Referát na mezinárodní 20. Letní akademické škole v Chebu, 26.8.2013

Vratislav Vaníček

Odkud a kam? Další české dvacetiletí: 1993-2013 Téma odkud a kam zní poněkud beznadějně. Pokud to nevíme, můžeme se

cítit jako ztracenci, bezdomovci. Jako turisté v pusté krajině, kteří někde zapomněli své mapy, nebo si sbalili do batohu omylem mapy jiné oblasti. A tento poslední případ je asi typický pro duševní pocity většiny obyvatel našeho státu, alespoň z hlediska jejich občanské identity.

Ve své přednášce se budu zabývat historickým kontextem dnešní situace1. Jak naznačuje název referátu, řešení otázky odkud a kam si přiblížíme v ucelených vývojových blocích, ve dvacetiletích. Těch bylo v moderních českých dějinách několik; měli bychom být schopni je srovnávat a zařazovat do širších kontextů. Pokusím se v nástinu porovnat, jak byly otázky typu odkud a kam, tedy po naší poloze, o našem směřování, v minulosti kladeny.

Vedle ucelených dvacetiletí ale existovaly i dílčí mezistupně, přípravná období nebo krátká, ale intenzivní intermezza, kdy se podmínky radikálně měnily. Zatímco dvacetileté cykly byly neseny generačním rozvojem, mezistupně byla projevem vnějších zásahů, které však jen poukazují na provázanost českých zemí ve středoevropském rámci (s nímž je třeba se vyrovnávat).

Ve svém příspěvku se budu nejdříve krátce zabývat motivací současného výkladu, jak pociťuji krizi naší národní či občanské identity z hlediska veřejného dialogu. Přiblížíme si pak určité historické východisko naší identity, které v jiných podmínkách formuloval Tomáš G. Masaryk, v práci s příznačným názvem Naše nynější krize (z roku 1893), kdy charakterizoval problémy české identity v době rozpadu tzv. staročeské politiky, tedy ještě z doby dávno před vznikem Československa. Navážeme rozbory diskuse o identitě v jednotlivých dvacetiletích a mezidobích, kdy se proměňovaly sociální, ekonomické a politické reality. Nakonec se zastavíme u současných problémů a možností, které se pro vývoj otázky odkud a kam nabízejí.

1 Tento text vznikl v napjaté době před rozpuštěním Poslanecké sněmovny (20.8.2013). Uvolnění, které tato změna přináší, je však jen psychického rázu, netýká se podstaty naší situace. Právě v takové situaci platí, že minulost, kterou chceme raději zapomenout, prožíváme pak v jiném zabarvení znova (jak jsme to zažili s minulými vládami opakovaně); což nebyla Nečasova vláda před třemi lety vládou naděje (i když „poslední šancí“, jak se říkalo, pro ODS)? V referátu tedy již nereaguji na změněnou situaci a „nové rozdávání karet“, jak mluví o budoucích volbách protřelí političtí hráči.

2

Nejde nám o to zůstat jen u konstatování, které je u našich historiků dosti oblíbené, totiž jen říci, to tu už bylo. Veřejnost by ráda poznala reflexivní pohledy na analogie, které sehrávají v každé větší komunitě významnou srovnávací roli. Důraz na dějiny není přitom nějakou českou malichernou vlastností, jak se to trochu cíleně objevuje na veřejnosti, která obvykle nemá detailnější srovnání; zná sice ovšem cizí dějiny jako příběhy a události, méně však jiné projevy historismu. Jen mimochodem si můžeme povšimnout (právě zde na mezinárodním workshopu v Chebu), že dějinné události a jejich prožívání u vzájemných sousedů ve střední Evropě – Němců a Rakušanů, Čechů a Slováků, Poláků či Maďarů a Slovinců, jsou zcela odlišné, přes řadu vzájemných vazeb, ať již civilizačních, nebo antagonistických. „Kunderovské“ téma středoevropského vyrovnávání jako nové invence nebylo nadto bohužel pod vlivem rychlých politických změn (v letech 1989-1990) plně pochopeno (ideálním směrem vývoje po zbavení se arogantních režimů není přece změnit se v masu „svobodných“ konzumentů, a přiblížit tak naše státy a města velkovýkrmnám kuřat). Ale věřím, že širší sousedské se vyrovnávání ve střední Evropě se opět musí prosadit, i když třeba nikoli natolik literárně.

A nejsou to jistě pouze názorové zmatky, varovné neúspěchy či vzájemné konflikty, které vedou k historickému poznávání. Národní aspekt u historiografie bych viděl v tom, že vysvětluje před „cizími“ lidmi (ale i v dialogu před námi) „naše“ domácí prožívání a jeho kulturní projevy (tedy z hlediska kognitivity: jazyk, instituce, duch, úsilí obyvatel země, které se však mění a nejsou nijak homogenní). To, co je výkladem dějin, bych ale zase vnímal jako sociální, „nadnárodní“ realitu (či její teorii), neboť se obrací ke každému možnému vážnému čtenáři a uživateli.

* Pokud zde hovořím o „naší nynější krizi“ ve významu léta roku 2013 v

Česku, nemám ovšem na mysli soudobé krizové jevy ve světové ekonomice a finančnictví. Nejde také v užším smyslu o momentální politickou situaci v České republice, kde nyní padla vláda pravicové koalice; tato situace bude řešena předčasnými volbami do poslanecké sněmovny. Zajímá nás, že zde působí dlouhodobá krizová hodnotová spirála, která je přerušována rozruchem kolem výměn vlád a zklamaných nadějí, že dochází k ekonomickým ztrátám založeným na korupci, že vytratil se optimismus či hrdost za národní existenci.

Společenská nespokojenost a mnohdy frustrace převládají po řadu let; kdysi ji vyjádřil prezident Havel pojmem „blbá nálada“; již tehdy však bylo zapotřebí ujasnit si obavy a nejistoty (včetně vlastních chyb). Mediální prostředky ve veřejném prostoru však udržují mínění, že rozhodně nemá smysl sledovat tuto „spirálu selhání“ a ohlížet se za minulostí. Média sice rozlišují informace a komentáře, na rozdíl od otevřeně totalitní činnosti médií v dobách komunismu. Je jistě správné, neplést jednotlivé žánry a umožnit tak lepší pochopení, mezi informacemi a komentáři by však měly existovat odpovědné

3

výkladové vazby, a názory by měly rezonovat v širší veřejnosti, jak to bylo právě typické pro novověkou minulost českého národa.

Mladí novináři, kteří v euforii doby ovládli veřejný prostor po roce 1990, postupně rozvinuli jakýsi nadšený „komsomolský“ diskurs, v němž bylo hlavní být „in“, a radovat se z toho, co nám svět poskytuje. Nepohodlné informace padají na zem jako hračky vyhazované z kočárku malým dítětem, zůstávají však dudlíky slastných pocitů. Doba je dnes sice vážnější, ale euforie se přelila do pocitů sociálního uspokojení „těch za vodou“2, kteří svou dobrou náladu před veřejností již pochopitelně neukazují.

Často se uvádí do oběhu názor, že Češi rádi reptají, ale mají se v podstatě tak, jako nikdy v minulosti. To je samozřejmě nesprávné a zavádějící zobecňování. Ale specifická krize české identity má především řadu vážných ukazatelů. Ty najdeme v oblasti ekonomické, sociální a kulturní. Můžeme např. připomenout největší erozi zemědělské půdy v EU, nebo prvenství v kouření mládeže, lhostejnost k zastavení růstu počtu obyvatel českého národa; ani vztah k umění nebo památkám neodpovídá očekávání. Výčet dlouhodobých nedostatků by si vyžádal náročné interdisciplinární zpracování. Je však typické, že takové přehledné a přístupné zpracování, jímž bychom asi měli poměřovat své úkoly, vůbec neexistuje, ačkoli za krizových okolností by mělo viset nad křeslem každého poslance a ministra.

K ojedinělým pokusům o bilanci v minulosti patřil sborník renomovaných sociologů a ekonomů, s dobově příznačným a trvale aktuálním názvem: Co se stane, když se zhasne3, který ostře odmítal reformy tehdejšího předsedy ODS Václava Klause. Všechny podobné kompetentní kritiky přijala média negativně a postarala se, aby zcela zmizely z dohledu.

Zpráva hodnotící stav v České republice od skupiny nezávislých občanských iniciativ za rok 2012 je avízovaná na internetu titulkem: Ponurá zpráva o Česku: stát je v úpadku, lidé to vzdali. Tato zpráva vznikla v rámci mezinárodní sítě Social Watch, ale po mnohá léta podávají stejně varující vysvědčení i jiná mezinárodní sdružení. I když se může do podobných hodnocení částečně promítat dílčí animozita, důležité je, že česká veřejnost o nich nediskutuje; dozví se to jen zcela stručně a izolovaně v den jejich vydání. Taková nevítaná informace je obvykle zakončena optimistickou tečkou: že jinde tomu není lépe, že se již věci zlepšují. Televize může přitom ukázat vysmáté dívenky v parku, či výrobní linku škodovky.

To jsou všechno dobře známé manipulační triky z dob komunistické televize. Lidé je sice znají, ale mnozí jsou na nich paradoxně závislí. Co by dělali, kdyby nepřišly? Museli by se vážně zamýšlet, co s tím udělat, tedy:

2 Obrat z 90. let; těch ekonomicky zajištěných do života v nejistém kapitalismu; mnohdy na základě restitucí nebo privatizace. 3 Co se stane, když se zhasne. Dvě podoby české privatizace, ed. P. Holub, Praha 2004.

4

odkud a kam… Ve skutečnosti zde vzniká podmíněný reflex, který snímá ze zpráv ve veřejném prostoru jejich závažnost, i když je občas pronese třeba člen vlády. Řečeno poněkud v nadsázce, televizní společnosti, podobně jako noviny, korumpují občanské svědomí, při prosazování svého obrazu jejich potřeb.

Naprosté znechucení se společenským stavem projevují dlouhodobě umělci, pokud jsou ovšem vůbec v této věci okrajově puštěni ke slovu, nebo běžní občané. Diskuse však nejde dál než za obecné pocity. Tento trend nepochybně ovlivňuje i náladu ve vědeckých či pedagogických institucích, které se smiřují se situací, tak jak to znají z dob komunismu. Také tenkrát se „plíživě“ šířila pesimistická představa: tohle nemůže dobře skončit.

Rezervovanost vůči společenské situaci vidíme i u profesionálně kvalitních firem. Český stát ztratil své zajímavé postavení ve střední Evropě, které měl před dvaceti lety, na počátku transformace, ale naši sousedé a mnohdy bývalí rivalové se z toho příliš netěší. Jak vidíme na příkladu Maďarska, ostuda jedné země dnes totiž ohrožuje kredit celého regionu. Nic z toho česká média ani politiky vůbec nezajímá.

