Kuřata v hadí kleciModerní filipínské povídky

Sestavili Silvie Mitlenerová a Jaroslav Olša, jr.Přeložili Jitka Cardová, Marie Feryna, Viktor Janiš, Filip Lexa,

Silvie Mitlenerová, Jaroslav Olša, jr., Daniela Orlando, Roman Tilcer, Michaela Vovková, Milan Žáček.

Ilustrace na obálce Kateřina Bažantová.Grafická úprava obálky Martin Radimecký.

Sazba Petr Teichmann.Odpovědný redaktor Richard Klíčník.Jazyková redakce Silvie Mitlenerová.

Korektury Lucie Růžičková.Technický redaktor Milan Dorazil.

V roce 2020 vydalo nakladatelství ARGO,Milíčova 13, 130 00 Praha 3,www.argo.cz, argo@argo.cz,jako svou 4246. publikaci.

První vydání.Vytiskla tiskárna Protisk.

ISBN 978-80-257-3143-7

Aktuality o našich titulech můžete sledovat na www.facebook.com/argo.cz

Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMASsklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice

tel. 226 519 383e-mail: odbyt@kosmas.cz

www.firma.kosmas.cz

Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Leoncio P. Deriada

Kuřata v hadí kleci

V Claverijské ulici se stávkovalo. Před budovou společnosti SarmientoEnterprises se shromáždilo hodně lidí – mužů, žen, dokonce i dětí. Něja-ký muž v barongu s krátkými rukávy mluvil do mikrofonu, zatímco jehostoupenci před sebou drželi transparenty jako štíty.

Mluvčí se na chvíli odmlčel, aby dal kolegům možnost vyjádřit své po-city.

„Spravedlnost! Spravedlnost! Spravedlnost!“ provolávali svorně a máva-li transparenty.

„Spravedlnost!“ zopakoval muž u mikrofonu a pokračoval v proslovu.David se nestačil divit. Stál na protější straně ulice a sledoval, co se

odehrává před budovou Sarmiento Enterprises. Sídlo firmy míjel denněcestou do školy už třetím rokem, jelikož studoval na jezuitské koleji v téčásti města, kde začínala Claverijská ulice. Na internát to měl blízko a ne-musel dojíždět jeepneyem.

Davida nesmírně překvapilo, co se děje, hlavně proto, že Hilarion Sar-miento ml. byl jeho spolužák. Chuck – ne Larry ani mladej – se ve školekamarádil skoro s každým. Byl dobře vychovaný, inteligentní, věčně ro-zesmátý a spolužáci ho měli rádi. V první řadě však oplýval vzhledem,který přitahoval dívky – i ty, kdo nebyli dívkami. Byl nejlepší herec a řeč-ník z celé školy. Navíc byl místopředsedou studentské rady a napřesrokho určitě zvolí předsedou.

Chuck studoval s vyznamenáním. David taky. Chuck chodil do pří-pravky na lékařskou fakultu, zatímco David studoval na bakaláře dějinumění. Měli mnoho společných předmětů a stali se z nich blízcí přátelé,přestože jejich rodiny od sebe oddělovala příslovečná vzdálenost zámkua podzámčí. David pocházel z farmy, byl synem pachtýře a stravoval seu příbuzných. Chuck měl zdědit milionové příjmy z nejrůznějších podni-ků – banánových a dalších ovocných plantáží, ranče s dobytkem, vepřína

– 5 –

a drůbežárny, rybníků, závodu na výrobu překližky, obchodního domua pronajímaných parcel i budov. Až do maturity studoval na Ateneo deManila. Bylo s podivem, že se vrátil do Davaa, aby se zapsal do přípravkyna lékařskou fakultu, když mohl klidně jít studovat do Ameriky nebo ně-kam jinam do zahraničí. Bylo také s podivem, že se rozhodl zrovna promedicínu a ne podnikové řízení nebo třeba ekonomiku, obory, ve kterýchse obvykle vzdělávaly děti z bohatých rodin. Chuck byl dobrý kamarád –snad protože jeho rodiče byli skvělí lidé.

Teď ale zaměstnanci Sarmiento Enterprises stávkovali, což znamenalo,že s vedením firmy nebylo něco v pořádku.

