. Krajinu jetřeba hodnotit jako složitý komplexní systém, celek kvalitativně vyšší (holon) než jenom pouhý součet prvků a jejichvlastností. Znalost historického vývoje krajiny podpořená komplexním průzkumem fungování krajinných procesů byměla přispět k účelnému navrhování trvale udržitelné a ekologicky stabilní krajinné struktury.

LiteraturaAdámková, K., 1999: Povodí Mladotického jezera. Aktuální stav krajiny a návrh opatření ke zvýšení její ekologické

stability. Magisterská práce, PřF UK, Praha

Bičík, I., 1995: Analýza dat o využití půdy k hodnocení dlouhodobých změn krajiny. Geographia Slovaca 10,Bratislava, s. 25-29

Bičík, I., 1997: Metodika výzkumu dlouhodobých změn ve využití ploch v ČR. In: Půdní fond ČR a směry jeho využití.Sborník ze semináře 13.-17.10.1997 ve Špindlerově Mlýně. VÚZE, Praha, s. 177-180

Farina, A., 1998: Principles and methods in landscape ecology. Chapman & Hall, London.

Forman, R.T.T., 1995: Land Mosaics. The Ecology of Landscapes and Regions. Cambridge University Press, 632 s.

Forman, R.T.T., Godron, M., 1993: Krajinná ekologie. Praha, Academia, 583 s.

Hansen, A.J., di Castri, F.(eds.), 1992: Landscape Boundaries: Consequences for Biotic Diversity and EcologicalFlows. Ecological Studies 92, Springer-Verlag.

Kalinová, T., 1999: Vývoj vybraného území v historických souvislostech s užitím ekologických hodnotících ukazatelů.Magisterská práce, PřF UK, Praha

Kyjovský, Š., 1989: Hodnocení změn krajiny Lednicka a Valticka. - Zprávy GgÚ ČSAV 26, č. 4, s. 19-35

Lipský, Z., 1992: Analýza dlouhodobého vývoje krajiny a její využití pro obnovu ekologické stability. - Kandidátskádisertační práce, IAE VŠZ Praha, Kostelec n.Č.l., 124 s., příl.

Lipský, Z., 1994: Změna struktury české venkovské krajiny. - Sborník České geografické společnosti. 99:4:248-260

Lipský, Z., 1995: The changing face of the Czech rural landscape. - Landscape and Urban Planning 31(1995):39-45

Lipský, Z., 1998: Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. Karolinum, Praha, 129 s.

Lipský, Z., 2000: Sledování změn v kulturní krajině. ČZU, Praha, 71 s.

Lipský, Z., Kvapil, D., 1998: Present land use changes in the Czech rural landscape: causes and consequences. - In:Key concepts in landscape ecology.Proceedings of the European Congress of the IALE, Myerscough College,September 3-5, 1998, pp. 117-129

Lipský, Z., Nováková, E., 1994: Historický vývoj krajiny a mapování biotopů. - In: Mapování biotopů. Sborníksemináře k 75. výročí VŠZ Brno, s. 89-93

Miklós, L., 1986: Stabilita krajiny v ekologickom genereli SSR. - Životné prostredie, XX:2:87-93

Míchal, I., Buček, A. a kol., 1985: Ekologický generel ČSR, Terplan Praha a GgÚ ČSAV Brno

Míchal, I., 1992, 1994: Ekologická stabilita. Brno, Veronica, 276 s.

Pellantová, J. a kol., 1994: Metodika mapování krajiny. ČÚOP, Praha

Vondrušková, H., 1994: Metodika mapování krajiny SMS. ČÚOP, Praha

Zonneveld, I.S., Forman, R.T.T., 1990: Changing Landscapes: An Ecological Perspective. Springer-Verlag, 286 s.

Agroprojekt, 1988: Metodika navrhování územních systémů ekologické stability.Agroprojekt, Praha

48

INVESTIGATION OF THE HISTORICAL DEVELOPMENT OF LANDSCAPESTRUCTURE USING OLD MAPS

AbstractAs it is formed in 7 main principles of landscape ecology according to Forman and Godron (1993), landscape structureplays the decisive role in functioning of landscape system. Each change in landscape structure and heterogeneityinfluences the course and parameters of landscape processes, flows of energy and matter, moving and distribution ofspecies in the landscape. Landscape stability, water régime and balance are also directly connected with landscapestructure and controlled by a complex system of feedbacks.

Historical development of land use and landscape structure is investigated in the Czech cultural landscape using oldtopographical and cadastre maps from the 18th and 19th centuries and archive aerial photographs from the 20thcentury. Preliminary results of the research confirm dramatic changes in landscape (micro)structure towards itssignificant simplification especially during the last 50 years. Decrease in landscape patchiness and heterogeneity,interruption of many local biocorridors and destruction of small interactive, ecolgically more stable and importantlandscape segments are among typical features of the czech rural landscape development. Environmentalconsequences of these changes are mostly assessed as highly negative, but the changes and developments have notbeen one-sided and unambiguous because some abandoned lands, grasslands and shrubs have been increasing duringthe last 50 years on surfaces not suitable for intensive large-scale agriculture. These localities have become a refuge formany endangered species pushed away from large-scale landscape of collective openfields.

Ongoing research shall be directed to the ecological assessment of landscape structure and its parameters like size andforms of patches, quality and parameters of corridors, patchiness, connectivity, fragmentation, porosity. Because singleparameters of landscape structure according to Forman and Godron prove particular characteristics of the landscapethat do not affect as isolated in the real landscape, the exact results should not be overestimated and the landscape hasto be regarded as a dynamic system from the holistic view.

On the basis of detailed landscape mapping, more stable landscape structures and segments shall be selected for a nextbiological research to form grounds for functional ecological networks in the landscape. Knowledge of historicaldevelopment as to the constancy, the age and the stability of single structural elements in the landscape supported bypresent biological investigations should help purposefully to design sustainable landscape structure.

Zdeněk Lipský

Česká zemědělská univerzita Praha

lipsky@kostelec.czu.cz

49

KOEXISTENCE PŘÍRODY A PRŮMYSLU

Miroslav Richter

Možnosti snížení zátěže složek životního prostředí průmyslem, vývojové trendy, čistšítechnologie.V samém úvodu svého příspěvku musím připustit, že již jeho název v sobě skrývá rozpory a konfliktnost nastolenéhoproblému. Přesto bych se pokusil naznačit možnosti, které by určitým způsobem ostré hrany a třecí plochy alespoňčástečně eliminovaly.

Rozvoj lidské společnosti a růst životní úrovně trvale zvyšují nároky na využívání omezených přírodních zdrojů najedné straně a na straně druhé vystupuje nutnost jejich důsledné ochrany. Všeobecně stále vyšší nároky nauspokojování potřeb společnosti i jejích členů proti reálným možnostem se trvale dostávají do konfliktů. Existencitěchto konfliktů i při komplexním pohledu si nejsme vždy ochotni připustit, spíše hovoříme o riziku jejich vzniku, aleto neznamená, že by již tyto konflikty a rozpory neexistovaly! Obecné přijetí filosofie trvale udržitelného rozvoje doprávně závazných norem, rozhodovacích mechanismů a každodenního jednání je stále jen v počátcích. Konkrétníopatření na systematickou a komplexní ochranu všech složek životního prostředí se realizují ve vyspělých zemíchsvěta ve větší míře teprve v posledních cca dvaceti letech a v České republice až po roce 1990. V řadě zemí se ještěs komplexní ochranou přírodních zdrojů ani nezačalo.

Konfliktní situace vyplývají a zasahují v zásadě tři úrovně:

1. Rozdělení přírodních zdrojů surovin a energií je na Zemi velmi nerovnoměrné. Statisticky je prokazatelné, žecca 80 % přírodních zdrojů surovin a energií přednostně využívá jen 20 % obyvatel Země v nejrozvinutějšíchzemích světa včetně České republiky.

2. V důsledku globalizačních procesů se výroba přesouvá jednak k nalezištím surovin neobnovitelných iobnovitelných zdrojů, ale také za levnou výrobou, jejímž základem jsou také levné pracovní síly. Důvodemnejsou vždy jen přímé ekonomické výhody, např. snazší zásobování a umístění velkokapacitní výrobníjednotky, levné pozemky, levná velkokapacitní dálková přeprava námořní, říční, železniční nebo kamionová.Významným důvodem v současnosti je také mírnější environmentální politika i méně přísná legislativav oblasti emisí, nakládání s odpady, pracovního práva a pracovní hygieny, obchodního práva, cel aj.

3. Od předchozích úrovní se odvíjí nižší investiční a výrobní náklady, které se přímo promítají do nižšíchdosažitelných cen výrobků i při růstu zisku a vyšší konkurenceschopnosti výrobků na trhu. Přistupuje-li k těmto tendencím ještě silná vládní podpora zahraničních investic, je riziko vzrůstu zátěže přírodních zdrojů asložek životního prostředí v existujících i nových průmyslových aglomeracích ještě znásobeno.

Uvedené trendy se bezprostředně týkají i průmyslu v Ústeckém kraji a to jak průmyslu lokalizovaného zde tradičně,tak i výrob, které se zde rozvíjejí v posledních letech v nově otevíraných průmyslových zónách. Nejednou jsou najedné straně pracně rekultivovány plochy zasažené těžebním průmyslem a na straně druhé se staví na pozemcích, kdepůvodně byla nejkvalitnější zemědělská půda. Využívání téměř sousedících opuštěných průmyslových zón nebo parcelje opomíjeno! Ochrana půdního fondu vyplývající ze zákona a koordinace činností při zpracování územních plánů bysi zasloužila větší pozornost.

Řešení emisí do ovzduší a vod technologiemi typu „na konci trubky“ dosahují v posledních letech svých technicko-technologických hranic. Např. v naší energetice nejvíce uplatněné odsiřovací metody mokré vápencové nebo mokro-suché vápenné absorpce mají dosažitelnou účinnost těsně nad 90 % vzhledem k oxidu siřičitému. V některýchpřípadech není těchto možností ještě využito, neboť pro výrobce energie je rozhodující splnění emisních limitů, nikolivmaximální odsíření spalin. Proto některá zařízení využívají své dosažitelné účinnosti jen cca ze 3/4, což je příznivé proekonomiku výroby energií, ale nikoliv pro ochranu ovzduší a zdraví člověka! Je vhodné připomenout, že na jednotkuvyrobené elektrické energie v parních kondenzačních elektrárnách spalujících severočeské nebo západočeské hnědéuhlí s cca 2 % síry jsou vyšší emise oxidu siřičitého i při použití dříve uvedených odsiřovacích metod, než je tomu přispalování černého uhlí s běžně 10x nižším obsahem síry bez odsíření elektrárenského bloku! Jinými slovy: emiseoxidů síry jsou z odsířené parní elektrárny spalující hnědé uhlí vyšší než emise z elektrárny stejného typu spalujícíkvalitní černé uhlí! Za této situace se nemůžeme příliš divit omezené vitalitě lesních porostů v Krušných horách aČeském středohoří nebo až jejich hynutí. Přesto je nutné zdůraznit, že tak rychlého a účinného snížení emisí oxidů síryjako bylo realizováno v ČR, nebylo nikde na světě dosaženo! Ale z uvedeného textu je zřejmé, že je ještě co řešit.

Často je hovořeno o vysoké energetické náročnosti na jednotku hrubého národního produktu v České republice.Základem tvorby hrubého národního produktu ve vyspělých zemích je průmyslová výroba podpořená efektivnímhospodařením s energiemi. Jednou stránkou problému je struktura průmyslové výroby v ČR. Druhou stránkou také jenízký podíl teplárenského využití primárních paliv – v ČR se pohybuje pouze kolem 25 %. Ve vyspělých zemích bývátento podíl až dvojnásobný! Kondenzační parní elektrárny v ČR pracují s účinností využití primárního paliva asi 33 %,špičkově je ve světě dosahováno při nadkritických parametrech páry účinností nad 40 %. Teplárenský provoz přisouběžné výrobě elektřiny a tepla dosahuje účinností využití primárního paliva vždy nad 50 %. Z toho je patrné, že na

50

stejné množství energie se spotřeba primárních paliv sníží téměř o třetinu až polovinu – tomu odpovídá i nižší potřebatěžby uhlí, záboru půdy a devastace území, prodloužení životnosti vytěžitelných zásob hnědého uhlí, nižší nároky nanápravu škod za rok při stejné výkonnosti energetiky atd.

Nové výrobní postupy – tzv. čistší technologie se prosazují pomalu. Jejich uplatnění je spojeno prakticky vždy sinvestičně nákladnou kompletní náhradou tradičních výrobních technologií – výrobních postupů, strojů a zařízení snovými systémy řízení výrob. Cílem čistších technologií je:

• dokonalejší, pokud možno komplexní využití vstupních surovin a materiálů (snížení měrné spotřeby surovinna jednotku produkce),

• dokonalejší hospodaření s energiemi včetně nízkopotenciálního tepla (snížení měrné spotřeby energií najednotku produkce),

• minimalizace množství a změna kvality odpadů všech skupenství, předcházení vzniku odpadů,

• využití odpadních materiálů jako druhotných surovin,

• recyklace materiálů.

Příkladem čistších technologií mohou být kogenerační jednotky, mám-li se držet příkladů z energetiky a jejichvzájemného srovnávání. V západní Evropě je velký podíl elektřiny a tepla vyráběn kogeneračními jednotkamivyužívajícími zemní plyn nebo nově tzv. energoplyn vyrobený z uhlí. Potom účinnost využití primárního paliva stoupáaž k 80 % i výše. Cena vyrobené elektřiny a tepla při užití zemního plynu je až dvojnásobná, ale při použití uhlí jesrovnatelná s klasickými kondenzačními elektrárnami. Výhodou produkce energoplynu v tlakových zplyňovacíchreaktorech je zhodnocení primárního paliva, následné vyčištění surového plynu od vysokomolekulárních uhlovodíkůvčetně jeho odsíření a zisk celé řady sloučenin – dobře prodejných meziproduktů, které nekomplikují proces spalovánía emise ze spalovacích zařízení. Vedlejšími produkty jsou např. i benzinové a petrolejové frakce. Produkceenergoplynu je technologicky zvládnuta – nijak zásadně se neliší od výroby svítiplynu, která začala v průmyslovémměřítku před 150-ti lety. V ČR je produkce energoplynu zavedena na bývalé plynárenské lince v palivovém kombinátuVřesová v rámci Sokolovské uhelné a.s. Energoplyn je využíván pro výrobu tepla a elektřiny v paroplynové elektrárně.

Tyto systémy jsou prosazovány Evropskou unií a jejich širší využití v ČR je velmi žádoucí i proto, že naše zásobyhnědého i černého uhlí nejsou velké. Těžitelné zásoby jsou odhadovány dle platnosti ekologických limitů na 40 – 80let. Je vhodné připomenout, že moderními technologiemi tlakového zplyňování uhlí se maximálně zabývají přednísvětové rafinérské a petrochemické koncerny. Zásoby ropy se tenčí – jsou odhadovány na cca 40 let, což povede trvalek růstu cen, které budou pro energetiku i dopravu v dohledné době neúnosné. Přitom těžitelné světové zásoby uhlí jsouodhadovány až na 500 let. Opětné zavedení výroby motorových paliv na bázi uhlí tak opět získá na významu. Bylo bytedy v zájmu ČR šetřit zásoby uhlí pro tyto účely, než ho neefektivně spalovat v kondenzačních tepelnýchelektrárnách. Dopady pro ochranu složek životního prostředí a krajiny z uvedeného textu vyplývají.

Evropskou unií je rovněž prosazováno využití obnovitelných zdrojů energií, jejichž podíl na primárních zdrojíchenergií má vzrůst dle odhadů až ke 30-ti %. Zájem výzkumu, vývoje, ale i hospodářské praxe se v posledních zhrubadvaceti letech stále více zaměřuje i na energetické využití biomasy, a to jak na využití biomasy odpadní, tak i biomasyzáměrně produkované pro energetické účely - tzv. energetických rostlin (jako např. africká rychle rostoucí tzv. slonnítráva Miscanthus, konopí, čirok aj.) a rychle rostoucích dřevin (topoly, bříza aj.). K tomu vedou i pohnutkyekologické. Při spalování biomasy se do atmosféry vrací podstatný díl oxidu uhličitého, který byl dříve atmosféřeodebrán při fotosyntéze sacharidů. Ekologickou motivaci má i zpracování obtížných exkrementů hospodářských zvířatna bioplyn, použitelný dále jako topný plyn.

Vysoký energetický obsah etylalkoholu (výhřevnost 6,0 kWh/litr), který může být získán kvasnou technologiíz biomasy a to i z biomasy odpadní, vedl již ve dvacátých letech k praxi „ředit“ jím automobilový benzín. VČeskoslovensku se v třicátých letech prodávala a propagovala - abychom použili dobového označení - "národnípohonná látka" DYNALKOL, což byla směs 30 % benzinu, 20 % benzenu a 50 % etylalkoholu. Benzen se získával ztuzemského zdroje - kamenouhelného dehtu, etylalkohol z biomasy (brambor, obilí, ale i cukru a melasy) v lihovarech,které v důsledku rozpadu rakousko-uherského společného trhu měly nadbytečnou instalovanou kapacitu. Po Mnichověse však jeho výroba zastavila.1

Produkty získané zpracováním biomasy jsou obvykle dobře biologicky odbouratelné (problematika manipulačníchztrát a havárií!) a příznivý je i nízký obsah polycyklických aromátů v jejich spalinách. To vedlo k tomu, žez řepkového oleje (výhřevnost 9,5 kWh/litr) se začal vyrábět metylester kyselin řepkového oleje (výhřevnost 9,0

1 V této souvislosti připomeňme informaci, která v listopadu předminulého roku proběhla naším tiskem: Akciováspolečnost Unipetrol postaví poblíž Litvínova jednotku na 70 tisíc tun/rok kvasného etanolu (“bioetanolu“),který pak bude přidávat k pohonným hmotám. Surovinovou bází by bylo asi 240 tisíc tun obilí, získaných nazhruba 60 tisících hektarů půdy – s výhodou půdy získané rekultivací.

51

kWh/litr), používaný jako tzv. bionafta (a nebo také „zelená nafta“) pro vznětové motory, případně k „ředění“ běžnémotorové nafty.

V pěstování tzv. energetických rostlin je spatřována ekonomicky zajímavá možnost jak využít ladem ležícízemědělskou půdu a nebo přispět k využití rekultivovaných ploch po povrchové těžbě minerálních surovin včetněhnědého uhlí, což je pro náš kraj velmi aktuální.

Stejně tak významnou podporu legislativní i finanční má v EU využití dalších alternativních zdrojů energií – energievodní, větrné, solární a geotermální ve spojení s tepelnými čerpadly. Kombinace uvedených obnovitelných zdrojůenergií s možností akumulace energie v podobě vodíku při současné eliminaci nepříznivých klimatických ameteorologických situací je rovněž technologicky rozpracována. Ohleduplnost uvedených technologií k přírodnímuprostředí a možnosti jejich začlenění do krajiny jsou motivací a výzvou zároveň.

ZávěremPro vysokou ekonomickou náročnost je a bude zřejmě těžiště dalšího rozvoje čistších průmyslových technologií mimoČR. Ale jejich uplatnění v podmínkách naší ekonomiky začíná. Lze jen litovat, že odborná i laická veřejnost se u nás otuto problematiku zajímá jen okrajově a i ve výukových programech VŠ je zastoupena spíše výjimečně. To vyvstanezejména z porovnání naší situace se situací v sousední SRN, jak nás o ní informuje na svých www stránkách např.Deutscher Wasserstoff-Verband e. V.6.

Příznivější je u nás situace kolem energetického využití obnovitelných zdrojů energií, a to jak pro menší finančnínáročnost realizace v praxi, tak i zájem výzkumných a vývojových pracovišť. Uveďme zejména regionální pracovištěVýzkumného ústavu rostlinné výroby v Chomutově a Občanské sdružení CZ BIOM, kteří zejména sledují využitínadbytečné zemědělské půdy a získání nových pracovních příležitostí pro venkovské obyvatelstvo. Je sledovánovyužití marginálních krajinných oblastí, méně vhodných pro potravinovou produkci a antropogenní půdy získanérekultivací důlních výsypek v pánevních oblastech. Pozornost je věnována nejen energetickému využití přebytečnéslámy a dřevních štěpků z odpadů při těžbě a zpracování dřeva nebo ošetření sadů, ale i cílenému pěstování tzv.energetických rostlin na nevyužívané orné půdě. Význam pro zachování hodnot kulturní krajiny je zcela mimořádný.

LiteraturaAktuell 2000. Dortmund, Harenberg Lexikon Verlag 1999

Aktuell 2001. Dortmund, Harenberg Lexikon Verlag 2000

KALTSCHMITT M., WIESE A. (Hrsg.): Erneubare Energien. Vydání II. Berlin – Heidelberg, Springer Verlag 1997

Erneubare Energien. Berlin, Bundesministerium für Umwelt, Naturschutz und Reaktorsicherheit 2001(http://www.bmu.de)

BUND / MISEREOR (Hrsg.): Zukunftsfähiges Deutschland. Vydání III. Basel – Boston – Berlin, Birkhäuser VerlaG1998

http:// www.dwv-info.de

Ing. Miroslav Richter, Ph.D., EUR.ING.

Fakulta životního prostředí, Univerzita J. E. Purkyně

Králova výšina 7

400 96 Ústí nad Labem

richter@fzp.ujep.cz

52

ZMĚNY PŘIROZENÉ VEGETACE VLIVEM LIDSKÉ ČINNOSTI V KRAJINĚ STŘEDNÍ AVÝCHODNÍ EVROPYMilan RivolaPůvodní krajina střední Evropy byla pozměněna člověkem, který ji přetvořil v krajinu zemědělskou, lesní čiurbanizovanou. Je možné například doložit, že více než 80 % maďarského území bylo dříve kryto různými typylesních porostů. V současnosti zabírají lesy 18 % celkové rozlohy této země a přitom většina lesních porostů jevýsledkem lidské činnosti. Lidskými vlivy málo ovlivněná lesní rostlinná společenstva se nacházejí pouze na malýchplochách v podobě chráněných listnatých poříčních špalírových porostů, vyskytujících se na horním toku Tisy, kde jemožné se setkat ještě s řadou rostlinných druhů reliktního charakteru (Fesus et al. 1992).

Struktura lesů v Polsku, České republice, v Rumunsku a na Slovensku byla pozměněna v průběhu minulého stoletízavedením jehličnatých druhů podle tehdy převažujícího směru vývoje lesního hospodaření. Rovněž v polskýchnížinách byly vytvořeny rozsáhlé homogenní lesní porosty tvořené pouze borovicí lesní a některými dalšími druhy auniformní porosty dubu a dalších listnáčů byly introdukovány do vlhčích a úrodnějších poloh.

V Polsku, stejně jako v Maďarsku, představovaly lesy dříve převažující typ vegetačního krytu. V současnosti se lesy,mírně ovlivněné člověkem, vyskytují hlavně v národních parcích a krajinných rezervacích. V horách a v mokřadníchúzemích se téměř přirozené či polopřirozené ekosystémy zachovaly častěji než v nížinách. Proto se také největší zónapřirozeného horského bukového lesa nachází v pohoří Bieszczady. Tento les, rozkládající se na horském území Polska,Slovenska a Ukrajiny, je pod vlivem tlaku turismu a lesnického využívání. Pouze jeho část je chráněna, např. jakoNárodní park Poloniny na Slovensku, Národní park Bieszczady v Polsku a Biosférická rezervace Karpaty na Ukrajině(masiv Stužica na slovensko-ukrajinské hranici). Zkoumáme-li, v jaké míře se zachovala původní krajina v zemíchstřední a východní Evropy, je možné říci, že zde existuje gradient od západu k východu. Přírodní nebo polopřírodnístanoviště jsou ve střední Evropě uchována především v chráněných územích, zatímco rozlehlé prostory přírodníchkrajin se nacházejí ještě ve východní Evropě, zejména na severovýchodě evropské části Ruska. Podle odhaduStannerse a Bourdeaua (1995) dosahuje rozloha evropské části Ruska 4 250 000 km², což je více než rozloha všechostatních středoevropských a východoevropských zemí dohromady. Rovněž specifické a méně známé poměry tétozemě nás vedou v dalším ke sledování jejích poměrů jak na konkrétních příkladech, tak při zobecňování některýchpoznatků.

Ve východní Evropě (přibližně od 25° východní zeměpisné délky až po Ural) zůstalo až do současnosti zachovánozonální uspořádání vegetačních formací, i když se závažnými změnami v důsledku lidských aktivit ve střední a jižníčásti. Jak ukazuje regionální analýza antropogenních modifikací v evropské části bývalého Sovětského Svazu(Mandych et al. 1989), hranice subarktické tundry – kde se intenzivnější lidské aktivity rozvíjely soustavně přibližně200 let – se od konce 17. století posunula k jihu pouze nepatrně, takže zahrnula centrální část povodí řeky Pečory s bažinami tajgy a přírodní krajiny na pomezí tundra-tajga, v současnosti částečně přeměněné na pastviny pro soby.V důsledku exploatace jehličnatých lesů byla část širokého pásu původní tajgy přeměněna v bylinné formace a jejízápadní část v obdělávaná pole, zatímco výrazné ukázky pralesa byly zachovány v poměrně rozsáhlých územích. Částmokřadních území tajgy může být odhadnuta na 8 – 10 %. Rozsáhlá odlesnění na jihu tajgy a zavádění smíšenýchporostů, stejně jako odvodnění důležitých území v západní části, způsobily přeměnu těchto vegetačních zón na zónyles-pole-louky, v nichž obdělávaná pole dosahují podílu 45 – 55 %. Tato území jsou charakterizována bohatou sítíekotonů pole-les a les-louka, které vznikly fragmentací lesních komplexů. Analogická, velmi důležitá redukce afragmentace postihly rozsáhlá lesostepní území na severu Ukrajiny a v povodí horního Dněpru a středního tokuVolhy. To mělo za následek rozšíření zemědělské půdy, která v současnosti představuje až 50 – 60 % rozlohy území,jako je tomu v typických stepích Moldávie, Ukrajiny a ve střední a jižní části Ruska. Rovněž suché stepi na pobřežíČerného moře byly přeměněny na zemědělskou půdu, vyžadující závlahu, zatímco kaspická polopouštní území bylavyužita pro zemědělské účely hlavně jako pastviny.

Analýza všeobecné tendence ukazuje, že podílu přirozených a polopřirozených ekosystémů ubývá směrem k jihu.Rovněž v Rusku pokrývají přirozené ekosystémy, t. zn. aluviální a vlhké louky a jejich antropogenní modifikace jakokosené louky, pastviny či výsadby stromů mimo les, 70 – 80 % vlhkých půd subarktické oblasti, 40 – 60 % severní acentrální tajgy, 20–40 % jižní tajgy a území smíšených lesů, 10 – 20 % oblasti listnatých lesů a lesostepí a 1 – 10 %stepí a polopouští (Mandych et al. 1989).

Severní hranice území s převahou nelesních formací (zalesnění nejvýše do 20 % rozlohy) je víceméně přímá a vede odjižního okraje Uralu na severní hranice Moldávie, zatímco převaha severních, silně lesnatých území, se zalesněnímvíce než 40 %, je omezena linií Ufa – Sankt Petěrburg. Významná část těchto území je pokryta velkými a střednímilesními komplexy, velkými v průměru 5 až 200 km, reprezentujícími okolo 80 % celkové rozlohy lesů, zatímcov centrálním pásu převládají fragmentované lesní komplexy menší rozlohy, měřící v průměru od 5 do 20 km. Na jihuse nacházejí pouze drobné lesy (měřící v průměru 0,1 až 5 km). V letech 1930 – 1980 bylo v evropské částiSovětského Svazu odebráno zemědělskému využívání více než 2 miliony hektarů obdělávaných polí a okolo 5 milionůhektarů pastvin a luk. Ve stejném období bylo v Rusku zalesněno okolo 100 tisíc hektarů a přibližně stejná rozlohav Bělorusku.

53

V evropské části Ruska se lesy dělí na tři kategorie. První obsahuje lesy chráněné pro jejich význam, který mají proochranu vody a přírody a pro jejich funkci sanitárně-hygienickou a rekreační. Tyto lesy nejsou hospodářskyvyužívány. Druhá kategorie je tvořena chráněnými lesy, situovanými ve slabě zalesněných územích a v průmyslovýchkrajinách. Tyto jsou hospodářsky využívány omezeným způsobem. Lesy třetí kategorie, představující nejpodstatnějšíčást lesnatých území, podléhají normálnímu hospodářskému využívání. Podle Popova (1996) byla celková výměra lesav Rusku, požívající ochrany podle první kategorie, v roce 1993 221,7 milionů hektarů, přičemž 75 % těchto lesů bylovyňato z jakékoliv formy kácení. Rovněž značné výměry lesů druhé a třetí kategorie byly částečně chráněny.V důsledku nepřesně vymezených kritérií nebyla však jejich ochrana dobře zajištěna. Silná poptávka po technickémdříví v industrializovaných a hustě obydlených územích evropské části Sovětského Svazu během let 1960 – 1970způsobila přetěžby a byly káceny i stromy staré jen dvacet až třicet let, aniž by jim byl dopřán plný vývoj. Rozborúdajů, poskytnutých Mandychem et al. (1989), ukazuje, že ztráty na lesních porostech nejsou kompenzoványzalesňováním. Okolo čtvrtiny lesního území třetí kategorie nebylo dobře zalesněno nebo je zcela bez jakéhokolivlesního porostu (sekundární mokřady, křoviny, paseky a jiné). Toto nedostačující zalesňování je současně zhoršovánonepovoleným kácením. Denisov (1996) podtrhuje, že počet přestupků a nadužívání povolených lesnických aktivit silněstoupl v průběhu období přechodu k Ruské Federaci. Např. pouze v roce 1995 došlo k přibližně 23.000 nepovolenýmkácením a 530 případům nelegálního odnětí lesních pozemků. Rovněž se zvýšil počet lesních požárů a jimi zasaženáplocha. V roce 1995 bylo hlášeno 24.299 požárů a 35.611 ha spáleného lesa. Za účelem zlepšení právní úpravy asystému represe pro zvýšení efektivnosti předpisů na ochranu lesů byla parlamentu, presidentovi a vládě předloženacelá škála návrhů.

V roce 1995 byl vydán zákon o zvláštní ochraně přírodních území, který zajišťuje ochranu následujících území (Popov1996):

• státní přírodní zdroje (zapovědniki), národní parky a biosférické rezervace;

• přírodní parky;

• přírodní rezervace (zakazniki);

• přírodní dědictví;

• botanické zahrady a dendrologické parky;

• pokusné plochy.

Chráněná území jsou značně početnější v západní části bývalého Sovětského Svazu (Pobaltské státy, Bělorusko,Ukrajina) než ve východní části evropského Ruska. Jejich rozložení v jednotlivých vegetačních zónách evropské částibývalého Sovětského Svazu ukazuje tabulka.

Rozložení chráněných území v přírodních zónách evropské části bývalého Sovětského Svazu(podle Mandycha et al. 1989)

I – První kategorie ochrany

II – Druhá kategorie ochranyCelková rozloha speciálně chráněných území činila v osmdesátých letech 0,5 % v první kategorii a přibližně 3 %v druhé kategorii chráněných území ruské nížiny. Koncem roku 1995 se nacházelo pod ochranou ruských lesnickýchúřadů 1 900 památek přírodního dědictví o celkové rozloze 0,9 milionů hektarů a 790 přírodních rezervací(zakazniki) o celkové výměře 6,2 milionů hektarů. Bohužel není k dispozici kompletní seznam chráněných objektů(Popov 1996) a mnoho území nebylo dosud, vzdor jejich velké přírodní hodnotě, do systému chráněných územízačleněno.

54

Chráněná plocha v ha Procentický podíl z celkovérozlohy zóny

Přírodní zóna a podzóna

I II I II I + II

TUNDRA 58 302 0,66 3,47 4,13

Tajga - celkem 1 279 3 797 0,97 3,57 4,54

320 617 0,74 2,.61 3,35

218 787 0,43 1,54 1,97

severní tajga

střední tajga

jižní tajga 741 2 393 1,95 6,25 8,20

Lesní zóny 1 926 7 915 0,67 2,77 3,44

573 3 208 0,58 3,27 3,85smíšené lesy

listnaté lesy 74 910 0,13 1,60 1,73

Zóna stepí 165 6 579 0,14 5,61 5,75

86 810 0,19 1,80 1,99

49 1 235 0,11 2,80 2,91

stepní louky

typické stepi

suché stepi 30 4 534 0,11 16,10 16,21

Polopouště 63 668 0,34 3,60 3,94

Podle odhadů, uváděných Mandychem et al. (1989), je počet druhů vyšších rostlin na ploše 100 km² (ve čtverci 10 kmx 10 km) v oblasti tundry a v polopouštních územích na jihovýchodě (kaspická oblast) značně nízký. Přeměna přírodníkrajiny jakékoliv klimatické zóny v krajinu zemědělskou implikuje její silné druhové ochuzení. Pokud se týká původníflóry vyšších rostlin, Mandych et al. (1989) odhadli, že v krajině přeměněné člověkem došlo v zóně tundry k 6 –8násobnému, v zóně tajgy k 4 – 5násobnému, v zóně listnatých lesů k 6 – 7násobnému, v zóně luk a suchých stepí k 3– 4násobnému a v zóně polopouští k 3 – 4násobnému snížení počtu druhů. Rostoucí podíl území přeměněných naobdělávaná pole, louky a pastviny v poměru k těm, která zůstávají relativně nezměněná či jen slabě ovlivněná, jev korelaci s rostoucím počtem druhů, které jsou ohroženy. Z výše uvedené analýzy vyplývá, že nejsilnější hrozbou probiologické zdroje je velkoplošná přeměna přírodních ekosystémů na ornou půdu, která probíhá zejména v oblastilesostepí, typických stepí a polopouští. Tyto přeměny byly již na rozlehlých územích středního a jižního Ruska, stejnějako na Ukrajině, v Bělorusku a Moldávii provedeny. Obdobná hodnocení, provedená Mandychem et al. (1989) nasuchozemských obratlovcích, odhalují odlišný vývoj. Největší počty ohrožených druhů se vyskytují v tundře (5 %),pak ve smíšených lesích jehličnanů a listnáčů (4 %), v tajze (2 %), zatímco v zóně listnatých lesů, ve stepích av polopouštích se počet ohrožených druhů pohybuje okolo 1 %.

LiteraturaBalazy S. et Ryszkowski L. (1999): Protection de la diversité biologique et paysagère dans les pays d´Europe centrale

et orientale. – Sauvegarde de la nature, No. 94, Conseil de l´Europe, Strasbourg.

Denisov B. S. (1996): Ekologičeskije pravonarušenija nedopustnymi. - Lesn. Chozjajstvo, Moskva, 5: 26.

Fesus I., Markuks F., Szabo G.,Tolgyesi I., Varga Z.et Vermes L. (1992): Interaction between agriculture andenvironment in Hungary. – IUCN Environmental Research, Oxford, Series 5.

Mandych A. F., Karavaeva N. A., Nefedova T. G., Shilkort G. S., Targulian V. O., Tishkov A. A., Voropaev A. I.,Zharikov N. S. et Zlotin N. I. (1989): Environment of the USSR European Territory (regional case study). –Institute of Geography USSR Academy of Sciences, Moscow, 230 pp.

55

Popov V. P. (1996): Perspektivy razvitija osobo ochranjajemych prirodnych teritorij v sisteme Rosleschoza. – Lesn.Chozjajstvo, Moskva, 3: 48 – 49.

Stanners D. et Bourdeau P. (1995): Europe´s environment. – European Environment Agency, Copenhagen, 676 pp.

Milan Rivola

Ministerstvo životního prostředí ČR Praha

56

PROMĚNY SEVEROČESKÉ KRAJINY 1990 – 2002 A OCHRANA PŘÍRODY

Martin ŘíhaV některých stanoviscích orgánů ochrany přírody a krajiny a nevládních ekologických hnutí k nejrůznějšíminvestičním záměrům, koncepcím, územním plánům a programovým dokumentům sociálně ekonomického rozvojejsou s odvoláním na ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění a napřipravovanou evropskou síť ochrany přírody NATURA 2000 uplatňovány v posledních letech kategoricky odmítavépostoje. Děje se tak i v případech, kdy se nejedná o území chráněná ve známých kategoriích ochrany přírody a krajinypodle zákona. Mnohdy stačí náhodný nález chráněného nebo ohroženého druhu rostliny či živočicha, a pozemky jsouvylučovány z možnosti zástavby nebo změny využití.

Dochází k tomu přesto, že je všeobecně známo a dá se to už prokazatelně vystopovat v terénu i v evidencích, že se iv dříve nejpostiženějších oblastech ČR v severozápadních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku, ale i v oblastechdříve poškozených intenzivní zemědělskou velkovýrobou životní prostředí v posledním desetiletí výrazně zlepšilo, žese vracejí na někdejší stanoviště druhy, nezaznamenané v nich desítky let, včetně druhů tak citlivých jako mechy,lišejníky, některé druhy hub, hmyzu apod., že se tyto druhy rozšiřují i na pozemky mimo chráněná území.

Namísto aby to bylo považováno za doklad podstatného zlepšení vztahu společnosti, tj. občanů, podnikatelů,samospráv obcí i krajů a orgánů státní správy k životnímu prostředí, přírodě a krajině, je tento fakt používán jako„klacek“ proti jakýmkoliv investičním záměrům, směřujícím i do území nepožívajících speciální ochrany podlezákona. Namísto stanovení rozumných podmínek, za kterých lze většinu záměrů v území bez ekologické újmy umístit,se vydávají kategoricky negativní stanoviska i tam, kde je dosažení kompromisů možné a z hledisek ekonomických asociálních žádoucí. Tak se zbytečně, bez skutečného pádného důvodu, ospravedlňujícího „právo veta“, popuzujeveřejnost, podnikatelé i politici proti ochraně přírody a krajiny, jejím orgánům a jejich legislativě, jak dokládají četnépokusy v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR o účelové redukce zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody akrajiny, kterých jsme byli svědky v minulých letech. To není tím, že by ten zákon, na jehož vzniku jsem semimochodem jako bývalý náměstek ministra životního prostředí, odpovědný tehdy i za ochranu přírody a krajiny,významně podílel a jsem na to hrdý, byl špatný. Je to tím, že ho neumíme jako nástroj ochrany přírody a krajinycitlivě využívat. Nechápeme, že orgány péče o životní prostředí, počínaje MŽP, které se i na mezinárodní scénědeklarují jako garanti trvalé udržitelnosti vývoje, s jeho nejen environmentálním, ale i ekonomickým a sociálnímpilířem, nemohou nebrat ohled i na jiné zájmy v území podle hesla „všechno špatně, zpátky na stromy a začnemeznova!“ i tam, kde to podle stavu životního prostředí není třeba a kdy takový extrémní postoj dokonce zjevně škodísnaze o harmonický rozvoj takového území.

