Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Národní umělkyně Anna Marie Tilschová. Knižnice národních umělců československých byMiroslav HeřmanReview by: Miloslav ŠvábListy filologické / Folia philologica, Roč. 75, Čís. 1 (1951), pp. 64-66Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23459392 .

Accessed: 14/06/2014 14:15

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.77.28 on Sat, 14 Jun 2014 14:15:26 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

64 Ovahy.

železnic. Zdůrazňuje i velký politický význam Purkyňova časopisu 2iva a Purkyňovo působení v Jednotě pro povzbuzení průmyslu i ve Spolku českých lékařů. Jako politik a národní buditel Jung mannovy generace měl Purkyně úzký vztah к českému lidu, i když sociální poměry doby jasně neviděl a v mnohém se ztotožňoval s politikou soudobé české buržoasie. — Teichův spisek při vší své stručnosti a zkratkovitosti obsahuje leckterý dobrý podnět pro budoucí bádání purkyňovské. Jistě správně klade přírodovědce Purkyně vysoko nad filosofa, a stejným právem cení vysoko jeho schopnost přiblížit se svou vědou nejširším lidovým vrstvám. Dobře vidí, že to byla už Purkyňova touha —

teprve dnes usku tečněná — aby se věda stala vodítkem při vedení společnosti.

Dosavadních pět svazků Knihovny Socialistické akademie dává naději, že výsledkem přednáškového i knižního cyklu bude otevření aspoň několika nových marxistických pohledů do proble matiky české literární minulosti. Očekáváme proto další svazky se

zájmem i zvědavosti. D. Jeřábek.

Miroslav Heřman: Národní umělkyně Anna Marie Tilschová. Kniž nice národních umělců československých. Praha, Vydavatelství ministerstva informací 1949. Str. 74. Cena Kčs 80.—.

Knižnice národních umělců československých, vznikající jako populari sační důsledek kulturně politického opatření o poctě našim vynikajícím uměl cům a mající širší informační cíl, dává vyrůst monografiím i o spisovatelích, jejichž dílo nebylo dosud v celku podrobněji přehlédnuto a vysvětleno. Tak se v této sbírce setkáváme po prvé též s větším souhrnným seřazením a vý kladem dosavadní literární tvorby národní umělkyně A. M. Tilschové. Vtom

je základní význam této knihy. M. Heřman sleduje podrobně v první kapitole spisovatelčin rod, její

mládí za vlivů domácí i školské výchovy a současné literatury a výčtem zaznamenává její první básnické pokusy za studijních let. Na kulturním po zadí doby (do r. 1905), střídmě rozvinutém autorem, poněkud výrazněji vy stupuje kriticky podnětný profesor Masaryk, jehož byla A. M, Tilschová na filosofické fakultě žákyní, a posunují se do popředí živé výtvarné polemiky, zvlášť rozvířené po pražské výstavě obrazů norského malíře Edvarda Mun cha. Kritický realismus i poučený výtvarný zájem, jevící se v autorčině díle, ukazují zpětně к vlivnému myšlenkovému ovzduší, v němž A. M. Tilschová v rozhodujících letech počátku svého tvoření žila.

V dalších kapitolách, označovaných obvykle prostými shrnujícími ná

zvy, jako „První povídky", „Soubor povídek" a pod., a druhovým určením

probíraných románů (román sociální, román osudový a j.), probírá autor v časovém postupu podle vzniku jednu autorčinu knihu za druhou. Zjišťuje už od románů Stará rodina a Synové, pečlivě analysovaných, jak se Tilschová odklání od skepse a stesku, jak od pasivního protestu proti měšťácké společ nosti v románu Fany se dostává к protestu jasnému a záměrnému, jak i ro mánové postavy se stávají realističtějšími. Romány od Vykoupení přes Hal

dy až к poslednímu Návratu zr. 1945 zabírají pak nejvíce autorovy pozornosti. Ve vývojové křivce národní umělkyně je podle Heřmana od Tří křížů patr nější dějový příklon к duchovním procesům člověka, spojený s „rozložením -skladu románového díla". Stručné závěrečné věty, uzavírající monografii, se

dotýkají novinářské, redaktorské a spolkové činnosti národní uměkyně a

shrnují, proč patří Tilschové významné místo v našem písemnictví. V podání Heřmanově je u Tilschové vedle výbojů myšlenkových a uměleckých nové

„zpodobení pražského ovzduší, protest proti měšťáctví a malosti českých poměrů". Autor závěrem vyzvědá A. M. Tilschovou pro její vlastenectví a z něho vyplývající hluboce citově i rozumově vytvářený poměr к socialismu a nejvíc oceňuje její odvahu a sílu, s níž se vymkla myšlenkovému světu měšťanského prostředí, v kterém vyrůstala, a připojila se radostnými sym patiemi к pracujícím lidem všech vrstev.

