XVI.

Hustě mrholilo, když Hermiona o dva dny později spěchala přes školní pozemky směrem k

famfrpálovému hřišti. Noha ji už skoro nebolela, berlu vrátila včera madam Pomfreyové, když byla Rona

naposledy navštívit na ošetřovně. Místo ní v ruce pevně svírala složku s několika pergameny a snažila se ji

starostlivě ochránit před drobnými kapkami. Pak si unaveně povzdechla, vytáhla hůlku a poklepala si s ní

na čelo. Všechny další kapky se vypařily těsně předtím, než na ni dopadly. I po šesti letech mezi kouzelníky

ze stresu stále zapomínala, že je jedna z nich.

Od dnešního rána byl Ron z ošetřovny propuštěn a přestěhován do ložnice v nebelvírské věži, zatímco

se ošetřovna připravovala na obléhání. Přibyly do ní hned dvě desítky postelí, kolem všech pak madam

Pomfreyová vyčarovala nové police, plné lektvarů a čistých obvazů. Hermiona věděla, že všichni starší

studenti, kteří stále ještě chodili na hodiny a nepomáhali řádu, už týden nedělali v hodinách nic jiného, než

vařili lektvary proti bolesti, na zastavení krvácení, na doplnění krve, na bezesný spánek, masti na

popáleniny a dokonce i několik litrů kostirostu.

Od té doby, co konečně mohl opustit ošetřovnu, se Ronova nálada podstatně zlepšila. Byly to dva dny,

co ho Berkeley s Harryho pomocí „operoval“. Celé to trvalo déle jak čtyři hodiny, a Hermiona už po

polovině toho času byla strachy tak nervózní, že ji Justin dočista přikázal, aby nechala práce a šla s ostatními

Weasleyovými čekat k ošetřovně. Byl to jediný čas za poslední dva dny, kdy kromě spánku opustila

umývárnu Ufňukané Uršuly. Dokonce i jídla jim domácí skřítkové nosili přímo pod nos.

Operace podle Berkeleyových slov dopadla dobře. Ronovi se teď kolem kůže noh sbíhala síť ze stovek

sotva postřehnutelných kouzelných paprsků, které se sbíhaly k jeho zádům, v oblasti pasu mizely pod kůží

a podél míchy mířily až k mozku. Hermiona z léčitelova vysvětlení pochopila, že všechna ta světla byl

odraz permanentního systému levitačních, odrážecích a přivolávacích kouzel. Každé z nich nahrazovalo

funkci jednotlivých svalů v nohách. Ron je bude vůlí kontrolovat bez ohledu na to, jestli bude držet hůlku

nebo ne. Bude však trvat dlouho, než si na nový způsob chůze zvykne. Několik příštích měsíců se bude

muset kouzla učit ovládat tak, jak se v dětství jako batole učil ovládat svaly.

Hermiona se s ním viděla jen dvakrát od té doby, co se po zákroku probral, a pokaždé uměl o jeden

pohyb víc. Byl daleko od toho, aby vstal z postele a udělal pár kroků, ale oba dva večery jí s nadšením

ukazoval, jak už umí pohnout oběma palci. Nedokázal to ani trochu přirozeně, posunek vypadal spíš jako

trhavý pohyb loutky vedené nešikovným loutkařem, ale Berkeley si byl jistý, že s postupem času, s mořem

trpělivosti a cvičení, nikdo nebude schopný poznat, že je na Ronových nohou něco neobyčejného. A

odhodlání se zlepšit Ronovi opravdu nechybělo. Hermiona věděla, že se děsí toho, že bude v přiházející

bitvě bezmocný. Nebyla ale žádná šance, že by se dokázal se svými novými „svaly“ sžít během několika

dnů. Až budou Bradavice obléhány, bude se muset schovat ve sklepení, s mladšími studenty a mudly.

Nenesl tu myšlenku moc dobře.

Hermiona sama se snažila nemyslet na to, co slyšela na poradě před třemi dny. Bylo ale opravdu těžké

zapomenout, co všechno čeká za hradbami Bradavic, obzvlášť když se hrad poslední dny na obléhání

připravoval tak intenzivně, že už vše pochopili i ti nejpomalejší z jeho obyvatel.

Harry jí však dal jasný úkol a Hermiona dělala všechno proto, aby ho splnila.

Měla taky svůj vlastní motiv proč ještě víc spěchat. Věděla, že se ve Snapeově kabinetu vaří lektvar,

který Harry nebude váhat použít, když neuvidí žádnou jinou možnost. Byla rozhodnutá tomu předejít.

Pokud stihne najít správné jméno včas, Harry nebude muset odsoudit k smrti všechny ty nic netušící lidi, s

kterými se teď Hermiona cítila podivně spřízněná, když už se mnoho měsíců probírala jejich rodokmeny a

věděla o historii jejich rodin zřejmě víc, než oni sami.

Posila deseti vyhledávačů byla opravdovým požehnáním. Hermiona brzy poznala, že Hestia poslala to

nejlepší, co měla. Byli důkladní, samostatní a hlavně – rychlí. Během dvou dnů ustavičné práce se jim

podařilo dokončit většinu větví rodokmenu.

Voldemort se ošklivě mýlil, když tvrdil, že je posledním dědicem Salazara Zmijozela. Byly jich

desítky. Ale Hermiona pochybovala, že někdo z těch lidí má o tom vůbec tušení. Rodina Voldemortovy

matky byla zřejmě opravdu jediná, která si byla vědoma, kdo je jejich předkem. Jejich linie byla daleko

přímější než všechny ostatní, hlavně díky neustálým sňatkům mezi rodinnými příslušníky.

To ale znamenalo, že už teď našli víc jak dvě desítky Voldemortových příbuzných a každý z nich mohl

být právě tím, který nosí třetinu Voldemortovy duše. Hermiona pochybovala, že sám Voldemort ví o víc

jak polovině z nich a že se někteří z nich vůbec ještě dají počítat za příbuzné, ale zkontrolovat je stejně

musí. Nemohli nic nechat náhodě.

A tak spěchala za Harrym s třetí podobnou složkou za dva dny, v které nesla dalších osm jmen, které

se jim podařilo odhalit od včerejšího poledne.

Harry jako obvykle nebyl nikde k nalezení. Pobertův plánek nechala v Nebelvírské věži a bez něj měla

jen pramalou šanci ho v Bradavicích najít. Nechtělo se jí ptát o plánek někoho z bradavických hlídek, zdály

se velmi zaneprázdněny a běhaly od jednoho konce hradu za druhým. Nakonec ji napadla spásná myšlenka.

„Yerly?“ zavolala nejistě.

O vteřinu později se ozvalo hlasité prásknutí a přímo před Hermionou se objevil drobný domácí

skřítek. Byly to dva dny, kdy se jí ukázal poprvé, zrovna když vcházela do Uršuliny umývárny, a představil

se jí jako její spojka. Byl jedním z dvaceti osmi domácích skřítků, kteří se rozhodli pomoct v bitvě.

Hermiona se ho zdráhala zavolat dřív, než bude smrtelně důležité, na druhou stranu si ale trpce pamatovala

Harryho slova, že hledání Voldemortových příbuzných je smrtelně důležité.

„Ano, paní?“ zeptal se skřítek.

„Dobrý den, Yerly,“ pozdravila nejdříve, na což na ni skřítek vykulil obrovské oči. „Mohl bys mi

zjistit, kde je teď Harry Potter?“

„Ano, paní,“ řekl jen a zmizel.

Nestačila se ještě ani dvakrát nadechnout a už byl zpátky.

„Pan Harry Potter je na famfrpálovém hřišti, paní,“ řekl hned. „Chce paní, aby ji Yerly za panem

Harrym Potterem přemístil?“

„Ne, děkuju Yerly,“ řekla hned laskavě, „hřiště není tak daleko, a trochu pohybu mi udělá jen dobře.

Ty si zatím můžeš jít odpočinout.“

Skřítek na ni podruhé vyvalil modré oči. „Yerly nepotřebuje odpočívat,“ řekl uraženě, „Yerly je dobrý

domácí skřítek, paní.“

A na to s dalším hlasitým prásknutím zmizel.

Hermiona si nahlas povzdechla.

Voldemort nebyl zdaleka jediný problém v kouzelnické společnosti. Byla dávno rozhodnutá, že až

bude po vší téhle hrůze, bude se snažit odstranit všechny zastaralé tradice, které v kouzelnickém

společenství zdá se stále vládly. Nevěděla ještě jak, ale věděla, že má odhodlání.

Když se teď však brodila bahnem přes školní pozemky k hřišti, litovala, že aspoň pro jednou neskousla

své ideály a nenechala skřítka, aby ji za Harrym během vteřiny přemístil. Očarovala si obličej, vlasy i hábit,

aby snadno odpuzovaly okolní mrholení, kapky před očima stejně jako bláto pod nohama byly ale stále

otravné.

Když se konečně dostala na dohled k famfrpálovému hřišti, vynechala překvapením několik nádechů.

Podvědomě čekala, že Harryho najde spolu se zbytkem famfrpálového týmu trénovat. Co jiného by

taky Harry na hřišti dělal? Náhle ji ale došlo, jak pošetilá ta myšlenka byla. Bylo pár dnů před bitvou. Bylo

extrémně naivní čekat od Harryho, že by teď hrál famfrpál.

Hřiště bylo plné lidí a jiných tvorů. Jako první její pozornost upoutal Dráp, který stál uprostřed hřiště

a kolem něj létalo pět kouzelníků na hipogryfech. Metali na Drápa jeden světelný paprsek za druhým a

Dráp se s nadšeným úsměvem bavil tím, že se je snažil dlaněmi všechny pochytat. Blízko nich stál Hagrid

a řval na ně tak hlasitě, že ho Hermiona slyšela i přes půlku hřiště: „Kolena vejš, Ernie! – Coline, nenakláněj

se tak! Chudák Moris, málem jste se převrátili!“

Daleko za Drápem, na druhé straně hřiště, byla ve vzduchu další desítka kouzelníků, ale jen málo z

nich na hipogryfech. Většina z nich létala na košťatech a několik z nich pak na kostnatých stvořeních, které

i z dálky Hermiona rozeznala jako testrály. Metali po sobě jednu kletbu za druhou.

Na zemi hřiště blízko vchodu, kterým Hermiona přišla, pak posedávalo dalších třicet kouzelníků a

kolem nich stál zbytek bradavických testrálů. Nad sebou měli neviditelné deštníky, které je chránily před

mírným deštěm, a seděli na vyčarovaných lavicích, zatímco na stolech kolem nich se válely mísy s napůl

snězeným obědem. Hermiona dorazila v okamžiku, kdy se skupina hlasitě rozesmála. Viděla, že někteří z

nich hrají karty, další dvojice před sebou měla roztaženou šachovnici, ostatní jen seděli, přispívali k živému

hovoru kolem sebe a dívali se na kouzelníky ve vzduchu. Testráli kolem nich stáli naprosto nehybně,

spokojení, že se můžou schovat před deštěm.

Jedině skupina na zemi byla dost blízko, aby Hermiona dokázala rozeznat jejich tváře. Zahlédla dva

své spolužáky, Padmu a Seamuse; rozeznala několik bývalých studentů Bradavic, z nichž některé znala

jménem – Oliver Wood byl jeden z těch, co hrál karty – a některé si jen matně pamatovala ze svých prvních

ročníků jako starší studenty. Zahlédla čaroděje, který nápadně připomínal hráče Kudleyštých kanonýrů,

kterého kdysi zahlédla na jednom z Ronových početných plakátů. Seděl vedle čarodějky, kterou poznala

Hermiona bez zaváhání, přestože nebyla žádný famfrpálový fanoušek – Gwenog Jonesová, slavná

kapitánka Holyheadských harpyjí. O kus dál seděla další povědomá tvář a Hermiona si uvědomila, že ji zná

z mnohých plakátů Sudiček, které zdobily Levandulinu stranu jejich ložnice v Nebelvírské věži. Vedle něj

seděl mladý kouzelník, o kterém si byla jistá, že ho několikrát zahlédla vypomáhat v Krucáncích a

Kaňourech.

Sedělo mezi nimi ještě několik dalších dospělých kouzelníků, Hermiona však neznala ani jednoho z

nich. Pohled se jí na chvíli zastavil na trojici postarších kouzelníků asijského původu. Hermiona přemítala,

jestli jsou jedni z těch zahraničních kouzelníků, o kterých Harry mluvil na poradě tři dny zpátky.

Ani jeden z přítomných kouzelníků neměl hábit. Místo nich na černých spodních vrstvách teplého

oblečení nosili různé kusy chráničů z tvrdé kůže, častokrát prošoupané, spálené nebo na mnoha místech

potrhané. Jen hrstka z nich měla svrchní kožené pláště, zato všichni kožené rukavice.

A přestože teď lelkovali na zemi, smáli se a hráli karty, Hermioně připomínali vojáky víc, než koho

kdy v kouzelnickém světě viděla.

Konečně pohledem našla Harryho. Stál stranou od ostatních pod dalším neviditelným deštníkem.

Vedle něj stáli Whisper a Neelam, Cedrikův bývalý spolužák a skoro-bystrozor, kterého potkala poprvé

před pár týdny v Grimmauldově sklepení. Společně se skláněli nad papíry rozloženými na stole mezi nimi,

a přestože jasně viděla, že o něčem hlasitě diskutují, neslyšela ani hlásku. Pochopila, že kolem nich musí

být vyčarovány protiodposlouchávací bariéry.

S posledním pohledem na zvláštní skupinu kouzelníků před sebou se vydala k Harrymu. Byl oblečen

podobně jako všichni kouzelníci kolem něj, jen ani zdaleka tak teple. Přes svou obvyklou černou košili měl

pevně utaženou vestu z tmavé kůže a na pažích měl chrániče předloktí ze stejného materiálu. Hermiona

podle zběžného pohledu hádala, že je to dračí kůže. Zpod chrániče na pravém zápěstí mu trčela špička

hůlky, připravená každou vteřinou vlétnou do ruky, přestože to už bylo několik měsíců, co Hermiona viděla

Harryho naposledy použít hůlku k nějakému kouzlu. Nejvíc ji však překvapila dlouhá dýka, kterou měl

Harry pevně připásanou k pravému stehnu.

Nenechala se ničím zarazit a vstoupila přes Harryho bariéry. Cítila, jak se kolem ní neviditelné stěny

neochotně rozevřely, a věděla, že kouzlo okamžitě varovalo Harryho o nově příchozím. Vzhlédl od papírů

na stole a kývl jí na pozdrav.

Whisper s Neelam si jí všimli o vteřinu později. Whisper se na ni zamračil, zatímco Neelam se na ni

vřele usmál a Hermiona zjistila, že ji tím znervóznil víc než ex-bystrozor svým nevlídným přivítáním.

„Co se děje?“ zeptal se Harry.

„Mám další,“ řekla jednoduše a výmluvně poklepala na složku v druhé ruce.

Harry si unaveně povzdechl, ale vzápětí přikývl. „Chvíli počkej,“ řekl pak, „hned se na ně podívám.“

Hermiona si nebyla jistá, jestli ji tím vyháněl za protiodposlouchávací bariéry, nebo tu může zůstat.

Když se však sklonil zpátky k papírům na stole a neřekl jí nic dalšího, zůstala stát na místě, vděčná za sucho

a teplo neviditelného stanu.

„Pokračuj,“ vyzval pak Harry Neelama.

Dřív než se však dostal skoro-bystrozor ke slovu, Whisper si významně odkašlal a kývl na Hermionu.

„Harry? Nejsem si jistý, jestli je nezbytné, aby slečna Grangerová tohle slyšela.“

„Nevyhodím ji přece na déšť, Archie,“ oponoval mu Harry s úsměvem, ale pevně.

Hermiona se na něj usmála. Věděla, že tou větou ve skutečnosti myslel, že jí věří, ať už probírají

cokoliv.

Harry se znovu obrátil na Neelama. „Co přesně Jugson slíbil?“

„Dodat nám předem přesné plány domu. Označit místnost, kam se dá přemisťovat. Po příchodu

Smrtijeda změnit přístupové heslo k protipřemisťovacím bariérám domu a poslat nám nové.“

Hermiona pozorně poslouchala a snažila se pochopit, o čem to mluví. Zatím se jí to moc nedařilo.

„A co chce na oplátku?“ ptal se dál Harry.

„Pro případ, že vyhrajeme, chce úplný pardon, tři tisíce galeonů a smlouvu u ministerstva minimálně

na patnáct let.“

Chvíli bylo ticho.

„Lež,“ řekl pak Whisper. „Nemá důvod zrazovat Pána Zla. Jeho profil nenaznačuje, že by kdy mohl

věřit, že vyhrajeme. Je to past.“

Harry souhlasně přikývl. „S největší pravděpodobností. Neelame?“

Neelam v odpověď na Harryho tázavý pohled jen pokrčil rameny.

Harry si skoro neslyšně povzdechl a na dlouhou dobu se odmlčel. „Nemůže nám tohle všechno říct

Didier?“ zeptal se pak.

„Může nám nakreslit plány, může nám popsat i místnost, kam se přemístit, ale nikdy nebude schopný

nám dát přístupové heslo, natož ho změnit, aby na nás nemohli přivolat posily.“

„Mohli bychom se dostat dovnitř i násilím," navrhl Harry. „Zkoumal jsem bariéry kolem celé vesnice.

Neměl bych mít problémy dostat se přes ně během minuty.“

„Ale ne, aniž bys spustil alarm,“ namítl Whisper. „Pokud si tě všimnout, Smrtijed se okamžitě přemístí

do bezpečí a všechno bude na nic.“

„A navíc nebudeme vědět, kdy Smrtijed dorazí. Podle Didiera se s ním potkává vždy jen Šedohřbet s

Jugsonem, aniž by o čase kdy informovali ostatní,“ dodal Neelam.

Šedohřbet? Fenrir Šedohřbet, vlkodlak?

Harry se znovu odmlčel a upřeně se zahleděl na pergameny před sebou. Pak zřejmě dospěl k

rozhodnutí. „Kývni Jugsonovi a slib mu plný pardon za podmínky, že se v útoku na Bradavice pak přidá na

naši stranu. Řekni mu o ty plány a porovnej je s Didierovými. Jestli se budou v něčem lišit, třeba budeme

moct odhadnout, kde past vymýšlí.“

„A kdybychom pořád neměli ani tušení?“ zeptal se Whisper.

„Tak to uděláme tak i tak. Podobnou šanci už nemusíme mít. I kdyby na nás vevnitř čekal celý

Voldemortův kruh nejvěrnějších Smrtijedů, mám v plánu dovnitř vtrhnout se vším, co máme k dispozici, a

porazit je. A kdyby se mělo dít něco opravdu špatného, Didier nám dá vědět předem. Je naše výhoda, nevědí

o něm.“

Whisper se dál mračil. „I tak nás to bude stát hodně životů."

Harry zakroutil hlavou. „Dovnitř se přemístím já, a jen ty s Royem Gregorym mi budete krýt záda.

Vyber pak z dvacet nejlepší na boj z blízka, kteří zaútočí zvenku. Ujisti se, že vědí, jak nejlépe zneškodnit

nepřeměněné vlkodlaky. Odedneška ať netrénují nic jiného. A od zítřka ať nemají žádné povinnosti, od

kterých by se nemohli během minuty odtrhnout. Upozorni všechny ostatní, že během příští pár dnů možná

budou muset na akci ven."

Whisper vypadal, že s plánem pořád není nadšený, ale dál neodporoval.

Harry se znovu obrátil na Neelama. „Pověs někoho Jugsonovi na záda, ať ho sleduje dvacet čtyři hodin

denně. Ať ti hlásí cokoliv, cokoliv neobvyklého.“

Neelam přikývl.

„A vyřiď Hestii, ať se její vyhledávači na Jugsona taky podívají. Chci o něm vědět všechno.“ Neelam

znovu mlčky kývl.

Zdálo se, že věc tím uzavřeli. Whisper se bez dalšího slova otočil k odchodu a Harry se konečně obrátil

na Hermionu. „Kolik jich je?“

Hermiona věděla přesně, na co se ptá. „Osm.“

Harry se otočil na skupinku odpočívajících kouzelníků opodál a pozvedl hlas. „Gwenog?“ Jeho zvolání

se muselo nést i přes kouzelnou bariéru, protože Gwenog Jonesová okamžitě vzhlédla od karet a na Harryho

pokynutí přispěchala k nim do stanu. „Je mi líto, ale dnešní volno končí,“ přivítal ji Harry. „Potřebuju ještě

dnes tvůj tým se mnou ven. Za dvacet minut v jídelně v Grimmauldově sklepení. Vezměte si s sebou

mnoholičný lektvar na dvanáct hodin minimálně. Půjdeme mezi mudly. Šest z vás půjde okamžitě, ostatní

dva zůstanou ve sklepení v pohotovosti.“

Gwenog nevypadala nijak nadšeně, ale neprotestovala. „Za dvacet minut jsme tam,“ řekla jen a odešla.

Harry pak výmluvně natáhl ruku k Hermioně. Pochopila a podalo mu složku.

„Jak to vidíš?“ zeptal se, ještě než složku otevřel.

„Moc naděje jim nedávám,“ odpověděla popravdě. „Pochybuju, že o většině z nich on sám ví.“

Harry pochmurně přikývl, v další chvíli se však zarazil. „Mexiko?! Tři z nich bydlí v Mexiku?“

Ještě než stačila Hermiona zareagovat, ozval se zvenčí bariér překvapený výkřik. Ohlédla se po zvuku

právě včas, aby viděla jednu z postav kolem Drápa padat k zemi, z výšky alespoň sto padesáti stop. Ještě

než stačila zpanikařit, padající kouzelník se ve vzduchu zorientoval, namířil hůlku k zemi a zřejmě ji

začaroval polštářovým kouzlem, protože po měkkém dopadu hned vyskočil na nohy a začal nahlas nadávat.

Kouzelníkův hipogryf ladně přistál několik stop od něj a na nadávky odpovídal rozzuřeným klováním

zobáku.

„Ty imbecilní bestie!“ řval kouzelník. „To jsi udělala schválně! Mohla jsi mě zabít, ty opeřená čub-“

„Tak dost!“ zarazil ho Hagrid, který dopochodoval k hipogryfí samici (nebo se jí snad říká kobyla?

Hermiona jsi nebyla jistá) a snažil se ji uklidnit. „Takhle se k Vlaštence chovat nikdo nebude. Pokud máš

s něčim problém, jdi si to vyříkat s Harrym!“

Harry si vedle Hermiony ztěžka povzdechl, když se kouzelník neochotně otočil směrem k nim a stále

rozzuřený se vydal k jejich neviditelnému stanu. Hermiona si okamžitě pomyslela, že jeho tvář zná, ale

rozpomněla se teprve až přišel těsně k bariérám.

Terrence Higgs, bradavický absolvent a bývalý chytač famfrpálového týmu <i>Zmijozelu</i>.

„Můžu dál, Harry?“

Harry rychle zavřel složku a neochotně přikývl.

„Žádám o přeložení,“ řekl Terrence v okamžiku, kdy překročil práh kouzla. Byl stále ještě rudý

vztekem.

Harry nijak neodpovídal. Zamyšleně se zadíval na hipogryfa vedle Hagrida.

„Můžu se vyměnit s Tracey,“ prosil Terrence dál. „Vím, že by si s tou bestií rozuměla daleko líp. A já

si můžu vzít Traceyin Nimbus-“

„Ne,“ řekl najednou Harry pevně.

„Ne?!“

„Ne,“ zopakoval a podíval se zpříma na Terrence. Vůbec mu nevadilo, že musí zvednout bradu, aby

mu viděl do očí.

„Ale ten opeřenec mě nesnáší! Jak mám na ní bojovat, když se mě každou minutu snaží shodit!“

„To není pravda. Jen tě nerespektuje. Získej si její respekt a bude tě poslouchat.“

„Takže mě s Tracey nevyměníš?“

„Ne.“

Terrence něco vztekle zabručel, ale dál se s Harrym nepřel. Otočil se na patě a naštvaně odkráčel do

šaten. Jakmile byl z dohledu, Harry se otočil zpátky na Hermionu.

„Kolik jich ještě bude?“ zeptal se, jakoby nikdy nebyli přerušeni, a výmluvně zatřepal složkami.

Hermiona byla stále myšlenkami jinde, ale rychle pochopila, na co se ptá. „To nevím, ale zbývá nám

projít ještě tak třetinu.“

Harry přikývl. „Děkuju,“ řekl ještě, než si přehodil přes ramena kožený mudlovský kabát, kterým

zakryl jak chrániče, tak i dýku, vyběhl směrem k hradu a brzo se jí ztratil z dohledu.

Hermiona pohlédla na Neelama, který s ní jako jediný zůstal vevnitř bariér. „Co to mělo být?“ zeptala

se zmateně a kývla na hipogryfa, který se podstatně uklidnil, když už byl Higgs z dohledu.

Neelam se zadíval stejným směrem. „Higgs si zřejmě nepadl s Hagridovou Vlaštenkou do oka.

Nedivím se, že ho shodila, vždycky býval kretén, už co si pamatuju ze školy…“

„Ale proč ho tedy Harry nevymění?“

Neelam pokrčil rameny. „Kdo jsem já, abych viděl velkému Harrymu Potterovi do hlavy?“

Hermiona po něm šlehla otráveným pohledem, na což se pousmál. Pak ale vážným tónem pokračoval.

"Víš dobře, jak moc Harry létání rozumí. Pokud si myslí, že se Higgsovi povede nejlíp s Vlaštenkou, má

zřejmě pravdu. Higgs už ani zdaleka není na koštěti to, co býval tady v Bradavicích, i když to ani tenkrát

nebyla žádná sláva. A když jsem ho viděl trénovat s hůlkou, jeho reflexy byly horší než ty trolla

probuzeného ze zimního spánku… Pokud má šanci přežít, bude to na tvorovi, který z něj dokáže udělat

pohyblivý terč. Harry si to zřejmě uvědomuje.“

„Je jediný ze Zmijozelu, který se k vám přidal?“ zeptala se Hermiona po krátké pauze.

„Ne, ještě Tracey Davis. Myslím, že jste ze stejného ročníku, ne?“

Hermiona přikývla. „Nechci, aby to znělo jako předsudek,“ začala pak opatrně, „ale jak jim můžete

věřit?“

Neelam se uchechtl. „Přece musíš vědět, že by Harry nepřijal nikoho, o kom by jen trochu pochyboval.

Všechny si nás pěkně prověřil, podíval se do hlavy. Když víš, jak hluboko viděl do tebe, je ti jasné, že tak

viděl i do ostatních. Nemohli před ním skrýt žádné špatné úmysly.

A i když Higgs byl, je a navždy bude vypočítavý kretén,“ řekl nakonec s úsměvem, „pravdou je, že

jako odklínači mu to pálí daleko líp než drtivé většině z nás. V boji nemusí být zrovna nejrychlejší, ale když

tuhle našel cestu přes bariéry Carrowovic sídla dřív, než stihli Smrtijedi přivolat posily, zachránil tím krk

všem, co jsme tam uvízli. Pak už nemůžeš člověka soudit stejně.“

Hermiona se na Neelama poprvé pořádně podívala. Měl na sobě teplý kožený plášť ke kolenům, pod

kterým zahlédla podobné kožené chrániče, jako měl Harry, ale na rozdíl od Harryho šlo při každém pohybu

slyšet, jak o sebe kůže dře. Z rukávu pravé ruky mu čouhala špička hůlky, zřejmě upevněná v pouzdře na

předloktí, zatímco levou ruku měl ovázanou s šátkem kolem krku.

„Líbí se ti, co vidíš?“ vyzývavě se zeptal, jakmile na sobě ucítil její zkoumavý pohled.

Hermiona ignorovala jeho otázku i široký úsměv. „Co se stalo?“ zeptala se a kývla na ruku v šátku.

Bezstarostně pokrčil rameny. „Mudlovská kulka. Včera jsme narazili na jejich vojáky a než si Charlie

uvědomil, že mu vyprchalo odpuzovací kouzlo na obličeji, už ho poznali a začali střílet.“

„Cože?“ vykulila na něj oči.

„No ano, jsme teď všichni docela slavní,“ přikývl sarkasticky a jejího zděšení si nevšímal. „Na většinu

je vypsaná odměna, jak v galeonech, tak v librách. Vedeme si žebříčky – čím víc galeonů za tvoji hlavu,

tím dřív se dostaneš ve sklepení do sprchy. Já jsem momentálně na chabém čtrnáctém místě, ale po

včerejšku by se mi skóre mohlo trochu zvednout…“

Hermiona zůstala zírat na jeho nadšený výraz. „Myslíš to vážně?“

Usmál se. „Podle něčeho jsme pořadí vymyslet museli. Dvě sprchy na víc jak šedesát lidí!“ prohlásil

pohoršeně. „Vždycky se dá použít staré dobré Pulírexo, ale nic nezvedne náladu po těžkém dni lépe jak

horká sprcha! Samozřejmě, šance, že bude ještě horká, je sakra malá, když se do ní dostaneš až čtrnáctý!“

Hermiona nad jeho přehrávanými stížnostmi jen pobaveně zakroutila hlavou. Zdál se být ve sdílné

náladě. Rozhodla se toho využít. „Kdo je ten Smrtijed, kterého chcete zajat?“

„A-há!“ vykřikl a ukázal na ni udavačsky prstem, když ji okamžitě prohlédl. „Uvědomuješ si, že kdyby

mě Whisper přistihl, jak dobrovolně roznáším tajné informace, připsal by mi na celý týden hlídky za tou

největší hordou trollů, která se k nám žene! A věř mi, věci, co trollové nechávají za sebou… opravdu

páchnout.“

Hermiona se ani nesnažila tvářit lítostivě. „Harry by mě nikdy nenechal poslouchat, kdyby nechtěl,

abych znala celý plán. Ví, že jsem slyšela už dost, abych si dala vše dohromady.“

„Tak prosím,“ pobídl ji.

Zhluboka se nadechla. „Mluvili jste o Fenriru Šedohřbetovi. Vím, že je vlkodlak a taky vím, že všichni

Voldemortovi vlkodlaci teď sídlí v panském domě v Malém Visánku. Ten Jugson, o kterém jste mluvili,

musí tedy být jeden z nich a celkem vysoce postavený, protože má přístup k heslu proti-přemisťovacích

bariér. Je ochotný zradit Voldemorta - předat vám všechny informace k tomu, abyste se dostali dovnitř.“

Na chvíli se odmlčela a podívala se na svého posluchače, aby se ujistila, že zatím míří správným

směrem. Vypadal zamyšleně, ale nezarazil ji.

„Vy jste ale přesvědčení, že je to past, protože tenhle Jugson jednoduše nemá důvod Voldemorta

zradit,“ pokračovala dál a všimla si, že Neelamovi při každém Voldemortově jméně ošklivě cuká v oku.

„Harry ale věří, že se vám podaří dostat z jakékoliv pasti, protože máte jednu výhodu, o které doufáte, že

Jugson neví – Didiera, vlkodlaka, který je nasazen jako váš špeh mezi ostatními Voldemortovy vlkodlaky,“

řekla jméno z náhlého popudu schválně znovu a se škodolibostí sledovala Neelamův tik. „A protože je

Harry ochoten na tohoto Didiera vsadit všechno, musí mu bezmezně věřit. To znamená, že si Nitrozpytem

musel prověřit jeho úmysly. A to mohl udělat jedině, když se onen Didier připojil k Fénixům. A protože to

jméno slyším poprvé v životě, a protože nezní zrovna anglicky, hádám, že je jedním z pětadvaceti

kouzelníků ze zahraničí, podle zvuku jména nejspíše z Francie, kteří se nedávno připojili k Fénixům.“

Odmlčela se, aby nabrala nový dech, ale ještě nekončila. „Podle všeho ale nechcete jen napadnout

vlkodlaky, to byste dokázali jen s Didierovou pomocí. Chcete dostat Smrtijeda, který se má v Malém

Visánku objevit. Což nás přivádí zpět k mé první otázce – kdo je ten Smrtijed, kterého chcete zajmout?“

Neelam ohromeně hvízdl. „Neville měl pravdu, vážně jsi dobrá.“

Hermiona cítila, jak se jí tvář proti její vůli červená. Neelam si všiml jejích rozpaků. „Ale v něčem jsi

úplně vedle,“ dodal rychle, „Didier je z Kanady!“

Rozpaky nahradilo jemné rozhořčení a ruměnec zmizel. Hermiona pochopila, že to byl jeho úmysl a

nechalo to přejít. „Tak co je ten Smrtijed zač?“ naléhala dál.

Neelam si povzdechl a po dlouhé době se zatvářil zas naprosto vážně. „Je jedno, který Smrtijed to

bude. Víme jen, že má nějaký brzo dorazit, aby s vlkodlaky probral Ty-víš-koho plán.“

Hermiona přikývla. „Takže chcete vědět ten plán?“

Neelam zaváhal. „Mimo jiné. Harry chce taky mapu sídla Ty-víš-koho a lístek přes jeho

protipřemisťovacího bariéry. Evidentně jen ti nejvýše postavení Smrtijedi se Znamením zla nám tohle

můžou dát. Problém je, že takových je jen kolem dvaceti a je zatraceně těžké na ně narazit. Na většinu akcí

venku jsou posíláni noví rekruti, zatímco si „stará garda“ hoví ve svých nových palácích.“

„Na co se Harry potřebuje dostat do Voldemortova sídla?“ zeptala se zmateně Hermiona. „Přece

nemůže doufat, že by odtamtud mohl dostat Tonksovou - nebo Willa…“

Neelam zakroutil hlavou. „Podle mého je Harry celkem jistě přesvědčený, že se Tonksové už nedá

pomoct. A kdo je Will?“

„Nikdo důležitý,“ řekla rychle.

Neelam se na ni zamračil, ale nevyptával se dál. „Kdo ví, co má Harry za plány,“ řekl. „Mně se s nimi

určitě nesvěřil.“

„Harry se ale přece dokáže přemístit přímo dovnitř sídla! Na podzim se odtud dokázali se Snapem i

Dobbym v pořádku dostat…“

„Harry je přesvědčený, že tohle už nebude fungovat. Říká, že Ty-víš-kdo se nechá jen těžko obelstít

stejným trikem dvakrát.“

Hermiona musela dát Harrymu za pravdu.

„Teď jsem na řadě já,“ ozval se najednou Neelam.

„Prosím?“

„Co je to za super důležitou misi, která ti dovoluje chodit kamkoliv a ptát se na cokoliv?"

"Cože?"

"Vím, že Harry měl důvod dát ti tuhle volnost. Většina lidí si myslí, že tě protěžuje jen ze známosti,

ale já ho znám snad dost dobře na to, abych věděl, že nic nedělá bez důvodu."

"Cože mi dal?" Hermiona stále nechápala.

Neelam se zatvářil upřímně překvapeně nad jejím nechápavým výrazem. Pak se pousmál. "Zdá se, že

na to, jak jsi chytrá, dokážeš být někdy hodně nevšímavá. Myslíš, že každý má tolik volnosti se pohybovat

po hradě? Že bych mohl každému prozradit tolik, kolik jsem ti teď řekl? Whisperovi by se to nelíbilo, a asi

by mě nechal se honit za troly, ale to je tak všechno, co by mi mohl udělat. Kdybych zkusil tolik vyžvanit

jinému nezasvěcenému, desítka slibů a kleteb by mi svázala jazyk na místě tak rychle, že by mi vylezly oči

z důlků."

"A na mě ty sliby nereagují?"

"Nejenom to. Harry všem na hradě už dávno oznámil, že si můžeš dělat, co chceš, dokud to tedy přímo

neporušuje nejzákladnější bezpečností pravidla, a i v tom případě ho máme jen informovat, a ne tě hned

zadržet. Taky jsme povinni odpovědět na každou otázku, zamlčet jedině to, co jsme odpřisáhli v

Neporušitelném slibu. Takže zpět k mé otázce - co je to za tak důležitý úkol?"

"Nikdy jsem si nevšimla-"

"Prosím tě, je nás stovky v jednom obléhaném hradě - obyčejný člověk nemůže jít ani na záchod, aniž

by se předtím dovolil pěti různých hlídek. Co je to za lidi, co pro Harryho prošetřuješ?“

„Je mi líto, ale hodně lidí složilo Neporušitelné sliby, aby se tahle informace nedostala-“

„Hermi-iou-no?“

„-ven?"

Viktoru Krumovi dvacítka slušela. Vyrostl ze své kachní chůze, napřímila se mu záda a veškeré

nepoměry ramen a pasu zmizely. Podle Hermiony z něj byl velice pohledný, vypracovaný mladý muž.

Když k ní teď přispěchal přes kouzelnou bariéru a i s koštětem v ruce ji sevřel v pevném objetí, pracně

se ve svém šoku snažila rozpomenout, kdy měla poslední možnost mu napsat. Věděla jen, že tento školní

rok se jí to nepodařilo ani jednou. Neslyšela o něm víc jak tři čtvrtě roku a přesto tu před ní stál a radostně

se na ni křenil.

„Jak…“ podařilo se jí ze sebe dostat.

Jeho úsměv se jen rozšířil. „Věděl jsem, že na tébe dřív nebo později musíme narazit,“ řekl s přízvukem

jemnějším, než si pamatovala. „Chtěl jsem tě vídět hned, jak jsme dorazili, ale nébyl nikdy čas se stavit na

hradě, né se všemi těmi službami...“

Hermiona si dovolila pár vteřin ticha, aby si všechno poskládala v hlavě. Za Viktorovými zády zahlédla

dva nejistě postávající kouzelníky a jednu čarodějku, kteří se zdráhali projít bariéry. Dva z nich měli stejně

jako Viktor v ruce košťata, třetímu za zády stál kostnatý testrál. Hermiona v nich poznala kouzelníky, které

před pár minutami zahlédla létat v dálce na druhé straně famfrpálového hřiště.

„Takže jste teď část Nových Fénixů?“ vybrala si konečně první otázku, s pohledem upřeným na

Viktorovy kožené chrániče a dvojici dýk v pouzdrech u pasu. „Harry tě požádal o pomoc?“

Viktorův úsměv pohasl, když vážně přikývl. Pak se mu však do obličeje vrátil. „Póčkej, někoho ti rád

představil,“ řekl nadšeně a kývl na skupinku za sebou. Kouzelníci a čarodějka se k nim váhavě připojili.

Neviditelný stan se sám od sebe nafoukl, aby je mohl všechny pohodlně ubytovat.

„Tohle je Josef a Yuri,“ ukázal na dvojici kouzelníků. „A tohle,“ řekl pyšně s pohledem upřeným na

černovlasou čarodějku, „je móje Julia. Julia, tohle je Herm-iou-na Grangerová, o které jsem ti tólik

vyprávěl.“

Hermiona jen krátce kývla na kouzelníky, ale u čarodějky se pohledem zastavila na delší dobu. Byla

neuvěřitelně drobná, snad ještě o půl hlavy menší než nevysoká Hermiona. Útlé tělo ji však přece jen

obepínaly tvrdé chrániče z dračí kůže a k boku měla připásanou dýku, jejíž špička jí sahala až ke kolenům.

Její jméno se Hermioně okamžitě vybavilo z Viktorových dopisů.

Široce se na ni usmála. „Jsem ráda, že konečně poznávám Viktorovu snoubenku,“ řekla pak od srdce

a nabídla čarodějce ruku.

Julia se na ni nesměle usmála a s nabízenou rukou jí potřásla. „Už né,“ řekla pak s těžkým přízvukem,

„vzáli jsmé se v lístopádu.“

„Oh, gratuluji!“ dostala ze sebe Hermiona překvapeně, ale s nadšením. Pohled jí automaticky zaletěl

k Juliině levé ruce, a opravdu se jí na prsteníčku zatřpytil zlatý kruh. „Je mi líto, že jsem nemohla poslat

nějaký dárek, nebo aspoň gratulaci…“

„To jé to poslední,“ mávl Viktor rukou a přitáhl si k sobě Julii blíž. Sahala mu sotva po ramena. „Víme,

co se tády tu dobu dělo.“

"I tak, gratuluju!" usmála se na ně. Pak však její nadšení pohaslo. „Nemyslete si, že vás nerada vidím,

ale neměli byste tu vůbec být. Harry neměl právo vás do toho všeho zatahovat.“

„Takhle to vúbec nebylo,“ zavrtěl Viktor hlavou, „to my jsme přišli za Harrym.“

Hermiona jen nechápavě pozvedla obočí.

„Od konce turnaje jsem népřestal sledovat, co se tu děje,“ vysvětlil Viktor, „a bylo mi jasné, že se Pán

Zla néspokojí jen s vašimi ostrovy. A věděl jsem, že největší šanci ho zastavit máme teď a s Harrym, ještě

néž si podrobí celou Anglii.“

„Nemáte přece žádný důvod tady riskovat životy!“

„Voldemort už dávno néní jen váš problém, Herm-iou-no,“ namítl pevně Krum. „Žádného

černokněžníka ještě níkdy v historii nézastavily hranice, ať už si naše vlády říkají cókoliv…“

Jeden z kouzelníků za Viktorovými zády, Yuri, na to naštvaně zaklel. Hermiona se na něj zmateně

zamračila. Viktor její gesto bezpečně poznal a hned vysvětlil: „Naše vlády se nás zřekly, vzály nám

občanství a zakázaly nám vrátit se domů.“

„Harry něco takového zmiňoval,“ zamračila se hlouběji Hermiona, „ale nechtělo se mi tomu věřit.

Přece něco takového nemůžou udělat jen kvůli tomu, že jste nám sem přijeli pomoct!“

Viktor se však pyšně napřímil. „Udělali jsme víc než to. Julia pracóvala jako hlasatelka v rádiu, které

vysílá přes celá východní kouzelnická společenství. Harry nám poslal svoje lidi, zabarikádovali jsme s nimi

stanici na tří hódiny a po celou tu dobu jsme opakóvaně vysílali Harryho nahrané prohlášení. Po něm se k

nám přihlásily désítky lidí, i když jen devět z nich si trouflo s námi přijet. A tády Yurimu s Josefem,“

pokračoval spokojeně Viktor dál, „se pódařilo zabít všechny tři Voldemortovi lidi, co vyslal vyjednávat s

náším ministerstvem!“

Hermiona na něj jen vyvalila oči.

„Slyšeli jsme o tom, že Potter něco podobného zorganizoval v Mexiku,“ promluvil poprvé Josef a

překvapil Hermionu skoro bezchybným přízvukem. „Když se nám naskytla příležitost, chtěli jsme pomoct.“

Neelam se v tom momentě zasmál a Hermiona si s leknutím vzpomněla, že celou dobu stojí za jejími

zády. Nechápavě se na něj otočila.

„Samozřejmě, že celý svět slyšel o Mexiku,“ řekl, „to bylo jedinkrát, kdy jsem viděl Harryho něco

zvorat. Ale zase pořádně,“ zachechtal se nakonec a zřejmě se na chvíli ztratil ve vzpomínkách, na tváři

nepřítomný úsměv.

„Cože?“ nechtěla pochopit Hermiona.

„Nic zvláštního, a hlavně nic, o čem bych mohl mluvit,“ pokrčil rameny Neelam. „Pár věcí vyhozených

do vzduchu, pár lidí, kteří viděli víc, než měli… Každopádně,“ otočil se na Bruna po Viktorově pravici, „je

dobré vědět, že to nakonec zafungovalo. Zřejmě nejste jediní, kdo se nechal inspirovat.“

„Uvědomujete si, že tu mluvíte o mezinárodním atentátu?“ ujišťovala se zhrozená Hermiona.

Neelam se na ni zamračil. „Nechápeš, čeho tím Harry dosáhl,“ řekl pak. „Voldemort se nikdy nedostal

k tomu, aby navázal spojenectví s ostatními zeměmi. Tím jsme si ušetřili stovky dalších nepřátelských hůlek

proti nám.“

„Stejně tomu ale nemůžete jedním zásahem zabránit natrvalo,“ pochybovala Hermiona, „Voldemort

určitě poslal další vyslance -“

„- kteří dopadli úplně stejně,“ skočil jí Neelam se spokojeným úsměvem do řeči. „I když nám cizí

země nechtějí nijak pomoct, pořád to neznamená, že by se všichni hrnuli k Voldemortovi přidat. Jenže

otevřené odmítnutí spojenectví Smrtijedi rovnou považují za vyhlášení nepřátelství. Po útoku v Mexiku se

ale pro ostatní vlády otevřela nová možnost - zabránit samotnému vyjednávání. Když to zinscenují tak, že

za útokem na velvyslance prokazatelně stojí teroristická organizace Harryho Pottera, a oni sami jsou

nevinní, mohou zůstat krásně neutrální. Což mě znovu přivádí k debatě, která se už několik týdnů zuřivě

probírá ve sklepení, a Harry ani Whisper nemají dost slitování, aby ji rozuzlili - co když Mexico nikdy

nebylo propadákem, ale už od začátku geniálním taktickým krokem? Nebo je Harry bastard s neskutečně

velkým štěstím, permanentně opilý na Felixi?“

"Takže ostatní země teď můžou falešně vinit Harryho z dalších politických atentátů, když bylo

prokázáno, že to jednou udělal?"

"Falešně vinit, nebo mu dát vědět, kdy se další vyjednávání chystá, aby nic falešně inscenovat

nemuseli? Kdo se stará, když výsledek je stejný?"

„Dóst už řečí o politice,“ ozval se Viktor, který si všiml, že se Hermiona mračí čím dál víc. Otočil se

na ni s úsměvem. „Co děláš zítra večer? Co kdybychom všichni spolu povečeřeli? Dneska tó už nepůjde,

Gwenog právě svolala pohotovost, ale zítra bychom snád už mohli být zpátky."

Hermiona ještě nebyla připravená téma opustit, ale podle tváří všech ostatních byla jediná. Jednou si

zhluboka povzdechla a nechala to být, pro teď, se slibem, že budou pokračovat někdy jindy, nejlépe s

Harrym v doslechu. "Moc ráda bych," odpověděla upřímně, "ale nemůžu si dovolit ani chvilku volna, aspoň

ještě pár dnů ne. I teď už jsem dávno měla být zpátky."

"Pár dnů říkáš?" opakoval zamyšleně Viktor a Hermioně došlo, že za pár dnů už vůbec nebude mít

nikdo pomyšlení na zábavu. "Uvidíme, co bude za pár dnů. Ale slib mi, že až bude po všem tomhle, tak si

na nás uděláš čas určitě."

Hermiona nejprve nevěděla, jak se cítí ohledně dělání konkrétních plánů na čas až bude po všem.

Zjistila ale, že se jí překvapivě moc chtělo kývnout, a tak udělala přesně to. "Dobře, až bude po všem."

Před odchodem se naposledy zarazila. Otočila se znovu na Neelama. "Jak se na Harryho teď tedy dívají

v zahraničí?"

Neelam se ušklíbl. "Asi si dovedeš představit, že teď není zrovna nejoblíbenější mezinárodní postavou.

Co vím, tak mu některé země zakázali i vstup na jejich území."

"A Mexiko?"

"Hm. Znáš pojem persona non grata? Mexičané mají vlastní verzi. Muerte y destrucción."

Hermiona si rychle dokázala španělštinu odvodit. Najednou pochopila, proč Harry nebyl tak nadšený,

když se ze složek dočetl, že tři další příbuzní žijí právě v Mexiku. Čekalo ho zřejmě perné odpoledne.

Hermiona měla víc pravdu, než by si sama přála. Harry se nevrátil včas na poslední poradu před

Moodyho plánovanou akcí - rozmístění mudlovských náloží zvenčí bradavických hradeb, což všechny

značně znervóznilo, zvláště ty, kdo se akce měli sami zúčastnit.

Hermiona ale tohle nejprve nevěděla. Prožila si celkem pokojný den, zavřená s dalším tuctem

kouzelníků nad hromadami dokumentů v Umývárně Ufňukané Uršuly. I když místnosti tak pořád říkali,

měla od toalet už hodně daleko. Všechna umyvadla zmizela, na jejich místě teď stály dlouhé stoly obsypané

dokumenty; kabinky dávno nahradily dlouhé regály s ještě více materiály. Uršula prohlásila místo za

ohyzdné a už celé dny se tam neukázala. Což bylo i pro to, že by ji nové obranné mechanismy, které nechal

Bill instalovat, ani dovnitř nepustily.

Celý den přemýšlela o všem, co se od Neelama dozvěděla. Když pak uprostřed noci konečně pro

dnešek skončili, přes veškerou únavu se jí ještě nechtělo do postele. Rozhodla se potvrdit Neelamova slova

o jejím volném pohybu po hradě. Stejně chtěla vidět Harryho a ujistit se, že je s ním vše v pořádku. Věděla,

že se blíží čas plánované akce, a tak ho měla největší šanci najít na vnějších hradbách.

Po cestě potkala čtyři různé hlídky, a jak Neelam řekl, ani jedna z nich ji po zjištění její identity

nezastavila. Dostala se tak opravdu až na vnější hradby a mezi nehybnými brněními a sochami se propletla

blízko k místu, kde stáli živí ochránci.

Zdálo se, že přišla příliš brzy, protože i když dávno bylo po setmění, na hradbách postávala jen hrstka

lidí. Ve slabém světle, které vydávala kouzelná bariéra snášející se nad celými Bradavicemi, rozeznala mezi

nimi známé tváře - Susan, Hannah a Ernieho, které by hned poznala za nové Fénixe, i kdyby to o nich

nevěděla předem. Svými odřenými koženými chrániči na mudlovském oblečení se vyjímali od zbytku

přítomných kouzelníků v typických hábitech. Čtyři z dospělých kouzelníků Hermiona jménem neznala,

zbytek byl pak pan Weasley a Fred s Georgem. Zatímco trojice Hermioniných spolužáků pomalu

popocházela po vnějším obvodu hradeb, starší kouzelníci hbitě běhali od jednoho okraje ke druhému a

nadnášecími kouzly rozmisťovali velké dřevěné bedny v pravidelných intervalech po délce hradeb.

Hermiona se přidala ke svým spolužákům, kteří pozorným pohledem přejížděli planinu a vzdálenou

zeď stromů za hradbami. Přestože kouzelná bariéra, která se tady, na samotném perimetru bradavických

pozemků, dotýkala cimbuří, vypadala z dálky solidně a neprůhledně, zblízka se proměnila v dokonale

průhlednou stěnu vibrující magie. Tedy aspoň ze strany obránců. Hermiona věděla, že z druhé strany

nepropustí nic.

"Ahoj," pozdravila jemně, aby upozornila Susan, Hannah a Ernieho na svůj příchod.

Zřejmě ale o ní už dávno věděli, protože všichni pozdrav tiše opětovali, aniž by se na ni otočili. "Mohla

by sis zhasnout hůlku, Hermiono?" požádala tiše Susan pak. "Nemůžeme si dovolit riskovat žádné světlo."

Hermiona okamžitě poslechla. "Promiň."

"Žádný problém. Jen se snaž držet hlas co nejtišeji. A žádné prudké pohyby."

Hermiona zpozornila. "Co se děje? Přes bariéry přece nemůže nic proniknout, ani světlo, ani zvuk."

"Nikdy nevíš, jestli se jim nepodařilo najít způsob, jak nějaká opatření obejít. Není nikdy na škodu jim

odposlouchávání jakkoliv ztížit."

"Takže by bylo asi nebezpečné teď vysvětlit, co se bude dít?"

Ernie vedle ní se lehce uchechtl. "Stejně pravděpodobně víš o celém plánu víc než my, když jsi věděla

kdy a kam přijít."

Susan přikývla. "Nám jen řekli hlídat záda těmhle sedmi a sledovat okolí hradeb pro jakoukoliv

aktivitu, než dokončí cokoliv, co to tu dělají."

Hermiona se znovu ohlédla na kouzelníky za zády. Fred s Georgem jí kývli na pozdrav, ale ani na

chvíli se nezastavili v rozmisťování beden. Byli asi na půl cesty hradeb, které chránily hrad v místech, kde

mu přirozenou obranu neposkytovaly vysoké skály. Čekala je ještě aspoň půl hodina práce, než se

současným tempem dostanou na druhý konec hradeb.

Rozhlédla se po temném okolí hradu, a po hvězdné obloze nad ním. I přes celý den a půlku noci

nepřetržité práce se Hermioně nechtělo zpátky do stísněné atmosféry vevnitř. Noční vzduch byl osvěžující,

noční ticho uklidňující. Chtělo se jí přemýšlet, ne spát.

"Nevadilo by, kdybych chvíli hlídala s vámi?"

Trvalo nakonec jen dvacet minut, než se všechny bedny zdály na místech. Pan Weasley se k nim na

chvíli připojil. "Jdu ohlásit, že první část je hotová. Nevím, co s vámi plánují dál, ale pravděpodobně vás

nechají v záloze hlídat celou noc. Začne se od strany u jezera, tak tam na ostatní počkejte, měli by dorazit

za chvíli a dát vám další instrukce." Pak se otočil na Hermionu a mírně se zamračil. "Nemůžu tě odtud

vyhodit, Hermiono, ale zřejmě bys tu neměla být. Zůstávat tady je zbytečný risk, lidí máme dost, a tebe je

potřeba určitě někde jinde."

Hermiona mu neodporovala. "Jen pozdravím Harryho, až dorazí, a pak půjdu zpátky do hradu."

Pan Weasley její rozhodnutí respektoval. "Jen moc nechoď na oči Moodymu," varoval ji však ještě.

Pak si zavolal skřítka Dibsyho a ten jej přemístil pryč.

Následovala ostatní k začátku hradeb, jak jim pan Weasley nařídil. Fred s Georgem se k ní rychle

připojili.

„Čas na noční procházku?" zeptal se tiše jeden z nich.

„Musím říct, že lepší den a hodinu si Hermiona vybrat nemohla. Plánuje se tichá noční akce-"

„- takže co myslíš, jak to bude vypadat nakonec? Ohňostroje, bomby, obři -“

„- nebo možná i drak?“

„Něco se pokazilo?" zeptala se Hermiona.

„Zatím ne, což znamená, že se to stane už brzo.“

„A zřejmě ve velkém, pokud jsi tady i ty."

„Ano, ano, poslední dobou naše sladká Hermiona nechybí ani při jedné z převratných událostí!“

„Co její přítomnost asi přinese dnes v noci?"

Hermiona si najednou uvědomila, jak unavená přece jen je. „Nemáte být někde jinde?" zeptala se jich

otráveně.

„My jsme přesně tam, kde máme být."

Pak naštěstí dorazili k samotnému začátku hradeb a dvojčata si šla po svých.

Susan ji upozornila na skupinku kouzelníků blížících se k nim z hradu na košťatech. Přistáli těsně pod

nimi. "Ernie, Hannah, zůstaňte na hlídce," pokynula jim Susan a sama se vydala po schodech dolů z hradeb.

Fred s Georgem i čtyři zbylí kouzelníci ji následovali, Hermiona hned za nimi, co nejkradměji to šlo.

Dole už na ně čekala skupinka Fénixů. Hermiona poznala Roye Gregoryho a Kaye, dvojici bývalých

bystrozorů, kteří se přestěhovali do Grimmauldova sklepení spolu s Whisperem. Vedle nich stál Charlie

Weasley, s Angelinou, Katie a Lee Jordanem po boku. Kousek za nimi stála Tracey Davis, z jejich ročníku

ze Zmijozelu, spolu s dvěma staršími kouzelníky, které Hermiona neznala. Všichni byli oblečeni do ještě

těžších chráničů, než kdy Hermiona i Nové Fénixe viděla, všechno oblečení černočerné, a zatímco oba

bystrozoři už stačili smrsknout svá košťata a schovat si je za pás, zbylých sedm s Charliem včele si je

nechali v plné pohotovosti v ruce.

Harry zatím nebyl nikde v dohledu.

Jakmile byli všichni v doslechu, Gregory kolem nich vyčaroval odposlouchávací bariéru. Hermioně

naskočila husí kůže, když jí silná vlna kouzla proletěla tělem.

Gregory si kývnutím přilákal jejich pozornost. "Ještě jednou si všechno projedeme. Plán je

jednoduchý. Susan, vy tři zůstanete nahoře na hradbách a budete nám krýt v záloze záda. Na noc

zaktivujeme všechny sochy do plné pohotovosti, takže očí budete mít nahoře dost. Budou odpovídat tobě.

Nepouštěj je z hradeb dolů, ale v případě nutnosti ať si klidně vystřílejí všechny zbraně. Všechno jasné?"

Susan přikývla.

"Charlie nás bude krýt z vrchu. Zastírací, protihluková, protipachová, protitepelná kouzla, i na

košťatech, aplikujte ještě před tím, než se otevřou bariéry. Obličeje, ruce i košťata obarvit na černo. Jasné?"

Charlie a celá skupinka za ním přikývli.

"Pamatujte na váš úkol - máte chránit Arthura Weasleyho a jeho lidi, nic jiného. I když se objeví

Smrtijed vpovzdálí, neútočte, dokud on nezaútočí první. Plán je, aby si nás vůbec nevšimli, takže

nenápadnost nade vše. Na dnešek si nás vypůjčil Moody, je to jeho akce, takže jestli uslyšíte jeho rozkaz,

převažuje i ten můj, jasné?"

Všichni kolem přikývli.

Gregory se poprvé otočil na Freda s Georgem a čtveřici kouzelníků, za kterou se Hermiona snažila

nenápadně schovat. "Vás šest - jsem si jistý, že vám to Moody i Arthur vryli do paměti už stokrát, ale

uslyšíte to i ode mě, protože jsou to moji lidi, co za vás budou riskovat krky.

Až vyjdeme za bránu, přestáváte existovat! Budete zastřeni tolika kouzly, že to bude skoro pravda.

Budete si hledět jen své práce, zakopete ty nálože, aniž byste se podívali doprava, doleva. Nechci vidět od

vás žádný paprsek kouzla, ani v té nejnutnější sebeobraně. Moody každému z vás přidělil dva kouzelníky,

kteří kolem vás vytvoří živý štít. Shora vás bude chránit sedm vynikajících letců, z hradeb stovky soch, a

Moody, Kaye a já budeme vždycky na blízku, kdyby bylo potřeba. Mimoto mezi vámi a nepřítelem bude

po celou dobu stát Harry zasraný Potter. Ani v děloze vaší matky nebylo bezpečněji, rozumíte?"

Dostalo se mu šesti dalších přikývnutí.

"I kdyby se Smrtijedi přece jen dnes v noci ukázali, nikdy se nedozví, že před hradbami bylo dalších

sedm neviditelných kouzelníků, jasné? A už vůbec nikdy neuhádnout, že těch sedm zakopávalo nálože!"

Pak se Gregory podíval přímo na Hermionu, která si doteď myslela, že unikla jeho pozornosti. "Nevím,

co tu dnes v noci děláte, slečno Grangerová, ale budu předpokládat, že pro to máte dobrý důvod. Nemám

pro vás žádné instrukce, takže si dělejte, co uznáte za vhodné, ale nepleťte se nikomu do cesty. Pokud nějak

překazíte dnešní plán, budete za to zodpovědná, nadržování nenadržování."

Hermiona nervózně polkla. "Jen tu čekám na Harryho."

Gregory se zamračil. "To nejste jediná," řekl tiše.

"Kaye, dej slečně Grangerové jedno náhradní zrcátko, pro všechny případy," dodal pak už nahlas

směrem ke svému kolegovi. "Dobře. Všichni se uvelebte, dokud nepřijdou ostatní. Podle všeho to bude

chvíli trvat, než budeme kompletní."

Kaye k ní přistoupil s malou naušnicí v ruce. "Znáte dvousměrná zrcátka?" Hermiona přikývla. "Tohle

funguje na podobném principu. Jsou k němu napojena všechna ostatní, ale přenáší jen zvuk. Ovládáte

bezhlesné kletby? Výborně. Když budete mít hůlku v ruce, stačí v mysli jasně vyslovit jméno toho, s kterým

chcete navázat spojení, a dodat slovo prosím. Rozhovor ukončíte myšleným Finite. S rukou na hůlce se dají

posílat i bezhlesné myšlenky, ale bez cviku bych to nedoporučoval, jsou nekoherentní a často pošlete víc,

než jste zamýšlela. Zkuste se teď se mnou spojit."

Hermiona si miniaturní naušnici připla k lalůčku. Nebylo na ní nic, co by připomínalo zrcátko. Warren

Kaye, prosím. "Ehm, slyšíme se?"

Kaye před ní přikývl. "Výborně." Hermiona s sebou cukla, když jeho hlas zazněl ze dvou směru -

jednou jak promluvil živý Kaye před ní, a ve stejnou chvíli jakoby ji odpověď zašeptal přímo do ucha.

"Zrcátko si můžete nechat, kouzla na něm nevydrží dlouho, zvlášť když se používají přes silné bariéry.

Finite."

A pak odešel připojit se znovu k Gregorymu. Hermiona zůstala stát na místě.

Harry Potter, prosím. Vyzkoušela hned v zápětí. "Harry? Harry, slyšíš mě?" Ale bez odezvy. Zklamaně

se otočila a rozhlédla se kolem. Mnoho lidí si vykouzlilo pohodlné pohovky přímo na mrtvé zimní trávě a

jalo se na nich odpočívat. Susan se vyměnila s Erniem nahoře na stráži. Hermiona chvíli přemýšlela o tom,

že by se k spolužákovi připojila. Vždycky si rozuměli a byli to už dlouhé měsíce, kdy si naposledy

popovídali. Pak se ale podívala na hodinky a zjistila, jak pozdě v noci, tedy už k ránu, bylo. Když už teď

mělo způsob, jak se s Harrym spojit, neměla důvod dál na něj tady čekat. Bylo lákavé tady zůstat a ujistit

se, že všichni v pořádku akci přežijí, na druhou stranu ji ale vyděsila Gregoryho profesionalita. Pravda byla,

že neměla žádný dobrý důvod tu být, naopak, bylo hodně dobrých důvodů, proč by měla být nahoře v

posteli a odpočívat na další náročný den.

Když teď měla způsob, jak se s Harrym dneska spojit, nebylo už vážně proč tu na něj čekat. Unaveným

krokem se vydala zpátky k hradu, aniž by se s někým rozloučila. Vypadali, že si užívají chvilky nerušeného

klidu.

O pár hodin později ji vzbudil mužský křik. Vylekaně se posadila na posteli, ale ložnice kolem ní

tonula ve tmě a tichu. Levandule, její jediná zbylá spolubydlící, klidně oddechovala na své posteli.

"Žádný oheň tak blízko k hradbám!"

Hermiona polekaně nadskočila, když se křik ozval znovu. Pohlédla na Levanduli, která však spala dál.

"Tak jedině odpálíte ty nálože! Odřízněte jim hlavy, podřezejte nohy, ale žádná ohňová kouzla tak

blízko hradbám!"

Hermiona konečně poznala Moodyho hlas. Sáhla si na ucho a na lalůčku opravdu nahmatala miniaturní

naušnici, kterou si před spaním zapomněla sundat. Zůstala ještě chvilku bezhybně sedět, čekala, až se

pořádně probere, ale žádná další zpráva se v příštích několika minutách už neozvala.

Chvíli zvažovala, jestli si má zrcátko prostě sundat a vrátit se ke spánku, ale Moodyho rozkazy nezněly

zrovna, jakoby venku všechno šlo podle původního plánu. S novými starostmi se vyhrabala z postele a

převlékla se z pyžama. Stejně by teď už nemohla usnout.

Spěchala dolů hradem, a nervózně čekala na další zprávy ze zrcátka, které však zůstalo dlouho tiché.

Za celou dobu potkala jen dvě hlídky, na hlavním schodišti a u hlavního vchodu, což bylo podezřele malé

číslo.

Jakmile se dostala na dohled bradavických hradeb, všimla si, že cimbuří se hemží aktivitou. Jeden za

druhým se objevovaly světelné paprsky kouzel, hodně z nich vylétávalo nahoru nad hlavy obránců, a mizelo

za kameny hradeb. Slyšela výkřiky kouzel, jinak ale bylo ticho. Hermiona přidala do kroku.

Udýchaně vyběhla na vrchol, doklopýtala k cimbuří a nahlédla přes něj na druhou stranu.

Přes průhlednou bariéru se jí otevřel pohled na ohnivé, krvavé inferno dole. V první chvíli si myslela,

že obléhání Bradavic začalo. Od lesa se na Bradavice hnala vlna kouzelníků, stovky, a zpod hradby stromů

se stále vynořovali další. Zarazili se asi stovku metrů před hradbami, kde jim obránci nedovolili ani krok

dál. První řády byly pod palbou řezacích kouzel, rozsekávány na kousky. Víc vzadu pak vybuchovalo jedno

ohnivé kouzlo za druhým.

A pak si Hermiona uvědomila, že paprsky kouzel míří jen na jednu stranu, že nikdo z nepřátel

neopětuje palbu. Takhle blízko k bariéře i perfektně slyšela rány výbuchů a syčení ohně, ale armáda před

ní byla dokonale tichá, nikdo z nepřátel nevydal jedinou hlásku.

A tak jí došlo, co za armádu na ně útočili. Nemrtví, do jednoho.

Pohlédla do strany a hledala nejbližšího kouzelníka mezi oživlými sochami, které střílely jeden ohnivý

šíp z hradeb za druhým. Našla Amélii Bonesovou a okamžitě k ní přiběhla. Čarodějka měla hůlku zabořenou

v kouzelné bariéře tak, že jí na druhé straně trčela jen špička, z které v pravidelných intervalech

vybuchovala jedna ohromná ohnivá koule za druhou.

"Co se děje?" zeptala se jí zadýchaně Hermiona.

Madam Bonesová na ni pohlédla koutkem oka, aniž by přestala vysílat oheň. "Strč hůlku přes bariéru,

a začni řezat jednoho Inferia za druhým. Pokud se cítíš na to, abys vypálila oheň dost daleko od hradeb,

udělej raději to."

Hermiona nezareagovala okamžitě. "Hned teď!" obořila se na ni Madam Bonesová vzápětí, což

Hermionu přinutilo do pohybu. Na nic víc se neptala, a udělala, jak nakázáno. Prostrčila hůlku kouzelnou

bariérou, která kladla jen minimální odpor, a když i ten odpadl, věděla, že špička hůlky je na druhé straně.

Zhluboka se nadechla, posbírala všechny síly a vložila je do jediného kouzla.

„Erupta incendio.“

Z hůlky ji vystřelil plamínek velikosti hrášku, který ohromnou rychlostí přeletěl stometrovou

nebezpečnou vzdálenost. Hermiona ho nespustila z očí, a jakmile se ocitl dostatečně daleko od hradeb, silou

vůle změnila jeho trajektorii tak, aby dopadl přímo do shluku Nemrtvích, kde vybuchl v obrovské plameny.

„Erupta incendio.“ Neměla čas podívat se, co její kouzlo způsobilo. Cítila, že v hůlce zůstalo ještě plno

nashromážděné energie a hned kouzlo zopakovala. Nechala zrnko ohně dopadnout jen o kousek vedle než

to první a tentokrát sledovala, jak vypuklo v několikametrové plameny, které rozehnaly Infery do všech

směrů.

A právě v tom okamžiku, když její plameny osvítily tváře Nemrtvích okolo, poznala v jedné z nich

pana Ollivandera.

Zamrzla na místě, slabiky třetího kouzlo na jazyku.

Ruka s hůlkou ji poklesla, když zaostřila na tváře útočících Nemrtvích, dostatečně ozářené ohnivými

kouzly vybuchujícími v nepravidelných intervalech mezi jejich řadami. Stáli od ní na dvěstě metrů daleko,

podle všeho by neměla mít šanci rozeznat jednotlivá těla, natož jejich tváře, přesto viděla jejich rysy

naprosto jasně, jakoby stáli přímo před ní.

Všechny obličeje vypadaly neobyčejně zachovale, jakoby všichni zemřeli ještě včera. Hermiona

přejížděla jednu tvář za druhou, a nepoznávala z nich jedinou. Už si začínala myslet, že si Ollivanderovu

tvář jen představovala, když jedna z kratších ohnivých koulí ozářila obličeje v první řadě a Hermiona

poznala hostinského v Prasečí hlavě, Brumbálova bratra Aberfortha. A kousek od něj stál Cedric Diggory,

jeho tvář stejně neporušená a prázdná jako když se před lety objevili s Harrym u bludiště.

Hermiona začala křičet.

A přitom jí oči nepřestaly bloudit a pátrat dál. Ohnivý šíp ozářil rodiče Justina Finch-Fletchleyho, které

Hermiona poznala i po tolika letech, co je společně s její rodinou profesorka McGonagallová poprvé

provázela po Příčné ulici. Madam Rosmertiny šaty i kůže byly v plamenech, když s bezzvučným výkřikem

couvala od hradeb. Bartemius Skrk starší, stál jen o pár tváří dál od ní. A pak tu byly další obličeje, matně

povědomé, které Hermiona znala jen ze starých výtisků novin, ale jejich jména najednou vyskakovala z

paměti jedno za druhým – Edgar Bones, bratr madam Bonesové, zavražděný víc než dvacet let zpátky, jeho

tvář bez poskvrny. Fabián Prewett, bratr paní Weaslové; Benjy Fenwick, člen prvního Fénixova řádu,

Marlene McKinnonová, vyvražděna s celou rodinou, která zřejmě stála někde poblíž, a-

Hermionin výkřik se změnil v tichý nářek. Hlavou jí projela zvláštní myšlenka, že všichni měli pravdu,

když přirovnávali Harryho k jeho otci. Opravdu vypadali stejně, když teď pohlédla na dokonale zachovalou

tvář Jamese Pottera. Okamžitě pátrala očima dál, s morbidní zvědavostí, jestli blízko něj neuvidí i jeho

ženu-

„Hotovo, nálože jsou na místě,“ ozval se jí v uchu hlas Arthura Weasleyho.

„Všichni na košťata!“ vyštěkl okamžitě Moody.

„Přestaňte pálit z hradeb!“ Whisper.

Trhla prudce hlavou, když napravo od ní vybuchly paprsky kouzel. Desítky postav na košťatech před

hradbami byly najednou viditelné, v šoku na vteřinu zmrzlí na místě. A pak se na ně valila lavina kleteb od

Nemrtvých.

„Štíty!“ zařval Whisper do ucha, a obránci na hradbách vykouzlili před letci jeden zářivý štít vedle

druhého, ale už bylo pozdě, paprsky příliš blízko cíli a zasáhly ty kouzelníky na košťatech, kteří nestihli

uhnout. Dvě postavy se zřítily dolů k patám hradeb.

Ostatní se vzpamatovali a začali útočit zpět na nepřátelské kouzelníky, kteří se doteď schovávali v

řadách Nemrtvích. Kryli záda čtyřem letcům, kteří se snesli dolů zachránit dvojici padlých. V tom moment

k nim však už dorazili první z Nemrtvých. Kouzelník a čarodějka se začerněnými tvářemi si každý

přehoupli jedno bezvládné tělo přes násadu koštěte, zatímco jejich spolubojovníci se otočili čelem k hradbě

Nemrtvých a zadrželi je palbou rychlých řezacích kleteb. Než se stihli všichni vznést zpátky do vzduchu,

vynořili se mezi Nemrtvými tři kouzelníci, hůlky ozářené připravenými kletbami, které okamžitě seslali na

obránce. Jeden v překvapení stihl vyčarovat štít, další se stačili vyhnout. A tak dva paprsky pokračovali

dál, přímo do země u paty hradeb.

Ozvalo se jedno jediné slabé pípnutí a v další chvíli se svět otřásl.

Půda v místě, kde kouzlo zasáhlo, vyprskla, a pak z ní explodovaly plameny, ve vteřině dvakrát vyšší

než bradavické hradby. Spolkly desítky letců, kteří v tu chvíli bojovali přímo nad náloží.

Svět utichl.

„Všichni letci za hradby! Profesoři, otevřete bariéru!“ ozval se Whispereho rozkaz. „Z hradeb štíty!“

Všechna zbývající košťata se dala do pohybu, vystřelila jako jeden k hradbám a pak přes ně, když

bariéra nad hradbami na vteřinu zablikala a zdála se je všechny spolknout, zatímco jim záda krylo nespočet

nových štítů, vykouzlených obránci na hradbách.

Whisperovy rozkazy se teď ozvaly rychlostí myšlenky. „McGonagallová, Kingsley, Bonesová, zložár

přímo před vámi, sto kroků od hradeb, teď! Tým Neelam, Kaye, proskenujte pod hradbami pro přeživší,

připravte se pro ně slétnout, na můj povel.“

Ozval se výbuch, a pak další, oba mnohokrát menší než ten z mudlovské nálože, ale přece jen hrozivé.

Mezi Nemrtvými se objevila dvě malá epicentra prokletého ohně, a nejbližší Inferi vzplanuly zářivým

ohněm, než stihly před kouzelnými plameny uhnout. A oheň se rychle šířil dál, plameny přeskakovaly z

jednoho Nemrtvého na druhého, nenasytně polykaly jedno tělo za druhým. A pak se začaly ozývat první

lidské výkřiky paniky, když se zložár dostal ke Smrtijedům, kteří se doteď schovávali v mase Nemrtvích.

Zatímco před obyčejným ohněm byli doteď chráněni, prokletý oheň se chladícím kouzlem zastavit nedá, a

co víc, prokleté těla Inferi živila prokleté plameny, které se šířily mnohem větší rychlostí.

Ozvaly se první prásknutí přemisťování, jak Smrtijedi začali panikařit. A v tu chvíli Whisper

zareagoval. „Profesoři, otevřete bariéru! Neelam, Kaye, dolů! Z hradeb štíty!“

A bariéra znovu na vteřinu zeslábla a propustila tucet letců z hradeb. Okamžitě se vrhli dolů pro padlé

spolubojovníky, zatímco z řad zpanikařených Smrtijedů na ně zaútočilo jen pár kleteb, většina z nich však

smrtících, které neměly problém překonat štíty obránců z hradeb. Kouzelníci na rychlých košťatech se mezi

nimi však prokličkovali dolů k zemi, stále hořící po mudlovském výbuchu. Cestou nahoru už ale tak

pohybliví nebyli, s nákladem nehybného těla v náručí. Jeden z nich se tak nedokázal Smrtící kletbě vyhnout

a ta zasáhla bezvědomou čarodějku v jeho náručí.

„Otevřete bariéru!“ vyštěkl Whisper zas, a letci prolétli nad hradbami.

Hned jak přistáli, objevil se u nich bezpočet domácích skřítků. Vzali zraněné za zápěstí a přemístili se

s nimi na ošetřovnu. Po chvíli se vrátili pro další várku, a tentokrát s sebou přinesli i mladou ošetřovatelku,

která se hned jala léčit lehká zranění, pro která nebylo na ošetřovně dostatek místa.

„Kingsley, Bonesová, udržujte zložár tak dlouho, jak jen budete mít nad ním kontrolu.

McGonagallová, myslíte, že byste se k nim mohla konečně přidat?“ ozval se znovu Whisper. Část napětí z

jeho hlasu zmizela, ale jeho rozkazy byly stejně pevné jako předtím.

Dole pod hradbami se objevila třetí erupce prokletého ohně, blízko jezera. Pod pohledy bradavických

obránců se během dlouhých minut rozrostla dost na to, aby se potkala se zložárem Kingsleyho, a ten zas s

plameny Bonesové, nenasytně polykajíc všechny Nemrtvé v širokém pásu. Mnoho z nich však stihlo

uprchnout, s ústy otevřenými v němém výkřiku utíkali pod koruny stromů a dál do lesa. Spousta z nich

však zůstala uvězněna v pásu mezi bradavickými hradbami a prokletým ohněm, neschopná utéct na žádnou

stranu.

Když Bonesová, McGonagallová i Kingsley nechali plameny zložáru hořet tak blízko k hradbám, jak

se jen opovážili ze strachu před detonací dalších mudlovských náloží, a všichni Nemrtví na téhle straně se

bezhybně krčili v bezpečí hradeb, tak, že na ně plameny už nedosáhly, Whisper rozkázal prokleté plameny

konečně uhasnout. Kingsley i Bonesová s nimi chvíli bojovali, zatímco McGonagallová s ledovou

kontrolou uhasínala plamen za plamenem.

Když i poslední ohně z pláně zmizely, obránci čekali na Nemrtvé pod hradbami, až se rozeběhnout do

bezpečí lese. Žádný z nich se však nepohnul z místa. Pak najednou všichni zvedli pohled na kouzelníky na

hradbách, jejich známé tváře dobře rozeznatelné ve světle, které na ně vrhala kouzelná bariéra.

Všem pomalu docházelo, že se bez vnější pobídky nikam nechystají. A nepřicházelo v úvahu, aby na

ně použili ohňová kouzla tak blízko hradbám, jinak by hrozila detonace všech náloží, a celá noční akce by

přišla vniveč.

„Všichni schopní kouzel zpátky na hradby,“ ozval se Whisperův hlav znovu, prázdný. „Sesílejte

Reducto za Reductem, odřezejte hlavu za hlavou-“

„Ne!“ přerušila ho McGonagallová. „Tohle nemůžete po nikom chtít-“

„A přece to musí někdo udělat,“ nenechal ji Whisper domluvit. „Pokud chcete podlomit moje rozkazy

znovu, ředitelko, radil bych vám udělat to později, až bude po bitvě,“ promluvil tvrdě, a přestože jeho slova

bylo celkem slušná, jeho hlas bručel potlačeným vztekem. „V téhle akci jsem po Moodym ve vedení já,

nemáte tu žádnou autoritu.“

Jestli McGonagallová měla ještě něco namítnout, udělala tak jen v soukromé zprávě pro Whispera. Po

chvíli se však ozval jeho hlas znovu, sympatičtější, ale stejně nekompromisní jako předtím. „Ti Inferi musí

pryč. Pamatujte na to, že nejsou nic jiného než loutky Pána Zla, stvořené jen proto, aby nás mučili.

Nedovolte mu to.

Každý musí seslat čtyři Reducta, čtyři hlavy, a můžete jít zpět do hradu.“

A tak pomalu obránce po obránci znovu prostrčili špičky svých hůlek přes bariéru a začali odpočítávat.

„Slečno? Slečno?“

Někdo ji tahal za zápěstí a konečně tak probudil Hermionu ze šoku. Pohlédla za sebe a našla tam

domácího skřítka Yerlyho.

„Slečno?“

„Hm?“

„Všichni kouzelníci na hradbách mají vypít Uklidňující dryák, slečno,“ řekl skřítek a skutečně ji do

ruky vnutil lahvičku lektvaru. „Yerly se musí ujistit, že všichni jeho svěřenci dryák vypijí, slečno.“

Hermiona, stále v šoku, nebyla schopna myslet, natož protestovat. Automaticky malý lok dryáku

spolkla.

„Velmi dobře, slečno,“ pochválil Yerly než zmizel.

Otočila se zpátky k cimbuří, a k výhledu za ním. Vedle ní stále stála Amélie Bonesová a nahlas

počítala, zuby zaťaté. „…pět, šest…“

Oči se Hermioně okamžitě vrátily ke tváři, kterou s přestávkami sledovala přes celou bitvu. Tonksová

zřejmě používala své schopnosti metamorfomága víc, než kdo jiný věděl, protože ve smrti byl její obličej

méně dokonalý, její nos delší, oči menší, brada vystouplejší. Přesto ji Hermiona snadno poznala, a sledovala

ji po celou dobu, jak se dařilo Tonksové uniknout všem plamenům celkem bez úhony.

Hermiona pozvedla hůlku a namířila ji na Nymfadořin krk. „Jedna,“ zašeptala tiše. Než však stačila

vyslat svoje Reducto, kletba někoho jiného ji předběhla. Neudělal moc dobrou práci, jeho Reducto krk spíš

rozdrtilo než podřezalo, krev vystříkla do všech stran, a spodní čelist se utrhla. Přesto to stačilo na zlomení

kletby, a Nymfadořino tělo se bezvládně zhroutilo na zem. Hermiona ještě chvíli pozorovala najednou

znetvořenou tvář a pak se přesunula na stále stojícího neznámého Inferia vedle. „Jedna,“ začala počítat od

znovu.

Celkový počet bylo osm mrtvých, jedenáct vážně zraněných.

Nejhorší rána pro celý hrad byla asi Moodyho smrt, přestože více oplakávali jinou ztrátu, která byla

studentem bližší – jejich vlastní Katie Bellová, Lee Jordan a Tracey Davis. Ti tři společně s polským

kouzelníkem Pietrovskym byli přímo u mudlovské výbušniny, když ji Smrtijedovo kouzlo detenovalo, a

neměli žádnou šanci na přežití.

Ti čtyři tvořili podstatnou část skupiny Nových Fénixů, kterou teď Hermiona už znala jako Charlieho

tým. Sám Charlie i se zbytkem svých bojovníků, Angelinou a kouzelníkem jménem Warbuck, seděli nad

těly v oddělené části ošetřovny, kam byla těla uložena.

Hermiona tu byla s nimi. Znovu využila své výhody chodit kamkoliv a kdykoliv, zatímco skoro všem

ostatním byl přístup odepřen. Tentokrát ale měla opravdový důvod tu být – všichni ošetřovatelé byli

zaměstnáni bojem o životy zraněných kouzelníků ve vedlejší místnosti, nikdo z nich neměl čas starat se o

mrtvé. Hermiona nabídla své služby, sebevědomá dost na to, aby spravila zemřelá těla, když už ne na to,

aby vyzkoušela své léčící schopnosti na živé. A potom, co sťala čtyři mrtvá těla dole na hradbách, se cítila

aspoň o trochu lépe, když osm mohla naopak trochu napravit.

Těla Katie, Lee, Tracey i Pietrovskeho byla mimo záchranu, spálené skoro na prach. Stejně jako tělo

Moodyho a kouzelníka jménem Dirk Wolverhampton, kteří spadli pod první salvou Smrtijedů a Charlieho

tým se je snažil na zemi zachránit. Jeremy Upadhyad zahynul taky v plamenech exploze, ale jeho

popáleniny nebyly tak vážné. Hermioně přesto trvalo víc než dvě hodiny, než byla s výsledkem spokojená.

Tou dobou odešli i Charlie a zbylí dva Fénixové.

Na konci těch dvou hodin se dveře do komnaty otevřely a dovnitř vešla ředitelka McGonagallová.

Nevšimla si Hermiony, napůl schované sedíc na okenním parapetu. Přistoupila k poslednímu, osmému tělu,

které jako jediné nezahynulo v plamenech, i když i tak Hermiona napravila několik popálenin. Čarodějka

byla zasažena Smrtící kletbou, když se ji zraněnou snažili dostat zpoza hradeb.

McGonagallová stála u noh těla Gemmy Diggoryové, a po tvářích jí stékaly němé slzy. Hermiona se

nervózně ošila, ale neodvážila se nijak vyrušit. Po chvíli se dveře otevřely podruhé a v nich stála další letitá

čarodějka, madam Longbottomová. Přistoupila po bok McGonagallové a jako tichá podpora tak zůstala

dlouho stát.

Když už si Hermiona začala myslet, že nikdy nepromluví, madam Longbottomová položila

McGonagallové ruku na rameno. „Ať už si říká Whisper co chce, nikde není psáno, že by Gemma byla

zachráněna, kdybys jednala jinak.“

McGonagallová zakroutila hlavou. „Archibald má pravdu – kdybych ho poslechla a vyčarovala zložár

okamžitě, víc Smrtijedů by bylo zmatených, a tím míň smrtících kleteb by bylo na naše namířeno.“

Madam Longbottomová přikývla. „A stejně by stačila jen jedna kletba, aby Gemmu zasáhla.“

Na chvíli se obě odmlčely. „Přesto má Archibald pravdu,“ zopakovala madam Longbottomová

nakonec. „Měla jsi ho v té chvíli poslechnout.“

McGonagallová zavřela oči. „Nemohla jsem vrhnout zložár do hordy Nemrtvých, když mezi nimi

leželi naši vlastní zranění. Bylo to příliš riskantní. Udělala jsem jen to, co jsem považovala za správné.“

Madam Longbottomová znovu přikývla. „Jsem si jistá, že Amélie a Kingsley měli stejné pochybnosti,

ale přesto nezaváhali a Archibaldův rozkaz poslechli. Jen si představ, co by se stalo, kdyby jednali stejně

jako ty, podle vlastního přesvědčení, a zložář nevrhli.“

„Archibaldův plán by zřejmě ztroskotal, a bylo by už pozdě zachránit zraněné,“ přiznala

McGonagallová ztěžka, a stejně ztěžka si pak povzdechla.

Madam Longbottomová se pousmála. „Velmi dobře. Deset bodů pro Nebelvír.“

Minerva se suše zasmála.

A pak byly obě dlouho ticho.

„Je načase ustoupit, Minervo,“ řekla pak jemně madam Longbottomová.

Minerva pohlédla na Moodyho tělo o pár postelí dál. „Alastor měl od začátku pravdu. Bradavice už

není škola, ale pevnost. Nejsme učitelé, ale vojáci.“

Madam Longbottomová si odfrkla. „A stejně to byl hlupák. Dnešní debakl byla jeho chyba víc než

kohokoliv jiného. Měl počkat na Pottera, a rozhodně neměl vyrazit sám, když jsi mu odmítla poskytnout

zálohy.

Dnešek ale krásně ukázal, že je potřeba sjednotit vedení. Nemůžeme mít už hrad rozdělený na školu,

Fénixův řád a Nové Fénixe, a jejich tři velitele mezi sebou bojovat o poslední slovo.“

McGonagallová přikývla. „Je třeba hlasovat o nové velení. Svoláme všechny, Hestii, Kingsleyho,

Amélii, Whispera, Kratiknota, McMillanovi, Billa, a Arthura, až se probudí, a Harryho, až se konečně

ukáže... A budeme hlasovat. Musí být spravedlivě zvolen, aby jeho autorita nemohla být nikdy

zpochybněna.“

„Souhlasím. Ale dopředu varuju. Se vším respektem, který k tobě jako k ředitelce, čarodějce i člověku

chovám, svůj hlas ti nedám. Dnešek ukázal, že jako velitel do bitvy nejsi nejlepší volba.“

McGonagallová nevypadala nijak překvapeně. Přesto odporovala. „A předat otěže Whisperovi?

Nechat ho, ať postaví na hradby každé dítě, které umí aspoň tři kletby a jeden štít, jen aby snížil početní

převahu Smrtijedů?“

„Whisper nebude kandidovat. Sám odebírá rozkazy odjinud.“

McGonagallová tuhle odpovědět zřejmě čekala. „Není už dost, že od Harryho čekáme, že sám přemůže

Ty-víš-koho? Sama si přece řekla, že mu máme pomoct, jak nejvíc můžeme, odebrat mu co nejvíc starostí?“

Madam Longbottomová se uchechtla. „To bylo předtím, než jste mi přidělili na správu skřítčí síť.“

„Nerozumím.“

„Zatímco ty, Whisper nebo Moody jste sdíleli své osobní skřítky s dalšími lidmi a ti skřítci pořád

stíhali svoje povinnosti, Potter potřebuje hned dva jen pro sebe, aby zvládali všechny úkoly, co po nich

posílá. Jestli jsi potřebovala důkaz toho, kdo tuhle válku prakticky vede, nenajdeš lepšího.“

Minerva znovu zavřela oči, bolest jasně ve tváři. „Je to jen sedmnáctiletý chlapec.“

„A přesto mě jeho magie oslepuje stejně jako kdy Brumbálova.“

„Síla není všechno, chybí mu zkušenosti.“

„A přesto jeho rozkazy poslouchají letití bystrozoři.“

„Nemůže se soustředit na dvě věci naráz, porazit Ty-víš-koho i jeho armádu.“

„Podle mě jdou obě věci ruku v ruce. Nemůžeme riskovat dva odlišné plány.“

McGonagallová vypadala dávno smířeně, přesto kladla argumenty dál, jakoby se je jen snažila dostat

z hrudi ven. „V čem je ale lepší než Whisper? Když přijde na bitvu, jejich názory na riskování se životy je

prakticky stejný.“

„Ve válce není bez risku vítězství. Jen si vzpomeň na dnešek, a jak nás tvoje neschopnost riskovat

málem stála.“

McGonagallová přikývla a sama sobě v příští větě odporovala, jakoby vedla vnitřní argument. „A

samozřejmě, že není stejný jako Whisper. Je vidět, jak ho zodpovědnost za všechny ty životy ničí. To je

snad největší argument, proč bychom na něj taková břemena neměli dát. Pokud je někdo, kdo si takovou

bolest nezaslouží, bude to Harry.“

Madam Longbottomová pokrčila rameny. „A zas je to největší argument, proč je pro tu roli perfektní.

A když se budeš cítit moc provinile, sval vinu na Albuse. Já to dělám často.“

Minerva přikývla. „Neměl Harryho nikdy připravovat na takovou roli, neměl mu vštípit do hlavy, že

osud světa leží na jeho ramenou. Měl mu dát aspoň šanci na normální dětství.“

„A jaké by pak byly naše šance proti Pánovi Zla? Albus byl starý hlupák, ale naštěstí pro celý

kouzelnický svět dokázal zvolit, když došlo na volbu mezi štěstím celého našeho světa a štěstím jednoho

chlapce. Jsem si jistá, že to Potter sám chápe.“

Čarodějky se opět odmlčely a Hermionu napadlo, že Harry to chápe až moc dobře. Ticho však

nepřerušila a nechala je dál tiše rozjímat.

Všimly si jí teprve, když se otočily k odchodu. McGonagallová jemně vyjekla, když ji spatřila sedět

polomrtvou únavou na parapetu. „Hermiono! Co tu děláte?“

„Těla potřebovaly, aby se o ně někdo postaral,“ pokrčila Hermiona rameny.

„Ale proč vy? Hrad se hemží více kvalifikovaných kouzelníků!“

Hermiona znovu jen pokrčila rameny. „Dneska bylo dost Reductů a ohně… chtěla jsem udělat něco

opačného, chtěla jsem něco spravit.“

„To děvče je evidentně pořád v šoku,“ poznala madam Longbottomová. „Potřebuje aspoň doušek

Uklidňujícího dryáku, a Bezesný lektvar.“

McGonagallová přikývla. „Pojďte se mnou, Hermiono,“ řekla a vzala ji jemně za loket. „Před

ošetřovnou čeká mladý pan Weasley, určitě celý bez sebe strachy, co je s vámi. Už se o vás postará.“

„Ron? Ron je v pořádku?“

Vedly ji přes celou ošetřovnu, která ještě bzučela životem, na postelích obklopenými záclonami

kouzelníci stále bojující o život. Hermiona si matně uvědomovala, že na jedněch postelích leží Fred, a

George, a pan Weasley, kteří výbuchu unikli jen kvůli pohotové reakci s protižárovým štítem.

A pak už byla v Ronově náručí a o pár vteřin později ve své posteli. Dal ji napít ze dvou lahviček, a

pak ji objal znovu a ona v jeho náručí usnula.

Znovu ji probudil hlas vycházející ze zrcátka na uchu, které si stále ještě nesundala. Chvíli ji

samozřejmě zas trvalo, než jí to došlo, ale byla rychlejší než posledně.

Ron ležel vedle ní, ale nespal. Nadzvedl se na loktech, když zpozoroval, že je vzhůru. „Co se děje?“

Hermiona neodpověděla hned, na chvíli zaposlouchaná do zrcátka. „Konečně přišly zprávy o Harrym,“

řekla konečně. „Je pořád ještě v Mexiku, z dosahu jakékoliv komunikace. Ale vrátila se Gwenog s tím, že

by brzo měl být na cestě zpátky. Do pár hodin by se měl vrátit.“

Ron udiveně nadzvedl obočí. „Jak to všechno víš?“

Hermiona odepnula zrcadlovou náušnici, jistá si tím, že zpráva už skončila, a ukázala ji Ronovi. „Tohle

mi dal Kaye. Je to dorozumívací zařízení, stejně jako Dvoustranná zrcátka, ale přenáší jen zvuk, ne obraz.

Stačí si ho připnout na ucho.“

Pocítila, jak ji přemáhá únava i účinky lektvarů. „Jak dlouho jsem spala?“

„Ani ne půl hodiny.“

Hermiona smířeně přikývla. Nemělo cenu se spánkem ještě bojovat. Podala náušnici Ronovi.

„Poslouchej na chvíli ty. Vzbuď mě, až se Harry vrátí.“

Nečekala na Ronovu odpověď a usnula ještě dřív, než stačila položit hlavu na polštář.

Když se probudila znovu, slunce bylo vysoko na obzoru a Ron s ní jemně třásl.

„Hm?“ zeptala se rozespale.

„Harry je zpátky.“

To ji rázem probudilo. „Co ještě říkají?“

„Svolávají členy řádu do sborovny, a Kratiknota, Poppy,… I taťku, takže už musí být vzhůru!“ dodal

nadšeně. „Říkají, že se bude hlasovat o novém veliteli celé Rezistence,“ zopakoval nahlas další zprávu a

zmateně se nad ní zamračil.

Hermiona se dala do rekapitulace toho, co pochopila z rozhovoru ředitelky a madam Longbottomové.

Ron dospěl velmi rychle ke stejnému názoru jako obě čarodějky. „Vyberou Harryho, o tom není

pochyb.“

Teď byla na řadě Hermiona, aby se zamračila. „Desítky schopných dospělých kouzelníků vyberou

sedmnáctiletého chlapce, aby je vedl do války.“

„Přesně tak, protože jinou možnost nemají. Harry už je teď prakticky vede, jen to udělají oficiální.“

Hermiona se zamračila ještě víc, když se ji v hloubi srdce zmocnil stejný strach jako pár hodin zpátky

na ošetřovně. „Ptá se ale někdo na Harryho názor? Co když vést všechny nechce?“

Ron se suše zasmál. „Vsadím se, že ani sám Harry se nad tímhle nikdy nezamyslel. Nikdy žádnou

jinou možnost neviděl.“

„Neměl by nést tu zodpovědnost,“ stála si Hermiona tvrdohlavě za svým. „Copak nikdo nevidí, jak ho

to mění, jak ho to ničí?“

Ron se zatvářil nechápavě. „Ničí? Mění? O čem to mluvíš?“

„Přece sis musel všimnout! Používá černou magii, zabíjí velvyslance…“

Ron ji zarazil. „Jen používá zbraně, na které nepřítel slyší, Hermiono. Nic jiného mu nezbývá, pokud

chce tuhle válku vyhrát.“

„Ale tohle přece není náš Harry! Starý Harry by se nikdy nesnížil k vraždě, jen aby došel svému!“

Ron se na ni podíval s nadzvednutým obočím. „Harry poprvé zabil, když mu bylo jedenáct. Copak si

nepamatuješ, Hermiono? Holýma rukama spálil Quirellův obličej na prach, jen aby zabránil Voldemortovi

vrátit se mezi živé.“

„To bylo v sebeobraně!“

Ron přikývl. „Protože tenkrát jen sebeobrana stačila, aby překazil Voldemortovy plány. Stejně jako o

rok později sebeobrana stačila, když bojoval proti baziliškovi. Ale teď má proti sobě celou armádu,

Hermiono, s obry a draky, a Nemrtvými, a skoro celým národem, který se za Voldemortem krčí. Jen obrana

už nestačí.“

„Jenže ho to ničí! Copak to nikdo nevidí? Pamatuješ, když jsi viděl naposledy jeho bubáka? Harryho

bubák měl podobu samotného Harryho! I Harry sám se děsí toho, v koho se mění!“

Ron se nejdřív zatvářil zmateně, ale pak se pomalu zmatení změnilo do úsměvu. „A copak tohle není

největší důkaz, že se o Harryho nemusíme bát? Harry je pořád náš starý Harry, jen s většími výčitkami, ale

pořád Harry. Nikdy-“

Ron se najednou zarazil, výraz nepřítomný.

„Co se děje?“ naléhala hned Hermiona nervózně.

„Harry sám mluví,“ řekl jen jednoduše.

„Dej to sem,“ přikázala Hermiona okamžitě a Ron neochotně poslechl. Namířila na miniaturní náušnici

hůlku a v dalším okamžiku se Harryho hlas rozlehl po celé ložnici.

„-věci popořádku. Žádná schůze nebude, dokud se s těly nenaloží s úctou, jakou si zaslouží.“ Zněl

pevně, autoritativně, a přitom divoce, v hlase zuřivost smíchaná s hlubokým smutkem. „Prosím každého

kouzelníka ze zahraničí, který je ochoten pomoci, ať se ke mně na hradbách připojí. Těla budou vyspravena

a připravena k důstojnému pohřbu plamenem. Kdo bude chtít, může večer přijít na hradby a vzdát svou

poctu hned potom, co se rozloučíme s Katie, Tracey, Leeam, Zbyškem, Dirkem, Jeremym, Alastorem a

Gemmou,“ vyjmenoval bolestně každé jméno. „Do té doby nechci žádného britského kouzelníka na

hradbách vidět! Informujte celou školu.“

A potom bylo ticho.

Ron se na Hermionu upřeně zadíval. „Vážně máš ještě nějaké pochyby, že Harry už dávno není ve

velení?“

Harry dostál svému slovu a skutečně zvenku podél hradeb vystavěl desítky hranic, na které položili

těla všech Nemrtvých, kteří pod hradbami zůstali. Všichni byli oblečeni do černých hábitů, které je

pokrývali od pat až po bradu, vysoké límce schovávaly přeřezané krky. Jediné, co z těl šlo vidět, byly bledé

tváře, znovu neposkvrněné hrůzami dnešní noci.

Celá škola se přišla podívat, i do posledního mudlovského dítěte. Trmáceli se v dlouhém pochodu od

hřbitova, kde právě pohřbili osm ze svých řad, a nálada byla smutnější než pochmurná. Každý se děsil, co

za hradbami uvidí, jestli mezi Nemrtvými nepoznají své blízké.

Hermiona si nebyla jistá, jestli tohle byl dobrý nápad.

Harry sám stál někde na cimbuří, ale kde přesně Hermiona přes hlavy ostatních neviděla. Když však

promluvil, jeho hlas se nesl přes zástupy.

„Voldemortovým skutečným jménem je Tom Riddle. Narodil se v mudlovském sirotčinci, matce

motákovi a mudlovskému otci, kterého svedla lektvarem lásky. Když malý Tom Riddle v noci ležel v

posteli, snil o tom, jak se jednou pomstí celému světu, který se mu za jeho původ posmíval. Vymyslel si

přezdívku, o které snil, že se jí jednou bude bát celý svět.

A dosáhl svého. Skoro celý svět se bojí vyřknout přezdívku malého Toma Riddlea.

A přitom je to jen to – přezdívka malého chlapce, který snil o velké pomstě. Jméno samotné nemá

žádnou moc, může nám ublížit jen tolik, kolik mu sami dovolíme. Tom Riddle použil laciný trik, aby nás

zastrašil.

A dnes v noci to udělal znovu. Chci, abyste prohlédli přes své zděšení, a pochopili, že včerejší noc

byla přesně to – jen laciný trik. Mnoho z vás má pod hradbami své blízké. Chci, abyste si uvědomili, že už

dávno položili oběť nejvyšší, a Tom Riddle už jim nemá jak ublížit.

Ať už se dnes v noci dělo cokoliv, nikdo z našich blízkých netrpěl. Tom Riddle použil jen další trik,

kterým nás chtěl zastrašit.

Nesmíme tu dovolit!

Chci, abyste prohlédli přes hrůzy včerejší noci a uvědomili si, jakou chybu Tom Riddle udělal. Jakou

příležitost nám dal, když vynaložil takové úsilí, abychom znovu pohlédli na tváře svých blízkých. Chci,

abyste pohlédli na ně teď, a zapamatovali si je, jak leží v pokoji. Chci, abyste po mě opakovali každé jejich

jméno. Chci, abyste si zapamatovali, jakou oběť už přinesli. Chci, abyste si uvědomili, že v tomhle boji

nejsme, a nikdy jsme nebyli, sami. Chci, abyste jim ukázali čest tím, že prohlédnete přes triky Toma

Riddlea, najdete kuráž a nedovolíte mu, aby vzpomínky na naše blízké Tom Riddle použil proti nám!“

Pak se jeho hlas změnil, když se obrátil k hradbě stromů, kde míle hlouběji v Zapovězeném lese čekali

jeho nepřátelé.

