1 Antický hédonismus Aristippos z Kyrény (435 – 365 př. n. l.) – Sókratův žák. Učil, že jediným cílem jednání a tedy dobrem je slast. Chápal ji jako pozitivní, konkrétní aktuální prožitek. Strast je pak jediným zlem. Cílem je vést co nejslastnější život. Slast však může opravdu prožívat jen ten, kdo je prostý náruživosti a závislosti a stojí nad prožitkem. Slastí se tak nesmíme nechat ovládnout (akcentuje důležitost svobody), jen tehdy ji můžeme pociťovat opravdu jako slast. Etika se tak stává uměním žít. Epikúros (341 – 270 př. n. l.) Roku 306 př. n. l. Epikúros mezi Athénami a Peiraem koupil dům se zahradou, kde se svými velmi početnými žáky společně žil. Toto místo také dalo vzniknout názvu Epikúrovy školy – „Zahrada“ (řecky Képos). Do své komuny přijímal i manžele, ženy a otroky. Odtud patrně pocházejí i zprávy o jeho výstřednostech a orgiích, patrně smyšlené. Nad vchodem do Zahrady prý stálo: „Cizinče, u nás ti bude dobře, u nás je nejvyšším dobrem rozkoš." Jeho Zahrada sice s obtížemi, přesto trvala až do 2. stol. Podporoval ji například stoik a císař Marcus Aurelius. Podle Epikúra jsou jedinými motivy lidského jednání slast a strast. V jeho etice, jak žít, nejde o co nejvíce konkrétních aktuálních prožitků slasti, ale o trvající slast v klidu a neochvějnosti. Cílem je pozitivně laděný život, který je co nejvíce prost otřesů a obtíží, život v tzv. ataraxii. Ataraxie z lat. Tarasso (otřásat, znepokojovat) – jde o stav psychického a fyzického klidu, tj. život v tělesném zdraví a v klidné harmonii vášní. Epikúros rozlišuje slasti vyšší a nižší. Vyšší slasti jsou trvalejšího charakteru a přiřazuje je spíše duši, nižší jsou pomíjivé a jde o tělesné slasti. Přemíra silných aktuálních slastí může působit škodlivě na zdraví a vyvolávat duševní otřesy. Prchavé prožitky pak přivodí zdlouhavé obtíže a nepříjemnosti. Podle Epikúra je radou chytrosti vsadit v kalkulu slasti spíše na ataraxii (např. tělesná láska přináší únavu, výčitky svědomí a melancholii). Jednou z překážek bránících pokojnému klidu mysli, je strach před smrtí umocňovaný náboženskou vírou, že ten, kdo vyvolá hněv bohů, bude v životě po smrti potrestán. Epikúros se snaží tohoto strachu lidi zbavit tak, že se snaží vysvětlit povahu smrti samotné. Nejprve říká, že když zemřeme, nejsme si smrti vědomi, protože naše vědomí (naše duše) přestane v okamžiku smrti existovat. Aby to vysvětlil, ukazuje, že celý vesmír se skládá z atomů a prázdného prostoru, jak učili atomističtí filozofové Démokritos a Leukippos. Epikúros tvrdí, že duše nemůže být prázdným prostorem, protože dynamicky vládne tělem, a proto musí být vytvořena z atomů. Tyto duševní atomy, rozptýlené po celém těle, jsou tak jemné a křehké, že se při naší smrti rozpadají, a my už nejsme schopni cokoli pociťovat. A nejsme-li po smrti schopni nic pociťovat, duševně ani tělesně, je pošetilé připustit, aby nás strach ze smrti sužoval, dokud ještě žijeme. Naše cesty se se smrtí v podstatě míjí: „když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my.“ Platón (428 – 347 př. n. l.) Podle tradice se ve dvaceti letech setkal se Sókratem a osm let mu naslouchal jako jeho nejvěrnější žák. V roce 399 př. n. l. byl Sókrates odsouzen k trestu smrti a Platón si umínil, že pro budoucnost zachová to, co se od svého učitele naučil – nejprve v Obraně, kde svými slovy vylíčil Sókratovu obhajobu při procesu a později učinil Sókrata účastníkem svých dialogů. Často tak nelze s určitostí říci, které myšlenky jsou Sókratovy a které pocházejí od samotného Platóna, neboť oba používají tzv. maietickou metodu dialogu (viz dále), aby prozkoumali a vyložili vlastní myšlenky. Zpočátku se zabývá podobnými tématy jako jeho učitel: snaží se hledat definice abstraktních
Transcript
1
Antický hédonismus
Aristippos z Kyrény (435 – 365 př. n. l.) – Sókratův žák. Učil, že jediným cílem jednání a tedy
dobrem je slast. Chápal ji jako pozitivní, konkrétní aktuální prožitek. Strast je pak jediným zlem. Cílem
je vést co nejslastnější život. Slast však může opravdu prožívat jen ten, kdo je prostý náruživosti a
závislosti a stojí nad prožitkem. Slastí se tak nesmíme nechat ovládnout (akcentuje důležitost
svobody), jen tehdy ji můžeme pociťovat opravdu jako slast. Etika se tak stává uměním žít.
Epikúros (341 – 270 př. n. l.) Roku 306 př. n. l. Epikúros mezi Athénami a Peiraem koupil dům se
zahradou, kde se svými velmi početnými žáky společně žil. Toto místo také dalo vzniknout názvu
Epikúrovy školy – „Zahrada“ (řecky Képos). Do své komuny přijímal i manžele, ženy a otroky. Odtud
patrně pocházejí i zprávy o jeho výstřednostech a orgiích, patrně smyšlené. Nad vchodem do Zahrady
prý stálo: „Cizinče, u nás ti bude dobře, u nás je nejvyšším dobrem rozkoš." Jeho Zahrada sice s
obtížemi, přesto trvala až do 2. stol. Podporoval ji například stoik a císař Marcus Aurelius.
Podle Epikúra jsou jedinými motivy lidského jednání slast a strast. V jeho etice, jak žít, nejde o
co nejvíce konkrétních aktuálních prožitků slasti, ale o trvající slast v klidu a neochvějnosti. Cílem je
pozitivně laděný život, který je co nejvíce prost otřesů a obtíží, život v tzv. ataraxii. Ataraxie z lat.
Tarasso (otřásat, znepokojovat) – jde o stav psychického a fyzického klidu, tj. život v tělesném zdraví
a v klidné harmonii vášní. Epikúros rozlišuje slasti vyšší a nižší. Vyšší slasti jsou trvalejšího charakteru
a přiřazuje je spíše duši, nižší jsou pomíjivé a jde o tělesné slasti. Přemíra silných aktuálních slastí
může působit škodlivě na zdraví a vyvolávat duševní otřesy. Prchavé prožitky pak přivodí zdlouhavé
obtíže a nepříjemnosti. Podle Epikúra je radou chytrosti vsadit v kalkulu slasti spíše na ataraxii (např.
tělesná láska přináší únavu, výčitky svědomí a melancholii). Jednou z překážek bránících pokojnému
klidu mysli, je strach před smrtí umocňovaný náboženskou vírou, že ten, kdo vyvolá hněv bohů, bude
v životě po smrti potrestán. Epikúros se snaží tohoto strachu lidi zbavit tak, že se snaží vysvětlit
povahu smrti samotné. Nejprve říká, že když zemřeme, nejsme si smrti vědomi, protože naše vědomí
(naše duše) přestane v okamžiku smrti existovat. Aby to vysvětlil, ukazuje, že celý vesmír se skládá
z atomů a prázdného prostoru, jak učili atomističtí filozofové Démokritos a Leukippos. Epikúros tvrdí,
že duše nemůže být prázdným prostorem, protože dynamicky vládne tělem, a proto musí být
vytvořena z atomů. Tyto duševní atomy, rozptýlené po celém těle, jsou tak jemné a křehké, že se při
naší smrti rozpadají, a my už nejsme schopni cokoli pociťovat. A nejsme-li po smrti schopni nic
pociťovat, duševně ani tělesně, je pošetilé připustit, aby nás strach ze smrti sužoval, dokud ještě
žijeme. Naše cesty se se smrtí v podstatě míjí: „když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt,
nejsme tu již my.“
Platón (428 – 347 př. n. l.)
