MYKOLOGIE - botany.natur.cuni.cz MM verze 2010.pdf · Základní terminologie k fylogenezi...

MYKOLOGIE

verze 2010

MB120P18

MYKOLOGIE – časový rozvrh lekcí a praktika

1. ÚVOD a EKOLOGIE (bez praktika)

2. „Protozoální skupiny“ (saprotrofní a biotrofně parazitické hlenky

s praktikem)

3. Chromalveolární skupiny (labyrintuly, oomycety, hyfochytriomycety)

s praktikem

4. FUNGI – úvod k říši, chytridiomycety a mikrosporidie

s „malým“ praktikem

5. Zygomycety (Zygo- a Glomeromycota) vlastní lekce + část praktika

6. Houby vřeckovýtrusé – úvod, dokončení praktika k zygomycetům

7. Taphrinomycotina + Saccharomycotina s praktikem (kvasinky)

8. Pezizomycotina – „prototunikátní“ s praktikem na penicilia,

aspergilly a spol.

9. Pezizomycotina - „unitunikátní“ s praktikem na chaetomia,

xylariální houby a spol.)

10. Pezizomycotina – “bitunikátní“ a deuteromycety s praktikem

na Dematiaceae

11. Houby stopkovýtrusé I. s praktikem na rzi a sněti

12. Houby stopkovýtrusé II. s praktikem na chorošovité, kloboukaté

a břichatkovité houby

Základní terminologie k fylogenezi

FYLOGENETICKÝ VÝVOJ – zahrnuje veškeré změny procesy,

ke kterým došlo v jednotlivých vývojových větvích v procesu

jejich evoluce, a také cesty, po kterých prošel vývoj organismů.

ÚKOLEM FYLOGENETICKÉ SYSTEMATIKY je tedy pátrání po

důkazech monofyletičnosti a tedy vlastně pátrání po homologiích

(důkazy monofyletičnosti) a odhalování analogií (důkazy

polyfyletičnosti).

HOMOLOGIE – je shoda ve znacích nebo strukturách zděděných

od společného předka.

ANALOGIE – je naopak shoda ve znacích nebo strukturách,

která nebyla zdědena od společného předka, ale vyvinula se

nezávisle v samostatných a oddělených vývojových větvích,

kdy společný předek ještě tuto vlastnost neměl.

Analogie (obdoba) je tedy funkční a tvarová shoda orgánů

(organismů), jež se ale původem liší ( křídlo ptáků, hmyzu

a savců).

„CLADE“ – monofyletická skupina, vývojová větev.

Základní terminologie k fylogenezi

MONOFYLETICKÁ skupina – založená pouze na potomcích v přímé

linii od společného předka

POLYFYLETICKÁ skupina – založená na předkovi, jež je společný

několika dalším skupinám a ne pouze této jediné skupině!

(im) – polyfyletická skupina nesdílí (nevychází z) jediného

společného předka

PARAFYLETICKÁ skupina – založená na plesiomorfách,

ale nezahrnuje všechny potomky společného předka.

Parafyletické taxony pocházejí ze společného předka,

ale nezahrnují všechny potomky tohoto společného předka,

t.zn. že někteří potomci leží mimo daný taxon (skupinu)

PLESIOMORFNÍ ZNAKY – původní, primitivní znaky od společného

předka

APOMORFNÍ ZNAKY – nové, v recentu odvozené znaky

SYNAPOMORFIE – v recentu odvozené znaky, sdílené všemi členy

terminální nebo subterminální monofyletické skupiny

(toho „clade“)

MYKOLOGIE

6. lekce

Říše Fungi: Ascomycota - part 1 (úvod)

verze 2010

Kde se nacházíme v systému:

