67ČASOPIS MEZINÁRODNÍHO SDRUŽENÍ prosinec 2013
Poslední záříjový víkend vyjelo z Prahy 27 lidí do Osvětimi.
Zájezd pro 2. a 3. generaci uspořádala Terezínská iniciativa.
(Více na straně 10 - 11) Foto: Michal Stránský
strana 2 prosinec 2013
Z Terezína za svobodou - setkání Terezínské štafetyKateřina Bartošová (ilustrace a text) a František Tichý (text)Terezínská štafeta (projekt Přírodní školy)
Tento název (Z Terezína za svobodou) neslo setkáníTerezínské štafety, které se uskutečnilo 27. - 29. září 2013v Terezíně. Terezínská štafeta byla původně soutěží pro stu-denty gymnázií a středních škol z různých míst ČR. Soutěžsice již skončila, nicméně její účastníci se stále setkávají,aby si sdělili informace o svých projektech, dozvěděli seněco zajímavého a strávili spolu příjemné chvíle. O našichaktivitách jste se mohli dočíst i na stránkách předchozíchčísel tohoto časopisu.
Setkání, na kterém se potkali kamarádi z Humpolce,Chrudimi, Ostravy, Kutné Hory, Pyšel, Liberce, Prahy,Kladna a dalších míst, se neslo v duchu vzpomínání na prv-
ní transport z Terezína do rodinného tábora Birkenau, pro-tože letos v září uplynulo přesně 70 let od této události.
Program byl velmi nabitý a zajímavý…
Už v pátek večer jsme se seznámili s terezínskými skau-ty. V sobotu se konala velká hra po Terezíně, kde účastníciobcházeli jednotlivá stanoviště a plnili rozmanité úkoly.Během nich si mohli představit, co se v různých místechTerezína v době ghetta odehrávalo (např. v Drážďanskýchkasárnách si mohli vyzkoušet svoje fotbalové umění,u bývalé nemocnice ve „Vrchlabí“ sehnat ve městě jablkopro nemocného kamaráda, u Magdeburských kasáren vypl-nit německy žádost o vydání nové menážky a podobně).
prosinec 2013 strana 3
Také jsme se setkali s paní Růženou Čechovou, starost-kou Terezína. Ta nás provedla po některých zajímavýchmístech, která běžně nejsou přístupná, a sdělila nám mnohonových informací. Během sobotního dopoledne jsme si dálezahráli fotbal, který byl v terezínském ghettu velmi oblíbe-nou a často hranou hrou. Po obědě jsme si vyslechli vzpo-mínky dvou pamětnic - paní Dagmar Lieblové a MichaelyVidlákové - na život v Terezíně a na rodinný táborv Birkenau.
V neděli jsme se vypravili na cestu z Terezína na Říp, kte-rou jsme pojali jako symbolickou cestu za svobodou. Každýúčastník vzal s sebou z Terezína kamínek za konkrétníhočlověka, který se konce války nedožil. Cestou jsme si četlibásně Hanuše Hachenburga, jednotlivé týmy Terezínskéštafety se vzájemně seznámily se svými plány a aktivitami.
Cesta byla zpestřena natáčením České televize, kteráreportáž z cesty několikrát odvysílala. Kolem čtvrté hodinyodpolední jsme po dvaceti kilometrech putování vystoupili
na vrchol Řípu a zde na plošině před rotundou položilikamínky a zazpívali na památku všech obětí z rodinnéhotábora v Birkenau československou hymnu.
Děkujeme všem, kdo nás na akci podpořili nebo jakkolipomohli. Setkání nás znovu přesvědčilo, že podobná výro-čí je důležité si stále připomínat. Stále víc si uvědomujeme,že jakkoli jde o tragické téma, odkaz hrdinů, kteří dokázalii v těžkých podmínkách Terezína a Birkenau zůstat dobrý-mi lidmi, spojuje a inspiruje mnoho lidí dodnes. Kéž jetomu tak i nadále.
V podvečer se před kostelem na náměstí konal koncertTerezínské ozvěny, kde mimo jiné zazněly zhudebněné bás-ně Hanuše Hachenburga a Petra Ginze. Koncertu se zúčast-nila i řada místních občanů včetně paní starostky.Zapadající slunce vytvořilo před klasicistním portálem tere-zínského kostela krásnou atmosféru. Jedním z vyvrcholenívystoupení byl společný zpěv mladých lidí z Terezínské šta-fety s Míšou Vidlákovou doprovázený harmonikou, kteroupřed 70 lety dostala v ghettu od svého tatínka. Po skončeníkoncertu jsme na památku všech obětí zapálili svíčky nakolejích železniční vlečky u bývalé Bohušovické brány.
strana 4 prosinec 2013
Brundibár v MnichověPetr Liebl
Chtěl bych podat zprávu o představení Brundibárav Mnichově dne 15. listopadu 2013 a o aktivní účasti DanyLieblové na něm, a připojit některá svá pozorování.
V Mnichově byla iniciátorkou (vždycky je to jeden člo-věk nebo malá skupinka, kdo Brundibára vydupe ze země)houslistka mnichovské Státní opery Susanne Gargerle,dcera rodáka z Mikulova. Z profesionálních hráčů orches-tru dala dohromady třináctičlennou skupinu pod názvemShalom-Ensemble a s nimi na skvělé hudební úrovniKrásova Brundibára nacvičila. Před Brundibára vhodnězařadili Předehru k Brundibárovi od Paula AronaSantforda. Získala souhlas ředitelství opery s tím, abyBrundibára nacvičil a zpíval operní dětský sbor pod vede-ním svého sbormistra. Koncertní sál dala k dispozici mni-chovská židovská obec ve svém novém velkorysém kul-turním domě.
Na představení, také na předcházející veřejnou generálkua vše kolem, opera Danu pozvala a na ty dvě noci jsem tamjel s ní. Že je vše trochu mimořádné se dalo vycítit užz toho, že několik dnů předem volal do Prahy reportér mni-chovských novin Abendzeitung, udělal s Danou interview,a to vyšlo den před představením. Bylo toho ale víc. Velkénadregionální noviny Süddeutsche Zeitung (SZ) vyslalyden před naším odjezdem do Mnichova na několik hodin doPrahy svého publicistu, který u nás doma Danu podrobnězpovídal a pak napsal do SZ celostránkový článek, jenžvyšel i s Daninou fotkou v den představení. Dopoledne náspak v hotelovém pokoji navštívila i reportérka Bavorskéhorozhlasu a natočila s Danou interview, které vysílali ještětentýž den. A nakonec SZ uveřejnily o představení druhýden recenzi, kde opět zmínily Daninu osobní přítomnost.Zdá se mi, že to vše ukazuje na určitý posun řekněmev postoji Bavorů k šoa, ale i k Čechům. Vždyť dosud bylcítit opožděný zájem o šoa spíše všude v Německu nežzrovna tady. Svým způsobem Bavorsko srovnává krok sezbytkem Německa.
Druhá věc, která mi v Mnichově připadala pozoruhodná,byl výsledek experimentu, který organizátoři představenínevědomky s mládeží udělali. V den představení byla gene-rálka, a na tu rozumně pozvali několik školních tříd, s tím,že s nimi Dana udělá besedu. Jistě děti na celé téma předempřipravili, v tom se lze na Němce spolehnout, také to zdů-raznili, že učitelé celé téma se svými třídami probírali.
Před večerním představením pak někoho napadlo, abyDana s operním sborem, který Brundibára hrál, ještě rychlepohovořila, že děti mají otázky. Obě besedy jsem viděl,a rozdíl byl nápadný. Děti ze sboru, a to i ty mrňavé šesti-leté, se nekonečně, intenzivně pořád Dany na něco ptaly. Naobličejích jim bylo vidět, jak usilovně se snaží správně zfor-mulovat své dotazy, byly naprosto soustředěné, a nakonecto ukončil sbormistr, že se musejí jít obléknout a nalíčit, žeuž není čas. Školní třídy také měly dotazy, učitelé se nemu-seli stydět, vše bylo v pořádku. Ale rozdíl byl frapantní. Dětiz operního sboru měly viditelně o celé téma šoa nesrovnatel-ně hlubší a citovější zájem než jejich vrstevníci z normálníchtříd. Ukazuje to na fakt, který je známý, ale zapomíná se naněj. Děti získají k tématu zcela jiný, hlubší, citově podepřenýa tím trvalejší vztah, když je to spojeno s jejich vlastní aktiv-ní činností (v tomto případě nastudování Brundibára), nežkdyž se o tom, třeba dlouze a důkladně, učily.
Všimli jsme si toho i před několika lety při práci proBertini-Preis, kdy smíšená německo-česká skupina mládežeprozkoumala konkrétní osud jednoho jediného postaršíhoobčana z Hamburku, deportovaného do Terezína – a samatím získala osobní, emocionální vztah k celému tématu dis-kriminace a pronásledování. A ukazuje to, jak účinné jsoujednoduché nápady, jako když děti v reakci na návštěvuv Terezíně malují své imprese nebo píší literární dílka, neboakce, jako „Zmizelí sousedé“, kdy se děti zajímaly a odha-lovaly osudy bývalých židovských sousedů svých rodičů,a tím navždy získaly k otázce pronásledování a lidskýchpráv zcela jiný vztah, než když se o tom jen učí.
Dagmar Lieblová na besedě se studenty střední školy a na druhém snímku se Susanne Gargerle
Židovské muzeum a Národní archiv nás příjemně překvapily novou zajímavou výstavou o Terezíně.Je to výstava o věrolomné lži a hrozně smutné pravdě.
My, co jsme přesvědčeni, že již všechno o Terezíně víme, jsme se dozvěděli ještě mnoho nového,nebo alespoň něco, co už jsme zapomněli. Pracně sebrané fragmenty filmů jsou ohromující i po toli-ka letech. Výstava je koncipována s velkým vkusem a citem. Kurátorům výstavy se podařiloi v malém prostoru Guttmanovy galerie, díky vtipnému a vynalézavému uspořádání, ukázat spou-stu dokumentů, fotografií, nemluvě o promítání několika filmů na různých plátnech. Za jejich namáhavou a náročnou prá-ci jim patří naše vřelé poděkováni. Co mne (a ne jenom mne) však zarazilo, je logo výstavy. S - známý znak esesáků!Pamatujete? Je ho tam jen půlka, ale stejně jako by tam byla půlka hákového kříže!? Byla jsem poučena, že je nyní moder-ní provokovat. Proč a koho chceme provokovat?
