Editorial

3

Čechy jsou místem, kde se historickystýká několik kultur. Letošní šesté vy dánírevue Vítá Vás srdce Evropy se obracíprávě k tomuto rysu českých zemí.

Číslo o přesazích kultur otevírají dvahlavní kulturní proudy, které spolu s če -s kou kulturou vytvářejí neopakovatel-nou, magickou atmosféru Prahy i ce -lých Čech: kultura německá, nebo spíšněmecko-česká, a kultura židovská činěmecko-židovská. Pražská německáliteratura se stala pojmem a do Čechse jezdí už nejen za Franzem Kafkouči tajemným Gustavem Meyrinkem.Franz Werfel nebo Max Brod jsou obec-ně považováni za spisovatele německéa přitom patří k Praze a jejímu židov-skému živlu.

Právě v české metropoli se před víceči méně literárně zdatnými turisty ote-vírá inspirující paměť míst. Zmiňmetřeba kavárnu Arco vedle Masarykovanádraží, kde se scházeli pražští ně mečtíspisovatelé a své snímky tu po řizovalivelcí světoví fotografové. I po rekon-strukci toto místo dýchá někdejšímpoetickým setkáváním. A co teprve Sta-ronová synagoga, v jejímž koutě stojínedotčeno křeslo rabiho Löwa a na je -jíž půdě v prachu by snad ještě šel do -hledat otisk Golemových zad?

Židovský osud v jedné z nejtragičtěj -ších poloh je zase naléhavým tématempróz Arnošta Lustiga, jehož autorskouhnací silou je „povinnost nezapome-nout“. A portrét Pavla Tigrida a jehoexilového časopisu Svědectví, který vy -

dával v době totalitní komunistické mo -ci? Ten je symbolickým uzavřením ce -lé ho oblouku a holdem osobnosti, v nížse kultury přítomné v Praze stýkaly.

Prostupování idejí a zejména odpor,který výjimeční lidé odjakživa kladoudobovým trendům, přinášely vždy če -ské kultuře originální osobnosti. Mezity, jež do ní svou výlučností vnesli no -vé valéry, patří nakladatel Josef Flo -rian z malé vesnice Stará Říše. Kolemjeho osoby se tu soustředilo zásadníčeské katolické myšlení literární, od -tud se do Čech dostaly první překladyLeona Bloye, Paula Claudela či G. K.Chestertona. K významným samorostůmČech se nepochybně počítají ma líř,grafik, tiskař a spisovatel Josef Vác halči světově známý spisovatel BohumilHrabal.

A cesty krále majálesu Allena Gins -berga a amerických beatniků do Pra -hy? Ty patří k tématu prostupování a konfliktu různých myšlenkovýchvlivů zrovna tak.

Anna Kareninovápřekladatelka

ObsahNěmecký tón, slovanská melodičnost– tak lze charakterizovat pražskouněmeckou literaturu, která dala světunejen Franze Kafkustr. 4–7

Věčně živá legenda: rabi a jeho golem– po stopách prvního „androida“ na evropském kontinentěstr. 8–11

Povstanu! aneb Dobré dílo Josefa Floriana – jeden z nejusilovnějších českýchnakladatelů věřil, že jeho dílo je naplněním Božího vnuknutístr. 12–15

Muž, který bojoval s ďáblem a se ženami– snad největší samorost českéhovýtvarného umění, dřevorytec Josef Váchalstr. 16–19

Galerie– splněný sen jménem Portmoneumstr. 20 – 21

Pábitelé na filmovém plátně– jedno z filmových zpracování knihyBohumila Hrabala získalo americkéhoOskara; ostatní nejsou o nic horšístr. 22–25

Příběh o zlu může přinést dobro– Arnošt Lustig, spisovatel, který ve svých knihách zúčtoval se zlemdruhé světové válkystr. 26–29

Svědectví Pavla Tigrida– více než časopis – komunistickáStátní bezpečnost ho měla za úhlavníhonepřítele, nakonec na něj byla krátkástr. 30–33

Mosaika událostí a zajímavostí souvisejících s nadcházejícím předsednictvím ČR v Radě EUstr. 34–35

Beatnici v Brueghelově zimním městě– Když se beatnik Allen Ginsberg stal v roce 1965 králem pražského studentského majálesu, komunistickéúřady zuřily...str. 36–38

Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezen tujeobraz života v České republice. Názory, obsažené v autor -ských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálnímistanovisky české vlády. Ob jed návky předplatného prosímsměřujte do redakce časopisu. Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Minis ter stvemzahraničních věcí České republikyAdresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, ČeskárepublikaŠéfredaktor: Pavel ŠmídGrafická úprava: Karel NedvědPředsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelkatiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí Českérepubliky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcíČeské republikyČlenové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer,Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, MartinKrafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vág -ner, Petr Volf, Marek SkolilPřeklad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Ma sa ry -kovy univerzity v BrněLitografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice

Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je mož né přetiskovat bez svolení redakce či autorů; za předpokla du uvedení jména autora a zdroje. Máte-li zájem o pou žití obrazového doprovodu, kontaktujteprosím redakci nebo uvedené autory fotografií.

ISSN 1802–3657

Internet: http://www.theo.czE-mailová adresa vydavatele:pavelsmid@theo.cz

4

Pražská německy psaná literaturabyla v českých zemích dlouhá létaopomíjena. Po druhé světové válceupadla v zapomnění, protože vše ně -mecké mělo v poválečných letech pří -vlastek čehosi nežádoucího. Ne bylav čítankách, netiskla se, nepřekládalase, prostě neexistovala. Pro českéhočtenáře musela být objevena hneddvakrát, poprvé v 60. letech germa -nisty v čele s Eduardem Gold stücke -rem a podruhé – po normalizačnímintermezzu – až v letech devadesátých.

Navzdory cílenému vytlačování z našeho povědomí patří pražská ně -mecká literatura do kulturních dějin

naší země. Vznikala v prostředí ně -kolika kultur a národností, a přes -tože promlouvala německým ja -zykem, byla, ať už vědomě či nevě-domě, výrazně utvářena elementynejen německými, ale také českými a židovskými.

VPraze se samozřejmě mluvilo a psalo německy již od středověku,ovšem fenomén pražské německé li -teratury se týká jen minulého a před -minulého století. Ve stručnosti by sevývoj tohoto fenoménu dal popsatjako cesta z provinčnosti ke světo-

vu, co znamenal pro pražské Němcena sklonku století literární úspěch:Hugo Salusovi čas od času otisklibáseň v jednom z říšských kultur-ních časopisů.

Rilke – zjev z čistého nebe

Není tedy divu, že zjev Rainera Ma-rii Rilka (1875–1926) a sláva, kte-rou si vydobyl ve světě, zapůsobila na pražskou literární scénu jakoblesk z čistého nebe. Původem bylRilke Pražan, i jeho první básně a prózy jsou plné pražských motivů a témat. Ovšem nejen tím je jeho

vosti (a odtud, jak již bylo pozname-náno, do zapomnění).

V 19. století měla literární produk-ce pražských Němců provinční cha-rakter, kterého se ke konci stoletíusilovně snažili zbavit. Napo do bo -vali německé a rakouské sousedy,inspirovali se německým naturalis-mem a později velmi módní vídeň-skou modernou. Praha však měla i své uctívané spisovatele. Byl jím ku -příkladu básník Hugo Salus (1866–1929), který byl podle vzpomíneksoučasníků rozeznatelný v pražskýchulicích podle svého nepřehlédnutel-ného širáku. Avšak jen pro předsta-

Německý tón, slovanská melodičnost

Franz Werfel a jeho žena Alma během cesty do Ameriky, 1936.

Rainer Maria Rilke a Clara Westhoffová, 1904.

Rainer Maria Rilke v Hotelu Biron v Paříži. Rilke a Paul Valéry v Anthy sur Thonon, 13. září 1926.

5

poezie pražská. V Rilkově poezii znízcela neněmecký tón, který jeho ob -divovatelé nazývali slovanskou me -lodií. Říkali o něm, že dokáže ně mec-ká slova rozeznít slovansky. Svě tovýúspěch přinesla Rilkovi až díla, kteránapsal v zahraničí. Jmenujme jehonejznámější – Píseň o lásce a smrtikorneta Kryštofa Rilka (1913), Ele -gie z Duina (1923) a Sonety Orfeovi(1923). Rilke nenapodoboval žádnýstyl, byl jen sám sebou. Světovostidošel právě díky svérázu své poezie,která je obrácená dovnitř duše, hlou-bavá a také zjemnělá.

Rilke byl prvním, kdo ukázalPrahu jako místo, kde se rodí talen-tovaní spisovatelé. A byl také prv -ním, kdo začínajícím pražským li -terátům ukázal, jak a zejména kdesvůj talent rozvíjet. Je to zásadníklíč k pochopení pražské německéliteratury. Velká nakladatelství a čte-náře měli němečtí autoři hlavně za hra nicemi, v Německu a Rakou -sku. Po kud se chtěli živit literatu-rou, museli publikovat za hranicemiČech. Jak ještě uvidíme na příkla-dech dalších pražských Němců,sláva a světovost na ně čekala hlav-ně v zahraničí.

Zázračné dítě Franz Werfel

Pražským zázračným dítětem bylFranz Werfel (1890–1945). V pou-hých sedmnácti letech mu vyšla jehobáseň Die Gärten der Stadt Prag(Zahrady města Prahy) v prestižnímvídeňském listu Die Zeit. Přestožezačínal jako expresionista a hymnic-ký básník lehkého verše, známý jednes hlavně díky své prozaické tvor-bě, z níž jmenujme alespoň monu-mentální román Čtyřicet dní (1933),který zachycuje události, jenž jsouaž do dnešních dnů stále citlivým po -litickým tématem – turecký masakrarménské menšiny během první svě-tové války.

Od svých dvaceti let žil Werfelvíce méně mimo Prahu. A do Čech,později Československa, se už nikdynatrvalo nevrátil. Pro české NěmcePraha zůstávala inspirujícím prostře-dím, ve kterém se střetávalo mnohokulturních vlivů. Nebyla však mís-tem, kde by mohli svůj talent plněrozvíjet. Dokud byly Čechy součástíhabsburské monarchie, mohli pražštíNěmci publikovat v Rakousku. AleČeskoslovensko, které se v ústavěnazývalo státem Čechů a Slováků,bylo pro mnoho pražských Němcůpříliš těsné. Pražská literární scéna

Genius loci„... Praha své obyvatele utváří

a jako loutkář vodí od jejich prvníhoaž do posledního dechu.“

Gustav Meyrink(1868–1932)

Město se skrytým tepem srdce

Student Charouzek na Židovském hřbitově. Záběr z filmu Josefa Císařovského Cizinci v Praze.

Gustav Meyrink.

Hugo Steiner-Prag: ilustrace k románu Golem.

se po první světové válce rozprchlado německy hovořícího zahraničí.Werfel zdaleka nebyl jediný, kdo Pra-hu opustil. V Berlíně, který na za -čátku minulého století zažíval velkýkulturní rozvoj a pražské Němce při-tahoval nejvíce, se mezi tamějšímispisovateli v žertu říkalo, že v každéberlínské kavárně sedí alespoň jedenpražský Němec.

Mystik Gustav Meyrink

Samozřejmě Praha nebyla jen mís-tem, odkud literární velikáni pochá-zeli. Promítla se do nejednoho díla, a to v mnoha podobách. KupříkladuPrahu temnou a mystickou proslavilsnad nejvíce Gustav Meyrink (1868–1932), který sice z Prahy nepochá-zel, ale prožil tam necelých dvacetlet. Psal fejetony, povídky, přispívaldo okultistických sborníků, překlá-dal Charlese Dickense a byl spolu -autorem několika divadelních her.

V jeho díle dominuje vliv staréPra hy, který zúročil ve svých nejzná-mějších románech. Svým románemGolem (1915), který vyšel téměř ve čtvrtmilionovém nákladu, se stal

velmi úspěšným spisovatelem. Dějse odehrává kolem roku 1890 v mi -zejícím židovském městě v Praze,kde se prolíná současnost a mystickáminulost rudolfínské Prahy. Násle -dovaly romány Zelená tvář (1916) a Valpuržina noc (1917), příběh seodehrává na Malé Straně za nocičarodějnic, kdy na podivuhodný světmalostranských paláců působí mys-tické síly. Z dalších děl vyniká Andělzápadního okna (1927), mystický ro -

mán, inspirovaný působením alchy-misty Johna Dee na dvoře Rudolfa II.

První existencialista Franz Kafka

Kdo Prahu nikdy natrvalo neopus-til, byl Franz Kafka (1883–1924).Spisovatel, který se dnes stal turistic-kým lákadlem české metropole,ovšem o literární slávu neusiloval.Kafka si dokonce přál, aby veškerájeho díla v rukopisech byla po jehosmrti spálena. Jeho přítel, spisovatela organizátor pražského německéhokulturního života Max Brod, Kafku,jak známo, neuposlechl.

Kafka udal směr moderní světovéliteratuře. Není náhoda, že se Kafkyv polovině 20. století dovolávali jakosvého předchůdce existencialisté,nebo že jej dokonce nazývali prv-ním existencialistou. Kafka skrzesvou jedinečnou životní zkušenostza chytil svět jako roztroušenou a ne -souvislou skutečnost, ve které člo-věk složitě, nebo dokonce marněhle dá vlastní místo. K oblibě Kafkypřispělo jistě i to, že jeho literárněztvárněná zkušenost je minulému

6

Portrét Franze Kafky od Karla Votlučky z roku 1929, podle fotografie z roku 1917.Votlučka byl autorem vůbec prvních ilustrací k povídkám Franze Kafky. Irena Sedlocká, Franz Kafka, sádra, 1963.

Max Brod na kresbě Gustava (Axela) Janoucha, 1913.

E. E. Kisch po druhé světové válce opět doma.

století, tak často zmítanému světo -vými válkami a nejistotou, velmiblízká, ne-li přímo důvěrně známá.Za Kafkova života vyšlo několikjeho povídek, světově ho proslavilyaž posmrtně vydané románové frag-menty Proces (1925), Zámek (1926)a Amerika (1927).

Zuřivý reportér Egon Erwin Kisch

Národnost pro Němce z Prahy ne -hrála tak velkou roli jako pro ostatníNěmce z českých zemí. Pražští Něm -ci byli zpravidla židovského původua „němectví“ pro ně znamenalo hlav-ně kulturní příslušnost. Ná rodnostníproblém, který tak velmi zaměstná-val 20. století, elegantně obešel dalšípražský Němec, známý pod přízvis-kem, které si pro sebe sám vymyslel:zuřivý reportér Egon Erwin Kisch(1885–1948). Byl kosmopolitou du -chem i tělem. Psal německy, byl ob -čanem Československa cestujícímpo celém světě a až do své smrti zů -stal komunistou.

... a další

Němectví jako kulturní identitu chá-pal i Camill Hoffmann (1878–1944),básník, novinář a také československýdiplomat. Přestože Prahu a Čechy o -pustil po vzoru Rilka velmi brzy, už v jedenadvaceti letech, v roce 1918 serozhodl pro československé občanství.Hoffmann patří mezi ty pražské Něm -ce, kteří stáli mezi českou a ně meckoukulturou a byli jejich prostředníky.Překládal českou literaturu do něm -činy, psal o českých spisovatelích stu-die do německých a rakouských li -terárních časopisů. První obšírnějšístudii o Otakaru Březinovi, která bylaotištěná v Německu, napsal právě on.

Mezi kulturní zprostředkovatele pa -tří jistě také Otto Pick (1887–1940),který překládal dílo Karla Čapka, a Rudolf Fuchs (1890–1942), známýsvými překlady Petra Bezruče. PavelEisner (1889–1958) pro Čechy objevildílo Thomase Manna a je autoremjedné z nejkrásnějších knih o českémjazyce Chrám i tvrz (1946).

Pavel PolákFoto: archiv redakce

7Kischův rukopis z posledních let života – reportáž Von Schkubanken (Škubánky). Stránky ze sešitu španělštiny, kterou se E. E. Kisch v roce 1940 učil za svého pobytu v Mexiku.

E. E. Kisch na karikatuře Otto Umbehra, z obálky knihy Zuřivý reportér, 1926.

Praha magická, Praha hvězd a man-dragor, to jsou epiteta, s nimiž se mů -žeme setkat v popisech atmosféry Pra -hy druhé poloviny 16. století. Tehdy,přesněji roku 1583, se do srdce České-ho království z Vídně přestěhoval me -cenáš věd a umění, císař Rudolf II.Jeho dvůr brzy přilákal jak skutečnévědce a umělce, tak i šarlatány. Tivšichni dohromady, společně s místní-mi šlechtici a měšťany, projevujícímiporozumění pro nového ducha doby,dali vzniknout svébytnému koloritu,který Prahu poznamenal dodnes.

Blíží se maharalovské výročí

Návštěvníci města nad Vltavou při svých toulkách pražskými zákou -tími nejsou většinou přitahováni po -zoruhodnými výsledky, učiněnými zdevědci jako byl Tycho Brahe či Jo han -

kových příběhů nabídnout víc než dost,neotřesitelnou stálicí na hvězdném ne -bi městských legend je pověst o gole-movi. Jeho stvoření mýtus přiřknulučenému rabínu Jehudovi Leva benBecalelovi (kolem 1525–1609).

Židovský učenec, známý také jakorabi Löw nebo Maharal, je dodnes ztě-lesněním středověké Prahy, kde se mí -sila realita s legendou, věda s mystikou.Pražská židovská obec i celá českáveřejnost se dnes připravují na uctěnípamátky tohoto velkého židovskéhomyslitele. Blíží se totiž výročí 400 letod jeho úmrtí. Po celou tuto dlouhoudobu nikdo na znamení úcty neusedldo rabiho křesla na pravé straně praž-ské Staronové synagogy.

Ve sbírkách Židovského muzea Pra -ha se nachází několik prvních vydání

8

Věčně živá legenda: rabi a jeho golem

Židovské muzeum v Praze – Maislova synagoga. Staronová synagoga v Praze.

nes Kepler, raději se zaujetím naslou-chají příběhům spojeným s Prahou mys-tickou a magickou. I když jim lze ta -

Monumentální socha rabiho Löwa od Ladislava Šalouna z roku 1910.

děl rabiho Löwa – právě ta budou pat-řit mezi významné exponáty chystanémaharalovské výstavy. Starý pražskýžidovský hřbitov bude už brzy svěd-kem restaurátorských prací, které uve-dou do dobrého stavu tumbu rabihoLöwa i náhrobky jeho předků, potom-ků a rodinných příslušníků. Pozdněrenesanční tumba rabi Löwa a jeho že -ny Perl je nejnavštěvovanější pomníkhřbitova. Věčně zalévaný vlnami vos -ku z přinášených svíček, se spáramiucpanými papírky s tajemnými vzka-zy poutníků z celého světa, je hrobsvědectvím, že rabiho dědictví žije.

Stvoření golema

Pro veřejnost je rabiho odkaz mysli-tele a vzdělance přeci jen zastíněn jehoúdajným autorstvím golema. Pojďme v krátkém exkurzu ještě předejít okamži-ku, kdy rabín a jeho pomocníci za tem -né noci nalezli místo s hlínou ne dot če -nou člověkem, golema uhnětli a magic-kými formulemi jej přivedli k životu.

Myšlenka stvoření umělé bytosti jemyšlenkou velice starou. Ještě před po-

psáním nejznámějšího aktu stvoření v Genezi, nám starořecké báje zane-chaly vyprávění o titánu Prométheovi,který z hlíny a vody stvořil první lidskébytosti, na něž bohové seslali trápení a soužení v podobě dalšího uměléhovýtvoru Pandory. Již pozemským stvo-řitelem se stal bájný Pyg malion vytvo-

řivší sochu nadpřirozené krásy. Oživitsvůj výtvor, do kterého se za miloval,dokázal ale pouze s božskou pomocí.

Středověcí tvořitelé umělých by -tostí byli pevně přesvědčeni, že svýmho munkulům dokážou vdechnout ži vot.V dobách, kdy v Praze z hlíny po v stalgo lem, předložila alchymie, konkrétnějejí nejznámější představitel Paracel -sus ve svém díle De ge nera tio ne rerumna turalium jiný, „biochemický“ kon-cept stvoření umělé bytosti. Věhlasnýalchymista a lékař radil vložit mužskésemeno do hermeticky uzavřené skle -něné ná doby, která se měla na čtyřicetdní po nořit do koň ského hnoje. Běhemtéto doby mělo v nádobě dojít k roz-kladu a měla v ní vzniknout průsvitnálidská forma bez těla. Ta měla být po čtyřicet týdnů, za stálé teploty rov -né teplotě ma teř ského lůna, vyživová-na přípravkem z lidské krve. Tak mělobýt stvořeno „lid ské dítě jako z matky,jen o něco menší.“

Postup legendárního rabiho vychá-zel odjinud, z kombinace božího díla

9

Mýtus„Myslíte si snad, že naše židov-

ské knihy jsou napsány výlučně sou-hláskami jenom z nějakého rozma-ru? Každý ať si sám k tomu najdetajné samohlásky, které jenom jemujedinému odhalí určitý smysl...“

Gustav MeyrinkGolem

Starý židovský hřbitov v Praze.

Příběhy mnohé se halí do stínů,však mezi nimi je tento výjimka.Stále je svěží a živá vzpomínkana Löwa, předního z pražských rabínů.

Juda Löw byl hnán po věděníchtíčem božských pravd. Pustil se do permutací písmen a do komplexních variací, až slovo pronesl, které je Klíčem...

Jorge Luis BorgesGolem

přeložil Jan Jícha

10

a poznání, kde měla své místo alchy-mistická teorie čtyř prvků – základníchkamenů světa. „Čtyři elementy jsoupotřeba ke stvoření golema, ne bo li ho -munkula. Jmenovitě země, voda, oheňa vzduch,“ sděluje rabi svým po moc -ní kům, než dojde k vytvoření golema.

Zprvního prvku byl golem uhně-ten a další tři, vodu, vzduch a oheň,představoval tvůrce se svými dvěmažáky. Samotné oživení golema se ode-hrálo pronesením magických formulí,dle ji né varianty legendy vložením per-gamenu s formulemi (šému) do gole-mových úst nebo čela. Pojetí šému,který golema oživoval, vychází z ka -baly, podle které je možno zopakovatBoží tvůrčí čin s pomocí správnékom bi nace písmen Božího Jména.Nakonec byl oživlý golem oblečen a měl vypadat na třicet let.

Ochránce Židů

Důvody, jež vedly k pokusům vy -tvořit umělou bytost, byly různé.Pygmalion žádal o oživení svého dílapod vlivem lásky, Pandora byla seslá-na na svět jako nástroj pomsty bohů,Paracelsus vycházel z pohnutek vě -dec kých. Jedna z variant mýtu o gole-movi má svůj podtext sociálně poli -tický. Poté, co se golem poprvé zvedl

ze země, prý k němu rabi pronesl nás le -dující věty: „Věz, hroudo hlíny, že jsmetě stvořili ze zemského prachu, abyschránil lid Izraele proti jeho nepřátelůma chránil jej od všeho neštěstí a útla-ku, jemuž je náš národ podroben.“

Rabi ke svému dílu totiž přistoupilpoté, co v noci uslyšel tajemný hlas vy -bízející ke stvoření bytosti na ochra-nu utiskovaného židovského národa. Za dob císaře Rudolfa II. se Židům v Praze nevedlo špatně, nicméně po -věst nás stejně zpravuje o spiknutíchproti nim, která dokázal překazit až go-lem. V le gendě z dob, kdy se za pa -nování ná sledníků císaře Rudolfa zvedaly větší či menší vlny antisemi -tismu, zaznívá touha po příchodumocného zastánce, který Židy ochránípřed nepřátelským okolím.

Nebezpečná síla

Golem nebyl ani dobrý, ani zlý, pro-tože nebyl člověkem, ale uměle stvo-

Typické vyobrazení pražského hliněného Golema. Z filmu Golem: jak přišel na svět (Der Golem, wie er in die Welt kam) od Paula Wegenera a Carla Boese (Německo, 1920).

Španělská synagoga v Praze.

Detail Židovského muzea v Praze (Maislova synagoga).

Zlatá ulička v Praze.

11

řenou bytostí zbavenou lidských poh -nutek. Ohromnou sílu, která v němbyla uložena, vynakládal na službusvému pánu a jeho lidu. Neznal únavua navíc se v něm stále hromadila ener-gie. Proto mu rabi každý pátek šémvyjímal, aby přes sobotu golem vy -hasl. I přes služby, které mu golemprokazoval, dospěl rabi k závěru, že jetřeba se neobvyklého služebníka zba-vit. V nejtradičnější verzi legendy setak stalo poté, co rabi odešel v pátekdo synagogy a zapomněl golemovišém vyjmout. Nahromaděná síla uči-nila z golema běsnící monstrum, kterézastavil až rabi, jenž musel přerušitslužbu v synagoze. Golema znehybnilvyjmutím šému a jeho bezvládné tělopak s pomocníky ukryl na půdě Sta -ronové synagogy (hledačů golema sepoz ději vynořilo víc než dost, bylmezi nimi i „zuřivý reportér“ EgonErwin Kisch).