říše: FUNGI

oddělení: ASCOMYCOTA

houby vřeckovýtrusné

Ascomycota

verze 2010

Přehled hlavních probíraných jednotek

doména (nadříše): Eukarya

vývojová větev Opistokonta

říše: Fungi - oddělení Chytridiomycota

Microsporidiomycota

Zygomycota

Ascomycota

Basidiomycota

Basidiomycota

Ascomycota

Glomeromycota

Mucorales+Endogonales

Zoopagales

Kickxellales

+Harpellales

+Dimargaritales

Entomophthorales

Neurospora crassa

Chaetomium globosum

100

Saccharomyces cerevisiae

100

Pneumocystis carinii

Schizosaccharomyces pombe

100

100

Coprinopsis cinerea

Phanerochaete chrysosporium

100

Cryptococcus neoformans

Ustilago maydis

100

100

Glomus mosseae

Glomus intraradices

100

Scutellospora heterogama

100

Paraglomus occultum

Geosiphon pyriforme

100

Rhizopus stolonifer

Cokeromyces recurvatus

100

Phycomyces blakesleeanus

100

Umbelopsis ramanniana

100

Endogone pisiformis

Endogone lactiflua

100

100

Mortierella verticillata

Mortierella sp.

100

100

Smittium culisetae

Furculomyces boomerangus

100

Coemansia reversa

Orphella haysii

100

97

Spiromyces aspiralis

100

Dimargaris bacillispora

Kuzuhaea moniliformis

Piptocephalis corymbifera

100

Rhopalomyces elegans

100

Entomophthora muscae

Conidiobolus coronatus

Basidiobolus ranarum

Olpidium brassicae

96

100

100

100

100

98 100

(„DIKARYOMYCOTA“)

„pokročilé skupiny“ „primitivní skupiny“ skupiny „incertae sedis“

Chytridio- mycota

Neocalli- mastigo- mycota

Glomero- mycota

Zygo- mycota

Ascomycota Basidiomycota

Blastocla- diomycota

Microspo- ridia

Kickxellomycotina

Entomophthoromycotina

Zoopagomycotina

Taphrino- mycotina

Saccharo- mycotina

Pezizo- mycotina

Ascomycota incertae sedis

Ustilagino- mycotina

Puccinio- mycotina

Basidiomycota incertae sedis

Agarico- mycotina

FUNGI

vývojové větve

? vývojové větve

„pokročilé skupiny“ „primitivní skupiny“ skupiny „incertae sedis“

Chytridio- mycota

Neocalli- mastigo- mycota

Glomero- mycota

Zygo- mycota

Ascomycota Basidiomycota

Blastocla- diomycota

Microspo- ridia

Kickxellomycotina

Entomophthoromycotina

Zoopagomycotina

Taphrino- mycotina

Saccharo- mycotina

Pezizo- mycotina

Ascomycota incertae sedis

Ustilagino- mycotina

Puccinio- mycotina

Basidiomycota incertae sedis

Agarico- mycotina

FUNGI

vývojové větve

? vývojové větve

Ascomycota – základní charakteristika

Fylogeneticky snad paralelní vývojová větev k houbám

stopkovýtrusným. Jednotící znak: meiosporangium

s endosporami, označované jako vřecko (ascus).

ztráta bičíků

FUNGI

ztráta bičíků

zjednodušené znázornění vývojových větví říše Fungi

Ascomycota – vymezení, celková charakteristika a terminologie.

1. Houby vřeckovýtrusé: umístění skupiny v celkovém systému říše Fungi, srovnání starších a novějších názorů na vnitřní uspořádání skupiny (termíny Ascomycota, Ascomycetes, Hemiascomycetes, Endomycetes, „Euascomycetes“, Archiascomy-cetes). Obecná problematika vyšších hierarchických kategorií, hierarchický a nehierarchický přístup (bližší viz letáky).

2. Znaky, vymezující nejvyšší systematické jednotky: vřecko jako specializované sporangium, přítomnost a absence dikaryofáze, znaky na molekulární úrovni.

3. Ascomycota sensu Dictionary 2001: 6 tříd, 56 řádů, 226 čeledí, cca 3 400 rodů a 33 000 druhů (včetně lichenizovaných hub). Důvody zavedení vysoké systematické jednotky, projekt Systema Ascomycetum, Myconet, internetová adresa http://www.umu.se/myconet/systems.html, současný stav systematiky askomycetů: prolínání hierarchického a nehierarchického přístupu.

4. Třída Ascomycetes (= pododdělení Pezizomycotina, starší termín „Euascomycetes“): starší členění dle typu vřecek a plodnice (Plectomycetes, Discomycetes, Pyrenomycetes), dnes cca 50 řádů, seskupených do 11-12 podtříd (sensu Dictionary) nebo tříd (sensu Outline) – viz leták.

5. Znaky, důležité pro vnitřní systematiku askomycetů: vřecko, ontogeneze plodnice, peridie (textury), hamathecium, ultrastruktura, biochemie, molekulární úroveň. Důležitost integrace anamorf a integrace lichenizovaných hub pro poznání fygenetického systému teleomorf.

6. Vřecko (ascus): první vyobrazení podal Micheli 1729, termín zavedl Nees von Esenbeck 1817, tři základní funkční typy vřecka: prototunikátní, unitunikátní ( ta se dále dělí na operkulátní a inoperkulátní), bitunikátní. Ultrastruktura stěny vřecka. Spory a výsledné typy spor dle Saccarda.

7. Znaky plodnic a terminologie na ně vázaná: starší přístup dle morfologie výsledných struktur (gymno-thecium, kleistothecium, apothecium, perithecium), novější přístup dle ontogeneze (askohymeniální a askolokulární typ vývoje plodnice, askostroma), peridie, textura, hamathecium.

8. Pohlavní a nepohlavní rozmnožování, gametangiogamie (deuterogamie), dikaryofáze, značný význam nepohlavního rozmnožování (nepohlavní rozmnožovací částice se nazývají konidie), životní cyklus haplodikaryotický, teleomorfa, anamorfa (synanamorfy), holomorfa, pleomorfická holomorfa, meiotická a mitotická holomorfa. Dimorfizmus, pleomorfizmus a polymorfiz-mus u askomycetů.

9. Principy morfologického odlišení a lokálního a časového oddálení anamorfy a teleomorfy v životním cyklu, příčiny a důsledky duálního systému anamorf a teleomorf.

1. Ascomycota – vymezení, celková

charakteristika a terminologie

Houby vřeckovýtrusé: umístění skupiny v celkovém systému říše Fungi.

Srovnání starších a novějších názorů na vnitřní uspořádání skupiny (termíny Ascomycota, Ascomycetes, Hemiascomycetes, Endomycetes, „Euascomycetes“, Archiascomycetes).

Obecná problematika vyšších hierarchických kategorií, hierarchický a nehierarchický přístup.

ASCOMYCOTA – PŘEHLED SYSTÉMU

Systematické uspořádání této velké skupiny hub prošlo

velkými změnami a v minulosti bylo založeno na kombi-

naci typu plodnice a typu vřecka.

V současné době na základě především molekulárních a

ultrastrukturálních znaků oddělení Ascomycota členíme

na tři pododdělení a celkem 15 tříd. Uvedený systém není

možno považovat za finální, lze očekávat další změny a

upřesnění podle nových informací, které získáme.

PODODDĚLENÍ: TAPHRINOMYCOTINA

třídy: Neolectomycetes, Pneumocystidomycetes,

Schizosaccharomycetes a Taphrinomycetes

PODODDĚLENÍ: SACCHAROMYCOTINA

třída: Sachcaromycetes

PODODDĚLENÍ: PEZIZOMYCOTINA (syn. ASCOMYCOTINA)

třídy (výběr): Eurotiomycetes, Pezizomycetes,

Leotiomycetes, Lecanoromycetes, Sordariomyce-

tes, Dothideomycetes

Pezizomycotina

„Euascomycetes“

Saccharo-

mycotina Taphrino-

mycotina

ASCOMYCOTA fylogenetickýc strom založený na

18S rRNA genových sekvencích

Ascomycota

Pohled na historii

poznání hub

vřeckovýtrusých:

jedno z prvních

vyobrazení

vřeckovýtrusé houby

z roku 1711

(J. Marchant syn).

Stromatický lignikolní

pyrenomycet

Xylaria polymorpha.

Xylaria polymorpha

Xylaria v kultuře

Outline of Ascomycota - 2001 Outline of families and higher taxa

Phylum (oddělení, kmen) ASCOMYCOTA

Subphylum Taphrinomycotina

Class Neolectomycetes

Order Neolectales Landvik, O.E. Erikss., Gargas & P. Gustafsson, Syst.

Ascom. 11: 107 (1993)

1. Neolectaceae Redhead 1977

Class Pneumocystidomycetes

Order Pneumocystidales O.E. Erikss., Syst. Ascom. 13: 170 (1994).

1. Pneumocystidaceae O.E. Erikss. 1994

Class Schizosaccharomycetes

Order Schizosaccharomycetales O.E. Erikss., Svedskog & Landvik, Syst.

Ascom. 11: 119 (1993).

1. Schizosaccharomycetaceae Beij. ex Klöcker 1905

Class Taphrinomycetes

Order Taphrinales Gäum. & C.W. Dodge, Comp. M. Fungi: 159 (1928).

1. Protomycetaceae Gray 1821

2. Taphrinaceae Gäum. in Gäum. & C.W. Dodge 1928

Subphylum Saccharomycotina

Class Saccharomycetes

Order Saccharomycetales Kudrjanzev, Die System der Hefen: 270 (1960).

1. Ascoideaceae J. Schröter 1894

2. Cephaloascaceae L.R. Batra 1973

3. Dipodascaceae Engl. & E. Gilg 1924

4. Endomycetaceae J. Schröt. 1893

5. Eremotheciaceae Kurtzman 1995

6. Lipomycetaceae E.K. Novák & Zsolt 1961

7. Metschnikowiaceae T. Kamienski 1899

8. Saccharomycetaceae G. Winter 1881

9. Saccharomycodaceae Kudrjanzev 1960

10. Saccharomycopsidaceae Arx & Van der Walt 1987

Subphylum Pezizomycotina

jádro hub vřeckovýtrusých, „Euascomycetes“, askohymeniální a askolokulární

askomycety, prototunikátní, unitunikátní a bitunikátní askomycety

SROVNÁNÍ TRADIČNÍHO A NOVĚJŠÍHO PŘÍSTUPU K ZAŘAZENÍ

A VNITŘNÍMU USPOŘÁDÁNÍ HUB VŘECKOVÝTRUSÝCH.

Tradiční systém, založený na dosud vžitých jednotkách, Novější, pracovní (provizorní), didakticky obtížně

ale dnes už neodpovídající novým poznatkům. využitelný systém, zohledňující nové poznatky.

říše: FUNGI s.l. říše: FUNGI s.str.

kmen: Eumycota kmen: Ascomycota

podkmen: Ascomycotina podkmen: Taphrinomycotina („Archiascomycetes“)

třídy: Hemiascomycetes (Endomycetes) třídy: Neolectomycetes

Ascomycetes Pneumocystidomycetes podtřídy: Taphrinomycetidae Schizosaccharomycetes

Laboulbeniomycetidae Taphrinomycetes

Ascomycetidae („Euascomycetes“) podkmen: Saccharomycotina

třída: Saccharomycetes

podkmen: Pezizomycotina

třídy: 11 abecedně řazených tříd

+ nezařaditelné skupiny (řády, čeledi a rody)

systém založen na tradičních morfologických znacích důsledná aplikace znaků na molekulární úrovni

tradiční snaha o důslednou hierarchizaci kompromis mezi hierarchickým a nehierarchickým

uspořádáním

kvasinkovité organizmy v jedné tradiční skupině kvasinkovité organizmy v různých skupinách

tradiční skupina (třída) Ascomycetes důsledná aplikace nomenklatorických pravidel

(mizí třída Ascomycetes)



Ascomycota sensu Dictionary 9 th ed. (2001): 6 tříd, 56 řádů, 226 čeledí, cca 3 400 rodů a 33 000 druhů (včetně lichenizovaných hub).

Důvody zavedení vysoké systematické jednotky, projekt Systema Ascomycetum, Myconet, internetová adresa

http://www.fieldmuseum.org/myconet/outline.asp

současný stav systematiky askomycetů: prolínání hierarchického a nehierarchického přístupu.



Ascomycota Caval.Sm. (1998) sensu Dictionary 10th ed. 2008:

15 tříd, 68 řádů, 227 čeledí, cca 6 355 rodů a 64 000 druhů (včetně lichenizovaných hub).

Důvody zavedení vysoké systematické jednotky, projekt Systema Ascomycetum, Myconet, internetová adresa


současný stav systematiky askomycetů: prolínání hierarchického a nehierarchického přístupu.

MYCONET publishes a continuously updated "Outline of Ascomycota" and

"Notes on ascomycete systematics", informing on new concepts that may

necessitate changes in the Outline. Files devoted to the classification of other

groups of fungi may be published in the future.


MYCONET an electronic and printed journal

devoted to the development of fungal classifications

MYCONET publishes a continuously updated

"Outline of Ascomycota" and "Notes on ascomycete systematics", informing on new concepts that may necessitate changes in the Outline. Files devoted to the classification of other groups of fungi may be published in the future.

More information on the journal MYCONET here.

Myconet 11 was published on March 22, 2005 with a new Outline and a new set of Notes.

Myconet 12 was published on February 27, 2006 with a new Outline and a new set of Notes (see above: Printed Vols).

Webmaster:

[email protected] and [email protected],

The Field Museum, Chicago 2006.

http://www.umu.se/myconet/myconet6.html

mailto:[email protected]

mailto:[email protected]

Srovnání dvou

provizorních způsobů

řazení vyšších skupin

vřeckovýtrusýh hub.

Dictionary of Fungi

9th Edition 2001

a

MYCONET

Outline of

Ascomycetes 2006

DICTIONARY 2001 OUTLINE 2006

Ascomycota Ascomycota

Srovnání dvou




Dictionary of Fungi

9th Edition 2001

a

MYCONET

Outline of

Ascomycetes 2006



Srovnání dvou




Dictionary of Fungi

9th Edition 2001

a

MYCONET

Outline of

Ascomycetes 2006



Srovnání dvou




Dictionary of Fungi

9th Edition 2001

a

MYCONET

Outline of

Ascomycetes 2006



Přehled starší terminologie související se systematikou askomycetů

Ascomycetes sensu Dictionary 2001 = Pezizomycotina sensu Outline

= Euascomycetes sensu litt.

„Euascomycetes“ je nadbytečný starší termín, použitý k odlišení

pokročilejších askomycetů od těch „primitivních“ (Hemiascomycetes,

Endomycetes).

Archiascomycetes (Nishida & Sugiyama 1994) = Taphrinomycotina sensu

Outline, nebo samostatné třídy sensu Dictionary 2001.

Hemiascomycetes byla heterogenní skupina, která zahrnovala jak

Schizosaccharomycetes (dnes jako třída v odd. Taphrinomycotina sensu

Outline) tak Saccharomycetes (třída samostaného oddělení

Saccharomycotina sensu Outline).

Plectomycetes - souhrnné starší označení pro kleistotheciální

prototunikátní skupiny (viz Domin, ale i Mycota vol. 7A p. 201).

Discomycetes (houby terčoplodé) - souhrnné starší označení pro

apotheciální skupiny (viz Domin i Mycota).

Pyrenomycety (tvrdohouby) - souhrnné starší označení pro peritheciální a

askostromatické (unitunikátní i bitunikátní typy). Dnes pouze pro

askohymeniální unitunikátní typy.

Hymenoascomycetes - hymeniální ontogeneze s unitunikátními vřecky a

hamathecium ve formě parafýz - viz M.E. Barr (= eupyrenomycetes obsol.).

Loculoascomycetes - lokulární askostromatická ontogeneze s bitunikátními

vřecky a jinými typy hamathecia než jsou parafýzy - viz M.E. Barr,

plodnice je askostroma, často ve formě pseudoperithecia nebo

pseudoapothecia (pseudothecia – viz Munk).



Znaky, vymezující nejvyšší systematické jednotky: vřecko jako specializované sporangium, přítomnost a absence dikaryofáze, znaky na molekulární úrovni.

PODODDĚLENÍ: TAPHRINOMYCOTINA (Archiascomycetes)



PODODDĚLENÍ: SACCHAROMYCOTINA (pravé kvasinky)



větší počet řádů prototunikátních, unitunikátních a bitunikátních nelichenizovaných i lichenizovaných askomycetů.

Rozdělení do tříd zatím spíše provizorní (viz problematika hierarchického systému). Nejsou zatím vyjasněné vývojové souvislosti.



Pododdělení Pezizomycotina

(= třída Ascomycetes, starší termín

„Euascomycetes“):

starší členění dle typu vřecek a plodnice

(Plectomycetes, Discomycetes,

Pyrenomycetes),

dnes cca 50 řádů, seskupených do 10 tříd

(+ rel. velký balík „incertae sedis“).



Znaky, důležité pro vnitřní systematiku

askomycetů:

Typ vřecka, ontogeneze plodnice, peridie

(textury), hamathecium, ultrastruktura,

biochemie, molekulární úroveň.

Důležitost integrace anamorf a integrace

lichenizovaných hub pro poznání

fygenetického systému teleomorf.



• Vřecko (ascus): první vyobrazení podal Micheli 1729, termín zavedl Nees von Esenbeck 1817.

• Tři základní funkční typy vřecka: prototunikátní, unitunikátní ( ta se dále dělí na operkulátní a inoperkulátní), bitunikátní. Ultrastruktura stěny vřecka.

• Spory a výsledné typy spor dle Saccarda.

ASCOMYCOTA – ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA

Společným znakem je vřecko (latinsky ascus), meiosporan-

gium s tvorbou endospor, označovaných jako askopory.

vřecko bazidie

P.A. Micheli 1729

jedno z prvních

vyobrazení vřecka.

Termín ascus (pl. asci)

„System der Pilze“ 1817.

(řecky: askós – váček z kozí kůže)

Vřecko je vysoce specializované sporangium,

z genetického pohledu jde meiosporangium.

V mladém vřecku dochází ke karyogamii

mladé vřecko je tedy zygotou, jedinou diploidní

buňkou v životním cyklu.

Ihned dochází k meiozi, následné mitóze a výsledkem

je 8 haploidních jader, po vytvoření buněčné stěny

8 endogenních spor, nazývaných askospory.

Askospory jsou tedy endogenní meiospory.

Ultrastrukturálně je stěna vřecka vícevrstevná,

funkčně (tj. dle způsobu otvírání) rozlišujeme vřecka

prototunikátní, unitunikátní nebo bitunikátní.

Důležitým znakem je otvírací aparát vřecka (AAA).

Dalším znakem je barvitelnost stěny nebo AAA jodem

(značí se J+ nebo J-). Sterilní elementy mezi vřecky se

obecně nazývají hamathecium, nejčastějším typem jsou

(především u askohymeniální ontogeneze) parafýzy.

VŘECKO

unitunikátní

operkulátní vřecka

apotheciálního rodu

Ascobolus

základní

typy vřecek

funkčně

prototunikátní

operkulátní inopekulátní

funkčně funkčně funkčně

unitunikátní unitunikátní bitunikátní

inoperkulátní

vřecka


operkulum

operkulum

zavřené

otevřené

operkulum


unitunikátní

operkulátní

vřecka

apotheciálního

rodu Ascobolus

bitunikátní vřecko

askostomatického

rodu

Kirschteiniothelia

Funkčně unitunikátní vřecka.

Erisyphales Pezizales Xylariales Hypocreales

inoperkulátní operkulátní inoperkulátní inoperkulátní

periascus apikální polštářek apikální prstenec

apikální

pór

víčko

(operkulum)

Základní typy spor dle Saccarda

Příklady rozmanitosti

askospor u konkrétních

druhů askolokulárních

askomycetů.



Znaky plodnic a terminologie na ně vázaná:

starší přístup dle morfologie výsledných struktur (gymnothecium, kleistothecium, apothecium, perithecium);

novější přístup dle ontogeneze (askohymeniální a askolokulární typ vývoje plodnice, askostroma);

peridie, textura, hamathecium

základní typy plodnic askomycetů

kleistothecium

apothecium

perithecium

vřecka

vřecka

kleistothecium

apothecium

perithecium

Kleistothecium

s nepravidelně

rozptýlenými

prototunikátními

vřecky.

Skupina s těmito

znaky se dříve

nazývala

„PLECTOMYCETES“.

vřecka

Apothecium s palisádou vřecek a parafýz v otevřeném

hymeniu. Skupina s tímto typem plodnice se v minulosti nazývala

„Discomycetes“ (houby terčoplodé).

askogenní hyfy

askogon

antheridium

trichogyn

vnitřní excipulum

vnější excipulum

vřecko

parafýzy

PERITHECIUM

Schematické znázornění

průřezu askomatem

askohymeniálních

unitunikátních

peritheciálních řádů,

tedy klasickým

peritheciem.

Skupina řádů s tímto typem

plodnice se dříve souhrnně

nazývala

„PYRENOMYETES“,

česky tvrdohouby.

základní typy plodnic vřeckovýtrusých hub gymnothecium

kleistothecium

perithecium

apothecium

modifikované

apothecium

(tuberothecium)

myriothecium

(primitivní askostroma)

askostroma

lirella

(stromatizované

apothecium)

ASCOMYCOTA – typy plodnic

Plodnice (askomata, askokarpy) jsou tvořeny nepravými pletivy,

které uzavírají pohlavní orgány, askogenní hyfy a vřecka.

Vývoj plodnic může probíhat dvěma způsoby:

1) askohymeniální ontogeneze: nejdříve dojde k pohlav-

nímu procesu (gametangiogamie, deuterogamie nebo

somatogamie) a spolu s růstem askogenních hyf se

vytvářjí i stěny plodnice. Tímto způsobem vznikají

plodnice typu kleistothecium, apothecium a perithecium

s prototunikátními nebo unitunikátními vřecky.

2) askolokulární ontogeneze: na myceliu se nejdříve

vytvoří základ plodnice ve formě stromatického

pseudoparenchymatického útvaru ve kterém se

diferencují pohlavní orgány, askogenní hyfy a vřecka

vrůstají do sekundárně vytvořené lyzigenní dutiny

(lokulu). Vlastní stěna plodnice se tedy netvoří,

výsledná plodnice se nazývá askostroma a vřecka

spojená s tímto vývojem jsou funkčně bitunikátní.

OBRÁZKY ONTOGENEZE PLODNIC

„HAND MADE“

NA TABULI!

TELEOMORFA ANAMORFA

Mycosphaerella tassiana Cladosporium herbarum



Pohlavní a nepohlavní rozmnožování, gametangiogamie (deuterogamie), dikaryofáze.

Značný význam nepohlavního rozmnožování (nepohlavní rozmnožovací částice se nazývají konidie).

Životní cyklus haplodikaryotický, teleomorfa, anamorfa (synanamorfy), holomorfa, pleomorfická holomorfa, meiotická a mitotická holomorfa.

Dimorfizmus, pleomorfizmus a polymorfizmus u askomycetů.

PEZIZOMYCOTINA – životní cyklus a rozmnožování

Životní cyklus je haplodikaryotický, haploidní je vegeta-

tivní mycelium a plodnice, dikaryotické jsou pouze

askogenní hyfy.

Pohlavní proces je nejčastěji gametangiogamie nebo

gameto-gametangiogamie ve formě deuterogamie, kdy

donorem samčího jádra je nepohlavně vzniklá konidie.

askogon

antheridium trichogyn

gametangiogamie u askomycetů


Charakteristická je pro velkou část zástupců této skupiny

přítomnost dikaryofáze ve formě askogenních hyf.

Plodnice ( v tomto případě apothecium) a lokalizace askogenních hyf.

askogenní hyfy

Apotheciální vřeckovýtrusá houba

Caloscypha fulgens (Pezizales)

schematický průřez apotheciem

askogenní hyfy

askogon

antheridium

trichogyn

vnitřní excipulum

vnější excipulum

vřecko

parafýzy

životní cyklus vřeckovýtrusé houby

mycelium

klíčící spora spory

plodnice

pohlavní

orgány

TELEOMORFA ANAMORFA

konidiofor

konidie

klíčící

konidie

pohlavní

proces

asko-

genní

hyfy

vřecka

askogon



Principy morfologického odlišení a

lokálního a časového oddálení anamorfy

a teleomorfy v životním cyklu;

Příčiny a důsledky duálního systému

anamorf a teleomorf.


Nepohlavní část životního cyklu = anamorfa,

pohlavní částživotního cyklu = teleomorfa,

organizmus jako celek = holomorfa.

Morfologické, časové a lokální rozrůznění anamorfy

a teleomorfy: důvody a důsledky. Systematické zařazení

založeno na teleomorfě, pojmenování holomorfy podle

jména teleomorfy. Pleomorfická holomorfa,

meiotická holomorfa a mitotická holomorfa.

Synanamorfy. Deuteromycety.

lokální a časové oddálení konidio-

fory

nepohlavní

rozmnožovací

částice - konidie teleomorfní

plodnice

s vřecky

vřecko asko-

spora

pohlavní proces

a primordium plodnice

substrátové mycelium

konidiofory

pohlavní plodnice

(perithecium)

vřecko

asko-

spora

lokální a časové oddálení

nepohlavní

rozmnožovací

částice -

konidie

lokální a časové oddálení konidio-

fory

nepohlavní

rozmnožovací

částice - konidie teleomorfní

plodnice

s vřecky

vřecko asko-

spora

pohlavní proces

a primordium plodnice

substrátové mycelium

konidiofory

nepohlavní

rozmnožovací

částice -

konidie

pohlavní plodnice

(perithecium)

s vřecky

vřecko

asko-

spora

lokální a časové oddálení

ANAMORFA TELEOMORFA

celý organizmus = HOLOMORFA

TELEOMORFA ANAMORFA

Mycosphaerella tassiana Cladosporium herbarum

životní cyklus vřeckovýtrusé houby

mycelium

klíčící spora spory

plodnice

pohlavní

orgány

TELEOMORFA ANAMORFA

konidiofor

konidie

klíčící

konidie

pohlavní

proces

asko-

genní

hyfy

vřecka

askogon

ASCOMYCOTA – PŘEHLED SYSTÉMU

Systematické uspořádání této velké skupiny hub prošlo

velkými změnami a v minulosti bylo založeno na kombi-

naci typu plodnice a typu vřecka.

V současné době na základě především molekulárních a

ultrastrukturálních znaků oddělení Ascomycota členíme

na tři pododdělení a celkem 15 tříd. Uvedený systém není

možno považovat za finální, lze očekávat další změny a

upřesnění podle nových informací, které získáme.

PODODDĚLENÍ: TAPHRINOMYCOTINA



PODODDĚLENÍ: SACCHAROMYCOTINA



třídy (výběr): Eurotiomycetes, Pezizomycetes,

Leotiomycetes, Lecanoromycetes, Sordariomyce-

tes, Dothideomycetes

to be continued…

…and you are welcomed next Monday!

Date post:	12-Aug-2019
Category:	Documents
Upload:	phamkien
View:	229 times
Download:	1 times

MYKOLOGIE - botany.natur.cuni.cz MM verze 2010.pdf · Základní terminologie k fylogenezi...

Documents