KuliFerdí blog o předškolním vzdělávání http://www.raabe.cz/skola-a-rodice-1/blog/

Malí herci

Bc. Markéta Kubecová

Historie

Divadlo patří k české mateřské škole už od jejích počátků, myslím, že to nikoho nepřekvapí.

Při počtech dětí, které tehdy byly ve třídě, se učitelky snažily děti zaujmout právě pomocí

loutek formou pohádkových příběhů. Vybaví se nám dvě jména: Božena Studničková

a Ludmila Tesařová. Božena Studničková (1849 – 1934) byla učitelka MŠ, spisovatelka

dětské literatury (Z dětské říše) a básnířka (Dětská zahrádka). Napsala několik her pro

loutkové divadlo: Zázračné koření, Kdo to vede? Ovečka v trní, Vděčný jelínek, Pouť do

nebe, Kouzelný prsten, Čarovné dudy a Malíček, malý syneček.

Ludmila Tesařová (1857 – 1936) absolvovala roční kurz pro pěstounky (1874), stala se

učitelkou a později ředitelkou mateřské školy v Karlíně. Loutkové divadlo zavedla do své

školky r. 1885. Jako spisovatelka psala jak odborné pedagogické texty (do časopisů, spis

Česká školka), tak i divadelní hry (Princezna Pampeliška, Kašpárek jde do světa), leporela

a poezii pro děti. Myslím, že některé z těchto her se pořád hrají v loutkovém divadle

v sokolovně v mém rodišti. Sice už trochu zkrácené, ale stále přináší morální ponaučení.

Když se vrátíme ještě dál proti proudu času – Jan Amos Komenský ve svém díle Schola

Ludus (Škola hrou či lépe Škola na jevišti) neměl na mysli to, jak to slýcháme často chybně

interpretováno, že se učíme formou hry. (Jedná se tu až o zneužití hry k učení. Hra má svou

velkou úlohu sama o sobě, je pro vývoj dětí velmi důležitá, o tom není pochyb.) Ano,

Komenský učil formou hry – ale formou divadelní hry. Studenti se naučili text (v latině,

v němčině) zpaměti a pak předváděli divadelní formou danou učební látku.

Hrajeme si s příběhy

Dramatická výchova není hraní divadla ve školce, velmi hezky a prakticky se jí zabývá knížka

Evy Svobodové a Hany Švejdové Metody dramatické výchovy v mateřské škole. Moc se mi

líbí ta definice, že dramatická výchova je tvořivý proces. Myslím, že tak bychom mohli

přistupovat k mnoha aktivitám v MŠ – tvořivě. (Nemyslím bez cíle, jestli mi rozumíte.)

Při dramatické výchově aktivujeme intelekt, intuici, tvořivost, rozhodnost, samostatnost,

odpovědnost, toleranci, empatii, komunikativnost a autentičnost osobnosti. A znovu

připomínám, je to proces.

Vyprávění pomocí příběhů je dobře zapamatovatelné a prožívání pomocí příběhů – ještě líp.

A to je dramatická výchova. Příběhy dávají dětem víru a naději v dobro, ukazují jim, že je

správné za dobro bojovat, chránit slabé a odporovat zlu. (1)

(1) Svobodová, Švejdová, 2011

dobraskola.raabe.cz

Děti a panáčkové

Volná hra je něco, co se z života dětí ubírá – pořád je organizujeme. Pak už je nic

nepřekvapí a všechno je „nuda“ a „Mě to nebaví“. Mám ráda, když si děti hrají venku

a vymýšlejí si vlastní scénáře. Nebo si zalezou na koberec a z vlastní iniciativy vystrojí

legáčkům Vánoce, třeba už v říjnu. „Ty malé kostičky jsou dárky a uprostřed jsme postavili

stromeček.“ Kolem stromečku se usmívají legáčci – není to krása? A děti tím prostě jenom

říkají: „Těšíme se na Vánoce.“ Moment – vyfotili jsme to, možná bych to sem mohla přidat. :)

Omluvám se, není to moc dobrá kvalita. To zelené nahoře je stromeček. Pod ním dárky

a okolo v kruhu sedí spokojení panáčkové.

Děti a kostýmy

Pořád to nechápu, ale víc než cokoli jiného tahají děti z krabice kostýmy. Obléknou se a nosí

se v kostýmu – jsou teď někdo jiný: kovboj, princ, zpěvačka, kočička. K vytvoření kostýmu

stačí také šátky a nějaké zbytky látek. Jedna paní knihovnice, která nám nedávno ukazovala,

jaké programy jejich knihovna nabízí nejmenším, využívá kusy látek při čtení a vyprávění

knih běžně a velmi se jí to osvědčuje – a to nikdy nic o dramatické výchově nečetla, ptala

jsem se jí, dělá to tak zcela intuitivně. Zajímavé, že?

Jako malá jsem ráda lezla do staré skříně po babičce, kde bylo vyřazené oblečení –

v okamžiku jsem se změnila v baletku tím, že jsem si natáhla letitou balerínu, to, že její barvy

už vybledly, mi vůbec nevadilo.

Aktivita, prožitek a zkušenost

Prožitkové učení je něco, co dítě obohacuje. Když si budu prohlížet obrázky stromů v knížce,

je to hezké, ale když půjdeme s dětmi do lesa a ještě si třeba i budeme frotážovat kůru – je to

mnohem lepší, to si budu pamatovat. Doporučuji navštívit v okolí bydliště nějakou stezku

věnovanou stromům, nám se velice líbila jedna, která vede od Svojšínského zámku (2).

(2) Naučná stezka Skalní defilé u Svojšína poblíž Stříbra, tachovsko.com

Asociační kruh a diskuze

V kruhu nám pomůže rekvizita – tedy teď třeba košík, jindy míč, kaštan, jablíčko,... udržet

pořádek (systém, řád). „Když se řekne košík, tak mě napadne...“ – nevymlouvám dětem jejich

nápady, pouze se jich mohu ptát, jaký je důvod – snažím se ho tak pochopit. Ani neopravuji

děti, které opakují, co už řekl druhý. Spíš ocením toho, kdo řekl něco nového. Když názor

nesdílím, nemusím hned dítě okřikovat a opravovat, můžu reagovat klidně a bez ponižování:

„Tak tohle ty si myslíš?“ Tady už jsem v takzvané filozofii pro děti. Doporučuji Švýcarku

Evu Zoller (3). Otázkou (ne odmítnutím) dávám prostor sama sobě pro hlubší pochopení.

Někdy mluvíme jinou úrovní jazyka a dítě dítěti snadněji porozumí, jiné dítě nám tedy může

upřesnit, co jsme právě slyšeli, protože významu skutečně lépe porozumí – to neříkám já, ale

pan Hejný. Jistě znáte jeho metodu přístupu nejen k matematice (4). Asociační kruh nám

někdy může otevřít cestu k diskuzi. Dnes jsou děti, jak víte, přímo upovídané. :)

(3) Zoller, 2012

(4) Hejný, Novotná, Stehlíková, 2004

Narativní (vyprávěcí) pantomima a simultánní pantomimická ilustrace

Určitě je hojně používáte, ani o tom nevíte. Rádi předvádíme něco – zaměstnání svých rodičů,

jakou mám náladu,… aby druzí hádali, co to je. To je narativní pantomima. Narace znamená

příběh, vyprávění.

Při hudebně pohybových činnostech nebo při hádankách cvičíme a předvádíme, co se objevilo

v textu. „Jak předvedeme včelku?“ Je tolik možností. A to je simulace.

Improvizace

To už je jen krůček k improvizaci, dochází k ní bez předchozí přípravy a domluvy.

Vezmeme si třeba pohádku O perníkové chaloupce, tu všichni znají. „Děti, uděláme si

dvojice.“ Zkusíme přemýšlet, jak se k sobě mohli chovat Jeníček s Mařenkou. (Jakmile už je

nastaven scénář, o improvizaci se nejedná.)

Nezaměňujme prosím za tzv. improvizaci v práci učitelky, tedy reálně viděno nepřipravenost

– ano, pružnost a pohotovost se cení, ale nepřipravenost nemívá dobré ovoce. Eva Svobodová,

která připravuje učitelky MŠ na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, na toto

samotné učitelky upozorňuje. Děti a učitelka jsou následkem zmatku nepromyšlenosti

zmítány v chaosu. A kdo se v takové třídě cítí dobře?

Dítě potřebuje pedagoga, u kterého může trochu předvídat, co bude následovat – ne tornádo,

vichřici nebo snad dokonce uragán. Učitelka by měla být připravena na reakce dětí, měla by

na dětské nápady reagovat. Reagovat můžeme i odložením – příště. Avšak dodržení je více

než žádoucí. Školka má být pro dítě bezpečným místem, kam rádo chodí, kde se mu líbí a cítí

se tam dobře.

dobraskola.raabe.cz

Co ještě můžeme použít?

Štronzo – stop. Stačí slovo a zastavíme příběh uprostřed děje. Živý obraz, který známe

výborně od všestranného Járy Cimrmana. Oživlé štronzo – na štronzo navážeme: „Co se asi

stalo dál?“ obraz ožije.

Vnitřní hlasy – co si asi teď myslí? Horká židle – část dětí si bere vestičku, tím se z nich

stávají Jeníčci, zbytek se jich ptá: „Proč jsi loupal perníček?“

Reflexe například ve formě „nedramatického“ kreslení obrázku třeba na téma Jak Jeníček

s Mařenkou dopadli? – slouží učitelce jako zpětná vazba.

Postojová osa – tu v mateřské škole zjednodušíme, aby děti nebyly náročnou volbou

frustrovány, proto pouze volba ze dvou. (Postavte děti před pult, ať si vyberou zmrzlinu

z dvaceti druhů, které mají. Pro nás dospělé je to obtížné, natož pro některé děti.) Kdo chce

hrát na „Autobus“, zůstane za čárou, kdo na „Vláček“, půjde na koberec.

I na zjištění nálady dětí funguje takový velmi usnadněný „Náladoměr“. A co funguje na

špatnou náladu? Podrbání na zádech, jindy třeba zase něco jiného – teplý čaj. „Pomohl by ti

teplý čaj?“ ptá se empatická učitelka. (5)

Velmi příjemné je tvůrčí psaní – děti diktují učitelce. Vznikají velkolepá dílka. Zvlášť, když

je děti osobitě doplní vlastními ilustracemi.

(5) Svobodová in Svobodová, Hovjacká, Kubecová a Kukačková, 2015

Jak pohádku nebo příběh předkládáme?

Vyprávíme, zahrajeme je jako loutkové divadlo nebo je zahrajeme pomocí dramatických

metod – rozehrajeme, prozkoumáme..., učíme se tím o sobě, o lidech...

Pozice učitele (respektive v mateřské školy bohužel ve velké většině učitelky) v roli umožňuje

učitelce v zástěře představovat maminku, zjistit od dětí, co viděly v lese apod. Svobodová se

Švejdovou (2011) doporučují tyto jednotlivé kroky: vstup do pohádky (nastolení fikce), přijetí

fikce, nastolení, zkoumání a řešení problému, hledání paralel ve skutečném životě, zúročování

zkušeností dětí, návraty do děje pohádky, stupňování napětí a závěrečnou reflexi.

Inspirace

Kde ji hledat? Třeba v časopisech Tvořivá dramatika nebo Kritické listy. Můžeme oprášit

svou středoškolskou učebnici Receptář dramatické výchovy a nahlédnout do Dismanova

zásobníku her (6). Nebo si vybrat z Projektů dramatické výchovy Evy Machkové (7), jedna

její kniha je orientována na mladší školní věk, takže aktivity můžeme zjednodušit, upravit a

přizpůsobit. Přímo pro mateřinky (a nejen pro ně) je kniha Svobodové, Hovjacké, Kubecové a

Kukačkové (8), dále můžete nahlédnout do knihy Alenky Váchové (proč se Alence Váchové

říká zásadně Alenka pochopí každý, kdo ji pozná, třeba jako vyučující bakalářského studia

oboru Učitelství pro mateřské školy na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích)

a Zuzany Kupcové (9).

Na Katedře primární pedagogiky PedF UK v Praze se věnuje dramatické výchově Radek

Marušák, na JČU Eva Svobodová, Stanislav Suda (externě i na DAMU) a Josef Nota

a na VOŠ pedagogické ve Svatém Janu pod Skalou moje teta Angelika Ivana Pintířová

(řádová sestra – boromejka), kterou můžeme pravidelně slyšet v její ranní nedělní relaci

na Českém rozhlase Dvojka (Jak to vidí host sestry Angeliky).