Podle tradice se ve dvaceti letech setkal se Sókratem a osm let mu naslouchal jako jeho
nejvěrnější žák. V roce 399 př. n. l. byl Sókrates odsouzen k trestu smrti a Platón si umínil, že pro
budoucnost zachová to, co se od svého učitele naučil – nejprve v Obraně, kde svými slovy vylíčil
Sókratovu obhajobu při procesu a později učinil Sókrata účastníkem svých dialogů. Často tak nelze
s určitostí říci, které myšlenky jsou Sókratovy a které pocházejí od samotného Platóna, neboť oba
používají tzv. maietickou metodu dialogu (viz dále), aby prozkoumali a vyložili vlastní myšlenky.
Zpočátku se zabývá podobnými tématy jako jeho učitel: snaží se hledat definice abstraktních
porušování, a učinil tak ze zločinu „nevýhodnou koupi“ pro toho, kdo porušil přirozený
zákon. Tak má každý člověk právo být vykonavatelem přirozeného zákona. Dále má každý
právo vymáhat náhradu škody, a to dle principu oko za oko, zub za zub. Protože však člověk
má sklony ke zlomyslnosti, vášním a pomstě, je problematické, aby lidé byli soudci a
vykonavatelé trestu ve své vlastní věci. Lidé tak potřebují nějakého nestranného arbitra,
který by rozhodoval o jejich soupeřících zájmech. Lidé tedy dobrovolně přistupují na stav
jiný, kde společenskou smlouvou ustanoví pravidla, která ruší nevýhody přirozeného stavu.
O společenské smlouvě se v 17. století diskutovalo a John Locke na ni postavil svou
teorii vlády. Chtěl tak bojovat proti opačnému názoru např. Thomase Hobbese, podle něhož
„všechna vláda na světě je toliko výtvorem síly a násilí.“ Locke totiž tvrdí, že člověk je v
přirozeném stavu, ze kterého se vyvazuje jedině dobrovolnou domluvou o jakési „společné
smlouvě“, která konec konců jen upravuje některé části přirozeného zákona. Zajímavá otázka
však je, kdo je vládcem této společnosti? Lockovou odpovědí je, že moc zde má většina. Jaký
typ vlády to bude, není implicitně určeno, a tak se může jednat o vládu krále a jeho dědiců,
skupiny oligarchů nebo demokratického shromáždění.
Společenská smlouva je zde, aby ochránila práva, majetek a svobodu lidí dané
společnosti, protože ve stavu přirozeném je požívání práv nejisté. Jestliže mají všichni právo
svobodně činit dle své vůle, stává se, že zasahují do práv druhých.
Odlišuje také vládu legitimní a nelegitimní. „Legitimní je taková, která, jak je jen
možné, ochraňuje práva na život, svobodu, zdraví a vlastnictví všech občanů a která
pronásleduje a trestá ty občany, kteří porušili práva ostatních, a hledí na veřejné dobro, i
kdyby se činy směrem k tomuto cíli dostaly do střetu s právy jednotlivců. Takto činí něco, co
nelze činit ve stavu přirozeném, tedy vytvoření nestranného soudu, který stanoví závažnost
přečinu a vyhlásí trest poměrný přečinu.“ Důležité je, že legitimní vláda ochraňuje především
před porušováním přirozeného zákona. Pokud přestane být vláda legitimní, máme právo
přivodit její zánik. Locke zde, možná částečně i pod vlivem dobových okolností, zavádí opět
do své teorie možnost revoluce proti nelegitimní vládě.
Jean-Jacques Rousseau (1712 – 1778)
Jean-Jacques Rousseau žil v období osvícenství.2 Narodil se v Ženevě v kalvinistické
rodině. Matka mu zemřela několik dnů po narození a otec musel po souboji prchnout
z domova. Rousseau pak vyrůstal v péči strýce. V 16ti letech odešel do Francie a konvertoval
ke katolicismu. Snažil se uplatnit jako skladatel, později byl na dva roky vyslán do Benátek
jako tajemník velvyslance. Po návratu začal psát o filozofických tématech. Jeho kontroverzní
2 Osvícenství je intelektuální hnutí, životní postoj a filosofický směr 17. Až 18. Století, který znamenal převrat
ve vývoji evropského myšlení. Je odmítavou reakcí na barokní religiozitu, proti níž staví vlastní prostředky a možnosti člověka: racionalismus (důraz na rozum), logiku a humanismus. Vytvořilo vlastní duchovní, etické a estetické principy, které daly základ mj. dnešním konceptům občanské svobody, demokracie, pokroku a lidských práv. Cílem osvíceneckých myslitelů byl růst vzdělanosti, rovnost lidí před zákonem, odloučení církve od státu. Význačným byl také historický optimismus, totiž tvrzení že lidský pokrok je nevyhnutelný, a že lidstvo na tom do budoucna může být, a bude jedině lépe.
13
názory však vedly k tomu, že jeho knihy byly ve Švýcarsku a ve Francii zakázány a na
Rousseaua byl vydán zatykač. Přijal proto nabídku Davida Huma, jenž jej pozval do
Anglie. Po roce a půl však podlehl stihomamu, obvinil Huma, že proti němu kuje pikle, a ve
zlém se s ním rozešel. Pod falešným jménem se poté vrátil Francie. Později mu byl povolen
návrat do Paříže, kde pak žil až do konce svého života.
Jako mladý muž se snažil prosadit jako hudebník a skladatel, ale v r. 1740 přišel do
styku s Diderotem a d’Alembertem, filozofy a vydavateli francouzské Encyklopédie, a
probudil se v něm zájem o filozofii. Rousseau přispíval do Encyklopédie články o hudbě a
později i články o politické ekonomii. Politické období té doby ve Francii bylo neklidné.
Francouzští a angličtí osvícenští myslitelé zpochybňovali existující status quo, podrývali
autoritu církve a šlechty, a stoupenci společenských reforem, mezi něž patřil například
Voltaire, se neustále dostávali do konfliktu s utlačovatelskou cenzurou vládnoucího řádu. Za
tohoto stavu není nijak překvapující, že se hlavní oblastí Rousseauova zájmu stala politická
filozofie. Jeho myšlení bylo ovlivněno nejen francouzskými současníky, ale také díly
anglických filozofů – a zejména idejemi společenské smlouvy, jak je nastínil Thomas Hobbes
a dále rozvinul John Locke. Rousseau podobně jako tito filozofové srovnával ideu lidství
v hypotetickém „přirozeném stavu“ se skutečným životem v civilizované společnosti. Jeho
názory na přirozený stav a na to, jak je ovlivňován společností, byly však radikálně odlišné, a
to v takové míře, že mohly být dokonce považovány za jakousi formu „protiosvícenského“
myšlení. Obsahovaly již v sobě zárodky dalšího velkého hnutí, romantismu. Hobbes
považoval život v přirozeném stavu za „osamělý, ubohý, ošklivý, zvířecí a krátký“. V jeho
pohledu se lidé instinktivně dávají vést vlastním zájmem a zištností a civilizace musí tyto
instinkty omezit. Rousseau se však na lidskou přirozenost dívá daleko laskavěji a
v civilizované společnosti naproti tomu vidí mnohem méně blahodárnou sílu. Myšlenka, že
společnost může mít škodlivý vliv, se poprvé u Rousseaua objevila v jeho pojednání pro
soutěž organizovanou Dijonskou akademií, v němž odpovídal na otázku, zda pokrok věd a
umění přispěl ke zjemnění mravů. Od myslitelů té doby, a zejména od hudebníka, jakým byl
Rousseau, se očekávala kladná a nadšená odpověď, ale Rousseau podal odpověď právě
opačnou. V Rozpravě o vědách a umění, za niž nakonec získal první cenu, polemicky rozvinul
myšlenku, že umění a vědy naopak mravy kazí a narušují. Tvrdil, že nejen zdaleka nezlepšují
lidského ducha a lidský život, ale negativně působí na lidskou ctnost a štěstí.
V Rozpravě o původu a základech nerovnosti mezi lidmi pak toto téma rezonovalo
s dobovou náladou a odráželo volání po společenské reformě. Rousseau se postavil proti
konvenčnímu myšlení. Sobecký, barbarský, nespravedlivý přirozený stav vylíčený Hobbesem,
není pro Rousseau popisem „přirozeného člověka“, ale „člověka civilizovaného“. Právě
civilizovaná společnost ve skutečnosti vede k tomuto barbarskému stavu. Přirozený stav
lidstva, tvrdí Rousseau, je nevinný, šťastný a nezávislý. Člověk se rodí svobodný. Tento
přirozený stav Rousseau popisuje jako pastorální idylku, kde lidé jsou zásadně dobří. Jsou
nadáni vrozenými ctnostmi a také vlastnostmi soucitu a empatie, schopností vcítění. Jakmile
je tento stav nevinnosti narušen a moc rozumu začíná oddělovat lidstvo od ostatní přírody,
lidé se vzdalují svým přirozeným ctnostem. Nucený přechod z přirozeného stavu
14
k civilizované společnosti proto znamená podle Rousseaua krok od ctnosti k neřesti a od
idylického štěstí k bídě. Rousseau pohlíží na pád z přirozeného stavu a na ustavení
civilizované společnosti jako na něco politováníhodného, ale nevyhnutelného, jako na
důsledek lidské rozumové schopnosti. Celý proces podle jeho názoru začal v okamžiku, kdy si
pro sebe člověk poprvé zabral kus půdy a zavedl tak pojem vlastnictví. Pokud chtěly skupiny
lidí vedle sebe takto žít, musely vytvářet společnosti, které mohly být udržovány jedině
soustavou zákonů. Rousseau prohlašuje, že každá společnost se vzdaluje přirozeným lidským
ctnostem, včetně schopnosti vcítění, a zavádí zákony, které nejsou spravedlivé, ale sobecké.
Jsou určeny k tomu, aby chránili vlastnictví, a bohatí je vnucují chudým. Přechod
z přirozeného stavu do stavu civilizovaného s sebou nese nejen přechod od ctnosti k neřesti,
ale také přechod od nevinnosti a svobody k nespravedlnosti a zotročení. Ačkoli lidstvo je
přirozeně ctnostné, je společností zkaženo, ačkoli se člověk rodí svobodný, zákony ukládané
společností ho odsuzují k životu „v okovech“.
Tato Rousseauova druhá rozprava vyvolala ještě větší pobouření než jeho první
pojednání, ale přinesla mu uznání a získala mu mnoho stoupenců. Jeho obraz přirozeného
stavu jako žádoucího, a nikoli zvířecího se stal důležitou součástí rodícího se romantického
hnutí v literatuře a umění. Rousseauovo heslo „zpět k přírodě!“ a jeho pesimistická analýza
moderní společnosti jako společnosti plné nerovností a nespravedlivosti také dobře
rezonovaly s rostoucím sociálním neklidem po r. 1750, zejména ve Francii. Francouzská
revoluce, která vypukla 11 let po Rousseauově smrti, byla inspirována jeho slovy, že je
nespravedlivé, aby nemnoho bohatých vládlo chudým, zcela zbaveným hlasu a moci.
Rousseau se však nespokojil s pouhým konstatováním problému, ale ve svém možná
nejvlivnějším díle O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva nabídl i řešení.
Rousseau otevírá svou knihu vzníceným prohlášením „Člověk se narodil jako svobodný, ale
všude je v okovech“, jež bylo v takové míře považováno za výzvu k radikální změně, že se
později stalo sloganem ve Francouzské revoluci. Po této výzvě rozvíjí Rousseau svou vizi
alternativní občanské společnosti, jež není řízena aristokraty, monarchií a církví, ale všemi
občany podílejícími se na zákonodárství. Podle vzoru antické demokracie si představuje
občanskou společnost jako celek vydávající zákony ve shodě s obecnou vůlí. Zákony by měly
vycházet od všech a vztahovat se na všechny – každý by měl být považován za rovného se
všemi ostatními. Na rozdíl od Lockovy verze společenské smlouvy, určené k ochraně práv a
vlastnictví jednotlivců, Rousseau vyžaduje, aby zákonodárná moc byla dána lidu jako celku a
vykonávána obecnou vůlí. Obecná vůle reprezentuje obecné blaho, je tedy něčím více než
součtem jednotlivých vůlí. Rousseau je přesvědčen, že svobodná možnost účastnit se
zákonodárného procesu by posléze odstranila nerovnost a nespravedlnost, posílila pocit
přináležitosti ke společnosti a nevyhnutelně by vedla k liberté, égalité, fraternité (volnost,
rovnost, bratrství) – tyto tři pojmy se staly heslem nové Francouzské republiky.
V jiné knize, kterou napsal ve stejném roce jako Společenskou smlouvu a kterou nazval
Emil aneb O výchově, Rousseau dál rozvinul své téma a snažil se ukázat, že za zkázu
přirozeného stavu a za trvající zla moderní společnosti nese odpovědnost vládnoucí výchova.
Navrhl ve svém díle zároveň novou pedagogiku, jež by měla lidem umožnit, aby se svobodně
15
rozhodli pro obecné blaho. Místo výchovy intelektu prosazuje výchovu citovou (rozum vidí
jako ohrožující lidskou nevinnost a posléze i svobodu a štěstí). Prohlašuje, že naše
náboženská víra by měla být vedena srdcem, nikoli hlavou. Kniha je rozdělena do pěti částí. V
každé části se věnuje určitému věkovému období dítěte a v páté části se zabývá výchovou
ženy obecně, tedy budoucí Emilovy manželky.
Rozdělení věku dítěte:
Od narození do 2 let jde hlavně o tělesný rozvoj; dítě má mít dostatek pohybu, proto
se nemá balit do povijanu; dítěti máme omezovat slovní zásobu, aby neznalo slova,
kterým nerozumí a nemělo více slov než představ.
Od 2 do 12 let by se děti neměly systematicky vzdělávat, to co se budou chtít naučit,
se naučí samy; podle Rousseaua děti do dvanácti let nejsou schopny abstraktně
myslet; výchova má probíhat na venkově, protože město kazí mravy; nedoporučuje
tělesné tresty, ale „kázně přirozených následků“, kdy dítě trpí následky svého činu
(např. rozbije-li okno, necháme ho několik dní spát v zimě).
Od 12 do 15 let má probíhat hlavně rozumová a pracovní výchova; děti se mají učit
hlavně přírodním vědám; podle něj dítě v tomto období ještě nechápe mravní pojmy,
proto by se nemělo učit humanitní vědy, historii, ale ani náboženství; je nutné poznat
co nejvíce řemesel a pak si dítě vybere jedno, jemuž se vyučí.
Od 15 do 21 let probíhá výchova ve městě; Rousseau nazývá toto období obdobím
„bouří a vášní“; důležitá je hlavně mravní výchova; mladík má mít dostatek pohybu a
nesmí lenošit; dále má být uveden do společnosti a rozvíjet svou lásku k ostatním
lidem; náboženství se nevyučuje, mladík sám přemýšlí o zázraku přírody, o hlasu
svědomí ve svém nitru a dochází mu, že za tím musí stát nějaký nejvyšší rozum, tedy
Bůh. Součástí 4. knihy je oddíl nazvaný „Vyznání víry savojského vikáře" (zhruba 60
stran textu); jde o výklad přirozeného náboženství, které je odvozeno z nádhery a
účelného uspořádání přírody, což předpokládá existenci vůle, která vše ovládá, Boha.
Výchova ženy je odlišná od výchovy muže, protože je určena k tomu, aby měla děti,
vytvářela rodinnou pohodu a starala se o manželovo štěstí; protože má být také
krásná a zdravá, důležitá je u ní výchova tělesná a mravní; je svému muži podřízena,
myslí jeho myšlenkami a mluví jeho slovy.
Za zmínku stojí, že Rousseau měl údajně pět dětí, které všechny odložil do sirotčince.
Ke sklonku života Rousseau píše autobiografický spis Vyznání.
Rousseauovi úvahy o nerovnosti a nespravedlnosti zapůsobily zejména na Karla Marxe.
Marxův komunistický manifest končí přitakáním Rousseauovi a povzbuzením proletářů, kteří
„nemají co ztratit, leda své okovy“.
16
David Hume (1711 – 1766)
Hume je zastáncem filozofie empirismu. Nejznámější díla:
Pojednání o lidské přirozenosti, Zkoumání o principech
mravnosti.
Ve své etice vychází z následujících úvah: Co lidé
posuzují jako morální? Co se morálně oceňuje a chválí?
Všímá si toho, že lidi morálně oceňujeme a chválíme tehdy,
když se tito lidé vyznačují určitým přátelským postojem
k druhým lidem a k lidské společnosti a snaží se jim svým
jednáním prospívat a přispívat k jejich štěstí. Mravně tedy
schvalujeme postoje a činy, které nejsou egoistické, nýbrž
altruistické, motivované sociálně a potud se zaměřují na
blaho druhých a na užitek společnosti. Tento základní jev
morálního schvalování je dle Huma interkulturní a všeobecně lidský. Zjevně to souvisí
s psychologickou konstitucí člověka. Ale proč reagujeme pozitivně na to, co je sociálně
prospěšné a negativně na to, co je sociálně škodlivé? Protože nám není lhostejné blaho
druhých lidí, obecné blaho. Ve své motivaci nejsme orientování čistě egoisticky. Etika by
měla být založena spíše na citech než rozumu, neboť lidé k sobě přirozeně pociťují vzájemné
ohledy. Morálka je tak podle Huma spíše věcí citu než rozumu. Morální soudy dokážeme
tvořit jen proto, že při nahlížení jednání či charakteru zakoušíme určité pocity: „vnímat
ctnost je totéž co pociťovat uspokojení určitého druhu při nahlížení nějakého charakteru“.
Motivem jednání jsou lidské vášně a touhy. Jednání Hume chápe jako vnější projev
vnitřní duševní konstituce jednajícího neboli jako znak charakteru. Při hodnocení jednání
bychom se tak měli zaměřit na obvyklé účinky a obecné tendence povahových rysů.
Centrální pozici mezi vášněmi zaujímají dvě dvojice, a sice hrdost (pride) a poníženost
(humility) na jedné straně a láska a nenávist na straně druhé. Tyto vášně v nás vznikají,
kdykoli nahlížíme vlastnosti a předměty spjaté buď s námi samými (což vyvolává pocit
hrdosti či ponížení), nebo s druhými lidmi (což má za následek vznik lásky či nenávisti). Jde
přitom vždy o pocity pozorovatele, a to dokonce i v případě vztahu k sobě samému: hrdost je
příjemný pocit, který vzniká v naší mysli, když pohled buď na vlastní ctnost, krásu, bohatství
či moc způsobuje, že jsme spokojení se sebou samými.
Základem morálního hodnocení je tedy to, jak se jednání či lidská povaha (character)
jeví divákovi a jaké pocity v něm vyvolává. Ctnost (virtue) a neřest (vice) jsou sekundární
označení určitých vlastností, které se projevují v jednání, jejich označení ctností je však
závislé na pozorovatelích a v tomto smyslu závisí právě na nich. Charakterové rysy, které
vyvolávají v pozorovatelích libost nebo se jeví jako užitečné, jsou označeny jako dobré či
ctnostné, naopak ty, které jsou neužitečné nebo působí u diváků nelibost, získávají nálepku
zla a neřesti. Týká se to i vztahu k sobě samému: díky naší schopnosti cítit s druhými
(sympathy) je vnímání našich vlastních ctností a neřestí závislé na přijetí či odmítnutí
druhými lidmi. Hume si dokonce všímá toho, že se snažíme“ opravit“ vlastní povahu
17
v případě, že nám schází něco, co u druhých lidí považujeme za obvyklé. Ctnost a neřest tedy
nejsou soukromá označení toho, co je příjemné či užitečné pouze nám, ale jsou to dodatečné
charakteristiky závisející na pozorovatelích, resp. na dané společnosti: to, co činí z nezištného
pomáhání druhým lidem ctnost, není samotná povaha skutku či jeho důsledky, ale obecné
přijetí takového jednání členy dané společnosti. Morální pojmy jsou v tomto smyslu podle
Huma závislé na divácích a společenském kontextu.
Ctnosti jsou tedy společensky uznávané charakterové rysy, které jsou jako takové
přijímány na základě toho, že jejich obvyklé účinky jsou (z perspektivy daných diváků) buď
užitečné nebo příjemné, a to buď nám samým, nebo druhým. Morální soudy se zakládají
pouze na citech, které vznikají, když pohlížíme na daný charakter či jednání z tzv. obecného
hlediska (general point of view). Jde o „pocit nebo cit, který označí něčí povahu za morálně
dobrou nebo špatnou, může vzniknout pouze tehdy, když posuzujeme obecně, bez ohledu
na náš osobní zájem“ (viz 3. kniha Pojednání). Tedy ne všechny pocity, které zakoušíme při
nahlížení druhých, mohou být základem morálního soudu. Přirozeně totiž preferujeme to, co
je nám vlastní, naše pocity přirozeně straní našim blízkým, rodině a přátelům. Morální
hledisko musí tyto přirozené tendence korigovat: musíme nějakým způsobem vystoupit ze
své osobní perspektivy a umožnit vznik morálních pocitů tím, že nahlédneme situaci jinak.
Ctnost a neřest jsou hodnocení, které zakoušíme při pohledu na objektivní kvality
posuzované právě z této nestranné pozice. Nestrannost by nám měla umožnit pociťovat
např. libost při pohledu na statečnost našeho nepřítele, která nám přesto zároveň působí
obtíže a bolest.
Tento přechod z pozice přirozené do pozice morální je u Huma zajištěn dvěma
prostředky. Tím prvním je schopnost tzv. vcítění či sou-cítění (sympathy), která nám dokáže
zprostředkovat pocity druhých lidí. U ní Hume pracuje se dvěma předpoklady:
- prvním je přesvědčení o univerzální konstituci lidské mysli, díky níž tytéž
předměty vyvolávají v různých lidech stejné nebo podobné vjemy,
- druhým pak teze, že silná idea se může stát impresí (zjednodušeně řečeno
představa (či idea) smutku v nás může vyvolat impresi smutku, tj. emoci
samotnou.
Pojem obecného hlediska s sebou nese řadu otázek. Není jasné, zda jej zaujímáme
zcela přirozeně a automaticky, či z popudu určité vědomé snahy, případně ze (ne nutně
vědomého) zvyku. Není jasné, zda existuje psychologická motivace, jež nás pudí k tomu,
abychom toto hledisko zaujímali, jaký je vztah mezi sou-citem a rozumovým souzením a co je
v posledku silou, která reguluje naše vášně a sklony.
Obecné hledisko je možné zaujmout tak, že svůj pohled omezíme na perspektivu
úzkého okruhu posuzované osoby, tedy na pohled lidí, se kterými tato osoba běžně žije a
jedná.
Přirozené ctnosti jsou ty, které nijak nezávisí na lidském umu a vynalézavosti a jsou
tedy v tomto smyslu kulturně nezávislé, takže se těší obecnému přijetí u celého lidstva.
Jinými slovy, přátelství či dobrota (benevolence), štědrost, soucit, věrnost apod. jsou
schvalovány jakýmkoli (blízkým) okruhem lidí. Chceme-li tedy ocenit přirozené ctnosti svých
18
nepřátel, stačí zaujmout perspektivu jejich blízkých, čehož jsme schopni právě díky
schopnosti cítit s druhými (sympathy). Ta má nicméně určité limity: mezi námi a druhými
musí být určitá podobnost. Pokud jsou nám příliš cizí či vzdálení, musíme svůj postoj opravit
pomocí úvahy.
Spravedlnost jako ctnost umělá: Hume jasně říká, že člověk je jako jedinec
nesoběstačný a že život ve společnosti je pro něj výhodný. Spolupráce v rámci širší
společnosti nám zajišťuje větší moc, rozšiřuje naše schopnosti a zajišťuje nám bezpečí.
Bohužel je však v naší přirozenosti zakotven jistý sklon, který takovému životu brání, a tím je
lidská chamtivost. Je natolik silná, že ji jedinec sám není schopen ovládnout. Vedle toho
máme přirozenou tendenci stranit svým přátelům a rodině. Podle Huma nelze v tomto
ohledu lidskou přirozenost změnit. Abychom dostali tyto tendence pod kontrolu, je třeba
upravit vnější podmínky našeho života: zavést zákony a spravedlnost. Spravedlnost je tzv.
ctností umělou (artificial virtue). Spravedlnost má především upravovat pravidla týkající se
vlastnictví. Jejím úkolem je minimalizovat konflikty a zajistit stabilitu společnosti.
Dychtivost pro získání dober a majetku pro sebe a své nejbližší přátele je
neukojitelná, neutuchající a universální vášeň, která bezprostředně ohrožuje společnost.
Chamtivost, provázená sobectvím a štědrostí limitovanou pouze na okruh nejbližších lidí, je
tedy sice universální, zároveň však silně problematická. Zavedení pravidel týkajících se
vlastnictví je tak nutnou a nezbytnou podmínkou existence společnosti. Lidé si podle Huma
uvědomují, že bez nich by žili v neustálém boji, a souhlasí proto s jejich zavedením, neboť je
pro ně snazší a příjemnější: stabilita a prosperita společnosti přináší užitek všem.
Společnost tedy nevzniká na základě samotných přirozených sklonů, ale díky rozumu:
chápeme, že je výhodnější žít ve společnosti a že je to možné jen díky ustavení a dodržování
pravidel upravujících vlastnictví. Zákony však nemají dostatečnou sílu na to, aby nás
motivovaly k jednání. Proto podle Huma potřebujeme panovníka a vládu, tedy konkrétní
osoby, které nemají „žádný zájem, leda vzdálený na jakémkoli nespravedlivém jednání“, a
které „díky tomu, že jsou spokojené se svým přítomným stavem a se svou rolí ve společnosti,
mají bezprostřední zájem na každém výkonu spravedlnosti“. Panovník a jeho mocenský
aparát spolu se systémem zákonů a sankcí jsou tedy jakousi nápravou naší přirozenosti
umožňující nám dodržovat dohody a jednat ve společném zájmu a tím vytvářet podmínky
pro spokojený a blažený život. Spravedlnost tak omezuje a napravuje lidskou přirozenost. Je
to umělá ctnost, která je však v souladu s lidskou přirozeností.
Pojem „umělý“ zde má dva významy: znamená nejen umělé zavedení pravidel, ale
také umělý původ impresí, díky kterým v nás pohled na spravedlnost vyvolává příjemné
pocity. Smysl pro spravedlnost (sense of justice) totiž není lidské mysli přirozený, nýbrž
objevuje se díky lidskému umu (artifice), domluvě a zvyku. Pohled na spravedlivé jednání
(které nás třeba i bezprostředně poškozuje) v nás totiž vyvolává pocit, díky němuž toto
jednání schvalujeme jakožto morálně dobré. Zdrojem morálního uznání spravedlnosti je
náhled, že společný či veřejný zájem (public interest) má z morálního hlediska přednost před
soukromým. Proto nás pohoršuje i pohled na nespravedlnost, která se nás přímo netýká a je
nám vzdálená, neboť v ní prý spatřujeme cosi protivného a nebezpečného lidskému
19
společenství jako takovému. A proti také například necítíme zlost na soudce, který nás po
právu odsoudil. Smysl pro spravedlnost tak vzniká („umělým“) rozšířením či prohloubením
určitého přirozeného citu.
O tom, co je či není morální, rozhodují city kultivovaných diváků, jejichž pohled je
tříbený dlouhou zkušeností a argumentačně podložený.
Immanuel Kant (1724 – 1804)
Kant se narodil v r. 1724 v rodině nemajetného drobného
řemeslníka a po celý život žil a pracoval v Královci, kosmopolitním
baltském přístavním městě, které tehdy bylo součástí Pruska. Ačkoli nikdy
neopustil domovskou oblast, stal se již za života mezinárodně proslulým
filozofem. Na univerzitě v Královci studoval filozofii, fyziku a matematiku
a dalších 27 let na téže univerzitě přednášel. Jeho neortodoxní názory
vedly k tomu, že mu král Bedřich Vilém II. v roce 1792 zakázal vyučovat,
ale o pět let později, po králově smrti, se k vyučování opět vrátil. Kant
publikoval během celé univerzitní dráhy, nejznámější jsou však jeho
průlomová díla, jež vytvořil až ve svých padesáti až šedesáti letech. Ačkoli
byl vtipný a společenský muž, nikdy se neoženil a zemřel ve věku 80 let.
Kant se řídil přesným denním rozvrhem: vstával v pět hodin, dopoledne přednášel, k obědu
často zval hosty a odpoledne chodil na procházku. Pokud se ale líčí jako profesorský pedant,
je to přehnané. Hrával velmi dobře karty i kulečník a ve společnosti byl velice oblíbený,
zejména jako skvělý vypravěč. Také na jeho přednášky vzpomínali jeho žáci s nadšením,
neboť Kant byl vtipný a hlavně vedl své posluchače k samostatnému myšlení.
Hlavní díla
1781 Kritika čistého rozumu
1785 Základy metafyziky mravů
1788 Kritika praktického rozumu
1790 Kritika soudnosti
Filozofie Immanuela Kanta
Kant hovoří o nutnosti tzv. Koperníkovského obratu: Kant si uvědomil, že dosavadní
poznání světa se jevilo jako přijímání informací o objektu (o světě), kdy objekt (věc) musel
zapůsobit na subjekt (člověk), a tak vznikla pro člověka informace „Kopernikovský obrat“ pak
znamená uvědomění si toho, že v procesu poznávání je aktivní člověk (nikoli poznávaná věc).
My jakožto subjekt se obracíme k věcem (objekt), jsme tím, kdo se táže a získává od objektu
informaci. Subjekt je tím, kdo se musí ve vzájemném vztahu s objektem snažit. Je tedy nutné
prozkoumat, jak subjekt poznává, a pak nalezneme vše potřebné, co poznáme o objektu. Ve
vědomí tak máme právě tolik, na kolik se ptáme. Objekt se nám dá natolik, nakolik jsme
20
schopni ho vidět. Objekt se tak stává „věcí pro nás“ (Ding für Sich). Objekt sám je však „věcí
o sobě“ (Ding an sich). Věc o sobě však nemůžeme vnímat ani poznávat Poznat totiž
můžeme jenom to, jak se nám věci jeví. Poznáváme pouze svět jevů, podstatu věci, věc
„o sobě“ nezávislou na našem způsobu poznávání, poznat nemůžeme. Díky rozumu si vše, co
poznáváme, vymezujeme prostřednictvím kategorie prostoru, času a kauzality. Prostor a čas
a určité pojmy jsou tak vlastnostmi našeho zkušenostního světa (světa „fenomenálního“) a
nikoli světa, jak je nezávisle na naší zkušenosti „o sobě“ (světa „noumenálního“).
Zdroj: Buckingham, W. a kol. Kniha Filozofie. Praha 2013.
Kant si stanovil zejména tyto dva cíle:
Zdůvodnit pravdivost (platnost) vědeckého poznání
Nalézt kritéria pro morální chování člověka, snaha zabezpečit univerzální
závaznost morálky
Subjekt pak chápe ze dvou hledisek:
1. rozum poznávající (kterým se zabývá gnoseologie, epistemologie)
2. rozum jednající (kterým se zabývá jeho etika).
Kant četl Davida Huma, který ho podle jeho vlastních slov „probudil z dogmatického
spánku“. Uvědomil si totiž platnost Humova soudu, že rozumové poznání bez smyslového
názoru, tj. bez zkušenosti, není obecně možné. Na druhé straně však Humův empirismus
vede k závěru, že jisté poznání není možné, neboť smysly nás klamou, a tedy ke
skepticismu. Podle Kanta však ani smyslové vjemy nejsou nepodmíněné, tj. na rozumu
nezávislé, nýbrž předpokládají smysl prostoru a času. Navíc vše, co vnímáme, si řadíme do
21
souvislostí prostřednictvím kauzality, což je opět záležitost našeho rozumu. Problém tak
začíná otázkou, zda je opravdu pravda, že nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech
(empirismus) a Kant přichází na to, že lidský rozum je ve všech svých vrstvách popsán apriori
(tj. ještě před zkušeností). Tyto apriorní formy, které lidskou zkušenost prostřednictvím
rozumu formují, jsou právě prostor, čas a kauzalita.
Existuje svět, který je nezávislý na lidském subjektu, tzv. svět o sobě (nezávisí na tom, zda ho
člověk vnímá či ne), o tomto světě nevím nic jiného, než že je. Pak existuje svět tak, jak jej
poznáváme prostřednictvím rozumu a zkušenosti, tzv. svět pro nás, kdy jde o svět, který si
my vytváříme na základě zkušenosti, která je formována apriorními formami rozumu.
Hranice lidského poznání jsou tak identické s hranicemi lidského rozumu. Poznání je
možné a platné, ale musíme se smířit s tím, že půjde vždy o poznatky o tzv. světě pro nás.
Nelze tedy poznat svět, jak je o sobě, tj. nezávisle na našem způsobu poznávání.
Kantova etika
Kant vystoupil proti etickému egoismu, eudaimonismu a hédonismu. Etickými spisy
jsou Základy metafyziky mravů a Kritika praktického rozumu.
Rozlišuje dva typy morálky:
A) autonomní morálka – člověk si mravní normy tvoří sám, tento typ morálky Kant
vyzdvihuje,
B) heteronomní morálka – mravní normy vytvořené okolím a ostatními, člověk je jimi
ovlivněn a musí se jimi řídit. Mravní normy jsou nám zde dány zvenčí (Bohem, státem,
okolím apod.).
Byl hlasatelem tzv. autonomní morálky, kdy jednání vyplývá z vnitřního přesvědčení
člověka, ne z vnějšího vlivu okolí. Mravní řád v člověku je vyjádřený tzv. kategorickým
imperativem. Kant rozlišuje kategorický imperativ od tzv. imperativů hypotetických.
Hypotetické imperativy jsou příkazy, které nám říkají, co bychom měli udělat pro dosažení
určitého výsledku. Jsou ve tvaru „jestliže chceš X, udělej Y“. (Příklad: Pokud chci vyhrát
závod, musím pravidelně trénovat, Pokud chceš být oblíbený, chovej se hezky k druhým
apod.). Pokud nás ale nezajímají výsledky, není třeba tohoto příkazu uposlechnout, jsou
pouze podmíněné.
Imperativy hypotetické lze dále rozdělit na pravidla zručnosti (technické potupy s
různými cíli) a rady chytrosti (jejich cílem je blaženost, štěstí, jsou pragmatické).
22
Morálka by však podle Kanta měla být postavena na nepodmíněných imperativech. Je
nutno ji postavit na tzv. kategorickém imperativu, který nám říká, že bychom měli něco dělat
bez ohledu na pravděpodobné důsledky. Kategorický imperativ se tedy netýká obsahu
jednání, ani toho čeho chceme jednáním dosáhnout (důsledků). Týká se pouze formy a
principu jednání. Pouze kategorický imperativ tedy souvisí s etikou, je jediný, a to tento:
„Jednej jen podle takové maximy,3 po které zároveň můžeš chtít, aby se stala
obecným zákonem.“
Příklad aplikace kategorického imperativu: budu si chtít půjčit peníze na základě
falešného slibu, že je vrátím. Aplikací kategorického imperativu nejprve vytvořím
maximu, že „každý si může půjčit peníze na základě falešného slibu“. Kdyby však každý
tuto maximu následoval, zlikvidovalo by to instituci půjčování peněz. Taková maxima by
se tedy neměla stát obecným zákonem, a proto podle ní nemůžu ani jednat.
Pomocí myšlenky kategorického imperativu se Kant rovněž pokouší založit tzv.
autonomii svobodné vůle. Ta je opakem heteronomní vůle a plně sebe samu určuje, je sama
sobě zákonem. Jeho morálka je autonomní, protože zásady jednání vycházejí z praktického
rozumu, subjekt si je klade sám ze sebe, nejsou mu nařizovány zvnějšku. Měli bychom vždy
respektovat autonomii druhého. Kant hovoří o tom, že bychom k lidem měli přistupovat
nikoli jako k prostředkům, ale jako k cíli o sobě. Jiná verze kategorického imperativu tak zní:
„Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy
zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“
Tento Kantův požadavek naprostého respektu k autonomii druhého však může vést
ke kontroverzním důsledkům. Mějme např. jeho požadavek nelhat nikdy za žádných
okolností, který se zakládá právě na respektu k autonomii druhého. Každý má právo na
pravdivé informace a pravdivě informovat druhého je záležitostí našeho respektu k němu.
Kant uvádí dokonce příklad, kdy přijde vrah, který chce zabít našeho souseda, a ptá se nás,
zda je náš soused doma. My, ačkoli víme, že jde o vraha, který chce souseda zabít, bychom
mu dle Kanta neměli zalhat. Chováme se morálně, když mu nezalžeme, odpovědnost za
případnou vraždu je pak již na něm. Kritici Kanta na základě tohoto příkladu poukazují na to,
že Kantova morálka nás nechává bezbrannými před lidmi, kteří kategorický imperativ a
respekt k autonomii druhého nerespektují.
S pojmem rozumné autonomní bytosti spojuje Kant další pojem – říše účelů. Říší
účelů má na mysli spojení různých rozumných bytostí prostřednictvím objektivních
rozumových zákonů daných kategorickým imperativem. Rozumná bytost se v této říši vždy
musí považovat za zákonodárnou, musí do ní patřit jako hlava říše, poslouchajíce jen ty
zákony, které si dává a podle nichž mohou její maximy patřit k obecnému zákonodárství,
kterému se sama podřizuje.
3 Maxima je u Kanta subjektivní praktická zásada. Maximou je například: „Bud´čestný.“, „Bud´ochotný pomoci.“
atd.
23
Kategorický imperativ je tak základem přirozené morálky a hodnocení mravnosti
vychází z motivů jednání, nikoli z jeho důsledků (srovnej s utilitarismem). Správným motivem
by vždy měla být aplikace kategorického imperativu. Lidé jako svobodné racionální bytosti
mají být zodpovědní za své vlastní činy.
Kantova morálka bývá označována jako morálka povinnosti. Pro Kanta tato
povinnost znamená jednat podle rozumu v souladu s kategorickým imperativem. Povinnost
je tak nutností jednání z úcty k zákonu (jímž je kategorický imperativ). Platí pro každého
člověka nezávisle na čemkoli jiném vždy a všude. Vždy bychom měli naslouchat vlastnímu
rozumu, je totiž jediným spolehlivým vodítkem mravního rozhodování. Ptáme-li se, zda je
nějaký čin morální, nejdříve bychom se měli na základě kategorického Imperativu zeptat,
jestli chceme, aby se takto chovali všichni lidé. Pomocí vlastního rozumu tedy vyhodnotíme,
co je dobré a co špatné. Dobré věci chceme získat a udržet si je, špatným se snažíme
vyhnout. Zlo pak Kant chápe jako neschopnost uznat a reagovat na mravní zákon daný
kategorickým imperativem.
Utilitarismus
Jedná se o jednu z nejvlivnějších a nejrozšířenějších teorií normativní etiky. Termín
utilitarismus pochází z latinského slova utile, utilis, což v překladu znamená užitečný.
Utilitarismus pojmenoval, i když nezaložil, jeden z jeho hlavních představitelů John Stuart
Mill. Ve své nejjednodušší podobě utilitarismus tedy vychází z „principu užitečnosti“, tj. v
každé situaci, která vyžaduje mravní rozhodování, by měl člověk udělat to, co povede k
největšímu blahu co největšího počtu lidí (tuto větu údajně poprvé pronesl Francis
Hutcheson v 18. Stol.). Utilitaristická morální teorie nás tak nabádá, abychom se vždy chovali
tak, aby se maximalizoval blahobyt všech lidí, kterých se týká naše jednání. Utilitarismus stojí
na dvou pilířích:
▪ není založen na existenci Boha, duše ani na jiné metafyzické entitě
▪ je teorií konsekvencialistickou
Konsekvencialismus je teorie, která tvrdí, že hodnotit jednání můžeme pouze podle
jeho důsledků (konsekvencí). Díky tomu zjistíme, jestli jsou naše činy dobré, či nikoli.4
Utilitarismus tudíž není jenom další sbírka pravidel, ale poskytuje i návod k posouzení
správnosti našich činů. První systematické základy utilitarismu položil Jeremy Bentham. Jeho
následovník John Stuart Mill na něho navázal, i když jeho představa štěstí se od Benthamovy
značně lišila. Po Millovi následovali poklasičtí utilitaristé Henry Sidgwick a G. E. Moore. Do
4 Každý z nás se už určitě setkal s člověkem, který něco tvrdil, ale svůj názor si nedokázal obhájit. Uvedu
jednoduchý příklad. Mnoho lidí tvrdí, že homosexualita je špatná. Když se jich ale zeptáte, jaké negativní důsledky homosexualita přináší, nejsou schopni odpovědět. Konsekvencialismus zakazuje takové svévolné morální názory a vyžaduje od každého, kdo posoudí něco jako morálně špatné, aby posléze podal patřičný důkaz potvrzující jeho negativní hodnocení. Platí to i naopak. Morální pravidla by tedy měla být podrobena určitému testu.
24
řad současných utilitaristů patří např. Peter Singer, John Jamieson CarswellSmart, D. Regan,
nebo D. Holbrook.
Jeremy Bentham (1748 – 1832)
Jeremy Bentham byl britský právní teoretik, osvícenský filozof a radikální společenský
reformátor, zakladatel utilitarismu a kritik lidských práv. Bentham byl první myslitel, který
zastával volební právo pro vzdělané ženy. Chtěl, aby se některé činy právně netrestaly,
protože nenacházel důvod, proč by měl být člověk potrestán za něco, co neškodí jemu ani
nikomu jinému (např. homosexualita nebo právo na rozvod). Na druhou stranu byl pro
zvýšení trestů pro zločince a vrahy. Každá z jeho reforem vedla ve své podstatě pouze k
jedinému cíli a tím bylo omezovat lidem utrpení a působit jim co nejvíce štěstí. Na této
myšlence pak založil filozofický směr, který později jeho student a nástupce John Stuart Mill
nazval utilitarismem.
Benthamova základní teze, na které postavil celý utilitarismus, zní, že každý z nás je
ovládán dvěma tzv. svrchovanými vládci – požitkem (pleasure) a bolestí (pain). Tito dva
vládci jsou základem morálky a ovlivňují každého člověka. Nejenom že ho ovlivňují, ale řídí i
to, co člověk dělá, říká a jak myslí. Každá naše reakce tedy pramení z momentálního vnímání
štěstí nebo bolesti. Z toho Bentham vychází, když vysvětluje hlavní zásadu jeho utilitarismu –
princip užitku (principle of utility), který spočívá v myšlence, že lidé by měli co nejvíce
maximalizovat štěstí a zároveň se tím zbavit bolesti. Jak se má tedy obyčejný člověk nebo
zákonodárce chovat, aby maximalizoval štěstí? Na tuto otázku má Bentham jasnou odpověď,
použít princip užitku jako standard správného jednání. Ten měří a sčítá jednotlivé skutky
podle toho, kolik způsobují slasti a bolesti. Následný výsledek ukazuje tendenci daného
skutku, která je spíše ke slasti, nebo k bolesti. Logicky by měly být schváleny pouze ty, které
podporují štěstí a radost a naopak odsouzeny ty skutky, které působí bolest a utrpení.
Bentham je dělí na vyšší a nižší. Za hodnotnější „vyšší“ považuje takové, které poskytnou
silnější a déle trvající radost. Po sečtení a odečtení všech bodů na měřítku (viz níže) získáme
výsledek a zjistíme tak, jestli naše jednání přináší štěstí či bolest. Míra potěšení by měla
převýšit míru bolesti.
Benthamovo měřítko:
1. intenzita – jak je silný požitek/bolest
2. trvání – jak dlouho daný požitek/bolest trvá
3. jistota/nejistota – co bude pravděpodobně výsledkem akce
4. blízkost/rozlehlost – za jak dlouho od vykonané akce se dostaví pocit
5. plodnost – jestli to pravděpodobně povede k dalším požitkům
6. ryzost – v jaké míře jsou přítomny další pocity
7. míra – kolik osob je spojeno s danou akcí.
25
Všichni lidé jsou vedeni stejným principem užitku a rozhodují tak, aby byli co nejvíce šťastní.
Součet všech těchto zájmů tvoří společnost, která se snaží dosáhnout všeobecného štěstí. K
tomu je potřeba, aby byly stát a právo organizovány tím způsobem, že tento princip bude ve
společnosti zajištěn. Je tudíž nutné aplikovat princip největšího dobra pro co největší počet.
Tím Bentham myslí, že zájmy většího počtu méně mocných lidí by měly být vyzdviženy nad
zájmy menšího počtu mocnějších lidí, ale také to, že pokud nějaká určitá výhoda nemůže být
poskytnuta všem, pak by měla být poskytnuta co největšímu počtu lidí.
John Stuart Mill (1806 – 1873)
John Stuart Mill byl anglický filozof, empirik, politický ekonom, liberální politik a žák
Jeremyho Benthama. John Stuart Mill vychází z principů Jeremyho Benthama. Oba se shodují
v tom, že lidé přirozeně tíhnou ke slasti a chtějí se vyhnout bolesti. Mill nadále Benthamovu
teorii upravuje a to hlavně tím, že odmítá jeho měřítko činů, které je založeno pouze na
kvantitě. On tvrdí, že důležitější je především kvalita daného činu. Existuje nesčetné množství
požitků, proto je zde na místě otázka, zda mají všechny stejnou hodnotu. „S principem
užitečnosti je zcela slučitelné uznávat, že některé druhy potěšení jsou více žádoucí a
hodnotnější než jiné. Bylo by absurdní si myslet - zatímco při hodnocení všech ostatních věcí
se uvažuje kvalita stejně jako kvantita – že by hodnocení potěšení mělo závist pouze na
kvantitě.“ (viz jeho dílo Utilitarismus).
Jeho dělení požitků je následovné: vyšší (intelektuální a morální radovánky) a nižší
(fyzické formy potěšení). Mill považoval za hodnotnější požitky ty vyšší. „Jestliže jednomu ze
dvou potěšení dávají přednost všichni nebo skoro všichni, kteří mají zkušenost s oběma, a to
bez ohledu na pocit, že mu mají dát přednost z mravních důvodů, pak je to potěšení více
žádoucí.“ (Tamtéž). Vyšší požitek není vyšší proto, že jsme si ho aktuálně vybrali, ale proto,
že ho za vyšší považujeme. 5 „Je lepší být nespokojený člověk než spokojený vepř; je lepší být
nespokojený Sokrates než spokojený blázen. A jsou-li blázen nebo vepř jiného názoru, pak
proto, že znají jen svou vlastní stránku věci.“ (Tamtéž).
Mill se zasloužil také o definování a vysvětlení pojmu štěstí. Chápe ho jako
dosažitelný a výjimečný stav, kterého bychom si měli vážit.
Utilitarismus pravidel
Motivací k jeho vzniku byla skutečnost, že člověk, když má jednat, často nemá čas
posuzovat důsledky svých činů a provádět utilitaristický kalkul slasti. Řešením by mohlo být
poskytnout lidem k jednání seznam základních obecných pravidel, která sama o sobě by byla
vytvořena na základě utilitaristického kalkulu. Posuzování jednání by tak probíhalo ve dvou
stupních:
5 Představme si situaci, při které přijdete domů unavení po celodenní namáhavé práci. Máte dvě možnosti. Buď
se rozvalit na gauč a pustit si oblíbený seriál, nebo se společensky obléknout a jít na operu. I když si dobře uvědomujete, že operu řadíte do vyšších požitků, tak si přeci jenom možná radši vyberete možnost se seriálem, kvůli momentální únavě. Lidé tudíž mohou často preferovat nižší požitek nad vyšším, i když vědí, že vyšší požitek je morálně hodnotnější.
26
- jednotlivé jednání se musí shodovat s danými pravidly jednání,
- pravidla jednání je nutné posuzovat z hlediska utilitaristického kalkulu (co největší
blaho pro co nejvíce lidí).
Utilitaristický princip tak může přispět k vytyčení určitých obecných pravidel, které by
byly z hlediska morálky závazné.
Preferenční utilitarismus (Peter Singer)
Je založen na stejném zvažování zájmů (preferencí) Utilitaristické posouzení situace
bere v úvahu preference zúčastněných osob (osoby jednáním zasažené) kromě těch
okamžiků, kdy jsou tyto preference v přímém rozporu s preferencí ostatních. Správné je
v jakékoli situaci usilovat o co největší uspokojení preferencí všech zúčastněných. Je
nesprávné takové jednání, které stojí v cestě preferenci nějaké bytosti, aniž je tato
preference vyrovnána opačnými preferencemi jiných bytostí.
Problémy utilitarismu obecně:
- Chybí nějaký obecný soubor charakteristik, podle nichž je možno blaho posuzovat.
- Často nelze předvídat, jaké jednání s největší pravděpodobností povede k blahu.6
- Bere v potaz blaho lidí rovným dílem, nezohledňuje různé vazby mezi lidmi (rodinné
vazby, přátelství apod.).
Friedrich Nietzsche (1844 - 1900)
Byl německý filosof, klasický filolog, básník a skladatel (i když
jeho poezie a hudební kompozice byly zastíněny jeho
pozdějšími filosofickými spisy). Narodil se v pruské náboženské
rodině. Jeho otec, strýc a dědečkové byli luteránskými
duchovními. Otec a mladší bratr zemřeli, když byl ještě malým
dítětem a vychováván byl pak matkou, babičkou a dvěma
tetami. Ve věku 24 let se stal profesorem na univerzitě
v Basileji, kde se seznámil se skladatelem Richardem
Wagnerem, jenž na něho měl silný vliv. Jejich přátelství později
skončilo pro Wagnerův antisemitismus. V r. 1870 se Nietzsche
nakazil záškrtem a úplavicí a od té doby neustále trpěl
zdravotními potížemi. Byl poté nucen ze zdravotních důvodů
opustit své místo na univerzitě a v příštích 10ti letech cestoval po Evropě, pronásledován
6 Hume již dříve upozorňuje na to, že následky každého činu tvoří řetězec, který se neomezeně táhne do
budoucnosti. Vždy existuje možnost, že pozitivní důsledek činu může mít nakonec negativní následky a naopak. Vzniká tak problém v neschopnosti dosáhnout konečného posouzení celkového blaha či utrpení, které čin způsobí.
nemocí. V r. 1889 se na ulici nervově zhroutil a prodělal psychický kolaps, z něhož se již nikdy
plně nezotavil.
Nietzsche byl ovlivněn řeckou filosofií a dílem Arthura Schopenhauera. Sepsal řadu filosofických děl, která měla velký vliv na myšlení 20. století. Jeho hlavním tématem byla ostrá kritika evropského myšlení, zejména platónské tradice a křesťanské morálky, jimž Nietzsche vytýkal, že se staví proti síle tvořivého života a nakonec vedou k nihilismu. Jeho témata „smrti boha“, „vůle k moci“ a „nadčlověka“ jsou dodnes předmětem diskusí a polemik. Některé hlavní díla: Tak pravil Zarathustra, Mimo dobro a zlo, Genealogie morálky.
Nietzsche v díle Genealogie morálky rozebírá dva typy morálky: tzv. otrockou morálku, která je dle něj zrozená z ducha pomsty, a morálku panskou. Panská morálka zastává názor, že dobré je to, co je aktivní, silné, vznešené, vitální, zdravé a mužné (zlem pak to, co je pasivní, slabé, neschopné, nízké, nemocné, obyčejné a ženské). Otrocká morálka ukládá aktivnímu silnému životu povinnost soucitné solidarity s nízkým, obyčejným životem. Povahu otrocké morálky má i zlaté pravidlo („nečiň druhému, to, co nechceš, aby činil on tobě“), přikázání lásky k bližnímu, idea rovnosti spojená s lidskými právy, Kantův kategorický imperativ, idea beztřídní společnosti. Nietzsche kritizuje otrockou morálku jako něco, co se staví do cesty aktivnímu životu a svobodě. Člověk má být svobodný a má mít vůli k moci. V souvislosti se vznikem otrocké morálky uvádí analogii s ovcemi a orly. Existují prý dva typy lidí: ovce a orli. Ovce jsou slabé, orlové silní a vznešení, jsou to přirození predátoři. Z hlediska orlů jsou ovce pouhá kořist. Orlové tím nedělají nic špatného, je to jejich přirozené chování, jsou takoví, jací jsou. Ovce jsou vůči orlům plny nenávisti a pomstychtivosti. Přemýšlejí, jak mohou přemoci silnějšího. Vymyslí ideologii – morálku. Zařídí, že ji orlové akceptují. Morálním ideálem se stává skromnost, mírnost, něha, laskavost, což jsou kvality slabých. Podle této otrocké morálky je každý povinen být slabým a může být trestán a učiněn cítit se vinným, pokud není. Pomsta slabých triumfuje na základě objevu svědomí a odpovědnosti. Tuto otrockou morálku, která je plodem zejména křesťanství, je potřeba překonat.
S tím souvisí další významné pojmy Nietzschovy filozofie. Pojem „nadčlověka“ a hlásání o smrti boha. Nietzschův známý výrok „bůh je mrtev“ znamená zejména výzvu pro nadčlověka, který se nezalekne toho, že se smrtí boha mizí i arbitr veškerých hodnot. Svět podle filozofie Nietzscheho nemá smysl a jen věčně trvá (filozofie věčného návratu téhož). Člověk se musí smířit s tím, že se ve světě všechno donekonečna opakuje. Zároveň se tomu však může vzepřít tím, že přitaká své vůli k moci a rozvíjí svoji tvořivost, tvoří své vlastní hodnoty, a tak připravuje cestu k nadčlověku. Člověk je něco, co má být překonáno právě nadčlověkem, který se smíří se smrtí boha a bere ji jako příležitost ke svobodnému tvoření vlastních hodnot. Nadčlověk tak přitaká své vůli k moci. Smrt boha je také příležitost, aby nadčlověk odvrhl dominanci slabých a otrockou morálku a vrátil se k radostné afirmaci síly. Budoucnost patří nadčlověku, který je spokojený se sebou a aktivně jedná. Jediným kritériem mravního jednání se stává sebepřekonání a rozvoj sebe samého.
Existencialismus
Jde o filosofický a umělecký směr, který vznikl po první světové válce v Německu.
K rozšíření tohoto směru došlo především díky francouzským představitelům ve čtyřicátých
letech 20. století a po druhé světové válce. V 50. a 60. letech se existencialismus stal velice
populární filosofií, což často vedlo k zjednodušení a zjemnění myšlenek tohoto směru.