David chvíli postával na protější straně ulice, než ho začaly z horka pá-lit ruce a zátylek se mu orosil potem. Podíval se na hodinky. Bylo čtvrt nadeset. Přednáška mu začínala až v deset, ale předtím potřeboval ještě zajítdo knihovny. Ke škole v té části města, kde začínala Claverijská ulice,stihne dojít volnou chůzí za deset minut. Dnes dopoledne měl jenom jed-nu přednášku.

Vyrazil ke škole, ale v duchu se zaobíral děním v Sarmiento Enterpri-ses. Viděl před sebou Chuckovu usměvavou tvář. Chuck se málokdy ob-jevoval bez auta a když míjel Davida mířícího do školy nebo na privát,vždycky zpomalil a houkl na něj: „Dělej, Davie, naskoč si!“ David by senedopočítal, kolikrát už ho Chuck svezl svým klimatizovaným vozem.

Nedokázal uvěřit, že Sarmientovi – podle toho, co říkal ten člověku mikrofonu a co se psalo na transparentech – jsou bezzásadoví utlačova-telé, kteří nevyplácejí dělníkům spravedlivou mzdu. Že se živí krví svýchbližních. Proto také zaměstnanci museli vyhlásit stávku – aby se domohlispravedlnosti.

David nemohl uvěřit, že se spřátelil s jedním z nejbohatších mladíků naFilipínách. Sám přitom pocházel z velmi skromných poměrů. Většinou tovšak není bohatství, co z lidí dělá přátele. Všichni lidé jsou stejní, ať jsouoblečení draze nebo chudě.

***

Školní knihovna sídlila v prvním patře. Další přednáška začínala v deseta studentů na chodbách bylo pomálu. David kráčel pomalu, pořád mys-lel na stávku a hesla na transparentech.

Cestou do knihovny se zastavil před biologickou laboratoří. Uslyšelpronikavé pípání kuřátek. Ozývalo se z laboratoře.

– 6 –

Dveře do laboratoře byly zavřené, ale v rohu byla vsazená konstrukcez tenkých dřevěných latěk kvůli větrání. Ventilační otvor byl umístěnýnízko, asi půl metru nad zemí. Pípání se linulo z něj.

David se sklonil a nahlédl mezi lamely, jestli neuvidí kuřátka. Nejdřívmu padl zrak na nohy dlouhého stolu se žábami a ještěrkami naloženýmiv lihu. Zorientovat se a najít kuřátka šlo ztěžka. V protějším rohu labora-toře stála na podlaze velká klec…

Najednou se narovnal. Někdo mu zlehka poklepal na rameno. Davidatak zaskočilo, že ho přistihli při nahlížení do laboratoře, že se nezmohl naslovo a jeho tvář polil ruměnec. Tím, kdo mu poklepal na rameno, byl la-borant Paeng Estrada.

„Dobrý den! Co byste rád?“„Slyšel jsem pípání kuřátek. Vylíhla se tam uvnitř?“„Kdepak. Ta jsou pro hada.“„Cože?“„Školník chytil ve skladu hada. Doktor Navarro mu ho zakázal zabít.

Řekl, že to bude vhodný mazlíček pro studenty biologie.“„Opravdu?“„Chtěl byste ho vidět?“ zeptal se laborant a zašátral v kapse po klíči.Paeng Estrada otevřel laboratoř a David ho beze slova následoval. Jak-

mile vešel dovnitř, ucítil zápach formaldehydu a pípání kuřátek zesílilo.Pak uviděl klec z drátěného pletiva. V kleci byla kuřátka. A taky had

ovinutý kolem křivé větve. V koutě klece se pohromadě choulilo sedmnebo osm kuřátek. Had nebyl zrovna největší. Byl silný asi jako palecu nohy, měl černou barvu a lesklé šupiny. Nehýbal se. Možná spal. Oči-vidně však byl najedený. Prostředek těla měl zduřelý a na několika mís-tech vyboulený. Určitě spolkl tři nebo čtyři kuřátka.

Paeng Estrada přistoupil ke kleci. David ho napodobil. „Ná – pi pi pi,“promluvil, jak to dělával na kuřátka doma na farmě. Žlutá stvořeníčkav kleci ho však neslyšela a pípala dál.

„Proč musíte to zvíře krmit zrovna kuřátky?“ zeptal se David. Pohledna svinutého hada ho odpuzoval. „Máme přece spoustu žab, dokoncei tady v areálu školy.“

„Had má radši kuřata,“ odpověděl laborant.„Ale proč živá –“ David se odmlčel. Nechtěl před laborantem vypa-

dat jako hlupák. Vzpomněl si, že hadi nejedí nic, co už je mrtvé. Kořistmusí být naživu, když ji pojídají. „Chudáci kuřátka a jejich máma,“ po-znamenal.

