ČESKÁ LITERATURA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ...ČESKÁ LITERATURA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ 3 I....

ČESKÁ LITERATURA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ

1

Charakteristika doby

První polovina 20. století byla doba silně poznamenána dvěma světovými válkami. Válečné hrůzy, krutost i ztráty přesahovaly vše, co člověk dosud zažil. První světová válka (1914–1918) byla válkou velmocí o světovládu, druhá světová válka (1939–1945) byla bojem proti německému nacismu a italskému a japonskému fašismu. Záminkou k rozpoutání první světové války se stal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu, synovce Františka Josefa I., Františka Ferdinanda d’Este a jeho ženu Žofii Chotkovou. Atentát byl spáchán Gavrilem Principem 28. června 1914 v Sarajevu. Princip byl srbským studentem, členem tajné organizace Mladá Bosna, jež těžce nesla habsburskou okupaci své země. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a malý srbský konflikt přerostl v celosvětovou válku a lidstvo se ocitlo v situaci, kterou dosud nezažilo – zákopová válka nepřinášela úspěchy, nové nevyzkoušené zbraně zabíjely vojáky i civilisty (plamenomety, samopaly, motorová vozidla, letadla – zjišťovala polohu nepřátel, ponorky, bojový plyn, od 1916 tanky) a na frontách (západní, východní, italská, balkánská) zažívali vojáci zcela jinou realitu, než jakou jim slibovala oficiální propaganda. Když do války vstoupily USA, bylo konečně Německo poraženo – v listopadu 1918 podepsalo v Paříži příměří a o rok později i Versailleskou mírovou smlouvu, která požadovala, aby Německo přijalo plnou odpovědnost za vypuknutí první světové války a aby zaplatilo značné válečné reparace, dále se muselo vzdát některých území a omezit vlastní armádu (na 100 000 mužů). Výsledkem války bylo, že zanikly některé monarchie (např. Rakousko-Uhersko, Rusko), vznikly nástupnické státy (např. Rakouská republika, Československá republika, Polsko), velkou úlohu začaly mít USA (věřitelem Evropy) a že velké ztráty (jak materiální, tak na životech) otřásly dosavadními morálními hodnotami všech (mír, rodina). Meziválečná léta naplňovala nadějí, že se nic takového už nebude opakovat. Všichni doufali, že demokratické státy (Velká Británie, Francie, ČSR) jsou schopny zajistit v Evropě mír. Vlády i lidé s nadšením opravují města, budují novou infrastrukturu, opět se rozvíjí kultura (divadlo, film, sport, noviny) a konečně vycházejí knihy, které se psaly během války „do šuplíku“ i díla, která čerpají z válečných zážitků a prožitků. S vypuknutím hospodářské krize ve 30. letech začíná hrozit nebezpečí, které se stává realitou, když se v Německu dostává k moci Adolf Hitler a jeho nacistická strana NSDAP. Hitler spolu s italským fašistickým vůdcem Benitem Mussolinim začíná ohrožovat evropský mír, což pociťuje i ČSR (nucena podepsat 30. září 1938 Mnichovskou dohodu, jejímž obsahem bylo rozhodnutí, že ČSR odstoupí Německu svá pohraniční území, Sudety). Období Československé republiky, které se označuje jako druhá republika (období mezi mnichovskou dohodou a vznikem protektorátu), nakonec končí okupací českých zemí a vytvořením Protektorátu Čechy a Morava (16. 3. 1939). Dalším objektem německé agrese se stalo Polsko, jeho napadnutím začala 1. září 1939 druhá světová válka. Od samého počátku Hitler vnuknul Němcům myšlenku nadřazené rasy, a tak válka měla vyhlazovací (holocaust, antisemitismus) i totální (zneužita věda a technika, totální nasazení všech) charakter. Hrůzami (koncentrační tábory) i počtem mrtvých a doživotně postižených (asi 50 miliónů lidí, z toho asi 8 miliónů Židů) předčila válku první. Do války se zapojilo 40 států a celkové náklady předčily 4000 miliard dolarů. V Evropě válka skončila v květnu 1945 rekapitulací Německa, v září 1945 pak kapitulovalo i Japonsko (poté, co v srpnu američtí letci svrhli atomovou bombu na Hirošimu a Nagasaki) – to byl definitivní konec největšího a nejhrůznějšího ozbrojeného konfliktu v dosavadních dějinách lidstva. Výsledkem války bipolarita – vznikly dva mocenské bloky s odlišnými společenskými systémy (SSSR = východ, komunismus × Amerika = západ, demokracie).


2

Čeští spisovatelé a 1. polovina 20. století

Na počátku 20. století stále ve své tvorbě pokračují realisté (A. Jirásek, Z. Winter, K. V. Rais, J. Holeček, T. Nováková, A. Stašek), naturalisté (bratři Mrštíkové, K. M. Čapek Chod), Šrámek vydává svůj impresionistický román Stříbrný vítr (1910) a např. Viktor Dyk se proslavuje svou novelou Krysař (1915).

Odkaz první světové války v literatuře najdeme v tzv. legionářské literatuře (legie = jednotky zahraničního vojenského odboje). Do československých legií v Rusku vstoupili v první světové válce jak Josef Kopta (1894–1962), z jehož vlastních zážitků čerpá autobiografické dílo Třetí rota (1924), tak i Rudolf Medek (1890–1940), který je autorem pentalogie Anabáze (1921–27).

Čtenářsky nejpřijatelněji o první světové válce píše Jaroslav Hašek – jeho dílo Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války totiž na hrůzy války pohlíží skrze humor a ironii.

Snahy o samostatnost Československa se završily dne 28. října 1918, kdy byl oficiálně vyhlášen vznik Československé republiky, prvním prezidentem se stal Tomáš Garrigue Masaryk – významný vědec, filozof a politik, velký přítel Karla Čapka

V meziválečném období se vydávají díla psaná za války „do šuplíku“ a rozvíjí se poezie – objevují se nové básnické směry proletářský, surrealistický a poetistický.

Hrozící nacistické i fašistické tendence silně vnímají spisovatelé demokratického proudu, kteří se sdružili kolem Lidových novin. Karel Čapek, píšící utopie i protifašistická dramata (Matka, Bílá nemoc), nakonec zklamán společenským vývojem v roce 1938 umírá.

Druhá světová válka znamená v životě mnoho spisovatelů tragédii – Karel Poláček jako Žid umírá v koncentračním táboře, Vladislav Vančura je za stanného práva během heydrichiády popraven, za protifašistickou činnost zatkli v září 1939 Josefa Čapka, kterého věznili až do roku 1945 v nacistických koncentračních táborech, kde také těsně před koncem druhé světové války zemřel, T. G. Masaryk i Edvard Beneš byli nuceni emigrovat. Systematická likvidace kultury (zakázáno kino, divadlo, vydávání knih i časopisů) měla na českou společnost silný vliv, avšak nezničila ji – naopak, i v tak těžkých podmínkách vznikla díla, která dnes řadíme k nejvýznamnějším v naší literatuře.

Už od vzniku Československa se na české politické scéně objevuje i strana komunistická, tzv. levicově orientovaní autoři píší v duchu socialistických ideálů, a to pod vlivem ruské marxistické filozofie. Ve 30. letech se literární kritika začíná potýkat s pojmem socialistický realismus – jde o nový literární směr, který prosazuje, aby dílo mělo hlavně funkci společenskou a ideologickou, teprve až následně estetickou. Roku 1929 bylo z řad komunistů vyloučeno 7 spisovatelů Stanislav Kostka Neumann, Josef Hora, Marie Majerová, Helena Malířová (přítelkyně Olbrachta), Ivan Olbracht, Jaroslav Seifert a Vladislav Vančura, protože nesouhlasili s vedením komunistické strany.

Po roce 1948, kdy se u nás dostávají k moci komunisté, se prosazuje v literatuře socialistický realismus naplno.

Přehled I. PRÓZA

1. První světová válka v české literatuře

Jaroslav Hašek 2. Spisovatelé demokratického proudu

Eduard Bass, Karel Poláček, Josef Čapek, Karel Čapek 3. Imaginativní próza

Vladislav Vančura 4. Levicově orientovaní autoři

Ivan Olbracht, Marie Majerová, Marie Pujmanová 5. Psychologická próza

Jaroslav Havlíček, Jarmila Glazarová, Egon Hostovský II. POEZIE

1. Proletářská poezie (Jiří Wolker, Jaroslav Seifert) 2. Poetismus (Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Jaroslav Seifert) 3. Surrealismus (Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert)


3

I. PPÓZA 1. První světová válka v české literatuře Jaroslav Hašek (1883–1923)

narodil se v Praze

vyučil se drogistou a později se stal bankovním úředníkem, stýkal se s pražskými anarchisty a bohémou,

v Praze se pohyboval v prostředí hospoda a kabaretů, začal se toulat po Evropě

za anarchistickou činnost byl krátce vězněn, chtěl politický zesměšnit volby do říšské rady – založil fiktivní Stranu mírného pokroku v mezích zákona (neúspěšná kandidatura)

živil se jako novinář, několikrát se pokouší vést usedlejší život, ale většinou honoráře obratem propíjí

opustil i svoji manželkou a syna Richarda

po vypuknutí války rukuje na ruskou frontu – několikrát se pokusil dezertovat, podařilo se mu v září r. 1915, vstoupil v Rusku do legií, domů se vrací r. 1920 se svou druhou ženou, Ruskou

usazuje se v Lipnici nad Sázavou a píše své životní dílo – Švejka

v Lipnici i zemřel Dílo:

odpor proti státním, církevním a vojenským autoritám povídky, humorné črty, vyprávění z cest Trampoty pana Tenkráta – před válkou Můj obchod se psy Črty, povídky a humoresky z cest (1955) – soubor, vydaný po Haškově smrti; parodování autorit Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921-1923)

Nedokončený čtyřdílný humoristický román se postupně stal národním „pokladem“ a jedním z

nejpopulárnějších českých literárních děl. Kniha byla několikrát úspěšně zfilmována a přeložena

do více než 50 světových jazyků. Stala se inspiračním zdrojem dramatiků, existuje Švejk jako

muzikál i jako opera. Má také svou výtvarnou podobu (Lada, Trnka) a postava Švejka se stala

nesmrtelným literárním typem – Švejk svým humorem i idioctvím brání základní potřebu každého

člověka – zůstat sebou samým.

ve Švejkovi Hašek vytvořil originálního hrdinu – literární typ (mazaný hlupák, bojovník s militarismem, někteří ho vidí jako obraz malého českého člověka, který je hanbou národa a ulejváctví, není zcela zřejmé, jestli svojí hloupostí pouze maskuje svou inteligenci, nebo jestli je opravdu hloupý)

jednotlivé díly: V zázemí, Na frontě, Slavný výprask, Pokračování slavného výprasku

není jen humoristický román, groteska fraška, satira, pikareskní román (hrdina darebák)

Josef Švejk je po sarajevském atentátu na následníka trůnu Ferdinanda zatčen pro „vlastizrádné“ výroky pronesené v hospodě. Je propuštěn, protože všechny přesvědčí, že je „ouřední blb“. Po vypuknutí války, kterou vítá, je odveden. Záhy se ocitá v nemocnici a vězení. Krátce působí jako vojenský sluha u věčně opilého polního kuráta Katze. Katze ho prohraje v kartách, proto jde sloužit k nadporučíku Lukášovi. Pro pána ukradl psa vysokého důstojníka, oba jsou poslání na ruskou frontu. Uvázne do zajetí, opět vyvázne.

děj je pouze v kostce – množství historek za sebou, množství postav za sebou


4

2. Spisovatelé demokratického proudu Spojuje je aktivní žurnalistická činnost v Lidových novinách.

Eduard Bass (1888–1946) Vlastním jménem Eduard Schmidt. Byl vynikající novinář a humorista. Nadchly ho kabarety, pro které napsal řadu kabaretních textů. Roku 1910 se stal profesionálním kabaretním umělcem (Červená sedma). Od roku 1921 pracoval v Lidových novinách jako fejetonista, soudničkář, divadelní kritik a autor tzv. rozhlásků (= veršované komentáře událostí, napsal jich přes 700). Měl bystrý postřeh, smysl pro lidový humor, parodii a satiru.

Napsal román Klapzubova jedenáctka (1922)

vyprávějící o světoznámé fotbalové jedenáctce, kterou tvoří 11 synů českého chalupníka Cirkus Humberto (1941).

román, literárního vrchol Bassovi tvorby

Kniha je oslavou českého člověka, jeho píle, tvůrčích schopností a solidarity, což byly v době vzniku románu (za okupace) velmi důležité vlastnosti (podpora českého sebevědomí). Bass zde poutavě vypráví příběh syna jihočeského zedníka, Vaška, který udělá kariéru ve slavném cirkusu. Je zde zajímavě a lákavě popisováno cirkusové prostředí.

Karel Poláček (1892–1944) Žurnalista, humorista a prozaik. Pocházel z Rychnova pod Kněžnou, z židovské kupecké rodiny. Roku 1914 byl jako voják povolán do války, šťastně se vrátil a pod vlivem bratří Čapků začal pracovat v Lidových novinách jako soudničkář a fejetonista. Několikrát odmítl možnost emigrace, nakonec se do koncentračního tábora vydal dobrovolně, aby následoval svou družku, zahynul v Osvětimi. Když jednou napsal článek na pomezí fejetonu a povídky, tak si s tím redakce nevěděla

rady – text tedy vysadili v novinách kursivou a umístili ho do pravého krajního sloupce na první straně. Tak se zrodil nový žurnalistický žánr – sloupek. Je autorem humoristických knih Muži v ofsajdu (1931) a Hostinec U kamenného stolu (1941). V nejtragičtějších chvílích svého života, když čekal na transport do koncentračního tábora, napsal své nejslavnější dílo Bylo nás pět (1946).

Poláček v ní vzpomíná na svět svého mládí v Rychnově, viděný dětskýma očima. O zážitcích 5členné klukovské party vypráví Petr Bajza, syn místního obchodníka. Petr je normální kluk, rošťák s poslušným vztahem k rodičům.

Komická je jeho snaha líčit klukovské rošťárny spisovnou češtinou. Tak jazyk Petra Bajzy neustále míchá přirozené chlapecké vyjadřování s naučenou a nepřirozenou školskou češtinou. Slovosled i kostrbaté větné konstrukce vytvářejí originální jazykový text.

Josef Čapek (1887–1945) Byl především výtvarníkem. Společně se svým bratrem Karlem napsal Krakonošovu zahradu, Ze života hmyzu a Adama stvořitele. Sám je autorem baladické novely Stín kapradiny (1930). Jde o příběh dvou vesnických mladíků, kteří zabijí hajného, když je přistihne při pytláctví. Pro děti napsal knížku Povídání o pejskovi a kočičce.


5

Karel Čapek (1890–1938)

Narodil se v Malých Svatoňovicích v Podkrkonoší. Pocházel z kultivované rodiny, kde se zajímali o kulturu, umění, hudbu. Karel byl nejmladší ze tří sourozenců. Nejstarší byla Helena, provdána Šmahelová, která byla spisovatelkou. Bratr Josef je známý především jako malíř. Čapek vystudoval gymnázium v Hradci Králové, Brně a Praze, poté studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, dále studoval i v Berlíně a Paříži. Od roku 1921 až do konce života byl redaktorem v Lidových novinách. Často cestoval. V roce 1938 byl už těžce nemocný – měl problémy s páteří a dostal zápal plic, navíc se dostal do hluboké vnitřní krize, protože v roce 1938 definitivně umírají jeho ideály spojené s humanismem a demokracií, jak je hlásal i T. G. Masaryk. Čapek ztrácí chuť k životu a nemoci podléhá.

Čapek je novinář a spisovatel, který vynikl ve všech základních oblastech literární práce. Básnický překlad prokázal překlady francouzské poezie, psal povídky, fejetony, cestopisné knihy, literární a politické úvahy, proslavil se rovněž četnými romány a dramaty. Celé jeho dílo je prostoupeno filozofií počátku 20. století – pragmatismem. Základem této filozofie je zvláštní pojetí pravdy – každý má svou pravdu, nikdo však nemá pravdu úplnou a nikdo nemá proto právo druhého soudit. Pragmatismus považuje za dobré každé lidské jednání, které nějakým způsobem přispívá životu a je užitečné. Čapkovo dílo můžeme rozdělit do pěti vývojových období: První období (do roku 1920) Čapek vstupuje do literatury soubory krátkých próz, které napsal společně s bratrem Josefem a které byly nejprve publikovány v Lidových novinách – Krakonošova zahrada (1918) je dílo, v němž autoři obdivují svět rozvíjející se techniky, zároveň jsou jím ale znepokojeni. Prvním samostatným dílem Karla Čapka jsou Boží muka – soubor povídek, které vznikaly během první světové války, ale téma války se v nich neobjevuje. Naopak jsou povídky plné obav ze zmechanizovaného a přetechnizovaného světa. V prvním období vzniklo i drama Loupežník (1920, lyrická oslava mládí, jeho elánu a odvahy) a kniha Francouzská poezie nové doby (1920), což jsou překlady básní moderních francouzských básníků od Baudelaira po Apollinaira. Druhé období (1920–1927) V tomto období píše Čapek dramatické a románové utopie, v nichž jde o nějaký převratný vynález a jeho katastrofální důsledky pro lidstvo. Čapek je názoru, že technika se rozvíjí rychleji než morálka lidí, a proto vyslovuje obavy, zda převratné vynálezy znamenají vůbec nějaké blaho pro lidstvo. Nebezpečí pro lidstvo vidí nejen ve válce, ale i v době míru při zneužití vynálezu. Čapek také řeší odpovědnost vědce za jeho vynález a jeho díla varují před zneužíváním techniky. Jediným východiskem se nabízí nejzákladnější lidský cit – láska. RUR (1920)

Rossum´s Universal Robots satiricko-kritické drama, dosáhl díky němu světové popularitě inspirací mu bylo zneužití strojů k zabíjení lidí během světové války v továrně sestrojili stroje nerozeznatelné od lidí, aby vykonávaly těžkou práci. Postupně

však roboti přejímají kontrolu nad továrnou a také celým světem. Začnou s lidmi válčit, vyvražďovat je. Jediný, koho nechají žít, je starý vynálezce Alquist. Jeho úkolem je najít ztracené tajemství výroby, neboť jim hrozí, že postupně vyhynou. Obrat nastává, když ve dvou robotech – Heleně a Primovi – ožívají lidské city, soucit a láska. Alquist je nadšeně vysílá do světa, aby stvořili nové pokolení.


6

Věc Makropulos (1922)

drama hlavní hrdinkou je krásná zpěvačka Emilia Marty (přezdívá se jí Makropulos), jejíž otec je

lékař na dvoře Rudolfa II. Otec objevil elixír, který dokáže na tři sta let uchovat mládí. Vyzkoušel ho nejdříve na své dceři. Dožívá se sice tři sta let, ale život ji už netěší – přehršel zážitků, citové otupení

Továrna na absolutno (1922)

fejetonový román; satira proti institucím vědec vynalezne způsob, jak rozbít hmotu a získat energii. Každý však kdo se přiblíží k jeho

stroji, se stává světcem toužícím konat dobré skutky svět zachrání až dělostřelecký poručík, který přístroj zničí

Krakatit (1924)

po svém vydání byl nejslavnějším a nejčtenějším Čapkovým románem upozornil v něm na nebezpečí zneužití vědy a techniky pro válečné účely; vyslovil též názor,

že vědec zodpovídá za své vynálezy, neboť se mohou dotknout mnoha lidských osudů předpověděl zde zneužití obrovské energie, přestože ke svržení první jaderné bomby došlo

až o 20 let později hlavní hrdina, inženýr Prokop, vynalezne třaskavinu Krakatit, která může zničit celý svět.

Tajemství její výroby však prozradí v horečce svému známému ze studií Tomešovi, který pak chce vynález zpeněžit. Prokop se snaží zneužití Krakatitu zabránit, a proto Tomeše hledá. Po řadě peripetií nakonec dojde ke zničení laboratoře i výbušné směsi a Prokop zjišťuje, že princip její výroby zapomněl.

Třetí období (1928 – 1933) V tomto období převažují soubory próz psaných původně pro noviny – fejetony, povídky, cestopisy a sloupky. A právě jako krátké povídky pro noviny, psané na motivy denních zpráv, vznikly Povídky z jedné kapsy (1929) a Povídky z druhé kapsy (1929). Čapek zde využil postupů detektivních příběhů, ale současně vyjadřuje názor, že žádný člověk není ve svém jádru docela zlý a že ne vždy je snadné zjistit, kdo je vlastně doopravdy vinen. Objevují se zde i pochybnosti, zda je člověk oprávněn soudit druhého. V knihách cestopisných fejetonů (Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska, Cesta na sever) se Čapek dává okouzlovat pestrou mnohotvárností života, vychovává v nich čtenáře k úctě k jiným národům a k tomu, aby jeden národ nevnucoval životní styl a zvyky druhým národům. Knihami plnými laskavé pozornosti k prostým věcem lidského života, k lidským radostem a koníčkům jsou soubory O nejbližších věcech, Zahradníkův rok, Jak se co dělá (vtipné vyprávění o tom, jak se dělají noviny, divadlo, film). Z tohoto tvůrčího období pochází také knížka pro děti Dášenka čili život štěněte (1933) a soubor pohádek Devatero pohádek (1932). Čtvrté období (1933–1935) Vznikla Čapkova románová trilogie Hordubal (1933), Povětroň (1934) a Obyčejný život (1934). Je to jiný typ trilogie, než jaký známe např. od Jiráska. Jednotlivé romány Čapkovy trilogie jsou zcela samostatné, dějově ani postavami spolu nesouvisí. To, co je spojuje, je společný problém – možnost poznání druhého člověka. V románu Povětroň leží v nemocnici umírající člověk, jediný pasažér letadla, které se zřítilo. Tři lidé, jeptiška, jasnovidec a básník, se pokouší rekonstruovat jeho osud. Tyto tři verze jednoho lidského osudu se různí, protože jsou různí ti, kteří je vypráví. Člověk vkládá do poznání druhého člověka vždycky něco ze sebe, ze své povahy, ze svých zkušeností, ze svého vztahu ke světu. Páté období (1935–1938) V tomto období vznikají především protifašistická díla. Čapek velmi ostře vystupoval proti fašismu, který se šířil ve 30. letech Evropou, byl totiž přesvědčen, že maximální míru svobody může poskytnout pouze demokratický systém. V politických názorech se Čapek shodoval s T. G. Masarykem – důkazem je kniha fiktivních rozhovorů Hovory s T. G. Masarykem (1928–1935).


7

Válka s mloky (1936)

utopický román – kritika hitlerovského Německa, varování před rozšiřujícím se fašismem děj románu se odehrává na blíže neurčeném místě. Lidé objeví zvláštní inteligentní mloky – začnou

je cvičit a využívat jako levnou pracovní sílu. Mloci se však vzbouří, přemnoží se. Zorganizují vlastní stát, zvolí si svého vůdce, a protože potřebují ke svému životu stále více mělčin, rozhodnou se bourat pevniny. Vše spěje k válečnému konfliktu. Končí katastroficky – mloci zaplavují svět a objevují se i v Praze.

Matka (1938)

fiktivní rozhovor se všemi mrtvými (otec a 4 synové). Matce doma zbyl už jen poslední syn, kterého nechtěla pustit do války, protože všichni ostatní jí tam zemřeli. Když však vidí, že je ubližování i slabým a nemocným, posílá ho tam sama.

Bílá nemoc (1937)

konflikt mezi doktorem Galénem, charakterním, přirozeně inteligentním, skromným člověkem a diktátorem Maršálem, který má jasné rysy fašistického vůdce. Doktor má lék proti morové nákaze – smrtelné bílé nemoci, která zasáhla celé lidstvo. Bohatým a mocným jej slibuje vydat jen tehdy, zřeknou-li se války. Jeho boj ve jménu nejvyšších humanistických ideálů je však tragický a marný, protože Galén zůstává ve svém boji osamocen a nakonec je ušlapán zfanatizovaným davem. Čapek zde vyjadřuje přesvědčení, že jedinec i s těmi nejušlechtilejší snahami je slabý v boji proti organizovanému násilí.

Ukázka: (Houkání auta, které si nemůže zástupem prorazit cestu.) DR. GALÉN: (Vyběhne s kufříkem v ruce.) Doběhnu pěšky… Dovolte prosím… Prosím vás, pusťte

mě… někdo mě čeká… SYN: Občané, volejte: Ať žije maršál! Ať žije válka! DR. GALÉN: Ne! Válka ne! Nesmí být žádná válka! Poslyšte, ne, válka nesmí být! VÝKŘIKY: Co to říkal? – Zrádce! – Zbabělec! – Mažte ho! DR. GALÉN: Musí být mír! Pusťte mne – Já jdu k maršálovi – VÝKŘIKY: Urazil maršála! – Na lucernu! – Zabte ho! (Hlučící zástup se zavře kolem Dr. Galéna. Zmatená vřava.) (Zástup se rozestupuje. Na zemi leží Dr. Galén a jeho kufřík.) SYN: (Kopne do něho.) Vstávej, potvoro! Koukej mazat, nebo – JEDEN ZE ZÁSTUPU: (Klekne k ležícímu.) Počkat, občane. Ono je po něm. SYN: Žádná škoda. O jednoho zrádce míň. Sláva maršálovi! ZÁSTUP: Ať žije maršál! Maršál! Mar-šál! SYN: (Otevře kufřík.) Hele, byl to nějaký doktor! (Rozbíjí lahvičky s léky a dupe na ně.) Tak! Ať žije

válka! Ať žije maršál! ZÁSTUP: (Valí se dál.) Maršál! Mar-šál! Ať – žije – maršál!


8

3. Imaginativní próza (= básnická, lyrická próza)

Vladislav Vančura (1891–1942) Narodil se v Háji u Opavy, dětství trávil v Praze. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Praxi vykonával jen několik let na Zbraslavi, pak se věnoval výhradně literatuře. Stal se prvním předsedou uměleckého sdružení Devětsil. Roku 1929 opustil po roztržce s vedením strany řady komunistů. Nenáviděl fašismus a za druhé světové války byl předsedou protifašistického ilegálního Výboru inteligence. Za stanného práva byl zatčen a 1. 6. 1942 popraven (zastřelen) v Kobylisích. Jeho dílo je prostoupeno lyrismem a vyznačuje se mimořádnou péčí o stylovou a

jazykovou stránku. Vedle běžných výrazů užívá Vančura archaismy, knižní výrazy, přechodníky, obraty lidové i argotické. Pozoruhodná je také větná stavba – užívá totiž složité větné konstrukce humanistické češtiny. Vančura zvýrazňuje také roli vypravěče, jenž se čtenářem komunikuje a oslovuje ho. V práci s jazykem je Vančura pokládán za spisovatele zcela výjimečného a jedinečného. Jeho románová prvotina Pekař Jan Marhoul (1924) vypráví tragický příběh dobrosrdečného pekaře. Rozmarné léto (1926) Velmi známá je jeho humoristická novela v níž je zobrazena idyla lázeňského městečka Krokovy Vary narušená příjezdem potulného kouzelníka Arnoštka a krásné dívky Anny. Ta poblouzní plavčíka Důru, kanovníka Rocha a majora Huga, tři přátelé, kteří poetisticky tráví společně svůj čas. Dílo patří k nejzdařilejším a je pro něj příznačný optimismus a radostný vztah k životu. Jazykovým slohem, který se dá označit jako vznešený, vypráví Vančura o malicherných a obyčejných věcech, a to podtrhuje humornou stránku novely. Historický román z období lapkovského středověku Markéta Lazarová (1931) představuje jeden z vrcholů české prózy. Hlavní hrdinkou je Markéta, dcera šlechtického lupiče Lazara z Obořiště, která miluje hromotluka a rváče Mikuláše z nepřátelské rodiny Kozlíků. Kniha má promyšlenou kompozici, monumentální stavbu věty a je napsána vytříbeným jazykem. Zcela ojedinělé je i Vančurovo dílo Obrazy z dějin národu českého (1939, 1940, torzo 3 dílu 1948). Mělo jít původně o kolektivní dílo zachycující beletristicky počátky národní historie. Nakonec je však psal Vančura zcela sám, přitom spolupracoval se třemi historiky, kteří mu dodávali teze, jenž Vančura následně literárně zpracoval (stihnul zpracovat období od příchodu praotce Čecha až po období Přemyslovských králů). Dílo je jazykově precizní a mělo posilovat národní sebevědomí v těžkých pomnichovských chvílích. K dalším významným dílům patří romány Pole orná a válečná (1925) a Útěk do Budína (1932), soubor povídek Luk královny Dorotky (1932) či dětská knížka Kubula a Kuba Kubikula (1931).

4. Próza levicově orientovaných autorů

Ivan Olbracht (1882–1952) Vlastním jménem Kamil Zeman, je synem spisovatele Antala Staška. Pocházel ze Semil, vystudoval gymnázium ve Dvoře Králové, vysokoškolská studia práv a historie ale nedokončil. Stal se novinářem, byl redaktorem Dělnických novin, později pracoval pro v Rudém právu. Do literatury vstoupil knihami, jejichž hlavními hrdiny jsou lidé žijící na okraji společnosti – O zlých samotářích (1913) a Podivné přátelství herce Jesenia (1919). Psychologický román Žalář nejtemnější (1916) vypráví o bývalém ambiciózním policejním komisaři Machovi, který oslepne, a tak se ocitá v izolaci. Stane se

podezíravým, trápí manželku chorobnou žárlivostí, až se jeho vztah rozpadne. Vinu však nehledá u sebe. Žalářem nejtemnějším tak není jeho slepota, ale jeho sobectví.


9

Ve 20. letech napsal Olbracht ideologický román Anna proletářka, který se po roce 1948 stal dokonce povinnou školní četbou. Je příběhem politického zrání služky Anny, která své politické přesvědčení získá díky milostnému vztahu k mladému revolucionáři Toníkovi. Román patří k tomu literárně nejhoršímu, co Olbracht napsal. Tuto etapu jeho tvorby naneštěstí ukončila roztržka s novým vedením KSČ a Olbrachtovo vystoupení ze strany. Ve 30. letech se začal Olbracht plně věnovat literatuře, novou tematickou oblastí jeho zájmu je Podkarpatská Rus. Odtud čerpá námět jak pro povídkovou knihu Golet v údolí (1937, golet = židovská osada), tak i pro knihu Nikola Šuhaj loupežník (1933). Tato románová balada patří k Olbrachtovým vrcholným dílům i k mezníkům české literatury vůbec. V příběhu se prolínají dvě roviny – pohádková a realistická, tedy zbojnická legenda a reálný příběh. Nikola uprchl z vojny, vrátil se domů a jako vojenský zběh se skrýval v horách. Byl stále pronásledován četníky, ale dlouho se mu dařilo unikat. Láska k Eržice ho však neustále táhla domů. Po válce se s ní oženil, ale bídný život ho znovu vyhnal do hor. Stal se spravedlivým zbojníkem, který přepadával bohaté a chudým pomáhal. Četníci jej znovu marně pronásledovali, a když Šuhaj jednoho z nich zastřelil, byla na jeho hlavu vypsána odměna. Vidinou snadno získaných peněz se nechali unést Šuhajovi kamarádi, kteří jeho i bratra Šuhaje zabili. Olbrachtovi se podařilo věrohodně vykreslit prostředí Koločavy s jeho sociálními problémy. Za okupace vznikly knihy pro mládež – převyprávěl nejen Biblické příběhy (1939), ale také staroindické bajky O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (1947).

Marie Majerová (1882–1967) Představitelka sociální prózy i socialistického realismu. Od mládí se společensky i politicky angažovala, nejprve byla členkou sociální demokracie, pak vstoupila do KSČ. Byla redaktorkou Rudého práva, redigovala i časopis Ženské listy. Své postavení využívala k selekci „vhodných“ autorů. Do literatury vstoupila např. povídkovým souborem Plané milování a románem Panenství (1907). Všechna tato díla spojuje motiv tíživého postavení dívek a žen v tehdejší společnosti. Majerová tak reagovala na tzv. červenou knihovnu, v níž vycházely pohádkově neskutečné příběhy o lásce. Nejznámějším románem je Siréna (1935), označovaný jako generační román. Majerová v něm zachytila vývoj Kladenska na pozadí osudů několika generací rodiny Hudců. zachytila vývoj Kladenska od počátků průmyslu v 19. století po 1. světovou válku na pozadí osudů několika generací rodiny Hudců. Volným pokračováním Sirény je novela Havířská balada (1938). Pro mládež napsala knihu Robinsonka (1940).

Marie Pujmanová (1893–1958) Vyrůstala v pražské intelektuální rodině, prožila krásné dětství, nejprve měla domácí učitelky, pak vystudovala lyceum. Pujmanová několikrát navštívila Sovětský svaz a tyto cesty velmi ovlivnily její politické smýšlení, proto se přiklonila ke komunismu. Ve 30. letech se intenzivněji věnovala veřejné činnosti (přednášela o ženské problematice a o literatuře pro ženy, podporovala dělnické hnutí a volební kampaně KSČ), roku 1946 vstoupila do KSČ. Po 1948 prosazovala metodu socialistického realismu. V 50. letech se stala jednou z hlavních propagátorek politických procesů, např. žádala maximální tresty pro „zrádce“ (známý je její výrok: „Psovi psí smrt!“). Literární kritik Václav Černý ji nazval nejnedůstojnější českou ženou tohoto století. Po románu Pacientka doktora Hegla (1931), který se zpracováním i námětem blíží k červené knihovně, začala pracovat na trilogii Lidé na křižovatce (1937), Hra s ohněm (1948) a Život proti smrti (1952), v níž se prolínají osudy rodiny textilního velkopodnikatele (zjevná inspirace Baťou) a levicově orientovaného pražského advokáta.

5. Psychologická próza Psychologická literatura se soustřeďuje na zobrazování lidského nitra, detailně popisuje nálady a prožitky hlavních postav, jejich vnitřní pochody a stavy. Hrdinové se mnohdy chovají amorálně, nemilosrdně, jsou


10

nešťastní a lstiví. Knihy vznikající v tomto okruhu jsou svým tématem nadčasové a dodnes se těší velkému čtenářskému zájmu.

Jaroslav Havlíček (1896–1943) Patří k nejvýznamnějším představitelům psychologické prózy. Jeho hrdinové jsou degenerovaní jedinci, ať již mentálně či vlivem postupující nemoci. Havlíček vypráví střízlivě, bez patosu, až téměř chladnokrevně. Román Petrolejové lampy (1935) vypráví příběh vitální Štěpánky Kiliánové. Je sice nehezká, ale smyslová a citová dívka, která žije na maloměstě a touží po ukojení svých snů. Je jiná než ostatní dívky z Jilemnice, chlapci o ni nejeví zájem. Když se ji začne dvořit bratranec s hodností důstojníka a pěknou tváří, prosadí si Štěpánka u rodičů svolení k sňatku. Štěpánka touží po dětech, ale čeká ji hořké zklamání. Pavel si ji vzal pro peníze, navíc jeho podivné chování vysvětlí diagnóza paralýzy (syfilida). Autor mistrovským způsobem zaznamenal vývoj choroby podepisující se na chování nemocného Pavla. Štěpánka ho odmítá dát do ústavu. On jí ubližuje a uráží ji. Štěpánce zemřou rodiče a její svět se hroutí. Lidské kvality Štěpánky nakonec ocení bratr Pavla, hospodář Jan. Poté, co odveze Pavla do ústavu, začíná jeho soužití se Štěpánkou. Mezi mistrná díla naší literatury patří román Neviditelný (1937). Jde o monotónně pochmurný příběh o dědičném šílenství měšťanského domu Hajnů. Sobecký a vypočítavý Petr Švejcar se zištně ožení se Soňou Hajnovou. Po sňatku zjistí, že s nimi v domě bydlí i pomatený strýc Cyril, který se považuje za neviditelného. Postupně také Soňa duševně onemocní a i když Cyrila odvezou do blázince, ona ho stále v domě vidí a rozmlouvá s ním. Vsugeruje si, že otcem dítěte, které čeká, je Cyril. Nakonec spáchá sebevraždu a rodinnému prokletí však neunikne ani její syn. Název románu Helimadoe (1940) je vytvořen ze začátečních písmen jmen 5 dcer (Helen, Lidmila, Marie, Dora a Ema) ovdovělého a podivínského vesnického lékaře. Ten diriguje život dcer tak, že jim přiděluje povinnosti v pravidelných turnusech. Dcery se nakonec vymknou přísnému režimu otce. Důležitou roli v příběhu hraje vypravěč, mladý zvídavý a nezkušený chlapec, který se z povzdálí na veškeré dění dívá.

Jarmila Glazarová (1901–1977)

K proudu psychologické literatury patří díky dvěma románům. Vlčí jáma (1938) román, který sleduje manželství dvou povahově protichůdných lidí. Manželka je sobecká, pyšná a chorobně svárlivá. Navenek se chová okázale laskavě, ale doma se z ní stává tyran. Manžel je o 12 let mladší dobrácký veterinář. Stereotyp jejich života je narušen příchodem 18leté schovanky Jany, něžné a křehké dívky. Autorka líčí drastický příběh citového vztahu osiřelé dívky a manžela Roberta a zároveň líčí rozklad manželského života. Manželku Kláru nikdo nemá rád, Jana se jí však snaží ze vděku omlouvat. Robert se rozhodne s manželstvím skoncovat, ale zpráva o jeho nevyléčitelné nemoci ho donutí k rezignaci.

Druhý román Advent (1939) patří k baladistickým prózám. Je to příběh svobodné matky Františky a o jejím hlubokém vztahu k synovi v nepřátelském prostředí horské samoty. Příběh je kompozičně zasazen do obrazu jediné noci, kdy Františka hledá ztraceného syna. Syna sice nachází v seníku, ale také gazdu s jeho milenkou. Ve vzteku po nich hodí lucernu, ta způsobí požár a milenci uhoří. V těchto románech vyjádřila Glazarová touhu po harmonii lidských vztahů, důvěru v lásku, která je člověka schopna vyzdvihnout nad hmotnou i mravní bídu. Je tedy ironií, že v poválečném období se aktivně účastnila politických procesů (50. léta) a urážela na smrt odsouzené spisovatele či politiky (např. Miladu Horákovou).

Egon Hostovský (1908–1973) Vystudoval gymnázium v Náchodě, poté začal studovat filosofii v Praze, později přešel na univerzitu do Vídně, ale brzy studia zanechal. Roku 1930 se vrátil do Prahy, kde pracoval v několika nakladatelstvích


11

jako redaktor. Po okupaci Československa (15. března 1939) emigroval nejprve do Paříže, pak do Portugalska a roku 1941 do USA. Po druhé světové válce se sice vrátil do Československa, roku 1948 ale musel emigrovat podruhé – odešel do Dánska, pak Norska a nakonec do USA, kde pracoval nejprve jako učitel češtiny, později jako novinář a redaktor rádia Svobodná Evropa. Po jeho smrti byla založena literární Cena Egona Hostovského. K jeho nejznámějším knihám patří romány Případ profesora Körnera (1932), Žhář (1935), Dům bez pána (1937) a Cizinec hledá byt (1947). Jde o příběhy bezvýsledného hledání obsahu lidského života a o sebepozorování vnitřní krize. Základním pocitem Hostovského postav je prožívání sebe sama jako cizince mezi cizinci.

II. POEZIE 1. Proletářská poezie Na počátku 20. let 20. století se u nás objevuje tzv. proletářská poezie. Ke vzniku tohoto proudu přispěla první světová válka, po které především mladá generace vyjádřila svou touhu po spravedlivém světě. Cílem této poezie nebylo dřívější zobrazování těžkého života dělníků, ale tvorba, jež pohlíží na svět a společnost očima dělníka. K hlavním představitelům patří Stanislav Kostka Neumann, Josef Hora, Jaroslav Seifert a Jiří Wolker.

Jiří Wolker (1900–1924)

Narodil se v Prostějově v dobře situované rodině. Vystudoval gymnázium a v Praze studoval práva. Byl nadaný literárně, hudebně i výtvarně a již jako středoškolák publikoval ve studentských časopisech. V krátkém časovém rozmezí vytvořil sbírky Host do domu (1921) a Těžká hodina (1922). Další básně (např. Balada o námořníkovi), pohádky, povídky i zlomky dramat a jednoho románu se dochovaly v pozůstalosti a vyšly po básníkově smrti v souborném díle. Wolker trpěl plicní chorobou, kterou léčil pobyty u Jaderského moře a ve Vysokých Tatrách, ale nakonec jí ve 24 letech podlehl. Před smrtí si napsal nápis na hrob – epitaf:

„Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlivost jeho šel se bít. Dřív než moh srdce k boji vytasit, zemřel, mlád dvacet čtyři let.“

Sbírka Host do domu je typická láskou k prostým věcem, verše mají všední dějiště (les, park, hotelový pokoj). Všechno je v nich prosté a jednoduché. V básních se Wolker na svět dívá dětsky důvěřivýma očima, všechno je obestřeno láskou (např.: básně Kamna, Věci, Poštovní schránka). Verše jsou harmonické, dobrota srdce je podle Wolkera lékem na všechny bolesti. Na přání Wolkera byla ke sbírce Host do domu v dalších vydáních ještě báseň Svatý kopeček (1921), kde se Wolker už loučí se světem dětství. Tato rozsáhlá skladba je motivována prázdninovými cestami Wolkera k babičce, a lze o ní říci, že sice ještě harmonizuje s Hostem do domu, ale už otvírá novou kapitolu básníkovy tvorby, neboť se dovídáme, že: „Svět je nemocný a je třeba ho uzdravit.“ Název sbírky Těžká hodina symbolizuje dobu, v níž už nebyl Wolker dítětem, ale také ne ještě mužem. Básník se již nedívá na svět láskyplnýma očima, ale poznal, že dosud podléhal sebeklamu, že vše je třeba změnit a že sám musí prožít svou těžkou hodinu, aby dospěl k pravdě, aby poznal svět skutečný, rozdělený na bohaté a chudé. Ve sbírce jsou obsaženy balady, v nichž Wolker navázal na Erbena. Balady mají tragický děj, není to ale zásah osudu, ale důsledek společenských podmínek, např.: Balada o očích topičových, Balada o nenarozeném dítěti, Balada o snu. BALADA -


12

2. Poetismus Důležitým obratem ve vývoji české poválečné poezie se stal rok 1924. Tehdy umírá Jiří Wolker a od proletářské poezie se oddělil nový vyhraněný program – poetismus. Byl reakcí na proletářskou poezii tím, že vyloučil z básně veškerý sociální obsah. Poetismus těžil z fantazie a zdůrazňoval, že hlavním účelem básně je být básní a hrou obrazotvornosti. Jako jediný z básnických směrů z počátku 20. století vznikl v Čechách a vyvíjel se výhradně v české literatuře (ve Francii to byl surrealismus a dadaismus). Znaky poetismu:

U zrodu poetismu stáli Karel Teige, český kritik a teoretik umění, publicista a překladatel, a Vítězslav Nezval, významný básník.

Poetismus je spojen s Devětsilem, což bylo seskupení českých avantgardních umělců založené roku 1920 v Praze. Po založení se členové Devětsilu (např. Teige, Nezval, Vančura, Seifert) věnovali nejprve proletářskému umění, od roku 1923 se angažovali v poetismu.

Poetismus usiloval být „umění života, je uměním žít a užívat“, chtěl „uspořádat svět tak, aby byl živou básní“.

Je ovlivněn tvorbou francouzského básníka Guillaume Apollinaire [gijóm apolinér]. Poetická poezie se dává okouzlovat prudkým technickým a civilizačním rozvojem poválečného

světa, objevuje krásu moderního velkoměsta, kouzlo cestování, exotiku dálek. Inspiruje se rovněž prostředky lidové zábavy (cirkus, pouťové atrakce, dobrodružný film, filmová groteska).

Poetismus odmítá konvence a hledá nové výrazové prostředky. Oblíbené je asociativní (bez logiky a rozumu) řazení myšlenek. Tvůrčí metodou je hra – proto poezie básníků-poetistů je radostná a hravá. Poetistická báseň je sestavena jako volný proud pocitů, dojmů, vzpomínek, nálad. Smyslem není podat obraz vnějšího světa, ale vyslovit básníkův životní pocit.

Poetismus je apolitický (nevyjadřuje se k polotice). Manifestem poetismu se stala Nezvalova stať Papoušek na motocyklu čili o řemesle básnickém z

roku 1924.

3. Surrealismus Vzniká po první světové válce ve Francii, jeho zakladatelem byl francouzský básník a prozaik André

Breton, vychází z Freudovy psychoanalýzy, zejména z jeho učení o podvědomí a snu. Pojem surrealismus poprvé použil Guillaume Apollinaire [gijóm apolinér]. Je založený na snaze bez rozumové kontroly vypovídat o tom, co se děje v podvědomí, chce zachytit

představy, sny, a to formou volné asociace – vznikají pak automatické texty, které jsou projevem lidské fantazie bez omezení logikou.

V českém prostředí založili roku 1934 Vítězslav Nezval a Karel Teige Surrealistickou skupinu, jejímiž dalšími členy byli např. Konstantin Biebl, výtvarníci Jindřich Štyrský a Toyen (vl. jménem Marie Čermínová) nebo divadelník Jindřich Honzl či hudebník Jaroslav Ježek. V roce 1938 byla skupina rozpuštěna.

Vítězslav Nezval (1900–1958) Největší osobnost české meziválečné literatury. Byl především básníkem, ale psal i prózu, divadelní hry, překládal (např. Poea, Rimbauda) a pokoušel se i o filmové scénáře. V roce 1924 vydává reprezentativní dílo českého poetismu – sbírku Pantomima. Je to vlastně sborník obsahující drobné hříčky a kaligramy (obrázkové básně), divadelní scénky, básnické manifesty (např. Papoušek na motocyklu) i programové citáty. Hravost sbírky reprezentuje např. báseň Abeceda, která představuje volné představy při grafickém vnímání písmen abecedy, druhý pól představuje např. báseň Podivuhodný

kouzelník. V sedmi zpěvech prochází kouzelník různými sférami života (dětstvím, mládím, revolucí, láskou, smrtí), aby učil lidi chápat krásu jeho proměn. Kouzelníkem, který přichází na svět, aby lidi naučil žít v souladu s jejich přirozeností, je sama poezie. Ona má sílu a moc odkrýt krásy života.


13

K hlavním rysům Nezvalovy tvorby patří především obrazotvornost založená na hře se slovy a hlavně na asociacích, tj. na volném vybavování představ, které nejsou spojeny logikou ani zvykem, ale které působí svou překvapivostí a zdánlivou nahodilostí. Mezi Nezvalovými díly vyniká poéma Edison (1924). Je to lyrická skladba s epickými prvky, obsahuje útržky ze života vynálezce. Skladba je oslavou tvůrčí práce, vyslovuje životní pocity tvůrčího člověka. K těmto životním pocitům patří obavy, deprese, pochyby, ale i chvíle vrcholného štěstí a úspěchů. Oba protipóly životního pocitu mají v básni své refrény a střídají se: Bylo tu však něco těžkého co drtí smutek, stesk a úzkost z života i smrti. Bylo tu však něco krásného co drtí odvaha a radost z života a smrti. Dovětek k této skladbě tvoří báseň Signál času inspirovaná Edisonovou smrtí. V ovzduší politické i hospodářské krize ve 30. letech se hravost z Nezvalových básní vytrácí a do popředí se dostává znepokojení nad tíživou situací člověka. Vznikají tak např. skladby Zpáteční lístek (1933) a Sbohem a šáteček (1934). Po poetismu přichází u Nezvala období surrealistické – Praha s prsty deště, Žena v množném čísle (1936) a Absolutní hrobař (1937). V básních se objevují dlouhé řady básnických spojení těch nejvzdálenějších představ (tzv. automatické texty).

Konstantin Biebl (1898–1951) Prošel složitým básnickým vývojem, a to od proletářské poezie přes poetismus až k surrealismu. Jeho kultivované verše nejsou průbojné, znějí tiše a skromně. Biebl byl na konci první světové války zraněn a zajat na balkánské frontě. Měl být dokonce popraven, ale uprchl. Tento otřesný zážitek ho pronásledoval na celý život, navíc trpěl plícní chorobou. Roku 1951 podlehl depresi a spáchal sebevraždu. Do české poezie přinesl Biebl motivy exotiky. Jeho nejznámější sbírky psané pod vlivem poetismu jsou S lodí, jež dováží čaj a kávu (1927) a Nový Ikaros (1929, čtyřdílná báseň, která patří k nejlepším z období poetismu u nás, prolínají se v ní osobní zážitky s duševními konflikty).

Jaroslav Seifert (1901–1986)

Patří k nejvýznamnějším básníkům, tvořil dlouhých 60 let a všechny básníky své generace přežil. V letech 1969–1970 byl předsedou Svazu československých spisovatelů, podepsal Chartu 77 a v roce 1984 dostal Nobelovu cenu za literaturu roku. Narodil se na Žižkově, gymnaziální studia nedokončil. Nejprve pracoval jako redaktor, od roku 1949 se živil jako spisovatel. V roce 1929 byl vyloučen z KSČ, protože otevřeně vystoupil proti Gottwaldovi a jeho vedení. Během své mnohaleté spisovatelské činnosti se musel několikrát odmlčet, protože jeho poezie se vymykala

oficiální komunistické ideologii. V jeho tvorbě můžeme rozlišit čtyři období: První období proletářská poezie: Sbírky Město v slzách (1921) a Samá láska (1923). Druhé období poetismu: Všechny znaky poetismu najdeme ve sbírkách Na vlnách TSF (1925, TSF = Télegraphie sans fil, tj. rozhlas bez drátu), Slavík zpívá špatně (1926), Poštovní holub (1929).

V letech 1969–1970 byl Seifert předsedou Svazu československých spisovatelů. Ten byl ale v počátcích normalizace rozpuštěn a Seifert se stal zakázaným autorem. Vycházely však sbírky z jeho dřívějšího období. Seifert nezmizel ani ze školních učebnic, komunistický režim předstíral, že klasika české poezie se publikační zákaz netýká. Úřady se snažily zatajit i to, že Seifert byl signatářem Charty 77. Když Seifert obdržel Nobelovu cenu, první zpráva v českém tisku měla pouhé dvě věty.


14

Třetí období – nacistická okupace: V tomto období bývá Seifert nazýván mistrem české kantilény (kantiléna = zpěvná melodie). Melodickým veršem vyjadřoval milostná okouzlení, lásku k domovu a vlasti a vzpomínky na to, co je nenávratně pryč. Sbírka Zhasněte světla (1938) je odezvou na rok 1938. Její první část tvoří intimní a vzpomínkové verše a její druhá část je básnickým komentářem národního osudu. Seifert vyslovuje svou důvěru v lepší budoucnost a současně opěvuje krásu rodné země (např. báseň Píseň o rodné zemi). Sbírka Osm dní je věnována prezidentu Masarykovi, je to cyklus 10 žalozpěvů, které vznikaly v osmi dnech v září 1937 mezi smrtí a pohřbem Masaryka. Sbírka Vějíř Boženy Němcové (1940), což bylo v období, kdy se veřejnosti neustále zdůrazňovala Němcová bojující Julia Fučíka, velmi troufalé a pro cenzuru nepřijatelné. I když ve své době narazila sbírka na silné odmítnutí tehdejší cenzury, což vedlo k Seifertovu nucenému umlknutí na několik let, dnes je oceňována jako jedna z největších skladeb české poválečné lyriky. Na osvobození reaguje sbírkou Přilba hlíny (1945). Jednou z jeho nejslavnějších sbírek je Maminka (1954). Seifert se v ní vrací do svého dětství prožité na Žižkově. Další sbírky: Ruce Venušiny (1936), Jaro, sbohem (1937), Kamenný most (1944, cyklus 5 romancí a legend zasazených do májové Prahy). Úryvek k rozboru: PETROLEJOVÁ LAMPA Všichni už spí a měl bych spát, však lampa bzučí. Stávalo se, že zapomněl jsem poslouchat a neuslyšel nohy bosé. Maminka zavřela mi knížku a já jsem musil do pelíšku. Byl bych ji celou přečtl snad. Často jsem hadrem přikryl práh, pod dveřmi škvíra totiž byla, a plamen opatrně stáh, aby mě lampa nezradila. A noční můry pod stínidlem vrážely do cylindru křídlem. Dočetl jsem až po obsah. Čtvrté období reflexivní poezie Toto období, 60. a 70. léta, následovalo po 9letém odmlčení způsobeném těžkou nemocí. Seifertova poezie se pak proměnila – stal se hluboce reflexivním básníkem, který přemýšlí, uvažuje a rozjímá a který se vzdal rýmu i metodičnosti ve prospěch střízlivosti a naléhavosti. V tomto období vznikaly např. sbírky Koncert na ostrově (1965), Halleyova kometa (1967), Odlévání zvonů (1967). Sbírka Morový sloup vyšla v roce 1971 v exilu a samizdatu, obsahuje trpké verše z let 1968–1970, tedy z doby, kdy se Seifert pro své názory do nelibosti vládnoucích kruhů. Básník jako by se v této sbírce loučil se čtenáři, se svou zemí, vzpomíná na své přátele a cítí se velmi osamocen. V roce 1981 vyšly v Torontu, a až o rok později v Praze, Seifertovy memoáry Všecky krásy světa.

Josef Hora (1891–1945) Sbírky Pracující den (1920), Srdce a vřava světa a Bouřlivé jaro řadíme k proletářské poezii. V Máchovských variacích (1936), sbírce napsané ke stému výročí Máje, vzdává netradiční hold Máchovu odkazu. Ke konci 30. let ovlivňuje jeho tvorbu politická situace. Základem básní je motiv vlasti a českého národa. Dokladem je sbírka Domov (1938), ve které nalezneme slavnou báseň Zpěv rodné zemi.


15

Z roku 1938 pochází lyrickoepická skladba Jan Houslista vypravující o návratu českého virtuóza domů, kterému zahraniční úspěchy a sláva nedávají pocit vnitřního uspokojení. Vrací se do nepřítelem ohrožované vlasti. Doma nachází stárnoucí bývalou lásku a také to nejcennější – rodný kraj.

František Halas (1901 – 1949)

Patří k básníkům, jehož dílo je náročné, velmi subjektivní, meditativní i spirituální. Pochází z Brna, vyučil se knihkupcem. Roku 1926 odešel do Prahy do nakladatelství Orbis. Za okupace pracoval v ilegálním odboji. Po válce pracoval na publikačním odboru ministerstva informací. Po roce 1948 byla jeho poezie mnohými ideology odmítnuta jako nepřátelská. Jeho tvorba však ovlivnila další generace básníků, např. Jiřího Ortena, Josefa Kainara. Sbírky Sépie (1927), Kohout plaší smrt (1930), Tvář (1930) a Hořec (1933) přinášejí motivy rozkladu, nicoty a hrůzy z pomíjivosti. Jednou z legendárních českých sbírek je jeho sbírka Staré ženy (1935), která až nemilosrdně reálně líčí rysy osamělé ženy na

sklonku jejího života. V jednotlivých částech básník oslovuje oči, ruce, ústa, tváře či klín starého ženského těla, aby tak vystihl bolestný odraz stárnutí. Sbírka nebyla pochopena např. Neumannem, který veršům vyčítal soustředění na pouhé biologické stárnutí. Upozorňoval na aktivitu člověka, který umožňuje necítit zoufalou marnost života. Neviděl ovšem estetický a lidský rozměr Halasovy sbírky. Odpověď Neumann podal v básni Staří dělníci (1935). Přelomem v Halasově tvorbě je rok 1936, kdy se jeho poezie dostává do společensko-historické roviny a reaguje na dění kolem. Sbírka Torzo naděje (1938) je reakcí na období mobilizace a mnichovské události. Básník užívá biblických motivů, verše obsahují jistý patos a citovou naléhavost. Okupační období přináší slavnou sbírku Naše paní Božena Němcová (1940), ve které spisovatelčin trpitelský osud je paralelou k údělu českého národa. Sbírka Já se tam vrátím byla napsána již v roce 1939, ale vychází až v roce 1947. Je oslavou kouzelného kraje básníkova mládí, především Kunštátu na Českomoravské vysočině. Roku 1957, tedy posmrtně, vychází sbírka A co?

Vladimír Holan (1905–1980)

Jeden z nejpozoruhodnějších básníků naší literatury, bývá nazýván knížetem české poezie. Stál stranou všech literárních směrů, byl obdařen bohatou a nespoutanou fantazií, jeho poezie je velmi náročná. Narodil se v Praze, v šesti letech se s rodiči přestěhovali do Bělé pod Bezdězem. Maturoval na pražském gymnáziu, krátce studoval práva, ale nakonec přijal místo úředníka. Později se věnoval výhradně literatuře. Po okupaci směl ještě 2 roky publikovat, pak přišel 15letý zákaz, který Holan prožil o samotě v domě na Kampě (jeho spolubydlícím ve velkém domě byl Jan Werich). Holan byl také vynikající překladatel (přeložil do češtiny na 160 autorů ze 16ti literatur). Kameni, přicházíš (1937) je sbírka, v níž vrcholí Holanova tendence v experimentování s jazykem. Sbírka Havraním brkem (1946) je souborným vydáním

básní psaných za okupace, jde o poezii, která reaguje hlavně na národní ohrožení. Sbírky Panychida (1945), Rudoarmějci a Tobě (1947) byly z uměleckého hlediska nadprůměrné, neboť se dokázaly oprostit od dobových schémat. Lyrickoepický příběh Noc s Hamletem (1964) je meditativní skladba, ve které večer rozpráví básník s Hamletem.

Date post:	27-Jan-2021
Category:	Documents
Upload:	others
View:	40 times
Download:	0 times

ČESKÁ LITERATURA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ...ČESKÁ LITERATURA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ 3 I....

Documents