Obsah Prolog .............................................................................. 3

Čin a tápání v temnotě ................................................ 3

1. Kapitola ........................................................................ 7

Smrt a Msta ................................................................. 7

Aura pomstychtivých ................................................. 15

Zvláštní vrah .............................................................. 17

Bezbranný vrah .......................................................... 19

Krutá pravda .............................................................. 24

Vrah a pivo ................................................................. 27

[3]

Prolog Čin a tápání v temnotě

ma. Nekonečná temná černota. Hustá, téměř hmatatelná

temnota, ve které nebyl ani sebemenší záblesk světla.

A v té temnotě se bezcílně vznášel muž.

Mladík, kterému mohlo být sotva dvacet let. Nic neviděl,

už si ani nepamatoval, jak dlouho v té temnotě vězí. Když se

na tom temném místě ocitl, bál se, volal o pomoc, div se mu

neroztrhlo hrdlo, ale teď už ne, už na to neměl sílu, jen tak se

nechal unášet temnými vlnami neznáma.

To místo bylo depresivní. Mladík nic neviděl, nic nesly-

šel, dokonce ani necítil, že by stál nohama na pevné zemi,

nevěděl, jestli se pohybuje, nebo stojí na místě, nahánělo mu

to strach.

Nepamatoval si, jak se tu ocitl. Poslední věc, kterou si

pamatuje, byla, jak přišel domů, zul si boty a vydal se do ložni-

ce za svojí přítelkyní, a pak byl najednou tady.

T

[4]

V naprostém, nepříjemně mrtvolném tichu si snažil vy-

bavit, co ho na to místo dostalo.

Možná uběhly týdny a možná jen vteřiny, když uslyšel

hlas. Ten hlas byl slabý, ale zároveň prostupoval každičkou

buňkou v jeho těle: „…ješ?“

Mladík zpozorněl: „Tady! Je tam něk…“ zalekl se vlast-

ního hlasu, zdálo se mu, jako by ho neslyšel celé věky. Zněl

roztřeseně a zesláble.

„Lituješ!?“ promluvil znovu ten hlas, ale teď už zřetelně.

„Prosím, tady jsem! Pomozte mi!“ tentokrát se mladík

už vlastního hlasu nevylekal a dal do něj víc síly, skoro křičel.

„Lituješ!?“ ten hlas opakoval stále dokola jen to jediné

slovo.

„O čem to mluvíte!? Pomozte mi už!“

„Tak lituješ, člověče?“ zahromoval silně neznámý hlas.

„Čeho bych měl litovat? Už mi sakra pomozte!“ křikl

mladík.

Nic se nedělo, hlas se už neozval. Mladík si začínal mys-

let, že se mu to jen zdálo a že se zbláznil.

Nevěděl, jak dlouho to trvalo, ale najednou se před ním

objevil slabý paprsek nazelenalého světla. Ten paprsek jako

by byl to nejkrásnější, co kdy mladík v životě viděl. Po čase

[5]

stráveném v temnotě, mu ten paprsek světla barvy smaragdu

vlil znovu krev do žil. Cítil, jak se mu na tváři mimoděk objevil

úsměv. Pocítil radost, v hrudi mu silně bušilo. Chtěl ten papr-

sek následovat, ale nemusel. Vypadalo to, že se ten paprsek

k němu přibližuje. Nebo se on blížil k paprsku? Každopádně

bylo to světlo čím dál blíž a, čím bylo blíže, tím se zvětšovalo.

Když už byl dost blízko, mladík se neudržel a prostrčil

jím ruku. Zelené světlo se rozšířilo a místo černočerné temnoty

kolem začal mladík rozpoznávat tvary. Dvě křesla, mezi nimi

malý, nízký stolík na kterém stála nezapálená svíčka v kalíšku,

za stolíkem úzký, vysoký, vyhaslý krb. A to vše zahalené

v bledém, smaragdovém světle.

Najednou už se mladík nevznášel jen tak v prostoru,

pod nohama ucítil dlaždice. Nevěděl proč, ale popošel ke krbu,

nohy ho chvíli nechtěly poslouchat, ale pak si daly říct.

Se zájmem, jaký nepocítil ani tehdy, když se objevilo ono

zelené světlo, si prohlížel krb. Předtím se mu krb zdál moc

úzký a vysoký, ale teď to bylo přesně naopak. Nad ním byl

do kamenné stěny vytesaný obraz. Obraz muže a ženy. Žena se

krčila před mužem držícím nůž, snažila se od něj dostat,

co nejdál to bylo možné, ale bránila jí stěna pokoje, ve kterém

byli.

Mladík natáhl ruku a přejel jí po obraze. V tom okamžiku

se mu všechno vybavilo. Proč se utápěl v té temnotě, jak se tam

dostal, co učinil.

Padl na kolena a nezadržel pláč: „Co jsem to provedl?“

[6]

Plakal čím dál tím víc, nedokázal zadržet slzy, draly se

mu do očí a on přes ně nic nevyděl. Stáhlo se mu hrdlo,

už dlouho v srdci necítil takovou bolest, jako právě v tu chvíli.

„Lituješ?“ znovu se ozval ten tajemný hlas.

„Ano!“ protlačil mezi vzlyky mládenec.

„A přeješ si svou chybu odčinit?“

„Ano!“

„Pak tedy, vítej mezi nás, bratře.“

A v krbu zažhnul slabý nazelenalý oheň.

[7]

1. Kapitola Smrt a Msta

Leden 2009, kdesi v České Republice

a hřbitov padla noc, tenký opar mlhy se vznášel blízko

u země mezi žulovými náhrobky a kříži. Z ulice prosví-

talo, přes zídku a řídké koruny zimně oděných stromů, mezi

náhrobky trochu světla z pouličního osvětlení. Teplota se blíži-

la nule a na kostkách tvořících hlavní uličku ke kapli bylo

náledí. Žádný sníh.

Daleko vzadu, u nejnovějších hrobů, kam už světlo pou-

ličních lamp nedosáhlo, stála spoře oděná žena ve středních

letech. Měla na sobě jen černou sukni a lehký top, ale nevníma-

la chlad, který by každému normálnímu člověku zalezl

až do morku kostí. Stála tam už hodiny a celou tu dobu

jen němě civěla na náhrobek před sebou.

„Marie Polanská,“ hlásal náhrobek jméno osoby, které

čerstvý hrob patřil. Bylo to zároveň jméno ženy, která před ním

stála.

N

[8]

Poslední, co si Marie pamatovala, bylo, jak šla domů

z práce, a pak až to, jak se ocitla v malé postraní uličce a zírala

na své vlastní, roztrhané tělo. Zkoušela mluvit s policisty

a záchranáři, kteří přijeli, když opilý bezdomovec objevil její

tělo, ale nebylo to k ničemu, nikdo ji podle všeho neviděl,

a pak po převozu jejího těla do nemocnice doktor pronesl něco,

co v hlouby srdce už dávno tušila: „Je mrtvá. Přibližný čas

smrti…“

I tak ji to zjištění dost zasáhlo, poslední týden se od svého

těla nehnula na krok, a když ji včera pohřbili, rozhodla se zů-

stat u svého hrobu. Čekajíce nevědíc na co, se snažila vybavit

si alespoň něco z oné osudné noci.

Šla po hlavní ulici, po které chodila každý večer a najed-

nou zírala na svoje vlastní tělo. Nedokázala si nic vybavit.

Co se stalo?

Zatímco dumala, začalo se rozednívat. Další noc utekla

a ona nevěděla, co si má počít, co má dělat. Nevěděla nic. Ne-

chtěla navěky zůstat na hřbitově, ale kam jinam by šla?

Za manželem? Neuvidí ji, vůbec nebude vědět, že tam je. Bude

vlastně úplně jedno, jestli zůstane, nebo půjde někam jinam.

Na pěšině za ní se ozvaly tiché, ranní malátností tlumené

kroky. Marie se bez zájmu, spíše jen ze zvyku otočila, aby se

podívala, kdo to je.

Mladý muž, kolem dvaceti. Delší, světle hnědé, u koneč-

ků lehce zvlněné vlasy se mu točily kolem obličeje a končily

těsně na ramenou. Nepřítomně před sebe zíral zelenohnědýma

[9]

očima. Měl na sobě černé rifle, bílou košili a byl bosý, nevypa-

dal, že by mu byla zima. Marie si myslela, že je to nějaký bez-

domovec nebo feťák a otočila se, jindy by se sebrala a odešla

by, protože by se v přítomnosti někoho takového necítila

v bezpečí, ale teď jí to bylo jedno. Už je stejně mrtvá, tak se

nemá čeho bát.

Slyšela, jak je mladík čím dál blíž, ale už mu nevěnovala

pozornost a zase se uzavřela do sebe.

„Promiňte,“ promluvil očividně ten mladík, protože ko-

lem dokola nikdo jiný nebyl.

Marie se ohlédla, aby zjistila, s kým to mluví, protože

právě teď by na hřbitově měli být jen oni dva. Mladík na ni

upíral zrak, ne za ni, ale na ni. Že by ji viděl? Ale vždyť to není

možné, není možné, aby ji někdo viděl, znovu se otočila. Ten

mladík si asi něco šlehnul, pomyslela si.

„Marie? Jste Marie Polanská?“

Marie se na něj nevěřícně znovu otočila, a kdyby měla

hmotné srdce, v hrudi by jí bušilo o sto šest.

„No jasně, proč se ptám. Kdo byste asi tak jinak mohla

být.“

„Počkej, to mluvíš se mnou? Opravdu se mnou? Ty mě

vidíš?“ nedokázala popsat pocity, které v tu chvíli zažívala.

„Co se to děje? Kdo jsi?“

[10]

Muž se pousmál a spíš jen tak pro sebe s přehrávaným

povzdechem prohodil: „Vždycky tolik otázek,“ a poté pokra-

čoval přímo k Marii, „vím, že máte hodně otázek a já se vám

pokusím vše důležité sdělit, ale prosím vás, neskákejte

mi do řeči a na nic se během toho, co budu mluvit, neptejte

a nechte si to až na konec, nemám v plánu tu strávit celý den,“

zhnuseně se rozhlédl po hřbitově. Z jeho výrazu se dalo vyčíst,

že by raději byl někde jinde.

Muž se zhluboka nadechl a chvíli se nic nedělo, pak na-

jednou z jeho těla začala stoupat černozelená mlha, která se

kolem něj obtáčela v kruzích. V jednu chvíli před Marií stál

bosý mladík jen v džínách a košili a v té další už na sobě měl

tmavě zelený, draze vypadající oblek. Vypadal elegantně.

„Tak tedy, můžeme začít?“ podíval se na Marii, která

opatrně přikývla, „dobrá. Hned ze začátku vám odpovím

na vaši poslední otázku. Kdo jsem? Lidé mi říkají různě,

ale mně se nejvíce zamlouvá, když se mi říká Msta, jsem jeden

z agentů Smrti, mám na starosti zavražděné lidi s úmyslem

pomstít se někomu živému,“ všechno to ze sebe vychrlil

tak rychle, jak to jen bylo možné.

„Počkat, jak jsi to říkal? Agent smrti? Úmysl pomstít se?

Nešlehnul sis něco?“ skočila mu do řeči Marie, rozčílená ab-

surdností toho tvrzení.

„Vždycky to probíhá stejně. Proč já se vůbec obtěžuju jim

říkat, aby mě nepřerušovali,“ prohodil zase spíše k sobě Msta,

a přitom nabídl Marii ruku. „Vězte, že jsem nikdy problémy

s drogami neměl. A vše, co jsem řekl, jsem myslel vážně.“

[11]

Usmál se. A ona mu uvěřila, nevěděla proč, ale v jeho úsměvu

bylo něco, co ji donutilo mu uvěřit. Něco nadpozemského,

něco magického. Také se na něj usmála a stiskla mu ruku.

Obklopila je stejná černozelená mlha, kterou už Marie

jednou viděla a během nepatrné chvilinky už nestáli na hřbito-

vě, ale v malém potemnělém pokoji bez dveří a oken, který

osvětlovala jen tenká svíce na stolíku uprostřed a posmutněle

praskající, nazelenalý oheň v krbu. U stolu naproti sobě stála

dvě černá křesla.

Msta přešel k jednomu z křesel a sedl si do něj, vyzval

Marii, aby si také sedla.

Když byla Marie pohodlně usazena, pokračoval Msta

ve své řeči: „Ano vidím vás, a proč už jsem vám v celku vy-

světlil u předchozí otázky. Tak co to bylo dál? Ano, už si

vzpomínám. Co se to děje, že? Nebudu chodit kolem horké

kaše. Že jste mrtvá, už asi víte, správně?“ na odpověď nečekal

a pokračoval dál, „Co možná nevíte je, že vás zavraždili. Něja-

ké otázky, než přejdeme k dalšímu jednání o vašem osudu?“

odmlčel se.

Vše ze sebe chrlil rychlostí blesku, bylo znát, že podobné

rozhovory vede často. Seděl ve svém křesle, oči upřené

na Marii a očividně čekal na odpověď.

Ano, Marie už od té chvíle, co si uvědomila, že je mrtvá

věděla, že ji někdo zavraždil, ale když to teď slyšela nahlas

a z úst někoho jiného, zasáhl ji nával vzteku: „Kdo to udělal!?“

vyštěkla rozzlobeně.

[12]

„Na tuto otázku odpovím později, ještě něco jiného?“ od-

pověděl Msta klidně a chvíli počkal. Když Marie dlouho neod-

povídala a jen na něj nasupeně zírala, pousmál se, odhalil tak

řadu bílých, rovných zubů, a pokračoval: „Nuže dobrá, teď

můžeme přejít k tomu, proč jsem tady,“ dlouze a zhluboka se

nadechl: „Podejte mi ruku,“ mrkl na Marii Msta a natáhl svou

přes stolek. Chvíli váhala, ale nakonec mu ruku podala, „Dob-

rá, teď se podívejte nad krb.“

Marie otočila hlavu a podívala se tam, co jí Msta řekl.

Nad krbem byl do stěny vytesaný obraz, kterého si předtím

Marie nevšimla, vlastně si byla docela jista, že tam ještě před

chvílí ani nebyl.

„Zahleďte se do něj, Marie, on vám vše osvětlí.“ Promlu-

vil Msta tiše hypnotizujícím, téměř magickým hlasem, který

rezonoval celou její nehmotnou bytostí.

Zahleděla se tedy pozorně a snažila se prohlédnout

si každičkou věc na něm do detailu. Byla tam temná ulička

mezi domy osvětlena jen jedinou lampou z hlavní ulice, jejíž

světlo tam slabě dopadalo, po stranách byly postaveny popelni-

ce a pytle s odpadky, které se do nich už nevešly. Středem

uličky šla žena, oblečená do tmavého kabátku, směrem k Marii.

Nad ženou, vysoko na jedné z budov obklopující ulici stál

jakýsi nelidský stín. Na černé obloze skrz temná mračna nejas-

ně prosvítalo světlo měsíce.

Marie se soustředila stále více, snažila se vnímat více

a více detailů, když v tom se jí zamotala hlava. Žena na obraze

se pohnula, nejprve jen malátně a trhaně, ale postupem času

[13]

dostal pohyb na plynulosti. Šla směrem k Marii, temnou ulicí.

