- 1 -

- 2 -

Druhé vydání © Návrat domů, Praha 2001.

Přeloženo z anglického originálu Screwtape Proposes a Toast and other pieces

First published in English in 1965 by Fontana Books and reissued in 1977 by Fount Paperbacks in 1977. Fount is an imprint of HarperCollinsPublishers.

© 1965 C.S.Lewis Pte Ltd Copyright in Screwtape Proposes a Toast © 1959 by Helen Joy Lewis

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být v jakékoli formě publikována bez písemného svolení vydavatele.

Překlad: © Drahomíra Hlinková Obálka: © CALDER

Návrat domů, P.O. Box 25, 150 06 Praha 5 ISBN 80-7255-030-6

- 3 -

Předmluva a poděkování

C. S. Lewis dokončil tuto knihu krátce před svou smrtí 22. listopadu 1963. Je věnována téměř výhradně náboženským tématům.

Jednotlivé eseje jsou vybrány z různých zdrojů. Některé z nich se objevily v knize Požádali o článek (Geoffrey Bles, Londýn 1962), sbírce, jejíž témata zahrnují literaturu, etiku a teologii. Přípitek zkušeného ďábla byl původně publikován ve Velké Británii jako součást knihy Rady zkušeného ďábla a Přípitek zkušeného ďábla (Geoffrey Bles, Londýn, 1961). Ta se skládala z původní knihy Rady zkušeného ďábla, z Přípitku a z nové Lewisovy předmluvy. Mezitím se Přípitek zkušeného ďábla objevil i ve Spojených státech, napřed jako článek v Saturday Evening Post a pak během roku 1960 ve sbírce Poslední noc světa (Harcourt Brace and World, New York).

V nové předmluvě k Radám zkušeného ďábla a Přípitku zkušeného ďábla, kterou v této knize přetiskujeme, vysvětluje Lewis pojetí a vznik Přípitku. Bylo by chybné nazvat jeho úvahu dalšími Radami zkušeného ďábla. To, co popsal jako ďábelské břichomluvectví, tam sice opravdu stále je: to, co pro ďábla je bílé, je pro nás černé, měli bychom se hrozit a varovat všeho, co jemu se líbí. Ale ačkoliv i forma namnoze zůstává stejná, tím všechna podobnost končí. Rady se zabývaly hlavně morálním životem jednotlivce, v Přípitku je podstatou hledání spíše potřeba respektovat a rozvíjet myšlení mladého hocha a dívky.

Přeřeknutí (kázání pronesené v kapli Magdaleniny koleje) se v knize objevuje poprvé. Vnitřní kruh byl jubilejním vzpomínkovým proslovem v Královské koleji v Londýně v roce 1944. Je teologie poezií? a Vytrvalost ve víře byly předneseny v Sokratovském klubu, první se objevila v Sokratovském Výběru v roce 1944, druhá v roce 1955. Transpozice je mírně doplněná verze kázání proneseného v Mansfieldově koleji v Oxfordu, zatímco Tíže slávy byla kázáním v kostele Panny Marie v Oxfordu a byla poprvé otištěna v Society for Promotion of Christian Knowledge (Společnost pro podporu křesťanského vzdělávání). Všech těchto pět úvah bylo publikováno s laskavým svolením autora ve sbírce Požádali o článek. Esej Dobré dílo a dobré skutky se poprvé objevil v Catholic Art Quarterly a pak v Poslední noci světa.

V závěru své předmluvy ke sbírce Požádali o článek Lewis napsal: „Protože tyto eseje vznikaly v různých údobích uplynulých dvaceti let, mohou některé jejich pasáže čtenáři připomínat mé pozdější práce, ale ve skutečnosti je předcházejí, nebo jsou jejich zárodkem. Dal jsem se přemluvit, že takové překrývání není závažnou překážkou k jejich nové publikaci."

Jsme velmi rádi, že se Lewis dal stejně přemluvit i u této brožované sbírky esejů na náboženská témata.

J. E. G.

- 4 -

Předmluva k Přípitku zkušeného ďábla

Lidé mě často žádali nebo mi radili, abych k původním Radám zkušeného ďábla napsal pokračování, ale po mnoho let jsem k tomu neměl nejmenší chuť. I když se mi nikdy nic nepsalo lehčeji, nikdy jsem nepsal nic s menší radostí. Ta snadnost nepochybně vyplývala ze skutečnosti, že ten nápad s ďábelskými dopisy, jakmile na něj člověk jednou přišel, se zcela spontánně pak sám rozvíjel, stejně jako Swiftovi velcí a malí lidé, nebo jako lékařská a etická filozofie země Erewhon* nebo Ansteyho** Garuda Stone. Kdybyste se tomu podvolili, vystačilo by vám to téma na tisíc stránek. Ale ačkoliv bylo snadné deformovat svoje myšlení do ďábelského postoje, nebyla to žádná legrace, rozhodně ne na dlouho. Ta námaha vyvolala ve mně cosi jako duchovní křeč. Svět, do něhož jsem se musel vciťovat, když jsem mluvil ústy zkušeného ďábla, byl celý zaprášený, skřípavý, žíznivý a šedivý. Musela z něho být vyloučena jakákoliv stopa krásy, svěžesti a oduševnělosti. Než jsem knihu dokončil, téměř mě to zadusilo. A kdybych v psaní pokračoval, zadusilo by to i mé čtenáře. Kromě toho jsem měl výhrady k tvrzení, že by má kniha nemohla být jiná a že by ji nikdo jiný nemohl napsat. Ideálně by měly Zmarchrobovy rady Tasemníkovi vyrovnávat archandělské rady strážnému andělovi pacienta. Bez nich je obraz lidského života nevyvážený. Ale kdo by mohl tento nedostatek odstranit? I kdyby člověk - a měl by to být člověk daleko lepší než já - mohl dosáhnout žádoucích duchovních výšin, jakého „odpovídajícího stylu" by mohl použít? Neboť styl by skutečně měl tvořit součást obsahu. Pouhá rada by neposloužila ničemu dobrému, každá věta by musela být přímo prodchnuta Nebem. A dnes, i kdybyste chtěli psát prózu jako Traherne , nebylo by vám to dovoleno, neboť zákon „funkcionalismu" brání literatuře v polovině jejích funkcí.

(Pravou příčinou je, že každý ideální styl diktuje nejen, jak bychom měli věci říkat, ale i to, jaký druh věcí smíme říkat.) Jak léta plynula, dusivá zkušenost z psaní Rad slábla a bledla do pouhé vzpomínky a začaly mě najednou napadat

myšlenky, které si žádaly zmarchrobovského zpracování. Byl jsem pevně rozhodnut, že žádnou Radu už nikdy nenapíšu. Avšak v mé mysli se objevovala nejasná představa úvahy, jakési „přednášky" či „proslovu" - občas jsem na ni zapomínal, pak zase vzpomněl, ale nikdy jsem nic nenapsal. Až pak přišla nabídka ze Saturday Evening Post. A právě ona uvedla věci do pohybu.

C. S. L. ___________________________

* Erewhon - satirický román Samuela Butlera (1835-1902) - pozn.red.

** Thomas Anstey Guthrie (1856-1934), autor mnoha satirických spisů a dialogů - pozn. red.

- 5 -

Přípitek zkušeného ďábla

Odehrává se v Pekle na výroční večeři Koleje pro výcvik Pokušitelů. Ředitel, doktor Mrchodlak, právě připil na zdraví pozvaných. Zkušený ďábel Zmarchrob, jako čestný host, povstává a odpovídá:

Vážený pane řediteli, Vaše Hanebnosti, Vaše Hrozivosti, moji drazí Popichovači, Pochybovači a Urození Ďáblové! Při takovýchto příležitostech řečník obvykle oslovuje především ty mezi vámi, kdo právě úspěšně složili zkoušky a brzy budou přiděleni do Pokušitelských úřadů po celém světě. Je to zvyk, který ochotně dodržím. Velice dobře si vzpomínám, s jakým rozechvěním jsem očekával své první ustanovení. Doufám a věřím, že každého z vás trápí dnes večer trochu tréma. Před vámi leží celá vaše kariéra. Peklo očekává a vyžaduje, aby vaše kariéra byla, stejně jako ta moje, jediným nepřetržitým úspěchem. Pokud nebude, víte, co vás čeká.

Nepřeji si umenšovat prospěšnost realistického prvku teroru, nepolevujících obav a úzkostí, které se musí stát bičem i ostruhou vašeho úsilí. Jak často budete závidět lidským bytostem jejich schopnost spát! Přesto bych vám však současně rád postavil před oči mírně povzbudivou vyhlídku strategické situace jako celku.

Váš ředitel, Jeho Hrozivost, zahrnul do svého podnětného proslovu něco jako omluvu za nedostatečný banket, který pro nás připravil. Urození Ďáblové, nikdo přece za to neobviňuje jeho! Bylo by ovšem marné popírat, že lidské duše, na jejichž trýzni si dnes večer pochutnáváme, mají vskutku mizernou kvalitu! Jejich neslanost - nemastnost nemohlo vylepšit ani nejobratnější kuchařské umění našich trapičů.

Kdybychom se tak mohli zase jednou zakousnout do takového Farinary! Nebo Jindřicha VIII.! Či dokonce do Hitlera! Jakou ti měli křupavou kůrčičku! Na těch jsme si smlsli! Na jejich vzteku, samolibém sobectví, na jejich krutosti, které chyběla jen špetička do naší vlastní! Právě ta špetička dodávala labužnickou zdrženlivost naší chtivosti zhltnout je naráz. Ti nám opravdu příjemně zahřívali vnitřnosti, když jsme je do sebe soukali.

A co nám bylo místo toho předloženo dnes večer? Jeden obecní byrokrat v úplatkářské omáčce. Já osobně jsem u něho neodhalil žádnou lahodnost onoho skutečně

vášnivého a krutého lakomství, jaké jsme vychutnávali na jednom z největších mamonám minulého století. Tohle byl neomylně jen nevýznamný člověk, složený z žabařské hrabivosti, spatlané s upachtěným šprýmařstvím v

soukromí, které při veřejných vystoupeních popírala jeho zatuchlá frázovitost. Taková odporná malá nicka, která se hnala do korupce a ani si nepřipouštěla, že je zkorumpovaná, a to hlavně proto, že úplatkářství se dopouští kdekdo! Nato následoval vlažný chod smilníků. Dokázali jste v něm objevit aspoň stopu plamenného, vyzývavého, drzého, vzpurného, nenasytného chtíče?

Já tedy ne. Všichni mi vázli na jazyku jako sexuální nedochůdčata, jako pitomci, kteří vlezli do cizí postele čirou náhodou, nebo se do ní vplížili v automatické reakci na halasnou ustavičnou reklamu, anebo ze snahy cítit se moderní a emancipovaní, chtěli se ujistit svou „mužností" či svou „normalitou", nebo dokonce jen z holé nudy, protože je zrovna nic lepšího nenapadlo. Upřímně řečeno, mně, který jsem ochutnal Messalinu a Casanovu, připadali jako nějaké dávidlo, tak zrovna na zvracení. Odborář obložený populistickým švindlem byl snad o šňupeček pikantnější. Ten už napáchal větší škody. Napomáhal ne tak docela nevědomě krveprolévání, hladomorům a vyhasínání svobody. Ano, svým způsobem tomu napomáhal. Ale jakým způsobem! Jak nepatrně směřoval k objektivním metám! Jeho život ovládala stranickost, vévodilo mu domýšlivé přeceňování sama sebe a především donekonečna opakující se fráze.

Teď dospíváme k tomu hlavnímu: Gastronomicky jsou všechny tyhle nedostatky sice politováníhodné, doufám však, že žádný z nás neklade labužnictví na první místo. Není tento stav - důsledně chápáno - nadějný a slibný?

A za druhé, to zadostiučinění! Pokouší nás to tu a tam prohlašovat, že takové duše, nebo spíš ty zbytkové žvanečky toho, co bývalo duší, stojí těžko za věčné prokletí. Ano, jenže náš Nepřítel (ať už k tomu měl jakoukoliv nevyzpytatelnou a zvrácenou příčinu) si právě takových ubožáků cenil tak, že je přišel spasit! Ujišťuji vás, on to opravdu udělal! Vy mladí, kteří jste ještě aktivně nesloužili, nemáte nejmenší představu, s jakým úsilím, s jak delikátním uměním, jsme každého z těchto ubohých tvorů nakonec ulovili!

Potíž spočívá v tom, že ti lidičkové jsou opravdu malinkatí a nanicovatí. Je to verbež s tak popleteným myšlením, tak naprosto netečná k okolí, že bylo nevýslovně obtížné vyburcovat je k takové úrovni jasného pokrokářství a uvědomělosti, kdy u nich přece jen dojde k možnosti smrtelného hříchu. Vybudit je tak akorát - ani o osudný milimetříček „navíc". Protože přehnat takovou snahu znamená, že všechno může být v poslední chvíli ztraceno. Pacienti by totiž mohli prozřít! Mohli by se začít kát! Naproti tomu, pokud jsou navnaděni ledabyle, příliš málo, mohli by se stát způsobilými pro Očistec. Takové bytosti se pak nehodí ani do Nebe, ani do Pekla.

Takové selhání po dosažení určitého stupně vývoje dovoluje poklesnout na věky do víceméně vlažného polovičatého stavu ani ryba - ani rak. Každý individuální výběr toho, co náš nepřítel nazývá „zlem", jímž získáváme takováhle stvoření, jde zpočátku velmi ztuha, pokud je vůbec možný ve stavu plné duchovní bdělosti. Ty bytosti totiž nechápou ani původ, ani skutečnou povahu přikázání, jež porušují. Jejich svědomí se stěží ozve mimo společenské ovzduší, které je obvykle obklopuje. Ale my ovšem kujeme

- 6 -

pikle tak, abychom všechny jejich výroky pěkně a co nejšpinavěji zamlžili: to co by bylo v povolání někoho jiného úplatkem, je v tom jejich pouhým dárkem, pouhou pozorností nebo nanejvýš spropitným. Prvním úkolem jejich Pokušitelů je vydláždit tyhle cesty vedoucí do Pekla neustálým opakováním určitého zvyku. A teprve potom (a to je právě nejdůležitější) je třeba změnit zvyk v zásadu, v zásadu, kterou je tvor ochoten dokonce obhajovat. V závěru vyjde všechno dobře. Přizpůsobování se společenskému okolí, zprvu pouze pudové nebo dokonce mechanické - copak se taková huspenina koneckonců nezformuje snadno? - se poznenáhlu stává nepřiznanou žádostivostí nebo ideálem soudržnosti, snahy být jako ostatní lidé. Pouhé jednorázové zanedbání přikázání, které porušují, přechází postupným opakováním jen v matnou teorii o zákonu - uvědomte si, vždyť oni vůbec neznají Historii - nakonec se tedy zákon změní na pouhou teorii, vyjádřenou přívlastkem konvenční, pojmem puritánská nebo měšťácká „morálka". Takže postupně se v nitru tvora zahnízdí tvrdé, opouzdřené jádro rozhodnutí pokračovat v tom, čím ten děj vskutku je, ba odolávat náladám, které by průběh mohly změnit. Je to ovšem jadérko velmi mrňavé, ne tuze hloubavé a vnímavé (na to jsou ti tvoři příliš lhostejní!), a není ani vzdorné (protože chudoba jejich citů a je-jich představivosti to vylučuje!). Svým způsobem je to jen takový drobný oblázek, upejpavý zárodeček úplně mlaďoučké rakoviny. Nám ovšem poslouží přímo skvěle. Rodí se tu totiž konečně skutečné, vědomé, i když ne přímo vyslovené odmítnutí toho, co náš Nepřítel nazývá Milostí.

To jsou tedy dva příznivé jevy: Za prvé hojnost našich úlovků. I když jde o stravu nepříliš chutnou, nehrozí nám nebezpečí hladomoru. A za druhé, náš vítězoslavný triumf! Obratnost našich Pokušitelů neměla nikdy tak vysokou úroveň, jako je tomu nyní. Třetí instrukci jsem dosud ani nenastínil, ale ta je ovšem ze všeho nejdůležitější.

Druh duší, na jejichž zoufalství a zničení jsme - nechci říct hodovali, ale každopádně se přiživovali - dnes narostl co do počtu a poroste i nadále. Naši Poradci z Nižšího velení nás ujišťují, že je to odpovídající odhad.

Směrnice našeho Velení nás povzbuzují, abychom na tuto situaci zaměřili veškerou svou taktiku. „Velicí" hříšníci, takoví, jejichž živočišné a blahodárné vášně překročily všechnu míru, ti, kteří obrovsky soustředili svou vůli na věci, jež si náš Nepřítel oškliví, samozřejmě nevymizí docela, jen budou čím dál vzácnější. Naše úlovky nebyly nikdy početnější než současné, ale budou se stále víc skládat jen z drobtů, z odpadků, které bychom kdysi předhazovali leda Kerberovi a pekelným hafanům jako nevhodné pro naše stravování. Chtěl bych, abyste pochopili dvojí: Za prvé, ačkoliv se tento stav může jevit jako velmi deprimující, ve skutečnosti je to změna k lepšímu. A za druhé, rád bych vás upozornil na prostředky, jimiž toho bylo dosaženo.

Je to rozhodně viditelný posun i kvalitativní. Velicí (a přelahodní) hříšníci jsou totiž vyrobeni v podstatě ze stejného materiálu, jako jejich odpudivé protiklady, to jest velicí Svatí. Praktické vymizení takového materiálu může sice pro nás znamenat mdlou, bezvýraznou, nepikantní stravu, ale což to současně neznamená naprostou prohru, zmar a hladomor pro našeho Nepřítele? On přece nestvořil lidské bytosti, nestal se jedním z nich a nedal se za ně umučit k smrti jen proto, aby z nich nadělal kandidáty Předpeklí? Kandidáty Očistce? Aby z nich nadělal padlé lidi? Chtěl z nich přece mít Svaté, bohy, bytosti Jemu podobné. Není jednotvárnost našeho jídelníčku jen nepatrnou cenou, kterou platíme za poznání, že Jeho velký pokus selhal? A nejen to: Stejně jako ubývá hříšníků a většina zbylých ztrácí výraznou osobitost, získáváme i mnoho účinných agentů. Každý diktátor, každý demagog, ba skoro každá filmová hvězda či zpěvák populárních hitů u mikrofonu dokážou s sebou přitáhnout spoustu lidských ovcí a ty ani netuší, že mu fandí tak vehementně, až mu zcela podléhají (a to šmahem!), a v něm ovšem podléhají nám. Mohou přijít časy, kdy už se nebudeme muset - až na pár výjimek - obtěžovat pokoušením jednotlivců. Stačí polapit pastýře a za ním půjde slepě celé stádo.

Uvědomujete si vůbec, jak se nám podařilo zredukovat tak velkou část lidského pokolení na úroveň pouhých nicek. Nedošlo k tomu pouhopouhou náhodou. Došlo k tomu v důsledku naší odpovědi - a jak velkolepé odpovědi! - na jednu z nejzávažnějších výzev, jaké jsme kdy museli čelit.

Dovolte, abych vám připomenul, jaká byla situace lidstva v druhé polovině devatenáctého století, v tom období, kdy jsem přestal působit jako aktivní Pokušitel a byl jsem poctěn administrativním úřadem. Velká hnutí za svobodu a rovnost mezi lidmi tehdy začínala plodit hodnotné ovoce, jež postupně dozrávalo. Zrušilo se otroctví a nevolnictví. V Americké válce za nezávislost bylo dosaženo vítězství. Francouzská revoluce slavila nevídané úspěchy. Všude vzrůstala náboženská snášenlivost. V těch hnutích působilo od začátku mnoho prvků v náš prospěch. Zamíchala se do nich spousta ateismu, bezbožectví, hodně antiklerikalismu a rostoucího odporu k církvi, mnoho závisti a pomstychtivosti, dokonce i jakési dost absurdní pokusy vrátit se k pohanství. Nebylo snadné rozhodnout, jaký přiměřený přístup bychom pro nás měli zvolit. Na jedné straně nám zasazovalo trpkou ránu - a pořád nás to zraňuje - že jakákoliv hladovějící třída lidí by měla býti nasycena, anebo že by měli setřást řetězy ti, které svazovaly už tak dlouho. Naproti tomu se v těch hnutích prosazoval obrovský odklon od víry, vzkvétal materialismus, sekularismus a nenávist, takže nás to zbavovalo povinnosti vytrvale je rozdmýchávat.

V poslední části onoho století se situace o hodně zjednodušila, ale naproti tomu začala být mnohem zlověstnější. V anglické oblasti, kde jsem odsloužil většinu svých frontových let, došlo k něčemu příšernému. Náš Nepřítel si svou obvyklou prohnaností toto pokrokové a osvobozovací hnutí přivlastnil a použil ke svým vlastním cílům. Zbyla jen troška antikřesťanství, docela zanedbatelná troška. Rozmohl se nebezpečný jev zvaný křesťanský socialismus. Na továrníky staromódního osvědčeného typu, kteří zbohatli z potu svých dělníků, se začali kabonit lidé jejich vlastní třídy, místo aby se stali terčem úkladných útoků vykořisťovaných - a jak by se nám to bylo hodilo! Boháči se stále víc vzdávali své moci, ne z donucení tváří v tvář revoluci, nýbrž z poslušnosti k vlastnímu svědomí. A ti bídáčtí otrhanci, místo aby z toho náležitě těžili, si počínali tak nemožně, že nás docela zklamali a znechutili. Místo aby využívali svých nových svobod k masakrům, násilí a loupení a k záštiplnému napadání, začínali si osvojovat čistotu, spořádanost, hospodárnost, spořivost, čím dál lepší

- 7 -

vzdělanost, ba dokonce se snažili o vyšší ctnosti! Věřte mi, Urození Ďáblové, začínala na nás nesmírně dotírat hrozba něčeho, co silně vypadalo na zdravý vývoj společnosti.

Odvrátili jsme tu hrozbu jen díky našemu Otci z Hlubin. Vedli jsme protiútok po dvou liniích. Na nejvyšší úrovni se naši vyslanci pustili do osnování a plného rozvíjení prvku, který ovlivňoval pokrokářské hnutí od jeho raných začátků, totiž prvku hluboké nenávisti k osobní svobodě, který se skrýval v srdci všech těch snah o Osvobození. První ji odhalil ten neocenitelný chlapík Rousseau. Vzpomeňte si, že v jeho dokonalé demokracii se povoluje výhradně státní náboženství, je v ní znovuobnoveno otroctví a jednotlivcům se vtlouká do hlav, že skutečně dělají dobrovolně a rádi, cokoliv jim vláda přikáže (byť si toho vůbec nejsou vědomi). Z tohoto výchozího bodu jsme přes Hegela (jiného nepostradatelného propagandistu naší věci) snadno zosnovali jak nacistický, tak i komunistický stát. Dokonce i v Anglii jsme slavili pěkné úspěchy. Tuhle jsem slyšel, že tam člověk nesmí bez dovolení ani porazit vlastní strom svou vlastní sekyrou ve své vlastní zahradě, nesmí jej svou vlastní pilou rozřezat na prkna a z těch prken nesmí postavit na svém vlastním pozemku kůlničku na nářadí.

Tak jsme vedli protiútok v jedné linii. Vy, pouzí začátečníci, nebudete ovšem pověřováni takovou složitou prací. Vy budete přiděleni jako Pokušitelé soukromým osobám. Proti nim anebo skrze ně nabývá náš protiútok odlišnou formu.

Především je musíte stále vodit za nos slovem demokracie. Vzhledem k dobré práci našich jazykozpytců na zkorumpování lidského jazyka vás musím důtklivě varovat, že pacientům nesmíte dovolit, aby se dobrali jasného, definovatelného významu tohoto slova.

Prostě se toho dobrat nesmějí! Nikdy jim nesmí ani napadnout, že demokracie je ve správném smyslu toho slova název politického systému, dokonce hlasovacího systému, a že tento význam je na hony vzdálen a jen nesmírně tenounce spojen s tím, co se jim snažíme prodat jako demokracii. Právě tak jim nesmíme nikdy dovolit vznést Aristotelovu otázku, jestli demokratické chování znamená chování, které se demokraciím líbí, nebo chování, které demokracii zachovává. Neboť kdyby tu otázku položili, nemohlo by jim ujít, že to nutně nemusí znamenat jedno a totéž.

Je na vás, abyste toho pojmu užívali jen jako zaklínadla, chcete-li, čistě jen kvůli jeho prodejní síle. Oni totiž to slovo uctívají, slučuje se pro ně s politickým ideálem, že s lidmi by se mělo zacházet jako s rovnocennými, se všemi naprosto stejně. Načež vy v jejich myslích posunete tento politický ideál k faktické víře, že všichni lidé jsou si rovni. V důsledku toho pak můžete slovo demokracie v pacientově myšlení posvětit na nejvíc degradující (ale také povznášející) ze všech lidských citů. Můžete ho ponoukat, aby je prakticky prosazoval v životě, a to nejen bez zahanbení, ale s kladnou hřejivostí sebeuspokojení, i když by takové chování sklidilo jen obecný výsměch, kdyby je právě nezaštítilo ono mocné zaklínadlo.

Cit, který mám na mysli, je hluboké přesvědčení, které ponouká člověka, aby o sobě tvrdil: Já jsem stejně dobrý jako ty.

První a nejzřetelnější výhodou takového postupu je, že jste pacienta navedli, aby nastolil na ústřední trůn svého života věrohodnou, solidně znějící lež. Nemíním tím pouze, že jeho tvrzení je skutečně falešné, protože on se přece nerovná druhým lidem laskavostí, poctivostí a dobrým rozumem o nic víc, než se jim rovná svým vzrůstem nebo objemem pasu. Mám za to, že tomuto ani on sám nevěří. Nikdo, kdo ubezpečuje Já jsem stejně dobrý jako ty, tomu doopravdy nevěří. Kdyby tomu věřil, netvrdil by to. Svatý Bernard přece nic takového nikdy neříkal pejskovi na hraní, neříká to vědec hlupákovi, ani zaměstnaný člověk vandrákovi, ba ani krasavice obyčejné prosťačce. Požadavek rovnosti, kromě přísně vymezeného politického pole, vznášejí výhradně takoví, kdo se považují v nějakém ohledu za horší. Vyjadřují jím přesně ono svědivé, palčivé, škubavé vědomí podřadnosti, kterou pacient odmítá přijmout.

A proto nenávidí. Ano, právě proto nenávidí všechno lepší v druhých, snižuje a špiní to, přeje si to zničit. Současně podezřívá každou pouhou odlišnost za projev nadřazenosti. Nikdo se od něj nesmí lišit hlasem, šaty, chováním, způsobem oddechu, výběrem jídla.

„Vida, tady je někdo, kdo mluví anglicky o hodně zřetelněji a libozvučněji než já - v tom vězí jedině sprosťáctví, arogance, snobská afektovanost.

Jen se podívejme, ten chlap tvrdí, že nemá rád horké párky - nepochybně se vytahuje, že pro něho nejsou dost vznešené.

Támhleten člověk si nepustil hrací automat, nejspíš je to jeden z těch povýšenců, co nad vším ohrnují nos! Kdyby to byli správní chlapi, byli by jako já. Co se mají co odlišovat? Je to nedemokratické!"

Tento užitečný jev není sám o sobě nijak nový. Už tisíce let ho lidé znají, ovšem pod nálepkou Závist. Vtip je v tom, že dosud na něj pohlíželi jako na ten nejodpornější, a taky na ten nejkomičtější povahový rys. Ty, kteří ho v sobě rozeznávali, vysloveně zahanboval. Ti, kteří si ho neuvědomovali, ho nenalézali u druhých. Příjemnou inovací v současné situaci je, že tenhle rys můžeme nyní sympaticky přizdobit, dodat mu ctihodnosti, ba dokonce chvályhodnosti. Čím? Právě oním zaklínadlem demokratický.

Pod heslem tohoto zaklínadla a jeho vlivem mohou ti, kdo jsou v určitém, nebo v každém ohledu horší, co nejhorlivěji a co nejúspěšněji usilovat o to, aby každého strhli na svou úroveň - nízkou úroveň. To ovšem není všechno. Účinkem vlivu stejnosti ti, kdo se přibližují, nebo kdo by se mohli přiblížit, k plnému člověčenství, se ve skutečnosti raději stáhnou jen ze strachu, aby se nejevili nedemokratičtí. Jsem z věrohodných zdrojů informován, že mladí lidé v současné době v sobě potlačují zálibu v klasické hudbě nebo v dobré literatuře jen proto, aby jim nebránila v demokratické uniformitě, ve snaze být jako ostatní. Ti, kteří by zatoužili být opravdu čestní, zdrženliví, slušní, střídmí, a kterým je nabídnuta Milost, jež by jim pomáhala toho dosáhnout, Milost raději odmítnou. Kdyby ji totiž přijali, možná by z nich udělala odlišné lidi, možná by je přiměla vyhýbat se způsobu života ostatních lidí, vytrhla by je ze soudržnosti, pokazila by jejich zapojení do party. Mohli by se stát (hrůza hrůzoucí!) individualisty.

- 8 -

Všechny tyhle uvedené úvahy shrnuje stručně prosba, kterou prý tuhle vysílala k našemu Nepříteli jedna mladá žena: „Pane, udělej ze mne normální děvče dvacátého století!" Díky našemu úsilí jí dosud nedošlo, že tím vlastně navrhuje: „Udělej ze mne koketu, pitomečka, příživnici!"

V mezidobí se jako potěšující vedlejší produkt objevuje několik Kandidátů, avšak (každým dnem) je méně těch, kteří se nechtějí stát normálními, obvyklými, stejnými jako jiní a členy té či oné skupiny. V těch narůstá sklon, že vyspějí v náramné ješity, potrhlé ztřeštěnce a výstředníky, za jaké je ta zbylá chamraď beztak považuje. Neboť podezřívání často vede k tomu, co je předmětem podezření. V těch zas bublá: „Ať dělám co dělám, stejně mě budou sousedé považovat za čarodějnici nebo za komunistického agenta, takže přece se tím klidně mohu stát." V důsledku toho se změnila inteligence - byť se vyskytuje jen nepatrně - která je pro věc Pekla velmi užitečná.

Jde ovšem jen o vedlejší produkt, a já chci samozřejmě přitáhnout vaši pozornost k rozsáhlému, vše postihujícímu hnutí, které směřuje k znevážení a ke konečnému vyloučení jakéhokoliv druhu lidské výjimečnosti, jak morální, kulturní a společenské, tak intelektuální. Copak není hezké všímat si, jak demokracie ve smyslu zmíněného zaklínadla dělá za nás v současné době práci, která byla vyhrazena starověkým diktátorům, ba jak dokonce využívá týchž metod? Vzpomínáte si, jak jeden z řeckých diktátorů (tehdy se nazývali „tyrani") poslal jinému diktátorovi poselstvo a žádal ho o radu k zásadám vládnutí. Ten jiný diktátor zavedl posly do obilného pole a tam svou rákoskou srážel vršek každého stébla, které drze vyrostlo nad obecnou úroveň. Bylo to velmi názorné poučení: Nedovol žádnému vyniknout. Nenech žít nikoho, kdo je moudřejší, lepší, slavnější nebo dokonce hezčí, než je dav. Všechny je přisekni na stejnou míru, na míru všech otroků, všech nicek, všech nýmandů. Ať jsou si všichni rovni. A tak tyran dokázal v jistém smyslu prakticky provozovat „demokracii". Nyní už dovede „demokracie" vykonat tutéž práci a nepotřebuje ani žádnou další tyranii, než svou vlastní. Nikdo kvůli ní nemusí procházet obilným polem a švihat rákoskou. Menší stébla sama od sebe uhryzají ta, která je nějak převýší. Dokonce ta vysoká stébla ochotně ukusují své vlastní přerůstající vršky s přáním, růst zcela zarovnaně s těmi ostatními.

Tvrdil jsem a tvrdím, že zabezpečit zatracení takových dušiček, takových stvoření, která téměř přestala být jednotlivci, je přesto namáhavá a složitá dřina. Vynaložíte-li ale správné úsilí a budete-li dostatečně šikovní, můžete si být úspěšným výsledkem téměř jisti. Zdá se, že polapit zatvrzelé velké hříšníky je snadnější. Nemylte se. Oni jsou nevypočitatelní. Pipláte se s nimi sedmdesát let a pak vám je v jednasedmdesátém roce náš Nepřítel dokáže vyrvat z drápů. Pochopte, ti velcí jsou totiž schopni opravdového pokání. Dokážou si uvědomit dosah svých vin. Jestliže věci vezmou takhle špatný obrat, jsou ochotni kvůli našemu Nepříteli vzdorovat společenským tlakům na sebe stejně nezdolně, jako jim odolávali za našeho působení. Vždycky je do jisté míry obtížnější vysledovat a rozmáznout uhýbající vosu než zblízka zastřelit zdivočelého slona. Až na to, že pokud slona minete, stěží mine on vás.

Jak jsem uvedl, získal jsem své zkušenosti převážně v anglickém sektoru a stále mám z něho více zpráv než odjinud. To, co vám teď povím, se nemusí přesně hodit na oblasti, v nichž budete pracovat vy. Tyto rady můžete samozřejmě přizpůsobit svým podmínkám, ale některé z nich uplatníte určitě. Kdyby příležitostí k takovému uplatnění bylo poskrovnu, musíte se vynasnažit přiblížit tu zemi, v níž budete pracovat, tomu stavu, v němž se nyní nachází Anglie.

V této slibné zemi totiž duch úsloví Já jsem stejně dobrý jako ty již dosáhlo mnohem více než jen obecného společenského vlivu, ba vytrvale se propracovává do jejího výchovného systému. Nerad bych tvrdil s jistotou, kam až tyto operace pronikly. Ostatně to není podstatné. Jakmile jednou pochopíte trend, můžete snadno předvídat i budoucí vývoj a v tomto vývoji hodláme hrát zvláště významnou roli. Základní zásadou nového vzdělávacího a výchovného systému má být, že tupci a lenoši se nesmí cítit zahanbováni chytrými a pilnými studenty. Bylo by to nedemokratické. Takové rozdíly mezi žáky - protože jde zjevně o zhola a naprosto individuální odlišnosti - musí být zamaskovány. Může se to dít na různých úrovních. Tak například na univerzitách musí zkoušky probíhat tak, aby všichni, nebo téměř všichni, dostali dobré známky. Přijímací zkoušky je nutno zorganizovat tak, aby všichni, nebo téměř všichni přihlášení, mohli na vysokých školách studovat, ať k tomu mají či nemají schopnosti (či přání) získat vyšší vzdělání. Na školách nižších se pro ty děti, které jsou příliš hloupé, nebo líné učit se cizím jazykům, matematice a přírodním vědám, zavedou takové předměty, jimž se děti dřív rády věnovaly ve volném čase. Nechť si například plácají bábovičky, ale nazvěte to přitažlivě modelováním. Nikdy nesmí padnout ani ta nejmenší narážka na to, že takové děti jsou horší než děti, které se skutečně učí. Ať se dopustí jakýchkoliv nesmyslů, musí se jim dostat „stejného ocenění". Mám za to, že v Anglii se této fráze užívá docela běžně.

Drastičtější schéma už snad ani nepřipadá v úvahu. Děti způsobilé pro postup do vyšší třídy se uměle pozdrží, protože v ostatních by vyvolalo trauma, kdyby zůstaly pozadu. U Belzebuba, to je přece nádherně užitečný výraz! To je přece mazaný názor! Chytrý školák či školačka tak zůstává po celou školní docházku demokraticky ukován ke své vlastní věkové skupině, ačkoliv by už dávno dokázali louskat Aischyla nebo Danta v originále. Místo toho dřepí otráveně ve třídě a poslouchají, jak jejich spolužáci zápolí se správnou výslovností věty třistatřiatřicet stříbrných křepeliček přeletělo přes třistatřiatřicet stříbrných střech.

Jedním slovem, můžeme docela odůvodněně doufat, že až se úsloví Jsem stejně dobrý jako ty zcela naprosto prosadí, úplně to odbourá vzdělanost. Odpadnou všechny podněty pro učení a všechny tresty za neučení. Té hrstce, která přesto bude chtít studovat, se v tom nějak zabrání. Co jsou zač, že se opovažují předčit své druhy? A učitelé - nebo snad bych měl říkat ošetřovatelé? - budou příliš zaměstnaní utěšováním hlupáků a tak vyčerpaní tím, jak jim budou neustále povzbudivě poklepávat na rameno, že už ani na opravdové vyučování nebudou plýtvat časem. Napříště nebudeme muset složitě plánovat a mořit se šířením lhostejné znechucenosti a nevyléčitelné netečnosti lidí. Ta hmyzí chamraď to udělá za nás.

- 9 -

Nenastane to ovšem dřív, dokud veškerou výchovu nepřevezme stát. Ale jen klid! On ji převezme! Patří to k výše uvedeným hnutím. Podle všech předpokladů za to také zaplatí přiměřenou pokutu. Tou bude likvidace střední třídy, té třídy, která byla ochotna šetřit a své úspory obětovat, jen aby svým dětem dopřála vzdělání na předních soukromých školách. Likvidace této třídy, kromě toho že naváže na odbourání vzdělanosti a výchovy, je naštěstí nevyhnutelným dopadem smyslu úsloví Já jsem stejně dobrý jako ty. Neboť důsledně vzato, právě tato společenská vrstva dala lidstvu převážnou většinu vědců, lékařů, filosofů, básníků, umělců, skladatelů, architektů, právníků a organizátorů. Jestli v zemi existoval nějaký počet vysokých stébel, kterým bylo třeba rákoskou srazit vršky, určitě to byla stébla z této vrstvy. Jeden anglický politik nedávno velmi výstižně prohlásil: „Demokracie nechce velikány."

Bylo by asi zcela marné chtít na takovém člověku upřesnění, jestli jeho „nechce" znamená „nepotřebuje" nebo „nemá ráda"? Ale raději si to ujasněme. Neboť tady se totiž opět vynořuje Aristotelova otázka.

My v Pekle bychom ochotně přivítali vymizení přesného smyslu slova demokracie, tedy takříkajíc označení politického uspořádání. Jako všechny formy vlády nás však demokracie často zvýhodňuje, i když vcelku méně často než jiné formy. My si musíme uvědomit, že „demokracie" v ďábelském slova smyslu, to jest ono „Já jsem stejně dobrý jako ty", nebo „Být jako všichni" či „Jednota" a „Soudržnost", je tím nejjemnějším nástrojem, jaký bychom mohli použít k vykořenění politických demokracií z našeho světa.

Neboť „demokracie" nebo „demokratický duch" (v ďábelském smyslu) vedou k národům bez velikosti, bez velikánů, k národům negramotných lidí, morálně ochablých nedostatkem kázně od mládí, zato překypujících sebejistotou, jakou vypěstuje lichocení na živné půdě lhostejnosti v nepovedencích změkčilých celoživotním balením do plenek.

A právě tohle si Peklo naléhavě přeje od všech demokratů. Protože když se pak takový národ střetne s národem, kde děti už ve škole byly vedeny k píli, kde nadané stavějí na vysoké místo a kde netečnému davu není dovoleno mluvit do veřejných záležitostí, je nabíledni, jak jejich střet dopadne.

Tak byla například v poslední době zaskočena jedna demokracie, když se ukázalo, že Rusko ji předběhlo ve vědě.

Jak lahodný vzorek lidské zaslepenosti! Jestliže celková tendence takové společnosti se stavěla proti všem druhům výjimečnosti, jak mohli očekávat, že jejich vědci vyniknou?

Naší funkcí je povzbuzovat takové chování, takové způsoby a celkový myšlenkový postup, jež se demokraciím spontánně líbí a baví je, protože jsou to správné cesty, které i bez naší kontroly a našeho řízení demokracii zničí. Skoro byste se divili, že lidé tohle nevidí sami. Nečtou sice Aristotela (neboť by to bylo nedemokratické), ale pomysleli byste si, že aspoň Francouzská revoluce je poučila, že chování, v jakém si libuje aristokracie, není chování, které ji zachovává. Týž princip by pak mohli uplatnit na všechny formy vlády.

Nechtěl bych však skončit tímto způsobem. Nechtěl bych - Peklo uchovej - povzbuzovat ve vašich myslích onen sebeklam, který vy naopak máte rozvíjet ve svých lidských obětech. Myslím tím zabydlený názor, že osud národů je sám o sobě důležitější než osud jednotlivců. Porážka svobodných národů a rozhojnění otrockých států jsou pro nás jen prostředky (a kromě toho i vítaná zábava), ale opravdovým cílem je vždy zničení jednotlivců. Neboť jedině jednotlivci mohou být buď spaseni, nebo zatraceni, mohou se buď stát syny našeho Nepřítele, anebo potravou pro nás. Nejvyšší hodnota kterékoliv revoluce, války nebo hladomoru spočívá pro nás v úzkostech a trýzni jednotlivce, ve zradě, nenávisti, zuřivosti, chamtivosti a zoufalství, které tyhle pohromy vyvolávají v jednotlivci. Ujišťování, že Já jsem stejně dobrý jako ty, je velmi užitečným prostředkem ke zničení demokratických společností. Daleko hlubší hodnotu však má jako cíl sám o sobě, jako stav mysli, který nutně vylučuje pokoru, spokojenost, láskyplnost, všechnu radost plynoucí z vděčnosti či obdivu. Právě tento blud svede téměř každou lidskou bytost z jakékoliv cesty, která by ji přece jen na konec přivedla k Nepříteli do Nebe. Nyní však přistoupím k nejpříjemnější části svého pověření. Je na mně, abych jménem hostů připil na zdraví řediteli, Jeho Hanebnosti Mrchodlakovi a Koleji pro výcvik Pokušitelů. Naplňte si číše! Co to vidím? A jakou přelahodnou vůni, jaký skvělý bukét nasávám! Je to možné? Pane řediteli, odvolávám všechna svá tvrdá slova o poslabší večeři. Vidím a čichám, že kolejní sklep i za válečných podmínek vlastní pár tuctů lahví starého, vyzrálého, špičkového Farizeje. Dobře, dobře, výborně! Jako za starých časů! Urození Ďáblové, přivoňte a oblažte své chřípí! Pozdvihněte poháry proti světlu! Jen si prohlédněte ty ohnivě zabarvené proužky, které se vinou a proplétají v jejich temném nitru, jako by spolu zápolily. Však ony také zápolí! Víte, jak se toto víno míchá? Ze sklizně různých druhů pokrytectví a licoměrností, sklizených, rozdrcených v lisu a společně zkvašených, takže moku dodávají nepřekonatelnou, obzvláštní chuť. Jsou to odrůdy, jež spolu nejvíc soupeřily na zemi. Některé se oháněly pokyny, ostatky, růženci, jiné se honosily ošumělými šaty, nasazovaly na protáhlé obličeje neupřímné výrazy a tradičně hýčkaly abstinenci - žádné víno, žádné karty, žádná divadla.

Oboje spojuje společný rys - okaté sebeuspokojení, nadřazenost, zhlížení se v sobě samých a téměř nekonečná vzdálenost mezi jejich vnitřní prapodstatou a čímkoliv, co náš Nepřítel vskutku je a vyžaduje. Živou doktrínou náboženství každého z nich byla zkaženost jiných náboženství, pomluvy byly jejich evangeliem a ponižování jiných jejich litaniemi. Jak ti nenáviděli jeden druhého tam, kde svítí slunce! A oč víc se nenávidí teď, když jsou navždy smícháni, ale navždy neusmířeni! Jejich ohromení, jejich zášť, ve spojení s kvašením jejich navěky zatvrzelého vzdoru nás při průchodu naším duchovním zažíváním rozohní plamenem temnot! Krátce a dobře řečeno a uzavřeno, moji přátelé, jestliže to, co většina lidí považuje za „náboženství", někdy na zemi vymizí, nastanou pro nás špatné dny. Dosud nám však může dodávat skutečně chutné hříchy. Krásná květina nesvatosti může vyrůst jedině v těsném sousedství svatosti.

Nikde se našemu pokušitelství nedaří tak úspěšně, jako na stupních k oltářům.

- 10 -

Vaše Hrozivosti, Vaše Hanebnosti, moji drazí Popichovači, vzácní Pochybovači a Urození Ďáblové! Připíjím na zdraví váženého ředitele Mrchodlaka a na zdar vaší Koleje!

Vnit řní kruh

Smím vám přečíst několik řádek z Tolstojova románu Vojna a mír?

Ve chvíli, kdy Boris vešel, stál kníže Andrej s pohrdavě přimhouřenýma očima, s tím zvláštním výrazem unavené zdvo-řilosti, která jasně říká, že kdyby to nebylo mou povinností, ani minutu bych se s vámi nebavil, a poslouchal starého ruského generála ověšeného řády, který mu cosi vysvětloval téměř na špičkách v pozoru, s temně rudou tváří, na níž se mu zračil podlézavý výraz vojensky podřízené osoby. „ Výborně, račte počkat, " řekl kníže Andrej generálovi rusky s francouzským přízvukem, jehož používal, chtěl-li někomu dát najevo pohrdání, a spatřiv Borise, přestal si všímat generála (který za ním běhal a naléhavě prosil, aby ho to nechal dopovědět), s veselým úsměvem na Borise kývl a zamířil k němu. V tom okamžiku Boris jasně pochopil něco, co dříve jen tušil - že totiž v armádě kromě subordinace a disciplíny, stanovené vojenským řádem, kterou znali u pluku a kterou zachovával i on, existuje ještě jiná mnohem významnější subordinace, ta, která nutila tohoto sešněrovaného generála s brunátnou lící uctivě čekat, zatímco kapitán kníže Andrej považoval za příjemnější bavit se s praporčíkem Drubeckým. A Boris se pevněji než dříve rozhodl napříště postupovat nikoli podle subordinace řádové, nýbrž podle tě nepsané.

(I. díl, 3. část, 9. kapitola, překlad Tamara a Vilém Sýkorovi) Když pozvete moralistu středního věku, aby k vám promluvil, musím z toho usuzovat, že se vám zalíbilo v morálce středního věku, jakkoliv se ten závěr zdá nepravděpodobný. Vynasnažím se vaše očekávání uspokojit. Opravdu vám poradím, jak se chovat ve světě, v němž budete žít. Nemíním tím, že se pokusím hovořit o tom, čemu se říká běžné záležitosti. Pravděpodobně o nich víte tolik co já. Nebudu vám povídat - leda formou tak obecnou, že to stěží rozeznáte -jakou roli byste měli hrát v poválečné výstavbě. Opravdu není příliš reálné, že některý z vás v nejbližších deseti letech bude moci nějak přímo přispět k míru a blahobytu Evropy. Budete mít plno starostí, než vůbec najdete práci, oženíte se či vdáte, než dosáhnete dobrého postavení. Udělám něco staromódnějšího, než jste možná očekávali. Poradím vám. Budu vás varovat. Poradím vám a budu vás varovat ve věcech, které jsou tak zhoubné, že je nikdo neoznačuje jako „běžné záležitosti".

A každý ovšem ví předem, před jakými věcmi vás mladé může varovat moralista mého typu v nejlepším věku: před Světem, před Tělem a před Ďáblem. Dnes nám však k pojednání úplně postačí jen jedno téma z této trojice. Ďábla nechám přísně stranou. Spojitost mezi ním a mnou je v povědomí veřejnosti už tak hluboká, až mi to vadí, v některých oblastech už dosáhla vysoké úrovně zmatení, ne-li dokonce identifikace. Začínám si ověřovat pravdu starého přísloví, že kdo zachází s tímto odpudivým hostitelem a podá mu jediný prst, může očekávat, že on ho popadne za celou ruku. Co se týče Těla, museli byste být docela abnormální mladí lidé, kdybyste nevěděli tolik, co vím já. Ale domnívám se, že vám mohu povědět něco o Světě.

V úryvku, který jsem vám právě přečetl z Tolstého, mladý praporčík Boris Drubecký objevuje, že v armádě existují dva odlišné hierarchické řády. Ten jeden je vytištěn v útlé červené knížečce a každý si jej může přečíst. Tam zůstává neměnný: Generál má vyšší hodnost než plukovník, plukovník stojí výš než kapitán. Ten druhý řád není nikde vytištěný. Nejde ani o formálně ustavenou tajnou společnost důstojníků, jejíž pravidla se vám sdělí, až když jste do ní přijati. Jenže přijetí do ní není nikdy formální, ani explicitní. Že existuje, to objevíte postupně téměř nedefinovatelnýnu způsoby, a zároveň objevíte, že stojíte mimo ni. Až mnohem Později vám možná dojde, že, aniž to víte, jste už v ní. Existuje v ní něco, co se rovná heslu, ale i ta hesla jsou spontánní a ne formální. Takové společnosti se vyznačují tím, že mají svůj zvláštní jazyk, své speciální přezdívky, v rozhovorech užívají různé narážky. Jenže tyto znaky nejsou trvalé. Není snadné říct, kdo je v daném okamžiku uvnitř těchto společností a kdo je mimo ně. Někteří lidé jsou zcela zjevně uvnitř, jiní jsou zřetelně vně, ale vždycky je jich celá řada na pomezí. Když se po šestitýdenní nepřítomnosti vrátíte na své divizní velitelství či brigádní velitelství, ke stejnému pluku či rotě, třeba zjistíte, že se tato druhá hierarchie mezitím docela proměnila. Neexistuje v ní žádné formální přijetí či vyloučení. Lidé si myslí, že jsou stále uvnitř, a zatím jsou už vystrčeni ven, nebo jsou docela vypuzeni ještě dřív, než byli vůbec vpuštěni, a že právě toto poskytuje ohromnou zábavu těm, kdo jsou doopravdy uvnitř. Nemá to žádný pevný název. Jediným spolehlivým pravidlem je, že jak ti, kdo jsou uvnitř, tak ti, kdo jsou venku, to pojmenovávají různě. V jednoduchých případech to může být zevnitř označeno jednoduchým výčtem, „Ty, Tony a já". Když je členství velmi bezpečné a poměrně stabilní, nazývá se „my". Když se znenadání rozšíří a musí čelit nějaké náhodné nehodě, označuje se: „Všichni zdejší rozumní lidé." Pokud zvenčí marně usilujete dostat se dovnitř, říkáte tomu „ten gang", nebo „oni", či „ten a ten a jeho parta", anebo „klika", někdy „vnitřní kruh". Jste-li kandidátem pro přijetí, pravděpodobně tomu neříkáte nijak. Diskutovat o tom s jinými zvenčí by vám připadalo, jako byste byli sami venku. A zmínit se o tom člověku, který je uvnitř a který by vám mohl pomoci, pokud se právě tento váš rozhovor s ním bude vyvíjet dobře, by bylo čiré šílenství.

- 11 -

Možná, že jsem to popsal špatně, přesto doufám, že vy všichni jste jasně rozeznali, co jsem se vám tu snažil popsat. Ne že byste snad sloužili v ruské armádě či vůbec v nějaké armádě. Ale tak či tak jste se jistě s jevem „vnitřního kruhu" už setkali. Objevili jste takový kruh ve svém domě, nebo ve své škole ještě dřív, než skončil první semestr. A když jste koncem druhého roku došplhali někam do jeho blízkosti, možná jste objevili, že v tomto kruhu je kruh ještě „vnitrnější", který je pouhou třásničkou na kruhu celé velké školy, vůči němuž jsou vaše domácí kruhy jen satelity. Je docela možné, že váš školní kruh se téměř dotýká doktorského kruhu. Začínali jste totiž vlastně pronikat jednotlivými vrstvami slupky cibule. A mýlím se snad v dohadu, že i tady, na vaší univerzitě, jsou v tomto okamžiku a v této místnosti různé kruhy, nezávislé nebo soustředné, i když pro mne neviditelné? Mohu vás ujistit, že v každé nemocnici, v každé hospodě, na každém soudě, v každé diecézi, škole, obchodu nebo koleji, narazíte na kruhy, které Tolstoj nazývá druhými či nepsanými řády.

Je to docela nasnadě. Rád bych věděl, jestli řeknete totéž, až pokročím k dalšímu. Věřím, že v životě všech lidí v určitých obdobích od dětství až do vysokého věku patří k převládajícím prvkům přání být uvnitř místního kruhu a hrůza, že budou ponecháni venku, mimo něj. Této touze v jedné z jejích forem je opravdu učiněno bohatě zadost v literatuře, a to značně snobskou formou. Viktoriánské romány se hemží postavami usouzenými touhou proniknout do určitého kruhu, jenž se nazýval či nazývá „společnost". Je třeba jasně pochopit, že „společnost" v tomto smyslu slova je pouze jedním ze stovky kruhů a snobství tady je jen jednou formou touhy být uvnitř. Lidé, kteří se považují za nesobecké a jsou skutečně nesobečtí, kteří Čtou satiry na snobství s poklidnou nadřazeností, mohou být pohlcováni jinou formou touhy. Například velmi silným přáním vstoupit do některého úplně odlišného kruhu, který je vybaví imunitou před lákadly života na vysoké noze. Pozvání vévodkyně by bylo asi velmi chladivou sprchou pro člověka, jehož pálí příkoří vyloučenosti z nějaké bohémské nebo komunistické kliky. Ubožák - vždyť on nechce ani velké, jasně osvětlené salony, šumivé šampaňské nebo dokonce pikantní skandály o peerech či ministrech vlády - láká ho svatyňka maličkého podkroví nebo ateliéru, hlavy nakloněné spiklenecky k sobě, hustá oblaka tabákového kouře a blahé vědomí, že my, my čtyři, nebo nás pět, skrčení kolem kamínek, jsme lidé, kteří vědí\ Leckdy je v nás ta touha tak dokonale skrytá, že stěží poznáme slast jejího naplnění. Muži namlouvají svým ženám, ale nejen jim, nýbrž i sobě samým, jak nezbytné je zůstat dlouho v kanceláři či ve škole kvůli nějaké mimořádně důležité práci, kterou jim zadali, protože oni a ještě Ten - a - ten a nejvýš dva další jsou jediní, kdo opravdu vědí, jak lze ten úkol zvládnout. Není to ovšem tak docela Pravda. Ve skutečnosti vás nesmírně otráví, když si vás starý tlouštík Smithson vezme stranou a důvěrně zašeptá: „Podívej se, my tě tou zkouškou nějak musíme protlačit", nebo „Charles a já jsme okamžitě věděli, že prostě v tom výboru musíš být", protože to znamená děsnou nudu... jenže o moc hroznější by bylo, kdyby vás z toho vynechali! Je sice nepříjemné a nezdravé přijít o všechna sobotní odpoledne, ale uchovat si je volná, protože by o vás ani nezavadili, by vás rozladilo mnohem víc.

Freud by nepochybně konstatoval, že celá ta věc je záležitostí sexuální touhy. Někdy uvažuji, jestli někdy nejde o jiné pořadí. Přemítám, jestli v této nestálé době nebylo mnohé panictví a panenství ztraceno ne tolik z podlehnutí Venuši jako z poslušnosti k návnadám nějaké kliky. Neboť přece v čase, kdy je v módě promiskuita, stojí cudní a zdrženliví zcela mimo. Jsou nevědomí v něčem, co jiní lidé znají. Jsou nezasvěcení. A pokud jde o všelijaké lehčí přestupky, jsou počty těch, kdo z podobných důvodů poprvé kouřili nebo se poprvé opili, pravděpodobně hodně vysoké.

Teď musím rozlišovat. Nebudu tvrdit, že existence vnitřního kruhu je zlo. Určitě je nevyhnutelná. Někde přece musí docházet k důvěrným rozpravám, není to nic špatného; samo o sobě je to dokonce dobré, aby mezi těmi, kdo spolupracují, rostlo osobní přátelství. A je asi nemožné, aby se oficiální hierarchie jakékoliv organizace ztotožňovala s její veškerou skutečnou činností. Jestliže nejmoudřejší a nejenergičtější lidé vždycky zaujímají nejvyšší místa, může jít o dobrou shodu; protože tomu tak často není, musí na vysokých místech existovat lidé, kteří jsou vlastně přítěží, kdežto lidé na nižších místech jsou důležitější, než jak o tom svědčí jejich hodnost a věk. Takovým způsobem nutně vzniká a narůstá ten druhý, nepsaný řád. Je nutným, a možná ani ne nutným zlem. Jenže touha, která nás vtahuje do vnitřního kruhu, je něco jiného. Věc sama může být morálně zcela neutrální, bezúhonná, a přece touha po ní může být nebezpečná. Jak řekl Byron:

Je sladké dědit a pomíjivou sladkostí je nečekaná smrt nějaké staré dámy. Bezbolestná smrt zbožné příbuzné pokročilého věku není přece zlem. Avšak nedočkavá touha jejích dědiců po její smrti už se za správný cíl nepovažuje a zákon se mračí i na ten nejlaskavější pokus urychlit její skon. Byť je tedy vnitřní kruh nevyhnutelný a dokonce nevinný rys života, byť jistě ne ten nejkrásnější, jak máme tedy chápat touhu dostat se do něho? Jak se máme vyrovnat s úzkostí, jsme-li z něho vyloučeni? A je na místě blaženost, kterou pocítíme, když se do něho dostaneme?

Nemám právo zjišťovat, do jaké míry už někdo z vás přistoupil na nějaký ponižující kompromis. Nesmím se snažit zjistit, zda jste třeba nejdříve zanedbávali a nakonec setřásli přátele, které jste měli opravdu rádi a kteří by při vás stáli až do konce života, jen proto, že jste se ucházeli o přátelství těch, kteří se vám momentálně jevili důležitější, tajuplnější, přitažlivější? Nesmím se ptát, jestli jste se opravdu kochali osamělostí a pokořením těch venku, zatímco vy jste už byli vpuštěni dovnitř? Jestli jste se už nadšeně bavili s členy kruhu v přítomnosti těch nevpuštěných jen proto, aby vám ti outsideři záviděli? Jestli prostředky, jimiž jste ve zkušební době pronikali do vnitřního kruhu, byly vždycky a zcela v pořádku?

Položím vám jen jednu otázku, řečnickou otázku, na niž ani neočekáváme odpověď: Když se nyní rozpomínáte na celý svůj život, ponoukala vás touha být na správné straně oné neviditelné čáry k činům nebo slovům, na něž se můžete vždycky ohlížet s uspokojením i v oněch zimomřivých předjitřních hodinách probděné noci? Jestli ano, pak je váš případ daleko šťasnější než většina ostatních.

- 12 -

Řekl jsem vám v úvodu, že vám poradím. Má rada by se tedy měla týkat budoucnosti, ne minulosti. Chtěl jsem naťuknout minulost jen proto, abych vás probudil k tomu, co považuji za pravou podstatu lidského života. Nevěřím, že ekonomické motivy a erotické vzněty zodpovídají za všechno, co my moralisté označujeme jako Svět. I když k nim přidáme navíc ctižádost, myslím, že obraz je stále neúplný. Chuť na tajuplné, touha být uvnitř, berou na sebe různé formy, které se snadno rozeznávají jako ctižádost. Nepochybně doufáme, že nám z každého vnitřního kruhu, do kterého pronikneme, poplynou hmatatelné zisky, moc, peníze, svoboda porušovat pravidla závazná pro jiné, možnost vyhýbat se všedním Povinnostem, unikat z kázně. Ale to všechno by nás neuspokojilo, kdybychom k tomu nezískali blaživý pocit tajné důvěrnosti. Náramně se nám totiž hodí vědět, že se nemusíme obávat pádných výtek svého oficiálního představeného, protože on je přece starý Percy, kamarád z našeho kruhu. Neceníme si ovšem takové důvěrnosti jen kvůli tomu, že nám to vyhovuje. Úplně stejně ji hodnotíme jako důkaz oné důvěrnosti.

Hlavním účelem mé promluvy je prostě přesvědčit vás, že tato touha je jednou ze stálých hlavních vzpruh lidské činnosti. Je to jeden z činitelů, které utvářejí svět, jak ho známe, s celou snůškou bojů, soutěživosti, zmatku, úplatnosti, zklamání, nehorázných reklam, a má-li být jedním ze stálých hnacích motivů, měli byste si jím být úplně jisti. Pokud neučiníte opatření, abyste tomu předešli, stane se tato touha jedním z hlavních motivů vašeho života od prvního dne, kdy vstoupíte do svého povolání, až do dne, kdy zestárnete tak, že vám to už bude jedno. Je to docela přirozené - život k vám tak přijde se svou vlastní harmonií. Jakýkoliv jiný život, který povedete, bude výsledkem vědomého a trvalého usilování. Když však s tím včas nic neuděláte, když jen poplujete s proudem, stanete se vskutku jen „člověkem z vnitřního kruhu". Neříkám, že budete úspěšným členem toho kruhu, ale i to se může stát. Ale ať zůstanete tím, kdo se věčně trápí a souží vně kruhu, do něhož se mu nikdy nepodaří vstoupit, anebo vítězoslavně pronikne dál a dál do jeho středu, tak či onak budete jen „kruhařem".