– 7 –

„Chudák had, když nemá nic k jídlu,“ opáčil Paeng Estrada.„Kde jste k nim přišli?“„Daroval nám je Chuck Sarmiento. Z jejich slepičárny. O jejich matku

si nemusíte dělat starosti. Jsou z inkubátoru,“ zasmál se Paeng Estrada.David se nesmál. Představil si Chucka a jeho auto. Pak se mu vybavila

stávka.„V Sarmiento Enterprises se stávkuje,“ pronesl a vyšel z laboratoře.

***

Chuck Sarmiento s ním měl společnou dnešní přednášku. A seděl vedleněj.

„Ahoj Dave,“ pozdravil ho a poplácal ho po rameni.David neodpověděl. Jen se vlažně usmál.Chuckovi neušlo, že David není úplně ve své kůži. „Děje se něco, chlape?“„Byl jsem v laboratoři biologie,“ odpověděl David tiše.„No a?“„Viděl jsem ta kuřátka v hadí kleci!“„A jo, kuřata. Věnoval jsem jim je. Z naší drůbežárny.“„Tobě jich není líto, Chucku? Budeš krmit hada kuřátky jen proto, že

máte spoustu slepic?“„Hele, Dave, brzdi. Co že jsi kvůli nim tak naměkko?“„Protože je mi jich líto.“„Nemusíš to přece tak prožívat. Jsou to zmetky.“„Zmetky?“„Každé má nějakou vadu. Jsou k ničemu. Lepší je nakrmit s nimi

hada.“„Taky jsem viděl tu stávku před vaším podnikem,“ dodal David. Po-

zorně sledoval pohlednou tvář Chucka Sarmienta a všiml si, jak se náhlezatvrdila. Teď to byl Chuck, kdo neodpověděl.

„Viděl jsem ty transparenty,“ pokračoval David. „Je pravda to, co se nanich píše?“

„Já naši firmu neřídím,“ opáčil Chuck. „To táta.“„Tak si promluv s otcem.“„Cože?“To už ale vešel do třídy otec O’Brien, který u nich učil teologii, a stu-

denti vstali, aby se pomodlili před začátkem hodiny.

– 8 –

***

David s Chuckem se po hodině potkali u vchodu do školního areálu.David mířil rychlým krokem domů na privát, když vedle něj zastaviloChuckovo auto. Chuck na něj zavolal: „Dělej, Davie, naskoč si!“ a otevřeldveře.

David se sklonil, aby dobře viděl na Chucka sedícího v autě. „Díky,Chucku, ale radši se projdu.“

„Proč? Je děsný vedro. Jen se podívej, jak se potíš.“„To mi nevadí, Chucku.“Chuck vypnul motor. „Ty se na mě zlobíš, Davie?“„Už mi nikdy neříkej Davie!“ Nedokázal potlačit hněv, který se netý-

kal nikoho konkrétního. „A jmenuju se David. Ne Dayvid!“Chuck zůstal užasle zírat. Pak se začal zvedat ze sedadla. „Děje se něco,

Dave?“„Nevystupuj. Nebo tě praštím!“Chuck se posadil. „Co je to s tebou? Nechápu, o co ti jde!“„Nic mi není, Hilarione Sarmiento mladší. Jenom se mi vybavila ta ku-

řátka, co je předhazuješ hadovi.“Chuck se zasmál. „Aspoň že nic horšího. Ale proč –“„Jak jste všichni krutí, pane Sarmiento.“Chuck znovu zůstal ohromeně civět. Jeho výraz zpřísněl. „Tak počkat,

počkat. Už chápu, na co narážíš.“„Na nic nenarážím, Chucku. Jenom se mi vybavila ta stávka před va-

ším podnikem. A ty transparenty…“„Co zase máš?“„Něco mě štve.“„Štveme tě snad my? Protože jsme jeho majitelé?“„Ne. Štve mě nerovnost mezi lidmi.“„Ale ale, tomuhle říkáš sociální uvědomělost?“ V Chuckově hlase za-

zníval náznak sarkasmu. „Fandíš stávkujícím, viď? Hele a nebereš to ka-tolický vzdělání nějak moc vážně? Pracovat pro lidstvo. No jo, z toho jsoujezuiti celí pryč!“

„Já jsem studoval na státním gymplu,“ odsekl David jízlivě.Chuck se usmál. „Možná se hádáme úplně zbytečně. Nemáme si co vy-

čítat. Dělej, naskoč si.“„Nejdřív si promluv s otcem. Nebudu s tebou jezdit, dokud ta stávka

neskončí.“

– 9 –

„Do prdele už!“ vypěnil Chuck Sarmiento. Zabouchl dveře a odsvištělke Claverijské ulici.