Marie jako by slyšela zvuky vzdálených aut, která projížděla

hlavní ulicí, obraz ji úplně pohltil. Ale žena nebyla jediná,

která se pohybovala, souběžně s ní se pohyboval i stín vysoko

nad ní, přeskakoval z jedné budovy na druhou a sledoval ženu,

připravoval se, číhal.

Žena se stále blížila, už byla skoro na konci uličky, skoro

u Marie a v tom momentě ji poznala. Byla to ona, ta žena byla

Marie, Marie z toho dne, kdy zemřela.

Marie už byla skoro na konci uličky. Už téměř v bezpečí,

když ten nelidský stín seskočil dolů z budovy a nadlidskou

rychlostí se k ní přikradl. Popadl ji zezadu za krk a strhl ji zpět

do uličky, kde zakopla o pytel s odpadky a upadla na zem.

Marie před obrazem neviděla útočníkovy do tváře,

ale vrčel a vůbec se choval spíš jako zvíře než jako člověk.

Útočník-zvíře se na ni vrhl a zakousl se jí do krku. Marie

v obraze zaječela bolestí.

Marie nevěděla, co si má myslet, na malý okamžik se

ohlédla po Mstovi a když se znovu zadívala na obraz, už se

nehýbal. Kouzlo, které na ní doposud působilo, bylo pryč.

Obraz se zavlnil a během pár vteřin vypadal zase tak, jak ho

Marie uviděla poprvé. S jedním jediným rozdílem. Teď

už v kráčející ženě poznávala samu sebe.

„Co to bylo?“ zeptala se ohromeně Msty.

[14]

„Vaše smrt, odvážím se hádat,“ odpověděl posměšným

hlasem Msta, jako by mluvil s idiotem a rty se mu na malý

okamžik skroutily do zlého úšklebku, kterého si Marie nestači-

la všimnout a který ihned zmizel a vystřídal ho mírný a vlídný

úsměv. Seděl zabořený ve svém křesle, překřížil ruce, jako

kdyby na něco čekal.

„Co byl zač?“ zavrčela Marie.

Na tuhle otázku Msta čekal. Natáhl před sebe ruku do vý-

še očí a luskl prsty. Znovu se objevila ta prapodivná mlha a už

v ruce držel malou knížečku. Otevřel ji přibližně uprostřed

a začal listovat stránkami dál.

Marie si všimla překvapeně zmateného výrazu, který

Mstovi na malý okamžik proletěl tváří, když s listováním pře-

stal a zahleděl se na jednu ze stránek. Takový výraz viděla,

za jejich, ač krátké, setkání, na jeho tváři poprvé, vlastně,

což ani nevěděla, ten výraz na jeho tváři viděla jako první oso-

ba vůbec.

Když Msta našel stránku, kterou hledal, zarazil se

a na malou chvíli se zatvářil zmateně, než si uvědomil, že ho

Marie sleduje, a tak nasadil zase vlídný úsměv.

Msta byl vždy zvyklý, že o vrazích svých klientů měl tu-

ny informací, ale tenhle byl jiný. Neměl v knížce uvedeno

skoro nic, ani rodiče ani čas narození a co Mstu zarazilo nejvíc,

neměl u sebe zavedený ani čas přirozené smrti, jako kdyby

toho člověka neměla Smrt ve svých plánech. Všeho všudy

[15]

o vrahovi byly v knížce dvě informace, jméno a bydliště. Za-

vřel tedy knížku a odložil ji na stolek.

Snažil si udržet úsměv a znovu se obrátil na Marii: „Tak-

že, jak už jsem říkal hned na začátku, jsem agent Smrti a po-

máhám zavražděným, jako jste vy, s pomstou,“ Marie, hltala

každé jedno jeho slovo, „to ale neznamená, že musíte mých

služeb využít. Pokud mé služby nevyužijete, vaše duše, tedy

vy jak jste teď, odejde do světa zemřelých a tam bude čekat

na další zrození do tohoto světa, v opačném případě však…“

Stále se usmíval, ale úsměv se každou chvíli více podobal

zlému úšklebku.

Marie už se na Mstu ale nedívala. Už se rozhodla.

Aura pomstychtivých

Leden 2009, kdesi v České Republice

Marie stála před otřískanými dveřmi v nepříliš vábném

panelovém domě. Na dveřích byla rezavá cedulka s vyraženým

číslem bytu. Nikdo by však onu cedulku nepřečetl, protože

prostřední číslice trojciferného čísla byla přeškrtaná hlubokými

rýhami, které zasahovaly i do vedlejších dvou číslic, některé

až na dveře.

[16]

A podobně jako ty dveře, vypadal i zbytek paneláku.

Ze stěn opadávala šedivá barva, která kdysi bývala bílou. Pach

hniloby se táhl všemi kouty a byl dokonce cítit až na několik

kroků od hlavních dveří.

„Odpudivé místo. Určitě je to tady?“ promluvila.

„Samozřejmě,“ odpověděl jí Msta, tiše stojící vedle ní.

Už neměl zelený oblek, ale oblečení, které měl na sobě, když

se objevil na hřbitově.

Poté, co Marii vysvětlil kritéria smlouvy a její následky,

se Marie rozhodla přesně tak, jak čekal. Pro pomstu. Vůbec

ho to rozhodnutí nepřekvapilo. Za ty roky, co zažil, se naučil

jedno, lidé jsou pomstychtiví tvorové, zvláště když přijde

na jejich vrahy. Jen párkrát se mu stalo, že svou vraždu člověk

přešel a odešel v pokoji. Přenesl je tedy oba do domu vraha

a teď stáli před jeho dveřmi.

„Půjdeme tedy dál,“ zeptal se Msta, „nebo jste si to roz-

myslela?“

„Ne,“ špitla rozrušeně Marie, „za to co udělal, zaplatí, ne-

nechám toho muže jen tak běhat po světě, mohl by zabít něko-

ho dalšího.“

Zabít někoho dalšího, kde jen už ty slova Msta slyšel?

Ano, asi u poloviny jeho předchozích klientů, svojí pomstu

prostě nějak odůvodnit musí, jinak by nebyli o nic lepší,

než jejich vrazi, no ne? Msta si o nich ale myslel svoje, pro něj

byli jen pokrytci, kteří neuměli přiznat svojí přirozenost.

[17]

Msta se zle pousmál: „Tak na co čekáte?“

Marie se natáhla po klice, ruce se jí třásly, ne však stra-

chem nebo pocitem předčasné viny z toho, co za okamžik udě-

lá. Třásly se jí vztekem, nekontrolovatelným, zvířecím

vztekem, který jí za chvíli projede tělem, a pak už bude chtít

jen jedno, co nejbolestněji zabít toho, kdo zabil ji. Msta už to

viděl tisíckrát.

„Opravdu si to nerozmyslíte?“ prohodil ještě jednou Msta

a Marie sebou trhla. Mstu bavilo si občas s jeho klienty trochu

pohrát, koneckonců zakázané to neměl a nic jiného mu

už radost neučinilo.

„Ne!“ štěkla Marie a zabrala za kliku.

Zvláštní vrah

Leden 2009, kdesi v České Republice

Seděl v jediné místnosti, která navazovala na krátkou

chodbičku, na gauči a díval se na televizi. Nad gaučem se po-

malu pohupovalo bledé světlo žárovky, které házelo hrůzné

stíny na všechny strany pokoje, který byl neudržovaný a zapá-

chal zatuchlinou. Televize, pár skříní, lednice a kuchyňská

linka, všechno bylo pod nánosem prachu, pokaždé když se

sedící muž pohl, následoval výbuch prachu z gauče. Všude se

[18]

válelo oblečení, plechovky, špinavé nádobí a pár neidentifiko-

vatelných předmětů neznámého skupenství a hmoty.

„A on nás opravdu nevidí?“ potichu, hlasem roztřeseným

z nadcházejících událostí, se zeptala Marie, stojící za mladíkem

na gauči, svíraje ruce v pěsti. Po celém těle se třásla čím dál

tím víc.

„Ne, neuvidí nás, dokud si to nebudete přát,“ odpovídal

jí snad už po třetí Msta, „a jak už jsem vám říkal, opravdu

nemusíte mluvit tak moc potichu, nejen že nás nevidí, celá naše

existence je mu utajena.“

Už hutnou chvíli si Msta mladíka prohlížel, na první po-

hled na něm nebylo nic zvláštního, tedy kromě toho, že na to

v čem bydlel, byl až nápadně čistý. Přesto ale nebyl v plánech

Smrti. Msta chtěl zjistit, čím je ten mladík tak zvláštní, ale to

už se mu nepodaří, za pár chvil se tu pro toho mladíka strhne

peklo, které skončí jeho smrtí. Mrzelo ho, že se to nedozví,

ale nesměl narušit přání Marie.

„Můžeme začít?“ zeptal se Msta a podíval se Marii

do očí.

„Ano,“ jakmile řekla to slovo, už nebyla sama sebou.

Uchvátil ji, více než kdy dříve, vztek. Z celého těla jí začala

stoupat temná aura, která brzy naplnila celou místnost.

Aura, čistý vztek, který dokáže vyvolat jen smlouva

s agentem Smrti. Mladík zatím její účinek nepociťoval, ale už

to nebude trvat příliš dlouho, už jen pár vteřin.

[19]

Mladík vstal.

Bezbranný vrah

Leden 2009, kdesi v České Republice

V televizi právě dávali pořad o vaření, kuchař krájel zele-

ninu a mezitím na velké pánvi smažil nakrájená kuřecí prsa.

Filip Noir, sedící na gauči před televizí, pořadu nevěnoval

pozornost. Byl zabraný v myšlenkách a ve tváři se mu zračily

starosti.

Kuchař vzal vidličku a stáhl kuřecí prsa z pánve na talíř.

Pak začal vysvětlovat, jak připravit zeleninový salát jako přílo-

hu: „Nakrájíme rajčata na větší kousky a přidáme k…“

Náhle na zátylku zacítil nepříjemné zamrazení. Zdálo

se mu, že není v místnosti sám, pocit cizí přítomnosti ho vyle-

kal, mohli ho najít? Znamená to, že je další na řadě? Stejně

náhle, jako se pocit objevil, zase zmizel.

Zůstal sedět na gauči, ale všechny svaly v těle měl připra-

vené k boji, při sebemenší známce nebezpečí byl připravený

bojovat o svůj život, oni ho nedostanou. Stačí, aby zaskřípěly

panty u dveří, aby nečekaně zavrzalo okno, Filip byl připrave-

ný se tam ve vteřině dostat. I kdyby měl zemřít, zabije jich

tolik, kolik zvládne.

[20]

Hutnou chvíli se nic nedělo, Filip už si začínal myslet,

že se mu to jenom zdálo, že ho jen šálily smysly. Popadl se

za hlavu, stoupl si a vydal se k lednici v rohu pokoje, stála

hned vedle malé kuchyňské linky.

„To jsem ale idiot,“ hlas měl hluboký a ještě trochu roz-

třesený, z toho jak se vylekal. Otevřel lednici a z nejspodnější

ze čtyř přihrádek vytáhl pivo a nacvičeným pohybem ho ote-

vřel o roh kuchyňské linky. Dlouze se napil a otočil se, že si

zase zaleze na gauč.

Světlo nad gaučem bliklo. Jednou, dvakrát, potřetí. Tele-

vize krátce zazrněla a sama od sebe se vypnula. Filip znovu

pocítil ten pocit, že není v bytě sám. V půli cesty ke gauči se

zastavil a polekaně se rozhlížel kolem sebe. Světlo stále ještě

blikalo, stále rychleji a rychleji. Žárovka praskla.

V bytě byla tma. Oknem zastřeným žaluziemi tam nepro-

niklo ani trocha světla z pouličních osvětlení. Tma ale Filipovu

zraku nevadila, byl zvyklý na temnotu a viděl v ní perfektně.

Zase pocítil onu cizí přítomnost, teď byla mnohem zřetelnější

než poprvé.

Upustil láhev na zem, kde se rozbila, a pivo vyteklo

na podlahu. Ať to byl kdokoli, byl blízko, určitě už byl v pane-

láku a dost možná už byl i v bytě. Filip se rozhlížel po pokoji

kolem dokola. Nic neprozrazovalo, že by s ním někdo v pokoji

byl. Ale stále cítil tu zlověstnou cizí přítomnost. Byla čím dál

silnější. Zaplňovala celou místnost. Dostávala se i do nejtintěr-

nějších skulinek pokoje.

[21]

Během pár chvil klesla teplota v pokoji k nule. Bylo s to

vidět vlastní dech. Mrazivý pocit chladu se zakrádal

až do morku kostí. Krátce se ozval slabý zvuk skřípění špičky

nože o nějaký tvrdý povrch. Filip se ihned obrátil čelem

ke kuchyňské lince.

Pár centimetrů nad povrchem desky se tam volně

ve vzduchu vznášel velký, ostrý nůž. Filip začal instinktivně

couvat k chodbičce. Nůž párkrát nadskočil. Na rukojeti se

pomalu začala objevovat mrtvolně bílá, průhledná ruka, která

jej potěžkávala. Filip už k chodbičce necouval. Vletěl do ní,

jak rychle jen mohl a bral za kliku u dveří. Nic se nestalo. Dve-

ře byly zamčené. Ale Filip si byl jistý, že nezamykal. Zkusmo

do nich ještě vrazil ramenem. Nic. Filip se už chystal dveře

vykopnout, když ho za rameno popadla cizí ruka a nadlidskou

silou ho odhodila zpět do pokoje, kde dopadl mezi hromadu

povalujícího se oblečení a uhodil se do hlavy o stěnu.

Filip se snažil dostat na nohy, ale tajemná bytost u něj

v mžiku byla a znovu ho odhodila, tentokrát k lednici, kde jeho

rameno promáčklo dvířka. Hrála si s ním. Jak rychle to jen šlo,

se postavil na nohy.

Podíval se směrem na záhadného útočníka.

Žena ve středních letech vypadala jako duch, ale ne jako

Casper a jemu podobní. Pravá ruka, která svírala rukojeť nože,

už nebyla průhledná, ale stále zůstávala mrtvolně bledá. K ruce

se připojilo celé tělo, druhá ruka, nohy i hlava, přičemž levá

prsty a dlaň levé ruky byly ještě z části průhledné. Pod očima

měla nafialovělé kruhy a bělmo měla rudé jako krev, nehty

[22]

černé, dlouhé a ostré. Zvláštním způsobem žena Filipovy ně-

koho připomínala, jen si nedokázal vybavit koho.

Během chvíle překonala vzdálenost, která je pojila. Vol-

nou rukou chytila Filipa pod krkem. Přitiskla ho zády ke stěně,

nohy mu visely pár centimetrů nad podlahou. Ostré, černé

nehty se mu zařezávaly do kůže. Na ženu byla neuvěřitelně

silná. Ruce mu z nějakého zvláštního důvodu vypověděly služ-

bu.

Filip sebral všechnu sílu a pokusil se ji kolenem kopnout

do břicha. Nic. Noha mu jejím tělem projela, jako by tam vů-

bec nebylo. Nejen že vypadala jako duch, všechno nasvědčova-

lo tomu, že duchem skutečně je. Vidění se mu zamlžovalo,

všechno viděl, jako kdyby byl moc dlouho na bazéně a měl oči

plné chloru. Nemohl se nadechnout, v plicích se mu rozhořely

žhavé uhlíky. Z úst a nosu mu stékala v jednotném pramínku

karmínově červená tekutina.

Pozvedla nůž a špičku Filipovi přitiskla na hruď, přibližně

v místech, kde se skrývalo srdce. Už nebylo úniku, jak se dá

bránit, proti někomu kdo nemá fyzické tělo? Ale Filip nebyl

smířený se smrtí. Žena-duch začala lehce tlačit na nůž a čepel

se pomalu zakousávala do kůže. V tom Filip podnikl ještě

jeden zoufalý výpad nohou. Noha prosvištěla nehmotným tě-

lem stejně jako poprvé. Avšak kinetická energie zařídila své.

Noha narazila na odpor v podobě prkénka na natloukání masa,

na kterém stála skleněná solnička. Prkénko vymrštilo solničku

prudkou rychlostí proti kousku zdi vedle Filipovi hlavy, kde se

sklo rozprsklo, a do okolí jednoho metru se rozlétla sůl.

[23]

Jakmile se bílá, krystalická látka dotkla ženiny kůže, pus-

tila Filipův krk a nůž dopadl s těžkým břink na podlahu. Chyti-

la se za obličej, který děsivě bublal asi jako, když si člověk

vylije do tváře kyselinu a strašlivě ječela. Ten zvuk drásal uši.

Filip se odkulil stranou a snažil se zase posbírat na nohy.

Nelidský zvuk, který měl být křikem bolesti, ustal. Filip dostal

kopanec do žeber, slyšel, jak mu praskají kosti. V ústech zacítil

pachuť mědi. Žena ho znovu nakopla. A znovu. A znovu. Ko-

pala ho tak dlouho, aby mu zlámala většinu kostí v těle,

ale zároveň ho nezabila. Pak ho otočila na znak a z podlahy

zvedla nůž.

Pomalu promluvila, jako by jí mluvení bez fyzického těla

činilo potíže: „Kon… číš.“ Její hlas byl hrubý a těžký.

Filip se útočnici zadíval do krvavě rudých očí a v tom si

vzpomněl. Vzpomínka na ni byla zamlžená a pokřivená, jako

kdyby patřila někomu jinému. Pochopil. Chabě se pousmál:

„Chápu…“ jeho slova ukončila čepel nože v srdci. Z očí se mu

vytratila duše.

[24]

Krutá pravda

Leden 2009, kdesi v České Republice

Marie procitla z vlády temné aury. Znovu byla sama se-

bou.

Klečela na podlaze. Před ní ležel Filip Noir s čepelí ku-

chyňského nože v srdci. Z očí mu zmizel život a z chabého

úsměvu mu na podlahu stékal čůrek čerstvé krve.

Marie si se zděšením v očích hleděla na své ruce. Co to

provedla? Vztek, který ji předtím poháněl, byl pryč. Bylo to

jako kdyby ten vztek nikdy neexistoval. Její touha po pomstě

ale nezmizela, jen se, teď když už byla pomsta vykonána, pře-

měnil v ducha užírající prázdnotu. Stálo ji to vůbec za to?

To co právě provedla, učinila to z vlastní vůle? Ohlédla se

po Mstovi.

Stál v rohu místnosti a zjevně se skvěle bavil. Když si

všiml, že ho Marie sleduje, už to nevydržel. Tvář se mu stáhla

do obrovského, zlého šklebu odhalujícího dvě bílé řady zubů.

Poté se rozesmál téměř ďábelským smíchem, až mu hnědé

vlasy spadly do obličeje. Už se nesnažil hrát si na hodného,

její duše už patřila Smrti, teď se ukázala jeho pravá povaha.

Povaha, kterou nesměl ukázat, dokud se Marie nepomstila.

Smál se čím dál hlasitěji. Teď měla přijít jeho nejoblíbenější

část.

[25]

Marie jeho reakci ihned pochopila. Drobné náznaky jeho

pravé tváře, které předtím nevnímala, ji teď zaplavily vědomí

a ona prozřela. Msta se nesnažil Marii pomoci s pomstou.

On se ji snažil donutit se mstít. Donutil ji takovým způsobem,

aby si myslela, že je to její vlastní rozhodnutí. Taková byla

jeho pravá úloha.

„Proč?“

„Protože sis to tak přála.“ Těžce vyplival větu přes neu-

stávající smích. Marii neuniklo, že jí přestal vykat. „Jakmile jsi

kývla na mou smlouvu, měl jsem co dělat, abych se neroze-

smál. Tohle mě asi nikdy nepřestane bavit,“ vykročil k Marii.

„Víš, co tě teď čeká, takže to sfoukneme rychle.“ Nacvičeným

pohybem ruky si odhodil vlasy z obličeje. Byl čím dál blíž.

„Ne! Podvedls mě! Nevěděla jsem…“ Marie propadala

panice.

„Co! Co jsi nevěděla! Všechno jsem ti řekl! Mohla ses

prostě a jednoduše rozhodnout, že necháš tenhle život za se-

bou, ale to jsi neudělala!“ Mstovi začalo v očích jiskřit zlostí,

sice už takovouhle situaci zažil snad tisíckrát, ale vždy ho roz-

lítilo, když se lidé snažili vyklouznout z dohody, „Mělas tolik

příležitostí toho nechat! Ptal jsem se tě snad desetkrát, jestli si

to nechceš rozmyslet, přitom naposledy ještě tady před těmi

dveřmi,“ ukázal na ošuntělé dveře na chodbu, „ale ty sis

to nerozmyslela! Dotáhla jsi svou pomstu do konce, i když

jsem ti vysvětlil, co bude následovat!“ teď už Msta křičel.