Už jsem vám dal dost jasně najevo, že považuji pro vás za lepší, abyste takoví nebyli. Ale možná jste vůči těmto otázkám otevření. A proto vám navrhnu dva důvody, abyste smýšleli jako já.

Bylo by zdvořilé, a z hlediska vašeho věku také rozumné, předpokládat, že žádný z vás dosud není ničema. Naproti tomu ze zákona průměrnosti (nezmiňuji se vůbec o svobodné vůli), je téměř jisté, že přinejmenším dva či tři z vás se dříve, než zemřou, stanou něčím, co se ničemovi hodně podobá. V této místnosti jistě musí být alespoň nějaký počet bezohledných, proradných, nemilosrdných potencionálních sobců. Stále ještě můžete ovšem volit. A doufám, že nevezmete má tvrdá slova o možném budoucím vývoji vašich povah jako projev neúcty k vašim současným charakterům. Takže mé proroctví zní: Devět z deseti mezi vámi bude muset takto volit. Až k té volbě dojde, nebude se vám cesta k padoušství jevit v nijak dramatických barvách. Téměř jistě se k vám nedostaví žádní okatě vyhrožující nebo uplácející darebáci. Nabídka se ozve nad skleničkou dobrého pití nebo nad šálkem kávy, mezi sousty sendviče a mezi dvěma vtipy. Vyklouzne docela všedně ze rtů muže nebo ženy, s kterými jste se nedávno blíže seznámili, a doufáte, že se s nimi spřátelíte ještě víc. Padne ve chvíli, kdy velmi stojíte o to, abyste nevypadali jako hrubiáni, jako naivní nebo netýkaví puntičkáři. Vyzní jako náznak něčeho, co není sice tak docela v souladu s pravidly fair play, ale jako něco, čemu veřejnost, ta nevědomá, romantická veřejnost jakživ neporozumí. Vyzní jako něco, kolem čeho sice outsideři ve vašem povolání mohou rozvířit trochu zmatků, ale zato to bude něco, co „my" -jak tvrdí váš nový přítel, a při tom slově „my" budete mít co dělat, abyste se samým blahem nezarděli - něco, co „my děláme vždycky". A budete-li vtaženi do toho „my", budete do něho vtaženi ne z touhy po zisku nebo po nějakém polepšení si, ale prostě proto, že v okamžiku, kdy se žádoucí pohár téměř dotýká vašich rtů, nesnesete být vrženi zpátky do studeného vnějšího světa. Bylo by pro vás hrozné pozorovat, jak tvář toho člověka - ta oduševnělá, důvěryhodná, rozumně vyhlížející tvář - najednou chladne pohrdáním, a vy poznáte, že jste byli právě vyzkoušeni, zda se hodíte pro vnitřní kruh - a byli jste odmítnuti. A později, pokud vás vaše touha do něho opravdu vtáhne, vás každý další týden trochu vzdálí od vašeho dosavadního řádu, o rok později se ocitnete ještě dál, ale vždycky v tom nejradostnějším, nejpřátelštějším duchu. Takové vzdalování může někdy skončit i havárií, skandálem, těžkým žalářem. Nebo ovšem povede k milionům, ke šlechtickému titulu a k udělení prestižní ceny na vaší staré škole. Ale z vás se nicméně mezitím stal padouch.

Toto je můj první důvod. Ze všech vášní totiž právě vášeň pro vnitřní kruh dovede nejobratněji přimět člověka, který přece není tak špatný, aby se dopustil i velmi zlých činů. Můj druhý důvod je tento: Trýzeň, která byla přisouzena Danaidám v klasickém podsvětí, totiž snaha naplnit síta vodou, je symbol ne jednoho, ale všech zlozvyků. Je to pravá značka zvrácené touhy hledající něco, co není k mání. Toto pravidlo ilustruje touhu být uvnitř neviditelné čáry narýsovaného kruhu. Pokud vás toto přání zcela opanovává, nikdy nedosáhnete toho, po čem prahnete. Snažíte se totiž oloupat cibuli: až ji docela oloupáte, nic nezbude. Pokud nezvítězíte nad svým strachem, že zůstanete outsiderem, zůstanete jím.

Když o tom popřemýšlíte, jistě se vám všechno velice ujasní. Chcete-li se z nějakých užitečných, spořádaných důvodů od určitého kruhu osvobodit, chcete-li se, řekněme, zapojit do hudebního sdružení, protože máte opravdu rádi hudbu, naleznete možnost uspokojení. Hrajete třeba v kvartetu a baví vás to. Ale pokud chcete jen, aby se o vašem členství v něm vědělo, vaše uspokojení bude velmi krátkodobé. Kruh přestane mít zevnitř ten půvab, kterým vás přitahoval zvenčí. Ztratil svou kouzelnost pouhou skutečností, že vás do něho přijali. Jakmile první novota opadne, zevšední, jeho členové vás nebudou zajímat o nic víc, než vaši staří přátelé. Proč by také měli? Nehledali jste ctnost nebo laskavost či shodu nebo humor či poučení, anebo vtip či některou z činností, které opravdu těší. Chtěli jste být jen a jen „uvnitř kruhu". A toto potěšení prostě

- 13 -

nevytrvá. Jen co se vám vaši noví druhové stanou opakovaným zvykem, začnete hledat jiný kruh. Konec duhy bude stále před vámi a starý kruh se stane jen ošumělou kulisou vašich snah prodrat se do nového.

A vždy znovu vám bude připadat těžké dostat se dovnitř, z důvodů, které už sami velmi dobře znáte. Neboť vy rovněž, jakmile jste uvnitř, ztěžujete co nejvíc vstup těm, kdo jdou po vás, stejně jako to znesnadňovali vám ti, kteří vás předešli. Přirozeně! V každé ucelené skupině lidí, kteří při sobě drží účelově, dochází v jistém smyslu náhodně k výlučnosti. Tři nebo čtyři lidé, kteří se spojí kvůli nějakému dílu, vylučují zapojení ostatních, protože zadaná práce stačí tak právě pro ně, anebo proto, že ti ostatní ji ani neumějí, takže ji nemohou vykonávat. Malá hudební skupina omezuje počet svých členů, protože místnost, v níž se schází, vyhovuje svými rozměry právě jen jí. Ale váš opravdový vnitřní kruh existuje proto, aby byl výběrový. Nebyla by žádná legrace, kdyby se kolem něho nemotali žádní outsideři. Neviditelná omezující čára by ztrácela význam, kdyby se většina lidí nepohybovala po její nesprávné straně. Výlučnost není náhoda, je to podstata kruhu. Uzavřenost vnitřního kruhu vám zlomí srdce, ledaže ji dokážete prolomit vy sami. Ale když se vám to podaří, následuje překvapivý výsledek. Jestliže svou práci dokončíte ve stanovených pracovních hodinách, najednou se zcela nenadále ocitnete ve svém povolání uvnitř jediného kruhu, na němž skutečně záleží. Stanete se jedním ze zdravých odborníků a další zdraví odborníci vás budou uznávat. Tato skupina pracovníků nebude v žádném ohledu totožná s vnitřním kruhem nebo s důležitými či věhlasnými lidmi. Nevytváří takovou profesionální politiku a neprovokuje a neprosazuje takový profesionální vliv, který bojuje za profesi jako celek veřejnosti. Nepovede ani k takovým opakovaným skandálům a krizím, jaké zpravidla vyvstávají ve vnitřním kruhu. Bude totiž uskutečňovat jen věci, které dané profesi přísluší a bude dlouhodobě zodpovídat za míru uznání, jakému se ta či ona profese těší a jakou nevyvolávají a ani neudrží jen oslavné řeči či halasná reklama. A jestliže se ve svém volném čase prostě sdružíte s lidmi, které máte rádi, zjistíte najednou, že jste konečně vstoupili do správného jádra uvnitř správného nitra, že jste v pohodě a bezpečně obklopeni něčím, co - viděno zvenčí - by se skoro přesně mohlo podobat vnitřnímu kruhu. Jenže zde je značný rozdíl, a ten spočívá v tom, že se o něm neví jen náhodou, že jeho výlučnost je jen vedlejší produkt, že nikdo do něho nebyl zlákán tajuplnem. Jde jen o čtyři či pět lidí, kteří se těší na každé setkání, že spolu provozují činnost, která je jim milá. A to je pravé přátelství. Aristoteles je zařazuje mezi ctnosti. Přináší snad polovinu všeho štěstí ve Světě, štěstí, jaké vnitřní kruh nikdy nemůže poskytnout.

Písmo nám říká, že kdo prosí, dostane. Je to pravda, jejíž hluboký smysl teď nemohu rozebírat. Ale v jiném smyslu je mnoho pravdy i v poučení, že totiž „ti, kteří žádají příliš mnoho, nic nedostanou". Pro mladou osobu, která právě vstupuje do dospělého života, se svět zdá plný takových vnitřních kruhů, překypujících příjemnou důvěrností a intimností, takže do nich touží vstoupit. Avšak půjde-li bezohledně za takovým přáním, nedosáhne žádného „uvnitř", o něž stojí za to usilovat. Pravá cesta totiž vede docela jiným směrem. Je to jako s domem v knížce Alenka za zrcadlem.

Jubilejní promluva v Den obětí války v Královské koleji v Londýně, 1944.

- 14 -

Je teologie poezií? Otázku „Je teologie poezií?", kterou mám dnes večer diskutovat, jsem si nezvolil sám. Připadám si, abych tak řekl, v

situaci kandidáta před zkouškou; uposlechnu tedy rady svých učitelů a vychovatelů, abych se vždy napřed ujistil, že vím všechno, co se otázkou míní.

Mám za to, že teologií se míní systematický soubor poznatků o Bohu a o vztahu člověka k Němu, který si vytvářejí vyznavači nějakého náboženství. A podle zadání, které mi dal tento Klub, se snad mohu domnívat, že zde znamená teologie v zásadě teologii křesťanskou. Jsem takový opovážlivec, že tuto svou domněnku uvádím, protože v tom, co musím říct, se objeví i něco z toho, co si myslím o jiných náboženstvích. Musím také připomenout, že teologii má jen menšina náboženství na tomto světě. Neboť například neexistuje žádný systematický soubor poznatků, podle něhož Řekové souhlasili s vírou v boha jménem Zeus.

Mnohem těžší je definovat význam druhého výrazu, poezie, ale doufám, že se mohu domnívat, že moji zkoušející měli na mysli otázku bez jakékoliv definice. Cítím, že existují určité věci, o něž by mě ani nežádali, ani se na ně neptali. Netázali se mě, je-li teologie veršovaná. Neptali se mě, jestli většina teologů je mistry „prostého, smyslného a vášnivého" stylu. Mám tedy za to, že svou otázku mínili: Je teologie toliko poezií? Otázka by se mohla rozšířit takto: Nabízí nám teologie v nejlepším slova smyslu pouze takový druh pravdy, jaký nám podle některých kritiků nabízí poezie?" A první obtíží při odpovědi na takto zformulovanou otázku je, že nebylo dosaženo obecného souhlasu v tom, co znamená „poetická pravda", nebo jestli něco takového skutečně existuje. Bude proto nejlepší používat pro tuto promluvu velmi matné a skromné pojetí poezie, psané prostě tak, aby probouzela a částečně uspokojovala představivost. Beru to tedy tak, že otázka, na niž mám odpovědět, zní takto: Vděčí křesťanská teologie za svou přitažlivost své schopnosti probouzet a uspokojovat naši představivost? Jsou lidé, kteří ji mylně považují za estetickou zábavu pro ty kdo s ní intelektuálně souhlasí, anebo s ní souhlasí proto, že se jí baví?

Tváří v tvář této otázce se přirozeně obracím s inspekcí k věřícímu, kterého nejlépe znám, totiž k sobě. Jako první skutečnost odhaluji, anebo mám za to, že odhaluji, že pokud je teologie poezií, pak ta poezie moc dobrá není.

Když uvažuji o nauce o Nejsvětější Trojici jako o poezii, pak se zdá, jako by jí něco chybělo. Nemá totiž ani monolitickou velikost přísně unitářského pojetí, ani bohatost polyteismu. Všemohoucnost Boží není podle mého vkusu také zrovna poetickou výhodou. Odin, bojující proti nepřátelům, kteří nejsou jeho stvořeními a kteří ho chtějí koneckonců porazit, má přitažlivost hrdiny, jakou křesťanský Bůh mít nemůže. Křesťanský obraz vesmíru je do jisté míry holý. Má se za to, že existuje budoucí stav, že existují pokyny nadlidských tvorů, ale nabízí se jen ten nejslabší náznak jejich povahy. A nakonec, co je nejhorší ze všeho, celý tento vesmírný příběh, i když obsahuje mnoho tragických prvků, jako tragédie selže. Křesťanství nepřitahuje ani optimismem, ani pesimismem. Představuje život vesmíru, jenž se velmi podobá životu smrtelníků na této planetě -jako „zcuchanou přízi, kde se proplétá dobro i zlo". Vznešené zjednodušení panteismu a neproniknutelné houští pohanského animismu se mi jeví nejrůznějšími způsoby daleko přitažlivější. Křesťanství očividně postrádá uspořádanost jednoho a nádhernou různorodost druhého. Neboť chápu, že představivost ráda provozuje dvě věci: Ráda zcela a naprosto objímá předmět svého zájmu, ráda jej vnímá jediným pohledem, chce jej vidět jako něco harmonického, souměrného a sebe sama vysvětlujícího. Taková je klasická představivost, pro ni byl vystavěn Parthenon. Ráda se také ztrácí v bludišti, ráda ustupuje něčemu nerozuzlitelnému. A pak je tu ještě romantická představivost: pro ni byl napsán Zuřivý Orlando. Jenže křesťanská teologie se nestará příliš horlivě ani o jedno, ani o druhé.

Je-li křesťanství jen mytologií, pak ta, které věřím, není mytologií, která se mi nejvíc líbí. Řecká mytologie se mi líbí daleko víc, irská ještě víc a norská dokonce ze všech nejvíc.

Když jsem kriticky zkoumal sám sebe, zjistil jsem, jak dalece je můj případ zvláštní. Určitě není jedinečný. Není vůbec očividné, že lidská představivost se nejvíc kochá takovými obrazy nadpřirozena, kterým věří. Zdá se, že od dvanáctého století si Evropa nepochybně nejvíce oblíbila klasickou mytologii. Kdyby měl byt měřítkem víry počet a styl namalovaných obrazů a napsaných básní, pak bychom museli usuzovat, že ona století byla pohanská. A my přece víme, že to není pravda.

Vypadá to, jako by rozpor mezi zálibou v představivosti a intelektuálním souhlasem, z něhož jsou křesťané obviňováni, ani zdaleka nebyl tak obecný či snadný, jak se někteří lidé domnívají. Věřím, že jím jen vzácně trpí například děti. Jejich představivost si libuje v předstírání, že jsou medvědy nebo koňmi, ale nepamatuji si, že by některé z nich kdy v nejmenším kvůli tomu trpělo deziluzí. Není nakonec ve víře něco, co je nepřátelské vůči dokonalému zalíbení v představivosti? Zdá se, že citlivý, kultivovaný ateista se tu a tam baví estetickými parádami křesťanství způsobem, který mu věřící může jen závidět. Moderní básníci určitě prožívají řecké bohy stylem, po němž nenalézám ani stopu v řecké literatuře. Která mytologická scéna ve starověké literatuře snese srovnání s momenty v Keatsovu Hyperionu?

V jistém smyslu mytologii pro účely představivosti jen kazíme tím, že jí věříme. V Anglii jsou populární víly, přestože víme, že neexistují. V Arranu nebo Connemaře zato nejsou víly vůbec považovány za legraci.

Musím se však chránit, abych nezašel příliš daleko. Naznačil jsem, že víra „v jistém smyslu" ničí představivost. Ne ovšem ve všech ohledech. Kdybych začal věřit ve víly, téměř jistě bych ztratil ten zvláštní druh okouzlení, který pociťuji, když čtu Sen noci svatojánské. Jenže později, když víly, v jejichž existenci uvěřím, se usadí jako obyvatelé v mém skutečném vesmíru

- 15 -

a plně se propojí s jinými úseky mého myšlení, mohlo by ve mně vyvstat nové okouzlení. Rozjímání o něčem, co považujeme za skutečné, je podle mne vždycky v dostatečně citlivé mysli spojováno s určitým druhem estetického uspokojení. V holé skutečnosti, že nějaká věc existuje, je obsažena důstojnost i určitá naléhavost. Jak tedy Balfour uvedl ve svém Teismu a humanismu (což je kniha velmi málo čtená), existuje mnoho historických skutečností, jimž bychom neměli tleskat kvůli nějakému očividnému humoru nebo natosu, pokládáme-li je za vynálezy. Ale jakmile jim uvěříme jako skutečným, nalézáme v nich, nejen intelektuální uspokojení, ale navíc ještě určité estetické okouzlení. Příběh Trójské války a příběhy Napoleonských válek mají na nás zajisté estetický vliv, ale jejich účinek se různí. Tento rozdíl nezávisí toliko na rozdílech, které je odlišují od příběhů, jimž nevěříme. A tato obzvláštní příchuť předmětu naší víry nepostrádá podle mých zkušeností nikdy onen speciální druh radostného zaujetí představivostí. Je tedy docela pravda, že křesťané prožívají svůj obraz světa s radostí, prožívají jej esteticky, jakmile jej jednou přijali jako pravdivý. Mám za to, že každý člověk se těší z obrazu světa, jaký přijímá, neboť závažnost a konečnost aktuálního je sama o sobě estetickým stimulem. V tomto smyslu se křesťanství, anebo uctívání životní síly, marxismus či freudismus stávají všechny „poezií" pro ty, kdo jim věří. Neznamená to ovšem, že si je jejich přívrženci vybrali z tohoto důvodu. Naopak, tento druh poezie je výsledkem a ne příčinou jejich víry. V tomto smyslu je teologie pro mne poezií, protože jí věřím, avšak nevěřím jí proto, že je poezií.

Pokud obvinění, že teologie je pouhou poezií, znamená, že křesťané jí věří proto, že podle nich předchází víře, a proto, že je poeticky nejpřitažlivější ze všech obrazů světa, pak se mi takové obvinění jeví jako nanejvýš nepřijatelné. Možná pro ně existují důkazy, které neznám, ale ty důkazy, které znám, mluví proti němu.

Netvrdím ovšem, že teologie postrádá úplně estetickou cenu ještě dokonce dřív, než ji uvěříte, ale v tomto ohledu podle mého názoru nepřevládá nad většinou svých soků.

Uvažujme jen na chviličku, jak obrovské estetické požadavky má její současný největší protivník, ten, který se nepřesně označuje jako „vědecký názor"* , obraz pana Wellse a ostatních. Když Předpokládáme, že jde o mýtus, není to jeden z nejpěknějších mýtů,

* Naznačuji, že praktičtí vědci mu věří jako celku. Ten nádherný název „wellsismus" [který vynalezl během diskuse jiný

kolega], by byl mnohem výstižnější než název „vědecký názor".

jaký kdy lidská představivost vytvořila? Hru předchází ta nejstřízlivější ze všech předeher: nekonečné prázdno a hmota, která se neustále někam pohybuje, nevědouc kam. Pak v souhře nepředstavitelného množství náhod - jaká tragická ironie! - vybublají podmínky v jediném bodu prostoru a času do jakési droboulinké fermentace, jež se stane zárodkem života. Všechno se zdá být proti dětskému hrdinovi našeho dramatu, stejně, jako se všechno staví proti nejmladšímu synovi nebo zneužívané dceři v pohádkách.

Ale tak či onak život zvítězí v nekonečném utrpení, přes všechny zdánlivě nepřekonatelné překážky, raší, bobtná, zušlechťuje se, stává se postupně složitějším, od améby k rostlině, od plaza k savci. Nahlédněme jen stručně do věku obrovitých oblud. Po zemi lezou ještěři, vzájemně se požírají a v různých katastrofách vymírají. A znovu se objevuje téma mladšího syna a ošklivého kačátka. Tak jako ta slaboulinká křehká jiskřička života vznikla uprostřed obrovského nepřátelství bezduchých, tak teď opět uprostřed bestií daleko větších a silnějších se probíjí to nahé, třaslavé, skrčené stvořeníčko, posunující se po čtyřech, ještě nevzpřímené, slibné nic, zcela náhodný výtvor. A toto nic přece všecko překoná. Stane se jeskynním mužem s klackem a nástroji z pazourku, vrčícím, ohryzávajícím kosti svých nepřátel, vlekoucím svou ječící družku za vlasy (nikdy jsem neuhodl, proč ji tak vláčel), trhající z pyšné žárlivosti své děti na kusy, dokud jedno z nich nezesílilo tak, že mu to oplatilo. Tohle krčící se stvoření se bázlivě choulí před hroznými bohy, které si samo udělalo podle svých představ. Ale jen si počkejte na další jednání! To už se stane opravdovým člověkem, učícím se ovládat přírodu. Nastupuje věda a rozptyluje pověry jeho dětství. Stvoření víc a víc řídí svůj vlastní osud. Přítomností jen spěšně prolétněme, protože ta je zanedbatelným nic na časové stupnici, kterou používáme, a sledujme ho do budoucnosti. Podívejme se na něho v posledním jednání, i když ne v poslední scéně tohoto velikého tajemství. Planetě, a možná víc než planetě, vládne rasa polobohů, neboť eugenika zajistila, aby se rodili jen polobohové. Psychoanalýza jim zase zajišťuje, aby žádný z nich nepozbyl anebo si nepošpinil své božství, zatímco komunismus vyhlašuje, že zabezpečí, aby měl po ruce všechno, co božství vyžaduje. Člověk vystoupil na svůj trůn.

Nemusí nadále dělat nic, jen žít ctnostně, jen růst v moudrosti, jen být šťastný. A teď si povšimněte konečného zásahu génia. Kdyby mýtus se v tomto bodě zastavil, mohlo by to dopadnout dost sentimentálně. Postrádalo by to tu nejvyšší vznešenost, jaké je lidská představivost schopna. Poslední scéna všechno obrátí naruby. Dochází k „soumraku těchto bohů". Po celou předlouhou uplynulou dobu příroda, ten starý nepřítel, mlčky, neustále, mimo dosah lidské moci, hlodala svým zubem času. Vychladne slunce - všechna slunce vychladnou - celý vesmír se zřítí. Život, každá forma života, bude vyhnána a vypuzena bez naděje na návrat, z každého místečka nekonečného prostoru. Všechno se rozpadne v nicotu a „všechno pohltí úplná temnota". Tento obraz se tedy stane jedním z nejvznešenějších, jaké jsme schopni pochopit.

- 16 -

Je to model mnoha alžbětinských tragédií, kde hrdinovu kariéru zpodobuje pomalu stoupající křivka, která se pak prudce zlomí po vyvrcholení ve čtvrtém jednání. Sledujete hrdinu, jak se šplhá výš a výš, jak oslňuje na svém zářivém poledníku a jak se v závěru v troskách hroutí.

Taková drama světa nachází odezvu v každé naší částečce. Počáteční hrdinovy zápasy (téma vždy příjemně zdvojené, hrané nejdříve životem a pak člověkem) odpovídají naší velkorysosti. Jeho budoucí povýšení dává vyhlídku našemu důvodnému optimismu. A tragický závěr je tak obrovsky vzdálený, že na něj nemusíme předčasně myslet, pracujeme přece s miliony let. A sám tragický závěr dodává přesně onu ironii, onu vznešenost, která burcuje náš vzdor, bez ní by nás celý zbytek mohl docela zahltit. V tomto mýtu spočívá krása, která si vskutku zasluhuje lepšího poetického pojednání, než se mu dosud dostalo. Doufám, že ji nějaký veliký génius vykrystalizuje dřív, než ji neustávající proud filosofických změn úplně odnese. Mluvím ovšem o té kráse, kterou mýtus má, ať tomu věříte či nevěříte. Tady mohu mluvit z vlastní zkušenosti. Protože já, který věřím méně než polovině z toho, co se mi tvrdí o minulosti a méně než ničemu z toho, co mi napovídá budoucnost, jsem vždy hluboce dojat, když o tom mýtu rozjímám. Podobně mě dojímá jediný další příběh - ledaže ovšem jde o převyprávění téhož mýtu - a to je Prsten Nibelungů (Enden sah ich die Weltl Viděl jsem konec světa!).

Nemůžeme tedy odmítat teologii jen proto, že se nevyhýbá poetičnosti. Celý svět hledí předložit poezii těm, kdo jí věří, jen proto, že jí věří obecně. A téměř všichni mají o poetičnost jisté zásluhy, ať tomu věříte nebo ne. Nemělo by nás to překvapovat. Člověk je poetický živočich a nedotkne se ho nic, co si nějak nepřizdobí.

Existují však dva další druhy myšlení, které by mohly vést k tomu, abychom nazývali teologii pouhou poezií, a o těch teď musím rozvažovat. Za prvé, teologie určitě obsahuje prvky podobné těm, jež nalézáme v dřívějších a dokonce i v divošských náboženstvích. A tyto prvky z dřívějších náboženství se nám teď mohou jevit kupodivu poetické. Je to dost složitá otázka. Teď pohlížíme na smrt a na návrat Baldera jako na poetický nápad, na mýtus, jako na výzvu, z níž bychom mohli usuzovat, že Kristova smrt a jeho vzkříšení jsou rovněž jen poetickou ideou, pouhým mýtem. Ale my zde nemůžeme vycházet z údaje „obě jsou poetické" a nemůžeme argumentovat „a proto jsou obě falešné". Část poetičnosti, která obklopuje Baldera, je podle mne dána skutečností, že už jsme se naučili nevěřit mu. Takže skutečným výchozím bodem onoho argumentu je nedůvěra, ne poetický zážitek. Možná, že zde zacházím do přílišných jemností, proto toho zatím nechám.

Co nám říkají představy pohanských náboženství o pravdivosti či nepravdivosti křesťanské teologie? Myslím, že před čtrnácti dny na to velmi dobře odpověděl pan Brown. Předpokládejme, že křesťanství je pravdivé. Pak by se mohlo vyhnout jakékoliv shodě s jinými náboženstvími jen na základě domněnky, že všechna jiná náboženství se stoprocentně mýlí. Jak si vzpomínáte, profesor Price na to odpověděl souhlasem s panem Brownem a řekl: „Ano. Z těchto podobností můžete usuzovat, že ,to nevyznívá hůře pro křesťany', ale také ,o nic lépe pro pohany'." Pravda je, že podobnosti nevypovídají nic o pravdivosti křesťanské teologie, ani proti ní. Vyjdete-li z domněnky, že teologie je falešná, podobnost s takovou domněnkou docela souvisí. Dalo by se očekávat, že bytosti stejného druhu, žijící v tomtéž vesmíru, dojdou víc než jednou ke stejně falešným dohadům. Vyjdete-li ale z předpokladu, že teologie je pravdivá, pak podobnosti velmi dobře zapadají.Když teologie tvrdí, že křesťanům (a už před nimi Židům) bylo darováno obzvláštní osvícení, říká tím také, že jakési obzvláštní osvícení bylo dopřáno všemu lidstvu. Je nám přece řečeno, že Boží světlo „osvěcuje každého člověka". Měli bychom tedy očekávat, že nalezneme i v představách velkých pohanských učitelů a tvůrců mýtů záblesk onoho ústředního tématu, které považujeme za skutečnou zápletku celé vesmírné historie, tématu vtělení, smrti a vzkříšení. A měli bychom tedy očekávat značné rozdíly mezi pohanskými Kristy (Balder, Osiris atd.) a mezi samotným Kristem. Pohanské příběhy vyprávějí o někom, kdo umírá a vstává z mrtvých, buď každoročně, nebo jinak, nikdo neví kde a nikdo neví kdy. Jedině křesťanský příběh se týká historické osobnosti, jejíž poprava může být docela přesně datována podle záznamů jmenovitého římského magistrátu a k níž má společnost, kterou On založil, trvalý vztah až dodnes. Nejde o rozdíl mezi pravdou a lží. Jde o rozdíl mezi skutečnou historií na jedné straně a nejasnými sny a předtuchami téže události na straně druhé. Jako bychom pozorovali, jak se něco postupně přibližuje, jak se to zaostřuje do ohniska: napřed je to zahaleno do rozsáhlých, ale matných oblaků mýtů a rituálů, teprve později se to něco zhušťuje, roste, obrysy se upřesňují do svým způsobem drobné historické události v první polovině prvního století v Palestině. Toto postupné vyjasňování pokračuje na vnitřní rovině samotné křesťanské tradice. Dřívější líčení Starého zákona obsahují mnoho pravd ve formách, které považuji za legendy, nebo dokonce za mýty - vskutku zahalené v oblacích. Ale postupně se z nich vynořuje pravda a stává se prokazatelně historickou. Od archy Noemovy či slunce zastaveném nad Ajalonem sestupujete na pamětihodný dvůr krále Davida. Nakonec dojdete až k Novému zákonu, v němž s naprostou převahou vládne historie a vtělená Pravda. „Vtělení" je zde víc než jen metaforou. Nejde o nějakou náhodnou podobnost, že něco, co z hlediska bytí prohlašují slova „Bůh se stal člověkem", by mělo zahrnovat z hlediska lidských znalostí tvrzení „mýtus se stal skutečností". Ten, který dává smysl všem věcem, sestoupil z mytického „nebe" na historickou „zemi". Když se to stalo, mýtus se částečně připravil o svou slávu, tak jako Kristus se své slávy zřekl, aby se stal člověkem. To je pravé vysvětlení skutečnosti, Proč teologie nehodlá porážet své soky dokonalejší poezií, proč je v povrchním, leč docela reálném smyslu méně poetická než mýty. Proto není Nový zákon ve stejném smyslu tak poetický jako Starý zákon. Nepocítili jste často v kostele při prvním čtení, které uvádí nějakou velkou pasáž, že druhé čtení je ve srovnání s prvním jaksi méně významné, téměř můžeme-li to tak říct, téměř nudné'? Opravdu takové je a musí takové být. Je to totiž pokoření mýtu pravdou, neboť Bůh se pokořil a stal se člověkem. To, co je všude a vždy nepředstavitelné a nevýslovné, co můžeme zahlédnout jen ve snu, jako symbol, jako hranou poezii rituálu, se stává něčím malým, hmotným, ne větším než muž, který dokáže usnout ve člunu, jejž vesla apoštolů pohánějí přes jezero Galilejské.

- 17 -

Můžete namítnout, že toto je koneckonců jen daleko hlubší poezie. Nebudu vám odporovat. Pokoření vede totiž jen k větší slávě. A pokoření Boha, ustoupení či zvýraznění mýtu, který se stal skutečností, je rovněž docela reálné.

Právě jsem se zmínil o symbolu, a to mě přivádí k poslednímu bodu, v němž chci uvažovat o tématu „pouhá poezie".Teologie určitě sdílí s poezií používání podobenství a symbolického jazyka. První osoba Boží Trojice není ve fyzickém smyslu Otcem druhé osoby. Druhá osoba „nesestoupila" na zemi ve stejném smyslu jako parašutista, ani nevystoupila opět na nebesa jako balon, ano nesedí doslovně po pravici Otce. Proč tedy křesťanství o tom mluví tak, jako by se to všechno stalo? Agnostik si myslí, že je tomu tak proto, že ti, kdo křesťanství založili, byli docela naivní prosťáčci a doslovně všem těm tvrzením věřili. A my, pozdější křesťané, že těch obrazů používáme i nadále z bázně a konzervatismu. Slova profesora Pricea nás často vyzývají, abychom odhodili skořápku a vzali si jen jádro.

Jen dvě otázky: 1) Čemu věřili první křesťané? Věřili opravdu tomu, že Bůh má na nebi hmotný palác, že přijal Svého Syna na nádherně vyzdobeném trůně a posadil ho hned po Své pravici - anebo tomu nevěřili? Odpovědí je, že v jejich myslích se pravděpodobně nikdy taková alternativa nevytvořila, ne taková, jakou jim podsouváme my dnes. Pokud by je něco takového napadlo, věděli bychom docela dobře, jak k tomu došlo a odkud to vzali. Hned jak se objevil v Církvi, myslím někdy ve druhém století, výslovný antropomorfismus, byl odsouzen. Církev znala odpověď (že Bůh nemá tělo, tedy nemůže sedět na trůně) hned, když jí byla ta otázka předložena. Dokud však ta otázka nebyla předložena, lidé nevěřili ani té, ani oné odpovědi. Není otravnější chyby v historii myšlení, než se snažit škatulkovat dnes naše předky podle toho, jaký postoj by zaujímali k té či oné straně, protože o tom tehdy takto vůbec neuvažovali. Ptáte se přece na něco, nač odpověď neexistuje. Je velmi pravděpodobné, že většina (téměř jistě ne všichni) generace prvních křesťanů nikdy nesmýšlela o své víře bez antropomorfické představy a že si výslovně nebyli vědomi, jako bychom si byli vědomi my moderní lidé, že je to pouhá představa. Ani v nejmenším to ale neznamená, že podstata jejich víry se zabývala podrobnostmi o nebeském trůnním sále.To nebylo tím, čeho si tak vysoce cenili, že za to byli ochotni umírat. Kdokoliv z nich, kdo přišel do Alexandrie, aby získal filosofické vzdělání, by okamžitě rozeznal představu jako to, čím byla, a nepociťoval by, že se tím jeho víra závažně změnila. Má duševní představa Oxfordské koleje, než jsem jednu z nich uviděl, se velmi lišila od reality, co se týče fyzických detailů. Neznamenalo to ovšem, že když jsem konečně přišel do Oxfordu, zjistil jsem, že mé obecné pojetí toho, co znamená kolej, bylo mámení, šalba a klam. Mé myšlení nevyhnutelně doprovázely fyzické obrazy, ale nikdy nebyly něčím, co mě zajímalo především, a mnoho mých myšlenkových představ bylo nakonec správných. Co si myslíte, je jedna věc, co si při přemýšlení představujete, je druhá věc.

První křesťané se nepodobali lidem, kteří si pletou skořápku s jádrem. Jednali jako člověk, opatrující ořech, který ještě nerozlouskl. V okamžiku, kdy skořápku rozbil, hned věděl, kterou část má zahodit. Do té doby se ořechu držel, ne proto, že byl blázen, ale právě proto, že jím nebyl.

2) Jsme vyzváni, abychom přeformovali svou víru tak, abychom už nepotřebovali žádná podobenství a symboly. Důvod, proč to neděláme, je, že to neumíme. Je-li vám libo, můžeme říct „Bůh vstoupil do historie", místo abychom řekli „Bůh sestoupil na zem". „Vstoupil" je ovšem stejně metaforické jako „sestoupil". Nahradili jste pouze horizontální či jakýsi nedefinovatelný pohyb Pohybem vertikálním. Můžeme svou řeč učinit nudnější a těžkopádnější, ale nemůžeme ji učinit méně metaforickou. Obrazy můžeme zjednodušit, ale nemůžeme je připravit o barvitost. V této neschopnosti nejsme my křesťané osamoceni. Uvedu zde jednu větu slavného nekřestanského spisovatele, doktora I. A. Richardse* : „Toliko ta část průběhu myšlenkové události, jež přebírá účinek skrze vstupující (smyslové) impulsy nebo skrze účinky minulých smyslových impulsů, může být označena za poznanou, Udržet si toto poznání nepochybně vyžaduje spletité komplikace." Dr. Richards tím nemíní, že ta část průběhu „přebírá" účinek v doslovném smyslu slovesa bráti, ani to nečiní skrze smyslový impuls nějak tak, jako byste třeba přebírali nějaký balíček skrze nějakou branku. V druhé větě: „Udržet si toto poznání nepochybně zahr-nuje spletité komplikace," autor nemá na mysli nějaký obranný akt, jako třeba udržet si sedadlo ve vlaku předem zajištěnou jízdenkou. Jinými slovy, o věcech jiných, než jsou fyzické předměty, mluví všechny jazyky metaforicky.

Ze všech těchto důvodů tedy cítím (ačkoliv jsme věděli už před Freudem, že srdce je lstivé), že ti, kdo přijímají teologii, nejsou nutně vedeni spíš zálibou než rozumem. Tak častý obraz křesťanů, choulících se k sobě na stále užším proužku pobřeží před neustále se zvyšující přílivovou vlnou „vědy", neodpovídá vůbec mé vlastní zkušenosti. Velkolepý mýtus, jejž jsem vám před několika minutami předestřel k obdivu, není pro mě nepřátelskou novotou, která vpadá do mé tradiční víry. Naopak, právě z této kosmologie vycházím. Prohlubující se nedůvěra a konečné opuštění kosmologie o mnoho předešly mou konverzi ke křesťanství. Dávno před tím, než jsem uvěřil pravdivosti teologie, jsem se sám v sobě rozhodl, že tento populárně vědecký obraz je každopádně falešný. Ničí jej jedna absolutně ústřední nesouvislost, a to ta, jíž jsme se dotkly před čtrnácti dny. Celý obraz dává najevo, že závisí na závěrech z pozorovaných skutečností. Pokud tedy závěr platí, celý obraz zmizí. Pokud si můžeme být jisti, že realita v nejvzdálenější mlhovině nebo nejvzdálenější částici poslouchá myšlenkové zákony lidského vědce zde a teď v jeho laboratoři - jinými slovy, pokud Příčina není absolutní - všechno je v troskách. A přece ti,

* Zásady literární kritiky, kap. XI.

kdo ode mne vyžadují, abych věřil tomu obrazu světa, ode mne současně vyžadují, abych věřil, že Příčina je prostě nepředvídaný a nezamýšlený vedlejší produkt bezmyšlenkovité hmoty v jednom stádiu jejího nekonečného a bezcílného vznikání. To je přece naprostý protimluv! Vyžadují ode mne, abych přijal závěr a hned znevážil jediné svědectví, na němž

- 18 -

mohou být tyto závěry založeny. Tato potíž je pro mne osudová, stejně jako skutečnost, že když ji předložíte mnoha vědcům, ani nedostanete odpověď, ba zdá se, že ani oni nechápou, v čem ta potíž tkví. To mě ujišťuje, že jsem neobjevil něco, co tu ještě nebylo, ale že jsem odhalil jen to, v čem vězí od samého začátku základní choroba celého jejich myšlenkového pochodu. Člověk, který jednou tu situaci pochopí, je nucen od té chvíle pohlížet na vědeckou kosmologii v zásadě jako na mýtus, ačkoliv do něho bylo nepochybně zapracováno velké množství pravdivých podrobností* .

Po tomto vysvětlení málem nestojí za to všímat si menších potíží. Je jich však mnoho a jsou závažné. Není lehké odpovědět na bergsonovskou kritiku ortodoxního darwinismu. A ještě víc znepokojuje obrana profesora D. M. S. Watsona, který napsal**: „Evoluce je přijímána zoology ne proto, že by byla někde pozorována... nebo byla prokázána logicky jasnými důkazy jako pravdivá, ale proto, že jediná alternativa - speciální stvoření -je zcela nepřijatelná." Až sem jsme došli? Závisí celá obsáhlá struktura moderního naturalismu ne na pozitivních důkazech, ale jednoduše apriori na metafyzickém předsudku? Byl vynalezen ne proto, aby dodal fakta, nýbrž aby vyloučil Boha? I když ovšem, jestliže vývoj v přísně biologickém smyslu má některé lepší základy, než uvádí profesor Watson - a nemohu si pomoci, myslím si, že nemusí mít - měli bychom rozlišovat vývoj v přísném smyslu od toho, co lze nazývat univerzálním evolucionismem moderního myšlení. Univerzálním evolucionismem míním víru, že podle skutečně

* Není bez zajímavosti všimnout si při uvažování o mýtickém charakteru kosmologie, že dva velké imaginativní výrazy jsou z dřívější doby než důkazy: Keatsův Hyperion a Prsten Nibelungů jsou předdarwinovská díla.

** Citováno v Science and the B.B.C., Nineteenh Century, duben 1943.

univerzálního vzorce se všeobecně postupuje od nedokonalého k dokonalému, od malých začátků k velkým koncům, od

základního ke složitému, míním tím víru, která vede lidi, aby považovali za přirozené myslet si, že morálka pochází z různých divošských tabu, zralý, dospělý cit z dětinské sexuální nevyrovnanosti, myšlení z pudů, duch ze hmoty, organické z neorganického, vesmír z chaosu. Toto je v současnosti snad nejrozšířenější způsob uvažování o těchto otázkách. Zdá se mi nadmíru nerozumný, protože velmi odlišuje přírodu jako celek od jejích jednotlivých částí, které můžeme pozorovat. Vzpomínáte si na tu starou hádanku, co bylo dřív: slepice, nebo vejce? Moderní poznání či univerzální evolucionismus je druhem optické iluze, vytvořené výlučným přístupem k původu slepice z vejce. Od dětství se učíme všímat si, jak dokonalý dub vyroste ze žaludu, a zapomínáme, že žalud sám předtím spadl z dokonalého dubu. Neustále se nám připomíná, že dospělá lidská bytost bývala zárodkem, ale nikdy se nezdůrazní, že život dalo tomu zárodku spojení dvou dospělých lidských bytostí.

Velice rádi poznáváme, že dnešní tryskové motory jsou potomky „raket", zapomínáme však stejně na to, že „rakety" nepocházely z nějakého daleko primitivnějšího motoru, ale z něčeho daleko dokonalejšího a složitějšího, totiž z geniálního lidského ducha. Samozřejmost či přirozenost, kterou většina lidí zřejmě nalézá v myšlence náhodného vývoje, se tedy jeví jako čirá halucinace.

Na těchto a na jiných jim podobných základech je pak člověk puzen k myšlení, že pravda může být cokoliv jiného, ale populární vědecká kosmologie to určitě na žádný pád není. Opustil jsem tu loď ne na zavolání poezie, ale protože se podle mého mínění nemohla udržet na vodě. Něco jako idealistický idealismus nebo teismus musí být i v tom nejhorším případě méně nepravdivý než ona. A když člověk vzal vážně idealismus, objevil v něm schovaný teismus. A jakmile člověk přijme teismus, nemůže pominout Kristovo volání. A když jsem jeho volání prozkoumal, poznal jsem, že k němu nemohu zaujmout neutrální postoj. Buď byl Kristus šílený, anebo byl Bůh. A On šílený nebyl.

Ve škole mě učili, že když dojdu k součtu, musím svůj výsledek dokázat. Důkaz či ověření mé křesťanské odpovědi na shrnutí kosmického součtu je toto: Když přijmu teologii, možná v tom či onom bodě narazím na potíže při jejím slaďování s některými dílčími pravdami, které jsou zakotveny v mýtické kosmologii odvozované z vědy. Ale mohu proniknout do vědy jako celku, nebo se k němu aspoň mohu přiblížit. Ubezpečený tím, že Příčina předchází hmotu a že světlo oné prvotní Příčiny osvěcuje omezenou lidskou mysl, mohu pak pochopit, jak by lidé měli dojít pozorováním a usuzováním k poznání vesmíru, v němž žijí. Jestli naproti tomu spolknu vědeckou kosmologii jako celek, nejenže se neshodnu s křesťanstvím, ale ani s vědou. Jestliže myšlení je naprosto závislé na mozku, mozek na biochemii a biochemie (v dlouhém dosahu) na nesmyslném, bezvýznamném proudu atomů, nemohu pochopit, jak by myšlení těch mozků mohlo být významnější než šelest větru v stromoví. A to je pro mne poslední zkouška. Tak rozlišuji snění od bdění. Když bdím, mohu do jisté míry zodpovídat za svůj sen a studovat jej. Draka, který mě včera v noci pronásledoval, mohu zařadit do svého bdělého světa. Vím, že existuje něco jako sny. Vím, že jsem při večeři snědl něco těžce stravitelného. Vím, že člověk, který čte hodně jako já, může mít sen o dracích. Ale dokud se mi ten hrozný sen zdá, nemohu se přesunout do bdělého zážitku. Bdělý svět je posuzován jako daleko reálnější, protože může pojmout i snový svět. Snový svět se naopak považuje za méně reálný, protože bdělý svět pojmout nemůže. Ze stejného důvodu si jsem jistý, že při přechodu od vědeckého k teologickému hledisku jsem přešel od snění k bdění. Křesťanskou teologii nelze zařadit do vědy, umění, morálky a do různých náboženských vyznání. Vědecký názor nelze zařadit do žádné z těchto věcí, ba ani do vědy samotné. Věřím v křesťanství tak, jako věřím, že slunce vyšlo nejen proto, abych je viděl, ale protože v Jeho světle vidím i všechno ostatní.

Oxfordský Sokratovský klub, 1944.

- 19 -

Vytrvalost ve víře V Sokratovském klubu v Oxfordu byly nejednou čteny přednášky které se snažily vyjádřit protiklady mezi domněle

křesťanským a domněle vědeckým přístupem k víře. Bývá nám řečeno, že vědec považuje za svou povinnost měřit sílu své víry výhradně na základě důkazů; má věřit méně tam, kde existuje méně důkazů, a má zcela potlačit svou víru tam, kde se vynoří spolehlivé nepříznivé důkazy. Naproti tomu se nám tvrdí, že křesťan považuje rozhodně za cenné věřit i bez důkazů, anebo si zachovat víru nepřizpůsobenou a nezměněnou z hlediska výpadů stále narůstajících důkazů proti ní. Doporučuje se tedy „ve víře pevně stát", což očividně znamená víru odolávající všem útokům vnějšího světa.

Kdyby to bylo správné vymezení stavu, pak by soužití stejného rodu takovýchto vědců a křesťanů bylo velice kolísavým, snadno otřesitelným jevem. Skutečnost, že tyto dvě třídy se zřetelně překrývají, by byla naprosto nevysvětlitelná. Všechny diskuse tak rozdílných bytostí by končily zajisté úplně bezvýchodně. Účelem tohoto eseje je ukázat, že věci ve skutečnosti nejsou až tak beznadějné. Smysl toho, proč vědci poměřují svou víru důkazy a proč to křesťané nedělají, je třeba podrobněji definovat. Doufám, že až k tomu dojde, nebudou obě strany na sebe nadále zírat v němém a zuřivém nepochopení, i když nesouhlas mezi nimi patrně přetrvá.

Nejprve tedy pár slov o víře obecně. Nenahlížím, že by stav „poměřování víry důkazy" byl ve vědeckém životě něčím tak obecným, jak se prohlašuje. Vědci se většinou nezabývají vírou v nějaké věci, ale objevováním věcí. A ani jeden z nich podle mého nejlepšího vědomí nepoužívá výrazu „víra" pro věci, které objevil. Před prohlídkou mrtvoly lékař sdělí, že má za to, že ten člověk se otrávil. Jakmile tělo podrobně prohlédne a vyšetří, prohlásí, že ten člověk byl otráven. Nikdo přece neprohlašuje, že věří násobilce. Nikdo, kdo dopadne zloděje při činu, neuvede, že věří, že ten muž kradl. Když pracuje vědec, to jest, pokud je vědec, pak pracuje tak, aby pronikl od víry či nevíry až k poznání.

Samozřejmě používá různé hypotézy, domněnky či předpoklady.

Nemyslím si, že domněnky a předpoklady jsou vírou. Chceme-li tedy zjistit, jaký má vědec přístup k víře, nesmíme přihlížet k jeho životu vědeckému, ale k jeho životu ve volném čase.

Ve skutečně moderní angličtině použití slova „víra" vyjadřuje obecně velmi slabý stupeň názoru, až na dvoje speciální použití. Kde je Tom?" „Věřím tomu, že jel do Londýna." Mluvčí by byl jen mírně překvapený, kdyby Tom do Londýna vůbec nejel. „Kdy se to stalo?" „Věřím, že roku čtyři sta třicet před Kristem." Mluvčí míní, že si tím zdaleka není jistý. Totéž platí o záporu, je-li uveden ve formě: „Nevěřím." Například: „Zvládne Jones tenhle semestr?" Nevěřím!" Je-li však zápor vyjádřen jinou formou, pak se stává jedním ze dvou speciálních druhů použití, o nichž jsem se zmínil před chvílí. Jde o použití tvaru: „Tomu nevěřím," anebo ještě něco silnějšího „Já ti nevěřím". „Nevěřím tomu" je daleko silnější zápor než kladné vyjádření „Věřím". Jako třeba: „Kde je paní Jonesová?" „Věřím tomu, že utekla s jejich majordomem." „Tomu nevěřím." Toto, zvlášť když je to vyřčeno hněvivě, může navozovat přesvědčení, které je v subjektivní jistotě těžko odlišitelné od znalosti z vlastní zkušenosti. Druhé speciální použití je „věřím" vyslovené křesťanem. Není příliš obtížné dát zarputilému materialistovi na srozuměnou, jaký druh ústředního přístupu toto „věřím" obsahuje, jakkoliv málo on s ním souhlasí, materialista si může jen sám sebe malovat, jak odpovídá na jakousi zprávu o zázraku „Tomu nevěřím!" a pak si představit stejný stupeň přesvědčení na opačné straně. Ví, že zde a teď nemůže vyvrátit zázrak tak, aby tomu dodal jistotu matematické demonstrace, avšak formální možnost, že zázrak se přece jen mohl stát, ho neobtěžuje o nic víc než strach, že voda by se nemusela skládat z H a O, z vodíku a kyslíku. Podobně křesťan musí nutně vyžadovat přesvědčivý důkaz; avšak formální možnost, že by Bůh nemusel existovat, není nutně obsažena ve formě té nejmenší skutečné Pochybnosti. Jsou ovšem křesťané, kteří věří, že takový přesvědčivý důkaz existuje, stejně jako mohou existovat materialisté, kteří mají za to, že toto přesvědčení lze jednoznačně vyvrátit. Jenže který z nich má pravdu (jestli ji některý má), když se bude držet důkazu či vyvrácení, se nezjistí vírou či nevírou, nýbrž poznáním Mluvíme o nejsilnějším stupni víry či nevíry, ale ne o poznání Víra v tomto smyslu mi připadá jako jednomyslné schválení návrhu, jejž považujeme za tak nepřekonatelně pravděpodobný, že to psychologicky vylučuje jakoukoliv pochybnost, i když se nevylučuje logická debata.

Lze se ptát, jestli víra (a samozřejmě nevíra) tohoto druhu se někdy sjednotí s nějakými jinými než teologickými názory. Myslím, že mnohá víra se tomu přibližuje, to jest, mnohé pravděpodobnosti se nám zdají tak silné, že absence logické jistoty v nás nevzbuzuje ani nejmenší stín pochybnosti. Tento charakter mají mnohé vědecké víry těch, kteří sami nejsou vědci, zvláště mezi nevzdělanci. Stejného druhu jsou mnohé naše víry o jiných lidech, Sám vědec, nebo ten, který vědecky bádá v laboratoři, věří své ženě a svým přátelům, jistě ne bez důkazů, ale s větší jistotou než by opravňovaly důkazy vážené laboratorním způsobem: Většina mé generace chová víru ve skutečnost vnějšího světa a jiných lidí, a dáváte-li tomu přednost, nevíru v krajní egocentrismus, daleko přesahující naše nejsilnější argumenty. Může být pravda, jak se teď říká, že celá ta záležitost vznikla z kategorie chyb a omylů a byla pseudoproblémem, ale ve dvacátých letech jsme to přece nevěděli. Ale přesto jsme i tak dokázali nevěřit v solipsismus, ve zcela krajní sebestřednost.

Až dosud neexistuje ovšem otázka víry bez důkazu. Musíme se vyvarovat zmatku ve způsobu, jakým křesťan nejprve s jistými návrhy souhlasí, a ve způsobu, jakým k nim potom přilne.Ty způsoby se musí pečlivě rozlišovat. O druhém je do jisté míry pravdivé tvrzení, že křesťané doporučují určité podcenění zřejmých protidůkazů a já se později pokusím vysvětlit proč.

- 20 -

Pokud však vím, dosud se neočekává, že by člověk měl s těmito návrhy souhlasit především bez důkazů anebo v mezích důkazů. Každopádně, pokud to někdo očekává, já to určitě nejsem. A opravdu. člověk, který přijme křesťanství, vždycky myslí, že má k tomu dobré důkazy, ať jsou to jako u Danta fisici a metafisici argomenti, důkazy fyzické i metafyzické, důkazy historické nebo důkazy náboženské zkušenosti, či důkazy autority, anebo všechny dohromady. Neboť samozřejmě autorita, jakkoliv ji můžeme v tom či onom jednotlivém případě oceňovat, je druhem důkazu. Všechno, čemu věříme v historii, většina toho, čemu věříme v zeměpise, mnoho z toho, čemu věříme ve věcech týkajících se každodenního života, přijímáme na základě autority jiných lidských bytostí, ať jsme křesťané, ateisté, vědci nebo prostí lidé z ulice.

Není účelem tohoto eseje vážit důkazy jakéhokoliv druhu, na nichž křesťané zakládají svou víru. Kdybych to měl udělat, znamenalo by to sepsat důkladnou apologii. Tady mohu jen zdůraznit, že v nejhorším případě nesmí být tento důkaz tak slabý, aby ručil za hledisko, že všichni, koho přesvědčí, jsou k důkazům lhostejní. Zdá se, že historie myšlení to velice zjednodušuje. Ve skutečnosti víme, že věřící neodděluje od nevěřících nízká inteligence či odmítavý postoj k přemýšlení. Mnozí z věřících jsou velicí myslitelé nebo uznávaní vědci. Můžeme se o nich domnívat, že se mýlí, ale musíme usuzovat, že jejich omyl je přinejmenším přijatelný. Mohli bychom vskutku mít za to, že vyplývá jen z mnohosti a odlišnosti argumentů proti víře. Protože nejde jen o jeden případ proti náboženství, ale o mnohem víc. Někteří tvrdí, jako Capaneus ve Statiu, že jde o promítnutí našich primitivních obav, neboť primus in orbe deos fecit timor - jako první v okrsku zemském stvořili bohové bázeň, jiní souhlasí s Euhemerem, že všechno je „nástrojem" zavedeným zkaženými králi, kněžími nebo kapitalisty, ještě jiní jsou zajedno s Taylorem, že náboženství pochází ze snů o mrtvých, další s Frazerem, že je vedlejším produktem zemědělství a opět další tvrdí jako Freud, že jde o neurózu. Modernisté řadí víru do kategorie omylů. Nikdy neuvěřím, že chyba, proti níž bylo nutno tasit na obranu tolik všelijakých zbraní, postrádala už od začátku naprosto hodnověrnost. Všechno toto prošťourávání a jeho nápor zřejmě směřuje proti velmi úctyhodnému nepříteli.

V naší době ovšem existují lidé, jimž se celá situace jeví podstatně jinak, a to vlivem učení o potlačených tužbách. Připouštějí, že lidé očividně rozumní byli ve prospěch náboženství svedeni klamáni nějakými vábivými argumenty. Ti oklamaní ale důsledně prohlašují, že je svedly jen jejich vlastní touhy a že argumenty se vynořovaly až potom jako jejich racionální vysvětlení. Že ty argurnenty je nikdy vnitřně nepřesvědčily, ba dokonce nebyly považovány za hodnověrné, i když se tak jevily, protože je skrytě poměřovaly naše touhy. Nepochybuji, že v myšlení o náboženství se něco takového může stát, stejně jako v myšlení o jiných věcech. Avšak jako obecné vysvětlení souhlasu s náboženstvím mi připadají úplně neužitečné. Na takovém základě mohou naše touhy zvýhodňovat tu či onu stranu, nebo strany obě. Jeví se mi prostě nesmyslný předpoklad, že každého člověka by oblažilo, a nic než oblažilo, kdyby mohl usoudit, že křesťanství je jen a jedině pravda. Má-li Freud pravdu o oidipovském komplexu, pak by všeobecný tlak přání, aby Bůh neexistoval, musel být obrovský a ateismus by se musel obdivuhodně zavděčovat jednomu z našich nejsilněji potlačených impulsů. Ve skutečnosti by ovšem tento argument mohl velmi prospěšně sloužit teistické stránce. Nemám ale v úmyslu jej takto použít. Ve skutečnosti by nepomohl žádné straně. Je osudově dvojznačný. Lidské touhy směřují k oběma stranám, a opět jde o naplnění strachu stejně jako o naplnění touhy, a hypochondrické povahy budou mít vždycky sklon tíhnout k pomyšlení, že pravda je to, o čem si nejvíc přejí, aby to bylo falešné. A tak místo jedné trampoty, na niž se naši odpůrci někdy soustřeďují, by ve skutečnosti vznikly trampoty čtyři. Člověk může být křesťanem, protože si přeje, aby křesťanství bylo pravda. Může být ateistou, protože si přeje, aby ateismus byl pravda. Může být ateistou, protože si přeje, aby křesťanství bylo pravda. A může být křesťanem, protože si přeje, aby ateismus byl pravda. Tyto možnosti se ale určitě navzájem ruší. Snad mohou být trochu užitečné při rozboru jednotlivých případů víry nebo nevíry, kde známe historii takového případu, ale jako obecné vysvětlení některého z nich nám nepomohou. Nemyslím si, že tato vysvětlení vyvracejí názor o existenci důkazu jak pro křesťanské návrhy, tak proti nim, a plně racionální způsob uvažování s poctivým přístupem se k nim může stavět rozdílně.

Proto vás žádám, abyste ten obraz, jímž jsme začali, nahradili obrazem odlišným a méně uspořádaným. V tom prvním, jak si vzpomenete, jsme zanechali dva různé typy lidí - vědce, kteří poměřují svou víru důkazy, a křesťany, kteří to nedělají - jak na sebe hledí přes propast. Já bych dal přednost druhému obrazu. Všichni jim podobní lidé, když mohou, unikají v otázkách, které je zajímají, z oblasti víry do oblasti poznání. A jestliže dosáhnou úspěchu v poznání, už netvrdí, že věří. Otázky, o něž se zajímají matematici, připouštějí pojednání jen obzvláště jasnou a přísně exaktní metodou. Tito vědci mají pro řešení své vlastní metody, což ovšem není totéž. Metody historiků a soudců jsou opět jiné. Matematikovy důkazy (alespoň my laici se domníváme) jsou rozumově zdůvodněné. Přírodovědci dokazují poznání pokusy, historici dokumenty, soudci souhlasem přísežných svědectví. V otázkách nesouvisejících s jejich odborností však všichni tito odborníci zaujímají postoj víry. Kdyby totiž i v oblasti nespadající do jejich působnosti používali metody svých vlastních oborů, vyneslo by jim to jenom podezření, že jsou morbidní nebo dokonce choří, kdyby je chtěli použít i zde. Síla jejich víry se pohybuje od slabého názoru až po úplně subjektivní jistotu. Příkladem nejsilnějšího stupně takové víry je prohlášení křesťanů „věřím", kdežto přesvědčení ateisté prohlašují „nevěřím z toho ani slovu". Jde o jednotlivá subjektivní stanoviska, v nichž tento dvojí nesouhlas nemusí ovšem nutně vyjadřovat úměrnou sílu víry či nevíry. Jsou mnozí, kteří vyjadřují svůj názor, že je nebo není Bůh, jen umírněně. Ale jsou četní jiní, jejichž víra či nevíra je prostá všech pochybností. A všechny tyto stupně víry, ať slabé či silné, jsou založeny na tom, co se jejich vyznavačům jeví jako důkaz, až na to, že silně věřící či nevěřící jsou samozřejmě přesvědčeni, že mají velmi silné důkazy. Není třeba předpokládat, že obě strany zaujímají nerozumný postoj. Stačí nám předpokládat omyl. Jedna strana prostě odhadla svůj důkaz chybně. A když tomu tak je, omyl se nemůže prostě považovat za omyl do očí bijící, jinak by totiž debata nemohla pokračovat.