(6) Disman, 1982

(7) Machková, 2013

(8) Svobodová, Hovjacká, Kubecová, Kukačková, 2015

(9) Váchová, Kupcová, 2015

Současnost

Jak si ale poradit s dětmi jako herci? Doba, kdy se ve školkách nacvičovaly dramatizace

(naštěstí pro nás všechny) minula. Díky dnešním poznatkům psychologie víme, že děti

předškolního věku na pódium úplně nepatří, vyjma besídek pro rodiče a prarodiče apod. Dítě

předškolního věku nemá prý tuto potřebu.

Určitě o tom můžeme diskutovat. Myslím, že tohle je tak trochu individuální věc, spoustu

introvertů zkušenost vystupování zbytečně zlomí. Ale co děti, které chtějí předvést, co umí?

Osobně jsem zvědavá, jak se pohled na věc změní třeba za dalších dvacet, třicet let. Asi

nezbývá než použít zdravý selský rozum a pedagogické pozorování – evaluovat – co dětem

vystupování dává, co jim bere. V jakém ho realizovat prostředí a počtu atd. Ale to jsem

odbočila. Některé děti se rády předvádí a dělá jim to dobře, jiné ne – to je třeba zohlednit

a zařadit ne recitaci jednotlivců, ale skupinky třeba oživené ukazováním, gestikulací.

Stěžovaly si mi některé babičky, že vnoučata nechodí ze školky s básničkami, nemají besídky

a vystoupení jako jejich děti mívaly běžně. Propojení generací je klíčové, na to bychom jako

učitelky a učitelé mateřských škol neměli rozhodně zapomínat.

Účastí na soutěžích se většinou učitelka snaží dokazovat sama sobě, okolí, sponzorům a nebo

třeba obci (tedy zaměstnavateli) své kvality. Někdy ji k tomu vede to, že potřebuje získat pro

svou školku lepší podmínky, potřebuje, aby si školky a jejích potřeb někdo všiml. Prosazuje

se. Otázkou je, zda je tento způsob „propagace“ šťastný? Otázkou je, kam to vede? Dostává

do zbytečného stresu nejen sebe, ale i drahocenné děti. Ukazuje to její profesionalitu? Často

se však takové jednání oproti všem očekáváním navíc nesetká s kýženou odezvou. Přichází

zklamání, pocity marnosti, rezignace,… a kdo ví, co ještě.

Asi je důležité si tím projít, abychom získaly pokoru. Smysluplnost pak jako učitelky

nalézáme ve zdánlivě méně okázalých akcích – vystoupeních např. v penzionech

pro důchodce. Tam můžeme vidět radost ve tvářích vděčných diváků. Tahle zkušenost (jako

všechny ostatní) se nedá předat – musíme si na to přicházet sami. Člověk – tedy i učitelka – se

učí vlastními chybami. Chyba je součást výchovně vzdělávacího procesu, což je teď

definováno i v RVP PV, jen se na to možná někdy neprávem zapomíná.

Učitelka jako princezna

Moje kolegyně ze studií Bc. Jitka Šulcová se v bakalářské práci zabývala tím, jaké paní

učitelky se líbí dětem. Nafotila nás – tedy své kolegyně a předkládala fotografie postavy

a obličeje dětem, a to jak v barevné, tak černobílé verzi. Vyšly jí velmi zajímavé výsledky.

V závěru píše, že děti nepreferovaly učitelky podle věku. To je myslím dobrá zpráva pro nás

všechny. :) A dále: vybíraly si nejčastěji štíhlou učitelku s úzkými boky, dlouhými světlými

vlasy a drobným obličejem. Což odpovídá současnému trendu krásy. (V rozporu s tím, že

muži prý podle výzkumů preferují brunety. :)) Jistě jste si ve své pedagogické praxi všimli, že

děti kreslí většinou právě takové princezny. Více než barev oblečení si děti, které prošly tímto

výzkumem, všímaly úpravy vlasů a drobných doplňků (náušnic, korálků apod). Kdybyste si

chtěly práci pročíst důkladně, najdete ji na portálu Jihočeské univerzity v Českých

Budějovicích, prohlížení je přístupné i nepřihlášeným: Wstag.jcu.cz v sekci Prohlížení,

Kvalifikační práce. Jiná kolegyně dětem v MŠ nechala kreslit, jak by měla vypadat ideální

paní učitelka.

Proč o tom píšu? To je prosté. S kolegyní jsme si objednaly růžové sukně s puntíky alá 50.

léta – když jsme se do nich oblékly, rovnou bychom mohly jít do Šakalích let – jak nám

pověděl jeden znalý předškolák. V tom k nám do třídy vstoupila kolegyně a začala se upřímně

a neskrývaně smát, až se za břicho popadala a povídá nám: „Holky, vy jste báječný! Moc vám

to sluší.“ Ano, tohle může myslím pochopit jen učitelka ze školky (pokud se ovšem nebere

moc vážně). A skutečně, pro děti jsme v těchto sukních hvězdy – i když přiznávám, že odvahu

jít v nich i na vycházku jsme ještě nenašly. :)

Jiná kolegyně mi vyprávěla, jak jednou spolu s asistentkou tancovaly s dětmi Vltavu

na Smetanovu větu symfonické básně Má vlast. Tančily po třídě bez zábran jako víly, v rukou

šátky až do té chvíle, kdy si všimly, že na ně z lešení koukají dva zcela zkoprnělí řemeslníci,

kteří zateplovali fasádu školky. :) Já si ale myslím, že učitelka mateřské školy je tak trochu

víla, jindy princezna, někdy jaro s ozdobeným slamákem na hlavě.

Co se mi jako učitelce předškolních dětí osvědčilo je střídání náušnic, je to drobnost, ale malé

děti si detailů velmi dobře všímají – určitě se i u Vás ve školce najde nějaká dobrá duše, která

různé nápadité náušnice vyrábí z FIMA apod. Uši sice někdy trochu trpí, když do nich

dáváme bižuterii, ale co by člověk neudělal pro to, aby děti měly radost. I ten uplakaný

chlapeček si všiml, že mám dnes v uších autíčka. A vám jako svým kolegyním můžu

prozradit, že jsem trochu „ujetá“ – když mám ta autíčka v uších, :) a vím, že se mi nebudete

posmívat, protože vy máte v uších dnes třeba berušku (tedy slunéčko sedmitečné), když jste si

připravily činnost s environmentální tématikou. :)

Loutkové divadlo v MŠ

Tradice českého loutkového divadla je úžasná, od Matěje Kopeckého, přes to, jak potulné

divadlo popisuje Jindřich Šimon Baar v Hanýžce a Martínkovi, přes Sokol, který pod svá

křídla vzal nejeden ochotnický divadelní spolek od první republiky až po dnešek, kdy děti

stále rády navštěvují představení. Některá „divadýlka“ navštěvují naše školky, kvalita je však

velmi různá (ať se jedná o ochotníky nebo profesionály).

Základní návyky slušného chování v divadle pokládáme už v mateřské škole. Děti, které si s

paní učitelkou hrají divadlo, lépe ocení práci herců na jevišti (nebo herců s loutkami). Stále je

dobré, abychom vedli děti k tomu, že do divadla chodíme pěkně oblečeni, tleskáme (namísto

dupání), do divadla také nepatří svačina, šustění bonbónů apod. Na to všechno, jak asi herci

je, když mu do pohádky začneme šustit pytlíkem brambůrků, si můžeme zahrát už v mateřské

škole.

Novinkou, kterou můžeme krásně využít v mateřské škole, je „knížkové divadlo“ (jak já to

nazývám) Evy Svobodové (10). V odkazu najdete i videoukázku práce s Pohádkovým

kufříkem. Když budeme hledat kvalitní literaturu pro děti, můžeme také navštívit květnový

veletrh Svět knihy. A podívat se na portály věnované čtenářské pregramotnosti (11).

Mezi současné loutkové scény patří (mimo to ochotnické ve vašem městě): Divadlo Alfa

Plzeň, Buchty a loutky Praha, Divadlo loutek Ostrava, Divadlo rozmanitostí Most, Divadlo

Spejbla a Hurvínka Praha, Drak Hradec Králové, Minor Praha, Radost Brno, Říše loutek

Praha a další.

