Ročník VI.

Duben 1976, č. 2

Časopis československé socialistické opozice

Nová dělící čára Nyní už je jasné, že letošní stranické sjezdy

de Východní Évropě-počínaje XXV. v Moskvě a včetně našeho t. z v. XV. v Praze-nepřinesou v podstatě nic nového; všechny potvrzují jen daný stav. Čím víc pompy a reklamy, tím méně obsahu. Není to ovšem náhoda. Je to jen potvrzení ^ stagnace-politické, ekonomické a ideologické-zbyrokratizovaných stran u moci v Moskvě, Praze, Berlíně a Sofii. Stačí srovnat toto myšlenkové prázdno a opakování frází s bohatstvím podnětů a novým větrem, které přinesl před právě 20 lety XX. sjezd KSSS, abychom změřili vzdálenost i bezvýchodnost přešlapování a ideové impotence nynější vedoucí skupiny, jejímž hlavním rysem je konzervatismus a strach z jakýchkoliv změn.

Protože náš další vývoj závisí do značné míry na tom, co se děje v Moskvě a protože XV. sjezd KSČ zaujal ještě ztrnulejší postoj, mohlo by se zdát, že naše situace je spíše špatná. Ale to je jen vnější dojem. Ve sku-tečnosti právě letos dozrávají události, které jsou pro nás perspektivně příznivé.

Jestliže totiž XXV. sjezd v Moskvě přinesl přece jen něco n o v é h o / p a k to bylo poznám, že rozpory uvnitř mezinárodního komunistic-kého hnutí, které pomalu narůstaly v pos-ledních letech od sovětské intervence v Česko-slovensku v r. 1968 už se nedají u ta j i t ani vyřešit nějakým diplomatickým kompromisem či voláním k disciplině. Proto se projevily otevřeně na tr ibuně sjezdu v Moskvě a co víc, přerůstají i po něm v konflikt závažného dosahu. Brežnčv a další členové sovětského vedení se rozhodli otevřít palbu proti "moder-nímu revizionismu" a "oportunismu", který opouští pozice "proletářského internaciona-

Jiří Pelikán

lisími", neboť cítí rostoucí váhu i vliv tohoto směru. Avšak i "napadení" nemlčeli: promluvil za ně z tribuny sjezdu Berlinguer, který opa-koval —• a to je důležité i nové — v Moskvě to, co říká jeho strana v Římě: socialistická společnost musí ne zmenšit, ale rozvinout všechny vymoženosti demokracie, musí se na jejím rozvoji podílet všechny organizace a politické strany; proto musí být pluralistická a spočívat na podpoře většiny, musí respek-tovat svobodu názorů, náboženství, umě-lecké a vědecké činnosti. K tomu dodal (z Říma) generální tajemník KS Španělska Santiago Carillo, že komunisté musí přijmout pravidla demokracie v tom smyslu, že dosta-nou-li se k moci podporou většiny občanů, musí se zavázat, že opět přejdou do opozice, když tu to většinu v demokratických volbách ztratí. Samozřejmě se mluvilo také o různých cestách k socialismu, o nezávislosti každé strany, nevměšování a rovnosti vzájemných vztahů.

Je nám to povědomé ? Ovšem, vždyť to jsou v podstatě zásady Akčního programu roku 1968 (byť výchozí pozice jsou různé a

roto i různé akcenty), dokumentu pro-lášeného v Praze za "kontrarevoluční" Proto

pravém napsal úvodník Le Monde, že Dub-čekův stín se objevil ve zdech Kremlu a že ani žádné zaříkání ho nemohlo vypudit. Jestliže jsme se v roce 1968 jevili v meziná-rodním komunistickém hnutí jako ti, co "šli příliš daleko", pak dnes se tento program našeho " ja ra" stává programem určité časti-a to velmi důležité — mezinárodního komunis-tického hnutí, když už před t ím bylo cílem velké části proudu socialistického. Dnes

Berlinguer, Carillo, Marchais a další říkají totéž, co říká Dubček, Kriegel, Mlynář, Hájek, Kosík a čs. socialistická a komunis-tická opozice. Dubčeka a jeho soudruhy inolili sice vyloučit z KSČ, ale nemohou je vyloučit z mezinárodního hnutí, kam patří do jednoho jeho vlivného proudu, neboť — aspoň zatím — nemohou z něho vyloučit Berlinguera, Carillo, Marchais, nemluvě o menších "ka-cířích".

Někdo si pro tento směr vymyslel název "eurokomunismus", aby jej odlišil od ortho-doxního, pro-sovětského proudu. Není to termín příliš výstižný. Jednak nebere v úvahu, že nejde jen o nějaký specificky evrop-ský jev, protože na př. japonská a australská i jiné KS patří k této tendenci. Nelze také z Evropy vyloučit KSSS a jí přidružené strany u moci ve Východní Evropě, t ím méně pak nevidět, že v Západní Evropě je mnoho malých komunistických stran (a kolik'jich je ve světě!) které zůstávají na dogmatických pozicích sovětské provenience a jejichž existence se odvozuje jen od jejich pupeční šňůry s Mosk-vou. Podstatné je to, že v novém proudu jsou především komunistické strany vyvinu-tých zemí, ekonomicky i politicky, a tudíž právě těch, kde Marx i Engels původně viděli jedině zralé podmínky pro přechod k socialismu. Tedy zemí, které jsou povolány dát odpověd na otázku, zda je možný "jiný socialismus než sovětský.

Pravda, mnoho západních politiků — a kdo by se divil, že mnoho našich lidí doma i v exilu - považují tu to novou linii za taktiku, která ijiá umožnit komunistům dostat se co nejdříve do vlády demokratickou cestou a pak ostatní partnery odstranit, jak se to stalo u nás po Únoru 1948 a jak jsme byli nedávno svědky takového pokusu v Portugalsku. Jsou zde ovšem zarážející paralely, které oprávněně vyvolávají pochybnosti a nedůvěru, ale jsou i rozdíly, především v celkovém vývoji a hlavně v úrovni poznání sovětské reality. Že •jsou zde při správném směru i upřímnosti úmyslů velké neznámé, na to upozorňuje ve své úvaze v tomto čísle Dalimil a k těmto budoucím alternativám se ješte vrátíme v příštích číslech.

Ale a i je to tak či onak, je nesporné, že tu je v komunistickém hnuti ne několik náhodných vystoupení, ale nová tendence, která se zřejmě bude dál rozvíjet. J e tu rozpor, který se bude vyostřovat, když si bude moskevské centrum chtít dál vyhražovat monopol rozhodování, kdo je orthodoxní a kdo je kacířem — a XXV. sjezd KSSS jen potvrdil, že se dnešní vedeni této úlohy nehodlá vzdát. Již dnes je zřejmé, že vyústí v otevřený konflikt a nový proces diferenciace v mezinárodním komunistickém hnutí, který mohl nastat už po sovětsko — jugoslávském konfliktu, ale nenastal, protože situace nebyla ještě zralá a Jugoslávie zůstala v podstatě osamocena nebo později po sovětsko — čín-ském konfliktu, ale nenastal zase proto, že KS Číny se vlastně dobrovolně stáhla z ko-munistického hnutí v této podobě. Nyní pro-puká — s odstupem několika let — po sovět-

sko — československém konfliktu z r. 1968, ač správnější by bylo mluvit o konfliktu mezi dvěma koncepcemi socialismu. Někoho přek-vapuje, proč až dnes a proč ne hned v roce 1968. Tehdy totiž západní komunistické strany zaujaly kritické stanovisko vůči KSSS ; ale omezily se na konkrétní případ vojenské intervence a Moskva se ani příliš nepokoušela svůj postup vnuti t ostatním. Politické a theo-retické důsledky tohoto konfliktu se objevily až později, když se otázka socialistick)^ch transformací dostala na pořad dne v něk-terých vyspělých západoevropských zemích, zvláště v Itálii, Francii a také ve Španělsku a Portugalsku.

Dnes už je těžké odpovědět na otázku, kdo je skutečný komunista: Brežněv či Mao, Husák či Dubček, Muhri či Marek, Honnecker či Havemann. Stejně tak je stále těžší odpo-vědět podle starých klišé na otázku, jaký je rozdíl mezi některými komunistickými a některými socialistickými nebo sociálně-demo-kratickými stranami. Jsme svědky, jak se někteří komunisté vzájemně obviňují ze "sociál-demokratismu" a někteří sociální de-mokraté zase z "komunismu". To vše jen potvrzuje, že dělící čára z minulosti — v podstatě z doby rozkolu 2. Internacionály — přestala platit a objevuje se nová, skutečná: mezi těmi silami na levici-at jsou komunisté či socialisté, křesťanská levice či extra^arla-mentámí skupiny atd-které jsou pro sovětský model byrokratického socialismu a těmi, kdo jsou pro socialismus, který dá většině občanů více svobody, více spravedlnosti, lepši lidské vztahy a víc opravdové účasti na kontrole moci a řízení věcí veřejných. To je skutečná nová demarkační čára, která dnes prochází ne po hranicích, ale NAPŘÍČ nebo uvnitř jednotlivých stran a rozděluje je, protíxiá^ v novém diferenciačním procesu, který ještě nevykvasil, někdy je neuvědomělý, často plný rozporů a protikladů, ale který je reálný a bude dál pokračovat. Vše ostatní je balast minulosti, mrtvá lithurgie, která jen slouží k zastření skutečných problémů dneška a k udržení daného stavu.

V mezinárodním socialistickém a komu-nistickém hnutí jsou dnes dvě základní tendence s dvěma rozdílnými programy socialistické alternativy a tomu odpovídají i dva proudy v Československu, byt se nynější vedení může jakkoliv tvářit, že je jedinou politickou silou v zemi. Husák a jeho spojenci patř í do prosovětského proudu, který má moc, ale nemá pravdu. Dubček, Kriegel, Mlynář a ti, kdo veří v demokratic-ký socialismus patří do druhého proudu, který nemá moc, ale roste a nabývá na síle ve světě a jeho vliv se zpětně odrazí i u nás.

Ostatně vládnoucí skupina, byť se tváří, jakoby existenci opozice ignorovala je si tohoto nebezpečí vědoma. Proto všechny t y lživé kampaně, represe a diskriminace, proto nyní to show s Minaříkem s cílem diskredi-tovat představitele socialistické opozice jako "exhibicionisty", jako placené agentu CIA, jako lidi, t ouác i po penězích a slávě (usuzují zřejmě podle vlastních motivů a nemohou už

2 4

pochopit, že by někdo něco dělal z přesvěd-čení) .

Vystoupení Dubčeka, Mlynáře, Kriegela, Hájka, Vodsloně, Kosíka, Kaplana a řady dalších jednotlivců, jakož i kolektivní vystou-pení z loňského i letošního roku mají rysy nové kvality: není to vystoupení jednotlivých "dissidentu" a intelektuálu, ale předních představiteli! politického života a komunistic-ké strany, legálně zvolených a podpořených v r. 1968 duvěrou velké části veřejnosti; za nimi stojí statisíce vyloučených komuni-stů (t. zv. s trana vyloučených) a značná čast veřejného mínění a i když samozřejine nelze mluvit o ideové a tím méně orga-nizační jednotě. Nové je i to, že vládnoucí skupina dnes nemůže představitele opozice likvidovat fyzicky, jako v době stalinského teroru, ale nemůže je ani umlčet jen pouhými zákazy a diskriminací, neboť tito cítí svou odpovědnost vůči socialismu v Českosloven-sku i ve světě a stali se součástí tendence, jež. daleko přesahuje hranice Československa.

Jak to vidí Pracovní morálka dělníku, kteří dobrovol-

ně přijímají závazky .k 30v a jiným výročím, k 15. či jinému sjezdu KSČ atd, slibují dosa-hovat stále vyšších výkonu, se zřejmě neustá-le upévňuje, sílí, vzkvétá. . .

Připravuje se a někde se již v praxi zavádí móvá mzdová úprava — ve prospěch tohoto dělníka ?!

Národnímu shromáždění byl doporučen ke schválení zajímavý, ryze "prodělnický" zákon o starobním pojištění.

Toto, a řada dalších faktu jsou na pohled viditelná fakta, která vystupují na povrch a jsou projevy "reálného", "dělnického"? so-. cialismu v ČSSR.

Co vidím já: Pracovní morálku dělníku sleduji nejen

mistři, vedoucí dílen, cechaři, náměstci ře-ditelů, sami ředitelé, vrátní, funkcionáři KSČ, ROH, ap, donašeči — jistě jsem ještě nějaký článek vynechal — ale poslední dobou nadšení dělníka k svobodné práci sleduje do-konce i — POLICIE?

V České Lípě byl například v dopoledních hodinách proveden policejní přepad lidového hostince "Sklípku". Nebyli hledáni zloději nebo výtržníci, ale dělníci, kteří neoprávněně vysedávaj í po hospodách a to v pracovní době. V Nymburce zastavovala policejní hlídka v ulicích ty, kteří šli v montérkách městem. Museli se legitimovat a pokud ne-měli pracovní zdůvodnění (instalatéři apod.), bylo na ne podáno hlášení, že se nenacházejí v práci a flákají se po městě.

Policejní zásah proti nim by byl možný jen kdyby se Moskva rozhodla riskovat rozkol komunistického hnutí.

I na Západě na levici sílí poznáni, že boj opozice v Československu a ostatních zemích Východní Evropy je nezbytnou součásti jejich boje za jiný socialismus. Začínají chápat, že tento " j iný" socialismus je možný jen za předpokladu, že se uvolní cesta k procesu demokratizace a ke změnám v Moskvě v Praze i jinde. Neboť jako Brežněvovo vedení nemohlo t rpět " j iný" socialismus v Praze roku 196S, wtak jej nemůže trpět ani v budoucnu ani v Římě, Paříži či Madridu. Z toho prostého důvodu, že jako příklad by byl nakažlivý pro národy Východní Evropy i samotného SSSR.

Právě v tom je naše společné nebezpečí, ale i společná naděje,

Můžeme dnes obměnit slavnou včtu Komunistického manifestu ve smyslu: "Evropou obchází strašidlo demokratického socialismu". Jenomže tentokrát se ho nejvíc bojí vládnoucí kruhy v Moskvě a v Praze.

Podobné případy jsou známy i z celé řady dalších měst, míst, včetně Prahy.

Zdá se, Že celá řada "dozorců" i velký po-čet socialistických závazků nestačí zabezpečit náležitou úroveň socialistického řízení hospo-dářství a dodržování (o zvyšování ani nemlu-vě) pracovní morálky. Na pomoc musela být ve svobodném socialistickém Československu zavolána policie, aby hlídala dělníka, který je vedoucí sílou tohoto státu.

Pro nás, dělníky, je zvláště pikantní, že tuto úlohu hlídacího psa převzala právě složka, jejíž členové měli ke konkrétní, zvláště manuální práci vždy všem známý, v mnoha vtipech popsaný, vřelý vztah.

Jinak ovšem chápu a uznávám, že je to asi správné, že policie hlídá dělníky a nekon-troluje pracovní morálku těch, kteří jezdí, ve většině případů zbytečně, ve služebních vo-zech za svými soukromými záležitostmi, kteří sedí v pracovní době na různých politických školeních, stranických, svazáckych, odbo-rářských a jiných schůzích, kteří chodí ví ta t nejruznější delegace, dělají štafáž, zajišťují prostě svou osobou účast na nejrůznějších dobrovolně povinných oslavách. Nemluvím ani o těch akcích, na kterých účastníci růz-ných vlaků družeb — organizovaných za státní prostředky — dostávají služební volno. Samozřejmě, že SNB nekontroluje ani ředi-tele Lounské Pragovky, který místo na slu-žební cestu jezdí na ryby. Když prý není dostatečně nasáklý alkoholem, je lepší jít mu z cesty. J inak je to ovšem osoba politicky

n ř í n í ť c J L / J L / í j I >1 X X V

silná — na tu by nestačil ani sám náčelník SNB v Lounech.

A tak je policie vysílána kontrolovat jen obyčejné pracující, protože, to je staré heslo •—• na chudé lidi musí být přísnost — a ko-nečně je to tak správné, protože pouze oni vytvářejí všechny materiální hodnoty a na jejich, tedy na naší práci závisí i služební cesty, nákladné hony při družbách, i ryby

o soudruha ředitele. Píšeme všude o tvé ve-doucí úloze? •— tak koukej makat!

Současná mzdová politika je rovněž za-jímavá. Lidé nejsou placeni jenom za práci, ale i za tzv. aktivitu. Mzda se skládá ze dvou čás i, základní plat-minimum, plus prémie podle % tzv. osdtmího ohodnocení. Prémiová složka, její výše, je závislá nejen od pracov-ního výkonu, ale i od toho, jak se chodí do průvodu k různým akcím, je-li člověk v KSČ nebo aktivně pracuje v jiné organizaci — zvláště sevceni SČSP a SSM. U vyloučených členů KSČ a u většiny vyškrtnutých jsou prémie i možnosti příležitostných odměn mizivé.

Mladá paní z Mladé Boleslavi otevřeně prohlašuje: "Dnes jsem v SSM pokladní, za tři roky vstupuji clo KSČ. Výše mého platu je na tom závislá. Pak budu mít pokoj". V Žádném případě ničemu nevěří, ani její matka, která je kádrovačka na závodě a dceru náležitě poučila. Člověk se jim nemůže ani moc divit — jejich rodina má své smutné zkušenosti z doby po únoru 1948 a dnes se již dokázaly rychle orientovat, co a jak dělat, aby nejen obstály, ale aby z toho i něco káplo.

No a pak je tu ještě připravovaný návrh nového starobního pojištění. To je zákonek pro dělníka jedna radost. Vzpomínám si, že už můj táta, starý horník a komunista, na-dával na zásady "buržoasního" zákona o sta-robním pojištění a sliboval, že " m y " to za-řídíme jinak, spravedlivěji.

Tento připravovaný zákon, o kterém se neustále hovoří jako o velké vymoženosti pro dělníka, postavil ve skutečnosti dělníky opět na poslední místo. Výpočet důchodů se pro-vádí vi všech kategorii zaměstnání z posled-ních pěti nebo deseti let podle přání budou-cího důchodce. Dělník ovšem v padesáti nebo dokonce v pětapadesáti létech má již nutně svůj nejvyšší výkon za sebou a klesá postupně 11a minimum. Zatímco všichni funkcionáři, důstojníci, policie, úředníci sbírají v těchto létech smetanu. A tak dělníkovi se počítá důchod z minima, ostatním z maxima jejich celoživotních důchodu. Kdyby to "dělnická" vláda a "dělnický" parlament stanovily aspoň spravedlivěji na průměr z celé aktivní činnosti, když si už neuvědomuje, že v dů-chodu již opravdu mají všichni žaludky zhruba stejné — až na to, že funkcionáři ra-ději koňak a dělník se spokojí svou desítkou — že by zde byl důvod těch výpočtů ?!

Celkem vzato dělnické zaměstnání je dnes v CSSR něco iako trestanecké zaměstnání. v v Velká část vyloučených členů KSČ v r. 1970, kteří pracovali jako technici, politici, důstoj-níci atd, byli propuštěni ze svých míst a "za t res t" posláni k lopatě — mohou tedy pra-covat jenom (?) jako dělníci. Jak se to sho-duje s marxismem?

A tak v ČSSR dělník, základní součást vládnoucí třídy, podle marxismu vlastně pánbůh společnosti, s podivem musí pozoro-vat, že do jeho řad jsou lidé posíláni za trest, za nesouhlas s nynějším vedením, za nepos-lušnost — a jeho pracovní morálku hlídá •—• policie!

Myslím, že tak daleko to nedopracovala snad žádná soixčasná vláda v kterékoliv části světa, — I když si nečiní nárok zastupovat zájmy dělníků.

Ústí n.Iv., únor 1976

© Listy - Palach Press

IV/TV A T / D T 7 U M I A IvKlZi i i

O bedném Životě západních dělníků víme mnoho. Dovídáme se o něm každou sobotu o polednách z rozhlasového "zápisníku zahra-ničních zpravodajů" takové věci, že člověku hořkne sousto v ústech. Nepochopí — řečeno se Solženicynem — proč se ti Američané do-sud nerozutekli nebo hromadně neoběsili.

Krizové jevy v hospodářství nejsou ovšem námětem pro legraci. A také, upřímně řečeno, nejde nám tolik o zaoceánské poměry, jako o ty domácí. Kromě optimistických a nabá-davých projevů hovoří o nich patřiční čini-telé jenom za zavřenými dveřmi, mezi svými. V poslední době asi takto:

Až do třiasedmdesátého roku panoval zlatý věk. Hospodářství se rozvíjelo harmonicky a

dynamicky, spotřeba stoupala a ještě jsme vyváželi. Také stranou bylo něco odloženo, téměř 15 miliard devizové rezervy. Slušný obnos, však nám také na chvíli vypomohl, k d y ž . . .

Když se objevil zlý přízrak, odkud odjinud než od západu. Nejdříve podražila na f ta — spekulace zištných monopolů — a po naf tě všechno ostatní. Přitom ceny surovin značně předstihly ceny hotových výrobků. Pro naši zemi, která mnoho, velmi mnoho surovin dováží, je to zlé. Za přijíždějící vagóny pla-tíme stále víc a vagóny odesílané to nahradit nestačí. Nad naším zbožím zahraniční zá-kazník ohrnuje nos, víc než dřív zkoumá kvalitu a cenu. Záloha pro zlé časy rychle

4

roztála, z věřitelů se měníme v dlužníky, jinými slovy: bilance zahraničního obchodu je velmi pasívní.

Ve zlém počasí se jitří staré rány. Bolí nedokončené a drahé investice, nízká technic-ká úroveň zboží, bolí i skutečnost, že moloch nenasytné a těžkopádné výroby spočívá 11a zásobách v ceně přes 300 miliard korun; tahle podestýlka představuje téměř celoroční práci obou národů. Nikdo neodhadne, kolik z těchto zásob už nikdy nebude zpracováno. Přitom zásoby ve skutečně žádaných po-ložkách, surovin, polotovarů a spotřebního zboží, se vy číslu jí zápornými hodnotami.

Není tedy divu, že občan, by t chvějící se rukou, ukládá do záložny. Suma 122 miliard korun na vkladních knížkách (3,5 procenta z příjmů - srovnej s 14,7 procenta v NSR) by mohla národohospodáře potěšit. Nepo-těší. V zemi, kde se cyklicky mluví o peněžní reformě, kde například vytyčení smělého cíle soběstačnosti v obilí dokáže rozhýbat celé obce k překotnému nákupu mouky, působí částka schopná vykoupit veškeré obchody na sedm měsíců dopředu jako nepříjemný stín v zádech.

Tolik pro ilustraci známého rčení "některé problémy sice dosud máme", jímž pan Husák cudně doprovází své časté samochvalné tirády.

K D E J E VINÍK

V řeči oficiálních věrozvěstu je viník těchto potíží jednoznačný. Zlé monopoly, krize na Západě, odumírající kapitalismus.

I když tu občan není od toho, aby se ptal a dovídal, některých skutečných příčin se dobere.

Jakmile se na západních trzích zvedly ceny surovin, Sovětský svaz, surovinový dodavatel východního bloku, se tomuto vývoji čile přizpůsobil, třebaže dříve na světové ceny tak citlivý nebyl. Měli bychom mít porozu-mění, protože Sovětský svaz se potřebuje vyhojit. Vůči Západu je silně zadlužený, nejméně 60 miliard korun zaplatí jen za le-tošní schodek v obilí.

Tato velmoc skutečně nevystupuje jako bo-hatý příbuzný. Vůči nám jistě ne. Zahraniční investice, vztah "my vám postavíme zařízeni a vy je budete splácet výrobou" je příznačný pro pomoc rozvojovým zemím. Připomeňme si tranzitní plynovod, připomeňme si Oren-burg. V tomto roce bude našemu průmyslu a našim domácnostem chybět třetina miliar-dy kubických metrů plynu. Ve stejné době, kdy daleko větší množství bude směřovat naším územím k západnímu odběrateli. Pro-teče potrubím, ktere jsme — na úkor jiných investic — postavili a samozřejmě zaplatili. Kdo z nás se mohl vyjádř i t k výhodnosti té to investice? Mezinárodní kooperace a integrace je nepochybně rozumná a užitečná, chtěla by však rovnoprávné partnery.

A přece nelze všechny potíže, současné i budoucí, vysvětlit jen sobectvím našeho sil-ného partnera. Také vlastní, československá ekonomika, dostatečně vycepovaná stalin-ským a postalinským vývojem, dělá co může.

Od průmyslové výroby se stále žádá, aby byla efektivnější. Heslo efektivnosti, které se poprvé objevilo za Antonína Zápotockého, neustálým opakováním ztratilo chuť i barvu. Těm, které by mělo volat pod prapory, je dokonale cizí.

J ak prosadit efektivnost ve společnosti, kde stranická legitimace hladce přebíjí výu-ční list, inženýrský diplom a talent; kde in-vestovat znamená především utrat i t a ušetřit znamená nesplnit; kde jen hloupý ředitel dopustí podstatné překročení plánu, aby je napřesrok musel ve zvýšené míře opakovat; kde chytrý ředitel odmítne zvlášť výhodnou zakázku, neboť příznivé okolnosti pominou, ale povinnost zvýšeného zisku mu zůstane 11a krku; kde zručný dělník bere jen o pár korun víc, než jeho mátožný kolega; kde nejpřísněji hlídaným ukazatelem je průměrná mzda, takže je mnohem snazší zaplatit tisí-cový účet, než odměnily stejnou službu pade-sátikorunou ze mzdového fondu? Stačí pro ilustraci podmínek, za nichž je volání po efektivnosti hlasem 11a poušti?

Ti, kdo vedou hospodářství pralesem byro-kratických zábran, dávno už odvykli šplhat 11a vrcholy stromů, hledat východisko. I kdy-by v dálce zahlédli světlo, rozumně o něm pomlčí. Systém je sice špatný, ale svatý.

PLÍŽIVV VZESTUP CEN

Jestliže stav národního Hospodářství je udržován pod důvěrnou pokličkou, návod k řešení ^je halasný. Přináší ho listopadové plé-num Ústředního Výboru, navazující na mi-nulé listopadové plénum Ústředního Výboru. (Nebýt toho, že listopad je zasvěcen zostře-nému přátelství, dalo by se očekávat jeho vyhlášení Měsícem ekonomiky).

Řešení lze prakticky shrnout do tří bodů. Hlavně a především zvýšit vývoz. Zadruhé snížit dovoz. Do třetice prověrka investic a strukturální změny, od nichž lze zase očeká-va t zvýšení vývozu. Není to program, který by mohl masy zapálit a nikdo to od něj nečeká. V bližších podrobnostech není ostat-ně ani zveřejňován.

Platíme víc za ropu, za rudu a bavlnu, platíme víc za všechno a není po ruce obor, který by začal vyvážet výhodný artikl. Prpto se žáímají další vývozní položky — ze zboží, které mělo zůstat na vnitřním trhu, z výrob-ků, které jsou nutné jako sůl pro domácí technický rozvoj. Kde je to možné, s tupňuje se výroba. Ještě rychleji budou šicí stroje zpracovávat zapůjčený jakostní materiál; naše dělnice je levnější než vykořisťovaná, krizí zbídačená švadlenka na Západě.

To všechno nestačí. Proto se sníží dovoz, od moderní technologie až po ovoce; také v mrkvi jsou vitamíny, jen kdyby bylo mrkve dost.

Ještě nebude schodek vyrovnán. Sáhne se tedy k úsporám. Nečekejme je v armádě, v bezpečnosti nebo ne mezinárodních fondech. Šetřit se bude především na investicích, které přímo nesouvisí s výrobou. Na nových ško-lách, nových klinikách, na poštách, obcho-

5

dech. Na všem, co "nezvyšuje hospodářský potenciál". Skutečně významné potřeby však zanedbány nebudou: na stavbu nového sjez-dového paláce v Praze je uvolněno půldruhé miliardy. Ve skromnosti a tichosti, zatímco obdobná částka důchodcům na přilepšenou ; e předmětem vleklého, organizovaného dí-kůvzdání.

Vyšší vývoz, nižší dovoz, seškrtání inve-stic — a pořád málo. Zbývá omezení spotře-by, ceny. Hromadné zvýšení cen jako třeba v Maďarsku? Asi ne. Dá se předpokládat, že až se rok s rokem sejde, cena mouky, cukru, mléka, másla, snad i masa a rohlíků zůstane na dosavadní úrovni. Ceny základních potra-vin (ve srovnání se západními státy značně vysoké) se patrně nezmění, zato ceny ostat-ního zboží budou nepochybně pokračovat ve skrytém, chtělo by se říci plíží vém, vzestupu. Změny ceníku, oznámené i zcela diskrétní, jsou výjimkou. Základní způsob zdražování má už své vyjeté, osvědčene koleje. Je stejně starý jako výstavba socialismu. V roce 1950 se objevil na trhu nový, bělejší chléb, dražší o šedesát procent — a levnější druh zaned-louho zmizel. S ústupem nevinnosti přešel tento prvotní hřích v samo desatero. Před-pony a epitheta "super", " lux", "extra" , "nejvyšší kvalita", "módní linie", nový obal či zcela nový název výrobku, o dírku víc nebo držadlo na druhé straně mají jediný cíl: vyšší cenu. Svým způsobem inovace vý-robků, o tom itení sporu. Inovace po našem.

NAKUPOVAT ZNAMENÁ SHÁNĚT

Úhrada dražších surovin a všech vleklých nemocí jalového systému se tedy najde. Důsledky krizových jevů zaplatí lidé, občan výrobce, občan spotřebitel. Tak jako vždy, tak jako všude. V tomto směru není byro-kratický socialismus o nic horší — kéž by se nestavěl lepším! Nemá sílu k tomu, aby do-kázal bezbolestně překlenout čas nepohody. A má vňbec tu to ctižádost?

Třicet let po válce nebo, chcete-li, patnáct let po úředním vyhlášení socialismu trvá ovzduší nedostatku. Hned není to a hned zas ono, stále něco není. Nakupovat znamená shánět a sehnat zvítězit, "Nemáme" je nej-častějším výrazem v chudém slovníku proda-vaček. Nevaříme podle svých záměrů, ale podle toho, co se nám podařilo nakoupit. Nosíme domů maso chudé na bílkoviny, po-vadlou zeleninu a housky bez chuti.

Než domů přineseme litr mléka, žárovku či předražené boty, uplyne mnoho času. Každý svůj nákup musíme vystát ve fron-tách, únavných a všedních. Neboť vyzkou-šeno jest, že nepřijde-li zboží za člověkem, přijde člověk za zbožím. Přijde, postojí a požádá. Státní obchod a soukromý spotře-bitel — jak velká škola občanské pokor}7! Proč tedy plýtvat prostředky na rozšíření obchodní sítě, proč se vracet k dobám, kdy v každé městské ulici a na každé vesnici byl krám, kterému záleželo na zákaznících?

Zkuste si zatelefonovat odkudkoli kamkoli, třeba z Chebu do Pardubic; není jisté, že to

za den stihnete. Než zaplatíte u přepážky nájem, dítě v kočárku se dvakrát počurá; buďte rádi, že na poště nikdo neonemocněl, museli byste o pár kilometru dál, třeba do druhé obce.

Stejně jako v lidských právech a občan-ských svobodách také hmotné potřeby lidí uspokojuje byrokratický socialismus teprve poté, co je náležitě omezí a skreslí. Horních deset tisíc ú jmu nepociťuje. Vrchnost má své obchody s obohaceným sortimentem, vlastní dopravu, telefonní síť a kurýrní službu, vlast-ní zdravotnictví a konečně i nadlepšené důchody. O svých výsadách mlčí či XI clS denní standard vydává za rozvitý socialismus.

ODVAHU PROTI VRCHNOSTI

Horší je, že i my sami jsme ochotni tento názor sdílet. Nikoli pod socialistickou vývěs-kou, ale jako přirozený stav věcí. Nejen mla-dí, ale i příslušníci střední generace nepoznali na vlastní kůži nic jiného, než válečnou bídu a deformovanou spotřebu minulých desetiletí. Představa kvalitního zboží v bohatém výbě-ru, kde maso je masem a zelenina se nestydí za své pojmenování, kde si lze vybrat z de-vatera obývacích pokojů a z palety sezónního zboží, kde člověk vchází do obchodu pozdra-ven a cítí profesionální zájem, kde nemocný člověk nakoupí telefonicky a muže si zvolit lékaře —• taková představa je krásná, ale ci-zí, neskutečná. Přísná pasová politika za-jišťuje sníženou možnost srovnávání, pro ne-spokojené je pak přichystán existenční nebo přímý policejní postih. Režim, který skloňuje lid ve všech pádech, ohýbá své občany do pokleku prosebníka před každou institucí včetně trafiky a prádelny. K nápravě nemá tento režim sílu a nemá o ni ani zájem.

Ano, je to těžké domáhat se práva na svo-bodnou informaci, na svobodný názor, ce-stování nebo sdružování. Stejně těžké, jako-by výstřední, je domáhat se kvalitního a důstojného uspokojování hmotných potřeb. Přesto nelze jinak. Pro vlastní sebeúctu a v zájmu společné budoucnosti nemůžeme při-stupovat na klamnou hru, předstírat, že je všechno v pořádku tam, kde jsme daleko pozadu nejen za vyspělými zeměmi, ale i za vlastní minulostí, vlastními tradicemi.

Tato nepodrobenost, j iž můžeme zatím uplatňovat spíše denním runcáním než pro-testními tábory, je také naší jedinou obranou před důsledky krize a neefektivního hospo-dářství. Kromě úředně prosazovaných jsou i jiné, pro lidi méně bolestivé prostředky, jak kompenzovat vyšší ceny surovin. Jsou také známé, propracované, avšak mocensky potla-čené způsoby, jak ozdravit naši ekonomiku v nejkřiklavějších neduzích. Žádná z těchto lidovějších variant se však sama neprorai í . Vrchnost, která se bojí každé změny, může ustoupit jenom před naší zřetelnou, odváž-

V • v f o 1 *

nějsí vuli. Praha, březen 1976 J . Glebněr

Listy - Palach Press

6

První a poslední role « kapitána » Minaříka

Pavlu Minařikovi se konečně splnila jeho stará touha: s tát se hercem s hlavní rolí. Není to sice na divadle či na stříbrném pláně, ale přece jen ve světle reflektoru a na obra-zovkách televize. A nehraje svou roli špatně: hraje "kapi tána" čs. rozvědky, který byl vyslán do Svobodné Evropy, splnil svůj úkol a nyní se podle plánu vrátil.

Jde totiž opravdu o roli, která je z velké části vymyšlena a napsána scenáristy a nikoliv 0 skutečnost, jak by chtěl on sám a hlavně autoři této hry namluvit naší veřejnosti. Minařík NEBYL vyslán do Svobodné Evropy, nýbrž skutečně po srpnu 1968 utekl do za-hraničí, jako přes 100.000 našich spoluobčanů. Snažil se dostat do Svobodné Evropy, protože nevěděl, jak jinak se uchytit a kromě toho byl informován od svých kolegu, že tato stanice hledá "nové lidi", aby omladila kolektiv svých spolupracovníku. Snad právě zde říká o sobě pravdu, když líčí, jak toužil po tom stát se hlasatelem v rozhlase. Podle svých dnešních život opise u byl totiž vždycky ctižádostivý, ač ve skutečnosti ničeho nedo-sáhl. Život ho stále zklamával. Nedostal se už na vyšší stupeň střední školy, nikdy nedo-dělal — ani po večerech — maturitu, dělal marně zkoušky na brněnskou AMU a (to~ opakujme-podle jeho Životopiscú) povolávací lístek na vojnu byl pro něho pohromou. A tady i dnešní úřední biografie naznačuje mnoho: podle ní " to tady někde začalo", Minařík se brzy vrátil z prezenční služby, protože se nějakým způsobem upsal ke spolu-práci se Státní bezpečností jako jeden z jejích informátorů, jakých má StB tisíce pro sledování občanů a "veřejného mínění". Do brněnského rozhlasu se zřejmě dostal právě s touto pomocí a s cílem na spolupra-covníky donášet.

Na to po srpnu 1968 zapoměl, jako mnoho jiných. Ale jeho bývalí "šéfové" mu zřejmě přišli na stopu, když hledali, kdo by se dal ve Svobodné Evropě "získat". Pomá-halo jim i to, že Minařík od jara 1975 věděl, že bude muset z práce odejít — zas další ztro-skotání — a bude stát před problémem, jak se na Západě uživit. Svou úlohu zřejmě sehrála 1 temná epizoda z jeho mnichovského života: jednu noc se v podnapilém stavu těžce naboural s autem, ve kterém vezl jistou mnichovskou bardámu, kterou zmrzačil. Ta-kové věci stojí v Německu velké peníze, dlouhý soud a často konec kariéry. Minařík-kupodivu-z toho vyklouzl dosti rychle a bez úhony; dotyčná dáma upustila od žaloby, neboť "někdo" jí zaplatil velkou částku peněz. Minařík to být nemohl, resp. mohl, ale ne ze svého. Někdo mu peníze v té těžké chvíli nabídl, aby ho vytáhl z bryndy.

Zde tedy —- v komplexu méněcennosti, pocitu odstrčenosti a neuspokojené ctižádosti a ve slepé uličce (vzpomeňme na Tomáše Řezáče a jim podobné) — lze hledat začátek jeho pádu, který z něho udělal obyčejného špicla, který si nahrával schůze a kradl spolupracovníkům jejich úřední i soukromou korespondenci (je ovsem také jejich vina, že si to nechali krást, ala Svobodná Evropa není žádný podzemní bunkr CIA, jak si jej představuje "načalstvo", nýbrž rozhlasová stanice, kde se redaktoři chovají jako všude jinde v rozhlase, kde se baví a hádají na chodbách i v kantýně a kele tedy není žádné tajemství a kde tudíž není těžké dozvědět se vše, co se tam děje).

Proč ale z něho dělají "hrdinu", který téměř riskoval život? Špicl Minařík totiž vůbec nic neriskoval! Kdyby ho byli chytili, že krade ze stolů korespondenci ve Svobodné Evropě, byl by mohl dostat nanejvýš výpověď; nebýval by mohl být ani soudně stíhán. Totéž se týká jeho "činnosti" v exilových organizacích: tam mohl totiž chodit kdo chtěl a natáčet, co chtěl (je otázka, zda je to moudré zařízení, ale takové ty spolky jsou). A zase: i kdyby ho bylí odhalili, že donáší do Prahy, mohli ho nanejvýš vyloučit nebo napadnout v tisku. V krajním případě si na něho mohl někdo počkat a dát mu jednu do zubu. Ale ani zde neriskoval ani život, ani soud, ani ztrátu svobody.

Kdyby na Západě někdo odhalil, Že na př. americké či anglické ministerstvo vnitra poslalo svého agenta do pražského či moskev-ského rozhlasu, byl by z toho velký skandál v tisku a parlamentě a příslušný ministr by musel podat demisi. Dotyčný informátor by se neodvážil nikde ani ukázat. Ale máme takové poměry, že ministerstvo vnitra — s požehnáním Husákova vedení — dělá ze svého spicla "hrdinu", ukazuje ho a chlubí se jím. Scenáristé toho show snad čekají za odměnu vysoký řád a ještě vyšší prémie.

Právěže, doslova se tím chlubí. V tom je totiž smysl tohoto scénáře a této hry, v níž Minařík hraje svou první — a zřejmě pos-lední — hlavní roli: je to příležitost vnitra a rozvědky vytáhnout se před vedením strany i před veřejností: "vidíte, jací jsme pašáci!" . Poté, co jim uteklo několik vysokých důstoj-níků na Západ, poté, co tolik jejich provokací a falsifikátů ztroskotalo, konečně jeden úspěch! A pak je zde především úmysl nahnat lidem strach: "Dejte si pozor, všude jsou naši lidé! Takových Minaříků jsme vychovali a vycvi-čili tisíce a desetitisíce a jsou všude: v exilu na Západě i zde doma, ve vašem okolí, v práci, na hřišti, na chatě i u vás v bytě, v rodině nebo aspoň u souseda — a stále vás sledují.

Třebas právě váš přítel nebo soused nebo i příbuzný je také takový Minařík, ze kterého se jednoho dne vyklube kapitán či plukovník nebo generál rozvědky" (v Praze a ve vlastech českých už o tom koluje hojně vtipu). Proto také popisují ty podrobnosti, jak Minářika připravovali, jak ho zakamuflovali, jak to všechno fungovalo i v srpnu 1968 (kdy "zdravé jádro" bezpečnosti uteklo do Dráždan nebo na chaty a každý z nich se staral jen o sebe), co všechno odhalili a ví.

V tomto směru se tato operace snad čás-tečně podařila: vyvolala určitou nedůvěru k exilu i mezi lidmi doma, u někoho i strach. Snad je to i k něčemu dobré, že se nebude tak volně vykládat o věcech, které patří jen nejbližšímu okruhu důvěrně známých a že bude větší opatrnost vůči lidem, které dobře neznáme nebo kteří jsou "labilní". Největší chybou by ovšem bylo upadnout do všeo-becného podezírání a "bondiády" a vidět všude špicly. Tím bychom jen udělali radost autorům tohoto "show".

Ale není to jen t rapná podívaná (a trapné čtení těch životopisů až do písniček a básniček a organizovaných dopisů). Jedním z hlavních cílu tohoto scénáře je diskreditovat a pošpinit Dubčeka, Kriegela, Mlynáře, Há jka a ostatní představitele čs. socialistické opozice, kteří jsou režimu zvláště nepohodlní, protože od-mítají mlčet. Z politických odpůrců, kteří se nedtt i zlomit všemožným šikanováním a zastrašováním se s pomocí Minaříka maji udělat exhibicionisté, kteří jednají jen pro peníze, pro slavomam a jsou vlastně řízeni-CIA. Ovšem v tomto bodě se scenáristé zcela minuli svým cílem. Dokonce musel i-po roz-hodných protestech Dubčeka, Mlynáře, Há jka a ostatních--udělat krok zpátky a vysvětlovat, že dotyční nedostali peníze od Svobodné Evropy, ale že na ně "měli nárok", protože jejich prohlášení tato stanice citovala.

Samozřejmě nemohli v tomto show chybět ani "Lis ty" a Jiří Pelikán, jejichž vztah ke Svobodné Evropě Minařík vylíčil jako "vře-lý a finanční". Jestliže Minařík mohl leccos referovat z exilového života, co sám znal,

pak zde mluvil jen podle scénáře a proto zcela vedle. Nevíme, zda to patřilo k jeho "služebním povinnostem" a zda se k tomu v Praze přiznal své "rodině" na ministerstvu vnitra: Minařík totiž napsal několik článku pro Listy, z nichž ale ani jeden nebyl otištěn (nejen proto, že byly primitivně antikomu-nistické a proti ministerstvu vnitra, ale také proto že byly negramotně napsány). Nic ale o Listech neví a když mluví o Jiř ím Peliká-novi, vymýšlí si přesně tak jako před rokem Tomáš Řezáč. Minařík ale musel jako pracov-ník Svobodné Evropy vědět (a ví to taky jistě ministerstvo vnitra v Praze), že Jiří Pelikán nikdy nebyl externím spolupracov-níkem Svobodné Evropy a ani on, ani redakce "Lis tů" nedostával žádné materiály z této stanice k uveřejňování. Mluvení o nějakých pokynech ze Svobodné Evropy je přímo směšné a Minařík to ví, ale musí mluvit, co mu napsali do scénáře.

Taková je tedy skutečná první a poslední role špicla Minaříka. Proč poslední, ptáte se? Kdyby totiž Minařík byl tak dlouho školený a vlastně iispěšný rozvědčik, sotva by ho jeho velitelé ukazovali na veřejnosti. Zvláště když je mu třicet let a mohl tedy ještě mnoho vykonat (protože má za manželku západo-německou občanku, mohl klidně zůstat i po propušění ze Svobodné Evropy na Západě a mohl dál pilně "pracovat") . Co ted s ním? Jak dlouho vydrží hrát tuto roli a nevypad-nout z ní? Co když se nám jednoho dne opije a začne vykládat, jak to všechno bylo? Máme obavy, že i na to autoři scénáře myslí: aby předešli jeho vypadnutí z role a udělali z něho skutečného "hrdinu", musí ještě reali-zovat konec scénáře, podle kterého "statečný rozvědčik" padne zákeřnou rukou CIA nebo "třídního nepřítele".

Nebo s ním budou mít slitování a přemění mu jméno a nechají udělat plastickou operaci? J inak by si totiž na něho jednou skutečně někdo počkal za hospodou a pořadně mu napráskal. V každém případě jedněm bude pro legraci, druzí se ho budou štítit . K Čemu je pak takový "hrdina"?

perly (Z besedy v Čs. rozhlase 19. února 1976) Otázka: Věděli vaši přibližní, jaké líkoly ?

»

Minařík: Ne, nevěděli. Ale já za rodinu povazuji všechny moje soudruhy z rozvědky. Za své nej bližší příbuzné považuji soudruhy z ministerstva vnitra. Takže moji nej bližší pří-buzní o tom taky věděli.

(Vysíláno odpoledne na stanici Hvězda; ve-čer v Rozhlasových novinách už neopakováno).

(Z téže rozhlasové besedy). Otázka: Děvčata z Tesly České Budějovice se

ptají, zda se někdy v budoucnu oženíte?

Minařík: Not já nevím. Je těžko být člo-věku samotnému, no a to snad ukáže budou-cnost..

(Večer opět nevysíláno. Neb je to věru těžká otázka. Minařík se poprvé oženil ještě v Brně, než emigroval. Sám, bez ženy. Ta za ním pak po roce přišla do Mnichova, kde se s ní zakrátko rozvedl. Pak se znovu oženil, s Němkou. Do Prahy pak odešel zase sám. Patrně na památku si vzal ssebou — kromě všech společných úspor — i šperky své, stále ještě zákonné ženy, což je — př inejmenším — v rozporu se ctí "kapi tána rozvědky". Děv-

8

čata z budějovické Tesly tedy budou muset ještě chvilku počkat).

(Z téže rozhlasové besedy, kde Minařika doprovázel odborný poradce ministerstva vnitra Vlastislav Kroupa).

Otázka: Proč bylo prozrazeno Mináři kov o inkognito, když tím bude omezena jeho další Činnost ?

Kroupa : Činnost soudruha Minařika nebude omezena. Soudruh Minařik najde své uplat-něni v naši společnosti, i když je znám jako Yozvčdčik.

(Vlastislav Kroupa to musí vědět z vlastni zkušenosti. Zpráva komise ÚV KSČ o poli-tických procesech a rehabilitacích z r. 1968 podává na str. 49 informaci o tom, že při vyšetřování činnosti Otty Šliuga "z toho všeho vznikala konstrukce vazeb, která nepo-třebovala mnolio k tomu, aby se v ní vidělo organizované spiknutí, sahající do všech důležitých státních, bezpečnostních, vojen-ských a stranických orgánu. K rozuzlení těchto vazeb vznikla 6. listopadu 1950 zvláštní bezpečnostní skupina pod vedením kapitána VI. Kroupy, která měla v rámci "Akce B" sledovat, vyslýchat a prověřovat všechny osoby, mající nějakou souvislost s činností O. Šlinga". — Ve zprávě se dále uvádí, že v této spojitosti bylo do začátku roku 1951 zatčeno asi 20 osob, mezi nimi generálové Bulander a Zd. Novák, jakož i Bedřich Kopold a další. Jeden z "příbuzných" P. Minařika má tedy k předpovedem o jeho budoucnosti skutečně skvělou kvalifikaci),

(Rozhovor v Mladé frontě. 7. února 1976). Minařik: Přeji si nejvíc, abych měl v budoucnu

Čas na procházky lesem, u nás doma. (Pozoruhodná shoda s předchůdcem Erví-

nem Marákem, který po svých skvělých "odhaleních" zmizel ze scény, až ho — poté co se vyskytly pověsti, že zemřel — na blíže neoznačeném místě objevil pražský rozhlas. Marák v rozhovoru řekl, že není mrtvý, že se věnuje "chalupaření" a že hodně chodí do lesa na procházky).

Naše Lookheedy jak kradou páni

Naše sdělovací prostředky nás zahrnují in-formacemi o aférách s podplácením zákazníků společnosti Lookheed, o špiónech CIA a jiných aférách rozkládající se kapitalistické společnosti. Ale jen stydlivě — a v drob-ném vydání — připouštějí, že také u nás úplatkářství kvete, ať je zima nebo léto,

a jeho květy jsou stále podivuhodnější. Mezi prostým lidem jsou to "ílaštičky", "obálky", "bony do Tuzexu" či podobné odměny za obstarání něčeho, nebo ještě lip nějaká pro-tislužbička, na venkově husa, pár brojlerú, kus prasete nebo i zrní. má-li příslušný králíky.

Ale jak by k tomu přišli páni, kdyby se na této národní hře nemohli podílet?

A tak na lékařské fakultě, proslulé ostrými kádrovými měřítky, se platilo za přijeti žáka v jednom případě klíčky od nového auta, v jiném také klíčky, jenže od chaty. Ale úplatky kvetou i na jinýc i fakultách a dokonce se objevil i podvodníček, který toho šikovně využil: Slíbil ustaraným rodičům, že zařídí přijetí jejich ratolesti na matematicko-fysi-kální fakultu, strčil prý do kapsy osm tisí-covek, ani prstem nehnul, ale dítě se tam kupodivu dostalo — ono je totiž na této fa-kultě tradičně přihlášek méně, než určuje směrné číslo. Tento muž zkrátka vsadil na obecné povědomí národa, že bez úplatku to nikde nejde, odhadl situaci na školách, ro-diče uvěřili a vyšlo to.

Ovšem někdy jde o vysoké pány a těm se ty tisícovky musí přihrát jinak, úměrně jejich ctnostem. A tak třeba ředitelé různých ústavu v Akademii věd to dělají s vrchností, narychlo obloženou akademickými tituly ze-zadu i zpředu, skutečně na úrovni: Poskytují jim pravidelný nebo nárazový (pak vyšší) příjem na různá členství ve vědeckých a re-dakčních radách, konzultace, expertýzy a pod., a to bud z kamarádství či z vděčnosti za přidělenou funkci nebo za další ochranu, podobně jako se třeba platí gangům v Ame-rice, případně i proto, aby od nich měli ko-nečně pokoj. A přitom vlastně o úplatky přece nejde.

A co když něco takového nejde? Pak je možné například hrát mariáš či jiné karetní hry. Na tohle přišel jeden z vedoucích pra-covníků úseku pro stavebnictví ÚV.

Jednou týdně se sejde s příslušnými řediteli podniků, které do jeho partajního rezortu spadají (kádrování přece), a přátelsky si to rozdají! Ředitelé se vždycky předtím dom-luví, kolik který z nich prohraje, a je to. Stalo se, že neměli čas, ale protože příslušnou týdenní částku museli profxrát, navrhli hrát "voko". Složili příslušné peníze, a když jejich dobrý přítel z UV hlásil, všichni hlásili méně, jen aby prohráli, i když v kartách měli něco docela jiného. Což i českému člověku asi připadá jako vymyšlená historka a přesto je pravdivá (pokud lze příslušným pánům ře-ditelům věřit).

Ostatně znáte tu anekdotu, jak Ford, Brežněv a Husák hovořili o životní tirovni? Ford povídá: U nás si člověk vydělá průměr-ně tisíc dolarů měsíčně, osm set jsou životní náklady, a co dělá se zbytkem, to nás neza-jímá. Samozřejmě, že Brežněv řekl něco po-dobného, jen v rublech. A Husák, ten povídá: U nás jsou životní náklady tři tisíce, dva a půl si pracující průměrně vydělá, no, a jak přijde k těm pěti stovkám, to nás taky ne-zajímá.

9

Strašidlo dubčekismu Obcházelo dvacátým pátým sjezdem KSSS,

vyhnali je oknem, vrátilo se dveřmi, zaříkávali je vodou i vodkou, Leninem i Brežněvem. Bylo strašlivé jako přízrak či zlý sen, a vzá-pětí se prudce odlišilo od pochmurné pompy stařecké oligarchie svým mládím, ironickým úsměškem, vtipem a •—• laskavý čtenář odpustí to slovo — lidovou poctivostí. Tvářili se, že je nevidí, ale viděli je všichni, především novi-náři, kteří měli více než obvykle oči všude jinde, než na oficiální parádě, A když v jednu chvíli zašla do novinářského střediska delegace Francouzské komunistické strany — jediná delegace, která se tam vůbec objevila — měla je s sebou, na rameni, za uchem, a především v ústech.: "Ne, nepřišli jsme jed-nat o své politické linii. To je naše záležitost, o té nejednáme nikde a s nikým!" Ajaj, holoub-kové, jak to v tu chvíli zaznělo létem 1968, varšavskou schůzkou a dopisy, které násle-dovaly. Kdyby vlaky politických tlaků a konfrontací jezdily podle jízdního řádu Leo-nida Iljiče, zbývalo by francouzským sou-druhům tak něco přes měsíc. Pak by se vyva-lily spřátelené tanky a bylo by po strašidle. Dalšímu období by v Paříži říkali normalisa-tion. Podle vzoru restauralion. Jako česky.

Jenže vyvalí se, holoubkové? To je právě otázka.

* * *

Strašidlo dubčekismu. . . Kolikrát se ta mrazivá metafora objevila v článcích, ko-mentářích, v titulcích úvodníků. Však také nebylo sjezdu KSSS, ba ani v prvních letech "leninské demokracie", aby se názory tolika a tak významných bratrských stran tolikrát a tak významně rozešly s názorem strany hostitelské a stran jí bezprostředně podříze-ných. Na sjezdové tribuně, před očima celého světa.

O italských komunistech se všeobecně ví, co a jak. Jenže tentokrát prohlásili ústy svého generálního tajemníka do oči sjezdu sovět-ské KS: "Jediný socialismus, myslitelný v italské společnosti, musí být nejvyšším pro-jevem dalšího rozvoje všech výbojů demo-kracie a musí zaručit respektování všech individuálních a kolektivních svobod, svo-body vyznání, kultury, umělecké tvorby a vědeckého bádání. Jsme toho názoru, že v Itálii nejen můžeme, ale musíme postupovat k socialismu a budovat socialistickou společ-nost za účasti různých politických sil, s tran a organizací, a Že dělnická tř ída může a musí potvrdit svou historickou roli v pluralistickém a demokratickém systému. .

O francouzských komunistech byla řeč. Ze všeho nejvíc k sobě obrátili pozornost nepří-tomností generálního tajemníka strany, který v průběhu sjezdu vyvíjel horečnou činnost v

Paříži — aby si snad někdo nemyslel, že je nemocný — a na neustálé útoky sovětských a jim přímo podřízených řečníku sjezdu proti "pokusům o revizi marxismu, leninismu" atd, atp. vytrvale opakoval do rozhlasu i v tisku: To se nás netyká.

Nepřítomen byl i generální tajemník špa-nělské KS, jehož strana zašla až dosud nejdá-le v otevřené obraně "strašidla dubčekismu". Ale" sjezdové diskuse se Santiago Carillo účastnil interviewem v italském tisku, v němž kategoricky potvrdil, že "západní so-cialismus musí být zcela odlišný od sovětského modelu". Mezinárodni komunismus přes-tal být církví, prohlásil Carillo, a dodal, že podle jeho názoru v SSSR existuje sociali-smus" v primitivním stavu. Leží na něm stín polofeudálního režimu, který kdysi svrhl a jímž je dodnes poznamenán"

Zkuste si představit Alexandra Dubčeka na jaře 1968, fak řiká něco třeba jen vzdáleně podobného. . . Casy se mění, pochopitelně. Ale vzdálenost sovětských tanku také hraje svou roli.

Ze sjezdových řečníku by se slušelo citovat ještě představitele jugoslávských komunistů Dolance, rumunského presidenta Ceaucesca, delegaci laoské KS, vietnamské komunisty, Angličana McLennana a j. Jenže strašidlo není jenom z dovozu. Sovětský matematik Pljušč, kterého rodná sovětská strana a ještě rodnější KGB zavřeli ze samé péče na dva roky do blázince podle dobrého pravidla: "Kdo myslí jinak než my, je cvok", nakonec přece jenom dostal povolení k odjezdu z SSSR. Přispěl k tomu i nátlak francouzských komunistů a jejich generálního tajemníka poté, co všechny síly levice se spojily k boji za osvobození Pljušče. A co udělal Pljušč ze všeho nejdřív, jakmile se trochu vzpamatoval z péče, která mu byla věnována ve vlasti a vysvětlil, jak to v sovětských psychiatrických léčebnách chodí? Na otázku, co považuje za nejdůležitější pro vývoj mezi-národního socialistického hnutí, odpověděl, že československé jaro, a že Dubček a t yp socialismu, který hlásal, jsou jediným vzorem a východiskem pro SSSR.

V souvislosti s "případem Pljušč" se hodně vzpomínalo ruského filosofa Čaadajeva, který se před sto čtyřiceti lety ne dost uctivě vyjádřil o ruské pravoslavné církvi a o stavu Ruska vůbec. Tehdejší otec vlasti, Mikuláš I. blahé paměti, konstatoval, že jeho výroky jsou "směsicí absurdit a impertinencí, hodných šílence". To okamžitě vnuklo náčelníku carské policie myšlenku, nadšeně schválenou Jeho veličenstvem, "podniknout veškeré kroky k tomu, aby mu bylo vráceno zdraví". Ovšem — což lze přičíst na vrub tehdejší zaostalosti — tyto kroky nebyly zdaleka tak radikální jako v případě Pljuščově a "pacient" byl dokonce ponechán v domácím ošetření.

10

Čaadajev nebyl však jediný, jehož se v těchto souvislostech vzpomínalo. Zajímavé připadají zejména výroky historika fran-couzské revoluce, Jules Micheleta, zatvrzelého zastánce revolučního konceptu svobody proti takovým dovršitelům revoluce jako byli restaurační monarchové nebo ten či onen Napoleon. "Ze všech ras na světě dává se ta to nejsnadněji terorizovat", psal o Rusku v polovině minulého století, kdy se už západní demokraté solidarizovali s pronásledovanými ruskými demokraty, liberály a revolucionáři všeho druhu. "Aby bylo jasno, co rozumíme terorem: Nejde vůbec o strach a já rozhodně nechci tvrdit, že Rusové jsou zbabělci. I irúza terorizovaného člověka je zvláštní druh ima-ginace. Je to stav člověka fascinovaného silou, podobnou silám přírodním, jíž prostě nelze odporovat. Člověk, který se chová statečně vůči ostatním lidem, přestává být statečným tváří v tvář těmto ta jemným silám. I nej-statečnějšímu Rusovi připadá vyšší moc a autorita jako osudová síla, proti níž nic nez-můžeme. Jako slabý jedinec ohýbá hřbet pod tíhou vlastních zmatených představ o tomto obludném impériu. Nese je na svých bedrech, cítí jeho tíhu i v příkazech nejnižších z jeho představitelů. A není to jen taková posluš-nost navenek: je to poslušnost devotní, v níž se mísí fatalismus s náboženskými po-ci tv. . . " .

Leč vraťme se do přítomnosti, ke "strašidlu dubčekismu" obcházejícímu Evropou,

a k velkému pokušení, jež nepochybně vyvolává v srdcích a myslích nejenom generálních tajemníků, ale i prostých generálů, třeba Grečka, Jepiševa či Jakubovského. Obojí spolu velice těsně souviselo v roce osmašedesátem a souvislost t rvá.

Jakkoli upřímný a těžce zaplacený zkuše-ností je podle našeho mínění postoj italských a španělských komunistů, a jakékoli už jsou důvody — strategické, taktické, či ryzí — komunistů francouzských, opožděně, opatrně, ale nicméně nastupujících na stejnou cestu, otázka je, do jaké míry je jejich volba reálná. Do jaké míry může demokratický socialismus — jehož hlavním mluvčím se chtějí s tát — existovat v Evropě, na kterou padá stín velmocenské převahy SSSR. Jinak řečeno, do jaké míry by mohli západoevropští komu-nisté pokračovat ve své emancipaci od Moskvy, kdyby se dostali k moci, k podílu na moci. O koho by se opřeli v konfliktu, v němž by se jejich odpůrci otevřeně opírali o druhou světovou velmoc, o Spojene státy? Stačila by Evropa?

Italští komunisté (i komunisté španělští) vědí o tomhle v tu to chvíli nesporně víc, než komunisté francouzští. Když Berlinguer říká ' 'v rámci mezinárodních spojenectví naší země", stojí už někde docela jinde než jeho francouzský kolega Marchais. "Histo-tický kompromis", o který usilují italští komunisté, znamená sdílení vládní odpověd-nosti s hlavní pro americkou silou v Itálii.

Není to ideologický kompromis, nýbrž kom-promis mocenský, který bere v úvahu sou-časnou situaci ve svčtč a svým způsobem pojišťuje dnešní i budoucí demokratičnost italského komunismu "systémem mezinárod-ních spojenectví naší země". Samozřejmě, Italové tohle nikdy naplno neřekli, ale celá koncepce "historického kompromisu" je vá-zaná na tu to realitu, kterou republikánský Washington nepochopil a pochopit nemůže.

Francouzští komunisté, kteří vyrostli z jiné tradice, z tradice stalinského — a gaullis-tického — nacionalismu, mají k pochopeni a tím spíše k vlastní formulaci těchto "reali t" (jak se tomu říká v husákobilakovštině), mnohem dál. Jejich obtížní spojenci, fran-couzští socialisté, jsou v USA v trvalé ne-oblibě a čím silnější je pozice francouzské levicové koalice, tím rozhodněji dávají USA najevo, že stojí toliko za vládní většinou (za své nedávné návštěvy v USA nebyl vůdce francouzských socialistů a těsně poražený Giscardův protikandidát François Mitterancl, při jat žádným významnějším americkým před-stavitelem, zatímco předsedkyně britské opo-ziční strany, Margaret Thatcher, nejenom obědvala s presidentem, ale dostalo se jí i mimořádné televizní publicity). Je-li tedy americká protiváha sovětskému vlivu v Evro-pě jedinou skutečnou garancií proti "norma-lizaci" eventuálního pokusu o západoevropský demokratický socialismus, co z něj zbude v případe vítězství francouzské socialistické koalice, až USA vrhnou veškerou svou pod-poru na stranu těch, kteří reprezentují dnešní vládni koalici, čímž budou nutně tlačit novou vládu do náručí SSSR ?

se ptaj í nejenom Francouzi, ale i sociali-sté v těch evropských zemích, kde není silných komunistických stran. Odtud latentní konflikt uvnitř Druhé internacionály mezi "severem" a "j ihem", mezi socialistickými a sociálně demokratickými stranami v zemích, kde je síla komunistických stran tlačí do koalice s nimi, a v zemích, kde takový tlak neexistuje.

Sovětská intervence v Československu, nor-malizace dubčekovského pokusu o demokra-tizaci socialismu, staví o osm let později silné západoevropské komunistické strany před kvadraturu kruhu. Přejímajíce dnes zcela otevřeně principy "dubčekismu" a většinou je daleko překračujíce, nemohou nejenom obhájit svoji politiku jedním dechem se svým kladným postojem k československé normalizaci (Francouzi), ale nejsou ani s to přesně vysvětlit, oč, nebo spíš o koho, budou opírat svůj demokratismus v případě, že by se dostali k moci. Zatímco v západní Evropě mizí poslední totalitní režim, sovětský monolit se i na krajní levici stále více stává symbolem antidemokratického total itarianismu.

Sovětští komunisté dali svým zákrokem v Československu — a od té doby znovu mno-hokrát — jasně najevo, že věří toliko na vojenskou sílu, a že jim už vůbec nejde o to, zda svým jednáním a postojem dodávají na věrohodnosti prohlášením západních (východ-ních či jižních) komunistů. Ti to samozřejmě vědí a usilovně se pokoušejí nějak tu to kva-

11

draturu kruhu řešit. Italové jsou zatím nejús-pěšnější, ale i oni klopýtají o druhou největší překážku, kterou není nikdo jiný, než Spojené státy.

Obě světové supervelmoci reprezentují živo-čišný konzervatismus uvnitř systému, v jejichž rámci existují. To nezbytně znamená, že jsou, jako každý konzervatismus, spjaty se státem quo a trpí konzervativní krátkozra-kostí. Dokud budou v USA u moci konzer-vativní síly, reprezentované dnešní adminis-trací, nelze očekávat, že by Washington jakkoli západoevropským komunistům jejich situaci usnadnil. Navzdory varováním, že taková krátkozrakost se může šeredně nevy-platit v případě, že, přes americkou nelibost, italští či francouzští komunisté přece jen přijdou tak či onak k moci. Ale bude situace jiná, změní-li se americká administrativa v listopadových volbách ? V nuancích, v taktice

ravděpodobně ano. V podstatě se vší prav-ěpod obnosil nikoli. Americký politický

systém a systém amerického politického myšlení není analytický, neuvažuje a nepo-hybuje se po drahách koncepcí a generali-zujících úvah. Komunismus, a dokonce i evropský socialismus, jsou mu tak dokonale cizí, že je prostě neschopný uvažovat ani v parametrech, v nichž například už dávno uvažují evropští konzervativní liberálové. Naděje, že by se pod vlivem současných ekonomických potíží či pod vlivem otřesu z vietnamského debaklu v tomto smyslu něco změnilo, jsou iluzorní. Americký systém má ještě dostatek možností řešit svoje problémy

v rámci vlastního systému a veřejné mínění se tu rozhodně neradikalizuje. Společensko-ekonomická situace není a v příštích deseti-letích nebude taková, aby ovlivnila vývoj amerického politického myšlení směrem k "poevropštění".

Pochopení skutečnosti, že síla jihoevrop-ských komunistických stran a možnost jejich účasti na vládě není důsledkem západní poli-tické slabosti a sovětského spiknutí, nýbrž vyústěním dlouhodobého socio-ekonomického trendu a specifických politických tradic, by vyžadovalo v Bílém domě muže, který by svým politickým géniem přerostl svou zemi a své okolí o jedno století, a byl ochoten jednat bez nich a proti nim. Jenže Amerika nejen nemá dnes Roosevelta, ale ani není v situaci, z níž Rooseveltové vyrůstají .

Ať to zní sebepesimističtěji, komunistické strany, zastávající koncepci demokratického socialismu a využívající k tomu ochrany západ-ních demokratických systémů (a nepřímo i USA), jsou tudíž vydány- pokud jde o možnost trvalejší realizace těchto koncepcí — na mi-lost nemilost vývoji v SSSR (právě tak jako Československo a další země Sovětským sva-zem vojensky obsazené) který se proto musí za každou cenu pokusit ovlivnit. Jediné, co jim jinak teoreticky zbývá, je radikální rozchod s SSSR a konflikt s KSSS. Jenže to by už byla jiná kapitola a je otázka, zda by tyto komunistické strany takový otřes přežily v té podobě, v jaké dnes existují.

D a i j MIL

PROPUSTIT POLITICKÉ yĚZNĚ! (Výzva 14 býv. členů ÚV KSČ z Prahy) Poslancům Federálního shromáždění

V Praze 20 ledna 1975 Soudruzi poslanci,

V prosinci 1974 bylo u nás naposledy propuštěno na svobodu několik politických vězňů. Obracíme se na Vás se žádostí abyste se s veškerou rozhodností zasadili o propuštění politických vězňů, na které se dosud nevztahoval žádný akt amnestie a jimž nebyl ani zkrácen výkon trestu podle zásad jinak v trestní praxi obvyklých.

Jde zejména o známé komunistické funkcionáře M. Hubla, J . Sabatu a dále o J . Tesaře a J . Můllera; i o další, z politických důvodů vězněné občany.

Domníváme se, že propuštění pólitickvch vězňů u nás by bvlo pochopeno jako projev dobré vůle přispívat i ve vnitřní politice k rozvíjeni takového politického klimatu, jaký odpo-vídá duchu helsinské konference.

Dosavadní praxe trestní represe občanů za politické názory, postoje i skutky, uplatňovaná v Československu, je v rozporu nejen se zásadami Závěrečného aktu helsinské konference a s výslovnými výzvami a stanovisky mezinárodních organizací, včetně OSN, ale i politickými zá-sadami, které dnes otevřeně hájí samo evropské hnutí. Dnešní československý režim tak ztrácí morální právo kritizovat metody politických diktatur.

Některá ustanovení našeho trestního zákona, podle nichž lze na řadu let zbavit svobody občana, který t řeba jen několika přátelům dá přečíst text, považovaný za protivládní, jsou v příkrém rozporu s tvrzením o ochotě uplatňovat a rozvíjet politická práva občanů a plnit zá-

12

sady dokumentu o lidských právech, jež byly přijaty OSN a nedávno ratifikovaný i našim Fe-derálním shromážděním.

Občané, o jejichž propuštění žádáme, byli uvězněni proto, Že veřejně hlásali nutnost spo-jení socialismu s politickou demokracií a zastávali tedy stanovisko velmi blízké oficiálním pro-gramovým prohlášením Komunistické strany Francie, Itálie a dalších.

Věznit i nadále ty to občany je naprostým anachronismem. Spojení komunistické politiky s rozvojem politické demokracie a rozšiřováním a zajišťo-

váním všech občanských práv a svobod tvoří dnes neoddělitelnou součást teorie a praxe evrop-ského komunistického hnutí a je proto zcela nepochopitelné, že za hlásání takových názorů jsou občané roku 1976 v Československu vězněni.

Podepsáni: Jiří Hájek, Ludmila Jankovcová, Miroslav Kabrua, Vladimír Kadlec, Karel Kaplan, Karel Kosík, František Krie«elř Zdeněk Mlynář, Václav Slavík, Včnek Šilhán, Bohu-mil Šimon, Martin Vaculík, František Vodsloň, Jiřina Zelenková (všichni bývalí členové ÚVKSČ).

Mezinárodní 11. února 1976 se konalo ve Frankfurtu

shromáždění, pořádané německými mladými socialisty (Jusos) a redakcí německého vydání Listů-Blátter pod heslem: "Svobodu pro politické vězně v Československu, svobodu pro Jiřího Můllera!". Iniciativa vzešla od známých vůdců studentského linutí v roce 1968 v Německu a Francii Rudi Dutschkeho, Daniela Cohn-Bendita a Karla D. Wolfa.

S osudem Jiřího Můllera a situací politických vězňů i činností socialistické opozice v Česko-slovensku seznámil přítomné zástupce Listu-Blátter Milan Horáček. Předseda frankfurts-kých mladých socialistu Armin Kleist, stejně jako místopředseda Spolkového předsednictva mladých socialistů Ottmar Schreiner zdůraz-nili význam společného boje všech socialistů, komunistů, demokratických a pokrokových sil na celém světě za lidská práva, jež jsou ne-dělitelná. Rozdílnost politických názorů nesmí s tát tomuto boji v cestě. Novinář a odborový pracovník, sociální demokrat Heinz Brandt, který byl vězněn ve fašistickém vězení a později také v NDR připomenul na základě vlastní zkušenosti význam solidarity s obětmi persekuce a vyslovil souhlas s tá t se členem delegace, která se má pokusit navštívit Jiřího Můllera ve vězení. Kromě něho mají být členy této delegace Rudi Dutschke, Ottmar Schreiner a zástupce Amnesty Inter-national. Zda bude moci delegace splnit své poslání, to ovšem závisí od čs.úřadů.

Na závěr byla př i ja ta výzva k podpoře podpisové akce za osvobození Jiřího Můllera a politických vězňů v Československu, kterou dosud podepsali m.j.: Profesor H. H. Schrey za Amnesty International, Ken Coates za Russellovu mírovou nadaci, Wolf Biermann (NDR), Prof. Ernst Bloch, Zuzana Blůhová-Šlingová, Heinz Brandt, prof. Irwing Fetscher, Ota Filip. prof. O. K. Flechtheim, prof. Helmut Gollwitzer, prof. Ernest Mandel, J a n Šling, Valerio Ochetto, Pierre Daix, Ottmar Schreiner, Jiří Pelikán, Jochen Steffen, Hei-

demarie Wieczorek-Zeul, předsedkyně mladých socialistů NSR (Jusos), šéfredaktor odborář-ského časopisu kovodělníků "I . G. Metali" Jakob Moneta a další. Podpisová akce po-kračuje, a redakce Listu se obrací na své čtenáře, aby ji všemožně podpořili ve svém okolí.

Podpisové listy s textem výzvy je možno obdržet na adrese: Listy-Blätter, Postfach 3602,6 Frankfurt Main.

Milan Horáček ^ t̂

Také v ostatních zemích Západní Evropy probíhá kampaň za osvobození politických vězňů v Československu, k níž dala podnět výzva 35 čs. osobností, odsuzující represi ve Španělsku a žadající amnestii pro všechny politické vězně v Evropě (viz Listy č. 7, prosinec 1975) a zvláště pak provolání býva-lých členu tJV KSČ, které uveřejňujeme v tomto čísle.

Výbor 5. ledna ve Francii vydal prohlášení, kterým žádá okamžité propuštění Milana Hubla, Jaroslava Šabaty, Jiřího Můllera a všech politických vězňů. Francouzská stu-dentská organizace U N E F se postavila za okamžité osvobození Jiřího Můllera a zasta-vení persekuce v Československu. Výbor "Help and action", který sdružuje sovětské a čs. osobnosti, postižené represí i představitele francouzského veřejného života poslal ve dnech sjezdu KS Francie dopis vedoucímu čs. delegace O. Švestkovi, žádající svobodu pro Hubla, Šabatu, Tesaře, Můllera a všechny čs. politické vězně. Na shromáždní v Grenoblů a na velkém meetingu v Mutualité v Paříži začátkem března za účasti Jiřího Pelikána, Jana Kavana a Leonida Pljušče byla při jata rezoluce, vyzývající všechny složky levice zasadit se společnými akcemi za svobodu politických vězňů v Československu a v SSSR i ve Španělsku, Chile a všude na světě, kde dochází k politické persekuci.

13 0

JAK SE U NÁS HOSPODAŘÍ Škocla Plzeň n.p. závod Ostrov nad Ohří

má monopol výroby trolejbusů v ČSSR a patř í mezi tři největší světové výrobce. Vý-robky vyvážel do všech zemí světa, včetně Číny, Latinské Ameriky, ale hlavně do SSSR. SvSSR si také vynutil značné investice do výzkumu mimo jiné takzvaného tyrysto-rového trolejbusu 14 TR. V roce 1974 (na podzim) zrušil SSSR objednávky trolejbusů. Ředitelství podniku Škoda vyhlásilo (březen 1975) výrobu trolejbusů za útlumový pro-gram s výběhem výroby v roce 1977. Důvod: nezájem sovětského zákazníka. (Ostatní zá-kazníky jsme mezitím ztratil i, protože jsme se orientovali převážně na požadavky SSSR). Jako náhradní program se zavedla výroba odlitků bočuic k vulkanizačním lisům. Pro ČSSR je to z hlediska ekonomického a po-litického velmi nevýhodné (asi jako místo výroby hodinek zavést výrobu krumpáčů), neboť nemáme surovinovou základnu a ne-můžeme při této výrobě prodat odbornou úroveň a kvalitu výrobků. Kompletace vul-kán izačuích lisů je závislá na jiných zemích RVIIP. Do rekonstrukce závodu se dosti investovalo, bočnice se již vyrábějí, dělníci byli přeškoleni. Nyní však (listopad 1975) SSSR obnovil zakázku a dokonce ji urguje a naše příslušná místa dala nové směrnice k nové rekonstrukci a přestavění do původního stavu, opětně na trolejbusy.

Kdo to platí 10. listopadu 1975 byla na Kladně veliká

sláva. Dr. Husák zahajoval provoz nového agregátu Poldiny Huti II . Ze zpráv tisku by se zdálo, že vše je v pořádku a že z nové vysoké pece proudí tuny oceli zvyšující uka-zatele plnění plánu a posilující socialistickou světovou soustavu. Skutečnost je však jiná. Nová vysoká pec není vůbec řádně dostavěna. S nej větší m úsilím se podařilo připravit im-

rovizované odpíchnutí, které nakonec místo íusáka musel provést tavičský mistr, aby

Husák náhodou neutrpěl úraz. Při stavbě pece bylo použito mnoho západoněineckého zařízeni (elektronická regulace, specielní elek-trody a j,), odbornici z NSR vsak povoláni nebyli. Provoz pece je v experimentálním stadiu, to znamená zkusí se jistý postup a čeká se, co to udělá, protože naši odborníci nejsou na to dosud vyškoleni. Znehodnocené vyteklé Železo odklízejí místní vojenské že-ní j ní útvary. Co se během experimentu poško-dí (a ne ni to málo, jedna elektroda stojí na-příklad 8.000 DM), to se průběžně dokupuje. J a k pak bylo zjištěno, experimentální provoz

této vysoké pece probíhá na přání sovětských soudruhů, kteří jsou při provozu přítomni a poučují se. Škody platíme my. Osazenstvo pece bylo vybráno ze zvláště uvědomělých soudruhů. Dostalo se jim mnohem lepších pracovních podmínek (moderně vybavené pracoviště, sociální zařízení a pod.). Zmizela však část elektronického zařízení v ceně 140.000 DM, což v současné době vyšetřuje kriminálka. Část zařízení se nalezla u místních svazáků, kteří je použili jako zesilovačů k beatové hudbě.

Primátorovi / v na uváženou

Životní prostředí v hlavním městě Česko-slovenska zaostává nejen ve srovnání s hlav-ními městy jiných socialistických státu, ale dokonce i ve srovnání s průmyslovými aglo-meracemi ČSSR. Praha má nej vyšší znečištění ovzduší exhaláty motorových vozidel a pokud se týká koncentrace S0 2 v topném období není daleko od nejsilněji znečištěných oblastí Severočeského hnědouhelného revíru. Hluko-vá hladina v Praze je rok od roku nepřízni-vější a na mnoha místech jsou značně překra-čovány normy přípustné hlučnosti, v důsledků postupující motorizace, železniční a letecké dopravy i stavební a výrobní činnosti.

Soustředěné působení negativních faktorů Životního prostředí projevuje se na celkovém zdravotním stavu obyvatel.

Celková úmrtnost se zvýšila za posledních 16 let o 36% a je podstatně vyšší než v celé ČSSR:

v Praze na 1000 obyvatel . . . . 14,2 v ČSSR na 1000 obyvatel . . . . 11,5

podle údajů za rok 1971. Tento nepříznivý poměr není způsoben

pouze větším podílem starých lidí v Praze, ale projevuje se i v jednotlivých věkových skupinách. Na nemoci srdce umírá v Praze o 26% více osob než v celostátním měřítku, na novotvary dokonce o 40,7% více. Velmi nepříznivé jsou i sledované trendy výskytu specifických onemocnění v posledních 20 le-tech. V té době vzrostla specifická úmrtnost na novotvary o 54,4%, na nemoci cest dý-chacích o 17,3%, na nemoci trávicího ústrojí o 38,S%. Zatím však ve stejném období v ČSSR zvýšení úmrtí na nemoci cest dýcha-cích činí pouze 9 % a u nemocí trávícího ústrojí byl v celostátním měřítku ve stejném období zaznamenán dokonce pokles. Zatímco v jiných městech ČSSR se střední délka ži-vota prodlužuje, dochází v Praze od roku 1965 k trvalému poklesu střední délky života

14

u mužu o 1,92%, u žen o 0,67%, Úmrtnost zaznamenaná v roce 1973 —• 14,2 osob na 1000 obyvatel — dosáhla úrovně, která byla v Praze zaznamenána po 1. světové válce. Tento nepříznivý- vývoj je jen z menší části způsoben nepříznivou strukturou populace, spíše je nutno hledat příčiny v působení vsestranně zhoršeného prostředí hlavního města Prahy.

Váš štít -náš štít

Když ho v Praze sovětští zástupci předá-vali, neobešlo se to samozřejmě bez příslušné slavnostní žranice. Sovětský zástupce připil na "váš sovětský št í t" , ale náměstek primá-tora Kiesewetter, který na jeho zakoupení má velkou zásluhu, odpověděl, že připíjí na tři "naše sovětské št í ty", protože se prý k ražení metra zakoupí ještě dva.

Načež příslušní čeští odborníci z metra, kteří se přišli také najíst a napít, div nepu-stili skleničky zděšením.

Nákupem byli překvapeni asi nejvíc so-větští inženýři v příslušném závodě. Tenhle typ totiž nebyl ještě nikde vyzkoušen. Ale přestože je to poslední výkřik, nejnovější vymoženost sovětské techniky, ve srovnání

' se stejnými výrobky na západě je primitivní, těžkopádný a zvlášť do podmínek Prahy nevhodný. Kuriózní je, že se před ním musí nejdříve prorazit štola, aby vůbec zabral. Ještě složitější situace však nastává, jestliže ští t narazí na tvrdou horninu. Zatímco na západě používají štíty, které mohou couv-nout, aby taková hornina mohla být odstře-lena, dostat tenhle štít zpátky je umění a především dřina. Lidé, kteří s ním pracují, jsou otrávení, ale nebyli by to čeští koume-sové, kteří nadávají , a přece jen si vědí rady, a tak sami štít vylepšují a jejich ná-pady jim při vší té mizérii umožnily, že po-dávají s t ímto razícím brontosaurem až troj-násobné výkony, než na které jsou v SSSR při stavbách metra zvyklí.

Takže ted jezdí do Prahy sovětští odborní-ci, údajně aby stroj sledovali a poradili nám, ale ve skutečnosti se podívat, co naši lidé vylepšili, a okopírovat to.

Ale je to přece jen sovětský razící štít, ukázka, jak velkou pomoc dostáváme, že? A tak i Kapek, ne ten spisovatel, ale ten tajemník, se příslušně vyfešákoval, včetně helmičky na hlavě, a dal se u něj pro noviny vyfoti t .

Jestlipak mu lidé řekli, o čem jinak hovoří mezi sebou? Kdepak! Na tohle není režim zařízen. Jak by jinak mohly prosperovat typy, jako výše zmíněný náměstek primátora?

Censurují Husáka Je veřejným tajemstvím, že korupce v

Československu dosahuje v posledních letech balkánských či dokonce zcela orientálních rozměrů. Bez bakšiše Vám mechanik neopraví auto, instalatér vodovod. Za bakšiš dostanete de visový přislib, cestovní doložku, zkoušku či dokonce diplom. Přijetí na vysokou školu stojí v některých případech auto. Ministr zdravotnictví dokonce v televisi veřejně uvedl, že v jeho resortu mají lékaři nepsané taxy pro bakšiše: za slepé střevo tolik a tolik, za porod, za vytržení zubu — všechno má svou cenu.

Na červnovém zasedáni o korupci a úplat-kářství mluvil i Gustáv Iiusák. Rekl, že má důkazy o tom, že úplatkářství vzkvétá ve značné míře i v aparátu ÚV ICSČ\ a uvedl některé další příklady. Bohužel, ITřad pro věci tisku nedovolil tyto nadmíru zajímavé pasáže z Husákova projevu uveřejnit. Škoda. Rudé právo by zcela jistě bylo v ten den rozebráno.

Alexander DUBČEK má už takmer desat rokov chatu (celkom

skromnú v porovnaní s vilami aké si dnes po celej republike stavajú mocipáni celo-státneho, krajského, ba aj miestneho formátu) na tzv. Slnečných jazerách v Senci pri Bra-tislavě. Tieto jazerá vznikali postupné, ako vyrážala spodná voda na miestach, kde sa bágroval piesok, A právě tak postupné sa rozdělovali pozemky a to v troch katego-riach: určitá časť břehu sa vyhradila pre veřejné kúpaliská a stanové tábory, dalsia pre podnikové chaty a na iných miestach sa zas na břehu povolila výstavba súkromných chát. P och opit el'ne ani Dubčekovi, vtedy prvému tajomníkovi KSS, nepřidejí 1 í v šest-desiatych rokoch pozemok uprostred stano-vého tábora, ale tam, kde si a j iní stavali súkromné chaty. No zdá sa, že súdruhov zo seneckého národného výboru tohto roku predsa len zamrzelo, že na ich území trávi vol'ný čas člověk, ktorý tak rozhněval ich pána a vládců Husáka. Odhodlali sa teda k činu. Napísali Dubčekovi list, v ktorom žia-dali, aby zbúral múrik i malú lodenicu, ktoré si postavil pri vode, lebo na břehu pred jeho chatou sa zriadi veřejná pláž. A přístup na tú to verejnú pláž bude po schodoch, ktoré sa postavia cez jeho záhradu. Dubček im na to odpísal, že je riadne pracujúci občan, ktorý má vymedzený čas dovolenky a nemieni ju t rávi t tým, že by búral, čo vlastnýmí ru-kami postavil. Ak sa im teda múrik nepáči, móžu si ho zbúrať sami. Pokiať ide o schody poznamenal, že ho len potěší, ak sa bude

15

ehodiť cez jeho záhradu, lebo tak aspoň zas príde do styku s 1'udmi, hoci mu to v Brati-slavě všemožné znemožňujú hliadkv, rozosta-vené okolo jeho bytu.

Pravda, člověk mieni, jazero meni — do júla stťipla vody v seneckých jazerácli, tak že o pláži pred či namiesto Dubčekovho mú-rika nemohlo byt ani reci (ved a j predtým išlo o smiešne úzky pásik štrkopiesku). Mú-rika ani lodenice sa teda nik nedotkol. Zato jednoho krásného auglistového clňa pribudla k desiatkam cudných individui, ktoré sa v čase Dubčekovej dovolenky neustále motali okolo jeho chaty aj parta robotníkov a v čase, rekordnom na naše poměry, postavili naplánované schody z Dubčekovej záhrady •— rovno do vody. Premávali sa na nich potom výlučné fizli, ak chceli mať lepší prehTad o tom, čo má Dubček na večeru a ako mu chutí. Sám tvrdil, že výborné a že mu nik takýmito zlomysernosťami nepokazí radosť zo slnlca a z vod v.

Kdo zakazuje sovětské hry?

Na jedné recepci u příležitosti návštěvy kulturní delegace SSSR na měsíc čs. sovět-ského přátelství se předsedkyně Svazu dra-matických lunělcťi Jiřina Řvorcová s bol-ševickou otevřenosti a neprozřetelně zeptala sovětského náměstka ministra kultury; "Čím to je, soudruhu, že se u nás zakazují sovětské liry?" Delegát ji odpověděl vyhýbavě; ale druhý den si ji pozval 11a ÚV s. Müller a velice zle jí vy činil.

Nicméně statistika mluví jasně: neusku-tečněné premiéry, anebo hry, stažené z reper-toáru se týkají pouze her sovětských a občas českých. V případech her českých jsou to důvody kádrové (původ, rasa atd.), v přípa-dech her sovětských důvody ideové. Dvě hry Vampilovovy, (jedna v MDP, druhá v divad-le SKN), jedna 'hra gruzínská v RDZN; a to jsou hry, které již byly na repertoáru; celá rada jich vsak není povolena ke studiu, často po poradě se sovětským velvyslanectvím.

V MDP uvedli hru Alexandra Čchaidze-ho, Případ Most, Jde o přípravu soudního procesu: ve vazbě je starý architekt, který prý zavinil, že spadl most. Mladá prokurátorka, která pro nemoc kolegy dostane narychlo už uzavřenou žalobu, se však do věci pustí znovu a zjistí, že jde o úplatkářskou aféru, do níž je zapleten i krajský stranický tajemník. Prokurátorka přesvědčí nakonec i svého nadřízeného a "jdou do toho". Toť vše. Další hrou v tomto divadle je hra ^Grigorije Gorina Zapomeňte 11a Hérostrata. Řecká anekdota z r. 300 před n, 1., vtipně komentovaná současným vyprá-věčem; odehrává se většinou ve vězení; je tu mnoho úvah o právu a bezpráví, o spravedl-nosti, o dobru i zlu, o moci atd. Obě hry jsou významné i tím, že i jejich inscenace jsou dobré. Srovnáme-li ty to dvě sovětské hry s dvěma

českými současnými hrami, jež jsou v témž divadle na repertoáru, je rozdíl přímo fra-pantní: v případě sovětských her jde o nad-průměrná, myšlenkově závažná, vtipná a dokonce svým způsobem i básnická (zejména v případě Gorinově) humanistická díla, zatímco obě české novinky (Jan Otčenášek. Víkend uprostřed týdne a Eduard Petiška, Loupežnice) jsou úpadkovým, šosáckým pro-duktem, který patří mezi to nejhorší, co bylo kdy pro české profesionální jeviště napsáno.

A tak zcela zákonitě — protože jde o pojem dobra a zla, práva a bezpráví, moci atd., vznikaly na představeních obou sovětských her nežádoucí reakce. Bvlo jich čím dál víc; a současně s nimi chodila i udání na nejvyšší místa. A tak začaly divadlo navštěvovat komise a oběma hrám hrozil zákaz. To se ovšem rozkřiklo po Praze a byla to jako vždy nejlepší reklama: dostat na některou reprízu těchto her lístek je téměř nemožné, anebo to stojí moc peněz! Komise zasedaly, rokovalo se do rána a nakonec zvítězil argument, že v současné době stáhnout sovětskou hru, která se hraje na četných tamních jevištích, by bylo trapné. Takže se provedly pouze dodatečné cenzurní zásahy a hry se v této okleštěné podobě hrají dál. Ovšem. . .

To jsou taková záhadná opatření — kdopak si je asi vymýšlí, jestlipak se to jednou dozví-me? Tak například, když přijel B re žně v do Prahy, musel se repertoár divadel upravit tak, aby nehrál Jan Tříska. Bůhví, proč právě on Brežněvovi vadil, ale ti, kdo v divadle uskutečňovali tento mocenský zásah, blahem slintali, Ted přišlo další nařízení: tři týdny před sjezdem a tři týdny po sjezdu se nesmí na repertoáru objevit sovětská hra Případ Most. Zdá se, že je tu obava, že některý z delegátu by se mohl vymknout řízenému od-dechu a místo k Flekům či na operetu do Karlina zavítat do Komorního divadla na Případ Most. A kdo zaručí, že takový delegát je do té míry zakalen, aby nám nejednou nezačal samostatně přemýšlet?

K H (Praha)

Leonid Pljušč TT\ Vy V •

v Parizi... V jednom ze sálu staré pařížské budovy

mutualistu, slavné "Mutualité", která zažila v průběhů desítiletí tolik manifestací za lidské svobody, vystoupil v úterý, 3. února 1976, po prvé před pařížskou (i světovon) veřejnost sovětský matematik Leonid Pljušč.-Čtenáři znormalizovaného tisku jeho jméno neřekne asi pranic. A přece jde o jednoho ze svědků jedné z nej větších bitev za lidskost, která otřásá naším dnešním světem.

Leonid Pljušč, sovětský inteligent střední generace, se domníval po XX. sjezdu a Cliruščevově odsouzení Stalinových přestupků proti elementárním lidským právům, že na-

16

stala chvile komunistické renesance, že re-voluční svoboda se vrátila do světa, který pro mnohé ztělesňoval naději. Pljušč se zmýlil, tak jako se nás zmýlily miliony. Jeho důvěra a nevinnost mu neotevřely cestu do svobody. Zapadly za ním naopak dveře kriminálu a nakonec brány jednoho z nejděsnějších. Pří-zračného psychiatrického ústavu, kde zdraví nezdraví se mění pod pěstmi sadistických "ošetřovatelů" a zupáku v lidské trosky.

Pljusč je od nedávná ve Francii, tradiční zemi politického asylu. Zatím o něj, jeho ženu a dva syny pečují jeho kolegové, odbo-rové organiz