- 21 -

Tolik tedy ke způsobu, jakým křesťané dospívají v jistých tvrzeních k souhlasu. Musíme teď ale uvažovat o něčem docela jiném, o jejich oddanosti víře, o jejich vytrvalosti ve víře, jakmile se v nich jejich víra jednou zformovala. Právě zde nabývá skutečné důležitosti zatížení nelogičností a odporem vůči důkazům. Neboť je nutno hned zkraje připustit, že křesťané si takovou oddanost, takovou vytrvalost cení jako něco záslužného a chvályhodného. Dokonce v jistém smyslu tím záslužnějšího, čím silnějším se stává důkaz proti jejich víře. Oni se dokonce navzájem varují, že takové zřejmé protidůkazy -jako „zkouška víry" nebo „pokušení k pochybnostem" - mohou být očekávány, že se vyskytují, takže se předem povzbuzují a odhodlávají, že jim budou odolávat. A to se naprosto odlišuje od chování, jaké vyžadujeme od vědců nebo historiků v jejich vlastních oborech. Pominout či přehlížet v nich i ty nejslabší důkazy proti jejich oblíbené hypotéze je, připusťme si to, pošetilé a ostudné. Věda se musí ochotně vystavit každé zkoušce a každá pochybnost jí musí být vítána. Já ovšem nepřipouštím, že hypotéza je víra. A jestliže uvažujeme o vědci nikoliv obklopeného hypotézami v jeho laboratoři, ale naplněného vírou v jeho všedním životě, myslím, že kontrast mezi ním a křesťanem by se hodně oslabil. Když vědce poprvé napadne pochybovat o věrnosti své ženy, považuje za svou povinnost hned a nestranně tuto pochybnost probrat, okamžitě rozvinout sérii pokusů, jimiž ji prozkouší a s čistě neutrální myslí vyčkat výsledků? Nepochybně může dospět i k takovému konci. Existují nevěrné ženy, existují i experimentující manželé. Ale existuje takový průběh, kdy by mu kolega ve vědě bratrsky doporučil (nebo mám za to, že všichni kolegové, až na jednoho), jaký by měl učinit první krok, ten jediný, který souvisí s jeho ctí jakožto vědce? Anebo by ho stejně jako my spíše pohanili za morální kaz a vadu, než by ho ocenili jako intelektuální ctnost, kdyby ho opravdu udělal?

Takto se ovšem zamýšlíme jen z obezřelosti vůči přehánění rozdílu mezi křesťanskou vytrvalostí ve víře a chováním normálních lidí, pokud jde o jejich neteologickou víru. Jsem dalek toho naznačovat, že případ, který předpokládám, je přesnou obdobou křesťanské vytrvalosti. Vždyť samozřejmě důkazy o manželčině nevěře by se mohly hromadit a vědec by mohl dosáhnout až bodu, kdy by byl naivně bláhový, kdyby jim nevěřil. Zdá se však, že křesťané oceňují oddanost své prvotní víře, která vytrvá navzdory jakémukoliv důkazu. Musím se pokusit ukázat, proč je takové hodnocení ve skutečnosti logickým závěrem plynoucím ze samotné prvotní víry.

Nejlépe se nám to povede, když se na chvíli zamyslíme nad opačnou situací. Křesťanství od nás takovou víru vyžaduje, ale jsou chvíle, kdy ji vyžadujeme my od jiných. Jsou doby, kdy můžeme udělat všechno, co náš bližní potřebuje, ale jen když nám důvěřuje. Když máme vyprostit psa z pasti, když máme vytáhnout trn z prstu dítěte, když máme naučit kluka plavat nebo zachránit někoho, kdo plavat neumí, když máme převést nezkušeného začátečníka přes obtížný úsek v horách, může být jedinou osudovou překážkou úspěchu jejich nedůvěra k nám. Žádáme je, aby nám důvěřovali všemi svými smysly, svou představivostí a inteligencí. Žádáme od nich, aby věřili, že to, co je velice zabolí, ve skutečnosti jejich bolesti uleví, že to, co vypadá hrozivě, se děje jen kvůli jejich bezpečnosti. Žádáme je, aby nepřijali něco očividně nemožného: že pohnout tlapkou do pasti je jistou cestou, jak ji vyprostit: že okamžitá větší bolest v prstíku zamezí dalšímu zraňování: že voda, na první pohled tak úhybná a propustná, tělo podepře a nepohltí je, že přidržet se jediné dosažitelné opory není ochranou proti utonutí, že vylézt výš na římsu převisu je jedinou cestou, jak zabránit zřícení. Abychom podepřeli všechny tyto ne-uvěřitelnosti, můžeme se spoléhat jedině na důvěru druhé strany v nás, která jistě není založena na nějakém předvádění se, přípustně proniknutém silným citem, a jsme-li cizinci, pak dokonce můžeme spoléhat jen na takové ujištění, jaké ohroženým nabízí pohled na naši tvář a zvuk našeho hlasu, u psa dokonce jen náš pach. Někdy právě vinou této nevíry nemůžeme vykonat mocné činy. Ale vykonáme-li je, pak jen proto, že nám přes okatě proti-kladné důkazy věřili. Nikdo nás nepohání za to, že jsme od nich takovou víru vyžadovali. A nikdo ovšem také nepohání je, že nám ji věnovali. Nikdo se pak nepodiví, co to bylo za neinteligentního psa, za hloupé dítě nebo kluka, kteří nám důvěřovali. I kdyby byl mladý horolezec náhodou vědcem, nikdo by mu při zahájení přednášek na univerzitě nepředhazoval, že se kdysi odchýlil od Cliffordova pravidla o důkazu a choval silnější víru, než k jaké ho důkaz opravňoval.

Nuže, s přijetím křesťanského názoru je to ipso facto stejné, neboť ve víře v Boha jsme vůči němu vždycky opravdu tím, čím onen pes, dítě, plavec či horolezec byli vůči nám, jenže jde o mnohem víc. Z toho plyne přísně logický závěr, že chování, které bylo Přiměřené u nich vůči nám, je úplně přiměřené pro nás vůči Bohu, až na to, že je mnohem zdůvodněnější. Povšimněte si, neříkám, že síla naší prvotní víry musí z psychologické nutnosti takové chování vytvářet. Tvrdím jen, že obsah naší prvotní víry vede z logické nutnosti k závěru, že takové chování je přiměřené a správné. Je-li lidský život skutečně řízen Dobrotivou Bytostí jejíž znalost našich skutečných potřeb a způsobu, jakým mohou být uspokojovány, nekonečně přesahuje naši znalost, musíme a priori očekávat, že Její činy se nám budou často jevit jako zdaleká ne dobrotivé a zdaleka ne moudré, ale přesto bude nanejvýš rozumné, abychom jí vytrvale důvěřovali. Toto očekávání jen zvyšuje skutečnost, že přijetím křesťanství jsme varováni, že se setkáme s důkazy proti němu, s tak silnými důkazy, že by mohly „oklamat i vyvolené, kdyby to bylo možné". Naši situaci snesitelně vymezují dvě skutečnosti. Jednou z nich je příslib, že kromě těch zřejmých protidůkazů dostaneme také důkazy příznivé. Některé z nich dostanou někdy podobu vnějších událostí: Jdu třeba navštívit člověka z popudu náhlého hnutí, pouhopouhého vrtochu - a pak se u něho dozvím, že on se modlil, abych k němu v ten den přišel. Něco z z toho vypadá víc jako důkazy, podle nichž by měli horolezec nebo pes důvěřovat svému zachránci -jeho hlasu, vzhledu, pachu. Protože nám připadá (ačkoliv nás musíte podle svých předpokladů považovat za oklamané), že se nám dostalo něčeho jako poznání Osoby, v niž věříme, i když známost s ní je přerušovaná a nedokonalá. Věříme ne proto, že Bůh existuje, ale proto, že existuje tento náš osobní Bůh. Neboť i když my sami se neodvažujeme prohlašovat, že Ho známe, křesťanství Ho zná a my věříme stejným způsobem aspoň některým jeho představitelům. právě proto, že jsou to takoví lidé. Druhou skutečností je toto: Myslíme si, že je-li naše prvotní víra pravdivá, už vidíme, proč se od nás musí vyžadovat taková

- 22 -

víra, která přesahuje všechny důkazy, která vytrvá proti všem jiným očividným důkazům. Neboť cílem není vyprostit nás z jedné pasti nebo pomoci nám přešplhat jedno nebezpečné a obtížné místo. Věříme, že Jeho úmyslem je vytvořit mezi Ním a námi určitý osobní vztah sui generis, vztah svým způsobem popsatelný výrazy synovské nebo milostné lásky.V tomto vztahu je základní složkou naprostá důvěra, taková důvěra, která by nemohla růst, kdyby v ní také nebyl prostor pro pochybnost. Milovat znamená důvěřovat milovanému nad všechny důkazy, dokonce proti mnoha důkazům. Naším přítelem nemůže být přece žádný člověk, který věří našim úmyslům jedině a teprve tehdy, když jsou dokázány. Naším přítelem nemůže být člověk, který neváhá přijímat důkazy proti nám. Taková bezvýhradná důvěra mezi dvěma lidmi se vskutku téměř všeobecně hodnotí jako morálně krásná, neobviňuje se z logických chyb. Zato podezřívavého člověka haníme za podlost charakteru; rozhodně v něm neobdivujeme jeho vynikající logiku.

Jak vidíte, neexistuje skutečná paralela mezi křesťanskou vytrvalostí ve víře a tvrdošíjnou zarputilostí vědce, který se snaží lpět na své hypotéze, i když se proti ní obrátily všechny důkazy. Nevěřící mají často omluvitelný dojem, že právě tak lnou věřící ke své víře. Nevěřícím je to možné odpustit, protože se setkávají s křesťanstvím hlavně v apologetických dílech, pokud se s ním vůbec setkají. A tam se ovšem existence a dobrotivost Boha musí jevit jako spekulativní otázka, která se podobá kterékoliv jiné. A opravdu to spekulativní otázka je, pokud jde vůbec o otázku. Jakmile je však zodpovězena kladně, dostáváme se do docela nové situace. Věřit, že Bůh - přinejmenším tento Bůh - existuje, znamená věřit, že vy jako osoba nyní stojíte v přítomnosti Boha jako osoby. Co by o chvíli dřív mohlo být jen obměnou názoru, to se teď stává obměnami vašich osobních přístupů k Osobě. Už nestojíte tváří v tvář argumentu, který vyžaduje jen váš souhlas, ale Osobě, která vyžaduje vaši důvěru. Slabou analogií by snad mohlo být toto: Něco jiného je diskuse in vacuo, jestli pan Ten - a - ten k nám dnes večer přijde, a něco jiného diskutovat o tom, že Ta - a - ta Ctihodnost určitě přijde, protože na jejím příchodu závisí něco velmi závažného. V prvním případě by bylo rozumné očekávat ho méně a méně, jakmile hodiny odtikají příslušný čas. V druhém případě byste očekávání prodlužovali až do pozdního večera, protože znáte svého přítele a už z dřívějška můžete přísahat na jeho spolehlivost. Kdo z nás by se necítil zahanbený, kdyby se dostavil jen chvilku poté, co jsme čekání vzdali, a vysvětlil nám, proč se zdržel? Cítili bychom, že jsme měli více věřit tomu, jak ho známe.

Nyní ovšem vidíte stejně jasně jako my, jak je to všechno srdceryvně dvoj sečné. Ukáže-li se víra tohoto druhu náhodou pravda, je zřejmě tím, co nutně potřebujeme, a její nedostatek by nás nekonečně ničil. Taková víra však může vytrvat i tam, kde je zcela nepodložená. Pes může olíznout tvář člověka, který ho přichází vysvobodit z pasti, jenže ten člověk ho vysvobodí možná jen proto, aby na něm v South Parku provedl vivisekci. Kachny se důvěřivě přibatolí k farmářově ženě, která je svolává laskavým „kač-kač-kač-na-na-na!". A ona jim zatím jde bolestivě zakroutit krkem. Znáte tu slavnou francouzskou povídku o požáru v divadle? Panika se šíří, diváci se obracejí zády k jevišti a ve zmateném chumlu se cpou ven z hlediště. V tom okamžiku přeskočí orchestřiště a postaví se na jeviště nějaký statný vousáč, zdvihne ušlechtilým gestem ruku a zvolá: „ Que chacun regagne sa place!" („Každý nechť se vrátí na své místo!") V jeho hlase a v jeho zjevu se projevuje taková autorita, že ho všichni poslechnou. A v důsledku toho všichni uhoří. Vousáč projde klidně kulisami a zadním východem z divadla, nasedne do taxíku, který tam čekal na někoho úplně jiného, odjede domů, klidně vleze do postele a vyspí se.

Požadavek důvěry, který na nás vznese pravý přítel, je přesně stejný, jakým by nás mohl oklamat podvodník. Odmítnout ve věcech důvěry šprýmaře je vůči němu rozumnou odpovědí, ale vůči pravému příteli je to malodušné a nízké a hluboce to poškodí náš vztah k němu. Pokud je naše víra pravdivá, je zcela rozumné, abychom se předem vyzbrojili proti zřejmě si odporujícím jevům. Pokud je naše víra klamem, bylo by totéž varování a vyzbrojování předem zřejmě metodou, jež by náš sebeklam učinila nevyléčitelným. A přece znovu tvrdím, že být si vědom těchto možností, a přesto je stále odmítat, je jasně přesný způsob, jediný způsob, jak se může ustálit naše osobní reakce na Boha. V tomto smyslu není tato dvojakost něčím, co se střetává s vírou tolik, jako podmínka omezující víru. Když jste požádáni o důvěru, můžete ji dát nebo nedat. Je nesmyslné prohlašovat, že budete důvěřovat, až vám bude podán přesvědčivý důkaz. Pak by vám nezbyl už žádny prostor pro důvěru. Po takovémto důkazu by to, co zbyde, bylo prostě jen druhem vztahu vyplývajícím z toho, že jste buď důvěřovali, nebo nedůvěřovali před tím, než vám byl tento důkaz poskytnut.

Výrok „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili" nemá co dělat s naším prvotním souhlasem ke křesťanským návrhům. Nebyl adresován filosofovi zkoumajícímu, jestli existuje Bůh. Je adresován Člověku, který už věřil, kdo se už dlouho znal s tou určitou Osobou, měl důkazy, že tato Osoba má moc vykonávat velmi podivuhodné činy, a který odmítl uvěřit jedné podivuhodné věci navíc, kterou ta osoba dokonce často předpovídala a kterou potvrdili všichni jeho nejbližší přátelé. Neznamená to výtku skepticismu ve filosofickém smyslu, ale psychologické hodnotě „podezřívavosti, pochybování". Říká ve skutečnosti: „Měl jsi mě znát lépe!" Vyskytují se případy mezi lidmi, kdy bychom měli všichni, každý svým určitým způsobem, žehnat těm, kdo neviděli a uvěřili. Náš vztah k těm, kdo nám důvěřovali až po tom, co se u soudu prokázala naše nevina, nemůže být stejný jako vztah k těm, kteří nám po celou dobu důvěřovali.

Naši odpůrci mají tedy plné právo dohadovat se s námi o důvodech našeho prvotního souhlasu. Ale nesmějí nás obviňovat z čirého šílenství, jestliže po udělení souhlasu není naše přilnutí k němu ovlivňováno jakýmkoliv zpochybňováním očividných důkazů. Nedá se ovšem očekávat, že naši odpůrci vědí, čím se živí naše jistota, jak okřívá a vždy znovu povstává z popela. Nedá se očekávat, že by nahlíželi, jak nás kvalita cíle, o němž si myslíme, že ho začínáme osobně znát, vede k názoru, že kdyby šlo o klam, měli bychom prohlásit, že vesmír nevytvořil nic skutečného, co by mělo srovnatelnou hodnotu a že všechna vysvětlená zklamání se zdají jaksi méně důležitá než sama ta vysvětlovaná věc. Ale toto vzácné poznání jim

- 23 -

musíme sdělit. Mohou jen pozorovat, jak nás souhlas nutně posunuje od logiky spekulativního myšlení k něčemu, co by se snad mohlo nazvat logikou osobních vztahů. Co by do té doby bylo změnou názoru, se stalo změnou chování osoby k Osobě. Credere Deum esse ~ Věřím, že Bůh je, se změní na Credere in Deo, Věřím v Boha. A Deum zde znamená právě tohoto osobního Boha, kterého poznávám stále víc a víc.

Oxfordský Sokratovský klub, 1955.

Transpozice

V církvi, k níž patřím, je tento den vyhražen památce seslání Ducha svatého na první křesťany krátce po nanebevstoupení Páně. Chci uvažovat o jednom z jevů, které toto seslání doprovázely anebo po něm následovaly: o jevu, který v překladu nazýváme „mluvení jazyky" a který učenci nazývají glossolalie. Nebudete se snad domnívat, že jej považuji za nejdůležitější jev Letnic, ale mám dva důvody, proč jsem si k úvaze vybral právě jej. Především by bylo směšné, kdybych zrovna já mluvil o povaze Ducha svatého nebo o způsobech, kterými se projevuje. Byla by to snaha poučovat tam, kde já sám se musím skoro všechno učit. Za druhé, glossolalie je zádrhel, o který často škobrtám. Abych to řekl přímo, ten jev mě přivádí do rozpaků. Sám svatý Pavel se v 1. listě Korintským zdá být z něho dost vyveden z míry a usilovně obrací přání i pozornost církve k darům, které mají více budující charakter. Ale dál nezachází. Pavel zde téměř v závorkách prohlašuje, že i on víc než kdokoliv jiný mluvil jazyky a nezpochybňuje duchovní či nadpřirozený zdroj tohoto jevu. Já v tom totiž vyciťuji tuto potíž: Na jedné straně zůstala glossolalie do dnešních dnů jen nepravidelně se vyskytujícím „druhem náboženského prožitku". Tu a tam slýcháme, že na jakémsi „probuzeneckém" shromáždění jeden nebo více přítomných propuklo v nespoutané mluvení, které se jevilo jako drmolení. Něco takového jistě nevypadá jako budující zážitek a všechny nekřesťanské názory by jej považovaly za svého druhu hysterii či bezděčné uvolnění přílišného nervového vzrušení. Rovněž i značná část křesťanských názorů by většinu takových případů vysvětlovala přesně stejně a já musím přiznat, že by bylo velmi těžké uvěřit, že ve všech těchto případech takto působí Duch svatý. Podezříváme, že jde obvykle o nervovou záležitost. To je jedna strana onoho dilematu. Na druhé straně nemůžeme jako křesťané odložit historii Letnic stranou a popírat, že mluvení jazyky je každopádně zázračné. Neboť ti prostí muži nemluvili jakousi nesrozumitelnou

hatmatilkou, ale jazyky, které sami neznali, jimž však rozuměli ostatní přítomní. A celá ta událost, jejíž součástí tento jev byl, je zabudována do základů zrození Církve jako přesně ta událost, na niž podle výroku zmrtvýchvstalého Pána měla čekat. Ten příkaz obsahovala jeho poslední slova, jež pověděl učedníkům před svým nanebevstoupením. Vypadá to tedy, jako bychom museli uznat, že tentýž jev, který je někdy nejen nepřirozený, ale dokonce patologický, je jindy (nebo přinejmenším občas) nástrojem Ducha svatého. Zprvu se to zdá nadmíru překvapivé a velmi snadno napadnutelné. Skeptici této příležitosti najisto využijí k tomu, aby nám promlouvali o Occamově ostří a obžalovávali nás z rozhojňování hypotéz. Jestliže většina případů glossolalie se kryje s hysterií, nebude nanejvýš pravděpodobné (zeptají se skeptici), že toto vysvětlení se týká také zbývajících případů? Rád bych vnesl aspoň trochu uvolnění do tohoto napětí. Začnu zdůrazněním, že tento jev patří do třídy obtíží. Nejbližší paralelu v této třídě představuje erotický jazyk a představy, se kterými se setkáváme u mystiků. U nich nalézáme velký rozsah výrazů - tedy i možných emocí - které důvěrně známe z jiných souvislostí a které v těch jiných kontextech mají jasně přirozený význam. V mystických spisech se však vyžaduje, aby tyto prvky měly odlišnou příčinu. A skeptik se opět zeptá, proč by se příčina, s níž se spokojujeme v devadesáti devíti případech tohoto způsobu vyjadřování, neměla týkat i onoho stého případu. Domněnka, že mystika je v podstatě erotická záležitost, se bude skeptikovi zdát o mnoho pravděpodobnější než cokoliv jiného. Když náš problém vyjádříme nejobecnějšími výrazy, vyjde najevo zřejmá souvislost mezi pojmy, jež připouštíme jako přirozené, a projevy duchovními. Znovu objevujeme, že to, co vyznáváme jako svůj nadpřirozený život, se zdánlivě skládá ze stejných a žádných jiných prvků než těch, jež tvoří náš přirozený život. Jestliže se nám dostalo skutečně nadpřirozeného zjevení, není až tak moc divné, že Apokalypsa vybavuje nebesa výběrem Pozemských zkušeností (koruny, trůny, hudby), že oddanost nenalézá jiný jazyk než jazyk pozemských milenců, že obřad, jímž křesťané uskutečňují mystické spojení, se projevuje jen jako dů-

věrně známý akt jídla a pití. A můžete dodat, že tentýž problém propuká na nižší úrovni, nejen mezi duchovním a přirozeným, ale také mezi vyššími a nižšími úrovněmi přirozeného života. Z toho plyne, že cynici velmi přiléhavě napadnou naše civilizované pojen rozdílu mezi láskou a smyslností poukazem na to, že když je vše vysloveno a projeveno, končí spojení v obojím obvykle fyzicky stejným činem. Podobně útočí cynici na rozdíl mezi spravedlností a pomstou na základě názoru, že to, jak se nakonec naloží se zločincem, může být v důsledku jedno i druhé. A připusťme, že cynici a skeptici všechny tyto případy uvádějí jako dobrý případ prima facie, to jest dostatečného důkazu, neboť spravedlnost i pomsta se

- 24 -

nakonec projevují stejnými činy. Být stravován ušlechtilou či manželskou láskou je fyziologicky stejné, jako být ovládnut pouhým biologickým chtíčem. Náboženská mluva, představivost, a pravděpodobně také náboženské citové vzrušení, neobsahují nic, co by si nevypůjčily od Přírody.

Připadá mi tedy, že jediný způsob, jak vyvrátit omyly, je ukázat, že tentýž případ prima facie, tedy dostatečně průkazný, je stejně přijatelný i tehdy, kdy všichni víme (ne vírou či logikou, ale z vlastní zkušenosti), že je ve skutečnosti falešný. Můžeme nalézt případ vyššího a nižšího, kde vyšší zakusil a prožil téměř každý? Myslím, že můžeme. Uvažme následující citaci z Pepysova deníku: „Se svou ženou jsem nešel do Králova domu poslechnout si Pannu Mučednici. Je to úžasně příjemné... Ale co mě oblažilo nade všecko v celém světě, byl zvuk dechového nástroje, když anděl slétal dolů, hudba tak líbezná, že mě zcela okouzlila a vskutku, jedním slovem, obklopila a naplnila mou duši tak, že mi bylo opravdu mdlo, jako kdysi, když jsem se miloval se svou ženou... Přimělo mě to k předsevzetí, že budu hrát na dechový nástroj a přiměji svou žena, aby učinila totéž (27.2.1688)." Je zde několik bodů, které zasluhují pozornosti. Za prvé, že vnitřní pocity, doprovázející silnou estetickou slast, se neodlišo-valy od pocitů, doprovázejících dva další zážitky, totiž milostnou rozkoš a onen, řekněme drsný pocit v průběhu oné cesty. Za druhé, že jeden z těch dvou druhých zážitků, přinejmenším jeden, je úplným opakem blaha. Žádný člověk se přece neraduje, když je mu mdlo. Za třetí, Pepys nicméně toužil zopakovat si svůj zážitek,

i když jeho smyslový doprovod byl tak nepříjemný, že mu bylo až mdlo, takže se rozhodl začít hrát na dechový nástroj.

Jistě, možná jen někteří z nás prošli Pepysovou zkušeností, ale všichni jsme zakusili něco obdobného. Mám-li mluvit za sebe, pak zjišťuji, že v okamžiku silného okouzlení krásou se člověk snaží otočit a nahlédnutím do nitra zachytit, co vlastně cítí, ale ořitom se nikdy nedokáže dotknout ničeho jiného než fyzického vjemu. V mém případě to zapůsobí jako kopanec nebo roztřesení bránice. Možná právě toto myslel Pepys oním „opravdu až mdlo". Důležité je však toto: Shledávám, že tento kopanec či toto roztřesení bránice je přesně stejný pocit, jaký ve mně doprovází velikou, náhlou, mučivou úzkost a sklíčenost. Nahlédnu-li do svého nitra, neobjevím vůbec žádný rozdíl mezi svou nervovou reakcí na velmi špatné zprávy a svou nervovou odezvou na předehru ke Kouzelné flétně. Kdybych měl soudit jen a jen podle svých smyslových pocitů, musel bych dospět k absurdnímu závěru, že radost a úzkost pociťuji stejně, že to, čeho se nejvíc hrozím, se rovná tomu, po čem nejvíc toužím. Pohled do nitra nenalezne žádné rozdíly jednoho oproti druhému. A očekávám, že většina z vás, pokud si takových věcí všímáte, bude referovat víceméně o tomtéž. Udělejme tedy další krok. Tyto pocity - Pepysovo mdlo a moje roztřesení bránice - nejsou jen irelevantním či neutrálním doprovodem velmi odlišných zážitků. Můžeme si být docela jisti, že když došlo na opravdové mdlo, Pepys ten pocit nenáviděl, zatím ale z jeho vlastních slov víme, že se mu líbil, když přicházel s hudbou dechových nástrojů, protože se vynasnažil dosáhnout toho, aby si jej co nejdříve zopakoval. A právě tak mně se líbí to vnitřní roztřesení v jednom případě, takže je nazývám rozkoší, a nenávidím je v druhém případě, a pak mi připadá nesmírně ubohé. Rozechvění není jen příznakem radosti či úzkosti, záleží na tom, co navozuje. Když takto překypí do nervů radost, zalije nás svým nadbytkem. Když přeteče úzkost a sklíčenost, vyvrcholí ve fyzické hrůze. Totéž, co je v poháru sladkosti tou nejlepší kapkou, se v kalichu hořkosti stane tou kapkou nejtrpčí.

A mám za to, že tady jsme našli to, co jsme hledali. Myslím si, že náš citový život je „vyšší" život našich smyslů, ne ovšem vyšší morálně, ale je rozhodně bohatší, rozmanitější, vybranější. Je to ta vyšší úroveň, kterou zná téměř každý z nás.Věřím, že když někdo bedlivě porovnává vztah mezi vzrušením svých citů a vzrušením svých smyslů, objeví následující skutečnosti:

1) že nervy reagují na podněty citových vzruchů v jistém smyslu nanejvýš přiměřeně a skvěle.

2) že zdroje smyslových vzruchů jsou mnohem omezenější a možné obměny počitků jsou daleko méně četné než podněty citové

3) že smysly nedostatek těchto obměn vynahrazují použitím stejných pocitů k vyjádření více než jedné emoce, ba dokonce, jak jsme viděli, k vyjádření opačných emocí.

Máme sklon mýlit se v domněnce, že mají-li si odpovídat dva systémy, musí ladit jeden s druhým - že totiž A v jednom systému musí představovat a v druhém atd. Jenže se ukazuje, že soulad mezi citovým vzrušením a smyslovým pocitem do tohoto druhu nepatří, a nikdy nemůže dojít k souladu takového druhu tam, kde jeden systém je skutečně bohatší než druhý. Má-li být bohatší systém v tom chudším vůbec zastoupen, pak jedině tak, že každému prvku v chudším systému přiřadíme víc než jeden význam. Tato transpozice bohatšího do chudšího musí být takříkajíc algebraická, nikoliv aritmetická. Jestliže máte překládat z jazyka, který má bohatou slovní zásobu, do jazyka, který má slovní zásobu daleko chudší, musí vám být dovoleno použít řadu slov ve víc než jen jednom smyslu. Jestliže máte psát v jazyku, který má v abecedě dvacet dvě samohlásky, a pak totéž v jazyku, který má samohlásek jen pět, musíte si dovolit dát každé z těch pěti samohlásek víc než jen jednu hodnotu. Jestliže transponujete orchestrální skladbu toliko pro klavír, pak musejí, noty určené v jedné pasáži pro flétny, představovat v jiné pasáži housle. Jak ukazují příklady, všem nám je dostatečně znám tento druh transpozice nebo úpravy z prostředí bohatšího do chudšího. Příkladem ze všech nejznámějším je umění kreslit. Problém spočívá v tom, že na plochém archu papíru máme zpodobit trojrozměrný svět. Řešením je perspektiva, a perspektiva znamená, že musíme dát dvojrozměrnému tvaru více než jednu hodnotu. Kreslíme-li tedy krychli, používáme ostrého úhlu pro to, co ve skutečném světě je úhlem pravým.

- 25 -

Ale jinde může ostrý úhel na papíře znamenat opravdu ostrý úhel ve skutečném světě: například hrot kopí či štít domu. Tentýž tvar, který musíte nakreslit, abyste vyvolali iluzi přímé cesty směřující pryč od diváka, je tvar, kterým nakreslíte třeba šaškovskou čepici. A čáry musíme volit i pro stínování. Nejjasnější světlo ve vašem obraze je vlastně čistý bílý papír, který musí vystihnout jak slunce, tak jezero v podvečer, sníh či lidské tělo. Uvedu nyní dva případy transpozice, které máme před sebou.

1) Je jasné, že každopádně dokážeme pochopit to, co se odehrává v nižším prostředí, jedině tehdy, když známe prostředí vyšší. Případ, kde toto nejobecnější poznání chybí, je z hudebního prostředí. Klavírní úprava znamená pro hudebníka, který zná původní orchestrální partituru, něco zcela jiného než pro člověka, který zná skladbu jen v klavírní podobě. Jenže ten druhý člověk bude ve větší nevýhodě, pokud nikdy neslyšel jiný nástroj, než piano, a dokonce pochybuje o existenci jiných nástrojů. Ještě významnější je, že třeba obrazům rozumíme jen proto, že známe a obýváme trojrozměrný svět. Dovedeme-li si představit tvora, který vnímá jen dvojrozměrně, a přesto si nějakým způsobem uvědomuje čáry na papíře, snadno pochopíme, jak je pro něho nemožné, aby jim porozuměl. Ten tvor by možná byl napřed ochoten přijmout na základě naší autority tvrzení, že existuje trojrozměrný svět, ale kdybychom mu ukazovali čáry na papíře a přitom se mu snažili vysvětlit, dejme tomu, že „toto je silnice", namítal by, že to, co má z našeho návodu přijmout jako prostorové zpodobení našeho jiného světa, má přece úplně stejnou formu, jaká podle našeho vlastního výkladu má jinde pouze význam trojúhelníku. Myslím, že by brzy odporoval: „Ty mi tady pořád povídáš o jakémsi jiném světě a o jeho nepředstavitelných tvarech, které nazýváš prostorovými. Ale mně je podezřelé, že všechny ty formy, které mi nabízíš jako představy či obrazy svého skutečného světa, se při bližším srovnání jeví prostě jen jako staré dvojrozměrné tvary z rného vlastního světa, jak jej odevždy znám! Je zřejmé, že tvůj svět, kterým se tolik vychloubáš, zdaleka není archetypem, Je jen snem, pro který si vypůjčuješ všechny své prvky z mého jednorozměrného světa!" 2) Určitě není bez zajímavosti všimnout si, že slovo symbolismus nevystihuje ve všech případech vztahy mezi vyšším prostředím a jeho transpozicí do nižšího. Některé případy sice vystihuje dokonale, jiné ale ne. Tak například symbolický vztah existuje mezi řečí a písmem. Napsané znaky jsou určené pro zrak, mluvené slovo jen pro ucho. Není mezi nimi vůbec žádná souvislost. Nepodobají se sobě, jedno není příčinou existence druhého. Jedno je prostě znakem druhého, ale označením toliko konvenčním. Obraz však nemá k viditelnému světu takový vztah. Obrazy jsou samy součástí viditelného světa a vyjadřují jej právě jen tím, že jsou jeho součástí. Jejich viditelnost má tentýž zdroj. Slunce a lampy svítí na obrazech zdánlivě jen proto, že svítí skutečné slunce a lampy, to jest, zdá se, že svítí hodně. Ve skutečnosti ale svítí jen trochu, neboť jsou odrazem svých archetypů. Sluneční světlo na obraze nemá tedy ke skutečnému světlu tak prostý vztah, jako mají napsaná slova ke slovům vysloveným. Je sice znakem, ale i něčím více než znakem, neboť v něm vyznačená věc je skutečně jistým způsobem přítomna. Kdybych měl ten vztah pojmenovat, nazval bych jej ne symbolickým, ale posvátným. Avšak v případě, z něhož jsme vyšli, tedy ve vztahu citového vzrušení a smyslového vnímání, jsme pokročili ještě dál za pouhý symbolismus. Protože tam, jak jsme věděli, tentýž pocit ani jen nedoprovází, ani jen prostě neoznačuje rozmanité či protikladné emoce, ale stává se jejich částí. Emoce sestupuje do smyslového vnímání, vstřebává je a podstatným způsobem přeměňuje, takže tentýž vzruch může vyvolávat jak potěšení, tak trýzeň.

Nebudu tvrdit, že to, co nazývám transpozicí, přesunem, přechodem, proměnou, je jediným možným způsobem, při němž chudší prostředí může odpovídat bohatšímu, ale prohlašuji, že je velmi těžké představit si to nějak jinak. Není proto přinejmenším nepravděpodobné, že k transpozicí dochází, kdykoliv vyšší se zobrazuje v nižším. Když tedy na okamžik odbočíme, zdá se velmi pravděpodobné, že skutečný vztah mezi myslí a tělem je vztahem transpozice. V tomto životě nepochybujeme o tom, že myšleni úzce souvisí s činností našeho mozku. Teorie, která tvrdí, že myšlení je pouze výsledkem určitých pochodů v mozku, je podle mého mínění nesmyslná, protože, pokud by tomu tak bylo, sama tato

teorie by byla produktem pohybu atomů, jež mohou mít sice rychlost i směr, ale bylo by pošetilé používat zde označení „pravdivý" nebo „lživý". To nás přivádí k jakémusi druhu vzájemného poměru. Předpokládáme-li poměr jedna ku jedné, dospějeme k závěru, že v mozku musí probíhat až neuvěřitelně složité a různorodé pochody. Domnívám se však, že tento poměr není nezbytně nutný. Všechny naše příklady naznačují, že mozek může reagovat - v určitém smyslu přiměřeně a skvěle reagovat - na zdánlivě nekonečnou rozmanitost vědomí, aniž by musel vykazovat jednu jedinou fyzickou změnu pro každou jednotlivou změnu vědomí.

Ale to jsme jen odbočili. Vraťme se nyní k naší původní otázce o Duchu a Přírodě, Bohu a Člověku. Naším problémem je, že v tom, co se prohlašuje za náš duchovní život, se opakují všechny prvky našeho přirozeného života, a co je horší, na první pohled to vypadá, jako by žádné jiné prvky nebyly přítomny. Teď vidíme, že jestliže duchovní je bohatší než přirozené (což by nepopíral nikdo, kdo věří v jeho existenci), pak je to přesně ono, co bychom měli očekávat. A skeptikův závěr, že takzvaně duchovní se skutečně odvozuje od přirozeného, že je to jen přelud nebo promítání nebo rozšíření představivosti o přirozeném, je také přesně tím, co bychom měli očekávat, neboť jak jsme viděli, je to chyba, které by se dopustil v každém případě transpozice pozorovatel, který zná jen nižší prostředí. Hrubý člověk nemůže rozborem nalézat v lásce nic jiného než chtíč, člověk z roviny nemůže na obraze nalézat nic jiného než ploché tvary, fyziologie nikdy nemůže objevit v myšlení něco jiného než záškuby šedé hmoty mozkové. V odstrašování kritika, který se přibližuje k transpozicí zezdola, není nic dobrého. Při důkazech, které má kritik k dispozici, je jeho závěr naprosto správný. Všechno je jinak, když se k transpozicí přibližuje shora, jak to děláme všichni v případě citového vzrušení a smyslového vnímání trojrozměrného světa a obrazů, jak to dělá duchovní člověk v případě, o němž uvažujeme. Ti, kdo mluví jazyky, jako

- 26 -

mluvil svatý Pavel, velice dobře vědí, jak se tento posvátný jev liší od jevu hysterického, avšak připomeňme, že jsou svým způsobem Přesně týmž jevem. Přesně tak, že Pepysovi bylo „až mdlo" při nulování, stejně jako v radosti z hudby. „Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen."* Duchovní věci se dají rozsoudit jen duchovním způsobem. Kdo se však odváží prohlásit se za duchovního člověka? V plném slova smyslu nikdo z nás. A přece jsme si jaksi vědomi, že přinejmenším k některým transpozicím, které vyjadřují křesťanský život v tomto světě, přistupujeme shora nebo zevnitř. Ať pociťujeme jakoukoliv nehodnost, ať pociťujeme jakoukoliv troufalost, musíme prohlásit, že něco málo z vyššího transponovaného systému známe. Svým způsobem požadavek, který klademe, není až tak poplašný. My jen tvrdíme, že víme, že naše očividná oddanost, i kdyby byla čímkoliv jiným, není jednoduše milostná, nebo že naše touha po Nebi, čímkoliv jiným by mohla být, není prostou touhou po dlouhověkosti, po klenotech nebo společenské nádheře. Možná jsme nikdy vskutku nedosáhli toho co svatý Pavel popisuje jako duchovní život. Ale víme přinejmenším, jakým matným a zmateným způsobem se snažíme vyjádřit přirozené činy, představy, a jazyk s novou hodnotou, že jsme přinejmenším toužili po kajícnosti, která by nebyla jen opatrnická, a po lásce, která by nebyla jen sebestředná. Přinejhorším víme o duchovnu dost, abychom věděli, že jsme v něm selhali, asi tak, jako by třeba obraz věděl o trojrozměrném světě dost, aby vnímal svou vlastní plochost. Nedostatečnost svých vědomostí nemusíme ovšem zdůrazňovat jen z pokory. Domnívám se, že duchovní zkušenost si může uchovat schopnost sebezkoumání jedině přímým Božím zázrakem. Kdyby se nezkoumaly ani naše emoce (neboť pokus zjistit, co cítíme teď, nedospěje dál, než k fyzickému pocitu), Duch svatý by působil mnohem méně. Pokus odhalit sebezkoumajícím rozborem své vlastní duchovní podmínky je pro mne něčím hrozným, co v nejlepším odhalí ne tajnosti Božího Ducha a naše, nýbrž jejich transpozicí do intelektu, do emocí a představivosti, a které v nejhorším mohou být nejrychlejší cestou k troufalým dohadům anebo k zoufalství.

* 1. list Korintským 2,15, Ekumenický překlad.

Věřím, že toto učení o transpozicí poskytuje většině z nás velice potřebné zázemí pro teologickou ctnost naděje. Můžeme doufat jen v to, po čem můžeme toužit. Potíž je v tom, že kterékoliv dospělé a filosoficky úctyhodné ponětí, jež si můžeme vytvořit o Nebi, je nuceno popírat bytí většiny věcí, po kterých naše přirozenost touží. Nepochybně je velice blahodárná víra divocha nebo dítěte, která nenaráží na obtíže, přijímá bez nemístných otázek harfy a zlaté ulice a sjednocení rodiny, jak je vymalovávají ti, kdo skládají duchovní písně. Taková víra je klamavá, a přece v hlubším smyslu klamavá není, protože i když se mýlí a chybně zaměňuje symbol za skutečnost, chápe Nebe jako místo radosti, hojnosti a lásky. Pro většinu z nás je však takováto víra nemožná. A my se nesmíme pokoušet stavět se uměle naivnějšími, než jsme. Člověk se „nestane takovým, jako malé dítě" tím, že se po dítěti opičí. Proto naše pojetí Nebe zahrnuje i řadu negací: žádné jídlo, žádné pití, žádný sex, žádný pohyb, žádné rozjaření a veselí, žádné senzační události, žádný vlastní čas, žádné umění.

Proti tomu však stavíme jen jediný určitý klad: vidění Boha a radost z něho, a v tom dostáváme právem nekonečné dobro, jež to všechno daleko převažuje. To jest, skutečnost té blažené vize by převážila, převáží a bude nekonečně převažovat skutečnost oněch uvedených záporů. Ale může naše současné ponětí o nich převážit naše současné představy toho všeho? To je docela jiná otázka. A pro většinu zní odpověď většinou NE. Nedovedu říct, jak je tomu u velkých svatých a mystiků, u ostatních je však pojetí tohoto vidění obtížnou, nejistou a prchavou extrapolací z několika málo, a ještě k tomu dvojznačných okamžiků v naší pozemské zkušenosti, zatímco naše představa o odpíraných přirozených dobrech je živá a vytrvalá, nabitá vzpomínkami na běh našeho života, zabudovaná do našich nervů a svalů, a tudíž do naší představivosti.

To záporné má tedy takříkajíc v každé soutěži nespravedlivou výhodu oproti kladnému - a nejvíc tehdy, když se to snažíme co nejrozhodněji potlačit nebo ignorovat - snižuje a kazí to i ten nejslabší náznak kladného, který bychom mohli mít. Vyloučení nižších dober se začíná jevit pro vyšší dobro základní charakteristikou. Cítíme, i když neříkáme nahlas, že vize Boha se nenaplní, ale zničí naši přirozenost. Tato chmurná představa se často skrývá v pozadí slov „svatý" či „duchovní". Pokud tomu můžeme zabránit, nesmíme dopustit, aby se to stalo. Musíme věřit - a proto si do určité míry i představovat, že každé odepření je jen rubovou stranou naplnění. A naplněním musíme mínit přesně naplnění naší lidskosti, ne naši proměnu v anděly anebo naše pohroužení do Božství. Neboť i když budeme „jako andělé" a „připodobněni" našemu Mistrovi, myslím, že to znamená „připodobněni podobou vlastní lidem", jako různé nástroje, které rozehrává týž dech, ale každý rozehrává svým vlastním způsobem. Nevíme, jak dalece bude život vzkříšeného člověka smyslový. Domnívám se však, že se bude lišit od smyslového života, jaký známe zde, ne ovšem tak, jako se prázdnota liší od vody nebo voda od vína, ale jako se květina liší od cibulky nebo katedrála od architektova nákresu. A právě zde mi pomáhá transpozice. Vymysleme si bajku. Představme si ženu, kterou uvrhli do vězení. Tam porodí a vychovává syna. Chlapec vyrůstá a nevidí nic než stěny žaláře, slámu na podlaze a kousíček oblohy za zamřížovaným oknem, které je ale příliš vysoko, než aby jím viděl něco jiného, než právě tu skvrnku nebe. Uvězněná nešťastnice bývala umělkyní, a když ji vsadili do žaláře, podařilo se jí vzít s sebou náčrtník a pouzdro tužek. Protože nikdy neztratila naději, že jednou bude propuštěna, stále poučuje svého syna o světě venku, který hoch nikdy neviděl. Většinou mu to, o čem vypravuje, znázorňuje obrázkem. Tužkou mu ukazuje, jak vypadají pole, řeky, hory, města a příboj vln na mořském pobřeží. Chlapec je poslušný a naprosto jí věří, že svět venku je mnohem zajímavější a nádhernější než cokoliv ve vězení. Nějaký čas to takto vydrží. Synek se celkem dobře vyvíjí, ale

- 27 -

jednoho dne prohodí něco, co matku zarazí. Nedorozumění trvá pár minut. Konečně jí svitne, že hoch všechna ta léta žil v mylných představách. „Snad sis nemyslil", zajíkne se matka, „že skutečný svět se skládá jen z čar namalovaných olůvkem?" „Cože?" užasne syn. „Ve světě nejsou žádné čáry tužkou?"

A rázem se smaže celá jeho představa světa, neboť čáry, které jediné si dovedl představit, pozbyly najednou všechen smysl a byly popřeny. Nemá nejmenší potuchy, co je tak najednou vyloučilo, co všechno se bez nich obejde, co všechno pouze zpodobovaly. Nedovede si představit, jak se doopravdy vlní koruny stromů, jak tančí světla na hladině nad jezem, nedovede si představit barvy trojrozměrných skutečností, které neomezují čáry, ale které definují své vlastní tvary prostorově v každém okamžiku s jemností a mnohostí, jakou žádná kresba nemůže nikdy vystihnout. Dítěti najednou napadne, že skutečný svět musí být méně názorný a méně viditelný než obrázky jeho matky, že skutečný svět nevyjadřují čáry, protože všechno je v něm nesrovnatelně viditelnější.

Stejně je tomu s námi. „Nevíme, čím se staneme", smíme si však být jisti, že budeme více, určitě ne méně, než jsme byli na zemi. Naše přirozené zkušenosti (smyslové, citové, představy) jsou jen jako kresba, jako čáry načrtnutné tužkou na ploše papíru. Jestliže se přirozené vjemy ve vyšším životě vytratí, pak vymizí jen tak, jako by zmizely ze skutečné krajiny čáry tužkou, ne jako sfouknutý plamének svíce, který se stal neviditelným, protože někdo vytáhl roletu, otevřel okenice a vpustil dovnitř oslnivou zář vycházejícího slunce.

Můžete to vyjádřit jakýmkoliv způsobem. Můžete říct, že transpozice našeho člověčenství, smyslů a všeho, se může stát nositelem blahoslavenství. Nebo můžete říct, že všechny nebeské štědré odměny jsou během tohoto života transpozicí přeneseny do naší současné zkušenosti. Ale druhý způsob je lepší. Právě náš současný způsob je jen pouhým symbolem, chřadnoucí, jakoby „vegetariánskou" náhražkou. Jestliže tělo a krev nemohou zdědit Království, není tomu tak proto, že jsou příliš hmotné, příliš živočišné, příliš výrazně odlišné, příliš „zdůrazňující bytí", vždyť jsou ve skutečnosti nadmíru chatrné, převelice přechodné, příliš přízračné. Právníci říkají: Tím je můj případ uzavřen. Já musím dodat už jen čtyři body.

1. Doufám, že je zcela jasné, že podle mne se pojetí transpozice odlišuje od jiné koncepce často používané k témuž účelu - myslím tím vývojovou koncepci. Zastánci vývoje obhajují a vysvětlují souvislosti mezi věcmi, které prohlašují za duchovní, a věcmi, které jsou určitě přirozené, rčením, že jedno se pomalu proměnilo v druhé. Věřím, že tento názor některé skutečnosti snad i vysvětluje, ale myslím si, že byl přeceněn. V žádném případě jej zde nepředkládám jako teorii. Netvrdím, že přirozený akt pojídání po milionech let nějak vykvetl do křesťanské svátosti. Já tvrdím, že duchovní realita, která existovala ještě dřív, než vznikly nějaké bytosti, které jedly, dodává tomuto přirozenému aktu nový význam, ba víc než nový význam: v určitém kontextu z něho dělá něco docela jiného. Jedním slovem, jsem přesvědčen, že obrazy se malují podle skutečných krajin, a ne, že jednoho dne vyraší z obrazů skutečné stromy a skutečná tráva.

2. Když jsem přemýšlel o tom, co nazývám transpozicí, považoval jsem za nemožné nezeptat se sama sebe, jestli by nám to mohlo pomoci v pojetí Vtělení. Kdyby ovšem transpozice byla jen způsobem symbolismu, nemohla by nám v této věci vůbec pomoci, naopak, zavedla by nás docela na scestí, zpátky k novému druhu doketismu (kacířská nauka, že Kristus byl pouze duchovní - spirituální podstaty) anebo by to byl jen ten starý druh?, pryč od naprosto historické a konkrétní skutečnosti, která je středem naší naděje, víry a lásky. A jak jsem již uvedl, transpozice není vždycky symbolismem. Nižší realita může být v proměnlivých stupních aktuálně vtažena do vyšší reality a může se stát její částí. Smyslový pocit doprovázející radost se sám stává radostí. Stěží si můžeme vybírat. Můžeme jen prohlásit, že je „ztělesněním radosti". Je-li tomu tak, pak se odvažuji navrhnout, i když s velkou pochybností a velice prozatímním způsobem transpozice má čím přispět k teologii - nebo přinejmenším k filosofii - Vtělení. Poněvadž v jednom z křesťanských vyznání víry se nám říká, že Vtělení se neuskutečnilo „proměnou Boha v tělo, ale přijetím člověčenství v Boha". A zdá se mi, že mezi tímto a tím, co jsem nazval transpozicí, je opravdová analogie: že člověčenství, stále zůstávající sebou samým, není bráno jen takové, ale je opravdově pojato do Božství, připadá mi jako to, co nastane, když smyslový pocit (který sám o sobě není slast) je vtažen do radosti, kterou doprovází. Ale to se už ocitám v mirabilibus supra me - v něčem podivuhodném, co mě přesahuje - a podřizuji se zcela soudu opravdových teologů.

3. Snažil jsem se stále zdůrazňovat nevyhnutelnost chyby, které se u každé transpozice dopouští někdo, kdo k ní přistupuje výhradně z nižšího prostředí. Síla takové kritiky spočívá ve výrazu „výhradně" anebo „nic než". Vidí všecky skutečnosti, ale nevidí jejich význam. Docela pravdivě tedy prohlašuje, že vidí všechna fakta. Není v tom jiného, až ovšem na význam. Takový člověk je proto, pokud jde o projednávanou věc, v postavení živočicha. Snad jste si všimli, že většina psů chápe, když jim ukazujete na nějaký bod. Vy ukazujete na sousto jídla na podlaze, ale pes ván očichá prsty, místo aby hledal na podlaze, co mu ukazujete. Prst je pro něho prst a hotovo. Jeho svět zcela vymezují známé skutečnosti a neurčuje ho jejich význam. A v době, kdy převládá věcný realismus, vždycky najdeme lidi, kteří si vědomě osvojují tohle psovské počínání. Člověk, který zakusil niternou lásku, se ji snaží analyticky rozebrat zvnějšku a pohlíží pak na výsledky své analýzy jako na pravdivější, než je jeho zážitek. Nejzazší mez této zaslepenosti lze spatřit v těch, kteří jako zbytek nás ostatních mají sice vědomí, ale přece se pouštějí do studia lidského organismu, jakoby o svém vědomí nevěděli. Pokud trvá toto vědomé odmítání porozumět věcem shůry, dokonce i tam, kde je takové pochopení možné, je ješitné hovořit o nějakém konečném vítězství nad materialismem. Kritika každé zkušenosti zezdola, dobrovolné opomíjení významu a soustředění na skutečnosti, budou vždycky stejně hodnověrné. Vždycky budou existovat důkazy, a každý měsíc se vynoří čerstvé důkazy, které budou

- 28 -

ukazovat, že náboženství je jen psychologická záležitost, že spravedlnost je jen sebeobrana, politika je jen ekonomie, láska toliko rozkoš. A vždycky se to bude považovat jen za biochemii v mozku. 4. Nakonec uvádím, že to, co bylo řečeno o transpozicí, vrhá nové světlo na nauku o vzkříšení těla. Protože v jistém smyslu může transpozice dokázat cokoliv. Ať je rozdíl mezi Duchovnem a Přírodou, mezi estetickou blažeností a oním roztřesením bránice, mezi skutečností a obrazem jakkoliv velký, přece jen může být transpozice svým vlastním způsobem přiměřená. Řekl jsem už dřív, že ve své kresbě ponecháváte jen čistě bílý papír tam, kde mají být slunce a oblaka, sníh, voda, či lidské tělo. Jak je to v jednom smyslu uboze nepřiměřené! A jak je to dokonalé v jiném smyslu! Při správném vystínování se bude tato skvrnka bílého papíru zcela zvláštním způsobem podobat zářivému slunci. Když se zadíváme na sníh na papíře, téměř se otřeseme chladem, hledíme na planoucí oheň na papíře a málem k němu vztáhneme ruce abychom se ohřáli. Nemohli bychom tedy rozumnou analogií předpokládat, že neexistuje žádný zážitek ducha tak transcendentní, tak nadpřirozený a žádná vize samotného Božství tak blízká tak překračující všechny naše představy a citové vzruchy, že na smyslové úrovni nemůže existovat přiměřený soulad s ní? Ne v novém smyslu, ale v neuvěřitelné záplavě oněch pravých smyslových pocitů, jimž jsme nyní dodali význam a přehodnocení o němž jsme dosud neměli ani to nejmenší tušení?

Kázání v Mansfieldově koleji v Oxfordu.

Tíže slávy Kdybyste se dnes zeptali dvaceti hodných lidí, co považují za nejvyšší ctnost, devatenáct z nich by odpovědělo, že za ni považují nesobeckost. Kdybyste se však na totéž vyptávali téměř kteréhokoliv z dávných velkých křesťanů, odpověděl by, že nejvyšší ctnost je láska. Chápete, co se stalo? Pozitivní výraz nahradil výraz negativní. Tento posun má daleko větší než jen filosofický význam. Negativní idea nesobeckosti nenese už v sobě jako prvotní podnět zajištění věcí pro ostatní, ale naši vlastní schopnost obejít se bez nich. Jako by důležitým bodem bylo naše odříkání, a ne štěstí ostatních. Mám za to, že toto se nerovná křesťanské ctnosti lásce. Nový zákon mluví hodně o sebezapírání, ale nemluví o něm jako o konečném cíli. Ukládá se nám ovšem, abychom se zapírali, brali na sebe své kříže a tak následovali Krista; téměř každý popis toho, čeho nejvyššího dosáhneme, když to opravdu učiníme, se odvolává na přání. Ve většině moderních myslí číhá dojem, že přát si své vlastní dobro a chtít se z něho opravdu radovat, je něco špatného. Já však předkládám názor, že tento sklon není součástí křesťanské víry, že se do ní vplížil z Kanta a od stoiků. Vskutku, když uvažujeme beze studu o slibech odměn a o závratné povaze odměn přislibovaných v evangeliích, zdálo by se, že náš Pán shledává naše přání ani ne příliš silnými, jako spíše příliš slabými. Jsme polovičatá, vlažná stvoření, posedlá pitím a sexem a ctižádostí, zatímco se nám nabízí nekonečná radost. Jsme jako nevšímavé, nevědomé dítě, které si raději plácá své bábovičky z bláta v chudinské čtvrti, protože si nedovede představit, co znamená nabídka prázdnin u moře. Až příliš snadno se uspokojíme. Nesmí nás obtěžovat tvrzení nevěřících, že právě tyto přísliby odměn dělají ze života křesťana námezdný vztah. Jsou různé druhy odměny. Existuje odměna, která nemá pražádné přirozené spojení s věcmi, které děláte, abyste si ji zasloužili, a je docela cizí přání, jež by mělo ty věci provázet. Peníze nejsou přirozenou odměnou za lásku. Proto také označujeme muže, který se žení s ženou kvůli jejímu věnu a jmění, za ziskuchtivce. Manželství je přece náležitou odměnou pro toho, kdo opravdu miluje, a ten, kdo po něm touží, není ziskuchtivý. Generál, který bojuje jen proto, aby byl povýšen do šlechtického stavu, je ziskuchtivý. Generál, který bojuje ze všech sil za spravedlivé vítězství, ziskuchtivý není, protože vítězství v boji je pro něho náležitou odměnou, právě tak jako manželství je náležitou odměnou lásky. Spravedlivé odměny nejsou pouhým přívažkem činností, za kterou se udělují, ale jen vyvrcholením samotné činnosti. Existuje ještě třetí případ, a ten je složitější.

Požitek z řecké poezie je zajisté zaslouženou, a ne ziskuchtivou odměnou za vytrvalé studium řečtiny. Jenomže to mohou ze své vlastní zkušenosti potvrdit toliko ti, kdo ve studiu došli až k hlubokému porozumění řecké poezii. Žáček, který se teprve prokousává řeckou gramatikou, se asi nemůže těšit na to, jak jednou bude rád číst Sofokla, až dospěje, určitě ne tak, jako se může milující těšit na manželství nebo generál na vítězství. Učí se nejprve kvůli známkám, nebo proto, aby unikl trestu nebo aby udělal radost rodičům, v nejlepším případě s nadějí na budoucí dobro, které si však v přítomnosti ani nedovede představit, natož si je přát. Jeho situace se tedy do jisté míry podobá situaci ziskuchtivce. Odměna, které chce dosáhnout, bude sice náležitou a spravedlivou odměnou, ale on to nebude vědět, dokud ji nedostane. A on ji zatím dostává ovšem postupně, radost se k němu připlíží jedině po značné námaze, a nikdo nedokáže vyznačit den či hodinu, kdy jedno přestalo a druhé nastalo. Ale tak daleko dojde právě až tehdy, když se odměně přiblíží natolik, že si ji začne přát kvůli ní samé. Vskutku, síla takového přání je už sama o sobě předběžnou odměnou. Křesťané jsou ve vztahu k Nebi ve velmi obdobné situaci jako onen žáček. Ti, kteří dorůstají k věčnému životu, velmi dobře vědí, že z pohledu Boha nepochybně nejde o pouhý úplatek, ale o skutečné završení jejich pozemského putování. My, kteří jsme toho ještě nedorostli, to nemůžeme znát stejným způsobem, ba ani nemůžeme s takovým poznáním začínat. My jedině vytrváváme

v poslušnosti a první odměnu za svou poslušnost nalézáme v rostoucí touze po nejvyšší odměně. Právě úměrně s růstem této touhy bude postupně odumírat strach, takže konečně rozeznáme jeho absurdnost, ledaže by naše přání bylo pouhou

- 29 -

ziskuchtivostí. Pravděpodobně k tomu u většiny z nás nedojde ze dne na den, poezie vždy jen pozvolna nahrazuje gramatiku, evangelium zákon. Poslušnost se přetvořuje v touhu tak povlovně, jako příliv nadzvedá loď, uvízlou v písku na pobřeží. Mezi námi a žáčkem je však jedna další závažná podobnost. Je-li školáček nadán představivostí, nejspíš objeví díla anglických básníků a romanopisců vhodná pro svůj věk o nějakou dobu dřív, než se začne domnívat, že ho řecká gramatika přivede k většímu a většímu potěšení stejného druhu. Možná pak bude řečtinu dokonce zanedbávat a tajně se začte do Shelleyho a Swinburneho. Jinými slovy, přání, které mu někdy později skutečně splní řečtina, v něm už dřímá a spojuje se s předměty, které neprojevují žádné vazby na Xenofonta a slovesa končící na mi. Jsme-li tedy stvořeni pro Nebe, touha po našem pravém domově už v nás dřímá, i když není dosud spojena s pravým cílem, a bude se nám dokonce jevit jako nepřátelská vůči tomuto cíli. A mám za to, že právě tehdy cíl najdeme. Mé podobenství o školáčkovi nepochybně v jednom bodě nevyjde. Anglická poezie, kterou hltá v době, kdy měl procvičovat řečtinu, může být pro něho tak prospěšná, jako řecká poezie, k níž ho ta cvičení dovedou, takže když se upne na Miltona, místo aby cestoval k Aischylovi, nevrhá se do náruče falešné touhy. Náš případ je však přece jen velmi odlišný. Je-li naším skutečným osudem nadčasové, nekonečné dobro, pak kterékoliv jiné dobro, na které se naše touha upne, musí být do jisté míry klamné, musí v nejlepším obnášet jen symbolický vztah k tomu, co vpravdě uspokojí.

Když mluvím o této touze po naší vzdálené vlasti, kterou v sobě objevujeme i teď, pociťuji určitý ostych. Dopouštím se téměř neslušnosti, když se snažím natrhnout cípek neukojitelného, neutěšitelného tajemství v každém z vás - tajemství, které tolik zraňuje a bolí, že se mu mstíte pojmenováním názvy jako Nostalgie a Romantismus a Dospívání. Toto tajemství proniká ale současně taková sladkost, že když ve velmi důvěrném rozhovoru hrozí zmínka o něm, začneme být nemotorní a neohrabaní a předstíráme, že se sami sobě vysmíváme, je to tajemství, které nedokážeme skrýt a nedokážeme vypovědět, ačkoliv po obojím prahneme. Nemůžeme je vypovědět, protože je to touha po něčem, co se v našich zkušenostech dosud nikdy doopravdy nevyskytlo. Nemůžeme je skrýt, protože naše zkušenost je stále naznačuje a my sami sebe prozrazujeme, stejně jako milenci, když padne jméno milovaného. Naším nejobvyklejším východiskem z nouze je nazvat to krásou a chovat se, jako by tím bylo vše vyřízeno. Wordsworthovým východiskem z nouze bylo ztotožňovat je s určitými okamžiky ze své vlastní minulosti. Ale to je jen klamání. Kdyby se Wordsworth vrátil k oněm okamžikům v minulosti, nenašel by věc samotnou, ale jen její připomínku. To, co si zapamatoval, by se ukázalo jen jako rozpomínání. Knihy nebo hudba, o nichž jsme se domnívali, že jsou nositeli krásy, nás zradí, když jim příliš důvěřujeme, krása nebyla v nich, ona jimi jen prošla a to, co z ní vzešlo, byla touha. Tyto věci - krása, vzpomínka na naši minulost - jsou dobrými příklady toho, co si vskutku přejeme, ale jestliže je mylně zaměníme za věc samu, projeví se jako němé idoly lámající srdce svých ctitelů. Protože ony totiž nejsou samou podstatou, jsou jen vůní květiny, kterou jsme nenašli, jsou jen ozvěnou melodie, kterou jsme neuslyšeli, novinkami ze země, kterou jsme dosud nikdy nenavštívili. Myslíte si, že se pokouším zapříst vás do nějakého kouzla? Možná se o to pokouším. Ale jen si vzpomeňte na pohádky! Zaklínadla se v nich používají pro zrušení kouzel stejně jako pro očarování. A vy i já potřebujeme to nejmocnější zaklínadlo, jaké lze objevit, aby nás probudilo ze zlého očarování světáctvím, které nás spoutává skoro sto let. Téměř celé naše vychování se zaměřovalo na umlčování toho nesmělého, vytrvalého vnitřního hlásku, téměř všechny naše moderní filosofie byly vynalezeny, jen aby nás přesvědčily, že dobro pro člověka se má nalézat jen a jen na zemi. A přece je pozoruhodné, že takové filosofie, jako Pokrok nebo Tvůrčí vývoj, samy váhavě dosvědčují pravdu, že náš skutečný cíl je někde jinde. Když se vás snaží přesvědčit, že naším domovem je země, povšimněte si, jak to vykládají. Snaží se vás přesvědčit, že tuto zemi je možno změnit v ráj, a tím chtějí zastřít váš pocit vyhnanství, jímž pro vás vlastně země je. Hned na to vám budou tvrdit, že tato šťastná vyhlídka je dobrým východiskem do budoucnosti a zastírají tak vaše poznání, že vaše vlast není tady a nyní. A konečně, jen aby se neprobudila vaše touha po nadčasovém a celé jejich přemlouvání nepokazila, používají jakékoliv rétoriky, kterou mají po ruce, jen aby vypudili z vašeho vědomí, že i kdyby se mohlo člověku dostat na zemi veškerého štěstí, které mu tak snaživě slibují, každičká generace je přece jen ztratí svou smrtí, včetně té úplně poslední generace. Celá jejich historie by byla k ničemu, nebyla by příběhem pro věky věkův. Odtud pramení všechny nesmysly, které pan Shaw vkládá do závěrečné Lilitiny řeči a Bergsonovy poznámky, že élan vital, životní síla, je schopna překonat všechny překážky, snad dokonce i smrt - jako bychom mohli uvěřit, že nějaký společenský nebo biologický vývoj na této planetě by mohl pozdržet stárnutí a vychládání slunce nebo vyvrátit druhý termodynamický zákon. Ať dělají co dělají, my jsme si stále všichni vědomi touhy, kterou nemůže uspokojit žádné přirozené štěstí. Ale je nějaký důvod domnívat se, že skutečnost nám nabízí vůbec nějaké její naplnění? „To, že máme hlad, ještě nedokazuje, že máme chléb." | Myslím si však, že to může vyvolat námitky, že se zde nechápe podstata věci. Fyzický hlad člověka nedokazuje, že dostane nějaký chléb, takže na voru v Atlantiku může zemřít vyhladověním. Tento hlad však nicméně dokazuje, že pochází z rodu, který udržuje tělo na živu jídlem a obývá svět, v němž jsou k mání jedlé potraviny. Stejným způsobem, i když tomu nevěřím (ačkoliv bych si moc přál, abych věřil), má touha po Ráji dokazuje, že se z něho budu radovat. Myslím si, že je dobrým znamením toho, že něco takového existuje a že se z něho budou radovat aspoň někteří lidé. Muž může nějakou ženu milovat a nemusí ji získat, bylo by však podivné, kdyby v bezpohlavním světě existoval jev zvaný „zamilovanost".

Zde tedy máme touhu, neustále bloudící a nejistou svým cílem a stále velice neschopnou vidět onen cíl ve směru, v němž skutečně leží. Naše posvátné knihy o tomto cíli podávají jakousi zprávu. Je to ovšem zpráva symbolická. Podle definice je Nebe mimo naši zkušenost. Jenže všechny srozumitelné popisy jsou a musí být o věcech v rámci naší zkušenosti. Obraz Nebe v Písmu je tedy právě tak symbolický jako ten, který si pro sebe bez jakékoliv pomoci vynalezne naše touha Nebe není ve skutečnosti plné skvostů o nic víc, než je plné přírodních krás nebo líbezných hudebních melodií.

- 30 -

Rozdíl spočívá v tom, že představa podle Bible má autoritu. Zapsali ji v Bibli ti kteří byli Bohu blíže než my, a v průběhu století byla prověřena křesťanskou zkušeností. Přirozená přitažlivost této autoritativní představy je pro mě zpočátku velmi malá. Na první pohled mou touhu spíš ochlazuje, než probouzí. A právě to bych měl očekávat. Kdyby mi křesťanství nemohlo říct o té vzdálené zemi nic víc, než dohady mé vlastní povahy, pak by mě křesťanství ničím nepřesahovalo. Má-li poskytnout víc, musím očekávat, že to bude přesně méně přitažlivé než „můj vlastní výtvor". Chlapci, který právě dočetl Shelleyho, se Sofokles zdá zprvu nudný a chladný. Je-li v našem náboženství něco objektivního, pak nesmíme nikdy odvracet oči od těch prvků v něm, které se zdají být záhadné nebo dokonce odpudivé, protože zrovna ono tajemné či odrazující skrývá něco, co dosud neznáme a co nutně potřebujeme poznat. Zaslíbení Písma můžeme stručně seřadit zhruba pod pět záhlaví. Slibuje se za prvé, že budeme s Kristem, za druhé, že budeme jako On, za třetí s obrovským bohatstvím představivosti, že s ním budeme sdílet „slávu", za čtvrté, že budeme v jistém smyslu nasyceni nebo pohoštěni či potěšeni, a konečně, že budeme mít jakýsi druh oficiálního postavení ve Vesmíru - že budeme vládnout městům, soudit anděly a že budeme sloupy chrámu Božího. První otázka, kterou vznáším k těmto slibům, zní: „Proč byly přidány k tomu prvnímu?" Může být cokoliv přidáno k pojetí bytí s Kristem? Neboť musí být pravda, jak říká starý spisovatel, že ten, kdo má Boha a všechno ostatní, nemá víc, než ten, kdo má jedině Boha. Myslím, že odpověď se opět váže k povaze symbolů. I když nám může na první pohled uniknout, co je zjevné, zůstává přece pravdou, že kterákoliv koncepce bytí s Kristem, kterou si je většina z nás schopna vytvořit nyní, nebude mnohem méně symbolická než ostatní sliby, neboť obsahuje myšlenky blízkosti v prostoru a lásky- plný rozhovor, jak rozhovoru rozumíme nyní, a pravděpodobně se soustředí na lidskost Krista s vyloučením Jeho Božství. Ve skutečnosti shledáme, že ti křesťané, kteří věnují pozornost výhradně tomuto prvnímu slibu, jej vždycky naplňují velmi pozemskou představivostí, vlastně představivostí svatební nebo erotickou. Já pro tuto chvíli představivost neodsuzuji. Srdečně si přeji, abych do ní mohl vstoupit hlouběji, než vstupuji teď a modlím se, aby se mi to podařilo v budoucnu. Ale já mám za to, že je to také jen symbol, jako v některých ohledech je realita, ale je v jiných ohledech docela jiný, a proto potřebuje opravit podle odlišných symbolů v jiných zaslíbeních. Obměna zaslíbení neznamená, že naším nejvyšším blaženstvím bude něco jiného než Bůh. Protože však Bůh je víc než jen Osoba, a abychom si nepředstavovali radost z Jeho přítomnosti příliš výlučně jen výrazy naší současné žalostné zkušenosti osobní lásky se vší její úzkoprsostí, napětím a monotonií, dodává se tucet rozmanitých představ opravujících a napomáhajících jedna druhé. Nyní se zaměřím na myšlenku slávy. Nemůžeme nijak uhnout ze skutečnosti, že tato idea je v Novém zákoně a v nejstarších křesťanských spisech velmi výrazná. Spása se soustavně spojuje s palmami, korunami, bělostnými rouchy, trůny a nádherným jasem, připodobněným slunci a hvězdám. Všechno to na mne bezprostředně nedělá žádný dojem a přiznávám, že v tomto směru jsem typicky moderní. Sláva pro mne nabízí dvě myšlenky, z nichž jedna mi připadá zkažená a druhá směšná. Sláva totiž pro mne znamená buď věhlas, proslulost, anebo jasnost, zářivost. Pokud jde o první, být slavný znamená být lépe znám než ostatní a pak se mi touha po věhlasu jeví jako soupeřivá vášeň, a pochází tudíž spíš z pekla než z Nebe. Pokud jde o druhou, kdopak si přeje stát se jakousi živoucí elektrickou zářivkou? Když jsem začal tuto záležitost zkoumat hlouběji, otřáslo mnou, že jsem nalezl tak rozdílné křesťany jako Miltona, Johnsona a Tomáše Akvinského, kteří zcela upřímně uvažují o nebeské slávě ve smyslu věhlasu a dobré pověsti. Jenže nešlo o slávu vzdávanou našimi bližními, šlo o věhlas daný Bohem, o souhlas nebo, řekl bych, „ocenění" Boží. A když jsem to tak promyslel, uviděl jsem, že toto je správný biblický pohled. Nic nemůže vyloučit z podobenství božskou accolade, božskou poctu: „Dobře jsi konal, služebníku dobrý a věrný." A s tímto poznáním se většina toho, co jsem si myslel po celý život, zhroutila jako domeček z karet. Náhle jsem si připomněl, že nikdo nemůže vstoupit do Nebe, jedině jako dítě. A na dítěti se nic tak neprojeví - ne ovšem na nafoukaném dítěti, ale na dítěti hodném -jako jeho veliká a neskrývaná radost z pochvaly. Nesetkáváme se s ní jen u dítěte, ale také u psa či koně. Zřejmě to, co jsem léta považoval za pokoru, mi po všechna léta bránilo pochopit, co je ve skutečnosti tou nejpokornější, tou nejdětštější, tou nejtvořivější radostí, tím největším blahem: neurčitelné potěšení horšího z uznání lepšího, očividná radost zvířete z pochvaly člověka, dítěte z pochvaly otce, žáka z pochvaly učitele, tvora z pochvaly Stvořitele. Nezapomínám, jak hrozně tuto nejnevinnější touhu parodují naše lidské ctižádosti, anebo jak nehorázně rychle se podle mé vlastní zkušenosti obrací zasloužená radost z ocenění těch, kterým jsme měli dělat radost povinně, téměř ve smrtelný jed sebeobdivu a ješitnosti. Věděl jsem však, že jsem odhalil prchavý okamžik, velice kraťoučký okamžíček, než k tomu došlo, a během té chviličky zadostiučinění, že jsem se zavděčil těm, které jsem měl opravdu rád a jichž jsem si právem vážil, bylo naprosto čisté. A to stačí, abychom povznesli myšlenky k tomu, co může nastat, když vykoupená duše se nad veškeré naděje a téměř nade všecku víru konečně dozví, že se zalíbila Tomu, pro jehož zalíbení byla stvořena. Tehdy nezbude žádný prostor pro domýšlivou ješitnost. Duše bude osvobozena od směšné domněnky, že to dokázala sama. Bez nejmenší poskvrny tím, co bychom nyní nazývali sebechválou a sebeoceněním, se zaraduje tím nejnevinějším vědomím, že ji Bůh stvořil, aby byla, a v tom okamžiku, který ji navždy vyhojí z jejího starého komplexu podřadnosti, utone její pýcha daleko hlouběji než Prosperova kniha. Dokonalá pokora se obejde bez skromnosti. Jestliže Bůh je s dílem spokojen, je i dílo samo se sebou spokojeno, „není na duši, aby si vyměňovala poklony se svým Pánem". Dovedu si představit, jak někdo prohlašuje, že se mu nelíbí mé pojetí Nebe jako místa, kde nám poklepou uznale na rameno. Ale úplně nakonec se ta Tvář, která je pro vesmír slastí nebo hrůzou, musí přece obrátit ke každému z nás s Výrazem jednoho či druhého: buď nám

- 31 -

udělí nevýslovnou slávu, anebo na nás uvalí hanbu, kterou není možno nikdy smýt ani napravit. Onehdy jsem četl v nějakém časopise, že základní věcí je, jak smýšlíme o Bohu. Jak je Bůh nade mnou, toto tedy základní věcí určitě není! Důležitější, ba nekonečně důležitější je, jak Bůh smýšlí o nás. Opravdu, není důležité, jak my smýšlíme o Něm, snad jedině, pokud se to vztahuje k tomu, jak On smýšlí o nás. Je psáno, že se před Ním objevíme, že budeme před Ním stát a budeme zváženi. Příslib slávy je příslib neuvěřitelný, umožněný jen Kristovým spásným dílem, že někteří z nás, že kdokoliv z nás, kdo skutečně zvolil, takové přezkoušení vskutku přečká, že dojde souhlasu, že se Bohu zalíbí. Zalíbit se Bohu... být součástí Božího štěstí... být milován Bohem – nejen pouze politován! Být Bohu milý, jako je umělci milé jeho dílo, jako je otci milý syn - zdá se to nemožné, jako tíže či břemeno slávy, která naše myšlení dokáže sotva unést. Ale je tomu vskutku tak.

A teď dejte pozor, co se stane. Jestliže jsem odmítl autoritativní a biblickou představu slávy a lpěl tvrdošíjně na své matné, zamlžené touze, která byla na počátku mým jediným ukazatelem k Nebi, nemohl jsem zahlédnout vůbec žádnou vazbu mezi touhou 1 a křesťanským zaslíbením. Ale nyní, když jsme vysledovali, co se nám jevilo v posvátných knihách záhadné a odpudivé, shledávám při ohlédnutí ke svému velkému překvapení, že spojení je dokonale jasné. Sláva, v jakou mě křesťanství učí doufat, rázem zcela uspokojuje mou původní touhu a objevuje v ní podstatný prvek, kterého jsem si dříve nepovšiml. Když jsem na okamžik přestal uvažovat o svém vlastním chtění, začal jsem lépe poznávat, co skutečně chci. Když jsem se před několika minutami pokoušel popisovat naše duchovní touhy, pomíjel jsem jednu z jejich nejpodivuhodnějších charakteristik. Obvykle ji zpozorujeme právě v okamžiku, kdy naše vlastní vidina pohasíná, když dozpívá hudba anebo když krajina pozbude svého nebeského osvětlení. Co cítíme poté, popsal velmi dobře Keats jako „cestu domů ke svému obvyklému já". Víte, co mám na mysli. Na pár minut jsme měli iluzi, že k tomu skvoucímu světu patříme. Pak se probudíme a zjistíme, že nic takového neexistuje. Jen jsme přihlíželi. Krása se na nás usmála, ale ne, aby nás přivítala. Její tvář se obrátila naším směrem, ale nevnímala nás. Nejsme přijati, nejsme přivítáni, nejsme vyzváni k tanci. Můžeme jít, když se nám zlíbí, můžeme zůstat, smíme-li. „Nikdo nás neznámkuje." Vědec může odpovědět, že většina věcí, které nazýváme krásnými, není oduševnělá, a proto nepřekvapuje, že si nás nevšímají. To je ovšem pravda, jenže já nemluvím o předmětech fyzických, ale o onom nepopsatelném, jehož posly se ty věci na okamžik staly. A část té trpkosti, smíšené se sladkostí oné zprávy, zodpovídá za skutečnost, že zpráva se jeví zřídkakdy určena nám. Je spíš něčím, co jsme nějak přeslechli. Tou trpkostí ovšem míním bolest, ne odpor a rozmrzelost. Stěží se můžeme odvažovat otázky, proč zůstáváme nepovšimnuti. Ale my bez odpovědi hyneme, soužíme se. Pocit, že se s námi v tomto Vesmíru zachází jako s cizinci, je touhou po uznání, po nalezení odpovědi, po překlenutí propasti zející mezi námi a skutečností, je součástí našeho bezútěšného tajemství. Z tohoto hlediska příslib slávy v popsaném smyslu určitě úžasně navazuje na naši hlubokou touhu. Neboť sláva znamená shodu s Bohem, přijetí Bohem, odpověď, uznání, přivítání v jádru všehomíra. Dveře, na něž jsme klepali celý život, se nám konečně otevírají. Možná to není ten nejvhodnější způsob, popisujeme-li slávu jako skutečnost, že si vás Bůh „povšimne", ale je to velice blízké novozákonnímu jazyku. Svatý Pavel neslibuje těm, kdo milují Boha, že Ho - jak bychom očekávali - poznají. Naopak slibuje jim, že „budou od něho poznáni" (1. list Korintským 8,3). Je to zvláštní zaslíbení. Což Bůh nezná všechny věci po věky věků? Hrozivě se však ten slib obrací v jiném textu Nového zákona. Jsme v něm varováni: až budeme stát před tváří Boží, může každý z nás uslyšet jeho odmítavá slova: „Odejděte ode mne! Neznám vás!" V určitém smyslu, který intelekt jen temně tuší a který city nedokážou snést, můžeme být vyhnáni z přítomnosti Toho, který je Všudepřítomný, můžeme být vymazáni z paměti Toho, který je Vševědoucí. Můžeme být ponecháni zcela a naprosto venku - zahnáni, zapuzeni, s nekonečnou platností nevýslovně nepovšimnuti. Naproti tomu můžeme být zavoláni dovnitř, přivítáni, přijati, uznáni, Každý den přecházíme mezi těmito dvěma neuvěřitelnými možnostmi po ostří břitvy. Zřejmě tedy naše celoživotní nostalgie, naše touha po opětném sjednocení s něčím ve vesmíru, od čeho se nyní cítíme definitivně odříznuti, touha být na vnitřní straně dveří, které odevždy obhlížíme jen zvenčí, není jen jakási neurotická obrazotvornost, ale ten nejpravdivější ukazatel naší reálné situace. A být konečně pozván dovnitř by bylo slávou i poctou přesahující všecky naše zásluhy, bylo by zhojením naší staré bolesti. Což mě přivádí k druhému smyslu slávy - slávy jako jasu, skvostnosti, zářivosti. Máme svítit jako slunce, má nám být dáno stát se „hvězdou jitřní". Myslím, že začínám nahlížet, co to znamená. Svým způsobem nám Bůh Jitřenku už daroval: když si ráno přivstanete, můžete si vyjít a radovat se z daru mnoha krásných jiter. Můžete se zeptat: A co víc chceme? Jenže my chceme o tolik víc! Chceme něco, čeho si estetické knihy všímají jen nepatrně. Jen básníci a mytologie o tom vědí všechno. My nechceme krásu jen vidět, i když Bůh ví, že i to už je nesmírná, neskonalá štědrost. Chceme něco jiného, co můžeme jen stěží odít do slov - chceme být s krásou, kterou vidíme, sjednoceni, chceme s ní splynout, vstřebat ji do sebe, koupat se v ní, stát se její součástí. Proto jsme zalidnili vzduch a zemi a vodu bohy a bohyněmi, vílami a skřítky - abychom se v nich mohli radovat z krásy, milosti a moci, jichž je příroda obrazem. Neboť i když my se z nich neumíme dostatečně radovat, tyto projekce mohou. Právě proto nás básníci tak líbezně klamou: vyprávějí, jak západní vítr může opravdu zavanout do lidské duše - ale on nemůže. Vypravují, že „krása zrozená z šumějícího zvuku" se může položit na obličej - ale ona přece nemůže. Nebo aspoň ne prozatím. Protože vezmeme-li představy Písma vážně, jestli uvěříme, že nám Bůh jednoho dne dá „hvězdu jit řní" a oblékne nás do skvostnosti sluneční záře, pak se můžeme domnívat, že jak pradávné mýty, tak moderní básnictví, stejně falešné jako historie, se mohou velmi přiblížit pravdě jako proroctví. V současnosti jsme vně onoho světa, jsme na špatné straně dveří. Rozeznáváme svěžest a čistotu jitra, ale ony samy nás neosvěží ani neočistí. Nemůžeme s nimi smíchávat skvosty, jež vidíme. Všechny listy Nového zákona však šustí zvěstí, že vždycky tomu tak nebude. Jednoho dne, bude-li Bůh chtít, se dostaneme dovnitř. Až se lidské duše stanou v dobrovolné poslušnosti tak dokonalými, jako neoduševněná stvoření

- 32 -

ve své neživotné poslušnosti, pak na sebe vskutku obléknou Jeho slávu, nebo spíše onu větší slávu, jejímž je příroda pouhým prvním náčrtem. Neboť si nesmíte myslet, že vám předkládám nějakou pohanskou představu o tom, že mě do sebe vstřebá příroda. Příroda je smrtelná, my ji přežijeme. Až pominou všechna slunce a všechny hvězdné mlhoviny, každý z vás bude přece stále živ. Příroda je jen představa, obraz, symbol, náznak. Je to však symbol, k jehož použití mě vyzývá Písmo. Jsme pozváni, abychom přírodou prošli, abychom postoupili až za ni, do té nádhery, kterou ona tak nedokonale odráží.

A tam, až tam za přírodou, okusíme ovoce ze stromu života. V současnosti, když se znovu narodíme v Kristu, duch v nás žije přímo z Boha. Mysl a ještě víc tělo však přijímají život z Něho v tisících stupních příbuzenství skrze naše předky, skrze naši potravu, skrze všechny prvky. Slabé, vzdálené výsledky oněch energií, které Boží tvořivé nadšení vložilo do hmoty, když tvořil světy, jsou tím, co nyní nazýváme fyzickými požitky, ale i tak jsou jen filtrovány, neboť příliš přesahují naši současnou schopnost zvládnutí. Jaké by bylo ochutnat z pramene toho proudu, o němž i ti nižší, kteří ho dosáhnou, svědčí jako o opojivém. A přece věřím, že právě toto leží před námi. Celý člověk má pít blaho z pramene radosti. Jak řekl svatý Augustin, okouzlení spasené duše bude „přetékat" do oslaveného těla. Ve světle našich nynějších diferencovaných a pokažených chutí si nemůžeme ani představit torrens voluptatis, tuto záplavu rozkoše, a každého co nejvážněji varuji, aby to nezkoušel. Ale zmínit o ní se musím, abych vytlačil myšlenky ještě víc zavádějící, myšlenky, že to, co je spaseno, je pouhý duch, nebo že vzkříšené tělo žije v tupé necitlivosti. Tělo bylo učiněno pro Pána, takže tyto tísnivé představy jsou nepřesné. Až do té doby ovšem kříž předchází korunu a zítra je pondělní ráno. V nelítostných zdech světa se nám rozevřela štěrbina a my jsme pozváni, abychom následovali svého velkého Kapitána dovnitř. Je ovšem podstatné, abychom Ho následovali. Je-li tomu tak, můžete se zeptat, jaký praktický dopad tedy mají všechny spekulace, jimž jsem zde popustil uzdu? Mohu pomyslet přinejmenším na jeden. Může být, že každý přemýšlí příliš o své vlastní pozdější slávě. Ale možná zřídka a stěží přemýšlí do hloubky i o slávě svého bližního. Na má záda by měla být denně nakládána váha, tíha či břemeno slávy mého bližního, břemeno tak těžké, že je dokáže unést jen pokora, kdežto hřbety pyšných se pod ním zlomí. Je velice závažné žít ve společnosti možných bohů a bohyň a připomínat si, že i ta nejnudnější a nejméně zajímavá osoba, s níž rozmlouváte dnes a v této chvíli, se jednoho dne může stát bytostí hodnou uctívání. Mohla by ovšem také vzbudit hrůzu či uplácení, s jakým se nyní setkáváte, pokud vůbec, jen v děsivém snu. Po celý den si vzájemně pomáháme k dosažení jednoho či druhého určení. A právě ve světle těchto ohromujících možností bychom měli vést všechna vzájemná jednání s úctou a obezřelostí, jaká jim náleží, v jejich světle bychom měli uzavírat přátelství, prokazovat lásku, hrát všechny hry a provádět všechnu politiku. Neexistují žádní obyčejní lidé. Nikdy nemluvíte s pouhými smrtelníky. Národy, kultury, umění, civilizace - ty všechny jsou smrtelné a jejich život ve srovnání s naším jepičí. Ale žertujeme a spolupracujeme s nesmrtelnými bytostmi, ženíme se a vdáváme za nesmrtelníky, kritizujeme a vykořisťujeme ty, kteří jsou nesmrtelnou hrůzou či neskonale drahoceným klenotem. Neznamená to, že máme být ustavičně slavnostní. Musíme se i pobavit. Ale naše veselí musí být toho druhu (neboť to je vpravdě ten nejveselejší druh), jaký existuje mezi lidmi, kteří berou jeden druhého od začátku vážně, tedy bez uštěpačnosti, bez nadřazenosti, bez drzosti. A naše dobrosrdečnost musí být skutečně vzácnou láskou, hluboce vnímavou vůči hříchům, ale láskyplnou k hříšníkovi - nemá tedy být pouhou snášenlivostí nebo shovívavostí, která paroduje lásku stejně jako uštěpačnost paroduje veselí. Vedle Nejsvětější Svátosti je váš bližní to nejsvětější, co se představuje vašim smyslům. Je téměř stejně svatý jako ona, neboť v bližním se skutečně skrývá Kristus vere latitat - Kristus Oslavitel a Oslavený, Sláva sama.

Kázání v kostele Panny Marie v Oxfordu.

Dobré dílo a dobré skutky

„Dobrý skutek" v množném čísle je výraz v moderním křesťanstvu daleko známější než výraz „dobré dílo". Dobré skutky znamenají hlavně dávání almužny nebo „pomáhání ve farnosti". Jsou něco úplně jiného než jednotné číslo „dílo". Dobré skutky nemusí být nutně dobrým dílem, jak může vidět kdokoliv, kdo si prohlédne některé z předmětů vystavených k prodeji na bazarech k dobročinným účelům. Ty s naším příkladem vůbec neladí. Když náš Pán poskytl chudobným svatebčanům nějakou láhev vína na přípitek, udělal nejen dobrý skutek, ale také dobré dílo, neboť to víno vskutku stálo za vypití. Jenže zanedbání „dobrého" v našem „díle", v naší práci, těmto předpokladům neodpovídá. Apoštol říká, že každý musí nejen pracovat, ale že musí pracovat „dobře". Myšlenka dobrého díla mezi námi docela nevymřela, obávám se však, že ani pro zbožné lidi není obzvlášť charakteristická. Našel jsem ji mezi uměleckými truhláři, mezi příštipkáři a mezi námořníky. Nemá vůbec smysl pokoušet se ohromit staré námořníky novým parníkem, který je tou největší a nejdražší lodí, jaká kdy plula po moři. Oni si prohlédnou její „konstrukci", a předpovědí, jak se bude chovat na rozbouřeném moři. O dobrém díle hovořívali také umělci, ale ti stále méně. Začínají dávat přednost výrazům jako „významné", „důležité", „současné" či „odvážné" dílo. A to podle mne nejsou dobré příznaky.

Velké množství lidí ve všech průmyslově vysoce rozvinutých společnostech se však stává oběťmi situace, která od začátku myšlenku dobrého díla téměř vylučuje. Ekonomickou nutností se stává „zabudované zastarávání". Pokud není nějaký

- 33 -

výrobek vyroben tak, že se za rok za dva rozpadne a musí být tedy nahrazen novým, nedosáhne výroba dostatečné návratnosti. Před sto lety si novomanžel, pokud byl dost bohatý, postavil vůz a předpokládal, že

se v něm bude vozit do konce života. Nyní si koupí auto, ale už za dva roky je hodlá prodat a koupit si nové. Za našich dnů už dílo nesmí být dobré.

Pro ty, kdo se rádi strojí, znamenají zipové uzávěry velkou výhodu před knoflíky, neboť jim ušetří spoustu času a potíží se zapínáním, pokud ovšem vydrží. Pro výrobce zato vykazují mnohem podstatnější zásluhy tím, že v provozu nevydrží dlouho. Špatné dílo je dokonce žádoucí.

Musíme se vystříhat toho, abychom k této situaci zaujímali zbrklé morální stanovisko. Ten názor není výsledkem výhradně dědičného nebo aktuálního hříchu. Vkradl se do nás zcela nepředvídaně a skoro neúmyslně. Jeho výsledkem a jeho příčinou je v našich myslích pokleslý komercialismus. A ten se podle mého mínění nedá napravit jen čistě morálním úsilím.

Věci se začali původně vyrábět pro užitek nebo pro potěšení, nebo (a to častěji) pro obojí. Divošský lovec si vyrobil zbraně z pazourku nebo z kosti, udělal je tak dobře, jak jen uměl, protože pokud by je vyrobil příliš tupé, nebo příliš křehké, nezabil by jimi žádné zvíře.

Jeho žena zase udělala hliněný hrnec na vodu a udělala jej, jak nejlépe dokázala, protože jej musela používat. Muž a žena neodolali dlouho a začali své výrobky zdobit. Chtěli je mít (jako medvědice Dogberry) „hezké". A můžeme si být skoro jisti, že si při práci zpívali nebo hvízdali nebo aspoň nějak pobrukovali. Anebo třeba vypravovali pohádky.

Do této situace musela dřív či později zasáhnout změna, a to stejně nevtíravě, jako had do Ráje a zprvu i tak nevinně, jako to kdysi provedl ten had. Jednotlivé rodiny přestávaly vyrábět jen pro svou potřebu, objevili se odborníci: hrnčíř, který vyráběl hrnce pro celou vesnici, kovář, který kul pro všechny zbraně, bard, básník a hudebník v jedné osobě, který zpíval a vyprávěl pohádky všem. Je významné, že v Homérovi kovář kulhal, básník byl slepý. Tak možná věci začaly. Postižení, kteří se nemohli uplatnit jako lovci nebo válečníci, byli vyčleněni a poskytovali těm, kdo lovili a bojovali, jak potřebné nářadí, tak služby a zotavení. Důležitost této změny spočívala v tom, že dospívali k odborníkům na výrobu věcí (hrnců, mečů, balad) ne pro vlastní potřebu a potěšení, ale pro užitek a blaho jiných. A za to ovšem museli být tím či oním způsobem náležitě odměněni. Ta změna byla nezbytná, pokud neměla společnost uvíznout ve stavu ne rajském, ale zvetšelém, klopýtavém, primitivním a tím upadajícím do nouze. Společnost uchovaly ve zdravé rovnováze dvě skutečnosti: Za prvé, tito odborníci museli dělat svou práci co nejlépe. Chtěli přece obstát mezi lidmi, kteří jejich výrobky používali. Všechny ženské z vesnice by se vrhly jako vosy na hrnčíře, který by vyráběl nevyhovující hrnce. Ukřičely by barda, který by omílal pořád dokola jednu nudnou baladu. Kdyby kovář ukul chatrné meče, pak by ho navrátivší se bojovníci rozsekali na cimprcampr. V nejhorším by se z boje vůbec nevrátili, nepřítel by je pobil, vesnici vypálil a bezmocné zbylé obyvatele uvrhl do otroctví, nebo by jim uťal hlavu. A za druhé, protože odborníci vyráběli jak nejlépe mohli něco bezesporu užitečného, měli ze svého díla radost. Nesmíme ovšem tento stav idealizovat. Všechno nebylo jen roztomilé. Kovář se mohl udřít. Barda mohlo rozčilovat, že vesnice chce slyšet znovu a znovu jeho poslední baladu (nebo nějakou jinou, ale pokud možno navlas takovou), zatímco on toužil přednést nějakou báječnou a ještě nikdy neslýchanou. Ale celkem vzato, odborníci vedli život hodný muže: užitečný, s rozumnou mírou pocty a radosti z uplatněné šikovnosti. Chybí mi dost času a ovšem i znalostí, abych mohl stopovat celý postup toho vývoje od prvopočátečního stavu až po náš nynější způsob života. Ale myslím, že teď můžeme vypustit důvody těch změn. Zaručené je odloučení od primitivních podmínek, v nichž každý vyrábí všecko jen pro sebe, a je také zaručené, že v podmínkách, v nichž se dělá mnoho práce pro jiné, kteří za ni zaplatí, zde stále zůstávají dva druhy práce. O jednom z nich může člověk vpravdě říct: „Dělám práci, která má smysl. A bude mít nadále cenu ji dělat, i když za ni nikdo nezaplatí. Ale nemám vlastní soukromé prostředky, potřebuji potravu a střechu nad hlavou a ošacení. Musím tedy dostat za práci zaplaceno." Druhý druh je ten, kdy lidé vyvíjejí činnost, jejímž jediným cílem je vydělat peníze: konají práci, která není nezbytná, neměla by být anebo nebude udělána nikým v celém světě, pokud nebude zaplacena.

Můžeme děkovat Bohu, že je stále spousta práce té první kategorie. Zemědělec, policista, lékař, umělec, učitel, kněz a mnozí jiní pořád dělají práci, která sama o sobě stojí za udělání, kterou by značný počet lidí dělal a udělal bez zaplacení, co by se každá rodina jakýmsi amatérským způsobem snažila udělat pro sebe, kdyby žila v primitivním odloučení. Takové práce ovšem nemusí být právě příjemné. Jednou z nich je například služba ve stanici malomocných. Opačný extrém nám ukáží dva příklady. Nekladu mezi ně nutně morální rovnítko, ale do naší současné klasifikace se znamenitě hodí. Jedním příkladem je práce profesionální prostitutky. Obzvláštní hrůza její práce - chcete-li namítnout, že její činnost bychom neměli nazývat prací, přemýšlejte o tom ještě jednou-tedy to, co ji dělá daleko hroznější než je obyčejné smilstvo, je, že je to nejzazší příklad činnosti která nemá na zřeteli nic jiného než peníze. V tomto směru nemůžete dojít dál než k sexuálnímu styku, nejen bez sňatku, nejen bez lásky, ale dokonce i bez rozkoše. Můj další příklad je tento: Často vidím u silnice obrovské tabule, které mají jediný cíl: upoutat tisíce očí obrovskou plochou, na kterou nějaká firma dala vylepit reklamu na své výrobky. Uvažte, co ji odděluje od věcí, jež jsou „dobré". Tu tabuli udělal tesař, ale ona sama o sobě není nijak užitečná. Tiskaři a papírníci pracovali, aby vyrobili plakát; pokud by pro něj někdo nenajal prostor na té velké tabuli, sám o sobě by byl bezcenný. Ale tento prostor je bez reklamy bezcenný. A sama reklama ztrácí účel, pokud nikdo inzerované zboží nekoupí. Samo zboží může být dokonce ošklivé, neužitečné, může být ničivým přepychem, který by si bez té reklamní tabule žádný smrtelník jinak

- 34 -

nekoupil. Přání věc koupit v zákazníkovi vyvolal jen sexy obrázek a snobské vychvalování bombastickým textem. V každém stupni tohoto procesu byla sice vykonána práce, ale jediná její cena závisí na penězích, jež eventuálně vynese. Zdá se, že takto se budou nevyhnutelně jevit výsledky společnosti, které spočívají převážně v nakupování a prodávání. V racionálním světě se věci vyrábějí tehdy, když jsou žádány. Ve skutečném současném světě se požadavky předkládají proto, aby lidé mohli uděláním věci vydělat peníze. Proto by nedůvěra nebo pohrdání obchodem, které nalézáme v dřívější společnosti, neměly být příliš ukvapeně přičítány pouhému snobství. Čím důležitější je obchod, tím více lidí je odsouzeno k druhému druhu práce, ba ještě hůř, učí se mu dávat přednost. Práce hodná udělání bez ohledu na plat za ni, ona rozradostňující práce, v pravém slova smyslu dobré dílo, se stává výsadou šťastné menšiny. Mezinárodním vztahům však vládne soupeřivé lovení zákazníků. Po celý můj život se v Anglii konaly oprávněné sbírky peněz na zakoupení košil pro lidi, kteří ztratili práci, a jejich prací byla právě výroba košil.

Dá se lehce předvídat, že takový stav věcí nemůže setrvávat. Naneštěstí je však nanejvýš pravděpodobné, že jej zahubí jeho vlastní vnitřní protiřečení, ovšem způsobem, který vyvolá obrovské utrpení. Může skončit bezbolestně jedině tehdy, když najdeme způsob, jak jej ukončit dobrovolně. Není ani třeba prohlašovat, že na to nemám žádný plán. I kdybych jej měl, žádný z našich mistrů - Velkých Mužů v pozadí vlády a průmyslu - by si ho ani nepovšiml. Jediným nadějným znamením v tomto okamžiku je „vesmírné závodění" mezi Amerikou a Ruskem, neboť jsme se dostali do stavu, kdy hlavním problémem není zaopatřit lidi tím, co potřebují, nebo co se jim líbí, ale udržet lidi ve výrobě věcí; jen maličko záleží na tom, jakých. Velmoci je nejsnadněji a nejlépe zaměstnají při výrobě strašlivě drahých předmětů, které za čas zase vrhají přes palubu. Udržuje to peníze v oběhu a továrny v chodu a vesmíru to až tolik neuškodí, nebo aspoň ještě dlouho neuškodí. Úleva je však jen částečná a dočasná. Hlavním praktickým úkolem pro většinu z nás není dávat rady Velkým Mužům, jak ukončit tuto osudovou a osudnou ekonomii. My jim nemáme co radit a oni by nás stejně neposlouchali. Můžeme jen uvažovat, jak v tom dokázat žít co nejméně zranění a co nejméně degradovaní.

Je tu však přece jen něco, co pomáhá rozeznat osudnost a nezdravost toho všeho. Křesťan má velkou výhodu oproti jiným lidem, ne tím, že by byl méně pokleslý než oni, ani méně odsouzen k životu v padlém světě, ale poznáním, že on sám je padlý člověk v padlém světě. Uděláme tedy líp, když si připomeneme, co je dobré dílo a jak nemožným se pro většinu lidí teď stalo. Musíme si možná na živobytí vydělávat tím, že se podílíme na výrobě předmětů mizerné kvality, které by nestály za výrobu, i kdyby měly dobrou kvalitu, protože poptávka po nich a jejich obchodování na „trhu" bylo pro ně prostě uměle navozeno reklamou. U babylonských řek jsme sedávali - nebo u montážního pásu - a stále si v duchu říkáme: „Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene." A ona zapomene. Budeme ovšem mít oči nastražené, kdy se nám naskytne šance uniknout. Máme-li možnost „vybrat si kariéru" (má však aspoň jeden člověk z tisíce takovou možnost?), půjdeme po stopě takové zdravé práce jako ohaři a budeme se jí držet jako klíště. Vynasnažíme se, dostaneme-li příležitost, vydělávat si na živobytí něčím, co stojí za práci, i kdybychom si na živobytí nemuseli vydělávat. Možná bude nutné, abychom značně umrtvili svou hrabivost. Neboť k velkým výdělkům vedou obvykle nezdravé práce a často patří také mezi nejméně namáhavé. Za tím se však skrývá něco daleko ožehavějšího. Musíme velice dbát, abychom uchránili své navyklé myšlení před nákazami, které vypěstovala situace. Podle mého mínění taková infekce dvojnásobně zkorumpovala naše umělce.

Až donedávna - až do poslední části minulého století - se považovalo za zaručené, že úkolem umělce je pobavit a vychovávat obecenstvo. Obecenstvo se ovšem různilo: pouliční odrhovačky a oratoria se nepředkládala témuž posluchačstvu (ačkoliv mám za to, že velká část lidí měla docela ráda oboje). Umělec vedl své diváky k tomu, aby se naučili oceňovat i jemnější věci, než zprvu oceňovat chtěli. Mohl to dokázat jedině tak, že je od samého začátku nejen bavil, ale přesto, že je přednostně bavil (i když ne úplně srozumitelně, ale hodně srozumitelně), také je vedl výš. To vše se změnilo. V nejvyšších estetických kruzích teď člověk nazaslechne nic o nějaké umělcově povinnosti k nám. Povinnosti máme jen my k němu. On nám nedluží nic. My mu naproti tomu dlužíme „uznání", i když on nikdy nevěnoval nejmenší pozornost našemu vkusu, našim zájmům, našim zálibám. Když ho neuznáváme, je pro něho naše jméno pouhopouhé bláto. V tomto krámě se totiž vždycky mýlí jedině zákazník.

Tato změna je však bezpochyby součástí našeho změněného přístupu k veškeré práci. Neboť „poskytnout zaměstnání" se stává důležitějším než vyrábět věci, které lidé potřebují nebo které se jim líbí. Existuje tendence pohlížet na každý obchod jen jako na něco, co existuje hlavně kvůli těm, kdo obchodují. Kovář nepracuje, aby bojovníci mohli válčit - vojsko bojuje proto, aby kovář měl co dělat. Bard nezpívá a nerecituje pro libost svého kmene: kmen je tady kvůli tomu, aby chválil barda. V průmyslu se za touto změnou přístupu schovávají nanejvýš úctyhodné motivy, ale stejně i chorobnost. Skutečný pokrok v dobročinnosti zarážejí řeči o „nadbytečné populaci", nutí nás mluvit raději o „nezaměstnanosti". Číhá na nás nebezpečí vedoucí k zapomínání, že jen nezaměstnaností problém neskončí. Chceme, aby lidé byli zaměstnaní jen proto, že to znamená jejich nasycení, s důvěrou (kdož ví, zda oprávněnou?), že je lepší lidi nakrmit, i když dělají věci špatně, než kdyby nedělali nic. I když jsme povinni nasytit hladové, pochybuji, že jsme povinni „chválit" ctižádostivé. Tento přístup je totiž pro dobré dílo osudný. Mnohé moderní romány, básně, obrazy, k jejichž „chválení" jsme doháněni, nejsou dobrým dílem. Nejsou totiž zhusta vůbec dílem. Jsou to pouhé mazaniny rozbředlé smyslnosti či reflexí. Pracuje-li některý umělec v přísném slova smyslu, pak ovšem bere v úvahu existující vkus, zájmy, vnímavost a kapacity svého diváctva. Neboť ono je, ne méně než jazyk, mramor či barva, jeho surovinou a jako surovina má také býti použito, zušlechťováno, přetvářeno a tříbeno, nemá se

- 35 -

přehlížet, nemá se jím okatě pohrdat. Nadutá lhostejnost vůči divákům a posluchačům neznamená génia ani poctivost, znamená naopak lenost a neschopnost těch, kdo se ani nenaučili své práci. Z toho plyne, že co se týče umělců, se teď jeví vůči Bohu poctivá práce jen jako nenáročné, neintelektuální umění ve filmu, v detektivkách, v pohádkách pro děti. Mají často zdravé podklady, jsou velice dobře vyrobeny, jsou situačně přesně zasazené, jejich dopad divácký i komerční bedlivě vypočítaný a k uskutečnění zaměřuje úspěšně využito zkušeností i jistého úsilí. Rozumějte mi dobře. Intelektuálnější výrobky mohou ovšem projevovat jemnější smyslovost a hlubší myšlenku. Ale mazanice není prací a zůstane mazanicí, ať k ní bylo použito jakkoliv drahé víno či barvy či léčiva.

„Velké skutky" (v umění) a „dobré skutky" (v dobročinnosti) by měly být raději také dobrými díly. Ať sbory zpívají krásně, nebo ať nezpívají vůbec. Jinak jen potvrzujeme většinou přesvědčení, že svět obchodu, který koná s takovou účinností to, co svět nikdy dělat nepotřeboval, je reálný, dospělý, praktický svět, a že všechna tato jeho „kultura" a všechno toto jeho „náboženství" (což jsou obě dvě hodně odrazující slova) jsou v podstatě okrajové, amatérské a dosti chatrné činnosti.

Přeřeknutí Když má laik pronést kázání, myslím, že by mohlo být užitečné, ne-li dokonce zajímavé, kdyby začal přesně od toho, kde se nalézá on sám, neměl by tolik předkládat poučování, jako spíš srovnávání. Když jsem se nedávno připravoval na čtvrtou neděli po Nejsvětější Trojici, zjistil jsem při soukromé modlitbě, že mi ujel jazyk. Hodlal jsem se modlit, abych neprožíval věci časné tak, že bych dokonce ztratil věci věčné. Přistihl jsem se, že jsem se modlil tak, abych prožíval věci věčné tak, abych nakonec neztratil věci časné. Samozřejmě si nemyslím, že přeřeknutí je hříchem. Nejsem si však jistý, že jsem v přesném smyslu natolik freudovský, abych věřil, že taková přeřeknutí jsou bez výjimky hluboce významná. Některá z nich ovšem za významná považuji, a mám za to, že toto je jedním z nich. Pomyslel jsem si, že to, co jsem tak bezmyšlenkovitě a bezděky vyslovil, téměř vyjádřilo něco, co jsem si ve skutečnosti přál.

Téměř přál, jen přibližně přál, samozřejmě ne přesně a doslova. Nikdy jsem nebyl až tak hloupý, abych si myslel, že věčné by mohlo být doslova „prožíváno". To, co jsem chtěl prožívat bez předsudku vůči svým věcem časným, byly ony hodiny či okamžiky, kdy jsem věnoval pozornost věčnému, v nichž jsem se onomu věčnému vystavoval.

Myslím tím toto: Modlím se, čtu zbožnou knihu, připravuji se k přijetí svátosti, anebo ji přijímám. Ale zatímco tyto věci dělám, ozývá se ve mně takříkajíc hlásek, který mě nabádá, abych byl opatrný. Varuje mě, abych byl obezřelý, abych si uchoval jasnou hlavu, abych nezacházel příliš daleko, abych za sebou nepálil všechny mosty. Přicházím do přítomnosti Boha s velkým strachem, aby se se mnou v Jeho přítomnosti nestalo něco, co by se ukázalo nesnesitelně nevhodné, až se zase vrátím do svého „obyčejného" života. Nechci se dát strhnout k nějakému rozhodnutí, kterého bych později litoval. Neboť vím, že po snídani budu cítit

- 36 -

něco úplně jiného. Nechci, aby se se mnou u oltáře stalo něco, za co bych měl potom zaplatit příliš vysoký účet. Bylo by například hodně nepříjemné, kdybych u oltáře přijal povinnost láskyplnosti tak vážně, že bych po snídani musel roztrhat opravdu fantastickou odpověď, kterou jsem včera napsal jednomu nestydatému dopisovateli a kterou hodlám odeslat. Bylo by mi dost protivné, kdybych se měl v rámci programu zdrženlivosti vzdát své cigarety po snídani, nebo v nejlepším udělat z odříkání ukrutnou alternativu s cigaretou až později dopoledne. I za kajícnost nad minulými skutky je třeba zaplatit. Když se z nich člověk kaje, uznává je jako hříchy, a když je jako takové uznává, nesmí je už opakovat. Raději necháme tedy taková témata nerozhodnutá. Kořen všech těchto opatrnických zásad tkví v jednom a tomtéž: ve snaze střežit věci časné. A já nalézám určité důkazy, že toto pokušení není u mne nic zvláštního. Jeden dobrý autor (jehož jméno jsem zapomněl) se kdesi táže: „Nepovstali jsme nikdy velmi spěšně, když jsme klečeli na kolenou, ze strachu, že Bůh by se pro nás stal příliš neomylným, kdybychom se modlili dále?" Příběh, který vám teď povím, se vypráví jako pravdivý. Jedna Irka, která šla právě od zpovědi, potkala na schodech do kaple jinou ženu, svou největší nepřítelkyni ve vsi. Sousedka na ni vychrlila záplavu nadávek. „Není ti hanba, ty zbabělče", odpověděla Biddy, „mluvit se mnou takhle, když já jsem ve stavu milosti a nemůžu ti náležitě odpovědět? Ale jen počkej! Já dlouho ve stavu milosti nezůstanu!" Vynikající tragikomický příklad uvádí také Trollopeova Poslední barsetská kronika. Arciděkan se zlobil na svého nejstaršího syna. Okamžitě provedl celou řadu zákonných opatření v synův neprospěch. Snadno mohl odsunout akci o několik dnů později, ale Trollope vysvětluje, proč arciděkan nepočkal. Do příštího dne se přece musel pomodlit nešpory a věděl, že by třeba nebyl s to důsledně své závěry realizovat po modlitbě „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům". Takže tomu chtěl předejít a postavit Boha před fait accompli, před hotovou věc. To je nejmenší případ opatrnictví, o němž mluvím. Ten muž nechtěl nic riskovat na dosah věčného, dokud napřed bezpečně nepojistil věci časné. A to je mé nekonečně se vracející pokušení: sejít k moři (tuším, že svatý Jan od Kříže nazýval Boha Mořem), avšak neponořit se do něho, neplavat v něm, nesplývat s ním, ale jen se tak nezávazně cákat, čvachtat a bedlivě dbát, abych se nedostal na hlubinu, abych se vynasnažil držet toho záchranného lana, které mě spojuje s časnými věcmi na břehu. Je to jiné pokušení než ono, s nímž jsme se setkávali na začátku křesťanského života. Tehdy jsme bojovali (alespoň já jsem bojoval) obecně proti připuštění požadavků věčného. A když jsme dobojovali a byli poraženi, když jsme se poddali, domnívali jsme se, že teď jen poplujeme s větrem napjatými plachtami. Toto pokušení se dostaví až později. Je adresováno těm, kteří už v zásadě požadavky věčného připustili, ba dokonce vynakládají jisté úsilí, aby jim vyšli vstříc. Pokouší nás to hledat usilovně jen takové minimum, které jsme ochotni přijmout. Jsme ve skutečnosti podobní velmi poctivým, ale váhavým plátcům daní. S daní z příjmu v zásadě souhlasíme. Své dávky odvádíme spravedlivě. Ale hrozíme se zvýšení daně. Zaplatíme obezřetně, co je nutné, ale ne víc. A doufáme - velice toužebně doufáme - že až zaplatíme, zbude ještě dost pro nás.

A všimněte si, že všechna tato varování, která nám Pokušitel našeptává do ucha, znějí velice rozumně. Opravdu, myslím si, že Pokušitel se nás nepokouší obalamutit a podvést přímou lží (když už jsme si odbyli časné mládí). Hodnověrnost takového ponoukání totiž tkví v tomto: Je opravdu nutné dát se strhnout náboženskou emocí - nadšením - jak to nazývali naši předkové, k rozhodnutím a přístupům, kterých budeme později želet, ne hříšně, ale rozumově, ne až budeme většími světáky, ale až zmoudříme. Můžeme se stát přeúzkostlivými nebo fanatickými, můžeme s otevřenou náručí přijmout úkoly, jež nebyly nikdy zamýšleny a připravovány pro nás. Vypadá to jako horlivá oddanost, ale ve skutečnosti je to troufalost. Taková je pravda o pokušení. Lež sestává z náznaku, že naší nejlepší ochranou je rozumný ohled na bezpečnost naší kapsy, na naši navyklou shovívavost, na naši ctižádost. Ale je to falešné. Naši skutečnou ochranu musíme hledat někde jinde: v obecném křesťanském obyčeji, v teologii morálky, v ustáleném rozumovém myšlení, v radě

- 37 -

dobrých přátel a dobrých knih a (když je potřeba) u zkušeného duchovního vůdce. Hodiny plavání jsou rozhodně prospěšnější, než záchranné lano poutající nás k pobřeží.

Neboť ono záchranné lano je vlastně ve skutečnosti smrtící šňůrou. Nejde o obdobu s placením daní a s živobytím ze zbytku. Neboť náš Bůh nevyžaduje tolik a tolik z našeho času či tolik a tolik z naší pozornosti, nechce dokonce ani všechen náš čas a všechnu naši pozornost. Chce nás, naše já. Neboť o každém z nás platí slova Jana Křtitele: „On musí růst, já však se menšit." On je nekonečně milosrdný k našim opakovaným chybám a nedostatkům. Nevím o tom, že by v nějakém slibu přijal nějaký vědomý kompromis. Neboť on nemá v tom posledním útočišti pro nás nic jiného než sama sebe, a může nám to dát jedině tehdy, když naše sebe prosazující vůle ustoupí a udělá v našich duších místo pro Něho. Připravme k tomu naši mysl, ať nám nezůstane nic „našeho vlastního", z čeho bychom žili, žádný „obyčejný" život. Tím nemíním, že každý z nás bude nutně povolán jako mučedník, nebo dokonce asketa. Dojít k tomu ovšem může. Protože pro některé (a nikdo neví pro které) bude křesťanský život znamenat mnoho pokoje a mnoho zaměstnání, která máme přirozeně rádi. Jenže dostaneme je z Božích dlaní. Pro dokonalého křesťana budou stejnou součástí jeho „náboženství", jeho „služby", jako jeho nejtvrdší povinnosti, a jeho hostiny budou stejně křesťanskými jako jeho půsty. Co nelze připustit, co musí existovat jen jako sice neporažený, ale denně znovu odmítaný nepřítel, je myšlenka na něco, co je „jen naše vlastní", na nějakou oblast, v níž máme být „za školou", na kterou Bůh už nemá nárok.

On však vyžaduje všechno, neboť On je láska, musí a chce nás milovat. Nemůže nás milovat, dokud nás zcela nemá.Když se snažíme kolem sebe držet oblast, která je výhradně naším vlastnictvím, snažíme se kolem sebe uchovat oblast smrti. Proto Pán žádá v lásce všechno. S Ním se nelze handrkovat.

Mám za to, že toto je smysl všech výroků, které ve mně vyvolávají největší poplach. Thomas More řekl: „Když uzavíráš s Bohem vzájemnou smlouvu, nakolik mu budeš sloužit, zjistíš, že obě strany podepisuješ sám." Písmo jeho hrozivým, chladným hlasem stanoví: „V den poslední budou mnozí zavrženi, ne proto, že své spáse nevěnovali čas nebo úsilí, ale že ani času, ani úsilí nevěnovali dost." Později, ve svém Behmenitském období, prohlásil: „Jestli jsi nezvolil království Boží, nebude nakonec záležet na tom, co sis vybral místo něho." To jsou tvrdá slova, těžko se přijímají. Opravdu nebude rozdíl v tom, jestli sis vyvolil ženy nebo vlastenectví, kokain nebo umění, whisky nebo křeslo ve vládě, peníze nebo vědu? Nuže, určitě ne takový rozdíl, aby na něm záleželo. Mineme totiž cíl, pro nějž jsme byli stvořeni a odmítli jsme jediné, co vpravdě uspokojuje. Záleží snad člověku, který umírá v poušti, na tom, co ho přivedlo k výběru cesty, na níž minul jedinou studnu? Pozoruhodná je skutečnost, že o tomto tématu hovoří Nebe i Peklo jedním hlasem. Pokušitel mi napovídá: „Dej si pozor! Pře-mýšlej, kolik tě bude stát toto druhé rozhodnutí, přijetí této Milosti!" A Náš Pán nám obdobně radí, abychom si spočetli, co to bude stát. I v lidských záležitostech se přikládá veliká důležitost souhlasu těch, jejichž svědectví souhlasí jen málokdy. Mezi tím dvojím by mělo být pěkně jasné, že spoléhat sám na sebe má nepatrnou závažnost. Na čem záleží, co si Nebe přeje a čeho se Peklo bojí, je přesně ten další krok - vystoupit ze své hlubiny, překročit práh sebekontroly. A přece nezoufám. V tomto bodě se stanu tím, co by někteří nazvali velmi evangelickým, každopádně velmi pelagiánským. Myslím si, že žádné úsilí mé vlastní vůle nemůže jednou provždy ukončit toto žebronění o omezené závazky, o tuto osudnou zdrženlivost. Může je ukončit jedině Bůh. Mám pevnou víru a naději, že On to učiní. Nemyslím si ovšem, že já proto mohu, jak se říká, „jen sedět za pecí". Co Bůh činí pro nás, činí v nás. Postup, jak to činí, se mi bude jevit (a jistě ne falešně) jako denně či každou hodinu opakované cvičení mé vlastní vůle vzdát se takového omezovacího přístupu, obzvlášť se tak musím cvičit každé ráno, protože mě zdrženlivost každou noc obrůstá jako nový krunýř. Chyby se odpouštějí, osudné je ale poddat se jim, povolit si tu pravidelnou přítomnost oblasti v sobě, na kterou si stále děláme nároky jako na svou vlastní. Možná se nám na této straně smrti nikdy nepodaří vyhnat útočníka z našeho území, ale musíme mu stále odporovat, být vůči němu v trvalém odporu, ne s ním kolaborovat, jako vláda ve Vichy. A tento odpor, tak jak ho stále vidím, musí každý den začínat znovu a znovu. Naše ranní modlitba by měla být parafrází: Da hodia perfecte incipere - dej mi, abych dnešek začal neposkvrněně, neboť zatím jsem neudělal vůbec nic.

Kázání v Magdalenině koleji v Cambridge.

- 38 -

OBSAH

Předmluva a poděkování 3

Předmluva k Přípitku zkušeného ďábla 5 Přípitek zkušeného ďábla 7 Vnitřní kruh 22 Je teologie poezií? 32 Vytrvalost ve víře 46 Transpozice 58 Tíže slávy 73 Dobré dílo a dobré skutky 86 Přeřeknutí 94

PŘÍPITEK ZKUŠENÉHO ĎÁBLA

A JINÉ ESEJE

Vydal Návrat domů jako svou 142 publikaci Přeloženo z anglického originálu

Screwtape Proposes a Toast and other pieces

vydaného HarperCollinsReligions, 77-85 Fulham Palace Road, Hammersmith, London W6 8JB.

Autor: C. S. Lewis Překlad: Drahomíra Hlinková

Odpovědný redaktor: Pavel Jartym Grafická úprava: Petr Plaňanský

Obálka: CALDER Výroba: Miroslav Hora

Tisk Macík Sedlčany

- 39 -

Další tituly C. S. Lewise vydané Návratem domů:

Bůh na lavici obžalovaných Sbírka esejů, které se dotýkají náboženských a společenských problémů a řeší například vztah moderního člověka k zázrakům, štěstí, či vztah mezi vědou a náboženstvím. 104 strany, formát 19x12,5, měkká vazba.

Čtyři lásky Esejistické zpracování „věčného tématu" - lásky. Knížka čtenáři nabízí zamyšlení nad čtyřmi podobami lásky, které se projevují v našich životech: náklonností, přátelstvím, erotickou láskou a láskou křesťanskou. 110 stran, formát 19x12,5, měkká vazba.

Dokud nemáme tvář Dílo, které mnozí kritici nazvali nejlepším románem o lásce, který byl napsán ve dvacátém století. C. S. L., přední znalec mýtopoetického vyprávění, v něm uchopil klasický řecký mýtus lásky mezi Psýché a Kupidem, aby jej zcela nově převyprávěl, a tak jej přiblížil modernímu člověku. 248 stran, formát 19x12,5, měkká vazba.

K jádru k řesťanství Sbírka esejů, původně rozhlasových pořadů BBC vysílaných v průběhu II. světové války, které čtenáři velice svěží a srozumitelnou formou přibližují podstatu křesťanské zvěsti. Tato kniha patří mezi čtenáři mezi nejčtenější a nejuznávanější Lewisovu práci. 160 stran, formát 19x12,5, měkká vazba.

Problém bolesti Práce, ve které se autor zamýšlí nad utrpením v našem životě, hledá jeho místo a potýká se s otázkami, které v souvislosti s bolestí každého člověka alespoň někdy napadají. 132 strany, 19x12,5, měkká vazba. Rady zkušeného ďábla Dnes již klasická knížka, která vtipně glosuje nešvary křesťanova života. Kniha je psána formou dopisů, ve kterých zkušený ďábel radí svému méně zkušenému kolegovi - pokušiteli. 146 stran, formát A5, pevná vazba.

Sloni a kapradí Sbírka esejů, která přináší Lewisův originální pohled na otázky spojené s krizí autority, možností styku s mimozemským životem, apokalyptickou vizí poslední noci světa, smyslem studia v období války, účinností křesťanské modlitby či podstatou a důležitostí odpuštění v lidském životě. 772 stran, formát 19x12,5, měkká vazba.

Svědectví o zármutku Kniha mapuje emoce autora v okamžiku, kdy zemřela jeho milovaná manželka. Tato drobná práce přináší osobní zkušenost bolesti člověka, který ztratil svého nejbližšího. 62 strany, formát 19x12,5, měkká vazba.

Úvahy nad žalmy Kniha, která vrací žalmům jejich původní rozměr: jde o hebrejské poetické vyjádření vztahu člověka a Boha; přináší kvalitní, místy nekonformní komentář k vybraným žalmům. 136 stran, formát 19x12,5, měkká vazba.

Zázraky Jedna ze stěžejních prací autora (a jedna z mála prací v této oblasti vůbec) přináší logickou argumentaci ve prospěch zázraků, které Lewis vidí jako neoddělitelnou součást křesťanské zvěsti. Práce se solidně vyrovnává s výzvou naturalistů a jejich pohledem na vztahy mezi člověkem a přírodou, člověkem a vesmírem, člověkem a zázraky, člověkem a Bohem. 224 strany, formát 19x12,5, měkká vazba.