A stále se nepřestával přibližovat.

[26]

Byla to pravda, všechno to byla pravda a Marie to věděla.

Nechtěla si to přiznat, chtěla samu sebe přesvědčit, že ji Msta

obelstil, ale to nebyla tak úplně pravda, on ji jen popostrčil

tím špatným směrem. Kdyby měla jen o trochu silnější vůli,

kdyby jen na okamžik zaváhala a promyslela si to, byla si jistá,

že by to neudělala. Pravdou bylo dokonce i to, že věděla, jak to

dopadne, když půjde za svou pomstou.

Svou pomstou? Směšné, jak vůbec kdy mohla nazývat

pomstou něco, co sama nechápala. Jak by mohla být pravá

pomsta spáchána proti někomu, koho vůbec neznala? Jediné,

co v ní tato takzvaná pomsta zanechala, byla prázdnota a strach

z nadcházejícího. Kdyby se jen na okamžik pozastavila

nad celou tou skrytou pravdou.

Msta už byl těsně u ní. V očích se mu zračil vztek.

Marie si uvědomila svou chybu, nemělo smysl zapírat

a dělat ze Msty podvodníka. On ji vše na rovinu vyložil. Marie

prohrála. Věděla to.

Msta si všiml jejího chování. Udělal krok vzad. Došlo

mu, že Marie už nebude klást odpor. Musel uznat, že lidé jsou

zajímavé bytosti, většina těch, kteří si uvědomí pravdu o jeho

existenci, zapírá svou vinu až do úplného konce, kdy je spolkne

temnota a nekonečná muka světa těch, kteří propadli pomstě,

ale ona si uvědomila svůj osud a smířila se s ním, bylo to popr-

vé, co se mu za léta, co pracuje pro Smrt, něco takového přiho-

dilo.

[27]

Z očí mu vyprchal hněv a vystřídal ho údiv: „Dobrá tedy.

Marie, jste připravena?“ Její přijetí reality ho natolik udivilo,

že udělal něco, co ještě nikdy. Vykal své klientce i po té,

co byla pomsta dokonána.

Marie pomalu zvedla hlavu. V očích měla slzy a pomalu

odevzdaně promluvila: „Ano, jsem.“

Msta tleskl a podlaha pod Marií se rozevřela jako chřtán

mýtického stvoření.

Marie ještě chvíli visela ve vzduchu a pak začala padat, obklo-

pila ji temnota. Poslední, co jí problesklo hlavou, byla Mstova

slova: „…v opačném případě však propadne vaše duše do říše

Smrti. Říše věčné temnoty a utrpení. Nikdy nekončící bolest

vás bude sužovat jak fyzicky tak psychicky. Člověk si ani ne-

dokáže představit, jaká muka ho tam čekají…“

Vrah a pivo

Leden 2009, kdesi v České Republice

Msta se ocitl v pokoji sám s mrtvolou. Chřtán, brána

do světa bolesti, se začala pomalu zavírat. Msta se nedokázal

ubránit poslednímu pohledu do temnotou pohlceného světa.

Těsně, než se brána úplně uzavřela, pronikly k jeho uším stov-

ky, ne-li tisíce hlasů naplněných utrpením.

[28]

Msta se chystal odejít za dalším klientem, který už na něj

jistojistě někde čekal. Naposledy pohlédl na bezvládné tělo

Filipa Noira. Kolem jeho těla se utvořila kaluž srážející se

krve. Čím byl ten člověk tak výjimečný, co byl zač, proč nebyl

v záznamech Smrti? Ten mladík ve Mstovi vzbudil zvědavost,

jakou ještě nikdy nepocítil. Ale teď už se nikdy odpověď

na své otázky nedozví.

Kolem Mstova těla se obtočila záhadná mlha, která se ho

chystala přenést na jiné místo.

„Kurva. Au!“

Mlha zmizela, Msta zůstal na místě. Ta slova pocházela

z Filipových úst. Zdánlivě mrtvý Filip se pomalu a polámaně

zvedal ze země. Malátně se postavil na nohy a nasupeně se

podíval na nůž stále ještě zabodnutý skrz černé tričko, kůži

a prsní sval v jeho srdci.

„Do prdele. Tohle triko sem měl rád,“ nasupeně si vytrhl

nůž z těla, okolí přitom pocákala sprška horké krve. Kysele se

zašklebil: „Mnohem lepší.“

Msta nevěděl, co se děje. Byl zvyklý, že mrtví zůstávají

mrtvými, pokud se tedy nejednalo o jeho klienty.

Filip se rozhlížel po pokoji, když přejížděl očima po krvi

na podlaze, něco si zamumlal. Pak se vydal k lednici a otevřel

dvířka, která předtím promáčkla jeho hlava. Ze spodní přihrád-

ky vytáhl lahev piva, pak na chvíli zaváhal a vytáhl druhou.

Otočil se směrem, kde stál Msta, a promluvil: „Dáš si?“

[29]