Židovské muzeum vůbec nemá v poslední době štěstí na výtvarná díla (nebo na výtvarníky?). Ani nové logo muzea sezřejmě nepovedlo, není srozumitelné, vypadá spíš jako reklama na stavební materiál!
prosinec 2013 strana 5
V listopadu jsme si připomněli sté výro-čí narození významného malíře a res-taurátora Václava Boštíka (6. 11. 1913).
Od roku 1942 byl členem Uměleckébesedy, která výrazně ovlivnila uměnímnoha českých výtvarných umělců.Boštík a mnozí další tvůrci jeho gene-race, kteří se v padesátých a šedesá-tých letech obrátili k abstrakci,nemohli vystavovat a veřejnost mělateprve po roce 1989 možnost jejichumění blíž poznat a ocenit. Jeho životse uzavřel 7. května 2005.
My bychom o něm měli vědět i to, žespolu se svým přítelem malířem JiřímJohnem pracovali v Pinkasově synago-ze, kde v letech 1955 – 1959 svýmarukama vpisovali na zdi jména a datanarození a úmrtí osmdesáti tisíců čes-kých obětí holocaustu.
Tak si i jejich zásluhou tisícenávštěvníků tohoto důstojného památ-níku připomínají život a utrpení našichmrtvých.
Při této příležitosti ještě jednouděkujeme.
VÝSTAVA V PRAŽSKÉ GALERII ARTINBOX připomene Křišťálovou noc a varuje před antisemitismem
Pod názvem Stars začala v pražské Galerii Artinbox v Perlové ulici výstava foto-grafií Pavla Smejkala. Ke svým pracím využil snímky z takzvanéhoOsvětimského alba. Tváře obětí holocaustu vyměnil za tváře slavných hvězd,lidí, kteří představují symbol úspěchu a využití lidského potenciálu. Chce takvarovat před hrozbami xenofobie, antisemitismu i rasismu, které jsou podle nějstále aktuální a nerozlišují mezi obyčejnými lidmi a slavnými osobnostmi.Výstava začíná v den 75. výročí Křišťálové noci, pogromu, který vypuklv Německu z 9. na 10. listopad 1938. Akce, při nichž zahynula téměř stovkaŽidů, byly vyprovokované a podněcované říšskými úřady.
✡ ✡ ✡
VÝSTAVA V SEVEROČESKÉM MUZEU V LIBERCISynagogy v plamenech. Křišťálová noc 1938 v českém pohraničí13. 9. – 31. 12. 2013
Nová výstava v Severočeském muzeu připomíná 75. výročí Křišťálové noci naúzemí českého pohraničí. Podává základní informace o osudu sudetských Židůna podzim roku 1938, o průběhu Křišťálové noci a likvidaci židovských komu-nit. Této problematice zatím specializovaná výstava věnována nebyla.
Textová část shrne základní informace o osudu sudetských Židů na podzim roku1938, podrobněji se věnuje průběhu Křišťálové noci a likvidaci židovských komu-nit. Působivost instalace je založena na vizuálním vjemu (fotografie, dokumenta-ce synagog), na ukázkách písemných dokumentů a citacích dobových textů(administrativy, publicistiky, případně dostupných vzpomínek).
Zatímco výstava poněkud upřednostňuje regionální tematiku, plánovaná dopro-vodná publikace by měla ukázat v obecnější rovině všeobecně platné postupynacistické správy v Říšské župě Sudety i v celém zabraném pohraničí.
V rámci výstavy mohou být, po předchozí domluvě s muzejní pedagožkouAlenou Černou, uspořádány komentované prohlídky pro školy, případně i proširokou veřejnost. V sekci pracovní listy jsou volně ke stažení pracovní listy,týkající se výstavy.
Michaela Vidláková (podle internetu)
Ohlédnutí za Václavem BoštíkemEva Štichová
Pravda a lež. Filmování v ghettu Terezín 1942 – 1945Evelina Merová
V neděli 9. března 2014
se bude od 10.00 hodin konat
v Pinkasově synagoze v Praze
tradiční tryzna
k výročí vyvraždění
rodinného tábora
v Osvětimi-Březince.
strana 6 prosinec 2013
Publikaci doprovází úctyhodné množ-ství krásných fotografií, grafů, plánků,přehledů, citátů, informací. Nechybíani zpráva, obrázková dokumentacei interview o záplavách v r. 2002.Pomineme zde známá fakta, popsanáv 1. a 2. kapitole knihy a budeme sevěnovat obsahu dalších tří kapitol.
O letech 1918 – 1939, kdy byl Tere-zín posádkovým městem Českosloven-ské armády, se autoři příliš nerozepisu-jí a pokračují líčením situace zejménav Malé pevnosti, kdy v letech 1940 –1945 sloužila jako vězení pro politickévězně, jež sem posílalo pražské gesta-po. Pražské věznice totiž nestačilypojmout narůstající množství zatče-ných českých odbojářů a Terezín se sesvými celami, kasematami, opevněníma vězeňskou tradicí i blízkosti Prahyvýborně hodil k umístění vyšetřova-ných. Přesto, že pevnost sloužila větši-nou jen jako průchozí věznice, odkudbyli vězni přesouváni převážně do vel-kých koncentračních táborů, proslulasvými odpudivými nelidskými pod-mínkami a stala se i popravčím mís-tem. Její velitel Heinrich Söckel pakbyl v r. 1946 odsouzen k trestu smrti.Symbolem nacistického teroru v pro-tektorátu Čechy a Morava byl Rein-hard Heydrich, na jehož rozkaz bylovězení a ghetto v Terezíně zřízeno, a K. H. Frank, který jejich působení sle-doval a příkazem k popravě 52 mladýchodbojářů ještě 2. května 1945 zakončil.
Největší počet stránek (114) je věno-ván ghettu. Najdete tu kresby HelgyHoškové i dalších umělců z ghetta,medailonek Dany Lieblové, citátyz díla H. G. Adlera, portréty a charak-teristiky vedoucích samosprávy ghetta,
zasvěcený popis organizace a průběhuživota v ghettu, jakož i působení jehožidovské samosprávy i její podřízenos-ti SS. Každodenní život dospělýchi dětských vězňů, vztahy mezi starýmia mladými, mezi různojazyčnými sku-pinami, snahy lékařů, umělců, vycho-vatelů, Ältesteuratu, Ghettowachea dalších, v ghettu pracujících interno-vaných, je tu popsán do všech podrob-ností. I to, že všichni, snad kroměněkterých prominentů (ale i to se uká-zalo klamnou nadějí), byli stále ohrože-ni transporty na východ. Zlá tušení při-nesl zejména transport bialostockýchdětí a svědectví Vítězslava Lederera,kterému se podařilo uprchnout z Osvě-timi a přivést své varování do Terezína.Avšak až do jara 1945, kdy zbylí obyva-telé terezínského ghetta na vlastní očispatřili své bývalé spoluvězně, navrátiv-ší se z táborů na východě, zejménaz Osvětimi jako lidské trosky, byli udr-žováni v nevědomosti. I když tato dobajiž voněla nadějí na blížící se konec vál-ky, přinesla ještě mnoho strastí, zahlazo-vání stop ze strany SS zločinců, nemocí,úmrtí a různých ztrát.
Vytoužený mír nastolil pro každéhoindividuálně i pro nový stát nesčetněproblémů. I pro Terezín, město v dezo-látním stavu, vzniklo mnoho otázek:Co udržet, co obnovit, co nechat zanik-nout, jak žít dál? Mají se vrátit bývalí,případně se přistěhovat noví obyvatelé,nebo má město zůstat jen památníkem,skanzenem? Po dlouhém rozvažováníbylo rozhodnuto, město zrekonstruovata vrátit do něj život a jen některé budo-vy v městě a Malou pevnost uchovatjako muzea a památníky, jako připo-mínku a memento pro budoucnost.
O čtvrté kapitole knihy, která popisujeudálosti, které nastaly hned po skončeníválky na jaře 1945, zejména v Malé pev-nosti, se nepíše dobře. Nejen, že byl všu-de zmatek po příchodu masy vězňůz pochodů smrti zvýšený ještě epidemiítyfu, objevila se ještě ze řetězu utrženátouha po pomstě. Právě v Malé pevnostise bez jakéhokoli oprávnění ujalo něko-lik bývalých vězňů za pomoci „Re-volučních gard“ vedení tábora, uvěznilitu nejen své bývalé trýznitele, ale i mno-ho očividně nevinných německých obětísvé zvůle. Teprve 13. května se začínáorganizovat aspoň jakási evidence,pořádková služba a zdravotní pomoc,v červnu pak jsou zatčeni dočasní provi-nilí vládcové tábora. V srpnu je v pev-nosti 2700 Němců údajně obviněných zezločinů proti českému národu. Poslézezasedají i soudy. Od r. 1946 je místoshromaždištěm osob připravenýchk odsunu. 1. února 1948 je objekt vy-prázdněn. Z internovaných nepřežilo
PRŮVODCE TEREZÍNEM – JEHO MINULOSTÍ A SOUČASNOSTÍEva Štichová
V Berlíně vyšlo pozoruhodné dílo dvou mladých autorů - Uty Fischer, novinářky, která se věnuje plánování měst,a Rolanda Wildberga, který se zabýval historickým bádáním v Terezíně. Na knize, kterou nazvali „Theresienstadt, eineZeitreise“ (Terezín, cesta časem), pracovali pět let. Zpracovávali archivní materiály, fotografovali, zaznamenávali četnérozhovory s lidmi, kteří měli o Terezíně co říci, pobývali v Terezíně i v knihovnách.
Knihu rozdělili do kapitol odpovídajících historii místa:1. Vybudování pevnosti v 18. století2. Vězení v době habsburského císařství a válečný zajatecký tábor 1914 – 19183. Vězení gestapa a ghetto v letech 1940 – 19454. Internační tábor 1945 – 1948 pro válečné zločince, fakticky ale pro osoby německé národnosti5. Současnost a uchování stop z minulosti, průvodce Památníkem
prosinec 2013 strana 7
548 osob. Heslo „Nejsme jako oni“ asinebylo dostatečně zdůrazněno.
To dokázal naplnit známý dobrodinecPřemysl Pitter, zakladatel Milíčovadomu pro zubožené děti v Praze – Žiž-kově. Nejprve se ujal opuštěných židov-ských dětí, navracejících se z různýchkoncentráků, a pak i německých dětípřebývajících v mizerných podmínkáchshromaždišť před odsuny. Všechny spo-lečně soustředil ve čtyřech zámcích,které dokázal pro jejich pobyt získat.Podařil se mu skoro zázrak. Jen kon-centráky přeživší, nacisty perzekvované
židovské děti, měly žít spolu s dětminěmeckými, převážně nacistickou ideo-logií zatíženými a dosud Židy pohrdají-cími, často členy Hitlerjugend, dosudplné vzájemné nenávisti – čin, pozdějioceněný izraelským vyznamenáním„Spravedlivý mezi národy“, ale i zásluž-ným křížem Německé spolkové republi-ky. Život tohoto humanisty byl naplněnpéčí o potřebné děti až do konce jehodní. Zemřel ve Švýcarsku r. 1976.
Následující část knihy je skutečnýmprůvodcem po Terezíně a vedenávštěvníka krok za krokem za vším,
co by měl vidět, aby si zapamatoval,co se tu odehrálo.
Terezín se však nemůže vyhnout úva-hám o řešení další existence. Zabývajíse jimi kromě města a Památníkui některé další instituce, výsledek zatímnení znám. Evropská unie podpořilafinančně odstraňování následků povod-ně r. 2002, ale jsou tu i další problémy.I autoři knihy se nad nimi zamýšlejí, alekonstatují jen, že žádná cesta není lehká.
Věnovali jsme se této knize podrob-něji, protože nebyla přeložena do češti-ny a není jisté, bude-li vůbec.
Historické zasedání Knesetu, které se bude konat v Auschwitz-Birkenau(převzato z informací AISH z 29. září 2013, přeložila Michaela Vidláková)
O mezinárodním pamětním dni holocaustu 27. 1. 2014,v den 69. výročí osvobození koncentračního táboraOsvětim, Kneset (Izraelský parlament), jako až dosud nej-větší izraelská delegace vyslaná mimo hranice Izraele,zasedne na území Auschwitz-Birkenau společně s lidmipřeživšími holocaust na mimořádném historickém zasedánío boji proti antisemitismu.
V izraelské delegaci bude přes 60 členů parlamentu podvedením mluvčího Knesetu, pana Yuli Edelsteina. Každýčlen Knesetu bude doprovázet jednoho přeživšího. Kroměnich budou v izraelské delegaci senioři z řad Izraelskýchobranných sil a zástupci různých skupin studentů, aby sym-bolizovali živoucí spojení minulosti s budoucností. K iz-raelské delegaci se připojí rovněž vybraní členové parla-mentů a úředních míst z celého světa a seniorská skupinazastupující obě strany amerického Kongresu. Zúčastní sei slavný nositel Nobelovy ceny, jeden z přeživších holo-caust, Elie Wiesel.
Podle slov mluvčího Knesetu Edelsteina, prvotní cíle tétomise jsou dva, jednak připomínka, co znamenal holocausta Osvětim-Březinka, ale také „výměna názorů s volenýmizástupci států z celého světa o tom, co lze a co je nutno udě-lat, aby se již něco podobného nemohlo opakovat, nikdya nikde, a zejména pokud se to týká Židů“.
Edelstein ještě dodává: „Antisemitismus nyní dosáhl oddoby holocaustu nevídané míry, obzvláště v Evropě.“ A pro-to zdůrazňuje nutnost a naléhavost boje s globálním antise-mitismem, varuje, že „nesmíme čekat, až vlaky do Birkenauzačnou znovu odjíždět“.
Hřbitov a setkání se studentyv BřeznuEva Štichová
Začátkem října letošního roku jsem se zúčastnila spolu sestudenty chomutovského gymnázia a žáky tamní základníškoly i jejich učiteli pietního aktu v obci Březno v západ-ních Čechách u společného hrobu vězňů, kteří tu podlehliutrpení při přesunech z koncentračních táborů na samémkonci války.
Po setkání u nově upraveného pohřebiště následovaladvouhodinová beseda se žáky a učiteli za přítomnosti panastarosty, při které jsem jako přeživší pamětnice takovéhotransportu vylíčila, co se tu tenkrát odehrávalo, i svůj osob-ní příběh. (Z Terezína jsem odjela do Osvětimi, odtud napráci do Freibergu v Sasku a v dubnu 1945 právě přesChomutov a Březno transportem směrem na Flossenbürg.Skončila jsem však v Mauthausenu.)
Návštěva Března v bývalém sudetoněmeckém územía rozhovory s obyvateli této obce na mne zapůsobily velmipříjemným a optimistickým dojmem.
Organizátorem shromáždění a osobou stojící za tímto pro-jektem je Jonny Daniels, Izraelec, který je zakladatelema výkonným ředitelem hnutí „Z hlubin“, neziskové organi-zace zaměřené na uchování připomínky holocaustu a naspojení židovské minulosti a židovské budoucnosti.
Daniels říká, že „každou hodinou umírají v Izraeliposlední pamětníci holocaustu a dostáváme se zvolna blíz-ko k okamžiku, kdy už tu nebudou vzpomínky z první ruky.Břímě teď přechází na nás, nejen jako na Izraelce a Židy,ale jako na příslušníky celého lidstva, abychom se pokusi-li vyzvědět a porozumět, co bylo, a zajistit, aby se to nesta-lo znovu.“
✡ ✡ ✡
strana 8 prosinec 2013
V půli října letošního roku jsem prová-zel skupinu třinácti turistů z USA doTerezína. Jako pokaždé jsem jim sdělilpřed vstupem na výstavu Muzea ghet-ta, že na základě zkušeností pokládámza lepší, aby prohlídku absolvovalisami a tím si i vybrali, které části jezajímají víc a které míň. A že se znovusejdeme za půl či tři čtvrtě hodiny nakonci výstavy a že jim povím ve zjed-nodušené formě o svém a manželčiněholocaustu. U fotografie FredyhoHirsche hovořím o něm a o Dětskémbloku v Českém rodinném tábořev Osvětimi – Březince. Bývá to vždypomyslný vrchol návštěvy Terezína.
Jedním z turistů byl muž (odhademve stáří 45 – 50 let). „Tvá holocauststory mě nezajímá,“ prohlásil. Nikdypředtím se mi nic podobného nestalo.Uvědomil jsem si, že nejde jen o nezá-jem o mou story, ale o žádnou holo-caust story. Odpověděl jsem, že berujeho nezájem na vědomí a že bychnikdy nikoho nenutil poslouchat něco,co ho (ji) nezajímá. Že však není sám,že je s námi ještě dvanáct dalších a žemožná je, nebo aspoň některé z nich,to zajímat může. Pokud mi tedy nesdě-lí stejný nezájem i ostatní, nabídkaplatí. On že si může dále prohlížetvýstavu nebo být v dostatečné vzdále-nosti, aby k němu nedolehlo nic, co jenehodno jeho zájmu. Po zbytek zájez-du si zachoval nasupený výraz, ale uždál „neprudil“. Zájezd dopadl jakoobvykle, včetně fotografování atd.
Když jsem se o své dosud nepřebo-lené nové zkušenosti zmínil na schůz-ce průvodců Wittmann Tours, řekl mipřítel, rabín z USA: „To byl zaručeněžid (Žid?) z Brooklynu. Tamní spole-čenství souvěrců zastává velmi svéráz-né pojetí holocaustu: Šoa byl B-ží trestza vlažnost ve víře a odpadlictví od ní.
Přeživší a již zesnulý kamarád – spo-luvězeň měl poslední roky života ztrp-čeny postojem vnuka, halachicky sto-procentního žida (Žida?). Jeho vnuk
Holocaust v aukci Michaela Vidláková – podleinternetu
Aukce – Hromadné vyvražďováníŽidů v Němci okupovaném Polsku.Odhadní cena USD 800–1200.Zařazení objektu: Judaica
Obsah: Nóta adresovaná vládámSpojených národů 10. prosince 1942a další dokumenty - Londýn: Hutchin-son pro Polské ministerstvo zahraničí(1943). Složka o 16 stránkách obsahujevýznamné dokumenty o holocaustu, jeto první zveřejněná informace o syste-matickém vyvražďování židovskéhoobyvatelstva okupované Evropy. Je zdekopie rozkazu nacistů k deportaci ze dne22. července 1942 adresovaná Židovskéradě starších ve Varšavě, výňatek z pol-ské rezoluce odsuzující nacistické zloči-ny proti Židům, deklarace spojeneckýchvlád vydaná 17. prosince 1942 a hlášeníBBC vysílané téhož dne později od pol-ského ministra zahraničí (exilové vlády),vyzývající svět, aby okamžitě reagovalna zprávy o německých metodách hro-madného vyvražďování. A co je snadnejdůležitější: je zde i zpráva od Edwar-da Raczynského s výčtem hrůz prováze-jících vysídlování varšavského ghettaa systematické brutální zacházení a vraž-dy jeho obyvatel. Tato část dokumentůvychází z největší části z materiálu, zís-kaného vysoce hrdinskou misí JanaKarského - Kozielského, který pronikla uprchl z koncentračního tábora. (VizMartin Gilbert: Auschwitz a spojenci.)
(Toto je překlad internetovéaukční nabídky. Prý to pak poprotestech aukční síň z veřejnéinternetové aukce stáhla.)
Neobvyklá besedave školeMichaela Vidláková
S lektorkou ICEJ, paní Vavříkovou, užjsem byla na mnoha školách. Tentokrátmě však pozvala na besedu doPříbrami, kde právě jsou na týdennímpobytu žáci z Lotyšska. Tuhle příleži-tost jsem si tedy opravdu nechtělanechat uniknout.
Společnou řečí byla angličtina.A zdálo se, že obě třídy - lotyšskái česká - celkem slušně řeč ovládají.Učitelka z Lotyšska navíc umělaněmecky - a tak méně obvyklé termínyjsem jí mohla říci německy, aby to pře-tlumočila svým žákům - no a těm čes-kým jsem to pro jistotu řekla česky.
Proč jsem právě Lotyše chtěla oslo-vit, je snad zřejmé: zajímalo mě, jestlivůbec tuší, jak se Lotyši za války cho-vali k Židům. Netušili - a asi to pro něbylo dost velkým překvapením, kdyžjsem jim vyprávěla, že jsem bylav Lotyšsku, jak se mi tam líbilo, jakbyli všichni milí, vstřícní ke dvěmasamotným postarším turistkám. A jakbylo pro mne těžké si lidi téhož národapředstavit, jak krutě se tehdy dokázalichovat, že byli stejní jako němečtí SS,ne-li horší. Zmínila jsem se o synago-ze v Rize, která byla spálena i s těmi300 lidmi, kteří do ní byli nahnáni.Řekla jsem jim ale i o památníku těch,kteří Židům v Lotyšsku pomáhali -a nezřídka na to tvrdě doplatili. Žesamozřejmě oni mladí za to nemohou,co bylo „tehdy“, ale že není na škoduo tom vědět, že ta vrstvička civilizova-nosti může být stejně tenká u všech,kdo se považují za civilizované národy.
Přijali to dobře, chtěli o tom věděti víc, dokonce to byli oni, kdo kladlivíc otázek k mému vyprávění. Všeostatní pak už bylo obvyklé povídání,doplněné fotodokumentací z Terezína,Osvětimi a dalších lágrů, ale i to, zdá
Lidé jsou různí, zvláště někteříPavel Stránský
byl totiž aktivní člen ultrapravicové(rasistické) někdejší Sládkovy strany.
Připadá ještě někomu termín židov-ský rasista absurdní?
se, všechny přítomné zaujalo, protožei po skončení besedy ještě přicházelia ptali se a ptali.
prosinec 2013 strana 9
V neděli 3. listopadu 2013 byla odhale-na pamětní deska obětem holocaustu zeMšena v parku před Masarykovou ZŠve Mšeně. Místo bylo zvoleno symbo-licky jako poukaz na tolerantní vztahk Židům, který měl první prezident Čes-koslovenské republiky Tomáš GarrigueMasaryk, jehož pomník stojí před mšen-skou školou nesoucí jeho název.
K odhalení došlo v roce 70. výročítransportu devíti bývalých mšenskýchobčanů do koncentračních táborů,z nichž se už nevrátili. Pořízení pamět-ní desky, kterou zhotovil akademickýsochař Petr Císařovský, bylo spolufi-nancováno veřejnou sbírkou.
Pouhých 70 let, ani ne jeden lidský věk,je tomu od oné, v životě obce nepatrnéudálosti. Jednoho lednového dne roku1943 zmizelo devět mšenských obyvatel,a už je nikdo nikdy nespatřil.
Možná to ani příliš pozornosti nevyvo-lalo. Oni totiž už více než dva roky před-tím byli z veřejného života obce vylouče-ni. Nesměli do kina, hospod ani nakoupaliště, tam všude jim byl vstup zaká-zán. Věc dnes nemyslitelná, se tehdy sta-la věcí všedního dne. To ale byl začátek.Tím začala jejich cesta ponížení z obča-nů v osoby určené trvale k perzekucia nakonec už jen v číslo a materiál kespálení.
Co se to stalo? Bylo to jen vážnéselhání kdysi křesťanské civilizace, nebojejí definitivní debakl? Bylo to jen dočas-né zatemnění osvícenských ideálů huma-nity a pokroku, nebo odhalení jejich sla-
bosti? Pak ovšem není záruka, že je zaseneodložíme, až se to bude hodit.
Jistě řeknete: nebyla to naše věc, byloto dílo Hitlera, nacistů a jejich pomaha-čů. Ano, ale že jejich oběti ze Mšenamusely čekat dlouhých 70 let než jichbude oficiálně vzpomenuto, to už je naševěc a věc celé obce. Je to dluh, kterýsplácíme až nyní.
Je to dobře, že tato pamětní deska sto-jí zde, před školou. Vždycky, dokud budestát tato škola, a paní učitelka nebo panučitel bude dětem vykládat o oné strašli-vé události 20. století zvané cizím slovemholocaust, přivedou je sem. Ne už nějacíŽidé z učebnic dějepisu, ale rodinaLedererova, rodina Pickových, paníSteinová a pan Müller.
Jaké poučení je to ale pro nás? Mymusíme bojovat proti duchům temnoty,které občas zachvátí Evropu, ale byť
naše boje byly sebelítější, už nikdy nesmíbýt vedeny proti tělu a krvi! Vnímat tutohranici a nepřekročit ji, to ať je znakem,už poučené, evropské civilizace.
Nedělejme si iluze! Boj s duchy tem-noty je mnohem těžší a náročnější.Občas ani nevíte, na které straně vlast-ně stojíte. Krom toho, každý duchovnízápas vždy jedny spojuje a jiné rozdělu-je. Není nic, co by spojovalo nás všecky- krom jediného: totiž že my všichni - aťchceme či nechceme - a všechno, coděláme i jak smýšlíme, tak jako na scé-ně, předvádíme Soudci nejvyššímu -a ten je pro nás všechny jen jeden –Adonaj echad! Dovětek čelem k desce se jmény:
Vrátili jste se do Mšena. Sice už jenjako jména vypálená do oceli. Ale na ty,co chtěli, abyste se nevrátili, nikdonevzpomene!
Projev Leo Pavláta, ředitele Židovského muzea Praha:
Odhalení pamětní desky obětem holocaustu ze Mšena S myšlenkou na vytvoření pamětní
desky přišel kurátor mšenského sboruČeskobratrské církve evangelické JanKozlík, který v archivech našelseznam deportovaných občanů.Výsledky svého bádání zveřejnil veMšenských novinách č. 5 v roce 2012.Mimo jiné tehdy napsal: „Fyzickévyhlazení Židů je, pravda, věc Hitlera,nacistů a jejich pomahačů, avšakvyhlazení i pouhé památky na našespoluobčany a sousedy je už naše věca věc celé obce. Je to dluh, který kvůlinesplacení přechází z generace nageneraci.“
Michal Šimek, foto Josef Paclt
Při odhalení pamětní desky přednesl kurátor mšenského sboru Českobratrské církveevangelické Jan Kozlík:
Děkuji za pozvání k odhalení pamětnídesky, kterou město Mšeno věnuje svýmžidovským spoluobčanům zavražděnýmza druhé světové války. Pracujiv muzeu, které je s tímto obdobím tra-gicky spjato: Velkou část předmětůnašich sbírek tvoří konfiskáty židovské-ho majetku z období války. Nejprvedostala čísla věci a poté ti, kterým pat-řily. Věci, na rozdíl od těch, kterýmsloužily, přežily. Je mezi nimi i pláštíkna Tóru z poloviny 19. století, kterýdarovala mělnické synagoze Malvína
Schneiderová, rozená Picková zeMšena. Je možno se domnívat, že nále-žela k rodině, jejíž čtyři členové v dal-ších generacích jsou připomenuti naprávě odhalené pamětní desce. Prvnízmínka o rodině Picků ve vašem městěje v záznamech našeho muzea z roku1865, první zmínka o židovském osídle-ní zde z roku 1687. Válka učinila tomu-to staletí trvajícímu spolužití konec.Velice oceňuji, že z osobní iniciativypana Kozlíka, s podporou starostyMacha, zastupitelstva, stejně jako při-
činěním faráře Šimka tato působivěztvárněná pamětní deska PetraCísařovského a jeho spolupracovníkůnyní ve vašem městě připomene židov-skou přítomnost. Všem jim ze srdceděkuji. Text na desce obsahuje i jednuvětu v hebrejštině. Na paměť těch, kteříse ve vašem městě tímto jazykem mod-lili, si ji dovolím přečíst: L-zecher ha-tošavim ha-jehudym šel ha-ir Mšeno šenyrcechu bidej ha-nacim ve-ozrejhem.Děkuji vám za pozornost, váš krásnýprojev občanské sounáležitosti.
strana 10 prosinec 2013
Víkend v Osvětimi a ve VítkovicíchText i foto: Michal Stránský
Poslední zářijový víkend vyjela z Prahyskupina 27 lidí na výlet do Osvětimi.Spojení výlet a Osvětim mi připadá,zvláště, když to vidím napsané, natolikabsurdní, že se až tají dech, ale koneckonců, v roce 2013 a zájezdovým auto-karem to jinak asi nelze nazvat.
Zájezd pro nás uspořádala Tere-zínská iniciativa. V Ostravě jsme mělipřenocovat a v sobotu ráno se vydat doPolska. V pátek večer nás v hotelučekal Michal Salomonovič, ubytovalijsme se a doladili poslední body zítřej-ší a nedělní cesty.
V sobotu se k naší skupině přidaloněkolik Ostraváků a Luděk Eliáš, kte-rý byl jedním z našich průvodců poOsvětimi. Jako skupina jsme potřebo-vali oficiálního průvodce. Měli jsmeštěstí, byla jím Kateřina Rudnická,mladá paní, původem z Ostravy, nyníprovdaná za Poláka, která byla skuteč-ně velmi milá a vzdělaná a myslím, žesvou práci dělala nad rámec pracovnínáplně. Nevykládala totiž pouze o hrů-zách, které postihly Poláky, ale uzná-vala a přiznávala, že největší příkořízde zažívali židé. Navíc nás provázeliLuděk Eliáš a Michal Salomonovič,někdejší vězňové Osvětimi, ale neplá-novaně i dvě účastnice zájezdu,Františka Pelcová a Eva Lišková, kte-ré také zažily Osvětim na vlastní kůži.
Myslím si, že není nutné zmiňovatse do podrobností o dojmech, kterév nás zanechalo asi nejděsivější místonejen v židovských, ale vůbec v lid-ských dějinách.
Z ohlasů účastníků zájezdu:
Informační zpráva o zájezdu do Osvětimi v časopiseTerezínská iniciativa byla rozsahem malá, ale výsledekuskutečněné akce byl vynikající. Předsednictvu Terezínskéiniciativy se podařilo uspořádat zájezd do Osvětimia Březinky s programem, který umožnil zejména staršímúčastníkům pohodlně a bez námahy navštívit místa, kdeněmečtí nacisté prováděli v průběhu 2. světové války prů-myslově organizovanou likvidaci vězňů... ... V Praze se rozcházíme plni dojmů a děkujeme organizá-torům zájezdu, bylo to výborné. Ivan Šnejdárek
Jako malé dítě jsem neměl potuchu o holocaustu a o desít-kách jeho obětí v příbuzenstvu z otcovy strany. Co jsem všakvelmi dobře vnímal, bylo to, že nemám v této linii dědečkaani babičku a na rozdíl od jiných dětí ze školky ani žádné
strýčky a tety, sestřenice nebo bratrance. Věděl jsem jeno tátově přeživší tetě Zdeňce, sestře dědečka, o jejím mužia dvou dcerách. O strašlivém osudu většiny ostatních pří-buzných nikdo nemluvil, občas otec na někoho vzpomnělv souvislosti s nějakou dávnou příhodou, o tom, co je s nímteď, neřekl ani slovo. Až dvacet let po válce táta naložilcelou rodinu a zajel s námi do Osvětimi, kde nám konečněpřipomněl tragický osud více než třicítky svých příbuzných.Kdo kde a jak zemřel, o tom měl tehdy jen kusé informace,i tak jsme položili kamínky k pomníkům obětí.
V poslední době jsem věnoval hodně času vytváření rodo-kmenu a postupně jsem – aspoň částečně – zdokumentovalmnohá jména, osudy či profese i poslední životní stanicinositelů těchto jmen. U více z nich není místo úmrtí známé,u dvou tet a jednoho strýce to však s jistotou byla Osvětim.
A protože moje žena má ve své rodině podobnou historii,
Většina účastníků zájezdu
Kateřina Rudnická, sympatická průvodkyně
prosinec 2013 strana 11
Vrátili jsme se do Ostravy a druhýden nás dopoledne čekala návštěvaDolní oblasti Vítkovic, kde se mezilety 1828 až 1998 těžilo uhlí a vyrábě-lo surové železo. Jde o jedinečné mís-to v Evropě a dost možná i na světě,kde na jednom místě probíhal tak slo-žitý technologický proces. Tolik reza-vého železa na relativně malém pro-storu se jen tak nevidí!
V poledne jsme opustili Vítkovicea odjeli zpět do Prahy.
rádi jsme využili možnosti nabídnuté Terezínskou iniciati-vou Osvětim znovu navštívit. S dojetím jsme dlouhé hodinyprocházeli areálem, vzpomínali na své předky a snažili sivybavit jejich zdejší životní situace...
... Zájezd nám mnoho přinesl a jsme rádi, že jsme se homohli zúčastnit. Vladimír a Olga Kolárovi
Ještě se vracím k zájezdu do Osvětimi, který byl dobře orga-nizovaný, ubytování bylo v pořádku a pěkná byla i v neděliprohlídka Vítkovických železáren.
Po 70 letech jsem se znovu podívala do Osvětimi. Škoda,že se nikdo nezmínil o Fredy Hirschovi, který se pro nás,tehdejší děti, tolik obětoval. V Praze na Hagiboru,v Terezíně a i v Osvětimi.
Narodila jsem se v roce 1932 v Klatovech, žili jsme ve Švi-hově. V roce 1936 mi zemřel otec a o rok později jsme se
s maminkou přestěhovaly do Prahy. Do školy jsem chodilav Jáchymově ulici.
Do Terezína jsem jela transportem AAv - 30. 7. 1942. Bylajsem ubytována v dětském domově na L 410, za půl rokujsem onemocněla tyfem a maminka, jako zdravotní sestra,mi byla na blízku.
Transportem Dr jsme 15. prosince 1943 odjeli doOsvětimi. Při vystupování z dobytčáku kdosi poradilmamince, aby mě udělala starší, a tak uvedla 1927 jako můjrok narození. To také potvrzuje má Häftlings PersonalKarte, nalezená ve vitríně v českém pavilonu. Na této kartějsou všechny údaje včetně vytetovaného čísla 71 978. Jsempřesvědčená, že díky změněnému datu narození jsem sicemusela tvrdě pracovat, ale přežila jsem.
Na rodném listě jsem Františka, ale říkají mi Nina a Weilovábylo mé dívčí jméno. Nina Pelcová – Weilová
Nina a Vilém Pelcovi
Michal Salomonovič a Luděk Eliáš
strana 12 prosinec 2013
Střípky vzpomínek
NEZAPOMENU!Výstava obrazů Jany Dubové v Bruselu
Vernisáž mých obrazů se konala 6. 2. 2013 v Židovském laickém centru v Bruselu u příležitosti uvedení hry ŠOA, v režiiŠvandova divadla v Praze, které ji má na současném repertoáru. Tady byla hraná anglickými herci. Po úspěšném a velmiemotivním představení, ve zcela naplněném divadelním sále, byla zahájena za účasti našeho velvyslance a mnoha hostůi ze zahraničí, výstava mého cyklu obrazů NEZAPOMENU, věnovaná všem zavražděným v době holocaustu. Současněs obrazy si mohli návštěvníci číst i mé krátké zážitky a postřehy z tohoto děsného období.
Bylo to velmi slavnostní, hostů bylo opravdu mnoho. Všichni mi projevovali svou náklonnost a zájem a chtěli vyslovitsvé díky i dojetí. Pro mě to byl nezapomenutelný zážitek a jistě také pro mého syna a snachu.
✡ ✡ ✡
Také jsem napsala svůj životní příběh, o který jsem byla požádána českým krajanským časopisem spolku Beseda, vedenýmpaní Olgou Smalzriedovou a editorem Dušanem Swalensem. Mé povídání mělo velký ohlas u českých čtenářů v Belgii.
Jana Dubová
1. Stalo se někdy na podzim v roce 1940. Ještě jsme bydle-li v našem starém bytě na Smíchově. Už platily norimber-ské zákony, takže pro židy doba plná zákazů a příkazů,samozřejmě žlutá hvězda na hrudi. Rodiče mě poslali kesvým přátelům, kteří bydleli na Starém Městě, pro nějakýbalíček (tuším, že šlo o jakési jídlo), abych ho přinesladomů a nikde se nezdržovala.
Byla sobota, slunce svítilo a mně připadal svět přívětivý atak jsem si vykračovala a všichni nacisti, Hitler a válka promě přestali existovat.
Však mi taky bylo 14 let…Došla jsem ke Graetzům, ti mě hezky přivítali, ptali se, co
dělají rodiče, předali mi balíček, rozloučili jsme se a v tomzvonění a mužské hlasy, bouchání! Gestapo! Srdce se mimálem zastavilo! Začali dělat prohlídku v bytě a jeden
z nich se mě hned ptal, kdo jsem, co tam dělám a přikázal,ať čekám v předsíni u dveří. Obraceli celý byt vzhůru noha-ma a když jsem tam asi půl hodiny stála a představovala si,jakou mají rodiče starost, že tak dlouho nejdu, rozhodlajsem se, že uteču! Gestapáci i rodina G. byli někde v útro-bách zdemolovaného bytu a tak jsem tichounce otevřeladveře na chodbu a vyklouzla ven. Cestou domů už mi světtak přívětivý nepřipadal.
Tatínek se zhrozil, že jsem jim řekla své jméno a pak klid-ně utekla a byl přesvědčen, že k nám taky vtrhnou. Rozhodlse, že ihned odejdeme z domova a tak jsme se vydali někamdo Vokovic a chodili až do tmy, než se tatínek odvážil vrá-tit domů.
Tenkrát to ještě dopadlo pro nás dobře, gestapáci na mězapomněli…
✡ ✡ ✡2. Jílové. Krásné místo blízko Prahy, známé také svýmmuzeem. Pro mě má však cenu vzpomínky na jeden lyžař-
Beze slov Jana Dubová Beze slov
prosinec 2013 strana 13
ský výlet v zimě v roce 1940, kdy už jsme nesměli skorovůbec nic, natož abychom si vyjeli zalyžovat do hor, třebado Krkonoš. Na branickém nádraží se sešli mladší členovénaší rodiny, sestřenice, bratranci, i ti vzdálenější - bylo násdocela dost a tím osobáčkem jsme dojeli do Jílového.Počasí nám přálo, slunce svítilo, sněhu bylo dost a v té bílénádheře jsme zapomněli na smutnou realitu židů v protek-torátu a radostně jsme užívali tu pohodu. A taky pospolitostrodiny. Bavili jsme se, byli jsme veselí, vnímali jsme krásuzimní přírody a měli jsme se navzájem rádi. Těšili jsme se,že se znovu sejdeme a bude-li sníh, pojedeme zase lyžovatněkam za Prahu.
Nevím přesně proč, ale už jsme se takhle nikdy nesešli.Nařízení, co židé ještě mohou a co ne, se více zpřísnila,všichni jsme se někam stěhovali z našich bytů, strach nássvazoval. Na podzim roku 1941 začaly transporty do Lodžea pak do Terezína. To znamenalo roztržení rodin a mnohé užse nikdy nesešly…
V Jílovém jsme se tehdy sešli společně naposledy. Nikdoz těch mladých a zdravých, veselých lidí, nepřežil - jenomjá a moje sestra.