Podívejme se bez klapek na očích, jak se změnila za těch 10 – 12 let od „sametové revoluce“ nejen většina měst avesnic v zemi, ale i tristní krajina např. v některých částech Severočeské hnědouhelné pánve či na Sokolovsku, kamjsme dříve vodili exkurze, abychom ukázali, jak se člověk k přírodě a krajině chovat nemá. Jak pokročily rekultivace ipřirozená sukcese, kolik přibylo zeleně do dřívější „agrární stepi“ velkovýrobně obhospodařované krajiny, tvořícíÚSES a zvyšujících biodiverzitu krajiny, a to nejen oproti období socialismu, ale i třeba oproti stavu před 100 lety.

Stačí vyjet si z Bíliny směrem na Braňany serpentinami kolem odbočky k tzv. „vládní vyhlídky“ a zastavit na klesánípřed obcí Braňany, kde byla jedna z dalších oblíbených zastávek exkursí. Zakladačem nasypané oblouky hlušiny tamprokazovaly, jak neplodné vrstvy se dostaly na povrch převrácením krajiny „naruby“. Ani po létech tam nevyrostlatravička, natož keř nebo strom. A podívejte se tam dnes. Po provedené rekultivaci nepoznáte rozhraní mezi výsypkou arostlým terénem. Modelace konečné úpravy terénu je provedena tak citlivě, že vypadá, jakoby tam byla „odjakživa“.Ještě 30 let by se na takovém terénu nedalo samozřejmě stavět, ale zemědělsky hospodařit se na něm dá i přes trvajícíslehávání a poklesy. To je jen jeden příklad. Podobné je to ovšem kolem Střimické výsypky a na dalších místech, kteráby dovedl v úplnosti vyjmenovat Ing. Stanislav Štýs, žijící legenda rekultivací v Severočeské hnědouhelné pánvi,uznávaná celým světem.

Ten, kdo dnes kritizuje zábor půdy pro průmyslovou zónu Havraň s poukazem na stovky hektarů devastovaných plochpo těžbě a výsypkách, které měly být využity, by si měl uvědomit, že nové pracovní příležitosti v průmyslu a službáchvyžadují umisťování staveb na geologicky stabilním podloží a na nepoddolovaném území, zatímco zemědělskyhospodařit se dá hned kdekoliv, kam ornici a zúrodnitelné podorniční vrstvy přeneseme. Zdevastované územíSeveročeské hnědouhelné pánve ani z dalších důvodů nelze souvisle zastavět s poukazem, že už na něm „není cozkazit“. Musí se sem vrátit co nejpestřejší mozaika ploch lesů, polí, vodních ploch a remízků, zatímco skeptický jsemk možnosti obnovit zde snadno a rychle osídlení, dopravní a technickou infrastrukturu. Proto se záborům mimo pánevnelze vyhnout a proto lze chápat zastupitelstva obcí a kraje, že se s tím pod tlakem sociálních problémů smiřují. I otom je „trvalá udržitelnost života“ v území s tak radikálním útlumem těžby, jaký nastává po zprovoznění JE Temelín.

Pravda, poctivá mravenčí práce při stanovení podmínek, ze jakých by záměry umístění staveb, činností, změn užívánípozemků a další, navrhované do území, bylo možno uskutečnit, dá daleko víc práce, než výkřik kategorického „NE!“.Také to není tak mediálně zajímavé a nelze se tím tolik „zviditelnit“. Přesto bych to považoval za daleko užitečnější.Při své práci bychom neměli vycházet z premisy „co podnikatel, to gauner“ a rozhodně bychom neměli kritizovatorgány ochrany životního prostředí za to, že respektují úlohu a mantinely, které jim přisoudil Parlament České

57

republiky při formulování zákonů na ochranu životního prostředí a jeho složek a že procedury podle těchto zákonůpředepsané nezneužívají jako prostředek pro obstrukce a ztěžování přípravy a realizace záměrů jen proto, že se toněkomu nelíbí z jednoho dílčího, někdy soukromně motivovaného, často odborně nepodloženého, intuitivního neboemocemi poznamenaného pohledu. To si mohou dovolit občané a občanská sdružení, nikoliv už orgány územnísamosprávy a už vůbec ne orgány státní správy. Ty by měly zůstat „nad věcí“, objektivní a nezaujaté, vědomé si toho,že i na druhé misce vah leží legální zájmy, občané a občanská sdružení, jejichž práva nejsou menší a musí být váženastejně.

Jako architekt působící téměř celý život na úseku urbanismu a územního plánování jsem vychován v přesvědčení, žeoptimálním kolbištěm pro střetávání různých protichůdných zájmů při rozhodování o stávajícím a budoucím využíváníúzemí, o jeho funkčním a prostorovém uspořádání, o umístění staveb a činností je právě územní plánování arozhodování. Tam by mělo být těžiště zájmu orgánů ochrany přírody a krajiny nikoliv jako nositele nejvyšší pravdy,které se všichni ostatní musí v území beze zbytku přizpůsobit, ale jako orgánu poskytující relevantní informace avstupy pro řešitele, kde mají mít zájmy ochrany přírody a krajiny maximální prioritu, kde lze hledat kompromisy a kdelze rozumně ustoupit jiným zájmům. Boj všude proti všem ochranu přírody a krajiny i jeho nositele jendiskredituje, ke škodě případů, kdy je zákaz opravdu zapotřebí, ale naše stanoviska jsou pak s odvoláním naneblahé zkušenosti s naším fungováním i tam zlehčována.

V demokratických poměrech je zvykem, že není potlačován žádný odborný názor a že jsou vyslechnuty všechny, ilaické názory na záležitosti veřejného zájmu, než je rozhodnuto. Pokud je tato zásada splněna, jestliže orgánu s právemrozhodnout jsou všechny argumenty pro i proti předloženy a tento orgán rozhodne, přičemž obvykle nemůže dát zapravdu všem, ti nespokojení s výsledkem buď využijí legální opravné prostředky, nebo se rozhodnutí podřídí. Jinak tov demokracii ani nemůže fungovat. Nedokážeme-li o „svých pravdách“ přesvědčit ani většinu občanskékomunity, jíž se záležitost týká, ani její volené zástupce v zastupitelstvech obcí, krajů či v Parlamentu,nehledejme chyby u nich a zamysleme se nad sebou. Je to náš neúspěch, ne jejich.

Svou nespokojenost bychom měli poměřovat hlavně tím, kolik lidí jsme dokázali přesvědčit, aby zastávali stejnýnázor, aby se podrobili dobrovolně stejné míře omezení, jakou sami považujeme za potřebnou. Byl bych rád,kdybychom po realizaci některých sporných staveb a po vyhodnocení jejich skutečných ekonomických, sociálních ienvironmentálních důsledků byli všichni schopni oné sebereflexe, spočívající v konfrontaci námi zastávanýchstanovisek k záměru s tím, jak to opravdu dopadlo. Možná bychom pak více docenili schopnost představivosti ukreativně myslících projektantů a investorů, i léčivé účinky faktoru času a vzájemných kompenzací přínosů a ztrátv prostoru. Možná, že nás to alespoň po čase naučí nevést „zákopové války“ kompetencí, ale komunikovat s cílem naněčem se dorozumět a shodnout k všeobecnému prospěchu, nikoliv vždy a za každou cenu vyhrát a prosadit tu svoupravdu. Někdy je potřeba vnímat i fakt, že ti podnikatelé nás rozpočtovou sféru živí a prostřednictvím daní a státníhorozpočtu financují ochranu přírody a krajiny a celého životního prostředí. Zaženeme-li je do několika průmyslovýchskanzenů, zahyneme s nimi, ale prostředí neochráníme. Je třeba hledat rozumnou míru, prostorovou a časovoukoordinaci zájmů na ochraně zděděného přírodního a kulturního bohatství a na příležitostech pro lidskou existenci, prolidské aktivity. Člověk do tohoto světa patří a přetváří jej po tisíciletí. Dnes má technické možnosti svět zničit a musíproto být jistě odpovědnější, opatrnější. Nic míň, nic víc.

To je také hlavním účelem posuzování vlivů na životní prostředí, které máme na MŽP spolu s referáty životníhoprostředí krajů v kompetenci. Nelze od nás čekat, že naše stanoviska ke koncepcím nebo záměrům budou převážněnebo výraznou měrou záporná. To by znamenalo, že podnikatelé i orgány veřejné správy, připravující investice nebojiné změny v území, ztratili veškerou soudnost a mají zjevně sebezničující a sebevražedné úmysly a jen my tomumůžeme zabránit. Tak tomu samozřejmě není.

Těm, kteří jsou ochotni si nechat poradit, není třeba „házet klacky pod nohy“. Splní-li inteligentně formulované adostatečné podmínky pro ochranu životního prostředí, přírody i krajiny, dodrží-li i ostatní zákony a předpisy chránícíjiné zájmy, nechť si svůj záměr uskuteční.

Tlak na zpřísňování podmínek oproti dnešním požadavkům musí být veden směrem k legislativě a musí býtkoordinován s ostatním světem nebo přinejmenším s Evropou. Nelze od úřadů čekat nebo si dokoncevynucovat uplatňování přísnějších podmínek, nemajících oporu v zákonech, při posuzování jednotlivýchpřípadů. Nelze je také za sebe nastrkovat k obhajobě skupinových nebo soukromých zájmů, pro jejichžobhajobu je prostor v navazujících správních řízeních podle stavebního zákona nebo speciálních předpisů. Čímdříve toto všichni pochopíme, tím dříve se dožijeme v České republice normálních, tzn. standardních,nehysterických poměrů a skutečného pochopení pojmu TRVALE (nebo spíše DLOUHODOBĚ) UDRŽITELNÝVÝVOJ.

Ing. arch. Martin Říha

MŽP Praha

58

KRAJINNĚ-EKOLOGICKÉ INTERPRETACE STARÝCH MAP PROSTŘEDNICTVÍMGEOBOTANIKY: PŘÍKLAD JOSEFSKÉHO MAPOVÁNÍJiří Sádlo, Petr Karlík

Mimo obor a mezi oboryV současnosti se ve vědě děje něco dlouho postrádaného a očekávaného – na určitý problémový okruh, jakýmjsou i historické mapy, se už nedíváme z úzkých a zhola nekomunikativních hledisek jednotlivých oborů, ale tahlediska se slévají a vzájemně sjednocují. Tak vznikají celé nové hraniční nebo integrální obory, a zejména pakvolné skupiny specializovaných studií bez vyhraněné oborové příslušnosti. Věda snad konečně přestává býtslužkou svých vlastních oborových tradic; projevem toho je na jedné straně určitá paradigmatická nevyhraněnost(což ovšem můžeme chápat i tak, že paradigmatické zkostnatělosti je odzvoněno), na druhé pak vznik novýchdiskursů, v nichž lze používat a konfrontovat několik interpretačních rámců zároveň. Mezi jinými - což nás budedále zajímat - lze s výhodou střídat pohled synchronní a diachronní. Takto se v posledních letech zvyšuje zájemo poznání toho, jak se krajina vyvíjela během posledních staletí a jaký byl její detailní obraz v jednotlivýchhistorických horizontech. Prolíná se tak mezi jinými přístup historické geografie, krajinné archeologie,ekoetnologie, kulturologie, ale klíčem k řešení problematiky se náhle může stát třeba i kunsthistorie, kvartérnígeologie, molekulární taxonomie nebo geobotanika. Síla je tedy v pluralitě a co v tomto článku geobotanickýpřístup nabízí, rozhodně neznamená ambici mentorovat jiné obory nebo stát se jedinou a nejlepší interpretačnímetodou starých map.

Proč právě Josefské mapování?Jeho význam možná dosud nelze plně ocenit, třebaže některé následující argumenty mohou dnes již leckomu připadatbanální. (i) Je nejstarším mapovým souborem Českých zemí v tomto měřítku a měřítko mapy vede ke zcelakonkrétním interpretačním metodám.

(ii) Josefské mapování je primárně vojenské a taková je i jeho legenda - velmi zjednodušeně řečeno, mapováno je to z krajiny, co je zajímavé z hlediska vojenských operací (cf. Hofstätter 1989: 45)1 Výhodou toho je, že tento pohled sevýběrem mapovaných jevů dost blíží tzv. přirozené zkušenosti. Proto není příliš vzdálen od pohledu turisty /vandrovního, ale i kulturologa nebo geobotanika (srovnejme s hypotetickým případem, kdy by mapa sledovala např.cíle národnostně politické).

(iii) Je to – bez despektu - skoro spíš krajinomalba, spíš veduta než mapa, což platí zejména v nepřehledných oblastechhorských a lesnatých. Nejde tu o nutnost kapitulace na jednoznačné dekódování mapy, natož abychom se těšili zesvůdné možnosti fabulovat, ale o to, že se taková mapa patří interpretovat. Jinými slovy: to zobrazené dává výpověďhlubší, než jakou limitně uvidíme po nastudování legendy (protikladem může být třeba jednoznačná a úzká výpověďkódovaná automapou).

(iv) Jeho vznik kolem roku 17702 zachycuje České země jako „zemi kontrastů“, daných vývojovým přelomem, kdyvalem mizejí jevy spojené s krajinou vrcholného středověku a raného novověku, naplno je vyvinuta barokní krajina azačínají se hlásit první předzvěsti moderní krajiny. Nabízí tak možnost srovnání současnosti se závěrem poslední velkéfáze krajinného vývoje, předcházející před krajinou moderní. (Podobně inspirativní je dnes např. Turecko či Mexikose stýkáním a potýkáním kultur od mezolitických analogií po města mrakodrapů.)

Pro přiblížení čtenářům, kteří se dosud s Josefskými mapami nesetkali uvádíme technické záležitosti: Originályjosefských map jsou uloženy ve Vídni3 a jsou barevné. Celkem existují dvě paré map. První lze s trochounadsázky označit za pracovní. Jednotlivé sekce nemají vytvořený klasický mapový rám; jsou sestavenyz menších kusů mapy, které byly nalepeny na plátno. Toto paré je místy špatně čitelné - kromě značnéhoopotřebení je to také dáno nejednotným a často poněkud osobitým „rukopisem“ autorů. Druhé paré ječistopisem. Je již vytvořen representativní mapový rám s doprovodným textem, rukopis v rámci mapových sekcíje již jednotný a ustálený. Toto paré je sice lépe čitelné a interpretace je jednoznačnější, avšak je to na úkor toho,

1 V mapách Stabilního katastru, zachycujících již vývojově novější typ krajiny a pořizovaných za účelem výběrudaní, byla naopak potřeba vymezit jednoznačné hranice jednotlivých pozemků a vytvořit jednotnou legenduaplikovatelnou na každý jednotlivý segment mapy.2 Mapy byly vytvořeny v 60. letech 18. století, přičemž v 80. letech byla část mapových sekcí předělána čialespoň doplněna (Paldus 1919: 37, 41)3 Österreichischer Staatsarchiv - Kriegsarchiv; Wien - Erdbergstraße

59

že část pro interpretaci zajímavé informace byla generalizována. Autoři tohoto článku mají zkušenost zejménas mapovými sekcemi z prvního paré.

Proč právě geobotanika?Geobotanický přístup v podobě historické rekonstrukce vegetace nabízí možnost nahlédnout za kulisuformalizovaných klasifikací, které krajinu jakožto živý systém přepisují do kategorií legendy, krajinných prvků,rostlinných formací či tříd land use. Právě citovaný krajinný prvek je ostatně termín v tom ohledu dosti příznačný –prvek jako cosi nedělitelného a stálého, co již samo nemá jemnější části ani historické pozadí. V zobrazených patternpak nevidí geobotanik pouhé černé skříňky v podobě oněch nedělitelných prvků resp. jednotlivých tříd land use, aledynamicky se chovající rostlinná společenstva v konkrétních podmínkách

Rekonstrukční metoda je založena zejména: (i) na synchronicitě či chcete-li dynamické ekvivalenci mezimanagementem a rostlinstvem. Jinými slovy a s trochou zjednodušení, vegetace je právě taková, jaké jsou jejípodmínky včetně historie a managementu – „vegetace je krystalizované prostředí“. To umožňuje odhadnout skladbupři znalosti podmínek a naopak;

(ii) na principu aktualismu, který se ovšem týká reakcí rostlinstva, nikoli historických podob managementu (např. narecentní simulaci historického managementu reaguje táž vegetace stejně, jako reagovala v minulosti);

(iii) na kombinaci recentní terénní zkušenosti z lokality nebo obdobných lokalit a kalkulace s abiotickými poměry, smožnými nebo historicky prokázanými biotickými, zejm.antropickými zásahy a s jejich proměnlivostí v čase.

Do jaké míry jsou vegetační rekonstrukce „objektivně pravdivé“? Zcela jistě jde formálně o hypotézy s různou váhoupodporujících argumentů - ostatně analogicky k interpretacím historickým či archeologickým. Vykázat všakmetodologický základ takového přístupu zatím nejsme s to - nelze tu čekat řešení, ba ani podrobnou znalost toho, covlastně jsou předpoklady a co zamlčené předpoklady metody, jak vypadá hermeneutický kruh východisek a závěrů,jejž nutně opisujeme, které tautologie jsou v jeho rámci nutné a které dokážeme odstranit, jak celou věc odít do hávu„objektivně vědecké“ popperovštiny atd. Takových úvah se naprosto nezříkáme, jen jistá zkušenost s podobnouproblematikou (např. v metodologii klasifikace recentní vegetace) nám dodává odvahy odmítnout to v dané fázi řešit.

Segment mapy v tomto přístupu není čten jen v pojmosloví legendy (např.„louka“) nebo v pojmosloví land use(„lukaření“), ale je interpretován daleko komplexněji. Lze pak např. vznést takovou hypotézu: „S největšípravděpodobností zde sice šlo o jednosečnou středně živnou mokrou louku as. Angelico-Cirsietum oleracei, ta však jecitlivá na každý úbytek managementu, takže se v prostoru nebo v čase střídala s jinými typy ekonomicky již málovyužitelných vysokobylinných zarůstacích stadií (Filipendulo-Geranietum, Petasitetum, Caricetum acutiformis). Tajsou poměrně stabilní (několik desetiletí) a jejich změna zpět v louku je obtížná (obtížnost lze při znalosti užívanýchprostředků kalkulovat). Zároveň je pravděpodobné, že tato louka nikdy nealternovala s poli (jarní záplavy) ani sestabilními pastvinami (rozbahnění terénu, namnožení motolice), a to aspoň do té doby, než se začaly prosazovatmodernější metody odvodnění.“

Struktura kulturní krajiny v době Josefských mapPři práci s josefskými mapami často stojíme před otázkou, jak interpretovat zobrazenou situaci. Výchozímipojmy, vzájemně podmíněnými a pevně svázanými, jsou krajinný pokryv (land cover) a způsob využívání půdyna dané ploše (land use). Domníváme se, že interpretační nejistota mnohem více vyplývá z tehdejší reality, nežtřeba z problémů spojených s přesností zákresů a neustálených mapových značek. Klíčovou úvahou je, že vestarším typu krajiny převažovaly kontinuální hranice vegetačních formací, které se z povahy věci dají do mapyzakreslit velmi obtížně.

Proces přechodu raně novověkého typu krajiny do krajiny moderní byl v různých oblastech různě pokročilý a nařadě míst se uchovávaly pozůstatky staršího typu krajiny. Nově formovaná barokní krajina obsahovala již těchtokontinuí podstatně méně – s postupnou specializací managementu se polyfunkční a volně v sebe přecházejícíplochy měnily v segmenty jednoznačně plošně i účelově vymezené. V krajině první poloviny 20. století pak jižzcela převažovaly diskontinuální hranice a jednotlivé typy land use byly od sebe ostře a jasně vymezeny.V důsledku zatížení zkušeností ze současné české krajiny může rekonstrukce starých typů krajiny působit potíže.

Krajinu - alespoň tu tehdejší - je tedy vhodné chápat ne už jako mozaiku ostře ohraničených jednoznačněvymezených typů land cover / land use, ale jako kontinuum konkrétních managementů v prostoru i v časovésouslednosti. Land use, jak bývá chápán, má tedy nevýhodu hrubého, kategorizujícího pohledu a navíc, což jehorší, většinou bývá do konkrétní historické etapy aplikován z klasifikace použitelné v poslední fázi„tradičního“ zemědělství (ca 1850-1950). Jinými slovy a s trochou ironie můžeme říci, že jeho kategorie bývajíšity podle střihu vzpomínek na prázdniny u babičky a na Vlastivědu pro 5. ročník ZDŠ. To tvrdíme s vědomím,že onu morfologickou dimenzi problému stále potřebujeme - složky land use musí být pojmenovány. Přisrovnávání různě starých map však musíme mít na mysli, že se v průběhu času měnilo nejen prostorovérozložení plošek zařazených do jednotlivých prvků mapové legendy (typů land use), ale také i povaha a definice

60

jednotlivých prvků legendy (což je způsobeno vývojem způsobů obhospodařování a jejich odrazem ve vývojivegetace).

V rámci bezlesí proto bývá na josefských mapách velmi obtížné ba často nemožné interpretovat rozdíly meziloukou, pastvinou, polem, úhorem a lučním ladem. První příčinou je, že takové odlišení asi nebylo vojenskyvýznamné, druhou, že tyto jednotky cyklovaly v čase a přecházely v prostoru, což ztěžovalo jejich hodnocení.Drsnou realitou byla i okamžitá sukcese osetého pole v pastvinu (cf. Ovčáci-čtveráci).

Vlhčí stanoviště s trvalými travními porosty, zejména potoční nivy, jsou značeny zelenou barvou. Někdy jezelená barva užita také v blízkosti sídel pro označení zahrad a sadů. Na těchto plochách lze rovněž předpokládatpřevahu trvalých travních porostů. Ostatní plochy jsou transparentní, tedy barvy použitého papíru (světlekrémově šedá). Tyto plochy zahrnují pole, ale i nejsušší svahové pastviny, které jistě nikdy nebyly orány.Vyčlenění pastvin a jejich odlišení od polí je velmi problematické i proto, že kromě ploch určených k pastvěvzhledem k abiotickým poměrům se zcela běžně páslo i na úhorech. Úhory byly tehdy velmi četné. Podle údajůz Berní ruly šlo v průměrných územích o třetinu až polovinu orné půdy,4 pěstování akátu se rozšířilo již v 60.letech 18. století (Nožička 1957: 271); v době tvorby mapy teprve započal přechod ze systému trojpolního nastřídavý. Kromě toho na úhorech dlouhodobě ležících ladem a zarůstajících vegetací vznikaly rozvolněnékřovinaté formace, tzv. porostliny. Ty však zároveň vznikaly i opačným procesem – krajní degradací lesníhoporostu s pastvou a intenzivním pařezinovým hospodařením. Definování „land use“ na takovýchtopolygenetických a heterogenně obhospodařovaných plochách je pak nejednoznačné; ostatně ani dnes není všudebezrozporné, např. ve vojenských újezdech, velkolomech či na průmyslových perferiích.

Na části mapových sekcí jsou odlišeny trvalé travní porosty (louky) od ostatních nelesních ploch tečkováním5

Toto se bohužel netýká zdaleka všech sekcí. Konkrétní způsob obhospodařování trvalých travních porostů nelzez map s jistotou vyčíst. Lze ho určit pouze v některých případech, kdy jsou v bezlesí zakresleny seníky („HeuSchoppen“), které vypovídají o převládajícím využití (tj. nesekalo se zde na stelivo ani se zde nepáslo). Místy sena potocích, zejména poblíž rybníků vyskytuje značka pro litorální porosty rákosu a vysokých ostřic nanejvlhčích místech: dvě svislé čárky podtržené jednou příčnou. Místy jsou také modrým horizontálnímpřerušovaným čárkováním zakresleny mokřady, které měly z hlediska původního účelu mapy velký význam.

Dynamika lesa a bezlesí, statika pověr o leseZačněme dekonstrukcí samotné polarity lesa a bezlesí. Jednoznačnost i takto zásadního dělení je sporná, protožeje dána pohledem silně historicky ovlivněným. Příslušné hranice známe z recentu jako ostré, protože ostře bylovymezeno rozhraní mezi tím, co má spravovat sedlák a co hajný. V době Josefského mapování to zdaleka takjednoznačné nebylo, protože se v tomto období teprve započalo se systematickým zakládáním hájoven amysliven. Lesy jsou vybarveny šedou barvou a značeny buď velkými tečkami, svislými čárkami, obloučky,případně jsou kresleny celé stromy, které jsou stínovány. Otázkou na delší diskusi je, nakolik zvolený grafickýprostředek (typ, hustota a velikost symbolů v rámci mapové sekce či její části) souvisí s kvalitou tehdejšíhoporostu; jsme přesvědčeni, že alespoň částečnou souvislost lze vysledovat. Bývají tu totiž zakresleny různéřídkolesy a porostliny, typické pro tehdejší krajinu. Na řadě map je znát, že potíže s vymapováním těchtostruktur měli i mapovatelé sami. Josefská mapa také často zachycuje jednotlivě stojící stromy (často např. podélpotoků, ale i na jiných stanovištích) – v řadě případů se jednalo o stromy hraniční; takovýto typ krajiny je dosuddobře zachován v Bílých Karpatech.

Využití historických map při zkoumání vývoje krajiny se v šíři svých důsledků zatím nedoceňuje nebospíše ignoruje, protože zejména v praxi ochrany přírody a tvorby krajiny bourá některé dobře zavedenépředstavy. Běžné jsou dosud povzdechy, kterak „dnes už není ta příroda to co bývalo“, což se má projevovatzejména tím „že stále ubývají lesy“, které bychom proto měli obzvláště pečlivě ochraňovat. Už při prvnímsrovnání starých a současných map je však zřejmé, že žijeme v nejlesnatějším období za poslední alespoň třistoletí. Rovněž o kvalitě tehdejších porostů degradovaných lesní pastvou, hrabáním steliva a pařezinovýmhospodařením s velmi krátkým obmýtím si nelze dělat iluze (cf. Nožička 1957, Novák et Tlapák 1975). V 2.polovině 18. století vyvrcholil tlak na lesy v důsledku rozvoje průmyslu, který byl dosud energeticky závislý nadřevě. Řada oblastí (např. Brdy) se tak dostala na pokraj „ekologické krize“, jak alespoň bychom to dnes jistěnazývali. Během 18. a počátkem 19. století proběhla rovněž významná vlna kolonizace směřovaná zejména doneúrodných a (proto dosud) lesnatých oblastí. A právě toto klíčové období pro formování dnešní krajinyzachycuje první podrobné a celoplošné mapové dílo Josefského mapování.

4 údaj zjištěn rozdílem mezi celkovou a skutečně osetou (na jaro a na zimu) rozlohou polí5 v mapách Stabilního katastru analogické tečkování již jednoznačně odlišuje louky (tj. plochy s převládajícímobhospodařováním pravidelnou sečí) od ostatních trvalých travních porostů (pastvin, zahrad a neplodné půdy).

61

Od historického minima zalesnění v době Josefského mapování lesa přibývalo a začalo se o něj systematicky acíleně pečovat (umělá obnova, zákazy lesní pastvy a hrabání steliva – blíže např. Nožička 1957: 240-249). Vývojpoměru lesa a bezlesí je velmi dobře a názorně doložen různě starými mapami, josefskými počínaje. Příčinynárůstu plochy lesa byly v průběhu doby různé – zmiňme jen několik nejdůležitějších: V druhé polovině 18. stol.se přechází z trojpolního hospodaření na střídavé, proto bylo zapotřebí ke stejné zemědělské produkci méněpůdy. Zrušením nevolnictví r. 1781 a především poddanství a roboty r. 1848 začalo být neekonomickéobhospodařovat (a tedy udržovat) řadu otevřených ploch, které byly buď příliš daleko od sídel nebo máloproduktivní. Exemplární je konečný zánik bezlesí kolem vesnic, které samy zanikly už ve středověku; teprvev tomto období jsou tyto enklávy zalesňovány (Černý 1992: 122, Nováček 1995). V 19. století následovalúpadek chovu ovcí a pastviny na méně produktivních a extrémějších stanovištích byly převáděny na lesy(výrazným jevem byla tzv. akátová6a borová mánie následovaná mánií smrkovou), ostatní na ornou půdu aněkde (okolí Prahy) na sady. Další výrazný úpadek pastevního hospodaření nastal koncem 19. až první čtvrtiny20. století, kdy díky změněným sociálně-ekonomickým podmínkám na vesnici zanikl fenomén společné obecnípastvy provozované obecním pasákem (Matoušek 1997, Kofroň 1995). Počátkem 20. století pak začalv důsledku rozvoje a zavádění mechanizace úpadek nivního bezlesí. Podmáčené plochy, které nebylo možnés mechanizací obhospodařovat byly buď uměle zalesněny (často i stanovištně nevhodnými dřevinami) anebospontánně zarostly. Tak vznikly esteticky působivé a druhově vcelku bohaté olšiny a jaseniny, které jsou častopředmětem ochrany jako „zbytky původní (a tudíž lepší!) přírody“ (viz např. Záruba 2000). Dnes žijemev období dalšího výrazného postupu lesa. Útlum zemědělství vede k umělému zalesňování a spontánnímuzarůstání, takže berou za své poslední refugia historické druhové diverzity v krajině (typicky zejména lesní loukya bílé stráně). Ochranu přírody a její tradiční ideologické koncepty to staví do pozice, která žádá radikální řešení.

Jaké „historické poučení“ v mapách hledat?V ekologických a ochranářských úvahách a závěrech se historie krajiny často silně redukuje. Zdůrazňuje sekontrast dvou dob: „Minulost“ je homogenním hájemstvím ekologické stability a dále se příliš nerozebírá,„Přítomnost“ je naopak dynamická tím, že nám stále více hrozí ekologickou krizí. Výchozí idea je, že vše se odjisté nedávné doby přelomu rapidně horší, zatímco dříve bylo stabilně lépe. To je i východiskem populárnípředstavy trvale udržitelného rozvoje: psychologicky nutné bylo prohlásit za okamžik první krize dobupoměrně nedávnou.

Staré mapy nasvědčují jiné představě: nebylo lépe ani hůře; bylo jinak a tuto jinakost těžko vtěsnat doideologických rámců ať devastačně-pokrokářských anebo ochranářsko-staromilských. Vývoj krajiny spějek lepšímu i horšímu stále: má být ekologičtější mezolitické zakládání lesních požárů, historická lesní pastva koza prasat, či kultura vánočních stromečků ochráněná proti přírodě pesticidovou clonou? Cokoli se stalo, na to silidé zvykli, a minulost si zpětně idealizovali. Proč tedy právě od zítřka by měl vývoj získat šanci na udržitelnost?

Jsme přesvědčeni, že bez poznání historického vývoje konkrétních lokalit a konkrétních společenstev je ochranapřírody v principu koncepčně nesprávná. Jednou z funkcí územní ochrany přírody má být podle našeho názoruanalogie ochrany památek – je třeba uchovávat ukázky krajiny a vegetace typické pro jednotlivá vývojováobdobí (primární tj. „původní“ trávník – orchidejová louka s tradicí středověku – ovsíková louka sedlákapřelomu 19. a 20. století - a do budoucna i moderní trávníky s neofyty). Zcela respektujeme a podporujeme řaduostatních důvodů k územní ochraně, včetně důvodů estetických. Předmět a důvod ochrany je však nutnév každém konkrétním případě jasně definovat (jednotlivé důvody mohou totiž být v rozporu) a nezahalovat všemlhavým pláštíkem tajuplné „ekologické stability“ či „původní přírody“. Kam se v ochraně přírody dostávámebez historického přístupu, ukazuje běžná praxe aplikace zcela nových typů obhospodařování v rámci zcelaahistorických, tzv. ochranářských managementů. Týká se to např. zavádění managementu stelivových luk dooblastí, kde tento způsob obhospodařování nikdy (či přesněji řečeno - alespoň v posledních několika staletích)neprobíhal. Bez návaznosti na kulturní dějiny v konkrétních územích to vede k vytváření zcela nových typůvegetace. Přestože taková vegetace může být působivá (zejména esteticky), jde o konstruování romantickýchartefaktů. Uměle se tak buduje jakási univerzální eklektická minulost – o století posunutá analogie alšovskéhomýtu „starých Čechů“ s pestrou směsicí neoliticko – goticko – barokně – česko – rusko - německé výzbroje avýstroje.

Historická naivita v chápání krajiny se tedy stala aktivní a tvůrčí komponentou současného stylu ochrany přírodyu nás. Zkoumání vývoje krajiny prostřednictvím studia starých map však může tento přístup zásadnědemytizovat a stát se prostředkem pro odvrácení této zbytečné, byť pitoreskní peripetie ochrany přírody.

Poděkování

6 pěstování akátu se rozšířilo již v 60. letech 18. století (Nožička 1957: 271)

62

Článek byl částečně podpořen grantem č. AVOZ 6005908 z AVČR.

LiteraturaČerný E. (1992): Výsledky výzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin. Historicko-geografické studie

v regionu Drahanské vrchoviny. – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Brno.

Hofstätter E. (1989): Beiträge zur Geschichte der österreichischen Landesaufnahmen. Ein Überblick dertopographischen Aufnahmenverfahren, deren Ursprünge, ihrer Entwicklungen und Organisationsformen der vierösterreichischen Landesaufnahmen. – 1.Teil.

Kofroň S. (1995): Jak se dříve žilo v Pořešicích na Sedlčansku. - Podbrdsko, Příbram, 2: 88-102.

Matoušek V. (1977): Okolí Rožmitála. II.část. - Vlastiv. Sborn. Podbrdska, 8-9(1974-1975), Materiály: 334-342.

Nováček K. (1995): Zaniklé náhorní osídlení na Jinecku. K formám vrcholně středověké kolonizace brdského lesa. -Podbrdsko, Příbram, 2: 7-37.

Novák A. et Tlapák J.(1975): Vývoj lesa a lesního hospodářství na Křivoklátsku. - Bohem. Centr., Praha, 4:3-51.

Nožička J. (1957): Přehled vývoje našich lesů. – 463 p., Lesnická knihovna, Vol. 23, Praha.

Paldus J. (1919): Die militärischen Aufnahnen im Bereiche der Habsburgischen Länder aus der Zeit Keiser JosephsII. – Akademie der Wissenschaften in Wien, Philosophisch-historische Klasse, Denkschriften, Vol. 63, Wien.

Záruba P. (2000): Navrhovaná přírodní památka „Bažiny Mnichovky“. – Ochrana přírody, 55(6):175.

GEOBOTANY AS A METHOD FOR ECOLOGICAL INTERPRETATION OF OLD MAPS:CASE OF FIRST MILITARY SURVEY

AbstractThe investigation of the old maps is an interpretative problem which can be solved only by the participation ofmany scientific branches. Even geobotany (i.e. plant ecology in traditional Middle-European sense) can behelpful. Its approach is open to a fine-scale reconstruction of the historical vegetation and its managementwhereas usual comprehension in terms of land-use is rather rough, peremptory and in many cases not historical.

A crucial significance of the First military („Josephian“)survey follows from the fact that this work whichoriginated in the seventies of the 19th Century shows Czech landscape during a big developmental break. At thattime the phenomena connected with landscape of the late Medieval and early modern period disappeared,baroque landscape is fully developed and the first signs of modern landscape turned up. This map also showsthe historical maximum of forest decline – since these times the area of the woodland has only arisen.

Using these maps, an often question arises, how to interpret the pattern mapped. We consider that doubts are notcaused only by the mapping methods and graphic means used, but mainly by the appearance of the landscape.Many vegetation stands (e.g. plots of meadow, pasture and woodland) were often connected by continualtransitions so that these structures were very difficult to mapping. The phase-out of this continual pattern causesthat in the early 20th Century sharp boundaries in the land-cover prevail entirely and individual types of land usewere clearly defined.

Study of the old maps plays a big role in the nature conservation and its results help to destroy a widespreadsuperficial conception that reduces history of landscape to heavenly time of the stable and traditionalmanagement and ecological depression of today. Old maps make relative this ideological comprehension. Theyshow equivocally that the landscape and its ecological conditions have never been better or worse – in differentperiod they were disparate and in each of them, the landscape was controlled (or if you wish, devastated) bydifferent ways.

Petr Karlík,Katedra botaniky PřF UK, Benátská 1, CZ-128 00 Praha 2, karlik@natur.cuni.cz

Jiří Sádlo, Botanický ústav AVČR, CZ-252 43 Průhonice, saadlo@volny.cz

63

STUDIUM KRAJINY A SROVNÁVACÍ KARTOGRAFICKÉ PRAMENY

Eva SemotanováStaré mapy a plány studujeme nejen proto, abychom se blíže seznámili s vývojem oborů kartografie a geodézie, stechnikou zpracování map nebo s jejich tvůrci, ale také pro samotný obsah mapových děl. Ten je zdrojem více či méněhodnotných údajů o proměnách mapované krajiny, poznamenané vlivem přírodních podmínek i činností člověka vkladném nebo záporném slova smyslu. Porovnáváním různých map a plánů, starých i soudobých, lze dospět k poznání,jak se krajina změnila během staletí či desetiletí a co zůstalo v její paměti do současnosti.

Ne všechny dochované mapy a plány, v historické geografii a historiografii označované také jako kartografické nebotéž mapové prameny, mají stejnou úroveň zpracování a tím i stejnou výpovědní hodnotu. Za kartografické prameny jsoupovažovány staré mapy a plány převážně z 15.-19. a v poslední době také z 20. století (každá mapa se totiž mění nahistorický pramen, jakmile již její obsah neodpovídá současnému stavu zobrazené reality). Značný rozsah geografických atematických údajů však poskytují teprve kartografické prameny z 18., ale zejména z 19. a 20. století, kdy se kartografickézobrazovací metody a tiskařské techniky postupně zdokonalovaly a obsah kartografických děl obohacoval a zpřesňoval

Podobně jako písemných pramenů dochovalo se i starých map a plánů značné množství.1 Z hlediska jejich využití prohistorickogeografický výzkum, tzn. i pro studium krajiny, lze tyto materiály rámcově rozdělit na prameny srovnávací aindividuální.

Srovnávací kartografické prameny jsou mapy a plány, vhodné pro širší srovnávací studia, tj. takové, které pokrývajík určitému datu nebo období celé území Českých zemí. Krajinu, resp. kulturní krajinu, a to makroregiony, regiony imikroregiony, lze sledovat průřezově na stejném typu mapového díla a ve stejném či podobném měřítku, vhorizontální rovině, ale i vertikálně v časových vrstvách. Za individuální kartografické prameny jsou považoványjednotlivosti nebo malé série, tzn. mapy a plány, které nepokrývají systematicky území Českých zemí a liší se dobouvzniku, měřítkem, autory, technikou zpracování, obsahem a účelem, pro který byly zhotoveny (např. Klaudyánovamapa Čech apod.).

