1

LISTY Z AURA – PONTU

4/2009

2

Obsah: Vážení přátelé..................................................................................................................…..3

Kontakty.........................................................................................................................…......4

Česká a slovenská dramatika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .5 Goldflam – Matějů Vůjtek

Neumann – McManus Doubravová a spol.

Nové a znovuobjevené překlady....................................................................................7

Anglicky psaná dramatika

Cruz - Pošta Coxon(ová) – Sloupová Stoppard – P. Dominik

Smiles - Onufer Barnes - Doležalová

Německy psaná dramatika

Okénko dr. Balvína: Dorst –Enzensberger – Artmann Gieselmann – Schnelle Völcker(ová) – Štulcová Freising(ová) – Kotrouš

Lausund(ová) – Krausová Morton - Kotrouš Schimmelpfennig – Cz Dvořáková Bukowski - Kafka

A další. . .

Maslowska – Gregorová Pinget – Krupa

N´Diaye - Bartoš

Hry, které je po dohodě možno z ískat jen za tant iémy.......................................17 Nepřeložené texty...............................................................................................…...…......18

Anglicky psaná dramatika Ayckbourn Frayn Gill Kureishi Feehily(ová)

Murray – Smith(ová) Jacobs Hall Bent

Německy psaná dramatika

Schimmelpfennig Freising(ová) Kaptein(ová) Palmetshofer

Klaus/Wittershagen Lauterbach Magnusson

A další...

Anočić (Chorvatsko) Mann (Polsko) Myllyaho (Finsko) Mittlepunkt (Izrael) Mankell (Švédsko)

3

Vážení přátelé, pod stromeček jsme pro Vás připravili zimní Listy z Aura-Pontu s nabídkou aktuálních či znovuobjevených textů za poslední oddobí. Věříme, že si Listy se zájmem přečtete a že Vás naše novinky zaujmou. Kromě dalších českých textů a nabídky nových překladů naleznete v nabídce i zatím nepřeložené novinky zejména z anglosaské a německé oblasti, ale i z různých jiných koutů Evropy. Začínáme pro Vás také mapovat a připravovat rozsáhlou pozůstalost překladů Josefa Balvína. Připomínáme, že aktuální číslo Listů z Aura-Pontu je k nahlédnutí na našich webových stránkách (www.aura-pont.cz), včetně aktuálních Novinek z Aura-Pontu, kde se dozvíte o dalším dění v divadelní obasti a v naší agentuře. Máte-li zájem o starší čísla Listů, napište nám a my Vám je zašleme elektronicky či poštou. Jejich obsah průběžně ukládáme do naší internetové Rukověti dramaturga, kde je k dispozici úplný přehled nabízených textů. Nyní v ní naleznete informace o více než 3 300 textech - původních českých a slovenských hrách, překladech i textech zahraničních autorů v originále. Aktualizace databáze probíhá průběžně. Připomínáme, že Vašim zájmům vycházíme vstříc dalšími službami: � na požádání Vám zašleme text námi zastoupených autorů a překladatelů, � rozhodnete-li se některý z nich inscenovat, získáme pro Vás souhlas autora, � vystavíme provozovací smlouvu.

Rovněž Vám texty zahraničních autorů (nabízené i Vámi vyžádané): � obstaráme, � v případě Vašeho zájmu doporučíme překladatele, dojednáme smlouvu se zahraniční

agenturou, � dojde-li k provozování, je naší odměnou provize z autorských honorářů, � nedojde-li k provozování, vyúčtujeme Vám předem dohodnuté vynaložené náklady.

Díky našim bohatým zkušenostem a kontaktům v zahraničí Vám můžeme nabídnout vyřízení práv k provozování děl autorů z mnoha zemí celého světa: vlámské části Belgie, Bulharska, Holandska, Chorvatska,

Maďarska, Německa, Polska, Rakouska,

Rumunska, Ruska, Skandinávie a Pobaltí Slovinska,

Srbska, Švýcarska, USA, Velká Británie a Irska

a mnoha dalších (kromě Francie, Itálie a Španělska, kde jsou v současné době tamní monopolní agentury vázány exkluzivními smlouvami).

Můžete nás však kontaktovat i v případě, kdy si nejste jisti, kam se obrátit.

Vždy Vám alespoň poradíme.

Rádi Vám taktéž pomůžeme při výběru titulu, vhodného právě pro Vás. Vaše případné jednodušší dotazy zodpovíme telefonicky, složitější pak písemně.

Naše produkční oddělení Vám v případě potřeby pomůže při výběru interpretů. Dále Vám můžeme doporučit například režiséra, choreografa, případně výtvarníka nebo autora hudby.

Těšíme se na Vaše reakce.

Jitka Sloupová, Michal Kotrouš

4

Kontakty

VEDENÍ AGENTURY:

Petra Marková, výkonná ředitelka – tel.: 251 554 938, petra.markova@aura-pont.cz Zuzana Ježková, jednatelka – tel.: 251 553 994, zuzana.jezkova@aura-pont.cz DIVADELNÍ ODDĚLENÍ: Petra Marková, vedoucí – tel.: 251 553 994, petra.markova@aura-pont.cz

Texty a agentáž Jitka Sloupová – tel.: 737 606 139, jitka.sloupova@aura-pont.cz Michal Kotrouš – tel.: 603 265 067, michal.kotrous@aura-pont.cz Zahraniční práva Anna Pýchová – tel.: 251 553 994, anna.pychova@aura-pont.cz

FINANČNÍ ODDĚLENÍ:

Martin Chramosil – tel.: 251 554 084, martin.chramosil@aura-pont.cz Markéta Kotrbová – tel.: 251 554 084, marketa.kotrbova@aura-pont.cz Jana Šimková – tel.: 251 554 084, jana.simkova@aura-pont.cz PRODUKČNÍ ODDĚLENÍ:

Jiří Havel – tel.: 251 550 179, jiri.havel@aura-pont.cz Markéta Mayerová – tel.: 251 553 993, marketa.mayerova@aura-pont.cz SEKRETARIÁT:

Barbora Hledíková – tel.: 251 554 938, 251 553 992, barbora.hledikova@aura-pont.cz Najdete nás na adrese:

Veslařský ostrov 62 147 00 Praha 4 - Podolí tel. ústředna: 251 554 938 fax: 251 550 207 e-mail: aura-pont@aura-pont.cz www.aura-pont.cz

5

Česká a slovenská dramatika

Arnošt Goldflam, Zbyněk Matějů BYLO NÁS PĚT, ZDÁLO SE MI 9 m, 6 ž opera Populární Poláčkova kniha Bylo nás pět je pouze předlohou této moderní a hravé opery o známé partě Habrováků a jejich dětských osudech. Setkáme se se všemi důležitými postavami - Bejval, Jirsák, Kemlink, Zilvar, Petr Bajza, z děvčat Evička a Jiřina, služka Krystýna, Petrovi rodiče... Dále se v ději objevuje i postava Karla Poláčka, která z odstupu nostalgicky vzpomíná (při nástupu do transportu a v horečnaté nemoci v koncentráku) na své krásné dětství, prochází jednotlivými scénami a Petr Bajza je jakési jeho alter ego. Kromě známých scén z knihy – různých rvaček, klukovin, prvních lásek, rodičovských trestů či návštěvy příbuzných Vařekových je leitmotivem opery cirkus, jehož famózním příjezdem žije celé městečko. Manéž se rozsvěcuje barevnými světly, přicházejí lidé s pochodněmi, polykači ohně, provazochodkyně sypající na hlavy diváků květy či blýskavé flitry, objevuje se velikánský slon s krasojezdkyní atd. Mělo by jít o sugestivní, výpravné, téměř baletní scény. Petrova modlitbička, aby mohl cirkusovou show navštívit, není vyslyšena – závěrečné obrazy opery představují snové scény, když Petr onemocní a ve vysoké horečce blouzní. Tyto vidiny a halucinace jsou ztvárněny působivými scénami, ve kterých se objevují např. spolužáci s velkými hlavami, divoši či právě fantaskní, surreálné cirkusové scény a snové orientální scény s maháradžou. Zde se opět prolínají obě linie, tj. nemoc Petrova i nemoc a blížící se konec Poláčkův. A zatímco Petr bojuje – v halucinacích proti nepřátelské armádě, ve skutečnosti proti nemoci, a začíná za asistence rodičů vítězit, Poláček svůj boj prohrává a odchází ponořen do vzpomínek na své dětství z tohoto světa. Dětské postavy mohou představovat i dospělí herci, kteří mohou např. pomocí změny kostýmu střídat rovinu dětství a dospělosti. Důraz je celkově kladen na kontrasty: dětství – dospělost, vzpomínky – realita, realita – halucinace a fantazie. K dispozici máme také partituru a klavírní výtah. Tomáš Vůjtek BRENPARTIJA 9 m, 3 ž „Popij vudky, bo čas krutky“. Hra vznikla na motivy prózy Věnceslava Juřiny Zpráva o státu Halda. V severomoravské regionální literatuře je téma brenpartie poměrně hodně zastoupené a postavy tuláka Švendy a brenaře Ferdy Prokopa suverénně přecházejí z jedné prózy do druhé a ze století do století. Záleží jen na době románového děje, zda se s Ferdou Prokopem setkáme v druhé polovině devatenáctého století či v prvorepublikové Ostravě, pokaždé ale bude mít zhruba stejný věk (ani mladý, ani starý, prostě chlap). Pozoruhodná je i žánrová pestrost těchto próz a rozličná je také jejich umělecká úroveň - Věnceslav Juřina však toto téma zpracoval nejobsáhleji. Rozsahem, nikoli uměleckou kvalitou, se mu snad vyrovná pouze Jan O. Bor, který již v roce 1932 vydal román Ocúny hald, v jehož závěru najdeme i slovníček ostravských výrazů. Čtenář se tak dozví, co je to brenpartie (název společnosti tuláků na struskových haldách, kteří pijí denaturovaný líh), truska (tuláky užívaný název struskových hald v Hrabůvce, které prohlásili za svobodnou obec - pobudové si tam volí ze svého středu struskový výbor a starostu), hubičková (směs denaturovaného lihu a vody, obarvené malinovou šťávou - tímto odporným nápojem se tuláci opíjejí a zdaleka páchnou) či chachar (na Ostravsku zakořeněná nadávka, platící tulákům a opilcům - ve zlém řečena je urážkou na cti, ponejvíce

6

se ji však užívá ze žertu a zvyku). Bez osvojení těchto pojmů by sledování osudů Ferdy Prokopa a členů brenpartie v této volné dramatizaci naráželo na nepřekonatelnou jazykovou bariéru. Přesto, nebo právě proto by tento nářeční text jistě oslovil i publikum jiného než severomoravského prostředí. Premiéra proběhla v divadle Aréna Ostrava v říjnu 2009 v režii Janusze Klimszi. (s použitím materiálů Komorní Arény Ostrava) Julek Neumann, Maureen McManus IRSKÉ TANCE KOLEM ČECHŮ aneb MAUREEN SE NESTAČÍ DIVIT 1 ž vášnivý monolog Režisér a překladatel Julek Neumann využil postřehy své irské manželky o českých stereotypech a národní povaze, aby vytvořil zábavnou one-woman show, v níž se tančí po irsku a spílá po česku! Maureen je původem Irka, ale nenávidí irský folklór. Její manžel, EjDžej, zorganizoval přednášku o irských tancích. Jenomže EjDžej se opozdil, a tak Maureen začne výklad sama. A protože EjDžej nepřichází, dostává se postupně od věcí, které sbližují Čechy a Iry, přes výklad o irských tancích a jejich předvádění, k hořké sebereflexi o sobě a svém vztahu, kterou proměňuje ve stále ostřejší útok na Čechy a českou společnost vůbec. Její výlevy vycházejí z drobných postřehů každodenního života, které zobecňuje a podává v nich nepříliš lichotivý obraz české národní povahy. Její generalizace jsou ovšem komické a často za vlasy přitažené a osvětlují její vlastní osobu stejně jako Čechy. Hra poskytuje protagonistce řadu příležitostí pro hru s publikem, včetně závěrečného hlasování o dalším osudu postavy. Konfrontace dvou národních povah plná vtipných a trefných postřehů měla premiéru v říjnu 2009 v ZD Cheb (studio d) "před oponou" v autorově režii v rámci XV. mezinárodního festivalu Divadlo jednoho herce. Kateřina Doubravová, Gabriela Šťastná, Alena Tomášová, Romana Zemenová NAŠTĚKANÁ aneb ČTYŘI ŽENY V MALOMĚSTĚ 4 ž Zuzana nosí volné šaty, Barbora a Irena mají krátké vlasy. Eva má ráda bílou barvu. Zuzana a Irena jsou vdané. Barbora nikdy nenosí podpatky. Irena chce jet fotit do Paříže. Barbora zbožňuje šlehačkové dorty. Zuzana má vždy ostré nůžky. Eva nemá ráda žvýkačky v popelníku. Irena si konečně přestala kousat nehty. Eva a Zuzana zpívaly ve sboru Jitřenka. Barbora stále shání sponzory. Zuzana bojuje s lupy. Barbora stále shání chlapa. Irena má děti a manžela. Děti má ráda, manžela NE. Eva dostává často květiny. Zuzana miluje svého muže. Irena zásadně nenosí tanga. Barbora by ráda zvýšila návštěvnost klubových pořadů. Eva je krásná. Zuzana je naštěkaná. A ve městě je jenom jedno kino! Autorská hra ženského divadelního souboru Nakafráno z Turnova není rozhodně určena pouze pro tato jedna divadelní prkna. Tematicky nejen o ženách a pro ženy, žánrově na pomezí činohry a kabaretu pojednává tato úspěšná komedie o snech, touhách a pocitech žen v maloměstském prostředí. Čtyři přítelkyně se scházejí v kavárně jedné z nich a probírají záležitosti každodenního života. Hra byla několikrát úspěšně uvedena na mnoha soutěžích amatérského divadla, s úspěchem se zúčastnila např. divadelní přehlídky v Lomnici nad Popelkou, kde získala postup na Divadelní Třebíč.

7

Nové a znovuobjevené překlady

Anglicky psaná dramatika Nilo Cruz (USA) ANNA V ŽÁRU TROPŮ (ANNA IN THE TROPICS) z angličtiny přeložil Miroslav Pošta 5 m, 3 ž poetické drama Ofelia: „Někteří z nás, co dělají v továrně na doutníky, možná neumějí číst a psát, umíme ale recitovat pasáže z Dona Quijota nebo Jany Eyrové.“ Sugestivní a hluboce poetické drama oceněné roku 2003 Pulitzerovou cenou se odehrává koncem 20. let 20. století na Floridě v továrně na výrobu doutníků. Do rodinného podniku vedeného Santiagem, který holduje hazardu na kohoutích zápasech, přijíždí z Kuby Juan Julian, nový „lector“, aby podle tradice dělníkům předčítal a tím je při monotónní práci nejen zabavil, ale také povznesl a vzdělal. Jeho příjezd dychtivě očekává Santiagova manželka Ofelia a její dvě dcery, Conchita a mladičká Marela. Předčítačův příchod naopak není po chuti Santiagovu nevlastnímu bratrovi Chechému, který chce nakoupit stroje, výrobu modernizovat a plat předčítače považuje za zbytečně vynaložené peníze. S jedním z předchozích předčítačů mu navíc utekla manželka. Juan Julian začne pracovníkům továrny (mezi které patří i celá rodina včetně Conchitina manžela Paloma) číst z Anny Kareniny. Tolstého „zimní kniha“ protagonisty scénami zasněžené ruské krajiny příjemně chladí, ale současně v nich „probouzí to nejlepší i to nejhorší“. Především v Conchitě, podváděné manželem, ve které Annin příběh podněcuje touhu po změně. Mezi Anninou a svou situací Conchita nachází mnoho paralel a začne si s předčítačem poměr. Palomo žárlí. To nejhorší však kniha probudí v Chechém, který se chopí zbraně… Cruzova hra je pozoruhodná svým lyrickým jazykem (Tabákové listy šeptají jazykem nebe. … Vidím řadu mravenečků, kteří na zádech nesou drobky. Jenže ty drobky, co odnášejí, to je má hrdost a sebeúcta). Ten se mísí s hřejivým latinskoamerickým prostředím, kostýmy a reáliemi. Tóny smutku a touhy nemohou nepřipomenout Čechova. Z představení tak může být velmi působivý smyslový zážitek. Hru Anna in the Tropics poprvé uvedlo v říjnu 2002 divadlo New Theatre v Coral Gables na Floridě. Na Broadwayi byla uvedena až poté, co získala Pulitzerovu cenu. Nilo Cruz (* 1960) je americký dramatik, překladatel a pedagog kubánského původu. Narodil se na Kubě a v deseti letech spolu s rodinou emigroval do Spojených států. Dramatickou tvorbu studoval mj. u Pauly Vogel na Brownově univerzitě. Je autorem celé řady her a několika překladů ze španělštiny. V roce 2003 získal jako první Američan latinskoamerického původu Pulitzerovu cenu v oboru drama, a to za hru Anna in the Tropics. Lucinda Coxon(ová) (Velká Británie) TEĎ JSI ŠŤASTNÁ? (HAPPY NOW?) z angličtiny přeložila Jitka Sloupová 4 m, 3 ž tragikomedie Anglická dramatička a scénáristka Lucinda Coxonová napsala tragikomedii z prostředí anglické střední třídy. Hlavní postavou je žena, která má zdánlivě všechno a od které se v dnešní době také všechno očekává. Kitty je vzdělaná matka dvou dětí, která se snaží najít rovnováhu mezi náročným povoláním manažerky charitativní organizace a rodinným životem. V hotelovém baru se setkává s téměř padesátníkem Michaelem, manažerem

8

pracujícím ve stejném oboru. Michael je muž průměrného vzhledu, s dobrým rodinným zázemím, který se zaměřuje na ženy jako je Kitty, na ženy unavené z nároků, které jsou na ně kladeny. Prozrazuje Kitty svoje triky, ale jeho otevřené návrhy ji popudí. Kitty udržuje přátelský vztah s gayem Carlem, kterému se svěřuje se svými zážitky. Carla akceptuje i manžel Johnny, který opustil kariéru právníka a stal se učitelem na státní škole. Johny vede i mimoškolní aktivity, které mají sbližovat děti různé víry. Přestože vydělává méně než Kitty, práce ho uspokojuje. Kitty má napjatý vztah s matkou, která neustále bojuje o přízeň Kitty se svým manželem, který ji už před lety opustil. Matka se zaobírá jen sama sebou, přestože otec Kitty je vážně nemocný. Kitty a Johnny pořádají pravidelné večeře, kterých se zúčastňují Carl a přátelé Miles a Bea, dobře zabezpečení příslušníci střední třídy. Miles pracuje v právní firmě, kterou Johny opustil, a stává se z něj cynický alkoholik, jehož ironické komentáře osvěžují hru. Beu nejvíce zajímá zařizování interiéru jejich domu. Miles a Bea chtějí přemístit dceru z Johnnyho školy, kam chodí děti různého sociálního i etnického původu. Johny je proti a v hádce jim sdělí, že výborné hodnocení jejich dcery byl pouze výraz jeho dobré vůle. Rozejdou se ve zlém. Manželství Milese a Bey se rozpadá a Miles se dočasně nastěhuje k Johnymu a Kitty. Bea se chce osamostatnit a stát se poradkyní v oboru životního stylu, na což jí stačí krátký kurs. Kitty se na pohřbu nadřízené znovu potkává s Michaelem. Tentokrát svádí Michaela Kitty, ale je odmítnuta. Kitty, kterou ovládá pocit vyčerpanosti a nenaplněnosti, se vrací domů. Hra byla uvedena v Národním divadle v Londýně v roce 2008. O jejích kvalitách svědčí i skutečnost, že byla společností spisovatelů British Writers Guild nominována v každoroční soutěži na nejlepší hru roku. Premiéru chystají Městská divadla pražská na rok 2010. Tom Stoppard (Velká Britálnie) VYNÁLEZ LÁSKY (THE INVENTION OF LOVE) z angličtiny přeložil Pavel Dominik 20 m, 1 ž Stoppardova hra (prem. v září 1997) je lyricko-dramatickým esejem o životě, ale hlavně době Alfreda E. Housmana, viktoriánského klasického filologa a básníka. Stoppard tu téměř surrealisticky spojuje prvky řecké mytologie se studentským světem Oxfordu Housmanova mládí. Problémy překladů řecké a římské klasiky tu mají stejné místo jako ozvěny slavného procesu Oscara Wildea. Vynález lásky, nejen jako povznášející, ale také drásavé lidské zkušenosti, připisuje Housman svému oblíbenému římskému básníku Propertiovi. V Propertiově případě, stejně jako ve Wildeově - ale také v případě Housmana a jeho platonické lásky k veslařskému kolegovi Jacksonovi - se jednalo o lásku homosexuální. V klíčové scéně hry Jackson Housmanovu lásku zdvořile odmítá. Paralelu k příběhu nenaplněného a potlačeného Housmanova citu, jehož energii básník vtěluje do svého nenápadného překladatelského díla, tvoří ve hře osud vášnivého extroverta Wildea. Zvláštnímu světu Stoppardovy hry, jak postupně zjistíme, nakonec nechybí ani hořce paradoxní logika. Konflikt viktoriánského pozitivizmu s dekadentním skepticismem budoucího století se nakonec zhmotní v historickém faktu. Ironií osudu to byl právě "laskavý humorista" Jerome K. Jerome, kdo svým otevřeným dopisem literárnímu časopisu rozpoutal aféru, jež vedla k Wildeově procesu a jeho odsouzení k nuceným pracím za prokázanou homosexualitu.

9

Roy Smiles (Velká Británie) KURT A SID (KURT & SID) z angličtiny přeložil Petr Onufer 2 m „Kurt: Jsem utahanej. Pekelně utahanej. Z kamarádů, ze sebe, ze svýho hlasu… Potřebuju si kapku oddychnout. Kdybych si tak mohl jenom kapku oddychnout.“

Černá komedie o fiktivním setkání dvou hudebních legend, Kurta Cobaina (1967 – 1994) a Sida Viciouse (1957 – 1978). Hra začíná v okamžiku, kdy se frontman americké skupiny Nirvana Kurt Cobain chystá spáchat sebevraždu, a zjeví se mu anglická punková ikona konce 70. let Sid Vicious ze Sex Pistols. Vicious, který si sám prošel podobným peklem jako Cobain, peklem charakterizovaným neschopností unést popularitu, drogovou závislostí, depresemi a nakonec sebevraždou, se mu pokouší jeho úmysl rozmluvit. Vedou spolu kousavý, břitce vtipný i překvapivě reflexivní dialog, v němž ironicky komentují své národy a v rychlém tempu po sobě střílí postřehy o drogách, slávě, hudbě i o aspektech svých životů a kariér. A od nich se posléze odrážejí k obecnějším úvahám o slávě, popularitě či možnostech, jak prožít život, a o odpovědnosti k němu, stejně jako k blízkým lidem. Celý příběh se odehrává v nadreálném oparu. Přestože je jasné, že k jejich setkání nikdy ve skutečnosti nemohlo dojít, obě postavy od začátku vystupují jako reálné bytosti. Sid Vicious si není jist, zda je opravdu tím, za koho se vydává, a Cobainův zdrogovaný mozek některé věci jednoduše neřeší. Návštěvník v jeho bytě tudíž může být stejně tak přelud jako např. vlezlý fanoušek-imitátor. Tato iluze je narušena zhruba v polovině hry, kdy Kurt Sida zastřelí. Vicious cítí zásah kulky a padne k zemi, za pár okamžiků se však probere nezraněn. Od této chvíle se postupně odhaluje fakt, že Sid Vicious je výplodem Cobainova podvědomí, smyšlenkou, před níž hodlá obhájit své rozhodnutí vzít si život: Sid ve svém úkolu zabránit Kurtovi v sebevraždě neuspěl, nepomohl ani snový výlet do vesmíru, kdy ho zavedl vprostřed hvězdné oblohy a umožnil mu nahlédnout na planetu Zemi z nadhledu. Punková legenda uznává porážku, ale Cobaina neopouští, zůstává s ním do poslední chvíle, protože z vlastní zkušenosti ví, jak nepříjemné je umírat sám. Hra končí výstřelem, jímž Kurt Cobain předčasně ukončil svůj život, a vstoupil do společnosti muzikantů s podobným osudem, do společnosti Janis Joplin, Jima Morrisona, Jimmiho Hendrixe - a Sida Viciouse. Hra měla premiéru v září 2009 v Londýně. Je napsaná suverénním, živým jazykem plným kolokvialismů i vulgarit (neurážejících a přirozeně zapojených), dialog obou postav si drží spád i mimořádné napětí, přestože od začátku nemůže být pochyb, že Cobain sebevraždu skutečně spáchá. Text ozvláštňuje množství hudebních a popkulturních reálií, z nichž některé by v českém prostředí mohly být obtížněji srozumitelné, ale příběh na nich není postaven, tvoří spíše jeho pozadí. Na prostor hra neklade žádné zvláštní nároky, odehrává se v jediném prostředí. Peter Barnes (Velká Británie) NENÍ TO TAK ŠPATNÝ (NOT AS BAD AS THEY SEEM) z angličtiny přeložila Barbora Doležalová 2 m, 1 ž aktovka Jednoaktová komedie či fraška se odehrává v bytě manželů Seftonových. Judith svého manžela Ernesta, vedoucího katedry, nikdy nemilovala, přesto si jej vzala. Aby si svůj poněkud nudný život telefonní operátorky zpestřila, tajně se stýká s Paulem Berridgem, kolegou svého manžela. Jedno z jejich pravidelných setkání ale přeruší Ernestův brzký příchod z práce. Situace se zdá být na první pohled řešitelnou, neboť Ernest je slepý. Tudíž nachytanému milenci stačí jedno - tichý pohyb. To jde ale těžko, když jste v cizím bytě a nevidíte. Jak se totiž ukáže, Paul i Judith jsou také slepí, čímž vyvstává spousta komických

10

situací. Nakonec se vše podaří zvládnout tak, že nikomu není ublíženo ani na těle ani na duchu, protože „nic není tak špatný, jak to vypadá“. Aktovka měla premiéru v prosinci 2009 v brněnském Absolutním divadle. Doporučujeme inscenovat i s dalšími autorovými aktovkami (Bye Bye Columbus, Sunsets And Glories).

Německy psaná dramatika Ujali jsme se úkolu kompletně zdokumentovat pozůstalost překladů dr. Josefa Balvína. Jde o velké množství textů, často téměř neznámých. Na texty, jež se dosud v naší nabídce v Rukověti dramaturga neobjevily, vás budeme průběžně upozorňovat a postupně je budeme zařazovat např. i do dalších Listů z Aura-Pontu.

Okénko dr. Balvína Tankred Dorst (Německo) JÁ, FEUERBACH (ICH, FEUERBACH) 2 m, 1 ž Divadelní hra, dnes již klasika německého moderního divadla Tankereda Dorsta, Já, Feuerbach, prostřednictvím stárnoucího herce Feuerbacha navozuje atmosféru úzké hranice mezi genialitou a šílenstvím a ačkoliv je děj hry posazen do divadelního prostředí, divák si jej může interpolovat do jakéhokoliv oboru lidské činnosti. Feuerbach se po sedmi letech uchází o divadelní roli u jednoho z nejlepších režisérů, ale ten se na zkoušku s Feuerbachem vůbec nedostaví a jako náhradu za sebe ponechá jen svého asistenta, což Feuerbacha, jenž je přesvědčený o své herecké genialitě, velmi rozzuří. Nebýt toho, že o roli, vzhledem k své dlouhodobé divadelní abstinenci, jež, jak se ukáže Feuerbachovým přeřeknutím, byla způsobena opakovanými záchvaty nepříčetnosti, do kterých se dostával v herecké posedlosti, velmi stál, odešel by, ale takto musel, alespoň dle svého velmi podezíravého názoru, snášet skrytý výsměch režijního asistenta. Druhý pohled pak na Feuerbacha nastavuje právě asistent, který se snaží vyjít Feuerbachovi maximálně vstříc, dokonce mu namluví, že vzadu sedí i pan režisér, a přiměje ho, aby tedy sehrál úryvek, který si připravil. Jenže Feuerbacha opět sklátí jeho nemoc a jak jemu samotnému, tak asistentovi je jasné, že Feuerbach se již nikdy nemůže na jeviště vrátit, ačkoliv to nikdo z nich ani slůvkem nenaznačí. Hra byla zatím naposledy uvedena v brněnské Huse na provázku v roce 2003. Hans Magnus Enzensberger (Německo) LIDUMIL (DER MENSCHENFREUND) 8 m, 5 ž komedie Denis Diderot, oblíbená postava H. M. Enzensbergera, není v této hře ani přinejmenším ztvárněn tak, jak by si ho běžný člověk představoval. Není to žádný vážný osvícený filozof, ale poťouchlý taškář se spoustou neřestí. Zamotané komické situace, vtipné postavy a dia-logy dělají z této hry výbornou komedii. Madam de Chepy pořádá na svém venkovském sídle nedaleko Paříže několikrát do roka divadelní představení, která obvykle bývají velkým společenským skandálem. Za 3 dny se má konat další premiéra, madam ovšem stále ještě nemá hru, kterou by mohla uvést. Proto na své sídlo pozve svého přítele Denise Diderota. Tomu se ale do psaní hry moc nechce, protože má už tak spoustu práce – musí pracovat na své Encyclopedie a kromě toho má

11

dost starostí s řešením problémů cizích lidí, kteří se na něj, jakožto na známého lidumila, obracejí. Madam de Chepy se ale nedá odmítnout, a tak Diderot zůstává na jejím sídle a předstírá, že na hře pracuje. Jakmile se rozkřikne, kde Diderot pobývá, přijíždí za ním zástup lidí, kteří potřebují jeho pomoc – vdova Bertrandová se marně snaží nechat přepsat svou penzi na syna, spekulant Desbrosses potřebuje uniknout vězení a dostat se z finanční krize, mladý Crancey by rád přiměl madam de Vertillac, přítelkyni madam de Chepy a Diderotovu bývalou milenku, aby mu dala souhlas k sňatku s její dcerou, a v neposlední řadě spisovatel Surmont, který by chtěl konečně uspět s nějakou svou hrou. Diderot se všem snaží pomoct, ovšem za cenu velkých lží a lstí, při jejichž osnování se královsky baví, ale které se nakonec obrátí proti němu. Aniž by pro madam de Chepy napsal onu kýženou hru, podaří se mu v jejím domě zinscenovat opravdovou komedii. Uprostřed povyku, který způsobil, Diderot nepozorovaně odjíždí. Hans Carl Artmann (Rakousko) ANI ZRNKO PEPŘE PRO CZERMAKA (KEIN PFEFFER FÜR CZERMAK) 6 m, 6 ž absurdní groteska Nerudný hokynář Gschweidl žije sám se svou neteří Karolínou, které se ujal po smrti jejích rodičů a ke které se chová velmi hrubě. Když Karolína omylem rozbije okno, musí v obchodě před zraky zákazníků klečet na dříví. Mezitím chodí do hokynářství různí lidé, kterým ale Gschweidl nic neprodá, protože se rozhodl, že už vůbec nebude nikomu nic prodávat, aby lidem ukázal, že přežije i bez nich. Nejprve přichází detektiv, aby se optal, zda Gschweidl neprodal pepř mladému Czermakovi, do kterého je Karolína zamilovaná, poté korzetářka pro čaj a máslo, aby mohla pohostit svého milence, opilý funebrák, který chce další rum, a paní Trampotka, která by ráda papír z homolí cukru na zábal pro svého nemocného synka. Karolíně už z kolen teče krev, Gschweidl jí ale nedovolí vstát. Dívka prosí svaté patrony, ať jí pomohou od toho hrubiána, poté omdlí. Gschweidl volá nosiče vody. Místo něj přichází vodník, Gschweidl je ale klidný, protože ho nepozná. Tu se objeví stará paní Švarná, aby Gschweidlovi udělala výhodnou nabídku – ujme se jeho svěřenky, a když jí bude dobře pomáhat, tak jí dokonce slušně zaplatí. Peníze bude zatím dostávat on a spořit jí na věno. Gschweidl vzrušeně počítá, kolik z toho bude peněz, když v tom ho raní mrtvice. Objevují se dva andělé, kteří na něj mrtvici seslali, a vyzdobují krámek květinami a svíčkami. Gschweidl však ještě není úplně mrtvý, pouze oslepl a z posledních sil volá Karolínu. Ta se mu snaží pomoct, on ji ale začne obviňovat, že ho otrávila, aby mohla být s Czermakem. Andělé vidí, že svůj úkol zpackali, a tak, když Karolína odejde pro vodu, sešlou na Czermaka další, silnější mrtvici. Tu už zlý hokynář nepřežije. Absurdní grotesku uvedl v 90. letech 20. století soubor Puchmajer (v obnovené premiéře v květnu 2009 divadelní spolek Antonín D.S.).

A další... David Gieselmann (Německo) HOLUBI (DIE TAUBEN) z němčiny přeložila Barbora Schnelle 4 m, 4 ž schizofrenní groteska Rychlé střihy a změny jednotlivých scén – to je první markantní vlastnost tohoto textu. Jednotlivé scény jsou sice více méně chronologicky řazeny, nicméně odehrávají se paralelně na více místech, a to ve svižném tempu. Děj hry je groteskní, hlavně ke konci se vrší chaotické a absurdní situace a záměny. Nejpoužívanějším slovem hry je zřejmě „mobbing“ – snaha zaměstnanců znemožnit a vyštípat ze svého týmu jiného kolegu. Zde však není jasné, zda nejde spíše o paranoidní

12

pocity některých postav. Na vánočním večírku oznámí Robert Bartrand svému kolegovi a příteli Holgeru Vossovi, že hodlá beze stopy zmizet – už má všeho dost - a že si přeje, aby na jeho místo nastoupil právě Holger. To je však absurdní volba – Holger je uzlíček nervů, trpící pocitem, že je „mobován“ především kolegyní Heidrun Reichertovou. Co ale Holger netuší, je skutečnost, že Heidrun je za systematickou sabotáž placena Helmarem, mladým Robertovým synem, který právě chodí se Siljou, údajnou počítačovou expertkou, která při návštěvě jeho bytu ukradne peníze z trezoru, u kterého „opravovala“ software. Holgerova paranoia je tedy odůvodněná, nicméně navštěvuje psychiatra dr. Asendorfa. To je však vyhazování peněz, protože dr. Asendorf má špatnou paměť a plete si a zaměňuje své pacienty – navíc spí s Robertovou manželkou a tu si plete s její kamarádkou, což je Heidrun. Dokonalý chaos se zdá být završen Robertovým zmizením. Teprve teď přichází Holger na nesrovnalosti ve firemním účetnictví. Najednou se u dveří objevuje François (stejný herec jako představitel Roberta), dlouho pohřešovaný Robertův nevlastní bratr, k nerozeznání Robertovi podobný, který prý s bratrem chová poštovní holuby (což nikdo nevěděl) a požaduje nyní po jeho zmizení podíl na dědictví. Ale není to přeci jen Robert? Nikdo si není jistý a všichni mají pocit, že nikdo není tím, kým má být... Asi není náhoda, že hra byla uvedena v režii M. von Mayenburga (březen 2009 v berlínském divadle Schaubühne am Lehniner Platz), který ve svých hrách také často pracuje s motivy dvojnictví a záměn. Hra vyšla v časopise Svět a divadlo č. 5/2009. Tine Rahel Völcker(ová) (Německo) LEDŇÁČCI (DIE EISVÖGEL) z němčiny přeložila Magdalena Štulcová 1 m, 2 ž komorní drama Karl potkává u jezera dívku Josi, která je podezřele blízko břehu a na chladný zimní den jen podezřele lehce oblečená. Chce se snad zabít? Karl si s touto situací neví rady. Vezme Josi k sobě domů (v odloučení uprostřed lesa skládá filmovou hudbu), kde je s ním i manželka Eva, která pracuje ve městě v jedné agentuře. Josi začne razantně bořit jejich vztah. Vědoma si skutečnosti, že nemá co ztratit, provokuje a chová se jako vyzývavá puberťačka. Karla má Josi až překvapivě rychle v kapse a Eva je vystavena výsměchu a bezmoci. Poté, co Karl dívku konečně vyhodí, vyrukuje Eva s „hrou“: přivede Josi zpátky a opět roztáčí koloběh vzájemných příkoří. Atmosféra v domě houstne a katastrofa na sebe nenechá dlouho čekat... Komorní psychodrama trojúhelníku postav je napínavou detektivkou o mezilidských vztazích s otevřeným koncem. Mělo premiéru v prosinci 2004 v Theater der Stadt Aalen. Ulrike Freising(ová) (Německo) ULICE K MOŘI (STRASSE ZUM STRAND) z němčiny přeložil Michal Kotrouš 2 m, 3 ž tragikomedie Retrospektivní rozplétání osudů postav a překvapivých souvislostí je základem této tragikomedie o dvou párech, jejichž životy se řízením osudu tragicky setkají. Postavami hry jsou starší pár (a jejich dcera) a mladší pár. Na pláži se setkávají oba muži – pláž je tu jakousi metaforou nebe, protože oba muži jsou již po smrti. Naopak ženy se setkávají v nemocnici ve chvíli, kdy ještě jejich mužové leží sice v kómatu, ale živí. V obou případech se muži i ženy dávají sarkasticky, ale i s odlehčujícím nadhledem do řeči o své minulosti, o strázních i radostech jejich společného soužití. Postupně tak vyjde najevo, že mladší muž, Patrik, srazil staršího Alfréda na ulici autem a i on se stal obětí nehody. Navíc měl Patrik shodou náhod v krvi něco přes promile alkoholu, nicméně vina je relativní, protože Alfréd se nerozumně pohyboval po silnici hledaje vnukův ztracený nožík. Dalším překvapivým zjištěním je i to, že dcera Alfréda a Heleny odjela po

13

hádce s manželem stopem z bytu, ač měla sedět v letadle do Chile, a osud ji zavál právě do Patrikova auta, kde seděla i ve chvíli tragické nehody... Autorka se noří do minulosti i nitra postav a retrospektivně rozkrývá další a další dějové zápletky. Jsme svědky večera před nehodou, nehody samotné i setkání žen po nehodě, v téměř metafyzické atmosféře se oběť i viník nehody mají možnost setkat na „pláži“ a řešit otázku viny. Díky nehodě se setkávají také různé generace a my máme možnost nahlédnout do jejich charakterů. Přes tragičnost zápletky je osudové setkání postav zobrazeno s humorem a v komediálním tempu, hra se lehce pohybuje mezi drsným a vtipným, mezi smutným a veselým. Hra byla v roce 2009 oceněna prestižní cenou pro mladé dramatiky Kleist-Förderpreis für Junge Dramatiker (porota vybírala ze 151 přihlášených her) a bude uvedena v únoru 2010 ve frankfurtském Kleist-Forum. Autorka (*1979) je novým objevem německé dramatiky - studovala mj. psychologii a scénické psaní v Berlíně, kde pracuje jako psycholožka a autorka na volné noze. Také její další hra, feuerlaufen, byla oceněna (2008: Kulturförderpreis Friedrichshafen, prem. květen 2008, Baadisches Staatstheater Karlsruhe). Ingrid Lausund(ová) (Německo) JSEM MIMO (BIN NEBENAN) z němčiny přeložila Anita Krausová 1 m, 1 ž monology na doma Dvanáct tragikomických monologů o poněkud bizarních, osamělých a nejistých postavách, vždy pro jednu ženu či jednoho muže. Společným prostorem je byt (jednotlivé monology se jmenují např. Pohovka, Koupelna, Postel, Televize...), který se stává pro postavy útočištěm před okolním světem, ale i paralelním vesmírem či nebezpečným prostředím. Světlé barvy proti nebezpečnému světu vně bytu, rituály pohodlí proti atakům paniky, perfektně uklizená kuchyň jako pseudosakrální prostor... Jde o bystře ubíhající monology o vratkých principech žití, o potřebě vyčistit svůj vnitřní svět, o emocích, jež tryskají z prasklého potrubí. Ale také o nemožnosti nalézt klid, byť v pohodlně zařízeném bytě. Kanape řeší existenciální problém, jak nepodlehnout stereotypu vlastní domácnosti - koupě pohovky se stává metaforou životního stylu („pohovka má stejný styl jako přítelkyně, se kterou dělám všechno tak, jak vyžaduje styl“). V Koupelně se pod vodou a masou koupelové pěny a voňavých kuliček do koupele topí zničující neklid. Úporné lpění na konvencích („panebože, ze záchoda se nepije, to je nehygienické“) vrcholí zběsilým vrháním se proti hrozbě chudého třetího světa a vlastního svědomí – z původní sexuální vanové představy statného černocha vzniká celý dav černochů, jenže zbídačených a útočných. V Jídelním stole si žena při kulise spícího manžela balí tašku a hledá ten drobný moment, který ji utvrdí v rozhodnutí ho opustit. Pomalu objevujeme celý byt s jeho sympatickým vybavením a vůní. A právě ona atmosféra vykresleného domova je pak mezníkem i v rozhodnutí ženy, jak naložit s vlastním životem. V monologu Postel jde opět o popis bytu, který se prostřednictvím životního příběhu jeho nájemníka stává místem trýznivého čekání na osud a vlastní štěstí, které nikdy nemůže naplnit. I další text, Servis, se zaměřuje na samotu a totální snahu o adaptaci se stále zrychlujícím se světem, jež se ovšem bortí… Starý muž hovoří o tom, že už tu nemůže zůstat, neboť katastrofické vize o sledování každého kroku se naplní. Sám v zařízeném bytě nenachází klid. Starý obraz evokuje malé ženě vzpomínky na mrtvou matku, která se jí záhy zhmotní v místnosti a vede s ní tvrdý dialog. Matka vypočítává dceři, v čem všem ji zklamala, jak obrovský talent promrhává a jak málo o sebe dbá. K matce se přidávají další a další stíny různých postav, jež připomínají staré vzpomínky, sliby („v šesti letech si slíbila postavit školy pro děti v Indii“) a závazky. Z textu vyplývá, že se jedná o stav ženy, který neprožívá poprvé. Dokonce se jí vybavuje i stín její terapeutky, která radí, jak s vidinou matky bojovat. Monolog Dům je napsaný poněkud jinou formou, než dosavadní - rychlý spád myšlenek evokuje stres, jež vyvolávají. Muž leží se svou ženou v posteli a nemůže spát. Bojí