***

Bylo vedro k zalknutí, přestože ještě nebylo poledne. Stávkující pořád ješ-tě stáli před budovou Sarmiento Enterprises. Nikdo nedržel řeč a v davuvládlo ticho. Lidé se shlukli do několika skupin. Asi už byli moc unavenína to, aby před sebou drželi transparenty jako štíty.

David zahlédl Chuckovo auto zaparkované kousek stranou. Dobřeudělal, že nezajel na parkoviště za budovou, odtamtud by se těžko dostá-val ven.

Kde je asi Chuck? Šel si snad dovnitř promluvit s otcem?David přešel Claverijskou ulici. Pomalu se přiblížil ke stávkujícím, kteří

si ho mlčky prohlíželi. David se beze slova natáhl pro transparent svíranýnějakým hubeným kníratým mužem.

V duchu viděl kuřátka pípající v hadí kleci, když zvedal transparenta vykřikoval do ticha: „Spravedlnost! Spravedlnost! Spravedlnost!“

– 10 –

Edgar Poma

O chlapci, který spadl do puky

Dělej, Glendo.Tak dělej, holka.Jako by uvnitř sebe slyšela hlas, který ji pobízel. A tak se rozječela ještě

nepříjemnějším tónem a ještě hlasitěji. Právě si podávala jednoho ze svýchpodřízených, mladého viceprezidenta, a v podstatě ho cupovala na cucky:„To prohlášení jste totálně podělal, uvedl jste v něm, že naše příjmy z po-skytování služeb daňového poradenství v oblasti nemovitostí poklesly, aleuž jste se neobtěžoval zmínit, že rentabilita vlastního hmotného kapitálubyla solidních šestadvacet procent. To jste teda zatraceně zvoral.“

„Takovou chybu už nikdy neudělám, paní Riverová,“ hlesl viceprezi-dent. Vypadal, že se mu pořádně ulevilo, když je přerušil naléhavý telefo-nát a ona začala řvát na někoho jiného. Jakmile hovor vyřídila, přijala dal-ší naléhavý telefonát, potom si zavolala několik asistentů a rozdělila jimúkoly, a pak se do něj zase obula, jako by vůbec nepřestala. Když s nímbyla hotová, klopil oči na svoje naleštěné kordovánové polobotkys ozdobnou špičkou a třásl se.

Glenda byla zvyklá, že na lidi takhle působí. Kdykoli se do někohopustila, byla jako vrcholová tenistka s dělovým servisem – dávala se dotoho celá. A budilo to respekt, protože přes svůj elegantní zevnějšek měladocela páru. Ostatně jedním z důvodů, proč se jí všichni báli, byly právějejí vypracované svaly: vyvolávala svojí vizáží dojem, že je naprosto schop-ná natáhnout se přes desku svého stolu, který byl mimochodem z havaj-ské akácie a ona si ho nechala přivézt lodí z kanceláře v Honolulu až doSan Franciska, jednou rukou zvednout naproti sedícího chudáka ze židlea zatřást s ním ve vzduchu jako s rumba koulí, když s ní havajští domo-rodci chrastí při tanci hula-hula. Její otec byl Filipínec, boxer středníváhy, a každodenní tréninky, cvičení v posilovně v garáži a vzpírání činekpro ni byly denním chlebem. V Punahou chodívala po škole několikrát

– 11 –

týdně do malých lázní v sousedství, kde na pár hodin vypomáhala v kni-hovně výměnou za to, že mohla používat lázeňskou posilovnu. Vzpíralapak i na vysoké v Brownu. Kolovala historka, že tam svým zjevem učaro-vala spolužákovi – Johnu F. Kennedymu mladšímu –, a že když ji pozvalna rande, dala mu košem. (Měla pocit, že se na jednom stroji v posilovněaž moc předváděl. ‚Hele, John-Johne, jenom nedělej,‘ říkala si tehdy v du-chu a přeloženo z pidginu to znamenalo něco jako: ‚Nikdy se mě nepo-koušej ohromit.‘)

Vzpírala i na právech na Stanfordu. Pak se vrátila do Honolulu, kdenastoupila na své první místo jako advokátka u jedné finanční společnos-ti, a vzpírat chodila do místní pobočky Gold’s Gym. Tam také ve svýchtřiceti letech, před čtyřmi roky, potkala Scotta, svého příštího manžela.Sice manžela vůbec nepotřebovala, potřebovala jen spottera na tréninky, alestejně se za něho provdala. (Vyvdané portugalské příjmení, Castanheirová,nicméně přestala používat ve chvíli, kdy je nějaká zaskakující sekretářkazkomolila, uvedla ji v zápisu jako Glendu Castanetovou a Glenda kvůlitomu ztropila scénu.)

Od chvíle, co ji před šesti měsíci – na jaře roku 1994 – přetáhli do kor-porátu, začínala svůj denní režim tak, že vstala o půl páté ráno a vyrazilado místní posilovny s názvem Powerhouse, kterou objevila kousek oddomu. Scott se k ní většinu dnů v týdnu přidával, aby mohli jeden dru-hého spotovat.

Ve firmě s ní všichni jednali s posvátnou úctou. Dokonce i když za nído kanceláře přišel něco projednat sám šéf, ošíval se u toho tak nervózně,jako by on byl první viceprezident a právní poradce společnosti a ona bylavýkonnou ředitelkou. Klidně na něho i ječela, pěkně od plic, předvedla touž aspoň desetkrát, ještě když byla v Honolulu, a i pak, když přesídlila nakontinent. A nikdy se nerozpakovala sjet ho na schůzi správní rady ne-souhlasným pohledem. Toho rána mu zavolala do kanceláře, aby mu řekla,že chce dalšího stálého asistenta, a on jí odpověděl: „Dobře víš, Glendo,že tuhle firmu řídíš ty. Víš, že si můžeš dělat, co chceš.“

„Uvažovala jsem, že sem přetáhnu někoho z pobočky v Honolulu.“„Co by ne. Už se ti trochu stýská po domově, viď?“„Stýská? Mně? Všichni, koho doma znám, jsou ztroskotanci. Rodiče jsou

po smrti, umřeli staří a nemocní. S příbuzenstvem vztahy neudržuju. Majímě jenom za továrnu na peníze a mě už nebaví se dívat, jak za mnou všich-ni chodí s nataženou dlaní. Poslední, s kým ještě mluvím, je můj mladší bra-tr, a to jenom proto, že ho lituju, protože v sobě nemá kouska bojovnosti.“

– 12 –

Její šéf se honem pokusil stočit řeč jinam, ale Glenda ho uťala. „K tékonferenci vyššího vedení, která je v plánu příští rok v Lihue – doufám,že jste se rozhodl přesunout ji na jiný ostrov?“

„Zvažoval jsem to. Asi bychom ji mohli přeložit na Maui. Ale proč byse nemohla konat na Kauai? V čem je problém? Myslím, že pokud jdeo hurikány, není důvod k přehnaným obavám.“

„Vyrostla jsem tam. Nechci se tam vracet. A nemám žádné obavy nebotak. Prostě to přesuňte.“

Když se šéfem skončila, přijala telekonferenční hovor ze ženevské poboč-ky, kde od ní potřebovali právní radu kvůli jakési rozhodující akviziční stra-tegii. Přenos byl obousměrný, takže na sebe navzájem viděli. Zapnula siobraz na širokoúhlé obrazovce u sebe v kanceláři, a zatímco k nim mluvi-la, s uspokojením sledovala, jakou jí věnují pozornost. Když už ji omrze-lo dívat se na ně, jako by to byl film, přenesla obraz do svého osobníhopočítače, a když si pak na počítači potřebovala udělat pár výpočtů, zmen-šila přenos do maličkého okna v rohu monitoru.

Jen co měla telekonferenci za sebou, vypnula dálkový přístup a z jinélinky zavolala kancelář v Honolulu, aby svojí bývalé špičkové asistentcenabídla práci za dvojnásobný plat, s řadou motivačních odměn, mezi kte-ré patřila i plná úhrada nákladů na stěhování. Její bývalá asistentka všakprohlásila, že je popravdě spokojená tam, kde je, a že si zrovna se sestroukoupily dohromady byt na Dole Street a obě dvě teď po práci chodí jakodobrovolnice pomáhat na kliniku pro oběti sexuálního násilí.

