m.r. 1757

Kontrakt na koupenej mlejn ve vsi Miřenicích od Jakuba Šlechty.

Dnes níže psaného dne a roku stal se mezi milordem hraběcí milostí panem panem Václavem Marie hrabětem z Potingu jakožto milostivou vrchností panství Nalžovského z jedné a Jakubem Šlechtou mlynářem ze strany druhé následující kontrakt:

Totiž prodala vrchnost mlejn odstarodávna panský ve vsi Miřenicích pod hrází s jedním tažením a pod 4. str. by mlýnu ----- polem Potužáčka řečenýho též pod tím polem louku za ----- dobrovolnou 300 zlatých. Na kteroušlo sumu on kupující Jakub Šlechta r. 1757 na hotovosti panských odvedl …….. 51/455

při vyhotovení kontraktu …….. 100

a následně každý rok při sv. Havlu odvádět ……. 50

Za podmínek

1. Katolické víry celý život se držet2. Žádné kradené obilí nekupovati a nebo se toho sám dopouštěti3. Tu mlynář povinen panský pivo brát z Panský hospody jakož taky popil

nalžovskýmu rychtáři odváděti4. Odvádět 15 strychů žita do důchodu nalžovského 5. Dělat pěknou mouku a v plné míře odvádět a na víc než jednu várku z každého

strychu1. misku - pšenice nebo žita1. -//- - mouky1. -//- - otrub1 -//- - ječmene2 -//- - tlustých krup1. -//- - ovsa1 -//- - šrotu

6. Vody v rybníku vždy dostatek držeti a v plné míře na mlejn nespouštěly, tak aby na rybáchnikdy žádná škoda poznána nebyla

7. Vrchnost skrze ----- dávku s ------ potravou zaopatřiti 8. Pokud by někdo z Miřenic a Otěšim šel mlýt jinam a miřenickým mlynářem byl

chycen, má mlynář právo pobrat veškeré obilí a ještě bude dotičný potrestán na kancelář nalžovskou

9. Kdyby čas měl přijít mlýn k prodeji má vrchnost první právo mlýn odkoupit

Frauz Xaver Piták

Zápis Josefa Šlechty na jeho po nebožtíkovi Jakubovi Šlechtovi děděný mlýn ve vsi Miřenicích 1. Červenec 1784

Děděný od staršího bratra Matěje který zde hospodaří již 7 let do nabytí zletilosti Josefa Šlechty. Tak Josef svého bratra Matěje pro pořádek dovyplatí. Též si připisují povinosti panu Josefovi Šlechtovi a manželce a budoucím jeho dědicům dle následujícího ----- v ----- za třistaosmnácte zlatých

Splavem, pole, louky a příslušenství …… 300 Zl. I tomu od bratra Matěje přistavena maštal …… 18 Zl. Ty on Josef Š. Matějovi ihned vyplatil

Jinak dodržovat body určené v předchozích slovech

Václav Maria hrabě Potyng

1 ----- 1757

Hejno racků tam počítá brázdy jako před staletími, vrba stojí pořád u vody, jen hlubší vrásky vyryl čas do její dřevěné tváře. Potápka zčeří na okamžik hladinu rybníka, vzápětí ukryje ve vodě svůj strach. Když milosrdná tma rozsadí lidi po žárovkami, když pod Černavu vyběhnou bludičky, znehybní kraj, čas se zastaví. Krátké zaštěkání vrátí ozvěna, pod loňským sítím učená čejka hlídá své knihy. To je domov! Je to malý kousek země mezi bájnými a tajemnými kopci Práchní, Slavníkem, Vidhoštěm / Svatoborem. Byl to domov i našich předků, jejichž radosti, neduhy, hříchy i naděje přikryl prach staletí.

X X X

Hranáč Jaroslav

V Humpolci v létech 1975 – 1985

- 2-

Úvod.

Již nikdo a nikdy nezodpoví otázku, kdo, kdy a jakým způsobem založil Černíč, Hradešice nebo třeba Velešice. Ti, kteří před staletími hromadně opustili své domoviny kdesi mezi Vislou a Dněprem a vydali se k jihu hnáti touhu po věčně modré obloze, po kraji, kde ani v zimě nehyne dobytek nedostatkem, kde země skýtá záhadné plody, z kterých lze lisovat lahodný a omamný nápoj, ti lidé uměli zasít zrno, ostříhat ovci, zabít vlka i člověka, ale neuměli psát. Chtěli zřejmě dále k jihu, tak, jako mnoho germánských kmenů, ale za Dunajem byla tou dobou velká tlačenice, v které obstály jen kmeny nejbojovnější a tak nakonec zůstali v území, které před desítkami let opustil germánský kmen Markomanů.

I samotný příchod Slovanů na naše území je zahalen v neproniknutelnu. Kdysi tak vynikající římští letopiscituto skutečnost nezaznamenali, po pádu Imperia měli také zcela jiné starosti a příliš je nevzrušovalo, co se děje na sever od Alp kdesi v Hercynském lese – srdci Evropy. Historikové nového věku se v otázce příchodu Slovanů na naše území velmi různí:

Palacký udává rok ……………………………………… 278 n.l.

Papež Pius II. (vlastním jménem Silvius Eneas Piccolomini a výborný znalec českých poměrů z dob Poděbradské) 450n.l.

Curea …………………………………………………………. 480 -//-

Fulstein………………………………………………………... 550 -//-

Kuthen ………………………………………………………… 639 -//-

Václav Hájek z Libočan ………………………………… 644 -//-

Takže můžeme si vybrat:

Byzantský historik Prokopius podává zprávu o našich předcích: „ … jazyk drsně barbarský…, … nejsou příliš bílí nebo plaví, sniž naopak zase zcela černí …, … nejsou zlí ani zlomyslní…, atd.

Organizace společnosti .

Z kroniky děkana pražské kapituly Kosmy, který však žil až létech 1045 – 1125 můžeme vyrozumět, že naši předkové byli sdruženi v kmenech, kmeny v kmenových svazech. Sám Kosmas však již již jména všech kmenů znát nemohl. Díky jemu alespoň víme, že u Ohře sídlili Lučané a za knížete Neklana byli vojensky poraženi Čechy. Na dolním toku Labe byli Lemůzi dnešní Mělnicko obývali Pšované a z jejich kmene pocházela kněžna Ludmila, manželka knížete Bořivoje. V Podkrkonoší sídlili Charváti, jejich území sahalo až za Krakov v Polsku a z jejich kmene zřejmě pocházela Drahomíra-matka knížete Václava. Střed dnešních Čech patřil kmeni Čechů. Největší část území patřil Zližanům: jejich vliv sahal od dolního toku Vltavy přes moravsko-české pomezí až levý břeh Labe. Zdá se, že Zlíčanům byli podrobeni i Dúdlebi na jihu Čech, patřil jim dle Kosmy hrad Netolice a Chýnov. E. Šimek, rodák z Miřenic v odborném pojednání dokazoval, že Zličané zasahovali svým vlivem až na Horažďovicku, vrch u Velešic má totožné jméno s jménem posledního zlického knížete Slavníka. I Zličané byli porobeniod Čechů a to vyvražděním vládnoucího rodu Slavníkovců r. 995. Poslední vážný soupeř Čechů zmizel z politického kolbiště, přemyslovec Boleslav II. se stal vládcem celého území. De jure vznikly Čechy.

Zánikem kmenů a kmenových svazů bylo nutno vybudovat novou organizaci státu – již sjednoceného. Ještě za panování knížete Boleslava II. bylo území rozděleno na župy-kraje. Každá župa byla spravována z hradu, který buď již existoval nebo byl nově vybudován. Proto též tomuto kraji se říkalo hradský okrsek. V čele každého hradského okrsku byl purkrabí (castelanus- prefectus), šlechtic, oblíbenec panujícího knížete. „ a tohoto představitele okrsku kníže detašoval rozsáhlé pravomoci soudní, vojenské, berní, bezpečnost cest atd. Náš kraj byl spravován z Práchně a dle tohoto hradu si po staletí uchoval název i když po reorganizaci vnitřní zprávy bylo sídlo trvale přeneseno do Písku.

Jména purkrabích na Práchni se nedochovala: r. 1184 byl zde purkrabím Vítek z Prčic, v létech 1220-22 Diviš z Divišova, r. 1264 Purkart z Janovic. Chce se věřit, že Purkart měl v držení Hradešice, důkazy však chybí. R. 1045, lépe řečeno do r. 1045 patřila k hospodářství hradu Prácheň ves Žichovice a zřejmě nejen tato ves, ale řada dalších. Hradský okrsek neměl a ani nemohl mít pevných hranic.

Dle hradských okrsků byla řešena i vnitřní organizace církve – diakonáty.

Takováto organizace nemohla nadlouho postačit potřebám moderní organizace státu, navíc, purkrabí hradů mnohdy znamenali vážné nebezpečí pro samotného panovníka. Proto někdy v 13. Stol. bylo započato s reorganizací státní správy správa centralizována a svěřena královým úředníkům: nejvyšší kancléř atd., pravomoc hradských purkrabích, později krajských hejtmanů, byla silně okleštěna.

Tolik, alespoň velmi stručně, o první organizaci sjednoceného českého státu.

Vznik vsí a první písemné zprávy.

Zprvu patřila půda jednotlivým kmenům, zánikem kmenů přešla právně na panovníka. Jednotlivec obdělával tolik půdy na kolik stačil se svou rodinou, právně však půdu nevlastnil, měl ji v nájmu. Obdělávání půdy bylo kopaničářské, vyčerpanou půdu zemědělec opustil a kopal jiné nivy. Za pronájem půdy platil zemědělec poplatky, peněžní i naturální, konsl zemské roboty, tj. práce potřebné při opravě zemských cest, hradů apod. Právní vztah k půdě českého zemědělce asi do konce 12. Století příliš neznepokojoval.

Etymologové vysvětlují, že nejstarší vsi mají jména čelední či patronymická a to podle jména stařešiny rodu nebo majitele dvorce, který se tu se svým lidem usadil. Do skupiny nejstarších vsí pak zpravidla patří ty, jejichž základ tvoří osobní jméno z doby pohanské. Profous odvozuje název vsi Černíč od Črnka nebo Črnce, byla to ves lidí Črnkových (Črncových), lidé byli Črnčici. Odtud název vsi Črnčice. Dodejme, že osobní jméno však tak rychle nezaniklo – existoval známý šlechtický rod Črnčických z Kácova, 14.1.1432 koupil nějaký Kikuláš Črnc pozemky v Čeřejově (u Velešína). Podobně můžeme dokládat dále: Prvotní tvar nebyl Hradešice, ale Radešice, byla to ves lidí Radešových, lidé byli Radešíci. Osobní jména Radeš i Radech jsou dodnes používána u Bulharů.

Bojan - Bojanovici - Bojanovice

Vlkon? - Vlkonici - Vlkonice

Velen - Velenovici - Velenovy

Buďata - Buďatici - Budětice, atd.

Patronické názvy vsí Janovic, Petrovic, Albrechtic dávají tušit vznik za křesťanské éry. Není to však zcela jisté, neboť jsou důkazy, že i starší, již založené vsi, byly nově přejmenovány k poctě křesťanských patronů.

Nezbývá než potvrdit, že Prácheňsko bylo osídleno velmi brzy a byly to zřejmě zlatonosné písky řek, které naplňovaly knížecí pokladnice bohatstvím. Vedle osad rýžovnických vznikaly zemědělské usedlosti a pastevecké dvorce. Jak se rod rozrůstal přibývalo obydlí a vznikla ves sousedská. Vsí se však nazývalo každé obydlí, ale nehrazené místo. Vsí byl tedy i Bohov. Vysvětlení zasluhuje název vsi Týnec a Újezd. Týnec (malý týn), bylo místo pro bezpečí ohrazené. Týn i hrad měly stejný význam (Aug. Sedláček). Naproti tomu újezd nevyjadřoval konkrétní místo, ale oblast, zpravidla tak velikou, aby celý újezd mohl jezdec na koni objet za jeden den. Jakou oblast vyjadřoval Hliněný Újezd nemůžeme doložit. Budeme mít však možnost seznámit se s Nezamyslicím újezdem.

Na přelomu 10. a 11. století bylo v Čechách započato se stavbou klášterů a s budováním církevních institucí mohl přispět jen panovník. Daroval jim proto do trvalého vlastnictví část území – někdy to bylo jen několik vsí, jindy rozsáhlé území buď již osídlené nebo neosídlené –a to se všemi právy, které až dosud sám uplatňoval. To znamená se všemi příjmy peněžními i naturálními. Vesnický lid se tak stal majetkem duchovenské vrchnosti.

Nezůstalo však jen u těchto darování. Panovník měl také své úředníky- ku př. Hradské purkrabí, měl své oblíbence, spolubojovníky, členy družyny, jejichž služby potřeboval odměnit. O třídním původu těchto privilegovaných jedinců víme velmi málo. Někteří historikové se domnívají, že tito privilegovaní si svou třídní nadřazenost přinesli již z původní domoviny. Zda to byli potomci kmenových knížat, či potomci předáků rodů, nelze již zjistit. Připouštíme, že mezi těmito privilegovanými byli i potomci vedlejších větví rodu Přemyslovců. Již na sklonu 12. stol. dostávali i tito, „urození“ do trvalého vlastnictví podíl z dosavadního výhradního vlastnictví panovníka. Tak ku př. Vítek z Prčic, bývalý purkrabí na Práchni, dostal kolem r. 1178 od knížete Bedřicha takřka celý český jih, čímž byl položen hmotný základ pozdější politické i ekonomické moci jeho rodu –Vítkovců: pánů z Hradce, z Rožmberka, ze Stráže, z Landštejna, z Ústí. Po příkladu panovníka i tito feudálové pak zakládali na získaném území kláštery a obdarovávali je pozemkovým majetkem. Nakonec bylo celé území rozděleno mezi světskou a duchovní vrchnost a panovníka. Ze svého zbytku pak panovník zastavoval na přechodnou dobu jak jednotlivé vsi, tak i skupiny vsí, hrady a jejich okrsky. Příčin pro zastavování bylo mnoho, někdy potřeba úvěru, jindy to byla odměna za služby atd. Takovou vsí byly i Hradešice, které králové zastavovali až do r. 1469.

Dle významu a urozenosti se světská vrchnost členila na dvě skupiny:

vyšší stav panský – pány.

nižší stav rytířský – vladyky.

Nejvýznamnější příslušníci panského stavu bojovali na bojištích pod vlastní korouhví – korouhevní páni.

Ojedinělým dokladem obdarování je darovací listina knížete Břetislava I., v které zapisuje benediktinům březinovského kláštera řadu vsí v Prácheňsku – datum 18.10. r. 1045. Hydčice, Hydčičky, Újezdec (Hliněný), Domoraz, Kalinice, Skodra, Zvokotoky, Živohybice, Žichovice, Psáře, Strakonice, Podmokly (část), Kravolusice: z těchto vsí vytvořili benediktíni pátý újezd břevnovského kláštera, též zvaný nezamyslicím újezdem.

Premonstrátky z Doksan dostaly r. 1169 od knížete Jindřicha Zbynice, Drouchavec, Konín, Přestanice, Stanikov a j. = zbynický újezd.

Bavorský klášter ve Windberku dostal v druhé pol. 12. stol. od hrabat z Bogenu na Sušicku vsi Albrechtice, Janovice, Vojetice, část Podmokel. V Albrechticích byl pak dne 20.12.1178 solnohradským biskupem Vojtěchem vysvěcen nový kostel sv. Trojice. Slavnosti byli přítomni čtyři bratři z Velhartic, z nichž Albrecht byl opatem windberského kláštera. Dle jména opata Albrachta snad dostala jméno i ves.

Čejkovy, Velenovy, Pačejov, Vlčkovice a jiné vsi patřili od r. 1227 benediktinkám kláštera sv. Jiří při Pražském hradě.

Klášter Na Zderaze, založený r. 1188 dostal v Prácheňsku 11 vsí: Bor Velký, Dětanovice (= Jetenovice), Dobrotice, Kochánov, Krušec, Bezděkov a j.

Nepomucký klášter, zal r. 1144-5, obdržel Kvášňovicea některé další vsi, snad i Těchonice.

Celá oblast Královského hvozdu, od Nýrska po Sušici a Vimperk, byla dána věnem Svatavě, dceři knížete Vladislava I., která byla r. 1124 provdána za bavorského hraběte Fridricha II. z Bogenu. Podle jiných pramenů se tak stalo až za knížete Bedřicha, který r. 1192 provdal svou dceru Ludmilu za Albrechta III., hraběte z Bogenu. Toto věno by nemělo významu, kdyby i tato oblast nebyla již v této době osídlena. Dopláme, že uvedené čarování (věno) znamenalo pro českou korunu ztrátu Šumavy až do r. 1274. Když r. 1257 rod z Bogen vymřel, činili si na dědictví nárok bavorští vévodové Jindřich a Ludvík z Wittelsbachu. Byli to vnukové již jmenované Ludmily, která po ovdovění se r. 1198 provdala za vévodu Ludvíka I. z Wittelsbachu. Roku 1257 vedl český král Přemysl Otakar II. a toto dědictví s Wittelsbachy válku, v bitvě u Muhldorfu byl ale poražen. Mezi těmi, kteří na straně krále statečně proti přesile bojovali je jmenován Dluhomil z Budětic. Šumava byla navrácena k české koruně r. 1274, kdy došlo k vzájemnému narovnání mezi Wittelsbychy a králem Přemyslem Otakarem II. Po hrabatech z Bogen zůstal na Šumavě hrad Žlíbek (Oedschlussel), zbořený za husitských válek.

Jmenované vsi mají svou existenci již v 11. a 12. stol. prokázanou především proto, že jejich nabyvatelem byl klášter, kde archivace dokladů byla lépe zabezpečena. U světské vrchnosti tomu tak zpravidla nebylo. Všechny změny v držbě byly sice zapisovány do zemských desek, ale ty shořely při požáru Pražského hradu r. 1541. Do obnovených zemských desek pak byly zaneseny stavy jen nové. Proto ostatní vsi, nikoliv mladší předešlých, mají svou dokladovost podstatně mladšího dne.

Čeští králové, hlavně Václav I. (1230-1253) a Přemysl Otakar II. (1253 – 1278), počali povolávat do Čech cizí osadníky převážně z relativně přelidněného Německa a Nizozemí. Totéž činili i opati nově zakládaných klášterů v pohraničí, totéž činili i opati nově zakládaných klášterů v pohraničí, totéž činila i světská vrchnost. Noví osadníci nechtěli držet půdu podle starých českých zvyklostí, ale domáhali se držby dle práva německého, pro které se pak v Čechách ustálil termín purkrecht, též německé zákupní právo, v latinských textech emphyteuao. Rozdíl proti českému právu byl v tom, že ten, kdo na půdě pracoval, si koupil pozemky do vlastnictví, mohl svůj majetek odkázat potomkům, přidělený lán mohl prodat (se svolením vrchnostenského pána). Tohoto práva se počali domáhat i čeští osadníci, zájem na změně měli i vrchnostenští páni, jak poznamenal v purkrechtní listině jeden opat: „ … abychom vyměnili nepravidelný a nejistý úrok za jistý…“

Purkrecht provázelo nové vyměření katastrů a jeho rozdělení na díly. Byly uplatněny dva způsoby:

a) Saský, kde díly se sbíhaly vějířovitě ke vsi,b) Bavorský – pozemky rozděleny dle bonity do zpravidla čtyř skupin:

1. Bližší a dobré 2. Bližší a horší3. Vzdálené a dobré4. Vzdálené a horší

U nás byl uplatněn způsob bavorský, saský byl vhodný pro roviny.

Rozměřování pozemků prováděli zkušení zeměměřiči – lokátor. Zprvu to byli hlavně cizinci, později již Češi. Tak r. 1377 vyměřoval nějaké lesy pro pány z Litic a Potštejna Oldřich Žákovec, či jiný příslušník jeho rodu, který vyměřoval v Černíči rybník Žákov.

Příděl pozemků se nazýval lán a v rámci jedné vsi byly lány všechny stejně veliké. Oproti dřívějšímu stavu došlo zpravidla ke zvýšení počtu osedlých (osedlý – sedí na půdě – sedlák). Proto doba emfyteuse je považována za základ těch vesnic, jak je můžeme vysledovat po naše časy. Rozměřeny byly nejen tratě, ale nově i domovní místa a náves. Velmi mnoho půdy zůstalo nerozděleno, k té měli stejné právo všichni osedlí. Tato půda se nazývala občinou. V Černíči bylo vysazeno 12 lánů, tj. 12 sedláků, v Hradešicích 18 lánů a jeden půllán, ve Smrkovci 6 lánů. Dle zachovaných dokladů se usuzuje, že doba emphyteuse probíhala již ve 13. stol., ukončena byla ve stol. 15. Díky zazdění na rychtě zůstala dochována lokační listina obce Kozlov datovaná 17.3.1347. Albert z Hrádku osadil vsi zbynického újezdu právem emfyteutickým r. 1305. Milenovice u Protivína byly takto osazeny r. 1334, vsi nezamyslického újezdu byly emphyteutické po celé 14. stol. Nebudeme proto příliš daleko od pravdy, když prvé záznamy o Hradešicích (r. 1360) a o Černíči (r. 1377) budeme považovat za záznamy o vsích emphyteutických. V této době býval již na vsích také kovář, krčmář, pastýř, na vhodné vodě mlýn, ale vše bez pozemků.

Za přidělení lánu platil nabyvatel podaj = podací. Druhá část poplatků se platila věčně v tak zv. Úrocích. Úroky se splácely dvakrát v roce, po jaru na sv. Jiří a na podzim na sv. Havla.

V užívání občiny se osedlí zakupovali jen podacím, úroky z občiny neplatili.

Z doby emphyteuse je většina Lhot – Lipová, Třebomyslická, Dubová. Protože šlo o zcela novou ves, osedlí dostali zpravidla na 6 roků odklad placení podacího i úroků – dostali lhotu. Lipová Lhota prokazatelně existovala r. 1406:

Úroky: 60 grošů ročně, tj. 2 x 30 grošů. Poddaní v Domorazech, Podmoklech, Stanikově, Volešovicích odváděli 64 grošů.

Poctné: 6 kuřat a 20 vajec (Na pohoštění opata).

Podymné: 10 haléřů z domu.

Berně: 34 grošů + 1 groš výmazného. Berni odváděla vrchnost eráru.

Desátek: 4 groše, ten platili jen Žichovičtí.

Robota: 8 dnů za rok nebo peněžní náhrada: 1 groš za 1 den ruční roboty a 1 a půl groše za den potažní roboty.

Volešovičtí, Stankovičtí a Podmokelští odpracovávali robotu při opravě cest do Bavor.

Platby a naturální dávky byly ve všech oblastech udržovány na přibližně stejné úrovni. Pro posouzení úrovně platů uvádím cenové relace z let 1376-78:

Statný pracovník si vydělal za den 1 groš, ovce stála 2 až 3 groše, vůl k tahu 50 grošů, kůň k tahu 80-90 grošů. Za dva groše bylo 6 kuřat, strych žita stál 5 grošů (0,9 hl).

Do období purkrechtu spadá i stavení tvaru návsí. V Hradešicích se lokátor vyznamenal- je to jedna z nejlépe řešených návsí v Čechách. V jižních a jihozápadních Čechách byla často uplatněna zástavba s kruhovou návsí (okrouhlice). Tato forma je uplatněna v Černíči ve tvaru podkovy.

Některé názvy tratí a honů spadají do dob před purkrechtem, do dob prvotního obdělávání půdy: Kopaniny (skopávání drnů), Nivy (prvně oseté pozemky), Ložiště – podle staročeského láz- laziště. Láz byl pozemek zbavený porostlin, připravený k obdělání, tedy podobného významu jako kopaniny. Pálenky- pozemky, kde byly před tím spáleny porostliny, Jeřiště – z původního jařiště, tj. pozemky málo úrodné, kde se sely jen jaře a dva roky byl uplatněn úhor. Potuží byly pozemky sléhavé- potužené (Ústav pro jazyk český ČSAV). Zahrady byly naopak pozemky dobré boníty a blízké, kde byla každoročně seta „těžká“ semena: zelí, tuřín, mrkev, konopí len. Zahrady byly každoročně hnojeny, nepodléhaly trojstrannému hospodaření a cizím nebylo dovoleno na nich ani po sklizni pásti dobytek – byly zahrazené. Všichni osedlí dodržovali společný osevní postup: některé hony byly osety jen ozimy, jiné jen jařinami. Tak byly i úhory pohromadě a na nich pasen dobytek bez škody na ostatních kulturách. Na pastvu byl vyháněn dobytek hovězí, vepřový a ovce. Tím bylo hnoje málo a ten byl z mlácené slámy nekvalitní, stačil tak na jmenované zahrady.

Vysvětlili jsme si již, že rybník Žákov nese pojmenování pravděpodobně podle Žákavce ze Žákavy. Strašný má zase pojmenování podle Srachoty (kupř. z Kralovic), loky na Myšlíně podle Vladyků z Myšlína (u Říčan). Pole v Častých podle Častolárů z Dlouhé Vsi (Častolár – zkráceně Časta). Ti všichni mohli být v různých dobách ve službách pánů z Rábí.

Rybník Jezinský se původně jmenoval Jezvinský- dle staročeského jězvina (strž – rokle).

V Černíči stával nějaký rybník i pod Semlinou neboť na vlkonické straně je dosud zachován zbytek hráze. Není vyloučeno, že tam byl i mlýn.

7. července 1854 zanikl v Černíči největší rybník, zvaný Velký. Dle parcelace velkostatkářské půdy z r. 1919 činila vodní plocha tohoto rybníku cca 30 ha. Onoho roku 1854 byl majitelem mlýna nezletilý Lucek – mlynářský učeň v některém mlýně horažďovickém. Mlýn v Černíči měl v nájmu Mašek, který v létě zabezpečil kramlemi stavidla vody proti zlomyslnému odpouštění- byl nízký stav vody. Když 7.7. přišla bouře a průtrž mračen, voda protrhla hráze některých menších rybníků na horním toku (u Ústalče) a přívaly vod zakrátko zaplnily i rybník Velký. Když si mlynář a sousedé vzpomněli na stavidla, bylo již pozdě. Voda smetla hráz, mlýn, pilu, vantroky, odnesla i dobytek. Po této události byl postaven mlýn nový, jak jej známe dnes.

Světské a církevní poměry ve 14. stol.

- r. 1360 patřily Hradešice pánům z Janovic,

- r. 1348 byla v Praze založena univerzita a Nové město

- r. 1356 přikazuje král Karel IV. Vítovi, řečenému Hedvábný, aby stavěl hrad pro potřeby země. Hrad byl pojmenován na počest krále Karlaberg (Kašperk). V Kašperských Horách a Rejštejně se těží zlato, je zlaté opojení.

- kol. r. 1360 se narodil v Trocnově Jan Žiška,

- r. 1371 se narodil v Husinci Jan, později řečený Hus,

- od r. 1310 do r. 1420 nevstoupil do Čech nepřátelský voják. K české koruně patřilo Slezko, obě Lužice, Kladsko, Lucembursko, Braniborsko a mnoho drobných držav, lén a měst v cizině. České království bylo nejmoderněji organizovanou zemí Evropy, Praha byla matkou měst.

Byla to doba zakládání četných rybníků, kde král šel příkladem.

Byla to i doba marnivosti, jak r. 1334 zaznamenal zbraslavský opat Ota: „ … jsou někteří, kteří po způsobu barbarů pěstují dlouhé brady a neholí je, … jiní své vlasy jako vlnaři naširoko rozčechrávají do okrouhla a až po uši je rozpouštějí: druzí si vlasy nakrucují želízkem, aby ozdobily své plese vlasy zkadeřenými s kolem poletujícími, … v oděvech je veliká různá znetvořenost, každý se pokládá za šťastnějšího, kdo vymyslí novou módu, … také přemnozí naši už mluví na ulicích rozličnými jazyky, … nevidíme na polích orat žádného tak opovrženého sedláka, který by nenosil širokou a podlouhlou kapuci, … nyní nosí kněží na hlavách malé topzury svými vlasy zakryté, ale po boku veliké meče a dýky: naproti tomu zřídka vidíme laika, který by neměl u pasu růženec k modlení …“

- r. 1360 nařizuje pražský arcibiskup Arnošt: „ V neděli, před započetím bohoslužeb má se každý farář přesvědčiti, není-li v kostele někdo z cizí farnosti, a kdyby byl, má jej z kostela odstraniti“.

V jiném listě vytýká arcibiskup, že „ nezřídka viděti faráře, který přistupuje k oltáři v brnění, s mečem po boku“.

- Předpokládá se, že po r. 1360 bylo započato se stavbou Rábí. R. 1360 přikázal král Karel Břeňkovi z Velhartic, aby prošetřili a řádně označili zemskou hranici na Tachovsku, protože Oldřich Valdauer, Němec, do Tachovska neoprávněně zasahuje.

- Vliv a bohatství předních šlechtických rodů roste. Mnoho drobných vladyků vstupuje do jejich služeb jako purkrabí, hejtmani a úředníci. R. 1350 prodal Oldřich Žákovec Žákovu pánům z Litic a Potštejna. R. 1377 již vyměřuje pro pány z Litic a Potštejna nějaké lesy na Plzeňsku.

První písemné zpávy:

Je zcela přirozené, že nejstarší písemné zprávy se vztahují k feudální držbě vsí.

Černíč: R. 1377 bratři Jan a Dluhomil z Letov prodali svůj dvůr v Černci.

Orig.: „ … fratres de Lethow curiam in villa Czerneze emphyt. vendut ..,“ (Aug. Sedláček).

Hradešice: R. 1360 Radessicz, exec. pleb. de Borr decan. Prachin (Ant. Profous)

Tento doklad býval považován za nejstarší. Avšak první pražský arcibiskup Arnošt zu Pardubic dal v létech 1344 – 1350 zřídit soupis far dle děkanátů. Čtěme: „Diakonat Prahinensis: Prachen, Kašperské Hory, Bor Větší, Bor menší, Radešice, Řepice, Zaboří, Alba eclesia (= Bílý kostel = Nezamyslice), Kvasenovice (=Kvášňovice) …“ (Palacký – Dějiny.)

Bor Malý: R. 1236 drží bratři Švojše a Dluhomil z Boru.

Bor Velký: Neznáme přesnou dataci darování zderazskému klášteru. Za nějaký čas připadl Bor opět králi. Od r. 1283 drží Bor Velký lénem Oldřich Špacman, od r. 1304 jej získal Půta z Potštejna a to směnou a králem Václavem II. za polovinu Litic (u Žamberka).

Budětice: Původně byly drženy ke královské koruně, král Václav I. (1230-1253) je daroval Držislavovi. Držislavův syn Sezama je prodal Dluhomilovi z Boru. Král koupil potvrdil r. 1254.

Břežany: R. 1319 patřili Oldřichu z Potštejna (syn Půty).

Stř. Hoštice: R. 1320 – Oldřich z Potštejna.

Horažďovice: R. 1251 ves v držení strakonických johanitů.

R. 1292 povýšeny králem Václavem II. na město.

Nalžovy: R. 1380 v držení Jana z Paběnic, který se zde usídlil.

Smrkovec: R. 1366 držel ves Hostano, píše se ze Smrkovce. Nevíme, zda se jmenoval Hostimil, Hostislav nebo Hostirad.

Velešice: Od r. 1382 patřila ves komendě křížovníků ve Strakonicích.

Lipová Lhota: Zřejmě jedna z nejmladších vsí v okolí. R. 1381 v majetku Ondřeje, řečeného Buchta. (Andress datum Buchta)

Mířenice: Počátkem 15. stol. drží ves Jan z Malonic. Jeho bratr Otík z Malonic. Měl přezdívku Koláček. K porovnání svádí obě přízviska – Buchta – Koláček. Je pravděpodobné, že Buchta byl stejného rodu, tj. z Malonic.

Letovy: R. 1373 sídla bratří Jana a Dluhomila. Byli stejného rodu s pány z Boru. R. 1377 prodávali jeden dvůr v Černíči.

Zavlekov: R. 1374 v majetku Dluhomila ze Zavlekova, rodem z Velhartic.

Neprachovy: R. 1364 je vlastníkem Boztěch z Neprachov. Po Boztěchovi Mikuláš z Lipna a po jeho smrti, kol. r. 1404 připadla ves, společně s Raděticemi a Týřovicemi, králi.

Těchonice: R. 1331 vlastní ves vladyka Zdislav. Tomu r. 1353 vytýká arcibiskup Arnošt, že fara není léta obsazena farářem. R. 1365 již Zdislav asi nežil, na tvrzi se připomínají bratři Domin, Číč a Počin, později ještě Petr, zvaný Němec. Fara nebyla zřejmě stále obsazena, protože r. 1400 měl Petr Němec spory s farářem myslívským, který nechtěl v Těchonicích sloužit mše. Číč se dal na loupeže, až byl v Budějovicích chycen a popraven.

Jak z krátkého výčtu vidíme, takřka každá ves byla v držení jiného majitele, zpravidla vladyckého stavu. Z členů panského stavu byli jmenováni jen páni z Boru – snad příbuzní pánů ze Strakonic a pánů z Velhartic, dále páni z Potštejna a Litic, stejného rodu jako páni z Rýzmberka a Švihova – pozdějších majitelů Rábí. Protože se pány z Potštejna již nebudeme zabývat, připomeňme si tuto příhodu:

Před r. 1259 založil Půta z Křimic u Žižkov hrad Potštejn a Litice a psal se z Potštejna a Litic. Jeho syn Procek (asi Protiva) založil v Orlických horách svůj Potštejn a své Litice. Mnoho vsí pojmenoval místy a názvy vsí na Plzeňsku obvyklých. Další syn Půty – Půta ml. měl zřejmě podíl na majetcích v Orl. Horách a tento podíl směnil, jak již uvedeno s králem za Velký Bor. Vlastnil zřejmě něco po otci u Žínkov.

Za Jindřicha Korutanského (1308-1310) byl Procek v Praze zabit příslušníkem měšťanského rodu Pušů. Proskův syn Mikuláš pomstil smrt otce. Za pomoci Oldřicha z Brandýsa a svých služebníků Gerharda a Blahuty zabil ve Starém městě Pražském jiného člena rodu Pušů – Peregrýna Puše a za to byl vzat stranami smír, pro Mikuláše krutý:

- při chrámu Pany Marie před Týnem zřídit kaplanství a toto finančně dotovat:

- v třiceti klášteřích získat bratrství. V každém z těchto klášterů mělo být za Peregrýna Puše odslouženo tisíc mší,

- téhož roku, po opuštění vězení vykonat pouť do Říma,

- klášteru sv. Jakuba složit za spásu duše Peregrýnovy 10 hřiven stříbra (cca 600 gr. čes.),

- z kláštera sv. Jakuba vypravit průvod o 100 osobách k domu vdovy Pušové a té složit odškodné 1500 hřiven stříbra.

Nedostává se zpráv, co z této pokuty bylo splněno, ale Mikuláš se dal na loupeže. Vyjížděl ze svého Potštejna a Litic, přepadal pocestné a kupce. Byl proto prohlášen zemským škůdcem a v srpnu r. 1339 obležen na svém Potštejně. Tam našel smrt pod troskami věže, kterou obléhatelé podkopali.

Poddanectví:

V domě pánů z Guttenštejna na Menším městě Pražském neopatrností služebné propukl v létě r. 1541 požár, který zachvátil celou Malou Stranu, Pohořelec a Hradčany. Shořely věže katedrály sv. Víta, shořel Pražský hrad a tam zemské desky, do kterých po staletí písaři zaznamenávali feudální držby nemovitostí, prodeje, darování, koupě. Tak shořely prameny, které mohly vysvětlit poddanost našich vsí v předhusitských a husitských dobách. Ostatní dochované prameny jsou v tomto směru neúplné.

Zkáza Zemských desek měla důsledky i do státoprávních záležitostí českého království. V původních Z.D. byl o volbě panujícího krále Ferdinanda I. zápis: „… zvolen z dobré vůle stavů …“. Do obnovených Z.D. dal Ferdinand I. 2.9.1545 zápis pozměnit: „… zvolen dle dědického práva kněžny Anny…“. Touto změnou formulací byl dán právní nárok Habsburků na český trůn, kteří pak nepřetržitě panovali v Čechách od r. 1526 až do r. 1918.

Jak jsme mohli v závěru předešlé stati poznat, v našem nejbližším okolí nebylo nebylo souvislejší majetkové aglomerace. To dosvědčují i mnohé tvrze, z nichž každá patřila jinému pozemkovému majiteli, hlavně stavu vladyckého.Tak tvrz byla na Boru Malém (též zv. Bor Menší, Bor Panský), tvrz byla na Boru Velkém (též Větší, ale také Křížovničí), dále v Třebomyslicích, Buděticích, Nalžovech, Neprachovech, Těchonicích, Zborovech, Čejkovech, Zbynicích, Hrádku, Kolinci aj. Pravděpodobně stála tvrz nebo významnější sídlo i ve Smrkovci (Hostano se psal ze Smrkovce), v Mířenicích (Jan z Malonic se psal „seděním v Mířenicích“. Některé tvrze byly středisky malého pozemkového dominia o několika vsích, jižní Vladykové vlastnili jen jednu ves, či dokonce jen její část.

Na Práchni byl hrad knížecí, později královský a sloužil ke správě kraje. Později přešel darováním v držení pánů ze Strakonic.

V druhé polovině 14. stol. bylo započato s výstavbou hradu Rábí a také s budováním velkého pozemkového dominia, které pohltilo takřka veškerou okolní drobnou šlechtu. Dále na západě se počátkem 14. stol. formuje vliv pánů z Velhartic.

Města byla jednak královská, jednak poddanská. Královská podléhala královskému podkomořímu a jeho prostřednictvím králi. Takovými městy byly Klatovy, Domažlice, Sušice, Písek, Vodňany, Kašperské Hory, Rejštejn, Plzeň, Budějovice a po husitských bouřích i nově založené město Tábor. Poddanská města podléhala církevní nebo světské vrchnosti (Horažďovice, Strakonice, Blatná, Plánice, Nepomuk, Blovice, Volyně, Krumlov, Vimperk, Prachatice, J. Hradec aj.).

Páni ze Strakonic – erbu střely, znak modrý na zlatém štítě. Páni ze Strakonic, ač podstatněji nezasáhli do osudů našich obcí, pomineme-li správu kraje a držení Práchně a Horažďovic, byli na sklonku 12. stol. a po celé stol. 13. Nejmocnějším a nejvlivnějším rodem na českém jihu. Byli spřízněni s českými Přemyslovci, dle některých historiků s pány z Boru a Budětic, i s pány z Velhartic.

Prvním doloženým předkem byl Bavor, který měl r. 1139 úřad a značné majetky na Moravě. R. 1169 Moravu opouští, zřejmě proto, že byl pověřen správou Prácheňska. Majetky na Moravě daroval litomyšlskému klášteru, Ivančice na Hané odkázal svému synovci Dluhomilovi. Snad tento Dluhomil byl předkem pánů z Boru. Ve Strakonicích počal Bavor stavět hrad, který do nynější doby dokončili další členové rodu.

Jeho syn (synovec?) – Bavor I. založil Horažďovice, kde věnoval křížovníkům s červenou hvězdou kostel. Tento znak dosud činí výzdobu děkanského kostela. V létech 1208-1224 byl Bavor ještě vázán úřadem na Moravě, pak je uváděn jako purkrabí zvíkova. Zemřel r. .

Syn Bavora I. Bavor II. byl nejvyšším maršálkem království. Oženil se s Anežkou, která byla nemanželskou dcerou krále Otakara II. a Anežky z Kuenringu, dvorní dámy, zvané pro krátké vlasy Palcéřík. Ze stejného poměru se narodil i Přemyslovec Mikuláš Opavský. Na žádost krále papež sice prohlásil Anežku i Mikuláše za legitimní potomky královy, ale Mikulášův dědický nárok na český trůn, což bylo velmi aktuální r. 1306, neuznal. Bavorové záhy získali značné majetky: Strakonice, Blatnou, Horažďovice, Bavorov, mnoho vsí u Strakonic a Horažďovic, ale i u Krumlova a Nových Hradů. Když král Přemysl Otakar II. založil klášter Zlatá Koruna, věnoval Bavor II. pozemky na jihu cisterciákům tohoto kláštera. Jeho mecenáš a donátor je v tomto klášteře pohřben. Bavor II. však přál především křížovníkům. Do Strakonic povolal křížovníky sv. Jana, kterým daroval kostel a dům. Jeho potomci rozmnožili darování o část hradu, později přešel na křížovníky hrad celý. Ti zde vytvořili komendu, hrad měl sloužit jako útočiště poutníkům putujícím ze západu Evropy do Jeruzaléma. Strakonice byly pak po staletí nazývány kněžským městem.

Bavor III., syn Bavora II., byl ženat s Markétou z Rožmberka a jako královský purkrabí spravoval Zvíkov. Když byl r. 1306 zavražděn v Olomouci král Václav III. (bratranec Bavora III.), hájil Bavor zájmy Přemysloven – svých sestřenic- Anny a Elišky. Český sněm, především

přičiněním Rožmberků, zvolil českým králem poprvé Habsburka- Rudolfa I. Bavor III. Nebyl poslušen volby a novému králi nesložil povinný hold. Král proto r. 1037 vytáhl proti panu Bavorovi vojensky, aby si mocí vynutil poslušnost. Bavor se opevnil ve svém nejpevnějším městě Horažďovicích. Za panujících veder se ve vojsku králově rozmohla úplavice, na kterou král, ve svém stanu a ve věku 26 roků, dne 4.7.1307 zemřel. Ležení královských vojsk bylo poblíž řeky Otavy v místech mlýna Jarova. Pan Bavor za pomoci svých západočeských přátel přece jen prosadil volbu Jindřicha Korutanského – manžela Anny Přemyslovny. Nebyla to šťastná volba, český sněm již roku 1310 volí králem Jana Lucemburského – manžela Elišky. Od tohoto krále dostal Bavor r. 1315 Prácheň, aby tam postavil nový hrad. Bavor III. zemřel 26.1.1318. Až do r. 1359 držel pak Prácheň Bavorův bratr Vilém, za něho bylo v Otavě hojně rýžováno zlato.

Po Vilémovi následoval v držení majetků Bavor IV., který do té doby vlastnil Blatnou. Ten byl ve svých Horažďovicích obléhán opět vojsky královskými, tentokráte vojsky krále Václava IV. a to r. 1399. Břeněk zemřel r. 1404 a s ním vymřel i rod pánů ze Strakonic.

Již smrtí Viléma přešel hrad Prácheň opět na krále. Smrtí Břeňka přešly Horažďovice na pány z Hradce, Strakonice zcela na křížovníky. Ti ze strakonického hradu vytvořili silnou pevnost, která za pozdějších husitských válek nebyla nikdy dobyta. Strakonice zachovaly věrnost Římu, zatím co okolní města, Písek, Vodňany, Horažďovice, Sušice, Klatovy aj. byla byla bezvýhradně táborská. Pod patronací Mistra křížovníků vznikla ve Strakonicích den 6.2.1449 aliance katolických pánů a měst, zvaná Strakonická jednota. Ta způsobila mnoho potíží Jiřímu z Poděbrad.

Páni z Boru a Budětic, páni z Velhartic.

Na Boru Malém (Menším – Panském) stávala tvrz, jejíž základy jsou patrné poblíž potoka za bývalým hostincem u Švehlů. Tvrz bývala sídlem panského rodu, jehož členové se psali z boru, později z Budětic. Z budětické větve snad vznikla chudší vladyků z Letov. Jako křestní jméno bylo oblíbené Bohuslav, Dluhomil, Svojše. Odtud můžeme odvozovat i jména některých vsí: Svojše, Svojšice, Bohovo.

Prvním členem rodu byl snad Dluhomil, putující r. 1123 do Jeruzaléma. Nevíme, zda byl členem jiný Dluhomil, kterému roku 1169 daroval Bavor ze Strakonic ves Ivančice na Hané. Doloženým členem byl až Bohuslav, jehož synové Svojše a Dluhomil drží Bor v létech 1236 až 1254 a píší se „z Boru“. Dluhomil získal Budětice od Sezemy z Dolan (koupě potvrzena králem r. 1254). Od té doby používá titulu „z Budětic“. Kromě Budětic vlastnil i Vzdouň a pravděpodobně on postavil hrad Čbány na kopci u Vlkonic. Býval v králově družině, r. 1257 statečně bojoval po boku krále Otakara II. u Muhldorfu v Bavorsku. Nedostává se zpráv kdy zemřel: Budětice, Bor a Vzdouň dědí jeho synové Bohuslav a Svojše. Ti se rozdělili, Svojše získal Vzdouň a Kolinec a psal se módně – „ ze Statlinu“ (z Kolince). V létech 1311-1320 je připomínán ještě jeho syn Oldřich.

Bohuslav se k r. 1291 tituluje „z Boru“, později „z Budětic“. Jeho majetek byl již značný. Získal Dolany, které r. 1290 postoupil dolanskému klášteru směnou za některé vsi v povodí Ostružné, čímž vytvořil základ pro pozdější panství Velhartické. Za něho přešel Pod panství Velhartice i samotný Bor, k němuž kolem r. 1334 patřila i třetina Boru Velkého.

Pro nedostatek důkazů nelze objasnit vztah pánů z Budětic k následným držitelům Velhartic (dříve Vilhartice). Sedláček i Paprocký uvádějí Vilhartické jako potomky pánů z Budětic, důkazy však chybí. Nepřímím důkazem však může být i nadále používané jméno Dluhomil, Bohuslav a jeho zdrobnělina Bušek.

Malé budětické dominium se ale vyvíjelo dále, nezávisle na Boru. V létech 1355-1358 jsou uváděni jako patroni kostela v Buděticích další bratři Bohuslav a Svojše. R. 1362 jsou však vedle nich uváděni jako spolupatroni také Bušek z Vilhartic a navíc, bratři Břeněk a Půta z Rýzmberka a Švihova. Ti všichni měli tedy k Buděticům majetkoprávní vztah. Budětičtí se naposledy připomínají r. 1390, pak zprávy mlčí. R. 1413 jsou patrony kostela budětického již jen páni z Rýzmberka a Švihova a vedle nich páni z Rožmberka. Nevíme, zde páni z Rýzmberka získali nárok na Budětice dědictím či koupí: páni z Rožmberka vykonávali svůj vliv jako poručníci nezletilé Anny, dcery po Janovi z Vilhartic. Druhá z dcer, Kateřina, se provdala za Jana st. z Hradce a tak zboží Velhartice připadlo pánům z Hradce, kteří již od r. 1404 vlastnili též Horažďovice. Bor sice na nějaký čas uvízl za nehty poručníka Anny Jindřicha z Rožmberka, ale r. 1428 připadl též pánům z Hradce a ti jej r. 1428 trvale získali a připojili k panství horažďovickému.

Noví páni Budětic – páni z Rýzmberka a Švihova – zahájili stavbu nového hradu – Rábí. Starý hrad, spíše velká tvrz Čbány, opuštěný zchátral, když sloužil svému poslání asi 100 let. V té době zaniklo i malé budětické panství a tvořilo se rábské dominium. Některé vsi získali Rýzmberští a připojili je k Rábí. Vlkonice připadly k Petrovicům, kam patřily ještě r. 1428.

Z nejbližšího okolí nás může zajímat, že Zavlekov držel v létech 1374-77 dluhomil, bratr Buška ml. Z Vilhartic. Roku 1394 je doložen v držení Zavlekova Dluhomilův syn Bušek, ale r. 1404 Jan z Herštejna a z Vilhartic, což byla další větev Vilhartických. Tito se udrželi na Zavlekově do r. 1487, kdy i oni jsou nuceni prodati svá zboží mocným sousedům – pánům z Rýzmberka. Potomci Herštejnských zchudli, jeden člen rodu byl r. 1520 sťat na Pražském hradě jako zemský škůdce, když byl ve službách opovědného nepřítele země Petra Sudy z Janovic.

Nalžovy – jsou doloženy r. 1380 kdy je vlastnil Jan z Paběnic, který se sem přistěhoval z Čáslavska. V držení následovali potomci: Jan- řečený Divůček, Jan- řečený Had a Půta. R. 1473 připadly Nalžovy dědictvím Svojši z Vilhartic a Letov. Ten Nalžovy a Letovy spojil v jeden majetek.

V Letovech bylo sídlo zchudlého vladyckého rodu, jehož členové se titulovali „z Letov“. R. 1373 se takto tituluje Jan, r. 1377-8 i jeho bratr Dluhomil. Některé prameny uvádějí, že Letovští byli potomky Budětických.

Nás zajímá, že r. 1377 prodali bratři Jan a Dluhomil z Letov svůj dvůr v Černíči. Tato zmínka je až dosud považována za prvou existenci Černíče.

R. 1378 koupili bratři ves Lipovou Lhotu, r. 1381 drží Tužice.

Předpokládáme-li, že r. 1377 byla Černíč osazena emphyteuticky, pak měla již 12 osedlých (sedláků), pravděpodobně kováře, pastýře, možná i mlýn a krčmu. Jedenáct sedláků tedy patřilo jiné vrchnosti a jediná tato mohla mít zájem koupit i dvanáctého, aby se tak stala držitelkou celé vsi. Současník, výborný znalec rozmachu i úpadku rábských pánů, Vled. ----- ze Sušice, uvádí, že zbytek vsi nepochybně patřil pánům z -–dětic nebo již nové vrchnosti, pánům z Rábí. Toto tvrzení, ač nemůže být doloženo důkazy, je oprávněné, protože v následných dobách je celá ves v držení rábské vrchnosti - --- se mohla dostat jen rozpadem statku Budětice. Kdyby Černíč patřila r. 1377 k Boru, pak přešla také s Borem pod Velhartice a později pod Horažďovice. To se však nestalo. Ani příslušnost pod Nalžovy nepřipadá v úvahu, protože ke statku Nalžovy patřila v oné době jen Zahrádka a Velenovy. Nezbývá proto jen souhlasit s Vlad. Holým: Černíč do r. 1377 patřila k Buděticím a s Buděticemi přešla pod panství Rábí.

Prvá zmínka o existenci Hradešic je obsažena v soupisu far, který v létech 1344-1350 nechal pro svou potřebu pořídit první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Za prácheňský děkanát /diaconat/ je uvedeno 33 far /pleb-----/: Prácheň, Bor Větší, Bor Menší, Radesicze, a.t.d.

Založení kostele je gotické a je přisuzováno pánům z Janovic , kteří se r. 1360 připomínají jako páni podací kostelního v Horažďovicích. / Právo podací, neboli kostelní podací, je totéž jako patron kostela. Podací byly poplatky, které dostávala vrchnost za investituru faráře do úřadu. Podací právo se prodávalo, dědilo a vyplývalo z majetkové držby vsi. Tento údaj je často jediným, který po zničení Z.D. nás orientuje o majetkových držbách/. R. 1360 se jako patronové připomínají hned čtyři páni z Janovic:

Racek z Janovic – samostatný pán na Janovicích,

Něpr z Pajreku a Janovic – pán Pajreku,

Přibík a Jindřich z Janovic – páni na Petrovicích /u Nýrska/.

Z uvedeného plyne, že majetkový vztah k Hradešicům byl již r. 1360 značně komplikovaný a vznikl dědictvím. Racek a Něpr byli bratři, kteří se od sebe oddělili. Bratři Přibík a Jindřich byli syny Jana z Janovic na Petrovicích, který zemřel r. 1360 a nevíme, v jakém vztahu byl k Něprovi a Rackovi, zda byl strýcem, či třetím bratrem. Proto tento složitý vztah k r. 1360 může usuzovat, že Hradešice drželi Janovičtí nejméně po tři generace, tedy brzy po r. 1300. Jakým způsobem drželi Janovičtí Hradešice, zda dědičně /zpupně/, či lánem od krále – nevíme. R. 1471 však byly Hradešice z lenního svazku propuštěny. To však neznamená, že lenním zbožím byly vždy.

Páni z Janovic – měli v erbu šachovnici s bílými a modrými poli, vše na červeném štítě. Přes šachovnici středem bílé břevno. Záhy se rozdělili v několik rodových větví: Janovická z Janovic, Janovická z Pajreku, Janovická z Klenového, dále z Vinterberka, z Kolovrat, z Kocova apod. Jsou zakladateli hradů Klenový, Hus, Vimperk, Kunžvart aj. Po opětovaném přivtělení královského hvozdu k Čechám, což se stalo za vlády Přemysla Otakara II., byli Janovičtí první, kteří dostali od krále královský hvozd zástavou. Jako pohraniční šlechta se často nechali najímat do služeb vévodů bavorských.

Asi to byla složitost majetkových vztahů, která zapříčinila, že r. 1374 přechází Hradešice pod vladyky z Čachrova.

Vladykové z Čachrova – erbu břevna.

R. 1374 – 77 je uváděn jako pán podací kostelního v Hradešicích Vilém z Čachrova, který kromě Hradešic držel Čachov, Úsilov a Křistín. R. 1393 již asi nežil, protože 26.6.1393 „podávali“ kněze ke kostelu hradešickému jeho synové a to Petr- opat kláštera stahovského, a Jenec, nejmladší ze čtyř synů. Dalším synem byl Racek, který asi záhy zemřel a další Petr, o němž je málo zpráv. V létech 1401naž 1419 držel Čachrov Rackův syn Vilém, po r. 1419 byl Čachrov prodán k Velharticům. Jenec držel Hradešice prokazatelně ještě r. 1411, ale dalších 8 roků je neurčitých. R. 1419 patřily Hradešice již nové vrchnosti a to vladykům z Hrádku .

Hrádek, dnes zaniklá ves u Trpist /na Stříbrsku/, byla sídlem vladyckého rodu, který se pasl „z Hrádku“. Martin, řeč. Maršík z Hrádku, byl oblíbencem krále Václava IV. R. 1401 byl purkrabím domažlického hradu. Králi prokazoval platné služby, za něž dostal r. 1401 hrad Lopatu /u Šťáhlav/ z 60 kop grošů ročního platu z důchodů města Sušice. Držel část Šťáhlav, část Nezvěstic, půl bystřice u Nýraska. Měl syny Jana a Habarta. Hradešice držel r. 1419 Jan a není dokázáno, že již před tímto datem je držel otec Maršík, který žil ještě r. 1434. R. 1437 prodával Hradešice Habart.

Habart z Hrádku byl pověstnou osobou v českých dějinách, především pro loupežení. Držel lopatu a dle tohoto hradu se psal po smrti krále Václava IV. /r. 1419/, kdy se český národ rozdělil na stranu katolickou, představovanou vysokým katolickým klérem s katolickými pány – z Rožmberka, z Rýžmberka, z Hradce ze Švamberka aj. a stranu kališnickou, představovanou táborskými městy, Pražskými městy, drobnými vladyky aj., nastalo bezvládí. Strana katolická uznávala králem císaře Zikmunda, kališnická nikoliv. Pokud jde o vladyky z Hrádku, stáli na straně katolické, tedy na straně krále Zikmunda. Ze své Lopaty škodil širokému okolí a ve svých činech byl pod ochranou svých straníků. Proto 27.10.1432 oblehly hrad Lopatu družiny kališnických pánů a měst, zejména oddíly Přibíka z Klenového /rodem z Janovic/, Jana Zmrzlíka na Lnářích, Svojše ze Zahrádky na Rokycanech, dál Horažďovičtí, Sušičtí, Klatovští a Domažličtí. Hrad byl dobyt až před masopustem r. 1433. Habart poznal beznadějnost svého postavení, hrad zapálil a v nastalém zmatku uprchl. Bylo zjíváno asi 40 obránců, z urozenějších Přibík z Řesanic, Šlechta z Vilhartic a Velký Licek. Po útěku z Lopaty

uchýlil se Habart Lopata na hrad Hus /u Husince/. Obklopil se novou družinou, lid—i po panu Janu Smilovi z Křemže. /Jan Smil z Křemže, stejného rodu jako páni Bavorové ze Strakonic, byl zrádně zajat a popraven na Krumlově z příkazu Oldřicha z Rožmberka/. Z Musy podnikal Habart nové loupeže. Dva týdny před masopustem r. 1441 byl hrad hus také obležen. V trestné výpravě je opět lid Petra Zmrzlíka ze Lnář, Jana Zmrzlíka z Kašperku, Přibíka z Klenového, Jana Sedleckého, klatovských aj. Obležení se vzdali až v srpnu, to již neměli co jísti a pro velké sucho ani co píti. Obléhatelé umožnili obleženým volný odchod do Budějovic, hrad Hus však zbořili do základů.

Touto dobou však Habart Hradešice již nevlastnil. Ty od r. 1437 měly nového pána –

Lvíka ze Slavic. /Slavice – poblíž Hrádku- 9 km sz. od Stříbra

Lvík ze Slavic, který se r. 1427 nalézá u strany podobojí, držel Hradešice jen dva roky. R. 1439 přechází Hradešice do držení Jana z Rýzmberka na Rábí.

Jan získal právo k Hradešicům asi zástavou, protože r. 1443 mají Hradešice opět nového pána –

Habarta ze Sr´trochovic. /Strochovice- též Strachovice, je ves mezi Horš. Týnem a Borem u tachova/.

R. 1469 kupuje hradešice, s platem 15 kop, od Habarta ze Strochovic nový pán –

Vilém z Rýzmberka na Rábí.

Dva roky později – 21.3.1471 – propustil král Jiří Hradešice z lenního svazku. / Léno= pozemky s lidmi na nich usedlými i s důchody s toho plynoucími, které jejich vrchní vlastník – král – za určitých podmínek propůjčuje držiteli- leníkovi – do osobního, někdy i dědičného užívání/. Od tohoto data byly Hradešice zbožím zpupným, tak, jako dávno před tím Černíč. Od této doby také sdílely obě vsi Hradešice i Černíč společné poddanské osudy.

Než opustíme éru krátkodobých držitelů Hradešic, připomeňme si některé příslušníky zde jmenovaných rodů: Člen rodu janovických- Racek z Janovic – padl na straně královských oddílů 1.11.1420 v bitvě u Vyšehradu. Nejznámější postavou rodu Janovických byl Přibík z Klenového, který je objektivně považován za jednoho z nejznamenitějších hejtmanů husitských vojsk. S malým oddílem uchránil Stříbro proti mnohonásobné přesile. Při straně Táborské však nesetrval. V únoru r. 1434 se zúčastnil tajného jednání v Kobě, kam byl pozván papežským nunciem Kolomanem. Nabídnutému zlatupřibík neodolal a počal hrát dvojí hru. Obléhal Plzeň – a obleženým umožnil dodat 700 korců žita /asi 50 tun/. Od Plzně proto musel rychle do bezpečí av květnu stál u Lipan již proti svým bývalým druhům a značně dopomohl k jejich kruté porážce. Od císaře Zikmunda dostal Volyni a Protivýn. Zemřel kol r. 1465 a pohřben je v Klatovech v kostele dominikánů.

Bylo zde vzpomenuto i Zmrzlíků ze Svojšína. Otec jmenovaných bratří- Petra a Jana, Petr st., byl vzdělaný, držel úřad královského mincmistra v Kutné Hoře. Ženat byl s paní Annou z Frymburku a oba byli osobními přáteli M. Jana Husa. Ten pana Petra i paní Annu vzpomenul ve svém dopisu na rozloučenou z Kostnice. Petr st. zemřel 16.8.1421 na mor. Potomci rodu drželi od r. 1508 Neprachovy, poslední členové jsou pohřbeni v Těchonicích.

Páni z Rýzmberka.

Roku 1843 kdosi napsal na zeď hradu Rábí verše sušického rodáka- autora písně „Zasviť mi, ty slunko zlaté“, barona Villaniho:

„ Dokud zdi tvé, hrade slavný stály,

tenkrát Češi zhoubnou rotu hromem klátili!

Tenkrát Čech pro Čecha věrně cedil krev,

tenkrát v dvorstvu knížil český lev.

Teď jsi zbořen! Zalkej v trudné strasti,

Nepřítel tě trápí v čertské pasti! „

Páni z Rýzmberka byli erbu polotrojříčí: do půl štítu tři červené pruhy, které představovaly tři řeky: Vltavu, Otavu, Úhlavu. Sami Rýzmberští odvozovali svůj původ od postraní větve Přemyslovců – Děpolticů. K těmto závěrům je inspirovalo osobní jméno Děpolt a zkrácená podoba tohoto jména Půta, od nepaměti v jejich rodu uplatňované. Historikové ale nemají pro posloupnost Rýzmberských z Děpolticů důkazy a tak řadí tento rod mezi Draslavice, podle prvého doloženého předka Draslava /Držislava/, který byl v létech 1160-65 královým úředníkem ve Staré Plzni. Jeho potomci se nazývali „ z Potšteina“, „z Litic“, „ze Žinkov“, „z Křimic“. Držislav je doložen ještě roku 1189, jeho potomci se na poč. 14. stol. vyskytují v držení Břežan, V. Boru, Hoštic. Dle Dr. Menclové není vyloučena účast těchto držitelů na založení hradu Rábí.

Bratrem Držislava byl Rous /Rús/, doložený r. 1293, který měl tři syny: Černína, Držislava a Břetislava.

O Černínovi kronikář zaznamenal: „… když se r. 1192 uvolnil pražský knížecí stolec táhl na Prahu Černín a ti druzí…“

V tomto případě prosazoval Černín na uvolněný knížecí trůn Přemysla Otakara I. a z formulace záznamu vyznívá, že Černín ovlivňoval významný státní akt. V létech 1205 -12 zastával úřad nejvyššího komořího. Když král Přemysl Otakar I. zapudil svou manželku Adélu Míšenskou, hájil Černín její zájmy, čímž se dostal do královy nemilosti a r. 1212 musel opustit zemi.

Držislav, druhý z bratří, měl hrad Netolice, vlastnil Dolany a dle sídla se psal „z Dolan“. Je to týž Držislav, jemuž král Václav I. daroval Budětice a jehož syn Sezema je pak prodal Dluhomilovi z Boru. Má pouze hypotetický význam názor, že Držislav byl nejen prvním držitelem Budětic po jejich odtržení od království, ale snad také již i budětického zboží: Čimic, Čepic, Bojanovic, Vlkonic a Černíče. Sezema je připomínán v létech 1237, 1238, 1245, 1253.

Z potomků Sezemy pocházel Břeněk z Dolan – syn Půty, který vlastnil Mochtín. Břeněk je považován za prvního příslušníka panského stavu, který se přidal k Táboritům. Dne 6.11.1419 s vladyky Chvalem a Kúnešem z Machovic a Řepice, v čele asi 4000 lidí, porazili královské vojsko u Knína a pronikli na pomoc Praze. 20. února 1420 hrstka odvážných kališníků dobyla hrad pánů z Ústí /Sezimova/. Stalo se tak v noci z masopustního úterý na popeleční středu a útočníci správně předpokládali, že obránci hradu budou – unavení. Protože se jim hrad nejevil dost bezpečným, oponovali za několik dnů i blízký kopec nad Lužnicí, kterému dali jméno Tábor. Ihned posláno pro Žižku dlícího tou dobou v nábožensky nejednotné Plzni. Ten na cestě z Plzně na Tábor byl zaskočen oddíly strakonických křížovníků, dále oddíly Petra ze Šternberka, Vikeše z Jemniště a Jindřicha z Hradce. Dle soudobých pramenů představovala tato vojenská síla na 5 tisíc jízdných, zatímco Žižka měl asi 400 lidí, 12 vozů a 9 jízdných koní. Dne 25.3. byl nucen svést u Sudoměře známou vítěznou bitvu. Břeněk z Dolan v bitvě padl. S velkou slávou byl pak pohřben v Táboře a pozdější husité věřili, že Břeněk z Dolan a M. Jan Hus jsou svatí a jednou vstanou z mrtvých.

Je zachován darovací list z r. 1401 /darování potvrzeno 20.7.1401/, kterým Břeněk se svými bratry Půtou a Děpoltem darují užitek ze šesti dvorů ve vsi Trnčí ke kapli sv. Háty ve farním kostele klatovském:

„Já Břeněk z Dolan, nejstarší syn dobré paměti pana Půty tudiž z Dolan, Půta i Děpolt, bratři moji jistí, vyznáváme sami sebe tiemto listem před každým živým člověkem, že z naší dobré vuole a dobrého rozmyslu našeho a potázáním a svolením přátel našich dali sme a dáváme deset kop platu grošóv dobrých pražského rázu jistého a věrného v naší vsi v Trnčí jmenované na šesti dvořích kmetních … a každý kmet z těch šesti má platiti v rok pravého úroku 100 grošů dobrých stříbrných… 50 gr. na sv. Havla a k tomu patero slepic a jednu husu každý z těch kmetuov má dáti a na sv. Jiří také 50 gr., ale ten čas nic víc a tak na každý rok těch rokóv mají platiti beze všie odpory. Ten jistý plat i ty kury i ty husy na těch lidech v našem panství dávámy věčně na kaplanství do kaply sv. Háty v kostele městském u fary Matky boží Klatovského města a to jistě kaplanství dávámy a dali sme knězi Otíkovi z Týna Horšovského… Dán léta 1401.

Ze synů Rouse nás nejvíce zajímá třetí- Břetislav jeho rod. Břetislav byl již r. 1192 titulován commes /pán/. Psal se z Rířkova, od r. 1232 z Plzně, kde byl purkrabím. Žil ještě r. 1245.

Břetislav měl syny: Černína – vlastnil Žlovice u Litic,

Břetislava, který měl Zbiroh.

Synem Břetislava Zbirožského byl Děpolt, který se od r. 1253 tituluje „z Risenburka“ a to dle svého hradu Riesenburk na Kdyňsku. /Riesenburk = Obří hrad/. Děpolt byl r. 1278 nejvyšším zemským sudím, v létech 1279-82 nejvyšším komořím s zemským místodržícím v Čechách. Tou dobou byly Čechy bez krále a příslušníci panského stavu byli jedinými představiteli státní moci. Podle úmluvy z r. 1282 se včele správy země měl postavit biskup Tobiáš a za pomoci nejvyššího komorníka Děpolta z Rýzmberka napravovat křivdy. Úřad nejvyššího komorníka znamenal zprávu důchodů královských, v nepřítomnosti krále předsedat zemskému soudu.

Děpolt je považován za praotce všech Rýzmberských. Měl pět synů: Břetislava, Viléma, Děpolta, Protivu a Oldřicha. Nejstarším byl Vilém, který se od r. 1318 píše „ze Skály a z Risenburka. Manželkou mu byla Vratislava- dcera knížete vratislavského. Měl dva syny: Hynka a Viléma. Tento Vilém již držel Švihov, r. 1358 se píše „ze Švihova a Risenburka“. Je tudíž považován za zakladatele Švihovských. V predikátu jeho potomků bývaly ještě změny: „z Ryzmberka a Švihova“, „ze Skály a Ryzmberka“ apod., už u posledních potomků celý predikát zněl „Švihovský z Rýzmberka a Švihova“. Poslední příslušníci rodu byli svými současníky nazýváni pouze „pan Švihovský“

Ze synů Viléma Švihovského se připomínají: Vilém, Břeněk, Půta. Břeněk je týž, který r. 1360 na příkaz krále Karla IV. společně se svým stýcem Děpoltem z Rýmberka a Buškem z Velhartic prošetřovali a vytyčovali zemskou hranici na Tachovsku. Půta držel od r. 1362 Rábí – je jeho prvním doloženým držitelem. Spolu s Břeňkem jsou r. 1362 uváděni jako spolupatroni kostela Budětického. Je pravděpodobné, že oni r. 1377 vlastnili i Černíč a jednu usedlost od pánů z Letov dokupovali. Éra těchto bratří zcela spadá do doby panování Karla IV. / 1346-1378/. Král zakládal nejen vinice, ale také rybníky. Když viděla církevní i světská vrchnost užitek z rybníků, následovali krále a na svých majetcích také zakládali četné rybníky. Není proto zcela nepodložené přisoudit založení některých rybníků v našem kraji již těmto prvním držitelům Rábí. Do r. 1362 spravoval všechen majetek Vilém, asi nejstarší ze sourozenců. Psal se „ze Skály“ dle hradu Skála u Přeštic. Vilém byl dán do církevní klatby pro „nepořádný život“ s nějakou Žofkou. Klatby byl zproštěn až r. 1376, když slíbil, že se Žofky ostříhá. Nevíme, o kterou Žofku šlo: Vilém byl však ženat, se svou manželkou Markétou měl dva syny: Hynka-ten byl farářem v Věčíně a Viléma, který zemřel bez potomků. Z dcer je připomínána Vracka /Vratislava/. V téže době, kdy byl dán Vilém do klatby, byla mladičká a nedospělá dcera Vitmara z Újezdce Žofka donucena jíti k oltáři, kde byla oddána s nějakým Vilémem /snad z Vlčkovic/. Uvádí se, že se Žofka zatvrdila ve svém srdci a proto vězněna manželem na nějakém hradě. Je možné, že v případě Žofky lze spatřovat i „nepořádný“ život Vilémův. O Žofku byly vleklé spory: r. 1373 u biskupského dvora v Praze, u papeže, který pověřil vyšetřením celého případu biskupa pasovského. Vilém zemřel kolem r. 1385.

Jak již řečeno držel Půta od r. 1362 Rábí. Dle Vl. Holého již k Rábí patřilo zboží budětické: část Budětic, část Vlkonic, větší část Černíče, část Čimic, dále Čepice a Bojanovice. R. 1380 se jíž Půta píše „seděním na Rábí“. Je proto považován za zakladatele Rábí. R. 1380 je také patronem ve Strašíně. Byl ve službách Albrechta knížete bavorského, vypověděl válku Řeznu. Po smrti bratra Viléma drží společně s Břeňkem Skálu. Břeněk držel Švihov. Od r. 1394 je

nejvyšším komorníkem, téhož roku vstoupil do spolku proti králi Václavovi. Tato panská jednota dne 8.5.1394 v Králově Dvoře u Berouna krále zajala a věznila: v Příběnicích, v Krumlově nakonaec na hradu Wilberg. Král byl propuštěn až když slíbil, že bude dbát starodávných pořádků ve správě země. To znamenalo, že nejvyšší úředníci budou voleni zemským sněmem z příslušníků nejvyšší aristokracie.

Od r. 1396 zastával Břeněk úřad dvorského sudího. Ženat byl s Eliškou z Velhartic a měl s ní syny: Jana, Viléma a Půtu. R. 1399 královo vojsko vedené královým mincmistrem Petrem Zmrzlíkem ze Svojšína oblehlo Břeňkův hrad Skálu. Při opravě hradu snad zahynul Břeňkův bratr Půta. Ten byl ženat s Annou z Hradce. O jeho potomcích – měl-li jaké, se nedostává zpráv. Když r. 1407 zemřel i Břeněk ujímají se veškerých majetků Břeňkovi synové.

Půta, asi nejmladší z bratrů, držel Skálu a Březnici. Na Březnici však uplatňoval nárok i král, proto Půta i král Václav IV. byli odesláni na zemský soud. Půta se nedostavil, proto Březnice byla přiznána králi. Nepřátelství s králem pokračovalo: 6.2.1413 byl hrad Skála královskými vojsky znovu obléhán. Téhož dne byl Půta, v domě Jana Bechyně v Praze, zavražděn Janem Městeckým z Opočna. Po jeho smrti se bratři majetkově oddělili: Jan držel Rábí a polovinu Skály, Vilém měl Švihov a druhý podíl Skály.

Proti kalichu.

16.8.1419 propukla v srdci Evropy největší dějinná vzpoura proti středověkým řádům a vládcům. Toho dne zemřel prvorozený syn slavného Karla IV., od malička rozmazlovaný, často nazývaný „Lenivý“, král, který chtěl vládnout a neuměl poručit sám sobě. Jako dvouletý chlapec korunován na českého krále, jako nezletilí na krále římského a to proti všem zemským i říšským ustanovením. Jako král římský se o říšské záležitosti nestaral, odkládal svou korunovaci v Římě, až byl titulu zbaven ve prospěch svého nevlastního bratra Zikmunda. Chtěl zlomit přebujelou moc aristokracie a přecenil své síly: morálně ztrácel. Často byl opilý. Na Točníku, kde král často pobýval,byla údajně 31.12.1386 zadávena loveckým psem svého manžela králova první manželka Johanka Bavorská. Dostal se do ostrého konfliktu i s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Prchlivostí krále a pravděpodobně i jeho rukou byl ubit 20.3.1393 generální vikář pražského arcibiskupství Jan z Pomuku.

Václav IV. neměl mužských potomků. Legálním nástupcem českého trůnu byl proto druhorozený syn Karla IV. – uherský král a císař římský – Zikmund. V důsledku kostnických událostí v r. 1415 je český sněm nejednotný. Katolická strana jej uznává králem, pro kališníky je „šelmou ryšavou – arcilotrem“. V nastalých bouřích „necedil Čech pro Čecha krev“, jak napsal Villani, ale Čech stál proti Čechovi, národ byl rozdělen. Na českém jihu a jihozápadě se do svazku Táborských měst přihlásila postupně královská města Písek, Vodňany, Sušice, Klatovy, Domažlice, ale i Horažďovice, poddané do r. 1417 Janu st. z Hradce, pak jeho synu Menhartovi. Z pánů a vladyků byli na straně kalicha Zmrzlíkové, Přibík z Klenového, již zmiňovaný Břeněk z Dolan, řada dobrých vladyků, také Lvík ze Slavic. Venkovský lid

sympatizoval s novým učením bezvýhradně. Vždyť proklamovaná hesla, „nebude pánů- všichni lidé jsou si rovni“ vyjadřovala nejnitěrnější tužby poddaných.

Za králem Zikmundem stál vysoký klér, královská města Plzeň, Budějovice, křížovnické Strakonice i nejpřednější aristokracie Rožmberkové, Rýzmberkové, Rýzmberští, Hradečtí, Švamberkové, ale i drobní vladykové zejména na Plzeňsku, mezi nimi také Habart Lopata.

Jan z Rábí – řečený Krk, i Vilém ze Švihova – řečený Silný, mnoho pomáhali císaři Zikmundovi: diplomatickými službami, půjčkami hotovostí, vyzbrojováním jízdy i přímo vojensky. Oba patřili k nejpřednějším odpůrcům kalicha. Již v roce 1419 se Jan zúčasnil masakrování kališníků v Kutné Hoře, kde jen za listopad bylo popraveno, za živa naházeno do šachet, či jinak zabito na 1600 lidí. Mezi zajatci bylo 100 kališníků ze Sezimova Ústí, ostatní byli pochytáni po Čechách za peníze, když kutnohorská pokladna vyplácela za přivedeného kašníka 1 kopu grošů a za kněze dokonce 5 kop. Dle záznamu v Rukopisu křížovnickém sypal Jan obětem do krku střelný prach a ten pak přikázal zapálit. Je možné, že dle těchto ukrutností dostal přízvisko Krk.

Tou dobou se připomíná také blíže neurčený Racek Švihovský z Rýzmberka /Husitská kronika Vavřince z Březové/, který v listopadu r. 1419 zajal u Klatov kněze podobojí Jana Nákvasu a za „velké“ peníze jej prodal Němcům z Bavor. Ti kněze Nákvasu upálili. Racek padl 1.11.1420 v bitvě u Vyšehradu s mnohými českými a moravskými pány jako příslušník králova vojska. Byl asi držitelem Rýzmberka.

Ale ani Táborská strana nezůstávala nečinná. Odvetou táborští hejtmanové likvidovali střediska odporu a reakce. V květnu r. 1420 oblehl Žižka se svými oddíly a za pomoci horažďovických Rábí. Hrad sice nebyl té rozlohy jak ji rýsují nynější rozvaliny, nicméně, byl chráněn silnou posádkou. Za pevnými zdmi předpokládali bezpečí i řeholníci z milevského a zelenohorského kláštera, kteří z obav před plundrováním klášterů přivezli do hradu klášterní cennosti. Žižka hrad dobyl. Vítězové si ponechali jen zbroj, koně a hotové peníze. Cennosti a písemnosti snesli na oheň před bránu. V ohni bylo upáleno i sedm mnichů. Do zajetí se dostaly i Janovy děti, ale ty Žižka pardonoval s ohledem na památku jejich prastrýce Břeňka z Dolan, padlého v Březnu u Suduměře.

Tou dobou byla také zničena tvrz na V. Boru

12. října téhož roku oblehl Žižka tvrz na Malém Boru, která patřila Rožumberkům. Posádka tvrze se vzdala, načež byla tvrz vypálena a zničena. Kež Žižka Bor opustil, byl zaskočen oddíly Oldřicha z Rožmberka, Lipolta Krajíře, Bohuslava ze Švamberka, Jindřicha z Plavna aj. a donucen svésti bitvu. Bojištěm je uváděn prostor mezi kostelem a rybníkem. /Pozn.: Rybník r. 1420 již existoval – snad i řada dalších/. Na obou stranách byly ztráty, nakonec panská strana ustoupila, aniž by dobyla vítězství, či utrpěla porážku.

Zničený hrad Rábí nebyl obyvatelným, proto Jan přesídlil na Švihov a Rábí nechal opravovat. Škody na majetku a na hradě byly odhadnuty na 1271 kop grošů čes. Tuto sumu převzal na

sebe král a náhradou zapsal Janovi některé klášterní majetky. Tak dostal Jan zápis na Přeštice a Soběkury od kláštera břevnovského: Nezamyslice, Žichovice, Domoraz, Hejnou, oboje Hydčice, dvůr v Krejnicích, dvůr v Zákupí, díl Podmokel, Volšovy, Dolní Staňkov. Od kláštera křížovníků na Zderaze to byl Velký Bor, Dětenovice /Jetenovice/ a Dobrotice. Na Sušicku obdržel (již zaniklou) ves Prosiměřice, Žíkov, Posubice, Krušec, Bezděkov, Libětice, Orlov, Pícek, Zbraslav, Káchov.

Dle výše odškodnění můžeme posoudit, že věrnost Zikmundovi se českým pánům vyplácela. Janovi byl zápis obnoven 11.11.1437, kdy bylo k zástavní sumě připsáno dalších 1350 kop grošů a to za utrpěné škody a za postoupení práva k rychtářství klatovskému. Toto rychtářství Jan zdědil po Janu z Bystřice a bylo mu přiznáno nálezem panským. Roční hodnota užitků z tohoto rychtářství činila 550 kop gr.č.

Hrad Rábí byl asi rychle opraven neboť již 12. července r. 1421 oddíly Táboritů oblehly hrad znovu. Za tohoto obléhání byl Žižka zraněn do jediného zdravého oka a přes rychlý převoz do Prahy k nejlepším ranhojičům o oko přišel. Vojsko rozlícené touto ztrátou hrad značně zpustošilo a ihned se obrátilo i proti Švihovu. Tam však neuspělo, muselo ustoupit před přesilou. Na Plzeňsku se táboritům vůbec málo dařilo. Vilém Švihovský, ve smyslu bully papeže Martina V., vydané 1.3.1420 /Omnium plasmatoris domini/, počal pustošiti Klatovsko.

R. 1421 zapisuje Zikmund Janovi Nový hrad u Kunratic /postavený Václavem IV./, ves Kunratice, clo v Modřanech, vše v sumě 2000 kop gr.č. R. 1426 připisuje k této sumě 1000 kop úroku.

Na jaře r. 1425 došlo i na Švihov. Táborská a Sirotčí hotovost v počtu asi 10 tisíc bojovníků pod jednotným velením hejtmana Jana Hvězdy z Vícemilic hrad dobyla a odevzdala pod ochranu klatovským, kteří ponechali na Švihově svou posádku, aby se hrad opět nedostal do moci nepřátel kalicha. Vilém se obrany Švihova nezúčastnil, dlel v Brně. Ztrátou Švihova zůstala bratřím jen nepevná Skála a tvrz Měčín. Vilém se přidal ke křižákům. Zúčastnil se s nimi také bezvýsledného obléhání Stříbra, které hájil Přibík z Klenového. Jan se více věnoval diplomatické činnosti, kak dokazuje i dopis z r. 1427 adresovaný panu Oldřich z Rožmberka:

„Nobili domino Ulrico de Rosenberg, amico charissimo Detur.

Služba má napřed, urozený pane a příteli milý.

Dávámť věděti, žeť jsem obeslán od pánův a měst kraje Plzeňského, kteří jsou byli u knížat, ježto okolo Stříbra polem leží a knížata jsou s nimi mluvili, aby mne o to obeslali, a já dále tě a že knížata to slyší a již úplně to vidí, že Táboři největší moc jmají z tvého zboží a že lidé k nim jdou bez překazy tvé a tvých a s tvou volí. I přikazují mocí králové milosti, pána tvého a svou mocí, aby všem úmluvy, kteréž s nimi jmáš, odpověděl a s nimi nižádného příměří nejměl, než aby jim překážel, což by nejdál mohl a lidem svým aby bránil k nim jíti, a těm, kdož jsou k nim šli, přikázal, aby se vrátili. Pakli by se to nestalo, tehdyť by to chtěli

vznést na královu milost. A jinakť by tomu nerozuměli, než že by ty byl nákladný a pomocný těm kacířům proti králově milosti pána svého i proti koruně i proti všemu křesťanství. Protož pro Hospodina, okaž se v tom a nedopouštěj se toho, neboť se bojím, že skrze to přijdeš k veliké a nenabyté hanbě“.

/Pozn. : Historiky je Oldřich z Rožmberka považován za nejtvrdšího odpůrce kalicha. Jak jsme z dopisu seznali, Jan z Rábí mu ještě dával lekce. Na vysvětlenou nutno dodat, že Oldřich byl několikráte donucen uzavřít se stranou Táborskou mír, když mu zle pustošila statky/.

Dopis pokračuje:

„Také příliš milý, dávámť věděti, že knížata velmi řádně leží okolo Stříbra a žádnémuť nepřekážejí, krom pícování a děkuje Bohu dobře se jím vede, a již jsou drahně zdí povrhli děly okolo města. A tak se naději, že tento teyden k městu čturmovati budou.

Rabi feria VI. In die S. Petri r. 1427. /Pozn: 1.8.1427/

Jan z Ryžmberka odjinud ze Skály.“

Naděje zklamaly, šturmování nebylo!

Následující den, 2. srpna, přiblížily se ke Stříbru spojené oddíly Pražanů a Táboritů pod jednotným vedením Prokopa Holého. Křižácké vojsko, jehož síla je některými historiky udávána počtem 80 tisíc, jinými až 200 tisíc, zachvátila panika. Papežskému legátovi se podařilo zformovat část vojska až před Tachovem, ale jen do doby, než se opět oddíly Prokopa Holého objevily v dohledu. Cizí žoldnéři prchli za hranice, část expedice – hlavně Češi, hledala útočiště v Tachově. Dne 11.8. byl vzat Tachov šturnem, 14.8. byl dobyt hrad. Zajato bylo asi 1400 nedávných obléhatelů Stříbra, hlavně Čechů. Nejvýznamnějším zajatcem byl bývalý pán Švihova – Vilém.

Na čestné slovo, dané Janu Tovačovskému, že neuprchne, nebyl Vilém spoután ani nebyl vsazen do vězení. Slib však nedodržel, uprchl a s ním 21 „urozenějších“. Nedodržet čestné slovo šlechtice byl tehdy čin neslýchaný. Vilém se stal nenáviděným a to vzdor papežskému interdiktu, že čestné slovo dané kacířům se nemá dodržet. Po útěku se Vilém ponejvíce zdržoval u císařského dvora.

Vilém prý vynikal velkou silou a tak dostal přízvisko Silný. Před císařem zápasil s Němcem, „… kterého na řetězu vodili a nikdo k němu nesměl…“. Za to, že jej Vilém položil na zem, zapsal mu císař 10 tisíc zlatých.

R. 1431 zastavil císař Janu a Vilémovi v sumě 2100 kop gr. č. Litice a 6 lánů ve Vstiši, vše z majetku kláštera chotětovského.

Počátkem roku 1431 s jinými pány bránil Vilém již Plzeň, která byla obléhána Sirotky a Tábority pod velením Přibíka Klenovského. 8. května však musely tyto oddíly se vzdát obléhání a spěchaly na pomoc Novému Městu Pražskému. Vilémovi byla v Německu

provolávána sláva, byl považován za zachránce Plzně. Plzeň s ním hájil i jakýsi Partold z Rýzmberka a z Dolan.

25.5.1434 Jan z Rábí společně s Janem ze Švamberka a Zdeňkem z Drštky dobyli na táboritech tvrz Tachlovice. Bitvy u Lipan se bratři Rýzmberští osobně nezúčastnili, ale Jan svůj oddíl vyslal pod vedením svého úředníka.

Táborská moc zlomena! Onoho 30. května 1434 zahynul slavný vojevůdce Prokop Holý a nikdo již nezjistil, kde bylo jeho tělo pohřbeno. Smír v zemi mohl nastat.

14.8.1436 byl v Jihlavě Zikmund slavnostně korunován na českého krále. Samou radostí chodil po Jihlavě pěšky, což bylo u něho alespoň deset let neobvyklé. Slíbil dodržovat kompaktáta a tak jej přijal takřka celý národ – kromě Jana Roháče z Dubé. Následujícího roku, 11.11.1437 již těžce nemocný král opouští v nosítkách Prahu, 9. prosince umírá ve Znojmě. Jakým byl tento syn slavného krále Karla IV.? Nechme hovořit Aenease Sylvia Piccolominiho – legáta, pozdějšího papeže Pia II.: „… tři jsou věci, nejsvětější otče, ve kterých se nesnášíme, a opět tři, kde se shodujeme: Ty ráno spáváš, já přede dnem vstávám: ty vodu piješ, já víno: ty žen se štítíš, já po nich se sháním. Ale v tom se schodujeme, že ty štědře rozdáváš poklady, a já ničeho sobě nenechávám: ty máš špatné ruce, já nohy: ty kazíš církev, já říši svatou.“ Rozhovor měl Zikmund s papežem Eugenem IV.

Jan z Rýzmberka uplatňoval nárok na Břežany, ale asi neprávem, protože r. 1437 rozhodl zemský soud spor o Břežany ve prospěch Janova odpůrce Viléma z Jankova.

Zápisem z 6.10. 1438 získal Jan Albrechtice, Janovice a Nilčice, vše z majetku kláštera ve Windbergu.

R. 1439 získává Jan Hradešice. Nevíme, jakým způsobem se Jan v držení Hradešic dostal, zda to bylo zástavou za pohledávky vůči královské komoře, či výměna za jiná práva. Neznáme také příčinu, proč je po čtyřech letech – r. 1443 opět ztrácí, když zcela zapadaly do jeho teritoriálních zájmů.

Janův majetek byl tou dobou již rozlehlý: bývalé budětické vsi, mnoho dalších vsí na Sušicku, celý Nezamyslice újezd, Velký Bor s vesnicemi, zboží skalské a přeštické.

Ženat byl s Annou z Hradce a z manželství měl čtyři syny: Viléma staršího, který byl proboštem v Mělníku, Břeňka, Půtu a Viléma mladšího. Jistě to nejsou všechny děti: dětská úmrtnost činila v těchto dobách asi 50 %, o dcerách obyčejně prameny mlčí.

Vilém – majitel Švihova byl ženat dvakrát. První manželkou byla Markéta ze Šternberka, druhou Škonka z Žirotína. Z druhého manželství měl ?? syna Půtu. Dle VI. Holého r. 1447, dle Sedláčka až r. 1461, převedl veškerý svůj majetek na synovce Viléma mladšího. Od r. 1450 byl úplně slepý, před r. 1463 zemřel. R. 1463 již asi nežil, prameny o něm mlčí.

R. 1434 je připomínán další příslušník rodu Rýzmberských- Děpolt. Snad byl synem Půty zavražděného r. 1413, protože r. 1439 se píše „z Rýzmburka a ze Skály“, r. 1442 „seděním na Švihově“. Sňatkem s Kateřinou, dcerou známého válečníka Mikuláše Sokola z Lamberka, nyní vdovou po Janu ml. z Vartenberka, se stal r. 1437 spoludržitelem Vartenberka (nyní stráž pod Ralskem) a Falkenburka (u Jabloného). Zdržoval se ponejvíce u císařského dvora v Prešpurku. Roku 1448 je společně s Menhartem z Hradce, Hanušem z Kolovrat a Janem z Rabštejna správcem země. Býval purkrabím Pražského hradu, purkrabím karlštejnským a škodil straně Poděbradské.

Roku 1456 koupil panství velhartické a horažďovické od poručníků sirotků po Janu ml. z Hradce. Horažďovické panství prodal r. 1459 bratřím Janu a Rackovi Kocům z Dobrše, velhartické majetky si ponechal. Děpolt zemřel r. 1474, manželka Kateřina r. 1470 a oba jsou pohřbeni ve Velharticích. Po Děpoltovi drželi Velhartice jeho synové: Vilém, který je pohřben rovněž ve Velharticích a Půta, o kterém zprávy mlčí. Z dcer jsou zmínky o Anně, která byla provdána za Děpolta z Lobkovic a o Johance, která se stala abatyší u sv. Jiří v Praze.

Smír s kalichem:

Smrtí Jana r. 1450 a zápisem Viléma (1661?) přešly veškeré rábské a Švihovské majetky na Villéma ml., který se tak zařadil mezi přední velmože země. Svými aristokratickými současníky byl titulován „pan Rábský“. O jeho sourozencích není mnoho zpráv: Vilém st. se věnoval duchovnímu stavu, o Půtovy chybí zprávy vůbec. Břeněk držel Velký Bor, měl syna Jana, který se r. 1458 zúčastnil volby Jiřího z Poděbrad českým králem a později se vyskytuje jako pán Červeného Poříčí. Z uvedené držby by plynulo, že obě dominia – rábské a Švihovské – tvořily nedělitelný majetek, tak, jako bylo po staletí uplatňováno u rodu Rožmberského.

Politická situace v zemi byla zase složitá. Po smrti krále Zikmunda a krátké vládě jeho zetě Albrechta je země opět bez krále a zemi spravuje šlechta- převážně katolická. Roku 1448 se počíná formovat nová síla – Poděbradská jednota. Příslušníci jednoty uskutečnili 24.6.1448 tajný sjezd v Kutné Hoře, kde dojednáno zmocnit se Prahy. Vhodný okamžik nastal počátkem září, kdy dva hlavní odpůrci kalicha Oldřich z Rožmberka a Jan z Rábí dleli na říšském sněmu ve Vídni. Sněm zahájil činnost 1. září, 3. září násilím obsazena Praha. Nejvyšší purkrabí pražský pan Menhart z Hradce byl zajat a uvězněn.

Příslušníci katolické strany na puč reagovali tím, že 8.února 1449 ustavili ve Strakonicích, u velkopřevora řádu pana Václava z Michalovic Strakonickou jednotu. V čelo byl zvolen Oldřich z Rožmberka, členy byla města Plzeň a Budějovice a řada katolických pánů, mezi nimi i Jan z Rábí.

Mladý Vilém z Rábí tudíž roku 1450 zdědil nejen otcovský majetek, ale i členství ve Strakonické jednotě a tudíž i závislost na politice domu rožmberského. V květnu a počátkem června r. 1449 byla mezi oběma jednotami vedena domácí válka. Poděbradská jednota

dobyla Nový Hrad u Kunratic, který tou dobou patřil Janovi z Rábí. Spory, alespoň zdánlivě, byli urovnány na zemském sněmu v Praze na přelomu roku 1450/1451. Tam stanoveno navrátit neprávem držené majetky. Pražanům uloženo vrátit Vilémovi ml. z Rábí zboží dobytá na nebožtíku Janovi, o Kunraticích učiněna zvláštní dohoda. Na směnu konaném 27.4.1452 byl Jiří z Poděbrad prohlášen správcem země. K volbě nepřiložili pečetě členové Strakonické jednoty, ale Žatec, Louny. Pro konečný pořádek v zemi byl dán všem doklad do 15. Srpna: nepotvrdí-li do této lhůty sněmovní zápis svými pečetěmi, bude s nimi naloženo jako s rušiteli zemského pokoje.

---- skutečně seoral vojsko o síle asi 10 tisíc mužů a již dne 29.8. donutil k poslušnosti Tábor. Oldřich z Rožmberka slíbil poslušnost za všechny členy Strakonické jednoty 7. září. Sám se vzdal starostenství jednoty čímž se tato rozpadla. 15. září se podrobila ostatní města.

Po krátkém panování Ladislava Pohrobka (1453-57), byl dne 2.3.1458 zvolen českým králem Jiří z Poděbrad. Ani jako král to neměl jednoduché. Chtěl být spravedlivý ke všem a tak zákonitě se jevil kališníkům katolickým, katolíkům příliš kališnickým. Poselství, vyslané za účelem uznání kompaktát r. 1462 do Říma, neuspělo. Papež Pius II., vynikající znalec českých poměrů, nejenže kompaktáta zrušil, ale zrušil i přijímání pod obojí, které bylo předešlými papeži Mikulášem V. a Kalixtem VI. mlčky trpěno. Nepřijal ani poslušenství krále Jiřího.

Další z papežů Pavel II. vydal 6.8. a 8.12. r. 1465 bully, aby všichni, kdož jsou Jiřímu povinni poslušností, tuto neprokazovali. 20.4.1468 proklíná krále Jiřího do čtvrtého kolena, proklíná všechny kdož s Čechy obchodují, dává celé Čechy do klatby, což pro celou zemi znamenalo zákaz sloužení katolických obřadů. Za této situace se formuje nová jednota proti králi- Zlenohorská jednota. Vůdcem jednoty se stává někdejší velký přítel Jiřího Zdeněk ze Šternberka, pán Zelené Hory u Nepomuka. Členy jsou přední katoličtí páni: Jošt a Jan z Rožmberka, Jindřich z Hradce, Bohuslav ze Švamberka, také již zmíněný Děpolt-pán Velhartic a jiní.

Vilém ml. z Rábí, ač katolík, se členem Zelenohorské jednoty nestal. Zcela se oprostil od politiky rožmberské a nově se tvořící šternberské a zachoval věrnost králi Jiřímu. Nedbal ani papežských interdiktů a na svých majetcích nutil duchovní dále sloužit katolické obřady. Jeho politická a náboženská stanoviska jsou patrna z dopisu, který v červenci r. 1467 adresoval papežskému legátu Rudolfu Lavantskému do Vratislavi:

„Dodáni jsou mi listové, kterýmiž Důstojenství Vaše napomíná mne a přikazuje, abych odstoupil od poslušenství přejasného knížete a pána mého, pana Jiřího krále českého, aniž ho měl více za krále, a to pod trestáním přísným, kterýmž mi vyhrožujete, a kteréž já ponechávám ve své váze. Račtež především věděti, důstojný otče, že já jsem katolík věrný, apoštolské stolici a církvi svaté poslušně oddaný, zachovávající všechny její obřady, pokudž se laika sluší, a přijímající svátost oltářní pod jednou způsobou. V té víře chci také setrvati, pokud živ budu, a ve všem, což náleží ke službě boží a k řízení církevnímu, budu vždy poslušen církve Římské a otce svatého. Ale chci, aby věci světské a duchovní nebyly mateny

dohromady, nýbrž aby obě ty moci zůstaly ve svém rozdílu, aniž která vyštěrbovala z mezí svých a byla druhé na překážku. Co pak pravíte, že od poslušenství krále svého jsem rozvázán a osvobozen, toho já nepřijímám, aniž se ctí přijmout mohu. Když jsem přísahal králi svému, on nadál se do mne věrnosti a upřímnosti v mém rodu dědičné a přirozené, aniž věřil, abych já ji kdy zrušiti mohl: i nesmímť já jí podati zvůli nižádného člověka. Neb co se praví, že v každé přísaze moc i autorita vyšší již napřed vyňata bývá, to nevztahuje se tak daleko, aby papež nám dle libosti přikazovati mohl: nyní drž přísahu, a nyní ruš ji. Však já neodpírám poslušen býti Otce svatého ve všech věcech náležejících ke službám božím a ke správě církevní: ale v tom, co dotýče se vlády s právy světské, nesmím ani nechci opouštěti svého krále, an spasitel přikázal, abychom dávali, co císařovo jest císařovi, a co božího Bohu. Byl pak tehdáž císařem pohan, a lid Izraelský stál u víře: a přece nechtěl bůh, aby moc jedna s druhou byla matena. Aniž já věřiti mohu, žeby král můj přestal býti králem: kterýž volán jsa k soudu, žádal k němu míti rok a místo takového, kdežby mohl býti dostatek svědkův jasných a nepodezřelých. Toho ani osobám nižšího důstojenství neodpírá se, a biskupové sami, kteří menší jsou krále, podle zákona mají mezi svými a sobě rovnými souzeni býti: zde pak prokurátor fiskální staven proti králi, jakoby jemu byl roven. Není to ta cesta, po kteréže čest a sláva i poslušenství stolice Řémské v Čechách šířiti se daly. Jest tu několikrát statisíc lidí chudých a ubohých, živících sebe a své všecky jediné prací rukou svých: ti muselis stěhovati se ven ze země a zahynouti hladem, kdyby měli přikázání vašich poslušni býti: však já slyším, že jste otec ducha mírného, krotkého a přívětivého, a že nezavíráte střev svého milosrdenství nad ubohými. I suďte sami, k dobrémuli vedou klatby takové, či raději ke zlehčení a k zošklivení veškeré moci a správy duchovní. Jáť ovšem prosím Důstojenství Vašeho, že ráčíte i Vy, i otec svatý spokojiti se duchovním mým byloliby nad to saháno ke mně krutěji, nemohlbych nežli přiznávati se také k apelaci jasného krále mého.

K upokojení pak a k získání obyvatelův českých pro církev potřebí byloby prostředkův jiných, o kterýžto chci nyní mlčeti, až naděje, kterouž do zbraní sobě kladete, skutkem zmařena neb aspoň zemdlena bude.

Dopis byl dodán adresátovi 7.8.1467 biskupem vratislavským Joštem z Rožmberka.

Nechce se věřit, že tento krásný dopis sám pan Vilém stylizoval. Autorem krásných souvětí musel být někdo z okruhu Pražského vysokého učení neb konzistoře podobojí.

V roce 1468 byl pan Vilém nejvyšším komorníkem Království českého, v r. 1469, asi velmi krátce, zastával úřad nejvyššího purkrabí pražského, pak až do své smrti byl opět nejvyšším komorníkem. Posuzováno dnešní terminologií to byly funkce ministrů.

Již od r. 1458, kdy byl Jiří zvolen králem, získal Vilém výsadu, že královské zástavní zboží (Přeštice aj.) nesmí vyplenit nikdo kromě krále. Jiřímu na věrnosti pana Viléma skutečně záleželo a snadno pochopíme proč:

3.května 1469 na sněmu v Olomouci byl opozicí a za značného přispění členů Zelenohorské jednoty zvolen vzdorokrál – Matyáš Korvín – král uherský. Jiří sice tuto volbu ironicky

komentoval „… udělají-li v Olomouci krále jednoho, uděláme v Praze čtyry a bude jich pak šest…“, ale touto volbou nastali nové komplikace. S Matyášem sympatizovala nejen katolická Plzeň, ale i nový pán Horažďovic Racek Koc z Dobrše. Za této situacee musel král Jiří ocenit věrnost katolického pana Viléma. Již roku 1469 prodlužuje Vilémovi na doživotí zápisy na Přeštice Vstiš Nezamyslice. Téhož roku mu zastavuje na doživotí tvrz Nalžovy a daruje mu ves Hradešice. Přidává roční plat -000 kop gr. č. z důchodů královského města Písku. (Vl. Holý uvádí, že Hradešice s platem 15 kop Vilém koupil od Habarta ze Strochovic).

Na již zmíněném sněmu v Olomouci jmenoval nově zvolený král Matyáš také nové zemské úředníky: nejvyšším komorníkem tam byl jmenován Jan z Rožmberka. Byli tudíš nejvyšší komorníci dva: Vilém z Rýzmberka – za krále Matyáše.

Následovalo velké nepřátelství obou těchto rodů, které přerostlo v domácí válku. Ještě v r. 1472 asi 100 rábských plenilo a škodilo na panství helfenburském. Rožmberkové také nezůstali nic dlužni. Příčinu nepřátelství dotvrzuje dopis:

„Urozenému pánu, panu Jonovi z Rozmberka, někdejšímu příteli dobrému.

Službu svú vzkazuji, urozený pane…

Než mněť by se zdálo, aby ty ne mi nepsal nejvyšším komorníkem, věda, že já tím úředníkem spravedlivě se mám psáti, i klíče od toho úřadu jmám a ty nic.

Budiž dobrý, můžeš-li, milý pane z Rozmberka.“

V Praze v pondělí před sv. Janem Křtitelem božím L. 1472. Vilém ml. z Ryzmberka a na Rábí, nejvyšší komorník království českého.

Vraťme se o rok zpět!

23. března 1471 král Jiří skonal. Zápisem z 21. března 1471 propouští král ves Hradešice z lenního svazku ve prospěch pana Viléma,“… za jeho stálé a věrné služby“. Tím se staly Hradešice dědičným zbožím pánů z Rýzmberka a Švihova, tak, jako již asi 100 let předtím Černíč.

Je známo, že zápisy do Z.D. se opožďovaly – přibližně o dva roky. Je proto pravděpodobné, že plné darování se stalo již roku 1469, ale až krátce před královou smrtí se pan Vilém postaral o knihovní zápis.

27.5.1471 byl zvolen za krále českého Vladislav Jagellonský, syn krále polského Kazimíra a Alžběty, sestry Ladislava Pohrobka. Mezi těmi, kteří volbu prosadili je mezi jinými pány také Vilém z Rábí, Lev z Rožmitálu. Katolická opozice trvala na plném uznání Matyáše. 9.8.1471 papež Sixtus IV. dává do klatby nejen nového krále Vladislava, ale i jeho otce Kazimíra a biskupy, kteří Vladislava korunovali. Marně, v klatbách byla inflace, ztratily na účinnosti, jak ostatně pan Vilém ve svém dopisu předvídal.

Vladislav potvrdil Vilémovi úřad komorničí, v r. 1473 je Vilém jmenován jedním ze čtyř správců království. Jako plnomocník králův jednal na sjezdu v Opavě, kde se s ním již objevuje mladý půta z Rýzmberka a Švihova. Téhož roku potvrdil král Vilémovi darování Nalžov a přidal Čermnou u Kolince.

17.8.1474 jako plnomocník za stranu krále Vladislava rokuje v Polné se Zdeňkem ze Šternberka o míru v zemi. Téhož roku je účasten dalšího jednání v Praze a v Brně. Pro pokoj v zemi bylo dojednáno roztržení Koruny české:

Matyáš získal Moravu, Slezsko a Lužnice, Vladislav Čechy. Vzájemným dojednáním obou králů u Uničova byla pak učiněna dohoda, že po smrti jednoho z obou králů bude země sjednocena pod králem druhým.

Nepřátelství nebylo jen mezi králi, ale mezi českými pány. Dopisem z 31.3.1477 vytýká Vilém panu Bohuslavu ze Švamberku, který tou dobou upravoval majetky nezletilých dědiců po Janu z Rožmberka, že „… v tom křesťanském příměří postoupil Nové Hrady nepřátelům krále…“. Žádá jej, aby se odtud neškodilo poddaným krále, a ti, co byli zjímáni, aby byli neprodleně propuštěni.

Jak již bylo uvedeno, Horažďovice držel Racek Koc z Dobrše, erbu Janovických. Měl úřad purkrabího na Konopišti a politicky se přidržel krále Matyáše. Na podzim r. 1475 vedl soukromou válku v Bavorsku, několikrát vytáhl polem proti Budějovicům. Svou násilnou povahou se stal sousedům obtížným, až byl v Horažďovicích 10.11.1477 vojsky krále Vladislava obležen. Palacký o tom píše: „…nepokojný Racek, podporovaný Matyášem. Člověk ---volný, bojechtivý a opovážlivý, mravů drsných a energie divoké. Nakonec město ztratil v nemoudrosti rozumu…“

Ztráta pozic v Prácheňsku asi Matyáše mrzela, koncem března 1478 píše svému hejtmanu Janu Planknarovi z Kynšperka: „…a poněvadž Horažďovice nám k potřebě hodnéby byly, přikazujemť, což nejspíš budeš moci, abys jich retoval. Avšak tím obyčejem, abys byl jist, že ten zámek k naší potřebě bude otevřín vždycky, beze vší výjimky. Než jestlibys viděl, že tak učiniti nemůžeš, raději se o to nepokoušej. Neb my slyšíme, že jej velmi silně opletli, okopali a obaštovali, tak, že k nim ---movati musíš. A proto my to všechno rozumu tvému a opatrnosti poručíme…“

Planknar pustošil na Plzeňsku majetky pánů strany krále Vladislava.

Panu Vilémovi se dostalo nejvyšších poct, jakých mohl šlechtic jeho éry dosáhnout. Zastával výnosné zemské úřady, získal značný majetek a zařadil se mezi nejpřednější velmože země. Byl také dobrým hospodářem. V tehdejší terminologii to znamenalo zakládat velkostatky, rozvíjet chov skotu, zakládat rybníky, mlýny, pivovary.

„… Kdybych nedbal slabého těla tvého…“ tato slova v—edl Jan z Rabštejna do úst pana Zdeňka ze Šternberka ve smyšleném dialogu. Lze tedy soudit, že pan Vilém neměl příliš statnou postavu.

Jakým byl pánem svým poddaným, nevíme. Nevíme také, byl-li ženat a měl-li děti. Jesté jest, že neměl přímé dědice a tak, se svolením krále, odkázal veškerý majetek svému bratranci Půtovi Švihovskému.

Zemřel r. 1479 a pohřben je zřejmě ve švihovské kapli. Na Rábí vladařil 29 roků, ale pak byla u zemských úředníků nutností, trávil většinu času v Praze a na cestách, takže naši předkové jej třeba ani neznali.

Na vrcholu:

Mladý Půta, syn Viléma, řeč. Silný, zdědil po svém bratranci Vilémovi ml. rozsáhlý majetek. I na politickou dráhu vstoupil energicky: pokračoval v loajalitě ke králi Vladislavovi, již ve svých 15 ti letech se stal členem komorního soudu, ve dvaceti byl jmenován nejvyšším sudím.

V náboženských otázkách byl vyhraněně katolického zaměření a na rozdíl od svého předchůdce vůči nekatolíkům nesnášenlivý. Na poddané přísný – vůči nižším stavům pánovitý. K tomuto Půtovi se váže pověst o opici, kterou choval na Rábí a dle pověsti byla ubita kamením u Hejné. Obyvatelé Hejné skutečně platili daň – opicné – odvozeno od píce.

Půtovi a spolu s ním některým předním úředníkům země /Jaroslavovi z Cimburka, Jindřichovi z Hradce, Janu z Šelmberka a Janu z Roupova/ je přisuzována neblahá zásluha na vydání dekretu ze 14.3.1487 o zákazu sbíhání s půdy a volném stěhování, což v podstatě znamenalo úplné znevolnění poddanského lidu. Půtovým přičiněním se ale také do zemských desek počalo zapisovat česky. Za Půty, r. 1500, bylo vydáno Nové zřízení zemské, kterým byla silně omezena práva stavu městského a naopak, nebývale posílena práva stavu panského.

Pokud jde o poměry v zemi, nastávalo uklidnění. 7.9.1482 byla bullou papeže Sixta IV. sňata s Čech klatba. 18.6.1487 Půta a Jan Hassištejnský z Lobkovic přivádí do Říma k novému papeži Inocenci VIII. České poselství. Papež přiznává Vladislavovi titul českého krále. Vladislav byl do této doby Římem titulován jen „Vladislav, prvorozený syn Kazimíra, krále polského“.

6.4.1490 zemřel uherský král Matyáš. 4.4. se při obědě rozlítil, nezdáli se mu fíky dost čisté – a ranila jej mrtvice. Podle dřívějšího ujednání nastoupil Vladislav na uherský trůn, ale musel přijmout podmínku uherských stavů sídlit trvale v Uhrách. A tak Půta vykonal mnoho cest mezi Prahou a Budínem. R. 1491, při jedné z cest se vyznamenal u Košic, na které táhlo vojsko rakouského krále Albrechta. Košičtí, válkám nenavyklí, se nepostavili na obranu a chtěli město vydat. Náhodně přítomný Půta sebral narychlo asi 300 jezdců a v jejich čele vytáhl proti nepříteli, kterému způsobil ztráty. Košičtí získali na odvaze, vytáhli na hradby děla a město nevydali.

V roce 1493 vedl Půta spor s pány Gewolfy v Bavorsku. Jeho předkové jali za válek husitských Gewolfům do úschovy „znamenité“ klenoty, které nebyly dosud vráceny. Půta žádal, aby mohl zakročiti mocí. Jak spor dopadl prameny mlčí.

Za panování Vladislava, i jeho nástupce Ludvíka, země česká chudla, ale stav panský bohatl.

R. 1483 koupil Půta Horažďovice s Práchní, Hliněný Újezd, Týnec, Břežany, Smrkovec, Nový dvůr, dvůr Čapkov. Kupuje pustý hrad Herštejn. Vlastní Rejštejn, vyplatil ze zástavy hrad Kašperk, získává statek Čejkovy a statek Střelu s Katovicemi a Dražejovem. Kupuje statek Zavlekov a k němu vesnice: Buršice, Předbořice, Mladice, Tužice, Stojanovice, Chvalšovice, Vidhošť. Nevíme, kdy získal Mířenice, Ústaleč, Běčetín, Damětice.

R. 1482 mu král zapisuje dluh 1000 kop gr. č. na klášteře v Teplé, r. 1484 král připisuje k dluhu dalších tisíc kop. R. 1490 dostává od krále v zástavu panství kozelské ve Slezsku, včetně města a hradu Kozlí /Dřívější majitel byl od poddaných ubit./ R. 1496 kupuje Podnici nad Lab., bývalý arcibiskupský majetek. Ke konci století získává Frymburk a Bezděkov u Klatov. Dle VI. Holého patřilo k teritoriu rábskému asi 60 vsí, ke Švihovu asi 50. Dále měl panství horažďovické, roudnické, kozelské, statek Osvračín a statek Střelu. V majetkové držbě se Půta zařadil na třetí místo v Čechách. Na prvém místě byli Pernštejnové, na druhém Rožmberkové.

Půta nebyl jen feudálem a zemským úředníkem. Věren své době zahájil rozsáhlou stavební činnost. Vilém ml. a po něm i Půta měli od krále povoleno postavit čtyři hrady. Realizovali dva: Rábí a Švihov.

S přestavbou Švihova bylo započato r. 1480, stavba dokončena před r. 1489. Při stavbě byli uplatněny projekty nejpřednějšího architekta doby, stavitele Pražského hradu Benedikta Rejta. Na králi vymohl Půta povýšení Švihova na město, měšťanům udělil práva města Horažďovic.

Buď současně nebo ihned po dostavbě Švihova bylo započato s přestavbou hradu Rábí, asi roku 1490 započato se stavbou podhradí. Dle záznamu, vytesaného v kvádru, byla stavba hradu dokončena 18.11.1498 a téhož dne byla vysvěcena i hradní kaple /Petráň/. V kapli byl křídlový oltář významného, dnes již anonymního malíře. Oltář je nyní uložen v Národním muzeu v Praze. Dle tradice pochází z této kaple i obraz Marie z Narození, který je nyní v hradní kapli v Českém Krumlově. 10.8.1499 povolil král panu Půtovi stavět na Rábí hradby, věže, brány, povýšil Rábí na město, povolil soud, pranýř, trhy výroční i týdenní. Tak jako Švihovu, udělil Půta i rábským práva města Horažďovic, obyvatelům zde usedlým povolil volné stěhování. Projekty opevnění hradu jsou rovněž přisuzovány Benediktu Rejtovi.

Listinou z 24.9.1499 bylo stvrzeno vysazení jedenácti lánů. Z toho vyplývá, že teprv tímto aktem byla založena zemědělská část Rábí. V dokladech jsou také uváděna dvě rábská města: podhradí a město. Z toho též usuzujeme, že asi do r. 1490 zde stál jen původní hrad.

Půta také zahájil přestavbu hradu v Roudnici, na přestavbě pokračoval ještě syn Jindřich. Neomezil se jen na stavby světské: zahájil přestavbu kostela v Nezamyslicích, ve Strašíně a také starobylého kostelíka na Práchni, který je svým založením považován za jeden z deseti prvních křesťanských kostelů v Čechách. Tato Půtova přestavba však zanikla v pozdější

přestavbě za pánů ze Šternberka. Nejvýznamnější církevní stavbou byla stavba minoritského kláštera v Horažďovicích, kde nechal hned zřídit i rodinnou hrobku. Stavbu však již nedokončil, zemřel raněn mrtvicí dne 21.7.1504. Pohřben byl do rodinné hrobky nedostavěného klášterního kostela, od pozůstalých byl postaven náhrobek z červeného mramoru. V nekrolozích bylo na nad Půtovou smrtí napsáno hodně, jistě nadneseného: „… jasná perla naší koruny…, chlouba a sláva domu …, zalkala celá vlast milená…“

I zde si položíme otázku: Jakým skutečně byl Půta- nejvyšší sudí království českého v létech 1479 – 1504, tento pyšný aristokrat? Tento „…mladý, uhlazený muž, velmi výmluvný a skoro učený, který mnoho jednal místo krále…“. Tak jej charakterizoval současný vzdělanec- Bohuslav Hassištejnský z Lobkovic. Pronásledoval české bratry, od poddaných byl nenáviděn. Ti věřili, že jej odnesl rovnou čert.

V politické kariéře vstoupil Půta na cestu prošlapanou Vilémem. Na svou dobu byl i vzdělaný, na studie jej poslal Vilém. Avšak více než Vilém uměl těžit ze slabé vlády Vladislava Jagellonského. Byl jistě politikem, nebyl však ekonomem. Nepostihl, že středověk skončil a nastupuje věk nový. Počátek 16. stol. chtěl více, ovládnout trhy, podnikat ve vlastní režii. Z tohoto pohledu zůstal Půta středověkým feudálem, nepostihl nástup nového věku a to ke škodě svých potomků.

Půta byl ženat s Bohunkou z Meziříčí a Lomnice, které zapsal věnem Horažďovice a Osvračín. Ta zemřela r. 1519 a je též pohřbena v klášterní hrobe. O jejím životě se nedostává informací. Pro půvabnost staročeské upřímnosti si přečtěme dopis, kterým Bohunčina příbuzná, panna Alžběta Meziříčská odmítá svého vytrvalého nápadníka:

„Slovutney a statečney rytíři, pane purkrabě milý!

Pán Bůh dej Vám dobrey den a dobrou noc! A hned se na mě nebezpečte, já Vaše nechci beyti, neb mi se níbíte, ste starey, škaredey, tlustey a ruce tlustý máte a šedivey ste, a tak na krátce jinou sobě ptejte, neb sem já mladá a Vy ste starey kmet, protož taky se starou a Vám rovnou bábou vopatřice.

Vonehdá napsali ste paní mámě, abych toho starýho seyra, kterey ste posllali, nejedla, že by mi zdráv nebyl: já Vás za Váš seyr neprosím, já mám maldřičku na Ledči dosti, a Vy abyste mi dali plnou světnici zlatých stříbrných, já bych Vaše beyti nechtěla. A dnes jste mi vzkázali, abych nahoru přišla a Vám světnici umetla: i vězte, že u Vás kuchařkou nejsem: chcete-li světnici umetenou míti, zjednejte sobě nějakou bábu k Vám podobnou, ať Vám umete.

Paní máma ráčila Vám vzkázati pověděti, že by Vám ráčila příti vod Pána Boha zdraví všeho dobrýho a s tím dejž Vám Pán Bůh čtástí k tý bábě, kterou Vám přeje

Alžběta Meziříčská z Lomnice.

ÚPADEK:

Břetislav, Jindřich, Vilém, Václav, Matouš, Kateřina a Johanka byli potomci Půty a Bohunky. Kateřina se provdala za Zdeňka Lva z Rožmitálu, pána Blatné, který po tchánovi zdědil úřad nejvyššího sudího. Johanka se provdala za Jana ze Šternberka na Bechini, kde také 13.6.1529 zemřela a je pohřbena. 29.11.1505 nastalo mezi syny dělení majetku:

Břetislav – nejstarší obdržel jižní polovinu panství Rábí, vsi okolo Velhartic a Zavlekova, statek Albrechtice, panství Harštejn. Sídlil na Rábí.

Vilém - dostal druhou část panství Rábí, dále Klenový, Úpálku a Bezděkov. Nějaký čas sídlil na Klenovém.

Václav - získal polovinu panství švihovského, dále Střelu s příslušenstvím. Sídlil na Švihově.

Jindřich - obdržel druhou část panství švihovského, k tomu statky Pušperk a Černíkov. Sídlil v Horažďovicích, kde pokračoval v dostavbě kláštera. V Nezamyslicích dokončil přestavbu kostela. Obě tyto církevní stavby nechal opatřit sklípkovou klenbou.

Matouš - byl posledním farářem křížovníků v Plzni a tak nedědil.

Matka - do své smrti r. 1519 držela panství Horažďovice a statek Osvračín.

Nerozdělena zůstala Roudnice a knížectví kozelské ve Slezsku, ale Vilém brzy podíly bratrů skoupil: nejdříve Kozlí, pak i Roudnici, kde pokračoval v dostavbě hradu. Ohromné dominium Viléma a Půty se rozpadlo.

V prvních letech po otcově smrti synovo majetek ještě rozšiřovali. Tak Břetislav koupil r. 1508 starodávné rodové sídlo Rýzmburk s městečkem Kdyní a vsí: Brnířov, Hlubokou, Novou Ves, Starec, Prapořiště, Smržovice, Libkov, Nříchovice, Modlice, Zimoběžice, Mlynařice, Markvartice, a Stanétice. S hradem Rýzmberkem získal cla a mýta ve Kdyni, v Teplé, Nýrsku a Stříbře. Zástavně držel Královský hvozd. Později ještě koupil Čejkovy, Zamyslice, Dražovice, Žihobce, něco v Soběšicích, Ostružně a Šimanově, dále část Dlouhé Vsi, Nuzerov, Vranov, Rajsko, Radešov, Stupnou, Štěpánovice, Malý Radkov, Částkovy, Maršovice a díl Hartmanic. Držel Smolety (u Příbrami), krátce Roztoky u Prahy.

Vilém koupil část Soběšic, a Volenice. Ty připojil ke Střele, kterou r. 1510 od Václavova syny koupil.

Jindřich dokupoval hlavně na Švihovsku a něco u Kdyně. Na Horažďovicku koupil Chrást.

Držitelé Švihova nebyli mezi sebou sverní. Hrad i hospodářské budovy dělili na polovinu, spory o práva užívání nedaly na sebe dlouho čekat. Schválnosti a nevraživost se přenášely i

na úředníky a služebnictvo. Když Václav r. 1510 tragicky zahynul, pokračovaly spory mezi Václavovým dědicem Janem Půtou a Jindřichem ještě intenzivněji.

Po matčině smrti r. 1519 zdědili Horažďovice rovným dílem Jindřich a Břetislav, Osvračín zdědil Jindřich. V té době Vilém prodal svou polovinu Rábí Jindřichovi, takže bratři Břetislav a Jindřich drželi společně jak Rábí tak i Horažďovice.

Vilém brzy zabředl do dluhů a zdá se, že vlastní: r. 1509 prodal panství kozelské, roku 1510 sice koupil od Jana Půty Střelu, ale i tu prodává již r. 1514. R. 1519 prodal Jindřichovi svou polovinu Rábí, r. 1524 je nucen prodat panství roudnické. Dle některých pramenů převzal Vilém záruky za část královských dluhů (r. 1510), které dosahovali částky 150 – 160 tis. Kop gr. Největší část dluhů však garantoval Zdeněk Lev z Rožmitálu. Čeští stavové se u krále přimlouvali za „vyvadění: rukojemství“, (za proplacení dluhů), ale bezvýsledně. R. 1534 prodal Vilém Klenový a Opálku i Bezděkov, což převzal Zdeněk Lev. Roku 1543 hrozí Vilémovi zatčení pro dluhy, ale jsou zatčeni jeho ručitelé. R. 1550 prodal poslední zbytky svého pošumavského vlastnictví.

V létech 1523 až 1540 Vilém zastával výnosný úřad purkrabí karlštejnského, kromě toho v létech 1523 až 1547 úřad nejvyššího hofmistra dvoru královského. Z titulu úřadu držel do r. 1534 zástavně a pak doživotně zámek a panství Dobříš. R. 1547 král platnost smlouvy prodloužil do konce života synů Vilémových (známe jen Ferdinanda). Z působení pana Viléma na Karlštejně jsou dva emajlové svícny, které Vilém se svou manželkou Annou z Janovic daroval kapli Sv. Kříže.

Vilémovu neutěšenou finanční situaci dosvědčila ----, adresovaný Petru z Rožmberka na Krumlově:

„… K Vaší Milosti se utíkám v potřebě své --- a prosím, že ráčíte za mnou slíbiti vedle jinýh pá— a přátel na 2000 kop gr. č. a k listu tomuto prosím, že ráčíte pečeť svou přiložiti, s kterýmž k V. M. posílám, svědčící do sv. Havla nejprv příštího.“ Dále Vilém prosí: „… V. M. prosím, jestliže ráčíte jaké lékařtvie na oči míti, že mi ráčíte poslati po tomto poslu…“ Na Karlštejně v pondělí před sv. Řehořem r. 1540. Vilém Švihovský z Rýzmberka, purkrabě Karlštejnský a krále J. -. Dvoru hofmistr.

Petr z Rožmberka odepisuje:

Panu Vilémovi z Ryžnberka!

Psaní, které jste mi učinili, abych za Vás rukojmím jiných byl pánu Jiříku Ho—auzarovi za sumu 400 zl. do sv. Havla příštího, že mne bez mé škody z takového rukojemství vyvaditi chcete i muoj milý pane švakře, na žádost Vaši to jsem rád učinil a svů pečeť k tomuto listu přitisknouti jsem rozkázal a za to žádám tak podlé Vašeho mně dopsání, bez mé škody a starosti že mne z toho rukojemství k času plnění vypravíte, neb na teň čas sám s sebou dosti činiti mám.

Při tom žádáte mne, abych Vám nějakého lékařstvie na oči –-sl: Protož tak činím a posílám Vám v listu tomto ----- dřeva aloe, kteréhož takto užívejte:

Vezmůce na nějaké čisté pokryvadlo aneb k tomu spůsobnů věc utni řežavého a zrnko jedno na drobné kusy zřežte a do toho uhlí uv---te polovici a trychtýřem zaklopíc ať dým a –- pára trubičkou toho trychtýře Vám do oka otevřenýho jde za chvíli, dokudž dým -- --- kouření nepomine. Nedbejte, byť pak i slzely Vám dobře oči, musíte to pro zdraví své vytrpěti a dáli Buoh, bude Vám lépe…“

Na krumlově v středu po neděli Judica R. 1540.

Petr z Rožmberka a na Krumlově.

Vilém byl dvakrát ženat: prvou manželkou byla šlechtična z ---štejna, druhou Anna z Janovic. Z prvého manželství byli synov: Burian a Ludvík, kteří však záhy zemřeli. Z druhého manželství známe dcery Zuzanu a Annu a syna Ferdinanda.

Vilém zemřel po r. 1550. Panství Dobříš, dle dřívějšího dojednání s králem, držel nyní Ferdinand. Měl povinnost dbát o užitek z lesů, rybníků a myslivosti, což patřilo králi. Dobříš špatně spravoval, roku 1555 je mu vytýkán špatný stav budov a uloženo mu, aby „… panství slušně užíval.“

Roku 1569 byla Ferdinandovi Dobřš odňata a náhradou mu dáno „… k užívání proti počtů činění…“, ale bez honů a lesů, zboží svatoprokopské od bývalého kláštera sv. Prokopa na Sázavě. Sňatkem s Annou z Vejkrštorfu vyženil panství Nový Hrad u Litomyšle. Když Anna zemřela, postoupil Ferdinand toto panství Mikuláši z Lobkovic.

Z manželství s Annou měl Ferdinand děti: Evu, Václava, Děpolta, Ludvíka a Bedřicha. Z těchto pak Děpolt a Bedřich byli jedinými pokračovateli rodu Švihovských.

Nyní však pokračujeme v líčení osudů ostatních sourozenců Viléma- synů mocného Půty:

Václav byl ženat s Annou Bezdružickou z Kolovrat a r. 1510 tragicky zahynul. Jeho syn Jan Půta na své polovině Švihova špatně hospodařil a přišel o všechen pozemkový majetek. Ženat byl s Evou Řepickou ze Sudoměře. Z manželství byly dvě dcery: Anna, provdaná za Michala Španovského z Lísova na Pacově a Bohunka, která se provdala za vladyku Brikcího Marholta z Tedražic a na Vzdouni. Jan Půta zemřel r. 1561 a jím tato větev vymřela.

Osudy Břetislava a Jindřicha jsou spjaty s jejich švagrem Zdeňkem Lvem z Rožmitálu.

Jak již bylo na svém místě uvedeno, měl Půta hlavní zásluhu na dekretu o úplném znevolnění poddanského lidu, ale i na novém zřízení zemském, kde byla okleštěna práva stavu městského. Za jeho života, 15.8.1502 bylo na Rábí uskutečněno jednání stavu panského a vladyckého o upevnění pozic těchto stavů proti stavu městskému. Proto po jeho smrti, r. 1504, měly nižší stavy, hlavně stav městský, obavy hlavně z politické aktivity Břetislava a jeho švagra Zdeňka Lva. Do určité míry právem.

Zdeněk Lev z Rožmitálu, pán Blatné a švagr bratrů Švihovských, se mohl pyšnit tím, že jeho teta Johanka byla manželkou Jiřího z Poděbrad, tedy českou královnou, po které rožmitálští zdědili práva k Hluboké. R. 1503 byl Zdeněk Lev dvorským sudím, po smrti tchána Půty zastával úřad nejvyššího sudího (do r. 1507). Od roku 1508 až do r. 1523 držel úřad nejvyššího purkrabí pražského. Protože jak král Vladislav (+ 1516), tak i král Ludvík (+ 1526), sídlili trvale v Budíně, vládnul Zdeněk Lev v jejich nepřítomnosti Pražskému hradu. Do svých rukou uchvátil veškerou moc ve státě a byl uznávaným nekorunovaným králem Čech. Pro odpor stavů byl sice r. 1523 úřadu zbaven, ale v r. 1525 do úřadu znovu dosazen a úřad pak podržel do r. 1528.

Ne příliš čestným způsobem získal Zdeněk Lev některé majetky rožmberské (Prachatice, Volary, Husinec, Záblatí, Plástovice), které podržel až do r. 1531, kdy za ně dostal odškodnění. Již r. 1506 koupil Velhartice, otevřel zlaté doly v horách Matky Boží od Viléma Švihovského převzal za /hradu jeho dluhů Klenový, Opálku, Bezděkov, po určitou dobu držel i půl Horažďovic. Držel zástavně mnohá královská zboží a jeho pozemková držba představovala ve své době třetí největší majetek v Čechách. V majetnosti tedy zaujal Zdeněk Lev pozice tchána Půty. Přesto i jeho dominium spělo k pádu.

Břetislav ani Jindřich žádný významnější úřad v království nezískali. Těžili sice z mocenského postavení svého švagra, ale v této době nastalo určité politické narovnání, kdy potomci někdejších odpůrců krále Jiřího i krále Vladislava se hlásili o svá práva na správě státu. R. 1523 sice král Ludvík vložil na Břetislava povinnost, aby dbal po celém království dodržování zákazu dělání jam na zvěř a koho by přistihl, toho aby obeslal k pokutě, ale to byl úřad formální a nevýznamný. Jindřich byl závětí krále Vladislava z r. 1516 jmenován jedním z poručníků nezletilého kralevice Ludvíka, Ludvíkem pak r. 1522 jmenován nejvyšším kancléřem, ale pro odpor stavů roku 1523 úřadu zbaven a do úřadu dosazen Adam z Hradce. Není předmětem této práce podrobně líčit všechny příčiny, které vedly k pádu Rožmitálských a Rábských. Odkazuji proto zájemce na práci Vl. Holého „Růst a rozhled rodového majetku Švihovských z Rýzmberka a pánů z Rožmitálu“, uveřejněnou v publikaci „Minulostí Plzně a Plzeňska“ – III. díl (KM Plzeň r. 1960).

Jednou z příčin pádu Zdeňka Lva byl jeho nákladný a přepychový život, nákladné cesty do zahraničí, špatné hospodaření i neprozíravost. Zdeněk Lev převzal záruky za značnou část královských dluhů, které do té doby garantovali Pernštejnové. Tím tyto uchránil od úpadku. Hlavní příčinou však byl zřejmě obrat v mocensko-politické situaci země po r. 1528, kdy tragicky, při útěku z bitvy, zahynul král Ludvík. Z četných kandidátů na český trůn podporovali bratři Jindřich a Břetislav a s nimi i Zdeněk Lev, kandidaturu bavorských vévodů Ludvíka a Viléma. Korespondenci a styk mezi pány Švihovskými a vévody bavorskými obstarávali vladykové Zikmund a Volfgang Stachové z Hrádku erbu a rodu Švihovských. Bližší genestologická posloupnost těchto vladyků však chybí.

Potomci někdejších příslušníků Zelenohorské jednoty, především Rožmberkové a Hradečtí, podporovali kandidaturu Ferdinanda Habsburského.

Ještě v den volby byl předpoklad výsledku zcela jednoznačný pro zvolení Viléma - vévody bavorského. Jindřich a Břetislav měli situaci pevně v rukách. Bili zvoleni volitelé – volba byla záležitostí jen formální – vše vše dohodnuté s čím však Švihovští a nikdo nepočítal, byl obrat Zdeňka Lva. Úplatky vídeňských bankéřů Fuggerů sehrály své, králem zvolen Ferdinand – Habsburk.

Jindřich a Břetislav se dostali do nemilosti, nemilosti se nakonec nevyhnul ani Zdeněk Lev. Oba bratři měli také pohledávky vůči královské komoře. Král však dluhy nesplácel a ani splácet nechtěl: věřitelé však naléhali, dluhy rostly. Zdeněk Lev byl nucen prodávat majetky jeden za druhým, až jej r. 1535 vysvobodila smrt. V této době převzali Jindřich a Břetislav záruky za Zdeňkova dědice Adama Lva a padali do propasti také. Adam Lev nakonec pozbyl veškerého pozemkového majetku a roku 1541, z obav před zatčením, ujel za hranice, kde v chudobě zemřel.

Břetislav již r. 1534 musel prodat Herštejn, roku 1538 zastavuje a pak prodává Čejkovy, Zamyslice, r. 1539 Zavlekov, Vidhošť, Čermnou a vše, co k Zavlekovu patřilo. Janu Dlouhoveskému, pak prodává vsi na Sušicku, z nichž: Nuzerov, Hartmanice, Podmokly, Radešov a Vlastějovy kupuje město Sušice. Roku 1547 sice vyplatil a opět získal své dvory ve Vlkonicích a Hradešicích, ale dlouho je neudržel.

Roku 1547 nabízí Jindřich s Břetislavem králi ke koupi jeden z hradů – Rábí nebo Švihov, dle královy vůle. Král nabídku odmítnul: Břetislav je nucen prodávat dále: svůj podíl v Čepicích, v Dražovicích, Žihobcích, Běšetíně. Roku 1549 došlo na samotné Rábí. Bratři Břetislav a Jindřich prodávají za už 800 kop gr. č. obě rábská města, Bojanovice, Budětice, Čepice, Vlkonice, hrad Rábí, Hradešice, Černíč, Žichovice, Nezamyslice příslušníkovi panského rodu z pruského Slezska

Jindřichu Kurbachu z Trachenburka na Milči a Melfenburku.

Roku 1561 prodal Břetislav svou polovici Horažďovic svému synovci Václavovi (syn Jindřicha) a tak mu zůstalo jen zápisné zboží Albrechtice z majetku windberského kláštera.

Na příčiny úpadku Břetislava a Jindřicha nelze dát jednoznačnou odpověď, i starší zprávy mohou býti zkreslené a ----lné. Z uvedeného by se mohlo jevit, že příčinou úpadku byl nový král Ferdinand. Ten však měl cíl posílit centralismus ve státě a zlomit přebujelý vliv panstva. Z dnešního pohledu to byl čin správný. Jindřich a Břetislav se také s králem nesmířili: na sněmu roku 1541, kdy král požadoval zemskou berní proti Turkům, stáli Švihovští bratři v opozici. Roku 1543, 28. února se král na své cestě po Čechách zastavil v Plzni, kam před tím pozval i Viléma Švihovského. S Vilémem údajně jednal o nepřátelském postoji jeho bratrů Jindřicha a Břetislava vůči sobě.

Ještě roku 1553 se stavové přimlouvaj: u krále aby zaplatil Břetislavovi dlužné částky, r. 1554 jej chrání před zatykači pro neplacení dluhů. Po ztrátě majetku dostává od krále podporu

z milosti ve výši 300 tolarů ročně. Na přímluvu arcivévody Ferdinanda byla v r. 1560 podpora zvýšena na 400 tolarů, ale nepravidelně vyplácena.

Po ztrátě Rábí sídlil Břetislav v Horažďovicích, odkud adresoval dopisy svým přátelům, nejčastěji panu Bohuslavu staršímu ze Švamberka a na Zvíkově:

„Urozenému pánu, panu Henrychovi staršímu z Švanberka a na Zvíkově, pánu a bratru mému zvláště milému“

„… a co se dotýče Varův, ten úmysl muaj byl ----, ježto jsem tam i poslal a hospodu sobě zjednal i peněz něco dal, a tak mně odmluvili, ježto jsem také již vyjel byl a v Nepomuce ležel. I praveno, že by něco počínalo tam pomírali okolo Varův i tak jsem se zase obrátil a tam dojeti nechtěl z té příčiny, však ještě muoj úmysl jest, dáli pán Buoh k máji měsíci tam si vypraviti, leč peněz jmíti nebudu moci, nebo jednostejně ty chrastivosti na mně velmi jsou a zbejti jich nemohu, ani choditi a dostoupati na nohy…, … zatím se postarám o peníze, neb mi ten pan rentmistr zadržuje vždycky a od něho peníze jmíti nemohu…“

V Horažďovicích v sobotu před nedělí slovo smrtelné L. 1564.

Břetislav z Rýžmberka a z Švihova.

Břetislav, prvorozený syn pyšného a bohatého Půty, nyní chudý, nemocný a stár, potřebuje lázeňskou léčbu a nedostává se mu peněz. Čeká nějaké prostředky od dobráckého starého pána ze Švamberka, který nikdy neodepřel- dobře si spolu rozuměli. V jiném dopise, opět adresovaném panu ze Švamberka, medituje Břetislav nad světskou pýchou:

„… a co se toho pohřbu nebožtíka nejvyššího pana kancléře doteče, jakey jest byl, já z psaní Vaší Milosti dobře jsem vyrozuměl, jaká peycha při tom byla: držím o tom, že té duši malou platnost přinesla a lépe by bylo, aby se to na chudý a potřebný lidé obrátilo: než mírnej pohřeb každému mrtvému tělu zdělati jest slušná věc, bez veliký paychy, neb ta nás do nebe nepřinese…“

V Horažďovicích v outeré před sv. Fabiánem Šebestiánem L. 1566.

Pozn: Nejvyšším kancléřem byl po – Adamovi z Hradce další příslušník Hradeckých Jáchym, který 12.12.1565 utonul v Dunaji. Stalo se tak poblíž Vídně, kdy se pod ním prolomil most.

Břetislav byl ženat s dcerou Jana z Šellenberka. Chybí údaje o jeho potomcích, Sedláček uvádí, že odešli do Bavor, kde zanikli v chudobě. Když Břetislav r. 1566zemřel, nebyl pohřben v Horažďovicích, ale na Zvíkově. I po smrti se pan Bohuslav o svého přítele postaral. Ve zvíkovské kapli pana Břetislava připomíná nápis:

Letha 1566 v Pondiely po swate Trogiezi Urozeny Pan Pan Brzetislaw z Ryzmberka a z Sawihowa od Pana Buoha wssemohueziho S toho swieta Powolan.

V době Břetislavovy smrti držel Horažďovice Jindřichův syn Václav. Ten přestoupil na víru českobratrskou a tak pro Břetislava již nebylo v Horažďovicích místa.

Jindřichovi a jeho synům se podařilo udržet Horažďovice a část Přeštic. Dnes již nevíme, kdo na udržení měl větší zásluhu, zda Jindřich, či synové. To jediné zbylo z kdysi rozsáhlého dominia. Jindřich pokračoval v dostavbě horažďovického kláštera, dokončil přestavbu kostela v Nezamyslicích. Pro něho i pro švagra Zdeňka Lva pracoval na výzdobě kostelů a kaplí vynikající dnes anonymní malíř. Rábskou kapli nechal Jindřich vyzdobit obrazy a erby rodu Švihovských a rodů, z nichž pocházely manželky předků. Nejčestnější místo uprostřed zaujímá erb Jindřichovy manželky Voršily kněžny Munsterbarské. Tato, rodem vznešená, leč na věno chudá kněžna, byla dcerou Albrechta knížete Munsterberského (vnuk krále Jiřího Poděbradského) a Palomény kněžny Zahánské. Voršila zemřela r. 1545. Jindřich r. 1551 a oba jsou pohřbeni v rodinné klášterní hrobce. Z dětí se připomínají Petr a Děpolt- oba zemřeli mladí, dále dcera Bohunka- provdaná za Petra z Šellenberka na Kosti a další synové: Jan, Václav a Michal.

Po smrti Jindřicha nastalo nové dělení Horažďovic mezi tři zbylé syny. Jan však zemřel již r. 1556 bez potomků. Anna Zmrzlíková měla s Janem spor, půjčila mu 25 kop gr. na klenot, Jan nechtěl dluh splatit.

Michal se r. 1557 oženil s bavorskou šlechtičnou Marií z Pernu. Žil stále v Bavorsku, kam i jmění vyvezl. Zemřel r. 1577 a po sporech musel Václav vdově Marii a jejich dceři Alžbětě vyplatit 10 tisíc kop míšenských. Mužských potomků Michal neměl.

Václavovi se nakonec podařilo Horažďovice opět zcelit. Snad to bylo i za přispění věha jeho manželky Markéty hraběnky z Outštejna, s kterou se r. 1555 oženil.

Neznáme příčiny, proč Václav r. 1575 přestoupil na víru českobratrskou. Již roku 1578 daroval Bratřím klášterní kostel, kteří zde založili Sbor Bratří.

Václav zemřel r. 1578, je pohřben v rodinné hrobce. Z dětství známe Karla, Johanku, Voršilu a Annu.

Voršila se r. 1587 provdala za Ferdinanda z –oxéan na Březnici. Anna r. 1588 za Zikmunda Říčanského z Říčan na Xněžicích. Když jediný syn Václavův Karel Horažďovice přejímal, k panství patřilo: Horažďovice město a předměstí, vsí Slatina, Svatopole, Hliněný Újezd,

Boubín, Veřechov, Železný Újezd (zaniklý), Borkovy (zaniklé), Hejná, Velké a Malé Hydčice, Týnec, Malý Bor, Smrkovec, Břežany, část Třebomyslic, Olšany, Jetenovice, Dobrotice, Holkovice (část), Velký Bor a tři vsi na Sušicku - co zbyly po Břetislavovi: Albrechtice, Milčice a Janovice.

Na Přešticku vlastnil patrně polovinu měsra Přeštic a ves Pohorsko.

Karel i jeho sourozenci byl vychován ve víře českobratrské. Proto se také r. 1589 oženil s Markétou Krajířovou z Krajku, které roku 1588 zemřel bratr Adam – pán Mladé Boleslavi.

Otec Markéty byl nejčelnějším představitelem bratrského hnutí v Čechách. Markéta a její sestra Barbora se stay univerzálními dědičkami Mladé Boleslavi. Obě se uchýlily na Bechyni pod ochranu pana Petra Voka z Rožmberka, který již od r. 1582 byl rovněž členem Jednoty českých bratří. Je proto pravděpodobné, že Petr Vok to byl, kdo zprostředkoval sňatek Markéty s Karlem Švihovským, ale i prodej Malé Boleslavi za 100 tisíc kop gr. míšenských. Za Karla byl správcem Sboru v Horažďovicích dějepisec Jednoty, spisovatel, Jan Jaffot, který býval učitelem Viléma Slavaty z Chlumu, mnoho působil i na Petra Voka.

Zřejmě za pomoci věna své manželky kupuje Karel r. 1591 od Radslava Vchynského – za 80 000 kop míš. Spojené statky nalžovskoneprachovské.

Již roku 1599 pořizuje závěť a téhož roku umírá. Má jen dceru Alenu, mužských potomků nemá. I tato – Jindřichova větev – umírá. V zájmu zachování rodu a erbu po---- Karel do Horažďovic jedině mužské příslušníky rodu- zcela zchudlé potomky Viléma – Děpolta (Theobalda) a Bedřicha (--------).

Konec Rábí:

Chronologie událostí vyžaduje vrátit se k Rábí a k jeho osudům. Roku 1549 kupuje okleštěné rábské panství, tj. hrad, město, mlýn, sladovnu, dvůr poplužný, zahrady, řeku a vsi Bojanovice, Budětice, Čepice, Čimice, Domoraz, Žichovice, Nezamyslice, Frymburk, Damětice, Kejnice, Vlkonice, Bohov, Mořenice, Otěšín, Hradešice a Černíč za 14 800 kop gr. (asi českých)

Jindřich Kurobach z Trachenburku .

Šlo zřejmě o spekulační kopii, Kurbach neměl zájem držet panství pro sebe. Již r. 1552 odprodává Jiřímu Malešickému z –antova Bohov, r. 1557 Mířenice a Otěšín majitelům Nalžov. Téhož roku kupuje opět zmenšené rábské panství příslušník rozvětveného rodu Malovců

Diviš Malovec z Libějovic .

Je nepochopitelné, proč Diviš Malovec panství kupoval, když se utápěl v dluzích. Již také za dva roky, r. 1559, (zápis v ZD z r. 1561) kupuje rábské panství, dále Libějovice, Nestanice Skály od Diviše Malovce nejmocnější český pán

Vilém z Rožmberka,

Vše za úhradu dluhů ve výši 56 tis. Kop gr. ? (asi míš.). Kromě kupní ceny se Vilém zavázal doživotně na Krumlově Diviše Malovce šatit, živit. Navíc Divišovi poskytnuto právo odkázat na smrtelné posteli 3 tis. Kop gr. svému bratru Zikmundovi. Někdejší političtí odpůrci Viléma ml. se tak dostali do držení hlavního rodového sídla Rýzmberských – slavného Rábí.

Ale ani Vilém z Rožmberka si nemínil Rábí podržet, ale třeba po částech výhodně prodat. Rábí leželo mimo sféru zájmů pánů z Růže.

Roku 1561 Vilém z Rožmberka vydává příkaz k obstarání vesnickým lidem. Dostal zprávu, že „… na panství rábském mnozí s ručnicemi i s kušemi chodí po lesích i polích a střílejí zajíce, ptactvo, i srny, s čím se koli potkají, všechno hubí…“ Nařídil „… aby všichni, kdožkoli jakou střelu mají, buďto kuše neb ručnice, ty aby všecky na zámek Rábí ------ k úředníku mému: bude jim pokoj ukázán, kde by se ----- měly, aby, když potřeba toho bude, zase vzíti mohli, a doma –o vesnicích, aby žádný střelby nechoval…“. Doplňme, že v té době drželi vesničtí zbraně volně a v případě nutnosti se postavili se zbraněmi k obraně, ale také k pronásledování zločinců.

Vilém z Rožmberka, největší velmož země, a právem byl titulován Vysoce urozený a s právem sedat na soudě zemském po pravici krále, začal skutečně rozprodávat: r. 1564 dává příkaz svým úředníkům, aby paní Kateřině Zmrzlíkové na Neprachovech byly prodány vsi Černíč a Hradešice – za 5 420 kop gr. míš. (S.A.- Třeboň P.E.II.261/19). Téhož roku koresponduje Kateřina s Vilémem ohledně zaplacení dluhů (SA. Třeboň F.B.II. 261/25,26). K prodeji proto nepochybně došlo a proto rok 1564 můžeme považovat ukončení epochy, kdy maše obec příslušely k Rábí. Černín patřila k Rábí asi 200 roků, Hradešice 95 let. Cesty k Rábí, kudy po staletí jezdily robotní potahy začaly zarůstat travou.

Dle zápisu v 7.3. z—1.1570 kupuje hrad Rábí, obě rábská města, mlýn, sladovnu, pivovar, ovčín, dvůr po-lužný, štěpnici, zahradu, řeku a vsi Budětice a Bojanovice Adam Chanovský z Dlouhé vsi. Před tím byly již odprodány ostatní vsi, Kupř. r. 1565 5 vsí: Žichovice, Čimice, Čepice, Domoraz a Nezamyslice. Vykoupil Kavka z Říčan a založil tak statek Žichovický.

Adam Chanovský v době kdy kupoval Rábí, měl již ------- --ny, z nichž Jan byl úředníkem na Karlštejně u purkrabího pana z Matinic. Když měl Jan r. 1574 odjížděti do Prahy, sebral na Karlštejně nějaké postroje, tenatce a jiné ---- potřebné pro lov což vše patřilo jednak k hradu, jednak panu z ------. Poručík svému sluhovi Burjancvi z Rábí, aby věci dal pytle a vynesl z hradu přes zeď. Při přelézání byl Burlan dopaden a kradené věci mu odňaty (Sedláček).

Adam se dožil 94 roků a je se svou manželkou pohřben v Buděticích.

Potomci Adama Chanovského se s velkými obtížemi udrželi na Rábí do r. 1708, kdy rábské majetky kupuje pasovský arcibiskup Jan Filip z Lamberka. Ten již před rokem koupil také statek Žichovice. K tomuto statku připojil rábské zboží a vytvořil svěřenecký (neprodejný) majetek pro svůj rod, který se v Žichovicích udržel do r. 1920. Lamberkové o hrad Rábí nejevili pražádný zájem a tak, tento pamětník slávy i pádu Rýzmberských zcela zachátral.

Z rozprodeje rábských majetků vznikl i statek Žihobce a řada jiných drobných statků. Zůstává neodpovězeno, proč Vlkonice byly prodány k vzdáleným Třebomyslicím.

Roku 1576 zapsal rožmberský kronikář Václav Březan:

„V království českém i jinde listové odpovídající od nepřítele Turka jakýmkoli původem procházeli takoví:

My Soliman, velikého boha v nebi milostí bůh na zemi a veliký císař všeho světa, otec a ochránce vší země, vzkazujem Tobě Maxmiliáne všechnu nemilost a zkázu všech tvých zemí i s tvými pomocníky. Oznamujeme tobě, jsauce my od velikého boha na nebi nejnepřemoženějším bohem a velikomocným císařem na zemi a v Babyloně pán, Armeny slavného kmene žoldán, veliký pomocník bohův, knížete v Tyru, král všech králův od východu až do západu, probošt v ráji boha Machometova a záhubce všeho křesťanstva, tvých, kteříž se křesťané jmenují, ochránce a opatrovník hrobu tvého ukřižovaného boha, zvítězitel a pán všeho světa, tebe Maxmiliáne, který se králem v říši i v zemi uherské píšeš, pod stracením koruny naší tebe navštívíme. Protož k nám jiné naděje nejměj, než tu, že tebe se třinácti královstvími, několiksnácti tisíc v počtu na koních i pěších, s tureckými i německými rystunky, ba i se vší svou říší, že ty ani tvoji jak živi neviděli ani neslyšeli, před Vídní, tvým hlavním městem, a v tom městě tebe navštívíme, a tebe naším tyranstvím vezmeme. Cožby tobě bůh tvůj, na kterého ty daufáš, chtěl spomoci, budeli to, tehdy my, bůh na zemi, s tvými pomocníky tebe pobíti a nejohavnější smrtí, kterauž vymysleti moci budeme, utratiti dáme.

Toho jsme tobě, aby se smutný v světě věděl čím spraviti, tajna učiniti nechali.

Dán v Constantinopoli v městě, z kteréhožto tvoji předkové jsau vyhnáni a zajati, 24. dne měsíce Aprilis, království našich léta 22. (24.4.1576).

Pod vrchností nalžovskou:

Páni z Rožmberka po celá staletí dokonale archivovali všechny písemnosti a tak díky jejich krátké vládě nad Rábím je uchována i korespondence mezi rožmberskými úředníky a paní Kateřinou Zmrzlíkovou. Pro účely prodeje vsí byl pořízen výpis z urbáře, který nás seznamuje s držiteli usedlostí v Černíči před rokem 1564 i s jejich platebními povinnostmi (úroky), odváděnými pololetně do vrchnostenské pokladny. Je to tedy stav, který přejímala i nová vrchnost:

Jméno: Pololetní úrok:

Kop: grošů:

Vávra - 20

Králova vdova 3 24

Jan Sobota 1 20

Mikuláš Holej 1 -

Jakub 1 40

Matouš Čapek 1 40

Jíra Škampa 1 14

Vít Pátej 1 20

Bárta 1 20

Bláha 1 10

obec z pustého - 58

Řehoř mlynář Šipan 1

Suma platu: Při sv. Havlu: 16 kop 26 gr.

Při sv. Jiří 16 kop 26 gr.

Co nám dnes mohou říci jména bez příjmení? Vávra (Vavřinec), Bárta (Bartoloměj), Bláha (Blažej). Měla vdova Králová dva grunty, že platila tak vysoký úrok? Připustíme-li tuto možnost a dále, že jeden grunt byl pustý, z kterého odváděla úrok obec, pak v obci bylo 12 osedlých a mlynář. Není zde pastýř, kovář (ti úroky asi neplatili), není zde ani krčma. V rožmberském archivu byl také uchován soupis rybníků. Velikost rybníka bývala udávána množstvím násady v kopách.

„Do Strašného za Černíčí se sází 15 kop

Do rybníka nad Černíčí 30 –//- (Žákov),

do Vlkonického 200 -//- (Velký),

do Jezvinského 15 -//-

do Mířenického 25 -//-

do Sečlečského 20 -//-

do Korytného 20 -//-

do Kuchynky 15 -//- atd.

Není uveden rybník Červený. Buď patřil nalžovské vrchnosti nebo byl zřízen až po r. 1564, což je málo pravděpodobné.

Pozn: Údaje ze SA Třeboň čerpal Vl. Holý a dosud je nepublikoval.

Obsah korespondence mezi paní Kateřinou Zmrzlíkovou na Neprachovech a Vilémem z Rožmberka o prodeji Hradešic a Černíče sice dokazuje, že se r. 1564 o prodeji jednalo, ale

nedokazuje, že k prodeji skutečně došlo. Víme jen, že r. 1591 patřily obě obce (Černíč i Hradešice) k panství Nalžovy, avšak tou dobou patřil k Nalžovům již i celý bývalý statek Neprachovy. Z těchto důvodů si vysvětleme situaci obou statků do r. 1591:

Potomci slavných husitských hejtmanů Petra st. Zmrzlíka a jeho synů se dostali v držení Neprachov sňatkem v r. 1508. Petr Zmrzlík koupil r. 1544 od panství Rábí Mladice, Ústaleč, Buršice a část Tužic s rybníkem Hradcem. Zemřel r. 1553 ´, jeho syn Zdeněk r. 1558 a oba jsou pohřbeni v Těchonicích. Po některém z nich zůstaly tři dcery: Kateřina, Barbora, Voršila. Držení Neprachov se ujala Barbora, od r. 1575 umírala, odkázala statek neprachovský svému manželovi. Ten tak, na smrtelné posteli r. 1590 odkazuje statek Neprachovy a svůj díl na tvrzi nalžovské své druhé manželce Hedvice z Bázenemburka.

Zůstává nevysvětleno, proč o koupi našich vsí korespondovala r. 1564 Kateřina a ne Barbora.

Nalžovy drží do r. 1533 rod Vilhartických z Vilhartic a Letov. R. 1533 dědí Nalžovy Nabka, provdaná za Bedřicha Pouzara z Michnic. Ten býval úředníkem na Pražském hradě, po požáru Hradčan r. 1541 dal ulít nový zvon k sv. Vítu, v Nalžovech povznesl dolování. Po Oldřichovi dědí syn Jan, po Janovi 1552 dcera Anna, provdaná od r. 1567 za Jana z Vchynic a Tetova. Vchynští měli majetky hlavně ve středních a severních Čechách a o statek Nalžovy asi neměli velký zájem. Jan zemřel r. 1590 27. 4., mluvilo se o otrávení. Vdova Anna prodala Nalžovy roku 1591 svému švagru Radslavovi z Vchynic a ten ještě téhož roku prodává Nalžovy, ale i Neprachovy Karlu Švihovskému z Rýzmberka. Dle Sedláka patřily r. 1591 k Nalžovům Neprachovy již „drobně let“.

Je obtížné se v těchto informacích orientovat a proto poddanost našich vsí od r. 1564 do r. 1591 nutno považovat za neprobádanou.

Když r. 1591 Karel Švihovský z Rýzmberka a Švihova spojený statek nalžovsko-neprachovský kupoval (soudobý kronikář Václav Březan tituluje Karel Švihovský z Rábí), k tomuto celku patřilo: Město horní nad Nalžovy, tvz, dvůr poplužný a ves Nalžovy,tvrz, dvůr poplužný a ves

Neprachovy, dvůr poplužný Sedlečko, ves Velenovy, Zahrádka, Malý Bor (část), Černice, Hradešice, Letovy, Mířenice, Otěšíno, Ústaleč, Burčice, Mladice, Tužice, Týřovice, Velešice, Těchonice, Radice, Žďáry, Nekvasovy.

Po sedmadvacetiletém odloučení od rábského panství a po dvaačtyřicetiletém odloučení od pánů Švihovských, skládají naši předkové slib člověčenství opět příslušníku tohoto rodu, tentokráte na vrchnostenském úřadu Nalžovy.

Nový pán Karel Švihovský, nebyl asi zdráv: r. 1589 se ženil, r. 1594 pořizuje závěť a umírá. Z manželství měl jen dcerku Alenu. Karel musel znát neodvratný konec, který se chýlil nad pány z Hradce a nad pány z Rožmberka. (Hradečtí vymřeli 1664, Rožmberkové r. 1611). V rodu Švihovských nebylo jiných mužských příslušníků rodu kromě vnuků Viléma, někdejšího karlštejnského purkrabí. Na svém místě bylo řečeno, že Vilém měl syna Ferdinanda a ten pak Evu, Václava, Děpolta, Bedřicha a Ludvíka.

Eva zůstala neprovdaná, Ludvík a Václav se věnovali duchovnímu stavu (Václav jezuita, Ludvík proboštem v Litoměřicích). Rod mohl proto zachránit Bedřich a Děpolt.

Karel, vnuk Jindřicha a Voršily kněžny --------------, měl nejen dceru Alenu, ale sestry: Voršilu a Annu, obě provdané a dále Johanku, která byla zřejmě nejmladší a dosud svobodná. V zájmu zachování rodu proto odkázal veškerý pozemkový majetek prabratrancům Děpoltovi a Bedřichovi a snad již tehdy s podmínkou, že Bedřich pojme za manželku jeho sestru Johanku, což se také stalo. Není také vysvětleno, kdy Johanka dostala majetky na Přešticku: zda od bratra Karla, či věnem od manžela Bedřicha. Pokud jde o náboženskou příslušnost, Johanka stejně jako Karel se hlásila k Českým bratřím, nevíme, kdy k nim přestoupil Děpolt, ale jako pán Horažďovic byl jejich horlivým podporovatelem. Pokud jde o Bedřicha, byl umírněnější, ------- --------------sta. Otec Děpoltův a Bedřichův, Ferdinand ----- ješto katolíkem.

Pro pochopení dalšího vývoje událostí je užitečné vidět, že nejen samotní Švihovští byli horlivými vyznavači učení Chelčického, ale i jejich přátelé. Tak Johanka bývala za franzimoru na Bechyni u paní Kateřiny z Ludannic, manželky Petra Voka z Rožmberka. Kateřina byla sice evangelička, ale Petr Vok přestoupil k Bratřím. Do domu rožmberského byla dána na vychování i dcera Karla Alena. Švagrová Karla Švihovského byla provdána za moravského zemského hejtmana Karla st. ze Žerotína, nejpřednějšího představitele českobratrského. 15.4. 1610 v ---- rožmberském slavila zasnoubení mladičká Alena s nekatolickým panem Václavem Vilémem z Roupova. Svadba se konala v Horažďovicích tentýž rok.

Karlovi dědici – Bedřich a Děpolt – nedokázali spravovat majetky v nedílu. Bez zaujetí nelze již posoudit kdo více a kdo méně zapříčiňoval neshody. Již roku 1604 a za značných nesnází došlo k rozdělení majetku, při kterém asistoval i jesuita Václav. (ten + r. 1608 a je pohřben u hlavního oltáře děkanského chrámu v Horažďovicích). Dělení dopadlo takto:

Bedřich dostal panství Nalžovy, vše ------- a od panství Horažďovice asi Kvášňovice, Malé Hydčice a půl Malého Boru.

Děpolt získal panství Horažďovice, půl M. Boru s mlýnem a rybníkem, od panství Nalžovy vsi Týřovice, Velečice a jednoho osedlého v Hradešicích (Kovanda)

Tímto rozdělením vznikly opět dvě linie.

Děpolt- nový pán Horažďovic, při obnově úřadu konšelského, stanovil horažďovickým 50 artikulů, kterými se měli konšelé řídit ve správě města. Článek 23 zněl: „ Sedláci, když zežralí z města jdou a výskají a křičí, aby pomocí jisté osoby ze Zářečí stanovené a pomocí jiných sousedů bráni a do vězení šatlavského podáni byli, z kteréhož nevyjdou, pokud i kopu pokuty nesloží, neb vězení dvě neděle nepodstoupí“

Děpolt byl ženat s Johankou Kordulovou ze Sloupua, vdovou po Mikuláši Střelovi z Rokyc. Z prvého manželství měla Johana již tři děti, z nichž známe Purkarta a Alenu. Z manželství s Děpoltem byl zrozen asi r. 1600 jediný syn Karel Ferdinand, opět vychovaný ve víře českobratrské.

Děpolt zemřel r. 1616 a pohřben byl v klášterní hrobce. Johana se po Děpoltově úmrtí odstěhovala ke svému synovci na statek Bystré u Poličky, kde dělala hospodyni. Tam s poddanými nelidsky zacházela, až zapříčinila ozbrojené povstání selského lidu (r. 1620).

Po smrti otce spravoval Horažďovice mladičký Karel Ferdinand. To se již nad zeměmi Koruny české stahovaly těžké mraky. Bouře, která z nich vzešla, trvala 30 let a zachvátila celou Evropu. Krupobití dopadlo na Čechy. Na vývoj událostí měli značný vliv i naši známí:

Pan Václav Vilém z Roupova, manžel Alenky Švihovské, byl jedním z hlavních aktérů povstání proti králi Ferdinandovi II. V květnu r. 1618 se zúčastnil tajného jednání v domě SMIŘICKÝCH NA Malé Straně, kde byla dojednána defenestrace, jako akt, který všechny zavazuje a z kterého nelze couvnout. Tam dojednáno i sesazení krále Ferdinanda II. Po povstání byl zvolen do čela 30 ti členného direktoria a zasadil se o zvolení nového krále Bedřicha Falckého. Byl velmi vzdělaný, uměl 8 řečí.

Do povstání podstatně zasáhli i synové někdejších držitelů Nalžov, Vchynští. Bylo jich deset: Jan měl 6 synů, Radslav 4. Všichni byli vychováni vojensky v Nizozemí v oddílech prince Oranžského. Oldřich, syn Janův, dne 23.5.1613 vlastnoručně vyhodil Jaroslava Bořitu z Martinic z okna Pražského hradu. Za vzdorokrále Bedřicha Falckého vykonával pan Noupovský úřad nejvyššího kancléře a zřejmě on dosáhl, že mladičký Karel Ferdinand Švihovský byl jmenován komorníkem Bedřicha. Za neutěšeného průběhu české války navrhoval pan Roupovský na sněmu dne 23.7.1619, aby všechny stavy obětovaly zlato, stříbro a drahocennosti k odhadu na půjčky a ražby peněz pro výplatu žoldnéřských vojsk. A sedlákům se páni báli dát do rukou zbraně, jak o tom svědčí list adresovaný saskému -------, kde anonymní dopisovatel pomlouvá Václava Vchynského, dalšího ze synů Jana: „…nedopusť Bůh, aby sedláci dostali zbraně: on by se jim určitě postavil do čela a řádil hůř než Žižka, neboť nemá mnoho co ztratit.“ Nemusel mít obavy: povstání sedláků na Táborsku a Písecku, ale i v Rakousích zůstalo bez podpory a bylo potlačeno.

8.11.1620 bylo vše rozhodnuto. Nekatolická opozice Habsburků byla poražena. Pan Václav Vilém z Roupova s manželkou a hlavní aktéři povstání ujeli ze země. V nepřítomnosti byl pan Roupovský odsouzen ke ztrátě cti i hrdla, panství Trnovany a Žicenice (na Litoměřicku) byla zabrána ke královskému Písku. Do Čech se dostal až při saském vpádu r. 1631. Prvním aktem bylo snesení hlav českých pánů se Staroměstské mostecké věže, které tam na potupu popravených byly od r. 1621 dosud vystaveny. Tyto pozůstatky popravených byly důstojně pohřbeny, Roupovský šel v čele smutečního průvodu. Po vypuzení Sasů z Čech musel opět uprchnout. Ještě jednou se Václav Vilém vrátil do Čech. Bylo to při švédském vpádu r. 1641. 20.9.1641 v Litoměřicích zemřel, jeho tělesné pozůstatky byly převezeny do Drážďan. V cizině zemřela i paní Alena, roz. Švihovská a její dvě dcery: Ester a Kateřina.

Dne 22. Června r. 1619 byly Horažďovice obleženy císařským vojskem generála Buquoye, dne 23.6. dobyty. Město bylo vydrancováno, vypáleno: shořel kostel, brány, most, mlýny,

sladovna, pivovar, špitály, radnice, krámy i většina městských domů. Škody byly odhadnuty na 75 558 kop gr. míš. Statky Švihovské byly vítězem zabrány k potřebě a vydržování vojska. Karel Ferdinand, v neblahé předtuše vývoje příštích událostí sepsal závěť, kde pro případ své smrti odkazuje veškerý majetek svému nevlastnímu bratru Purkartovi. K závěti však nebylo přihlédnuto. Ihned po dobytí Horažďovic byli z klášteraFalc, k sesazenému králi Bedřichovi. Když tohoto doprovázel r. 1622 ze Sedanu do Haagu, těžce onemocněl. Pokračoval v cestě a v městě Amiensu (ve Francii) zemřel. Bylo mu 22 roků.

14.7.1622 byl odsouzen ke ztrátě hrdla, ctí a všeho majetku. 16.9.1622 potvrzena králem konfiskace všeho jmění, které byla již před tím královskou komorou zabráno:

a) Statek Horažďovice:

Zámek a město s předměstím, klášterem, pivovarem, mlýny, dvory Práchní a Čapkovským a vsi: Tejnice s dvorem poplužním, Břežany, Staříkov, Smrkovec, Oujezdec (Hliněný ?), Oujezdec nad Bojanovicí (Velký ?), Hejná, Hydčice Malé s mlýnem, Hydčice Velké, Malý Bor s dvorem poplužním, Týřovice, Velešice, -- osedlý ve vsi Hradešice.

Tento statek, již r. 1619 od vojska Buquoyova „mocně vzatý“, byl za sumu odhadní 74 518 kop gr. míš. prodán Adamovi ze Šternberka na Bechyni a Zelené Hoře- nejvyššímu purkrabí pražskému.

b) Dům se zahradou v Praze (u Přívozu-pod Bruskou)- odhadní cena tis. kop míš. – darován koleji jezuitské.

c) Dům U zlatého supa – v Celetné ulici – r. 1621 zkonfiskován, r. 1622 navrácen pravé majitelce paní Johaně (matka Karla Ferdinanda). Ta jej zase postoupila dceři z prvého manželství.

d) Dům ve Starém Městě r. 1621 zabrán, r. 1622 vrácen Evě, jíž náležel (sestra Děpoltova).

Tak skončila vláda Švihovských nad Horažďovicemi, která trvala nepřetržitě od r. 1483. Švihovským se pod Habsburky nedařilo.

Za těchto trudných událostí měl nepoměrně větší štěstí druhý z dědiců po Karlu Švihovském, nový pán Nalžov, Bedřich. Byl dobrým hospodářem, navíc pánem laskavým a na poddané vlídný. Bylo již řečeno, že jeho manželkou byla vzdálená příbuzná – Johanka Švihovská. O té zprávy uvádějí, že byla na poddané přísná, zejména na své lidi v Přešticích. Bedřich totiž převedl na Johanku r. 1597 v sumě 18 tis. Grošů vše, co na Přešticku držel (půl Přeštic a ves Pohořsko), druhou část Přeštic koupila Johanka téhož roku za 21 tisíc kop od Jana Španovského.

Bedřich koupil r. 1601 od Ladislava ze Šternberka na Plánici za 11 500 kop gr. vsi Strážovice, Plichtice, Hnačov a rybník Hnáň. Příštího roku pak prodal bratru Děpoltovi Malé Hydčice s mlýnem, vše za 3200 kop gr.

Od Adama Nebylovského z Drahobuze koupil r. 1603 za 13 500 kop statek Příchovice, r. 1606 od dcer po Jindřichu Chlumčanském za 12 300 kop Radešice.

Získal hodnost císařského rady, byl také hejtmanem Prácheňského kraje. V náboženství nebyl asi tak horlivým jako jeho manželka. Ta, jak již bylo uvedeno, bývala dvorní dámou paní Kateřiny z Ludanic- nešťastné manželky nešťastného Petra Voka z Rožmberka. Tento poslední Rožmberk, od r. 1602 sídlící na Třeboni, měl ke konci svého života mnoho přátel. Byl zván na svadby, na křtiny, rodiny bývalých zaměstnanců dojížděly na Třeboň. Tak 3. a 4. ledna nocoval Petr Vok v Horažďovicích u Děpolta, 5. ledna téhož roku (1604) byl na svatbě v Kolinci u pana Vintíře z Vlčkovic, z Kolince jel do Nalžov pokřtít Bedřichovi a Johance syna, kterému dáno jméno po kmotru. Synáčka pak paní Johanka vozila do Třeboně často. Roku 1608 jej přivezla do Třeboně 8.11. a ponechala jej tam do 24.12. Roku 1610 tam přivezla dceru a obě tam zůstali do 31.12. Rožmberský rod spěl k svému konci a bylo dobře být nablízku. Kronikář posledních Rožmberků zapsal: „… škubají rožmberskou růži, lístek po lístku, již brzy nebude co škubat…“

Za několik týdnů po své poslední návštěvě píše paní Johanka opět do Třeboně:

„Vysoce urozenému pánu, panu a vladaři domu Rožmberského na Třeboni, Noveych Hradech a Libějovicích, J.Mti, panu otci mému milostivému.

Můj milostivey pane otče!

V.Mti. oznamuji, že sem já i s svými dítkami v velikém strachu, že sobě nevíme jaké rady dáti, div že strachem nepomřeme…, pročež V.Mti, prosím račte k tomu svý milostivý dovolení dáti, abych mohla k V.Mti. i s dítkami svými přijeti a při V.Mti. se před těmi nepřáteli božími i našimi přichrániti, ale bojím se, že bych V.Mti., velikou nepříležitost na zámku učinila. Račte k tomu dovoliti, abych v městě sobě nějakey lozument vyhledati mohla: já nepotřebuji jenom jedný světničky. Přijdeli nám do lesů utíkati, musíme na jamách přestati. Jestliže k tomu ráčíte svý milostivý dovolení dáti, abych k V.Mti. přijela, již bych někudy vždy přes lesy a přes hory s pomocí pána Boha k V.Mti. se dopravila.

Můj milostivey pane otče! Jestliže proti V.Mti. není, V.M. poslušně prosím, račte pánu mému napsati, pokudž chcete mě i s dítkami k V.Mti. na Třeboň odeslati, že nás ráčíte chtíti přijíti…, … odesílám V.Mti. psaní od paní Lídy Kocový z Pyatřice, z něhož ráčíte vyrozuměti, že více lidu nás straší, nežli potřeba. Opět praví, že k Domažlicům mnoho tisíc Španělů má přijeti…“

V Nalžovech ve čtvrtek po neděli postní léta 1611.

Bez ohledu na některé „efektní“ výrazy, byly obavy paní Johanky oprávněné. Následoval vpád pasovských, kdy Habsburkové touto cestou si vyřizovali nástupnické otázky. Rudolf II. abdikoval, nastoupil jeho bratr Matyáš. Pasovští opanovali Prahu, pronikli až k Budějovicům. Aby toto katolické město nebylo vypáleno, obětoval bratrský Petr Vok, ve jménu výpalného, rožmberský stříbrný poklad. Téhož roku, 6.11.1611 Petr Vok- poslední Rožmberk- zemřel. V den pohřbu – 30.1.1612- šel za rakví, jako pozůstalý, i jeho malý kmotřenec Petr Vok Švihovský.

R. 1613 koupil Bedřich Skálu: pustý hrad, ves, dvůr poplužný a některé další vsi, což připojil ke statku Příchovice. Když roku 1618 propuklo stavovské povstání, Bedřich se k odboji nepřidal. Se svým synem Petrem podepsali přísahu odbojným stavům až na nátlak. Druhý syn Ferdinad byl v době povstání ještě mladý. Ke vzpouře se nepřidala ani Plzeň. Za to byla obležena stavovskými pod hrabětem Mansfeldem. 21.11.1618 bylo město dobyto a uložena pokuta 120 tis. Zl. rýnských. Na úhradu pokuty půjčil Bedřich Plzni 17500 kop gr. míš., v zástavu dostal statek Hormyslice se vším příslušnictvím. Jak to bývá, štěstěna války je vrtkavá. Po dobytí Horažďovic vtrhla uherská jízda i do Nalžov. Bedřich s rodinou z Nalžov uprchl, ale v noci a za bouře se koně polekali, splašili a kočár převrátili. Bedřich utrpěl zranění nohy a do smrti kulhal. Zámek v Nalžovech byl vydrancován, odvezeno zlata a hotových peněz za 40 tis. zlatých, i několik služebníků bylo zabito. Neměl to jednoduché Bedřich: V době povstání stavovský velitel Jan Bejšovec z Bejšova ubytol na statcích Bedřicha jízdu a hodně pěších. Požadoval hotovost 12 tis. zl. nebo po čas války vydržovat 600 jízdných.

Přesto byl Bedřich obžalován z účasti na vzpouře a 20. února 1621 uvězněn na Pražském hradě. „… Bedřich Švihovský, svobodný pán z Rýzmberka a z Švihova na Nalžovech, Neprachovech s Příchovicích provinil se tím, že se svým synem Petrem podepsal přísahu odbojným stavům…“ – tak znělo obvinění. Svědectvím a na záruky registrátora desk zemských Pavla Lopatského, že se s direktory povstání nesplňoval, byl z vězení propuštěn a dne 26.11.1622 žaloby zcela zproštěn. Za udělení pardonu komisí konfiskační zavázal se Bedřich složiti pokutu 3 200 zl. rýnských ve prospěch alumnátu při kostele sv. Jakuba v Praze.

Pokuta Bedřichovi příliš neublížila: již roku 1623 kupuje Čejkovy, které byly zkonfiskovány Janu Račínovi z Račína. Z trhové ceny daruje císař Bedřichovi 2 tis. Kop míš. Pokud jde o Račína, ten žil až do smrti v r. 1625 v Sušici bez prostředků a „v područenství“.

Byla to zlá doba pro české království, snad nejhorší, jakou kdy český národ prožil. Ferdinand II. svého vítězství nad nekatolickými stavy náležitě využil. Vypořádal se jak s odbojovými stavy, tak i s vleklým náboženským problémem, který v Čechách trval od husitských dob. Exemplárně ztrestal na hrdle 27 čelných představitelů povstání a jména dalších, kteří za české války zemřeli nebo uprchli po Bílé Hoře za hranice, prohlásil za prokletá a nechal přibíti na Šibenici. Mandátem z 13.3.1621 byli ze země vypovězení kazatelé kalvínští a bratrští, dalším dekretem ostatní nekatoličtí kněží. 26.7.1627 je vydán dekret, dle kterého nebude v zemi trpět žádný nekatolík. Nekatolická šlechta má lhůtu 6 měsíců na prodej svých majetků a pak se musí vystěhovat. Tak odešlo za hranice 369 panských a rytířských rodin. Odcházejí i

měšťané a přes zákaz i poddaní. Počet obyvatelstva, které opustilo vlast je odhadován na půl milionu.

Nekatolíkům je zakázáno používat Zemské desky, nekatolické osoby je zakázáno oddávat o pohřbívat.

Posoudit objektivně náboženské rozvrstvení v našem kraji se vymyká rozsahu této práce a autor také nemá dostatek orůkazného materiálu. Můžeme však přijmout za platné náboženské rozvrstvení v celých Čechách:

K přijímání pod jednou způsobou se hlásilo cca 10 % obyvatel, ale nerovnoměrně rozložených: kupř. v Praze se hlásilo ke karlizmu jen asi 5 % obyvatelstva, v Plzni naopak většina. Český venkov byl povětšině nekatolický.

Nekatolického obyvatelstva bylo tedy asi 90 %: největší podíl tvořili starokališníci – starutraquisté a to asi 80 %. Zbylích 10 % byli novoutraquisté /luteráni a kalvínisté a dále – nová Jednota českých bratří/. Bylo již uvedeno, že v Horažďovicích byl sbor Českých bratří. V Sušici byl děkanem Jiří Galli, v Klatovech Ondřej Kracovský. Oba se museli v létech 1622-23 vystěhovat za hranice. Za Děpolta Švihovského byl na kolaturu do Velkého a Malého Boru dosazen bývalý klatovský děkan – utraguista – Jiří Jošz.

V Hradešicích byl kostel „obnoven“, což v terminologii doby znamená nově vysvěcen a osazen katolickým farářem až r. 1629. Snad byl prvním farářem Kašpar Erhardt, který je připomínán ještě v r. 1650. Pro nedostatek katolických kněží nebyly některé fary osazeny vůbec /V. Bor, Malý Bor, Pačejov, Stř. Hory, Zavlekov, Těchonice, Budětice aj.

Během prvních čtrnácti válečných let změnilo tři čtvrtiny Čech své majetky, Stalo se tak ve třech konfiskačních vlnách:

Prvá nastala ihned po Bílé Hoře r. 1621, druhá po saském vpádu do Čech r. 1631, kdy mnozí, naoko loajální s císařem, špatně odhadli situaci a poskytli pomoc Sasům i českému emigrantskému odboji. Z této konfiskace těžil především Valdštejn.

Třetí konfiskace nastaly po pádu Vldštejna a jeho druhů roku 1634. Na té se obohatili hlavně císařovi generálové a důstojníci zúčasnění na atentátu.

Horší bylo, jak s konfiskáty naloženo. Dle střízlivých odhadů činila hodnota prvních, pobělohorských konfiskátů 90 až 100 milionů zlatých rýnských. Ale ve skutečnosti prodány či darovány v hodnotě 23 666 237 z.r. Ke škodě královské komory.

V našem kraji byla komise konfiskační dvoučlenná se sídlem v Sušici: Jindřich Libštejnský z Kolovrat na Žichovicích a Jan starší z Mitrovic na Protivíně.

Z nejbližšího okolí byly zkonfiskovány majetky:

Panství Horažďovice Ferdinandu Karlu Švihovskému, statky Velhartice a Tedražice Volfu Perglarovi z Perglasu,

2/3 statku Zavlekov Jiřímu Chanovskému z Dlouhé Vsi,

Statek Čejkovy Jiříkovi Račínovi z Račína,

Panství Střela a statky Katovice, Kladruby, Dražejov bratrům Příbitkovi a Pavlovi Boubínským z Újezda,

Statek Střelské Hoštice Petru Přibíkovi z Komárova,

1/3 statku Třebomyslice Petru ml. Boubínskému z Bukovan,

atd.

Postižena byla i královská města Sušice, Klatovy, Písek, kterým za trest odňaty poddanské vsi.

Příznačné konfiskační praxi bylo i to, že panství Střela se statky a statek Střelské Hoštice kupuje konfiskační komisař Jindřich Libštejnský. Z trhové sumy 48 tis. Kop gr. míš. Mu císař daruje 23 333 zl. rýnských /kurz: 1 kopa = 1 z.r. a 10 krejcarů/.

Válečný dobrodruh, původem krajčí z Nizozemí, Martin do Hoef Ruerta získává zástavou Písek a část Královského hvozdu, dědičně statky Velhartice, Mokrosuky, Nemělkov, Miličin, Vlkonice, Brumovice, Neustupov a Bílenice.

Staly se i konfiskace zákonné, jak dosvědčí případ pánů ze Švamberka. Švamberkové, podle starodávné smlouvy pro případ vymření rodu, zdědili r. 1611 po smrti Petra Voka z Rožmberka veškeré rožmberské majetky. Před stavovským povstáním vlastnili několik panství o celkovém počtu 21 měst a městeček a 307 vesnic. Petr ze Švamberka byl sice jedním z direktorů povstání /tak jako V.V. Roupovský/, ale zemřel již vv květnu r. 1620 tedy v době, kdy v Čechách vládl sněmem zvolený Bedřich Falcký Petrův mladší bratr Adam byl v době povstání na studiích v cizině a s povstáním neměl nic společného. Ač byl jediným dědicem nebyl k dědictví připuštěn a veškeré majetky byly zkonfiskovány. Ke stáří, zcela chud, byl z milosti živen a šacen při dvoře schwarzenberském.

Špatně dopadli i synové Jana a Radslava Vchyňských- někdejších majitelů Nalžov.

Jan měl 6 synů: Václava, Rudolfa, Jana, Radslava, Viléma a Oldřicha.

Radslav měl syny 4: Jana, Jiřího, Adama a Radslava Jaroslava.

Rudolf byl zabit u Rábu od Turků již v roce 1597, o dva roky později zemřel Jan /syn Jana/. Radslav byl jedním z direktorů povstání. Během války jednal se stavy dolnorakouskými o

konfederaci proti císaři. Ihned po Bílé Hoře odjel ze země, 5.4. r. 1621 odsouzen v nepřítomnosti ke ztrátě cti, hrdla, majetku a jeho jméno přibito na šibenici. Zemřel až r. 1660 v nizozemském Leydenu.

Oldřich byl také mezi původci povstání a aktivně se zúčastnil defenestrace. Stal se plukovníkem stavovské jízdy a v listopadu r. 1618 porazil generála Dumpiera u Nových Hradů. Zemřel v dubnu r. 1620 na zápal plic. Majetky zkonfiskovány. Vilém byl zprvu také direktorem povstání, pak odvolán a dosazen Radslav II. Asi v důsledku vývoje událostí odkázal mu strýc Radslav I., kdaž r. 1619 umíral, většinu majetku. Důvodem odkazu bylo zřejmě přesvědčení, že Vilém jediný je schopen majetky uchránit. Byl totiž ženat se sestrou Adama Erdmana Trčky z Lípy a tento byl zase švagrem Albrechta z Valdštejna. Skutečně, Vilém nebyl schledán vinným, v létech 1621 – 28 byl nejvyšším lovčím království českého, kupoval komfiaskáty, na přímluvu Valdštejna povýšen r. 1628 do stavu hraběcího. Při saském vpádu do Čech v r. 1631 byl zajat, odvezen do Drážďan a tam získán pro návrhy kardinála Richelia. Udržoval pak styk mezi cizími mocnostmi a generalissimem císařských vojsk. 25.února 1634 byl společně s Adamem Erdmanem Trčkou, Valdštejnem, generálem Yllowem a rytmistrem Neumannem v Chebu zavražděn. Památka Viléma prohlášena za prokletou, jmění v hodnotě 601 910 zl. rýn. zkonfiskována. Jeho tři synové uprchli do Nizozemí. Potomci jednoho ze synů Vilémových, v důsledku prokletí jména, pozměnili jména na Wauderbilt.

Ani synové Radslava I. nebyli šťastnější: Adam ujel po Bílé Hoře ze země a zdržoval se u dánské armády. V nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě cti, hrdla i majetku, Jiří a Radslav Jaroslav ke ztrátě poloviny majetků.

Jediný Václav, o kterém již zmíněný anonymní dopisovatel napsal, že by se nejradši postavil v čelo selského povstání, se ve skutečnosti do povstání nezapojil, choval se obojetně. Za válek se obohatil a položil tak základ pozdější rodové moci. Jeho potomky známe z držení Horažďovic, které získali v r. 1834. To již dávno neužívali příjmení Vchynských, ale Kinských. Nejsou také náležitě probádány důvody změny příjmení. V některých pramenech je uvedeno, že důvodem bylo obtížné vyslovování „Vchynský“, zvláště cizinci.

Filip Kinský založil poblíž Modravy vesničku Filipovu Huť, Vchynice-Tetov, připomíná jej i Vchynicko-Tetovský kanál.

V těchto složitých pramenech se musel orientovat Bedřich Švihovský na Nalžovech. Aby nemusel opustit vlast, přestoupil se svými syny na víru katolickou. Mladšího syna Ferdinanda dokonce poslal na studie do jezuitské koleje v Praze. Matka Johanka nepřestoupila, zůstala při staré víře do své smrti. O její smrti napsalčeský exulant Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic (byl bratrem popraveného Kryštofa a žil v saském Hofu):

„… 18.4.1625 zemřela pobožná Johanka Švihovská na Nalžovech. Z hoře jí ta smrt přišla, jak s ní s dítkami jejími o náboženství nakládáno bylo. Bez pohřbu, jak v ten čas bejvalo, do kostela přec jest vnešena hradešického.“

Johanku připomíná náhrobek z červeného mramoru umístěný u postranního oltáře s nápisem:

„Leta 1625 v pátek po neděli missericordias, tj. 18. Dne měsíce aprillis mezi hodinou 8. A 9. Na půl orloji urozená paní, paní Johanka Švihovská na Nalžovech a Lažanech, manželka Fridricha Švihovského z Rýzmberka az Švihova, J.M.C. rady v roku 55 život svůj v Pánu dokonala a tuto tělo v tomto sklípku odpočívá.

Ve víru válečných let, asi v r. 1628, zemřel i Bedřich a je rovněž pohřben v Hradešicích. Na okně kostela jej připomínal nápis: F.SS.Z.R. SS.G.M.C.Z.R. (Fridrich Švihovský z Rýzmberka a Švihova Jeho Milosti Císaře zemský rada).

Je nesnadné určit, kdy nechal Bedřich v hradešickém kostele místo pro hrobku vyhloubit a zaklenout. Vtírá se doměnka, že se tak stalo po r. 1622, kdy byl Bedřich zbaven obvinění na vzpouře. Tu dobu byl také hradešický kostel bez stálého duchovního, nekatoličtí kněží byli vypovězeni.

Z manželství Bedřicha a Johanky známe děti: Petra Voka, Ferdinanda Václava, Judyt Voršilu a Maxmiliánu Dominiku Veroniku. Judyt byla provdána za Radslava proslava Vchynského, r. 1628 koupila od otce statek Újezd u Přeštic. Brzy zemřela, Radoslav se oženil znovu.

Maxmiliána byla provdána za Jaroslava Volfa ze Šternberka na Lnářích. Ten byl r. 1635 zavražděn v Budějovicích. Druhým manželem Maxmiliány byl hrabě Jiří Vratislav z Mitrovic na Protivíně. Po smrti manžela vyčlenila jistý plat, který musel býti každoročně zasílán hradešickému faráři na odsloužení 12 ti mší. Zemřela r. 1662, 13. Září t.r. byla pohřbena v kostele P. Marie Sněžné v Praze.

Bratři Petr a Ferdinand se 10.l.r. 1630 o majetek rozdělili a založili tak opět dvě rodové linie. Ferdinand získal Nalžovy, Petr vše na Přešticku a statek Lažany. Tento statek však později opět prodal bratrovi. Petr, sňatkem s Eliškou Polyxenou z Žerotína vyženil v Posázaví spojené statky Nové Dvory a Ovčáry. Roku 1640 ovdověl a oženil se znovu. Druhou manželkou byla Regina Alžběta z Talmburku.

Když byl r. 1634 v Chebu zavražděn jediný dědic ohromného trčkovského majetku Adam Erdman Trčka, odkázal jeho starý otec Jan Rudolf Trčka statky Světlá nad Sáz., Lipnice, Větrný Janíkov, Studenec a Žleby k spravedlivému rozdělení stejným dílem: Petru Vokovi Švihovskému, Ladislavu, Burjanovi z Valdštejna a Berkovi z Dubé. Císař platnost závěti neuznal a tak veškerý trčkovský majetek propadl konfiskaci.

Petr Vok zemřel mlád, ve věku asi 38 let, roku 1642. Vše nasvědčuje, že rod byl náchylný k tbc. Měl dva syny: Bedřicha Kašpara, ale i ten zemřel mlád, 19.11.r.1654 ve svých 28 letech. Druhým byl Ferdinand Karel. Ten zůstal svobodným, zemřel r. 1666 a je pohřben v kostele kvášňovickém. Z dcer je připomínána Amabilie Eva. Bedřich byl ženat s Marií Monikou z Valdštejna a z manželství měl tři dcery, z nichž Anna Marie po smrti otce zdědila přeštické

zboží. Zemřela r. 1705 a Přeštice přešli opět na klášter kladrubský, kam do husiných válek patřily.

Tato druhá větev Švihovských tedy opět zanikla.

Jak již řečeno, nalžovské majetky získal Ferdinand Václav. Od svého bratra Petra odkoupil Lažany, r. 1649 koupil Krutěnice. Získal Lažan nově uspořádal statky.

Statek Nalžovy: Městys Hory nad Nalžovami, Nalžovy, Zahradka, Mladice, Těchonice, Strážovice, Neprachovy, Letovy, Hradešice, Černíč, Mířenice, Otěšín, Buršice, Tužice, Ústaleč, Krutěnice, Zamyslice, Sedlečko, Čejkovy.

Statek Lažany: Lažany, Kvášňovice, Nekvasovy, Žďár, Velenovy, Radice, Plichtice, Hnačov.

Povětší část Ferdinandovy éry zuřila třicetiletá válka. Tato válka, která vznikla jako důsledek střetu českých evangelických stavů s císařem Ferdinandem II., se stala záležitostí celoevropskou: na jedné straně liga katolických států, španělské a vatikánské zlato, na druhé straně protestantské a nekatolické země: Dánsko, Sasko, Falc, Švédsko, české emigrantské oddíly, ale i katolická Francie. Již nešlo o náboženství, ale o obchod, o sféry zájmů i o vládu nad mořem, kde soupeřilo Španělsko-Nizozemí-Anglie. Český lid tou dobou trpěl nejvíce: do r. 1420 drancovali stavovští, protože neměli na výplatu žoldu. Drancovali císařští – země a její páni byli v odporu. Drancovali cizí. Byl zpustošen Písek, zásluhou Huert byl mrtvým městem. Horažďovice poloprázdné, většina domů zbořena. Vypáleny Svojšice, Břetětice a mnoho vsí kolem Sušice. Zanikly a již nebyly obnoveny vsi Volšovy, Radice, Železný Újezd aj. Pro všeobecný úpadek řemesel a pro chudobu obyvatelstva ztratila význam městečka Katovice, Valhartice, Hory Matky Boží i Hory Stříbrné. Obyvatelstvo vesnic prořídlo, mnohé grunty zůstaly pusté.

Bylo již vzpomenuto, že r. 1619 drancovala v Nalžovech císařská uherská jízda. Tato jízda byla téhož roku zle pobita u Strašína, padlí zůstali dlouho nepohřbeni.

29.5.1639 protáhl Klatovami cís. generál Hatzfeld s 8 tis. Muži.

R. 1640 přezimovala v Prácheňsku cís.armáda gen. Picolominiho, hlavní stan byl v Sušici.

6.2.1641 dobyl švédský generál Banér Klatovy, odtud táhl na Sušici a Písek.

24.2.1644 švédský generál Torstenson v Klatovech, před tím vypálil Švihov. 25.2. pokračoval z Klatov na Horažďovice. U Otavy byl zadržen císařskými (gen. Hatzfeld). Banér změnil směr. 6.3.1645 svedl u Jankova (na Vlašimsku) s císařskými bitvu: Hatzfeld, Broy, Marcy zajati, Gotz padl. (Od té doby v Čechách úsloví: pochodil jako Kec u Jankova). Před bitvou táhl Hatzfeld přes Nalžovy. Několik pluků bylo rozloženo na panství nalžovském.

19.6.1648 táhli přes Nalžovy Švédové pod velením generála Konigsmarka. Nalžovy složily 87 zl. výpalného, Sušicko poplaněno.

13.12.1648 táhli z Klatov na Strakonice a Budějovice opět císařtí pod generálem Piccolominim.

V Radicích bylo do válek 7 lánových gruntů. Ferdinad Švihovský ves již neobnovil, zřídil zde poplužní dvůr, který připojil ke statku Nalžovy.

Nejen litice válečná způsobila stav, jaký známe z berní ruly. Byla to i násilná rekatolizace, povolání vojska do vsí. Tyto posádky musely být vydržovány na náklad poddaných do doby, pokud jejich odpor nebyl zlomen. Tak ještě v r. 1654 bylo při statku Lažany shledáno 12 prázdných selských, 2 chalupnické a 4 domkářské usedlosti, vše bez Radic. V samotných Nekvasovech bylo prázdných usedlostí 8.

Na statku Nalžovy byly stopy války zahlazeny dříve, r. 1654 zde byly všechny selské usedlosti již obsazeny, prázdná zůstávala jen jedna chalupnická a jedna domkářská usedlost. Že i na tomto statku bývalo dost prázdných gruntů, svědčí údaje za léta 1652 1654, kdy bylo nově osazeno:

Selské grunty: Chalupy:

Roku 1652 8 2

-//- 1653 19 6

-//- 1654 6 =-

V samotných Hradešicích byly v uvedených létech nově osazeny 4 selské grunty. K novému osazení však docházelo i dříve, na sklonku válek i po válce, ale do soupisu nebylo pojato, proto změny před rokem 1652 neměly vliv na daňové úlevy. S tímto soupisem se podrobněji seznámíme po ukončení kapitoly pánů ze Švihova.

V roce 1652 se vyhrotil vleklý spor, který měli horští s majitelem panství. Spor byl rovnán 20.1.1653, kdy se do Hor a Nalžov dostavili krajští hejtmané Přibík Jeníšek z Újezda a Mikuláš Radkovec z Mitrovic, dále přátelé pana Švihovského: Jiří Vratislav z Mitrovic, hrabě Frant. Ignác z Rozdražova, Jaroslav Vchynský, Volf Adam Perglar, Jiří Dlouhoveský na Zavlekově. Ti všichni, jak ze složení komise ani jinak býti nemohlo, vydali nález ve prospěch pana Ferdinanda, na základě kterého pak bylo císařskou rezolucí ze dne 9.2.1654 uloženo horským „věčné mládí“. Z uvedených příčin Horští neměli Ferdinanda v lásce.

Ferdinand byl v mládí vychováván ještě ve víře českobratrské. Po studiích na jezuitské koleji v pražském Klementinu i vlivem přátelství s Vojtěchem Chanovským z Dlouhé vsi, s Ferusem aj. se stal horlivým katolíkem. Denně se nechal nosit do kostela, vůči patronátním kostelům hradešickému i těchonickému byl štědrým patronem. Do Hradešic pořídil nové varhany, dal ulít nový zvon. V závěti stanovil, aby z hotovosti 500 (kop?), které Švihovští dostávají z důvodů královského města Plzně, bylo hradešickému faráři odváděno ročně 30 (kop?). Za to měl hradešický farář ročně odsloužit 28 mší za duši Ferdinanda a za rod Švihovských.

Ferdinand byl dvakrát ženat: první manželkou byla Marie hraběnka z Rozdražkova, zemřela r. 1637. Nedostává se zpráv, kde je pohřbena- zřejmě v Hradešicích. Z manželství byla jen dcera Anna Amabilie. Druhou manželkou byla Polyxena Ludmila hraběnka ze Žďáru. Z tohoto manželství byly děti: Jaroslav Florián, Ferdinand Maxmilian, Alžběta Kateřina, Marie Veronika a Anna Polyxena. Syn Ferdinand zemřel mlád, ač není doloženo kdy. Pohřben byl asi také v Hradešicích.

Ferdinand Václav – majitel statků, zemřel 18.2.1658 a dle svého přání byl pohřben do rodinné hrobky v Hradešicích.

Po pohřbu – po tři dny – se na nalžovském zámku konalo pohoštění poddaných:

Prvý den pohoštěno 300 poddaných

Druhý den 300 -//-

Třetí den 500 -//-

Každý z pohoštěných poddaných obdržel krejcar, čeládce statku rozděleno 300 kop grošů.

Po smrti Ferdinanda Václava spravovala majetek nedospělého dědice matka. Jaroslav dospěl a ujal se dědictví r. 1665. Jaroslavova nevlastní sestra Anna Amabilie se provdala za Matiáše Berchtolda z Uherčic, Alžběta se stala řeholnicí u karmelitánů v Praze, o Anně Polyxeně se nedostává zpráv. Marie se provdala za Jana Kryštofa Malovce na Kameni. (Pzn.: Kámen u Pacova, v hradu je nyní muzeum motocyklového sportu. Hrad je proslulý i tím, že tam v druhé pol. 15. Stol. byly raženy falešné mince). Manžel Marie zemřel 20.7.1677 a je pohřben v místním kostele, kde za svého života nechal zřídit hrobku a pro sebe náhrobek s epitafem: „ Ó čtenáři, co jsem já? Prach a popel: co jsem byl? Urozený a statečný rytíř Jan Kryštof Malovec z Malovic, pán na Kameně, Zvěstově, Libouni a hle, nyní dědictví mé jsou červi: byl jsem JMC: rada, než proti smrti rady jsem nenašel: byl jsem soudce zemský, sám pak soudu Božímu jsem neušel: byl jsem nejvyšší zemský berník, nyní v berni smrti se nacházím: co mně dnes, zejtra tobě: zdechni aspoň a řekni: odpočinutí věčné dej mu, Pane. 1677.

Z odkazu své tety Maximiliany, provdané za hraběte Jiřího Vratislava z Mitrovic, zdědil Jaroslav statek Skočice, který byl pro tento účel vytvořen odtržením pěti vsí od panství Protivín, dále statek Dobrou na Rakovnicku. Sňatkem s hraběnkou Isabellou Emilií Salmovou, paní na Tedražicích a Malé Chmelné získal panství Opálku (22 vsí), které paní Isabella zdědila po své matce. Statek tedražický byl sice r. 1621 rozdělen na tři díly, ale roku 1687 je Isabella držitelkou prvého a třetího dílu, roku 1690 drží i díl. Statek Tedražice měl obdržet jejich syn František Antonín, ale ten zemřel r. 1694 na cestách v cizích zemích a tak i Tedražice přešly na Jaroslava.

Po roce 1670 nechala paní Isabella postavit v Praze u Nových zámeckých schodů palác s velkou zahradou s altánem, kde ke konci století byly konány významné hudební slavnosti.

Dnes je palác znám pod názvem „Hartigovský“ (čp. 184), zahrada byla přičleněna k zahradě Na valech při Pražském hradu.

Nechala opravit kostel Zdouň u Hrádku. Na klenbě kostela byl její erb a nápis: „Isabela Emilie paní Švihovská rozená řížská hraběnka v Salmu a Neuburku nad Ihnem, paní na Nalžovech, Tedražicích a Malé Chmelné, kostel tento, sv. Vavřinci založený, zaklenouti dala léta Páně 1691.

Když se Jaroslav oženil, rozhodla se i jeho matka hraběnka Polyxena změnit stav vdovský za manželský. Provdale se za Ignáce Karla hraběte ze Šternberka a Jaroslav jí dal věnem statek Skočice. Při stěhování do Skočic vzala s sebou paní Polyxena také obraz Pany Marie Pomocné, který mívali Švihovští na Nalžovech ve velké úctě. Umístila obraz ve skočické tvrzi a dosáhla arcibiskupského povolení pro konání bohoslužeb pod tímto obrazem. Po požáru tvrze v r. 1672 po postavení zámečku zřídila i kapli Navštívení Pany Marie, kde obraz zaujal čestné místo. Roku 1678 byla kaple, pražským proboštem za účasti mnoha duchovenstva i procesí, slavnostně vysvěcena. Od té doby byly Skočice poutním místem.

Po smrti hraběnky Polyxeny připadl statek skočický zpět Jaroslavovi. Ten ale již také ovdověl a oženil se znovu: druhou manželkou byla Benigna Konstancie, svob. Paní Maltzanová. Kde je pohřbena hraběnka Isabella, zprávy mlčí.

Z druhého manželství měl Jaroslav syna Václava (nar. r. 1691) a dcery:

Barboru – provdanou za Bernarta hraběte Věžníka,

Marii – řeholnici.

Věroslav byl politicky činným: měl hodnost císařského rady, byl zemským soudcem, hejtmanem Prácheňského kraje, nejvyšším bernikem království. Přesto zabředl tak do dluhů, že byl nucen prodávat jeden statek za druhým. Panství Klenová prodala paní Isabella již 20.2.1669 majiteli Horažďovic Karlu ze Šternberka, r. 1700 prodal knížeti ze Schwarzenberka statek Skočice. Dobron prodal r. 1705 známému tyranu poddanského lidu hraběti Bredovi.

Jaroslav zemřel r. 1716 a je pohřben v Hradešicích. Byl asi posledním členem rodu, zde pohřbeným.

Dva roky po jeho smrti koupil statek Tedražice v konkurzu za 12 242 kop a 20 grošů hrabě Potting. Toho roku byl soudně odhadován i statek Nalžovy.

Nový pán Nalžov – Václav – nebyl zdráv. Zemřel svobodný za čtyři roky po otci, dne 29.6. 1720 ve věku 22 roků. Pražské poštovní noviny z 2.7.1720 přinesly o pohřbu zprávu:

„Neméně minulou sobotu urozený pán pan Václav Švihovský svobodný pán z Risenburka a ze Švihova, poslední rodu svého mužského pohlaví v pánu zesnul a včerejšího dne v kostele sv. Jilji pánův páterův dominikánův pochován jest a tak jeden z těch nejstarožitnějších českých rodův, kteří s Čechem a Lechem do této vlasti přišli, s ním také zahynul.

Zpráva již neudává, zda také nad jeho hrobem byl symbolicky rozlomen erb Švihovských: v jiných případech se tak dělo.

V chrámu sv. Jiljí v Praze (Husova ul.) byla pak pohřbena i Václavova matka paní Benigma a roku 1745 sestra Marie – řeholnice.

Druhá ze sester Barbora, byla provdána za Bernarta hraběte Věžníka, pána Nových hradů a Ovčár, které kdysi vlastnil i Petr Vok Švihovský. Sama v sousedství přikoupila statek Vlastějovice. Tam, kolem roku 1787 založila dvě vsi, které na věčnou paměť svého rodu pojmenovala: Rýzmberk a Švihov. Za našich časů byla u Švihova vybudována velká vodní nádrž pro dodávku pitné vody Praze. Zprvu se tato nádrž nazývala „ Švihovská“. V poslední době se více vžil název „Kralovická“, po městečku, jehož pozůstatky leží na dně přehrady.

Berní rula z r. 1654:

Zemská berně – daň – bývala vypisována nepravidelně: panovník vznesl na sněmu svůj požadavek, zemský sněm zpravidla jeho návrh zredukoval, skutečný výsledek berně byl opět nižší. Od dob Vladislava Jagellonského podléhala zdanění pouze půda rustikální, tj. poddanská, zatímco půda dominikální, tj. půda obdělávaná ve vrchnostenské režii a půda farská, zdaňována nebyla. Tento stav trval až do panování císaře Josefa II., který se v této záležitosti s panstvem tvrdě střetl.

Za neutěšenéhi poválečného stavu bylo třeba peněz na obnovu i na státní byrokracii. Země byla válkami zpustošena, především v úrodných oblastech vsi zcela zničeny, Česká koruna přišla o Lužice. Jak rozvrhnout berni, aby se skutečně sešla, aby daňové zatížení bylo rovnoměrné? Byl proto přijat panovníkův návrh (Ferdinad III.), aby se pořídil soupis země šeské, který poskytne obraz o stavu v jednotlivých krajích a dle zjištění teprv rozdělit berni. Byl odhlasován návrh na vytvoření komisí, které zjištění v jednotlivých krajích a dle zjištění teprv rozdělit berni. Byl odhlasován návrh na vytvoření komisí, které zjištění v jednotlivých krajích provedou, odhlasována jednotná metodika i formuláře. Komise budou čtyřčlenné a z jiných krajů pro maximální objektivnost, každé komisi bude předsedat osoba stavu duchovního, představitel panského stavu bude zástupcem předsedy, třetí člen bude stavu rytířského, čtvrtý stavu městského. Takové bylo totiž i pořadí stavů na zemském sněmu. Jedna komise měla v limitovaném čase obsáhnout dva kraje. Pro kraj Prácheňský jmenována komise ve složení:

Předseda: Matouš Ferdinand Sobak z Billenburka – opat kláštera sv. Mikuláše při Starém městě Pražském.

Zástupce: Ferdinand Arnošt Hiarle z Chodů.

Člen: Albrecht Kristián Příchovský z Příchovic,

-//-: Pavel Václav Nigrín (Černý) z Liboslavi-měšťan táborský

Pro osobní bezpečnost měla komise vojenský doprovod- jednoho důstojníka a pět jízdných vojínů. Již ze složení komise je zřejma důležitost poslání, členové museli složit přísahu, že uvedou jen pravdivé údaje.

Poznamenejme, že nebyl pořizován soupis obyvatel, ale jen soupis usedlostí, jejich stavu, šlo o zjišťování prázdných gruntů, šlo o berni. Ta měla být pro všechny „osedlé“ stejná, ať to byl osedlý v Hradešicích nebo třeba v Choceradech u Prahy. Chalupník platil čtvrtinu berně, domkář (zahradník) zpravidla osminu. Členové měli na vlastní oči vše shlédnout, spočítat chované zvířectvo, posoudit stav polí. Protože soupis za panství Nalžovy byl proveden ve dvou dnech, 31.srpna a 1.září r. 1654, nemohl být proveden v terénu, i kdyby se členové komise rozdělili. Za tyto dva dny mohli vypracovat, domnívám se, nečistopis na zámku v Nalžovech a to dle výpovědí vesnických rychtářů. I tak bylo vytvořeno dílo, jehož význam je pro naši dobu velký. V pozdějších létech byly do rubriky „poznámky“ vpisovány změny, které měli na berni vliv, především vytvoření usedlostí. Všeobecně se usuzuje, že v tomto přiznání byla výměra půdy asi o jednu třetinu podhodnocena.

Při posuzování rubriky „rolí osívá“ nutno mít na paměti úhorovou soustavu hospodaření.

Panství Nalžovy

Ves Černice – panství p.p. Ferdinanda Václava Švihovského z Rýzmberka.

Jméno a příjmení Rolí osívá strychů Chová: Poznámky:

-_________________________________________________________________________________________________________________

Celk. ozimy jaře koně voli krávy jalovice ovce svině

Rolníci, jež qalitétoz

Osedlého mají:

Adam Púnek 40 13 13 - 4 3 5 8 6

Havol Hranáč 21 7 7 - 4 2 3 4 6

Martin Vackovic 36 10 10 1 2 2 2 8 9

Jakub Malka 40 13 12 - 4 3 2 10 3 ( Zhořeli 29.12.1661, Václav Knotek 26 9 8 - 4 2 6 10 10 dofaloírov 27.2.1662

Vyhořeli, defalo. k I.gurt Václav Holej 21 7 7 2 1 2 3 9 - 16)

Jiřík Soukup 24 8 7 1 2 2 6 9 2

Tomáš Čapek 24 9 9 - 2 2 2 5 1 (Vyhořeli,defalo, k I. guart. 1670)

Jan Škampa 40 13 13 1 3 3 4 - 5

Martin Pátey 24 8 7 - 4 2 5 13 3

Jakub Zikmundů 21 7 7 - 2 3 3 7 2 Vyhořel, defal. K I.quart. 1670

Chalupníci, jenž 8

za osedlého:

Matěj Marek 15 5 5 - 2 2 3 8 1

Ondřej Krčmář 8 3 2 - 2 2 3 2 4 Vyhořel, defal. k I.quart 1670

Adam Šipán 18 3 3 - 2 3 3 - -

Zahradník, jenž 8

za osedlého:

Duchoslav Záveskej 3 1 1 - - 1 1 - -

Summa: 11 – 3 – 1 364 116 111 5 36 31 49 93 50 Tito prostředně obatáti mohou, půda dobrá, šitná.

Ves Hradešice – panství Nalžovy p.p. Ferdinanda Václava Švihovskýho z Rýzmberka.

Jméno a příjmení: Rolí osívá str. Chová: Poznámky

Celk. ozim jaře koně voli krávy jal. ovce svině

Belníci, jenž guali

této osedlého mají:

Jakub Soukup 27 9 9 - 4 3 2 10 1

Pavel Hovák 27 9 9 - 4 - 2 9 2

Martin Lahvička 27 9 8 - 4 2 2 1 -

Jan Mareš 27 9 8 1 2 3 2 3 -

Matouš Pinvička 36 12 10 1 2 2 3 9 2 Vyhořel, defal. k 4.Q. 1662

Matěj Kovařík 46 14 14 2 2 2 3 13 4 -//- -//- -//-

Jakub Malej 24 8 8 1 2 2 1 1 1 -//- -//- -//-

Vít Škampa 28 9 8 2 2 3 3 10 1 -//- -//- -//-

Jiřík Kácha 36 12 14 2 2 3 4 9 2 -//- -//- -//-

Pavel Vávrovio 30 10 10 2 2 4 3 11 4 -//- -//- -//-

Václav Makulík 30 10 9 1 4 3 5 9 2 -//- -//- -//-

Matěj Uhlík 21 7 7 - 2 2 2 6 - -//- -//- -//-

Ondřej Suchej 27 9 8 - 5 - - 1 14

Jiří Pánek 30 10 10 1 4 4 3 - 15 Vyhořel, defal. k 4.Q.1662

Rolníci vnově osedlí:

Jiřík Knotek 27 6 7 - 2 3 2 12 2 Vnově osazen r. 1653

Jan Mika 27 6 5 - 4 2 1 2 1 Vnově osazen r. 1654

Matěj Holub 24 4 3 - 2 2 1 - 1 Vnově osazen r. 1654

Matěj Sobotka 36 10 10 - 5 1 1 - 2 Vnově osazen r. 1653

Zahradníci, jenž 8

Za osedlého:

Jakub Krčmář 6 2 2 - 2 2 1 2 2 Vyhořel, defal. k 4.Q.1662

Jan Ticadlo - - - - - 1 1 2 2

Summa: 536 163 159 13 56 44 42 108 56 Títo prostředně obstáti mohou, půda dobrá, žitná.

Pozn: Pořadí zachována dle berní ruly. Podtržená příjmení jsou rovněž souhlasná s B.R., šlo asi o chybu písaře při opisování. Kupř. u Nalžov je uveden Pivnička a ne Pinvička.

Pro rodopisný význam berní ruly alespoň ve zkrácené formě pohled na další údaje:

Panství Horaždějovický p.p. Lidmily z Šternberkové:

Rolý celkem Poznámka:

strychů:

____________________________________

Ves: Hradešice:

Chalupník….

Jan Kovanda 9

Ves Smrkovec:

Rolníci osedlí ..

Jakub Štěpánek 41

Prokop Rybáček 20

Václav Hejna 55

Václav Žitník 43

Matěj Krliš 29

Tomáš Novák 24

Jiřík Mlynář 11 Vlastní mlejn o 1 kole

Zdání: Tito jeden druhému na pomoc dobře obstáti mohou. Půda dobrá, žitná.

Statek Třebomyslice p. Petra Boubínskýho z Újezda.

Ves Vlkonice:

Rolníci osedlí..

Jan Moucha 30 Lesů pod 1 strych

Havel Šrámek 24 Lesů pod 1 a půl str.

Jiřík Mašek 24 Lesů pod 2 věrtele

Šimon Poleno 30 Vyhořel, def.k 3.Q.1673

Václav David 30 -//- -//- -//-

Václav Konopistský 28

Rolníci vnově osedlí:

Krištof Rohlík 24 Lesů pod půl strychu

Alžběta Rohlíková 28 Lesů pod půl strychu

Petr Hájik 21

Pavel Tícha 24

Martin Vaněček 27

Rolnický grunty pustý:

Zlatohlavský 24 Mnoho let dokonce pustý, role všechny ladem leží.

Mikovský

Zahradníci ..

Vít Tkadlec 1

Jiřík Kopot 1

Pozn.: „Dokonce pustý“ = zcela – úplně pusté.

Bylo již řečeno, že orná půda byla nejméně o 1/3 podhodnocena.

Z těch příčin nelze mít důvěru ani ke stavům zvířectva. Bylo to první přiznání k dani a zde i vrchnostenský pán měl zájem na snížení berního odhadu vsí na svém panství.

V soupisu nejsou uvedeny žádné louky. Ty v těch dobách zřejmě nebyly, vznikly až rozdělením obecních pastvin.

Také nejsou uvedeny žádné selské ani obecní lesy. V kopcovitých Vlkonicích je 3 a půl strychu lesů, v Mířenicích žádné. Vysvětlení je snadné: před válkami byla velká potřeba orných pozemků, bylo množství úhorů. Chovalo se množství ovcí a ty spásaly jak úhory, tak i skalnaté pahorky. Na Vlkonicku, Mířenicku i Čarnecku jsou mezi jednotlivými díly selských lesů dosud patrny brázdy i kamenné ohrady, jako pozůstatky někdejších polí.

V Černíči není uveden mlýn: buď tam byl mlýn vrchnostenský a tudíž nepodléhal zdanění, nebo vyhořel. V roce 1563 je v Černíči uveden jako mlynář Šipán, v berní rule je Šipán mezi chalupníky. Berní rula za panství Nalžovy také nezaznamenala obecní pastýře a kováře.

V Hradešicích a ve Vkonicích je mezi domkáři Tkadlec. Ti přišli z bližších měst a městeček, kde po válkách nenašli obživu. Berní rula zpravidla poskytuje první informace o příjmeních. Již r. 1563 uložil Tridentský koncil vést matriku narozených. Dle PhDra. Krajčíka byly pro tvorbu příjmení nejčastěji využita tělesné a osobní vlastnosti a zvláště nápadné vady: Lahvička, Pivnička, Malý, Uhlík, Suchý, Knotek, Holub, Holý, Hranáč, Čapek (od čáp), Melka (hovorný-upovídaný), opak Nemelka (nemluva(. Škampa – tento výraz ve staročeštině značil úder- ránu, Škampa byl tedy „od rány“. Novák byl novým sousedem, Soukup byla profese: byl to dohazovač koupí. Soukup byl ale také donašeč („… vydejte nám soukupa, který takto mluvil…“ Kronika Vavřince z Březové). V Zahradce se vyskytuje dle B.R. Šlechta, v Buděticích Panoš: příjmení napovídají, že šlo o zchudlé příslušníky některých vladyckých rodů. Do této kategorie lze zařadit i příjmení Pánek v Hradešicích a v Černíči. S výrazem „pán“ se nežertovalo, poddaný byl jen „chlap“. Oproti soupisu za ves Černíč, který nechal v r. 1563 pořídit Vilém z Rožmberka, není v Černíči uveden Vávra, Sobota, Bárta, Bláha, Král. V Hradešicích jsou 4 selské usedlosti, nově osazené, ve Vlkonicích pět, dva grunty zcela pusté. V Černíči i v Hradešicích jsou mladí, dosud neženatí hospodáři: Pavel Vávrovic, Martin Vackovic, Jakub Zikmundů. Jejich rodiče Buď nežili nebo odešli za hranice s nadějí na návrat za lepších časů. Vrchnost všemožně zabraňovala sbíhání s gruntů, vsi nechala hlídat. Sbíhání pro ni znamenalo ztrátu úroků i ztrátu pracovní – robotní – síly. Poddaní však utíkali v noci, s trochou jídla a peněz. Sedláček uvádí, že hromadné opuštění gruntů bylo na panství Střela, Horažďovice, Lnáře, Nalžovy, Velhartice, aj. Hospodář Matouš Karšík z Velkých Hydčic se pro tíživou situaci oběsil.

Neznáme osudy těch, kteří své usedlosti opustili. Neznáme ani jejich jména. Nové osazování se dělo jen v rámci panství. Mika byl do Hradešic dosazen zřejmě z Mířenic, Knotek do Hradešic z Černíče apod.

Jak šel čas.

Aby si v dlouhých válkách zajistil Ferdinand II. neutralitu evangelického saského vévody Jana Jiřího, postoupil mu smlouvu z 30.5.1635 na věčné časy Horní i Dolní Lužnici, které byly dosud nedílnou součástí České koruny. Český lev zaplakal. Pýchu Karla IV., Karlštejn, daruje císařovně a korunovační klenoty odváží do Vídně. Na Bílé Hoře poroučí stavět kapli: na počest vítězství, Čechům k hanbě. Potomci poražených v dalších desetiletích pořádají na Bílou Horu slavná procesí, jsou tam pořádány pouti. Takový byl úpadek a otupělost ducha. Roku 1783 císař Josef II. pouti zakázal a kapli zrušil se zdůvodněním: „Chci lidu a ne nerozumnému dobytku panovati! Pochopiti nelze, jak ten dubový národ za to, že bitvu prohrál a ztratil samostatnost ještě děkovati může.“

Roku 1679 vypukl v Čechách hladomor. V r. 1680 zemřelo v Čechách asi 100 tis. Lidí, z toho v Praze asi 30 tisíc. Velmi špatně bylo na panství Lnáře hraběte Černína. Roku 1679 byla pro velké sucho všeobecná neúroda, příští rok postihlo Lnáře neslýchané krupobití. Roku 1680 zemřelo na panství na 500 lidí, v samotných Kasejovicích v době od 15.5.1680 do 24.10.1680 283 osob. Zemští úředníci přesídlili do Plzně a když ani tam nebylo bezpečno, uchýlili se 1.9.1680 do Klatov.

Držitelem Nalžov se stal r. 1720 Jan Norbert hrabě z Pottingu, který již před tím koupil od Nalžov Tedražice. Jeho syn Václav Maryan hrabě z Pottingu přikoupil r. 1739 statek Zavlekov. Měl titul císařského tajného rady, komorního a dědičného purkrabí na Linci v Tyrolých. Kupovali levně, aby mohli brzy ze ziskem prodat. Pottingové drží v létech 1746-1750 také Horažďovice.

Roku 1740 se stává novým držitelem Nalžov hrabě František de Taffee. Rod pocházel z Irska a do Čech se dostal rovněž po třicetileté válce. Prvním známým příslušníkem rodu byl polní kaplan Patrick Taffee, člen irského jezdeckého Butlerova pluku. Tento pluk neblaze proslul tím, že mu byla svěřena úloha zavraždit Valdštejna a jeho nejbližší důstojníky. Taffee měl úlohu spojky mezi plukovníkem Butlerem a generálem Piccolominim. Historikové proto řádí Taffee po bok skutečných aktérů atentátu: Butlera, Leslie, Aldringena, de Weroixe, Picolominiho aj.

Nicméně r. 1740, 106 roků po oné osudné chebské tragedii si asi málokdo na tuto událost vzpomenul. Toho roku dosedla na císařský trůn Marie Terezie. Okolní státy Pragmatickou sankci nehodlaly uznat, o nástupnictví se hlásí pruský kurfiřt, saský vévoda, polský král, bavorský vévoda, francouzský král. 16.12. r. 1740 vypukla válka s Pruskem, bavorský Kerel Albrecht přechodně prohlášen českým králem. Požaduje celé Čechy, pak alespoň Plzeňsko

s Prácheňskem. Za mír zaplatila Marie Terezie Slezskem a Kladskem. Český lev byl opět zasažen!

Na podzim roku 1749 přitáhly na Plánicko a Klatovsko kobylky. 1 září přitáhla k nepomucku tři obrovská hejna, 5. září podávají okresní hejtmanové zprávu pražskému guberniu, že přitáhla další dvě velká hejna a kobylky až na jednu ves celé panství žinkovské. Spousty kobylek byly tak ohromné, že tah jediného hejna trval la půl hodiny a tvořil neproniknutelné mračno. Až 23. října sděluje krajský úřad, že největší část kobylek neúnavnou pílí lidí ubita, jednak prasaty, k nimž se přidaly kravky a vrány zničena. Škody však nebyly velké, bylo již po sklizni.

Roku 1770 – 71 vypukl v celých Čechách i na Moravě opět velký hlad. Josef II. objíždí zemi, zjišťuje příčiny, hledá nápravu. Doporučuje zrušit obecní pastviny a proměnit je na ornou půdu, navrhuje rozdělit dominikální půdu zemědělcům. V této snaze je podporován kancléřem Raabem, šlechta se brání. Lepší výživu národa má zajistit pěstování brambor!! Od té doby je musíme jíst.

Císařským patentem bylo k 1.1.1771 provedeno prvé číslování domů. Tuto jednorázovou akci provedli vojáci. Každý obytný dům dostal své číslo (numero oonsoripční). Číslování mělo být započato tak do konce druhého. Do tohoto pořadového číslování chybí nyní v Černíči čísla 2,5 a 9.

Číslo 2 – obydlí pastýře stávalo na návsi poblíž kapličky,

Číslo 5 – asi výměnkářská chalupa v sadu „ u Pánků“,

Číslo 9 –kovárna na návsi.

Po třicetiletých válkách dosáhly robotní povinnosti poddaných nestvůrných rozměrů, někde na 6 dnů v týdnu. Robotním patentem z 13.8.1775 byly stanoveny limitní hranice robotních povinností, jak potažních, tak i pěších. Požadavky nad tyto hranice musely být vrchností propláceny. Pro celoláníky byla potažní robota stanovena na tři dny v týdnu a jeden den pěší roboty, vše v termínu od sv. Jiří do sv. Havla. Pro poddané to znamenalo značné uvolnění.

Tento rozporuplný císař, vydávající patent za patentem, nechává vymazat český stýt z řížské matriky: nezná český stát, zná jen Rakousko: nezná český lid, zná jen Němce. Němčinu prohlašuje za jediný státní jazyk. Ruší kláštery: minoritský v Horažďovicích, r. 1773 jezuitský v Klatovech, r. 1787 dominikánský v Klatovech. Roku 1787 ruší i kapli sv. Antonína v Hradešicích. (Tato kaple obnovena za jeho bratra a nástupce Leopolda v r. 1793).

Patentem z r. 1781 ruší císař nevolnictví. Nevolnictví bylo ostudou osmnáctého století, bylo ostudou habsburského trůnu. Vždyť Anglie zrušila nevolnictví již v r. 1380, ostatní západní státy se brzy přidávaly. Od r. 1781 si byli lidé alespoň zdánlivě rovni, vrchnost

neměla práva nad jejich životy. Dcerka z Hradešic se mohla provdat do Smrkovce, aniž by musela svou vrchnost žádat o výhostní list.

13. října 1771 vydán toleranční patent, který zaručuje náboženskou svobodu a zakazuje pronásledovat pro víru.

Nevolnictví zrušeno poddanství trvalo. Trvala metla venkovského lidu – robota. Vrchnostenské kanceláře vedly veškerou agendu, trhové smlouvy, gruntování knihy, svadební smlouvy. Nahlédněme do jednoho zápisu gruntovní knihy z 25.1.1805, kdy majitel zemědělské usedlosti Nr. Cons. 7. v obci Černíč, předává tuto usedlost svému synu:

Čl. 1), 2) s 3) formulací povinnosti nabyvatele k rodičům a sourozencům, či k jiným právním osobám. Pro nás je nejzajímavější článek 4), který zní:

Jest pak nastupující, tak také každý jiný budoucí hospodář této živnosti zavázán:

a) Všechny císařsko-královské daně jemu určené pořádně spláceti.b) Do vrchnostenského nalžovského důchodu každoročně tak jmenovaný ourok 4 zl. a

11 a půl groše odváděti.c) Neutrální robotu 156 dní s jedním koněm, statnou osobou a dobrým nářadím, pak

od sv. Jana až do sv. Václava, každý týden jeden den pěší dostatečně při té jemu nařízené práci vykonávati.

d) Hradešickému panu faráři jménem desátku každoročně při sv. Havla 3 věrtele ječmene a 3 věrtele ovsa, na vrchovatou míru a pod jménem letníku od každé chovající krávy půl žejdlíka převařeného másla, pak při velikonocích 3 vejce a při posvícení 1 koláč odváděti.

e) Stříbrnohorskému učitelovi každoročně 1 českou vrchovatou mírku žita, 3 groše peněz a 2 vejce, též hradešickému učitelovi mimo obyčejného školního platu 2 české vrchovaté mírky žita skládati.

f) Všechen shromážděný domácí popel dle srovnání z r. 1793 nalžovskému panskému flusaři v ustanovené ceně odevzdati.

Pozn.: 1 strych = 4 věrtele, 1 věrtel = 4 čtverce (mírky). Porovnejme tyto povinnosti s povinnostmi celoláníků v tzv. Nezamyslicím újezdu z období purkrechtu.

Povinnosti citované pod body a) až f) se týkaly každé selské usedlosti, ať byl majitelem Maklík, Knotek, Pátý, či jiný. Neměl-li hospodář dospělého syna, který by jezdil na panské, musel sám a své zanedbat. Tak by ale nemohl platit daně, úroky vrchnosti, ospy. Proto míval podruha a tak máme alespoň částečně zdůvodněn vznik podružných chalup:

„z Pánkoc chalupy, z Čapkoc chalupy“ atd. Bylo by záslužné, kdyby místní badatelé objasnili podrobněji vznik „chalup“.

Devatenácté století vyhrotilo sociální otázky venkova natolik, že feudální renta a vazalské postavení venkovského lidu se staly neudržitelnými. 28.3.1848 vydán patent, dle

kterého měla být robota zrušena nejpozději do 31.3. 1849. Události však celou věc urychlily. Venkovský lid věřil, že patentem je robota zrušena a že vrchnost vyhlášení zamlčuje. Takřka na všech panstvích nastaly nepokoje, které znásobily svatodušní bouře v Praze. V Horažďovicích narychlo vyráběny zbraně, na panství Stř. Hoštice byla vyvolána vzpoura, na jejíž potlačení povoláno 100 vojáků a 24 dragounů. Nastalo zatýkání hlavních buřičů. Vyšetřován právník Votruba ze Sušice, sedláci Panoš a Vejstrk z Budětic, budětický kaplan, Velhartice farář Tonner, zbynický kaplan Šebesta aj.. Bíleničtí, Bojanovští i Žichovičtí odmítli robotovat na panství Žichovickém. Velký odpor byl v Hlupíně, Hošticích a v Poříčí. Sedláci vycházeli na hony, lovili na selském i panském, robota se téměř nekonala. Zavlekovští pásli veřejně na panském a když jim byl dobytek zabaven, vynutili si jeho vrácení.

Za takovýchto okolností dospěla i česká šlechta k názoru, že stav je neudržitelný, zvláště, když na Moravě bylo poddanství zrušeno k 1.7.1848. Peticí z 25.7.1848 žádá 28 předních feudálů urychlené zrušení poddanství. Patentem ze 7. září r. 1848 dochází i v Čechách ke zrušení poddanství.

Zákon o zrušení poddanství byl velmi obsáhlý, měl přes 160 článků. Bylo v něm stanoveno jakým způsobem budou feudálové odškodněni, jaký podíl tohoto odškodnění převezme stát, jaký podíl bývalí poddaní, jakým způsobem bude státní dluh umořen, do kdy splatí svůj dluh poddaní. Bylo nutno změnit celou státní správu, vrchnostenské úřady nahradit úřady státními – obecnými, okresními, krajskými. Bylo nutno nově uspořádat daňový systém apod. Pro venkov však bylo podstatné, že byla zrušena robota – tato metla poddanského lidu. Byl smazán rozdíl mezi rustikálem a dominikálem, poddaný byl svobodným člověkem, přestal platit vrchnosti úroky, zanikly desátky. Byla to událost, jejíž význam současník jen ztěží chápe.

Bylo již řečeno, že šlo o výkup z roboty a z poddanství, držitel zemědělské usedlosti se musel z roboty vykoupit. Tato břemena pak tížila některé usedlosti ještě řadu let. Tak na jedné usedlosti v Černíči vázlo ještě r. 1869:

Do odbřemenovacího fondu (v orig.

GrundEntlastungsfond) ………………………. 187 zl. 25 kr.

Za nevykonanou robotu v r. 1848……….. 8 -//- 5 ¾ -//-

Za nesložené desátky (Pfarrzehent)…….. 81 -//- 10 -//-

Na školném…………………………………………. 9 -//- 10 -//-

Z jediného výpisu nelze dělat závěry, byly by nepřesné. Výkup z roboty, z hlediska regionálních dějin, by zasluhoval podrobnějšího rozboru.

De Taffee na Nalžovech:

Po restituci své moci zavedl Ferdinand II. povyšování šlechticů: příslušníci nižšího stavu mohli být povýšeni na barony, příslušníci panského stavu do stavu řížských hrabat (kupř. Martinic, Slavata aj.), nejvýznamnější představitelé panských rodů dostali dědičný titul kníže (Eggenburg, Lichtenštejn aj.). Ostatním příslušníkům panského stavu byl přiznán titul „svobodný pán“.

Poslední Švihovští na Nalžovech byli svobodnými pány, Pottingové byli hrabaty. Také rod de Taffee byl povýšen do stavu řížských hrabat.

Za hraběte Františka de Taffee byla založena rodinná hrobka v kapli u sv. Antonína, dle nezaručených údajů tam byl první pohřeb uskutečněn r. 1809.

Další člen rodu a majitel Nalžov Ludvík hrabě de Taffee, kol r. 1842 president nejvyššího soudu, zřídil v lese Prašivici lesopark. V lese nechal vytesat z kamene draka a želvu, dal postavit altánek, umělé jezírko a také umělou zříceninu, která představuje zmenšenou kopii hradu Ballymote, kolébky rodu de Taffee v Irsku. Za Ludvíka, kol r. 1843 patřilo k panství:

Počet domů: Obyvatel:

Nalžovy 55 379

Hory Nalžovské 114 792

Zahrádka 10 74

Hradešice 54 356

Černíč 31 198

Mířenice 32 238

Letovy 30 224

Těchonice 36 230

Neprachovy 28 186

Dále: Strážovice, Otěšín, Čejkov, Tedražice, Krutěnice, Oustaleč, Buršice, Klementice, Vlčnov, Tužice, Zavlekov, dvůr Sedlečko, ves Zamyslice, Vzduny, statek a ves Kolinec, Aučín, Konín, Vlčkovice.

Nejvýzmamnějším členem rodu byl Eduard, význačný poltik Rakousko-Uherska. Již v mládí dělal společníka v hrách Františku Josefovi – pozdějšímu císaři. Eduard de Taffee byl dvakrát ministerským předsedou. Prvá investitura představovala jen krátkou episodu, od dubna 1879 do ledna 1870. Po druhé byl dosazen do funkce 14. 8. 1879 a setrval v ní do 11. 11. 1893. Francouzský historik Arnošt Denis o něm napsal:“…byl prostřední řečník, do debat přinášel blahosklonnost mužez vyšší společnosti, byl pokládán za mistra kuloárových intrik. Velmi

pracovitý, velmi pronikavý, znal dobře věěci státní a ještě lépe lidi. Z finančních rozvratů předešlých desetiletí končil státní rozpočet přebytkem.“ Pro Rakousko-Uhersko to byla blahá léta. Eduard de Taffee se přičinil o zrušení některých zastaralých nařízení. 26. 6. 1868zrušil nařízení, které bránilo převodu nemovitého majetku. Za jeho éry vzniklo v Čechách více než čtyřicet tisíc nových zemědělských hospodářství.

Za jeho syna ing. Eduarda de Taffee došlo k parcelaci velkostatkářské půdy. Od velkostatku Nalžovy bylo v roce 1919 rozparcelováno:

Od statku Kolinec 262,13 ha

Od dvora Čejkovy-Dalovice 115,- ha

Od dvora Nalžovy 98,24 ha

“ “ Krutěnice 81,- ha

“ “ Předbořice 57,- ha

“ “ Neprochovy 73,- ha

“ “ Sedlečko 83,- ha

“ “ Tedražice 98,- ha

“ “ Zavlekov 125,- ha

____________________________________

Celkem rozparcelováno 992,37 ha

Ponecháno:

U statku Kolinec 635,28 ha

U statku nalžovy 1 864,97 ha

______________________________________

Ponecháno celkem 2 490,25 ha

Od nalžovského dvora bylo rozparcelováno 98,24 ha, kterými bylo poděleno 150 zájemců:

Z Černíče 22 nabyvatelů 15,- ha

Z Hradešic 21 “ 6,- ha

Z Nířenic 4 “ 2,- ha

Z Vlkonic 28 “ 8,- ha

Z Hor Stříbrných 41 “ 29,- ha

Z Letov 2 “ 1,- ha

Z Nalžov 32 “ 37,24 ha

Cena pozemků se řídila bonitou půdy a pohybovala se od 1 400 Kč – 3 580 Kč za 1 ha. Prostředky byly zúčtovány do parcelačního fondu, odkud byly zase v některých případech poskytnuty novým nabyvatelům příspěvky. Tak ku př. dva bývalí úředníci velkostatku dostali z fondu příspěvek na vybavení vlastního hospodářství celkem . . . . 45 325 Kč, tj. ø 27 662, 50

dva zřízenci velkostatku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 490 Kč, tj. ø 4 745 ,-

11 deputátníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 660 Kč, tj. ø 3 150,-

14 stálých dělníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 138 Kč, tj. ø 3 009,-

Trhovou smlouvou z 21. 5. a z 29. 5. 1937 koupili velkostatek Nalžovy za 4 985 tis. Kč bratří František a Karel Mullerovi. Del odst. 3) Usnesení okresního soudu v Plánici vloženo potomkům po bývalém rakouském ministerském předsedovi hraběti Eduardu Taffeeovi právo volného přístupu do rodinné hrobky a kaple sv. Antonína na stav. Parcele čís. 55 kat. území Hradešice. Vkládá se rovněž právo používání hrobky pro pochování pana Ing. Eduarda Taffeeho a paní Aglaa Taffee – ovou.

Zbývá dodat, že tohoto práva nebylo využito.

X

Opravy a doplňky:

Str. 8.- V létech 1483-1493 byl úředníkem a porybným u pánů z Hradce Václav z Myšlína, není vyloučeno, že mohl být ve službách i pánů z Rábí. Je také pravděpodobné, že pozdější louky na Myšlíně byly dnem někdejšího rybníka.

Str. 14- Mladý Bohuslav z Boru byl dne 6.2. 1311 pasován na rytíře v chrámu sv. Víta a to při korunovaci Jana Lucemburského na českého krále.

Str. 19- Karel Maria svob. pán Villani zastupoval Sušicko na slovanském sjezdu v Praze r. 1848.

Str. 19- Původ Rýzmberských z Přemyslovců odvozoval i Bohuslav Balbín. Ten také první zaznamenal historku o opici a Hejné.

Str. 26- Genealogií rodu Rýzmberských se zabýval také rožmberský archivář Václav Březan, který žil v druhé pol. 16. stol. a v první čtvrt. 17. stol. Ten považoval Děpolta za dalšího bratra Jana a Viléma. Soudilm tak dle jemu známého, dnes již nezachovaného dopisu, v kterém Jan z Rábí žádá Oldřicha z Rožmberka aby zápis, který má v úschově, byl vydán jedině Vilémovi Švihovskému a kdyby ani ten nežil, pak Děpoltovi. Z toho Březan soudil, že všichni tři byli bratři.

Str. 33- Půta Švihovský zemřel 21.7.1504 na hradu Rabštejn.

Str. 37- Pan ze Švamberka se nabízel k převzetí majetkového podílu Jana Půty na 4 roky. Sliboval, že na tu dobu z výnosu zaplatí pohledávky a přikoupí Herštejn. Jan Půta nabídku nepřijal.

R- 1525 byl Jan Půta v Praze pro neplacení dluhů zatčen a uvězněn. Na přímluvu panovníka byl propuštěn, aby mohl doprodat.

Str. 39- V lednu 1527 vystavuje Břetislav v Mnichově jako agent bavorského vévody. Podává mu zprávu, že konflikt mezi českými stavy a králem Ferdinandem je neodvratný. Ke konfliktu skutečně došlo, sice až r. 1546, ale král Ferdinand vzpurná města i pány tvrdě ztrestal.

Listem z 24.9.1554 povoluje Ferdinand Břetislavovi roční rentu 300 tolarů :“… a že jsou se za něho k nám někteří ouředníci a soudcové zemští i jiné osoby z stavů přimlouvali …,… každého roku počnúc od datum listu toho až do jeho živnosti z důchodů komory naší české puol druhého sta kop grošů českých neboli 300 tolarů, kteréž jemu při čtvrti létě, což do té čtvri přijde, od rentmistra této komory budou vydány…“

Str. 39- Pád Rožmitálských a Švihovských byl a je považován za největší bankrot v dějinách české šlechty. K příčinám pádu Švihovských poznamenává současný historik PhDr. Janáček:

„… politická moc Půtova zajišťovala příležitost, avšak o vlastních ekonomických možnostech neměl ani Půta ani jeho nástupci konkrétní představy. Této primitivnosti odpovídala i představa o významu silně opevněného panského sídla uprostřed svých držav, kterou draze zaplatili nákladnou dostavbou Rábí a Švihova…“ /Janáček-České dějiny/.

Str. 41 – Matkou nebo bábou pana Ferdinanda z Lokšan na Březnici byla Kateřina, roz. Baronka Adlerová z Zinnenburku. Za ní, r. 1557, se v březnické zámecké kapli uskutečnil tajný a nerovný sňatek arcivévody Ferdinanda Tyrolského s Filipínou Walserovou, dcerou obchodníka a finančníka z Inebrucku. Arcivévoda byl synem českého krále Ferdinanda I. a synovcem císaře Karla IV. Matkou Filipíny byla Anna, sestra paní z Lokšan na Březnici. Sňatek byl dlouho tajen, pro habsburský dům to byla skandální záležitost, pro ostatní evropské trůny pikantní historka.

V Březnici se manželům narodil 15.6.1558 syn Andreas, 22.11.1560 Karel. Paní z Lokšan zinscenovala „nalezení“ dětí před zámeckou branou, novomanželé děti ochotně „adoptovali“. Posléze byl Ferdinandovi a Filipíně vykázán císařským dvorem za sídlo hrad

Křivoklád, kde se jim narodila 7.8.1562 dvojčata Filip a Marie. Až v r. 1567 bylo arcivévodovi dovoleno vrátit se do Tyrol, paní Lokšanská jela s nimi ve funkci hofmistrině.

Str. 56- Albert Vojtěch Chanovský z Dl. Vsi byl příslušníkem rozvětveného rodu Chanovských, jehož jedna větev držela Rábí, jiná Zavlekov, jiná Svéradice. Albert se narodil ve Svéradicích r. 1581, zemřel r. 1643. Byl jezuitou v Klatovech a velmi se přičinil o rekatolizaci na Horažďovicku.

Str. 54- Petr Vok Švihovský a syn Bedřich Kašpar jsou pohřbeni u sv. Jakuba – poblíž obce Církvice na okr. Kutná Hora.

Str. 56- Po válkách třicetiletých se dostalo faře v Hradešicích významného postavení zrušením far ve Stř. Horách, v Zavlekově a v Těchonicích. Ze všech filiálních farností plynuly do Hradešic obilní a peněžní desátky, jak je uvedeno v knize desátků z r. 1642:

Desátky jsou uvedeny ve starých mírách. Základní jednotkou byl strych, tj. sypaná míra odpovídající výsevku na 1 strych plošný.

1 strych /asi 0,93 hl/ = 4 věrtela = 16 čtvercí.

Ves: Žito: Ječmen: Oves:

S. V. Č. S. V. Č. S. V. Č.

Hradešice 13 2 - 13 2 - 13 2 -

Smrkovec 5 1 5 1 5 1 -

Černíč 9 - - 9 - - 9 - -

Nalžovy 11 1 - 11 1 - 11 1 -

Zahrádka 1 2 - 1 2 - 1 2 -

Těchonice 9 - - 9 - - 9 - -

Velenovy 10 1 2 10 1 2 10 1 2

Letovy 10 2 - 10 2 - 10 2 -

Tužice 6 1 - 6 1 - 8 1 -

Oustaleč 10 2 - 10 2 - 10 2 -

Buršice 4 3 2 4 3 2 9 3 2

Plánička 1 - - 1 - - 1 - -

Zavlekov 6 2 - - - - 10 3 2

Vlčnov - 3 - - - - 1 1 -

Celkem 102 1 - 95 - - 107 - 2

= cca 95 hl žita, 88 hl ječmene a 100 hl ovsa.

Celoláníci odváděli po 3 věrtelích od každého obilí, pololání + 1 a půl věrtele.

Kromě obilního desátku platil Zikmund z Černíče na penězích ročně 1 zl. 20 kr., Zahradka ze Zahrádky 2 zl., město Hory, protože nemělo pololí, platilo ročně 15 zl., z Krutěnic se sešlo 38 zl., něco platili i z Brodců. Protože vrchnost neobnovila Pladice, ale zřídila zde poplužní dvůr, odváděla ročně hradešické faře místo obilního desátku půl sudu piva, za 3 prázdné grunty v Mladicích, které postihl stejný osud rovněž půl sudu piva a 3 denáry. I vrchnost zavlekovská připojila ke statku Zavlekov nějaké prázdné grunty a tak rozhodnutím pražské konzistoře byla donucena platit do Hradešic za uniklý obilní desátek 6 zl.

Navíc dostávala fara tzv. pivní přívarek, tj. čtvrtci piva z každé pivní várky v panském pivovaře nalžovském.

Z fundace Maximiliány hraběnky Mitrovské ročně 6 zl.,

z fundace Ferdinanda Švihovského ročně …. 30 zl.,

z fundace Isabelly Švihovské, roz. Ze Salmu … 20 zl.

Fundace byly zřízeny za pravidelné sloužení mší jednak za rod Švihovských, jednak za konkrétní osoby rodu. Byla vymezena povinnost, kde mají být mše slouženy. Dle přání paní Isabelly muselo být 12 mší ročně odslouženo v kapli Sv. Antonína, ostatní většinou v Hradešicích.

Str. 66- Kaplanem v Buděticích byl r. 1848 Jakub Kubašta.

Str. 67- Nesprávně uvedeno „přes 160 článků…“ správně má být „…přes 160 paragrafů…“.

Použitá literatura:

Bílek T. Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1518

Bílek T. Rwformace katolická

Březan Václav Rožmberská kronika

Denis Arnošt Čechy po Bílé Hoře

Hass Ant. Dr. Přemluva k berní rule Prácheňska

Holý Vl. Růst a rozklad rodové moci pánů z Rožmitálu a Švihovských z Rýzmberka

Hostaš K. Dr. Soupis památek historických a uměleckých v pol. okresu sušickém

Kavka Fr. Bílá Hora a české dějiny

Kolář Martin Rozrod rodu Švihovských z Rýzmberka

Krofta Kamil Dr. Bílá Hora

Lucina Fr. Česká kronika

Menclová Dobr. Dr. České hrady 1 – 2.

Němec Karel Dějiny města Horažďovic

Palacký Fr. Dějiny národu českého

Profous Ant. Dr. Místní jména v Čechách a na Moravě

Roubík Fr. Dr. Český rok 1848

Sedláček Aug. Hrady, zámky, tvrze království českého díl I. až XV.

Vacek Fr. Dr. Emphyteuze v Čechách

Vančura Jind. Dr. Dějiny někdejšího královského města Klatov

Vavřinec z Březové: Husitská kronika

Dále: Berní rula Prácheňska I – II.,

Pozemková reforma z r. 1919,

Kosmova kronika česká,

Kronika válečných let,

Křížovnická kronika

Zbraslavská kronika

Stati a články z Časopisu pro dějiny českého venkova roč. 1921 – 31, příspěvky z časop. Genelogické a heraldické listy a další.