This content downloaded from 185.44.77.28 on Sat, 14 Jun 2014 14:15:26 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 65

Rozsah, obsah i pojetí monografie jsou určeny do značné míry účelem

sbírky, v níž práce vychází: seznámit široké vrstvy s životem a dílem našich národních umělců. Heřmanův výklad literárního díla A. M. Tilschové je za ložen u jednotlivých povídkových souborů a románů na krátkém náčrtu ideo vé problematiky, dějového rozvoje a na stručné charakteristice postav. Při

interpretaci převažuje autorův psychologický zájem, ač M. Heřman věnuje pozornost i komposiční a řidčeji i jazykové stránce děl. Nechybějí ani umír něné hodnotící soudy, postupně srovnávající jednotlivé knihy, ani jemné kritické výhrady. Osou autorových pramenů a cenným literárně historickým přínosem knihy jsou tu kratší, tu obsáhlejší sdělení národní umělkyně, cito vaná autorem jednak jako vlastní slova spisovatelčina, jednak uváděná jako úryvek z jejích vzpomínek, dosud neuveřejněných. Tak se dovídáme z jejího dětství o čtenářské lásce к Boženě Němcové, o přílišné autokritice na počátku její literární činnosti (výňatek z dopisu J. S. Macharovi z r. 1901), o vděčnosti A. M. Tilschové, že nezahynula „v neprodyšném prostředí jedné třídy", o prázdninovém pobytu a debatách r. 1904 v Kameníčkách ve společnosti historika Jaroslava Golla a malíře Ant. Slavíčka a mn. j. Nové jsou vysvět livky Tilschové к Vykoupení (str. 42, 44) a velmi cenný rozsáhlý výklad к Haldám (str. 48—50). (A. M. Tilschová už v roce 1932, ovšem méně po drobně, informovala, „jak psala Haldy"—sr. Almanach Kmene 1932—1933, Praha 1932, Kmen, str. 94—97.) Národní umělkyně sama byla jistě vydatnou pomocnicí autorovou i pro materiál klidně rozvíjeného životopisného pásma. Tu je nutno ocenit zdrženlivý odstup autorův, jak si vyžaduje i ráz a určení

publikace, od svůdného vršení individuelních životopisných podrobností, к nimž zajisté měl Heřman přístup.

Citlivě vnímavý a výrazově velmi bohatý autor dovedl s psychologickou pronikavosti a s charakterisačním uměním vysledovat a vyložit literární vý voj u Tilschové. Při tom však jako by její dílo bylo vymaněno z našeho obec ného literárního procesu; výklad je bez hojnějších vláken dějinné souvislosti v písemnictví. Občasné srovnání s předchůdci v obdobné thematiee nebo s literárně tvořícími vrstevníky (Božena Benešová, К. M. Čapek-Chod a j.) bylo by zvýraznilo zvláštní rysy literární podobizny národní umělkyně. Je

výjimkou, že se tu při výkladech děl mihne u kameničského pobytu jméno К. V. Raise a jeho Západu (str. 24) a že se připomenou Arbesova romaneta u souboru próz „Černá dáma a tři povídky" (str. 44).

V celkovém rozvržení monografie se závěr (str. 73—-74) zdá být kusý a málomluvný. Nebylo by vadilo provést rozsáhlejší synthetický přehled literární tvorby a její zhodnocení průřezem všech děl, doposud osamoceně

probíraných, a doprovodit tuto perspektivu bohatším dokladovým mate riálem (na př. ukázat na příbuznost některých románových postav: kapita listů — otce Kučery, Perutze, Šťastného a j., zajímavě kreslených farářů, častěji rozumově přirozených než dogmaticky přísných a pod.). M. Heřman ovšem výslovně uvádí, že se vzdává v souhrnu konečného slova, protože ještě nelze odhadnout další umělecký vývoj národní umělkyně, a jen povšechně charakterisuje, čím přispěla A. M. Tilschová české literatuře a českému kul turnímu životu.

Autor rozvíjí výklad srozumitelně, uceleně a plynule. Rušivě působí jenom jedna drobnost. Na dvou místech M. Heřman jen holým odkazem, bez bliž

šího, třeba krátkého vysvětlení, naráží na některá literární fakta. Tak cituje autorčin výklad, vyjasňující vztah jejího Vykoupení ke skutečným událostem kolem malíře Slavíčka, a dodává (str. 44): „Autorčina slova jsou dodatečnou

odpovědí na kritické poznámky a novinářské polemiky kolem úvodu a dovět

ku к prvnímu vydáni románu." Smysl těchto polemik však není ani načrtnut.

Podobně jinde, při výkladu o Haldách (str. 48), obsáhle cituje nové vysvětle ní A. M. Tilschové o vzniku tohoto románu a o její pracovní methodě. Před

tím čtenáře prostě odkazuje к předmluvě v prvním vydání а к poznámce ve

vydání z r. 1945: „Předmluvu i poznámku si může čtenář přečíst v knize. .". V souhrnném výkladu však tato nedopověděná náznakovost vadí.