„Tom Riddle. Nejsem nadán soudit tě mocí zákona, přesto mám právo soudit tě jako člověk, který stojí

čelem k nevývratným důkazům. Soudím tě za činy proti lidskosti, za činy proti magii.

Každým jménem, které bude teď vyřčeno, tě osvědčujeme a odsuzujeme. Budeš potrestán. Budeš

popraven. Tvé učení bude zapomenuto, tvá přezdívka se stane strašákem pro neposlušné děti. Prohraješ.“

Pak se otočil zpátky k Bradavicím. „Chci, abyste po mě opakovali každé jméno, a vzdali jim hold pěstí

přes srdce.“

Hermiona se rozhlédla kolem sebe, když jeden kouzelník po druhém kolem ní přiložili zaťatou pěst k

hrudi.

“Edgar Bones,” vykřikl Harry do absolutního ticha. První hranice v dlouhé řadě najednou vzplála a

vysoké plameny spolkly tělo položené na ní.

Všichni sebou cukli, ale v dalším okamžiku jméno po Harrym zopakovali, bijící se pěstí do hrudi.

Ron vedle ní udělal to samé. Pak vzal i její pravou ruku, složil ji do pěsti a jemně ji položil přes její

hruď. “Slyšel jsem o tom v legendách,” řekl vážně, jeho hlas hluboký úctou, “zdravili se tak největší z

válečníků.”

Nebyl zjevně jediný, kdo si tuto prastarou zvyklost pamatoval, když víc a víc kouzelníků přikládalo

pěst k srdci.

“Aberforth Brumbál.”

Další hranice vzplála, a Hermiona na to tentokrát byla připravena. Váhavě poklepala pěstí, zatímco

kolem ní kouzelníci rozhodně zopakovali Brumbálovo jméno.

“Fabián Prewett.”

I mudlové už pochopili, přidali se ke kouzelníkům, když po Harrym zopakovali další bolestné jméno.

Jejich hlasy se sborově nesly k nebesům a nabývaly na síle. S každým dalším jménem byl jejich pokřik

rozhodnější, stoupal přes hradby a nesl se přes koruny lesa. A nálada kolem Hermiony se měnila stejně

rychle, jak hřmotnější se zástup stával.

Další scéna napsána už dávno, dlouho předtím, než byly všechny ostatní na světě. Časově je na

správném místě, jen by potřebovala změnit pár podrobností, aby navazovala plynuleji.

Brumbálova bývalá pracovna tonula ve tmě a tichu, když je do ní Yerly přemístil. Hermiona věděla,

že se McGonagallová i jako ředitelka rozhodla zůstat ve svém starém kabinetu. Ředitelská pracovna tak

byla už od léta nepoužívaná a její ponurost teď Hermionu zarazila. Chyběl jí zvuk bezpočtu záhadných

přístrojů, pravidelný cinkot a tikání, které měla s Brumbálovou pracovnou spojené. Chybělo jí přívětivé

světlo, které nepocházelo z žádného viditelného zdroje. Jakoby toho ještě dneska neměla dost, dopadla na

ni staronová úzkost, stesk po dobrých časech, kdy je v pracovně pokaždé uvítala Brumbálova laskavá

přítomnost.

„Harry?“ zavolal Ron nejistě do tmy.

„Tady jsem,“ ozvalo se ze zadní části místnosti.

Vydali se za hlasem. Než se k Harrymu dostali přes celou místnost, stačily si jejich oči přivyknout

noční tmě a dokázali tak rozeznat, že sedí na jednom z masivních stolů, které v pracovně zbyly, zády opřený

o stěnu a na koleně Fawkese. Vedle něj na stole stála poloprázdná flaška Ohnivé whisky a jedna sklenička.

„Proč tu piješ ve tmě?“ zeptal se Ron bezmyšlenkovitě.

Viděli jeho siluetu pokrčit rameny, aniž by se k nim otočil. „Bylo ještě světlo, když jsem začal.“

Pohlédli po sobě s Ronem, ale nic na to neřekli. Hermiona váhavě vytáhla hůlku a chvíli nerozhodně

přemítala, jestli ji má rozsvítit. Nakonec ji zase schovala.

„Chcete taky?“ zeptal se jich Harry po chvíli napjatého ticha.

Ron okamžitě přikývl. Hermiona už chtěla automaticky odmítnout, když se zarazila. „Do čerta už se

vším…“ zamumlala nakonec, vykouzlila třetí sklenku a výmluvě ji ukázala Ronovi. Nadzvedl překvapeně

obočí, ale nakonec se zdržel všech poznámek a nalil ji do sklenky hned dva palce zlaté tekutiny. Se

skleničkami v ruce si sedli Harrymu po boku a zase zůstali potichu.

Nikdo z nich se ze skleničky dlouho nenapil. Hermiona si už začala myslet, že snad čekají na nějaký

přípitek, když Ron zničehonic tu svou rychle zvedl a celou ji vypil. Harry ho následoval jen o vteřinu

později. Hermiona se k nim přidala, opatrně ochutnala kapku whisky na jazyku, než zavřela oči a hodila do

sebe zbytek. Vydala ze sebe překvapený nádech, když cítila, jak ji tekutina pálí v krku a pak celou cestu do

žaludku. Ron s Harrym se nad její reakcí pousmáli, pak Ron každému dolil.

Dalších pár minut zas seděli v důvěrném tichu. Hermiona pomalu usrkávala ze své sklenky a

pozorovala temnou oblohu za oknem. Bylo zataženo, nešla vidět jediná hvězda.

V hlavě měla podivně prázdno a pochybovala, že za to mohla Ohnivá whisky. Cítila se naprosto citově

vyčerpaná, jako by dnes už nedokázala pobrat další emoce. Přesto jí bylo podivně dobře, cítila se klidná a

v bezpečí, když tu teď seděla s Ronem a Harrym, v tichu a ve tmě. Uvědomila si, že už to jsou týdny, kdy

byli naposled všichni spolu, aniž by jeden z nich nespěchal někam pryč.

Ocitla se na dně sklenky. Ron si toho okamžitě všiml a hned ji nalil další.

„Jak je mu?“ zeptal se po pár dalších minutách ticha Ron. Hermiona pochopila, že mluví o Fawkesovi.

Fawkes se zdál stejně nemocný jako před pár týdny, snad ještě hůř. Právě teď nevypadal o nic

výjimečněji než několik dnů staré kuře.

Harry pokrčil rameny. Nemohla to gesto v šeru vidět, ale cítila pohyb vedle sebe.

Zamračila se. „Pořád nevíš, co se s ním děje?“

Zaváhal. „…mám takovou teorii.“

Ani Ron, ani Hermiona na něj nenaléhali. Věděli, že se rozmluví sám, až si uspořádá myšlenky. Měli

celou noc pro sebe.

„Kdysi jsem vám vyprávěl, že existuje jakési… přátelství mezi Erisedskými jednorožci a fénixi,“ začal

nakonec. „Proto si s Fawkesem tak dobře rozumíme a proto je moje forma jako zvěromága fénix, ikdyž mi

v žilách koluje erisedská krev.“ Odmlčel se a lokl si ze své sklenky. „Myslím si, že kvůli tomu spojení

Fawkes reaguje na Voldemortova kouzla podobně jako já. Tenkrát, ve Voldemortově sídle, musel překonat

daleko zlověstnější bariéry, než jsem si myslel. Aby je dokázal zbořit, musel upravit svou magii, podobně

jako jsem to udělal já tenkrát na kraji Zapovězeného lesa, když Voldemort zavraždil všechny ty jednorožce.

Jenže Fawkesova magie je z nějakého důvodu poškozena zřejmě napořád.“

Hermiona se nad jeho slovy těžce zamyslela. „Poškozena?“

„Zřejmě na sebe musel vzít něco z Voldemortova magického podpisu, upravit zdroj své magie, aby se

přes ty bariéry dostal. Takhle fénixové fungují, když se přemisťují přes zdánlivě nepřekonatelné ochrany –

snadno přečtou bariéru a zjistí si magické podpisy kouzelníků, které jsou bariéry instruovány pustit dovnitř.

Upraví pak na okamžik svou magii, aby vypadala jako magický podpis těchto kouzelníků, a snadno tak

bariéry oklamou. Jenže když na sebe Fawkes vzal Voldemortův podpis, něco se pokazilo a Fawkes se ho

teď nemůže zbavit. Voldemortova magie je v něm jako parazit, její vliv pořád roste a potlačuje tu

Fawkesovu.“

„Jestli máš pravdu, co přesně to pro Fawkese znamená?“

„Fénixovo tělo není stvořeno pro lidskou magii. A už vůbec ne pro tu Voldemortu, která je poskvrněna

kouzly, která vraždí Erisedské jednorožce. Jeho tělo slábne. Je jen otázka času, kdy ztratí sílu úplně a

vzplane. A bojím se, že když je jeho vlastní magii tak potlačena, nebude mít sílu z plamenů znovu povstat.“

Hermioně se sevřelo srdce. „Fawkes umírá?“

Harry jí neodpověděl, místo něj se ozval sám fénix a zatrylkoval tichou, ale veselou melodii.

Hermionina citová otupělost zmizela. Do očí se jí nahrnuly slzy, když se k fénixovi natáhla a jemně ho

pohladila po křidle. O vteřinu později se k ní přidala Ronova ruka. Fénix se zdál z nenadálé pozornosti

nadšený a blaženě přivíral oči, když se otíral o jejich ruce. Hermiona se nad jeho výrazem smutně pousmála.

„Vypadá s tím vším smířený,“ podotkl Ron.

Harry se krátce zasmál. „Víc než to, někdy se mi zdá přímo nadšený.“

„Opravdu?“

Harry přikývl. „Podle mě chtěl odejít už před půl rokem, společně s Brumbálem. Jejich pouto… bylo

hodně silné. Fawkes tu s námi zůstal a pomáhal jen pro to, že to po něm Brumbál žádal.“

„Nebojí se smrti?“ zeptala se Hermiona sevřeným hlasem.

„Na smrti není nic, čeho bychom se měli bát,“ řekl pevně Harry. „Byl jsem tam, Hermiono, viděl jsem

to. Nevím, jestli to bylo nebe, peklo, očistec… nebo jen místo v mé hlavě, ale na tom nezáleží. Ať už jsem

byl kdekoliv, nebylo tam vůbec špatně.“

Harry se sklonil k fénixovi a jemně ho pohladil po opeřené hlavě. „ Tohle pomalé umírání pro Fawkese

musí být daleko horší. Nabídl jsem mu, že jeho trápení ukončím, ale trvá na tom, že tu s námi zůstane, jak

dlouho bude moct. Bezpochyby část slibu, který dal Brumbálovi.“

Zničehonic se fénix sklonil a klovl Harryho do stehna. Harry potichu zaklel a překvapením sebou

škubl, až fénixe málem z kolene shodil. Fawkes se však nenechal vyvést z míry, zatnul drápy Harrymu do

nohy pevněji, aby znovu získal rovnováhu, a kývnul hlavou doprava.

Hermiona s Ronem na něj jen nechápavě hleděli, Harry však zřejmě fénixovy posunky chápal. „Už

zas?“ povzdechl si, když nepatrně škubnul zápěstím. Vzápětí Hermiona slyšela, jak se jim někde za zády

otvírá zásuvka, a o vteřinu později do Harryho nastavené dlaně vletěl kožený měšec.

„A myslím, že tohle mu Brumbál slíbil na oplátku,“ poznamenal Harry s úsměvem, když otevřel měšec

a natáhl se pro něco dovnitř, s rukou schovanou až po loket. Když ji vytáhl zpátky, měl dlaň plnou kousky

něčeho, co Hermiona nedokázala ve tmě rozeznat.

„Sušené papričky habanero,“ vysvětlil Harry stále s úsměvem a jednu z nich nabídl fénixovi. Fawkes

po ní okamžitě chňapl. „Je schopný jich na posezení sežrat desítky. Ale ten puch potom…“

Ron se zachechtal, zatímco Hermiona na Harryho nevěřícně pohlédla. Fawkes vydal krátký tón, který

ze všeho nejvíc připomínal uražené odfrknutí. Hermionin údiv rostl.

„Brumbál ten měšec musel zapečetit tuctem pastí, aby se do nich Fawkes nemohl dostat sám,“

vysvětloval Harry dál, zatímco fénixovi nabídl dalších pár kousků, „trvalo mu snad hodinu, než mi vysvětlil,

jak je všechny obejít.“

Ron se nepřestal smát, zatímco jim všem doléval znovu whisky. Hermiona se však nad Harryho

poslední větou zarazila. „Počkej – kdy ti to všechno Brumbál vysvětlil?“

Harry se zamyslel. „Před Vánocemi, když jsem se vrátil do Bradavic…“

Hermiona se snažila poskládat všechna Harryho tvrzení v hlavě, ale šlo to bolestivě pomalu. „Někde

tady je Brumbálův portrét, že ano? Mluvil jsi s ním?“ zeptala se nakonec.

Harry mávl rukou kamsi na stěnu po jejich levici. „Visí někde támhle.“

Hermiona nemohla chvíli uvěřit tomu, co říká. „Ty jsi mluvil s Brumbálovým portrétem? Proč jsi něco

neřekl? Mohli jsme ho snést dolů do sborovny, mohli jsme se ho zeptat na to, co máme dělat, mohl nám

poradit s tolika věcmi!“

„Nerad tě zklamu,“ řekl Harry a opravdu zněl lítostivě, „ale mluvit s jeho portrétem není jako mluvit

se samotným Brumbálem. Nevím toho o kouzelnickém malířství hodně, ale zdá se, že zatímco obrazy

opravdu zachycují osobnost namalovaného, nejsou schopny vytvořit nové názory nebo složitější nápady,

které zobrazeného ještě nenapadly, když se portrétoval. Taky si sice pamatují všechno, co se stalo předtím,

než byli namalováni, ale nové informace přijímají jen těžko. Nebo to jde špatně možná jen Brumbálovi, to

nevím…“

„Ale i tak ses od něj mohl něco dozvědět, ne?“ naléhal Ron.

„Nebyl mi schopný říct nic, co jsem nevěděl už z jeho myslánky,“ řekl smířeně Harry, ale pak se

pousmál. „Na druhou stranu… zdá se, že si pamatuje ohromnou spoustu kouzelnických vtipů. Mám ho

probudit?“

Nečekal na jejich odpověď a poslal malou kouli slabého světla ke stěně nalevo. Zastavila se přímo

před čtvercovým obrazem v nejnižší řadě portrétů a osvětlila tak spícího Brumbála. Podřimoval vsedě na

venkovní lavičce na břehu jezera, za sebou zelené louky a o kousek dál hradbu stromů. Přestože v pracovně

byla černá noc, na Brumbálově obraze svítilo polední slunko.

„Brumbále?“ zavolal jemně Harry, tak, aby neprobudil ostatní portréty. Brumbál však nijak

nezareagoval. „Profesore? Profesore Brumbále? Albusi?“ zkoušel Harry dál, ale bez výsledku. Povzdechl

si. „Od té doby, co jsme kolem hradu spustili maximální ochrany, je čím dál těžší nějaký obraz probudit.

Nemají dostatek energie.“

Hermiona si nevšimla jediného Harryho posunku, ale najednou se koule světla rozzářila jasněji a

vletěla přímo do Brumbálova obrazu. Celé plátno se rozsvítilo, Harry vedle ní si vyčerpaně oddechl a

Brumbál na lavičce strnul.

Probudil se s otráveným mumláním, ale jakmile mu pohled padl na jejich trojici, obličej se mu

rozjasnil. „Á, Harry! Slečno Grangerová, pane Weasley,“ pozdravil laskavě. Hermioně při zvuku jeho hlasu

poskočilo srdce. „Je hezké vidět, jak studenti dospívají,“ řekl s úsměvem, „a přátelství stále drží pospolu.“

Prohlížel si je zkoumavým pohledem, modré oči mu přes půlměsícové brýle jasně svítily. Pohled se mu na

vteřinu zastavil na láhvi whisky vedle Harryho. „Vidím, že jsi našel další tajemství ředitelské pracovny,

Harry,“ zachechtal se. „Ta láhev tu byla déle, než já měl tu čest být ředitelem.“

Hermiona zděšeně pohlédla na sklenici ve své dlani. Pili Brumbálův archív! Cítila, jak se jí žene krev

do tváře.

„Jako by vám ta whisky ještě k něčemu byla,“ řekl vedle ní troufale Harry. Hermiona na něj zděšeně

pohlédla.

Brumbál se však jen potěšeně zasmál. „Samozřejmě, drahý chlapče, máš pravdu. Stejně tam ležela až

příliš dlouho, já jsem Ohnivé whisky nikdy moc neholdoval…“ řekl pak, vytáhl si z kapsy hábitu citrónový

bonbón a pozvedl ho na jejich zdraví, než si ho vybalený strčil do pusy. Papírek opatrně vrátil do kapsy.

„Oh – ne, ne, profesore, s tímhle nechcete začínat…“ zakroutil Harry výhružně hlavou. Vzápětí si

přivolal odněkud za jejich zády balíček plný šumivých bzučivek a začal si jimi cpát. „Hm, profesore,

neuvěřil byste, jak lahodně v puse chutnají opravdové bonbóny!“

Brumbál na obrazu na chvíli přestal cumlat namalovaný bonbón, závistivě se zahleděl na sáček v

Harryho ruce, ale nakonec se mu do tváře vrátil veselý výraz.

Hermiona měla pocit, že jí uniká většina toho, o čem se baví. Přesto bylo Harryho drzé chování

neomluvitelné. „Harry!“ špitla zděšeně. „Co to děláš?“

„Ale jen ho nechte, slečno Grangerová,“ zarazil ji laskavým hlasem Brumbál a zářivě se na Harryho

usmál, „po náročném dnu má Harry vždy bručivou náladu. A jaký je vhodnější objekt, na kom si vylévat

vztek, než bezmocný portrét?“

Hermiona na Harryho pohoršeně pohlédla, zatímco Harry se na obraz ušklíbl. „Bezmocný?!“

Brumbál se záhadně usmál a spiklenecky na Hermionu mrkl. „Zdá se, že Harry stále ještě nedokáže

odpustit mému skutečnému já, že se nechalo zabít a Harryho tu nechalo vést válku samotného,“ vysvětlil

pak.

„To nemůžeš myslet vážně, Harry!“ obořila se na Harryho. „Není pochyb, že měl Brumbál dobré

důvody-“

Zarazila se, když si uvědomila, že Brumbál samotný je přítomný, aby se mohl bránit. Zahanbeně

pohlédla na portrét, ale s překvapením zjistila, že se Brumbál tváří ztrápeně.

„Je mi líto, slečno, ale jednání mého opravdového já je i pro mě záhadou,“ řekl pak. „Byl jsem

namalován šest let před svou smrtí, během vašeho prvního ročníku, věřím. Nedokážu ospravedlnit svá

rozhodnutí, když neznám události oněch šesti let, i přes Harryho vehementní snahy mi je osvětlit.“

„Pak od něj ale není spravedlivé vás vůbec z něčeho vinit!“ namítla Hermiona.

„Zdá se, že pomáhat mu vypořádat se s událostmi je jediná pomoct, kterou jsem mu schopen

momentálně nabídnout,“ povzdechl si Brumbál lítostivě. „Věřte mi, že bych pro něj rád vytrpěl daleko víc.“

„Vytrpěl?!“ zopakoval pochybovačně Harry. „Jsem si naprosto jistý, že si tohle všechno užíváte daleko

víc než já, profesore.“

„Ale no tak, Harry, myslel jsem si, že jsme se minule dohodli, že je to Albus, ne profesor…“

Hermiona tu výměnu poslouchala se stále větším údivem. Brumbálův obraz se nechoval nijak, jak si

Hermiona ředitele pamatovala. Veškerá vážnost zmizela, počínal si teď jako trochu bláznivý prarodič,

kterému z beder zmizely starosti o chod školy a o osud celého kouzelnického světa. Uvědomila si, že se

možná trefila.

„Stejně za vámi nikdo jiný nechodí,“ bručel Harry dál, „kdyby nebylo mě, nepromluvil byste celé

měsíce jediné slovo. Komu jinému by se chtělo pořád dokola poslouchat ohrané vtipy o tom, jak vlkodlak,

čarodějnice a upír vešli do baru?“

A Hermiona konečně pochopila, proč se Harry náhle chová tak neslušně.

Před kouzelníky na hradě musel chodit vzpřímeně, aby jim nedal možnost ztrácet naději; před svými

Fénixi si musel udržovat tvrdou tvář, aby neztratil jejich respekt; před Ginny musel chodit po špičkách,

dokud si nevyřeší, co za problémy se jí honí hlavou; před Ronem a jí samotnou musel být obezřetný, aby

je uchránil před hrůzami, které se kolem něj dějí. Neměl čas být sám sebou, shodit masky a začít se

vypořádávat s vnitřními démony. Zdálo se, že jedině Brumbálův portrét mu dal tu příležitost.

„Můj ty bože, dneska musel být ale den!“ povzdechl si Brumbál a s hraným ublížením si dal ruku přes

srdce. „Mé barové vtipy! Udeřil jsi skutečně tam, kde to bolí nejvíc, Harry!“

K Hermionině úlevě se však dál na nic o dnešku nevyptával. Jakoby mu jediný pohled na ně stačil,

aby pochopil, v jakém rozpoložení se nacházejí.

„Co kdybych tedy pro jednou upustil od vtipů a povyprávěl staré příběhy, zatímco vy si dopijete svoji

whisky… Ano, myslím, že znám jeden, který by se vám mohl líbit. I když věřím, že pan Weasley ho bude

znát.“

„Já?“

„Přesně,“ kývl Brumbál a pohodlně se usadil na své lavičce. „Takže – kde jsem to chtěl začít? Bylo

nebylo, žili kdysi tři bratři, kteří spolu jednoho dne za soumraku kráčeli po osamělé klikaté cestě. Po nějaké

době došli bratři k řece příliš hluboké na to, aby ji přebrodili, a příliš nebezpečné na to, aby ji přeplavali.

Byli ale zběhlí v umění kouzel a čar, jen tedy mávli hůlkami a nad zrádnou vodou se okamžitě objevil most.

Byli už v polovině řeky, když náhle spatřili, že jim v cestě stojí jakási osoba zahalená v kápi…“

Buď Ron nebo Harry začaroval stůl, na kterém seděli, a stěnu za zády polštářovým kouzlem, takže v

další chvíli se Hermiona propadla do měkkého polstrování. Usadila se co nejpohodlněji, s hlavou opřenou

o Harryho rameno. Ron ji ještě jednou doplnil sklenici a Hermiona z ní pomalu usrkávala, zatímco sledovala

klidnou noční oblohu a poslouchala hlas, o kterém si myslela, že už nikdy neuslyší.

Další scéna by se do příběhu nakonec nedostala (nelíbí se mi a nakonec tam vůbec nepasuje, neposouvá

děj ani není zábavná), ale když už jsem ji napsala, tak ji tady nechat můžu.

Nevěděla, v které části Brumbálova vyprávění usnula, ale určitě si nepamatovala jeho konec. Když se

o pár hodin později chladem probudila, byla stále noc, kolem ní dokonalé ticho, až na hlasité oddechování

chlapců vedle ní. To po pravé straně, Ronovo, bylo podstatně výraznější.

V hlavě ji začínalo bodat tupou bolestí, kterou přičetla vypité Ohnivé whisky. Byla ale příliš ospalá,

aby se o ni teď starala. Lehla si v neviditelných polštářích, položila si hlavu tentokrát Harrymu na kolena a

vykouzlila přes všechny tři teplou deku. Už se chystala znovu zavřít oči, když si všimla, že Brumbálův

obraz stále slabě září v jinak temné pracovně. Brumbál sám byl vzhůru, seděl pokojně na své lavičce a s

nepřítomným úsměvem ji pozoroval.

„Mám na vás jednu prosbu, slečno Grangerová,“ řekl jemně vzápětí.

Hermiona okamžitě přikývla. Únava najednou zmizela.

"Ať už se v příštích dnech bude dít cokoliv, stůjte při Harrym.“

Hermionu jeho slova překvapila. Proč si myslel, že je důležité o to výslovně žádat? Něco takového

bylo samozřejmé.

Brumbál si všiml jejího váhání. „Vím, že o Harrym máte poslední dobou pochybnosti. Bojíte se toho,

co vám skrývá. Bojíte se, že ho nepoznáváte.“

Hermionino překvapení rostlo. Jak tohle mohl Brumbál vědět? Poznal to snad na ní Harry a svěřil se

Brumbálovi?

„Harry neřekl nic jasného, ale je z vaší nedůvěry nešťastný. Chápe ji, a přesto má svázané ruce, aby

vám vše vysvětlil.“

Hermionino letité podezření, že Brumbál umí Nitrozpytem číst myšlenky, aniž by si toho člověk všiml,

bylo navždy vyvráceno. Portréty nemůžou použít magii. Brumbálův celý trik spočíval v dokonalém čtení

lidského těla a v silné empatii, což bylo stokrát obdivuhodnější.

„Řekl vám, co se s ním děje?“ zeptala se tiše, aby neprobudila spící mladíky vedle sebe.

Brumbál se zamračil. „Prozradil mi toho málo, a část z toho jsem ještě dokázal zapomenout… Jestli

vám můžu dát malou radou – až si budete nechávat namalovat vlastní portrét, trvejte na tom, aby vám na

plátno přimalovali pergameny a brk. Takhle je to ustavičné zapomínání nevyhnutelné - a ubíjející.“

Hermiona bezmyšlenkovitě kývla a dál netrpělivě čekala na Brumbálovu odpověď.

„Ale z toho mála jsem přece jen dokázal odhadnout, proti všemu Harry bojuje,“ pokračoval konečně.

„A můžu vás ujistit, že veškeré pochyby, které máte o Harryho charakteru, veškerý strach o jeho duševní

zdraví – jsou zbytečné. Harry je jedním z nejsilnějších lidí, které jsem měl tu čest potkat. Nemyslím teď jen

nejsilnějších kouzelníků, mluvím o jeho charakteru. Jeho srdce je nezlomné. Jeho smysl pro to, co je

správné, je silnější než kohokoliv z nás.“

„Ale…“ pochybovala dál Hermiona. „…říkal vám, co se stalo na začátku roku v Zapovězeném lese?

Vždyť přece použil černou magii! A tenkrát, v tunelu do Prasinek, když zajali Willa, zabil hned čtyři

Smrtijedy. Nechci raději ani vědět, kolik jich zabil mimo Bradavice, když je venku se svými Fénixi…“

Hermioně se sevřelo srdce, když zahlédla výraz, který se Brumbálovi v ten moment usadil na

namalovaném obličeji. Vypadal zlomeně a nanejvýš lítostivě. „A proto si nikdo z nás ani neumí představit,

jak těžce tohle všechno Harry musí nést. Věřte mi, Hermiono, Harry by mohl být daleko, daleko horší, a

to, že se stále takhle drží, je jen další důkaz o jeho nezdolném charakteru.“

Hermiona nechápala, o čem to mluví. Brumbál ji však nedal čas dlouze přemýšlet a mluvil dál. „Jak

jsem říkal, byl jsem namalován o Vánocích během vašeho prvního ročníku. V mé mysli je tak Harry stále

jasnější jako jedenáctiletý malý kluk, než jako dospělý voják, s kterým jsem mluvil před pěti minutami.

Mohu vás tak ujistit, že pod všemi těmi tvrdými maskami, které kolem sebe musel utvořit, aby dokázal

dělat rozhodnutí, která povedou k Voldemortovu pádu, stále poznávám toho malého chlapce, který ani

vteřinu nezaváhal, když vás běžel zachránit před horským trollem.“

Hermiona cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. „Jenže Harry teď zabíjí lidi! Ne v sebeobraně, ale útočí

jako první…“

„Harry vede válku,“ řekl Brumbál nesmlouvavě. „Ani já s ním v mnoha konkrétních věcech

nesouhlasím, ale i tak vidím, že jeho způsoby jsou účinné. Pochybuji, že já sám bych si proti Voldemortovi

vedl lépe.

Musíte si uvědomit, že na Harryho rozhodnutí teď závisí mnoho životů a nemůže si dovolit zaváhat

ani před těmi nejtěžšími. A pak si vzpomeňte, co jsem řekl před chvílí – uvědomte si, jak tohle musí bolet

toho jedenáctiletého chlapce. Vzpomeňte si na jeho novou jizvu na tváři…“

Hermiona nechala slzy volně téct a sledovala Brumbála, jak si na svém obraze ztěžka povzdechl.

„Jedna z mých nočních můr je pomyšlení, že tohle byl důvod, proč se mé skutečné já tak lehce vzdalo svého

života.“

Hermiona se zmateně zamračila.

„Musíte si uvědomit, že můj věk se blížil století a půl,“ pokračoval Brumbál dál, „a každým rokem

jsem neuvěřitelně slábnul. Obávám se, že jsem mohl dostat strach a utéct před další válkou. Pokud byl

Harry před rokem aspoň z poloviny takový, jako teď, musel jsem vidět jeho potenciál a musel jsem cítit, že

má stejnou šanci vést tuhle válku k vítězství jako já, a možná ještě větší. Pokud je to tak a já ho opravdu

kvůli své zbabělosti nechal proti Voldemortovi stát samotného, nikdy si své rozhodnutí neodpustím.“

Hermiona na něj vykulila oči. „To určitě není pravda! Vedl jste válku s Voldemortem přece ještě dřív,

než se Harry narodil!“

Brumbál se smutně usmál. „A nebyl jsem schopen Voldemorta za celých deset let porazit. Musel mi

na pomoc přijít jednoletý chlapec.“ Brumbál si povzdechl. „Možná má Harry pravdu, možná se má strategie

hodí jen v době míru. Když přijde válka, musí se velení chopit ráznější ruka…“

Hermiona se slzami v očích pohlédla na chlapce vedle sebe. „Nejsem pro něj dobrá kamarádka,“

zašeptala pak. „Neměla jsem právo o něm pochybovat. Ron nikdy neměl pochyby, vždycky stál při něm…“

„Pan Weasley nepotřebuje logické vysvětlení, aby zaplašil své pochybnosti. Stačí mu jeho intuice a

loajálnost. To, že nejste ochotná nechat oddanost zaslepit váš logický úsudek, z vás nedělá horšího přítele.“

Brumbál na ni laskavě, ale naléhavě pohlédl: „Přesto vás žádám, abyste v příštích dnech logiku a

pochybnosti odložila pro jednou stranou a stála při Harrym, ať už se bude dít cokoliv. Neopouštějte ho,

kromě chvíle, kdy vás o to nakonec sám požádá. A věřte mu, ať už bude váš rozum říkat něco jiného.

Jednou, brzy, pochopíte, jak důležité to pro vás i pro něj bylo.“

Hermiona se jemně třásla před Brumbálovým intenzivním pohledem. Nakonec však přikývla.

„Je tu něco, co nechápu, profesore,“ řekla po chvíli ticha. „Harry poslední dobou nevěří nikomu kolem

sebe, dokud si na nich nevyžádá Neporušitelný slib, ale nás-“

Brumbál se na ni srdečně usmál. „Přes všechnu reputaci a zodpovědnost, kterou Harry za poslední

měsíce získal, je to stále ještě sedmnáctiletý mladík. Potřebuje ve svém životě náznak normálnosti,

potřebuje všední chvilky se svými přáteli, potřebuje s vámi sedět v Nebelvírské Společenské místnosti a

nebát se svěřit o všem, co se kolem něj děje, jako to dělával posledních sedm let.“

„Mám mu tedy nabídnout, že i my mu dáme Neporušitelný slib? Třeba by se pak cítil jistější, třeba by

byl klidnější, že jeho tajemství nikudy neprosáknou…“

„Nevěřím, že by mu něco takového prospělo. Právě naopak. Důrazně vás odrazuji, abyste něco

takového před Harrym jen zmínila.“

„Ale proč?“

Brumbál jí pohlédl přímo do očí. „Kdyby Harry jen na chvíli zapochyboval o věrnosti svých nejlepších

přátel, kdyby snad jen na chvíli pomyslel na to, že by ho někdo z vás dvou mohl zradit, za co by pak

bojoval?“

Hermiona na něj zůstala beze slova hledět.

„Mám pro vás ještě jednu prosbu,“ řekl Brumbál nakonec. „Až vás Harry poprosí, abyste se s mladým

panem Weasleym ukryla před bitvou ve sklepení společně s mudly, udělejte to. Bude pro něj důležitější

vědět, že jste oba v relativním bezpečí před bojem, než mít dvě další hůlky na hradbách. Potřebuje mít

naději, že někdo mu drahý tuhle válku přežije a bude moct žít šťastně až do smrti."

Hermiona jen neochotně přikývla. Nikdy neměla moc schopností odporovat autoritám. Brumbál pak

promluvil naposledy. „Pokud dvakrát zatočíte hůlkou na své dlani po směru hodinových ručiček a vyslovíte

heslo Vinetum, po vaší pravici by se měl objevit kredenc s archívem bradavických ředitelů. Hned na první

polici je sklenka s lektvarem proti kocovině. Jsem si jistý, že když teď usrknete jeden lok, nebudete se ráno

cítit jako po třetině láhve Ohnivé whisky. Zároveň vás ale prosím, abyste o lektvaru neřekla ani jednomu z

chlapců. Bude pro ně dobré, když si zopakují tou horší cestou, že alkohol je pro tělo škodlivý.“