Médiím zde věnuji zvláštní pozornost nikoli jen pro jejich přitažlivost (ostatně, nezabývám se zde jejich uměleckým či dalším programem), nýbrž proto, že sehrávají z technických důvodů klíčovou roli pro aktuální reakce a reflexi občanské společnosti. Není tedy správné poukazovat, že uživatel může přece televizní zpravodajství jednoduše vypnout (jak by nám promptně odpověděli typickou frází redaktoři). Od doby antické polis totiž platí, že tak klíčové věci, jako demokracie, pojetí spravedlnosti nebo orientace odkud a kam, musí být veřejně probírány. Ve starověké polis na agoře si měli být všichni rovni, aby byl zajištěn nárok občanů na svobodný dialog. Ten měl nejen osvětlit dané věcné problémy, ale také kultivovat řeč jako nástroj porozumění a angažovat jedince pro občanskou solidaritu. Z těchto zdrojů starověkého fóra vycházejí Platonovy dialogy i Aristotelova Politika, které jsou dávným základem kritického společenského myšlení4. K tomu je však třeba dodat, že svrchovanost agory měla své meze, stejně jako dialogy: těmi byla přirozená a božská práva, hledání pravdy a dobra.

Doby, kdy se politika odehrávala na trzích nebo aristokratických dvorech, ovšem minuly. Ve veřejném prostoru probíhá komunikace převážně na bázi masových elektronických médií, i když existují také jiné okruhy, např. v oblasti církví, regionů, odborných oborů, či firem. Ty však ve „veřejném“ prostoru málokdy vidíme, a tedy je bohužel obvykle neznáme. Všeobecné veřejné „národní“ dialogy, které aranžují česká média, jsou naproti tomu v podstatě divadelní scénou pro ekonomické konzumenty a politické voliče.

4 Ideál občanských ctností přibližuje H.- G. Gadamer, Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem, Praha 2010; aspekty kreativity např. J. Patočka, Negativní platonismus, in: Péče o duši I., 1996, s. 303-336.

5

Jak víme z literární teorie, ten, kdo má slovo, určuje vlastně témata a pravidla celé komunikace. Moderní totalitní režimy byly stabilní především tím, že ovládaly masová media (původně noviny a rozhlas) a vytvářely spolu s nimi osobitý newspeak. Ten si pak často osvojovali obyvatelé, pokud se sami chtěli na něčem vzájemně dohodnout. Stalin dokonce z tohoto důvodu podporoval gramotnost příslušníků menších asijských kmenů, které do té doby neměly spisovný jazyk ani školy; všichni až do poslední jurty si měli osvojovat stalinskou dialektiku a ideologické směrnice strany.

Dosáhnout svobody médií bylo proto jednou z přirozených tužeb lidí za komunismu. Nikdo z pamětníků nezapomene, jak v roce 1968 vypadala mediální příprava sovětského tisku (a čtyř dalších satelitů – NDR, Polsko, Bulharsko, Maďarsko) na internacionální pomoc (okupaci). To nemohla strávit ani západní levice. Domácí české stalinisty a sovětské vedení velmi zneklidnil vznik dělnických výborů na obranu svobody tisku v některých velkých továrnách ještě před okupací (to na mě tehdy jako studenta udělalo velmi silný dojem; dnes se tato informace stěží jen objeví, bez reflexe dobové diskuse, vedené např. v roce 1968 také ve Francii; i to však patří ke genezi současnosti). Tehdejší redaktoři, vyhození poté z práce, vydávali ilegální Lidové noviny a po pádu komunismu jim dali podtitul nezávislé noviny.

Proč nezávislé, když teď bude svoboda, říkali jsme tenkrát, v roce 1990. Z hesla o nezávislosti se však záhy stalo dosti podezřelé ochranné zbarvení. Změnila se vlastně také cenzura – od té institucionalizované organizované nějakým „úřadem pro tisk a informace“, po pružnější, těžící z starších schopností pohrávat si s textem (číst mezi řádky) a stylizovat pohled na realitu. Řekl bych, že média se musí stát závislými, ne „opět“, ale jiným, transparentním způsobem – na veřejnosti, na odborné kritice, na svědomí osobnosti autorů (aby to byl respektovaný argument i uvnitř světa médií).

Otázku odkud a kam můžeme přitom klást různým způsobem: např. jako programové ideje s politickými ambicemi, nebo jako samotný historický vývoj, který poměřujeme sociologickými a ekonomickými daty. Jak ideje, tak reality se však v čase různým způsobem zabarvují a proměňují. Tyto „barevné proměny“ jsou neopakovatelné, ale také neoddělitelné od vývojové reality; nedají se přenést na politologické schéma (bez předchozího umrtvení).

Při hledání obsahu a specifických tradic „našeho“ vývoje se dostáváme k historickým kořenům identity české společnosti, která prochází v moderní době ostrými zvraty (konečně, tak jako i kdekoli jinde, možná s výjimkou Bhútánu, či Švýcarska). Naše reflexe se nutně musí zastavit u Tomáše G. Masaryka, který na základě předchozí práce Františka Palackého a dobových diskusí ve světě vytvořil vizi moderní české společnosti5. Tuto představu 5 Jsou to hlavně eseje Česká otázka, Naše nynější krise a Jan Hus, které Masaryk koncipoval v první polovině 90. let 19. století a vydal souborně v letech 1895-1896 (cituji z reedice, Praha 2000). Samozřejmě činnost Masaryka byla mnohem obsáhlejší; zde nám jde o jeho „původní“ názory z doby před 1. světovou válkou..

6

sledoval i Václav Havel a formálně se k těmto jménům hlásí téměř každý, i když v celém vývojovém kontextu českých moderních dějin se uplatňovaly i jiné názory nebo postoje (ať již prezentované programově, či pouhou praxí).

Málokdo ovšem tuší, že východiskem této vize je vlastně myšlenka o nesamozřejmosti české existence. Pokud by zde byl novověký český národ pouze k tomu, aby vyráběl a konzumoval hmotné statky, pak by nemělo žádné hlubší opodstatnění tzv. národní obrození, kulturní projevy v národním jazyce, vysoké školy, či vytváření státu a oběti ve prospěch svobodné společnosti. Masaryk je přesvědčen (v polovině 90. let 19. století), že české obyvatelstvo by mělo být přínosem pro Evropu, jak to odpovídá také exponované poloze Čech a Moravy, i jejich náročné minulosti.

* Pokusím se nyní zařadit některé identifikační události a dlouhodobé

trendy, které se týkají českého národa a státu. Nemohu si ovšem dělat nárok na úplné zvládnutí této tématiky, zvláště když se zabývám převážně raně středověkými dějinami. Ale lidé prožívají i soudobé události jako dějiny. V mnohých případech se stěží obejdeme s posuzováním raného středověku bez zkušenosti a reflexe soudobých dějin.

Zcela laicky si lze povšimnout, že moderní dějiny českého státu nebo Československa se odehrávaly převážně v úsecích dvaceti let. Tyto celky byly dosti homogenní z hlediska ideové, právní a ekonomické struktury. Lze to vysvětlit generační situací, kdy se lidé orientovali na pravděpodobné cíle.

Ale každé dvacetiletí mělo svou předehru i svůj epilog. To, že každá z epoch skončila násilně, bylo důsledkem mezinárodních vztahů, neboť i v sousedních zemích probíhaly mocenské rekonstrukce a také expanze na úkor sousedů. S tím se vyrovnávala česká společnost sice pružně, ale celkově spíše na úkor vlastní kvality.

Na počátku nového vývoje byla 1. světová válka, kterou vyvolala zcela sebevražedným způsobem habsburská monarchie. Předtím se osudy české politiky odvíjely v jiných strukturách. Za monarchie všechno začalo. Tehdy se emancipovalo občanským způsobem novověké národní české obyvatelstvo (vedle přetrvávající šlechty), došlo k rozvoji ekonomiky a školství. Kultura sehrávala pro menší národ Čechů zásadní identifikační roli; Češi se díky vlastnímu úsilí stali nejgramotnějším národem monarchie (dokonce o dvě procenta více, než němečtí Rakušané). Politiku tehdy v Evropě nedělaly pouze „administrativním způsobem“ státy, ale také „veřejným způsobem“ ty národy, které své státy neměly; za národy obvykle hovořili uznávaní vůdcové, např. František Palacký (který v této charismatické roli navštívil v roce 1867 Francii a Rusko, v rámci odporu českého národa vůči rakousko-maďarské dominanci a dualismu; to bylo varování do budoucna).

7

Cílem národní existence, určením odkud a kam, nebyla však státní nezávislost (a vlastně ani autonomie). Masaryk přinesl v širších kulturních podmínkách monarchie pro identitu českého národa zásadní požadavky moderny: prioritu vzdělání, emancipaci žen, odmítnutí nacionálního historismu, odsouzení antisemitismu, docenění životosprávy, sportu, práce, vědy, techniky. Nebyl to ale žádný politologický program; nezabýval se ani administrativou (i když ji nepodceňoval a doceňoval dílčí politické boje), ale žádal semknutí předních odborníků do určitého „generálního štábu“ (fakticky: skupina realistů), který by posuzoval potřeby a postavení českého obyvatelstva.

Postavení Čechů (řečeno ovšem zjednodušeně; některé sociální vrstvy nebo folklórní oblasti nebyly do národní politiky silněji integrované) poněkud připomínalo dějinné postavení Židů: stejně jako oni měli svou identitu, ale nikoli administrativní území, opírali se o honosnou aristokratickou minulost, literární tradici a jistý pocit ukřivdění. Jedinečnou roli pak sehrával mesianismus, který vedl k představě o jistém božím poslání českého lidu. Samotný mesianismus byl ovšem zatížen varovným paradoxem: odvozoval se od Jana Husa, ale většina obyvatel Čech i Moravy byli již katolíci (a sklony ke katolicismu byly staršího data; zastavil je vlastně až příchod luterství).

Česká politika začala v roce 1848, kdy byly formulovány spíše obecné vize obnovy Koruny české jako území spojeného s Vídní jakousi unií. S tím však nesouhlasili (kromě Vídně) němečtí obyvatelé království (či moravského markrabství) a česká politika byla vedena sice demokraticky, ale bez silné reprezentace (protože šlechta teprve hledala cestu k českému, slovansky jazykově vymezenému národu, průmysl a kapitalistické vrstvy teprve začínaly).

Masaryk konstatuje v několika svých studiích, které vycházely původně v časopisech, že staré formy národních vizí se již rozpadají. To symbolizovala měšťanská strana tzv. Staročechů; její porážka hnutím Mladočechů otevřela novou etapu, kdy se nakonec vytvořil v českém prostředí podobný systém občanských politických stran, jako jinde na Západě. Masaryk si představoval moderní kritický národ, který je však také nositelem určitého poslání. Vedle nastupujícího stranictví, hnutí odborů či zájmových skupin zemědělců, předkládá češství jako jednotící trend, kdy se k jazyku váže také literatura, kultura, životní styl, tolerantní solidarita. To vše je ovšem značně závislé na médiích, a neškodí připomenout, že Masaryk redigoval např. časopis Čas.

Ve svých studiích z počátku 90. let odmítá především nacionalismus a slavjanofilství. Ostře napadá představu, která se dnes znovu zahnízdila u některých autorů, o kontinuitě české duchovní existence od Cyrila a Metoděje (9. století) přes Husa a české bratry (15.-17. století) až k národnímu obrození (od sklonku 18. století) a českému politickému programu po roce 1848; současní epigoni do této schematické linie bez rozpaků vsazují i samotného Masaryka. Odmítnutí rusofilství u Masaryka nesměřovalo proti ruské kultuře, ale usilovalo o reflexi skutečné pozice češství, které je typově západní. Jako příklad iluzí o

8

pravoslaví cituje Masaryk příhodu z roku 1570, kdy car Ivan Hrozný řekl členovi polského poselstva Janu Rokytovi, který byl českým bratrem: ty nejsi pouze kacíř (jako polští katolíci), ale i sluha antikristův (jakožto protestant)6.

Proti slavjanofilství staví Masaryk etický program: Mně česká otázka jest otázkou po osudech člověčenstva, je mně otázkou svědomí7. Masaryk ve své práci kritizuje konjunkturální rysy veřejného života, jeho polovičatost a typické intrikánství. Na „německé povaze“ oceňuje její přímost. Když kritizuje český liberalismus, jeho citace nám mohou zní docela aktuálně: „Národ“ je našim liberálům privilegovaná třída buržoasní – že národ je také ten lid, ten dělník liberálové nechápou8.

Hovoří-li Masaryk o státě, nemá na mysli postavu starého mocnáře (Františka Josefa I.) a dvorskou Vídeň; formuluje již jako sociolog. Stojíme před otázkou, jak pojímat stát a jeho význam pro národ; je třeba socializování politiky, a tedy i státu. Pohled na stát se změnil od absolutistických časů, říká Masaryk, ale nemá tím na mysli rozvoj trhu (tržní kapitalismus ostatně zaváděl A. Bach jako ministr vnitra v období absolutismu). Stát je jedním z kulturních činitelů společenských a nikoli nejvyšším… člověk myslící moderně nevidí ve státě fetiš… nevěřím ve všemohoucnost státní, a tedy i státu českého… Masaryk uvádí, že i v případě státní nezávislosti by byla podstatnější morální síla, a naznačuje, že cestou dalšího pokroku budou řešeny i tyto české zájmy. I dnes by mohl český stát existovat, zmiňuje Masaryk, ale to vůbec není na pořadu dne. Rozhodně by nesouhlasil s tím žít za každou cenu v dřevěném desetiposchoďovém domě, dává zjevně přednost solidnímu domu rakouskému (který se ovšem zase opíral i o české obyvatele).

Omlouvám se za tyto citace z 19. století, bez nichž však nelze vnitřním způsobem poměřovat vývoj českých zemí a cílů českého národa. Představy formulované Masarykem byly stále přítomné, i když nebyly třeba správně citovány nebo chápány.

Masaryk se však překvapivě jako jediný český politik postavil za variantu rozbití monarchie a vytvoření většího českého státu (Republiky československé), který by nebyl jen „dřevěným domem“, ale náročnou moderní stavbou, v níž se dá žít bezpečně. Bylo to proto, že se změnily „priority dneška“, v důsledku války, vedené nadto s nepokrytě velkoněmeckými zájmy. Je třeba asi poznamenat, že německá veřejnost (jakkoli rozrůzněná podle států nebo náboženských a politických postojů) si příliš jednostranně vyhodnotila „poučení z dějin“ (nejen německých, ale i třeba koloniálních úspěchů Británie, Francie) a došla k mylnému názoru o politice síly (německé oblasti se nejen „svatovládně“ nerozšířily, nýbrž po obou válkách neuvěřitelně zmenšily).

6 T. G. Masaryk, Česká otázka, s. 161. 7 T. G. Masaryk, Česká otázka (úvod), s. 11. 8 T. G. Masaryk, Naše nynější krize, s. 184.

9

Vznik Československa zaskočila obyvatelstvo německé národnosti, které si zvyklo na postavení výsadního národa. Přišlo to zdánlivě nečekaně, žádný český nebo polský stát už zde dlouho nebyl, ale to byl jen počátek nových celosvětových trendů, který vedl později také k nezávislosti kolonií. Český národ měl odlišný postoj k válce (sympatie k Rusům, Francouzům nebo Srbům převládaly), lidé se dokázali dobře organizovat (jak to ukázali sibiřské legie) a po válce měli Čechové k dispozici všechny důležité profese nebo prostředky nezbytné ke komfortnímu řízení státu.

První moderní dvacetiletí se odvíjelo v letech 1918-1938. Tím se jakoby naplnily Masarykovy vize o potřebě morální síly. Stát byl Masarykem vnímán jako demokratický a pokrokový, s kulturním a sociálním posláním. Modernu je zde třeba vnímat v emancipačním smyslu (nikoli jako odcizení).

Češi si zprvu radostně užívali monopol politické vlády, jako členové vítězné koalice Ententy (tak proběhlo vyhlášení státu, v zahraničí i v Praze), rakouští Němci byli v podstatě poraženými spoluobčany. V podstatě však byly převzaty Čechy a Morava jako administrativní statutární země, doplněné jen o nové vládní ústředí. Nové administrativní území bylo teprve vybudováno na Slovensku (které do té doby vlastně neexistovalo). Na východě republiky stály úkoly civilizační obnovy. Staré industriální oblasti německých krajů začaly naproti tomu začaly stagnovat (a spojení s Německem či Rakouskem by úpadek spíše urychlilo). Motorem rozvoje se stal průmysl v českých regionech ve vnitrozemí (ovšem s tím byla spojena národnostní výměna na radnicích v Brně, Ostravě, Olomouci, kterou také nebylo možno dlouho oddálit).

Tradiční animozita mezi Čechy a Němci patřila za monarchie ke koloritu doby (monarchie byla tak stabilní, že si je mohla dovolit). V republice mohla být překonána větším důrazem na nadnárodní občanství, ale také na vzájemném uznání v rámci regionální historie, v rámci zemského patriotismu. K tomu však bylo třeba nejspíš generační výměny na všech stranách, změny frází a prohloubení znalostí. Osobní zkušenosti lidí byly totiž většinou přátelské, ale do sváru je neustále svolávali politici a novináři.

Musíme si ještě uvědomit, že mezi Německem a německými kraji v českých zemích bylo jen málo společného, kromě spisovného jazyka. Jak náboženský, tak společenský život „českých“ nebo „sudetských“ Němců byl bližší rakouskému nebo českému. Z hlediska tehdejší ekonomiky by připojení těchto oblastí k výmarské republice znamenal pouze úpadek (mnohem větší výrobní kapacity na německé straně, otázka tradičního trhu).

Velký kritikem nejen českého, ale později také sudetoněmeckého nacionalismu byl profesor Emanuel Rádl, který prosazoval prioritu občanského státu nad národním. I když tento renomovaný biolog až příliš ahistoricky aktualizoval středověké boje dvou jazyků, českého a německého9, na úkor 9 E. Rádl, Válka Čechů s Němci, Praha 1993.

10

projevů jejich symbiózy, přesto bylo pozitivní, že myšlenku nadnárodního státu někdo cílevědomě obhajoval. Rádl se přitom odvolával na Masaryka. Tvrdil, že národní myšlenku převzali Čechové od německých myslitelů, na rozdíl od situace na Západě, kde byla v centru idea společenské smlouvy.

Tento pohled byl ale vůči německé tradici i Západu zjednodušený. Každý věděl, že např. ve Francii je subjektem státu lid primárně ve smyslu jazykově národní politické identity (občané se identifikují jako Francouzi, Bretonci měli smůlu). Německé práce zase vznikaly v době, kdy společný velký stát neexistoval. Změna k demokracii byla nadto spojována (podle francouzského vzoru) s protifeudální revolucí; tak byl deklarován vznik ČSR i Masarykem.

Problémem bylo, že český národ vnímal stát jako projev své historické šance a seberealizace. Projektoval do něj raně středověké mýty, kde se žádní Němci nevyskytovali (Praotec Čech, Přemysl Oráč a Libuše…), husitské bojovníky (kdy měly náboženské boje i nacionální ráz), či tzv. národní obrození (jako odpor proti poněmčování). Bylo však třeba evropským způsobem docenit civilizační podíl „německých“ lidí při rozvoji měst a celých regionů, proměnlivé vzájemné náboženské osudy (luterství, rekatolizace), nebo občanské představy. Ostatně, takové pojetí dějin by se stejně mělo prosadit, protože odkrývá pravdivější pohled na minulost českých zemí a jejich postavení v Evropě.

Česká strana sice neprovozovala nějaký národnostní útlak, ale směřovala k silnějšímu jazykovému prostoupení celého území (snad určitou analogií je výstavba židovských osad v Izraeli; české a německé obyvatelstvo se však civilizačně a mentálně neodlišovalo). Obdobně však také sílila německá menšina v Praze; na konci 30 let zahrnovala až 40 tisíc obyvatel. V Praze byla ostatně také německá univerzita nebo polytechnika, i redakce ústředních německých novin, či sídla spolků.

První republika anticipovala určité postmoderní rysy v oblasti umění, jak to ukazuje malířský a jazykový surrealismus (Toyen, Nezval). Nelze opomíjet rozporné vlivy komunismu; na jedné straně směřoval k programu ruské revoluce (uvědoměleji, než tomu bylo v Rusku), na straně druhé patřil k invenčním kulturním proudům doby, stejně jako strukturalismus, surrealismus, psychoanalýza, jazz… To vše se vešlo do masarykovského rámce demokracie a bez těchto zdrojů nelze pochopit širší zázemí kultury 60. let.

Samozřejmě republika trpěla také přízemními nectnostmi a úplatkářstvím. Některé nedostatky vyjádřil v jednom dnes již zapomenutém projevu v roce 1932 tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš jako člen národně socialistické strany. Poukázal na to, že došlo k masovému vzestupu českých lidí ve státní a hospodářské správě, aniž by na byli tito lidé dostatečně připraveni10.

10 E. Beneš, Boj o vyšší politickou kulturu národa, Praha 1932. Z předchozího období např. E. Beneš, Nesnáze demokracie, Praha 1924.

11

Vývoj ve střední Evropě a působení ČSR ale narazily na nepřekonatelné překážky: první byla agrese nacistického Německa, později následovala okupace, a nakonec nástup sovětského komunismu. České země se ocitly mezi dvěma žernovy, Hitlerem a Stalinem. Domnívám se, stejně jako Frank Boldt, že tyto domácí tragedie nebyly vůbec tak nutné, přes všechny halasné projevy nacionalismu od 19. století. Je třeba pochopit Boldtův postřeh na příkladě dějin Chebu11, že Mnichovský diktát (1938) byl prohrou pro Čechy i pro Sudetské Němce, a tuto tragédii dovršilo totální vyhnání, označované v hantýrce občas jako „vyčišťování“ prostoru. Tribalistické (kmenové) instinkty převážily nad složitou stavbou staré kulturní země; jejich překonání by však bylo silným a zavazujícím humánním gestem.

Odmítám tedy názor, že nacionální projevy, které nastoupily v průběhu 19. století, nutně musely vést v českých zemích k osudovému rozpadu a boji na život a na smrt. Již vývoj v habsburské monarchii směřoval k vícenárodnímu státu a bylo jen otázkou času, kdy se akademické právní názory prosadí. Ve Vídni sice probíhal odpor proti českým menšinovým školám, ale kolem roku 1960 by tam jistě už fungovala i česká univerzita.

Mnozí „skeptikové“ jsou ve skutečnosti spíše spokojeni, že k oddělení, vysídlení či vyhnání (terminologie kolísá) došlo. Došlo ke zjednodušení, ale i k simplifikaci; to konečně vidíme i v současném Česku (které stále žije, jak lze myslím doložit, v obavách z cizinců). Odpůrcem přesunů obyvatel byl však již Masaryk ve své knize Nová Evropa12. Ale pokud by se v roce 1945 realizoval jiný koncept (projednávaný v Londýně, např. jen částečný odsun a určitá změna historické hranice, nejspíš zde na Chebsku), rovněž by to bylo dnes stejně tak akceptováno jako „historický výsledek“. Asi by to byla podle mého názoru lepší varianta pro český národ a pro stav v „pohraničních“ krajích13.

K podceňované otázce procesu humanizace a socializace bychom si mohli připomenout, že v 50. letech (20. století) vyslal ještě prezident Eisenhoover v jižních státech USA armádu do škol, aby umožnil docházku černošských dětí. Dnes je prezidentem nejmocnější země světa s tradicí segregace Barak Obama, ztělesňující západní tradice lépe, než jeho bodrý předchůdce. Je ovšem také možné, že v případě alespoň částečného úspěchu nacismu (kdyby…, kdyby např. Hitler zůstal spojencem Stalina, nevyhlásil by válku USA a uzavřel příměří s

11 F. Boldt, Cheb – město evropských dějin. Esej o česko-německé koexistenci, Praha-Litomyšl (nakl. Paseka), 2010; F. Boldt, Eger. Stadt der europäischen Geschichte. Ein Essay über die deutsch-tschechische Koexistenz. Paseka 2010. 12 T. G. Masaryk, Nová Evropa, 1994 (vznik díla v r. 1917). 13 Problémem ovšem bylo, že zpolitizovaní Sudetští Němci se ztotožnili s Mnichovskou dohodou a jejími zjevně svévolnými územními důsledky; na ní totiž trvali i představitelé exilové sociální demokracie. Beneš pokládal odsun (vyhnání) za krajní prostředek, který těžce postihne české země na celé generace (a má být proveden humánním způsobem, jak uváděl). O výsledku rozhodlo, která okupační velmoc bude dominantní (kompromisní model by se mohl prosadit v „Churchillově“ záboru, ale ve „Stalinově zóně“ byla nastolena stejná zásada, jako v případě SSSR, nebo Polska, tj. vysidlování a výměny příslušníků celých etnik; tuto politiku podporovali komunisté, vzdor své bývalé internacionální ideologii).

12

Británií) by převládl na určitou dobu spodní „otrokářský“ proud zla v mezilidských a celosvětových vztazích.

Můžeme si v rámci tématu odkud a kam připomenout, že za německé okupace (1939-1945, tzv. Protektorát Čechy a Morava) byla Masarykova humanitní koncepce vystavena retardační kritice. Nemalý ohlas mezi širšími vrstvami obyvatel měla kniha Emanuela Moravce V úloze mouřenína, kde byla demokratická prozápadní ideologie první republiky odsouzena jako riskantní pro existenci českého národa. Podle těchto názorů se měl český národ, zejména dělníci, rolníci a mládež, oddělit od předchozí inteligence a začít znovu, pod vedením Třetí říše. Moravec se stal protektorátním ministrem školství.

Moravec kritizoval první republiku za její aktivní demokratickou politiku. Neodpustitelnou chybou bylo, že když šlo o středoevropské státy autoritativní nebo poloautoritativní, naše zahraniční politika měla všude jako informátory „fanaticky zanícené demokraty“, kteří přáli všude „svobodě“14. Podobná hanebná slova jsme slyšeli po celých 40 let komunismu, ale i v současnosti, počínaje prezidentem V. Klasem.

Odvahou není, uvádí Moravec, vysedávat u přijímačů a lapat myšlenky, které nám mají naočkovat neklid a nezdravé naděje. Odvahou a poctivostí je přiznat… že Češi zůstanou vklíněni hluboko do území, které obývá desetkrát silnější národ Němců, zmiňuje v úvodu své knihy svou citaci z roku 193915. Tragické ovšem bylo, že v důsledku masového totalitarismu byly různé německy hovořící jazykové skupiny šovinisticky glajchšaltovány, a to ještě v antihumánním duchu (to nebyl žádný „vrchol moderny“, jak to zaznívá u postmoderních filosofů, nýbrž její manipulativní zneužití, podobně jako v případě komunismu v Rusku, nebo Číně). Tím byl vytvořen dojem, že německý živel nemá již právo něco pozitivního říci ve střední Evropě.

Stejný problém (jako za protektorátu) ve vztahu k masarykovské humanitě ale vyvstal po komunistickém puči v roce 1948. Humanitní a demokratický program byl označen za kosmopolitní, dělnická třída měla být vedena podle sovětského vzoru. Opět bylo třeba zbavit se zrádné inteligence, ale také „kulaků“, živnostníků a kněží. Pro nový totalitní režim byla typická mesiášská rétorika, která přímo úkolovala téma odkud a kam. Český národ podle názorů mladých marxistů již od doby husitské (14. stol.), ne-li od doby Velké Moravy (9. stol.), stál v čele boje proti Západu a za pokrok. Zatímco velkomoravskou tradici do té doby rozvíjeli katolíci a husitskou protestanti, nyní se obou zmocnil socialistický stát.

Zároveň dochází ve 40. a 50. letech 20. století k zásadní destrukci sociální skladby obyvatel (falešná moderna). Zločinným způsobem byl veden útok proti sedlákům, kteří byli do té doby zázemím českého státu, průmyslu, politiky a 14 E. Moravec, V úloze mouřenína. Československá tragedie 1938, 5. vydání Praha 1941, s. 72. 15 E. Moravec, V úloze mouřenína, s. 8.

13

armády. Tato ztráta nevratným způsobem poškodila tradiční český národ, který je dnes bez těchto kořenů ohrožen. Ve městech byly vytlačeny v rámci znárodnění nebo kádrových čistek ekonomické a úřednické elity.

Programem režimu se stala nová industrializace a další jednostranný rozvoj průmyslu, se sníženými nároky na perfektnost. Za těchto okolností se nutně odvíjely deformovaným způsobem mentality dělnického, zemědělského a městského obyvatelstva, i absolventů nových vysokých škol. Klíčovou roli v manipulaci sehrávala media, rozhlas a noviny, často s nacistickou dikcí. Dochází k výměnám lidí, nastupují dělničtí ředitelé a dělnická inteligence. V těchto zvratech si udržela konsistenci obyvatel a tím i vnitřní svobodu jen Praha. Tím si lze vysvětlit také její kreativní roli v roce 1968 a v roce 1998. Detailní historický rozbor (chybějící) by ovšem odkryl mnohé další segmenty nezávislosti (u osobností, v lokalitách, kolem církví, v profesních kruzích, firmách atd.; my zde však sledujeme dominující politickou scénu).

V dnešních výkladech o dobách totality se však zcela vytrácí, že prostřednictvím kultury a umění mladých byl totalitní režim v 60. letech změněn. Otázka odkud a kam se tehdy kladla znovu, a to velmi komplexním a etickým způsobem; uvažovala se „třetí cesta“ mezi kapitalismem a socialismem, založená na přirozených potřebách a zájmech lidí. Nelze proto přijmout např. názor francouzské historičky Anne Applebaum16, manželky dnešního polského ministra zahraničí Radka Sikorského, že jsou možné jen dva modely výkladu tohoto období: buď pohled tzv. revizionistické školy (že studenou válku vyvolaly spíše USA, hon na čarodějnice byl na obou stranách stejný), nebo totalitární koncept (země východního bloku byly kořistí stalinismu, lidé žili pokřiveně v totalitě).

„Revizionistická“ škola ovšem jistě nekorektně překrucuje historii, ale možná naznačuje reakci na příliš jednostranný výkladový stereotyp týkající se různých oblastí světa a dílčích velmocenských zájmů; všude byly přece podmínky a poměry odlišné. Pro české prostředí, zejména po roce 1960, je však třeba uznávat inovační proud obnovy kultury a civilní každodennosti, které bylo srovnatelné s řadou států Evropy.

Lidé sice byli nuceni žít v socialismu, jemuž však dávali příslovečnou lidskou tvář. Představy George Orwella sice hrozily, ale byly rozpoznány (eufemistický pojem N. S. Chruščova, „kult osobnosti“ Stalina) a zatlačeny na okraj (koncept právního všelidového státu)17. Za nových podmínek mohli lidé začít žít své existence v podstatě nepoliticky, jen s drobnými „úlitbami“ (rituál prvomájového průvodu, na který museli chodit úředníci či školy, ale obvykle nikoli dělníci) a s nadějemi na reformy. Mnohým lidem se oprávněně zdá, že

16 Rozhovor LN, 10. srpna 2013, s. 11. 17 České překlady: G. Orwell, 1984. Praha 1991; G. Orwell, Farma zvířat, 2008.

14

nyní se žije obtížněji (pokud pomineme technologické inovace), alespoň na úrovni běžného života.

Třetí dvacetiletí lze spojit s lety 1969-1999. Předcházela mu invaze pěti armád Varšavské smlouvy pod vedením sovětských maršálů. Svoboda informací, tolik překrucovaná nebo zamlčovaná v éře po roce 1945, se nyní stala centrem dění. Hlídalo se každé slovo vyslané do veřejného prostoru.

Občanský odpor obyvatel státu a mezinárodní odpor po 21. srpnu donutil sovětské vedení ponechat na krátký čas v okupovaném Československu určité intermezzo svobody (přibližně srpen 1968 - duben 1969). To byla zajímavá doba skloubení pozitivních tradic; byly odhalovány socha T.G. Masaryka, veřejnost podporovala reformní komunisty. Obsahová diskuse o roku 1968 nebyla nikdy dokončena. Nelze ji dnes odbýt jako jakousi anomálii. Musíme si uvědomit, že v té době byly ještě fašistické diktatury ve Španělsku, Portugalsku a Řecku. Témata vytvořená v 60. letech na Západě se naopak stala východiskem k současnému étosu transparentní společnosti.

Pro období tzv. normalizace (v letech 1969-1999), kdy bylo v Československu umístěno 100 tisíc sovětských vojáků, převládla po počáteční aktivní rezistenci malost a nejistota. To ovlivnily politické tlaky, které sice již nebyly tak násilné, jako v brutálním poválečném období, ale byly vystavěny na obavách o lepší místa. Rozhodovali činitelé druhé kategorie, lidé byli diskvalifikováni za charakterní názory. Tím se dovršil dlouhodobý trend degradace. Běžný život měl však lepší parametry, nikoli jen tak směšné, jak to ráda karikuje soudobá televize. Ta ovšem přitom žije i z filmů a seriálů natočených v této době. „Normalizace“ vytvořila omezenou konzumní společnost druhého řádu, v níž se lidé na nic neptají.

Většina obyvatel si zvykla na relativně jednoduchý režim, i když ji lákaly vidiny luxusního Západu; toho se však lidé již obávali jako náročné alternativy, na kterou nejsou připraveni. Nikoho také nelákala vidina nových zvratů nebo občanské války. Ani nástup Gorbačovovy perestrojky neohrozil vládu kolaborantů z KSČ. Diskuse o demokratických a kulturních možnostech se vedly jen mezi částí humanitní inteligence. Skupina chartistů kolem Václava Havla byla vnímána jako generační skupina umělců z 60. let. Na demonstrace v Praze chodily jen desítky lidí.

Když došlo díky událostem v Praze k postupnému pádu režimu, byla většina obyvatel zcela zaskočena. Podle mého názoru utrpěla kulturní šok, z něhož se vzpamatovávala po celá 90. léta. Pro nás to např. znamenalo, že se na venkově neobnovila vrstva sedláků, a nedošlo také k obnově tradičně velké sítě živností. Zůstala přetržena kontinuita majitelů firem a politických stran.

*

15

Poslední dvacetiletí zde počítám od rozpadu Československa (úředně od 1. 1. 1993). Přechodné období (listopad 1989-1992) se však liší od následujícího nejen po formální stránce (ukončení československé federace); bylo dobou diskuse a etických otázek, dobou charismatického vlivu Václava Havla.

Na otázku odkud a kam se vynořila stejná odpověď, jako třeba v Polsku: „do Evropy“. Mimoto se pociťoval jako zavazující vzor Masaryk a ideály první republiky. Československo však v Evropě, jak říká můj britský přítel, specialista na dějiny komunismu, stejně již bylo. Spíše bylo třeba náročně a bez paniky zachytit časové ztráty tří generací a vyrovnat se s novými světovými trendy (které komplikovaly život a politiku i v západních zemích).

Havel zdůraznil, že nový režim nemá být založen na vendetě proti tomu předchozímu. Z balkonu domu Melantrich pronesl k přeplněnému Václavskému náměstí proslulá slova: Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí! To byla vlastně odezva kultury mládeže z 60. let, kdy se prvomájového průvodu v Praze účastnili k úžasu veřejnosti také „květinkové děti“ (Flower children). Ačkoli se řešily klíčové věci (i v Havlově projevu), Havlovi šlo o lidský rozměr proměn. Etiku zde vnímá uvolněně jako pocity, ale optimismus měl tehdy také jisté mesianistické aspekty (které dokonce v určitém smyslu sdíleli lidé ve světě; co to ti Češi dokáží). Byl to ovšem jiný typ mesianismu, než jaký zase převládal v Polsku, typ civilnější, nikoli svaté války.

Proces státního oddělení České republiky od federace však nečekaně představoval sestup. Viditelné to bylo při zániku federálního parlamentu, nebo televize. Moc ve veřejném prostoru si podržely spíše druhořadé síly (z institucí české části federace), které již nemusely nic závažného řešit, protože zásadní obrat proběhl předtím. Scházela ale také zodpovědnost za změnu.

Zastavil se rovněž proces hlubšího sbližování s německými sousedy a s krajanskými sudetskými spolky. Vlna sympatií tehdy mohla přinést průlom nacionálních stereotypů na obou stranách. Tehdy vznikl projekt Euroregio Egrensis, na němž se podíleli Petr Pithart, Rudolf Hilf, Frank Boldt či Miloslav Mika. Na základě smlouvy mezi Bavorskem a tehdy ještě českou částí federace mělo vzniknout vzorové evropské území, podle vzoru basilejského euroregionu, i s univerzitou zaměřenou na regiony a menšiny; na ni poslala dokonce peníze Evropská unie. Bohužel, nástup Václava Klause tento projekt zmařil; řečeno jeho tehdejšími slovy, místo euroregionu s velkým „E“ mohl nastoupit pouze bezzubý sousedský euroregion s malým „e“. Peníze zmizely v rozpočtu, z projektu zůstalo pouze Evropské Comenium.

K problematice vzájemných vztahů Čechů a Němců v krizových dobách zazněla na letní akademické škole v Chebu (od roku 1993) řada fundovaných referátů. Chtěl bych připomenout myšlenky Rudolfa Hilfa, týkající se „hodiny Prahy“. Situace byla výjimečná, odvahou by ale bylo překročení národních

16

poválečných stereotypů na obou stranách. Hilf vystoupil v roce 1990 na výzvu sudetoněmecké rady s referátem, který se týkal možných vztahů.

Staří matadoři museli hodně vysoko zdvihat obočí, když zazněl názor (jako jistá ozvěna českého mesianismu): Dnes už není třeba přinášet Čechům kulturu. Může se stát, že za několik málo let budou oni mít víc, co by dali nám – kteří se orientujeme jen na konzum – než my jim. Hilf byl již starý pán, gotickou kulturu ve středověku vnímal ještě jako „německou“ (byla především nadnárodní, to byla podstatná okolnost), ale požadoval nyní pozitivní obrat vůči české straně. To znamená, že sudetoněmecká otázka má dnes šanci jen tehdy, kdy se budeme re-bohemizovat, když budeme připraveni pochopit, že obsahem našich dějin není nějaký německý národní stát, nýbrž Bohemie ve smyslu Stifterova díla Witiko (román situovaný do poslední čtvrtiny 12. století, bez nacionálních ambicí).

Hilf navrhoval obchodní a investiční pomoc, resignaci na majetkové vyrovnání (možnou kompenzací podílem na privatizaci) a přímé styky. Zároveň však oprávněně uváděl, že také Čechové se již vzdálili od nadnárodní Bohemiae. Stojíme před historickou výzvou, která se obrací k oběma stranám : Můžete se opět stát Čechy ve smyslu zemském? … To je víc než být jen sudetským Němcem. Znamená to, že zahrneme do vlastního sebeporozumění také toho druhého. Byla by to zvláštní šance a vzor pro Evropu, příkladem překonání nacionalismu; Čechy by se staly z tohoto důvodu srdcem Evropy.

Proč připomínat situaci, která již minula? Je právě takovou součástí naší soudobé reflexe, jako jiné kontinuální události, s nimiž se česká společnost vyrovnávala. S odstupem čtyř let R. Hilf dodává. Přirozeně nemůžeme rozhodnout, zda Čechy ve smyslu zemském musely ztroskotat, ale… již neexistují. Takže vrátit se do Čech jako Bohemie nemůžeme, ani my, ani Češi18. Ale kdo ví, jak se sousedské vztahy mohou ještě vyvíjet, zda lze území českých zemí ještě zhodnocovat. Čechy však nemohou zůstat perníkovou chaloupkou uprostřed černých lesů.

Podmínky pro rozvoj nekomerční společnosti, která se mj. očekávala od Havlova pojetí politiky, však byly od počátku zcela nepříznivé. Přirozené hledání hodnot naráželo právě na komerci, od níž lidé spjatí více či méně s komunistickým režimem očekávali právě zamlžení ideové diskuse a likvidaci hodnot. Ze „vzorového západu“ pronikaly silné vlivy postmoderny a globalismu, které působily vůči projevům morální obnovy. Je konec velkých příběhů, tvrdili filosofové dekonstrukce. Je konec dějin, hlásal Francis Fukuyama… Ale mnozí lidé bez ohledu na své vzdělání nechtěli jít do konzumního nihilismu, který byl právě typický pro předchozí demoralizaci. Proto přežila i komunistická strana (v „normalizační“ vyprázdněné podobě, nikoli třeba reformní, ani gottwaldovské). 18 R. Hilf, Aby ožil duch českých zemí, in: Velké dějiny, malý národ, Praha 1995, s. 222-227.

17

Bohužel, rovněž schematicky byly přebírány zásady transparentní společnosti, ačkoli mohla české strana přispět do evropské diskuse a ujasnit si vlastní pozici. Domnívám se, že možnost snadných či měkkých řešení otevírala cestu diletantismu, jehož působením asi všechny šance na evropanské zakotvení zcela zplaněly. Nastala éra setrvačnosti, kdy se jakoby koná demokratická politika, aniž by její zásady a smysl byly pochopeny.

Další sugestivní okolností byla dobová konjunktura, která snižovala étos poctivé práce (jenž se pěstoval od 19. století). Ekonomická transformace probíhala proto způsobem, který přinesl zemi velké ztráty, jakkoli předchozí zaměření na soběstačnost bylo jistě neudržitelné. Již v roce 1992 začíná Klausovův boj proti etické kritice, která prý ohrožuje svobodu podnikání a svobodu jedince vůbec. Slovo morálka je od té doby v médiích v podstatě odmítané (podobně, jako za komunismu, zdánlivě překáží).

Václav Klaus byl specialista na otázky měny a zlatého standartu, myslel na „čisté výnosy“, ale nikoli na národní hospodářství, tradiční výroby v krajích, kulturní kontext zemědělství. Byl fascinován lehkostí, s jakou se tehdy prezentoval globalismus, a sám byl po určitou dobu hýčkán světovými médii (než začal svět seznamovat se svými názory na ekologii). Havel bohužel zase jednostranně preferoval umělce a přátele z disentu před odborníky a novou zkušeností (také se setkal v zahraničí s dílčí, jemnou, ale důležitou a přehlíženou kritikou). Nebylo využito času k pracovní reflexi, odkud a kam, lidé nevěděli, co vlastně umí a čemu nerozumí.

Pro obyvatele nebyla ani zcela ujasněna mezinárodní politika země; spousta jich žije v domnění, že spojencem je Rusko a nepřítelem USA. Byly zmařeny možnosti intenzivního dialogu se sousedy, včetně nutného dalšího vývoje „historických“ postojů (např. vůči německému sousedu, ruskému národu, Polákům, zahraničním Čechům). Skutečné domácí problémy zase příliš nevnímali ani zahraniční přátelé, jako Václav Bělohradský, nebo Jacques Rupnik (kteří se divili, že nemluvíme, jak máme).

To vše měl řešit kompetentní, ale také osobně přístupný a srozumitelný „dialog na agoře“. Media vnímala svou zodpovědnost jen omezeně. Postupně nastolila konzumní kult povrchních osobností. Jeden z novinářů nazval koncem 90. let tento vývoj „trvalým mejdanem“. Žijeme v době, jaká tu ještě nebyla, přes všechny nedostatky, opakují čas od času úspěšné celebrity. K terčům posměšků pubertálního typu patřila rodinná politika (matka – to je ta hloupější a neúspěšná bytost), ačkoli bylo mj. jasné, že její odmítnutí poškodí právě tehdejší mladou generaci, až zestárne.

Teprve postupně, „svépomocí“ při transformaci nebo na základě starších partajních vazeb se vytvářely nové mocenské kruhy. Spojnice běžely především přes konexe politických stran, místních a centrálních úřadů a státních či privatizovaných podniků. Lidé se učili, „jak na to“, ne o co jde. V těchto sítí

18

známostí se ocitají úředníci, soudci, policisté, nebo třeba právnická fakulta Západočeské univerzity. Jednotlivé politické strany včetně bývalých komunistů si přitom příliš nepřekáží, spíše se zdá, jako by vytvářely novou „státostranu“ (samozřejmě podle regionů a měst).

Mentalita médií se dostala do již zmíněného trendu v politice a tzv. byznysu, který vychází z pokřivených konceptů, jak chytře vyzrát s tím kapitalismem a jak se s občany manipulativně „vyrovnat“. Pro vychytralé to také znamenalo, jak být tzv. „za vodou“, neboť, jak prozradil jeden z ministrů na počátku 90.let, za kapitalismu nepojedou všichni na lodi ve stejné třídě; většina má skončit v podpalubí Titanicu. Zatímco média zahájila boj proti sociální závisti, začalo masové vykrádání a ožebračování celé ekonomiky, s výjimkou firem, které se podařilo privatizovat zahraničním parterům.

Tato skrytá, řekl bych typově, z hlediska lidského charakteru, až plebejská kontrarevoluce následovala v patách po excelentní revoluci Václava Havla. Dalo by se tedy předběžně přitakat heslu, že národy mají takové vlády, jaké si zaslouží? Že si nemáme na co stěžovat, podle hesla „máme co jsme chtěli“, jak zněla slova jedné budovatelské písně z padesátých let?

Otázka odkud a kam je u Klause spojena s pohyby peněz, které mají mít otevřeny všechny cesty, kromě veřejné soutěže. V jeho pojetí se Česká republika měnila v jakýsi neokolonialistický útvar, bez ekonomické transparentnosti a státnického étosu. S tím souvisí i Klausův boj proti ekologii nebo zásadám EU. Typické je jejich pokrytecké odsuzování v rámci „boje za svobodu“, údajně na základě českých zkušeností s komunismem. Přitom si Klaus rozuměl s jediným významným politikem, Vladimírem Putinem, bývalým agentem KGB. Skutečnost, že česká ekonomika zůstala stabilní, lze možná přičíst především německých a rakouským majitelům továren a banku v České republice (kteří ovšem nechali domácí odborníky v klidu pracovat).

Stoupenci pozitivních změn se domnívali, že seriózní politika zapne naplno až po vstupu země do EU, že stát i občané konečně získají západní sebevědomí, že budou mít normální přátele v sousedních zemích, že se prosadí „samoočistný proces“, že dojde např. k oddělení stranické politiky a veřejné správy (jak se k tomu i stát zavázal, dodnes to nedodržel, vzdor ostudě a hrozícím sankcím). Členství po určité pozitivní mezihře příprav, kdy však byla Unie v médiích nepřetržitě hloupě špičkována, ale přineslo pravý opak, nový příval levných peněz a provinční krátkozraké manýry, jak obcházet náročné normy. Lze shrnout, že Česká republika nesplnila očekávání, která do ní byla vkládána (počátkem 90. let) na základě předpokladů z minulosti. Tyto „historické dluhy“ jsou však jistou podmínkou věrohodné existence i v budoucnosti, jakkoli se civilizační podmínky proměňují.

Modelový vývojový proces, který se „zavedl“ v ČR, je kontraproduktivní, bez ohledu na to, zda to jedinci myslí dobře, nebo kde se odehrává

19

(zdravotnictví, vysoké školy, doprava, hospodaření měst). Příkladem je dobře známá situace v organizaci českého fotbalu. Ačkoli bylo prokázáno po tzv. aférách s kapříky (fingovaný jazyk, výrazy pro peníze), že tzv. bosové mají blízko k různým mafiím, a veřejnost si nepřeje, aby český fotbal s čestnou sportovní tradicí vedli podezřelí kmotři, přesto soudobý trend zde vygeneroval pravý opak. Činitelé fotbalového svazu necítí vůbec potřebu o něčem diskutovat a byli zvoleni v tajných volbách. Každý pokus o transparentnost budou pokládat za ohrožení svobody a „hrozbu totality“, stejně jako představitelé mnohých jiných organizací, či samospráv.

Výjimkou (zjednodušeně řečeno!) tedy jsou spíše malé firmy, které nikdo nedotoval, nebo velké podniky a banky vlastněné cizinci, v nichž se zřejmě dodržuje aktivním způsobem pořádek (nemám na mysli obchodní řetězce). Dalším velkým tématem, které odráží komplexní negativní trendy, je stále obtížnější postavení rodin a domácností.

Český stát prošel několika politickými krizemi, u nichž však vždy chyběla reflexe a poučení. Vývoj se jakoby rozvíjí s každou vládou úplně nově, ačkoli stejné věcí byly řešeny či neuspěly již dříve. Opět tu je absence nezávislých společenských věd, kterým média neposkytla z naivně sobeckých důvodů zodpovědný a kritický prostor. Lidé si jen matně vzpomínají, že otázky tzv. tunelování byly odkryty už někdy před deseti lety za časů státní zástupkyně Marie Benešové, nynější nové úřednické ministryně spravedlnosti. Tehdejší osoby bojující s korupcí však byly postupně vytlačeny z míst, včetně Benešové. Ani M. Benešová to dnes nepřipomíná, ačkoli zde je jasné poučení: kdyby se tehdy vyřešila korupce v neprospěch mafií, pak by Českou republiku nepostihlo tolik ekonomických a morálních ztrát. „Zahlazen“ médii byl i Klausův pokus o určitý diktát ve státě prostřednictvím převratu v České televizi (J. Bobošíková); ten dokonce narazil na spontánní neorganizovaný odpor občanů.

Při vší trapnosti těchto periodických piruet v činnosti vlád je třeba alespoň konstatovat, že všechny aféry probíhají zároveň poněkud komickým způsobem. V tom se již televize dokáže orientovat. Vzpomeňme jen tajemný kufřík premiéra Zemana nebo křišťálově čistého premiéra Grosse, jehož magisterskou práci prý odnesla povodeň, takže se nezvíme, jak ji dal opsat. Poctivý úředník T. Špidla se však zdál asi příliš nudný médiím i spoluhráčům, takže byl odstaven, přes to, že měl nemalou důvěru obyvatel. Tři další premiéři měli problémy s manželkami, a M. Topolánek byl dokonce vyfocen nahý na dvorku ve vile Berlusconiho na Sardinii. V Čechách chybí naštěstí projevy násilí nebo fanatismu, pouze loď nabírá vodu, ale večírek na palubě pokračuje.

* Řekl bych, že dnes vývoj oněch posledních dvaceti let dospěl do určitého

finále. To poskytuje rozporný dojem, při hodnocení otázky, odkud a kam.

20

Především se úplně rozevřely pomyslné nůžky mezi obyvatelstvem a médii. Posledních asi pět let média již v podstatě bez výjimky podporují vládní koalici spojenou s podnikateli bohatnoucími na úkor státu a zametají pod koberec vládní aféry. Média (stále se omlazující) úplně ztratila soudnost a nastolila de facto totalitární praxi.

Při této manipulaci dosahují média „dílčích úspěchů“, podle hesla, že opakovaná lež se stává pravdou, jako při likvidaci nepohodlné strany Věci veřejné (opět se pracovalo s umělou hysterií; šlo o udržení vlády, přes 10 procent voličů noc neznamenalo). Médie trapným způsobem překrucovala a zamlžila protestní hnutí lékařů (označovala je „doktoři“) a ve svých komentářích zcela deformovala (ještě týž večer, tak jak to uměla za komunismu; říkalo se tomu „autocenzura“) obrovské shromáždění na Václavském náměstí, které svolaly odbory a nezávislé iniciativy. Tato agresivita zastrašila politické opoziční strany i mnohé osobnosti, téměř nikdo si nestěžoval (což by bylo přece normální, i kdyby média pracovala slušným způsobem).

Na agenturu sloužící systémově byznysu, korupci a kmotrům se proměnila ODS; ve sféře sociálních a zdravotních zákonů odvedla špinavou práci v rámci dosavadní koalice nové stranické sdružení TOP 09.

Můžeme jen krátce připomenout, že nešlo o „pochopitelnou nepopularitu“ při zavádění „úsporných opatřením, která se nikomu nelíbí“. Postup probíhal bez konsensu s odbory, opozicí a nezávislými činiteli, ačkoli české obyvatelstvo bývá ochotné akceptovat určité „utahování opasku“. Diskuse v parlamentu se však vyznačovala „dialogem hluchých“. Vláda agresivně se sympatiemi médií „zodpovědně“ snížila platy asi o 10 % (zatímco jinde se nezodpovědně ztrácely miliardy), snížila valorizace důchodů a zvýšila daň z přidané hodnoty. I když lidé umí leccos uškudlit, důsledkem je trvalý pokles vnitřní poptávky. Zůstalo nízké zdanění podnikatelů všeho druhu, ve srovnání s odvody zaměstnanců. Prudce se zvýšily ceny energií, vody, nájmů; mnohé správní poplatky byly zvýšeny s odůvodněním, že se již byly několik let stabilní. Překvalifikoval se zdravotní stav mnoha postižených, aby se jim snížila sociální podpora. Pouze obavy ze studentského odporu zabránily zavedení školného na státních vysokých školách, kde však bylo zavedeno zápisné.

Na otázku odkud a kam si za těchto dramatických okolností některé osoby z ODS vygenerovali novou koncepci soudobých dějin. Vede se prý zásadní boj o svobodu s komunismem. Tomuto cíli měla posloužit i instituce ÚSTR (Ústav pro výzkum totalitních režimů), k níž byl připojen odborně nezávislý Archiv bezpečnostních složek. Cílem této propagandy bylo zvýraznit dramatičnost boje dvou koncepcí – buď prý převládne levice jako teror proti těm „schopnějším“ (kteří vytvářejí pracovní příležitosti), nebo bude zaveden silný stát ve prospěch schopných (rovná daň), odmítající „štědré“ sociální dávky. Symbolem boje proti komunismu se stali Mašínové, odbojářská rodina, jejíž poněkud gangsterské

21

metody (typu podříznutí účetního) se veřejnosti nikdy nelíbily, a nebyly ani následovány. Osudy této rodiny byla tak politicky zneužity.

Premiér Petr Nečas začal svou vládu ideově v krematoriu v Nymburce, kde jakoby navázal na svatou válku Mašínů proti levici. Tehdy media pochopila nový kurz; sociální, humanitní nebo ekologické požadavky byly uchopeny jako podezřelé, protože prý patří k vládě levice. Zavedl se termín „třetí odboj“, jehož se stal Nečas jakýmsi patronem. Zároveň zesílily hlasy odmítající „havlismus“, jak definoval opakovaně „společného nepřítele“ Václav Klaus. Přitom právě Václav Havel, nikoli jeho odpůrci, strávil šest let v komunistickém vězení...

O tendenčnosti médií v současné krizi nemůže být pochyb. Jestliže 80 procent obyvatel zaujímá v průzkumech odmítavé postoje k vládě a koalici, pak by se přece tento podíl měl nějak projevit alespoň částečně také v postojích „nezávislých redaktorů“. Tak tomu ale není, ti všichni zastávají jednotnou „kulturní frontu“, jako za starých časů „normalizace“.

Jak je asi možné, že fakticky 100 % médií je rozčileno jmenováním úřednické vlády P. Rusnoka, a nikoli aférami, které k tomuto rozhodnutí vedly? Významné nezávislé osobnosti média přitom nenechají diskutovat. Pokud např. jedna profesorka pronesla názor, že údajná parlamentní „stojednička“ není legitimní, zmizela z dalších debat. Sugesce je natolik silná, že se podle „zaručených zpráv“ přidávají k této propagandě i média v Německu a Rakousku.

Příkladem tendenčnosti, která připomíná kampaně padesátých let, je štvanice na Jana Fischera jako ministra financí v Rusnokově kabinetu. Redaktoři i koaliční politici opakovali od rána do večera mantru, že „Fischerovi přistálo na účtu 6 milionů“, což vytváří dojem, že se jedná o nějaké obohacování. Sličné energické reportérky z TV Novy „jako první“ „odhalily“, že si klidně nechává vymalovat byt (důkaz rozmařilosti). Ale každý kompetentní redaktor by měl vysvětlit nejen to, že údajně podezřelé velké peníze se týkají prezidentské kampaně, která je u nás zatím nedostatečně právně připravena, ale především uvést, že se Fischer vždy těšil velké důvěře obyvatel právě pro svou korektnost. Jako premiér předchozí úřednické vlády byl vysoce oceňován, jako o prezidentovi o něm uvažovalo na 30 % občanů, a proto Fischer do kampaně také vstoupil (ačkoli mohl zůstat v Londýně v mezinárodní bance). Média nyní svou kampaní docílila toho, že byl v (sugestivně vedené) anketě označen za nejméně věrohodného člena Rusnokovy vlády, ačkoli o většině členů vlády veřejnost nic neví. Do toho se možná promítá skrytý antisemitismus, neboť Fischer se k židovství otevřeně hlásí (antisemitismus naštěstí média nepěstují, to působí hodně zastarale a „out“).

Směřujeme snad na východ, chceme vládu silné ruky, jak nyní tvrdí podle nejnovějšího receptu z TOP 09 politik Jan Gazdík (který na veřejnosti vždy jen opakuje momentální klišé)? Jestliže prohlásí předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová, představitelka strany ODS, že poslanecká sněmovna se

22

rozpustí symbolicky asi k 21. srpnu, protože tím se otevře prostor moci pro despotický režim prezidenta Miloše Zemana, máme snad jít do ulic bránit demokracii? Chystá prezident Zeman ve spojení s Putinem nějakou invazi? Chce se postavit M. Němcová do čela čtvrtého odboje?

Ačkoli jsem byl voličem Karla Schwarzenberka v prezidentských volbách (a doufal jsem, že se vymaní z nedůstojného područí koalice; prezidentem měl být místo Klause, byli bychom z evropského hlediska možná jinde), nemohu přece nevidět, že Miloš Zeman je především ješitný důchodce silně zaměstnaný svými neduhy. Rozhodně není typově blízký jakýmkoli autokratům, typu Moralese nebo Miloševiće; typově mě připomíná Josefa Smrkovského z roku 1968. Jeho názory působí generačně zastarale. Podporuje ho z minulosti jistý fanklub důchodců (strana zemanovci), kde se nacházejí i velmi sporné osobnosti z hlediska politické kultury (M. Šlouf, R. Vesecká). Lidová demagogie Zemana je však především hospodskou manýrou (předchozích deset let žil Zeman na frustrovaném českém venkově), se snahou zapsat se do dějin psaných i tradovaných (v zázemí mohou stát i jiné síly). Problémem zde nejsou zemanské bonmoty, ale to, že veřejná sféra státu je zasažená nekompetentností a korupcí, na což rád poukazoval ve svých knížecích bonmotech také Schwarzenberg (např. že dávno máme z ostudy kabát).

Mimochodem, pro aktivitu médií je příznačné, že média začala Zemana respektovat asi již do týdne po jeho zvolení, a jeden kritický redaktor dostal tehdy zřejmě „padáka“. Řekl bych, že tehdy Zeman nepředstavoval žádné nebezpečí pro managerské sítě všeho druhu. Mělo se tak v klidu dojít přes všechny vhodné či zavádějící bonmoty až k řádným volbám, ale vše změnila aféra premiéra Petra Nečase.

Zemanovo rozhodnutí nevrátit ministerstva zdiskreditované vládnoucí koalici vyvolal smršť odporu médií. Podobně tomu bylo i v případě vyšetřování politické korupce poslanců ODS (a zneužití vojenské kontrarozvědky ke sledování Nečasovy manželky z popudu Nečasovy milenky a šéfky jeho úřadu paní Nagyové).

Reakce připomínala píchnutí do vosího hnízda. Zatímco všude v demokratických zemích by se média stavěla na stranu dost odvážných mladých vyšetřovatelů, v jejich postoji proti zkorumpované moci, v České republice je tomu naopak. Průběh korupční kauzy neustále komentovali redaktoři s obhájci obžalovaných, nebo s postiženými politiky stran koalice, kteří se svorně rozhořčovali nad údajnou policejní zvůlí a drzostí prokuratury. Jeden seriózní levicový publicista z deníku Právo dokonce uvedl (v televizní debatě) jako varování proces s Horákovou v roce 195019.

19 P. Formánková – P. Koura, Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol., Praha 2008.

23

K současnému dění je třeba spíše uznat, že Zemanův postup při řešení vládní krize odpovídal nové situaci a nebyl žádným popřením ústavních zvyklostí, jak se o to začala zajímat i Evropská unie a německý prezident (pod vlivem poplašných zpráv tiskových agentur a Schwarzenberga). Zeman měl přece pádný důvod nesvěřovat vládu koalici, která se netajila svou snahou nepohodlné prokurátory ihned odvolat (jako tomu bylo již v kauze Čunkově, kdy byl právě odvolán Ivo Ištván). Nadto se vláda po celé své období topila v aférách ministrů, počínaje „novou tváří“ v ODS Drobilem, a její mnohá opatření zásadně poškozovala občany (registr řidičů, S-karty; připomeňme to, než to upadne v brzké zapomenutí). Převládla situace, kdy veřejnost již po dva roky zjevně odmítala svou zvolenou reprezentaci, která ji v podstatě oklamala, což bylo třeba vnímat jako vážný problém důvěry v politické strany a demokracii, nikoli jako nástup extrémismu.

Koalice sice nabídla prezidentovi soupis 101 podpisů poslanců pro novou koaliční vládu Miroslavy Němcové (Nečasova bez Nečase), údajně poslední „čestné“ političky ODS (ale, mimochodem řečeno, bez odborného vzdělání a vládní praxe, nezbytných k řešení krize v administrativě a závazcích státu), ale předkládat takovéto soupisy není ústavní zvyklost (jak si tuto interpretaci dala ráda vnutit média), nýbrž spíše nectnost, odpovídající manýrám partajních sekretariátů, které obcházejí veřejný dialog poslanců. Úřednická vláda není nadto přece ze své podstaty vládou politických stran (které by ji ostatně sestavovaly možná několik měsíců, za tahanic a kompromisů). Zeman ale nebyl zase schopen aktivně komunikovat a věcné vysvětlení se objevilo v médiích jen dodatečně, v rámci rozhovorů, jako „jeden“ z názorů20.

Kdyby dnes probíhaly seriózní politologické nebo sociologické diskuse o stavu společnosti, jistě by musela nakonec vyvstat znovu otázka po transparentnosti médií (u nás méně probíraná, než již dávno např. ve Francii), po jejich prezentaci témat či vyvolávání nálad. Jak vlastně jsou televizní redaktoři instruováni během rozhorů (de facto jen: kladení otázek, forma výslechu) do svých sluchátek, jak vypadají slova na jejich kufříkových počítačích, které jsou od diváka odvráceny. O čem se hovoří při přípravě rozhovorů, jak jsou vybírání externisté pro dialog? Jaké mají oni sami hodnoty a názory? Vždy mluví jakoby za „televizi“ a jakoby za naivní „diváky“ – kdo je však konkrétně vede a odměňuje? Jak se v České republice „moderuje“ dialog o demokracii, identitě, o tématu odkud a kam?

Pohled do zákulisí totiž patří k základním požadavkům transparentnosti. Něco málo se dříve naznačilo, v případě šéfredaktorů, kteří se pohybovali v kruzích stranických představitelů a nepochybně i podnikatelů. Šlo obvykle o

20 Rychetský: Ústavní zvyklosti? Jsou jako Columbova manželka, stále je hledáme. Právo, 17.8.2013. Předseda Ústavního soudu zde pronáší slova: základní problém někdy i periodicky se opakující krize našeho politického a státoprávního uspořádání nespočívá v nedostatcích ústavy… schází nám prostě dostatečná míra politické kultury a schopnost dialogu na politické scéně.

24

členy mladší generace, která šla přímo do funkcí, bez životních zkušeností, bez hlubšího pochopení významu medií pro společnost. K dobrému stylu zde patří luxus podle žurnálů, zábava v uzavřené komunitě, známosti s bohatými (a to je v postkomunistickém Česku velmi podezřelá společnost).

Vyhrocení „nůžek“ mezi médii a veřejností povede v nejbližších volbách asi ke krachu politických sil, které jsou označovány jako pravice. Ostatně, právě ostrá kritika hned od počátku mohla jedině pravici pomoci, když koaliční vláda přestávala plnit očekávání. Mohu přiznat, že jsem před lety přivítal vládu P. Nečase, protože Paroubkovo vedení sociální demokracie předvádělo lacinou a hloupou lidovost.

Reakce Nečase a médií na aféru ministra Drobila však hned na počátku sebrala vládě její etickou legitimitu. Je třeba říci, že v těchto případech se nejedná o nějaké „moralistní pohoršení“ idealistů (nebo dětí, babiček, studentů, techniků, lékařů, věřících… není nás tak málo!), jak tvrdí ti, „co politiku umějí“. Tuto situaci je třeba hlouběji pochopit. Veřejnost není znechucená jen tak z politiky či parlamentu, ale ze špatné práce, tak jako se člověk necítí asi dobře v autobuse, který řídí podnapilý člověk bez řidičského průkazu (a stát takovým „autobusem“ je). Jedna vláda ve Španělsku padla nedávno jen proto, že tendenčně lhala (to prostě lidi naštvalo). Mezi racionalitou, kompetentností a charakterem je zkrátka určitá úměra, jakkoli je život v praxi různorodý (často nejde o ratio a veřejný zájem, musíme proto vnímat flexibilitu lidí i s jejich necnostmi, nenechat je v diskusní izolaci).

Myslím, že český volič uvažuje spíše podle zkušenosti, ale demokratická diskuse bude vždy poněkud širší a zmatenější. Přiznejme si, že levicové strany postrádaly zajímavější osobnosti a působily neodborně (proto nemohly např. uspět v Praze, která má jinak rovněž silné sociální problémy). Po dvaceti letech však možná nastává epocha nové republiky, které bude levicová.

Nebude to proto, jak bude asi tvrdit J. Rupnik, že Čechové jsou prostě levicový plebejský národ již do doby císaře Josefa II.; vždyť dosud dostávaly šanci jiné strany. To, co levici otevírá cestu k vládě, nebude ani chytrý program, ani kreativní osobnosti, nýbrž marasmus, v němž nyní uvízl nejen stát, ale i občané. Preference jsou proto jasné již dávno, než se nějaké programy sepíší.

Co to však udělá s politickou kulturou? Jaká bude tedy další budoucnost z hlediska historické kontinuity? Dělení na dvacetiletí se asi časově rozptýlí do jiných period, protože zde nebude působit nějaký vojenský zásah. Masarykova vize však zůstává pro Čechy hlubším měřítkem kriteriem identity, spolu dalšími nepolitickými představami, o nichž jsme zde nemluvili (jako je stará kultura a historie, literární a umělecké svědectví, příroda a památky, sportovní vzory, technické idoly, nepolitické osobnosti, či konečně to naše pivo a kuchyně).

*

25

Namístě by nyní byla společenská reflexe, tak jako jí bylo třeba při předchozích vládních krizích. Ale bezpečný prostor k jejímu vzniku od médií stěží společnost obdrží. Pro bohaté televizní mocnosti bude asi výhodnější vést poziční boj proti Zemanovi na Hradě, a falzifikovat nedávnou minulost jako boj o svobodu. Ostatně, zásadní selhání politické kultury a právního státu v případě Klausovy amnestie jsou již nyní přece úspěšně zprovozeny ze světa.

Příkladem je aranžmá témat v rubrice „porota“ ve víkendové příloze Lidových novin, kde se vybrané osobnosti vyjadřují k předložené otázce (stručně, ale jakoby moudře; náhražka dříve oblíbené ankety skutečných tvůrčích osobností). Otázka zněla: Myslíte si, že by případný návrat Václava Klause do ODS straně prospěl? Redakce vytváří fikci, že Klaus je hodnotná a čestná osobnost; jeho šokující a nelegitimní amnestie, de facto odpouštějící hospodářské zločiny jeho éry, nikomu nevadí. Tuto hru přijali „porotci“: Klaus je značka a do konce svého prezidentování patřil mezi nejoblíbenější politiky, sděluje např. jedna spisovatelka21. Doba, kdy byli spisovatelé považováni ze jisté „svědomí národa“ (jak to historicky prokázali v roce 1917 požadavkem na nezávislou politiku, nebo v roce 1967 odmítnutím stranické manipulace na sjezdu spisovatelů, nebo s roce 1989 vystoupením pražských divadel na podporu studentů), je asi nenávratně pryč.

Média se tedy starají o osud ODS, ušlechtilá tvář paní Němcové se objevuje několikrát denně na obrazovkách, a např. překvapivě bojuje za ochranu Národního divadla před zvůlí mocných, konkrétně údajného „papaláše“, nového ministr Jiřího Balvína, jenž musel řešit k 1. 8. objektivní problém jmenování nového ředitele ND (otázka veřejného výběrového řízení). Ve skutečnosti není Balvín žádný partajní politik (jako byli jeho předchůdci, kteří za sebou zanechali jen škody), nýbrž právě člověk z oblasti kultury (absolvent FAMU, kde i přednáší, podnikatel v této oblasti); pseudokauza byla záminkou k některým nepřesvědčivým osobním manifestacím (prý: řekli „dost politikům“, Lidové noviny otiskli na titulní straně galerii „statečných“, kteří podali výpověď; vypadalo to jako galerie našich nejlepších družstevníků).

Nikoho jakoby nezajímá sociální demokracie (ačkoli by byl velmi nutný dialog o způsobu její budoucí správy země). Představuje však levice temné „zlo“, neodvratnou zkázu, jak média a politici pravice předpokládají? Samotná idea „sociální demokracie“, jako produkt moderny, sehrávala velmi pozitivní historickou roli při industrializaci Evropy, při „akulturaci“ proletariátu (on částečně existoval!) ve velkých aglomeracích (jak na to poukazoval již T. G. Masaryk). Vyrovnala se s radikálním socialismem komunistického typu a prokázala dobré schopnosti i za první republiky. Bohužel, veřejnost tyto základní znalosti nemá a stěží je můžeme také hledat u většiny členů této strany. Je ale otázkou, zda skutečně kvalitní osobnosti typu B. Sobotky budou u nás

21 Lidové noviny – Pátek, č. 33, s. 4.

26

schopny dodat straně i potřebný teoretický, kulturní a ekologický étos (který k levici v civilizovaných zemích patří).

Jak však posuzovat většinové obyvatelstvo, tzv. běžné lidi (kteří ve volbách rozhodují)? Pozitivní je, že odmítli televizní propagandu, ale bez náročnější diskuse, která by je vtáhla ke spoluzodpovědnosti, zůstane jejich intuice jen na půli cesty. Vynutí si odbornější a charakternější pravidla hry, nebo po dalším zklamání budou upadat do lokálních retardačních úniků (typu: za všechno můžou Pražáci, Brusel, cizinci, Rómové). Změní se někdy nedůvěra, zavilé sousedské animozity, či potenciální rasismus, jak se to vidíme v odmítání nových lidí v obcích označením náplava? Žádný populární umělec či jiná osobnost se proti tomu asi nepostaví…

V chebském workshopu jsme měli na programu působivý kurz Achaba Haidlera Tajemství židovských písmen. Autor uvedl (neznám podrobné detaily), že úplným číslem nebo epochou je čtyřicítka. To mě zaujalo, vzhledem k tomu, že české vývojové etapy byly dvacetileté, tedy z tohoto hlediska „poloviční“. Vzpomněl jsem si na slovinského filosofa Slavoje Žižeka, který v jednom rozhovoru řekl, že české moderní epochy v minulosti mohou být oslavovány, protože byly přerušeny v pozitivní fázi svého vývoje; jak by vypadal vývoj „pražského jara 1968“, kdyby nepřijelo okupační vojsko? Kdyby se otevřela otázka zločinů padesátých let a majetkových restitucí?

Úvahy na toto téma ponechme stranou. V současnosti bohužel vývoj uvízl v zátočině. Pan A. Haidler na můj dotaz o prognóze na dalších dvacet let řekl, že Hospodin nám dopřeje „vylízat si, co jsme si nadrobili“ (a to tedy nejen lidmi typu pana Drobila, ale dlouhodobě, v rámci dějinné kontinuity, které trvá, ať to vnímáme, či nikoli). Nemusíme věřit číselné mystice, ale tento postoj je rozumný a zvládnutelný, z hlediska srovnávací paměti tří generací.

Nepomohou nám zde nějaké zásadní ústavní změny22. Domnívám se, že svobodný vývoj má prostě svá slepá ramena; ve svobodné diskusi se setkávají lidé, kteří chápou společné pojmy vždy po svém, a v dlouhodobém kontextu svého rodu či okolí. Vývoj však oproti pesimismu spíše ukázal, že přes „nectnosti“ se lidé vzájemně nevraždí a že polis občanů si „osahává“ svá práva. Ostatně, vždyť také antické poleis byly plné zmatků, demagogie i charakterních

22 Při korektuře textu tohoto příspěvku jsem si přečetl článek Václava Bělohradského s masarykovským názvem „Naše nynější krize“ i se sugestivním obrázkem Pražského hradu (Právo, 7. 9. 2013, s. 17). Příspěvky Bělohradského, kterého jsem krátce poznal jako student, miluji, i když s nimi mnohdy nesouhlasím (je to skvělý jazyk, paralelní italská témata, ale mimo skutečnost). V tomto článku se obrací Bělohradský proti idealistům: ve veřejném prostoru převládá moralistická vize demokracie, v níž efektivita demokracie je nahrazována naivním voláním po větší „morálnosti aktérů“. Jako řešení proti nízké prestiži parlamentu pak navrhuje poloprezidentský systém. Problém je však v tom, že veřejnost si přeje právě kompetentní aktéry; k tomuto ideálu nás může dovést právě morální podmínka (transparentnost); podobně to ostatně nahlížel Masaryk. Komplikovaný systémů delegovaných mocí (jak navrhuje V. B.) a možnost nových her by pouze prohloubily intrikánství a neprůhlednost, či jinak řečeno, dále by vzdálily kastu stranických aktérů od obyvatel státu. Ve skutečnosti ještě klasická demokracie nebyla dostatečně prosazena a neprokázala své šance pro nevelkou polis českého národa.

27

závěrů. Ponechejme důvěru lidem, a nadřazujme ji nad delegované moci prezidentů, vlád, parlamentů, ale i fungování médií ve veřejném prostoru.

V konkrétní politice nemám na mysli pouze jednorázové formy „přímé demokracie“, ale úsilí o naprostou transparentnost všech lidí ve veřejných funkcích, především těch „zastupitelských“. Vytvořme nezávislá mediální odborná fóra na politických stranách a ponechme je vést „akademické, idealistické řeči“23; přiučme se zároveň všichni na veřejné diskusi i „přímými, drzými řečmi“ lidí z různých sociálních vrstev (ovšem, ne ve stylu aranžovaných pořadů televizních hvězd, jako např. bývalé „kotle“ paní Jílkové). Udělejme z příjemných „fleků“ v politické a státní správě velmi nepříjemnou střelnici, každodenní „opékání na rožni“24, a zvažujme otázku odvolatelnosti poslanců i prezidenta; nešetřeme příliš „obchodní tajemství“. Nejde přece o „dobré mravy“ navenek, nýbrž o realitu (kterou žijeme jen jednou, nezastupitelsky!).

V literární příloze Lidových novin můžeme najít to, co nám schází v rubrice politických komentářů. Mladý spisovatel Marek Šindelka zde nedávno řekl, že mladí lidé jsou citlivější na společenská témat. Spousta lidí má dnes plné zuby toho, jací lidé a jakým způsobem rozhodují o fungování této společnosti. Redaktor (Jiří Peňás) upozorňuje, že v jeho povídce Zůstaňte s námi se jednající osoby, nepříliš pozitivní, setkávají na pohřbu Václava Havla. Tato povídka však byla napsána ještě za Havlova života. Motivací k ní byla dle autora naprostá nefilmová diskuse kolem Havlova filmu Odcházení. Na fiktivním pohřbu se v povídce sejdou vedle smutečních hostů i všechny bestie, profitující na společenském uspořádání, které Havel z velké části pomohl vytvořit… Havel dokázal, že politická rétorika nemusí být vždy nutně dutá, že když někdo mluví o pravdě a lásce, může to také myslet vážně, což řadu lidí dodnes znepokojuje25.

Je třeba ale na závěr dodat, že právě pohřeb Václava Havla byl zcela jiný a naplnil nás nadějí na nezávislé síly ve společnosti. Spontánní průvod tisíců lidí, převážně mladých, kráčel dost manifestačně přes Karlův most na Hrad. Zde, za přímého přenosu světových televizí, se musel sklonit před velkým občanem nepolitické politiky také jeho věčný okopávač, Václav Klaus. Dějiny tedy v českých zemích neskončily. Snad se ještě stanou přitažlivějšími pro budoucí historiky, jako je přitažlivá jejich dávná i novější minulost.

23 Ale, proboha, ne jen pouze typově plytké politology a vševědoucí novináře, kteří obvykle rámují mediální trendy v televizi (o tu bohužel hlavně jde; ta běží i přes den v domácnostech a reakce na fráze „diskutujících“ nebývají vůbec lichotivé; tím se však oslabují šance na náročnější veřejné mínění). 24 Poslanci by např. v závazné anketě veřejnosti uvedli, proč vstoupili do politiky, jaké sledují cíle, jaké mají osobní schopnosti a konkrétní vzdělání, co čtou a jaké mají vzory, zda jsou ochotni dát přednost veřejné službě občanům před vlastními zájmy, volným časem a podnikáním, co si myslí o ekologických, humanitních a bezpečnostních tématech, o „zlatých padácích“ a matkách s dětmi, jak omezí korupci, proč chtějí do parlamentu a čemu budou asi rozumět, jak vnímají svědomí poslance vůči požadavkům stranické „kázně“. 25 Lidové noviny, 10.8.2013, s. 15.