Knihu obohacuje výrazně reprodukovaný obrazový doprovod, vztahu

Listy filologické 75 (1951) 5

This content downloaded from 185.44.77.28 on Sat, 14 Jun 2014 14:15:26 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

66 Úvahy.

jící se к autorce. Publikace je pečlivě vypravena na křídovém papíře. (V textu

jsou jen dvě malá nedopatření: na str. 9 sečtělého m. sčetlého a na str. 52 Klein m. Kleiner.)

Studie Heřmanova je prvním větším portrétem národní umělkyně a

prvním celkovým přehledem její literární tvorby. Přinesla prohloubený vý klad jejích děl v časové posloupnosti za užšího zarámování dobou vzniku a

rozhojnila životopisné doklady o spisovatelce za jejiho značného přispění. Váha přínosu A. M. Tilschové v kritice měšťanské třídy i v láskyplném

a jasném přitakání úsilí pracujícího člověka pro spravedlivější řád, v spole čenské a mravní problematice českého života, v jazykovém a komposičním snažení uměleckém si zaslouží, aby se brzy dostalo této bojovnici proti měš ťácké konvenci a jejímu dílu po průpravných studiích analytických rozsáh

lejší a literárně historicky bohatší monografie. Je pochopitelné, že M. Heřman pro vymezenou funkci publikace a konkrétní technické omezení v knižnici tento šíře založený úkol mohl jen připravit. Miloslav Šváb

ΟΙΩΝΟΙΣΙ ТЕ ΠΑΣΙ. V článku pod tímto titulem, uveřejněném v Re vue des Etudes Grecques 62, 1949, 297—299, vyslovuje Нант Baruch Rosen

domněnku, že Нот. II. 1,5 bylo předalexandrijské čtení ΤΤΑΣΙΝ, akus. sg. od nedoloženého subst. ΤΤΑΣΙΣ 'jídlo', 'potrava', souvisícího se slovesem

ττατεομαι, s α obojetné délky. Aristarchos nebo jeho spolupracovníci nepo znali to subst. v slově ΤΤΑΣΙΝ a proto, pokládajíce je za dat. pl. od πάς čtli je, vynechávajíce z důvodů metrických přísuvné -v, πασι. Ale vedle toho byla známa tradice, která zachovávala v té souvislosti pojem 'potrava' a jejímž výrazem je Aisch. Hik. 801 η. κυσίν b' έπειθ' έ'λυυρα, κάπιχιχιρίοις όρνισι beurvov ούκ άναίνομαι πέλειν, Podle té tradice Zenodotos opravil ττάσι v Ьалта. Tím způsobem vznikla známá varianta v tom verši.

Stejnou domněnku o vzniku té varianty jsem vyslovoval také já, v úst ních výkladech skoro před 30 lety, ale odvozoval jsem subst. πάσνν od πάομαι a užil jsem Hesychiovy glossy πασις

· κτήσις, srov. dial. έμπΰσις, ίνπΰσις,

έπττασις 'acquisition' u Boisacqa Diet. Étym. s. v. πάσασθαι; Rosén píše, nevím proč, že ta glossa tu nemá co dělat. Avšak od publikování té domněnky mě zdržovalo, že jsem nedovedl vysvětlit zanedbání posiční délky slabiky -mv před Διός. Rosén patrně myslí, že se tato nesnáz dá odstranit velmi snadno, když píše v pozn. 1 str. 299: ,,-σιν doit étre considéré comme bref.

'Wortfugenposition ist oft beschránkť (Maas, Griech. Metrik, p. 27)." Ale v citovaném odstavci Maas nedokazuje, jak asi myslí Rosén, že se posiční dél ka často zanedbává, nýbrž upozorňuje, že její připouštění je často omezeno, a uvádí určitá místa v Homérově hexametru a jinde, na kterých se posiční délka bud zřídka vyskytuje nebo vůbec nevyskytuje. Metrická obtíž tedy zatím trvá a problém oné varianty nelze pokládat ani po článku Rosénově za

rozřešený. F. Ν.

Zkoumáním významů spojky καί v řečtině zabývá se Ž. Trenknerová v rozpravě Le style καί dans le récit attique oral (Gahiers de Γ Institut ďÉtudes

polonaises en Belgique, 1; Brusel 1948, 153 cyklostylovaných stran). Autor ka se snaží určití původ častého a významově hojně rozlišeného užívání spoj ky καί v jazyce evangelií a ukazuje, že se tento způsob vyjadřování v hojné míře vyskytuje také v rozličných projevech literatury klasické. Její knížka má význam i pro studium širších problémů, na př. pro zkoumání rozšíření a vzniku parataxe, a to nejen v řečtině, třebas v ní nejde vždy o výklady zcela nové a o závěry nepochybné. Škoda, že text je reprodukován (alespoň v ně

kterých exemplářích v nekterých částech) velmi nejasně. Jos. Kurz.

Lykičtina. V Archivu Orientálním 18, 1950, 494 n. se zabývá F. J. I rit sen z birminghamu obtížnou otázkou lykictmy. Nejprve resí nesnadný problém jména Lyků samých: máme totiž doloženo jednak jméno národa

This content downloaded from 185.44.77.28 on Sat, 14 Jun 2014 14:15:26 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions