OBECNÁ MYKOLOGIE - botany.natur.cuni.cz¡... · Chytridiomycota (nemyceliální jsou 1 buň....

OBECNÁ MYKOLOGIE MB120P46 4 kredity (verze 2010)

garant: Karel Prášil, katedra botaniky PřF UK Praha,

[email protected]

přednášející:

Milan Gryndler, laboratoř biologie hub MBÚ AV ČR, Praha

Jan Holec, mykologické oddělení NM Praha

Miroslav Kolařík, laboratoř genetiky, fyziologie

a biotechnologie hub MBÚ AV ČR

a katedra botaniky PřF UK Praha

Petr Pikálek, katedra genetiky a mikrobiologie PřF UK,

Praha

Karel Prášil, katedra botaniky PřF UK, Praha

Václav Šašek, laboratoř experimentální mykologie MBÚ AV

ČR, Praha

zkouška: písemná, celkem 5 otázek

2010


1. ÚVOD

1.1. Mykologie jako vědní obor, stručný nástin vývoje mykologie, základní

literární prameny.

1.2. Houby a houbám podobné organizmy: názory na klasifikaci a postavení

v říších ţivých organizmů, vývojové teorie, přímé a nepřímé důkazy

o fylogenezi, celková biodiverzita.

2. ORGANIZMÁLNÍ ÚROVEŇ

2.1. Vegetativní stélka, dimorfizmus, polymorfizmus a pleomorfizmus u hub.

2.2. Pohlavní rozmnoţování a struktury s ním spojené (projevy pohlavnosti

u jednotlivých skupin hub, výskyt, způsoby navození a význam

dikaryofáze, sporokarp, plodnice a quasiplodnice).

2.3. Nepohlavní rozmnoţování a struktury s ním spojené, základní typy

konidiogeneze.

2010


3. BIODIVERZITA HUB

3.1. Biodiverzita hub v ČR, Evropě a ve světě, metody studia biodiverzity hub.

3.2. Počty druhů hub v různých ekosystémech a v různých částech světa.

3.3. Faktory ovlivňující biodiverzitu hub na nejrůznějších úrovních s příklady

z některých dobře prozkoumaných skupin hub.

4. VÝŢIVA A RŮST HUB

4. 1. Úvod, příjem ţivin a fyziologie výţivy.

4. 2. Fyziologie růstu a rozmnoţování

5. KOMUNIKACE HOUBOVÉ BUŇKY S VNĚJŠÍM PROSTŘEDÍM

5.1. Obecný vliv fyzikálních a chemických vlastností prostředí na houbový

organizmus.

5.2. Komunikace a přenos informací mezi houbovou buňkou a vnějsím

prostředím .

6. GENETIKA HUB

6. 1. Genetické aspekty sexuální reprodukce u hub.

6. 2. Genetická analýza souborů meiospor, parasexuální hybridizace. 2010


7. MOLEKULÁRNĚ TAXONOMICKÉ METODY

7.1. Obecné rozdělení molekulárně taxonomických metod.

Povaha molekulárních znaků.

Stavba houbového genomu.

7.2 Základy molekulární biologie: PCR, klonování, southernův přenos,

restrikční enzymy, zolace houbové DNA. Uni- a oligolokusové metody:

sekvenování a fylogenetika.

7.3. Multilokusové molekulárně taxonomické metody a jejich vyhodnocení

(AFLP, ISSR, RFLP-PCR, RAPD, analýza mikrosatelitlů).

7.4. Příklady vyuţití v taxonomii, populační genetice. Studium speciace

a vymezení druhové hranice u hub.

Vyuţití mol. metod při studiu reprodukčního systému.

Fylogeografie a molekulární ekologie hub.

2010



2.1. Vegetativní stélka, dimorfizmus, polymorfizmus

a pleomorfizmus u hub.

2.2. Pohlavní rozmnoţování a struktury s ním spojené

(projevy pohlavnosti u jednotlivých skupin hub,

výskyt, způsoby navození a význam dikaryofáze,

sporokarp, plodnice a quasiplodnice).

2.3. Nepohlavní rozmnoţování a struktury s ním spojené,

základní typy konidiogeneze.



V následujících tabulích je výklad značně zjednodušený,

protože základní termíny již byly vyloženy a prakticky

předvedeny v lekcích Mykologie speciální I+II a dále

v předmětu MB120P76I Botanika bezcévných rostlin,

tyto prezentace jsou ke stažení na adrese

http://botany.natur.cuni.cz/prasil/odborna-pred/

Další výklad je možno získat ještě v prezentacích

k předmětu MB120P18 Mykologie na adrese

http://botany.natur.cuni.cz/prasil/mykologie/

Následuje spíše heslovité připomenutí souvislostí a na co se do

uvedených prezentací podívat.




http://botany.natur.cuni.cz/prasil/mykologie/

Organizmální úroveň:

A. vegetativní stélka a pohlavní rozmnožování

1. Vegetativní stélka – thallus je tradiční označení pro jedno-

nebo vícebuněčné tělo stélkatých (nižších/bezcévných) rostlin,

úskalí tradiční terminologie.

2. Nemyceliální typy: Myxomycota, Plasmodiophoromycota,

Labyrinthulomycota, Oomycota,*

Hyphochytriomyota*, Chytridiomycota*,

Schizosaccharomycetes,

Saccharomycetes*, Laboulbeniales,

ale i Pneumocystis a mikrosporidie.

A jak je to vlastně s labulbeniemi (tedy

zástupci řádu Laboulbeniales?

* jsou označeny skupiny s myceliální i nemyceliální

stélkou!

Následuje pár příkladů nemyceliální stélky:

Co je to stélka?

Stélka (lat. thallus) je obecný název vegetativního těla jednobuněčných i

mnohobuněčných organizmů, které postrádá diferenciovaná pletiva a

zpravidla také chybí spojení mezi buňkami pomocí plazmodesmat.

Stélka tedy není členěna na kořen, stonek a listy, ale funkční obdobu

těchto orgánů tvoří rhizoidy, kauloid a fyloidy. Název stélka má

historickou hodnotu a byl používán jako protiklad k rostlinnému tělu

sporofytů suchozemských rostlin, nazývanému kormus (Cormophyta).

Stélka (thallus) představuje jednobuněčné nebo vícebuněčné tělo

organizmu, které však není rozlišeno na kořeny, stonek a listy. Stélka

ovšem může být diferenciována, a to morfologicky (např. polární

rozlišení u některých jednobuněčných stélek), nebo i funkčně.

U pokročilejších typů dochází k morfologické a funkční diferenciaci až

do stupně plektenchymatických nebo pseudoparenchymatických pletiv

a primitivních cévních svazků.

V současnosti, kdy původní Thallobionta přestala tvořit umělý,

nefylogenetický „botanický“ celek a jsou distribuována mezi bakterie,

prvoky, chromista, houby a rostliny, se pak thallus/stélka dostává do

kompetice s termíny vžitými pro označení „těla“ organizmů těchto

skupin.

nemyceliální: Myxomycota (stélka v trofické fázi améboidní, myxaméby, pseudoplasmodia,

plasmodia, myxoflageláti a myxomonády, bez BS (periplast), výživa holozoická

a dělení schizotomií)

Plasmodiophoromycota (vegetativní fázi představuje plasmodium

(paraplasmodium) – mnohojaderná masa, nevytvářejí se myxaméby,

1 buň. jsou jen mladá plasmodia v hostiteli, výživa je ale osmotrofní a jsou zde

i společné znaky s prvoky.

Labyrinthulomycota (veget. fázi tvoří jednotlivé buňky pospojované

ektoplasmatickými výběžky – filoplasmodia, tvoří se zoospory a aplanospory

Oomycota (nemyceliální jsou primitivní obligátně parazitické typy, někdy se

označují jako amorfní holokarpická stélka, většina typů je už ale s cenocytickým

myceliem, nekdy i s nepravými přehrádkami.

Hyphochtriomycota (nemyceliální, většinou holokaropická stélka, někdy

s pokročilým rhizomyceliem viz potom somatogamie)

Chytridiomycota (nemyceliální jsou 1 buň. holokarpické typy, pokročilejší typy

vytvářejí tzv. rhizomycelium, nejvyvinutější typy (Monoblepharidales s oogamií)

se již vyznačují větveným cenocytickým myceliem.

Asko- a bazidio- kvacinky - stélka redukována na jednotlivé pučivé buňky,

schopnost tvořit pseudomycelium. Ale vláknité mycelium a dokonce

přehrádkovane mají např.rody Dipodascus, nebo Endomyces (Saccharomycetales),

a zástupci ř. Protomycetales a Taphrinales.

Asko- (Laboulbeniales) specifická stélka, která také není myceliální.

SOUHRN: jako nemyceliální stélky označujeme 1 buněčné (nejčastěji

holokarpické, nebo ty kvasinky) typy (pozor: ne cenocytické mycelium),

plasmodia sl. a pseudomyceliální typy a speciální typy u Laboulbenií a Labyrinth.

zoospory nebo aplanospory (cysty)

způsob klíčení

dospělá stélka

typ

Anisolpidium

(holokarpická

nemyceliální

stélka)

typ

Rhizidiomyces

(eukarpická

monocentrická

stélka

s rhizomyceliem)

typ

Hyphochytrium

(polycentrická

eukarpická

myceliální

stélka)

Hyphochytriomycota – modifikace morfologie stélky

(aneb od nemyceliální k myceliální stélce).

encystace

klíčení hyfou

Další příklady nemyceliální a myceliální stélky – model

u skupin Peronosporomycota a Chytridiomycota.

Vegetativní stélka jednobuněčná (holokarpická nebo eukar-

pická) s rhizoidy nebo rhizomyceliem. Pokročilejší typy mají

stélku ve formě coenocytického mycelia, septa oddělují

pouze rozmnožovací orgány, pseudosepta.

stélka holokarpická

endobiotická

eukarpická

monocentrická

endobiotická

stélka

eukarpická

monocentrická

epibiotická

stélka

eukarpická

polycentrická

stélka

Piromyces communis (Neocallimastigales)

rhizomycelium, sporangiofor a sporangium

a takto vypadá eukarpická monocentrická

stélka u anaerobního zástupce chytridiomycetů

který žije v zažívacím traktu některých býložravců

( a navíc je zde něco jako sporangiofor)

Modifikací nemyceliální stélky je mnoho, uvedeme si

tři příklady organizmů, které znáte ze systematických

lekcí, k tabulím stačí slovní připomenutí na přednášce.

(následující tabule jsou opět převzaty ze základních přednášek)

zygota

mladé vřecko

mitózy

Třída Pneumocystidomycetes: monotypická skupina

s jediným rodem Pneumocystis, kerý byl v minulosti

považován za prvoka (Protozoa). První popis ve Francii 1912

z krysích plic. Redukovaná nemyceliální stélka.

haploidní somatická buňka

zygota

plasmogamie n+n ? karyogamie

mladé vřecko

meióza

mitózy

diferenciace askosporve vřecku uvolnění

askospor z vřecka

Pneumocystis – životní cyklus Parazit plicního epitelu

savců včetně člověka

v případě silného oslabe-

ní (např. HIV). V pokročilé

fázi onemocnění se z plic

šíří i do dalších orgánů.

Onemocnění se nazývá

pneumocystóza.

uvolněné askospory

Životní cyklus druhu Coelomomyces psorophorae.

haploidní zoospory

redukovaný

bezbanný

gametofyt

v prvním hostiteli

(buchanka, Cyclops)

tvorba gamet

a kopulace

(v hostiteli

nebo ve

vodním

prostředí

zygota encystuje na

povrchu druhého

hostitele (larva komárů

rodu Culex nebo

Anopheles)

bezblanná

diploidní

stélka

(sporothalus)

tvorba

odpočívajících

sporangií

uvolněná odpočívající sporangia

meioza a tvorba zoospor

n 2n

Chytridiomycetes

Blastocladiales

parazit

v coelomových

dutinách

larev komárů

(Culex, Anopheles)

jednoduchá

cenocytická

stélka

Ascomycota

Laboulbeniales

habitus některých druhů:

růstově determinované

nemyceliální stélka












Laboulbeniales?

