UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Ústav speciálně pedagogických studií PdF UP

Veronika Jeitnerová Obor: Speciálně pedagogická andragogika

III. ročník – prezenční studium

Možnosti využití arteterapeutických technik u

osob se zrakovým postižením

Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Veronika Růžičková, Ph.D.

Olomouc 2009

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval/a samostatně a uvedl/a všechny

použité prameny a literaturu.

V Olomouci dne 31.3. 2009 ……….…………………..

Poděkování

Děkuji Mgr.Veronice Růžičkové, Ph.D. za obětavé a odborné vedení bakalářské práce, za

zájem a přístup při jejím zpracovávání.

Dále bych ráda poděkovala pracovnicím a klientům SONS Prostějov za ochotu a trpělivost

odpovídat a tvořit.

OBSAH

ÚVOD………………………………………………………………………………………6

I. TEORETICKÁ ČÁST ..................................................................................................... 7

1 ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ TERAPIÍ ........................................................................ 7

1.1 Terapie ve speciální pedagogice ............................................................................ 7

1.1.1 Charakteristika jednotlivých základních speciálněpedagogických terapií ......... 9

1.2 Arteterapie (v uzším slova smyslu) ...................................................................... 12

1.2.1 Vymezení pojmu arteterapie ............................................................................ 12

1.2.2 Rozdělení arteterapie ........................................................................................ 14

1.2.3 Osobnost arteterapeuta ..................................................................................... 17

1.2.4 Struktura arteterapeutického setkání ................................................................ 18

1.2.5 Materiály v arteterapii (také viz níže ve 3. kapitole) ....................................... 19

1.2.6 Metody v arteterapii ......................................................................................... 20

2 OSOBY SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM ............................................................... 25

2.1 Vymezení zrakového postižení (znevýhodnění) .................................................. 25

2.2 Důsledky zrakového postižení ............................................................................. 25

2.3 Rozdělení osob se zrakovým postižením ............................................................. 26

3 ARTETERAPIE S OSOBAMI SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM ........................ 32

3.1 Výtvarná výchova u osob se zrakovým postižením ............................................. 32

3.1.1 Materiály .......................................................................................................... 32

3.1.2 Pomůcky ........................................................................................................... 33

3.2 Využití arteterapeutických technik v arteterapii u osob se zrakovým znevýhodněním .................................................................................................... 35

3.2.1 Výtvarné techniky a metodické aspekty při práci s nevidomými podle Perouta .................................................................................................... 35

3.2.2 Metodické aspekty při výtvarných činnostech s těžce a středně slabozrakými podle Perouta .................................................................................................... 40

3.2.3 Práce s hlínou ................................................................................................... 41

II. PRAKTICKÁ ČÁST..................................................................................................... 47

4 PRAKTICKÉ VYUŽITÍ ARTETERAPIE S OSOBAMI SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM................................................................................................................. 47

4.1 Charakteristika praktické části ............................................................................. 47

4.2 Cíle práce ............................................................................................................. 47

4.3 Metodika práce ..................................................................................................... 48

4.3.1 Pozorování........................................................................................................ 49

4.3.2 Rozhovor .......................................................................................................... 50

4.3.3 Dotazník ........................................................................................................... 51

4.4 Analýza (rozbor) výzkumného šetření ................................................................. 52

4.5 Případové studie ................................................................................................... 57

4.6 Shrnutí arteterapeutického semináře .................................................................... 72

5 Diskuse .......................................................................................................................... 72

6 Doporučení pro praxi .................................................................................................... 74

ZÁVĚR……………………………………………………………………………………76

Seznam použité literatury………………………………………………………………….77

Seznam příloh……………………………………………………………………………...81

Anotace

6

ÚVOD

Už od raného dětství jsem inklinovala k výtvarným technikám. O pojmu arteterapie jsem

se poprvé dozvěděla v prvním ročníku na vysoké škole při příležitosti týdenního

zážitkového dramaterapeutického semináře. Tenkrát šlo o arteterapii za použití hudby.

Ačkoliv to bylo velmi krátké, zaujalo mě to natolik, že jsem se o tento obor začala více

zajímat. Ve třetím ročníku jsem měla možnost navštěvovat arteterapeutický seminář PhDr.

Petry Potměšilové, Ph.D., který mě obohatil mnoha dalšími zážitky. Měla jsem možnost

vyzkoušet si spoustu technik na vlastní kůži. Lépe jsme tak pochopila jejich smysl a

použití. Při výběru tématu bakalářské práce jsem si nebyla jistá, zda dokážu toho téma

plnohodnotně zpracovat, protože tato oblast arteterapie není příliš známá a prozkoumaná.

Úvodní kapitola teoretické části práce vymezuje terminologii speciálně pedagogickým

terapiím a blíže rozebírá arteterapii v uzším slova smyslu. Druhá kapitola definuje vznik

zrakového postižení, jeho důsledky a jednotlivé rozdělení. V třetí kapitole se blíže dozvíme

o arteterapii s osobami se zrakovým postižením. Specificky o vhodnosti výběru materiálů,

pomůcek a technik kompenzujících zrakový handicap. Obzvláště tu se tu rozebírá

techniky práce s hlínou. Cílem teoretické části je získat ucelený přehled a co nejvíce

informací o arteterapii s osobami se zrakovým znevýhodněním. Praktická část práce je

zaměřena na kvalitativní výzkum praktického využití technik arteterapie s dospělými

jedinci se zrakovým postižením. Pomocí explorativních (empirických) metod pozorování,

rozhovoru a dotazníku dojde k přiblížení zdravotního a psychického stavu jedinců. Cílem

praktické části je vypracovat vhodné arteterapeutické techniky pro osoby s různým

stupněm zrakového postižení s ohledem na dospělou klientelu.

Pro přehlednost jsou citace uváděny přímo v textu a poznámky s vysvětlením pojmů

v poznámkách pod čarou.

7

I. TEORETICKÁ ČÁST

1 ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ TERAPIÍ

Etimologie termínu terapie vychází z řecko – latinského původu, odkazujícího na léčení,

ošetřování, ale také na starání se, pomáhání či cvičení. Obecně lze terapii (či terapeutické

přístupy) vymezit jako „způsoby odborného a cíleného jednání člověka s člověkem, jež

směřují od odstranění či zmírnění nežádoucích potíží, nebo odstranění jejich příčin, k jisté

prospěšné změně (např. v prožívání, chování, fyzickém výkonu).“ (Müller, 2005, s. 13)

Terapeutické přístupy jsou aplikovány pomocí terapeutů1 a v rámci jednotlivých terapií

(konkrétně viz níže). Mohou se zde využívat a aplikovat jednotlivé metody, techniky a

formy práce s jedinci různého věku, zdravotního stavu, pohlaví atd.

Mezi původní terapie řadíme terapie vycházející z medicínsko klinické praxe a

psychologických disciplín. Jsou to terapie rozdělené dle vlastních bazálních prostředků na:

• terapii chirurgickou,

• farmakoterapii,

• fyzioterapii,

• psychoterapii. (Müller, 2005, s. 13)

1.1 Terapie ve speciální pedagogice

Tyto terapie vycházejí z poznatků a metod původních terapií (výše zmíněných), ale hlavně

z uceleného systému komplexní rehabilitační péče o osoby, které jsou ze zdravotních

důvodů znevýhodněny ve společenském životě.

1 Profesionálové s patřičným odborným výcvikem a s osobnostními předpoklady

8

Hlavním zdrojem speciálněpedagogickým terapií však stále zůstává psychoterapie, která je

definována jako „odborná, záměrná a cílevědomá aplikace psychologických prostředků,

použitá za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobnostní

strukturu společensky i individuálně přijatelným směrem“. (Müller, 2005, s. 25)

Takto lze definovat další speciálněpadagogické terapie, které se liší použitím daných

prostředků. Mezi základní skupiny speciálněpedagogických terapií řadíme:

• terapie hrou,

• činnostní a pracovní terapie,

• psychomotorická terapie,

• expresivní terapie (arteterapie),

• terapie s účastí zvířete (zooterapie, animoterapie).

Na „hranici“ těchto základních speciálněpedagogických terapií se mohou nacházet, často

modifikované, další využitelné terapeutické přístupy jako např.:2

• rodinná terapie,

• terapeutická komunita,

• skupinová rozhovorová sezení,

• skupiny setkání (encounterové skupiny).(Müller , 2005)

Terapeutické cíle prováděné v rámci speciálně pedagogické péče o jedince se zvláštními

potřebami se mohou odlišovat řadou kritérií a postojů daných autorů. Vždy by však měly

vycházet z příčin daného problému (zdali jsou v samotném jedinci nebo jeho prostředí) a

měly by zahrnovat dosažení jistých změn chování (dosažených za pomoci prožitkově

vyvolaných osobnostních proměn a za pomoci osvojení si určitých dovedností, sloužících

2 tyto přístupy však nebudu dále rozvádět

9

k samostatnému společensky akceptovatelnému problému a řešení běžných životních

situací) přetrvávající mimo terapeutické prostředí. (Müller, 2002 in Krejčířová, 2002)

Za obecné terapeutické cíle ve speciální pedagogice považujeme:

• odstranění vnitřních stresujících faktorů a snížení osobnostního napětí,

• posilování dynamiky osobnosti a motivace k žádoucí změně,

• vytvoření schopností smysluplné sociální komunikace,

• vytvoření schopností navazování normálních lidských vztahů,

• vytvoření schopností vhledu do sociálních situací (včetně jejich řešení),

• podporu zdravého sebepoznání, pozitivního sebehodnocení a správného

sebeovládání. (Müller, 2002 in Krejčířová, 2002, s. 103)

1.1.1 Charakteristika jednotlivých základních speciálněpedagogických terapií

Terapie hrou - odborná, záměrná a cílevědomá aplikace prostředků hry použitá za

účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobnostní strukturu

společensky i individuálně přijatelným směrem. Lze ji chápat v širším slova smyslu jako

terapeutické využití hry v různých formách (např. využití dramaterapeutické hry

v dramaterapii) nebo v uzším slova smyslu jako terapii aplikovanou v práci herního

specialisty.3

Činnostní a pracovní terapie – v tomto případě jde o dva vzájemně se propojující

terapeutické přístupy. Praktický rozdíl mezi nimi je minimální. Pracovní terapie

(ergoterapie), směřuje k určitému jistému výrobku či výsledku práce, zatímco činnostní se

3 Podle Valenty (2003 in Müller, 2005) poskytuje své služby v ambulanci, na standardním lůžkovém oddělení, na JIP, jeho hlavním úkolem je pomáhat dítěti porozumět nemoci a léčbě a zbavit ho tak formou hry strachu z nemocničního prostředí, samozřejmě je důležitá spolupráce s rodinou a dalšími odborníky

10

zaměřuje na manipulaci s materiálním okolím (manipulace s předměty, materiály,

surovinami aj.) - nejde tu prvotně o výsledek práce.

Psychomotorická terapie – jde o terapeutický přístup, jehož prioritou je ovlivňování

duševních procesů člověka za pomocí tělesné stimulace, je postavena na psychomotorice

(spojení psychiky a motoriky), čímž se liší od fyzioterapie. Patří sem např. relaxační

cvičení, autogenní trénink, pantomima, pohybové hry a další.

Terapie s účastí zvířete (zooterapie, animoterapie) – mezi jinými

speciálněpedagogickými terapiemi zaujímají specifické místo a to hlavně tím, že je zde

mimo člověka i terapeutem zvíře. V případě hipoterapie jde o koně a v případě canisterapie

o psa.

Expresivní terapie (arteterapie v širším slova smyslu) – lze definovat jako odbornou,

záměrnou a cílevědomou aplikaci uměleckých prostředků použitou za účelem pomoci

lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobnostní strukturu společensky i

individuálně přijatelným směrem.(Müller, 2005)

Exprese zde znamená jistou formu prožitku, kterou daný jedinec pociťuje. Je to zvláštní

typ lidské aktivity, v níž člověk spontánně a s důrazem na formu projevu vyjadřuje své

vnitřní psychické stavy, dojmy, pocity, nálady a s nimi spjaté zkušenosti a poznatky.

V expresivním projevu o mnohém vypovídáme (především o sobě), avšak svoji výpověď

nedokážeme vždy přesně kontrolovat. Jeho obsah je chápán spíše volněji, ale

s emocionálním dopadem. Exprese může probíhat na nejrůznějších úrovních, od málo

uvědomovaných výrazů doprovázených nejrůznější emoce, až po uměleckou tvorbu.4

(Slavík, 1999)

Většina expresivních terapií obsahuje složku receptivní (vnímání umění) a složku aktivní

(tvoření umění).5Umělecké prostředky jsou přitom imanentní jednotlivým druhům umění –

4 Exprese se dá rozdělit do tří úrovní : 1)biologická (např afekt) – nekontrolovatelná, v terapii nás nezajímá, 2)kontrolovaná exprese - např. sdělíme prožitek, namalujeme obrázek a 3) umělecké dílo – nejvyšší forma exprese (např. složit skladbu, báseň, namalovat obraz atd.). (Slavík, 1999)

5 platí hlavně u muzikoterapie a arteterapie

11

tedy umění dramatickému, hudebnímu, literárnímu a výtvarnému. Podle toto pak

rozlišujeme:

• dramaterapie – za použití dramatických prostředků (např. jde o techniky

umožňující osobní projekci klientů, motivující tělesnou aktivaci a skupinovou

interakci, přinášející nové informace, užívající zvukové záznamy, kostýmy, masky,

živé obrazy atd.),

• teatroterapie – za použití divadelních prostředků (např. příprava kulis, kostýmů,

technického zázemí a veřejná realizace divadelního tvaru),

• psychodrama – za použití řízené dramatické improvizace,6 doposud u nás nejvíce

využívaná v psychiatrických institucích, při psychodramatu je vytvářen model

konkrétní životní reality, který pomáhá klientovi pochopit vlastní zážitky, přání,

postoje, fantazie, vnitřní konflikty, afekty a možnosti jejich řešení,

• muzikoterapie – za použití hudebních prostředků (využívání melodie, harmonie,

rytmu, zvukové barvy, dynamiky, tempa, druhu taktu aj.),

• biblioterapie, poetoterapie - používá literárních prostředků (vlastní čtení, předčítání

či přednes a dokončování nebo tvorbu nového literárního textu), funguje spíše jako

doplňková terapie,

• arteterapie (v užším slova smyslu) - používá výtvarných prostředků, nejvíce

užívaná expresivní metoda (podrobněji viz níže). (Müller 2002, in Krejčířová 2002,

s. 103)

6podílí se na ní tito základní činitelé : klient – hlavní protagonista, představující hlavně sám sebe, terapeut – coby jeho režisér, jeviště, pomocní herci, publikum a jiní terapeuti či členové terapeutické skupiny.

12

1.2 Arteterapie (v uzším slova smyslu)

Vliv umění na kultivaci člověka je znám a využíván již desítky tisíc let. První pokusy

využívat umění k léčení jsou známy již u antických léčitelů. Postupné odhalování

terapeutických účinků určitých výtvarných aktivit vyústilo ve vznik samostatného oboru

zvaného arteterapie (odvozen z řec. ars – umění a terape – léčení, léčba). Za „otce“

arteterapie je považován řecký filozof Aristoteles (IV. st. př. n. l), který zkoumal první

různé emocionální vztahy v souvislosti s uměním.

Arteterapie je (na rozdíl od biblioterapie) ve speciální pedagogice nejvíce používanou

expresivní terapií. Hlavně díky tomu, že využívá maximálně a přitom bezpečně lidskou

expresi(výraz) (narozdíl od hudebních a dramatických aktivit, které mohou vzbuzovat

pocity strachu). (Müller, 2005)

Důležitým prvkem arteterapie je to, že zde nejde o dokonalé a konečné dílo, ale o proces

tvorby. (Casellová a Dalleyová, 1995) Je také důležité to, že arteterapie často léčí

sekundární handicap, tzn., že zmírňuje individuální prožitek znevýhodnění pacienta,

klienta či postiženého člověka. (Šicková, 2000)

1.2.1 Vymezení pojmu arteterapie

Arteterapie představuje soubor uměleckých technik a postupů, které mají kromě jiného za

cíl změnit sebehodnocení člověka, zvýšit jeho sebevědomí, integrovat jeho osobnost a

přinést mu pocit smysluplného naplnění života. (Šicková, 1994)

Nizozemský psychoterapeut Hilarion Petzolda nově a výstižně vymezil pojem arteterapie v

(Petzold, 1990, s. 86 in Šicková, 2008) „ Arteterapie je teoreticky usměrněné působení na

člověka jako celek v jeho uvědomělých i neuvědomělých snaženích, sociálních a

ekologických vazbách, plánované ovlivňování postojů a chování pomocí umění a z umění

odvozenými technikami, s cílem léčby nebo zmírnění nemoci a integrování nebo

obohacení osobnosti“.

13

Český pedagog Zicha (1981, s.22)7 definuje arteterapii (resp.speciální výtvarnou výchovu)

jako „Záměrné upravování narušené činnosti organismu takovými psychologickými a

speciálně pedagogickými prvky, které jsou imanentní umělecké činnosti nebo procesu

umělecké tvorby.“

Z jiného hlediska bere arteterapii sama arteterapeutka Jana Jebavá (Jebavá, 1997 s.7), kdy

ji definuje jako: „týmovou práci, která musí být prováděna ve spolupráci s psychologem,

psychiatrem nebo pedagogem.“ Jde o činnost, která pomáhá psychologovi zpřesnit

diagnózu a prognózu, je však hlavně zaměřena na rozvoj tvořivých schopností klienta a na

jeho vývoj. Význam a hodnota výtvarné práce závisí na použitých metodách a na

pozitivním vztahu mezi arteterapeutem a klientem (pacientem).

Celkem stručně a přesně ji rovněž definují autorky Caseová a Dalleyová v (Caseová a

Dalleyová 1995, s. 9): „Arteterapie je jedním z psychoterapeutických postupů. Opírá se o

výtvarné projevy klientů jako o hlavní léčebný prostředek“.

Hlavní náplní arteterapie je tedy vytváření spontánních obrazů a objektů. Arteterapie je

aktem mentální hygieny - u každého klienta jde o naplnění různých cílů, nejčastější to jsou

zprostředkování kontaktu, přeformování stereotypů, komunikace prostřednictvím

výtvarného projevu, umožňuje uvolňovat přímou tenzi a předcházet např. destruktivnímu

chování, zmírňuje zažívanou psychickou zátěž, odstraňuje úzkostné stavy socializace nebo

kanalizace agresivity.

Ukazuje se být také vhodnou metodou léčení od pacientů zatížených psychózami, přes

mentálně handicapované až po silně emotivní jedince. Nabízí pacientům odreagování i

sebevyjádření prostřednictvím alternativní, symbolické a neverbální řeči, které se sami

naučí postupně rozumět. (Šicková, 2002)

7 napsal "Úvod do speciální výtvarné výchovy" - reálně se jednalo o první učebnici arteterapie u nás

14

1.2.2 Rozdělení arteterapie

Arteterapii můžeme dělit podle různých hledisek:

podle úhlu pohledu na:

• arteterapie v širším slova smyslu - znamená léčbu uměním, včetně hudby, poezie,

prózy, divadla, tance a výtvarného umění,

• arteterapie v užším slova smyslu - znamená léčbu výtvarným uměním.

podle počtu klientů na:

• individuální – navazuje se zde hlubší kontakt mezi klientem a arteterapeutem,

vzniká tak intenzivní emocionální zážitek styku s chápajícím člověkem, (Pogády a

kol., 1993)

- tento druh terapie je spíše určen pro osoby, které vyžadují pozornost terapeuta

nebo jejichž chování ve skupině by mohlo působit rušivě a mohlo by mít pro ostatní

klienty negativní následky (např. agresivity, negativní vůdcovství, psychotické

projevy).

- obzvláště některé druhy klientů vyžadují zpočátku individuální arteterapii (např.

anxiózní děti nebo naopak hyperaktivní děti). (Horňáková, 1999 in Šicková, 2008)

• skupinovou – tato forma arteterapie je náročnější hlavně pro arteterapeuta

Má však řadu výhod (Liebman, 1984 in Šicková, 2008):

• sociální učení probíhá rychleji a intenzivněji,

• lidé s totožnými nebo podobnými problémy se mohou podpořit a cítit sounáležitost,

• zpětné vazby členů skupiny jsou podnětné pro každého jednotlivce ve skupině,

• je vhodnější pro toho, kdo používá individuální terapii příliš intenzivně,

• je demokratičtější, proto moc i odpovědnost se dělí,

• má ekonomický efekt - za tentýž čas se pomůže více lidem.

15

Nevýhody vidí stejná autorka v tom, že:

• hůře se dosáhne diskrétnosti než při individuální terapii,

• skupinu je těžší organizačně zvládnout,

• vyžaduje větší pohotovost a obratnost terapeuta,

• každému jednotlivci v rámci skupiny se věnuje méně času,

• skupina může dostat „nálepku“ nebo stigma (např. alkoholici).

Podle Horňákové (1999 in Šicková, 2002) lze ve skupinové terapii zařadit cvičení a

techniky, které jsou dynamičtější a zajímavější.

Do skupinové arteterapie mohou být zařazeni klienti nejen se stejnými, ale i (podle

zkušeností) s různými problémy nebo handicapy (např. poruchy chování, autismus,

mentální retardace, nevidomí atd.). Na základě toho vzniká skupina, kde se vytváří

atmosféra akceptace, tolerance, kooperace (každý pomáhá každému), vznikají přátelství,

týmová práce či koalice. Kreativnější přináší nápady do celého kolektivu, vidoucí

pomáhají nevidomým, manuálně zručnější pomáhají méně zručným. Umění zde působí

jako katalyzátor nebo prostředník. (Problémy se mohou objevovat pouze u osob

s elektivním mutismem.) (Šicková, 2008)

Mezi skupinovou arteterapii řadíme také:

• rodinnou arteterapii – předpokládá, že rodina je homogenní systém, který je

zasažen jako celek, jestliže se změní jeden její člen.(Kwiatkovska, 1978 in Šicková,

2008)

• partnerskou (manželkou) arteterapii – většinou se využívají techniky společného

kreslení, kde se projeví problémy, představy a očekávání obou partnerů, která mají

jeden vůči druhému a vůči svému vztahu. (Wandesonová, 1980 in Šicková, 2008)

16

podle cílové skupiny pro:

• děti – se specifickými problémy (např. neprospěch ve škole, s poruchou pozornosti,

problémy chováním i pro delikventní děti a děti s emocionálními problémy.) Cílem

je posílit jejich sebevědomí, motivaci a sebekontrolu.

• dospívající – pomáhá hlavně při budování sociální zručnosti, altruismu, empatii ale

také dostat se z oblasti konkrétního myšlení k myšlení abstraktnímu,

• seniory – je aplikována hlavně při cvičení krátkodobé paměti, pro posílení vědomí

vlastní hodnoty, je dobrá i jako pomůcka rehabilitace jemné motoriky,

pomáhá přizpůsobit se nové životní situaci, poklesu fyzických sil, ztrátě zdraví a

specifikům důchodového věku. (Šicková, 2005 in Müller, 2005)

podle indikace:

• sociální problémy: artetarapie s týranými a zneužívanými dětmi,

arteterapie se sociálně znevýhodněnými (Romové),

arteterapie s dalšími sociálními indikacemi – drogově závislí,

pacienti s AIDS atd.

• psychické problémy: arteterapie s schizofrenními, anxióními, apatickými pacienty,

pacienty s manickými stavy, s obsesivně-kompulzivní poruchou

chování, histriónskou poruchou osobnosti, pacienty s depresemi a sebevražednými

tendencemi aj.

• různé druhy postižení: arteterapie s mentálně postiženými či autistickými

pacienty, s tělesně či smyslově postiženými, s poruchami řeči aj.

• výcvikové formy arteterapie: např. pro pomáhající profese, studenty aj.(Šicková,

2008)

17

další rozdělení:

• receptivní – vnímání uměleckého díla (vybraného arteterapeutem s určitým

záměrem), cílem je pochopit vlastní nitro,

• produktivní – za použití konkrétních tvůrčích činností klienta (kresby, malby,

modelování) nebo intermediálních aktivit (tj. činností propojujících různá média),

happeningu u jednotlivce či skupiny. (Šicková, 2002)

1.2.3 Osobnost arteterapeuta

K výkonu arteterapie jako hraničí disciplíně je důležité mít odborné znalosti

z psychoterapie, psychologie, medicíny (hlavně psychiatrie), speciální a léčebné

pedagogiky, a protože v terapii jde o celostní zacházení s člověkem, měl by arteterapeut

mít znalosti i z antropologie. Důležitou součást plní i vědomosti z klinických oborů a

z oblasti věd o umění.

Kromě odborných znalostí by měl mít každý arteterapeut i osobností předpoklady jako

jsou: empatie, intuice, schopnost propojovat jednotlivé informace do souvislostí a

schopnost improvizace a předvídání vývoje událostí a jevů. Nesmíme také zapomínat na

etickou stránku terapie, kdy by měl mít arteterapeut stanoven vysoký morální a etický

kredit, a přitom sledovat jasný terapeutický nebo diagnostický cíl. Pro klienta by měl

vytvořit atmosféru důvěry, pomáhat klientovi zvládat zadané úlohy, povzbuzovat ho

k vlastním interpretacím, popř. iniciovat rozhovor. Ve vztahu terapeut – klient by měla

vládnout důvěra, rovnocennost a úcta k člověku, s nímž pracujeme, a snaha prožít jeho

úhel pohledu. (Šicková, 2008)

Přes umělecké aktivity arteterapeut pomáhá klientovi:

• hledět na sebe (prostřednictvím své umělecké reflexe) jinak než doposud,

• vytvořit si určitý nadhled, tak jak se s nadhledem dívá na své dílo,

• plněji prožívat a akceptovat své pocity nejen během vlastní tvorby,

• zvýšit svoji sebedůvěru a sebeúctu přes zážitky úspěchu a umělecké oblasti,

18

• být k výtvarné reflexi otevřenější a svobodnější,

• víc akceptovat druhé, jejich výtvarný názor a styl. (Šicková, 2002)

1.2.4 Struktura arteterapeutického setkání

První setkání arteterapeuta s klientem bývá velmi důležité. Klient se seznamuje nejen

s novým prostředím, ale i s arteterapeutem. Schůzka by měla být dostatečně dlouhá podle

cílové skupiny klienta a jeho problému. Často se délka prvního setkání pohybuje v rámci

jedné až dvou hodin (u dětí předškolního věku méně než hodina). (Šicková, 2005 in

Müller, 2005)

Po úvodním seznámení a navázání kontaktu se dělí arteterapeutické setkání na tři části :

• první část – obsahuje instrukce, vysvětlení tématu, techniky a samotnou výtvarnou

práci,

• druhá část – obsahuje samotnou výtvarnou práci,

• třetí část – obsahuje diskusi.8

Výběr témat výtvarných technik vychází z problémů klienta, stanovených cílů, cílových

skupin a daného zaměření arteterapeuta (např. psychoanalyticky orientovaní arteterapeuti

používají techniku volných asociací nebo nedirektivní terapeuti nechávají výběr tématu na

klientovi). Náměty mohou být osobní nebo všeobecné, jen málokdy povrchní. Pro

vytvoření pocitu důvěry mezi klientem a arteterapeutem je důležité, aby terapeut vysvětlil

klientovi, proč zvolil dané téma. Je také dobré, aby si klient v rámci první schůzky mohl

zvolit daný materiál a médium, ke kterému inklinuje (např. vodové barvy, pastelky,

voskovky, keramickou hlínu atd.). Výběr materiálu má totiž nesmírnou diagnostickou

hodnotu.9

8 Zaměřenou na daný výtvarný produkt. Klient tu reprodukuje svoje pocity, které v něm daná práce vyvolává.

9 Např. anxiózní a depresivní lidé často sahají po černé tužce a jiné barvy odmítají. Naopak klienti s manickými stavy upřednostňují divoké barevné kombinace. (Šicková, 2005 in Müller, 2005, s.67)

19

Moderní interdisciplinárně pochopená arteterapie léčí člověka v jeho celistvosti těla i duše

prostřednictvím schopností člověka vnímat přes zrak, sluch a kinestetický cit. Cílem takto

chápané arteterapie je pomoci člověku k pocitu štěstí, tvořivosti a k naplnění jeho smyslu

života. Délka celého terapeutického procesu závisí na závažnosti problému a na způsobu,

jak klient reaguje na terapii. (Šicková, 2005 in Müller, 2005)

1.2.5 Materiály v arteterapii (také viz níže ve 3. kapitole)

Arteterapie disponuje rozličností a širokým výběrem jednotlivých materiálů. Materiály

hrají důležitou roli jak v celém arteterapeutickém procesu, tak při využívání jednotlivých

arteterapeutických metod, technik, a i z pohledu diagnostiky. Díky možnosti výběru

různých materiálům může klient dynamicky vyjádřit své pocity a svoje nitro. Proto, by

měla většina arteterapeutů mít ve své dílně dostatečný výběr materiálů. Z diagnostického

hlediska se psychoanalyticky orientovaní arteterapeuti domnívají, že různá média,

používaná ve výtvarném procesu, mohou stimulovat různé úrovně psychologických funkcí

a následně je i rozvíjet a posilovat. Různé materiály však mohou být pro některé klienty

„jen“ možností hraní a odreagování se. Například hlína je vhodným médiem na

rekonstrukci kapacit organizace prostoru, ale i myšlení, chápání světa a života

v souvislostech.10 Prstové barvy v sobě mají potenciál odreagování tlaku a relaxační

charakter. Tvrdé a rezistentní materiály si vybírají obyčejní lidé, inklinující k pomalejší

systematické práci, vyžadující trpělivost, a myslící na více věcí dopředu. Ale mohou si je

vybírat i agresivní klienti (např. kámen využívají britští arteterapeuti pro vězně, kteří jsou

odsouzeni pro nejtěžší zločiny proti zákonu.). Pro agresivní klienty, které přitahují tvrdší

materiály, se doporučuje postupně volit měkčí a poddajnější materiály zmírňující agresi.

Materiály můžeme v arteterapii rozdělit na:11

• měkké - dvojdimenzionální: prstové, vodové, temperové a olejové barvy, aj.

- trojdimenzionální: hlína, písek, plastelína, modurit, drát,

10 velmi vhodný materiál při arteterapii s osobami se zrakovým postižením

11 Dále můžeme dvojdimenzionální média v arteterapii rozdělit na kresbu, malbu a koláž.

20

• křehké - sklo,

• tvrdé - dvojdimenzionální: tužky, pastelky,

- trojdimenzionální: dřevo, kámen,

• jiné materiály a média: sádra, oheň, skleněné střepy, malby na sklo, fotografie jako

arteterapeutické médium.

Vhodné je, když arteterapeut dobře pozná a ovládá všechny dostupné materiály, aby mohl

svého klienta poučit o všech možných problémech a technikách s nimi. Možný neúspěch

by mohl klienta totiž zbytečně frustrovat. (Šicková, 2005 in Müller, 2005)

1.2.6 Metody v arteterapii

Tyto metody jsou stavebním pilířem pro ostatní arteterapeutické metody či techniky, které

z nich, z velké či malé části, vycházejí. Jednotlivé postupy (strategie) jsou tedy velice

významné pro arteterapeutickou praxi in (Šicková, 2008):

Imaginace - neboli užití představivosti či fantasie má pro arteterapii velký význam,

představuje totiž zprostředkovatele mezi světem hmotných, fyzickým a duchovním. Dává

nám příležitost vidět věci z jiného úhlu a tím na ně měnit postoje. V představách se

projevují jak aktuální problémy člověka, emoční stavy, tvořivé schopnosti, tak i touhy a

obavy. Pomocí imaginace se můžeme vrátit k některým situacím svého života, znovu je

prožít, zpracovat je pod vedením arteterapeuta, reflektovat do výtvarné podoby a tím je

zhmotnit a vyřešit.

Podle významného neurofyziologa Ecclese (in Šicková, 2008) je imaginace vedle

inteligence základní schopností člověka. Každý ji však má v jiné míře a záleží také na

vývojovém hledisku každého z nás. Imaginaci je možné i cvičit. Například anglický malíř

Hoghart si cílevědomě cvičil obrazotvornost tak, že si svým vnitřním zrakem představoval

různé detaily předmětů, lidí a scenérií, které předtím viděl. Jiný anglický malíř a vizionář

se vědomě dostával do stavu, kdy „viděl“ věci vnitřním zrakem, a pak je reflektoval ve

svých obrazech. Specifickou metodou imaginace je aktivní imaginace. Navrhl ji pro

21

psychoterapii C.G.Jung. Jedná se tu o stav, kdy pacient v bdělém stavu, se zavřenýma

očima podněcuje pomocí arteterapeuta hlubinné vrstvy své psychiky.

V praxi se řízená podoba imaginace používá např. v psychoanalyticko orientované terapii

podle britského arteterapeuta a školního psychologa Johna Allana, kdy na téma „Růžový

keř“ vede terapeut klienty k představě, že se staly tímto keřem. Důležité je, aby měli klienti

zavřené oči, pravidelně dýchali, zapomněli na starosti a uvolnili se. Představují si sebe jako

malý či velký keř, místo, kde rostou a všechny detaily (jako trny, květy, listy, větvičky

atd.) s tím spojené. Po několika minutách soustředění mají klienti zobrazit sebe jako keř,

který si představovali společně se všemi detaily a pocity (libé/nelibé, čichové, hmatové,

vizuální i sluchové), které prožívali. Když je obrázek hotový, terapeut se klientů ptá na

detaily, pocity klientů z obrázku a doplňující informace jako např. Kdo se stará o klienta

v podobě keříku, kde roste, jaké má kořeny atd.

Metoda imaginace je vhodná pro lepší sebehodnocení, uvolnění emocí, pro vyjasnění

postojů k sobě i druhým lidem. Diagnostický potenciál aktivní či řízené imaginace je

zřejmý. Obrazy a tvary, použité barvy mají diagnostickou podobu - vypovídají o tom, zda

je proces patologický, či naopak proces uzdravování. Poukazují na to, v jakém stavu se

právě daný pacient nachází.

Animace – se provádí ve fázi rozhovoru o nakresleném obrázku. Jedná se o rozhovor ve

třetí osobě, užívaný hlavně u anxiózních, nejistých či osamělých dětí, kdy se klient nebo

terapeut identifikují s výtvorem na obrázku klienta a hovoří jeho jménem. Dítě takto

komunikuje nepřímo a efektivněji pomocí někoho jiného, než kdyby mělo povídat samo za

sebe. (Šicková, 2008)

Koncentrace – mandaly

Mandala je slovo, které pochází ze starobylého indického obřadního jazyka sanskrtu a

znamená v překladu kruh nebo oblouk. Ve svém původním náboženském významu

představuje mystický diagram buď ve tvaru kruhu, jenž se točí kolem určitého středu, nebo

ve tvaru mnohoúhelníku, ve kterém všechny vzory směřují do jednoho centra

(http://www.arteterapie.estranky.cz/stranka/mandaly). Můžeme za ni považovat vlastně

každý kruhový tvar, který má střed. Podle Junga (1962 in Šicková, 2008) znamená tušení

22

středu osobnosti nebo určitý centrální bod uvnitř duše, k němuž se všechno vztahuje a

podle kterého je všechno uspořádáno.

S kruhovým tvarem mandaly se můžeme setkat v nejrůznějších kulturách, protože tento

tvar provázel člověka od nejranějších dob a vždy představoval něco posvátného. Nejstarší

nám známé mandaly pocházejí ze severozápadní Číny a jsou datovány do 9. – 10. století

našeho letopočtu. Ve výchovních kulturách jako je buddhismus, je přikládáno mandalám v

rámci kultovních rituálů zcela centrální postavení a považuje je ji za důležitý prostředek ke

sjednocení chaotických rozptýlených sil člověka do jednoho středu. Vytváří se do podoby

maleb na hedvábné látky, obrazců sypaných barevnými písky, které se následně hází na

hladinu řeky, nebo vytváření z jiných barvených materiálů. V průběhu vytváření mandaly

nechávají buddhističtí mniši bez doteku rukou spadávat barevný písek zrnko po zrnku, a

tak vzniká každý detail složitého vzoru. Po dokončení je mandala rychle zničena a písek je

na znamení pomíjivosti věcí naházen do vody. (viz příloha č.1/obr.1-4)

(http://www.arteterapie.estranky.cz/stranka/mandaly). Někteří také věří, že každý má svoji

vlastní mandalu a z jejího středu může čerpat energii. Dokonce se objevují i názory, že se

liší mandala živého a mrtvého člověka, ale i zvířete, stromu, kamene či planety (ukázky viz

příloha č.2).

V arteterapii je mandala pomůckou ke koncentraci a meditaci. V kresbách malých dětí je

např. kruh (mandala) symbolem zrodu jejich identity, když se jedinec začleňuje do určitého

místa, času a prostoru. Postup při vytváření mandaly může být pomocí čmáranic nebo

vytvořením plastické mandaly. Čmáranice se často využívají jako technika volných

asociací a cvičení představivosti. Každý podle svých možností čmárá před sebou čáry.

Může čmárat jednou či oběma rukama, ústy či nohama. Pak si vyčlení pomocí tzv.

okénkové metody prostor či plochu asi 5 × 3 cm velkou, která se vybarví pastelkami.

Každý tvar tak získá jinou barvu a ta pak vytváří plochy vedle sebe podle volby autora.

Následně autor zvětší překreslením „od oka“ daný obrázek do formátu A4. Stávající

zvětšeninu autor přenese pomocí kružítka na čistý papír a barevně dotvoří. Tento postup je

velmi zdlouhavý a náročný, proto je určen spíše dospělým klientům. (Šicková, 2008)

(ukázky mandal vytvořené při kurzu arteterapie pomocí barev na sklo viz příloha č. 3)

23

Mandalu lze převést i do plastické podoby pomocí hlíny. Nakreslenou kopii mandaly

přeneseme pomocí ostrého vpichování do hlíny a následně se vytvoříme vyšší a hlubší

reliéfy. Vznikne tak trojdimenzionální mandala. (Šicková, 2005 in Müller, 2005)

Restrukturalizace – Strom života

Metoda restrukturalizace vychází z myšlenky, kdy se z jednotlivých kousků utvoří celek.

Aplikuje se zde postup skládání „čtverců“ nazvaný „Strom života“. Na formát A3 nakreslí

účastníci tuží strom svého života. Je lepší, když je kresba dostatečně strukturovaná

s použitím šrafování či struktur. Každý si vybarví svůj strom a rozstříhá jej na 6 čtverců.