14

se o svou ženu Sonju a děti, protože celý jejich dům propadl v exekuci a bude jim odebrán vinou jeho neúspěchu. Děsí se reakce ženy, která je tu šťastná („máme nejkrásnější dům na světě“) a děsí se budoucnosti a toho, že bude muset psa dát do útulku. Vymýšlí různé děsivé alternativy, jak prodá auto a v kasinu vyhraje, nebo koupí pistoli a všechny včetně sebe zastřelí, nebo zabije svou rodinu sekerou ze sklepa….V intermezzech se obrací ke své ženě, prosí ji, ať je vzhůru, varuje ji, ať uteče, nebo ji prosí, ať k němu promluví a řekne mu, že je silný a že ještě není na všechno pozdě. Nakonec vymyslí alternativu fingované sebevraždy (aby dostali pojistku) v horách („tam když se někdo zřítí do tmy, není mu pomoci“) a s vědomím možného řešení usíná. V posledním monologu Televize muž popisuje, co pro něho znamená domov. Snaha lidského úniku je zde vykreslená na velmi bizarním chování muže, který svůj domov vtěsnává do volných pátků, piva v posteli a hlavně do ničím nerušeného trávení času na oblíbeném záchodě. Když žena odjede na seminář, on si pustí televizi a nechá ji běžet celý den a noc, bez toho, aby ho někdo napomínal, nebo mu říkal, že je venku krásně a čas na procházku. Se zataženými žaluziemi sleduje video, hraje počítačové hry, jí v posteli, opíjí se pivem, močí do umyvadla i vedle a spí. Tato extrémně vyhrocená pohoda zmizí druhý den, kdy celé dopoledne znovu pečlivě uklízí a vaří, aby mohl svou ženu láskyplně přivítat. Frederic Morton (Rakousko) VELITEL (DER KOMMANDANT) z němčiny přeložil Michal Kotrouš 4 m, 2 ž groteska „Dokažte nám svůj talent. Ukažte nám, že se dovedete proměnit v každého člověka: v Hamleta, V Othella, v člověka, který uklízí, v člověka, který vše zapomněl, nebo... třeba ve velitele tábora.“ Je duben 1945 a Rudá armáda se blíží k nejmenovanému koncentračnímu táboru. Válka je prohraná a SS velitel tábora sezná, že se blíží konec „zlatých časů“ – rozhodne se proto se svojí těhotnou manželkou uprchnout. Židovský vězeň a bývalá herecká hvězda Viktor Gruner, který je členem táborového úklidového komanda a svoji úzkostlivou (a herecky skvěle zvládnutou) precizností v úklidu si zachraňuje život, dostává od velitele zvláštní úkol – převléknout se na 24 hodin do uniformy esesáckého velitele a zastupovat ho, zatímco bude velitel s manželkou v převlecích za vězně na útěku. Gruner, veliteli nápadně tělesně podobný, vypadá, že zapomněl svůj dřívější život. Zeď zapomnění ukrývá jeho osobní drama a traumata z časů těsně před příchodem nacistů: rozvod s manželkou Alicí spojený s hádkami o společné dítě Karlíka, vše zkomplikováno přípravami na překotnou emigraci před nacisty. Boj o syna nakonec vede k tomu, že se Karlík stává obětí rozdílných rodičovských plánů na útěk, a stejně jako jeho otec internaci do vyhlazovacího tábora neunikne. Pod kouřícími komíny koncentráku se Gruner naučí nevzdávat se a perfektním úklidovým servisem v perfektně fungující smrtící mašinérii si tak zajišťuje vyšší příděly. Gruner se však zdráhá přijmout úlohu nacistického velitele a simuluje, že ztratil paměť, čímž velitele znejišťuje. Velitel, jehož ospravedlňující „talisman“ má být jeho dítě, však nemá času nazbyt (výbuchy z blížící se fronty procházejí celou hrou). Pomůže proto Grunerovi tím, že ho překvapivě posadí za jeho líčící stolek, který během války odvezl do koncentráku přímo z divadla, kde Gruner působil. Při vytí sirén se Grunerovi u stolku vybavují scény z dřívějška a střídají se tak časové roviny 1938 a 1945. Druhá polovina hry vygraduje strhujícím tempem do téměř groteskního finále (alespoň formálně – podtitul hry je „groteska“). Ukáže se, že velitelova manželka byla velkou obdivovatelkou Grunera a chtěla být herečkou (nakonec se také ukáže, že manželka velitele těhotenství jen předstírala, aby dodala muži sílu), velitel celou dobu v koncentráku udržuje při životě Karlíka, protože ten mu jakožto mladý kabalista vysvětluje židovské učení, a vše končí překvapivou střelbou.

15

Autor, původním jménem Fritz Mandelbaum, pochází z vídeňské židovské rodiny, před nacisty utekla jeho rodina do USA, kde také změnil jeho otec jméno. Po válce se vrátil zpět do Evropy, kde působil jako americký korespondent. Jak sám uvádí, práce na této hře byla ovlivněna dvěma motivy: vzpomínkami strýce na koncentrační tábor Dachau, kde musel geniální herec Fritz Grünbaum hrát kabaret esesákům, a citát spisovatele Alexandra Solženicyna: „Hranice mezi Bohem a ďáblem nevede mezi národy, náboženstvími či politickými stranami, nýbrž srdcem každého člověka“. „Jsme přeci partneři a je to naše velké tajemství. Partneři jako dobro a zlo. Nebo Žid a nacista. Jsme partneři až do konce příběhu.“ Ronald Schimmelpfennig (Německo) KALYPSÓ (CALYPSO) z němčiny přeložila Tereza Cz Dvořáková 4 m, 3 ž Hra se odehrává jednoho letního večera v domě u jezera, ve kterém se setkávají promočené postavy – dobře zajištěná padesátnice Marion, její mladší přítel Gunter, Marianin syn Christian z prvního manželství, a její hosté, párek lékařů Erich a Susanne s dcerou Tanjou. Proč jsou všichni mokří? Společný výlet na loďce Kalypsó (jméno mytologické mořské nymfy) se poněkud pokazil, když loďka šla vinou technické závady ke dnu. Svlékající se postavy obnažují nejen svá těla, ale i své charaktery, a na povrch vyplouvají i díky alkoholu měšťanské osudy, problémy a komplexy. Karty vzájemných vztahů se pomíchávají, postava mrtvého Christianova otce navíc stojí tváří v tvář racionalitě lékařské dvojice. Leckomu by tato konstelace postav mohla evokovat např. Ibsenovy psychologické studie. Hra má však rychlé tempo, pro autora typický fragmentarizovaný a koncentrovaný děj. Měla premiéru v únoru 2008 v Deutsches Schauspielhaus v Hamburku v režii Jürgena Gosche. U nás ji uvede Strašnické divadlo na jaře 2010. Oliver Bukowski (Německo) HOSTÉ (GÄSTE) z němčiny přeložil Tomáš Kafka 5 m, 4 ž Hra by se dala nazvat černou groteskou o podnikání na venkově. Nacházíme se v odlehlé venkovské oblasti, kde panuje hospodářská recese. Erich a Kačenka si otevřou hotýlek „U Kačenky“- vyváželi měsíce hnůj z chlívka, který koupili od řezníka Wilhelma Hagedorna, a který pak pošetile přestavěli. Jak říká sám Hagedorn: „Přeju vám dlouhé žití, abyste aspoň našetřili na úroky.“ Po pár týdnech přichází první host, „dr.“ Neugebauer. Je o něj postaráno jako o krále - řezník nosí řízky, místní biozemědělec kořalku, umělkyně a hrnčířka paní Stoklosová, jež sem utekla před městským shonem, povznáší všem umělecky ducha. Všichni se můžou přetrhnout, jen aby vzácný host neodjel. Místní rezignovaný farář se pomalu upíjí, duševně narušená místní kráska Edith hosta pubertálně svede a zasnoubí se s ním, host se ale stačí vyspat i s majitelkou hotelu, Kačenkou, jsou přistiženi jejím manželem, ale ten rezignovaně odchází... Nicméně hotýlek začíná prosperovat a chystají se sem další hosté. Jak říká matka Edith, dojička krav, „bída už je za náma“. V překvapivém finále se však paní domu jen tak oběsí nad prostíraným stolem a ostatní spoluobčané ji i po smrti začnou urážet. Její manžel ji naposled políbí a rozhodne se se vším skoncovat a vše včetně sebe podpálit – nefunguje mu ale zapalovač, prokletý hotýlek stojí dál... Jízlivá hra o hospodářské recesi kdesi v zapadlém koutě země sarkasticky vykresluje zatuchlou atmosféru této díry světa, která vše nové předem odsuzuje k nezdaru či návratu do zajetých kolejí. Hra byla uvedena v Staatstheater Braunschweig v únoru 1999, v říjnu 2009 ji uvedlo Pražské komorní divadlo (Komedie).

16

A ještě další...

Dorota Masłowska (Polsko) MEZI NÁMA DOBRÝ (MIĘDZY NAMI DOBRZE JEST) z polštiny přeložila Bára Gregorová 2 m, 7 ž Druhá hra (po hře Dwoje biednych Rumunów mówiących po polsku) „zázračného dítěte“ polské literatury Doroty Masłowské reflektuje polské, resp. polsko-německé dějiny a otázky individuální a kolektivní identity. I přes závažnost otázek ale autorka zůstává taková, jak ji známe z jejích úspěšných románů, především z veleúspěšného debutu Červená a bílá - i nadále dokáže šokovat a ohromit „tsunami“ slovních novotvarů i drsného humoru, důraz je kladen především na rytmičnost jazyka a syrovou, ale i radostnou autoreflexi. Smích vyvolávají především známé stereotypy, v tomto případě polské, ale pod slupkou černého humoru, groteskních a absurdních situací a „hlášek“ se vynořuje melancholický smutek tří generací nad tím, že spolu navzájem, byť pod stejným heslem „Polsko!“, nemohou komunikovat. „Estetika gauče a laptopu“, což je termín autorky, prostupuje i tímto jejím textem – mladá generace má prostě jiné hodnoty než ty starší, ale snaží se je pochopit, i když je to často bolestné... Postavy hry do značné míry kopírují generační protiklady, zde v rámci jedné rodiny – zatímco Zasmušilá stařenka na vozíku např. vzpomíná, jak byla za války Varšava v troskách, jak nebyl k mání chleba a jak Polsko napadli Němci, neví její vnučka, Malá metalická dívenka, o čem je řeč a téměř ani, kdo je to Němec – existují už přeci jenom Evropané... Dalšími postavami jsou např. matka Halina, sousedka Božena či Hlas z rádia. Rodina se tak rozrůstá na celý národ - a dle některých lidí býval celý svět Polskem... Hra byla uvedena 26. března 2009 v Berlíně v koprodukci divadel TR Varšava a Schaubühne am Lehniner Platz v rámci mezinárodního festivalu Autorenfestival. Polská premiéra proběhla 5. května 2009 ve Varšavě, u nás proběhlo scénické čtení v klubu A Studio Rubín v listopadu 2009. Marie N´Diaye (Francie) HILDA (HILDA) z francouzštiny přeložil Zdeněk Bartoš 1 m, 2 ž dramatická groteska „Paní Lemarchandová potřebuje paní na opatrování. Bude to Hilda. Ale potřebuje také Hildino přátelství, celý Hildin život - a iluzi možné vzájemné rovnosti. Jak jinak se dá snést, že vám někdo slouží?“ V téměř šílené, mrazivé, do absurdity dovedné dramatické grotesce o šesti výstupech si paní Lemarchandová obsedantním způsobem nárokuje celou bytost své služebné Hildy. Hra s černým humorem otevírá témata, jako je manipulace s druhým člověkem, ovládání a konečné ovládnutí názorů a postojů svého bližního, vnucování svého štěstí někomu, kdo o něj vůbec nestojí. Hra popisuje monstrózní zlé fantómy uvnitř nás. Spisovatelka a dramatička Marie N’Diaye (1967), dcera francouzské matky a senegalského otce, už slavila úspěch i na jevišti Comédie Française. Hilda je její dramatickou prvotinou z roku 1999; vyniká přesným jazykem a výrazovou bohatostí. U nás se zatím dočkala zpracování v podobě scénického čtení v podání studentů DAMU na jaře 2005. Překlad vyšel v časopise Světa divadlo č. 3/2008.

17

Robert Pinget (Francie) KRÁL A BAGA (ARCHITRUC) z francouzštiny přeložil Jan Krupa 3 m aktovka Poněkud zašlý starý král a jeho sluha Bago spolu hrají hru na převlékanou. Bago se převlékne za cizokrajného vyslance, za královu tetu nebo za soudce a mezi předváděním jednotlivých rolí se s králem neustále dohaduje a hašteří. Oba jsou znudění a chtějí si ukrátit dlouhou chvíli, ale jejich dětinské dohadování je vždy odvede od tématu. Bago zakazuje královi jeho oblíbený absint, společně nadávají na poddané nebo si hrají na výchovu neposlušného dítěte. Konverzaci občas přeruší pomatený kuchař, jehož slova většinou nedávají vůbec smysl. Nakonec, když se Bago převléká, přichází do pokoje smrt, setne vyděšeného krále kosou a Bago, kterého vyděsí králův křik, se vrací ustaraně do pokoje se slovy: „Co je ti? Viděl jsi pavouka?“ Hlavní hrdinové Pingetovy kratičké hry jsou znudění a dětinští aristokrati, odtržení od skutečného života a ne nepodobní stejným postavám z pohádky o pekařově císaři a císařově pekaři. Už spolu strávili příliš mnoho času, jsou na sebe zvyklí, ale přesto jim chybí lidská blízkost. Jejich roztomilé tlachání tak dostává lehce melancholický nádech.

18

HRY, KTERÉ JE PO DOHODĚ MOŽNO ZÍSKAT JEN ZA TANTIÉMY Zahraniční tituly, u nichž je možno získat provozovací práva pouze za tantiémy (%).

Autor Titul Smlouva do: % Alan Ayckbourn Něco v ní je 16.2.2010 6 Edward Albee Koza aneb Kdo je Sylvie? 30.11.2010 7 Michael Frayn Bez roucha 31.12.2010 9 Michael Frayn Kodaň 8.5.2010 9 Brien Friel Listy důvěrně (Leoše Janáčka) 21.1.2012 9 David Greig Pyreneje 15.8.2011 6 John Hale Lorn a Ted 30.6.2010 7 David Harrower Nože ve slepicích 11.10.2010 6 Robin Hawdon Úžasná svatba 10.6.2010 9 W. D. Home Ledňáček 4.12.2010 9 Dennis Kelly Debris 25.11.2011 9 S. King – S. Moore Misery 1.3.2011 8 Nikolaj Koljada Polonéza Oginského 15.10.2011 8 Long – Singer - Winfield Souborné dílo W. Shakespeara 29.11.2011 8 Martin McDonagh Mrzák Inishmaanský 10.1.2011 7 Felix Mitterer V jámě lvové 27.2.2011 9 Felix Mitterer Účtování v domě božím 31.12.2010 8 William Nicholson Na ústupu 30.6.2010 6 Eugene O´Neil Cesta dlouhým dnem do noci 10.1.2011 7 Mark Ravenhill Polaroidy 27.9.2010 6 Vasilij Sigarev Detektor lži 6.4.2011 9 Sam Shepard Pohřbené dítě 6.10.2010 7 Tom Stoppard Na flámu 14.1.2011 9 Tom Stoppard Pravý inspektor Hound 14.1.2011 9 Tom Stoppard Rock´n´roll 2.3.2011 8 Paula Vogel Jak jsem se učila řídit 7.3.2010 6 Stefan Vögel Dobře rozehraná partie 9.1.2013 8

19

Nepřeložené texty

Dílo Ingmara Bergmana Rádi připomínáme, že cesta k inscenování Bergmanových děl je po mnoha letech volná! Autorská práva vám rádi zprostředkujeme!

Anglicky psaná dramatika

Alan Ayckbourn (Velká Británie) ABSENT FRIENDS (BEZ PŘÁTEL) 3 m, 3 ž Ayckbourn, britský dramatik známý doma i v zahraničí (včetně českých zemí), je odborníkem na vtipnou salonní konverzaci a jasné vykreslení postav. Na své protagonisty se dívá s ironií, dává vyniknout jejich špatným vlastnostem a vůbec v nelichotivém světle ukazuje různé společenské zvyky a zlozvyky. Ve hře Absent Friends jde především o to, v co se může proměnit dávné přátelství – ve společenství trapných, slabých, sobeckých figur, které spolu drží zvyk, ne náklonnost a snaha sdílet své životy. Tři manželské páry se scházejí na odpoledním sobotním čaji. Zvláštním hostem má být přítel Colin, který se před časem odstěhoval, a tak navzájem ztratili kontakt. Po dvou či třech letech se rozšířila zpráva, že Colinovi zemřela snoubenka a že je zase zpátky ve městě. Proto se Diana, vzorná hostitelka, rozhodne uspořádat společné setkání a podat Colinovi pomocnou ruku. Dýchánek nezačíná šťastně. Diana a Marge evidentně nemohou přijít na jméno Johnově manželce Evelyn, která je v partě nová, a ta jim to vrací zpět. Z tzv. squashe (klidně to mohl být sex v autě jako nedávno s Evelyn) se vrací Dianin manžel Paul. Oznámí, že má práci a na Colina nemá náladu, ani necítí, že by mu byl něčím jako pozorností povinován. Evelynin manžel John je ochoten se setkání zúčastnit, ale jenom když se nebude mluvit o smrti. Ta ho totiž stresuje. Manžel Marge se nedostaví vůbec, trpí zrovna jednou ze svých věčných nemocí a každých dvacet minut telefonuje s dotazy, jak řešit své domácí nehody. Do toho se objeví Colin. Spustí o tom, jak mu chyběla jejich společnost, jak na ně nemohl zapomenout a jak je šťastný, že je zpátky. Pije se čaj a jedí chlebíčky. Colin buď mluví o přítomných, k čemuž mu stačí sebemenší záminka, nebo – a k tomu potřebuje záminku ještě menší – o svojí mrtvé snoubence. Ukazuje její fotky a filozofuje nad svojí ztrátou a nad tím, jak dobře se s ní dokázal vyrovnat. Ostatní buď znervózňuje, nebo jim leze na nervy. Colin také, ačkoli se ho nikdo neprosí, provádí veřejné analýzy svých přátel. Vytahuje staré historie, až Diana dostane hysterický záchvat a vylije na hlavy přítomných celý světabol přehlížené a podváděné manželky úspěšného muže. Večírek nedopadl podle očekávání. Společnost se rozchází. Michael Frayn (Velká Británie) ALPHABETICAL ORDER (PODLE ABECEDY) 4 m, 3 ž Komedie o dvou dějstvích z novinářského prostředí. Anebo: konverzační komedie s hořkými podtóny lidské osamělosti a nevyrovnaných vztahů. V knihovně regionálního deníku pracuje Lucy. Ve výstřižcích a archivech má neobyčejný nepořádek, ale všichni ji milují. U ní se scházejí plachý chaotik, novinář Arnold, žoviální poslíček před důchodem Geoffrey, vdova Nora anebo žvanivý donchuán John, s nímž Lucy napůl žije a napůl nežije. Každodenní život veselé party naruší příchod ambiciózní Lesley, nové knihovnické síly. Lesley má v sobě to, co Lucy chybí – řád. Nedokáže se sice smát přihlouplým a stále stejným vtipům svých kolegů (a tím jim tak trochu nastavuje zrcadlo), ale

20

umí bezchybně uspořádat hromady materiálů tak, aby se v nich všichni vyznali. Ve druhém dějství už Lesley knihovnu definitivně a majetnicky ovládá. Z bývalé vedoucí, energické Lucy, se stala poddajná asistentka, již beznadějně převálcoval Lesleyin řád. To, co funguje na regálu, ale není tak úspěšné v životě – Lesley si sice myslí, že se s ní John ožení, ten je však na zřetelném ústupu. Banální všednodennosti naruší zásadní zpráva – noviny se budou rušit. V knihovně zavládne panika budoucích nezaměstnaných, jež se změní v malou rebelii proti jakémukoliv řádu – a všichni přítomní knihovnu totálně zpřehážou, vybrakují, zdemolují. Soukromou revoluci proti systému, v níž se čistí také mezilidské vztahy, zastaví až Lesley, která přichází s překvapivou zprávou: zaměstnanci se rozhodli, že povedou noviny dál, sami, bez stávajícího managementu. Vedení se má ujmout nejsystematičtější osoba ze všech, Lesley. A na Lucy zbude úklid nepořádku... Peter Gill (Velká Británie) ANOTHER DOOR CLOSED (DALŠÍ ZAVŘENÉ DVEŘE) 1 m, 2 ž Komorní hra o třech postavách. Autor neudává dobu ani místo, nepopisuje detaily scény, charakterů nebo životů postav. Oproštěn od balastu, zabývá se pouze tichým nehybným smutkem nad bezvýznamnými životy prožitými bez ambicí a bez vrcholů, životy už jednou provždy ukončenými a nic kromě smrti neočekávajícími. Dvě sestry, osamělé staré panny, pojmenované jako První a Druhá žena spolu žijí v jedné domácnosti v naprostém bezčasí, v pomalém stereotypu zdvořilých frází týkajících se nepodstatných věcí a opakujících se jako na kolovrátku. Gillovi se velmi dobře daří zachytit chmurnou, místy však groteskní náladu. Jejich časoprostor naruší návštěva Muže. Je to kdosi z minulosti. Dlouho trvá, než si na něj vzpomenou. Z nesouvislé konverzace postupně povstávají nejasné útržky vzpomínek. Muž zná ženy z dětství. Byl sirotek a jejich rodina se k němu dobře zachovala. Zamiloval si jejich matku. Nesnášel jejich tetu. Zpovzdálí pozoroval dvě dívky s mašlemi. Z Mužovy řeči postupně začínají vyčnívat ostny kritiky a náznaky sexuální perverze i chuť proniknout do soukromí obou žen. Ty ale nestojí o jeho přítomnost, jeho zvědavost a jeho sklon hodnotit je, nebo něco měnit na jejich životech. Všichni se shodnou, že by měl odejít. Vše se vrací do starých kolejí. Hanif Kureishi (USA) BLACK ALBUM (ČERNÉ ALBUM) 6 m, 3 ž Kureishiho dramatizace vlastní novely s humorem popisuje, jak se události roku 1989 promítly do dnešního světa, ve kterém zápasí liberalismus s fundamentalismem. Chlapec asijského původu začíná studovat na college v Londýně a brzy si najde protirasisticky smýšlející kamarády. Ale přichází rok 1989, rok vyhlášení fatvy, tj. náboženské výzvy k fyzickému odstranění Salmana Rushdieho – navíc je hrdina svědkem šokující milostné aféry svého lektora a začíná se díky svým radikálním muslimským přátelům vzdalovat poživačnému a dekadentnímu západnímu světu. Hra, která s nadhledem a humorem řeší závažné otázky dnešního střetu kultur, byla uvedena v roce 2009 v londýnském National Theatre. Stella Feehily(ová) (Irsko) DREAMS OF VIOLENCE (DIVOKÉ SNY) 5 m, 5 ž Hra londýnské rodačky irského původu je plná vyhrocených emocí (vedou zloba a lítost). Děj se odehrává v dnešním Londýně postiženém ekonomickou krizí. V kontextu hry to spíš vypadá, že krize přerůstá z osobní sféry do veřejné a naopak. Text zabírá životní situaci čtyřicátnice Hildy, která svůj život zasvětila boji proti sociální

21

nespravedlnosti a vede nevelkou neziskovku „Malá změna“. Právě se intenzivně věnuje zviditelnění faktu, že někteří lidé, často přistěhovalci, pracující jako uklízeči jsou nespravedlivě placeni a společností přehlíženi. Hildyin problém je, že pro svůj altruismus namířený vůči cizím jí nezbývá dostatek prostoru na problémy svých nejbližších, a ty nejsou zanedbatelné. Syn je narkoman, matka, bývalá popová hvězda, alkoholička, otec polodementní agresivní schovanec ústavu pro přestárlé a manžel, se kterým se rozvádí, sexuální maniak. Děj pokrývá několik málo dní. V první scéně je Hildy na návštěvě svého manžela. Snaží se být k sobě slušní. Ben servíruje večeři a snaží se Hildy svést. Hildy zkouší zůstat nad věcí a mluví o rozvodu. Později se omluví, že musí na schůzku se dvěma klientkami, které chce přesvědčit, aby přišly na zítřejší demonstraci. Uklizečky Bea a Annie se na demonstrování moc netváří, ale imponuje jim, že Hildy je dcerou té kdysi slavné zpěvačky Shirley. Z agitační schůzky se Hildy vrací k Benovi a vyspí se s ním. Přistihne je Benova současná milenka. Hildy se vrací domů, kde ji čeká její věčně opilá matka Shirley, která se nedávno rozhodla k dceři, přes její nelibost, nastěhovat. Shirley žije ze vzpomínek na svoji slávu a dojímá se nad svými starými nahrávkami. Ani vztah s otcem, který v ústavu zastrašuje ošetřovatele, není jednoduchý. Stejně jako v případě matky se u něj střídají návaly vzteku a nenávisti vůči dceři s bezmocnou závislostí na jediném blízkém člověku. Situace se vyhrotí, když se v Hildyině bytě objeví mladík, kterého Hildy nejdřív nepozná a považuje ho za zloděje. Je to Jamie, její syn, který právě podstupuje odvykací kůru a výrazně ztloustnul. Dojde mezi nimi k hádce. Jamie matce vyčítá, že si ho nikdy nevšímala (totéž ona vyčítá svojí matce) a ve vzteku odchází. Hildy omdlí. Vsuvkou do příběhu Hildy je scéna, ve které politicky probuzené uklizečky Bea a Annie přepadnou bankéře, obviní ho ze všech zločinů kapitalismu a jako trest ho donutí celou směnu uklízet kanceláře. Hildy se probudí v nemocnici. Zjistilo se, že Hildy má vážnou srdeční chorobu. Jedině tváří v tvář skutečné hrozbě se rodina jakž takž sjednotila. Při vší té bídě je společnost čtyř rodinných příslušníků (kteří se dál hádají) okolo Hildyiny postele vlastně happyend. Víc ani nikdo nemůže chtít. Dialogy mají spád a rytmus, nechybí jim razance a sarkasmus. Hra je svěží, v dobrém slova smyslu aktuální, má tempo, emotivní a dějové vrcholy a všechny předpoklady slavit úspěch i u nás. Joanna Murray-Smith(ová) (Austrálie) THE FEMALE OF THE SPECIES (LIDSKÁ SAMIČKA) 3 m, 3 ž komedie Před třiceti lety napsala Margot Masonová, protagonistka ženského hnutí 70. let a neohrožená vědkyně, své průkopnické dílo „Intelektuální vagina“. Po něm následovala řada dalších bestsellerů a mezinárodní věhlas, ale momentálně pronásleduje tuto mimořádnou šedesátnici autorský blok. Ve svém venkovském domě zápasí s termínem, když ji tu přepadne Molly Riversová, studentka a dcera jedné z Margotiných nejoddanějších ctitelek. Margot je zprvu polichocena jejím zájmem, o to větší a nepříjemnější je její překvapení, když ji dívka připoutá ke stolu a vytáhne zbraň… Komedie J. Murray-Smithové je přiznaně inspirovaná skutečnou událostí, jejíž aktérkou byla ikona západního feminismu Germaine Greerová, slavná autorka Eunušky. Hra však satirický pohled na myšlenkové kotrmelce feministické teorie posledního půlstoletí vydatně kombinuje s prvky frašky – ne nadarmo se v Margotině domě postupně objevují: její zničená dcera, jež se ve svém životě snažila své matce natruc feminismem programově neřídit, její šokovaný manžel, mladý taxikář a nakonec i Margotin nakladatel, jehož úloha v jejím životě je mnohem významnější, než kdokoli, včetně Margot i jeho samého, tuší…

22

Michael Jacobs (USA) IMPRESSIONISM (IMPRESIONISMUS) 4 m, 3 ž Současný (2009) broadwayský hit, v němž v postavě světově proslulého válečného fotografa exceluje Jeremy Irons. Padesátiletý Thomas trpí syndromem vyhoření a tragický zážitek z jeho afrického působení přispěje k jeho rozhodnutí změnit směr svého života. Dva roky poté, v okamžiku, kdy začíná vlastní děj hry, ho zastihujeme jako dobrovolného pracovníka malé newyorské galerie. Tu vede Katherine Keenanová (na Broadwayi ji hraje Joan Allenová), jen o něco mladší svobodná žena, pro niž obrazy, které vystavuje – a jen málokdy prodává – znamenají více než jen zdroj obživy. V dílech impresionistů vidí především bohatý svět rodinných a milostných vztahů, jemné předivo citů, které ji samu v reálném životě tolikrát zradily. Thomas cítí, že jak Katherininy, tak jeho vlastní životní rány se možná začnou hojit až tehdy, kdy obrazy – a s nimi i mnohdy vášnivé rozhovory s lidmi, které tyto obrazy do galerie přivádějí – splní svou terapeutickou úlohu a budou moci být prodány. Jeho nenápadné úsilí je nakonec korunováno úspěchem a Katherine je připravena začít nový život – po Thomasově boku. Všechny ostatní postavy z retrospektiv i reálných scén v galerii hrají tři herci a dvě herečky. Klíčový význam ve hře ovšem mají samy slavné obrazy a grafické listy mistrů impresionismu. Lee Hall (V.Británie) PITMEN PAINTERS (MALÍŘI ZE ŠACHTY) 7 m, 2 ž Autorem hry, inspirované knihou Williama Feavera, je Lee Hall, který proslul zejména jako libretista slavného muzikálu Eltona Johna Billy Eliot. I zde se dramatik vrací k tématu umění a jeho úlohy v životě jednotlivce i společnosti. Tentokrát vychází z historické, dodnes fascinující skutečnosti: Několik severoanglických havířů, jeden nezaměstnaný a jeden zubní technik se v roce 1934 sešlo víceméně náhodu na odborářském večerním kurzu „vnímání umění“. Komunikace mezi nimi a vedoucím jejich kurzu, profesorem z Newcastlu, je zpočátku krajně obtížná. Naštěstí dostane profesor Lyon spásný nápad a přiměje své nové žáky vyzkoušet si výtvarné vlohy v praxi. Jejich pokusy jsou překvapivě zajímavé a vzrušené diskuse nad nimi i při občasné komice stále hlubší. Za několik let se z původně nesourodé party proletářů stane výtvarná skupina – Ashington Group – jejíž dílo je přijímáno vážně kritikou, vystavováno v prestižních galeriích a ocitá se ve významných sbírkách. Po celou dobu její existence však členové Ashington Group dál dennodenně fárají na svých šachtách. Nejdramatičtějším momentem hry je dilema jednoho z nich – Olivera Kilbourna – jemuž bohatá mecenáška nabídne rentu, která by mu umožnila věnovat se výlučně malování. Oliver se rozhodne tomuto pokušení odolat, protože cítí, že ve skupině bude paradoxně svobodnější. Prostřednictvím hrdinů zkoumá Hall pojmy jako solidarita, sebepoznávací význam umění či míra kulturnosti „pracující třídy“. Hra, která nepostrádá komediální momenty (když například havíři, v jejichž prostředí přežívá viktoriánská pruderie, vyženou ze svého kurzu obnažující se modelku), provokuje k vážnému zamyšlení (a nostalgii) nad tím, jak se s měnícím světem proměnil i masový vkus a morálka. Malíři ze šachty v nastudování londýnského Národního divadla získaly již několik letošních cen deníku Evening Standard a sklidily nadšení britské divadelní kritiky. Premiéra na Broadwayi je plánována na rok 2010. Simon Bent (Velká Británie) PRICK UP YOUR EARS (NASTRAŽTE UŠI) 2 m, 1 ž Psychologická hra o komplikovaném vztahu známého anglického dramatika Joea Ortona

23

(1933 – 1967; Jak se bavil pan Sloane, Lup, Klíčovou dírkou) a jeho dlouholetého životního partnera Kennetha Halliwella. Oba muži se poznali na začátku 50. let a dlouhý čas se spolu také pokoušeli psát. Se svými romány se však nikdy neprosadili, zlom přišel až po deseti letech, kdy byli oba odsouzeni k půlročnímu vězení za poškozování knížek z veřejné knihovny – frustraci z nedostatku práce zaháněli totiž tím, že do obálek vypůjčených knih vpisovali obscénní texty. Ortonovu kariéru paradoxně nastartoval tento pobyt ve vězení. Díky němu se Orton dokázal vymanit z Halliwellova vlivu, začal psát samostatně pro rozhlas a záhy pro divadlo a dosahoval velkých úspěchů. V průběhu několika let se stal londýnskou celebritou a populárním autorem, od něhož si filmový scénář objednala i skupina Beatles. Naproti tomu zneuznaný Halliwell se propadal do čím dál hlubších depresí – žárlil na úspěchy svého partnera, jehož pokládal za méně talentovaného autora než sebe, a nedokázal unést jeho vstup mezi divadelní smetánku, kde on sám byl jen trpěným přívažkem, kuriozitou. Připisoval si zásluhy na Ortonově díle (vymyslel jména jeho hlavních her a tvrdil, že ovlivnil i výsledný tvar zápletky), o nichž nikdo netušil, později se pokoušel prosadit jako výtvarník, ale ani se svými kolážemi neprorazil. Postupem času se z něj stala neurotická troska závislá na psychofarmakách, která téměř nevycházela z bytu. Orton se mu začal vzdalovat čím dál víc, jak citově, tak fyzicky; pověstnými se staly jeho noční výpravy na veřejné záchodky (homosexualita byla v té době v Británii ještě trestná), kde navazoval sexuální styky s neznámými muži. Halliwell nakonec situaci neunesl, v srpnu 1967 svého partnera ubil devíti ranami kladivem a vzápětí sám spáchal sebevraždu, předávkoval se léky. Těsně před smrtí založil do psacího stroje list papíru, na nějž napsal: „Vše pochopíte, když si přečtete jeho deník. P.S. Hlavně zápisky v závěru.“ Sugestivní, komorně laděné psychologické drama o silném a tragickém partnerském vztahu poskytuje výrazné příležitosti pro dva herce mladšího věku. Hra je pojata jako téměř neustálý dialog velmi plasticky vystavěných postav Ortona i Halliwella, který jen občas přeruší vstup jejich postarší bytné. Absenci vnější dramatičnosti kompenzuje silné napětí a vnitřní dynamika krátkých replik, které si postavy přehazují jako pingpongový míček. Text je nenáročný na prostor, odehrává se v jediném prostředí a nevyžaduje nutně inscenování na velkém jevišti, hodí se i do komorních studiových sálů. Hra měla premiéru 30. září 2009 v londýnském Comedy Theatre. Vychází z velmi detailních a otevřených deníků, které si Orton vedl, a z oceňované biografie Johna Lahra, nesoucí právě název Prick Up Your Ears. Na základě téhož materiálu vznikl v roce 1987 i známý stejnojmenný film Stephena Frearse.

Německy psaná dramatika

Roland Schimmelpfennig (Německo) DER GOLDENE DRACHE (ZLATÝ DRAK) 3 m, 2 ž Dějištěm hry je čínsko-vietnamsko-thajská restaurace „Zlatý drak“. Zde se jednoho dne přihodí, že mezi syčícími sporáky a čínským kuchařem bez povolení k pobytu je mladému Číňanovi vytržen hasákem zub – řezák, který hrozně bolel. A dotyčný zub se vydá na svoji dalekou pouť – nejprve do thajské polévky, do které nedopatřením spadl, poté do úst letušky, která je v restauraci pečená vařená. A protože do restaurace si chodí lidé z okolí pro jídlo přes ulici, je o další odyseu zubu postaráno. Z vyprávění se ovšem dozvídáme také o jakémsi hladovém cvrčkovi, který se stal obětí obchodně zdatných mravenců. Cvrček je celou zimu mravenci zneužíván, aniž by si všiml, že už je jaro. A paralelně k tomu se hrou prolíná osud malé Asiatky, která ze své malé komůrky padla do náruče opilému kumpánovi obchodníka s potravinami - byla ale moc křehká... A vraťme se zpět na začátek – mladý Číňan, kterému byl vytržen zub, krvácí, je tedy zabalen

24

do koberce se zlatým tygrem a vhozen do řeky. Po řece pluje konečně zpátky do své domoviny, do Číny – bohužel mrtvý a bohužel bez sestry, kterou se do Evropy vydal hledat... Schimmelpfennig pozoruje vztahy uvnitř i vně „Zlatého draka“ z různých perspektiv. Každé vyprávění má jiné vyznění a atmosféru, protože muže hrají ženy, ženy muži, mladé hrají staří a naopak – výsledek je působivý, poetický, ale i brutální a plný metafor a hádanek. Hra byla uvedena ve vídeňském Burgtheatru v září 2009 v autorově režii. Hra je momentálně překládána do češtiny. Ulrike Freising(ová) (Německo) FEUERLAUFEN (CHŮZE PO ŽHAVÉM UHLÍ) 1 m, 1 ž tragikomedie Komorní jemně humorná a ironická hra o rozhovorech dvou lidí, které měly být normální, ale stále více se stávají psychoterapií,ale i metaforou domu, ve kterém se odehrávají. Pod zvláštní záminkou se objeví v ordinaci psychoterapeutky Pauly Daniel. Paula má ordinaci ve stejném domě, kde bydlí Daniel se svým přítelem Markusem. Daniel začíná Paulu pod různými úsměvnými záminkami navštěvovat, ale nechce být pouze jejím pacientem – Paula na to přistupuje. Povídají si o banalitách, o zdravé výživě, o rozbitém topení... jejich rozhovory jsou bizarní jako dům, ve kterém se odehrávají – pořád něco nefunguje, v ordinaci je buď přetopeno, nebo zase zima... A ve sklepě je po kotníky vody. Časem se přeci jen vynoří Danielovi skromné zážitky. Nemá práci, nemá přátele, bojí se dětí, lidí i budoucnosti, Markus se každou chvíli stěhuje pryč a zase se vrací... A Paula, která se stává Danielovou jedinou oporou, se mu snaží najít pevnou půdu pod nohama. Daniel také Paule vypráví o nájemnících domu a přinutí ji vystoupit ze své rutiny a zajímat se o obyvatele domu. Vzájemná náklonnost vzrůstá, ale Daniel se jí zároveň i bojí a v takových chvílích utíká před Paulou i Markusem pryč do města. Když už to vypadá, že Paula svůj boj o Daniela prohrála, překvapuje ji Daniel zprávou, že ve sklepě je sekyra, která je potřeba na dřevo – už zase totiž nefunguje topení... I když jde o hru úsměvnou, nechybějí v ní ani témata osamělosti, hledání štěstí či dlouhého hledání blízkého člověka. Hra získala v roce 2008 ocenění Kulturförderpreis Friedrichshafen, byla uvedena v květnu 2007 v Badisches Staatstheater Karlsruhe. Autorka (*1979) je novým objevem německé dramatiky - studovala mj. psychologii a scénické psaní v Berlíně, kde pracuje jako psycholožka a autorka na volné noze. Také její další hra, Ulice k moři (Strasse zum Strand) byla oceněna – v roce 2009 získala prestižní cenu pro mladé dramatiky Kleist-Förderpreis für Junge Dramatiker (porota vybírala ze 151 přihlášených her) a bude uvedena v únoru 2010 ve frankfurtském Kleist-Forum. Hra je momentálně překládána do češtiny. Johanna Kaptein(ová) (Německo) BRD-FRAGMENTE (NĚMECKÉ FRAGMENTY) 3 – 5 herců „Jak by bylo jednoduché jen tak si rezignovat na minulost.“ Bez vzpomínek není minulost, žádné souvislosti mezi tím, co je, a co bylo, mezi fragmenty jedné republiky, v tomto případě Německa. Autorka skládá dohromady minulost a její obrazy, zabývá se nejmladšími německými dějinami i holocaustem, domácím násilím i znásilňováním dějin, skládá tyto fragmenty dohromady, hlasy říkají věty, které jsme už někdy slyšeli nebo sami řekli, navozují scénáře, které známe z fotek, televize, ze školního dějepisu nebo ze života. Vzniká rentgenový obraz, začínají vyvstávat stopy a odkrývají se jednotlivé historické vrstvy republiky, která oslavila kulaté výročí znovusjednocení. Fotografie ze 40. let se zdá být velmi daleko, diskuze o politickém dění 70. a 80. let probouzí hlasy k větší aktivitě a nutí je

25

vytvářet protiobraz, ale také je vyprovokuje např. k hádce. Z 50. let se vynořuje období hospodářského zázraku a s ním opět minulost, kterou lidé chtějí, ale nemohou stále vstřebat. Hra popisuje v druhé části snahy vnoučat nezapomenout na holocaust a jeho oběti. Co si jenom počít s těmito vzpomínkami a s uplynulým časem? Text se odvíjí jako složená mozaika obrazů z minulosti a vzpomínek, situace se popisují i předvádějí, repliky nejsou, jak je u Kapteinové zvykem, přiřazeny jednotlivým postavám – hlasům, a tak je ponechán prostor pro inscenační uchopení textu, hra by mohla mít i rozhlasovou podobu. Byla oceněna v roce 2009 ve Würzburgu prestižní cenou Leonhard-Frank-Preis des Mainfranken Theaters. Ewald Palmetshofer (Rakousko) HELDEN (HRDINOVÉ) 3 m, 2 ž (1 mluvčí) David a Judith jsou sourozenci, ale už odmala také kamarádi – rádi si už tenkrát hráli na Spidermana a Catwomen. Ovšem to jim zůstalo s politickým přesahem i dnes, kdy jsou dospělí. V zájmu boje za spravedlnost vyhazují do povětří obchodní domy, bojují proti svým rodičům, proti své krásné a úspěšné generaci (paralely s teroristy R.A.F. v 70. letech). Jejich rodiče zase zkoušejí různé způsoby, jak je zbavit jejich agresivity – nic ale k ničemu nevede a všichni se stávají spoluviníky. Nikdo nemá pořádnou doktrínu a jenom nálože mluví jasnou řečí. Hra kritizuje dnešní vyprázdněnost politiky, jež nahrává extrémistům – i ústřední dvojice nechce „vybouchnout dovnitř“, ale chce se stát „totální explozí“. Změnu nepřináší politika, ale obyčejná láska. A slovy autora „jde o boj jak vertikální, proti rodičům, tak horizontální, proti vlastní generaci“. Dynamická hra nejen o boji proti konzumní společnosti a radikalizujícím se myšlení mladé generace měla premiéru v březnu 2009 v Theater an der Ruhr v Mülheimu. Händl Klaus, Lars Wittershagen (Rakousko) FURCHT UND ZITTERN (STRACH A CHVĚNÍ) 4 m, 3 ž, dětský sbor hra se zpěvy "Kde se zpívá, tam můžeš spočinout. Zlí lidé si píseň nepějou.“ To je citát, který rád používá bývalý učitel Manfred Horni. Musí čelit obvinění, že před lety sexuálně zneužíval své nezletilé žáky. Odsedí si trest ve vězení, ztratí sluh a ztratí také svoje zaměstnání. Od svého propuštění má nařízeno držet se od dětí, pracuje jako makléř a žije v ústraní s manželkou. Osud tomu ale chce, že Horni zajišťuje stavbu dětského domova na bývalé skládce šrotu. Uprostřed noci se jednoho dne kvůli tomu objeví u jeho bytu policisté Stephanie a Martin - musejí ho vystěhovat z domu. Horni se s manželkou ocitá na ulici a tam ochraňován policisty a na vzdory veřejnosti staví svůj tábor. Když kolem jednou projde hlouček dětí, je ohroženo nejen jejich bezpečí... Hra se zpěvy je komponována téměř jako antické drama a pasáže zpívané dětským sborem se prolínají s mluveným slovem a zpěvem či recitací dalších postav. Hudbu k tomuto prokomponovanému textu složil Lars Wittershagen, hra byla uvedena v září 2008 v rámci projektu Ruhrtriennale v koprodukci s Münchner Kammerspiele (režie: Sebastian Nübling). Benjamin Lauterbach (Německo) BEZIEHUNGS-WEISE (PO-PŘÍPADĚ) 3 m, 2 ž groteska Třicátník Walter je bez práce, nemá už nějakou dobu přítelkyni a je na nejlepší cestě stát se zatrpklým cynickým člověkem. Jeho kamarád Maik je pravý Walterův opak – má totiž nejen doboru práci, ale dokonce i přítelkyni Kelly a se ženami to zkrátka umí. Zařídí Walterovi

26

přímo v jeho bytě schůzku s Romi, nejlepší kamarádkou Kelly. Nic není ponecháno náhodě, a tak pečlivě naaranžovaný večer nabízí spoustu překvapení. Jenže Walter se na vše tváří skepticky, cynicky vše glosuje, a tak inicialtivu převezme Maik. Romi by si přesto ráda prohlédla celý byt, především pak ložnici. I teď ale zůstává Walter chladný a netečný. Navíc se dozví, že Maik a Romi spolu jednou spali. Nemá tedy co ztratit - zavolá Kelly, ta přijede a vše se obrátí proti Walterovi – chová se totiž podobně jako Dostojevského idiot Myškin – říká všem pravdu, je cynický, a tak si proti sobě všechny popudí. Waltera je zkrátka nutné nějak odstranit. Jenže znenadání se objevuje další loser – Walterův kamarád, jejž spojují s Walterem především počítačové hry. Ten začne vychvalovat Walterovy úspěchy ve virtuální realitě a chaos v bytě se zdá být dokonán... Trpká komedie před diváka klade množství otázek – kudy vede hranice mezi loserem a cynikem? Je opravdu nutné přizpůsobovat se okolnímu světu a vztahům? Opravdu jsou mezi námi lidé, kteří nedospějí, nebo to ani nechtějí? Hra je groteskou i sociální kritikou či sondou zároveň a premiéra proběhne v sezóně 2010/11 v saském divadle Landesbühne Sachsen. Kristof Magnusson (Německo) MÄNNERHORT (CHLAPSKÝ KUTLOCH) 4 m Situační komedie se skvělými pointami pro čtveřici herců středního věku může leckomu připomenout některé z her Yasminy Rezy, Neila Simona či Alana Ayckbourna. „Happy Center je naší křížovou cestou, nákupní sobota je naším Velkým Pátkem." Zdá se vám oddaný manžílek běžící ověšen igelitovými taškami za svou nákupůchtivou ženuškou skrze chodby shopping centra jako adekvátní výjev ilustrující sobotní dopoledne či odpoledne? Právě proti tomuto zlořádu současné módy, jak využívat volný čas, se rozhodli vzbouřit tři přátelé: pilot Helmut, manažer Lars a programátor Eroll. Trojice zdánlivě úspěšných a sebevědomých zralých mužů a přeborníků v tricích a receptech na šťastné manželství si hoví ve své „skrýši pro chlapy", kterou si tajně zřídili ve sklepních prostorech nákupního střediska Happy Center. Nepáchají zde nic nekalého, jejich tužby jsou vlastně docela prosté: nerušeně popíjet pivo, sledovat v televizi fotbal a sestavovat řetěz z víček na plechovky, které nosí Helmut z letadel a jehož délkou aspirují na zapsání do Guinessovy knihy rekordů. Tyto aktivity zcela splňují jejich představu „pánského klídku", jelikož pouze „ženy nepotřebují žádná hobby, protože ženy mají vnitřní život, jímž se zaměstnávají, když se nudí. A to jde nejlépe při nakupování". Když trojici kumpánů nečekaně v úkrytu objeví požární ostraha objektu Mario, není nic složitého přetáhnout dalšího z nespokojených manželů na svou stranu. V nové sestavě začnou vymýšlet strategie, jak co nejefektivněji zkrátit nákupní sobotu a dostanou typicky mužský nápad: uzavřou sázku, kdo příští sobotu svou ženu nejrychleji protáhne nákupním centrem. Zábavu jim ovšem překazí reakce jejich drahých poloviček: Lars, Helmut a Mario jsou vyhozeni z domova, a jejich zábavná skrýš se promění v dočasný azyl. To se však snaží skrýt před Erollem, který jako jediný z nich žije v dokonalém manželství - nebo se tím alespoň chvástá. Trojice nešťastníků spřádá plány na to, jak si rozzlobené ženy udobřit, a uchýlí se proto k plánu B: prodloužit nakupování naopak na maximální možnou délku a dokonale při něm ženy uspokojit. Následuje humorný trénink „dynamického projevování zájmu o produkty", dokud neuhodí další velká rána. Eroll se pohádal s Connie kvůli domnělé nevěře a vše o úkrytu jí prozradil. Ve skrýši nastává panika: Mario se převléká do ženských šatů a běží vyzvědět, co dámy plánují. Potvrzují se ta nejhorší očekávání: na válečné poradě v kavárně shopping centra padají slova jako rozvod a soud. Muži se snaží semknout, vyhlásí velkohubě válku ženskému pohlaví a začnou své výsostné území opatřovat barikádami. Během toho ovšem vyjdou na povrch některé okolnosti, které tuto velkou jednotu rozbijí: Lars a Eroll zjistí, že si při jednom nevydařeném fotbalovém večírku prohodili manželky, Helmut se přizná, že ho před nedávnem vyhodili z práce, a vzteklý Mario, jehož manželka se nechala pozvat na oběd od frajírka Sandra, si odběhne užívat s Larsovou milenkou. Velká mužská aliance se nakonec tedy rozpadne. A důvod? Cherchez la femme, říká se. A

27

zde to platí nadmíru: muži zjistili, že i přes dlouholeté manželské vztahy jsou pro ně jejich ženy stále ještě velkou záhadou, kterou stojí za to dobývat a objevovat. Nicméně se přeci nevzdají tak snadno - poučí se ze své chyby a „útulek pro muže" zřídí přímo na terase shopping centra po vzoru dětských koutků. Bude tak azylem pro všechny, kdo jsou solidární ve svém odporu k sobotním nákupům. Komedie byla s velkým úspěchem uvedena v říjnu 2003 v Schauspiel Bonn a stala se tehdy kritikami vychvalovaným hitem. Kristof Magnusson (*1976) pochází z Hamburku, civilní službu prožil v New Yorku, studoval v Berlíně a Reykjavíku a jeho první román zuhause (Doma) byl v roce 2005 nominován na cenu Ingeborg-Bachmann-Preis. Překládá divadelní hry i prózu z islandštiny. Hru nabízíme k přečtení i v anglickém překladu.

A další...

Saša Anočić (Chorvatsko) KAUBOJI / COWBOYS (KOVBOJOVÉ) 7 m, 1 ž tragikomedie Pozoruhodná hra současného chorvatského dramatika představuje parodický žánrový mix, který kombinuje odvázaný vtip s přiznaně přehnanou sentimentalitou. Průvodcem celým textem je hlas Režiséra za scénou. Hned úvodem říká: „Když jdu do divadla, chtěl bych se dívat na něco, čemu rozumím. Něco, na co budu myslet, až přijdu domů. Chci, aby když přijdu domů, tam čekal někdo, kdo bude rozumět mně. Někdo, s kým si můžu vyprávět. Chtěl bych, aby se přestalo dít to, co se děje. Chtěl bych zastavit tu bolest. BOLEST. Opakem bolesti je LASKAVOST. Chtěl bych vám vyprávět příběh o něze. Všechno to začalo konkurzem.“ Nato se rozběhne příběh o tom, jak se na konkurz na muzikál dostavilo několik divadlem nepolíbených, nevzdělaných nýmandů. Ale protože nepřišel nikdo jiný, nezbylo Režisérovi, než aby zaměstnal tuhle sebranku. Jednomu smrdí nohy, další si pořád půjčuje peníze, jiný má pletky s mafií. S ženskou rolí je to nejhorší. Jediná ženská, která se v divadle objeví, je Marica, mluví nářečím, kterému nikdo nerozumí, její zuby připomínají kly a nikdo se s ní nechce na jevišti líbat, protože z ní strašně táhne. Zkoušky ale pokračují, Režisér neztrácí trpělivost a z neschopných ztracenců se postupně stává správná parta (všichni si tak velkoryse vracejí půjčené peníze, že se vlastně zapomene, kdo byl ten původní věřitel), která na sobě pracuje (Marici nechají upilovat zuby a naučí ji anglické repliky). Tak to všechno dojde až k premiéře. Druhou část textu tvoří vlastní hra ve hře. Jmenuje se Kovbojové. Naše parta hraje příběh (žánrově parodii na western story) o slavném pistolníkovi Johnny Nepraskovi, kterého osud vedl tak, že musel zabíjet lidi. Za žádný z těch činů ale nebyl pronásledován, až za ten, který nespáchal, a to za vraždu svojí milované ženy a dítěte. Proto svůj další život zasvětil pomstě. A tu nakonec také vykoná. Po skončení kusu k nám ještě jednou promluví hlas Režiséra, který vyjmenovává, co se skončení angažmá stalo s jeho herci. Z Marici je slavná herečka a šťastně se vdala. Její dementní bratr vystudoval Akademii a je rovněž slavným hercem... Text je přesně takový, jak slibují jeho úvodní slova. Je srozumitelný a je velmi laskavý. Osud (a režisér) je velmi laskavý k pitomým hercům a jejich snahu vrchovatě odmění. Slavný pistolník si sice musí vypít svůj pohár bolesti, ale i jeho příběh má svůj smysl. Hra neztrácí na dynamice, text, hra s žánry, parodický odstup dávají inscenátorům spoustu prostoru k vlastní akci. Tato úspěšná tragikomedie (záhřebské divadlo Exit Teatar v autorově režii) byla oceněna nejvyšší chorvatskou divadelní cenou „Nagrada Hrvatskog Glumista 2008" za nejlepší chorvatské představení za rok 2008. Hru nabízíme k přečtení i v anglickém překladu.

28

Tomasz Mann (Polsko) 111 2 m, 2 ž Otec, Matka, Sestra a Syn se po jedné větě střídají v líčení Synova dětství a dospívání. V rychlém sledu, s náležitým spádem a napětím sledujeme přerod malého modrookého dítěte v bezcitného vraha rodičů. Číslovka 111 hry v názvu odkazuje na cenu ve zlotých, za kterou byla koupena vražedná zbraň. Autor hru napsal po zhlédnutí amerického dokumentu. Hra vznikla roku 2004 v Laboratoriu Dramatu Tadeusze Slobodzianka a hned v prosinci téhož roku ji inscenovalo Národní divadlo ve Varšavě. Další inscenace se již konaly např. v německém Münsteru či polské Toruni. Hru máme k dispozici i v anglickém překladu. Mika Myllyaho (Finsko) CHAOS 3 ž Psychoterapeutka Julia, její sestra, novinářka Emmi a učitelka Sophia jsou tři kamarádky ve středním věku, které řeší obvyklé problémy: rodinu, lásku, práci. Netradiční forma finské hry na banalitu všednodennosti nahlíží pomocí napínavého a vtipného zcizování a navíc obvyklé zápletky vyhrocuje tak, že jejich komiku ještě zesiluje. Sophia je frustrovaná, nová ředitelka totiž míní zavřít základní školu, v níž učila už Sophiina matka. V návalu vzteku nepochopitelně napadne arogantního mladíka v kavárně – a na světě je první problém. Emmi odjíždí se svým mužem na dovolenou, kde mají urovnat své manželství, které je v troskách, a když to začne vypadat nadějně, Emmi přistihne Lea, jak se líbá s cizí ženou. Na cestě je další násilí, zmlácená milenka a škraloup v trestním rejstříku. Výstřední Julia si začně se svým ženatým pacientem, a nakonec se dostane do sporu s nadřízenými a také přichází o práci. V groteskní nadsázce vyhrocené problémy spolu kamarádky probírají, místy dost krutě a nemilosrdně, jednotlivé akce věcně glosují, nikdy však neztrácejí zaujetí a hlavně spojení s realitou. Navzdory všem komplikacím (a noci společně strávené ve vězení) spějí k happy endu. Hra se dotýká mnoha motivů současného západního života – lhostejnosti, globalizace, rasismu, vyprázdněnosti médií, zneužívání antidepresiv a alkoholismu -, navzdory jejich vážnosti to však činí lehce a s humorem. Hra má strukturu až filmovou, krátké obrazy se odehrávají na rozličných místech a vyžadují si množství dalších mužských i ženských postav, autor přesto doporučuje, aby je všechny ztvárnily pouze tři herečky. Figury se neustále obracejí do publika, které pravidelně oslovují, svou (rozhodně neiluzivní) povahou se tedy text hodí spíše pro komorní prostor. Jeho volným pokračováním (lze hrát i společně) je hra tentokrát o třech mužích, Panic. Chaos byl napsán v roce 2007, o rok později byla uvedena v autorově režii v helsinském divadle Ryhmäteatteri. Mika Myllyaho (nar. 1966) je finský divadelní režisér, herec a dramatik. V roce 1999 absolvoval divadelní akademii, v letech 2002 - 2006 působil na škole jako odborný asistent, od roku 1998 je uměleckým šéfem a dramatikem divadelní skupiny spolu s režisérem a dramatikem Esou Leskinenem. Byl též uměleckým ředitelem festivalu Tampere, režíruje vlastní i cizí texty. PANIC (PANIKA) 3 m Podtitul hry zní „muži na pokraji nervového zhroucení“. Jde vlastně o jakýsi "pánský" doplněk ke hře Chaos. Dva bratři a jejich přítel se ocitají na křižovatce, na níž začnou bilancovat své životy. Leo přichází k Maxovi a Jonimu. Jeho manželství se po třinácti letech dostává do

29

krize a žena ho posílá pryč s tím, aby se nad jejich vztahem "zamyslel". Zhroucený Leo poprosí bratry o pomoc: nejprve se ho ujímá křehký, citlivý grafik Max, jeho terapie Almodovarovým filmem Mluv s ní ale nezabírá. Technicistnímu Leovi lépe vyhovuje machistická kúra, kterou mu ordinuje televizní moderátor, excentrický sukničkář Joni. Postupem času se ovšem ukazuje, že každý z mužů má nějaký problém - ať už se týká lásky a vztahu, dětství, práce nebo nejrůznějších fóbií. Na konci hry se všichni tři muži nacházejí (změněni) v nové výchozí situaci: na sebevraždu ještě nejsou připraveni, své problémy pojmenovali, a tak dokážou vyznat lásku, byť v mírně zparodované (a tudíž odlehčené) podobě. Tragikomické vyznění dělá z hry atraktivní titul, který nabízí pasáže komické i introspektivní. Autor odkazuje na reálie všeobecně srozumitelné a zřetelné, navíc pracuje s motivy jasně protikladnými, s kontradikcí mezi světem mužského, agresivního, nekomunikujícího pohledu a ženské křehkosti a submisivnosti, ale zároveň nekonkrétnosti. Hra byla poprvé uvedena v helsinském divadle Ryhmäteatteri v září 2005. Obě hry máme k dispozici v anglickém překladu, originál v případě zájmu rádi zajistíme. Hillel Mittlepunkt (Izrael) ACCIDENT (NEHODA) 2 m, 3 ž Hra o pěti postavách a jejich vzájemných vztazích působivě vykresluje společenskou atmosféru soudobé Izraele, respektive její vlivné vyšší střední třídy. Pětapadesátiletý Adam je režisér dokumentů a vysokoškolský profesor. Jeho žena Nira pracuje jako vedoucí jednoho z oddělení univerzitní knihovny. Mají dceru Shiri. Jejich o generaci mladší přátelé také zastávají významné posty. Lior je úspěšný obchodník a Tami specialistka na atomovou energii. Děj začíná dramatickou událostí, která poněkud vykolejí životy zúčastněných. Na cestě ze silvestrovské zábavy přejede opilý Lior neznámého člověka. Při pohledu na tělo Lior usoudí, že jde o Číňana, kterého nebude nikdo postrádat, a že jeho zítřejší pracovní cesta do Španělska je důležitější. Adam není s tímto řešením zcela srozuměn, ale nezbývá mu než poslechnout názor většiny. Tami podpoří manžela, a tak všichni z místa nehody ujedou. Adamova manželka Nira a jeho dcera Shiri o nehodě neví. Postupně se dozvídáme, že tato pětice není propojena jen rodinnými a přátelskými vazbami. Adam si právě začíná poměr s Tami, jejíž manželství není zcela spokojené. Shiri má už několik měsíců vztah s Liorem a právě obchodní cesta do Španělska byla jednou z jeho epizod. Od Liora se Shiri dozví o utajené nehodě, poví o tom své matce a ta konfrontuje Adama. Není schopná unést, že jí manžel něco takového zamlčel a tlačí Adama, aby se viníci přiznali. Dokonce na policii zjistí jméno oběti. Tami a Lior vědí, že přiznání by mohlo nepříjemně ovlivnit jejich kariéry. Navíc Tami právě dosáhla svého největšího cíle, adopce dítěte. Chce chránit syna, a proto Niře poví o svém poměru k Adamovi. Čeká, že Nira před hrozbou, že ji Adam opustí, stáhne svůj požadavek. Nira (nejprokreslenější postava hry) jí ale vmete do tváře, že mít poměr je Adamovou obvyklou strategií přípravy k novému filmovému projektu a že si nepřeje nic jiného, než se od Adama odstěhovat. K přiznání ale stejně nedojde. Tami a Lior se pokusí zachránit své manželství. Nira opouští Adama, ale po nějaké době se opět vrací. Premiéru jeho nového filmu už sledují spolu. Situace se do té doby uklidní natolik, že Tami s Liorem Adamovi volají, aby mu popřáli k novému úspěchu a i Adam s Nirou si uvědomují, že jim jejich ztracení přátelé chybí. Je jenom otázka času, kdy se věci vrátí do původního stavu a všechno bude zapomenuto. Jedinou, koho celá situace se zabitým mužem přiměje k nějakému činu, je studentka Shiri. Opustí zemi a rodiče o ní dlouho nevědí. Ozve se z Číny. Když se nikdo nepřiznal k vině, vyhledala chudou rodinu zabitého muže a pomáhá jim na farmě.

30

Henning Mankell (Švédsko) DEN SAMVETSLÖSE MÖRDAREN HASSE KARLSSON / THE USCRUPULOUS MURDERER HASSE KARLSSON (BEZOHLEDNÝ VRAH HASSE KARLSSON) 2 m , 2 – 4 ž (dvě role lze dublovat) Hasse: „Proč člověk dělá věci, které dělat nechce?“ Hasse Karlsson jede mrazivou nocí za matkou, která je na smrtelné posteli. Když se autobus porouchá a on uvízne uprostřed lesů, vzpomíná na události, kvůli nimž se před šestadvaceti lety s matkou rozkmotřili. Když bylo Hassemu třináct let, poznal se s chlapcem, který si říkal Vlaštovka. Chlapci se začali scházet u železničního mostu. Vlaštovka ale Hasseho brzy začal nutit do sázek, které se mu nelíbily, a dělat lumpárny lidem, kteří šli kolem jejich skrýše (např. hodit nic netušící Janine do domu mraveniště vykopané ze sněhu nebo jí natřít rybízové keříky fermeží). Hassemu se do těchto zlomyslných kousků nechce, nechápe, za co se chce Vlaštovka nevinným lidem mstít, ale nechce být za zbabělce a přijít o kamaráda. Když se však ukáže, že Vlaštovka hodlá mstu dotáhnout do krutého konce, oznámí mu Hasse, že s tím nechce mít nic společného. Zvědavost mu ovšem nedá, a tak je svědkem toho, jak Vlaštovka lstí vyláká naivní, zbožnou Aurelii na oblouk mostu, a chce ji tam nechat umrznout. Hasse s Vlaštovkovým činem nesouhlasí, když ale Aurelie volá o pomoc, zacpe si uši a uteče. Druhého dne je Aurelie nalezena mrtvá. Hasse zanedlouho zjistí, že ho poblíž mostu viděla žena, která se také stala obětí Vlaštovkových lumpáren, a ta začne Hasseho vydírat. Zoufalý Hasse ukradne peníze z matčiných úspor. Když na to matka přijde, znamená to pro ni nejen obrovské zklamání, ale také přichází o svůj velký sen: zatímco kdysi pracovala na zámořských lodích, dnes vede bídný život uprostřed švédských lesů s psychicky nemocným manželem, a tak sní o tom, že jednou našetří na to, aby se s celou rodinou přestěhovala do Rotterdamu do blízkosti moře. Ve hře se střídá vyprávění a úvahy dospělého Hasseho s událostmi z doby před 26 lety, kde vystupuje Hasse jako třináctiletý. Jde o tragický příběh na burkeovské téma „když dobří lidé nic nedělají, zlo vítězí“. Text je inscenován i jako hra pro děti od 10 let. Hra byla uvedena v Německu, Francii, Austrálii a na prosinec 2009 se připravuje rakouská premiéra. V Německu vyšla i jako nahrávka na CD. Hru máme k dispozici v anglickém překladu.

31

LISTY Z AURA - PONTU 4/2009

© Aura - Pont s.r.o., Praha 2009

Redakčně připravil Michal Kotrouš.

Spolupracovali: Alžběta Běličová, Alena Bjačková, Pavel Drábek, Marta Ljubková, Petra Marková, Julek Neumann, Klára Novotná, Miroslav Pošta, Anna Pýchová, Jitka Sloupová, Olga Vlčková.