✡ ✡ ✡3. Po vyčerpávajícím dni a noci, které jsem s rodiči a pra-rodiči prožila na starém výstavišti v Praze, se náš transportAM ráno 26. dubna 1942 pomalu sunul k bubenskému nád-raží. Smutná poslední procházka milovanou Prahou! Z tisí-ce lidí se již nikdy nevrátilo domů 939 - mezi nimi mojirodiče, babička a dědeček.
Naložili nás do vlaku, který dojel do Bohušovic, a odtudse zástup vyčerpaných a vystrašených lidí, vykořeněných zesvých domovů, vlekl do Terezína.
První noc zde jsem ještě prožila s oběma rodiči v kasár-nách „Kavalírka“. Ležela jsem mezi nimi, spánek nepřichá-zel, oči otevřené a jejich starosti byly přímo hmatatelné. Conám přinesou následující dny a týdny? Kde zůstal náš krás-ný a klidný domov? Jak toto vyhnanství přežijeme? Drželajsem je oba za ruce, slzy mi tekly po tvářích a v duchu jsemsi slíbila, že jim budu pomáhat, aby tolik nestrádali.
Trochu mě utěšovalo, že Terezín není tak daleko od Prahy, žejsme přece jen ještě v Čechách. Jak naivní jsem tenkrát byla.
✡ ✡ ✡4. Dodnes mám ráda vločkovou kaši. Vždy mi vyvolá vzpo-mínku na mou maminku, která mi ji přinesla v Terezíně donemocnice, kde jsem ležela se spálou šest neděl. Moc nástam nerozmazlovali pokud se týkalo ošetření a hlavně stra-vy. Byla jsem vyhladovělá a zesláblá nemocí a tak jsembyla šťastná, když se jeden večer objevila u dveří máma apřinesla kastrůlek se sladkou lahůdkou! Vychutnávala jsemsi ji tak, že každé sousto mě posilovalo stále víc a víc a užjsem nebyla tolik smutná z toho nekonečně dlouhého poby-tu v izolaci. A taky ten pocit rodinné soudržnosti – je tumáma, která na mě myslí a ví, že mám hlad. A naděje, že ažuplyne těch šest týdnů, budeme zase spolu…
A tak si občas uvařím vločkovou kaši a vzpomínám…✡ ✡ ✡
5. Takzvaný Bauhof v Terezíně byl plný tajemných dílen adílniček a v nich pracovali lidé různých řemesel. Mezizámečníky, instalatéry a podobnými profesemi se nacháze-
la také kartonáž, kde jsem pracovala jako dělnice i já.Původně jsme měli dílnu na komandatuře, ale později náspřestěhovali do tohoto pevnostního labyrintu, kde to bylolepší hlavně proto, že jsme už nebyli v tak těsném kontak-tu s esesáky. Také tu bylo víc místa a různé vedlejší míst-nosti a skladiště materiálu.
Jednou mě mistr poslal s kamarádkou pro nějaké kartony,dal nám klíče a my netušily, jaká podivná příhoda se námstane. Místnost, ve které jsme se ocitly, byl vlastně klenutýnízký tunel. Materiál, pro který jsme šly, jsme hned našly,ale chtěly jsme si užít trochu více této pauzy v jednotvárnéčinnosti a tak jsme si sedly a odpočívaly.
Najednou mě napadlo, že tam jsou ještě jedny dveře abyla jsem zvědavá, co je za nimi. Jeden z klíčů vklouzl dozámku a my vkročily do dalšího tunelu, na jehož konci bylotvor, kterým sem proudilo denní světlo. Bylo nám najed-nou jasné, že ten otvor je východ ven z pevnosti, a že by setudy dalo utéci pryč z ghetta!
Ale to nebylo všechno! Ve zcela prázdném prostoru leželnapolo přikrytý nějaký veliký objekt. Ukázalo se, že je tosocha muže (zdálo se mi, že to je Masaryk, ale to bylomyl), který je zde ukryt před nacisty.
Byl to zvláštní pocit, že stojíme před možností dostat setudy na svobodu, ale nebyla bych nikdy dokázala opustitsvou rodinu…
✡ ✡ ✡6. Jmenovala se Věra. Byla to krásná, ztepilá dívka s hustý-mi kaštanovými vlasy a modrýma očima, o něco starší nežjá, mohlo jí být asi 18 let a byla velice milá. Byla také, jakojá, ubytovaná s maminkou v Drážďanských kasárnách.Nějak jsme si padly do oka, spřátelily jsme se a po veče-rech, kdy už se nesmělo po osmé hodině na ulici, prochá-zely jsme se po kasárenských arkádách a povídaly si tak,jak si mladé holky povídají. Nejvíc jsme vzpomínaly nadomov, z kterého jsme byly tak surově vyhnány.
Jednoho večera v pozdním létě roku 1943 jsme se opětsešly k večerní procházce. Zdálo se mi, že je nějak zamlklá,ale oči jí zářily. Svěřila se mi, že se zamilovala do úžasné-ho mládence a že je šťastná! Moc jsem jí to přála!
Příští dny jsem ji vídala s ním a opravdu to byl nádhernýpár, byli do sebe tak zamilovaní, že snad ani nevnímali tusmutnou realitu kolem sebe.
Uplynulo pár dní a byl oznámen další transportz Terezína na východ, do kterého byl její milý zařazen. Taksmutné loučení si nikdo neumí představit! Jak krátké bylojejich štěstí.
Za několik týdnů byla i ona s matkou zařazena do další-ho transportu. Přišla se se mnou rozloučit, ani nebyla smut-ná, doufala, že se brzo zase sejde se svou láskou. Kdo ví,zda se jí to vyplnilo…
Vím jen, že zahynula, byl to zářijový transport a tennepřežil nikdo.
V některém z příštích čísel
přineseme další pokračování
Střípků vzpomínek J. Dubové.
strana 14 prosinec 2013
Osud toho zajímavého kluka - Petra, až do startu nešťast-ného raketoplánu Columbia málo známý či spíše neznámý,mne už tehdy, před startem Columbie, zaujal a často si hood té doby připomínám, snad v souvislosti se živými vzpo-mínkami na mé vlastní klukovské období, kdy jsem také hltalVerneovky, kdy jsem také psal podobné dobrodružné příbě-hy a také maloval podobné obrázky jako on; a přes těžkostiživota naší maminky, která se snažila, aby se nás, jejíchdvou synů, nedotklo nic zlého z toho, s čím se musela vypo-řádávat, jsem měl její zásluhou milionkrát šťastnější osudnež Petr G.
Když se proto objevila možnost umístit na DVD na sonděMAVEN jméno či dokonce nějaké osobní poselství, zvoliljsem text Petra G.
Byl jedním z nejnadanějších chlapců ghetta Terezín, kambyl transportován v roce 1942 ve věku 14 let. Byl synemOty Ginze, pražského židovského úředníka a významnéhoesperantisty, a Marie Ginzové, rozené Dolanské, českéženy nežidovského původu, se kterou se Ota Ginz seznámilna jednom z esperantských kongresů. Petr chodil do židov-ské základní školy v Jáchymově ulici. V té době se zamilo-val do knih, zvláště do románů Julese Verna. Po německéokupaci musely být podle tehdejších protižidovských záko-nů a nařízení děti ze smíšených manželství, tj. žid/árijkanebo naopak, umístěny do ghetta již ve 14 letech, zatímcojejich rodiče zůstávali paradoxně „na svobodě“. Do trans-portu byl zařazen 24. října 1942.
Petr byl v raném mládí velmi aktivním a kultivovanýmchlapcem. Například ve věku 12 až 13 roků, ještě v doběněmecké okupace, než byl deportován, napsal vlastníromán „Návštěva z pravěku“ ve stylu příběhů Julese Verna,který si navíc sám ilustroval. Zajímal se o umění i vědu,horlivě se snažil studovat i v tvrdých terezínských podmín-kách. Od narození používal kromě češtiny - jako de factodalší rodnou řeč - esperanto.
V terezínském ghettu se dostal na blok L 417 (bývaláterezínská škola), zvaný také „Domov č. 1 - Jednička“, kambyli zásluhou především vychovatele Waltra Eisingeraumisťováni nejnadanější chlapci z ghetta. Od začátku se staljednou z nejvýraznějších postav tohoto „Domova“. Založila redigoval nejlepší z dětských časopisů vznikajícíchv ghettu, časopis Vedem, v němž mohl uplatnit své mimo-řádné nadání a fantazii. Z textů, které zůstaly po PetruGinzovi zachovány, i z výpovědí jeho přeživších kamarádůsi můžeme vytvořit představu o šíři jeho zájmů, o jehoschopnostech i jeho pozoruhodné povaze. Zajímal se o lite-raturu, historii, malířství, zeměpis, filozofii, sociologii, aletaké o technické obory. Měl také chlapecký smysl prohumor, a přitom projevoval odpovědnost, byl šikovnýa obětavý. Jiří Kurt Kotouč, jeho kamarád a spolutvůrcečasopisu Vedem, vzpomínal po letech, jak Petr obětavě načasopisu pracoval, jak od přirozeně klukovsky nespolehli-vých přispěvatelů mnohdy těžce vymáhal slíbené články,
jak se často až vášnivě hádal, jak apeloval na jejich svědo-mí, a někdy prý dokonce vyměňoval budoucí příspěvek zaobsah balíčku, které dostával z domova od rodičů. Nakonecprý velice často sám popsal celé číslo časopisu pod různý-mi šiframi (nejčastěji „nz“), aby zachránil vydání. Jen díkyněmu časopis Vedem vycházel pravidelně každý pátek pocelé dva roky. Petr Ginz byl šéfredaktorem a také hlavnímpřispěvatelem. Považoval vydávání časopisu za otázkuvlastní prestiže.
Po nemoci odjel Petr Ginz 28. září 1944 v jednomz posledních transportů do Osvětimi-Březinky, kde byl pod-le očitého svědectví na neblaze proslulé „osvětimské ram-pě“ přidělen ke skupině určené do plynových komor.
Před přesunem do Terezína, v letech 1941–1942, si vedldeník, později vydaný knižně jeho o dva roky mladší sest-rou Evou (vdanou Chavou Pressburgerovou) jako „Deníkmého bratra“. Většinu svých dalších zápisků a kreseb pře-dal před transportem do Osvětimi své sestře, jejíž zásluhouse dochovaly až do současnosti. Eva se do Terezína dostalaaž v roce 1944 a dočkala se osvobození.
Dne 16. 1. 2003 vzlétl na oběžnou dráhu kolem Země napalubě amerického raketoplánu Columbia první izraelskýkosmonaut Ilan Ramon. Vzal s sebou do kosmu kopiiPetrovy kresby Měsíční krajina z roku 1942. Raketoplánvšak při návratu zpátky na Zemi shořel v atmosféře.Tragédie, kterou nepřežil ani jeden člen posádky, se ode-hrála 1. února 2003 v den Petrových nedožitých narozenin.
Petr G. má také svou planetku - zasloužili se o to vynika-jící „lovci planetek“, manželská dvojice Tichá-Tichýz observatoře na Kleti.Pavel Toufar, spisovatel, novinář a propagátor kosmonautiky
MAVEN (Mars Atmosphere and Volatile Evolution)Americká družice pro výzkum atmosféry Marsu. Start18. listopadu 2013, Cape Canaveral Air Force Station.Kromě vědecké aparatury a nezbytného technickéhovybavení nese planetární družice MAVEN na okraji FVpanelu DVD disk, na němž je mj. také vzkaz Petra Ginze.
Petr Ginz(1. února 1928, Praha - 28. září 1944, Auschwitz-Birkenau)
prosinec 2013 strana 15
Tamar Jaari (Julie Heřmanová) v současnosti
Polib mne, Petře, ještě jedenkráta pak buď s Bohem na stokrát
Večer Dávám Petrovi dobrou noc. Ještě jedenkrát se ohlížíma mám strašné myšlenky. Píská se a křičí: „In die Blocke!“Zůstávám ještě okamžik před hroznými vraty blokua dívám se na zář, na oheň, šlehající do nebe. Komín, jakáhrozná skutečnost, jaká hrozná smrt. Ó – Petře, tam skončínaše ideály, náš život. Není jiného východiska? Musímezemřít? Bože, nechť se stane zázrak, vysvoboď nás z téhrozné klece. Zázraky se však přece nedějí.
Vcházím pomalu do smrdutého bloku, lezu na kavaleca pouštím se s chutí do kousku řepy. Dívám se na vrata, kte-rá se prudce otevřela a proud mužů letí dovnitř. Co to, co sestalo? Spěchají ke svým ženám, dětem, matkám, milenkám.Transport. Pracovní transport mužů. Je to vůbec možné?Zázrak, štěstí či náhoda?
NocVenku prší, leje, dusno, v blocích plno. Ženy, muži, děti,vše pohromadě. Ale jaký pohled na ně. Otec drží dítěv náručí a z druhé strany žena. Muži pláčou. Ano, loučí sese svými nejdražšími. Kdož ví, zda ještě jednou zří své dítě.Zda muž svou ženu ještě jednou pohladí.
I já se loučím. Loučím se se svým Petrem.Jela jsem s ním, abych s ním snášela vše zlé i dobré.
A nyní se máme rozejít? Jaký to tvrdý osud. Tato myšlen-ka je mnohem nesnesitelnější, než-li s ním zemříti. Prší nanás. Malé světlo nám dovolí ještě jednou vidět obrysynašich nejdražších. Stojíme a mlčíme, není již slov pronás. Jen se pevně držíme, jako bychom se bránili urvání.Myslíme jen na jedno – žít – přežít. Hodiny utíkají, blížíse ráno.
Vycházíme z bloku a loučíme se. Stojíme pod širýmnebem, déšť na nás těžce padá. Lehké šaty se nám lepí natěle, stojíme ve vodě, ale to vše necítíme, jen se pevně drží-me a díváme se do tmy hrozné noci. A poslední polibek:
„Polib mne ještě jedenkráta pak buď s Bohem na stokrát.“
Prudce mne pouští a spěchá do bloku. Ano, jedná správně.Nesmíme zříti naše slzy. Stojím a dívám se namáhavě dotmy za ním. Ztratím-li Tebe, ztratím vše.
Strašné ránoMuži nastupují. Nesmí-me ven. Na zavřená vratase tisknou ženy, matky,sestry a děti. Ještě jednoualespoň je uviděti. Vratase otevřela a my utíkáme.Brzy nás však zadrží.Tedy jen z dálky.
Před branou tábora sto-jí v řadě. V očích slzy,v srdci bol. První skupinaodchází – mezi nimi Petr.Musím mu ještě jednouzamávat. Přeběhnu. Utí-kám k bráně.
Za branou stojí a dívá se naposledy za svými rodiči a zamnou. Poslední mávnutí a odchází. Chce se mi křičet.S tebou mi odejde vše. Opouští mne myšlenky a síla. Sama.Cítím Tě však vedle sebe a budeš vedle mne vždy, to mi sli-buješ, viď Petře.
Petr je mrtevOdpusťte, všichni věřící, odpusť Bože, ale nevěřím, že exis-tuje nějaká spravedlnost. Žádný Bůh, neb umírají-li takovílidé – není Boha ani spravedlnosti.
Julie Heřmanová napsala v září 1945 tuto vzpomínku na svého milovaného chlapce a mého bratra PetraSpieglera, narozeného 24. 5. 1924 v Brně.Petr zemřel na jaře 1945 v Oranienburgu.Julie i můj bratr šli dobrovolně s mými rodiči z Terezína do Osvětimi-Birkenau. Oba mysleli, že rodičůmpomohou. Starali se o ně, jak se jen dalo. Petr odjel do Schwarzheide, rodiče šli do plynu v červenci1944, Julie do dalších lágrů. Jako jediná přežila.
Po válce mi poslala tyto řádky.
Julii Heřmanové je 85 let, nyní se jmenuje Tamar Jaari, a žije u Tel Avivu.Našla jsem ji náhodou po 65 letech při rozhovoru děvčat z Kinderheimu v Terezíně.
Edita Kosinová – Spieglerová
Petr v roce 1938
strana 16 prosinec 2013
Ležení na studené a tvrdé zemi nikdynení příjemné, ale když jste takhlenucení spát nespočet nocí, dá se na tozvyknout. Když zrovna nemůžuusnout, protože je mi zima, podlaha mětlačí do zad, lidé okolo vydávají zvukya okolo se mísí směsice nepříjemnýchpachů, přemýšlím o životě. O tom, cose dělo, než jsem se dostal sem.
Když jsem byl docela malý, zamklmě otec omylem ve své pracovně.Strávil jsem tam spousty hodin. Celárodina mě hledala po domě, nakouklipod všechny postele, za každý závěs,prohledali celou půdu, ale po mně, teh-dy pětiletém chlapci, jakoby se slehlazem. Neměli tušení, že mezitím šmej-dím po pracovně, zaujatý místností, dokteré jsem skoro nesměl chodit. Jak byto mohli tušit, byla přece zamčená.
V pracovně byl krb, mohutný stůla židle, křeslo, stolek s lahví, jejížobsah mi vůbec nevoněl a model lodisestavené z miniaturních dílků. Nejvícse mi však líbila obrovská knihovna odzemě až ke stropu, která doslova přeté-kala knihami. Přejížděl jsem bříškemukazováčku po hřbetu knih. Byly sipodobné, všechny v hnědé, nebo černévazbě. Jedna kniha mě však obzvlášťzaujala. Byla potažena látkou modroujako večerní obloha. Natáhl jsem sepro ni, ale byla moc vysoko. Pro něko-ho tak malého a slabého, jako jsem byljá, bylo nesmírně těžké snažit se knihuz police dostat, ale já jsem byl vždyc-ky odhodlaný, nerad jsem se vzdával.Nejprve jsem se vytáhl na špičkya natáhnul jsem ruku, jak nejvíc to šlo.Konečky prstů jsem otřel o knihu, alenepohnula se ani o píď. Zkusil jsemodtáhnout židli od stolu blíž ke kni-hovně, ale byla moc těžká. Zklamanějsem začal chodit dokola po pokoji,když mi pohled sklouzl na krb a naželeznou tyč vedle něj, která sloužilak prohrabávání žhavého dřeva. To bylnápad. S tyčí jsem přistoupil ke kni-
UKÁZKA Z LITERÁRNÍCH A VÝTVARNÝCH PRACÍ
Svobodná myšlenkaKlára Menšíková, 15 let, Gymnázium T.G.Masaryka,Hustopeče
hovně. Snažil jsem se knížku vypros-tit. Bez úspěchu. Všiml jsem si ale, žekniha vedle je o kousek vysunutá.Zatáhl jsem za ni zespodu, pohnula sea dunivě dopadla na podlahu. Modrouknihu už nebylo těžké pomocí tyčedostat dolů. Když přistála na zemi,
otevřela se na dvojstraně, z nichž jed-nu celou pokrývala kresba lodi plujícína moři. Byla ještě honosnější, nežmodel, co stál na stolku.
Neuměl jsem tenkrát moc dobře číst,ale ilustrace mě upoutala natolik, žejsem si sedl na zem a začal jsem poma-
Miroslava Káňová: Bez názvu7 let, ZŠ a MŠ Karla Svolinského, Kunčice pod Ondřejníkem
Anna Bydžovská: Skladba naděje 18 let, ZUŠ Havlíčkova, Pardubice
prosinec 2013 strana 17
ŠKOLNÍ MLÁDEŽE PO NÁVŠTĚVĚ TEREZÍNA
lu přelouskávat text. Příběh bylo námořnících plavících se na ostrovza pokladem. Podle výpočtů je čekalposlední den plavby, než měli dorazitna ostrov, když je překvapila obrovskábouře. Foukal silný vítr, na nebi řádilyblesky, vlny se vzdouvaly a vystřiko-
valy spršky vodní pěny na palubu.Posádka musela být v pohotovosti, abyzvládla směřovat loď správným smě-rem. Když najeli na vysokánskou vlnu,loď se naklonila na stranu a jedenz námořníků spadl do rozbouřenéhomoře. Tlouklo mi srdce společně
s ním, když jsem četl, jak bojovalo život a snažil se chytit záchrannéhokruhu. Příběh dopadl dobře. Námoř-níkovi se povedlo dostat zpět na palu-bu a loď dorazila až ke břehům ostrovaa v samém nitru posádka objevilapohádkový poklad. Zaklapl jsem kni-hu a zadíval jsem se na model lodi.Najednou jsem viděl, jak se kolem nírozvlnilo moře a taky malé človíčkypobíhající po kluzké palubě.
Když mě tenkrát po několika hodi-nách našli sedět na zemi pracovny, bylivšichni udivení, že jsem se ani nesna-žil dostat ven. Povídal jsem jimo námořnících, které jsem na plachet-nici viděl. Nevěřili mi, ale od té dobyjsem mohl do pracovny chodit častějia číst jednu knihu za druhou, dokudjsem nepřečetl všechny, kterým jsemrozuměl. Když jsem si mamince stěžo-val, že už nemám co číst, vnukla minápad. Že bych měl něco zkusit napsatsám. Od té doby jsem popsal nespočetlistů a představoval jsem si, že jednouze mě bude spisovatel. Jak bude mojejméno napsáno zlatým písmem nahřbetu mých knih a hlavně, že budoumé příběhy dělat radost, stejně jako ty,co jsem v pracovně tenkrát četl.
Hlasitý kašel jednoho z lidí, se kte-rými sdílím celu, mě probral ze vzpo-mínek. Přemýšlím, jestli se mi ještěněkdy podaří dostat se ven. Zda ještěněkdy uvidím pracovnu a své milova-né knihy. Chybí mi to šustění papíru,při otáčení stran a jeho vůně.
Pořád je tu mezi námi mnoho lidí,kteří neztrácejí naději. Myslí na chuťsvobody, doufají, že zas bude lépe, žese vrátí domů a povedou normálníživoty. Já mám ale špatný pocit, že užse ven nedostanu a svobody se nedo-čkám. Nikdy ze mě nebude spisovatela moje knihy nebudou těšit lidi okolo.Ale pořád mám svoji mysl, pořádmůžu vymýšlet stovky úžasných pří-běhů a třeba je i vyprávět lidem tady,protože myšlenky, ty nám nikdo vzítnemůže. Můžou nám zakazovat jeříkat, šířit je mezi lid, ale nikdy námnemůžou zakázat přemýšlet. A já buduspisovatel, napíšu knihy a budu jimibavit stovky lidí, třebaže se to bude dítjen v mojí hlavě.
Tereza Piskláková: Volnost13 let, ZŠ Lingua Universal, Litoměřice
Marie Gavláková: Minulost, přítomnost, budoucnost11 let, ZŠ Jakutská, Praha 10
strana 18 prosinec 2013
INFORMACE - VZKAZY - VÝZVY - PROSBY
Jsem vám vděčná za každé číslo Terezínské iniciativy,které dostávám. Rozhovor pana Jaroslava Krause v minulém čísle o tom, kdo podle norimberských zákonů byl považovánza žida, mě zvlášť zaujal.Jsem sestra Petra Ginze, Eva Ginzová (nyni Chava Pressburger). Ve vašem rozhovoru dědečka s vnučkou „Petr byl kavalír“ jstepravděpodobně opomenul důležitý fakt, týkající se židovských míšenců – kavalírů, takových jakými jsme byli Petr a já,takových, co příslušeli k židovskému náboženskému společenství. Do koncentráku jsme museli od 14 let. Do té doby jsme bylidoma. To byl jediný rozdíl mezi námi (tzv. míšenci I. stupně, kteří byli zapsáni v Židovské obci jako Židé) a ostatními židy.Toto sadistické nařízení vzít samotné dítě rodičům bylo nanejvýš kruté. Jak pro rodiče, tak i pro dítě. Pamatuji se s jakou hrůzoua napětím, nejprve před Petrovými narozeninami (1942) a později mými (1944), rodiče očekávali naše předvolání do transportu.Jedinou nadějí bylo, že válka už co nejdřív skončí. To se však bohužel nestalo a Petra stačili nacisté zavraždit.Přeji vám, pane Krausi, ještě hodně rozhovorů s vnučkou Michaelou, doufejme i veselejších. Eva Ginz - Pressburger
✡ ✡ ✡
Reaguji svou vzpomínkou na článek, uveřejněný na 10. straně minulého čísla Terezínskéiniciativy - Výzva - aneb: Kdo byl tehdy před 50 lety u toho?Tehdy, příští rok tomu bude 50 let, jsem se účastnila zájezdu do Terezína. Akce byla pořádána pro II. generaci, pro poválečnou,a konala se pod záštitou rabína prof. Dr. Richarda Federa. Z Plzně jsme se zúčastnili čtyři - 3 děvčata a 1 chlapec. Ten bohuželzmizel kdesi v nenávratnu. Děvčata, všechna žijeme. Zájezd se konal na konci prázdnin, odjíždělo se od Hlavního nádražív Praze autobusy. My, Plzeňáci, jsme přijeli jedni z posledních, po nás ještě dorazili účastníci z Mariánských Lázní. Jelo sedo Terezína, tam byla určitě tryzna. Myslím si, že jsme byli rovněž u Ohře, ale tím si nejsem stoprocentně jistá. Také jsme bylina prohlídce na Malé pevnosti. Vzpomínám si, že nám v Terezíně také vyprávěli o Brundibáru a skladateli Hanuši Krásovi.Potom jsme se jeli ubytovat do Prahy. Spali jsme na ubytovně TJ, kdesi na rozhraní Smíchova a Košíř, v blízkosti Malvazinek,kousek odtamtud se nachází i Židovský hřbitov. Druhý den ráno, jsme měli sraz na ŽO, kde nám vyprávěli o historii Židů.Potom jsme byli na prohlídkách všech synagog, včetně Pinkasovy, a na prohlídce Starého židovského hřbitova. Odpolednejsme my, čtyři Plzeňáci, navštívili ještě Izraelské velvyslanectví. Možná si málokdo pamatuje, že bylo tenkrát ve Voršilskéulici. Pamatuji se, že jsem právě tam slyšela poprvé izraelskou hymnu - Hatikvu. Pamatuji se, že se akce zúčastnila určitě jednaz neteří (nevím jestli obě) Oty Wolfa, autora knihy Deník Oty Wolfa. Jmenovala se Eva Gardová, znala jsem je oběz Olomouce, kde měly prarodiče. Dnes by měla žít snad v Praze a jmenuje se Vavrečková. Více by o ní snad věděl předsedaFŽO pan Ing. Petr Papoušek. To je asi tak vše, co si z toho pamatuji. Hana Herzová, Plzeň
✡ ✡ ✡
prosinec 2013 strana 19
Tradiční pietní odpoledne k výročí zahájení transportůText i foto: Michal Stránský
Ve středu 16. října se sešla ve 13 hodinu Pamětní desky na zdi pražskéhoParkhotelu čtyřčlenná delegace Tere-zínské iniciativy, aby položila květinuk uctění památky všech, kteří zdenastoupili cestu do transportů, z nichžse většina už nikdy domů nevrátila. ZaŽOP přišel s květinou i Michal Borges.
Tentokrát jsme přinesli květinu v kvě-tináči, abychom ji postavili na zem,protože kdosi před časem umístil namísto, kam obvykle květy zavěšujeme,umělou květinu a nám přišlo hloupéa nevhodné ji sundávat. Tipoval jsema býval bych se vsadil, že čerstvě polože-ná kytice nevydrží do příštího rána, pro-tože by se jistě náramně hodila některé-mu ze spoluobčanů na blížící se Dušičky.Jsem rád, že jsem tipoval špatně a žebych sázku prohrál. Mýlil jsem se.
Ještě druhý den odpoledne byla nasvém místě.
✡ ✡ ✡
Ve 14 hodin se malá skupinka členůTI shromáždila na Židovském hřbitověna Vinohradech u lodžského kamene,aby i tady, v podzimním dešti, připo-mněla osud těch, kteří strastiplnouživotně osudovou cestu zahájiliv Lodži.
✡ ✡ ✡
O hodinu později začala v jídelněnedalekého Domova sociální péče naHagiboru Kavárna Miriam, kde jsme sesešli k chvilce společných vzpomínek.K příjemné atmosféře pomáhala káva,čaj a zákusky.
Setkání zvučným hlasem zahájilJaroslav Kraus, místopředseda TI.Dlužno podotknout, že jeho vzpomínkymnoho lidí neposlouchalo a raději sevěnovalo povídání se spolusedícími.
Škoda. A myslím, že jejich škoda.Jeho vzpomínky byly totiž zajímavé
a rozhodně stály za vyslechnutí.
strana 20 prosinec 2013
Vydává Terezínská iniciativa, Jáchymova 3, Praha 1. Telefon: 222 310 681, e-mail: [email protected]ční rada: Eva Fantová, Doris Grozdanovičová, Anna Lorencová, Michal Stránský, Eva Štichová, Michaela Vidláková
Bankovní účty: v Kč: 59433011/0100, v EUR: 342781234555011/0100, v USD: 348331234555011/0100Číslo 67 vyšlo v prosinci 2013. MK ČR E 10779
strana 20 prosinec 2013
Zveme vás na sněm Terezínské iniciativy,
který se koná ve čtvrtek 10. dubna 2014
v hotelu DUO v Praze (Teplická 492, Praha 9).
Zahájení v 10.00 hodin,
prezence od 9.15 hodin.
Program sněmu:
Zpráva o činnosti předsednictva TI
Zpráva hospodáře
Zpráva revizní komise
Volby předsednictva a revizní komise
Diskuse
Občerstvení
Usnesení
Volná zábava a přátelské posezení přítomných
POZVÁNKA