Jednotlivé čtverce následně skládáme do nových variací „stromu života“. Nejzajímavější

varianty autor zachytí pomocí průhledného papíru a poté barevně dotvoří. V dalším kroku

si každý zhotoví kostku totožnou se stranou čtverce ze svého výkresu. Každý ze skupiny

nalepí jeden čtverec ze své stromu na kostku jiného člena skupiny. Posléze vznikají různé

varianty a kombinace, kdy linky nebo barvy na sebe navazují, i když to nemohlo být

záměrné. Utvoří se tak nové barevné kompozice a obrazy. Dokumentace jednotlivých

kostek se zachycuje taktéž na průsvitný papír. V rámci toho vzniká konstelace obrazu celé

skupiny.

Transformace – pro svoji náročnost se využívá se hlavně u dospělých klientů a studentů

arteterapie. Podle Šičkové (2008) spočívá v transformování pocitů z vnímání jednoho

média do oblasti jiného (např. přečtení úryvku z knihy). Na základě vyslechnutí úryvku

klienti či studenti nakreslí výtvarný kus. Po dokončení obrázku každý hovoří o svých

pocitech, jak vnímali úryvek a jakou formou jej zakreslili. Transformace se dá využívat

nejen poslechem úryvku, ale i hudby, pomocí tance či pohybu nebo hmatovou terapií, kde

následně klienti sdělí své pocity a zážitky na papír v podobě kresby či malby.

Rekonstrukce – tato technika je vhodná pro všechny věkové kategorie a typy postižení.

Dá se modifikovat do více podob. Nejjednodušší formou je dokreslovaná koláž, kdy se

z časopisu vystřihne a okopíruje buď celá lidská postava, nebo jen obličej. Pak se

rozstřihne na polovinu či menší části a ty se nalepí na čistý papír. Různě nalepené části

poté dokreslují klienti podle svého uvážení. Cílem je splynutí lepené a kreslené části. Tato

technika se dá modifikovat i do plastické podoby, kdy se z hlíny vytvoří reliéfní postava,

která se posléze rozdělí na různé části. Každý klient dostane jednu část a dotvoří si ji podle

24

svého. Následuje diskuze o tom, koho vytvořená postava znázorňuje, co si myslí, kde bydlí

apod.

25

2 OSOBY SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM

Problematikou výchovy, vzdělávání a rozvoje osob se zrakovým postižením různého

stupně a věku se zabývá speciálněpedagogický obor s názvem tyflopedie12 (z řečtiny

tyflos – slepý, paidea – výchova). Zrak je smysl, umožňující vidění, tzn. schopnost

rozlišovat zejména světlo, tmu, barvy, tvary, rozměry, polohy předmětů, trojrozměrnost

a hloubku prostoru. Rozhodující roli hraje také při správném utváření představ, rozvoji

paměti, pozornosti, myšlení, řeči i v oblasti emocionálně volní. (Ludíková, 2002 in

Krejčířová, 2002) Podle Kábeleho a Edelsbergera (1988 in Ludíková, 2002) získáváme

75 % – 80% spontánně získaných informací právě zrakem.

2.1 Vymezení zrakového postižení (znevýhodnění)

V běžném životě se stále více setkáváme s lidmi, kteří nosí brýle. Z tyflopedického

hlediska zde mluvíme o zrakové vadě, která však nemusí hned znamenat zrakové postižení.

Za zrakově postiženého je podle Ludíkové (2004) považována ta osoba, která trpí oční

vadou či chorobou, kdy i po optimální korekci má zrakové vnímání narušeno natolik, že jí

činí problémy v běžném životě.

2.2 Důsledky zrakového postižení Příčiny zrakového postižení mohou být vrozené nebo získané (viz také níže – doby vzniku

zrak. postižení).

Jen pro upřesnění, mezi vrozené příčiny řadíme např. důsledky dědičnosti, intoxikace

matky (dlouhodobé zneužívání alkoholu, požití drog), virové onemocnění matky

(především v prvním trimestru těhotenství), pohlavní choroby matky (syfilis, HIV),

závažné mechanické postižení plodu (kopy do břicha či pád ze schodů).

Mezi získané příčiny můžeme zařadit např. důsledky dalších onemocnění (např.

Diabetes), progrese vady, úrazy hlavy či oka (řezné, sečné, bodné rány), nádorová

12 další používaným označením je oftalmopedie (užívané např. v Brně)

26

onemocnění (hlavy, či některých částí oka – retinoblastom, nádory očnice), předávkování

drogami, meningitis, popálení a poleptání oka (jak zásadami tak kyselinami, nebo

zářením).13

Pro upřesnění si můžeme uvést některé diagnózy způsobující slabozrakost jako např.

katarakta, glaukom, nystagmus, atrofie očního nervu, myopie a hypermetropie gravis,

albinismus (klient je světloplachý a je nucen neustále používat filtrové brýle), afakia

(bezčočí), mikroftalmus (malé oko) a hemeralopie (šeroslepost). (<http://sp01-up-

ol.ic.cz/dokumenty-ppt+pps/spp-tyflopedie_osoby-se-zrakovym-postizenim.ppt.>)

2.3 Rozdělení osob se zrakovým postižením

Při bližším zkoumání jednotlivých klasifikací, zjistíme, že jednotná klasifikace zrakových

vad osob se zrakovým postižením neexistuje. Jednotlivé důsledky zrakových vad se

kombinují a následkem toho, mohou vznikat různá specifická zraková postižení ovlivňující

svého nositele. Není proto možné posuzovat osobu se zrakovým postižením jen z jednoho

hlediska.

Existuje celá řada rozdělení zrakového postižení,14 např. Ludíková (1988) je rozděluje

podle následujících kritérií:

1. etiologie

a) orgánová vada – např. slabozrakost,

b) funkční vada – např. poruchy binokulárního vidění.

Binokulárním viděním rozumíme vidění oběma očima, za jejich vzájemné spolupráce.

(Ludíková, Stoklasová 2006) Jesenský (1994, s.43 in Ludíková, Stoklasová, 2006) chápe

poruchy binokulárního vidění jako „porušení spolupráce pravého a levého oka.“

Důsledkem zmíněných poruch binokulárního vidění dochází k porušení plastického

a hloubkového vidění např. špatný odhad rozmístění a vzdálenosti předmětů v prostoru

13 tyto vrozené a získané příčiny se objevují hlavně u nevidomých klientů

14 V dnešní tyflopedii se nejvíce používá rozdělení jedinců se zrakovým postižením: na osoby nevidomé, se zbytky zraku, slabozraké a většinou i osoby s poruchou binokulárního vidění.

27

nebo v rychlosti pohybujících se objektů (Ludíková, 2002 in Krejčířová, 2002). Děti

s těmito vadami mívají často problémy se čtením a psaním.15 Tyto poruchy můžeme dále

rozdělit na strabilismus (šilhavost) a amblyopii (tupozrakost).

Strabilismus – porucha rovnovážného postavení očí. Obrazy se nesetkávají na stejném

místě na sítnici a v důsledku toho vzniká dvojité vidění (diplopie). Následkem dvojitého

vidění dochází k potlačení obrazu horšího oka. (Ludíková, Stoklasová, 2006)

Amblyopie – snížení zrakové ostrosti, u převážně jednoho oka, bez viditelných známek

nemoci postiženého oka. (Hycl, 2000 in Ludíková, Stoklasová, 2006)

2. doby vzniku zrakového postižení

a) vrozené (prenatální) – mohou být zapříčiněni dědičností, toxikomaniíí matky

(alkoholismus, drogy), vnějšími vlivy (ultrafialové, rentgenové záření), silným

mechanickým poškozením plodu, pohlavní chorobou matky (syfilis) nebo např.

virovými onemocněními (rubeola, toxoplasmóza).

b) získané (perinatální, postnatální) – progrese zrakové vady, úrazy oka i hlavy, nádorová

onemocnění oka i hlavy, retinopatie nedonošených, ale i např. důsledek jiného

onemocnění (např. diabetes).

3. doby trvání zrakového postižení

a) krátkodobé (akutní),

b) dlouhodobé (chronické),

c) opakující se (recidivující).

4. podle stupně postižení

a) nevidomí,

b) osoby se zbytky zraku,

c) slabozrací.

15 vynechávají písmena, ztrácí se v textu. Jsou pro ně jednodušší izolované znaky před nahuštěnými znaky vedle sebe. Při léčbě se používá okluzor. Je také důležitá zraková hygiena.

28

ad a) Nevidomost může být získaná i vrozená.

Flenerová (1982, s. 14 in Ludíková, Stoklasová 2006) definuje nevidomost jako: „Stav

nevyvinutí nebo úplné ztráty zrakové funkce a tím i nemožnost zrakového vnímání.“

Projevuje se neschopností vnímat z signály z okolí zrakovou cestou. Z lékařského hlediska

lze pohlížet na nevidomost jako na ireverzibilní pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60

– světlocit.

Kraus (1997 in Ludíková, Stoklasová 2006) rozlišuje dále nevidomost na praktickou16

nevidomost, nevidomost skutečnou17 a plnou slepotu.18

Většinou je však nevidomost členěna na dvě podrobnější kategorie: (Ludíková, 2002 in

Krejčířová, 2002, s. 50)

• totální slepotu – oko nevnímá žádné světelné podněty, nerozlišuje ani světlo ani

tmu,

• praktickou slepotu – je zachován světlocit se správnou projekcí či bez projekce.

ad b) Zbytky zraku je taktéž vada vrozená i získaná.

Za osoby se zbytky zraku jsou považováni ti jedinci, jejichž zraková ostrost se pohybuje

v rozmezí mezi nevidomostí a slabozrakostí. Avšak zraková ostrost není jedené kritérium

posuzování stupně vady. Diagnóza nemusí být konečná, může docházet ke zhoršování

vady.

ad c) Slabozrakost je vrozená i získaná, stacionární i progresivní.

Dotřelová in Kraus (1997, s. 317) definuje slabozrakost jako: „ireverzibilní pokles zrakové

ostrosti na lepším oku pod 6/18 až 3/60 včetně. Z praktického hlediska dělíme slabozrakost

16 Pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60 do 1/60 včetně, binokulární zorné pole je menší než 10° kolem centrální fixace. (Ludíková, Stoklasová, 2006)

17 Pokles centrální zrakové ostrosti pod 1/60 – světlocit, binokulární zorné pole je 5° a méně i bez porušení fixace. (Ludíková, Stoklasová, 2006)

18 „Světlocit s chybnou světelnou projekcí až do ztráty světlocitu (amauróza)“. (Dotřelová in Kraus, 1997, s. 317)

29

na lehkou – do 6/60 včetně a těžkou - pod 6/60 a do 3/60 včetně.“ „Obecně je za

slabozrakost považováno orgánové postižení obou očí, které i při optimální brýlové

korekci činí jedinci problémy v běžném životě.“ (Ludíková, 2005 in Renotiérová, 2005,

s. 119)

Slabozrakost se nepříznivě projevuje v rozvoji vnímání či snížením, omezením nebo

deformací zrakových schopností. Za následek se často vytváří nepřesné, neúplné či

zkreslené představy. Problémy se mohou objevovat i v oblast prostorové orientace.

(Ludíková, 2005 in Renotiérová, Ludíková 2005)

Květoňová – Švecová (2000 in Ludíková, Stokladová 2006) doplňuje předchozí klasifikaci o typologii zrakových vad podle:

5. typu postižení

a) poruchy zorného pole,

b) poruchy zrakové ostrosti,

c) převodní poruchy,

d) okulomotorické poruchy,

e) poruchy barvocitu.

ad a) Poruchy zorného pole se vyznačují snížením prostoru, jež jedinec vidí. Omezení

prostoru může, ale nemusí souviset s narušením zrakové ostrosti. Jednotlivé poruchy

zorného pole se projevují např. výpadky v jednotlivých kvadrantech, skotomy19 či

trubicovitým viděním.

ad b) Zraková ostrost je rozlišovací schopnost oka. Dělí se na zrakovou ostrost do dálky a

do blízka. Vyšetření zrakové ostrosti do dálky provádíme pomocí optotypů (Snellenovy,

obrázkové optotypy pro děti, Pflügerovy háky a Landoltovy kruhy nebo tabulí log MÚR).

Vyšetření zrakové ostrosti do dálky provádíme pomocí Jägerových tabulek, které mají

rozmezí 1 – 24, kdy velikost č. 5 je běžný novinový tisk. (Ludíková, Stoklasová, 2006, s.

10)

19 Výpadek zorného pole způsobený řadou očních, případně neurologických onemocnění. Vyšetření zorného pole se nazývá perimetrie. <http://www.lekari-online.cz/ocni-lekarstvi/indikace/skotom>

30

ad c) Převodní poruchy nastávají při narušené zrakových center v mozkové kůře. Je

možné je formulovat jako problémy při zpracování zrakových podnětů.

ad d) Okulomotorické poruchy jsou způsobeny poruchou okohybných svalů. Jejich

projevem je nedokonalá, vadná koordinace očních pohybů.

ad e) Základem pro vnímání barev je dostatek čípků ve žluté skvrně. V ní se nacházejí

čípky diferencované pro červenou, zelenou a modrou barvu. Poruchy barvocitu se

vyznačují nevyvinutím čípků pro jednu, dvě nebo tři barvy. Pokud je barevné vnímání ve

všech třech rovinách, hovoříme tu o achromatopsii a jedinec pak vidí jen černobíle.

Nejznámější porucha barvocitu je však daltonismus, což je narušené vnímání zelené a

červené barvy.

Pro doplnění ještě uvádím kategorie zrakového postižení podle WHO:20

6. Podle WHO:

a) normální zrak – zraková ostrost je větší než 6/18,

b) zrakové postižení – zraková ostrost je v intervalu 6/18 až 6/60,

c) vážné zrakové postižení – zraková ostrost je v intervalu 6/60 až 3/60,

d) slepota – zraková ostrost je menší než 3/60. (Kuchynka, 2000, s.15)

Pokud mluvíme o zrakovém postižení jedince, jedná se o největší zasažení přísunu

informací k němu. Podle závažnosti postižení způsobuje problémy v orientaci makro i

mikro prostoru a to jak v prostorové orientaci samostatného pohybu, tak i pohybovém

vývoji. Negativně se může odrážet i v sociální a pracovní oblasti (např. nevidomí mají na

výběr jen malý okruh zaměstnání, nemají dostatek zkušeností a znalostí). Projevovat se

může i jako sociální izolovanost či méně časté navazování mezilidských a partnerských

vztahů. To má za následek snížení sebevědomí, pocity méněcennosti a malá míra

samostatnosti. Proto bychom se měli v oblasti tyflopedie snažit o maximální možný rozvoj

osobnosti jedince ze zrakovým postižením, tj. nejen dosažením nejvyššího možného stupně

socializace, včetně zajištění adekvátních podmínek pro edukaci, ale i přípravu na povolání

20 Světové zdravotnické organizace

31

a následné pracovní uplatnění. (Ludíková, 2005 in Renotiérová, 2005) Důležitá je také

následná pomoc a podpora při samostatnosti a soběstačnosti, zvýšení sebevědomí a tím i

zlepšení psychické stránky jedince.

Nedostatek zrakových podnětů může vést k určité senzorické deprivaci. Proto bychom

měli zrakové postižení kompenzovat ostatními smysly jako jsou: hmat, sluch, čich a chuť.

Můžeme je také nazvat jako nižší kompenzační činitele. Mezi vyšší kompenzační činitele

bychom mohli zařadit např. myšlení, paměť, představy, řeč či obrazotvornost.

32

3 ARTETERAPIE S OSOBAMI SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM

Arteterapií s osobami se zrakovým postižením se z celkových měřítek věnuje nejméně

arteterapeutů. Tato specifická forma arteterapie pracuje se speciálními technikami

kompenzující zrakové postižení zbylými smysly. Nejvíce užívaným materiálem je

bezesporu keramická hlína a všechny materiály využívající haptického prožitku.

V zahraničí se této problematice věnuje rakouský pedagog Victor Löwenfeld, který jako

první dokázal spojit osobní zkušenost s výtvarnými pracemi zrakově postiženým a obhájit

tak důležitost této práce. Podle něj (Löwenfeld, 1982 in Perout, 2005) má arteterapie

s těmito jedinci léčit jejich „subjektivní“(ztráta zraku) a „objektivní“(ztráta sebevědomí,

sebehodnocení, nezávislosti, schopnosti adaptace) handicapy. V našich zemích se

arteterapií s osobami se zrakovým postižením věnuje speciální pedagog a arteterapeut

PaedDr. Evžen Perout, jehož pracemi jsem se také inspirovala.

3.1 Výtvarná výchova u osob se zrakovým postižením Pro výtvarné činnosti zrakově postižených je vhodné kombinovat tradiční výtvarné

techniky s novými a hledat další inspiraci pro práci. Některé techniky se mohou realizovat

různými způsoby při použití různých materiálů. Vždy však přihlížíme k věkovým a

individuálním zvláštnostem plynoucím ze zrakového postižení a snažíme se vytvořit

optimální podmínky pro práci.

3.1.1 Materiály Při výtvarných činnostech lze používat různé materiály. Pro zrakově postižené klienty se

ale nejvíce užívají trojrozměrné materiály podporující haptický prožitek jako např.:

• papír všeho druhu – noviny, magazíny, lepenka, Braillský papír, papírová tráva,

krabice, voskový papír, kladívkové čtvrtky, balicí papír, technika papier-mache,21

• kov – měděný drát různé tloušťky, alobal (fólie), hřebíky, plechovky,

21 lepení natrhaného mokrého novinového papíru

33

• látky, nitě, provázky a příze – šňůrky, knoflíky, různě barevné a texturované

látky, textilie různých vzorů a složení, kůže, nitě, tkací rám, jehlice, stuhy, korálky,

barvy na batikování, jemná gáza,

• dřevo a přírodniny – dřevěné odřezky, hobliny, listy, kameny, rostliny, proutí na

pletení košíků, fazole, kůra stromů, semena a plody stromů, šišky, jehličí, tráva,

sláma, včelí vosk, písek, plody moře (lastury a mušle),

• trojrozměrné materiály - hlína (všeho druhu), plastelína, fimo hmota,

samoschnoucí modelovací hmota, odpadové materiály, slané těsto a jiné

modelovací hmoty.

Pro děti se může použít jedlého umění - nevařené těstoviny jako makarony, špagety,

brambory atd. lze je navlékat, slepovat dohromady, barvit atd.

Další potřebné vybavení – lepidla, nůžky, nářadí, víčka z lahví, mince, sádra, mýdlo atd.

3.1.2 Pomůcky Při výtvarné výchově se zrakově postiženými se užívá speciálním pomůcek, které uvádí

Keblová (1995, s. 12). Konkrétní pomůcky včetně smyslů, pro které jsou určeny viz Tab.

1.

Tab. 1 - Pomůcky pro výuku výtvarné výchovy (určené i pro děti) (přejato z Keblová,

1995, s. 12)

název pomůcky hmat zrak

speciální modelovací hmota x x

vosk x x

barvy na sklo x x

prstové barvy x x

rádýlka, rádla x x

nůžky pro nevidomé x x

kreslenky, fólie x x

deskové skládanky x

34

silonová síť x

štětce x x

silná jehla x x

špendlíky s velkou hlavičkou x x

konturovací pasta x x

geometrické tvary z různých materiálů x x

dřevěná abeceda x x

dřevěné stavebnice x x

hračky na vkládání tvarů x x

LEGO, DUPLO x x

stavebnice na skládání a rozkládání x x

Pomůcky nejsou zdaleka vyčerpávající, více informací a nabídku konkrétních

kompenzačních pomůcek lze nalézt na (<http://is.braillnet.cz/pomucky.php,

http://www.galop.cz/, http://www.spektravox.cz/>).

V dospělém věku zrakově postižených existuje řada volnočasových aktivit nabízející i

výtvarné činnosti. Klienti se tak mohou účastnit výtvarných dílen a kroužků, které

organizují různá občanská sdružení. Výběr technik se odvíjí od nabídky ve výtvarném

kroužku. Jako příklad bych uvedla činnost Hapateliéru při Tyflocentru o.p.s. v Brně, který

nabízí práci s hlínou technikou hmatového modelování, výrobu voňavého ručního papíru,

batikování textilií (vyvazovaná, vosková batika), modelování z včelího vosku, výrobu

šperků atd. Dvakrát do roka pořádá vánoční a velikonoční dílnu

(<http://www.tyflocentrum-bm.cz/prvni/hap/>). V občanském sdružení Okamžik vznikl

kroužek paličkované krajky a metodiku paličkování pro nevidomé, včetně převedení

značek pro jednotlivé paličkovací techniky do Braillova písma

(<http://www.okamzik.cz/>). Sdružení Slepíši nabízí semináře hmatového modelování.

35

3.2 Využití arteterapeutických technik v arteterapii u osob se zrakovým znevýhodněním

Následující techniky jsem vybrala s ohledem na šíři jejich použití a na praktické

zkušenosti zmíněných autorů s nimi. Jsou tu uvedeny techniky poměrně známé jako

reliéfní kresba či hmatové modelování, které už některá občanská sdružení pro zrakově

postižené realizují jako výtvarné kurzy. Můžeme tu také najít terrraterapii, což není ještě

příliš známá a do hloubky probádaná terapie. Také se tu snažím upozornit na práci

v keramice, jež naskýtá zajímaví reliéfní techniky s hlínou.

3.2.1 Výtvarné techniky a metodické aspekty při práci s nevidomými podle Perouta

Až donedávna panovaly názory, že nevidomý nemá vizuální zkušenost a nemá tedy i

možnost se výtvarně vyjádřit. Tyto tvrzení vycházely z mylného předpokladu, že zrakově

postižený nemůže kreslit, malovat a používat barvu na dvojrozměrné čtvrtce papíru.

Názory, že takto postižený člověk nemá potřebu se výtvarně vyjadřovat jsou velice mylné.

Při správném nalezení a přizpůsobení vhodných výtvarných technik, dojdeme ke zjištění,

že tvorba těchto jedinců může být nejen velice kreativní, ale i s danými výtvarnými

kvalitami.

3.2.1.1 Reliéfní kresba Reliéf je forma haptizace, která při plastickém modelování v ploše znázorňuje třírozměrný

objekt. Podle míry redukce rozlišujeme reliéf vysoký (hautreliéf) a reliéf nízký (basreliéf).

V reliéfu vysokém je poměr výšky či šířky minimálně 1:4. Nízký reliéf je z hlediska

hmatového vnímání většinou přístupný jen globálně, ne v detailech. Z jiného hlediska se

reliéf rozlišuje na pozitivní (vypouklý, konvexní) nebo negativní (vlis, konkávní).

(Jesenský, 1983)

Vhodnou technikou je podle Perouta (2005) tzv. reliéfní kresba. Dominantní rukou (je – li

pravák - pravou) vytlačuje klient propisovací tužku do měkkého papíru, podloženého

tvrdým kartonem. Druhou rukou (levou) kontroluje pohyb tužky po papíře a v jednotlivých

fázích kreslení obrací papír na rubovou stranu a čte vytlačený reliéf.

36

3.2.1.2 Hmatové modelování Další vhodnou technikou pro nevidomé klienty je technika hmatového modelování. Je

světově uznávanou výtvarnou disciplínou, jejímž autorem je pan Štěpán Axman. Štěpán

Axman je zakladatelem občanského sdružení Slepíši a hmatovému modelování se věnuje

již několik let. V roce 1994 založil Ateliér hmatového modelování v Brně, kde si prověřil

učební metody a techniky hmatového modelování. V roce 2001 zřídil školu hmatového

modelování v Tasově. (http://www.kr-vysocina.cz/soubory/450008/zk-02-2004-63.doc).

Tato technika je takto nazvána proto, že je určena právě pro nevidomé klienty, kteří

používají k modelování pouze ruce bez jakýchkoliv pomůcek. Zvolený název upozorňuje

na odlišnost od keramických postupů a blíží se spíše k sochařské praxi. Klienti tak mohou

svůj problém vyjádřit do hlíny (promodelovat), následný výkladem vytvořeného díla si

uvědomit svůj problém a začít jej řešit.(Perout, 2005)

Při terapeutické práci s hlínou uvádí Šicková (2000) sedm momentů, které jsou s ní úzce

spjaty:

• prolomení bariér úzkosti,

• ovlivnění neschopnosti komunikovat (autističtí pacienti),

• odbourání agresivního a autoagresivního chování,

• rozvíjení trojdimenzionálního vnímání a představivosti, přes výtvarné podobenství

vytváření zázemí pro změnu postojů k sobě i druhým,

• kompenzace poškozeného nebo chybějícího smyslu,

• možnost diagnostického využití artefaktů z hlíny,

• relaxačně-rehabilitační efekt při cvičení jemné motoriky.

Nezkušení klienti se nejprve seznamují s materiálem ohmatáváním hliněných destiček, do

kterých později nahodile otiskují své prsty. Osvojují si tak poznatky o tvárnosti a plasticitě

materiálu a zbavují se případného strachu či nedůvěry. V dalších hodinách se snaží

otiskovat rovnou čáru či oblouk. Po této fáze je možné začít s modelováním hmatově

modelovaných reliéfů a poté k tvorbě prostorových objektů. Vhodné je začít s

modelováním nádoby, pak se plynule přechází k modelování sochy a hlavy.

37

Modelování rozměrnějších nádob je průpravou pro tvorbu figury. Ve starých kulturách se

rozlišovaly nádoby podle tvaru na mužské a ženské a symbolizovaly tak lidské tělo.

Postup při modelování nádoby: Nejprve se na podložce vytvoří hliněná základna. Na ni se

provázkovou technikou postupně staví korpus (je dobré, když je větších rozměrů). Pro

dodržení kruhového tvaru se mohou používat šablony, které následně umožní větší

samostatnost. Klient na sebe klade tzv. hady (provázky z hlíny) o průměru cca 3 cm.

Nádoba se pak nebortí a stavba rychleji roste. Když je utvořen základní tvar, vyhlazujeme

vnitřní a vnější stranu nádoby. Nakonec vytvoříme uši nádoby.

Dalším krokem je modelování sochy. Měla by být aspoň 30 - 40cm vysoká a musí mít duté

tělo, aby nebyla příliš těžká. Postup při modelování sochy: Nejprve se musí vytvořit

podstavec. Může se tvořit tzv. analytickou metodou, kdy je z masy hlíny jakoby

vytahován daný tvar nebo tzv. syntetickou metodou, kdy se na sebe staví jednotlivé části.

Způsoby tvoření sochy jsou různé. První způsob je ten, když nejprve modeluje učitel

(terapeut) a žák (klient) sleduje hmatem jeho ruce i postup narůstání základního tvaru. Učí

se jak vytvořit dutou sochu a jak správně tvořit proporce. Hotovou sochu dá pak nevidomý

stranou a učí se pracovat samostatně. Může se také postupovat střídavě, kdy část sochy

postaví terapeut a další část klient např. detaily hlavy. Terapeut postupně motivuje klienta

k větší samostatnosti, až klient tvoří úplně sám. Další způsobem je tvoření a předávání

zkušeností pomocí jiných a zkušenějších osob se zrakovým postižením. Mnohdy se ukáže

poslední způsob účinnější než výuka pomocí učitele (terapeuta).

V modelování nevidomých je velkým problémem ztvárnit mimiku vytvořených tváří.

Obtíže vyplývají s nepochopení tělesného a obličejového schématu. Postupné obohacování

soch jejich výrazu, poučuje tyto klienty a dává jim větší míru zkušeností. Proto je velmi

důležitá metoda modelování hlavy.

Postup při modelování hlavy: Pomůckou určující rozměr plastiky je vhodné použít krabici

od mléka. Přilepí se k podložce a postupně se obaluje válečky z hlíny do úrovně asi tří

válečků nad vrchní okraj krabice. Vzniklý tvar se pak rozdělí na příčné a podélné čtvrtiny,

které se vytlačí do hlíny. Tyto čáry tak slouží k orientaci při další práci: svislé čáry dělí

vzniklý základ na obličejovou a temenní část, vodorovné označují polohu brady, nosu a

čela. Následné části obličeje vytvoříme přidáváním válečků na příslušnou čtvrtinu sochy.

Vhodnější je začínat mužských obličejem následně pak vytvářet ženské a dětské obličeje.

38

(viz příloha č.4/obr.1) Lze dospět k poměrně hodně stylizované masce nebo se blížit

k imaginárnímu portrétu s realistickými rysy. Stejně jako u reliéfní kresby, má i tato

podoba portrétů autobiografické rysy. Může být zobrazením ideální představy o sobě nebo

naopak správností takového sebepojetí.

Základním metodickým požadavkem je dostatečná velikost objektu. Pro nevidomého je

měřítkem velikosti jeho ruka či dlaň, proto by tomu měl být přizpůsoben i rozměr sochy.

Větší velikost tak dává prostor pro lepší názornost, pochopitelnost a podrobnější

rozpracování detailů. Vhodné je použít šamotový typ hlíny, obsahující pojivo díky němuž

se sochy nebortí. Lektor pak dotvoří úpravy - odstranění přebytečné hlíny či odvzdušnění.

Sochy se neglazurují. Po vypálení však změní povrch, takže se stává, že je nevidomí mají

problém poznat. (Perout, 2005)

3.2.1.3 Galerijní animace Součást výtvarné práce s nevidomými by měla být i prezentace jejich děl a návštěvy muzeí

a galerií. Nevýhodou však bývá jejich neinformovanost o stylových a výtvarných formách

jež vytvořili, ale i o probíhajících výstavách jiných autorů v galeriích, muzeích atd. Také

bývá nevýhoda v tom, že většina výstav sází na dobré zrakové schopnosti, což je pro

klienty velmi omezující. (Perout, 2005).

U zrakově postižených můžeme hovořit o alternativní podobě vizuální gramotnosti. Díky

hmatové expozici si mohou klienti vystavované kusy osahat a následně se inspirovat ke

svému vlastnímu výtvoru. O stejné hmatové poznávání usilují i tvůrčí dílny určené pro

nevidomé zájemce, kdy se také uplatňují formy receptivní arteterapie. (Perout, 2005)

Podle Perouta (2005) je vhodné pro práci se zrakově postiženými klienty volit

trojrozměrné objekty, u nichž nehrozí poškození při taktilním kontaktu. Odborný lektor

nejprve nevidomé seznamuje s historií a kontextem díla přímo v galerii, muzeu atd. Při

následné hmatové prohlídce díla (artefaktu) pak upozorní a výrazné detaily, jež vytváří

představu o celku. V případě palácových lvů např. zuby, drápy, ocas (viz příloha

č.4/obr.2). Je lepší absolvovat prohlídku s každým účastníkem zvlášť.

Ihned po prohlídce by měla následovat činnost v ateliéru. Postup je vhodné rozdělit do

jednotlivých, na sebe navazujících kroků, jenž vykonávají všichni současně. Pro lektora je

39

velmi náročné pracovat v časově omezené době a s několika nevidomými najednou. Přitom

je třeba zvládnout i úplné začátečníky. Je nutné, aby lektor uměl improvizovat, tedy odhadl

autorův (klientův) záměr a podle potřeby dané dílo výtvarně dotvořil. Během práce by

měly mít účastníci možnost vrátit se k originálu, porovnávat jej nebo vyjasnit si

nesrovnalosti. V závěru by měl být každý z účastníků seznámen s ostatními výtvory.

Nejlepší je zorganizování improvizované výstavy, kde si o artefaktech klienti společně

popovídají s možností osahání.

3.2.1.4 Úskalí při práci s nevidomými Zabýváme – li se metodikou výtvarné práce s těžce zrakově postiženými, můžeme si

všimnout některých typických znaků jejich kreseb:

• na základové lince se fenomenisticky22 řadí zobrazované objekty,

• sklápění do půdorysu,

• řazení pásů nad sebou zachycující časový posun a vícepohlednost,

• v kresbě lidské figury a obličeje je deformovaná postižená část těla (nepoměry -

zvýrazňují hlavně uši a ruce, tedy hlavně používané části těla, oči zobrazují velice

nenápadně),

• zvířata jsou kreslena v bokorysu,

• opakování středové kompozice (tvoření ve středu),

• neustálé opakování jednoho motivu,

• častá tvorba menšího rozměru(miniatur).

Tento způsob výtvarného ztvárnění přetrvává až do dospělosti, do jisté míry můžeme tedy

mluvit o výtvarné retardaci.

22 Fenomenismus – typický znak myšlení, fixace na některé podstatné znaky např. velryba musí být ryba <fsps.muni.cz/~lazarova/materialy/vyvojova%202.doc>

40

Pro speciální pedagogy může být neustálá práce s takto zrakově postiženými značně

náročná. Jsou tu kladeny velké nároky na trpělivost (práce probíhá déle, časté opakování

a začínání znovu) a neustálé motivování klientů. Mohou tak snáze podlehnout syndromu

„burn-out“, jež je definován jako stav motivační a emoční vyčerpanosti při kladení

přílišných nároků na handicapované klienty. Výsledkem syndromu může být ztráta

motivace, odstup od klientů a emoční neangažovanost. Jako prevence může být

terapeutova vlastní výtvarná tvorba, sportovní vyžití, poslech hudby či jiné formy

odreagování. (Perout, 2005)

3.2.2 Metodické aspekty při výtvarných činnostech s těžce a středně slabozrakými podle Perouta

Mezi těžce až středně slabozraké jedince řadí autor (Perout, 2005) také jedince

s poruchami binokulárního vidění (tupozraké). U těchto jedinců aplikujeme podobné

přístupy a všímáme si stejného znakosloví jako u nevidomých jedinců. I když mají

slabozrací více zrakových zkušeností než nevidomí, většinou nedokáží obsáhnout celek a

sumarizují ho tak z dílčích vjemů. Mohou se ale objevit i výjimky, kdy při uvedeném

způsobu kreslení a malování může po čase vzniknout artefakt ztvárňující prostor jako

jednotný celek s náznakem perspektivy.

Začínáme-li výtvarně pracovat se slabozrakými jedinci, je třeba počítat s výrazným

psychickým blokem z jejich strany. Proto bychom měli nejdříve nakreslit pár děl sami a

posléze očekávat jejich větší důvěru a samostatnost. Při orientaci již namalovaného

používají tito jedinci silné kontury a čáry, kterými obtahují daný výtvor. Jako analogii si

můžeme uvést obrázky Josefa Lady, který by taktéž zrakově postižený. Používání barev

souvisí se zrakovou zkušeností. Zpočátku se mohou objevovat cit pouze pro dekorativní

charakter barev, bez ohledu na lokální či věcnou kvalitu. Časté je také lineární kreslení bez

plošného použití barev např. štětcem. V další etapě se můžeme setkat se schematickým

použitím (pro strom i trávu použijí stejnou zelenou barvu). Typ obrázku poznamenaný

nedokonalým vidění a poučeností o barvě se objevuje až u kreseb, kde jsou bližší

předměty znázorněny šedou a vzdálenější dalšími barvami. Perspektivně vzdálenější

předměty není možné vzhledem k zrakovému handicapu vnímat, proto jsou malovány

podle obecné představy např.strom má hnědou kůru a zelené listí atd.

41

Měli bychom brát v potaz, že tito jedinci pracují v těsné blízkosti pracovní plochy,

postupují po částech, používají tlusčích linek pro orientaci a někdy mají problém

s rozeznáváním barev (viz příloha č. 5).

Pozn. Při výtvarné práci s klienty s lehkou zrakovou vadou jako např. krátkozrací se

pracuje bez omezení. Je tu však kladen větší důraz na metodickou stránku výtvarné práce.

3.2.3 Práce s hlínou Hlína je jedinečným médiem vhodným pro všechny klienty. Tento trojdimenzionální

arteterapeutický materiál a aktivity s ním (házení, mačkání, tvarování, ruční modelování,

přemodelování, otiskovánía atd.) jsou vhodné pro prolomení bariér strachu, eliminaci

agresivního chování, rozvíjení představivosti a trojdimenzionálního vnímání, změnu

postojů k sobě a ostatním, náhrady verbální komunikace atd. Je také zřejmé, že práce

s hlínou posiluje sebevědomí, působí relaxačně a rehabilitačně u jedinců s narušenou

jemnou motorikou, u jedinců s mentálním handicapem dává možnost pochopení tělesného

schématu a u jedinců se senzorickým handicapem kompenzuje chybějící smysl. (Šicková,

2008)

3.2.3.1 Keramika – reliéfní techniky

Slovo keramika vzniklo z řeckého slova keramos. Označuje výrobky z různých typů hlíny

(často s příměsí dalších nerostů), které vznikají tvarováním a vypalováním.

Jedná se o výtvarný obor, kde se mohou uplatnit různé techniky, které jsou jinak

samostatné disciplíny. To znamená techniky jako je sochařství, malířství, grafika či

fotografování, a řadíme sem všechny techniky z vypálené hlíny. (Rada, 1997)

Techniky keramiky jsou velice rozsáhlé a zahrnují mnoho metod a stylů ke zpracování. Je

to práce se surovinami – jíly, hlínami, glazurami, barvami, které mívají různá složení.

Nutná je znalost technologie, která je nápomocí a inspirací při práci, avšak nejdůležitější je

samozřejmě nápad a umělecké zpracování. Nejpoužívanější materiálem pro tvorbu je

keramická hmota, tedy hlína.

Keramika můžeme rozdělit na:

42

• hrubou keramiku - označují se jí cihlářské výrobky určené k průmyslové výrobě,

• jemnou keramiku - označujeme umělecké keramické výrobky.

Mezi hlavní techniky v oblasti jemné keramiky řadíme běžně známé a dostupné práce

s hliněným materiálem jako je modelování, sochařství, točení na hrnčířském kruhu,

formování, lití apod.(Lang, 1997)

Druhy hlíny:

• modelovací hlína - mastná, má stabilní strukturu, vhodná pro jemnější figurální

práce a pro práce zhotovující na hrnčířském kruhu,

• ostřená hlína - z hrubšího materiálu(písek). Hodí se na hrubší jednoduché

tvary(dlaždičky) nebo na plošné zpracování (reliéfy),

• šamotovaná hlína - rozemletá, již vypálená hlína, přidá se do hlíny a zabraňuje

tak tak smrštění, tvorbu trhlinek, deformaci tvaru po vypálení. Hlína lépe propouští

vzduch, čímž při vypalování mohou snadněji unikat plyny,

• červenice - s přísadou kysličníků železa, která se při vypálení zbarví do červena,

• bělnina - míchaná hlína s vysokým podílem kaolinu, která po vypálení zbělá,

• hlína s příměsí burelu (kysličníku manganičitého) - dostává při vypálení hnědé

až červené zbarvení, vypaluje se za nízkých teplot. (Rada, 1997)

Při tvorbě soch a modelování zrakově postižených klientů používáme šamotový typ hlíny.

Je nejhodnější, protože polomastná hlína s malým podílem jemného šamotu, působí jako

kostra a dodává hlíně stabilitu. (Perout, 2005) Z praktických zkušeností zrakově

postižených klientů (v SONS Prostějov) mohu uvést, že nejoblíbenější hlínou je bělnina,

která je měkká a dobře tvarovatelná. Nevýhodou je však, že nevydrží vyššího tvarování.

Pro zrakově postižené je vhodné použít tzv. reliéfní techniky. Motivy na základní hliněné

desce mohou být pozitivní – vypouklé nebo negativní – otisky. Plastické prostorové dekory

se tvoří pomocí nanášení barev, deformací základní placky, nalepováním kusů z hlíny,

prořezáváním hlíny atd. Reliéfy mohou být vytvářeny pomocí jedné techniky nebo

43

kombinacemi dvou či tří různých. Vzniklé reliéfy se mohou ozdobit barevnou malbou či

glazurami.23(Dudycha, Vondrušková, 2007)

Způsoby vytváření reliéfů do hlíny je mnoho, uvedu jen ty nejvhodnější:

• plastická malba – pomocí lahvičky s malým otvorem nanášíme šlikr24 na hliněnou

nevypálenou placku asi hodinu suchou, šlikr by měl být s jiným barevným

odstínem než hliněná placka, hotový reliéf vypálíme a ponecháme buď v režné

podobě (bez glazury) nebo ještě naglazurujeme (viz příloha č. 6/obr.1,2),

• prořezávání – středně silnou placku prořezáváme nožem, skalpelem nebo jehlou

v dřevěné násadce, můžeme použít i pravítka, šablon, vykrajovátek na cukroví atd.,

sušíme pomalu, aby hlína nepopraskala (viz příloha č. 6/obr.3,4),

• nalepování – za použití šlikru nalepujeme na základní hliněnou placku nejrůznější

motivy (vymodelované či vykrojené předměty, otisky přírodnin nebo otisky získané

ze sádrových odlitků atd.) (viz příloha č. 6/obr. 5,6,7),

• otisky – otiskovat můžeme celou škálu přírodnin a předmětů ze svého blízkého

okolí. Při otiskování plochých předmětů je lepší využít válečku (pytlovinu,

ornamentní krajky, listy či celé větvičky, šňůrky, drátky atd.). (viz příloha č.

6/obr.8-12) Velmi zajímavé otisky zanechávají v hlíně kořeny či pomačkaný papír

(tzv. papírový reliéf) (viz příloha č. 6/obr. 13). Vhodné je také použití razítek či

otisků zvířecích stop (viz příloha č. 6/ obr.14). Pro plastičtější (vypuklé) motivy

použijeme sádrové odlitky přírodnin či jiných předmětů (viz příloha č. 6/obr.15,

16),

• sádrový reliéf – do tácku se zvednutými okraji nalijeme sádru a necháme den

ztuhnout. Pak ji vyklopíme a pomocí nože nebo řezbářského dláta vyrýváme

zvolený motiv. Pro nezkušené je lepší si motiv nejprve předkreslit tužkou na sádru.

Po dokončení sádru očistíme štětcem a necháme zcela dosušit. Poté můžeme

23 barvy na keramiku

24 hlína rozmíchaná s vodou na řídkou kaši, používá se k lepení keramiky

44

přiložit placku hlíny s válečkem a obtisknout reliéf. Vznikne plastický, zrcadlově

převrácený obrázek. (viz příloha č. 6/obr. 17, 18),

• kůrořez – obdobně jako do sádry lze vyřezávat i do kůry, nejlepší je kůra borovice

nebo modřínu. Je vhodné také kombinovat více technik (viz příloha č. 6/obr.

19,20).

• formování na kotoučku – tato speciální technika umožňuje vytvořit velmi efektní

reliéfy, vyžaduje však trochu předešlých zkušeností s hlínou a jejím formováním.

Hliněnou placku o průměru min 1 cm si položíme na polystyrenový kotouč.

Spodem kotouče vytlačíme rukou díru, do které pak vlepíme nachystaný reliéf.

Další efekty pak můžeme dodat barvou či glazurou (viz příloha č. 6/obr. 21,22).

(Dudycha, Vondrušková, 2007)

3.2.3.2 Terraterapie

Terraterapie (terra – země, terapie – léčba, pomoc, podpora) je léčba či podpora pomocí

země či jílu (hlíny). Často je spojovaná s aquaterapií (léčba pomocí vody). <http://slovnik-

cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/terra>

Šicková (2008) uvádí hry s hlínou, které mohou být i vhodnými technikami pro zrakově

postižené:

Jako seznamovací hry se mohou použít hry vhodné pro děti a úzkostné pacienty jako

házení hlíny, modelování prsty či masáž prstů a dlaní. Nebo pro uvědomění si

tělesného schématu - otištění dlaní a chodidel.

• modelování nádoby – vhodné jak pro děti tak dospělé klienty, nádoby se mohou

tvořit pomocí válečků, kuliček nebo točením na hrnčířském kruhu. Většinou se

vytváří kruhovité nádoby. Velmi vhodné je pro zrakově postižené tvoření nádoby

na hrnčířském kruhu, což má velkou terapeutickou hodnotu právě při hledání a

nacházení středu (v podstatě tvoření mandaly-viz dříve). Nevidomí od narození se

pomocí vytváření nádoby učí pojmy jako uvnitř, venku, okrouhlý, hranatý, mělký,

hluboký atd.

45

• hledání vlastního tvaru – dospělí klienti si vezmou do ruky kus hlíny a postupně

tvoří tvary jako kouli, kostku a mnohoúhelník. Po vytvoření každého z nich si

povídají o tom, co v nich dané tvary evokují, připomínají a smyslu a historii tohoto

tvaru. Po vytvoření mnohoúhelníku vznikne každému z klientů rozdílný tvar, který

mají za úkol pojmenovat. Hledání a nacházení vlastního tvaru je vhodná technika

pro klienty s depresivními pocity. Tuto techniku lze také pojmout jako skupinovou,

kdy se z konečných tvarů vytvoří společné sousoší. Technika má spoustu dalších

alternativ.

• pozitiv a negativ (otisk přírodních tvarů a struktur, otisk části těla) – vhodná pro

starší děti a dospělé klienty. Technika se provádí v venku, nejlépe v přírodě. Každý

z klientů dostane do ruky kousek hlíny a možnost otisknout cokoliv ho z přírody

zaujme např. kůra stromu, květina, list, kámen, plod. Po otištění se odeberou do

ateliéru, kde dostanou další kus hlíny a mají za úkol otisknout detail své tváře či

jiné části těla. Pak naskládají oba otisky do kruhu a celé to zalijí sádrou. Vzniká

zajímavý artefakt a společná debata (o daných pocitech, vztahu přírody a člověka

atd.).

• liská postava a stín – vhodné pro dospělé klienty. Každý klient vytvoří postavu

sebe v nejcharakterističtější poloze (postava může být ležící, sedící či stojící, asi 25

cm vysoká). Pak figuru postaví na papír do slunečního či jiného světla. Otáčejí s ní

a zakreslují její stíny. Při skupinové práci si kromě individuálního zaznamenání

stínu, nakreslí stíny i na společný arch papíru. Každý klient má svoje značení stínu.

(tečkování, čárkování atd.) Následně se všichni baví o fenoménu stínu, o různých

definicích stínu atd.). V arteterapii je cílem asimilovat klientovy stinné stránky do

celé osobnosti. Stín nemá být chápán jen jako negativní symbol, ale jako

nedělitelná součást lidského života.

• modelování společné krajiny – vhodná pro děti i dospělé. Nejdříve se na stole

rozválí obrovská hliněná placka, která je představena jako „země nikoho“. Úkolem

klientů je ztotožnit se s prvními osadníky a každý si tak ukořistit (vykrojit) svoji

kus země, kterou si dotvoří do vlastní podoby. („Vytvořte na ni vše, co považujeme

za důležité.“) Každý si však musí pamatovat svého souseda, aby se dal konečný

artefakt spojit do původního tvaru. V technice se tak buduje kooperace, koheze a

demokracie.

46

• modelování společného těla – podobná předešlé technice. Siluetu vytvoříme

obkreslením jednoho z klientů do rozválené hlíny. Pak si klienti rozdělí části těla

(podle počtu klientů) a dotváří do své podoby. Diagnostickou hodnotu má výběr

částí těla jako hlava, trup, ruce, nohy, srdce atd. Pro terapeuta je zajímavé

sledování tolerance, spolupráce a skupinové dynamiky.

• modelování masky – masky jako obrysy obličeje se obvykle vytváří pomocí

kašírovaného papíru nebo hlíny tak, že se lepí jednotlivé vrstvy na podložku ze

sádry nebo hlíny. V terraterapii dostane každý z klientů kus hlíny, do kterého

posléze vymodeluje tvář člověka, na kterého právě myslí (postava z rodiny,

historie, někoho ze skupiny atd.). Když jsou masky hotové, klienti komunikují

jménem masky (co si myslí, cítí, co by chtěli dělat v budoucnu atd.). Nakonec

klienti „pohřbí“ masku do beztvaré hmoty.

Závěrem této kapitoly je třeba uvést, že existuje spousta arteterapeutických technik, které

jsou vhodné pro zrakově postižené. Jen je nutné vybírat materiály s ohledem na

kompenzaci zraku sluchem, chutí či hmatem. Také jsou vhodné techniky rozvíjející

představivost či fantazii. Uvedené techniky jsou vybrány pro jejich časté použití a

vhodnosti aplikace pro různé druhy zrakového postižení. Např. hmatové modelování,

reliéfní techniky či techniky terrraterapie. Při práci s klienty je třeba brát v ohledu druh a

míru zrakové vady, momentální psychický stav a věk klienta (jak mentální, tak

chronologický). S každým klientem bychom měli zacházet individuálně, s ohledem na

zkušenosti s výtvarnými technikami a daným materiálem. Každý klient by měl mít

možnost vybrat si materiál, který mu nejlépe vyhovuje a cítí se s ním jistější. Arteterapeut

by měl mít velkou míru trpělivosti a schopnosti improvizace, aby předcházel syndromu

vyhoření.

47

II. PRAKTICKÁ ČÁST

4 PRAKTICKÉ VYUŽITÍ ARTETERAPIE S OSOBAMI SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM

4.1 Charakteristika praktické části Kvalitativní výzkum byl zaměřen na zjištění praktického využití práce s hlínou

(terraterapie) s dospělými osobami s různými druhy zrakového postižení a možnostech

uplatnění vybraných arteteterapeutických technik. Probíhal v rámci celodenního

arteterapeutického semináře, kterého se zúčastnili tři dospělí jedinci s různými typy

zrakového postižení. Výběr jednotlivých arteterapeutických technik jsem volila s ohledem

na věk a zrakové postižení jedinců a zaměřila se spíše na odreagování, relaxaci, rozvíjení

fantazie a prohloubení imaginace. Nevybírala jsem ty techniky, u niž by mohlo dojít

k náhlé depresi nebo k hloubkovému rozebírání vnitřního stavu jedince. Náměty

k technikám jsem čerpala z jednosemestrálního semináře arteterapie, který jsem

navštěvovala u PhDr. Petry Potměšilové, Ph.D., a z odborné literatury, zaměřené

především na aplikaci arteterapeutických technik. Aplikací arteterapie u zrakově

postižených v ČR se zabývá pouze jedna publikace: Perout, Arteterapie se zrakově

postiženými (2005), proto se musely zbývající publikace vhodně poupravit pro osoby se

zrakovým postižením např. zdroje: Liebmann, Skupinová arteterapie: Nápady, témata a

cvičení pro skupinovou výtvarnou práci (2005), Dudych et Vondrušková, Keramika:

reliéfy III. (2007), Šicková-Fabrici, Základy Arteterapie (2008). Během semináře jsem

sledovala, jaké techniky jedince baví, jak se cítí a jaké prožívají pocity na začátku, během

a na konci semináře. Také jsem se snažila podpořit fantazii a představivost jedinců pomocí

různých pomůcek a materiálů, které jsem s sebou přinesla (viz příloha č.7).

4.2 Cíle práce Jako hlavní cíl jsem si stanovila: Vypracování vhodných arteterapeutických technik pro

dospělé osoby s různým druhem zrakového postižení. Dílčími cíly se pak staly:

1. Seznámit klienty se základními prvky arteterapie.

48

2. Pomocí arteterapeutických technik docílit k vnímání a uvědomění si klientova

vlastního prožívání a rozvinout jeho představivost a fantazii.

3. Za pomoci hlíny dokázat vyventilovat klientovy momentální pocity a docílit tak

celkového zklidnění (uvolnění).

4.3 Metodika práce Realizované výzkumné šetření mělo kvalitativní charakter. Úkolem kvalitativního

výzkumu je podle Žiakové (2003) zachytit jedinečnost – osoby, skupiny, jevu či situace.

Pokud jde o jednotlivce, zkoumáme u něj individuální zkušenosti, názory, pojetí nebo

prožitky a jejich interpretace při nich. Jednotlivé jevy se snažíme zkoumat v přirozeném

kontextu. Jsou zde upřednostňovány otevřené a nestrukturované výzkumné plány. Analýza

vychází z velkého množství informací o malém počtu jedinců. (Hendl, 2005)

K realizaci výzkumného šetření kvalitativního charakteru byly použity následující

výzkumné metody:

• analýza odborné literatury (viz výše - charakteristika praktické části),

• nestrukturované, přímé, otevřeně zúčastněné25 pozorování,

• nestandardizovaný rozhovor s pracovnicemi zařízení,

• nestandardizovaný rozhovor s klienty se zrakovým postižením,

• dotazník informačního charakteru s klienty se zrakovým postižením (viz příloha č.

8).

Ke zpracování kvalitativních dat byl použit záznamový arch (pro pozorování a

informativní dotazník)

25 Výzkumník v terénu, je přímý účastník situací, které pozoruje a ostatní účastníci vědí o tomto pozorování. Vědomí toho, že účastníci jsou pozorováni může někdy ovlivnit jejich jednání.

49

4.3.1 Pozorování Pozorování je metoda založené na sledování smyslově vnímatelných jevů. Můžeme

pozorovat chování osob, určité činnosti jedinců a prostředí, ve kterém se tyto činnosti

odehrávají, atd. Předmětem pozorování může být sám jedinec (introspektivní) nebo jiné

osoby, jevy či předměty, se kterými daný jedinec pracuje. Pozorování musí být

objektivní,26 cílevědomé, záměrné, plánované a systematické. (Maňák, Švec, Švec (ed.),

2005)

Pozorování můžeme třídit podle následujících kritérií na:

• krátkodobé × dlouhodobé (longitudinální),

• introspektivní × extrospektivní,

• terénní × laboratorní,

• přímé 27× nepřímé (zprostředkované),28

• zúčastněné 29× nezúčastněné,30

• standardizované (strukturované)31 × nestandardizované (volné),32

26 Přesto, že je cílem objektivní využití této diagnostické metody, může se objevovat subjektivní zkreslení pozorovaného – to můžeme eliminovat uvědoměním si subjektivním faktorů jako jsou např. haló efekt, předsudky, stereotypizace, tradice, figura a pozadí, aktuální psychosomatický stav diagnostika, regrese ke středu, lenienční chyba atd. (Chráska, 2000)

27 Pozorovatel je osobně přítomen v prostředí, kde sleduje dané jevy. (Maňák, Švec, Švec (ed.), 2005)

28 Pozorovatel není přítomen osobně, sleduje jevy např. z videozáznamu, fotografie atd. (Maňák, Švec, Švec (ed.), 2005)

29 Pozorovatel se stává na krátký okamžik členem skupiny, aniž by prozradil svůj záměr. (Maňák, Švec, Švec (ed.), 2005)

30 Pozorovatel sleduje skupinu „zvnějšku“, aniž by se stal jejím členem. (Maňák, Švec, Švec (ed.), 2005)

31 Pozorovatel zařazuje jevy do předem daných kategorií, zaznamenává je do pozorovacího archu. Použití pro řízené činnost, jež neprobíhají spontánně. (Maňák, Švec, Švec (ed.), 2005)

32 Pozorovatel má předem daný cíl, předmět či délku pozorování, ale chybí mu systém pozorování – pozorovací arch. Použití při zkoumání poprvé, za neznámých či neobvyklých hledisek. (Maňák, Švec, Švec (ed.), 2005)

50

• participované × nezaujaté,

• molekulární (zaměřené na detaily) × molární (komplexní) atd. (Valenta, 2004 in

Rádlová, 2004) et (Maňák, Švec, Švec (ed.), 2005)

Pro výzkumné šetření bylo užito z velké části, právě metody pozorování. Konkrétně

použití přímého, otevřeného zúčastněného a nestrukturovaného pozorování.

4.3.2 Rozhovor Rozhovor (interview) je explorativní (zjišťující) metoda náročná na zkušenost,

komunikační dovednost, osobní vlastnosti diagnostika (míra empatie, taktnosti a

ohleduplnosti – rozhovor není vyšetřování.). (Valenta, 2004 in Rádlová, 2004) Vašek

(1991 in Rádlová, 2004) vymezuje diagnostický rozhovor jako cílevědomou verbální či

nonverbální komunikace, jež má za cíl získání podkladů pro případnou diagnózu.

Požadavky vztahující se k efektivitě této metody jsou shodné s metodou dotazníku.

Základním požadavkem je formulovat otázky tak, aby ovlivňovaly hypotézu výzkumu -

nejde o pouhé sbírání faktů nebo názorů lidí na určité jevy.

Rozhovor můžeme členit podle základních hledisek na:

• standardizovaný rozhovor (strukturovaný ) - probíhá podle otázek, jejichž znění a

pořadí jsou přesně určeny a alternativy odpovědí jsou předem připraveny (dotazník

zadávaný ústní formou), jeho výsledky jsou snáze zpracovatelné, ale míra poznatků

je poměrně nízká,

• polostandardizovaný (semistrukrukturovaný) rozhovor - nabízí respondentovi

alternativní odpovědi, ale výzkumník klade doplňující a upřesňující otázky,

• nestandardizovaný rozhovor (nestrukturovaný, hloubkový) – probíhá volněji. I

zde si výzkumný pracovník musí připravit základní okruhy otázek, které bude klást,

ale jejich obsah, pořadí a formulace závisí na tazateli, který se přitom nemusí

přidržovat žádného schématu. (Chráska, 2000)

Pro pracovnice zařízení byla zvolena metoda nestrukturovaného rozhovoru s použitím

otevřených otázek týkajících se struktury zařízení, počtu a věkového či zdravotního

51

vymezení klientely atd. Vycházelo se zde také z otázek podle Pattona (1990 in Hendl,

1997) vztahujících se k chování, zkušenostem, názorům, pocitům, znalostem či vnímání

pracovnic ke klientům a naopak.

Pro klienty zařízení byl použit opět nestrukturovaný rozhovor s typem otázek podle

Pattona (1990 in Hendl, 1997). Zejména šlo o otázky vztahující se k pocitům klientů. Podle

něj jde hlavně o otázky zkoumající citové reakce lidí na jejich zkušenosti a prožitky.

