Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Monografie o reflexívních slovesech ve staré češtiněAuthor(s): František ŠtíchaSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 109, Čís. 4 (1986), pp. 239-242Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23462641 .

Accessed: 15/06/2014 14:34

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 194.29.185.216 on Sun, 15 Jun 2014 14:34:26 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

ZPRÁVY

pežskému auditoru Petru Villanimu. To se však dozvíme až tenkrát, nalistujemc-li si Spunarovu zprávu

Z rukopisných bohemik v Uppsale (LF 94, 1971, 227, pozn. 3).

Katalog uppsalské universitní knihovny není v Praze k dispozici stejně jako většina ostatních katalogů

rukopisů ze zahraničních knihoven, jichž v posledním čtvrtstoletí vyšlo impozantní množství. To

samozřejmé nepříznivě ovlivňuje Spunarovo Repertorium, i když autor díky svým zahraničním kontak

tům mnohé údaje z katalogů u nás nedostupných přinesl a občas je i přimo na místě v rukopisech samých

zkontroloval. Zde tedy nezbývá než se odvolat na pozměněný verš Ovidiův Ut desint libri, tamen est

laudanda voluntas.

V životopisných partiích se Spunarovo Repertorium stýká s Životopisným slovníkem předhusitské

pražské univerzity 1348-1409 Josefa Třišky (Praha 1981), jehož však pro zdlouhavý tisk obou publikací

už Spunar využít nemohl. Protože jak Tříska, tak Spunar formulují životopisy co nejstručněji bez jakého

koliv odvolání na prameny a občas přinášejí každý jiné údaje, není vždy snadné poznat, kdo z nich má

pravdu. V případě slavného matematika M. Jenka Václavova ji má zřejmě I ríška, kter\ ho rozlišuje od

stejnojmenného Jana Václavova z Prahy (str. 321 a 322) ; u Spunara (str. 51-53) jsou oba Janové sloučeni.

Funkci notáře zastával r. 1399 mladší Jan Václavův a byl jím až do jara r. 1408, nikoli M. Jenek, jak uvá

dí Spunar. Toto nesprávné spojení úřadu notáře s Jenkem přivedlo Spunara i ke špatnému rozvedení

zkratky cancellarius misto canonicus. Proto piše, že Jenek byl canceUarius s. Viti Pragensis 1381. ačkoliv

toho roku se M. Jenek stal skutečným kanovníkem kapituly u sv. Vita. Třiška a Spunar se liší i v údaji

doby, kdy se Jenek stal členem Karlovy koleje (Třiška 1366, Spunar 1377) a kdy umřel (Spunar po

r. 1387 nebo r. 1385, Třiška 1400-1404).

Je nepochybné, že udržovat tak rozsáhlý soupis po dvacet let na úrovni měnících se znalostí stálo auto

ra mnoho času a energie a bylo podmíněno i velkou systematičností a pořádkumilovností. Většinu nově

zjištěných rukopisů i nové literatury stačil zachytit, i když tu a tam nějaký údaj postrádáme. Badatel, kte

rý se ve své práci zabývá jen několika z oněch 58 Spunarových osobností, je tu samozřejmé ve výhodě

oproti Spunarovi, který musí stále sledovat téměř púl druhého století. Proto tento výčet náhodné zjiště

ných nedopatření nechť je pokládán jen za doplněk, nikoli za výtku. Ať už v Repertoriu tu a tam něco

chybí nebo je pokaženo třeba chybou tisku (např. na str. 86 je 1348 místo 1384, na str. 87 je Historca

místo Historica apod.), jsme autorovi vděčni, že Repertorium vydal, oceňujeme jeho velkou práci a přeje

me jemu i sobě, aby ostatní části Répertoria brzy následovaly.

Anežka Vidmanová

Monografie o reflexívních slovesech ve staré češtině

Přestože již před šedesáti lety napsal B. Havránek, že není úkolem jeho práce (Genera verbi v slovan

ských jazycích I, Praha 1928, s. 138) zjišťovat, jaký je „význam reflexívní formy slovesné a jak jej roztří

diti" a nepřímo tak vybídl k práci na takovém úkolu, dosud nebyla publikována knižní monografie syste

maticky popisující funkční spektrum reflexivních útvarů slovesných na širší materiálové základné.' Po

kud jde o starší vývojové fáze češtiny od 14. stol. a o dynamické aspekty vývojové, byla situace až do ne

dávné doby pochopitelné ještě neutěšenější. Havránkova práce z r. 1928 se zabývá převážné vývojovými

formálními aspekty reflexivního komponentu (dále RK), z menší části pak dokládá některými typy

„reflexívní formy slovesné" „jednotnost jejího významu" a poměrně podrobné charakterizuje formální

důsledky této jednotnosti (tj. té okolnosti, že RK nemá funkci zájmenného objektu); tyto aspekty sleduje

Havránek v širokém kontextu slovanském a z češtiny, ať soudobé (tj. češtiny počátku 20. stol.) či staré

(14. -15. stol.) uvádí jen velmi málo dokladů. Poměrné podrobné a velmi podnětné se zabývá reflexivní

mi útvary slovesnými F. Kopečný (Pasivum, reflexivní forma slovesná a reflexívní sloveso. In; Studie

1 Pokus o takovou práci jsem podnikl v nepublikované disertaci (k získání titulu doktora filozofie) 7,vratná slovesa v současné češtině. Praha 1976. Stručný přehled funkčního spektra reflexívních útvarů

(analyzovaný a doložený jen z malé části) je podán v naší monografii Utvářeni a hterarchizace struktury větného znaku. Praha 1984.

239

This content downloaded from 194.29.185.216 on Sun, 15 Jun 2014 14:34:26 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

ZPRÁVY

a práce linguistické I. Praha, 1954, s. 235-247), avšak jeho dělení reflexív na „vlastní" a „významová"

je zkreslující, neboť nepostihuje centrální, intranzitivizační funkci reflexivizace (srov. k tomu již výklady I. Němce v knize Vývojově postupy českě slovní zásoby, Praha 1968, s. 58n.).

Za této situace velmi příjemně překvapuje, když v r. 1982 vychází jako 52. svazek edice Slawistische

Veroffentlichungen des Osteuropa-Instituts an der Freien Universitát Berlin monografie Untersuchun

gen zur Reflexivita/ ini Alttschechischen,• jejím autorem je bohemista filozofické fakulty Univerzity v Ko

líně nad Rýnem Franz S c h à f e r . Práce je sympatická už tím, že seznam odborné literatury čítá 284 po ložek (z toho 116 prací československých lingvistů) a většinou psaných česky (nebo slovensky). V této

rozsáhlé literatuře (týkající se nejenom reflexivity a slovesného rodu, ale i vidu, různých jevů syntaktic

kých, otázek větné sémantiky aj.) se autor velmi dobře orientuje a leckdy zaujímá kritická stanoviska, a to

i k tvrzením, koncepcím a odborným postojům takových autorit, jakými jsou Havránek a Kopečné. Vy

nikající přehled o světové jazykovědné literatuře týkající se slovesné reflexivity prokazuje autor zejména v úvodní kapitole nazvané Všeobecné poznámky k reflexivitě, v níž na 30 stranách uvažuje o otázkách

terminologie, o typech spojení slovesa s RK, o funkcích reflexivity a problému slovesného rodu, jak je řešen ve světové jazykovědě, zejména autory českými a slovenskými a v jazykovědě ruské a sovětské;

přitom nezabíhá příliš do podrobností a většinou vystihuie podstatu řešených otázek a celkových kon

cepcí a klasifikací. Speciální pozornost věnuje autor rozmanitým pokusům o klasifikaci reflexív v rusisti

ce, bohemistice a slovakistice a dokáže přitom vystihnout i slabá místa těchto klasifikací nebo i neadc

kvátnost či vadnost koncepce. Tak např. u Kopečného klasifikace hodnotí sice jistý pokrok, který před

stavuje ve srovnání se staršími koncepcemi (jde tu spíše ovšem pouze o koncepci jedinou, Havránkovu), avšak zároveň poukazuje na to, že Kopečný bere v úvahu jen ta reflexíva, která už popsal Havránek, a opomíjí důležité třídy reflexív, např. neagentní reflexívní intranzitiva (v autorové terminologii reflexi

ve Vorgangsverben) typu rozbit se.

Scháferova klasifikace reflexívních útvarú, provedená (v podstatě nediferencované na materiálu staré

i soudobé češtiny) na obecné formální bázi v 1. kapitole a prohloubená v dalších částech knihy, zřejmě

nepostihuje všechny důležitější typy reflexiv; např. reflexívní kauzativa typu umazat se označující nezá

mérný výsledek nepojmenované činnosti subjektu Zato však autor - integrujícím a konstruktivním

způsobem využívaje novějších prací o reflexivitě, slovesném rodu a diatezi i výsledků soudobé syntaktické teorie - dobře charakterizuje centrální funkci reflexivizace, jíž je intranzitivizace predikátů. Autor v té

to souvislosti hovoří (na různých místech knihy) o dekauzativizaci, zřejmě vzhledem k tomu, že reflexivi

zací se intranzitivizují pouze kauzativa, nikoli tranzitiva nekauzativní (např. ohmatat - * ohmatat se) ; to

ovšem neuvádí, domnívám se však, že termín dekauzativizace by bylo vhodnější vyhradit tomu vývojo vému jazykovému procesu, jímž se kauzativní predikáty transformují na nekauzativní predikáty prosté tranzitivní; např. točití něco! někoho - točit něčím, pozdravili .uzdravit' - pozdravit, ko jiti .uklidňovat, tišit' - kojit aj.

Reflexívní útvary (tj. spojení sloveso + se. si. sebou, sobě) Scháfer klasifikuje vzhledem k základní

obecné jazykové funkci RK na reflexívní konstrukce, tj. konstrukce, které nejsou syntagmatem slovesa

a reť. zájmenného objektu, reflexívní formy (tzv. zvratné pasívum včetně neosobních tvarů typu jde se) a reflexívní slovesa - ta pak nejprve z obecného formálního hlediska klasifikuje na reflexíva odvozená

(zabít se: zelenat se) a reflexíva tantum, která jsou opět jednak odvozená, jednak neodvozená (bát se. toulat se aj.).

Ve druhém oddílu autor nejprve uvádí deklinačni tvary stč. RK a dále charakterizuje, s použitím

Němcových výkladu o vývojových procesech gramatických funkcí kmenotvorných sufixů a o úloze

reflexivizace spjaté s těmito procesy, intranzitivizační funkci reflexivizace. Ve 3. kap. Scháfer doplňuje,

zpřesňuje a opravuje některe Havránkovy údaje o enklitickém postavení RK. Ve 4. oddílu usiluje autor

o všestrannou charakterizaci RK jako synsémantického morfému a rozvádí k tomu účelu Havránkova

kritéria. Oddíl pátý představuje stč. reflexíva s komponenty sebe, sobě. sobu. šestý RK v konstrukcích

předložkových.

Jádrem recenzované monografie jsou - kromě úvodní části obecné - kapitoly 7-9, v nichž jsou dolo

žena a charakterizována stč. reflexívní slovesa roztříděná podle různých kritérií, přičemž východiskem je tu autorovi dělení sloves v kontextu současné synchronní jazykovědy poněkud hrubé, avšak v/hle

dem k nezpracovanosti reflexivity a reflexivizace v češtině dostatečně přínosné - na činnosrní, procesuál

240

This content downloaded from 194.29.185.216 on Sun, 15 Jun 2014 14:34:26 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

ZPRÁVY

ní (Vorgangsverben) a stavová. V souvislosti s tímto dělením je třeba ocenit už to, že Sch. neopakuje tradiční charakteristiku reflexiv typu zlomit se jako reflexív „stavových", nýbrž řadí je mezi „Vorgangs verben".

Přestože Scháferova monografie je koncipována jako synchronní analýza, na různých místech v ní

nalezneme i dedukce či pouhá, avšak podnětná tvrzení (která by leckdy stála za ověření další výzkumnou

prací) směřující k otázkám geneze různých funkčních typů reflexív. Např. v 7. kap. na s. 111 píše: „Ztrá

ta aktivní významové složky (rozumí se významová složka, jíž je aktivita slovesného děje) u vlastních

reflexív je jedním z nejdůležitéjších sémantických procesů, které se podílely na utváření nových typů reflexívních sloves." Důležité je také autorovo upozornění, že u některých reflexív ani kontext neumož

ňuje identifikovat jejich sémantický status, totiž platnost vlastního reflexiva (umýt se) nebo status intran

zitiva (zlomit se) (v autorově terminologii jde o protiklad Tátigkeitsverb - Vorgangsverb) ; vhodným

příkladem takové ambiguálnosti (či snad jen vágnosti, popř. i naší nedostatečné znalosti stě. jazykových

norem) je reflexívum ve větě z AbcV, 134: Tak sé země všecka zhubit vlastním reflexívem by tu zhubiti

sé mohlo být ovšem jen v případě personifikujícího vztahu či v platnosti metonymie. Spíše se ovšem zdá,

že zhubiti sě má zde platnost intranzitiva, jemuž v současné češtině odpovídá sloveso zahynout. Jestliže v současné češtině je derivace reflexívních intranzitiv ze základových kauzativ omezena lexikálními

restrikcemi (např. shodit - *shodit se. zhubit - *zhubit se), bylo by žádoucí zkoumat, jaký je poměr lexi

kálních restrikcí tohoto typu ve starší češtině vzhledem k statusu češtiny současné. K tomu - jako i k ji

ným výzkumům, k nimž podněcuje Scháferova monografie - bylo by ovšem zapotřebí jak úplného velké

ho staročeského slovníku, tak i podrobné typologie reflexív současné češtiny. Činhostní reflexíva autor klasifikuje na „vlastní", reciproční a „osamostatněná" (je to vhodnější termín

než Kopečného „významová"). V této klasifikaci se Sch. ovšem dopouští obdobného nedostatku, který

vytýká Kopečnému. Jde o to, že reflexíva jako schovat se, zvednout se (ze židle, srov. franc, se lever),

vtéci se aj. mají jiný gramaticko-sémantický status než reflexíva typu mýt se. označovaná jako vlastni, ale

nejde ani o výrazy sémanticky izolované od svého základového pendantu. Některá reflexíva, která autor

uvádí jako „osamostatněná", jsou zjevně reflexíva vlastní, ne-li reflexívní syntagmata, např. poručiti sě

(komu); zde byl autor snad sveden odlišným významem tohoto slovesa v současné češtině.

V osmé kapitole Scháfer probírá různé sémantické skupiny reflexív, činnostních, procesuálnich i sta

vových; zmiňuje se tu také o reflexívech tantum mentální sémantiky, zděděných z praslovanštiny

(báti sé. styděli sé. káti sé. smieti sě, užasnuti sě) a tvrdí, že RK je u těchto sloves se vší pravděpodobností

redundantní. To je ovšem tvrzení ukvapené; vždyť je známo mnoho případů reflexivizace (a nejen v češ

tině) sloves od původu intranzitivních (propadnout se; sich schleichen; irse), u nichž lze zjistit tu či onu

sémantickou funkci. Redundantnost RK by mohla být pouze důsledkem mechanické analogie, a tu nelze

u všech těchto sloves předpokládat. V deváté kap., pojednávající o neagentních intranzitivech, upozorňuje Sch. na to, že „reflexive Vor

gangsverben" vykazují příbuznost s osobním reflexívním pasivem. Zdá se však, že autor má na mysli

pouze příbuznost synchronní (v obou případech je neaktivní subjekt, který je cílem děje); avšak

u neagentních intranzitiv by bylo možno uvažovat i o příbuznosti genetické; např. reflexívum nacházet

se má pravděpodobně původ v neosobní reflexívní konstrukci nachází se (tam zlato; tj. člověk, lidé tam

nacházejí zlato).

V desáté kap. autor shromáždil reflexíva, jichž se užívá v neosobních konstrukcích, a v kap. jedenácté

pojednává o konstrukcích deagcntních. V partii o reflexívním pasívu poukazuje na to, že v některých

případech lze těžko rozlišit reflexivní pasívum od neagentních intranzitiv (Vorgangsverben). Přesto lze

téměř všechny z 21 autorových dokladů jako zvratné pasívum víceméně jednoznačné identifikovat. Cen

né je rovněž autorovo zjištění (je-li pravdivé), že intranzitivních sloves se v deagentních konstrukcích

užívá teprve od 15. stol.

Poslední kapitola je zaměřena speciálně na přehled typů reflexiv obsažených v textech přeložených

z latiny; u každého reflexíva se přitom uvádí icho latinský protějšek. Zvlášť cenný je zde seznam všech

reflexív, jimiž se překládají latinské r-formy (někdy zvané mediopasívum).

Pokud jde o celkovou koncepci monografie, je především problematické omezeni synchronní analýzy

reflexivity ve starší češtině na relativně krátký úsek 1. poi. 14. století; vždyť nečetné památky z této dob\

poskytují přece jen poměrné malou zásobu zkoumaných sloves a celé funkční typy reflexív tak mohly

241

This content downloaded from 194.29.185.216 on Sun, 15 Jun 2014 14:34:26 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

ZPRÁVY

zůstat nedoloženy (ty mohou být doloženy až ve 2. poi. 14. stol. či ve stol. 15., aniž se musely konstituo

vat teprve v této době). Kromě toho i mnohé typy autorem popisované jsou v knize doloženy jen malým

počtem. Náležité je, že jednotlivá reflexíva jsou uváděna zprav, ve větném kontextu, jen poněkud překva

puje, že stč. text je pouze trans li terován.

Přestože by od monografie o slovesné reflexivitě bylo možno očekávat ještě více objevných konstruk

tivních názorů než kolik jich poskytuje recenzovaná práce, je třeba Scháferovu studii pokládat za velmi

přínosnou. Její význam tkví už v tom, že jde o vůbec první knižní monografii o reflexivitě v češtině. Také

samotné shromáždění materiálu úplnou excerpcí několika základních památek z počátků českého písem nictví a příležitostnou excerpcí řady památek dalších i konzultací Gebauerovy mluvnice á Malého staro

českého slovníku vyúsťující v soupis reflexív do přiloženého rejstříku čítající na 900 položek (nejsou to

ovšem všechno různá stč. reflexíva) má značnou cenu. Již výše jsme se zmínili o významnosti mnohých

autorových dedukcí a poznatků. Významné je rovněž roztřídění korpusu reflexív a zaznamenáni jejich

latinských ekvivalentů. Je škoda, že autor nemohl přihlédnout k podrobné moderní typologii reflexív

současné češtiny a konfrontovat tak staročeský stav se stavem v češtině současné.

Scháferovu monografii lze považovat za první splátku značného dluhu jazykovědné bohemistiky vůči

jednomu z nejzajímavějších jevů indoevropských jazyků vůbec, zvláště jazyků slovanských. František Stícha

Jubileum Aleny Fiedlerové

K letošním jubilantům, jejichž dílo si vděčné připomínáme, patří také přispěvatelka našeho časopisu PhDr. Alena Fiedlerová, CSc., specialistka v oboru historické bohemistiky. Narodila se

dne 18. 11. 1926 v Praze, vystudovala gymnázium v Berouně a pražské univerzitní studium češtiny a historie ji odborně připravilo pro náročnou práci na Staročeském slovníku v Ústavu pro jazyk český ČSAV (1953-1985). Na tomto kolektivním díle české poválečné jazykovědy se významně podílela nejen jako autorka a později i redaktorka, ale také již jako spolutvůrkyně jeho vědecké koncepce {Principy staročeského slovníku 1968). Zásluhou A. Fiedlerové je zde důkladně propracována zejména problematika denominativních vztahových adjektiv, která byla těžištěm její specializace a tématem několika článků (v SaS 1970, v LF 1981 aj.) i kandidátské disertace {Denominativní vztahová

adjektiva ve staré češtině 1976). Řešení této problematiky v konfrontaci s funkcemi přívlastkových pádů, tj. na pomezí lexikologie a gramatiky, ovšem rozšířilo autorčin lingvistický rozhled: umožnilo

jí nejen přispět k upřesnění lexikografického popisu, ale i k rozvoji české jazykovědy v oblasti tvořeni slov (viz čl. Komplexní analýza lexikálního významu odvozenin v LF 1979), v historické lexikologii (připomeňme aspoň výklad slova varhany v LF 1963) i v oboru historické sociolingvistiky kolektivní čl.

{Ze staročeské terminologie sociálních vztahů v SaS 1977, 1982 aj.). Jméno A. Fiedlerové je naší

lingvistické veřejnosti známo také z jazykovědných zasedání a z její ediční i recenzní činnosti, zejména pak z průběžného komentování vycházejících svazků Staročeského slovníku (v NR). Ale je zapsáno především v srdcích spolupracovníků, kteří nejlépe znají její obětavost a zaujetí pro smysluplnou práci v kolektivu. Zvláště jejich jménem naší jubilantce blahopřejeme.

Igor Němec

242

This content downloaded from 194.29.185.216 on Sun, 15 Jun 2014 14:34:26 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions