Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Návštěva u O. Březiny 20. XII. 1928Author(s): František ŠindelářSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 68, Čís. 2/4 (1941), pp. 262-266Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23457698 .

Accessed: 14/06/2014 11:27

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.34.79.228 on Sat, 14 Jun 2014 11:27:39 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

262 F. Jech, F. Šindelář, B. Ryba:

Březina za ukončené, ale také ne hned, nýbrž teprve, když přestal básně skládat a uveřejňovat, to jest po r. 1907. Neveršované své

dílo nikdy za ukončené nepokládal, pracoval o něm i potom, když je přestal uveřejňovat, po r. 1908, až do své smrti. Vždyť, když cítil, že se blíží konec, vzdychl si, kdyby mu byl popřán ještě aspoň nějaký krátký čas к dokončení díla! Také svoje dílo ne

psané, kazatelské, konal do posledního dechu, a to tak mistrně,

geniálně, že vyvolal úžas věhlasného lékaře, který se marně

snažil zachránit tělo, když duch byl ještě pln života. Týž lékař

napsal potom pod dojmem básníkových řečí na smrtelném loži:

„Bylo toho želeno, že Otokar Březina již léta nenapsal básně, ale

každý jeho výklad byla vlastně báseň. Byl básníkem, pokud básně psal, byl jím i potom, když jich již nepsal." 1

Dne 28. března 1928 zval jsem Mistra na koncert. Odmítl řka, že nerad chodí večer z domova. Musí už večery šetřit. „Člověk

i před smrtí se chce něčemu naučit. Proto čtu řecké filosofy." Za rok v týž den a v týž měsíc jsme Mistra pochovávali.

Všichni víme, že Otokar Březina nehledal moudrost jen pro sebe a že ji hledal všude, kde byla.

*

1 L. Syllaba, Lékařská návštěva u Ot. Březiny před jeho smrti.

(Praha 1930.)

и.

František Šindelář:

Návštěva u O. Březiny 20. XII. 1928.

Je šeré prosincové odpoledne; znenáhla se stmívá. Mistr

mluví o Aischylově Prometheovi, kterého patrně právě četl a jehož je dosud pln.

Je to vlastně monolog; posluchač, více méně (a čím více,

tím lépe) κωφόν πρόσωπον, je tu vlastně jen proto, aby podle své duševní vyspělosti nebo podle svých vědeckých či uměleckých sklonů obrátil ducha Mistrova určitým směrem. A ovšem také

proto, aby okouzlen poslouchal a vnímal.

Není již tento nahodilý vnější rámec evokací jisté formy antického života, kdy mistr-filosof více méně monologicky pro mlouval к žáku, skromně a oddaně naslouchajícímu? Chybí jen attická scenerie: je třeba se přenésti z prostého obývacího pokoje našeho věku někam do sloupoví palaistry nebo gymnasia nebo

prostě někam do okolí starých Athén do stínu platanu, viděti místo sotva znatelné linie myslihořických lesů, jež uzavírají nízký obzor, vysoko vydutou, fialovou siluetu Pentelika nebo Hymet tu...

Mistr: Ten Prometheus, polobůh, Titan — jak tklivě líčí básník, že zželelo se mu slabého pokolení lidského, jeho utrpení

This content downloaded from 195.34.79.228 on Sat, 14 Jun 2014 11:27:39 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Otokar Březina a klasické jazyky. 263

a běd, a že přinesl oheň, aby mu pomohl. A nebyl to jen prostý dar ohně: vždyť toho ohně použil člověk i к tvoření nejrůznějších věcí, к zpracování kovů, к řemeslům; přijav Prómetheův dar

mohl člověk opustiti jeskyni a stavětí si domy! Zajímavý je poměr Titánův к Diovi (Mistr říká к Zevovi):

nijak ho nepomlouvá, mluví o něm jako o pánu, vládci a králi bohů i lidí; ale my cítíme, že ho ve svém srdci nemá rád, že je jeho ne

přítelem. A to je vlastně poměr antického člověka к bohu: uznávání té velkoleposti, toho majestátu božského, ale v koutku srdce bezděčné a podvědomé nepřátelství.

A Io? I ta má stejný poměr к bohu, ale vyřešený docela

jinak. Dívka má sen — ve snu ji bůh volá к sobě. Sen naléhá a rozrušuje. Také její otec Inachos má sen; hlas boží neustává, naléhá víc a více. Na konec poručí bůh otci, aby dceru z domu

vypudil; jinak že uvalí těžké zlo na celý jeho rod. A dívka odchází za hlasem snu... jak dobře je vylíčeno volání vášně a smyslového vzplanutí, které vložil do duše bůh a jehož hlas konečně pře hlušuje vše a žene člověka do záhuby!

Mluva Aischylova -— jak je těžká, hutná, pnmo titanská! Je plná smělých komposit, jichž nelze jinak přeložit, leč opisem a více slovy. Německý překlad1 je velmi plynný, ale hodně volný; je ovšem básnický. Ty antické věci je vůbec obtížno překládati; slovní rejstřík moderního člověka se změnil.

Posluchač nemístně a pošetile přerušuje Mistra otázkou, co

soudí o překladech univ. prof. Jos. Krále (k němuž chodil poslu chač do seminárních cvičení а к jehož kritické přesnosti a po hotovosti měl vždy bezmezný obdiv).

Mistr: Jsou pracné a jistě poctivé a správné; ale formálně —

skřípání! Je to, jako když někdo stále a stále vyčesává vlasy (gesto), až mu nezbude na hlavě nic; tak i on stále tříbil, až mu

zůstaly jea skřípavé skupiny nemelodických zvuků: vrzání a

skřípot! Také verš musí míti tu a tam jistou tvrdost; vždyť i dřevo

má své suky! A když se hrst lnu stále a stále pročesává na hřeblu

(gesto) a drtí, zbude cosi mdlého, bez tvrdosti, ale i bez síly. A to

jsou prosodické závěry profesora Krále.

Po tomto neorganickém epeisodiu vrací se Mistr к svému

Prometheovi; praví:

Prometheus, toť vlastně mesiášská předpověď. Neboť hle,

již začíná racionalismus. Bohové olympští hynou a vyrůstá touha

po novém božstvu, po nové náplni duševního života. A přichází Euripides. přichází Platon.

Mistr dává se strhnouti svým obdivem к nej mladšímu ze slavné triady dramatiků, který, jak se zdá, byl jeho duchu

nej bližší: 1 [Březina měl na mysli překlad H. v. Wolzogen, Der gefesselte Pro

métheus (1877) z Reclamovy Universal-Bibliothek, čís. 988. B. R.]

This content downloaded from 195.34.79.228 on Sat, 14 Jun 2014 11:27:39 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

264 F. Jech, F. Šindelář, B. Ryba:

Euripides! Jak mistrně dovedl vytvořiti a postaviti figury, úžasně plastické, jak dovedl vrhnouti na ně ostré, intensivní světlo! V tom je viděti genia. A při tom je to dramatik vlastně zcela moderní, který řeší problémy, které nejsou vyřešeny podnes. A zdá se, že mu jeho doba ani vlastně dobře nerozumněla; vzpo meňme si, jak nelítostně, téměř cynicky ho napadá jiný básník té

doby, stejně geniální, leč stojící na opačném pólu, Aristofanes Γ Posluchač ptá se Mistra, které drama Euripidovo je mu nej

milejší; Mistr po jistém váhání odpovídá, že snad Ifigenie Taur ská, a vyslovuje podiv, jak skvěle je v tom dramatu vylíčena hru bost a drsnost barbarů a proti ní vyšší kultura té Řekyně, její chytrost, ba i lstivost, které barbarský svět na konec podléhá.

Mistrovi se vybavuje jiná Ifigenie, Ifigenie Goethova, a

praví o ní:

I ta je klasicky vznešená a jemná. Goethe pronikl hluboko do ducha řecké kultury; ale ovšem teprve po své italské cestě stává

se klasikem; předtím šel vlastně jinými cestami. Fantasie Mistra sleduje pak Goetha v jeho studiu antiky a

básníků antických: Koho si Goethe·* vysoko cenil, je Γ. Lucretius Larus.

Jeho dílo (De rerum naturď) není ovšem původní; básník je tu

žákem Epikurovým, ale jak úžasná to evokace a jak vznešený ži

votní názor! Filosofický systém nesmírné hloubky i jasu; velikost, jíž není rovno v celé římské literatuře.

Jak malicherní byli proti tomu pozdější básníci -—· a není vlastně divu, neboť oni ztratili duševní život, jsouce napojeni racionalismem a skepsí.

Bohové Olympští nejsou— vizme Lukiana3, jak cynicky se

posmívá bohům a s jakou bezuzdností strhuje s nich tajemné a

vznešené! Ti lidé nemají duševního života; za jejich básněmi, třebas skvělými a formálně dokonalými, skrývá se ubohá prázd nota. Není to ničím podloženo! Takový Petronius, Martialis —

na př. právě tento Martialis: dokonalý pozorovatel, který úžas

ně jemně vidí a ještě úžasněji vystihuje, který dovede několika

slovy, jen náznakem, nakresliti nejen postavu člověka, nýbrž i celý jeho duševní život, jeho myšlenkový svět i celý okruh

jeho zájmů. Jaký to umělec naproti takovému na př. Zolovi a

jiným, kteří potřebují celého arsenálu básnických rekvisit к vy líčení a charakterisování!

V tom tedy je Martialis hotový mistr·—ale není v jeho díle duchovosti, není v něm víry, není bohů; a tak se uznává jen Moc

a Bohatství a hrbí se hřbet před tyranem, který je držitelem té moci a toho bohatství, a lichotí se mu způsobem ponižujícím. Jinak nic, než duševní prázdnota! Vidíme na těchto lidech, jak se

2 [Riemer, Mittheilungen ilber Goethe II., Berlin 1841, str. 644. B. íř.] 3 [Březina měl v své knihovně francouzský překlad Talbotův: nyní

v BUK. B. i?.]

This content downloaded from 195.34.79.228 on Sat, 14 Jun 2014 11:27:39 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Otokar Březina a klasické jazyky. 265

epocha této skvělé kultury klasické vyžívá -— tak jako odumírá rostlina nebo strom, a není daleka doba, kdy severní barbaři

dokončí zevní úpadek. Ale ovšem — oni sami podléhají; klasická kultura у nich

ožívá — je to, jako kdybychom chtěli skvrnu inkoustu přikrýt pijavým papírem — a oni jí dávají svou čerstvou krev a svůj elán.

A tu jsme u věci, která je nanejvýš podivuhodná: klasická kultura je nesmrtelná a ožívá po jistých úsecích doby znovu a znovu. Renaissance nebyla jedna jediná; bylo jich více.

Není to ovšem jenom kultura řecká: jsou v ní zahrnuty i vý sledky a výtěžky jiných velkých kultur; je to dílo, o kterém pra covalo mnoho národů a mnoho tisíciletí. Tato kultura je i v nás —

naše kultura je jen další její fází, epochou. A pro nás, lidi západní, má význam jenom kultura antická,

žádná jiná. Rozhodně ne kultura Východu: je příliš rozlehlá a

předpokládá zcela jiný způsob myšlení a nazírání. Mistr se rozhovořuje o duchovních premisách východního

člověka:

Pokrok? К čemu?! Tu míru vlastních vin a hříchů si musí

přece každý sám odčiniti; a když ne v tomto životě, tedy v jiném, dalším; a když ne na této zemi, třeba ve světě jiném. Nač tedy se starat, pracovat, zvelebovat? To není nic jiného než oddalování

cíle.

A váš (= Západu) pokrok, kterým se tolik chlubíte? Je vů bec vaše poznání skutečné? Není to vše jen klam? Ano, řeknete,

je zde na př. hmotné tělo; není i toto tělo pouhý přelud? Namítne te: vezmeme nůž a odřízneme část z tohoto těla. To je viditelné,

o tom nelze přece pochybovati. Dobrá, ale není i ten váš nůž je nom přeludem?

Závěr této filosofie: naprostá negace, duševní apatie, mdloba. Mistr opakuje: pro nás má význam jen klasická kultura,

která neumírá. A této její vitality jsou si velmi dobře vědomi ti, kdož podle marxistických doktrín chtějí vybudovati zcela nový řád a nový svět; ti lidé stávají se nepřáteli antické kultury a usi

tují o to, aby ji zničili; ale bojí se v podvědomí, že se opět zrodí, tak jako se zrodila již vícekráte. Odtud ten odpor vůči ní, odtud ta slepá zášť a zuřivost.

Ovšem — praví Mistr s nenapodobitelnou ironií — jsou v antické literatuře tvrdé pravdy: jako na př. když čteme u Aristotela 4, že jsou lidé, kteří se otroky rodí a jejichž jedi ným určením a smyslem života je: býti otrokem.

Ostatně, praví Mistr jakoby v poznámce, postavení otroků v Řecku nebylo tak zlé; již proto ne, že každý občan mohl se otrokem státi. Stačilo na př., aby loď, na které se bohatý občan

1 [Arist. Polit. I. 5, 1255al. Б. Д.]

This content downloaded from 195.34.79.228 on Sat, 14 Jun 2014 11:27:39 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

266 F. Jech, F. Šindelář, B. Ryba:

plavil, byla zajata piráty — a svobodný občan se tím okamžikem stával otrokem.

Rovnost všech je tedy fikce, která neexistuje; a sledujme po měry v přírodě: tam tomu není jinak. Ostatně to, co je v lidstvu

jako celku, je v menším a menším měřítku ve státě, v obci, ve třídě. V každé třídě se najde hoch, který je takovým otrokem

třídy a kterému poroučí kdekdo: udělej, napiš, přines. A on —

poslechne; poslouchá s jakousi pasivní ochotou, ba s radostí a na

prosto se necítí proto poníženým a uraženým, spíše naopak. Jako

by ho těšilo vědomí, že se mu může cokoli poručit a on že u

poslechne a udělá!

(Pak přešel Mistr na jiné pole.)

♦

Bohumil Ryba:

Březinova řecká pozůstalost, její prameny a doba vzniku.

Soubor řecké pozůstalosti1 Otokara Březiny má 527 stran

básníkova rukopisu. Je psán perem v 13 sešitech a na jednom archu papíru.

V jedné řadě sešitů (označuji je arabskými číslicemi 1.—5.) jsou zapsány vesměs řecké mluvnické příklady a překladová cvi čení, v druhé řadě (označuji římskými číslicemi I.—VIII.) řecká slůvka z četby s českým nebo německým tlumočením.

1. Sešit 32 str. nelinkovaného papíru, popsáno 31 stran per extensum. poslední strana prázdná. Zač. a konec: άλφα, βϊ,τα, yáufta. . . χ .. . ώ μέγα.

2. Sešit 40 str. nelinkovaného papíru, popsán celý per extensum. Zač. a konec: 30. Μέχρι γήρως.. . Χ . . .καλείται Μαρσνας.

3. Sešit 40 str. nelinkovaného papíru, popsán celý per extensum. Zač. a konec: évtav&a Ξέρξης... χ . . .Γκανονς(Ι) οϊς δω.

4. Sešit 80 str. nelinkovaného papíru, popsán celý per extensum. Zač. a konec: ύμων δί των Ελλήνων... Χ ... bitάς αύτονς.

5. Sešit 80 str. nelinkovaného papíru, popsáno jen 67 str. per extensum, ostatek prázdný. Zač. a konec: συμβουλεύω δ' ύμϊν. . . χ . . ,έλεύ&ερος, γυμ νός, χα&α' ός.

I. Sešit 44 str. nelinkovaného papíru, se stopami po světle modré obálce, popsán celý ve dvou sloupcích. Zač. a konec: Ξενοψοντος (!) ΚΪΡΟΪ AAA ΒΑΣ1Σ... X .. .ponechati, sich fiigen, gehorchen.

II. Sešit 40 str. nelinkovaného papíru, v světle modré obálce, z níž zadní část odtržena, popsán celý ve dvou sloupcích. Zač. a konec: προσέχω hinhalten, hinlenken ... χ ... γαία země = ala.

ΙΙ.α) Přeložený arch kostkovaného papíru, 8 str., popsány necelé 3 str. v jednom, vzácněji ve dvou sloupcích, ostatek prázdný. Zač. a konec: Xeno font(I): AttOMNHMOhETMA IA ... χ ... οσιος zbožný, svědomitý.

III. Sešit 72 str. kostkovaného papíru, v tmavomodré obálce, popsáno 11 str. ve dvou sloupcích, ostatek prázdný. Zač. a konec: Xenof. AIluMNH ΜΟΝΕΪΜΑΤΑ ... χ ... πανουργία ή ošemetnost, zločinství.

1 Srv. úvodní poznámku výše str. 249.

This content downloaded from 195.34.79.228 on Sat, 14 Jun 2014 11:27:39 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions