Nevýchovná pohádka

O neposlušné princezně a králi, kterému teklo do bot

Nakreslila Šárka Červinková

Bylo nebylo jedno království. Spíš tedy bylo, než nebylo, ale kdo ví?

Jedno vím určitě. Ten příběh, který vám dnes budu vyprávět, se

v tomhle království doopravdy stal.

A co by to bylo za království, kdyby v něm nevládl král. I v tom našem

království jeden panoval. A ne ledajaký! Tenhle král byl nejen moudrý,

ale i pravdomluvný, čestný, a hlavně nadevše miloval svou jedinou

dceru, princezničku Žofii. Její maminka královna zemřela, ještě když

byla Žofka miminko, a tak se jí láskyplný tatínek snažil maminku

ze všech sil vynahradit.

Žofka rostla jako z vody a byla z ní princeznička, radost pohledět.

Obličejík krásný po mamince, hlava bystrá po tatínkovi.

Žofka byla holčička jako vítr. Chvilku neposeděla na místě. Pořád někde

poletovala, a když se náhodou nudila, hned vymýšlela, kde by mohla

natropit nějakou neplechu.

Nakreslila Nela Pražáková a Anděla Venclová

“Princezno, to přeci nemůžete!” volal za ní v zoufalstvíkrálovský zahradník, když mu nůžkami ostříhala všechny

květy pracně vypěstovaných růží.

“Princezno, nee! Už zase?” kroutila hlavou královská kuchařka, když ten

týden už podruhé načapala Žofku, jak tajně sype do hrnce s polévkou

pořádnou dávku pepře.

“Au! Ale no tak, Žofinko, to se přeci nesluší, tahat krále za vousy,” káral ji

mírně tatínek.

Málo platné. Žofka pouštěla všechna napomenutí jedním uchem dovnitř

a druhým ven. Z dobře míněných rad si těžkou hlavu nedělala. “Tss!

Dospěláci!” brblala si často sama pro sebe. “Jsou tak nudní! Dokážou

zkazit každou legraci.”

Nakreslil Michael Zítko a Matěj Šmoldas

Čas plynul a táta král začínal být ze své princezničky zoufalý. Každý den

se budil s hrůzou, co ta jeho malá nezbednice zase vymyslí za lotrovinu.

Snažil se jí vyplnit každé přání. Sotva stihla na něco pomyslet, už to

měla. Pan král by jí snesl modré z nebe, jen aby byla šťastná.

Ale Žofka? Oplácela se mu jen dalším a dalším zlobením.

Až jednoho dne králův pohár trpělivosti přetekl. Vlastně nejen pohár.

Nezbedná princezna se totiž vplížila do koupelny, zašpuntovala vanu

a pustila kohoutek s vodou na plné pecky. Voda za chvíli začala z vany

přetékat ven, a když přišel pan král, bylo už v místnosti vody po kotníky.

V tu chvíli král na vlastní kůži poznal, že už mu pěkně teče do bot.

“A dost!” praštil pěstí do umyvadla. “Takhle to dál nejde! Jápro tebe dělám všechno a ty?? Jsi jako z divokých vajec!”

rozohnil se král na svou dcerku.

“Pokoj si neuklidíš, jak je rok dlouhý. Když se ti něco nelíbí, vztekáš se

jako pominutá. A kamkoli odcházíme, je to hodina přemlouvání, aby ses

oblékla,” vypočítával král všechna svá trápení s princeznou.

“Sám na to prostě nestačím,” povzdychl si s hlavou v dlaních.

“Je nejvyšší čas najít ti novou maminku, Žofie!”

Nakreslila Aneta Wejmelková a Natálie Levá

A jak král řekl, tak udělal. Královští kurýři se na rychlých vraných koních

rozjeli po celé zemi, aby našli panu králi novou ženu. A princezně novou

maminku. Jezdili dlouho, předlouho, už se pomalu zdálo, že žádnou

nevěstu nenajdou. Až nakonec objevili tři urozené dívky, krásné jako

obrázek.

Právě včas! Panu králi už málem starostmi vypadaly všechny vlasy,

které mu ještě malá princezna nestačila vytrhat.

Nevěsty byly jedna hezčí než druhá. Černovlasá Kamila, zrzavá Amila

a plavovlasá Mila.

Královi se líbily všechny tři. “Která je ale ta pravá?” lámal si hlavu.

Ale náš pan král byl moudrý, vzpomínáte? A jak tak přemýšlel, přišel

na skvělý nápad:

“Ať rozhodne ta, kvůli které se chystám znovu oženit! Žofka.

Která nevěsta ji dokáže zkrotit, ta bude mou ženou.”

Král si nechal zavolat Kamilu, Amilu i Milu a řekl jim: “Milé dívky,

všechny jste krásné a z dobrých rodin a já opravdu nevím, kterou si

mám vybrat. Dám vám proto tři úkoly. Která z vás je nejlépe splní, s tou

se ožením.”

Nakreslila Klára Lipenská a Tereza Fialová

Nazítří ráno se s dívkami sešel před pokojíčkem princezny Žofie

a představil jim první úkol: “Moje dcera si nechce uklízet pokoj. Dnešní

úkol splní ta z vás, která dokáže, aby si Žofka sama do večera pokoj

uklidila.”

První vešla k princezně do pokojíčku černovláska Kamila a přísně

promluvila: “Žofie, jestli si pokojíček okamžitě neuklidíš, tak máš na

týden zaracha.” Chachacha. To bylo něco pro Žofku.

“No to určitě!” vypískla drze. “Na to ti neskočím. Táta tohle nedovolí!”

Kamila po chvíli marného boje s princeznou odešla z neuklizeného

pokoje bez úspěchu.

Druhá přišla na řadu rezatá Amila, která to na princeznu zkusila z jiného

konce: “Žofinko, vidíš toho medvídka na zemi?” ukázala na velkého

plyšového huňáče, který ležel pohozený za princezninou postelí. “Bude

moc smutný, když nebude moct spinkat s tebou v uklizené postýlce.”

Žofka se jen ušklíbla a spustila na Amilu: “A to nevíš, že jeplyšový? Copak plyšák může být smutný?”

Medvídek zůstal za postelí a Amila také odešla s nepořízenou.

Jako poslední vešla do pokojíčku plavovlasá Mila a přátelským hlasem

princezně povídá: “Podívej, já chápu, že tě uklízet pokoj nebaví. I mně

se někdy nechce. Ale víš co? Ona to může být i docela sranda.”

Žofka na ni zvědavě vykulila oči a Mila pokračovala: “Víš, co mě

napadlo? Já mám v komnatě taky pěkný čurbes. Co kdybychom si spolu

daly závod, která z nás si svůj pokoj dřív uklidí? Ale žádné švindlování,”

dodala Mila zvesela a mrkla na Žofku. “Hračky zakopnuté do rohu skříně

se nepočítají. Pěkně všechno na své místo!”

Nakreslila Erika Urbanová a Simona Brožovská

Princezna nadšeně přikývla a Mila závod odstartovala. Žofka se vrhla

do úklidu s takovou vervou, že za pár minut bylo všechno na svém

místě.

Král byl spokojen a i princezně se - i když to nerada přiznala - v jejím

uklizeném pokojíčku líbilo mnohem víc než předtím.

Druhý den si král opět nechal předvolat všechny tři nevěsty a prozradil

jim další úkol: “Princezna se často vzteká i kvůli úplný maličkostem.

Když ji to chytne, nehne s ní ani koňský potah. Která z vás ji dokáže

uklidnit, splní druhý úkol.”

Netrvalo dlouho a princeznu jeden takový záchvat vzteku popadl.

Zrovna si hrála s panenkami, když vtom zjistila, že jedna chybí.

Kuchařčina dcerka Zuzanka, která si se Žofkou často hrávala, si

panenku tajně vypůjčila. Jen co si toho Žofka všimla, už byl oheň

na střeše.

“Uááá! Já chci tu panenku! A chci a chci a chci!” Lehla si na zem

a bušila kolem sebe zaťatými pěstičkami. Pak najednou vyskočila

a začala lítat po zámku jako zběsilá. Když nakonec panenku našla

u Zuzky v kuchyni, vřeštěla na celé kolo: “Koukej mi ji honem vrátit!

Nebo tě kousnu!”

Přistoupila k ní černovlasá Kamila a povídá:

“Nemáš přeci vůbec žádný důvod takhle ječet. Vždyť je tojen panenka! Jestli nepřestaneš řvát, tak ti ještě přidám,

ať máš proč!”

A princezna? Co myslíte, že se stalo?

Hádáte dobře. Její křik ještě zesílil. Kamila už podruhé odešla

s nepořízenou.

I přišla k princezně zrzavá Amila a promluvila k ní vlídným hlasem:

“Žofie, a co kdybych ti dala bonbónek. Pak bys přestala plakat?”

Už už to vypadalo, že cukrátko zabere. Žofka spokojeně cucala bonbón,

když najednou se rozpomněla na Zuzanku s panenkou a spustila nový,

ještě silnější jekot: “To se nemůůůže! To mi nesmí brááát!” Div že

bonbón nespolkla. Ani Amila tedy ve zkoušce neuspěla.

Jako poslední si přisedla k princezně plavovlasá Mila a řekla: “Žofko, je

mi jasné, že máš na Zuzanku vztek. Taky bych ho měla.” Žofku

překvapilo, co Mila říká, ona je snad na její straně? Už tolik neječela, jen

nahlas vzlykala.

“Máš nějaký nápad, jak tuhle zapeklitou situaci vyřešit?” pokračovala

Mila. Princezna přestala hlasitě vzlykat a začala přemýšlet.

Za chvilku povídá: “Ale mě ta Zuzana štve.”

“Já vím. Jí se asi ta tvoje panenka moc líbí.”

“Hm, to je teda fakt,” hlesla Žofka, “vždycky žadoní, že ji chce půjčit.”

“A co ty, půjčíš?”

“Ne.”

“A mohla bys to někdy zkusit? Co myslíš, Žofko?”

“Noooo. Nevím. Vlastně asi jo.”

A rázem bylo po pláči. Mila tak uspěla i v druhém úkolu.

Nakreslila Barbora Fialová a Sára Halberštatová

Když to vezmeme logicky, třetí zkoušky vlastně nebylo třeba, protože

Mila už to měla stejně v kapse. Ale nebuďte netrpěliví. Jsme v pohádce,

takže král vyslovil i třetí, poslední úkol:

“Žofinka se nechce oblékat. Vždycky, když máme odejít, strávím snad

hodinu času tím, že ji přemlouvám, aby si už konečně vzala něco na

sebe a šla,” vysvětloval král. “Někdy za ní dokonce běhám z komnaty

do komnaty.

Která z vás ji přemluví k odchodu do 15 minut, může býtmou ženou a Žofinčinou novou maminkou.”

Jako už po dvakrát, nastoupila první na princeznu černovlasá Kamila:

“Žofie, tak honem, oblékat.” Žofka se jen ušklíbla a vyplázla na ni jazyk.

“Jestli se okamžitě neoblékneš, tak jdeme bez tebe. Mně je to jedno, jak

chceš. Párat se s tebou nebudu!” zakřičela Kamila.

Žofce vhrkly slzy do očí a vykřikla: “Nee! Já tu nechci být celý den sama

zavřená! Beee!”

Sedla si neoblečená na podlahu a vzlykala. Kamila ani tentokrát

nepochodila.

Jako druhá přišla na řadu zrzavá Amila. Zadívala se na princeznu

a řekla jí vlídně: “Žofie, tak šup! Přece nebudeš trucovat, to velké

holčičky nedělají, a na princeznu se to vůbec nesluší. Taková ostuda.

No tak pojď.” Žofka nic. “Dělej. Kolikrát ti to mám opakovat?” přidala

Amila ještě.

Ale princezna jako by neslyšela. Trošičku se bála, ale bylo jí jasné, že ji

tu samotnou nechat nemůžou. Věděla už, že Amila to na ni jen zkouší.

A tak seděla dál v pyžamku na zemi jako zařezaná.

Konečně přišla na řadu i plavovlasá Mila. Přistoupila k princezně a

povídá jí: “Podívej, Žofko, já bych potřebovala být za 15 minut venku.

To je až bude tahle velká ručička na hodinách ukazovat na dvojku.

Slíbila jsem totiž zahradníkovi, že mu ještě před obědem pomůžeme

zasázet tulipány, a nechci svůj slib porušit. Myslíš, že se spolu

zvládneme za těch 15 minut vypravit?”

Nakreslil Michal Lipenský a Jan Snášel

Tak co myslíte, děti? Zvládla to princezna?

No jasně, že zvládla!

S Milou jí to přece už minule tak pěkně šlo, tak k čemu dál trucovat.

Sázet tulipány je mnohem větší zábava.

A než tulipány vykvetly, konala se na zámku veliká svatba. Mila se stala

královou ženou a novou milovanou maminkou princezničky Žofie.

Nakreslil Dominik Maixner a Sebastian Fuchs

Pohádku pro vás napsala Veronika Hurdová, máma Grétky, Mariána

a Janka.

Obrázky nakreslily děti ze Základní školy Hnátnice (okres Ústí

nad Orlicí) spolu s paní učitelkou Naďou Řehořovou.

Chcete si přečíst ještě víc pohádek? Ty dospělácké o tom, jak rodiče

stejně jako princezna Mila hledají s dětmi společnou cestu

bez policajtování a učitelování, píšeme pravidelně

na www.nevychova.cz/blog.