Pouť do Santiaga de Compostela měla pro mne několikerý význam. Jednak jsem vyšel hned, jak se otevřely hranice – byl to tedy „návrat Čechů do Evropy“, jak se tehdy říkalo. Jednak to byla pouť, kterou chodili kajícníci ze všech evropských národů a současně předchůdci všech dnešních evropských církví, tedy i naši předchůdci. Tou cestou jsem se zapojil do proudu evropské historie, evropského myšlení, které pramení z antiky, židovství i křesťanství. To všechno můžete na té cestě okusit. Rozhovor se Zdeňkem Susou / 10

Evangelický měsíčník | ročník 88/2012 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz

11

Biblická úvaha ke zfilmování Evangelická nakladatelství: Mlýn, Eman, KalichRozhovor o výstavách v kostele – Obraz dává hloubku slovuDiakonie: Existuje v České republice obchod s lidmi?

| 5| 7–9| 21| 36

Kultura

Sjezd mládeže, ŠumperkMoment – čas a jeho naplněnífoto: Benjamín Skála

3

ÚVODNÍK

Řekni mi, co čteš…

Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi. Staré mudrosloví, které kupodivu platí i v době

elektronických čteček. Téměř každodenně cestuji mezi Pardubicemi a Prahou. Scházíme se u ran-ního vlaku stále titíž cestující, už se od vidění známe. Baví mě si při tom dělat takovou malou sociologickou sondáž. Nastoupí vymydlený fešák středních let, typ manažer banky. Vytáhne ve vlaku The Economist, nebo Blesk či Aha? A víte o něm, co je lidsky důležité.

Podobně můžeme toto mudrosloví použít i v případě dnes tak rozšířené a potřebné e-mai-lové korespondence. Vyřizujeme věci rychle, ve spěchu. A číst po sobě zprávu? Na to není čas! A tak přicházejí e-maily plné překlepů a zmate-ných formulací, které by autor jistě přepsal, kdyby si je po sobě přečetl. Mám dojem, že pozvednout úroveň elektronické komunikace obecně, by vůbec neškodilo. Je to naše vizitka. O pracovních, sbo-rových a oficiálních zprávách ani nemluvě. Dnes platí: Ukaž mi e-maily, které odesíláš, a já ti řeknu, co jsi zač.

V tomto čísle, věnovaném kultuře, se čtení i psa-ní dotkneme. V rubrice Téma představujeme čtyři evangelická nakladatelství, která na knižní pulty dodávají kvalitní literaturu. V záhlaví titulku je vždy adresa jejich webových stránek. V čase přemýšlení o vánočních dárcích pro své blízké se právě tam můžete inspirovat jejich knižní nabídkou.

Z dalších kulturních oblastí okusíme biblickou úvahu téměř ve formě filmového scénáře. Tak ji pojala studentka teologie, kterou jsme oslovili. Výtvarné umění zastupuje rozhovor s Petrem a Janou Tureckých. Oba vystudovaní teologové se výtvarnému umění věnují z různých stran. A do ztrát v kulturní sféře bychom mohli zařadit i smutnou zprávu o úmrtí farářky a muzikantky Ireny Škeříkové, která podlehla boji s rakovinou ve dnech, kdy jsme toto číslo dokončovali.

Nadějné a inspirativní čtení vám, milí čtenáři, přeje Daniela Ženatá

ÚVODNÍK3 Řekni mi, co čteš… – D. Ženatá

AKCENT4 Moment zastavení v čase – J. Hrudka

BIBLICKÁ ÚVAHA5 David a Goliáš – A. Trojanová

TÉMA7 Evangelická nakladatelství7 Mlýn – J. Keřkovský8 EMAN – T. Trusina

10 Kalich– M. Plzák11 Rozhovor se Zdeňkem Susou– J. KirschnerOTÁZKA NA TĚLO14 Která knížka vás v poslední době nejvíc

zaujala?CÍRKEV ŽIJE21 Obraz dává hloubku slovu.

Rozhovor s J. a P. Tureckých – D. Ženatá25 Další krůček k pročištění vzduchu?

Kauza konzervatoř Olomouc – R. Mimra26 Velké Tresné – velká událost na malém

prostoru – M. Erdinger27 Za bratrem farářem Richardem Firbasem

– M. ErdingerCÍRKEV SLOUŽÍCÍ28 Zašedlý ležák, nebo živá kniha?

Naše sborové knihovny EKUMENA ŽIJE30 555. výročí založení Jednoty bratrské

– E. Zadražilová32 Partnerství pokračuje – DaZ33 Plaveme v tom společně – P. SlámaDIAKONIE35 Diakonie má novou veřejnou sbírku.

Rozhovor s O. Mutlovou – ph36 Existuje v České republice obchod s lidmi?

– scps/vk/phZPÍVANÁ LITURGIE26 Sbory s původní luterskou liturgií – E. BaťováSLOVO40 Konfirmovat znamená potvrdit.

Katechismus pro rodiče – M. Slámová42 Dvakrát měř, jednou věř – L. Ridzoňová43 Práce jako duchovní úkol – K. Frühbauerová46 Jdeme s dobou – J. Plíšková

3

Moment – zastavení v časeSedmkrát ze sjezdu mládeže

Za prvé, v poslední zářijový víkend proběhl již dvaadvacátý Sjezd (nejen) evangelické

mládeže. Tentokrát se konal v Šumperku a tr-val čtyři dny, což je dost.

Za druhé, nebyl to sjezd povinný, kdo nejel, asi o něco přišel, ale snad ne o moc. Byl to sjezd do značné míry svobodný, občas jsme si mohli zazpívat, někdy se i pomodlit, hlavně jsme se však snažili poslouchat, co nám kdo říká, a prožít ten sjezd jako dar a příležitost k setkání.

Za třetí, tématem letošního sjezdu byl „mo-ment“, neboli čas a jeho naplnění, takže jsme se mohli na chvíli zastavit a v čase, před časem i po čase, za čas si říct, jak se vlastně všichni máme, co děláme, v čem, čím žijeme. Ohlédnout se do minulosti (kdy jsme se to s kým viděli naposle-dy), stanout v přítomnosti (dle profesora Sokola hlavně řečovými výrazy) a podívat se i do budouc-nosti (podle celosjezdové hry, jestli třeba přijedu i příště) a hlavně si podle svého užít. Všeobecně vše, konkrétně, osobně ani tak nic.

Za čtvrté, jak se tak setkáváme nebo jen potká-váme, dáváme si pozor na cestu, lidi kolem sebe,

na program, abychom se neztráceli, na nikoho nezapomněli a mnoho toho nepropásli. Uvědo-mujeme si právě teď a tady všechno to, čím jsme prošli, co si pamatujeme, co stíháme či nestíháme.

Za páté, jak můžeme být samému Bohu vděčni. Hospodin nám dává setkávat se a po roce si opět prožít společenství, jaké nabízí ta naše mládež evangelická s tím, že čas, který je k tomu dán, je stále jen a jen náš a ještě pořád platí, že jak si ho naplníme, tolik ho máme. Jde jen o čas.

Za šesté, blíží se prý konec světa. Podle jaké-hosi kalendáře nastane tehdy a tehdy, tak a tak, a komu se to nelíbí, ať... rozhodně prý něco na-stane. A vskutku, i na sjezdu jako by se občas zastavil čas. Zvlášť vysokoškolákům to tento poslední zářijový víkend přišlo vhod.

A za sedmé, ne, nic se nemění, všechno je ji-nak, byl to sjezd skoro jako každý jiný a není i je pokrytectví si myslet, že by i tento článek mohl o sjezdu něco říci. Ale jak zaznělo při výčtu toho, co velkého se pro mládež přes rok dělo, netřeba vědět, oč jde, hlavně když se jede.

Jan Hrudka

AKCENT

4 5

David a Goliáš

EXT. (exteriér) tábor Pelištejců – denGoliáš se prochází ve svém táboře. Zastaví se a kamera kolem něho krouží ze všech stran.EXT. mezi táborem Pelištějců a Izraelců – denPo chvíli vychází Goliáš ze svého tábora směrem k táboru Izraelců. Prostřih na minulé bitvy – Goliáš drtí Izraelce jednoho po druhém.EXT. tábor Izraelců – denZáběr na izraelský šik. Izraelci uvidí Goliáše, začnou ustupovat.

Milé sestry a milí bratři, tématem listopadového čísla Českého bratra je kultura. Právě jste dočetli kus filmového scénáře. Můj film o Davidovi by dál pokračoval asi nějak takhle: „Na co se shro-mažďujete k bitvě? Vyberte ze svých řad jednoho muže a já se s ním utkám,“ řve Goliáš. Po chvíli svoji výzvu opakuje. Na scénu přichází David. Go-liáš je v rozpacích. David roztočí prak a Goliáše srazí k zemi.

STŘIH. Na střeše domu se koupe překrásná žena, jmenuje se Betšabé. David, toho času král Izraelců, se prochází po střeše paláce a ženy si všimne. Dlouze se na ni dívá. Její nahé tělo se lesk-ne ve svitu měsíce. David se ji rozhodne pozvat do paláce. Betšabé tam po chvíli vchází.

STŘIH. Záběr na Betšabin dům. Na zápraží sedí dvě ženy. Obě pláčou. Z rozhovoru mezi nimi je zřejmé, že Betšabé otěhotněla. Betšabé pošle zprávu Davidovi.

STŘIH. David sedí ve svém pokoji, hlavu má opřenou v dlaních, přemýšlí. Pak vstane a dá si zavolat Betšabina muže Urijáše z války, aby i on s Betšabou strávil noc. Jenže Urijáš k Betšabé na noc nechce.

STŘIH. Král David se prochází po zahradě a přemýšlí, co dál. Napíše Joábovi, Urijášovu vojevůdci, aby Urijáše poslal do první linie.

STŘIH. Takhle by pokračoval film dál. Na za-čátku filmu je stejně jako na začátku Davidova příběhu David jako Hospodinův vyvolený, Sau-lův nástupce. Král Saul byl vybrán jako největší a nejmohutnější ze svého kmene, David je nao-pak ze svých bratří nejmladší, drobný. Nepatrný David skolí na první pohled neporazitelného Goliáše a zachrání tím Izraelce. To vše „pouze“ s Hospodinovou pomocí, nemusí kvůli tomu mno-ho let trénovat, ani si navléct pancéřové brnění. Hospodin jedná skrze tohoto slabého Davida.

V epizodě s Betšabé a Urijášem je David jiný. Je silný, už se nespoléhá na moc Hospodinovu, ale na svoji. Takto použitá moc mi připadá stejně děsivá jako vzezření Goliášovo. David se nestal Goliášem svými vojenskými úspěchy, kterých bylo od chvíle, kdy přišel na scénu, nespočet. To, co Davida proměnilo, bylo to, že zapomněl, od koho svou moc má, zapomněl, kudy vede Hos-podinova cesta.

V zapomnění je snadné vydat se směrem, kde místo záchrany Izraelců přichází smrt Urijášova.

Často si připadám jako král David. Ne že bych se cítila jako pomazaná královna Izraele, ale také já zapomínám, a proto jsem ráda, že si ve spole-čenství církve společně připomínáme, koho že to následujeme. Můžeme být společně vděčni za to, že pro naše životy je rozhudující Hospodinova moc. Nevládne nám děsivá moc Goliášova, která vede ke smrti, ale moc Hospodina, která jde ces-tou slabého Davida a vede k záchraně. Můžeme být vděčni, že společně oslavujeme Ježíše Krista, který není žádným hrdinou, bojovníkem typu Goliáše, jenž silou smete všechny protivníky, ale že je tím zdánlivě slabým, který zemře na kříži a svým vzkříšením nám připomíná, že jeho cesta vede k záchraně, k životu.

Anna Trojanová, studentka bohosloví

BIBLICKÁ ÚVAHA

5

TÉMA – KULTURA

Modlitba za Irenu

Pane,

prosím za prosbudo dušíjimž nyní stačí ticho

ať tvůj Duch napovídánašim ústůmaby to ticho nerušila

prosím za pruhovaný seno chůzi po příštích cestách

za um a síluze života do životapřecházeta potě se i těznovu nacházet.

Sám víš, co druhýmslovem život mínit.

Amen

Modlitba Jiřího Hoblíka, foto Olga Stráníková

7

MLYN.EVANGNET.CZ

MlýnCo namlel čtenářům Jan Keřkovský

Kdy a za jakých okolností nakladatelství vzniklo?V roce 1993 s tím nápadem přišel jeden fran-couzský farář: řekl mně o knížkách z naklada-telství Moulin a seznámil s jeho zakladatelem Bernardem Gilli�ronem (autorem několika knih, například Bible nespadla z nebe). Ten ne-libě nesl mezeru mezi odbornou literaturou, kterou málokdo čte, a povrchními agitačními brožurkami, které se v církvích občas rozdá-vají, a začal vydávat stručné a co možná čtivé knížky, které popularizují, co se píše v odborné literatuře o Bibli a o víře, a člověk se nemusí stydět je někomu dát do ruky. Ve Mlýně (což je překlad slova Moulin) tyhle knížky tvoří tak-zvanou malou řadu.

Komu patří?Mlýn patří mně, vedu to jako živnost (která by mě neuživila) a jsem tudíž osoba samostatně výdělečně činná.

Má zaměstnance? Dobrovolné spolupracovníky?Mlýn stálé zaměstnance nemá a nikdy neměl. Od začátku spolupracuji s Jiřím Mrázkem a To-mášem Hančilem, kteří se k lecčemu vyjadřují,

a v úplných počátcích s Didierem Halterem – to je ten, co to vymyslel. A pak s překladateli a korektory atd., kteří sice dostávají honorář, ale v takové výši, že to hraničí s dobrovolnou spoluprací.

Jaké knihy vydáváte?Ve zmíněné „malé řadě“ vycházejí knížky o Bibli a o základních tématech víry. Autory jsou buď čeští evangeličtí teologové nebo fa-ráři a fakultní učitelé hlavně z frankofonního světa, tu a tam i odjinud. Další řadu tvoří od-bornější věci, které slouží i jako učebnice (Teo-logie Nového zákona, Kompendium evangelické dogmatiky, výklady podobenství atd.). A pak vychází ještě „zelená“ řada, která se zaměřuje na užší témata (třeba pojetí milosti v různých tradicích), a řada studií ETF. A občas něco mimo řady, třeba Evangelický katechismus ¥

Evangelická nakladatelství

Kniha. Nová kniha je malý zázrak: voňavá, pří-jemná do ruky. Stará kniha vzbuzuje úctu: kolik

lidí ji asi četlo, co všechno zažila ona a její čtenáři? Písmácká tradice, na kterou jsme my evangelíci právem hrdí, pomalu mizí, zato technické vymože-nosti vykvétají – audioknihy, elektronické čtečky.

Co však předchází tomu, než si knihu prostě a jednoduše koupíme? V dnešní rubrice Téma před-

stavíme čtyři nakladatelství. Profesionálnímu Kali-chu a soukromým nakladatelstvím Mlýn a EMAN jsme položili stejné otázky. Se čtvrtým nakladate-lem Zdeňkem Susou vedl rozhovor nejen o knihách Jan Kirschner. Doufáme, že v předvánočním čase, kdy přemýšlíme nad vánočními dárky, vám, milí čtenáři, přijde knižní téma vhod.

DaZ

Vzkaz pro čtenáře:Že bych rád vydával, co je zajímá. A ještě něco: že do konce roku dostanou slevu 10 % na všechno, co si u mě objednají.

7

v 25 obrazech (což je dílo několika ženevských teologů z přelomu tisíciletí).

Jak vybíráte tituly?Jsou knížky, které mě zaujmou nebo mně je ně-kdo doporučí. Pak je důležité, jestli obsahově zapadají do kritérií, o kterých právě byla řeč, a jestli na jejich vydání jsou peníze. A občas ně-kde něco slyším a rád bych, kdyby to existovalo i v tištěné podobě – to je případ knížky Pavla Hoška A bohové se vracejí nebo připravované knížky Jiřího Mrázka.

Kde knížky prodáváte, jak je distribuujete?Knížky si lze objednat na www.mlyn.evangnet.cz nebo koupit třeba v Kalichu nebo v některé prodejně Karmelitánského nakladatelství. Nebo v některých sborech, které si je berou „do komise“ (tj. objednají si je a časem zaplatí jen to, co prodaly).

Máte výdělek, zisk? Jak s ním nakládáte? Máte sponzory?Co knížky vydělají, jde zase zpět na přípravu a výrobu dalších. Honoráře platím malé, mzdy

žádné. Pár publikací vyšlo za podpory kupří-kladu Grantové agentury UK nebo Nadačního fondu Věry Třebické-Řivnáčové, to pak mohou být knížky levnější.

Máte vzkaz pro čtenáře Českého bratra?Že bych rád vydával, co je zajímá. A aby z tohoto rozhovoru něco měli, tak ještě něco: že do konce roku dostanou slevu 10 % na všechno, co si u mě objednají Jan Keřkovský, farář v Jihlavě a majitel Mlýna

EMAN.EVANGNET.CZ

EMANOd samizdatu k elektronickým knihám

Kdy a za jakých okolností nakladatelství vzniklo?Sešli jsme se krátce po nástupu na první faru se Štěpánem Hájkem v Horních Dubenkách, kde tehdy působil, a napadla nás myšlenka produkovat evangelický samizdat. A protože jsme záhy přišli i na název EMAN (podrobnosti viz Protestant 1/1992) a posléze i na to, co by se pod těmi písmeny mohlo skrývat (Evangelické manufakturní alternativní nakladatelství), byl EMAN na světě.

Šlo nám tehdy o to, dostat zejména mezi kolegy i teologicky interesované laiky nezá-vislou produkci. A taky, vzhledem k tomu, že ledy tály, mít edičně nachystány tituly k co nejrychlejšímu vydání. Jak známo, ty ledy pak tály takovým fofrem, že nás doba předběhla, nicméně jsem vlastně celá devadesátá léta žil jako nakladatel do značné míry z toho, co se v kterých evangelických šuplících nashromáž-dilo.

8 99

Komu patří?Před převratem i nedlouho po něm, kdy jsem nakladatelství legalizoval, jen a jen mně. Pro-vozuji ho na živnostenský list jako „vedlejší čin-nost“. Mám s ním tedy už víc než dvacetiletou podnikatelskou zkušenost.