V této vrstvě legendy se setkávámese zajímavým motivem golema jako

stvořený ochránce. Přesto se legen -dární golem vydal do světa literatury,vý tvarného a filmového umění. Téma golema klade inspirativní otázky, jež způ sobují jeho přesah z legend a umění i do oblasti přírodovědnéhobádání a filozofie.

V budoucnu se proto k nejznámějšímliterárním golemům Judithy Ro sen ber -gové, Gustava Meyrinka, Jorge Bor ge sea jejich filmovým obdobám vy tvo ře nýmPaulem Wegenerem a Mar ti nem Fri čemjistě připojí golemové další. Mi mo -chodem, mezinárodní usku pení Go lem(t. č. na turné po USA) hraje klezmerzpívaný v jidiš a říznutý punkem.

Petr VágnerFoto: CzechTourism, Wikipedia.org

ne zcela zvládnutého výtvoru lidskémysli a zručnosti. V době, kdy jinélidské objevy a vynálezy jsou schopnyzničit nejen lidstvo samotné, ale i pla-netu, na níž žije, je takové mementovíce než současné. Golem měl inspi-rovat k úvahám o mezích lidskéhopoznání, přesněji o pravidlech, jež byměla být na cestě za poznáním dodr-žována. Jak by ale měl vypadat šém,který by nás ochránil před současnýmihrozbami, je otázka, s níž by se zřejmětěžko vyrovnal i učený rabi.

Zdroj inspirace

Dnes víme, že téma golema bylo v židovské kultuře přítomno podstatnědříve, než žil rabi Löw. Víme také, že autorství mu bylo později připsánolegendou, rovněž víme, že selhalyvšechny pokusy golema nalézt a ne -musíme pochybovat o tom, že pražskéŽidy před pogromy chránil mnohembezpečněji osvícený císař než uměle

Mikoláš Aleš, Golem a rabi Löw, 1899.

12

Na mapě České republi-ky stěží nalezneme maloumoravskou vesnici StaráŘí še, která má však velmivýznamné historické pos -ta vení v českém kulturníma náboženském kontextu.Ve Staré Říši žil a působilJosef Florian (1873–1941),jedna z nejpozoruhodnějšíchosobností české kulturyprvní poloviny 20. století.

Josef Florian pocházel z rodiny venkovského tesa-ře z vesničky Hadov u Jihlavy. Matu -ritu složil na reálce v Telči. Krátcepůsobil na obecné škole v Kostelní

hem k evangelické zvěsti,velící přijmout Kristovozjevení a předávat je všem.To byl patrně onen základ-ní existenciální impuls,který rozhodl o Florianověceloživotní touze evangeli-zovat společnost, z níž se,podle jeho názoru, vytra -tila opravdová zbožnost a vztah k Bohu byl vytěs-něn měšťáckou lhostejnostík duchovním hodnotám.

Florianovy názory i jehobudoucí životní aktivity se formovalyna přelomu 19. a 20. století, kdy bylyčeské země součástí Rakousko-Uher -

Myslové a potom odešel na vysoko-školská studia, nejprve na techniku a pak na filozofickou fakultu. Po stu-diích nastoupil jako středoškolskýprofesor přírodopisu do Náchoda.

Profesorskou kariéru ale Florian zá-hy opustil v duchu Sokratova: „Poz -nej, na čem chceš pracovat.“ Zá klad -ním impulsem k tomu bylo objeve-ní článku Léona Bloye (1846–1917)

ve francouzském časopise La Plume.V něm tento francouzský spisovatel a bojovný katolický publicista vy -slovil svůj programový postulátoprav do vého křesťana, že „do ráje sene vstu puje ani včera, ani zítra, nýbrždnes“. A Josef Florian akceptuje ten toBlo yův apel se svrchovanou vážnostía opravdovostí a chce si svůj „vstupdo ráje“ zasloužit bezvýhrad ným vzta -

ska, monarchie, jejíž spojení s kato-lickou církví bylo velice intenzivní.Typické habsburské spojenectví oltá-ře a trůnu, tak zvaný austrokatolicis-mus, dávalo katolictví punc státníideologie, což mělo za následekznačné zformalizování základníchkřesťanských pravd a výrazně oslabo-valo existenciální rozměr křesťanskévíry. Josef Florian, obdobně jako Léon

Pozdější dům Josefa Floriana, Stará Říše, č. p. 175. Vlastislav Hofman, Josef Florian, linoryt z nevydaného cyklu Menší hlavy, 1918.

Z interiéru domu Josefa Floriana č. p. 175 ve Staré Říši.

Rodný dům Josefa Floriana, Stará Říše, č. p. 69.

Povstanu!aneb Dobré dílo Josefa Floriana

13

Bloy ve Francii, chápal toto zpovrch-nění víry v Boha jako hlubokou kri -zi poznání, způsobenou všeobecnýmpří klonem k vědě i prospěchářstvímsoudobého měšťáka, který skrývalpřízemní materialismus pod maskouinstitucionalizované „zbožnosti“. Slo-vy vydavatele Karla Dostála-Luti no -va: „Florian pozoruje z poustevnysvé proud moderního života a – plivádo něho, ne, volá k pokání.“

V této kulturně duchovní atmosféřevznikal Florianův evangelizační pro-jekt, jenž měl člověka vrátit k samýmzdrojům poznání, ke kořenům křes-ťanské vzdělanosti a kultury. Florianse na jedné straně chtěl protivit dobo-vé koncepci tisku, obzvlášť periodic-kého, který prohlásil za „aparát bez-hlavé housenčí buržoazie“. Na stranědruhé se opíral o hlas svědomí, umoc-něný neodbytnou idejí Posledníhosoudu: „v ten den soudu, v ten denvzkříšení /(...)/ v čela třeskneš všemzlým ponravám/ jež neslyšely svého

nitra hlas,/ jenž tiše mluvil, ale důt kli -vě.“ Florian zdůrazňoval nejen ná vratk bibli, ale také usilovné studium, po -znání, jež pomůže člověku po chopitsmysl všeho. Takové studium ovšemnemohla člověku poskytnout žádnásoudobá sebevěhlasnější škola. Zá -klad ní programovou tezí Floriana sestá vá: „Pravou univerzitou dneška jesbírka knih.“ Právě vybudovat ta ko vou

sbírku knih se stalo cílem a smyslemFlorianova celoživotního snažení v je -ho staroříšském nakladatelství, je muždal symbolický název Dobré dílo.

Dobré dílo začalo s vydáváním knihv roce 1903, pod zřetelnou ini ciacíLéona Bloye, s jehož dílem chtěl Jo -sef Florian seznámit českého čtenáře.Po tomto bloyovském prologu vznik-lo posléze ve staroříšském vydavatel-ství několik edičních řad – sborníkyStudium, Nova et vetera, Kur sy, Nej -menší revue, Archy a edice Dobrédílo. Vše bylo podřízeno přísnémuhodnotícímu výběru, jenž měl napl-ňovat Florianovu představu křesťan-ského univerzálního vzdělání. Svojevydavatelské počínání opřel o na pros-tou důvěru v Boží pomoc, jak pozdě-ji popsal Florianův spolupracovníkOtto Albert Tichý: „Co nejvíce zará-želo tehdejší naše okolí byla zásadanevydělávat si na živobytí, ale konatvůli Boží a potom spoléhat podleEvangelia, že nám Bůh dá vše, čeho

Josef Florian s dětmi a spolupracovníky, detail, vlevo dcera Anna, vzadu Františka, napravo syn Michael, 1923.

Kniha„14. srpna 1906. Příchod Josefa

Floriana. Tvář vážná a bolestná.Tvář venkovana od Dunaje, vzhledumučedníka.“

Léon Bloyfrancouzský spisovatel

(1846–1917)v deníku Neprodajný

14

nám bude potřeba k existenci.“ Flo -rianovy vydavatelské aktivity balan-covaly na pokraji ekonomického kra-chu a často se opíraly o vysoké až ne -realistické úvěry, které na sebe bralijeho přátelé a spolupracovníci (JakubDeml píše: „Běda, kdyby nám oči za liltuk, a proto: Budiž Jméno Jeho po -chváleno!“). Přesto u Floriana stálevycházely knihy svrchovaně este -tické i typografické úrovně.

Josef Florian, díky své charismatic-ké osobnosti a až sebezničující obě -tavosti, dokázal okolo sebe seskupitpočetnou skupinu překladatelů a edič -ních pomocníků, s jejichž nezištnoupomocí mohl počítat; mezi ně patři-li nejen mladí katoličtí spisovatelé a publicisté, ale také celá řada neka-tolických intelektuálů a výtvarníků,kteří byli zcela fascinováni Floria no -vou osobností. Florian sám přeložilvíce než 60 děl, především z fran -couzštiny. S jakým sebevražedným na -sazením se u Floriana vydávalo, do -svědčil ve své korespondenci ne vě -domky i jeden z jeho nejbližších spo-lupracovníků, spisovatel Jakub Deml.V roce 1907 píše svému pří teli Ma tě jiFenclovi, že „jsou dny, kdy u Floria -nů obědvají pouze děti“. V jeho dopi-

se z roku 1909 nalezneme kromě vy -účtování dlužných částek toto P.S.:Klobouk (jediný) mám roztrhaný i bo-ty (1!) roztrhané, šaty ob nošené, tojsme my. O rok později, v jiném dopi-se, Deml popisuje podmínky knižnídistribuce a říká mj.: „Chudým, avšaktoužícím po dobré knize, dostává se pu -blikací, jak se ří ká zdarma.“ Florianza svého života ne nalezl pro své kni hy

dostatečné množ ství odběratelů nebouspokojující zdroj financí od mece -nášů. V jednom bodě dosáhly jehodluhy u silně loajálních tiskařů částky62 000 korun. Jeho nakladatelský po d-nik několikrát prošel exekucí, (s tro-chou nadsázky lze říci; aniž by sitoho zuřivě pracující Florian všiml).

Hledíme-li dnes s bezmála staletýmodstupem na Florianovu činnost, ne -můžeme se ubránit úžasu nad jehovydavatelským a edičním objevitel-stvím. On i jeho nejbližší překladatel-ský spolupracovník, básník a výtvarníkBohuslav Reynek, žili v odlehlýchvesnických lokalitách, a přesto s ne -omylnou jistotou objevovali pro čes-kou kulturu nesmírně významné a zá -važné literární a filozofické hodnoty.Vedle Léona Bloye zde byli čeští čte -náři poprvé seznámeni s vý znamný -mi francouzskými autory, ja ko byliPaul Claudel, Charles Péguy, Geor gesBernanos, Francis Jammes, TristanCorbière, Paul Valéry a řada dalších.Nezůstalo však pouze u překladů z francouzštiny, z angloamerické lite-rární oblasti zde můžeme nalézt ob -jevné překlady Sherwooda Ander -sona, Williama Butlera Yeatse a taképrvní české setkání s dílem Gilberta

Georges Rouaualt, Miserere, kvaš pro nakladatelstvíJosefa Floriana, 1915.

15

Keith Chestertona. Z německého ja zy -kového okruhu se zde setkáváme ne -jen s prvním českým knižním vy dá -ním Franze Kafky (Proměna), ale takéjsou čeští čtenáři seznámeni s mnohapředstaviteli německého li terárníhoexpresionismu; významnou roli ve vý -voji moderní české poe zie sehrály zej -ména překlady rakouského básníkaGeorge Trakla i Rainera Marii Rilka.

Také v oblasti filozofické reflexeměli ve Staré Říši neobyčejně šťast-nou ruku – nalézáme zde první česképřeklady filozofických děl GabrielaMarcela, Jacquesa Maritaina, LvaŠestova, Maxe Schelera, MathieuaBlondela a dalších.

Josef Florian dokázal svou vydava-telskou činností (celkem vyšlo v Dob-rém díle více než 400 titulů, z toho140 samostatných knih, 131 sborníkůa 27 výborů poezie – mezi ilustrátoryjeho knih patřili Josef Váchal, Bo hu -slav Reynek, Josef Čapek, syn Mi -

chael a mnoho dalších) rehabilitovatkatolictví a spojit náboženskou víru s nejvyššími estetickými a myšlen -kovými hodnotami: „Ruce mají ko -řeny v srdci. Proto jsou k dávání, při-

jímání a k děkování,“ píše Florian v roce 1904 do dopisu výtvarníkoviFran tišku Bílkovi.

Díky pevné víře v Boha a osobníodhodlanosti vytvořil Florian z malémoravské obce opravdové centrumnáboženské a kulturní obnovy. Záro -veň beze zbytku naplnil slib, který v zoufalství nad stavem světa vepsaldo dopisu převorovi Ferdinandu Ho -tovému. Ještě jako učitel přírodopisu v listu 27. září 1907 píše: „Uprostředvšeobecného hulákání a (...) švadro-nění (...) vše mlčí a jen v hlubináchtemně duní věčný vodopád: „Marnévěci mluví jeden každý k bližnímusvému.“ POVSTANU! POVSTANU!“

Jaroslav MedFoto: Miro Švolík, kresby Bohuslava Reynka reprodukovány s laskavým svolením Daniela

a Jiřího Reynkových, Centrum pro studium demokracie a kultury

Článek je doprovázen reprodukcemi z cyklu 14 grafických listů Don Quijote (1955–1960)Bohuslava Reynka, který byl jedním z blízkýchspolupracovníků Josefa Floriana.

Methoděj Florian, ilustrace a písmo z jediného exempláře ručně psané knihy Lva Nikolajeviče Tolstého Čítanka, 1921.

16

Letošní ročník festivalu Sme ta -nova Litomyšl uspořádal velkou vý -stavu Josefu Váchalovi a otevřel takopět cestu k umělci, jehož tvorba i fi-losofie je svojí originalitou nezařa -di telná do kontextu českého umění.

Malíř, grafik, řezbář, spiso-vatel, tiskař a sto dalších řemeselovládající Josef Váchal (1884–1969) je v mnoha ohledech nejenraritou tuzemské výtvarné scény,ale i „lidským úkazem“. Zanechalpo sobě dílo velmi rozsáhlé, kterésvými motivy i zpracováním zcelavybočuje z tvorby jeho součas ní -ků. Jsou to desítky kreseb, dře -vorytů, olejů, akvarelů, ex libris,

ale i osobité deníky, verše, pam -flety a knihy, mezi nimiž zvláštěvy niká publikace nazvaná Šumavaumírající a romantická.

Váchal sice patřil k druhé gene-raci českého symbolismu a skupi-ně Sursum (umělecké sdruženísymbolistů, výtvarníků a literátů),ale ve skutečnosti neměl vyhraně-né umělecké vzory. V zajetí svéhovnitřního světa nespoutaného vizio-náře kráčel vlastní cestou, a to na -tolik specifickou, že dodnes nemánásledovníky. Váchalova všestran-nost se projevovala tak, že byl v jed -né osobě schopen knihu sám na -psat, ilustrovat, vytisknout, svázata nakonec i prodat.

Nadaný a citlivý, byť navenekironický a kritický Váchal se všakpřesto celý život potácel mezi bo -hem a ďáblem, mezi nočními děsya samotou. Životní pouť budou -

VEDRA ... z bolestné proměny věcí poznati slávu tvé vůle. STRÁŽ NAD MRTVÝMI A naše vlastní bytost záhadná!

Muž, který bojoval s ďáblem

a se ženami

Portrét Josefa Váchala od Františka Drtikola, 1913.

17

cího mimořádného umělce začalanešťastně, což se odrazilo jak v je -ho tvorbě, tak i ve vyhraněnýchživotních postojích. To je takédůvod, proč je dodnes Váchal jed-němi vynášen, druhými zůstávánepochopen.

Najít cestu k osamocené dušiJosefa Váchala lze jen přes jehorozsáhlé a různorodé dílo počínajevýtvarnými pracemi a konče kni-hou Krvavý román. Tak by se dalkonečně nazvat i jeho osobní ži -vot. Narodil se jako nemanželskédítě, byť z otcovy strany spřízněn s rodinou slavného malíře Miko -láše Alše, a dožíval jako mrzoutnevěřící lidem ani projevenémuzájmu o své dílo. Vyrůstal u pra -rodičů v Písku, kde se jeho nejbliž-šími bytostmi stali psi a hlavní zá -bavou malování. „Častokráte, jsajako pachole samotě zůstaven a do-ma zavřen, propadal jsem strachua záhadnému děsu, zejména nebyl-li přítomen některý ze čtverono-hých mých přátel, psů...,“ vzpomí-nal později Váchal. Na svoje umě-lecké nadání často pohlížel jako na rychlý zisk, ať již finanční nebospolečenský, a to již od útlého mlá-

dí: „Desítky kreseb, znázorňujícíchbitvy mezi indiány a bělochy, roz-létly se darem mezi písecké mojespolužáky, získavše mi vždy jakou-si přízeň mezi hochy z tak zvanýchlepších rodin,“ píše Váchal ve svémdeníku. Za snadný způsob výdělkupovažoval později Váchal také tvor-bu ex libris, s nimiž také z finanč-ních důvodů v roce 1909 začal. Tose mu však již dostalo význam né hopovzbuzení od básníka Jaro slavaVrchlického, který jako první po -znal Váchalův velký výtvarný talent.

Již v dětství jsou Váchalovy kres-by, plné strašidel a loupežnickýchzjevů, projevem mimořádně vyso-kého stupně výtvarného myšlení.Již tenkrát se však projevoval i je -ho sklon k ironii a posměchu, kdyžjako žák základní školy na kreslil a textem doprovodil zdařilou paro-dii na alšovské lidové písně.

Na nátlak rodiny se vyučil v Pra zeknihvazačem, ale rozhodl se pro umě-leckou dráhu. Na tomto po li zůstalsamoukem, který jen krátce vy dr -žel v učení u malíře Aloi se Kal vo -dy a u grafika a so chaře An to nína

Váchalův autoportrét, dřevoryt, 1921.

Výtvarné umění

„Nejlépe tlačiti vlastní káru sám.“

Josef Váchal(1884–1969)

výtvarník a spisovatel

Obálka Váchalovy knihy Koruna bludařstva, to jest Postila kacířská, 1926.

Portrét Josefa Váchala od Dagmar Hochové, 1968

18

Herverta, kde se seznámil s gra -fickými technikami. Pohrdal auto -ri tami, avšak zároveň trpěl kom-plexem nevzdělanosti, stejně jakoab sencí rodiny, víry a základníchjistot. Jakkoliv šel svojí vlastní umě-leckou cestou, stejně se jistémuvlivu ostatních umělců neubránil,byť měli na jeho tvorbu podstatněmenší vliv než realita vlastníhonelehkého života a vnitřního světapodbarveného nočními děsy, vírouv reinkarnaci a osobitou filosofií.

Vjeho dílech tak i dnešní po -zorovatel vnímá stopy Muncha,Klimta, z Čechů pak Preislera či Kalvody... Sám se cítil spřízněns Boschem či Brueghelem, s čes-kým sochařem Bílkem či malířemPanuškou, ale obdiv přiznal pouzek Alfredu Kubinovi. Spolu pra co -val však s významnými současníky,básníkem Jakubem Demlem nebovydavatelem Josefem Florianem.

Podstatně významněji ale do Vá -chalovy tvorby zasáhlo jeho sez -námení se s okultismem a teosofií,disciplínou zasvěcenou odhalovánískrytých duchovních skutečností.

To se také promítlo do námětů je horaných děl, o čemž svědčí již sa -motné jejich názvy: Rokle, Ko -medie života, Zaklínání, Po smrti,Pří zraky, Mystická zahrada... Z to -ho to období si Váchal velmi cenilsvého obrazu Incubus, představu -jícího zlo v podobě ďáblova zplo-zence. Často také citoval svoji prv -ní knihu dřevorytů – Vidění sed -mera dnů a planet, kterou zahájilsvoji celoživotní tvorbu. Váchalovšem rozhodně nezpodobňovaljenom strašidelné říše, v jeho po -zůstalosti nacházíme i romantickyladěná díla – Štěstí „náhody“, Kra -jina, K Velešicům...

Josef Váchal navíc nebyl „pou -ze“ výtvarník. Jeho texty básnické,magické, drzé, bizarní, angažova-né i ironické vznikaly spontánně a nešetřily nikoho, ani samotnéhoautora. Pro své knihy vytvářel vlast-ní písmo, které vyřezával do dře-věných špalíčků spolu se symbolya obrázky. Každý výtvarný počin byloriginalitou, která porušovala ty -po grafické normy a činila tak dí lopřitažlivým a nezapomenutelným.Například knihy Šumava umírajícía romantická nebo Ďáblova za hrád-

JARNÍ NOC ... ruce duchové k hvězdám se rozpjaly... ČAS Uhasla země, vysvobozená...

Štěstí „náhody“, olej, 1908.

Kázání Roberta d’Arbrissela, dřevoryt, 1919.

19

ka jsou nejen unikátní svým formá -tem, váhou, drahým materiálem,ale vzhledem k velmi malému ná -kladu (11 výtisků) i téměř ne dos -tup ným exponátem.

Samostatnou kapitolou v životěJosefa Váchala je jeho vztah k že náma městu Litomyšli. Spíše než s kra-savicemi spojoval umělec od mlá -dí svoji představu ženy s ná strojemďábla. Nevyjadřoval se o slabšímpohlaví příliš lichotivě ani v poz -dějším věku, avšak zvláštní cit cho-val k postiženým ženám.

„S matkou míval jsem hodně mr -zutostí pro moji sympatii a vyhle -dávání ženských, mrzáčků ponej -více,“ doznal Váchal ve svých Pa -mětech svoji slabost pro handica-pované dívky. Všechny jeho mla-dické lásky měly nějakou vadu na kráse. Podstatnou roli v jeho ži votě nakonec sehrály dvě ženy,ku podivu obě bez postižení – man-želka, které po její smrti věnovalknihu In memoriam Marie Vá cha -lové, a výtvarnice Anna Macková.O své milence si mimo jiné pozna-menal: „Macková zas blázní a vy -hrožuje mně sekyrou.“ Mackovépak občas přezdívá Sekyra.

Z výtvarného pohledu je zajíma-vé, že Váchal příliš často nevyuží-val smyslných křivek ženskéhotěla v obraze jako jiní malíři a ne -donutila jej k tomu ani módní vlna.Pokud vůbec se u Váchala objevi-la jako model žena, pak většinou s podobou přízraku nebo strašidla.S tímto podobenstvím ženy se lzesetkat například na obrazech Spá -la, Blesk, Fantazie... Také tento pří -stup ke ztvárnění ženy jako motivulze považovat za další specifikumVáchalovy vyhraněné tvorby.

S Litomyšlí spojil Josefa Vá -chala místní rodák, tiskař, knihov-ník a obdivovatel Váchalova dílaJosef Portman, který umělce v ro -ce 1920 umluvil, aby vyzdobil částjeho domu v Litomyšli a veškerýnábytek. Během čtyř let, plných

rozepří kvůli úhradám plateb, pro-měnil Váchal dvě místnosti Port -manova domu ve fascinující arte-fakt pokrytý až po strop divokýmlabyrintem strašidel a skřetů. Vá -chal svými sarkasmy však neušet-řil ani svého chlebodárce. Z vášni-vého obdivovatele a sběratele své -ho díla udělal v Krvavém románušetřivého hraběte Portmona a z je -ho stavení Portmoneum. Nakonecse však tento původně hanlivě za -mýšlený název ujal a dnes je ofi -ciálním názvem pro Váchalovo i Portmanovo muzeum.

Na komplikovaném vztahu k Port -manovi, který končil definitivníroztržkou, se projevila Váchalovasvérázná povaha a dar dělat si ne -přátele na všech frontách. Ostat -ně i na dotaz, co chystá do Brna na výstavu Soudobé kultury, odpo-věděl v roce 1928 umělec typickyváchalovsky: „Prd“, a stejně diplo-maticky to vysvětluje: „Protože tivládní pacholci mně nevyzvali a vtí -rat se jim, bohorovným, nechci!“

Blanka FajerováFoto: Archiv Památníku národního písemnictví

v Praze, archiv redakce

Barevné dřevoryty doprovázené citáty pocházejíz cyklu 13 Váchalových dřevorytů k veršům Oto -kara Březiny.

KOLOZPĚV SRDCÍ ... v mlčení noci o vašem příchodu zpívajíce... MÍSTA HARMONIE A SMÍŘENÍ ... za tebou jdeme k tvým zahradám...

Divé ženky, olej, 1912.

20

21

GalerieSplněný sen jménem Portmoneum

„Jedinou mou radostí by bylo míti Vaševšechny práce – míti pro ně místnosti – to bybyl ráj, který ovšem se nikdy neuskuteční…“napsal knihtiskař Josef Portman výtvarníkoviJosefu Váchalovi 17. března 1915. Jak je z do -pisu patrné, měl Portman záměr vybudovatjakési umělcovo soukromé museum. Běhemnávštěvy u Váchala v Praze nadhodil svojepřání o malířské výzdobě „malého výklenku…v pokojíčku“. Váchal skutečně Portmanovyprosby vyslyšel.

Komplex jeho nástěnných maleb v tzv.„Portmoneu“ je na první pohled nesourodásmě sice námětů a malířských stylů. Má ovšemsvoji vnitřní logiku, kterou nelze dešifrovat bezznalosti celého Váchalova díla, jeho životníchpostojů, osudů a názorů na umění.