(10) uceni-hra.cz

(11) ctenarska-gramotnost.cz, ovce.sk, zabavneuceni.cz

Moje děti jako herci

Když byli moji synové malí, hráli si tak dlouho na Boba a Bobka, až vzniklo malé vtipné

představení. Na věšák (namísto paravánu) pověsili obrovský klobouk, který předtím vytvořili

z kartonu. Zloděje mrkví, který bral králíkům vypěstovanou úrodu, hrál nejstarší syn. Mladší

hráli bezelstné králíky (s ušima na gumičku, které si také vyrobili). Dodnes na to rádi

vzpomínáme. Jak jim diváci radili, kam se zloděj schoval, a pak jim pomohli ho zahnat

a „zneškodnit“ papírovými míčky. Happyend samozřejmě nechyběl, dobro zvítězilo nad zlem.

Zloděj se omluvil a slíbil, že se polepší a králíčkům zasadí nové mrkvičky. Nejstarší syn se

nedávno divil: „Nechápu, jak jsem mohl hrát toho zloděje, „záporáka“ bych si už dnes asi

nevybral.“ :)

A jaké zkušenosti máte Vy?

Uplatňujete metody dramatické výchovy?

Používáte rekvizity a kostýmy?

Vystupujete s dětmi? Pořádáte besídky? V jakém rozsahu, kde a pro koho?

Chodíte s dětmi do divadla, nebo preferujete divadelní společnosti, které zavítají přímo k Vám

do školky? Máte na nějaké tip?

Dbáte na etiketu v divadelním prostředí?

A konečně: Jste někdy také princezna?

Literatura:

DISMAN, Miloslav. Receptář dramatické výchovy. 2. vyd. Praha: SPN, 1982.

GEBHARTOVÁ, Vladimíra. Literatura pro děti. Praha: SPN, 1987. ISBN 978-80-7367-854-

8.

HEJNÝ, Milan. NOVOTNÁ, Jarmila, VONDROVÁ, Naďa. Dvacet pět kapitol z didaktiky

matematiky. Praha: Karolinum, 2004. 80-7290-189-3.

HNÍK, Ondřej. Didaktika literatury: Výzvy oboru. Praha: Karolinum, 2014. ISBN 978-80-24-

62-626-0.

KOŤÁTKOVÁ, Soňa. Vybrané kapitoly z dramatické výchovy. Praha: Karolinum, 1999.

ISBN 80-7184-756-9.

MACHKOVÁ, Eva. Projekty dramatické výchovy pro mladší školní věk. Praha: Portál, 2013.

ISBN 978-80-262-0374-2.

MANDYS, Pavel a kol. 2x101 knih pro děti a mládež. Praha: Albatros, 2013. ISBN 978-80-

00-03336-5.

MARUŠÁK, Radek. Literatura v akci. Praha: AMU, 2010. ISBN 978-80-7331-172-8.

PRŮCHA, Jan. Dětská řeč a komunikace. Poznatky vývojové psycholingvistiky. Praha: Grada,

2011. ISBN 978-80-247-3603-7.

PRŮCHA, Jan, KOŤÁTKOVÁ, Soňa. Předškolní pedagogika. Praha: Portál, 2013. ISBN

978-80-262-0495-4.

STEELOVÁ, J. L., MEREDITH K. S., TEMPLE, Ch., WALTER, S. Dílna čtení.

Vychováváme přemýšlivé čtenáře. Praha: Kritické myšlení, 2007.

SVOBODOVÁ, Eva. Prosociální činnosti v předškolním vzdělávání. Praha: Raabe, 2007.

ISBN 80-86307-39-5.

SVOBODOVÁ, Eva, HOVJACKÁ, Miroslava, KUBECOVÁ, Markéta, KUKAČKOVÁ,

Michaela. Rozvíjíme city, vůli, sebepojetí a komunikaci dětí. Praha: Raabe, 2015. ISBN 978-

80-7496-189-2.

SVOBODOVÁ Eva, ŠVEJDOVÁ Hana. Metody dramatické výchovy v mateřské škole. Praha:

Portál, 2011. ISBN 978-80-262-0020-8.

VÁCHOVÁ, Alena, KUPCOVÁ, Zuzana. Rozvíjíme jazyk a řeč dětí. Praha: Raabe, 2015.

ISBN 978-80-7496-173-1.

ZOLLER, Eva. Učíme děti ptát se a přemýšlet. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0096-

3.