NOVÉ PUBLIKACE ARCHEOLOGICKÉHO ÚSTAVU AV ČR, PRAHA, … · Arheologija na avtocestah Slovenije...

Archeologické rozhledy LXI–2009, sešit 4

Recenzovaný časopis

Vydává Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Praha, v.v.i.

Peer–reviewed journal published by the Institute of Archaeology, Prague.

http://www.arup.cas.cz

hhttttpp::////wwwwww..aarruupp..ccaass..cczz//cczz//ppuubblliikkaaccee//rroozzhhlleeddyy..hhttmmll

Adresa redakce

Letenská 4, CZ-118 01 Praha 1

fax: 00420/257532288

Redakční rada – Editorial board

Andrea Bartošková, Martin Bartelheim, Jiří Doležel, Luboš Jiráň, Jan Klápště,

Petr Květina, Jiří Macháček, Martin Oliva, Vladimír Salač, Josef Unger

Vedoucí redaktor – Editor in chief

Martin Ježek

[email protected]; tel.: 00420/607942455

Technická redakce

Filip Laval

[email protected]; tel.: 257014321

NNOOVVÉÉ PPUUBBLLIIKKAACCEE AARRCCHHEEOOLLOOGGIICCKKÉÉHHOO ÚÚSSTTAAVVUU AAVV ČČRR, PPRRAAHHAA, vv..vv..ii..

NNEEWW BBOOOOKKSS FFRROOMM TTHHEE IINNSSTTIITTUUTTEE OOFF AARRCCHHAAEEOOLLOOGGYY IINN PPRRAAGGUUEE

AARRCCHHEEOOLLOOGGIIEE PPRRAAVVĚĚKKÝÝCCHH ČČEECCHH.. SSvv.. 11––88.. EEddiittoořřii řřaaddyy:: LLuubboošš JJiirrááňň –– NNaattaalliiee VVeenncclloovváá.. Praha 2007–2008.

Při odběru kompletní řady 2790 Kč; ceny jednotlivých svazků viz níže. – Czech. Complete set: 110 €.

SSvvaazzeekk 11:: MMaarrttiinn KKuunnaa ((eedd..)) eett aall..:: PPrraavvěěkkýý ssvvěětt aa jjeehhoo ppoozznnáánníí.. Praha 2007. 163 s. 400 Kč / 16 €.

SSvvaazzeekk 22:: SSllaavvoommiill VVeennccll ((eedd..)) –– JJaann FFrriiddrriicchh:: PPaalleeoolliitt aa mmeezzoolliitt.. Praha 2007. 164 s. 400 Kč / 16 €.

SSvvaazzeekk 33:: IIvvaann PPaavvllůů ((eedd..)) –– MMaarriiee ZZááppoottoocckkáá:: NNeeoolliitt.. Praha 2007. 118 s. 320 Kč / 13 €.

SSvvaazzeekk 44:: EEvvžžeenn NNeeuussttuuppnnýý ((eedd..)) eett aall..:: EEnneeoolliitt.. Praha 2008. 185 s. 420 Kč / 16 €.

SSvvaazzeekk 55:: LLuubboošš JJiirrááňň ((eedd..)) eett aall..:: DDoobbaa bbrroonnzzoovváá.. Praha 2008. 265 s. 450 Kč / 18 €.

SSvvaazzeekk 66:: NNaattaalliiee VVeenncclloovváá ((eedd..)) eett aall..:: DDoobbaa hhaallššttaattsskkáá.. Praha 2008. 173 s. 400 Kč / 16 €.

SSvvaazzeekk 77:: NNaattaalliiee VVeenncclloovváá ((eedd..)) eett aall..:: DDoobbaa llaattéénnsskkáá.. Praha 2008. 164 s. 400 Kč / 16 €.

SSvvaazzeekk 88:: VVllaaddiimmíírr SSaallaačč ((eedd..)) eett aall..:: DDoobbaa řříímmsskkáá aa ssttěěhhoovváánníí nnáárrooddůů.. Praha 2008. 214 s. 400 Kč / 16 €.

JJaarroommíírr BBeenneešš –– PPeettrr PPookkoorrnnýý eedddd..:: BBIIOOAARRCCHHEEOOLLOOGGIIEE VV ČČEESSKKÉÉ RREEPPUUBBLLIICCEE –– Bioarchaeology in the Czech

Republic. České Budějovice – Praha 2008. 518 s. Czech with English summaries. 400 Kč / 14 €.

BBUURRGG –– VVOORRBBUURRGG –– SSUUBBUURRBBIIUUMM.. ZZUURR PPRROOBBLLEEMMAATTIIKK DDEERR NNEEBBEENNAARREEAALLEE FFRRÜÜHHMMIITTTTEELLAATTEERRLLIICCHHEERR

ZZEENNTTRREENN.. IInntteerrnnaattiioonnaallee TTaagguunnggeenn iinn MMiikkuullččiiccee VVIIII. IIvvaannaa BBoohhááččoovváá –– LLuummíírr PPoollááččeekk HHrrssgg.. Spisy Archeo-

logického ústavu AV ČR, Brno, v.v.i. 35. Brno – Praha 2008. 290 pp. German. 400 Kč / 16 €.

CCAASSTTRRUUMM PPRRAAGGEENNSSEE 88.. SSiitteess ooff MMeemmoorryy.. BBeettwweeeenn SScciieennttiiffiicc RReesseeaarrcchh aanndd CCoolllleeccttiivvee RReepprreesseennttaattiioonnss..

PPrroocceeeeddiinnggss ooff tthhee AARREEAA sseemmiinnaarr aatt PPrraagguuee CCaassttllee,, FFeebbrruuaarryy 22000066.. JJaannaa MMaařřííkkoovváá--KKuubbkkoovváá –– NNaatthhaann

SScchhllaannggeerr –– SSoonniiaa LLéévviinn eeddss.. Praha 2008. 123 pp. German, English, French. 170 Kč / 8 €.

PPeettrr DDrrddaa –– AAlleennaa RRyybboovváá:: AAKKRROOPPOOLLEE NNAA HHRRAADDIIŠŠTTII ZZÁÁVVIISSTT VV 66..––44.. SSTTOOLL.. PPŘŘ.. KKRR.. – Akropolis von Závist im

6.–4. Jh. v. Chr. Památky archeologické – Suppl. 19. Praha 2008. 132 s. + CD. Czech with German summary.

630 Kč / 25 €.

MMiicchhaall EErrnnééee:: GGOOTTIICCKKÉÉ KKAAMMNNOOVVÉÉ KKAACCHHLLEE ZZ HHRRAADDUU AA ZZÁÁMMKKUU VV ČČEESSKKÉÉMM KKRRUUMMLLOOVVĚĚ – Gotische Ofen-

kacheln aus der Burg und Schloss in Český Krumlov. Archeologické výzkumy v jižních Čechách – Suppl. 5.

České Budějovice – Praha 2008. 126 s. Czech with German summary. 190 Kč / 8 €.

MMiicchhaall EErrnnééee:: PPRRAAVVĚĚKKÉÉ KKUULLTTUURRNNÍÍ SSOOUUVVRRSSTTVVÍÍ JJAAKKOO AARRCCHHEEOOLLOOGGIICCKKÝÝ PPRRAAMMEENN – Urgeschichtliche Kul-

turschicht als archäologische Quelle. Památky archeologické – Suppl. 20. Praha 2008. 162 s. Czech with

German summary. 400 Kč / 16 €.

PPOOČČÍÍTTAAČČOOVVÁÁ PPOODDPPOORRAA VV AARRCCHHEEOOLLOOGGIIII 22.. JJiiřříí MMaacchhááččeekk eedd.. Brno – Praha – Plzeň 2008. 281 s. Czech with

English summaries. 370 Kč / 15 €.

VVÝÝZZKKUUMMYY VV ČČEECCHHÁÁCCHH 22000055. Praha 2008. 490 s. Czech. 164 Kč / 17 €.

Orders:

• Archeologický ústav AV ČR, v.v.i., Knihovna, Letenská 4, CZ-118 01 Praha 1, Czech Republic

[email protected]

• Beier & Beran – Archäologische Fachliteratur, Thomas-Müntzer-Str. 103, D-08134 Langenweissbach,

Germany; [email protected]

• Kubon & Sagner, Buchexport-Import, P.O.Box 341018, D-80328 München, Germany

[email protected]

• Oxbow Books, Park End Place, Oxford OX1 1HN, United Kingdom

• Rudolf Habelt GmbH, Am Buchenhang 1, D-53115 Bonn, Germany; [email protected]

Pokyny pro autory viz AR 1/2009, s. 180, nebo internetové stránky AR. – Instructions to authors

on the AR Internet pages, or in AR 1/2009, p. 180.

Sazba: Marcela Hladíková. Tisk: PBtisk Příbram.

Vychází čtyřikrát ročně. Rozšiřuje, informace o předplatném podává a objednávky přijímá

DUPRESS, Podolská 110, CZ-147 00 Praha 4; tel. 241433396; [email protected]

Orders from abroad: SUWECO CZ s.r.o., Českomoravská 21, CZ-180 21 Praha 9, Czech Republic,

[email protected]; Kubon & Sagner, P.O.Box 341018, D-80328 München 34, Germany, post-

[email protected]; Rudolf Habelt GmbH, Am Buchenhang 1, D-53115 Bonn, Germany,

[email protected]

Tento sešit vyšel v prosinci 2009. Doporučená cena 83,– Kč

© Archeologický ústav AV ČR, Praha, v.v.i. ISSN 0323–1267

Archeologické rozhledy LXI–2009 605

OBSAH

Ondřej Chvojka – Jaroslav Frána – Jan John – Petr Menšík, Dva depoty ze starší

doby bronzové v areálu mohylového pohřebiště u Nové Vsi (okr. Český

Krumlov) – Zwei Depots aus der älteren Bronzezeit im Areal des Hügelgrä-

berfelds in Nová Ves (Kr. Český Krumlov, Südböhmen)

Vladimír Salač, Podmokelská skupina. Překonaný koncept archeologie

20. století? – The Podmokly group. An obsolete concept of the archaeology

of the 20th century?

JANU KLÁPŠTĚMU K ŠEDESÁTINÁM

Lubomír Košnar, K původu několika raně středověkých nálezů z Čech –

Zur Herkunft einiger frühmittelalterlichen Funde aus Böhmen

Vladimír Brych, Semonická tvrz – ad fontes: nejstarší doklad horizontálního

tkalcovského stavu z Čech – The Semonice manor – ad fontes: the oldest

evidence of a horizontal loom from Bohemia

Jan Royt – Jaromír Žegklitz, O krádeži a nálezu gotického ciboria na Novém

Městě pražském – The theft and discovery of a Gothic ciborium in Prague’s

New Town

Jaroslav Šulc – Jan Kypta – Martin Ježek, K hospodaření a kultuře bydlení

na středočeském statku v raném novověku: příklad z Trněného Újezdu

(okr. Kladno) – The possibility of studying the rural housing culture between

the Middle Ages and the Early Modern period on the basis of sources from

Trněný Újezd (Central Bohemia)

Petr Květina – Klára Neumannová, Dotazníkový průzkum „Percepce archeo-

logie 2008“ – Questionnaire survey “Perception of Archaeology 2008”

DISKUSE

Florin Curta, The early Slavs in Bohemia and Moravia: a response to my

critics – Počátky Slovanů v Čechách a na Moravě: odpověď mým kritikům

AKTUALITY

Wolfgang Breibert, Die Konferenz „Praktische Funktion, gesellschaftliche Bedeutung

und symbolischer Sinn der frühgeschichtlichen Zentralorte in Mitteleuropa“ in

Pohansko bei Břeclav, Tschechische Republik

I. Boháčová, Konference Praha archeologická – město UNESCO a jeho archeologické

dědictví

607–636

637–665

666–672

673–683

684–696

697–714

715–724

725–754

755

755–756

Alena Humpolová – Milan Lička, Výstava o českém neolitu v Itálii

Vladimír Mitáš, Slovenská archeológia si pripomína Slovenské starožitnosti

Natalie Venclová, Zakladatelka moderní české sklářské archeologie Dagmar Hejdová

Zdeněk Smetánka, Osmé decenium Ivany a Radomíra Pleinerových. Laudatio podle

zápisníku v paměti

Lada Šlesingerová, Bibliografie PhDr. Ivany Pleinerové, CSc., za léta 1999–2009;

Bibliografie prof. PhDr. Radomíra Pleinera, DrSc., za léta 1999–2009

NOVÉ PUBLIKACE

Miloš Vávra, A. Harding – R. Šumberová – Ch. Knüsel – A. Outram: Velim. Violence and

death in Bronze Age Bohemia. The results of fieldwork 1992–95, with consideration

of peri-mortem trauma and deposition in the Bronze Age. With contributions by

C. Palmer, S. Knight, D. Dungworth, R. Shiel (Prague 2007)

Ivo Štefan, Przemysław Urbańczyk: Trudne początki Polski (Wrocław 2008)

Jan Kypta, Georges Descœudres: Herrenhäuser aus Holz. Eine mittelalterliche Wohn-

baugruppe in der Innerschweiz (Basel 2007)

kv, M. V. Anikovič – V. V. Popov – N. I. Platonova: Paleolit Kostěnkovsko-Borščevskogo

rajona v kontekstě verchněgo paleolita Jevropy. Trudy Kostěnkovsko-Borščevskoj

archeologičeskoj ekspediciji. Vyp. 1 (Sankt-Petěrburg 2008)

Kateřina Tomková, Elżbieta Dąbrowska: Groby, relikvie i insygnia. Studia z dziejów

mentalności średniowiecznej (Warszawa 2008)

Natalie Venclová, Duncan Garrow – Chris Gosden – J. D. Hill eds.: Rethinking Celtic

art (Oxford 2008)

Helena Březinová, C. Gillis – M. B. Nosch eds.: Ancient Textiles. Production, Craft and

Society. Proceedings of the First International Conference on Ancient Textiles, held at

Lund, Sweden, and Copenhagen, Denmark, on March 19–23, 2003 (Oxford 2007)

Drahomíra Frolíková-Kaliszová, Zdeněk Klanica: Mutěnice-Zbrod. Zaniklé slovanské

sídliště ze 7.–10. století (Brno 2008)

Martin Dohnal, Tomáš Klír: Osídlení zemědělsky marginálních půd v mladším středo-

věku a raném novověku (Praha 2008)

Jan Kypta, Rudolf Krajíc: Středověké cihlářství. Sezimovo Ústí – archeologie středově-

kého poddanského města 4 (České Budějovice – Tábor 2008)

L. Košnar, Artur Kurpiewski: Cmentarzysko kultury wielbarskiej w Gostkowie (Lublin

2008)

R. Křivánek, Krzysztof Misiewicz: Geofizyka archeologiczna (Warszawa 2006)

Daniel Bursák, Günther Moosbauer: Kastell und Friedhöfe der Spätantike in Straubing.

Römer und Germanen auf dem Weg zu den ersten Bajuwaren (Rahden/Westf. 2005)

Jan Kypta, Das Obere Schloss in Greiz. Ein romanischer Backsteinbau in Ostthüringen

und sein historisches Umfeld (Erfurt 2008)

J. Koštial, Irena Šavel et al.: Pod Kotom-jug pri Krogu I, II. Arheologija na avtocestah

Slovenije (Ljubljana 2009)

OOBBSSAAHH AARRCCHHEEOOLLOOGGIICCKKÝÝCCHH RROOZZHHLLEEDDŮŮ LLXXII//22000099

EERRRRAATTAA

756–757

757–758

758–759

759–762

762–765

766–769

769–776

776–779

780–783

783–785

785–787

787–788

788–789

789–790

790–791

791–792

792–793

793–795

795–796

797–798

799–808

808

Archeologické rozhledy LXI–2009606

Dva depoty ze starší doby bronzové v areálumohylového pohřebiště u Nové Vsi (okr. Český Krumlov)

Zwei Depots aus der älteren Bronzezeit im Areal des Hügelgräberfeldsin Nová Ves (Kr. Český Krumlov, Südböhmen)

Ondřej Chvojka – Jaroslav Frána – Jan John – Petr Menšík

Koncem srpna 2008 byly na bezejmenném návrší u Nové Vsi na Českokrumlovsku objeveny dva depotykovových předmětů – soubor 10 hřiven s konci nastrčenými do dvou spirálovitých nápažníků a depot obsa-hující křtěnovský sekeromlat a 12 zlomků koláčovitých slitků. Druhý depot byl nalezen v areálu dosud ne-známého mohylového pohřebiště, z něhož však zatím pochází pouze keramika z doby halštatské a solitérníspirálovitý nápažník ze starší doby bronzové. Na místě byl následně proveden archeologický průzkum, drob-ná sondáž a geodetické měření. Všechny kovové artefakty byly podrobeny spektrálním analýzám pomocíRFA i NAA. Typologický rozbor nálezů prokázal jejich nesoučasnost – zatímco první depot lze klást do stup-ně Br A2, druhý depot byl uložen pravděpodobně až na přelomu starší a střední doby bronzové. Vztah oboudepotů k mohylníku v jejich blízkosti zůstává zatím neznámý.

starší doba bronzová – jižní Čechy – depoty – sekeromlat křtěnovského typu – mohylové pohřebiště –analýzy prvkového složení

Two Early Bronze Age hoards in the burial mound grounds at Nová Ves (dist. Český Krumlov, SouthBohemia). At the end of August 2008, two hoards featuring metal objects were discovered on an unnamedmound at Nová Ves in the district of Český Krumlov – a set of 10 ring ingots with the ends tucked into twospiralled arm bracelets and a deposit containing a Křtěnov-type battle axe and 12 fragments of pie-shapedsows. The second hoard was found in the grounds of a hitherto unknown burial mound, thus far featuringonly ceramics from the Hallstatt period and a sole spiralled arm bracelet from the Early Bronze Age. Anarchaeological survey, a smaller probe and geodetic survey were then conducted at the site. All metal arte-facts underwent RFA and NAA spectral analysis. The typological analysis of the finds demonstrated theirasynchronism – while the first hoard can be placed into the Br A2 phase, the second was more than like-ly deposited only at the period between the Early and Middle Bronze Ages. The relation between the twohoards and the nearby mounds remains unknown.

Early Bronze Age – South Bohemia – raw material hoard – Křtěnov-type battle axe – burial mound –elemental composition analysis

1. Úvod

V posledních letech se v jižních Čechách nebývale zvýšil počet ojedinělých i hromadnýchnálezů pravěkých kovových artefaktů, zjištěných téměř bez výjimky neprofesionálními hle-dači pomocí detektorů kovů. Většinu nám známých nálezů se následně podařilo nejen odbornězdokumentovat, ale i získat pro muzejní sbírky. Jen ze starší doby bronzové můžeme uvéstdepoty žeber z Přídolí, Purkarce, Chvalšin (Chvojka – Havlice 2009), Bernartic a Nuzova1,

1 Za zatím nepublikované informace o nálezu z Bernartic z r. 2008 děkujeme doc. Rudolfu Krajícovi a FrantiškuJandovi a o nálezu z r. 2009 z Nuzova Jiřímu Fröhlichovi.

Archeologické rozhledy LXI–2009 607607–636

soubor hřiven z Křtětic (Fröhlich – Jiřík 2007) a depot dvou seker z Českého Krumlova(Chvojka – Červenka 2008, 97), které doplňuje řada ojedinělých předmětů (např. Machula2003; Fröhlich et al. 2005; Chvojka – Červenka 2008). Tuto beztak již mimořádnou kumu-laci nálezů pak výrazně obohatily dva starobronzové depoty, objevené koncem léta 2008nedaleko Nové Vsi u Brloha na Českokrumlovsku.

CHVOJKA – FRÁNA – JOHN – MEN·ÍK: Dva depoty ze star‰í doby bronzové …608

Obr. 1. Nová Ves. Poloha lokality na výřezu z topografické mapy, vrstevnice převzaty ze ZM 1 : 10 000

(32-21-09). Grafika J. John.

Abb. 1. Nová Ves. Lage des Fundorts.

Obr. 2. Nová Ves.

Zaměření depotu

č. 1 a mohylového

pohřebiště. Grafika

J. John.

Abb. 2. Nová Ves.

Vermessung von

Hortfund Nr. 1 und

des Hügelgräber-

felds.

Oba depoty byly objeveny na bezejmenném návrší (kóta 571 m) ležícím severně od sil-nice z Chmelné do Lipanovic (obr. 1). Depot č. 1 se nacházel v hustém smrkovém lese napoměrně prudším severových. svahu ca 220 m severně od odbočky do Holašovic a 120 mna SZ od samoty U Vacla, 9 m severně od současného okraje lesa a 26 m západně od hra-ny vrcholové plošiny, v nadm. výšce 564 m (obr. 2). Na ZM 32-21-09 je jeho poloha dánakoordináty 428:090; souřadnice JTSK: N-1165531, E-771964.

Druhý depot byl situován ve smrkovém lese na vrcholové plošině zmíněného návrší,ca 180 m na SSZ od odbočky do Holašovic a 200 m na Z od samoty U Vacla, 47 m v kol-mém směru k SV od silnice, v nadm. výšce 570 m (obr. 3). Na mapě 32-21-09 jej určujíkoordináty 418:082; souřadnice JTSK: N-1165590, E-772109. Vzdálenost obou depotůčiní vzdušnou čarou zhruba 150 m. Přesně 10 m západně od depotu č. 2 byl objeven ješ-tě solitérní bronzový nápažník, jehož poloha je na stejné mapě určena koordináty 417:082(JTSK: N-1165586, E-772118). Depot č. 2 i solitérní nápažník se nacházely v areálu mohy-lového pohřebiště, které zahrnovalo celou vrcholovou plošinu uvedeného návrší (obr. 2; 3).Obvod mohylníku je na ZM 32-21-09 určen koordináty 410:082, 414:086, 420:083, 417:078.

2. Popis nálezových okolností a nálezů

2.1. Depot č. 1

Nález učinil dne 28. 8. 2008 pan Vladimír Říha z Českého Krumlova. Odhalený depotvyfotografoval na mobilní telefon (srov. obr. 5), vyzvedl jej a vzápětí prostřednictvím PetraZronka z Českého Krumlova telefonicky informoval O. Chvojku. Ten zde pak za doprovodunálezce a P. Zronka provedl dne 30. 8. 2008 dokumentaci a průzkum.


Obr. 3. Nová Ves. Vrstevnicový plán mohylového pohřebiště se zaměřením depotu č. 2, solitérního nápaž-

níku a sondy č. 1/08. Zaměření J. John, O. Chvojka a P. Menšík.

Abb. 3. Nová Ves. Höhenlinienplan des Hügelgräberfelds mit Vermessung von Hortfund Nr. 2, des Einzel-

fundes eines Oberarmrings und Sonde Nr. 1/08.

Depot se nacházel v prosté zemi, v žlutohnědé hlinitopísčité lesní půdě s ojedinělýmipřirozenými kameny velikosti do 10 cm. Nálezy byly položeny 15–20 cm pod současnýmpovrchem, horní okraj nápažníků se však nacházel jen 8 cm hluboko. Žádné stopy po jam-ce, schránce či obalu nebyly pozorovány. Jihovýchodní část depotu (hřbetní části hřiven)překrýval větší (ca 23 x 13 x 7 cm) kámen položený na plocho, který nálezce odstranil –na kresebné dokumentaci (obr. 4) je tak rekonstruována jen jeho přibližná poloha. Částdepotu patrně překryta nebyla.

Hromadný nález obsahoval celkem deset nákrčníkovitých hřiven a dva spirálovité ná-pažníky, které byly uspořádány do mimořádné polohy: svazek deseti hřiven byl zastrčenočky do dvou nápažníků, nasazených na sebe tak, že vytvářely jakousi trubku (obr. 5). Obanápažníky a konce hřiven směřovaly k SZ, hřbety hřiven byly původně překryty výše zmí-něným kamenem. Váha všech nalezených předmětů činila před konzervací 2536 g. Nálezyjsou uloženy v Regionálním muzeu v Českém Krumlově pod přír. č. 5/09.

Následné průzkumy ani mikrosondáže nezjistily v bezprostředním okolí depotu žádnédalší stopy pravěkých aktivit. Dne 31. 10. 2008 byla do místa nálezu depotu položena son-da č. 2/08 o rozměrech 1 x 1 m, v níž však byla pod hrabankou zachycena jen hnědožlutálesní půda bez jakýchkoliv archeologických nálezů.

Popis artefaktů:1. Hřivna č. 1. Měděná nákrčníkovitá hřivna z tyčinky kulatého průřezu s konci stočenými v očka. Povrchhladký se slabě patrnými vyhlazenými ploškami. Vnější prům. hřivny 156, tloušťka tyčinky max. 11 mm,váha před konzervací 206 g. Patina před konzervací šedozelená, mírně korodovaná. Obr. 10: 1.2. Hřivna č. 2. Měděná nákrčníkovitá hřivna z tyčinky kulatého průřezu s konci stočenými v očka. Povrchhladký se slabě patrnými vyhlazenými ploškami. Vnější prům. hřivny 157, tloušťka tyčinky max. 10 mm,váha před konzervací 194 g. Patina před konzervací šedo- až hnědozelená, mírně korodovaná. Obr. 10: 2.3. Hřivna č. 3. Měděná nákrčníkovitá hřivna z tyčinky kulatého průřezu s konci stočenými v očka. Povrchhladký se slabě patrnými vyhlazenými ploškami. Vnější prům. hřivny 170, tloušťka tyčinky max. 10 mm,váha před konzervací 195 g. Patina před konzervací šedozelená, mírně korodovaná. Obr. 10: 3.4. Hřivna č. 4. Měděná nákrčníkovitá hřivna z tyčinky kulatého průřezu s konci stočenými v očka. Povrchhladký se slabě patrnými vyhlazenými ploškami. Vnější prům. hřivny 172, tloušťka tyčinky max. 10 mm,váha před konzervací 205 g. Patina před konzervací šedo- až hnědozelená, mírně korodovaná. Obr. 10: 4.5. Hřivna č. 5. Měděná nákrčníkovitá hřivna z tyčinky kulatého průřezu s konci stočenými v očka. Povrch


Obr. 4. Nová Ves, depot č. 1. Půdorys a řezy místem nálezu depotu. Kresba obr. 4, 6, 8 O. Chvojka a L. Bílý.

Abb. 4. Nová Ves, Hortfund Nr. 1. Grundriss und Schnitte an der Stelle der Hortfunde.

hladký se slabě patrnými vyhlazenými ploškami. Vnější prům. hřivny 163, tloušťka tyčinky max. 9 mm,váha před konzervací 187 g. Patina před konzervací šedo- až hnědozelená, mírně korodovaná. Obr. 10: 5.6. Hřivna č. 6. Měděná nákrčníkovitá hřivna z tyčinky kulatého průřezu s konci stočenými v očka. Povrchhladký se slabě patrnými vyhlazenými ploškami. Vnější prům. hřivny 162, tloušťka tyčinky max. 10 mm,váha před konzervací 208 g. Patina před konzervací šedo- až hnědozelená, mírně korodovaná. Obr. 10: 6.7. Hřivna č. 7. Měděná nákrčníkovitá hřivna z tyčinky kulatého průřezu s konci stočenými v očka. Povrchhladký. Vnější prům. hřivny 160, tloušťka tyčinky max. 10 mm, váha před konzervací 193 g. Patina předkonzervací šedo- až hnědozelená, mírně korodovaná. Obr. 11: 7.8. Hřivna č. 8. Měděná nákrčníkovitá hřivna z tyčinky kulatého průřezu s konci stočenými v očka. Povrchhladký se slabě patrnými vyhlazenými ploškami. Vnější prům. hřivny 156, tloušťka tyčinky max. 11 mm,váha před konzervací 208 g. Patina před konzervací šedo- až hnědozelená, mírně korodovaná. Obr. 11: 8.9. Hřivna č. 9. Měděná nákrčníkovitá hřivna z tyčinky kulatého průřezu s konci stočenými v očka. Povrchhladký se slabě patrnými vyhlazenými ploškami. Vnější prům. hřivny 168, tloušťka tyčinky max. 10 mm,váha před konzervací 207 g. Patina před konzervací šedo- až hnědozelená, mírně korodovaná. Obr. 11: 9.10. Hřivna č. 10. Měděná nákrčníkovitá hřivna z tyčinky kulatého průřezu s konci stočenými v očka. Povrchhladký se slabě patrnými vyhlazenými ploškami. Vnější prům. hřivny 166, tloušťka tyčinky max. 10 mm,váha před konzervací 191 g. Patina před konzervací šedo- až hnědozelená, mírně korodovaná. Obr. 11: 10.11. Nápažník č. 1. Bronzový spirálovitý nápažník z tyčinky čočkovitého tvaru a se zúženými konci. Nápaž-ník stočen do 10 celých závitů a jednoho dalšího neúplného (ca 25 % závitu). Závity na sebe těsně přiléhají,jsou téměř kruhového tvaru, pravidelně se směrem nahoru zužujícího. Výška nápažníku 76 mm, spodníprům. max. 75, horní max. 60 mm, šířka tyčinky max. 7 mm, váha před konzervací 283 g. Patina předkonzervací šedozelená, mírně korodovaná. Obr. 11: 11.12. Nápažník č. 2. Bronzový spirálovitý nápažník z tyčinky čočkovitého tvaru a se zúženými konci. Ná-pažník stočen do 9 celých závitů a jednoho dalšího neúplného (ca 50 % závitu). Závity na sebe většinounepřiléhají – mezery mezi nimi dosahují 1–3 mm. Závity jsou téměř kruhového tvaru, směrem nahoru sezužujícího. Závity jsou více rozvolněné, nápažník je ve středu mírně prohnutý. Výška nápažníku 80, spod-ní průměr max. 75, horní max. 60 mm, šířka tyčinky max. 7 mm, váha před konzervací 259 g. Nápažníkbyl původně zasunut do nápažníku č. 1, jak dokládá světle zelená nekorodovaná patina na horních pětizávitech; spodní závity mají (před konzervací) patinu hnědozelenou, mírně korodovanou. Obr. 11: 12.

2.2. Depot č. 2

Dne 30. 8. 2008, v okamžiku, kdy byl O. Chvojkou dokumentován první depot, nalezlVladimír Říha při průzkumu jeho okolí další depot, který byl vzápětí zaměřen a odborněprozkoumán. Již v hrabance byly objeveny dva menší slitky a v hnědožluté lesní půdě podnimi sekeromlat, položený ostřím šikmo nahoru, směrem k SZ (obr. 6; 7). V jeho blízkém


Obr. 5. Nová Ves, depot č. 1. Původní

fotografie nálezce před vyzvednutím

depotu.

Abb. 5. Nová Ves, Hortfund Nr. 1. Ur-

sprüngliche Fotografie des Finders vor

der Entnahme des Fundes.

okolí byly až do hloubky ca 20 cm nalezeny bez jakéhokoliv uspořádání další zlomky slitků.Mezi nimi prostupovala hnědožlutá lesní půda a ojedinělé menší až středně velké kameny,které však netvořily žádnou strukturu. Žádný obal, jamka ani schránka nebyly ani v tomtopřípadě zachyceny. Celý soubor nejevil stopy jakéhokoliv záměrného vyskládání, spíše při-pomínal náhodné rozptýlení předmětů (druhotné?) v místech nápadnější kumulace kamenů,snad původní mohyly (viz níže). Předměty byly nalezeny na ploše 50 x 20 cm a v hloubceod ca 5 do 20 cm od současného povrchu (sekeromlat měl ostří v hloubce 5 cm a týl 15 cm).Váha všech nalezených předmětů činila před konzervací 1799 g. Všechny artefakty jsouuloženy v Regionálním muzeu v Českém Krumlově pod přír. č. 6/09.

Dne 31. 10. 2008 byla do místa nálezu depotu č. 2 položena sonda č. 3/08 o rozměrech1 x 1 m, v níž byla zjištěna výraznější kumulace středně velkých až velkých (do 20 cm)kamenů, volně poházených a promíchaných hnědožlutou lesní půdou. Nelze vyloučit, žese jedná o narušený plášť zaniklé mohyly, která není v terénu patrná (viz dále – obj. č. 11);odpověď by tak mohl přinést pouze plošný odkryv. Žádné archeologické nálezy nebylyv sondě učiněny.

Popis artefaktů:1. Sekeromlat křtěnovského typu. Kompletně dochovaný bronzový sekeromlat se zaobleným vějířovitýmtýlem, příčnou tulejí a protaženým tělem do zaobleného ostří. Celé tělo je zdobené dvěma dvojicemi po-délných úzkých žlábků, jdoucích od ostří až po týl, kde jsou přerušeny svazkem tří podkovovitých žlábků,kopírujících zaoblený obvod týlu. Vnitřní strana uvedené trojice žlábků v týlu je lemována krátkými příč-nými rýžkami. Obě části tuleje jsou na povrchu zdobeny hlubokými žlábky, vytvářejícími mezi sebou ost-rá žebírka. Délka sekeromlatu 248, délka obou ramen tuleje po 40, šířka týlu max. 36, šířka ostří 18, prům.ústí obou okrajů tuleje 20 a 21 mm, váha před konzervací 319 g. Povrch hnědé barvy (před konzervací)je ve velmi dobrém stavu, místy prosvítá tm. zelená ušlechtilá patina. Obr. 12: 1.2. Slitek č. 1. Zlomek koláčovitého slitku s horní plochou výrazně bradavičnatě členěnou a spodní plochoupoměrně hladkou. Zachován jeden zúžený okraj původního slitku, v nejširším místě stopa po odseknutí.Rozm. max. 115 x 90 x 20 mm, váha před konzervací 397 g. Povrch hnědý, silně korodovaný, místy pro-svítá šedozelená neušlechtilá patina. Obr. 12: 2.


Obr. 6. Nová Ves, depot č. 2. Půdorys a řez místem

nálezu depotu.

Abb. 6. Nová Ves, Hortfund Nr. 2. Grundriss und

Schnitt der Fundstelle.

Obr. 7. Nová Ves, depot č. 2 po odkrytí. Foto na

obr. 7, 9, 14 O. Chvojka.

Abb. 7. Nová Ves, Hortfund Nr. 2 nach der Abdec-

kung.

3. Slitek č. 2. Zlomek koláčovitého slitku s horní plochou výrazně bradavičnatě členěnou a spodní plochoupoměrně hladkou s drobnými puklinami. Zachován jeden zúžený okraj původního slitku, v nejširším místěstopa po odseknutí. Rozm. max. 89 x 55 x 25 mm, váha před konzervací 284 g. Povrch hnědý, silně koro-dovaný, místy prosvítá šedozelená neušlechtilá patina. Obr. 12: 3.4. Slitek č. 3. Amorfní zlomek koláčovitého slitku s horní plochou výrazně bradavičnatě členěnou a spodníplochou poměrně hladkou s drobnými puklinami. Rozm. max. 57 x 40 x 17 mm, váha před konzervací133 g. Povrch hnědý, silně korodovaný, místy prosvítá šedozelená neušlechtilá patina. Obr. 12: 4.5. Slitek č. 4. Amorfní zlomek koláčovitého slitku s oběma plochami poměrně hladkými s drobnými pukli-nami. Rozm. max. 46 x 32 x 16 mm, váha před konzervací 88 g. Povrch hnědý, silně korodovaný, místyprosvítá šedozelená neušlechtilá patina. Obr. 12: 5.6. Slitek č. 5. Amorfní zlomek koláčovitého slitku s horní plochou výrazně bradavičnatě členěnou a spodníplochou poměrně hladkou s drobnými puklinami. Rozm. max. 70 x 46 x 12 mm, váha před konzervací125 g. Povrch hnědý, silně korodovaný, místy prosvítá šedozelená neušlechtilá patina. Obr. 12: 6.7. Slitek č. 6. Amorfní zlomek koláčovitého slitku s oběma plochami poměrně hladkými s drobnými pukli-nami. Rozm. max. 49 x 34 x 16 mm, váha před konzervací 91 g. Povrch hnědý, silně korodovaný, místyprosvítá šedozelená neušlechtilá patina. Obr. 12: 7.8. Slitek č. 7. Amorfní zlomek koláčovitého slitku s horní plochou výrazně bradavičnatě členěnou a spodníplochou poměrně hladkou s drobnými puklinami. Rozm. max. 48 x 23 x 11 mm, váha před konzervací 53 g.Povrch hnědý, silně korodovaný, místy prosvítá šedozelená neušlechtilá patina. Obr. 12: 8.9. Slitek č. 8. Amorfní zlomek koláčovitého slitku s oběma plochami poměrně hladkými s drobnými pukli-nami. Rozm. max. 31 x 33 x 13 mm, váha před konzervací 64 g. Povrch hnědý, silně korodovaný, místyprosvítá šedozelená neušlechtilá patina. Obr. 12: 9.10. Slitek č. 9. Amorfní zlomek koláčovitého slitku s horní plochou výrazně bradavičnatě členěnou a spod-ní plochou poměrně hladkou s drobnými puklinami. Rozm. max. 41 x 32 x 14 mm, váha před konzervací70 g. Povrch hnědý, silně korodovaný, místy prosvítá šedozelená neušlechtilá patina. Obr. 12: 10.11. Slitek č. 10. Amorfní zlomek koláčovitého slitku s horní plochou mírně bradavičnatě členěnou a spod-ní plochou poměrně hladkou s drobnými puklinami. Rozm. max. 43 x 26 x 10 mm, váha před konzervací36 g. Povrch hnědý, silně korodovaný, místy prosvítá šedozelená neušlechtilá patina. Obr. 12: 11.12. Slitek č. 11. Amorfní zlomek koláčovitého slitku s horní plochou výrazně bradavičnatě členěnou a spod-ní plochou poměrně hladkou s drobnými puklinami. Rozm. max. 40 x 30 x 16 mm, váha před konzervací45 g. Povrch hnědý, silně korodovaný, místy prosvítá šedozelená neušlechtilá patina. Obr. 12: 12.13. Slitek č. 12. Amorfní zlomek koláčovitého slitku s horní plochou výrazně bradavičnatě členěnou a spod-ní plochou poměrně hladkou s drobnými puklinami. Rozm. max. 56 x 37 x 15 mm, váha před konzervací94 g. Povrch hnědý, silně korodovaný, místy prosvítá šedozelená neušlechtilá patina. Obr. 12: 13.

2.3. Solitérní nápažník

Rovněž dne 30. 8. 2008, zhruba půl hodiny po objevu druhého depotu a asi 10 m k SZod něj, nalezl P. Zronek solitérní bronzový spirálovitě stočený nápažník, který byl vzápětíO. Chvojkou zdokumentován. Předmět ležel v hnědožluté lesní půdě, v hloubce 10–18 cmod současného povrchu, přitlačen k většímu kameni (o rozměrech 25 x 10 cm a výšce min.15 cm), přirozeně vystupujícímu z podloží (obr. 8; 9). Žádný jiný nález ani stopy po obaluči schránce nebyly na místě učiněny. V tomto případě ovšem nelze vyloučit, že se jednáo sekundárně vyhozený předmět z hrobové výbavy, neboť byl nalezen téměř při úpatí v mi-nulosti již narušené mohyly (obr. 3). Nález je uložen v Regionálním muzeu v ČeskémKrumlově pod přír. č. 12/09.

Popis artefaktu:1. Bronzový spirálovitý nápažník z tyčinky čočkovitého tvaru a se zúženým koncem (dochován jen jedenpůvodní konec, druhý odlomen). Zachováno pět úplných závitů, do nichž je nápažník stočen. Předmět jevšak druhotně silně poškozen – zborcen, závity jsou rozpadlé, mezery mezi nimi dosahují místy až 1 cm.


Závity byly původně téměř kruhového tvaru, dnes jsou místy oválné. Dochovaná výška nápažníku max. 63,spodní průměr max. 68, horní max. 68 mm, šířka tyčinky max. 9 mm, váha před konzervací 197 g. Povrchhnědé barvy je silně korodován, místy prosvítá šedozelená vážně narušená patina. Obr. 13: 1.

2.4. Mohylové pohřebiště

Již při dokumentaci nálezů dne 30. 8. 2008 bylo zjištěno, že větší část vrcholové plo-šiny zaujímá dosud neznámé mohylové pohřebiště. Ve dnech 31. 10. a 12. 11. 2008 protoJ. John, P. Menšík a O. Chvojka provedli jeho geodetické zaměření. Naměřená data bylapoté interpolována do podoby digitálního modelu terénu (srov. John 2008). Byl také usku-tečněn základní popis jejich staršího, příp. nového poškození, pozornost byla věnovánataké pozůstatkům možné vnitřní konstrukce. Provedená dokumentace a povrchový průzkummohylového pohřebiště napomohl k upřesnění aktuálního stavu mohylníku (popis podleKrištuf – Rytíř 2007).

Na ploše přibližně 180 x 80 m bylo identifikováno celkem 18 konvexních objektů,které považujeme za relikty mohyl:

Objekt č. 1. Kruhový tvar, průměr 8,2 m, výška 0,8 m, pozorována byla pouze hliněná konstrukce pláštěbez porušení.Objekt č. 2. Kruhový tvar, průměr 7,1 m, výška 0,5 m, pravděpodobně hliněná konstrukce, celý plášť jena povrchu porušen (vývrat) a značně rozplaven.Objekt č. 3. Kruhový tvar, průměr 7,8 m, výška 0,5 m, místy vystupuje na povrch kamenná konstrukce,velikost kamenů je 10–30 cm. Porušení nebylo pozorováno.Objekt č. 4. Kruhový tvar, průměr 6,2 m, výška 0,5 m, kamenná konstrukce pozorována po celém povrchuv podobě drobných kamenů o velikosti do 20 cm. Ze západní strany je objekt porušen lesní cestou, na nílze pozorovat přítomnost rozvlečeného kamenného pláště. Lesní cesta se nachází mezi objekty č. 4 a 6.Nelze vyloučit, že se jedná původně o jediný objekt, rozdělený právě touto cestou.Objekt č. 5. Kruhový tvar, průměr 6,8 m, výška 0,8 m, vnitřní kamenná konstrukce nebyla pozorována.Porušení nebylo zjištěno.


Obr. 8. Nová Ves, solitérní nápažník. Půdorys a řez

místem nálezu.

Abb. 8. Nová Ves, Einzelfund eines Oberarmrings.

Grundriss und Schnitt der Fundstelle.

Obr. 9. Nová Ves, solitérní nápažník. Fotografie od-

krytého nálezu.

Abb. 9. Nová Ves, Einzelfund eines Oberarmrings.

Fotografie des abgedeckten Fundes.

Objekt č. 6. Kruhový tvar, průměr 9,2 m, výška 0,8 m, občasný výskyt větších kamenů do průměru 20–40 cmdokládající přítomnost kamenné vnitřní konstrukce. Porušení nebylo zjištěno.Objekt č. 7?. Kruhový tvar, průměr 8 m, výška 0,4 m. Vnitřní kamenná konstrukce ani porušení nebylopozorováno. Jedná se o nejistý, velmi nízký násep.Objekt č. 8. Kruhový tvar, průměr 10,5 m, výška 0,8 m, pravděpodobně celý z kamene, překryt pouze vět-ším množstvím lesního humusu, velikost jednotlivých kamenů do 30 cm. Porušení nebylo zjištěno.Objekt č. 9. Objekt představuje vrchol kopce (nejvyšší bod lokality/návrší), kruhový tvar, průměr 14,4 m,výška 1,1 m, pozorována ojedinělá přítomnost větších kamenů do průměru 40 cm. Porušení nebylo zjištěno.Objekt č. 10. Kruhový tvar, průměr 11 m, výška 1,1 m, pozorována přítomnost kamenů po celém pláštio velikosti 20–40 cm, dokládající snad kamennou konstrukci. Zjištěno starší poškození neznámého charak-teru v jihozáp. části objektu o velikosti 2 x 2 m a hloubce do 0,5 m.Objekt č. 11?. Kruhový tvar, průměr 7,8 m, výška 0,2 m, nejistý objekt, množství kamenů o velikosti do20 cm (snad pozůstatek kamenného pláště) bylo pozorováno po celé ploše. Bylo zjištěno drobné porušenípo velké části povrchu způsobené starším zásahem neznámého původu a novým vývratem, plášť je značněrozplaven. Při jeho okraji byl nalezen depot č. 2.Objekt č. 12. Kruhový tvar, průměr 15,5 m, výška 1,1 m, pozorována přítomnost menších kamenů vystu-pujících na povrch, snad doklad kamenné konstrukce. Dále bylo zjištěno porušení objektu v okolí středovéčásti způsobené neodborným vkopem a snad také v důsledku lesního hospodaření. V blízkosti byl nalezenbronzový spirálovitý nápažník.Objekt č. 13. Kruhový tvar, průměr 9 m, výška 0,5 m, pozorovány menší kameny o rozměrech do 20 cmvystupujících na povrch pláště, snad doklad kamenné konstrukce. Zjištěno porušení v jihozáp. části objek-tu o rozměrech 2 x 1 m a hloubce okolo 40 cm, způsobené pravděpodobně starším vývratem.Objekt č. 14. Kruhový tvar, průměr 12 m, výška 1,3 m, mohyla je pravděpodobně celá z kamene a pokry-tá mechem a lesním humusem, kamenná konstrukce pozorována po celém povrchu, jednotlivé kamenyměly rozměry 10–40 cm. Nejspíše na jaře 2009 byl vrcholek tohoto náspu narušen menším detektorářskýmvýkopem (souřadnice JTSK: -1165585/-772155, 5), ve kterém bylo nalezeno větší množství keramickýchzlomků datovatelných do starší doby železné. Kameny vyhozené z tohoto výkopu jsou z granulitu, turma-linického aplitu a v jednom případě z aplitu se stopami po požáru.2

Objekt č. 15. Kruhový tvar, průměr 10 m, výška 0,5 m. Jihozáp. okraj objektu je narušen malým lomemv těsné blízkosti silnice.Objekt č. 16. Oválný tvar, orientace SV–JZ, průměr 20 x 15,3 m, výška 0,8 m, zjištěna ojedinělá přítom-nost větších kamenů o velikosti 20–40 cm vystupujících z tělesa objektu. Pozorovány byly tři menší jámyv plášti mohyly o průměru 0,5 m a hloubce okolo 0,4 m, způsobené snad staršími vývraty.Objekt č. 17. Kruhový tvar, průměr 9,4 m, výška 0,6 m, zjištěny kameny vystupující na povrch po většíčásti pláště mohyly, jejich velikost je 10–20 cm. Dále byl pozorován mírně propadlý střed způsobený star-ším porušením neznámého původu.Objekt č. 18. Průměr 8,6 m, výška 0,6 m. Objekt je z jedné strany ohraničen příkopem silnice a z druhélesní cestou, která jej pravděpodobně částečně porušuje. Mohlo by se jednat o snos kamenů z cesty, přítom-nost kamene však nebyla pozorována

Objevené mohylové pohřebiště se skládá z 18 samostatných mohyl, bez jejich ověřenísondáží však nelze o jejich původu a stáří říci cokoliv bližšího. Průměr dokumentovanýchmohyl se pohybuje v rozmezí 6,2–20 m s výškou mezi 0,4–1,3 m. Převládá u nich kruho-vý tvar, pouze obj. č. 16 je mírně protáhlý. U většiny mohyl lze pozorovat stopy kamenůna jejich povrchu, které mohou dokládat kamenné konstrukce. V některých případech lzetaké uvažovat o konstrukci tělesa, která je celá z kamene (např. u obj. č. 14). Při jejichnavršení mohlo být využíváno skalních výchozů, většina objektů se koncentruje kolemnejvyššího bodu zalesněného návrší. Několik objektů je v menší míře porušeno staršími


2 Za určení suroviny děkujeme Petru Rajlichovi.

zásahy, který byly pravděpodobně většinou způsobeny staršími vývraty a nově také činnostídetektorářů (obj. č. 14). Ze zobrazeného plánu vyplývá, že jednotlivé mohyly jsou v rámcimohylníku rozděleny do tří částečně samostatných skupin (obj. č. 1–3, 4–11 a 12–18). Jevšak nutné podotknout, že prostorové rozdělení, které pozorujeme na plánu (obr. 3), je odra-zem současného stavu zachování mohylových náspů a nemusí odpovídat pravěké situaci.

Dne 20. 9. 2008 provedli pracovníci Jihočeského muzea další odborný průzkum loka-lity, přičemž v jednom starším vkopu (patrně po hledačích) nalezli menší soubor pravěkékeramiky (uložen v Regionálním muzeu v Českém Krumlově pod přír. č. 14/09). V místěnálezu byla následně položena sonda 1/08 o rozměrech 1 x 1 m, v níž však byla pod vrst-vou lesní hrabanky zjištěna pouze žlutohnědá hlinitopísčitá lesní půda, obsahující uvede-né ojedinělé keramické zlomky. Tato vrstva pak v hloubce 35 cm od současného povrchunasedala na zvětralé skalní podloží.

Popis nálezů ze sondy 1/08:Keramika: celkem 9 zlomků z minimálně dvou nádob.1. Zl. okraje a těla esovité profilace. Okraj vytažený. 30 x 25 x 4–6 mm. B. vně hnědočervená, uvnitř šedo-hnědá. Bez výz. Příměs: kaménky – málo (do 2 mm). P. uvnitř hlazen. KT střední. Pozn.: mimo kreslenéhozlomku ještě jeden nekreslený zlomek podhrdlí. Obr. 13: 2.2. Torzo kónické mísy s dovnitř zataženým okrajem. Tělo oblé, dno nedochováno (pouze prohnutý náběhve spodní části největšího zlomku). Rozm. největšího zlomku: 65 x 85 x 8 mm. B. vně i uvnitř tm. hně-dočervená, na lomu místy patrný výrazný „sendvičový efekt“ – mezi hnědočervenými pruhy při okrajíchšedočerný pruh ve středu. Bez výz. Příměs: kaménky – středně (do 3 mm). P. vně na okraji (po jeho za-lomení) tuhován (dochováno jen malé torzo), vně i uvnitř hlazen (na vnějším p. patrné místy svislé pro-hlubně patrně po zahlazování). KT hrubá. Pozn.: z této nádoby pochází 7 nespojitelných zlomků, kreslennejvětší z nich. Obr. 13: 3.

V prostoru mohylového pohřebiště provedli zaměstnanci Jihočeského muzea a Regionálního muzeav Českém Krumlově v podzimních a zimních měsících roku 2008 několik povrchových průzkumů pomocídetektorů kovů, při nichž bylo vedle několika středověkých až novodobých kovových nálezů (jako např.zlomky dvou bronzových kroužků, zlomek plíšku se dvěma žlábky, zlomek snad středověkého koňskéhoudidla, železná dýka a železný nůž) nalezen i soubor pozdně halštatských až laténských artefaktů: železnýsekáč, železný nůž a zlomek bronzové spony samostřílové konstrukce. Všechny předměty jsou uloženyv Regionálním muzeu v Českém Krumlově pod přír. č. 13/09 a budou publikovány na jiném místě.

Dne 1. 8. 2009 zjistil J. John ve vrcholu mohyly (objektu) č. 14 čerstvý vkop o rozměrech ca 20 x 20 cma hloubce 10 cm. Ve vykopané hlíně objevil větší množství kamenů z konstrukce (pláště) mohyly a souborkeramických zlomků. Další vykopané střepy nalezl na místě o dva dny později i O. Chvojka. Soubor ob-sahuje celkem 100 keramických zlomků z několika nádob hrubé i jemné třídy, většinou s potuhovanýmpovrchem. Ve dvou případech se jedná o vytažené okraje, jeden zlomek nese výzdobu v podobě hrubýchrýh v motivu šrafovaných trojúhelníků a jeden malý fragment má výzdobu řady malých důlků. Nálezy,které lze datovat do doby halštatské, jsou uloženy v Regionálním muzeu v Českém Krumlově a detailněbudou zveřejněny na jiném místě.

(O. Ch. – J. J. – P. M.)

3. Zhodnocení nálezů

3.1. Archeologická analýza artefaktů

První depot obsahoval celkem dvanáct artefaktů dvou typů – deset nákrčníkovitých hři-ven a dva spirálovité nápažníky (obr. 10; 11). Měděné hřivny patří u nás k nejběžnějšímkovovým artefaktům starší doby bronzové, jejich výskyt je však téměř bez výjimky ome-


zen na hromadné nálezy – např. jen v jižních Čechách bylo do r. 2005 známo 22 hromad-ných i ojedinělých nálezů o celkovém počtu 254 hřiven (Moucha 2005, 30–32, Abb. 8–9),přičemž od té doby přibylo několik dalších souborů (srov. Machula 2003; Fröhlich – Jiřík2007, 187–190). Výjimku představuje několik sídlištních nálezů zlomků hřiven, konkrét-ně v jižních Čechách z hradišť Dívčí Kámen (Poláček 1966, 27) a Hradec u Dobřejovic(Chvojka – John – Šálková 2008, 68, obr. 5: 3–4) a z nížinného sídliště u Hostů (Beneš1988, 10, obr. 2: 19). V hrobovém kontextu (srov. Podborský 2004; Moucha 2005, 27) ne-byly dosud v jižních Čechách hřivny nalezeny.

Pod pojmem „hřivna“ se však skrývají dva dosti odlišné typy předmětů – hřivnovité in-goty (Ringbarren) a nákrčníkovité hřivny (Ösenhalsringe). Základní rozdíl mezi nimi tkvípředevším v existenci či absenci opracování povrchu, odrážející nejspíše i odlišnou původ-ní funkci – hřivny s neopracovaným hrubým povrchem lze považovat za ingoty, zatímcokruhy s jemně vyhlazeným povrchem a pečlivě stočenými koncovými očky mohly mít pri-mární funkci šperku – nákrčníků, přestože i ony mohly zároveň sloužit jako forma suroviny(Moucha 2005, 25–28; Möslein 2008, 110–111, pozn. 17). Všech deset hřiven z depotuNová Ves I lze v této souvislosti jasně zařadit mezi nákrčníkovité hřivny s jemně opracova-ným povrchem, na němž jsou u většiny hřiven patrné jemné plošky po ohlazení či obrou-šení. Dle nejnovější klasifikace V. Mouchy náležejí všechny do jeho čtvrté skupiny, cha-rakterizující hřivny s jemným povrchem, na němž mohou být stopy opilování či jemnéhohranění (Moucha 2005, 27, Abb. 6). Jedná se o relativně vzácnou skupinu, do níž v r. 2005v Čechách spadalo jen 72 hřiven (tj. 8, 39 % ze všech českých hřiven; Moucha 2005, Abb. 8).Nejbližší analogii nalezneme v jižních Čechách v depotu z Mladého u Českých Budějovic,jehož všech devět hřiven náleží do této skupiny (Moucha 2005, Taf. 62). Tvarově poněkudvzdálenějších je 11 hřiven této skupiny z okolí Milevska a tři hřivny z Neznašova (Moucha2005, Taf. 19: 1–4, 144). Kromě ojedinělé hřivny z Českého Heršláku pocházejí další českénálezy hřiven 4. skupiny z jiných regionů.

Druhým typem nálezu z depotu Nová Ves I jsou dva prakticky identické spiráloviténápažníky (obr. 11: 11–12), zlomek dalšího pak byl nalezen jako solitér při úpatí mohyly(obj.) č. 12 (obr. 13: 1). Jedná se o typický šperk starší doby bronzové, o němž bylo někdyuvažováno i v souvislosti s funkcí formy suroviny či směnného prostředku, což je však dnesvětšinou odmítáno (srov. Lenerz-de Wilde 1995, 311; Moucha 2005, 44). Spirálovité nápaž-níky se objevují v průběhu starší doby bronzové v relativně hojném počtu v celé středníEvropě, české území nevyjímaje (Hájek 1954, 168; Havlice 2000, 22–23). Pocházejí vět-šinou z hrobů, kde jsou doloženy zpravidla v párech, jako např. v mohyle č. I u Hostů,v níž byly nalezeny dvě dvojice těchto nápažníků (Hájek 1954, 129, obr. 7); jeden pár spi-rál je znám z další mohyly v Hostech nebo z hrobového nálezu z Chotýčan (Hájek 1954,obr. 4: 1, 3; 6: 9–10). Kompletně zachované nápažníky jsou poměrně vzácné, neboť většinabyla již v pravěku rozlámána (srov. např. depot z Kosova: Hájek 1954, 151, obr. 16; Moucha2005, Taf. 208). Všechny tři nápažníky z Nové Vsi náležejí k nejběžnější variantě, tvořenétenkým páskem oválného nebo čočkovitého průřezu (Moucha 2005, 58). V jižních Čecháchk nim nalezneme několik analogií, jako např. v depotech kombinovaných s hřivnami v Ko-sově (Moucha 2005, Taf. 208) a Hluboké nad Vltavou (Beneš – Chvojka 2003).

Mimořádné a v Čechách dosud bez analogií je vzájemné umístění artefaktů v depotuNová Ves I, kdy konce všech deseti hřiven byly navléknuty do dvou do sebe částečně vlo-žených nápažníků (obr. 4; 5). Kombinace hřiven a spirálovitých kruhů je sice v Čechách


doložena v minimálně osmi depotech (Moucha 2005; jen hřivny a nápažníky: Dušníky,Radostice; sporný případ jednoho nebo dvou depotů v Hluboké n. Vlt.: Beneš – Chvojka2003; kombinace s dalšími artefakty: Čelákovice, Klapý, Kosov, Mory, Praha-Bubeneč –depot č. 1, Soběchleby). Nejbližší analogie nastrčení hřiven do spirál však pochází z dolno-rakouského depotu Ragelsdorf 2, kde se mezi 143 volně deponovanými hřivnami nalezli svazek dalších deseti hřiven, jejichž konce byly nastrčeny do dvou trubic tvořenými najedné straně pěti a na druhé dvěma do sebe napojenými nápažníky (Neugebauer 1998–1999,11, Abb. 4). Samotné do sebe nastrčené spirálovité kruhy posloužily občas jako schránkači pojítko i pro další artefakty, jako např. v Hrdlořezích pro 13 jehlic únětického typu(Moucha 2005, Taf. 211: 2).


Obr. 10. Nová Ves, depot č. 1. Hřivny č. 1–6. Kresba obr. 10–13 L. Bílý.

Abb. 10. Nová Ves, Hortfund Nr. 1. Barren Nr. 1–6.

Za povšimnutí stojí také počet deseti hřiven, který odpovídá početní jednotce vycháze-jící z počtu prstů na ruce – není jistě náhoda, že v řadě případů je doloženo svazování mědě-ných hřiven nebo žeber do svazků po pěti nebo deseti kusech (např. Lenerz-de Wilde 1995,244–245, 251, Abb. 16, 28; 2002, 20; Innerhofer 1997, 56; Möslein 1997, 73; 2008, 123;Neugebauer 1998–1999, 11; Moucha 2005, 37; Krenn-Leeb 2006, 8). M. Lenerz-de Wilde(1995, 299; 2002) tato skutečnost vedla k názoru o početní či platební funkci ingotů.


Obr. 11. Nová Ves, depot č. 1. Hřivny č. 7–10 a nápažníky.

Abb. 11. Nová Ves, Hortfund Nr. 1. Barren Nr. 7–10 und Oberarmringe.

A. Krenn-Leeb si u rakouských depotů v případě smíšených depotů hřiven s nápažníkya/nebo sekerami povšimla velmi podobných váhových hodnot jednotlivých artefaktů a natomto základě nevyloučila ani podobnou funkci těchto různých typů předmětů v depotech(Krenn-Leeb 2006, 10), kterou později označila za premonetární (Krenn-Leeb 2008, 171).V případě prvního depotu z Nové Vsi jsou však váhy hřiven a nápažníků značně rozdílné –zatímco deset hřiven má průměrnou váhu 199 g, spirály váží 259 a 283 g. V našem případětak lze u nápažníků uvažovat primárně o funkci spojovacího článku pro svazek hřiven, jakbylo uvedeno výše. Zmíněná průměrná váha hřiven z Nové Vsi plně koresponduje s prů-měrnou hmotností českých hřiven, jež se pohybuje okolo 195 g (Lenerz-de Wilde 1995, 257,Abb. 35, Tabelle 4).

Mimořádným nálezem z druhého depotu od Nové Vsi je výborně dochovaný sekero-mlat se žlábkovanou tulejí (obr. 12: 1), označovaný jako sekeromlat křtěnovského typu(např. Böhm 1937, 12; Hájek 1947–1948). Exemplář od Nové Vsi patří do S. Stuchlíkemvyčleněné základní varianty Aa, resp. W. Davidem definované varianty IIb, která se vyzna-čuje dlouhou štíhlou čepelí, dlouhou žlábkovanou tulejí a polokruhovitě rozšířeným, svislepostaveným týlem (Stuchlík 1988, 277, 279 – obr. 5; David 2002, 333). Do této variantynáleží prakticky všechny dosud v Čechách nalezené sekeromlaty se žlábkovanou tulejí – pětz eponymního depotu z Křtěnova, dva z Libochovic, jeden z Křešic a dva z Města Touš-kova (Hájek 1947–1948, obr. 1–3; David 2002, Taf. 209–211). Stejný je rovněž sekeromlatz moravské Skrbně (Stuchlík 1988, obr. 4: 5; Říhovský 1992, Taf. 6: 43), oba exemplářez Nitrianského Hrádku (Točík 1978, Taf. LXVIII: 14, 16; David 2002, Taf. 212; 2008,Abb. 15A) nebo několik dalších sekeromlatů z území Německa, Polska, Maďarska a Srb-ska (David 2002, 434–435, Taf. 77–80).

Sekeromlaty se žlábkovanou tulejí jsou rozšířeny po celé střední Evropě, jejich největšípočet (12) je znám z Čech, méně pak z Maďarska (6 kusů) a ze Slovenska (5 kusů; Hänsel1968, 185 – Liste 38, Karte 9; Stuchlík 1988, 282, obr. 7; David 2002, 341, Karte 16). Přesjejich relativně četný výskyt v Čechách leží původ tzv. křtěnovských sekeromlatů v oblastiKarpatské kotliny, jak přesvědčivě dokázal již B. Hänsel – v uhersko-sedmihradské oblastise totiž vyskytují i starší varianty sekeromlatů s příčnou tulejí, zatímco v Čechách známezatím jen typologicky nejmladší variantu Křtěnov (Hänsel 1968, 57–58).

Společně se sekeromlatem bylo v depotu Nová Ves II nalezeno také dvanáct zlomkůměděných slitků o celkové váze 1480 g (obr. 12: 2–13). Přestože V. Moucha (2005, 25) spo-lehlivě neznal žádný doklad koláčovitých slitků ve starší době bronzové v Čechách, uvádíM. Zápotocký větší měděné slitky ze starobronzového sídliště ve Velkých Žernosekách,které dává do souvislosti s využitím lokálních měděných ložisek v Krušných horách (Zápo-tocký 1982, 391 – obr. 16: 1–2, 395–396). Více dokladů měděných slitků pochází z územíČR až z následující střední doby bronzové, jak ukazuje např. moravský depot stupně Br B1z Mušova s dvaceti zlomky patrně jednoho koláčovitého slitku (Stuchlík 1981); v jižníchČechách lze uvést hromadný nález z Českých Budějovic – Krásné vyhlídky se dvěma zlom-ky slitků (Militký – Zavřel 1993, obr. 8: 12–14). V kontextu starší doby bronzové jsou mě-děné slitky uváděny z Bavorska, kde např. tvořily součást depotu z Fahrnpointu (5 zlomkůslitků a tři žebrované závěsky), datovaného k přechodu mezi starší a střední, resp. již napočátek střední doby bronzové (Möslein 1998–1999, 69, 76). Již do mladších fází staršídoby bronzové jsou kladeny bavorské depoty s koláčovitými slitky z Řezna, Ittelsburgu,Weltenburgu a Friedbergu (Torbrügge 1959, 54 – Abb. 20: 140, 147; 75–76). Jedinečným


souborem je depot z bavorského Dettenhausenu, obsahující několik svazků subtilních ná-krčníkovitých hřiven, které byly překryty dvěma vrstvami koláčovitých slitků a jejich po-četných zlomků (Möslein 2008, 119–121, Abb. 11).

Díky sekeromlatu můžeme druhý depot z Nové Vsi zařadit do kategorie depotů s pres-tižními předměty, jaké známe i z jiných středoevropských oblastí starší doby bronzové(např. Krenn-Leeb 2006, 12–13; 2008, 172–174). V žádném z nich však nebyl křtěnovskýsekeromlat nalezen pohromadě se zlomky slitků.

(O. Ch.)


Obr. 12. Nová Ves, depot č. 2.

Abb. 12. Nová Ves, Hortfund Nr. 2.

3.2. Analýzy prvkového složení kovových nálezů

Ke zjišťování obsahu chemických prvků v kovových předmětech z nových depotů odNové Vsi byly uplatňovány rentgenová fluorescenční analýza (RFA) a neutronová aktivač-ní analýza (NAA). Z nich mohla být použita v celém rozsahu nalezených souborů z časo-vých a finančních důvodů jen RFA. NAA byla aplikována pouze na všechny nákrčníkovéhřivny, na jeden ze spirálovitých nápažníků a na tři slitky.

Pro RFA byly na všech dvanácti koláčovitých slitcích očištěny karborundovou bruskou malé ploškyo přibližných rozměrech do 5 mm. Tato očista však nebyla proveditelná na zcela čistý kov vzhledem k ne-rovnostem povrchů. Povrch sekeromlatu nebyl obrušován a lze jen litovat, že při odvrtávání vzorkůE. Duberowou pro analýzu izotopů olova3 nebyla část odebraného materiálu uschována i pro naše aktivač-ní analýzy. Tři vzorky pro NAA byly odebrány výběrem slitků s nejnižšími, středními a nejvyššími obsahypříměsí, zjištěnými při RFA.

Lehce agresivním obrusem byla očištěna i místa na kruhových hřivnách, zatímco nápažníky byly po-nechány neporušeny. V místech obrusu hřiven byly odebrány vzorky v podobě pilin pro NAA vrtáčkemo průměru 1,5 mm.

Výsledky RFA i NAA ze zkoumání slitků a sekeromlatu z druhého depotu jsou uve-deny v tab. 3. Je třeba vzít v úvahu, že nebyla očista prováděna až na úplně vnitřní kova výsledky mohou být ovlivněny povrchovými změnami. To je patrné při porovnání hodnotobsahů prvků v hřivnách prvního depotu podle RFA (tab. 1) s hodnotami získanými z NAApro odebraný vnitřní kov (tab. 2). Poměrně vysoké hodnoty obsahu železa z RFA indikujímožnost kontaminace z okolního prostředí.

V následujících odstavcích se pokusíme o zařazení nálezů do časových souvislostípodle materiálových charakteristik.

3.2.1. Posouzení prvkového složení hřiven a nápažníků

Analýzy prokázaly, že hřivny i nápažníky jsou vyrobeny z kovu, který je možné nazvatjako typickou hřivnovou slitinu s vysokými příměsemi arzénu, antimonu a stříbra, převyšu-jícími často dosti výrazně 1 % obsahu, zároveň i s málo obvyklou přítomností až desetinprocenta vizmutu. Naopak chybí význačnější příměs niklu, charakteristická je i absenceolova a zinku. Pravděpodobnost, že tato slitina byla připravována úmyslným legováním, jepodrobněji posuzována v jiné práci (Frána – Chvojka – Fikrle 2009) na základě statistickéanalýzy složení přibližně 2700 hřiven ve středoevropském prostoru (v níž byly použitypouze údaje ze SAM 1974; po doplnění novějšími analýzami je statistika ještě výraznější).

Těsně před nálezem hřiven od Nové Vsi jsme uskutečnili i analýzy velkého souboru(51 ks) dosud materiálově nezkoumaných hřiven z Nového Vráta u Českých Budějovic.Ukázala se až nečekaně překvapivá shoda průměrných hodnot obsahů prvků v obou sou-borech, patrná z průměrů ve spodní části tab. 2.

Pro porovnání s jinými spirálovými náramky ze starší doby bronzové jsme připraviliextrakci ze stuttgartské databáze (SAM/SMAP 2003), při níž byly vybírány předměty s ty-povým kódem 409 (= Armspirale) a další náramky obsahující řetězec „spiral“ (většinou sejednalo o typ 416 = Spirale klein). Tento výběr zahrnul 499 předmětů. Srovnávací soubor


3 Tato analýza nebyla v době dokončení našeho článku ještě hotova, její výsledky budou autorkou publikoványna jiném místě.


Č.měř. předmět stav Fe Ni Cu As Bi Pb Ag Sn Sb

depot 1:

18228 nápažník 1 k 0,40 < 0.05 94,50 2,00 0,24 < 0.1 1,10 < 0.05 1,60

18251 nápažník 2 k/o 1,70 < 0.05 89,38 4,90 0,32 < 0.1 1,40 1,95

18229 nápažník 3 (depot 3) k 2,60 < 0.05 84,50 5,50 0,41 < 0.1 3,30 < 0.05 3,20

18230 hřivna 1 o 0,40 < 0.05 92,90 3,20 0,24 < 0.1 1,50 < 0.05 1,50

18231 hřivna 2 o 0,90 < 0.05 90,80 4,30 0,45 < 0.1 1,80 < 0.05 1,40

18232 hřivna 3 o 0,40 < 0.05 95,50 1,80 0,05 < 0.1 1,10 < 0.05 0,75

18233 hřivna 4 o 0,70 < 0.05 94,30 1,90 0,10 < 0.1 1,30 < 0.05 1,30

18234 hřivna 5 o 0,70 < 0.05 91,80 3,70 0,24 < 0.1 1,90 < 0.05 1,40

18235 hřivna 6 o 0,50 < 0.05 92,40 2,70 0,21 < 0.1 1,80 < 0.05 2,10

18236 hřivna 7 o 0,60 < 0.05 93,80 2,20 0,08 < 0.1 1,30 < 0.05 1,70

18237 hřivna 8 o 0,50 < 0.05 92,60 2,60 0,18 < 0.1 1,65 < 0.05 2,10

18238 hřivna 9 o 0,70 < 0.05 93,10 3,00 0,17 < 0.1 1,30 < 0.05 1,30

18227 hřivna 10 k 0,80 < 0.05 92,90 2,80 0,21 < 0.1 1,62 < 0.05 1,40

průměr 0,84 92,19 3,12 0,22 1,62 1,67

st.odch. 0,61 2,70 1,13 0,11 0,55 0,57

Tab. 1. Rentgenfluorescenční analýza povrchu nálezů z depotu Nová Ves 1 a solitérního nápažníku.

k = korodovaný povrch, o = obroušeno na kov.

Tab. 1. Röntgenfluoreszenzanalyse der Oberfläche der Funde aus Depot Nová Ves 1 und des Einzelfundes

eines Oberarmrings. k = korrodierte Oberfläche, o = bis zum Kern abgeschliffen.

Předmět č.vz. Ag As Au Bi Cu Sb Ni Co Sn Pb legura?

RFA RFA

N.Ves, nápažník 1 4845 1,051 1,452 0,00018 0,24 95,71 1,788 < 0.06 < 0.005 < 0.07 < 0.1 4,53

N.Ves, hřivna 1 4846 1,164 1,883 0,00002 0,24 95,49 1,466 < 0.06 < 0.005 < 0.07 < 0.1 4,75

N.Ves, hřivna 2 4847 1,167 2,433 0,00029 0,45 94,96 1,443 < 0.06 < 0.005 < 0.07 < 0.1 5,49

N.Ves, hřivna 3 4848 1,090 2,133 0,00009 0,05 95,49 1,291 < 0.06 < 0.005 < 0.07 < 0.1 4,56

N.Ves, hřivna 4 4849 1,137 1,265 0,00048 0,10 95,57 2,032 < 0.06 < 0.005 < 0.07 < 0.1 4,53

N.Ves, hřivna 5 4850 1,140 2,178 0,00020 0,24 95,42 1,264 < 0.06 < 0.005 < 0.07 < 0.1 4,82

N.Ves, hřivna 7 4851 0,939 1,151 0,00012 0,21 96,40 1,514 < 0.06 < 0.005 < 0.07 < 0.1 3,81

N.Ves, hřivna 6 4852 0,887 1,153 0,00017 0,08 96,03 1,926 < 0.06 < 0.005 < 0.07 < 0.1 4,05

N.Ves, hřivna 8 4853 0,863 1,971 0,00079 0,18 95,87 1,297 < 0.06 < 0.005 < 0.07 < 0.1 4,31

N.Ves, hřivna 9 4854 1,031 1,875 0,00019 0,17 95,42 1,670 < 0.06 < 0.005 < 0.07 < 0.1 4,75

N.Ves, hřivna 10 4855 1,250 1,487 0,00017 0,21 95,73 1,529 < 0.06 < 0.005 < 0.07 < 0.1 4,48

pprrůůmměěrr NN..VVeess 11,,006655 11,,772266 00,,0000002244 00,,2200 9955,,6644 11,,556655 44,,5555

st.odchylka 0,114 0,406 0,00020 0,10 0,34 0,237 0,40

NN..VVrrááttoo,, pprrůůmměěrr 11,,003300 11,,557700 00,,0000001188 00,,1155 9955,,6644 11,,660022 44,,3355

st.odchylka 0,200 0,360 0,00028 0,06 0,41 0,268 0,41

Tab. 2. Neutronová aktivační analýza většiny předmětů z depotu Nová Ves 1. Pro porovnání jsou připojeny

průměrné hodnoty obsahů 51 hřiven depotu z Nového Vráta (viz Moucha 2005, 132–133, Taf. 15–18),

analyzovaných krátce předtím.

Tab. 2. Neutronenaktivierungsanalyse der meisten Gegenstände aus dem Depot Nová Ves 1. Zum Vergleich

sind Durchschnittswerte des Inhalts der 51 Barren von Nové Vráto angeführt (s. Moucha 2005, 132 f.,

Taf. 15–18), die kurz vorher analysiert wurden.

byl extrahován zhruba ze zeměpisného prostoru od 6. do 21. stupně východní délky a me-zi 45. až 56. stupněm severní šířky a zahrnoval současná území Rakouska (136 případů),České republiky (40), Německa (182), Maďarska (72), Švýcarska (14), Slovenska (51)a Polska (4). Výsledná statistika je prezentována v tab. 4 s uspořádáním do tří částí: početpředmětů s obsahem cínu větším než 6 % (obvyklý bronz), s obsahem mezi 2 až 6 % Sna část obsahující méně než 2 % Sn (obvykle ještě považováno za měď). V těchto výběrechbyly zjišťovány počty spirál, spadajících do jednotlivých časových období starší doby bron-zové (k třídění byly použity časové kódy podle Sangmeistera z uvedené databáze: 3 = FBI/Gaura 4, 4 = FB IIa, 5 = FB IIb/Horizont Koszider, 59 = 2. tisíciletí př. n. l.). Zvláštnípozornost byla věnována přítomnosti stříbra, které se zdá být nejdůležitějším indikátorempříslušnosti k „hřivnovému“ kovu.


Č.měř. předmět stav Fe Ni Cu As Bi Pb Ag Sn Sb Au

18226 sekeromlat k 1,3 0,5 75,3 0,8 < 0.05 < 0.1 < 0.03 21,6 0,2

18239 slitek 1 o 0,4 < 0.05 98,7 0,6 < 0.05 < 0.1 < 0.03 < 0.05 < 0.05

18240 slitek 2 o 1,0 0,1 98,3 0,2 < 0.05 < 0.1 < 0.03 < 0.05 < 0.05

4856 slitek 2 NNAAAA 00,,110055 9999,,8800 00,,006699 00,,000022 00,,002200 00,,00000011

18241 slitek 3 o 0,2 0,2 99,1 0,2 < 0.05 < 0.1 < 0.03 < 0.05 < 0.05

4857 slitek 3 NNAAAA 00,,112211 9999,,7744 00,,112222 00,,000022 00,,001188 00,,00000011

18242 slitek 4 o 3,5 0,4 95,0 0,7 < 0.05 < 0.1 < 0.03 < 0.05 < 0.05

18243 slitek 5 o 3,8 0,4 94,8 0,7 < 0.05 < 0.1 < 0.03 < 0.05 < 0.05

18244 slitek 6 o 0,1 < 0.05 99,4 0,1 < 0.05 0,1 < 0.03 < 0.05 < 0.05

18245 slitek 7 o 4,9 0,3 93,3 1,3 < 0.05 < 0.1 < 0.03 < 0.05 < 0.05

18246 slitek 8 o 2,8 0,3 95,5 1,1 < 0.05 < 0.1 < 0.03 < 0.05 < 0.05

18247 slitek 9 o 0,5 0,7 97,6 0,8 < 0.05 < 0.1 < 0.03 < 0.05 < 0.05

18248 slitek 10 o 0,5 1,0 97,4 0,6 < 0.05 < 0.1 < 0.03 < 0.05 < 0.05

4858 slitek 10 NNAAAA 11,,447766 9977,,9977 00,,446611 00,,000099 00,,008855 00,,00000033

18249 slitek 11 o 3,3 0,4 95,4 0,8 < 0.05 (0,2) < 0.03 < 0.05 < 0.05

18250 slitek 12 o 0,6 0,4 98,1 0,5 < 0.05 < 0.1 < 0.03 < 0.05 < 0.05

Tab. 3. RFA povrchu nálezů z depotu Nová Ves 2 a NAA vybraných slitků. k = korodovaný povrch, o = obrus.

Tab. 3. RFA der Oberfläche der Funde aus dem Depot Nová Ves 2 und NAA einer Auswahl an Gussstücken.

k = korrodierte Oberfläche, o = Abschliff.

celkem s Ag období Ag As+Sb+Ag+BiInterval cínu

spirál > 0.2 %3 3–4

4–55 po 5

průměr (legura?)

více než 6 % Sn 135 9 16 9 62 46 2 0,081 0.71±1.04

2–6 % Sn 32 5 6 2 4 20 0 0,264 1.18±0.95

méně než 2 % Sn 332 309 267 54 10 1 0 0,728 3.52±1.29

Tab. 4. Statistika spirálovitých předmětů, vybraných z databáze SAM/SMAP 2003. Z celkového výběru 499

předmětů bylo 459 s typovým kódem 409 (spirálovitý náramek), zbytek téměř vždy 416 (malá spirála).

Kódy pro období: 3 = Br A1 (FB I/Gaura 4), 4 = Br A2 (FB IIa), 5 = Br A2/B1 (FB IIb/Horizont Koszider).

Tab. 4. Statistik zu den spiralförmigen Gegenständen, Auswahl aus der Datenbank SAM/SMAP 2003. Von

499 ausgewählten Gegenständen haben 459 den Typen-Code 409 (spiralförmiger Armring), der Rest

meist 416 (kleine Spirale). Aufschlüsselung der Codes zur Datierung: 3 = Br A1 (FB I/Gaura 4), 4 = Br A2

(FB IIa), 5 = Br A2/B1 (FB IIb/Horizont Koszider).

Nejdůležitější poznatky vyplývající z tab. 4 jsou:

a) Ve skupině s méně než 2 % Sn je přítomno 332 předmětů. V 309 z nich je více než0,2 % Ag s průměrem 0,73 % a průměrem „hřivnové“ příměsi 3,52 %. Naprosto pře-važují objekty řazené do časového stupně 3 (Br A1; 267 případů), naopak do stupně 5(Br A2/B1) jen jeden.

b) Mezi 2–6 % Sn je 32 objektů, z nich pouze v pěti je více než 0,2 % Ag s průměrem0,264 % a průměrem „hřivnové“ příměsi 1,18 %. Převažují zde předměty ze stupňůoznačených 5 (Br A2/B1) či 59 (2. tisíciletí př. n. l.). Průměr celkového součtu příměsípředpokládané „hřivnové legury“ je třetinový proti skupině a).

c) Do skupiny s více než 6 % cínu spadá 135 předmětů, z toho jen 9 má více než 0,2 % Ags průměrem 0,08 % a průměrem „hřivnové“ příměsi 0,71 %. Jen 16 je jich řazeno dočasového stupně 3 (Br A1), většina je mezi 4 až 5 (Br A2–A2/B1). Průměr součtu pří-měsí „hřivnové legury“ je jen pětinový proti skupině a).

Velmi zřetelnými rozlišujícími prvky při přechodu od „hřivnové slitiny“ k cínovémbronzu jsou zejména stříbro a nikl. Situaci mezi spirálovými předměty demonstruje graf 1.Objekty s charakterem hřivnové mědi jsou vysunuty zcela vlevo v nepatrných hodnotáchniklu, avšak poměrně značně vysoko ve vertikálním směru (skutečné obsahy jsou transfor-movány do odmocninového měřítka, aby byly opticky zvýrazněny nízké obsahy). Křížkyjsou znázorněny předměty s méně než 2 % cínu. Předměty s více než 2 % cínu jsou vyne-seny jako čtverečky. Ty až na několik výjimek zaujímají pruh s nízkými obsahy stříbra(spodní obdélník). Považujeme-li hřivnový kov za nejstarší a cínový bronz za nejmladší,pak zbývá velký obdélník mimo obě tyto oblasti vpravo nahoře, který odpovídá ještě necí-novému, tzv. „singenskému kovu“ s vysokými obsahy niklu (Krause 1988). Jak hřivnováměď, tak singenský kov tedy mohou ve středoevropském prostoru představovat vývojovéetapy záměrného legování mědi již před nástupem cínu. Surovině singenského kovu odpo-vídají např. žebra z Přídolí (viz Frána – Chvojka – Fikrle 2009) nebo polovina žeber zeznámého nálezu z lokality München-Luitpoldpark (viz např. Eckel 1992).

Graf 2 znázorňuje vztahy mezi niklem a cínem. Výrazně se odlišují bronzové vzorkyobsahující jen nepatrné příměsi stříbra (ohraničená oblast s křížky a jednotlivé vzorky)a „hřivnové“ vzorky s nízkými obsahy cínu a příměsí stříbra větší než 0,2 % Ag (vyzna-čená oblast se čtverečky a jednotlivé vzorky).4

3.2.2. Posouzení prvkového složení křtěnovského sekeromlatu a slitků surové mědi

Pro slitky jsou k dispozici většinou jen analýzy metodou RFA, které jsou značně zkres-leny nedokonalou očistou kovu. Výrazně se projevuje železo, které zřejmě odpovídá konta-minaci povrchu železem v korozní vrstvě. Z prvků obvyklých v pravěkých mědích a bron-zech vystupují ve zřetelných množstvích pouze arzén a nikl, i když v poměrně nízkýchhodnotách. Jen v jednom případě bylo pozorováno malé množství olova. Antimon a zejmé-na stříbro jsou pod úrovní pozorovatelnosti metody, jak bylo obvyklé v předmětech mohy-lové kultury (Frána et al. 1995; 1997). V celém souboru slitků není pozorován cín. Celek


4 Poznámka ke škálám na osách: číslice 1 = 1 %, poloha 0, 1 = 0,01 %, svislé nahloučení vzorků u hodnoty 3,14pro obsahy cínu odrážejí limitaci na 10 % udávaných obsahů cínu ve výsledcích optické spektrometrie v původnídatabázi SAM (SAM 1974).


Graf 1. Souvislost niklu a stříbra ve spirálách starší doby bronzové. Srovnání 499 případů z databáze

SAM/SMAP 2003.

Graf 1. Nickel und Silber in den Spiralen aus der älteren Bronzezeit. Vergleich von 499 Beispielen aus der

Datenbank SAM/SMAP 2003.

Graf 2. Souvislost niklu a cínu ve spirálách starší doby bronzové. Srovnání 499 případů z databáze SAM/SMAP

2003.

Graf 2. Nickel und Zinn in den Spiralen der älteren Bronzezeit. Vergleich von 499 Beispielen aus der Daten-

bank SAM/SMAP 2003.

ale zřejmě časově spadá do kategorie surové mědi, používané k výrobě cínového bronzu,jak dosvědčuje současně nalezený sekeromlat. Jeho obsah cínu je však asi nadhodnocenměřením na povrchu korozní vrstvy (tab. 3). Pro porovnání se složením analogických před-mětů byl i v případě sekeromlatu získán výtah ze stuttgartské databáze, uvedený v tab. 5.Jedná se o 18 případů. Dva z maďarského Hajdusámson nejsou vyrobeny z cínového bron-zu a představují velmi čistou měď. Další čtyři sekeromlaty maďarského původu jsou z cíno-vého bronzu, avšak základem je také velmi čistá měď. Zbytek příměsí má podobné zastou-pení jako u sekeromlatu a koláčovitých slitků od Nové Vsi.

(J. F.)

3.3. Chronologické zařazení nálezů

V prvním depotu z Nové Vsi byly obsaženy hřivny a spirálovité nápažníky (obr. 10;11). Nákrčníkovité hřivny se ve střední Evropě objevují v pohřební výbavě již v eneolitu(Lenerz-de Wilde 1995, 297, Abb. 79; Podborský 2004, 187), přičemž v době bronzové jsouprokázány od počátku stupně Br A1 (srov. Podborský 2004, 188–189; David 2008, 225 –Abb. 19). Hromadné nálezy s jejich zastoupením jsou pak datovány do stupňů Br A1b ažBr A2a-b; ve fázi Br A1a nejsou totiž ještě depoty ve střední Evropě známy (např. Lenerz-de Wilde 1995, 288–289; David 2008, 206; Huth 2008, 134; Möslein 2008, 110–111, 127).V Čechách datuje V. Moucha depoty hřiven většinou do rozhraní stupňů Br A1/A2 (Mou-cha 2005, 93–96).

Bronzové spirálovité nápažníky jsou chronologicky málo citlivé, v širším slova smyslubyly používány od eneolitu až do doby popelnicových polí (Hänsel 1968, 106). Prosté spi-rály z tyčinky čočkovitého průřezu, jaké pocházejí z Nové Vsi, jsou však typickým šperkemstarší doby bronzové, jak již bylo uvedeno. Objevují se v průběhu celé starší doby bronzové(Bartelheim 1998, 63), v českých depotech jsou však nejčastěji zastoupeny v klasické fáziúnětické kultury, tj. ve stupni Br A2 (Moucha 2005, 58). První depot z Nové Vsi tak může-me zařadit zhruba do starších fází stupně Br A2, tj. A2a-b.

Druhý depot obsahoval rovněž dva typy předmětů (obr. 12). Sekeromlat křtěnovskéhotypu (obr. 12: 1) náleží prokazatelně na přelom mezi starší a střední dobu bronzovou. JižJ. Böhm zařadil tento typ předmětu do Reineckeova stupně Br A2, kulturně jej však spojils počátkem mohylové kultury střední doby bronzové (Böhm 1937, 12, 231). M. R. Perničkaa V. Podborský později potvrdili dataci křtěnovských sekeromlatů do závěru starší dobybronzové, kulturně je na našem území spojili s kulturou věteřovskou (Pernička – Podborský1959, 10–12). V širších východo-středoevropských souvislostech analyzoval sekeromlatyse žlábkovanou tulejí posléze B. Hänsel, přičemž jednoznačně potvrdil jejich časové zařa-zení do závěru starší doby bronzové, ovšem s možností jejich přežívání do počátku střednídoby bronzové (Hänsel 1968, 55–58, Beilage 1). Ještě E. Čujanová-Jílková (1970, Taf. 124)však kladla křtěnovské sekeromlaty dokonce až do stupně Br B2. V poslední době nicmé-ně již panuje v této otázce shoda. Např. S. Stuchlík datuje analogické typy sekeromlatůdo mladší fáze stupně Br A2 až do staromohylového stupně Br B1 a kulturně je na našemúzemí spojuje prakticky výlučně s věteřovskou kulturou (Stuchlík 1988, 318–319). Stejnéčasové zařazení do stupňů Br A2c až Br B1 uvádí pro křtěnovské sekeromlaty i W. David(2002, 355, Abb. 5.5, 5.6; 2008, Abb. 18), podobně též J. Říhovský (1992, 44).

Měděné koláčovité slitky (obr. 12: 2–13), které jsou obvyklým inventářem zejménadepotů mladší a pozdní doby bronzové, se v jižním Německu podle dosavadních poznat-



AANN

RRFFUU

NNDD

OORR

TTFFUU

NNDD

PPLLAA

TTZZ

LLNNDD

ZZTT

GGLLAA

EENN

GGBB

RREEII

AAMM

SSNNPPBB

AASS

SSBBAA

GGNN

IIBB

IIMM

UUSSIINN

VV

130

63

Ha

jdu

sám

son

De

p.

IH

42

1,7

67

47

,60

0O

S0

,00

0,0

00

,00

0,0

00

,00

0,0

00

,00

De

br.19

07

-12

07

85

29

92

7H

ajd

usá

mso

nD

ep

. I

H4

21,7

67

47

,60

00

,00

0,0

00

,00

0,0

00

,00

0,0

00

,00

De

br.19

07

-12

07

85

138

36

Du

na

újv

áro

s, U

mg

eb

.H

418

,917

47

,00

0O

S10

,00

0,0

00

,00

0,0

10

,00

0,0

00

,00

Du

na

újv

áro

s

14

417

Me

gya

szó

H4

21,0

50

48

,18

3O

S10

,00

0,0

00

,02

0,0

10

,00

0,0

00

,00

Bu

da

p.

62

.1.2

11476

132

20

Szö

reg

, C

son

grá

d m

.,C

, Str

.H

42

0,2

00

46

,217

OS

10

,00

0,0

00

,01

0,0

20

,01

0,0

00

,00

Sze

ge

d 5

6.

3.

14

42

sze

ge

di

j.

14

45

2T

isza

iga

rR

efo

rmie

rte

Kir

che

H4

20

,80

047

,53

3O

S10

,00

0,0

00

,02

0,0

20

,00

0,0

00

,00

Bu

da

p.2

95

/18

76

-58

54

9

1110

9B

arc

aSie

dl.

SK

42

1,2

67

48

,68

3O

S6

,10

0,0

00

,34

0,0

40

,00

0,4

10

,00

Nit

ra,A

U 1

32

86

62

52

16

Do

na

ulä

nd

er

Au

s Slg

. Sp

ött

el

DL

40

,00

00

,00

0O

S10

,00

0,0

00

,78

0,2

00

,01

0,4

40

,00

Wie

n,

NH

M 1

80

11

43

35

Krt

en

ov

CZ

414

,48

34

8,9

67

OS

10

,00

0,0

00

,62

0,0

30

,01

0,6

10

,01

Wie

n,

Inst

. 2

63

213

34

Ve

s To

usk

ov

Hin

tere

Tri

ft,

De

p.

CZ

413

,15

04

9,6

67

OS

10

,50

0,0

30

,37

0,0

40

,01

0,3

60

,00

Sto

d

213

35

Ve

s To

usk

ov

Hin

tere

Tri

ft,

De

p.

CZ

413

,15

04

9,6

67

OS

8,6

00

,00

0,6

00

,08

0,0

10

,36

0,0

0Sto

d

10

32

5N

itri

an

sky H

rád

ok

De

p.

in S

ied

l.,

SK

518

,20

04

8,0

83

OS

8,6

00

,00

0,6

50

,01

0,0

10

,22

0,0

0N

itra

19

57

, D

/2

, 7

Ma

da

rovce

-Ku

ltu

r

10

32

6N

itri

an

sky H

rád

ok

De

p.

in S

ied

l.SK

518

,20

04

8,0

83

OS

9,4

00

,00

0,8

00

,06

0,0

10

,39

0,0

0N

itra

19

57

, D

/2,

75

63

81

Un

tern

alb

Gra

b 4

A4

15

,96

74

8,7

67

OS

9,8

00

,00

0,2

20

,03

0,0

10

,14

0,0

0R

etz

16

8

12

78

5So

ltH

419

,017

46

,80

0O

S8

,00

0,0

00

,14

0,0

20

,01

0,0

40

,00

Bu

da

p.1

85

0-6

V.

172

6

14

35

7Sze

gh

alo

mD

ep

ot

H4

21,1

67

47

,017

OS

5,2

00

,00

0,7

90

,06

0,0

20

,50

0,0

0B

ud

ap

.60

.41.7

34

6

14

29

7T

isza

de

rzs

H4

20

,65

047

,517

OS

6,5

00

,00

1,1

00

,01

0,0

00

,06

0,0

0B

ud

ap

.4/l

93

2-2

217

12

78

4U

ng

arn

Ein

zf.

H4

20

,00

047

,00

0O

S5

,50

0,0

30

,62

0,0

80

,01

0,6

80

,00

Bu

da

p.1

86

8-2

0II

/i24

NNoo

vváá VV

eess

uu BB

rrlloo

hhaa

DDeepp

oott

CCZZ

1144

,,2255

4488

,,9955

RRFF

2211

,,6600

00,,00

0000

,,8800

00,,22

0000

,,0000

00,,55

0000

,,0000

Tab

. 5

. P

oro

vn

án

í o

bsa

hu

prv

ků

vse

kero

mla

tu z

de

po

tu N

ová

Ve

s 2

se

se

kero

mla

ty z

da

tab

áze

SA

M/S

MA

P 2

00

3.

Tab

. 5

. V

erg

leic

h d

es

Inh

alt

s d

er

Ele

me

nte

de

s A

xtb

eil

s vo

n N

ová

Ve

s 2

mit

de

n A

xtb

eil

en

au

s d

er

Da

ten

ba

nk S

AM

/SM

AP

20

03

.

ků měly poprvé vyskytovat od závěru starší, resp. od přechodu ke střední době bronzové(Torbrügge 1959, 54 – Abb. 20; David 2008, 210; Huth 2008, 134; Möslein 2008, 112).Nedávný objev depotu hřiven a početných slitků v Dettenhausenu však posunul dataciprvního výskytu slitků bezpečně již do stupně Br A2 (Möslein 2008, 120–121). Zejménana základě datace sekeromlatu nicméně můžeme depot Nová Ves 2 zařadit zhruba do pře-lomu starší a střední doby bronzové, tj. na rozhraní Reineckeových stupňů Br A2/B1.

Datace mohylového pohřebiště není bez provedení komplexnějšího archeologickéhovýzkumu možná, podle keramických nálezů z mohyly č. 14 a z prostoru mezi mohylami(sonda 1/08; obr. 13: 2–3) však můžeme alespoň část lidských (pohřebních?) aktivit v lo-kalitě zařadit do doby halštatské. Tomu odpovídají i některé detektorem nalezené kovo-vé artefakty z míst mezi mohylami, které budou zpracovány a publikovány samostatně.Pohřební aktivity, které by byly časově shodné s uložením obou bronzových depotů, setedy zatím prokázat nepodařilo, nelze je ovšem ani vyloučit. Hypoteticky by tomu mohlnasvědčovat i nález solitérního bronzového nápažníku (obr. 13: 1), jehož přímá vazbas mohylovým pohřbíváním však není prokázaná. Sporná je rovněž interpretace objektu(mohyly) č. 11 – nevýrazné zvýšeniny, při jejímž okraji byl nalezen depot č. 2; bez pro-vedení plošného výzkumu nelze o charakteru tohoto objektu vyslovit bližší závěr, protojej v tuto chvíli za prokázanou mohylu nepovažujeme.

(O. Ch.)

4. Sídelně-topografická analýza

Depoty od Nové Vsi byly nalezeny na jihozáp. okraji jihočeské sídelní oikumeny staršídoby bronzové (srov. Chvojka 2007, obr. 1), v místech přechodu téměř ploché Českobu-dějovické pánve do podhorského Blanského lesa (obr. 1). V jižní části Českobudějovicképánve je prokázáno relativně intenzivní osídlení, jehož jihozáp. hranici tvoří právě severnísvahy Blanského lesa; jižněji položená Křemžská kotlina zatím nálezy z doby bronzové ažna několik sporných výjimek neposkytla. Výrazné stopy lidských aktivit jsou v oblasti již-ně od Českých Budějovic vázány prakticky pouze na úzký koridor podél řeky Vltavy, kdeje zejména v okolí Vrábče, Mříče-Dívčího Kamene a Českého Krumlova doložena řadalokalit ze starší doby bronzové (např. Poláček 1966; Chvojka 2004, 41, obr. 3A; Chvojka –Červenka 2008, 97–99). Přestože byly depoty od Nové Vsi nalezeny v oblasti s doloženýmosídlením ze starší doby bronzové, nejsou průkazně vázány na žádnou konkrétní soudoboulokalitu. Ze sousedního katastru Lipanovic je evidováno povrchovým sběrem zjištěné snadrovinné sídliště (Zavřel 1989), které je od naší lokality vzdálené necelé 2 km. Další bezpeč-ně prokázaná rovinná sídliště se nacházejí až v okolí Vrábče, ve vzdálenosti kolem 10 km(Chvojka 2004, obr. 3A). Nejbližší, avšak sporná výšinná lokalita je na katastru Lipí(Havlice – Hrubý 2002, Abb. 13: 11), ležící vzdušnou čarou ca 8 km od obou depotů; zná-má lokalita Dívčí Kámen (Poláček 1966; Chvojka 2004) je pak vzdálena více než 10 km.Za povšimnutí stojí, že v širším okolí Nové Vsi je dnes evidováno již poměrně značnémnožství depotů kovové industrie ze starší doby bronzové (Moucha 2005) – pět žeberz Dolních Chrášťan (vzdáleny od Nové Vsi ca 6,5 km), tři sekery od obce Hradce (ca 8 km)a čtyři žebra z úpatí hory Kluk u Slavče (8 km); spornou lokalitou je pak soubor dvou před-mětů (zlomek hřivny a náramek) od Brlohu (Eisner 1922–1923, 9, 18, 25), který by od


naší lokality mohl být vzdálen ca 4–5 km. Bez bližší lokalizace je také ojedinělý nález bron-zové sekerky z katastru Holašovic (Moucha 2005, Taf. 47: 8) a kamenného sedlovitéhosekeromlatu od Jankova (Fröhlich 1985, obr. 1: 2).

Jedinou lokalitou, u níž lze hypoteticky uvažovat o vzájemné vazbě k uvedeným depo-tům, je mohylové pohřebiště, v jehož prostoru byl objeven druhý depot. Pokud bychom tu-to vazbu připustili, nejednalo by se v jižních Čechách pro starší dobu bronzovou o prvnípřípad. Minimálně dvakrát (Hluboká nad Vltavou, Staré Sedlo) byly do mohyl uloženydepoty žeber, obě lokality však nejsou vzhledem k jejich nedostatečné dokumentaci zcelajisté (srov. Militký 1998; Lenerz-de Wilde 2002, 16; Moucha 2005, 24). Ještě spornější jsoupak nálezy žeber z Březí u Kamenného Újezdu (Hájek 1954, 122; Lenerz-de Wilde 1995,283; Militký 1998, 97) a hřiven a jednoho žebra z Jaroslavic (Hájek 1954, 128, 130, 141;Moucha 2005, 113), mající rovněž pocházet ze zničených mohyl. Dalším údajně mohylo-vým nálezem měl být depot hřiven z Albrechtic nad Vltavou (Hájek 1954, 142; Moucha2005, 100). Zda se v těchto případech jednalo o součást hrobové výbavy, o sekundární ulo-žení depotu do mohylového pláště, anebo o druhotně smíšené soubory pocházející původněz různých míst, nelze v žádném z uvedených případů rozhodnout (srov. Chvojka – Havlice2009). V případě druhého depotu od Nové Vsi sice můžeme spekulativně připustit jehouložení přímo do mohyly (obj. č. 11), bez provedení rozsáhlejšího výzkumu však nelzecharakter uvedeného objektu stanovit. Vyloučit tak nemůžeme ani náhodné vybudovánímohylového pohřebiště v pozdějším období (nejpozději v době halštatské?) v místě star-šího uložení depotu. Teoreticky by se mohlo jednat o změnu či posun antropogenních akti-vit různé funkce (pohřební, rituální) v rámci sledovaného prostoru.

Z hlediska vlastní polohy obou depotů lze konstatovat, že se nejedná o výraznou krajin-nou dominantu. V blízkém okolí lokality se nachází několik daleko nápadnějších kopců,jejichž nadm. výšky značně přesahují 600 m n. m. (obr. 1). Přesto je při pohledu ze sev.strany lokalita o ca 60 m převýšena nad okraj Českobudějovické pánve. První depot bylnalezen na poměrně prudkém sev. svahu, přičemž v terénu nebyl nijak viditelně označen.


Obr. 13. Nová Ves. 1 solitérní nápažník, 2–3 keramika ze sondy č. 1/08.

Abb. 13. Nová Ves. 1 Einzelfund eines Oberarmrings, 2–3 Keramik aus Sonde Nr. 1/08.

Až při jeho objevu bylo zjištěno, že byl částečně překryt větším kamenem, což je ovšemu dokumentovaných depotů celkem běžný jev (Moucha 2005, 22; Möslein 2008, 123).Mezi kameny byl uložen i druhý depot od Nové Vsi, žádné jeho záměrné obložení nebopřekrytí však nebylo zjištěno. Depot byl uložen na vrcholové plošině zmíněného návrší,nikoliv však na nejvyšším místě. Můžeme tedy shrnout, že ani jeden z obou depotů odNové Vsi nebyl uložen do místa, které by bylo z dnešního pohledu něčím nápadné.

V jižních Čechách výjimečná je koncentrace dvou depotů a jednoho ojedinělého nále-zu na relativně malém prostoru, přesto i zde můžeme uvést několik podobných případů.Dva depoty ze starší doby bronzové byly nalezeny např. v areálu výšinné lokality Mříč –Dívčí Kámen (Poláček 1966; Moucha 2005, 130–131), prakticky z jednoho místa v nivnípoloze pocházejí patrně dva depoty od Hluboké nad Vltavou (Beneš – Chvojka 2003); nanávrší Skalka u Újezdu u Albrechtic byly v r. 1953 ve stejný den objeveny dva depoty, vzdá-lené od sebe zhruba 50 m – depot žeber ze starší a kovotepecký sklad z přelomu střednía mladší doby bronzové (Fröhlich 1997, 5–6). Podobné vícenásobné deponování na jednommístě, resp. na malém uzavřeném prostoru, je prokázáno např. v Bavorsku (Möslein 2008,124) nebo Rakousku (Moosleitner – Moesta 1988; Neugebauer 1998–1999: Ragelsdorf1–2, Unterradelberg 1–2), většinou se ale jednalo o časově shodné soubory, u nichž lzeuvažovat o jejich současném, nebo velmi brzkém následném uložení.

(O. Ch. – J. J. – P. M.)

5. Závěr

Na návrší u Nové Vsi byly v rozmezí minimálně několika generací uloženy dva depotykovových artefaktů. Mohlo se jednat o náhodné zvolení stejné polohy, vyloučit ovšem ne-můžeme ani záměrnou volbu místa, které mohlo mít v očích tehdejších lidí nějaký hlub-ší význam, jak nasvědčuje nejen samotné uložení depotů, ale také (současné či pozdější?)vytvoření mohylového pohřebiště. V případě deponovaných artefaktů můžeme uvažovato jejich záměrném vyřazení z živé kultury. Rituální funkci mohly mít nejen depoty uložené


Obr. 14. Nová Ves, mohyla

č. 14. Foto O. Chvojka.

Abb. 14. Nová Ves, Hügel-

grab Nr. 14.

v místech, která znemožňovala nebo zamezovala opětovnému použití předmětů, ale i sou-bory z míst, která pozdějšímu vyzvednutí nebránila (srov. Bradley 2000, 37–38; Hrala 2000,289–292). Zde se však již dostáváme do roviny pouhých hypotéz, stejně jako při hledáníinterpretace obou depotů, které mohly mít jak profánní účel (úkryt majetku), tak (spíše?)sakrální význam (votivní obětina).

Článek vznikl díky podpoře Výzkumného záměru „Opomíjená archeologie“ (MSM4977751314), který jeřešen na Katedře archeologie ZČU v Plzni.

Literatura

Bartelheim, M. 1998: Studien zur böhmischen Aunjetitzer Kultur. Chronologische und chorologische Unter-

suchungen. Universitätsforschungen zur prähistorischen Archäologie 46. Bonn.

Beneš, A. 1988: Sídliště ze starší doby bronzové u Hostů, České Budějovice (Zpráva o předstihovém výzku-

mu za léta 1981–1985), Archeologické výzkumy v jižních Čechách 5, 7–26.

Beneš, A. – Chvojka, O. 2003: Dva hromadné nálezy ze starší doby bronzové z Hluboké nad Vltavou, Archeo-

logické výzkumy v jižních Čechách 16, 5–13.

Böhm, J. 1937: Základy hallstattské periody v Čechách. Praha.

Bradley, R. 2000: An Archeology of Natural Places. London – New York.

Čujanová-Jílková, E. 1970: Mittelbronzezeitliche Hügelgräberfelder in Westböhmen. Archeologické studijní

materiály 8. Praha.

David, W. 2002: Studien zu Ornamentik und Datierung der bronzezeitlichen Depotfundgruppe Hajdúsám-

son – Apa – Ighiel – Zajta. Alba Iulia.

— 2008: Älterbronzezeitliche Depotfunde Ostbayerns im Lichte ihrer überregionalen Bedeutung. In:

K. Schmotz Hrsg., Vorträge des 26. Niederbayerischen Archäologentages, Rahden/Westf., 197–237.

Eckel, F. 1992: Studien zur Form- und Materialtypologie von Spangenbarren und Ösenringbarren. Zugleich

ein Beitrag zur Frage der Relation zwischen Kupferlagerstätten, Halbzeugproduktion und Fertigwa-

renhandel. Saarbrücker Beiträge zur Altertumskunde 54. Bonn.

Eisner, J. 1922–1923: Jihočeské mohyly, Památky archeologické 33, 1–37, 193–231.

Frána, J. – Chvojka, O. – Fikrle, M. 2009: Analýzy prvkového složení nových depotů surové mědi z jižních

Čech. Příspěvek k metalurgii starší doby bronzové, Památky archeologické 100, 91–118.

Frána, J. – Jiráň, L. – Maštalka, A. – Moucha, V. 1995: Artifacts of copper and copper alloys in prehistoric

Bohemia from the viewpoint of analyses of element composition. In: Památky archeologické –

Supplementum 3, Praha, 127–296.

Frána, J. – Jiráň, L. – Moucha, V. – Sankot, P. 1997: Artifacts of copper and copper alloys in prehistoric

Bohemia from the viewpoint of analyses of element composition II. Památky archeologické – Supp-

lementum 8. Praha.

Fröhlich, J. 1985: Sedlovité sekeromlaty v jižních Čechách, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 2,

117–119.

— 1997: Písecko v zrcadle archeologie. Písek.

Fröhlich, J. – Chvojka, O. – Jiřík, J. – Michálek, J. – Parkman, M. 2005: Nové nálezy bronzových předmětů

z doby bronzové v jižních Čechách, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 18, 5–20.

Fröhlich, J. – Jiřík, J. 2007: Tři depoty z doby bronzové objevené roku 2007 v povodí dolního toku Blanice.

In: O. Chvojka – R. Krajíc edd., Archeologie na pomezí. Sborník příspěvků ze semináře, České Budě-

jovice 8. 11. 2007. Archeologické výzkumy v jižních Čechách – Supplementum 4, České Budějovice,

187–197.

Hájek, L. 1947–1948: Sekery „křtěnovského“ typu v Čechách a na Moravě, Památky archeologické 43, 96–101.

— 1954: Jižní Čechy ve starší době bronzové, Památky archeologické 45, 115–192.

Hänsel, B. 1968: Beiträge zur Chronologie der mittleren Bronzezeit im Karpatenbecken. Bonn.

Havlice, J. 2000: Kontakty mezi jižními Čechami a středním Podunajím ve starší době bronzové. Ms. diplom.

práce, FF UK Praha.


Havlice, J. – Hrubý, P. 2002: Betrachtung über die Burgwälle und Höhensiedlungen am Ende der Frühbron-

zezeit in Südböhmen. In: Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West- und Südböhmen,

11. Treffen. 20.–23. 6. 2001 in Obernzell, Rahden/Westf., 42–61.

Hrala, J. 2000: Rituální praktiky v době bronzové, Pravěk – Nová řada 10, 289–292.

Huth, Ch. 2008: Horte als Geschichtsquelle. In: K. Schmotz Hrsg., Vorträge des 26. Niederbayerischen

Archäologentages, Rahden/Westf., 131–162.

Chvojka, O. 2004: Pravěké osídlení na Dívčím Kameni. In: Dívčí Kámen. Přírodní rezervace a historický

vývoj osídlení. Sborník příspěvků ze semináře dne 26. září 2002 v Regionálním muzeu v Českém

Krumlově, Křemže, 35–50.

— 2007: Současný stav poznání doby bronzové v jižních Čechách. In: O. Chvojka – R. Krajíc edd., Archeo-

logie na pomezí. Sborník příspěvků ze semináře, České Budějovice 8. 11. 2007. Archeologické výzku-

my v jižních Čechách – Supplementum 4, České Budějovice, 29–55.

Chvojka, O. – Červenka, E. 2008: Nové pravěké nálezy z okolí Českého Krumlova, Archeologické výzkumy

v jižních Čechách 21, 97–113.

Chvojka, O. – Havlice, J. 2009: Měděná žebra starší doby bronzové v jižních Čechách. Nové depoty z Pří-

dolí, Purkarce a Chvalšin, Památky archeologické 100, 49–90.

Chvojka, O. – John, J. – Šálková, T. 2008: Hradec u Dobřejovic (okr. České Budějovice). Hradiště ze starší

doby bronzové, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 21, 59–77.

Innerhofer, F. 1997: Frühbronzezeitliche Barrenhortfunde. Die Schätze aus dem Boden kehren zurück. In:

A. Hänsel – B. Hänsel Hrsg., Gaben an die Götter. Schätze der Bronzezeit Europas, Berlin, 53–59.

John, J. 2008: Počítačová podpora dokumentace terénních reliktů v archeologii. In: J. Macháček ed., Počí-

tačová podpora v archeologii 2, Brno – Praha – Plzeň, 254–262.

Krause, R.. 1988: Die endneolithischen und frühbronzezeitlichen Grabfunde auf der Nordstadtterrasse von

Singen am Hohentwiel. Forschungen und Berichte zur Vor- und Frühgeschichte in Baden-Württem-

berg 32. Stuttgart.

Krenn-Leeb, A. 2006: Gaben an die Götter? Depotfunde der Frühbronzezeit in Österreich, Archäologie

Österreichs 17/1, 4–17.

— 2008: Strategie und Strategem: Überlegungen zu Tradition, Innovation und Legitimation anhand

der frühbronzezeitlichen Depotfunde in Österreich. In: K. Schmotz Hrsg., Vorträge des 26. Nieder-

bayerischen Archäologentages, Rahden/Westf., 163–196.

Krištuf, P. – Rytíř, L. 2007: Mohylová pohřebiště na okrese Písek. Metoda zaměřování mohylových pohře-

bišť. In: P. Krištuf – L. Šmejda – P. Vařeka edd., Opomíjená archeologie 2005–2006, Plzeň, 133–140.

Lenerz-de Wilde, M. 1995: Prämonetäre Zahlungsmittel in der Kupfer- und Bronzezeit Mitteleuropas, Fund-

berichte aus Baden-Württemberg 20, 229–327.

— 2002: Bronzezeitliche Zahlungsmittel, Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 132,

1–23.

Machula, J. 2003: Nález bronzové hřivny z Bohunic u Týna nad Vltavou, Výběr 40, 83–87.

Militký, J. 1998: Frühbronzezeitliche Gräber in Südböhmen. Zum Stand der Forschung. In: Archäologische

Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West- und Südböhmen, 7. Treffen. 11. bis 14. Juni 1997 in Landau

an der Isar, Rahden/Westf., 88–101.

Militký, J. – Zavřel, P. 1993: Nálezy mohylové kultury střední doby bronzové v okolí Českých Budějovic,

Archeologické výzkumy v jižních Čechách 8, 7–19.

Moosleitner, F. – Moesta, H. 1988: Vier Spangenbarrendepots aus Obereching, Land Salzburg, Germania 66,

29–67.

Möslein, S. 1997: Überlegungen zur Bedeutung der Metallurgie in der Frühbronzezeit anläßlich des Ring-

barrendepotfundes von Piding, Das archäologische Jahr in Bayern 1997, 73–74.

— 1998–1999: Neue Depotfunde der älteren Bronzezeit aus dem oberbayerischen Alpenvorland. Ein

Vorbericht. In: A. Krenn-Leeb – J. W. Neugebauer Hrsg., Depotfunde der Bronzezeit im mittleren

Donauraum. Archäologie Österreichs 9/10. Sonderausgabe, Wien, 69–77.

— 2008: Frühbronzezeitliche Depotfunde im Alpenvorland – neue Befunde. In: K. Schmotz Hrsg.,

Vorträge des 26. Niederbayerischen Archäologentages, Rahden/Westf., 109–130.

Moucha, V. 2005: Hortfunde der frühen Bronzezeit in Böhmen. Praha.

Neugebauer, J. W. 1998–1999: Zu Metall- und Keramikdepots der Bronzezeit aus dem Zentralraum Nieder-

österreichs. In: A. Krenn-Leeb – J. W. Neugebauer Hrsg., Depotfunde der Bronzezeit im mittleren

Donauraum. Archäologie Österreichs 9/10. Sonderausgabe, Wien, 5–45.


Pernička, M. R. – Podborský, V. 1959: Ein Kinderbegräbnis im Gefäss und ein Grab mit der Křtěnover Schaft-

halsaxt des Typs von Věteřov aus der Bronzezeit in Mähren, Sborník prací filosofické fakulty brněnské

university E 4, 5–21.

Podborský, V. 2004: Nové nálezy kovových nákrčníků v hrobech z doby bronzové na Moravě a jejich význam.

In: J. Bátora – V. Furmánek – L. Veliačik Hrsg., Einflüsse und Kontakte alteuropäischer Kulturen.

Festschrift für Jozef Vladár zum 70. Geburtstag, Nitra, 185–198.

Poláček, J. 1966: Dívčí Kámen. Hradiště z doby bronzové. České Budějovice.

Říhovský, J. 1992: Die Äxte, Beile, Meißel un Hämmer in Mähren. Prähistorische Bronzefunde IX/17. Stuttgart.

SAM 1974: Junghans, S. – Sangmeister, E. – Schröder, M. 1974: Kupfer und Bronze in der frühen Metallzeit

Europas. Studien zu den Anfängen der Metalurgie (SAM). Band 2, 4. Berlin.

SAM/SMAP 2003: R. Krause: Studien zur kupfer- und frühbronzezeitlichen Metallurgie zwischen Karpaten-

becken und Ostsee. Rahden/Westf.

Stuchlík, S. 1981: Depot středodunajské mohylové kultury z Mušova, Archeologické rozhledy 33, 361–371.

— 1988: Bronzové sekeromlaty na Moravě, Památky archeologické 79, 269–328.

Točík, A. 1978: Nitriansky Hrádok – Zámeček, Bez. Nové Zámky. Bronzezeitliche befestigte Ansiedlung der

Maďarovce Kultur. Nitra.

Torbrügge, W. 1959: Die Bronzezeit in Bayern. Stand der Forschungen zur relativen Chronologie, Bericht

der Römisch-Germanischen Kommission 40, 1–78.

Zápotocký, M. 1982: Lovosice a oblast České brány – starobronzová sídelní koncentrace s doklady kovo-

litectví, Archeologické rozhledy 34, 361–405.

Zavřel, P. 1989: Lipanovice, okr. České Budějovice. In: Výzkumy v Čechách 1986–1987, Praha, 104.

ZZwweeii DDeeppoottss aauuss ddeerr äälltteerreenn BBrroonnzzeezzeeiitt iimm AArreeaall ddeess HHüüggeellggrrääbbeerrffeellddssiinn NNoovváá VVeess ((KKrr.. ČČeesskkýý KKrruummlloovv,, SSüüddbbööhhmmeenn))

Im Sommer 2008 wurden auf einer namenlosen Anhöhe in der Katastergemeinde von Nová Ves, Kr.Český Krumlov (Abb. 1) zwei Hortfunde mit Metallgegenständen aus der älteren Bronzezeit entdeckt.Beide wurden zwar von Amateuren mit Minensuchgeräten gefunden, sind jedoch gleich in der Folgeim Gelände archäologisch dokumentiert und an das Regionalmuseum in Český Krumlov übergebenworden.

Das erste Depot befand sind in einem dichten Fichtenwald auf dem steileren NO-Hang in einerMeereshöhe von 564 m (Abb. 2), in einer einfachen Erdgrube ohne Herrichtung, lediglich der SO-Teilwar mit einem größeren flach verlegten Stein überdeckt, den der Finder entfernt hat (Abb. 4). DieFunde lagen 15–20 cm unter der heutigen Bodenoberfläche. Der Hort enthielt insgesamt zehn Hals-ringbarren und zwei spiralförmige Oberarmringe (Abb. 10, 11), die sich in einer außerordentlichenFundposition befanden: Durch die Ösen eines Bündels von zehn Barren führten zwei ineinandergelegte Oberarmringe und bildeten so eine Art Rohr (Abb. 5). Die nächste Analogie zum Auffädelnvon Barren auf Spiralen liefert der niederösterreichische Hortfund von Ragelsdorf 2 (Neugebauer1998–1999, 11, Abb. 4). Das Gewicht aller Fundgegenstände betrug vor der Konservierung 2536 Gr.Weder die nachfolgenden Untersuchungen noch eine Mikrosondage haben in der unmittelbarenNähe des Depots weitere Spuren urgeschichtlicher Aktivitäten erbracht.

Alle zehn Barren des Depots von Nová Ves I (Abb. 10: 1–6; 11: 7–10) können eindeutig zu denHalsringbarren mit fein gearbeiteter Oberfläche gestellt werden. Auf den meisten Stücken sind klei-ne geglättete oder abgeschliffene Flächen sichtbar. In der neuesten Klassifizierung von V. Mouchagehören alle zu Gruppe 4 (Moucha 2005, 27, Abb. 6). Zweiter Fundtyp aus dem Hort von Nová Ves Isind zwei praktisch identische spiralförmige Oberarmringe (Abb. 11: 11, 12), das Fragment einesweiteren wurde als Einzelstück am Fuß des Hügelgrabs (Objekt-)Nr. 12 gefunden (Abb. 13: 1). Alledrei Oberarmringe von Nová Ves gehören zu der in der mittleren Bronzezeit geläufigsten Variante,die aus einem dünnen Band mit ovalem oder linsenförmigen Querschnitt besteht (Moucha 2005, 58).Zeitlich ist das Depot also in den Verlauf der Stufe Br A2 zu stellen.


Der zweite Hortfund befand sich auf der Gipfelfläche der erwähnten Anhöhe, in einer Meeres-höhe von 570 m (Abb. 3). Die gegenseitige Entfernung zwischen beiden Depots beträgt in der Luft-linie etwa 150 m. Dieser Fundkomplex enthielt insgesamt 12 Fragmente von Kupfergussstücken undein Axtbeil des sog. Křtěnov-Typs (Abb. 12). Bereits in der Waldstreu lagen zwei kleinere Gussstückeund im braungelben Waldboden darunter das Axtbeil, schräg, mit der Klinge nach oben in NW-Rich-tung (Abb. 6, 7). In nächster Nachbarschaft fanden sich bis zu einer Tiefe von ca. 20 cm ohne absicht-liche Anordnung weitere Fragmente von Gussstücken. Auch in diesem Fall wurde keine Herrichtungder Grube festgestellt. Der ganze Fundkomplex zeigte keinerlei Spuren einer absichtlichen Thesaurie-rung, eher schienen die Gegenstände zufällig (vielleicht sekundär?) an der Stelle einer auffallendenSteinansammlung verteilt zu sein, vielleicht eines ursprünglichen Hügelgrabs (sog. Objekt Nr. 11 –Abb. 3). Erfasst wurden sie auf einer Fläche von 50 x 20 cm, ca. 5 bis 20 cm unter der heutigen Bo-denoberfläche. Das Gewicht aller Fundgegenstände betrug vor der Konservierung 1799 Gr.

Den wichtigsten Fund aus dem zweiten Hort von Nová Ves stellt das ausgezeichnet erhaltene Axt-beil mit gefurchter Tülle, bezeichnet als Typ Křtěnov, dar (Abb. 12: 1). Das Exemplar von Nová Vesgehört in die von S. Stuchlík ausgegliederte Variante Aa, bzw. die von W. David definierte Variante IIb(Stuchlík 1988, 277, 279, Abb. 5; David 2002, 333). Zu dieser Gruppe gehören praktisch alle bisherin Böhmen gefundenen Axtbeile mit gefurchter Tülle (Hájek 1947–1948, Abb. 1–3; David 2002,Taf. 209–211). Zusammen mit dem Axtbeil wurden im Depot von Nová Ves II auch zwölf Fragmentevon Kupfergussstücken mit einem Gesamtgewicht von 1480 Gr. gefunden (Abb. 12: 2–13). Es handeltsich dabei um einen der zum ersten Mal sicher erwiesenen Fälle von Gussstücken aus dem Ausgangder älteren Bronzezeit in Böhmen. Dank dem Axtbeil kann der zweite Hortfund verlässlich in dieKategorie der Depots mit Prestigegegenständen gereiht werden, die wir auch aus anderen GebietenMitteleuropas der älteren Bronzezeit kennen (z.B. Krenn-Leeb 2006, 12 f.; 2008, 172–174). In keinemeinzigen war bisher ein Axtbeil des Křtěnov-Typs zusammen mit Fragmenten von Gussstücken auf-getreten. Zu datieren ist der Befund dank dem Axtbeil an die Wende der Stufen Br A2/B1.

Genau 10 m westlich des zweiten Depots wurde noch ein einzelner Oberarmring aus Bronzegefunden. Der Gegenstand lag im braungelben Waldboden, in einer Tiefe von 10–18 cm unter dergegenwärtigen Bodenoberfläche, an einen größeren Stein gedrückt, der auf natürlich Weise aus demBoden trat (Abb. 8, 9). Kein anderer Gegenstand oder Spuren von einer Herrichtung oder einer Kam-mer wurden an der Stelle gefunden. In diesem Fall ist aber nicht ausgeschlossen, dass es sich umsekundär weggeworfener Gegenstand von einer Grabausstattung handelt, denn die Stelle befindet sichnahezu am Fuß eines bereits in der Vergangenheit gestörten Hügelgrabs (Abb. 3).

Das zweite Depot und der Einzelfund eines Oberarmrings stammen aus dem Areal des Hügel-gräberfelds, das die ganze Gipfelfläche der Anhöhe einnahm (Abb. 2, 3). Dieses bestand aus 18 selb-ständigen Hügeln, ohne eine Bestätigung durch Sondagen können wir zu ihrem Ursprung und einerevtl. Datierung nichts Genaues sagen. Der Durchmesser der dokumentierten Hügelgräber bewegt sichzwischen 6,2 und 20 m, die Höhe um 0,4–1,3 m. Aus einem neuzeitlichen Aushub auf dem Gipfel vonHügelgrab Nr. 14 stammt ein Komplex von Keramikfragmenten aus der Hallstattzeit, weitere hall-stattzeitliche Keramik wurde im Raum zwischen den Hügeln gefunden, Sonde Nr. 1/08 (Abb. 13: 2–3).

Zur Feststellung der chemischen Zusammensetzung der Metallgegenstände aus den neuen Hort-funden von Nová Ves kamen die Röntgenfluoreszenzanalyse (RFA) und die Neutronenaktivierungs-analyse (NAA) zur Anwendung. Die NAA wurde nur bei allen Halsringbarren angewandt und beieinem spiralförmigen Oberarmring, die anderen Gegenstände wurden nur mit Hilfe der RFA doku-mentiert. Die Ergebnisse sind in Tab. 1–3 dargestellt. Die Analysen haben ergeben, dass die Ober-armringe aus Metall gefertigt sind, das wir als typische Legierung der Barren mit hohem Anteil anArsen, Antimon und Silber (oft weit über 1 %) bezeichnen können, gleichzeitig auch mit wenig übli-cher Anwesenheit von bis zu einigen Zehntel Prozent an Wismut. Dafür fehlt Nickel und charakteris-tisch ist auch die Absenz an Blei und Zink. Zum Vergleich mit anderen spiralförmigen Oberarmrin-gen aus der älteren Bronzezeit haben wir eine Extraktion aus der Stuttgarter Datenbank vorbereitet(Tab. 4). Sehr deutliche Unterscheidungselemente beim Übergang von der „Barrenlegierung“ zurZinnbronze sind vor allem Silber und Nickel. Die Situation der spiralförmigen Gegenstände ist inGraf 1 dargestellt. Graf 2 zeigt die Beziehung zwischen Nickel und Zinn.


Für die Gussstücke stehen meist nur RFA-Analysen zur Verfügung, die deutlich durch das unvoll-kommene Reinigen verzerrt sind. Sehr hoch ist der Anteil an Eisen, der offensichtlich auf eine Kon-tamination mit Eisen in der Korrosionsschicht zurückzuführen ist. Bei keinem einzigen Gussstückwurde Zinn beobachtet. Der ganze Fundkomplex entfällt wahrscheinlich in die Kategorie Rohkupfer,das zur Produktion von Zinnbronze verwendet wurde, wie das zeitgleiche Axtbeil erweist. Der Zinn-gehalt ist bei diesem Stück jedoch wahrscheinlich durch die Messung an der Oberfläche der Korro-sionsschicht überbewertet (Tab. 3). Zum Vergleich mit der Zusammensetzung analoger Gegenständewurde im Fall des Axtbeils wiederum auf die Stuttgarter Datenbank zurückgegriffen, s. Tab. 5.

Topographisch gesehen befinden sich die Hortfunde von Nová Ves am Südwestrand der südböh-mischen altbronzezeitlichen Siedlungsökumene (vgl. Chvojka 2007, Abb. 1), an der Stelle des Über-gangs des nahezu flachen Budweiser Beckens und dem Blansker Wald (Abb. 1). Einziger Fundort, beidem hypothetisch ein gegenseitiger Verhältnis zwischen den angeführten Depots erwogen werdenkann, ist ein Hügelgräberfeld, in dessen Raum der zweite Hortfund lag. Falls wir uns für eine derar-tige Bindung aussprechen würden, handelte es sich in Südböhmen um den ersten Fall aus der älterenBronzezeit (vgl. Militký 1998; Lenerz-de Wilde 2002, 16; Moucha 2005, 24). Beim zweiten Depot vonNová Ves können wir zwar spekulativ eine Thesaurierung direkt unter dem Hügel (Objekt Nr. 11)erwägen, ohne größere Grabung ist jedoch der Charakter des Objekts nicht zu bestimmen.

Aus der Sicht der Lage beider Hortfunde selbst können wir festhalten, dass zwar beide Fundkom-plexe auf dem Gipfel der Anhöhe lagen, es handelt sich jedoch um keine ausgeprägte Landschafts-dominante. Gleichzeitig handelt es sich um keine Stelle, die aus heutiger Sicht durch etwas auffallenwürde, es ist auch keine Kennzeichnung ihrer Lage an der Oberfläche erwiesen. Auf dem Gipfel derAnhöhe bei Nová Ves wurden jedoch Depots in der Zeitspanne mehrerer Generationen angelegt,wobei dieser Ort beide Mal zufällig gewählt worden sein kann. Es ist auch eine absichtliche Wahldieser Stelle nicht ausgeschlossen, die für die damaligen Bewohner eine tiefere Bedeutung gehabthaben kann.

Deutsch von Tomáš Mařík, English by David J. Gaul

JAROSLAV FRÁNA, Ústav jaderné fyziky AV ČR, v.v.i., CZ-250 68 Husinec – Řež; [email protected]

ONDŘEJ CHVOJKA, Jihočeské muzeum, Dukelská 1, CZ-370 51 České Budějovice; [email protected]

JAN JOHN, Katedra archeologie, Fakulta filozofická, Západočeská univerzita, Sedláčkova 15, CZ-306 14

Plzeň; [email protected]

PETR MENŠÍK, Katedra archeologie, Fakulta filozofická, Západočeská univerzita, Sedláčkova 15, CZ-306 14

Plzeň; [email protected]


Podmokelská skupinaPřekonaný koncept archeologie 20. století?

The Podmokly groupAn obsolete concept of the archaeology of the 20th century?

Vladimír Salač

Článek na základě hodnocení eponymní lokality v Podmoklech v severních Čechách ukazuje, že pohledna tuto lokalitu i na celou tzv. podmokelskou skupinu byl v průběhu vývoje bádání významně deformovándvěma skutečnostmi. Především byly na podmokelském pohřebišti, stejně jako na dalších pohřebištích tétoskupiny, vytrženy z kontextu ostatních období hroby a nálezy z mladší doby železné. Druhým nepříznivýmfaktorem pak byla orientace bádání na řešení etnických otázek. Autor dospívá k názoru, že skupina předsta-vuje nedílnou součást plynulého vývoje osídlení v labské průrvě. Revize definic podmokelské skupiny uká-zala, že pro jeji definování zbývá dnes jediný artefakt – tzv. podmokelská jehlice. Autor se proto domnívá,že vyčlenění skupiny představuje již překonaný koncept archeologie minulého století.

doba železná – dějiny bádání – podmokelská skupina – Keltové – Germáni – Labe – Čechy – Sasko

On the basis of an evaluation of the eponymous site of Podmokly in North Bohemia, the article shows thatthe perception of the site and of the entire so-called Podmokly group was significantly influenced by twofacts in the course of the development of research. First and foremost, the graves and finds from the LateIron Age at the Podmokly cemetery and other sites were interpreted out of context. The other unfavourablefactor was the focus of research on solving questions of ethnicity. The author comes to the conclusionthat the group represents an inseparable part of continuous settlement in the Elbe ravine. A review of thedefinitions of the Podmokly group revealed that only a single artefact remains today for definition purposes –the so-called Podmokly pin. The author therefore believes that the differentiation of this group representsan outdated concept from twentieth-century archaeology.

Iron Age – history of research – Podmokly group – Celts – Germans – Elbe – Bohemia – Saxony

Podmokelská skupina dostala jméno podle Podmokel, dnešní levobřežní části města Děčí-na. Na katastru tehdy samostané obce byly v 19. a na poč. 20. stol. objeveny hroby z pozd-ní doby bronzové, doby železné a raného středověku. Nálezy z doby laténské posloužilyk pojmenování zvláštní smíšené kulturní skupiny. Prakticky všechny dosavadní práceo nalezišti i o podmokelské skupině si všímaly samotných nálezů, které měly sloužit kestanovení její chronologie a etnicity. Tento příspěvek se zabývá eponymním nalezištěmz hlediska geomorfologie terénu i z hlediska předchozího a následného osídlení. Získanépoznatky využívá pro celkový pohled na podmokelskou skupinu.*

* Tento text vznikl v rámci projektu Keltové a Germáni ve střední Evropě, který podporovala GA ČR (reg.č. 404/07/1632).


Přehled výzkumů a nálezů v Podmoklech

První pravěké hroby (nádoby s kostmi a popelem) byly porušeny orbou na katastru Podmo-kel1 v poloze Malý písek již v r. 1839 (obr. 1: A; 2: A; 7: A). Následné vykopávky provedlF. Kropf, který zjistil žárové hroby, z nichž některé měly kamenné obložení. Objevy sedostaly do povědomí zájemců o místní historii a byly považovány za nejstarší doklady pří-tomnosti „starých Němců“ (Focke 1879; Mähling 1944a, 51–53). Další předměty z hro-bů i sídlištních jam získal v téže poloze při stavebních pracích J. Michel v l. 1909–1913.Nálezy, které považoval za laténské, vyčlenil a krátce poté samostatně publikoval (Michel1914), o dva roky později zveřejnil i některé hroby lužické kultury. V l. 1918–1919 se sta-vební činnost přesunula do polohy Velký písek, kde získal další nálezy (obr. 1: B; 2: B; 7: B).Souhrn výsledků svého úsilí zveřejnil v nerozsáhlé monografii (Michel 1923), která před-stavuje základní zdroj informací o situaci na obou nalezištích v období, kdy bylo získánonejvětší množství artefaktů. V r. 1924 prozkoumal ve Velkém písku raně středověký hrob

SALAâ: Podmokelská skupina. Pfiekonan˘ koncept archeologie 20. století?638

1 Německý název pro Podmokly je Bodenbach, a podmokelská skupina tedy byla do literatury uvedena pod ná-zvem Bodenbacher Gruppe (polohy Malý a Velký písek jako Kleiner a Grosser Sand) citovanými německýmiarcheology. Český překlad se objevil až později.

Obr. 1. Podmokly, přehled nalezišť sestavený J. Michelem (1923), doplněno (písmeno A v oblasti Malého

písku je v místě nálezu laténských žárových hrobů v r. 1969). Přibližné polohy: A – Malý písek, B – Velký

písek, C – sídlištní nálezy z doby bronzové až časné doby železné z r. 2001; značení platí pro všechny ob-

rázky.

Fig. 1. Podmokly, overview of sites compiled by J. Michel (1923), with additions (letter A in the Malý písek

area is at the site of the finds of La Tene graves with cremated remains found in 1969). Approximate posi-

tions: A – Malý písek, B – Velký písek, C – settlement finds from the Bronze Age to the Early Iron Age from

2001; the letters apply to all figures.

H. Preidel (Zápotocký 1977, 530); v r. 1927 vyzvedl týž badatel milodary ze dvou lužickýchhrobů z Malého písku.2 W. Mähling (1944a, 53) uvádí, že další předměty z Malého pískuuložené v muzeu v Podmoklech pocházejí ze záchranných akcí H. Preidela a ředitele Neu-


2 Dosud nepublikované nálezy H. Preidela z raně středověkého hrobu i z hrobů lužických jsou uloženy v Oblast-ním muzeu v Mostě.

Obr. 2. Rekonstrukce terénu v okolí Podmokel s vrcholně středověkou zástavbou, hvězdička – děčínský

zámek; křížek – Stoliční hora, výšinné sídliště z pozdní doby bronzové a halštatské (dle Velímský 1991,

upraveno). A, B, C viz obr. 1.

Fig. 2. Reconstruction of terrain around Podmokly with High Medieval settlement: asterisk – Děčín castle;

cross – Stoliční hora, hilltop settlement from the Late Bronze Age and Hallstatt period (according to Velím-

ský 1991, modified). For A, B, C see fig. 1.

manna v l. 1926–1927 a 1930. Poslední hroby v Malém písku prozkoumala M. Cvrkováv r. 1969 (Cvrková – Venclová 1972). V r. 2001 byly na záp. okraji někdejšího Velkéhopísku v kolejišti železnice Praha – Drážďany zachyceny spodní části sil pozdně lužickéaž billendorfské kultury (obr. 1: C; 2: C; 7: C; Franta – Salač 2002).

Pravěké předměty nalezené v 19. stol. se sice zčásti dostaly do muzea v Děčíně, avšakzcela bez údajů. Nálezy z počátku 20. stol. byly shromažďovány J. Michelem více či méněnáhodně a nepochybně představují pouze nepatrnou část původního množství pohřebníchmilodarů, příp. sídlištních nálezů. Situaci dobře charakterizují např. tyto citáty z Miche-lových prací. Malý písek: Dann wurde mir kurzweg die Erlaubnis zum Besuche des Plat-zes entzogen. Als ich mit Hilfe des Bürgermeisteramtes meine Bestrebungen wieder auf-nahm … waren die ergiebigsten Fundplätze bereits geleert (Michel 1914, 191). Velkýpísek: Ich habe diesen Fundplatz, auf welchem an 5–6 verschiedenen Stellen gleichzeitiggearbeitet wurde, öfters besucht, musste mich aber der Hauptsache nach wieder damitzufrieden geben, vom Polier und den einzelnen Arbeitern die gemachten Funde zu er-werben (Michel 1923, 34).

Nálezy z Podmokel se dostaly do různých muzejí i soukromých sbírek, W. Mähling(1944a, 51) je zachytil v těchto sbírkách: A. Forstamt Podmokly, B. muzeum Podmokly,C. sbírka H. Palmeho z Kamenického Šenova, D. muzeum Děčín, E. muzeum Ústí n. L.Sbírku H. Palmeho převzalo po válce děčínské muzeum, stejně jako předměty z muzeav Podmoklech. Nově byly nepublikované nálezy z Podmokel zjištěny v muzeu v Mostě.Dnes je však část někdejších souborů ztracena, nedochovaly se ani původní katalogy zmi-ňovaných sbírek. Nálezové celky tedy nelze s výjimkou několika hrobů prozkoumanýchH. Preidelem a drobných poválečných výzkumů rekonstruovat.

O původním množství nálezů a nálezových celků si lze učinit pouze zcela nejasnoupředstavu na základě několika málo zmínek v práci J. Michela (1923, 32–33, Abb. 2): 1. Beider ziemlich großen Zahl der mehr oder minder gut erhalteten Gefäße, von allen Bodenba-cher Fundplätzen (rund 150) …; 2. Auf einem verhältnismäßig kleinem Platze zwischen deralten und neuen Maschinenhalle befanden sich 22 Brandgräber …; 3. Im Jahre 1916 wurdedie zweite Maschinenhalle vergrößert. Bei den Abgrabungen wurden noch 19 Aschengrubenaufgedeckt und ganz verstreut auf dem Gebiete Scherben von Lausitzer Gefäßen … gefun-den… Na základě těchto údajů, častých Michelových zmínek o ničení hrobů a nálezů, jímpořízeného schematického plánu (obr. 1) a v neposlední řadě na základě vzdáleností mezijednotlivými nálezy je oprávněné předpokládat, že původní počet hrobů výrazně přesaho-val sto, ba velmi pravděpodobně dosahoval několika set. Počet samotných nálezů se pakjistě pohyboval v řádu mnoha set. J. Filip (1956, 372) uvádí, že v Malém písku bylo nale-zeno přibližně 45 laténských na kruhu točených nádob.

Dosavadní hodnocení nálezů z Podmokel

Nálezy z mladší a pozdní doby bronzové a z doby halštatské, které byly nově zhodnocenyJ. Bouzkem a D. Kouteckým (2000), svědčí pro kontinuální využívání zdejšího prostoru pocelé toto období. O vývoji a rozsahu osídlení si však nelze učinit konkrétnější představu.Na základě zobrazení J. Michela (1923; zde obr. 1) by bylo možné soudit, že se hrobyz pozdní doby bronzové koncentrovaly pouze v Malém písku, sám autor je však v textu


uvádí i z Velkého písku. W. Mähling (1944b, Taf. 49) předpokládal, že lužické hroby senacházely pouze v Malém písku, kdežto hroby halštatské (billendorfské) shledával i veVelkém písku. Ovšem některé nálezy z Velkého písku řadí J. Bouzek a D. Koutecký (2000,34–38) již do lužické kultury a kromě toho místa nálezů mnoha předmětů nejsou vůbecznáma, takže Mählingův předpoklad dnes není možné potvrdit.

Naskýtá se otázka, zda všechny hroby z tohoto období náleží k jediné nekropoli. Nej-větší dnes zjistitelnou vzdálenost mezi hroby v Podmoklech lze odhadnout na 350 m, byťnení možné zjistit, zda se vztahuje pouze k hrobům z doby bronzové či halštatské. Pro srov-nání lze uvést, že největší rozměr polykulturního pohřebiště Liebersee na Labi u Torgau bezohledu na datování hrobů dosahuje minimálně 280 m (Bemmann – Ender 1999, 54, Abb. 1),přičemž na tomto pohřebišti bylo nalezeno ca 500 hrobů z doby bronzové a okolo 1000z doby halštatské a laténské (Ender 2002, 229). Délka lužického pohřebiště Niederkainav Horní Lužici ze stejného období přesahuje 400 m (Coblenz – Nebelsick 1997, 12, Abb. 3),přičemž počet hrobů z mladší doby bronzové až starší doby železné se odhaduje na 3000–4000(Nebelsick 2002, 225). Možnost, že hroby patří k jedinému rozsáhlému pohřebišti z obdobíBr D – Ha D/LT A, se tedy nezdá nepravděpodobná. Jednalo-li se ovšem v Podmoklecho jedinou nekropoli, pak by musela obsahovat řádově stovky pohřbů.


Obr. 3. Podmokly, hrubá

keramika z doby železné

(dle Michel 1914, Taf. II).

Fig. 3. Podmokly, coarse

ceramics from the Iron Age

(after Michel 1914, Taf. II).

V r. 2001 byly prokoumány zbytky sídliště z pozdní doby bronzové až doby halštatskéna záp. okraji někdejšího Velkého písku (obr. 1: C; 7: C). Z terénní situace vyplývá, že přivýstavbě železnice v polovině 19. stol. zde byl terén snížen o více než jeden metr, přičemžbyly zničeny zbytky sídelního areálu náležejícího k lužickému a halštatskému pohřebišti(Franta – Salač 2002). U některých lužických nálezů z 19. stol. v děčínském muzeu sejako naleziště uvádí také někdejší samostatná ves Rozbělesy (obr. 7: Rosawitz). V okolípohřebiště tedy můžeme předpokládat i další sídelní jednotky z tohoto období. OstatněJ. Michel (1923) zmiňuje i z Malého písku popelovité vrstvy, střepy, zlomky velkých zásob-nic atd., takže nelze vyloučit, že se i zde nacházelo sídliště, jak předpokládají J. Bouzeka D. Koutecký (2000, 34).

Tito autoři se rovněž domnívají, že billendorfské nálezy z Podmokel chronologickyzasahují až do časně laténského období (Bouzek – Koutecký 2000, 29). Také W. Mähling(1944b) datoval část zdejších nálezů do doby halštatské a časné doby laténské a považovalje za Gräber der kelto-illyrischen Gruppe. Prakticky celá časně laténská čočkovitá láheva další na kruhu točené nádoby s kolkovanou výzdobou z Velkého písku (Michel 1923,Taf. III: 22, 24) ukazují, že se ve stupni LT A na pohřebišti nadále pohřbívalo, podobně jakotomu bylo i na dalších nekropolích na Labi v Neštěmicích (např. hr. 31: srov. Sankot 2003)či Pirně-Copitz (Spehr 1999). Datovat hrubou keramiku z Podmokel je krajně obtížné (obr. 3),přesto by některé nádoby bylo možné do tohoto období rovněž zařadit (např. Mähling 1944a,Taf. 16–22; 1944b, Taf. 21–29), ať již na základě analogií ze středního Německa, či ze sev.Čech; Müller 1985, např. Taf. 26, 29, 100–110; Budinský 1997, tab. XXXVII–LVI; Spehr1999, 141–142). Některé spony z Podmokel lze patrně datovat do stupně LT B1 (např. Michel1914, Taf. VII: 9; Abb. 5: 9). Ostatně ve starých sbírkách v děčínském muzeu byly sponystupně LT B1 bez jistých nálezových okolností uloženy (Michel 1923, 38–39) a ze soused-ního pohřebiště v Křešicích je spona LT B1 známa přímo z hrobového celku (Mähling 1944a).


Obr. 4. Podmok-

ly, laténské spony

(dle Michel 1914,

Taf. VII).

Fig. 4. Podmokly,

La Tene fibulae

(after Michel 1914,

Taf. VII).

Většinu spon, příp. dalších kovových předmětů z Podmokel3 lze datovat do stupňů LT B2-C(Michel 1914; 1923; Mähling 1944a, Abb. 5). Také podstatnou část nádob můžeme řaditobecně do stupňů LT B-C. Kromě zmiňovaných nádob z Velkého písku patří do tohoto ob-dobí veškerá na kruhu točená jemná keramika (obr. 5). Ze stupně LT D1 pak nálezy postrá-dáme, snad s výjimkou spony Beltz var. J, kterou uvádí W. Mähling (1944a, 64, Taf. 14: 4).Některé exempláře těchto spon lze ovšem datovat i do stupně LT C2 (Müller 1985, Abb. 13).Nutno dodat, že se jedná o jedinou sponu tohoto druhu z celého území podmokelské sku-piny a její nálezové okolnosti nejsou bez problémů.4 Do stupně LT D nelze jednoznačnězařadit žádnou nádobu.

Přes neutěšené nálezové okolnosti a nemožnost rekonstruovat nálezové celky lze před-pokládat, že pohřbívání v době laténské na nekropoli v Podmoklech plynule navazovalo napředchozí období a pokračovalo až do sklonku stupně LT C. Pohřbívání ve stupni LT D


3 Kovové předměty pocházejí výhradně z Malého písku (Michel 1923, 47).4 Spona se měla nacházet v muzeu v Podmoklech a mělo se jednat o nález z 19. století. W. Mähling se v této sou-vislosti odvolává na J. Michela. V Michelových pracích však o ní není zmínka, ač autor výrazné nálezy popisujei zobrazuje, a to nejen z Podmokel, ale i z ostatních domnělých či skutečných nalezišť na Děčínsku.

Obr. 5. Podmokly, jemná na

kruhu točená keramika z do-

by laténské (dle Michel 1914,

Taf. III).

Fig. 5. Podmokly, fine wheel

thrown ceramics from the

La Tene period (after Michel

1914, Taf. III).

nelze jednoznačně prokázat. Zohledníme-li nádoby stupně LT A z Velkého písku, pak lzesnad říci, že se rozložení laténských nálezů do značné míry kryje s rozložením nálezůz předchozích období. Největší vzdálenost mezi laténskými hroby tedy dosahuje rovněžca 300 metrů (obr. 1). V tomto případě je ovšem obtížnější rozhodnout, zda všechny hrobynáleží k jediné nekropoli, ostatně nálezy stupňů LT B-C jsou jednoznačně doložitelné pouzev Malém písku. Maximální vzdálenosti hrobů na pohřebištích podmokelské skupiny seznámými nálezovými okolnostmi se pohybují pouze v řádu desítek metrů: Křešice – ca 25 m,Neštěmice – ca 70 m (Mähling 1944a), Pirna-Copitz – ca 40 m (Spehr 1999). Nutno všakzdůraznit, že žádné z pohřebišť nebylo prozkoumáno celé. Počty hrobů se na těchto nekro-polích pohybují v desítkách: Křešice – 37, Neštěmice – 48, Pirna-Copitz – 40, Pirna – 68.Ne vždy lze sice všechny hroby přisoudit pouze laténskému období, na druhou stranu sejedná o pouhá torza nekropolí. Uvedené počty je tedy nutno chápat jako minimální. Vzhle-dem ke vzdálenostem mezi hroby v Podmoklech a rovněž s ohledem na značnou torzo-vitost získaných nálezů lze odhadovat, že nekropole v době laténské obsahovala mnohodesítek hrobů, jejich počet mohl i výrazně přesáhnout stovku. Zda se v rámci podmokelskéskupiny jednalo o běžné, či mimořádně velké pohřebiště dnes nelze rozhodnout, stejnějako není možné zcela vyloučit, že by se mohlo jednat o hřbitovy dva. Pro srovnání uveď-me, že na pohřebišti Liebersee je maximální rozměr laténského pohřebiště odhadován naca 150 m (Kroitsch 1979, 14–18; Ender 1998). J. Michel (1923, 52) uvádí z Malého pískutaké polovinu mlýnského kamene, což by mohlo naznačovat blízkost sídliště.


Obr. 6. Prostor labské terasy u Podmokel na počátku 20. století. Bílá linie zhruba označuje břeh někdejšího

labského zálivu při ústí Jílovského potoka (pohled od SZ).

Fig. 6. The Elbe River terrace area near Podmokly at the beginning of the 20th century. The white line

roughly indicates some-time banks of the Elbe inlet at the mouth of the Jílovský Stream (northwest view).

Jestliže lze v časovém úseku Br D až LT C pozorovat v Podmoklech kontinuální pohř-bívání, pak po tomto období nastává výrazný časový hiát. Další osídlení lze v Malém i Vel-kém písku doložit až v raném středověku, neboť nálezy z doby římské a stěhování národůzcela postrádáme. Již ve svém prvním článku J. Michel (1914, 190) uvádí, že v Malémpísku zjistil slovanské sídlištní objekty. V dalších pracích zmiňuje, že zde v l. 1913–1916pozoroval a zčásti prozkoumal celkem 80 slovanských Aschen- bzw. Herdgruben – zřejměsídlištních objektů s popelovitou výplní (Michel 1916, 44–48; 1923, 56–61). Zjistil takéčetné vrstvy se zlomky slovanské keramiky, nikdy však celé nádoby. Z Velkého písku získalnaopak dvě celé nádoby (Michel 1923, 63); v r. 1924 zde vyzvedl H. Preidel kostrový hrobz mladší doby hradištní.

Raně středověkým obdobím se zevrubně zabýval M. Zápotocký (1977), který předpo-kládá, že v Malém písku mohlo existovat sídliště již od sklonku časně slovanského období,které zde pak přetrvávalo až do mladší doby hradištní. U kostrových hrobů z této polohynevylučuje, že se jedná o hroby středověké. O datování těchto kostrových hrobů do dobylaténské, které uváděl J. Michel (1914; 1923), pochyboval již P. Reinecke (1915, 15–26),také Mähling (1944a) je nepovažoval za laténské. Vzhledem k jejich malému zahloubení(35–50 cm), malé vzdálenosti mezi nimi (ca 1 m) i převážné orientaci Z–V, se zdá jejichdatování do středověku pravděpodobné, což podporuje i absence nálezů. Jediný prokazatel-ný předmět z kostrového hrobu představuje železný nůž, který měl ležet v jednom z hrobůu hlavy zemřelého a který zjevně není laténský (Michel 1914, Abb. 5). Údajné informacedělníků, že hroby obsahovaly eiserne Ringe, Kettenglieder, Fibeln atd. (Michel 1923, 43),


Obr. 7. Podmokly, vzhled terénu v době prvních nálezů. Plán polabské části děčínského panství zhotovený

mezi lety 1842–1849 s plánovanou trasou železnice Praha – Drážďany.

Fig. 7. Podmokly, view of terrain at the time of the first finds. Map of the Elbe River valley part of the Děčín

domain made in 1842–1849, with the planned route of the Prague – Dresden railway.

lze nejspíše považovat za odraz chaotických poměrů na staveništi. Ostatně J. Michel žádnýz těchto předmětů nezískal, a zřejmě ani neviděl. Naproti tomu celé nádoby z Velkého pís-ku a H. Preidelem prozkoumaný kostrový hrob naznačují, že se v této poloze nacházelov 10.–11. stol. pohřebiště (Zápotocký 1977, 530).

Absence mladších nálezů ukazuje, že se raně středověké sídliště v Malém písku, k němužnáleželo soudobé pohřebiště ve Velkém písku, nedožilo vrcholného středověku. Těžiště osíd-lení Děčínské kotliny se od 11. stol. přesouvalo na pravý břeh Labe, kde byl Přemyslovcizřízen hrad. Bývá lokalizován na skálu, na níž se dnes nachází děčínský zámek (obr. 2; 9).Hrad je sice prvně uváděn v písemných pramenech až k r. 1128, avšak obecně se předpokládájeho časnější založení (Slavíčková ed. 1998). Na jižním úpatí skály vznikla osada, pozdějiměsto, které však bylo na počátku vrcholného středověku přesunuto severně od hradu, zřejměv důsledku povodní ohrožujících jeho existenci (Zápotocký 1977; Velímský 1991). V každémpřípadě prostor Malého i Velkého písku zůstával až do 19. stol. s výjimkou statku Mayerhoffprázdný a byl využíván jako polnosti a pastviny, a to až do počátku 20. stol. (obr. 6; 7).

Nelze sice vyloučit, že výstavba města Děčína mohla na labském pravobřeží zničit po-zůstatky pravěkého osídlení, avšak vzhledem k utváření terénu se lze domnívat, že jádropravěkého a raně středověkého osídlení Děčínské kotliny se vždy nacházelo v Podmoklechv okolí obou Písků.

Poloha a přírodní podmínky eponymního naleziště

Původní terén v blízkém i širším okolí nalezišť v Podmoklech je dnes zcela zničen výstav-bou průmyslových podniků (obr. 8). Rovněž tok Labe byl podstatně změněn regulací, pro-


Obr. 8. Dnešní zástavba labské terasy u Podmokel (foto M. Gojda). Hvězdička – děčínský zámek.

Fig. 8. Present development of the Elbe terrace near Podmokly. Asterisk – Děčín castle.

hloubením dna, odstraněním ostrůvků a výstavbou přístaviště. Původní terénní situaci lzetedy poznávat pouze na historických vyobrazeních (obr. 6; 7; 9), využít lze i rekonstrukčnímapu místního terénu před industrializací (obr. 2). Podmokelská naleziště se nacházejí nalabské terase, která je vůči okolnímu terénu ostře vymezena na V tokem Labe, na S Jílov-ským potokem a na Z svahy Českého středohoří, které se na J téměř přimykají k řece (obr. 2).Takto ohraničená trojúhelníková plošina zaujímá plochu zhruba 60 ha. Původně z terénuvystupoval Velký písek, který převyšoval okolí o 3–6 m (Michel 1923, 34). Terasa ležív nadm. výšce okolo 130 m, a hladinu Labe převyšuje zhruba o 10 m, a je tak chráněnai proti největším povodním (obr. 10).

Pokud jde o někdejší půdní poměry, uvádí J. Michel (1923, 31), že podloží tvořil jemnýpísek labské terasy, na který dosedala pouze 10–20 cm silná vrstva humusu. V záp. částinavazují na terasu malé ostrůvky spraše, místy s vyvinutým půdním pokryvem (Prinz 1930,14–15). Pro představu o kvalitě zdejší půdy lze použít tzv. tereziánský katastr z poloviny18. stol. (Chalupa a kol. 1964; 1966): průměrná bonita půdy na katastru Podmokel a sou-sedních Rozběles dosahuje 5. třídy. Půda podobné kvality se nacházela ještě na protějšímbřehu v prostoru Děčína a Křešic a v jižním sousedství Podmokel. Toto území však před-stavuje malý izolovaný ostrůvek ve zcela neúrodné oblasti. Tereziánský katastr ukazuje, žev bezprostředně navazujících Labských pískovcích se rozkládaly půdy nejhorší, 8. třídy(srov. Zápotocký 1977, obr. 11). Zemědělsky obhospodařovaná území na Děčínsku tvořilaještě v 18. stol. jen malé enklávy obklopené lesy (obr. 11; 12).

Terasa s nalezišti je ze dvou třetin ohraničena Labem a Jílovským potokem. Nejužšímísto na Labi se nacházelo u Malého písku a jeho šíře se odhaduje na 100–150 m; v tomtoprostoru se předpokládá brod (Velímský 1991; Slavíčková ed. 1998; obr. 2; 7). V některých


Obr. 9. Děčín kolem

r. 1860, pohled od S

(D – přibližná polo-

ha pohřebiště v Kře-

šicích).

Fig. 9. Děčín around

1860, view from N

(D – approximate

position of burial

site in Křešice).

partiích lze někdejší celkovou šířku řeky odhadnout až na 300 m, byť jistě značně kolísala.Vzhledem k dynamice vodního toku a konfiguraci terénu se v řečišti u Podmokel vždy vy-skytovaly ostrůvky usazenin (obr. 2; 7; 11; 13). Sedimenty přinášené Jílovským potokemvytvářely při jeho ústí rovněž soustavu ostrůvků, podobně jako při ústí Ploučnice na protěj-ším břehu Labe. Proud řeky byl tedy u Podmokel členěn do několika ramen. Hromaděnínánosů vytvářelo obtížně splavná místa přímo pod břehem, na němž se nacházejí pravěkánaleziště. V prostoru Podmokel jsou ještě v 19. stol. zmiňovány peřeje, kde často ztros-kotávaly lodě (Focke 1879, 306)5; na mapách z 1. pol. 19. stol. bývaly značeny šrafurami(obr. 7).

Severní hranici labské terasy v Podmoklech vytváří Jílovský potok, který odvodňuječást Labských pískovců a vých. okraj Krušných hor, a bývá proto po deštích a při jarníchtáních velmi dravý (obr. 2; Glöckner 1995, 36–41). I ve srážkově klidných obdobích všakpředstavuje jeho ústí obtížnou překážku při pohybu po levém břehu Labe. Proti ústí Jílov-ského potoka se vlévá do Labe říčka Ploučnice, která zase brání volnému pohybu po jehopravém břehu. Při ústí Jílovského potoka i Ploučnice lze předpokládat vyvinutou nivu.

Podnebí v Podmoklech lze označit za relativně teplé (průměrná roční teplota 8,3 °C)s vyšším množstvím srážek (670 mm/rok; Vesecký et al. 1958; Glöckner 1995, 20). Klima-tické poměry přímo v prostoru naleziště lze považovat za poměrně příznivé a vcelku srov-natelné se souvisle osídlenými laténskými oblastmi v českém vnitrozemí. Již ve vzdálenos-ti pouhých několika set metrů od obou Písků se však zdvihají svahy Českého středohořía pískovcové skalní masívy, které dosahují nadm. výšek 300 až 500 m, dále pak až 700 m.V těchto oblastech klesá roční průměrná teplota k 6 °C a průměrné roční srážky se pohybu-jí okolo 800 mm. Klimatické poměry se tedy v malé vzdálenosti od Podmokel dramatickymění k horšímu (Glöckner 1995; Tolasz ed. 2007).


5 Zde se lze např. dočíst (s. 306): Für die Beseitigung oder Vermeidung der Gefahr an diesen Stellen ist sehr vielgethan worden; namentlich ist viel bei Bodenbach geschehen. Wie man heute noch sieht, machte der Wasserlaufehemals dort, eine grosse Krümmung gegen Bodenbach. Tausende Schiffe sind dort während früheren Jahrenverunglückt…

Obr. 10. Malý písek

v době výstavby to-

várních hal (A), při

které J. Michel učinil

většinu nálezů.

Fig. 10. Malý písek

site during the con-

struction of factory

halls (A), where

J. Michel made most

of his discoveries.

Podmokelská naleziště v kontextu pravěkého osídlení regionu

Podmokly leží na severním okraji Čech, na levém břehu Labe v Děčínské kotlině, mezivulkány Českého středohoří a Labskými pískovci (obr. 9; 11; 13; 15). Severně odtud se ažpo dnešní město Pirnu rozprostírají pískovcové útvary s nepříznivými půdními i klimatic-kými podmínkami. Toto území nebylo v pravěku nikdy souvisle osídleno, pochází odtudjen málo nálezů, a to jen z některých období, především z mladé a pozdní doby bronzové(např. Walther 1931; Coblenz 1986; Jiřík – Peša – Jenč 2008). Souvisleji byla tato oblastosídlena až ve vrcholném středověku. Vzdálenost mezi Podmokly a sev. okrajem Labskýchpískovců činí vzdušnou čarou ca 25 až 30 km, po toku Labe je třeba urazit zhruba 40 km.V době laténské bylo toto území prázdné (obr. 15).6

Směrem na Z je Děčínská kotlina rovněž ohraničena Labskými pískovci a na JZ Českýmstředohořím (obr. 12). Také toto území zůstávalo v pravěku neosídleno. Nejbližší laténskénálezy západním směrem pocházejí z úpatí Krušných hor z okolí Chlumce ve vzdálenosti20 km vzdušnou čarou (např. Christl – Simon 1995; Simon – Hauswald 1995). Spojenítímto směrem je sice obtížným terénem v údolí Jílovského potoka myslitelné, doloženo jevšak až od vrcholného středověku. Rovněž východně od Děčínské kotliny se rozprostírajíLabské pískovce a České středohoří, které v těchto svých partiích zůstávaly v pravěku


Obr. 11. Pohled na labskou terasu u Podmokel od JV z Českého středohoří (mědirytina před r. 1827).

Fig. 11. View of Elbe terrace near Podmokly from SE (copperplate from before 1827).

6 Z břehu Labe na katastru obce Loubí severně od Děčína se v literatuře uvádějí tři laténské mlýnské kameny(Waldhauser 1981; Jiřík – Peša – Jenč 2008, 201). Ve skutečnosti se nejedná o hotové výrobky, ale o polotovarymlýnských kamenů, resp. zmetky, které vznikly při výrobě kvůli vadám materiálu – železitým konkrecím v kře-menném porfyru. Jejich datování není zcela jisté. Křemenný porfyr pochází z Opárenského údolí u Lovosic(určení M. Maga). Okolnosti, za jakých se do zdejšího prostoru z místa těžby tyto předměty dostaly, i celkováinterpretace nálezu zůstávají nejasné. V žádném případě kameny nedokládají osídlení prostoru v době laténské.

neosídleny. Pravobřežní Labské pískovce byly v době laténské nanejvýš krátkodobě navště-vovány, jak by mohl naznačovat ojedinělý nález spony Beltz var. J. z České Kamenice(Michel 1923, 53, Taf. VI: 5). Sporadické laténské osídlení je známo až v otevřenější kra-


Obr. 12. Děčínské panství na Eichertově plánu z r. 1793 (hvězdička – Malý písek a Velký písek u Podmokel).

Fig. 12. Děčín domain on Eichert’s map from 1793 (asterisk – Malý písek and Velký písek sites near Podmokly).

jině na Českolipsku, ve vzdálenosti více než 25 km vzdušnou čarou – např. Sloup, Holany(Waldhauser 1990; Jenč – Peša 2003).

Pouze jižním směrem můžeme na labských březích nalézt malé ostrůvky pravěkého osíd-lení, včetně nalezišť z doby laténské. Nejbližším je pohřebiště v Křešicích, ležící na jižnímokraji Děčínské kotliny na pravém břehu Labe ve vzdálenosti zhruba 2 km od Malého pís-ku, s nímž je v optickém kontaktu (Mähling 1944a). Výše proti proudu Labe se ve vzdále-nosti ca 18 km nachází pohřebiště v Neštěmicích, na kterém se stejně jako v Podmoklechpohřbívalo od mladé doby bronzové (Mähling 1944a; 1944b; Plesl 1961; Bouzek – Koutecký2000). Nedaleko od něj bylo zachyceno i laténské sídliště, na němž se však v keramickémmateriálu neprojevují prvky podmokelské skupiny známé z pohřebišť (Waldhauser 1976;srov. Salač 1990; 2008). Vzdálenost do Ústecké kotliny rozprostírající se ještě výše protiproudu Labe činí z Podmokel ca 23 km. Teprve zde lze předpokládat trvalé pravěké osíd-lení s přímým napojením na hustě osídlené regiony Podkrušnohoří.

Děčínská kotlina je tedy pohořími ze všech stran izolována od svého okolí. Odhlédne-me-li od blízkého pohřebiště v Křešicích, nebylo zřejmě možné z Podmokel dorazit po sou-


Obr. 13. Podmokly a okolí na prvním vojenském mapování z let 1764–1765. Hvězdička – děčínský zámek,

křížek – Stoliční hora, výšinné halštatské sídliště.

Fig. 13. Podmokly and surroundings on map from 1764–1765. Asterisk – Děčín castle, cross – Stoliční hora

Hallstatt period hilltop site.

ši za jediný den do jiného laténského sídliště, patrně s výjimkou Neštěmic. Jediné relevant-ní spojení s osídlenými oblastmi představovalo Labe. Plavbou bylo možné za příznivýchpodmínek během jednoho dne dosáhnout sídlišť u Pirny, možná proti proudu i sídliště v Neš-těmicích. Doby plaveb opačnými směry se však velmi lišily. Cesta po proudu z Neštěmic(popř. z Ústecké kotliny) do Podmokel byla zřejmě otázkou hodin. Naopak čtyřicetikilomet-rová plavba proti proudu z oblasti Pirny vyžadovala přinejmenším dva dny (Salač 1998).Nutno také podotknout, že spojení sídliště v Podmoklech s okolím bylo do značné míryzávislé na stavu vody v Labi, a je pravděpodobné, že v době jarních tání či v deštivýchobdobích se ocitalo v izolaci.

Několik pohledů na osídlení labské terasy v Podmoklech

Vzhledem k utváření terénu, půdním a klimatickým podmínkám se v Děčínské kotliněmohlo pravěké osídlení udržet pouze v nejnižších partiích, avšak za podmínky, že tyto bylydostatečně chráněny při vyšším stavu vody nejen v Labi, ale i v Jílovském potoce a Plouč-nici. V tomto směru skýtala terasa u Podmokel vhodné podmínky. Nepříznivé okolnosti přizískávání nálezů sice neumožňují bližší rekonstrukci života na zdejším sídlišti (sídlištích),přesto lze stanovit určité limity, které pravděpodobně nemohly být v pravěku překročeny.

Nejprve si všimněme možného počtu obyvatel. Původní počet hrobů sice velmi pravdě-podobně překročil stovku a lze oprávněně uvažovat i o nekropoli v řádu stovek pohřbů, vez-


Obr. 14. Pohled z podmokelské terasy po proudu Labe směrem k Labským pískovcům, v popředí děčínský

zámek (konec 18. stol.).

Fig. 14. View from Podmokly terrace along the course of the Elbe towards the Elbe Sandstone Mts., with

the Děčín castle in the foreground (end of the 18th century).

meme-li však v úvahu, že pohřebiště bylo užíváno v pravěku zhruba celé tisíciletí, pak námvychází, že zde pohřbívající komunita nemohla být velká. E. Neustupný (1983, 74–76) nazákladě úmrtnostních tabulek K. M. Weisse (1973) udává, že po jedné čtyřčlenné rodinězůstalo po stu letech 10–13 hrobů.7 Jestliže by se tedy velikost rodiny neměnila, zůstaloby po ní za předpokládaných takřka tisíc let osídlení Podmokel 100–130 hrobů. Tento údaj,jakkoli v sobě obsahuje mnoho archeologických i demografických neznámých, naznačuje,že počet zdejších obyvatel se zřejmě pohyboval v řádu desítek.


Obr. 15. Podmokly v době

laténské v kontextu okol-

ního osídlení. 1 – laténské

kostrové hroby, 2 – kost-

rové hroby, 3 – žárové

hroby.

Fig. 15. Podmokly in the

La Tene period in the con-

text of the surrounding

settlement. 1 – La Tene

inhumation graves; 2 –

inhumation graves; 3 –

cremation graves.

7 Za předpokladu, že střední délka života činila 25 let a děti do tří let nebyly pohřbívány.

Pro malý počet obyvatel svědčí i lokální konfigurace terénu – především malá plocha,která mohla být v pravěku efektivně zemědělsky obdělávaná. Na tomto místě není možnézabíhat do rozsáhlé problematiky zemědělské produkce a výživy obyvatel v pravěku (např.Waldhauser – Holodňák 1984; Dreslerová 2002; vše s lit.). Spokojme se proto s názoremS. van Bath (1963, 21, fig. 6), že při čtyřnásobné sklizni oproti výsevku, se kterou lze v Pod-moklech počítat podle tereziánského katastru, by bylo zapotřebí při dvojpolním hospodaře-ní na výživu jedné osoby zhruba 1,75 ha. Kdybychom tedy předpokládali, že v Podmoklechžilo např. 30 osob (které by po sobě zanechaly za tisíc let 750 až 975 hrobů), bylo by k za-bezpečení jejich obživy zapotřebí ca 53 ha. Jak jsme již uvedli, původní plochu terasylze odhadnout na ca 60 ha. Nutno však vzít do úvahy, že se v tomto prostoru nacházelojak samotné sídliště, tak především (v pozdějších dobách) poměrně rozsáhlé pohřebiště.V některých obdobích snad i několik pohřebišť a sídlišť. Je sice možné, že byly využíványi další půdy západně od terasy, příp. na druhém břehu řeky, přesto se zdá pravděpodobné,že byla-li zdejší komunita odkázána pouze na vlastní zemědělskou produkci, nemohla jejívelikost přesáhnout několik desítek.

Taková velikost sídliště zřejmě nebyla v pravěku v Čechách nijak výjimečná. E. Neustup-ný (1983) předpokládá, že pravěké osady sestávaly z několika málo rodin. D. Dreslerová(2002) odhaduje počet obyvatel halštatského sídliště na 20–30 osob, podobně J. Waldhau-ser pro laténská sídliště v Podkrušnohoří (Waldhauser et al. 1993). Zatímco se ovšem vzdá-lenosti mezi sídlišti v českém vnitrozemí pohybovaly v řádu kilometrů a jejich hospodář-ská zázemí se často přímo dotýkala (např. Waldhauser et al. 1993; Smrž 1994; Dreslerová2002), v okolí Podmokel je situace zcela jiná. V okruhu do 20 km, tedy na 1256 km2, sekvůli přírodním podmínkám mohlo nacházet pouze několik osamocených sídlišť. Pro dobulaténskou je zde prokázáno jediné pohřebiště – v Křešicích. V krizových situacích posti-hujících zemědělskou produkci – např. zničení úrody bouří, suchem, zvěří, chorobamiplodin, nepřítelem apod. – tedy bylo obtížné získat pomoc z okolí.

Při orientaci výhradně na zemědělství by se podmokelská osada zřejmě dostávala doobtíží i při zajišťování předmětů, které sama nevyráběla, či surovin, které se v jejím dosahunevyskytovaly, a přesto je zde máme doložené. V době laténské by se jednalo např. o žer-novy, surové kovy či kovové předměty, na kruhu točenou keramiku apod. Stěží lze předpo-kládat, že by dovoz byl pokryt místní nadprodukcí potravin. V okolí se také nevyskytujížádné nerostné suroviny, jejichž export by mohl tyto potřeby zajišťovat. Je otázkou, zdaprotihodnotou mohly být v dostatečné míře produkty okolních lesů.

Nejvýhodnější plochy pro pravěké a raně středověké osídlení v Děčínské kotlině jsoudnes zastavěny. Zvláště na levém břehu Labe však k výstavbě docházelo především v 1. pol.20. stol. (Slavíčková ed. 1998), tedy v době, kdy by větší množství archeologických nále-zů již zřejmě neušlo pozornosti. Zdá se proto velmi pravděpodobné, že se na tomto bře-hu Labe žádné srovnatelné pohřebiště nenacházelo. Osadu či osady v Podmoklech nebov Křešicích, stejně jako případná další zničená či dosud neobjevená laténská nalezištěv Děčínské kotlině můžeme označit za malá sídliště s omezeným množstvím obyvatel.Jejich hospodářská bilance by při výhradní orientaci na zemědělství sice mohla být v urči-tých obdobích napjatá, ale osady by snad mohly přežívat.

Odhalit motivaci, která v mladší době bronzové vedla k osídlení Děčínské kotliny a kte-rá udržovala zdejší osídlení po tisíc let, pouze na základě místních nálezů nelze. Nápadnévšak je, že z období před osídlením podmokelské terasy známe z Děčínské kotliny jen oje-


dinělé kamenné nástroje, často z koryta Labe (Michel 1923; Zápotocký 1969). Zdejší pro-stor sice mohl být od neolitu navštěvován, příp. byla využívána vodní cesta po Labi, avšaknaprostá absence keramiky z předlužického období naznačuje, že zde trvalé osídlení ne-existovalo. Přitom se po dlouhá období pravěku na obou stranách labské průrvy nacháze-la shodná archeologická kultura (např. LnK, StK, únětická). Přesto osídlení proniklo doDěčínské kotliny až v mladší době bronzové, v počátcích zřejmě v souvislosti s tehdejšímpříhodným klimatem (např. Gühne – Simon 1986). Nelze ovšem přehlédnout, že právěv období mladší a pozdní doby bronzové prokazují nálezy užší sepjetí lidí s říčními toky, aťjiž byla jejich motivace jakákoliv. Právě z tohoto období pochází z labského koryta nejvícnálezů,8 včetně výrazných depotů (Zápotocký 1969). Obdobná situace je v této době i najiných vodních tocích ve střední Evropě (např. Inn: Torbrügge 1960; Mohan: Wegner 1976;Rýn: Logel 2007; Dunaj: Falkenstein 2005).

K základní charakteristice pravěkého osídlení Podmokel patří jeho izolovanost. Nálezyimportovaných předmětů ovšem zároveň dokládají, že si zdejší obyvatelé byli schopni za-jistit předměty, které se nevyráběly ani na sídlišti, ani v jeho nejbližším okolí. Např. u mlýn-ských kamenů a jemné keramiky v době laténské lze prokázat, že byly dovezeny z jižníhookraje labské průrvy, z prostoru dnešních Lovosic. Zde jsou doloženy jak lomy, tak dílnyna výrobu žernovů, stejně jako dílny na jemnou na kruhu točenou keramiku (Waldhauser1981; Salač 1990; 2002). Tyto výrobky pocházejí z dílen vzdálených více než 40 km protiproudu řeky a mohly se dostat do zdejšího prostoru pouze dálkovým obchodem (k pojmuSalač 2006), který se mohl uskutečňovat prakticky výhradně po řece.

Z hlediska kontroly pohybu po Labi i po jeho březích je poloha Malého písku ideální.Nachází se na břehu řeky v místech předpokládaného brodu, ale i nebezpečných peřejía mělčin, nadto na počátku/konci úzkého kaňonu vedoucího labskými pískovci. Podmokel-ská terasa představuje poslední prostor, kde se lze na plavbu tímto obtížným a v pravěkuneosídleným úsekem řeky připravit, či kde si lze po jeho překonání s patřičným zázemímodpočinout. Při ústí Jílovského potoka se nacházelo rovněž přirozené přístaviště, které sevyužívalo i v novověku (obr. 14). Lze předpokládat, že proti vůli zdejších obyvatel, a mož-ná ani bez jejich pomoci a podpory, nebylo možné kolem Podmokel proplout. Nejen latén-ské osídlení z této polohy zřejmě výrazně profitovalo.

Lužické a billendorfské nálezy vykazují obdobné charakteristiky, pouze případné im-porty lze obtížněji rozpoznat a určit jejich původ. J. Bouzek a D. Koutecký (2000, 40) před-pokládají také v tomto období nízkou hustotu osídlení a jeho značnou izolovanost a zdůraz-ňují význam Labe pro zdejší sídliště. Při srovnání s laténským osídlením je však jeden faktnápadný – z pozdní doby bronzové až pozdní doby halštatské je na Děčínsku k dispozici16 lokalit oproti třem laténským. Kromě toho zde v tomto období (po určitou dobu?) fungo-valo výšinné sídliště (hradiště?) na pískovcovém plató Stoliční hory na sev. okraji kotliny(obr. 2; 13), které se nachází na pravém břehu Labe a od Malého písku je vzdáleno necelé3 km po proudu řeky. Většina nálezů sice pochází z břehů Labe, některé přímo z jeho kory-ta, přesto se zdá, že se v období zhruba Br D – Ha D v Děčínské kotlině vytvářela určitásídelní struktura naznačující snahu o kolonizaci širšího území. Tomu by nasvědčovalo i pětlokalit na katastrech, které se nenacházejí při Labi. Naproti tomu z doby laténské jsou


8 Jeden bronzový meč liptovského typu byl vybagrován z Labe na jižním okraji podmokelské terasy (Michel 1923,40; Zápotocký 1969, 320).

z Děčínské kotliny známa pouze dvě pohřebiště z Podmokel a Křešic na březích řeky a pakjiž jen ojedinělá spona z České Kamenice (15 km na SV od Děčína). Tato skutečnost na-značuje užší vazbu laténského osídlení na tok Labe než v předchozích obdobích.

Nálezy z raného středověku (Zápotocký 1977) vykazují obdobné charakteristiky. Sídliš-tě se až do ca 12. stol. nacházejí výhradně při Labi v nejnižších partiích Děčínské kotliny,přičemž dlouhou dobu se zdá být centrální polohou právě podmokelská terasa. Opuštěnítohoto přirozeně výhodného prostoru bylo zřejmě ryze politickým rozhodnutím spojenýms budováním českého státu, resp. sítě mocenských center Přemyslovců. Výstavba hradua později i založení královského města Děčína byly dány v první řadě mocensko-politický-mi důvody, konkrétně snahou o zabezpečení severní hranice České kotliny a o ovládnutílabského obchodu. Udržovat město v této periferní oblasti bez dobrého hospodářského zá-zemí však činilo potíže i ve středověku. Svědčí o tom jeho přeložení z jižního úpatí hradnískály na úpatí severní a poměrně brzká rezignace krále na zdejší město a jeho převedenído šlechtických rukou (Velímský 1991; Slavíčková ed. 1998).

Těsnou vazbu osídlení Děčínské kotliny na několik málo nejúrodnějších míst přímo nabřehu Labe lze tedy pozorovat v mladším pravěku i v raném středověku. Zdá se však, žev době laténské byla tato vazba nejtěsnější a hustota osídlení vůbec nejnižší.

Podmokly a podmokelská skupina

Abychom lépe porozuměli osídlení Podmokel v době laténské, je nutné jej srovnat s ostat-ními laténskými nalezišti v labské průrvě. V tomto srovnání se ukazují některé výraznépodobnosti. Laténská pohřebiště připisovaná podmokelské skupině se nacházejí vždy buďpřímo na břehu současného nebo někdejšího toku Labe (Podmokly, Neštěmice, Pirna-Hei-denau, Pirna-Copitz?), či nanejvýš ve vzdálenosti několika málo stovek metrů (Střekov,Křešice; srov. Mähling 1944a; 1944b; Spehr 1999; Salač 2007). Zároveň se tato nalezištěnacházejí u ústí lokálních či regionálních přítoků do Labe. Společná je také poloha u obtíž-ně splavných partií řeky, v místech peřejí, mělčin, skalisek apod. Tak je tomu ve Střekově,Neštěmicích i Podmoklech. Obdobná situace mohla být v okolí Pirny, kde říčky Gottleubana levém a Wesenitz na pravém břehu přinášely do Labe množství sedimentů (Spehr 1999,Abb. 1). Přítoky představují přirozené překážky v pohybu po jeho březích. Lze si dokoncepředstavit, že v Děčínské kotlině či v okolí Pirny nemuselo být překonání tamějších labskýchpřítoků snadnou záležitostí, nejen kvůli vodě, ale především pro jejich zanesená koryta,nepevné a zbahněné břehy apod. Všechna laténská naleziště se nacházejí na okraji neosíd-leného a obtížně splavného úseku Labe.

Zároveň je možné pozorovat úzkou vazbu nalezišť na ostrůvky úrodnějších půd, cožukazuje, že se laténské osídlení nevzdávalo vlastní zemědělské produkce.9 Sídliště v labsképrůrvě však sotva mohla vytvářet zemědělské přebytky zajišťující nezbytný a prokázanýdovoz zboží. Kontrola a podpora transportu po Labi zřejmě kryly nemalou část potřeb zdej-šího osídlení (srov. Salač 1998; Spehr 1999). Zdálo by se tedy, že výše uvedené úvahyo nalezišti v Podmoklech pouze zpřesňují a doplňují již dříve známá fakta a hypotézy.


9 V tomto směru je zřejmě nutné zmírnit některé dřívější formulace (Salač 1998; 2002).

Bližší poznání eponymní lokality však evokuje i nový pohled na samotnou podmokel-skou skupinu. Ukazuje se totiž, že v důsledku specifických dějin bádání byly nálezy při-suzované této skupině vytrženy hned na počátku ze svého přirozeného chronologickéhoi chorologického kontextu. Laténské hroby z Podmokel zveřejnil prvně J. Michel (1914),který sice zmínil i nálezy z jiných časových úseků, ale práci zaměřil právě na dobu latén-skou. Již o rok později tyto hroby označil P. Reinecke (1915) za hroby Germánů proni-kajících od severu do Čech a opět je pojednal bez širších chronologických souvislostí.Tím byl vytvořen předpoklad, aby v r. 1926 použil O. Menghin označení podmokelskákultura (Bodenbacher Kultur): Die im Verlaufe der letzten Jahrhunderte v Chr. sich voll-ziehende Einwanderung nordischer Eisenzeitkultur in Mitteldeutschland führte her zurAusbildung kleinerer Untergruppen, von denen eine zwischen Saale und Elbe festgestelltwerden kann. Sie blüht hauptsächlich während Spätlatènestufe, wenn sie auch schon etwasfrüher beginnt. Als besondere Kennzeichen dieser Untergruppe dienen masive, kolbenför-mige Bronzenadeln. Ein Brandgräberfeld dieser Kulturgruppe ist in Bodenbach a.d. Elbegefunden worden. Wir wollen sie also für Böhmen Bodenbacher Kultur nennen (Menghin1926, 90). Autor dále zdůraznil společný výskyt hrubých „nordických“ prvků (předevšímkeramiky) a prvků vyspělé laténské kultury. Za nositele této kultury považoval Germány.Tím byla predestinována představa o podmokelské skupině. Ovšem i v tomto případě by-ly laténské nálezy vytrženy z chronologického kontextu, a to nejen v Podmoklech, alei v Neštěmicích a na Střekově, které uvádí O. Menghin jako další naleziště této skupiny.

H. Preidel (1926; 1930) ve svých shrnujících pracích o germánském osídlení Čech pra-coval s germánskou etnicitou nositelů podmokelské skupiny a podobně jako O. Menghin(1926, 97–99) ji posuzoval i v kontextu následujícího vývoje v době římské. Původ někte-rých prvků ovšem shledával již v billendorfské kultuře. Také J. Schránil (1928, 227, 249)nepochyboval o tom, že nálezy z Podmokel jsou dokladem první vlny pronikání Germánůdo Čech v době laténské, po níž následovaly na přelomu letopočtu další.

W. Mähling (1944a) užil v samostatné monografii termín podmokelská skupina (Boden-bacher Gruppe) a blíže specifikoval její náplň, a to na základě dalších nalezišť v Čechácha v Sasku. Za nositele považoval jednoznačně Germány. Pokud jde o vymezení skupiny,upřesnil její chronologii i rozšíření, rámec Menghinovy definice však nepřekročil. Narozdílod O. Menghina však byl velmi dobře obeznámen s nalezišti na březích Labe. Nemohlo mutedy uniknout, že v Podmoklech, Neštěmicích,10 Pirně-Heidenau či Drážďanech-Stetsch sezačalo pohřbívat mnohem dříve než ve střední době laténské. Zčásti tento rozpor vyřešilčasnějším datováním počátku podmokelské skupiny – již na sklonek stupně LT B, ale pře-devším si vypomohl etnickou interpretací nálezů. Vyčlenil a samostatně publikoval přede-vším hroby z období Ha D – LT A a označil je za tzv. „keltsko-illyrskou“ skupinu (Mähling1944b). Tímto metodicky chybným postupem záměrně roztrhl kontinuálně existující pohře-biště do různých skupin (i publikací), čímž se vytratila jedna z jejich základních charakte-ristik, tedy kontinuita. Teprve takto vytříděné části pohřebišť připsal podmokelské skupiněa označil za germánské.

Mählingovou snahou bylo z kariérních důvodů (Reinhard 2008) prokazovat ve svýchpracech časnou germánskou etnicitu obyvatel severních Čech. Úmyslné roztržení inventářů


10 Zde se ve 30. letech 20. stol. uskutečnil moderní výzkum Národního muzea v Praze vedený J. Neustupným.

labských pohřebišť na „etnickém“ principu bylo jedním z prostředků k dosažení tohoto cí-le. Názor, že Mählingovy knihy (Mähling 1944a; 1944b) představují metodicky objektivnípráce (Motyková 2002, 475), je zcela chybný a zavádějící. Publikace sice přinášejí pečlivékatalogy a seznamy analogií k jednotlivým artefaktům, to však nemůže zastřít jejich vědec-ky neudržitelné etnické východisko. J. Filip (1948, 280–281) se v poválečném období vy-slovil k etnicitě nositelů podmokelské skupiny velmi rezervovaně a zdůraznil její smíšenýcharakter, který vznikl „především rušným obchodem na keltském pomezí“. Podobně sek podmokelské skupině vyjádřil J. Břeň (1960, 322).

V 70. letech 20. stol. učinila etnicitu podmokelské skupiny opět tématem bádání N. Venc-lová (1973), přičemž rovněž dospěla k závěru, že se jedná o kulturně smíšenou skupinu,jejíž etnickou příslušnost nelze jednoznačně určit. Tento názor převzal R. Pleiner v Pravě-kých dějinách Čech (Pleiner et al. 1978, 630). Samotnou skupinu definovala N. Venclová(1973, 61) takto: Pod pojmem podmokelské skupiny rozumí se skupina pohřebišť s výlučněžárovým pohřebním ritem doby laténské, situovaná v SZ Čechách, v oblasti labské průrvya okolí, a v přilehlém saském Polabí. Geografický rozsah bude upřesněn až novými nálezy…Pokud jde o chronologii, datovala autorka počátek podmokelské skupiny do horizontu mlad-ších duchcovských spon, tedy do stupně LT B2 (Venclová 1973, 63). Závěr kladla do pozd-ní doby laténské, přičemž považovala kobylskou skupinu (Mähling 1944c) za mladší fázipodmokelské skupiny. Později naznačila časnější počátek podmokelské skupiny a upozor-nila na význam předchozího pohřbívání v Neštěmicích i Podmoklech (Venclová 1988).

Do širšího prostorového a chronologického rámce zasadil podmokelskou skupinu K. Pe-schel (1977), který poukázal na kontinuitu s halštatským a časně laténským obdobím a na-značil i některé možnosti zpřesnění její náplně. V krátkém nástinu však nemohl tyto ná-zory blíže specifikovat. Dozvuky diskuse o etnicitě nositelů podmokelské skupiny, resp.obyvatel severozáp. Čech v době laténské, představují práce J. Waldhausera (1984; 1991)a N. Venclové (1987).

V r. 1991 se pokusil interpretovat podmokelskou a kobylskou skupinu z hlediska hos-podářského J. Waldhauser (1991) a jako první tak upozornil na tuto opomíjenou stránkuproblematiky, kterou ovšem také pojal bez návaznosti na předchozí osídlení, podobně ja-ko jiné práce zabývající se významem labské vodní cesty v době laténské (Salač 1998).K poznání náplně podmokelské skupiny významně přispělo nově prozkoumané pohřebištěv Pirně-Copitz (Spehr 1999). Nekropole prokázala existenci skupiny ve stupni LT A, avšakke vztahu k ještě časnějšímu osídlení přispět nemohla, neboť výzkum starší hroby nezachy-til. Chronologický přehled náplní hrobů v jižním saském Polabí ovšem naznačil některéjejí významné časové souvislosti (Spehr 1999, 140–144).

V novějších souhrnných pracích sice bylo vedle neudržitelnosti představy, že kobylskáskupina představuje mladší fázi podmokelské skupiny, upozorněno i na možnost časnější-ho datování počátku podmokelské skupiny (Salač 2003; 2008), avšak blíže nebyla tomutoproblému věnována pozornost. V zásadě lze tedy říci, že prvotní vyčlenění samostatné pod-mokelské skupiny, resp. kultury, provedené O. Menghinem (1926) v rámci útlé práce o pra-věku Čech a Moravy, bylo zdůvodněno pouze velmi stručně. Bližší vymezení provedenéW. Mählingem (1944a) bylo zase důsledkem etnického východiska. Přesto obě práce ovliv-ňují náš pohled na laténské osídlení v česko-saském Polabí dodnes.

Všimněme si čtyř základních složek dosavadních definicí podmokelské skupiny. 1. Vý-hradně žárový ritus na pohřebištích. Ten je sice v období stupňů LT B-C opravdu výjimeč-


ný, ovšem jen při pohledu z českého vnitrozemí, kde dominují laténské kostrové hroby.Naopak v labské průrvě i v Sasku jde o způsob pohřbívání s mnohasetletou tradicí. Žárovýritus byl ovšem zcela obvyklý i na české straně labské průrvy, která byla doménou lužickékultury. V době laténské se tedy labská průrva v tomto směru neproměnila, naopak změnilse způsob pohřbívání v jejím jižním sousedství. Tato část definice tedy nemůže podmokel-skou skupinu vyčlenit ani vůči předchozím chronologickým obdobím, ani vůči současnýmkulturám na území severně od labské průrvy. 2. Datování do stupňů LT B2-C /D/. Toto da-tování lze dnes mít za překonané. Užívání pohřebiště Pirna-Copitz již od stupně LT A přescelý stupeň LT B je prokázané (Spehr 1999) a nálezy z těchto stupňů shledáváme i v Pod-moklech a Neštěmicích (viz výše). Při kontinuálním užívání většiny pohřebišť od mladé do-by bronzové by tak vymezení počátků podmokelské skupiny vůči předchozímu (halštatské-mu) období spočívalo ve výskytu spon, kolkované keramiky a dalších předmětů laténskékultury. Je tedy zřejmé, že ani tímto způsobem nelze podmokelskou skupinu vymezit vů-či okolí, neboť tyto předměty se, byť v různé míře, nalézají jak v Čechách, tak na územíchseverně od Krušných hor a Labských pískovců (např. Kaufmann 1984; Spehr 2002; Salač1993). 3. Prolínání kultur – laténské, billendorfské, jastorfské. K podobnému prolínání do-chází i na jiných pohřebištích v saském Polabí či Posálí (např. Müller 1985; Brandt 2001).Běžně se v tamějších hrobových výbavách vyskytují laténské výrobky i artefakty domácíchkultur předřímské doby železné. Ani prolínání zmiňovaných kultur tedy není specifikempodmokelské skupiny. Kromě toho, zjišťovaných předmětů laténské kultury (keramiky) nasídlištích předřímské doby železné v Sasku poslední dobou přibývá (Kaufmann 1984; Salač1998; Spehr 1999; 2002). 4. Rozšíření podmokelské skupiny: podél Labe od Ústecké po Dráž-ďanskou kotlinu. Výše uvedené charakteristiky lze shledávat i mimo toto území. Nápadnáje např. podobnost pohřebiště v Podmoklech, ale i v Neštěmicích či Pirně-Heidenau, s po-hřebištěm Liebersee (Kr. Torgau), které je od Drážďanské kotliny vzdáleno víc než 60 kmvzdušnou čarou po proudu řeky. Na shody mezi těmito nekropolemi upozornil již W. Ender(1998). Také v Liebersee se nacházejí billendorfské i jastorfské artefakty, stejně jako před-měty laténské kultury. Některé keramické nádoby dokonce pocházejí z Čech (Salač 1998).I toto pohřebiště bylo bez zjevného přerušení užíváno od mladé doby bronzové až po dobulaténskou. I na ně by tedy bylo možné vztáhnout definice, které mají charakterizovat podmo-kelskou skupinu, ovšem se dvěma výjimkami. Pohřebiště se nachází mimo předpokládanéteritorium této skupiny, ale zde se pohybujeme v argumentačním kruhu, takže tato skuteč-nost nemůže být brána v potaz. Druhá odchylka je však nezpochybnitelná, chybějí zde –5. Podmokelské jehlice. Zdá se, že jedině tento předmět (obr. 16) je téměř výhradně spojense skupinou nalezišť, která přisuzujeme podmokelské skupině. Nutno však opravit datová-ní tohoto artefaktu. Jeho existenci dnes lze prokázat již od stupně LT A (srov. Pirna-Copitz,Grab 20: Spehr 1999; Dresden-Stetsch: Mähling 1944b, Taf. 31–34; Coblenz 1985, Taf. 15).

Při bližším pohledu na zažité definice podmokelské skupiny, a především na jejichschopnosti ji vymezit vůči předchozím i soudobým archeologickým kulturám, lze říci, žejsou použitelné pouze ve vztahu k laténské kultuře v českém vnitrozemí. Zde skutečněmůžeme mezi oběma kulturami stanovit v labské průrvě hranici. Ta zde ovšem probíhalajiž od mladší doby bronzové, mezi kulturami českého vnitrozemí (knovízská, štítarská,bylanská) a kulturou lužickou a billendorfskou (Plesl 1961; Bouzek – Koutecký 2000). Přihledání severní hranice podmokelské skupiny lze využít prakticky pouze rozšíření podmo-kelských jehlic (Peschel 1977, Abb. 2), ostatní aspekty selhávají. Zřejmě není náhodné,


že všechny dosavadní definice podmokelské skupiny byly vytvářeny badateli působícímina území klasické laténské kultury, pro které byly výše uvedené aspekty zákonitě cizím,nelaténským prvkem. Zvláště české bádání vždy zdůrazňovalo jejich cizorodost. Ta je všakzřejmá pouze při pohledu z jihu – důslednější „severní pohled“ na podmokelskou skupi-nu vlastně dodnes chybí, popř. je považována za nejjižnější výběžek kultury jastorfské.Současnému stavu pramenů tak zřejmě nejlépe odpovídá interpretace J. Brandta (2001,Karte I, VI), který řadí území labské průrvy k jižní priferii jastorfské kultury, v níž dochá-zelo k silnému prolínání s kulturou laténskou. S autorem ovšem nelze souhlasit v tom, žese jižní okraj této kulury kryje s dnešní státní hranicí, tedy že naleziště na české straněprůrvy již patří kultuře laténské.

Po revizi definic podmokelské skupiny se tedy ukazuje, že platným zůstává pouze vý-skyt jediného artefaktu – podmokelské jehlice. Je ovšem zřejmé, že jediným artefaktem ne-lze definovat a vymezit archeologickou kulturu či skupinu. Za této situace se podmokelskáskupina zdá být spíše konstruktem archeologie 1. pol. 20. stol., který vznikl za specifickýchhistorických podmínek, jež nastolily jako hlavní téma určení etnicity jejích nositelů. Bá-dání ve 2. pol. 20. stol. se nadále věnovalo této otázce, v jeho závěru pak i hospodářskýmaspektům skupiny, nikoliv však samotné podstatě, tedy jak byla podmokelská skupina vy-tvořena a zda vůbec má opodstatnění. Pravdou je, že bez poznání dalších nalezišť v soused-ství labské průrvy, a to na české (Radovesice, Lovosice) i saské (Liebersee, Pirna-Copitz)straně nebylo možné v poznávání podmokelské skupiny příliš pokročit. Dnešní stav pozná-ní nám však již umožňuje o důvodech jejího vyčlenění vážně pochybovat.

Zbývá ovšem dořešit, zda se podmokelská skupina od svého okolí přece jen neliší i v dal-ších znacích – v keramických typech, variantách spon11 či jiných artefaktů, nebo v detailech


Obr. 16. Podmokelské jehlice

(dle Michel 1914, Taf. V).

Fig. 16. Podmokly pins (after

Michel 1914, Taf. V).

11 Dosavadní pokusy v tomto směru (Venclová 1973; Peschel 1977) lze považovat za překonané. Např. železnéspony s velkou spirálou, považované oběma autory za specifické produkty podmokelské skupiny, jsou dnes známyz několika laténských kostrových pohřebišť v Podkrušnohoří (např. Jenišův Újezd hr. 15, 19, 66, 80: Waldhauser

pohřebního ritu. Podrobné analýzy v tomto směru dosud provedeny nebyly, přitom jedi-ně ony mohou vést buď k zásadnímu zpřesnění definice podmokelské skupiny, či naopakk definitivnímu popření. Nelze ovšem zapomínat, že i v rámci samotné laténské kultury seběžně vyskytují různé varianty artefaktů a také v pohřebním ritu lze pozorovat odlišnosti.Jisté je, že dosud užívané vymezení skupiny neodpovídá dnešnímu stavu bádání.

Závěr

Tzv. podmokelská skupina byla hned v počátku určena etnicky jako germánská a chápanajako odraz pronikání germánských osadníků na území Čech. Často byla považována za od-raz první vlny kolonistů, po níž záhy následovaly další, které vedly k obsazení Čech Ger-mány na počátku doby římské (např. Menghin 1926; Preidel 1926; 1930; Schránil 1928;Droberjar 2006). Labská průrva však byla osídlena od doby bronzové kontinuálně a nej-spíše se měnila pouze materiální kultura, nikoliv obyvatelstvo, jehož etnicitu tak jako taknelze pomocí archeologických nálezů stanovit. Vzhledem k pozici na hranici různých geo-grafických celků i odlišných archeologických kultur se v labské průrvě od počátku trvaléhoosídlení přirozeně vyskytovaly předměty z jižního i severního sousedství. V době laténskéjsou tyto jižní projevy nápadnější (např. točená keramika), nové však nejsou.

Ale zpět k etnicitě a k obsazování Čech Germány od severu. Ať již byla etnicita obyva-tel labské průrvy (tzv. podmokelská skupina) jakákoliv, jen stěží mohli tito lidé pomýšletna obsazování Čech na úkor laténského obyvatelstva. Při bližším pohledu na pohřebištěv Podmoklech se mj. ukázalo, že je nejspíše pozůstatkem velmi malé komunity, podobnějako ostatní nekropole. Vzhledem k tomu, že se na české straně labské průrvy nachází vel-mi málo míst příhodných k trvalému osídlení, lze se domnívat, že v tomto prostoru známevšechny sídelní komory (Ústeckou, Neštěmickou a Děčínskou kotlinu), ve kterých bylonalezeno pouhých pět pohřebišť. I kdybychom při zcela maximalistickém odhadu znásobilipočet pohřebišť pětkrát, přesto dojdeme k závěru, že počet příslušníků podmokelské sku-piny na české straně labské průrvy se pohyboval nanejvýš v řádu několika málo stovek.Z hlediska obsazování České kotliny jde tedy o zcela marginální prostor i počet obyvatel.Zřejmě i proto zdejší osídlení nikdy nepřekročilo hranici vytvořenou již v mladší doběbronzové mezi lužickou a knovízkou kulturou a omezilo se výhradně na několik málo kilo-metrů čtverečných v labské průrvě severně od Ústí n. Labem.

Z hlediska etnického i prostorového hrála tzv. podmokelská skupina v Čechách, pokudvůbec připustíme její existenci, zcela okrajovou úlohu. Z hlediska dopravně-geografickéhovšak zaujímala jedno z klíčových míst na hranicích České kotliny. Je pochopitelné, že síd-lit na významné labské komunikaci mezi Čechami a Saskem mohla pouze s benevolencílaténského obyvatelstva Čech. Obsadit a zničit malá izolovaná sídliště v labské průrvě by provětšinovou populaci nebyl problém. Role zdejšího původního obyvatelstva však byla nejspí-še při zajišťování obchodu a transportu po Labi nezastupitelná, a proto byla jeho existencev labské průrvě tolerována, či dokonce vítána. K zániku zdejšího osídlení došlo definitivně


Hrsg. 1978, I; Radovesice 1, Gr. 37: Waldhauser et al. 1987; Radovesice 2, Gr. 14, 19: Budinský – Waldhauser2004; Soběsuky hr. 9: Holodňák 1988), ale např. i z Prahy-Dejvic (Bureš 1987, tab. XVI: 1) či Dobšic u Nymburka(Sedláčková – Waldhauser 1987).

až v době římské, kdy se Sasko vylidnilo a transport po Labi přestal fungovat. Tím ztratilasmysl i sídliště v labské průrvě, která jej po mnoho set let pomáhala uskutečňovat.

Literatura

van Bath, B. H. S. 1963: The Agrarian History of Western Europe. London.

Bemmann, J. – Ender, W. 1999: Liebersee 1. Ein polykultureller Bestattungsplatz an der sächsischen Elbe.

Dresden.

Bouzek, J. – Koutecký, D. 2000: The Lusatian culture in Northwest Bohemia. Most.

Brandt, J. 2001: Jastorf und Latene. Kultureller Austausch und seine Auswirkungen auf soziopolitische

Entwicklungen in der vorrömischen Eisenzeit. Rahden/Westf.

Břeň, J. 1960: Keltské civilizační impulsy – starší a střední doba laténská. In: J. Neustupný ed., Pravěk Česko-

slovenska, Praha, 308–323.

Budinský, P. 1997: Výzkum prakeltské osady u Hostomic (okres Teplice) v letech 1970–1977. I. Archeologické

prameny. Teplice.

Budinský, P. – Waldhauser, J. 2004: Druhé keltské pohřebiště z Radovesic (okres Teplice) v severozápadních

Čechách. Teplice.

Bureš, M. 1987: Plochá kostrová pohřebiště doby laténské v Praze. Archeologica Pragensia 8, 5–123.

Coblenz, W. 1985: Früheisenzeitliche Gräberfelder auf Dresdner Flur. Dresden.

— 1986: Zu bronzezeitlicher Nutzung und Besiedlung der sächsischen Schweiz und des östlichen Erzge-

birgsrandes. Arbeits- und Forschungsberichte zur sächsischen Bodendenkmalpflege 30, 89–109.

Coblenz, W. – Nebelsick, L. D. 1997: Das prähistorische Gräberfeld von Niederkaina bei Bautzen. Band 1.

Dresden.

Cvrková, M. – Venclová, N. 1972: Nové žárové hroby z pohřebiště v Podmoklech. Archeologické rozhledy 24,

520–528.

Dreslerová, D. 2002: Ein Modell zur Umweltrekonstruktion anhand archäologischer Daten. In: C. Dobiat –

S. Sievers – Th. Stöllner Hrsg., Dürrnberg und Manching. Wirtschaftsarchäologie im ostkeltischen

Raum, Bonn, 55–61.

Droberjar, E. 2006: Plaňanská skupina grossromstedtské kultury. K chronologii germánských nálezů a lokalit

v Čechách na sklonku doby laténské a v počátcích doby římské. In: E. Droberjar – M. Lutovský edd.,

Archeologie barbarů 2005, Praha, 11–90.

Ender, W. 1998: Das Gräberfeld von Liebersee, Lkr. Torgau-Oschatz. Von der Bronzezeit zur Eisenzeit –

Kontinuität und Wandel an der sächsichen Elbe. In: B. Hänsel Hrsg., Mensch und Umwelt in der

Bronzezeit Europas, Kiel, 531–541.

— 2002: Kontinuität von der Bronzezeit bis zu den Slawen. In: W. Menghin – D. Planck Hrsg., Menschen,

Zeiten, Räume. Archäologie in Deutschland, Stuttgart, 229–231.

Falkenstein, F. 2005: Zu den Gewässerfunden der älteren Urnenfelderzeit. In: Süddeutschland in: B. Horejs –

R. Jung – E. Kaiser – B. Terzan Hrsg., Interpretationsraum Bronzezeit. Bernhard Hänsel von seinen

Schülern gewidmet, Bonn, 491–504.

Filip, J. 1948: Pravěké Československo. Praha.

— 1956: Keltové ve střední Evropě. Praha.

Focke, F. 1879: Aus dem ältesten Geschichts-Gebiete Deutsch-Böhmens. Eine geschichtliche Durchforschung

des Elbe- und Eulau-Thales sammt Umgebung von frühesten Zeit bis in die Gegenwart. I. Band.

Warnsdorf.

Franta, J. – Salač, V. 2002: Sídliště lužické kultury v Děčíne-Podmoklech. In: Zprávy Československé společ-

nosti archeologické – Supplément 49, Praha, 16.

Glöckner, P. 1995: Fyzickogeografické a geologické poměry okresu Děčín. Děčín.

Gühne, A. – Simon, K. 1986: Frühe Siedlungsspuren am Elbübergang in Dresden-Neustadt. Arbeits- und

Forschungsberichte zur Sächsischen Bodendenkmalpflege 30, 187–343.

Holodňák, P. 1988: Keltská pohřebiště ve středním Poohří. Památky archeologické 79, 38–105.

Christl, A. – Simon, K. 1995: Nutzung und Besiedlung des sächsischen Erzgebirges und des Vogtlandes bis

zur deutschen Ostkolonisation. Germania 73, 441–462.

Chalupa, A. a kol. 1964, 1966: Tereziánský katastr český I, II. Praha.


Jenč, P. – Peša, V. 2003: Využívání severočeských převisů v pravěkém a historickém období. In: J. Svoboda

ed., Mezolit severních Čech, Brno, 97–104.

Jiřík, J. – Peša, V. – Jenč, P. 2008: Ein Depot der älteren Völkerwanderungszeit im Elbdurchbruch bei Hřen-

sko und sein kultureller Kontext. Arbeits- und Forschungsberichte zur Sächsischen Bodendenkmal-

pflege 50, 185–209.

Kaufmann, H. 1984: Einflüsse der Latenekultur im Gebiet nördlich des Erzgebirges. Arbeits- und Forschungs-

berichte zur sächsichen Bodendenkmalpflege 16/17, 495–660.

Kroitsch, K. 1979: Die Rettungsgrabung auf dem Gräberfeld bei Liebersee, Kr. Torgau, 1975 bis 1977. Aus-

grabungen und Funde 24, 14–18.

Logel, T. 2007: Les dépôts d’objets en métal et l’occupation du sol a l’age du Bronze dans le lit majeur du

Rhin en Basse-Alsace. In: Bilan scientifique de la région Alsace – Hors série 1/2. Préhistoire at ages des

metaux, Strasbourg, 171–185.

Mähling, W. 1944a: Die Bodenbacher Gruppe. Prag.

— 1944b: Die frühgermanische Landnahme im Mitteldeutsch-Sächsisch-Nordböhmischen Gebiet. Prag.

— 1944c: Das spätlatenezeitliche Brandgräberfeld von Kobil, Bezirk Turnau. Prag.

Menghin, 0. 1926: Einführung in die Urgeschichte Böhmens und Mährens. Reichenberg.

Michel, J. 1914: Das La Tene Gräberfeld zu Bodenbach a.d. Elbe. Wiener prähistorische Zeitschrift 1, 189–219.

— 1916: Beiträge zur Vorgeschichte Nordböhmens II. Fundbericht über das Lausitzer Gräberfeld zu

Bodenbach a. d. Elbe. Wiener prähistorische Zeitschrift 3, 44–56.

— 1923: Die vorgeschichtlichen Funde des Bezirkes Tetschen. In: E. Neder Hrsg., Heimatkunde des Elbe-

gaues Tetschen, Bensen, 1–92.

Motyková, K. 2002: Die Ur- und Frühgeschichtsforschung in Böhmen 1918–1945 und die tschechisch-deu-

tschen Beziehungen. In: A. Leube Hrsg., Prähistorie und Nationalsozialismus. Die mittel- und osteuro-

päische Ur- und Frühgeschichtsforschung in den Jahren 1933–1945, Heidelberg, 471–480.

Müller, R. 1985: Die Grabfunde der Jastorf- und Latenezeit an unterer Saale und Mittelelbe. Berlin.

Nebelsick, L. 2002: Der doppelte Abschied. Das Gräberfeld von Niederkaina. In: W. Menghin – D. Planck

Hrsg., Menschen, Zeiten, Räume. Archäologie in Deutschland, Stuttgart, 225–228.

Neustupný, E. 1983: Demografie pravěkých pohřebišť. Praha.

Plesl, E. 1961: Lužická kultura v severozápadních Čechách. Praha.

Pleiner, R. et. al. 1978: Pravěké dějiny Čech. Praha.

Preidel, H. 1926: Germanen in Böhmen im Spiegel der Bodenfunde. Ein Beitrag zur Frühgeschichte des

Landes. Reichenberg.

— 1930: Die germanischen Kulturen in Böhmen und ihre Träger. Kassel.

Prinz, K. 1930: Erdgeschichtlicher Werdegang des Stadtgebietes. In: E. Mauder, Chronik von Bodenbach,

Bodenbach, 10–15.

Reinecke, P. 1915: Zu den Gräberfunden von Bodenbach a. d. Elbe. Wiener prähistorische Zeitschrift 2, 15–26.

Reinhard, J. 2008: Dr. Werner Mähling – zur Biographie eines „deutschen“ Prähistorikers. In: A. Hanöffner –

V. Schoenenberg – L. Siftar – M. Strotz Hrsg., Connaissez-vouz un dolmen...? Festschrift für Wolfgang

Pape, Freiburg, 103–111.

Salač, V. 1990: K poznání laténského (LT C2-D1) výrobního a distribučního centra v Lovosicích. Archeo-

logické rozhledy 42, 609–639.

— 1998: Die Bedeutung der Elbe für die böhmisch-sächsichen Kontakte in der Latenezeit. Germania 76,

573–617.

— 2002: Zentralorte und Fernkontakte. In: A. Lang – V. Salač Hrsg., Fernkontakte in der Eisenzeit, Praha,

20–46.

— 2003: Podmokly. In: Reallexikon der Germanischen Altertumskunde. Bd. 23, Berlin – New York, 219–222.

— 2006: O obchodu v pravěku a době laténské především. Archeologické rozhledy 58, 33–58.

— 2007: Zum Transport und Handel an der Elbe in der Latenezeit. Raum- und Funktionskontinuität der

latenezeitlichen Fundstellen im Elbdurchbruch. Siedlungsforschung. Archäologie – Geschichte –

Geographie 25, 75–94.

— 2008: Kulturní skupiny na okraji laténské kultury. In: N. Venclová ed., Archeologie pravěkých Čech 7,

Doba laténská. Praha, 129–138.

Sankot, P. 2003: Les épées du début de La Tene en Boheme. Pragae.

Sedláčková, H. – Waldhauser, J. 1987: Laténská pohřebiště ve středním Polabí, okr. Nymburk. Památky archeo-

logické 78, 134–240.


Schránil, J. 1928: Die Vorgeschichte Böhmens und Mährens. Leipzig.

Simon, K. – Hauswald, K. 1995: Der Kulmer Steig vor dem Mittelalter. Arbeits- und Forschungsberichte

zur Sächsischen Bodendenkmalpflege 37, 9–98.

Slavíčková, H. ed. 1998: Děčín. Historický atlas měst České republiky, sv. 4. Praha.

Smrž, Z. 1994: Vývoj osídlení v mikroregionu Lužického potoka na Kadaňsku (SZ Čechy). I. část. Archeo-

logické rozhledy 46, 345–394.

Spehr, R. 1999: Das Latenegräberfeld von Copitz bei Pirna. Arbeits- und Forschungsberichte zur Sächsi-

schen Bodendenkmalpflege 41, 97–144.

— 2002: Kulturelle und personelle Fernbeziehungen im sächsischen Latene. In: A. Lang – V. Salač Hrsg.,

Fernkontakte in der Eisenzeit, Praha, 194–229.

Tolasz, R. ed. 2007: Atlas podnebí Česka. Praha – Olomouc.

Torbrügge, W. 1960: Die bayerischen Inn-Funde. Bayerischer Vorgeschichtsblatt 25, 16–69.

Velímský, T. 1991: Město na louce. Děčín.

Venclová, N. 1973: Otázky etnické příslušnosti podmokelské a kobylské skupiny. Archeologické rozhledy 25,

41–71.

— 1987: Bemerkungen zum Grenzgebiet der Latenekultur in Nordwestböhmen. Památky archeologic-

ké 77, 449–464.

— 1988: Das Grenzgebiet der Latenekultur in Nordwestböhmen. In: F. Horst – F. Schlette Hrsg., Frühe

Völker in Mitteleuropa, Berlin, 121–127.

Vesecký, A. et al. 1958: Climatic Atlas of Czechoslovakia. Praha.

Waldhauser, J. 1981: Keltské rotační mlýny v Čechách. Památky archeologické 72, 153–221.

— 1984: Die oppidumartige Anlage Úhošť (Burgberg) bei Kadaň und die keltische Besiedlung Nord-

westböhmens am Ende der Latenezeit (Fakten und Hypothesen). Arbeits- und Forschungsberichte

zur Sächsichen Bodendenkmalpflege 27/28, 167–189.

— 1990: Sozioökonomische Modelle zu den nordböhmischen nichtkeltischen Gruppen von Podmokly

und Kobyly (Modelle der Latenisierung). Archeologia Polski 35, 87–111.

— 1991: Disskusion über die oppidumartige Anlage Úhošť und keltische Besiedlung Nordwestböhmens.

Památky archeologické 82, 385–404.

— 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha.

Waldhauser, J. Hrsg. 1978: Das keltische Gräberfeld bei Jenišův Újezd in Böhmen, I–II. Teplice.

Waldhauser, J. et al. 1987: Keltische Gräberfelder in Böhmen. Bericht der Römisch-Germanischen Kommis-

sion 68, 25–179.

— 1993: Das hallstatt- und latenezeitliche Siedlung mit Gräberfeld bei Radovesice in Böhmen. Praha.

Waldhauser, J. – Holodňák, P. 1984: Keltské sídliště a pohřebiště u Bíliny, o. Teplice. Památky archeologické 75,

181–216.

Walther, E. 1931: Vorgeschichte der Sächsischen Schweiz. Dresden.

Wegner, G. 1976: Die vorgeschichtlichen Flußfunde aus dem Main und aus dem Rhein bei Mainz.

Kallmünz/Opf.

Weiss, K. M. 1973: Demographic Models for Antropology. Memoirs of the Society for American Archeo-

logy 27. Washington.

Zápotocký, M. 1969: K významu Labe jako spojovací a dopravní cesty – Zur Bedeutung der Elbe als Verbin-

dungs- und Transportweg. Památky archeologické 60, 277–366.

— 1977: Slovanské osídlení na Děčínsku – Die slawische Besiedlung der Děčíner Gegend. Archeologické

rozhledy 29, 521–553.

TThhee PPooddmmookkllyy ggrroouuppAAnn oobbssoolleettee ccoonncceepptt ooff tthhee aarrcchhaaeeoollooggyy ooff tthhee 2200tthh cceennttuurryy??

The eponymous site of the Podmokly group of the La Tène period (Bodenbacher Gruppe) – thecemetery at Podmokly (NW Bohemia) – has never been evaluated in a comprehensive way. The worksdealing with this site have always paid attention to individual time periods (Late and Final BronzeAge, Hallstatt and La Tène periods, Early Middle Ages), which has led to the loss of its basiccharacteristic – the continuous use of the cemetery for nearly 1000 years, from the Bronze Age up


to the Late La Tène period. The article emphasizes the close link between the site and the Elbe River,on which it is situated. Through an analysis of local geomorphological, soil and climatic conditions,the author comes to the conclusion that while agricultural production in the vicinity of the site waspossible, its feasibility was very limited. Economic activities carried out on the site probably includ-ed the organization of transport on the Elbe River, an undertaking that helped maintain its existence.

From a comparison with other sites ascribed to the Podmokly group, it follows that these siteswere also generally used from the Late Bronze Age onward and had similar economic bases. Further-more, the author points out that research on the Podmokly group in the 20th century was predominant-ly oriented towards solving the question of the ethnic affiliation of its bearers. The question of whetherthese people were Celts or Germans was of particular interest. The article stresses that in his basicwork on the Podmokly group, W. Mähling (1944a) used the viewpoint of ethnic classification of thefinds and divided the burials in the Elbe ravine into two groups: the Podmokly group and the so-calledCeltic-Illyrian group (Mähling 1944b). Using this scientifically indefensible method based on hisethnic viewpoint, he split the continually-used Elbe cemetery into two parts; he also published themin this divided way. This method, unacceptable in modern scholarship, has remained overlooked inresearch to date.

In conclusion, the article evaluates the individual aspects of definitions of the Podmokly group,indicating that the majority of these have been rendered obsolete by later research. At present onlya single artefact remains available for the definition of the group, one that only actually occurs inthe area of the Elbe ravine between Bohemia and Saxony in the La Tène period – the so-calledPodmokly pin. The author therefore reaches the conclusion that the Podmokly group represents anobsolete construct of twentieth-century archaeology that corresponds to neither prehistoric realitynor to modern requirements concerning the definition of archaeological cultures. As a result, thisconstruct has lost its validity.

English by Jan Machula

VLADIMÍR SALAČ, Archeologický ústav AV ČR, Praha, v.v.i., Letenská 4, CZ-118 01 Praha 1

[email protected]


JANU KLÁPŠTĚMU K ŠEDESÁTINÁM

K původu několika raně středověkých nálezů z Čech

Lubomír Košnar

Diskutovány jsou tři drobné nálezy z Čech připisované tzv. köttlašské kultuře, resp. karantanskému okruhu.U náušnic či ozdob hlavy z Lékařovy Lhoty (okr. České Budějovice) a Nových Dvorů (okr. Beroun), pochá-zejících asi z desetiletí kolem půle 9. stol., je uvedený původ pravděpodobný, při jejich přenosu do Čechse uplatnila trasa Podunajím. Naproti tomu u malé hlavice se zbytkem dříku z Libice (okr. Nymburk) seuvažovaná souvislost s emailovanými ozdobami mladší köttlašské kultury zřetelněji neprojevuje.

raný středověk – Dunaj – mohyly – karantanský okruh – náušnice – plechové závěsky – kotoučové spony –emailování

On the origin of several early medieval finds in Bohemia. The work discusses three small finds from Bo-hemia previously attributed to the Köttlach culture, or the Carantanian cultural sphere. Such probableorigin is presented for earrings or head decorations from Lékařova Lhota (České Budějovice distr.) andNové Dvory (Beroun distr.); the finds likely date to the middle of the 9th century and were probably broughtto Bohemia along the Danube Valley route. On the other hand, a small capital with the remnants of a stemfrom Libice (Nymburk district) did not demonstrate the speculated connection with the enamelled orna-ments of the Late Köttlach culture.

Early Middle Ages – Danube – burial mounds – Carantanian sphere – earrings – metal plate pendants –disc brooches – enamelling

V Lékařově Lhotě (okr. České Budějovice) zkoumal Ivan Borkovský počátkem 40. let minulého sto-letí štěrkovnou ohrožené mohyly. Téměř zcela zničena byla mohyla I, její dodatečný výzkum objeviljen zbytky vědérka a železného nože. Mezi předanými nálezy z této mohyly byla vedle fragmentu bron-zové náušnice s esovitým ukončením a skleněné perly s podélnými žebérky také bronzová náušniceči ozdoba hlavy se třemi plechovými závěsky na drátěném obroučku. Její tvar i provedení jsou u násneobvyklé: ve spodní části obroučku se nalézají tři svinutím drátu vytvořená očka, kterými procházejímalé kroužky (bez nich by při nošení ozdoby nebyla viditelná plocha závěsků), nesoucí kosodélníko-vé plíšky (obr. 1: a). Náušnice s esovitým koncem a ozdoba se závěsky patří k většině předmětůz tohoto výzkumu, které se pohřešují (proto též neznáme jejich rozměry), jak uvádí R. Turek (1958,36–37, tab. 13: 9–11), který výsledky výzkumu v Lékařově Lhotě publikoval. U ozdoby se závěskyse drátěný obrouček nezdá být přerušen, což použití jako náušnice nevylučuje (mohla být připevněnadalším, nezachovaným kroužkem), vhodnější je však asi označení ozdoba hlavy.

Již R. Turek (1958, 36, 53) poukázal na podobný způsob připojení závěsků u páru náušnic „kött-lašského typu“ z hrobu 307 v Dolních Věstonicích (Poulík 1950, 79, obr. 38: e, f), přičemž srovnatel-ný tvar závěsných plíšků shledával u lunicových náušnic z hrobu 2/3 v Matzhausenu v Horní Falci(Stroh 1954, Taf. 1: 6–7). Druhou kovovou ozdobu z mohyly I, fragmentární náušnici s esovitýmkoncem, označil R. Turek (1958, 6, 36, tab. 13: 9) za derivát hrozníčkovitých náušnic. Tato souvislostse ovšem opírá pouze o filigránní uzlík na drátěném obloučku, který je uveden v popisu, na vyobrazenívšak vybočuje pouze dovnitř, zatímco u hrozníčkovitých náušnic zpravidla tvoří objímku. Obě kovovéozdoby spojoval Turek s rázem kultury 9. stol., připouštěl nanejvýš přesah do 1. třetiny 10. století.

Později si inventáře mohyly I v Lékařově Lhotě podrobněji povšiml jen M. Šolle (1966, 174, 225),který jej synchronizoval s fází B1 na Kouřimi, odpovídající zvláště počátkům 10. století. Toto pozdnídatování dokládá autor tvarovou podobností drobných závěsků na lunicovitých náušnicích ze Starého


Města, což je i chronologicky opora problematická, poukazem na závěsky v pokladech zlomkovéhostříbra a opět také na hrob 2/3 z Matzhausenu, který byl uložen spíše v pokročilejším 10. stol. (Stroh1954, 8–9).

Torzí drátu zhotovená očka pro závěsky se zdají být dosti spolehlivým znakem ozdob raně středo-věké kultury východoalpské oblasti s těžištěm ve Slovinsku a jihových. Rakousku, kterou P. Korošec(1979, 1, 31–33) nazývá karantanský okruh a člení do tří skupin. Taková očka se na ozdobách se zá-věsky v uvedené oblasti hojně objevují (např. o. c., sl. 7: 1, 2, 3d, 4e; P. Korošec 1979, 2, t. 8: 2–5;9: 3a, 3b, 4a, 4b; 13: 4a, 4b; 14: 1c–f; 21: a,c; 25: 1a, 5a, 5b; 91: 2a, 2b; 116: 1b, 3, 2a, 2b, 4; 153: 2–4)a lze je v širokém chronologickém rozpětí karantanského okruhu poněkud vymezit. Takto vytvářenénáušnice, které P. Korošec (1979, 1, 190, 305) označuje jako typ 2.1.a, považuje tato badatelka zapříznačnou součást své karantanské skupiny, charakterizované kovovými předměty z drátu a plechu.Karantanská skupina představuje v jejím pojetí starší fázi karantanského okruhu, datovanou (patrněpříliš časně) již do 7. a 1. půle 8. století. Výskyt předmětných náušnic končí v počátcích přechodnéfáze, kladené do 2. půle 8. a 1. půle 9. století. Mladší fázi pak reprezentuje köttlašská skupina s pří-značnými litými a emailovanými výrobky, zaujímající 2. polovinu 9. a celé 10. stol. (o. c., 306).

V pozdější poněkud odlišné koncepci rozděluje J. Giesler (1980, 85 ad.) tentýž široký okruhpamátek do tří horizontů – tzv. předköttlašského (od doby kolem r. 800 do poloviny 9. stol.) a hori-zontů Köttlach I (ca 850–950) a Köttlach II (ca 950–1050). Rovněž v tomto třídění patří sledovanýtyp ozdob k nejstaršímu horizontu (o. c., 86, Abb. 1: 7), Giesler však uvádí, že náušnice se stáčený-mi očky a se spodkem oblouku ovinutým tenkým drátkem (o. c., Abb. 1: 7–8) nejsou omezeny jenna předköttlašský horizont, když na některých pohřebištích ve Slovinsku patří i do ranějšího obdobíKöttlach I. Nález páru takových náušnic/ozdob hlavy z bronzového drátu se dvěma vinutými očkyz hrobu 1 v Großweikersdorfu v Dolním Rakousku vztahuje H. Friesinger (1974, 75, 102–103, Taf. 19)typologicky k dalším náušnicím i s jediným drátěným očkem pro závěsky a s uzávěrem oblouku háč-kem a očkem. Tuto typovou skupinu datuje k polovině 9. stol. a po ní a předpokládá možnost půvo-du v karantanském okruhu (u ozdob z Großweikersdorfu uvádí, že původ této formy vyznačují ka-rantanské nálezy). Zkoumané ozdoby se sporadicky objevují také jižně od vlastního karantanskéhookruhu, v severní Dalmácii a v Istrii (P. Korošec 1979, 1, 336).

Samotné plechové závěsky tu však zřejmě nejsou směrodatným prvkem ani v chronologickém,ani v kulturním smyslu. Závěsky z plíšků různých tvarů se objevují již na náušnicích merovejskéhoobdobí (von Freeden 1979, 426–427, Taf. 80: 2, 3, 5, 6; Christlein 1966, Taf. 57: 14, 15). Mimoto sevzácněji setkáváme se závěsky většinou drobných rozměrů také právě na drátěných náušnicích, jakése řadí do karantanské skupiny, resp. předköttlašského horizontu, ať již s popsanými očky, nebo s ovi-nutým tenkým drátkem ve spodní části oblouku (P. Korošec 1979, 1, 190, sl. 31; 2, t. 16: 2b; 24: 7;u záušnic s lichoběžníkovitými závěsky s vybíjenou perličkovou výzdobou ze Zagorje, které P. Ko-rošec 1979, 2, t. 18: 2, rovněž uvádí v tomto kontextu, je však nejisté, zda nepocházejí z mohylymladší doby halštatské: viz Gabrovec 1966, 39). Malé tvarově nestejné plíšky ukončují také závěskyz tordovaných drátů na páru bronzových náušnic z hrobu 115 na dolnorakouském pohřebišti v Pitte-nu. H. Friesinger (1977, 91, 103, Taf. 50, CXV, 2) datuje pohřebiště do prvních tří čtvrtin 9. stol.

KO·NAR: K pÛvodu nûkolika ranû stfiedovûk˘ch nálezÛ z âech 667

Obr. 1. a – Lékařova Lhota (podle

M. Šolla 1966); b – Nové Dvory

(podle J. Slámy 1977); c – Libice

nad Cidlinou (podle R. Turka

1981). Bez měřítka.

Abb. 1. a – Lékařova Lhota (nach

M. Šolle 1966); b – Nové Dvory

(nach J. Sláma 1977); c – Libice

nad Cidlinou (nach R. Turek

1981). Ohne Maßstab.

a náušnice řadí k formám podunajské slovanské kultury. V mladších fázích karantanského okruhuse plechové závěsky neobjevují, s výjimkou srdcovitých spodních částí dvojdílných závěsků, typic-kých pro kulturu belobrdskou, které však mívají tlačený ornament. Příkladem je nález z pohřebiště10.–11. stol. na Ptujském hradu ve Slovinsku, na rozhraní köttlašské a belobrdské kultury (J. Korošec1947, 40, 43, tab. 9: 13; Vinski 1959, 106, Taf. 39: 37). Plechové závěsky dobře srovnatelné s těmina ozdobě z Lékařovy Lhoty se však hojně vyskytují v pokladech zlomkového stříbra ve Slezsku1,a zvláště ve Velkopolsku, připevněné většinou na půlměsícovitých náušnicích a někdy zdobené per-ličkovým drátem imitujícím filigrán (Seger 1929, 136, Abb. 17; Slaski – Tabaczyński 1959, 23–24,46–47, 50–51, 55, 70, tabl. 7: 2; 17, 18, 20, 23). Tyto poklady pocházejí téměř vesměs z 10. stol.a z oblastí, kde prvky karantanské skupiny nebyly zaznamenány. Je zřejmé, že půlměsícovité, gra-nulací zdobené náušnice z hrobu 2/3 z Matzhausenu (Stroh 1954, 8, Taf. 1: 6–7), náležejícího stejnějako celé pohřebiště do 10. stol., souvisejí s okruhem nálezů reprezentovaných zvláště poklady zlom-kového stříbra. Ostatně i ve východoalpské oblasti jsou půlměsícovité náušnice znakem tamějšíhomladšího raně středověkého horizontu (köttlašské skupiny podle P. Korošec), jehož památky kladeJ. Giesler (1978, 67) hlavně až do 2. půle 10. a do 11. století. Odkaz R. Turka (1958, 6) a M. Šolla(1966, 174) na závěsné plíšky náušnic z Matzhausenu nezachycuje tedy skutečné souvislosti sledo-vané ozdoby z mohyly I v Lékařově Lhotě. Její datování podle M. Šolla na počátek 10. stol. nelzepřijmout, uvedená zjištění svědčí o jejím vzniku nejspíše ve 2. nebo 3. čtvrtině 9. stol., což lze snadpovažovat za ověření jedné z dílčích chronologických opor pro studium jihočeských mohyl.

Z prostředí karantanského okruhu pochází pravděpodobně také drobná (∅ 34 x 21 mm) drátěnáozdoba hlavy, která jako náhodný nález z Nových Dvorů na Berounsku (obr. 1: b) byla snad součástíinventáře porušeného hrobu (Sláma 1977, 83, Abb. 21: 19). Hlavní část tvoří do oválu tvarovaný drátvespod svinutý do čtyř oček a nahoře stočený a zakončený háčky. Asi na všech očkách byly původ-ně zavěšeny řetízky, zachovaly se pouze na třech v nestejném počtu kruhových článků. J. Schránil(1925, 186) konstatoval ojedinělost této ozdoby v raně středověké kultuře Čech a domníval se, že jdeo napodobeninu trojúhelníkových ozdob se závěsky známých z centrálních oblastí Ruska. Je třebapřiznat, že od tzv. náušnic karantanské skupiny se tento nález poněkud odlišuje – stočení drátuv horní části lze považovat za variantu spojení oblouku očkem a háčkem. P. Korošec (1979, 1, 190)ozdobu z Nových Dvorů přímo takto klasifikuje (nepřesný údaj o nalezišti, Želkovice, převzala odJ. Schránila), když ji spolu s nálezy z Dolních Věstonic uvádí jako příklad výskytu tohoto typu náuš-nic severně od karantanského okruhu; ozdoba z Lékařovy Lhoty této badatelce nebyla známa. Typovéurčení a možnosti datování jsou u ozdoby z Nových Dvorů stejné jako u nálezu z Lékařovy Lhoty.V některých oblastech (o. c., 190) se tyto ozdoby vyskytují v hrobových celcích jen po jedné, cožnaznačuje, že k oběma exemplářům z Čech nemusel nutně patřit protějšek.

Pozornost zaslouží výskyt daného typu ozdob hlavy či náušnic v Horní Falci (Burglengenfeld,Kallmünz-Kinderheim, viz Stroh 1954, 13, Taf. 3:E; 19, Taf. 11:E; 14, Taf. 5:34), dále na SSZ v Hor-ních Francích (Eggolsheim, Grafendobrach, Staffelstein, Thurnau-Alladorf, Weismain, viz von Free-den 1983, 445–447, 481, Abb. 16: 1; Pöllath 2002, III 148, IV Taf. 25: 10–12; III 172; IV Taf. 38: 8, 10;III 260–261; IV Taf. 71: 6–9) a nejseverněji v jižním Durynsku na horní Sále (Sundremda, viz Rempel1966, 157–158, Taf. 83: 3). Podle takto zachyceného stavu, který nové nálezy podstatně nezměnily,jde asi o celkem 17 převážně stříbrných ozdob se 3 až 10 vinutými očky. Ve dvou hrobech byly jed-notlivě, další dvě ozdoby bez odpovídajícího druhého exempláře pocházejí z výbavy hrobů bez do-kumentovaných celků. V tomto souboru jsou unikátní dva páry náušnic z hrobu 53 ve Weismainu,okr. Lichtenfels, jimž rozpůlení kroužku příčným tordovaným drátem a klikatková mřížka ze stejné-ho drátu vespod dodává podoby lunicovitých náušnic (Pöllath 2002, IV Taf. 71: 6–9). K. Schwarz jepovažoval za výrobek podle byzantských vzorů, zhotovený ve šperkařské dílně, pracující v 8. stol.na horním Mohanu (viz von Freeden 1983, 446).

KO·NAR: K pÛvodu nûkolika ranû stfiedovûk˘ch nálezÛ z âech668

1 V uvedeném nálezu ze Slezska (Seger 1929, Abb. 17) jsou sice plíšky zavěšeny také na očkách stáčených z drá-tu, zde však nejde o samostatnou spodní část oblouku drátěné náušnice, ale zřejmě o fragmentární obrubu náuš-nice půlměsícovité.

Pro datování sledovaného typu náušnic/ozdob hlavy je zajímavý hrob 4 z Grafendobrachu. K jehoinventáři patřilo vedle jedné takovéto ozdoby mj. 5 jiných podobných, rovněž ze stříbrného drátu, alebez vinutých oček a s uzavíráním kruhového oblouku háčky, z nichž jeden má delší, esovitě svinutéukončení (o. c., Abb. 31: 4–8). Podle jednoho z četných v hrobě nalezených skleněných korálků, sezatavenými jinobarevnými proužky, datuje von Freeden (1983, 450–451, Abb. 31: 14) tento hrob doprvních desetiletí 9. století. Ozdobu s vinutými očky považuje tato badatelka za starší než ostatní in-ventář hrobu 4, počítá však s výskytem těchto zdob i v 9. století. Pár stříbrných kroužků s trojicemivinutých oček a se závěsky z hrobu v Sundremda, okr. Rudolstadt, datuje Rempel (1966, 56–57) spíšedo 8., než do 9. století. Pohřebiště v Kallmünzu, kde byla v hrobovém celku náušnice se 4 vinutýmiočky a se zbytky drátěných závěsků provázena 4 skleněnými korálky a nezachovaným železným no-žem, řadí A. Stroh (1954, 8) ve sledované skupině k nejstarším, dosud s merovejskými prvky v nále-zech a ritu, tedy jistě před 10. století. S ranými počátky pohřbívání počítá též u části hrobů na katast-ru Burglengenfeldu s mnoha neidentifikovanými nálezy ze starších vykopávek (o. c., 8, 12–18). Zdese nalezla náušnice se 7 vinutými očky v dětském hrobě se zbytky dřevěné rakve, k jehož inventářipatřily mj. zlomky bronzové záušnice či náušnice se zakončením velkou esovitou kličkou, 27 drob-ných korálků u lebky a při krku větší korálky skleněné a plechové měděné. Záušnice s velkou esovi-tou kličkou jsou v karantanské skupině neobvyklé (P. Korošec 1979, 1, 190), zato se však objevujíi v jiných hrobech v Burglengenfeldu (Stroh 1954, Taf. 5, 7), na dalších pohřebištích v Horní Falci(o. c., Taf. 10: A, E; 15: B, F) a také na pohřebištích v Durynsku a Sasku, kde Rempel (1966, 4–5, 72,Taf. 52, 53, 54: B, 70) datuje exempláře o průměru nad 2,5 cm od přelomu 8. a 9. do 1. půle 10. sto-letí. V hrobě 9 v Burglengenfeldu byla tedy ozdoba karantanské skupiny pohromadě s podobnýmprostým šperkem, obvyklým v místním prostředí. Mezi skleněnými korálky v tomto hrobě bylo 6 po-délně žebrovaných, olivovitých, o délce 1,04–1,63 cm, z nichž vyobrazené byly nazelenalé, resp. svět-le modré a s podélným červeným pásem uprostřed (Stroh 1954, Farbtafel 24, 25 a jako 17).

Jak bylo uvedeno výše, fragment podélně žebrovaného korálu ze světležlutého, téměř čirého sklapatřil spolu s náušnicí či ozdobou sledovaného typu též k inventáři mohyly I v Lékařově Lhotě. Přes-nější datování však tento výskyt zřejmě nepodpoří – podle R. Turka (1958, 6) jsou korálky se 4 po-délnými žebry „běžným inventářem ve starší fázi středního období hradištního v Čechách“, M. Šolle(1982, 193) klade olivovité korálky ze Zákolan do přelomu 9. a počátku 10. stol., upravovaný korálektohoto typu z Lochenic byl uložen do hrobu nejdříve ve 2. třetině 10. stol. (Sláma 1990, 129, obr. 51: 3).Při úvaze o výrobě takových korálků v místních dílnách považují Černá et al. (2005, 347) jejichvýskyt v Čechách za charakteristický teprve v 1. třetině až polovině 10. století. Jako přímá součástvelkomoravského proudu (Turek 1963, 232) však mohly přicházet do Čech nejpozději od počátkuposlední třetiny 9. století. Chronologickou oporou pro výskyt sledovaného typu náušnic v Čechácha jejich okolí nemohou být konečně ani korálky segmentové, rovněž zastoupené v inventáři hrobu 9v Burglengenfeldu (Stroh 1954, Taf. 3: E 15, 16). S těmi je možno se setkat již v nálezech z 8. stol.(na pohřebišti z doby avarského kaganátu v Prši II, viz Staššíková-Štukovská 2004, 41), na velkomo-ravských pohřebištích a také např. na pohřebišti v Lochenicích, začínajícím až ve 2. třetině 10. stol.(Sláma 1990, 129, 132).

S rozšířením památek karantanské skupiny, resp. předköttlašského horizontu je spjata podstatnáokolnost: tyto památky se jeví jako konglomerát artefaktů (téměř vesměs jde o kovové ozdoby) vy-cházejících z různých zdrojů a případně navazujících na další kulturní okruhy. Tak západní složkaozdob tohoto horizontu, kterou tvoří lité křížové spony, náušnice s kulovitými závěsky a korálkymozaikové s očky nebo z vrstveného skla, je rozšířena směrem k východu hlavně po Enži (Giesler1980, Abb. 6 A). Naproti tomu námi sledované ozdoby vyvozuje Giesler (1980, 86) z byzantskýcha pozdně antických předloh a bez konkretizace zmiňuje jejich rozšíření ve slovanském kulturnímprostředí. Lze tedy předpokládat, že má vedle Slovinska a jihových. Rakouska na mysli nálezyz Horní Falce, popř. i z Moravy a Čech. Další složkou předköttlašského horizontu jsou ostatně takénálezy, i když spíše ojedinělé, avarského původu, jako litá pasová kování, náramky, jehelníčky.

Místa nálezů obou zkoumaných náušnic či ozdob hlavy z Čech podporují předpoklad jejich pů-vodu v oblasti na jih od Dunaje. Lékařova Lhota na okraji Českobudějovické pánve leží při trase



spojující Čechy s Podunajím již v pravěku užívanou Lineckou stezkou údolím Aisty, na Berounsko(Nové Dvory) vedla z jižních Čech významná cesta podél Litavky (Lutovský 2005, 132). U tak pros-tých ozdob, jakými jsou obě náušnice/ozdoby hlavy lze sotva předpokládat zprostředkování obcho-dem, nejspíše lze myslit na přenos skupinami nebo jednotlivci pocházejícími z krajů největšího roz-šíření těchto ozdob východně od Alp a usadivšími se v Čechách, nebo naopak místními lidmi, kteřítam krátce či déle pobývali.

Domnívám se, že také výskyt těchto ozdob v Horní Falci a Horních Francích pravděpodobněsouvisí s východoalpskou oblastí, možná v tom smyslu, že některé odtamtud přenesené exemplářebyly v severových. Bavorsku napodobovány. Poloha jejich nalezišť navozuje spojení s takto předpo-kládanou výchozí oblastí podél Náby a Regnitz a pak ve středním úseku celé trasy podél Dunaje.Rozpaky nicméně vzbuzuje okolnost, že v samotném rakouském Podunají chybějí četnější dokladyo šíření těchto ozdob od jihu. Nelze asi zcela vyloučit ani místní vývoj těchto jednoduchých ozdobve více oblastech. Náznakem toho by mohly být drátěné kroužky s jedním vinutým očkem pro ple-chové závěsky u již uvedených merovejských náušnic, zde ovšem v alamanském prostředí na JZNěmecka (von Freeden 1979, Taf. 80: 1, 2; Christlein 1966, Taf. 57: 14, 15).

Dalším raně středověkým nálezem z Čech, který R. Turek (1981, 65) uvádí do souvislosti s mlad-ší köttlašskou kulturou, tedy s köttlašskou skupinou karantanského okruhu podle P. Korošec, je malá,asi bronzová hlavice se zbytkem dříku, nalezená při výzkumu opevnění libického hradiska. Tvoří jinahoře rovný kotouček o ∅ 18–19 mm s místy vroubkovaným, 2,5 mm vysokým okrajem, který jeasi o 1 mm protažen dolů, takže plochý spodek kotoučku je lemován nízkým prstencem. Uprostředzasazený dřík o zachované délce 9 mm nepatrně vystupuje na svrchní straně zaoblenou hlavičkou a naspodku kotoučku je lemován objímkou vystupující do výše obvodového prstence. Na svrchní straněje nápadných 12 jamek (6 větších, 6 drobných) snad skutečně po vypadlé emailové výplni (obr. 1: c;Turek 1981, obr. 9: 4, tab. 10: 2). Vlastně jen tyto jamky vedly ke srovnání s emailovanými výrobkyuvedeného kulturního okruhu. Ponechané plochy mezi emailovými vložkami mívají na kotoučovitýchsponách köttlašské skupiny tvar geometrických obrazců, často i kříže nebo zvířat, zvláště orla a tzv.pantera (J. Korošec 1947, 97–98; P. Korošec 1979, 1, 2). Obrazec na kotoučku z Libice nelze identi-fikovat (viz též Turek 1981, 53), některá zoomorfní vyobrazení na köttlašských sponách bývají všakznačně stylizovaná a pokud jde o malý průměr kotoučku, bylo by možno poukázat na některé nálezy,jež by se mohly jevit jako analogie (P. Korošec 1979, 1, sl. 9: 1c; 2, t. 43: 2c; 44: 6, 7). Přesto je v tom-to případě třeba uvést proti takovému kulturnímu určení závažné výhrady. Především je zde funkčníodlišnost. I když se emailování vyskytuje v köttlašské skupině i na lunicových náušnicích, reálné srov-nání by bylo možno vést jen s kotoučovými sponami. Funkce popsaného předmětu z Libice je všaknejasná, o dodatečně upravenou sponu jít nemůže, na spodku kotoučku nejsou stopy po původnímupevnění jehly a nezdá se, že by dřík byl zasazen dodatečně. Mimoto, jak ukázal např. J. Giesler(1978, 62 ad.), vyskytovaly se kotoučové spony, a jistě i další emailem zdobené výrobky, nejen v šir-ší východoalpské oblasti zvláště v 10. a v 1. půli 11. stol., ale i severněji v západnější části středníEvropy v 9. a 10. stol., přičemž jejich vzácnost na některých územích souvisí s tím, že již nebyly uklá-dány do hrobů. Pozornost zaslouží také „severní okruh“ emailovaných spon (o. c., Abb. 4), chronolo-gicky starší, v některých typech však přetrvávající do 10. stol., který naznačuje široké možnosti sou-vislostí emailovaných výrobků z našich nálezů. Domnívám se tedy, že pro spojitost sledovanéhodrobného předmětu z Libice s „köttlašskou kulturou“ chybějí doklady.

Literatura

Černá, E. et al. 2005: Raně středověké skleněné korálky z Pražského hradu a jeho předpolí – typologická

a chemická klasifikace nálezů, in: Castrum Pragense 7. Pohřbívání na Pražském hradě a jeho před-

polích. Díl I.1, Praha, 333–357.

von Freeden, U. 1979: Untersuchungen zu merowingerzeitlichen Ohrringen bei den Alamannen, Bericht

der Römisch-Germanischen Kommission 60, 227–441.


von Freeden, U. 1983: Das frühmittelalterliche Gräberfeld von Grafendobrach in Oberfranken, Bericht der

Römisch-Germanischen Kommission 64, 417–507.

Friesinger, H. 1974: Studien zur Archäologie der Slawen in Niederösterreich. Mitteilungen der Prähistori-

schen Kommission 15–16 (1971–1974), 1–124.

— 1977: Studien zur Archäologie der Slawen in Niederösterreich II. Mitteilungen der Prähistorischen

Kommission 17–18 (1975–1977), 1–174.

Gabrovec, S. 1966: Zagorje v prazgodovini, Arheološki vestnik 17, 19–39.

Giesler, J. 1978: Zu einer Gruppe mittelalterlicher Emailscheibenfibeln, Zeitschrift für Archäologie des

Mittelalters 6, 57–72.

— 1980: Zur Archäologie des Ostalpenraumes vom 8. bis 11. Jahrhundert, Archäologisches Korrespon-

denzblatt 10, 85–98.

Christlein, R. 1966: Das alamannische Reihengräberfeld von Marktoberdorf im Allgäu. Kallmünz/Opf.

Korošec, J. 1947: Poročilo o izkopavanju na ptujskem Gradu leta 1946. Ljubljana.

Korošec, P. 1979: Zgodnjesrednjeveška arheološka slika karantanskih Slovanov. 1, 2. Ljubljana.

Lutovský, M. 2005: Raně středověké nálezy ze sbírky F. C. Friedricha, in: M. Metlička ed., Archeologie doby

hradištní v Čechách. Plzeň, 126–133.

Pöllath, R. 2002: Karolingerzeitliche Gräberfelder in Nordostbayern. Band I–IV. München.

Poulík, J. 1950: Jižní Morava, země dávných Slovanů. Brno.

Rempel, H. 1966: Reihengräberfriedhöfe des 8. bis 11. Jahrhunderts aus Sachsen-Anhalt, Sachsen und

Thüringen. Berlin.

Seger, H. 1929: Die Schlesischen Silberfunde der spät-slawischen Zeit, Altschlesien 2, 129–161.

Schránil, J. 1925: Několik příspěvků k poznání kulturních proudů v zemích českých v X. a XI. věku, Obzor

praehistorický 4 (Niederlův sborník), 160–194.

Sláma, J. 1977: Mittelböhmen im frühen Mittelalter. I. Katalog der Grabfunde. Praha.

— 1990: Slovanské pohřebiště, in: Lochenice. Z archeologických výzkumů na katastru obce. Praehisto-

rica 16, Praha, 103–134.

Slaski, J. – Tabaczyński, S. 1959: Wczesnośredniowieczne skarby srebrne Wielkopolski. Materiały. Warsza-

wa – Wrocław.

Staššíková-Štukovská, D. 2004: Sklené koráliky z pohrebiska v Prši II, Slovenská archeológia 52/1, 35–52.

Stroh, A. 1954: Die Reihengräber der karolingisch-ottonischen Zeit in der Oberpfalz. Kallmünz/Opf.

Šolle, M. 1966: Stará Kouřim a projevy velkomoravské hmotné kultury v Čechách. Praha.

— 1982: Slovanské pohřebiště pod Budčí, Památky archeologické 73, 174–216.

Turek, R. 1958: Slovanské mohyly v jižních Čechách. Pragae.

— 1963: Velkomoravský horizont v českých mohylách, Památky archeologické 54, 224–233.

— 1981: Libice nad Cidlinou. Monumentální stavby vnitřního hradiska, Sborník Národního musea v Pra-

ze, Řada A – Historie 35, 1–72.

Vinski, Z. 1959: Ausgrabungen in Vukovar, Archaeologia Iugoslavica 3, 99–109.

Zur Herkunft einiger frühmittelalterlichen Funde aus Böhmen

Im vorliegenden Beitrag wird der Zusammenhang einiger Kleinfunde mit der sog. Köttlachkulturbzw. mit dem Karantanischen Kreis (in der Auffassung von Paola Korošec) samt Datierungsfragenerörtert.

Der Drahtohrring, bzw. eher Kopfschmuckring mit drei eingebogenen Ösen und drei Blechan-hängern (Abb. 1: a) aus einem gestörten Hügelgrab von Lékařova Lhota (Kr. České Budějovice),veröffentlicht als verschollen durch R. Turek (1958, 36–37, Taf. 13: 11), wird dem Typ 2.1.a nachP. Korošec (1979, 1, 190, 305) zugeordnet. J. Giesler (1980, 86) reiht solche Kopfschmuckringeseinem Vor-Köttlach-Horizont an, erwähnt aber ihr Auftreten auch in der früheren Phase seiner StufeKöttlach I (ca 850–950). Für die Herstellung des Exemplars von Lékařova Lhota erscheint die Zeit-spanne des zweiten und dritten Viertels des 9. Jh. am wahrscheinlichsten. Die Datierung M. Šolles(1966, 17) in das frühe 10. Jh. wird abgelehnt; sie stützt sich nämlich u. a. auf die Ähnlichkeit derBlechanhänger mit den der silbernen, durch Granulation verzierten Halbmondohrringe aus dem

Grab 2/3 von Matzhausen in der Oberpfalz, die doch schon einem anderen, bes. auch durch dieHacksilberfunde charakterisierten Kulturbereich angehören.

Ein anderer kleiner Kopfschmuckring (∅ 34 x 21 mm), bei dem die gleiche Typenbestimmungund Datierung in Frage kommt, wurde zufällig in Nové Dvory (Kr. Beroun) gefunden und entstammtvielleicht dem Inventar eines gestörten Grabes (Abb. 1: b). Aus feinem Bronzedraht gefertigt, weister an der unteren Seite des Reifs vier eingebogene Ösen auf, von den sich in drei kurze eingehängteKettchen erhalten haben.

Die Annahme der Herkunft dieser beiden in Böhmen ungewöhnlichen Schmuckstücke südlichder Donau wird durch die Lage der beiden Fundorte gestärkt. Das Gebiet von České Budějovice(Budweis) war schon seit der Vorzeit durch eine Trasse längs der Moldau und der Aiste mit demDonautal verknüpft und auch der nördlichere Fundort (Nové Dvory) liegt an einer wichtigen Verbin-dung mit dem Süden entlang des Litavka-Flusses.

Bei dem so einfachen Schmuck kann man kaum an den Handelsaustausch denken. Die Über-tragung erfolgte vielmehr mittels der aus dem Hauptverbreitungsgebiet dieser Schmuckstücke imOstalpengebiet stammenden Gruppen oder Einzelne, die in Böhmen vielleicht ansässig wurden, oderwiederum durch die örtlichen Leute, die sich in dem südlichen Bereich kürzer oder länger aufge-halten haben.

Im Zusammenhang mit den böhmischen Funden verdient auch das Vorkommen solcher Kopf-schmuckringe in der Oberpfalz (Burglengenfeld, Kallmünz-Kinderheim), in Oberfranken (Eggols-heim, Grafendobrach, Staffelstein, Thurnau-Alladarf, Weismain) und am nördlichsten in Südthü-ringen (Sundremda) eine Aufmerksamkeit. Meiner Ansicht nach hängt auch dieses Vorkommen mitdem Bereich der größten Verbreitung dieser Schmuckstücke im Ostalpengebiet zusammen, vielleichtin dem Sinne, dass einige von dort aus gebrachte Exemplare dann in Nordostbayern nachgeahmtwurden. Die Lage der Fundplätze deutet eine Verbindung längs der Naabe und der Regnitz zu Donauan, die Bedenken erweckt allerdings die Seltenheit solcher Funde im österreichischen Donaugebiet.Vielleicht kann man auch eine örtliche Entwicklung solcher einfachen Schmuckstücke auf mehre-ren Gebieten nicht völlig ausschließen. Möglicherweise könnten es die Drahtringe mit nur einereingebogenen Öse bei den merowingischen Ohrringen auf dem alamannischen Gebiet andeuten(von Freeden 1979, Taf. 80: 1, 2; Christlein 1966, Taf. 57: 14, 15).

Einen weiteren frühmittelalterlichen Fund aus Böhmen, der mit der jüngeren Köttlachkultur ineinen wahrscheinlichen Zusammenhang gebracht wurde (Turek 1981, 53, 65, Abb. 9: 4, Taf. 10: 2),stellt ein kleiner (∅ 18–19 mm), wohl bronzener Scheibenkopf mit einem kurzen (wahrscheinlichÜberrest) Stäbchen (Abb. 1: c) dar. Seine Funktion ist unklar, der Gegenstand wird als ein Kopf viel-leicht eines Nagels oder einer Nadel beschrieben. Die Oberseite der Scheibe bedecken die Grübchen,die den nach den ausgefallenen Einlagen der emaillierten Schmuckgegenstände ähneln. Es ist aberauch der einzige, offensichtlich unzureichende Grund einer solchen kulturellen Ableitung. Einenreellen Vergleich könnten nur die in der Köttlacher Gruppe nach P. Korošec bzw. in der GruppeKöttlach II nach J. Giesler vorkommenden emailverzierten Gegenstände bieten, d. h. die Scheiben-fibeln und die Lunulaohrringe. Die Möglichkeit einer sekundären Umarbeitung des Scheibenkopfesaus Libice von einer Scheibenfibel ist aber ausgeschlossen, auf der Rückseite findet man keine Spu-ren der Nadelbefestigung und auch der Stift wurde offensichtlich nicht nachträglich hinzugefügt.So werden vielleicht erst die künftigen Funde diesen Gegenstand beleuchten.

Deutsch von dem Verfasser

LUBOMÍR KOŠNAR, Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK, Celetná 20, CZ-110 00 Praha

[email protected]


Semonická tvrz – ad fontes:nejstarší doklad horizontálního tkalcovského stavu z Čech

Vladimír Brych

V nálezovém souboru z tvrze Semonice u Jaroměře byl identifikován pár železných nákončí tkalcovské roz-pínky, dosud považovaných za atypické šipky. Nález, datovaný průvodním materiálem do počátku 14. stol.,je nejstarším hmotným dokladem horizontálního tkalcovského stavu a s ním spojené technologie tkaní naúzemí ČR. Příspěvek jej uvádí do kontextu archeologických (zejména švýcarských) a dalších pramenů, ote-vírá otázku textilní produkce v hospodářství feudálních sídel, pokouší se o rekapitulaci zpráv o výzkumuz r. 1896, interpretaci tehdy odkryté situace a datování evropsky významného nálezového celku.

Čechy – vrcholný středověk – tvrz – rozpínka – horizontální tkalcovský stav – tkalcovství – nižší šlechta

The Semonice manor – ad fontes: the oldest evidence of a horizontal loom from Bohemia. A pair of ironloom temple ends, previously considered as atypical arrows, was identified in the collection of finds fromthe Semonice fortified manor near Jaroměř (Eastern Bohemia). The find, dated by means of accompanyingmaterial to the beginning of the 14th century, is the oldest evidence of a horizontal loom and the relatedweaving technology within the territory of the Czech Lands. The paper puts the find in the context of archaeo-logical (especially Swiss) and other sources, opens the question of textile production in the economy offeudal estates and attempts to review a research report from 1896 offering an interpretation of the contextuncovered at the time and a dating of a find assemblage with European significance.

Bohemia – High Middle Ages – manor – loom temple – horizontal loom – weaving – lower nobility

1. Úvod

Hmotný inventář zaniklé středověké tvrze Semonice u Jaroměře, okr. Náchod,1 patří stále – povíce než stu letech od svého objevu – k prvořadým pramenům poznání hmotné kultury drobnýchšlechtických sídel v českém i evropském měřítku. Těžiště nálezového souboru tvoří 160 železnýchartefaktů, jež dokumentují rozmanité stránky každodenního života tvrze, ukončeného nejspíše napočátku 14. století požárem.

Tvrziště v Semonicích, narušené terénními úpravami, amatérsky prozkoumal v r. 1896 poslanecJ. Jaroš (viz níže). Jeho zásluhou byla záchrana nálezového fondu. Situaci odkrytou rychlým výko-pem stručně popsal L. Šnajdr (1897), který tak lokalitu uvedl do odborné literatury. J. Jaroš daro-val semonické nálezy Národnímu muzeu (tehdy Museu Království českého), kde byly představenyJ. Koulou jako výbava vladycké domácnosti 14. stol. (Zpráva Arch. sboru 1897, 662). Význam loka-lity si uvědomil L. Niederle (1916, 3) v souvislosti s nejstaršími doklady těžkého pluhu s velkou asy-metrickou radlicí. Analýza vnitřního vybavení tvrze, dochovaného pod její destrukcí v neobvykléúplnosti, později umožnila rozkrýt základní funkce středověké tvrze, aktivity probíhající v jejíchzdech i mimo ně a částečně přiblížit životní standard obyvatel sídla (souborně Huml 1967; dálenapř. Smetánka 1989; Brych 1998; Klápště 1998, 362–363; 2005, 165–166). Na semonické nálezyjako na zdroj informací o technologii a úrovni středověké kovářské produkce naposled obrátil pozor-nost metalografický výzkum vybraného vzorku hospodářského náčiní (Hošek 2006). Cílem tohotopříspěvku je poukázat na skutečnost, že výpovědní hodnota semonického souboru dosud nebyla vy-čerpána. Reinterpretace dvou dříve publikovaných nálezů nás přivede k tématu textilní produkce vestředověku, jemuž se v poslední době dostalo zasloužené pozornosti díky pracím H. Březinové(1997; 2007).

1 Lokalizace: Semonice, čp. 1, v jihozáp. části (středověkém jádru) vesnice v sousedství kostela sv. Markéty„prostranství za obytným, r. 1895 nově vystavěným stavením“ (Anonym 1896).


2. Horizontální tkalcovský stav a jeho příslušenství – rozpínky

2.1. Fragment rozpínky tkalcovského stavu ze Semonic

Mezi nálezy ze Semonic uloženými ve sbírkách Národního muzea (dále NM) se nachází dvojicedrobných identických předmětů, jež byly spolu s ostatními nálezy dne 26. 9. 1916 zapsány do muzej-ního inventáře jako „šipky železné“ a později publikovány jako neobvyklá forma lukostřeleckých,snad loveckých hrotů šípů (Huml 1967, č. kat. 146, 153, tab. IX: 8; Brych 1998, obr. 5: 4).

Předmět inv. č. H2-8945 (obr. 1: 1), vykovaný ze subtilního železného prutu, se skládá z ploché-ho trojúhelníkového listu a tulejky. List je ukončen rovným tupým ostřím, z něhož zřetelně vystupu-je trojice drobných hrotů – zubů (dva po straně, jeden neúplně dochovaný uprostřed). Není vylouče-no, že původní počet zubů dosahoval při symetrickém uspořádání celkem pěti. Na opačné straně selist zužuje v krátký krček, přecházející v otevřenou tulejku s laloky. V průřezu je okrouhlá, slabědeformovaná.

Rozměry: celková d. 7 cm, š. listu 2,6 cm, d. zubů max. 0,4 cm, síla listu 0,1–3 cm, průměr tu-lejky 1,5 cm.

Předmět inv. č. H2-8938a-b (obr. 1: 2) analogického tvaru, dochovaný ve dvou neúplných zlom-cích poškozených korozí. Okraje listu i lalokovité tulejky jsou odlomeny.

Rozměry: max. dochovaná d. 6,7 cm, š. listu max. 1,9 cm, síla listu 0,1–2 cm, průměr tulejky 1,45 cm.

2.2. Archeologické a etnografické souvislosti

Cestu k novému výkladu sledovaných artefaktů otevřel současný švýcarský výzkum archeologic-kých dokladů středověké textilní produkce. Jako železná kování či nákončí rozpínek tkalcovskéhostavu interpretovala dvojici starších nálezů analogického typu z lokalit Alt-Lägern a Kleinhöchstetten

BRYCH: Semonická tvrz – ad fontes: nejstar‰í doklad …674

Obr. 1. Semonice, okr. Náchod. Párové nákončí rozpínky tkalcovského stavu. Národní muzeum, Praha. Kresba

A. Waldhauserová, foto na obr. 1–3 J. Rendek. Dole rekonstrukce nástroje podle Windler 2005.

Fig. 1. Semonice, district of Náchod. Matched loom temple ends. National museum, Prague. Below – re-

construction of loom according to Windler 2005.

R. Windler (2005): zpochybnila dosavadní výklady (Zimmermann 2000, 66) a předměty záhy uved-la do kontextu pečlivě shromážděného materiálu z ostatních teritorií Evropy (Windler 2008, s lit.).Identifikaci rozpínek v archeologických nálezech, založenou na srovnávacím studiu, ikonografickýchpramenech a mladších etnografických analogiích považujeme ve shodě s dalšími autory (např.Klausmann 2007; Wild 2008, 214) za dostatečně průkaznou.

Rozpínka či rozpěrka (Breithalter) je předmět funkčně spjatý s horizontálním podnožkovým(prošlupovým) tkalcovským stavem (Trittwebstuhl). Nálezy železných kování dřevěných rozpínekproto v archeologickém materiálu indikují přítomnost tkalcovského stavu, jehož vlastní konstrukce,zhotovená z organických materiálů (dřevo, provazy), zanikla beze stopy, nebo jsou její pozůstatkyregistrovány jen výjimečně (příklady shrnuje Březinová 2007, 81–85; Windler 2008, 205 ad.).

Dosud známé typy středověkých rozpínek byly opatřeny kováním s uzavřenou či otevřenou (lalo-kovitou) tulejkou osazenou na dřevěnou násadu (posuvná ramena), zatím archeologicky nedoloženou.Drobné hroty plochého, lopatkovitě rozšířeného listu v počtu tří až dvanácti sloužily k uchycení v tka-nině, již rozpínaly do potřebné šířky. Materiálem k jejich zhotovení bylo ve většině případů kovanéželezo, příp. slitiny barevných kovů, ojediněle se objeví výzdoba na tulejce, příp. na listu (dekorativ-ně ztvárněné rozpínky z hessenských lokalit: Klausmann 2007). Nejstarší nálezy rozpínek z Iberské-ho poloostrova jsou datovány již do 5.–7. stol. (?), první exempláře na sever od Alp do 12.–13. stol.(Windler 2008, 206). Známky užívání rozpínky na textiliích, potrhaných při okrajích jejich zuby, zjis-tila rovněž R. Windler (2005, 120, Abb. 4: Winterthur, fragment plátěné tkaniny z doby kolem r. 1300).

Dřevěné stavitelné rozpínky s okovanými konci jsou vcelku běžně zastoupeny v českém etno-grafickém materiálu, ovšem pouze v postihnutelném časovém rozsahu rukodělné tkalcovské výroby.Těžiště fondu leží v 19. a počátku 20. století.2 Od středověkých předchůdců se liší velikostí i tvarem,jejich funkční interpretaci však mohou ozřejmit. U dochovaných rozpínek pro ruční stavy jde zpra-vidla o dvojici ramen v podobě latí čtverhranného profilu, jejichž konce jsou okovány páskem plechus hroty. V principu shodné je dvojdílné řešení, umožňující jednoduše posunovat a fixovat ramenado požadované velikosti rozpínky, odpovídající šířce osnovy. Pro názorné přiblížení úlohy rozpínekpři ručním tkaní látek lze odkázat na příklady muzeálních exemplářů tkalcovských stavů 19. a poč.20. stol. (obr. 4) či práce věnované technologii tkalcovství.3

2.3. Poznámka k výkladu ikonografických a písemných pramenů

Z českého prostředí neznáme žádné vyobrazení středověkého tkalcovského stavu, tj. ani rozpínek,jež bychom mohli konfrontovat se semonickým nálezem. Objevují se však někdy samostatně ve zna-cích tkalcovských cechů, zobrazených ve sfragistickém a ikonografickém materiálu novověku, i pro-střednictvím dalších památek. Dvě zkřížená ramena rozpínky najdeme společně s člunkem a schema-tizovaným stavem, resp. brdem, ve znaku tkalců v iluminaci Lomnického graduálu z let 1578–1582,dále na obou pečetních typářích dašických (r. 1594, 1650)4 či sezemických tkalců z r. 1597 (obr. 3).Poněkud disproporční, avšak zřetelná vyobrazení, vydávaná někdy za tkalcovské hřebeny (Husa –Petráň – Šubrtová 1967, obr. 60, 62, s. 90), jindy za vochle (např. Mysliveček 1994, 261), mohou slou-žit jako doklad užívání rozpínek v 16. stol., kdy musely být při tkaní natolik běžnými, že pronikly


2 Ilustrační vzorek národopisného materiálu nabízí např. sbírka NM, inv. č. H4-33962a-b, H4-45240a-b (srov.Mevaldová – Tauberová 2008, obr. 153). Za informace o sbírkových předmětech a etnografické problematiceděkuji Heleně Mevaldové. K terminologii rozpínek Staňková 1961; Suk 1966; Hynková 2000.3 Účel rozpínky při tkaní i její nedostatky výstižně popsali již Kinzer a Fiedler (1895, 34): „Prohazováním člun-ku osnovou napíná se odmotávající outek a stahuje zboží po šířce. Abychom to zamezili a šířku zboží dle sesta-vení dodrželi alespoň přibližně, jakož i ušetřili paprsek, připevňujeme zvláštní přístroj, který uchopí zboží za kra-je a drží je při tkaní v šířce paprskové. V ručním tkalcovství slouží k tomu tzv. šparežně neb ruční rozpěráky ...Tyto špičkami opatřené rozpěráky mají však zvláštní vadu, která jest hlavně při jemném zboží patrná. Kraje tka-niny se totiž jimi poškozují, ano i někdy se roztrhají“.4 SOkA Pardubice, inv.č. 117, 118. Za poskytnuté údaje děkuji Tereze Siglové.

spolu s tradičním symbolem řemesla – tkalcovským člunkem – do cechovní heraldiky. Výslovně topotvrzuje např. popis cechovních znaků v privilegiích olomouckých biskupů (Štěpán 2008, 139:„a v tom ščítu dvě šperečny na příč“ /Svitavy r. 1546/, „dvě šperejčny napříč“ /Ketř r. 1561/). Poměrněrealistické vypodobení rozpínky ve zmíněném znaku sezemického cechu (trojúhelný list s pěti zuby,kónická okrouhlá tulejka; obr. 3) naznačuje, že středověký typ rozpínek, reprezentovaný semonický-mi nálezy, přetrvával v málo pozměněné podobě ještě hluboko do novověku. Z kategorie užitéhoumění lze zmínit cechovní truhly či džbány nesoucí symboly řemesla, včetně rozpínek (Mevaldová –Tauberová 2008, obr. 161, 164: habánský džbánek s vyobrazením dvojdílné rozpínky s tyčovýmirameny, datovaný letopočtem 1691: obr. 5). K zajímavým heraldickým památkám mladšího obdobípatří výzdoba bývalého domu cechmistra v Novém Veselí, kde zkřížené rozpínky pod tkalcovskýmčlunkem drží dvojice mořských panen (Svobodová 1968, 106).

Pro posouzení situace v 18. a 19. stol. jsou k dispozici též četnější písemné prameny, z nichž vy-sokou výpovědní hodnotu mají pozůstalostní inventáře. Jejich svědectví snad do jisté míry naznačujesituaci předchozích staletí. Například v orlickohorské a podorlické oblasti, jež nás v souvislosti seSemonicemi zajímá nejvíce, zjistila H. Hynková (2000, 58) ve výbavě českých i německých tkalcůrozpínky, zvané podobně jako v jiných regionech šperejzny (z německého Sperreisen; srov. Speerstock:viz Štěpán 2008, 139), obvykle v počtu 1–4 kusů, lišících se formátem. Ve výrazech Sperrstäbe apod.autorka vidí reminiscenci starší formy rozpínek v podobě „zahnutých těžkých slívových tyčí“ podlenárodopisných analogií (viz Jakubec 1894, 40, obr. 7). S výskytem tkalcovských rozpínek v prame-nech raně novověkého (resp. postmedieválního) období kontrastuje jejich absence v pramenech stře-dověkých, možná ale jen zdánlivě. Pozornost v této souvislosti poutá textilní terminologie Klaretovaslovníku – „Bohemáře“ (Flajšhans ed. 1926, 67–68). Na rozdíl od skeptičtějších autorů (Březinová2007, 16) se domníváme, že v latinském výrazu dola (dolabella ?), jehož staročeským ekvivalentem


Obr. 2. Semonice, okr. Náchod. Keramika a pražský groš Václava II. (1300–1305). Národní muzeum. Kresba

L. Raslová.

Fig. 2. Semonice, district of Náchod. Pottery and Prague groschen of Wenceslaus II (1300–1305). National

museum, Prague.

je podle Klareta rospinadlo (od rozpierati, rozpieti) – rozpínka (?), bychom sledovaný typ tkalcovsképomůcky mohli spatřovat. Vročením kolem r. 1360 by Klaretova zmínka o rozpínce společně s další-mi názvy funkčních součástí horizontálního stavu, na něž upozorňuje H. Březinová, ani nebyla příliščasově vzdálena pojednávaným archeologickým nálezům.

3. Možnosti a meze interpretace semonického nálezu

3.1. Určení typu a funkce předmětu

Se zřetelem k zahraničním analogiím v archeologickém materiálu a výpovědi dalších pramenů(viz výše) lze oba nálezy ze Semonic bez problémů přeřadit z kategorie atypických militarií mezivýrobní nástroje. Takové interpretaci nahrává i fakt, že se zde nákončí rozpínky uchovala kompletně,tj. v páru. Vzhledem ke shodnému tvaru i rozměrům totiž s velkou pravděpodobností příslušela jedno-mu exempláři tkalcovského nástroje. Párové ozubené nákončí odpovídá dvěma posuvným ramenůmrozpínky. Profil tulejky prozrazuje tyčovitá, velmi slabá ramena, o způsobu jejich spojení (objímka,zarážky, hřeby, šňůrky atd.) můžeme podle mladších dochovaných ukázek jen spekulovat (obr. 1: 3;srov. Kinzer – Fiedler 1895, 34). Rozměry i tvarem mají semonická kování nejblíže ke zmíněnýmšvýcarským nálezům z lokalit Alt-Lägern (12. nebo poč. 13. stol.) a Kleinhöchstetten ze 13. stol.(Windler 2005, Abb. 1).

Jediným, zato nesporným svědectvím přítomnosti tkalcovského stavu v Semonicích je tedy drob-ný detail jeho technického příslušenství. Vzhled horizontálního, nejspíše dvoupodnožkového stavu,jehož klapot byl za okny semonické tvrze slyšet, naznačují zahraniční ikonografické prameny (nej-starší známé vyobrazení horizontálního stavu z poloviny 13. stol. cituje Walton 1991, fig. 169; dáleBřezinová 2007)5 a rekonstrukce stejně ojedinělých archeologických situací (Windler 2008, Abb. 10:tkalcovna ve Winterthuru).


5 Užitečný přehled tematicky uspořádaných ikonografických pramenů: http://www.larsdatter.com/weaving.htm

Obr. 3. Zkřížená nákončí rozpínky a člunek na peče-

tidle tkalcovského cechu v Sezemicích z r. 1597. Prů-

měr 41 mm. Archiv Národního muzea, inv. č. D 116.

Fig. 3. Crossed loom temple ends and shuttle on the

sealer of the weaving guild in Sezemice from 1597.

Diameter 41 mm. Archive of National Museum, Inv.

No. D 116.

Obr. 4. Detail tkalcovského stavu s dvojdílnou sta-

vitelnou rozpínkou na osnově, 19. století. Muzeum

a galerie Orlických hor, Rychnov nad Kněžnou. Foto

J. Ouřada. Šipkou vyznačena rozpínka.

Fig. 4. Detail of loom with two-part adjustable loom

temple on the threads, 19th century. Orlické Hory

Museum and Gallery, Rychnov nad Kněžnou. The

loom temple indicated by arrow.

➚

3.2. Problém nálezové situace a její rekonstrukce

Pro přibližnou představu terénního kontextu sledovaného předmětu a jednoho z klíčových nále-zových souborů středověku máme dnes k dispozici jen tři velmi stručné informační zdroje. Nejmlad-ším, z něhož vychází monografie V. Humla (1967), je zprostředkované svědectví laboranta V. Landy,pracovníka „zemského muzea“ (NM), který Semonice ve svých terénních denících, archivovanýchv NM, sám nezmiňuje. O lokalitě však informoval L. Niederla (1916, 4). Ten usoudil na existencizděného přízemí a dřevěného patra odkryté budovy tvrze: „v ssutinách byly nalezeny věci z prvníhopatra oddělené vrstvou lepenice a shořelých trámů od nářadí, které se nalézalo patrně dole v přízemí“a jako jediný uvedl rozměry základového zdiva stavby (6,60 x 8,50 m). Krajský konzervátor a jedenz průkopníků české archeologie L. Šnajdr, dosud považovaný za autora výzkumu (Huml 1967, 5),objev semonické tvrze stručně zhodnotil (Šnajdr 1897, 216–217), v závěrečné bilanci své celoživotnípráce jej však ani nezmínil (Šnajdr 1911). Lokalitu totiž pouze navštívil a ohledal na pozvání J. Jaro-še, jak ostatně sám uvedl ve zprávě vídeňské Centrální památkové komise. V terénu rozlišil stratigra-fii tří vrstev sežehnuté mazanicové omítky stěn a podlah, vyjmenoval hlavní kategorie nálezů, umís-těných v NM a datoval je do 13. stol. (zřejmě bez znalosti nálezu Václavova groše).

Důležitým svědectvím objevu tvrze, jejíž odkryv zahájily již r. 1895 terénní úpravy na pozemkutehdy přestavěné usedlosti čp. 1 v Semonicích, jsou dosud opomíjené zprávy, které o něm bezpro-středně referovaly v regionálním tisku (Anonym 1896a; 1896b; 1897).6 Z nich je zřejmé, že dárcearcheologických nálezů, poslanec a starosta okresního zastupitelstva jaroměřského Jan Jaroš, výkopna tvrzi v r. 1896 také sám uskutečnil: „dal tu v sobotu třemi dělníky kopati a do pondělí do večerabyla práce za jeho stálého dozoru hotova“. Podnět k záchranné akci dal majitel usedlosti čp. 1, semo-nický starosta Jan Jelínek. Prvotní identifikaci nálezů, záhy svěřených NM a z menší části Městskémumuzeu v Jaroměři (nyní nezvěstné), provedl „znalec starožitností“ Josef Duška z Josefova. Informaceo nálezech krátce po jejich vyzvednutí ze země mají značnou hodnotu, byť jde spíše o letmý výčetpozornost vzbuzujících předmětů. Dozvídáme se, že nálezový celek tehdy obsahoval vedle dosud evi-dovaných exemplářů nástrojů a zbraní (jako např. meč, původně kompletní, s dnes ztracenou přímouzáštitou) „mnoho set jiných drobnějších hospodářských předmětů“. Stavební destrukce, dosahujícímetrové mocnosti („uhlí z dubového dřeva a celý jeden dubový trám … vše to leželo v haldách ma-zanice, v níž pozorovány rourovité otvory“: negativy dřevěných konstrukcí?), byla považována zapozůstatky roubené dvoupatrové stavby na kamenných základech (Anonym 1896a; 1986b). Hmotnýinventář tvrze údajně čítal přes 300 ks (!) předmětů, z nichž ve sbírce NM dnes evidujeme 166 ks.Následujícího roku proběhl ještě revizní výzkum lokality nákladem zemského muzea (viz Landovosdělení), který semonický fond doplnil menším nálezovým souborem, v jehož výčtu působí znepo-kojivě dnes rovněž nezvěstné „zlomky kachlíků“ (Anonym 1897).

Ani nález tkalcovské rozpínky není stratigraficky dokumentován. Otázku, v které části objektu setkalcovský stav nacházel, na základě výše zmíněných relací neobjasníme. Veškeré hmotné vybaveníjednoprostorové, pravděpodobně vícepodlažní stavby s výrazným podílem dřevěných konstrukcí,tj. věže typu donjonu o nevelkých půdorysných rozměrech (v základovém zdivu 6,6 x 8,5 m) údajněspočívalo (podle Šnajdrova zjištění) ve třech stratigrafických vrstvách. Lze předpokládat, že spodníúroveň požářiště obsahovala předměty uložené v částečně zahloubeném přízemí (hospodářsko-pro-vozním), na něž se zřítila vyšší podlaží, jejichž nálezový inventář odpovídal obytné a obranné funkci(mimo to část objektu prokazatelně sloužila jako sýpka).

Zemědělské a patrně i řemeslnické náčiní bylo skladováno v přízemí věže, v případě tkalcovské-ho stavu však jednoznačnou odpověď dát neumíme. Etnograficky doložená praxe sezónní tkalcovsképráce nevylučuje, že tkalcovský stav mohl být v daném prostoru též pouze složen v rozebraném stavu.


6 Za laskavé zpřístupnění tohoto pramene vděčím Jiřímu Kalferstovi. Vročením výzkumu se údaj časopisu Ratibor(1896) rozchází se záznamem inventáře NM. Zde je uveden rok převzetí nálezového souboru 1895, který citujedosavadní literatura (Huml 1967 ad.), ale zápis byl proveden s dvacetiletým zpožděním teprve v r. 1916, cožmůže vysvětlovat vcelku nepodstatnou nepřesnost.

Tkalci, ač nebyli vlastními výrobci svého pracovního nástroje, se bez schopnosti vyměňovat jeho po-škozené součásti neobešli. Stejně tak je možné, a podle našeho názoru i pravděpodobnější, že semo-nický stav byl zkonstruován na místě, kde až do svého zániku sloužil svému účelu. Typologicky jsouobjekty tkalcovských provozů, zachycené v městském prostředí Winterthuru (13.–14. stol.) či Milána(14. stol.; Windler 2008, 215, Abb. 10, 14), interpretovány jako tzv. Webkeller. Umístění tkalcovské-ho stavu v přízemí středověkého patrového domu dokládá ikonografie (např. Windler 2008, Abb. 11).Uvedené příklady by nemusely být vzdáleny nálezové situaci Semonic, ale jednoznačný závěr bypřinesla pouze lokalizace stop po tkalcovském stavu v podobě negativů jeho dřevěných komponentv terénní úrovni prvního podlaží tvrze, příp. podnožkové jámy (Trittgrube).

Předpokládáme-li přímé osvětlení interiéru, je zřejmé, že na rozdíl od dílenských objektů mohlobýt v přízemí tvrze – jakožto fortifikační stavby – zajištěno jen minimem otvorů. Zimní provoz, kdynad tkalcovským dílem v Semonicích možná hořel plamen jednoho ze železných kahanů nalezenýchv destrukci tvrze, navíc vyžadoval vytápěnou místnost. Můžeme tedy odůvodněně uvažovat některéz vyšších podlaží věže, vyhrazené ještě pracovním účelům.

3.3. Datování tvrze a jejího inventáře

Písemné prameny o semonické tvrzi mlčí. Existenci sídla v lokalitě naznačuje pouze jednou zmí-něný (r. 1357) predikát bratří Peška a Jošta Herynků ze Semonic v souvislosti s patronátem kostela,který o samotné tvrzi nic nevypovídá (LC 1.1, s. 9). Archeologické datování nálezové situace tvrze,jež nebyla po svém zániku obnovena, bylo již dříve navrženo do počátku 14. stol. (Niederle 1916,Huml 1967), je obecně přijímáno (např. Klápště 2005, 165; Ježek 2007, 546) a dosud nebyl důvodk jeho zásadní revizi. Opírá se o typologicko-technologickou charakteristiku keramických nádob(obr. 2), chronologicky citlivějších železných artefaktů jako např. militarií (meč, fragment brnění,ostruhy), ale především o nález pražského groše krále Václava II. (1300–1305). Výše naznačenou


Obr. 5. Fajánsový džbán se symboly tkalcovského cechu (tři člunky a rozpínka). Malba dekoru provedena

na bílém podkladu v kombinaci modro-žluto-zelené. Značeno: ANDREAS KADLECZ CEH:MISTER ADAM

TAKACZ PAL 1691. Habánská keramika. Výška 30 cm. Národní muzeum, národopisné odd., inv. č. H4–20.499.

Fig. 5. Faience jug with the symbols of the weaving guild (three shuttles and loom temple). Painted decor-

ation on a white base in a combination of blue-yellow-green. Habán pottery. Height 30 cm. National

Museum, Ethnographic Department, Inv. No. H4–20.499.

chronologii by mohla zpochybňovat pouze obtížně interpretovatelná zmínka o nálezu dnes již ztrace-ných kachlů (Anonym 1897). Mezi lokalitami s nálezy nejstarších komorových (reliéfních) kachlůtvrze ve 14. stol. nenacházíme. Mohlo však jít o kachle nádobkové či o reliéfní dlaždice, jejichž pří-padnou záměnu s kachli nelze vyloučit. Oba typy výrobků jsou ve výbavě drobných venkovskýchsídel prokázány již v předchozím století (např. Koválov). Příčinu požáru, v jehož důsledku tvrz za-nikla, neznáme, a jeho případnou souvislost s válečnými událostmi let 1307–1308 (Huml 1967, 5;srov. Knapp 1887, 8; Šusta 1926, 512–513, 518–519; Havránek – Daňhelka – Kristen edd. 1958,160–162, 304) nelze prokázat.

Jestliže Václavova ražba představuje terminus post quem pro celý nálezový soubor, je zřejmé, žeřada jednotlivostí hmotného inventáře může naopak odrážet stav vybavení sídla v ještě starším období.Např. zmíněnou skupinu zbraní a zbroje bychom mohli bez problémů datovat do 13. století. Delšíživotnost lze předpokládat především u řemeslně náročnějších a dražších výrobků. Nemusíme k nimpočítat pouze meč a zbroj, v rodině rytíře nezřídka děděné, ale zčásti i pracovní a technické vybave-ní, tvořící fundus instructus hospodářství tvrze. Vzhledem k pořizovací ceně bylo žádoucí i možné(za předpokladu adekvátní údržby) provozovat je delší čas. Platí to jistě i pro ruční tkalcovský stav.Středověkou praxi neznáme, ale v 18. a 19. stol. se předpokládá životnost podnožkového tkalcovské-ho stavu až sto let (Hynková 2000). Mluvíme-li o semonickém nálezovém souboru jako o vzorovéukázce hmotné kultury kolem přelomu 13. a 14. stol., získáváme tím rovněž pravděpodobný rámecpro datování tkalcovského stavu.

3.4. Otázky tkalcovské výroby

Jaký typ příze mohl být v Semonicích tkán? Pokud jsme ochotni považovat nález čtvera pérovýchnůžek za doklad chovu a stříže ovcí na semonickém statku (Huml 1967, 44; Březinová 2007, 58),nemůžeme zcela vyloučit, že místní tkalcovna zpracovávala přízi vlněnou, tedy sukno. Vzhledemk náročnosti technologického postupu, vyžadujícího souslednost více specializovaných úkonů, ježse staly ve středověku dílem samostatných řemeslných profesí (přehled viz Petráň 1985, 700; srov.Winter 1909, 613–615), to ale považujeme za méně pravděpodobné. Geografická poloha lokalityv blízkosti Podorlicka (později tradiční oblasti plátenické výroby) neodporuje předpokladu příze rost-linného původu, získávané především zpracováním lnu. Podrobný popis pracovního procesu od skliz-ně lnu po tkaní plátna, který nám uchoval o pár století později Tadeáš Hájek z Hájku (Petráň 1965),ukazuje, že též nebyl úkolem nijak snadným.

Plátenictví v éře rukodělné tkalcovské výroby zaměstnávalo muže (řemeslní tkalci) i vesnickéženy, jež tkaly pro potřebu vlastní domácnosti (Mevaldová – Tauberová 2008). Kdo se věnoval tkanílátek na semonické tvrzi, nevíme. I kdyby bylo povinností kvalifikovaného služebnictva (což je zřej-mě pravděpodobnější než užitečná záliba urozených příslušnic zemanovy rodiny), umístění relativněcenného výrobního zařízení (podobně jako dvojice pluhů) v bezpečí obytné věže tvrze, a nikoli v pro-storu hospodářského (příp. i rezidenčního) dvora v jejím sousedství, překvapovat nemusí. Odpovídápředpokládané funkci opevněných věžových tvrzí při ochraně majetku drobných feudálů.

S výše naznačenými úvahami souvisí další otázka, jaký charakter měla tkalcovská výroba nastředověké tvrzi. Primární funkcí řemeslné výroby v prostředí středověkých šlechtických sídel bylokrytí vlastní spotřeby (Brych 1998, LIII). V případě tkalcovství je však pravděpodobné, že se produk-ce neomezovala na potřeby sídla, ale zásobovala současně i příslušné venkovské sídliště. Nemuselojít jen o prodej přebytků, jak uvažuje v případě švýcarského hradu Alt-Lägern W. Wild (2008, 214).Co však víme o situaci kolem roku 1300? Představa poddaných přinášejících svoji podomácku zho-tovenou přízi do semonické tvrze k výrobě tkaniny za poplatek vrchnostenské tkalcovně nemusí býtfantazií. V městském prostředí později takový model (tkaní na objednávku), upravený cechovnímiregulemi, mezi tkalci a zákazníky fungoval (Petráň 1985, 692), na venkově v podmínkách podomác-ké výroby byla praxe podobná. Opačný postup se ovšem zapovídal, jak dokládají nijak neobvyklárestriktivní ustanovení řady tkalcovských statut, totiž zákaz „louditi nebo vyběhávati si přízi“ tkalci(Winter 1913, 272; do vynálezu spřádacího stroje totiž poptávka po přízi převyšovala nabídku).


4. Textilní produkce v prostředí středověké tvrze – shrnutí

V nálezech z drobných opevněných sídel typu tvrzí nebo rezidenčních dvorů jsme doposud evi-dovali první z kroků textilní produkce, a to výrobu příze. Setrvačník vřetene – přeslen – je přitom hoj-něji doložen v českých lokalitách (Čimice, Chodov, Chvojen, Mrázova Lhota, Opočno u St. Boleslavi,Sedlec u Tábora, Zvírotice), na Moravě jsou to např. Konůvky, Mstěnice. Zdá se proto, že předenípatřilo k obvyklým pracovním činnostem, jimž se věnovaly zejména ženské obyvatelky středověkýchtvrzí. Na rozdíl od předení, jež si na venkově dlouho podrželo ráz primitivní domácké výroby, kteroumohla zvládat pomocí jednoduchých prostředků (přeslice – vřeteno) i nekvalifikovaná pracovní síla,představuje tkaní látek kvalitativně vyšší úroveň řemeslné práce, vyžadující odborné školení. Obecněse soudí, že tkalcovství, především soukenictví, se zavedením horizontálního (prošlupového) stavustalo doménou mužů–tkalců a profesionálního řemesla, rozvíjeného v prostředí měst. Odtud se mělhorizontální stav jen zvolna šířit na venkov, kde se naopak předpokládá delší životnost staršího primi-tivnějšího typu vertikálního stavu, vyhovujícího tehdejším nárokům podomácké, zejména plátenicképrodukce (podrobněji Březinová 2007, 62–63, 81–84, 100–101).

Semonický nález staví nastíněný model do nového světla. Přítomnost horizontálního stavu i pra-covní síly, schopné jej ovládat (předpokládejme alespoň na úrovni jednoduchých plátnových vazeb),na venkovské tvrzi počátku 14. stol. svědčí nejen o poměrně rychlé recepci této významné technolo-gické inovace, zprostředkované ve 13. stol. ze západoevropského prostředí komunitami řemeslníkůusazovaných v nově zakládaných městech, ale i o její aplikaci ve šlechtickém hospodářství. Nezbývánež konstatovat, že řemeslná výroba v prostředí středověkých šlechtických sídel představuje téma,o němž víme přes všechna dosavadní zjištění málo. O tkalcovství zatím nelze říci, zda jako obtížněpostižitelná aktivita pouze uniká archeologické evidenci, nebo zda představovalo spíše výjimku.O tom, že nemuselo být cizím řemeslem ani na hradech, svědčí sporadické hmotné (Windler 2005;Wild 2008, 214) a písemné (Slivka – Vallašek 1991, 77) prameny ze zahraničí.

5. Závěr

Nález páru železných nákončí tkalcovské rozpínky ze Semonic u Jaroměře je nejstarším doklademvýskytu horizontálního tkalcovského stavu v českých zemích. Význam nálezu rozpínky podtrhuje ne-četnost podobných artefaktů, registrovaných dosud pouze v západní polovině Evropy, nejblíže na teri-toriu Německa a Švýcarska. Semonický nález je na základě průvodního materiálu datován do počátku14. století. Za pravděpodobného předpokladu delší životnosti tkalcovského stavu (podle etnografickýchanalogií minimálně po dvě generace uživatelů) lze hypoteticky uvažovat i přesah do 2. pol. 13. stol.,tj. do období, kdy k nám měla podle dosavadních úvah nová progresivní technologie tkaní pronikat.K novým zjištěním patří fakt, že středověká tkalcovská výroba, od 14. stol. postupně organizovaná jakoodvětví městského řemesla, mohla být v této době za pomoci horizontálního stavu (čili na srovna-telné technické úrovni) provozována i v prostředí venkovských sídel, resp. hospodářství nižší šlechty.Povaha a rozsah této činnosti zatím unikají našemu poznání. V kontextu dalších inovací 13. stol., či-telných v semonickém archeologickém materiálu, ovšem dává přítomnost horizontálního stavu nejensmysl, ale společně s pokročilou agrární technikou naznačuje úlohu statků nižší šlechty při zaváděnínových technologií a hospodářských proměnách vrcholně středověkého venkova. Svědectví, jež hmot-ný inventář semonické tvrze po stu letech opět vydal, potvrzuje i jednu metodicky nezanedbatelnouskutečnost: pozornost starým muzejním sbírkám, včetně pramenů, jež pamatují historicky překonanéepochy české archeologie, nemusí být ani dnes při všech informačních ztrátách a limitech bezúčelná.

Prameny a literatura

Anonym 1896a: Nález starožitností. Ratibor XIII, č. 30 (25.7.), 414–415.

— 1896b: Nález starožitností v Semonicích. Ratibor XIII, č. 33 (15.8.), 455.

— 1897: Tvrzka v Semonicích. Ratibor XIV, č. 28 (10.7.), 388.


Brych, V. 1998: Hmotná kultura středověké tvrze v Čechách. In: L. Svoboda a kol., Encyklopedie českých

tvrzí I, Praha, XLVII–LXXXIII.

Březinová, H. 1997: Doklady textilní výroby v 6.–12. století na území Čech, Moravy a Slovenska. Památky

archeologické 88, 124–179.

— 2007: Textilní výroba v českých zemích ve 13.–15. století. Poznání textilní produkce na základě archeo-

logických pramenů. J. Klápště – Z. Měřínský edd., Dissertationes archaeologicae Brunenses/Pragen-

sesque 2. Praha – Brno.

Flajšhans, V. ed. 1926: Klaret a jeho družina. Sv. 1. Slovníky veršované. Praha.

Havránek, B. – Daňhelka, J. – Kristen, Z. edd. 1958: Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila.

Praha.

Hošek, J. 2006: Metalografie železných předmětů ze semonické tvrze ve světle studovaných výkovů ze stře-

dověkých tvrzí, vesnic a měst. Památky archeologické 97, 265–320.

Huml, V. 1967: Zaniklá tvrz Semonice. Fontes musei Reginae Hradecensis. Supplementum 2. Hradec Králové.

Husa, V. – Petráň, J. – Šubrtová, A. 1967: Homo faber. Pracovní motivy ve starých vyobrazeních. Praha.

Hynková, H. 2000: Tkalcovské nářadí a práce s ním v Orlických horách a Podorlicku. Orlické hory a Pod-

orlicko 10, 44–80.

Jakubec, J. 1894: České tkalcovství rukodílné. Příspěvek k českému názvosloví. Český lid 4, 34–41.

Ježek, M. 2007: Jaroměřsko v raném středověku. Archeologické rozhledy 59, 523–570.

Kinzer, H. – Fiedler, O. 1895: Technologie ručního tkalcovství. Díl I. Tkalcovství listové. Olomouc.

Klápště, J. 1998: Les outils de la préparation du sol au Moyen Age. In: Le village mediéval et son environne-

ment. Études offertes a Jean-Marie Pesez, Paris, 359–365.

— 2005: Proměna českých zemí ve středověku. Praha.

Klausmann, R. 2007: Breithalter aus Hessen – drei Exemplare eines Webereigeräts. In: Hessen Archäologie

2007, Stuttgart, 119–120.

Knapp, A. 1887: Paměti královského věnného města Jaroměře nad Labem. Jaroměř.

LC: Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidiocesim I–VI. Edd. F. A. Tingl,

J. Emler et al. Pragae 1867 etc.

Mevaldová, H. – Tauberová, M. 2008: Len, konopí, kopřiva. CD-ROM ke stejnojmenné výstavě národopisného

oddělení Národního muzea, Letohrádek Kinských 16. 10. 2008 – 1. 3. 2009.

Mysliveček, M. 1994: Panoptikum značek, symbolů a znamení. Praha.

Niederle, L. 1916: Nejstarší české pluhy. Národopisný věstník českoslovanský XI, 1–3. Dostupné na:

http://tyfoza.no-ip.com/vestnik/html/knihy/vestnik11/index.htm

Petráň, J. 1965: Renesanční rozprávka z roku 1562 a technologie českého lnářství a plátenictví v 16. a po-

čátkem 17. století. Český lid 52, 65–75.

— 1985: Dějiny hmotné kultury I/2. Praha.

Slivka, M. – Vallašek, A. 1991: Hrady a hrádky na východnom Slovensku. Košice.

Smetánka, Z. 1989: Č. kat. 160–178. In: Památky národní minulosti. Katalog historické expozice Národního

muzea v Lobkovickém paláci. J. Kočí – V. Vondruška edd., Praha, 61–62.

Staňková, J. 1961: Výrobní nástroje lidových tkalců na Žďársku. Vlastivědný sborník Vysočiny IV, 91–108.

Suk, R. 1966: Rukodílná textilní výroba. Muzejní a vlastivědná práce 4, 74–84.

Svobodová, V. 1968: O výtvarném charakteru lidové architektury na Českomoravské vysočině. Národopisné

aktuality (Krajské středisko lidového umění ve Strážnici) 1968/2, 100–118. Dostupné na: http://na.

nulk.cz/1968/2/Nr.html

— 1969: U horáckých tkalců. Národopisné aktuality (Krajské středisko lidového umění ve Strážnici)

1969/2, 99–110. Dostupné na: http://na.nulk.cz/1969/2/Nr.html

Šnajdr, L. 1897: Burgställe und Fundstätten in Böhmen. Mittheilungen der K. K. Central-Comission für

Erforschung und Erhaltung der Kunst- und Historischen Denkmale 23, 216–219.

— 1911: Paměti konzervátora L. Šnajdra. Kojetín.

Šusta, J. 1926: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví. Praha.

Walton, P. 1991: Textiles. In: J. Blair – N. Ramsay eds., English Medieval Industries. Craftsmen, Techniques,

Products, London – New York, 319–354.

Wild, W. 2008: Burgen im Kanton Zürich. In: Archäologie mittelalterlicher Burgen. Mitteilungen der Deut-

schen Gesselschaft für Archäologie des Mittelalters und Neuzeit 20, Paderborn, 211–218.

Windler, R. 2005: Keine Geschossspitze, sondern Webstuhlteil. Zum Nachweis eines Trittwebstuhls auf der

Burg Alt-Lägern (Kanton Zürich). Mittelalter – Moyen Age – Medioevo – Temp medieval 10, 120–122.


Windler, R. 2008: Mittelalterliche Webstühle und Weberwerkstätten – Archäologische Befunde und Funde.

In: W. Melzer Hrsg., Archäologie und mittelalterliches Handwerk – Eine Standortbestimmung. Soester

Beiträge zur Archäologie 9, Soest, 201–215.

Winter, Z. 1909: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách (1526–1620). Praha.

— 1913: Český průmysl a obchod v XVI. věku. Praha.

Zimmermann, B. 2000: Mittelalterliche Geschossspitzen: kulturhistorische, archäologische und archäo-

metallurgische Untersuchungen. Basel.

Zpráva Arch. sboru 1897: Zpráva Archaeologického sboru Musea království Českého. Památky archeologické

a místopisné 17, 662–665.

The Semonice manor – ad fontes:the oldest evidence of a horizontal loom from Bohemia

The inventory from the burnt fortified manor in Semonice near Jaroměř, Eastern Bohemia, is one ofthe primary sources of the material culture of smaller feudal estates on a Czech and European scale.The core of the find collection is composed of 160 iron objects, a sample of medieval pottery anda Prague groschen of King Wenceslaus II from the years 1300–1305. The objects offer testimony onthe everyday life on the estate (including economic activities), which ended probably at the beginningof the 14th century as the result of a fire before being recorded in written history.

The find of a pair of iron loom temple ends (previously identified as arrows) is the oldest archaeo-logical evidence of a horizontal loom in the Czech Lands. Excavations in 1896 unfortunately did notdocument the find situation at the manor, i.e. not even the position of the loom temple or possibletraces of the wooden construction of the former loom. Nevertheless, the importance of the find of themedieval loom temple is underscored by the infrequency of similar artefacts registered in the westernhalf of Europe, the closest in Germany and Switzerland. A new interpretation of the Swiss, typological-ly closest specimens from Alt-Lägern and Kleinhöchstetten was also an impetus for the identificationof loom temples in Bohemia. Later iconographic sources could assist in their functional interpretation,especially guild heraldry bearing crossed loom temples as a symbol of the weaving craft; ethno-graphic parallels could also prove valuable. In the finds from smaller settlements (fortified manors,residential courts) we have recorded the first steps in textile production on Bohemian territory – theproduction of yarn by means of spindles (spindle flywheels). The Semonice loom temple find indicatesthat medieval weaving, gradually organized from the 14th century in Bohemia as a branch of townguild craft, could have been operated at this time using a horizontal loom (or a comparable technicallevel) in a homecraft manner also at rural settlements or as part of the economic activities of the lowernobility. For now we can only speculate on the nature and extent of this production – firstly to coverone’s own needs, possibly even supplying surplus to the relevant rural settlement, or perhaps customweaving using delivered yarn.

English by David J. Gaul

VLADIMÍR BRYCH, Národní muzeum, Historické muzeum, Václavské nám. 68, CZ-115 75 Praha 1

[email protected]


O krádeži a nálezu gotického ciboria na Novém Městě pražském

Jan Royt – Jaromír Žegklitz

Při archeologickém výzkumu v ulici Na Poříčí na Novém Městě pražském v r. 2004 byla objevena nádoba,interpretovaná jako ciborium. Je zhotovena tepáním ze stříbrného plechu a zdobena raženým, litým, rytýma cizelovaným dekorem. Kruhový medailon zdobený rytím, zlacením a emailem s postavou BolestnéhoKrista přidržovaného dvěma anděly prozrazuje vliv frankovlámského prostředí a dovoluje s přihlédnutímk celkovému tvaru nádoby datovat její vznik do doby kolem přelomu 14. a 15. století. Protože nálezovásituace svědčí o tom, že se ciborium dostalo do země ve starší fázi 15. stol., je možné jeho ukrytí spojovats vlnou drancování pražských kostelů a klášterů při husitských obrazoboreckých bouřích.

ciborium – Praha – Václav IV. – frankovlámské vlivy – husité – obrazoborectví

The theft and discovery of a Gothic ciborium in Prague’s New Town. A vessel interpreted as a ciboriumwas discovered during archaeological excavations in Na Poříčí St. in Prague’s New Town in 2004. Theciborium is made of wrought silver plate and adorned with stamped, cast, engraved and enchased decoration.A round medallion decorated with engraving, gilding and enamel with the figure of the Crucified Christheld by two angels reveals a strong Franco-Flemish influence and enables, along with the overall shapeof the vessel, a dating of its origin to the turn of the 15th century. Since the find context offers evidence thatthe ciborium was put into the ground sometime at the beginning of the 15th century, it is possible to connectits hiding to the wave of plundering of Prague churches and monasteries during the Hussite iconoclasticturmoil in 1419.

ciborium – Prague – Wenceslaus IV – Franco-Flemish influences – Hussites – iconoclasm

… šibalské biechu tehdy moci silné,náboženstvie tehdy bieše pokrytské, velmi divné:ktož ukrutnější mordéř, násilník, žhář bieše,ten heslo to „obránce zákona božieho“ jmějieše.Kostely, kaply, kláštery, oltáře, to vše bořéchu napořád,lúpiec, berúc, mordujíc diechu: Toť jest dobrý náš řád!

Slyšte všickni, staří i vy, děti(Havránek – Hrabák – Daňhelka a kol. edd. 1963, 391)

Souběžně se záchranným archeologickým výzkumem areálu bývalých kasáren Jiřího z Poděbrad nanáměstí Republiky v Praze (2003–2005) proběhl v r. 2004 v bezprostředním východním sousedství(v souvislosti s výstavbou hotelu Ibis) záchranný archeologický výzkum na parcele domu č. p. 1076/IIv ul. Na Poříčí (viz Kašpar 2006). V jeho průběhu byla při vých. okraji zkoumané plochy (čtverec 2N,53 m v hloubce parcely od uliční fronty domu) objevena kovová nádoba, interpretovaná již před jejímrestaurováním a konzervací jako ciborium, tedy liturgická nádoba sloužící v kostele k uchováváníkonsekrovaných hostií (obr. 1, 2).

Vývoj sídelních aktivit na zkoumané ploše

V sev. části zkoumané plochy o celkové rozloze ca 1600 m2 byly odkryty pozůstatky předlokač-ního osídlení, reprezentované částí rozměrného pravoúhlého suterénu pravděpodobně dřevohliněnéhodomu. Přítomnost destrukce opukového kvádříkového zdiva nabízí srovnání s nedalekým dřevohlině-ným domem se zděnou vstupní šíjí, jenž byl součástí zdejší zástavby ve 2. pol. 12. až 1. pol. 13. stol.,zaniklé patrně v souvislosti s výstavbou staroměstských hradeb (viz Juřina a kol. 2005; Havrda etal. 2006). Po jejich vybudování až do založení Nového Města, resp. do počátků stavební činnosti


ROYT – ÎEGKLITZ: O krádeÏi a nálezu gotického ciboria … 685

v této jeho části, jsou zde lidské aktivity doloženy jen řídkými nálezy keramiky 2. pol. 13. až 1. pol.14. stol. ve výplni několika z mnoha nevelkých, do podloží zahloubených jam nejasného účelu.

První zmínky týkající se novoměstské lokační zástavby na námi sledované parcele pocházejí zesamotného konce 70. let 14. stol., kdy na místě dnešního č. p. 1076/II stály tři domy (Tomek 1870, 233).K nim náležející sklepy byly součástí v době archeologického výzkumu stojícího uličního křídladomu, sahajícího do vzdálenosti 15,5 m od uliční fasády (obr. 3). Vzhledem k absenci jakýchkolijiných pozůstatků základového zdiva datovatelného do stejného období je zřejmé, že hlouběji doparcely nezasahovaly ani nadzemní části těchto gotických domů.

Archeologickým výzkumem bylo zjištěno, že někdy kolem poloviny 15. stol. byla prakticky přescelou šířku parcely v jejím dnešním rozsahu zbudována nepodsklepená zděná stavba, orientovanásvou delší osou zhruba V–Z, jejíž sev. obvodová zeď probíhala ca 7 m jižně od místa nálezu ciboria.Její zánik lze na základě vyhodnocení nalezené keramiky klást k přelomu 16. a 17. století.

Další písemné zprávy týkající se zkoumané polohy pocházejí až ze 17. století. Podle Berní rulyzde v r. 1654 stály jen dva domy; k jejich majetkovému sloučení do jediného celku v celé šíři dnešníparcely došlo někdy mezi lety 1662–1682, kdy také pravděpodobně byly oba domy radikálně přesta-věny (Juřina 2004, 8–10). Samotné místo nálezu ciboria ani jeho bezprostřední okolí nebylo ovšemdotčeno žádnou stavební činností, jež by výrazněji narušila starší terény. Po založení blízkého kapu-cínského kláštera ve 30. letech 17. stol. se zadní část dnešní parcely stala součástí klášterní zahrady,zřízené v r. 1644, a byla tak na mnoho dalších desetiletí před stavební aktivitou uchráněna.

Situace se změnila po zrušení kláštera v rámci josefínských reforem. Někdy mezi lety 1786 a 1791bylo ke stávajícímu objektu přistavěno nepodsklepené pravé dvorní křídlo (Juřina 2004, příloha č. 3),jež svou sev. částí překrylo místo uložení ciboria (obr. 3). Poslední výrazný zásah do historických

Obr. 1. Praha – Nové Město, plán domovního bloku vymezeného ulicemi Na Poříčí, Zlatnickou a Truhlář-

skou a náměstím Republiky. Parcela domu č. p. 1076/II včetně nezkoumané podsklepené plochy uličního

křídla vyznačena šedou barvou, místo nálezu (čtverec 2N) černým čtverečkem. Zhotovil J. Růžička.

Fig. 1. Prague – New Town, plan of the house block demarcated by the streets Na Poříčí, Zlatnická and Truhlář-

ská, and náměstí [Sq.] Republiky. The lot of house no. 1076/II, including the unstudied cellar spaces of the

street wing, is highlighted in grey; the find location (quadrant 2N) is labelled with a small black square.

ROYT – ÎEGKLITZ: O krádeÏi a nálezu gotického ciboria …686

terénů před zahájením archeologického výzkumu představovala přestavba dvorních křídel objektuv letech 1907–1908, při níž byla v jižní části pravého křídla v souvislosti s úpravami interiéru prokino Sibiř snížena podlaha (obr. 3; Juřina 2004, 14).

Popis ciboria

Nádoba typu „scheuer“ (srov. Drda – Krajíc 2000) je zhotovená tepáním ze stříbrného plechuvysoké ryzosti (930/1000: analýza provedena v laboratoři Puncovního úřadu v Praze). Kulovité, vý-razně zploštělé tělo je posazeno na zvonovitě se rozšiřující šestilaločnaté nožce. V místě styku tělaa nožky se po obvodu vine pás raženého drobného perlovce mezi dvěma úzkými vývalky (obr. 4).Téměř svislá spodní hrana nožky je tvořena litým, 10 mm vysokým páskem s prolamovaným dekoremdrobných čtyřlístků (obr. 5). Nahoře tělo poměrně ostře přechází do přímého, válcovitého, 19 mm vy-sokého okraje. V místě styku těla a okraje se po obvodu vine pás raženého „negativního“ perlovce(obr. 6). K tělu je nad úrovní jeho největší výduti připojena bohatě profilovaná dutá úchytka, zdo-bená na obou bocích rytými a cizelovanými rozetkami a šrafováním (obr. 7), na spodních ploškáchrytým a cizelovaným rostlinným, resp. abstraktním, blíže neurčitelným ornamentem (obr. 8).

Zespod na noze uprostřed je vsazen kruhový rytý medailon s vyobrazením Bolestného Krista pod-píraného z obou stran anděly, zdobený zlacením a jamkovým, značně korodovaným a z převážné čás-ti vypadaným smaltem neurčitelné barvy (obr. 9). V místě spojení medailonu a nohy je po obvoduúzký pás provazce, nad ním pás drobných ražených křížků (obr. 10). Rozměry: výška 105–111 mm,průměr okraje 83 mm, průměr těla v místě maximální výduti 116 mm, průměr nohy v místě stykus tělem 36 mm, průměr nohy dole 99 mm, šířka úchytky 35 mm, průměr medailonu 41 mm.

Předmět byl v zemi uložen pravděpodobně neporušený, k poškození těla a nohy došlo při ode-bírání okolní zeminy v průběhu archeologického výzkumu. Původní součástí předmětu bylo nepo-chybně víčko, které však nebylo nalezeno. Nález je v evidenci společnosti Archaia Praha, o.p.s.,pod přír. č. P42/2004-2N005.

Umělecko-historické zhodnocení

Z období vlády Karla IV. a Václava IV. se dochovalo především v důsledku následných událostípoměrně málo liturgických nádob. Přitom vzhledem k velkému počtu farních i klášterních kostelů se

Obr. 2. Praha, Na Poříčí č. p. 1076/II. Ciborium, celkový pohled. Vlevo stav po nalezení, vpravo stav po

restaurování. Výška 105–111 mm. Všechny fotografie J. Žegklitz.

Fig. 2. Prague, Na Poříčí St. 1076/II. Ciborium, overall view. On the left the condition of the ciborium at

the time it was found; on the right the condition after restoration work. Height: 105–111 mm.


stovkami oltářů můžeme důvodně předpokládat, že jich bývalo poměrně velké množství. Tak např.na přelomu 14. a 15. stol. bylo v nedostavěné katedrále sv. Víta na devět desítek oltářů. Oltáře bylyčasto zřizovány z prostředků oltářních nadací. Nejvíc peněz z každé nadace bylo vynaloženo na platoltářníka, za menší částky byly pořizovány příslušné liturgické nádoby (nejčastěji kalichy a patény)a liturgické rukopisy.

Nalezená nádoba s největší pravděpodobností sloužila jako ciborium, na což ukazuje její tvari ikonografie medailonu s Bolestným Kristem. Ciboria byla využívána od raného středověku v chrá-mech s větším počtem věřících. Vývoj k jejich kanonizované podobě byl poměrně složitý. V raněkřesťanské době během pronásledování si věřící brali konsekrovaný chléb a víno domů. Chléb bývalzavinut do bílého plátna (dominicale, orarium), které bylo uloženo do košíčku vykládaného uvnitřhedvábím a ozdobeného zlatem či stříbrem, jak víme z epištoly sv. Jeronýma (ep. 125 ad Rusticum,PL 22, sl. 1085): Nihil illo ditius, dui Corpus Domini canistro vimineo, Sanguinem portat in vitro.V raném středověku byly konsekrované velké hostie ukládány buď do tzv. eucharistické holubice(columba), která byla zavěšována na řetízcích do ciboriového oltáře, nebo do okrouhlých nádobs víčkem vyrobených z kovu, ze dřeva či ze slonové kosti, zvaných pyxis, artophorium, arca, capsa,theca či theotheca. Často mívala ciboria (z latinského cibus – pokrm) podobu věže (turris, turriculum;Tumpach – Podlaha 1916, 813–814). V 11. stol. se rozšířil zvyk užívat pro věřící menší hostie(oblata), což vedlo i ke změně podoby nádoby na hostie. Nádoba-ciborium postupně nabyla podo-bu kalicha s laločnatou nohou a výrazně rozšířenou kupou uzavřenou víčkem.

Nalezené ciborium má typově blízko k profánním nádobám typu scyphus (něm. Scheuer či Kopf),o jejichž typologii naposledy podrobně informovali v článku o tzv. Husově hrnečku Miloš Drda a Ru-dolf Krajíc (2000, 521–535, obr. 11–15). Scyphy různých forem byly používány od 2. pol. 13. sto-letí. V českém prostředí nemáme až na fragmenty odkryté archeologicky téměř žádné zachovány v ce-listvosti. Nejbližší typové paralely pro naši nádobu nalézáme v Německu. Jde zejména o scyphusz Norimberka, z Lingenfeldu (Drda – Krajíc 2000, tab. VI D, VI F) či o scyphus Jeana sans Peur(kol. 1400, Karlsruhe, Badisches Landesmuseum: Kóvács 2004, 201). O podobě užívaných scyphůse dozvídáme z iluminací rukopisů, např. ve Františkánské Bibli (Poslední večeře Páně, iniciála I, por. 1270, Knihovna Národního muzea, XII B 13), v Oseckém misálu (Klanění tří králů, iniciála E,poč. 14. stol.), ve Velislavově Bibli (Lot a jeho dcery, před polovinou 14. stol., Národní knihovna ČR,XXIII C 124) či v Krumlovském sborníku (Hostina krále Asvera a Hostina synů Jobových, poč. 15. stol.,Knihovna Národního muzea, III B 10, fol. 17v. a fol. 49v). Obdobná nádoba je vyobrazena na minia-

Obr. 3. Praha, Na Poříčí č. p. 1076/II. Plán přízemí objektu před demolicí dvorních křídel v zimě 2003/2004.

Tm. šedá – rozsah gotických sklepů; sv. šedá – rozsah novověkých sklepů; místo nálezu označeno šipkou.

Fig. 3. Prague, Na Poříčí St. 1076/II. Plan of the ground floor of the building before the demolition of the

courtyard wings in the winter of 2003/2004. Dark grey – Gothic cellars; light grey – Early Modern period

cellars; find location marked by arrow.

→


Obr. 4. Praha, Na Poříčí

č. p. 1076/II. Ciborium,

detail perlovce v místě

styku těla a nožky.

Fig. 4. Prague, Na Poří-

čí St. 1076/II. Ciborium,

detail of astragal at the

point where the foot

meets the body.



detail hrany nožky s pro-

lamovanou výzdobou.

Fig. 5. Prague, Na Poříčí

St. 1076/II. Ciborium, de-

tail of edge of foot with

open-work decoration.



detail perlovce v místě

styku těla a okraje.



detail of astragal at the

point where the body

meets the rim.



ornament na boční stra-

ně úchytky.



ornament on the side

of the handle.


tuře v Grandes Chroniques de France (Paris, Bibliothéque nationale de France, ms. français 2813,fol. 478vb: Boehm 2006, 238, kat. č. III: 19) s vyobrazením Předání darů Karlu IV. burgundskýmvévodou Janem z Berry v r. 1378.

Pro datování našeho ciboria je důležitá výtvarná podoba a ikonografie emailového medailonuumístěného ve spodní části nohy nádoby. S medailony zdobícími vnitřek nádob profánního či sakrál-ního účelu se ve středověku setkáváme poměrně často. Jako příklad z českého prostředí lze uvést litýmedailon s ženskou hlavou na terčíku dna picí misky, patřící k tzv. karlštejnskému pokladu (Koenigs-marková 2006, 116), z Francie pak picí misku z kláštera Maubuisson (1390–1400) s emailovýmmedailonem s erbem na dně (Les arts 2004, 186, fig. 104).

Kruhovému medailonu dominuje polopostava Bolestného Krista, nadnášená dvojicí oblečenýchandělů (Andělská Pieta, Pitié Nostre Seigneur). Kristus je oděn pouze do bederní roušky a ruce mápřekříženy v břišní oblasti, na rukou ani v boku nejsou zřetelné rány. Hlava Spasitele je nakloněnak pravému rameni, dlouhé vlasy v pramenech spadají na ramena a na čele mu spočívá trnová korunaspletená ze dvou prutů bez trnů. S podobně pletenými korunami se setkáváme na hlavách BolestnýchKristů ze Staroměstské i Novoměstské radnice či na hlavě Krista v Ambrasském náčrtníku. Tvář Kris-

Obr. 8. Praha, Na Poříčí č. p. 1076/II.

Ciborium, ornament na spodních

plochách úchytky.

Fig. 8. Prague, Na Poříčí St. 1076/II.

Ciborium, ornament on the lower

side of the handle.

ta je porostlá vousy s výraznou bradkou a knírem. Za Kristovou hlavou je křížový nimbus. Pozadíscény tvořil původně email, s kterým pracovali i zlatníci lucemburské Prahy (Koenigsmarková 2006,114–116). Námět Bolestného Krista nadnášeného jedním či dvěma anděly patří k novým devočnímmotivům (Les arts 2004, 245–251) objevujícím se ve frankovlámské oblasti v 90. letech 14. století.Jeho aktualizace souvisí s důrazem devotio moderna na niternější prožívání událostí z Kristova živo-ta. Vyloučit nelze ani eucharistický význam námětu, neboť postava Bolestného Krista často zdobilatabernákly či pastoforia. Nejbližší analogie můžeme sledovat v dvorském umění Karla VI. Na minia-tuře v Très Belles Heures de Notre-Dame de Jean de Berry (kol. 1390, Paris, Bibliothéque nationalede France, n.a. lat. 3093, p. 155: Les arts 2004, 246, obr. 66) podpírá dvojice andělů Bolestného Kris-ta, v pozadí spatřujeme Arma Christi (obr. 11). Řadu příkladů „Andělské Piety“ nacházíme ve fran-kovlámském okruhu v uměleckém řemesle. Většinou jde o vyobrazení Bolestného Krista pozdviho-vaného jedním andělem (např. triptych z Chocques, 1400–1410, Amsterdam, Rijksmuseum: Kóvács2004, 136, 222; Les arts 2004, 170–171; relikviář de Montalto, kol. 1400, Montalto, Museo SistinoVescovile: Les arts 2004, 179) či Pannou Marií a sv. Janem Evangelistou (např. medailon z Metro-politního muzea v New Yorku, kol. 1400: Kóvács 2004, 223). Bolestný Kristus doprovázený andělyse objevuje také na památkách sepulchrálního charakteru, např. na epitafu Siegfrieda zum Paradeis(kol. r. 1386, Frankfurt a. M., Nikolaikirche: Drese – Lüdke – Vey 1992, Abb. 19) či na kamennémreliéfu s donátory z kostela Saint-Denis v Ecos v Ile-de-France datovaném do let 1410–1420 (Les arts2004, 250, kat. č. 153; obr. 12). Námět Andělské Piety zdobil i jednu ze 13 desek zmíněných ve vy-šehradských inventářích z r. 1566 a z let 1607–1610.1 Desky tvořily původně oltář, který mohl ob-


1 Národní archiv (dříve Státní ústřední archiv), sign. Kvš, karton 110, inventář z r: 1607: „Novum Imagines inmagnis tabulis depictae apostolorum et sanctorum aliorum. Tres imagines Salvatoris.“ Inventář z roku 1610:„Imagines magnae pictae: Prima imago Salvatoris, dicta Ecce Homo, cum virga et flagelo; et S. Procopii ex alteraparte. 2a Eiusdem Salvatoris cum cruce, picta ex una … parte. 3a Christi Domini cum cruce, et Angelo adstante;etiam ex una … parte picta. 4a B. M. V. gestans infantum, cum duobus Angelis Coronam supra caput tenentibus.5a S. Petri cum S. N. ex altera parte. 6a S. Pauli, ex una parte picta. 7a S. Michaelis, cum S. Martino. 8a S. JoannisBaptistae, cum S. Margaretha. 9 S. Sigismundi, cum S. Ursula. 10 S. Wenceslai, cum S. Giorgio. 11 S. Viti, cum

Obr. 9. Praha, Na Poříčí č. p. 1076/II. Ciborium, rytý, zlacený a smaltovaný medailon na spodní straně

nožky. Vlevo stav po nalezení, vpravo stav po restaurování.

Fig. 9. Prague, Na Poříčí St. 1076/II. Ciborium, engraved, gilded and enamelled medallion on the lower

side of the foot. On the left is the condition at the time of the find; on the right is the condition after

restoration work.

jednat vyšehradský probošt a kancléř krále Václava IV. Václav Králík z Buřenic (Tomek 1875, 12n.;Bartoš 1947, 119n.; Spěváček 1986, 219n.; Čumlivský 1995, 51–54; Soukupová 2005; naposled Royt2009). Tento muž vedl diplomatická jednání se zástupci francouzského krále, a byl tedy v přímémkontaktu s frankovlámským prostředím, z něhož motiv Andělské Piety vzešel.

Zbývá tedy zodpovědět kardinální otázky: k čemu objevená nádoba sloužila, kde byla zhotovena,odkud pochází. Odpovědi jsou samozřejmě hypotetické. Jak již bylo konstatováno, z typologickéhohlediska lze nádobu považovat za scyphus, který měl pravděpodobně víčko, které se nedochovalo.Vzhledem k medailonu s námětem Andělské Piety, která zdobí spodek nádoby, je pravděpodobné,že ta sloužila k duchovním účelům, patrně jako ciborium, neboť – jak již uvedeno – námět Bolest-ného Krista poukazuje na eucharistii.

Otevřená je též otázka místa vzniku nádoby. Praha v době vlády Karla IV. a Václava IV. byla jed-ním z významných center zlatnictví. Od r. 1324 zde fungovalo zlatnické bratrstvo sv. Eligia (Poche1970, 320). Dílem pražských zlatníků je celá řada liturgických předmětů ve Svatovítském pokladu(Podlaha – Šittler 1903) i v chrámových pokladnicích Evropy, např. v Cáchách (naposled Fajt 2006,385–386). Není tedy vyloučeno, že nádoba, včetně emailového medailonu, mohla vzniknout v Praze,přičemž pro námět Andělské Piety předpokládáme zahraniční předlohy (miniatury v iluminovanýchrukopisech či zlatnické importy). Vzhledem k námětu medailonu nemůžeme ovšem vyloučit ani jehoimport z oblasti frankovlámské či z Porýní. Vzhledem k ikonografickému motivu i výtvarnému zpra-cování lze vznik medailonu i celé nádoby zařadit do doby kolem r. 1400. Exkluzivní charakter před-mětu a dobová aktuálnost námětu Andělské Piety odkazují k tomu, že jej nechal pořídit významnýobjednavatel.

Interpretace nálezové situace aneb cesta z kostela pod zem

Dobu uložení ciboria do země je možné stanovit jen na základě datování doprovodného mate-riálu, tedy keramiky. Předmět byl uložen ve vrstvě (2N005) dosedající bezprostředně na geologicképodloží, tvořené v těchto místech štěrkopískovou vltavskou terasou, místy krytou nepříliš vyvinutýmpůdním horizontem (obr. 13). Zmíněná vrstva místy překrývala nevelké a nehluboké jámy, v jejichžvýplni se sporadicky vyskytovala keramika 2. pol. 13. století. Samotná vrstva 2N005 byla nejennálezově bohatší, ale keramika v ní obsažená byla rovněž pestřejší z hlediska jejího datování. Vedle




detail výzdoby v místě

připojení medailonu

k nožce.



detail of decoration at the

point where the medal-

lion meets the foot.

S. Stephano. 12 S. Adalberti, cum S. Ludmila. 13 S. Jacobi majoris. 14 S. Thadei. 15. S. Simonis. 16 Antiqua B.V.cum infante et Josepho. 17 Tabula magna de Passione Domini. 18 Longa supra telam pro suggestu. Minores pictae:19. Imago nova (?) B. M. V. deaurata super tabulam, in parvo Altari B.V. … 20 Etiam B. V. cum infante, et unoAngelo. 21 Eiusdem B. Mae parva adhuc nova (?) cum libro. Item Tres aliae imagines simpliciores, et quartapretiosior, eiusdem magnitudinis antiquae clausae; et tres non clausae simplicissimae.“


materiálu náležejícího ještě 13. stol. převažovaly oxidačně i redukčně pálené režné zlomky (v naprostévětšině jen z těl nádob – hrnců, misek, pokliček a džbánů) datovatelné do 14. stol.; výskyt několikakusů s tmavě olivově zelenou a tmavší okrovou, někdy slabě nazelenalou glazurou snad vypovídáo přesahu do počátku století následujícího. Poměrně široké časové rozpětí, do něhož lze obsah vrstvyzařadit, spolu s jejím charakterem (šedohnědá hlinitopísčitá vrstva s minimální příměsí drobnýchkamínků, přecházející bez výrazné hranice plynule do podložního půdního horizontu) napovídá, žek jejímu ukládání docházelo pozvolně a že daný prostor nebyl v této době příliš frekventovaný. Vel-mi podobný charakter měla i stratigraficky bezprostředně mladší vrstva (obr. 13, vrstva č. 2N024);i ta obsahovala zlomky keramiky (v počtu pouhých 10 kusů), z nichž většina se hlásí ještě do 13. stol.,pouhé dva drobné režné fragmenty lze – ovšem jen na základě kvality střepu – řadit rámcově do15. století.

Z výše uvedeného vyplývá, že se ciborium do země dostalo někdy ve starší fázi 15. století. Jepřitom zřejmé, že předmět tohoto typu nemohl být náhodně ztracen, tím méně na podobném místě.Skutečnost, že byl v zemi uložen původně neporušený a až ve spodní části příslušné vrstvy, resp. v mís-tě jejího pozvolného přechodu v přirozený půdní horizont, zřetelně vypovídá o tom, že byl do zeměuložen záměrně. Tyto indicie nám dovolují vyslovit hypotézu, že se tak stalo v souvislosti s husit-skými obrazoboreckými bouřemi, jež v Praze proběhly v několika vlnách v letech 1414–1420.

První je zmiňována k r. 1414 v souvislosti s působením Jeronýma Pražského, během níž „podležalob Štěpána z Pálče Husovi stoupenci vyházeli z kostelů mnoho křížů, obrazů a ostatků…“ (Prokeš1948, 451).

Nejbouřlivější dobou v tomto ohledu byl r. 1419, kdy bezprostředně po smrti Václava IV. „nasta-lo veliké jitření v obecném lidu ve městě … počala se sbírati chátra na ulicích, a dala se v útoky na

Obr. 11. Dvojice andělů podpírajících Krista. Miniatu-

ra z rukopisu Trés Belles Heures de Notre-Dame de

Jean de Berry (kol. 1390). Reprodukováno z Les arts

2004.

Fig. 11. Pair of angels supporting Christ. Miniature

from the manuscript Trés Belles Heures de Notre-

Dame de Jean de Berry (around 1390). Reproduced

from Les arts 2004.

Obr. 12. Bolestný Kristus doprovázený anděly. De-

tail kamenného reliéfu z kostela Saint-Denis v Ecos

v Ile-de-France 1410–20). Reprodukováno z Les arts

2004.

Fig. 12. Crucified Christ accompanied by angels.

Detail of stone relief from the Church of Saint-Denis

in Ecos, Ile-de-France (1410–1420). Reproduced

from Les arts 2004.

rozličné kostely, kláštery i domy farářů ve všech třech městech, Starém, Novém a Menším; kdežvšude tlučeny a kaženy jsou od ní obrazy a varhany, neuctivě pohazovány ostatky svatých, a takérozbírány klenoty kostelní“ (Tomek 1899, 2). Mezi nejpostiženějšími jsou uváděny „kostel a kláštersv. Tomáše na Malé Straně, Matky Boží konec mostu, sv. Klimenta, sv. Benedikta, sv. Maří Mag-daleny na Karlově, sv. Ambrože, sv. Františka a Matky Boží na Botiči, jakož i klášter břevnovskýa strahovský“ (Prokeš 1948, 478). V souvislosti s vydrancováním Kartouzského kláštera na Újezdětéhož dne se dovídáme i o zcizení ciboria: „Lid … pobořil oltáře, zkazil obrazy Kristovy a svatých,pobral svaté ostatky, které nebyly odneseny, a rouhal se jim rozličným způsobem; hlavy svatých dě-vic byly sem tam pohazovány, svěcená hostie vzata neuctivě i s puškou,2 ve které byla schována,a přišla ke ztracení…“ (Tomek 1899, 3). 1. září téhož roku se obětmi podobných útoků staly staro-městské ženské kláštery sv. Františka a sv. Ducha (Prokeš 1948, 480), o měsíc později pak v reakcina Želivského kázání další kostely a kláštery, přičemž „mezi kostely zvlášť postiženými byl staroměst-ský kostel sv. Michala…“ (Prokeš 1948, 480). Koncem května následujícího roku zpustošily táborskéženy novoměstský ženský klášter sv. Kateřiny (Prokeš 1948, 489) a zkáza byla dokonána začátkemsrpna 1420, kdy „byly zničeny zbývající ještě obrazy a malby; množství oltářních desek bylo snesenona staroměstský rynk, kde byly rozbity a pak spáleny u sv. Ambrože. Za své vzaly i zlaté a stříbrnéklenoty kostelní, které byly roztaveny, a ze získaného drahého kovu ražena pak mince v mincovně,zřízené na ten čas u sv. Jakuba“ (Prokeš 1948, 498–499).

Je-li úvaha o možné souvislosti ukrytí ciboria s drancováním pražských kostelů zfanatizovanoupražskou a táborskou lůzou jen hypotézou, byť dosti věrohodnou, pak pokus dobrat se odpovědi naotázku, v kterém konkrétním kostele před jeho zcizením sloužilo, by byl pouhou spekulací. Jako prv-ní se jistě nabízejí objekty v nejbližším okolí, tedy kostel sv. Klimenta, a především klášter sv. Amb-rože na místě dnešního domu U Hybernů, založený r. 1355 Karlem IV. a osazený benediktiny z Mi-lána (Ruth 1995, 342). Stejně dobře je ale možné, že zmizel z nějakého většího souboru liturgickýcha dalších předmětů, shromážděného z různých pražských kostelů např. v již zmíněné mincovně u rov-něž nedalekého kostela sv. Jakuba (srov. Ruth 1995, 359).

Podobně spekulativní bude nutně i zamyšlení nad tím, kdo mohl za ukrytím ciboria stát. Alespoňčástečné zodpovězení této otázky je závislé na konkrétní dobové situaci v místě jeho ukrytí. Je známo,při dnešní ulici Na Poříčí stály v dané době tři domy, o jejich podobě však nevíme nic bližšího. Toplatí i o zadních částech jejich parcel, resp. o podobě „dvorního traktu“ celého domovního bloku me-zi ulicemi Na Poříčí a Truhlářskou. Pokud již ve 2. pol. 20. let 15. stol. zasahovaly domovní parcelyaž k místu, kde bylo ciborium uloženo, a byly obehnány zdmi (jak tomu prokazatelně bylo v 16. stol.,kdy byly v jeden majetkový i fyzický celek spojeny dokonce některé protilehlé parcely při obou uve-dených ulicích), bylo by možné uvažovat o osobě majitele dané parcely. Příslušné údaje nemáme


2 Puška = starší český výraz pro schránku na hostie, ciborium (Stehlíková 2003, 83, 399).

Obr. 13. Praha, Na Po-

říčí č. p. 1076/II. Čtve-

rec 1N, západní řez.

Kresba K. Svoboda, di-

gitalizace J. Růžička.

Fig. 13. Prague, Na Po-

říčí St. 1076/II. Quad-

rant 1N, west section.

ovšem k dispozici – zprávy o majitelích domů na parcele dnešního č. p. 1076/II končí k r. 1390(Tomek 1870, 233; Ruth 1995, 863), další se vztahují až k začátku 17. stol. (Ruth 1995, 863; Juřina2004, 8). Z mnoha důvodů se ovšem jako pravděpodobnější jeví možnost, že místo bylo v té doběveřejně přístupné. O existenci obecní uličky s ústím do Truhlářské ulice mezi domy č. p. 1115 a 1116(viz obr. 1), „mezi spáleništěm jejich až ke zdi klášterské sv. Josefa ležící“, se sice z pramenů dozví-dáme až k r. 1653 (obr. 14; AMP 498, fol. 78), o umístění domu č. p. 1115 na rohu uličky však vímejiž ze zápisu z r. 1513 (AMP 2092, fol. 45)3 a lze předpokládat, že podobný stav existoval od saméhozaložení města, resp. počátků zástavby této jeho části.

Ať byl zlodějem kdokoli, pro svou patrně dočasně ukrytou kořist se naštěstí pro nás nikdy nevrá-til. „Zachránil“ tak výjimečný předmět, který nyní obohatil poměrně chudý fond zlatnictví doby Vác-lava IV. a ukázal na anticipaci aktuálních námětů z frankovlámského okruhu v českém prostředí.

Prameny a literatura

AMP 498: Archiv hlavního města Prahy, rkp. 498 (Nové Město, knihy šestipanského úřadu).

AMP 2092: Archiv hlavního města Prahy, rkp. 2092 (Nové Město, radní manuál).

Bartoš, F. M. 1947: České dějiny. Dílu II. část 6. Čechy v době Husově (1378–1415). Praha.

Boehm, B. D. 2006: Zlaté město – centrum uměleckých řemesel. In: J. Fajt – B. D. Boehm edd., Karel IV.

Císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310–1437, Praha, 237–261.

Čumlivský, D. 1995: Vyšehradská kapitula od založení do první poloviny 19. století. Praha.

Drese, I. – Lüdke, D. – Vey, H. 1992: Christus und Maria. Auslegungen christlicher Gemälde der Spätgotik

und Frührenaissance aus der Karlsruher Kunsthalle. Staatliche Kunsthalle Karlsruhe.


Obr. 14. Charakter zástavby podél ulic Na Poříčí, Truhlářské a nám. Republiky. Stav kolem roku 1500.

Reprodukováno ze Samojská 2009, 151.

Fig. 14. Nature of the development along Na Poříčí and Truhlářská streets and náměstí [Sq.] Republiky

in Prague. State around the year 1500. Reproduced from Samojská 2009, 151.

3 Za laskavé poskytnutí výsledků archivního studia autoři děkují Kateřině Samojské (viz Samojská s. d.).


Drda, M. – Krajíc, R. 2000: Tzv. Husův hrneček – originál nebo dokonalý padělek? – Das sogenannte Hus-

Töpfchen – Original oder vollendetes Falsifikat?. Husitský Tábor, Supplementum 1, 505–601.

Fajt, J. 2006: Relikviářová monstrance. In: J. Fajt – B. D. Boehm edd., Karel IV. Císař z Boží milosti. Kultura

a umění za vlády Lucemburků 1310–1437, Praha, 385–386.

Havránek, B. – Hrabák, J. – Daňhelka, J. a kol. edd. 1963: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek

první. Praha.

Havrda, J. – Kovář, M. – Omelka, M. – Podliska, J. 2006: Náměstí Republiky čp. 1078/II a 1079/II – areál

bývalých kasáren Jiřího z Poděbrad. In: Z. Dragoun a kol., Archeologický výzkum v Praze v letech

2003–2004. Pražský sborník historický XXXIV, 368–374.

Juřina, P. 2004: Zpráva o zjišťovacím archeologickém výzkumu v ulici Na Poříčí č. 5, ppč. 1076/1–4, Praha 1 –

Nové Město (výstavba hotelu Ibis). Ms. uložen v archivu nálezových zpráv společnosti Archaia Praha

o.p.s., čj. 409/08.

Juřina, P. a kol. 2005: Předběžná zpráva o výsledcích plošného archeologického výzkumu v areálu bývalých

kasáren Jiřího z Poděbrad na Náměstí republiky v letech 2003–2006 – Preliminary report on the re-

sults of the 2003–2006 open-area archaeological excavations in the area of the former George of

Poděbrady Barracks on Náměstí republiky. Archaeologica Pragensia 17, 211–232.

Kašpar, V. 2006: Na Poříčí čp. 1076/II. In: Z. Dragoun a kol., Archeologický výzkum v Praze v letech

2003–2004. Pražský sborník historický XXXIV, 375–376.

Koenigsmarková, H. 2006: Karlštejnský poklad. In: J. Fajt – B. D. Boehm edd., Karel IV. Císař z Boží milosti.

Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310–1437, Praha, 114–116.

Kóvács, É. 2004: L‘age d‘or de l‘orfévrerie parisienne au temps de princes de Valois. Dijon.

Les arts 2004: Paris 1400. Les arts sous Charles VI. Paris.

Podlaha, A. – Šittler, E. 1903: Chrámový poklad u Sv. Víta v Praze. Jeho dějiny a popis. Praha.

Poche, E. 1970: Umělecké řemeslo. In: J. Pešina ed., České umění gotické 1350–1420, Praha, 320–350.

Prokeš, J. 1948: Dějiny Prahy. Praha.

Royt, J. 2009: Wenzel Králík von Buřenice als Mäzen. In: J. Fajt – A. Langer Hrsg., Kunst als Herrschafts

Instrument. Böhmen und das heilige römische Reich unter den Luxemburgen in europäischen Kon-

text, Berlin, 388–395.

Ruth, F. 1995: Kronika královské Prahy a obcí sousedních I., II. Praha.

Samojská, K. s. d.: Místopisný nástin pro domy po obvodu kasáren na náměstí Republiky (Truhlářská –

Šilinkova). Ms., Archaia Praha o.p.s., nestr.

— 2009: Svědectví knih městské kanceláře. In: P. Juřina a kol., Náměstí Republiky. Výzkum století –

Archaeological excavations of the century, Praha, 146–151.

Soukupová, H. 2005: K problematice Vyšehradu. Průzkumy památek XII/2, 42–48.

Spěváček, J. 1986: Václav IV. 1361–1419. Praha.

Stehlíková, D. 2003: Encyklopedie českého zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví. Praha.

Tomek, W. W. 1870: Základy starého místopisu Pražského. Oddíl II. Nowé město Pražské. Praha.

— 1875: Dějepis města Prahy. Díl III. Praha.

— 1899: Dějepis města Prahy. Díl IV. Praha.

Tumpach, J. – Podlaha, A. 1916: Český slovník Bohovědný. Díl II. Praha.

The theft and discovery of a Gothic ciborium in Prague’s New Town

A vessel interpreted as a ciborium, a receptacle used to hold the Blessed Sacrament in a church,was discovered during archaeological excavations in Na Poříčí St. in Prague’s New Town in 2004.The find was made at a site that had never been affected by later building work, which means thatthe object was not secondarily moved after being deposited in the ground.

The ciborium has a height of 105–111 mm and is made of wrought silver plate adorned withstamped, cast, engraved and enchased decoration. A round medallion with a diameter of 41 mm isattached underneath on a six-lobed foot; the medallion is decorated with engraving, gilding andchamplevé enamel (mostly fallen off today) bearing the image of the Crucified Christ held on thesides by two angels. The discovered ciborium is similar to the scyphus-type vessel (Scheuer or Kopf

in German), a secular vessel used from the second half of the 13th century onwards. The closest tan-gible parallels come from Germany; their use is also documented in numerous manuscript illumi-nations including illuminations from the Bohemian environment.

The iconography and the artistic form of the medallion are important for dating the find. Thesubject of the Crucified Christ supported by one or two angels (Angelic Piety) is one of the devo-tional motifs that first appeared in the Franco-Flemish environment in the 1390s. But the motif soonappears in the Bohemian environment as well – according to the Vyšehrad inventories from 1566and 1607–1610 it also adorned one of the altar panels, likely ordered by Vyšehrad provost andchancellor of King Wenceslaus IV, Václav Králík of Buřenice. In connection with our knowledgeof enamel work in Luxembourg-dynasty Prague it is therefore possible that the ciborium was made inPrague around the year 1400 under the influence of foreign originals; that the object was importedcannot be ruled out however – most likely from the Franco-Flemish territory or from the Rhine region,either the entire vessel or just the medallion. In any case, the exclusive nature of the object is proofthat its acquisition was tied to an important client.

No less interesting is the question of how the ciborium, which was found entirely intact, endedup in the given location. Due to the fact that the find context suggests that the ciborium ended up inthe ground somewhere at the beginning of the 15th century, it is possible that there is a connectionwith the iconoclastic turmoil that seized Prague repeatedly at the end of the second decade of the15th century, at which time numerous Prague churches and monasteries were plundered by Prague andTábor mobs. The relative proximity of the find location to the Monastery of St. Ambrose, foundedin 1355 by Charles IV and occupied originally by Benedictines from Milan, offers the hypothesisthat the ciborium was stolen from that location by a looter. Yet another possibility is that the cibo-rium was stolen from the nearby mint at St. James, where jewels – stolen from various Praguechurches – were melted down and made into coins.


JAN ROYT, Ústav pro dějiny umění FF UK, Celetná 20, CZ-110 00 Praha 1; [email protected]

JAROMÍR ŽEGKLITZ, Archaia Praha o.p.s., Truhlářská 20, CZ-110 00 Praha 1; [email protected]


K hospodaření a kultuře bydlení na středočeském statkuv raném novověku: příklad z Trněného Újezdu (okr. Kladno)

Jaroslav Šulc – Jan Kypta – Martin Ježek

Souhrou okolností disponujeme ke dvěma sousedícím usedlostem středočeské vsi Trněný Újezd navzájemnezávislými prameny z pozdního středověku a raného novověku. Na základě nálezu v jednom ze statků seautoři zabývají způsobem vytápění na tehdejším českém venkově, zejména účelu keramické roury, k nížnalézají středoevropské analogie z různého sociálního prostředí. Doklady nepřímého způsobu vytápěnídomu selské usedlosti přitom pokládají za odraz prosperity i ambicí hospodáře, o nichž mnohé vypovídajípodrobné záznamy o sousedním statku ze 2. pol. 16. století.

střední Čechy – pozdní středověk – raný novověk – ves – sociální struktura – kachle – kamnářské výrobky

The possibility of studying the rural housing culture between the Middle Ages and the Early Modernperiod on the basis of sources from Trněný Újezd (Central Bohemia). Thanks to fortuitous circumstances,we have nearly synchronous and independent sources from the Late Middle Ages and Early Modern periodon two neighbouring farmsteads in the central Bohemian village of Trněný Újezd. On the basis of finds onone of the estates, the authors deal with the method of heating in the Bohemian countryside at the time,especially the function of ceramic pipe, for which analogies exist from various Central European socialenvironments. Evidence of an indirect method of heating in the farmstead home is also a reflection of thefarmer’s prosperity and ambitions, about which the detailed records on the neighbouring estate from thesecond half of the 16th century reveal a great amount.

Central Bohemia – Late Middle Ages – Early Modern period – village – social structure – stove tiles – stoves

Úvod

Obec Trněný Újezd se nachází při východní hranici okr. Kladno, v těsné blízkosti budečskéhohradiště. Sotva kde jinde v Čechách na nás při pohledu na současnou zástavbu vesnických jader do-lehne tak silný pocit zmaru. Kdysi výstavné selské statky jsou takřka na každé návsi v tomto krajizdevastované, jeho tvář postupně znetvořují nevkusné novostavby. Archeologovi zároveň vytane namysli nepoměr mezi ohromným množstvím terénních zásahů, v současnosti či nedávno realizovanýchv historických částech intravilánů, a velice skromným počtem provedených terénních výzkumů, resp.„pozitivních akcí“. Ani poukazy na nesnadnou komunikaci s jednotlivými stavebníky nezakryjí, žetato situace výmluvně vypovídá o prioritách dnešního archeologického výzkumu. Přitom často majívýznam i drobná zjištění a nevelké nálezové soubory. Do této kategorie patří prezentovaná kolekcezlomků pozdně středověkých kamnářských výrobků, patrně součástí jednoho otopného zařízení,z újezdské usedlosti čp. 1. Zhodnocení nálezů by nebylo úplné bez rozboru písemných pramenů.Šťastnou shodou okolností máme k dispozici ojedinělý konvolut dokumentů, označený dobově jakokniha vejjezdův, jenž poskytuje řadu informací o každodennosti zdejších poddaných v závěru 16. sto-letí. O osudech usedlosti čp. 1 se z něho sice mnoho nedozvíme, avšak hned sousedního statku čp. 20se týkají neobyčejně bohaté zprávy, které stojí za to, abychom se jimi podrobněji zaobírali.

Kamnářské výrobky z usedlosti čp. 1

Dům čp. 1 přiléhá svou štítovou stranou k návsi Trněného Újezdu. Výstavbu kamenného domulze klást do 18. či počátku 19. století. V jihozáp. koutu nejzazší místnosti domu (viz obr. 1) vykopalmajitel usedlosti p. Soukup v říjnu 2001 při zřizování vodovodního rozvodu jámu o rozměrech zhru-ba 1 x 1 m. V hloubce asi 0,7 m registroval koncentraci keramických fragmentů. K nedokončenémuvýkopu přivolal archeologa. Dvě stěny výkopu, hlubokého nakonec 1 m, byly tvořeny základovýmzdivem domu. Horní část profilu zbývajících dvou stěn sestávala z recentních navážek pod betonovoupodlahou, spodní část – obsahující keramické zlomky – z červenohnědé jílovité hlíny, patrně výplněodpadní jámy.


Střepy pocházejí z užitkových nádob, kamnových kachlů a keramické roury. Namísto podrobné-ho rozboru 291 zlomků nádob se vzhledem k zásypovému charakteru situace a k nemožnosti stano-vení vzájemného chronologického vztahu nádob a kamnářských výrobků omezíme na konstatovánívýskytu pozdně středověkých a raně novověkých tvarů. Zastoupené kusy vykazují široké časovérozpětí. K nejstarším patří světlé, tenkou červenou linkou zdobené fragmenty neglazovaných hrncůs okraji ve tvaru vysokého okruží či ovaleně profilovanými, které klademe do 15. či starší fáze 16. stol.,fragmenty glazovaných nádob řadíme do 16.–17. století.

Soubor zlomků kachlů čítá 329 jedinců; na nádobkové tvary připadá 227 kusů, zbývající náleže-jí komorovým. Všechny fragmenty nesou stopy použití ve funkčním kamnovém tělese (zakouření,otisky mazanice). Kachle byly vypáleny do okrových až bělavých odstínů. Tvar ani celkové rozměrynádobkových exemplářů se nepodařilo rekonstruovat. Jejich stěny byly na vnější straně opatřenycharakteristickou záchytnou šroubovicí, na vnitřní straně zpevňující lištou. Celkový profil komoro-vých kachlů také neznáme; výška komory činila minimálně 8 cm, rozměry kruhového či oválnéhovyhřívacího otvoru lze odhadnout na 16–18 cm. Okraje komor jsou buď jednoduše přehnuté, nebořímsovitě hraněné. Stěny komor na vnější straně člení mělká vývalková šroubovice. Na zlomcích čel-ních vyhřívacích stěn rozpoznáme několik motivů (obr. 2), z nichž některé lze jednoznačně klasifiko-vat: turnajová scéna; Adam a Eva u stromu poznání; Pieta; erb s pětilistou růží; slon (ten byl zobra-zen na nedochované části čelní stěny: srov. Pavlík – Vitanovský 2004, č. kat. 457–459, s. 232–233)nesoucí na hřbetu věž s korunovanou ženskou postavou, jež drží roh jednorožce či paroh jelena.

Torzo keramické roury (slepeno z 16 fragmentů) o (neúplné) délce 41 cm a vnějším průměru11,7–12,0 cm postrádá okrajové části (obr. 3). (V souboru jsou dále zastoupeny 3 zlomky buď téžetrubice, nebo dalších obdobných kusů.) Roura byla zhotovena z jemně plavené hlíny, tvrdě vypálenýstřep okrových odstínů je silný 0,8–1,0 cm. Na jejím vnějším plášti jsou nepravidelně vyryty mělkévlnice, zčásti vzájemně se překrývající, na vnitřních stěnách jsou patrné vývalky vzniklé při prácina hrnčířském kruhu. Roura sestává ze dvou dílů spojených před výpalem; rozhraní dílů je znatel-né pouze na vnitřních stěnách. Vnitřní povrch roury není zakouřen. U slabého očazení vnějšíhopláště, které tvoří 5–6 cm široký pás po celé délce torza, nelze rozhodnout, zda vzniklo ve fázi vý-roby, nebo později. Na rozdíl od tohoto pásu ale na neočazených místech pláště ulpěly drobné hrud-ky vypálené hlíny. Souvislost trubice s tělesem, z něhož pocházejí i fragmenty kachlů, pokládámeza pravděpodobnou.

Keramické roury, nalézané spolu s hromadnými soubory kamnových kachlů, bývají zpravidlaklasifikovány jako pozůstatky kouřovodu. Budeme-li absenci stop zakouření na vnitřním povrchuújezdské trubice vysvětlovat umístěním tohoto dílu ve větší vzdálenosti od výhřevného tělesa, mohli

·ULC – KYPTA – JEÎEK: K hospodafiení a kultufie bydlení …698

Obr. 1. Trněný Újezd. Situace ves-

nice na tzv. císařském otisku mapy

stabilního katastru z r. 1840. Černě

domy čp. 1 a 20: viz čísla před

návesním průčelím. Místo nálezu

v čp. 1 vyznačeno bílou tečkou.

Fig. 1. Trněný Újezd. Village plan

on map from 1840. Estates No. 1

and 20 highlighted in black: see

the numbers in front of the village

square front. The find site at No. 1

is indicated with a white dot.

bychom i ji považovat za součást zařízení k odvodu zplodin. Otázkou zůstává účel vlnic rytých dovnějšího pláště, jimiž se liší od jiných exemplářů.

V úvahu ale připadá i jiné vysvětlení. Ani keramické roury z hradu v Náměšti na Hané (celkem6 kusů) a ze zaniklé kartouzy v Dolanech u Olomouce (nejméně 2 kusy) nemají vnitřní stěny očaze-né, na rozdíl od vnějších (Tymonová 2003, 584–585, obr. 6, 7). V obou lokalitách byly tyto artefakty,datované do 1. pol. 15. stol., objeveny v týchž nálezových kontextech jako destrukce otopných zaří-zení, zřejmě nepřímo obsluhovaných kamen vystavěných z podstatné části z kachlů.1 Morfologickéi metrické parametry rour se shodují. Uprostřed lehce zúžené, 60 cm dlouhé trubice jsou na obou stra-nách totožně zakončeny ovalenými okraji. Válcový tvar koncových částí rour neumožňuje jejich vzá-jemné napojování. Pokud by je dávní výrobci zamýšleli jako součásti kouřovodu, pravděpodobně(soudě podle analogií) by jeden jejich konec kónicky zúžili, druhý naopak trychtýřovitě rozšířili(srov. Žegklitz – Hazlbauer – Chotěbor 1992, obr. 3: 1; Hoššo 1982, obr. 3: 5; existují však i výjimky:Fröhlich – Jiřík – Kypta v tisku). M. Tymonová (2003, 585) se proto domnívá, že trubice plnily odliš-nou, nejspíš vyhřívací funkci, přičemž byly zasazeny dovnitř kamen: „V tělese otopného zařízeníbyly zabudovány tak, že oba konce byly pevně zafixovány do mazanicových stěn kamen a skrz jejichvolná ústí sálal do místnosti teplý vzduch, vznikající ohřevem středové části roury uvnitř kamen.“Takové vysvětlení zní pravděpodobně, vzhledem k absenci dobových hmotných (tj. na příkladu do-chovaných kamen) či ikonografických dokladů nebo recentních analogií jej ale nelze prokázat.


1 Při výzkumu hradu v Náměšti na Hané byla odkryta místnost s in situ dochovanými pozůstatky (obslužnéhootvoru a podstavce) otopného zařízení, z jehož destrukce pochází hromadný soubor kachlů i zmíněné roury(Tymonová 2003, obr. 2). V předběžných zprávách o výzkumu dolanské kartouzy byly publikovány jen schema-tické náčrty odkrytých pozůstatků otopných zařízení (např. Burian 1966).

Obr. 2. Trněný Újezd, čp. 1. Výběr zlomků komorových kachlů (kresba K. Vytejčková).

Fig. 2. Trněný Újezd, No. 1. Selection of stove tile fragments.

Představíme-li si stavební řešení navrhované M. Tymonovou, zaujme poměrně malá šířka příslušnéčásti otopného tělesa, daná délkou roury. Na moderní repliky středověkých kachlových kamen ovšemnelze spoléhat a k dispozici máme jen nemnoho archeologických nálezů, podle nichž s určitostí od-vodíme půdorysné rozměry výhřevného pláště. Jeden ze vzácných objevů se poštěstil při výzkumuspáleniště měšťanského domu v dolnoslezském městě Sulechów (Dziedzic 2007). Na podlaze stavby,jež podle předložené (málo přesvědčivé) argumentace zanikla v polovině 16. stol., se in situ dochovalypodstavec i fragmenty výhřevného pláště (včetně několika osazených kachlů z nejspodnější řádky)otopného zařízení. Půdorys vlastního kamnového tělesa měl podobu protáhlého obdélníka, jehož delšírozměr stanovíme na zhruba 1,6 m, kratší – ten určíme přesně – na 80 cm. Stačilo by tedy, aby se boč-ní (delší) stěny v horní části pláště k sobě skláněly po obou stranách jen o 10 cm, pak v nich ony vý-hřevné trubice pomyslně osadíme.2 V destrukci tohoto otopného zařízení evidujeme i torza několi-ka rour, které nápadně připomínají výše zmíněné exempláře z Náměště na Hané a Dolan. Žádná zešesti nalezených koncových částí není kónicky zúžena ani nálevkovitě rozšířena (obr. 4: 5). V tomtopřípadě však není zřejmý celkový tvar trubic. P. Dziedzic sice roury pokládá za součásti kouřovodu,nezmiňuje však stopy jejich někdejšího užití – případné zakouření vnitřních (anebo vnějších) stěn.Funkční klasifikace proto zůstává nejasná.

Další podobné artefakty známe díky výzkumům v historických jádrech měst dnešního Saska.Dvě z větší části dochované roury, které byly nalezeny ve Cvikově (Beutmann 2007, 81–82), snadnozaměníme s moravskými exempláři. Jejich celková délka opět obnáší 60 cm, na obou koncích spatřu-jeme totožně profilované ovalené okraje, zhruba uprostřed je průměr válce lehce zúžen a taktéž stopyzakouření nejsou patrné na vnitřních stěnách, nýbrž na vnějším plášti (obr. 4: 1). J. Beutmann podáváv podstatě stejnou funkční charakteristiku keramických trubic jako M. Tymonová.3 Nálezy klade do


2 Pochopitelně ne vždy rozměry a tvar pozdně středověkých kachlových kamen umožňovaly, aby v nich byly osa-zeny pouze 60 cm dlouhé roury. Sotva si je představíme zapuštěné třeba v masivních otopných zařízeních ve svět-nicích domů v zaniklé středověké vesnici Szentkirály v Maďarsku (např. Pálóczi-Horváth 2002, fig. 4). Tamějšíkachlová kamna v 15. stol. zaujímala zhruba čtvercový půdorys o straně asi 120 cm. Také ale známe podstatněsubtilnější typy výhřevných plášťů, v nichž by se tyto roury mohly uplatňovat: v dolnosaském Einbecku se v po-žárové destrukci jednoho z měšťanských domů, zaniklého v r. 1540, dochovala spodní část otopného zařízenísestávajícího z pece a kachlových kamen o půdorysu zhruba 50 x 80 cm (Roth Heege – Heege 2003, Abb. 1, 14).3 Autor předpokládá, že roury „dienten möglicherweise zur Verbesserung der Warmluftzirkulation und konntengleichzeitig zum Trocknen, Erwärmen oder gar Backen genutzt werden. Damit wäre die Tiefe der Kachelöfenauf die Länge dieser Rohre (ca. 60 cm) beschränkt gewesen“ (Beutmann 2007, 81).

Obr. 3. Trněný Újezd,

čp. 1. Torzo keramické

roury (kresba L. Raslo-

vá, foto J. Veselý).

Fig. 3. Trněný Újezd,

No. 1. Fragment of

ceramic pipe.

2. pol. 15. – 1. čtvrtiny 16. stol., z výplně příslušné jámy pocházejí dva nádobkové kachle, leč i frag-ment raně renesančního kachle, což uvedenou dataci zpochybňuje. Z Freibergu známe torza dvourour, vhozená ve 2. pol. 15. stol. do studny na jedné z měšťanských parcel (Hoffmann – Richter 1995,36–39). Nálezový soubor sestává mj. z většího počtu zlomků nádobkových kachlů a části jednohokomorového římsového exempláře. Na vnějším povrchu keramických trubic jsou patrné zbytky oma-zu a stopy zakouření, o případném zakouření vnitřních stěn se autoři nezmiňují (obr. 4: 4). Ve městěPenig byly fragmenty přinejmenším pěti trubic vyzdviženy spolu s několika nádobkovými a komoro-vými kachli ze zásypu rozměrné pece odkryté na parcele radnice (Thoma 2001, 247). Funkce otop-ného zařízení není zřejmá, stejně tak není vůbec jisté, zda roury a kachle náleží k destrukci tohotoobjektu, který zanikl kolem poloviny 16. století. Podle nezahlazených spojů je dobře patrné, že pe-nigské exempláře sestávají ze dvou (snad stejně dlouhých) dílů spojených před výpalem (obr. 4: 2).V Saské Kamenici bylo objeveno torzo jedné trubice v zásypu obslužného prostoru teplovzdušnéhootopného zařízení pod podlahou budovy v areálu benediktinského kláštera (Lange 1996). J. Beutmann(2007, 82) doplňuje důležitou informaci, že i tento exemplář nese stopy zakouření na vnějším, ne navnitřním povrchu (obr. 4: 3). Podle nálezového kontextu nelze odvodit funkční klasifikaci ani původ


Obr. 4. Torza keramických rour: 1 – Cvikov, Sasko (převzato z: Beutmann 2007, Abb. 42: 9); 2 – Penig, Sasko

(převzato z: Thoma 2001, Abb. 35: 1); 3 – Saská Kamenice, Sasko (převzato z: Lange 1996, Abb. 26: 1);

4 – Freiberg, Sasko (převzato z: Hoffmann – Richter 1995, Abb. 2: 2); 5 – Sulechów, Dolní Slezsko (převzato

z: Dziedzic 2007, ryc. 14: 3).

Fig. 4. Fragments of ceramic pipes: 1 – Zwickau, Saxony (taken from Beutmann 2007, Abb. 42: 9); 2 – Penig,

Saxony (taken from Thoma 2001, Abb. 35: 1); 3 – Chemnitz, Saxony (taken from Lange 1996, Abb. 26: 1);

4 – Freiberg, Saxony (taken from Hoffmann – Richter 1995, Abb. 2: 2); 5 – Sulechów, Lower Silesia (taken

from Dziedzic 2007, ryc. 14: 3).

roury, neboť byla vyjmuta ze střepiště obsahujícího desítky torz kuchyňských nádob. Ke zrušeníteplovzdušného zařízení došlo kolem poloviny 16. století.4

Mapu rozšíření doplňuje dolnosaské město Einbeck; zde nalezené trubice jsou řazeny do dobykolem r. 1500 (Heege Hrsg. 2002, 264).5 Tamní hrnčíři zhotovovali jak roury přesně odpovídajícívýše uvedeným exemplářům z Moravy a Saska, tak o něco kratší s (patrně na obou koncích totožně)okosenými okraji. Nálezy z Einbecku umožňují zdůvodnit, proč vnější povrch roury bývá jen slaběa místy zakouřen. Na fotografii tří vybraných ukázek spatřujeme na jednom exempláři stopy půso-bení žáru, ne však přímo na povrchu střepu, ale na velkých fragmentech vypáleného omazu, jenžpůvodně pokrýval nejspíš celý povrch pláště (o. c., Abb. 557). S přibývajícími publikacemi hromad-ných souborů kachlů včetně průvodních artefaktů se rozšiřuje počet výše probíraných konstrukčníchprvků, a tudíž i naše skrovné představy o stavební podobě pozdně středověkých otopných zařízení.6

Fragmenty keramických rour, jejichž vnější plášť byl pokryt zhruba 0,5 cm silnou vrstvou vypálenémazanice, poskytl (včetně pozdně gotických kachlů) nedávný výzkum na jedné z parcel při náměstív Rakovníku (Blažková – Kypta – Lomecká 2007, 45–47). Stojí za upozornění, že pouze na některýchzlomcích rakovnických rour se dochovaly fragmenty hliněného omazu, na jiných střepech jeho uplat-nění dokládají jen místy přilepené hrudky vypálené hlíny, stejně jako na plášti roury z Trněného Újez-du. Důkaz, že tyto přílepy jsou zbytkem odpadlého hliněného omazu (a zároveň, že se opadaný omazvůbec nemusí na povrchu roury projevit), poskytují exempláře, na nichž lze porovnat jak dochovanézbytky mazanicového „pouzdra“, tak obnažený povrch střepu (viz o. c., obr. 6: 2). Rakovnické rourydo literatury vstoupily jako torza kouřovodu, ale ve srovnání s výše uvedenými analogiemi se takováinterpretace nejeví jednoznačně7: může se jednat i o výhřevné prvky.

V reprezentativním výběru pozdně středověkých a raně novověkých vyobrazení kachlových kamen sestave-ném Z. Hazlbauerem rozpoznáme pouze v případě jednoho tělesa náznak otvoru (umístěného nad kamnovcem),který by snad mohl prozrazovat přítomnost vyhřívací roury (Hazlbauer 2003, obr. 3: 3). Zároveň ale dodejme, žekamna bývají často vypodobněna jen schematicky: většinou se s nimi setkáváme na grafických listech jihoně-mecké provenience, jejichž tvůrci komponovali žánrové scény formou vzájemně přebíraných topoi. Tato jakkolipočetná vyobrazení lze proto sotva vnímat jako ucelený přehled domovních interiérů v širším (regionálně a so-ciálně jistě dost rozrůzněném) středoevropském kontextu. Ostatně na grafikách jen minimálně spatřujeme kamnazbudovaná z tehdy nepochybně masově vyráběných reliéfních renesančních kachlů. Zároveň se nám nepodařilodohledat vyobrazení rour coby kouřovodů. Nepřeceňujme ani fakt, že uvažované výhřevné roury se neuplatňujíu dochovaných historických kachlových kamen. Tentokrát už vůbec nelze přímočaře srovnávat, neboť valná větši-na dochovaných exemplářů ze závěru 15. a z 16. stol. pochází z honosně zařízených zámeckých interiérů či zeshromažďovacích sálů radnic (např. Strauss 1966; 1972; 1983).

Úkolem budoucího bádání zůstává mj. chronologické vymezení výskytu těch keramických rour,které lze považovat za vyhřívací prvky. Nejstarší datovatelné exempláře popsaných trubic známe


4 V Saské Kamenici byly při výzkumech měšťanských parcel nalezeny také keramické roury, které lze skutečněpovažovat za pozůstatky kouřovodu. Jsou uzpůsobeny k vzájemnému napojování: jeden jejich konec se kónickyzužuje, druhý je naopak nálevkovitě rozšířen (Fassbinder 2006, Abb. 65: 4).5 Z několika dalších německých lokalit byly publikovány také nálezy keramických rour, které tvarově odpovídajínámi probíraným artefaktům (Möbes – Timpel 1987, Abb. 27: 3–5; Hallenkamp-Lumpe 2006, Taf. 74: 1160, 1161,1190). Vzhledem k nedostatečnému slovnímu popisu, popř. fragmentárnímu stavu dochování, ale nelze rozhod-nout o jejich funkčním určení.6 Teprve nedávno byly jako konstrukční součásti středověkých kachlových kamen rozpoznány segmentově pro-hnuté keramické prvky, tvarem připomínající prejzy (naposledy Koucká 2007, 60, 147–148, s lit.). Zatím nedo-kážeme konkrétně postihnout jejich funkci. Nás zaujme, že některé z nich mají podobu půlválců (např. Krajíc1997, 71, obr. 40).7 V článku o rakovnickém nálezovém souboru je sice uvedeno, že několik fragmentů keramických rour je na vnitř-ním povrchu slabě zakouřeno (Blažková – Kypta – Lomecká 2007, 45), na základě dodatečného ohledání ale ten-to závěr nepovažujeme za průkazný. Tmavší zabarvení povrchu některých střepů mohlo vzniknout až druhotně,v důsledku uložení v zemi.

v českých zemích z kartouzy v Dolanech u Olomouce, zaniklé na prahu husitských válek. Mohly seovšem uplatňovat už mnohem dříve. Torza keramických rour nalezená spolu s hromadným soubo-rem archaických pohárových kachlů na jedné z měšťanských parcel ve Vratislavi (Dymek 1995, 40,tab. III: b, c) lze podle tvaru kachlů a nálezového kontextu datovat pravděpodobně do 2. pol. 13. sto-letí. Vyobrazené fragmenty rour se – co se týče profilace okrajů – jeví jako podobné výše uvedenýmpříkladům, funkční klasifikaci ale slovní popis neumožňuje, nadto nedokážeme rekonstruovat celkovýtvar trubic. Z hradu Neuenburg, položeného při jižní hranici Saska-Anhaltska, pocházejí analogickéartefakty, kladené už před polovinu 13. stol. (Kniesche 1993). V zásypu interiéru románské věže bylobjeven hromadný soubor archaických nádobkových kachlů, krom toho větší množství mezikachlo-vých výmazů a torza sedmi keramických rour. Není však zřejmé, k jakému účelu tyto trubice sloužily,jelikož nejasnosti nastávají už při klasifikaci samotného otopného zařízení. Na kachlích ani na mezi-kachlových výmazech totiž neregistrujeme stopy zakouření, což A. Kniesche (1993, 13) hypotetickypovažuje za doklad teplovzdušného principu vytápění: do vnitřku tělesa sestaveného z kachlů by mělproudit teplý, dýmu prostý vzduch, přiváděný oněmi trubicemi z oddělené topné prostory/komory.

Ještě připomeňme, že i pokud tu kterou keramickou rouru určíme za součást zařízení k odvodudýmu, nelze ji a priori pokládat za konstrukční prvek kachlových kamen. V této souvislosti se na-bízí poukaz na rozdílné interpretace pozoruhodných artefaktů (mj. keramických trubic) nalezenýchv jedné z hrnčíren zaniklého předměstí Sezimova Ústí. Není sporu, že jde o součásti kouřovodu.Otázkou ale zůstává, zda byl určen k odvodu zplodin z kamen (Hazlbauer – Chotěbor 1990, obr. 13–15),nebo dýmu ze závěsného osvětlovacího koše (Škabrada 2003, 265). Druhá varianta je přesvědčivějizdůvodněna na základě paralel z novověkého venkovského prostředí (Skružný 2001).

Dějiny vesnice v pozdním středověku a v raném novověku

Až do 16. stol. byla vesnice v písemných pramenech zvána Újezdec (Oujezdec), s adjektivemTrněný se setkáváme od poloviny 17. věku.8 Nejstarší zmínku o lokalitě najdeme v listině z r. 1320,v níž je vedena jako součást majetku břevnovského kláštera (RBM III, č. 573, s. 238).

Pozemkové jmění břevnovských benediktinů bylo po celý středověk roztříštěno do řady enkláv, z nichž jednase nacházela v blízkosti Budče. Klášter tady na poč. 15. stol. disponoval vesnicemi Svrkyně, Hole a Trněný Újezd.Podle urbáře z r. 1406 klášteru náleželo v Trněném Újezdu celkem 16 dědin (hereditates) s úrokem 64 grošů z jed-né dědiny, placeného každoročně ve dvou stejnoměrných dílech při termínech sv. Jiří a sv. Havla. K dalším povin-nostem držitelů dědiny patřily naturální dávky, 80 vajec a 9 kuřat, a plat 8 malých denárů za dýmné. Zazname-nán je také pastýř, který platil ze svého domku (gaza) 6 kuřat. Kromě jiného se v Trněném Újezdu na přelomu14. a 15. stol. nacházel svobodný dvůr (curia allodiali) zatížený vysokým úrokem 420 grošů, tedy téměř sedmi-násobně převyšujícím rentu vázanou na běžných dědinách (DRC, 163–164). Historie tohoto dvora je známa díkylistině z r. 1404, z níž se dozvídáme, že konvent původně pronajal dvůr nápravníkovi Pavlovi ze Svrkyně. Stalose tak mezi lety 1366 a 1381. Po Pavlovi držel dvůr jeho dědic Vítek. Ten v r. 1404 získal souhlas konventu,aby jej mohl i s příslušenstvím prodat poddaným v této vsi, kteří byli zavázáni klášteru ze dvora odvádět 7 koppražských grošů ročně.9 Výše úroku svědčí o tom, že hospodářství bylo vybaveno značným přídělem půdy. Zdezmiňme podstatnou okolnost, které budeme věnovat pozornost v dalším textu: s existencí rozlehlého dvora (nej-spíš jde stále o tutéž nemovitost) se setkáváme v pramenech i pro období raného novověku. Na konci 18. stol.tento statek dostal čp. 20. Rozkládá se při návsi Trněného Újezdu a sousedí s usedlostí čp. 1.

Klášter se vší pravděpodobností nebyl v předhusitském období jedinou vrchností újezdských poddaných.Podle zápisu zemských desek daroval v r. 1409 Humprecht ze Zvoleněvsi vyšehradské kapitule plat 12 kop grošůze svého majetku ve Zvoleněvsi, Zákolanech, Újezdu a Kovárech (PDZ II, 63). Plat byl kapitule odváděn ještěv průběhu 16. století.10 Sekularizace církevního majetku v 1. pol. 15. stol. vedla k podstatné redukci břevnovského


8 Např. Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1646, Registra počtů záduší P. Marie před Týnem,fol. 74. A. Profous (1957, 436) spojuje s Trněným Újezdem také názvy Kozí Oujezdec a Kašparův Oujezd, dolo-žené v letech 1543 a 1548.9 Národní archiv, fond Benediktini – klášter Břevnov, Praha, listina inv. č. 200, sign. B V 150; též MHB VI, 144.10 Národní archiv, fond Desky zemské, sign. DZV 3 B 5.

klášterství. Již v r. 1420 zapsal císař Zikmund Svrkyni, Holi a Trněný Újezd, náležející břevnovskému klášteru,za 150 kop grošů Rynšovi ze Zejdlíkovic (ZRK, č. 1085, s. 155). Podle A. Sedláčka (1909, 923) Ryneš postoupilTrněný Újezd v r. 1442 Jindřichovi Berkovi z Dubé. V r. 1463 držel všechny tři zmíněné vesnice zástavně Jindřichz Kolovrat a z Libštejna, majitel buštěhradského panství (ZRK, č. 79, s. 261). Před koncem 15. stol. koupil panstvíJetřich Bezdružický z Kolovrat a ještě v r. 1502 k němu držel zástavně i Trněný Újezd a Svrkyni. Zápis v zemskýchdeskách tehdy dosvědčuje neúspěšnou snahu břevnovského opata Klimenta uvedené vesnice vyplatit ze zástavya znovu je připojit ke klášternímu majetku (PDZ I, 373).

Další zprávy o Trněném Újezdu jsou k dispozici až k r. 1532, kdy se vesnice společně se Zákolany nacházelav majetku pražské staroměstské měšťky Ofky z Rajznštejna. Ofka, jež mj. držela dům na Staroměstském náměstí,koupila obě vesnice společně se Zikmundem Chvatěrubským z Lestkova. Zikmund Chvatěrubský byl strýcemmanžela Ofky Zikmunda z Lestkova, který zemřel v r. 1523.11 O zástavním charakteru Trněného Újezdu již teh-dy není zmínky. Zikmund Chvatěrubský následně postoupil svou polovinu na zakoupeném zboží Ofce, která takdržela dědičně celý statek. Přitom ale učinila Zikmunda Chvatěrubského správcem celého majetku a poručníkem.V r. 1532 Ofka vložila do městských knih vlastní závěť, v níž rozdělila výnos ze Zákolan a Trněného Újezdu vevýši 62 kop míšenských grošů. Zikmund Chvatěrubský měl nadále až do své smrti pro vlastní potřebu užívat po-lovinu vybíraného úroku, druhá měla být poskytována kostelu sv. Mikuláše na Starém Městě pražském. Po smrtiZikmunda měl díl platu, který on sám užíval, připadnout rovněž na kostelníky a osadní sv. Mikuláše.12 Podle nej-staršího dochovaného manuálu svatomikulášského záduší z let 1497–1553 skládal Zikmund v r. 1536 svatomiku-lášské osadě 5 kop českých grošů pro polehčení sbírek a 6 kop českých grošů kaplanovi a faráři podle ustano-vení závěti. K r. 1553 je pak v této knize dochován podrobný soupis zádušního jmění. Příjem z Trněného Újezdua Zákolan se tu stále objevuje jako jedna z položek náležející mezi tzv. komorní platy, což znamená, že obě ves-nice stále spravoval a užíval Zikmund Chvatěrubský z Lestkova. Ke změně došlo až v r. 1558, kdy Zikmundzemřel a obě lokality připadly jako dědičné zboží k záduší kostela sv. Mikuláše. Osadní tehdy začali sami vyko-návat správu vesnic a vybírat peněžní rentu.13

O správě majetku svatomikulášského záduší se zachovaly bohaté zprávy ve třech manuálech z let 1497–1597.14

Naneštěstí prostřední kniha z let 1545–1579 shořela, tudíž jsou pro vesnice Trněný Újezd, Zákolany a Kováry dnesdostupné údaje jen pro léta 1580–1597.15 Torzálně dochovaný pramen přesto představuje neobyčejně cenný zdrojinformací. Původně byl označen jako kniha vejjezdův, což odráží způsob správy zádušního majetku.16 Na místoběžných purkrechtních soudů totiž poddanské záležitosti vyřizovali úředníci záduší, zajíždějící každoročně dovesnic Kojetice (dnes v okr. Mělník) a Trněný Újezd. Výsledky jednání pak zapisovali do manuálu. V knize taknajdeme řadu typů záznamů: poddanské kšafty a inventáře, sirotčí agendu, spory řešené vrchnostenským soudema narovnání, trestní agendu, dlužní zápisy a zástavy a kopiář korespondence, která se týkala správy poddaných.Zápisy přinášejí množství cenných poznatků o konkrétní podobě vrchnostenské správy a vesnické samosprávy,o poddanských nemovitostech, hospodaření poddaných, pohybu obyvatelstva a jednání poddaných v různých ži-votních situacích. Manuál neměl funkci pozemkové knihy, až na výjimky tedy neevidoval převody nemovitostí.Ty byly zapisovány do samostatných register, která se nedochovala. Kromě uvedených manuálů je z období, kdyTrněný Újezd patřil k záduší kostela sv. Mikuláše, dochována ještě kniha příjmů a vydání z let 1606–1609.17


11 Ofka v r. 1499 předala svůj majetek choti Zikmundovi z Lestkova. Osobu Zikmunda z Lestkova, který zemřelv r. 1523, je třeba odlišovat od Zikmunda Chvatěrubského z Lestkova, který byl jeho strýcem (k majetku Ofkya jejích příbuzných srov. Teige 1910, 257–266; Národní archiv, fond Desky zemské, sign. DZV 84 A 11).12 Národní archiv, fond Desky zemské, sign. DZV 3 E 1. Kšaft se nachází také v kopiáři fundačních listin zádušíPanny Marie před Týnem z let 1542–1767, uloženém v Archivu hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign.1638, fol. 11 ad.13 Příjem z Trněného Újezdu v té době činil 16 kop 19 českých grošů, ze Zákolan 12 kop 35 českých grošůa z Kovár (poprvé zmíněny jako součást majetku) 2 kopy 52 českých grošů, celkem tedy 31 kop 46 českých gro-šů (Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1638, fol. 15, 168; sign. 1665, fol. 58).14 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1665, 1666, 1667b.15 Ze zkázou stiženého rukopisu (se sign. 1667b) bylo na konci 19. stol. pořízeno několik výpisů (AČ 29;Honejsek 1894; Winter 1892). Rukopis shořel v r. 1945.16 Diplomatický rozbor rukopisu a souhrnné zhodnocení jeho obsahu provedla H. Chvátalová (1988).17 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1667a.

V r. 1628 byl farní chrám svatého Mikuláše na Starém Městě pražském vrácen strahovským premonstrátům,jimž náležel před husitskými válkami. Duchovní správa svatomikulášské osady potom přešla na farní kostelPanny Marie před Týnem. Důchody svatomikulášského záduší byly rozděleny mezi týnské záduší a záduší kos-tela Panny Marie na Louži. Vesnice Trněný Újezd, Zákolany a Kováry zůstaly v majetku záduší týnského chrámuaž do konce patrimoniálního období. Z dochovaných pramenů ze 17.–19. stol. jsou důležitá především registrapočtů (příjmů a vydání) z let 1654–1687, dále kopiář fundačních listin z let 1542–1767, manuál z let 1666–1669a gruntovní knihy, které obsahují zápisy počínající v 1. pol. 18. století.18

Usedlosti čp. 1 a čp. 20 v písemných pramenech

Nejstarším pramenem, který dnes poskytuje ucelenou představu o sociální struktuře vesnicea ekonomickém potenciálu zdejších usedlostí, je berní rula z r. 1654 (Doskočil 1954, 681). Vzhledemk tomu, že její původní verze se pro slánský kraj nedochovala, k dispozici je jen výtah uložený ve spi-sové části tereziánského katastru.19 Podle něj statek Trněný Újezd v polovině 17. stol. sestával ze třívsí. V samotném Trněném Újezdu je evidováno pět selských gruntů a dvě chalupy, v Kovárech, kteréovšem patřily ke statku jen dílem, jeden pustý selský a jeden pustý chalupnický grunt a ve vsi Záko-lany dva selské grunty (z toho jeden pustý) a pět chalup (z toho dvě pusté). Ekonomický potenciálújezdských usedlostí, definovaný rozlohou orné půdy a berní hodnotou, byl rozrůzněný. Největšívýměrou polí disponoval dvůr, který podle ruly držel Jakub Feldtshuch. Rozloha jeho orné půdy či-nila 180 výsevkových strychů, oséváno bylo 40 strychů na zimu a 46 strychů na jaro. Rozlehlým pol-nostem odpovídaly i vysoké stavy dobytka (2 potahy, 13 krav, 15 jalovic, 30 ovcí a 13 sviní). Dvůr,který na konci 18. stol. získal čp. 20, svým potenciálem převyšoval ostatní selské grunty ve vesnicivíce než dvojnásobně. Druhým největším hospodářstvím byl grunt v držení Vojtěcha Chudomela(72 strychů orných rolí a 18 strychů lad). Při pozdější konskripci získal čp. 1.

DDrržžiitteell vv rrooccee 11665544

Šebestián Šebek, chalupník 1/16 3 2,5 2 1

Bartoloměj Jehelka, s potahem 1 + 1/16 72 24 30 3 2 8 9

Jakub Feldtshuch, s potahem 2 + 1/4 180 40 46 2 13 15 30 13

Vojtěch Chudomel, s potahem 1 72 18 23 22,5 3 3 1 1

Jan Vohmit, s potahem 11/16 42 6 12 10,3 3 4 2 4

Jakub Kočí, s potahem 11/16 42 6 11 8 1 2 1 1

Tomáš Jehelka, chalupník 1/16 5 2,5 2,5 2 3 4 19 4

Poddanské nemovitosti v Trněném Újezdu v r. 1654 podle berní ruly.

Souhrnně bylo berními komisaři v r. 1654 konstatováno, že vesnice Trněný Újezd je dobře vysta-vena, role má pšeničné a lidé rádi zůstávají při svých živnostech. Ve starších pramenech (v agenděsvatomikulášského záduší z let 1580–1609) lze spolehlivě identifikovat jen dvě usedlosti, a to dvůrJakuba Feldtshucha a grunt Jana Vohmita, k němuž patřila již v předbělohorském období výsadníkrčma. Nejlépe jsou dokumentovány dějiny dvora čp. 20. O jeho mimořádném ekonomickém poten-ciálu svědčí nejen údaje berní ruly. Podle zápisu manuálu z r. 1583 k tomuto hospodářství patřilo33 kop záhonů rolí a v pramenech se objevuje jako rychta, přičemž jeho držitelé bývali zádušními


18 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1638, 1642, 1646, 1647, 1648, 5391, 5392.19 Národní archiv, fond Tereziánský katastr, inv. č. 2643.

BBeerrnn

íí hh

oodd

nnoo

ttaa

OOrrnn

áá pp

ůůdd

aa((ss

ttrryycchh

yy))

LLaadd

aa((ss

ttrryycchh

yy))

SSeejjee

nnaa zz

iimmuu

((ssttrr

yycchh

yy))

SSeejjee

nnaa jj

aarroo

((ssttrr

yycchh

yy))

PPoo

ttaahh

yy

KKrráá

vvyy

JJaalloo

vviicc

ee

OOvvccee

SSvviinn

ěě

úředníky často skutečně jmenováni rychtáři.20 Na celém statku byla tato rychta jediná, do její správ-ní pravomoci tedy spadali poddaní z Trněného Újezdu, Zákolan a Kovár. Pokud snad došlo k tomu,že držitel dvora nebyl současně rychtářem, musel skutečnému představenému obce kompenzovatdůchod, který byl k výkonu rychtářského úřadu přímo vázán. V r. 1587 tak držitel dvora TomášDvořák odevzdal rychtáři Vítu Vařenému jeden vůz sena za louky a 13 kop záhonů rolí příslušejícíchk jeho úřadu.21

Prvním známým držitelem rychty byl Pavel, který ji užíval před r. 1570.22 Nepochybně patřilmezi poddané svatomikulášského záduší, stejně jako všichni známí hospodáři na této nemovitostipřed r. 1609. Úředníci záduší totiž z principu odmítali připustit, aby na jejich gruntech hospodaři-ly nepoddanské osoby. Patrné je to z reakce na žádost nelahozeveského úředníka, který se v r. 1587o dvůr ucházel. Pražané žadatele odmítli s odůvodnění, že na nemovitosti chtějí mít jen robotnéhoa kmetcího člověka.23 Pavel nejpozději v r. 1570 zemřel. Pozůstalá vdova Barbora se provdala zaJana Toška, který se na nemovitosti následně zakoupil. Současně se vykázal zachovacím a zhostnímlistem a slíbil zádušním úředníkům poddanství a člověčenství.24 Dvůr se údajně vynacházel v doběprodeje ve výborném stavu, se všemi svršky a nábytky hojnými. Jeho kupní cena činila 550 kop mí-šenských grošů, což nebyla vzhledem k výměře orné půdy vysoká suma. Ne náhodou úředníci o 16 letpozději konstatovali, že grunt mohl být v r. 1570 prodán o několik set kop grošů dráže.

Nový držitel Jan Tošek získal v podílu své manželky 200 kop grošů a zbylou částku 350 kopgrošů měl skládat každoročně po 12 kopách míšenských grošů. V letech 1570–1585 potom skutečněodvedl 180 kop míšenských grošů.25 O Janu Toškovi a jeho hospodaření se v zádušních manuálechzachovalo velké množství zpráv. Ze zápisů je patrné, že nový hospodář od samého počátku proje-voval málo respektu k vrchnosti, jejím nařízením a snahám o reglementaci svého jednání. Podle vý-pisů, které pořídil z dnes neexistujícího staršího manuálu V. Honejsek (1894, 110), byl poprvé jižv r. 1570 uvězněn, a to z důvodu, že nepřijel pro pány do Prahy a činil si z nich posměch. Přesto bylještě téhož roku pověřen úřadem rychtáře a setrval v něm až do r. 1577, kdy se znovu ocitl pro různápřečinění ve vězení. Podle V. Honejska manuál uváděl mezi důvody neposlušnost, mrhání statku,vysoké zadlužení a skutečnost, že Tošek navzdory zákazu vrchnosti chodí do cizopanské krčmyv sousedních Otvovicích, nedbá příkazů vrchnosti atd. Na základě prosby byl sice propuštěn, muselale slíbit, že podle přísahy povinnosti své bude se ku pánům svým poslušně, volně a poddaně, bezevší odpornosti chovati, že zlepšení statku bude pilen a votvovické krčmy prázden a do ní že bezpro-středně chodit nebude. Se ženou svou, že bude manželsky a náležitě nakládati a bez vědomí panskéhov žádné dluhy se nevydávat. Kdykoliv přijde do Prahy, že vždy u pánů úředníků, nebo kdyby domanebyli, u některého z pánů starších staví, jestli by jakou potřebu k vyřízení měli. Kdyby se podle tohozápisu nezachoval, má se z gruntu vyprodat a grunt ten jiným poddaným člověkem opatřit v čase,který mu bude vyměřen.

Ani tomuto slibu však svéhlavý držitel újezdské rychty nedostál, rok poté byl totiž znovu úřed-níky nařčen, že se jim protivil, přes slib se k nim nikdy nedostavil a navíc utratil v otvovické krčměcísařskou berni vybranou od poddaných! Byl proto podruhé uvězněn. Díky přímluvám mnohých přá-tel, včetně některých měšťanů Starého Města pražského, dosáhl i tentokrát propuštění pod příslibem,že do dvou týdnů uhradí dlužnou peněžní rentu ve výši 24 kop grošů, z gruntu se do dvou měsícůvyprodá a osadí jej hodným člověkem a do té doby nebude chodit do otvovické krčmy a bude pilnýsvého hospodářství (Honejsek 1894, 110). Je pozoruhodné, že i přesto Jan Tošek hospodařil na újezd-


20 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 204.21 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 75.22 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 59.23 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 200.24 O slibu poddanství a člověčenství Jana Toška referuje V. Honejsek (1894, 110). Příslušný záznam se pravdě-podobně nacházel ve shořelém manuálu z let 1545–1579.25 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 59.

ské rychtě až do r. 1586. V r. 1581 přitom museli úředníci opětovně konstatovat, že Tošek navzdorypředešlým opatřením nadále nepřestává statečku svého opouštěti a živnosti obmeškávati, do votvo-vické krčmy bezpotřebně choditi, vytýkali mu také, že když fůru vobilí do Prahy veze, tehdá se domůs penězi nenavrátí, až všecky v Praze, v té krčmě votvovické s lotryní krčmářkou utratí.26 Postupněnarůstajícím břemenem byla výše Toškova zadlužení, které v r. 1583 dosáhlo hodnoty převyšující144 kop grošů; v r. 1585 přesáhly závazky 165 kop grošů.27 Patřily sem dluhy za finanční půjčky, obi-lí, koně, šrot, slámu nebo útraty v krčmě. Přibýval také počet opakovaných žádostí Toškových věřitelůo součinnost zádušních úředníků při vymáhání dlužných částek.28 Svatomikulášští úředníci protoznovu hrozili Toškovi, že na grunt dosadí jiného hospodáře, který se skutečně hned v létě 1585 při-hlásil.29 V září 1585 byl Tošek pro dluhy opětovně uvězněn a poté propuštěn. Znovu sliboval, že sebude chovat jakž náleží na dobrého hodpodáře, oseje pole ozimým obilím, nebude úrodu bezpotřebněrozprodávat a dostaví se k pánům, aby se obhájil ohledně svých dluhů.30 Jak se ale dalo čekat, v listo-padu opět psali zádušní úředníci jednomu z věřitelů, že co se pak dvořáka Jana Toška dotýče, pokudžby vám spravedlivým dluhem vedle vyměření sněmovního snešení povinovat byl, chtěli sme, naschválepro něho poslavše posla, dopomoci, ale že pak na ten čas na gruntech našich není, a jinde, kde se mudobře líbí, se pokrejvá.31 Další uvěznění pro dluhy proto následovalo v lednu 1586.32 Ani tentokrátTošek po propuštění nedbal slibů, a v červnu téhož roku proto konečně následoval prodej rychty.33

Podle zprávy zádušních úředníků se dvůr nacházel v dosti špatném stavu. Tošek prý nanejvejší jejspustil, zedral a zloupil, z něho svršky téměř všecky rozprodal a jak mu se nejlépe vidělo, rozmrhal.

Dvůr byl prodán Tomášovi Lidickému, svobodníku, který ale před uzavřením trhové smlouvy musel přijmoutpoddanský závazek. Kupní cena byla stanovena na 1200 kop míšenských grošů, tedy více než dvojnásobně oprotisumě, za kterou byla nemovitost v r. 1570 prodána Janu Toškovi. To by o velkém zpustnutí nesvědčilo. Novýmajitel ihned složil závdavek 200 kop grošů, který byl propuštěn Toškovi na vypořádání závazků. Roční splátka(vejrunek) zbylé dlužné sumy 1000 kop byla stanovena na 25 kop míšenských grošů. Ještě téhož roku získal JanTošek výhost, který ale jeden ze zádušních úředníků Jan Škréta Šotnovský ze Zátvořic vzápětí znehodnotil, neboťse prý Jan Tošek snažil suplikací u císaře nárokovat vyšší spravedlnost, než jaká mu náležela.34 Novou vrchnosttak získal až v r. 1590, kdy byl skutečně propuštěn z poddanství na žádost Jáchyma Novohradského z Kolovrat,chtěje se usadit v sousední vsi Otvovice.35 Tomáš Lidický, zvaný potom Tomáš Dvořák, hospodařil na gruntu jendo r. 1592. Ani nový držitel se z pohledu zádušních úředníků neosvědčil. Navíc musel vést dlouholetý spor se sou-sední vrchností, Janem Bořitou z Martinic a na Okoři, který mu bránil užívat nějaké pozemky.36 Nový majitel bylihned dosazen do obecní samosprávy. Ještě v r. 1587 zastával sice jen konšelský úřad, o rok později ale získalrychtářskou hodnost.37 V r. 1591 už byl napomínán, že grunt spouští a nemá než toliko 2 koně. V r. 1592 se zřejměocitl v neudržitelné situaci a sám žádal o možnost se ze statku vyprodat a zakoupit se na skromnější živnosti.38


26 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 8.27 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 25, 40.28 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 25, 42, 45, 51.29 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 40. Byl jím Ondřej Kadanský z Holubic,který prý předstoupivše před pány žádal, aby mohl toho trhu užíti, že by chtěl rád pánů ve všem poddán a dobremhospodářem bejti. Načež mu byla poskytnuta lhůta, aby se zhostil od své vrchnosti a znovu se přihlásil.30 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 45.31 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 45.32 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 50, 51.33 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 54.34 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 62.35 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 136.36 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 73, 77, 90 ad.37 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 75, 90.38 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 158, 204.

Nový zájemce o statek se ohlásil brzy. Byl jím Pavel Novák z vesnice Záluží u Čelákovic, která se nacházelav majetku Starého Města pražského.39 Novák měl patrně dobré reference: jeho otec Jan Novák byl vynikajícímhospodářem, jenž v r. 1567 koupil usedlost v Záluží (dnes čp. 5). Její hodnota v průběhu Novákova více než čtyřidesetiletí trvajícího hospodaření přesáhla čtyřnásobek původní ceny (srov. Kypta – Šulc 2005).40 Pavel Novák,zvaný potom v pramenech Zalužanský či Zálužský, byl ihned dosazen mezi vesnické konšely. Záhy se také dostaldo sporů, když při výročním výjezdu v r. 1592 vznesl stížnost, že mu sousedé ve dne i v noci působí velké škodyna lukách i osení pasením dobytka, načež si prý bez odezvy stěžoval rychtáři i dalším konšelům a žádal o nahra-zení škody.41 Jako hospodář se zřejmě osvědčil, muž téhož jména (Pavel Zálužský) je v držení dvora doloženv registru příjmů svatomikulášského záduší z r. 1609, kdy byl v úřadu rychtáře.42

Další držitelé újezdské rychty nejsou pro nedostatek dochovaných pramenů známi. V době sestavení berníruly zůstávaly všechny zdejší usedlosti osazeny, a to včetně rychty. Statek tehdy již patřil do majetku zádušíchrámu Panny Marie před Týnem na Starém Městě pražském. Jestliže se v předbělohorském období střídalyv držení dvora čp. 20 jen osoby poddanského původu, situace se po skončení třicetileté války změnila. Ve 2. pol.17.–18. stol. v držení nemovitosti totiž nacházíme jen osoby vyššího stavu. V r. 1654 to byl Jakub Feldtshuch(Feldschoss), voják (v r. 1676 uváděn jako lejtnant). V držení dvora setrval až do r. 1676.43 V letech 1677 a 1678prameny uvádějí Reinharda Václava z Šenkhaysu a od r. 1679 Josefa Pfalze.44 Ten také získal v r. 1681 od praž-


39 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 204.40 Na rozdíl od doby psaní článku o usedlosti čp. 5 v Záluží dnes víme, že Jan Novák měl kromě dvou synů ještědalšího mužského potomka, Pavla Nováka, jenž se posléze usadil v Trněném Újezdu. V r. 1592 si Pavel Novákvypůjčil 100 kop míšeňských grošů od Václava staršího Zálužského z Vostrokal, toho času hejtmana na panstvíLysá nad Labem, který je výslovně v zápisu zádušních register uveden jako jeho vlastní bratr (Archiv hlavníhoměsta Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 205).41 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 204, 209, 244.42 V r. 1607 platí ze dvora vejrunek 20 kop grošů Pavel z Oujezdce, v r. 1608 Pavel Procházka a v r. 1609 PavelZálužský, rychtář z Újezdu. Je proto pravděpodobné, že se jedná stále o tutéž osobu (srov. Archiv hlavního městaPrahy, fond Sbírka rukopisů, Kniha příjmů a vydání z let 1606 – 1609, sign. 1667a).43 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1646, 1647.44 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1647, fol. 273; sign. 1648, fol. 5.

Obr. 5. Trněný Újezd, čp. 20. Pohled z návsi na

obytný dům situovaný v čele statku (foto J. Kypta,

2009).

Fig. 5. Trněný Újezd, No. 20. View from village

square of house situated at the front of the estate.

Obr. 6. Trněný Újezd, čp. 20. Detail návesního prů-

čelí domu, pod okapní římsou patrné zbytky bíle

malované výzdoby raně barokního charakteru

(foto Z. Neustupný, 2009).

Fig. 6. Trněný Újezd, No. 20. Detail of the front of the

house on the square; remnants of white painted

decoration of an Early Baroque character are visible

beneath the gutter ledge.

ského magistrátu povolení zřídit ve svém dvoře vinný šenk za roční poplatek 14 zlatých.45 V 80. letech 17. stol.přikoupil také kovárnu v Zákolanech, kterou ale přenesl a znovuvystavěl při svém dvoře.46 Josef Pfalz držel dvůrještě v r. 1703, deset let poté (při pořizování fasse tereziánského katastru) tu ale hospodařil již radní BernardBulla. Podle okulární vizitace z r. 1721 ke dvoru patřilo 232 výsevkových strychů orné půdy.47 V r. 1747 kou-pil dvůr, zvaný Mayerovský, za 5400 zlatých František Nagl s chotí Annou Barborou Naglovou.48 Ti v r. 1759odprodali od hospodářství 9 strychů polí a o rok později prodali celou nemovitost i s kovárnou a vinicí za 6620zlatých Matějovi Norbertovi Schmeltzerovi s chotí Marií Františkou a Anně Dorotě rozené Buchbergerové.49

O dějinách usedlosti čp. 1 se dochovalo méně informací. Svou roli přitom hraje i skutečnost, žese tuto nemovitost nepodařilo spolehlivě identifikovat v pramenech svatomikulášského záduší z před-bělohorského období. Podle berní ruly se jednalo o druhou největší usedlost ve vsi (72 strychů polí,18 strychů lad). Víme alespoň, že i v jejím držení se kolem přelomu 16. a 17. století střídaly jen oso-by poddanského stavu.

K r. 1591 eviduje manuál v Trněném Újezdu pět poddanských nemovitostí. Na rychtě (čp. 20) tehdy hospo-dařil Tomáš Lidický (Dvořák), na krčmě Matěj Wohmit, zbývají tudíž tři hospodáři – Zikmund Zich, Matouš Krála Václav Jehelka. Jeden z nich nepochybně držel usedlost čp. 1.50 Snad na ní hospodařil Zikmund Zich, soudě takpodle toho, že v r. 1583 k jeho gruntu přináleželo 18 kop záhonů rolí.51 V letech 1581–1590 je na tomto statkudoložen Vít Zbořený, který byl několikrát během 80. let 16. stol. rychtářem, od r. 1591 Zikmund Zich. Osoba stej-ného jména je uvedena ještě v knize příjmů a vydání z let 1606–1609.52 V r. 1654 na statku hospodařil VojtěchChudomel, který jej držel ještě v r. 1684.53 Ten nejspíš od r. 1668, nebo 1669 provozoval újezdskou krčmu.54

Od r. 1678 je jako krčmář uváděn držitel jiné újezdské nemovitosti Pavel Kala.55 V r. 1703 na gruntu čp. 1 hospo-dařil Štěpán Kolmistr a v r. 1713 vdova Lidmila Kolmistrová.56 Podle okulární vizitace tereziánského katastruz r. 1721 k němu přináleželo celkem 108 výsevkových strychů orné půdy.

Závěr

Pojednávaný soubor zlomků pozdně gotických kachlů zmnožuje dosud poměrně nevelký výčetnálezů tohoto druhu, jež můžeme přiřadit do prostředí vesnických poddanských usedlostí (např.Dreslerová – Kypta – Šulc 2004; Krásný – Kypta – Šulc 2005). Není pochyb, že tyto artefakty posky-tují závažné svědectví o proměně kultury bydlení venkovanů na pomezí středověku a novověku, ve-lice často ale nedokážeme obecný závěr upřesnit. To platí i pro kolekci z Trněného Újezdu. Vzhledemk nedostatku jiných opor nám při datování zbývá stylový rozbor výzdoby čelních vyhřívacích stěnkomorových kachlů, jenž sám o sobě dovoluje vymezit pouze časový interval výroby kadlubů, a todost široce do 2. pol. 15. – 1. třetiny 16. století. Ještě vágněji určujeme rozpětí mezi vznikem oněchmatric a jejich definitivním vyřazením z inventáře hrnčířské dílny (srov. Žegklitz – Vitanovský –Zavřel 2009, 452), k tomu se přidružuje možnost opakovaného používání kachlů vyjmutých ze star-ších rozebraných otopných zařízení.


45 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1648, fol. 56.46 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1642, fol. 134; sign. 1648, fol. 92.47 Národní archiv, fond Tereziánský katastr, inv. č. 2780.48 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 5391, fol. 128.49 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 5391, fol. 139, 144.50 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 158.51 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol. 25. Ke gruntu Matěje Wohmita patřilojen 12 kop záhonů, k usedlosti Matouše Krále 7 kop záhonů, rozloha polí Václava Jehelky není uvedena.52 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1666, fol 7, 158; sign. 1667a.53 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1648, fol. 171.54 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1647, fol. 66, 108, 279.55 Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů, sign. 1647, fol. 307.56 Národní archiv, fond Tereziánský katastr, inv. č. 2643, 2780.

Ačkoli se v literatuře ujal předpoklad, že kachle představují pozůstatek kachlových kamen, resp.nepřímo obsluhovaného výhřevného tělesa, průkaznou argumentaci většinou postrádáme. Upozor-ňujeme tak navzdory našemu přesvědčení, že uvedený apriorní závěr – týká-li se pozdně gotickýcha renesančních výrobků – je zpravidla na místě. Zvlášť obezřetně však musíme posuzovat právě nej-starší doklady výskytu kachlů ve venkovských lokalitách. Bez výjimky se totiž dosud jedná o artefak-ty nalezené v kontextech, jež o konstrukčním charakteru příslušného otopného zařízení nic nevypo-vídají. K opatrnosti nutí historické snímky etnografů, kteří v některých středoevropských oblastechještě mohli vstoupit do autentických interiérů dymných či polodymných jizeb venkovských domů.V nich dokumentovali mj. otopná zařízení sestavená sice zčásti z kachlů, leč způsob odvodu dýmu,různě intenzivně unikajícího do obytné místnosti, nedovoluje, abychom je vřadili mezi kamna (např.Skružný – Špaček 2002, obr. 10, 15). Novodobé příklady otevřených topenišť v jizbách ovšem vesměspocházejí z horských či podhorských oblastí, a nemohou tedy sloužit jako přímé analogie pro rekonstruk-ci vybavení mnohem bohatších domácností raně novověkých selských statků v úrodných regionech.

Zatím ani stavební historici nedospěli ke shodě, kdy se dýmu zbavené světnice stávaly „standard-ní“ součástí domů poddanských usedlostí středočeského venkova. Přesto – vycházíme-li ze srovnánís dymnými pecemi vrcholně středověkých venkovských domů – můžeme konstatovat, že hromadnésoubory kachlů, čítající podobně jako nálezy z Trněného Újezdu desítky exemplářů, svědčí o existencivyspělých otopných zařízení. Přítomnost keramické roury (třebaže nedokážeme rozhodnout, zda jimáme charakterizovat jako odtahovou, anebo výhřevnou) přitom utvrzuje představu o konstrukčněsložitěji řešeném tělese, o němž předpokládáme, že naplňovalo kritéria sousloví kachlová kamna.Nepřímý způsob vytápění obytných místností si patrně už v pozdním středověku také osvojili lec-kteří poddaní. Není totiž jediný důvod, abychom světnice – uvažujeme-li o středoevropském kontex-tu v době pokročilé 2. pol. 15. stol. – pokládali za specifický znak maďarského venkova, odkud dnesjedině známe takto staré přímé doklady (např. Pálóczi-Horváth 2002).

Počátky uplatnění nepřímého způsobu vytápění domů poddanských usedlostí spojujeme předevšíms velkými selskými dvory, které v pozdním středověku a raném novověku poskytovaly možnosti ne-malých peněžních zisků z trhu se zemědělskými produkty. Toto období bývá někdy označováno jako„zlatý věk“ českého venkova. Právě tehdy se v architektuře poddanských usedlostí nezřídka uplatňo-valy slohové prvky, a nálezy kachlů ve vesnických lokalitách proto nepřekvapují. Prosperita se ovšemodvíjela od schopností jednotlivých hospodářů. Osudy újezdských osedlých nám tentokrát ve vzácnémdetailu přibližují zápisy vrchnostenských úředníků z 2. pol. 16. století. Měli nejvíce co do činění s jed-ním z držitelů statku čp. 20, s Janem Toškem. Vzhledem k velkému počtu zpráv jej můžeme nahlížetcoby zástupce sociální (jistě početné) kategorie zpupných poddaných, kteří projevovali pramalý zá-jem zvelebovat drženou usedlost.

Svéhlavého sedláka, jenž nechtěl plnit povinnosti vůči vrchnosti a nehleděl si řádného choduhospodářství, nedokázala napravit ani každoroční důrazná napomenutí, ba ani několikerá uvěznění.Mohl se spolehnout na přímluvy vlivných přátel z okruhu pražského měšťanstva, zřejmě díky nim bylna gruntu zádušními úředníky dlouho trpěn. Tím se nám zčásti odkrývá pozoruhodný rozsah sociál-ních vazeb tohoto hospodáře, pro něhož – jak vyplývá z daného kontextu – poddanský závazek před-stavoval jen formální akt nutný pro získání neobyčejně velké usedlosti. O prosperitě statku, jenž Tošekpodle ohledání úředníků nanejvejší … spustil, zedral a zloupil, rozhodně nemůže být řeč. Naopako Pavlovi Novákovi, jednom z Toškových nástupců, tytéž písemné prameny podávají jen málo infor-mací. Navzdory (resp. snad právě kvůli) tomu se můžeme důvodně domnívat, že dostál nárokůmchodu velkého statku. Usuzujeme tak podle jeho rodinného původu. Byl totiž synem sedláka JanaNováka, který navýsost zdatně hospodařil ve vesnici Záluží u Čelákovic. Píli a ctižádost předal i svýmpotomkům. O schopnostech jeho synů svědčí už to, že dva z nich byli povýšeni do vladyckého stavua stali se dobře situovanými vrchnostenskými úředníky. Jeden z bratrů Pavla Nováka na přelomu16. a 17. stol. dokonce zastával post hejtmana komorního panství Lysá nad Labem (Kypta – Šulc 2005).

Závěrem se vraťme k době, kdy Jan Tošek bezostyšně zanedbával rozlehlý statek. Takový ne-utěšený stav hospodářství a také jeho příčinné okolnosti patrně nebyly na raně novověkém venkověničím výjimečným. Pražští úředníci, kteří ve 2. pol. 16. stol. dohlíželi na poddané v Trněném Újezdu,


podnikali pravidelné roční výjezdy ještě do jedné středočeské vesnice, do Kojetic ležících na jižnímMělnicku (AČ XXIX; Honejsek 1894). V zápisech o tamních osedlých často čteme, že nechtěli vlast-ními silami obhospodařovat držené polnosti. Místo toho je běžně pronajímali, čímž rezignovali nazískávání tržně využitelných přebytků. Úředníci nadto opakovaně seznávali, že kojetičtí se nestarajíani o opravy vlastních domů. Výtky se zpravidla týkaly neobnovovaní výmazu komínů, což způsobo-valo příliš časté požáry. Mnozí poddaní upadali do hlubokého zadlužení. Aniž by půjčky směřovalyk podpoře chodu hospodářství, byly vesměs utraceny v krčmách. Tak třeba jeden nenapravitelný sed-lák se staral jen o to, aby ráno vstana na pálené, odtud domů k obědu a zase na pivo do krčmy jíti,a tam do večera píti (Honejsek 1894, 59). Ze stereotypního charakteru vizitačních zápisů vyplývá,že úředníky soustavně proslovovaná napomenutí a nařízení nenacházela ani zde odezvu, účinkem setaké míjela reálná hrozba uvěznění. Svědectví těch pramenů, které nám dovolují blíže poznat menta-litu raně novověkých sedláků, ukazují, že nepochybné předpoklady prosperity, nabízené hospodářskýmpotenciálem selských dvorů, se konkrétním lidem dařilo velice úspěšně využít, jiní je ovšem dokona-le promarnili. Netřeba od základu bořit představu o předbělohorském období, které jsme si navyklinazírat jako „zlatý věk“ českého venkova, musíme ale mít na paměti zjednodušující povahu této ná-lepky. Je možné, že už v době života Pavla Nováka patřila újezdská usedlost čp. 20 mezi nejvýstavnějšígrunty v kraji, jak tomu nepochybně bylo v 18. a 19. století.57 Její dnešní podobu sice určují baroknía klasicistní stavby, jejich neobyčejně velké hmotové rozměry dávají leccos tušit o hospodářském po-tenciálu statku i v předchozím období. V čele usedlosti stojí rozlehlý patrový dům, na jehož návesnímprůčelí se uchovaly zbytky malované raně barokní výzdoby v podobě iluzivních pilastrů a podokap-ního pásu tvořeného vegetabilními ornamenty (obr. 5; 6). Kdysi honosná fasáda výmluvně vypovídáo prosperitě statku v pobělohorském období, kdy jej výhradně držely osoby stavovského původu.

Výpovědi výše probíraných hmotných a písemných pramenů ze dvou sousedících usedlostív Trněném Újezdu se mohou jevit jako mimoběžné, ale zejména podrobné zprávy o držitelích gruntučp. 20 mají v mnohém obecnou platnost. Ukazují, nakolik mohl být sociální kontext jedné usedlostiv poměrně krátkých úsecích proměnlivý. S tímto vědomím pak musíme poměřovat archeologickénálezy, které jsme schopni zařadit vesměs jen do širšího časového rozpětí.

Vydané prameny a literatura

AČ: Archiv český čili staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích. Díl XXIX.

Dodavek k řádům selským a instrukcím hospodářským 1388–1779. J. Kalousek ed. Praha 1913.

Beutmann, J. 2007: Untersuchungen zu Topographie und Sachkultur des mittelalterlichen Zwickau. Die

Ausgrabungen im Nordwesten des Stadtkerns. Dresden.

Blažková, K. – Kypta, J. – Lomecká, J. 2007: Pozdně gotické kachle z Rakovníka (nálezový soubor z parcely

domu čp. 110). Památky středních Čech 21/1, 39–49.

Burian, V. 1966: Předběžná zpráva o historickoarcheologickém výzkumu kartouzky v Dolanech 1964–1965.

In: Zprávy vlastivědného ústavu v Olomouci 1966 (č. 128), Olomouc, 9–15.

DRC: Decem registra censuum Bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente. J. Emler ed.

Praha 1881.

Doskočil, K. 1954: Berní rula 2. Popis Čech r. 1654. Souhrnný index obcí, osad a samot k berní rule. Praha.

Dreslerová, D. – Kypta, J. – Šulc, J. 2004: Gotické kachle ze zaniklé vsi Újezdec u Borku. Archeologie ve střed-

ních Čechách 8, 685–698.

Dymek, K. 1995: Średniowieczne i renesansowe kafle śląskie. Wrocław.

Dziedzic, P. 2007: Późnośredniowieczny piec z kafli garnkowych z Sulechówa, pow. zielonogórski. In:

M. Dąbrowska – H. Karnowska red., Średniowieczne i Nowożytne Kafle. Regionalizmy – Podobień-

stwa – Różnice, Białystok, 51–59.


57 Vzpomeňme, že právě oblast v severozáp. sousedství Prahy vyniká velkým počtem dokladů výstavných kamen-ných objektů předbělohorského stáří, které stály v poddanských usedlostech (Škabrada – Dostál 1984).

Fassbinder, F. 2006: Archäologische Untersuchungen zur Frühgeschichte der Stadt Chemnitz. Die Grabun-

gen 1994–1995. Dresden.

Fröhlich, J. – Jiřík, J. – Kypta, J. v tisku: Nález raně novověké keramiky u Uzenic na Blatensku. Archeologické

výzkumy v jižních Čechách 23.

Hallenkamp-Lumpe, J. 2006: Studien zur Ofenkeramik des 12. bis 17. Jahrhunderts anhand von Bodenfunden

aus Westfalen-Lippe. Mainz.

Hazlbauer, Z. 2003: Dobová znázornění rozličných kachlových kamen s přihlédnutím k jejich zřízení v růz-

ných místnostech stavebních objektů. In: Svorník 1, Praha, 169–186.

Hazlbauer, Z. – Chotěbor, P. 1990: Stavební rekonstrukce dvou vrcholně gotických kamen ze Sezimova Ústí.

Archaeologia historica 15, 361–383.

Heege, A. Hrsg. 2002: Einbeck im Mittelalter. Eine archäologisch-historische Spurensuche. Oldenburg.

Hoffmann, Y. – Richter, U. 1995: Eine spätmittelalterliche Abfallgrube mit Ofenkacheln aus Freiberg. Mittei-

lungen des Freiberger Altertumsvereins 76, 36–46.

Honejsek, V. 1894: Z dějin nepatrné české vesnice. Praha.

Hoššo, J. 1982: Neskorogotická kachľová pec z Liptovskej Mary. Archaeologia historica 7, 499–508.

Chvátalová, H. 1988: Kniha výjezdů záduší sv. Mikuláše na Starém Městě pražském z let 1579–1597 (Příspě-

vek k sociální skladbě a správě předbělohorské vesnice). Sborník archivních prací 38, 583–601.

Kniesche, A. 1993: Ein romanischer Ofenkachelfund von der Neuenburg. Burgen und Schlösser in Sachsen-

Anhalt 2, 6–14.

Koucká, T. 2007: Středověké kachle z Nového Knína. Příbram.

Krajíc, R. 1997: Středověká kachlová kamna v Táboře (Archeologický výzkum v Křížkově ulici čp. 28). Tábor.

Krásný, F. – Kypta, J. – Šulc, J. 2005: Pozdně gotické nálezy ve venkovských usedlostech v Čisté u Mladé

Boleslavi. Archeologie ve středních Čechách 9, 643–652.

Kypta, J. – Šulc, J. 2005: Pozdně gotické slohové prvky v architektuře venkovských usedlostí v Záluží u Čelá-

kovic. Památky středních Čech 19/1, 46–53.

Lange, D. 1996: Frühneuzeitliche Keramik aus dem ehemaligen Benediktinerkloster Chemnitz. Arbeits- und

Forschungsberichte zur sächsischen Bodendenkmalpflege 38, 201–251.

MHB: Monumenta historica Bohemiae nusquam antehac edita, quibus non modo patriae, aliarumque

vicinarum regionum, sed et remotissimum gentium historia mirum quantum illustratum. Tomus VI.

G. Dobner ed. Pragae 1785.

Möbes, G. – Timpel, W. 1987: Die Burg Lodenschitz in der Gemarkung Schlöben bei Stadtroda. Alt-Thürin-

gen 22/23, 297–367.

Pálóczi-Horváth, A. 2002: Development of the Late-Medieval house in Hungary. In: Ruralia IV. The rural

house from the migration period to the oldest still standing buildings, Prague, 308–319.

Pavlík, Č. – Vitanovský, M. 2004: Encyklopedie kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ikonografický

atlas reliéfů na kachlích gotiky a renesance. Praha.

PDZ: Pozůstatky desk zemských Království českého r. 1541 pohořelých. Díl I., II. J. Emler ed. Praha 1870, 1872.

Profous, A. 1957: Místní jména v Čechách. Díl IV. Praha.

RBM: Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars III. Annorum 1311–1333.

J. Emler ed. Pragae 1890.

Roth Heege, E. – Heege, A. 2003: Der „Hörner-Ofen“ aus Einbeck – Ein 1540 beim Stadtbrand zerstörter

Kachelofen aus der Hohen Münsterstraße 24. In: Beiträge vom 34. Internationalen Hafnerei-Sym-

posium auf Schloß Maretsch in Bozen/Südtirol 2001. Nearchos 12, Innsbruck, 331–348.

Sedláček, A. 1909: Místopisný slovník historický Království českého. Praha.

Skružný, L. 1999: Keramické dymníky zvané „kochy“, „košky“, „kozuby“, „krby“, „krbečky“ a „sopouchy“

v ikonografickém materiálu Chebského muzea v Chebu a ve sbírkových fondech moravských, sloven-

ských i českých muzeí. In: Sborník Chebského muzea 1998, Cheb, 139–159.

Skružný, L. – Špaček, J. 2002: Vývoj kachlových kamen ve svědectví ikonografického materiálu a národo-

pisných paralel. Archaeologia historica 27, 535–553.

Strauss, K. 1966: Die Kachelkunst des 15. und 16. Jahrhunderts in Deutschland, Österreich und der Schweiz.

Straßburg.

— 1972: Die Kachelkunst des 15. und 16. Jahrhunderts in Deutschland, Österreich, der Schweiz und Skan-

dinavien. II. Teil (neue Folge). Basel.

— 1983: Die Kachelkunst des 15. bis 17. Jahrhunderts in europäischen Ländern. III. Teil. München.

Škabrada, J. 2003: Konstrukce historických staveb. Praha.


Škabrada, J. – Dostál, P. 1984: Pozdní gotika ve vesnických usedlostech na okrese Kladno. In: Urbes medii

aevi investigationes archaeologicae, Praha, 113–148.

Teige, J. 1910: Základy starého místopisu pražského (1437–1620). Oddíl I. Staré Město pražské. Díl I. Praha.

Thoma, W. 2001: Die archäologischen Ausgrabungen im Umfeld des Rathauses von Penig. Arbeits- und

Forschungsberichte zur sächsischen Bodendenkmalpflege 43, 213–267.

Tymonová, M. 2003: Kachlová kamna z Náměště na Hané. Archaeologia historica 28, 575–590.

Winter, Z. 1892: Kulturní obraz českých měst: život veřejný v XV. a XVI. věku. Díl II. Život veřejný mezi

r. 1420–1620. Praha.

ZRK: Zbytky register králův římských a českých z let 1361–1480. A. Sedláček ed. Praha 1914.

Žegklitz, J. – Hazlbauer, Z. – Chotěbor, P. 1992: Pokus o rekonstrukci kachlových kamen ze zaniklé sklárny

v Broumech. Archeologické rozhledy 44, 94–108.

Žegklitz, J. – Vitanovský, M. – Zavřel, J. 2009: Soubor kachlových forem z pražské hrnčířské dílny Adama

Špačka a její kachlová produkce v letech 1531–1572. Archeologické rozhledy 61, 427–466.

The possibility of studying the rural housing culturebetween the Middle Ages and the Early Modern period on the basis

of sources from Trněný Újezd (Central Bohemia)

Thanks to fortuitous circumstances, we have nearly contemporaneous and independent sources fromthe Late Middle Ages and Early Modern period on two neighbouring farmsteads in the central Bohe-mian village of Trněný Újezd (Kladno distr.). Both farmsteads stand on the village square and bothwith their size and impressive architecture once ranked among the wealthiest estates in the village.

A sunken structure disrupted inside house No. 1 yielded ceramic waste from a broad time span ofbetween the 15th–17th century, including 329 fragments of stove tiles and a piece of a ceramic pipe.The stove tiles can be dated to the late 15th or early 16th century on the basis of their decoration. Weare not able to date the fragment of the pipe with great precision. The inner surface of the pipe is notblackened with smoke, the exterior surface bears little remnants of clay. We are aware of similar arte-facts from Silesia, Saxony and Moravia dating mostly to the 15th–16th century. Their form resemblesparts of a chimney flue, and yet their ends have not been modified for joining one pipe to another; theabsence of smoke residue inside the pipes furthermore points to the pipes not being components ofa chimney. These pipes occur in stove ruins both individually and in greater numbers. If we know, say,that six of these pipes were utilized in a single heating apparatus (Sulechów, Silesia), it is possible tocast doubt on the idea that they were used for conducting smoke. If the producers of these pipes hadintended for them to be used as part of a chimney flue, one end would probably have narrowed con-ically at the end, while the other end would have widened (judging from analogies). If we dismiss a linkto smoke removal, the question remains as to the specific position of these elements in the stove body.Some authors (Tymonová 2003; Beutmann 2007) believe that these pipes performed a heating function:the ends of the pipes were to be inserted through the opposing sides of the stove so that warm air fromthe centre of the stove interior would heat the pipe and the resulting warm air would flow from thepipe mouth into the room. While this explanation seems plausible, in the absence of iconographicdocuments or recent analogies it however cannot be conclusively substantiated.

There is no doubt that the stove tile finds are consequential evidence on the transformation of therural culture of living at the turn of medieval times and the Early Modern period; in most cases, how-ever, we are not able to elaborate a general conclusion. This also holds true for the collection fromTrněný Újezd. On the basis of the decoration of the tiles, we can only define the interval for theproduction of the tile moulds as between the second half of the 15th century and the first third of the16th century; we are not able, however, to establish the span of time between the creation of the tilemoulds and the time that they were definitively removed from the stocks of the pottery workshop.That stove tiles removed from older, disassembled heating devices were used repeatedly is alsoa possibility. While the a priori assumption has taken hold in literature that stove tiles represent the


remains of stoves, i.e. indirectly operated heating bodies, we are mostly missing conclusive evidencefor this line of reasoning. We must be cautious in evaluating the oldest evidence of the occurrence ofstove tiles at rural sites, since these tiles discovered in Bohemia to date have come, without exception,from secondary find situations. We are not able, therefore, to reconstruct the relevant heating body.Due to the fact that the assemblage from Trněný Újezd is composed of fragments of dozens of stovetiles, we can nevertheless consider the existence of an advanced piece of equipment, perhaps a tiledstove.

Among the written sources related to late medieval and Early Modern history in Trněný Újezd,we above all value the set of documents that seigniorial officials drew up in the second half of the16th century during their annual visits to the village. These records provide a great amount of infor-mation on the specific form of the seigniorial administration, on feudal property, vassal farming, themovement of the population and the conduct of vassals in various life situations. Uncommonly exten-sive reports concern mainly the estate No. 20, which neighboured the estate No. 1. The headstrongJan Tošek, who did not want to fulfil his obligations to the authorities and was negligent in his hus-bandry of the land, farmed this property in the years 1570–1586. The seigniorial officials failed intheir attempts to correct his behaviour, despite emphatic yearly reprimands and several spells in gaol.He continued to squander his earnings from grain in the tavern; furthermore, he was heavily in debt.Despite repeated warnings from officials that they would take the farmstead away from him, Jan Tošekcould rely on influential Prague burgher friends to intercede on his behalf. As such, we are partiallyinformed on the remarkable extent of the social ties of a farmer for whom the feudal obligation repre-sented merely a formal act necessary for obtaining an uncommonly large farmstead. Nothing canbe said about the prosperity of the estate which, according to investigations by the officials, becamerun-down under Tošek’s holding. On the other hand, the same written sources provide very scantinformation on Pavel Novák, one of Tošek’s successors at the same estate. In spite of that (or perhapsas a result) we are able to justly believe that he fulfilled the requirements needed to operate a largeestate. This conclusion can be reached on the basis of his family origin: he was, after all, the son offarmer Jan Novák, who was a highly competent farmer in another central Bohemian village. Diligenceand ambition were traits that the elder Novák passed on to his offspring. Further proof of the abilitiesof his sons was the fact that two others became seigniorial officials of good standing that occupiedprofessional positions among people of noble rank.

The testimony of these sources, which helps us gain a greater understanding of the mentalityof Early Modern period farmers, demonstrates that specific people managed to successfully takeadvantage of the unquestionable conditions for prosperity set by the economic potential of farmsteads;others, on the other hand, managed to completely squander their opportunities. We can therefore viewJan Toška and Pavel Novák as representatives of highly divergent (and numerous) social categories.While one of these individuals expressed scant interest in improving his farm holdings and behaveddefiantly toward authorities, the second individual instead farmed properly and was able to earnsubstantial sums on the agricultural surplus market.


MARTIN JEŽEK, Archeologický ústav AV ČR, v.v.i., Letenská 4, CZ-118 01 Praha 1; [email protected]

JAN KYPTA, Národní památkový ústav – ú. o. p. středních Čech v Praze, Sabinova 5, CZ-130 11 Praha 3;

[email protected]

JAROSLAV ŠULC, Národní archiv, Archivní 4, CZ-149 00 Praha 4; [email protected]


Dotazníkový průzkum „Percepce archeologie 2008“

Petr Květina – Klára Neumannová

Dotazníkový průzkum proběhl v letním semestru roku 2008 a zahrnoval šetření na čtyřech katedrácharcheologie v České republice. Cílem výzkumu bylo získat obraz vnímání archeologie a její univerzitnívýuky na základě názorů studentů archeologie. Testovány byly hypotézy týkající se rozdílů v pojetí archeo-logie a jejího metodologického základu na sledovaných katedrách, ovlivnění studentů katedrou a chápáníarcheologie jako součásti historických, nebo antropologických (sociálních) věd.

percepce archeologie – univerzity – dotazníkový průzkum – vysokoškolské studium

Questionnaire survey “Perception of Archaeology 2008”. The questionnaire survey was conducted duringthe summer semester of 2008 and comprised coverage at four university archaeology departments in theCzech Republic. The aim of the survey was to obtain an image of the perception of archaeology and univer-sity instruction in this discipline on the basis of the opinions of archaeology students. The hypotheses testedconcerned the differences in the concept of archaeology and its methodological foundation at the surveyeddepartments, the departments’ influence on students and the understanding of archaeology as part of thehistorical or anthropological (social) sciences.

perception of archaeology – university – questionnaire survey – university studies

Úvod

Dotazníkový průzkum „Percepce archeologie“ proběhl v letním semestru roku 2008 a zahrnovalšetření na katedrách archeologie v Brně, Hradci Králové, Plzni a Praze.1 Formulovány byly tři základ-ní pracovní hypotézy, které jsme se pokusili verifikovat:

A. Pojetí archeologie a jejího metodologického základu se na jednotlivých sledovaných katedráchliší.

B. Tyto rozdíly jsou v korelaci s délkou studia, což znamená, že pokročilí studenti jsou ve svýchnázorech více ovlivněni danou katedrou.

C. Studenti vnímají archeologii jako součást historických věd, řazení archeologie k antropologic-kým vědám není běžné.

Výběr kateder pro dotazníkové šetření provedli autoři výzkumu tak, aby byla zahrnuta pracoviš-tě s výraznou profilací a s předpokladem odlišného pojetí archeologie. Průzkum byl zaměřen na dvěkategorie studentů, a to prvních a pak vyšších ročníků (primárně šlo o čtvrté ročníky, což však na-konec nebylo možné dodržet). Celkem bylo získáno 213 vyplněných dotazníků, z čehož 75 patřístudentům z Brna, 49 z Hradce Králové, 48 z Plzně a 41 z Prahy.

Vyplněné dotazníkové formuláře byly přepsány do databáze (MS Access) a následně analyzoványprostřednictvím softwaru MS Excel, SPSS a Canoco.

Výsledky šetření seřazené podle otázek

• Zkuste definovat odborné zaměření následujících archeologických kateder: Praha, Brno,Plzeň, Hradec Králové.

Daná otázka vyžaduje vyhodnocení ve dvou rovinách: první jsou názory respondentů na ostatníkatedry archeologie, druhou je definice jejich vlastní školy. Na každou archeologickou katedru jsme

1 V určitém ohledu je možné provedený průzkum vnímat jako doplněk k nedávné diskusi týkající se vysoko-školského studia archeologie (Beneš 2006; Bouzek 2006; Matoušek 2006; Neustupný 2005; Tichý 2005; Vašíček2006).


tak získali vždy dva pohledy: zvnějšku a zevnitř, přičemž součástí vyhodnocení je i jejich vzájemnésrovnání (tab. 1, obr. 1).

• Vnímáte archeologii jako humanitní disciplínu (tj. takovou, jejímiž nejbližšími příbuznýmijsou historie, dějiny umění…)?

%ostatní Brno ostatní HK ostatní Plzeň ostatní Prahao Brnu o sobě o HK o sobě o Plzni o sobě o Praze o sobě

pravěk 20,9 25 1 7 1,5 5,7 13,2 15,4

protohistorie 1,8 0 0 1,3 0 0 0,6 0

středověk 16,8 16 1,8 0,7 11,4 8,9 23,5 63,5

tradiční a. 3 1,6 0,6 0 0,9 0 5 3,8

typologie 4,3 12 0 0,7 1,8 0,4 9 0

teorie 0,5 0,7 0 0 5,3 2,1 3,3 3,8

metodika 0 0 0 0 4,5 2,1 1,8 0

praktická a. 2,4 1,3 0 8,8 0 1,1 0 0

popularizace 2,3 0,9 9,5 29,3 1,5 0,9 1,9 1,9

moderní postupy 0 0 0 0 0,5 4,3 0 0

experimentální a. 0 0 22,7 27,8 0 0 0 0

nedestruktivní metody 2,8 1,3 0,2 2,2 32,3 51,4 2,6 0

počítačové zpracování 8,9 16,3 6,8 20,7 13,1 14,7 2,1 0

klasická a. 3,7 2 0 0 0 0 8,9 0

egyptologie 0 0 0 0 0 0 1,5 0

jiné 5 3,1 0,5 1,5 2,6 2,1 0,2 0

žádná specializace 0,9 4,4 0 0 0,4 4,3 0,6 3,8

nevím 24,8 15,3 37,9 0 20,6 2,1 24,4 7,7

nevím, že existuje 1,8 – 19 – 3,7 – 1,3 –

Tab. 1. Relativní četnost názorů pregraduálních respondentů na odborné zaměření archeologických kateder.

Výsledky byly korigovány vzhledem k nestejným počtům odpovědí v jednotlivých dotaznících.

V kategorii pregraduálních studentů převažuje u všech škol názor, že archeologie je humanitnídisciplínou (Plzeň 72 %, Praha 73 %, Brno 83 %, Hradec Králové 88 %).

Porovnání mezi počátkem studia (1. ročník) a jeho koncem (vyšší ročníky) nevykazuje význam-nější změny v poměru odpovědí ano : ne. Rozdíl, i když nepříliš patrný, je mezi studenty pražskýmia plzeňskými na jedné straně (72,5 %) a brněnskými a hradeckými na straně druhé (85,5 %).

V komentáři k druhé otázce jsme zaznamenali časté odkazy na blízký vztah archeologie a příro-dovědných oborů. S výjimkou Hradce Králové se tento názor vyskytuje u ostatních kateder v rela-tivně konstantním poměru mezi 20–34 % odpovědí.

• Přiřaďte následujícím výrokům body od 1 do 5 podle věrohodnosti, kterou pro vás mají(autoři výroků nebyly v dotazníku uvedeni):

A. Archeologie je však jedna z věd, které se vyčlenily podle svých prostředků, nikoliv předmětu(Neustupný 2007, 27).

B. Archeologie je studium materiálních předmětů s cílem popsat a vysvětlit lidské jednání. Je zalo-žena na tvrzeních o interakcích člověk-předmět (La Motta – Schiffer 2001, 15).

KVùTINA – NEUMANNOVÁ: Dotazníkov˘ prÛzkum „Percepce archeologie 2008“716

C. Archeolog musí dbát na to, aby své soudy (a také jejich východiska) pokud možno omezil jenna své prameny (Třeštík 2001, 9).

D. Archeologie je antropologie, nebo není nic! (výrok L. Binforda citovaný in: Willey – Philips1958).

E. Archeologie by neměla být oddělena od historie a dějin umění a vůbec od humanitního základu,ze kterého vyrostla (Bouzek 2006, 152).

F. Archeologie jako jedna z historických věd usiluje stejně jako vlastní historiografie (dějepisectví)o úplné poznání dějin lidstva (Hrala 1976, 14).

V kategorii všech pregraduálních studentů se posluchači shodli, že nejvěrohodnější jsou pro něvýroky F, B a E (všechny s průměrným bodovým hodnocením větším než 3; tab. 2). Výroky A a Cjsou obvykle průměrně hodnoceny více než dvěma body. Za nejméně důvěryhodné je považovánotvrzení D (průměrně méně než 2 body).

Mezi názory studentů prvního a vyšších ročníků nejsou výraznější rozdíly (tab. 2). Od výsledkůkategorie všech pregraduálních studentů se liší především odpovědi posluchačů z Hradce Králové,kteří ve vyšších ročnících kladou dosti vysoko výrok A (3,12 bodů), a naopak nízko výrok C (1,6 bo-dů). V Plzni má pro vyšší ročníky nižší důvěryhodnost výrok E (2,84 bodů) než pro studenty prvníchročníků (3,57 bodů). Podobná situace je v Praze, ale týká se tvrzení C (1. ročník 3,21 bodů; vyššíročníky 2,3 bodů).

Obecně byly nejvýše hodnoceny výroky obsahující tvrzení, že archeologie je součástí humanit-ních věd a její nejbližší příbuznou je historie. Naopak nejmenší věrohodnost byla přisouzena tvrzení,které řadí do jednoho rámce archeologii a antropologii.


Obr. 1. Relativní četnost názorů pregraduálních respondentů na odborné zaměření archeologických kateder.

Všichni pregraduální studenti Studenti 1. ročníku Studenti 2.–5. ročníku

Brno F, B, E, A, C, D B, F, E, C, A, D F, B, E, A, C, D

HK F, B, E, A, C, D B, F, E, A, C, D F, B, E, A, C, D

Plzeň F, B, E, A, C, D F, E, B, A, C, D F, B, E, A, C, D

Praha F, B, E, C, A, D F, B, E, C, A, D F, B, E, A, C, D

Tab. 2. Pořadí výroků na základě jejich průměrného bodového hodnocení v jednotlivých kategoriích respon-

dentů.

• Je podle Vás archeologické kultura odrazem sociální identity minulých populací?

Cílem bylo zmapovat, do jaké míry respondenti považují archeologickou kulturu za reálnou his-torickou sociální jednotku integrovanou např. na základě příbuzenských nebo mocenských struktur.V kategorii pregraduálních studentů převládá v Hradci Králové (78 %), Brně (69 %) a Plzni (62 %)názor, že archeologická kultura je takovým odrazem reality. V Praze jsou kladné i záporné odpovědizhruba vyrovnané (ano 49 %, ne 46 %).

Při srovnání studentů 1. ročníků a vyšších ročníků se trendy u jednotlivých škol liší. V Brně s vyš-ším ročníkem vzrůstá důvěra ve vazbu archeologické kultury k sociální identitě, a to na úkor ponechá-ní dané otázky bez odpovědi (v 1. ročníku odpověď „ano“: 50 %, „ponecháno bez odpovědi“: 19 %;ve 2.–5. ročníku odpověď „ano“: v 80 %, „ponecháno bez odpovědi“: v 6 %). V Hradci Králové zů-stává převažující míra kladných odpovědí na danou otázku v 1. i ve vyšších ročnících. V Plzni s do-bou studia mírně klesá počet kladných odpovědí a to na úkor nezodpovězení otázky. Nicméně stále


Obr. 2. Bibliografické znalosti v rámci několika tématických skupin. Relativní četnost správných odpovědí

v kategorii pregraduálních studentů.

se udržuje silná důvěra ve vztah archeologické kultury a minulé sociální identity (odpověď „ano“:1. ročník 74 %, vyšší ročníky 52 %). V Praze s dobou studia poměr kladných odpovědí mírně klesá(odpověď „ano“: 1. ročník 57 %, vyšší ročníky 44 %).

• Propojte autory s jejich díly. Správné odpovědi:A. Buchvaldek Dějiny pravěké Evropy F. Hodder Symboly v „akci“B. Clarke Analytická archeologie G. Niederle Slovanské starožitnostiC. Neustupný Syntéza struktur formalizovanými… H. Poulík Staří Moravané budují svůj státD. Malinowski Argonauti západního Pacifiku I. Lévi-Strauss Strukturální antropologieE. Frazer Zlatá ratolest

česká archeologická archeologická anglosaskáantropologická klasika

% klasika metoda archeologie

Niederle Poulík Buchvaldek Neustupný Clarke Hodder Levi-Strauss Malinowski Frazer

Brno 84 70,67 32 29,33 5,33 8 13,33 6,67 12

HK 55,10 44,90 57,14 12,24 16,33 6,12 8,16 28,57 6,12

Plzeň 72,92 45,83 37,50 60,42 12,50 41,67 29,17 18,75 20,83

Praha 80,49 73,17 87,80 19,51 21,95 21,95 31,71 34,15 36,59

Tab. 3. Rozdělení autorů do tematických bibliografických skupin a procentuální úspěšnost odpovědí

v kategorii všech pregraduálních studentů.

Studenti jednotlivých kateder se ve znalostech literatury podstatně liší, o čemž podává přehledtab. 3 a obr. 2. Liší se nějak významně rozložení znalostí o literatuře na začátku a v průběhu studia?

Brno – porovnáme-li studenty prvního a dalších ročníků, pak se rozložení znalostí o literatuřemění pouze v případě archeologické metody E. Neustupného ve prospěch vyšších ročníků.

Hradec Králové – studenti 1. ročníku neznají oproti vyšším ročníkům práci J. Poulíka a B. Mali-nowského, zato znají v 33 % D. Clarka, o kterém nemají žádné povědomí studenti 2.–3. ročníku.

Plzeň – zde zaznamenáváme asi největší rozdíly mezi prvním a vyššími ročníky. V 1. ročníku stu-denti znají ve významnějších počtu jen práci L. Niederla (52 %), což se dramaticky mění ve vyššíchročnících, kdy studenti znají dobře českou archeologickou klasiku, všichni znají práci E. Neustupné-ho, v 80 % znají I. Hoddera, ve 44 % C. Lévi-Strausse. Asi čtvrtina respondentů se také orientujev antropologické klasice: B. Malinowski (28 %) a J. Frazer (24 %).

Praha – studenti prvního i vyšších ročníků mají shodně dobré znalosti české archeologické klasi-ky. Zhruba 30 % studentů 1. ročníku zná C. Lévi-Strausse a J. Frazera. Ve vyšších ročnících majístudenti celkově ucelenější přehled ve všech sledovaných tematických okruzích, i když nedosahujíexcelentních výsledků.

• Uveďte, zda se zabýváte / hodláte se zabývat pravěkou, protohistorickou, raně středověkou,nebo vrcholně středověkou archeologií.

% prehistorie protohistorieraný vrcholný post

jiné nevíbez

středověk středověk medieval odpovědi

Brno 33 17 22,7 14,8 2,3 3,4 4,5 2,3

HK 23,4 21,9 14,1 15,6 0 9,4 7,8 7,8

Plzeň 19,3 5,3 21,1 28,1 8,8 8,8 8,8 0

Praha 34 20,8 24,5 17 0 0 1,9 1,9

Tab. 4. Relativní četnost deklarované odborné specializace respondentů.


Při srovnání studentů prvního a pak vyšších ročníků se mezi jednotlivými školami projevily ná-sledující rozdíly:

V Brně je zájem studentů o jednotlivá období vyrovnaný. Nejvýraznější je navýšení počtu zájem-ců o vrcholný středověk ve vyšších ročnících (z 10 % na 18 %), což se pravděpodobně děje na úkornerozhodnutých v 1. ročníku (10 %).

V Hradci Králové se preference studentů v průběhu studia mění: přibývá zájemců o pravěk (ze14 % v 1. ročníku na 31 % v dalších ročnících) a raný středověk (ze 7 % na 19 %) na úkor neroz-hodnutých a těch, kteří se chtěli v 1. ročníku věnovat vrcholnému středověku (21 %). Zvyšuje sepočet studentů, kteří se v budoucnu nehodlají archeologii věnovat (11 %).

V Plzni se plánované zaměření studentů na počátku studia a v jeho průběhu značně liší: Zatímcov 1. ročníku výrazně převládá počet zájemců o prehistorii (29 %), ve 4. ročníku se tato preferencezcela mění ve prospěch vrcholného (36 %) a raného (24 %) středověku.

V Praze v 1. ročníku převládá jednoznačná preference pro prehistorickou archeologii (44 %).To se však v průběhu studia mění, takže ve vyšších ročnících studenti deklarují ve srovnatelnémpoměru zájem o prehistorii (30 %), protohistorii (24 %) a raný středověk (27 %). Oproti 1. ročníkuvzrostl počet zájemců o vrcholný středověk (z 13 % na 19 %).

• Vyznačte na časové ose, kde se podle vás nachází hranice, za kterou už písemné prameny při-nášejí podstatnou část informací pro řešení archeologických otázek. Tato mez by se také daladefinovat jako hranice mezi prehistorickou a historickou archeologií (myšleno pro středo-evropský prostor).

%

-1000 až -501 -500 až -1 0 až 599 600 až 999 1000 až 1299 1300 až 1499 od 1500

prehistorie latén řím a SNraný raný vrcholný

novověkstředověk I středověk II středověk

Brno 2,70 24,32 16,22 28,38 14,86 10,81 2,70

HK 6,12 24,49 32,65 26,53 8,16 0 2,04

Plzeň 6,25 10,42 20,83 18,75 29,17 12,50 2,08

Praha 0 12,50 7,50 22,50 42,50 12,50 2,50

Tab. 5. Rozdělení relativních četností odpovědí pregraduálních studentů na otázku po hranici, za kterou

už písemné prameny přinášejí podstatnou část informací pro řešení archeologických otázek. Původní

detailní vyznačení na chronologické ose byly pro přehlednost shrnuty do kategorií.

Předpokládáme, že formování názorů souvisejících s odpovědí na položenou otázku bude ovliv-něno obecným zaměřením archeologických kateder, na nichž respondenti studují. Odpovědi dotazo-vaných z jednotlivých kateder se výrazně odlišují už v základní kategorii zahrnující obecně pregra-duální studenty (tab. 5). Při srovnání studentů prvního a pak vyšších ročníků se projevily vzájemnérozdíly v homogenitě názorů v průběhu studia.

Brno – v 1. ročníku se největší část studentů vyslovuje pro mezní hranici významu písemnýchpramenů v období raného středověku, tj. od r. 900 do 1000 (28 %) a vrcholného středověku (12 %).Ve vyšších ročnících se tato mez posouvá dále do minulosti až k roku 400 př. Kr. (16 %). Další rela-tivně významná část respondentů z vyšších ročníků klade hranici do období Velké Moravy (14 %).Shodně po deseti procentech se vyslovuje pro r. 100 př. Kr. a r. 600 n. l.

Hradec Králové – studenti v 1. ročníku vykazují velký rozptyl v odpovědích. Hodnot nad 10 %dosáhly údaje 100 n. l., 400–500 n. l. a 800 n. l.

Plzeň – výsledky prvního a vyšších ročníků se zcela liší. V 1. ročníku se nejvíce odpovědí sou-středilo do intervalu 500–600 n. l. (35 %). Ve vyšších ročnících se největší váha přisuzuje intervalu1100–1200 n. l. (40 %) a r. 1400 (12 %).


Praha – názory obou sledovaných skupin respondentů jsou nejkonzistentnější: obě skupiny zdů-razňují význam r. 1200 (1. ročník: 29 %, vyšší ročníky: 30 %). V prvním ročníku dále 14 % dotáza-ných považuje za hraniční roky 800 n. l. a 1000 n. l. Ve vyšších ročnících je kromě zmíněného roku1200 přisuzován význam i r. 1400 (15 %).

• Daná stupnice vyjadřuje odlišné pojetí předmětu výzkumu v historických disciplínácha v antropologických vědách. S ohledem na svou specializaci vyznačte na této stupnici poziciarcheologie.

Průměrná odpověď všech hodnocených skupin se vždy blíží nule, tj. názoru, že archeologie ležíuprostřed mezi historickými a antropologickými vědami. Mezi jednotlivými katedrami však existu-jí zaznamenatelné rozdíly (obr. 3). Ve skupině pregraduálních studentů se nejblíže chápání archeo-logie jakožto antropologické disciplíny ocitli posluchači z Prahy (M = 0,36) a z Hradce Králové(M = 0,25). Historie má nejblíže k archeologii pro studenty z Plzně (M = -0,27). Brněnští studentispatřují místo archeologie takřka uprostřed mezi historií a antropologií (M = 0,03).

Rozdíly mezi prvním a vyššími ročníky se obecně projevují v tendenci posunu chápání archeolo-gie ještě více do středu mezi antropologií a historií. Zajímavá je názorová konzistence studentů z Brna,u nichž se průměrné pojetí pozice archeologie v 1. a vyšších ročnících nemění (M = 0,03). Největšírozdíl lze naopak zaznamenat v Plzni (u 1. ročníku M = -0,48; u vyšších ročníků M = -0,07).

• Domníváte se, že archeologie má (mimo terénní výzkum) svou vlastní specifickou metodu?

Odpověď „ano“ převažuje v Plzni (62 %), Hradci Králové (59 %) a Brně (57 %). V Praze je na-opak dominantní odpověď „ne“ (61 %). Názory studentů a prvního a vyšších ročníků se na jednotli-vých katedrách výrazně neliší.

• Za jakých podmínek může archeologie dospět k objektivnímu poznání minulosti?

A. Dochází k tomu již nyní (a dalším výzkumem se bude zpřesňovat).


Obr. 3. Pozice archeologie na pomyslné ose mezi

historií a antropologií. Odpovědi pregraduálních

studentů.

Obr. 4. Grafický výstup z analýzy CCA. Zřetelně je

vidět blízkost kateder v Brně a Plzni.

B. Je třeba ještě vykopat a zpracovat více nálezů, arch. situací a lokalit.C. Je třeba většího propojení s jinými obory.D. Nedojde k němu nikdy, protože poznání je vždy limitováno paradigmatem doby.E. Jiné.

Srovnáme-li názory studentů prvního a následujících ročníků (tab. 6), objevíme zajímavý trend,který se projevuje v Brně i v Praze, totiž že s délkou studia vzrůstá důvěra studentů ve výrok C, a tona úkor výroku D.

• Vyznačte na časové ose, odkdy archeologické nálezy reprezentují společnost se zhruba shod-nými kulturními vzorci, jaké existují v současnosti.

V kategorii pregraduálních studentů má histogram četností odpovědí na tuto otázku dva vrcholyu všech sledovaných škol (tab. 7). První vrchol se nachází buď v období protohistorie (Brno, Praha),nebo v raném středověku (Plzeň, Hradec Králové), druhý vrchol leží buď v období industriální éry(Brno, Hradec Králové, Praha), nebo v novověku (Plzeň, Praha). Při srovnání odpovědí studentůprvního a vyšších ročníků se projevily některé významné rozdíly v Brně, Plzni a Praze. V Brně se stu-denti 1. ročníku jednoznačně přiklánějí k období industriální éry, ale vyšší ročníky své preferencedělí mezi tímto obdobím a protohistorií. V Plzni posluchači 1. ročníku zdůrazňují období novověku,ale ve vyšších ročnících se kloní k ranému středověku a industriální éře. V Praze se 1. ročník při-klání nejvíce k období protohistorie, ale u vyšších studijních ročníků se vyrovnávají preference proprotohistorii, industriální éru a současnost.

-6000 -3500 -950 0 850 1400 1650 1850 2000

% hluboký starší mladší proto- raný vrcholnýnovověk

industriálnísoučasnost

pravěk pravěk pravěk historie středověk středověk éra

Brno 4 6,67 9,33 16 10,67 5,33 14,67 20 8

HK 2,04 8,16 12,24 14,29 18,37 2,04 10,20 22,45 0

Plzeň 10,42 0 4,17 6,25 20,83 4,17 20,83 18,75 2,08

Praha 9,76 0 4,88 17,07 14,63 4,88 4,88 14,63 14,63

Tab. 7. Relativní četnost odpovědí na otázku od kdy archeologické nálezy reprezentují společnost se

zhruba shodnými kulturními vzorci, jaké existují v současnosti.

Shrnutí

Cílem průzkumu bylo porovnat vnímání archeologie mezi studenty čtyř univerzitních pracovišťv České republice, a to v Brně, Hradci Králové, Plzni a Praze. V úvodu formulované pracovní hypo-tézy byly verifikovány v tomto smyslu:

A. Na jednotlivých katedrách je archeologie pojímána odlišně. Konkrétní příklady přináší po-drobný rozbor výsledků výše.


Tvrzení%

A B C D E

Brno 11 11 37 34 7

HK 21 21 29 24 6

Plzeň 13 11 30 35 11

Praha 6 0 29 55 10

Tab. 6. Relativní četnost odpovědí

pregraduálních respondentů na

otázku za jakých podmínek může

archeologie dospět k objektivnímu

poznání minulosti. Výsledky podle

nabídnutých možností.

B. Názory na archeologii obecně korelují s délkou studia. Trend je nejvýraznější v Plzni a v Brně,což je možné interpretovat tak, že tyto dvě školy své studenty formují velmi silně. Naopak v Prazejsou názory studentů koherentní od 1. až do 4. ročníku.

C. Příbuznost archeologie k historickým, nebo naopak k antropologickým vědám jsme považo-vali za jeden z hlavních sledovaných problémů. Výsledky jsou v tomto směru jednoznačné: studentiarcheologie v České republice vnímají archeologii jakou součást historických věd. Studenti z Prahya Hradce Králové přitom neodmítají blízkou příbuznost antropologických disciplín pro archeologii,i když spíše v mimočeském prostředí. Významná část dotazovaných také připomíná důležitost spolu-práce archeologie s přírodovědnými obory.

K vyhodnocení celého datového souboru byla použita metoda vícerozměrné statistiky označova-ná jako kanonická korespondenční analýza (CCA). Výhodou této metody je, že umožňuje postihnoutvzájemné korelace mezi odpověďmi respondentů a kategoriálními proměnnými (v tomto případě,z jaké školy pocházejí). Výsledky analýzy, provedené v programu Canoco for Windows 4.5 a CanoDraw for Windows 4.5 (ter Braak – Šmilauer 2002), upozornily na to, které odpovědi jsou pro danoukatedru typické, které naopak korelují negativně a které otázky nevybočují z průměru a jsou provšechny katedry přibližně stejně důležité. V podstatě tak potvrdily zjištění popsaná výše. Kromě to-ho z provedené mnohorozměrné analýzy vyplývá, že výsledky dotazníků studentů z Brna a Plzněk sobě mají v obecné rovině blíže než výsledky z Hradce Králové a Prahy (obr. 4).

Projekt „Percepce archeologie 2008“ vznikl za podpory výzkumného záměru Archeologického ústavu AV ČR,Praha, v.v.i., s názvem „Archeologický potenciál Čech: teoretický výzkum, metodologie a informatika, péčeo národní kulturní dědictví.“ Identifikační kód AV0Z80020508.Autoři děkují doc. Martinu Gojdovi, prof. Janu Klápštěmu, prof. Zdeňku Měřínskému, doc. Radomíru Tiché-mu za jejich laskavý souhlas s provedením dotazníkového šetření na půdě jimi řízených vysokoškolskýchpracovišť. Za pomoc s realizací průzkumu patří dík Miroslavu Dobešovi, Janu Johnovi, doc. Jiřímu Macháč-kovi, Milanu Slezákovi, Richardu Thérovi, Dagmar Vachůtové, doc. Pavlu Vařekovi. Náš dík patří i všemrespondentům, kteří zodpovědně vyplnili dotazníky.

Literatura

Beneš, J. 2006: Vysokoškolská archeologie v čase tichých proměn, Archeologické rozhledy 58, 159–162.

Bouzek, J. 2006: Poznámky k článku Evžena Neustupného „Vysokoškolská archeologie“, Archeologické

rozhledy 58, 151–153.

ter Braak, C. J. F. – Šmilauer, P. 2002: CANOCO reference manual and CanoDraw for Windows user’s guide:

software for Canonical Community Ordination. Ithaca: Microcomputer Power.

Hrala, J. 1976: Malý labyrint archeologie. Praha: Albatros.

LaMotta, V. M. – Schiffer, M. B. 2001: Behavioral Archaeology. Toward a New Synthesis. In: I. Hodder ed.,

Archaeological Theory Today, Cambridge: Polity Press, 14–64.

Matoušek, V. 2006: Několik poznámek k vysokoškolské výuce archeologie, Archeologické rozhledy 58,

153–157.

Neustupný, E. 2005: Vysokoškolská archeologie, Archeologické rozhledy 57, 381–389.

— 2007: Metoda archeologie. Plzeň: Aleš Čeněk.

Tichý, R. 2005: Vysokoškolská archeologie v pojetí Evžena Neustupného, Živá archeologie 6, 79–80.

Třeštík, D. 2001: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791–871. Praha: Lidové

noviny.

Vašíček, Z. 2006: Poznámky k jednomu Heideggerovu textu o vědě, Archeologické rozhledy 58, 157–188.

Willey, G. R. – Phillips, P. 1958: Method and theory in American archaeology. Chicago: University of Chicago

Press.


Questionnaire survey “Perception of Archaeology 2008”

The questionnaire survey entitled “Perception of Archaeology” was conducted during the summersemester of 2008 at university archaeology departments in Brno, Hradec Králové, Plzeň and Prague.The aim of the survey was to obtain an image of the perception of archaeology and university instruc-tion in this discipline on the basis of the opinions of archaeology students. Three basic hypotheseswere formulated: A) the concept of archaeology and its methodological foundation differ at the in-dividual universities involved in the survey; B) these differences correlate with the length of study,which means that the opinions of advanced students are more influenced by the given department;C) students perceive archaeology more as a part of the historical rather than the anthropological(social) sciences.

The authors of the study chose the particular university departments for the questionnaire surveyto include departments with distinct profiles and presumed divergent concepts of archaeology. Thestudy was focused on two categories of students: those in their first years of study and upperclassmen.A total of 213 completed questionnaires were obtained – 75 from students in Brno, 49 from HradecKrálové, 48 from Plzeň and 41 from Prague.

The hypotheses formulated in the introduction were confirmed in the following sense: A) archaeo-logy is in fact perceived differently at individual departments. This concerns, for example, methodo-logy, departmental specializations, the concept of archaeological sources and knowledge of profes-sional literature; B) opinions of archaeology correlate in general with the length of study. This trendis most pronounced in Plzeň and Brno, which could be explained by the fact that these schools mouldtheir students very strongly. On the other hand, the opinions of students in Prague remain the samefrom the first to the fourth classes; C) we considered the affinity between archaeology and the his-torical sciences or, to the contrary, anthropology, as one of the main issues studied. The results in thisrespect are unequivocal: archaeology students in the Czech Republic view archaeology as part of thehistorical sciences. A significant numbers of those participating in the survey note the importanceof cooperation between archaeology and natural science disciplines.


PETR KVĚTINA, Archeologický ústav AV ČR, v.v.i., Letenská 4, CZ-118 01 Praha; [email protected]

KLÁRA NEUMANNOVÁ, Katedra archeologie FF UHK, Rokitanského 62, CZ-500 03 Hradec Králové 3

[email protected]


DISKUSE

The early Slavs in Bohemia and Moravia: a response to my critics

Florin Curta

In pondering how the existing evidence pertaining to the early Slavs in Bohemia and Moravia may beassessed, the paper rejects the arguments presented by Naďa Profantová, Felix Biermann, and AndrejPleterski, in particular the idea of a migration of the early Slavs from western Ukraine and Bukovina intoBohemia and Moravia. The chronology of assemblages of the so-called “culture with Prague-type pottery”proposed by Profantová is demonstrably wrong, while Pleterski’s idea of a specifically Slavic “kitchenculture” rests on insufficient knowledge of the changes in eating practices accompanying economictransformations in the Mediterranean region during the sixth and seventh centuries. Against Biermann’suncritical treatment of the written sources, particularly of Fredegar, the paper argues that the text of theChronicle of Fredegar is not to be taken at face value, but understood as a means to please Fredegar’sAustrasian audience.

migration – ethnicity – early Slavs – handmade pottery – Fredegar – Procopius of Caesarea – "Slavic"bow fibulae

Počátky Slovanů v Čechách a na Moravě: odpověď mým kritikům. V úvaze o hodnocení stávajícího dokla-dového materiálu vztahujícího se k raným Slovanům v Čechách a na Moravě odmítá autor tohoto textu argu-menty přednesené Naďou Profantovou, Felixem Biermannem a Andrejem Pleterskim, obzvláště myšlenkupříchodu prvotních Slovanů do Čech a na Moravu ze západní Ukrajiny a Bukoviny. Chronologie souborůtakzvané „kultury s keramikou pražského typu“, předložená Profantovou, je prokazatelně chybná, kdežtoPleterského myšlenka specificky slovanské „kuchyňské kultury“ spočívá na nedostatečné obeznámenostise změnami v jídelních zvycích doprovázejících ekonomické změny ve Středomoří během 6. a 7. století.Proti Biermannovu nekritickému zacházení s písemnými prameny, zvláště s Fredegarem, namítá autor, žetext Fredegarovy kroniky nelze brát doslovně, nýbrž je jej třeba chápat jako snahu vyhovět Fredegarovuautrasijskému čtenářstvu.

migrace – etnicita – počátky Slovanů – ručně robená keramika – Fredegar – Prokopios Caesarejský –„slovanské“ paprsčité spony

The one who is at a loss to understand the other is I.But at least the immediate point should be plain,unless you are determined to have it otherwise.

Nikolai V. Gogol, The Nose1

I wrote The Making of the Slavs more than ten years ago in a rush of urgency and optimism. Theurgency came from the strident discrepancy between interpretations of various categories of sourcesand from the then current state of research. In light of the momentous transformations taking placein the discipline of archaeology in the 1980s and 1990s, I found myself thinking a lot about thechanging bases of scholarly dialogue between historians and archaeologists. I was contemplatingin particular the dismal gap between the new and exciting perspectives opened by anthropologistsstudying ethnicity and the conceptual and methodological difficulties encountered by historians andarchaeologists inspired by a “linguistic” approach to the history of the early Slavs. For any reasonable

1 English translation from Gogol 1952, 164.


scholar whose understanding of the Slavic ethnogenesis required an equal consideration of writtenand archaeological sources, the state of research in the late 1990s must have indeed seemed verydispiriting. Because of a fundamental belief in a primordial definition of ethnicity (often placedsquarely in the realm of language), which obscured both the interpretation of the written sources(especially of Jordanes) and an adequate treatment of the archaeological evidence, there was appar-ently no way to reconcile the diverging conclusions drawn from the analysis of different sources.The earliest mentions of Slavic raids across the Lower Danube River may be dated to the first halfof the sixth century, yet no archaeological evidence of a Slavic settlement in the Balkans could besecurely dated before ca. 600 (Koleva 1993; Angelova – Koleva 2007). Aping the way in which,according to linguistic paleontology, Common Slavic spread across Eastern Europe, historiansimagined a migration from the Pripet marshes on the present-day border between Belarus and Ukraineto the Lower Danube, across which the Slavs are known from written sources to have crossed intothe Balkans. However, archaeologists could not provide sufficient (or even positive) evidence of anysuch migration from north to south. Nor is there any evidence of such a migration in any of the sixth-century sources pertaining to the early Slavs. Procopius of Caesarea and the author of the Strategikonclearly placed them in the Lower Danube region and did not think of them as coming from anywhereelse. Nonetheless, archaeologists in Poland, former Czechoslovakia, Ukraine, Belarus, and Russiainterpreted as Slavic archaeological assemblages dated to the sixth or seventh century and found intheir respective countries, despite the lack of any firm evidence from the written sources that anySlavs lived in those territories around AD 600.

The optimism, on the other hand, came from a sense of buoyancy and opportunity in the fieldsof both history and archaeology. The critique of the ethnogenesis model embraced by many Germanand Austrian scholars inspired by Reinhard Wenskus’s work seemed to be drawing the attention to theneed to treat written sources as texts, using traditional means of textual analysis, as well as currenttheoretical approaches to literary analysis (e.g., narratology) in order to establish the cultural contextand to define authorial purpose (to cite only the studies published before the Making of the Slavs:Cesa 1982; O’Donnell 1982; Ivanov 1984; Cameron 1985; Goldstein 1986–1987; Goffart 1988; 1989;Pizzaro 1989; Adshead 1990; Lošek 1990; Ivanov – Gindin – Cymburskii 1991; Curta 1997).2 Thefull implications of this “literary turn” for the analysis of the written sources remain to be seen, butit has by now become clear that in order to make any progress the research on the early Slavs needsto distance itself from the practice of repeating the stereotypes embedded in late antique ethnography.Meanwhile, new approaches to the archaeology of ethnicity have also transformed our understandingof the relation between material culture and group identity (most prominent before the publicationof the Making of the Slavs are Daim 1982; Hodder 1982; McGuire 1982; Bentley 1987; Buchignani1987; David – Sterner – Gavua 1988; Anthony 1990; Olsen – Kobyliński 1991; Shennan 1991; Hides1996).3 More constructive conversations appeared to be possible both between and within disciplines,not least because a younger generation of scholars with less of the old baggage were coming to thefore (Klein 1988; Champion 1990; Beaudry – Cook – Mrozowski 1991; Gojda 1992; Moreland 1997;see also Shanks – Tilley 1989).4

One of my book’s purposes was certainly to be an exercise in blending the historical into thearchaeological analysis. I wanted to fashion a plausible synthesis out of quite heterogeneous materials.

CURTA: The early Slavs in Bohemia and Moravia: a response to my critics726

2 Many more studies have been published on this matter after the Making of the Slavs. See, for example, Gantar1998; Roques 1998; 2000; Curta 1999; 2008b; Rousseau 1998; Flusin 2000; Howard-Johnston 2000; Whitby2000; Brodka 2004; Kaldellis 2004; Loma 2004; Goffart 2005; Revanoglou 2005.3 Among the great number of studies published on this topic after the Making of the Slavs, worth mentioning inthis context are Pohl 1998; Tabaczyński 1998; Mamzer 1999; Brather 2000; 2002; Urbańczyk 2000; 2003; Curta2002; 2007; Mirnik Prezelj 2002; Gąssowski 2003; Barford 2004; Milinković 2004; Bertašius 2005; Lucy 2005;Stepanov 2006; Hakenbeck 2007; Härke 2007; Heather 2008.4 For newer studies relevant for this paper, see Härke 1998; Neustupný 1998; 2002; Lang 2000; Mirnik Prezelj2000; Moreland 2001; Třeštík 2001; Macháček 2003.

The conclusion I have reached is in sharp contradiction with most other works published on this topicboth before and after the Making of the Slavs. Instead of the traditional approach, that of opposing thebarbarian Slavs to the civilization of the Late Roman Empire, I preferred to look at the Danube limesas a complex interface. Instead of a great flood of Slavs coming out of the Pripet marshes, I envisageda form of group identity, which could arguably be called ethnicity and emerged in response to EmperorJustinian’s implementation of a fortification project on the Danube frontier and in the Balkans. TheSlavs, in other words, did not come from the north, but became Slavs only in contact with the LateRoman frontier. Contemporary sources mentioning Sclavenes and Antes, probably in an attempt tomake sense of the process of group identification taking place north of the Danube frontier of theLate Roman Empire, stressed the role of “kings” and chiefs, as war leaders who may have played animportant role in this process. This kind of exercise was only possible for a territory–broadly definedas the “Lower Danube region” – for which we have both archaeological evidence and informationfrom the written sources, which can undoubtedly be established as referring to that territory. The lastthing I wanted to propose was any straightforward interpretation of the evidence from all territoriesbelieved to have been inhabited by the Slavs in the early Middle Ages, from Bohemia to the DnieperRiver and from the Baltic Sea to Greece. To claim, as Naďa Profantová does, that I accept, cum granosalis, the concept of Slavdom (slovanství) for the eighth and ninth centuries, is therefore a regrettablemisunderstanding of my main arguments and a serious conceptual confusion.5 Rather than imposemy reading of the written sources on the interpretation of archaeological assemblages from territoriesoutside the Lower Danube region, I wanted to show that the conclusions drawn from the analysis ofthe materials known from that region may well force us to see the evidence from Poland, Slovakia,Czech Republic, or Belarus in a different light. I wanted to give due emphasis to the subtle and com-plicated ways through which a group identity which could arguably be called ethnicity may be esta-blished by means of material culture, in order to invite archaeologists working in those countries toreassess the fundamental assumptions of their interpretation of the archaeological evidence. Severalreviewers noted that the conclusions I have reached in the Making of the Slavs have only limitedapplicability to territories farther away from the Danube frontier of the early Byzantine Empire(Barford 2002; Brather 2003). They also wondered what, in the light of the Making of the Slavs,would be my approach to the question of the early Slavs in Central and East Central Europe.

It was for this purpose that I decided to make modest use of my own story and to take a fresh lookat the “making of the Slavs” with a special emphasis on Bohemia and Moravia. First, I have beenstruck over the years by the obstinate efforts of several Czech historians and archaeologists to makethe Slavs appear in those territories as early as the sixth, if not the late fifth century, despite the obviousabsence of any solid evidence in support of such views (Ondrouch 1964; Zeman 1968; Váňa 1971;Klanica 1987; Třeštík 1996; Galuška 2000). Advocating an early presence of the Slavs may well haveinitially been an attempt to show that there were Slavs in Bohemia and Moravia before the migrationof the Avars into Pannonia, a point confirmed by Profantová’s decision to endorse the idea of a Slavicsettlement of Bohemia before 568, even though she also admits that written sources cannot supportthat position (Profantová 2009, 312). Second, I was equally puzzled by the many inconsistencies inthe archaeological discourse about the so-called “Prague type” of pottery, which many continue toregard as typically Slavic. In Profantová’s case, this creates contradictions that can be very discon-certing. No one likes to be made aware of inconsistencies, least of all as they bear on one’s fundamentalprinciples or most firmly entrenched beliefs. More commonly, even in the face of clear evidence tothe contrary, one tries to concede a few points without abandoning the fundamental thrust of one’sarguments. Yet one can seldom sustain such a position for too long, while at the same time avoidingridicule. In practice, problems creep up on one’s very attempt to find justification. They register their


5 I have in fact never used the term Slavdom or any other such term, which in English could serve as an equivalentto slovanství. Profantová’s basic premises are therefore wrong. By attributing to me statements that I have nevermade, she creates a straw man, which she then proceeds to attack, while conveniently ignoring the real implicationsof my arguments.

presence only partially, taking up residence in hidden corners, doing their work behind one’s back.Often they ambush one’s understanding, making a mockery of any standards of consistency and coher-ence. For example, Profantová argues that neither she, nor Gabriel Fusek (or Michał Parczewski) everassumed that the handmade pottery of the so-called Prague type was recognized as “Slavic” by earlymedieval users in Slovakia, Poland, or Moravia (Profantová 2009, 306). She immediately insists, how-ever, that those who produced and used that pottery in those areas must have been the Slavs, who areotherwise mentioned in sources considerably later than the date commonly accepted for the culture“with the Prague-type pottery” (Profantová 2009, 306–307).6 If no contemporary sources inform usabout how the “Slavs” viewed the so-called Prague-type pottery and whether or not they regarded itas a symbol of their ethnic identity, why then call this pottery Slavic in the first place? What else if not“ethnic badge” (or index-fossil) was on the mind of Gabriel Fusek, for example, according to whomthe Prague-type pottery is typical for the early Slavic assemblages in Slovakia (Fusek 1993, 33)?7

In pondering how the existing evidence pertaining to the early Slavs in Bohemia and Moraviamay be assessed, my intention was to point to possible ways to overcome such inconsistencies andcontradictions. I also wanted to come to grips with the problems raised by the historical interpretationof archaeological assemblages in the absence of any contextual information derived from writtensources. However, instead of retelling the story of the “Slavic ethnogenesis”, I thought it would bemore illuminating to suggest some alternative. To that end, I looked for a series of key assemblagesattributed to the early Slavs, the chronology of which had a symptomatic relationship to the currentideas about Slavs in the Czech and Moravian lands, and which serve to illustrate the cultural changesallegedly accompanying the spread of (Common) Slavic to those lands. Through a critical examina-tion of those assemblages, I tried to see what the most conservative estimate of their dates could implyfor the historical reconstruction of what had happened in Bohemia and Moravia before and afterAD 600. While confined to the nuts and bolts of the historical narrative – the story of who lived inBohemia and Moravia during the sixth and seventh centuries – the analysis I have offered may seembanal. Yet by providing a detailed archaeological discussion of the parallels and comparisons involvedin the interpretation of the key assemblages selected, we can get a much clearer idea of what is atstake. Is the material culture attributed to the earliest Slavs in Bohemia and Moravia an entirely newone? If so, is this cultural change to be interpreted in ethnic or, perhaps, social and economic terms?The answers to those questions can in turn deliver a more complicated and unexpected set of pre-mises on the basis of which we can approach the question of the migration of the Slavs. To take onlyone example, Felix Biermann defends the migrationist model and the idea that the Slavic ethno-genesis took place somewhere in northwestern Ukraine and southern Belarus, within the territory ofthe Kiev culture (Biermann 2009, 339).8 He insists that both archaeology and linguistics support thatidea. Leaving aside the dubious assumption associating the archaeological assemblages in the regionin question to the Slavic ethnogenesis, Biermann seems to be completely oblivious to the fact that we


6 According to Profantová’s contorted logic, I supposedly am the only one regarding the Prague-type pottery asSlavic. This is not only contrary to the central argument in The Making of the Slavs, but is also directly contradictedby what I wrote in Curta 2008d, as well as elsewhere (most relevantly in Curta 2001b).7 Profantová claims that no living scholar of some notoriety truly believes in the concept of Slavdom (Profantová2009, 304). This is indeed bizarre, to say the least, given Profantová’s passionate defense of her fellow travelersthrough the land of culture-history, particularly Michał Parczewski and Gabriel Fusek, whose work she claims toknow very well. A few examples should illustrate the point. The caption for the illustration in Parczewski 2005,73 fig. 4, reads “Zasięg Słowiańszczyzny w VIII wieku”. Fusek (2001, 81–82) writes of a single Slavdom in per-manent expansion. Similarly, Pleterski – Knific (1999, 369) imagine an entire Slavdom in expansion (see alsoPleterski 1990). Finally, Gavritukhin (2000) writes of the great Slavic migration. Quod erat demonstrandum.8 It is rather amusing that while placing the Slavic ethnogenesis in southern Belarus, Biermann regards my criticismof the idea of a Slavic Urheimat in the Pripet marshes as misplaced, given that that location has long been aban-doned (Biermann 2009, 343). Apparently, Biermann does not know that the Pripet marshes are in southernBelarus.

actually have no evidence whatsoever, either archaeological or linguistic, to support the idea that theSlavs in Bohemia and Moravia were immigrants from northwestern Ukraine and southern Belarus.In other words, before any attempt at ethnic attribution of the archaeological assemblages invoked insupport of the migrationist model, it is first necessary to validate that model as a plausible alternative.We cannot simply assume a migration in order to explain cultural change, without some factual basisfor that assumption. Unfortunately, what we know about the archaeology of migrations otherwisedocumented in the historical record does not square at all with the archaeological evidence from sixth-to seventh-century assemblages in either Ukraine (at the departing point) or Bohemia (at arrival; forthe archaeology of early medieval migrations, see the pertinent remarks of Bierbrauer 1993; Klein1999; Barbiera 2005; Härke 2007). It would be wrong, I think, to disregard such problems as unim-portant as opposed to the supposedly essential problem of what was Slavic and what not. Part of myintention in offering my own views was to tempt others into doing the same, a wish answered by eachof my three critics in their respective ways.

More directly in response to those three comments, there are several points that need to beemphasized. With respect to the particularities of my standpoint (and some of the accompanyingerrors9), I certainly accept Naďa Profantová’s skepticism regarding the possibility of using single-or double-sided combs for dating ceramic assemblages containing handmade pottery believed to beof the so-called Prague type. While I broadly share her reticence, I am not sure what, after all, wasin dispute about our understanding of how single- or double-sided combs can or cannot be dated.At the end of almost two pages covering this topic, the reader of her comments cannot escape theimpression that Profantová got carried away by her critical zeal and her desire to prove me wrongat any price. The price, in this case, is honesty. She writes: “According to his far-going analogies,the cemetery in Přítluky should be dated to ca. 600, only because of the fragments of two combsfound there” (“Curta ... podle dosti odvážných, prostorově odlehlých analogií dospívá k závěru, že dvazlomky oboustranných hřebenů z Přítluk datují začátek tohoto pohřebiště spolehlivě před r. 600”;Profantová 2009, 320).10 This is completely false. To be sure, I assigned an Early Avar date to theassemblage from house 2 in Biharea (Romania), in which a comb was found, which is similar to thefragments from Přítluky. But I also wrote that “whether or not such distant analogies are allowed forthe Přítluky combs, they suggest the possibility of an earlier, sixth-century dating for at least some ofthe cremation burials in that cemetery (“Ať je již užití takto vzdálených analogií pro přítlucké hřebenypřiměřené, či nikoli, naznačují datování alespoň některých tamních pohřbů do staršího období, totiždo 6 století”; Curta 2008d, 675). I also wrote that only a proper publication of all finds from Přítlukycould clarify the problem. I specifically mentioned that the dating of the Přítluky combs is problem-atic (“stejně problematické”; Curta 2008b, 674). Against her own line of reasoning, Profantová thenleaves the door open for a dating of the Přítluky graves before ca. 600 and adds that such a dating isnot based on the double-sided combs alone (Profantová 2009, 321). What then is the evidence on thebasis of which we can establish some rudimentary chronology of the Přítluky cemetery? Profantováassures the reader that she would never employ double-sided combs to date the Roztoky settlement,but then confidently places the upper chronological boundary of that settlement site between 630 and


9 Profantová is certainly right to point out three egregious errors in my paper. The potsherd illustrated in the upperright corner of fig. 12 in Curta 2008d, 668, is indeed not from feature 911, but from feature 912. Similarly, the follisstruck for Emperor Heraclius in 613/4 was found not within, but next to (and at a certain distance from) one ofthe features excavated in Grodzisko Dolne (Curta 2008d, 681). Finally, Ivan Borkovský never assigned to hisPrague-type the pottery found by Dinu V. Rosetti in Bucharest-Damaroaia (Curta 2008d, 659).10 Profantová concludes that, following my rejection of a similar dating by analogy of single-sided combs fromRoztoky and elsewhere (jednostranné hřebeny z Roztok či odjinud), one would then have to accept that feature842 in Roztoky is the second oldest on that site. But there is no single-sided comb in feature 842 in Roztoky, andNaďa Profantová should know that better than anyone else, for she excavated that feature. The only comb foundin feature 842 in Roztoky is double-, not single-sided. See Kuna – Profantová 2005, 35 (“oboustranný… hřeben”)and 484 fig. 234.7.

650 on the basis of single-sided combs with triangular handle (Profantová 2009, 321).11 At times,the impression one gets from reading Profantová’s comments is that she is eager to score points, withlittle, if any regard for either logic or the minimal rules of scholarly discourse. This is apparent in hercritique of my re-dating of the pottery from Libice on the basis of an iron bracelet. My own argumentwas that “such bracelets are one of the most important chronological markers for Avar-age cemeteriesin Austria, where they have been found only in Middle and early Late Avar assemblages of the secondhalf of the seventh and first third of the eighth century” (“takové náramky představují jeden z nejdů-ležitějších chronologických ukazatelů pohřebišť z doby avarské v Rakousku, kde se nalezly pouze vestředoavarských a raných pozdně avarských souborech 2. pol. 7. a 1. třetiny 8. stol.”) (Curta 2008b,679). In support of my argument, I cited Anton Distelberger’s work on Avar-age female burials inAustria. In reply, Profantová cited the evidence from Alattyán, in Hungary, although the argument wasclearly about Avar-age assemblages in Austria (the situation in Hungary, the core of the Avar qaganate,being of course rather different from that in Austria, on the western periphery of the qaganate). ButProfantová also takes me to task for not respecting the limitation of the material, as Distelberger hasdone. Profantová, in other words, wants to prove that iron bracelets were quite common in Austria inthe Early Avar period as well. She even thinks that the evidence from the Zillingtal cemetery couldconfirm her argument. She clearly did not read the book of Anton Distelberger, which she claims toknow better than anyone else. Had she read that book, she would not have missed the crucial infor-mation about the lack of any solid evidence of any Avar-age material in Austria before the very endof the Early Avar period, i.e., before ca. 630 (Distelberger 2004, 24: “Das Material der großen Gräber-felder von Mödling und Zillingtal zeigt, daß sich der Beginn der awarischen Begräbnisstätten inÖsterreich nicht vor der Ende der Frühawarenzeit /ca. 630–650/ ansetzen läßt”).12

With very little, if any evidence to support her arguments, Profantová pontificates: the culture withPrague-type pottery appears in Bohemia, Moravia, Slovakia, and Little Poland in the late sixth centuryand disappears in the late seventh century (Profantová 2009, 322). But the chronological diagramcited in support of her interpretation (Profantová 2009, 320 fig. 9) is completely wrong. Profantoválists Kozly as the earliest site with Prague-type pottery in Bohemia, dated to the second half of thesixth century. This is perhaps on the basis of the single-sided comb with triangular handle, for whichno firm chronological brackets have so far been established. If so, then it is curious that within thatsame diagram, Profantová dates house 911 in Roztoky to the seventh century, despite the presence inthat house of a fragment of a similar comb. She also lists three assemblages from Roztoky – 1412,1708 and 1717 – which have not been published. There is no way to know on what basis she decidesthat the former needs to be dated to the first thirds of the seventh, while the other two are of the secondhalf of the sixth and the first half of the seventh century. She dates features 18, 26, and 28 in Prague-Běchovice to the second half of the sixth and the early seventh century. None of those features producedanything which could be viewed as chronologically sensitive in order to obtain such a narrow dating.Profantová claims that “the stamped pottery is chronologically not so sensitive” (Profantová 2009,318), but then apparently uses that to date feature 26 to the second half of the sixth century. There isin fact no evidence for a dating within the sixth century for any of the features excavated in Prague-Běchovice. Profantová also dates house 5 excavated in Březno to the late sixth and early seventh


11 It is important to note at this point that Naďa Profantová can very well support at the same time completelyopposite points of view. While defending the dating potential of the single-combs with triangular handles in hercomments to my paper, she also describes those combs as “bezüglich der Chronologie nicht aussagekräftig”(Profantová 2008, 625).12 That the cemetery in Mödling cannot be dated earlier than the end of the Early Avar or the beginning of theMiddle Avar period is confirmed by Daim (2003, 494). The reason for Distelberger to classify the earliest ironbracelets found in Austria as “FA/MA I” is that this type of artifact actually appears first in the Early Avar period,for example at Alattyán, as Profantová correctly points out. However, there are no burial assemblages in Austria,which could be dated to the Early Avar period, and the iron bracelet must therefore have appeared in that regiononly during the Middle or Late Avar period.

century. That house produced handmade pottery with no decoration, but also a fragment of a decoratedpot thrown on a tournette; there is also a fragment of a bone comb and a spindle whorl, but the combis not illustrated, and nothing is known about any other artifacts which could be dated with any degreeof precision. Judging from the vertically combed decoration of the shard from a pot thrown on a tour-nette, this is probably a late seventh-, rather than a late sixth-century assemblage (Pleinerová 2000, 35,55 fig. 19 [plan], 99 fig. 63: 4 [for the tournette-made potshard]; 100 fig. 64; 101 fig. 65: 2; 269 pl. 1).Similarly, pit 95 in Březno, which Profantová dates to the late seventh century, produced handmadepottery and a fragment of an iron disc, most likely a so-called “Silesian pan,” which cannot be datedbefore ca. 800 (Pleinerová 2000, 12; 76 fig. 40: 1–5; for “Silesian pans” see Bubeník 1980). House1070.3 in Roztoky is dated to the second half of the sixth and the early seventh century, but the onlynon-ceramic artifacts from that assemblage are a fragment of a bone needle and a fragment of a glassbead (Kuna – Profantová 2005, 55, 533 fig. 286a: 2, 3). I have advanced the idea of dating assemblageswith bone needles to the late sixth and early seventh century (Curta 2008d, 676). However, Profan-tová thinks that my attempts to use artifacts, such as bone needles, which change too slowly to bechronologically sensitive, speak more about my courage as an author than about the chronology ofthe analyzed assemblages (Profantová 2009, 322). It may well be so, but then what is the basis for herdating of house 1070.3 in Roztoky? Similarly, Profantová thinks that, like needles, barbed arrow headscannot be dated with any precision, but then dates house 669 in Roztoky to the seventh century. Thisapparently is based on the date of the associated barbed arrow head, for, as I have shown in my article(Curta 2008d, 678), the iron strap end found in that same house could also be dated to the late sixthcentury.13

Much seems to depend on how Profantová’s understanding of the chronology of assemblagesattributed to the “culture with Prague-type pottery“ can be shown to have translated into means ofunderstanding the evolution of pottery manufacturing techniques. In order to prove that such a culturetruly existed, Profantová needs to demonstrate that similar manufacturing techniques co-existed onsites as far from each other as, say, Roztoky and Rashkiv (Ukraine). That pots in Rashkiv were manu-factured by means of the coiling technique has been long recognized (Baran 1988, 52). According toProfantová, the same is true not only for the pottery found in Roztoky, but also for all vessels of thePrague type, whether decorated or not (Profantová 2009, 316).14 She also claims to have examinedde visu the pottery from Rashkiv as well as from other Ukrainian sites. Her conclusion is that “theCzech material is closer to that from Rashkiv than to that from other Ukrainian sites,” such as Obukhivnear Kiev (Profantová 2009, 314). This comes as no surprise, given that Obukhiv is a site most likelylater than Rashkiv. First, it produced evidence of pottery with finger impressions on the lip, such as


13 Profantová also dates house 1039 in Roztoky to the seventh century. This is based on the dating of the bronzestrap end found in that house with a good analogy in a warrior grave (grave 446) from the cemetery excavatedin Altenerding (Germany), which has been dated to ca. 600. However, that house produced only 9 potsherds of“early medieval pottery”, none of which is illustrated or described in any detail. One wonders therefore why wasthis assemblage included in a diagram supposedly showing the chronological ordering of “selected assemblageswith Prague-type pottery” found in Bohemia.14 According to Profantová, I was wrong when writing that technological classes of pottery cannot be recognizedby means of the definition of the culture with Prague-type pottery (Profantová 2009, 314). While referring to thecoiling technique in relation to the pottery found in Rashkiv, I supposedly mentioned Roztoky to point out thaton that site the technology was not recognized, because in the Czech Republic “no studies exist which examinebasic techniques employed for constructing pots”. That is in fact a dishonest misrepresentation of what I wrote(see Curta 2008d, 665). My reference to the lack of studies examining the techniques employed for the manufact-uring of pots comes before the mention of Rashkiv. Moreover, I have nowhere written that the coiling technique,as identified in Rashkiv, has not been recognized in Roztoky. How could I have possibly done so, when in factthe site monograph (Kuna – Profantová 2005) contains absolutely no discussion of manufacturing techniques?Only Profantová now wants the reader to believe that, like in Rashkiv, all pots in Roztoky were manufactured bythe coiling technique. Whatever the reasons for her impatient claims, one can hardly be blamed for not taking herword at face value.

found in house 7 (Abashina 1986, 82; 81 fig. 7: 24). Second, an earring with croissant-shaped pendant –a stray find, most likely from the settlement area – is an artifact of a clearly seventh-century date(Korzukhina 1996, 353; 681 pl. 91: 4). Be that as it may, one wonders though how could Profantováfigure out whether or not pots in Obukhiv were made in the coiling technique, since, unlike Roztokyor Rashkiv, no assemblage from that site produced any whole vessel.

Similarly dubious are other claims that Profantová makes in her comments. Take for example herfirm belief that no late fifth- to early sixth-century cemeteries exist in Bohemia and Moravia to informus about the “Germanic presence in the region” (Profantová 2009, 312). Profantová‘s intention mayhave been to show that upon the arrival of the Slavs, Bohemia or Moravia had just been abandonedby the Germanic population, in other words that the Slavs entered a terra deserta. Irrespective of herintention, though, Profantová does not seem to know anything about recent studies demonstratingthe continuity, well into the sixth century, of a number of cemeteries beginning in the fifth century,such as Záluží near Čelákovice, Lochenice IX or Jiřice (Droberjar 2008, 243).15 Even more bizarreis Profantová’s claim that the Prague-type pottery comes only (or at least, typically) in a sand-temperedfabric. According to her, since in the case of the pottery found in Roztoky, the addition of crushedpotsherds or mica was recognized only under the microscope, it remains unclear whether such compo-nents were intentionally used as temper (Profantová 2009, 314). In reality, both mica and crushedpotsherds may be easily recognized without the use of the microscope.16 Moreover, while mica mayindeed constitute a natural component of the clay, how could the crushed potshards possibly get therewithout the potter’s intention to mix them in the fabric?

However, the most dubious of all arguments advanced in Profantová’s comments is that of thechronological relation between undecorated and decorated pottery. Endorsing the traditional views ofsuch scholars as Michał Parczewski and Gabriel Fusek, Profantová believes that following a periodof about 50 years17 in which only undecorated, handmade pottery was produced and used, the prac-tice was gradually established to straighten pots on the potter’s wheel and to decorate them with thecombed ornament. Thus, over a period of 70 to 80 years, both decorated and undecorated potterywas produced and used. Then, during the final phase of the “culture with Prague-type pottery” thedecorated pottery gradually eliminated the undecorated pottery. The fact that the decorated potteryof the last phase is allegedly absent from Ukraine and Little Poland is to be explained in terms of theexpansion of the Prague-type culture: the areas from which the migration started experienced onlythe first phase of the development (Profantová 2009, 318). There are serious problems with thismodel. First of all, it is not at all clear why the technological innovation (the transition from hand-made, undecorated pottery to decorated pottery thrown on the wheel) had to take place only outsideUkraine and Little Poland. Given that those two regions were not depopulated at the time of the lastphase of the Prague-type culture in Bohemia, one is led to believe that those who remained behindmust have been less innovative or smart than the Slavs migrating to Bohemia and Moravia.18 Second,while arguing that “nobody defines mutually exclusive horizons with only decorated and only undeco-rated pottery” (Profantová 2009, 318),19 Profantová does precisely that when claiming that the oldest


15 There are also cemeteries beginning only in the sixth century, such as Mochov, Lochenice I, Zvoleněves andPrague-Libeň.16 In fact, during the 1950s and 1960s, many archaeologists in Romania and (Soviet) Moldova signaled thepresence of that temper in ceramic assemblages with fifth- to seventh-century pottery. See, for example, Diaconu1958; Rafalovich 1972; Vîlceanu – Barnea 1975.17 No evidence is presented for Profantová’s estimate of the duration of the oldest phase of the “culture with Prague-type pottery.” Indeed, the reader of her comment is left wondering how can one know how long was the “oldesthorizon” and what are the non-ceramic artifacts with which one could date that horizon with any degree of precision.18 For some bizarre reason, Profantová believes the decorated pottery to be “luxury” pottery, or in any case potteryof a better quality than the undecorated one, despite the fact that decorated and undecorated pottery remains havebeen found together within the same, relatively humble archaeological assemblages in Bohemia, Moravia, andelsewhere.

horizon of her “culture with Prague-type pottery” is that with only undecorated pottery. She asksrhetorically: “But isn’t the attempt to distinguish between an older, undecorated from a later, deco-rated pottery only some kind of evolutionist prejudice (evolucionistický předsudek)?” (Profantová2009, 317). She then proceeds to demonstrate that the stratigraphy in Roztoky and Prague-Libocsupposedly shows that an older horizon with only undecorated pottery of Prague type is followed bya younger one with decorated and undecorated pottery or, in the case of Prague-Liboc, with potterystraightened on the potter’s wheel. It is precisely at this point that Profantová’s entire argument crum-bles under the burden of evidence. To be sure, neither feature 1094, nor feature 1104 in Roztoky hasbeen completely excavated. To say that feature 1094 contained only the handmade pottery showed inKuna – Profantová 2005, 143 fig. 14 is imprudent, at the best, and a sign of wishful thinking at theworst. Moreover, it is not at all clear that the two fragments with combed ornament shown in Kuna –Profantová 2005, 145 fig. 21 came from the occupation layer of feature 1104. All one learns fromp. 130 of the site monograph is that the pit 1104 produced the pottery in question. Since the pit wasdug into the filling of house 1094, it is at least theoretically possible that the pottery in question wasin that filling in the first place. In Roztoky, there is also one case of superposition, in which the super-posed feature (1038) produced only handmade pottery, just like the superposing feature (pit 1037;Kuna – Profantová 2005, 50 and 518–519 figs. 271 and 272). A similar situation is attested in Nitra –Mikov dvor (Slovakia), with features 263 and 269 (Fusek 1991, 296, 322 pl. IV). In Kodin I (Ukraine),there are also several cases of superposition of features, each producing both hand- and wheel-madepottery: for example, houses 11 and 13 (Rusanova – Timoshchuk 1984, 29 and 48–49); or houses 14and 16 (Rusanova – Timoshchuk 1984, 49–50). There are also cases of superposition, in which thesuperposed feature contained both hand- and wheel-made pottery, while the superposing featureproduced only handmade pottery: houses 17 and 18 (Rusanova – Timoshchuk 1984, 50–51); andhouses 25 and 26 (Rusanova – Timoshchuk 1984, 30 and 52).20 The same phenomenon is documentedin Botosana (houses 8 and 9; Teodor 1984, 28–29) and Davideni (houses 25 and 26; Mitrea 2001,61–64), both sites located in northeastern Romania, near the border with Ukraine.

The evidence thus seems to reveal a situation that is the complete opposite of what Profantová(as well as Parczewski and Fusek) believed to have happened. But Profantová simply ignores theevidence, especially when it goes against her arguments. According to her there is no decorated potteryin Ukraine, which could be dated to the fifth or sixth century (Profantová 2009, 318). In reality,decorated, wheel-made pottery is known from several fifth- to sixth-century assemblages in Ukraine:Horecha, house 7a (Rusanova – Timoshchuk 1984, 85 fig. 38: 8); Kavetchina, house 7 (Vakulenko –Prykhodniuk 1984, 64 fig. 37.9); Zelenyi Gai, house 4 (Baran 1972, 176 fig. 53: 4); and Teremtsi(Baran 1972, 73 fig. 33: 3). Similarly, Profantová claims that “in Late Antiquity and the early MiddleAges, the stone oven appears in Central Europe only on sites with Prague-type pottery and, later, ofthe ‘hillfort’ period” (Profantová 2009, 324).21 Again, this is simply not true. Stone ovens appear on


19 Profantová’s claims must be treated with great suspicion, as they are certainly not as apodictic as she believesthem to be. She declares that nobody would insist without hesitation that the Prague-type pottery must be earlierthan the seventh century (Profantová 2009, 318). But she obviously ignores, perhaps deliberately, many examplesto the contrary. Take, for instance, Jiří Zeman’s insistence that the Slavic, Prague-type pottery found in Březnomust be dated at the latest to the first half of the sixth century (Zeman 1968, 5).20 Similar examples are known from Kodin II: houses 2 and 3 (Rusanova – Timoshchuk 1984, 22 and 54); houses 14and 16 (o. c., 57); houses 26 and 28 (o. c., 59–60); houses 29 and 30 (o. c., 60); and houses 39–40 (o. c., 62).A similar situation appears in Kavetchina, houses 19–20 (Vakulenko – Prikhodniuk 1984, 80).21 There really is no way to tell how many of the squares, which Profantová added to my map (Curta 2008d, 657fig. 9; see Profantová 2009, 316 fig. 6), indicate finds from settlements dated to the sixth or to the seventh century.Moreover, her additions do not change the point of my remarks. In the text accompanying the map, I wrote that“the distribution of heating facilities accompanying sunken-featured buildings excavated on sites in the LowerDanube region show a remarkable cluster of clay ovens in Wallachia, in sharp contrast with the cluster of brickovens on many sixth-century forts on the other side of the river, in the northern Balkan provinces of the Roman

sixth-century sites without any Prague-type pottery, such as Dipsa in Transylvania (Gaiu 1993, 92–93;see also Cosma 1996).22 For someone who authoritatively demands “fewer conclusions reached ina haste, as well as less factual inaccuracies” (“o trochu více prosty zkratkovitých závěrů a věcnýchnepřesností”), such blatant ignorance of the situation in the field and of the relevant archaeologicalassemblages in Central and East Central Europe is disturbing. The conclusion one can draw from allthis is either that Profantová passes over in silence those facts which directly contradict her arguments,in which case she is simply dishonest; or that she has not read the specialized literature pertaining tothe issue at stake and does not in fact know all the facts, in which case one begins to question the verybasis of her authoritative criticism.

The latter seems to be the solution closest to reality, especially when turning to her reading of suchwritten sources as Jordanes, Procopius of Caesarea, and Fredegar. Profantová does not read or doesnot understand Latin; she could not have otherwise translated as “jméno nyní mění podle rodu a míst”what in Latin reads as follows: “quorum nomina licet nunc per varias familias et loca mutentur.” Thesubject of that sentence is a plural noun (“names,” not “name”), and its meaning is therefore that thenames of the Sclavenes are now (i.e., at the time of Jordanes’s writing) dispersed amid various clans andplaces.23 Profantová is also wrong when claiming that when Fredegar writes of Avares coinomentoChunis (a parallel to Sclavos coinomento Winedos in IV 48 and Sclaui coinomento Winidi in IV 68),this was not a way to distinguish Avars from Huns, but a manner of referring to nomads in general(Profantová 2009, 308). In fact, quite the contrary is true: Fredegar regarded Avars as a “species”(or sub-category) of the Huns in the same way as he regarded the Wends as a “species” of the Slavs.Moreover, the phrase Sclaui coinomento Winidi is not Fredegar’s own creation; instead, the phrasewas borrowed from Vita Columbani, in which the pair is to be explained as purely bookish, a goodparallel to Boias, qui nunc Baioarii vocantur (for a detailed discussion, see Krahwinkler 2000, 406).Even more embarrassing is Profantová’s attempt to defend Dušan Třeštík’s (wrong) interpretationof a passage in Procopius’s Wars regarding the return of Hildigis from Italy (Wars VII 35.21–22).The passage in question explains that after brief skirmishes with Roman troops, Hildigis recrossedthe Danube and “withdrew once more to the Sclaveni.” The order of events is quite clear: first thecrossing of the Danube, then the withdrawal to the Sclaveni. Against the evidence, Profantová suggeststhat Hildigis first returned to the Slavs, and then crossed the Danube. Her argument in support of sucha violation of the text evidence is that, had Hildigis’s troops crossed the Danube first, they wouldhave done so only after crossing the imperial territory in the north(western) Balkans, something thatProcopius does not mention, even though he normally provides details in descriptions of barbarians(Profantová 2009, 311). In fact, quite the contrary is true. Procopius’s account of the Sclavene raidof 549 is a good example in that respect. After the 3000 Sclavene warriors crossed the Danube andadvanced to the Hebrus/Marica, which they crossed without problems, they split into two groups, oneattacking the cities in Thrace, the other invading Illyricum. Procopius’s narrative focuses only on the


Empire” (Curta 2008d, 657). Since all symbols, which Profantová added to my map represent stone ovens, heradditions have no consequences for the argument in the text. Note also that the first map in Profantová’s comments(Profantová 2009, 305 fig. 1) is clearly marked as having been in fact produced by Gabriel Fusek. Judging fromthe copyright note, Profantová asked for his permission to re-publish the map. She never asked for permissionto publish any of my maps, which were used in her comment.22 According to Profantová (2009, 324 with n. 19), the stone oven occurs on settlement sites of the Sântana de Mures-Chernyakhov culture, “which in this context is considered genetically related to the later culture with Prague-typepottery.” But if so, why were stone ovens not in use in Wallachia, where the latest phase of the Sântana de Mures-Chernyakhov culture is clearly attested in both settlements and cemeteries, and where early Byzantine authors suchas Procopius of Caesarea, Pseudo-Caesarius, and the unknown author of the Strategikon locate the Sclavenes whoare believed to be the bearers of the “culture with Prague-type pottery”? Instead, the dominant type of heating faci-lity in sixth- to seventh-century settlements in Wallachia is the clay, not the stone oven (Dolinescu-Ferche 1995).23 Moreover, Profantová wrongly cites this passage from chapter 34 of Jordanes’s Getica, when in reality thepassage is from chapter 35.

group operating in Thrace, with no details about that going into Illyricum (Wars VII 38.7). Moreover,Profantová’s argument becomes a moot point when one realizes that, irrespective of the location of theSlavs to whom he eventually withdrew, Hildigis’s troops had to go through imperial territory anyway.But in her valiant defense of Třeštík, Profantová stubbornly persists in error, verging on the ridicule.To be sure, Třeštík advanced the idea that Hildigis returned from Venetum via Sirmium (Třeštík 1997,48). But Sirmium is on the Sava, not on the Danube. Apparently that is not a problem for Profantová(who otherwise knows that Sirmium is present-day Sremska Mitrovica on the Sava); her only problemis that Sirmium was in the hands of the Gepids at that time. But Procopius’s text is crystal-clear: Hildigiscrossed the Danube, not the Sava. Unless Profantová can demonstrate that Procopius misidentified theriver, which Hildigis and his troops crossed in order to withdraw to the Sclavenes, I remain convincedthat Dušan Třeštík was wrong. In order to cross the Danube, Hildigis and his men needed to approachSingidunum (present-day Belgrade), which was not in the hands of the Gepids at that time. Moreover,none of the Slavic raids into the Balkans, which Profantová cites in support of her interpretation, returnednorth of the Danube via Singidunum. All accounts in Procopius concerning such raids suggest that thecrossing took place across the course of the Danube to the east from the Iron Gates.

I do not quite understand why Profantová wants to set up “Slavdom” and ethnicity in oppositionto one another, or why it should be necessary to dissociate my notion of ethnicity from that of Rein-hard Wenskus, Herwig Wolfram and Walter Pohl. I wrote: “ethnicity is now currently employed torefer to a decision people make to depict themselves or others symbolically as bearers of a certaincultural identity” (Curta 2008d, 647). Profantová disagrees, but in doing so she seems to neglect thefact that Walter Pohl (whom she mistakenly believes to be a German, instead of an Austrian historian)embraced a very similar concept of ethnicity: “a negotiated system of social classification,” the objec-tive features of which may be seen as “symbols, explained by myths or traditions.” Pohl explains that“to make ethnicity happen, it is not enough just to be different. Strategies of distinction have to convinceboth insiders and outsiders that it is significant to be different, that it is the key to an identity that shouldbe cherished and defended” (Pohl 1998, 21–22).24 Again, the impression the informed reader gets fromcomparing such statements to Profantová’s claims that the “Vienna school” (to which, of course, sheannexes Dušan Třeštík) has a better, or even different theoretical grip on what ethnicity is and howit works, is that she has not truly read the works she cites in support of her arguments and that, asa consequence, her understanding of the issue at stake is rather limited. This is why her example ofAmerican suburban men preparing the barbecue cannot serve as an argument in favor of the idea thatthe Prague-type pottery was not a symbolic manifestation of ethnic identity (Profantová 2009, 326).It remains unclear what, if anything, does Naďa Profantová know about American men or suburbs, butbarbecue is definitely not the daily food of the average American. Preparing the barbecue is a highly“public” performance – in front of the extended family, of friends, of work colleagues or fellowemployees – and as such it reinforces a particular stereotype of American culture, “man-as-provider.”The Prague-type pottery, with the probable exception of clay pans, most likely participated in no such“public” displays of skill and resources since, as Profantová correctly points out, that pottery wasproduced and used within the household. Having missed this important point, Profantová is thereforeincapable of understanding that if it was not used to “show off,” the Prague-type pottery could nothave been ethnically specific, i.e., used to mark ethnic boundaries.25 Profantová is equally confused


24 For a definition of ethnicity such as used in my study, Profantová could have also consulted the work of ThomasHylland Eriksen, which has been recently translated into Czech (Eriksen 2007). A very similar concept of ethni-city is in use among German (Hansen 2001; Rademacher – Wiechens 2001) as well as Bulgarian and Hungarianscholars (Stepanov 2006; Bálint 2006).25 Curiously, while claiming that the Prague-type pottery is ultimately Slavic, Profantová declares that there areno artifacts symbolizing Avar ethnicity (Profantová 2009, 326). For once I agree with her position, as I myselfwrote that artifacts “cannot and should not be treated as ‘phenotypic’ expressions of a preformed identity” (Curta2001a, 31). Profantová’s “new” position, however, is in sharp contrast to her earlier views (which she neverretracted; see Profantová 2003, 27).

about the issue of language. She pontificates that Common Slavic is not an invention of the linguists,but the very language the Slavic gentes (sic) spoke between the sixth and the ninth century. But whatdo we really know about the language spoken by the Sclavenes mentioned in early Byzantine sources?Procopius tells us that the Sclavenes and the Antes had “the same language, an utterly barbaroustongue” (Wars VII 14.26). This Profantová interprets to mean that all Slavs had only one language,namely Common Slavic. There is, however, no mention in Procopius of what was the language thatboth Sclavenes and Antes spoke: the only adjective modifying the noun “tongue” is “barbarous.”This is unusual for Procopius, who always uses the noun “language” or “tongue” together with someethnic attribute, i.e., always mentions a language of some kind: Latin, Gothic, Armenian, Phoenician,Persian, or Greek.26 That Procopius had knowledge of at least some of those languages is beyond anydoubt.27 By contrast, nothing suggests that he knew the linguistic value of “barbarous,” when appliedto the language spoken by Sclavenes and Antes. To claim that the language referred to by Procopiuswas what we now call (Common) Slavic is an over-interpretation. All that Procopius tells us is that,to his ears, the language that both Sclavenes and Antes spoke was “utterly barbarous.” This is to beread as an ethnic stereotype: “barbarians cannot speak but barbarous languages.” Similarly, to thinkof all Slavs as having common gods and rituals, and preferring certain names such as Perun andSvarog (Profantová 2009, 325) is to built theories on thin air, for not a single shred of evidence existsof any such things for the sixth and seventh century.

On a broader front, Felix Biermann takes me to task for denying that language constituteda unifying element (verbindendes Element) for the early Slavs, in much the same way as the “culturewith Prague-type pottery” represented the material expression of a Slavic model of economic anddaily life (Biermann 2009, 340). While this seems overdrawn – language may be a “unifying element”without necessarily being a marker of ethnic boundaries, as in the case of linguae francae – it iscertainly true that I abstained from any extensive discussion of how we can map what we know aboutthe spread of Common Slavic onto the conclusions of archaeological studies pertaining to the so-calledPrague culture and how both could relate to the Slavs (Sclavenes) known from written sources. Thereason is very simple: we actually have no firm basis for more than speculations about the linguisticspread of (Common) Slavic given the lack of any relevant information in that respect. Unlike Biermann(2009, 341), I simply do not see how one could learn anything about the “linguistic community” froman examination of the archaeological remains of the Prague culture. Biermann’s position in thisrespect is doubly flawed, because he fails to recognize that such an approach is ultimately based onthe assumptions that Slavic was spoken (only) by Slavs and that the bearers of the Prague culture werethe Slavic-speaking Slavs. Needless to say, both assumptions are unwarranted. There is no conceptualoverlap between the archaeological and linguistic notions of “Slavs” and so far no way to link thematerial culture and linguistic developments. Biermann believes that Slavic was spoken in the earlyMiddle Ages in the northern regions of East Central and in Eastern Europe, but cannot point to anyshred of evidence in support of his beliefs. Similarly, scholars assume that the Sclavenes mentionedby Procopius of Caesarea as living in the lands to the north from the Lower Danube spoke what wenow call Common Slavic. But that is simply an assumption: we actually have no idea what was thelanguage that they spoke, for nothing survives from that language.28 Moreover, the episode of the


26 Latin: Wars II 1.7, II 23.6, III 1.6, V 14.4, VII 14.36, and VIII 5.13. Gothic: Wars III 2.5 and V 10.6-13. Arme-nian: Wars VII 26.24. Phoenician: Wars IV 10.20. Persian: Wars VIII 10.8. Greek (“Hellenic”): Wars II 25.4.27 He described a horse whose body was dark gray, except for this head, which was white: “Such a horse theGreeks call ‘phalius’ and the barbarians ‘balan’.” The barbarians in question are the Goths, for Procopius explainsthat the Goths understood that they needed to shoot at that particular kind of horse, since it was Belisarius’s(Procopius of Caesarea, Wars V 18.6). For another case of bilingualism, see Wars VI 1.13-19 (Gothic and Latinspoken by the Goths).28 As a matter of fact, the only piece of linguistic evidence that we have are names of a few sixth-century Sclavenechieftains (Daurentius, Ardagastos, Peiragastos, Musokios). None of them could be shown beyond any doubt tobe of Slavic origin (Strumins’kyj 1979–1980).

“phoney Chilbudios” (Procopius of Caesarea, Wars VII 14. 32–35) – who, although of Antian origin,spoke Latin fluently – suggests that bilingualism was not only possible, but relatively frequent inthe early Middle Ages, which completely undermines Biermann’s idea of a one-to-one relationshipbetween language and ethnicity. Much like today, a Slav could speak Latin without being Roman.Conversely, we have incontrovertible evidence of non-Slavs, primarily Avars and Lombards, speakingSlavic. The “communication area,” which Biermann assumes to be the basis for the linguistic andcultural uniformity of the early Slavs clearly comprised other ethnic groups as well. Just like Avarsand Lombards could speak Slavic, the sunken-floored building with stone oven in a corner and thehandmade pottery believed to be of Prague type can appear on sites and in archaeological assemblagesin Hungary and Italy, which have nothing to do with the Slavs, but instead have been associated withthe Lombard and Avar polities. How did language (Slavic, in this case) spread to those non-Slavicenvironments? Whether or not one accepts Biermann’s idea of a “Lauffeuerprinzip” (Biermann 2009,341), it is important to note that he, like Profantová, simultaneously defends two opposite points ofview. On one hand he believes the migrationist model to be the most plausible of all, on the other handhe thinks he can explain similarity between things Slavic in Eastern, Southeastern, and East CentralEurope as “a mirror of an interrelated communication and then linguistic area” (“als Spiegel einesuntereinander verwandten Kommunikations- und dann auch Sprachraums zu deuten”: Biermann2009, 339, 341). If migration is the driving engine between the transformations taking place in EasternEurope during the early Middle Ages, how was it possible for a language initially spoken within theUrheimat (wherever that may be) to remain basically the same in those areas to which the migrantsmoved, with no major dialectal differences developing between the sixth and the ninth century? If,on the contrary, we should envisage a vast communication area, how did in fact a speaker of Slavic(a Slav, if you wish) from, say, Bohemia communicate with one in present-day Ukraine or Bulgaria,in order for him or her to learn about “new things” in those remote areas and change his or her ownaccordingly?29 Felix Biermann provides no answers to those questions and does not seem to be awareof the deeper implications of his contradictory position. As a matter of fact, early medieval authors didnot define the Slavs on the basis of either language or material culture. Neither Procopius of Caesarea,nor the author of the Strategikon had any interest in Common Slavic or pottery, be that of the Praguetype or not. To classify and recognize the Slavs, Byzantine authors used criteria other than those whichBiermann, in the early twentieth-first century, would like us to consider: “Wenn die Klassifikation alsSlawen weder sprachlich noch archäologisch zu begründen wäre, was haben die Byzantiner mit derBegrifflichkeit ‘Slawen’ dann genau ‘gemacht’ bzw. erzeugt?” (Biermann 2009, 340).

There is a more basic issue here. Biermann rightly focused upon my insistence on a correct inter-pretation of the written sources. That insistence had two purposes: it was strategic, in that I arguedagainst the “text-driven archaeology” practiced by advocates of the culture-historical approach; andit was more specifically historiographical, in that I warned against taking the sources at face value, asethnographic reports from the field. Neither Profantová nor Biermann likes this stance. The latter seesmy unwillingness to reproduce the stereotypes of ancient ethnography as a selective reading of thesources (Biermann 2009, 344). Biermann then casts his own proposal in a manner that makes hischoice pretty clear: Fredegar’s Wendish account is not an “ethnogenetic myth,” but a reliable reportof what actually happened. This is of course no novel idea. Sixty years ago, Gerard Labuda (1949,91–92) similarly believed Fredegar to be a completely reliable source, which one needed to take atface value. The problem, however, with adopting such an approach is that it does not in fact supportthe common views on Samo and the “first Slavic state” upheld since Labuda’s time by both historiansand archaeologists (Chaloupecký 1950; Lutovský – Profantová 1995; for a good mise au point, seeEggers 2001; see also Polek 2006). According to such views, to which Biermann subscribes, Samo’s“state” must have been somewhere in Bohemia, given that after their revolt against the Avars, the Wends


29 The idea of a “communication area” is even weaker than the migrationist model because, while taking out thedeus ex machina from history, it fails to explain the fact that Common Slavic remained remarkably homogeneousthroughout the ninth and tenth century.

are said to have repeatedly raided Thuringia, until Dervan, the duke of the Sorbs, decided to leave hisMerovingian overlords and join Samo’s rebels (Fredegar VI 68). In addition, after his victory over thearmy of Sigebert in 638, the rebellious Radulf, duke of the Thuringians, allied himself with the Wends.Nonetheless, Fredegar’s Wendish account makes it clear that the Slavs among whom the “Huns”wintered every year and with whose wives and daughters they slept lived within the territory under Avarcontrol, if not also within the Avar qaganate. This was certainly not a new development, for Fredegarclaims that the Wends have been subjects of the Huns for a long time (ab antiquito).30 It is within thesame territories that the sons of the Huns by their Slavic concubines lived when rising in rebellionagainst their Avar fathers and the Khagan (Fredegar IV 48). There is no mention of any migration ofthose whom Fredegar now calls Wends – because they represented a political category different fromthose Slavs who were subjects of the Avars – and eventually decided to elect Samo as their king. Inorder for Samo’s polity to become independent from the Avars, it must therefore have been effectivelyseparated from the Avar qaganate. And no evidence exists that the power of the Avars reached as faras Bohemia. Moreover, when deciding to wage war on Samo, King Dagobert is said to have been helpedby the Lombards who made a hostile attack on the lands of the Slavs (osteleter in Sclavos perrixerunt;Fredegar IV 68).31 Those lands must therefore have been closer to the northeastern border of the Lom-bard Kingdom in Italy, if the troops which offered their assistance to Dagobert came from the Duchyof Friuli (Eggers 2001, 73).32 The territory of the present-day Czech Republic cannot have possiblybeen the original area from which Samo’s state began to develop, and which must therefore be soughtfarther to the east and southeast, in Lower Austria or in the region of the present-day border betweenthe Czech Republic, Slovakia, and Austria (Fritze 1979, 519; Wolfram 1985, 130; Justová 1990, 116).This is precisely the area in which burial assemblages – mostly of warrior graves, none of which is earlierthan ca. 630 – produced ceramic wares decorated with prick-like comb punches, a feature recentlyinterpreted in relation to Samo’s Wends (Stadler 2005, 159; 2008, 78; see also Eggers 2001, 68).

There is no need either to take Fredegar’s Wendish account at face value or to align that inter-pretation of the text with the archaeological evidence in such a manner. However, I have to insist uponthis particular point in order to show that if adopting such an interpretation, one arrives at conclusionsvery different from those drawn by Naďa Profantová and Felix Biermann. Similarly, if believing thatthe Huns truly slept with the Slavic women and that the sons born to them truly rose in rebellionagainst their fathers under the leadership of Samo, then Biermann would have to reconsider the roleof language for defining Slavic ethnicity. For one would have to wonder in what language didFredegar’s “Huns” communicate with the Slavs with whom they wintered or, more specifically, withtheir wives and daughters whom they chose as sexual partners. It is hard to imagine the Slavic womenlearning the language of the Avars in advance in order to please their Avar masters, but even if weassume that for a moment, one would still have to abandon Biermann’s “communication area” model.If serious about taking Fredegar’s Wendish account at face value, Biermann will have to admit thatI was right when claiming – on the basis of other categories of evidence – that Slavic operated asa lingua franca within the Avar qaganate (Curta 2004).

There are in fact serious reasons to prefer a different reading of Fredegar’s Wendish account.The interpretation I have offered elsewhere (Curta 1997) may have brought forward the idea of“a (literary) construction, politically motivated” more than it is acceptable to Felix Biermann’s limited


30 The only other time Fredegar employs the phrase ab antiquito is in relation to the war between the Franks andthe Thuringians: from time immemorial (ab antiquito) no battle has ever been fought by the Franks and otherpeoples such as that between King Theudebert and the Thuringians (Fredegar IV 38). In both episodes, the phraseimplies a considerable length of time.31 According to Fredegar, the Lombards were the neighbors of the Huns, from whom they were separated by theDanube (Fredegar III 65: “cum a Chunis Danuvium transeuntes fussent conperti, eis bellum conarint inferred,interrogati a Chuni, que gens eorum terminos introire praesumerit”).32 The Lombards in question could not have come from Francia, together with Dagobert’s troops, for no Lombardmercenaries are known to have been employed by the Franks either during Dagobert’s rule or later.

interest in source criticism. But at a new examination of the text, the arguments I have presented twelveyears ago gain even more strength. Take, for example, the issue of the Avars impregnating the wivesand daughters of the Slavs. Judging by the story of Desiderius and Eulalius’s wife (Gregory of Tours,History VIII 27), in Frankish society, when one’s wife ran away with someone else, one was subjectto laughter and scorn. From a Frankish point of view, therefore, to say that the “Huns” slept with thewives of the Slavs is to place the Slavs in a position of inferiority, which is already signaled in the textby their role as befulci and the many burdens they had to endure (Fredegar IV 48). The Slavs areno valiant warriors, but cannon fodder for the wars waged by the Avars. Denied the valor (utilitas)expected from true warriors, reduced to the status of tribute-paying subjects, the Slavs are furtherdeprived of their dignity by being forced to offer their wives and daughters for sexual entertainmentto their Avar masters. Being of mixed blood, the sons born from those unions were therefore not trulySlavs, but could not suffer the Avar oppression of their mothers and sisters any longer. They, and notthe Slavic weaklings, rose in rebellion and under the leadership of Samo – a Frank – managed todefeat the Avars.33 To mark the difference, Fredegar decided to apply the name Wends to those whofollowed Samo. They were after all a gens made up of illegitimate children of Slavic mothers. Theissue of legitimate descendancy seems to have preoccupied Fredegar, as he told the story of the wifeof a certain Chlodio, the mother of Merovech (the founder of the Merovingian dynasty), who mayhave conceived him either by a sea monster or by her husband (Fredegar III 9). Another parallel storyis that of the first night Childeric and Basina spent together, when instead of making love, she taughthim, by means of a series of animals, the degeneration of the Merovingians from lions to dogs overfour or five generations (Fredegar III 12).34 As Ian Wood has demonstrated, the way in which Fredegarcontested the Merovingian right to power was to suggest that Merovech was the fruit of an adulterousrelation, in which the king was cuckold (Wood 2003, 154). Similarly, the only way Fredegar coulddiminish the valor the Wends had shown in defeating the Austrasians at Wogatisburg was to say thatthey were bastards born from the Slavic women with whom their Avar masters slept, having obtainedthe forced consent of their husbands.

There are several other indications in the Wendish account that Fredegar, far from being theobjective reporter in the field, which Biermann imagines him to be, was in fact determined to puta spin on the events narrated in order to please his Austrasian audience (for Fredegar’s audience,see Curta 1997, 146–147). Most interesting in this respect is the episode of Sicharius, the envoy KingDagobert sent to Samo “to request him to make proper amends for the killing and robbing of themerchants by his people” (Fredegar IV 68). It has long been noted that Fredegar’s embassy narrativesare never simple reports, but literary constructs (Gillett 2003, 268). The legate is often depicted as anoutsider at a foreign court, whose status is defined by the respect and fear theoretically inspired in thelocal leader by the displeasure and hostility of the legate’s principal. This allows Fredegar to useenvoys in order to unravel dramatic stories, in which the legate intervenes with impunity in local powerstruggles and conceals or even distorts the information he was expected to deliver. The Frankish KingChlothar sends an embassy to the Lombard king Charoald to protest the imprisonment of QueenGundeberga, who was “his kinswoman” (Fredegar IV 51). When listening to the message deliveredby Ansoald, Chlothar’s envoy, the Lombard king asked him to return his answer to Chlothar. ButAnsoald, “as if on his own account, without any authority” (non quasi iniunctum habuisset sed ex se)replied on the spot to the Lombard king’s answer. The outcome of this violation of the diplomatic


33 Like the Avars, Samo took many Wendish wives, who bore him “twenty-two sons and fifteen daughters.” Themeaning of those numbers remains obscure, but it is clear that Fredegar’s intention was to depict Samo as capableof sexual excesses comparable to those of the Avars. He was after all nothing more than a pagan and man of wickedpride (Fredegar IV 68).34 As Basina explains, at the nadir of the Merovingian dynasty, “men will rule like dogs and smaller beasts, theircourage similar” (English translation from Woodruff 1987, 24). One is reminded of Sicharius’s haughty answerto Samo: “It is impossible for Christians and servants of the Lord to live on terms of friendship with dogs”(Fredegar IV 68).

mandate was, in this case, positive. The same is not true, however, about Sicharius, who like Ansoald,is said to have thrown threatening words at Samo, “for which he had no authority” (quas iniunctasnon habuerat). The result of Sicharius’s inability to respect the limits of his mission as an envoy wasultimately the war which led to the defeat of the Austrasians at Wogatisburg. Fredegar places the blamesquarely on Sicharius’s arrogant attitude, a mirror of his principal’s over-confidence in raising theAustrasian force, which would soon be decimated by the Wends. The Wendish account contains allthe marks of this successful narrative strategy. Sicharius is said to have tried in vain to meet with theWendish king, who “would not admit him to his presence.” In the early Middle Ages, the refusal toreceive an embassy expressed annoyance with the envoy and was a reaction recorded particularly forrepresentatives of usurpers, as in the case of the Frankish king Guntram who refused to receive theenvoys from the Visigothic king Reccared (Gregory of Tours, History IX 1.16; Gillett 2003, 255).Samo’s refusal to meet with Sicharius was therefore a way to express displeasure with Dagobert’sarrogant demand that Samo make “proper amends.” Samo made it clear that he was ready to recog-nize Dagobert’s overlordship, provided that the Frankish king maintained friendly relations with theWends. But Sicharius, as if mirroring his principal’s attitude, claimed that Samo already owed fealty(seruicium) to Dagobert.35 The point of the story is, of course, that being “a certain Frank from thedistrict of Soignies” (Fredegar IV 48), Samo was supposed to be a subject of the Frankish king. Instead,he was now claiming to be of a status equal to that of Dagobert himself, even though, in Sicharius’swords, he was just a ruler of “dogs.” Sicharius himself had to dress up as a Slav in order to be ableto see Samo (Fredegar IV 68). Felix Biermann takes this as a proof that the Slavs were recognizedas a distinctive ethnic group marked as such in a sort of “national costume” (Biermann 2009, 345).This completely misses the point of Fredegar’s story, which Biermann has not fully understood.Even if we admit, for the sake of the argument, that Fredegar had knowledge of a specifically Slaviccostume as an ethnic marker, there are sufficient indications in the text to conclude that he was at workdepicting Samo as a ruler with overblown pretensions, a man of wicked pride (superbia prauorum,Fredegar IV 68). He rejected Dagobert’s claims that criminals accused of robbing and killing Frankishmerchants be apprehended and sent to him. He also proposed friendly relations with Dagobert, thusimplying a status equal to that of the Frankish king (for the political connotations of amicitia, seeFritze 1994, 102). At his court, envoys would receive an audience from the king only after changingclothes, much like Western envoys to the court in Constantinople, who had to change in dark-coloredrobes before entering the imperial presence (De cerimoniis I 87; Gillett 2003, 258). To treat Sicharius’schanging into Slavic clothes as an indication that Slavic ethnicity in Samo’s polity was communicatedthrough clothes is purely and simply a sign of scholarly naiveté.

Finally, if I have less to say about Andrej Pleterski’s comment, it is because, though much morefavorable than those of Naďa Profantová and Felix Biermann, his interpretation is built upon falseassumptions. To be sure, like Profantová, he also puts in my mouth (or pen, as it were) words thatI have never uttered, and reads into my work ideas that I never had.36 He is also unhappy with my use


35 The exact nature of this seruicium remains a matter of historiographical dispute. Václav Chaloupecký believedthat seruicium referred to a tribute, which according to Sicharius, Samo was supposed to pay to Dagobert (Chalou-pecký 1950, 229–231). However, Samo’s reply suggests instead some form of vassalage, for the Wendish kingdeclares that he and his subjects are Dagobert’s men (nos sui sumus). See Eggers 2001, 71.36 According to Pleterski, I have defined the Slavs as the name of a social class within a stratified society and triedto demonstrate that there were no Slavs, as a specific ethnic group, in the Lower Danube region (Pleterski 2009,331–332). He must have skipped large chunks of text when reading The Making of the Slavs, for in fact I havenever written anything of that sort. All I was saying in The Making of the Slavs was, first, that Slavic ethnicitybecame apparent to Byzantine authors – who “invented” it (in the sense of the old meaning of the English word“invention,” namely “discovery”) – when that ethnicity was expressed by means of chieftains and military or poli-tical leaders. Furthermore, the presence of the Slavs in the Lower Danube region is clearly attested in the sources,to which I dedicated two chapters in the Making of the Slavs (over eighty pages, i.e., almost eighteen percent ofthe entire book). Why and how would I deny the presence of the Slavs in the Lower Danube region so prominentlydocumented in the sources?

of anthropological theory, to which he prefers an ethnographic approach.37 He relies on an outdatedmodel of ethnic assimilation,38 but boldly engages in comparing the ancient Greek polis with the Slavicžupa as supposedly “small units of spatial organization,” without any fear of anachronism (Pleterski2009, 332). He is also convinced that “for the Slavs the Slavic language was the existing language”(“A pro Slovany byl existenčním jazykem jazyk slovanský”: Pleterski 2009, 332), despite muchevidence to the contrary, beginning with the episode of the “phoney Chilbudios” discussed above andending with numerous examples of Greek-Slavic bilingualism in early medieval Greece (Diller 1954,38–39; Malingoudis 1983, 105). Moreover, according to Pleterski, linguistic continuity from the earlySlavs to the modern day justifies using words in modern Slavic languages to reconstruct the houseculture of the early Slavs, which is otherwise not documented in the written sources. This is a highlydubious assumption. Just imagine what would mean to reconstruct the house culture of the ancientGreeks on the basis of the modern Greek language! Or, closer to home, what it would mean to recon-struct the Roman house culture on the basis of the Romanian vocabulary pertaining to the house.39

Otherwise, in his attempt to attribute to the Slavs in the Balkans an exclusive “cooking culture,”Pleterski places the origins of that culture in the seventh and eighth centuries and concludes that, sinceit had no local traditions, that culture must be attributed to the people who called themselves “Slavs”(Pleterski 2009, 335). Leaving aside the fact that no evidence exists of anyone in the seventh- or eighth-century Balkans calling him- or herself Slav, Pleterski completely ignores the fact that very similarphenomena appeared in Late Antiquity and the early Middle Ages in parts of the Mediterranean region,which were never settled by Slavs. Significant changes in eating, and therefore cooking practices insouthern Italy have been detected through detailed studies of pottery morphology and faunal assem-blages (Arthur 2007). Most relevant in this respect is the significant correlation between open ceramicforms (casseroles, bowls) and faunal assemblages dominated by sheep and/or goat, as opposed to thecorrelation between closed forms (tall and narrow pots) and cattle- or pig-dominated faunal assem-blages. Casseroles and open cooking pots serve to cook food through water evaporation and braising,the end result being a relatively dry dish, to which various sauces may be added. By contrast, closedcooking pots are intended primarily for greater heat and water retention, through stewing and boiling,generally leading to the production of semi-liquid, porridge-like foods. Unlike foods produced incasseroles, those made in closed cooking pots require comparatively less control, as they may be leftby the oven gate to break down the fats, as well as to tenderize the meats and vegetables and to renderthem more digestible and palatable. Pork and beef are ideally prepared in tall and narrow pots, in whichsuch meats may be long cooked in water until tender and until all tapeworms are killed, a methodfar safer and efficient than roasting. Because of its great nutritional and organolectic properties, the


37 I actually share Pleterski’s sense of the foreshortening in the archaeologist’s seeming incapacity to read artifactsas ethnic markers per se. He writes: “Neboť stejně jako nějaký předmět sám o sobě nemůže být etnickým znakem,stejně nemůže být ani znakem společenského postavení” (Pleterski 2009, 332). While I agree, of course, with theidea that material culture is not, and cannot be a direct reflection of social reality, Pleterski does not seem torealize that material culture does in fact participate in the construction of social reality.38 Pleterski believes that no process of assimilation can take place without the presence of a critical group of spea-kers of a new language and cites Stanisław Kurnatowski’s thirty-year old study of Slavic migrations. Much hasbeen written in the meantime on this problem, and Kurnatowski’s approach is now long dated. Pleterski shouldhave consulted at least some of the more recent studies dedicated to the problem (e.g., Tuite 1999; Gans 2007;Burling 2007). Similarly, instead of relying on just one study of the Bantu expansion by Albert Wirz (who is a his-torian, with no archaeological expertise), Felix Biermann should have acknowledged the existence of very differentand better informed viewpoints (e.g., McMaster 2005; Eggert 2005, 321; Bostoen 2007).39 If tab. 1 shows, as Pleterski claims, a common (Slavic) history of kitchen-processing of cereals (Pleterski 2009,333), then Romanians must also be regarded as a part of that common history, given the presence in the Romanianlanguage (a non-Slavic language) of such words as test or cas, not to speak about the polysemantism of such verbsas a praji. Either Pleterski does not know Romanian, or he is completely unaware of the implications of suchlinguistic correlations in languages of completely different origin, which are otherwise spoken in areas adjacentto each other. One is reminded here of the famous Balkan Sprachbund phenomenon.

resulting “soup” may also be consumed separately, often with large quantities of bread or polenta-likesubstitutes. This cooking and eating pattern is easily recognizable in the case of sixth- to seventh-century assemblages in Eastern Europe attributed to the so-called “Prague culture” and characterized,almost exclusively, by relatively large and tall pots, undoubtedly used for porridges or porridge-likefoods. This is in stark contrast with the ceramic assemblages of the fourth-century Sântana de Mures-Chernyakhov culture, which besides pots have produced a relatively large number of bowls, plates,glassware and amphorae. Similarly, late fifth- and early sixth-century burial assemblages in Bohemiahave produced a relatively large number of casseroles and bowls, both hand- and wheel-made (Zeman1958, figs. 19: 2; 22: 4; 23: 1 and 3; 24: 1; Svoboda 1965, pls. 40: 3; 44: 10; 45: 13: 47: 8–11;49: 13: 50: 14–15; 51: 4; 54: 6 and 8; 57: 3, 4, 6, 8 and 9; 56: 5; 58: 11 and 14; 62: 3–5; 63: 1 and 4;64: 1–3 and 6–8; 67: 2; 75: 3–7; 79: 18; 81: 1, 6 and 7; 82: 5–6; 83: 12 and 14; 86: 15–17; 87: 8and 11; 88: 5 and 7; 89: 3; 90: 12; 91: 10; 92: 10 and 11; 95: 14; 99: 11 and 12; 100: 11; 101: 6, 16and 17; 102: 14; 106: 13; Zeman 1990, 74 fig. 26: 12–13; 75 fig. 27: 3; 76 fig. 28: 1; 84 fig. 33: 12;89 fig. 38: 3; Droberjar 2008, 238 and 239 fig. 7). A few hand-made bowls and casseroles have alsobeen found in assemblages of the so-called “Prague culture” (Kuna – Profantová 2005, 159–160).However, their number is very small in comparison with pots of various sizes, most appropriate forcooking or reheating portions of the food. More importantly, most settlement sites with ceramicassemblages dominated by pots of the so-called Prague type have also produced faunal assemblagesdominated by cattle and pig, with only a few remains of sheep or goat (Vencl 1973, 355; Peške 1980;1985; Profantová – Špaček 2003, 376; Kuna – Profantová 2005, 272–273; Bureš – Profantová 2005, 73).

SSiittee CCaattttllee ((%%)) PPiigg ((%%)) SShheeeepp//ggooaatt ((%%)) PPoouullttrryy ((%%))

Roztoky 35.4 51.2 5.8 1.1

Prague-Liboc 41.6 43.6 7.8 –

Horní Počernice 58 28 10 4

Březno over 50 20–30 under 15 under 5

Conspicuously absent from Sântana de Mures-Chernyakhov sites, as well as late fifth- to early-sixth century assemblages in Bohemia, are the clay pans which appear in great numbers on sixth- toseventh-century sites, some of which have been directly linked to the “Prague culture” (Béreš 1985,46; Kuna – Profantová 2005, 161–162; Viargei 2005, 490). However, clay pans appear also incontemporary ceramic assemblages in Spain especially in the Alicante-Murcia area, for which wenow have detailed studies of late antique and early medieval pottery (Gutiérrez Lloret 1990). More-over, much like in Eastern Europe, clay pans appear in the region of Alicante and Murcia at the sametime as the disappearance of wheel-made pottery and the shift in pottery morphology from open toclosed forms. Much like in Eastern Europe, the combination of bread baking on an open fire by meansof clay pans and porridge-like foods served in pots represents a radical departure from previouseating practices. This opens the possibility of treating the similar changes taking place in EasternEurope not as a result of the Slavic migration, much less of a specifically Slavic “cooking culture,”but of radical changes in diet, themselves an indication of dramatic social and economic changes(Wickham 2005, 749–751). In other words, Pleterski’s “cooking culture” is not a matter of ideology(Pleterski 2009, 334), but of infrastructure.

All three commentators seem to have set for themselves only the questions that they believedneeded to be answered. Yet I would not agree with their narrowly defined focus, precisely becauseof the “plausible synthesis” I called for in the introduction to the Making of the Slavs (Curta 2001a, 3).If one writes one’s own history, it might be said, then one does so with the benefit of theoreticalapproaches, types of methodology, and general historiographical supports that are not always of one’sown choosing. Having that in mind, I nonetheless disagree with Felix Biermann’s conclusion at theend of his comment: “Wenn freilich Curtas Hypothese zuträfe, die hier als frühslawisch betrachtetenSachzeugen des Prager Typs seien gar nicht als slawisch zu deuten, sondern ethnisch ganz unspezifisch,


wäre ihre Datierung für die Aufhellung der Anfänge der slawischen Besiedlung letzlich unerheblich;es gäbe im Grunde gar keine Möglichkeit mehr in diesen Fragen weiterzukommen.” In reality, theonly reason for dating the beginnings of the Prague culture to the sixth century is that the Slavs arementioned at that time in the written sources. Without written sources, the dating of the Prague cultureon archaeological grounds alone would not match the traditional historical narrative pertaining to thehistory of the early Slavs. Independent means of dating, such as dendrochronology, have alreadyhighlighted the considerable chronological gap between the date commonly advanced for the Slavicmigration and the earliest assemblages in Poland, Bohemia, Moravia, or Lower Austria, which couldbe attributed to the Slavs. So far, not a single dendro-date has been produced which could support thetraditional model of historical development. On the contrary, everything points to a much later datefor those developments and to the need of a serious re-examination of the evidence, both historicaland archaeological. Dendrochronology is certainly the only solution to the problems which are nowplaguing the archaeology of the early Middle Ages in East Central and Eastern Europe. But I believewe already have sufficient data to move away from the old interpretative model and to advance a newone. In order to do so, we need to be able to detach ourselves from the old habits of culture history,especially from the tendency to link archaeological cultures (which in any case are only archaeo-logical constructs) with ethnic groups known from written sources (which are rarely, if ever takento be anything but objective reports of what had really happened). As my book was set to argue, theturning away from culture history leaves us with little firm ground under our scholarly feet. Biermann’sproblem is not that, should my hypothesis prove to be right, there would be no way to re-examine the


Fig. 1. Distribution of sites attributed to the first phase of the "culture with Prague-type pottery." Data after

Kuna – Profantová 2005; Jelínková 1985; Parczewski 1991; 1992; Stanciu 2004; Baran 1983; 1994; Fusek –

Zabojník 2005; Viargei 2005.

Obr. 1. Naleziště přiřčená první fázi „kultury s keramikou pražského typu“. Data podle Kuna – Profantová

2005; Jelínková 1985; Parczewski 1991; 1992; Stanciu 2004; Baran 1983; 1994; Fusek – Zabojník 2005;

Viargei 2005.

problems of the Prague culture. The true reason for his fears is elsewhere, namely in that, should thecurrent chronology of the Prague culture be rejected either by a re-examination of its foundations(Curta 2008d) or by means of dendrochronology, there would be no support any more for the theo-retical framework on which Biermann’s entire set of scholarly assumptions is based. If I say that therewas no migration of the Slavs – either to the Lower Danube or to Bohemia – from the Pripet marshesor from western Ukraine, I am not referring only to the absence of any indication of such a migrationin the written sources (Biermann’s touchstone for any historical interpretation), but also to the lack ofany archaeological evidence. For migration to take place, the area from which the migration is saidto have begun must have witnessed a considerable decrease of population, at least equivalent to thenumber of people believed to have moved out of the area and into other regions, such as Bohemia.But a mapping of all sites attributed to the “Prague culture,” whether rightly or wrongly (fig. 1),40 and


Fig. 2. Near-neighbor

cluster analysis of 50 bow

fibulae of Werner’s class I C.

Based on Curta 2008b, with

additions.

Obr. 2. Shluková analýza

50 paprsčitých spon (bow

fibulae) Wernerovy třídy I C

metodou nejbližšího sou-

seda. Podle Curta 2008b,

doplněno.

40 Out of 132 sites listed in Kuna – Profantová 2005, 75–84, and attributed to the so-called “culture with Prague-type pottery,” only 27 are dated to one of the three phases of that culture. Of those, only 12 belong to the first phase.

dated to the sixth or early seventh century clearly shows that instead of a rarefied settlement networkin that region in western Ukraine and Bukovina from which the migration is believed to have started,the number of settlements in that region is larger than that of Slovakia, Bohemia, or Poland. The sup-posed migration did not thin out the population in the supposed Urheimat. The number of settlements


Similarly, out of 63 sites of the Prague-type pottery culture in Moravia, only 5 are dated, 4 of which belong tothe first phase (Jelínková 1985). For Slovakia, see Fusek – Zabojník 2005. For Poland, see Parczewski 1991 and1992. For the region of the Upper Tisza, see Stanciu 2004. For western Ukraine and Bukovina, see Baran 1983and 1994. For Belarus, see Viargei 2005. For sites in Romania and Moldova, see Curta 2001a, 235 fig. 31.

Fig. 3. Plotting of the nearest-neighbor similarity of 48 fibulae of Werner’s class I C. Diminishing line thick-

ness indicates the decreasing number of shared neighbors, from seven (thickest) to five (thinnest). Based

on Curta 2008b, with additions. The star indicates the location of Dřevíč.

Obr. 3. Vynesení podobnosti 48 spon Wernerovy třídy I C metodou nejbližšího souseda. Ztenčování čáry

označuje klesající počet sousedících charakteristik, od stupně 7 (nejsilnější) do stupně 5 (nejslabší). Podle

Curta 2008b, doplněno. Hvězdička vyznačuje polohu Dřevíče.

is in fact larger than that of the fifth century and that number continued to grow throughout the seventhand eighth centuries. If, as it seems likely, conditions in the supposed Urheimat were favorable toa population growth, why would anyone want to leave it for the distant lands of Bohemia or southernPoland? So far, no answer was offered to this question by any advocate of the migrationist model,from Kazimierz Godłowski to Felix Biermann.41 Nor can any explanation be apparently found forthe lack of any significant similarity between the pottery found in assemblages securely dated to thelate fifth or early sixth century in Bukovina or Ukraine and the earliest assemblages with pottery ofthe so-called Prague type found in Bohemia. Naďa Profantová believes Kozly to be the earliest datableassemblage in Bohemia (Profantová 2009, 320 fig. 9). However, a quick comparison between thepottery found in the house 10 excavated in Kodin together with a fifth-century crossbow fibula of thePrague type (Rusanova – Timoshchuk 1984, 22 and 48; 74 fig. 14: 5–12 and 14) and the pottery fromKozly (Zeman 1976, 125–126; 125 fig. 5) reveals substantially different types of vessels, with rim andlip variations ranging from Parczewski’s classes Bc3, Ce3, and Fl3 to his class Bc2 (Parczewski 1993,51–54 figs. 13–16). Nor can analogies for the Kozly pottery be found in house 20 from Botosana, inwhich handmade pottery was associated with a bronze coin struck for Emperor Justinian in Constan-tinople between 527 and 538 (Teodor 1984, 36–37; 99 fig. 20: 4; 120 fig. 41: 3–4; 127 fig. 48: 1;109 fig. 30: 2). There are no parallels for the almost vertical rims with straightly cut lips of the potsin Kozly among the rim sherds found together with a fragment of a late sixth or early seventh-centurybronze bracelet with widened ends decorated with engraved ornament in house 67 in Rashkiv (Baran1988, 111–112; 156 pl. 52: 1–6). Perhaps even more importantly, assemblages with handmade potteryof the so-called Prague type found in Bohemia and Moravia have so far produced no remains of thewheel-made pottery which is often associated with handmade pottery in assemblages from Bukovinaand western Ukraine securely dated to the late fifth or early sixth century.42

In Naďa Profantová’s words, “greater relevance in this respect could only have the year 568, inwhich the Avars destroyed the power of the Gepids, and became sole rulers of the Carpathian Basin,after the Lombards left for Italy” (Profantová 2009, 312). At the time she published her path-breakingstudy on Avar artifacts in the lands to the north and northwest from the Avar qaganate (Profantová1992), very few such artifacts were known from the territory of the Czech Republic, which could bedated with any degree of certainty to the Early Avar period (ca. 570 to ca. 630).43 In the meantime,the number of Early Avar finds has increased considerably, mostly because of the use of metal detec-tors. Besides belt buckles of the Corinth and Balgota classes (Prague-Košíře, Tismice and unknownlocation in Bohemia), a belt buckle with shield-shaped terminal (Schulze-Dörrlamm’s class D35)was found in Kšely together with a belt mount with open work ornament, a specimen of the so-calledMartynovka class of mounts, which is typical for the late sixth and especially the early seventh century(Profantová 2008, 632; 636 fig. 13; 637 fig. 15: 5–7).44 A bronze strap end of Zabojník’s class 7,


41 This argument refers exclusively to what Biermann calls “the beginnings of the Slavic settlement” and should inno way be interpreted as an indication of my blanket rejection of the idea of migration in history. The migrationistmodel seems to work well with other cases (Avars, Magyars, Pechenegs), and even in the case of those Slavs whosettled into such areas as northern Poland or northern Russia (Vlasova 2001; Dulinicz 2006; Barford 2009).42 Besides house 10, wheel-made, coarse wares have been found in several other assemblages from Kodin (houses 7,11, 12, 14–16, 21, 26, and 36; Rusanova – Timoshchuk 1984). Wheel-made pottery is also known from Botosana(houses 1, 9, 14, 17, 19, 20, 23, 25, 26, 28, 30, and 31; Teodor 1984) and Rashkiv (houses 12, 52, 58, 59, and 73;Baran 1988). Several other late fifth- to early seventh-century sites in Bukovina and western Ukraine (Hrozyntsi,Horecha, Hlyboka, Turiatka, Kavetchina, Ust’ia, Teremtsi, Zadubrivka, Khotyn, Samushin, Luka Vrublyvets’ka,and Bakota) have produced the wheel-made wares, which are conspicuously absent from assemblages in Bohemiaand Moravia.43 According to Profantová 1992, 608, the only such artifact found in Moravia was a square belt mount fromOlomouc. At that time, no Early Avar finds were known from Bohemia.44 It is perhaps relevant in this respect that two gold coins, both stray finds, are known from Kšely, one of whichwas also found by metal detector. One of the two coins is a solidus struck in Constantinople for Emperor Heraclius

found in Rubín, may also be dated to the Early Avar period (Profantová 2008, 638 fig. 18: 4).A similar dating may be advanced for the “Slavic” bow fibula from Dřevíč, a peculiar specimen ofWerner’s class I C with only one pair of bird heads, a class recently dated to the late sixth and earlyseventh century, at the earliest (Profantová 2008, 638 fig. 17: 2; Curta 2008b). It is important tonote that the closest morphological and ornamental parallel for the Dřevíč fibula within the entireclass Werner I C is not a specimen from the neighboring territory of the Avar qaganate, but a fibulafrom grave 68 in Kielary (Poland; fig. 2, 3; Kühn 1981, 181 and pl. 40: 252).45

None of those artifacts was associated with handmade pottery of the so-called Prague-type.Before the archaeological attestation of such an association, it would be premature to draw anyconclusion regarding the chronology and historical interpretation of contacts with the Avar qaganateduring the seventh century. However, it is worth pointing out that, whatever their interpretation, thoseartifacts found in Bohemia signal contacts with the regions to the south and southeast (or, in the caseof the Dřevíč fibula, to the northeast). No artifacts or assemblages have so far been found to supportthe idea of contacts with Bukovina and western Ukraine, much less a migration from those regions.

Divested of earlier prejudices, while taking on board all one can learn via the “literary turn,” newinterpretations of the history of the early Slavs can now be put forward. Likewise, the broadeningof the network of comparisons for the archaeological evidence from assemblages excavated inBohemia and Moravia will undoubtedly illuminate many economic and social aspects pertaining tosixth- and seventh-century communities in Central and East Central Europe. We can now begin tothink about new ways in which to open a dialogue between historians and archaeologists. In theinterest of that conversation, though, it is important that we do not abandon a critical position inrelation to the evidence, whether historical or archaeological. The immediate benefits of that positionshould be plain, unless one is determined to have it otherwise.

My thanks go to David Kalhous (Brno), Petr and Manuela Balcarek (Olomouc), Jaroslav Jiřík (Písek),Maddalena Betti (Florence), and Alena Aissing (Gainesville) for their invaluable assistance with thetranslation of the Czech texts, for sharing with me unpublished information, and for comments on earlierdrafts of this paper. Thanks also to Jiří Macháček for healthy debate.

References

Abashina, N. S. 1986: Rann’oslov’ianske poselennia Obukhiv VII na Stugni. Arkheolohiia 53, 72–86.

Adshead, K. 1990: Procopius’ poliorcetica: continuities and discontinuities. In: G. Clark – B. Croke – A. E.

Nobbs – R. Mortley eds., Reading the Past in Late Antiquity, Rushcutters Bay, 93–119.

Angelova, S. – Koleva, R. 2007: Archäologische Zeugnisse frühslawischer Besiedlung in Bulgarien. In: J. Hen-

ning ed., Post-Roman Towns, Trade, and Settlement in Europe and Byzantium, Berlin – New York,

481–508.

Anthony, D. D. 1990: Migration in archaeology: the baby and the bathwater. American Anthropologist 92,

895–914.


between 616 and 625. The other coin is a gold-plated, silver imitation of another solidus struck for Heracliusbetween 625 and 629 (Militký 2009, 376).45 The other two “Slavic” bow fibulae known from Bohemia (Dřevíč and Liteň; Profantová 2008, 634–635 [withwrong attribution]; 638 fig. 17: 1 and 3) are both fragmentary specimens of Werner’s class I F, which has beendated to the sixth century (Curta – Dupoi 1994–1995; Curta 2008a). The Dřevíč specimen has an excellentanalogy in an equally fragmentary specimen from Bucharest-Baneasa (Constantiniu 1965, 77–78, 92 fig. 18).However, given the fragmentary state in which they were found and the lack of any information about the archa-eological context in which they were found, one cannot exclude a much later date for both artifacts. Fragmentsof fibulae of Werner’s class I F have indeed been found in much later assemblages, such as the Kamenovo hoard(Pisarova 1997).

Arthur, P. 2007: Pots and boundaries. On cultural and economic areas between Late Antiquity and the early

Middle Ages. In: M. Bonifay – J.-C. Treglia eds., LRCW 2. Late Roman Coarse Wares, Cooking Wares

and Amphorae in the Mediterranean, Oxford, 16–27.

Bálint, Cs. 2006: Az ethnos a kora középkorban (a kutatás lehetőségei és korlátai). Századok 140 (2), 1–70.

Baran, V. D. 1972: Ranni slov’iani mia Dnestrom i Pripiat’iu. Kiev.

— 1983: Slozhenie slavianskoi rannesrednevekovoi kul’tury i problema rasseleniia slavian. In: V. D. Baran

ed., Slaviane na Dnestre i Dunae. Sbornik nauchnykh trudov, Kiev, 5–48.

— 1988: Prazhskaia kul’tura Podnestrov’ia po materialam poselenii u s. Rashkov. Kiev.

— 1994: Slov’ians’ki rann’oseredn’ovichni kul’tury ta ikhny pidosnovy. In: P. P. Tolochko et al. edd.,

Starozhytnosti Rusi-Ukrainy. Zbirnyk naukovykh prats’, Kiev, 5–13.

Barbiera, I. 2005: Changing Lands in Changing Memories. Migration and Identity during the Lombard

Invasions. Florence.

Barford, P. 2002: Review of F. Curta, The Making of the Slavs. History and Archaeology of the Lower Danube

Region, c. 500–700. Slavic Review 61, 684–685.

— 2004: Identity and material culture. Did the early Slavs follow the rules or did they make up their own?.

East Central Europe 31, 77–123.

— 2009: From Proto-Slavs to proto-state. In: A. Gleason ed., A Companion to Russian History, Chichester –

Malden, 17–33.

Beaudry, M. C. – Cook, L. J. – Mrozowski, S. A. 1991: Artifacts and active voices: material culture as social

discourse. In: R. H. McGuire – R. Paynter eds., The Archaeology of Inequality, Oxford, 150–191.

Bentley, G. C. 1987: Ethnicity and practice. Comparative Studies in Society and History 29, 25–55.

Béreš, J. 1985: Keramika na tzv. avarských pohrebiskách a sídliskách zo 7.–8. stor. na Slovensku – Pottery

from the seventh- and eighth-century so-called Avar cemeteries and settlements in Slovakia. Slovenská

archeológia 33, 15–70.

Bertašius, M. 2005: The archaeology of group: from situational construct to ethnic group. In: V. Lang ed.,

Culture and Material Culture. Papers from the First Theoretical Seminar of the Baltic Archaeologists

(BASE) Held at the University of Tartu, Estonia, October 17th–19th, 2003, Tartu – Riga – Vilnius, 29–38.

Bierbrauer, V. 1993: Die Landnahme der Langobarden in Italien aus archäologischer Sicht. In: M. Müller-

Wille – R. Schneider Hrsg., Ausgewählte Probleme europäischer Landnahmen des Früh- und Hoch-

mittelalters, Sigmaringen, 103–172.

Biermann, F. 2009: Kommentar zum Aufsatz von Florin Curta: Utváření Slovanů (se zvlaštním zřetelem

k Čecham a Moravě) – The making of the Slavs (with a special emphasis on Bohemia and Moravia),

Archeologické rozhledy 60. Archeologické rozhledy 61, 337–349.

Bostoen, K. 2007: Pots, words and the Bantu problem: on lexical reconstructions and early African history.

Journal of African History 48, 173–199.

Brather, S. 2000: Ethnische Identitäten als Konstrukte der frühgeschichtlichen Archäologie. Germania 78,

139–177.

— 2002: „Ethnische Gruppen“ und „archäologische Kulturen“. Identität und Sachkultur in der archäo-

logischen Forschung. Das Altertum 47, 111–126.

— 2003: Review of F. Curta, The Making of the Slavs. History and Archaeology of the Lower Danube

Region, c. 500–700. Ethnographisch-archäologische Zeitschrift 44, 311–316.

Brodka, D. 2004: Die Geschichtsphilosophie in der spätantiken Historiographie. Studien zu Prokopios von

Kaisareia, Agathias von Myrina und Theophylaktos Simokattes. Frankfurt a. M. – Berlin – Bern – New York.

Bubeník, J. 1980: K otázce funkce železné misky tzv. slezského typu. In: B. Dostál – J. Vignatiová edd., Sbor-

ník referátů ze sympozia „Slované 6.–10. století“. Břeclav-Pohansko 1978, Brno, 49–54.

Buchignani, N. 1987: Ethnic phenomena and contemporary social theory: their implications for archaeo-

logy. In: R. Auger – M. F. Glass – M. MacEachern – P. H. McCartney eds., Ethnicity and Culture.

Proceedings of the Eighteenth Annual Conference of the Archaeological Association of the University

of Calgary, Calgary, 15–24.

Bureš, M. – Profantová, N. 2005: Raně středověké sídliště v Praze-Liboci – Frühmittelalterliche Siedlung in

Liboc (Prag 6). In: M. Metlička ed., Archeologie doby hradištní v Čechách. Sborník příspěvků z pracov-

ního setkání badatelů zaměřených na výzkum doby hradištní v Čechách, konaného v Plzni 19.–21. 5.

2004, Plzeň, 44–73.

Burling, R. 2007: The lingua franca cycle: implications for language shift, language change, and language

classification. Anthropological linguistics 49 (3–4), 207–234.

Cameron, A. 1985: Procopius and the Sixth Century. Berkeley – Los Angeles.


Cesa, M. 1982: Etnografia e geografia nella visione storica di Procopio di Cesarea. Studi Classici e Orientali

32,189–215.

Chaloupecký, V. 1950: Considérations sur Samon, le premier roi des Slaves. Byzantinoslavica 11, 223–239.

Champion, T. C. 1990: Medieval archaeology and the tyranny of the historical record. In: D. Austin – L. Alcock

eds., From the Baltic to the Black Sea. Studies in Medieval Archaeology, London, 79–95.

Constantiniu, M. 1965: Santierul arheologic Baneasa-Straulesti. Cercetari arheologice în Bucuresti 2, 75–98.

Cosma, C. 1996: Asezari si tipuri de locuinta în spatiul Transilvaniei intracarpatice în secolele V–VI d. Ch.

In: S. Mitu – F. Gogaltan – P. Teodor edd., Viata privata, mentalitati colective si imaginar social înTransilvania, Oradea – Cluj-Napoca, 39–45.

Curta, F. 1997: Slavs in Fredegar and Paul the Deacon: medieval ‘gens’ or ‘scourge of God’?. Early Medieval

Europe 6 (2), 141–167.

— 1999: Hiding behind a piece of tapestry: Jordanes and the Slavic Venethi. Jahrbücher für Geschichte

Osteuropas 47, 1–18.

— 2001a: The Making of the Slavs. History and Archaeology of the Lower Danube Region, c. 500–700.

Cambridge – New York.

— 2001b: The Prague type: a critical approach to pottery classification. Archaeologia Bulgarica 5, 73–106.

— 2002: Consideratii privind conceptul de caracter etnic (etnicitate) în arheologia contemporana – Some

remarks on the concept of ethnicity in contemporary archaeology. Arheologia medievala 4, 5–25.

— 2004: The Slavic lingua franca (Linguistic notes of an archaeologist turned historian). East Central

Europe 31, 125–148.

— 2007: Some remarks on ethnicity in medieval archaeology. Early Medieval Europe 15 (2), 159–185.

— 2008a: Once again on bow fibulae of the ‘Pietroasele type’ (Werner’s class I F). Acta Archaeologica

Academiae Scientiarum Hungaricae 59, 465–492.

— 2008b: Some remarks on bow fibulae of Werner’s class I C. Slavia Antiqua 49, 45–98.

— 2008c: The making of the Slavs between ethnogenesis, invention, and migration. Studia Slavica et

Balcanica Petropolitana 2, 155–172.

— 2008d: Utváření Slovanů (se zvláštním zřetelem k Čechám a Moravě). Archeologické rozhledy 60,

643–694.

Curta, F. – Dupoi, V. 1994–1995: Über die Bügelfibel aus Pietroasele und ihre Verwandten. Dacia 38–39,

217–238.

Daim, F. 1982: Gedanken am Ethnosbegriff. Mitteilungen der anthropologischen Gesellschaft in Wien 112,

58–71.

— 2003: Avars and Avar Archaeology. In: H.-W. Goetz – J. Jarnut – W. Pohl eds., Regna and Gentes.

The Relationships between Late Antique and Early Medieval Peoples and Kingdoms in the Trans-

formation of the Roman World. Leiden – Boston, 463–570.

David, N. – Sterner, J. – Gavua, K. 1988: Why pots are decorated. Current Anthropology 29, 365–389.

Diaconu, P. 1958: Observatii asupra ceramicii din secolele XII–XIII de pe teritoriul orasului Bucuresti. Studii

si cercetari de istorie veche 9, 451–459.

Diller, A. 1954: The scholia on Strabo. Traditio 10, 29–50.

Distelberger, A. 2004: Österreichs Awarinnen. Frauen aus Gräbern des 7. und 8. Jahrhunderts. St. Pölten.

Dolinescu-Ferche, S. 1995: Cuptoare din interiorul locuintelor din secolul al VI-lea e. n. de la Dulceanca –

Les fours de l’intérieur des habitations du VIe siecle de Dulceanca. Studii si cercetari de istorie veche

si arheologie 46, 161–192.

Droberjar, E. 2008: Thüringische und langobardische Funde und Befunde in Böhmen. Zum Problem der

späten Phasen der Völkerwanderungszeit. In: J. Bemmann – M. Schmauder Hrsg., Kulturwandel in

Mitteleuropa. Langobarden – Awaren – Slawen. Akten der internationalen Tagung in Bonn vom

25. bis 28. Februar 2008, Bonn, 229–248.

Dulinicz, M. 2006: Frühe Slawen im Gebiet zwischen unterer Weichsel und Elbe. Eine archäologische Studie.

Neumünster.

Eggers, M. 2001: Samo, „der erste König der Slawen“. Eine kritische Forschungsbericht. Bohemia 42, 62–83.

Eggert, M. K. H. 2005: The Bantu problem and African archaeology. In: A. B. Stahl ed., African Archaeology.

A Critical Introduction, London, 301–326.

Eriksen, T. H. 2007: Antropologie multikulturních společností. Rozumět identitě. Prague.

Flusin, B. 2000: L’établissement du texte, sa nature et la forme littéraire. Remarques sur la tradition manu-

scrite du De aedificiis. Antiquité tardive 8, 9–17.


Fritze, W. H. 1979: Zur Bedeutung der Awaren für die slawische Ausdehnungsbewegungen im frühen Mittel-

alter. Zeitschrift für Ostforschung 28, 498–545.

— 1994: Untersuchungen zur frühslawischen und frühfränkischen Geschichte bis ins 7. Jahrhundert.

Frankfurt a.M. – Berlin – Bern.

Fusek, G. 1991: Včasnoslovanské sídlisko v Nitre na Mikovom dvore – Frühslawische Siedlung in Nitra-Mikov

dvor. Slovenská archeológia 39, 289–328.

— 1993: Archeologické doklady k najstaršiemu slovanském osídleniu Slovenska. Slavica Slovaca 28, 30–35.

— 2001: Pôvodné alebo prisťahované obyvateľstvo?. Príspevok k vypovedacím možnostiam archeologic-

kých prameňov o počiatkoch slovanského osídlenia Slovenska. In: Historická Olomouc XII. Sborník

příspěvků ze sympozia Historická Olomouc XII., zaměřeného k problematice zakladatelských mýtů

„počátků“ ve světle kritiky pramenů, Muzeum umění Olomouc – Sál Beseda, 6.–7. října 1998.

Olomouc, 71–98.

Fusek, G. – Zábojník, J. 2005: Ausklang der Spätantike und Anfang des Frühmittelalters in der nördlichen

Peripherie des Karpatenbeckens. In: P. Kaczanowski – M. Parczewski edd., Archeologia o początkach

Słowian. Materiały z konferencji. Kraków 19–21 listopada 2001, Cracow, 562–566.

Gaiu, C. 1993: Asezarea din secolul al VI-lea de la Dipsa, jud. Bistrita-Nasaud – Un nouvel habitat du VIeme

siecle au nord-est de la Transylvanie. Revista Bistritei 7, 91–107.

Galuška, L. 2000: K problematice nejstaršího slovanského osídlení východní Moravy – Zur Problematik der

ältesten slawischen Besiedlung Südostmährens. Pravěk Nová řada 10, 119–132.

Gans, H. J. 2007: Acculturation, assimilation and mobility. Ethnic and Racial Studies 30, 152–164.

Gantar, K. 1998: Quid Procopius Caesariensis de populis septentrionalibus et Slavicis tradiderit. Romano-

barbarica 15, 49–66.

Gąssowski, J. 2003: Is ethnicity tangible? In: M. Hardt – C. Lübke – D. Schorkowitz eds., Inventing the Pasts

in North Central Europe. The National Perception of Early Medieval History and Archaeology, Bern,

9–17.

Gavritukhin, I. O. 2000: Nachalo velikogo slavianskogo rasselenie na iug i Zapad. In: P. P. Tolochko ed.,

Arkheologichni studii, Kiev – Chernivtsi, 72–90.

Gillett, A. 2003: Envoys and Political Communication in the Late Antique West. 411–533. Cambridge.

Goffart, W. 1988: The Narrators of Barbarian History (A.D. 550–800). Jordanes, Gregory of Tours, Bede,

and Paul the Deacon. Princeton.

— 1989: The theme of "the barbarian invasions" in late antique and modern historiography. In: E. Chry-

sos – A. Schwarcz Hrsg., Das Reich und die Barbaren, Vienna – Cologne, 87–107.

— 2005: Jordanes’ Getica and the disputed authenticity of Gothic origins from Scandinavia. Speculum 80,

379–398.

Gogol, N. V. 1952: Taras Bulba and Other Tales. Transl. C. J. Hogarth. London – New York.

Gojda, M. 1992: Postprocesualismus a jeho vliv na koncepci středověké archeologie – Post-processualism

and its implications on medieval archaeology. Archeologické rozhledy 44, 277–293.

Goldstein, I. 1986–1987: Historiografski kriteriji Prokopija iz Cezareje – Les criteres historiographiques de

Procope de Césarée. Zbornik radovi Vizantološkog Instituta 24–25, 25–98.

Gutiérrez Lloret, S. 1990: Panes, hogazas y fogones portátiles. Dos formas cerámicas destinadas a la cocción

del pan en Al-Andalus: el hornillo (tannur) y el plato (tabag). Lucentum 9–10, 161–75.

Hakenbeck, S. E. 2007: Situation ethnicity and nested identities: new approaches to an old problem. Anglo-

Saxon Studies in Archaeology and History 14, 19–27.

Hansen, G. 2001: Die Deutschmachung. Münster – New York.

Härke, H. 1998: Archaeologists and migrations: a problem of attitude?. Current Anthropology 39, 19–45.

— 2007: Ethnicity, ‘race’ and migration in mortuary archaeology: an attempt at a short answer. Anglo-

Saxon Studies in Archaeology and History 14, 11–18.

Heather, P. 2008: Ethnicity, group identity, and social status in the Migration Period. In: I. Garipzanov –

P. J. Geary – P. Urbańczyk eds., Franks, Northmen, and Slavs. Identities and State Formation in Early

Medieval Europe, Turnhout, 17–49.

Hides, S. 1996: The genealogy of material culture and cultural identity. In: P. Graves-Brown – S. Jones –

C. Gamble eds., Cultural Identity and Archaeology. The Construction of European Communities,

London – New York, 25–47.

Hodder, I. 1982: Symbols in Action. Ethnoarchaeological Studies of Material Culture. Cambridge – Lon-

don – New York.


Howard-Johnston, J. D. 2000: The education and expertise of Procopius. Antiquité tardive 8, 19–30.

Ivanov, S. A. 1984: Prokopii o slavianskom „obraze zhizni“. In: L. A. Gindin – I. A. Kalukhskaia – V. E. Orel

edd., Simpozium „Antichnaia Balkanistika 3“. Iazykovye dannye i kul’turnyi kontekst sredizemno-

mor’ia, Moscow, 14–15.

Ivanov, S. A. – Gindin, L. A. – Cymburskii, V. L. 1991: Prokopii Kesariiskii. In: L. A. Gindin – S. A. Ivanov –

G. G. Litavrin edd., Svod drevneishikh pis’mennykh izvestii o slavianakh, Moscow, 170–249.

Jelínková, D. 1985: Doplňky k mapě nalezišť s keramikou pražského typu na Moravě – Ergänzungen zur

Karte der Fundstätten mit Keramik von Prager Typus in Mähren. Památky archeologické 76, 456–473.

Justová, J. 1990: Dolnorakouské Podunaji v raném středověku. Slovanská archeologie k jeho osídlení

v 6.–11. století – Der niederösterreichische Donauraum im Frühmittelalter. Die slawische Archäologie

zur Besiedlung dieses Raumes im 6.–11. Jh. Prague.

Kaldellis, A. 2004: Procopius of Caesarea. Tyranny, History, and Philosophy at the End of Antiquity. Philadel-

phia.

Klanica, Z. 1987: Die späte Völkerwanderung und die Anfänge der slawischen Besiedlung im mittleren

Marchtal. Anzeiger des Germanischen Nationalmuseums und Berichte aus dem Forschungsinstitut

für Realienkunde, 121–124.

Klein, L. S. 1988: Strategiia sinteza v issledovaniiakh po etnogenezu (integraciia nauk i sintez istochnikov

v reshenii problem etnogeneza). Sovetskaia Etnografiia 4, 13–23.

— 1999: Migraciia: arkheologicheskie priznaki. Stratum+ 1, 52–71.

Koleva, R. 1993: Slavic settlement on the territory of Bulgaria. In: J. Pavúk ed., Actes du XII-e Congres inter-

national des sciences préhistoriques et protohistoriques. Bratislava, 1–7 septembre 1991 IV, Bratislava,

17–19.

Korzukhina, G. F. 1996: Klady i sluchainye nakhodki veshchei kruga „drevnostei antov“ v srednem Podne-

prov’e. Katalog pamiatnikov. Materialy po arkheologii, istorii i etnografii Tavrii 5, 352–435, 586–705.

Krahwinkler, H. 2000: Ausgewählte Slawen-Ethnonyme und ihre historische Deutung. In: P. Kos ed., Slovenija

in sosednje dežele med antiko in karolinško dobo. Začetki slovenske etnogeneze, Ljubljana, 403–423.

Kühn, H. 1981: Die germanischen Bügelfibeln der Völkerwanderungszeit im Mitteldeutschland. Graz.

Kuna, M. – Profantová, N. 2005: Počátky raného středověku v Čechách. Archeologický výzkum sídelní

aglomerace kultury pražského typu v Roztokách – The Onset of the Early Middle Ages in Bohemia.

Archaeological Research at a Large Settlement Site of the Prague-type Culture at Roztoky. Prague.

Labuda, G. 1949: Pierwsze państwo słowiańskie. Państwo Samona. Poznań.

Lang, V. 2000: Archaeology and language. Fennoscandia archaeologica 17, 103–110.

Loma, A. 2004: Procopius about the supreme god of the Slavs (Bella VII 14.23): two critical remarks. Zbornik

radova Vizantološkog Instituta 41, 67–70.

Lošek, F. 1990: Ethnische und politische Terminologie bei Iordanes und Einhard. In: H. Wolfram – W. Pohl

Hrsg., Typen der Ethnogenese unter besonderer Berücksichtigung der Bayern, Vienna, 147–152.

Lucy, S. 2005: Ethnic and cultural identities. In: M. Díaz-Andreu – S. Lucy edd., The Archaeology of Identity.

Approaches to Gender, Age, Status, Ethnicity, and Religion, London – New York, 86–109.

Lutovský, M. – Profantová, N. 1995: Sámova říše. Prague.

Macháček, J. 2003: Archeologie, historie a teorie systémů – Archaeology, history, and the theory of systems.

In: L. Šmejda – P. Vařeka edd., Sedmdesát neustupných let. Sborník k životnímu jubileu prof. Evžena

Neustupného, Plzeň, 121–130.

Malingoudis, Ph. 1983: Toponymy and history. Observations concerning the Slavonic toponymy of the Pelo-

ponnese. Cyrillomethodianum 7, 99–111.

Mamzer, H. 1999: Problem etniczny w archeologii – Das ethnische Problem in der Archäologie. Slavia Anti-

qua 40, 169–201.

McGuire, R. H. 1982: The study of ethnicity in historical archaeology. Journal of Anthropological Archaeo-

logy 1, 159–178.

McMaster, M. 2005: Language shift and its reflection in African archaeology: cord rouletting in the Uele

and interlacustrine regions. Azania 40, 43–72.

Milinković, M. 2004: Arkheologija mode kao arkheologija identiteta – nekoliko primera – Die Archäologie

der Mode als Archäologie der Identität – einige Beispiele. In: M. Rakocija ed., Niš and Byzantium.

II Symposium Niš, 3–5 June 2003. The Collection of Scientific Works 2, Niš, 185–196.

Militký, J. 2009: Finds of the early Byzantine coins of the 6th and the 7th century in the territory of the Czech

Republic. In: M. Wołoszyn ed., Byzantine Coins in Central Europe between the 5th and 10th Century.


Proceedings from the Conference Organized by the Polish Academy of Arts and Sciences and the

Institute of Archaeology of the University of Rzeszów under the Patronage of Union Académique

International (Programme No. 57 Moravia Magna). Kraków, 23–26 IV 2007, Cracow, 357–393.

Mirnik Prezelj, I. 2000: Re-thinking ethnicity in archaeology. In: P. Kos ed., Slovenija in sosednje dežele med

antiko in karolinško dobo. Začetki slovenske etnogeneze, Ljubljana, 581–603.

— 2002: Sodobna sociologija o problemih etničnosti, narodov (nacionalizmov) in današnja arheologija.

Arheološki vestnik 53, 385–401.

Mitrea, I. 2001: Comunitati satesti la est de Carpati în epoca migratiilor. Asezarea de la Davideni din seco-

lele V–VIII. Piatra Neamt.

Moreland, J. 1997: The Middle Ages, theory and post-modernism. Acta Archaeologica 68, 163–182.

— 2001: Archaeology and Text. London.

Neustupný, E. 1998: Concept building in archaeology. In: W. Hensel et al. eds., Theory and Practice of Archaeo-

logical Research, Warsaw, 21–31.

— 2002: Archeologie a historie. In: E. Neustupný ed., Archeologie nenalézaného. Sborník přátel, kolegů

a žáků k životnímu jubileu Slavomila Vencla, Plzeň – Prague, 141–152.

O’Donnell, J. J. 1982: The aims of Jordanes. Historia 31, 223–240.

Olsen, B. – Kobyliński, Z. 1991: Ethnicity in anthropological and archaeological research: a Norwegian-

Polish perspective. Archaeologia Polona 29, 5–28.

Ondrouch, V. 1964: Po stopách dějinné anabaze Antů, Burgundů a Langobardů – Auf den Spuren der

geschichtlichen Anabasis der Anten, Burgunder und Langobarden. In: J. Češka – G. Hejzlar edd.,

Mnema Vladimír Groh, Prague, 71–106.

Parczewski, M. 1991: Origins of Early Slav culture in Poland. Antiquity 65 (248), 676–683.

— 1992: Neue frühslawische Funde in Polen. In: K. Godłowski – R. Madyda-Legutko Hrsg., Probleme

der relativen und absoluten Chronologie ab Latenezeit bis zum Frühmittelalter, Materialien des III.

internationalen Symposium: Grundprobleme der frühgeschichtlichen Entwicklung im nördlichen

Mitteldonaugebiet, Kraków–Karniowice 3.–7. Dezember 1990, Cracow, 285–291.

— 1993: Die Anfänge der frühslawischen Kultur in Polen. Vienna.

— 2005: Podstawy lokalizacji pierwotnych siedzib Słowian – Die Grundlagen zur Lokalisierung der

ursprünglichen Slawen-Sitze. In: P. Kaczanowski – M. Parczewski edd., Archeologia o początkach

Słowian. Materiały z konferencji. Kraków 19–21 listopada 2001, Cracow, 65–78.

Peške, L. 1980: Kosti domácích zvířat z objektů pražského typu u Mušova – Haustierknochen aus frühsla-

wischen Objekten bei Mušov. Archeologické rozhledy 32, 434.

— 1985: Osteologické nálezy z objektu pražského typu v Praze 9 – Horních Počernicích – Osteological finds

from a feature of the Prague type in Praha 9 – Horní Počernice. Archeologické rozhledy 37, 306–307.

Pisarova, V. 1997: Nova nakhodka nakiti i kultovi predmeti ot VII v. ot raiona na Kubrat. Problemi na pra-

balgarskata istoriia i kultura 3, 283–295.

Pizzaro, J. M. 1989: A Rhetoric of the Scene. Dramatic Narrative in the Early Middle Ages. Toronto.

Pleinerová, I. 2000: Die altslawischen Dörfer von Březno bei Louny. Prague – Louny.

Pleterski, A. 1990: Etnogeneza Slovanov: Obris trenutnega stanja arheoloških raziskav. Ljubljana.

— 2009: The inventing of the Slavs or inventive Slavs? O ideovém světě a způsobu bydlení starých Slo-

vanů. Archeologické rozhledy 61, 331–336.

Pleterski, A. – Knific, T. 1999: Staroslovanska doba. In: B. Aubelj ed., Zakladi tisočletij. Zgodovina Slovenije

od Neandertalcev do Slovanov, Ljubljana, 362–406.

Pohl, W. 1998: Telling the difference: signs of ethnic identity. In: W. Pohl – H. Reimitz eds., Strategies of

Distinction. The Construction of Ethnic Communities. 300–800, Leiden – Boston – Cologne, 17–69.

Polek, K. 2006: Państwo Samona w nowych badaniach archeologicznych i historycznych. In: D. A. Sikorski –

A. M. Wyrwa edd., Cognitioni gestorum. Studia z dziejów średniowiecza dedykowane Profesorowi

Jerzemu Strzelczykowi, Warsaw, 41–51.

Profantová, N. 1992: Awarische Funde aus den Gebieten nördlich der awarischen Siedlungsgrenzen. In:

F. Daim Hrsg., Awarenforschungen, Vienna, 605–801.

— 2003: Kulturní diskontinuita a možnosti její interpretace jako etnické změny (problém tzv. slovanské

expanze). Problém symbolického systému sebeidentifikace elity a jeho nedostatečného poznání.

Archaeologia historica 28, 19–31.

— 2008: Die frühslawische Besiedlung Böhmens und archäologische Spuren der Kontakte zum früh- und

mittelawarischen sowie merowingischen Kulturkreis. In: J. Bemmann – M. Schmauder Hrsg., Kultur-


wandel in Mitteleuropa: Langobarden – Awaren – Slawen. Akten der internationalen Tagung in Bonn

vom 25. bis 28. Februar 2008, Bonn, 619–644.

— 2009: Kultura s keramikou pražského typu a problém šíření slavinity do střední Evropy. K článku Florina

Curty. Archeologické rozhledy 61, 303–330.

Profantová, N. – Špaček, J. 2003: Nejstarší slovanská sídliště na Čelákovicku – Die ältesten slawischen Sied-

lungen in der Region Čelákovice. Archeologické rozhledy 55, 354–377.

Rademacher, C. – Wiechens, P. Hrsg. 2001: Geschlecht, Ethnizität, Klasse. Zur sozialen Konstruktion der

Hierarchie und Differenz. Opladen.

Rafalovich, I. A. 1972: Slaviane VI–IX vekov v Moldavii. Kishinew.

Revanoglou, E. M. 2005: Geographika kai ethnographika stoicheia sto ergo tou Prokopiou Kaisareias. Thes-

saloniki.

Roques, D. 1998: Les „Constructions de Justinien“ de Procope de Césarée: document ou monument?.

Comptes rendus de l’Académie des Inscriptions et Belles-Lettres 4, 989–1001.

— 2000: Les Constructions de Justinien de Procope de Césarée. Antiquité tardive 8, 31–43.

Rousseau, P. 1998: Procopius’s "Buildings" and Justinian’s pride. Byzantion 68, 121–130.

Rusanova, I. P. – Timoshchuk, B. O. 1984: Kodyn. Slavianskie poseleniia V–VIII vv. na r. Prut. Moscow.

Shanks, M. – Tilley, C. 1989: Archaeology in the 1990s. Norwegian Archaeological Review 22, 1–12.

Shennan, S. 1991: Some current issues in the archaeological identification of past peoples. Archaeologia

Polona 29, 29–37.

Stadler, P. 2005: Quantitative Studien zur Archäologie der Awaren I. Vienna.

— 2008: Avar chronology revisited, and the question of ethnicity in the Avar qaganate. In: F. Curta ed.,

The Other Europe in the Middle Ages. Avars, Bulgars, Khazars, and Cumans, Leiden – Boston, 47–82.

Stanciu, I. 2004: Die ältesten Slawen in der Gegend der oberen Theiß. Eine kurze Untersuchung der Prob-

lematik im Lichte der Daten aus dem Nordwesten Rumäniens. In: G. Fusek ed., Zborník na počest

Dariny Bialekovej, Nitra, 347–356.

Stepanov, C. 2006: Etnosi, sazhitelstva, etnogenezisi v rannosrednovekovna Evropa (predizvikatelstvata na

faktite i na istoriografskite tezi). Istoriia 4–5, 35–42.

Strumins’kyj, B. 1979–1980: Were the Antes Eastern Slavs?. Harvard Ukrainian Studies 3–4, 786–96.

Svoboda, B. 1965: Čechy v době stěhování národů. Prague.

Tabaczyński, S. 1998: Procesy etnogenetyczne: doświadczenia badawcze archeologii i przyszłość – The

ethnogenetic process: archaeological research experiences and the future. In: M. Miśkiewicz ed.,

Słowianie w Europie wczesniejszego średniowiecza, Warsaw, 77–99.

Teodor, D. Gh. 1984: Civilizatia romanica la est de Carpati în secolele V–VII (asezarea de la Botosana-Su-

ceava). Bucharest.

Třeštík, D. 1996: Příchod prvních Slovanů do českých zemí v letech 510–535. Český časopis historický 94,

241–262.

— 1997: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Prague.

— 2001: K poměru archeologie a historie. Archeologické rozhledy 53, 357–361.

Tuite, K. 1999: Au dela du Stammbaum: Théories modernes du changement linguistique. Anthropologie

et sociétés 23, 15–52.

Urbańczyk, P. 2000: Archeologia etniczności – fikcja czy nadzieja?. In: A. Buko – P. Urbańczyk edd., Archeo-

logia w teorii i w praktyce, Warsaw, 137–146.

— 2003: Do we need archaeology of ethnicity?. In: M. Hardt – C. Lübke – D. Schorkowitz eds., Inventing

the Pasts in North Central Europe. The National Perception of Early Medieval History and Archaeology,

Bern, 43–49.

Vakulenko, L. V. – Prykhodniuk, O. M. 1984: Slavianskie poseleniia I tys. n. e. u s. Sokol na Srednem Dnestre.

Kiev.

Váňa, Z. 1971: Zur Entwicklung der slawisch-germanischen Beziehungen im Lichte frühmittelalterlicher

Keramikfunde. In: J. Filip ed., Actes du VIIe Congres International des Sciences Préhistoriques et

Protohistoriques. Prague 21–27 Aout 1966, Prague, 1094–1097.

Vencl, S. 1973: Časně slovanské osídlení v Běchovicích, o. Praha-východ – Die frühslawische Siedlung von

Běchovice. Památky archeologické 64, 340–392.

Viargei, V. S. 2005: Prazhskaia kul’tura v Belarusi – The Prague culture in Belarus. In: P. Kaczanowski –

M. Parczewski edd., Archeologia o początkach Słowian. Materiały z konferencji. Kraków 19–21 listo-

pada 2001, Cracow, 487–502.


Vîlceanu, D. – Barnea, A. 1975: Ceramica lucrata cu mîna din asezarea romano-bizantina de la Piatra Fre-

catei (sec. VI e. n.) – La céramique travaillée a la main du site romano-byzantin de Piatra Frecatei

(VIe s.). Studii si cercetari de istorie veche si arheologie 26, 209–218.

Vlasova, I. V. 2001: Naselenie central’nykh raionov russkogo Severa. In: I. V. Vlasova ed., Russkii Sever. Etni-

cheskaia istoriia i narodnaia kul’tura XII–XX veka, Moscow, 102–141.

Whitby, M. 2000: Procopius’ Buildings, Book I: a panegyrical perspective. Antiquité tardive 8, 45–57.

Wickham, C. 2005: Framing the Early Middle Ages. Europe and the Mediterranean 400–800. Oxford.

Wolfram, H. 1985: Ethnogenesen im frühmittelalterlichen Donau- und Ostalpenraum (6. bis 10. Jahrhun-

dert). In: H. Beumann – W. Schröder Hrsg., Frühmittelalterliche Ethnogenese im Alpenraum, Sig-

maringen, 97–151.

Wood, I. 2003: Deconstructing the Merovingian family. In: R. Corradini – M. Diesenberger – H. Reimitz eds.,

The Construction of Communities in the Early Middle Ages. Texts, Resources, and Artifacts, Leiden –

Boston, 149–172.

Woodruff, J. E. 1987: The “Historia Epitomata“ (Third Book) of the "Chronicle" of Fredegar. An Annotated

Translation and Historical Analysis of Interpolated Material. Ph.D. Dissertation, University of Nebraska.

Lincoln.

Zeman, J. 1958: Pohřebiště z doby stěhování národů v Mochově. Památky archeologické 49, 423–471.

— 1968: Beginn der slawischen Besiedlung in Böhmen. In: F. Graus – H. Ludat Hrsg., Siedlung und

Verfassung Böhmens in der Frühzeit, Wiesbaden, 3–16.

— 1976: Nejstarší slovanské osídlení Čech. Památky archeologické 67, 115–235.

— 1990: Pohřebiště z doby stěhování národů. In: M. Buchvaldek – J. Zeman edd., Lochenice. Z archeo-

logických výzkumů na katastru obce, Prague, 69–101.

Počátky Slovanů v Čechách a na Moravě: odpověď mým kritikům

Kritici autorova článku otištěného v Archeologických rozhledech (50, 2008), Naďa Profantová, FelixBiermann a Andrej Pleterski, se především zaměřili na způsob interpretace písemných pramenů(Prokopios Caesarejský a Fredegar) a otázku migrace. Autor odmítá argumenty předložené oněmitřemi autory buď proto, že spočívají na kulturně historickém paradigmatu (N. Profantová), nebo ženepřistupují kriticky k interpretaci písemných pramenů (F. Biermann). Fredegarovu kroniku nelzebrát doslovně, aniž bychom upadli do závažných interpretačních potíží, vzhledem k tomu, že neexi-stuje ani archeologický, ani písemný dokladový materiál o příchodu dávných Slovanů ze západníUkrajiny a Bukoviny do Čech a na Moravu. Proti předpokladu specificky slovanské „kultury vaření“A. Pleterského namítá autor, že většinu složek této kultury, obzvláště vysoké a úzké hrnce a užitíkeramických pánví k pečení plochých bochníků chleba na otevřeném ohni, lze nalézt i v jinýchregionech Středomoří, kam dávní Slované nikdy nepřišli.

Czech by Petr Charvát

FLORIN CURTA, Department of History, 202 Flint Hall, University of Florida, P.O.Box 117320, Gainesville,

FL 32611–7320; [email protected]

Tímto příspěvkem redakce diskusi uzavírá.


In Břeclav, in der Tschechischen Republik fand vom5.–9. Oktober 2009 ein Treffen von etwa 40 Wis-senschafterinnen/Wissenschaftern zum der Interna-tionalen Konferenz und Humboldt-Kolleg anlässlichdes 50. Jahrestages des Beginns der archäologischenAusgrabungen in Pohansko bei Břeclav statt. DieStadt Břeclav (deutsch Lundenburg) liegt in Süd-mähren, an der Grenze der Tschechischen Republikzur Österreich. In der Nähe liegen die bekanntenarchäologischen Fundorte Břeclav-Pohansko, Mi-kulčice bei Hodonín und Staré Město – UherskéHradiště im March-Thaya Gebiet. Zwei der bedeu-tendsten frühmittelalterlichen Zentralorte der Re-gion, Pohansko und Mikulčice, konnten im Rahmenvon Exkursionen besucht werden.

Zu den geladenen Gästen zählten Forscher auszumindest 9 europäischen Ländern und den USA.Dementsprechend war das geographische Spektrumder Vorträge sehr breit, von Nord- und Ostsee bis andie Adria, von England bis Polen. Vertreten warenalle Forschergenerationen, von der Präsentation desErstlingswerks bis zu Vorträgen über Lebenswerke.Besonders hervorzuheben ist die von Seiten der Ver-anstalter erfolgte Ermöglichung der Teilnahme vonzahlreichem wissenschaftlichem Nachwuchs an die-ser Tagung. Aufbau und Pflege der internationalenKontakte sind gerade für den jüngeren Wissenschaf-ter wichtig und unerläßlich, wobei diese Pflege je-doch kaum ohne die entsprechende Unterstützungvon Seiten der scientific community und der Heimat-universität möglich ist. Außer Archäologen warenauch Historiker und Fachleute aus naturwissen-schaftlichen und technischen Wissenschaftsdiszip-linen dazu eingeladen, sich mit dem Themenkreisder frühgeschichtlichen Zentralorte in Mitteleuropazu befassen.

Das Tagungsprogramm war auf hohem Niveauund breit gefächert. An dieser Stelle soll keine Nach-lese der einzelnen Vorträge erscheinen, da ohnehinein Sammelband, der in der Reihe Studien zur Ar-chäologie Europas im Verlag Dr. Rudolf HabeltGmbH, Bonn, erscheinen wird, im Entstehen ist.Im Mittelpunkt der Konferenz stand das Sichtbar-machen historischer Prozesse. Die Siedlungen desFrühmittelalters von frühstädtischem Charakter wa-ren nicht nur wirtschaftliche Zentren der Produktionund des Handels, sondern auch der Sitz der weltlichenund/oder geistlichen Herrschaft. In diesem Sinne istzwischen der praktischen Funktion, der Bedeutungfür die damalige Gesellschaft und dem symbolischenSinn zu unterscheiden und zu interpretieren.

Die Fragenstellungen, auf die die Referenteneingingen, umfassten ökonomische Probleme, dieBeziehungen zum Hinterland, militärische Aufga-ben und politische Beziehungen genauso wie diesozialen Verhältnisse. Auch der oft wenig beachteteFragenkomplex zu Kult und religiösen Vorstellungenerfuhr eine ausführliche Behandlung. Da sich dieZentren in der Zeit, sowie ihren Aufgaben fortwäh-rend änderten, konnte kein einheitliches Entwick-lungsmodell für Zentralorte erarbeitet werden.

Facit: Die Konferenz in Břeclav war ein über-aus erfolgreiches Treffen mit engagierten Teilneh-mern, das zum Ausbau der persönlichen Beziehun-gen innerhalb der scientific community einen sehrgeeigneten Rahmen bot. Wir dürfen auf den in Pla-nung befindlichen Tagungsband gespannt sein.Herzlichen Dank den Veranstaltern und ihrem Teamfür die hervorragende Organisation, allen voran JiříMacháček und Renáta Přichystalová von der Uni-versitas Masarykiana Brunensis.

Wolfgang Breibert

Ve dnech 19.–21. 5. 2009 proběhla v Praze konferen-ce věnovaná hlavnímu městu jako prvořadé archeo-logické lokalitě a památce evropského významu.

Uspořádalo ji Muzeum hlavního města Prahy (MMP)ve spolupráci sARÚ AV ČR, v.v.i., Praha, NPÚ – ú.o.p.v hl. městě Praze a ÚAPPSČ. Uskutečnila se jako


KONFERENCE PRAHA ARCHEOLOGICKÁ – MĚSTO UNESCOA JEHO ARCHEOLOGICKÉ DĚDICTVÍ

DIE KONFERENZ „PRAKTISCHE FUNKTION, GESELLSCHAFTLICHE BEDEUTUNGUND SYMBOLISCHER SINN DER FRÜHGESCHICHTLICHEN ZENTRALORTE

IN MITTELEUROPA“ IN POHANSKO BEI BŘECLAV, TSCHECHISCHE REPUBLIK

AKTUALIT Y

pendant výstavy „Cesta do hlubin města – 12 nej…objevů pražské archeologie“ (MMP, 13. května 2009– 10. ledna 2010). Cílem konference bylo shrnutívýsledků archeologického studia Prahy, pojmeno-vání jeho základních problémů i připomenutí rolepražské archeologie v systému péče o archeologic-ké kulturní památky. Pražská archeologie je, jakzaznělo v několika příspěvcích, vzhledem k inten-zitě, objemu i komplikovanosti terénního výzkumuči naplňování zásad ochrany archeologického dě-dictví vnímána jako vědecká a vývojová „laboratoř“,jejíchž zkušeností lze využít při řešení nejnároč-nějších otázek české (ale i evropské) archeologie.Základním problémem pražské archeologie je zhod-nocení stále narůstajícího pramenného fondu a zpří-stupnění jeho výsledků odborné i širší veřejnosti.Vedle bilančních příspěvků či dílčích syntéz výsled-ků mnohageneračního výzkumu byly hlavními té-maty konference metodické a interpretační otázkystudia městského organismu, metodika terénníchprací a její rozvoj, interdisciplinární výzkum i péčeo archeologické dědictví a její organizace.

Jedním z mimořádně závažných úkolů, jimžbyla věnována pozornost, je otázka standardizaceterénního výzkumu. V bloku zabývajícím se meto-dikou terénních odkryvů byla připomenuta skuteč-nost, že při tzv. standardních výzkumech v extravi-lánech sídlišť bývá počáteční skrývkou na podložíběžně ničeno celé dochované kulturní souvrství ješ-tě před započetím výzkumu (M. Ernée). Dalším dis-kutovaným problémem byly výpovědní možnostia hodnota tzv. zjišťovacích výzkumů (M. Bureš –L. Drápela – V. Kašpar). Řada příspěvků (zvl.M. Kuna – L. Lisá – J. Novák, I. Herichová, J. Havr-da – J. Zavřel, M. Kuchařík – J. Vávra, A. Pokorná,

P. Hušták) představila stále jen okrajově využívanémožnosti, které archeologii skýtá mezioborová ko-operace. Nejvýrazněji byly prezentovány výsledkyarcheobotaniky a geoarcheologie, jež kromě novýchpramenů poskytují nezávislé exaktní ověření archeo-logických interpretací, a případně i formulaci závěrůtam, kde archeologie odpovědi nenachází. Mnozíz referujících (L. Jiráň, N. Profantová, I. Boháčová –V. Kašpar, J. Čiháková, L. Hrdlička, G. Blažková –J. Žegklitz) se pokusili o chybějící shrnutí současné-ho stavu poznatků o chronologii Prahy prehistorické,historické i novověké. Představeny byly základnídatovací opory a formulovány problémy, s nimižse potýkají snahy o konstrukci regionální (pražskéa středočeské) archeologické chronologie a o jejíprovázanost s daty chronologie absolutní. Byla po-tvrzena platnost primárních výsledků české a mo-ravské dendrochronologie a spolehlivost standardníchronologie dubu pro data z období raného středo-věku (T. Kyncl). Srovnání metodických přístupůk výzkumu městského prostředí umožnily příspěvkykolegů, kteří se dlouhodobě zaměřují na rozvoj to-hoto studia (R. Procházka – Brno, C. Buśko a kol. –Krakov). Cenným podnětem pro diskusi o možnos-tech zajištění adekvátní památkové péče pro archeo-logické kulturní dědictví bylo vystoupení zástupceslovenské archeologie, který informoval o zkuše-nostech současné legislativy Slovenské republiky(K. Prášek). Inspirací archeologického působenív sociálně-kulturní oblasti byl příklad praxe uplat-ňované servisní městskou archeologickou organi-zací v pařížském Saint-Denis (N. Rodrigues).

Hlavní problémové okruhy a výsledky jednáníkonference budou shrnuty v monotematické publikaci.

I. Boháčová

Pod názvem „Antenate di Venere. 27.000–4000 a.C.“probíhá ve dnech 5. 12. 2009 až 28. 2. 2010 v Cas-tello Sforzesco, v jednom z nejvýznamnějších cen-ter kulturního života Milána, výstava pojednávajícípřevážně o českém neolitu. Jedná se o česko-italskýprojekt, realizovaný z české strany Moravským zem-ským muzeem Brno (komisařka výstavy A. Hum-polová) a z italské strany Kulturní asociací Capo-danno Celtico ve spolupráci s Castello Sforzesco(Miláno, komisař výstavy V. Kruta). Téma výstavy,jak již její název „Venušiny předchůdkyně“ napo-vídá, akcentuje jednu z nejzajímavějších a diváckynejvděčnějších složek hmotné a duchovní kulturyneolitu, totiž sošky a lidská, vesměs ženská zpodob-

nění vůbec. Druhé vymezení představuje materiál,ze kterého byly předměty vyrobeny, tj. keramika,alespoň u české části výstavy. Na základě těchtokritérií mohl být výběr exponátů zúžen na přijatel-nou míru, na 146 kusů, z nichž asi tři čtvrtiny po-cházejí z Moravy. Z jednotlivých muzeí a archeo-logických institucí dodalo MZM Brno 60 % nálezůa Jihomoravské muzeum ve Znojmě 13 %.

Preludium výstavy tvoří mimořádný skvost pa-leolitického umění, Věstonická venuše, na něj nava-zuje plastika medvěda a amorfní fragmenty mazani-ce z téhož období z Dolních Věstonic a čtyři drobnépředměty uměleckého charakteru se znaky mezoli-tické tradice, vyrobené z kamene, kosti nebo slono-

Aktuality756

VÝSTAVA O ČESKÉM NEOLITU V ITÁLII

viny (Riparo Gaban, severní Itálie). Následují ukáz-ky běžných neolitických nádob, antropomorfníchnádob, nádob s antropomorfními a zoomorfnímimotivy či prvky, antropomorfní a zoomorfní plas-tika a keramické předměty zvláštního účelu, vševesměs logicky uspořádané podle své funkce a s při-hlédnutím k chronologicko-kulturnímu hledisku.Samostatný prostor je vymezen těm předmětům,které mají z hlediska koncepce výstavy výsadnípostavení, tj. shora zmíněné předměty z období pa-leolitu, z období LnK mužská soška z Chabařovica sada rituálních nádob z Močovic, z období MMKpak antropomorfní nádoba z Těšetic-Kyjovic, zeStřelic soška a váza s antropomorfními motivy,z Hlubokých Mašůvek venuše v adoračním gestuč. 1 a velká váza tzv. nepravé terry nigry s hrotitýmivýčnělky, z Mašovic tzv. Velká venuše, jediná du-tá soška známá ze středoevropského prostoru. Dvainstalační body se širším ideovým záměrem odli-šují od ostatních. Především je to vitrína s většímmnožstvím ženských figurálních plastik a jejichzlomků dokumentující relativně vysoký počet toho-to druhu památek v rámci MMK, kdežto uspořádá-ní těch větších kusů do kruhu s několika mezeramimá zase volně evokovat představu jiného důležitéhosociokultovního fenoménu té doby, rondelu. Druhýpřípad představuje trojrozměrná představa o původ-

ní podobě Velké venuše z Mašovic, jak si ji volněvytvořil keramik Z. Lindovský.

Význam a krásu vystavených exponátů náležitěumocňuje i jejich formální rámec,vitríny nezatíže-né nápisy a popiskami, architektonická konstrukcedělící výstavní prostor na větší nebo menší, více čiméně uzavřené úseky tak, aby tyto rezonovaly s kon-cepcí výstavy, s gradací některých historických jevůa jejich archeologických projevů. Návštěvník takpodle situace postupně vidí jen to, co má v tomokamžiku vidět, a není rozptylován pohledem najiné předměty. Divácký komfort a soustředění se napodstatu věci znásobují umělecké fotografie všechpředmětů (G. Cegani), zavěšené spolu s příslušnýmipopiskami a texty na zcela tmavých panelech vždyv bezprostřední blízkosti té které vitríny. Připojíme-lik tomu i decentní osvětlení a vkusné výtvarné řešenívýstavní scény, navržené a realizované předevšímautory (D. Castellucchio, E. Magni, L. Lepore), vý-sledný produkt se jeví z věcného i výtvarného hle-diska jako vzácně vyvážený a esteticky přitažlivý.Dobrý dojem z celé akce dotváří i pěkně vypravenápublikace s příspěvky českých a italských autorů,která zároveň plní funkci katalogu: V. Kruta –L. Kruta-Poppi – M. Lička – E. Magni eds.: Ante-nate di Venere. 27.000–4000 a.C. Skira editore,Milano 2009. ISBN 978-88-572-0476-5. 142 str.

Alena Humpolová – Milan Lička

Záujem Boženy Němcovej o Slovensko, jeho ľud,kultúru a históriu sa okrem iného pretavil do vedec-ky zaujímavého príspevku Slovenské starožitnosti,ktorý si po stopäťdesiatich rokoch pripomíname.Uvedený článok sa objavil v treťom ročníku časopisuPamátky archaeologické a místopisné z roku 1859.Z jeho podtitulu vyplýva, že pri koncipovaní Něm-cová použila zápisky dr. G. Reusza (Němcová 1859).Gustáv M. Reuss (1818–1861) bol lekár, botanik,historik a hlavne zanietený starožitník z Revúcej.Gustáv, podobne ako jeho otec Samuel, si zazname-nával všetko podstatné o pravekých a včasnohisto-rických nálezoch z Boršodskej, Gemerskej, Malo-hontianskej a Zvolenskej stolice. Rukopis o staro-žitnostiach Reuss odovzdal Němcovej počas jejposlednej cesty Uhorskom roku 1855. Upravila hoa zverejnila v dodnes vydávanom archeologickomperiodiku. Takto, vďaka Reussovcom, vstúpila dodejín slovenskej archeológie (Polla 1996).

V Slovenských starožitnostiach sa objavili cen-né informácie o archeologických nálezoch a ich ná-

lezových okolnostiach, ktoré sa toho času v literatúreči tlači neobjavovali per diem. Němcová v príspevkutlmočila poznatky napríklad o hrobových nálezochneskôr kodifikovaných kultúr popolnicových polí(pilinskej a kyjatickej kultúry) z Gemera, RimavskejSoboty – Vyšnej Pokoradze alebo Tisovca. Pútavopísala tiež o bájnom Maginhrade nad obcou VeľkéTeriakovce, mohutnej Hradovej nad mestečkom Ti-sovec a romanticky opísala viaceré nálezy bronzo-vých predmetov z juhu stredného Slovenska. Niekto-ré z menovaných archeologických lokalít sa stalipredmetom profesionálneho terénneho výskumu,napr. polykultúrne výšinné sídlisko Tisovec-Hrado-vá (Bartík – Hutka 2007), iné sa ukázali pre výskumnenávratne stratené, napr. žiarové pohrebisko pilin-skej a kyjatickej kultúry Rimavská Sobota – VyšnáPokoradz (Furmánek 1985). Pravda, prieskumy a vý-skumy realizované na uvedených miestach inicio-vali i pohnútky osvetliť správy českej spisovateľky.Do článku B. Němcová zakomponovala tiež odkazna súkromné archeologické zbierky na Slovensku.


SLOVENSKÁ ARCHEOLÓGIA SI PRIPOMÍNA SLOVENSKÉ STAROŽITNOSTI

Možno ešte pripomenúť, že jej zásluhou sa isté arte-fakty zo Slovenska (napr. bronzy z obce Dražice)dostali do zbierok Národného múzea v Prahe.

Zrejme sympatie k Slovensku a intenzívne kon-takty so slovenskou inteligenciou majú na svedomí,že väčšiu pozornosť Němcová venovala slovenskýmnež českým pamiatkam. Vedecká hodnota Sloven-ských starožitností je znásobená počtom ohlasovtohto príspevku v odbornej literatúre. Tu akoby sanaplnilo proroctvo ich autorky, ktorá 14. 3. 1858v liste manželovi napísala: „Až civilisace mnohoa vše setře, pak se budou ohlížet po knihách, kdeby prameny našly k studiu národopisu – a pak snadmnohý bude Boženu citovat“. Veľký znalec spoluprá-ce B. Němcovej so slovenskými bádateľmi 19. sto-ročia Josef Skutil ju výstižne nazval „… vůbecprvní evropskou ženou, projevivší zájem o archeo-logické památky“ (Skutil 1964). Nezabudnime pre-to na prvú dámu slovenskej archeológie.

Vladimír Mitáš

Literatúra

Bartík, J. – Hutka, D. 2007: Tisovská Hradová – osem

rokov archeologického výskumu. Reussia 4/1–2,

257–262.

Furmánek, V. 1985: Božena Němcová a archeologie

Gemeru. Obzor Gemera 16, 173–175.

Němcová, B. 1859: Slovenské starožitnosti. Ze zápis-

ků dra. Gust. Reusza sděluje Bož. Němcová.

Památky archaeologické a místopisné 3,

22–27.

Polla, B. 1996: Archeológia na Slovensku v minulosti.

Martin.

Skutil, J. 1964: „Slovenské starožitnosti“ Boženy

Němcové (1859). Študijné zvesti AÚ SAV 13,

285–290.

Na samém konci r. 2009, v době přípravy sborníkuHistorické sklo 5, který měl být věnován PhDr. Dag-mar Hejdové, CSc., k jejím nadcházejícím 90. naro-zeninám, přišla smutná zpráva o jejím úmrtí. Bylato zpráva nečekaná, protože věcnost vyjadřování,jasné a kritické myšlení, vědecká erudice a elándr. Hejdové, s nímž jsme se setkávali do posledníchvíle, dávaly zapomenout na její věk. Místo zdra-vice do jubilejního sborníku mi tedy nezbývá nežnapsat tuto vzpomínku.

Na tomto místě by bylo zbytečné znovu opako-vat životopisná data, která jsou shrnuta v připojenéliteratuře, ale je třeba připomenout dílo, kterým seDagmar Hejdová zapsala do dějin archeologickéhosklářského bádání. Ačkoli počátky její vědecké drá-hy byly spojeny s barokním uměním a architekturou,vystudované obory dějin umění a klasické archeolo-gie s přednáškami J. Čadíka a B. Svobody přivedlybadatelku brzy k poznání nezbytnosti studia hmot-ných památek získaných archeologickým výzku-mem. Ten ostatně sama okusila při zkoumání la-ténského oppida v Nevězicích r. 1950 pod vedenímB. Svobody. Podle pamětníků se prý uvažovaloo přijetí mladé badatelky do Archeologického ústa-vu v Praze, ale k tomu pak nedošlo. Zaměstnánív Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze (kde byletos oslavila neuvěřitelných 60 let práce a které poléta řídila) ji inspirovalo svými sbírkami keramikya porcelánu, ale právě také skla. Od 2. poloviny

50. let se Dagmar Hejdová začala věnovat středově-kému a novověkému sklu, a to zcela systematicky –od archeologického výzkumu skláren až po analýzua klasifikaci skleněných artefaktů. Terénní výzkumyve Sklenařicích a Rejdicích ve východních Čecháchv 50.–60. letech byly vpravdě průkopnické a před-znamenaly dnes již rozvinuté terénní archeologickézkoumání sklářských hutí, které od počátku 80. letdodnes realizuje – přirozeně s jiným metodologic-kým přístupem a na jiné technické úrovni – E. Černáse svými spolupracovníky. Také podrobné studiumzejména středověkých skleněných artefaktů v Če-chách se odvíjí od prací Dagmar Hejdové ze60.–70. let, vícekrát vytvářených spolu s B. Nechvá-talem, popř. s K. Reichertovou. Zpracovávaná tématase vyvíjejí počínaje jednotlivými archeologickýmisoubory skel (jímka z Plzně-Solní ul., Kutná Hora,Praha, Tlestky), přes specifické problémy (kobaltovésklo) a konče typologií a chronologií středověkéhodutého skla. Výsledkem byla klasifikace skleněnýchnádob, která byla posléze v 80. letech dopracovánasoučinností archeologů E. Černé, F. Frýdy a P. Še-besty i dalších členů Odborné skupiny pro dějinyskla při ČSAV (nyní AV ČR) a platí dodnes jakozákladní opora každého studia středověkého sklanejen v Čechách. K modernímu pojetí sklářskýchstudií Dagmar Hejdové patří také pochopení význa-mu chemických a technologických analýz pro řešeníotázek technické vyspělosti sklářů a provenience

Aktuality758

ZAKLADATELKA MODERNÍ ČESKÉ SKLÁŘSKÉ ARCHEOLOGIE DAGMAR HEJDOVÁ

skel, jak to předvádějí přírodovědná data dle mož-ností v jejích pracích využívaná již od konce 60. let,i snahy o nové způsoby restaurování nádob. V jejímdíle se vzácně snoubí přístup archeologický s umě-leckohistorickým, a ke kvalitě výsledků bezpochy-by přispěl autorčin rozhled v obou těchto oborech.Je to dobře patrné také v další oblasti jejího vědec-kého zájmu, totiž ve studiu středověkých dlaždic,završeném v r. 1970 (ve spolupráci s B. Nechváta-lem). Ačkoli se to netýká přímo archeologie, musí-me vzpomenout medievisticky významných studiío tzv. svatováclavské přilbě v r. 1964 a o relikviářisv. Maura zcela nedávno.

Výsledky svých studií prezentovala DagmarHejdová také prostřednictvím aktivní účasti na vý-stavách antického a středověkého umění a umělec-kého řemesla u nás i v zahraničí a spoluautorstvímpříslušných katalogů; připomeňme např. úvodníexpozici středověkého skla na výstavě novověkéhosklářství v r. 1970 v Praze nebo na výstavách o čes-kém skle v 80. letech. Pravidelně se účastnila (pokudto politická situace dovolovala) mezinárodních kon-ferencí, zejm. pořádaných Association Internationalepour l’Histoire du Verre, takže výsledky jejího sklář-ského bádání získávaly evropský vědecký ohlas.

Vzpomínám na počátky svého zájmu o archeo-logické sklo, kdy mi byla Dagmar Hejdová (kteroujsem znala již od dětství) vlídnou rádkyní i pomoc-nicí – nejen jako spoluvedoucí mé disertace o pra-věkém skle, ale při mnoha dalších příležitostech.S vděčností si připomínám její ochrannou rukui hmotnou podporu kdesi při prvních výjezdech dociziny, poskytnutou tak decentně z jejích cestovníchdiet mně i jiným tehdy mladým a nemajetným ko-legům... Nejvíc ovšem povzbuzovala svým nefor-málním přátelským jednáním, klidnou odbornou,ale zároveň kritickou diskusí a nenápadným usměr-ňováním některých našich nepříliš uvážených nápa-dů. I v době svého největšího zaneprázdnění jako

ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea si našlačas pro mladé archeology, vnucující se žádostmio konzultace k nových sklíčkům, a pravidelně seúčastnila jednání nebo alespoň sledovala schůzkyjiž zmíněné Odborné skupiny pro dějiny skla, kteráse ustavila v r. 1977. Jak nevzpomenout kolegiálnípracovní atmosféry, kterou se snažila udržet v UPMi v dobách nejtvrdší normalizace! Přitom její životnípostoje a názory, vycházející z prvorepublikovýchideálů, byly z osobního styku známy přinejmenšímvšem slušným lidem.

Dílo Dagmar Hejdové se uzavřelo. Kromě vě-decké hodnoty však přetrvává také jako vzor vytrva-losti, cílevědomosti, profesní poctivosti, vstřícnostia myšlenkové otevřenosti. Zůstane inspirací nejenpro sklářskou archeologii.

Natalie Venclová

Literatura k osobnosti a dílu Dagmar Hejdové

Anonym 1980: Bibliografie prací PhDr. Dagmar Hej-

dové, CSc. In: Acta UPM XV, C. Commentatio-

nes 2, Praha (Uměleckoprůmyslové muzeum),

231–234.

Poche, E. 1980: Úvodní stať. In: Sborník statí na po-

čest 60. výročí narození PhDr. Dagmar Hejdové,

CSc. In: Acta UPM XV, C. Commentationes 2,

Praha (Uměleckoprůmyslové muzeum), 5–9.

Red. (Černá, E. – Frýda, F. – Špaček, J. 2000): Dedika-

ce Dagmar Hejdové. In: Příspěvky přednesené

v r. 1990 na sympoziu pořádaném k 70. naro-

zeninám PhDr. Dagmar Hejdové CSc. v Umě-

leckoprůmyslovém muzeu v Praze. Historické

sklo 2. Sborník pro dějiny skla, Čelákovice

(Městské muzeum), 5.

Red. v tisku: Sborník k nedožitým 90. narozeninám

D. Hejdové (s bibliografií 1980–2009). In: His-

torické sklo 5. Sborník pro dějiny skla, Čeláko-

vice (Městské muzeum).

V právě ubíhajícím roce 2009 se dva archeologové,PhDr. Ivana Pleinerová, CSc. (30. 6. 1929) a univ.prof. PhDr. Radomír Pleiner, DrSc., FSA (26. 4. 1929),spojení oba celým svým profesním životem s praž-ským Archeologickým ústavem, dožívají stejnéhojubilea. Jejich dílo a přínos zejména k dějinám pra-věku byly již při předcházejících jubilejních příleži-tostech vzpomenuty a hodnoceny kompetentnějšímibadateli a stručně jsou popsány v encyklopedických

slovnících. Nezbývá tedy snad už nic jiného, nežještě při tomto úctyhodném výročí jejich tvořivéhoživota výrazněji připomenout, čím oba badateléobohatili také poznání českého středověku. Nenítoho málo, i když oba byli vždy více vnímáni jakoprehistorici.

S Ivanou Pleinerovou jsme se my, kteří jsme sezajímali o „středověk“, nějaký čas míjeli. Spojova-la nás sice hodnota v 50. letech minulého století


OSMÉ DECENIUM IVANY A RADOMÍRA PLEINEROVÝCH

Laudatio podle zápisníku v paměti

nemalá, vzájemná solidarita v složitých dobách,plynoucí především z důvěry k našemu učiteli,prof. Janu Filipovi, a respekt k relativně vysoké mí-ře svobody a bezpečí, jaké na svém ústavu a ve svéškole dokázal zajistit v dobách, kdy tyto hodnotybyly na pražské filozofické fakultě téměř na dně.Spojujícím prvkem byla i sympatie k jeho asisten-tovi Bohumilu Soudskému, kolem něhož se určitouměrou soustřeďovala, až do jeho vynuceného od-chodu, část našeho společného fakultního a někdyi mimoakademického života; leč to vše bylo asimálo. Teprve když se této badatelce do jejího zájmuo dobu bronzovou, zejména o kulturu únětickou,„připletlo“ v r. 1957 časně slovanské, raně středově-ké sídliště v Březně u Loun, byl již důvod k odbor-nému dialogu větší, zejména po r. 1961, kdy zdeI. Pleinerová zahájila soustavný velkoplošný vý-zkum časného slovanského osídlení. Před tímto je-jím krokem bylo tehdy téměř vše o počátku usíd-lení prvních obyvatel Čech se slovanskou kulturouodvozováno jen ze žárových pohřebišť s keramikoupražského typu. O vlastní podobě a způsobu životavesnice v nejstarším období raného středověku by-lo v Čechách známo před Březnem jen málo, nebotéměř nic. Zde jsme si začali více rozumět, zvláštěkdyž přibyla později i zajímavá práce s experimen-tální výstavbou raně středověkých objektů. Nerozu-měli jsme zcela funkčním pokusům v nich, ale oce-ňovali jsme je, jako vysoce účinný způsob pozitiv-ního rozvíjení komunikace s veřejností odbornoui laickou. A také skanzen objektů, rekonstruovanýchpodle březenských nálezů a odborně uváženýchpředstav Ivany Pleinerové, jehož vybudování neby-lo maličkostí, je dílem, které v jejím literárním svě-dectví i materiální podobě slouží dodnes. A koneč-ně je třeba dodat, že jubilantka byla první, kdo siz pražských archeologů, a domnívám se, že i morav-ských a slovenských kolegů, uvědomil symbolicko-rituální obsah a kontext nalezených staveb. To takénení málo a dnes, kdy se to již zdá samozřejmostí,by se na její první kroky nemělo zapomínat. Takovéz počátku možná riskantní hledání musí vždyckyněkdo začít jako ten první. Ve velkém svazku „Diealtslawischen Dörfer von Březno bei Louny“ (Pra-ha – Louny 2000), vydaném krátce po sedmdesátce,který uzavírá jednu z nejvýznamnějších kapitol její-ho bohatého vědeckého života, jméno A. K. Bajbu-rina, člena jedné z předních sémiotických škol, re-prezentované kruhem J. M. Lotmana na univerzitěv Tartu, není určitě náhodou. První kontakt s Bajbu-rinovou knížkou, a tím i s jiným typem myšlení, mizprostředkovala právě Ivana Pleinerová. Dodnesnezapomínám na chvíli, kdy mi tu knížku, jinakk nesehnání, půjčovala.

Radomíra Pleinera jsem naopak na fakultě po-znal velmi brzo, ještě dříve, než jsem s jistotou věděl,že budu zájemcem o archeologii středověku a anijsem netušil, že R. Pleiner, o němž jsem jako no-váček věděl jen to, že je to starší posluchač, zamě-řující se na pravěkou hutnickou metalurgii železa,nebude mít nikdy problém zabývat se vedle pravě-kého období i obdobím středověku. Ještě méně jsemsi byl jako naprostý začátečník schopen odvodit, že„průřezová“ vertikální specializace jeho tématu hočas od času od pravěku dokonce nutně dovede k po-třebě pracovat i s vrcholně středověkými železnýmiartefakty a že nakonec speciální zájem o řemeslohutníků a kovářů u něj může též přerůstat v zájemo historii veškerého, archeologovi dostupnějšíhořemesla. Tento student, kolem něhož jsme všichni„prváci“ chodili s respektem, se jednoho dne na sa-mém konci prvního semestru představil v poslu-chárně za katedrou, aby zastoupil pana prof. JanaEisnera a zahájil s námi určovací cvičení, kterápatřila pro začátečníky k úvodní jednosemestrálnípřednášce „Pravěk lidstva“, při nichž výtečně kres-lil na tabuli různé předměty. Jméno Radomír Plei-ner jsem znal z vyprávění svého přítele o pověstnéFoglarově skautské „Dvojce“ a v mém chlapeckémčasopise, dříve než byl zakázán, se občas vyskytovalpřispěvatel, kreslíř, stejného jména. To byla podivnáshoda, a tak jsem se ho po konci cvičení zeptal, zdato náhodou není on, a zjistil, že ten sympatický lek-tor je opravdu onen ilustrátor. Bylo to povzbudivé,protože to skýtalo výhled, že v tom pro mne stáleponěkud neznámém fakultním prostředí, na prehis-torii sice o mnoho vlídnějším než na silně se ideolo-gizujících dějinách umění, a to i mezi studenty, bu-de určitě alespoň jeden člověk, s nímž bude možnomluvit v té houstnoucí nepohodě normálně. Bylotomu tak, a ještě se to potvrdilo v plném rozsahu,když jsme se oba o něco později náhodou krátcesešli při výpomoci asistentovi B. Soudskému nazáchranném výzkumu ve velkoštěrkovně v Postolo-prtech, plné úzkých kolejnic, mašinek a nákladníchvozíků, kde jsme si jako kluci po práci začali hrát.Potom se naše cesty na nějaký čas rozešly, ažv r. 1954 jsme se v Archeologickém ústavu znovupotkali. Tehdy jsem již jako začínající středověkářpoznal, že postoj Radomíra Pleinera k naší zatímnově se o slovo hlásící, mnoha prehistoriky přehlí-žené archeologické subdisciplině, je pozorný a ženemá žádné předsudky.

Prohlédneme-li si obsáhlou bibliografii R. Plei-nera, nemůžeme již nikdy pominout jeho terénnívýzkumy středověkých lokalit jako Mutěnice,Krásná dolina u Rakovníka, a vlastně i vedle mo-numentálních Želechovic u Uničova, také několika

Aktuality760

fragmentů dalších, mladších hutnických pracovišť.Nepomineme ani řadu metalografických expertízželezných předmětů z různých nalezišť, jako je tře-ba Budeč, Praha, Hradištko u Davle – „Sekanka“,nebo později ještě ze Sezimova Ústí. Snadno si uvě-domíme, že patřil k těm českým badatelům, pro něžarcheologický středověk nezačínal až 13. stoletím,ale ač užíval občas tehdy obecně sdílené tradičnítermíny jako „slovanská archeologie“, „slovanskénálezy“ apod., byl to historicky pro něj předevšímraný středověk evropského stylu. Nesdílel, jako ně-kteří jiní badatelé, téměř rituální povinnost užívatnázvy odvozené z adjektiva „slovanský“ s téměřsakrálním zaujetím. Věcně bral, že se prostě mymladší zabýváme staroslovanskou kulturou v obdobíraného středověku, a umělé vnější dobové vkladyčehokoliv jiného do této klasifikace ignoroval. Čte-me-li jeho některé monografie, vidíme také, že tobyla a zůstala osobnost univerzálnější, uplatňujícísamovolně známou zásadu V. G. Childea, totiž žestudujeme-li nějaký jev v nedostatečném chronolo-gickém rozpětí, a dodejme, že i v malém geografic-kém rozsahu, potom různé děje dílčí, ve skutečnostisamy o sobě méně významné, znesnadní poznávánítendencí zásadních. To ovšem pro něj nebyl pokynk odmítání prací analytických a podcenění analytic-kého myšlení obecně. Práce v oboru takto pojatéhopravěkého, ale i středověkého železářství mu prá-vem přinesla mezinárodní uznání, jakého se, pokudvím, nikomu z jeho ani naší mladší generace archeo-logů tak brzo nedostalo.

Při úvaze o dalších přínosech Radomíra Pleinerak naší archeologii nelze opomenout ani jeho anga-žovanost a první domácí iniciativu v experimentál-ní archeologii. Byl ve střední Evropě mezi první-mi, kdo se pokusil i formálně definovat její zásadya pravidla a odhodlal se naznačit její úkoly a smysl.V praktické experimentaci, dotýkající se hutnickémetalurgie železa, díky svému vztahu k přírodnímvědám a neméně také díky určité míře poučenív ústavu a v laboratoři prof. O. Quadrata na ČVUTv Praze, shledáváme Pleinerovy železářské experi-menty dosud pro mnohé jeho následovníky v růz-ném experimentování stále nedostupným vzorem;především v negování, nebo alespoň v oslabováníkritického „neuralgického bodu“ archeologickýchexperimentů. Zjednodušeně řečeno: jde o vyloučenínebo alespoň kontrolovatelné omezení přílišnéhovlivu experimentátorových akčních sil a ztotožňo-vání jeho zkušeností ze současné kultury se zkuše-nostmi a znalostmi kultury minulé, mrtvé.

Nemohu v tomto laudatiu nevzpomenout takémezinárodního vlivu Radomíra Pleinera v evrop-ských záležitostech organizačních. Dobře je známý

v Archeologických rozhledech po r. 1966 pravidel-ně uváděný informační bulletin, který jako dlouho-letý sekretář Comité pour la Sidérurgie Anciennede l’UISPP po mnoho let pravidelně připravoval,redigoval a někdy i hájil. V tom bulletinu jsme na-cházeli informace i z mladšího středověku. Nenípříliš známo, že také proto R. Pleiner v době svýchpracovních vrcholů i později patřil do nevelké sku-piny těch nejznámějších českých archeologů, jakomladší z nich. Bylo tomu tak proto, že jeho pracov-ní úsilí znala od počátku nejen početná mezinárod-ní, stále se rozšiřující obec železářských specialis-tů, archeologů, historiků a techniků metalurgů, alei ještě početnější obec těch, kteří se železářskýmiproblémy speciálně nezabývali, avšak v určité fázisvé práce potřebovali jeho výsledky a znalosti.

S jeho mezinárodním působením souvisí i prá-ce pro VIIIe Congrès de UISPP Prague 1966. A zdemi budiž, tak jako na začátku tohoto laudatia, do-volena rovněž osobní vzpomínka. V rámci příprav,a tedy i tisku a průběžného upřesňování programu,během valem se blížícího termínu zahájení kongre-su, jeho druhý zvolený prezident prof. Jan Filip mu-sel navrhnout obsazení předsedů jednotlivých sekcíkongresu. To bývá nejen úkol velmi delikátní z hle-diska vztahu organizátorů kongresu a jednotlivýchosob a zemí, ale i prestižní záležitost mezi jednot-livými účastnickými zeměmi i mezi jednotlivýmiosobnostmi navzájem. Obvykle je pověřen renomo-vaný specialista, který pak volí a žádá neméně reno-mované badatele, aby ho v řízení jednání v sekcistřídali. Nemusí, ale může to udělat, a někdy se i tomůže stát mezinárodně zapeklitým společenskýmproblémem. A ke všemu ještě zhoršovaným v teh-dejším uzavřeném a ve všem možném i nemožnémkontrolovaném politicko-společenském systému,i když již v r. 1965–1966 přece jen vše probíhalov trochu uvolněnějším ovzduší. Mohl se však obje-vit ještě další specifický domácí problém. Žili jsmepřece v zemi, kde i odborné personální záležitostiv takové věci, jako bylo předsednictví sekcí meziná-rodního kongresu mohlo být předmětem zkoumánílidí, kteří sice o podstatě vědy neměli žádné věcnéponětí, ale jen své vlastní politické představy. Při-cházelo například v úvahu po skončení celé akcei následné hodnocení předsedů v poměru mezi zá-padem a východem Evropy. A také, pokud by bylněkdo nominován z domácích badatelů, mohlo při-jít další posuzování, zda to byl právě ten správnýčlověk z hledisek režimních zájmů a mnoho dalších,nejednou zcela iracionálních problémů.

Co se může dít v různých situacích, naznačiljiž předem trapný a pobuřující případ diskriminaceBohumila Soudského v samém počátku příprav,


který jistě později prof. Filipa varoval. Sedělo násněkolik jako vždy v podvečer u společného stoluv hale bylanské expedice, když B. Soudský oteví-ral dopis, v němž ho tehdy designovaný a meziná-rodním výborem schválený prezident kongresu pror. 1966 a současně ředitel Archeologického ústavuJaroslav Böhm žádal, aby po jeho boku přijal jme-nování generálním sekretářem nastávajícího kon-gresu, doplnil nějaké údaje a vše přeložil do fran-couzštiny, aby jeho jmenování mohlo být odeslánona UISPP. B. Soudský, příslušník „střední“ badatel-ské generace, byl nesporně k takovému úkolu volbavynikající. Byl jazykově výtečně připraven, zvykna mezinárodní samozřejmou společenskou formuosobního vystupování získal delším studiem napředních učilištích v Paříži již před r. 1948 a nakongresu sám měl prezentovat na exkurzi jedenz klíčových „exponátů“, neolitické Bylany. V té do-bě, nejen v Evropě, měl tento výzkum díky svémurozsahu, invenci a kreativnosti B. Soudského tako-vou pověst, že kdo ze zahraničních hostů v doběsvého studijního pobytu v Praze, ať byl jakékolivspecializace, si nezajel podívat se do Bylan, takvlastně v Praze jakoby ani nebyl. Jenomže ještě tendopis ani nebyl přeložen a již se jmenování komusiznelíbilo. Záhy došla zpráva, jak jinak než neoficiál-ní cestou, že ten návrh jmenování B. Soudského jevychýlením z rovnováhy a je proti zájmům státníreprezentace. A nikdo s tím už nedokázal nic udělat.Ani vlivný Jaroslav Böhm.

Jan Filip, poté co převzal po J. Böhmovi říze-ní kongresových příprav, a tím i garanci za průběhkongresu, byl dobře seznámen s mezinárodnímizvyklostmi i domácími okolnostmi, v nichž se nynímusel pohybovat. Jako obezřetný předseda rozhodlo sekcích s nadhledem a s důvěrou ve své žáky.Zrušil mezinárodní řízení sekcí renomovanými

předsedy a část domácí mladší a střední generacezaměstnal v sekcích jinak, než bylo zvykem. Jme-noval do každé sekce po dvou svých podřízených,jako pouhé výkonné sekretáře, s instrukcí připravo-vat práce v sekcích nejprve administrativně, potomzajistit jejich technicky plynulé fungování, a sebepřipravit na jejich sice informované, ale jen formál-ně technické a věcně stručné řízení běžného konfe-renčního provozu. Do sekce první, věnované meto-dice archeologické práce, jmenoval RadomíraPleinera a mne. Byl jsem z té věci zprvu rozpačitý,ale měl jsem jistotu, že budu působit vedle zkuše-nějšího kolegy. Nevím, zda tu moji nominaci navrhlprof. Filip R. Pleinerovi on, nebo to bylo naopak.Nebylo to důležité tenkrát a ještě méně teď. Nyníje především důležité paní Ivaně a Radomírovi říct,že nejméně ten půlrok, kdy jsme se pravidelně tý-den co týden scházeli v jejich karlínském domově,pročítali nově došlé přihlášky, návrhy řazení sekce,a především studovali teze nabízených referátů, de-batovali o nich a dozvídali se mnoho nového, neboť1. pol. 60. let byla také dobou první velké paradig-matické změny archeologie, patřil k nejhezčím do-bám, které jsem v archeologii a s archeologií prožil.

Nevím, co bych jim měl oběma přát k jejichtéměř společnému jubileu. V nezadržitelném uplý-vání času snad každý z nás, kdo se blíží, nebo jiždosahuje na hranici osmdesátky, sám v sobě občaszaslechne tichý hlas, který se ptá, zda se máme ješ-tě dále snažit o pokračování v celoživotní práci,nebo naopak usilovat o život poklidnější, než přiná-ší badatelské úsilí, a pozastavit se s potěšením nadněkterými lepšími nebo krásnými okamžiky světaokolo. Obojí má teď stejnou hodnotu a váhu. Zvažu-jeme co dál a musíme si vybrat. Přeji jim tedy, abysi vybrali šťastně!

Zdeněk Smetánka, FSA

Bibliografie PhDr. Ivany Pleinerové, CSc., za léta 1999–2009(Předchozí bibliografie byla uveřejněna v AR 51 1999, 417–422.)

Monografie126. Die altslawischen Dörfer von Březno bei Louny. Praha: Archeologický ústav AV ČR 2000. 300 s.

(et J. Štelcl, R. Pleiner).127. Březno und germanische Siedlungen der jüngeren Völkerwanderungszeit in Böhmen. Praha: Archeo-

logický ústav AV ČR 2007. 245 s. (et R. Pleiner, Z. Tempír).128. Archeologie pravěkých Čech. 5. Doba bronzová. Praha: Archeologický ústav AV ČR 2008. 265 s.

(et L. Jiráň, E. Čujanová-Jílková, J. Hrala, J. Hůrková, O. Chvojka, D. Koutecký, J. Michálek,V. Moucha, Z. Smrž, V. Vokolek).

Články a studie129. Stopy halštatského a staroslovanského osídlení výšinné polohy v Opočně u Loun – Spuren der hall-

statt- und altburgwallzeitlichen Besiedlung der Höhenlage in Opočno bei Louny, Archeologické roz-hledy 51, 1999, 532–536.

Aktuality762

130. Neobvyklé prvky ve středohradištní keramice z Března u Loun – Ungewöhnliche Elemente in dermittelburgwallzeitlichen Keramik aus Březno bei Louny, Archeologické rozhledy 51, 1999, 649–652.

131. Den starobylých řemesel v archeologickém skanzenu v Březně u Loun, Archeologické rozhledy 51,1999, 887–889 (et B. Štauber).

132. Hliněná závaží ve slovanských objektech – Tongewichte in den slawischen Objekten. In: Studiamediaevalia Pragensia 4, Praha 1999, 37–42.

133. Březno und die experimentelle Archäologie in der Tschechischen Republik. In: R. Rolle – F. M. And-raschko Hrsg., Frühe Nutzung pflanzlicher Ressource. Internationales Symposium Duderstadt,12.–15.5. 1994, Hamburg 1999, 138–142.

134. Sídliště z pozdní doby kamenné a starší doby železné v Hostivici. In: Hostivice 1998, Hostivice 1999,12–20.

135. Archeologické výzkumy Středočeského muzea v Roztokách v roce 1997–1998, Středočeský vlasti-vědný sborník 17, 1999, 63–65 (et I. Vojtěchovská, P. Sankot, K. Smíšek, A. Veselá).

136. Pohřeb nemluvněte na slovanském sídlišti v Březně u Loun – Bestattung eines Kleinkindes in derslawischen Siedlung von Březno bei Louny. In: I. Pavlů ed., In memoriam Jan Rulf. Památky archeo-logické – Suppl. 13, Praha 2000, 349–354.

137. Hrob kultury se šňůrovou keramikou v Březně u Loun – Ein Grab der Kultur mit Schnurkeramikin Březno bei Louny. In: P. Čech – M. Dobeš edd., Sborník Miroslavu Buchvaldkovi, Most 2000,201–204.

138. Současný stav a problémy projektu Archeopark Praha Troja. In: Rekonstrukce a experiment v archeo-logii 1, Hradec Králové 2000, 153–154.

139. Archeologické výzkumy Středočeského muzea v Roztokách u Prahy v roce 2000, Středočeský vlasti-vědný sborník 19, 2001, 79–80 (et P. Limburský, P. Sankot, M. Trefný, A. Veselá, I. Vojtěchovská).

140. Dlouhé domy únětické kultury v severozápadních Čechách – Langhäuser der Aunjetitzer Kultur inNordwestböhmen. In: P. Čech – Z. Smrž edd., Sborník Drahomíru Kouteckému, Most 2002, 163–166.

141. Hostivice: animal and human skeletons from an Early Eneolithic settlement – Hostivice: zvířecía lidské kostry na staroeneolitickém sídlišti, Památky archeologické 93, 2002, 5–28.

142. Význam experimentu v archeologii: příspěvek k archeologickým metodám. In: Novi technologijiv archeologiji, Kijiv 2002, 4–9.

143. Archeologické výzkumy Středočeského muzea v Roztokách u Prahy v roce 2001, Středočeský vlasti-vědný sborník 20, 2002, 83–92 (et P. Limburský, J. Řídký, P. Sankot, A. Veselá, I. Vojtěchovská).

144. Bronzová dýka s litou rukojetí z Vliněvsi u Mělníka – Bronzedolch mit gegossenem Griff von Vlině-ves bei Mělník, Archeologické rozhledy 55, 2003, 539–547 (et J. Hošek, J. Frána).

145. Hliněné koule v jámách knovízské kultury: nálezy ze sídliště mladé doby bronzové v Hostivici u Pra-hy – Clay balls in Knovíz culture pits: finds from the Late Bronze age settlement at Hostivice nearPrague. In: L. Šmejda – P. Vařeka edd., Sedmdesát neustupných let. Sborník k životnímu jubileuprof. Evžena Neustupného, Plzeň 2003, 147–153.

146. Archeologické výzkumy Středočeského muzea v Roztokách u Prahy v roce 2002, Středočeský vlasti-vědný sborník 21, 2003, 167–189 (et P. Limburský, J. Řídký, P. Sankot, L. Šulová, I. Vojtěchovská).

147. Hostivice-Palouky: žárový pohřeb s vypíchanou keramikou – Hostivice-Palouky, Kr. Prag-West:ein Brandgrab der Stichbandkeramik, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 17, 2004, 25–35(et M. Zápotocká).

148. Die jungbronzezeitliche Siedlung von Hostivice bei Prag, ihre Struktur und Sondererscheinungen.In: Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West- und Südböhmen 13, Rahden/Westf. 2004,225–232.

149. Archeologické výzkumy Středočeského muzea v Roztokách u Prahy v roce 2003, Středočeský vlasti-vědný sborník 22, 2004, 125–132 (et J. Košta, P. Nový, P. Limburský, P. Sankot, J. Řídký, L. Šulová,I. Vojtěchovská).

150. Studny z doby stěhování národů v Hostivici-Paloukách (okr. Praha-západ) – Völkerwanderungszeit-liche Brunnen in Hostivice-Palouky (Bez. Prag-West), Památky archeologické 96, 2005, 105–126.

151. Archeologické výzkumy Středočeského muzea v Roztokách u Prahy v roce 2004, Středočeský vlasti-vědný sborník 23, 2005, 119–126 (et D. Daněček, J. Hložek, J. Klementová, P. Nový, L. Šulová).

152. Litovice (okr. Praha-západ): hroby vinařického stupně doby stěhování národů – Litovice (Bez. Prag-West): die Gräber der Völkerwanderungszeitlichen Vinařice-Stufe. In: E. Droberjar – M. Lutovský


edd., Archeologie barbarů 2005. Sborník příspěvků z 1. protohistorické konference „Pozdně keltské,germánské a časně slovanské osídlení“, Kounice, 20.–22. září 2005, Praha 2006, 483–498.

153. Archeologické výzkumy Středočeského muzea v Roztokách u Prahy v roce 2005, Středočeský vlasti-vědný sborník 24, 2006, 132–141 (et D. Daněček, J. Hložek, P. Nový, L. Šulová).

154. Funkce artefaktů. In: M. Kuna ed., Archeologie pravěkých Čech 1. Pravěký svět a jeho poznání,Praha 2007, 105–107 (et M. Kuna).

155. Nové poznatky k osídlení západního okraje Prahy v 5. století – New contributions to the settlementof the western outskirts of Prague during the 5th century A. D. In: E. Droberjar – B. Komoróczy –D. Vachůtová edd., Barbarská sídliště: chronologické, ekonomické a historické aspekty jejich vývojeve světle nových archeologických výzkumů (Archeologie barbarů 2007), Brno 2008, 201–232(et M. Kuchařík, M. Bureš, J. Jiřík).

156. K otázce společných pohřbů muže a ženy v únětické kultuře. In: S. Stuchlík ed., Muž a žena v pohřeb-ním ritu. Acta archaeologica Opaviensia 3, Opava 2008, 79–84.

157. Hostivice-Palouky (okr. Praha-západ) v době únětické kultury – Hostivice-Palouky (Bez. Prag-West)zur Zeit der Aunjetitzer Kultur, Archeologie ve středních Čechách 13, 2009, 197–212.

158. Hostivice-Palouky (okr. Praha-západ): lichoběžníkový dlouhý dům pozdní vypíchané kultury –Hostivice-Palouky (Bez. Prag-West): das trapezförmige lange Haus der späten Stichbandkeramik-kultur, Archeologie ve středních Čechách 13, 2009, 547–549.

Bibliografie prof. PhDr. Radomíra Pleinera, DrSc., za léta 1999–2009(Předchozí bibliografie byly uveřejněny v AR 41 1989, 314–321, a AR 51 1999, 415–416.)

Monografie255. Iron in Archaeology: the European Bloomery Smelters. Praha: Archeologický ústav AV ČR 2000. 400 s.256. Iron in Archaeology: Early European Blacksmiths. Praha: Archeologický ústav AV ČR 2006. 384 s.257. Deutsch-tschechische archäologische Terminologie – Německo-česká archeologická terminologie.

Praha: Archeologický ústav AV ČR 2007. 335 s. (et A. Schebek, E. Čujanová-Jílková, Z. Smetánka).

Články a studie258. Comité pour la sidérurgie ancienne de l’Union Internationale des Sciences Préhistoriques et Proto-

historiques. Communication 62, Archeologické rozhledy 51, 1999, 376–387.259. Comité pour la sidérurgie ancienne de l’Union Internationale des Sciences Préhistoriques et Proto-

historiques. Communication 63, Archeologické rozhledy 51, 1999, 826–831.260. Metalografický výzkum pěti železných nástrojů z bezdědovického depotu – Metallkundliche Unter-

suchung von fünf Geräten aus dem Hortfund von Bezdědovice. In: Keltský poklad z Bezdědovic naBlatensku – Eisengerätenhortfund der Latènezeit aus Bezdědovice bei Blatná (Südböhmen), Strako-nice 1999, 91–116 (et B. Novotná).

261. Comité pour la sidérurgie ancienne de l’Union Internationale des Sciences Préhistoriques et Proto-historiques. Communication 64, Archeologické rozhledy 52, 2000, 347–356.

262. Das Eisen und die Grenze. In: H. Friesinger – K. Pieta – J. Rajtár Hrsg., Metallgewinnung und –Verarbeitung in der Antike (Schwerpunkt Eisen), Nitra 2000, 27–31.

263. Eine Eisenschüssel des sog. Schlesischen Typus aus Grube 95. Metallographische Untersuchung einesMesserbruchstücks dem Getreidesilo 126. Metallographische Untersuchungen an drei Eisenmessernaus Grube 135 von Březno. In: Die altslawischen Dörfer von Březno bei Louny, Praha 2000, 143–147,151–153, 160–165.

264. Evropské železné lupy: zrcadlo přímého procesu, Z dějin hutnictví 29, 2000, 7–12.265. Metalografie nožů z hradiště Doubravčice v Čechách: k vývoji nožířského řemesla na prahu středo-

věku – Metallkundliche Untersuchung von Messern aus dem Burgwall von Doubravčice, Böhmen:zur Entwicklung der Messerschmiedekunst an der Schwelle des Mittelalters, Archeologie ve středníchČechách 4, 2000, 275–290 (et N. Profantová).

266. Special committee: Ancient siderurgy, Prehistoria 1, 2000 (2001), 199–202.267. The techniques of blacksmiths in Noricum and Central Europe. In: C. C. Tizzoni – M. Tizzoni eds.,

Il ferro nelle Alpi, Bienno 2000 (2001), 102–105.

Aktuality764

268. Ukázky kovářských technik z předvelkomoravských Mikulčic – Einblick in die Schmiedetechnik dervorgrossmährischen Periode in Mikulčice, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity M5,2000 (2001), 119–132.



271. Eine eiserne Schüssel des Schlesischen Typs aus Březno, Böhmen. In: M. Meyer ed., “… TransAlbim Fluvium”. Forschungen zur vorrömischen, kaiserzeitlichen und mittelalterlichen Archäologie.Festschrift für Achim Leube zum 65. Geburtstag, Rahden/Westf. 2001, 505–510.

272. Notes on early Slav cutlery in Bohemia: metallographic data. In: Metallography ‘01. Acta Metallur-gica Slovaca 7, Košice 2001, 321–326.


274. Metallographische Untersuchung des Schwertes von Bešeňov, Študijné zvesti Archeologického ústavuSlovenskej akadémie vied 35, 2002, 77–82.

275. Metalografický výzkum velkomoravské kroužkové zbroje z Břeclavi-Pohanska – MetallographischeUntersuchung von Ringpanzerelementen der grossmährischen Periode aus Břeclav-Pohansko, Sbor-ník prací filozofické fakulty brněnské univerzity M7, 2002, 77–81, 174–176.

276. Předvelkomoravské Mikulčice: k metalografii některých železných výrobků – Mikulčice before theGreat Moravia period: metallography of some iron artefacts, Z dějin hutnictví 31, 2002, 11–19.

277. European iron blooms. In: L. C. Norbach ed., Prehistoric and medieval direct iron smelting inScandinavia and Europe: aspects of technology and science, Aarhus 2003, 183–189.

278. Lingots et couteaux en fer d’Alésia : études archéometriques de pièces inédites, Revue archéologiquede l’Est 52, 2003, 91–130 (et P. Fluzin, M. Mangin, M. Dillon, P. Dillman, P. Vega, É. Rabeisen).

279. Metalografický rozbor středověkých železných nástrojů ze Sezimova Ústí – Metallkundliche Unter-suchung an mittelalterlichen Eisenwerkzeugen von Sezimovo Ústí. In: Sezimovo Ústí. Archeologiestředověkého poddanského města 3. Kovárna v Sezimově Ústí a analýza výrobků ze železa, Praha2003, 173–194.

280. Problems with ancient smithing slag. In: Metallography 2004. Acta Metallurgica Slovaca 10, Košice2004, 664–667.

281. Schmied, Schmiedehandwerk, Schmiedewerkzeuge. In: Reallexikon der Germanischen Altertums-kunde. Band 27, Berlin 2004, 197–205.

282. Současné trendy ve výzkumu nejstaršího železářství, Z dějin hutnictví 34, 2004, 5–8.283. Hostivice-Palouky: protohistorická výroba železa – Protohistoric ironworks at Hostivice-Palouky,

Bohemia, Archeologie ve středních Čechách 9, 2005, 385–400.284. Metalografie železných nožů. In: Počátky raného středověku v Čechách: archeologický výzkum

sídelní aglomerace kultury pražského typu v Roztokách, Praha 2005, 259, 263, 355–356.285. Metallography of Celtic iron tools: five objects from a hoard in Southern Bohemia, Res Montanarum.

Zeitschrift des Montanhistorischen Vereins Österreich 38, 2006. Gerhard Sperl zur Vollendung des70. Lebensjahres, 37–43.

286. Piece typu zagłębionego na terenie Europy w okresie wpływów rzymskich. In: S. Orzechowski –I. Suliga eds., 50 lat badań nad starożytnym hutnictwem świętokrzyskim. Archeologia-Metalurgia-Edukacja, Kielce 2006, 137–149.

287. Zasuté a obětované železo: hromadné nálezy želez v rané Evropě – Buried and sacrified iron: hoardsof iron forgings in Early Europe, Z dějin hutnictví 36, 2006, 3–12.

288. Iron and ironworking. In: J. Graham-Campbell – M. Valor eds., The archaeology of medieval Europe.Acta Jutlandica 83 – Humanities series 79, Aarhus 2007, 220–223.

289. Ein Rennofen der Völkerwanderungszeit in Březno. Metallographische Untersuchung an drei Eisen-messer von Březno (Bz. Louny). In: Březno und germanische Siedlungen der jüngeren Völkerwande-rungszeit in Böhmen, Praha 2007, 12–18, 74–77.

290. Ulfberht, franský mečíř raného středověku – Ulfberht, ein fränkischer Schwertschmied des frühenMittelalters, Z dějin hutnictví 38, 2008, 17–20.

Zpracovala Lada Šlesingerová



NOVÉ PUBLIKACE

A. Harding – R. Šumberová – Ch. Knüsel – A. Outram: Velim. Violence and death in BronzeAge Bohemia. The results of fieldwork 1992–95, with consideration of peri-mortem traumaand deposition in the Bronze Age. With contributions by C. Palmer, S. Knight, D. Dungworth,R. Shiel. Archeologický ústav AV ČR, Prague 2007. 191 str.

Do žádoucí diskuse o návrší Skalka u Velimi ve středočeském Polabí, o charakteru nálezovéhoprostředí a funkci v době bronzové se nově zařadila přehledná práce vzniklá za podpory univerzi-ty v Exeteru a AV ČR. Formou sborníku shrnuje hlavní výsledky archeologického výzkumu z let1992–1995 na velimské Skalce, který se uskutečnil pod vedením A. Hardinga (tehdy univerzitav Durhamu). V uvedených letech probíhal souběžně s předstihovou a záchrannou akcí na vznikají-cím staveništi rodinných domů (výzkum ARÚ ČSAV Praha, od r. 1993 ÚAPPSČ Praha). V rámcishrnutí tehdejších poznatků (Hrala – Šumberová – Vávra 2000) předložil informace o britském vý-zkumu a první závěry i A. Harding (2000, 293–302). Zatímco česká strana se na počátku zaměřilana plochu vymezenou staveništěm rodinných domů, britští kolegové se pokusili o komplexnější po-hled na celé návrší. Posuďme, jak byly naplněny jejich základní cíle, které měly sledovat: charaktera chronologii lokality, studium fenoménu záměrného deponování v době bronzové, opevňování ze-jména ve vztahu k dokladům symbolického deponování a poznání ekonomické základny pomocíplavení rostlinných zbytků, nakonec pak zasadit naleziště do tří úrovní kontextů a srovnat je se sou-dobými lokalitami podobného charakteru (Harding 2000, 293, 300).

V předložené práci následuje po místy kritickém úvodu (A. Harding, 13–17) stručný a přehlednýpopis terénních pozorování a poznatků z postupně odvíraných sond (A. Harding, 18–50). Za hraniceohroženého areálu zasáhla britská expedice geofyzikální prospekcí a rovněž malou sondáží na te-meni návrší. V sadu mezi staveništěm a lomem byla pokusně položena menší sonda 35. Její cílenéumístění mimo lineární a další struktury naznačené britským geofyzikálním průzkumem bylo dů-vodem, proč poskytla jen minimální množství archeologických nálezů a zahloubené objekty se v nívůbec nevyskytly.

Ve střední části staveniště (sonda/plocha 12) byly položeny dvě sondy (dále S.) 12B a 12C, na něžnavazovaly menší S.12B/C a S.12E. Dále k V byla ve svahu otevřena velká S.34 a nejníže na úpatínávrší S.27 a S.24. Stručný popis terénní situace je doplňován základními plány, jejichž detaily jsoupostupně zvětšovány do většinou výstižných plánů odkrytých nálezových situací. Doprovázejí ječetné profily získané v jednotlivých řezech. Každá z podkapitol je zakončena krátkým komentářemk terénním pozorováním a pokusem o interpretaci. Barevná fotografická příloha zachytila ve výběrunejdůležitější zkoumané objekty a jejich výplň.

V prvním roce jsme britské kolegy přizvali k vybírání řezu 1 v nižší části naší S.19 v místechs dobře stratigraficky znatelným vztahem mezi příkopy H/G (fig. 2.47–48). Získali tak základní orien-taci potřebnou k řešení a vzájemnému porovnání nálezových situací v níže položených S.12B a S.27,kde se rovněž oba příkopy vyskytovaly. Výplň staršího příkopu G všude překrývala mírně šikmá vrstvasvětlého až bílého slínovce, na níž leželo nejmladší destrukční spálené souvrství (fig. 2.48, 2.50, 2.53).V S.19 na jižním profilu obsahovalo sytě tmavou hlínu, která vyplňovala i příkop H, zatímco na sev.straně (blíže k záp. bráně) ji vystřídal žárem načervenalý prachovitý zásyp a kameny z rozvalené zdipůvodně umístěné za příkopem H. Byla založena na přírodním slínovcovém stupni ponechaném mezipříkopy G/H. Na něm byl zachycen stratigraficky starší shluk zvířecích kostí, který však neležel nadně mladého příkopu H, jak se uvádí v popisu nálezových okolností (36, fig. 2.47, 2.49).

Za klíčovou můžeme považovat velkou plochu S.12, která poskytla důležité půdorysné a strati-grafické situace nejméně ze dvou nálezových horizontů opevnění na Skalce. Nejstarší je malý příkop612, zachycený v S.12B a 34 (příkop 4026; vnější kruhový příkop F). V S.12B byla zřejmě odkrytajeho mírně esovitě prohnutá větev na J zakončená obloukovitým závěrem (fig. 2.2). Bezprostředníokolí příkopu těžce poškodily novodobé zásahy, které značně ztížily orientaci v odkryté terénní situaci

Nové publikace 767

(fig. 2.16). Dále k J byl stejný příkop zaznamenán již předtím v našem řezu 5 (viz S.12, obj. 55, S pro-fil; Vávra 2000, fig. III.20). Na protilehlé straně řezu 5 již tak výrazný nebyl a jeho mělký průběh tuv podloží naznačovalo jen přerušení štěrkové vrstvy (fig. 2.50; levá část horního profilu). V r. 2000jsme potvrdili, že malý příkop F pokračoval v krátkém úseku i severně od řezu 5 a ještě později, počástečném odstranění hald, jsme sledovali jeho další průběh v úseku mezi sondami 12B–12C (S.12I,r. 2003). Za nejzávažnější poznatek britské expedice považuji doložení nesoučasnosti užšího a místypřerušovaného kruhového příkopu F žlabem po palisádě (Palisade Trench 606). U stratigraficky mlad-šího žlábku bylo navíc v místě křížení (Trench C) zčásti podchyceno jeho zalomení (fig. 2.11, 2.16,2.19–22). Možnosti interpretace, které tento stavební prvek nabízí, však nebyly autorem v této práciplně využity.

V rámci staveniště se pouze na dvou místech setkáváme s propálenou výplní mladšího příkopu Ha za ním stejným zásypem pokrytou šikmou plošinou. Nažloutlé, oranžové, červené, místy až fialověpřepálené sypké vrstvy dosedají na dno příkopu (S.19, S.12, S.12B; fig. 2.50, 2.52). Od sebe jsouvzdáleny přibližně 60 m a vyskytují se pouze v místech průchodů mohutným opevněním, které pro-tínaly dvě brány (na SZ a Z). Jinde se vyskytují tmavě až tmavší hnědá souvrství (S.19, fig. 2.48;S.27, fig. 2.53). Výplně, které britská expedice odkryla a protnula v několika řezech, se odlišovalyi v množství lomových kamenů v zásypech.

Na úpatí svahu zachytil A. Harding v předpolí příkopu H (obj. 45A, S.12B, 12E) hluboké vál-covité jámy, které byly pravidelně uspořádány do pásu ze tří řad (fig. 2.2, 2.55–57). Před nimi jsmepozději doložili existenci řady čtvrté, sestávající z menších kůlových jamek. Existenci další řady na-značil již A. Harding (49). Pro interpretaci nálezové situace je významná širší mezera kolmá k řadámz velkých sloupových jam. Od počátku ji vedoucí britského výzkumu považoval za cestu v bráně,podrobněji se však k otázce celkového tvaru severozáp. brány nevyjádřil. Její rekonstrukce tak čekána nové vyhodnocení. Podklady nabízejí výše uvedené stavební prvky a další konstrukční detailyzjištěné v S.12B, publikací dostatečně zpřístupněné. Příkop H zde byl výrazně zúžen, žlab po pali-sádě 606 na jednom místě klešťovitě zalomen. Dvě řady kůlových jamek za přerušením palisády paknaznačují průchod v hradbě (další pravidelně rozmístěné kůly pocházejí z tělesa hradby) a v ose brá-ny byl nakonec přerušen i příkop E (severně od jámy N obj. 64; fig. 2.2, 2.11). Ve stejné linii jsmenavíc v r. 1996 odkryli v příkopu H (S.12B) spálená těla dvou mužů (K51, K52) a v zásypu nad nimizlomky přepálených lidských kostí (Vávra 2004).

Výše po svahu v S.12B britská expedice v příkopu E (obj. 64) rozlišila dvě velké jámy zapuště-né do téměř bílého slínovcového podloží. Jejich obsah je v publikaci jako jeden ze základních pra-menů rozebírán téměř ve všech příspěvcích. Severní z nich (jámu N) se podařilo vybrat po pečlivědokumentovaných mechanických vrstvách celou. Na dně měla výrazný stupeň (fig. 2.5, 2.8; tab. 2C).Obdobně tvarované dno jsme pozorovali ve stejném příkopu i ve velké jámě 2 (obj. 30; Vávra 2000,22). Severní jáma obsahovala bohatý soubor sídlištní keramiky (stratigraficky uspořádaný výběr vizfig. 4.23), rozptýlené lidské a zvířecí kosti a další předměty spolu s ekofakty (fig. 2.8–10; tab. 2A–B).Ve spodních vrstvách ležely větší zlomky keramiky a část dna pokrývala vrstvička se spáleným obilím.

Jak je patrné zvláště z barevných fotografických příloh, četné lomové kameny se shlukovalypodle vnější stěny jámy, do níž se sesuly společně s již několikanásobně přemístěným slínovcem.Obsah jižní jámy (obj. 64) byl obdobný, na příčném profilu měla jáma téměř jednotnou výplň(fig. 2.7). Nálezové spektrum v ní rozšířily dva nepravidelně ležící dětské skelety (K41, K46). Jižněod nich jsme později ve stejné jámě odkryli torzo třetího, tentokrát dospělého jedince (K56, S.12F/B).

Ve spodní části S.12C se A. Harding setkal s identickými objekty a obdobným nálezovým pro-středím. Příkop E protnul čtyřmi řezy (Trench A–D), před ním zachytil žlab po palisádě (2502).Menší a starší příkop F se mu zde nepodařilo rozlišit a sledoval jej až v nedaleké S.34, v níž se jižobloukovitě odklonil od mladšího opevnění sestávajícího z příkopů H a E. Pod vnějším okrajem pří-kopu E byla odkryta torza několika lidských těl; jejich polohu a rozrušení autor vysvětluje opako-vaným přehrabáváním a překopáváním výplně. Rozsáhlý a unikátní obsah jam však stále vyvolávádiskusi o jejich funkci. V pojetí, které zastáváme společně s D. Šťastným, se jedná o pás různě hlubo-kých jam a nepravidelných prohlubní, v nichž byla především těžena hlína na násep nedaleké hradby,

Nové publikace768

umístěné mezi příkopy H a E (Vávra – Šťastný 2000). Z toho vyplývá i naše hypotéza o samovolnémzaplňování jam materiálem z jejich okolí v průběhu zániku opevnění.

Třetí kapitola (51–52) pojednává o výsledcích prvního úspěšného geofyzikálního průzkumuuskutečněného jak na temeni návrší v sadu mezi staveništěm a velkým kamenolomem, tak v předpo-lí návrší na poli za Nouzovským potokem na SV od Skalky, kde byly registrovány dva rovnoběžnéa přerušené příkopy (příkopy I a J).

Ve 4. kapitole (53–78) se A. Harding a R. Šumberová věnují přehledům a rozboru získanýchnálezů pomocí četných grafů. V části věnované keramice je důležité srovnání obsahu mladého příko-pu E (sev. jáma obj. 64) a výplně staršího příkopu F (příkop 612; fig. 4.23–24). Následující kapitola(79–84) souhrnně pojednává o datování, fázích a stratigrafii na velimské Skalce a zahraničním čtená-řům přibližuje českou problematiku střední až mladší doby bronzové. Jsou zde rovněž předloženanová radiouhlíková data.

Další čtyři příspěvky se zaměřily na přírodovědecké zhodnocení osteologických nálezů a napoznatky, které pro paleobotaniku přineslo průběžné plavení výplní zkoumaných objektů. Získanézuhelnatělé makrozbytky zpracovala C. Palmerová (kap. 9; 137–143). Informace o lidských pozůstat-cích Ch. Knüsel doplňuje poznámkami o zvířecí a lidské paleopatologii (85–89). Paleoekonomickouzprávu o rozboru zvířecích kostí sestavili A. K. Outram a S. Knightová (90–96). Všichni zúčastněníosteologové nakonec porovnávali nově získané soubory lidských a zvířecích kostí za pomoci integro-vaného přístupu (97–136). Shrňme jejich závěry, které v interpretační rovině považuji za nejvýstiž-nější. Na velimské Skalce došlo v nejmladším přechodném (mohylovo-lužickém) období k extrémněnásilnému jednání. Severní jáma v obj. 64 je příkladem rozsáhlého rozčlenění lidských pozůstatkůs vysokým zastoupením suchých fraktur. Nejedná se o pohřební místo, jedinci zemřeli za neočeká-vaných nebo neobvyklých okolností. Uložení lidských pozůstatků ve Velimi neukazuje na úmyslnéjednání: nejsou pohřbeni stejným způsobem, vyskytují se v příkopech a jamách, jejich polohy nejsounormativní, stejně jako jejich zranění (nejedná se o oběti či o popravené). Autoři uvažují spíše o ozbro-jeném konfliktu. Předpokládají, že mrtvá těla nebyla oblečena a neměla ozdoby. Nálezy, které ostat-ky doprovázejí, autoři vysvětlují jako neúmyslné uloženiny (depozity) vytvářející náhodné souboryneodnesených předmětů. Nepřítomnost standardního pohřebního ritu se shoduje s absencí standard-ního uložení pokladů (nevznikly úmyslně a plánovitě). Příkopy a systém jam posloužily k uloženílidských pozůstatků: fragmentace a rozčlenění většiny zbytků, náhodné umístění, zranění způsobenázbraněmi. Demografický profil ukazuje na živou populaci s vysokým podílem dětí a mladistvých,v případě dospělých se vyskytují jedinci všeho věku a pohlaví (analogie poskytují neolitické lokalityTalheim a Schletz). Opevnění sestavené ze tří soustředných systémů (příkop + jámy, palisáda za vněj-ším příkopem) mělo ochránit před útokem. Rozvalení hradby předcházel požár a násilné střetnutí,které způsobilo zánik opevněné osady.

Desátá kapitola (A. Harding, 144–153) je věnována interpretaci velimské Skalky a diskusi s při-hlédnutím k soudobým lokalitám, jako jsou Blučina či Hradisko u Kroměříže ad. (např. Zauschwitz).Erudice evropského odborníka na dobu bronzovou tu naráží na protichůdné názory a přístupy jednot-livých autorů, z nichž jedni se přikláněli ke kultovnímu a rituálnímu vysvětlení, druzí hledali jiná ře-šení. A. Harding zvažuje možnosti válečného konfliktu (tvar opevněného areálu, obrana a útok, otáz-ka zbraní) ve snaze zaujmout pokud možno vyvážené a objektivní stanovisko při objasnění velimsképroblematiky. Předpokládá např., že analogie se současnou Blučinou jsou jen povrchní (rozdíly spat-řuje v celé řadě detailů). Vnitřní příkopy nemají mít obrannou funkci, zatímco vnější příkopy obran-ný charakter mají. Celkově však situace na Skalce podle autora nesvědčí o skutečně obranné funkcichránící sídliště a jámy (případně byla velice zvláštní). Pro sídlištní aktivity neshledává ani indicie.Obsah severní jámy v obj. 64 se má nálezy kamenných mlýnků a spáleného obilí odlišovat od velkýchjam zkoumaných po svahu výše českým týmem. Pro autorovo uvažování (a váhání) je pak příznačnápoznámka, že ač je pravděpodobně nesprávné přesně rozlišovat funkci jam (sídlištní × rituální), přestoje odůvodněné zdůraznit právě v tomto případě více sídlištní obsah než jinde. Možnost existence těž-ních jam (hliníků) nezmiňuje, a tak jej nakonec zarážejí i obrovské přesuny hlíny, které sebou neslyvelké požadavky na lidskou práci. Analýza lidských a zvířecích kostí doložila u mnoha jedinců čet-


ná předsmrtná zranění (autor vylučuje kanibalismus). Následovaly posmrtné procesy: pohybovánís polorozpadlými těly, sběry lebek, rozrušení zcela rozpadlých těl a jejich opětovné vyzvednutí.

Předposlední, 11. kapitola (R. Šumberová, 154–157) předkládá stručný přehled nálezů mohylovéa lužické kultury pouze v rámci dnešního kolínského okresu. Její pohled se odlišuje od předchozíchstatí větším zdůrazněním kultovního charakteru Skalky a naznačuje symbolické funkce krajiny vezdejším polabském okrsku. Předpokládá, že velimské hradiště mohlo být při svém rozsahu, a zřejměi značném ekonomickém významu centrem rituálních aktivit, a tato symbolická funkce snad v ně-kterých obdobích výrazně převažovala (případně další předpokládané funkce hradiště mohly přímosouviset s rituálními aktivitami). Mohla sloužit jako místo obřadu několika komunitám – lze se taksnad vyrovnat i s řídkým soudobým osídlením v okolí.

V podílu A. Hardinga na poznání velimské Skalky musíme předně ocenit jeho snahu o komplex-ní přístup k terénnímu výzkumu a pokus o důkladné zmapování rozsáhlých úseků skryté plochy.Bez jeho kolegiální pomoci by v daném čase naše síly na podrobnější podchycení jím sledovanýcha prozkoumaných sond určitě nestačily. Týká se to rovněž použité geofyzikální prospekce (P. Howard)a plavení výplní objektů. Můžeme jen litovat, že uváděné množství získaných nálezů neodpovídájejich prezentaci na kreslených tabulkách, které se omezují na typologický přehled.

V recenzované práci se setkáme s drobnými nepřesnostmi v popisu terénní situace, zvláště v čás-ti věnované českému výzkumu, někdy vyplývajícími z nepochopení složitých a pro nově příchozízřejmě nejednoznačných nálezových okolností či z jejich odlišného výkladu. Je záslužné a prospěš-né, že se v ní mohly objevit i zásadně odlišné názory, zřetelné zvláště v závěrečných interpretacích.Oproti opatrným a korektním celkovým závěrům o událostech na rozhraní střední a mladší doby bron-zové v českém středním Polabí přicházejí zúčastnění antropologové a osteologové na základě svýchvlastních metod a analýz s tezí o válečném konfliktu, zatímco jinde je nabízen model kultovní kra-jiny a jejího propojení se Skalkou.

Jak se již stalo v případě velimského hradiště několikrát, i z této práce a jednotlivých příspěvkůvyplývá rozpor ve vnímání stejných nálezových kontextů. Hodnotím ji kladně jako další pokus řešitdanou problematiku opředenou množstvím novodobých mýtů, způsobených nedostatečným vyhod-nocením nálezových okolností. Je rovněž odrazem současné metodiky vědecké práce a potíží s inter-pretací vycházející z výseku z rozsáhlé polohy. Výstupy z jednotlivých statí snad budou pro všech-ny zúčastněné podnětem k podrobnějšímu studiu získaných a ve své podstatě jedinečných pramenů.Jsou dobrým podkladem pro další pracovníky, kteří se danou problematikou zabývají a nejsou jimlhostejné osudy této zanikající lokality.

Miloš Vávra

Literatura

Harding, A. F. 2000: Excavations on the west slope of Velim – Skalka, 1992–1995. In: Hrala – Šumberová –

Vávra 2000, 293–302.

Hrala, J. – Šumberová, R. – Vávra, M. 2000: Velim. A Bronze Age fortified site in Bohemia. With contributions

by A. F. Harding, M. Dočkalová, M. Roblíčková, M. Gojda, A. Majer. Praha.

Vávra, M. 2000: Archaeological features. In: Hrala – Šumberová – Vávra 2000, 13–40, 275–277.

— 2004: K otázce lidských „pohřbů“ na velimské Skalce. In: J. Bátora – V. Furmánek – L. Veliačik Hrsg.,

Einflüsse und Kontakte alteuropäischer Kulturen. Festschrift für Jozef Vladár zum 70. Geburgstag.

Communicationes Instituti archaeologici Nitriensis Academiae scientiarum Slovacae 6, Nitra, 341–352.

Vávra, M. – Šťastný, D. 2000: K výsledkům záchranných výzkumů ve Velimi, okr. Kolín. Archeologie ve střed-

ních Čechách 4, 85–95.

Przemysław Urbańczyk: Trudne początki Polski. Monografie FNP. Seria humanystyczna. Wrocław2008. ISBN 978-83-229-2916-2. 418 str.

V polské historiografii posledních desetiletí nalezneme dva významné tituly s názvem PoczątkiPolski: šestidílné Henryka Łowmiańského a kapesní Zofie Kurnatowské. První je monumentálním

Nové publikace770

vylíčením vstupu Polska do dějin Evropy, vystavěným zejména na základě písemných pramenů, dru-há chytře koncipovanou syntézou (především) svědectví archeologie ke stejným otázkám. Přes roz-dílnou gramáž sdílejí obě knihy základní teoretický koncept pozvolného vývoje společenských foremod jednodušších ke složitějším, které ve 2. pol. 10. stol. ústí ve vznik piastovského státu. Varšavskýarcheolog Przemysław Urbańczyk zvolil pro svou novou knihu – jistě nikoliv náhodou – název stej-ný, předsadil však adjektivum, které lze číst různě. Nejde jen o příslib nového pohledu na stará téma-ta. Řada závěrů vyslovených autorem pro polské raně středověké prostředí navíc přímo vybízí kekonfrontaci s děním v České kotlině: raný polský stát se zrodil v nevelkém časovém odstupu z vel-mi podobných civilizačních předpokladů jako stát český a jeho zkoumání je zatíženo podobnýmiideologickými břemeny.

Čtyřsetstránková kniha volně navazuje na předcházející titul Władza i polityka we wczesnym śred-niowieczu, v níž se autor prostřednictvím aplikace modelů kulturní antropologie a sociální historiepokusil o obecné uchopení mechanismů vzniku a struktur raně středověkých států (Urbańczyk 2000).Tentokrát P. Urbańczyk slibuje knihu „konkrétnější, týkající se spíše samotného raného středověku,než způsobu myšlení o raném středověku“ (s. 13). Podobně jako u předchozího titulu nejde o mono-grafii ve vlastním slova smyslu, ale o jakousi antologii třinácti samostatných, (většinou) již publiko-vaných a dále rozpracovaných či doplněných studií.

Naše představy o raném středověku jsou vytvářeny několika samostatnými obory. Jak jejich sou-činnost funguje a jak by fungovat měla? Kritický osten kapitol Razem czy osobno? a Początki państwwczesnośredniowiecznych jako problem interdiscyplynarny směřuje především k dobře známé kvazi-interdisciplinaritě, která prostřednictvím využití závěrů (či častěji pouhých hypotéz) spřízněné discip-líny verifikuje vlastní hypotézy a nazpátek je jako potvrzení vypůjčené domněnky prodává věřiteli.Riziko, že hypotéza souseda nekriticky ztuhne v potvrzený fakt, úměrně narůstá se snižující se znalos-tí jeho metodologie. Pro českého čtenáře, který se orientuje ve vztahu archeologie a historie, tedy nicnového. Jak z toho ale ven? Stěží najdeme jiné východisko než to, které nabízí autor (s. 22): znalostimetodiky příbuzných disciplín musejí být cíleně rozvíjeny především v rámci univerzitního studia.Mnoho optimismu tedy zřejmě není na místě, neboť většinu českých studentů archeologie je podleposledních prognóz třeba připravit spíše na kariéru odborníků v oboru výpočetní techniky.

Autorův epistemiologický přístup k výzkumu formování raně středověkých států zřejmě nejlépevystihuje konstatování: „Musíme se smířit s tím, že stav znalostí archeologie a stav zachování histo-rických pramenů neumožňuje formulovat vlastní odvážnější teoretické koncepce“ (s. 27). Tím nemábýt nijak umenšena role zainteresovaných oborů, jde o uchopení procesu jako celku (a propos, byloby možné bezpečně identifikovat raný stát pouze na základě archeologických pramenů?). Jednoduchérecepty nelze očekávat ani od kulturní antropologie, která již relativně dávno opustila unilineárnípředstavu vývoje společenských institucí, a nemůže tedy nabídnout jeden univerzální model. Bude tovšak zřejmě jen ona, kdo může do budoucna sehrát roli společného jazyka oproštěného od lokálněa chronologicky podmíněné terminologie. P. Urbańczyk přesto volí (stejně jako v předchozí knize)deduktivní cestu. Na počátku jeho poznávání stojí teoretický koncept, v podstatě jakási MiddleRange Theory (aniž by ji tak autor nazýval), která je dostupnými prameny verifikována. Je věcí na-turelu, zda takový přístup přijmeme, či nikoliv. O tom, že pozitivistická víra v induktivně budovanépoznání oproštěné od dobových ideologických vlivů, sociálních koncepcí, či obecně atmosféryZeitgeist je pouhou iluzí, nás ale autor přesvědčí hned na několika místech knihy.

Vznik raných států ve střední Evropě nebyl historickou objektivací ducha národů v hegelovskémpojetí, ani nevyhnutelným hospodářským stádiem v marxistickém smyslu. Byl výslednicí řady zcelakonkrétních faktorů. O jejich základní konceptualizaci usiluje kapitola Wczesne państwa w Europieśrodkowo-wschodniej i północnej. V polské historiografické tradici je možno nalézt dvě protichůdnéteorie vzniku států. První – v podstatě evolucionistická – věří v samočinný princip rozvoje sociálníchforem od jednodušších ke složitějším (malý kmen – velký kmen – stát), druhý klade důraz konstitu-tivní roli elity, uzurpující si v jistém momentu podstatnou část moci, kterou se snaží dostupnýmiprostředky legitimizovat. Ve sporu, který prochází napříč sociálními vědami (srov. např. Claessen –Skalník 1978), se autor přiklání spíše k zastáncům „teorie konfliktu“.


Od 6. stol. ovládala velkou část kontinentu jednoduchá hmotná kultura, kterou spojujeme s roz-šířením Slovanů. Mechanismy, které v krátkém čase zapříčinily unifikaci obrovských území, stálezůstávají jednou z největších historických záhad evropských dějin. V tradičně vyostřeném konfliktumezi polskými autochtonisty a zastánci migrace důvodně zapojuje autor do hry obě varianty: Za sou-časného stavu vědomostí jen obtížně posoudíme, zda na tom kterém území je změna kulturních vzor-ců spíše důsledkem rozsáhlé imigrace, nebo spíše dílem vědomé asimilace původně diferencovanýchspolečenství. Jak poprvé upozornil W. Pohl (1988), důležitou roli v šíření slovanské identity mohlisehrát Avaři vstupující na evropskou scénu v 60. letech 6. století. V návaznosti na něj předkládáP. Urbańczyk obraz vzájemně výhodné avarsko-slovanské kooperace, odlišné od představy krutéhopanování kočovníků nad holubičími zemědělci. Na druhou stranu ale avarsko-slovanské soužití opětprezentuje jako jakousi dvojjedinnou kulturu s vládnoucí kočovnickou složkou, která dokonce uvádípoddané rolníky do nových území, „propaguje“ jednoduchý mírumilovný způsob života a uměle brz-dí proces sociální diferenciace a etablování „slovanských“ elit (srov. s. 48–51). Dosah trvalé avarskékontroly a vliv Avarů na podobu „slovanské“ kultury jako celku bych osobně nepřeceňoval. Účinnou„manifestaci síly“ Avarů si lze dobře představit v rovinách západního Slovenska sousedících s kaga-nátem, již stěží ale na území bývalého východního Německa či Polska. Že by avarská moc blokova-la stavbu hradišť až ve vzdáleném Velkopolsku či Mazovsku (s. 119), když první opevněné lokality(které lze velmi důvodně spojovat s konstituující se slovanskou elitou) se paradoxně rodí v 8. stol. nablízké (a tedy nejsnáze kontrolovatelné) Moravě? Jak potom vysvětlit formování vrstvy slovanskýchknížat v 1. pol. 8. stol. v Korutansku, které popisuje Conversio Bagoarium et Carantanorum? Již jakostarý romantický motiv vyznívá hypotéza o odebírání zbraní Slovanům, která je údajně podpořenanízkým zastoupením militárií v archeologickém materiálu. Zdůrazněme, že klíčovým nálezovým pro-středím militárií jsou u většiny archeologických kultur hrobové celky. Z tohoto úhlu pohledu ztrácíSlované holubičí povahu přesně ve chvíli, kdy se mění pohřební zvyklosti z kremace na pohřbívánínespálených těl.

V další části následují nedlouhé chronologicky řazené „medailony“ jednotlivých raných států vestřední Evropě. Na jedné straně lze vnímat jako obohacení začlenění (u nás málo sledovaného) se-verského prostředí do diskuse, na druhé straně citelně chybí reflexe fundamentálních otázek, kterév poslední době štěpí naši medievistiku: Existoval tedy specifický „středoevropský“ model státu?V čem se lišila struktura středoevropských útvarů od západoevropských? Sehrála Velká Morava proČechy, Polsko a Maďarsko roli iniciátora a zprostředkovatele takového (eventuálního) specifickéhořešení? Proč raný stát nevznikl u Polabských Slovanů? Alespoň základní pozornost by si jistě zaslou-žila i podobnost mezi výchozí doménou přemyslovské a piastovské expanze, jak ji dnes rekonstruujearcheologie.

Když před dvaceti lety D. Třeštík (1988) pohřbil teorii o rozdělení českého území před přemy-slovským sjednocením mezi řadu kmenů, stvořenou W. W. Tomkem a dovedenou do dokonalostiR. Turkem, nenašel se vlastně nikdo, kdo by se ji pokusil resuscitovat. O to více může českého čte-náře při sledování polské historické produkce posledních let překvapovat, že teorie „polských kme-nů“ nejenže doznala jen málo kritických metodických reflexí, ale počet rekonstruovaných kmenůdokonce neustále roste. Kapitola Od „plemienia“ do państwa tak bezpochyby představuje jedenz nejdůležitějších textů k tématu „etnicko-politického“ uspořádání slovanské části střední Evropy předvznikem států. Celá koncepce kmenového uspořádání stojí především na údajích tzv. Geografa bavor-ského, spisku vzniklého okolo poloviny 9. stol. v prostředí východofranského dvora, jehož úkolem bylpopis situace severně od Dunaje. K jednoduchému výčtu etnonym je zde připojen počet záhadnýchcivitates, pohybující se zpravidla v řádu desítek. Rafinovaně lokalizované kmeny však ani při nej-lepší snaze nepokrývají celé území Polska, ale výrazně se koncentrují v jeho jižní části, což popouzíhistoriky a archeology k vytváření kmenů nových (především na základě archeologicky identifikova-ných sídleních oblastí). Novotvary postupně petrifikují v historicky doložené pojmy. Celou touto sna-hou prochází představa rozčlenění Polska staršího raného středověku na „postupně, ale systematicky“se vytvářející stabilní a jasně ohraničené kmenové organismy. Podobně jako v ČR či bývalé NDR(nově Brather 2006) však ani v Polsku archeologické prameny nemohou prokázat „mezikmenovou“

Nové publikace772

diverzifikaci kulturních vzorců. Jedná se tedy v podstatě o to, co bylo v Čechách nazváno „neetnic-kými kmeny“. Z těchto „prefabrikátů“ mělo být ve 2. pol. 10. stol. složeno piastovské Polsko.

Jakými organismy by ale vlastně ony kmeny měly být? První potíž spočívá v oblasti terminolo-gické – tradiční pojem „kmen“ je pro svou nevyhraněnost zřejmě odsouzen do muzea kulturní antro-pologie. Můžeme-li na základě písemných pramenů přesto s nějakým vnitřním členěním slovanskýchspolečností počítat, co bylo stmelujícím faktorem vytvářejícím vědomí společné identity? Autor na-vrhuje dva základní modely: 1) centra kultu vázaná buď na krajinné dominanty, nebo na nejstaršíhrady, 2) kolektivní identity vytvářela vrstva vzájemně si konkurujících „náčelníků“ budujících hra-dy, tedy lokální centra, kde shromažďují dobrovolně odevzdávané dávky. Jak první, tak druhý mecha-nismus však nevytváří stabilní, staletí trvající, ale naopak velmi těkavé útvary, jejichž ohraničeníarcheologickými prostředky je téměř vyloučeno.

Jakkoliv inspirativní je opětovný autorův odkaz na severskou historickou tradici, která nepropad-la dědičnému hříchu štěpení Skandinávie na kmeny, v diskusi by bylo jistě vhodné reflektovat – vesrovnání s Polskem – podstatně lépe písemnými prameny osvětlenou oblast Polabských Slovanů,odkud jsou ony gentes jednoznačně doloženy (např. Lübke 1997). Načrtnutá koncepce předstátníhoPolska bez výraznějších teritoriálně-organizačních úvarů autora v dalším kroku vede k domněncefaktické absence vojenského odporu při rychlém piastovském ovládnutí území (s. 106). Lze všakskutečně spolehlivě prokázat, že ke konstituování podobného útvaru jako ve Velkopolsku nedochá-zelo paralelně i jinde?

Navažme tematicky spřízněnou kapitolou A to Polska właśnie, která jako neotřelá, detektivněvystavěná pointa knihu uzavírá. P. Urbańczyk se zde pokouší nalézt odpověď na otázku, kde se vlast-ně vzal název Polsko. Domácí historiografie obvykle předpokládá, že jméno novému státu dal kmenPolanů, jehož domovem mělo být v předstátních dobách Velkopolsko, z něhož vzešli „státotvorní“Piastovci. Potíž ale počívá v tom (jak již dříve upozornil J. Fried), že žádné Polany z raně středo-věkých písemných pramenů neznáme. Název Polska se (ve formě cum Bolizlao palaniorum duce)poprvé objevuje až v Canapariově legendě o sv. Vojtěchovi, sepsané někdy v rozmezí let 999–1001v Římě. Všechny předchozí údaje hovoří neurčitě jen o panství Měška, Boleslava, případně o civitasSchinesghe (Hnězdno). Nové označení se však následně v rychlém sledu objevuje v několika říšskýchanálech. V polském prostředí jej poprvé fixuje mince s nápisem PRINCE[P]S POLONIE, raženáBoleslavem Chrabrým. P. Urbańczyk ve svém starším textu (podobně jako J. Fried) spojil vznik jmé-na s návštěvou Oty III. ve Hnězdně r. 1000 (srov. kap. Zjazd Gnieźnieński), čímž měla být symbolic-ky stvrzena nová totožnost Boleslavova panství. V diskutované knize navrhuje autor řešení vlastněne nepodobné teorii Florina Curty o rozšíření etnonyma Slované (naposl. Curta 2008): Název Polsko(bezpochyby slovanského původu) měl být v Římě „vymyšlen“ slovanským informátorem Jana Cana-paria (snad Benediktem-Bogussou) proto, aby mohl legendista ve svém textu snáze odlišit polskéhoBoleslava Chrabrého od českého Boleslava II. Neologismus měl pak po střední Evropě při své ces-tě rozšířit vášnivý propagátor kultu sv. Vojtěcha Bruno z Querfurtu. Poslední, kdo pod Brunonovýmvlivem toto označení pro svou zemi přijal, byl r. 1007 či 1008 sám Boleslav Chrabrý.

Koncepce je důsledně vystavěna na chronologické sekvenci výskytu jména. Celý obrat všakstojí a padá na absenci dokladu názvu Polsko před r. 1005 v Polsku samotném. Teprve poté totižměla být podle rozboru S. Suchodolského (s odkazem na možné italské vlivy) ražena zmíněná minceBoleslava Chrabrého. I kdyby tomu tak však skutečně bylo, nedisponujeme ničím víc než argumen-tem ex silentio, který ještě automaticky neobnáší předchozí nepřítomnost choronymu v domácímprostředí, a tedy i jeho cizí původ. Absenci obecného označení Polsko pro stát prvních Piastovcůpřed r. 1000 lze ale zřejmě pokládat za jednoznačnou.

Obrátíme-li ovšem pozornost do Čech (což autor činí málokdy), narazíme na překvapivě jinousituaci: cizí prameny nazývají obyvatele České kotliny od r. 805 důsledně Bohemany, aniž by (prav-děpodobně) v rámci tohoto celku vydělovali nějaké menší útvary. Jistěže jde o označení odvozené odstarého jména země; tito Bohemané reprezentovaní knížaty jsou však jako celek schopni organizo-vat konkurenceschopné vojenské akce, odvádět tribut či přijmout křest, a to všechno před vznikemcentrální přemyslovské vlády v 10. století. Byla strukturace společnosti předpiastovského „Polska“


(ve srovnání s Čechami) skutečně tak jednoduchá, jak autor v předchozí kapitole předpokládá? Dojaké míry je tento obraz pouze výsledkem nezájmu franských pisatelů o dění ve vzdálené oblastiSklavinie východně od Odry? Myslím, že tyto otázky nelze opominout.

Jaká byla cesta Od grodu do miasta? Stejně jako česká, i polská medievistika od 70. let zvolna,ale zřejmě jednou provždy opouští představu cesty přímé, tedy strukturální a funkční kontinuity(jen na stále vyšší úrovni) mezi raně středověkými aglomeracemi a vrcholně středověkými městy,kladouce při definici rozhodující váhu na právní aspekty příslušných formací. Kapitola je poměrněobsáhlým pokusem o obecnou socioekonomickou charakteristiku jednotlivých „stádií“ opevněnýchútvarů v období 6./7.–13. stol. na území Polska. Pokud jde o interpretaci několika málo známýchnevelkých opevnění nejstaršího horizontu (Szeligi, Haćki), jsou hypoteticky spojovány s kolektivní-mi akcemi symbolického významu (místa shromáždění, kultu…), při nichž kooperovaly větší pospo-litosti. Druhá vrstva lokalit, které již lze oprávněně nazývat hrady, vzniká (oproti předpokladům star-ší literatury) podle dendrodat teprve po polovině 9. století. P. Urbańczyk ji vkládá do souvislostis „hierarchizací lokálních společenství a vydělováním se politických elit zdůrazňujících svůj statusa manifestujících nároky na vládu nad svými doménami skrze vytváření centrálních míst“. Budováníraných hradů však nebylo „projevem autoritarismu, ale spíše politické solidarity. Hrad nebyl sídlemnenáviděného satrapy, ale spíše předmětem pýchy celé společnosti“ (s. 119). Centrální Urbańczykovuteorii vzájemně si konkurujících lokálních „náčelníků“ dobrovolně podporovaných společenstvím,které je deleguje a pro něž vytvářejí koncepci sounáležitosti je – podle mého názoru – třeba považovatza jedno z nejambicióznějších vysvětlení pohybu v předstátních společnostech (detailně Urbańczyk2000). Proces formování státu je z tohoto pohledu vlastně ztrátou kontroly společenství nad svými„náčelníky“, kteří začínají systematicky budovat klientelistický systém a cíleně zpřetrhávají vazbu sestarší tradicí. Přechod mezi „pozdním náčelnictvím a raným státem“ nicméně nemá povahu zlomu,nýbrž kontinuity.

Povšimněme si však v souvislosti se vznikem prvních hradů podstatné interpretační kontradikceotevírající se tímto mezi polským a německým bádáním: Zatímco P. Urbańczyk spojuje jejich vzniks formováním domácích elit umožněným vymizením avarské kontroly po r. 800, vynutila si podleněmeckých badatelů stavbu podobných a obdobně datovaných útvarů v nedaleké Lužici primárněnikoliv vnitřní sociální stratifikace, ale především vnější ohrožení ze strany expanzivní saské politiky(srov. např. Henning 1997; Brather 2006, 76). Ve světle českých pramenů lze rovněž vyslovit pochyb-nost o tom, že vytvoření trvalé družiny je až piastovským „státotvorným“ vynálezem (s. 121). Jakuvádějí fuldské anály, čtrnáct českých knížat přišlo r. 845 (patrně) do Řezna cum hominibus suius.Podle stejného pramene se r. 857 stal terčem francké výpravy „po mnoho let odbojný“ hrad knížete(dux) Vistracha, který po něm zdědil jeho syn Slavitah. Ten na něm (tedy lépe řečeno z něj) měl pro-vozovat „tyranidu“. Přinejmenším tento hrad byl tedy rodovým dědičným majetkem (o podobnémprincipu svědčí i „rodové“ pohřebiště na Staré Kouřimi) a „tyranida“ se jistě neobešla bez trvalévojenské podpory. Řeč je tedy stále o míře suverenity a stability oněch předstátních „knížat“.

Raný středověk neznal fenomén hlavního města v dnešním slova smyslu, a pátrání po něm je te-dy anachronickou marnou hrou. Tak by se dal stručně shrnout obsah kapitoly Pierwsze stolice Pias-tów, která kriticky shrnuje polské bádání nad tímto tématem. Hlavní adepti na statut piastovskéhohlavního města (tedy především Poznaň, Hnězdno, příp. Lednický ostrov) pravděpodobně plnilyv raném středověku rozdílné, vzájemně se doplňující funkce. Decentralizovaná „vláda ze sedla“měla své hospodářské, logistické, bezpečnostní i symbolické příčiny.

Každé pravidlo má však své výjimky. Jednou z nejvýraznějších je bezpochyby Praha, která rolistředu země plní nepřetržitě již více než tisíciletí. V evropském kontextu je výjimečná i jednoznačnápreference Pražského hradu jako místa posledního odpočinku většiny českých panovníků. Stěží setedy lze s autorem shodnout na tom, že lze podobnou decentralizaci jako v Polsku – „ačkoliv ohra-ničenou do menšího prostoru“ – sledovat i v rámci českého knížectví (s. 231). Klíčovou roli Prahynijak nesnižuje ani poněkud stranou položený břevnovský klášter, a už vůbec ne „císařský trůn“,který měl (teprve) podle Dalimila po únosu Jitky ze svinibrodského kláštera vztyčit ve Staré BoleslaviOta Bílý. Ota však nebyl císařem, jak Dalimil chybně opakuje po Kosmovi, ale pouhým nordgavským

Nové publikace774

vévodou, takže na císařském stolci nemohl sedět ani ve Staré Boleslavi, ani nikde jinde. Hlavní sídlopražského biskupa budeme v raném středověku bezpochyby hledat na Pražském hradě, a nikoliv naMalé Straně, jak autor uvádí. Zdejší biskupský dvůr je poprvé zmíněn až k r. 1253 a jeho počátky,stejně jako předchozí vazba k biskupství, jsou problematické (Čiháková 1999, 23).

V průběhu přibližně dvou staletí – od poloviny 9. do poloviny 11. stol. – byl v širokém pásu sever-ní Evropy sahajícím od Islandu a Britských ostrovů po Slezsko a východní Pobaltí do země uloženohromný počet depozitů převážně stříbrných, často fragmentarizovaných mincí, šperků a polotovarů,pro něž se vžilo označení poklady zlomkového stříbra. Tyto depozity patří k pramenům ve stejnémíře klíčovým jako enigmatickým. Především v kontrastu se západní a jižní polovinou Evropy (kamnáleží i Čechy a Morava), odkud tento fenomén téměř neznáme, je bádání konfrontováno se dvěmaotázkami, které dodnes nebyly (a zřejmě tedy už nebudou) jednoznačně a v úplnosti zodpovězeny:1) jakou socioekonomickou úlohu vlastně (zlomkové) stříbro v raně středověké společnosti hrálo,2) proč bylo v tak velké míře tezaurováno (a nevyzvednuto).

P. Urbańczyk si tento fenomén zvolil v rozsáhlé kapitole Od magii k rynku jako východisko proúvahy o ekonomických mechanismech uvnitř raně středověkých předstátních společností. Vstupnímaxiómem je mu obdobné složení depozitů v celé oblasti jejich výskytu, z čehož vyvozuje, že jsoupozůstatkem podobného jednání v podobných politicko-hospodářských podmínkách. Na raně stře-dověké Polsko je tedy podle autora např. možné v principu extrapolovat svědectví skandinávskýchpísemných pramenů. Terčem autorových výhrad je tentokrát anachronický přenos principů součas-ných tržních mechanismů do raného středověku, se kterým s bezproblémovou samozřejmostí ope-ruje většina (nejen) polských archeologů a numismatiků. Autor zdůrazňuje vnitřní provázanost eko-nomické, sociální a magické sféry. Hlavního hybatele směnných vztahů v předstátních společnostechnespatřuje v rozvinutých tržních principech, ale v mocenských ambicích elity, která si prostřednictvímobdarovávání exkluzivními předměty zajišťuje loajalitu a zvětšuje okruh svých přívrženců na úkorpodobně postavených konkurentů (k možnému odrazu těchto principů v mýtickém vyprávění GallaAnonyma o Piastu a Popelovi viz kap. Od Piasta do Mieszka). V potřebě prestižních artefaktů shle-dává i rozhodující faktor vikinských nájezdů. Spíše proti přímočarému spojování vikinského feno-ménu s centralizací moci ve Skandinávii však podle mého názoru hovoří neúčast králů samotnýchna loupeživých nájezdech (např. Barrett 2008, 679).

I Urbańczykovo umenšení role tradičně vyzdvihovaného obchodu ve prospěch redistribučníchmechanismů a rozdělování kořisti a tributů je však podle mne poněkud nadsazené a v důsledku jdoucíproti mluvě známých pramenů. Autor se na prvním místě domnívá, že hospodářský potenciál Pobaltíneodpovídá množství nalezeného stříbra, a to je tedy zřejmě nutno považovat především za válečnoukořist či tributy (s. 150). V případě artefaktů ze západní Evropy to nelze vyloučit, nejvýraznější složkupokladů 9. a 10. stol. však tvoří arabské mince, kterých dnes ze severní Evropy známe přes 200 tisíc.Kontakt kalifátů se severem zprostředkovávaly především obchodní stanice v Povolží. Tyto mincejsou tedy jednoznačným svědectvím rozvinutého dálkového obchodu, který nutně předpokládá posky-tování protihodnoty. Navíc není třeba pochybovat o tom, že Skandinávie měla co nabídnout (s lit.např. Sawyer 2002, 103–117). Do obchodních kontaktů muselo v 10. stol. ve velké míře vstupovati diskutované Polsko, odkud pochází 26 tisíc arabských ražeb (Brather 1995/1996, 116, pozn. 287),v nichž budeme stěží spatřovat válečnou kořist. Hlavní otázkou však zůstává, k čemu obrovské množ-ství stříbra ve společnostech – v nichž se centrální moc teprve rodila – sloužilo. Autor mu odebíráfunkci všeobecného směnného ekvivalentu, sloužícího v každodenních transakcích, a vysunuje jej„na pohraničí naturálního hospodářství“. Do diskuse bohužel vůbec nebyl zahrnut klíčový fenoménobchodnicko-řemeslnických emporií. Krátce se o nich dozvídáme na jiném místě (s. 128), kde jsoujednoduše spojeny s iniciativou vůdců vikinských výprav. Vznik severských obchodních stanic všaksahá podstatně hlouběji do minulosti a jejich autokratické ovládání je u většiny z nich přinejmenšímv první fázi málo pravděpodobné (např. McCormick 2007, zejm. 44–46; Callmer 2007, 238–239), cožzřejmě platí i pro polská obchodní centra v Pobaltí, jako byl Wolin nebo Štětín. O zacházení s ceně-ným kovem jako se surovinou však svědčí především četné nálezy jemných vážek a závaží, které sepřed vznikem západoslovanských státních útvarů vyskytují nejen u center, ale i ve venkovském pro-


středí (Brachmann 1996). Význam stříbra jako směnného prostředku také nelze jednoduše anulovatpoukazem na váhovou nejednotnost objevených závaží. Vždyť i v arabském, plně monetarizovanémsvětě se váhové jednotky odlišovaly místo od místa (Steuer 1987, 479; k jednoznačným dokladům vá-hových systémů v raně středověkých anglosaských zákonících, tedy z prostředí, odkud rovněž známečetné poklady zlomkového stříbra viz Kruse 2007). Z těchto důvodů nepokládám za příliš pravdě-podobnou interpretaci fenoménu fragmentarizace mincovní i nemincovní složky pokladů primárněv intencích okázalého plýtvání či záměrného ničení předmětů (s. 164). Rozlámané stříbro a všudy-přítomné jemné vážky jdou prostě až příliš dobře k sobě. Pokud jde o důvody tezaurace pokladů,autor důvodně preferuje symbolické motivace na úkor ekonomických. Velká záhada příčiny zakopá-vání však zůstává. K navrženým alternativám lze snad připojit podnětný poukaz Z. Smetánky na par-tii v Sáze o Ynglinzích, která zmiňuje souvislost mezi zakopáváním pokladů a bohatstvím na onomsvětě (Smetánka 2003, 64).

Svými ekonomickými úvahami se P. Urbańczyk řadí k dědicům Eseje o daru M. Mausse. Mámvšak pocit, že s vaničkou bylo poněkud vylito i dítě. Lze jistě plně souhlasit s tím, že k prosazenírozvinutého tržního systému prostupujícího celou společnost došlo až podstatně později, o čemžmj. svědčí absence fenoménu pokladů zlomkového stříbra v českých zemích, kde lze stěží předpo-kládat diametrálně jednodušší směnné mechanismy než v raně středověkém Polsku. Z toho ovšemautomaticky nevyplývá, že stříbro plnilo pouze či především neekonomické funkce a že v raně stře-dověkém Pobaltí nekvetl čilý obchodní ruch.

Úvodní citát z textu anglické historičky Susan Reynolds – „nejlepší cestou kupředu není opako-vání starých modelů, ale formulování nových a výrazných hypotéz“ – se Przemysławu Urbańczykowipodařilo v nové knize naplnit téměř bezezbytku. Řada z jeho závěrů se díky tomu dnes v polskémprostředí sotva setká s vřelým přijetím, ale lze se domnívat, že dříve nebo později alespoň část z nichpřijata bude. Každý pokus o celistvé uchopení historické rozmanitosti nutně obětuje některá proti-mluvná fakta na oltář konzistence celku. Trudne początki Polski jsou originálním textem, kterémunení nic svaté a při jehož četbě nás tedy napadají otázky, jež nás dosud nenapadly.

Ivo Štefan

Literatura

Barrett, J. H. 2008: What caused the Viking Age?. Antiquity 82, 671–685.

Brachmann, H. 1996: Märkte bei Nordwestslawen – Gedanken zu ihrer Struktur und Funktion auf der

Grundlage neuerer archäologischer Befunde. In: Z. Kurnatowska ed., Słowiańczyzna w Europie

średniowiecznej 2, Wrocław, 9–18.

Brather, S. 1995/1996: Frühmittelaterliche Dirham-Schatzfunde in Europa. Probleme ihrer wirtschafts-

geschichtlichen Interpretation aus archäologischer Perspektive. Zeitschrift für Archäologie des

Mittelalters 23/24, 73–153.

— 2006: Jednorodność przybyszów czy zróżnicowanie regionów?. In: P. Urbańczyk ed., Nie-Słowianie

o początkach Słowian, Poznań – Warszawa, 57–88.

Callmer, J. 2007: Urbanization in Nothern and Eastern Europe ca. AD 700–1100. In: J. Henning ed., Post-

Roman Towns, Trade and Settlement in Europe and Byzantium. Vol. 1, Berlin – New York, 233–269.

Claessen, H. – Skalník, P. 1978: The Early State: Theories and Hypotheses. In: H. Claessen – P. Skalník eds.,

The Early State, The Hague, 3–30.

Curta, F. 2008: Utváření Slovanů (se zvláštním zřetelem k Čechám a Moravě). Archeologické rozhledy 60,

643–694.

Čiháková, J. 1999: Malá Strana od pravěku do vrcholného středověku. In: Umělecké památky Prahy. Malá

Strana, Praha, 11–27.

Henning, J. 1997: Ringwallburgen und Reiterkrieger. Zum Wandel der Militärstrategie im ostsächsisch-sla-

wischen Raum an der Wende vom 9. zum 10. Jahrhundert. In: Military Studies in Medieval Europe.

Papers of the „Medieval Europe Brugge 1997“ Konference. Volume 11, Brugge, 21–31.

Kruse, S. 2007: Trade and Exchange Across Frontiers. In: J. Graham-Campbell – G. Williams eds., Silver

Economy in the Viking Age, Walnut Creek, California, 149–162.

Lübke, Ch. 1997: Forms of Political Organization of the Polaban Slavs (until the 10th Century). In: P. Urbań-

czyk ed., Origins of Central Europe, Warszaw, 115–124.

Nové publikace776

McCormick, M. 2007: Where do trading towns come from? Early medieval Venice and the northern empo-

ria. In: J. Henning ed., Post-Roman Towns, Trade and Stettlement in Europe and Byzantium. Vol. 1,

Berlin – New York, 41–68.

Pohl, W. 1988: Die Awaren. Ein Steppenvolk in Mitteleuropa 567–822. München.

Sawyer. B. & P. 2002: Die Welt der Wikinger. Berlin.

Smetánka, Z. 2003: Archeologické etudy. Osmnáct kapitol o poznávání středověku. Praha.

Steuer, H. 1987: Gewichtsgeldwirtschaften im frühgeschichtlichen Europa. In: Untersuchungen zu Handel

und Verkehr der vor- und frühgeschichtlichen Zeit in Mittel- und Nordeuropa. Teil IV, Göttingen,

405–528.

Třeštík, D. 1988: České kmeny (Historie a skutečnost jedné koncepce). In: Studia mediaevalia Pragensia 1,

Praha, 129–143.

Urbańczyk, P. 2000: Władza i polityka we wczesnym średniowieczu. Wrocław.

Georges Descœudres: Herrenhäuser aus Holz. Eine mittelalterliche Wohnbaugruppe in derInnerschweiz. Schweizer Beiträge zur Kulturgeschichte und Archäologie des Mittelalters 34.Schweizerischer Burgenverein, Basel 2007. 180 str.

Nejen českému čtenáři zní takřka neuvěřitelně, že v centrálním Švýcarsku, v městečku Schwyz,byl ještě na přelomu 20. a 21. stol. obýván dřevěný dům vystavěný v r. 1176, přičemž jeho nejstaršíkonstrukce se dochovaly ve velkém rozsahu. Ovšem stejně těžko uvěřitelně působí i jeho současnýosud: v r. 2001 byl rozebrán a stále není jisté, zda se dočká obnovy. A bohužel ve Švýcarsku nenívýjimkou, že takto starobylé dřevěné stavby jsou vážně ohroženy nebo v nedávné době zanikly.Dva o něco mladší domy („pouze“ z 1. pol. 14. stol.) v blízké vsi Steinen byly zbořeny v 90. letech20. století. Některé objekty z 13.–14. stol. uchránila od zkázy proměna v „muzejní exponáty“ přístup-né veřejnosti. Řada dalších dodnes slouží svému původnímu účelu a zatím jsou ušetřeny razantníadaptaci. Jistotu, že tyto mimořádně cenné památky mohou být i v budoucnu využity jako předmětstudia, ale poskytuje jedině jejich podrobná dokumentace, pokud možno v dobře využitelné podoběpublikovaná.

Třebaže se švýcarské památkové péči mnohdy nedaří uchránit hodnotné objekty před demolicíči nešetrnou přestavbou, tím více se tamní stavebněhistorické bádání soustředí (ne ve všech kantonechstejnoměrně) na provádění operativních (záchranných) průzkumů, jejichž rozsah i kvalita vzbuzujíobdiv. Nadto jsou běžně uskutečněny v úzké součinnosti s archeologickým výzkumem. Výsledkemjsou zpravidla důkladné a poměrně brzké „materiálové“ studie uveřejňované v několika periodikáchi jako samostatné monografie. Zdůrazněme, že v celoevropském kontextu (snad kromě situace veFrankách a v Anglii) nemají odpovídající protějšek detailní poznatky o venkovských domech stře-dověkého a raně novověkého stáří. Zásadní podíl na tomto úspěchu mají výzkumy realizované vestředním Švýcarsku (viz příspěvky v časopisech Tugium a Mitteilungen des Historischen Vereins desKanton Schwyz). Jim je nejnověji věnována kniha, kterou G. Descœudres, profesor na univerzitěv Curychu (Kunsthistorisches Institut), z poloviny naplnil reprodukcemi neobyčejně důkladně prove-dených nákresů a hutnými popisy osmi nejstarších roubených domů z kantonu Schwyz. Tím se pub-likace stala cennou pramennou edicí. Časové rozpětí prvotních stavebních fází prezentovaných objek-tů lze díky dendrodatům orámovat letopočty 1197 a 1341 (po jednom náležejí do 12. a do 13. stol.,zbylé do 14. věku). Druhá polovina knihy obsahuje souhrnné kapitoly o typologii domovních půdo-rysů, funkcích základních dispozičních částí, charakteristických konstrukčních rysech, povaze raněnovověkých přestaveb a sociálním kontextu staveb. Předložené závěry patrně bude možné v budouc-nu dále doplňovat, neboť počet dnes známých venkovských domů středověkého stáří není konečný.Teprve v r. 2006 byl rozpoznán jeden z nejpozoruhodnějších prezentovaných objektů – velice dobředochovaný dům z r. 1307 ve vsi Steinen. Nutno podotknout, že ve středním Švýcarsku se výzkum dře-věné obytné architektury středověkého stáří neomezuje pouze na památky venkovského charakteru(např. na hradě Zug se v téměř autentickém stavu dochovala obytná místnost s celodřevěným pláštěmz r. 1355: Boschetti-Maradi – Hofmann 2006).


Ačkoli se v českých zemích pravděpodobně nepodaří nalézt „stojící“ venkovský dům z obdobípřed r. 1400, za připomenutí stojí nedávné objevy dvou staveb (resp. jejich roubených obytných míst-ností), které propastný rozdíl vůči švýcarské situaci o něco umenšují. Jedná se o domy čp. 4 ve Vitě-jovicích na Prachaticku (Škabrada 2004) a čp. 2 v Sakách na Slánsku (Anderle – Ježek – Zavřel 2000),jež pocházejí z počátku 90. let 15. století. Datační jistotu poskytla dendrochronologie, jejíž začátkyjsou v Čechách spojeny s objektem přináležejícím také do skupiny nejstarších venkovských domů.Tímto způsobem bylo v r. 1986 potvrzeno tušené mimořádné stáří obytné místnosti domu čp. 2 v Lu-čici na Klatovsku (1556: Škabrada 1986; 1987). Shodou okolností je rovněž s r. 1986 spojena prvnídendrochronologická datace středověkého domu venkovského charakteru ve středním Švýcarsku.Tehdy byla zjištěna doba výstavby domu zvaného Bethlehem v městečku Schwyz. Získané datum1287 znamenalo velké překvapení, neboť objekt měl podle dřívějších představ pocházet až z 2. pol.16. století. Podobnost mezi švýcarskými a českými počátky poznávání středověkých a raně novo-věkých venkovských památek určuje ještě jedna okolnost: v obou zemích byla v 80. letech 20. stol.napřena velká pozornost na plošné mapování historické vesnické zástavby, shodně nazývané jakoinventarizace lidové architektury. Díky těmto rozsáhlým akcím se zásadně zmnožil počet známýchstarobylých venkovských staveb. Ve Švýcarsku tyto průzkumy kontinuálně a systematicky pokračují.Jejich úctyhodným výsledkem se stalo založení řady monografií Die Bauernhäuser der Schweiz,která v současnosti obnáší více než tři desítky svazků. Ne náhodou díl věnovaný kantonům Schwyza Zug pochází z pera B. Furrera (1994), s jehož jménem jsou neodmyslitelně spojeny první obje-vy nejstarších alpských dřevěných domů. Naproti tomu české výstupy jsou podstatně skromnější.Obsáhlá fotografická dokumentace se stručnými popisy se takřka bez publikačního využití nacházív archivech pracovišť Národního památkového ústavu. Přitom se bohužel až příliš často jedná o ne-nahraditelný pramen, neboť velká část zachycených staveb dnes neexistuje, nebo přetrvala v degrado-vaném stavu. Do literatury byly uvedeny pouze evidované objekty předbělohorského stáří. K jejichrozpoznání většinou došlo prostřednictvím nálezů pozdně gotických kamenických článků či sgra-fitové výzdoby (např. Škabrada – Dostál 1984; 1985).

Doklady dochované středověké zástavby švýcarského venkova nejenže vzbuzují pozornost svýmvročením, zajímavé jsou také z obecného hlediska: vypovídají o malé proměnlivosti stavební tradicehorské oblasti. Dispozice, vnější i vnitřní vzezření domů a rovněž konstrukční detaily se jen máloodlišují od architektury raného novověku. Tato okolnost je již sama o sobě pozoruhodná, tím spíše, žese týká objektů, které se vyznačují poměrně složitým konstrukčním a prostorovým řešením. Dvou-podlažní roubené (z fošen sestavené) domy s masivní podezdívkou zaujímají čtvercový či lehce ob-délný půdorys. Ten je dělen do dvou traktů, jejichž delší osy probíhají kolmo na hřeben střechy.Přední část (Vorderhaus) sestává ze dvou dílů – komor, jež přiléhají ke štítové straně orientovanévůči veřejnému prostoru sídliště, v případě samot „hledící“ do horského údolí. Zadní část (Hinterhaus)slouží jako velká průchozí síň a kuchyně. Mohutné těleso otevřeného ohniště se nachází u štítové stě-ny (původní otopná zařízení většinou takřka beze zbytku zanikla, dobrou představu o jejich podoběposkytl nedávný archeologický výzkum domu z doby kolem r. 1540 ve vsi Oberägeri v kantonu Zug:Muntwyler 2008). Protilehlé vchody do domu jsou proraženy v okapových stěnách. Buď jen do jed-noho, nebo do obou zadních rohů síně jsou vloženy další dvouetážové komory. Naproti tomu ústřed-ní komunikační prostor není vertikálně předělen, a to ani v úrovni rozhraní s podstřeším. Půdorysbudovy doplňují kryté pavlače umístěné na okapových stranách. Nevytápěné komory sloužily ke spa-ní početným členům domácnosti a jistě také ke skladovacím účelům. Zřejmě až v raném novověkubyly některé z nich (v přední části) proměněny ve světnice.

Byť dispozice všech osmi domů, které prezentuje G. Descœudres, náleží jedné typologické sku-pině, vzájemně se značně odlišují jak celkovými rozměry, tak členěním zadního traktu. Úhrnné ploš-né výměry se pohybují od 48 do 107 m2. Počet místností kolísá mezi 7 a 18. Komory v zadní částidomu jsou buď stísněné, nebo naopak poměrně prostorné; v několika případech rozměry horní míst-nosti výrazně přesahují půdorysný rozsah spodní místnosti, což si vynutilo složitější konstrukčnízajištění. V dispoziční a velikostní rozrůzněnosti se zřetelně odrážejí možnosti a nároky jednotlivýchstavebníků. Již název knihy naznačuje, že autor domy spojuje s urozenými osobami. Takový předpo-

Nové publikace778

klad sice nelze vzhledem k nedostatku (do poč. 16. stol. absolutnímu) písemných pramenů s jistotouodůvodnit, minimálně u některých objektů se však jeví jako velmi pravděpodobný. Výše zmíněnýdům zvaný Bethlehem (z r. 1287) v městečku Schwyz se nachází ve dvoře, s nímž v 16. stol. naklá-dali členové jednoho z nejváženějších rodů regionu. V pol. 16. stol. dům přestavěli, přičemž jednuz místností upravili jako reprezentativní sál vyzdobený nástěnnou malbou. V té době byly stěny obyt-ných místností opatřeny deštěním. Na čtyřech nalezených, druhotně užitých prknech obložení seuplatňují vyryté erby význačných šlechtických rodů regionu, které dokládají přátelské vazby maji-telů domu. V r. 1583 získal nemovitost představitel kraje (Landammann) Rudolf Redig, jehož synve dvoře zbudoval druhou obytnou stavbu – zámeček. A co je pozoruhodné: ačkoli je novostavbanáročně architektonicky pojednána a z větší části kamenná, její půdorysné uspořádání věrně odpoví-dá dispozici domu zvaného Bethlehem, obdobné jsou i celkové rozměry obou objektů. Proto zřejměnepochybíme, spojíme-li výstavbu původního celodřevěného domu z r. 1287 také s urozenou osobou.Přesto je v titulu knihy užitý výraz Herrenhäuser nutno vnímat jako až příliš zjednodušující, neboťněkteré z pojednávaných domů lze vzhledem k jejich nevelkým půdorysným rozměrům pokládatpravděpodobně za obydlí „řadových“ venkovanů.

Pozornost upoutá, že čtyři prezentované stavby byly minimálně jednou rozebrány a přemístěny.Podrobné ohledání nejstaršího domu zvaného Nideröst (z r. 1176) v městečku Schwyz dokonce při-neslo doklady o asi dvou transferech. Podle bohatého souboru dendrodat lze předpokládat, že prvníse odehrál v r. 1270. Počet a umístění takto datovaných dřevěných prvků totiž nasvědčuje spíše roze-brání roubené konstrukce a jejímu doplnění než opravě stojícího domu. K druhému – tentokrát s jisto-tou doloženému – přemístění došlo někdy v 17. století. Důkaz o něm poskytl archeologický výzkum,jenž zachytil nálezové situace ze 17. stol., porušené podezdívkou domu. Doklady o přemístění ostat-ních domů byly vesměs registrovány v průběhu demolice či nedávného rozebírání. Při této příležitostimohly být blíže zkoumány konstrukční detaily, zejm. stykové plochy fošen roubených stěn, v nichžbyly vyvrtány otvory pro hmoždinky. Z rozmístění (popř. nefunkčního umístění) těchto spojů lze usu-zovat na vícenásobné sestavení roubené konstrukce. Předpoklad o transferu je také nasnadě, pokudjsou posloupně očíslovány fošny stěn, neboť při prvotní výstavbě roubeného domu není nutné jed-notlivá dřeva takto označit. Mezi nejstaršími venkovskými stavbami ze středního Švýcarska tako-vý příklad sice (zatím) neregistrujeme, známe však o něco mladší doklady z přelomu 15. a 16. stol.(např. Boschetti-Maradi – Remy 2006).

Fenomén „mobilních“ staveb se v poslední době těší zvýšené pozornosti (nedávno byl vydánspecializovaný sborník: Kaspar Bearb. 2007). Dnes už není pochyb, že ve středověku i v novověkuběžně docházelo k přemísťování dřevěných objektů. Bohatostí pramenného svědectví vyniká právěšvýcarské prostředí, a to nejen co do počtu stavebních památek. Tamní písemnosti nejrůznější povahyuchovaly velké množství vrchnostenských nařízení (popř. zákazů), jež se týkaly přesunu dřevěnýchstaveb (detailně Descœudres 2002/2003). Celá řada záznamů pochází i z jiných oblastí (souhrnněZimmermann 2007). Pozoruhodné jsou zprávy o přemístění zástavby celých sídlišť. S transfery rou-bených objektů je nutno počítat i v rámci českých zemí. Na tento jev nedávno upozornil průzkumdomu čp. 31 v Amalíně na Rakovnicku (Hanzlíková – Veselý – Volfová 2006). Součástí dnes už zanik-lé stavby byl také polygonální roubený přístavek, jenž původně plnil zcela odlišný účel: jednalo seo jednu z obranných vížek ochozů blízkého hradu Křivoklátu.

I když kniha o nejstarších alpských dřevěných domech může připomínat jakousi přehlídku kurio-zit, jež široko daleko nemají paralely, nelze jí upřít velký význam při nadregionálně koncipovanémkomparačním studiu. Dlouhodobě v podstatě neměnná stavební tradice horské země ani početné do-klady transferů roubených stavení dnes už asi nepřekvapí, zajímavé jsou ale i jiné, stále ještě ne plnědoceněné aspekty: švýcarské příklady názorně ukazují, jak neostrý může být předěl mezi podobouobydlí různě sociálně situovaných osob venkovských komunit. Domy „řadových“ venkovanů a uro-zených osob jsme schopni odlišit pouze na základě jediného (bezpochyby dost vágního) kritéria:podle celkových půdorysných rozměrů. Málo zřetelné rozdíly přetrvávají i v pozdním středověkua v raném novověku. Od závěru 15. stol. se ve venkovské architektuře sice začínají ve velké mířeuplatňovat slohové výzdobné prvky (zejm. v nástěnné malbě na průčelích i v interiérech domů:


např. Boschetti-Maradi – Remy 2006; Descœudres 2004; Twerenbold 2004), avšak posouzení jejichvýtvarné kvality opět poskytuje jen nejistou oporu při snaze postihnout sociální statut konkrétníchobjednavatelů.

Jan Kypta

Literatura

Anderle, J. – Ježek, M. – Zavřel, J. 2000: Průzkum selské usedlosti čp. 2 v Sakách na Slánsku, Průzkumy pa-

mátek VII/1, 43–67.

Boschetti-Maradi, A. – Hofmann, T. 2006: Der Bohlen-Ständerbau von 1355 auf der Burg Zug, Mittelalter –

Moyen Age – Medioevo – Temp medieval, Zeitschrift für Schweizerischen Burgenvereins 11, 173–188.

Boschetti-Maradi, A. – Remy, H. 2006: Ein vorgefertigter Blockbau der Zeit um 1500? Das bemalte Haus

Hauptstrasse 6 in Menzingen ZG, Zeitschrift für Schweizerische Archäologie und Kunstgeschichte 63,

123–139.

Descœudres, G. 2002/2003: Von fahrenden Häusern und wanderndern Siedlungen. In: Georges-Bloch-Jahr-

buch des Kunsthistorisches Institut der Universität Zürich 9/10, Zürich, 7–26.

— 2004: Wohnen mit Blütenranken und Heiligenhelgen. Malerei auf Holzwänden in Lauerz, Schwyz und

Steinen. In: M. Riek – M. Bamert Hrsg., Meisterwerke im Kanton Schwyz I. Von der Frühzeit bis zur

Gegenreformation, Wabern – Bern, 146–151.

Furrer, B. 1994: Die Bauernhäuser der Kantone Schwyz und Zug. Die Bauernhäuser der Schweiz 21. Basel.

Hanzlíková, M. – Veselý, J. – Volfová, E. 2006: Dům čp. 31 v Křivoklátě – Amalíně, zvaný Laubovna. In: Dějiny

staveb 2006, Plzeň 109–122.

Kaspar, F. Bearb. 2007: Bauten in Bewegung. Von der Wiederverwendung alter Hausgerüste, vom Verschie-

ben und vom Handel mit gebrauchten Häusern, von geraubten Spolien, Kopien und wiederverwen-

deten Bauteilen. Mainz.

Muntwyler, Ch. 2008: Das Haus Hintergrueben in Oberägeri. Ein Blockbau aus der Zeit um 1540, Tugium 24,

113–139.

Škabrada, J. 1986: Základní rysy prostorové a konstrukční struktury domu zemědělské usedlosti pozdního

středověku v Čechách, Archaeologia historica 11, 395–407.

— 1987: Poznámky k pokračujícímu průzkumu domu čp. 2 v Lučici (Ke vzniku středověkého domu s troj-

dílným půdorysem), Archaeologia historica 12, 203–213.

— 2004: Zajímavosti roubené světnice a domu čp. 4 ve Vitějovicích u Prachatic. In: Dějiny staveb 2004,

Plzeň, 159–164.

Škabrada, J. – Dostál, P. 1984: Pozdní gotika ve vesnických usedlostech na okrese Kladno. In: Urbes medii

aevi investigationes archaeologicae, Praha, 113–148.

— 1985: Pozdní gotika ve vesnických usedlostech na Sedlčansku, Archaeologia historica 10, 481–500.

Twerenbold, M. 2004: Frommes Leben und fremder Dienst. Die Malereien im Kernbau des Hauses Rathaus-

strasse 6/8 in Baar, Tugium 20, 119–128.

Zimmermann, W. H. 2007: Die mobile Immobilie. Zum traditionellen Wandern von Holzbauten in Europa

und Nord-Amerika im 1. und 2. Jahrtausend n. Chr. In: Kaspar Bearb. 2007, 64–92.

M. V. Anikovič – V. V. Popov – N. I. Platonova:Paleolit Kostěnkovsko-Borščevskogo rajonav kontekstě verchněgo paleolita Jevropy. Tru-dy Kostěnkovsko-Borščevskoj archeologičes-koj ekspediciji. Vyp. 1. Ros. Inst. Ist. Mat. Kult.Akad. nauk – Izd. Něstor-Istorija, Sankt-Petěrburg2008. 302 str.

V letech 2005–2007 vyšly čtyři svazky (2.–5.)této řady, opožděné vydání prvního svazku M. V.Anikovič jako odpovědný redaktor stručně vysvět-luje. V úvodu je představen mikroregion ležící napravém břehu Donu 35 km jižně od Voroněže,v němž se na pruhu 4 km dlouhém a max. 100 mširokém nachází 21 lokalit převážně s více kulturní-mi vrstvami v Kostěnkách a 5 v Borščevu. Je všakvyslovena obava, aby se v dnešní době i tu neobje-vil někdo, kdo skoupí půdu a postaví zde cokoliv,čímž by byl tento, ve světovém měřítku mimořádnýprostor nenávratně zničen.

V první kapitole je shrnuta historie výzkumupaleolitu. Nejstarší písemná zmínka o obci Kostěnskpochází z r. 1629 a není asi pochyb o tom, že názevpochází od velkých kostí, jež se tu odedávna nachá-zely. Kvůli nim navštívil v r. 1769 místo přírodově-dec S.-G. Gmelin (1745–1774), jenž zde provedlprvý výkop, mamutí zbytky skutečně nalezl a sou-časně zaznamenal pověst o „velkém podzemnímčtyřnohém zvířeti“.

V r. 1879 započaly skutečné archeologické vý-zkumy v Kostěnkách. Prováděl je zoolog, archeologa etnograf I. S. Poljakov (1845–1887), který objevildnešní lokalitu Kostěnki 1 – Poljakova a sondovalještě na dalších třech místech v Pokrovském logu.Nalezl kamennou industrii spolu s mamutími kost-mi, takže nepochyboval o jejich současné existencia ani o tom, že mamuti byli lidmi loveni. V r. 1905zkoumal archeolog A. A. Spicyn (1858–1931) raněstředověké hradiště u Borščeva a při tom objevilpaleolitickou lokalitu Borščevo 1. V r. 1915 kopalv Kostěnkách významný polský paleolitik S. A. Kru-kowski.

Ve 20. letech nastoupila v Kostěnkách nová ge-nerace badatelů – specialistů na paleolit: S. N. Zam-jatnin (1899–1958) a P. P. Jefimenko (1884–1969).Zejména Jefimenko proslul nejen rozsáhlými výzku-my v lokalitě Kostěnki 1, kde odkryl prvé sídelnístruktury, ale také svou teorií „stadiálního vývojepaleolitu“, v níž bez ohledu na stratigrafii rozezná-val „aurignacko-solutrénské údobí“, „madlenskéúdobí“ a „azilské údobí“. Toto paradigma ovládlona několik desetiletí sovětskou paleolitickou vědu.

Dva Jefimenkovi žáci, P. I. Boriskovskij(1911–1991) a A. N. Rogačov (1912–1984), pokra-čovali ve výzkumech různých lokalit v Kostěnkách,

přičemž Boriskovskij hájil „stadiální“ tezi, kdežtoRogačov, spolupracující s geology, předložil v r. 1957prvé reálné chronologické schéma kostěnkovsko-borščevských lokalit, opírající se o stratigrafickýsled kulturních vrstev.

V r. 1951 započal Rogačov s výzkumem loka-lity Kostěnki 11 (Anosovka II), kde objevil ve vrst-vě 1a sídelní objekt z velkých mamutích kostí, nadnímž je dnes vybudována moderní muzejní budo-va. V l. 1970–1990 řídil archeologickou expediciRogačovův žák N. D. Praslov (1937–2009). V sou-časnosti pracují v regionu dvě expedice, vedené rov-něž Rogačovými žáky A. A. Sinicynem a M. V. Ani-kovičem, v Borščevu pak jejich pobočka vedenáS. N. Lisicynem.

V druhé kapitole jsou shrnuty základní rysystratigrafie, chronologie a přírodního prostředí. Pa-leolitické lokality leží na prvé, nejnižší terase Donui na druhé, vyšší terase. Stěžejním prvkem všechprofilů na druhé terase jsou dvě polohy tmavýchhumózních hlín, vzájemně oddělené více či méněmocnou vrstvou vulkanického popele, které na prvéterase chybějí. Rogačovova chronologie spočívalav tom, že vytvořil čtyři skupiny industrie podle toho,zda pocházejí ze spodní, nebo ze svrchní humóznípolohy, ze sprašovitých sedimentů v jejich nadložía z podobných sedimentů na nižší terase. Pozdějibyla rozlišena slabá tzv. gmelinská půda, dělící spra-šovité sedimenty na prvé a druhé terase. Nejnovějibyla zjištěna také industrie z poloh vulkanickéhopopele. Dnes, zejména díky spolupráci s americký-mi ústavy, je k dispozici 230 dat získaných různý-mi metodami a tefra je identifikována jako produkterupce „Campanian Ignimbrite Y5“ v Itálii, datova-né mezi 41 a 38 ka. Byl také identifikován reverz-ní paleomagnetický výkyv Lachamp/Kargapolovo~ 42 ka.

Původní čtyři chronologické skupiny byly nanávrh M. V. Anikoviče rozšířeny takto: Ve skupi-nách I a II pro spodní a svrchní humózní polohurozlišuje industrie uložené na bázi, ve středu a navrchu (IA, B, CD; IIA, B, C), pro industrie spojenés tefrou vytváří skupinu I/II, ve skupině III pak roz-lišuje industrie mezi humózní polohou a gmelinskoupůdou, v půdě a v sedimentu nad ní (IIIA, B, C).

Třetí kapitola se zabývá metodologickými otáz-kami. Autoři vyzdvihují Rogačovovy zásluhy a na-zývají jeho metodu „konkrétně-historický přístup“,definují pojmy „archeologická kultura“, „techno-komplex“ a „historicko-kulturní oblast“.

Ve čtvrté kapitole jsou pojednány lokality z nej-starší fáze tamního mladého paleolitu. V posledníchletech jsou intenzivně zkoumány dvě vícevrstevnélokality Kostěnki 12 – Volkovskaja (Anikovič)

Nové publikace780

a Kostěnki 14 – Markina gora (Sinicyn), které po-skytly překvapivě vysoká data okolo 40 ka pro po-čátek mladého paleolitu. Stejně překvapivé je, že sevelmi časně objevují typologicky odlišné industrievíce či méně současně (na podkladě stratigraficképozice či ve světle radiometrických dat) na tomtov podstatě malém území. Tzv. „přechodní industrie“nazývají autoři „symbiotickými“. Nejstarší dokladlidské přítomnosti v Kostěnkách představují dvaartefakty z bazální fosilní půdy V lokality 12 Vol-kovskaja, datované ~ 45 ka (v podloží byla získánadata ~52 ka), u nichž nelze rozhodnout, zda se ne-jedná o prvý doklad středního paleolitu v regionu.Z následující vrstvy 12/IV pochází 72 artefaktů, mezinimi několik drasadel, jednopodstavové a diskoidníjádro a dva bifacálně opracované kusy. OSL datasedimentu mezi vrstvami V a IV činila 50–43 ka.

Ve vrstvě III Kostěnek 12 se objevuje prvá pev-ně vymezená kultura – kostěnkovsko-strelecká –s listovitými hroty, často trojúhelníkovitými, s ro-vnou nebo vykrojenou bází. Ojediněle se vyskytl18 cm velký list s výrazným řapem. Eponymní jelokalita Kostěnki 6 – Streleckaja. Vrstva 12/III jedatována mezi 40 a 36 ka. Strelecká kultura se vyvíjípo delší dobu, je rozšířená i mimo oblast Kostěneka za její pozdní fázi je považován Sungir (na SV odMoskvy) z údobí 28–23 ka. Poprvé byla zastiženave vrstvě V Kostěnek 1. V industrii jsou zastoupe-ny středopaleolitické typy, její původ je uvažovánv krymském micoquienu.

Další kulturou se směsí archaických i vyvinu-tých kamenných typů, s kostěnými nástroji a pohřbyje gorodcovská (podle Kostěnek 15 – Gorodcov-skaja). Z kostěných předmětů jsou zajímavé dostivelké lžícovité či lopatkovité nástroje s výraznourukojetí. Hroby byly nalezeny v Gorodcovské, vevrstvě I Kostěnek 12 a pod vrstvou III Kostěnek 14.Dosavadní data ukazují na stáří 28–26 ka. MimoKostěnki je k této kultuře řazena lokalita Mira naDněpru.

Nejstarší čistě mladopaleolitická industrie bezarchaických prvků z polohy ohnišť vrstvy IVbv Kostěnkách 14 poskytla radiokarbonová data me-zi 37 000 a 35 000 BP, OSL data vrstvy IVb/1 jsou~ 47 ka. Podle názoru autorů je tato industrie star-ší než 40 ka, byla by to tedy nejstarší pokročilá(sapientní) industrie, asi starší než aurignacien vestřední a západní Evropě.

Poněkud mladší je spicynská kultura (podleKostěnek 17 – Spicynskaja) ve vrstvách 17/II a 12/IIstáří kolem 32 000 BP. Je to čistě čepelovitá indu-strie bez plošně opracovaných artefaktů s několikajemně retušovanými mikročepelkami. Autoři ji řadído tzv. „aurignacoidního technokomplexu“ na pod-

kladě bilaterálně retušovaných, snad trochu silněj-ších škrabadel, která rozhodně nejsou skutečná ký-lovitá škrabadla. Domnívám se, že o souvislostis aurignacienem nelze u těchto obou industriích ho-vořit. Spicynská kultura představuje spíše svérázný,lokální, poměrně časný mladý paleolit.

Za první projev gravettoidního technokomple-xu je možno podle autorů považovat telmanskoukulturu (podle Kostěnek 8 – Telmanskaja, pojme-nované po německém meziválečném komunistoviErnstu Thälmannovi). Stáří vrstvy K 8/II činí asi24–23 000 BP; jedno z dat bylo získáno ze spálenékosti lidské lebky. Kamenná industrie obsahuje níz-ce retušované i otupené čepelky, mnoho rozmani-tých rydel, méně čepelových škrabadel, vyobrazenajsou dvě skutečně kýlovitá škrabadla, neobvykléjsou čepele s bilaterálními vruby i vrtáky. Rozma-nité jsou i nástroje z mamutoviny a kostí, přívěskya výzdoba paralelními rýhami. O vztazích a analo-giích této kultury panují zřejmě rozdílné názory,analogie jsou hledány až v západním Středomoří.

Pátá kapitola nese název „Aurignackij epizod“v paleolitě kostěnkovsko-borščevskogo rajona.Zpravidla bývá za aurignacien považována jen in-dustrie z vrstvy Kostěnek 1/III o stáří 26–25 000 let,v níž byl také odkryt až na nepatrné zbytky zcelarozrušený pohřeb v jámě. Industrie vykazuje aurig-nacoidní prvky, mezi nimiž je mimořádná asi 20 cmdlouhá masivní bilaterálně silně retušovaná čepela obsahuje kostěné výrobky i ozdoby s výzdoboujednoduchých rýh. Také u této industrie se uvažujeo dalekých kontaktech do záp. Evropy a na Krym.Aurignacoidnímu technokomplexu je přiřazen tzv.„horizontu v popelu“ Kostěnek 14 – Markiny Gorys větším počtem mikročepelek typu Dufour a jed-ním datem kolem 32 000 BP i vrstva II Kostěnek I.

Nový typ industrie – anosovsko-telmanská kul-tura – (Telmanskaja leží v Anosovském logu) se ob-jevuje v horní vrstvě I Kostěnek 8, je rovněž počítánk aurignacoidnímu TK. Datována je 23–22 000 BP.Výrazným prvkem jsou listovité hroty oboustranně,často ale jen parciálně plošně opracované, někdys náznakem řapu či vrubu. Mezi škrabadly se vysky-tují kýlovité tvary. Tato industrie je velmi populár-ní i v zahraničí a bývá některými autory spojovánas industriemi typu Jerzmanowice – Ranis. S toutotezí autoři publikace nesouhlasí a svůj názor opíra-jí zejména o chronologické argumenty. Řadí k níovšem industrii z vrstvy III Kostěnek 11 (Anosov-ka 2), z níž je vyobrazen trojúhelníkovitý listovitýhrot s konkávní bází, nesporně streleckého typu.

Jako závěrečná fáze „aurignacoidního“ komple-xu je představena industrie ze svrchní vrstvy I Kos-těnek 4 – Alexandrovskaja, odkud pocházejí dvě


data ~ 23 000 BP, a to z místa, kde nebyly rozlišenyvrstvy I a II. V bohatých nálezech (~ 16 tis. ks) je1700 nástrojů, z toho 8 bifaciálně opracovaných.Mimořádné jsou asi 18 cm dl. úzký listovitý hrota malý hrot s vrubem, rovněž oboustranně opraco-vaný. Značný je počet otupených mikročepelek, za(jediný) aurignacoidní prvek jsou považovány silněretušované čepele. Běžná čepelová škrabadla i rydla.Kostěná industrie je dosti bohatá, poprvé tu vystupu-je skutečné umění: zvířecí figurky vyřezané ze slí-novce. Odkryty byly dva okrouhlé sídelní objekty.

Do gravettoidního technokomplexu je počítánaspodní vrstva II z Kostěnek 4 s půdorysem 34 m (!)dlouhého sídelního objektu. Nepočetná kolekce in-dustrie obsahuje otupené čepelky, gravettské hrotyi pilky, poměrně velký počet dlátek (écaillés), a ně-kolik provrtaných zoubků lišky a ulit. Rovněž z po-lohy Kostěnki 9 – Birjučij log pocházejí otupenéčepelky, gravettské hroty, jeden dorzálně plošněopracovaný hrot a jedna zvířecí hlavička ze slínov-ce. Svrchní vrstva I z Borščeva 5, lokality objeve-né teprve v 90. letech, poskytla kolekci artefaktůs otupenými čepelkami často ventrálně na jednomkonci retušovanými, silně retušovanými čepelový-mi hroty, škrabadly i rydly. V závěrečné stati tétokapitoly uvažují autoři o východoevropském kon-textu této „aurignacké epizody“.

Pátá kapitola (Kostěnkovsko-borščevský rajonjako součást dněpro-donské kulturně-historickéoblasti lovců mamutů) se týká také střední Evropy.Svrchní vrstva I z Kostěnek 1 je totiž (i podle ně-kterých středoevropských badatelů) klasifikovánajako willendorfsko-kostěnkovská kultura, jejíž pů-vod je hledán ve střední Evropě. Úvodní stať, dotý-kající se také pavlovienu, by mohla být, domnívámse, podnětem k diskusi.

Výzkumy P. P. Jefimenka v letech 1934–1936vzbudily velkou pozornost objevem sídelních struk-tur, kostěných výrobků i ženských figurek z ma-mutoviny. Poválečné výzkumy A. N. Rogačovaa N. D. Praslova přinesly podobné výsledky a z po-sledních výzkumů Praslovových pochází také ke-ramika (asi 400 více či méně beztvarých hrudek).K téže kultuře jsou řazeny Kostěnki 13 – Kelsijev-ská, Kostěnki 18 – Chvojkovská a vrstva I z Kos-těnek 14 – Markiny Gory. Radiokarbonových datz K 1/I je více než 40, většina se pohybuje mezi24 000 a 22 000 let BP, sahají však až k 16 000 le-tům BP. Také v K 18 kolísají mezi 18 a 21 tis.a v K 14/I mezi 19 a 23 tis. let. Do okruhu této kul-tury patří celá řada známých nalezišť kamennýchi kostěných industrií a uměleckých děl: na hornímDonu Gagarino, na Desně Avdějevo a Chotylevo 2,na Soži Berdyž a posledně objevený Zarajsk na ře-

ce Oka nejdále na SV. Svým stářím se pohybujívšechny v rozmezí dat z Kostěnek.

Podle názoru autorů nepřišli „migranti ze střed-ní Evropy do liduprázdné krajiny“, neboť okolo22–21 tis. lety BP existovala v Kostěnkách dalšígravettoidní kultura anosovsko-gmelinská v lokali-tách Kostěnki 11/II (Anosovka 2), 21/III – Gmelin-skaja a 5/III – Svjatoj log. Kamenný inventář K 11/IIobsahuje okolo 40 % otupených čepelí až 5,5 cmdlouhých, mnoho rydel i distálně retušovaných če-pelí a ojediněle plošně opracované listovité hrotya škrabadla. Několik zvířecích figurek ze slínovce.Kostěných předmětů málo. V K 21/III je kamennýsoubor poněkud chudší, jsou však dochovány proje-vy umění jednak v podobě svazků paralelních rýh nakostech a kouscích krevele, jednak v podobě sche-matizované rytiny cervida na pískovcové ploténce.Z tzv. „jižního komplexu“ téže vrstvy je pak několikvrubových hrotů a jeden (vyobrazený) řapový.

Sedmá kapitola je věnována pozdní fázi mladé-ho paleolitu tvořené zamjatninskou kulturou mladšínež 20 tis. let. Patří k ní také K 11/Ia (Anosovka 2)s obytnou strukturou z mamutích kostí anosovsko-mezinského typu. V kamenném inventáři jsou nej-hojnější dlátka, na druhém místě retušované mikro-čepelky, pak škrabadla, rydla a retušované čepele.Lokalita Kostěnki 2 – Zamjatninskaja poskytla roz-rušený pohřeb sedícího muže v jakémsi komplexumamutích kostí. Převažují opět dlátka, objevují seobloukovitě retušované nožíky, různá rydla a škra-badla. Ojedinělé kostěné nástroje. Podobné soubo-ry byly získány z Kostěnek 3 – Glinišče a z K 19 –Valukinskij. Ještě jinou tradici vidí autoři v industriiz Borščeva 1 o stáří 17–15 tis. let. Kromě rydel a sil-ně retušovaných škrabadel jsou zastoupeny vrubovéhroty. Uvažují o přiřazení k mezinské kultuře.

Samostatnou kapitolu 8 věnují autoři otázceBorščeva 2, kde je asi dokumentován vývoj jednékultury ve třech vrstvách, datovaných v rozmezí14–9 tis. let. Kromě rydel a čepelových škrabadelse objevují krátká úštěpová škrabadla a obloukovi-tě retušované nožíky, charakteristické pro pozdnípaleolit.

Závěr, obsahující podle mého názoru některédiskutabilní teze, je přeložen také do angličtiny. Při-pojeny jsou historická první publikace o Kostěn-kách od I. S. Poljakova, rozsáhlá tabulka dat, staťo magnetickém a paleomagnetickém charakterutamních sedimentů od G. A. Pospělovové, soupisfauny od M. V. Sablina a soupis literatury.

Region Kostěnek a Borščeva představuje zcelamimořádný fenomén v evropském mladém paleolitujednak vysokými daty dokládajícími snad nejstaršísapientní kultury na kontinentu, jednak rozmanitostí

Nové publikace782

zčásti jistě autochtonních (?) a paralelně existujícíchkultur, a konečně stabilitou osídlení tak maléhoúzemí a jednotlivých jeho míst.

kv

Elżbieta Dąbrowska: Groby, relikvie i insygnia.Studia z dziejów mentalności średniowiecznej.Warszawa 2008. ISBN 978-83-89499-32-5. 354 str.

Publikaci tvoří soubor prací E. Dąbrowské z let1987–2004 věnovaných především pohřebním zvy-kům duchovenstva ve středověku, a to v období od10. do 13. stol. s přesahy jak do doby merovejskéa karolinské, tak směrem do novověku. Některé pří-spěvky publikované původně v západoevropskýchjazycích jsou v tomto sborníku poprvé otištěnév polském překladu. Obsahovou šíři autorčinýchzájmů nejlépe odrážejí názvy jednotlivých bloků:1. Hroby, 2. Relikvie, 3. Insignie.

V prvním z bloků se podrobněji zastavme u stu-dií dotýkajících se pohřebních rituálů různých skupinduchovenstva. Średniowieczny ceremonial pogrze-bowy wyższego duchowieństwa polskiego. Studiumarcheologiczno-historyczne, 13–38. Autorka shrnujepísemné i vybrané archeologické prameny k liturgiipohřbů vyššího kléru. Upozorňuje na to, že i když sepodle Liber ordinum ze 6.–7. stol. nařizovalo zavi-nutí mrtvého do plátna, jednoznačně převažujícímse v latinské Evropě stal úzus uložení biskupav pontifikálním šatu, jak uvádí mj. Ordo defuncto-rum Berlínského sakramentáře z 8. století. Tentoúzus se ostatně odráží i v dalších více než 20 sak-ramentářích, misálech a klášterních constituciones10.–14. století. V rámci přehledu hrobů vyššího klé-ru na polském území do r. 1387 je sledován poměrhrobů přiřaditelných konkrétním osobám a hrobůanonymních, ovšem s charakteristickými insigniemi(k tomu též Zoll-Adamikowa 1991, 109–136; 1997,73–86). Známy jsou jak prosté hroby v zemi, takhroby s dřevěnými konstrukcemi či rakvemi a rovněžkamenné hrobky. K rozšíření cihlových hrobek/kryptdošlo až od 14. století. Z přibližně 30 hrobů je dosudznámo 15 berel, 12 prstenů a 1 mitra (z Hnězdna).Připomeňme, že z hrobů pražských biskupů ulože-ných v katedrále sv. Víta pocházejí fragmenty 4 mi-ter. Přenášení ostatků pražských biskupů a znovu-otevření jejich hrobů se naopak podepsalo na tom,že se nedochovaly prsteny, a až na ojedinělé zlomkydřev ani biskupské berly (blíže Bravermanová 2005,122–125). E. Dąbrowska věnuje pozornost i dalšímnálezům, které jsou často považovány za atributyduchovního stavu, tj. jednak kalichům a patenám,jednak křížkům. Upozorňuje přitom na jejich širšíkonotace a přesahy i do dalších sociálních prostředí,

uvádí např. konkrétní příklady těchto nálezů v hro-bech panovníků. Ceremoniał pogrzebu opata i opat-ki w średniowiecznej Europie lacińskiej, 73–86.Z latinské Evropy je z 9. až 14. stol. známo ca 400archeologicky odkrytých hrobů opatů a abatyší, při-čemž hroby abatyší tvoří pouze 10 %. Tyto hroby,obdobně jako hroby biskupů, obsahují tkaniny pro-tkávané zlatem, koženou obuv a berly. Nenajdemev nich naopak kalichy, pateny, ani prsteny. Od konce13. stol. sílila tendence k imitacím a náhradě berels výzdobou z drahých kovů a polodrahokamů jedno-duššími exempláři vyrobenými pro pohřební účely.Důležité je upozornění na nikoliv vzácné případypohřbů biskupů v klášterech a v důsledku toho nanezbytnou opatrnost při přiřazování hrobů s insig-niemi, které nelze automaticky spojovat s představe-nými klášterů. Ceremoniał pogrzebowy zgromad-zeń mnisczych w Kościele łacińskim i jego związkiz chrześcijanskim Schodem, 87–94. Oproti opatůma abatyším, pohřbívaným v kapitulních síních, křížo-vých chodbách či opatských chrámech, byli řádovíbratři a sestry, příp. i konvrši, pohřbíváni na klášter-ních pohřebištích. Autorka sleduje zvyk pohřbívá-ní s rukama ad modum crucis. Upozorňuje přitomna zajímavé prameny z prostředí východní církve.V polemikách s „latinským“ prostředím (k r. 1054,znovu ve 2. pol. 12. stol.) je totiž kritizována praxepohřbívání biskupů s rukama podél těla a uzavíránítělních otvorů voskem, jak se činilo v případě svět-ských osob. I když např. v Cluny bylo uložení rukouad modum crucis doporučováno již v 2. pol. 10. stol.,v Polsku byl až do 13. stol. tento zvyk praktikovánjen zřídka. V Čechách nebylo uložení rukou dosudsystematicky studováno. Dosavadní analýza hrobůz Pražského hradu ovšem také vede k závěru, žes uložením rukou zkřížených na břiše či na prsouse v tomto prostředí nesetkáváme před 13. stol.(Tomková 2005, 179). Liturgia śmierci a archeolo-gia: uwagi o wyborze miejsca pochowania, orienta-ci, ułożeniu ciała i jego ubiorze w średniowiecznejEuropie łacińskiej, 95–107. Charakteristika základ-ních tendencí ve výběru místa pro pohřbívání a sle-dování vývoje od zákazu pohřbů v kostelech k jehouvolnění nejprve ve prospěch příslušníků církevních,později i světských elit. V 9.–11. stol. došlo k ustále-ní relativně úzkého okruhu osob, kterým byl pohřebv kostele povolen. Biskupové si místo pohřbu voli-li jak ve „vlastním“ kostele, tak např. v oblíbenýchopatstvích. Konstatována je významná role tradicev pohřebních zvyklostech, která v řadě případů na-hrazovala právně kodifikovaná ustanovení. Ukształ-towanie obrządku pogrzebowego ordinis Cistercien-sis i jego recepcja v Europie Środkowej, 133–143.Vývoj pohřbívání a pohřebních rituálů v prostředí


cisterciáckých klášterů ve středověku (k tomu téžSepulturae 2005). Autorka se věnuje průniku světskésložky do klášterního prostředí a do chóru hlavníchkostelů. Upozorňuje na případy, kdy cisterciáckékláštery byly místem pohřbů i jiných významnýchduchovních (např. hroby anglických arcibiskupův Burgundsku) či příslušníků světské elity. V Pol-sku se ve 13.–14. stol. staly cisterciácké klášteryv Lubiążi a Trzebnici místem knížecích nekropolí.V žádném z polských klášterů se zatím nepodařiloidentifikovat hrob konkrétního cisterciáckého opatači abatyše.

V prvním z bloků příspěvků jsou dále soustře-děny články věnované pozoruhodným hrobovýmcelkům, jako jsou hrob biskupa Maura z počátku12. stol. v Krakově (Średniowieczne pochówki bis-kupie w katedrze krakowskiej. Stan badań, 39–56),hrob pravděpodobně arcibiskupa z 2. pol. 12. čiz počátku 13. stol. z Tumu pod Lęczycą s křížemlombardsko-tyrolského okruhu (Krzyż arcybiskupówpolskich, 57–71), hrob významného duchovníhočinitele, který zemřel snad na misijní cestě do Prusv 2. pol. 11. nebo na počátku 12. stol. a byl pohřbenna řadovém pohřebišti v Grzebsku v Mazovsku(Zagadkowy grób pielgrzyma z Grzebska kołoMławy – glos w dyskusji, 109–118), či pravděpo-dobně biskupský hrob 14 z kostela sv. Martialav Limoges z doby před r. 1028, možná již z 9. stol.(Grób biskupa A… i zwyczaje sepulkralne bisku-pów i opatów w Limoges we Francji, 119–132).Z tohoto bloku se poněkud vymyká příspěvek Grobycłonków dynastii piastowskiej we wczesnym średnio-wieczu. Stan badań, 145–160. Autorka v něm rekapi-tuluje poznatky o hrobech vládnoucích i nevládnou-cích Piastovců. Pro období 10.–13. stol. jsou známamísta pohřbu 10 knížat (v chrámech v Poznani,Płocku, Krakově a Kaliszi), ze 13. stol. jsou k dispo-zici podrobnější informace o nekropolích slezskýchknížat. Nejlépe je dokumentován hrob královny Ri-chenzy (zemř. 1063) v Kolíně n. Rýnem. V příspěv-ku je patrný kritický přístup autorky k připisováníprázdných hrobek či hrobů významných jedincůkonkrétním osobám (srov. Zoll-Adamikowa 1991,121–128). První blok uzavírá studie Paszport doNiebios – rozważania o mentalności ludzi średnio-wiecza, 161–183. Zvyk přikládání různorodýchpředmětů (mj. mincí), relikvií, textu Creda, papež-ských bul, dokumentů, nápisů do hrobů významnýchpředstavitelů duchovní i světské elity vystupovalv Evropě od 11. do 15. století. Tyto předměty jsoupovažovány za „pasport do Nebes“, za formu ochra-ny před Božím hněvem, za formu komunikace sezásvětím. Autorka nadhazuje otázku, do jaké míryse jednalo ještě o křesťanské praktiky, či zda se již

nepohybujeme na hranicích s magií či v jakémsi„pohraničí“ víry.

Některé z příspěvků v bloku věnovaném reli-kviím se zabývají osudy relikviáře Svatého Kříže(2. pol. 12.–13. stol.) a jeho cestě z Byzance do ma-jetku polských králů a odtud v 17. stol. do Francie,kde se nachází dosud v katedrále Notre Dame v Pa-říži. S českými dějinami souvisejí články věnovanésv. Vojtěchovi: Pierwotne miejsce pochowania i re-cepcja relikvii św. Wojciecha we wczesnym średnio-wieczu, 251–262, a Cluny a święty Wojciech. RelacjaHistoraie libri quinque Rudolfa Glabera o męczeńs-wie św. Wojciecha, 263–271. První z článků rozši-řuje bibliografii prací o podobě hrobu sv. Vojtěchav Hnězdně (nověji Janiak 2001, 127–163) a o šíře-ní jeho kultu. Diskutována je otázka vlivu rozvojesvatovojtěšského kultu na založení kláštera v Tře-mešně. Zajímavé je upozornění na uchovávání reli-kvií sv. Vojtěcha až do 16. stol. v katedrále v Lundu.Druhý příspěvek zprostředkovává zápis v kroniceburgundského mnicha Rudolfa Glabera z doby ko-lem r. 1040–1041. Tento text reflektuje jinou verziVojtěchovi mučednické smrti, k níž měl dát podnětsám Vojtěch tím, že přikázal setnout uctívaný stroma na jeho místě postavit oltář. Současně je nejstaršímohlasem převozu Vojtěchových ostatků do Čech,byť v nepřesné podobě, neboť autor textu neměl žád-nou povědomost o Vojtěchově hnězdenském hrobu.E. Dąbrowska sleduje kontakty sv. Vojtěcha s bur-gundskými benediktiny a klade si otázku genezevzniku uvedeného zápisu, jehož informační zdrojhledá v Praze na dvoře knížete Břetislava I. a praž-ského biskupa Severa. Nepomíjí ani širší kontextšíření zpráv o Vojtěchově mučednické smrti v rámcisnah o dosažení arcibiskupství.

Třetí blok příspěvků vrací čtenáře do světa du-chovenstva a jeho insignií. Z dziejów kolekcjonerstwaartysticznego – trzy pastorały limuzyjskie w zbiorachpolskich, 275–285. Osudy jednotlivých předmětův polských sbírkách. Pastorał opatki Florencjii ceremoniał pogrzebowy opatek we Francji od XIdo XIII wieku, 287–297. V souvislosti s popisemhrobky abatyše Florencie (zemř. před 1119) autorkadefinuje a rozebírá jednotlivé atributy charakteris-tické pro abatyše, opaty a biskupy (tematické sho-dy s texty Średniowieczny ceremonial pogrzebowywyższego duchowieństwa polskiego, Ceremoniałpogrzebu opata i opatki w średniowiecznej Europielacińskiej). Podrobněji se věnuje zvláště berlám.Mapuje berly s nápisy ve Francii 11. až 12. stol.,přičemž upozorňuje na doložené případy, kdy dohrobu zemřelého biskupa byla uložena berla nesoucíjméno jiného biskupa. Znaleziska grobowe pasto-rałow limuzyjskich jako źródło do historii Kościoła

Nové publikace784

w średniowieczu, 299–332. Systematický přehledberel limogeské provenience z 12.–13. stol. z hle-diska periodizace jejich objevů od 17. stol. do sou-časnosti, z hlediska topografie nálezů rozptýlenýchzvláště v západní Evropě (nejdále na východ se do-staly do Polska) či z hlediska jejich umístění v jed-notlivých lokalitách. Součástí příspěvku je soupisberel limogeské provenience. Vyplývá z něj, že i kdyžpřevažují nálezy těchto berel v hrobech 12. a zvláš-tě 13. stol., byly do hrobů ukládány i později, veFrancii a Německu ve 14. stol., ve Švýcarsku do-konce v 15.–17. stol. (srov. závěrečný text sborníku).Některé z nálezů datování zcela postrádají. Tulejaz inskrypcją z Autun i napisy na pastorałach w śred-niowiecznej Francji, 333–341. Pokus o identifika-ci osoby, jíž patřila dle nápisu tulej z Autun v Bur-gundsku. Pravděpodobně se jedná o součást berlyz 8. nebo 10.–11. století. Autorka se zabývá tulejív kontextu berel s nápisy 11.–12. století. Zatímcoškála osob vybavených na onen svět berlami bylaširší, pontifikální prsteny nesou v této době výlučnějména arcibiskupů a královských kancléřů. Insygniawładzy biskupiej i opackiej pochodzące z grobów naterenach diecezji w Pirenejach francuskich, 343–354.Příspěvek je inspirován souborem 30 biskupskýcha opatských hrobů ze 7.–14. stol. v oblasti uvedenév titulu, z nichž několik lze připsat konkrétním osob-nostem. Při rozboru jednotlivých insignií jsou uve-deny jak informace z jiných textů, tak další podrob-nosti. Detailněji je rozebrán nestandardní biskupskýhrob z katedrály v Lescar (14. stol.).

Ve všech příspěvcích se obráží hluboká znalostevropské literatury i konkrétních nálezů, podmíněnáautorčiným pobytem v zahraničí. Máme možnost seseznámit s praktickým příkladem, jak lze na základěaplikace vnitřní i vnější kritiky pramene spojit detail-ní znalost konkrétních nálezů s jejich zařazením doširšího evropského kontextu. Ocenit je třeba biblio-grafickou hodnotu sborníku. Při hodnocení rozsahusrovnávacího materiálu připomeňme, že se autorkasoustřeďuje zvláště na literaturu francouzskou, pol-skou a německou, dotýkající se západoněmeckéhoúzemí, a z tohoto pohledu není a ani nemůže býtkompletní. Ačkoliv Čechy jsou také předmětemautorčina zájmu, nemohla některé analogie využít,neboť byly zpřístupněny později (např. Braverma-nová 2005). Sborník nepřímo potvrzuje významnálezových souborů z Pražského hradu. Při šíři od-borného záběru autorce jistě promineme dílčí ne-přesnosti dotýkající se české problematiky či roz-dílně uváděné údaje k některým předmětům, cožčástečně padá na vrub vývoje poznání mezi jedno-tlivými studiemi (např. rozdíl v datování rozšířenímiter v prvním a závěrečném příspěvku sborníku).

Přes marginální výhrady je nepochybné, že sborníksoustřeďuje studie, které jsou při studiu pohřebníchrituálů duchovenstva nepominutelné.

Kateřina Tomková

Literatura

Bravermanová, M. 2005: Hroby významných před-

stavitelů duchovního stavu na Pražském hra-

dě. In: Pohřbívání na Pražském hradě a jeho

předpolích. Díl I.1. Castrum Pragense 7, Praha,

119–140.

Janiak, T. 2001: Relikty romańskej konfesji św. Woj-

ciecha w katedrze gnieźnieńskiej z przelomu

XI. a XII. wieku (tzw. Konfesja III). In: Gniezno

w świetle ostatnich badań archeologicznych,

Poznań, 127–163.

Sepulturae 2005: Sepulturae cistercienses. Commen-

tarii Cistercienses 56. Eds. J. Hall – Ch. Kratzke.

Cîteaux.

Tomková, K. 2005: Pohřební ritus na Pražském hradě

a jeho předpolích ve středověku a novověku –

charakteristika a vývoj. In: Pohřbívání na Praž-

ském hradě a jeho předpolích. Díl I.1. Castrum

Pragense 7, Praha, 159–196.

Zoll-Adamikowa, H. 1991: Frühmittelalterliche Be-

stattungen der Würdenträger in Polen (Mitte

des 10. bis Mitte des 12. Jh.). Przegląd archeo-

logiczny 38, 109–136.

— 1997: Elementy ordo defunctorum średniowie-

cznych benedyktynów Tynieckich (na podsta-

wie wykopaliski). In: Śmierć w czasnej Europie.

Zbiór studiów. Acta Universitatis Wratislavien-

sis – Historia t. 129, Wrocław, 73–86.

Duncan Garrow – Chris Gosden – J. D. Hilleds.: Rethinking Celtic art. Oxbow Books, Ox-ford 2008. ISBN 978 1 84217 318 3. 226 str.

Sborník soustřeďuje příspěvky z konferenceuspořádané v Oxfordu r. 2006 v rámci projektu, kte-rý usiluje o změnu pohledu na tzv. keltské umění.Je pozoruhodné, že na rozdíl od titulu knihy sev názvu úvodní kapitoly Ch. Gosdena a J. D. Hilla(Introduction: re-integrating “Celtic” art, 1–14)objevuje termín Celtic v uvozovkách, což odrážírozpaky současné archeologie při používání tohotooznačení; ale už před časem mi jeden irský kolegavysvětlil, že vzdor neochotě autorů vydavatelé trva-jí na použití termínu „keltský“ v názvech (archeolo-gických) knih, protože to zvyšuje jejich prodejnost.Snahou současného bádání je přejít od studia umě-ní sama o sobě k pochopení společenského dopaduhmotných nosičů umění, resp. hmotné kultury obec-


ně. Keltské umění (ponechme zde tento termín i přesjeho nejednoznačný obsah) bylo většinou (nejenv Británii) studováno odděleně, bez nálezového kon-textu, takže často není ani jasné bližší datování jed-notlivých umělecky (či esteticky, jak editoři sbor-níku navrhují) ztvárněných předmětů. Z toho takévychází záměr, který realizuje D. Garrow (The timeand space of Celtic art: interrogating the “Techno-logies of Enchantment” database, 15–39), vytvořitdatabázi umění doby železné a římské (tj. zhrubadoby laténské a starší doby římské ve středoevrop-ském pojetí) v Anglii, Skotsku a Walesu, která byobsahovala všechny archeologické údaje o zdobe-ných kovových předmětech. Zahrnuty mají býtsoučásti koňského postroje, torquesy, zbraně, kotle,kruhový osobní šperk, zrcadla a figurky, nikoli tedymince, spony, jehlice, a ovšem ani keramika a kost;dosud je evidováno 2582 předmětů. Předběžnéhodnocení dat pomocí mapek a grafů, které autorpředkládá, je velmi užitečné k pochopení, jakýmiartefakty se projekt i referovaný sborník zabývají.

Většině příspěvků je společná snaha o novépřístupy ke studiu keltského umění. J. V. S. Megawa R. M. Megaw (A Celtic mystery: some thoughts onthe genesis of insular Celtic art, 40–58) se věnujíkontinentálním kořenům ostrovního uměleckého sty-lu a vývoji názorů na jeho vznik a význam. M. Giles(Seeing red: the aesthetics of martial objects in theBritish and Irish Iron Age, 59–77) považuje za pod-statné, na rozdíl od tradičních přístupů, zkoumatúčinek, jaké mohlo umění mít na tehdejšího diváka(pozorovatele): zejména ve vojenství šlo hlavně o pů-sobení psychologické, přičemž protivník nemuselbýt nutně lidský, ale spíše kosmologický. Účelembylo předvedení osobní prestiže a moci; symbolickáornamentika zdobeného předmětu měla ochránitmajitele a zapůsobit na protivníka, případně jej za-strašit, jak to autorka předvádí na příkladu vozua zrcadla. Svou funkci mělo přitom také použití čer-vené barvy (pomocí vložek z mořského korálu ne-bo skla). Dekoru kovových zrcadel se věnuje J. Joy(Reflections on Celtic art: a re-examination of mirrordecoration, 78–99). Analyzuje a klasifikuje dekorvnější strany zrcadla se zdůrazněním efektu nega-tivní a pozitivní komponenty ornamentu a podávátaké regionální a chronologický vývoj tohoto bohatězdobeného artefaktu. Ačkoli mince nemají být dochystané databáze pojaty, sborník obsahuje jednu stu-dii na toto téma. I. Leins (What can be inferred fromthe regional stylistic diversity of Iron Age coinage?,100–112) kritizuje fakt, že numismatické bádání sedosud nedistancovalo od výhradně „kmenové“ inter-pretace, ačkoli detailní studium stylistických roz-dílností obrazů mincí v jednotlivých menších pro-

storových (společenských, politických?) entitáchnaznačuje, že mincování nemuselo být tak centrali-zované, jak se dosud předpokládalo. Zpravidla mé-ně ornamentálně pojaté toaletní nástroje zkoumalaz hlediska jejich společenské distribuce H. Eckardt(Technologies of the body: Iron Age and Romangrooming and display, 113–128). Na jejich základědospěla k závěru, že v Británii v průběhu doby želez-né, zejména po římské invazi, nebyly jen přebírány,resp. kopírovány kontinentální zvyklosti, ale po-stupně docházelo k adaptaci celého životního stylu.Tématem výzkumu F. Huntera (Celtic art in RomanBritain, 129–145) je umění 1. a 2. stol. po Kr., dosudpoměrně málo studované. V této době došlo takév ornamentice k úplné explozi inovací, projevujícíse nejen novými používanými materiály a technika-mi, ale také užitím dekoru v daleko větší míře neždřív. Na příkladu spon se předvádí aplikace původ-ní domorodé stylistiky na nových (římských) typechspinadel; typickým příkladem jsou známé „dračí“spony. Významným tématem dalšího studia bypodle autora mělo být porovnání ornamentu a jehonosičů mezi barbarským a římským světem a najejich hranici, a také mezi vojenským (římským)a nevojenským (domácím) kontextem. M. Davisa A. Gwilt (Material, style and identity in the firstcentury AD metalwork, with particular reference tothe Seven Sisters Hoard, 146–184) založili svůj pří-spěvek na rozboru 37 předmětů z depotu z jižníhoWalesu, který obsahoval součásti římské vojenskévýbavy, domácí geometricky zdobený koňský po-stroj a předměty v laténském kurvilineárním stylu.Pozoruhodné je srovnání použitého materiálu –bronzu, resp. mosazi – podle obsahu mědi, cínua zinku s uvedenými stylistickými skupinami, při-čemž největší variabilitu vykazují výrobky římské,zatímco laténský styl ornamentu se pojí s cínovýmbronzem. Rozdíly jsou zřetelné také ve složenía technikách aplikace starších a mladších barevnýchskleněných vložek (ať již byly aplikovány emailér-skými technikami či nikoli). Na základě domácích(předřímských) stylů práce s kovem usuzují autořina určitou kulturní resistenci a autonomii mnohamístních populací i pod římskou patronací. PodleM. Spratlinga (On the aesthetics of the ancient Bri-tons, 185–202) je třeba si při studiu keltského umě-ní uvědomovat rozdíl mezi pohledem dnešního po-zorovatele a záměrem někdejších tvůrců (což ovšemplatí o umění všeobecně). Sborník uzavírají dvapříspěvky označené jako komentáře. N. Sharples(Contextualising Iron Age art, 203–213) zdůrazňu-je, že umění je vždy nutné chápat v jeho společen-ském kontextu, a demonstruje to na rozdílu mezifunkcí ornamentiky na keramice a na kovových

Nové publikace786

předmětech (rozumí se na koňském postroji, zbra-ních a osobních ozdobách). Zatímco keramika a je-jí výzdoba vyjadřují identitu jednotlivých poměrněmalých skupin – rodin a komunit, dekor kovovýchpředmětů je určen pro zcela jinou oblast lidskýchvztahů. D. Mattingly (The unmaking of Iron Ageidentities: art after the Roman conquest, 214–218)oceňuje, že sborník otevírá řadu nových badatel-ských témat, která se od oblasti typologie a stylupřesunují spíše ke společenskému významu uměnía k funkci umělecky ztvárněných artefaktů, k čemužprávě „římsko-britské“ období poskytuje množstvídat.

Pro středoevropského čtenáře je sborník bez-pochyby přínosný škálou nových otázek, které seobjevují v souvislosti s posuzováním ornamentikydoby železné. Předvádí netradiční přístupy ke studiuumění obecně, jakých by měla archeologie používat,aby nezůstala u někdejší téměř výhradní analýzyumělecko-historické. Řada článků představuje taképozoruhodné příspěvky k problematice vztahů bar-barského světa a římské civilizace, inspirující i projiná území na obou stranách římského limitu.

Natalie Venclová

C. Gillis – M. B. Nosch eds.: Ancient Textiles.Production, Craft and Society. Proceedings ofthe First International Conference on AncientTextiles, held at Lund, Sweden, and Copenha-gen, Denmark, on March 19–23, 2003. OxbowBooks, Oxford 2007. ISBN 9781842172025. 289 str.

V minulých dobách hrála textilní produkce dů-ležitou roli v mnoha sférách – sociální, ekonomické,technologické i estetické. Všem těmto aspektům jevěnována publikace, která obsahuje krátké článkyshrnující výsledky dosavadního bádání a odkazujícína publikované studie. V příspěvcích, které ve velkévětšině vycházejí z mezinárodní a interdisciplinárníspolupráce, se setkávají dvě různá pojetí textilníhobádání: jihoevropské, soustředěné především na stu-dium bohatých písemných a ikonografických prame-nů dokládajících dobovou módu, používané nástro-je a uměleckohistorické pozadí, a severoevropské,těžící z unikátních dochovaných oděvů, jejich částía velkého množství fragmentů, díky nimž lze zkou-mat způsob nošení, zhotovení, materiálové i technic-ké provedení.

Publikace je rozdělena do pěti tematických čás-tí. První část (Introduction to Textiles: Background,Studies and Application) představuje metodologii,úvod do teoretického, historického a praktickéhorámce studia textilní výroby i shrnutí praktickýchi akademických zkušeností s výzkumem. Druhá část

(Production and Organization) prezentuje průřeztextilní výrobou v širokém chronologickém rámciod 24. stol. př. n. l. do 17. stol. n. l. a na různýchúzemích. Třetí část (Craft and Technology) je za-měřena na textilní řemeslo a technologie, ukazujerovněž moderní metody laboratorního zpracovánía ošetření textilních nálezů. Čtvrtá (Society) je vě-nována textilní produkci v politickém, sociálníma ekonomickém kontextu. Pátou část tvoří shrnutízásad první pomoci při práci s textilními nálezy,které byly vydány i jako samostatná publikace(C. Gillis – M. B. Nosch eds.: First aid for the ex-cavation of archaeological textiles. Oxford 2007).

V první části publikace zaujmou metodologicképříspěvky J. P. Wilda (Methodological Introduction,1–6) a L. B. Jørgensen (The World According toTextiles, 7–12), kteří patří k zakladatelům evropské-ho bádání o archeologickém textilu. Přinášejí pře-hled bádání a pramenů, metodologického rámce,možností začlenění tohoto studia do různých věd-ních oborů a na základě svých zkušeností i podněty,kam by se studium textilu a textilní výroby mělov budoucnosti ubírat.

Ve druhé části představuje E. B. Andersson(Textile Tools and Production during the Viking Age,17–25) četnost nálezů textilního načiní a zařízeníz vikinského období ve Skandinávii, jejichž studiumumožňuje detailní poznání technologie výroby. Pod-nětný je soubor článků o textilní produkci – jejímvývoji, změnách a odlišnostech v prostředí starověkéKréty a Řecka, např. P. Militello (Textile Industry andMinoan Pylades, 36–45), F. Rougemont (Flax andLinen Textiles in the Mycenaean Palatial Ekonomy,46–49), J. T. Killen (Cloth Production in Late BronzeAge Greece: the Documentary Evidence, 50–58).M. Gleba (Textile Production in Proto-historic Italy:from Specialists to Workshops, 71–76) prezentujenečetné archeologické nálezy související s produkcítextilu v Itálii a na základě jejich vyhodnocení sesnaží o postihnutí souvislostí mezi textilní výroboua urbanizací, specializací práce, obchodem, zeměděl-stvím nebo kulturním vývojem v protohistorickémobdobí. H. Kirjavainen (Local Cloth Production inMedieval Turku, Finland, 93–96) nastínil obraz stře-dověké textilní výroby v městském prostředí, vytvo-řený na základě studia bohatých nálezů textilníhonáčiní a hotových textilií z výzkumů v centru městaTurku. Přináší výčet používaných typů tkalcov-ských nástrojů a zařízení, používaných vazeb, způ-sobů úpravy povrchu textilií a typů textilních suro-vin, stanovených na základě podrobného průzkumuvláken (především vlněných) z dochovaných tkanin.K. Tidow a E. Jordan-Fahrbach (Woolen Textiles inArchaeological Finds and Descriptions in Written


Sources of the 14th to 18th centuries, 97–102) vy-cházejí z ohromného množství prozkoumaných tex-tilních nálezů ze sev. Německa z pozdního středově-ku a raného novověku. Přinášejí srovnání výsledkůtextilních průzkumů s popisem textilií, které jsouobsaženy v dobových písemných pramenech.

Ve třetí části předkládá L. R. Knudsen („Trans-lating“ Archaeological Textiles, 103–111) výčetmetod používaných v přírodovědném bádání, kteréjsou dobře využitelné při studiu archeologickýchtextilií. H. Waetzoldt (The use of Wool for the Pro-duction of Syringe, Ropes, Braided Mats and simi-lar Fabrice, 112–121) představuje úroveň a širokouvariabilitu textilních produktů v Mezopotámii v ob-dobí okolo 2000 př. n. l. S. Möller-Wiering (UnderCanvas, 122–126) prezentuje přehled znalostí o způ-sobu výroby a použití plachet, získaných z různýchtypů pramenů. R. Cortopassi (Late Roman andByzantine Linen Tunics in the Louvre Museum,139–142) analyzuje technologii výroby a dekorovánílněných egyptských tunik z 5.–7. stol. n. l. J. Unruh(Ancient Textile Evidence in Soil Structures at theAgora Excavations in Athens, Greece, 167–172)upozorňuje na nálezy otisků textilní struktury v hlí-ně, zejména pak na úskalí jejich terénního i labo-ratorního výzkumu.

Ve čtvrté části se E. J. W. Barber (Weaving theSocial Fabric, 173–178) zamýšlí nad rozdělenímmužských a ženských prací při výrobě textilu a zho-tovování oděvů a rovněž jak se tato pojetí promě-ňovala v průběhu různých období. N. K. Adams(Political Affinities and Economic Fluctuations: theEvidence from textiles, 201–207) představuje me-todologii zpracování několika tisíc textilních frag-mentů na příkladě nálezů z dlouholetého výzkumuv egyptské lokalitě Qasr Ibrim. E. W. Heckett (Clot-hing Patterns as Constructs of the Human Mind:Establishment and Kontinuity, 208–215) se zabývásmyslem a významem vzorovaných tkanin a oděvůu různých současných etnik i u prehistorických spo-lečností. D. Cottica (Spinning in the Roman World:from Everyday Draft to Metaphor of Destiny, 220–228)řeší význam a úlohu spřádání nití v římské společ-nosti ve srovnání s velkým symbolickým významemvšech propriet souvisejících s předením (zejména vře-tena a přeslice). L. L. Lovén (Wool Work as a GenderSymbol in Ancient Rome. Roman Textiles and AncientSources, 229–236) přináší „genderovou“ studii za-bývající se symbolickou i faktickou rolí základnítextilní suroviny – ovčí vlny v římské společnosti.

Závěr knihy tvoří obsáhlý souhrn literatury, kte-rý zahrnuje nejdůležitější studie k tématu archeolo-gického textilu a dějin textilní výroby od pravěkudo novověku.

Informacemi a odkazy nabitá publikace předsta-vuje textilní nálezy jako plnohodnotný archeolo-gický pramen, postihuje značnou šíři otázek, kteréarcheologické textilní bádání řeší, a v neposlednířadě napovídá, jaká pozornost je vývoji textilní vý-roby a jejím produktům v zahraničí věnována.

Helena Březinová

Zdeněk Klanica: Mutěnice-Zbrod. Zanikléslovanské sídliště ze 7.–10. století. Brno 2008.ISBN 978-80-86023-91-5. 299 str., 125 obr.

Z. Klanica pokračuje ve vydávání monografic-kých zpracování svých starých výzkumů: po pub-likaci čtyř pohřebišť v Prušánkách a Nechvalíně(Klanica 2006) nyní můžeme číst o sídlišti v Mutě-nicích, zkoumaném v letech 1975–1977.

Kniha má formu standardní pramenné publi-kace a po úvodní kapitole (kap. I) s informacemio lokalitě a průběhu výzkumu – výzkum byl pře-rušen a již nikdy nebyl dokončen, sídliště je tedyprozkoumáno jen zčásti – tvoří největší část knihykapitola s popisy 155 objektů (z nich 22 bylo latén-ských) s kresebnými tabulkami nalezených před-mětů a fotodokumentací (kap. II). Následuje určenímateriálu přeslenů od M. Kostelníkové a zvířecíchkostí. Vzhledem k úmrtí původního autora osteolo-gického posudku Z. Kratochvíla se na výsledné po-době podíleli ještě L. Peške, M. Nývltová Fišáková,redakčně D. Gregorová a autor publikace.

Autor upozorňuje (kap. III) na blízkost lango-bardského pohřebiště na katastru (téměř sousedních)Lužic, což jej vede k úvahám o možnosti přátelskýchkontaktů posledních Germánů s prvními Slovany.Je nakloněn předpokládat jejich existenci, jak vyplý-vá např. z jeho vyjádření o situaci v Březně u Loun:„I. Pleinerová v poslední době z nejasných důvodůodvolala některá svá původní vyjádření o slovan-sko – germánských kontaktech v Březně …“ (s. 175),nakonec však vědecky korektně konstatuje, že „bez-pečné svědectví archeologických nálezů o některéformě kontaktu nositelů pozdní fáze kultury stěho-vání národů a kultury s keramikou pražského typudosud v materiálu jihomoravských lokalit postrádá-me“ (s. 176). Polemické ostří je obsaženo i v násle-dující podkapitole, v níž se obrací k autorům mo-nografie o sídlišti v Roztokách (Kuna – Profantová2005). S odvoláním na názory B. Dostála a některýchukrajinských badatelů bohužel pouze naznačuje jinémožnosti výkladu 500 domů nalezených v Rozto-kách, než jsou autory uvedené tři fáze osídlení, s odů-vodněním, že řešení „by vyžadovalo přinejmenšímzvláštní stať“ (s. 178). Dále Z. Klanica podrobněrozebírá konstrukce 16 obytných zemnic s otopným

Nové publikace788

zařízením i dvou objektů, jež nazývá nadpodložní,a vyhledává k nim analogie. Ze sídlištních objektů sevěnuje ještě 29 obilnicím. Dalším objektům bez kon-strukčních prvků, většinou mělkým zahloubenináms kumulacemi nálezů, není věnována pozornost.

Časový rozsah trvání sídliště vzbuzuje očeká-vání ohledně chronologie keramiky. Ta však nejsounaplněna, mladší obtáčená keramika je odbyta najediné stránce, jinak se autor věnuje ručně lepenékeramice pražského typu. Z. Klanica to zdůvodňu-je tím, že „některé stanovené skupiny keramiky naZbrodu nejsou zvlášť početné, snad s výjimkou ke-ramiky ručně lepené“ (s. 188). Podle mého názoruby se však vedle šesti tabulek s keramikou z povr-chových sběrů z Lužic mělo najít místo alespoň prostručnou charakteristiku a odkazy na vyobrazeníoněch stanovených skupin keramiky.

Mezi výrobky z kosti a parohu se vyjímají nále-zy parohových bočnic hřebenů z obj. 92 s kerami-kou pražského typu, které dokládají jejich zdejšívýrobu. V polemice s N. Profantovou nepovažujeZ. Klanica hřebeny za vhodný prostředek k datová-ní (s. 175, 204). Pro datování počátků mutěnickéhosídliště nejpozději do 1. pol. 7. stol. jsou důležiténálezy závěsku z měděného plechu a originální litébronzové přezky. Do 8. stol. je datovatelný ozdob-ný měděný řetízek. Zvláštní zmínku zaslouží olově-ný kosočtverečný křížek (typu Mutěnice; Měřínský1988, 126) z konce 9. až počátku 10. století. Z ne-početných zlomků železných předmětů autor roze-bírá pouze součásti výzbroje a výstroje bojovníkůa ocílku s esovitě složenými rameny, zemědělskénářadí nezmiňuje, ač je ve výsledku obojí stejněnedatovatelné.

Závěrečné úvahy (kap. IV) začíná Z. Klanicatématem možných dokladů pohanských rituálů.Počítá sem nález dvou pietně uložených selat a jed-né jámy s kostmi nohou a lebky koně. Ryze hypo-tetické jsou úvahy o slovanské občině, protože na-konec musí autor konstatovat, že „ani na Zbrodě,ani v Mikulčicích, ani jinde na jižní Moravě k tako-vému vývoji společenských vztahů přesvědčivé ar-cheologické doklady nemáme k dispozici“ (s. 229).Z. Klanica se nemohl vyhnout ani tématu slovansképravlasti. Zjevně přeje dávnému Niederlovu pojetíširokého východoevropského území nejméně poVislu na západě.

V závěru se autor zabývá podobou mutěnické-ho sídliště v průběhu tří století a pokouší se rekon-struovat časové fáze. Jeho úkol je ztížen tím, žemůže pracovat jen s prostorovým výsekem celéhoosídlení. K datování počátku sídliště se vyjadřujejasně, umožňuje je „jediný relativně uspokojivě da-tovatelný předmět, nalezený v Mutěnicích na Zbro-

du – plechový závěsek“ (s. 231). Z jeho mlčení nadkoncem osídlení lze vyvodit rozpaky nad datová-ním, jediným vodítkem patrně je olověný křížekkladený do závěrečného horizontu Velké Moravy.

Knihu uzavírají přehled literatury, v němž autoruvádí nejen literaturu v knize citovanou, ale i dalšíbibliografii vztahující se k tématu nejstarších Slo-vanů, obsáhlé německé résumé a přehled objektůs jejich rámcovým časovým zařazením.

V úvodu Z. Klanica píše, že artefakty z výzku-mu byly „až do požáru správní budovy uloženy namikulčickém pracovišti AÚ“. Z toho vyplývá, žekovové předměty včetně unikátních ozdob jsou prav-děpodobně zničeny. Díky této knize však zůstanouznámé a zveřejněné spolu s nálezovými celky dlou-hodobého vesnického sídliště, jichž u nás nebylovykopáno mnoho a ještě méně je publikováno.Z. Klanicovi patří dík nejen za to, ale i za úsilí,s nímž se vytrvale snaží co nejvíce publikovat.

Drahomíra Frolíková-Kaliszová

Literatura

Klanica, Z. 2006: Nechvalín. Prušánky. Čtyři slovan-

ská pohřebiště. Díl I. Brno.

Kuna, M. – Profantová, N. 2005: Počátky raného stře-

dověku v Čechách. Praha.

Měřínský, Z. 1988: Kosočtverečné olověné křížky

a jejich chronologické postavení v rámci

hmotné kultury střední doby hradištní. In:

Rodná země, Brno, 122–145.

Tomáš Klír: Osídlení zemědělsky marginálníchpůd v mladším středověku a raném novověku.Dissertationes Archaeologicae Brunenses/Pragen-sesque 5. FF UK, Praha 2008. 254 str. + 1 svazekpříloh s 61 obr., 14 plány a 13 tab.

V loňském roce zaplnila citelnou mezeru v obo-rech dějiny osídlení a agrární historie publikace di-sertační práce Tomáše Klíra. Za ústřední téma sivybral osídlení a využití enkláv zemědělsky margi-nálních půd v období mladšího středověku a ranéhonovověku. Jak autor zdůrazňuje, časové vymezenínení náhodné, protože využití zmíněných půd po-číná právě v období vrcholného středověku.

První část práce je zaměřena na teoretická vý-chodiska spojená s osídlením a zemědělským vyu-žitím špatných půd, a to v kontextu komplexníchsociálně-ekonomických systémů, lability zeměděl-ských systémů a osídlení na neúrodných půdácha zemědělského chování v podmínkách rizika a ne-jistoty. Domnívám se, že zejména tento oddíl studie,zaměřený na obecnou problematiku intenzivního


zemědělského využití marginálních půd a jejichenkláv, je velmi dobrým východiskem k počátkůmdiskuse o sféře odborného zájmu, jehož metodika,přístupy a zhodnocení zůstávaly dosud v odbornéliteratuře nepovšimnuto.

Druhá část monografie je věnována konkrétní-mu rozboru situace kolem enklávy navátých pískůu Sadské v raném novověku. Z metodického hledis-ka je zde velmi podstatný rozbor raabizačních ope-rátů a Josefského katastru z hlediska praktikovanýchzemědělských systémů. Pro tuto oblast je k dispo-zici navíc jedinečný písemný pramen – paměti mil-čického sedláka F. J. Vaváka. Práce je doplněnao analýzu sociálně ekonomických rozdílů mezijednotlivými usedlostmi. Následný detailní rozborzemědělské strategie v Milčicích, situovaných narozhraní dvou ekozón, uzavírá důležitý metodickýpostulát, totiž že formální podobu plužiny a její ze-mědělské využití, osevní postup apod. nelze promí-tat hlouběji do minulosti, neboť tyto jevy byly zá-vislé na konkrétní sociálně-ekonomické situaci a naklimatických poměrech. Tuto část práce završujemetodicky neméně významná kapitola o překoná-vání úrodnostního rizika na navátých píscích.

Metodologickou část doplňuje kapitola zamě-řená na osídlení navátých písků u Sadské podle pí-semných pramenů a kapitola věnovaná výpovědipramenů archeologických – zaniklé středověké ves-nice Kří. Zde je záhodno upozornit zejména na částzabývající se charakteristikou sledované sídelní for-my a jejími středoevropskými souvislostmi.

Neméně podstatná je výpověď devíti exkurzů,kde historického geografa jistě zaujme zhodnocenísídelních forem mladšího středověku ve středníEvropě, mj. z hlediska teoretických východisek za-hraniční literatury. Zaujme též využití teorie eko-nomického chování rolnického hospodářství na zá-kladě teorie A. V. Čajanova, zaměřené na vzorcechování a rozhodování standardního rolnickéhohospodářství, které se neřídí standardními ekono-mickými teoriemi, nýbrž schématy tradičních ves-nických komunit.

Významnou charakteristikou práce, klíčovoupro obdobně orientované bádání, je průběžné zo-hlednění závěrů zahraničního, především němec-kého a též anglosaského bádání z oboru historickégeografie a agrární historie. Poslední obdobné zhod-nocení zahraničního výzkumu je spojeno s prace-mi M. Štěpánka publikovanými na sklonku 60. letv ČČH. I proto se publikace T. Klíra zřejmě na dlou-hou dobu stane neodmyslitelnou pomůckou při vý-zkumu zemědělské produkce českých zemí ve vr-cholném středověku a raném novověku.

Martin Dohnal

Rudolf Krajíc: Středověké cihlářství. Sezimo-vo Ústí – archeologie středověkého poddan-ského města 4. Jihočeská univerzita v ČeskýchBudějovicích a Husitské muzeum v Táboře, ČeskéBudějovice – Tábor 2008. 279 str.

Další vydaný svazek řady monografií o Sezi-mově Ústí skýtá naději, že se v dohledné době po-daří uceleně zpřístupnit výsledky výzkumu lokali-ty, o jejíž unikátnosti není pochyb ani v evropskémsrovnání. Obšírného zhodnocení se dosud dočkalyvybrané usedlosti zaniklého ústeckého předměstí,jejichž odkryv probíhal pod vedením R. Krajíce.Důkladné studie o kovárně a sladovně nově doplňu-je rozborem dvou cihelen. Autor v úvodních kapito-lách podává souhrnnou charakteristiku tradičníchpostupů výroby stavební keramiky a sestavuje nema-lý výčet archeologicky zkoumaných středověkýcha raně novověkých cihlářských pracovišť z českýchzemí i zahraničí. Navazuje popisem a interpretacípozůstatků zástavby sezimoústeckých dílen, nevy-nechal detailní metrickou a morfologickou analýzuvýrobního sortimentu (cihel, tvarovek, nezdobenýchdlaždic, střešní krytiny korýtkového tvaru). V obouusedlostech stála dvojice pecí pravoúhlého půdory-su, jejichž vypalovací komory, zčásti zapuštěné domírného svahu, byly ve třech případech obemknutykamenným pláštěm, v jednom převážně hliněnými(snad cihelnými) stěnami. Ve zbytcích čelních zdí sevíce či méně fragmentárně dochovaly špalety a zá-klenky obslužných otvorů. Sezimoústecké pece patřímezi konstrukčně prostá vypalovací zařízení, jelikožpostrádaly stabilní topné kanálky. Cihláři proto přikaždém výpalu ponechávali mezi výrobky mezery,v nichž zřídili topeniště a jimiž proudil teplý vzduch.V jedné z dílen se stavební keramika vypalovala ne-jen v masivních objektech hranolového tvaru, alei v peci o dost menším objemu. Je pozoruhodné, ževelikost i kopulovitý tvar její komory (v ní byla ob-jevena část vsádky střešní krytiny) přesně odpoví-dají pecím, které používali sezimoústečtí hrnčíři.

Polovina tiskových stran knihy je věnovánaprezentaci přírodovědných analýz cihlářských vý-robků. M. Gregerová detailně seznamuje s výsled-ky petrografických rozborů. Ani ona, ani R. Krajícale neobjasňují jejich smysl a význam. Sice se do-čteme, že rozhodnutí provést důkladné ohledání ke-ramické hmoty „nepochybně přispělo ke komplex-nějšímu pohledu na zpracovávanou problematiku“(s. 5), avšak bez konkrétní diskuse o výpovědníchschopnostech získaných poznatků zůstává takovéprohlášení bezobsažnou frází. Stejně samoúčelný jeobsáhlý exkurz M. Králíka, P. Urbanové a J. Hyr-šovské o pracovních stopách a náhodných otiscíchzvířecích tlap na cihlářských výrobcích. Autoři ne-

Nové publikace790

zdůvodňují, proč „exaktně“ dokládají různé úkonydávných řemeslníků. Ke zjištění, že výrobní postupyse po staletí v podstatě neměnily, stačí nahlédnoutdo etnografické literatury či historických příruček.Předložené výsledky velice složitého hodnocení zví-řecích stop mohou spíš vzbudit pousmání. Dozvímese totiž, že „i v cihlářské dílně v Sezimově Ústí sepohybovala zvířata, která mohla volně běhat počerstvě zformovaných výrobcích“, přičemž „šloo běžné domácí kočky a psy střední velikosti“, badokonce „z přítomnosti trav zachycených mezi prstypsí tlapy vidíme, že i v blízkosti cihelny se nacháze-ly travnaté plochy, na nichž pes běhal a trávy se paki se stopou otiskly na právě vyformované dlaždici“(s. 274). Trojice autorů sděluje spoustu banalit, nic-méně konstatuje, že „povrch stavební keramikypředstavuje bohatý a rozsáhlý trasologický materiál,jehož možnosti nejsou dnes zdaleka plně využity“(s. 275). Postrádáme ale věcné argumenty, proč siautoři přejí v této nadmíru bizarní práci pokračovat.Chceme-li pěstovat archeologii jako uznávaný obor,neobejdeme se bez spolupráce s přírodovědci, vždyby tak ale mělo být v úzké interdisciplinární součin-nosti, ne formou zbytečných, třebas na první pohledefektních exkurzů. Kniha o sezimoústeckých cihel-nách bohužel není ojedinělým dokladem takovéhoplýtvání (asi nemalých) finančních prostředků.

Jan Kypta

Artur Kurpiewski: Cmentarzysko kulturywielbarskiej w Gostkowie. Supplementa Monu-menta Studia Gothica, zeszyt l. Lublin 2008. ISBN978-83-227-2971-7. 131 str.

Autor předkládá nové souhrnné zpracování po-hřebiště wielbarské kultury v Gostkowě, 13 km naSV od Toruně, tedy nedaleko jižního úseku posled-ního velkého ohbí Visly, v oblasti označované jakoZiemia Chełmińska. Pohřebiště bylo odborně zkou-máno ve 30. (T. Waga) a v 50. letech (B. Zielonka)20. stol., jeho dosavadní stručnější publikace se všakpovažují za neuspokojivé. A. Kurpiewski si za cílstanovil úplné shromáždění a představení nálezůvčetně úplnějších a přesnějších vyobrazení, jejichnovou analýzu a přitom zvláště typologickou a chro-nologickou klasifikaci. Revidoval proto mj. nálezyv muzejních sbírkách, archivní doklady a v terénuse snažil objasnit rozpory v dokumentaci.

Jde o pohřebiště birituální, z celkového počtu54 hrobů bylo 33 kostrových a 21 žárových (14 po-pelnicových a 7 jámových). Wielbarskou kulturureprezentuje 50 hrobů, pouze z jámových hrobůpatří dva kultuře oksywské a další dva nelze kul-turně určit. Celkový rozsah pohřebiště ani původní

počet hrobů nebylo možno zjistit a také chybějícíplán výzkumu z r. 1932, kdy bylo objeveno nejvícepohřbů (39), znemožňuje významný posun v pozná-ní, pokud jde např. o eventuální seskupování hrobůpodle typů a podle bohatství výbavy.

Podíl kostrových hrobů (61 %) je zde ve srov-nání s ostatními birituálními pohřebišti wielbarskékultury v širší oblasti Povislí největší. Na dvou dal-ších pohřebištích s četnými pohřby nespálených těl(Rogowo, Linowo) nedosahuje jejich počet 50 %a na řadě dalších pohřebišť je jejich proporce mno-hem menší. Ostatní kostrové hroby z okolí Chełm-na pocházejí téměř vesměs ze starší doby římské.Zemřelí byli ukládáni v natažené poloze na zádech,v orientaci S (hlava) – J, podle popisu výzkumuz r. 1932 vytvářely hroby téměř řady s poměrněpravidelnými odstupy. Podrobnější popis jam kost-rových hrobů z r. 1952 uvádí jejich obvyklou šířkuod 60–70 cm do 1 m, délku od 1,5 do 2 m a hloub-ku od 0,9 do 2,3 m. Výjimečné rozměry (2 x 2,5 m)měla pouze jáma jednoho ze dvou dvojhrobů. Kon-strukce z kamenů (ve wielbarské kultuře se objevujíkruhy a mohylové příkrovy) nebyly na pohřebištizaznamenány, ale velké kameny, častěji nalézanév hrobových jamách, snad někdy pocházely z po-dobných sestav, nebo to mohly být jednotlivé stély.Pozoruhodným jevem je výskyt neúplných kosterve 4 hrobech (z toho jednoho jedince ve dvojhrobě).Přestože nejsou tyto hroby přesněji datovány, lzev nich vzhledem k trvání pohřebiště v Gostkowěve stupních B2b–Cl zřejmě spatřovat rané dokladyčástečných pohřbů. Ty byly v mladší době římskéznačně rozšířeny v masłomęcké skupině wielbarskékultury a v kultuře černjachovské, tedy v prostředíuváděném do souvislosti s Góty. Také na pohřebiš-ti Żerniki Wielkie u Vratislavi z počátku 5. stol., naněmž je patrný zásah z území černjachovské kultu-ry, šlo mezi četnými hroby s neúplnými kostramipatrně také o částečné pohřby. Zotzův předpoklad,že důvodem neúplného zachování koster bylo ulo-žení zemřelých v rakvích (Zotz 1935, 43), není pří-liš přesvědčivý. Kurpiewski se domnívá, že častějšívýskyt jehlic u hlavy a chodidel by mohl souviset sezavinováním pohřbívaných do látky. Jiný argumentpro takový postup uváděl autor výzkumu z r. 1932T. Waga – poukazoval u koster na těsně přitaženéruce k tělu a nohy navzájem k sobě.

Popelnicové hroby měly okrouhlé jámy o prů-měru 60–70 cm a hloubce 50–100 cm. Ve 3 z těchto14 hrobů byly dvě popelnice, ale jen v jednom pří-padě byl k dispozici údaj o uložení pozůstatků kre-mace v obou urnách. V dalším takovém hrobě bylyobě urny ještě překryty menšími nádobami. Pohřby„čisté“ (v urně pouze přepálené částečky kostry)


a pohřby s urnou obsypanou pozůstatky hranice, jakse v obou těchto variantách ve wielbarské kultuřeobjevují, nebylo zde podle dostupné dokumentacemožno rozlišit. Nejčastějšími milodary v popelnico-vých hrobech byly spony a přesleny, ve dvou z nichse nalézala dosti bohatá výbava. Jámové hroby pat-řily na pohřebišti k nejchudším.

V hrobovém inventáři shledáváme charakteris-tické prvky wielbarské kultury, zvláště např. stříbr-né náramky ve dvou párech, jednak se stylizovaný-mi hadími hlavičkami, jednak vlnovkové, nebo třistříbrné esovité záponky pro spínání náhrdelníků.Poměrně nejvíce spon patří Almgrenově skupině V,mezi nimiž jsou výrazně zastoupeny exempláře setřemi příčnými raménky, charakteristické pro stupněB2-C1 i v przeworské kultuře. Početněji se vysky-tují také spony Almgrenovy skupiny II, zvláště typA 41, stříbrné a bronzové podvázané spony majísamostřílovou konstrukci. Keramika se vyznačujemj. častým výskytem uch, uprostřed vesměs zúže-ných. Na čtyřech vázovitých nádobách se objevujepříznačná výzdoba kombinující hladká a zdrsněnápole, takto odlišené širší klikatky nebo i jejich části.

V návaznosti na novou publikaci pohřebištěv Gostkowě se autor zabývá také obecněji vývojemosídlení doby římské při ohbí Visly u Chełmna a nasousedních teritoriích. Ačkoli oblast Chełmna patřík původnímu území wielbarské kultury, vznik po-hřebiště asi souvisí s šířením této kultury na přelo-mu starší a mladší doby římské z Pomořanska k JV.Tehdy (ve stupních B2b–C1) zanikají také v uvede-né oblasti velká pohřebiště dosud rázu oksywskékultury. Oproti názoru, že jejich uživatelé přešli dokrajů dále na V a SV (Mazovsko, Pojezerzie Iławs-kie), upozorňuje autor, že hrobů z doby římské je natěchto pohřebištích vcelku málo a vyslovuje názor,že zmíněné kraje byly osídleny z jiných území dálena Z a SZ, převážně bližších k Baltu. Počet nalezišťdoby římské a doby stěhování národů v oblastiChełmna, mezi nimiž převládají pohřebiště, doplnilautor na více než 140 (mapa 1).

Je škoda, že nebyla věnována větší pozornostkorektuře, čtenář naráží na nepřesnosti a nejasnosti,často drobné, jako ortografické (např. s. 51 Wällen-armringe, s. 58 czernichowskiej), někdy však mo-hou ztížit práci s publikací (na s. 106 má být „nichtberücksichtigt“; na s. 90 má být Wójcik T. 1978;u hrobu 10, který je v textu uváděn jako nejbohatší,chybí v katalogu seznam inventáře a odkaz na tabul-ku; pojmy „strefy D i E“ /s. 76/ a „strefy E i F“ /str. 77/nemají návaznost na text publikace; na s. 28 a 120Grób 37 má být tabl. XI/37: 2, 3; s. 121 tabl. XII/38u spony vpravo má být 6). Forma odkazů na vyobra-zení a také označení Almgrenových typů spon je zčás-

ti nejednotná, v oddíle o keramice (s. 45) by u situlyze zničeného hrobu byl vhodný odkaz na tabulku.

I když, jak vyplývá z katalogu, se řada nálezůnezachovala a nemohla být podrobněji zkoumána,je nepochybné, že nová publikace tohoto nálezovéhosouboru a jeho zhodnocení na základě současnýchpoznatků je důležitým přínosem k poznání dobyřímské v Polsku.

L. Košnar

Literatura

Zotz, L. 1935: Die spätgermanische Kultur Schlesi-

ens im Gräberfeld von Groß-Sürding. Leipzig.

Krzysztof Misiewicz: Geofizyka archeologicz-na. Instytut Archeologii i Etnologii Polskiej Akade-mii Nauk, Warszawa 2006. 212 str. se 130 obr.

Zkušenosti z několika desetiletí aplikace geofy-zikálních metod shromáždil K. Misiewicz v refero-vané práci přinášející přehled geofyzikálních me-tod a jejich možností. Oproti předchozí publikaciz r. 1998 klade větší důraz na prezentaci novýchvýsledků zahraničních kolegů. V širším záběru téžzdůrazňuje současné možnosti různých geofyzikál-ních metod, v globálním měřítku upozorňuje narozdíly různých geofyzikálních aparatur i postupůsoftwarových zpracování měřených dat. Díky pře-hledné formě může publikace sloužit také archeo-logům a studentům archeologie pro lepší orientaciv geofyzice v archeologii.

V úvodní kapitole (7–22) se autor věnuje roz-voji geofyzikálních metod v archeologii. Přehledje doplněn výčtem světových pracovišť, kde je ar-cheogeofyzikální prospekce či výzkum využívána kde má tradici. Menší část kapitoly je vymezenapolské archeogeofyzice, jejíž tradice sahá do 60. let20. století. Zde však autor (možná ke škodě věci)namísto přehledu zásadních milníků polské archeo-geofyziky odkazuje na již dříve publikovaný článekna stejné téma a odbočuje k řešení dílčích úskalípolsko-anglické terminologie. Do úvodu byla takézahrnuta užitečná pasáž o problematice geofyzikyv archeologii na internetu.

Ve 2. kapitole Gleby, skaly i objekty archeolo-giczne (23–35) se autor věnuje charakteristickýmvlastnostem i specifikům geofyzikálně sledovanýcharcheologických lokalit v Polsku. Vedle stručnéhopřehledu základních typů geologického podložíi pokryvných útvarů kapitola zahrnuje také tabulko-vá srovnání běžných rozptylů měřených fyzikálníchparametrů různých materiálů z podloží i zahloube-ných objektů v polském prostředí.

Nové publikace792

Náplní 3. kapitoly jsou Metody geoelektriczne(36–74). Geoelektrický odporový průzkum je v Pol-sku dodnes nejintenzivněji využívanou geofyzikálnímetodou. Vedle základního principu těchto metodautor předkládá přehled různých způsobů terénníchaplikací při různých způsobech uspořádání elektrod.Zajímavé jsou kupř. různé verze mobilních odporo-vých měření za táhnoucím traktůrkem. Zvláštní pod-kapitola je pak věnována také jak v Polsku, tak vesvětě využívaným aparaturám, srovnání jejich tech-nických parametrů a z nich vyplývající výkonnostirůzných měření. Různé možnosti, resp. postupnézměny možností i efektivity geoelektrických apa-ratur, autor dokládá příklady výstupů. Vzhledemk dosud běžné aplikaci geoelektrických odporovýchměření v Polsku mohl dnešní možnosti ilustrovatna větším počtu nových terénních průzkumů.

Kapitola Metody magnetyczne (75–116) je vě-nována pravděpodobně dnes obecně v archeologiinejrozšířeněji aplikované geofyzikální metodě. Zapopisem základních teoretických principů magne-tometrických metod následuje výčet magnetickýchvlastností a k tomu vhodného přístrojového vyba-vení, včetně příkladů terénních výsledků. Autor sezde nezaměřuje pouze na postupný rozvoj magne-tometrů (protonové, s optickým čerpáním či tzv.fluxgate gradiometry) měřících absolutní hodnotyči gradient magn. pole, ale odkrývá čtenářům i jinémožnosti přístrojů, spočívající v měření magnetickésusceptibility. V několika případech zde také nabízízajímavá srovnání nákladnosti a šíře užití různýchmagnetometrů i mobilních vícekanálových aparatur.Příklady výsledků v oddíle věnovaném zpracovánídat pak, přes tiskové nedostatky často nevelkýchpříloh, dokreslují obecný trend plošně rozsáhlýchmagnetometrických měření celých lokalit.

Obsahem kapitoly Metody elektromagneticzne(117–159) je dnes rychle se rozvíjející soubor geo-fyzikálních metod souhrnně klasifikovaných jakoelektromagnetické (EM) metody. Po zjednodušenémfyzikálním výkladu principiálně různých EM metodse autor věnuje dvěma v archeogeofyzice nejčastějiaplikovaným odvětvím EM metod. V první části re-feruje s převzatými příklady o způsobech využívánírůzných přístrojů pro dipólové elektromagneticképrofilování (konduktoměry), druhou – obsahověnejrozsáhlejší – část pak tvoří přehled dnes širocev archeologii využívaných rozličných uspořádáníradaru. Autor podrobně rozebírá rozdílné možnos-ti i přednosti různých typů radarů, metodik měřeníi vyhodnocení dat. Za perspektivní pak po právu po-kládá přínos podrobných radarových měření s mož-ností 3D zobrazení podpovrchových situací do hlou-bek i několika metrů. Zvolená velikost a černobílé

zobrazení příloh bohužel všechny přednosti zmíněnémetody nemohou plně dokumentovat.

Šestá, poslední kapitola Wskazówki praktyczne(160–179) se skládá z několika praktických připo-mínek týkajících se přípravných prací před volboua realizací terénních prací vhodnou geofyzikálnímetodou či souborem metod. Zajímavé jsou zdekupř. údaje týkající se dnes již reálných možnostípronájmů přístrojů ze zahraničí či přímo objednáv-ky průzkumu u komerčních archeogeofyzikálníchzahraničních firem. Namísto závěru autor publikacetrefně zvolil trochu úsměvné, ale stále platné desa-tero určené archeologům uvažujícím o využití geo-fyzikálních metod, které sestavil jeden z průkopní-ků světové archeogeofyziky Michel Dabas v r. 1999na konferenci Archaeological Prospection.

Kniha K. Misiewicze nabízí i širšímu okruhučtenářů zajímajících se o nedestruktivní metodyarcheologie stravitelný a přehledný základ. Knihavšak byla napsána pouze v polštině bez jakéhokolicizojazyčného shrnutí či popisků; je to určitě škoda,neboť podobně zaměřená literatura vychází ve střed-ní Evropě zřídka. Stejně jako v případě před letypublikované autorovy knížky, i tentokrát musímkonstatovat, že volba často malých černobílých pří-loh nebyla šťastná. Tisková kvalita často přebíra-ných grafických výsledků a dalších příloh je vesměsvelmi nízká a devalvuje úsilí autora podat ucelenývýklad. Z hlediska zvolené struktury a obsahu pakpublikace věrně mapuje dnešní úroveň geoelektric-kých odporových, magnetometrických i elektromag-netických metod, které budou zřejmě jak v Polsku,tak třeba u nás dominovat i mezi budoucími archeo-geofyzikálními průzkumy. Geofyzikálních metodaplikovaných ve specifických podmínkách v archeo-logii je však více. Jistě méně obsažné, ale publiko-vanými příklady specifických výsledků podloženéby mohly být další kapitoly věnované mikrogravi-metrii, mělké seismice, termometrii, popř. labora-torním geofyzikálním metodám. Pak by byl názevpublikace zcela naplněn.

R. Křivánek

Günther Moosbauer: Kastell und Friedhöfeder Spätantike in Straubing. Römer und Ger-manen auf dem Weg zu den ersten Bajuwaren.Passauer Universitätsschriften zur Archäologie,Bd. 10. Marie Leidorf Verlag, Rahden/Westf. 2005.ISBN 3-89646-177-X. 304 str., 57 tab., 66 obr., gra-fy, plány a přílohy.

Jak již z názvu vyplývá, autor se na základězpracování několika archeologických výzkumůpozdně římských památek ze Straubingu zabývá vý-


vojovými tendencemi v provincii Raetii na sklonkuantiky se zvláštním ohledem na ustavení Bavorů.Materiálový podklad práce tvoří především nálezyz několika poloh při soutoku Dunaje a Allachu.Jedná se o pohřebiště Azlburg 1 a 2 a přiléhajícířímský vojenský tábor pod bazilikou sv. Petra.

Výzkum na obou pohřebištích proběhl v letech1981–1984, celkově zde bylo odkryto 156 hrobů ze4. a 5. stol. n. l. Jedná se o kostrové hroby oriento-vané s pouze mírnými odchylkami směrem V–Z.Bohatství hrobové výbavy kolísá podle pohlavízemřelých i podle jednotlivých časových horizontů,k nimž pohřeb náleží. Rozdíly ve výbavě hrobů lzesledovat i mezi polohami Azlburg 1 a Azlburg 2.Mezi nálezy z hrobů se vyskytují především kerami-ka a drobné kovové předměty, jako spony, součástiopasku, náramky náušnice a prsteny, zřídka mincea zvířecí kosti. Ke všem nálezům byl vytvořen kata-log, detailně dokumentující jednotlivé skupiny před-mětů. Publikace je doplněna o řadu plánů a tabulek,přehledně zobrazujících inventáře jednotlivých hro-bů. Zajímavým prvkem na těchto pohřebištích je téžvýskyt vlivů z labsko-germánského okruhu, jimžbyla v práci věnována zvláštní pozornost.

Další významnou kapitolou je zpracování vý-sledků několika menších výzkumů, kterými se po-dařilo na mírném návrší s bazilikou sv. Petra odkrýtpozůstatky patrně dvou vojenských stanovišť. Prvníz nich lze datovat do klaudijsko-neronovského ob-dobí, druhé, u něhož lze prokázat i zděné opevnění,prošlo ve 3. a 4. stol. několika fázemi výstavby i zá-niku. První, velice krátká fáze, náleží do samotnéhozávěru 3. stol. a počátku století následujícího. Podlekolků na cihlách se předpokládá, že se zde nacháze-la část legio III Italica. Někdy po ničivých vpádechIuthungů v letech 357/358 byl tábor opraven a vy-užíván až do 5. století. Přestože se zde archeologic-ky projevuje využití tábora v tomto období, nenízmíněn v soupisu Notitia Dignitatum.

Kromě celkového shrnutí a vyhodnocení výšezmíněných archeologických výzkumů na územíStraubingu najdeme ve svazku též část věnující searcheometrickým analýzám antropologického ma-teriálu z pohřebišť Azlburg 1 a 2 a pro srovnání téžz ca 100 km vzdáleného pohřebiště Neuburg naDunaji. Jak již bylo zmíněno, na těchto pozdně řím-ských pohřebištích byl zaznamenán výskyt prvkůtypických jak pro původní provinciální obyvatelstvo,tak cizích, germánských, reprezentovaných kerami-kou skupiny Přešťovice – Friedenhain. Nositelé té-to specifické skupiny labsko-germánského okruhu,vyskytující se v pozdní době římské a v počátcíchdoby stěhování národů na JZ Čech a SV Bavorska,bývají již delší dobu spojováni s obyvatelstvem podí-

lejícím se na vzniku Bavorů (Dubský 1937; Svoboda1963; Springer 1985). Výzkum je však omezen sku-tečností, že vůdčím druhem nálezů této skupiny jepouze ručně vyráběná keramika z jinak chudých žáro-vých hrobů. Předpoklady migrací zmiňované skupinyz Čech do Bavorska se tak staly motivací pro zají-mavou konfrontaci archeologických a přírodověd-ných postupů zjištění původu pohřbených jedinců.

Vypracování a vyhodnocení archeometrickýchdat se ujala v rámci své disertace Mike Schweissingz antropologického oddělení mnichovské univerzity.Celkem bylo analýzám podrobeno 27 jedinců z po-hřebiště Azlburg 1, 14 z pohřebiště Azlburg 2 a 70z pohřebiště Neuburg. K analýze původu jedincůbyla využita stroncio-izotopová metoda, využívajícísrovnání množství výskytu izotopů stroncia v tvrdétkáni organismů s množstvím typickým pro různégeografické oblasti. Při delším pobytu v oblastis určitými hodnotami výskytu stroncia dochází při-rozenou obnovou tkáně k vyrovnání těchto hodnots hodnotami v kostech obratlovců. Jinak je tomu všaku zubní skloviny, u níž se tyto hodnoty od 15. rokunemění. Při srovnání hodnot pocházejících ze sklo-viny a z dlouhých kostí s hodnotami typickými prourčitá ohraničená území můžeme určit oblast pobytujedince do jeho 15 let a následně místo jeho pobytuv dospělosti a stáří. Jednou z nevýhod této metodyje, že ne všechny oblasti se vzájemně ve standard-ních hodnotách výskytu izotopů stroncia výrazněodlišují, a některé oblasti stanovitelnou standardníhodnotu úplně postrádají.

Na sledovaném území ale lze rozpoznat dvěoblasti, které se hodnotami výskytu izotopů stron-cia navzájem liší. Tok Dunaje je dělí na severní, dokteré spadá i přiléhající část Čech, a na jižní, odDunaje až k alpskému podhůří. Severní oblast vyka-zuje zřetelně vyšší hodnoty isotopů stroncia než již-ní, na které se nacházejí výše zmíněná pohřebiště.Zmíněná hranice tedy kopíruje průběh tehdejšíchhranic impéria, což pro výzkum představovalo vyni-kající situaci. Výsledky z pohřebiště Neuburg uká-zaly, že 26 ze 70 jedinců pochází z oblasti bohatšína stroncium, patrně ze SV Bavorska či z Čech.Archeologicky se přitom podařilo identifikovatpouze 15 cizinců. Zajímavé také je, že větší částcizinců identifikujeme u žen (56 % z celkovéhopočtu žen) oproti mužům (37 % z jejich celkovéhopočtu), i když zastoupení obou pohlaví na pohře-bišti je v poměru 3 : 1 ve prospěch mužů.

Za zmínku rovněž stojí, že 3 archeologicky ur-čení „cizinci“ jsou podle archeometrických analýzmístního původu. Na pohřebišti Azlburg 1 byli ar-cheometricky jako cizinci identifikováni pouze 4z 27 zkoumaných jedinců, archeologicky určených

Nové publikace794

„cizinců“ je 5. Situace s pohlavím cizinců je zdeopačná než v Neuburgu, 3 cizinci jsou mužskéhoa pouze 1 ženského pohlaví. Pokud při tak malémmnožství jedinců lze vůbec uvažovat o nějaké inter-pretaci, přiklání se autor k možnosti, že větší podílmužů je zapříčiněn bezprostřední blízkostí kastelu,kde mohli působit v římských vojenských jednot-kách. Na pohřebišti jsou jinak pohlaví zastoupenavyrovnaně, mužů je určeno celkem 14, žen 11.V poloze Azlburg 2 nebyli archeometricky naleze-ni žádní cizinci, 2 jedince identifikované archeolo-gicky nelze archeometricky jako cizince potvrdit.Tento zvláštní údaj není v práci dále rozváděn.

Srovnání přírodovědných dat s archeologický-mi se zde vesměs shoduje, i když nalezené výjimkymohou ukazovat na doklady akulturace či míšenírůzných prvků, které bychom za použití pouze jed-né z metod přehlédli. Význam této interdisciplinárníspolupráce tedy kromě řešení otázky teritoriálníhopůvodu jedinců s germánskou hmotnou kulturouodhaluje další rovinu problémů metodických i his-toricko-antropologických.

Daniel Bursák

Literatura

Dubský, B. 1937: Jihozápadní Čechy v době římské.

I.–V. století po Kr. Strakonice.

Springer, T. 1985: Germanenfunde der Völkerwande-

rungszeit in Nordbayern. Bemerkungen zur Ke-

ramik vom Typ Friedenhain – Přešťovice. Archäo-

logisches Korrespondenzblatt 15, 235–243.

Svoboda, B. 1963: Zum Verhältnis frühgeschichtlicher

Funde des 4. und 5. Jahrhunderts aus Bayern

und Böhmen. Bayerische Vorgeschichtsblätter

28, 97–116.

Das Obere Schloss in Greiz. Ein romanischerBacksteinbau in Ostthüringen und sein his-torisches Umfeld. Arbeitsheft des ThüringischenLandesamtes für Denkmalpflege und Archäologie –Neue Folge 30. Erfurt 2008. 195 str.

Donedávna asi nikdo nepředpokládal, že sev areálu zámku Greiz, jenž se vypíná na vysoké ská-le nad stejnojmenným městečkem u břehu středníhotoku Bílé Elstery poblíž hranice spolkových zemíDurynska a Saska, dochovaly rozsáhlé pozůstatkyrománské zástavby hradu ze závěru 12. století. Sou-časnou podobu honosného sídla utvářejí renesančnía mladší úpravy, které na fasádách i v interiérechtéměř zastřely středověké konstrukce. Pozorní ná-vštěvníci sice už od poč. 20. stol. mohli postřehnout,že se ve hmotě jednoho ze zámeckých křídel skrý-

vají starobylé stavební části, ty ale dlouho zůstáva-ly takřka bez povšimnutí odborné veřejnosti. Po zá-niku novověkých omítek došlo k obnažení většíchploch cihelného zdiva zjevně středověkého původu.V úrovni třetího podlaží byly na režných lících poněkolik desetiletí patrné obrysy zaslepeného portálus půlkruhovým záklenkem a tří okenních arkád sezalomenými oblouky. Tvarosloví cihelných ostěnítěchto otvorů má charakter přechodného románsko-gotického slohu, jádro budovy (resp. výstavbu stře-dověkého paláce) bychom proto na základě stylové-ho rozboru datovali nejdříve do 2. čtvrtiny 13. století.Výsledky aktuálního stavebněhistorického průzku-mu, prováděného v průběhu renovace zámku odr. 2004, tento předpoklad ovšem nepotvrdily.

Při ohledání fasád byly v okolí lomených oken-ních arkád nalezeny lešeňové nosníky, jejichždendrochronologické určení přineslo nadmíru pře-kvapivé hodnoty: tři datovatelná dřeva pocházejíz různých kmenů skácených shodně na přelomu let1187 a 1188. Pokud bychom chtěli poznamenat, žerozpor v datování lze přece vysvětlit druhotnýmužitím dřev, stěží pak zdůvodníme, proč se na po-vrchu neopracovaných kulatin dochovala kůra.Musíme tedy konstatovat, že výstavba paláce sevší pravděpodobností probíhala v době kolem pře-lomu 80. a 90. let 12. století. Zamítneme taktéžpoukaz na možnost dodatečného vyzdění hrotitýcharkád, jelikož ostění „gotických“ oblouků podlecharakteru spárořezu cihelného líce náleží k nej-starší stavební etapě. Při stavebněhistorickém prů-zkumu byly rovněž stanoveny půdorysné rozměry(20 x 11,4 m) prvotního paláce a výška jeho docho-vaného obvodového zdiva, dosahující takřka úrovnědnešní okapní římsy, což patrně odpovídá původní-mu stavu. Budova sestávala ze čtyř podlaží, z nichždvě spodní jsou – vyjma ostění – vyzděna výhradněz lomového kamene, v horních patrech navazujev jádře kamenné zdivo s cihelnými líci. Třetí podlažílze podle přítomnosti rozměrných okenních arkád(původní okenní otvory zanikly) charakterizovatjako reprezentativní sál.

Stejně nečekané zjištění se poštěstilo v interiérupříslušného zámeckého křídla, kde byly náhodněobjeveny zbytky patrové románské kaple, jejíž zdivose bez spáry napojuje na průčelí paláce. Do jejíhohorního podlaží se vstupovalo tesaným, složitě pro-filovaným portálem. Navzdory poškození rozpozná-váme na reliéfní výzdobě tympanonu polopostavuKrista. Další vyobrazení Krista, tentokrát celé figuryumístěné v mandorle, bylo ve štuku vymodelovánona boční stěně lodi nad dvoudílnou arkádou, kterápatrně sloužila jako sedile pro pána hradu a jehochoť. Z této plastiky se dochovalo jen nevelké torzo.


S okázalou výzdobou patra svatostánku nápadněkontrastuje prosté architektonické pojednání spod-ního podlaží, do něhož se vcházelo portálem vyzdě-ným „pouze“ z cihel. V nevelkém odstupu od kaplebylo v organismu zámeckého komplexu rozpoznánotorzo původně solitérně stojícího jednodílného ob-jektu (snad o dvou podlažích), jehož vznik lze s vel-kou mírou pravděpodobnosti položit rovněž do zá-věru 12. století. V autentické podobě se dochovaloněkdejší přízemí (dnes v úrovni sklepa), jež bylo –soudě podle pozůstatku dymníku krbu a chodbičkouv síle zdi patrně doložené existence záchodu – uzpů-sobeno k obývání. Vzhledem k absenci dendrodatnení datace této převážně kamenné stavby jistá, prav-děpodobné chronologické určení se opírá o charaktercihelného zdiva, z něhož jsou vytvarovány okennía dveřní otvory. Formát a výpal cihel, jejich skladbaa způsob zahlazení spár odpovídají úpravě líců obvodo-vých zdí horních dvou pater výše zmíněného paláce.

Velice záhy, jen čtyři roky po zahájení staveb-něhistorického průzkumu umožňuje referovanýsborník podrobné seznámení s udivujícími objevyrománských staveb na zámku Greiz. Typografickyprecizně připravená publikace soustřeďuje referáty,které odezněly na konferenci uspořádané v r. 2007.Ocenění si zasluhuje rovněž skutečnost, že hodno-cení mimořádně zajímavých nálezů není a priorivyhrazeno objevitelům, což jistě přispělo k jejichbrzkému zveřejnění. Poznatky vlastního průzkumu,a to včetně instruktivní dokumentace, souhrnně pre-zentuje sám jeho autor L. Scherf (65–83). O dílčíchzjištěních zpravují V. Gröschler (93–101), jenž re-konstruuje barevnost fasád, stěn interiérů a výzdob-ných prvků, a S. Raabe (102–112), která se věnujevýtvorům sochařů. R. Schmitt (117–129) v širokémkomparačním záběru nahlíží dispoziční a funkčnísouvislosti greizských románských budov. Takéupozorňuje na několik málo příkladů uplatnění lo-mených oblouků v románském stavitelství.

Závažný příspěvek vzešel z pera Y. Hoffmanna(130–142) podávajícího přehled hradních cihelnýchvěží z 12.–13. stol. na území dnešního záp. Saskaa vých. Durynska. Už jen soupis těchto objektů jecenný sám o sobě, nedávno získaná dendrodatanadto umožňují vícekrát prověřit předpoklady zalo-žené na posouzení tvaroslovných znaků. Tak třebaarchaicky vyhlížející cihelnou polygonální nástav-bu bergfritu hradu Weida s „románským“ portálem(tvarově shodný spatříme na fasádě greizského palá-ce) a „románskou“ strukturou cihelných líců jsmenuceni zařadit až (resp. nejdříve) na konec 13. století.Naproti tomu vznik věže, vystavěné na čtvercovémpůdorysu s okosenými rohy na hradě Schnaditz,která byla dříve ne bezdůvodně (mj. kvůli neobvy-

klému tvaru) řazena do 14. stol., dnes na základěhned několika datovaných dřev klademe již do závě-ru 20. let 13. věku. Nezbývá tedy než konstatovat, žestavební produkci 12. a 13. stol. – je-li opatřena jenprostými architektonickými prvky – nedokážeme nazákladě slohových kritérií uspokojivě časově zařadit.

Nejen příspěvky stavebních historiků najdemev obsahu sborníku. Protějškem je jim obsáhlá staťM. Wernera (11–55) o dějinách rodu pánů z Weidy,s nimiž jsou svázány počátky greizského hradu.Přihlédneme-li k dendrodatům, spojíme vybudovánívýstavných románských objektů s Jindřichem (II.)z Weidy, jehož osudy velmi zaujmou naši pozornost.Vlivného a bohatě obleněného ministeriála nejprvezastihneme na dvoře Jinřicha Lva, z něhož ovšemv r. 1171 z nám neznámých důvodů přešel k protivnépolitické straně, do štaufského tábora, tj. do družinycísaře Fridricha I. Barbarossy. Vzdal se tím jistě dostceněných statků v podhůří Harzu, vše ale nasvědču-je závěru, že o to více upnul síly k zvelebení rodo-vého dědictví v okolí středního a horního toku BíléElstery. Zde se intenzivně zapojil do činností, kteréněmecká historiografie charakterizuje souhrnnýmvýrazem Landesausbau. Započítáme v to i založeníhradu Greiz, v psaných pramenech prvně zmíněnéhov listině z r. 1209. V ní tři stejnojmenní bratři, pře-bírající jméno otce, výše zmíněného Jindřicha (II.),uvedli nové a současně potvrdili starší majetkovédonace klášteru v Mildenfurthu. Tento dokumentje pozoruhodný mj. tím, že v něm za jménem pánaz Weidy najdeme nejstarší zápis titulu fojt.

Málo obvyklá hodnost vřazuje členy ministeriál-ního rodu do nejvyšších pater šlechtické obce, kam –poměřujeme-li podle rozsahu panství – v podstatěvstoupil již Jindřich (II.). Nově nabytému sociálnímustatutu odpovídá i povaha zakladatelských počinůpánů z Weidy. Jednotliví autoři se shodují, že právěuplatnění cihelného obkladu kamenného jádra zdípaláce greizského sídla, situovaného v oblasti s dob-ře dostupnými zdroji stavebního kamene, lze pova-žovat za výraz okázalé reprezentace. Jako vzor mohlapůsobit podoba nedalekého, zřejmě v 60.–70. letech12. stol. vybudovaného cihelného kostela v klášteřev Altenburgu. V jeho architektuře (např. v přímýchslohových vlivech severoitalského původu) se zračídemonstrační záměr císařského zakladatelského díla.Pánům z Weidy vděčí za vznik také několik monu-mentálních sakrálních staveb, mezi nimiž vynikáklášter v Mildenfurthu, zamýšlený mj. jako rodovépohřebiště. O románské a raně gotické sakrální ar-chitektuře centrální části tzv. Vogtlandu, oblasti ně-kdejších držav mocných fojtů, pojednávají P. Weigel(143–148) a R. Müller (149–174).

Jan Kypta

Nové publikace796

Irena Šavel et al.: Pod Kotom-jug pri KroguI, II. Arheologija na avtocestah Slovenije.Ljubljana 2009. ISBN 978-961-6420-38-9. 253 str.s 98 obr., 129 tab. graf. příloh.

Publikace představuje kompletní základnízpracování předstihového výzkumu v lokalitě PodKotom-jug pri Krogu (region Prekmurje, Slovinsko),který probíhal v letech 2000–2002. V deseti kapito-lách, doplněných o 2 přílohy, prezentuje vyčerpáva-jícím způsobem výsledky takřka kompletního (s vý-jimkou geofyziky) terénního univerza – extenzivnía intenzivní povrchový průzkum, vzorkování, geo-morfologickou a pedologickou charakteristiku lo-kality, exkavaci, základní chronologické a statickévyhodnocení objektů a nálezů, specializované ana-lýzy. Vysoký standard udržuje i grafické zpracová-ní – všechny stratigrafické jednotky exkavace jsouprezentovány barevnou fotografií a kresbou a kata-log artefaktů se přidržuje u každého jedince šablonysestávající z popisu, barevné fotografie a kresby.

Lokalita byla identifikována extenzivním po-vrchovým průzkumem a důsledně prosbíraná(v gridu 5 x 5 m na ploše ca 2 ha). Sbírán byl veš-kerý materiál ze všech období; holistický přístupk povrchové prospekci vedl až k bizarním výsled-kům – např. obrazový katalog od recentních pivníchláhví k populárnímu „angličáku“ Matchbox („kovo-vý podvozek modelu automobilu Renault“: s. 25).Výsledky intenzivního sběru byly zpracovány statis-ticky a důsledně publikovány (kompletní evidenč-ní tabulky sběrových výsledků po čtvercích, plánypovrchové distribuce, statistické vyhodnocení); ni-koliv nezajímavou skutečností je, že z 1861 analy-zovaných fragmentů keramiky bylo 1787 novově-kých, 68 antických, 4 fragmenty rámcově pravěkéa 2 z období středověku. Výzkum ovšem nabídl jenobjekty z období mladšího pravěku a polozemniciz raného středověku.

Výsledky terénního výzkumu, kerý probíhal naploše ca 9700 m2, jsou rozděleny tematicky – grosidentifikovaných pravěkých aktivit představuje žá-rové pohřebiště (179 urnových pohřbů) v sev. částilokality s keramickým materiálem typickým pro

kulturní okruh Retz – Gajary (brázděný vpich).Hroby vykazují tendenci k shlukování, interpretaceje ovšem otázkou další analýzy. Publikace disponu-je i antropologickým zpracováním obsahu hrobů,které prováděl Mario Šlaus ze záhřebské Akademie,a 14C analýzami z Leibniz-Labor für Altersbestim-mung und Isotopenforschung, Kiel (Matthias Hüls).

Další fázi pravěkých aktivit představují kulturnívrstvy s keramikou ze starší doby bronzové (Kisa-postag/Somogyvár – Vinkovci), které nebyly v teré-nu signalizovány jasně ohraničitelnými strukturami(„objekty“). Nejmladší identifikovanou pravěkouudálostí je depot z mladší doby bronzové (Ha A1),patřící mezi větší smíšené depoty dle nomenklaturyP. Turka (2 sekery, 28 fragmentů srpů, fragmentmeče, 18 fragmentů bronzoviny a úlomek kadlubu;celkem přes 2 kg), umístěný v kulturní vrstvě bezspecifické stratifikace. Části předmětů byly podrobe-ny metalografickým analýzám, jež doložily domácí(východoalpskou) provenienci materiálu. Středově-ké osídlení bylo v lokalitě zastoupeno typickou raněstředověkou polozemnicí a keramikou datovanouna základě analogií do 6.–7. století.

Uvedené skutečnosti (hlavně formální), jež sta-ví publikaci do řady vzorných titulů rozšiřujícíchpoznání materiálií mladšího pravěku a raného stře-dověku v oblasti východoalpského prostoru, nejsouovšem důvodem k referování. Daleko zajímavější ješirší rámec projektu SAAS (Slovinští archeologovéna dálnicích Slovinska).

Ještě na začátku 21. stol. bylo zveřejnění roz-sáhlého nálezového fondu velkou neznámou, kekteré se odpovědní pracovníci vyjadřovali jen veliceopatrně. Dnes, 15 let po začátku projektu SAAS(1994), je zřejmé, že Slovinci razantně nakročilik završení nelehkého úkolu ve formě publikací pri-márních terénních dat. Publikace vycházejí nepravi-delně v rámci edice Arheologija na avtocestah Slo-venije a mají formálně sjednocenou podobu. Edičníplán podle vyjádření vedoucího projektu BojanaDjurića počítá se všemi lokalitami, na kterých pro-běhl plošný terénní výzkum. Doposud byly publiko-vány tyto výzkumy:


VVýýzzkkuumm RReeggiioonn SSeezzoonnaa vvýýzzkkuummuu RRáámmccoovvéé ddaattoovváánníí

Trnava Štajerska 1995 mladší pravěk

Šmatevž Štajerska 1995–1996 mladší pravěk

Sela pri Dobu Dolenjska 1998–1999 mladší pravěk, antika

Mrzlo Polje pri Ivančni Gorici Dolenjska 1998–1999 polykulturní

Mačkovec pri Novem Mestu Dolenjska 1995 halštatský mohylník

Ilovica pri Vranskem Štajerska 1995 antika

Gornje Njive pri Dolgi Vasi Prekmurje 1997–1998 polykulturní

Pod Kotom-jug pri Krogu Prekmurje 2000–2002 polykulturní

Tiskový náklad činí 60 ks (!), svazek je všakv originální podobě dostupný na webu: http://www.zvkds.si/sl/kulturna-dediscina-slovenije/publikacije/kategorije/4/. Tištěná i digitální verze jsou neprodej-né a veškeré ediční náklady nese investor – vzhle-dem k tomu, že se jedná o státní podnik, jde vlastněo veřejnou službu.

Při letmém pohledu na tabulku je zřejmé, žečasově, prostorově, tematicky i institucionálně sejedná o heterogenní skupinu, jednotícím prvkem jevšak strategie a metodologie výzkumů. Všechnyvýzkumy a jejich publikace disponují:– zdůvodněním rozhodnutí, které vedlo k předsti-

hovému výzkumu– morfologickou a geologickou charakteristikou

lokality– výsledky extenzivního a intenzivního povrcho-

vého sběru, který výzkumu předcházel; sběro-vé aktivity se vyznačují jednotnou metodikou(v jemně granulovaném gridu) a sběrem arte-faktů ze všech období

– důslednou grafickou publikací analýzy sběrů pochronologických celcích, základním statistic-kým vyhodnocením sběrů

– prezentací výsledků, resp. zdůvodněním absen-ce podpovrchového vzorkování

– kartografickou signalizací výzkumu na aktuál-ním katastru, projekčním výkresu dálnice, navýřezu z 2. vojenského mapování (v slovinskéterminologii „Franciscejski kataster“), letec-kým snímkem

– definicí metody výzkumu a dokumentace– definicí uložení primární dokumentace výzku-

mu (kde, kdo)– standardizovaným popisem všech stratigrafic-

kých jednotek a standardizovanou grafickouprezentací (foto a technická kresba)

– kompletním katalogem artefaktů (popisnými grafickým) a jejich rámcovým datováním

– základní analýzou a interpretací lokality (chro-nologické rozfázování)

– speciálními oborovými analýzamiNevídaná koherentnost publikovaných dat sou-

visí s diskusí o výzkumných standardech terénnípraxe, která byla iniciovaná právě projektem slo-vinských dálnic (v r. 1994 vznikla Komise prostandardy a postupy terénní archeologie). EdiceArheologija na avtocestah Slovenije představujenejen formálně, ale i obsahově velice homogennísoubor informací o plošně nejrozsáhlejších terén-ních aktivitách, jaké byly ve Slovinsku realizovanév průběhu poslední půldruhé dekády.

Kromě radostně rozběhnutého projektu publi-kace primárních terénních dat z plošných výzkumůje nutno zmínit ještě jeden jejich aspekt. Takto pojí-maný ediční plán je svou povahou bodový, výstavbadálnic má ovšem charakter transektu kulturní kraji-nou. Této problematice bude věnována podle dostup-ných informací samostatná publikace, která zveřejnívýsledky především z extenzivního povrchovéhoprůzkumu (více na: http://terraverita.cz/clanky-re-cenze-savel-pod-kotom-jug-pri-krogu).

J. Koštial

Nové publikace798


OBSAH ARCHEOLOGICKÝCH ROZHLEDŮ LXI/2009

Fikrle, M.: viz Venclová, N. – Hulínský, V. – Frána, J. – Fikrle, M.

Frána, J.: viz Chvojka, O. – Frána, J. – John, J. – Menšík, P.

Frána, J.: viz Venclová, N. – Hulínský, V. – Frána, J. – Fikrle, M.

Hulínský, V.: viz Venclová, N. – Hulínský, V. – Frána, J. – Fikrle, M.

Chvojka, O. – Frána, J. – John, J. – Menšík, P., Dva depoty ze starší doby bronzové

v areálu mohylového pohřebiště u Nové Vsi (okr. Český Krumlov) – Zwei Depots aus

der älteren Bronzezeit im Areal des Hügelgräberfelds in Nová Ves (Kr. Český Krumlov,

Südböhmen)

Chvojka, O.: viz Chytráček, M. – Chvojka, O. – John, J. – Michálek, J.

Chytráček, M. – Chvojka, O. – John, J. – Michálek, J., Halštatský kultovní areál na vrchu

Burkovák u Nemějic – Hallstattzeitliches Kultareal am Berg Burkovák bei Nemějice

183–217

John, J.: viz Chvojka, O. – Frána, J. – John, J. – Menšík, P.

John, J.: viz Chytráček, M. – Chvojka, O. – John, J. – Michálek, J.

Květina, P. – Květinová, S. – Řídký, J., Význam her v archaických společnostech. Archeo-

logické možnosti studia – The importance of games in archaic societies. Archaeo-

logical study options

3–30

Květinová, S.: viz Květina, P. – Květinová, S. – Řídký, J.

Menšík, P.: viz Chvojka, O. – Frána, J. – John, J. – Menšík, P.

Michálek, J.: viz Chytráček, M. – Chvojka, O. – John, J. – Michálek, J.

Pierrevelcin, G., Ke studiu dálkových kontaktů v pozdní době laténské – Contribution

a l’étude des contacts a longue distance a LT finale

223–253

Řídký, J.: viz Květina, P. – Květinová, S. – Řídký, J.

Salač, V., Podmokelská skupina. Překonaný koncept archeologie 20. století? – The

Podmokly group. An obsolete concept of the archaeology of the 20th century?

637–665

Sankot, P., Zum Fundstoff vom Berg Rubín (Nordwestböhmen) und der Bedeutung

des Fundorts in der Hallstatt- und Frühlatenezeit – K nálezovému fondu z hradiště

Rubín a významu lokality v době halštatské a časně laténské

31–62

Venclová, N. – Hulínský, V. – Frána, J. – Fikrle, M., Němčice a zpracování skla v latén-

ské Evropě – Němčice and glass-working in La Tene Europe

383–426

Vitanovský, M.: viz Žegklitz, J. – Vitanovský, M. – Zavřel, J.

Zavřel, J.: viz Žegklitz, J. – Vitanovský, M. – Zavřel, J.

Žegklitz, J. – Vitanovský, M. – Zavřel, J., Soubor kachlových forem z pražské hrnčířské

dílny Adama Špačka a její kachlová produkce v letech 1531–1572 – An assemblage

of stove tile moulds from the Prague pottery workshop of Adam Špaček and the tile

production of this facility in the years 1531–1572

607–636

427–466


MATERIALIA

Brych, V., Semonická tvrz – ad fontes: nejstarší doklad horizontálního tkalcovského

stavu z Čech – The Semonice manor – ad fontes: the oldest evidence of a horizontal

loom from Bohemia

673–683

Březinová, H. – Poppová Urbanová, K., Fragmenty textilu na bronzovém vědru z doby

římské z Řepova – Textile fragments on a Roman period bronze bucket from Řepov,

Central Bohemia

101–117

Čižmář, M. – Salaš, M., Nové hradiště v Moravské bráně – Eine neu entdeckte befes-

tigte Höhensiedlung in der Mährischen Pforte

63–76

Dobeš, M. – Zápotocký, M., Sídliště raného až staršího eneolitu v Hřebči, okr. Kladno.

Příklad dlouhodobě otevřeného pravěkého objektu – Eine früh- bis altäneolithische

Siedlung in Hřebeč, Mittelböhmen als Beispiel für ein langfristig verwendetes ur-

geschichtliches Objekt

Ernée, M. – Majer, A., Uniformita, či rozmanitost pohřebního ritu? Interpretace výsled-

ků fosfátové půdní analýzy na pohřebišti únětické kultury v Praze 9 – Miškovicích –

Uniformität oder Vielfalt des Bestattungsritus? Interpretation der Ergebnisse der

Phosphatanalyse auf dem Gräberfeld der Aunjetitzer Kultur in Prag 9 – Miškovice

Gojda, M. – John, J., Dálkový archeologický průzkum starého sídelního území Čech.

Konfrontace výsledků letecké prospekce a analýzy družicových dat – Remote sensing

and the study of lowland ancient landscapes in Bohemia. Comparison of the poten-

tial of aerial reconnaissance and highresolution satellite data

Chroustovský, L.: viz Průchová, E. – Chroustovský, L.

Chvojka, O.: viz Králík, M. – Chvojka, O.

Chytráček, M.: viz Ježek, M. – Chytráček, M. – Lojek, T. – Prokopová, A.

Ježek, M. – Chytráček, M. – Lojek, T. – Prokopová, A., K pre-historii dvou Měst pražských –

On the pre-history of two Towns of Prague

118–138

Ježek, M.: viz Šulc, J. – Kypta, J. – Ježek, M.

John, J.: viz Gojda, M. – John, J.

Košnar, L., K původu několika raně středověkých nálezů z Čech – Zur Herkunft einiger

frühmittelalterlichen Funde aus Böhmen

666–672

Kovačiková, L., Příspěvek k poznání výživy a hospodářského zázemí neolitického síd-

liště v Černém Volu, okr. Praha-západ – The sustenance and farming facilities of the

Neolithic settlement at Černý Vůl, Central Bohemia

254–264

Králík, M. – Chvojka, O., Trasologické poznámky k zlomkům keramických plastik

z Burkováku u Nemějic – Trassologische Bemerkungen zu den Fragmenten von Kera-

mikplastiken vom Berg Burkovák bei Nemějice, Südböhmen

217–222

Květina, P. – Neumannová, K., Dotazníkový průzkum „Percepce archeologie 2008“ –

Questionnaire survey “Perception of Archaeology 2008”

715–724

Kypta, J.: viz Šulc, J. – Kypta, J. – Ježek, M.

Lojek, T.: viz Ježek, M. – Chytráček, M. – Lojek, T. – Prokopová, A.

Majer, A.: viz Ernée, M. – Majer, A.

Michalík, T., Právne aspekty ochrany archeologického kultúrneho dedičstva v Európe –

Legal aspects of archaeological cultural heritage protection in Europe

524–546

Neumannová, K.: viz Květina, P. – Neumannová, K.

265–284

493–508

467–492


Nováček, K. – Petr, L., Praepositura in solitudo: Ostrovská cella Baštiny (Teslín) a ar-

cheologie nejmenších řádových založení – Praepositura in solitudo: The Ostrov cell

of Baštiny (Teslín) and the archaeology of the smallest monastic foundations

285–302

Petr, L.: viz Nováček, K. – Petr, L.

Poppová Urbanová, K.: viz Březinová, H. – Poppová Urbanová, K.

Prokopová, A.: viz Ježek, M. – Chytráček, M. – Lojek, T. – Prokopová, A.

Průchová, E. – Chroustovský, L., Vícečetný pohřeb ze starší doby bronzové z Velkých

Přílep. Příspěvek ke studiu tafonomie, vzniku a účelu pohřebního komplexu –

Sépulture multiple de l’Age de bronze ancien a Velké Přílepy (Boheme centrale).

Contribution a l’étude de la taphonomie, de l’origine et de la raison d’un complexe

funéraire

Royt, J. – Žegklitz, J., O krádeži a nálezu gotického ciboria na Novém Městě pražském –

The theft and discovery of a Gothic ciborium in Prague’s New Town

684–696

Salaš, M.: viz Čižmář, M. – Salaš, M.

Šulc, J. – Kypta, J. – Ježek, M., K hospodaření a kultuře bydlení na středočeském stat-

ku v raném novověku: příklad z Trněného Újezdu (okr. Kladno) – The possibility of

studying the rural housing culture between the Middle Ages and the Early Modern

period on the basis of sources from Trněný Újezd (Central Bohemia)

Zápotocký, M.: viz Dobeš, M. – Zápotocký, M.

Žákovský, P., Dlouhé meče ze sbírek muzeí v Chocni a Vysokém Mýtě – Longswords

from the collections of the museums in Choceň and Vysoké Mýto

509–523

Žegklitz, J.: viz Royt, J. – Žegklitz, J.

DISKUSE

Biermann, F., Kommentar zum Aufsatz von Florin Curta: Utváření Slovanů (se zvláštním

zřetelem k Čechám a Moravě) – The Making of the Slavs (with a special emphasis

on Bohemia and Moravia), Archeologické rozhledy 60 – Komentář k článku Florina

Curty: Utváření Slovanů (se zvláštním zřetelem k Čechám a Moravě), Archeologické

rozhledy 60

Curta, F., The early Slavs in Bohemia and Moravia: a response to my critics – Počátky

Slovanů v Čechách a na Moravě: odpověď mým kritikům

725–754

Pleterski, A., The inventing of Slavs or inventive Slavs? O ideovém světě a způsobu

bydlení starých Slovanů – The Inventing of Slavs or Inventive Slavs? About the Ideo-

logical and Dwelling System of the Old Slavs

331–336

Profantová, N., Kultura s keramikou pražského typu a problém šíření slavinity do střed-

ní Evropy. K článku Florina Curty – The Prague-type pottery culture and the problem

of diffusion of Slavinity into central Europe. On the article by Florin Curta

303–330

Unger, J., Rekonstrukce středověkých opevnění z hlediska antropologie – Reconstruc-

tion of medieval fortifications from an anthropological perspective

547–553

Vencl, S., Úvahy nad Archeologií pravěkých Čech – Reflections on the "Archaeology

of Prehistoric Bohemia"

554–566

77–100

697–714

337–349


AKTUALITY

Boháčová, I., Konference Praha archeologická – město UNESCO a jeho archeologické

dědictví

755–756

Breibert, W., Die Konferenz „Praktische Funktion, gesellschaftliche Bedeutung und

symbolischer Sinn der frühgeschichtlichen Zentralorte in Mitteleuropa“ in Pohansko

bei Břeclav, Tschechische Republik

755

Drašnarová, M. – Likovský, J., Bibliografie prací RNDr. Miroslavy Blajerové, CSc. 146

Gojda, M., Vysokoškolské kurzy letecké archeologie a dálkového průzkumu v České

republice

142–144

Humpolová, A. – Lička, M., Výstava o českém neolitu v Itálii 756–757

Chroustovský, L., Antropologické a archeologické imaginace: minulost, současnost

a budoucnost (ASA 2009, Bristol)

140–141

Chroustovský, L., Jubileum konference Theoretical Archaeology Group 139–140

Květina, P., Cena profesora Konrada Jażdżewského udělena Marii Zápotocké 146

Mitáš, V., Slovenská archeológia si pripomína Slovenské starožitnosti 757–758

Nechvátal, B. – Princová, J. – Likovský, J., Blahopřání Miroslavě Blajerové 145–146

Ochrana, F., Bibliografie PhDr. Evy Čujanové-Jílkové, CSc., za léta 1998–2009 145

Smetánka, Z., Osmé decenium Ivany a Radomíra Pleinerových. Laudatio podle zápis-

níku v paměti

759–762

Šlesingerová, L., Bibliografie PhDr. Ivany Pleinerové, CSc., za léta 1999–2009; Biblio-

grafie prof. PhDr. Radomíra Pleinera, DrSc., za léta 1999–2009

762–765

Venclová, N., Zakladatelka moderní české sklářské archeologie Dagmar Hejdová 758–759

Vích, D., Konference detektory kovů v archeologii III 141–142

Zápotocká, M. – Pleinerová, I. – Moucha, V., Vzpomínka na PhDr. Evu Čujanovou-Jíl-

kovou, CSc. 30. 6. 1928 – 18. 3. 2009

144

NOVÉ PUBLIKACE (podle autorů recenzí a referátů)

Bartošková, A., I. Boháčová – L. Poláček Hrsg.: Burg – Vorburg – Suburbium. Zur

Problematik der Nebenareale frühmittelalterlicher Zentren. Internationale Tagungen

in Mikulčice 7 (Brno 2008)

366–371

Bláhová-Sklenářová, Z., Hana Talli Hlubučková a kol.: Archeologie a stavaři (Praha 2008) 377–378

Bouzek, J., Petr Drda – Alena Rybová: Akropole na hradišti Závist v 6.–4. stol. př. Kr.

(Praha 2008)

159–160

Březinová, H., C. Gillis – M. B. Nosch eds.: Ancient Textiles. Production, Craft and

Society. Proceedings of the First International Conference on Ancient Textiles, held

at Lund, Sweden, and Copenhagen, Denmark, on March 19–23, 2003 (Oxford 2007)

787–788

Bursák, D., Günther Moosbauer: Kastell und Friedhöfe der Spätantike in Straubing.

Römer und Germanen auf dem Weg zu den ersten Bajuwaren (Rahden/Westf. 2005)

793–795

Čižmář, M., Katharina Kalser: Die mittel-La-Tene-zeitliche Siedlung von Michelndorf,

Niederösterreich (Wien 2008)

375–376

Danielisová, A., Philip Verhagen: Case Studies in Archeological Predictive Modelling

(Leiden 2007)

147–150

Dohnal, M., Tomáš Klír: Osídlení zemědělsky marginálních půd v mladším středověku

a raném novověku (Praha 2008)

789–790


Frolík, J., Vladimír Goš: Loštice – Město středověkých hrnčířů (Opava 2007) 160–162

Frolíková-Kaliszová, D., Zdeněk Klanica: Mutěnice-Zbrod. Zaniklé slovanské sídliště

ze 7.–10. století (Brno 2008)

788–789

Chvojka, O., Pravěk Nová řada 16/2006 (Brno 2007) 171–173

Jiráň, L., Václav Furmánek – Klára Marková: Včelince. Archív dávnej minulosti (Nitra

2008)

372

jk, Henryk Stoksik: Technologia warsztatu ceramicznego średniowiecznego Śląska

w świetle badań specjalistycznych i eksperymentalnych (Wrocław 2007)

602

jk, Donat Wehner: Die frühgeschichtliche Seehandelsplatz Wolin und sein Umland.

Eine Studie zu Zentrum und Peripherie (Neumünster 2007)

379–380

Káčerik, A., Douglass W. Bailey: Prehistoric Figurines. Representation and corporeality

in the Neolithic (New York 2005)

364–366

Kalhous, D., Šlechta, moc a reprezentace ve středověku (Praha 2007) 174–175

Končelová, M. – Pavlů, I., Ryszard Grygiel: Neolit i początki epoki brązu w rejonie

Brześcia Kujawskiego i Osłonek. Tom I. Wczesny neolit, kultura ceramiki wstęgowej

rytej (Łódź 2004)

162–163

Košnar, L., Johann-Sebastian Kühlborn u. a.: Rom auf dem Weg nach Germanien:

Geostrategie, Vormarschtrassen und Logistik (Mainz 2008)

587–591

Košnar, L., Artur Kurpiewski: Cmentarzysko kultury wielbarskiej w Gostkowie (Lublin

2008)

791–792

Košnar, L., Stefanie Martin-Kilcher et al.: Der römische Goldschmuck aus Lunnern

(ZH). Ein Hortfund des 3. Jahrhunderts und seine Geschichte (Zürich 2008)

591–592

Košnar, L., Je. N. Nosov red. et al.: Severnaja Rus’ i narody Baltiki (S.-Petěrburg 2007) 168–170

Koštial, J., Irena Šavel et al.: Pod Kotom-jug pri Krogu I, II. Arheologija na avtocestah

Slovenije (Ljubljana 2009)

797–798

Křivánek, R., Krzysztof Misiewicz: Geofizyka archeologiczna (Warszawa 2006) 792–793

kv, M. V. Anikovič – V. V. Popov – N. I. Platonova: Paleolit Kostěnkovsko-Borščevsko-

go rajona v kontekstě verchněgo paleolita Jevropy. Trudy Kostěnkovsko-Borščevskoj

archeologičeskoj ekspediciji. Vyp. 1 (Sankt-Petěrburg 2008)

780–783

kv, Béatrice Schmider – Annie Roblin-Jouve: Le Massif de Fontainebleau au Paléoli-

thique supérieur. Les grands sites d’habitat préhistorique, évolution des cultures et

de paysages (Liege 2008)

173–174

kv, Slavomil Vencl ed. – Jan Fridrich: Archeologie pravěkých Čech 2. Paleolit a mezolit

(Praha 2007)

350–355

Květina, P., Norman Yoffee: Myths of the Archaic State: Evolution of the Earliest Cities,

States and Civilizations (Cambridge – New York 2005)

358–360

Kypta, J., Das Obere Schloss in Greiz. Ein romanischer Backsteinbau in Ostthüringen

und sein historisches Umfeld (Erfurt 2008)

795–796

Kypta, J., Dějiny staveb 2008. Sborník vybraných referátů z konference v Nečtinech

konané ve dnech 28. 3.–30. 3. 2008 (Plzeň 2008)

371–372

Kypta, J., Georges Descœudres: Herrenhäuser aus Holz. Eine mittelalterliche Wohn-

baugruppe in der Innerschweiz (Basel 2007)

776–779

Kypta, J., Michal Ernée: Gotické kamnové kachle z hradu a zámku v Českém Krumlově

(České Budějovice – Praha 2008)

154–157

Kypta, J., Sabine Felgenhauer-Schmiedt: Hard. Ein Wüstungskomplex bei Thaya im

niederösterreichischen Waldviertel (St. Pölten 2008)

583–585


Kypta, J., Andreas Heege Hrsg.: Töpferöfen – Pottery kilns – Fours de potiers. Die

Erforschung frühmittelalterlicher bis neuzeitlicher Töpferöfen (6.–20. Jh.) in Belgien,

den Niederlanden, Deutschland, Österreich und der Schweiz (Basel 2007)

360–364

Kypta, J., Gerson H. Jeute – Jens Schneeweiß – Claudia Theune Hrsg.: aedificatio

terrae. Beiträge zur Umwelt- und Siedlungsarchäologie Mitteleuropas. Festschrift

für Eike Gringmuth-Dallmer zum 65. Geburtstag (Rahden/Westf. 2007)

373–375

Kypta, J., Rudolf Krajíc: Středověké cihlářství. Sezimovo Ústí – archeologie středově-

kého poddanského města 4 (České Budějovice – Tábor 2008)

790–791

Kypta, J., Milan Novobilský: Obléhání hradu Lopaty: rekonstrukce obléhání hradu

z roku 1432–1433 (Plzeň 2008)

594–596

Kypta, J., Památky jižních Čech 1 (České Budějovice 2008) 170

Kypta, J., Markus Roth: Rheinau-Heerenwis. Früh- und hochmittelalterliche Siedlungs-

spuren (Zürich – Egg 2008)

599–600

Kypta, J., Wallfahrtskirche St. Corona in Altenkirchen, Markt Frontenhausen. Archäo-

logische und archivalische Spurensuche. Katalog zur Ausstellung s’Croafrauerl im

Niederbayerischen Archäologiemuseum Landau a. d. Isar vom 17. 8. – 7. 10. 2007

(Landau a. d. Isar 2007)

Levínský, O., L. Kaminská – J. K. Kozłowski – J. A. Svoboda eds.: Pleistocene Environ-

ments and Archaeology of the Dzeravá skala Cave, Lesser Carpathians, Slovakia

(Kraków 2005)

167–168

Levínský, O., Margherita Mussi: Earliest Italy. An Overview of the Italian Paleolithic

and Mesolithic (New York – Boston – Dordrecht – London – Moscow 2001)

592–594

Limburský, P., N. I. Shishlina – J. van der Plicht – R. E. M. Hedges – E. P. Zazovskaya –

V. S. Sevastyanov – O. A. Chichagova: The Catakomb Cultures of the north-west

Caspian stepe 2007: 14C Chronology, reservoir effect and paleodiet. Radiocarbon 49

(2007), 713–726

Macháček, J., Michal Ernée: Pravěké kulturní souvrství jako archeologický pramen

(Praha 2008)

567–569

Marethová, B., Frederik Svanberg: Death Rituals in South–East Scandinavia AD

800–1000. Decolonizing the Viking Age II (Lund 2003)

175–177

mj, Průzkumy památek XV/2, 2008 598–599

mj, Virtuální průvodce Langweilovým modelem Prahy – Virtual guide of the Lang-

weil’s model of Prague (2009)

378–379

Neustupný, E., Jiří Macháček: Pohansko bei Břeclav. Ein frühmittelalterliches Zentrum

als sozialwirtschaftliches System (Bonn 2007)

150–154

Průchová, E., Paul Bahn ed.: Vepsáno do kostí. Jak lidské ostatky odhalují tajemství

mrtvých (Praha 2008)

157–158

ps, Slavomil Vencl ed. – Jan Fridrich: Archeologie pravěkých Čech 2. Paleolit a mezolit

(Praha 2007)

355–357

Salač, V., Klaus-Peter Johne: Die Römer an der Elbe. Das Stromgebiet der Elbe im

geographischen Weltbild und im politischen Bewusstsein der griechischrömischen

Antike (Berlin 2006)

569–578

Salač, V., Frederike Koch Hrsg.: Bronzezeit. Die Lausitz vor 3000 Jahren (Kamenz 2007) 376–377

Salač, V., Anne-Maria Wittke – Eckart Olshausen – Richard Szydlak: Historischer Atlas

der antiken Welt (Weimar 2007)

177–178

Štefan, I., Przemysław Urbańczyk: Trudne początki Polski (Wrocław 2008) 769–776

Šumberová, R., Jean-Paul Demoule ed.: La révolution néolithique en France (Paris 2007) 158–159

602–604

600–602


Tomášek, M., Waldemar Ossowski ed.: The General Carleton Shipwreck, 1785 – Wrak

statku General Carleton, 1785 (Gdańsk 2008)

596–598

Tomková, K., Elżbieta Dąbrowska: Groby, relikvie i insygnia. Studia z dziejów mental-

ności średniowiecznej (Warszawa 2008)

783–785

Trampota, F., Jean Guilaine dir.: Populations néolithiques et environnements (Paris 2005) 585–587

Unger, J., Miroslav Plaček – Martin Bóna: Encyklopedie slovenských hradů (Praha 2007) 170–171

Ungerman, Š., Studia mediaevalia Pragensia 8, 2008 (Praha 2008) 578–582

Vávra, M., A. Harding – R. Šumberová – Ch. Knüsel – A. Outram: Velim. Violence and

death in Bronze Age Bohemia. The results of fieldwork 1992–95, with consideration

of peri-mortem trauma and deposition in the Bronze Age. With contributions by

C. Palmer, S. Knight, D. Dungworth, R. Shiel (Prague 2007)

Venclová, N., Duncan Garrow – Chris Gosden – J. D. Hill eds.: Rethinking Celtic art

(Oxford 2008)

785–787

Zápotocká, M., Ryszard Grygiel: Neolit i początki epoki brązu w rejonie Brześcia

Kujawskiego i Osłonek. Tom II. Część 1–3. Środkowy neolit. Grupa brzesko-kujawska

kultury lendzielskiej – The Neolithic and Early Bronze Age in the Brześć Kujawski and

Osłonki Region. Volume II. Part 1–3. Middle Neolithic. The Brześć Kujawski Group

of the Lengyel Culture (Łódź 2008)

NOVÉ PUBLIKACE (podle publikací)

Anikovič, M. V. – Popov, V. V. – Platonova, N. I.: Paleolit Kostěnkovsko-Borščevskogo

rajona v kontekstě verchněgo paleolita Jevropy. Trudy Kostěnkovsko-Borščevskoj

archeologičeskoj ekspediciji. Vyp. 1. Sankt-Petěrburg 2008 (kv)

780–783

Bahn, P. ed.: Vepsáno do kostí. Jak lidské ostatky odhalují tajemství mrtvých. Praha

2008 (E. Průchová)

157–158

Bailey, D. W.: Prehistoric Figurines. Representation and corporeality in the Neolithic.

New York 2005 (A. Káčerik)

364–366

Boháčová, I. – Poláček, L. Hrsg.: Burg – Vorburg – Suburbium. Zur Problematik der

Nebenareale frühmittelalterlicher Zentren. Internationale Tagungen in Mikulčice 7.

Brno 2008 (A. Bartošková)

366–371

Dąbrowska, E.: Groby, relikvie i insygnia. Studia z dziejów mentalności średniowiecz-

nej. Warszawa 2008 (K. Tomková)

783–785

Das Obere Schloss in Greiz. Ein romanischer Backsteinbau in Ostthüringen und sein

historisches Umfeld. Erfurt 2008 (J. Kypta)

795–796

Dějiny staveb 2008. Sborník vybraných referátů z konference v Nečtinech konané

ve dnech 28. 3.–30. 3. 2008. Plzeň 2008 (J. Kypta)

371–372

Demoule, J.-P. ed.: La révolution néolithique en France. Paris 2007 (R. Šumberová) 158–159

Descœudres, G.: Herrenhäuser aus Holz. Eine mittelalterliche Wohnbaugruppe in

der Innerschweiz. Basel 2007 (J. Kypta)

776–779

Drda, P. – Rybová, A.: Akropole na hradišti Závist v 6.–4. stol. př. Kr. Praha 2008

(J. Bouzek)

159–160

Ernée, M.: Gotické kamnové kachle z hradu a zámku v Českém Krumlově. České

Budějovice – Praha 2008 (J. Kypta)

154–157

Ernée, M.: Pravěké kulturní souvrství jako archeologický pramen. Praha 2008

(J. Macháček)

567–569

766–769

163–167


Felgenhauer-Schmiedt, S.: Hard. Ein Wüstungskomplex bei Thaya im niederösterrei-

chischen Waldviertel. St. Pölten 2008 (J. Kypta)

583–585

Furmánek, V. – Marková, K.: Včelince. Archív dávnej minulosti. Nitra 2008 (L. Jiráň) 372

Garrow, D. – Gosden, Ch. – Hill, J. D. eds.: Rethinking Celtic art. Oxford 2008

(N. Venclová)

785–787

Gillis, C. – Nosch, M. B. eds.: Ancient Textiles. Production, Craft and Society. Procee-

dings of the First International Conference on Ancient Textiles, held at Lund, Sweden,

and Copenhagen, Denmark, on March 19–23, 2003. Oxford 2007 (H. Březinová)

787–788

Goš, V.: Loštice – Město středověkých hrnčířů. Opava 2007 (J. Frolík) 160–162

Grygiel, R.: Neolit i początki epoki brązu w rejonie Brześcia Kujawskiego i Osłonek.

Tom I. Wczesny neolit, kultura ceramiki wstęgowej rytej. Łódź 2004 (M. Končelová –I. Pavlů)

162–163

Grygiel, R.: Neolit i początki epoki brązu w rejonie Brześcia Kujawskiego i Osłonek.

Tom II. Część 1–3. Środkowy neolit. Grupa brzesko-kujawska kultury lendzielskiej –

The Neolithic and Early Bronze Age in the Brześć Kujawski and Osłonki Region.

Volume II. Part 1–3. Middle Neolithic. The Brześć Kujawski Group of the Lengyel

Culture. Łódź 2008 (M. Zápotocká)

Guilaine, J. dir.: Populations néolithiques et environnements. Paris 2005 (F. Trampota) 585–587

Harding, A. – Šumberová, R. – Knüsel, Ch. – Outram, A.: Velim. Violence and death

in Bronze Age Bohemia. The results of fieldwork 1992–95, with consideration of peri-

mortem trauma and deposition in the Bronze Age. With contributions by C. Palmer,

S. Knight, D. Dungworth, R. Shiel. Prague 2007 (M. Vávra)

Heege, A. Hrsg.: Töpferöfen – Pottery kilns – Fours de potiers. Die Erforschung früh-

mittelalterlicher bis neuzeitlicher Töpferöfen (6.–20. Jh.) in Belgien, den Niederlan-

den, Deutschland, Österreich und der Schweiz. Basel 2007 (J. Kypta)

360–364

Jeute, G. H. – Schneeweiß, J. – Theune, C. Hrsg.: aedificatio terrae. Beiträge zur Umwelt-

und Siedlungsarchäologie Mitteleuropas. Festschrift für Eike Gringmuth-Dallmer

zum 65. Geburtstag. Rahden/Westf. 2007 (J. Kypta)

373–375

Johne, K.-P.: Die Römer an der Elbe. Das Stromgebiet der Elbe im geographischen

Weltbild und im politischen Bewusstsein der griechischrömischen Antike. Berlin 2006

(V. Salač)

569–578

Kalser, K.: Die mittel-La-Tene-zeitliche Siedlung von Michelndorf, Niederösterreich.

Wien 2008 (M. Čižmář)

375–376

Kaminská, L. – Kozłowski, J. K. – Svoboda, J. A. eds.: Pleistocene Environments and

Archaeology of the Dzeravá skala Cave, Lesser Carpathians, Slovakia. Kraków 2005

(O. Levínský)

167–168

Klanica, Z.: Mutěnice-Zbrod. Zaniklé slovanské sídliště ze 7.–10. století. Brno 2008

(D. Frolíková-Kaliszová)

788–789

Klír, T.: Osídlení zemědělsky marginálních půd v mladším středověku a raném novo-

věku. Praha 2008 (M. Dohnal)789–790

Koch, F. Hrsg.: Bronzezeit. Die Lausitz vor 3000 Jahren. Kamenz 2007 (V. Salač) 376–377

Krajíc, R.: Středověké cihlářství. Sezimovo Ústí – archeologie středověkého poddan-

ského města 4. České Budějovice – Tábor 2008 (J. Kypta)

790–791

Kühlborn, J.-S. u. a.: Rom auf dem Weg nach Germanien: Geostrategie, Vormarsch-

trassen und Logistik. Mainz 2008 (L. Košnar)

587–591

Kurpiewski, A.: Cmentarzysko kultury wielbarskiej w Gostkowie. Lublin 2008 (L. Košnar) 791–792

163–167

766–769


Macháček, J.: Pohansko bei Břeclav. Ein frühmittelalterliches Zentrum als sozialwirt-

schaftliches System. Bonn 2007 (E. Neustupný)

150–154

Martin-Kilcher, S. et al.: Der römische Goldschmuck aus Lunnern (ZH). Ein Hortfund

des 3. Jahrhunderts und seine Geschichte. Zürich 2008 (L. Košnar)

591–592

Misiewicz, K.: Geofizyka archeologiczna. Warszawa 2006 (R. Křivánek) 792–793

Moosbauer, G.: Kastell und Friedhöfe der Spätantike in Straubing. Römer und Ger-

manen auf dem Weg zu den ersten Bajuwaren. Rahden/Westf. 2005 (D. Bursák)

793–795

Mussi, M.: Earliest Italy. An Overview of the Italian Paleolithic and Mesolithic. New

York – Boston – Dordrecht – London – Moscow 2001 (O. Levínský)

592–594

Nosov, Je. N. red. et al.: Severnaja Rus’ i narody Baltiki. S.-Petěrburg 2007 (L. Košnar) 168–170

Novobilský, M.: Obléhání hradu Lopaty: rekonstrukce obléhání hradu z roku 1432–1433.

Plzeň 2008 (J. Kypta)

594–596

Ossowski, W. ed.: The General Carleton Shipwreck, 1785 – Wrak statku General

Carleton, 1785. Gdańsk 2008 (M. Tomášek)

596–598

Památky jižních Čech 1. České Budějovice 2008 (J. Kypta) 170

Plaček, M. – Bóna, M.: Encyklopedie slovenských hradů. Praha 2007 (J. Unger) 170–171

Pravěk Nová řada 16/2006. Brno 2007 (O. Chvojka) 171–173

Průzkumy památek XV/2, 2008 (mj) 598–599

Roth, M.: Rheinau-Heerenwis. Früh- und hochmittelalterliche Siedlungsspuren. Zürich –

Egg 2008 (J. Kypta)

599–600

Shishlina, N. I. – van der Plicht, J. – Hedges, R. E. M. – Zazovskaya, E. P. – Sevastya-

nov, V. S. – Chichagova, O. A.: The Catakomb Cultures of the north-west Caspian

stepe 2007: 14C Chronology, reservoir effect and paleodiet. Radiocarbon 49 (2007),

713–726 (P. Limburský)

Schmider, B. – Roblin-Jouve, A.: Le Massif de Fontainebleau au Paléolithique supé-

rieur. Les grands sites d’habitat préhistorique, évolution des cultures et de paysages.

Liege 2008 (kv)

173–174

Stoksik, H.: Technologia warsztatu ceramicznego średniowiecznego Śląska w świetle

badań specjalistycznych i eksperymentalnych. Wrocław 2007 (jk)

602

Studia mediaevalia Pragensia 8, 2008. Praha 2008 (Š. Ungerman) 578–582

Svanberg, F.: Death Rituals in South–East Scandinavia AD 800–1000. Decolonizing

the Viking Age II. Lund 2003 (B. Marethová)

175–177

Šavel, I. et al.: Pod Kotom-jug pri Krogu I, II. Arheologija na avtocestah Slovenije.

Ljubljana 2009 (J. Koštial)797–798

Šlechta, moc a reprezentace ve středověku. Praha 2007 (D. Kalhous) 174–175

Talli Hlubučková, H. a kol.: Archeologie a stavaři. Praha 2008 (Z. Bláhová-Sklenářová) 377–378

Urbańczyk, P.: Trudne początki Polski. Wrocław 2008 (I. Štefan) 769–776

Vencl, S. ed. – Fridrich, J.: Archeologie pravěkých Čech 2. Paleolit a mezolit. Praha

2007 (kv)

350–355

Vencl, S. ed. – Fridrich, J.: Archeologie pravěkých Čech 2. Paleolit a mezolit. Praha

2007 (ps)

355–357

Verhagen, P.: Case Studies in Archeological Predictive Modelling. Leiden 2007

(A. Danielisová)

147–150

Virtuální průvodce Langweilovým modelem Prahy – Virtual guide of the Langweil’s

model of Prague. 2009 (mj)378–379

600–602

Wallfahrtskirche St. Corona in Altenkirchen, Markt Frontenhausen. Archäologische

und archivalische Spurensuche. Katalog zur Ausstellung s’Croafrauerl im Niederbaye-

rischen Archäologiemuseum Landau a. d. Isar vom 17. 8. – 7. 10. 2007. Landau a. d.

Isar 2007 (J. Kypta)

Wehner, D.: Die frühgeschichtliche Seehandelsplatz Wolin und sein Umland. Eine

Studie zu Zentrum und Peripherie. Neumünster 2007 (jk)

379–380

Wittke, A.-M. – Olshausen, E. – Szydlak, R.: Historischer Atlas der antiken Welt. Wei-

mar 2007 (V. Salač)

177–178

Yoffee, N.: Myths of the Archaic State: Evolution of the Earliest Cities, States and

Civilizations. Cambridge – New York 2005 (P. Květina)

358–360


602–604

ERRATA (AR LXI – 2009)

s. 55: So wie die Lage der befestigten Höhensiedlung Hradec bei Chomutov, … strategischerBedeutung.

Správné znění: So wie die Lage der befestigten Höhensiedlung Hradec bei Chomutov,die die Mündung des Ohře-Tales im Raum zwischen dem Erzgebirge und den DuppauerBergen (Doupovské hory) von Karlsbad in das Land von Chomutov beherrscht (die inseinem Umkreis liegende Siedlung Kadaň-Jezerka, Befund 40/69 erbrachte den im Rah-men Böhmens ganz außerordentlichen Fund von schwarzfiguriger Keramik: Bouzek –Koutecký 1975; Koutecký 1985), ist auch die Stelle der befestigten Höhensiedlung Rubínvon strategischer Bedeutung.

s. 131: Obr. 7… – Správné znění: Obr. 7. Praha – Nové Město, Soukenická ul., parcela domučp. 21. Obj. 5b: …

s. 136: 48. řádek: — 2007a: – Správné znění: — 2007b:

s. 593: 26. řádek: L. Pitioniho – Správné znění: L. Pigoriniho29. řádek: L. Pitionim – Správné znění: L. Pigorinim

Naďa Profantová a redakce Archeologických rozhledů se omlouvají prof. Florinu Curtovi zapřetištění a úpravu obrázků (obr. 5 a 6 na str. 315 a 316) bez svolení jejich autora.

Date post:	23-Oct-2019
Category:	Documents
Upload:	others
View:	1 times
Download:	0 times

NOVÉ PUBLIKACE ARCHEOLOGICKÉHO ÚSTAVU AV ČR, PRAHA, … · Arheologija na avtocestah Slovenije...

Documents