Zjišťují přirozené odpovědi na to, co se stalo nebo děje. Proto se kladly otázky typu: „Co

momentálně cítíte?“ popř. „Co jste cítil?“, „Jaký pocit převládá?“, „Jaký pocit je Vám

příjemný?“atd.

4.3.3 Dotazník Dotazník je metodický nástroj výzkumu, průzkumu či evaluace na hromadné a poměrně

rychlé zjišťování informací o osobních znalostech, postojích a mínění probanda k určitým

jevům formou písemného dotazování (Maňák, Švec, Švec (ed.), 2005). Problémem

nejčastěji konstruovaných dotazníků ve speciální pedagogice je podle Chrásku (2000) to,

že nezjišťují, jací klienti ve skutečnosti jsou, ale to, jaké mají o sobě mínění.

Délka dotazníku závisí na složitosti problému, který chceme zkoumat, na věku a

schopnostech respondentů, na jejich časových možnostech (a také na schopnostech

tazatele). Obecně však platí, že položky dotazníku by měly být jasné, srozumitelné a

jednoznačné. Při sestavování dotazníků bychom měly brát v ohledu to, zda jsou

strukturované, nestrukturované nebo kombinované. Důležité je také použití otázek buď

otevřených (většinou v nestrukturovaném d.), nebo uzavřených33 (ve strukturovaném d.).

(Valenta, 2004 in Rádlová, 2004)

Dotazník (viz příloha č. 8) informativního charakteru byl použit u tří klientů zařízení se

zrakovým postižením, mezi nimiž se vyskytovala i jedna pracovnice zařízení.

V nestrukturovaném dotazníku bylo použito otevřených otázek týkající se jak jejich

zdravotního, psychického a emocionálního stavu respondentů, tak dovedností a zkušeností

s výtvarnými technikami.

33 dichotomických – ano × ne, výběrových – možnosti výběru, škálových - např. Likertovy škály. (Chráska, 2000)

52

4.4 Analýza (rozbor) výzkumného šetření Klienti, jejichž případové studie jsou uvedeny v této práci, navštěvují pravidelně 1 × za 14

dní keramický kroužek. Tento kroužek zprostředkovává SONS34 v Prostějově za podpory

Regionálního střediska TyfloCenta Olomouc, o.p.s. Kvůli nedostatku prostor se ale

kroužek realizuje v prostějovském Ekocentru Iris. Kroužku se účastní cca 12 klientů,

z nich je 5 ze zrakovým postižením, a zbytek jsou místní senioři bez zrakového postižení

(ve věku kolem 80 let). Věkové rozmezí klientů se tedy pohybuje od 35 – 85 let. Škála

zrakového postižení se tu vyskytuje se od deformace sítnice po úplnou slepotu

(nevidomost).

Výběr a charakteristika jednotlivých arteterapeutických technik:

Jednotlivé techniky byly vybrány tak, aby na sebe navazovaly a postupně se dotýkaly

prožívání a představivosti klientů se zrakovým postižením. Vybrala jsem jen 6 technik

(každá z nich trvala cca 15- 20min), aby seminář nebyl příliš zdlouhavý a klienty nenudil.

Snažila jsem se použít techniky, které by je bavily a současně na ně nenápadně něco

prozradily. Průběžná charakteristika jednotlivých technik jen stroze popisuje jejich průběh.

Podrobnější popis ohledně prožívání, představivosti a průběhu tvoření u každého z klientů,

je obsažen v jednotlivých případových studiích. (Jen u skupinové techniky č. 5 je použit

podrobnější popis.)

1. technika

téma: Seznámení s materiálem

cíle: seznámení se s hlínou, odreagování a zbavení se prvotních obav, vnímání horních

končetin a haptického prožitku, zlepšení jemné motoriky

potřeby: vybraný druh hlíny (podle každého klienta), ruce, voda, šlikr, váleček a další

pomůcky pro keramiku

techniky: osahání hlíny, hnětení, mačkání, válení a vytváření zadaných tvarů

průběh: (trvání cca15 min)

34 Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých

53

V této zahřívací technice jsem chtěla klienty seznámit hlavně s materiálem, i když většina

z nich měla předchozí zkušenosti z pravidelných setkání keramického kroužku. Mým

cílem bylo, aby přemýšlely nad svými pocity v momentu, když tvoří různé tvary z hlíny.

Nejprve jsem klientům zadala, aby si hlínu všemožně ohmatali, osahali, mačkali (max. 5

min.), a pak mi sdělili své pocity, které v daný okamžik cítí. Většinou se cítili příjemně a

bez jakýchkoliv obav. Poté jsem chtěla, aby z rozmačkané a teplé hlíny vytvořili zadané

tvary (kouli, krychli – čtverec, jehlan a misku) a opět se mi svěřili s jejich pocity a

představami, které v nich tyto tvary vyvolaly. Nejprve vymodelovali kouli, která byla

vnímána různorodě, většinou jim však připomínala modrou či bílou barvu. Dalším tvarem

byla krychle nebo čtverec (dle výběru), který každý vnímal jinak. Neshodli se ani v

barevné kombinaci. V jehlanu si každý představoval něco jiného. Posledním tvarem byla

miska. Každá miska byla specifická, jak tvarem, tak funkcí. Objevily se tu různé druhy

misek např. miska na tatarskou omáčku, cukřenka nebo miska na vodu (viz jednotlivé

případové studie). Právě miska byla tvarem, který nejvíce rozvinul jejich představivost.

2. technika

téma: Vizitka

zadání: Vytvořte si svoji vizitku, podle které by Vás každý poznal a která by Vás nejlépe

prezentovala.

cíle: sepepercepce, uvědomění si sebe sama, svých kladů a záporů, vlastností a dovedností

potřeby: hlína, ruce, různé pomůcky a materiály dle výběru (látky, přírodniny, mušle,

dráty, alobal, papír - viz příloha)

techniky: volný výběr s použitím daných materiálů a pomůcek

průběh: (trvání cca 15 minut)

K vytvoření této techniky jsem vycházela z arteterapeutických seminářů pod vedením Mgr.

Petry Potměšilové, Ph.D., kde se technika používal s výtvarnými prostředky. Naopak

s klienty ji jsem aplikovala s použitím hlíny. Tato technika se mi zdála aplikovatelná na

všechny klienty, proto jsem ji zde použila.

Někteří jedinci chápou techniku jako vytvořením opravdové vizitky se jménem adresou a

firmou. Ostatní ji mohou pojmout konkrétním způsobem jako vytvořením své vlastní

54

osoby s vepsaným vlastním jménem, jiní vytvářejí abstraktní obrazy s použitím různých

barev a výtvarných technik. Nic není špatně. Existuje mnoho způsobů, jak si vytvořit svou

vlastní vizitku.

Úkolem klientů bylo vyjádřit prezentaci sami sebe do podoby „vizitky“, kterou by mohli

kdekoli ukázat, a vytvořit tak o sobě obraz pro ostatní. Pan M. vytvořil jablíčko, které

prožírá červ. Nad vytvořením tohoto díla dlouho nepřemýšlel. Vzal si hlínu a postupně ho

napadalo, co by chtěl vytvořit. Paní E. byla poeticky zaměřená, takže neustále mluvila o

lásce, životě a přírodě. Vymodelovala srdce s třemi růžemi. Tři růže zde byly proto, aby

z něj vyzařovalo více lásky. Paní Z. měla problém něco vymyslet. Nakonec použila mušle

a vytvořila hvězdu, na níž byly mušle položeny.

3. technika

téma: Autoportrét

zadání: Vymodelujte buď svoji postavu nebo svůj obličej podle toho, jak „vidíte“ nebo

byste chtěli „vidět“ sami sebe. Nemusí to být jen lidská postava, ale i podoba zvířete či

předmětu.

cíle: vnímání sebe sama, dobrých a špatných stránek osobnosti

potřeby: hlína, ruce, různé materiály (viz příloha), voda

techniky: volný výběr s použitím daných materiálů a pomůcek

průběh: ( trvání 15 minut)

Touto technikou jsem chtěla navázat na předchozí techniku „vizitky“ a trochu ji rozšířit.

Cíle byly podobné, ne-li stejné, jako v předešlé technice. Každý z klientů pochopil

techniku jiným způsobem. Paní E. nevymodelovala sebe, ale anděla, který ji neustále

ochraňuje. Paní Z. chtěla vytvořit obličej, ale nepodařil se jí, proto vymodelovala placatou

lidskou postavu a na ní rozprostřela mušle. Pan M. se této techniky kvůli nutnému odchodu

nezúčastnil.

55

4. technika

téma: Vymodelování pocitu

cíle: správné vnímání daného pocitu, odreagování a odstranění špatných pocitů

zadání: Každý si vyberte libovolný pocit a vymodelujte ho.

potřeby: hlína, ruce, různé materiály (viz příloha)

techniky: volný výběr s použitím daných materiálů a pomůcek

průběh: ( trvání cca 15 minut)

Tuto techniku jsem zvolila hlavně proto, aby si klienti uvědomili své vlastní pocity a

vybrali pocit, který by chtěli nějakým způsobem zhmotnit do hlíny. Ať už šlo o pocit libý

či nelibý, který je mohl v současné době tížit nebo z něj chtěli nějakým způsobem

uniknout. Paní E. jsem nedala možnost výběru pocitu, protože mě zajímalo, jak by

zhmotnila negativnější pocity. Dala jsem jí proto za úkol vymodelovat smutek. Nejprve

znejistila, proč právě smutek, ale po chvilce přemýšlení začala tvořit. Vymodelovala

postavu za mřížemi. Postavou vypodobnila sebe a mříže znamenaly nějakou překážku, za

kterou nemá právo chodit. Dalším dvou klientům jsem nechala možnost samostatného

výběru pocitu, který by chtěli nějakým způsobem „vyventilovat“ do hlíny. Pan M. dlouho

nepřemýšlel a vymodeloval radost v podobě slunce. Výběr pocitu zvolil hlavně kvůli

radosti, kterou v daný moment cítil. Paní Z. asi minutu uvažovala, co vymodelovat a

nakonec vytvořila velký mrak s obrovskými ústy. K vypodobnění očí použila dvě malé

mušle a na ústa jednu podlouhlou. Mrak připodobnila ke strachu, který neustále má o svou

rodinu a děti. Po vytvoření mraku cítila stále strach.

5. technika

téma: Vytvoření mostu (skupinová technika)

cíle: jiné formy dorozumění, spolupráce, týmová práce, akceptace a tolerance druhého

zadání: Vymodelujte společný most bez použití slov.

potřeby: hlína, ruce, různé materiály (viz příloha), voda

techniky: volný výběr s použitím daných materiálů a pomůcek

56

průběh: (trvání cca 25 minut)

Zde jsem dala klientům na výběr mezi dvěma skupinovými technikami, které by byly pro

ně vhodné. Mezi „Vytvořením společného vysněného města či lesa“ nebo „Vytvořením

společného mostu beze slov“. Nakonec si zvolili druhou variantu, z důvodu časové

náročnosti vytvoření města. Jejich výběr se mi velmi líbil, už jen ze zvědavosti, jak se

klienti s daným úkolem vypořádají.

Zadání úkolu „bez řeči“ bylo pro klienty velmi obtížné, možná i kvůli tomu, že za celý

seminář nedovedli nemluvit. Nakonec se museli domlouvat mezi sebou a dávat instrukce

panu M., kde se daný most nachází a jaký druh mostu chtějí vytvořit. Problémy měli

hlavně s navigací pana M., aby správě nahmatal podstavu (silnici) mostu. Společně pak

tvořili oblouky, které most spojovaly. Sice nesplnili zadání, ale nakonec společně vytvořili

most, který obsahoval i různé detaily např. průvodčího a osobní auto, a tak jsem byla

s výsledkem. Po vytvoření mostu byli všichni velice spokojeni se svým dílem a neustále se

usmívali.

Po dokončení mostu jsem se každého z nich ptala na jejich pocity během práce a po ní.

Všichni se shodli na tom, že se cítili dobře, ale teď se cítí ještě lépe. Práce se jim prý

tvořila docela dobře, ale činilo jim velký problém nemluvit. Sice se ze začátku snažili, ale

nakonec to prý nevydrželi. I přes prvotní obavy měli z daného mostu dobrý pocit a líbil se

jim.

57

6. technika

téma: Imaginace za pomocí hudby

cíle: uvolnění, relaxace, následná sebereflexe a zamyšlení, rozvíjení imaginace a

představivosti

potřeby: ruce, vybraná hlína, popř. různé pomůcky a materiály

techniky: volný výběr s použitím daných materiálů a pomůcek

průběh: ( trvání cca 10 minut)

Poslední techniku jsem volila jako uvolňující a odpočinkovou. Vybrala jsem tibetskou

hudbu beze zpěvu, kde byly použity i domorodé nástroje. Nahrávka trvala kolem 7 minut a

jmenovala se „Daybreak“, tedy v překladu úsvit, rozbřesk, svítání (viz. audioukázka).

K poslechu jsem použila svůj notebook a přídavnými reproduktory, aby dané tóny dobře

vynikly. Bohužel jsme pracovali ve společné místnosti spolu se seniory, kterým se daná

hudba nelíbila a musela jsem ji tedy ztlumit. Mí klienti si na nic neztěžovali a příjemně

tvořili dál. Nejvíce se uvolnila paní E., která si hned představovala Tibet, i když jsem jí

předtím o dané hudbě nic neřekla. Neustále opakovala, jak se cítí příjemně a uvolněně. Pan

M. při hudbě nic neříkal, jen tvořil. Mluvil, jen když se ho ostatní klientky na něco zeptaly.

Nejvíce mě však překvapila paní Z., která se techniku po technice více pocitově otvírala a

zlepšovala se i ve tvoření z hlíny. Z původně jednoduchých výtvorů bez tváře a

jakéhokoliv propracování, vytvořila velké srdce s křídly, které si i dokonce chtěla nechat

vypálit a odnést domů.

4.5 Případové studie V jednotlivých případových studiích nejsou zdaleka vyčerpány všechny informace, které

by popisovaly jednotlivé klienty. Hlavně u pana M. a paní E nejsou zmíněny rodinné

anamnézy, protože si to nepřáli. Chybějící informace nechtěli klienti poskytnout z

osobních důvodů. Nejdůležitější informace, popisující míru zdravotního stavu a současné

psychické rozpoložení, však uvedeny jsou.

58

Případová studie č. 1

Stručná osobní anamnéza:

Pan M. ve věku 42 let (nar. 1966) navštěvoval běžnou MŠ, ZŠ i SŠ. V roce 2001 mu byla

diagnostikována zraková vada, která vedla v roce 2005 až k úplně slepotě. V současnosti se

živí jako operátor PC v Prostějově a s prací je zatím naprosto spokojen. Dochází do

keramického kroužku už rok a půl. Chodí tu rád, protože je mezi samými ženami. Se všemi

si dobře rozumí. Jeho smysl návštěv je hlavně uniknout stereotypu, pobavit se s ostatními

(hlavně ženami), něco nového se naučit a získat nové zkušenosti. Do kroužku dochází

pravidelně, tedy jednou za 14 dní. Ve volném čase se věnuje výtvarným technikách,

zvláště pak malbě a kresbě. S arteterapií nemá žádné zkušenosti. Asi před rokem navštívil

hipoterapii, která na něj udělala dojem a chtěl by si ji v budoucnu ještě zopakovat.

Stručná rodinná anamnéza:

Nikdo z blízké či vzdálené rodiny nemá zrakovou vadu. Podrobnější informace odmítl

z osobních důvodů uvést.

Projevy při jednotlivých arteterapeutických technikách:

1.technika – seznámení s materiálem

S výběrem hlíny pro celý arteterapeutický seminář pomohla panu M. vedoucí pracovnice

keramického kroužku. Vybrala mu bílý druh jílu (bělinu), který byl měkčí a lépe se z něj

tvořilo. Nejprve si pan M. hlínu položil před sebe a začal ji oběma rukama mačkat. Po

chvilce si ulomil půlku a se zbytkem začal tvořit jednotlivé tvary. Z hlíny začal válet

v rukou kouli. Připomínala mu modro – bílou, studenou kouli ze sněhu. Jako další tvar

utvořil čtverec. Dlaněmi rozmačkával kouli až ji rozplácl do tvaru čtverce na podložku.

Tento tvar mu připomínal červeno - modrý obrázek, který by mohl viset u něj doma na

stěně. Další tvar - jehlan pan M. vytvaroval vzhledem k ostatním klientům nejrychleji a

hned měl k němu i jednotlivá přirovnání. Připomínal mu kostelní věž, která by měla

modrou barvu a teplotou by byla studená. Jako poslední tvar – misku vymodeloval pan M.

svoji „misku na tatarskou omáčku“. Barvou by byla samozřejmě bílá. Z obrázku je vidět,

že vytvaroval i ouško k držení a nalévání.

59

Při tvoření jednotlivých tvarů nepociťoval žádné nepříjemné pocity, ani mu tvoření

žádného z nich nečinilo problém. Modelovaní mu šlo „od ruky“. Hned odpovídal na

jednotlivé představy s nimi spojené. Při modelování misky si hned představil nádobu na

tatarskou omáčku (na kterou měl v danou chvíli možná i chuť) a tu i hned vytvořil.

2.technika – vizitka

Nad zadáním nemusel pan M. moc dlouho přemýšlet. Svoji vizitku pojal jako jablko, které

má uvnitř červa. Jablko vyjadřuje pana M. a naglazuroval by ho červeno-žlutou barvou.

List vyjadřuje zdraví a měl by zelenou barvu, stopka je zrození života a byla by hnědá.

Červ je podle pana M. nemoc, která ho tíží. Ale podle jeho slov : „I přes nemoc získáváme

něco dobrého.“ Myslel tím hlavně to, že i když se mu postupně zhoršoval zrak až do úplné

slepoty, přineslo mu to nový „pohled“ na svět a začal si ho více vážit. Nemoci prý nelituje

– co se mělo stát, to se i stalo.

S modelování vizitky neměl pan M. žádné problémy. Svoji představu měl hned před

60

očima.

3.technika – autoportrét

Této techniky se pan M. nezúčastnil, protože musel kvůli práci na půl hodiny odejít.

4.technika – vymodelování pocitu

S výběrem pocitu neměl pan M. problém. Už od začátku věděl, že chce modelovat radost a

tu vymodeloval v podobě slunce. Jeho slunce mělo ostré rysy – špičatý dlouhý nos a

dlouhé ostré paprsky. Naproti tomu podstava slunce byla hezky uhlazená. Slunce prý

vymodelovat kvůli pocitu, který cítil během modelování. Barvu by mu přiřadil žlutou.

Tato technika se panu M. modelovala dobře. Neměl problémy s pochopením zadání a hned

věděl, co chce dělat. Při modelování se cítil vesele a svoji radost chtěl hned vypodobnit do

kousku hlíny.

61

5.technika – skupinová práce – vytvoření mostu (obrázek viz výše)

6.technika – imaginace za pomoci hudby

Hudbu pan M. asi minutu poslouchal bez tvoření.

Jen byl tiše a přemýšlel. Pak se začal bavit o hudbě

s ostatními a rozebírat, co jim daný tón a okamžik

hudby připomíná. Nakonec vymodeloval věž, která

mu připomínala kouzelnický klobouk. Přidělil by ji

hnědou barvu. Věž vymodeloval proto, že si

představoval kněze, kteří v ní žijí. Hudba mu

připomínala kláštery, věže a vysoké stavby.