Nalézáme zde klasickou krajinu a vedle ní re -mi niscence lidových „krvavých“ románů 19.sto le tí, celý „Přírodopis strašidel“, fantas -mago ric ké kompozice se střídají s klasickými té maty křes ťanské ikonografie a s odkazy na hinduistickou Bhagavádgítu i jiné orientál-ní prameny.

Dům je pro veřejnost otevřen od 26. června1993.

Jiří KašeFoto: www.litomysl.cz

Ostře sledované vlaky (1966, režie Jiří Menzel) získaly v roce 1967 cenu Americké filmové akademie.

Filmové adaptace próz BohumilaHrabala (1914–1996) vznikaly od po-loviny šedesátých let. V dobách nad -cházejícího pražského jara zna me -naly možnost autentického sebe -vyjádření i polemiky s oficiálnímidog maty. K látkám jednoho z nej -originálnějších literátů dvacátéhostoletí se pak opakovaně vracel re -žisér Jiří Menzel. Hrabalovy texty – plné jiskřivé imaginace, drsnéhohumoru i filozofických hloubek –zůstávají pro filmaře stále aktuální.Dva roky stará adaptace jeho ro -mánu Obsluhoval jsem anglickéhokrále se pokusila o reflexi naší ne -dávné historie, v níž i při ohlédnutí

ze svobodných poměrů zaznamená-me temná místa.

Perličky a oscarové „Vlaky“

Snímek PERLIČKY NA DNĚ(1965), při jehož tvorbě se sešlaelita nastupující režisérské genera-ce, je považován za manifest českénové vlny. Jiří Menzel do něj přis pělúvodní povídkou Smrt pana Bal ta -zara z prostředí brněnských moto-cyklových závodů, Jan Němec his-torkou Podvodníci o užvaněných pa-cientech z jedné nemocnice. EvaldSchorm natočil jedinou barevnouepizodu Dům radosti, v níž dva po -

Pábitelé na filmovémplátně

22

Perličky na dně (režie: Menzel, Němec, Schorm, Chytilová, Jireš, Passer, Herz), 1965.

Spisovatel Bohumil Hrabal.

Bohumil Hrabal ve svém milovaném Kersku (střední Čechy).

jišťováci procházejí venkovskýmstavením, které „vyzdobil“ své -rázný naivní malíř. Věra Chytilová v syrové epizodě Automat Světkonfrontovala prostředí zaplivané-ho bufetu s rozjařenými svatebčany.Jaromil Jireš v půvabné hříčce Ro -mance vyprávěl o známosti instala-téra Gastona a mladičké Romky...Pětidílnou skládanku doplňovalydva samostatně distribuované stře-dometrážní snímky FÁDNÍ ODPO-LEDNE (r. Ivan Passer) a SBĚRNÉSUROVOSTI (r. Juraj Herz).

Vynikající byl hned druhý hraba -lovský přepis – tragikomedie OS TŘESLEDOVANÉ VLAKY (1966), kte rábyla v roce 1967 oceněná americkýmOscarem. Režisér Jiří Menzel na po -zadí příběhu o milostných tram po -tách výpravčího ze zapadlého nádra-ží rozehrál sugestivní podobenství o absurditě války. Vyprávění o tom,jak Miloš Hrma (v neodolatelnémpodání Václava Neckáře) překonákomplexy z předčasné ejakulace a na -konec vyhodí do povětří nacistickýtransport, je nabité erotickou symbo-likou. Ve scéně, jež vstoupila do dě -jin české kinematografie, razítkujechlípný výpravčí (Josef Somr) poza-

dí naivní telegrafistky... Ostře sledo-vané vlaky dodnes udivují také mis -trnou drobnokresbou i jasnozřivýmijinotaji. Jsou drsnou protiválečnousatirou, sarkastickou bajkou o klu-kovském dozrávání i vášnivou pole-mikou s mravokárci všech odrůd.

Z komunistických oceláren do idylického Kerska

Další Menzelův film podle Hra ba-la s názvem SKŘIVÁNCI NA NITI

(1969) měl zřetelný protitotalitnínádech. Odehrával se v padesátýchletech na šrotišti kladenských oce-láren, mezi provinilci vůči režimufunkcionářských byrokratů. Galeriinedobrovolných „brigádníků“ tvořívěčně zasněný věřící (Václav Nec -kář), samorostlý filozof (VlastimilBrodský), padlé dívky a další zají -mavé existence. Jednoho z komu -nistických agitátorů ztvárnil mladýZdeněk Svěrák. Dalšího režimníhoslouhu, jenž má perverzní sklony,ztělesnil Rudolf Hrušínský. Na -vzdory laskavosti autorova pohleduna období komunistické krutovlády(patrné například v postavě smíř -livého bachaře Anděla) film v doběsvého vzniku putoval do trezoru. V kinech se mohl hrát až po listopa-du 1989 a v roce 1990 získal Zlaté -ho medvěda na festivalu Berlinale.

Uprostřed normalizačního bezčasíMenzel natočil další pozoruhodnouhrabalovskou adaptaci POSTŘI -ŽINY (1980). Tato poetická retro-komedie se odehrává v malém čes-kém městečku v dobách prvorepub-likové harmonie. Akurátní správcepivovaru (Jiří Schmitzer) se potýkás nedůvěrou správní rady i s rozma-

23

FilmPřišel jsem ke staniční kase a pra-

vil jsem slečince: – Jízdenku. – Ka -sírka okénkem odpověděla: – A kam,pane výpravčí? – Tu jsem se zamys-lil a řekl jsem: – Pojedu, slečno, tam,kam se váš zrak podívá napoprvé.

Bohumil Hrabalspisovatel

(1914–1997)úvodní slova povídky Kain

Ostře sledované vlaky, 1966, hlavního hrdinu ztvárnil Václav Neckář.

24

ry své milované manželky (MagdaVášáryová). Když se v jeho doměobjeví ukřičený strýc Pepin (Ja ro -mír Hanzlík), řád Francinovy rodi-ny se začne hroutit. V magické epi-zodě fanfarónský strýc se svou šva-grovou vylezou na tovární komín.Maryška si navíc pod vlivem mód-ních trendů nechá zkrátit své dlouhékadeře, které obdivuje celé měs -tečko... Kaleidoskop s důmyslně na -sta vovanými gagy (inspirovanýmině mými groteskami) byl oslavousmysl nosti, archaické techniky i lid -ské jedinečnosti.

Následující Menzelův film SLAV -NOSTI SNĚŽENEK (1983) nabídlmozaiku pitoreskního dění z osadyKersko, kde Hrabal trávil své stáří.Osnovu tvoří humorná historka o skolení divočáka, kvůli němuž sehádají a usmiřují dvě party nedů-tklivých nimrodů. Jednou z klíčo-vých postav je samorostlý chovatel,který vozí kozy na pastvu v ame -rickém bouráku... Pábitelský ži -vočichopis vrcholí krutě groteskníepizodou, v níž zemře všetečný panLeli (Jaromír Hanzlík). V drobných

cením totality realizoval režisér PetrKoliha snímek NĚŽNÝ BARBAR(1989), zachycující spisovatelovoka marádství s grafikem Vladi mí -rem Boudníkem a filozofem Ego -nem Bondym. „Snažili jsme se na -točit film o jednom jedinečném přátelství tří společenských outsi -derů – dnes by se řeklo ‘androšů’,kteří zůstali věrni sami sobě a své -mu způsobu života i tvorby,“ po -dotkl Koliha.

ně vyznělo jen jako nostalgickáanekdota, tvoří spisovatelovo mno-hoznačné úsloví o tom, že „některéskvrny nelze vyčistit bez porušenípodstaty látky“.

Hrabalovo úchvatné podoben-ství PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMO-TA (1995) převedla na plátno česko-fran couzská režisérka Věra Caisová.Hr dinou alegorie o zániku hodnot je stárnoucí podivín (hrál ho slav-ný Philippe Noiret), zaměstnaný ve sběr ně starého papíru. Haňťa li su je zakrvácené papíry z masny,bez cennou makulaturu i vzácnéknihy. Bě hem rutinní práce se nořído lite rárních a filozofických vizí a vzpomíná na svou životní lás -ku. Magický svět tohoto svérázné-ho vzdělance se začne hroutit v mo -men tě, kdy je do jeho dílny nains -talován moderní stroj… Film PŘÍ -LIŠ HLUČNÁ SAMOTA byl sicehvězdně obsazený, trpěl však polo-patickou symbolikou a Hrabalovuoriginální látku zredukoval do pou -hé artistní ilustrace.

úlohách se objevili dva známí češtírežiséři. Jiří Krejčík zosobnil těl -natého gurmána, František Vláčil sizahrál jednoho z myslivců.

Falešní pojišťováci a filozof ve sběrně

Hrabalovské adaptace nevytvářelpouze Jiří Menzel. Těsně před zhrou-

Přepisem rané autorovy povídkyANDĚLSKÉ OČI (1994) – oboha-ceným o motivy z jeho dalších próz– přispěl do hrabalovské filmogra-fie režisér Dušan Klein. Hlavnímipostavami úsměvného retra, situo-vaného do roku 1947, jsou falešnípojišťováci, kteří mámí peníze zdůvěřivých občanů. Motto hořcegroteskního vyprávění, jež na plát-

Bohumil Hrabal v Kersku.

Obsluhoval jsem anglického krále, zatím poslední Hrabalova adaptace, režie Jiří Menzel, 2006.

Slavnosti sněženek (režie Jiří Menzel), inspirované příběhy ze středočeské chatařské oblasti Kersko, 1983.

kovské samotě s domácími zvířaty,rekapituluje svůj osud a píše o němunikátní svědectví. Film je zará -mován právě touto závěrečnou pa sá -ží. Zestárlý hrdina (hraje ho OldřichKaiser) po propuštění z komunis -tického kriminálu přesídlí do vy -lidněné vesnice v Sudetech. Přišel o veškerý majetek, který celý životusilovně shromažďoval. A právě to mu dává příležitost k reflexi jehopomíjivosti... Menzelova adaptace

25

Hostina pro habešského císaře

Zfilmování Hrabalova klíčovéhorománu předcházela dlouhá aféra,během níž se o autorská práva pře-tahovalo několik producentů a re -žisérů. Kroniku OBSLUHOVALJSEM ANGLICKÉHO KRÁLE(2006) o vzestupu a pádu „maléhočeského člověka“ nakonec natočilJiří Menzel. Odehrává se v několikarestauracích a hotelích, kterýmipostupně prochází pikolík, číšník a pozdější milionář s emblematic-kým jménem Dítě. Film připomínáhostinu na pokračování se stále vy -branějšími lahůdkami. Nejopu len -tější je velkolepý raut pro habešské-ho císaře, po němž přičinlivý muží-ček získá cizokrajný řád.

Leporelo kulinárních a erotickýchpožitků však prolamuje absurditadějinných zvratů. Nahá dívčí těla semění v objekty experimentů v na -cistickém rozplozovacím sanatoriu.Titěrný hrdina (v podání bulharské-ho herce Ivana Barneva) se zami -luje do německé učitelky, která vy -zná vá führera i obludnou ideologii...

se nevyhnula četným zjednodu -šením, patrným hlavně v trochurozpačitém závěru. Zároveň všakdo kumentuje, že Hrabalovo „něžnébarbarství“ je dodnes přitažlivénejen pro čtenáře, ale i pro filmaře a jejich publikum.

Jan FollFoto: Jiří Kučera, agentura Kirké,

ČTK, Mafra

Právě v těchto aspektech je Men ze -lův přepis nejzajímavější. Mapujenaši křivolakou historii z hlediskajejich obyčejných pozorovatelů. Uka-zuje německý fanatismus, ale takéčeský šovinismus a křivdy běhempo válečného odsunu Němců.

Hrabalův strhující text pointujejeho závěrečná kapitola. Bývalý bo -háč a pozdější vězeň žije na ven-

Obsluhoval jsem anglického krále, 2006.

Postřižiny, režie Jiří Menzel, 1980.

26

Formování životního i literární-ho osudu Arnošta Lustiga, jednohoz nejvýznamnějšíchpoválečných českýchspisovatelů, určilazkušenost koncen -tračního tábora. Dvaa půl roku v Te re zí ně,Osvětimi, Bu chen -waldu a trans portsmrti do Da chau, z něhož se mu po -dařilo utéci. Ni kdyto nelze vrátit ani za -pomenout. Ty oka-mžiky byly a budousoučástí jeho literár-ní tvorby od saméhopočátku až dodnes.

Naši mrtví nám zůstávají

Když v roce 1958vyšly první dvě Lus-tigovy knihy Noc a naděje a Démantynoci, objevil se ne -jen do té doby ne -známý spisovatel,ale především autor,který zaujal snahouv české literatuře no-vě zachytit prostředíkoncentračního tá bo-ra a jednání lidské-ho individua v něm.Mělo to být na plně -ní slibu daného za bi -tému otci, že na ně -

S básníkem Petrem Kabešem a jeho ženou Annou Kareninovou.

Příběh o zlumůže přinést

dobro

Arnošt Lustig na návštěvě Terezína.

Arnošt Lustig.

27

ho – jako na oběť nacistického ná -silí – nezapomene. Jiný vnitřní slibbezpochyby uzavřel se spoustoupřátel, s nimiž sdílel koncentráč-nickou zkušenost, ale kteří na rozdílod něho nepřežili. Širší kruh tvo řilymiliony mrtvých Židů, za bi tých na-cisty. Hrůznost nacistického vraž-dění měla olbřímí dosah – zahrno-vala další miliony svědků, ať chtě -ných či nechtěných, Něm ců, Po lá -ků, Rakušanů... i dnešní lidstvo.

Dosah nacistických a komunistic-kých táborů je natolik permanentní,že vězňové, kteří je přežili, páchalisebevraždy i řadu desetiletí po skon-čení válečných a jiných útrap. Han -bu přežití a hanbu z to ho, že jsou lid mi (a lidé se navzájem dokáží po nižovat a zabíjet bez příčiny), ne unesli z těch nejzná měj ších na -příklad básník Paul Ce lan (který sámsice v kon cen trač ním táboře nebyl,ale zahynula v něm většina jeho ro -diny), spisovatel Primo Levi nebodocela nedávno Richard Glazar.

O sebevraždě uvažovali také OtaPavel a Arnošt Lustig. Hanba a studse staly součástí zkušenosti člověka20. století: absence studu u vrahů a naopak přítomnost studu, který po -ciťují jejich oběti. Do dějin vstoupilpříběh jednoho italského studenta (o němž píše Giorgio Agamben), kte-rý byl vybrán z řady stojících osobnacistou: tento student cítí stud za to,že byl vybrán, aby byl zabit.

Na křižovatce cesty Arnošta Lus-tiga proto stojí jako výstražné zna-mení Ionescova věta: „Literaturaje bezmocná. Nedokážu tu po hro -mu sdělit nikomu… To nesnesi tel -né v nás zůstává uzavřené. Našimrtví nám zůstávají.“

Propsat se k dobru

Lustig si stále intenzivněji již br zypo válce začal uvědomovat, že svouzkušenost člověka-svědka musí in -terpretovat, zobecnit, přenést dále.Funguje jako svědek, pokouší sevyslovit nevyslovitelné, jeho psaníje způsob reflexe. Do zvláštníhokontextu české kultury 40.–50. letvstoupil nejprve re portážní prací,zaměřenou na de tail. Píše zpočátkudo novin články, reportáže, recenzea především, což je nejdůležitější,prózy, jež se dnes jeví jako náčrtyposléze napsaných a publikovanýchpovídek, novel a románů. Tentýžpostup uplatňuje i v 60. letech u po -

Jako šéfredaktor české edice časopisu Playboy.

Osobnost„Máme tu úžasnou možnost volby.

Šlechetnost proti démonu zla. To sou-visí s tím, co chceme, čím se staneme.“

Arnošt Lustigspisovatel

(*1926)

vídek, které se později rozrostounejen do rozsáhlejších próz nove -listických, nýbrž i románových, a dokonce též románových kronik,cyklů, ság či tzv. ro mánu-řeky. Teh -dy vznikají jeho nejslavnější prózyDita Saxová a Mod litba pro Ka te -řinu Horovitzovou, svě dectví o ne -možnosti přežít zkušenost člověka,který byl v koncentráku, a knihu o jediné možnosti, již jedinec v mez -ní situaci totalitního režimu má: po -kusit se zachránit něco ze svého exi-stování člověka jako etické bytosti.

Lustig-svědek navazuje volně nadráhu objevenou ve druhé polovině40. let Jiřím Kolářem, jedním z nej-inspirativnějších českých tvůrců 20.století. Kolářovy otázky, nepřímo se přesouvající i do Lustigova uva-žování a psaní, znějí: „Jaké záznamyzanechaly nehty zardoušených na stě -nách plynových komor? A jaká zna-mení zanechaly oběti transportůsmrti? Kam se poděla svědectví stěnz koncentráků? Kde skončily motá-ky? Co znamená písmo válek? Kterývědec rozluští neznámá sdělení umu-čených, dohnaných k šílenství, zdr-cených, udolaných, těch nepříčet-ných andělů, kteří noc co noc bloudí

nocí a píší po zdech nebo po asfaltu,ryjí, kam se dá, svá poselství, svéstížnosti Bohu!“ V Lustigově tvorběoproti Kolářovým textům můžemevidět významový posun: Kolářůvvypravěč-svědek se zalykal hrůzou z dějin lidské podlosti, které bylyukončeny svědectvími z koncentrač-

ních táborů. Lustigův vypravěč sesnažil prostřednictvím vyslovovánítéto podlosti a tohoto svědectvínalézt v člověku něco pozitivního.Nebo jinak: Lustig se pokoušel pro-psat k čemukoli pozitivnímu v jedin-ci. V centru jeho pozornosti můžestát kdokoli: dítě, starý člověk, pro-

stitutka, zloděj, nacista, který zavá-hal tím, že začal přemýšlet o propa-gandě, již mu režim předkládal. Lus -tig chce ukázat, že lidská vznešenostmá nejrůznější podoby a že se z člo-věka neztrácí nikdy a nikde, pros -třednictvím činu-katarze. Po ní ženívnímá Lustig jako symptom života.

Umělecké texty Arnošta Lustigavznikají velmi dlouho a jejich po -doba je neukončená. Nemůže býtdosud definitivní, protože autor jestále dotváří, doplňuje nebo upřes -ňuje postavy, dopisuje dia logy, dě jové události i uvažování svýchhr dinů, vyvažuje lyrické pasáže a otevřené výpovědi, v nichž na -turalisticky popisuje zlo v lidech,upravuje řeč vypravěče a vnitřnímo nology těch, kdo byli „vyškrt-nuti z budoucnosti“.

Zlo jako všední věc

Lustigova tvorba se odpoutáváod velkých dějin, od historických

S páterem Anastázem Opaskem.28

Na návštěvě Terezína.

a znovu. Ačkoli nejednou zkoušelsvá témata – válku, koncentračnítábory a šoa – ve své tvorbě opus-tit, vždy se k nim zase vrátil, vždysi ho přitáhla zpět. Lze předpoklá-dat, že ho už nikdy neopustí, poně-vadž „čím člověk je starší, tím vícse zabývá největší tragedií, kterákdy postihla lidstvo.“ Drží se hosnad i proto, že jsou nevyslovitel-ná a hrozí, že budou znevažována,zlehčována a nakonec zapomenu-ta. Právě lhostejnost k utrpení dru-hého je podle Lustiga spoluvinou.Literatura, stejně jako veškeré exis-tování člověka, je pro Lustiga pře-devším etickou záležitostí.

Spisovatel Arnošt Lustig prošelzkušeností, která je nesdělitelná,ale musí se o její zprostředkovánístále pokoušet. „Pravdu je třeba od -halit nejen proto, že vám to po mů -že přežít nebo to pomůže druhým v jejich zápase proti hanebnémusystému, nýbrž i z toho důvodu, že odhalování pravdy má smysl sa -mo o sobě,“ píše Tzvetan Todorov.I na Lustiga lze vztáhnout Todo ro -vovu myšlenku, že: „táboroví věz niprožili mezní zkušenost, je jejich po-vinností vůči lidstvu vydat poctivý

ních to zaznamenal literární kritikJosef Vohryzek již v první polovině60. let: „(…) Lustig jen o několikstupňů, ale rozhodujících stupňů,posunul úhel pohledu, že líčil životv okupačním ghettu ne jako „dějin nýokamžik“, jehož obětem měly po -vídky sloužit jako pomník a trýzni-tele těchto obětí »znovu« odhalit,ale že s tlumenou drastičností vy -právěl příběhy o ghettu, jakožto o jedné z možných každodenností.

My všichni, čtenáři próz Lus ti -gových, se podílíme na jeho osu dua osudech jeho postav; neseme dá lejejich poselství, které je sice nesdě-litelné a nevysvětlitelné, avšak je nut -

událostí všeobecně akceptovanýchjako významné či veliké – obracíse k jedinci. K člověku, jehož mez -ní situace je interpretována jakoběžná, každodenní, obvyklá. Pojetínormálnosti a absurdity se převrá-tilo. Všední život vstávání, cho ze -ní do školy a do práce, učení, va -ření jídla a jeho pojídání, praní,dětské hry, milování, usínání – tovše je ztraceno, někdy zůstává ja -ko ozvuk něčeho strašlivě vzdále-ného v paměti; ale hlavním světemje prostor koncentračního tábora a hlavní zkušeností je zkušenostsmrti. Jak se vyjádřil Bedřich Bren-ske, postava nacisty-manipuláto-ra z novely Modlitba pro KateřinuHorovitzovou: neexistuje nic mi mokoncentrační tábor, celý svět se změ-nil v soustavu koncentráků. A smrtse stala všedností, jako zlo se stalovšedním, obyčejným, stálým. Lus -tig se pokoušel, od 60. let soustav-něji, tuto obyčejnost a všednost zlapopsat, zachytit. Jako jeden z prv-

Z návštěvy Arnošta Lustiga v Terezíně. 29

né ho reflektovat. V základu po kususpisovatelů opětovně vy slovit hrů zudruhé světové války je podle Lus ti ga„otázka odpovědno sti, kterou cí tíza to, co se stalo“. (Lustig 1964: 8).

Lustig je autorem obrovské ele-gie („roubem žalu za zemřelé“),kterou se pokouší skládat znovu

počet z toho, co viděli a za kusili,protože i ta nejstrašnější zku šenostje zdrojem poučení; (...) V tom spo-čívá paradox této situace: příběh o zlu může působit dobro.“

Michal BauerFoto: Bohdan Holomíček, Martin Malý,

Petra Růžičková

Z předávání literární ceny Franze Kafky, vlevoprimátor Prahy Pavel Bém, zcela vpravo předsedaSenátu ČR Přemysl Sobotka.

30

Po komunistickém převratu v Če s-koslovensku 25. února 1948 se na více než čtyři desetiletí vytvo -řila v Evropě hranice mezi dvěmaznepřátelenými bloky. Komu nis -tic ké totalitní režimy ve státechStřed ní Evropy se snažily maxi-málně izolovat své obyvatele od zá -padních vlivů. Na hranicích bylapostupně vybudována skutečnáželezná opona – speciální ozbro -jenou silou střežený systém elek-trických ohradníků, minových polía ženijních překážek. V komunis-tickém Československu přestalimít občané právo na cestovní pas a od března 1949 nešlo v podstatěvůbec ze soukromých důvodů vy -cestovat do zahraničí. Režim vy hlá-sil tzv. Akci Izolace: Omezen na mi -

nimum byl pohyb osob a informacípřes hranice, a to v obou směrech.Československo vystoupilo z pětidesítek mezinárodních organizací,zakázán byl prodej zahraničníhotisku a literatury, západní kulturnístřediska byla uzavřena a zahranič-ní tiskové agentury a korespon dentivypovězeni. Poštovní zásilky do ci -ziny a z ciziny byly systematickykontrolovány a cenzurovány či za -bavovány. Země zavedla vše obec -nou vízovou povinnost a při vy dá -vání vstupních víz nerozhodova-li jako dříve konzulární úředníci na ambasádách, ale tajná politickápolicie (StB) a orgány komunistic-ké strany.

V prvních měsících po komunis-tickém převratu opustilo Českoslo-

vensko podle odhadů 25–30 tisícosob. Aktivisté nekomunistickýchstran unikali před očekávanou per-zekucí, tisíce převážně mladých li dípak za svobodným životem. Vět ši naz nich ve vyhrocené réto rice stu -dené války věřila, že brzy vy puk nemezi sovětským a americkým blo-kem válka, v níž komunistické hrů-zovlády podlehnou západní de mo -kracii. Mnozí z exulantů byli ochot ninapomoci pádu komunismu vstu-pem do západních armád či spolu-prací s jeho tajnými službami.

Spojené státy si byly vědomypo litického potenciálu nezkresle-ných a necenzurovaných informací,a za ložily proto Rádio Svobodná

Pavel Tigrid.

SvědectvíPavla Tigrida

– více než časopis

31

Ev ropa (RFE), které začalo vysílat v češtině 1. května 1951 z Mni -chova. Tím byl alespoň zčásti vy -ře šen problém komunikace exilus do movem, protože redaktory RFEse při rozeně stali exulanti ze zemí, do nichž se vysílalo. Prvním progra -movým ředitelem mnichovské re -dakce RFE se stal novinář PavelTigrid (1917–2003).

Na černé listině

Pavel Tigrid se narodil jako Pa -vel Schönfeld v asimilované ži dov -sko-české rodině. Po okupaci ze -mě nacistickým Německem se muna jaře 1939 podařilo ujet na moto-cyklu do Belgie a odtud do VelkéBritánie. Za války pracoval v čes-

koslovenském vysílání BBC, kdezačal používat pseudonym Tigridpodle zkomoleného jména blízko-východní řeky. Po válce se vrátildo Československa a po krátkémpůsobení na ministerstvu zahranič-ních věcí se stal šéfredaktorem ča -sopisu lidové strany Obzory, kterýbyl tribunou zásadních odpůrců ko -munistů v jejich tažení za abso -

lutní mocí. Není divu, že se Tigriddostal na černou listinu: komunistyovládané ministerstvo vnitra na nějvydalo zatykač již 23. února 1948v 10.45 hodin, tedy ještě před stvrze-ním porážky demokratických stran.Tigrid byl však náhodou již několikdní v Německu, takže perzekuciušel. Hůře dopadla jeho žena, kterábyla tři měsíce vězněna a emigro-vat se jí podařilo až v září 1948.

Mezi mnichovskou redakcí RFEa centrálou stanice v New Yorkuvypukly brzy spory, které mělyosobní a generační podtext. Tigridšpatně snášel vměšování ředitelečeskoslovenského vysílání Ferdi -nanda Peroutky (1895–1978), pro-minentního novináře meziválečné-ho období. Již v listopadu 1952 pro-

Autorem střízlivé grafické úpravy revue Svědectví byl grafik Ladislav Sutnar.

Revue... chceme poskytnout svobodnou

platformu českým a slovenským inte-lektuálům, kteří chtějí vyjádřit svůjnázor (...) a představit čtenářům v Československu myšlenky a prácijejich spoluobčanů žijících mimosvou rodnou zem.

z předsádky časopisu Svědectví

32

to rezignoval a odjel od Spoje -ných států, kde se zpočátku živiljako číšník v irském nočním lo kálev Brooklynu. Jeho svízelná situacenemohla uniknout československérozvědce, která poměry v politic-kém exilu bedlivě sledovala. V dub-nu 1956 došla do pražské centrálysocialistické rozvědky první zprá-va o chystaném časopise: „Tigrid a jeho skupina bude vydávat ob sáh-lý časopis, kde bude uveřej ňovatsvé koexistenční názory a kritizo-vat vývoj událostí. Chce, aby se ča-sopis stal diskuzní tribunou mezi„mladými“ a inteligencí doma. (...)Přesný název není ur čen. Chtějí,aby do časopisu přispívali také vě -dečtí a kulturní pracovníci z vlasti.400 výtisků obsáhlého ča sopisuchtějí posílat předním pra cov ní -kům v ČSR.“ V témže roce Ti g ridskutečně začal vydávat Svě de ctví,magazín, který si velmi br zy vydo-byl renomé nejvýznamnějšího exi-lového periodika.

První číslo Svědectví vyšlo sym-bolicky 28. října 1956, tedy na vý -ročí vzniku Československé re pu -b liky v roce 1918, což bylo datum,k němuž se komunistický režim v Praze nechtěl znát. Zásadnějšívýznam pro orientaci čtvrtletníkuměl nakonec aktuální politickýkontext. V Maďarsku v té době doš-lo k první protikomunistické revo-

luci ve východním bloku. Spojenéstáty se omezily na verbální pod-poru povstalců a Moskva utopilapovstání v krvi. Rázem bylo zcelazřejmé, že americké teze o osvo-bození střední Evropy a zatlačeníSovětů jsou pouhé agitační fráze.Čas nesmiřitelného antikomunis-mu se nachýlil, co však místo něj?

Zaměřeno na odpadlíky

Pavel Tigrid a kroužek jemu blíz-kých vyznávali koncept tzv. gra -dualismu. V prvním čísle Svě de c -tví napsal jeho šéfredaktor v pro gra -movém článku „Vývoj a vy hlíd -ky“, že „rozdrcení komunistickýchrežimů (...) nebude a nemůže býtdůsledkem totální porážky Sovět -ského svazu ve světovém nukleár-ním konfliktu“. Strategie gradua-lismu počítala s tím, že je třebamezi komunisty hledat partnery k dialogu, ovlivňovat je a podpo-rovat jejich reformní snahy, kteréby vedly k větší nezávislosti na Mos-kvě a liberalizaci režimu. Ve svédobě byla tato koncepce velmi od -vážná, časopis vyvolal odpor es ta -blishmentu exilu a vznikl i rozkolv jeho redakční radě.

Svědectví v duchu koncepce gra-dualismu věnovalo od prvních čí -sel velkou pozornost dění za želez-nou oponou a dávalo hlas různýmodpadlíkům od komunistické víry– vyšly zde např. úryvky z Dji la -

Faksimile zatykače na Tigrida z roku 1948, kterou měl Tigrid zarámovanou nad pracovním stolem ve svém domě v Hericy.

Fotografie pařížské redakce Svědectví a jejího okolí, pořízené agenty československé Státní bezpečnosti.

Pavel Tigrid na vernisáži fotografií s autoremBohdanem Holomíčkem.

33

sovy Nové třídy. Zejména po pře-stěhování redakce do Paříže v roce1960 rostl počet anonymních přís-pěvků od autorů z domova. Revuetaké na první pohled zaujala gra-fickou úpravou jednoho z nejvý-znamnějších českých designérů La-dislava Sutnara.

Svědectví bylo primárně urče-no pro čtenáře v Československu.Do země bylo pašováno různýmikanály. Na počátku bylo posílánoobyčejnou poštou na různé adresy,včetně náhodně vybraných v tele-fonním seznamu. Jednou z fint,která měla oklamat bdělou poštov-ní cenzuru, bylo třeba poslat Svě -dectví z Vídně na zkomolenou ad -resu v Maďarsku s uve-dením zpáteční adresy v Československu. Ma -ďarská pošta pak zásilkuposlala domnělému ode-sílateli. V 70. a 80. letechse Svědectví pašovalo spe-ciálně upravenými kami-ony nebo pomocí západ-ních diplomatů.

Nepřítel číslo jedna

Po neúspěšných po -kusech Tigrida přimět ke spolupráci, o což se v roce 1956 pokoušel Mi -louš Vejvoda (krycí jmé no

V 60. letech Tigridova koncepcediskusí s komunisty dobře fungo-vala a mezi reformisty pražskéhojara 1968 byl jistě nejeden čtenářSvědectví. V roce 1968 nicméněTig rid vydávání pozastavil, aby ča-so pis nemohl být zneužíván na po -litické scéně v Československu. Po sovětské invazi byli všichni re -formní komunisté zbaveni svýchpostů, čímž zmizeli partneři mož -ných diskusí. Po počáteční bez -radnosti nachází Tigrid novou plat-formu – své periodikum dal plnědo služeb domácího disentu, dvěčísla Svědectví byla dokonce redi-govaná v Praze. Na rozdíl od 50. a 60. byl větší prostor věnován kul -tuře a literární kritice. A otevřelyse zde některé kauzy, jako třeba vy-

hnání sudetských Něm cůpo 2. světové válce, kteréjsou předmětem živýchsporů dodnes.

Svědectví dlouho ne -přežilo režim, proti ně -muž bojovalo. Po roce1989 vyšly v Praze kro -mě digestu ze starýchročníků již jen tři čísla,redigovaná Tigridovýmispolupracovníky. S pá -dem komunismu zmizeltaké raison d’étre tohotovýjimečného periodika.

Petr Zídek, Lidové novinyFoto: Jan Šilpoch, Archiv

bezpečnostních složek, redakce

V hovoru s Alexandrem Vondrou, současným místopředsedou vlády ČR.

Bartoš), rozvědka dospěla ke stříz-livému závěru. Na okraj jeho spisujakýsi Riedl dopsal: „Leon (rozu-měj Tigrid) je beznadějný zločinec,u kterého není nejmenší naděje na verbovku.“ Pavlu Tigridovi semezitím podařilo získat několikinformátorů, kteří měli přístup do nejvyšších pater komunistickémoci. Pro pražský režim se tak stalmezi exulanty nepřítelem číslojedna. Československá rozvědka v Paříži věnovala značnou pozor-nost sledování redakce v ulici Pontdu Lodi. StB zatím doma vypá -trala jednoho z přispěvatelů Svě -dec tví, spisovatele Jana Beneše. V čer venci 1967 byl odsouzen na pět let – Tigrid dostal v nepří-tomnosti 14 let vězení.

Fotografie pařížské redakce Svědectví, pořízené agenty československé Státní bezpečnosti.

Fenomén Martinů (15. 1.–10. 2. 2009)

14. ledna 2009 bude v Galerie České-ho centra (rue du Trône 60, 1050) v Bru -selu zahájena výstava o světově pro -slulém českém hudebním skladateli,představiteli avantgardy dvacátého sto-

34

Dne 7. ledna se v Národním divadle v Praze uskuteční galavečer, kterým bu -de slavnostně zahájeno české předsed-nictví v Radě Evropské unie. Jeho scénářvzešel z dílny Divadla bratří Formanů.Program zahájí symbolické převzetípředsednictví z rukou našeho předchůd-ce – Francie. Večerem bude provázet or -chestr Národního divadla pod taktovkoudirigenta Marka Iva no viće. Mezi účin -kujícími se objeví vý znamné osobnostičeské kultury – he rec a skladatel JiříSuchý, světově zná mé baletní duo bratříBubeníč kových, divadelníci; bratři For -manové a mnoho dalších.

Belgické odborné veřejnosti a milov-níkům umění se představuje unikátnípohled na kulturu a umění, které vzni-kaly na českém území pod vlivem myš-lenek hnutí dekadence.

Výstava zahrnuje nejen díla umělcůspojovaných přímo s tímto hnutím, ale představuje i generaci jejich před-chůdců a dozvuky dekadence v tvorběpředstavitelů rané avantgardy, zejménaexpresionistů a kubistů. Výstavu tvořívzájemně propojené tematické celky, v nichž budou prezentována klíčovátémata spojená s pojmem dekadence –například autostylizace a analýza pro-střednictvím autoportrétů, láska a se -xualita nebo zobrazení smrti jako život-ního východiska.

Expozice v Bruselu představí mimojiné autory, kteří se ve svém díle zto -tožňovali s tragickými postavami Ahas -vera, Jidáše či Ukřižovaného a tíživěprožívali tragický pocit osamocení a ne -možnosti nalézt v okolním světě svémísto. Díla s tematikou úniku do světaokultismu, nočních můr a halucinacízachycují možná řešení a vyústění těch-

Český dům v Bruselu zahájí kom -ponovaným večerem 27. ledna 2009měsíční přehlídku českého filmu.Akce je pořádána ve spolupráci s Čes-kou filmovou komisí a AteliéryBarrandov, jejichž zástupci představípražskou metropoli a možnosti její-ho využití ve filmovém průmyslu.Součástí otevíracího večera budeukázka zahraničních filmů, v nichžbyla Praha ústřední kulisou, prezen -tace filmové mapy Prahy „Lights!Camera! Prague!“ a výstava kostýmůa filmových doplňků. Praha zde budepředstavena z netradičního pohledu –diváci budou mít jedinečnou možnostporovnat její skutečnou a filmovoupodobu.

Evropské předsednictví České republice

Praha filmové město (28. 1.–9. 2. 2009)

Dekadence České země 1880–1914 (Brusel: 30. 1.–10. 5. 2009)(Namur: 1. 2.–10. 5. 2009)

to životních pocitů. Výstavu symbo -licky zakončují díla s tématem zániku;tragickém vyústění imaginární poutědekadentní individuality světem hrůzya utrpení.

letí, Bohuslavu Martinů. Nejen z důvo-du připomenutí padesátého výročí skla -datelova úmrtí (1890–1959), které jejedním z témat UNESCO pro období2009–2010, připravilo Národní muzeum– České muzeum hudby. Multimediálnía dynamicky koncipovaná expozice seopírá o dva pilíře – skladatelův bohatýživot a fenomenální dílo na straně jednéa o dobovou i současnou scénografickoureflexi jeho divadelních počinů na stra-ně druhé. Výstava nabídne tak komplex-ní pohled na tuto výjimečnou osobnostsvětové hudební historie.

35

Mosaika

Dne 12. 11. 2008 bylo v Praze zve-řejněno logo a spolu s ním celý jedno-tný vizuální styl českého předsednictvív Radě EU. Vizuální podobu českéhopředsednictví představil na společnétiskové konferenci premiér Mirek To -polánek a vicepremiér pro evropskézáležitosti Alexandr Vondra.

Autorem loga českého předsednictví je grafik Tomáš Pakosta.

Česká republika se rozhodla zahájitv Bruselu Evropský rok tvořivosti a inovace netradiční akcí v podoběplesu, jehož se zúčastní přední osob-nosti současného českého umění.

Slavnostní zahájení předsednictví České republiky v Radě Evropské

unie v Bruselu Český ples

Během českého předsednictví jeplánováno několik troikových* sum-mitů: *EU–Japonsko, EU–Kanada,EU–USA a EU–Rusko. První dvazmíněné by se měly odehrát v Praze,další dva v partnerské zemi.

EU–USA

Hlavním úkolem CZ PRES v oblas-ti transatlantických vztahů bude navá-zání vztahů s novou americkou admi-nistrativou a potvrzení strategickéhopartnerství EU–USA. Vyvrcholenímtransatlantických vztahů za CZ PRESby měl být summit EU–USA, s jehožkonáním se počítá ve Washingtonu

V průběhu svého předsednictví seČR zaměří na posílení spolupráce EUa USA ve třetích zemích. Česká re -publika bude podporovat spolupráci s USA při rozvoji demokracie a lid-ských práv ve světě. V rámci Společnézahraniční a bezpečnostní politiky(SZBP) bude Česká republika pod -porovat účinnou spolupráci mezi EU

a Severoatlantickou aliancí (NATO),Česká republika se bude zasazovat o to, aby kooperace obou organizacíbyla založena na systematické, vzá-jemně se doplňující harmonizaci.

EU–Kanada

Strategický význam spolupráce Ka -nada–EU byl posílen Politickou de -klarací z r. 1996, na jejímž základě seod té doby konají pravidelné každo-roční summity, na nichž je hodnocenvývoj strategického partnerství a jsoupřijímána zásadní rozhodnutí.

Jedním z nejdůležitějších současnýchtémat společných oběma zemím jeotázka budoucího vývoje v energetice,energetické bezpečnosti a environmen-tálních technologiích. Kanada je vzhle-dem ke svým obrovským zdrojům ener-getických surovin jejich čistým vý -vozcem. Summit by se měl uskutečnit v Praze, v druhé polovině půlročníhopředsednictví.

EU–JaponskoJaponsko je strategickým partnerem

EU v Asii a vzájemné vztahy jsou v zá -sadě bezproblémové. Základním doku -mentem pro pokračování dialogu jeAkční plán spolupráce EU–Ja ponsko,který byl podepsán v r. 2001 a potvrzenna posledním Summitu EU–Japonsko,který se konal 23. 4. 2008 v Tokiu.

V r. 2009 v době předsednictví ČRse bude konat Summit EU–Japonsko v Praze. Přesné datum je stanoveno na 4. května 2009. Nosnými tématybudou témata ekonomická.

EU–Rusko

Základním dokumentem, který upra-vuje vztahy EU–Rusko, je Smlouva o partnerství a spolupráci mezi EU a RF (dále jen PCA), která vstoupila

v platnost 1. 12. 1997. Dohoda ustavu-je institucionální rámec vztahů, kodi-fikuje základní společné cíle a před -pokládá aktivity a dialog v řadě poli-tických oblastí. Spolupráce EU–RF jenaplňována především v rámci čtyřspolečných prostorů spolupráce: spo-lečný hospodářský prostor, společnýprostor svobody, bezpečnosti a spra-vedlnosti, společný prostor vnější bez-pečnosti a společný prostor vědy a vzdě-lávání, včetně kulturních aspektů.

*Tzv. Troika reprezentuje EU ve vnějších vztazích, které spadají do rozsahu Společné zahraniční a bez-pečnostní politiky (SZBP) Byla usta-novena již Amsterodamskou smlou-vou. Troika obsahuje dle úrovně buďministra zahraničních věcí nebo před-sedu vlády (prezidenta) předsedající-ho státu v Radě, dále Vysokého před-stavitele pro SZBP a evropskou sou-sedkou politiku (v současnosti JavierSolana) a nakonec (opět dle úrovněTroiky) buď příslušného komisařenebo předsedu Komise.

Troikové summity

36

Přestože se literární hnutí beatgeneration zrodilo koncem 40. letve Spojených státech, jeho vlivu senevyhnuly ani naše země. A ne do chá-zelo k navštívení pouze lite rár ní -mu, řada beatniků navštívila Pra hui osobně. Někteří dokonce vícekrát.

Prvním, který k nám zavítal,byl básník Allen Ginsberg. Bylo tov únoru 1965 a dostal se do Prahypoté, co byl vyhoštěn z CastrovyKuby. Měl zde již připravenou pů -du, překlady jeho básní vycházely

v časopisech, recitovaly se ve Vio -le, ale i jinde. A náležitě své po -pularity využíval. Ta měla ovšem i své stinné stránky. „Jednou mě ve Viole opilo pár chlapů, určitě tomuseli být tajní. Když mě pak mípřátelé doprovázeli domů, na ulicimě někdo srazil k zemi a řval na mě‘Buzerante’.“ Takhle po letech vzpo-mínal na Prahu, a jak je vidět, se -lanka to rozhodně nebyla. Zpo čát -ku se o oficiálním hostovi Svazuspisovatelů psalo pochvalně v no -vinách, ale poté, co byl zvolen krá-lem studentského majáles, praskly

našim kulturním představitelůmnervy a Ginsbergovy dny v Prazeby ly sečteny. To se již o něj in ten -zivně zajímala StB, a tak mu selodo jít k nevyhnutelnému: Allen Gins -berg byl zatčen, a posléze vyhoštěn.

Aby toho nebylo málo, v Mladéfrontě vyšel celostránkový materiál,nazvaný „Proč byl americký básníkvyhoštěn z ČSSR“. V něm se ano-nymní autor obvyklou aparátnic-kou hantýrkou pokusil vysvětlit, co tak strašného zde Ginsberg pro-váděl, že ho naše orgány musely vy-hostit. Moc toho nebylo, ale v teh-

Z návštěvy Allena Ginsberga v Praze v roce 1965.

Beatnici v Brueghelovězimním městě

37

dejším Československu to zřejměstačilo. Ano, básně o lásce ve všechjejích formách, o svobodném živo-tě, o bourání bariér předsudků a ta -bu, to se tehdy skutečně nenosilo.Ve vyhoštění se dokonce angažovali úřadující prezident Antonín No -votný. A již připravený výbor z je hopoezie musel Odeon uložit k ledu,vyšel až v roce 1990.

O své pražské zkušenosti, res -pek tive o jejím závěru, píše AllenGinsberg v dopise z 21. května 1965svému otci: „Česká policie mi ukrad-la deníky, notýsek, a pak mě vyhos-tili za protistátní orgie. Žárlili na krá-le majálesu. Pokud jsem si vědom,neporušil jsem žádné české zákony.Veškeré sexuální styky s dos pělýminad 18 let jsou legální. Žád ná nar -kotika jsem nebral. Byli pos tavenipřed problém, jak se zbavit a vypořá -dat s „legendou“, která po mně zů -stala, a zároveň ospra vedlnit vlast níneohrabanost a ne otesanost, kdyžmě vykopli. Naštěstí všichni ve Sva -zu spisovatelů i studenti vědí, jak tovšechno bylo.“ V tom se Ginsbergskutečně nemýlil, ohlasy jeho praž-ských dobrodružství přežily v růz-ných historkách pamětníků dodnes.

„Komunisti nemají co nabídnoutkromě ducatých tváří a brýlí a u -lhaných policajtů“ – tímto veršemuvedl Ginsberg svou báseň KrálMajálesu, popisující zážitky z Pra -hy. K Praze se ale vztahují i dalšíjeho verše: „...mlha ukrývá černousynagogu, a já budu hledat Gole -ma, / schovám se pod hodiny neda-leko hotelu/ ... jsem dosud sám sesvým černým vousem a jiskrnýmaočima / na začouzené černé ulici,

kde jezdí tramvaje, / a kráčím nocípod svalnatými sochami / přes sta -rý kamenný most, / opět v tom Brue-ghelově zimním městě, / a pražskéstřechy znovu pokrývá bílý sníh“(Zpráva II), Ginsberg napsal i bá -seň Big Beat o koncertě Olympikuv pražském Sluníčku. A také La bu -tí jezero, popisující zážitky z Čaj-kovského baletu.

O tom, že byly kořeny, které zdejeho básně zapustily, pořádně hlu-boké, svědčí i to, že když se v roce1990 do Prahy po pětadvaceti le tech vrátil, lidé ho stále znali – přestože mu za tu dobu nevyšel s vý jimkou roku 1969, kdy vyšlo v Se šitech pro mladou literaturucelé Kví lení, ani řádek. A bylo to -mu tak i při jeho dalších návště -vách, v ro ce 1993 přednášel dvatýdny na olo moucké filozofické fa -kultě, v Pra ze byl ještě v roce 1996s Philipem Glassem.

Dalším z věhlasných souputníkůbeatniků byl Lawrence Ferlin ghe -tti, který do Prahy dorazil v roce1998 jako host Pražského festivaluspisovatelů. Také on byl u nás dos -tatečně známý, na rozdíl od Gins -berga mu zde před listopadem do -

Poté, co byl Ginsberg zvolen králem studentského majálesu, praskly československým kulturním představitelům nervy... Poezie(...) a kráčím nocí pod svalnatými

sochami / přes starý kamenný most,/ opět v tom Brueghelově zimnímměstě, / a pražské střechy znovupokrývá bílý sníh“

Allen Ginsbergamerický básník a spisovatel

(1926–1997)úryvek z básně Zpráva II

... Allen Ginsberg byl zatčen a vyhoštěn.

38

konce vyšlo několik knih poezie.Jeho verše, jakkoli často ovlivněnéevropskou kulturní tradicí, však ne -nesou přímé ani nepřímé odkazy na Česko či naši kulturu.

To ovšem neplatí pro GaryhoSny dera, který navštívil Prahu dva-krát, v roce 1998 a pak před rokem,opět jako host Pražského festivaluspisovatelů. Při první návštěvě na -psal tento dlouholetý zastánce eko-logického přístupu ke světu báseňPřátelé Vltavy, již později přej -menoval na Ohyb Vltavy (The Bend in the Vltava) a v níž píše o krásáchnaší řeky. O naší zemi psal i dalšíbeatnik, básník Michael McClure v básni Československo. Ve verších„Je rok 1939 / První den druhé svě -tové války / Všude se třepotají pra-porce a girlandy / stuhy a droboun-ká šedá křidýlka / Nacisté přepada-jí Československo / V tancích barvykhaki a na motocyklech / S uměleckytvarovanými granáty a pojízdnýmiděly“ vzpomínal na to, jak mu cobysedmiletému dědeček při po slechuzpráv oznámil, že na cisté na padliČeskoslovensko a za čala válka.

Prahu navštívily i dvě významnébásnířky, řazené k beat generation:Janine Pomme Vega, a hlavně AnneWaldman, jež je nejen uznávanouautorkou, ale také založila v kolo-radském Boulderu univerzitu, jež sevěnuje rozvíjení beatnického odka-zu. Jeden čas se dokonce uvažovalo,že by tato škola měla mít u náspobočku. Zajímavé je to, jací auto-ři ve zdejším literárním prostředí re zonovali – téměř výhradně šlo

o Ginsberga, Corsa, Kerouaca, mé -ně Lawrence Ferlinghettiho a ještěméně o Michaela McClurea. Třebatakový William Burroughs ale ne -zanechal mezi našimi literáty téměřžádný ohlas. Ne že by jej neznali,někteří jej i uvádějí v „seznamučetby“, tím to ale končí. A není divu,jistě se navazuje daleko snadněji na narativní prózy Kerouacovy nežna obrazy burroughsovského pekla.

Proč je u nás beat generation takpopulární? Těžko vysvětlit. Souzně -ním, společným životním pocitem?Možná, každopádně, Kerouacovarománu Na cestě se u nás prodaloodhadem 100 000 výtisků, možná i víc. A stále se prodává, stejně jakojeho román Dharmoví tuláci. Gins -bergův výbor Karma červená, bílá a modrá je dávno vyprodán, stejnějako výbor Kvílení. První vydáníBurroughsova Nahého oběda zmi-zelo během pár měsíců a v knihov-nách je beznadějně rozpůjčováno.Zájem je i o knihy Gregoryho Corsači Lawrence Ferlighettiho. A souděpodle všeho, ani v příštích letechnepoleví.

Josef RauvolfFoto: Jan Šilpoch, Jan Adamec, archiv autora

Zleva: básník Andy Clausen, Allen Ginsberg a Josef Rauvolf (autor textu) na pražské majáles, 1990.

Z pražské autogramiády Lawrence Ferlinghettiho, 1998.