Má zaměstnance? Dobrovolné spolupracovníky?Zaměstnance bych při svém obratu neuživil, spíš se za ta léta vytvořil okruh spolupracov-níků, ať už honorovaných či nehonorovaných (např. redakce Protestanta). A svůj díl práce odváděla i rodina. Každopádně se i dnes zhod-nocují někdejší zkušenosti ze samizdatu.

Jaké žánry vydáváte?Těžiště tvoří tituly, které vycházejí z okruhu protestantské teologie, ale snaží se v něčem ten kruh překročit – směrem ke kultuře, pro-blematice lidských práv a uspořádání společ-nosti. V poslední době vydáváme i beletrii a poezii.

Vedle základní ediční řady postupně vykrys-talizovalo několik dalších: Homiletica, kde vycházejí postily současných kazatelů, Bibli-otheca bohemica batavica s překlady nizozem-ských autorů (asi nejznámější jsou „biblická vyprávění“ Nico ter Lindena), svou edici mají i osobní memoáry a sborové kroniky, sborníky z farářských kurzů, Spisy Boženy Komárkové, edice poezie Otisky. Ke knize Aleška Březiny Řetěz Bláznů jsme jako přílohu s filmem vydali CD. A od jara nabízíme přes distribuci Kosmas i knihy elektronické.

Jak vybíráte tituly?Mám několik zdejších i zahraničních přátel, s nimiž konzultuji zejména vydání neznámých autorů. O některých se rozhoduji prostě tak, že by se mi (a snad nejen mně) mohly hodit k mé kazatelské, resp. církevní práci. Ledacos ovšem běží samospádem, například plánuje-

me postupně celou biblickou řadu Nico ter Lindena. Poté, co jsme vydali Českobratrské Prosečsko, se hlásí lidé s dalšími sborovými a lokálními kronikami či pamětmi. Jsem vděč-ný, že si mne našly dcery Marie Stryjové a já už jí mohl vydat dvě „volyňské“ knížky, je to skvělá spisovatelka. Na básně mám přísného redaktora, který mne tak brání před závalem poetické produkce.

Kde knížky prodáváte, jak je distribuujete?V Českém bratru začnu nabídkou nakoupit kníž-ku přímo u nás – nejlépe přes internetový ob-chod http://eman.evangnet.cz nebo e-mailem, telefonicky či poštou. Zásilky vyřizuji mini-málně jednou týdně i častěji. Jednou až dvakrát ročně posíláme nabídkové letáky. Kompletní emanskou nabídku má knihkupectví Kalich, většinu aktuálních titulů lze objednat přes dis-tribuci Kosmas (www.kosmas.cz), která naše knížky rozváží po Čechách i Moravě, takže je možno se k nim dostat prakticky přes každé knihkupectví s nekomerční literaturou.

Máte výdělek, zisk? Jak s ním nakládáte? Máte sponzory?Úspěšnější tituly sponzorují ty méně prodejné, veškeré tržby investuji zpátky do vydávání dalších knih, podobné je to i s předplatným za časopis Protestant. Sponzory máme; překlady z nizozemštiny podporuje Nadace pro budování sborů ve východní Evropě (SKGO), někdy pod-poří vydání titulu přátelé autora, na konkrétní tituly přispívá i Nadační fond Věry Třebické Řiv-náčové. A některé knihy děláme například ¥

Vzkaz pro čtenáře:Byl bych rád, aby pokračovalo „evangelické čtenářství“. Nečtete jen proto, aby mi knihy neležely ve skladu, ale hlavně kvůli sobě!

99

KALICH.EVANGNET.CZ

Kalich – nakladatelství a knihkupectvíLevněji to fakt nejde

Kdy a za jakých okolností nakladatelství vzniklo?Nakladatelství vzniklo v roce 1921 jako zařízení nedávno vzniklé sjednocené evangelické církve.

Komu patří?Stoprocentním vlastníkem je Českobratrská církev evangelická, avšak na svůj provoz si musí Kalich stoprocentně vydělat sám. To do-dávám proto, že řada členů ČCE si stále myslí, že jsme církví placeni či subvencováni.

Má nakladatelství zaměstnance a dobrovolné spolupracovníky?Kalich má čtyři pracovníky na plný úvazek, jednoho na poloviční úvazek a dle potřeby i pracovníky externí, kteří pracují na smlouvu či dohodu. V některých sborech jsou dobro-volní prodavači, kteří si berou naše knihy do komise a ve sborech je prodávají.

Jaké knihy vydáváte?Vydáváme knihy náboženské všech možných žánrů (odborná teologie, kázání, výklady biblických knih, knížky pro děti a mládež, rozhovory s významnými postavami církve, autobiografie, judaistika), knihy odborné (historie, filozofie, sociologie) a takzvanou krásnou literaturu – beletrii a poezii. Vedle překladových titulů vydáváme i knihy čes-kých autorů, jejichž vznik nezřídka sami iniciujeme.

Jak vybíráte tituly?Hlavním kritériem je kvalita; často se ale musí-me rozhodovat i podle odhadu návratnosti vlože-ných prostředků, čili dle odhadované prodejnosti anebo dle výše finanční podpory (granty české a zahraniční, příspěvky a sponzorská podpora). Pozornost věnujeme nejen textové přípravě, ale i grafickému provedení publikací.

Kde knížky prodáváte, jak je distribuujete?Máme vlastní knihkupectví v Husově domě v Jungmannově ulici v Praze, avšak většinu našich knih prodává distribuce, především firma Kosmas, která rozváží naše knížky do knihkupectví v Čechách, na Moravě a na Slo-

pro sbory „na klíč“, s tím, že si odeberou většinu nákladu za režijní cenu.

Máte vzkaz pro čtenáře Českého bratra?Teď na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě jsem si znova uvědomil, že evangelická pro-dukce v ostatní konkurenci dobře vypadá a na knižním trhu dobře obstojí. A i když se leckte-

rých emanských titulů už delší čas prodá víc v běžných prodejních sítích než přímo v církvi, přece bych rád, aby pokračovalo „evangelické čtenářství“. Nečtete jen proto, aby mi knihy neležely ve skladu, ale hlavně kvůli sobě! A za úroveň či smysluplnost titulů, jež vydávám, pořád ještě ručím.

Tomáš Trusina, farář v Benešově a majitel EMANa

Vzkaz pro čtenáře:Vnímavý čtenář je naším potěšením. Nezlobte se, když rozebraný titul hned nevydáme znovu, a raději si opatřete vámi vytouženou knihu včas. Ne každý titul spadne do slev. A snad jen na okraj: levněji to fakt nejde.

10 11

ROZHOVOR SE ZDEŇKEM SUSOU

Pouť je zapojení do proudu evropské historieMuž obdarovaný mnoha hřivnami je stále na cestě

MUDr. Zdeněk Susa (1942) je lékař, poutník, nakladatel a znalec piva. V letech 1991 až 1997 byl synodním kurátorem. Pracoval v česko-německé pracovní skupině, která připravilavýznamné Prohlášení k poválečnému vyhnání Němců z Československa.

Pane doktore, co vás přivedlo k tomu založit si nakladatelství?Kdysi jsem napsal knížku, která se šířila jako samizdat. Po převratu roku 1989 mě kamarádi ponoukali, abych ji vydal. Dal jsem rukopis do jakéhosi nakladatelství, které vzápětí zkrachovalo. Titíž kamarádi pak za mnou

přišli s otázkou, proč to vlastně nevydám sám. Zkusil jsem to a zjistil, že je to vlastně docela jednoduché. Založil jsem tedy naklada-telství, abych mohl vydávat nejen svoje texty, ale všechno, o čem se budu domnívat, že by mělo vyjít. A tím se řídí můj ediční program do dneška.

Nakladatelství děláte sám. Jak to vzhledem k svému aktivnímu programu zvládáte? Nemáte nějaké dobrovolné spolupracovníky? Když jsem začínal, dělal jsem všechno sám. Teď už grafickou úpravu knížek i návrhy obálky zadávám a samozřejmě zaplatím. Moje knížky jsou proto hezčí a dovednější, než ¥

vensku. Máme též internetový prodej, který se neustále rozrůstá.

Máte výdělek, zisk? Jak s ním  nakládáte? Máte sponzory?Zisk máme v posledních letech stále, tu větší, tu menší. Investujeme jej do výroby dalších publikací, jež nemají podporu, jejich ztrátovost je jistá, a přece si vydání zaslouží.

Máte vzkaz pro čtenáře Českého bratra?Vnímavý čtenář je naším potěšením. Nezlobte se, když rozebraný titul hned nevydáme znovu, a raději si opatřete vytouženou knihu včas. Ne každý titul spadne do slev. A snad jen na okraj: levněji to fakt nejde.

Michal Plzák,

jednatel nakladatelství a knihkupectví Kalich

11

byly zpočátku. Jako dobrovolný spolupracov-ník mi pomáhá pouze manželka.

Jste velký poutník, na svých stránkách www.susa.cz uvádíte, že si z vlastní tvorby nejvíce zakládáte na knize Ultreia popisující putování do Santiaga de Compostela. Prošel jste také trasou Máchova putování do Krkonoš a vydal Krkonošskou pouť. Co pro vás znamená fenomén náboženské pouti? Kdepak, já nejsem odborník na náboženské pou-ti a také neputuji pouze k cílům spojených s ná-boženstvím. Příkladem nenáboženské pouti je právě moje putování po Máchových stopách. Je to tak, že jsem od dětství rád chodil na výlety, prolé-zal hradní zříceniny a navštěvoval místa spojená

s nějakými dávnými událostmi. Mám pocit, že na autentickém místě líp rozumím tomu, co se tam stalo. Když navštívíte třeba bojiště u Male-šova, pochopíte, že to, co se vypráví – ty valící se Žižkovy vozy plné kamení –, je fikce, že to tak nemohlo být. Když si projdete bělohorské bojiš-tě, pochopíte, jak to bylo s věrnými Moravany. A tak podobně. Pouť do Santiaga de Compostela měla pro mne několikerý význam. Jednak jsem vyšel hned, jak se otevřely hranice – byl to tedy „návrat Čechů do Evropy“, jak se tehdy říkalo. Jednak to byla pouť, kterou chodili kajícníci ze všech evropských národů a současně před-chůdci všech dnešních evropských církví, tedy i naši předchůdci. Tou cestou jsem se zapojil do proudu evropské historie, evropského myšlení, které pramení z antiky, židovství i křesťanství. To všechno můžete na té cestě okusit. Chystáte se opět na nějakou cestu?Po pouti do Santiaga a po Máchových stopách jsem došel pěšky ještě do Assisi a do Říma – to máte další náboženskou pouť k pramenům Ev-ropy. A v současné době obcházím republiku po hranicích, po kouskách, vždycky když mám čas. Pro mne, který jsem prožil většinu života za plotem, je osvobozující pocit překračovat hranici,

kde mě napadne, navštěvovat zajímavé cíle po obou stranách, dát si jedno pivo v Čechách, jedno v Německu...

Na pivo se vás právě chci zeptat. Karla Hynka Máchu podezříváte, že do Krkonoš putoval ne tolik po hradech jako po pivovarech. Vydal jste i beznadějně rozebranou Velkou českou pivní knihu. Co pro vás znamená tento český fenomén a jaká je vaše oblíbená značka?Pivo piju odjakživa rád, ale zrovna tak i jiné nápoje. Psát o pivu jsem začal náhodou, nebyl to můj program. Kolegové z nemocnice mě před časem pozvali do klubu, který jezdí po českých pivovarech, prohlíží si výrobu a degustuje. Řekli mi, že nový člen klubu se musí představit něja-kým sdělením. Připravil jsem si sdělení na téma „pivo a kláštery“ – degustovalo se totiž v pivovaru Klášter u Mnichova Hradiště. Měl jsem takový úspěch, že jsem pak musel připravovat přednáš-ky na každý klubový výjezd. Ty přednášky jsou základem mé pivní knihy. Oblíbenou značku ne-mám, piju všechno. Pokud dávám něčemu před-nost, jsou to piva z menších krajových pivovarů.

Zvláštní zájem máte o česko-německo-židovské vztahy. Proto jste zahájil v roce 2010 velký projekt – vydávání edice Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Můžete nám tuto edici představit?Je to edice tehdejších dokumentů, které v asi šedesáti českých archivech vyhledala skupina historiků. O poválečných změnách v českém pohraničí většinou čteme články z české či německé strany, které bývají často zkreslené a tendenční. Tato edice předkládá dokumenty. Zájemce si může přečíst autentické doklady, jak to tehdy bylo. A nejde jen o vysídlení Němců, ale i o všechny složité změny spojené s dosidlováním pohraničí. Projekt edice počítá s osmi svazky. Vydal jsem už tři, čtvrtý se právě dokončuje a na pátém se začíná pracovat.

Dlouhá léta jste působil i jako synodní kurátor. Jak vnímáte odpovědnost a práci evangelické církve v oblasti česko-německých vztahů?Naše církev měla vždycky dobré vztahy se sesterskými církvemi v Německu. Po převratu roku 1989 vydala Prohlášení k poválečnému

Mám pocit, že na autentickém místě líp rozumím tomu, co se tam stalo. Když si projdete bělohorské bojiště, pochopíte, jak to bylo s věrnými Moravany.

12 13

vyhnání Němců z Československa. Byl to podle mého názoru vyvážený kvalitní text. V němec-kých církvích se setkal s velmi pozitivní odezvou. Vznikla pak společná česko-německá církevní pracovní skupina, v té jsem měl možnost pra-covat. Po řadě diskusí jsme byli schopni napsat dokonce knížku, na níž jsme se z obou stran shodli – Češi i Němci. Dokonce i její historickou část jsme byli schopni zformulovat společně. Myslím, že mezi evangelickými Čechy a Němci už není co řešit. Tady se smíření už uskutečnilo.

Vydáváte i filozofické spisy a poezii. Jak vybíráte tituly a kterou publikaci považujete za nejzdařilejší?Poezie se kupuje málo, knížka veršů se tedy nezaplatí. Proto vydávám verše v podstatě jen přátelům, kteří se na vydání nějak podílejí. Také filozofické spisy vydávám nejčastěji přátelům, i když většinou bez jejich spoluúčasti. Asi nejza-jímavější z mé filozofické produkce jsou knihy o africké filozofii, které jsem vydal Aleně Retto-vé, naší přední afrikanistce.

Jak své knihy distribuujete?Máte možná představu, že při svých putováních roznáším knížky v šosu po vzoru národních buditelů. Ale tak to není. Mám jen několik spřá-

telených knihkupectví, kam své knihy dodávám přímo – příkladem je Kalich. A pak mám smlouvu s distribuční firmou, kam dodávám do skladu větší množství od každého titulu. Oni se postara-jí o nabídku mých knížek všude po České repub-lice i na Slovensku a zájemcům knížky dodávají. Samozřejmě za podíl na zisku.

Uživí vás nakladatelství, nebo je naopak dotujete jako svůj koníček?Já své nakladatelské podnikání od počátku po-važuji za koníček. Ten mi vyrostl pod rukama a dnes mě ze všech mých aktivit zaměstnává nejvíc. Vydal jsem už přes osmdesát titulů. Zprvu jsem je dotoval, teď už jen některé, na některých dokážu lehce vydělat. Ovšem neživí mě to, mohu jen říci, že na nakladatelství neprodělávám. S manželkou žijeme prostě a stačí nám důchod, takže si mohu svobodně vydat občas i prodělečný titul, když usoudím, že by měl vyjít.

Letos jste oslavil kulaté životní jubileum. Dostal jste darem nějakou knihu od konkurence?Pokud dostávám darem knížky, samozřejmě to bývá od konkurence. Knížky z vlastní produk-ce dávám darem já. Ale letos jsem ke kulatým narozeninám nedostal žádnou knížku. Všem potenciálním gratulantům jsem totiž předem zakázal jakékoli dary – i květinové. Všechno, co potřebuji, totiž mám. A náš byt je maličký. Nechci se dostávat do situace, abych se musel zdvořile radovat nad něčím, co mi bude doma pouze překážet. Budete se divit, ale vyšlo mi to. Všichni to akceptovali, někteří dokonce se zřetelnou úlevou – nemuseli nic pracně vymýšlet. Samo setkání s přáteli je přece nejlepší dar.

Máte vzkaz pro čtenáře Českého bratra?Přeji jim, aby se nedali otrávit politikou a zpráva-mi v médiích, aby se dokázali radovat z prostých věcí každodenního života a rozpoznávat v nich velké Boží dary.

Ptal se Jan Kirschner

Máte možná představu, že při svých putováních roznáším knížky v šosu po vzoru národních buditelů. Ale tak to není.

13

Která knížka vás v poslední době nejvíce zaujala?

Tomáš Trusina, farář a majitel nakladatelství EMANŠkvoreckého Mirákl – četl jsem ho po letech kvůli dotazům dcery a dostala ta kniha docela jiné barvy, jak jsem si do ní nemohl nepromítat i souvislosti a zápletky posledních dvaceti let.

Petr Pazdera Payne, výtvarník a literátErnesto Sábato: Tunel. Vynikající novela z roku 1948. Připomíná Camusova Cizince a taky, že Camus knihu ocenil a doporučil Gallimardovi k francouzskému vydání.

Erazim Kohák, filozofJednoznačně Laurent Binet, HHhH (Himmlers Hirn heißt Heydrich). Francouzský historik románovou formou rozkrývá německý příběh a český příběh, které se protínají v atentátu na Heydricha. Au-tor sice zná německou část příběhu podstatně lépe než českou, ale je výborný a informovaný vypravěč. Protože zatčení mého otce bylo sou-částí Heydrichova tažení proti prvnímu českému odboji, četl jsem s osobní účastí. Kniha má vyjít či snad již vyšla v českém překladu. Michal Plzák, teolog a jednatel KalichaZřejmě román Juliana Barnese Vědomí konce (vy-dal Odeon 2012). Selektivní paměť nám umož-ňuje vyrovnat se s tím, že toho máme v životě hodně na svědomí. Každý je pračkou sebe sama a věří jen tomu příběhu o sobě, který si sám zkonstruuje. Podnětné čtení, ač větším zážitkem pro mne byla Barnesova kniha předchozí – Žádný důvod k obavám (2010) – v podstatě esej o tom, jak nám smrt motá hlavu.

Jan Keřkovský, farář a majitel nakladatelství MlýnV úplně poslední době to byla oddychovka – po-vídky Ivana Krause Mezinárodní polibky.

Jindřiška Krpálková, teoložka, pracovnice Arcidiecézní charity PrahaMarkéta Pilátová: Žluté oči vedou domů. Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2007. Na hodně malém prostoru (158 stránek, malý formát) rozehrává autorka opravdový román, dokáže vykreslit věrohodně své postavy, vypráví krásně jejich příběhy. Je to o emigrantech, jejich dětech a jejich návratech domů, o tom, jak si hledají své místo a jak už vlastně nikam nepatří, jak se pro svůj domov musí rozhodnout. A je to taky o lásce, jak moc je složitá, o odpuštění a přijetí. A ještě je to o Brazílii a městě S�o Paulu.

Bronislav Matulík, kazatel Církve bratrské a šéfredaktor časopisu BránaV poslední době mě nejvíce zaujala kniha Podivný případ se psem od Marka Haddona. Skvěle na-psaná kniha, která ukazuje svět nejen z pohledu dítěte, ale především z pohledu dítěte postiže-ného autismem. Svět, jak ho takzvaní normální lidé interpretují, může vypadat opravdu jinak a je dobře vědět, že jsou mezi námi lidé, kteří mají jiný pohled a jiné prožívání, neméně autentické než je to naše. O Pánu Bohu ani nemluvě. DaZ

OTÁZKA NA TĚLO

14 15

NÁSTĚNKA

SYNODNÍ RADA

Na zasedáních 2. a 16. 10. projednala synodní rada 66 titulů. Z nich vybíráme:

Vyznání a život církveSynodní rada vyhlásila rok 2013 Rokem Bible kralic-ké. Vzala na vědomí informace o připravovaných akcích v jednotlivých úsecích církevní práce.

Sbory a pracovníciSynodní rada potvrdila volbu Marka Feigla za kaza-tele sboru v Opatovicích na plný úvazek. Posoudila práci koordinátora nemocničních kaplanů ČCE Voj-těcha Hroudy a pověřila jej funkcí koordinátora na další období. SR si váží ochoty bratra Jarosla-va Vítka i nadále podle potřeby sloužit v církvi, souhlasí proto se zachováním jeho způsobilosti k ordinované službě faráře v ČCE. Souhlasí rovněž se zachováním způsobilosti k ordinované službě presbytera Daniela Kabátníka ze sokolovského sboru. SR prodloužila Martě Vařílkové pověření pastorační pracovnice ve sboru Brno II na 50% úva-zek, Blance Mackové jako pastorační pracovnici v Jasenné na 25% a v Liptále rovněž na 25% úvazek a Daně Tiché v Sázavě na 25% úvazek. Dále vzala SR na vědomí dočasné snížení pracovního úvazku farářky Lenky Freitingerové z plného úvazku na třetinový z důvodu nástupu do funkce místosta-rostky v obci Vanovice a farářky Marty Židkové z 50 % na 33 %. Schválila upravenou přílohu k povo-lací listině studentského faráře Jana Štefana, v níž je dohoda o užívání kazatelského bytu, služebního telefonu, poskytování cestovních náhrad a jiných materiálových nákladů.

Fakulta a bohoslovciSynodní rada souhlasí s přijetím studenta 3. roční-ku bohosloví Jana Lavického mezi zájemce o práci církve.

Správa církveSR vzala na vědomí zprávu o vizitaci příslušného seniorátního výboru ve sboru v Bučině a Praze 1 – Novém Městě. Rovněž vzala na vědomí zprávy ze zasedání seniorátních výborů Chrudimského, Po-děbradského, Pražského, Brněnského, Libereckého, Východomoravského a Poličského seniorátu.

Výchova SR jmenovala seniorátního faráře pro mládež pražského seniorátu Mikuláše Vymětala virilním členem republikového výboru Sdružení evange-lické mládeže v ČR.

Financování církveSynodní rada souhlasí s tím, aby byl všem senio-rátním výborům, rozeslán dopis s podklady, které poslouží jako pomůcka při zpracování návrhu zá-kladní strategie vývoje seniorátu v podmínkách samofinancování.

HospodařeníZ fondu sociální a charitativní pomoci bylo v roce 2012 odesláno: 165 042 Kč na pomoc postiženým zemětře-sením v Itálii (k částce 150 000 Kč byl přidán výnos sbírek při bohoslužbách synodu), 17 120 Kč na pomoc obětem zemětřesení na Haiti a 395 974 Kč na pomoc po zemětřesení a tsunami v Japonsku.

SR stanovila na roky 2012 a 2013 částku příspěv-ku farního sboru a seniorátu na úhradu nákladů souvisejících s místem pastoračního pracovníka ve výši 26 tisíc Kč na rok. Výše příspěvku bude far-nímu sboru a seniorátu krácena pouze v případě sníženého pracovního úvazku pastoračního pra-covníka, a to poměrně k jeho výši.

Jeronymova jednotaSynodní rada odsouhlasila prodloužení lhůty splatnosti půjček na profinancování stavebních projektů v Krnově a Klášteře nad Dědinou.

15

Ústřední shromáždění JJ doporučilo k  udě-lení příspěvku od Ministerstva kultury ČR na opravy a údržbu církevního majetku v roce 2013 farní sbory Kutná Hora – oprava farního bytu (400 000 Kč) a Děčín – oprava sborového domu (450 000 Kč). K zařazení do Projektkatalogu GAW 2014 doporučilo projekt sboru v Přešticích – za-teplení budovy sborového domu (650 000 Kč). Rozhodlo, že sbírka Hlavního daru lásky 2013 bude pro sbor Vanovice na havarijní opravu krovu a střechy věže kostela.

EkumenaJan Roskovec podal zprávu o průběhu 7. valného shromáždění Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE). SR ukládá ekumenickému oddělení, aby zajistilo překlady dokumentů z tohoto valného shromáždění a zvážilo další kroky, jak s nimi nalo-žit. SR vzala na vědomí zprávu Ondřeje Macka ze studijního kurzu pro faráře v Pullachu.

Na Den reformace 30. 10. do Vídně byl delegován Ondřej Macek. Na synod Evangelické církve a. v. v říjnu v Liptovském Mikuláši vyslala SR synodní-ho seniora Joela Rumla a tajemníka pro ekumenu a vnější vztahy Gerharda Frey-Reininghause. Na konferenci a uvedení nového církevního vedení Evangelické církve v Porýní do úřadu na přelomu února a března 2013 byl delegován Daniel Ženatý. SR schválila vyslání Hany Ducho na studijní kurz v Pullachu v lednu 2013.

Evangelická akademieDruhé kolo výběrového řízení na pozici ředitele Konzervatoře Evangelické akademie proběhlo 12. října v Olomouci. Osmičlenná výběrová komi-se doporučila na toto místo Pavla Zatloukala, do funkce jej potvrdila synodní rada na svém zasedání dne 30. 10. 2012.

DiakonieSynodní rada zvolila tajnou volbou za členy dozorčí rady Střediska humanitární a rozvojové pomoci Janu Šarounovou (kurátorku z Prahy-Vinohrad), Boba Helekia Ogolu (faráře v  Nejdku), Tomáše Matušku (správce TJAK Běleč), Terezu Mičkovou (odbornici na neziskové organizace), Evu Zadražilo-vou (SR) a Lenku Ridzoňovou (farářku z Prahy-Stře-šovic). Jako náhradníci byli zvoleni Jana Pavlisová a Jan Balcar.

RůznéLadislav Moravetz podal zprávu o své pracovní cestě do Švýcarska, kde spolu s  Vojtěchem Es-terlem konzultovali práce na přípravě nového evangelického zpěvníku. Přivezli podrobné infor-mace, které se týkají notografie, formátu a grafiky stránek a obdrželi kopie důležitých dokumentů, včetně návrhů (již zesnulého) knihtiskaře Maxe Caflische. Bylo to již čtvrté setkání se švýcarskými experty. Švýcarská strana se raduje z toho, že jsme navázali na výsledky její hymnologické práce. SR vzala informace s vděčností na vědomí.

Během uplynulé doby od přijetí pravidel pro udí-lení medaile vděčnosti využily sbory tuto možnost pro 36 členů a dále byla medaile předána čtyřem zahraničním partnerům. SR vzala na vědomí vyhod-nocení udělení medaile vděčnosti a konstatuje, že se udílení medaile osvědčilo a doporučuje v této praxi pokračovat.

DaZ

EKUMENICKÁ RADA CÍRKVÍ

Modlitba za domov Letošní Modlitba za domov, která nesla motto Prav-

da vítězí, se nově uskutečnila 28. října v Roudnici nad Labem, přímo v centru města na Husově náměs-

16 17

tí a v jeho okolí. Připraven byl program pro různé věkové skupiny, naučně-sportovní stezka Cestou pravdy pro děti a jejich rodiče, duchovní poutní cesta po kostelech a kaplích města a pro zdatné poutníky i  na nedaleký Říp. Návštěvníci mohli vybírat na tržišti možností z výrobků chráněných dílen nebo regionálních produktů, nebo sledovat hudební a divadelní program na venkovním pódiu a v Kulturním domě Říp.

V  odpoledních hodinách probíhal tradiční komponovaný pořad, přenášený z roudnického evangelického kostela živě Českou televizí. Který svým hudebním vystoupením jej zpestřili Třeboň-ští pištci a Robert Křesťan s kapelou Druhá tráva. Pořad moderovali Martina Kociánová a Dušan Hej-bal. Roudnickou část Modlitby za domov zakončila v Městské knihovně podvečerní přednáška Petra Charváta Archeologie a Bible.

TZ ERC/DaZ

ÚMRTÍ

Dne 22. října zemřela v kruhu svých nejbližších ve věku 54 let farářka Irena Škeříková. Působila va sborech ve Škvorci, Praze-Uhříněvsi a Praze-Nus-lích. Pracovala také jako spirituálka Evangelické akademie na VOŠ sociální práce a SOŠ a v Bratrské škole – církevní základní škole.

Televizní pořad Uchem jehly ze 7. října s Irenou Ške-říkovou, který byl natočen v létě, najdete v archivu ČT (http://www.ceskatelevize.cz/porady/10314156487--uchem-jehly/212562216200012/)

V  rozhovoru s  moderátorem pořadu Pavlem Klineckým, kolegou se kterým se znala od stu-dentských let, zde kazatelka, matka, muzikantka, zpěvačka folkové skupiny Ejhle a pracovnice s dětmi a mládeží hovoří hlavně o své zkušenosti s tím, jak čelit těžkým životním situacím a rakovině.

DaZ

JUBILANTI

V měsíci listopadu 2012 slaví kulaté nebo půlkula-té narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí pracovníci v církvi:

Miroslaw Jelinek 55Daniela Doucková 55Mojmír Blažek 50Jitka Veselá 85Drahomíra Říčanová 95Hana Jalušková 65

Z DOMOVA

Kampaň Fairtradové církve a náboženské společnosti zahájenaTato kampaň je součástí širšího projektu Fairtrado-vá města, který se úspěšně prosadil již v třiadvaceti zemích světa. Titul „fairtradový“ mohou získat jed-notlivé sbory, farnosti či náboženské obce, kampaň je otevřena všem.

„Koncept fair trade se zrodil právě v církevním prostředí, což už dnes mnoho lidí neví. Je proto přirozené, že v zahraničí se církve k fair trade hlásí, například ve Velké Británii má kampaň již dlouhou tradici a podporuje ji tam řada náboženských spo-lečností,“ říká Hana Chorváthová, vedoucí sekreta-riátu Fairtrade Česká republika.

Také v České republice má fair trade v církevním prostředí dlouholetou tradici. V první polovině devadesátých let se jako první tomuto způsobu obchodu začala věnovat obecně prospěšná ¥

17

společnost Jeden svět, díky jejímuž působení se podporou fair trade nyní zabývá mnoho sborů po celé republice. „Spolupracujeme s více než třiceti sbory Českobratrské církve evangelické a díky kam-pani Fairtradová města přibývají další. Forma této pomoci lidem v rozvojových zemích je transparent-ní a smysluplná. Neposílají se peníze ani dárcovské SMS, ale dá se těmto lidem příležitost. Mottem naší činnosti je: Nedávej rybu, nauč ryby lovit,“ říká Mag-dalena Jelínková, ředitelka organizace Jeden svět.

„Posláním církví je kromě šíření evangelia i služ-ba a pomoc druhým – a aktivní podpora pěstitelů a výrobců z rozvojových zemí a zmírňování jejich špatných životních podmínek k této pomoci urči-tě patří. Víra, kterou hlásáme, by bez skutků byla prázdná. Zmírňování bídy a utrpení našich bližních nejenom tady, ale i v zemích, které nám připadají velmi vzdálené, je jedním z našich úkolů. Můžeme tak přispět k  budování lepšího světa,“ dodává k tomu Sandra Silná, farářka Církve českosloven-ské husitské. Mezi základní principy fair trade patří férové obchodní podmínky, dodržování lidských a pracovních práv, šetrnost k životnímu prostředí nebo vyplácení tzv. sociálního příplatku, který je investován do projektů místního rozvoje.

Hnutí fair trade má své kořeny v  období po druhé světové válce, kdy církevní organizace v USA a Evropě začaly v rámci poválečné solidarity s rozvojovým světem dovážet a prodávat řemeslné výrobky z těchto zemí. Vyplácením spravedlivých cen a poskytnutím lepšího přístupu na trh se tak zasazovaly o zlepšení životních podmínek tamních výrobců.

Garantem kampaně Fairtradové církve a nábo-ženské společnosti je Fairtrade Česká republika, hlavními koordinátory jsou Ekumenická akademie Praha a nevládní nezisková organizace NaZemi.

DaZ/www.fairtradovecirkve.cz

ZE SVĚTA

1500 mladých lidí v Osvětimi-Březince uctilo památku obětí holokaustuKolem 1500 mladých lidí ze střední a  východní Evropy v tichu procházelo téměř hodinu kolem pamětních desek, které připomínají kalvárii 20. sto-letí. Krátce předtím byly položeny dva věnce osmi

mladými lidmi, kteří zastupovali země účastnící se třetího mezinárodního setkání Mladí Evropané za svět bez násilí, organizovaného komunitou Sant Egidio. Jeden věnec položili před pamětní desku obětí židovských a druhý před pamětní desku obětí romských a sintských.

Odpoledne se účastníci přesunuli do vyhlazova-cího tábora, procházeli pod obloukem nechvalně

známé věže v Osvětimi-Březince, odkud průvod vyšel za zvuků oratoria Dies irae na paměť osvětim-ských obětí od Krzysztofa Pendereckého. Průvod se vinul podél rampy, která byla poslední zastávkou pro mnoho mladých, starých, dětí a nemocných, žen a mužů, kteří v době druhé světové války v do-bytčích vagonech projeli často celou Evropu. Po stejných cestách, kterými přijeli před sedmdesáti lety do Osvětimi jejich vrstevníci ze Slovenska, Česka, Polska, Maďarska, Ukrajiny, Ruska, putovali dnes mladí do Březinky, aby aby poznali tento tábor smrti a uctili památku obětí násilí.

Při návštěvě tohoto místa zla vyvstalo mnoho otázek. Odpovědí na konfrontaci s touto realitou byla výzva Nový horizont lidskosti pro naše země, přednesená během pietního aktu v osmi jazycích. „Na tomto místě se pohnou srdce, která nakazí další mladé lidi touhou být lepší a pomoci k větší lidskosti našim zemím v Evropě míru a pokoje!“ Celý text výzvy lze číst stránkách Ekumenické rady církví v ČR. (kir)

18 19

Německý soud potvrdil, že právo na církevní obřady má jen ten, kdo platí církevní daňBerlín. Členem katolické církve v Německu s právem na církevní pohřeb, zpověď či křest dětí může být jen ten, kdo jí platí církevní daň. Nedávné nařízení německých biskupů, které posvětil i Vatikán, nyní potvrdil také Spolkový správní soud v Lipsku, podle něhož nelze placení daně a příslušnost k církvi od-dělit.

O to se už několik let snažil emeritní profesor církevního práva Hartmut Zapp, který v roce 2007 ohlásil úřadům, že vystupuje z církve a přestává pla-tit církevní daň. Chtěl však, aby byl dál považován za příslušníka církve s právem na všechny katolické obřady.

Zapp argumentoval, že opustil církev jako „kor-poraci veřejného práva“, zůstal ale „členem spo-lečenství víry“. To však německá katolická církev neuznala a za pravdu jí dal i nejvyšší správní soud v zemi. Jeho verdikt přivítal předseda německé biskupské konference Robert Zollitsch. „Církev je společenstvím víry, které v Německu existuje jako korporace veřejného práva. Jedno od druhého nelze oddělit. Rozsudek potvrzuje naši linii a dal nám tak právní jistotu,“ prohlásil freiburský arcibiskup.

Katolická církev stejně jako další uznávané konfese žije v Německu hlavně z výnosu církevní daně. Tu platí lidé, kteří se k dotyčné konfesi při-hlásí. Pokud na místním finančním úřadě ohlásí, že svou církev opouštějí, jsou nadále placení daně zproštěni. Její sazba tvoří osm nebo devět procent z odvodu daně z příjmu fyzických osob.

Německá římskokatolická církev se v posledních letech potýká s odlivem členů. Celkem se ke katolic-ké církvi v Německu hlásí přes 24 milionů lidí.

Podle oficiálních statistik získala katolická cír-kev v roce 2010 díky církevní dani pět miliard eur (dnes téměř 125 miliard Kč). Protestantské církve, které mají v Německu dohromady podobný počet členů, si připsaly 4,3 miliardy eur (107 miliard Kč).

ChristNet/ČTK

OZNÁMENÍ

Změna začátku bohoslužeb v KřížlicíchBohoslužby v Křížlicích se konají nyní nově od 9  hodin. Jiří Weinfurter, farář

SeznámeníHledám přítelkyni (40–50 let bez závazku) s ces-tovatelskou duší pro výpravy do okolí Brna i na místa vzdálenější. Je mi 61 let a rád bych s někým sdílel zážitky z cest. Jsem nevidomý, ale rád cestuji a batoh unesu. Prostřednictvím vašich očí bych mohl poznat spoustu nových míst.

Pokud bych vám jako „parťák“ padl do oka, zavolejte mi na tel. 774 241 896 navečer nebo se můžeme potkat při nedělních bohoslužbách v Bla-hoslavově domě v Brně. Na setkání se těší Ludvík

Společné čtení NA KAŽDÝ DEN 2013 pro zrakově postiženéDva sešity velikosti A4 ve zvětšeném písmu, cena 150 Kč. Připravuje a nabízí Diakonie ČCE – Středisko pro zrakově postižené, Klimentská 18, 110 05 Pra-ha 1, tel. 222 316 306, 732 324 956, e-mail: szp@diakonie.cz; http:// szp.diakoniecce.cz

UPOUTÁVKA

Podhostýnská mše / Missa subhostinensisNová skladba celocírkevního kantora Ladislava Moravetze Missa subhostinensis chce vyjádřit vděčnost Bohu za otevřená a ekumenicky vstřícná setkávání křesťanů v církvi. Mše má jednoduché obsazení, je napsaná pro menší smíšený tříhlasý pěvecký sbor (dva ženské hlasy, jeden mužský hlas) s varhanním doprovodem.

Autor je muzikant, hudební aranžér a skladatel.

Praha: Kalich 2012. 56 s., ilustrace Karel Bubilek

a Pavlína Pejlová, 150 Kč, ISBN 978-80-7017

19

CÍRKEV ŽIJE

panenky Jany Turecké

21

Rozhovor s Petrem a Janou Tureckých

Obraz dává hloubku slovuV galerii procházíme kolem, v kostele můžeme obraz prožít

Petr Turecký (1974) pochází z Třebíče z výtvarnické rodiny. Vystudoval dějiny umění v Olomouci, pak teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2006 je farářem v Soběhrdech, kde pořádá výstavy v kostele.

Kdy jste začal vystavovat v kostele obrazy a kolik výstav v Soběhrdech už proběhlo?Výstavy jsou pravidelně dvakrát za rok. Na pod-zim a na jaře. Od září do konce listopadu a pak po velikonocích. Letos na podzim je to už dvanáctá. Důvodů je více, proč jaro a podzim. Jednak vy-cházíme vstříc těm, kteří obrazy v kostele moc nechtějí, aby byla také období bez obrazů, jednak je důvod povětrnostní. Například aby se obrazy nepoškodily v zimě vlhkem.

Jak jste na nápad dělat v kostele výstavy vlastně přišel?Ještě před teologií jsem vystudoval kunsthistorii, takže je to se mnou jaksi spojené. Mluvil jsem o nápadu se zdejšími lidmi a jim to přišlo jako dobrá věc. Podpořili nápad konat výstavy a vy-zvali mě, ať se do toho pustím. Bez podpory sboru bych to nedělal, v reformovaném prostředí je to choulostivá věc.

Jak se vám daří získávat umělce ochotné v soběhrdském kostele vystavovat?Jelikož jsem se pohyboval v uměleckém prostře-dí, měl jsem plno přátel a kontaktů mezi výtvar-níky. Snažím se o jakýsi koncept výstav. Tak jako se kazatel snaží představovat lidem Bibli, mám ideu představovat veřejnosti současné kvalitní mladé umělce a hledat průniky jejich děl s tím, co zažíváme v kostele. Je v tom trochu i osvěta, aby se s moderními výtvarnými díly seznámila veřejnost. Z druhé strany v tom je i trocha evan-gelizace. Zkrátka takový most.

V čem je kostel lepší výstavní prostornež třeba sál na faře nebo galerie?Je to bohoslužebný prostor. Kvalitní umění dokáže promlouvat duchovní řečí. Umělecká díla můžou dostat nový rozměr. Divák kolem nich neprochází jako v galerii, ale může jejich působení vnímat při bohoslužebném dění. Prožitek může jít víc do hloubky. Křesťanství bylo s výtvarným uměním spojeno vždycky, už od katakomb z dob počátku křesťanství ve starověkém Římě. První křesťané měli potřebu zdobit i temné sklepní prostory. Mnohé kresby se dochovaly. Myslím, že bohoslužebný prostor je vhodný ke znázorňování toho, co zde člověk prožívá a cítí. Jde mi vždy o to, aby vystavující autor pronikal do hloubky. Nemusí být nutně věřící, jde také o dialog se světem. Vím, je to silně subjektivní, ale to je v estetice vždy. Já do toho jdu jen tehdy, když mám silný vnitřní pocit, že je to ono. A snad v této branži dokážu rozpoznat kvalitu.

Může v bohoslužebném prostoru docházet k dialogu slova a obrazu?Tím prostorem je to už přímo dáno. My máme v kostele na zdech jako ve správném reformo-vaném sboru texty, takže vystavené obrazy na návštěvníky působí spolu s nimi. Často je to náhodná souhra, protože až na jednoho nena-malovali umělci obrazy zvlášť pro náš kostel, byla to jejich civilní díla. Jen Michal Tomek vystavoval Jákobovy žebříky určené přímo pro výstavu u nás. Jednalo se o tři rozměrná plátna. Toho jsem si velmi považoval. Výstava byla na podzim 2010. Jindy to byly obrazy z různých cyklů, ale vždy se osvědčilo, že v tom byl dialog s těmi našimi nápisy. Dohromady s bohoslužeb-ným prostorem působí pak celek, můžeme to nazvat konceptuální dílo. Nejde jen o výtvar-no, ale i o slovo. To mi připadá úžasné. To by v galerii nikdy nemohlo vzniknout. V galerii ¥

21

návštěvník konzumuje. Obrazy visí jeden vedle druhého, člověk projde kolem. Oproti tomu do kostela přišli lidé proto, aby naslouchali Bo-žímu slovu, aby se modlili, aby vstupovali do hlubšího dialogu s bytím a prostorem, či jak to nazvat. Zároveň se dívají na vystavené obrazy a mohou vnímat jejich kvalitu a hloubku. Se-tkávají se s nimi opakovaně, což má v dnešní uspěchané době obrovský význam. Křesťané se dřív uměním obklopovali a při bohoslužbách se s ním také setkávali. Samozřejmě má umění služebnou funkci, to nijak nechci zpochybnit. Někdo samozřejmě může zjistit, že mu to nic neříká, to se může stát. Podle mne ale umění do kostela patří a je tam mnohem platnější než v galerii.

Co vadí kritikům? Ohrazují se proti obrazům v kostele z reformačních principů, nebo jim vadí konkrétní obrazy?Všechno dohromady. Někteří poukazují na cizorodost obrazů v reformační tradici, stejně by rušil kříž, svíčka a další věci. Mají dojem, že se tím přibližujeme katolíkům. Obrazy u nás mají ale naprosto jinou funkci než v katolic-kých kostelích. Tento argument však nebývá přijat. Vůbec mám dojem, že protiargumentace nemá logiku, vychází jen z jakýchsi neurčitých pocitů a emocí. Vymezení vůči katolíkům je na vesnici stále živé, i když se to nahlas neřekne.

Sbor má být na co hrdý, to zase ano. V okolí

se scházeli za protireformace tajní evangelíci, známé jsou výpovědní a přístupové knihy po tolerančním patentu. To jsou věci, které je dobře si stále připomínat, a jakási tradiční evangelická hrdost tu v lidech je. Zároveň je zde spousta smíšených rodin, které pak necho-dí do kostela ani katolického, ani evangelické-ho. Takže proč hrotit staré rozepře, můžeme vykročit spolu a jinak.

Jsou díla, která byste do kostela nepověsil?Měl jsem zde jednu provokativní výstavu, to byl v roce 2009 Michal Novotný. Ten namalo-val takové ufony v lánech obilí, bylo to trochu kontroverzní. Lidi nevěděli, co si o tom myslet. Navíc byly obrazy umístěny v levé části apsidy, vpředu. Nejvíc asi dráždilo, že když posluchači koukali na kazatelnu, viděli současně i obraz. Přitom zároveň byla spousta kladných ohlasů, lidé se zajímali o moderního umělce, kdo byl na vernisáži, dozvěděl se o něm i jeho pracích víc. Po této výstavě jsem si řekl, že budu vystavovat díla spíše abstraktní. Podařilo se mi sehnat velmi kvalitní obrazy malujícího kunsthistorika Ra-dana Vágnera, který sám bývá kurátorem reno-movaných výstav, například letos na Pražském hradě. Tyto abstrakce se zase někomu zdály depresivní, jedna sestra měla dokonce dojem, že obrazy na ni vysílají negativní energii. V součtu tyto abstrakce vyvolaly více záporných reakcí než ufoni Michala Novotného.

22 23

Jana Turecká (1983) vystudovala Evangelickou teologickou fakultu. Během studia ale došla k závěru, že se teologii nechce dále věnovat a dráha farářky ji neláká. V roce 2003 navštěvovala soukromé hodiny kresleníu akademického malíře Zdeňka Strouhala. Ilustruje měsíčník Protestant. Od dětství kreslí, maluje, šije, vyrábí panenky. Vystavovala mimo jiné v baptistickém sboru Na Topolce v Praze, ve sboru ČCE v Libčicích, v kostele u Martina ve zdi v Praze. V současné době pečuje o dvě malé děti.

Znám vaše obrázky z časopisu Protestant. Malujete odmala?Ano. Vždycky mě to hrozně bavilo, a podle okolí mi to i šlo. Jako dítě jsem chtěla být malířkou, ale pořád jsem si říkala, že to není pro praktic-ký život příliš perspektivní. Takže se malování věnuji ve volném čase amatérsky jako koníčku. Abych se po jedné vysoké škole vrhla na studium nějakého výtvarného oboru, už jsem neměla sílu a od určité chvíle na to bylo pozdě. Říkám si ale, že malovat můžu, ať budu v životě dělat cokoliv.

Kde můžeme vaše obrázky potkat?Kromě Protestanta jsem ilustrovala drobnou publikaci biblických úvah Zastav se na chví-li..., tam bylo asi sedm obrázků, dále obálku

ke knížce modliteb Martina Luthera. Kreslila jsem také do Bratrstva komiksy se vztahovou tematikou. Ty jsem musela i obsahově vymýš-

let, což bylo náročné a trochu nevděčné. Pokud by si někdo chtěl prohlédnout moji tvorbu, může se podívat na adresu janaturecka.rajce.idnes.cz, kde je vše přehledně uspořádáno.

Přináší vám vaše aktivity více radostí, nebo starostí?Soběhrdy jsou toleranční sbor, člověk počítá s tím, že zde bude kladen důraz na tradici, ale největší kritici výstav jsou intelektuálové z Prahy, od kterých bych to nečekal. Po poslední výstavě mě zase jiní lidé a staršovstvo podpoři-li, že mám ve výstavách pokračovat, tak nevím. Před čtrnácti dny jsem se rozhodl, že seženu na jaro zase nového malíře, ale poslední vý-voj ukazuje, že pro určité lidi jsou pravidelné výstavy těžko přijatelné – zvláště umístění obrazu do přední části presbytáře.

Je to těžké. Jako farář se dívám z kazatel-ny a na tváři některých lidí vidím, že s mým

pojetím nesouhlasí. To mě deprimuje. Přitom jsou mnohé sbory, které mají na čelní stěně obrazy, třeba pražské Vinohrady. Na druhou stranu si stále opakuji, že záporné jsou hlasy jednotlivců, ze strany staršovstva mám plnou podporu, spíš mně dodávají odvahu a v mém snažení mě podporují. Výstavy a akce kolem nich, například vernisáže, jsou pro některé lidi velmi důležitým působením sboru navenek. Spolupracuji také s muzeem v Benešově, jsem členem muzejní rady, občas tam, ale i jinde, dělám přednášky o malířích. Jsou to aktivity dobře přijímané v celém regionu. Uvědomuji si však, že s mým odchodem na jiný sbor pořádá-ní výstav zanikne.

¥

23

Má na vaše malování vliv život na faře?Fara ani tak ne, jako spíš oblast, kde žijeme. Inspiraci nacházím v okolí Soběhrd, je tu krás-ná příroda a spousta starých domů, které ráda maluju, třeba hotel Hrušov v Senohrabech (letos zbouraný). Ten už jsem malovala mno-hokrát. Budovy pro mne mají ohromné kouzlo. Teď zrovna je u nás v kostele výstava mých obrazů. Petr byl proti tomu, zdálo se mu trapné vystavovat obrazy své manželky, ale lidé ze sboru si výstavu vyžádali. A i já jsem tu mož-nost vítala, podělit se o obrazy na domácí půdě.

Prolíná se ve vašich obrazech duchovní a světská stránka života?Myslím, že mnoho duchovního v mých obra-zech snad ani není, nic vyloženě křesťanského. Je ale fakt, že v kostele visí dva obrazy inspiro-vané příběhem Adama a Evy. Zajímají mě spíš vztahy mezi lidmi i dalšími bytostmi, jde mi o vyprávění příběhů, setkávání různých postav na určitých místech, a taky mě zajímá samota. Takže jde spíš o prolínání reálného světa se světem snů, symbolů, tajemna. Kromě obrazů jsou v kostele k vidění také panenky, které jsem vyráběla, jsou to takové trojrozměrné portréty.

Jaké máte plány do budoucna?Ráda bych dál malovala a vystavovala, to mě těší asi nejvíc. Promýšlím, jak spojit výtvarné tvoření s nedělní školou, kterou jsem začala učit. Mrzí mě, že neumím moc zpívat ani na nic hrát, hudební nadání se v církvi hodí daleko víc a lépe se uplatňuje. Líbilo by se mi jednou ilustrovat nějakou pohádku nebo příběh, třeba něco o liškách.

Ptala se a fotografovala Daniela Ženatá,

obrázek Jana Turecká

O výstavách v Soběhrdech, vystavovaných dílech a vý-

tvarných umělcích více na http://sobehrdy.evangnet.cz/

v sekci Výstavy

Ekumena ve Vyškově

Rádi a s díky vzpomínáme na podzimní sbo-rovou slavnost ve Vyškově, kazatelské sta-

nici prostějovského sboru, v neděli 16. září od-poledne. Máme nejen „otevřenou“ modlitebnu, ale též radost z ekumeny ve městě: přítomnost bratří z katolické farnosti a sboru Apoštolské církve nás potěšila. Přijali jsme povzbuzení, že najdeme při sobě jistě rozmanitá charisma-ta, která můžeme jako laici přinášet k dobru ostatních – jen je uplatňovat. Krásné počasí, milé pohoštění a možnost rozhovorů – to vše umocnilo naši radost. av

24 25

KAUZA KONZERVATOŘ OLOMOUC

Další krůček k pročištění vzduchu?Reakce na příspěvky z ČB 9/2012

Začátkem října se mi dostalo do rukou záři-jové číslo Českého bratra. Jako člen bývalého

vedení Konzervatoře Evangelické akademie v Olomouci (KEA) si dovolím reagovat na texty týkající se KEA, které byly v časopise uvedeny na stranách 25 a 26.

Překvapuje mě především text Pavla Kašpara, náměstka synodního seniora, který má v agen-dě školství. Není pravdivé tvrzení, že odvolání ředitele KEA bylo „podle novely školského zá-kona. Ten praví, že je-li ředitel ve funkci déle než šest let, může být odvolán a vyhlášeno výbě-rové řízení do konce dubna.“ Citovaný paragraf školského zákona totiž platí pouze pro státní školy. Pokud by se zřizovatel chtěl dobrovolně řídit tímto oddílem školského zákona, odvolání ředitele KEA by vypadalo zcela jinak. V únoru by dostal informaci o výběrovém řízení, které by bylo vyhlášeno do konce dubna. Funkční období by končilo k 31. 7. 2012 (přechodné ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb.). Ředitel KEA byl však odvolán ze dne na den, bez udání důvodu, v době těsně před státními maturitami. Konkurz byl veřejně vyhlášen začátkem května. Pak ale měl platit § 166 odst. 3 školského zákona, kde se praví, že pokud nedojde k vyhlášení konkurzu do 30. 4., prodlužuje se doba trvání pracovního poměru na dalších šest let.

Ve skutečnosti se synodní rada řídila § 131 školského zákona: „Ředitele školské právnické osoby zřízené jinou právnickou osobou... jme-nuje a odvolává zřizovatel na návrh rady.“ Tento paragraf se objevil v novele školského zákona 1. 1. 2012 a ČCE je pravděpodobně jediný zřizovatel, který odvolal ředitele ze dne na den a bez udání důvodu.

K dalšímu textu uvedu komentářpouze v bodech:František Fiala měl dobré důvody nehlásit se do prvního konkurzu. Podrobněji uvádíme na www.konzervatorolomouc.cz v sekci z archivu. Do dru-hého konkurzu, který se konal podle vyhlášky č.

54/2005 Sb., se František Fiala přihlásil.Pavel Kašpar tvrdí, že „se škola stále víc

privatizovala, vzdalovala se od církve, vedení podrážděně reagovalo na sebemenší kritiku, více méně přestalo brát ohled na zřizovatele“. Ve skutečnosti v lednu 2011 nastoupil na ško-lu historicky první spirituál (instalován v září 2011). V červnu 2011 dostalo vedení konzerva-toře Střednědobou strategii pro KEA (na období dvou let) reflektující záměry zřizovatele, kterou plnilo. Dokument, hodnotící plnění strategie, je na www.konzervatorolomouc.cz. Akcí pro ČCE, konaných studenty a pedagogy školy, pořádala KEA ve školním roce 2011/2012 nejvíce za mno-ho posledních let.

„Zřizovatel se nemusí řídit ani školským zá-konem, ani nemusí vyhlašovat výběrové řízení.“ Druhá část platí. Ale to, že by se zřizovatel neměl řídit školským zákonem, je doufám stylistická chyba. Je ale pravda, že dokument odvoláva-jící ředitele KEA právní chyby obsahuje. Když František Fiala na tyto chyby poukázal, bylo mu doporučeno bránit se soudně. Určitého pocitu, že zřizovatel stojí nad zákonem, z toho lze nabýt.

Bývalé vedení nikdy netvrdilo, že „synodní rada chce školu zrušit“, ale poukazovalo pouze na skutečnost, že „se v ČCE vedou stále deba- ¥

25

ty o smyslu církevního školství. Má vůbec cenu mít školy, udržovat je, starat se o ně?“ Bez jasné koncepce, kterou výše zmiňovaná strategie není, je těžké plnit (nevyslovená) zadání. Pak i hlasy z ČCE, které zpochybňují existenci evangelic-kých škol, nebo úvahy o změně zřizovatele KEA situaci na konzervatoři logicky radikalizují.

Kolem kauzy KEA je mnoho mýtů i nepřes-ných a „zaručených“ informací. Některé z nich se objevily v článku pana náměstka Pavla Kašpara. Další kolují po církvi. O to víc mě mrzí, že vedení ČCE není ochotné přistoupit na věcnou disku-si o problémech konzervatoře. Bývalé vedení v minulém školním roce neobdrželo žádnou

věcnou kritickou připomínku od členů synodní rady, náměstka pro školství Pavla Kašpara ani ředitele a posléze ředitelky Ústředí Evangelické akademie. Pokud bublala v té době mezi členy synodní rady nespokojenost s vedením KEA, je škoda, že kritika nedolehla k uším tehdejšího vedení KEA. „Pročistilo by to vzduch.“

Robert Mimra, 12. října 2012, Olomouc

Dne 12. října proběhlo v Olomouci výběrové řízení na pozici

ředitele Konzervatoře Evangelické akademie, do něhož

se přihlásili (a splnili podmínky zadání) čtyři uchazeči.

Osmičlenná výběrová komise doporučila na post ředitele

konzervatoře Mgr. Pavla Zatloukala, do funkce jej potvrdila

synodní rada na svém zasedání dne 30. 10. 2012.

MEDAILE VDĚČNOSTI

Velké Tresné – velká událost na malém prostoru

Nedávno si Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Rovečném připomínal dvě stě

let od svého založení. Dopolední bohoslužby s ká-záním synodního seniora Joela Rumla, pozdravy farářů a dalších hostů, odpolední přednáška pro-fesora Petra Pokorného. Kostel praskal ve švech. Mezi oběma shromážděními v kostele se ale ode-hrála událost, která nám přítomným zůstává ve-psána hluboko v srdcích. Setkání bylo naplněné vděčností, radostí a láskou. Šlo o předání medaile vděčnosti, kterou uděluje synodní rada na návrh staršovstva sboru, jehož je oceněný členem.

Obvykle takové ocenění předává synodní se-nior nebo jiný člen synodní rady v kostele nebo modlitebně, v širším společenství. Udělení této medaile bylo však výjimečné. Laureátka, která miluje Krista, miluje svoji církev i sbor v Roveč-ném, se totiž pro svá onemocnění již do kostela nedostane. Doby, kdy ji vozila snacha, jsou bo-hužel pryč. Laureátka sedává nyní u stolu ve své světnici (a kdo z nás farářů, kteří jsme kdy v Ro-večném působili, by tu místnost, vonící láskou a vírou a kdysi také nedělními koláči a voňavým

tabákem manžela Mirka, neměl rád a důvěrně ji neznal), téměř nemůže chodit, vedle židle jsou opřené francouzské hole, na stole Bible, zpěvní-ky, církevní tisk, hrneček s nápojem a prostor, kam jí milovaná a milující snacha Draha přináší jídlo. „Jak jen za ni Pánu Bohu děkuji,“ říká mi ta vzácná žena při každém setkání. Děkuje ráda, děkuje ze srdce, s upřímným úsměvem, nejen za svoji snachu, ale za celou svoji rodinu, za sbor, ve

26 27

kterém vyrostla a celý život žila, děkuje, i když má vlhké oči.

Mnohokrát jsem byl jejímu děkování přítomen, slyšel ho v modlitbách i tváří v tvář lidem, kterým vděčnost vyjadřovala. Na mnoho takových chvil rád myslím, na jednu však nejvíce. To když této milé sestře dělalo velké potíže jezdit z Velkého Tresného do Rovečného do kostela, říkávala mi: „nic lidem nezávidím, jen Rovečínským kostel. Mají ho u nosu, dobře chodí a na bohoslužby cestu nenajdou. To já kdybych ho měla tak blíz-ko...“ Poprosil jsem tenkrát svého přítele malíře a restaurátora, aby namaloval obraz kostela, a této sestře, tehdy ještě kurátorce rovečínského sboru, jsem ho věnoval k šedesátinám. To byla kurátorka, pastýřka farářů, laskavá rádkyně, cit-livá průvodkyně všech nás, kdo jsme v Rovečném začínali. A modlitebnice. Jak ta se modlila – a díky

Bohu stále modlí. Jak nás všechny, svoji rodinu i rodinu víry uměla předkládat se všelijakými na-šimi trablemi Pánu Bohu. A kolik pochopení měla pro naše pády. A pro mě nikdy nezapomenutelné společné návštěvy v rodinách sboru. Objetí, vděč-nost a slzy radosti. Když usíná, vidí svůj kostel. Když se probouzí, vidí svůj kostel. Její srdce, plné víry a lásky však vidí dál, mnohem dál.

A tak jsme v krásný pozdně letní den v té malé světnici velkotresenského stavení byli přítomni události velké vděčnosti. Kdo se kdy se sestrou Dobromilou Bednářovou setkal, nebude se ptát, proč medaili vděčnosti obdržela právě ona. A k vděčnosti Pánu Bohu za sestru Dobrušku Bednářovou a její život víry a lásky se připojí.

Miroslav Erdinger, vděčný farář kdysi

v  Rovečném, dnes v Praze-Kobylisích

Třiačtyřicet let služby na jednom sboru

Za bratrem farářem Richardem Firbasem

Toho prázdninového dne, v sobotu 21. července, byla modlitebna sborového domu farního sbo-

ru Českobratrské církve evangelické v Jablonci nad Nisou plná. Nebylo divu. Rodina, přátelé, nej-bližší, sbor děkovali Pánu Bohu za život a službu faráře, Richarda Firbase. V jabloneckém sboru, v nelehkém prostředí severočeského pohraničí působil dlouhých čtyřicet tři let. Zemřel ve třia-osmdesáti letech. To již člověk něco prožije. Farář se sžije s rodinami, zná jejich radosti i strasti, jejich naděje i propasti. Léta naslouchání, pas-týřského provázení, hledání společné řeči. Cesta byla dána, jen způsob, jak spolu jít, bylo nutné hledat. A bratr farář Firbas hledal a nacházel. Ač velký vzdělanec, znalec historie, mluvil sro-zumitelně, přirozeně. Uměl se s lidmi setkávat v partnerské rovině člověka s člověkem. Nedělil lidi na věřící a nevěřící, byl otevřený, vtipný, ne-bral se přespříliš vážně, měl nadhled.

S bratrem farářem Firbasem jsem se setká-val od dětství, vyhledával ho v době dospívání, vzdáleně mu naslouchal v dospělosti. Patřil mezi ty faráře, kteří do mě zaseli a pak nenápadně zalévali semeno touhy „být farářem“.

Děkovné bohoslužebné shromáždění se ko-nalo v moderní modlitebně jablonecké fary, jejíž výstavbu bratr farář Firbas inicioval a na kterou na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století sehnal potřebné finanční pro-středky. V kázání znělo apoštolovo ujištění, pro bratra faráře Firbase bytostně nosné, že nás od Boží lásky v Kristu Ježíši nic neodloučí (Ř 8,31–39).

Co dodat? Kromě vděčnosti také upřímné vy-znání: bratra faráře Richarda Firbase jsem měl velmi rád a stejně tak si ho i vážil. Nebyl jsem sám. Díky Pánu Bohu za jeho život a v něm svědectví radostné víry.

Miroslav Erdinger

27

LAICKÉ SLUŽBY V CÍRKVI

Zašedlý ležák, nebo živá kniha?Naše sborové knihovny

V kostele skříň, ve skříni police, v polici knihy v šedomodrém papíře, na hřbetě číslo...Tak nějak mi z dětství utkvěla v paměti sbo-

rová knihovna. Pustila jsem se do pátrání, jak to s knihovnami vypadá dnes. Na moje otázky odpovědělo sedmnáct farářů.

Ve sborech knihovny máme, případně jsme donedávna měli. Někde se knihovny ruší. Vět-šinou z prostorových důvodů. A taky proto, že si nikdo nic nepůjčuje. A nepůjčuje si proto, že o dané knihy nemá zájem, nebo protože vůbec neví, že by se něco půjčit dalo.

Co v knihovnách nalezneme? Teologii, beletrii, dětské knihy, většinou z minulého století a starší. Sborová knihovna se stala často oblíbeným cílem, kam složit nechtěné dědictví po předcích – přece to nevyhodíme, dáme to do kostela... (to neplatí jen o knihách, v kostele se přece hodí všechno).

Ale knihovna nemusí být jen skanzenem po-psaného papíru.

V některých sborech mají knihovníka, ten se stará o pořádek a propagaci.

V Horní Čermné je takzvaná knihovna „stará“ (tři skříně) a „mladá“ (poličky). V té mladé jsou hlavně katechetické pomůcky a dějepisné knihy, zájemci občas přijdou. V Jindřichově Hradci je na-bídka knihovny široká; najdete tady náboženské knihy, encyklopedie a slovníky, trochu beletrie, CD a DVD a nově i učebnice. A něco se půjčí tak třikrát do měsíce.

Ví se ve sboru o knihovně? Jsou knihy vidět? Máme katalog? Je možné si ho najít na sborovém webu? Dovíme se o novinkách? Třeba v Nosislavi se rozhodli knihovnu doplňovat a o novinkách informovat v ohláškách.

Knihy jsou drahé a sbory většinou nemají peněz nazbyt, je pochopitelné, že nové knihy nejsou prioritou. Je ale škoda nevyužít, resp. nenabídnout to kvalitní, co ve sborech máme. A možná by do funkční a využívané knihovny byl ochoten někdo dobré knihy věnovat nebo je sponzorovat.

Je dobře, že i veřejné knihovny nabízejí kva-litní tituly, do sborové knihovny bych nejspíš zamířila, když hledám knihu teologickou nebo křesťanskou beletrii. Knihy C. S. Lewise a další nabízí třeba knihovna v Praze-Braníku.

Zájemci o půjčování knih z fary jsou, většinou si půjčují farářovy vlastní.

Má sborová knihovna v současné době vý-znam? Přidávám se k jedné z odpovědí: kéž by.

Lenka Ridzoňová

O naší knihovně v Brně ISborová knihovna je v našem sboru odjakživa – a to myslím doslova. Nejstarší knížky a časopisy pocházejí z druhé poloviny 19. století. Najdeme zde svázané ročníky evangelických časopisů Hla-sy ze Siona, Evangelické listy a příležitostné tisky z doby počátků naší církve. Kupodivu i o tohle je občas zájem. Tato část knihovny je uložena v takzvaném archivu. „Živou“ část tvoří přirozeně knihy nové a novější. Snažíme se dokupovat to, co považujeme za dobré a důležité. Staršovstvo sboru má pro tuto činnost pochopení a vyčlenilo dokonce určitou sumu k nákupu knih. Většinou jde o produkci nakladatelství Kalich, Eman, Mlýn, Vyšehrad i Návrat domů. Mezi oblíbené autory patří mimo jiné Petr Pokorný, Hans Küng, Marek Orko Vácha, Václav Cílek a další.

CÍRKEV SLOUŽÍCÍ

28 29

Před časem staršovstvo rozhodlo nechat na zakázku zhotovit šestidílnou prosklenou skříň, kde je většina knih uložena. Knihovna stojí v předsálí sborového sálu, takže si každý může náš knihovní fond prohlédnout a najít knihu nejen v katalogu, ale i přímo.

Knihovna slouží jak členům sboru, tak i ka-zatelům a presbyterům Brněnského seniorátu.

O přírůstcích knihovny pravidelně informu-jeme ve sborovém časopise. O evidenci výpůj-ček se stará několik bratří. I když frekvence výpůjček není nijak ohromující, je to myslím dobrá služba lidem.

Olga Tydlitátová

Sborová knihovna v Brandýse nad LabemPřed časem jsme se s několika bratry a sestra-mi ve sboru pokusili obnovit sborovou knihov-nu. Ve sborové místnosti se předtím povalo-valo několik dávno nečtených titulů. Vídám to častěji: svazky Jiráska vysbírané mladými z pozůstalosti, raději s tím do sboru, kam babi chodila, než to dát do sběru. My jsme chtěli knihovnu, která představí něco z té úžasné plejády skvělých knih, které od Listopadu vyšly a stále vycházejí. Především knihy, které budou oporou a orientací v duchovním hledání. Právě zde toho ovšem u evangelíků moc nevychází. Zato u katolíků ano, myslím na Anselma Grüna, Richarda Rohra, Thomase Mertona, Vojtěcha Kodeta nebo Jana Konzala. Ze starších Augustinova Vyznání, Kempenské-ho Následování Krista a Komenského Labyrint světa. Dále pak knihy, které o křesťanství pře-mýšlejí kriticky a na úrovni dnešní doby, od autorů jako jsou Tomáš Halík, Marek Orko Vá-cha, Martin C. Putna, Jan Sokol, Erazim Kohák nebo Ladislav Hejdánek. Určitě tam nesmějí chybět práce současné biblistiky: české knihy Israele Finkelsteina, Rolfa Rendtorffa, Willia-ma G. Devera, Petra Pokorného, Mirej Ryškové nebo Jiřího Mrázka. A odborné práce o liturgii, o církvích a o kázání od Pavla Filipiho nebo jeho katolických kolegů. A evangelická klasika: Molnárovo Na rozhraní věků, Slovem obnove-ná, Říčanovy Dějiny Jednoty, Lohseho Dějiny dogmatu, základní texty evangelictví, jakými jsou nemnohé překlady Luthera, Kalvína, Hei-delberského katechismu i Wernischova edice

luterské Knihy svornosti. Dozajista zaujmou práce žen líčících pronásledování a exil doby dávnější (Eva Melmuková a Edita Štěříková), nemělo by chybět ani svědectví o životě církve v nedávných diktaturách a vynalézavých for-mách tehdejší práce (Milena Šimsová, Pavel Hlaváč). Svědectvím jedinečné síly jsou knihy pamětí a rozhovorů, které do evangelické roz-pravy vlévají dlouho nepoznanou osobní notu: s Karáskem, Rejchrtem, Sokolem i s Jiřinou Šiklovou...

Mohl bych pokračovat, ale to by na knihov-nu nestačila sborová místnost. Rozhodně by neměly chybět zajímavé časopisy, které budou ve sboru jako v čítárně k dispozici (kromě Českého bratra například Dingir, Revue SKŽ, Bratrstvo, Protestant...)

Spravovat knihovnu ovšem neznamená jen knihy shromažďovat, třídit, ale i vyhazovat. To se ukázalo, když se objevily první knihy hnutí New Age. Prý je to stejně duchovní jako naše křesťanství. Za dárcem jsem se vypravil s prosbou, aby si knihy vzal zpět domů. Čekal jsem výčitky, že jsem Koniáš. Setkal jsem se s nelíčeným překvapením. Co je na takových knihách špatného? Až v tu chvíli jsem si formu-loval úkol sborové knihovny: měla by odrážet to, čím chceme jako evengelíci být, a měla by nabízet to, co nás při tom udrží. Regály věno-vané New Age, ezoterice a šamanismu, v nichž se tu tam krčí několik křesťanských titulů, mají dnes v naprosté většině knihkupectví. Sborová knihovna je jedním z mála míst, kde lze přemýšlet o identitě současných českých evangelíků – a tuto identitu vyjadřovat kni-hovnou. Laskavý dárce pochopil.

Nebyly to však jen mé cenzurní zásahy, co vedlo k tomu, že u nás ve sboru knihovní re-gály nakonec přece jen nezačaly praskat ve švech. Přátelé, kteří nákup knih sponzorovali ze svého, ze sboru odešli. Je to škoda. Zůstala po nich rozestavěná knihovna. A také otázka, co to dává a co to stojí být evangelíkem. A také, jak dál spravovat sborovou knihovnu.

Petr Sláma

29

KUNVALD A NERATOV

555. výročí od založení Jednoty bratrskéaneb odcházení z domova

Příznačně na den české státnosti v pátek 28. září 2012 se konalo v domku Na Sboru v Kunvaldě

vzpomínkové odpoledne spojené s ekumenickou bohoslužbou při příležitosti 555. výročí založení Jednoty bratrské.

Vyrazily jsme s kamarádkou Danou na dlouhou cestu z Vysočiny už čtyři hodiny před konáním akce, ale přesto jsme přijely, až když už místostarostka městyse Kunvald Jana Trejt-narová vítala přítomné a omlouvala hlavního organizátora celé akce – senátora Petra Šilara, který prý včera česal hrušky, spadl ze stromu a zlomil si dosti komplikovaně nohu. Úvodního přivítání se zástupně a velmi zdatně zhostil starosta Kunvaldu Josef Paďour. Připomenul

dobu před půltisíciletím, kdy pro naše předky byla otázka svobodného vyznání tak důležitá, že je vedla k založení Jednoty bratrské a časem i k odchodu z vlasti. Bohoslužbu vedl náměstek synodního seniora Pavel Kašpar, z Písma četla a úvodní modlitbu přednesla farářka z Letohra-du Jiřina Kačenová. Bohoslužebné shromáždění modlitbou zakončil katolický farář z Neratova Josef Suchař.

Pavel Kašpar ve svém kázání připodobnil odcházení Abrama, který zaslechl Boží volání, k odchodu z Cháranu, k odchodu skupiny ko-lem bratra Řehoře z Prahy. Tato skupina se pak pokusila vybudovat církev čistou, mimo ruch společnosti v Kunvaldu. Místostarostka Chocně a zastupitelka Pardubického kraje Věra Rybová zdůraznila ve svém pozdravu potřebu orientace na pravé životní hodnoty, které ekonomický růst a zvyšující se spotřeba nemohou nahradit.

Domek Na Sboru v Kunvaldu prošel během půlstoletí mnohými proměnami – od původního kostelíka přes bratrskou a následně katolic-kou školu. V roce 1929 zakoupila nemovitost od soukromého majitele Českobratrská církev evangelická a přebudovala jej na památník Jednoty bratrské. Domek však nežije pouze jako muzeum, ale slouží také jako místo ke scházení Společenství křesťanů Kunvald pod vedením Václava Dobiáše. Jeho členové se také postarali o hudební doprovod celého slavnostního odpo-ledne spolu se skvělými houslisty ze Základní umělecké školy ze Žamberka.

Když jsem odjížděla do Kunvaldu, představo-vala jsem si, že se zde sejdou velké zástupy lidu, které hrdě vzpomenou našich statečných předků.

EKUMENA ŽIJE

30 31

Říkala jsem si, že by bylo pěkné, kdyby nás bylo 555. Skutečnost byla jiná – těch pět set se někde opozdilo a dorazilo nás jen pětapadesát. Bylo mi to líto, ale moudrý katolický farář poznamenal, že je úžasné, že přišlo tolik lidí, aniž by je ně-kdo nutil. Kam se nám ale vytratila hrdost na naše kořeny? Copak si dnešní bohatá společnost opravdu myslí, že je nepotřebuje, že se bez nich obejde?

Odjíždíme s kamarádkou Danou domů s ra-dostí v srdci z návštěvy kouzelné části naší vlasti a setkání s milými lidmi, ale zároveň s pocitem silného smutku z krajiny, kde odcházení je snad smutnou tradicí – nejen bratři z Jednoty bratrské byli nuceni odejít, ale po 285 letech museli zdejší pohraničí opustit také tisíce sudetských Němců. V nedalekém Neratově žilo před válkou tři tisíce pět set lidí, po odsunu jich zde zůstalo čtrnáct! Dnes je v obci asi šedesát trvale bydlících oby-

vatel a farář Josef Suchař zde odvádí ohromné množství práce; opravou místního katolického kostela vzkřísil kdysi slavné poutní místo. Kostel, ze kterého po válce zbyly jenom obvodové zdi, se po náročné rekonstrukci proměnil v prosté, ma-jestátní a mystické místo se skleněnou střechou, jakou těžko můžeme vidět někde jinde. Neratov-ský kostel povstal z prachu úpornou snahou mno-ha lidí. Naštěstí se nerealizovala jeho demolice, přestože jakýsi soudruh prohlásil: „Není možné,

aby tato ruina hyzdila socialistickou krajinu. Je potřeba ji zbourat a kamení použít na zpevnění lesních cest.“ Naopak. Vybudováním chráně-ného bydlení pro osoby s lehkým mentálním postižením malá obec ožívá – někteří nacházejí práci, jiní životní naplnění.

Ale připozdívá se, musíme vyrazit domů. Kou-sek od Neratova nás zaujme malý katolický koste-lík, jediná stavba, která zůstala po kdysi živé obci Vrchní Orlová, s velmi půvabným, i když zašlým interiérem. Stmívá se a skupina mladých lidí se zde připravuje ke koncertu – všude jsou svíčky a květinová výzdoba, jen lidé dosud žádní. Moc nás s kamarádkou mrzí, že nemůžeme zůstat, ale čeká nás dlouhá cesta nocí zpět na Vysočinu. Domů si nakonec odvážíme veliké potěšení – vě-domí, že jsou mezi námi mladí lidé, kteří nechtějí jenom brát, ale umějí také dávat a předávat dál. Že jejich snaha má smysl, o tom svědčí již zpola

opravená střecha kostelíka. A z těch mladých lidí, kteří se snaží oživit místo, které sice nemá příliš pro koho žít, ale spolu s okolním hřbitovem je svědkem dřívějších lidských radostí, zápasů a tu-žeb, z těchto mladých lidí dýchala taková radost a naděje, že se nám loučilo opravdu velmi těžko. Ale určitě se sem vrátíme. A až budete příště plá-novat dovolenou, nezapomeňte na Orlické hory s Kunvaldem a Neratovem.

Eva Zadražilová

31

ÚSTŘEDNÍ CÍRKEVNÍ KANCELÁŘ

Partnerství pokračujeProblémy jsou podobné a šetří se všude

O víkendu 12. až 14. října se v německém Herrnhutu (Ochranově) setkali pracovníci

církevních kanceláří z Drážďan a Prahy. Tato setkání mají dlouhou tradici – vždy jeden rok přijíždějí zástupci Saské evangelické zemské církve k nám, další rok býváme zváni my do Německa.

Letos jsme strávili slunný, podzimně vybar-vený víkend v Herrnhutu, kolébce obnovené Jednoty bratrské. Program byl zaměřen na his-torii, současnost a význam Jednoty bratrské. A byl skutečně bohatý: prezentace důležitých mezníků v životě reformačních a tolerančních církví v českých zemích od husitství až po od-chod exulantů po bitvě na Bílé hoře, kterou připravila česká skupina, a přednáška o pří-chodu moravských bratří na panství hraběte Zinzendorfa, přiblížení jeho osobnosti i udá-lostí té doby. Tu připravili němečtí kolegové.

Byl také čas na mimoprogramové rozhovo-ry, při nichž jsme si vzájemně vyměňovali zku-šenosti, jak kde co v církevních kancelářích funguje a co kdo jak řeší. I když jsou poměry obou kanceláří nesrovnatelné velikostí a roz-sahem práce, hodnotíme naše rozhovory jako

velice inspirativní. Problémy jsou podobné a šetří se všude.

Zažili jsme hody lásky v místním sboru Jednoty bratrské. Mnozí jsme o nich slyšeli už dřív, ale nikdo je ještě nezažil. Navštívili jsme manufakturu, kde se ručně vyrábí známé herrnhutské adventní hvězdy, které zdobí i ne-jednu českou domácnost. Viděli jsme postní plátno v kostele svatého Kříže v Žitavě. Je to obrovská textilní Bible velikosti divadelní opo-ny, na níž je namalováno devadesát biblických výjevů. V neděli jsme byli hosty luterského sboru v Großhennersdorfu a podíleli se na spo-lečných bohoslužbách s večeří Páně. Prohlédli jsme si, jak se daří obnova Zinzendorfova zám-ku v Berthelsdorfu a dozvěděli se podrobnosti o losování do Hesel Jednoty bratrské, která i v naší církvi hojně používáme.

Přičteme-li společné pobožnosti, stolování, zpívání a prohlídku městečka Herrnhut včetně bratrského hřbitova a vyhlídky s malou roz-hlednou na kopci nad městem, nebylo věru mnoho volného času. Rozjížděli jsme se po intenzivním víkendu se slovy – tak příští rok zase u nás! DaZ

32 33

ČEŠTÍ BRATŘI V AMERICE

Plaveme v tom společněPartnerství sborů i akademiků

Ve dnech 20.–22. září 2012 se v hlavním měs-tě amerického státu Maryland, v koloniál-

ně starobylém přístavním městě Annapolis, konala konference, připomínající dvacet let partnerství mezi ČCE a Presbyterní církví USA. Naši církev zastupovalo šest účastníků z České republiky: Jiřina Kačenová a Petr Peňáz, který je předsedou American Working Group při ekumenickém oddělení synodní rady, za kap-lanskou službu Vendula Kalusová, za ústředí církve Eva Benešová, za Diakonii ČCE Tomáš Pometlo a za Evangelickou teologickou fakul-tu Petr Sláma. Přijel také farář Ondřej Stehlík, který nyní působí v New Yorku. A farářka Ka-ren Moritzová, koordinátorka společných akcí vyslaná do Prahy ústředím Presbyterní církve USA v Louisville. Pořadatelem konference na-zvané Walking Together („Jdeme společně“) bylo toto ústředí, zastupoval ho tajemník pro Blízký východ a východní Evropu (!), Egypťan Amgad Beblawi. Hostitelem konference byl sbor v An-napolisu, jehož členové se o nás a zhruba třicet dalších amerických účastníků vzorně starali. Patří jim náš srdečný dík.

Ne že by vzájemné kontakty začaly teprve před dvaceti lety. Tehdy se ale konala první brigáda, zorganizovaná z americké strany paní Betty McGinnisovou, která je hybatelkou společných akcí podnes. Dvě desítky Ameri-čanů tehdy spolu se skupinou mládeže od nás pracovaly ve středisku Diakonie v Kloboukách u Brna, o několik let později také v Bělči, v Brně a na Hvozdnici. Z celocírkevně pojaté akce se díky nápaditosti a vytrvalosti konkrétních jednotlivců stala dvojstranná spolupráce (nej-prve stavební, později při výuce angličtiny, společných brigádách a táborech) mezi sborem v Annapolisu a sborem v Letohradu. Partnerství těchto dvou sborů je fakticky páteří mnoha dal-ších kontaktů.

Čilé a pravidelné jsou kontakty mezi ETF UK a Columbia Theological Seminary poblíž At-

lanty. Kromě zhruba desítky lidí od nás, kteří v Atlantě studovali, přijíždí v rámci jejich vý-běrového kurzu Alternative Contexts každo-ročně na dva týdny do ČR a Maďarska skupina

amerických studentů a vyučujících. Kromě setkání na fakultě pak navštěvují sbory i histo-ricky zajímavá místa. Samotné cestě předchází příprava (především četbou), po návratu píší účastníci zprávy a diskutují o svých dojmech. Jak v Annapolisu zmínil profesor George Stroup, v Praze se takto za posledních patnáct let

E. Benešová, V. Kalusová, P. Sláma

¥

33

vystřídala více než stovka studentů. Dnes půso-bí jako faráři a farářky ve sborech a pro mnohé z nich znamenala teologická exkurze do Čech vrcholný okamžik jejich studia.

V říjnu roku 2008 byl podniknut pokus iniciovat partnerství mezi dalšími českými a americkými sbory. Do Prahy přijeli zástupci osmi presbyterních sborů. Po úvodním semináři v Praze a návštěvě ve sborech vzniklo dalších osm mezisborových partnerství. Toto partner-ství někde spíše kvete, jinde spíše uvadá. Jak napomoci tomu prvému a jaké jsou příčiny toho druhého, to bylo tématem letošního setkání v Annapolisu.

Obtíže jsou nasnadě: dělí nás Atlantik, jen na východní pobřeží USA je to minimálně deset hodin letu. Partnerství s mnohem bliž-šími sbory v Německu či Nizozemí leckdy také uvadají, často s odchodem hlavních tahounů na jedné nebo druhé straně. Cizí jazyk vždy vyřadí velkou část sboru. Ekonomická krize podlamuje možnosti sborů finančně podpořit cesty účastníkům návštěv. Zásadnější otazník, který visí nad podobnými družebními podni-ky, se samozřejmě týká toho, co si vlastně po hlasitých objetích a uvítacích frázích říci, proč se vůbec setkávat, když často vázne rozhovor i uvnitř jednotlivých sborů.

Přesto si myslím, že přátelství s americký-mi presbyteriány může našim sborům přinést inspiraci a povzbuzení. Jsou to Američané, při-činliví a optimističtí. Věci si rádi definují jako project, a poté nepoleví, dokud jej neuskuteční. Nepřijedou jenom na výlet, spíše náš sbor roz-

pohybují otázkou, co společného zde podnik-neme. Při rozhovorech padly také návrhy na společnou českoamerickou pomoc v některé třetí oblasti světa.

A jsou to presbyteriáni, podobní nám svým střízlivým myšlením. Na ekumenickém spektru představují ve své zemi podobně jako my zane-dbatelnou menšinu, úzkou výseč mezi evange-likály a katolíky. Jsou mnohem zbožnější než průměrný českobratrský evangelík (měřeno například samozřejmostí, s jakou se společně pomodlí před jídlem, nebo typem písní), protože zbožnější je americká společnost jako celek. Ale neuhýbavě promýšlejí svou roli ve společnosti. Navzdory republikánské minulosti patří dnes většinou k příznivcům demokratů.

V některých otázkách celospolečenské dis-kuse stojí na liberální levici: ať už postojem k zahraniční politice USA (ústy svého vedení kritizují stát Izrael na obsazených územích i americké vojenské angažmá na Blízkém vý-chodě) nebo k aktuálním celospolečenským otázkám (například vztah k homosexualitě). Spíše než Evropa leží dnes Američanům na srd-ci Latinská Amerika nebo Blízký východ. Evro-pa je pro ně ale kontinentem klasiky (teologické, umělecké) i jakési záhadné nerozhodnosti a po-divínství, pro něž ale mají – alespoň američtí presbyteriáni – ve svém kolektivním vědomí stále slabost. Právě s americkými presbyteriá-ny si český bratr uvědomí, že ve společenských i církevních krizích plaveme společně.

Petr Sláma

J. Kačenová

34 35

DIAKONIE

ROZHOVOR S OLGOU MUTLOVOU

Diakonie má novou veřejnou sbírkuSlužbu Diakonie ČCE můžete podpořit rozličnými způsoby

Od podzimu 2012 má Diakonie nové číslo účtu veřejné sbírky: 359 6666 359/0800.

Prosíme vás všechny, kdo Diakonii podporuje-te, abyste si tuto změnu poznamenali. Věříme, že nové číslo je také snadněji zapamatovatel-né. Variabilní symboly konkrétních středisek a projektů Diakonie zůstávají v platnosti. Na téma veřejné sbírky jsem pozval k minirozho-voru kolegyni Olgu Mutlovou, která má tyto záležitosti v Diakonii na starosti.

Olgo, co přesně je veřejná sbírka a k čemu slouží v Diakonii?Veřejná sbírka je získávání a shromažďování finančních prostředků od různých dárců pro předem stanovený veřejně prospěšný účel. Dárci mohou být osloveni například na veřejných pro-stranstvích při různých benefičních akcích, kon-certech nebo adresným oslovením poštou, e-mai-lem a podobně. Každá veřejná sbírka musí být vyhlášena v souladu se zákonem č. 117/2001 Sb. o veřejných sbírkách. Stát si tak může ohlídat, zda účel sbírky není v rozporu s bezpečností státu, ochranou veřejného pořádku, ochranou majetku nebo ochranou práv a svobod druhých.

Diakonie má vyhlášenu veřejnou sbírku již od roku 2009 pod názvem „Dar s velkým D“ a její výtěžek je určen na podporu práce ve středis-cích a na zvýšení kvality života uživatelů našich služeb.

Jak to vypadá konkrétně?Výtěžek sbírky je každý měsíc určen jinému středisku Diakonie ČCE a jinému účelu. O tom

rozhoduje výběrová komise. Samotný výběr podléhá přesně daným pravidlům.

Proč má Diakonie nové číslo účtu?Protože nám 1. října 2012 po třech letech skon-čila platnost původní veřejné sbírky. Abychom mohli v naší sbírkové činnosti pokračovat, požádali jsme pražský magistrát o schválení nové veřejné sbírky, ale tentokrát již na dobu neurčitou. Bohužel tato změna byla spojena i se změnou bankovního účtu. ¥

35

Jak složité je získat povolení k veřejné sbírce? Co to obnáší?Složité to není. Stačí sepsat informace o orga-nizaci, definovat účel sbírky, území jejího ko-nání, číslo sbírkového účtu, způsob provádění sbírky a harmonogram pravidelného vyúčto-vání. Horší je to s přílohami, které se k tomuto „oznámení“ přikládají. Musí se žádat finanční úřad, zdravotní pojišťovny a správa sociálního zabezpečení o potvrzení o bezdlužnosti, také musí organizace přiložit čestná prohlášení, že není v konkurzu. Tato fáze je asi časově nejnáročnější. Na druhou stranu organizace, která má pro svou sbírkovou činnost vyhlá-šenu veřejnou sbírku, je pro dárce zárukou hodnověrnosti a spolehlivosti.

Chci jednoduše a rychle přispět na činnost Diakonie. Jak to mám udělat?Máš několik jednoduchých možností: platbu bankovním převodem na sbírkový účet, za-sláním dárcovské sms ve znění DMS DIAKO-NIECCE na číslo 87777, pomocí platební karty

nebo elektronickou peněženkou Paysec. Vše máme popsáno na webových stránkách www.diakonie.cz. Samozřejmě je možné finanční dar přinést kdykoli v pracovních dnech přímo do Diakonie, do naší kanceláře. K tomu dodávám, že si této podpory velmi vážíme a každý měsíc je z těchto příspěvků smysluplně podpořeno některé z našich zařízení.

Jaké další oblasti patří, aspoň ve stručnosti, do tvé práce v Diakonii?Do oblasti mé práce patří fundraisingové činnosti, stručně řečeno činnosti spojené se získáváním finančních prostředků pro Diako-nii. Většinou to bývá prostřednictvím projektů, jimiž se snažím získávat finance z evropských, státních či nadačních zdrojů. Nemohu opomi-nout ani práci s dárci, kteří na činnost Diako-nie přispívají prostřednictvím veřejné sbírky, internetové aukce či věcnými dary.

Ptal se ph

Diakonie ČCE má nové číslo účtu veřejné sbírky:

359 6666 359/0800

Existuje v České republice obchod s lidmi?

Zná Evropa účinné nástroje v boji proti ob-chodování s lidmi a vykořisťování? Existuje

v České republice obchod s lidmi? U příležitosti Evropského dne boje proti obchodování s lidmi uspořádala Diakonie ČCE – Středisko celostát-ních programů a služeb ve čtvrtek 18. 10. 2012 tiskovou konferenci. V panelu vystoupili zástupci Ministerstva vnitra ČR, právní poradci vykořis-ťovaných pracovníků, zástupci partnerské orga-nizace La Strada, zástupci Policie ČR, Státního úřadu inspekce práce a další odborníci.

Nedůstojné podmínky stovek pracovníků po celé Evropě vykazují znaky vykořisťování a obchodování s lidmi. V ČR dosud padly pouhé dva pravomocné rozsudky za trestný čin obcho-

dování s lidmi mimo oblast sexuálního byznysu. Vzhledem ke stávající legislativě ČR a odmítavé-mu postoji některých státních zástupců a soud-ců je dokazování trestného činu obchodování s lidmi velmi obtížné. Vztah vykořisťovatelů a vykořisťovaných je vnímán často na úrovni občanskoprávního sporu.

Zpřísněná migrační politika ČR během po-sledního půl roku nahrává zprostředkovatel-ským agenturám a koncovým firmám. Najímání levné pracovní síly je pro tyto firmy lukrativní a výnosy z takové trestné činnosti jsou součástí šedé ekonomiky. Je třeba jasně definovat uvede-nou kriminalitu jako trestný čin proti svobodě a lidské důstojnosti a zároveň jako delikt hos-

36 37

podářské kriminality. Jak upozornil ředitel od-boru bezpečnostní politiky ministerstva vnitra Martin Linhart, vedle toho rovněž stále „kvete“ obchodování s lidmi v oblasti sexuálního byzny-su. „Traumatizace obětí sexuálního zneužívání je přitom ještě větší,“ dodal.

Podle odborníků a pracovníků neziskových organizací je největším problémem při pomoci obětem neochota nebo neschopnost vykořisťo-vaných příslušnou skutečnost nahlásit a vypo-vídat u soudu. „Naši inspektoři se s oběťmi často setkávají jako první. I když máme podezření, že jsou zaměstnanci vykořisťováni, je velký pro-

blém, aby to potvrdili a vypovídali. Mlčí, bojí se, mlží, nerozumějí,“ vysvětlila Dalimila Solnická ze Státního úřadu inspekce práce. To potvrzuje i právnička Romana Píšová. Poškozený podle ní právní pomoc málokdy vyhledá sám, většinou jedná zprostředkovaně přes nějakou nezisko-vou organizaci, například La Stradu nebo právě Diakonii. „Když nám vypráví svůj příběh, má tendenci části zamlčovat. To je hlavní problém,“ uvedla Píšová.

Oběti jsou často bez peněz, závislé na za-městnavateli. V cizím prostředí jsou ti lidé dez-orientovaní a nemají žádné kontakty. Odborníci se proto shodují, že je nutná spolupráce policie, soudů i neziskových organizací.

Na tiskovou konferenci navázal společenský večer s výstavou fotografií k tématu vykořisťo-vání a obchodování s lidmi. Večer doprovodila hudební formace Transitus Irregularis. Akce byla realizována s podporou Velvyslanectví USA v Praze.

Středisko celostátních programů a služeb – Di-akonie ČCE zahrnuje programy a služby pro lidi s postižením nebo chronickým onemocněním – služby pro zrakově postižené a poradenství v ob-lasti asistivních technologií. Další oblastí práce jsou programy zaměřené na pomoc a podporu lidem ohroženým obchodováním nebo vykořisťo-váním na trhu práce. Do tohoto programu spadá sociální služba azylový byt pro muže, preventivní práce i následná podpora těch, kteří se vymanili z rizika obchodování nebo vykořisťování a znovu se začleňují do společnosti. Středisko také rea-lizuje projekty zaměřené na pomoc migrantům.

scps/vk/ph

AKTUALITY

Do Prahy se sjedou nejlepší pracovníci v sociálních službáchSlavnostní předávání ocenění Pečovatel/ka roku a  Národní cena APSS ČR se uskuteční 29. listopadu 2012 od 15 hodin na Novoměst-ské radnici v Praze za účasti manželky prezi-denta republiky paní Lívie Klausové a dalších významných hostů.

Celostátní ocenění vyhlašuje Diakonie ČCE ve spolupráci s Asociací poskytovatelů sociálních služeb ČR. Chceme ocenit obětavé pracovníky působící ve všech druzích sociál-ních služeb.

„Když se ocitneme v určité fázi, najednou zjistíme, že v žebříčku V.I.P. není nejdůležitější hokejista či modelka – ve vší úctě k tomu, kdo umí bruslit či je krásný a umí nosit šaty. Je dob-ré si uvědomit, kdo je důležitý pro náš život,“ připomněla při loňském vyhlašování ocenění paní Miroslava Němcová, předsedkyně Posla-necké sněmovny Parlamentu ČR.

ph

37

Sbory s původní luterskou liturgiíSrovnání lokálních praxí (1)

V minulých dílech našeho seriálu jsme se seznámili s původně luterskými sbory ČCE,

kde se dodnes provozuje tradiční zpívaná litur-gie, a zkoumali jsme také historii jednotlivých liturgických zpěvů. V posledních dvou číslech nahlédneme blíže do konkrétních bohoslužeb-ných formulářů v těchto sborech a zastavíme se u zajímavých souvislostí či odlišností.

Poutník na cestě zpívané liturgiePozoruhodným faktem je, že ač mají sbory ve Vsetíně, Pržně a Frýdku–Místku odlišnou minulost, došlo u nich v souvislosti s liturgií k podobným procesům. Na rozdíl od sboru ve Frýdku, jenž vznikl až v roce 1919 a je složen vesměs z přistěhovalců z Polska, Valašska i od-jinud a z jejich potomků, mají sbory ve Vsetíně a v Pržně bohatou toleranční historii. Přestože nebylo v mých možnostech zpracovat bližší přehled o pohybu a působištích farářů, který by snad lépe osvětlil příčiny konkrétních po-dob liturgie, chci vyzdvihnout jednu zajímavou skutečnost: v období, které je dle mého názoru pro formování dnešní liturgie významné, tedy v prvním dvacetiletí 20. století, nacházíme po-stupně ve všech třech jmenovaných sborech jméno faráře Alexandera Winklera.

Alexander Winkler se narodil v roce 1886 v Ostravě, studoval ve Vídni, Rostocku a Ber-líně a v roce 1909 nastoupil nakrátko coby výpomocný kazatel do sboru ve Vsetíně. Po ordinaci působil jako farář v Pržně (1911–1920) a po sloučení církví nastoupil v roce 1920 na nově (pod záštitou reformovaných!) vzniklý sbor ve Frýdku. Byl též aktivním hudebníkem (dirigentem pěveckého sboru a klavíristou).

Pocházel snad z farářské rodiny (mezi starší-mi valašskými duchovními nacházíme jméno Gustava Winklera). Ze životopisných údajů tedy vyplývá, že poté, co měl možnost poznat kromě jiných bohoslužebných zvyklostí i litur-gii ve Vsetíně za vedení faráře ze Slovenska (Slováci působili ve Vsetíně až do druhé svě-tové války) a devět let pracoval v tradičním luterském sboru v Pržně, nesl zřejmě zásadní podíl na luterské orientaci sboru ve Frýdku. Přestože podobně významných faktorů a osob-ností bylo jistě více, domnívám se, že Alexan-der Winkler je dobrým příkladem poutníka na cestě k dnešní zpívané liturgii.

Rukopisy s lokální praxíDalším momentem spojujícím zkoumané sbory je tendence patrná v padesátých až sedmde-sátých letech 20. století: vědomé navázání na zdroje, ze kterých jejich zpívaná liturgie vyšla. Osobně vzali tuto snahu do rukou varhaníci (Frýdek, Vsetín) či faráři (Pržno), kteří vypra-covali rukopisné materiály s harmonizovanou melodií zpívaných částí. Ve všech třech sbo-rech se tyto rukopisy v době mého zkoumání stále používaly a jsou základem následujícího rozboru lokálních praxí. V dnešním dílu se blí-že podívejme na introit, antifonu (versiculus), pozdrav a malou doxologii.

IntroitTento úvodní, v Pržně a ve Vsetíně provozo-vaný zpěv, se spolu s pozdravem vyskytuje mezi písněmi prvního zpěvníku spojených církví z roku 1923. Tam nacházíme čtyřhla-sou úpravu, ze které čerpá varhanní doprovod

ZPÍVANÁ LITURGIE

38 39

v rukopisných záznamech obou sborů. Přesto však shledáváme v úvodní nedoprovázené intonaci drobnou odlišnost: verze zpívaná v Pržně (viz obr. 1) odpovídá slovenské praxi i počátku původního znění antifony, podoba tradovaná ve vsetínském sboru oproti tomu transponuje sólové farářovo zvolání o kvartu výš (čímž ruší modální charakter melodie). Ve Vsetíně se též užívá do češtiny převedené zá-věrečné Halelujah (Sláva Bohu). Tato varianta závěru existovala na Slovensku již v 19. století. Jinak se lokální podoby předzpěvu melodicky i textově shodují, včetně liturgicky proměnlivé první fráze sboru v „Ó Ježíši (pro své narození / umučení / vzkříšení / vstoupení)“.

AntifonaNápěv versiculu čili antifony má ve všech třech sborech identickou melodii, která je předne-sena nejprve sólově kazatelem a pak znovu celým shromážděním s varhanami. V Pržně a Vsetíně je také shodně umístěna do D dur (viz obr. 2), přičemž recitační tón se nachází na kvintě (tóninu zřetelně utvrzují varhany). Ve Frýdku-Místku je pouze transponována o tón níž do C dur. Úvodní melismatický postup ve vsetínské rukopisné úpravě Vladimíra a Bře-tislava Novotných chybí, dnes je však zpíván stejně jako v ostatních sborech.

PozdravTaké pozdrav je ve všech třech sborech melo-dicky i textově shodný, liší se opět jen tóninou: v Pržně se zpívá v B dur (jako na Slovensku; viz

obr. 3), ve Frýdku v G dur (navazuje na konec kolekty ve stejné tónině). Ve Vsetíně po kazate-lem sólově přednášené části v B dur nastupuje v G dur sbor s varhanami.

Malá doxologieMelodie této (jak bylo dříve popsáno) historic-ky poněkud sporně zařazené, pouze v Pržně provozované části se drží zcela podoby ze Vsetína z roku 1909 (viz. obr. 4). Je zasazena do tóniny D dur (což odpovídá současné ně-mecké praxi). Po sólové recitaci duchovního se přidává sbor s varhanami, jež harmonizují zvlášť každou slabiku původně recitativního zpěvu. Tím se výrazně zpomalí tempo a změní charakter fráze. Totéž nastává i při sborové části výše uvedené antifony.

Eliška Baťová

OZNÁMENÍ

Farní sbor ČCE v Praze 10 – Vršovicích hledá kazatele/kuMenší pražský sbor s živým společenstvím hledá faráře či farářku. Očekáváme zaujetí pro práci se všemi generacemi ve sboru (zvláštní důraz na práci s rodinami s dětmi), otevřenost a schopnost konsensu. Nabízíme zázemí v ži-vém sboru, služební byt 4+1, dobrou dostup-nost sboru i bytu hromadnou dopravou.Nástup: 1. 2. 2013 nebo pozdějiKontakt: Tomáš Vokatý, kurátor, tel.  603 528 626, tomas.vokaty@evangnet.czWeb sboru: http://vrsovice.evangnet.cz

obr. 1

obr. 3

obr. 2

obr. 4

39

KATECHISMUS PRO RODIČE

Konfirmovat znamená potvrdit

Konfirmovat znamená potvrdit. Třeba vý-sledky lékařského vyšetření (jak na tom

pacient je). Nebo let letadlem (že cestující poletí) nebo platbu v bance (že chci opravdu zaplatit). V protestantských církvích to zna-mená potvrdit křest nebo přiznat se ke křtu, o který požádali rodiče na základě své víry. Tehdy bylo dítě moc malé, aby rozhodlo za sebe.

Konfirmace je příležitost vyznat vlastní víru, převzít odpovědnost za svůj duchovní život (růst ve víře) a stát se vědomě součástí společenství na základě uváženého a svobod-ného rozhodnutí. Když člověk dospívá, přebírá odpovědnost sám za sebe. A konfirmace je ta-kovým okamžikem ve vztahu k Bohu, kdy se mladý člověk sám za sebe rozhodne, že chce z Boží lásky žít a svědčit o ní – a nestydí se za to. Konfirmace je důležitý krok k samostatnosti, rozhodnutí, které ovlivňuje život – tomu by děti mohly rozumět.

Jejím dalším významem je představení kon-firmandů společenství sboru, které je přijímá mezi sebe jako členy. Zpravidla ukončuje výuku náboženství a umožňuje vstup do mládeže. V některých sborech je spojena s prvním při-stupováním k večeři Páně. Konfirmace se tak pro mnohé stává ritem přechodu do dospělosti.

K rozhovoru o smyslu konfirmace se do-bereme zřejmě tehdy, když se konfirmační slavnosti s dětmi účastníme. Prostor se otevírá tam, kde je tématem křest. Nebo když se dosta-neme ke vzpomínkám a fotografiím a mluvíme o osobním vztahu k Bohu.

Účast na konfirmaci dává možnost komen-tovat jednotlivé prvky – konfirmand mluví sám

za sebe, vzkládání rukou s přímluvou utvrzu-je víru, podáním ruky s presbytery se stává konfirmand členem sboru, konfirmandi jsou pozváni k večeři Páně, mládež zve konfirman-dy mezi sebe. Konfirmandi se aktivně účastní bohoslužeb. Atmosféra bývá slavnostnější, což podtrhuje důležitost situace.

U křtu bych se zastavila. Někteří stávající konfirmandi ani vlastně nevědí, co křest je a proč je rodiče ke křtu přinesli nebo sami ani při křtu konaném v rámci bohoslužeb nikdy nebyli. Proto záleží na nás, rodičích,

abychom se svými dětmi mluvili: proč jsme je nechali pokřtít, o čem jsme před křtem s fará-řem mluvili, jak jejich křest probíhal (k tomu pomáhá vytáhnout fotografie, křestní svíci, někde i křestní krabici se vzkazy), kdo je jim kmotrem a proč zrovna tohoto kmotra/kmotry rodiče vybrali. Pokud děti pokřtěny nebyly, mů-žeme s nimi mluvit o našich důvodech a třeba

SLOVO

40 41

o tom, zda byli do sboru jako malí uvedeni. Konfirmace je potvrzení křtu, proto je dobré o křtu mluvit ve všech možných souvislostech.

Podobně je dobré mluvit o večeři Páně. V mnoha sborech se stále drží, že poprvé se k večeři Páně přistupuje právě po konfirmaci (přestože konfirmace není pro účast na večeři Páně podmínkou!). Vysluhování večeře Páně při konfirmaci je nasnadě – svátosti mají v ži-votě křesťana své nezbytné místo. Mluvit mů-žeme o tom, proč je účast na ní pro nás důležitá a co pro nás znamená, kdo je k ní zván, co je oběť a odpuštění…

Jako téma společného rozhovoru se nabízejí i vzpomínky na vlastní konfirmaci, které mo-hou dětem poodkrýt, jak jejich rodiče chápali svůj přechod od dětství k dospělosti víry, jakou roli tu hrála modlitba, Bible, společenství sbo-ru, rodina, farář; co vlastně pro nás znamená samostatnost a odpovědnost ve víře; jestli je konfirmace vždycky zárukou dospělosti. Můžu dítěti povídat, jaké to je žít ze vztahu k Bohu, ale jednou přijde okamžik, kdy se bude roz-hodovat samo. K předkonfirmační přípravě a konfirmaci pak určitě patří i naše rodičovské modlitby. Markéta Slámová

POZVÁNKA NA VÝSTAVU

Bible očima světa – svět očima Bible Městské muzeum Polička, do 11. listopadu 2012

Všichni známe pojmy: začalo to u Adama, Da-vid a Goliáš, silný jako Samson, betlémská

hvězda, vzkřísil Lazara, Kristus porazil smrt. Obrazy z galerií, literární příběhy i výzdoba kostelů čerpají z Bible a zároveň ji ilustrují. Vý-stava v Poličce se biblickým tématem zaobírá obšírně a je na jedné straně hravá, na druhé straně představuje vzácné muzejní poklady.

V první, interaktivní části se mohou návštěv-níci přenést a aktivně zapojit do všedního živo-ta před tisíci lety. Napíší své jméno v řečtině či hebrejštině, podívají se do domku z Ježíšo-vy doby, vyzkouší si mlít obilí. Na panelech ve tvaru svitků se dozvědí řadu zajímavostí a v pracovním sešitu si budou moci vyzkoušet svůj postřeh a znalosti. Putovní výstava byla připravena Klubem Ámos Ostrava s podporou Ostravsko-opavského biskupství.

Druhá část výstavy představuje na čtyřicet starých tisků, mnohdy bohatě ilustrovaných, z depozitářů poličského muzea – mimo jiné Bib-li Melantrichovu (1549) a Bibli kralickou (1613).

Zastoupeny jsou i rarity, které jistě zaujmou. Například Dürrerova Apokalypsa, Nový zákon tištěný řecky – tj. v biblickém jazyce, Evange-lium sv. Matouše tištěné ve staroslověnštině, apokryfní Nikodémovo evangelium, osobní ¥

41

PRACOVNÍ LISTY PRO KATECHEZI

Dvakrát měř, jednou věřPrůvodce světem víry pro náctileté

Žijeme ve světě víry. Ten svět víry je někde uvnitř nás, ale taky ho obýváme společně

s druhými. Ve sboru, církvi, rodině, s přáteli, ve skupině mládeže... Něco je pro nás všechny důležité, jdeme podobným směrem, v modlitbě společně říkáme Otče náš...

Víra je dar od Pána Boha. Ale cesta k ní vede většinou skrz lidi a poznání docela lidské. Je to cesta hledání, učení se, rozhovorů. Katecheze, česky vyučování. Jedním z míst, kde k takové-mu společnému hledání a vyučování dochází, je příprava ke konfirmaci. Česky slovo konfir-mace znamená utvrzení, upevnění. Rozhoduji se, že tenhle směr je dobrý, a veřejně se k tomu přihlásím. Ať už jsem byla pokřtěna jako malé dítě, nebo se pro křest teprve rozhoduji.

Jakým způsobem probíhá a jak dlouho pří-prava ke konfirmaci trvá, je obvykle na rozhod-nutí farářů, případně staršovstev jednotlivých

sborů. Jak moc je potřeba vědět, mít znalosti, nebo naopak o věcech přemýšlet, diskutovat a hledat vlastní odpovědi, je asi věčné dile-ma. Jistě do katecheze patří oboje. Pomůckou k orientaci ve světě víry je nyní nová příručka, která má výzvu k vlastnímu hledání už ve svém názvu: Dvakrát měř, jednou věř.

Synodní rada ČCE před čtyřmi lety oslovila faráře Davida Balcara a Petra Galluse, zda by mohli přeložit do češtiny nějakou vhodnou německou příručku pro konfirmandy. Ti ale záhy zjistili, že samotný překlad není ideálním řešením, a začali tvořit příručku vlastní. Na díle spolupracoval ještě farář Zdeněk Šorm a výtvarnice Lydie Férová.

Příručka má formu pracovních listů, které jsou vloženy do desek s kroužkovou vazbou. Je tak možno se rozhodnout, které listy a v jakém pořadí použijeme, taky je možno (i záhodno) do

Bible hudebního skladatele Bohuslava Martinů i jeho partitura Izaiášova proroctví.

Česká biblická společnost na výstavě před-stavuje pestrou překladatelskou a ediční čin-nost. Aby stěžejní biblické texty nebyly pouze ve vitrínách, byl zde zřízen pohodlný čtenářský koutek pro ty, kteří nespěchají. Pro zájemce jsou zde k dispozici zdarma výtisky Nového zákona a žalmů. Zájemci mají mít možnost zapojit se do akce Ručně psaná Bible.

Po dobu výstavy probíhá pro veřejnost i školy řada přednášek a akcí vztahujících se k tomuto tématu ve spolupráci s místními křesťanskými církvemi. Bližší informace na www. cbmpolicka.cz. Výstava je připravena ve

spolupráci s Českou biblickou společností, klubem Ámos Ostrava, farním sborem Čes-kobratrské církve evangelické v Poličce, řím-skokatolickou farností – děkanstvím Polička, Apoštolskou církví Polička a sborem Církve adventistů sedmého dne Polička.

V předmluvě žaltáře z roku 1737 je uvede-no: „K mnohému naučení, vzdělání, probuzení a potěšení bližního slouží. Pánu Bohu na čest zpívat mají všichni lidé – staří i mladí, muži i ženy, vrchnost i poddaní.“ V parafrázi na tento text můžeme říci – výstava je vhodná pro dospělé i školáky, pro věřící (k posílení) i nevěřící (k poučení).

David Junek

42 43

desek vkládat listy další – jiná témata, infor-mace o vlastním sboru, fotografie...

Příručka má pět velkých kapitol: Apoštolské vyznání, Desatero, Modlitba Páně, Bible, Medai-lony z církevních dějin; tyto kapitoly se dělí na tematické podkapitoly. Většina podkapitol má obdobnou strukturu: nejdříve otevření tématu (kde se s tím setkávám, jaké jsou různé pohledy a názory na danou věc), dále biblické odkazy (práce s biblickým textem), na konci snaha o přivlastnění (jak se to týká mě, mého života).

Například: v kapitole Bůh je nejdřív několik rámečků s výroky, co si někdo pod tím pojmem představuje („Bůh je výmysl lidí, kteří mají strach ze smrti“; „Na Boha bych věřil, kdyby se konečně jednou ukázal“), půl strany je věno-váno obrázkům (Bůh jako astronom, opravář, král, loutkoherec, Ježíšek s pytlem dárků...); dále se pracuje s biblickými texty (hledání jednotlivých biblických odkazů, kde je Bůh popsán např. jako hostitel, otec, pastýř, skála nebo matka) a písněmi (jak se o Bohu mluví v dané písni); v poslední části je několik textů o tom, jak může Bůh působit v životě člověka, jak vnímám jeho přítomnost (například příběh o tom, jak mi Bůh pomohl skrze ochotného člověka a já jsem to poznala až zpětně).

Ke knize je možno přikoupit metodickou příručku, kde jsou k jednotlivým kapitolám vysvětlení, nápady na hry či jiné akce, odkazy na písně, literaturu atd.

Jak pracovní listy používat? Součástí práce s příručkou by měl být rozhovor. Mnoho otázek nemá jedinou správnou odpověď, jednotlivé možnosti jsou podněty k přemýšlení a diskusi.

Kniha není katechismem. Zůstává na fa-ráři, zda ji nějakým souhrnem učení doplní (výkladem, knihou, vlastním textem, doplňky k jednotlivým kapitolám). Nebo bude během práce s listy vysvětlovat nesrozumitelné apod.

Také záleží na skupině, s kterou se příručka používá: jde převážně o lidi, kteří od dětství chodí do nedělní školy a na bohoslužby; nebo jsou v kostele jen velmi zřídka; nebo přicházejí nově a o křesťanství se chtějí zatím jen něco dovědět a pak se případně rozhodnout pro křest?

Orientovat se ve světě víry není pro nikoho jednoduché. I zde platí: není dobré, aby člověk byl sám. Proto díky za knihu, která pomáhá otevřít rozhovor, dík za pozvání hledat cestu.

Lenka Ridzoňová

RECENZE

Práce jako duchovní úkol Základem vztahu k práci je spiritualita

Hurá, víkend! Přežiju týden v práci a pak je víkend! Nebo ještě jinak: pět minut do zaví-

račky, čtyři, tři, dva, jedna, padla! Prodavačka s úlevou zavře krám a prchá směr domov... Ještě tu matiku přežiju a pak směr volno, říká si uči-telka. Je skvělé, že se mají po práci kam těšit, ale je nutné dobu v práci jen přetrpět jako nutné zlo, protože bez práce nejsou peníze na koláče?

Kde najít užitek pro svoji duši, jak duchovně zrát, když mi celý týden ukrádá čas moje za-městnání? Kniha autorské dvojice Assländer (manažer a poradce firem) a Grün (benediktinský mnich) může přinést čtenářům inspiraci, jak du-chovně zrát tam, kde se nacházejí – tedy i v práci.

Autoři po krátkém úvodu ukazují nejrůzněj-ší pojetí práce v historii křesťanství, v Bibli, ¥

43

REAKCE ČTENÁŘŮ

Bible – pravé Slovo Boží

V červnovém vydání časopisu Český bratr se Petr Sláma zabýval tématem zvěstová-

ní Božího Slova v kontextu dnešní doby lidem všech generací. Zvěstovat Boží slovo tak, aby zasáhlo lidi všech věkových kategorií, je v naší době, kdy všechno musí být sdělováno rychle a atraktivním způsobem, skutečně velmi ob-tížné. Článek zdůrazňuje příklad přítomnosti dětí na bohoslužbách. Zdá se, že když máme

děti v kostele, měli bychom se zaměřit na ně, přičemž dospělí se nudit nebudou a obsah zvěsti zasáhne i je.

Znepokojila nás však myšlenka, která jako by umenšovala význam Bible Starého a Nové-ho zákona jako Božího slova a která je vyjád-řena následovně: „Co je to Boží slovo? Někteří křesťané jsou zvyklí považovat za Boží slovo Bibli. Evangelíci jsou zde opatrní. Věří, že Bible

v současnosti. Ukazují, rozebírají, vyzdvihují duchovní podloží různých pojetí. Duchovní rozměr práce – práce a odpočinek, spokoje-nost, kreativita, smysluplnost práce – neboli křesťanská spiritualita je základem vztahu k práci. Práce, to je i práce na sobě samém, i této práci je věnována samostatná kapitola. Unaveni náročným čtením? Zkuste si zacvičit! Cvičení obsažená v knize jsou dobrou pauzou ve čtení a možností přemýšlet nad přečteným také tak, že si člověk něco z přečteného zkusí sám na sobě.

Kniha se velmi dobře čte do strany pade-sát devět. Zde je zlom – a odteď je to opravdu náročné. Až do této strany si lze myslet, že za stav společnosti (degradující člověka jen na součástku – buďto pracuje, nebo je vyměněn) mohou vlády, parlamenty nebo prostě ti na-hoře – a jen ti také mohou něco změnit. Ale omyl! Zodpovědnost nesu i já. Nejen já, ale také já. Změny musí přijít zdola – tedy ode mne. Svými požadavky, postoji, nákupy (včetně drobných nákupečků) rozhoduji o tom, koho podpořím – vyhroceně –, kdo bude pokračovat ve své činnosti, šířit svoje hodnoty. Mimořád-ně inspirativní je i návrh na firemní/osobní prohlášení – na vyjasnění toho, kdo jsem, kam jdu a jaké kroky mě povedou k cíli, a pak tohle prohlášení uplatňovat. Nad tím jsem se hodně,

hodně zamýšlela. Jak vlastně chci, aby se má víra promítla do mé práce?

Mimochodem se mi při čtení vybavily dvě knihy: kniha Alberta Schweitzera Nauka úcty k životu a evangelický zpěvník. Nejdřív tedy Schweitzer: jedno z pokušení proti úctě k ži-votu: fakt, že to, co mohu udělat, je příliš ma-linkaté ve srovnání s celosvětovým měřítkem, a tak to nemá cenu ani dělat. Druhá kniha, kte-rá se mi vybavila, byl evangelický zpěvník, ten oranžový dodatek a text jedné z písní: „Pane, dej nám odvahu pro ty mnohé kroky malé, dej nám moudrost, odvahu.“ Odvahu dělat ty maličké krůčky a nestarat se o celosvětové měřítko, když jde o to, změnit něco ze svých postojů, požadavků, nákupů, smýšlení.

Knihu doporučuji těm, kdo hledají, jak práci nejen přežít, ale i užít ku prospěchu své duše. Pro zaměstnavatele, kteří chtějí objevit a pěs-tovat „štábní kulturu“ na důvěře a kolegialitě zaměstnanců firmy. Pokud neodpíráme práci i duchovní rozměr, je pracoviště také prosto-rem studia a cvičení, nikoliv jen prostorem, kde je nutno přežít do chvíle, než přijde vy-svobození v podobě volna.

Kateřina Frühbauerová

ASSLÄNDER, Friedrich; GRÜN, Anselm.

Práce jako duchovní úkol. Kostelní Vydří: Karmelitánské

nakladatelství 2011. 141 s. 159 Kč.ISBN: 978-80-7195-368-5

44 45

UPOUTÁVKA

Není už rozdíl? Keine Unterschiede mehr? No more difference?Sborník textů ke konferenci neformálního sdružení křesťanů z různých evropských zemí a konfesí (IEC) nad tématy Společné zvládání bolestí minulosti a Kulturní, národní a křes-ťanská identita v Evropě.

Texty o úloze multikulturalismu, postojích k přistěhovalectví, o vztahu k bolestem, jež působí neléčená totalitářská a autoritativní minulost, o problémech chudoby. Jednotlivé referáty jsou obvykle doplněny koreferátem účastníka z jiné církve a jiné země.

Většinu textů najdete pohromadě v češtině, angličtině, němčině, částečně i francouzsky a ni-zozemsky. Vhodné jako podklad pro rozhovor při mezinárodních setkání křesťanů.

Mj. obsahuje texty: M. Hübner, Multikultura-lismus – cesta vpřed, nebo slepá ulička? T. Drum-mond, Co je největší bolestí Velké Británie?, M. Rozumek, Imigrace jako příležitost, P. C. A. Morée, Rány minulosti nebo hojení vzpomínek?, E. Vo-gelweith, Svědectví o smíření.

K tisku připravili Bernard Martin a Tomáš Trusina

Není už rozdíl? Keine Unterschiede mehr? No more

difference? Benešov: EMAN 2012. 128 s. DPC 113 Kč,

při objednávce u nakladatele 85 Kč

ISBN 978-80-86211-85-5

Objednejte u EMAN, Husova 656, 256 01 Benešov, tel.

317 722 215, eman@evangnet.cz;

http://eman.evangnet.cz

nějak s Božím slovem souvisí, vědí ale dobře, že je také kusem lidské literatury. Pracuje s představami poplatnými době svého vzniku, na mnoho otázek ani nemá jednotný názor.“

Jsme koneckonců církví, která vznikla na základě různých reformačních hnutí, která bojovala za to, aby v církvi byla navrácena náležitá vážnost Písmu svatému Starého a Nového zákona – aby bylo jediným písemným pramenem víry a norem jednání, ano sepsa-ným lidmi, ale za inspirace Ducha svatého. Když byly v době obnovy církve mobilizovány všechny síly, aby se Boží slovo mohlo dostat k lidem, bylo to činěno se zřetelem na to, aby každý člověk měl přístup k Písmu v jazyce, kte-rému rozumí, a pokud možno ve své vlastní řeči. Lze to sladit s tvrzením, že evangelíci jsou v nazývání Bible slovem Božím opatrní?

Evangelíci by měli být hrdi na to, že když vlastní Bibli, mají doma Boží slovo, které je pokaždé, když je otevírají, může oslovit. Když apoštol Pavel povzbuzuje svého učedníka Timotea, aby vytrval v učení, odvolává se na autoritu Písma těmito slovy: „Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Pís-mo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ (2 Tm 3,15–17).

Ze slov výše zmiňovaného článku je také možné nabýt dojem, že Boží slovo je pouze to, co se kazateli podaří vydolovat z Bible pro po-sluchače. Petr Sláma používá poněkud zvláštní výraz, když píše, že kazatel „vyloudí“ na Bibli pro přítomné shromáždění slovo Boží a zasa-zuje je do nového aktuálního rámce evangelia, aby v něm posluchači nalezli nový smysl. Je to ale opačně, tzn. Božím slovem je v kázání jen to, co je založeno zcela na Písmu, a kazatel je jen nástrojem, který Duch svatý může používat. Hlas církve je hlasem Božím natolik, nakolik je kázání založeno na Bibli.

Rozumíme, že bratr Sláma chtěl zdůraznit význam, hodnotu a potřebu slova zvěstova-ného i v naší době, která pro ně není příliš příznivá. Avšak nechtěli bychom, aby kdokoli z čtenářů měl dojem, že Písmo svaté, nám za-nechané, je především dílem člověka, ke ¥

45

POSLEDNÍ SLOVO

Jdeme s dobou

Je to zkrátka takový jev: blbé věci se uchytí lehko a lehko se šíří. A tak my, když nejsme pevnější,

když nejsme osobnosti, necháme se snadno těmi lehko se šířícími věcmi ovlivnit. Když je nějaký ne-švar všude kolem a čím dál víc, stává se postupně normou, a kdo se nad normou ještě pozastaví, kdo se pohorší?

V Posledním slově v čísle devět našeho časopisu Šárka Grauová rýpla do něčeho, v čem bych ráda pokračovala. To nešťastné neosobní, v postmo-derní korespondenci používané „dobrý den“! Ne-betyčně to dráždí (mě), nezvyknu si, nechci! I když je to „normální“.

Co je mně do vás, co je vám do mě, „dobrý den“ je tak akorát, je to „korektní“ a bez emocí, bez barvy, chutě či zápachu. Nic to o autoru nesdělí. Vůbec nic.

Jako stovky dalších nešvarů i tenhle prolíná společností zcela paušálně, nemá nic společného se vzděláním, zaměstnáním... (S věkem vlastně trochu ano. Staří či postarší většinou rozdíl mezi pozdravem a oslovením znají.)

Tahle neosobnost není jen písemná. Taky to vidíte?

Co všechno brání v oslovení druhého? I osob-ní styk se stal neosobním. A já osobní budu: Jak třeskutě málokdo z těch, kdo znají mé příjmení, mě jím (natož titulem) osloví! A k tomu – žel i známí, s nimiž si tykám – než by použili mé křestní jméno, kryjí se za „prosím tě“! Je za tím stud, a co dalšího?

Kam všude se neosobnost boulí! Kolik dalších takových úkazů kolem sebe vidíme?! Všimli jste

si, jak mizí na rodinných domech jména těch, kdo v nich bydlí? Co je komu po tom, že? A kolik z nás se ještě představí do telefonu?

Na ČT 24 je vcelku seriózní pořad zvaný Hyde park. Do programu telefonují či píší ti, kdo se chtějí příslušného hosta na něco k tématu optat. A jistě sedmdesát procent z nich považuje za do-statečné a slušné, když se představí slovy „dobrý den, tady (třeba) Karel“. Kam příjmení zmizelo? Proč se na ně moderátor dotyčného nezeptá? Jakoby nic. „Karel se vás ptá, pane docente...“ Stejnou zkušenost mám sama, když se něko-mu představuji: podáme si ruku, řeknu jméno a příjmení a ten druhý mi sdělí „já jsem (třeba) Martin“. Když jsem k tomu jednou cosi kritického poznamenala, dozvěděla jsem se, že to je přece jedno, stejně bych si to příjmení nepamatovala. To je pravda, nač ten formalismus. Pryč s ním.

A neodpustím si ještě jeden příklad k témuž: jazyková nepěknost krášlící věty, které zaplavily ulici, televizi... nadbytečný trpný rod, neadres-nost a zároveň korektnost až běda: „Bylo mi ře-čeno“, „došlo k nedorozumění“. Kdo to „ono“ ale řekl a kdo se s kým nepohodl? Co se to s češtinou stalo? Co se stalo s námi?

Neplatí nakonec, že neosobnosti jsou plni ti, co zkrátka osobnosti nejsou?

Ještě že znám i krásné příklady opačného ražení. Někdy o nich napíšeme – abychom se rozveselili.

Jana Plíšková

kterému se Pán Bůh může přiznat jen do určité míry. Autorem Bible je v prvé řadě Pán Bůh, který používá nedokonalé lidi, kteří sepsali to, co chtěl sdělit člověku bez rozdílu věku. Použí-vá tedy slohový styl pisatelů, jejich myšlenky i s tím, že se během psaní nebo přepisovaní mohli dopustit drobných chyb. Ale všechno

jsou to slova, skrze která chce Bůh komuni-kovat s člověkem, a ze kterých nemůže být nic ubráno nebo k nim přidáno.

Za staršovstvo sboru ČCE a.v. v Českém Těšíně

kurátor Marek Schulhauser,

farář Marcin Pilch

46 47

47

Chystáme:Co můžeme jako křesťané nabídnout k tématu...Půlnočníci. Vánoce a rituály

REDAKČNÍ RADA

šéfredaktorka: Daniela Ženatá

redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová

členové: Adam Balcar, Romana Čunderlíková,

Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík,

Jan Kirschner, Tomáš Pavelka,

Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová

NA OBÁLCE

foto: Daniela Ženatá

REDAKČNÍ UZÁVĚRKA

Redakční uzávěrka prosincového

čísla je 18. 11. 2012

Vyhrazujeme si právo

nevyžádané příspěvky krátit.

DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ

elektronicky: Diakonie ČCE,

Klimentská 18, 110 05 Praha 1,

tel.: 222 316 306,

e-mail: szp@diakoniecce.cz

TISKNE

M.I.B. production service s.r.o.,

Papírenská 1, 166 11 Praha, 6

(ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně,

jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč,

do zahraničí 790 Kč.

Informace o předplatném

podá, objednávky rozšiřuje

(i do zahraničí) redakce

ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE

Jungmannova 9, p. p. 466,

111 21 Praha 1,

tel.: 224 999 236,

e-mail: ceskybratr@e-cirkev.cz,

www.e-cirkev.cz, sekce Publikace,

časopis Český bratr

www.ceskybratr.cz

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

POZVÁNKA

Společné čtení na každý den 2013Úvahy nad biblickými textyV Kalichu vychází netradiční titul. Kniha Spo-lečné čtení na každý den s podtitulem Úvahy nad biblickými texty vznikla ze spolupráce pěti členských církví sdružených ve Společenství evangelických církví v Evropě (zkráceně Leuen-berské společenství).

Profesor Pavel Filipi, který je duchovním otcem nápadu, v úvodu knihy píše: „Jaká očekávání vedla k tomu, že se tyto církve na svém společném syno-du v roce 2010 usnesly na projektu, který má být realizován v roce 40. výročí podpisu Leuenberské konkordie? Především jistě zde bylo přesvědčení, že Písmo svaté je základním pravidlem víry a živo-ta, a že všechny církve toto přesvědčení sdílejí. Na-bízí se tedy příležitost, aby křesťané různé církevní příslušnosti tomu dali výraz i tím, že se budou ve víře i v životě každý den posilovat četbou týchž textů a úvahou o nich. Vzájemnost, která mezi

nimi existuje, bude posílena vědomím, že totéž povzbuzení, napomenutí, zaslíbení oddílu Bible provází toho dne jejich bratry a sestry přes hranice církevních útvarů.“

Společné čtení na každý den 2013. Úvahy nad

biblickými texty. Praha: Kalich 2013. 247 s.

ISBN 978-80-7017-167-7

ISSN

121

1-67

93