V jednom okamžiku mu silně imaginovala

„troubení do bitvy“. Byly to hluboké tóny

tibetských nástrojů. Bylo mu to trochu nepříjemné.

Celkově se mu však skladba líbila a dobře u ní

odreagoval. Odneslo ho to prý do úplně jiného

světa.

Hodnocení arteterapeutického setkání:

Před setkáním se cítil trošku nejistě, protože nevěděl, co má očekávat. Během jednotlivých

technik, ale zjistil, že se nemá čeho obávat. Pracovalo se mu dobře a žádná technika mu

vyloženě nevadila. Jen u poslední (imaginace) ho trošku rušily hluboké tóny, které mu

hned imaginovaly bitevní pole. Nejvíce se mu líbila technika „Vizitky“, u které se mohl

dostatečně vyjádřit a promluvit si o svém zdravotním stavu. Na konci semináře se cítil

uvolněně a klidně. Podle jeho slov to byla : „Příjemná zkušenost“.

Do budoucna by chtěl nadále navštěvovat tento keramický kroužek. Také by rád vyzkoušel

i jiné terapeutické techniky jako např. : canisterapii nebo ještě jednou hipoterapii.

Případová studie č. 2

Paní E., 60 let (nar. 1949) navštěvovala taktéž běžné školy (MŠ, ZŠ, SŠ). V důsledky

prudkého zhoršení zdravotního stavu a celkového onemocnění se jí v roce 2005 zhoršil

62

zrak a nadále se postupně zhoršuje. V levém oku má diagnostikovanou deformaci sítnice.

V současné době je ve starobním důchodu. Keramický kroužek navštěvuje už rok a je tu

velmi spokojena. Dokáže se tu naprosto uvolnit a odreagovat od okolního světa. Podle

svých slov tu: „Nachází sebe sama“. Tvoření a setkávání ji přináší radost. Navštěvuje ho

hlavně kvůli dobrým vztahům jak mezi ostatními klienty, tak i mezi vedoucími

pracovnicemi. Dochází tu pravidelně. Kromě keramiky se nevěnuje žádným výtvarným

technikám. S arteterapií se ještě nesetkala, ale ráda pozná něco nového. Na vlastní kůži si

mohla vyzkoušet hipoterapii. Podle ní je pro ni i čtení knihy forma terapie.

Stručná rodinná anamnéza:

Nikdo z blízké či vzdálené rodiny nemá zrakovou vadu. Podrobnější informace odmítla

z osobních důvodů uvést.

Projevy při jednotlivých arteterapeutických technikách:

1. technika – seznámení s materiálem

Paní E. si stejně jako ostatní vybrala světlou jílovou hlínu. Jednotlivé tvary tvořila pomalu

a tiše. V kouli, kterou vyválela v dlaních jako první, nejprve neviděla nic zvláštního jen

hliněnou kouli. Po chvíli přemýšlení ji však začala připomínat hrací míč nebo, stejně jako

panu M., sněhovou kouli. Barvu by jí přiřadila bledě modrou (podobně jako pan M.). Další

tvar – krychli si paní E. vybrala sama, protože jí šla z koule lépe vymodelovat. Krychle jí

nic zvláštního nepřipomínala, ale barvu měla přesně danou, tedy růžovou, vyzařující teplo.

Následující tvar – jehlan si paní E. moc dlouho nerozmýšlela. Vytvarovala ho rychle a bez

rozmyšlení. Z počátku jí připomínal střechu domu, následně plachtu lodi. Barvu by jí dala

bílou. Pocity z ní měla příjemné a osvobozující. Poslední tvar – misku tvořila paní E. velmi

pomalu a rozvážně. Nechávala si na ní velmi záležet. Kraje jemně uhlazovala pomocí

rukou namočených do vody a pro ozdobení použila růži, kterou přilepila šlikrem na kraj

nádoby. Růžička na misce měla symbolizovat radost, kterou v daný moment cítila. Dala by

jí červenou barvu. Naproti tomu miska by měla barvu bílou a sloužila by jako cukřenka.

Vkládaly by se do ní kostky cukru pro případné hosty, kteří by za paní E. přišli na

návštěvu.

63

2. technika – vizitka

Po zadání této techniky se paní E. asi 5 minut rozmýšlela, co vytvoří. Následně měla ale

jasno a vymodelovala velké srdce, které mělo uprostřed přilepeny tři růže. K vytvoření

použila jen svoje ruce, šlikr a vodu, pomocí které výtvor dokonale vyhladila. Miluje

přírodu, život a všechny lidi, a proto si vybrala právě srdce. Růžičky vyjadřují zdroj lásky,

který v životě potřebuje každý. Tři jsou proto, že vyzařují více lásky. Měly by barvu

červenou, srdce žlutou.

U této techniky se velmi uvolnila a během tvoření si začala povídat se mnou i s ostatními

o jejích pocitech, které cítila během tvoření. Cítila se vesele a velmi dobře. Z daného

výtvoru měla dobrý pocit a cítila z něj energii, která ji nabíjela.

64

3. technika – autoportrét

O zadání další techniky nemusela paní E. moc dlouho přemýšlet. Začala modelovat

trojrozměrnou postavu, která zprvu připomínala beztvarou osobu neurčitého pohlaví.

Následně jí přidala na záda křídla, hvězdu spolu s vlasy přilepila na hlavu a celou postavu

oblékla do oděvu připomínající noční košili. Vytvořila tak postavu anděla. Podle ní

nepředstavuje ji samotnou, ale jejího strážného anděla, který ji neustále ochraňuje. Podle ní

ji ochraňoval, i když u se ní objevila zraková vada, která se neustále zhoršuje. I když by se

to mohlo zdát podivné, nebere svoji vadu jako součást něčeho špatného nebo nějakou

pomstu od Boha, ale jako součást něčeho hezkého. Má kolem sebe lidi, kteří jí pomáhají,

takže jí nic neschází. Podle ní je vše, co se jí událo jen hezké. (Svůj výtvor bohužel paní E.

hned zničila, takže obrázek chybí.)

4. technika – vymodelování pocitu

Při této technice měl každý klient svobodnou volbu při výběru vlastního pocitu. Ne však

paní E.(jak už jsem zmínila výše). Zadala jsem ji pocit smutek, který měla jakýmkoliv

způsobem ztvárnit pomocí hlíny. Zadání ji trochu zaskočilo, takže dlouhou nevěděla, co by

měla vytvořit. Nakonec vymodelovala ležící placatou postavu za mřížemi. Postava má

vyznačovat ji samotnou a mříže nějakou překážku, kterou nelze překonat. Podle ní je to

65

překážka v komunikací mezí ní a jejími vnoučaty (či dětmi). Něco, co jí není dovoleno, i

když by si to moc přála překonat.

Při této technice se velmi rozesmutnila, ale začala ještě více komunikovat než předtím.

Rozebrala svůj vztah ke svým vlastním dětem a jak ji moc mrzí, že se nemůže více podílet

na výchově svých vnoučat. Je tu totiž bariéra (jejich rodiče), kterou si samozřejmě

uvědomuje a respektuje, ale která ji zároveň mrzí. Z celého výtvoru neměla dobrý pocit,

protože ji připomínal její smutek a hranice, které nemůže překročit.

5. technika – skupinová práce – vytvoření mostu (obrázek viz výše)

6. technika – imaginace za pomoci hudby

Při poslechu hudby se paní E. velmi uvolnila a cítila příjemně. Začátek skladby ji hned

připomněl vesmír a hvězdy v něm. Představovala si jak v něm letí a je jí velice příjemně.

Hluboké tóny, které během poslechu ostatním vadily se jí zdály nadmíru uklidňující a hned

jí imaginovaly tibetské prostředí. Podle jejích slov jí prostoupily celým tělem a ona tak

vyplavila své neduhy a trápení. Začala si přestavovat mnichy a jejich dlouhé hnědé oděvy,

okolní zelenou krajinu a tiché prostředí. Obzvláště ji upoutala její představa sedícího orla

ve vrcholcích tibetských hor, kterého posléze ztvárnila do následující podoby (viz

obrázek).

66

Poslech ji velice bavil a žádný z tónů ji nijak nevadil. Podle jejích slov se už dlouho tak

neuvolnila.

Hodnocení semináře:

Na začátku necítila paní E. žádnou nejistotu či nervozitu. Už od rána měla dobrý den, takže

se ničeho neobávala. Během jednotlivých technik se cítila příjemně a nejvíce ze všech

mluvila o všech svých pocitech. Své pocity popisovala poeticky až básnicky. Vždy

vybírala pozitivně laděné pocity či slova. Nejvíce ji bavila technika meditace, u níž

rozšířila nejvíce svou fantazii. Naproti tomu nejvíce ji rozesmutnila technika autoportrétu,

kdy si připomněla svou bezmocnost vůči rodinným vztahům. Seminář se jí líbil a při

konání v budoucnu by jí nevadilo se ho opět zúčastnit.

Nadále by chtěla navštěvovat keramický kroužek, ale ráda by vyzkoušela i jiné druhy

trávení volného času jako např. výlety do přírody, jiné druhy výtvarných technik či terapie

za pomoci zvířat.

Případová studie č. 3

Paní Z., 41 let ( nar. 1968), navštěvovala speciální základní školu pro slabozraké v Litovli,

pak vystudovala střední školu (SZTŠ) obor veterinář v Kroměříži. Chtěla pracovat jako

veterinářka, ale kvůli své zrakové vadě se nemohl její sen uskutečnit. Má diagnostikovanou

67

vrozenou zrakovou vadu, přesněji deformaci sítnice, která se ani nezhoršuje ani nezlepšuje.

V současné době pracuje jako sociální pracovnice v SONS Prostějov. Se svou nynější prací

je naprosto spokojená.

Keramický kroužek nenavštěvuje vůbec, protože ji keramika nebaví. S keramickou hlínou

nemá žádné zkušenosti. Tuto hodinu zde byla poprvé, kdy přišla jako pomocná síla.

Klienty ale dobře zná a má s nimi kamarádské vztahy. Z výtvarných technik ji nejvíce baví

kresba.

Stručná rodinná anamnéza:

I když má paní Z. vrozenou zrakovou vadu, v její rodině se žádné zrakové postižení

nevyskytuje. Matka vystudovala ekonomickou školu, otec pracoval jako zámečník.

V současnosti žije jen jeden z rodičů. Mladší sestra pracuje jako dietní sestra v nemocnici

v Prostějově. Mají k sobě blízký vztah a často se stýkají. Ona sama má manžela a 2 děti,

které jsou taktéž obě zdravé a bez jakékoliv zrakové vady.

Projevy při jednotlivých arteterapeutických technikách:

1. technika – seznámení s materiálem

Stejně jako ostatní si i paní Z. vybrala světlou jílovou hlínu. Nejprve mačkala velký kus

hlíny, po chvíli však usoudila, že by bylo lepší použít jen polovinu a tvořit z ní.

K vytvoření koule nepotřebovala žádné pomůcky, stačily ji k tomu jen ruce. Její koule jí

(na rozdíl od ostatních) připomínala žluté teple zářící slunce. Ke ztvárnění čtverce použila

váleček a malý nožík. Její čtverec byl podlouhlejší takže spíše vypadal jako obdélník.

Připomínal jí bílou dopisní obálku, teplotou studenou. K dalšímu tvaru – jehlanu použila

jen ruce. Představila si ho jako indiánka, kterého můžeme koupit v cukrárně. Barvu by měl

samozřejmě hnědou a byl by teplý. Poslední částí této zahřívací techniky bylo vytvoření

misky. Paní Z. se s ní moc dlouho nemazlila a vytvořila poměrně obyčejnou misku, bez

jakéhokoliv zkrášlování a dlouhého vyhlazování. I přes tuto jednoduchost by to byla

miska průhledná, nejspíše skleněná a nalila by do ní vodu z lesní studánky.

Jednotlivé tvoření ji nějak zvláště nebavilo. Nechtělo se jí přemýšlet o svých pocitech a ani

tvoření z hlíny ji neoslovilo.

68

2. technika – vizitka

Nad zadáním paní Z. dlouho nepřemýšlela. Vytvořila placatou hvězdu a po chvíli

přehrabování v pomůckách, které jsem přinesla, si vybrala mořské mušle. Ty pak

pokládala vedle sebe a rozprostřela je na svoji hvězdu. Nejprve jsem měla v úmyslu, aby se

dané mušle otiskovaly do hlíny a tvořily tak zajímavé tvary. Paní E. se ale zalíbila tato

metoda zdobení a té se držela v podstatě celý seminář. Sama sebe vytvořila jako hvězdu

právě proto, že si myslí, že se o ní hodně lidí opírá, ale ona sama by se potřebovala taky o

někoho opřít. Cítí se být „studená“ tj. nedostupná, protože „sama teplo nemá“. Proto

možná hodně lidem připadá jako introvertní a nepřístupná. Mušle si zvolila proto, že jí

připomínají moře. To v ní evokuje svobodu, volnost a pohodu. Je to v podstatě její přání,

jaká by chtěla jednou být. Hvězdě by přiřadila teplé barvy: červenou, oranžovou a žlutou.

Následují technika se jí tvořila dobře. Pocitově se i více otevřela a prozradila na sebe to, co

by možná každému neřekla. Uvědomila si tak, jaká vlastně je a co by chtěla na sobě

změnit.

69

3. technika – autoportrét

Nejprve chtěla paní Z. vymodelovat svůj

obličej, ten se jí však nepodařil, tak si

zvolila vymodelování své postavy. Použila

opět váleček na vytvoření placaté ležící

postavy. Postava neměla obličej ani žádné

jiné známky života v ní. Podle ní vytvořila

placku, protože nic jiného neumí a nechtělo

se jí „patlat“ s obličejem, který by prý také

nesvedla. Ztvárnila tak jednoduše sebe jako

člověka a mušle na něm zvolila jen proto, že

se jí líbily.

Nad svými pocity nechtěla dále přemýšlet.

Přemýšlení o tom, proč ztvárnila sebe právě

takto, nemělo podle ní žádný další význam,

jen se jí prostě nechtělo tohle téma tvořit.

70

4. technika – vymodelování pocitu

Pocit si paní Z. vybrala sama. Nad tématem dlouho nepřemýšlela, jen nemohla najít ten

správný, který by chtěla vyjádřit. Nakonec si zvolila strach, který má prý neustále o děti a

manžela a další blízké lidi kolem ní. Ztvárnila ho jako veliký mrak s velkýma očima a

širokými ústy. K použití očí a úst použila její oblíbené mušle.

Výtvor měla hned hotový a s jeho tvořením neměla žádný problém. Jen s výběrem pocitu

chvíli váhala. Technika se jí zdála dobrá a dokonce jí i bavila. Postupně si tak uvědomila

své pocity související s její rodinou.

5. technika – skupinová práce – vytvoření mostu (obrázek viz výše)

6. technika – imaginace za pomoci hudby

Tato technika paní Z. zaujala natolik, že zapomněla na svůj odpor ke keramice a její

neschopnost cokoliv ztvárnit do hlíny, a začala nevázaně tvořit. Zapnutou hudbu nejprve

poslouchala se zavřenýma očima a asi po pěti minutách začala tvořit. Vymodelovala srdce

s křídly, které mělo dokonce i obličej. I když už bylo dokončené, neustále ho držela v ruce

a snažila se ho zdokonalit. K vytlačení všech detailů použila své oblíbené mušle a vše

vyhladila pomocí rukou a vody. Takto ztvárněné srdce vymodelovala proto, že v ní hudba

evokovala lásku (srdce) a volnost (křídla).

71

Díky této technice se konečně dokázala uvolnit a bez předešlých předsudků tvořit. Hudba

se jí dobře poslouchala, jen jí (podobně jako pana M.) rušilo troubení, které se neustále

zesilovalo. Jinak byla konečně spokojená se svým výtvorem, a dokonce si ho připravila do

pece na pozdější vypálení.

Hodnocení semináře:

Ze všech technik se paní Z. nejvíce líbila poslední, kdy se naprosto uvolnila a mohla

rozvinout svoji fantazii. Sama sebe příjemně překvapila, co dokáže vymodelovat z hlíny. I

když keramický kroužek nenavštěvuje a ani k němu nijak neinklinuje, po tomto setkání

změnila názor a slíbila, že začne chodit častěji, ne-li pravidelně. Na začátku semináře měla

menší obavy, co se s ní bude dít. Ale během semináře se naprosto uklidnila a po něm se

podle jejích slov cítila: „Naprosto volně.“

72

4.6 Shrnutí arteterapeutického semináře Na začátku semináře jsem se přestavila a vysvětlila klientům, čeho se bude uvedený

seminář týkat (Co je to arteterapie? K čemu slouží? atd.). Před zahájením modelovaní jsem

ještě s každým z nich vyplnila informační dotazník, abych o nich pro začátek získala více

informací a věděla tak, na co se mám zaměřit. Poté jsem zadávala jednotlivé techniky a po

každé z nich jsme si společně s klienty povídali o jejich pocitech, o úspěšnosti při tvoření

atd. Klienty jsem při tvoření nijak neomezovala časem. Průměrně však tvořili 15 -20 min a

dalších 10 min jsme si společně povídali o jejich pocitech nebo jsem se jich ptala na to, co

konkrétně cítí. Ze začátku byl každý z nich nejistý a nevěděl, co má ode mně očekávat.

Byli však velmi vstřícní a pečlivě mi naslouchali. Přitom, když klienti modelovali jsem

mohla využít otevřené účastněné pozorování (přímo jsem se technik neúčastnila, ale klienti

věděli, že je pozoruji). Do jisté míry to mohlo ovlivnit výtvory. Myslím si však, že jejich

výtvory byly dosti autentické.

5 Diskuse V rámci kvalitativního šetření byli zkoumáni tři klienti ve věku od 42 – 60 let. Diagnózy

zrakového postižení každého z nich se pohybovaly od deformace sítnice po úplnou slepotu.

K výzkumu byly použity explorativní (empirické) metody pozorování, rozhovoru a

dotazníku. Díky nim došlo k přiblížení zdravotního a psychického stavu jedinců.

Hlavním stanoveným cílem bylo vypracovat vhodné arteterapeutické techniky pro dospělé

osoby s různým typem zrakového postižení. Vhledem k druhu zdravotního postižení, jsem

volila techniky s haptickým prožitkem, s použitím vhodných druhů hlíny a vlastním

výběrem daných pomůcek. Stanovený cíl byl tak snáze splněn.

Souvisejícím cílem bylo také seznámit klienty se základními prvky arteterapie. Vhledem k

vysvětlení prvků, technik, použití arteterapie a následné zpětné vazbě klientů mohu

konstatovat, že byl tento cíl rovněž splněn.

Následujícím cílem bylo pomocí arteterapeutických technik vnímat a uvědomit si vlastní

prožívání a rozvinout představivost a fantazii. Zpočátku se nedařil cíl plnit, ale během

semináře se docílilo alespoň k částečnému rozvití fantazie a zamyšlení. Stanovený cíl byl

tedy z větší části splněn.

73

Poslední cílem byla snaha dokázat za pomoci hlíny vyventilovat klientovy momentální

pocity. Snažila jsem se též o jejich celkové zklidnění a uvolnění. Menší problémy jsem

pociťovala (opět ale jen ze začátku) s projevením jejich špatných pocitů. Zpočátku nechtěli

klienti špatné pocity dávat vůbec najevo. Prvního vyjádření svých špatných pocitů jsem se

dočkala od pana M. již v 2. technice „vizitky“. Nejpozději se otevřela svým špatných

pocitů paní E. u 4.techniky – vyjádření pocitu. Zklidnění a uvolnění se mi velice dobře

povedlo u poslední techniky imaginace, kdy se uvolnili úplně všichni bez problémů.

Vhledem k jisté důvěrnosti prvního z cílů a prvotní nedůvěře k mé osobě, mohu

konstatovat, že byly poslední cíle s úspěchem splněny.

74

6 Doporučení pro praxi Ve sledované skupině tří klientů se zrakovým postižením, jsem měla možnost pozorovat a

porovnat jejich zdravotní stav a stávající výtvarné schopnosti a možnosti. Ke každému

z nich jsem přistupovala individuálně s ohledem na věk a zrakovou vadu. Nezajímal mě

dokonalý výtvarný výsledek, ale jejich momentální prožitky.

Pro klienty se získanou slepotou bych navrhovala individuální přístup s ohledem na jejich

předešlé zkušenosti s výtvarnými technikami. Brala bych v ohledu také jejich věk a

mentální úroveň. Skupinové techniky bych volila s ohledem na vhodnost pomůcek a

materiálů kompenzující zrakové postižení. Celková podpora a pomoc by byla vhledem k

závažnosti postižení pouze částečná. Se slovní dopomocí jsou tito klienty schopni

samostatnosti. Ve výtvarných či arteterapeutických technikách bych se více zaměřila na

reliéfní techniky (na papíře i v keramice), hmatové modelování nebo terraterapii (práce

s hlínou). Získané výtvory by tak získaly třetí rozměr a mohly by být prezentovány i

dalším nevidomých klientům.

Pro klienty se střední až těžkou slabozrakostí bych navrhovala při výtvarných technikách

použít tlusčích linek a výraznějších barev s možností přiblížení papíru. Při práci s hlínou

bych používala podobné techniky jako u nevidomých, ale více bych se tu zaměřovala na

používání barev či glazur.

Témata technik bych volila zprvu seznamovací (volnější), při pravidelném setkávání více

rozebírající sebepercepci klienta či rodinné a mezilidské vztahy. Také bych zahrnula

techniky rozvíjející fantazii a přirozenou obrazotvornost. Nebála bych se i skupinové práce

s hlínou (viz terratarapie – technika modelování společného těla). Na konci každé z technik

bych rozvinula společnou debatu související s danou problematikou. Na závěr každého

arteterapeitického setkání bych pro zklidnění a uvolnění volila imaginativní či meditativní

metody za pomocí hudby či lidského hlasu (řízená imaginace).

75

ZÁVĚR

Ve své bakalářské práci jsem se snažila poukázat na možnosti technik arteterapie

s dospělými osobami různého druhu zrakového postižení. Při studování obdobné literatury

a hlubšímu zájmu o danou problematiku jsem zjistila, že je tato oblast arteterapie velice

málo rozpracovaná jak do odborné literatury, tak vhledem k metodice práce. V teoretické

části práce jsem nejprve vymezila specifika zrakového postižení a teoretická východiska

týkající speciálněpedagogických terapií a arteterapií s osobami se zrakovým postižením. V

praktické části práce jsem popsala kvalitativní výzkumné šetření probíhající v rámci

keramického kroužku v SONS Prostějov.

Hlavní cílem práce bylo vypracovat vhodné arteterapeutické techniky pro osoby se různým

stupněm zrakového postižení s ohledem na dospělou klientelu. Dále jsem se snažila

přiblížit klientům techniky v arteterapii, rozšířit jejich dosavadní zkušenosti s keramickou

hlínou, rozvinout jejich fantazii a představivost, a nenásilně docílit toho, aby klient vnímal

své prožívání během technik a následně po nich. Za pomoci přímého kontaktu klientů

s hlínou jsem chtěla docílit jejich celkového uvolnění a odstranění jejich problémů a

trápení. Snahou bylo vymyslet takové techniky, které by korespondovaly s daným věkem a

druhem zrakového postižení.

Jednotlivé popisy klientů, jež jsem nazvala případovými studiemi, se snažily přiblížit

průběh arteterapeutického semináře. Vcelku obsáhle a podrobně tu byly popsány

momentální pocity každého z klientů při konkrétních technikách, které mohly být následně

porovnány s každým z nich. Přístup k jednotlivým klientům byl volen individuálně podle

momentálního citového rozpoložení, ale také s ohledem na typ zrakové vady a věkový

rozsah. Stanovené cíle byly z velké části splněny.

Arteterapie s klienty se zrakovým postižením má velmi specifické metody a techniky. Ve

výtvarném projevu se využívá reliéfní kresby, při práci s hlínou hmatového modelování.

Více než kde jinde se tu používá trojrozměrných materiálů jako jsou např. hlína, písek,

sklo či kámen. Částečné či úplné zrakové omezení je kompenzováno pomocí zbylých

smyslů - hmatu či sluchu. Stejně jako u všech druhů arteterapií s různými klienty, i zde

nebyly kladeny velké nároky na dokonalé ztvárnění díla. Důraz byl kladen na prožitek, ne

na dokonalou modelář.

76

Seznam literatury a dalších pramenů

CAMPBELLOVÁ J., Techniky arteterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi:

skupinové výtvarně-terapeutické činnosti pro děti i dospělé, 2. vyd. Praha: Portál, 2000.

199 s. ISBN 80-7178-428-1.

CASEOVÁ, C., DALLEYOVÁ, T. Arteterapie s dětmi. 1. vyd. Praha: Portál, 1995. 175 s.

ISBN 80-7178-065-0.

DUDYCHA, J., VONDRUŠKOVÁ, A. Keramika III. reliéfy. 1. vyd. Praha: Grada, 2007.

48 s. ISBN: 80-247-1638-0.

HENDL, J.: Kvalitativní výzkum:základní metody a aplikace 2. vyd. Praha: Portál, 2005.

160 s. ISBN: 978-80-7367-485-4.

HENDL, J.: Úvod do kvalitativního výzkumu. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1997. 243 s. ISBN

80-7184-549-3.

HULKE, W. M. Magie barev. Přel. H. Hanyková. 1.vyd. Praha: Pragma, 1996. 154 s. Přel.

z: Das Farben Heilbuch. ISBN 80-7205-000-1.

CHRÁSKA, M. Základy výzkumu v pedagogice. 1. vyd. Olomouc: UP, 2000. 230 s. ISBN

80-7067-287-0.

JEBAVÁ, J. Úvod do arteterapie. 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997. 95 s. ISBN 80-7184-

394-6.

JESENSKÝ, J. Tyflografické výzkumy a studie. 1. vyd. Praha: ÚV SI v ČSR, 1983.

KEBLOVÁ, A. Kompenzační pomůcky pro zrakově postižené. 1.vyd. Praha: Septima,

1995. 19 s. ISBN 80-85801-62-0.

KRAUS, H. e al. Kompendium očního lékařstství. 1. vyd. Praha: Grada, 1997. 341 s. ISBN

80-7169-079-1

LANG, J. Úvod do sochařství-technika práce s hlínou. 1. vyd. Praha: Ikar, 1997, 79 s.

ISBN 80-7202-089-7.

77

LIEBMANN, M. Skupinová arteterapie : Nápady, témata a cvičení pro skupinovou

výtvarnou práci. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 279 s. ISBN 80-7178-864-3.

LUDÍKOVÁ, L. Speciální pedagogika osob s postižením zraku. In: Renotiérová,M.,

Ludíková,L.et all. Speciální pedagogika. 3. vyd. Olomouc, UP, 2005. 313 s. ISBN 80-244-

1073-7.

LUDÍKOVÁ, L. Tyflopedie I. 1. vyd. Olomouc : UP, 1988. 70 s.

LUDÍKOVÁ, L. Tyflopedie In KREJČÍŘOVÁ, Olga. Kapitoly ze speciální pedagogiky.

Praha: Eteria, 2002, s. 49 – 55. ISBN 80-238-8729-7.

LUDÍKOVÁ, L. Tyflopedie předškolního věku. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého,

2004. 56 s. ISBN 80-244-0955-0.

LUDÍKOVÁ, L., STOKLASOVÁ, V. Tyflopedie pro výchovné pracovníky. 1.vyd.

Olomouc:VUP, 2006. s.50. ISBN 80-244-1189-X.

MAŇÁK, J., ŠVEC, Š., ŠVEC, V. Slovník pedagogická metodologie. 1.vyd. Brno: Paido,

2005. 134 s. ISBN 80-7315-102-2.

MÜLLER, O. Terapeutické metody ve speciální pedagogice. In: Krejčířová, O. et al.

Kapitoly ze speciální pedagogiky. 1. vyd. Praha: Eteria, 2002. 127 s. ISBN 80-238-8729-7.

MÜLLER, O. Terapie ve speciální pedagogice. 1.vyd. Olomouc: Univerzita Palackého

v Olomouci, 2005. 295 s. ISBN 80-244-1075-3.

PEROUT, E.: Arteterapie se zrakově postiženými. 1.vyd. Praha: Okamžik, 2005. 98 s.

ISBN 80-903247-9-7.

POGÁDY, J. a kol. Detská kresba v diagnosticke a liečbe. 1. vyd. Bratislava: SAP, 1993.

196 s. ISBN 80-85665-07-7.

RADA,P. Slabikář keramika. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1997. 160 s. ISBN 80-7169-

419-3.

SLAVÍK, J. Arteterapie v souvislostech speciální pedagogiky. Speciální pedagogika, 1999,

roč. 9, č. 1, str. 7-19 ISSN 0862-1632.

78

SLAVÍK, J. Umění zážitku, zážitek umění. Teorie a praxe artefiletiky 1.díl. Praha: PedF

UK, 2001. 280 s. ISBN 80-7290-066-8.

ŠICKOVÁ, J. Arteterapie. In: Müller, O. Terapie ve speciální pedagogice. 1.vyd.

Olomouc: UP, 2005. 295 s. ISBN 80-244-1075-3.

ŠICKOVÁ, J. Modelovanie z hliny v arteterapii. In: Současná arteterapie v České

republice a v zahraničí. Praha: Karlova univerzita, 2000. ISBN 80-7290-004-8.

ŠICKOVÁ, J. Základy arteterapie. 1. vyd. Portál. Praha. 2002, s 167. ISBN 80-7178-616-

0.

ŠICKOVÁ, J. Základy arteterapie. 2. vyd. Portál. Praha. 2008, s 176. ISBN 978-80-7367-

408-3.

ŠICKOVÁ, J.: Arteterapia. Efeta. Ročenka, 1994.

VALENTA, M., MÜLLER, O. Psychopedie. 3.vyd. Praha: Parta, 2007. 386 s. ISBN 978-

80-7320-099-2.

VALENTA,M.: Diagnostické metody ve speciální pedagogice. In: RÁDLOVÁ,E. a kol.

Speciálně pedagogická diagnostika. 1. vyd. Ostrava: Montanex, 2004. 78 s. ISBN 80-

7225-114-7.

ZICHA, Z.: Úvod do speciální výtvarné výchovy, skriptum pro posluchače pedagogické

fakulty UK, 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1981. ISBN 60-85-81.

ŽIAKOVÁ, K. et. al. Ošetrovateľstvo : teória a vedecký výskum. 1. vyd. Martin: Osveta,

2003. 319 s. ISBN 80-8063-131-X.

Internetové zdroje :

Artefiletika. [online]. [cit 2008-12-16]. Dostupný z WWW: <www.artefiletika.cz>.

Arteterapie. [online]. [cit 2008-10-03].Dostupný z WWW: <www.arteterapie.cz>

Definice fenomenismu. [online]. [cit. 2009-02-20].

<fsps.muni.cz/~lazarova/materialy/vyvojova%202.doc>.

79

Definice skotomu. [online]. [cit 2009-02-06]. Dostupný z WWW: <http://www.lekari-

online.cz/ocni-lekarstvi/indikace/skotom>

Definice terraterapie. [online]. [cit 2009-03-16]. Dostupný z WWW: <http://slovnik-

cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/terra>.

Diagnózy způsobující slabozrakost. [online]. [cit. 2009-01-10]. Dostupný z WWW:

<http://sp01-up-ol.ic.cz/dokumenty-ppt+pps/spp-tyflopedie_osoby-se-zrakovym-

postizenim.ppt.>.

Hmatového modelování. [online]. [cit 2009-03-10]. Dostupný z WWW: <http://www.kr-

vysocina.cz/soubory/450008/zk-02-2004-63.doc.>

Informace o mandalách. [online]. [cit. 2008-12-20]. Dostupný z WWW:

<http://www.arteterapie.estranky.cz/stranka/mandaly>.

Mandaly známých osobností. [online]. [cit 2009-01-10]. Dostupný z WWW:

<http://datou.sweb.cz/necoomne.htm>

Nabídka pomůcek pro zrakově postižené [online]. [cit. 2009-01-04]. Dostupný z WWW:

<http://is.braillnet.cz/pomucky.php>.

Občanské sdružení Hapestetika. [online]. [cit. 2009-02-20]. Dostupný z WWW:

<http://www.hapestetika.cz>.

Občanské sdružení Slepíši. [online]. [cit 2009-02-20]. Dostupný z WWW:

<www.slepisi.eu>.

PF JU Ateliér arteterapi.e [online]. [cit 2008-11-16].Dostupný z WWW:

<http://www.pf.jcu.cz/stru/katedry/arte/>

Tibetian Symbols. [online]. [cit 2009-01-08]. Dostupný z WWW:

<http://www.tibetan.symbols.cz/articles.php?lng=cz&pg=68>

80

Seznam příloh :

Příloha č.1: Buddhistická mandala

Příloha č.2: Mandaly slavných osobností

Příloha č.3: Mandaly vytvořené v arteterapii

Příloha č.4: Výtvarné techniky s nevidomými klienty

Příloha č.5: Výtvarné techniky s těžce až středně slabozrakými klienty

Příloha č.6: Keramika – reliéfní techniky

Příloha č.7: Donesené pomůcky pro arteterapeutický seminář

Příloha č.8: Dotazník

Příloha č.9: Společné fotografie klientů při arteterapeutickém semináři

Příloha č.1: Buddhistická mandala

obr.1 buddhistická mandala

obr. 2 buddhistická mandala

obr. 3 + 4 tvoření mandaly

obr.5 vhazování mandaly do řeky

Příloha č.2: Mandaly známých osobností

obr. 1 Tutanchamon obr. 2 Galius Julius Caesar

(1347 př. n. l. – asi 1338 př. n. l.) (13. 7. 700 př. n. l. – 15. 3. 44 př. n. l.)

obr. 3 Budha (asi 560-480 př. n. l.) obr. 4 Jana z Arku (1412-30. 5. 1431)

obr. 5 Albert Einstein (14. 3. 1879 – 18. 4. 1955) obr. 6 Matka Tereza (27. 8. 1910 – 5. 9. 1997)

Příloha č.3: Mandaly vytvořené v arteterapii

Příloha č.4:Výtvarné techniky s nevidomými klienty

obr. 1 Hmatové modelování -postup při modelování hlavy

obr. 2 Galerijní animace – prohlídka palácových lvů

Příloha č.5: Výtvarné techniky s těžce až středně slabozrakými klienty

obr. 1 Zimní krajina od těžce slabozrakého klienta

Příloha č.6: Keramika – reliéfní techniky

obr. 1 a 2 plastická malba

obr. 3 a 4 prořezávání

obr. 5, 6, 7nalepování

obr. 8 – 12 otisky

obr. 13 otisky – papírový reliéf obr. 14 otisky - razítka

obr. 15 a 16 otisky – sádrová forma, pozitivní reliéf (vypuklý)

obr. 17 a 18 sádrový reliéf

obr. 19 a 20 kůrořez

obr. 21 a 22 formování na kotoučku

Příloha č.7: Donesené pomůcky pro arteterapeutický seminář

Přírodniny :

obr. 1 listy stromů obr. 2 větvičky thuje

obr. 3 suchá větev stromu obr. 4 šiška borovice

obr. 5 liči (exotické ovoce) obr. 6 mušle

obr. 7 oblázky

Různé :

obr. 8 různé druhy látek (kůže – bavlna) obr. 9 knoflíky

obr. 10 krabicový papír obr. 11 tvarovatelný drát

Příloha č.8: Dotazník (záznamový arch)

1. Jak se jmenujete?

2. Kolik je Vám let?

3. Jaký máte druh zrakové vady?

4. Setkali jste se někdy s nějakým druhem terapie? Jestli ano, jaké to byly.

5. Co očekáváte od tohoto semináře?

6. Jaké máte vztahy ve skupině?

7. Chodíte sem pravidelně? Jak často?

8. Pomáhá Vám keramika při něčem? Při čem? Proč sem chodíte?

9. Jaké máte zkušenosti s výtvarnými technikami?

10. Jaké máte zkušenosti s keramickou hlínou?

11. Jak se momentálně cítíte?

12. Jak se cítíte „teď“ po semináři? Co Vám seminář přinesl?

Příloha č.9: Společné fotografie klientů při arteterapeutickém semináři

obr. 1 skupinová technika – tvoření mostu

obr. 2 skupinová technika – tvoření mostu

obr. 3 poslední technika – imaginace za pomocí hudby

ANOTACE Jméno a příjmení: Veronika Jeitnerová

Ústav: Speciálněpedagogických studií PdF UP

Vedoucí práce: Mgr. Veronika Růžičková, Ph.D.

Rok obhajoby: 2009

Název práce: Možnosti využití arteterapeutických technik u osob se

zrakovým postižením

Název v angličtině: Use possibilities of arteterapeutic technics by people with visual impairments

Anotace práce: Bakalářská práce je zaměřena na využití arteterapeutických technik u osob se zrakovým postižením.V teoretické části se seznámíme s vymezením speciálněpedagogických terapií, hlouběji se zaměříme na arteterapii v uzším slova smyslu – s ohledem na vymezení, rozdělení, struktury arteterapautického setkání, podmínky arteterapeutické profese, vhodnost materiálů a pomůcek. Dále se seznámíme se specifika zrakového postižení a hlouběji se dozvíme o arteterapii s osobami se zrakovým postižením. Praktické část práce je věnována kvalitativnímu výzkumu, jehož cílem bylo aplikovat vhodné arteterapeutické techniky pro dospělé osoby s různými druhy zrakového postižení.

Klíčová slova: arteterapie, zrakově postižení, výtvarné techniky, práce s hlínou, terraterapie

Anotace v angličtině: Thesis’s main theme is application of artetherapy techniques for the use of visually handicapped people. Theoretical part deals with delimitation of special pedagogy therapies, author concentrates on arthetherapy in the narrow sense of word. In the reference to definition, division, structure of sessions, conditions of artetherapeutical profession , suitability of materials and tools. Furthermore author focuses on particularity of visual handicap and work with people with this disabilities. Practical part deals with qualitative survey. Its purpose is to apply appropriate techniques for adults with visual impairment.

Klíčová slova v angličtině:

art therapy, visual imparment, art technics, work with clay, terratherapy

Přílohy vázané v práci: 9 audiozáznam - „Daybreak“

Přílohy volně vložené v práci:

Rozsah práce: 80 stran

Jazyk práce: čeština