KS

LS 14/15doc. Jindřich Šrajer, Dr. theol.

Struktura předmětu a jeho cíle� Objasnění základních teologicko-etických pojmů

(ctnosti, normy, svědomí, vina a hřích…)

� Objasnění biblického étosu, biblických inspirací prolidsky důstojný život.

� Objasnění některých otázek souvisejících s prožívánímvolného času (význam symbolů a rituálů v životěčlověka, tempo života,…).

Základní východiska� „V praktické filosofii čili etice nejde jen o to, něco poznat a vědět, nýbrž

o něco základnějšího, totiž dobře a lépe jednat, získávat zdatnost adobrým se také stávat. Proto také etika nerozlišuje mezi pravdivým anepravdivým, nýbrž mezi dobrým a špatným, lepším a horším.“

Jan Sokol (*1936)

Etika se nezřídka redukuje na ryze metodicky popsatelné aplikatorníinstrumentárium, které má zajistit pokud možno nerušené a poklidné naplněníočekávaných cílů.

Jsme svědky ztráty zřejmosti etiky a morálky a důrazu na individuálníodpovědnost. Pro hodnotově neukotveného jedince s ochablým vědomím mravnípovinnosti se však může stávat odpovědností neurčitou a neuchopitelnou.

Základní východiska� „Lákavá i tísnivá otevřenost moderního bohatého světa, často spojená se

ztrátou blízkosti, domova a pevné půdy pod nohama, vyvolává téměřspontánní reakce dvojího druhu:

1. Nutnost rozhodovat se sami, protože v rychle se měnícím světě často chybíosvědčené vzory. Osobní autonomii a individuální svobodu ohrožujepředevším společenská skutečnost uniformované spotřeby a jednotnékultury, mimoděk pěstovaná školou a televizí.“

2. Úporné shledávání a hájení jakýchkoliv zbytků skutečných i domnělých„kolektivních identit´“ či blízkostí – národní, jazykové, náboženské,…

Jan Sokol (*1936)

� „Podstatou veškeré morálky je naučit se dobře myslet. Dobře myslet,znamená umět rozpoznat, co je v životě nejdůležitější.“

Bluise Pascal (1623-1662)

� "Mějte se na pozoru před lidmi, kteří říkají: 'Tohle znám příliš dobře, nežabych to dokázal vyjádřit.' Jestliže to totiž nedokáží, znamená to, že to buďneznají, nebo z pohodlnosti zůstali na povrchu.“

Albert Camus (1913-1960)

� „Lidem se vede špatně, protože nedostatečně přemýšlejí“Pavel VI. (1963-1978)

- jde o:hlubší kritické hodnocení kategorie vztahůzachycení transcendentní důstojnosti člověka

Caritas et veritate (čl. 53)

Základní východiskaDávná otázka: „Jak máme žít“

Sokratés: (hledání dobra – dobro existuje)� nejdůležitější je na člověku jeho schopnost klást si otázky� skutečné mravní poznání existuje a má cenu o ně usilovat � neprobádaný život nestojí za to žít� budeme-li vědět, kdo jsme, budeme také vědět, jak správně jednat

Biblická tradice: (hledání Boha – vztah s Bohem)� Jak mám žít, aby se můj život vydařil před Bohem?� Plnost života v následování Ježíše Krista

Současnost: ??

Základní východiskaČlověk jako morální bytost :� je konfrontován s „něčím“ nebo „někým“, s čím se poměřuje, ptá se po

„odpovídajícím“ (Bůh, kmen, společnost, druhý člověk, svědomí,zákon,…)

� je ve svém rozhodování a jednání ovlivňován prostředím, institucemi,druhými, … Etické instance „stát“ a „církev“ pro něho ztrácejí svojiautoritu i směrodatnost.

� je v rámci globalizovaného světa konfrontován s rozdílnými přístupy akritérií pro to, co je morálně správné – zmatek, chaos

� v konfrontaci s konflikty nevystačí již s běžným morálním vědomím(intuicí) (např. umělé oplodňování, genové inženýrství…) – potřebujemít dostatečné znalosti (vzdělání).

� Co se v současnosti stává pro člověka měřítkem, či cílem, kterým sepoměřuje, ke kterému směřuje? - svědomí, zákon, … ?

Shrnutí� Dávné přesvědčení: člověk je mravní bytost, má schopnost

uvědomovat si sám sebe, rozhodovat se, nést odpovědnost

� Člověk se nemůže zříct své mravní kompetence, aniž by přestal býtčlověkem (Solovjev)

� Jádrem etiky nejsou příkazy a zákazy, nýbrž kreativní svoboda,odpovědnost

� Etika se nedá naučit, neposkytuje manuál jednání, který jemožné automaticky a bezduše aplikovat, stimuluje osobníangažovanost člověka být dobrým a odpovědným.

� Pojem „ctnost“ (definice, obsah, význam).

� Kardinální ctnosti: moudrost, spravedlnost, statečnost, uměřenost (Platón,Aristotelés).

� Teologické ctnosti: víra, naděje a láska.

� Moderní ctnosti - občanská odvaha, solidarita a tolerance.

Postoje, ctnosti

Ctnosti – co tím rozumíme?

� Věříme, že víme, co je to dobrý člověk.

� Dobrý člověk je zárukou dobrých rozhodnutí adobrého konání.

� Ctnost dělá člověka člověkem, jsou způsobem jehobytí, jeho stylem.

� Převaha neřestí nad ctnostmi může člověka vyloučit zespolečenství.

Postoje, ctnosti

Ctnosti – co tím rozumíme?

� Ctnost - most mezi všeobecným mravním principem a konkrétníméthosem.

� Etika ctností - jaký mohu být; jaké jsou mé nejlepší možnosti?

� Ctnost představuje cílový a vrcholný bod etična. Jednotlivý mravní činmusí vyvěrat z hloubky přesvědčení o hodnotách a dobrech, pro kteréje třeba se nasazovat.

Postoje a ctnosti

Ctnost – základní etický pojem

� Ctnost - řecky areté (dobrota), latinsky virtus (mužnost) náleží kzákladním etickým pojmům.

� Původní řecké slovo areté souvisí s ariston = nejlepší. Znamená ryzílidství, krásu těla i ducha. Německé slovo Tugend pochází z taugen =být něčemu dobrý nebo užitečný.

� U ctností jde vždy o to, realizovat jednání, jež platí za hodnotné v etickéoblasti - talent ještě není ctnost, stejně jako zběhlost v dobrém zpívání,malování nebo počítání.

� Ctností se myslí způsob jednání, pomocí něhož se stává soužití lidísnažším, příjemnějším a bohatším.

� Ctnost - představuje niterný pojem humanity, to, co odpovídádůstojnosti člověka, co utváří jeho „lidství.“ Člověk se má stávat vpravděčlověkem.

Postoje a ctnosti

Postoje ke ctnostem:

� F. Nietsche – ostře kritizuje ctnosti. Představují pro něho neosobní schéma ježjedince odcizuje sobě samému a bere mu jakoukoli osobitost.

Před první světovou válkou

� M. Scheler: „K rehabilitaci ctnosti“ - snaha o znovuoživení tématu ctností

Po druhé světové válce:

� Josef Pieper – aktualizuje klasické ctnosti. V této době jde obnovu společnostina základě ctností.

� O.F. Bollnow – zdůrazňuje především ctnosti „prosté mravnosti“: věcnost,čestnost, ochotu domluvit se aj.

� R. Guardini - dal ctnosti do teologické souvislosti a duchovně prohloubil lidskévědomí o nich a zkušenost s nimi.

Postoje a ctnosti

� Od konce padesátých do poloviny sedmdesátých let 20 stol. vládne tichémlčení ohledně ctností.

� Ctnosti se zdají být zbytečnými - nepociťuje se nedostatek (obrovskýnárůst životní úrovně)

� Důvěra v neomezený technologický a ekonomický pokrok ochromujeideu ctností.

� Setkáváme se ztrátou motivace (jakési ukolébání), provází je ztrátahodnot.

„Když se o ctnostech nehovoří, neznamená to, že je nepotřebujeme anebo že mámeprávo se jich vzdát.“

(André Comte- Sponville)

� V současné době se setkáváme jak v teologii, tak ve filozofii s novoupozorností věnovanou tématu ctností.

Postoje a ctnosti

Proč se opět ptáme po ctnostech?

� U ctností nejde o jednorázové konkrétní jednání, nýbrž o trvalépostoje a náklonnosti, a tím silněji i o člověka samého.

� U ctnosti se neptáme: Co máme dělat nebo jak máme jednat,ale jací máme být? Pojmem ctnost označujeme postoje a formyjednání, která slouží k realizaci vyšších duchovních cílů.

� Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro (KKC).Ctnost není vlastnost!

Postoje a ctnosti

B. Häring ve ctnostech jde o:

� způsob mravní kompetence.

� celkovou melodii života.

� správnou základní orientaci dovést veškerou sílu, myšlení a činy kezralosti.

� nejvnitřnější svobodu k dobru, pravdě a kráse.

� kvalitu svědomí a zdar společného přebývání.

� celek, o osobnost v celistvosti se všemi jejími uzdravujícími a zdravými lidskými vztahy.

� vyzařování pokoje, radosti, svobody a solidarity, (radosti z vykoupení)

� bez ctnosti je vše fádní a strnulé.

Postoje a ctnosti

� poznatky empirických věd (sociologie, výzkum chování, psychologie, …) - copatří k ctnosti a je pro ni významné:

� hodnota a životní užitečnost zvyků a návyků

� přirozený sklon člověka ke kultivaci pevných způsobů reagování

� každý vyšší stupeň chování živé bytosti předpokládá schopnost vytvářet návyky(člověk x zvíře (instinkt)).

� Návyky odbřemeňují a umožňují plnější a bohatší život.

Postoje a ctnosti

Některé těžkosti:

� znevažování ctností, nezájem o ně.

� převrácení smyslu ctností (neřest).

„Dejte nějaké dobré vlastnosti jméno, a za čas se bude tímto jménemoznačovat nějaký nedostatek“ (C.S. Lewis)

� nedůvěra či posměch vůči postojům statečnosti, sebeovládání,věrnosti, stálosti

� pohrdání nad ctnostmi jako píle, poctivost, pořádnost, přesnost,…

� ctnost je považována za zastaralou a bezpředmětnou.

Postoje a ctnosti

Některé těžkosti:� Ctnosti mohou poklesnout v bezduchý návyk, mechanické jednání,

může vést k předvádění se a pýše.

� Přílišné zdůrazňování nějaké ctnosti může působit deformačně - zespravedlnosti se může stát fanatismus spravedlnosti.

Základ ctností:� ctnost má svůj původ v lásce - vede člověka k Bohu a bližnímu,

osvobozuje jej od vlastního „já“.

� jednota ctností – komplementární doplnění, vyvážení

Postoje a ctnosti

Rozdílné seznamy a systémy ctností:� představy o ctnostech jsou podmíněny dobou a kulturou

� Starý zákon - zdůraznění bojovných ctností je odrazem ohrožení,které Izraelský národ v prvotních dobách prožíval.

� Pohanská antika - čtyři hlavní ctnosti zrcadlí to, co odpovídápoměrům a požadavkům svobodného muže v tehdejších řeckýchměstských státech.

� Dnes - se cení např. zvláště poctivost uvnitř i navenek, bezpředstírání. Lidskost, cit pro člověka, smysl pro spravedlnost.

Postoje a ctnosti

Obraz ctností je formován společenskou skupinou:� většinou formují obraz příslušných ctností určité společenské skupiny.

Ctnost – konání dobra ve stálosti� Ctnost je dobrá nejen tím, co koná; ale i způsobem, jakým to koná:

� Kvalita ctnosti se projevuje zvláště tam, kde je vystavena zkouškám.(např. hlavní ctnost vojáka je statečnost, obchodníka poctivost, dělníkasvědomitost).

� ctnost je trvalá, snadno realizovatelná, angažovaná, otevřenánejvyššímu dobru, sociálně prospěšná.

Postoje a ctnosti

Zpětná působnost ctností� ctnosti působí zpětně na člověka, zachovávají jeho mravní identitu.

� naléhají na člověka, aby byl bdělý v konání dobra.

� ctnost není pro člověka výzvou k výkonu, nýbrž k uschopnění!

„Přepjatá struna praskne a uvolněná nezní.“

(Buddha)

Postoje a ctnosti

� Ctnost je trvalá dispozice ke konání dobra! Ctnost není vlastnost!

� Ctnost je trvalá, snadno realizovatelná, angažovaná, otevřenánejvyššímu dobru, sociálně prospěšná.

� Ctnost ztělesňuje kvalitu života a mravní kompetenci člověka, který jetrvale bdělý pro hledání toho nejlepšího, nejvyššího dobra.

� Pojetí ctností je podmíněno historicky a kulturně.

� V dějinách dochází k opomíjení ctností a k opětovnému návratu k nim.

Shrnutí

Bible� Ctnost není biblický pojem (pochází z helénistické filozofie).

Nacházíme zde životní popisy a příběhy ctnostných lidí (Abrahám,Mojžíš, a jiní), ale také neformální katalogy ctností.

� Je zde patrná skepse vůči možnostem člověka, které se jasně projevují vctnosti.

� Nevychvaluje se zde síla člověka, ale obdivuje síla Boží. Ctnostný člověkpodléhá osobitému vlivu Božího ducha - ctnost je vždy ctností předBohem - moc Boží zasadila do duše ctnosti a pěstuje je tam.

� Bibli není cizí to, co je pro ctnost podstatné - trvalé dobré postoje. PodleBible je třeba být dobrý ve svém srdci. Člověk sám musí být dobrý, abymohl dobře jednat. Je-li strom v pořádku, budou i plody dobré.

Pojetí ctností

Bible zná množství konkrétních jednotlivých ctností:

� láska, trpělivost, mírnost, dobrota, zdrženlivost, spravedlnost, zbožnost,stálost, atd..

� NZ uvádí formální katalogy ctností (Gal 5, 22n; 1 Tim 6,11); nejdůležitější jetrojice víry, naděje a lásky.

� ve SZ je dokonce zmínka o čtyřech základních ctnostech (Mdr 8,7).

� Sv. Lukáš při zmínce o Ježíšově dětství vzpomíná několik ctnostných osob,používajíc přitom SZ slovo „spravedlivý“: Zachariáš a Alžběta (1,6), Simeon(2,25). Matouš poukazuje na spravedlivého Josefa (1,19).

Pojetí ctností

Počátky nauky o ctnosti – antická řecká filosofie� Pythagoras (6. stol před Kr.) - první pokus o pojmenování a rozdělení

ctností.� V homérském eposu vyjadřuje ctnost tělesnou zdatnost atleta, vojáka

nebo vůdce. První místo mezi ctnostmi zaujímá statečnost.� V řecké obci je v rámci ctnosti oceňováno politické přátelství a

spravedlnost.

Sokratés� Ctnost redukuje na schopnost poznání, na pravé vědění, které se lze

naučit vzděláváním.� Ctnost je jediné dobro, neřest jediné zlo, ostatní je indiferentní.� Učí mladé lidi kriticky myslet. Nevštěpuje jim zásady správného

jednání, nutí je k zamyšlení.� Dobrý člověk je ten, který samostatně myslí, pečlivě zvažuje a

odpovědně rozhoduje.

Pojetí ctností

Platón

� se zálibou hovoří o ctnostech. Ctnostný je ten, kdo zformoval a vychovalsvou smyslovost. Ctnost je zdraví a krása duše

„… příčinou nemocí mohou být poranění, čtvero ročních počasí, nečinnost, rozmařilýzpůsob života, proto žádá hlavně od bohatých, aby pěstovali ctnost, předpokládaje, žetakto se nejsnáze vyhnou chorobám, jež jsou z velké části následkem nečinnosti arozmařilosti.“

Ctnosti mají u Platóna dvojí vztažný rámec:

� (1) jsou vztahovány na vrstvy lidského duševního života - na rozumovou,citovou a pudovou oblast.

� (2) jsou vztahovány k rozdílným stavům městského státu (polis).

� Poprvé tak formuloval „kardinální“ ctnosti (toto označení dostávají ažv patristice). Přirovnal je k črtům v jednom obličeji (jednota ctností).

Pojetí ctností

Harmonie duše:� moudrost, rozvážnost - pořádat a ovládat ostatní části duše. Rozum se

přibližuje k pravému dobru.

� statečnost, odvaha - uvádění vznětlivosti (agresivita, strach, úzkost) dovztahu k pravému dobru a vychovává ji k tomu, aby o toto dobro usilovala přesvšechny překážky a obtíže.

� uměřenost - umět vzdorovat žádostivosti

� spravedlnost – vytváří pojivo, harmonii, drží celek pohromadě

Pojetí ctností

Polis plní tři základní úkoly:

1. správu,

2. obranu,

3. obživu

jednotlivým vrstvám v polis jsou připisovány jednotlivé ctnosti :- vládci (filosofové) – moudrost, rozvážnost- vojáci - statečnost, odvaha - zemědělci a rolníci - uměřenost, pracovitost - harmonie celku a všech jeho skupin - spravedlnost (zákon).