O starých mapách a plánech, o dějinách kartografie, byla napsána řada statí a monografií, kde jsou tato díla rozebírána ahodnocena z mnoha různých hledisek. Účelem tohoto příspěvku je posoudit staré mapy zejména z hlediska jejich využitípro studium zmizelé krajiny, pro ochranu a tvorbu krajiny současné včetně historické krajiny jako její součásti (např.obnova historických cest a stromořadí nebo architektonicky komponovaných krajin aj.), pro trvale udržitelný rozvojkrajiny, pro krajinné plánování, tvorbu urbanizovaného prostoru v krajině, tvorbu krajiny pro sanace po těžbě, výuku aosvětu v oboru regionální vlastivědy apod.

Nejvýznamnějšími srovnávacími kartografickými prameny pro území Českých zemí jsou zejména tato mapová díla:

1. Müllerova mapa Čech, 1:132 000, 1720 a Moravy 1:180 000, 17162

Kartografické práce Jana Kryštofa Müllera vznikly na základě vojenských, správních a hospodářských požadavkůstátu (rakouské monarchie). Kromě topografického obsahu (sídla, vodstvo, schematicky reliéf a zeleň, komunikace)jsou na nich zakresleny zemědělské usedlosti, zaniklé osady, mlýny, vinice, doly na zlato, stříbro, cín, měď a dalšínerostné suroviny, hutě, sklárny, poštovní stanice aj. údaje. Müllerovy mapy nelze považovat za naprosto spolehlivé,poskytují však poměrně podrobný obraz geografického prostředí Českých zemí počátkem 18. století.

Legenda Müllerovy mapy Čech z roku 1720 a také Janem Wolfangem Wielandem zmenšené Müllerovy mapy Čechz roku 1726 obsahuje ve vysvětlivkách 48 mapových značek3 se sídelní, církevní a hospodářskou tematikou, latinsky aněmecky (obr.č.1). Reliéf a zeleň jsou značeny jen schematicky stylizovanými vyobrazeními kopečků a stromečků.

1Podrobněji Semotanová, Eva: Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí. Praha 2001; Semotanová, Eva-Šimůnek,Robert: Lexikon mapových archivů a sbírek. Praha 2000. V uvedených publikacích seznamy další literatury.

2 Odborná literatura uvádí pro mapu Čech také měřítko 1:137 000, pro mapu Moravy 1:187 000. Müller, JohannChristoph (Jan Kryštof): Mappa geographica regni Bohemiae in duodecim circulos divisae cum comitatuGlacensi et districtu Egerano adjuncti. Norimbergae 1720; Zejména Kuchař, Karel: Mappa geographica regniBohemiae & conspectus generalis regni Bohemiae à J. Chr. Müller, A.C.: MDCCXX. Praha 1934; Týž: Mapyčeských zemí do poloviny 18. století. Vývoj mapového zobrazení území Československé republiky I. Praha1959; Müller, Johann Christoph (Jan Kryštof): Tabula generalis Marchionatus Moraviae in sex circulos divisae.Brno, Jan Kryštof Leidig 1716. Podloucký, Jan: Müllerova mapa Moravy a její deriváty. Brno 1937. Srov.rovněž Kupčík, Ivan: Nález rukopisné předlohy tisku Müllerovy mapy Čech, pohřešovaného rukopisu mapyMoravy a tiskové desky mapy okolí Chebu. Sborník České geografické společnosti 100, 1995, s. 25-34.3 49 vysvětlivek, avšak Fodinae, Bergwerke (doly) je text bez značky

64

Characterum explicatio. Erklärung der zeichen.4 Vysvětlivky značek.• Urbes moenibus cinctae Regiae, mit mauern umgebene Königliche Städte, opevněná královská města

• [Urbes moenibus cinctae] communes, [mit mauern umgebene] gemeine Städte, ostatní opevněná města

• Urbes sine moenibus, Städte ohne ringmauern, neopevněná města

• Opida, seu, vici, Marktflecken, městečka s trhy

• Arces, et Magnatum ac Nobilium palatia, Schlösser, Herrn-palläste und Rittersitze, zámky, panská a rytířskásídla

• Opida cum Arcibus, Marktflecken mit Schlössern, městečka se zámky

• Pagi sine templo, Dörfer ohne kirchen, vsi bez kostelů

• Pagi cum templo, Dörfer mit kirchen, vsi s kostely

• Pagi cum arce, Dörfer mit einem Schloss, vsi se zámkem

• Pagi cum templo et arce, Dörfer mit kirchen und Schloss, vsi s kostely a zámkem

• Pagi longo tractu excurrentes, Lange dörfer, dlouhé vsi

• Villae solitariae, Einschichtige Mayerhöfe, samoty

• Villae rusticae passim dispersae, hin und wieder zerstreuete bauernhöfe, rozptýlené dvorce

• Episcopatus, Bisthümer, biskupství

• Imagines miraculosae, wunderthätige gnadēbilder, zázračné obrazy

• Arces desertae antiquae, Alte verödete Schlösser, zříceniny zámků [a hradů]

• Ubi olim pagi stetêre, wo vor alters dörfer gestanden, zaniklé vsi

• Eremitoria, Einsiedeleyen, poustevny

• Officinae vitrariae, Glashütten, sklárny

• Fodinae, Bergwerke, doly

o Auri, Gold, zlaté

o Argenti, Silber, stříbrné

o Stanni, Zinn, zinkové

o Cupri, Kupfer, na měděnou rudu

o Ferri, Eisen, na železnou rudu

o Plumbi, Bley, na olovo

o Vitrioli, Vitriol, na skalici

o Zinnabaris, Zinober, na rumělku

o Aluminis, Alaun, na kamenec

o Sulphuris, Schwefel, na síru

• Trajectus, Überfuhrten, přívozy

• Montes…m, Berge, hory

• Monasteria, Clöster, kláštery

• Templa solitaria, einzeln stehende kirchen, kostely, stojící o samotě

• Diversoria solitaria, einzeln stehende wirtshäuse, zájezdní hostince, stojící o samotě

• Postarum stationes, Post wechsel, poštovní stanice

4 Přepis v dobovém pravopisu.

65

• Thermae, Warme bäder, lázně

• Acidulae, Sauerbrunnen, prameny kyselek

• Officinae orichalci, Messingwerke, výroba mosazi

• Officinae cupri, Kupferhämmer, výroba mědi (hutě)

• Officinae ferri, Eisenhämmer, výroba železa (hutě)

• Officinae fili metallici, Drat mühl, výroba kovových vláken (drátů)

• Officinae aluminis, Alaunsiedereyen, zpracování kamence

• Officinae salis nitri, Sallitereyen, výroba sody

• Molendina, gemeine mühlen, mlýny

• Domus venatoriae, Iägerhäuser, hájovny

• Vineae, Weingärten, vinice

• Viae regiae, Landstrassen, královské (císařské) silnice

• Bohemicè…B., Böhmisch, český

Legenda na starší Müllerově mapě Moravy je mnohem jednodušší s 20 značkami a vysvětlivkami v latině, kdepřevažují druhy sídel včetně církevních objektů nad tematikou hospodářskou.

Characterum explicatio, Vysvětlivky• Urbes muro cinctae, opevněná města

• Urbes apertae, otevřená města

• Oppida et Vici, městečka a vsi

• Arces munitae, opevněné hrady

• Palatia Magnatum et Nobilium, šlechtická sídla (2 značky)

• Monasteria, kláštery

• Pagi cum et sine Templo, vsi s kostelem a bez kostela (2 značky)

• Villae, dvorce

• Diversoria, samoty

• Templa solitaria, kostely, stojící o samotě

• Arces destructae, zbořené hrady

• Acidulae, prameny kyselek

• Viae Regiae, královské (císařské) silnice

• Via Postarum, poštovní trasa

• M. Mons, hora

• Fodina Ferri, naleziště železné rudy

• Thermae, lázně

• Alumnis Fodina, naleziště kamence

Z vysvětlivek obou Müllerových map, které se nadlouho staly předlohami pro další kartografická díla 18. století, jezřetelný pohled současníků na strukturu osídlení v Čechách a na Moravě, hlavní směry komunikací a druhy i významvybraných nerostných surovin pro tehdejší hospodářskou činnost společnosti. Z nich k nejdůležitějším patřila nalezištězlata, stříbra, železné rudy, mědi, kamence, skalice a závody na jejich zpracování. Za významné hospodářské objektypovažoval Jan Kryštof Müller sklárny a mlýny. O čtyři roky mladší mapa Čech přitom obsahuje více než dvojnásobekmapových značek, z nichž již téměř polovina znázorňuje hospodářskou tematiku. Těmito vysvětlivkami se inspirovaliautoři tištěných, přehledných map Českých zemí, ale obvykle je výrazně zjednodušili.

66

Tištěné Müllerovy mapy jsou poměrně četně zastoupeny ve státních i soukromých mapových sbírkách. Pro zlepšenídostupnosti a využitelnosti zejména mapy Čech z roku 1720 vyjde cca ve 3. čtvrtletí roku 2002 péčí Historickéhoústavu AV ČR digitalizované vydání všech 25 sekcí mapy na CD s odborným komentářem5.

2. Wielandovy mapy Slezska z roku 1752, různá měřítka od 1:93 000 do 1:870 0006

Po smrti Jana Kryštofa Müllera převzal měřické a mapovací práce ve Slezsku roku 1721 Jan Wolfgang Wieland azpracoval podle Müllerových metod mapy slezských knížectví. Jejich výpovědní hodnota se blíží Müllerovukartografickému dílu.

3. Soubory rukopisných map pro větší územní celky (např. panství) od 18. století7

18. století je obdobím mimořádného rozmachu rukopisných map šlechtických velkostatků. Mapy zachycovaly kromějednotlivých objektů přehledně celá panství s údaji pro hospodářské a administrativní potřeby. Větší soubory těchto mapproto mohou být tedy rovněž využity jako srovnávací prameny - pozoruhodné jsou např. mapy panství Tloskov z let1728-17328 nebo panství Kosmonosy z 1. poloviny 18. století.9 Mapy panství vznikaly ještě během 1. poloviny 19. století ajsou sondami – drobnokresbami – doplňujícími souhrnné pohledy na krajinu Českých zemí na mnohalistových mapovýchdílech. Rukopisné mapy vytvořily zejména v 18. století specializované okruhy, převážně podle oblastí, kde bylyvyužívány, tj. v hornictví, v hospodářské a správní činnosti šlechtických velkostatků a v suchozemské i vodnídopravě. Většina z nich však patří mezi individuální mapové prameny.

Tematický obsah rukopisných kartografických děl se od map tištěných výrazně odlišoval. Zatímco rukopisné mapyČeských zemí zachycovaly v 18. století značnou šíři často obtížně srovnatelných údajů především hospodářsképovahy (např. na mapách velkostatků, na důlních a lesnických mapách a plánech nebo na mapách silnic a poštovníchspojů), tištěné mapy přejímaly schéma mapových prvků z vysvětlivek Müllerových map.

4. První vojenské mapování z 60. a 80. let 18. století, zejména 1:28 800, 1:14 40010

V 60. a 80. létech 18. století se konalo v Českých zemích první vojenské mapování zvané josefské (Čechy 1764-1767,Morava 1764-1768, České Slezsko 1763, opravy chybných listů – rektifikace – a nové mapování Čechy 1780-1783,Morava 1779-1781, České Slezsko 1780). Mnohalistové mapové soubory pokrývaly celé území rakouské monarchie abyly zhotoveny pro potřeby státních vojenských i civilních orgánů jako podrobnější, kvalitnější náhrada za již zastaralémapování Müllerovo. Jednotlivé rukopisné mapové sekce zachycují krajinu Českých zemí ve 2. polovině 18. století.Kolorované originály jsou uloženy ve Vídni, v České republice jsou k dispozici černobílé fotokopie11 a od květnaroku 2002 barevné xerokopie a kopie v rastrové podobě (srov. příspěvek Lenky Uhlířové). Kartografické materiály

5 Informace a objednávky semotanova@hiu.cas.cz.6 Atlas Silesiae id est ducatus generaliter quatuor mappis nec non specaliter XVI mappis tot principatusrepresentantibus geographice exhibitus. Norimbergae 1752; Novák, Václav: Wielandovy mapy Slezska. In: Slezskýsborník 49. Opava 1951, s. 289-299, 484-503+10 příloh.7 Černý, Václav: Mapy velkostatků v zemědělsko-lesnických archivech. In: KP 9. Praha 1955, s. 91-93; Honl, Ivan:K rozvoji map velkostatků v 18. a na začátku 19. století. AČ 10, Praha 1960, s. 221-227; týž: O pramennémvýznamu starých lesních map. ČSPS 64, Praha 1956, s. 138-140; týž: O vlastivědném významu hospodářských map.ČSPS 48, Praha 1940, s. 132-135; Roubík, František: Rukopisné mapy od 16. do poloviny 18. století ve Státnímústředním archivu v Praze. In: SAP 11. Praha 1961, s. 138-186; týž: Soupis map českých zemí 2. Praha 1955.

8Tlapák, Josef: Podblanicko na starých mapách velkostatků. In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka. Benešov1957, s. 114-127.

9Brejník, Martin: Proměny krajiny a sídel v průběhu jednoho století (1740-1840). In: HG 29. Praha 1997, s. 21-50.

10 Boguszak, František-Císař, Jan: Mapování a měření českých zemí od poloviny 18. století do počátku 20.století...c.d.; Kuchař, Karel: Mapové prameny ke geografii Československa. In: AUC-G 2. Praha 1967, s. 57-97;Paldus, Josef: Die militärischen Aufnahmen in Bereiche der Habsburgischen Länder aus der Zeit Kaiser Josephs II.Wien 1919.

11Originály v Österreichisches Staatsarchiv, Kriegsarchiv Wien, fotokopie ve Státním ústředním archivu v Praze a vMapové sbírce Univerzity Karlovy v Praze.

67

doplňují vojensko-zeměpisné popisy s řadou údajů historickogeografické povahy.12 Jde o jedinečný mapový i písemnýpramen ke studiu krajiny před proměnami společnosti v 19. století. Na rozdíl od Müllerových tištěnýchkartografických prací jsou sekce prvního vojenského mapování podrobnější, přesnější, graficky dokonalejší akolorované.

Josef Paldus v citované práci s. 20 a František Boguszak s Josefem Císařem s. 10 (srov. pozn. č. 10) uvedli nížeuvedené vysvětlení mapových značek (Boguszak a Císař bez výkladu barev). Tato interpretace oběma autory však nenízcela jednoznačná, v některých případech na některých sekcích je typologie značek rozmanitější a bude předmětemdalšího studia.

• Komunikace jízdní i pěší - tečkovaně v barvě hnědé (gumiguta)

• Komunikace pěší, připravované – dlouhé tečky v barvě hnědé nebo v barvě cest

• Cesty polní a lesní - jednoduché hnědé linie

• Spojovací cesty - vytažené tečkované linie (nebo jednoduché linie), barva neuvedena

• Poštovní a hlavní obchodní (komerciální) silnice – dvojitá linie tuší

• Císařské silnice (Chausseen) – dvojitá čára karmínová

• Cesty haťové přes bažiny a močály, stezky a pěšiny – jednoduchá linie přeškrtaná, barva neuvedena

• Vodstvo, bažiny a močály, všechny mosty, převozy a brody, rybníky, tůně, močály, kanály, příkopy, studně aprameny, vodní, lodní, koňské a větrné mlýny - chemická modř

• Pole – ponechána v barvě bílé (míněno v barvě papíru?)

• Louky, pastviny – zelená

• Lesy podle hustoty porostů, stromy podle silnic, cest a vodních toků – světlá tuš a obrázky stromů

• Domy, kostely, zámky, dvory a v obcích význačné budovy v půdorysech – silný karmín

• Vesnice podle skutečné polohy domů a opevněné domy – karmín

• Opevněná města a městečka a pevnosti – světlý karmín

• Podrobné zpracování reliéfu s přihlédnutím k tehdejším vojenským požadavkům - šrafováním a tónováním

5. Stabilní katastr z let 1824-1843, 1:2880, 1:1440, 1:720, reambulovaný katastr a dalšíkatastrální mapy od 2. poloviny 19. století do současnosti, 1:2880, 1:1440, 1:720 i větší měřítka13

Stabilní katastr a jeho reambulace ve 2. polovině 19. století (1869-1880) je ojedinělým velkoplošným kartografickýmdokumentem o stavu české krajiny před její industrializací i v procesu industrializace. Tzv. císařské povinné otiskynebyly aktualizovány a v jedinečné čistotě dokládají geografické prostředí Českých zemí v době zaměření obcí v 1.polovině 19. století (obr.č.2). Na tzv. originálních, evidenčních mapách stabilního katastru jsou zakresleny průběžnézměny ve výměře pozemků, indikační skizzy jsou původní náčrty z terénu pořízené při polních měřických pracích.Součástí mapového operátu je písemný oceňovací elaborát s mnoha historickogeografickými údaji, dokumentujícímivelikost, strukturu a vývoj půdního fondu a průmyslu.14 Katastrální mapy velkých měřítek umožňují sledovat proměnykrajiny až do současnosti na tomtéž mapovém díle. Stabilní katastr jako celek a další soubory katastrálních map včetněpísemných elaborátů jsou uloženy v Ústředním archivu zeměměřictví a katastru v Praze, indikační skizzy ve Státnímústředním archivu v Praze.

Ve vysvětlivkách mapových značek katastrálních map k roku 1831 jsou uvedeny značky pro pozemky hospodářskyužívané (s druhy kultur, např. pole, louky, pastviny) a neužívané (např. močály, skaliska aj.), pro typy budov a tzv.konvenční značky (např. komunikace suchozemské a vodní, typy hranic atd.). Podobně jsou sestaveny vysvětlivky kekatastrálním mapám po roce 1918.

12Černobílé fotokopie ve Státním ústředním archivu v Praze a v Mapové sbírce Univerzity Karlovy v Praze, kopiev rastrové podobě v Laboratoři geoinformatiky Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

13Mašek, František: Pozemkový katastr. Praha 1948; Boguszak, František-Císař, Jan: Mapování a měření českých...c.d.

14Kůš, Vladimír: c.d.

68

6. Druhé vojenské mapování z 1. poloviny 19. století a třetí vojenské mapování, zvláštětopografické mapy 1:25 000 a speciální mapy 1:75 000 z let 1874-188015

Vhodnými prameny pro srovnávací studia jsou zejména mapové sekce druhého vojenského mapování v měřítku 1:28800 a speciální mapy třetího vojenského mapování 1:75 000 (po roce 1918 je převzal československý stát a vydal supraveným názvoslovím). Speciální mapy z 19. století obsahují polohopis i výškopis a jejich výpovědní hodnota jevysoká. Zobrazují krajinu Českých zemí v procesu industrializace a urbanizace včetně drobných krajinných prvků. anacházejí se ve značném množství v různých archivech i mapových sbírkách. Vysvětlivky ke speciálním mapám ze 2.poloviny 19. století jsou obsáhlé, propracované a zahrnují značnou šíři krajinných prvků.

Tisky topografických map třetího vojenského mapování 1:25 000 jsou sice velmi podrobné a vhodné pro srovnávánís mapami prvního a druhého vojenského mapování v měřítku 1:28 800, avšak vzhledem k velmi nekvalitnímu tisku(fotolitografie) jsou špatně čitelné. V měřítku srovnatelným s Müllerovým kartografickým dílem lze pracovat s tzv.starou speciální mapou druhého vojenského mapování (1:144 000) Moravy a Slezska v poloviny 19. století (vopravených vydáních ještě ze 70. let 19. století). Na uvedená vojenská mapování navazují soubory topografických mapz 20. století.16

7. Mapy okresních hejtmanství

ze 2. poloviny 19. století a z počátku 20. století vycházely ze třetího vojenského mapování.17 Byly vydáványv německé, ale převážně v české jazykové verzi v měřítcích 1:75 000, 1:100 000 nebo 1:220 000, některé jen proúzemí Čech, jiné pro celé České země. V legendách těchto mnohalistových map jsou uvedeny mimo jiné rovněždrobné krajinné prvky, památky a hospodářské objekty. Nacházejí se stejně tak jako mapy speciální ve značnémmnožství v různých archivech i mapových sbírkách. Jsou dobrým doplňujícím srovnávacím pramenem ke speciálnímmapám.

Vysvětlivky obsahují kromě konvenčních mapových značek značky pro drobné krajinné prvky různých druhů – např.kapličky, kříže, pomníky, myslivny, hájovny, parní nebo větrné mlýny, lázně, hraniční stromy, přívozy, rozhledny,ukazatele cest apod. (obr.č.3).

8. Letecké snímky, svislé i šikmé, pokrývající území Českých zemí ze 30. a 40. let 20. století a zesoučasnostiSoubor leteckých snímků našeho státu ze 30. a 40. let 20. století je uložen ve Vojenském topografickém ústavuv Dobrušce. Zachycují krajinu před velkými proměnami, spjatými s vývojem společnosti ve 2. polovině 20. století –především před kolektivizací, rozvojem povrchové těžby hnědého uhlí, před růstem měst v souvislosti s panelovoubytovou výstavbou nebo před výstavbou nových umělých vodních nádrží či dálniční sítě. Současné letecké snímkytvoří ke starším odpovídající srovnávací pramen.

9. Nejnovější celostátní mnohalistová mapová díla,

zejména Základní mapy ČR 1:10 000-1:100 00018

Jaké poznatky o krajině lze z uvedených srovnávacích kartografických pramenů získat?1.Celkový charakter krajiny v určitém období a jeho proměny v časových obdobích:

1.1 reliéf: změny reliéfu byly v Českých zemích až do 2. poloviny 19. století minimální, od 2. poloviny 19.století vliv hlubinného a později povrchového dolování, výstavba železnic, ve 2. polovině 20. století dálnic

1.2 rozsah zeleně, zejména lesů a stromořadí a jejich úbytek

15Boguszak, František-Císař, Jan: Mapování a měření českých...c.d.; Kuchař, Karel: Mapové prameny ke geografii...c.d.

16 Čapek, Richard: Československé topografické mapy. In: AUC-G 20. Praha 1985, s. 33-48; Kupčík, Ivan:Nedokončené soubory československých topografických map. SČSSZ 81, 1976, s. 167-177.

17Roubík, František: Soupis...c.d. 2. Praha 1955.

18 Základní informaci srov. Státní mapová díla. ČÚZK. Praha 1999.

69

1.3 vodní toky a plochy – toky před regulací, jejich meandry, vysoušení vodních ploch, vznik novýchvodních ploch

1.4 zemědělská půda – rozsah, její využití a případný úbytek (zejména na základě katastrálních map)

1.5 sídla: růst, změny půdorysů

1.6 komunikace: výstavba železnic, silnic a dálniční sítě, mizení drobných polních cest mezi vesnicemi

2. Paměť krajiny:

2.1 názvosloví, místní i pomístní: vývoj a proměny, jazyková variabilita

2.2 architektura v krajině – monumentální i drobná včetně památníků, Božích muk, kapliček, rozhleden apod.

2.3 hospodářské objekty v krajině

2.4 další prvky paměti krajiny: např. komponovaná barokní nebo klasicistní krajina, technické památky,památné stromy, stromořadí

3. Možnost srovnání stavu krajiny v časových etapách podle srovnávacích kartografických pramenůs uvedením hlavních měřítek:

počátek 18. století (1:132 000, 1:180 000), 2. polovina 18. století (1:28 800), 1. polovina 19. století (1:2 880,1:28 800), 2. polovina 19. století (1:2 880, 1:25 000, 1:75 000, 1:100 000), 1. polovina 20. století (1:2 880,1:25 000, 1:75 000), 2. polovina 20. století a současnost (1:2 880, 1:25 000-1:100 000)

Srovnávací kartografické prameny poskytují množství informací o krajině Českých zemí, o jejím stavu a proměnách vposledních třech staletích. Jsou zdrojem údajů pro základní výzkum v řadě oborů, přírodovědných ispolečenskovědních a samozřejmě interdisciplinárních (historická geografie, geografie, historiografie – zvláště dějinyosídlení a hospodářství - archeologie, urbanistika aj.). Uplatňují se stále výrazněji v aplikovaném výzkumu a nejnovějitaké v ochraně a tvorbě soudobé krajiny, kde je jejich význam nezastupitelný. Zpřístupňování srovnávacíchkartografických pramenů všemi dostupnými způsoby, jejich studium a vyhodnocování proto patří v této oblastik předním úkolům.

LANDSCAPE STUDY AND COMPARATIVE CARTOGRAPHIC SOURCES

AbstractWe study old maps and plans not only to know the development of cartography and surveying, the technique of mapprocessing or their authors but also to learn the particular content of the maps. The content is a source of more or lessworthy data on changes of the surveyed landscape, which have been influenced by nature conditions and humanactivity in positive or negative way. By comparing different maps and plans, old and recent, it is possible to recognizehow landscape was changed within centuries or decades and what remain in its memory to recent time.

Not all preserved maps and plans, in historical geography and historiography distinguished also as cartographic or mapsources, have same level of processing and through this also same information value. However the cartographicsources from 18th century, but mainly from 19th and 20th century, provide considerable extent of geographic andthematic data. During this period cartographic display methods and printing methods were gradually improved and acontent of the cartographic works was enriched and précised. Same as written sources also huge number of old mapsand plans was preserved. From the view of their utilization for historical-geographical research, i.e. also for alandscape study, it is possible to divide these materials generally into two groups – comparative and individual.

The comparative cartographic sources are the maps and plans suitable for wide comparative study, i.e. these, whichcovered in particular period whole area of the Czech lands. So the landscape, respectively cultural landscape,macroregions, regions and microregions, it is possible to observe on the same type of map work and in the same orsimilar scale, in horizontal plane, but also vertically in time levels. Among the individual cartographic sources wecount details or small series, i.e. maps and plans, which do not cover systematically the area of the Czech lands andthey differ in time of origin scale, authors, techniques of the processing, content and purpose, for which they weremade (e.g. Klaudyan’s map of Bohemia etc.)

The most significant comparative cartographic sources for the area of the Czech lands:

70

1. Müller’s map of Bohemia, 1:132 000, 1720 and Moravia 1:180 000, 1716

2. Wieland’s maps of Silesia from the year 1752, different scales from 1:93 000 to 1:870 000

3. Collections of handwritten maps for bigger territorial complexes (e.g. estates) from the 18th century

4. First military survey from the sixties and eighties of the 18th century, scale mainly 1:28 800, 1:14 400

5. Stabile cadastre from 1824-1843, 1:2 880, 1:1 440, 1:720, revised cadastre and other cadastral maps fromthe 2nd half of the 19th century to the resent time, 1:2 880, 1:1 440, 1:720 and also bigger scales

6. Second military survey from the 1st half of the 19th century and Third military survey, mainlytopographical maps 1:25 000 and special maps 1:75 000 from 1874-1880

7. Maps of districts from the 2nd half of the 19th century and from the beginning of the 20th century

8. Aerial photos, vertical and transversal, covered the area of the Czech lands from the thirties and forties ofthe 20th century and the recent ones

9. The newest national map works, mainly the Basic maps of the CR 1:10 000 – 1:100 000

Which knowledge about the landscape may be obtained from the above-mentioned comparativecartographic sources?1. Overall character of the landscape in the particular period and its changes in time period:

• relief: changes of relief were in the Czech lands till the 2nd half of the 19th century minimal, from the 2nd halfof the 19th century influence of deep and later open mines, construction of railways, in the 2nd half of 20th

century motorways

• extent of greenery, mainly forests and avenues and their decrease

• water streams and areas – streams before regulation, their meanders, drying of the water areas, creation of thenew ones

• agricultural land – extent, its utilization and possible decrease (particularly on the base of the cadastral maps)

• settlements: growth, changes of ground-plans

• transportation routes: construction of railways, motorways, disappearance of small field routes betweenvillages

2. Memory of the landscape

• nomenclature, local: development and changes, language variability

• architecture in the landscape – monumental and small including memorials, wayside crosses, chapels, outlook-towers etc.

• agricultural objects in the landscape

• others elements of the memory of the landscape: e.g. composed baroque and classicism landscape, technicalsights, monumental trees, avenues

Doc. PhDr. Eva Semotanová, DrSc.

Historický ústav AV ČR,

Prosecká 76, 190 00 Praha 9,

e-mail semotanova@hiu.cas.cz

71

VÝZNAM SLEDOVÁNÍ ZMĚN KRAJINNÉ HETEROGENITY PŘI OBNOVĚ KRAJINYNARUŠENÉ POVRCHOVOU TĚŽBOUPetr Sklenička

1. ÚvodObnova krajiny narušené povrchovou těžbou je specifickým případem krajinného plánování. Stav celkové přeměnykrajiny je odborníky někdy nazýván jako „ztráta paměti krajiny“. Ve výsledku dochází k devastaci původníchekosystémů, ke změně hydrologického režimu, k převrstvení půdních horizontů a matečného substrátu a v neposlednířadě ke změnám reliéfu. Destabilizovaná plocha ovlivňuje negativně též okolí mj. vizuálním (estetickým) působením.Cílem rekultivace těchto ploch je jejich celková revitalizace, která ve výsledku pozitivně ovlivní široké okolí.

Významnou charakteristikou v souvislosti se změnami těchto krajin je změna jejich struktury vyjádřená kvalitativnímizměnami (land use changes) a změnami atributů krajinné heterogenity. Sklenička a Lhota (2002a) chápou krajinnouheterogenitu jako kvantitativní kritérium obnovy krajiny.

Atributy mikrostruktury krajiny v kontextu jejich historického vývoje jsou významným podkladem v krajinnémplánování. Jejich pomocí lze identifikovat relativně homogenní etapy vývoje krajiny, relevantní zlomy evoluce av neposlední řadě též formulovat příčinné souvislosti tohoto vývoje. Výsledky těchto analýz jsou použitelné pro návrhnové krajiny z hlediska kvantitativních a kvalitativních charakteristik i z hlediska kompozice.

Vyhodnocení vývoje mikrostruktury krajiny musí odpovědět na čtyři základní otázky (Sklenička a Lhota, 2002b):

• Jaké trendy určovaly vývoj ve sledovaném období?

• Jaká byla míra změn relevantních krajinných atributů?

• Jaké byly příčiny zjištěného vývoje?

• Jaký byl stav před výskytem kauzálního faktoru?

Vyhodnocením dynamiky změn struktury krajiny získáme exaktní představu o kontinuitě a stabilitě krajinnýchstruktur. Plochy permanentních struktur, u nichž za sledované období nedošlo k významným kvalitativním změnám(změna land-use typu) tvoří nejvýznamnější část struktury krajiny z hlediska ekologického. Jsou logicky základnímskladebným kamenem ekologických sítí (ÚSES).

Význam kvantitativního chápání krajinné heterogenity je v literatuře široce uznáván (Roth, 1976; Meentmeyer a Box,1987; Mimra, 1993), např. při ohodnocování a srovnávání kvality potenciálních chráněných území (Game a Peterken,1984). Hlavní zásady tohoto přístupu načrtl jako první patrně Hansson (1977), jenž vzájemně spojené elementy krajinyv jejich souhrnu nazval „totálním systémem“ či Forman and Godron (1981), kteří chápou krajinu jako heterogenníúzemí složené ze souboru („cluster“) vzájemně komunikujících („interacting“) ekosystémů, jejichž prostorový „vzor“se projevuje všude v rámci tohoto území. Risser (1987) vystihuje heterogenitu jako vlastnost systému - směsiskládající se z navzájem nepodobných či odlišných součástí nebo skladebných prvků v jejich „promíšení“ („mixed“).

Užším vymezením je krajinná heterogenita chápaná jako stupeň pestrosti přítomných typů prostředí („habitat“). Totopojetí je běžné i ve stěžejních pracích principiálně operujících s tímto pojmem v souvislostech krajinné ekologie čigeografie (MacArthur a Wilson, 1967; Forman a Godron, 1986). Krajinná heterogenita je potom dána jednodušepočtem zastoupených typů elementů či ekosystémů. Reed (1983) takto dokonce explicitně definoval heterogenitu propotřeby své práce a prokázal její těsnou závislost na rozloze daného území. Např. MacArthur a MacArthur (1961)zjistili, že druhová diverzita ptáků je lineárně závislá na indexu diverzity hustoty listové hmoty daného porostu vevertikální rovině, a to bez ohledu na druhové složení vegetace.

Retrogresivní přístup při analýze krajinné struktury popisuje (rekonstruuje) situaci v konkrétním okamžiku minulosti(Dirkx et al., 1992). Jsou-li k dispozici podklady, je vhodné šetřit období před výskytem relevantní skutečnosti (např.před otevřením dolu či založením výsypky).

2. Metoda

2.1. Studijní plochaStudijní plocha Lítov je součástí Sokolovské hnědouhelné pánve v západní části České republiky v blízkosti hranic seSRN. Celková výměra studijní plochy je 21,7 km2. Uvnitř řešeného území jsou zahrnuty plochy přímo dotčenétěžbou (výsypky), plochy nepřímo ovlivněné těžbou (hydrologicky, vizuálně, …) a plochy neovlivněné.

2.2. PodkladyPoužity byly písemné a statistické údaje, mapy a letecké snímky charakterizující historický a současný stav.

72

Období kolem roku 1842 je graficky znázorněno na mapě stabilního katastru 1 : 2 880 (Trpák et al., 1999) z roku1842, která obsahuje řadu relevantních údajů land-use typy počínaje, vlastníky konče. Mapy jsou dále doplněné o řadudalších písemných údajů, které jsou shromážděny v tzv. fasciích. Mapy stabilního katastru jsou historickým grafickýmpodkladem, který je k dispozici pro území celé ČR a který obsahuje údaje, relevantní z hlediska land-use analýzy.

Další historický stav kolem roku 1952 (před započetím kolektivizace zemědělství) je prezentován na leteckém snímku.Vyhodnocení tohoto leteckého snímku bylo dále doplněno údaji z katastrálních map tohoto období (1 : 2 880),případné nesrovnalosti řešeny v konfrontaci s písemnými údaji tehdejší evidence nemovitostí.

Aktuální stav byl zjištěn vyhodnocením leteckých snímků z roku 1998, doplněn o údaje základních map 1 : 10 000,katastrálních map 1 : 2 000 a terénním šetřením.

2.3. Analyzované krajinné atributyMezi analyzovanými atributy, které charakterizují krajinnou mozaiku z hlediska její heterogenity jsou:

• Charakteristiky krajinné matrix

o vnitřní diferenciace matrix

o počet pozemků – n (No.)

o průměrná velikost pozemku - sa (ha)

o celková plocha PM (ha)

• Charakteristiky permanentních krajinných struktur

o typová pestrost (zastoupení land-use typů) – R (No.)

o celková plocha – PP (ha)

o četnost krajinných prvků – Q (No.ha-1)

o průměrná velikost krajinného prvku – S (ha)

• Charakteristiky interakce matrice a krajinných elementů

o index krajinné heterogenity - V

o relativní délka okrajů (ekotonů) – L (km.ha-1)

Mezi permanentní krajinné struktury byly zahrnuty tyto land-use typy: louky a pastviny, sady a zahrady, lesy,rozptýlená zeleň, vodní plochy, vodní toky.

Relativní délka okrajů – L (km.ha-1) byla vypočítána jako celková délka rozhraní mezi dvěma či více land-use typyvztažená k jednotce plochy.

Průměrná velikost krajinného prvku – S (ha) je aritmetickým průměrem ploch všech koridorů a enkláv uvnitř matrix.

Četnost krajinných prvků – N (ks.ha-1) je vyjádřena jako celkový počet enkláv a koridorů permanentních krajinnýchstruktur na jednotku plochy. Typová pestrost - R (ks) je počet land-use typů, které se vyskytují v řešeném území.

• Index krajinné heterogenity

Vztah pro určování heterogenity mozaik byl sestaven s ohledem na jejich biotickou diverzitu. Heterogenitouv užším smyslu je ekosystémová pestrost elementů mozaiky. Zmíněný vztah je matematicky dán vzorcem (Mimra,1993)

'.HH

ANV = (1)

kde V je index krajinné heterogenity, N je počet elementů mozaiky, A je celková rozloha mozaiky (elementů a matrix),H je skutečná ekosystémová (typová) pestrost elementů a H` je potenciální typová pestrost elementů.

∑=

−=j

iii ppH

1

log. (2)

kde pi je relativní počet krajinných prvků i-té kombinace daného land-use typu; j je celkový počet kombinací.

73

2.4. Pořízení dat a jejich analýzaLetecké snímky, katastrální a topografické mapy byly interpretovány z hlediska land-use typů. Interpretace byladoplněna o terénní průzkum (současný stav území) a korigována na základě písemných podkladů. Krajinná strukturabyla vyhodnocena pomocí deseti land-use typů, které odpovídají oficiálnímu českému klasifikačnímu schématu.

Mapy a letecké snímky byly skenovány jako rastry, transformovány a digitalizovány jako polygony v geografickéminformačním systému Topol for Windows, vs. 5,5. K plochám a liniím byly připojeny atributy vyjadřující kvalitativnía kvantitativní vlastnosti krajinné mozaiky.

Metodou sledování dynamiky změn struktury krajiny je „overlay analysis“, tedy průnik dílčích vrstevcharakterizujících mikrostrukturu krajiny v posuzovaných časových obdobích v prostředí GIS.

3. Výsledky a diskuse

3.1. Změny využívání krajinyDeset land-use typů (R = 10) bylo zjištěno v časovém intervalu mezi lety 1842 až 1998. Ačkoliv se jejich početběhem tohoto hodnoceného období nezměnil, z hlediska kvalitativního došlo ke dvěma změnám. První z nich je změnanevýznamná, kdy oproti roku 1842 se chmelnice (cca 1 ha) již dále neuplatňují jako zastoupený land-use typ. Druházměna je však již zásadní pro tuto oblast. Existence lomů a výsypek je výsledkem masivního nástupu těžby hnědéhouhlí od konce první poloviny dvacátého století.

Jako krajinná matrix byla v řešeném území pro období kolem roku 1842, resp. 1952 identifikována orná půdapředevším vzhledem k jejímu dominantnímu zastoupení (44 - 45 %) a relativně velké konektivitě. Ostatní land-usetypy jsou v krajinné struktuře označeny jako enklávy či koridory (krajinné prvky). Identifikace matrix je všakproblematická v roce 1998, kdy jako dominantní vystupují tři land-use typy – les (27 %), lomy a výsypky (24 %) aorná půda (21 %). Tabulka 1 ukazuje zastoupení jednotlivých land-use typů v řešeném území.

Tab. 1 Zastoupení land-use typů v řešeném území

zastoupení

rok 1842 rok 1952 rok 1998

plocha prvků počet prvků plocha prvků počet prvků plocha prvků početprvků

land-use typ

ha % No. % ha % No. % ha % No. %

orná půda 950 44 1221 49 984 45 425 25 464 21 36 4

louky a pastviny 582 27 599 24 447 21 255 15 345 16 188 21

chmelnice 1 0 2 0 0 0 0 0 0 0 0 0

sady a zahrady 16 1 88 4 76 3 123 7 54 3 95 11

les 485 22 67 3 411 19 95 6 594 27 127 14

rozptýlená zeleň 7 0 46 2 36 2 499 29 36 2 249 28

vodní plochy 10 0 26 1 4 0 10 1 8 0 14 2

vodní toky 20 1 53 2 4 0 23 1 4 0 29 3

intravilán 27 1 143 6 37 2 101 6 107 5 84 9

cesty 72 3 223 9 30 1 170 10 29 1 58 7

lomy a výsypky 0 0 0 0 140 6 21 1 526 24 5 1

celkem 2169 100 2468 100 2169 100 1722 100 2169 100 885 100

Z hlediska ekologické stability krajiny je významné zastoupení ekologicky relativně stabilních krajinných prvků -permanentních krajinných struktur, jejich konektivita a interakce s relativně labilní matrix.

3.2. Vývoj atributů krajinné heterogenityTabulka 2 udává atributy krajinné heterogenity těchto permanentních krajinných struktur, matrix i krajinné mozaikyjako celku.

74

Tab. 2 Vývoj atributů krajinné heterogenity řešeného území

permanentní krajinné struktury krajinná matrix interakce

rok PP Q S PM sa L V

ha No.ha-1 ha ha ha km.ha-1 kr. heterog.

1842 1120 0,78 1,27 950 0,78 0,17 3,61

1952 978 1,03 0,97 984 2,32 0,11 2,45

1998 1041 0,67 1,48 0,08 1,69

Jak je pouhým okem patrné z obr. 1 a explicitně z tabulky 2, nejvyšší krajinnou heterogenitu vykazuje stav v roce 1842(V = 3,61). Naopak nejnižší krajinná heterogenita byla zjištěna v roce 1998 (V = 1,69). Index krajinné heterogenitypoměrně dobře kopíruje vývoj relativní délky ekotonů či počet prvků struktury krajiny.

Obr. 1 Vyhodnocení struktury krajiny v letech 1842, 1995 a 1998.

Poměrně dramatické snížení krajinné heterogenity lze přičíst dvěma hlavním příčinám. První z nich je vývoj, který lzepozorovat v celé ČR (Sklenička, 2002), resp. v celé Evropě (Fjellstad and Dramstad, 1999), a který je výsledkemprůmyslové revoluce a následné industrializace zemědělství. V ČR se k tomuto vývoji přidaly procesy kolektivizace asocializace vesnice (50. – 60. léta) a hospodářské úpravy pozemků v 70. letech. Druhou hlavní příčinou je vlastní těžbahnědého uhlí, především v její intenzivní podobě druhé poloviny 20. století.

Obrázek 2 prezentuje dominantní kvalitativní změny využívání krajiny. Z výsledků je patrné, že podíl permanentníchkrajinných struktur zůstává ve všech třech hodnocených obdobích na stejné úrovni, ačkoliv v rámci jejich vnitřní

struktury došlo mezi lety 1842 →1952 → 1998 k výraznému poklesu zastoupení luk a pastvin 27 % → 21 % → 16 %.Snížení výměry luk a pastvin koresponduje s celostátními trendy v průběhu 20. století. Opačný vývoj vykazují lesy

22 % → 19 % → 27 %. Jejich znatelný nárůst mezi roky 1952 a 1998 lze z velké míry připsat lesnickým rekultivacímdolů a výsypek. Z grafu je rovněž patrný rychlý nástup důlní činnosti a jejích projevů 0 % → 6 % → 24 %, který bylmezi lety 1952 – 1998 prováděn na úkor především orné půdy 44 % → 45 % → 21 %. Úbytek orné půdy je v rozporu

s celostátním trendem za uvedené období a lze jej jednoznačně přičíst důlní činnosti.

75

Obr.2 Vývoj dominantních land-use typů v řešeném území (PLS – permanentní krajinné struktury)

Tab. 3 Změny ve využívání krajiny mez roky 1842 a 1952 (ha). Daná buňka tabulky ukazuje, jak velká plocha bylazměněna z původního land-use typu (řádek) do nového land-use typu (sloupec).

1952 → cesty chmelnice

intravilán

louky apastviny

les ornápůda

rozptýlená zeleň

vodníplochy

sady azahrady

vodnítoky

lomy avýsypky

suma1842

1842 ↓

cesty x 1,30 15,22 6,57 31,00 1,11 3,54 5,32 64,06

chmelnice x 0,03 0,04 0,07

intravilán 0,54 x 3,28 0,51 0,95 0,68 0,05 6,31 0,02 5,05 17,39

louky apastviny

5,70 13,14 x 36,63 240,12 15,16 1,55 18,63 0,86 49,48 381,27

les 5,11 2,66 38,82 x 65,81 3,33 0,13 25,51 0,37 2,66 144,4

orná půda 9,07 8,33 174,41 22,08 x 8,49 1,14 12,02 0,06 71,90 307,5

rozptýlenázeleň

0,02 0,09 2,54 1,07 1,80 x 0,56 0,14 6,22

vodníplochy

0,10 0,11 4,06 1,07 2,14 0,15 x 0,22 0,85 8,7

sady azahrady

0,17 1,81 4,09 0,10 0,94 0,39 x 2,43 9,93

vodní toky 0,24 0,38 7,56 2,04 2,00 1,46 0,60 x 0,99 15,27

suma 1952 20,95 0 27,82 249,99 70,07 343,96 30,77 2,87 67,39 1,31 138,82

rozdíl -42,25 -0,07 10,43 -131,28 -74,33 36,46 24,55 -5,83 57,46 -13,96 277,64

celková změna (ha) 954

celková změna (%) 44

76

Tab. 4 Změny ve využívání krajiny mez roky 1952 a 1998 (ha). Daná buňka tabulky ukazuje, jak velká plocha bylazměněna z původního land-use typu (řádek) do nového land-use typu (sloupec).

1998 → cesty intravilán louky apastviny

les ornápůda

rozptýlená zeleň

vodníplochy

sady azahrady

vodnítoky

lomy avýsypky

suma1952

1952 ↓

cesty x 3,82 2,25 4,05 2,94 0,75 0,55 4,77 19,13

intravilán 1,03 x 2,80 0,97 0,52 0,63 2,36 5,04 13,35

louky apastviny

4,53 6,50 x 123,46 80,25 9,14 1,39 12,84 0,24 88,23 326,58

les 2,97 2,07 23,00 x 16,18 2,83 3,97 0,80 54,82 106,64

orná půda 7,85 43,56 144,33 114,60 x 11,92 0,42 10,42 0,23 287,19 620,52

rozptýlenázeleň

0,44 0,91 4,11 14,57 1,19 x 0,20 1,31 7,86 30,59

vodníplochy

0,09 0,58 1,39 0,06 x 0,10 2,22

sady azahrady

1,36 24,06 8,38 10,05 0,30 3,02 x 3,17 50,34

vodní toky 0,86 0,14 x 0,22 1,22

lomy avýsypky

1,86 1,91 39,21 18,10 3,39 0,63 0,06 x 65,16

suma 1998 20,04 82,83 224,17 287,24 102,91 31,74 5,98 28,91 0,53 451,4

rozdíl 0,91 69,48 -102,41 180,6 -517,61 1,15 3,76 -21,43 -0,69 386,24

celková změna (ha) 1236

celková změna (%) 57

Tab. 5 Změny ve využívání krajiny mez roky 1842 a 1998 (ha). Daná buňka tabulky ukazuje, jak velká plocha bylazměněna z původního land-use typu (řádek) do nového land-use typu (sloupec).

1998 → cesty chmelnice

intravilán

louky apastviny

les ornápůda

rozptýlená zeleň

vodníplochy

sady azahrady

vodnítoky

lomy avýsypky

suma1842

1842 ↓

cesty x 62,98 11,80 14,27 14,38 1,57 0,05 2,66 16,47 124,18

chmelnice x 0,04 0,03 0,07

intravilán 0,34 x 5,00 2,78 0,62 1,13 0,10 2,93 0,02 3,11 16,03

louky apastviny

5,73 36,71 x 140,26 63,37 7,77 2,89 12,38 0,64 205,18 474,93

les 6,48 15,12 37,72 x 31,75 3,94 4,01 17,59 0,35 56,59 173,55

orná půda 9,81 35,32 173,80 110,20 x 16,06 0,24 13,63 0,17 234,86 594,09

rozptýlenázeleň

0,05 0,26 1,09 2,89 0,74 x 0,13 0,60 0,67 6,43

vodníplochy

0,43 1,32 2,22 0,95 0,09 x 4,46 9,47

sady azahrady

0,32 3,39 3,45 1,71 1,67 1,47 x 1,30 13,31

vodní toky 0,29 0,68 4,60 5,36 1,47 0,66 0,07 0,24 x 2,77 16,14

suma 1998 23,02 0 154,89 238,78 279,69 114,99 32,72 7,49 50,03 1,18 525,41

rozdíl -101,16 -0,07 138,86 -236,15 106,14 -479,1 26,29 -1,98 36,72 -14,96 525,41

celková změna (ha) 1428

celková změna (%) 66

77

Obrázek 3 a tabulky 3 až 5 ukazují dynamiku změn struktury krajiny mezi roky 1842 – 1952, 1952 – 1998 a 1842 –1998. Z výsledků je patrná velmi nízká míra kontinuity prvků krajinné struktury, která se projevuje ve velkoplošnýchkvalitativních změnách v čase.

Mezi roky 1842 a 1952 (tab. 3) došlo ke změně využívání krajiny na 44 % plochy řešeného území. Na těchto změnáchse nejvíce podílí obousměrné přesuny mezi ornou půdou a loukami či pastvinami a nastupující exploatace ložiskahnědého uhlí. Mezi roky 1952 – 1998 (tab. 4) došlo k celkové změně na 57 % plochy. Největší změny se týkaly ornépůdy, která byla nejčastěji transformována na lomy a výsypky, lesy, louky a pastviny. Významné byly rovněž změnyluk a pastvin do lesa a orné půdy. Tabulka 5 ukazuje změny za celé posuzované období, tedy mezi lety 1842 – 1998.Pouhých 34 % plochy vykazuje kontinuitu z hlediska způsobu využívání krajiny.

Obr. 3 Dynamika změn struktury krajiny ve sledovaném období

Hlavní příčinou relativně nízké míry kontinuity krajinných struktur (34 %) je v našem případě důlní činnost, cožpotvrzuje mj. i porovnání míry kontinuity krajinné struktury s intenzivně zemědělsky využívanou krajinou (Sklenička,2002) nebo zemědělskou krajinou v marginálních podmínkách (Horajsová, 2001 a další).

3.3. Doporučení pro krajinné plánováníVýsledky analýzy změn vývoje struktury krajiny v podmínkách sokolovské hnědouhelné pánve ukazují nutnostformulace nadstandardních požadavků na krajinné plánování, reflektující specifika této oblasti.

Plochy přímo narušené těžbou a ukládáním materiálu jsou ekologicky velmi labilní a celkově negativně ovlivňují i svéokolí. Pro urychlenou revitalizaci dotčených ploch je proto nutné preferovat obnovu především ekologicky hodnotnýchekosystémů na úkor původní orné půdy. Les či louka jako matrix jsou vhodnější z hlediska větší konektivity území,neboť orná půda je pro velké množství organismů biotickou bariérou.

Vzhledem k relativně vysoké monotónnosti krajiny, měla by nově navržená mozaika zvýšit heterogenitu krajinnéstruktury, protože ta je jedním ze základních předpokladů dosažení vysoké biodiverzity a tedy i ekologické stabilitykrajiny. Důraz na vysoký podíl a rovnoměrné rozložení (distribuci) permanentních krajinných struktur je výhodný téžz hlediska hydrologického a protierozní ochrany půdy.

Struktura krajiny se uplatňuje také jako významný atribut estetické hodnoty krajiny. Návrh obnovy krajiny narušenépovrchovou těžbou musí mít jasně definovaný krajinářský motiv. Z tohoto hlediska může být návrh formulován dvěmahlavními směry:

• Rekultivovaná plocha má splynout s okolím - V takovém případě musí návrh struktury nové krajinyz kvantitativního i kvalitativního hlediska korespondovat s aktuálními charakteristikami území v širšímkontextu lokality.

• Rekultivovaná plocha má vyniknout vůči okolí - Z hlediska kvantitativních nebo (a) kvalitativníchcharakteristik struktury krajiny bude návrh nové krajiny kontrastní vůči aktuálnímu stavu území v širšímkontextu lokality.

Výsledný návrh nové krajinné struktury musí respektovat principy krajinné kompozice, významné krajinné průhledy,horizonty body či koridory. Důraz je kladen především na kulturně-historickou vazbu původních (historických isoučasných) a nových hodnot.

78

Není-li možné zpracovat charakteristiky struktury krajiny pro celou pánevní oblast, je nutné vyhodnotit údaje na územídotčené (rekultivované) lokality. V území přímo dotčeném těžbou či ukládáním vytěženého materiálu je však možnévyhodnotit pouze historický stav lokality, z doby před započetím těžby či před založením výsypky. Jelikož je nutnéznát i aktuální charakteristiky území, lze tyto zjistit analýzou srovnávacích (kontrolních) území v okolí lokality. Přivýběru srovnávacích území je vhodné se zaměřit na území, jehož charakter historicky odpovídá dotčené lokalitě.

Geografické informační systémy jsou nástrojem, který umožňuje podrobnou analýzu historických i současnýchgrafických podkladů a zejména jejich vzájemné porovnání a vyhodnocení změn v čase. Praxe ukazuje, že pouhéstatistické údaje bez znalosti prostorového kontextu jsou pro krajinné plánování nepostačující. Důkladná retrogresníanalýza spolu s vyhodnocením aktuálního stavu krajinné mikrostruktury jsou významnými plánovacími podkladypředevším v územích narušených povrchovou těžbou.

PoděkováníTento příspěvek vznikl díky podpoře Ministerstva životního prostředí ČR (grant VaV 640/3/00) „Obnova funkcekrajiny narušené povrchovou těžbou“.

LiteraturaDirkx, J., Hommel, P., Vervloef, J. 1992. Historische ecologie, een oversicht van achtergronden en mogelijjke

toepassingen in Nederland. Landschap 9 (1). 39-51.

Fjellstad, W.J. and Dramstad, W.E., 1999. Patterns of change in two contrasting Norwegian agricultural landscapes.Landscape and Urban Planing, 45: 177-191.

Forman, R.T.T. a M. Godron (1981): Patches and structural components for a landscape ecology. BioScience 31,733 – 740.

Forman, R.T.T. a M. Godron (1986): Lanscape Ecology. J. Wiley and Sons, New York.

Game, M., G.F. Peterken, 1984. Nature reserve selection strategies in the woodlands of Central Lincolnshire,England. Biological Conservation 29, 157-181.

Hansson, L., 1977. Landscape ecology and stability of populations. Landscape Planning 4, 85-93.

Horajsová, D. 2001. Analýza dlouhodobých změn struktury krajiny zemědělské krajiny metodami GIS. Diplomovápráce. ČZU Praha.

Meentmeyer, V., E.O. Box, 1987. Scale effects in landscape studies. In: Turner, M.G. (Ed), Landscape Heterogeneityand Disturbance. Ecological Studies 64. Springer - Verlag, New York.

MacArthur, R.H. a E. O. Wilson (1967): The Theory of Island Biogeography. Princeton University Press.

MacArthur, R.H. a J. W. MacArthur (1961): On bird species diversity. Ecology 42, 594 – 598.

Mimra, M., 1993. Spacial Heterogeneity Assessment of Cultural Landscape. PhD. Thesis. Czech Univ. of Agric,Prague. 202 pp.

Reed, T.M. (1983): The role of species – area relationships in reserve choice: A British example. BiologicalConservation 25, 263 – 271.

Risser, P.G. 1987. Landscape ecology: State of the art. In: M.G. Turner (ed.): Landscape Heterogeneity andDisturbance. Ecological Studies 64. Springer – Verlag , New York.

Roth, R.R. (1976): Spatial heterogeneity and bird species diversity. Ecology 57, 773 – 782.

Sklenička, P., Lhota, T.. 2002a. Landscape heterogeneity – a quantitative criterion for landscape reconstruction.Landscape and Urban Planning, 58. 147-156.

Sklenička, P., Lhota, T.. 2002b. Verbesserte Landschaftsvielfalt nach Erneuerung einer Tagebau-Folgelandschaft.Landnutzung und Landentwicklung, 43. 128-134.

Sklenička, P. 2002. Temporal changes in pattern of one agricultural Bohemian landscape during the period 1938-1998. Ekológia (Bratislava), 21. 75-85.

Trpák, P., Sklenička, P., Pokorný, J., Lhota, T., Ripl, V., Šima, M. Trpáková, I. 1999. Creation of Landscape of theOhre and Bilina Basin: Chabarovice Area. Report on Grant VaV/510/2/98/DU 07; Závěrečná zpráva za rok 1999.

79

IMPORTANCE OF MONITORING OF LANDSCAPE HETERO- GENEITY CHANGESDURING RENEWAL OF LANDSCAPE AFTER OPENCAST MINING

AbstractThis study investigated the changes in landscape pattern in Sokolov brown coal basin, West Bohemia, The CzechRepublic between 1840 and 1998. Using aerial photographs and cadastral maps, the landscape heterogeneity wasassessed using a geographic information system tools. The analysis of changes in landscape pattern presents thedynamics of following attributes: frequency and average size of patches and corridors, parameters of matrix, length ofedges, index of landscape heterogeneity, etc.

The results show a major decrease in landscape heterogeneity in the period 1842-1998. Both of the main attributes oflandscape heterogeneity show a significant decrease - length of edges (-58%) and index of landscape heterogeneity (-53%). The portion of landscape elements which were qualitatively transformed during last 150 years is 65 per cent.Finally some recommendations for land-use planning are discussed.

Ing. Petr Sklenička, CSc.,Katedra biotechnických úprav krajiny,Lesnická fakulta, ČZU Praha,sklenicka@lf.czu.cz

80

STROM V KULTURNÍ KRAJINĚ

Helena Součková"Strom, zvláště pak ovocný, dovede krajinu nejen krášliti, ale jest jako jistina, která nejen úroky vydává, ale sama rokod roku se zvětšuje, každým vysazeným stromem je statek náš cennějším, dražším, o mnohý požitek příjemný a výnoshojný, bohatší. Kde stromoví, tam ptactvo, které pomáhá pilnému rolníku hmyz škodlivý ničiti a tím poskytnutý útulekskvěle odměňuje, v krajině i na statku. kde stromoví ovocné pěstováno, daří se i pilným včelkám, neboť nalézají hojněpastvy, dosti látek ke zpracování na med i vosk se hodících, za to pak opět pomáhají přenášení pelu z květu na květ, žestromoví ovocné je mnohem úrodnější nežli v krajinách, kde včel málo neb nic si nehledí. V přírodě vše jako články vřetězu jedno z druhého se vyvinuje, jeden prospěch, druhý užitek tvoří, kdežto jedna chyba - škodu a zlý následek vzápětí rodí."

Josef Dumek r.1878

Význam stromů v kulturní krajině je stále nedoceněn. Zemědělská veřejnost je zahleděna do otázek prosperity,stability, konkurenceschopnosti zemědělství; zemědělci jsou právem soustředěni na existenční otázky zemědělství.Měli bychom si ale uvědomit, že termín trvale udržitelný rozvoj, známý velmi dobře ze zákona č. 17/1992 Sb. oživotním prostředí, kde se uvádí, že TUR společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacímzachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovávápřirozené funkce ekosystémů. Cílem příspěvku je upozornit odbornou zemědělskou veřejnost na nutnost návratudřevin do kulturní krajiny a možnosti financování obnovy zeleně v krajině z prostředků státního rozpočtu.

Funkce zeleně v životním prostředí byla definována několikrát věhlasnými autory sadovnických publikací a je obecněznámá. Otázky obnovy mezí a výsadba stromů na mezích jsou již i dnešním hospodářům na půdě blízké. Pro úspěšnourealizaci sadovnického záměru návratu stromů do krajiny si musíme uvědomit a ctít dvě základní otázky:

• Vhodný domácí strom nebo keř do optimálního stanoviště;

• Na dobrý záměr a správně zahradnicky provedenou realizaci výsadby musí navazovat systematická údržba atrvalá péče o zeleň.

Mezi vlastníky zemědělských pozemků stále chybí informace o možnostech financování obnovy zeleně v krajině.Financování návratu domácích dřevin do krajiny se věnují tři resorty, Ministerstvo zemědělství v dotačních titulech,Ministerstvo životního prostředí prostřednictvím Státního fondu životního prostředí a Ministerstvo pro místní rozvojv Programu obnovy venkova.

Ministerstvo zemědělství umožňuje nové výsadby dřevin v krajině prostřednictvím nařízení vlády 505/2000 Sb. ajedním opatřením v předvstupním fondu SAPARD. Podívejme se podrobněji na uvedené dotační tituly:

1. NV 505/2000 Sb. - Podpůrné programy k podpoře mimoprodukčních funkcí zemědělství k podpoře funkcí naudržování krajiny, programy pomoci k podpoře LFA a kriteria jejich posuzování – v § 12 písm. b) bod 2. jsouuvedeny podpůrné programy na podporu zemědělských aktivit zaměřených na ochranu složek územních systémůekologické stability krajiny (ÚSES) včetně povýsadbové péče po následující tři roky od roku výsadby. PrvekÚSES lze realizovat se státní podporou jen v katastrálních územích, ve kterých jsou schváleny návrhypozemkových úprav a v souladu s nimi. Sazba podpory závisí na nákladech projektu, maximálně však 100 tis. Kčna 1 ha.

2. V Plánu rozvoje zemědělství a venkova na období do vstupu do EU – v SAPARDu v opatření 1.4 Meliorace apozemkové úpravy jsou taktéž zahrnuty výsadby dřevin do krajiny. Prostředky určené na uvedené opatření budousoustředěny na realizaci dvou skupin projektů. První skupina jsou projekty, kterými se budou realizovat stavbypolních cest, ÚSES a nutná protierozní opatření. Druhou skupinu budou tvořit projekty týkající se vyměřovánípozemků včetně geometrických plánů a digitalizace map.

Ministerstvo životního prostředí prostřednictvím SFŽP financuje zeleň v krajině v rámci Programu péče o přírodníprostředí, ochranu a využívání přírodních zdrojů. Na Fond lze podat žádost o podporu na realizaci opatření v rámcinásledujícího programu: 3.1. Program péče o přírodní prostředí. Cílem programu je podpora opatření k ochraněpřírody a krajiny ve zvláště chráněných územích a ve volné krajině prováděná nad běžný rámec povinnostívymezených zákonem č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny, lesním zákonem č. 289/95 Sb a zákonem č.3 34/1992Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Přednostně budou podporována opatření v národních parcích (NP), vprvních a druhých zónách chráněných krajinných oblastí (CHKO) a v maloplošných chráněných územích, významnékrajinné prvky. Opatření jsou podle charakteru zařazena do dílčích programű:

3.1.1. Zakládání prvků územních systémű ekologické stability krajiny

3.1.2. Regenerace významných krajinných prvků, ochrana památných stromů, regenerace významných apamátkově chráněných parků a zahrad

3.1.3. K přírodě šetrné hospodaření v lesích

81

3.1.4. Péče o porosty a plochy v národních parcích, jejich ochranných pásmech a chráněných krajinnýchoblastech

3.1.5. Pořizování a realizace plánů péče o zvláště chráněné území v kategorii NPR, NPP, PR a PP.

3.1.6. Výkupy pozemků ve zvláště chráněných územích

3.1.7. Záchranné programy zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů

3.1.8. Příspěvky na úhradu prokázané újmy na pozemcích zemědělsky a lesnicky obhospodařovaných podlezákona č. 114/1992 Sb., zákona č. 334/1992 Sb., zákona č.289/1995 Sb.

Ministerstvo pro místní rozvoj v souladu s Programem obnovy venkova každoročně v dotačním titulu 3 podporujeobnovu a zřizování veřejné zeleně ve venkovském prostoru. K uvedenému účelu lze poskytnout dotaci ve výši:maximálně 50% nákladů akce v běžném roce; u obcí s méně než 500 obyvateli a akcí o celkových nákladech do 200tis. Kč maximálně 60% nákladů akce v běžném roce.

Literatura www.sfzp.cz

Plán rozvoje venkova a zemědělství ČR pro období 2000 - 2006

Součková, H.: Hodnocení ovocnářství severních Čech, Ústí nad Labem, UJEP, 1999

Aktuality Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích

Němec, B.: Dějiny ovocnictví. Academia 1955

Ing. Helena Součková, CSc.

Univerzita J. E. Purkyně, fakulta životního prostředí

Ústí nad Labem

souckovh@vuze.cz

82

REVITALIZACE KRAJINY V MARGINÁLNÍCH OBLASTECH ZEMĚDĚLSKOUČINNOSTÍMiloslav Šoch

AbstraktMarginální oblasti neposkytují z hlediska ekonomického vyhovující podmínky pro provozování běžného způsobuzemědělského hospodaření. Přesto do těchto oblastí zemědělství tradičně patří a pomáhá spoluvytvářet kulturní rázkrajiny. Kromě toho poskytuje i zaměstnání a obživu místním obyvatelům a tím snižuje vylidnění vesnic.Nejvhodnější formou hospodaření se proto v těchto oblastech jeví ekologické zemědělství.

Klíčová slova: marginální oblasti; krajina; revitalizace; zemědělství

ÚvodV marginálních oblastech České republiky je vzhledem k postupnému útlumu intenzivní zemědělské produkce velkáčást pozemků ponechána ležet ladem bez dalšího obhospodařování. Postupně tak zde dochází k okyselování azamokření půdy a k přirozené sukcesi. S tím souvisí snížení počtu pracovních příležitostí pro místní obyvatele, kteříse odsud následně stěhují za prací. V důsledku těchto změn tak dochází k celkovému narušení kulturního rázu krajiny.Stát si uvědomil nebezpečí postupující degradace společenstev bezlesí a za pomoci dotačních programů se v těchtooblastech snaží o udržení a rozvoj ekologicky šetrných forem zemědělské činnosti.

Možnosti ovlivnění tvorby krajiny zemědělskou činnostíV marginálních oblastech se jako nejperspektivnější způsob údržby krajiny jeví dotačně usměrňovaná zemědělskáčinnost včetně ekologického zemědělství. Je zapotřebí podporovat obnovení zemědělské činnosti především v tomsměru, že na dočasně nevyužívané zemědělské půdě budou založeny trvalé travní porosty, které budou udržoványpomocí správných pratotechnických postupů v kulturním stavu. Travní porosty jsou v našich podmínkách jednímz nejstabilnějších ekosystémů v zemědělské krajině a významnou složkou biosféry. Mají vysokou schopnostpřemísťovat chemické prvky a plní zemědělské i mimoprodukční funkce, důležité pro tvorbu a ochranu krajiny a jejíbiodiverzity. Produkční poslání se uplatňuje přímo jako zdroj biomasy využívané k výživě polygastrických zvířat nebonepřímo jako zdroj organických látek, které se po průchodu zvířecím zažívacím traktem stávají ve formě animálníchhnojiv prekurzory humusu. Mimoprodukční funkce travních porostů nabývají v posledních letech na významupředevším v souvislosti s narušováním biologických cyklů a hydrologických poměrů v krajině, poklesem biodiverzitya zhoršením půdních podmínek [5]. Travní porosty tak mohou např. ovlivnit ochranu a stabilizaci biodiverzity agenofondu rostlin, živočichů a půdních mikroorganizmů. Výrazný je jejich protierozní efekt, funkce biologickéhofiltru, vytvářejí vysokou zásobu nadzemní a podzemní aktivní i odumřelé organické hmoty související s výraznoubiologickou aktivitou v těchto porostech, mají schopnost vázat atmosférický dusík a některé plynné exhaláty,produkovat kyslík, snižovat hlučnost a prašnost, schopnost zachytit až 80 - 90 % srážkové vody a případně ji idlouhodoběji zadržovat jako vodní rezervy pro suchá období. S tím souvisí i jejich ovlivňování klimatickýchpodmínek formou výdeje vodních par do ovzduší.

Mimořádně důležitá je i estetická funkce travních porostů, vyplývající z jejich druhové rozmanitosti, dlouhé vegetačnídoby a přirozeného způsobu jejich formování.

Pro vývoj lučních porostů žádoucím směrem, tj. obnovu druhově bohatých luk a zachování druhotného bezlesí, jenezbytně nutné pravidelně odstraňovat nadzemní biomasu luční vegetace. Zemědělským využitím travních porostů serozumí především kosení, mulčování a spásání, přičemž tyto postupy lze vzájemně kombinovat. Každý z těchto zásahůovlivní jiným způsobem růst a vývin rozdílných rostlinných druhů a tím změní jejich vitalitu, konkurenční schopnost azastoupení v porostu. Změna ve způsobu hospodaření vede ke změně druhového složení a tím i ke změně výnosnosti akvality píce [1,4,6].

Nejpřirozenějším a zároveň šetrným způsobem jejich využití je spásání hospodářskými zvířaty. Je však zapotřebírespektovat druhové zvláštnosti pasených zvířat tak, aby naopak nedošlo k poškození spásaných pozemků. Rovněž jenutné nezatěžovat pastviny velkým počtem zvířat nebo jejím dlouhodobým využíváním a po ukončení pastvy provádětnásledné agrotechnické ošetření spásaných ploch. Pasení zjednodušuje druhové složení porostu eliminací druhů, kterénesnášejí defoliaci a sešlapávání. Intenzivní sešlapávání poškozuje rostlinná pletiva, zvyšuje utužení půdy a zpomalujevsakování vody. Současně podporuje odnožování a rozvoj nízkých výběžkatých trav a jetele plazivého na úkorvzrůstných trav a ostatních bylin, čímž zároveň zvyšuje hustotu porostu. Za jinak stejných podmínek je v pravidelněspásaném porostu v průměru o 20 - 30 % méně druhů než v porostu sečeném. Nadměrným sešlapáváním jsouv porostu potlačeny především dvouděložné rostliny, které netvoří podzemní výběžky [7]. Vliv na složení porostu má iselektivní výběr rostlin jednotlivými druhy pasených zvířat při neřízené pastvě.

Kombinované využití travních porostů vhodně podporuje kladné a omezuje záporné působení jednostrannéhovyužívání sečením nebo pastvou. Vhodným střídáním pastvy a seče je možné ovlivnit složení porostů žádoucím

83

směrem, zlepšit jeho zapojení, kvalitu a výnos píce. Zařazení seče podpoří zvýšení podílu vzrůstnějších trav a zvýšenívýnosů při současném snížení utužení půdy. Pastva naopak umožní přednostní rozvoj nízkých výběžkatých trav,zvýšené zapojení a hustotu porostu a dosažení vhodného utužení povrchu.

Přílišná specializace jen na jeden druh hospodářských zvířat, někdy dokonce jen na jednu kategorii, je nevhodná a máza následek rozšíření některých druhů plevelů a nežádoucích trav na pastvině. Každý druh na pastvě dává přednostněkterým druhům rostlin a některé občas nebo úplně odmítá. To má za následek postupné rozšiřování nespásanýchdruhů rostlin až do stádia, kdy se některé pastviny stávají pro další využití pastvou pro daný druh zvířat nevhodné.Proto se dnes ve světě často využívá společná pastva skotu a ovcí, případně skotu a koz [8].

U nás se nejvíce k pastvě a tedy i k údržbě trvalých travních porostů využívá forma extenzivního způsobu chovu skotubez tržní produkce mléka, přičemž jsou k němu často využívána dovezená masná plemena a jejich kříženci s plemenyskotu tradičně u nás chovanými. Mimořádně vyvinuté termoregulační schopnosti skotu umožňují jeho celoroční pobytna pastvině bez nutnosti stavby nákladných objektů. Obvykle postačí přístřešek provizorně chránící zvířata protipřípadné nepohodě. Jestliže se na oploceném pozemku vyskytuje jen jeden nebo několik soliterně rostoucích stromů akřovin, pak ale velmi pravděpodobně dojde po čase k jejich poškození oděrem (drbáním), “spálením” nadbytkem živinz výkalů a moče seskupených zvířat a rozšlapáním pozemku v jejich okolí.

Pro pastevní odchov hospodářských zvířat lze využít trvalé i dočasné travní porosty. Tam, kde se porost jen kosí, seprovádějí 2 - 3 seče za rok. Při pastevním využívání se pastva simuluje 6 - 7 sečemi za rok ve výšce 9 - 13 cm. Přikosení se veškeré živiny v biomase z plochy odvážejí, zatímco při pastvě se vrací část živin do půdy ve forměexkrementů, což však v případě zvýšené koncentrace zvířat na malé ploše sebou nese nebezpečí splachů nebo průsakudusičnanů do spodních vod. V místech přehnojení se tvoří plochy s výskytem rostlin, které dovedou dusík intenzivněvyužívat, které však skot nespásá. Sečení nespasených rostlin výrazně omezuje rozšíření plevelných ruderálních druhů.Pro vytváření optimálního pastevního porostu se proto doporučuje systém střídavého kosení a spásání pastviny běhemroku. Přetvoření silně zapleveleného porostu pastvou na kvalitní pastevní porost trvá obvykle 2 - 3 roky [5].

Na pastvinách je třeba pást jen určitý počet zvířat aby nedošlo k narušení soudržnosti povrchového drnu a jehorozšlapání. Proto se doporučuje pást na jednom hektaru pastviny takové množství zvířat, jejichž celková hmotnostnepřekročí hodnotu 1,5 velké dobytčí jednotky (1 VDJ = 500 kg živé hmotnosti). I tak v místech, kde se pasený skotčasto soustřeďuje dochází k povrchovému narušení pozemku a jeho následnému rozbahnění. Obvykle se tak dějev zimním období, kdy se skot drží pohromadě okolo míst, kde je mu předkládáno krmivo.

V podhorských a zvláště v horských oblastech je s ohledem na složení pastevního porostu vhodné využít k pastvěovce, které vzhledem k anatomickému utváření rozštěpeného horního pysku mohou na rozdíl od skotu spásat rostlinyvelmi nízko u země a dokáží tak zhodnotit i velmi málo produktivní porosty [10]. Poměrně dobře lze ovce využít i provypásání různých lesních louček apod. Nejčastější je tradiční extenzivní způsob pastvy s košárováním při zatížení 5 - 6ovcemi na hektar [8].

Kozy zhodnocují mnohem větší počet druhů rostlin než ovce a dokonce i rostlinné druhy, které se pro ovce označujíjako zdravotně nevhodné nebo dokonce jedovaté [9]. Kozy lze proto výhodně využít při čištění a dopásání pastevníchploch po skotu i ovcích. Okusují i vyšší větve keřů a stromů a olupují jejich kůru, přičemž se nevyhýbají např. aniporostům růže šípkové, trnky nebo hlohu a tím se stávají rekultivačním a asanačním prvkem v krajině. Přinekontrolované pastvě však může dojít k poškození cenných porostů. Při vyšším zatížení pastviny na jednotku plochymohou kozy poničit rozšlapáním povrchový drn a při nedostatku potravy vytahují z půdy i kořínky rostlin.

Stále častěji jsou soukromými zemědělci chováni koně, kteří jsou využíváni především pro agroturistiku. V letnímobdobí jsou ve volném čase umístěni na ohrazených pastvinách, kde se volně pohybují a pasou. Do zemědělskyobhospodařované krajiny koně nesporně patří, a to především z hlediska estetického. Vzhledem k jejich relativněmalým počtům neovlivňují nijak výrazně kvalitu travních porostů.

Kosení je jednorázovým zásahem do porostu a zasahuje všechny rostliny najednou. Kosení zároveň odstraňuje stařinu,která jinak v porostu značně stíní, což má za následek snížení fotosyntézy a mikroklimatických poměrů a omezeníšíření jiných rostlinných druhů semeny [2]. Počet sečí za sezónu ovlivňuje i vývin kořenového systému travníhoporostu - při jejich nižší frekvenci je větší a hlubší a slouží po odumření jako významný zdroj organické hmoty. Přinásledném obrůstání jsou ve výhodě druhy schopné rychlé regenerace, např. trávy. Oproti tomu pomalu se vyvíjejícídruhy kvetoucí a dozrávající ke konci léta ztrácejí vitalitu a konkurenční schopnost a pozvolna z porostu mizí [6].Pokud se v porostu vyskytují takovéto vzácné rostlinné druhy, je vhodné odložit termín kosení až na dobu po jejichdozrání. Avšak při častější frekvenci sečí a dobrém zásobení živinami porost zahušťuje a tím stoupá význam travníhodrnu jako biologického filtru pro ochranu podzemních vod [6]. Živinově chudé systémy vyžadují doplnění živin poodběru biomasy a to např. přihnojením přirozenými hnojivy po sklizni sena nebo kombinací kosení s pastvou [3].

Mulčování travních porostů je prováděno především pro zachování a údržbu kulturního bezlesí. Vrstva posečené apodrcené biomasy na povrchu půdy slouží jako ochrana před nepříznivým vlivem intenzivních dešťových srážek azároveň snižuje jejich povrchový odtok, což omezuje vznik eroze. V porostu pokrytém mulčem dochází v různémrozsahu ke snížení teploty půdy a snížení rozsahu jejího kolísání během dne, zvyšuje se půdní obsah vody a mění se ikoloběh živin v půdě. To vše se může podle vlivů prostředí projevit na růstu rostlin jak pozitivně, tak negativně.Aplikace mulče ve většině případů výrazně omezuje zaplevelení porostů.

84

ZávěrV ČR došlo k postupnému útlumu zemědělského využití pozemků a velká část zemědělské půdy především vmarginálních oblastech byla ponechána bez obdělání. Tím dochází k narušení kulturního vzhledu krajiny a ztrátěpracovních příležitostí pro místní obyvatelstvo. Nejpřirozenějším způsobem revitalizace těchto oblastí je jejichzatravnění a využití k pastvě hospodářských zvířat. Vhodným střídáním pastvy a seče je možné ovlivnit složeníporostů žádoucím směrem, zlepšit jeho zapojení, kvalitu a výnos píce.

Literatura1. DUUREN, L., van, BAKKER, J., P., FREESCO, L., F., M.: From intensively agricultural practices to hay-

making without fertilization. Vegetatio, 1981, 47, s. 241 - 258.

2. FOŠUMOVÁ, P.: Kategorizace a návrh managementu antropogenního bezlesí centrální Šumavy na modelovémúzemí Bučina. Diplomová práce. Jihočeská univerzita, Zemědělská fakulta, České Budějovice, 1995.

3. KETTNEROVÁ, S. et al.: Možnosti managementu opuštěných luk v Krkonoších. Zps. Čes. Bot. Spol.., Praha,1995, 30, Mater. 12, s. 144 - 148.

4. KLESNIL, A. et al.: Pícninářství II., VŠZ Praha, 1975, 164 s.

5. KLIMEŠ, F.: Lukařství a pastvinářství. Ekologie travních porostů. ZF JU České Budějovice, 1997, 142 s.

6. KVÍTEK, T.: Udržení, zlepšení a zakládání druhově bohatých luk. Metodika 21/1997, VÚOMP, Praha, 1997.

7. MRKVIČKA, J.: Pastvinářství. ČZU Praha, 2001, 96 s.

8. OCHODNICKÝ, D. et al.: Kŕmenie oviec a koz. Bratislava, Príroda, 1989, 236 s.

9. OCHODNICKÝ, D.: Moderný chov koz. Povoda, Animapres,1993, 141 s.

10. ŠTOLC, L.: Základy chovu ovcí. Praha, Institut výchovy a vzdělávání MZe ČR, 1999, 40 s.

Řešeno v rámci grantu CEZ J06/98: 122200002/7

REVITALIZATION OF LANDSCAPE BY FARMING IN MARGINAL AREAS

AbstractFrom economic aspect, the marginal areas do not offer conditions in compliance with running of regular farming. Afterall, agriculture traditionally belongs into these areas and helps to create cultural physique of landscape. Beside this,agriculture offers employment for local inhabitants and decreases in this way depopulation of villages. The mostsuitable form of agriculture in marginal areas appears to be ecological farming that is considerate for landscape andenvironment.

Keywords: marginal areas; landscape; revitalization; farming

Miloslav Šoch

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, zemědělská fakulta

85

ANALÝZA FUNKČNOSTI KRAJINY NA ZÁKLADĚ SPECIFICKÝCH VYHODNOCENÍINDIKAČNÍCH SKIC MAP A SVAZKŮ STABILNÍHO KATASTRUPavel Trpák, Ivana Trpáková

ÚvodPatentem císaře Františka I. z 23.12 1817 bylo stanoveno, že se pro každou obec Rakouska-Uherska zhotoví mapa, kdebude vyznačen rozsah obce a veškeré pozemky, které se liší kulturou nebo vlastnictvím, jakož i budovy v měřítku 1“= 40°, nebo v poměru zmenšení 1:2880. Tak byl vytvořen základ stabilního katastru. Rozsáhlé trigonometrické měřenívojenských a civilních geometrů započaté roku 1817 bylo ukončeno v Čechách roku 1843. Dle indikačních skic, kdebyly porovnány výsledky měření se skutečnými poměry v terénu byly sestaveny seznamy pozemků a budovv jednotlivých obecních katastrech spolu se jmény majitelů. Zvláštní komisaři pak určili čistý výnos pozemků podlejednotlivých tříd bonity půdy pro plochu 1 jitra (klasifikační tarif). Mimo indikační skici tvoří mapové listy tzv.Císařské otisky do kterých na rozdíl od indikačních skic nebyly zakreslovány žádné změny. Pro značnou rozsáhlostprací zastaraly mapové podklady a změnila se hospodářská situace v říši. Proto byl vydán zákon o revizi katastru daněpozemkové, kde bylo nařízeno doplnit především změny, k nimž došlo od původního měření a provedení nového tzv.všeobecného ocenění a třídění pozemků, neboť stanovení čistého výnosu na základě cen a plodin z roku 1824 jižneodpovídalo skutečnosti. Proti výsledkům ocenění mohly obce a jednotlivý držitelé pozemků podat stížnost. Šlo ostížnosti proti nesprávnému zapsání držby nebo nesprávné zjištění plochy, proti chybám při výpočtech, protinesprávnému zařazení pozemku mezi zdanitelné či nezdanitelné, proti nesprávnému zařazení do klasifikačních tříd.Tyto stížnosti a vyřízení byly zaznamenány v tzv. Fondu modré aršky (podle barvy papíru).

Stabilní katastr obsahuje jednak písemnou část, což je protokol pozemkových parcel pro jednotlivé obce a k nimpřináležející osady, protokol stavebních parcel, se zapsáním majitelů výměry pozemku, kultury, zařazení do příslušnétřídy a vyměřenou daň. Mapová část a to především tzv. indikační skici obsahují soubor tratí vyskytujících se nakatastru s čísly parcel na titulní straně, dále 10 x zmenšený nákres katastru „Parzzelirungs Croquis“.

Na základě naší více než patnáctileté zkušenosti z ekologické interpretace těchto starých map (Trpák P., Urbanová M.,1986) a pro jejich snadnou dostupnost, vhodné měřítko pro jakékoliv krajinné analýzy a práce nás vedouk tomu,abychom na uvedených příkladech ukázali možnosti využití informací, které jsou v nich uloženy. V krátkostiuvádíme důvody k použití mapové a textové části stabilního katastru.

PROČ STABILNÍ KATASTR A JAKÉ JSOU JEHO VÝHODY1. Katastrální mapy byly zpracovány na základě trigonomického změření veškerých pozemků v obci, a to včetně

skal , močálů , vodních ploch.

2. Mapy byly vytvořeny pro celé území dnešní České republiky a představují stejnorodý informační pramen a autořizaznamenávali skutečný stav využívání krajiny.

3. Zobrazují krajinu před industrializací nebo v počátku průmyslové revoluce

4. Zahrnují proměnu venkova po zrušení nevolnictví, kdy bylo dělení usedlostí omezeno hranicí 40 měřic polnostítj. 7,62 ha. Důvodem tohoto omezení byla daňová výtěžnost

5. Zobrazují velikost a rozsah obecních pozemků( původních občin).

6. Dají se srovnat se současnými a minulými katastrálními mapami, neboť jsou ve stejném měřítku.

7. Zobrazují feudální způsob využívání krajiny se zachovalou historickou parcelací.

8. Lze získat srovnatelné podrobné údaje o krajině - skladbě lesa, mokřadech a prameništích, přírodním charakterutoků, velikosti a tvaru, četnosti meandrů toků, velikosti rybníků, jezer, kanálů, mlýnských náhonů, podílu acharakter břehových porostů, podíl stromů a keřů ve volné krajině. U panských sídel, nebo církevních objektů sedá určit i sloh zámeckého parku a zahrady. Obdobně se dá posoudit velikost a druh alejí, případné solitérní stromylemující cestní síť.

9. Lze definovat a analyzovat strukturu a umístění sídel v krajině, jejich vznik, podíl dřevěných, kamenných acihelných staveb, tvar návsí, cestní síť, rozmístění mlýnů, hamrů, mostů atd. Rozmístění sakrálních objektů amonumentů v krajině, a to včetně drobné architektury. Dále je možné určit a definovat historický vývoj staveb, ato včetně rozmístění archeologických památek. Je možné posoudit prostupnost krajiny pro obyvatele na základěanalýzy cestní sítě.

10. Z pomístních názvů se dají určit i provedené změny způsobu využívání krajiny jako je zrušení rybníků, vykácenílesa, rozorání pastvin atp.

11. Mapové údaje se dají kombinovat s údaji ve fasciích -svazcích souborem písemností, které vznikly při měřičskýchoperacích pro úpravu pozemkové daně v Čechách.. Skupina A obsahuje materiál přípravný, původní a dodatkový

86

materiál z roku 1826 – 78, skupina B – konečný elaborát 1858 – 1865. Jsou to druhopisy dvou základních spisů,které bývají označeny „duplikát“, a to již dříve zmiňovaný protokol pozemkových parcel (Grundparzellen –Protocoll) a stavebních parcel (Bauparzellen – Protocol). Doprovází je katastrální oceňovací operát (Catastral-Schäzung Operat).

12. Indikační skici byly dále upravovány a opravovány-lze dohledat konkrétní úpravy ze svazků najednotlivých parcelních číslech na rozdíl od císařských otisků..

13. Připojením atributů k liniím (rozhraním jednotlivých ekosystémů) a plochám (typ ekosystémů a výměra) se dajívektorizovat. Takto zpracované indikační skici byly poté vyhodnocovány z hlediska velikosti podílu jednotlivýchkrajinných prvků a struktury krajiny. Získané údaje poskytují přehled o velikosti zrn krajinné matrice, tj. o mířejejí strukturalizace.

Nevýhody stabilního katastru1. Musí se ručně zpracovat (kolorovat, vystříhat a slepit)

2. Nemají výškopis

3. Jsou většinou ručně popsány v německém úředním jazyce, a to kurentem. Rukopis se odlišuje i pak podlejednotlivých písařů. Toto zejména platí o písemné části svazků.

4. Kvalita mapových listů je závislá na nadání a kvalifikaci jednotlivých geometrů, kteří jsou podle úrovně svýchschopností roztříděni do tříd, což je typické pro většinu starých map.

5. Ne vždy všichni geometři dodržují stanovený rozsah standardních značek.

Považujeme tyto historické prameny za součást paměti krajiny a skutečnost ,že k vymazání krajinné pamětiv Podkrušnohorské pánvi došlo v různých hloubkách a na rozsáhlém území nás proto vedla ke snaze nahradit tytozničené informace historickými údaji o krajinné struktuře území narušeného povrchovou těžbou (Trpák P., Trpáková I,1999, 2001, 2002). Přitom si ale musíme uvědomit, že z krajiny nezmizely jenom přírodní společenstva ale i kulturníspolečenstva, a to především v jejich hmotné podobě. Zmizely nejen mokřady, lesy, aleje, stromy, původní korytapotoků a řek, kopce, údolí, síť pěšin a cest, ale i sídla bohatých i chudých, kaple, chrámy, menhiry, kříže, ale ihřbitovy, parky. Vznikla tak krajina jakoby “beze stop“ našich předků, krajina kde mnohde začínají teprve půdotvornéprocesy. S obrovitým množstvím dodatkové energie se nám jí daří pokrýt vegetací a postupně jí vracet alespoňzákladní krajinné funkce. Tato krajina s mladou a málo strukturalizovanou pamětí potřebuje vložit informaci o tom,jak staré dominantní prvky a linie udávají charakter mladším jevům. Musíme si uvědomit, že na rozdíl od našichdávných předků, kteří stěhovali svá sídla v úrodných nivách, nemůžeme vzhledem k hustotě osídlení tuto část krajinyopustit, aby měla čas se sama zregenerovat. Informace o zaniklé krajině o její struktuře a o tom,které prvky bylydominantní, mohou v takovémto případě poskytnout na základě ekologické interpretace už jen historické prameny, tj.staré kroniky , veduty a především staré mapy.

Pro potvrzení této málo doceňované skutečnosti využíváme skutečnosti, že tato konference je situována do SeverníchČech. Proto jako příklady uvádíme doklady zjištěné z námi zpracovaných kopiích Indikačních skic, a to z územíSokolovské hnědouhelné pánve vytvořené v rámci řešení DÚ.04 „Diagnóza krajiny“ Projektu „VaV 640 /3/00 Obnovafunkce krajiny narušené povrchovou těžbou 2000-2002“. Území je ohraničeno těmito sídly: Dolní Pochlovice,Kacéřov, Lítov, Kluč, Habartov, Radvanov, Hřebeny, Boučí, Horní a Dolní Nivy, Horní Rozmyšl, Vřesová, Rájec,Božíčany, Mírová, Hory, Loučky, Staré Sedlo, Vítkov, Březová, Šabina, Kynšperk nad Ohří. Dále to území širšíhoChabařovicka zpracované na základě krátkodobého řešení Projektu VaV510/2/98-Vodohospodářské řešení rekultivacea revitalizace Podkrušnohorské pánve (1998-1999). Tato část Severočeské hnědouhelné pánve je ohraničena sídlyModlany, Suché, Habří, Stadice, Trmice, Předlice, Chabařovice, Roudníky.

Je ovšem nutno uvést, že diagnózou krajiny rozumíme posouzení jejího současného stavu v kontextu jejíhodlouhodobého vývoje. Při tom se zaměřujeme nejen na ekologické funkce v krajině, ale i na další informace, které sedají právě vyčíst ze starých map. Současný stav krajiny je hodnocen pomocí satelitních snímků, které pánevní oblastzachycují jak ve viditelném spektru, tak ve spektru teplotním. Získané údaje o podílu funkční vegetace a vodyv různých obdobích vývoje krajiny umožnily stanovit podíl funkční vegetace a vody v rekultivované krajině, který byměl zajistit obnovu vodního cyklu v krajině. Musíme si uvědomit, že funkční krajina disipuje sluneční energiipředevším ve formě skupenského tepla vody a využívá tak sluneční energii k metabolickým a vývojovým procesům.Proto je stabilní krajina chápána jako disipativní živý systém, jenž je ve stálém stavu vzdáleném od termodynamickérovnováhy. Zatímco labilní krajina poškozená těžbou je neživým fyzikálním systémem bez schopnosti autoregulace asebeuspořádání. Povrchovou těžbou se krajina pod Krušnými Horami narušila v takovém měřítku, že můžemekonstatovat, že dnešní člověk se stal geologickou silou. Rozsáhlá odvodnění Pokrušnohorské pánve spojená s trvalýmodstraněním trvalé vegetace ovlivnila natolik podmínky v Krušných horách, že tam v létě nestoupá vlhký vzduch, jaktomu bylo převážně v minulosti, ale vzduch suchý. Při tom se na plochách zbavených vegetace a vody mění slunečníenergie v teplo, protože se nemůže vázat do vodní páry (skupenského tepla vody) při výparu vody. Tím nedochází k přirozenému vyrovnávání teploty v prostoru a čase. Podle Pokorného (2002)dochází od středověku v důsledkuubývání přirozené vegetace k zrychlení toků látek, kterými krajina stárne. Celý tento proces se zrychluje okyselováním

87

srážek. Právě acidifikací prostředí mizí z půdy alkálie, následně organické látky, půda se stává dokonce toxická proněkteré organismy. Spolu s eutrofizací vody na druhé straně dokládají naše špatné hospodaření v krajině.

I když období končícího feudalismu nebylo v krajině tou nejoptimálnější formou hospodaření, lze na základě výsledkůnaší dlouholeté práce konstatovat, že se jednalo o krajinou strukturu nejen se zachovalými, ale i plně funkčními tokylátek a energií. Právě typická setrvalost a konzervatismus rolnického prostředí s vysokým podílem ruční práce brzdilanástup počínajícího období industrializace.

Jak jsme již uvedli, rastry indikačních skic se dají vektorizovat. Na základě této metody můžeme konstatovat, žeSokolovská pánev zobrazená na námi vytvořených kopiích Indikačních skic Stabilního katastru představuje území ovelikosti 22062,587 ha tj. 220,062 km2. Dominantní plochou jsou pole o celkové rozloze 8431,399 ha tj. 38,21 %.Skutečná výměra polí byla menší neboť se kolem roku 1840 stále používá úhorový systém, kde byla každoročnězhruba třetina půdy ponechána ladem (tj.snížení o 12,73%). Tato pole byla protkána systémem mezí a pásu luk,přičemž celková délka mezí je 1.294 821,444m (1.294,82km). Další polní kulturu představují chmelnice o celkovévýměře 112,783 ha, což je 0,51 %. Po odpočtu úhoru největší plochu ve skutečnosti zabírají louky, což jsou plochytvořící zbytek původních potočních a říčních niv. Celková výměra luk je 6753,227 ha což je 30,6 %. Jak je patrnoz mapy dalším důležitým krajinným prvkem jsou lesy, které tvoří rozsáhlé komplexy a nebo drobné lesíky rozdělujícípole a nivy. Jejich celková výměra 4664,588 ha, což je 21,14 %. Remízy, tj. plochy luk se stromy a keři (z map senedá určit jejich hustota) zabírají celkovou plochu 434,259 ha, což je 1,97 %. Obdobně ovocné sady, sady pro dřevo azeleninové zahrady jsou ošetřovány na ploše 187,53 ha, což je 0,849 %. Mokřady, bahniska, slaniska a rašeliništězaujímají v krajině pouhých 31,118 ha což, je 0,01 %. Vodní plochy (rybníky, jezera) dávají dohromady 287,53 ha,tj.1,3 %, zatímco vodní toky 229,317 ha, což je též 1,3 %. Speciální kategorii představuje neobdělávaná půda, což jsouskalní výchozy, důlní míry, výchozy uhelných slojí, plochy minerálních závodů, tedy plochy které nejsou zdaněnypozemkovou daní. Ty tvoří 117,945 ha, což je 0,53%. Zajímavým údajem je zastavěná plocha, tj. plocha sídel, kterápředstavuje 219,413 ha což je 0,99%. A nakonec polní cesty a silnice. Polní cesty zabírají 584,736 ha, což jsou 2,65%,zatímco silnice mají pouze 8,84 ha, což je 0,004%. Tolik jednotlivá čísla.

Nás pochopitelně zajímá celková plocha území pokryté trvale vegetací, která s úhory tvoří 67,37%. Oproti tomuplocha bez vegetace (tj. pole, polní cesty, chmelnice) 28,64 %. Voda v podobě Ohře, Svatavy, říček a potoků spolus rybníky, jezery, tůněmi, náhony, kanály se podílí pouze 2, 6%. Celkový podíl plochy trvale pokryté vegetací vmodelovém území Lítov, což je území, které je složeno z historických katastrů, nebo jejich částí obcí (Chlum Sv.Maří, Kacéřova, Lítova, Habartova a Dasnice, Horních a Dolních Pochlovic a města Kynšperku) je je 65,62%. Je zcelapochopitelné, že z těchto matematických údajů se dají spočítat různé indexy, hetrogenita krajiny, a tak provést zcelasrovnatelná vyhodnocení změn struktur krajiny v časovém období 160 let.

Jak je patrné ze soulepu mapových listů, páteř území tvoří řeka Ohře, kterou v roce 1840-42 představovala poměrnězachovalá přírodní říční niva, porostlá souvislými mokřadními lesy (luhy a olšiny Alnion glutinosae), s převahou olšea stromových vrb, střídanými méně rozsáhlými porosty vysokých ostřic, zejména v příbřežních zónách. Řeka Ohřevytvářela u města Kynšperka rozsáhlou nivu se systémem ramen a meandrů. Z levé strany do ní vtékal bohatěmeandrující Libocký potok. Levá strana nivy Ohře je částečně proměna v pole. Za Kynšperskou ostrožnou přestávářeka meandrovat, vytváří táhlé oblouky. Říční niva je na pravém břehu odorána a po vtoku Libavky se vlévá doširokého údolí mezi Libavský vrch a masiv Chlumů, kde pak znova začíná meandrovat a vytvářet říční ramena. UDasnice se Ohře opětovně rozlévá do široké nivy, v níž jsou zachovány různě velké inundační tůně a slepá ramena.Původní rozsáhlá říční niva je u Chlumku (Perglas) proměněna v panská pole, zatímco pravý břeh oblouku Ohře uŠabiny je znova postupně rozoráván. Z mozaiky luk se dá usuzovat na původní šíří této části nivy. V ní se také vlévajído řeky potoky, na nichž jsou vybudovány rybníky. Vznik rybníků doprovází rozšíření společenstev rákosin avysokých ostřic. Řeka poté vytváří pozvolné oblouky. Niva se znovu podstatně rozšiřuje a poté u Černého mlýnapřijímá na pravé straně potok a na levé straně vytváří bohatě meandrující úzké rameno protékající Hlavnem. Niva se zaním značně rozšiřuje, dokonce v ní nalezneme propojená slepá ramena, která jsou mimo bloku menších polí zcelazachována. U Tisové je pravý břeh znova rozorán a říční niva se zužuje až k ramenům u Tisové. Za Tisovou se znovarozšiřuje do nebývalé mohutnosti, Ohře bohatě meandruje a vytváří četná ramena. Údolní niva u Tisové je jednouz nejzachovalejších částí původních lužních společenstev. V pravobřežní nivě proti Citicům se nalézá veliký Sennýrybník, slepé rameno a několik menších tůní. Až u Lískové se původní šíře nivy odoráním zužuje, ohraničuje zámeckýareál a město Sokolov. Za hradbami do stále široké nivy vtéká bohatě meandrující řeka Svatava v jejíž široké nivě jsoučetné pískové lavice. Z pravé strany přitéká od Vítkova Lobzecký potok. Niva Ohře se znova rozšiřuje a v této nivě jevíce inundační tůní než slepých ramen. Z levé strany u Královského Poříčí přitéká do bohatě meandrujícího rameneOhře Pstruží potok, který se vyznačuje poměrně rozsáhlým povodím. Řeka vytváří několik ostrovů a vtéká dohlubokého údolí Poříčských lesů. U Starého Sedla se údolí na pravé straně otvírá a řeka se obrací k severu doLoketského údolí. V sou časné době má řeka Ohře bohaté meandry pouze před Kynšperkem, její tok meandruje až k Chlumku. Zbývající část toku k Černému mlýnu protéká úzkou nivou obklopenou zemědělskou krajinou.

Nejdelší úsek toku Ohře, tj. od Černého mlýna až po Královské Poříčí byl v letech 1901 až 1904 regulován, a tov úseku dlouhém 10.079 m (se spádem 10,86m). Odstraněním meandrů bylo řečiště zkráceno o 2585 m z důvodůzabránění průsakům vody písčitým řečištěm do mělce uloženo uhelné sloje Antonín, bylo dno řeky dokonce v úsekuCitice – Sokolov vybetováno. Dále bylo zatrubněno koryto Rychnovského potoka v délce 1982m ve směru vtoku doOhře. Údolí Ohře za Královským Poříčím ve směru toku do Lokte zůstalo beze změny. K těmto změnám musíme

88

počítat ještě přetěžení říční nivy s uhelnými slojemi (Jiskra J., 2000) a její částečné překrytí výsypkami. Další změnoubylo protnutí nivy železniční tratí v úseku Kynšperk - Sokolov. Mimo to se některá sídla, jako Sokolov, Kynšperk aTisová rozrostla na úkor říční nivy. Toto srovnání současného stavu a stavu zobrazeného na mapových listech je velicedůležité při posuzování původnosti rostlinných společenstev, a to nejen pro ověření závěrů z botanickýchrekonstrukčních map, ale i pro posouzení funkčnosti sítě územní stability (Trpák P., Pecharová E., Trpáková I., 2001,2002). Budeme-li skutečně posuzovat krajinné prvky podle schopnosti jejich sebeuspořádávání, jsou tedy ÚSESvedené po původních ekosystémech vlastně částmi (segmenty) paměti krajiny. Řeka Ohře je takovým příkladem.

Naprosto jiná situace je u regionálních biokoridorů mezi regionálními.biocentry Antonín a Rybníky u Nové Role .Tatočást ÚSES je dnes vedena po těžbou přeměněném území (výsypky Matyáš, Týn, Podkrušnohorská a Smolnická).Původně toto obrovité přetěžené území tvořily poměrně málo zorněné rozsáhlé potoční nivy a lesní komplexy dneszmizelých katastrů obcí Týn, Lesík, Lví Dvůr, Dolní Rozmyšl, Lipnice, Vřesové a Smolnice spolu s většími a menšímičástmi katastrů sousedních obcí. Součástí tohoto území byly i rybniční soustavy, které tvořily zejménav severovýchodní části Sokolovské pánve dominantní prvek. Rybniční soustavy byly mezi Lipnicí a Alberovem, takémezi Vintířovem a Rozmyšlem, mezi Vřesovou, Starou Chodovskou a mezi Starou Chodovskou a Smolnicí, dále meziSnolnicí, Božíčanami a Vlčí horou a součástí byly i Novorolské rybníky. Jedná se o cca 100 různě velkých rybníků,včetně malých rybníčků v intravilánech obcí. Měly poměrně zajímavé tvary a názvy, které vypovídají nejen ovlastnících, ale i o přírodních podmínkách a společenských vazbách. Mimo tyto větší rybničnaté pánve existovalymenší soustavy u Jehličné, Nového Sedla a Mírové. V ostatní části pánve byly před 160 lety různě velké jednotlivérybníky, a to jak v obcích, tak i mimo ně. Protože byly založeny v rozsáhlých potočních nivách představovaly vlastněnejvodnatější území Sokolovska. Tato jejich funkce je z ekologického hlediska bohužel nenahraditelná, zvláště kdyžk tomu připočteme funkci pramenišť a uvědomíme si skutečnost, že současné lesnické a zemědělské rekultivace jsoupři realizaci vázány na odvodnění krajiny. Tak vlastně vzniká propastný rozdíl mezi starou zaniklou rybničnatou nivníkrajinou a mladými umělými kulturními společenstvy Bez možnosti rovnání se strukturou krajiny zobrazené na starýchmapách, pohlednicích, leteckých snímcích by vše zmizelo v nenávratnu. Při tom platí zásada, že pro obnovu funkceekologické stability krajiny je nutné vycházet z její rekonstrukce a z možnosti obnovy schopnosti sebeuspořádáníkrajiny, tj. z její paměti. Tato paměť krajiny se projeví v možnosti obnovy potenciální vegetace. Směru podpory takovévegetace je nutné přizpůsobovat revitalizační a rekultivační zásahy v krajině.

Naprosto nedoceněným zdrojem informací pro přírodovědce a historika je rozbor pomístních jmen, neboť podle názvůse dá identifikovat např. druhová skladba porostů, reliéf, půda, vlastníci, události, pověsti, ba i klatá a svatá místa.Obvykle tyto názvy používají základ jména Flur (trať, stejné území) nebo Acker, ke kterému se přiřazují názvy podlereliéfu, velikosti, vlastnosti a druhu porostu. Takovým příkladem je Birkflur (Březová trať), Erle (Olšová), Teich(Rybniční), Berg (Kopcovitá), Vogel (Ptačí), Auflur (Nivní), Wolfloch (Vlčí doupě), Leitten (Jílovité), nebo LangeAcker (Dlouhá pole), Garten (zahradní), Heu (Senná), Strass (Uliční), Griess (Štěrková), Wehracker (Svobodníků) atp.Obdobně názvy lesů jako je Bukový les (BuchWald) u Březové, či Schwarz Holz u Lítova znamená právo užíváníjedlového dřeva. Stejným pramenem jsou názvy obcí Březová, Krásná lípa, Lísková, Tisová, Loučky (Grün-lasz),nebo jména kopců jako je vrch Vysoká jedle (Hohe Tanne) u Lipnice, Vlčí hora (Wolfs-berg) u Božíčan, Liščí hora.Název Waiden dokládá zase pěstování borytu barvířského. Jména lesů, luk, polí a tratí nesou často jednak označenísídel, řeky ale i určení velikosti (dlouhý, široký) kvality (suchý, mokrý), ale i druhu pastvy (ovčí – Schafwiesen;dobytčí - Kuhtrisst), produkce (Senný rybník - Heu Teich), atp. Obdobně se dají určit půdní poměry, jako název AmLeitten (mastné jíly, Mastník), BirkLeitten (Březové jíly), Gries (štěrk), nebo reliéf, což dokazují názvy Holý vrch,Kamenný vrch (Steinbühl), kamenný potok (Steinbach), Dlouhé řádky (Langezeil) a Na rovině (Am Eben). Podobnělze usuzovat i na mikroklima, např. z názvu Studená jáma (Kühloch). Lze z nich určit i zaměstnání obyvatel, jako jeSplavný potok (Flösbach). Z názvů lze určit i společenské vazby, jako jsou Na lhůtě (Am Rath), Na Pustině (Auf derHaid), Jalový dvůr (Kaltenhof), Selské zboží (Bauersgütter) u Mírové, nebo Doktorův důl (Doktor Zeche - Dr. Tonderz Prahy) u Chranišova, či Čertův pahýl (Teufelstumpf) u Starého Sedla, či Šibenice (Galgen) u Horního Chodova.Mnohdy jsou to i poetické názvy jako Na ptačím ledě (Am Vogeleis).

Stabilní katastr jakožto daňový podklad na základě kombinace mapové a textové části umožňuje posoudit i uspořádáníhospodaření v krajině. Takovýmto příkladem je panství Hřebeny. Indikační skici zobrazují lokaci hradu, zámku ahospodářských budov jako poměrně citlivou kompozici a velmi vhodné účelové uspořádání krajiny, které tvoří hrad sezámkem na ostrožně nad řekou Svatavou, dále je to Dolínský potok, který je složen z šesti přítoků, na některých jsourybníky. Protéká zámeckým rybníkem a ústí do Mlýnského potoka, což jest jedno z ramen Svatavy. Kolem hradu jsourozsáhlé lesy v nichž jsou enklávy polí a luk.V podhradí za ostrožnou nalezneme panský mlýn, níže papírnu a mimořeku pivovar a panskou hospodu. Nad ní trochu stranou lesní správu. Vlastní hospodářský dvůr je obklopen parkem sezahradou. Ke dvoru vedou alejové cesty tvořící trojúhelník spojující cihelnu, ovčárnu a hornickou kolonii Josefov.V širokém okolí Josefových lázní jsou cesty a stezky pro pěší. Ze skic je patrné, že okolí hradu, dvoru a panskýchhospodářských objektů ve vesnic, je většinou parkově upraveno. Západní, jižní a východní část katastru tvoří rozsáhlépole, které je protkáno potočními nivami a alejemi. Řeka Svatava je severní hranicí panství.. Cestní síť je plněpodřízena hospodářskému životu a spojuje Hřebeny s Krajkovou, Luhem a Svatavou. Jak je patrné z mapových listůvyznačuje se panství Hřebeny velice hodnotnou organizací jednotlivých krajinných prvků. Ty mají zajistit jakreprezentační funkci feudálního sídla tak i hospodářské využití území. Dá se konstatovat, že vzdělaný vlastník -přírodovědec kníže Leopold Josef Auersperg dokázal sladit všechny funkce sídla s mimořádnou citlivostí a toto sídlo

89

je překrásnou kombinací středověkých a barokních tradic s nastupujícím romantismem. Hřebeny byly místem pobytu(1819,1821,1823) jeho přítele J.W. Goetha. Básníkův pobyt zde připomíná Goethova vyhlídka.

Dalším takovým příkladem jsou Stadice na Ústecku. Tato bájemi opředená obec uváděná v Kosmově kronice sevyznačuje velice kvalitní krajinou diverzitou. Vlastní Přemyslovskou legendu dokládá nejen celá řada místních názvů,ale i největší parcela nesoucí název Královské pole, a to o rozměrech 450x510m. Podélnou osu tvoří niva řeky Bíliny,která je lemována břehovým porostem. Největším souvislým ekosystémem jsou lesní komplexy Stadické stráně arozsáhlé louky a pastviny pod Rovným. Mimo těchto velkých komplexů je ještě v severozápadní části katastru vetšílesní komplex, další les je až v jeho jižní části. Z jižní strany přitéká do Bíliny Radejčínský potok s nivou tvořenousady. Ostatní území katastru je protkáno sítí drobných lesů, vinic a rozsáhlých sadů. Orná půda je často lemovanáproužky luk, které tak tuto síť pospojují.

V západní části nivy řeky Bíliny leží malá osada Hliňany s barokním zámkem a parkem. Velice výrazná je kompozicesadů doprovázející cestní síť vedoucí k zámku. Je zcela pochopitelné, že v této části katastru jsou velké parcely ornépůdy, jejichž šíře se pohybuje od 150 m do 580 m. Pro srovnání uvádíme popis současného stavu krajiny kolemStadic: Především zmizely vinice, sady a větší plochy luk. Vlastní údolí řeky Bíliny je rozděleno tělesem dálnice D8,plochou elektrovodu, železniční tratí a starou silnicí na dvě poloviny. Řeka Bílina byla v některých svých částech tokuupravována, neboť jí byly zkráceny meandry. Osada Hliňany je od území Stadic oddělena dálnicí a systémemnadjezdů a podjezdů. Původní barokní cestní síť k zámku zanikla, tak jako zámecký park. Královské pole je rozdělenoželeznicí na dvě poloviny a těleso dálnice D 8 odděluje jižní část katastru tvořeného Radejčinským potokem od Stadic.Tento potok teče dokonce v této části v novém napřímeném korytě. Zásadní změnou je zánik bohaté diverzityrajinných společenstev ve prospěch lesních a křovinatých prvků a vytvoření nepropustné bariéry tělesa dálnice aželeznice spolu s polopropustnými bariérami elektrovodů a staré silnice. Tyto negativní krajinné úpravy se dotkly itoku řeky Bíliny, která byla zbavena části meandrů a břehy na některých místech upraveny kamenným záhozem.Stejně tak negativně je provedena úprava koryta Radejčinského potoka. Vrcholem necitlivosti je vedení dálnice kolemPřemyslova památníku, zničení Hliňan a odříznutí Stadic od Stadických srázů.

Další možností jak využít tyto staré mapy a zápisy nejen pro vyhodnocení urbanistické koncepce sídel a tím i určenímísta a charakteru i dnes již zaniklých zámeckých a klášterních zahrad a staveb či jiných památkových objektů.Takovým příkladem z mnoha zmizelých památek (Ulovec J., 2000) je zámecký areál v Horním Chodově, kterýsoučasná literatura (Poche E. et al., 1977) dokonce umísťuje do Dolního Chodova. Sídlo se nalézá v nivě Splavnéhopotoka, který odděluje vlastní panské sídlo od dřevěných stavení poddaných. Panské sídlo je obklopeno nivou v níž nazápadní straně je soustava sedmi rybníčků, z nichž v šesti jsou sádky a sedmý rybník má kruhový ostrov s baroknízahradní úpravou a lávkou. Nedá se dnes již určit zda se jednalo o pozůstatek vodní tvrze. Na něj navazuje silnice sosově vysázeným stromořadím. Meandry potoka jsou zakomponovány na pravém břehu do barokní okrasné zahrady,zatímco na levém břehu je kombinace užitkové zahrady, ovocného sadu a okrasného francouzského parku tvořícípísmeno J, které obklopuje obytné a provozní budovy s velkým nádvořím. Na nádvoří je do oblouku vysázena alej,která vytváří se seskupením protilehlých budov pocit čestného dvoru ze kterého se otvírá pohled přes zelinářskouzahradu na rybník a sádky. Obdobný výhled je z menší téměř čtvercové samostatné budovy na jižní straně nádvoří(zámek). Na severní straně tuto drůzu budov a zahrad obklopuje obdélníkovité pole, jenž opticky odděluje ovocnézahrady s roubenými domy od zámeckého parku. V roce 1897 (Otta) Horní Chov byl ještě allodiálním statkems 398,33 ha půdy, zámkem a dvorem. Dalším příkladem může být dnes již zastavěný park sokolovského zámku, kterýbyl vybudován ve francouzském stylu. Parkem protéká Lobecský potok s dlouhou nivou, mlýnskými náhony arybníčky. Okraje parku lemují proužky lesa. Na východní straně na park navazuje hospodářský dvůr. Zámecký areál jeoddělen cestou a sadem od rozsáhlého komplexu dlouhých pásků polí a chmelnic na jižní straně zámku a města.

Příkladem uspořádání malého sídla může být Vítkov. Tato vesnice je klasickým schématem uspořádání vesnice v tétooblasti. Je situována do nivy Lobzeckého potoka, který se nad obcí rozděluje na vlastní potok a Mlýnský potok. Jádroosídlení tvoří 11 dvorců a postupně vzniklých menších statků a stavení. Většina obce je postavena ze dřeva. Na jižnímokraji obce se potok znova rozděluje. Na tomto okraji a na severním obce jsou pak větší rybníky. Jednotlivé rybníčkyjsou také v okolní nivě. Kolem dvorců jsou rozsáhlé sady na které navazují remízy a drobné lesíky spolu s velkýmisegmenty luk, které jsou na jižní straně obklopeny většími lesy.

Opakem této typické urbanistické koncepce vzniku sídel na Sokolovsku je Josefov, což původně byla hornická koloniezaložená knížetem L. J. Auerspergem. Kompozičně představuje typickou ulicovku, která je obklopena po oboustranách cihlovými domy s rozparcelovanými loukami pro jednotlivé domy. Východní parcely jsou větší. Cesta jeosázena alejí.

V mapovém zobrazení v indikačních skizách nalezneme i budoucí záměry na změny struktury krajiny, sídel, oků, cest,které jsou vyznačeny fialovou barvou, nebo červeným šrafováním. Jde o návrhy tras nových silnice nebo železnic,jakoje na Chabařovicku trasa ze Soběšovic doÚstí, nebo průpichy meandrů Svatavy, stavby mlýnských náhonů atp.

Stabilní katastr je zdrojem důležitých dat pro korekci historických údajů o rozvoji a počátku hornictví. Tak např. naSokolovsku je mapový list Starého sedla. Pod skalou u řeky Ohře už v roce 1573 byl v plném provozu minerální závodSvaté Trojice, který vyráběl síru, vitriol, kamenec, zelenou skalici a později podkladovou hmotu pod zrcadla. Jakosurovina bylo těženo zdejší kyzové výchozové uhlí (důl Markéta od r. 1822 připojen ke Všem svatým - těžba kyzů apozději uhlí před r. 1573- 1898). Důl i závod podle literatury několikrát měnil místo. Kromě vlastního areálu

90

kamencového závodu a dolu jsou v roce 1841 mezi Těšovicemi a Starým Sedlem též vyznačeny pozemky dolu Všechsvatých, zatímco ostatní doly (Terezie, Magdalena, pozdější Michal) se nám nepodařilo v mapovém zákrese nalézt.

Také další historické stavby z doby rozvoje uhelného podnikání nalezneme na indikačních skicách. Vhodnýmpříkladem může být celek mapových listů zobrazujících původní charakter říční nivy Ohře u Sokolova. Najihovýchodním okraji nivy pod Senným rybníkem nalezneme Starckovy technické závody. Je to především důlAntonín, jehož budovy jsou zde zakresleny s označením Pumpenwerk. Z těchto budov jde kanál, kterým odtékají důlnívody do Dolnorychnovského potoka. Jedná se o parní vodotěžní stroj, který zde byl instalován v roce 1834 J. D.Starckem. O kousek níže směrem k rybníku je zakreslena továrna na výrobu sazí Russhütte, která měla 25 pecí s 25komorami. Červeně je zde též vyznačena nově vyměřená silnice do Sokolova a odsud přes Svatavu a Lomnici doStaré.

Tyto informace o rozvíjející se těžbě jsou ale též prvními zprávami o negativních zásazích do krajiny. Je to předevšímodvodňování šachet dědičnými štolami s následním vypouštěním důlních vod do recipientů. Konečně i název Slanéhopotoka na Habartovsku, který protéká ve vzdálenosti 2880 m od hrany budovy minerálního závodu Petra a Pavla nenínáhodou. Severním směrem je nad ním ve vzdálenosti 5800 m důl Josef. Zhruba stejně daleko od šachty je pramentohoto potoka. Těchto několik komentovaných příkladů ukazuje možnosti ekologické interpretace indikačních skic asvazků Stabilního katastru, jenž je pro mnohá území Čech a Moravy zachovalou vrstvou ztracené paměti krajiny.

Obrázek 1: Původní charakter nivy Ohře u Kynšperku nad Ohří

LiteraturaZákladním podkladem byly indikační skici stabilního katastru uložené v Ústředním archivu v Praze a tzv. fascie. Tytoindikační skici jsou v měřítku 1. 2880.

Beneš J., Brůna Vl. (1994): Má krajina paměť? Sb. archeologie a krajinná ekologie. Most.

Gojda M. (2000): Archeologie krajiny - Vývoj archetypů kulturní krajiny. Academia.

Jiskra J. (1993): Z historie uhelného hornictví na Sokolovsku, Chebsku a Karlovarsku. 327 str., Repropag Sokolov.

Kolektiv (1897): Ottův slovník naučný I- XXII a dodatky. Praha.

91

Lapka M., Gotltlieb M. (1994): O čase ,časovosti a jiném právě včas. K interdisciplinární spolupráci archeologie akrajinné ekologie. Sb. archeologie a kraj.ekologie. Most.

Poche E. et al.. (1977): Umělecké památky Čech 1, svazek A/J. Academia. Praha.

Pokorný J.,Trpák P. et. al. (2002): DÚ 04 - Diagnóza krajiny. Zpráva za rok 2001. Projekt VaV 640/3 /00 – Obnovafunkce krajiny narušené povrchovou těžbou. ENVI. Třeboň.

Sádlo J. (1994): Krajina jako interpretovaný text. Sb. archeologie a krajinná ekologie. Most.

Sixta J., Trpáková I., Trpák P. (2002): Utilisation of historical data of so called “Stable LandRegister” for formationof soils at reclaimed spoil banks in North-West Bohemia (V tisku).

TrpákP., Urbanová M. (1984): Příspěvek k uspořádání zem. Krajiny. Optimalizace hospodaření v krajině. Sb. Ekolsekce Biol. Spol ČSAV, 45-67. Praha.

Trpák P., Figala J., Trpáková I., Urban V., Urbanová M. (1996): Vyhodnocení historických dat o vývoji území (dílčíprojekt PPŽP 150 /3 /96 AOPK Praha, záv. zpráva). Praha.

Trpák P., Pokorný J., Šrůtek M., Čeřovská K., Trpáková I. (1998): Optimalizace využívání zem. Krajiny v současnýchpodmínkách zem. Hospodaření - studie pro MŽP. Praha.

Trpák P., Lhota T., Pokorný J., Ripl W., Sklenička P., Šíma M., Trpáková I. (1999): DÚ 07 Tvorba krajiny povodíOhře a Bíliny - Chabařovicko - výzkumná zpráva za rok 1999 - VaV/510 / 2 /98 - Vodohospodářské řešenírekultivace a revitalizace Podkrušnohorské pánve

Trpák P., Trpáková I. (2000): Paměť krajiny. Sb. Hornická Příbram ve vědě a technice – sekce R - revitalizace územípo těžbě nerostných surovin a podzemní činnosti na povrchu. Příbram.

Trpák P. (2001): Krajina sakrální, animální a profánní .Sb. Tvář naší země - Duchovní rozměr krajiny :50-56, Českákomora architektů. Praha.

Trpák P., Trpáková I. (2001): Listy z paměti krajiny. In: Němec J. (editor): Sb. Krajinotvorné programy: 165-170.Centrum ochrany přírody Příbram pro MŽP a OÚ Příbram. Příbram.

Trpák P., Trpáková I., Pecharová E. (2002): ÚSES - segmenty paměti krajiny (TSES - Segments of landscaperecollection). Ekologické sítě Brno. Sborník příspěvků z mezinárodní konference 23.-24.-11. 2001 v Brně :149-156.Geobioc., spisy sv. 6 MZÚ Brno a MZe ČR. Praha.

Trpák P., Trpáková I. (2002): Historické mapy - zapomenuté klíče k paměti krajiny. Ecotrend 2002 „Trvale udržitelnýrozvoj“ sb. Jihoč. Univ. v Čes. Budějovicích B-12-23+CD

Trpák P., Pecharová E., Trpáková I. (2002): Územní systémy ekologické stability - segmenty paměti krajiny. Ecotrend2002 „trvale udržitelný rozvoj“ Sb. Jihoč. Univ. v Čes. Budějovicích F11-1. České Budějovice.

92

AN ANALYSIS OF LANDSCAPE FUNCTIONALITY BASED ON SPECIFIC EVALUATIONOF INDICATORY SKETCHES OF MAPS AND VOLUMES CONTAINED IN THE STABLECADASTRE

AbstractBased on our fifteen-year experience, the Stable Cadastre is the most useful historical source for interpreting theenvironment. This source includes a written part, consisting of the records of land plots, with their registered owners,the area of each plot, its cultivation, its inclusion in the appropriate class and the tax assessed. A further importantcomponent is the map part (on a scale of 1:2880), the so-called Indicatory Sketch. Initially these contained acomparison of the results of measurements with actual field conditions and then lists of lots and buildings wereassembled in the individual public cadastres, along with the names of their owners. There the scribes subsequentlyrecorded any further changes. Besides the indicatory sketches, the map documentation includes the so-called ImperialImprints in which no changes were entered, by contrast to the indicatory sketches. On this basis the sketches representa much wider source of information, in which it is possible to identify the handwritten records entered in the volumes.These cadastral maps depict the condition of the landscape and its utilization just prior to the inception of theindustrialization of the countryside or from the initial stages of this process. As individual examples of possibleenvironmental interpretation, we examine the territory of the Sokolov Lignite Basin (more than 220 km2), depicted inour copies of the Stable Cadastre maps from 1840-1842 as well as the Greater Chabařovice Region (1842-1843),which represents a completely different landscape. The lost memory of landscape, which disappeared as a result of thelignite strip mines, is preserved precisely in these old cadastral maps and documents.

Pavel Trpák, Ivana Trpáková,

Na Homolce 228, Pyšely 251 67,

PTrpak@seznam.cz

93

SOUČASNÝ STAV VYUŽITÍ STARÝCH MAP PRO SLEDOVÁNÍ KRAJINNÝCH ZMĚN

Lenka Uhlířová

Vojenská mapování, mapy stabilního katastru a potenciál jejich využitíMapovým dílem, které je nejvíce využívané pro sledování vývoje hospodaření s půdou a v souvislosti s tím i

krajinných změn, jsou soubory originálních map a císařských povinných exemplářů stabilního katastru, jež jsouuloženy jako archivní fond v Ústředním archivu zeměměřičství a katastru v Praze. Největší výzkumný projektvyužívající mapy stabilního katastru je projekt GA ČR „LUCC – Land Use/Cover Changes: Vývoj, souvislosti,perspektivy“, který byl řešen v letech 1998 – 2000 na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK a odroku 2001 pokračuje projektem „Využití ploch Česka v období transformace (1990 – 2000)“.

V rámci projektu byla vytvořena rozsáhlá datová základna o využití půdy Česka: je to 9 216 základních územníchjednotek (ZÚJ), 12 kategorií ploch ve čtyřech časových horizontech. Údaje o výměrách jednotlivých kategorií plochkatastrálních území byly získány jednak z archivních fondů Ústředního archívu zeměměřičství a katastru v Praze (roky1845, 1948), jednak z databází Odboru centrálních databází Zeměměřičského úřadu v Praze (roky 1990, 2000).Bohužel tato rozsáhlá studie nabízí pouze statistické údaje za celé katastry resp. ZÚJ, které chápe jako „black box“ anevypovídá o konkrétních změnách land use a tím i o krajinných změnách v rámci těchto území. O to se snaží aždetailní studie vybraných modelových území, které jsou prováděny následně (Bičík 1995).

Srovnatelně hodnotnými prameny pro sledování krajinných změn jsou první a druhé vojenské mapování, jejichžměřítko 1 : 28 800 je ideální právě pro krajinné studie. Význam 1. vojenského mapování (tzv. „josefského“) spočíváv tom, že je prvním kartografickým podkladem, který zmapoval celé území Česka a tudíž nám poskytuje jedinečnýmateriál pro srovnávání různých oblastí naší země v druhé polovině 18. století. Doba jeho vzniku ho řadí mezinejvýznamnější mapová díla. Odpovídá době, kdy na našem území teprve začínalo zintenzivňování zemědělské výrobya průmyslová revoluce dosud nezačala. Můžeme proto říci, že zachycuje stav, kdy krajina na většině našeho územíještě nebyla konfrontována s lidským působením do té míry, aby nebyla schopna homeostáze.

Druhé vojenské mapování je významné tím, že při jeho tvorbě v letech 1836 – 1840 byl jako podklad použitzjednodušený obsah map stabilního katastru. To znamená, že jeho kresba je mnohem geodeticky přesnější, neboť přimapování již bylo využito trigonometrické sítě.

Originály souborů obou těchto vojenských mapování zobrazující české země jsou uloženy ve vídeňském vojenskémarchivu (Österreichisches Staatsarchiv, Kriegsarchiv). K dispozici tak po dlouhá léta byly pouze nekvalitní černobílépozitivní kopie zhotovované v požadované velikosti z černobílých negativů uložených ve Státním archivu v Praze.Tyto negativy získalo tehdejší Československo po roce 1918 v souvislosti archivní rozluky s novým Rakouskem. Odroku 1989 až do poloviny 90. let bylo možno zakoupit ve vídeňském vojenském archivu alespoň barevné diapozitivy.A konečně koncem 20. století s nástupem nejmodernějších kopírovacích technologií je možné pořízení kvalitníchbarevných kopií v rozměrech a barevné škále odpovídající originálům. Této možnosti začaly využívat mnohé instituce(Archeologický ústav AV ČR, Historický ústav AV ČR, Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čechv Mostě, Ústav ekologie krajiny AV ČR v Českých Budějovicích, Okresní úřad v Kutné Hoře a další) i jednotlivci.Omezovali se však pouze na nákup několika sekcí z jejich zájmových území, a to zejména z důvodu finančnínáročnosti pořízení barevných kopií.

Nyní se situace radikálně změnila. V roce 2001 získala Laboratoř geoinformatiky UJEP (pracoviště autorky) projektvědy a výzkumu MŽP ČR. Z prostředků projektu byly zakoupeny kompletní soubory barevných kopií prvního adruhého vojenského mapování a převedeny skenováním do digitální podoby, čímž vznikl soubor rastrových map, kteréje možné dále zpracovávat v prostředí geografického informačního systému (GIS). Tyto rastrové mapy jsoutransformovány do souřadnicového systému S-JTSK tzn. georeferencovány, aby se zvýšila jejich využitelnost prosrovnávací analýzy. V rámci projektu byla zpracována též metodika interpretace a vektorizace rastrových map. Podletéto metodiky jsou ve vybraných modelových územích vektorizovány plošné i liniové prvky mapy a vyhodnocoványzměny krajinných prvků z hlediska kvantitativního i kvalitativního.

Digitální forma záznamu umožňuje rozšíření těchto děl mezi vědce i pracovníky státní správy a samosprávy, na čemžmá MŽP velký zájem. Díky tomuto kroku se zásadně zlepší možnost využít tato jedinečná stará mapová díla v mnohavědních oborech i v praxi.

Zcela jiná situace panuje okolo třetího vojenského mapování, které proběhlo na území Česka v letech 1874 – 1880.Jeho základ tvořil soubor rukopisných kolorovaných topografických map v měřítku 1: 25 000. Velkým pokrokem bylodekadické měřítko a zdokonalené zakreslení reliéfu pomocí kót, šraf a vrstevnic (Semotanová 2001). V roce 1918 porozpadu Rakouska-Uherska byly originální barevné mapy tohoto souboru předány nově vzniklému československémustátu. Bohužel dnes se stoprocentní jistotou nevíme, co se s tímto dílem stalo poté. Z barevných originálů se zachovalyzbytky v různých mapových archívech (např. Mapová sbírka University Karlovy, Mapová sbírka ČVUT), ale zatímnení vůle shromáždit celé mapové dílo na jednom místě a pracovat s ním jako s celkem. Ucelený soubor se zachoval vpodobě černobílých kopií zhotovených metodou fotolitografie (uloženy např. v Ústředním archívu zeměměřičství a

94

katastru v Praze), jejichž využití stejnou formou jako u 1. a 2. vojenského mapování je velmi problematické vzhledemk nízké kvalitě tisku.

Metodika interpretace, georeference a vektorizaceInterpretace je proces získávání informací z dat obsažených ve starých mapách. Data sestávají z čísel, textu asymbolů, které jsou neutrální a skoro vždy nejsou zasazena do kontextu. Informace se odlišuje od dat nějakýmstupněm selekce, organizace a přípravou pro specifický účel tzn. že data byla na určitém stupni interpretována a stalase z nich informace (Longley et al. 2001).

Analýza obsahu starých map byla provedena s využitím existujících topografických a tématických map, historickétextové dokumentace a znalosti území z terénního pozorování. Při terénní rekognoskaci interpretátor hledá projevznámého objektu určeného na tématické mapě nebo terénním průzkumem. Po identifikaci tohoto projevu známéhoobjektu tento extrapoluje na analogové části snímku.

Interpretace historických map josefského mapování byla provedena vizuální interpretací dvou rozdílných záznamůjednoho datového zdroje – analogového a digitálního. Obecná pravidla vizuální interpretace 1. VM lze shrnout donásledujících bodů:

1. Analogový záznam poskytuje ucelený pohled na analyzované území, kde je možno identifikovat vztahy avzájemné souvislosti mezi jednotlivými objekty a jevy. Není možno obraz zvětšit a jít do většího detailu aniupravit kontrast či ostrost, lze však použít jednoduchých pomůcek např. lupa, odpichovátko, pravítko atd.Výsledek je značně závislý na schopnostech a zkušenostech interpretátora a proto je vhodná spolupráce nejménědvou specialistů pro zvýšení objektivity a následné verifikace výsledků.

2. Vizuální interpretace digitálního záznamu neumožňuje pohled na celou mapovou sekci, zato však přinášímožnosti v úpravě obrazu, z nichž nejužitečnější je možnost zobrazení detailu v mapě. Kvalita a rychlost celéhoprocesu interpretace je závislá na použitém hardwaru a softwaru. Jako v předchozím případě klíčová je roleminimálně dvou nezávislých interpretátorů.

3. Neopomenutelný význam pro vizuální interpretaci mají další podpůrná data např. současné mapové podklady,textové záznamy, letecké snímky, vlastní znalost terénu atd.

4. Výsledky interpretace závisí na kvalitě jednotlivých sekcí. Závěry obsažené v tabulce Výsledky vizuálníinterpretace nelze generalizovat tím způsobem, že každá sekce nám poskytne všechny informace zde uvedené prokaždé území (Uhlířová 2001).

Georeference je transformace digitálního tvaru kartografického podkladu do souřadnicového systému. Tento proces seaplikuje u zpracování dat získaných metodami dálkového průzkumu Země, u družicových a leteckých snímků, a usoučasných map různých měřítek, které jsou v rastrovém tvaru importovány do prostředí GIS. Georeference jezaložena na tom, že existují dva různé záznamy stejného území, z nichž jeden je v příslušném souřadnicovém systémua druhý je možné na základě toho prvého do tohoto systému transformovat.

Proces georeference je možné provádět pomocí různých GIS softwarů, které však pracují na stejném principu anabízejí shodné druhy transformace. Všechny druhy transformace jsou založeny na použití tzv. vlícovacích bodů. Tytobody lze identifikovat v obou záznamech, v transformovaném i v tom, který nám slouží jako základ pro transformaci.V případě starých map je vhodné volit topografické prvky, u nichž vzhledem ke konfiguraci reliéfu či kulturnímtradicím existuje jen malá pravděpodobnost, že radikálně změnily svou zeměpisnou polohu. Jedná se zejména osoutoky řek, hlavní křižovatky cest, stavidla rybníků nebo věže kostelů či jiné sakrální objekty.

Vlastní georeferenci předchází pečlivé studium modelového území na starých mapových sekcích, současných mapáchi v terénu. Je nutné najít vlícovací body, jež musejí být jednoznačně identifikovatelné ve zpracovávané mapové sekci.

Vstupní mapou pro georeferenci je rastr staré mapy ve formátu TIFF v rozlišení 400 dpi. Tento rastr je načten doprostředí GIS softwaru ArcView 3.2 s extenzí Image Analysis. Podkladem pro georeferenci je digitální model územív měřítku 1 : 25 000 (DMÚ 25). Georeference probíhá podle mnoha vlícovacích bodů, přičemž odchylky mapy odlokalizace v souřadném systému S-JTSK jsou individuální pro každou jednotlivou sekci. Je třeba uvést, že 1. vojenskémapování nevznikalo na základě žádné geodetické osnovy a jeho měřítko je 1 : 28 800, což jsou faktory, kterénejvýznamněji ovlivňují přesnost georeference. Obecně platí pravidlo, že přesnost transformace je přímo úměrnákvalitě a množství vlícovacích bodů. Vzhledem ke způsobu jakým mapy vznikaly je opodstatněné se domnívat, žemapy území s vysokým gradientem reliéfu, vysoce zalesněné a řídce osídlené (horská pásma) bylo obtížnější zmapovata u těchto sekcí se odchylka při transformaci pohybuje kolem 700 metrů. Oproti tomu u sekcí z nížinných a pánevníchoblastí s hustou cestní sítí a sídelní strukturou je odchylka podstatně nižší, okolo 300 metrů.

Pro digitalizaci je užito metody vektorizace tzv. digitalizace na obrazovce, při níž jsou vstupy realizovány pomocíkurzoru a ukládány jako souřadnice objektů do vektorového souboru.

Při vektorizaci map vojenského mapování je třeba věnovat velkou pozornost interpretaci informací v mapě obsaženýcha správné identifikaci významu užitých symbolů. Dále je třeba zdůraznit, že se jednalo o mapování vojenské, které

95

zohledňuje nejen detaily krajiny ale i jejich takticko-strategický význam. Přístup reflektující tento aspekt umožňujekvalitněji posuzovat obsah mapových sekcí ve vztahu ke krajině a identifikovat jednotlivé mapové prvky.

V metodice pro zpracování jednotlivých modelových území (Jáchymovsko, Mostecko a České Švýcarsko) bylystanoveny následující prvky, které byly vektorizovány a následně hodnoceny: lesní plochy; nelesní plochy; křoviny,rozptýlená zeleň; sady, zahrady, vinice, zeleň v intravilánu sídel; mokřady; sídla; vodní toky (polygony a linie); vodníplochy (stojaté vody, rybníky, nádrže); síť cest. U některých kategorií ploch ještě není zcela známa jejich správnáinterpretace a zůstávají velkou výzvou pro další výzkum.

Významnou informací, kterou můžeme získat u všech vektorizovaných mapových prvků je velikost polygonu a délkalinie. Z těchto údajů pro dva a více různých časových horizontů lze odvodit změnu v zastoupení jednotlivých kategoriíploch v krajině, respektive změnu hustoty cestní či říční sítě.

ZávěrDíky tomuto zpracování starých map nejenom uchováme cenné informace budoucím generacím, ale též posunujemehranici využití jejich potenciálu. Za ideální lze považovat metodologický postup, který využívá vojenské mapystředního měřítka vhodné pro globální krajinné studie a kombinuje je s mapami stabilního katastru, jež jsou jedinečnépro detailní výzkum. Získané informace jsou využitelné nejen pro vědeckou práci v mnoha oblastech, ale též proširoké spektrum aktivit státní správy a samosprávy např. při akcích dotovaných krajinotvornými programy MŽP ČR,v managementu krajiny CHKO a NP, v krajinném plánování a při obnově krajiny po těžbě nerostných surovin.

LiteraturaBIČÍK, I. (1995): Analýza dat o využití půdy k hodnocení dlouhodobých změn krajiny. Geographia Slovaca 10,

Bratislava, s. 25 - 29

LONGLEY at al. (2001): Geographic Information Systems and Science. Wiley, Chichester, 454 s.

SEMOTANOVÁ, E. (2001): Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí. Libri, Praha, 164 s.

UHLÍŘOVÁ, L. (2001): Staré mapy a jejich podklady jako zdroj dat pro výzkum změn krajinné struktury Česka od 2.poloviny 18. století do současnosti. Diplomová práce, Katedra informatiky a geoinformatiky FŽP UJEP, Ústí nadLabem, 56 s.

THE CURRENT STATE OF UTILIZATION OF THE OLD MAPS FOR THE LANDSCAPECHANGES MONITORING

Abstract The old cartographical sources, which are frequently utilized for the landscape study and the land use or land coverchanges study, are maps of Stabile cadastre and maps of military surveys elaborated within the Habsburg monarchyfor the Czech lands. The possible methods for effective acquisition of the information from the old maps in theenvironment of Geographical Information Systems (GIS) and Remote Sensing software are following: imagerectification (the process of transforming an image from a file co-ordinate system into a map co-ordinate system),visual interpretation of the analogue and digital data record, digitising.

The gained information may be utilized not only for scientific research in many areas, but also for wide spectrum ofactivities of the governmental and self-governmental administration e.g. landscape-creation programmes, managementof the protected areas, landscape planning and restoration of landscape after mining.

Lenka Uhlířová

Laboratoř geoinformatiky UJEP

Králova Výšina 3132/7, 400 01 Ústí nad Labem

Uhlirova@geolab.ujep.cz

96

EVROPSKÁ KRAJINA Z EKOLOGICKÉ PERSPEKTIVY

David VačkářEvropa představuje svérázný kontinent podléhající po tisíciletí systematickému vlivu člověka. Neustálé přetvářenívtisklo evropské krajině charakteristický ráz a vytvořilo zajímavou kulturní krajinu ceněnou z hlediska kulturní abiologické rozmanitosti. Tento příspěvek se dívá na evropskou krajinu z hlediska ekologické perspektivy. Cílempříspěvku je naznačit procesy probíhající v krajině a určující její uspořádání. Další otázkou je, jak lze na základěkrajinné dynamiky dojít k základním principům ochrany a udržitelného využívání evropské krajiny. Evropská krajinaje specifickou kategorií a zasluhuje speciální pozornost i z hlediska kontextu, který dává české krajině. Na závěr budounačrtnuty hlavní body evropské úmluvy o krajině a její význam pro zachování evropského přírodního dědictví.

Krajina jako specifická hladina organizaceCo je krajina? Pokud se podíváme na měsíc, nalezneme zde krajinu? Běžně se používá výraz „měsíční krajina“.Prvotní dojem krajiny je opravdu geomorfologický. Proto Alexander von Humboldt definoval krajinu jako celkovýcharakter regionu. Avšak co je základní jednotkou krajiny, lze rozlišit na základě opakovatelnosti součástky krajiny?Forman a Godron (1986) vymezují krajinu jako soubor ekosystémů. Ekosystém je v tomto pojetí prostorově vymezenájednotka zemského povrchu zahrnující biotickou spolu s abiotickou složkou. Tím je rozpoznán význam života prokrajinu – živé organizmy modulují ekosystémové procesy a jsou součástí krajinné dynamiky. Platí to zejména proautotrofní rostliny, krajinnou vegetaci, která představuje trofickou základnu ekosystému. Klasické pojetí krajiny jeproto geobotanické, zabývá se prostorovou distribucí rostlinných jednotek ovlivňovaných fyzikálními faktory. Vúplném objasnění významu krajinného konceptu však schází zahrnutí jedné významné složky – lidské činnosti. Krajinaje potom část zemského povrchu integrující přírodní a lidmi vyvolané vzorce a procesy (Naveh 1987). Ačkolivkrajinný koncept jde stejně dobře aplikovat na krajiny výrazně nezasažené člověkem, lidská perspektiva je nezbytnousoučástí percepce krajiny. Krajinu lze do určité míry modelovat podle nároků zvířat, žádný biologický druh takvýrazně neovlivnil tvář krajiny jako člověk.

Základním kritériem krajiny je heterogenita. Heterogenita se však vyskytuje opakovaně na různých hladináchbiologické organizace a v různých měřítcích. V rámci krajinné matrice se vyskytují menší formy s podobnoustrukturou. Tyto komplexní entity se v poslední době popisují fraktální geometrií (Li 2000). Každá krajina v sobě vzávislosti na zvoleném měřítku obsahuje další krajiny. Zatímco klasický eukleidovský popis světa hodí spíše načlověkem vytvořené struktury, fraktály dobře popisují komplexní přírodní tvary. Fraktální objekty nabývajíneceločíselných hodnot a odrážejí tak míru pravidelnosti krajinných struktur. Počítačově generovaná fraktální krajinazachycuje statistické rysy skutečných krajin, ale jeví se jako fádní. Vznikla totiž přesnou sebereprodukcí téžestruktury. Tato krajina se těžko interpretuje, protože neobsahuje odchylky a nepravidelnosti. Fádnost krajiny jezpůsobena nedostatečnými možnostmi výhledů a úkrytů, které jsou vytvořeny nepravidelnostmi. Naproti tomupřirozenou krajinu můžeme popsat pomocí fraktálů, ale obsahuje dostatečné množství přírodně vzniklýchnepravidelností a odchylek, abychom ji mohli interpretovat jako zajímavou. Tato krajina skýtala našim předkůmmožnost vidět a přitom nebýt viděn, což bylo evolučně výhodné. Krajinné nepravidelnosti navíc poskytovali úkrytpřed nepřízní počasí nebo predátory.

Z předchozích definic vyplynula dvě základní kritéria pro vymezení krajiny: přítomnost života a lidská činnost. Člověkse v krajině vyvinul, byl s ní tedy v každodenním styku a jeho přežití záviselo na souhře s krajinou, její znalostí apředpovědi nosné kapacity, výskytu zdrojů a ohrožení. Proto si člověk vytvářel modely krajiny, příběhy, kterénapomáhaly interpretaci krajiny v mozku. Evolučně přežily pouze úspěšné kmeny, které si zajistily dlouhodobé přežitív reakci na krajinné změny. Mapa krajiny tedy ještě nemusí představovat krajinu samotnou, je to pouze model. Protose lidem líbí otevřená a přehledná krajina s dostatkem výhledů a úkrytů, dostatek příležitostí k získání potravy apřístřeší. Podobně vnímají krajinu i ostatní organizmy, které musí podobně reagovat na změny v krajině. Lze tedy říci,že krajina je výsledkem působení živých autonomních agens, které manipulují prostředí za účelem zvýšení svojífitness. V krajině se tak akumulují fenotypické projevy živých organizmů. Nutno podotknout, že projevy lidskéčinnosti v současnosti krajinu ovládají a naprostá dominance dosahuje dvou třetin zemského povrchu. Krajina je tedyspíše lidskou zahradou, fenotypickým rozšířením našich genů proceděných procesem evoluce (Janzen 1998). Krajinamá několik kvalit - biodiverzitu (rozmanitost potravy), atmosféru místa (svatyně, chrámy), obrazové kvality, historickáhodnota (krajina mnoha vrstev).

Krajinu lze nahlížet v různých časových a prostorových měřítkách. Podle rozměru a rozlišení můžeme vyčlenit různéhladiny organizace, na nichž se při změně měřítka změní také popis chování. Každé hladině jsou vlastní určitéemergentní vlastnosti, které jsou spoluurčeny interakcí s okolními hladinami. Hladina hierarchicky vyšší poskytujekontext systému, protože ho kontroluje pomalejší dynamikou. Naproti tomu hladina hierarchicky nižší poskytujemechanizmus a její dynamika je nízkofrekvenční (Allen et Hoekstra 1992). Krajinná mozaika je jednou z vyššíchhierarchických jednotek a krajina tedy poskytuje kontext všem biotickým procesům. Komplexitu a diverzitu živépřírody lze poměrně dobře postihnout pojmem biodiverzita.

97

Krajinný kapitál a biologická rozmanitostBiologická rozmanitost jako koncept vznikla poměrně nedávno. Vyjadřuje rozmanitost na všech hladinách biologickéorganizace komplexitu uspořádání ekosystémů, tzn. rozmanitost uvnitř stejně jako mezi jednotkami živého světazahrnující geny, druhy, populace, společenstva nebo krajiny. Je to zastřešující pojem pro stupeň rozmanitosti přírody.

Proč má biodiverzita pro nás hodnotu? Jednak má život hodnotu sám o sobě, hodnotu existenční (ontologickou);existence rozmanitosti nás staví před konfrontaci se světem.

Nezanedbatelná je hodnota informační; biodiverzita jako základní charakteristika biosféry v geologickém čase neustáleroste, i když je známo podle dostupného fosilního záznamu několik období velkého vymírání, která uvolnila prostornovým evolučním formám. Druhy však obsahují materiál vypovídající nejen o reakci na prostředí, ale o evoluční cestěa minulosti.

Ekologická hodnota biodiverzity tkví v jejím významu pro ekosystémové procesy a dynamiku. V poslední době seobjevuje evidence, že rozmanitější společenstva se v některých případech lépe vyrovnávají se změnou životníhoprostředí. Pokud společenstva obsahují více druhů, je vyšší pravděpodobnost, že bude přítomen druh s vhodnýmicharakteristikami. Rozmanitější společenstva proto mohou být odolnější k narušení, pružněji se navrací do původníhostavu nebo se lépe přizpůsobují změně prostředí (Schwartz et al. 2000).

Ekosystémy zajišťují společnosti jakýsi ekologický servis, který je svým způsobem nenahraditelný. Tytoekosystémové statky a služby mají přímé zhodnocení na trhu nebo jsou oceňovány nepřímo. Patří k nim např.opylování, půdotvorba, samočištění nebo biologická kontrola. Cena těchto služeb byla odhadnuta na 33 bilionů dolarůročně (Costanza et al. 1997).

Biodiverzita je jednak měřitelná jednotka, kterou lze vyjádřit matematicky, jednak je to významný sociální anormativní koncept vyjadřující společenské priority. Jaké jsou současné znalosti o biodiverzitě, respektive co víme aco nevíme? V současné době je popsáno zhruba 1,75 milionu biologických druhů. Ačkoliv definice druhu neníjednoznačná a při posuzování druhu existuje více kritérií (biologické, molekulární, fylogenetické), která se mohouuplatnit, odhadovaný počet druhů se pohybuje v rozmezí 10 – 100 milionů. Avšak o roli většiny druhů v ekosystémecha jejich bionomii máme zatím pouze zlomkové informace.

Biodiverzita je do určité míry kvantifikovatelná jednotka. Potenciálně lze biodiverzitu vyjádřit na jakékoliv hladiněbiologické organizace, nicméně tradičně se vyjadřuje zejména jako genetická, druhová a ekologická rozmanitost(rozmanitost společenstev). Biodiverzita je měřitelná jednotka a vyjadřuje informační hodnotu vzorku, tedy stupeňuspořádanosti nebo neuspořádanosti systému. Nefrekventovanější index rozmanitosti Shannon-Wienerův vyjadřujestupeň nejistoty, s jakým bude náhodně vybraná jednotka patřit do určité kategorie (např. druhu). S rostoucírozmanitostí samozřejmě stupeň nejistoty roste a míra předpověditelnosti se snižuje. Protože zatím nelze sestrojitjediný index pro biodiverzitu, používají se k vyjadřování rozmanitosti na genetické hladině molekulární markery,rozmanitost lze vyjádřit jako stupeň polymorfie, počet nebo frekvenci alel.

Biodiverzitu lze hodnotit několika způsoby. Nejčastějším způsobem vyjádření hodnoty je tržní hodnota, tedy peněžnívyjádření hodnoty komodity vzhledem k ostatním tržním komoditám dostupným jednotlivým spotřebitelům vespecifickém čase. Tento přístup přináší několik problémů. Lidé nejsou příliš ochotni platit za služby, které nejsoudoručeny ihned, ale až v nejisté budoucnosti, při hodnocení komodit přinášející užitek až v budoucnu je potřeba sevypořádat s devalvací peněžní hodnoty (Gowdy 1997). Avšak na druhou stranu biodiverzita může mít značnou tržníhodnotu. Například cena různých lesních produktů nebo léků získaných z přírodních substrátů může dosahovatznačných částek. Přímé a nepřímé ocenění biodiverzity představuje také ekoturistika, kdy jsou lidé ochotni platitvysoké částky za navštívení nebo sledování výjimečných krajin, ekosystémů nebo druhů. Vysokého ocenění se dostávábiodiverzitě také v zemědělství a při prospekci neprozkoumaných území za účelem nalezení organizmů se žádoucímiznaky. Avšak tržní hodnota představuje pouze jeden z možných pohledů na celkovou hodnotu biodiverzity pročlověka. Komplexita, nevratnost ztráty a provázanost interakcí nastoluje také etická hlediska, která mají při hodnoceníbiodiverzity často větší váhu než ekonomická.

Krajina představuje rezervoár ekosystémových statků a služeb, ze kterých těží lidská společnost. Integruje v soběpřírodní kapitál, který je tvořen biodiverzitou, ekosystémovými statky a službami, přírodními a biologickými zdroji vdané oblasti. Tento kapitál interaguje s kulturním kapitálem zastoupeným zejména různými způsoby využívání krajinya zdrojů, společenské hodnoty a normy, uspořádání institucí, celkově sociální a kulturní integritu. Ekonomický kapitálpotom vyjadřuje celkovou produktivní kapacitu. Zahrnuje výrobní materiál a prostředky, infrastrukturu a ekonomickoukapacitu. V současnosti jsou vazby mezi jednotlivými typy kapitálu oslabeny nebo dočasně přerušeny, ale přidostatečné komunikaci a zvyšování vědomí veřejnosti se mohou postupně obnovovat směrem k udržitelnému vnímáníkrajinného prostoru (Farina 2000). Interakce různých druhů kapitálu, tedy interakce mezi socioekonomickými aekologickými systémy lze popsat pomocí adaptivních cyklů. Ukazuje se, že systémy se neorganizují okolorovnovážného bodu, ale podstupují cykly charakterizované čtyřmi fázemi – adaptivním cyklem. Každý systémobsahuje tři základní složky: vnitřní potenciál (rozpětí příštích možností, kapitál), kontrolovatelnost (stupeňpropojenosti měřící flexibilitu a rigiditu) a adaptivní kapacitu (rezilience, zranitelnost vůči nepředvídatelným šokům).Tyto vlastnosti určují odezvy ekosystémů, institucí a jedinců ke krizi. Adaptivní trajektorie zahrnuje střídání pomalých

98

fází hromadění a přeměny zdrojů s rychlejšími fázemi jejich uvolnění a reorganizace. Vývoj komplexních systémů lzepopsat na mnoha prostorových (od listu po biosféru, od rodiny po stát) a časových (rok až geologická éra) měřítkáchsouborem adaptivních cyklů. Funkce všech struktur nacházejících se v biosféře má analogický adaptivní vývoj apředstavuje zanořenou hierarchii adaptivních cyklů - panarchii. Každá hladina operuje svým způsobem, kontrolovánapomalejší dynamikou systému na vyšší hierarchické hladině, zatímco mechanizmus fungování je určenvysokofrekvenční dynamikou na nižší hladině. Funkce a komunikace mezi systémy adaptivních cyklů určuje jejichudržitelnost.

Adaptivní cykly probíhají na mnoha různých měřítkách, přesto lze vystihnout některé společné rysy. Exploatační fázese vyznačuje rapidním hromaděním kapitálu. Kapitál může mít podobu ekosystémového kapitálu (biomasa, živiny,fyzikální struktura), ekonomického (výrobní prostředky), sociálního (sociální sítě vztahů, instituce) nebo lidského(dovednosti, vědomosti). Kapitál je udržován a zachován v akumulační fázi adaptivního cyklu. Nicméně vzhledemk výkyvům a narušení prostředí dochází ke kolapsu, při kterém mohou být ztraceny významné složky kapitálu(biologické druhy, paměť systému). Během akumulační fáze se hromadí také rigidity, které systém zbavují schopnostireagovat na změnu. Fáze reorganizace dává vznik progresivním novotám (nové druhy, instituce, nové myšlenky), kteréposunují systém po nové trajektorii. Tradiční pohled na management ekosystémů je hierarchický, s pojetím kontrolyshora (top-down přístupy). Panarchický pohled naproti tomu poukazuje na vzájemnou provázanost a závislost různýchhladin socio-ekologických systémů (Holling 2001). Při ztrátě rezilience se může systém ocitnout v situaci, kdy neníschopen ani při změně uspořádání odvodit z ekosystému statky a služby. Je dostatečně zdokumentováno, že kolapsmnoha společností byl zapříčiněn nedostatečnou reziliencí a adaptabilitou.

Adaptivní cyklus může být popsán následujícími fázemi:

• Stádium růstu (r). Fáze růstu zahrnuje exploataci prostředí a následnou produkci. Roste postupně potenciál apropojenost systému.

• Stádium akumulace (K). Cyklus se zpomaluje, dochází k akumulaci kapitálu (ekologického, ekonomického,kulturního) a jeho stabilizaci.

• Stádium reorganizace (Ω). V této fázi se začínají projevovat doposud nahromaděné mutace, invence a kapitálmohou být základem přeorganizování systému. Systém kolabuje a uvolňuje nahromaděný potenciál. Trajektoriez reorganizačního do obnovného stádia byla popsána jako kreativní destrukce.

• Stádium obnovy (α). Vznik nových kombinací zasetých ve stádiu reorganizace. Inovace vedou k počátku novéhoadaptivního cyklu. Sladit různá stádia adaptivních cyklů je výzvou pro zachování evropské krajiny.

Ochrana evropské krajinyMáme tedy v současné době přístupy umožňující ochranu krajiny v rámci adaptivních cyklů? Jedním přístupůrozpoznávajících proměnlivost a komplexitu ekosystém je ekosystémový management. Ekosystémový management jepřístup, který zachovává a udržuje funkce ekosystémů, zatímco zajišťuje užitky plynoucí z využívání ekosystémůsoučasným a budoucím generacím (Grumbine 1997). Právě ekosystémový přístup usiluje o řízení v různých měřítkáchtakovým způsobem, že ekologické služby a biologické zdroje jsou uchovány, zatímco přiměřené způsoby využití jsouudržovány. Ekosystémový management je v souhrnu integrovaný způsob péče o ekosystémy usilující o zachovánírezilience ekosystémů při zachování udržitelného toku ekosystémových statků a služeb společnosti. Jedná se omandátní adaptivní udržitelně založený způsob péče o ekosystémy v rámci přírodních limitů a sociálních priorit. Prozachování biologické a krajinné rozmanitosti je nezbytné nalézt přiměřené měřítko správy, které by umožnilo řešeníkonfliktů mezi konkurenčním využíváním krajiny. Proto byla vytvořena koncepce bioregionálního managementu jakomanagementu území vymezeného na základě geografické distribuce ekosystémů a lidských prvků v krajině, tedybioregionu (Miller 1999). Bioregion by měl být dostatečně rozlehlý k udržení integrity společenstev, ekosystémů apřírodních stanovišť, k udržení ekologických procesů jako vodní režim a k uspokojení nároků klíčových aindikátorových druhů. Zároveň by však měl být dostatečně malý, aby byl poznatelný a řiditelný pro lokální obyvatele.Obvykle bioregion zaujímají tisíce až statisíce hektarů. Podstatnou složkou bioregionu je jeho kulturní identita, kteráurčuje primární záměry rozvoje bioregionu v rámci udržitelnosti ekosystémů.

Krajina představuje matrici pro ekologické procesy. Hlavním kritériem krajinné dynamiky je prostor; v rámciheterogenní krajiny se vyskytují plošky charakterizované relativní homogenitou. Rozloha těchto plošek allometrickykontroluje počet druhů vyskytujících se na této plošce. Příznivost či nepříznivost plošky pro dlouhodobé přežívánípopulací lze vyhodnotit analýzou životaschopnosti populace založenou na demografických parametrech populace aparametrech prostředí. základním modelem šíření propagulí organizmů v krajině je perkolační teorie. Některé populaceneexistují v krajině izolovaně, ale jejich dynamika je určena událostmi náhodného vymizení a znovuosídlení, jedná seo tzv. metapopulace. Jednotlivé subpopulace jsou propojeny migrací a ta udržuje populaci životaschopnou.

Evropská krajina je do velké míry ovlivňována hnacími silami ležícími v socioekonomickém sektoru. Ačkoliv jeevropský kontinent poměrně stabilizovaný, přesto dochází k rozvoji technik a technologií negativně ovlivňujícíkrajinu. V posledních desetiletích dochází k polarizaci evropské krajiny. Zemědělství zaujímá 44% kontinentu (oproti

99

globálnímu průměru 28%), extenzivní formy hospodaření v marginálních oblastech však mizejí a docházík intenzifikaci zemědělství v úrodných oblastech.

V ochraně přírody je dlouhá tradice vytváření červených seznamů stanovujících priority pro vyčlenění zdrojů.Poměrně nově se v rámci Evropy přistoupilo také k prioritizace přírodních stanovišť; směrnice o stanovištíchvyčleňuje desítky typů stanovišť prioritních v evropském rámci. Můžeme však také hovořit o ohrožených krajinách?Historicky vyvinuté krajiny v současnosti podstupují poměrně rychlé změny, ztrácejí svoje rozlišovací a svéráznéprvky a tím dochází ke stále výraznější homogenizaci evropské krajiny. Faktory zodpovídající za tyto změny jsouzejména rostoucí technologický rozvoj umožňující rychlé a rozsáhlé přeměny krajiny, socioekonomické procesyglobalizace a lokálního rozhodování a rozrůstání dopravních, informačních a ostatních sítí umožňujících vícerozměrnéa rychlé výměny informací o stavu krajiny. Hlavními řídícími faktory vzhledem ke změnám v krajině jsouagrikulturizace a urbanizace. Intenzifikace zemědělství vedla k růstu jednotlivých pozemků, odstranění krajinnýchprvků a vymizení historických objektů. Intenzifikace rovněž zapříčiňuje opouštění půdy v ekonomicky nerentabilníchoblastech, vyznačujících se často extenzivním hospodařením přínosným pro zemědělskou biodiverzitu.

Základním nástrojem ochrany evropské krajiny zůstávají chráněná území, která v současnosti zaujímají 12 % rozlohykontinentu. Vývoj chráněných území lze dobře vystihnout na příkladu národních parků, které bývají spolu schráněnými krajinami považovány za typickou evropskou kategorii managementu. V Evropě se vyskytuje okolo 320národních parků, ze kterých je ovšem zhruba 250 (75 %) klasifikováno jako kategorie II IUCN. NP zaujímají v Evropěrozlohu jako Řecko. První evropské národní parky byly vyhlášeny v roce 1909 ve Švédsku. Hlavním nástrojemochrany krajiny a krajinného rázu zůstává plánování chráněných území. Plánování by mělo být nepředpojatýmprocesem založeným na kvantitativních kritériích (Prendergast et al. 1999). Hlavními kritérii výběru soustavychráněných území jsou:

1. reprezentativnost: poměrné zastoupení ekosystémů v soustavě chráněných území podle biogeografické distribuce

2. komplementarita: optimálně se doplňující místa

3. flexibilita: alternativní soustavy míst

4. unikátnost: zastoupení jedinečných a vzácných jevů.

Mnoho evropských druhů se v současnosti vyznačuje poklesem početnosti nebo je ohroženo vymizením (Delbaere1998). V Evropě se vyskytuje 187 druhů savců (kromě kytovců), z nichž je ohroženo zhruba 40 %. Pravidelně sevyskytujících ptáků v Evropě bylo zaznamenáno 514, přičemž 195 z nich bylo identifikováno jako zájmové druhy EU.Posouzení stavu rybích populací naráželo na systematické problémy, nicméně bylo identifikováno 358 druhů. Z toho12 druhů je pravděpodobně vyhynulých. Plazi a obojživelníci představují v evropském kontextu vysoce variabilnískupinu. Nejvíce druhů se vyskytuje v oblasti středomořských výběžků (Iberský, Balkánský, Anatolie) a také naKavkaze. Největší proporci druhové rozmanitosti zaujímají bezobratlí. V Evropě jich zatím bylo popsáno 200 000, alespousta druhů hlavně v dosud podrobně nezkoumaných oblastech ještě čeká na popsání. Jenom rozmanitost motýlůpřesahuje v rozmanitost kterékoliv skupiny. Statutu ochrany bezobratlých druhů bude potřeba věnovat zvýšenoupozornost. V Evropě se vyskytuje mnoho rozmanitých typů krajin vzniklých interakcí přírodních a kulturních procesů,celkově bylo rozlišeno okolo 250 krajinných typů (Wascher 2000). Mezi nejohroženější složky krajiny patří mokřady;v Evropě je chráněno v rámci Ramsarské úmluvy 563 lokalit zaujímajících 140 000 km2. Rovněž pobřežní krajiny aduny jsou velmi zranitelným krajinným typem – expanzí měst a infrastruktury je ohroženo 70 % těchto oblastí.Rozloha vřesovišť dramaticky poklesla za poslední století z 30 000 na 4 tisíce km2. Zranitelným typem krajiny jsourovněž hory čelící dnes zejména rozvoji turistického ruchu a opouštění hospodaření. Lesy jsou stále podstatnousoučástí Evropy, ale pouze 2 % lze považovat za přírodní a zdravé.

Obecně můžeme ochranu krajiny rozdělit na jemnozrnné, hrubozrnné a průřezové nástroje. Mezi jemnozrnné patřízachování dostatečné efektivní velikosti populace, ochrana genetické diverzity a záchranné programy ohroženýchdruhů. Hrubozrnné přístupy se zaměřují na ochranu krajiny ve větším měřítku, bioregionální management a plánováníchráněných území. Významným nástrojem z hlediska udržování konektivity krajiny a reakcí na klimatickou změnujsou ekologické koridory. Průřezové nástroje usilují o komplexní ekosystémový management, posuzování rizik adopadů aktivit na životní prostředí a také efektivní získávání údajů a hodnocení ekosystémových statků a služeb.Obecný rámec poskytuje pro zachování a udržitelné využívání krajiny a její rozmanitosti globální Úmluva o biologickérozmanitosti a návazně Celoevropská strategie biologické a krajinné rozmanitosti. Významný dopad na evropskoukrajinu mají i sektorové politiky jako je Společná zemědělská politika ES a evropská Agenda 2000. Významnésektorové nástroje ochrany přírody představují jednotlivé úmluvy a evropské směrnice zahrnující ochranu významnýcha ohrožených druhů a přírodních stanovišť. K ochraně evropské krajiny byla sjednána Evropská úmluva o krajině,jejímž cílem je podpořit ochranu, management a plánování krajiny, organizovat evropskou spolupráci týkající sekrajinné problematiky a doplnit úmluvy usilující o zachování evropského přírodního, architektonického aarcheologického dědictví.

Evropská krajina představuje jedinečný model udržitelného rozvoje a příležitost pro integraci ekologie a ekonomie, provyvážený rozvoj všech forem kapitálu – přírodního, ekonomického i sociálního.

100

LiteraturaAllen TFH, Hoekstra TW. 1992. Toward a unified ecology. Columbia University Press, New York.

Costanza R, et al. 1997. The value of the world’s ecosystem services and natural capital. Nature 387: 253-260.

Delbaere BCW (ed.). 1998. Facts & figures on Europe’s biodiversity - state and trends 1998-1999. European Centrefor Nature Conservation, Tilburg.

Farina A. 2000. The cultural landscape as a model for the integration of ecology and economics. BioScience 50: 313-320.

Forman RTT, Godron M. 1986. Landscape ecology. Wiley and Sons, New York.

Gowdy JM. 1997. The value of biodiversity: markets, society, and ecosystems. Land Economics 73: 25-41.

Grumbine ER. 1997. Reflections on “What is ecosystem management”. Conservation Biology 11: 41-47.

Holling CS. 2001. Understanding the complexity of economic, ecological, and social systems. Ecosystems 4: 390-405.

Janzen D. 1998. Gardenification of wildland nature and the human footprint. Science 279: 1312-1313.

Li B-J. 2000. Fractal geometry applications in description and analysis of patch patterns and patch dynamics.Ecological Modelling 132: 33-50.

Miller K. 1999. The bioregional approach. Helping CBD parties to implement ecosystem management programs. 75-85 In Schei PJ, Sandlund OT, Strand R (eds). Proceedings of the Norway/UN Conference on the EcosystemApproach For Sustainable Use of Biological Diversity.

Naveh Z. 1987. Biocybernetic and thermodynamic perspectives of landscape functions and land use patterns.Landscape Ecology 1: 75-83.

Prendergast JR, Quinn RM, Lawton JH. 1999. The gaps between theory and practice in selecting nature reserves.Conservation Biology 13: 484-492.

Schwartz MW, Brigham CA, Hoeksema JD, Lyons KG, Mills MH, van Mantgem PJ. 2000. Linking biodiversity toecosystem function: implications for conservation ecology. Oecologia 122: 297-305.

Wascher DM (ed.). 2000. The face of Europe – policy perspectives for European landscapes. European Centre forNature Conservation, Tilburg.

David Vačkář

AOPK Praha

101

ZKUŠENOSTI Z OBNOVY KRAJINY PO TĚŽBĚ UHLÍ

Vráblíková Jaroslava, Vráblík Petr

ÚvodKrajina severozápadních Čech je charakteristická tím, že byla součástí tzv. „Černého trojúhelníku“,oblastis nejrozsáhlejší a nejvyšší antropogenní zátěží. Docházelo zde k poškození ekosystémů důsledkem velkého rozsahutěžby hnědého uhlí a jeho spalování v tepelných elektrárnách. V posledních 5 letech došlo k odsíření velkých zdrojůznečištění a životní prostředí se začalo zlepšovat. Zátěž jednotlivých složek prostředí, zejména ovzduší, se výrazněsnížila. I když dochází k nápravě, přesto negativní důsledky spojené s těžbou hnědého uhlí se budou delší dobuzahlazovat. V Podkrušnohoří bylo až dosud vytěženo 3,5 mld. tun, s jeho těžbou bylo spojeno i přemístění 15 mld. tunnadložních zemin. Těžba sebou přináší technogenní transformaci krajiny. Dochází k destrukci přírodních složekkrajiny, zejména se mění reliéf, horninové prostředí, půdní profil, hydrické i klimatické poměry a významně ovlivňujebiotu. Tyto celospolečensky závažné problémy vyžadují účinná revitalizační opatření. Konkrétním opatřením v oblastiseverozápadních Čech je rekultivace území po těžbě. Za posledních 50 let proběhla v SHP obnova území na 9507 ha aje rozpracována rekultivace území po těžbě na dalších 6630 ha.

Významnou složkou revitalizačních opatření jsou biotechnické úpravy krajiny představující celý soubor organizačních,biologických, kultivačních a agrotechnických opatření, která umožňují progresivní vývoj krajinného prostoru. Přímopůsobí na vývoj, stav a potenciál základních složek pedosféry, hydrosféry, rostlinných společenstev a atmosféry.Komplexní multidisciplinární přístup k obnově území je rozhodující pro vytváření funkčního přírodního i životníhoprostředí.

CílObnova půdního fondu na výsypkách představuje dlouhodobý proces, jehož kvalitativní úroveň je závislá na řaděpočátečních a druhotných faktorů (reliéfu tělesa výsypky, použitých výsypkových zemin k rekultivačním účelům,meliorační úpravě zemin, agrotechnice, vegetačním pokryvu a pod). Práce katedry přírodních věd byly od r. 1998směrovány zejména na lokalitu Pařidelský lalok. Dle studie kolektivu katedry přírodních věd byl zpracován arealizován projekt, který navrhl obnovu území netradičním způsobem. Na rozdíl od tradičních forem rekultivace byloúzemí rozčleněno. V letech 1999-2000 byly zahájeny pracovníky katedry přírodních věd a studenty pokusy narekultivovaných půdách MUS a.s. a to v oblasti Pařidelského laloku, ČSA a Slatinické výsypky. Na vybranýchlokalitách bylo prováděno hodnocení antropogenních půd a jejich vlastností a ověřována vhodnost jednotlivýchsubstrátů pro ozelenění území kulturními travinami, jetelovinami a jejich směskami.

Příspěvek je zaměřen na zhodnocení dosavadních výsledků řešení výzkumného záměru MSM 135200001„Výzkumantropogenních zátěží v severočeské regionu“ DZ 2 „Studium ekosystémů v antropogenně postiženém území.“ Je iprezentací výsledků projektu FRVŠ č. 0716/2001 „Revitalizace antropogenně postiženého území“, který bylzajišťován ve spolupráci se studenty.

Rekultivace půdyRekultivace je souborem různých opatření a úprav, kterými zúrodňujeme půdy znehodnocené přírodní nebo lidskoučinností. Způsoby rekultivací půdy jsou povahy technické nebo biologické. Rekultivační postupy tvoří ucelenýpracovní soubor, v němž se jednotlivé zásahy doplňují a podporují. V současnosti to jsou zákon o ochranězemědělského půdního fondu, horní zákon, stavební zákon, zákon o vodách, odpadech, o posuzování vlivů na životníprostředí a jejich navazující vyhlášky. Zásadou těchto norem je princip, aby ten, v jehož prospěch došlo k dočasnémuvynětí ze zemědělského půdního fondu po ukončení povolené nezemědělské činnosti vrátil území do stavu, kdy budeplnit svoje funkce. Vyhláška č.13/1994 Sb. navazující na zákon č. 334/92 Sb. „O ochraně zemědělského půdníhofondu“ nejen upřesňuje postup rekultivací, ale stanovuje i jeho obsah. Přehled rekultivací po těžbě nerostných surovinČR je uveden v tab. 1

102

Tab.č.1 Přehled o provádění rekultivací půd po těžbě nerostných surovin v krajích a ČR v ha.

Rekultivace rozpracované Rekultivace ukončenéKraj Plocha

DP% zez.p.f. celkem v roce 2000 celkem v roce 2000

Středočeský 8480 1,3 540 27 730 29

Jihočeský 980 0,2 120 5 640 45

Plzeňský 730 0,2 50 7 170 1

Karlovarský 4340 3,5 1450 41 2700 59

Ústecký 15380 5,5 5720 219 7540 624

Liberecký 550 0,4 150 27 150 8

Královehrad. 510 0,2 90 33 230 37

Pardubický 740 0,2 70 4 180 4

Vysočina 440 0,1 3 0 50 7

Jihomoravský 1710 0,4 240 21 650 18

Olomoucký 1190 0,4 150 2 250 25

Zlínský 520 0,3 50 0 380 0

Moravskoslez. 22130 7,7 1130 14 1430 9

CELKEM 57730 1,3 3960 400 15100 870

z toho – zemědělské 46 %

- lesnické 41 %

- hydrické 6 %

- ostatní 7 %

Poznámky – číselné hodnoty jsou zaokrouhleny, DP – plocha dotčená těžbou, dobývací prostor /údaje o DP arekultivacích cit Penk J. 2001- z podkladů Geofondu./

Celková plocha území ovlivněná těžbou a rekultivací představuje v ČR cca 76790 ha, což sice představuje v porovnáníse zemědělským půdním fondem pouze 1,8% výměry ČR, ale v Moravskoslezském kraji to činí 14,4 %, Ústeckém10,3% a Karlovarském 6,7%.

Rozsah rekultivace po těžbě uhlí v severních ČecháchV oblasti severních Čech byly zahájeny první cíleně organizované rekultivační zásahy již v r.1952. Jejich záměrembylo navrácení těžbou zasaženého území zpět do zemědělského, lesnického a ostatního využití.

Dosavadní stav dokončených a rozpracovaných rekultivací je uveden v tabulce č.2

Tab.č.2 Dokončené a rozpracované rekultivace v SHR v letech 1952–1999

Rekultivacezemědělské lesnické hydrické ostatní celkem

ha 5249,32 5974,49 339,88 1300,61 12864,30% 40,81 46,44 2,64 10,11 100

Od r. 1952 bylo do rekultivačního procesu zařazeno již 12.864 ha. Největší podíl rekultivací je na okrese Most- 4302ha. Dominuje lesnická rekultivace.

103

Rekultivace postupně upravují narušenou krajinu tak, že dochází k postupné obnově půdního povrchu a jeho ozelenění.Krajina postupně obnovuje půdní režimy, vodohospodářské funkce, produkční funkce-schopnost produkovat biomasu,i další funkce např. rekreační.

Výsledky rekultivace realizované na území severních Čech výrazně změnily „měsíční krajinu“ na krajinu ve kterémůže člověk plnohodnotně žít a významně zlepšují životní prostředí i život obyvatel této oblasti.

Problematika řízené sukcese na výsypkáchKrom tradičních forem rekultivace byla na území Pařidelského laloku využita i metoda netradiční tzv. řízená sukcese.Ta spočívala v začlenění ploch, kde na místech opuštěných provozem byly přirozené sukcesní pochody již rozběhnuty.Na uvolněných plochách po důlní činnosti dochází samovolně k oživení a k postupnému vývoji biocenóz. Rychlostprocesu závisí na řadě faktorů (půda, vodní režim, klima, reliéf a pod). V případě, že v těchto již oživených plochách(bylinami, keři, příp. i stromovou vegetací) dojde při rekultivaci k dalšímu zásahu, je přerušen přirozený vývoj a můžedojít k likvidaci bioty obdobně jako při těžbě, mnohdy dojde i k ochuzení druhové biodiverzity. V té části Pařidelskéholaloku, kde nebylo uvažováno s hospodářským využitím a nedocházelo ani k ovlivnění okolních pozemků (např.šířením plevelů) byly přirozené porosty zachovány. Výběr lokalit byl prováděn velmi citlivě, zejména s ohledem nadélku sukcesního období. V části z těchto vybraných a ponechaných lokalit byl uskutečněn i drobný antropogennízásah do přirozených sukcesních pochodů – byla realizována síje dubu a výsev bylinných směsí.

V rámci Pařidelského laloku již dnes nacházíme výsledky realizovaného návrhu. Vyskytuje se zde kombinace plochtravnatých a zalesněných, ploch s vlhkomilnou vegetací, ploch ponechaných přirozené sukcesi tak, že vzniká pestrámozaika společenstev s velkou druhovou diverzitou. Jsou zde vytvářeny prvky lokálního systému ekologické stability.V Pařidelském laloku vzniká lokální biocentrum. Jeho součástí jsou plochy, kde sukcesní proces probíhá delší dobu anebyl narušen terénními úpravami.

I když v oblasti Pařidelského laloku jsou již patrné kladné výsledky ponechání přirozených sukcesních ploch bezantropogenního zásahu je třeba výběr ploch na jednotlivých lokalitách provádět uvážlivě, pouze tam, kde nejsoupodmínky pro hospodářské využití. Nelze přirozené či řízené sukcesi ponechat rozsáhlá území postižená těžbou, neboťsamovolná obnova území by probíhala velmi dlouho a území by bylo dále nevyužitelné.

Ověřování průběhu revitalizace území v provozních podmínkáchSoučástí obnovy krajiny je i revitalizace, která představuje takové procesy v krajině, které obnoví funkčnost přírodníchsložek. V SHP je již řada úspěšně realizovaných rekultivací, kde k obnově funkčnosti přírodních složek již dochází akteré mají vysokou ekologickou hodnotu.- jedná se např. o Střimickou výsypku, výsypku Václav, Radovesickouvýsypku a řadu dalších. Problematikou ověřování postupu revitalizace území se výzkumně zabývala i FŽP. Činnostbyla směrována zejména do oblasti prací biotechnických, byla hodnocena půda, její vlastnosti, prováděl sebiomonitoring a vlastní ověřování vhodnosti jednotlivých lokalit s různým charakterem půdního pokryvu proozelenění travinami a jetelovinami a různými typy jednoduchých a složitých směsek. Za tím účelem byly vybrányvýsypky na okrese Most-Pařidelský lalok, výsypka lomu ČSA a Slatinická výsypka.

Za účelem hodnocení průběhu revitalizace bylo hodnoceno oživení rekultivovaných půd mikroorganizmy a dále bylyprováděny pokusy s kulturními pícními rostlinami.

Oživení půdních substrátů mikroorganizmy bylo hodnoceno v r. 2001 ve spolupráci s katedrou mikrobiologie abiotechnologie Agronomické fakulty České zemědělské univerzity v Praze. Byl prováděn odběr 11 vzorků zeminpřevážně s vegetačním pokryvem jetele lučního. Na ČZU byly prováděny analýzy vzorků. Byly zjišťovány chemické abiologické parametry testovaných lokalit (uhlík biomasy půdních mikroorganizmů, mikrobiální extracelulární uhlíkextrahovatelný do 0,5 mol/l K2SO4, zjištován Cox v%, pH), na podkladě výše uvedených (3) kriterií bylo sestavenopořadí lokalit. Dále byla vyhodnocena biologická aktivita substrátů pomocí bazální respirace (mg CO2/hod/100 gsušiny), potenciální respirace s (NH4) 2 SO4 a potenciální respirace s glukozou.

Ve spolupráci s ČZU zajišťovaný mikrobiologický průzkum na podkladě respirometrických, amonifikačních anitrifikačních testů prokázal, že nejvyšší oživení bylo zaznamenáno na ČSA a lomu Most – Pařidelském laloku (částJohan), kde na obou byla aplikována krátká celulozová vlákna s biologickým kalem v poměru 2:1. Neměřitelnéoživení půdními mikroorganizmy bylo rovněž na lomu Most–Pařidelském laloku na stejných výsypkových zeminách,ale bez překryvu celulozových vlákem s biokalem. Lokality s nejvyšším i nejnižším oživením na lomu Most bylyvzdáleny cca 100 m. Obdobné výsledky byly zjištěny při hodnocení vegetace růstových charakteristik, produkcebiomasy jednotlivých pícních plodin např. pokryvnost u vojtěšky seté na lokalitách s pokryvem celulózovými vláknys biokalem představovaly tyto lokality 85% (ČSA) a 95% (Pař.lalok –Johan) pokryvnost oproti 0 a 5% na Pařidelskémlaloku.

Při pokusech s kulturními pícními rostlinami byly založeny ověřovací plochy pro jeteloviny, traviny, jednoduché asložité jetelotravní směsi. Celkem bylo zaseto a po dobu 3.let sledováno 10 políček s jednotlivými jetelovinami, 7s travinami, 7 jednoduchých směsek ve 3 opakování (21) a 5 složitých směsek ve 3 opakováních (15) a 1 energetickárostlina, tj. 54 políček, pro celý pokus 270 políček. Principem pěstování jetelovin, travin a směsek nebylo množství

104

vyprodukované biomasy, ale vhodnost rostlin pro ozelenění, o zjištění rostlin, které v antropogenní půdě přežijí, abudou mít v nepříznivých podmínkách výsypek šanci na přežití.

ZávěrProblematika obnovy krajiny v oblasti zdevastované těžbou hnědého uhlí velkolomovým způsobem je dlouhodobý asložitý proces vyžadující komplexní řešení. Jeho základem je analýza stavu výsypkových zemin, jejich složení a formajejich rekultivace. Nepřímá forma rekultivace pomocí překryvu výsypkových zemin ornicí, organickými hmotami,případně i celulozovými vlákny s biokalem významně ovlivní proces revitalizace. Pro antropogenní půdy, které sev tomto procesu vytváří, je třeba volit i specielní postup jejich ozelenění. Krom tradičně doporučované vojtěšky seté ajetele lučního lze pro obnovu vegetačního pokryvu na Mostecku doporučit i netradiční jeteloviny jako jsou tolicedětelová, úročník lékařský, čičorka pestrá a vičenec a to jak v čisté kultuře, tak i formou netradičních jetelotravníchsměsek. Mezi oživením půdy mikroorganismy i mezoedafonem a vegetačním pokryvem byla prokázána souvislost avšechny tyto prvky se podílí na obnově základních funkcí půdy i revitalizaci území.

LiteraturaPenk, J.: Mimoprodukční funkce zemědělství a ochrana krajiny, MZe ČR, 2001

Růžek, L. a kol:Chemické a biologické parametry antropozemí rekultivovaných Mosteckou uhelnou společností. ČZUInterní zpráva 2001

Vráblíková, J. a kol.: Revitalizace antropogenně postiženého území. Zpráva za projekt 0716/ G5 FRVŠ. FŽP UJEP2001

Vráblíková Jaroslava, Vráblík Petr

UJEP, Ústí n. Labem

105

SROVNÁNÍ ČESKÝCH A AMERICKÝCH METOD OCHRANY MALOPLOŠNÝCHPŘÍRODNÍCH LOKALIT.Michal WagnerUSA je světově proslulé svými velkými přírodními parky: Yellowstone, Yosemitee a další. Ty je nesnadné srovnávats našimi velkými přírodními parky. Ale samozřejmě i v USA existují v hustě osídlených oblastech blízko velkých městmaloplošná přírodní území, často tak či onak chráněná. Předmětem tohoto srovnání je srovnání našeho a jejich stylupéče o takováto maloplošná území blízko velkých měst, s důrazem na Chicago a Prahu, které jsem obě měl možnostpoznat.

Srovnání má smysl zejména ve třech směrech:

1) cíle péče

2) styl péče

3) rozdíly v institucích a lidech, pečujících o přírodní území

Část těchto rozdílů je dána rozdílným přírodním charakterem území, ale v tomto článku se soustředíme na rozdíly,dané přístupem a myšlením lidí. Jsou i věci, které jsou lepší u nás, ale co je hlavně pro nás přínosné, je popis rozdílů, ukterých poznání americké praxe by nám mohlo pomoci v péči o naše maloplošná území.

1. Cíle péčePředmětem péče v oblasti kolem Chicaga jsou zbytky prérie a dubové savany, které původně tvořily velkou většinupřírodního prostředí. Nejpřímější srovnání s tím jsou v Praze a v okolí xerothermní stepi, většinou již chráněné.Srovnáváme tedy péči o podobná území. Knižní popis péče o přírodní území v Chicagské oblasti je obsažen např.v knize W. Stevense (1995). Některé aktivity v jejich ochraně jsou identické – například tady i tam vystříhávání keřů,které stíní a vytlačují druhově bohatý prérijní respektive stepní porost. Rozdíl je v tom, že ochrana maloplošných prériív USA je, až na výjimky nejcennějších území, ochranou aktivní. To znamená snahu vrátit do jednotlivých prériírostliny, o kterých se ví, že byly na netknuté prérii na začátku bělošského osídlení, ale teď se na některýchdegradovaných zbytcích už nenacházejí. Prakticky tato snaha znamená, že přibližně třetina dobrovolnické prácevěnované dané lokalitě je věnována sběru semen rostlin, u kterých je žádoucí, aby se na lokalitu vrátily anebo aby tambyly hojnější. Semena jsou pak vkládána těsně pod povrch půdy, většinou v místech, kde bylo právě vystříháno křoví akde je nízká konkurence jiných rostlin. To je značný kontrast s praxí v Čechách, kde ochrana přírodních lokalit jevětšinou pasivní, i když výjimky, popsané Prachem (1995), existují. Duch tohoto českého postoje se dá vyjádřit jakoprincip, že člověk může přírodě legitimně jen škodit. Aktivní pomoc přírodě je dle tohoto názoru „umělá“,nepřirozená. Lidmi obohacený ekosystém je svým způsobem přírodní zahrada.

Rozdíl v těchto postojích je zčásti ovlivněn tím, že v USA existuje jasně definovaný bod v nedávné minulosti, kdydivoké rostliny měly složení méně ovlivněné člověkem. Tento bod v čase je „presettlement time“, čas právě předosídlením bělochy. V Čechách většina lesostepí blízko města Prahy vznikla v krajině do jisté míry kulturní, alespoňvypásané a s největší pravděpodobností pravidelně vypalované. Myšlenkový bod v minulosti, kdy bychom si byli jistidruhovým složením člověkem neovlivněným není dostupný. Další rozdíl je, že v Čechách je chemické složení půdypod xerothermní stepí proměnlivější, takže úspěch přenosu semen z jedné lokality na druhou není zaručen do té míry,jako v Chicagu, kde na většině prérijních lokalit je vrchní sprašová půda stejná. Nicméně tyto dva rozdíly nejsoudostatečným argumentem pro český pasivní přístup k ochraně. Rostoucí nepříznivé lidské vlivy, což jsou nejen (ačtaké) skalničkáři, ale i měnící se chemické složení půdy, vliv zavlečených rostlin (u nás pro lesostepi je hlavnímzavlečeným škůdcem akát) a další nepříznivé lidské vlivy nejsou kompenzovány dostatečnou pozitivní lidskoučinností. Aktivní ochranné lidské zásahy mají za cíl zachování maximálního počtu druhů na celé dostupné ploše azabezpečení existujícího genofondu.

To, co se snaží zachovat česká pasivní ochranářská politika je nezávislý vývoj ekosystému, jeho schopnost sepřizpůsobit současným negativním lidským vlivům bez kompenzující lidské pomoci. Domyšleno do důsledků,„přirozený“ vývoj rostlin například za přítomnosti skalničkářů, kteří systematicky vykopávají rostliny vizuálněpřitažlivé, by vedl při pasivní ochraně eventuálně k převládnutí rostlin s nenápadnými květy nad druhy krásněkvetoucími.

U vlivu rostlin zavlečených a bujících, které způsobují celosvětově kolem 30% vyhubení, jsou dostupné řádovéodhady toho, jak dlouho trvá vývoj odpovědi místních rostlin na přizpůsobení se nově zavlečenému druhu.Zavlečenému druhu rostlin trvá 30-80 let, než se projeví intenzivní dopad na nový ekosystém. Doba, než si původnírostliny vyvinou ochranu před zavlečeným druhem se odhaduje na tisíciletí. Rychlost vývoje reagujícího na chemickézměny půdy není známa. Odpověď na zmenšování se prostoru je známa z prací R. Maye (1993) o ostrovní ekologii:druhá odmocnina počtu druhů je úměrná ploše daného ekosystému – čím větší ekosystém, tím více druhů je tamschopno trvale přežívat.

106

Z tohoto hlediska se strategie pasivní ochrany, které není zaměřena na maximální stabilizaci současné diverzitygenofondu, ale na udržení spontánnosti rostlinného vývoje v odpovědi na lidský tlak se jeví jako vzdálený (řádovětisíciletí) abstraktní cíl. Konkrétní současnou cenou tohoto cíle je ohrožení genové diverzity a její nižší hodnoty najednotlivých lokalitách.

Tato politika byla přijata bez vážné diskuse o jejích výhodách ve srovnání s alternativní aktivní ochranou. To je u částiochranářské politiky, která se nejvíce liší od ochranářské politiky jiných zemí, opravdu zvláštní.

Na závěr tohoto bodu bych chtěl ještě říci o vlivech na území z hlediska ochranářského nejskromnější: tím je nověvzniklá xerothermní plocha: jižní, suché a skalnaté svahy dálnic. Některé z nich již obrostly fragmenty květenyxerothermních stepí – např. rozchodníky, ale vcelku jsou tyto svahy prázdné nebo druhově mnohem chudší než staršíxerothermní stepi. V Illinois v USA existuje pro okraje dálnic program zvaný „adopt a highway“ = „adoptuj dálnici“,kde na nově otevřený ekosystém okraje silnice je cíleně zavedena stepní květena. Nemohli bychom to zkusit i u nás?

2. Styl péčeProblémem prérie vysoké trávy (hlavně ve východní části rozšíření) stejně jako našich xerothermních stepí je, žezarůstají keři a tím ztrácejí druhovou pestrost. U americké prérie vysoké trávy, stejně jako u mnoha dalšíchekosystémů na celém světě (Austrálie, Jižní Afrika, v USA vedle prérie například také borové porosty na Floridě,sekvojové lesy v Kalifornii a další), byla nejdříve také přijata „ochrana“ před ohněm. Po zjevné degradaci, způsobenénepřítomností ohně se ochranářská politika vrátila k používání ohně jako jednoho z prostředků udržení druhovépestrosti v ekosystému Pyne (1995, str. 29, 45, 186-295) a Collins a Wallace (1990). Obraz vývoje ochranářsképolitiky ve všech těchto ekosystémech je stejný: oblast, vyslovená po staletí periodickým požárům byla, v zájmuochrany přírody, chráněna před ohněm. Následkem byla zjevná degradace takto „chráněného“ ekosystému. Praxeochrany se pak vrací k více či méně pravidelnému vypalování. Zde stejně jako v případě aktivní ochrany je velkýrozdíl mezi praxí u nás a ve světě. Naše praxe byla přijata bez srovnání mezi vypalovaným a nevypalovaným územíma je-li historie ochrany jinde poučením pro nás, jsme tak 20 let pozadu.

Argument, který se proti vypalování používá u nás, je ten, že plameny zahubí určitý počet hmyzích individuí. Toúdajně ohrožuje existenci hmyzího druhu. Pro ekosystém prérie vysoké trávy byl tento argument vyvrácen např.entomologem Panzerem (1988) (viz. také Seastedt a Ramundo str. 109 v Collins a Wallace (1990)). Pokud je pro hmyzzachován jeho ekosystém, je ztráta několika hmyzích individuí ohněm pro zachování druhu irelevantní. Oheň v prériivysoké trávy je podstatně vyšší teploty, s plameny do výše několika metrů, než několik plamínků, plazících se počeské trávě při zdejším kontrolovaném vypalování. Tudíž u nás je Panzerův argument platný dvojnásob. Neobyčejnárezistence hmyzích druhů vůči vyhubení v porovnání s obratlovci a dalšími byla, v paleologickém kontextu,rozpoznána Raupem (1995). Úmrtí individuí může výrazně ohrozit populace velkých živočichů např. bizonů, medvědůa podobně, ale pro mnohem robustnější a plodnější hmyzí populace se jedná o irelevantní argument.

Dr. Kubíková (2001) doporučuje vypalování našich xerothermních stepí v knize „Péče o chráněná území“. Mojeosobní pozorování v Čechách pochází z Českého středohoří z chráněného území Kamenná slunce a z maloplošnéhoúzemí Jenerálka v Šáreckém údolí v Praze. V obou případech vypálení výrazně prospělo stepní vegetaci v neprospěchruderálních bylin a keřů. Na Kamenných sluncích jsem například v roce po vypálení u kavylů, kvetoucích na vypálenéploše napočítal v průměru 6-7 kvetoucích stébel v porovnání s 4-5 stébly u rostlin, kvetoucích na nevypálené ploše. Zetří malých plošek (asi 2 m2) vypálených pokusně na Jenerálce na dvou ploškách převládly v příštích letech stepnírostliny (například máčka ladní, kostřavy atd.) a na jedné plošce zůstala převaha lučních trav a ruderálních rostlin(například ovsíř).

Kontrolované vypalování větších ploch pod vědeckým dohledem je u nás žádoucí pro prokázání jeho účinnosti. Aniv současnosti však neexistuje řádný argument proti vypalování. Metoda je pro kontrolu mladých invazivních keřůnejekonomičtější a nejrychlejší v porovnání s vypásáním a vystřihováním. Vypalování pravděpodobně zvýhodňujestepní vegetaci v porovnání s ruderální.

Příroda si nemůže zvolit, kdo a jak se o ní bude starat. Nicméně nemusíme vzdávat svoje úsilí srovnat kvality různýchdruhů péče úplně. Proto stojí za to se zmínit o americkém systému hodnocení přírodních území. Každý rostlinný druh,vyskytující se v dané oblasti dostane od botaniků numerické ohodnocení, např. index od 10 do 0; kde rostlinyv seznamu rostlin ohrožených dostanou index nejvyšší (10) a invazivní rostliny s ekologickou rolí obdobnoubolševníku dostanou nejnižší (0). Ekologickou hodnotu daného území lze pak vyjádřit např. jako součet těchto indexůvšech rostlin nacházejících se na daném území, dělený odmocninou jejich počtu. Tím lze sledovat, při použitírekonstrukčních metod a alternativních metod ochrany přírody hodnotu objektivního indexu. Ač návrhy na zavedenípodobného systému hodnocení u nás existují, objektivní systém hodnocení není používán a dokonce není ani jehopotřeba obecně pociťována.

3. Rozdíly v institucích a lidech, pečujících o přírodní územíPokud je v cílech a stylu péče o naše stepní reservace leccos, co by se dalo u nás snadno změnit, ve vlivu institucímůžeme zaznamenat rozdíly, leč bylo by velmi nesnadné, ne-li nemožné usilovat o podobné instituce u nás. Důvodemje u nás relativní nedostatek soukromých peněz, věnovaných ochraně přírody. V USA existují významné soukromě

107

financované instituce ochrany přírody, z nichž nejvýznamnější je TNC – The Nature Conservancy. Jejím cílem jejednak vykupovat nebo pronajímat od soukromníků pozemky, které jsou přírodovědecky cenné a jednak podporovatdobrovolnické organizace, které se zdarma starají o chráněná území.

Výkup nebo pronajímání pozemků, které TNC identifikuje jako přírodně cenné je daleko rychlejší než pomalý anepružný postup státu, který se rozhoduje pomalu ( v průměru za 7 let), než vykoupí pozemek a zařadí jej mezichráněná území..

Podporu dobrovolnických organizací TNC provádí tak, že platí organizátorům školení, pomáhá jim vydávat svoječasopisy a podobně. Dobrovolnické organizace, které odstraňují křoviny a plevelné rostliny z chráněných území majítedy dvojí podporu – ze strany organizací oficiálních, v Chicagu ze správy lesů a parků Cook County a od soukroméorganizace TNC.

LiteraturaCollins, Scott a Wallace, Linda: „Fire in North American Tallgrass Prairies“, London, University of Oklahoma Press,

1990.

May, Robert: „The Evolution of Ecological Systems“, Scientific American, 1993.

Panzer, Ron: „Managing Prairie Remnants for Insects Conservation“, Natural Areas Journal, Vol. 8 (2), 1988.

Prach, Karel: „“Restaurační ekologie“ či ekologie obnovy?“, Vesmír 74, březen 1995.

Pyne, Stephen J.: “World Fire”, London, University of Washington Press, 1995.

Raup, David: „O zániku druhů“, Praha, Nakladatelství Lidových novin, 1995.

Stevens, Willian: „Miracle Under The Oaks“, New York, Simon & Schuster, 1995.

COMPARISON OF PROTECTION METHODS OF SMALL PROTECTED NATURALAREAS IN USA AND CZECH REPUBLICUSA is famous for its large natural parks, such as Yosemite and Yellowstone and others. We could not compare themmeaningfully with our parks. However, small somehow protected natural areas exist near big cities in both USA andCzech Republic. This article tries to compare methods and style of care of such small natural areas, which arecomparable in size and social significance. Main emphasis is on comparison of such small natural areas aroundChicago in USA, Illinois and Prague in Czech Republic, both of which I had a chance to participate personally.

Comparison of three things is useful:

1. of aims of care;

2. of style of care;

3. of institutions, taking care of natural areas.

Some differences are, of course, due to differences in ecosystems, which are being taken care of. We will beconcentrating on these differences, which are given by attitudes, thinking and concepts, entertained by people who takecare of natural areas. Some aspects of care may possibly be better in Czech Republic, but we will in this articleconcentrate on differences, the knowledge of which may be useful here for adopting better care of Czech natural areas.

1. The aims of careWe will compare aims of care at ecologically similar natural areas: xerotherm steppes around Prague and prairieremnants around Chicago. We could find description of care of prairie remnants around Chicago in the book by W.Stevens (1995). Some activities, for example removal of brush, are the same at both countries. The difference is, thatcare of small prairies is active care (with exception of few most valuable areas, where the transfer of seeds fromoutside is forbidden as is on all protected areas around Prague). Part of the active care, also called restoration, is anattempt to return to the individual areas plants, about which is known, that existed on intact prairies at the time of firstwhite man settlement. In practice it means, that approximately third of time volunteers spent taking care of prairies isdevoted to reintroducing of absent prairie species, mostly plants, although reintroduction of animals and insects tookplace too.

This is in contrast with the protection in Czech Republic, where care of small natural areas in mostly passive.Exceptions are described by Prach (1995). Active transfer of seeds from area to area is forbidden between all (not onlybest) natural areas. Part of the difference in attitude is given by the fact, that on the tall-grass prairies in USA exist inrelatively recent past clearly defined point in time, when the species distribution was less influenced by humans. Thispoint is “presettlement time” – where the land was not yet cultivated by Europeans. However, this absence of welldefined point in past, when plant diversity was higher is not sufficient argument for purely passive protection policy on

108

all Prague Natural areas. The unfavorable influences, such as illegal wild plant collection, proliferation of introducednonnative plants, brush growth, and other unfavorable influences are not sufficiently compensated for by only passiveprotection of natural areas.

The active protection as practiced in USA have as main aim preservation of maximal number of species on given areaand preservation of existing genofond by spreading species on largest number of areas available. The Czech passiveprotection is aiming at preservation of independent response of ecosystem to external harmful human influences withminimum possible human help.

How long may formation of such response of ecosystem take? At two influences: a) the effect of introduced plants andb)the decrease of available size of individual “islands” of particular ecosystem and number of such “islands”, we couldmake approximate estimates of time of ecosystem response:

a) The introduced species cause world-wide about 30% recorded extinctions of native species. Estimates exist, howlong it takes for introduced species to make full impact (30-80 years) and guesses exists how long it will take for(surviving) native species to adjust to invader (centuries and more).

b) The response of “island” ecosystem to decrease of its available space and to loss of individual “islands”ecosystems is known form work of R. May (1993) on ecology of (nearly) isolated ecological systems: Second rootof the number of surviving species is proportional to area of given ecosystem. The larger the ecosystem, the morespecies survives in it.

From both known influences and others the aim of developing spontaneous response of existing ecosystem to allforms of human pressure and abuse appears as distant, and abstract aim. Concrete price, to be paid soon, wouldprobably be lower genetic diversity of plants in individual natural areas.

This Czech policy of passive protection for all protected areas was accepted without serious discussion of itsadvantages and disadvantages.

At least some of the plants, growing on xerotherm steppes are not limited to protected areas. I would like to mentionan nearly empty niche in Czech Republic, which is ecologically and naturalistically most modest one: (relatively) newsouth-oriented rocky slopes of new highways. At some of them, a fragments of xerotherm steppes vegetation started toappear. However, this slopes are still strikingly poorer, in species diversity, then similar older xerotherm steppes inCzech Republic. Program exists in Illinois, USA, called “Adopt a highway”, where prairie vegetation is introduced tohighway slopes. Wouldn’t be possible to try this idea also here, in Czech republic?

2. Style of care of protected natural areas.The problem of American tall-grass prairie as well as of Czech xerotherm steppes is, that presently they tend to beovergrown by brush and thus loose their rich species diversity. The ways to control the growing brush is by cutting, orby mowing, or by grazing, or by burning. The burning was found most efficient and beneficial method for tall grassprairie.

This is relatively new development. First, American tall grass prairie, as well as many other ecosystems in the wholeworld (in Australia, in South Africa, in the USA also pine forests in Florida, sequoia forests in West Coast and others)was “protected” from fire as part of care of it. Obvious degradation, caused by absence of fire, was then observed in allthese ecosystems. Then the conservation policy accepted use of fire as one of methods to keep species diversity inthese systems, indeed to preserve the very existence of the ecosystem.

In the Czech Republic, there is great reluctance to accept regular controlled burning as one of the standard methods ofcare for the ecosystem. This reservations toward practice of burning was accepted without scientific comparison ofburning with alternative methods of care. One of arguments was the need to protect the insects living in ecosystem.The argument, that burning is dangerous for insects in tall grass prairies was disproved by Panzner (1988) (anentomologists); see also Seastedt and Ramundo in Collins and Wallace (1990).

My personal observation of effect of burning in Czech Republic is from small natural area “Kamenná Slunce” inČeské Středohoří and small protected area ”Jenerálka” in Šárka in Prague. Controlled fires on both localities helpedvegetation of plants, belonging to xerotherm steppe and harmed present ruderal plants and brush. For example, theyear after controlled burn I observed at “Kamenná Slunce”, that Stipa Ioanis in burned area had an average 6-7blooming stems at unburned area.

All three small burned areas on “Jenerálka” were before burning dominated by the ruderal plants, year after burningtwo of three places were dominated by higher diversity of xerotherm plants, with Eryngium Campestre, Festucarupicola, DIantus Carthusianorum conspicianis. At third place the ruderal plants remained dominant.

The Nature can not choose, who and how will try to help it (or harm it). However, we need not give up an attempts tocompare quality of alternative methods of care of the protected ecosystems. Hence it is worth mentioning oneAmerican way of evaluation of protected areas. Every plant species existing in wide area get from botanists numericalindex with values, rising with its ecological value. Native endangered plants will get highest index, usually 10; the

109

introduced aggressive plants, such as would be in Czech republic Heracleum giganteum get index lowest, usually 0(however, for species negative indexes up to –3 are sometimes used). Ecological value of given territory is thenexpressed as sum of indexes of all plants found, divided by their number. Result is single number characterizing valueof given area. Method allows simple comparison of ecological value of different areas and also year to yearcomparison of single area under one method of care.

3. The differences in institutions and people, taking care of natural areas.The aims and style of care of Czech steppe nature preserves are things, which could be easily changed. However, itwould be unrealistic, if not impossible to try to have in Czech republic similar institutions, caring for Nature, as theseexisting in USA. The reason is our lack of tradition to donate large sums of money for protection of Nature. We haveecological activist organization, such as Arnika, Děti Země. Greenpeace is functioning here too. However,organizations, such as TNC – The Nature Conservancy and other private institutions, which buy or rent areas worthyprotection, have no real equivalent in Czech Republic. Buying or renting areas by private organizations is faster, thenslow protection of natural area by state, which in USA takes on average 7 years from initiation of protectionproceedings to final declaration of protected areas. TNC and other organizations also gives technical assistance topurely volunteer organizations working on protected natural areas.

Michal Wagner PhD

Nature Conservancy

Chicago Illinois 606 26 USA

110

GRENZÜBERSCHREITENDE ZUSAMMENARBEIT IN DER SÄCHSISCH-BÖHMISCHENSCHWEIZJürgen Phoenix

In der Sächsisch-Böhmischen Schweiz, einer naturräumlichen und kulturgeographischen Einheit, wird nicht erst imheutigen Zeitalter eines zusammenwachsenden Europas die Zusammenarbeit im Naturschutz als eine Herausforderungund Chance gesehen. Schon vor fast 50 Jahren fanden Beratungen und Exkursionen von sächsischen undtschechischen Naturschützern statt, mit dem Ziel das Elbsandsteingebirge beiderseits der Grenze inGroßschutzgebieten zu schützen. Trotz der späteren Ausweisung der Landschaftsschutzgebiete Sächsische Schweiz(1956) und Labské pískovce (Elbsandsteingebirge) (1972) beschränkte sich die Zusammenarbeit jedoch bis zurpolitischen Wende 1989 zumeist auf private Kontakte einzelner Naturschützer oder auf Einladungen zu wenigenoffiziellen Veranstaltungen. In den vergangenen 10 Jahren entwickelte sich zwischen derLandschaftsschutzgebietsverwaltung Labské pískovce und der Nationalparkverwaltung Sächsische Schweiz (zuständigfür den Nationalpark und das Landschaftsschutzgebiet Sächsische Schweiz) eine enge und vertrauensvolleZusammenarbeit, die seit Gründung des Nationalparks České Švýcarsko (Böhmische Schweiz) im Jahre 2000 auch diefür dieses Schutzgebiet zuständige Verwaltung einbezieht.

Aus der Erfahrung dieser langjährigen Zusammenarbeit möchte ich auf fünf mir wesentlich erscheinende Aspekteeiner erfolgreichen Zusammenarbeit hinweisen.

1. Grenzüberschreitende Zusammenarbeit ist nur unter gleichberechtigten Partnern möglich. Die Zusammenarbeitzwischen den Schutzgebietsverwaltungen muß sowohl vor Ort als auch politisch gewollt und gefördert werden.

2. Grenzüberschreitende Zusammenarbeit erfordert die Entwicklung einer gemeinsamen Identität nach außen(Entwicklung abgestimmter Zielvorgaben zu Schutz, Pflege und Entwicklung der Schutzgebiete beiderseits derGrenze unter Einbeziehung der regionalen Verantwortungsträger) und nach innen (Entwicklung einesVerantwortungsbewußtseins für das Gesamtgebiet der Partnerschutzgebiete innerhalb der Verwaltungen).

3. Die grenzüberschreitende Zusammenarbeit soll möglichst die gesamte Aufgabenbreite in den Schutzgebietenumfassen und muß zu konkreten Projekten und abrechenbaren Ergebnissen führen. Die Zusammenarbeit kannhierbei auch einen Beitrag dazu leisten Naturschutzaufgaben in personeller, materiell-technischer und finanziellerHinsicht abzusichern.

4. Die Schutzgebietsverwaltungen bekennen sich zu einer nachhaltigen grenzüberschreitenden Entwicklung imTourismus (einschließlich der Öffnung von Grenzübergängen) und fördern diesen durch gemeinsame oderzumindest abgestimmte Dienstleistungen und Angebote zur Begegnung mit den Partnerschutzgebieten. DieTourismusförderung darf jedoch nicht zu Lasten der Naturschutzziele gehen.

5. Die grenzüberschreitende Zusammenarbeit beschränkt sich nicht alleine auf den Schutz der Natur, sondernmöchte auch die Verständigung und Begegnung der Menschen zwischen den Partnerschutzgebieten fördern.

Jürgen Phoenix

Nationalparkverwaltung Sächsische Schweiz

An der Elbe 4, D-01814 Bad Schandau

111

CO MÁ, RESP. MĚL BY VĚDĚT O GEOINFORMATICE ABSOLVENT FAKULTYŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ?Vladimír Brůna

Místo úvodu

Geoinformatika je oborem zabývajícím se údaji a informacemi, které jsou nějakým způsobem prostorově lokalizovány -územně orientovány. V užším slova smyslu do této kategorie spadají zejména údaje obsažené v mapách nejrůznějšíhozaměření, v širším slova smyslu zjistíme, že převážná část informací sledovaných člověkem má do určité míry téžnějaké prostorové vyjádření.

S postupujícím rozvojem výpočetní techniky se na kancelářský stůl dostávají systémy, které umožňují efektivnětakové údaje udržovat, analyzovat a zobrazovat, a tak získávat nový pohled na zkoumanou skutečnost. Mluvímeo informačních technologiích geografických informačních systémů. K dispozici je také stále více prostorových údajůnejrůznějšího charakteru (letecké, družicové snímky, databáze, digitalizované mapy, digitální údaje GPS, ad.).

Geoinformace se v současnosti stává plnoprávnou součástí informačních systémů.

Jako mezioborová disciplína se geoinformatika dotýká mnoha oborů. A to nejen oborů jako jsou: geodézie,kartografie, metody dálkového průzkumu Země, matematická statistika, geografie, ale má své logické místo jakopotřebný nástroj i v oblasti problematiky životního prostředí, kde se pracuje s prostorovými informacemi – obecnáekologie, krajinná ekologie, geobotanika, zoologie, pedologie, pozemkové úpravy.

Geoinformatika (geomatika, geoinformační věda) je „vědecký a technický interdisciplinární obor, zabývající sezískáváním, ukládáním, integrací, analýzou, interpretací, distribucí, vizualizací a užíváním geodat a geoinformacípro potřeby rozhodování, plánování a správy zdrojů“ (definice České asociace pro geoinformace).

Proč geoinformatika na půdě fakulty životního prostředí?

Výuka předmětů na půdě fakulty pro životní prostředí UJEP v Ústí nad Labem vychází ze skutečnosti, že objektemzkoumání je krajina, krajinný prostor, ve kterém probíhají environmentální procesy, kde fyzicky existují objektya jevy. K jejich vyjádření, zobrazení, studiu a zkoumání slouží výše uvedené obory, které jsou mezi s sebouspojeny vzájemnými a neoddělitelnými vazbami a k jejich poznávání, analýze a syntéze mohou významně přispětgeoinformační technologie.

Historie výuky geoinformatiky

Datuje se od ledna roku 2000, kdy vznikla katedra informatiky a geoinformatiky. Do té doby byly předmětyvyučovány katedrou společenských věd. V začátku bylo zapotřebí analyzovat a precizovat náplň vyučovanýchpředmětů, zajistit vzájemnou provázanost a časovou posloupnost. To se během prvního půl roku existence katedry dledaných podmínek a možností podařilo.

O rok později byl katedrou podán návrh projektu z Fondu rozvoje vysokých škol na zřízení Laboratoře geoinformatikys celouniverzitní působností. Projekt byl přijat a laboratoř zahájila svoji činnost v září roku 2001 (blíže http://geolab.ujep.cz).

Vyučované předměty

Vedle výuky matematiky, statistiky a základů výpočetní techniky je soubor základních tématických předmětů -základy geografie, základy geodézie a kartografie, výpočetní technika a základy geografických informačních systémů.Jmenované tématické předměty vytváří základní předpoklady pro výuku nosného předmětu - geografické informačnísystémy doplněného o studium problematiky metod dálkového průzkumu Země. Jako doplňující jsou vyučoványbiostatistické metody, modelování ekosystémů, územní plánování a urbanismus (blíže na http://fzp.ujep.cz/katgeo).

Od počátku bylo snahou pedagogů o vzájemné propojení vyučovaných předmětů, které s sebou úzce souvisí, např.:geodézie - kartografie - matematika - geografické informační systémy, atd. Předměty nesmí být navzájem izolovány,ba právě naopak.

Naše východiska, cíle a priority

Hovoříme o tom, že cílem výuky předmětů na katedře je naučit studenty aplikovat dovednosti geoinformačníchtechnologií v oblasti životního prostředí.

112

Široký pojem, je otázkou jak k němu přistoupit a uchopit jej.

Především učíme studenty ovládat přístrojové vybavení, dále různé druhy programů a v neposlední řadě i metodyzískání, hodnocení a ukládání dat. To je základ ze kterého vycházíme, základ, který je nutným předpokladem pro dalšía velmi významné kroky výuky.

Jako zásadní prvek výuky je ta skutečnost, že učíme studenty pohlížet na geoinformační technologie jako na nástroj –prostředek. Prostředek, který pomáhá řešit položené otázky, problémové okruhy a mimo jiné umožní získávat novépohledy na řešenou problematiku.

Jako příklad uvedu vznik pojmu krajinná ekologie (Landschaftsökologie), Carl Troll, významný geograf čtyřicátých letminulého století jej použil poprvé v souvislosti s interpretací leteckých snímků.

Vysokoškolsky vzdělaný odborník v oblasti životního prostředí pracuje s rozmanitou strukturou dat v mnohapodobách, používá analogová a digitální data, různé databáze, mapy, plány, letecké snímky, družicová data, textové afotografické databáze, ad. Je na něm, aby byl schopen data interpretovat, uložit je do logické struktury a dále s nimipracovat pomocí prostředků a nástrojů, jakými jsou i geoinformační technologie.

Naši absolventi jsou typickými uživateli GT a ti by měli být schopni definovat otázky, problémové okruhy, vstupnídata, metody užití analytických nástrojů a charakter výstupů.

Závěr

Co dodat závěrem? Aby koncových uživatelů, kteří GT využívají jako podporu svého rozhodování, bylo stále více.Z minulosti víme, že je to běh na velmi dlouhou trať, jen připomenu, že před více než deseti lety bylo přes FVŽPinstalováno sto kompletních GIS pracovišť ve státní správě. Výsledek nestojí za komentář.

Je především na akademické půdě, aby vychovávala právě ty koncové uživatele a o to se na fakultě snažíme.

Vladimír Brůna

Laboratoř geoinformatikyFakulta životního prostředí UJEP

http://geolab.ujep.cze-mail: bruna@geolab.cz

113

Historische Kartenwerke in Sachsen als Grundlagefür Untersuchungen zur Landschaftsentwicklung

Ulrich Walz,Institut für ökologische Raumentwicklung e.V.;

Weberplatz 1, 01217 DresdenTel. 0351/4679-234;e-mail: u.walz@ioer.de

1. ZielstellungDie heutige Kulturlandschaft ist das Ergebnis der Nutzung der natürlichen Ressourcen durchden Menschen. Dabei haben sich Intensität und Anpassungsgrad der menschlichenInanspruchnahme ständig verändert. Die heutige Frage nach der Bewertung gegenwärtigerNutzungen, deren Umweltverträglichkeit und die Ableitung von Entwicklungsleitbildern istdaher gerade in sensiblen Landschaftsregionen in den Kontext der historischenLandschaftsentwicklung zu stellen. Aus historischen Landnutzungsdaten lassen sichweiterhin Rückschlüsse auf frühere Zustände des Landschaftshaushaltes ableiten (BORK etal. 1998). Historische Landschaftsuntersuchungen sind aus diesen Gründen relevant für diepraktische Anwendung in Planungsprozessen, beispielsweise in Nationalparkregionen.Im Rahmen eines von der Europäischen Union geförderten Projektes zum Aufbau einesgrenzüberschreitenden Nationalparkinformationssystemes für die Sächsisch- BöhmischeSchweiz wurde u.a. auch der Frage nachgegangen, welche historische Karten sich für eineAuswertung zum Landschaftswandel eignen und wie sie sich in ein solches digitalesInformationssystem einbinden lassen.

2. Historische KartengrundlagenSeit mehr als 200 Jahren gibt es in Sachsen mittelmaßstäbige topographische Karten, die fürden Zweck historischer Landschaftsanalysen eine hinreichende inhaltliche und geometrischeGenauigkeit besitzen.Gegen Ende des 18. Jh. wurde im damaligen Kurfürstentum Sachsen mit dem Aufbau einestopographischen Landeskartenwerkes begonnen (Abb. 1). Der relativ groß gewählteAufnahmemaßstab der Sächsischen Meilenblätter von 1 : 12.000 sollte die Karten nebendem militärischen Verwendungszweck auch für die Verwaltung (Straßen-, Wasser- undBergbauwesen) dienlich machen. Die Karten zeigen eine sehr detaillierteGrundrissdarstellung bis zu kleinsten Elementen wie Fußwegen, Abzugsgräben, Gärten,Steinriegeln o. ä. (TÖPFER 1981). Die Vermessungsbasis bildete eine Grundlinie auf derEbenheit südwestlich von Pirna (ca. 4,2 km). Das Kartenwerk ist daher nicht genordet,sondern um ca. 42° nach Westen verdreht. Der Karteninhalt zeigt das vollständige Wegenetzeinschließlich Feldwege und Fußsteige, das hydrographische Netz mit Bächen undAbzugsgräben, Waldungen, Wiesen, Hutungen und Teiche. Im Komplex der Ortschaftenwird, soweit es der Maßstab erlaubt, jedes einzelne Haus mit dazugehörigem Hofraum undGarten dargestellt. Landes- und Kreisgrenzen wurden aufgenommen, Amtsgrenzen erst imspäteren Verlauf der Aufnahme. Rote Farblasur kennzeichnet die geschlossenenBebauungsgebiete der großen Städte. Ortsverbindungsstraßen sind in brauner, Wasserläufein blauer Farbe dargestellt. Die übrige Zeichnung ist in schwarzer Tusche ausgeführt.Die Originalkarte der Meilenblätter (Dresdner bzw. Berliner Exemplar) wurde für dasOberbergamt Freiberg von 1819 bis 1834 verkleinert und in neuer Zeichenmanier kopiert(sog. Freiberger Exemplar). In diese Karten wurden bauliche Änderungen der Landschaft(z.B. Bahnlinien, Straßen) von Hand in roter Farbe nachgetragen.In der zweiten Hälfte des 19. Jh. gab es durch die Entwicklung von Wissenschaft undTechnik (beispielsweise aus Sicht der Geologie) neue Anforderungen an ein

114

topographisches Kartenwerk (BRUNNER 1996).In diesem Zusammenhang entstanden 1872 bis1890 die Äquidistantenkarten desKönigreiches Sachsen im Maßstab 1 : 25.000.Grundlage für diese Karte bildeten imWesentlichen die sächsischen Meilenblätter. MitHilfe gemessener Höhenpunkte wurden aus denBergschraffen Höhenlinien (10 m-Abstand)konstruiert. Vegetation und Schrift wurden inKupfer gestochen und schwarz wiedergegeben;Hydrographie und Höhenlinien (Schummerung inKreidemanier) wurden als Lithographiehergestellt und in Blau bzw. Braun gedruckt.Zu Beginn des 20. Jh. waren die geodätischenGrundlagen der Landesvermessung so weitverbessert, dass eine topographischeNeuaufnahme Sachsens möglich und notwendigwurde. Die im Ergebnis vorliegendenMesstischblätter enthalten erstmals einedetaillierte Legende und können als Vorläufer derheutigen TK 25 gelten. Aus den mittlerweileerstellten Katasterkarten konnten Ortslagen,Wegenetz und andere Details übertragenwerden. Abweichend vom preußischen Vorbilderschienen die Sächsischen Messtischblätter1 : 25.000 in Kupferstich (Grundriss und Schrift)und wurden in drei Farben gedruckt (schwarz,blau, braun). Der Karteninhalt wird in densächsischen Messtischblättern in drei Farbendargestellt: Grundriss in Schwarz, Gewässer inBlau, Höhenlinien in Braun.Für die Tschechische Republik existierenähnliche Kartengrundlagen. Zwischen 1764 und1787, also etwa im gleichen Zeitraum wie dieSächsischen Meilenblätter, fand im damaligenÖsterreich-Ungarn die so genannte„Josephinische Landesaufnahme“ im Maßstab1 : 28.800 statt. Zwischen diesen beidenKartenwerken bestehen auffällige Ähnlichkeitenim Zeichenduktus. Weiterhin sind über dietschechische Vermessungsverwaltung eineTopografische Karte 1 : 25.000 von 1943; eineSpezialkarte 1 : 75.000 von 1913 und eineGeneralstabskarte 1 : 200.00 von 1913 erhältlich.

Ausschnitte aus den historischenKartengrundlagen (Bereich Königstein). (Quelle: Sächs.Landes- und Universitätsbibliothek)

Sächsisches Meilenblatt 1780-1806Maßstab 1:12.000

Äquidistantenkarte 1871-1890Maßstab 1:25.000

Messtischblatt 1900 - 1924Maßstab 1.25.000

115

3. Auswertungen zum LandschaftswandelFür die Aufbereitung und Auswertung von raumbezogenen Umweltinformationen und derenIntegration in Planungsinstrumente sind Geographische Informationssysteme (GIS) heute einwichtiges Werkzeug. Sie ermöglichen die Verarbeitung, Analyse und Präsentation einerVielzahl von unterschiedlichen räumlich-thematischen Informationen in komplexer Weise underlauben es im Gegensatz zu statischen Planwerken, flexibel auf unterschiedlicheRaumnutzungsansprüche zu reagieren. Mit Hilfe von GIS wird es möglich, statistische undstrukturelle Aussagen zur Entwicklung der freiraumbezogenen Flächennutzung auf effizienteWeise zu gewinnen. Die Entwicklung eines GIS-gestützten Landschaftsmonitoringsschließlich ermöglicht es, langfristige Trends in der Entwicklung der Flächennutzung undihrer umweltrelevanten Auswirkungen zu erkennen.Bei den Untersuchungen in der Nationalparkregion Sächsisch-Böhmische Schweiz liegt eininhaltlicher Schwerpunkt in der Betrachtung des Freiraumes und dessen Inanspruchnahmefür Siedlung und Infrastruktur. Folgende Themen stehen im Vordergrund:

•••• Analyse der Siedlungsentwicklung;•••• Entwicklung von Indikatoren zum Landschaftsmonitoring, insbesondere zu Nutzung

und Struktur der Freiräume sowie der Landschaftszerschneidung und demLandschaftsbild;

•••• Überprüfung bzw. Entwicklung von Leitbildern.Für die Analyse der Entwicklung der Flächennutzung in einer Landschaft sindtopographische Karten das einzige, systematisch über längere Zeiträume flächendeckenderhobene Dokument. Übersichten über vorhandene Kartenblätter und Kartierzeiträume dergenannten Kartenwerke gibt WITSCHAS (2002). Bei der Auswertung ist ihrGeneralisierungsgrad unbedingt zu berücksichtigen, d.h. landschaftsökologisch wichtigeKleinstrukturen wurden oft nicht aufgenommen. Die unterschiedlichen technischenMöglichkeiten der Kartenaufnahme und -herstellung bedingen weiterhin veränderteKlassifizierungskriterien und geometrische Genauigkeiten der einzelnen Kartenwerke. EineAnalyse von Flächeninformationen in historischen und aktuellen Karten setzt daher dieErarbeitung einer gemeinsamen Legende für alle betrachteten Zeitschnitte voraus (s. a.WALZ et al. 2001).Voraussetzung für die Anwendung von GIS-Methoden ist die Bereitstellung der Karten indigitaler und georeferenzierter Form. Die erste Bearbeitungsstufe umfasst daher dieAufbereitung der analog vorliegenden Kartenwerke durch Scannen, Georeferenzieren undZusammenfügen der einzelnen Blätter. Für das gesamte Gebiet der Sächsischen Schweizwurden zunächst für die Zeitschnitte 1780, 1880, 1900, 1940 flächendeckende Mosaike ausden einzelnen Kartenblättern hergestellt und georeferenziert (Abb. 2). Abbildung 3 zeigt dasErgebnis für die Meilenblätter (Berliner Exemplar) in einem Ausschnitt der Stadt Pirna.Deutlich erkennbar sind hier die nach Nordosten ausgerichteten Blattschnitte mit ihren z. T.verzerrten Rändern – nach heute üblicher Kartenprojektion.Der nächste Schritt ist das Herstellen eine von digitalen Landnutzungskarten alsVektorgeometrie für die einzelnen Zeitschnitte. Dazu erfolgt – ausgehend von einer aktuellenGeodatenbasis – das Editieren der Linien- und Flächenobjekte zeitlich schrittweise rückwärts(KIENAST et al. 1991; NEUBERT & WALZ 2000; WALZ et al. 2001). Als aktuellerGeodatenbestand werden Daten des Amtlich Topographisch-KartographischenInformationssystems (ATKIS - DLM 25) verwendet, die durch einzelne Informationen aus derlandesweit digital vorliegenden Biotop- und Landnutzungskartierung 1992/93 (auf der Basisvon Color-Infrarot-Luftbildern) (LfUG 2000) ergänzt wurde. Bei diesem Vorgehen wird derjeweils zu bearbeitende Vektordatensatz mit dem zeitlich vorhergehenden gescannten undgeoreferenzierten Kartenblatt verglichen und Veränderungen am Bildschirm editiert.Die auf diese Weise erzeugten Flächennutzungsdaten der einzelnen Zeitstände können indie Datenbasis von Umwelt- und Rauminformationssystemen, z. B. der Landesplanung oderdes Naturschutzes, eingebunden und mit anderen Geodaten vergleichbarenErfassungsmaßstabes (beispielsweise digitalen Regional-, Flächennutzungs- oderLandschaftsplänen) verschnitten werden.

116

Gesamtmosaik aus Meilenblättern für die Nationalparkregion Sächsische Schweiz.Quelle: Sächs. Landes- und Universitätsbibliothek (SLUB) Kartensammlung. Bearbeitung:Walz (IÖR)

Die digitale, geographisch referenzierte Aufbereitung der Flächennutzungsänderungenermöglicht eine Reihe von Analysen, die in analoger Arbeitsweise kaum oder nichtdurchführbar wären. Dazu gehören beispielsweise:

•••• zeitschnittbezogene Flächen- und Längenstatistiken der Nutzungsarten;•••• Quantifizierung struktureller Veränderungen der Landschaft;•••• Zusammenhänge zwischen Landschaftswandel und natürlichen oder anthropogenen

Faktoren;•••• Zusammenhänge zwischen Landschaftswandel und Funktionen des

Landschaftshaushaltes;•••• flächenkonkrete Ermittlung der Nutzungsänderungen über die Zeit.

Die letztgenannten Auswertungen können wichtige Hinweise auf alte und damit aus Sichtdes Naturschutzes wertvolle Biotope und Ökosysteme geben.Die „Struktur“ oder das „Muster“ einer Landschaft wird als die räumliche Anordnung dereinzelnen Nutzungseinheiten in Größe, Form und Lage zueinander verstanden (WALZ2001). Für eine Bewertung des Landnutzungswandels ist die Berücksichtigung vonstrukturellen Kenngrößen neben der Entwicklung der Flächennutzungsanteile vonerheblicher Bedeutung, da eine enge Korrelation zu Funktionen des Landschaftshaushaltesbesteht (z. B. zum Wasser- und Stoffhaushalt). Veränderungen der Landschaftsstrukturhaben auch Auswirkungen auf die Habitateignung für bestimmte Tierarten (MATHEY et al.1999). Mit Hilfe von GIS bzw. entsprechender Geostatistik-Software (MC GARIGAL &MARKS 1994) sind zahlreiche Parameter zur Charakterisierung der Landschaftsstrukturableitbar (Walz 2001; Walz & Schumacher 2002).

117

Sächsische Meilenblätter (Berliner Exemplar) - Ausschnitt Stadt Pirna. Quelle: Sächs.Landes- und Universitätsbibliothek (SLUB) Kartensammlung.

4. ErgebnisseDie Arbeiten zur Landschaftsentwicklung haben bisher gezeigt, dass es durchaus möglichist, den Wandel der Flächennutzung über einen Zeitraum von etwa 200 Jahren mit dernotwendigen Genauigkeit (flächenkonkret) nachzuvollziehen und digital aufzubereiten. DieEinbeziehung mittelmaßstäbiger historischer Kartenwerke Sachsens in ein Nationalpark-Informationssystem ist – angefangen bei den Meilenblättern ab 1780 – möglich und sinnvoll.Dies bildet die Grundlage für eine quantitative Analyse der Landnutzungsentwicklung in derNationalpark-Region. Die Zustandsdarstellung für alle Zeitschnitte mit einheitlicher Legendeermöglicht einen raschen visuellen Vergleich. Geeignete Strukturparameter können derfunktionell orientierten Bewertung der Landschaft dienen.Neben der Entwicklung der Landschaftsnutzung an sich ist die Veränderung derNutzungsstrukturen, d.h. die Gliederung der Landschaft in unterschiedlich große undunterschiedlich geformte einzelne Nutzungselemente von besonderer Bedeutung. Hier zeigtder historisch-quantitative Vergleich, dass die Landschaft zu den jeweiligen historischenZeitschnitten eine stärkere Gliederung mit kleineren und unregelmäßiger geformtenNutzungseinheiten aufwies.Das rechtzeitige Erkennen von quantitativen und qualitativen Veränderungenumweltrelevanter Prozesse ist zur Steuerung zukünftiger Entwicklung notwendig. Deshalbwird die langzeitorientierte Erfassung und Analyse von Flächennutzungsänderungen imRahmen eines raumwissenschaftlichen Monitorings als wichtige Forschungsaufgabeangesehen.In einem weiteren Schritt, der Bestandteil eines Nachfolgeprojektes sein soll, wird esangestrebt möglichst flächendeckend und vor allem grenzüberschreitend, eine digitale,

118

georeferenzierte Datengrundlage zu schaffen, auf deren Basis eine grenzüberschreitendeAuswertung zur Entwicklung der Flächennutzung des gesamten Sächsisch-BöhmischenNaturraumes des Elbsandsteingebirges vorgenommen werden kann.Abschließend soll auf eine am IÖR geführte Internetseite verwiesen werden, die eineÜbersicht über bekannte Untersuchungen zum Landschaftswandel in Sachsen bietet(http://www.ioer.de/nathist). Neben grundlegenden Informationen zu historischenKartenwerken sind hier Ansprechpartner für die inzwischen zahlreichen Projekte über denLandschaftswandel in den verschiedensten Regionen Sachsens zu finden.

5. LiteraturBORK, H.-R.; BORK; H.; DALCHOW, C.; FAUST, B. PIORR, H.-P. und T. SCHATZ (1998):

Landschaftsentwicklung in Mitteleuropa. Gotha und Stuttgart; 328 S.BRUNNER, H. (1996): Historische Landesvermessungen in Sachsen. – In: Mitt. Landesverein Sächs.

Heimatschutz (1996)1; S. 2-13.KIENAST, F.; FRANK, C. u. R. LEU (1991): Analyse raum-zeitlicher Daten mit einem Geographischen

Informationssystem. - In: Berichte der Eidgenössischen Forschungsanstalt für Wald, Schnee undLandschaft, Nr. 328.

MATHEY, J.; SEICHE, K. u. U. SCHUMACHER (1999): Einfluß von Flächennutzungsänderungen aufdie Habitatqualität im Außenbereich von Mittelstädten – das Fallbeispiel Riesa und Umland. – In:STEINHARDT, U. u. M. VOLK [Hrsg.]: Regionalisierung in der Landschaftsökologie – Forschung,Planung, Praxis. Stuttgart – Leipzig; S. 345-348.

MC GARIGAL, K. u. B.J. MARKS: FRAGSTATS (1994): Spatial pattern analysis program forquantifying landscape structure (Version 2.0). Corvallis; 67 S.

NEUBERT, M. u. U. WALZ (2000): Der Landschaftswandel im Raum Pirna – eine Untersuchung aufder Grundlage des Amtlichen Topographisch-Kartographischen Informationssystems und desVergleiches historischer topographischer Karten. - In: Mitt. Landesverein Sächs. Heimatschutz(2000)1, S. 19-27.

NEUBERT, M. u. U. WALZ (2002): Auswertung historischer Kartenwerke für einLandschaftsmonitoring. - In: STROBL, J., BLASCHKE, T. u. G. GRIESEBNER [Hrsg.]: AngewandteGeographische Informationsverarbeitung XIV - Beiträge zum AGIT-Symposium. Heidelberg; S.397-402.

Sächs. Landesamt für Umwelt und Geologie (LfUG) (1997): Naturräume und Naturraumpotentiale desFreistaates Sachsen. Materialien zur Landesentwicklung 2/1997, 62 S.

Sächs. Landesamt für Umwelt und Geologie (LfUG) (2000): CIR-Biotoptypen- undLandnutzungskartierung (CD-ROM), Dresden 2000.

STAMS, W. (1997): Inhalt und Aussage der sächsischen Meilenblätter. In: Burgenforsch. AusSachsen 10. Weißbach.

STAMS, M. u. W. STAMS (1981): Die Große Topographische Landesaufnahme in Sachsen von 1780bis 1811 und ihre Folgekarten. - In: Sächs. Heimatblätter 27(5), S. 197-212.

TÖPFER, F. (1981): 200 Jahre topographische Landesaufnahme in Sachsen. - In: Verm.Technik 9(4),122 ff.

WALZ, U.: Landschaftsveränderungen im Vogtland. – In: Mitt. Landesverein Sächs. Heimatschutz(1997)2, S. 20-26.

WALZ, U. (2001): Charakterisierung der Landschaftsstruktur mit Methoden der Satelliten-Fernerkundung und der Geoinformatik. Berlin; 204 S.

WALZ, U.; NEUBERT, M.; SCHUMACHER, U.; WITSCHAS, S. u. A. LANGE (2001): Ableitungnaturschutzfachlich relevanter Flächeninformationen aus historischen Kartenwerken. Endberichtzur F&E-Studie. Dresden; 79 S.

WALZ, U. U. SCHUMACHER, U. (2002): Flächennutzungsinformationen aus historischen Kartenwerkenfür die Freiraumentwicklung in Sachsen. In: Wollkopf, H.F. [Hrsg.]: Historische Landnutzung imthüringisch-sächsisch-anhaltinischen Raum. Halle. (im Druck).

WITSCHAS, S. (2002): Erinnerung an die Zukunft – sächsische historische Kartenwerke zeigen denLandschaftswandel. – In: Kartographische Nachrichten 52(3); S. 111-117.