3. Myceliální typy - coenocytické a septované mycelium.

Nejdříve schematické přiblížení zakladních myceliálních

i nemyceliálních typů stélky:

Pět základních forem vegetativní stélky hub (říše Fungi).

eukarpická stélka chytridiomycetů

základní model septované nebo neseptované hyfy

s pevnou BS

coenocyt bez pevné BS

model Coelomomyces, Microsporidia

determinovaná

vícebuněčná stélka

model Laboulbeniales

(ancestor?)

jednobuněčné

pravé kvasinky ?

typy vegetativního mycelia u myceliálních hub

Základní typy sept a příslušných pórů u některách skupin hub (Fungi).

konjugované mitózy – tvorba přezek

přezky na myceliu












Laboulbeniales?


4. Modifikace hyfální struktur, např. chlamydospory, sklerocia,

apresoria, haustoria, lapače (traps), rhizomycelium, rhizomorfy.












Jak je to s Laboulbeniales?

* jsou označeny skupiny s myceliální i nemyceliální

stélkou!


4. Modifikace hyfální struktur, např. chlamydospory, sklerocia,

apresoria, haustoria, lapače (traps), rhizomycelium, rhizomorfy.



5. Nepravá pletiva u hub a struktury z nich vzniklé: plektenchym,

prozenchym, pseudoparenchym, merenchym, stroma,

subikulum, plodnice askomycetů a bazidiomycetů;

peridie a textury, hyfální analýza plodnic bazidiomycetů,

sterilní elementy v plodnicích askomycetů a bazidiomycetů.

plektenchym: nejobecnejší termín pro nepravé pletivo z propletených hyf

prosenchym : pomocný termín – když lze rozeznat hyfální charakter

pseudoparenchym: když nelze rozeznat původní hyfy

merenchym: nepravé pletivo, vzniklé delením buněk v několika rovinách

(Vuilleminův pomocný termín)

stroma: ochranné vegetativní nepravé pletivo, uzavíranící nebo nesoucí

struktury pohlavního nebo nepohlavního rozmnožování

subikulum: rozvolněná hyfální síť, chránící povrchové plodnice některých

askomycetů

sklerocium: stromatu podobný, ale sterilní útvar s vlastnostmi chlamydospor

PLODNICE: u největší třídy hub stopkovýtrusých (to je třída

Basidiomycetes) se vytvářejí plodnice, další dvě třídy plod-

nice nevytvářejí. Na rozdíl od askomycetů není vznik plodni-

ce přímo spojen s pohlavním procesem.

Plodnice (bazidiomata, bazidiokarpy) jsou tvořeny plekten-

chymatickým pletivem, které může obsahovat tři různé typy

hyf: a) hyfy generativní (tenkostěnné, větvené a septované);

b) hyfy skeletové (tlustostěnné, nevětvené, neseptované);

c) hyfy vazbové (ligativní, také tlustostěnné, téměř plné).

a) b) c)

pletivo monomitické

(pouze generativní hyfy)

pletivo dimitické (generativní a skeletové hyfy)

pletivo trimitické

hyfy generativní,

skeletové i

vazbové)

Fomitopsis pinicola – troudnatec pásovaný

Basidiomycetes - hymenium

TRAMA SUBHYMENIUM HYMENIUM

BAZIDIE

CYST

IDA

BAZIDIOLA

SETY

cystidy a další

elementy

hymenia

Typy septace askospor a konidií.

distoseptátní typy, kdy jednotlivé buňky spory jsou obklopené vakovitou stěnou,

odlišnou od vnější stěny, jako je tomu např, u r. Drechslera (viz Mycologia 55:672)

euseptátní typ, kdy jednotlivé buňky spory

jsou oddělené septem, identickým s vnější BS

Alternaria – euseptátní konidie Drechslera – distoseptátní konidie

Příklady rozmanitosti

askospor u konkrétních

druhů askolokulárních

askomycetů.

ontogeneze septace u diktyosporních askospor

mikrocephalická septace

makrocephalická septace



5. Nepravá pletiva u hub a struktury z nich vzniklé: plektenchym,

prozenchym, pseudoparenchym, merenchym, stroma,

subikulum, plodnice askomycetů a bazidiomycetů;

peridie a textury, hyfální analýza plodnic bazidiomycetů,

sterilní elementy v plodnicích askomycetů a bazidiomycetů.

