Modul: Charakteristika a klasifikace rostlinných pletiv, interceluláry

Charakteristika a klasifikace rostlinných pletiv – celkový přehledInterceluláry, programovaná buněčná smrt

Inovace studia botaniky prostřednictvím e-learningu CZ.1.07/2.2.00/07.0004

Rostlinná pletiva Jako jednoduché pletivo označujeme soubor buněk, které mají společný původ, přibližně stejný tvar a plní stejnou funkci, popř. soubor funkcí. Pletiva vytvářejí výše organizované funkční celky, v nichž kooperují různé typy buněk, tzv. systémy pletiv (složená pletiva).

Klasifikace rostlinných pletiv

Klasifikační kriterium

Typ pletiva

Tloušťka buněčné stěny

parenchym(buněčné stěny tenké)

kolenchym(buněčné stěny zesílené nerovnoměrně)

sklerenchym(buněčné stěny rovnoměrně ztloustlé)

Dělivá aktivita buněk (stupeň ontogenetického vývoje)

meristémy(dělivá trvalá pletiva pletiva)

Funkce

systém pletiv krycích

systém pletiv vodivých a zpevňovacích (vaskulární pletiva)

systém pletiv základních - asimilačních, zásobních, provětrávacích, absorpčních, vylučovacích aj.

Řez listem citroníku.

epidermis (systém pletiv krycích)mezofyl (systém pletiv základních – asimilačních)cévní svazek a sklerenchymatická pochva (systém pletiv vodivých a zpevňovacích)

Interceluláry (mezibuněčné prostory)Během ontogenetického vývoje pletiv dochází ke vzniku mezibuněčných prostor, tzv. intercelulár.

Podle způsobu vzniku se interceluláry dělí na: schizogenní: vznikají rozpuštěním střední lamely a oddělením buněk od sebe (interceluláry v některých typech aerenchymu, průduchové štěrbiny stomat, pryskyřičné kanálky jehličnanů); lyzigenní: vznikají lýzí (= rozpuštěním) buněk (siličné nádržky v oplodí citrusů). Vznik lyzigenních intercelulár je příkladem geneticky programované buněčné smrti; rhexigenní: vznikají roztržením odumřelých pletiv v důsledku tahu vyvolaného nerovnoměrným růstem a vysýcháním orgánu (dutiny ve stéblech trav); schizolyzigenní, popř. schizorhexigenní: vznikají kombinací jednotlivých způsobů, kdy se schizogenní intercelulára lyzigenně nebo rhexigenně rozšíří.

Programovaná buněčná smrt u rostlin (PCD, Programmed Cell Death)

Regulovaný proces „sebevraždy“ buňky vyžadující energii, uplatnění specifických genů, zapojení speciálních signálních drah, účast vápenatých iontů, metakaspáz (specifické proteázy), oxidu dusnatého, mitochondrií (uvolněním cytochromu c z mitochondrie dochází k zablokování ET řetězce a tvorbě reaktivních forem kyslíku). Spuštění a regulace PCD se často účastní etylen, gibereliny, cytokininy. K autolýze protoplastu dochází po prasknutí tonoplastu vakuoly, popř. menších autofagických vakuol, a vylití hydrolytických enzymů (štěpí bílkoviny, NK a další složky cytoplazmy). Autolýza nemusí být vždy kompletní.PCD jako normální součást ontogeneze: vznik lyzigenních intercelulár, tracheid, tracheálních článků, sítkových článků lýka, perforovaných listů monstery, senescence a opad listů, trichomy, na listech, oddělování buněk kořenové čepičky, dehiscence prašníků, odumírání megaspor, synergid, buněk suspenzoru, endospermu aj. Indukovaná PCD: vyvolaná vnějšími vlivy – např. napadení houbovým patogenem (hypersenzitivní reakce – PCD podstoupí i okolní zdravé buňky – zamezení šíření patogenu), vznik lyzigenního aerenchymu v primární kůře kořenů jako reakce na hypoxické prostředí.