Pojetí ctností

Aristoteles� ctnost je „to, co dělá dobrým toho, kdo jí má, i to, co koná“. Skrývá se zde touha

po dobré životě (blaženosti, vydařeném životě).

� Na jedné straně připouští přirozené předpoklady (dispozice) člověka prodobro (sklon k střídmosti. k odvaze apod.), na druhé straně požaduje aktivnípodíl čl. na tom, aby se stal ctnostným. Tzn., že ctnosti v nás nevznikajípřirozeně, ani proti přirozenosti, k jejich plnému rozvinutí se vyžaduje cvičení(návyk?) nebo výchova (mám jednat spravedlivě).

� Přirozená touha po blaženosti neprotiřečí morálnímu životu, naopak k němuvyzývá, ba se ho přímo dožaduje.

Pojetí ctností

Ctnosti se nedá teoretický naučit. Nestačí vědět, co je ctnost, ale je třeba sijí do hloubi osvojit. Čestnému jednání se naučím tak, jako když se učímplavat nebo psát na stroji, hrát na kytaru (askésis)… Aristoteles mluví orozumnosti, jako základní ctnosti, když ta chybí, chybí všecky ostatní(jednota ctností).

Pojetí ctností

V Aristotelově koncepci jsou důležité dvě představy nebo kategorie(vychází z představy antické medicíny, která hlásá metron, rovnováhu sil):

� Hexis - nejdůležitější formální prvek ctnosti. Je to ono „míti“ (habitus)člověka (duše), jimž se myslí trvalá náklonnost a schopnost - možnostnebo zběhlost - k určitému chování.

� Mesotés – znamená duševní zdraví. Nejdůležitější obsahový prvek.Míní se tím to, že se ctnost projevuje jako ctnost právě tím, že hledá aumí dodržet skutečný střed mezi dvěma krajnostmi (štědrost mezilakotou a rozhazovačností; nebo odvaha je správný střed mezizbabělostí a neodpovědností).

Pojetí ctností

� Blaženost (eudaimonia), ke které směřuje veškeré lidské snaženívyžaduje dva důležité předpoklady:

� určitý vnější institucionální a hodnotový rámec, který dokáže zajistitjen polis.

� individuální způsobilost jít vstříc nejvyššímu cíli v průběhu celéhoživota vlastní činností, ztělesněnou v ctnostném způsobu života.

Pojetí ctností

Moudrost� zdroj (matka) ostatních ctností� předpokládá pravdu - soulad s bytostnou realitou.

Spravedlnost� zaručuje, že každý dostane to, co mu náleží. � zákonná – poměr člověka ke společnosti; � distributivní - poměr společnosti k občanům: rozdílení společných dober, rozdílení povinností; � směnnou - poměr občanů mezi sebou; � sociální - správná rovnováha mezi jednotlivými vrstvami společnosti.

Uměřenost � harmonické a smysluplné uspořádání� harmonie a soulad různých sil, momentů a energií� vnitřní klid - harmonie dění. � sjednocující a uspořádávající ctnost.

Statečnost� Správná a přiměřená odvaha,� střed mezi zbabělostí a hazardem.

Kardinální ctnosti

Občanská odvaha� angažovanost - předpoklad dobrého fungování v otevřených, demokratických společnostech. � eliminace negativních tendencí ve společnosti (manipulace, diskriminace, prosazování

osobních zájmů, zneužívání moci apod.) � obhajoba práv

Solidarita� vnímavost a otevřenost pro potřeby druhých, (osobní, společenská). � se dá vynutit zákonem (např. placení daní). � dobrovolná se opírá o osobní angažovanost a odpovědnost jedince (např. charita, podpora

chudých apod.)

Tolerance� je konfrontována s pravdou � není lhostejnost � umět něco vydržet, snést, být snášenlivý � vzít na sebe odpovědnost za druhého

Moderní ctnosti

� jsou první a nejdůležitější křesťanské ctnosti. � bezprostředně utváří vztah člověka k Bohu.

Víra� žít s větší důvěrou v Boha a jeho lásku� je odpovědí na slovo a lásku Boží � je dynamická (cesta)

Naděje� je ctností finality, zacílení člověka. � není čirý optimismus� zdroj křesťanské nadějě - Bůh je mezi námi.

Láska� přilnutí k bytí - může být bolestné, namáhavé apod. � není pouhá vášeň, radost nebo příjemnost � (agapé) je darem Ducha svatého - vydanost, sebepřekročení až do krajnosti (výkupná

oběť Ježíše Krista).� éros a agapé (Deus caritas est)

Teologické ctnosti: víra, naděje a láska

� Vyrovnanost

� Stabilita

� Vypočitatelnost

� Růst

� Hledání toho nejlepšího

� Mravní kreativita

� ???

Charakteristiky ctnostného člověka

� význam norem: vztah mezi normami a hodnotami; � druhy norem, proměna norem, chybné chápání norem

v sociální práci.� situační etika – podstata, různé podoby;� etický minimalismus – redukce etiky; � etika odpovědnosti a etika smýšlení (M. Weber), � etika cti

Normy

� slovo převzato z latiny = pravoúhlé měřítko, míra, podle které se něco měří.

� výraz rozumového řádu, podle něhož lidská svoboda směřuje k dobru.

� měřítko podle kterého máme uspořádat a orientovat své chování.

� prostředek sloužící k ochraně dober a hodnot.

Norma

� sociální normy

� etické normy

� právní normy

� náboženské normy

Druhy norem

� uspořádávají život společnosti

� ne vždy vydávány zákonodárcem

� určují mravy a zvyklosti v jednotlivých kulturách

� předávány jako pravidla chování pro určité příležitosti a situace (pravidla stolování, pravidla zdvořilosti, svatební a pohřební obyčej…).

� móda - se střídá, může dojít k diktátu módy.

� nepsaný kodex chování ve skupinách a kolektivech (spolky, profese, sdružení…).

Sociální normy

� jsou jednoznačné a platí bezpodmínečně - vedou k dobru� jejich požadavku se nelze vyhnout - kategorie ospravedlnění� jsou formulovány jako příkazy, zákazy nebo jako podmínkové věty.

- jako přikázání jsou ukazatelem cesty k zdařilému životu; - jako zákazy vymezují prostor svobody pro realizaci hodnot a dober;

- jako podmínkové věty uvádějí podmínku, kterou je třeba splnit, aby se dosáhlo určitého cíle.

� Etické normy nejsou samoúčelné, mají smysl jen v souvislostis bytím člověka.

Etické normy

� Se nemohou měnit (bezpodmínečný nárok)

kategorie lidství

� Jejich aplikace se však mění (historicko-kulturní kontext)

např. nezabiješ

Etické normy

� regulují soužití lidí ve společnosti a státu - přispívají k obecnému blahu� jsou vymahatelné a žalovatelné – sankce a tresty� většinou jsou formulovány písemně (zákonodárcem). � představují positivní zákon - nevyplývají přímo z bytostného určení

člověka� zavazují také ve svědomí.

Vztah mezi etickými normami a právními normami:

� právní pořádek nemůže fungovat bez souladu s etickými normami.� právní řád potřebuje etickou hodnotovou orientaci a étos potřebuje

podporu právním řádem� právní normy ovlivňují etické vědomí a etické chování (+,-). � ne všechno co je eticky závazné, musí být vymáháno státním právem

Právní normy

� Kořeny nauky o přirozeném zákonu - řecko-římská antika.

� Největšího rozkvětu zažívá v době pozdní scholastiky a evropského osvícenství.

� Vlastní západní kultuře

Přirozený zákon

Sofisté (5. a 4. stol. před Kr.) rozlišují:� Positivní zákony - jsou ustanoveny lidmi - nejsou ani věčné ani všeobecně platné.� Zákony jež platí „skrze přirozenost“ nebo „z přirozenosti“ ( fysis) - jejich porušení je vždycky zlo

(platí vždy, nelze je měnit)

Stoa: vypracovala učení o přirozeném zákoně (výrazný panteismus ) � zdroje morálky: příroda a rozum (božský princip)� eticky dobře jednat znamená:

- vivere secundum naturam (přirozeností se myslí konkrétní fysis (biologismus))- vivere secundum rationem (objevování božského řádu)

Církevní otcové (patristika)� příroda a lidský rozum člověku ukazují, co má dělat nebo pominout. Dobro je shoda

s přirozeností.� příroda a rozum zakotvené v Bohu a Kristu � zaplnění mezery v biblické morálce� i pohanům jsou známa nejdůležitější biblická přikázání nezávisle na bibli (zdůvodnění).

Dějinný vývoj koncepce přirozeného zákona

Scholastika

� Tomáš Akvinský (přirozený zákon jako zákon rozumu):

- lex aeterna: původ a nositel přirozeného zákona (Boží prozřetelnost a řízení)

- lex naturalis: účast na božském lex aeterna - zákon rozumu (spontánní a

přirozené poznání) – schopnost sebeurčení, přirozené sklony (sklon k

sebezáchově), podrobné požadavky

Dějinný vývoj koncepce přirozeného zákona

Pozdější vývoj:

� dobro není závislé na vůli, není to něco svévolného (voluntarismus)� dobro se dá poznat ze stále stejné, pevně trvající přirozenosti.

Přirozenost je určena: � - metafyzickou podstatou člověka (všechno, co je společné všem lidem všech

dob, ustavuje lidské bytí jako takové).� - struktura nějakého jednání. Určitá lidská jednání mají vždy jim vlastní přirozený

cíl, vnitřní účel (finis operis) o nějž je třeba při každém uskutečňování usilovat nebo který se přinejmenším nesmí zvrátit (normy sexuální morálky).

Přirozené je to, co se prokáže být rozumné:� Rozum i přirozenost jsou odděleny od lex aeterna a chápou se jako samostatné

veličiny.� Ovocem přirozenoprávní nauky v raném novověku je idea lidských práv a jejich

první vyhlášení koncem 18. století v Americké a Francouzské revoluci.

Dějinný vývoj koncepce přirozeného zákona

� v 19. a na začátku 20. stol. úpadek myšlenky přirozeného práva � vliv positivismu a vysokého hodnocení dějinnosti. � v právní oblasti ztroskotání positivismu (zkušenost nacismus) � návrat k myšlence přirozeného práva a přirozeného mravního zákona � Přirozený zákon představují všechny normy, jež vyplývají z bytí člověka a

světa a pomocí rozumu se z něho dají vyčíst.

Otázky

� Odpovídá přirozený zákon vlastní povaze křesťanské etiky?� Odpovídá nauka o přirozeném zákonu požadavkům fundamentální dějinnosti světa a

člověka?� Dá se přirozenost nebo podstata člověka nebo nějaké věci skutečně vždycky přesně

poznat, nebo nepovažujeme často to, co je jen faktické, už za podstatu?� Jak dalece může být už přirozenost nebo bytí normou pro jednání? Od bytí nevede přímá

cesta k mít povinnost.

Dějinný vývoj koncepce přirozeného zákona

Resumé:� Mluvit o přirozeném zákonu nebo přirozeném mravním zákonu má

i dnes svůj význam. Lze souhlasit s touto koncepcí, jestliže se jírozumí dvě věci:

1. omezený počet všeobecných, avšak fundamentálních etickýchzákladních norem jež se vymykají jakémukoli disponování s nimi.

2. odkázanost člověka na to, co je předem dáno přírodou, copředchází jeho přirozeným počátkům a danostem, co se nesmí přihledání morálky přeskočit.

� Otázka přesnějšího obsahu (např. konkrétní normy) zůstává v oboupřípadech otevřená.

Přirozený zákon

� zpochybněno stanovisko, že existují etické normy, kteréplatí vždy a pro všechny.

� etické jednání spíše určeno jedinečnými situacemi, nežtrvale platnými normami a zákony.

Tři formy situační etiky:

� Extrémní situační etika� Umírněná (relativizující) situační etika� Doplňující situační etika

Situační etika

� Představitelem této etiky je J.P. Sartre (1905-1980)� Všeobecná etická norma neplatí� Existuje vždy jen zvláštní situace (rozhodnutí ad hoc)� Žádné rozhodnutí se nedá přenést z jedné situace na

druhou.� Skutečnost, v níž musí každý jednat, je bez souvislostí a

absurdní.� Dnes se jeví překonanou.� Byla uváděna v době 2. světové války a v letech

bezprostředně před ní a po ní.� Vysvětlit se dá z nepokojů a otřesů té doby.

Extrémní situační etika

� Představitelé této etiky E. Michel, J. Fletcher, J. A. T. Robinson.� Jedinou absolutní etickou normou je láska. Normy jsou pouze

opěrnými body.� Je to nejtypičtější a nejčastěji zastávaná forma situační etiky.� Etická norma platí, ale ne vždy.� Požadavky situace mají přednost před normami� Všeobecné etické zásady nebo i obecné požadavky (čl. má být

spravedlivý nebo čestný) nejsou relativizovány.

� Problém: relativizace norem!�

Umírněná (relativizující) situační etika

� Jedná se o koncepci K. Rahnera („formální existenciální etika“) -důrazně trvá na platnosti společných norem.

� Platný požadavek má být doplněn, nikoliv nahrazen příkazem místa a konkrétní situace.

� Doplnění je potřebné ze dvou důvodů:- Pro jedinečnost lidské osoby- Každý je osobně volán Bohem

� Všeobecně proti takové formě situační etiky nejsou výhrady.

Doplňující situační etika

Situační etika upozorňuje na dva momenty:

1. Zdůrazňuje lásku (láska je první přikázání, všechny ostatní požadavky jsou od ní poměřovány)

2. Zaostřuje pohled na hodnotu jednotlivce a na to, co je na něm zvláštní.

Slabiny situační etiky:

- společné a zavazující je příliš málo zvýrazněno. - návod k mravnímu jednání zůstává příliš neurčitý. - podporuje sklon k etickému minimalismu, libovůli.

Situační etika - resumé

� Etický minimalismus

� Etika odpovědnosti

� Etika cti

Další formy etiky

� Svědomí - antropologická konstanta

� Pojetí svědomí v bibli (NZ, Řím 1, 14-16)

� Filosofické a teologické pojetí svědomí (Augustin, Tomáš, koncilnívýpovědi (GS čl.16, LG čl. 16), výpovědi dalších církevních dokumentů(KKC čl. 1776 – 1802)).

� Utváření svědomí, svoboda svědomí (mylné svědomí),� Výchova svědomí,� Konflikty ve svědomí (svědomí x zákon)

Svědomí

� ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. Praha: Zvon, 1994; Praha: Academia 2001, s. 78-104.

� Gaudium et spes. Pastorální konstituce II. Vatikánského koncilu. In: Dokumenty II. Vatikánského koncilu. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, zvl. čl. 16 (s. 194-195), čl. 87 (s. 260-261).

� Katechismus katolické církve. Praha: ZVON, 1995, s. 449-454.(čl.1776-1802)� RICKEN, F. Obecná etika. Praha: OIKOYMENH, 1995, s. 143-149.� SOKOL, J., Slovník filosofických pojmů. In: SOKOL, J., Malá filosofie

člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, heslo „svědomí“ (s. 363).

� Život z víry. Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé. České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 86-104.

Doporučená literatura

� Zkušenost svědomí je universální zkušeností. � Svědomí je mravní schopnost člověka,� Schopnost rozpoznat, co je dobré a co zlé. � Je to zvláštní druh vědomí (s-vědomí).

Rozlišujeme:� svědomí jako mravní danost (ad.1)� svědomí jako praktický mravní úsudek (ad.2)

Ad. 1 oznamuje člověku mravní povinnost a nutí ho ji naplnit.Ad. 2 říká člověku v konkrétní situaci, co je jeho mravní povinností.

Svědomí

Dva typické znaky:

� Svědomí je vždy svědomím před Bohem.

� Svědomí je záležitost celého člověka.

Svědomí v bibli

Kant� srovnává svědomí - s odkazem na antický obraz – s vnitřním soudním dvorem

(žalobce i soudce – bezpodmínečná autorita). � svědomí má imanentní charakter, s absolutními nároky kategorického imperativu. � Závaznost mravní normy nevyplývá z ní samotné, ale z ideje bezpodmínečně platného mravního zákona, který v sobě nacházíme

stejně bezprostředně jako lidský rozum.

Fichte� Svědomí jednotlivce je poslední a nejvyšší instance. Neuznává nad sebou žádného vyššího soudce.

Schopenhauer � Je nanejvýš skeptický vůči svědomí.� Svědomí je podmíněno pověrami a lidským strachem.

Hegel � Svědomí je pro něho nejisté. Je třeba ho posuzovat podle objektivních měřítek. Primárně jsou obsažena ve státě.

Nietsche� Svědomí považuje za pochybný fenomén. Považuje je za utrpení člověka v něm samotném. � Člověk se nedokázal prosadit jako vládce. Ve svědomí se bouří proti sobě samému.

Hitler� Lidem se má svědomí odejmout. � Je to prý chiméra, židovsko-křesťanský vynález.

Svědomí ve filosofii

Empirismus� dal na přelomu 19. a 20. století svědomí psychologický význam � veškerý obsah svědomí odvislý od společensko-kulturních vlivů (sociologie)

Evolucionismus � vidí svědomí jako výsledek adaptace člověka na prostředí.

S. Freud � svědomí = Superego /Nad-já/ - vypěstovaný a nabytý komplex požadavků a zvyklostí od rodičů nebo

bezprostředních vychovatelů a společnosti. � odporuje skutečné přirozenosti člověka a jeho nejhlubším, v nevědomí zakořeněným sklonům (energie na

instinktivní impulsy, hlavně sexuálního a agresivního charakteru). � tlak superega má být stále více redukován. � Vztahovat svědomí k Bohu je iluze. Bůh = projektovaná postava otcovské autority. � Od přirozenosti není nikdo schopen rozlišovat dobro a zlo. Toto rozlišení přichází z vnějšku.

C. G. Jung (1875 – 1961) � Svědomí = způsob nadstavby Já, „osoba“ - veličina kolektivního nevědomí. � škraboška nebo maska lidské osoby - skrýt skutečnou přirozenost jednotlivce a vyvolat u bližních určitý

dojem.� člověk musí mít od persony stále větší odstup, aby vypadal navenek, jaký je uvnitř. � Svědomí nepodněcuje jen k dobrému, ale i ke zlému (dualistické pojetí svědomí).

Svědomí – empirické vědy

Augustin � místo nejniternějšího setkání mezi člověkem a Bohem.� božské centrum osoby, kde je Bohem oslovena. � informuje člověka především o jeho osobním povolání v celkovém

božském plánu stvoření.

Františkánská škola� je v základu duše � zasahuje hlouběji než rozum a vůle� centrum lidské osoby

Tomáš Akvinský� úsudek praktického rozumu� nemá pro svědomí zvláštní pojem.

Svědomí v teologii

Svědomí:� nejen etický, nýbrž i náboženský fenomén� zahrnuje všechny mohutnosti člověka – personální pojetí� zprostředkuje člověku pochopení jeho smyslu života a určení. � kreativní složka – není pouhý pasivní přijímač pokynů z vnějšku

„Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá vnitru. Prostřednictvím svědomí si podivuhodným způsobem uvědomujeme onen zákon, kterýdosahuje svého naplnění v lásce k Bohu a k bližnímu.“

(GS 16)

„Svědomí je mravní vědomí nám všem známý a všemi tak či onak sdílený soubor zásadslušného chování rostoucí zřejmě z podvědomého a hluboce zakořeněného předpokladu, že sepřece jen někde všechno a navždy ví, a že nic tudíž neunikne spravedlivému soudu.“

(Václav Havel)

Koncilní pojetí svědomí (1965)

„Věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy apři pravdivém řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají v životějednotlivců a ve společenském soužití.“

(GS 16)

„Svědomí člověka je onen bod od kterého se ve společnosti odvíjí hustépředivo cenných úkazů a vztahů jako např. blíženská láska, spravedlnost,poctivost, čestnost, angažovanost pro dobro. Tak se vytváří odpovídající‚morální klima,‘ které opět zlepšuje všeobecnou schopnost k morálnímúsudkům.“

(Václav Havel)

Koncilní pojetí svědomí

„ … že se něco změní ve sféře ducha, v oblasti lidského vědomí, v samotnémpostoji člověka ke světu a v samotném jeho porozumění sobě samému asvému místu v celkovém řádu bytí.“

ztráta víry v Boha „pyšným důrazem na lidského jedince jako na vrcholstvoření a jeho pána:“ má za následek „krizi respektu k mravnímu řádupřicházejícímu k nám shůry nebo prostě (…) krizi úcty k jakékoli vyššíautoritě, než jakou je naše vlastní pozemské já a jeho materiální a veskrzepomíjivé zájmy.“

(V.Havel,1997)

Transcendentní pojetí svědomí

„Neexistuje-li transcendentní pravda, které poslušen dospěje člověkke své úplné identitě, pak neexistuje ani zásada, která by spolehlivězaručovala vztahy mezi lidmi. Jejich třídní, skupinové a národnízájmy je nevyhnutelně uvádějí do vzájemného rozporu. Není-liuznávána transcendentní pravda, triumfuje síla moci a každý sesnaží beze zbytku využívat prostředků, které má k dispozici,k prosazování svých zájmů a názorů bez ohledu na práva ostatních.Člověk je pak respektován pouze do té míry, že ho lze využít jakonástroje pro egoistický cíl.“

(CA, čl. 44)

Transcendentní pojetí svědomí

Svědomí:

- předcházející

- následné

- mylné (nepřekonatelně/překonatelně)

- skrupulózní

- laxní

- zmatečné (perplexní)

- farizejské

Dělení svědomí

� svědomí dítěte - „musíš“ svědomí,

� vyzrálá dospělá forma svědomí - „mít povinnost-svědomí“.

� přechod od heteronomního k autonomnímu svědomí unormálních dětí ve věku kolem sedmi let). (Jean Piaget)

� musíš – měl bys - co říkáš kdybys …

� trvalý požadavek výchovy a vzdělání svědomí

Výchova svědomí

Svoboda svědomí� základní právo na svobodu člověka (Všeobecná deklarace lidských práv spojených národů).

- „člověk nesmí být nucen, aby jednal proti svému svědomí“ (DH 3)…- „Při používání všech svobod se má zachovávat mravní zásada osobní a společenské odpovědnosti:jednotlivci i společenské skupiny mají při výkonu svých práv z mravního zákona závazek mít na zřetelijak práva jiných lidí, tak i své povinnosti k jiným a ke společnému blahu všech“ (DH 7).

� Někdy mohou světské zákony odporovat svědomí občanů. � Určitý a jistý příkaz svědomí má prioritu před příkazem zákona.

� Svědomí je poslední subjektivní normou mravního jednání. Musí se ale konfrontovat s objektivními normami:

„Existuje-li právo, aby byl člověk respektován při hledání pravdy, pak musí ještě dřív existovat prokaždého člověka závazná morální povinnost, aby hledal pravdu a přijal ji, jakmile ji pozná“ (VS 34).

Svoboda svědomí

� Chápání viny a hříchu dnes

� Příčiny poklesu vědomí viny

� Obrácení, odpuštění, usmíření.

� Sociální, strukturální hříchy

� Kolektivní vina x důsledky hříšného jednání jednotlivce na společnost (míra odpovědnosti).

Vina hřích

� Hřích (teologický pojem)� Vina� Chyba� Selhání

Rozlišujeme mezi:- mravní vinou- pocitem viny

Pojmy

Odpor vůči kategorii hříchu:- 19. stol. (např. F. Nietzsche). - ve 20. a 21. stol. ve jménu vědy (např. Freud).

Možné příčiny poklesu vědomí viny a hříchu:1. ztráta transcedence a s tím spojená krize svědomí 2. přístupy empirických věd (např. hlubinná psychologie) 3. chyby dřívější teologie

Pokles vědomí viny

� větší vnímavost pro špatné sociální jednání (netolerance,diskriminace, ale i špatné zacházení se zvířaty nebos přírodou).

� přesvědčení o strukturálním zlu (umenšuje se a dostává dopozadí odpovědnost jednotlivce a zdůrazňuje se většíodpovědnost společnosti, prostředí aj..)

Přesuny pocitů viny

� člověk je hříšný

� vina člověka je vinou před Bohem

� rozlišují se stupně viny.

� důraz na překonání hříchu

� možnost odpuštění a nového začátku

Biblický pohled na hřích

Provinění:

- proti vlastní osobě - prohřešuje se proti smyslu lidskéexistence;

- proti bližním – porušení přikázání lásky;- proti Bohu – narušení společenství s Bohem;

Osobní zodpovědnost za vlastní jednání vylučuje existenci kolektivní viny!

Trojí dimenze hříchu

� Všechny hříchy, i ty výslovně osobního charakteru, majísociální dimenzi.

� Patří sem i podporování a upevňování nespravedlivýchstruktur, nebo neodporování zlému ve svém okolí.

„Kde je řád věcí postižen následky hříchu, člověk, rodící se jižs náklonností ke zlému, nalézá nové podněty k hříchu“ (GS 25).

� Společnost, která svým postojem a jednáním podporuje ujednotlivých členů společnosti chybné jednání, jespoluviníkem na tomto chybném chování. – strukturálníhřích

Sociální dimenze hříchu

� vytvářejí bariéry proti dobru,

� přímo disponují člověka k osobnímu hříchu (např. minulý režim).

� za hříšnými strukturami stojí vždy hřešící lidé (srov. RP 16).

� Existuje však zodpovědnost, kterou společnost ručí za následky, ježvyplynuly z určitých jednání společnosti (např. národ jako celek musínést důsledky války, i když mnozí na ni nenesou žádnou osobní vinu.)

Hříšné struktury

� vina může být odpuštěna a překonána (Bible).� odpuštění předpokládá lítost a obrácení

� obrácení představuje změnu smýšlení. Děje se ve třech krocích:

1. Poznání – člověk zjišťuje nesprávnost svého činu a vidí sebe jako viníka.

2. Lítost – člověk v lítosti nejen, že poznává vinu, ale i zamítá spáchaný hřích.

3. Náprava nebo smír – člověk nezůstává u toho, že je stísněn spáchanou nepravostí a způsobenou škodou, ale usiluje jedno i druhé odstranit.

Obrácení, odpuštění, usmíření

Shrnutí

Biblické inspirace pro lidsky důstojný životPožadavek 2. vatikánského koncilu:� morální teologie i teologie vůbec má být vystavena na biblických základech.

Benedikt XVI.:� Biblická víra, resp. křesťanství nepředstavují vlastní (úchvatný) svět, který je

vytržen z komplexního celku lidské existence, ze základních vztahů prapůvodníchlidských zkušeností.

� Bible není charakteristická výlučností původů etických obsahů, jako spíšetím, že v trvalém dialogu s okolními kulturami očišťuje, rozlišuje a přivádí kezralosti to, co se sebou přinášejí. Hledá to nejsprávnější a nejspravedlivější jednání.

� Pravá novost a originalita Písma se ukazuje „v kritickém rozlišování toho, co jeopravdu lidské, protože nás to připodobňuje Bohu; v očišťování ode všeho, co jenehumánní; v začlenění do nového obsahu a významu, kterým je Smlouva, ježvyzdvihuje a přivádí k naplnění vše, co je lidské - nabízí (člověku) autentickoucestu života.“

Biblické inspirace pro lidsky důstojný život� Bible nepředstavuje učebnici morálky. Etický požadavek zde není na

prvním místě. Bible vypovídá o dynamice vztahu mezi Bohem a člověkem, jejížsoučástí je také etický požadavek.

� Pro pochopení v Bibli obsažených etických požadavků je nutná náležitáznalost Bible.

� Riziko zneužitelnosti Bible je veliké. Můžeme zde najít vše.

� Odborný výklad Bible je obhajitelný jen tehdy, když text vykládá jako celek,se všemi souvislostmi.

� V kontextu subjektivity sdělení jde o jeho co nejlepší porozumění.Předává-li někdo nějaké sdělení, není to objektivní sdělení. Předává zprávu nazákladě svého chápání a svých zkušeností. Souvisí to s jeho curiculem akulturou. V Bibli jsme konfrontování s propastí kultur (tisícileté staré texty).

Biblické inspirace pro lidsky důstojný život

Člověk jako obraz Boží:

� Bůh stvořil člověka jako muže a ženu ke svému obrazu.

� Bůh stvořil čl. jako syny a dcery, nikoli jako loutky. Nevytvořil je zcelahotové. K jeho podobnosti patří svoboda, tvořivost, oduševnělost (viz.také Ježíšovo podobenství o hřivnách).

Obraz z výchovy v rodině:

� Kdo chce mít skutečně syny a dcery, musí jim svěřit, aby se učili utvářet svůj život sami. Nebezpečí ochranitelství a poručnictví. Heslo: Děti se mají mít lépe, než my!

� Rodiče vyšlapávají dětem cestu. Snaží se je ušetřit námah a konfrontacís obtížemi. Tím brání jejich růstu, rozvoji talentů. Takové děti nejsoudobře připraveny na nebezpečí života a světa.

Biblické inspirace pro lidsky důstojný životRealističnost Bible

� Bible je střízlivá a realistická, v tom se odlišuje od jiných textů tradice. Je plnásexu a násilí. Prezentuje komplikovanost dějin izraelského národa i jejichvelkých postav (Abrahám, Mojžíš, David...). Ti se dopouští všechpředstavitelných hříchů.

� Kvalita Bible spočívá v tom, že ukazuje život takový jaký je. Ukazuje klesajícíhočlověka, který se po svých proviněních vrací zpět k Bohu, usiluje o novýzačátek.

Inspirace - hledání cesty:

� K životu patří hledání správných cest. Patří k tomu i bloudění. Důležité jebýt pozorný, a také opatrný a stále se ptát po správné cestě, zda můj životnevyžaduje nějakou korekturu.

� Často se čl. učí ze svých chyb. Dělat chyby není žádá hanba. Hanba je dělatstále stejné chyby - nepoučit se z nich.

Biblické inspirace pro lidsky důstojný životBible povzbuzuje k vlastní životní cestě

� Bible ukazuje, že všechny oblasti (osobního i národního) života jsou považovány zadůležité pro víru.

� Pro izraelský národ byla důležitá země zaslíbená. Celý národ měl vytvářet ve všechsměrech svoji existenci s Bohem. Prochází si přitom peripetiemi a hledáním.

� Izraelský národ i jeho jednotliví představitelé dělají opakovanou zkušenost, že Bůh je najejich životních cestách stále přítomen. I v těch nejtěžších chvílích se na Něho mohouplně spolehnout a zakotvit na Něm svou naději. Ve vztahu k Bohu není nikdy nicztraceno. Věřit této realističnosti je podle Bible důležité.

� V dějinách se vždy vyskytovali i veliké národy, které zcela zanikly, např. Chetité. Malýnárod Židů existuje dodnes, přestože stále prožívá pronásledování.

� Je zcela lidsky nevysvětlitelné a nepochopitelné, proč se tento malý národ udržel. Nebylto žádný ideální národ. Těžko to vysvětlit jinak, než specifickou identitou tohoto národa:pevná orientace na Boha (Jahveho).

Biblické inspirace pro lidsky důstojný životExodus (1-40)

� zkušenost exodu je prazkušenosti izraelského národa

Útlak Izraelitů v Egyptě

� V Egyptě, bohaté říši, musely pracovat malé kmeny a národy. Izrael jetam velmi vykořisťován.

� Mojžíš pociťuje Boží výzvu, aby Izrael z Egypta vyvedl.

� Vyvedení se skutečně vydaří proti veškerému lidskému očekávání.

Osvobození proti veškerému očekávání

� Bůh se ukazuje jako silnější než egyptští bohové. Nestojí na straněsilnějších, ale utlačovaných. Chce osvobození člověka, ne jehozotročování.

Biblické inspirace pro lidsky důstojný životUniverzalita Jahveho� Lidé o významných událostech (vyjití Abraháma, Izraelitu z Egypta)

meditovali, modlili se. Dochází k závěru, že Bůh osvoboditel je Bohemvšech lidí a tvůrcem všeho, není jen kmenovým bohem izraelitů

� Toto zjištění bylo pro židy velmi obtížně přijatelné, znovu upadali do redukceJahveho na kmenového Boha.

Palestina jako křižovatka kultur� Palestina je určitý most mezi Afrikou a Asií. Středozemní moře je kontaktní

zónou pro středomořskou oblast. Moře tehdy představovalo důležitou možnostcestování, daleko více, než souše. Neexistovaly cesty.

� Již několik tisíciletí před Kristem se zde křižovaly obchodnické cesty.Nepřeváželo se jen zboží, ale i názory na to, co je čl., jaký je smysl jeho života.Výklady světa, představy o původu a budoucnosti světa a lidí. Egypt byla oblastvelmi vyspělé kultury. I Mezopotámie. Stará rovníková kultura.

Biblické inspirace pro lidsky důstojný životBůh využívá lidského potenciálu

� Bůh využívá místo, kde se setkávají rozličné kultury, kde jeshromážděno myšlenkové bohatství lidstva.

� Být obrazem Božím znamená, po celý svůj život rozvíjet své schopnostia dané možnosti.

Inspirace pro současnost

� Setkávání rozličných kultur má být důvodem k vzájemnémuobohacování se a rozvíjení svěřeného bohatství myšlenek dalšímgeneracím.

� Různorodost kultur nemá být důvodem vzájemných rozepří čivytlačování jedné kultury jinou, nýbrž má být provázena vzájemnýmrespektem, protože Bůh je Bohem všech.

Biblické inspirace pro lidsky důstojný životDesatero (Ex 20, 1-17; Dtn 5, 1-21)� seznam nejdůležitějších pokynů - ústřední pro život mezi lidmi, pro život

s Bohem.

� pro pochopení Desatera – je nedůležitější prolog - uvedení do souvislostís Exodem: „Já jsem Hospodin, já jsem vás vyvedl z otroctví Egypta.“

� Teprve na tento prolog navazují pokyny. Nejsou to autoritativní omezení, alerady milujícího Boha pro další život.

Katecheze

� Staré katechismy: Bůh jako oko v trojúhelníku. Stále kontroluje, co se děje. Je to strašný obraz Boha, totalitní kamera (Big brother) – otrocká morálka.

� Bůh chce spásu člověka. Zavazuje ho to k náročné vlastní zodpovědnosti.Jednat podle vlastního přesvědčení, co nejlépe. Podporovat se navzájem vespolečenství.

Biblické inspirace pro lidsky důstojný životProroctví

� Připomínání důležitých skutečností, rozlišování. Stále platí: lidé na tonejdůležitější zapomínají!

3 prvky proroctví:

1. Připomínka, že Bůh je Bohem spásy, který vyvedl Izrael.

� Bůh chce osvobození člověka z jakéhokoli otroctví (hříchu, chudoby, bohatství,závislosti,…)

2. Kritika špatného vývoje

� Neshoda víry a skutků. V situaci, kdy lidé přinášeli Bohu oběti. Bůh říká:„Nechci vaše oběti …

� Kritika životní praxe, která odporuje Bohu (např. chudoba).

� Praxe by měla být odpovědí na spasitelné činy Boží (morálka odpovědi, nevýkonnostní morálka)

� Lidé svým elitním chováním si nemohou zajistit přístup k Bohu.

Biblické inspirace pro lidsky důstojný život

3. Zvěstování přicházející mesiášské doby

� V textech DtIz se hovoří o spasiteli. Síla přijmout utrpení. Stále jasnějise to ukazuje v textech o Božím služebníku: bezpráví neodmršťuje zpětna toho, kdo ho způsobil, ale přijímá ho. To je to nejtěžší, co existuje.

� Běžný model: Co ty mně, to já tobě. → Tím se bezpráví nezmenšuje,ale narůstá tím spirála a bezpráví se zvětšuje.

� Součástí textů přislibujících Mesiáše jsou obrazy touhy, kde si lidévysnívají, jak to bude, až přijde Mesiáš. „Lev bude žít s beránkem veshodě …“

Shrnutí� Bible nepředstavuje učebnici morálky ani systematizované zpracování

etických otázek.

� Biblická etika nenabízí ani specifický etický obsah. Vychází z obecnélidské zkušenosti, kterou očišťuje a uzdravuje z pohledu Božíhozjevení. Nabízí člověku autentickou cestu života.

� V Bibli je na prvním místě Boží jednání ve prospěch člověka (spása).Etický požadavek je zakomponován do dynamiky vztahu Boha člověka.

� Desatero je soubor nejdůležitějších požadavků, které určují životčlověka a jeho vztah s Bohem.

� Biblická morálka není morálka výkonu, nýbrž vděčnosti.

� Proroci připomínají Boží jednání ve prospěch člověka a z tétoperspektivy kritizují problematickou praxi. Jsou zde texty, kterévkládají naději do příchodu mesiášské říše.

Novozákonní etické inspiraceDůležitost zaslíbené země pro Izrael

� Pro žid. národ byla zaslíbená země velmi významná. Měl tam býtzažíván život spojený s Bohem. Nejen v osobním životě, ale takév politickém.

� Proto Izrael kladl velký důraz na možnost vlastního státu. V obdobízajetí (Babylóňané, Asyřané) toto nemohli uplatnit.

� Velké zklamání z područí římské vlády. Politická i ekonomickákatastrofa. Nemožnost vymanit se z područí tohoto mocného národa.

� Každé impérium chce žít z podmaněných národů. Římané to dělalizvláště rafinovaně: budili zdání, že tam existují vlastní království. AleHerodes byl vazal Římanů. Byla to jen iluze vlastního království.

Novozákonní etické inspiraceCelníci - kolaboranti

� Římané sami nevybírali daně, vymysleli systém celnic ∼ spojenívybírání daní se cly.

� Ve všech místech obchodu musel každý prodávající platit daňcelníkům.

� Římané celnice pronajímali původnímu obyvatelstvu z řadkolaborantů. Šlo o bohaté židy, kteří byli ochotní spolupracovat. Tidostávali tyto celnice, jako např. v Jerichu. Část příjmů museliodevzdávat Římanům, zbytek si nechávali pro sebe či pro místní rozvoj.

Lk 19, 1-10

� ZACHEUS v Jerichu byl nenáviděný: spolupracoval s nepřátelskoumocností, vysával vlastní lid, kromě toho se neoprávněně obohacoval.

Novozákonní etické inspiraceChudoba Palestiny a mnohá napětí

� Palestina je chudá země. Velké množství peněz se odsává do Říma,kolaboranti se obohacují, pro vlastní obyvatelstvo toho zůstává velmi málo.

� Politická napětí, sociální, náboženské a morální problémy. Židé byliodbojným národem, připravovali povstání.

� Postoj Židů je spojen s jejich vírou v Jahve. Římané byli v celé své říši velminábožensky tolerantní. Respektovali bohy různých národů. Pantheon – místopro bohy dobytých území. Měl tam být i Jahve.

� Pro Izraelity existuje pouze jediný Bůh. Nechtějí se přizpůsobit římskémuvzoru → Římané se snaží jejich víru zlikvidovat.

� Staví nádherná kultovní místa pro posílení impéria. Jsou slaveny nádhernébohoslužby. Ti z Židů, kteří byli ochotní přestoupit k římskému kultu,dostávají zvýhodnění. Mnoho jich přestoupilo. Docházelo také k uvolněnímorálky.

Novozákonní etické inspiraceZoufalá situace věřících židů

� Jak je to se zaslíbením? S Mesiášem? – Věřili, i když byli v zoufalésituaci. Věrným se vedlo špatně, zrádcům dobře – obdoba s dnešnídobou.

� Vládla zde představa, že to, co Bůh zamýšlel se svým lidem,ztroskotává kvůli vině lidí, kteří se nechovají dobře. Proto přijde Mesiáša ukončí dějiny lidstva ohromným trestajícím soudem. Ohromnémnožství provinilců bude zničeno. Spravedliví budou triumfovats Mesiášem velkolepým způsobem.

� I v dnešní době vládnou podobné představy (tzv. Islámský stát,islamisté, různá zjevení, apod.). Tyto představy jsou zastoupeny iv profánní oblasti (revoluce, radikální ochránci přírody – velmichmurné prognózy, apod.).

Novozákonní etické inspiraceVrchol Božího zjevení - postava Ježíše Krista

Mt 4, 1-11

� Ježíš v pokušení na poušti odmítá falešné představy o Mesiáši

1. z kamenů dělat chleby – ukázat, jaká je jeho mesiášská moc.Očekávání lidí je, že je zbaví lidské nouze.

2. vyveden na vrchol hory, odtud mu pokušitel ukazuje svět a slibujemu vládu nad světem, když se mu bude klanět ∼ politický Mesiáš,světovládce, někdo, kdo to dokáže.

3. vyveden na cimbuří chrámu, stojí na chrámové skále. Je to nejvyššíbod v Jeruzalémě. J. se má vrhnout z cimbuří, andělé ho mají zachytit.Je to opět obraz Mesiáše, který dá jasné ohromné znamení provšechny lidi.

Novozákonní etické inspiraceOčekávání lidu

� Na začátku svého vystoupení narážel Ježíš na mnohá očekávání. Lidéod Něho očekávali, že je ten zaslíbený Mesiáš, který je vyvede z područíokupantů.

� Když Ježíš nenaplňuje očekávání lidí, zájem o něho polevuje.Ježíšovo poslání je jiné. Hlásá blízkost Božího království. Mnohýminení pochopen, nakonec je i pronásledován.

� Dnes mají lidé podobná očekávání. Důvěra v někoho, kdo dovedevyřešit naše problémy. Naděje na zázračného vůdce, zázračný systém,který změní špatné poměry.

Novozákonní etické inspirace� Biblické texty jasně zpravují o tom, že Ježíš byl ve velmi úzkém

spojení s Bohem Otcem. Ježíš se velmi často stahoval do ústraní, abyse v tichosti modlil. Modlil se celé hodiny.

� Intenzivní spojení s Bohem – poznávání, jaký Bůh skutečně je →Možnost přibližovat se k lidem, hlavně k těm, kteří toto nejvícepotřebují.

� Ježíš neseděl na jednom místě, nebyl na kazatelně v kostele. Jehoposlání bylo chodit přímo k lidem. Projevoval vstřícnou náklonnost.Není to tak, že by lidé museli přicházet k Bohu, ale Bůh jde k lidem.

� Právě tato nezasloužená náklonnost vzbuzuje v lidech naději apůsobí oživujícím způsobem a uzdravuje. Léčí posedlost, uvolňujedepresivitu.

Novozákonní etické inspirace� Ježíš uzdravuje slepé, chromé, hluché. Je v tom také hluboká

symbolika:

� Je-li někdo slepý: černý v černém → obraz beznadějnosti, deprese.Ježíš uschopňuje k vidění.

� Je-li někdo chromý: nemůže dál, je unaven. Ježíš ho činí schopnýmchůze, růstu.

� Je-li někdo hluchý: neslyší. Ježíš činí lidi schopnými slyšet včetněBožího slova.

� Je-li někdo posedlý: už nepatří mezi normální lidi. Ježíš ho volázpátky, umožňuje mu nový začátek.

� Ježíš je mezi lidi a hovoří s nimi o jejich životě. Činí jejich životsrozumitelným. Boří mnohá společenská tabu (např. rozmlouvá seženami, apod.)

Novozákonní etické inspiraceNaše projekce do Boha:

� Bůh není takový, který by požadoval krev svého Syna. To bybyl Bůh, který vyžaduje krvavou pomstu.

� Velmi mnoho lidí ctí tento obraz Boha.

� Právě lidé, kteří jsou velmi náboženští, považují tentoobraz Boha za správný.

� Touha po pomstě tkví hluboce v nás → Touha po tom, abybyl Bůh, který jednou zjedná spravedlnost. To taképrojektujeme do Boha.

Novozákonní etické inspiracePředstavy o Bohu odporují biblické zvěsti:� Představa mocného Boha, který muže ostatní ovládnout

� SZ proroci se velmi často odvolávali na služebníka Božího, který na sebe bere zlo a nedává ho zpět.Služebník, který má sílu přijmout křivdu a nevrátí ji zpět je projev velké síly, nikoliv slabosti.

� Ježíš je ztělesněním antiteze ke vzoru moci.

Náklonnost až do krajnosti

� model náklonnosti J uskutečnil až do krajnosti, smrti na kříži.

� „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ – byl to skutečně existenciální výkřik.

� Poslední Ježíšova slova byla: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ - vstřícnánáklonnost je zde dovedena do krajnosti.

� Kříž je ústředním znamením křesťanské víry. Není projevem trestajícího Boha, aleosvobozující obraz Božího zjevení.

� Ježíš roztažený na kříži ∼ napětí mezi nebem a zemí ∼ napětí inkarnace. Od JK Kristavíme, že toto napětí, kdy se nevypouští ani věci pozemské, ani nebe, může vést k životu.V tom spočívá inkarnace.

Novozákonní etické inspiraceZnamení kříže

� Kříž - nutný pro vykoupení našich hříchů.

� Těžká otázka kříže. Kříž je znamením mechanismu moci a pomsty, které jsou uvnitřčlověka. Je proto pro mnohé tak těžké přijmout Ježíšovo radostné poselství.

� Kříž je nespásný stav světa. Kříž představuje také těžký bod přerodu věřícího člověka.

Utrpení a nespravedlnost ve světě – Spolutrpící Bůh

� Ve 20. stol. bylo a i na začátku 21. stol stále je ve světě mnoho nespravedlnosti a utrpení.Hrůzy koncentračních táborů, gulagů, teroristických útoků, nábož. fanatismu…..

� Nejčastější otázka: Jak může existovat Bůh, když je na světě tolik bezpráví?

� Existuje Bůh, když malé děti umírají? Může Bůh dát, že jsou lidé nesmírně chudí a nadruhé straně ti, kteří jídlo vyhazují?

� Kříž je opovědí na tyto otázky. Bůh spolutrpící v JK. Byl ukřižován ∼ spojení mezinebem a zemí. Je to strašně veliké napětí.

Novozákonní etické inspiraceZážitek z velikonoc

� Kristova smrt na kříži je dovršena jeho zmrtvýchvstáním – Bůh má poslední slovo, je to slovo života!

� Během několik desetiletí se Ježíšova zvěst rozšířila do celého tehdy známého světa – misionářskýzápal prvních apoštolů

Představa, že zůstává jen krátký čas

� Očekávání brzkého druhého příchodu Ježíše K. Sv. Pavel očekával, že již jeho generace nebo příštízažije 2. příchod Krista. Očekávali příchod Kr. na oblacích a že tím budou nastoleny podmínky ráje.

� Mnoho lidí se už nechtělo zabývat záležitostmi všedního dne: hospodářství, politika, manželství … Isám Pavel byl toho názoru, že se už ani nevyplatí, aby se lidí vdávali a ženili.

� Očekávání brzkého příchodu je pokušení. Že velmi brzy dá Bůh vše do pořádku. Ale toto očekávánítrvá už 2000 let. Krok po kroku se musí kultivovat svět.

� Ale biblické poselství je dát lidem odvahu konat toto – pomalu. Tajemství vtělení je aktuální úkol. Jeto dlouhodobý úkol a věřící lidé by neměli být netrpělivý.

� Celé stvoření Boží je pokračující, není ještě vůbec hotové. Čl. se má v tomto tvůrčím procesu uplatnit.

Novozákonní etické inspiraceNásledování Ježíše

� Následovat J znamená přistupovat k lidem se vstřícnou náklonností, nesobeckostí.Mnoho lidí včetně náboženských vůdců tento požadavek odmítlo. Ježíš hovoří opastýřích a ovcích (Jan 10).

� Bůh zprostředkuje v Ježíši Kristu život, který osvobozuje ← Exodus.

� Někdy se stává dodržování detailních předpisů tím podstatným. To se také stalo v žid.národě. Myšlenka, že by dodržování předpisů samo mohlo přivodit spásu, je mylné. Právětak byla mylná představa Židů, že pokud budou zachovávat všechny předpisy, přivodímesiášskou dobu.. To jasně ukazuje J z Nazareta.

� Sedmý den je zde proto, aby se čl. věnoval usebrání, aby dokázal pozorovat svůj životz odstupu. Aby dokázal v tomto dni prožívat svůj hluboký původ a svou dalekoubudoucnost. To je obsahem zjevení JK: sobota je pro člověka, to je duch sabatu, který čl.může minout.

� Hlavní zásada: jak se Bůh chová k nám, tak se i my máme chovat k sobě navzájem. Stylvstřícné náklonnosti. Začít znovu, když jsme ztroskotali. To je obsahem horského kázání.Tato nová orientace musí začít tam, kde zrovna stojíme – v realitě našeho života.

Novozákonní etické inspiraceHorské kázání

� Horské kázání – lze shrnout: jak jedná Bůh s námi, tak máme my jednats druhými:„Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec v nebesích“ – dobří exegeté říkají,že tento překlad je nešťastný → přetížení člověka. Lepší překlad: „Buďte milosrdní, jakoje milosrdní váš Otec v nebesích.“ Výraz milosrdný (lepší výraz celistvý, autentický) jetřeba chránit před sentimentalitou. Jde o to řádně vnímat druhého a přiměřeně k němupřistupovat.

� Proti různým špatným chápáním horského kázání je nutno říci, že se Ježíš se věnujepředevším chudým a ubohým lidem. Myslí se tím jak materiální, tak duchovní oblast.

� Každý musí začít tam, kde právě stojí a má jít vlastním tempem, jakého je schopen. Kdomá hodně síly, má dělat velké kroky. Kdo má málo energie, má je dělat menší. Malýměďák chudé vdovy je stejně hodnotný jako měšec boháče. Platí i v etickém smyslu.

� Bible na rozdíl od pevné morálky hovoří o cestách.

� Horské kázání se často používá tak, jako by to byly Boží požadavky, udělá se z nich tuhánorma.

Shrnutí� V osobě Ježíše Krista, v jeho slovech a činech, se projevuje

jedinečným způsobem Boží zájem o člověka. Jak jedná on,tak mají jednat i ostatní.

� Ježíš ukazuje Boží suverenitu. Nepřichází Zákon zrušit, alenaplnit. Naplněním zákona je láska. Ježíš si všímá zvláštětěch nejpotřebnějších. Jde za nimi vyhledává je.

� Ježíš nehlásá na prvním místě morálku, ale Boží blízkost,ohlašuje příchod Božího království