6. Dimorfismus, polymorfismus a pleomorfismus u hub.

Dimorfismus: rozdílné projevy v lékařské mykologii a

fytopatologii (nebo „biologii hub“).

Význam pleomorfismu a skupiny s jeho výrazným výskytem.



Dimorfismus: obecně jev, kdy jeden organizmus má vegetativní

stélku dvou různých morfologických typů.

U hub je dimorfismus obvykle chápán jako schopnost tvořit jak

vláknitou (myceliální), tak kvasinkovitou (jednobuněčnou)

formu vegetativní stélky. Jevem dimorfismu se vyznačují

především (ale nejen) houby patogenní, jak fytopatogenní, tak

patogenní na teplokrevných živočiších. Dimorfismus u těchto

hub bývá definován jako vnějšími podmínkami řízená

reverzibilní přeměna vláknité (myceliální) a kvasinkovité formy,

v anglické literatuře často značená jako M Y.

Schopnost dimorfismu je spojena s poměrně složitými

genetickými, biochemickými a fyziologickými aspekty.

My zde upozorníme jenom na podstatný rozdíl mezi dimorfními

fytopatogenními a humánně patogenními houbami.



U fytopatogenních dimorfních hub je kvasinkovitá fáze

neparazitická (nemá schopnost napadat hostitele), zatím co

vláknitá fáze je patogenní. Příklad: Taphrina - askospory jsou

schopny blastogenese, pučivé haploidní konidie slouží

nepohlavnímu rozmnožování (další enteroblastické pučení),

ale nejsou schopny infikovat hostitele. Po somatogamii

blastospor vzniká dikaryotické vláknité mycelium, schopné

infekce.

U patogenních hub, napadajících teplokrevné živočichy, bývá

myceliální fáze saprotrofní, zatím co kvasinkovitá fáze infikuje

tkáně hostitele (např. některé druhy rodů Mucor,

Chrysosporium, Histoplasma a pod., viz následující tabulka).

kniha je v knihovně

katedry botaniky

pod signaturou

D 1211



Polymorfismus je obecný termín, označující schopnost organizmu

vytvářet více typů morfologických tvarů.

V mykologii bývá někdy tento termín používán k popisu značné

morfologické plasticity (například konidií některých druhů rodu

Alternaria). Někdy je termín spojován (zaměňován) s termínem

pleomorfismus.

Pleomorfismus v obecné rovině může být ztotožňován s termínem

polymorfismus, v mykologii je ale často specificky chápán jako

schopnost organismu (houby) produkovat v životním cyklu více

typů spor ( u askomycetů askospory, makrokonidie a

mikrokonidie, dalším klasickým případem pleomorfismu jsou

rzi – tvorba spermacií, aeciospor, uredospor, teliospor a

basidiospor).

Monomorfismus by pak v tomto smyslu byla schopnost houby

vytvářet pouze jeden typ spor (např. Agaricus brunnescens,

Gelasinospora tetrasperma, tedy meiotické holomorfy).

Zájemcům o problematiku

pleomorfních hub lze

doporučit tuto publikaci (v knihovně katedry botaniky

pod signaturou D 1686).


B. pohlavní rozmnožování

7. Pohlavní rozmnožování – přehled pohlavních a nepohlavních

rozmnožovacích částic.

8. Přehled typů pohlavního rozmnožování u jednotlivých skupin

hub a houbám podobných organizmů.

9. Projevy pohlavnosti: otázka časové a lokální návaznosti

jednotlivých fází pohlavního procesu:

navození - plazmogamie

provedení - karyogamie

výsledek - meioze.

10.Situace u některých skupin:

Peronosporomycetes (Oomycetes v Chromalveolatech)

Chytridiomycetes (opistokontní Fungi)

Zygomycetes

Ascomycota

Taphrinales, Sacccharomycetes, Pezizomycotina

Basidiomycota

Pucciniomycetes, Ustilaginomycetes, Agaricomycetes

Schematický přehled některých nepohlavních a pohlavních

rozmnožovacích částic u u hub a houbám podobných organizmů.

Přehled nejčastějších typů pohlavního procesu

u hub a houbám podobných organismů.

vývojová větev Amoebozoa

Myxomycetes gametogamie

vývojová větev Excavata

Acrasiomycetes pohl. proces neprokázán nebo nejasný

vývojová větev Rhizaria

Plasmodiophoromycetes gametogamie (izogamie)

vývojová větev Chromalveolata (Straminipila)

Labyrinthulomycetes gametogamie ? (izogamie)

Traustochytriomycetes pohlavní proces neprokázán

Peronosporomycetes (Oomycetes) oogametangiogamie (!) třída Hyphochytriomycetes izogamie (pouze u 1 rodu, resp. druhu)

continuing



vývojová větev Opistokonta, říše Fungi

Chytridiomycetes izo- + anizogametogamie, oogamie

gametangiogamie, somatogamie

Zygomycetes izogametangiogamie

anizogametangiogamie

Trichomycetes somatogamie ? (u ř. Harpellales)

ASCOMYCOTA somatogamie (hologamie i hyfogamie)

gametangiogamie, gametogamie

gametogametangiogamie (deuterogamie)

BASIDIOMYCOTA somatogamie (sporidiogamie, hyfogamie)

gameto-somatogamie (spermatizace)



říše FUNGI

odd. CHYTRIDIOMYCOTA

třída Chytridiomycetes izo- + anizogametogamie, oogamie


odd. ZYGOMYCOTA

třída Zygomycetes izogametangiogamie


třída Trichomycetes somatogamie ? (u ř. Harpellales)

odd. ASCOMYCOTA somatogamie (hologamie i hyfogamie)



odd. BASIDIOMYCOTA somatogamie (sporidiogamie, hyfogamie)




říše FUNGI

odd. CHYTRIDIOMYCOTA

třída Chytridiomycetes izo- + anizogametogamie, oogamie


odd. ZYGOMYCOTA

třída Zygomycetes izogametangiogamie


třída Trichomycetes somatogamie ? (u ř. Harpellales)

odd. ASCOMYCOTA somatogamie (hologamie i hyfogamie)



odd. BASIDIOMYCOTA somatogamie (sporidiogamie, hyfogamie)


P – plasmogamie, K – karyogamie, Z - zygota

Deuterogamie je pomocné označení pro specifický

případ gametogametangiogamie, kdy donorem

samčího jádra není primárně vzniklá samčí gameta,

ale tuto funkci přebírá původně nepohlavně vzniklá

konidie nebo jiná nepohlavně vzniklá částice

(např. u rzí spermacie, proto také starší označení

spermatizace).

A protože starší označení „konidiálních hub“ bylo

Deuteromycety, tak proto deuterogamie.

Viz následující schema vpravo nahoře, aplikace na

rzi (levá část) a askomycety (pravá část).

Schematický přehled chodu jaderných fází při pohlavním rozmnožování hub

a houbám podobných organizmů:

( )

Schematický přehled chodu jaderných fází při pohlavním rozmnožování hub

a houbám podobných organizmů:

např. chlamydospory

u r. Protomyces, 2n vegetativní mycelium

Dipodascus

žc haploidní

žc diploidní, oomycety, některé chytridiomycety

R!

Chytridiomycetes (Monoblepharis), Zygomycetes

( )

Schematické znázornění nejdůležitějších typů

pohlavního procesu u hub a houbám podobných chromist.

OOGAMETANGIOGAMIE ANISOGAMETOGAMIE

♀

♀ ♂ ♂

♂

♀

OOGAMIE

♀ ♂

Achlya ambisexualis (Saprolegniales) – životní cyklus

mycelium tvořící

antheridia

gametangia

oplození

karyogamie

oospory

(encystované

zygoty)

klíčící

diploidní

mycelium

zoosporangium

a zoospory

meióza

pohlavně různě

laděná mycelia

mycelium

tvořící

oogonia



10. Dikaryofáze: způsob navození, výskyt u jednotlivých skupin,

funkce: zvětšit počet zygot - po fůzi jednoho páru

haploidních jader může vznikat více zygot, následně více

pohlavních spor, materiál pro přírodní výběr (mutace,

variabilita, selekce).

11. Plodnice a nepravé plodnice (sporokarpy a quasiplodnice)

přehled výskytu.

12. Principy askohymeniální a askolokulární ontogenese

plodnic u askomycetů.

13. Vývoj plodnice u bazidiomycetů na příkladu rub rouškatých:

iniciace (tvorba primordií) a diferenciace.

Plodnice angiokarpní (Gasteromycetes),

gymnokarpní (houby chorošovité) a

hemiangiokarpní (houby hřibovité a lupenaté).

Vznik dikaryofáze se realizoval v několika paralelních liniích, i když některé

z toho nemůžeme považovat za skutečné fáze, spíše náznaky:

PLASMODIOFORY: možnost krátké existence dvou jader v zygotách

(dvoujaderné zoospory, výjimečně i čtyřjaderné!), které jsou schopny

proniknout do buněk kořenového vlásku hostitele a dát vznik diploidnímu

cystogennímu paraplasmodiu.

CHYTRIDIOMYCETY: u některých rodů (Olpidium, Polyphagus, Monoblepharis)

je zygota po nějakou dobu dikaryotická. Opět se nejedná o pravou dikaryofázi,

nejsou zde konjugované mitózy, neroste to, není zde růstová fáze.

ZYGOMYCETY: podobný případ, zygospora v zygosporangiu je po nějaký čas

dikaryotická (Endogone), ale klíčí meiozí.

ASCOMYCOTA:

Taphrinomycotina: dikaryotické vegetativní mycelium v hostiteli.

Sacchcaromycotina: bez náznaku dikaryofáze.

Pezizomycotina: dikaryotické askogenní hyfy s konjugovanými mitózami.

BASIDIOMYCOTA: dikaryotické vegetativní mycelium (označované jako

sekundární mycelium) s konjugovanými mitózami.

přezimující

kořenový

vlásek

sporangiální haploidní paraplazmodium

tenkostěnná sporangia

(sekundárních

zoospor)

kopulace gamet

tvorba cystogenního paraplazmodia

HAPLOIDNÍ

DIPLOIDNÍ

sporosorus tlustostěnných cyst v buňce hostitele

R! kořen

hostitele

dvoujaderné zygoty

ASCOMYCOTA - Pezizomycotina

dikaryotické askogenní hyfy, rostoucí z oplozeného askogonu do

výtrusorodé vrstvy (hymenia)

askogenní hyfy

askogon

antheridium

trichogy

n

vnitřní excipulum

vnější excipulum

vřecko

parafýzy

BASIDIOMYCETES životní cyklus a fáze pohlavního procesu

primární

myceliu

m

dikaryotické

sekundární

mycelium

somatogamie (plasmogamie

)

karyogami

e

plodnice

je tvořena

sekundárním

dikaryotickým

myceliem

basidiospory

+

-








3 typy výskytu dikaryofáze:

Ascomycota: Taphrinomycotina – rod Taphrina

n+n vegetativní mycelium

Ascomycota: Pezizomycotina – n+n askogenní hyfy

Basidiomycota: n+n vegetativní mycelium








11. Plodnice a nepravé plodnice (sporokarpy a quasiplodnice)

přehled výskytu (viz rozdaný textový xerox).

12. Principy askohymeniální a askolokulární ontogenese

plodnic u askomycetů (většina studentů zná z „bezcévek“

a Mykologie speciální – tabule tam jsou k vidění na síti).

13. Vývoj plodnice u bazidiomycetů na příkladu rub rouškatých:

iniciace (tvorba primordií) a diferenciace.

Plodnice angiokarpní (Gasteromycetes),

gymnokarpní (houby chorošovité) a

hemiangiokarpní (houby hřibovité a lupenaté).

ontogenetické typy plodnic

gymnokarpní

hemiangio-

karpní

ontogenetické typy plodnic

angiokarpní

kleistokarpní

Schematický přehled některých nepohlavních a pohlavních

rozmnožovacích částic u u hub a houbám podobných organizmů.

Date post:	09-May-2019
Category:	Documents
Upload:	hadang
View:	221 times
Download:	0 times

OBECNÁ MYKOLOGIE - botany.natur.cuni.cz¡... · Chytridiomycota (nemyceliální jsou 1 buň....

Documents