„Dobrá, Beverly, já tady mám jednání,“ přerušila ji Glenda, „a nemámčas tě přesvědčovat, abys tu práci vzala, ani poslouchat, jak žiješ. Tak pro-stě rozešli všem e-mail, že je tu volné místo, a kdo bude mít zájem, ať mipošle faxem životopis. Mahalo.“

Beverly udělala, co jí Glenda řekla – rozeslala email, že G. R. si hledádalšího poskoka. Bohužel, v ústním podání ta novinka kolovala ve ver-zích, které ke „G.“ nereferovaly ani zdaleka tak šetrně. Šuškalo se, že„Imelda si žádá další oběť“ a že „Spam Musubi potřebuje novou pečova-telku“. Ta druhá přezdívka přitom byla narážkou na jednu starou přího-du ještě z Honolulu – Glenda si tehdy poslala asistentku do Foodlandupro porci jednotlivě balených kousků suši spam musubi, ale byla tak za-braná do práce, že je snědla i s těmi celofánovými obaly a vůbec si tohonevšimla.

***

– 13 –

Seděla zrovna za stolem a revidovala podklady k několika pohledávkám,když vtom ucítila tlak v žaludku, nebo to možná bylo na prsou (ráno tov posilovně přehnala, trochu si na bench-pressu zamachrovala a Scott v tuchvíli nedával pozor, protože řval do přenosného telefonu na nějakéhokolegu). Nechala si od sekretářky přinést pár kapslí advilu a spolykala jebez vody.

„Kontrolovala jsem váš dnešní program,“ upozornila ji sekretářka.„Odpoledne máte ten pohřeb.“

„Já vím. Nepřipomínej mi to.“ Vrátila se k podkladům. „Vlastně mámvážně až moc práce, než abych tam mohla jít. Musím toho ještě spoustuudělat a potom mám s oddělením finančního leasingu probrat tu žalobu.Co kdybys mi zařídila jednosměrný telemost, ať se na ten pohřeb můžudívat z kanceláře? Všechny informace k tomu pohřbu máš, ne? Zjisti, jest-li to tam zvládnete nainstalovat.“

„Určitě. Můžu si ještě na dopoledne vyžádat urgentní výjezd. Nejdřívale zavolám do pohřebního ústavu a taky požádám rodinu o dovolení.“

„Ne, prostě to zařiď. Těch drátů si nikdo nevšimne. Není to nic, co byněkoho rušilo. A stejně ten pohřeb platím já. Dej se do toho.“

Sekretářka srovnala hromádku papírů na Glendině odkládacím stolkua otálela s odchodem, takže Glenda vzhlédla a zeptala se: „Potřebuješněco, nebo co je?“

„Jen jsem vám chtěla říct, jak je mi líto, že to dítě umřelo. Byl to vášpříbuzný? Nebo – příbuzná?“

Glenda se vrátila k práci. „Ne. Bylo to jen děcko od sousedů. Nebovlastně ne. Jeho máma je z Filipín, vaří a uklízí pro párek zbohatlíků, cobydlí naproti nám. Podle mě si brala kluka s sebou, protože ho nemělakam dát, do školy ještě nechodil. Asi si to nemohla dovolit, co já vím.Zkrátka, byl to takový roztomilý chlapeček. Čtyřletý. Ani nevím, jak sejmenoval, věděla jsem o něm jen to, že když se vracím domů z práce, zírána mě z velikého okna toho protějšího domu.

Zprvu jsem si myslela, že se mu tak líbí moje BMW. Ale bylo v tomvíc: usmíval se na mě a mával mi. Byl tam každý den. I když jsem třebapřijela pozdě, tak tam byl a vypadal, jako by na mě celou tu dobu čekal.Brzy jsem si zvykla, že tam vždycky je. Nesnášela jsem, když jsem muselazůstat přes noc v práci, protože jsem ho nechtěla zklamat. A když si Scottz garáže za domem konečně odstěhoval vodní skútr, akustické kytary, ná-řadí a všechny svoje ostatní krámy, abych tam mohla parkovat BMW,řekla jsem, že budu auto dál nechávat pod plachtou na ulici a vracet se

– 14 –