5038r*i2aiM3

1911

K. H. MÁCHAMÁJ

CÍSLOI

M A J

BÁSEOD

KARLAHYNKAMÁCHY

VOLNÉ VYDÁNÍ SPOLKU CESKCH BIBLI0FIL0,PRAHA19U

DALEKAT CESTA MÁ!MARNÉ VOLÁNÍ 1

//

SOZ

lili

MNOHOVÁŽENÉMU PANUA PANU

HYNKOVI kOMMOVI.USEDLÉMU MŠANUPRAŽSKÉMUA VLASTENCIHORLIVÉMU, NA DKAZUCTIVOSTI OBTUJE

SPISOVATEL

ecnové jsou národ dobrý!

iVj esastný.^jeni v nouzi lká.

nech se k Cecnovi obrátí,

ten mu^rycnlou pomoc dá;

Dy i Cecna nepítelem,

nešetí Cech jeno v^n.

Cecnové jsou národ dobrý,

a Ty Cech vrný syn!

Zbor.

v érný^syn i bratr náš,

dobré Cech srdce máŠ.

Cechové jsou národ statný,

nepemožen eský voj.

Necn se s vítzstvím rozlouí,

proti nmuž eský boj.

Cech kae stojí, krutá bitva

tam, i mnobý slavný inCechové jsou národ statný,

a Ty Cech vrný syn!

Zbor.

Vrný syn i bratr nás,

statné Ceck srdce máš!

8

Cechové jsou národ vérný,

vrnost jejich první est;

vlasti své i svému králi

Cecn i v smrti vrný jest.

Bn mj - král mj - vlasti moje!

poslední je Cecna vzdech.

Cecnové jsou národ vrný,a Ty syn jicn - vrný Cecn!

Zoor.

VrnýjCecn i bratr náš,

vrné Cecn srdce másl

Vrný syn jsi Cech kmene,

vérný oratr bratím svým;

jazyk eský je i Xobotc arahými ddictvím.

eské Kory - eské doly -

eské luny - eský náj -

šírá vlast' - ta eská zemnejmilejší lobé ráj.

Zoor.

Vérný Cech jsi - vlastenec,

protož vdný u vneckvt li vije Cecna máj!

10

I.

'yl pozdní veer - první máj -

\ veerní máj - byl lásky as.

riraliin zval ku lásce Klas,

kae borový zavánl náj.

O lásce šeptal ticbý mecb;

kvetoucí strom mal lásky zel,

svou lásku slavík rži pel,

rzinu jevil vonný vzdecn.

Jezero nladké v kovích stinnýcn

zvuelo temn tajný bol,

beh je objímal kol a kol;

a slunce jasná svt jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

I svty jicb v oblonu skvoucí

co ve cbrám vné lásky vzešly;

az se - milostí k sob vroucív . v ..1 1zmnivše se v jiskry hasnoucí -

bloudící co milenci sešly.

13

Ouplné lny krásná tvá -

tak bled jasná jasné Dledá,

jak milence milenka hledá -

ve ržovou vzplanula zá;

na vodácn obrazy své zela,

a sama k soo láskou mela.

Dál blyštil bledý dvor stín,

jenž k sob šly vždy blíž a blíž,

jak v objetí by níž a níž

se vinuly v soumraku klín,

až posléz šerem v jedno splynou.

S nimi se stromy k stromm vinou.

Nejzáze stíní šero hor,

tam bíza k boru k bíze bor

se kloní, v lna za vlnou

potokem spcná. ve plnou -

v as lásky - láskou každý tv^or.

Za ržovno veera

14

pod duDem sliná dva sedí,

se skály v behu jezera

daleko pes jezero nledí.

io se jí modro k nonoum vine,

dále zelen zakvítá,

vždy zelenji prosvítá,

azvdálce v bledéjasno splyne.

Po šírošíré hladin

umdlelý dívka zrak upírá;

po šírošíré kladin

nic mimo promyk hvza nezírá.

Dívina krásná, anjel padlý,

co Amaranth na jaro svadlý,

v ubledlých lícícn krásy spjí.

iTodina, jenž jí všecko vzala,

ta v ústa, zraky, elo její

pvabný zal i smutek psala. -

lak zašel dnes dvacátý den,

15

v krajinu ticnou kráí sen.

Poslední požár kvapné hasne,

i nebe, jenž se rzojasné

nad modrými norami míná.

,,On nejde! - jiz se nevrátí! -

Svedenou žel tu zacnvátí!""

Hluboký vzdecn jí adra zdvíhá,

bolestný srdcem bije cit,

a u tajemné vod stonání

mísí se dívky plá a lkáni,

v slzícn se zhlíží hvzdný svit,

jenž po lících co jiskry plynou.

Velé ty jiskry tváf-e chladné

co padající nvézdy nynou;

kam zapadnou, tam kvt uvadne.

Viz, mihla se u skály kraje;

daleko pes ní nahnuté

vetýrek bílým šatem vlaje.

16

Oko má v dálku napnuté. -

iea slzy rychle utírá,

rukou si zraky zastírá

upírajíc je v dálné kraje,

kde jezero se v nory kloní,

po vlnácn jiskra jiskru noní,

po vod nvzaa s nvézdou hraje.

Jak holouDátko snhoDílé

pod. erným mranem pelétá,

lilie vodní zakvétá

nad temné modro; tak se ile -

kde jezero se v hory níží -

po temnýcn vlnácn cosi blíží,

rychle se blíží. Malá cWíle,

a jiz co ápa vážný let,

ne již noloub i lilie kvt,

bílá se plachta vtrem noupá.

Stihlé se veslo v modru koupá,

17

a dlouné pruny kolem tvoí.

Tm zlaté rže, jenž pi aouoí

tam na norách po neoi noí,

ržovým zlatem ela orouDÍ.

,,Rychlý to lnek! blíž a blíže!

To on, to on! Xy péra, kvítí,

klobouk, oko, jenž pod ním svítí,

ten pláš!" Již lun pod skalou víže.

Vzhru po skále lehký krok

uzounkou stezkou plavce vede.

Dívce se zardí tváe bledé;

za dub je skryta. - Vstíc mu béží,

zaplesá - bží - dlouhý skok -

již plavci, již na prsou leží -

,,Ha! bda mi!"*" v tom lny zájí známou osvítila tvá;

nrzou se krev jí v žilách staví.

,,ICde Vilém mj?"'

18

,,V iz,"' plavec k ní

tichými slovy šepce praví:

,,1 am pi jezeru vílka nínad strom noc; její bílý stín

nluDoko stopen v jezera klín;

však nloubji ješté u vodu vryt

jez malá okénka lampy svit;

tam Vilém myšlenkou se baví,

ze píští den jej žití zbaví.

On nanu svou, on tvoji vinu

se dozvdl; on svdce tvéno

vražd zavraždil otce svého.

Msta v patácn kráí jeho inu. -

iTanebn zeme. - Poklid mu dán^

az tváe, jenž co rže kvetou,

zbledlé nad kolem obdrží stán,

az štínlé oudy v kolo vpletou.

Tak skoná strašný les pán! -

Za hanu jeho, za vinu svou.

19

mj hanu svta, mj kletbu mou!'"

Obrátí se. - UticU mas -

po skále slezl za krátký as,

pi skále lun svj najde.

Ten rychle letí, co ápa let,

menší a menší, az co lilie kvtmezi norami po vod zajde.

Tiché jsou vlny, temný vod klín,

vše lazurným se pláštm krylo;

nad vodou se bílých skví šat stín,

a krajina kolem šepce: ,,Jarmilo!""'

Vnlubinácn vody: ,,Jarmilo! Jarmilo!!""

Je pozdní veer - první máj -

veerní máj -je lásky as.

Zve klásky nrám hrdliin hlas:

,,Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo! !

!""

20

II.

s*', lesla nvzda s nebes výše,

mrtvá nvzda, sinný svit;

padá v neskonené íše,

padá vcn v vcný byt.

Její plá zní z hrobu všeno,

strašný jekot, nrzný kvíl.

„Kdy dopadne konce svéno?""'

Nikdy - nikde - žádný cíl.

K-ol bílé vze vtry hrají,

pi níz si vlnky šepotají.

Na bílé zd stíbrnou zározlila bledá lny tvá;

však hluboko u vži je temno poubé;

neb jasná msíce svtlá mocuzounkým oknem u sklepení dloube

proletši se zmní v pološerou noc.

Sloup sloupu kolem rameno si podává

temnotou noní. Z venku vtru vání

pelétá zvrazdnýcbvz co lkáni.

23

vlasamivzn pohrává.

len na kameny složen stl

nlavu o ruce opírá;

polou sed a klece plv nlouD myšlenek se zabírá.

Po msíce tvái jak mrana jaou,

zanalilvze vn ausi svou;

myšlenka myšlenkou umírá.

,,riluDOKá noc! ty rouškou svou

te pikrýváš ddinu mou,

a ona trucnlí pro m! -

Ze trucnlí? - pro m? - pouný sen!

i a dávno neví o mn.Sotva že zítra jasný den

nad její lesy vstane,

já nanebn jsem odpraven,

a ona - jak v mj první den -

vesele, jasn vzplane.""

24

Umlknul; po sklepení jen,

jenž nad sloupy se zdvíná,

dál, dál se klas rozlíná;

až - jakby nrzou pimrazen -

na konci sín dlouné

usne v temnot pouhé.

riluDoké ticho té temnosti

zpétváoí asy pominulé,

avze ve snácn any mladosti

zas žije dávno uplynulé.

1 o zpomnní mladistvých let

mladistvé sny vábilo zpt;

avzn oko slzy lilo,

srdce se v citech potopilo; -

marná to touna v zašlý svt.

K.de za jezerem hora noru

v západní stíhá kraje,

25

tam - zdá se mu - si v temném boru

posledne dnes co dítko hraje.

Od svéno otce v svt vynnán

v loupežnicKém tam roste zDoru.

Pozdjivdcem spolku zván,

dovede iny neslýcnané,

všude jest jméno jeho znané,

kazdému: ,,Strašný les pán!'"

Až posléz láska k rži svadlé

nejvejš roznítí pomstu jeno,

a poznav svdce dívky padlé

zavraždí otce neznanéno.

Protož jest uvzení dán;

a kolem má oýt odpraven

již zítra strašný les pán,

jak první z hor vyvstane den.

led na kameny složen stl

hlavu o ruce opírá,

26

polou sed a klee plv hloub myšlenek se zabírá;

po msíce tvái jak mrana jdou,

zanalilvze v ne duši svou,

myšlenka myšlenkou umírá.

,,Sok-' otec mj! vran -jeho syn,

on svdce dívky mojí! -

Neznámý mn. - Strašný mj inpronesl pomstu dvojí.

Pro rukou jeho vyvržen

stal jsem se hrzou les?

Cí vinu píští pomstí den?

Cí vinou kletou nesu?

Ne vinou svou! -v života sen

byl jsem já snad jen vyváben.

Dych strestal jeho vinu?

A. jestli ze jsem vlí svou

nejednal tak, pro smrtí zlou

asn ivn nynu? -

27

CV • VV vT VV v v Lkasne i vecneí - vecne - cas -

rírzou umírá vézn nlas

obražený od temných sten;

nluDoké noci nmý stín

daleké koDky zajme klín,

a pamvzn nový sen.

,,Acn - ona, ona! Anjel mj!Pro klesla dív, nez jsem ji znal?

Pro otec mj? - Pro svdce tvj?

Má kletba -'" Le nluboký zal

umoí slova. Kvapn vstal;

nocí iní etz nmot,a z malá oknavzn zrak

zalétá ven za hluky vod. -

Ouplný msíc pikryl mrak,

nez nade temný korní stín

vychází hvzdy v noci klín;

i po jezeru hvzaný svit,

28

co ztracené svtlo se míná.

Zrakvzn tyto jiskry stíná,

a v srdce bolný vodí cit.

,,Jak krásná noc! Jak krásný svt!

Jak svtlo - stín se stídá!

Acn zítra jiz mj mrtvý nled

nic více neuhlídá!

A jako venku šedý mrakdál - dál se rozestírá:

tak -""' Skleslvze, sklesl zrak,

etz iní nmot, a pak

u tichu vše umírá.

Jiz od nor k norám mraku stín -

ohromná ptáka peru dlouná -

daleké noci pikryl klín,

a šírou dálkou tma je pouhá.

Slyš! za norami sladký klas

pronikl nocí temnou,

29

lesní to trouba v noní asuvádí nuaDu jemnou.

Vše uspal tento sladký zvuk,

i noní dálka dimá.veze zapomnl vlastních muk,

tak nuciDa ucno jímá.

,,Jak milý život sladký hlas

v krajinu noní vdecnne;

než zítejší - acn - mine as,

tu ucno mé ach nikay zas

tecn zvuk nedoslechne!'"

Zpt sklesne vezen - etz Kluk

kobkou se rozestírá;—bluboké ticbo. -V hloubi mukse opét srdce svírá,

a dálné trouby sladký zvuk

co jemný plá umírá.

„Budoucí as?! - Zítejší den?! -

Co pes nj dál, pouhý to sen,

i spaní je bez snní?

30

Snad spaní je i život ten,

jenž žiji te; a písti den

jen v jiný sen je zmní?Ci po em tady toužil jsem,

a co nemla šírá zem,

zítejší den mi zjeví?

K.do ví? - Ach žádný neví/" -

A opt mlí. lichá noc

Kol kolem vše pikrývá.

Snasla msíce svtlá moc,

i hvzdný svit, a kol a kol

je pouhé temno, šírý dol

co hrob daleký zívá.

Umlkl vítr, vody hluk,

usnul i líný trouby zvuk,

a u vzení síni dlouhé

je mrtvé ticno, temno pouké.

„Hluboká noc - temná je noc!

31

Temnjší mne nastává

Pry myšlenko! !" -A citu mocmyšlenku pekonává,

xiluboké ticno. - Z mokrýcn sten

kapka za kapkou splyne,

a jejicn pádu dutý nlas

dalekou kobkou rozložen,

jakoby noní mil as,

zní - kyne - zní a nyne -

zní - nyne - zní a nyne zas.

,,Jak dlouhá noc -jak dlouhá noc -

však delší mne nastává.

Pry myšlenko!'" -A hrzy mocmyšlenku pekonává. -

HluDoké ticno. - Kapky hlas

svým pádem opt mí as.

,,Temnjší noc! Zde v noní klín

32

ba lny zá, ba hvzdný kmit

se vloudí— tam - jen pustý stín,

tam žádný - žádný - žádný svit,

pouhá jen tma pebývá.

Tam všecko jedno, žádný díl -

vše bez konce - tam není chvil,

nemine noc, nevstane den,

tam asu neubývá. -

lam záianý - žádný - žádný cíl -

bez konce dál - bez konce jen

se na mne vnost dívá.

Tam prázdno pouné - nade mnou,

a kolem mne i pode mnoupouné tam prázdno zívá. -

Bez konce ticno - žádný nlas -

bez konce místo - noc - i asto smrtelný je mysle sen,

to co se ,,nic'"' nazývá.

A nez se píští skoní den,

33

v to pusté nic jsem uveden.*"

vze i nlas omdlívá

.

A leliounce si vlnky nrají

jezerní dálkou pode véží,

s nimi si vlnky šepotají,

vzn uspávati se zdají,

jenž vnluDokých mrákotácn leží.

Strážnéno zDudil strašný hmot,jejž etz iní padání;

se svtlem vstoupil. - Lehký chod

nezbudilvzn z strašných zdání.

Od sloupu k sloupu lampy svit

dlouhou zalétá síní,

vždy bledší - bledší její kmit,1

az vzadu zmizi její moc,

a pustopustá temná noc

ostatní díl zastíní.

34

Le nepohnutý vzn zrak -

jakby jej ješt nalil mrak -

zda se, ze nic nezira;

a strážce lampy rudá záuDledlou mu polila tvá,

a tma jiz prcnla irá.

On na kameny složen stl

nlavu o ruce opírá,

polou sed a klee plznovu v maloDácn umírá;

a jeví klasu šepot mdlý,

ze trapný jeno sen i zlý.

,,Ducli mj - duch mj - a duse má!""

Tak slova mu jednotlivá

ze sevených ust plynou.

Nez však dostiline ucno nlas^

tu slova strašná niím zas -

jakž tyla vyšla - nynou.

35

Pistoupí strážce, a lampy záped samou vzné vstoupí tvá.

Obliej vzn - strašný zjev -

oko spoívá nennuté

jak v neskonenost napnuté,

po tvái slzy - pot a krev;

v ustecli spí šepot - ticný zpv.

Tu k uštmvzn ucno své

piklonil strážce bázlivé;

a jakty lenký vtík vál,

vze svou povst šepce dál.

A strážný vždy se níz a níž

ku vzni kloní - blíž a blíž,

až ucno s ušty vzn spojí.

Ten šepce tiše - tiš a tiš,

až znukne-jakby pevn spal.

Le strážný nepohnut stojí,

36

po tvái se mu slzy rojí,

ve srdci jeno strašný zal. -

Dlouho tak stojí pimrazen,

az sebrav sílu kvapn vstal,

a rychlým krokem spcná ven.

On sice - doku ješté zil -

co slyšel, nikay nezjevil,

než navždy bledé jeno líce

neusmály se nikdy více.

Za strážným opt temný stín

zahalil dlouhé sín klín;

nlubokou nocí kapky hlas

svým pádem opt mil as.

Avze na kameny stl

složený - klecí - sedí pi.

Obliej jeno - strašný zjev -

oko spoívá nennuté,

37

jak v neskonenost napnuté,

po tvái slzy - pot - a krev.

A ustavin kapky nlas

svým pádem aále mí as.

A kapky - vod ivtr zpvvzovi blízký hlásá skon,

jenž myšlenkami omdlívá. -

Z dálky se sova ozývá,

a nad ním plnoc oije zvon.

38

INTERMEZZO I.

Plnoc,(rvrajina.)

V rozlenlýcn rovinách spí bledé lny svit,

kolem nor temno je, v jezeru hvzdný kmit,

nad jezerem pahorek stojí.

Na ném se sloup, s tím kolo zdvíhá,

nad tím se bílá lebka míná,

kol kola ducn dav se rojí;

hrznýcn to postav zbo se stíhá.

Zbo ducn-

,, v plnonícn ticbo je dobácn;

svtýlka bloudí po nrobácn,

a jejin modrá, mrtvá záévítí v dnes ponbeného tvá.

39

jenž na stráži - co druzí spí -

o vlastní kížek openýposlední z ponbenýck zde dlí.

VZenithu stojí sedy mrak,

a na nm mésíc složený

v ztrnaný mrtvý strážce zrak,

i v pootevené nubypeskípené svítí zuby."""

Jeden hla^.

,, led pravý as! - pipravte stán

neb zítra strašný les pán

mezi nás bude uveden.**"

Zoor duck(sundávaje lebku).

,,Z mrtvého kraje vystup ven,

nabudiz život - pijmi Klas,

bu mezi námi - vítej nám.

40

Dlouho jsi tady bydlil sám,

jiný tvé místo zajme zaa/^

Leoka mezi nimi

(kolem se toíc).

,,Jaké to oud toužení,

cntí opét býti jedno jen.

Jaké to strašné hemžení,

mj nový sen. -Mj nový sen! -'

Jeden nla=.

,,Pipraven jesti jeho stán.

Az zítra plnoc nastane,

vichr nás opét pivane.

Pak mu Dud slavný poneb dán.*

Zbo aucn.

,,Pipraven jesti jeho stán.

Az zítra plnoc nastane,

41

vicnr nás opt pivane.

Pak mu Dua slavný poheb dán."

Jeaen nlas.

„Rozlenlým polem le mj nlas;

poneb v plnoní Dude as!

Co K pohbu dá, každý mi zjev!"""

Cekán s kolem.

,,Mrtvému rakví Dudu já."

Záoy z Daziny.

,,My odbudem poneDní zpv."

Viclir po jezeru.

,,PoneDní hudbu vicnr má."

Msíc v ZenitKu.

,,Já bílý píkrovktomu dám."

42

MlKa po KorácK.

,,Já trucnloroušky oDstarám/*

Noc

,,Já erná roucha doruím.'*

Hory v kolo krajiny.

„Rouclia i roušky dejte nám."'

Padající rosa.

,,A. já vám slzy zapjím/"

Suchopar.

„Pak já rozduji vonný dým.""

Zapadající mrano.

,,Já rakev deštm pokropím.""

Padající kvét.

,,Já k tomu vnce uviji.""

43

Lehké vtry.

„My na rakev je donesem/'"

Svatojánské mušky.

,,My droDné svíce ponesem."

Doufe 2 hluboká.

,,Já zvon dutý zbudím tlas/*"

Ivrtek pod zemí.

„Já zatím nroD mu vyryji/'

Cas.

„Nákrobkem já no pikryji/'

Pres msíc letící hejno nocníko ptactva,

,,My na pokekní pijetém kvas/*

Jecien kla?.

„Slavný mu pokeb pipraven.

44

Ubledlý msíc umírá

Jitena trány otvírá,

jiz je den! jiz je den!

Zoor aucn.

„Již je den! již je aen!"'

(Zmizí.)

45

III.

ad temné hory rzný den

vyvstav májový budí dol,

nad lesy ješt kol a kol -

leliká co mina bloudí sen.

Modravé páry z les temnýcn

v ržové neoe vstoupají,

i nad jezerem barev jemnýcn

modré se mlhy noupají;

a v Denu jeno - v stínu nory -

i šírým dolem - dál a dál -

za lesy - všude Dílé dvory

ee skvjí; az - co mocný král,

onronuiý jako noci stín

v ržový strm nebes klín -

nejzáz vrcn nejvyšší stál.

Ledva že však nad modré temno nor

brunátné slunce rud zasvitnulo,

tu nánle ze sna všecko procitnulo.

49

a vesel plesá vešken živý tvor.

Vjezeru zeleném Dílý je pták zoor,

a lenkýcn lnk bh i rychlé veslování

modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.

Na behu jezera borový šumí háj,

z néj Jroza slavný zalmijinýcn pták zpév

miísí se u hlasy dolem bloudících dév;

veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.

A vetru raního - co zpévu - libé vání

tam v dolu zeleném roznáší bílý kvt,

tam ídí nad lesy divokýcn husí let,

tam zase po korácn mladistvé stromky sklání. -

Lee výjev jediný tu krásu jitra zkalí.

Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,

z njž msta malého i bílé vze stín

nluboko stopený v zelené vody klín,

náramný kik a hmot mladým se jitrem zmaná,

a valný zástup se z bran malá msta valí.

Zdaleka spcná lid - vždy vtší zástup ten -

50

vzay vtší - vtší jest - vždy roste tento pluk;

nesmírné množství jiz. -vzay vtší jeno nluk.

Nešastný zloinec má býti vyveden.

Te z malá msta orán vojenský pluk vychází,

povolným krokem on zloince doprovází,

jenž v stedu jeho jde jak jindy ozdoben.

Utichl množství nluk - le znovu pone zas,

a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas:

,, lo on, to on! iy péra, kvítí,

klobouk, oko, jenž pod ním svítí!

len jeho pláš, to on, to on! To strašný les pán!**"

Tak lidem ode všech voláno bylo strá;

a vtší vždy byl nluk - zbouených jako vod -

ím blíže zloince zdloubavý vedl cnod.

IColem nj zástup jde - co nebem erný mrak,

z nebo - co blesku svit - v slunci se leskne zbra.

Voln jde nešastný - upený v zemi zrak.

Z msteka zvonku mas. Množství se modlí za.

51

Na benu jezera malý pahorek stojí,

na nm se dlouhý kl, na klu kolo zdvíhá.

Blíž strmí kolmý vrch, na vrcnu vrchol dvojí,

na vyšáím vrcnoli bílá se kaple míhá.

U volném prvodu ku kapli pišel zbo;

váickni teá ustoupí - zloinec stojí sám.

Posledn vyveden v pírody slavný chrám,

by ješt popatil do lna temných hor,

kde drubdy veselý dtinství trávil vk;by ješt jedenkrát v ržový nebe klín

na boru vyveden, ped bílé kaple stín,

nebe i svt všech pánovi svj vzdal vdk.Umlknul vešken bluk, nebnutý stojí lid,

a srdce kazdébo zajímá vážný cit.

V soucitu s nešastným v blubokém smutku plál

slzící lidu zrak, obrácen v bory výš,

kde nyní zloinec, v pírody pate íš,

ped Bobem pokoen v modlitb ticbé stál.

52

Vyšlého slunce rudá zázloince bledou barví tvá,

a slzy s oka stírá,

jenž smutné v dálku zírá.

HluDoko pod ním krásný dol,

temné jej nory brouDÍ kol,

les vénec oDJímá.

Jasné jezero dímáu stedu kvétoucíno dolu.

Nejblíz se modro k oenu vine,

dále zelené zakvítá,

vždy zelenji prosvítá,

az posléz v bledé jasno splyne.

Bílé dvory u velkém kolu

sem tam jezera brouDÍ ben.

v jezeru bílýcn pták zDor

a malých clnk rychlý bén,

až kde jezero v temno nor

v modré se dálce níží.

53

Lodky i bílé v benu dvory -

vez - msto - bílýcn pták rod -

panorky v kolo - temné nory -

vše stopeno ve lno vod,

jak v zrcadle se znlíží.

Tam v modré dálce skály lom

kvetoucí ben jezera tíží,

na skále rozlehlý je strom

-

starý to dub - tam - onen cas,

kde k lásce zval nrdliin nias,

nikdy se nepiblíží. -

Nejblíže pahorek se zdvíná,

na nm se kl a kolo míná.

Po boe - na níž stojí - náj

mladistvý huí - smutný stesk

nad šírým dolem slunce lesk,

a raní rosa -jitní máj.

54

To vše zloinec ješté jednou zel,

to vše, jez nyní opustiti ml,a nluboký srdce mu zel ucnvátí;

hluboce vzdecnne - slza slzu stíná -

ješt jednou - posledn - vše probíhá,

pak slzavý v nebe svj zrak obrátí.

Po modrém blankytu blavé páry nynou,

lehounký vtík s nimi hraje;

a vysoko - v daleké kraje

bílé obláky dálným nebem plynou,

a smutnývze takto mluví k nim:

,,Vy, jenž dalekosánlým bnem svým,

co ramenem tajemným zemi objímáte,

vy hvzdy rozplynulé, stíny modra nebe,

vy trucnlenci, jenž rozsmutnivše sebe,

v ticné se slzy celí rozplýváte,

vás já jsem posly volil mezi všemi.

Kudy plynete u dlouhém dálném bhu,i tam, kde svéno naleznete benu.

55

tam na své pouti pozdravujte zemi.

Ach zemi krásnou, zemi milovanou,

kolébku mou i nroD mj, matku mou,

vlast' jedinou i v ddictví mi danou,

šírou tu zemi, zemi jedinou! -

A až Den váš onu skálu uniídá,

kde v behu jezera - tam dívku uplakanou -"''

Umlkl jiz, slza s slzou se stídá.

Ted s výše hory s vzném kráí pluk

širokou stezkou v stedu mlada borku,

doleji - dole -již jsou na pahorku -

a znovu ztichl síra množství hluk.

Pichystán již popravce s meem stojí,

jedenkrát ještvze zdvihl zrak,

pohledl vkolím - povzdecnl - pak

spustiv jej zas - k blízké se smrti strojí.

Obnažilvze krk, obnažil adra bílé,

poklekl k zemi, kat odstoupí, strašná chvíle -

pak blýskne me, kat rychlý stoupne krok.

56

v kolo tne me, zloinci blýskne v týle,

upadla nlava - skok i - ješt jeden skok -

i tlo ostatní ku zemi te se skloní.

Acn v zemi krásnou, zemi milovanou,

v koléoku svou i nroD svj, matku svou,

v vlas jedinou i v ddictví mu danou,

v síírou tu zemi, zemi jedinou,

v matku svou, v matku svou, krev syna tee po ní.

Po oudu lámán oud, až celé vezne tlo

u kolo vpleteno nad klem v kole pnlo,

i nlava nad kolem svj obdržela stán;

tak skonil života dny strašný les pán;

na mrtvé tvái mu poslední dímá sen.

Na nej se dívajíc - po celý dlouhý den

nesmírné množství v kol malá pahorku stálo;

teprv až k západu schýlivši slunce oeh

veselo v mrtvý zrak saté hlavy se smálo,

utichl jezera šírý - veerní beh.

57

Nad dálkou temnýcn nor poslední požár plál;

v hluboké ticno to msíce vzešla zá,

stíbící hlavy té ubledlou mrtvou tvái ticný pahorek, jenž v oehu vody stál.

Mésta jsou vzdálená co bílý v modru mrak,

pes ne v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,

v kraj, kde co díté on - O krásný - krásný vek!

Daleko zanesl vek onen as vztek,

daleko jeho sen, umrlý jako stín,

obraz co bílýcn mést u vody stopen klín,

takt' jako zemelých myšlenka poslední,

tak jako jméno jich, pradávnýcn boj hluk,

dávná severní zá, vyhaslé svtlo s ní,

zDorténé harry tón, ztrnané struny zvuk,

zašlého veku dej, umelé hvzdy svit,

zašlé bludice pou, mrtvé milenky cit,

zapomenutý nrob, vnosti skleslý byt,

vyhasla ohn kou, slitého zvonu hlas,

to jesti zemelýcn krásný dtinský as.

58

Je pozdní veer - druhý máj -

veerní máj -je lásky as,

hraliin zve ku lásce nlas:

,,Viléme! Viléme!! Viléme!!!*'

59

INTERMEZZO II.

Stojí nory proti sob,

2 jedné k aruné mrak pepnutýje, co temný strop klenutý,

jednu k aruné pevn vize.

Ouvalem tím v pozdní dobticno, temno jako v hrot.Za norami, kde pod mrakemve vzdálí se rozstupují -

v temné dálce, nco níže

kolmé skály k sob blíže

než nory se sestupují,

tak ze sinným pod oblakem

skály ouzkou oránu tvoí.

Za tou v dálce pode mrakemtemnorudý požár noí,

dlouný prun v plamene záizápadní rozvinut stranou,

60

po jenožto rudé tvái

noní ptactvo kola veJsí,

jakoby plamenou oranou

nyní v aálku zalátalo.

Hasnul požár - bledší - tleclší,

az se šírošíré nebe

noní rosou rozplakalo,

rozsmutnivši zem i sebe.

v nlubokém ouvalu klínu,

ve stovekýcn dub stínu,

zDor u velkém kole sedí.

Zahalení v plášt bílé,

jsou to druzi noní cnvíle,

ICazdý ped se v zemi liledí

beze slova, bez ponnutí,

jakby kvapnou nrzou jmutí

v socny byli promnní,Veernícn co krajin pní,

61

tichý šepot - ticné lkáni -

neponnutým kolem plynul,

ticný šepot bez pestání:

,,Vace zhynul- vdce zhynul!"'' -

v kotoui jak vítr skuí,

nepohnutým kolem zvuí:

,,v dce zhynul! vdce zhynul!'" -

Jako list šepotání

pode skálou pi ozvn,znlo kolem hez pestání,

jednozvun, nepromn:,,Vdce zhynul! - vdce zhynul!"" -

Zachvly se lesy dálné,

ozvaly se náky valné:

,,Pán náš zhynul! - zhynul!! - zhynul!!!"*

62

IV.

^rásný máj uplynul,

pokynul jarní kvt,a léto vzplanulo; -

pak letní pesel as,

podzim i zima téz - i jaro vzešlo zas;

az mnoná léta jiz penesl as let.

Byl asi sedmý rok, poslední v roce den;

nluboká na nej noc. - S plnocí nový rok

práv se poínal, v vkolí pevný sen,

jen blíže jezera slyšeti kon krok.

Mého to kon krok. - K. mstu jsem nocí jel;

a pišed k panorku, na nmž byl tichý stán

dávno jiz obdržel pestrašný les pán,

poprvé Viléma bledou jsem lebku zel.

Plnoní krajinou, kam oko jen dosáhlo,

po dole, po norách, lesy, jezerem, polem,

co píkrov daleký snnu se olmo táhlo,

co píkrov rozstený - nad lebkou i nad kolem.

65

vhlubokýck mrákotácli bleaý se mésíc ploužil,

asem znl sovy plá, oa vtru smutné cnvní,

a vtrem na kole kostlivce racnocení,

ze strach i adra má i mého kon oužil.

Atam, kde msta stín,v cval poletl jsem s konm,i po kostlivci jsem nned druný den se tázal;

starý mi hospodský ku pahorku ukázal,

a -již jsem díve psal - smutnou dal zprávu o nm.

Pak opt žití bh v šírým vedl svt,

mnohým bounývírvnluDoký smutek zcnvátil;

le smutná zpráva ta vždy vábilam zpt,

az s nuadým jarem jsem ku pahorku se vrátil.

S západem slunce jsem tam na pahorku sedl,

nade mnou kolo - kl - kostlivec - lebka bledá;

smutným jsem okem v dál krajiny jarní hledl,

az tam kde po horácb mlba plynula šedá.

G6

Byl opt veer - první máj -

veerní máj - byl lásky as;

nraliin zval ku lásce nlas,

kde Dorový zavánl rxáj.

O lásce šeptal tichý mecn,

kvetoucí strom lhal lásky zel,

svou lásku slavík rzi pel,

rzinu jevil vonný vzdecn.

Jezero hladké v kovích stinných

zvuelo temné tajný bol,

ben je oDJímal kol a kol,

co sestru orat ve hrách detinných.

A kolem leoky pozdní záse vložila, co vnec z rzí;

kostlivou, bílou barví tvái s pod bradou svislou jí kži.

Vítr si dutou lebkou král.

jakby se mrtvý z hloubi smál.

Sem tam polétal dlouhý vlas,

67

jejž bílé lebce nechal as,

a rosné kapky spod se rdly

,

jakoby lebky zraky aute,

veerní krásou máje nnuté,

se v zaluplných slzácn skvly.

lak sedl jsem, az vzešlá lny zái mou i lebky té bledší inila tvá,

a -jako píkrovu - blost její rozsánlá,

po dole - po lesích - po norách v dál se tákla.

asem se zdaleka zeznulino volání

ješt v dol rozléhá, asem jiz sova stn;z vkolnícn dvor zní ps výti i štkání.

v kol sucnoparem je koení líbávn,panorkem panny jsou slziky zkvétající.

Tajemné svtlo je v jezera dálném ln;a mušky svítivé - co hvzdy létající -

kol kola blysknavé u ne si kola vedou.

asem si nkterá zasedši v lebku bledou.

68

v krzku zas odletí, co slza padající.

I v smutném zraku mém dvvelé slzy stály,

co jiskry v jezeru, po mé si tvái hrály;

net mj téz krásný vk, dtinství mého vkdaleko odnesl divoký asu vztek.

Daleko jeko sen, umrlý jako stín,

oDraz co bílých mst u vody stopen klín,

takt' jako zemelýck myšlenka poslední,

tak jako jméno jich, pradávných boj nluk,

dávná severní zá, vynaslé svtlo s ní,

zDortné harfy tón, ztrhané struny zvuk,

zašlého vku dj, umelé nvzdy svit,

zašlé bludice pou, mrtvé milenky cit,

zapomenutý krot, vnosti skleslý byt,

vyhasla ohn kou, sliténo zvonu hlas,

mrtvé labut zpv, ztracený lidstva ráj,

to dtinský mj vk.Nynjší ale as

jinošství mého -je, co tato báse, máj.

69

Veerní iako máj ve lné pustýcn skal;

na tvái lenký smícn, nluDoký v sraci zal.

Vidíáli poutníka, an dlounou luinou

spchá ku cíli, nez ervánky pokynou?

ToKoto poutníka jiz zrak neuzí tvj,

jak zajde za onou v obzoru skalinou,

nikdy -acli, nikay! To Dudoucí život mj.ívdo sraci takému útchy jaké aá?

Bez konce láska je! - Zklamána láska má!

Je pozdní veer - první máj -

veerní máj -je lásky as;

Krdliin zve ku lásce hlas:

,.Hynku! -Viléme!! - Jarmilo!!!''

70

POZNAMENÁNÍ. Intermezzo I.

.,Jenz na stráži, co druzí spí" a. t. d.

Bylo pozd na noc, kdy pi ponoujeanono z svýcn pátel pítomen.

jsem na nbitové stároméstském. Hrob-ník, spuštnou rakev zemí zasýpaje:..Dnesjiz zádnéno nepivezou." pravil, ..m.ze

státi dnes na stráži." Na dotazování své

obdržel jsem následující ponauení.

Jest mezi sprostým lidem povra, ze

poslední na jistý noitov pohbený pesnoc na stráži hbitovatono státi musí, a to

sice každou noc, po celý ten as. az optjiný zde ponoen bývá. který pak na jeho

místo nastoupí. Tak ze žádný hbitov ni-

kdy bez strážce není, a že tím spsobemna hbitov malé osady mrtvý po kolik

teba let na stráži stojí.

DOSLOV Das Lichl erschent uher den Hóhen der

Berge- Das frhche Wehen der Luft undjeder Reiz der bliihenden Nátur erheben

sich, - fiir ihn -Erinnerung verlohrnerTage

und Fehlgeschlagener Hofi\ung neueCual.

W. F. Meyern. Day-NaSore 1789.

PO století osmnáctém pevzalo sto-

letí aevatenácté v poátcícn svých

mnonocnarakteristickýcnvlastnostíum.í-

rajícíno veku; jeno smutek a tulení zá-

niku, jeno osvícenské myšlenky akonnboulivérevolty, perožení staeno, mrt-vého svta. A tyto myšlenky hýbající

svtem nalezly iveské literatue onlasu,

iMácna prese všecku odlišnost od svých

vrstevník, je pln nejvétšícn myšlenek

aoDy a v tom je nejvtší cena jeno odkazu

básnickéno, ze v úzké pomry eského

života duševního pináší poprvé van kos-

mické poesie, ohlas nesmírnýcn bouíi nejjemnjší citové lyriky.

Sledujeme-li jeho ,,Nláj""\ pekvapí,

ím tato báse zaíná: vnováním ,,Má-je""" Hynkovi ICommovi, usedlému m-šanu Pražskému, vlastenci norlivému.

Je to rýmovaka, jez neliší se niím od

nesetných básniek vlasteneckých teh-

dejší doby, ale není bezvýznamná, je to

da, kterou platil Mácha svému okolí.

A nic nemže lépe vystibnouti rozpor,

v jakém byl mácba se svou dobou, nez

postavení této rýmovaky v elo nád-

herné básnické kniby. Pi tení tcbto

venovacícb verš jsme ješt v krubu

vlastenc norlive se snazícícb o udržení

a povznesení národníbo organismu, p-stujícícb jazyk eský ist rozumov.Tito dobí lidé pro praktické snaby

osvtové a národní nemají vbec smy-slu, porozumní pro to, co je mimo jejich

svt. Ale obrame stránku - zde zazvucí

jiz kouzelné mkké akkoray, zaznívá

slaaká nuaDa lásky, magická krása noci

májové mluví k našemu srdci tak mocné

a isté, ze nepostenneme, jak obrazy

Máchovy nékae nepilénají ani k ná-

ladé prvníno máje; ržemi evokuje bás-

ník milostnou, slastnou váŠe v sracícn

lidskýcn. Malba a nuaba splývá tu

v divuplné narmonii, verš je dokonalý

opak schémat, jež eští buditelové pro

eskou poesii pracné hledali a pedpi-

sovali, je zvlnén vnitním citem a piveškeré prostoté obraz hraje nádherou

a zpívá roztoužeností mladéno srdce,

jemuž píroda a krása noci je obrazem

jeho vlastních cit.

Mácha sám vykládaje v denníku

svém o ,,Máji'\ vykl vzácnou vtu.

Kodnou velkéno umlce: ..doba májové

pírody je postavena proti rozdílným

dobám života lidsKéno'"\ — Kontrasty,

jimiž Mácha pracuje, jsou hluboce cí-

tny, jeho básnické obrazy jsou placeny

krví srdce jeno. Mácnovo nocturno pi^e-

chází brzy v nrzyplnou tragedii: vi-

díme uDoná srdce lidská svíjející se bo-

lestí, v tu krásu pírody šlená nned

blesk, nesoucí zniení a zkázu. Dojem-ný bolestný poneoní zpv nad zma-

eným životem ozývá se jiz na konci

první ásti básn, jez zaínala nejslad-

ším milostným roztoužením mládí.

A. odtud Dáse vede nás teprve do

inrerna nitra lidského, v monologu vz-ov jsou opravdu ,,passáže nore-né lyriky, suggerující samo sopené vl-

nní vášn, nrzy a zouraiosti — žnavé

erupce zmueného srace uprosted šu-

mící nuaDy miésíné noci''*' — jak dooevystihuje jM. Marten. Lze cnápati, ze

práv tato místa, jez vyvela z nluDÍn

bolestí srdce lidskéno, kde cítíme hrzua krásu vnosti, nenalezla vbec milosti

v oích tendejsícn kritik a byla jim nej-

vtším kamenem úrazu. Zvykli nanej-

výše úryvkm z i ounga, poesie noci by-

la jim spíše dekorací moralisujícícn my-šlenek a osvetovýcn snah, znali snad

,,mLystické noci'" Eckardtnausenovy, ale

co podával Mácnamusilo je zarážeti;ty-

to výkiky zloince k smrti odsouzeného

v nichž vyknuta velká bolest lidství,

náek nad mladým životem, který koníkrutou osudovostí díve nez monl se roz-

vinouti — to bylo píliš mnono i pro

tehdejší nadšené vlastence, kteí opiso-

váli censurou nedovolené básné ICoUá-

rovy a radovali se ze sbírek prosted-

ních veršík a deklamovánek, Gran-

diosnost bolesti Máchovy musila býti

jim nepíjemnou, i kdy£ uznávali velký

talent autorv. A Mácha svou velkou

píse bolesti lidské pronesenou ústy vz-ovými za magické noci msíní ješté

stupuje nádherným prvním intermez-

zem, kde píroda sama oživuje a prozívá

spolu osudy ubohého lovka. Personi-

fikace Máchovy jsou nejskvlejší doklad

básnické fantasie jeho; myslíme na Fau-

sta i dramata Shakespearova, v síle o-

braznosti Máchovy jakoby byl stajen

velký dramatik. A zase melodickým

rytmem linou se popisy krajinných krásl,v ^ Iv. , ,

a v líceni popravy zloincovy ozývá se

nesmírný, velký, moderní autory ruské

pipomínající soucit Mácnv s odsouzen-

cem. Je mu nešastným, jako ruskému

lovku, ne zloincem; v ústa jeno vklá-

Já jedno z nejpoetitejšícn míst eské li-

teratury: poslání po Dílýcn oDiácícn

vlasti. To je zpv nenypiné lásky, po-

slední s bonem milence krásy. A. linale

tolioto zpévu, tím snlukem obraz je

plné nesmíme smutné a plaící nudby,

vrcholící ve výkiku: ,, Viléme!'""' —Navždy mu minul lásky as.

Vzpevu závrenémMácha odkazuje

masku a pje pímio píse ztraceného

svého mládí — tu vracejí se akkordy

pohebního zpvu tetího ; plánadvlast-

ním srdcem, nad marnými touhami vy-

znívá ze závrených verš a jméno au-

torovo splývá s jmény a osudy ubohého

loupežníka ajeho milenky. Moderní kri-

tiká upozornila dávno správné na základ'

ní rozdíl mezi „Dyronismem*"" Mácno-vým a anglického lorda. U Mácny je

touha po živote, po lásce, stélesnéná v te-

skný výkik: Daleká cesta má! Marnévolání!! Marná touna v ubohýcn, úz-

kých pomérecn; u anglického lorda na-

opak Dolest z pesycení. Mácna tvoí

v extatickém stavu bolestné touhy; jako

primitivovénledávýraz co nejvroucnjší,

nejhudeDnjší, tvoí obrazy, jez s nledi-

ska rozumovéno nejsou na svém miste

(rže, slziky, svatojanské mušky o prv-

ním máji), ale Máj není báse pro chlad-

ný rozum, je to umlecké dílo, jez opo-

jujenudbou imalbou anejvíce vroucností,

silou jíz proniká k samým koenm by-

tosti lidské.

I pes nepíznivou, dusnou dobu, kdy

Mácha svou báse vytvoil, knížka jeno

mla úspcn: 23. dubna 1836 ODdrzel

Mácna z tiskárny výtisky a 25. dubna

byla knina rozebrána. Je legendou po-

vst o Mackov utlaování: Mácha byl

ve své dob uznaný talent, v nejlepším

tendy literárním asopise eském mánojne píspvk a ani nejvíc nenávistné

kritiky praktickýcn vlastenc jeho ta-

lentu nepopírají; i jim je Mácna nímsilným, sopkou — ovšem z té sopky,

dle názoru jejich, vyvelavc neužite-

ná — škvár.

Jen nledisko užitenosti zabíjelo Má-chovu báse; jakmile byla posuzována

s hlediska umleckéno, zazáila báseMáchova v nejkrásnjším lesku — pesNebeskéno, v rchlickéno, Z^eyera az po

dobu naši je Máj nejumletjší a dosud

nejvíc živoucí dílo starší literatury e-ské. Mácliovu áílu dostalo se více spra-

vedlnosti nežli nkterému umleckému

dílu modernímu, nebo nledisko užite-

nosti není ani dnes tak znola opuštno

a vítzí mnohdy nad nazíráním um-leckým.

Prvé vydání Máje je velmi vzácné,

a není jednou z nejvzácnéjšícn knížek

eské literatury. Videi jsem jiz více

exemplá. Ale pece nebyl ,,Máj'^

dloulio vydáván dle správného vydání

prvnílio; výtisk z r. 1836 byl ped-loliou pouze vydání Dra Bakovskéno,

dále Flajšbansova jutilejníko 20. vy-

dání, potom vyšla další správná vydání

:

Dra Sastnéko, prof. Jar. Vlka, Mi-lana Svobody (25.vyd.) a faksimilový

otisk (prémie spolku „Máje").

Tato knížka, miniaturnívydání Máje,vycnází nyní znovu, ježto vydání 25.

(volné vydání Spolku eskýcnDiblioTil,uspoádané pror. Milanem Svobodou) je

rozebráno. Ocl prvého vydání liší se jen

moderním pravopisem a typografickou

úpravou, jez v této podob nalezla kojné

pátel u eských tená. Krásná typo-

grafickáúprava Máje je požadavkem tím

více oprávnným, ježto Mácha sám pivydání Máje r. 183G peoval o tak vkus-

nou úpravu knižní, že tento jediný, za

života pvcovavyšlýsvazeek je znejlépe

vypravenýcnknin staršíeskéliteratury.

Antonín Macek.

oprava: První veta v ,,Poznamenání'"^

na str. 71. má správn zníti: Bylo pozdna noc, kdy pi ponbu jednono z svých

pátel pítomen, byl jsem na nbitovstaromstském.

Toto vydání ,,Máje'* k tisku upravil

Ant. Macek, vyzdobil Jaroslav Benda.

Knížky vydáno 520 výtisk íslova-

nýcn, z nicn 20 na japonu, nakladatel-

stvím O. Pysvejce v Praze II., Jindiš-

ská ul. 17, v beznu 1911. Vytiskl ji

IC. Dyrynk v knintiskárné ,,Politiky*^

v Praze a svázal L. Sradá na ICrál.

v inohradch.

PLEASE DO NOT REMOVE

CARDS OR SLIPS FROM THIS POCKET

UNIVERSITY OF TORONTO LIBRARY

;

PG