ČESKO PROTI CHUDOBĚInformace, fakta a čísla z rozvojového světa
Editor: Tomáš Tožička
Z OBSAHU:» Západní Sahara, poslední z opomíjených – P. Jedlička
» Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy o jejich (ne)plnění – R. Stojanov» Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích – J. Beránek
» Češi elektrifikují odlehlé oblasti Zambie – M. Mandová
» SVOBODA. Muži a ženy mají právo žít své životy a vychovávat své děti důstojně, osvobozeni od hladu a stra-chu z násilí, útisku a nespravedlnosti. Tato práva nejlépe zajišťuje demokratický a participativní model vlád-nutí vycházející z vůle obyvatel.
» ROVNOST. Žádnému jedinci ani národu nesmí být upírána možnost těžit z rozvoje. Musí být zajištěna rovnápráva a příležitosti pro muže i ženy.
» SOLIDARITA. Globální problémy musí být zvládány tak, aby náklady a zátěž byly rozloženy spravedlivě v souladu se zásadami rovnosti a sociální spravedlnosti. Trpící a ti, kdo mají z rozvoje nejmenší prospěch,mají nárok na pomoc ze strany těch, kdo mají z rozvoje prospěch největší.
» TOLERANCE. Lidé musí navzájem respektovat svá přesvědčení, kultury a jazyky. Rozdíly mezi jednotlivýmispolečnostmi ani mezi skupinami uvnitř společností by neměly být potlačovány, ale naopak chráněny jakovzácná přednost lidského společenství. Kultura míru a dialogu mezi civilizacemi by měla být aktivně pod-porována.
» OHLEDUPLNOST VŮČI PŘÍRODĚ. Je nutno projevovat opatrnost při zacházení s živou přírodou a přírodnímizdroji a jednat v souladu s pravidly udržitelného rozvoje. Jedině tak může být nevyčíslitelné bohatství ukrytév přírodě zachováno a předáno našim potomkům. Současné trvale neudržitelné způsoby výroby a spotřebyse musí změnit v zájmu budoucího blahobytu nás a našich potomků.
» SDÍLENÁ ODPOVĚDNOST. Odpovědnost za řízení celosvětového ekonomického a sociálního rozvoje a zvládání hrozeb mezinárodnímu míru a bezpečnosti musí být rozdělena mezi všechny státy světa a mělaby být vykonávána multilaterálně. Organizace spojených národů jako nejreprezentativnější organizace světav tomto úsilí musí hrát ústřední roli.
Z Miléniové deklarace OSN podepsané představiteli 191 států světa
» OBSAH
Úvod 2Michal BrožaRozvojové cíle tisíciletí 3
Ze světa rozvoje 4Globální odpovědnost 4Tomáš TožičkaFotbal a rozvoj 6 Robin Ujfaluši Globální velmoc a sítě jejího vlivu 8Steven Hiatt Fairtrade: malá změna – velký rozdíl 12Tomáš BílýZápadní Sahara: poslední mezi opomíjenými 14Petr JedličkaEvropská rozvojová politika od Lomé po EPAs 16Adéla Pořízová
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí 19Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy 19o jejich (ne)plnění Robert StojanovProblémy financování mezinárodního rozvoje 22Daniel SvobodaPřes daňové ráje k větší chudobě 23Tomáš TožičkaKlimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích 25Jan BeránekNekonečný příběh dluhové krize 29Jiří Silný, Tomáš TožičkaObnovitelná energetika jako ústřední rozvojový projekt 32Milan Smrž
Česko proti chudobě 34Češi proti bídě 34Jakub PatočkaPožadavky kampaně Česko proti chudobě 34Nezbytnost racionalizace institucionálního zajištění zahraniční rozvojové spolupráce ČR 36Organizace podporující požadavky kampaně 37
Projekty české zahraniční rozvojové spolupráce 38Afghánistán, prevencí proti drogám 38Klára Kazelleová, Sdružení Podané ruceAngola, zemědělská škola v Kuito 39Jiří Hejkrlík, Česká zemědělská univerzitaPostavme školu v Etiopii 40Barbora Umancová, Člověk v tísniRozvoj spravedlivého obchodu (Fair Trade) 41Jiří Silný, Ekumenická akademie PrahaTerénní ošetřovatelská a rehabilitační péče v Malawi 42Jakub Olmer, Sue RyderVietnamská zkušenost - ochrana životního prostředí je ochranou života 43Daniel Svoboda, Development WorldwideElektrifikace odlehlých oblastí Zambie 44Martina Mandová, ADRA 1
» O
bsah
«
» ÚVODMichal Broža, vedoucí Informačního centra OSN v Praze (UNIC)
Lidí, kteří se pomalu odrážejí od nejhlubšího dna chudoby, zaposledních patnáct let ve světě přibývá. V roce 1990 patřila celá jednatřetina populace k extrémně chudým, v roce 2004 již necelá pětina.Díky tomuto trendu se může podařit splnit jeden z Rozvojových cílů tisí-ciletí - do roku 2015 snížit na polovinu počet extrémně chudých lidí.
Mnozí Evropané netuší, co rozvojové cíle znamenají. Rozvojem jsoupro nás nová nákupní centra, mobilní telefony, auta, mp3 přehrávače.Pro miliony nejchudších je to především naděje na důstojný život.Domácnosti s elektřinou, nezávadnou pitnou vodou, kanalizace,zdravotní střediska a školy v blízkém okolí i hlas v rozhodování o věcechveřejných.
Státy OSN v roce 2000 uznaly, že svět má prostředky, technologiei know-how na odstranění chudoby a hladu. Že lze omezit šíření in-fekčních nemocí, dětskou a mateřskou úmrtnost, zpřístupnit základnívzdělání všem dětem, ochránit zdravé životní prostředí a vytvořit férovépodmínky mezinárodního obchodu. V Deklaraci tisíciletí formulovalyosm konkrétních cílů, které máme společně splnit do roku 2015.
Jak si stojíme v poločase cílů rozvoje? „Dosavadní výsledky naz-načují, že jsme se posunuli vpřed a že ve většině regionů můžeme býtnakonec úspěšní,“ říká generální tajemník OSN Ban Ki-moon. Zároveňdodává, že mnohé závazky zůstávají z velké části nenaplněny. Podívej-me se nejprve na to, co se daří.
Počet extrémně chudých v subsaharské Africe se stabilizoval, snížitjejich počet na polovinu do cílového roku se ale Africe pravděpodobně
nepodaří. Více dětí v rozvojových zemích chodí do školy. Školnídocházka vzrostla z osmdesáti procent v roce 1991 na 88 procent v roce 2005. Na politickém a veřejném životě se stále více podílejí ženy.Zlepšení je ale zatím velmi pomalé. V celosvětovém měřítku pomaluklesá dětská úmrtnost. Podobný trend sledujeme i v prevenci maláriea tuberkulózy. Je ale zřejmě nereálné, že se podaří snížit na polovinuúmrtnost na tyto dvě choroby do roku 2015.
A teď z té špatné strany. Pouze vyspělé státy směřují ke splněnívšech rozvojových cílů. I tam, kde dochází k podstatnému zlepšení,přetrvávají závažné problémy. Rozvoji brání nedostatek pracovníchpříležitostí pro mladé lidi, nerovnost pohlaví, rychlá a nekontrolovanáurbanizace, epidemie HIV/AIDS.
Významnou roli hraje i nestabilita a špatné bezpečnostní podmínky.Rozvojové cíle přitom mohou významně přispět k posílení bezpečnostii stability. Rozvoj a bezpečnost jsou jako spojené nádoby. Často alejednáme tak, jako by se jednalo o dvě nesouvisející věci.
V Asii došlo k nejvýraznějšímu omezení chudoby na světě, avšak s výjimkou západní části kontinentu, kde se počet chudých naopak zdvojnásobil. Na následky komplikací během těhotenství a při poroduumírá každoročně více než půl milionu žen. Jen málo se zatím daří ome-zovat počet hladových a podvyživených dětí. Hlad nepřináší jen utrpení,ale živí násilí a konflikty.
Ekonom Kolumbijské univerzity a poradce generálního tajemníkaOSN Jeffrey Sachs upozorňuje, že například konflikty v Dárfúru a Somálsku se odvíjejí od nedostatku vody a jídla. Stejný základ mají i problémy v Pobřeží slonoviny či Burkině Faso.
Na následky AIDS zemřely loni téměř tři miliony lidí, v roce 2001téměř o milion méně. Více než patnácti milionům dětí vzal AIDS jed-noho nebo oba rodiče.
Celý svět navíc již začíná pociťovat následky změny klimatu. Jednáse o jev, který bude působit velice nerovnoměrně. Bohaté státydisponují zdroji a technologiemi, díky nimž se dokáží přizpůsobit.Následky pro Afriku či ostrovní státy ale budou mnohem závažnější.
Jedním z důvodů pomalých změn je nerovnoměrný ekonomickýrůst. Zásadním problémem je nestabilita a špatná bezpečnostní situ-ace v řadě zemí. Vyspělé země navíc neplní sliby a neposkytujídostatečné finanční zdroje na rozvojové projekty. Přes některé pozi-tivní změny zůstává subsaharská Afrika nejchudším a nejzaostalejšímregionem na světě.
V roce 2005 se ve skotském Gleneagles nejvyspělejší státy za-vázaly, že pomoc Africe do roku 2010 zdvojnásobí. Celkový objemrozvojové pomoci ale v letech 2005 a 2006 reálně poklesl o více nežpět procent. Jen pět zemí splnilo nebo překročilo cíl OSN na vyčlenění0,7 procenta HND na rozvojovou pomoc. Bez rázných politickýchrozhodnutí a následné akce ale nelze očekávat zásadní změnu k lep-šímu.
Odpovědnost za splnění rozvojových cílů nesou bohaté i chudéstáty a jejich představitelé, ale i média, nevládní organizace, školy a v konečném důsledku i každý člověk. Podstatnou roli v celém pro-cesu sehrávají informace. To si uvědomili zástupci nevládních organi-zací, kteří ustavili platformu Česko proti chudobě. Stala se širokoukoalicí různorodých nevládních organizací, diskusním klubem a předev-ším informační kampaní o otázkách rozvoje. Právě nevládní organizacemají pro šíření informací o rozvojových cílech nejlepší předpoklady.Samy se na jejich plnění podílejí, umí je srozumitelně vysvětlovat, obhajovat a prosazovat. Když je potřeba, dokáží pozvednout hlas a bezobalu upozorňovat na problémy. Pro splnění Rozvojových cílů tisíciletíje taková činnost nezbytná. Velice si cením úzké součinnosti Českaproti chudobě a OSN v ČR od samého počátku kampaně.
» G
lobá
lní o
dpov
ědno
st «
2
» ROZVOJOVÉ CÍLE TISÍCILETÍ
Vynaložíme maximální úsilí na to, abychom osvobodilivšechny muže, ženy i děti z drtivých a ponižujících pod-mínek extrémní chudoby, kterým je v současnosti vys-tavena více než miliarda lidí. Jsme odhodláni každémuposkytnout právo na rozvoj a osvobodit celý lidský rod odnedostatku.
DEKLARACE TISÍCILETÍ ZÁŘÍ 2000
PŘIJATO 189 ČLENSKÝMI STÁTY OSN
1. cíl: Odstranit extrémní chudobu a hlad
Úkol 1: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí, kteří žijíz příjmu nižšího než 1 USD na den.
Úkol 2: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí, kteří trpíhladem.
2. cíl: Dosáhnout základního vzdělání pro všechny
Úkol 3: Do roku 2015 zajistit, aby mohly děti kdekoli nasvětě, dívky i chlapci, dokončit základní školu.
3. cíl: Prosazovat rovnost pohlaví a posílit roli žen ve společnosti
Úkol 4: Do roku 2005 odstranit nepoměr pohlaví v základ-ním a středním školství a do roku 2015 na všechúrovních vzdělávacího systému.
4. cíl: Snížit dětskou úmrtnost
Úkol 5: Do roku 2015 snížit o dvě třetiny úmrtnost dětí dověku pěti let.
5. cíl: Zlepšit zdraví matek
Úkol 6: Do roku 2015 snížit o tři čtvrtiny míru mateřské úmrtnosti.
6. cíl: Bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi
Úkol 7: Do roku 2015 zastavit a zvrátit šíření HIV/AIDS.
Úkol 8: Do roku 2015 zastavit a zvrátit šíření malárie a dalších závažných onemocnění.
7. cíl: Zajistit udržitelný stav životního prostředí
Úkol 9: Integrovat principy udržitelného rozvoje do politikya programů jednotlivých států a zabránit ztrátámpřírodních zdrojů.
Úkol 10: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí bezdlouhodobě udržitelného přístupu k nezávadnépitné vodě a základní hygieně.
Úkol 11: Do roku 2020 dosáhnout výrazného zvýšení kvalityživota minimálně 100 milionů obyvatel příměst-ských chudinských čtvrtí (slumů).
8. cíl: Budovat světové partnerství pro rozvoj
Úkol 12: Dále rozvíjet otevřený obchodní a finanční systémzaložený na jasných pravidlech, předvídatelnosti a absenci diskriminace (včetně závazku usilovat o dobré vládnutí, rozvoj a snižování chudoby, a tona národní i mezinárodní úrovni).
Úkol 13: Řešit specifické potřeby nejméně rozvinutých zemí(přístup na trh pro vývoz z těchto zemí bez zatíženícly a dovozními kvótami; odpuštění dluhů pro nej-více zadlužené země a zrušení oficiálního bilaterál-ního dluhu; štědřejší poskytování oficiální rozvojovépomoci zemím, které se zavázaly ke snížení chu-doby atd.).
Úkol 14: Řešit specifické potřeby vnitrozemských států a malých ostrovních rozvojových států.
Úkol 15: Komplexně řešit problém zadlužení rozvojovýchzemí prostřednictvím národních a mezinárodníchopatření s cílem zajistit dlouhodobou udržitelnostdluhu u zadlužených zemí.
Úkol 16: Ve spolupráci s rozvojovými zeměmi vytvořit a reali-zovat strategie směřující k zajištění slušné a pro-duktivní práce pro mladé lidi.
Úkol 17: Ve spolupráci s farmaceutickými firmami poskyt-nout přístup k dostupným základním lékům v rozvo-jových zemích.
Úkol 18: Ve spolupráci se soukromým sektorem zpřístupnitrozvojovým zemím výhody nových technologiípředevším v informační a komunikační oblasti.
3
» Ro
zvoj
ové
cíle
tisí
cile
tí «
» GLOBÁLNÍ ODPOVĚDNOSTTomáš Tožička; Česko proti chudobě
Sedm a půl roku poté, co se 191 států přihlásilo k Rozvojovýmcílům tisíciletí, je jasné, že boj s globální chudobou, pandemiemi a rozvojem jedněch na úkor úpadku druhých prohráváme. Přes opti-mismus několika pošetilců nezbývá než připustit, že lidská činnost mánegativní dopad na životní prostředí nejen v několika obětovanýchlokalitách či sub-regionech, ale že přímo ovlivňuje i celosvětové klima.
Světová obchodní organizace se rozpadla v okamžiku, kdy bohatéstáty dosáhly všech výhod a měly recipročně nabídnout totéž chudýmzemím. Odmítly zastavit dotace a otevřít své trhy, a tak se tzv. volný trhznovu ukázal jako mýtus, který zastírá, že mezinárodní obchod ovládajíti, kteří mají dostatek moci prosadit své zájmy, a nabídka a poptávkahrají jen marginální roli. Po dlouhém období poklesu cen surovin jejichhodnota roste a boje velmocí o prosazení svých teritoriálních zájmů v klíčových zemích se znovu rozbíhají.
Neúplný sumář nejpalčivějších problémů naší planety před námiotevírá nedozírné pole otázek: Jak je možné, že patříme mezi pětinu nej-bohatších zemí na této planetě? Můžeme si kupovat extrémně levné věci,protože dodavatelské firmy využívají práce dětských otroků? Jak je mož-né, že každých 6 měsíců zemře hlady a na banální nemoci více dětí, nežjich pobil holocaust? Proč naše oblíbené značkové firmy neplatí sociálnía zdravotní pojištění svým zaměstnancům v rozvojových zemích? Jak to,že umírají miliony lidí na tuberkulózu a malárii, když je umíme léčit? A mohlibychom se ptát dál. Pokusme se však podívat hlouběji na příčiny globálníkrize a nastínit i možná východiska pro její řešení. Pokusím se poodhalitještě jinou rovinu, než je obvyklé obviňování největších „potížistů“ –skupiny Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a G8. I takovýstát jako ten náš totiž má v tomto procesu svou neblahou roli.
Každá rada drahá
Každého z nás samozřejmě napadne, jak je možné, že chudé zemějsou tak chudé. Nebylo nakonec lepší, aby zůstaly v koloniálním pod-ručí, kde o ně bylo tak pěkně postaráno? Data a fakta nás přesvědčí o opaku. Ve většině postkoloniálních zemí došlo k rychlému nárůstuvzdělaných vrstev, zlepšila se zdravotní péče i stav hospodářství. Tentovývoj však nenechával v klidu bývalé koloniální mocnosti, které nepřed-pokládaly tak vysokou míru emancipace – v Africe takřka neexistovalidomorodí vysokoškoláci, protože koloniální systém vysokoškolské
vzdělání domorodcům neumožňoval. Rostoucí nezávislost bývalýchkolonií znamenala obrovské ztráty koloniálních mocností, pro které bylypříjmy ze zámoří zásadní. Příkladem následného neo-koloniálníhoprosazení zájmů bylo bývalé Belgické Kongo a západní intervence protiněmu vrcholící nástupem diktátora Mobutu a zavražděním prezidentaLumumby, jehož tělo likvidovali belgičtí vojáci (rozsekat prezidentovomrtvé tělo bylo pro belgické výsadkáře lehčí, než účastnit se reálnýchbojů ve Rwandě, z nich raději uprchli...).
Po dalších obdobných zásazích, které byly stále hůře přijímány i v bohatých zemích, byl zvolen jiný postup - metoda falešných poradců,ekonomických hit manů. Tito lidé pracovali pro slavné poradenské firmya za veliké peníze poskytovali vládám rozvíjejících se zemí rady, které jeměly přivést k prosperitě, ale mnohem více je zaváděly do dalšího pod-ručí. Publikované zpovědi těchto poradců nám ukazují, jaké volí prak-tiky. Cílem ekonomického hit mana je prosadit v zemi takové investice,které by stát uvrhly do zadlužení či závislé situace, v níž by byl lehcemanipulovatelný. Jedná se o velké investiční celky jako letiště, infra-strukturu a pod. Půjčky poskytnuté na tyto projekty tekly obvykle přímodo kapes nadnárodních firem, které investice realizovaly. Když seukázalo, že půjčka je prakticky nesplatitelná, dostaly země jako Ekvá-dor nabídku, aby umožnily západním firmám těžit jejich nerostné bo-hatství. Vrchol obdobných nesmyslů tvoří jaderná elektrárna Baatan naFilipínách, která byla pod dozorem Národní agentury pro jadernou ener-getiku USA postavena firmou General Electric na úpatí vulkánu. Nikdynebude spuštěna, přesto Filipíny dodnes platí 100 tisíc USD denně nasplátkách za tuto stavbu. Můžeme oprávněně obviňovat vládnoucí elityv chudých zemích z korupce a špatného vládnutí. Musíme si však uvě-domit, že žádná chudá země by neunesla ani jeden z našich finančníchskandálů typu lehkých topných olejů či krachů bank, jimž naše vláda i zákonodárci jen tiše přihlíželi...
Chudobou k bohatství
Nelson Mandela řekl, že chudoba není něčím přirozeným a nez-měnitelným, ale je dílem lidských činů. Nezbývá než dodat, že mnohotěchto činů, přináší značný zisk. Africké země sice disponují obrovskýmsurovinovým potenciálem, ale kvůli své chudobě jsou snadno manipu-lovatelné, takže jejich zdroje přinášejí bohatství jiným. Díky finančnímmožnostem a mocenskému postavení bohatších zemí je jim faktickybráněno ve vlastním rozvoji a slouží jen jako surovinová základna. Jeevidentní, že největší zisky přináší finální zpracování a prodej techno-logicky náročných výrobků. To je však dnes vyhrazeno státům a firmám,které si takové postavení dokážou vydobýt. Vezměme například kávu,která je po ropě druhou nejprodávanější komoditou na světě. Přesto,že se káva v EU nepěstuje, patří Unie mezi její největší zpracovatele.Dovoz zpracované kávy totiž podléhá mnohem vyššímu clu a tak jsouproducenti z tradičních pěstitelských a zpracovatelských zemí v Africea Latinské Americe znevýhodněni a přesto, že vyrábějí levněji, nejsoukvůli celním bariérám konkurenceschopní. Naopak na Jamaiku, bývalouvelmoc ve vývozu mléka, je ve velkém dováženo vysoce dotovanésušené mléko z USA. To zlikvidovalo místní farmáře. Jamaika ovšemcelní bariéry využít nemůže, a pokud se chce dostat vůbec k jakýmpenězům a prodat na světovém trhu alespoň něco, musí akceptovatpodmínky WTO, které ovšem bohaté země samy nedodržují.
Novými technologiemi k novým problémům
Když začala první zelená revoluce, sliboval si od ní celý svět vyřešeníhladu a chudoby. Intenzifikace zemědělství, pěstování monokultur vevelkém, využívání pesticidů a umělých hnojiv, zavlažování. To byl receptna řešení hladu od západu na východ a na jih. Po pár desítkách letvidíme, že situace je horší než předtím. Pesticidy a umělá hnojiva otravujínejen půdu, ale na jejich působení umírají ročně statisíce lidí. Zavlažovánízasoluje zemi a monokultury v chudých zemích jsou pěstovány přede-vším na vývoz, přičemž potraviny pro vlastní výživu chybí. I když Indievypěstuje mnohonásobně víc než dříve, počet hladových stoupá. Zas-tánci zelené revoluce sice tvrdí, že se celosvětově snížil počet trpícíchhlady, ale je tomu tak jen díky obrovskému úspěchu Číny na tomto poli.
Přes rostoucí desertifikaci a deforestaci, přes zjevný neúspěch v boji s chudobou, snaží se agro-giganti s podporou Rockefelerovy
» G
lobá
lní o
dpov
ědno
st «
4
Ze světa rozvoje
a Gatesovy nadace o druhou zelenou revoluci. Tentokrát by mělo jít o podporu Geneticky modifikovaných organizmů (GMO) a nanotech-nologií. Dnešní fakta jasně ukazují, že nejsme schopni zajistitbezpečnost při manipulaci s nanočásticemi a nejsme schopni zabránitneplánovanému rozšiřování GMO a dalším mutacím. GMO nepomáhajízajistit potravinovou bezpečnost a jdou proti potravinové soběstačnosti.Přesto, že léky podávané jednotlivcům testujeme celá desetiletí, novénebezpečné chemikálie vypouštíme do přírody bez důkladných testů,které by nám potvrdily jejich dlouhodobou nezávadnost.
Zbrojením k větší chudobě
Každá vyrobená zbraň, každá spuštěná válečná loď, každá vystře-lená raketa v konečném smyslu znamenají okrádání těch, kteří hladovía nemají co jíst.
To nejsou slova pacifistů, ale presidenta Eisenhowera, jednoho z největších válečníků historie, který varoval před nekontrolovatelnoumocí zbrojního průmyslu. I naše země hrála v dobách studené války v závodech ve zbrojení svou roli a měli bychom si uvědomit našiodpovědnost. Na mnoha místech planety dosud umírají lidé našimizbraněmi. Smutné je, když se naše země znovu staví do čela novéhokola zbrojení, které na sebe naváže ohromné prostředky finanční, ma-teriálové i výzkumné. Celosvětové výdaje na zbrojení činí již tisíc miliardUSD ročně a země jako USA či Rusko slibují jejich další navyšování. Tobude znamenat zhoršení přístupu k úvěrům na mezinárodním trhu a také jejich zdražení. Při posledním pokusu o celosvětovou ochranupomocí SDI, které byly jen dalším Reaganovým omylem, narostly dluhychudých zemí až několikanásobně právě díky enormnímu růstuúrokových sazeb, který zapříčinilo obrovské zadlužování USA, z něhožse ani Spojené státy ani rozvojové země dodnes nevzpamatovaly.
President Eisenhower věděl, o čem mluví, a dnešní USA mu dávajízapravdu. 35 milionů občanů Spojených států žije pod hranicí chudoby,z toho 12 milionů dětí. Pomáhat najít chudým lidem v USA i v rozvo-jových zemích cestu ze zakletého kruhu bídy je důležitější, než roztáčetnová kola zbrojení.
Naším problémem není to, že by zbraní bylo málo, ale že je jichpříliš mnoho. Jak říkal bývalý ředitel Světové banky Wolfensohn: Dává-me tisíc miliard na zbrojení a padesát miliard na rozvoj, to se mi zdánepřiměřené.
Ráje pro bohaté
Hrubě odhadované ztráty daňových úniků přes tzv. daňové ráje a offshore země přesahují 250 miliard USD při předpokládaném 30%zdanění. Polovina těchto prostředků by bohatě stačila k odstranění chu-doby a nejzávažnějších nemocí. Přesto, že tento fakt je znám uždlouhou dobu, jen málo zemí se s nimi pokouší bojovat. Daňové rájesami nepatří mezi světové mocnosti a donutit je k přijetí mezinárodníchpravidel by bylo jednoduché. Bohužel nebyl zatím nalezen mezinárodníkonsensus, protože autoritativním vládám tento systém nevadí, v mnohademokratických zemích pak firemní lobby tlačí proti přijetí legislativy a jiné demokratické země rády využívají offshore teritoria k financovánítajných operací.
Offshore operace fungují tak, že místo aby si např. měď prodávalyfirmy z ČR a Zambie, prodá nejprve zambijská firma měď firmě na Seychelách a to s minimálním ziskem, aby se vyhnula placení daní v Zambii. Tam je měď prodána jiné firmě za běžných podmínek a to zapaušálního zdanění cca 300 USD. Pak teprve se tento klíčový tech-nický kov dostane do Čech, ovšem za cenu, která minimalizuje zisk a tedy i zdanění v ČR. Není třeba dodávat, komu patří firmy na Seychelách. To ovšem nikdo nezjistí, protože tamní úřady garantujíutajení, nepožadují daňová přiznání ani audity. Podobných offshorecenter je na světě na sedm desítek. Máte-li dost peněz, najdete i v Čechách dost daňových poradců, kteří vám přesně poradí. Vzhle-dem k tomu, že podobné operace nemohou provádět zaměstnanci sesvými zaměstnavateli, není divu, že se daňová zátěž přesunuje z právnických osob na fyzické a důchodové a sociální systémy jsoukvůli těmto daňovým únikům v krizi.
Lidská práva jen jako opresivní nástroj
V roce 1948 schválilo Valné shromáždění OSN Všeobecnoudeklaraci lidských práv. Je dobré si povšimnout, že když se mluví o lids-kých právech na mezinárodní úrovni, každý má na mysli něco jiného.Nejpatrnější to bylo v době studené války, kdy jedna strana mluvila o politických právech a právu na vlastnictví, zatímco druhá strana vyzd-vihovala práva sociální a pracovní. Jen lidská práva přitom trpěla. A oběstrany se podílely na masakrech ve zbytku světa.
Dnes se situace příliš nezměnila. Lidská práva jsou zneužívána jakonástroj nátlaku a vydírání. Nadnárodní firmy bez skrupulí využívají otřes-ných pracovních podmínek, které popírají deklaraci lidských práv i všechny základní konvence Mezinárodní organizace práce (ILO) a vlády v bohatých zemích k tomu mlčí. Když však jde o omezení dovozuz chudých zemí, jsou konvence ILO vhodným nástrojem. Jestliženechceme nějaké zemi pomoci v krizové situaci, je výmluva na lidskápráva tou nejvhodnější. Pokud se však jedná o podporu diktatury, kteráje pro nás ekonomicky či jinak zajímavá, lidská práva jdou stranou.
V preambuli Všeobecné deklarace lidských práv se jasně praví, žekaždý jednotlivec i každý orgán společnosti se musí zasadit o jejichuznávání a zachovávání. Podle výkladu OSN patří mezi orgányspolečnosti i nevládní organizace, církve, odbory, podnikatelské sub-jekty a jejich komory. Všechny vyjmenované skupiny jsou si toho velmidobře vědomy a svého postavení se dožadují při přípravě zákonů či tri-partitním vyjednávání. Když ovšem přijde na dodržovaní lidských práv,tváří se firmy a konzervativci, jako by to nebyla jejich záležitost.
Na 70 % kakaa pochází z oblastí, kde je běžná práce dětskýchotroků. Osmileté dívce, která 12 hodin denně otročí na kakaových plan-tážích Pobřeží slonoviny, je jedno, že tato země ratifikovala všechnyzákladní konvence ILO, stejně jako je to jedno firmám Nestlé (Orion) a Kraft Foods (Figaro), které díky této práci mohou dodávat do našichsupermarketů laciné čokolády s vysokými zisky. Vlády chudých zemínemají dostatek sil prosadit vlastní zákony proti mnohem bohatším nadnárodním korporacím a jejich dodavatelům. Pro spotřebitele na zá-padě je to velká výhoda, protože díky tomu mohou dostávat velmi laciné výrobky. Toto nedodržování lidských práv nám nevadí, dokudnezasahuje do našich zájmů. Pak jsme ochotni nastavit druhý metr,omezit dovoz zboží a zastavit podporu.
Odpovědnost začíná doma
Ghándí říkal, že na světě je dostatek pro všechny, ale málo pro jed-noho hrabivce.
Prvním krokem na cestě ke změně je uvědomit si, že patříme k nejbohatší pětině planety, která však spotřebovává více než 80 %celkového bohatství. EU disponuje největší ekonomickou silou světa a její představitelé si alespoň ve svých deklaracích uvědomují, že to s sebou nese i zvýšenou míru odpovědnosti. To ovšem neplatí o všechjejích členech a především ti noví mají o své odpovědnosti velmizkreslené představy. Neznalost historie, přeceňování vlastní role vdějinách, falešné představy o nesmírnosti vlastního utrpení a chudoběovlivňuje náš nezájem vidět skutečné problémy reálného světa a podíletse na jejich řešení. Naše země patří mezi ty, které odmítají snižovatdotace na vývoz, odmítá splnit svůj závazek navýšit rozvojovouspolupráci, klopotně se ubírá k racionalizaci a zprůhlednění systémuzahraniční rozvojové spolupráce, který dnes slouží hlavně díky minis-terstvům průmyslu a životního prostředí jako podpora českých firem.
Cena zboží je při nákupu rozhodující a jen pomalu rostou poža-davky na kvalitu a nezávadnost. Otázku po etické čistotě a porušovánílidských práv si při nákupu klade jen málokdo. Dokud se v Českuglobální odpovědnost nestane otázkou volby politické i spotřebitelské,budeme se dál podílet na rostoucí chudobě, environmentálnímznečištění a porušování základních lidských práv. Ne každý může reali-zovat projekty v chudých zemích, ale nikdo z nás nesejme odpověd-nost za to, že naše země neplní své mezinárodní závazky. KampaňČesko proti chudobě je volbou pro každého, kdo si uvědomuje, že důs-tojný život a spravedlnost není možno udržovat na malém kousku plane-ty na úkor bídy zbytku světa. 5
» G
lobá
lní o
dpov
ědno
st «
» FOTBAL A ROZVOJRobin Ujfaluši
Ačkoliv je fotbalová základna v Nairobi obrovská, řadu hráčů jsmena turnaji nepotkali poprvé. Znali jsme je z dřívějška – z matharskýchfotbalových odpolední, případně z jiných akcí. Jedním z nich byl i Stan-ley. Všimli jsme si ho velmi brzy, hned na prvním úklidu ve slumu Koro-gocho. Ne proto, že by ostatní převyšoval svým zevnějškem či výškou– jen jeho pracovní nasazení bylo na dvanáctiletého kluka enormní.Stanley nebral příliš ohled na nepsané pravidlo platící při úklidu orga-nizovaném MYSA, že mladí pracanti buď mají lopaty a hrábě (a tímpádem nakládají), nebo dostanou kolečka a vyváží odpadky pryč zeslumu na skládku. Byl takřka všude – přijel s kolečkem a hned brallopatu a začal nakládat. A když bylo naloženo – pokud byla plná kolečkajen vteřinu bez obsluhy, automaticky se jich ujal a vyrazil směrem naskládku.
Úklid veřejných prostor k fotbalu v Nairobi jednoduše patří – jednak se menší skládka v Korogochu nekontrolovaně tvoří na rohu fot-balového hřiště, a je tedy potřeba si s ní poradit, pokud se má o víkenduhrát na regulérním hřišti. A jednak k úklidu motivuje i fotbalová tabulka – když se tým sejde v dostatečném množství, připíše si šest bodů doceloroční soutěže ve své zóně. Dost na to, aby tu týmy před úklidem stályseřazeny, jako by se hrál fotbalový turnaj.
Na začátku jsme se domluvili, že největšího pracanta po úklidu sym-bolicky odměníme malou sladkostí. O vítězi nebylo pochyb. Stejně jakoo tom, že Stanley si nenechá odměnu v podobě koláče pro sebe.Okamžitě se rozdělil s pěticí dalších ušmudlaných rukou. Ostatně jakovždycky na tomto kontinentě – „v Africe jsme zvyklí se dělit“.
Teprve později jsme se dozvěděli, co vše se ve Stanleym skrývá –ve svých dvanácti letech je nejen kapitánem žákovského týmu Magicstars, ale zároveň asistuje při jeho tréninku a má na starosti coby trenérjeden mladší tým do 12 let. Věc v Africe vůbec ne neobvyklá. Trenéři za-čínají svou kariéru v útlém věku a nezřídka vedou týmy jen o rok dvamladší. Dělají to samozřejmě naprosto amatérsky, z větší části intuitivně.Ale jiné řešení není – týmů je příliš a zaujatých trenérů není nikdydostatek.
Na úklid do slumu Korogocho Stanley přišel, přestože z této zónynepochází, tento úklid nebyl vypsán pro jeho tým, a dostal tedy do hod-nocení individuální aktivity jen jeden bod - místo obvyklých tří. Kvůli jed-nomu bodu přišel přes půl Nairobi – pěšky, za matatu (veřejnoudopravu) by zbytečně utratil 20 šilinků, které jsou potřeba na jídlo.
Těžko říct, kolik úklidů Stanley takto obchází, ale na stipendium organizace MYSA (Mathare Youth Sport Association), které získávázhruba 350 nejaktivnějších mládežníků, to zatím nestačí. Proto si o škole může prozatím jenom nechat zdát – 10-15 tisíc šilinků ročně naškolné a uniformu je pro něho absolutně nedosažitelných. Rodiče tutaké nepomůžou – Stanley totiž žádné nemá. Zemřeli příliš brzy, nežaby si je vůbec pamatoval. Jen slyšel, že osudným se jim stal novodobýmor černého kontinentu – AIDS.
Dny tráví mezi dvěma nairobskými čtvrtěmi – Dandorou a Korogo-cho. V Dandoře je velké smetiště, kde se dá najít nějaký ten papír, kov,dráty, popřípadě plast – a tento úlovek je možné následně zpeněžit u ob-chodníků ve slumu Korogocho. Na denní výdělek se raději neptejte – 20keňských šilinků je necelých 7 korun. Pozdní odpoledne je nejpříjem-nější částí dne – přicházejí fotbalové povinnosti a radost ze hry. Hodinkustráví ve svém týmu do 12 let a další hodinu má na starost své mladšísvěřence. Někdy zůstává na hřišti v Korogochu ještě trochu déle. Par-tiček kluků se tu pohybuje vždycky dost, a pokud se podaří sehnat míč,je další improvizovaný pouliční zápas na spadnutí. A o víkendu se můžetěšit na zápasy svého týmu. Celkem se těchto fotbalových klání a navazu-jících rozvojových projektů účastní v Nairobi kolem 17000 mladých lidí…
Fotbal není v Africe nikdy jen fotbal. Je to zároveň životní příležitost,naděje na lepší budoucnost. Fotbalově-rozvojové projekty rostou načerném kontinentu v poslední době jako houby po dešti a stávají setakřka módou. Liší se ve svém zaměření: jedny se zaměřují primárně naspolečenský rozvoj a jako prostředku pro své aktivity využívají obrovsképopularity tohoto sportu. Jiné se orientují na nejtalentovanější mládež asnaží se vychovávat elitní fotbalisty. Nedílnou součástí těchtotréninkových center je i školní vyučování, takže i když se nakonecdotyčnému nepodaří uskutečnit jeho sen a stát se profesionálním fot-balistou, získá pro další život alespoň jisté vzdělání – což není v afric-kých poměrech zdaleka samozřejmost.
Typickým příkladem sociálně orientovaného fotbalového projektuje keňská MYSA. V masovém měřítku pořádá celoroční fotbalovésoutěže. Pro každého, pro chlapce i pro dívky, pro všechny věkové kate-gorie. Jejich soutěží se celoročně účastní přes 17 000 mladých lidí v 1100 týmech. To už je záběr, který dovede ovlivnit celkové společen-ské klima. Ještě v 70. a 80. letech se prý mladí výrostci v nairobskýchslumech, kde MYSA působí, identifikovali primárně s gangem, k němužpatřili. Dnes se identifikují s fotbalovým klubem, za který hrají. To nez-namená, že gangy vymizely zcela, ale posun je výrazný a v každém pří-padě pozitivní. V chudinských čtvrtích, kde na několika málokilometrech čtverečních žijí v nuzných podmínkách statisíce obyvatel,často bez smysluplné životní perspektivy, plní fotbal neocenitelnouslužbu. Dává lidem zábavu a radost, dává jim šanci zahrát si hru, kteroumilují, a tak ventilovat přebytečnou energii, která nemusí být vždy pozi-tivní.
U nejmladší generace navíc působí velmi výrazně i výchovný faktor– fotbal je pro ně jednou z mála příležitostí, jak na sobě pracovat, jakse při hře naučit týmovému duchu, jak získat vzdělání. Několika stovkámnejaktivnějších totiž MYSA každoročně poskytuje školní stipendium,aby získali alespoň základní a středoškolské vzdělání, těm nej-nadanějším pak umožňuje i vyšší vzdělání - pro nás relativní samozřej-most, pro většinu Afričanů velké privilegium. O tom, že fotbalové výkonyna hřišti nejsou v tomto projektu posledním cílem aktivit, svědčí nejlépe
Ze světa rozvoje»
Fotb
al a
rozv
oj «
6
již zmíněný program pravidelných úklidů ve slumech, jichž se týmyúčastní – většinou je nouze o nářadí, nikoli o hráče.
Specifikem nairobských chudinských čtvrtí je velká koncentracelidí na malém prostoru. Ve Rwandě, kde fotbal používají jako nástrojepro usmíření znepřátelených etnik po válečné genocidě, je situaceopačná. Občanská válka sice začala v hlavním městě Kigali, kde sídlí i centrála fotbalového projektu Football pour la paix (Fotbalem k míru),ale brzy se závratnou rychlostí rozšířila do celé země. Fotbalový projektse proto soustředí na aktivity v regionech a jedním z hlavních záměrů jeintegrace obou místních etnik – Hutuů a Tutsiů. Hráči jsou bez ohleduna etnický původ spojováni do týmů, společné fotbalové zážitky majípodněcovat přátelské vazby mezi mladými lidmi, a zpětně tak působit ina klima ve společnosti, jež je i po letech hluboce poznamenáno nedáv-nou válečnou zkušeností.
Jednotlivá regionální centra se jednou za čas sjíždějí na společnéturnaje. Ani tady nejsou fotbalová vítězství hlavním cílem, jde spíše o příležitost k setkání a utužení pracovních i osobních kontaktů. Spe-cialitou rwandského projektu je podpora rovných příležitostí pro dívky, a tak bývá součástí turnajů řada zvláštních pravidel, na kterých se týmymohou dohodnout – např. góly týmu se začínají počítat až poté, copoprvé skóruje dívka. Týmy, které bývají smíšené, jsou tím motivoványdávat něžnému pohlaví při fotbale více příležitostí…
Fotbal nezůstává v Africe stranou ani dalšího velkého společen-ského tématu, jímž jsou pandemické choroby, především šíření viruHIV. V nairobské MYSE existuje speciální divadelní skupina, která sesvým umělecko-agitačním programem vystupuje nejen v samotnémNairobi, ale stále častěji pořádá kampaně i na keňském venkově, kdeje tradičně informovanost o HIV/AIDS na podstatně horší úrovni než veměstech.
V Jihoafrické republice dokonce z popudu prezidenta Thabo Mbeki-ho a bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera vznikl v roce2004 speciální projekt Kick AIDS (Vykopni AIDS), který systematickyvyužívá fotbalu jako prostředku k osvětě o této chorobě, ohrožující ji-hoafrickou společnost v hrozivém rozsahu.
Po letech apartheidu a bouřlivých sociálních i politických změnáchv 90. letech, kdy byla ekonomicky nejvyspělejší africká země více za-městnána jinými problémy, se totiž v JAR dostala tato choroba do cen-tra pozornosti poněkud opožděně, až někdy po roce 2000. A údaje z roku 2006 nevěští nic dobrého: 5,5 milionu nakažených, zhruba1000 lidí denně na tuto chorobu umírá a více než 30 % těhotnýchmatek je infikováno virem HIV, přičemž čísla – byť stále pozvolněji – rostou.
Výborný recept ostatně poskytl už v roce 1997 v rámci kampaněUNICEF liberijský kanonýr George Weah. Do rádia namluvil klip a v poločasové přestávce zápasu národního týmu, vůbec prvního poletech občanské války, obešel na stadiónu symbolické kolečko, spolus kolegy a velkým transparentem Liberijci, buďte rozumní – AIDS je smrtelná choroba. Při vědomí, jakou sledovanost mívají zápasy národ-ního týmu a jakému obdivu se v Africe těší špičkoví fotbalisté, si lzetěžko představit účinnější prostředek, jak rozšířit zprávu do maximál-ního počtu domácností.
Vedle fotbalových projektů orientovaných primárně sociálně se v Africe objevuje stále více výběrových akademií s ambicí vychovávatšpičkové fotbalisty. Jednou z nich je senegalský projekt Diambars, najehož založení se podílely i francouzské fotbalové legendy, Patrick Vieira,rodák ze senegalského Dakaru, a Bernard Lama, původem z Fran-couzské Guayany. Akademie je vybudována jako elitní školicí centrumpro nejtalentovanější hráče ve věku mezi 13 a 18 lety a v každém z pětiročníků je místo pro zhruba padesátku šťastlivců. Velkorysý architek-tonický komplex zahrnuje všechny podstatné součásti obdobnýchsportovních areálů v Evropě – tréninková hřiště, fotbalový stadion, fit-nesové centrum, tělocvičny, prostory pro regeneraci i volný čas.
Výukový program je rozdělen rovnoměrně mezi sportovní přípravua vzdělání, a právě v tom vidí autoři projektu jeho společenský rozměr.I když u fotbalu na vrcholové úrovni zůstane pouze část z nich a svůj fot-balový sen v Evropě uskuteční v lepším případě jen pár vyvolených, os-
tatní absolventi akademie by měli tuto výjimečnou životní příležitost ponávratu do běžného života zúročit jinak.
Diambars zároveň měl od počátku ambici sloužit jako pilotní a vzorový projekt pro další obdobné počiny po celém kontinentu. A skutečně se tak děje. Jejími mecenáši jsou nejen slavné a finančnězajištěné africké fotbalové legendy typu Abedi Pelé či Samuel Eto´o,ale i neméně slavné evropské kluby. Stále více si totiž uvědomují, žeafrický kontinent skýtá mimořádný zdroj nikdy neobjevených fotbalovýchtalentů. A že pokud zaspí teď, mohl by jim brzy ujet vlak.
Naproti tomu FC Barcelona loni vyhlásil, jako vůbec první klub nasvětě, že se oficiálně připojuje k celosvětové kampani OSN Rozvojovécíle tisíciletí. Necelým procentem ze svých příjmů bude sponzorovatvýstavbu vzdělávacích a tréninkových center, zvláště v Brazílii, Marokua subsaharské Africe.
Že si fotbalový potenciál afrického kontinentu neuvědomují jenvelkokluby, o tom dobře svědčí smlouva průměrného belgického týmuSC Lokeren s Canon de Yaoundé, předním mužstvem kamerunské ligy.Evropský klub posílá do Yaoundé ročně 150 000 € a k tomu přidaljeden autobus. Za to má podle smlouvy každý rok předkupní právo na1-2 hráče kamerunského týmu.
Jednou z motivací této dohody byl údajně i zásah do černého ob-chodu s africkými hráči, kterému se v Evropě (a v Belgii zvlášť) vedebohužel velmi dobře. O své fotbalové odysseji v Evropě sní po celéAfrice miliony mladých hráčů. A pro svou životní šanci jsou ochotniudělat cokoli. Toho využívají nejrůznější prostředníci a manažeři. Stovkyaž tisíce afrických fotbalistů míří na evropský kontinent načerno – zaextrémně nevýhodných podmínek, s pochybnými smlouvami. Často tupak zůstávají bez řádných kontraktů, bez práce, a tedy i bez peněz. V Evropě se cítí bezprizorně, odříznutí od příbuzných a přátel. V zajetísvých manažerů se vrátit nemohou – a často ani nechtějí, protože bymuseli před blízkými přiznat vlastní neúspěch.
Fotbalová sázka na Evropu je zkrátka pro mladé africké naděje dvoj-sečná. Na jednu stranu to mnoha z nich poskytuje životní šanci a nařadu let i smysl života. Na druhou stranu – těch, kteří se skutečněprosadí či dokonce světově proslaví, je jen mizivá část. Faktem je, žefotbal se na černém kontinentu těší obrovské popularitě a díky tomumá potenciál stát se v Africe i účinným nástrojem pro společenskýrozvoj. Záleží jen na konkrétních projektech a lidech kolem fotbalu, abyse nenaplnily obavy kamerunského sociologa André Ntonfa – totiž abyse tento sport nestal „novým faktorem odcizení, vykořisťování, depor-tace a v posledku otroctví mladých Afričanů“.
7
» Fo
tbal
a ro
zvoj
«
» GLOBÁLNÍ VELMOC A SÍTĚ JEJÍHO VLIVUSteven Hiatt
„Nekončící proces hromadění vlastnictví musí pramenit z věčné tendence k hromadění moci.“
Hannah Arendt
V červnu 2003, krátce po slavném výroku „Mise splněna!“, kterýmukončil George W. Bush operaci Irácká svoboda, oznámil tentýž mužjásajícím kadetům na West Pointu, že Spojené státy „nemají žádné teri-toriální ambice.“ „Neusilujeme o vybudování Říše,“ řekl americký prezi-dent doslova. Bushovi ideologičtí souputníci, neokonzervativní učencitypu Nialla Fergusona či Charlese Krauthammera, však podněcovali právěk takovéto politice: Při uvědomění si současné role Ameriky ve světě jetřeba „uskutečnit přechod od neformální převahy k opravdové“ a přijmouskutečnost, že „politická globalizace je jen hezčím slůvkem pro imperiali-smus.“1) Musel se vskutku poststudenoválečný svět – nový řád, vzniknu-vší po pádu Berlínské zdi v roce 1989 – stát věkem nové Říše?
Vítězství spojenců v roce 1945, potvrzující právo lidu na sebeurčenív Atlantické chartě, se zdálo být v epoše impérií posledním mezníkem.Lidé žijící v koloniích v Asii, v Africe a na Středním východě viděli brit-ské, francouzské i nizozemské armády poražené. Dobře věděli, že bý-valé koloniální velmoci nemají dostatek ani financí, ani vojáků k udrženínadvlády po delší dobu. Dva nejsilnější státy, Spojené státy a Sovětskýsvaz, se navíc oficiálně postavily na protiimperialistickou stranu. Washington dlouho prosazoval politiku „otevřených dveří“, přiznávajícírozvojovým zemím právo na formální nezávislost. Moskva zase odsu-zovala imperialismus jako takový, a to již od revoluce v roce 1917. Ko-munistické hnutí, vzniknuvší v mnoha koutech koloniálního světa, přišloaž jako výsledek této politiky.
Evropské mocnosti se však pokoušely koloniální impéria udržet,jak nejdéle to šlo. Velká Británie sice opustila Indii již v roce 1947, alese vzbouřenci v Keni, na Kypru a v Malajsii bojovala až do neúnosnéhokonce. Francie válčila v Alžírsku a v Indočíně od počátku se ztrátami a bez valné naděje na vítězství. Zřejmě jenom proto, aby si udržela alespoň kousek odlesku někdejší imperiální slávy.
Čas ale neúprosně plynul a k právu na sebeurčení všech národů sepostupně přiklonila většina evropského i amerického obyvatelstva. Elityzápadních mocností neměli ponětí, kterak se s nastalou situací vy-pořádat: Co když se pokusí vůdcové třetího světa ovládnout situaci –získat kontrolu nad vlastními zdroji a vybudovat vlastní průmyslovézázemí? Anebo ještě hůře, co když se spojí se sovětským blokem? Cokdyž vlastenecké snahy připraví podmínky pro nástup nových komuni-stických stran?
Hrozba komunismu se díky propagandě stala často zmiňovanou.Ale i ztráta koloniálních trhů a zdrojů by znamenala pro západní velmociobrovskou ránu. Válkou oslabené ekonomiky se vzpamatovávaly jenpomalu a pouze kolonie mohly rychlejší obnovu zaplatit. A velkopod-nikatele z USA doslova děsila možnost návratu Evropy k podmínkámhospodářské krize třicátých let. Proto se snaha o udržení koloniálníchtrhů a nerostných zásobáren dále stupňovala.
Teprve události v Íránu, Guatemale a Egyptě v padesátých letechminulého století ale předznamenaly obrat v politice západních zemí vůčioblastem, které se staly známými pod označením třetí svět. V roce 1951znárodnil íránský premiér Mohamed Mosaddek ropný průmysl, do onédoby řízený anglo-íránskou ropnou společností (AIOC, pozdějipřekřtěná na British Petroleum). Demokraticky zvolený nacionalistaMosaddek (časopisem Times vybraný za muže roku 1951) odmítalcelkem pochopitelně skutečnost, že devadesát dva procent zisků
z íránské ropy jde do kapsy AIOC, a to dle dlouhodobé dohody odráže-jící britskou nadvládu v Persii ze začátku století. V téže době byl ale dofunkce britského premiéra zvolen podruhé Winston Churchill, který sezáměrem vypořádat se s nově vzpurným klientem a znovu pozvednoutbritskou prestiž nijak netajil. Churchill nařídil blokádu Perského zálivu vesnaze zabránit Íránu ve vývozu ropy. Spojené státy jej podpořily boj-kotem íránského zboží.
Více silových akcí již nebylo možno provést, protože Korejská válkapohltila veškerou pozornost Spojených států i Velké Británie. Možnostsovětské intervence na pomoc Íránu však zůstávala děsivou. CIA protopřišla s jemnějším přístupem, vtěleným do operace Ajax, řízené Ker-mitem Rooseveltem: nejprve vytvořit politický neklid za účelem pod-kopání Mosaddekovy politické podpory, posléze přejít do akce. Plán sevydařil dokonale.
Dezinformační kampaň CIA postupně rozdělila islámské nacionali-sty a sekulární demokraty. V srpnu 1953 se podařilo popudit vůčinovému režimu také armádu, a tak byl Mossadek zatčen. Moci se ujalopět Šáh. Jmenoval nového premiéra a ropný průmysl znovu odnárod-nil. Pomoc Spojených států Británii nebyla pochopitelně zadarmo – British Petroleum se musel vzdát části těžební koncese ve prospěchamerických firem. Iniciativa, jež srazila osvobozující se Írán na kolenaza nepatrných nákladů, též značně potěšila vojenské a zahraničněpoli-tické činitele. Již brzy se měla uplatnit znovu.
Druhá zkouška nepřímých metod rozšiřování politické převahy seudála v Guatemale. Zdejší prezident Jacobo Arbenz vyhlásil v květnu1952 program znárodnění nevyužívané zemědělské půdy, která patřilabostonské United Fruit Company (dnes Chiquita), největšímu pozem-kovému vlastníku v celé zemi.
Inspirací pozemkové reformy se stal Zákon o usedlostech Abra-hama Lincolna z roku 1852. Také Arbenz chtěl učinit z někdejších ná-deníků a námezdních pěstitelů novou vrstvu drobných farmářů.Eisenhowerově administrativě ale připadla Lincolnova metoda zřejměpříliš radikální. Zvláště pak Johnu Fosteru Dullesovi, americkému mi-nistru zahraničí, a Alanu Dullesovi, řediteli CIA, kteří zasedali ve správníradě zmíněné korporace. Kermit Roosevelt popsal reakci Alana Dullesena plánovanou operaci: „Vypadal až děsivě nadšeně. Jeho oči zářily a on přitom vrněl jako obří kočka. Evidentně ne jenom proto, že bylnadšený z toho co slyšel, ale určitě měl v hlavě už i další plány.“2)
Arbenze svrhl Washingtonem podporovaný převrat v červnu 1954 (operace PBSucces); kolem patnácti tisíc zemědělců, kteří se za prezi-denta postavili, padlo za oběť.
V kontrastu s úspěchy tajné intervence v Íránu a v Guatemaleodhalila Suezská krize z roku 1956 nevýhody, jež s sebou přináší starámetoda přímých zásahů. Egyptský prezident Gamal Abdal Násir znárod-nil v červenci roku 1956 Suezský kanál. Průplav vlastněný evropskýmiinvestory představoval významný zdroj příjmů, které chtěl Násir využít k výstavbě Asuánské přehrady. Plán však narazil na odpor hned u něko-lika států: Velké Británie, bývalého koloniálního pána v Egyptě, jejížspolečnost průplav spravovala; Francie, protože Násir podporovalalžírské povstalce, a Izraele, který doufal v likvidaci bezpečnostní hrozby,zneuctění symbolu pan arabského nacionalismu a porážku obhájcepalestinské nezávislosti. 29. října 1956 proto Izrael Egypt napadl. Fran-
Ze světa rozvoje»
Glo
báln
í vel
moc
a s
ítě je
jího
vliv
u «
8
cie a Velká Británie záhy obsadily okolí Suezského kanálu, kderozprášily egyptské síly.
Operace se dodnes považuje za taktický skvost, pro USA ale zna-menala jen potíže. Eisenhowerovu administrativu zrovna zaměstnávalaintervence Sovětského svazu v Maďarsku. Tamní krize měla být využitak propagandistickému tažení, které by dále podkopalo prestiž Sovět-ského svazu, notně již pošramocenou odsudkem Stalinova kultu na XX.zasedání KSSS. Americká odezva na suezskou válku tak byla chladná.Velká Británie se musela stáhnout a celá akce potvrdila slabost bývalýchkoloniálních velmocí. Zrychlil se proces dekolonizace a zvýšila se taképrestiž Spojených států ve třetím světě. Od této chvíle soupeřil s USAo vliv ve třetím světě už jenom Sovětský svaz.
Dekolonizace vs. kontrola
Podobně jako v zemích Latinské Ameriky se také v osamostat-něných státech Afriky a Asie staly základem hospodářství těžba, pěs-tování a prodej surových komodit: cukru, kávy, gumy, cínu, mědi,banánů, kakaa, čaje, juty, rýže a bavlny. Mnohé z těchto odvětví všakstále kontrolovaly korporace z rozvinutého světa: zemědělské trusty,překupnické syndikáty či důlní koncerny. Příslušné produkty se rovněžprodávaly na trzích, jež ovládaly evropské nebo americké společnosti,obvykle v New Yorku nebo v Londýně. V rozvinutých zemích se dodanásurovina také zpracovávala.
Před vládci nově nezávislých států se vynořil velký problém: kterakpřekonat hospodářskou zaostalost a skoncovat s výslednou chudobou?Řešením se tu jevily řízené modely rozvoje, podporované valnou větši-nou tehdejšího západního světa. Koloniální vlády obvykle využívaly sys-tém centrálního plánování a státních regulací a také noví, domorodívůdci jako Kwame Nkrumah v Ghaně, Džaváharlál Néhrú v Indii neboLéopold Sédar Senghor v Senegalu sympatizovali se socialistickýmiči sociálně-demokratickými přístupy. V mladých státech navíc neexis-tovala střední podnikatelská vrstva, která se většinou stává původcemekonomického růstu.
Státy třetího světa se tudíž soustředily na velké projekty – monstrózní plány, jež měly vývoj urychlit skokově. Častým se rovněžstalo úsilí o náhradu dováženého zboží místní produkcí. Veškeré záměryvšak nebyly myslitelné bez počáteční investice. A tyto peníze mohlyposkytnout jen velké finanční domy, cizí úvěrové agentury či mezi-národní rozvojové instituce typu Světové banky.
Ztráta kolonií byla jistě pro Západ v mnohém úlevou – nebyl již přímoodpovědný za tamní poměry, nemusel řídit politiku a finančně pod-porovat rozvoj. Zároveň ale hrozilo, že ztratí ekonomické výhody. Asij-ské, africké a latinskoamerické národy se nyní mohly stát vskutkuvlastními pány. Šance pro třetí svět tak začala být rozvinutým zemím naobtíž. Jak si však uchovat vliv a přístup na trhy třetího světa bez někdej-ších nákladů? Nebylo v principu tolik důležité dovážet kávu nebo ropuz Latinské Ameriky nebo měď a kakao z Afriky, ale nakupovat veškerézboží za výhodné, nejlépe kontrolovatelné ceny. Bývalým koloniím takbylo předurčeno někdejším vládcům i nadále finančně prospívat. Tokbohatství z jihu na sever nesměl ustat. Principem nadvlády Říše novéhotypu přitom už nemohla být přímá kontrola – stát se jí mělo nepřímévykořisťování lidí a vyčerpávání zemí, ze kterých kolonisté odtáhli.
Cesta, již Claudine Martinová popsala Johnu Perkinsovi v roce1971 (dle zachycení v knize Confessions of an Economic Hit Man),3) semusela zřejmě stát stěžejním prvkem výsledné strategie. Spojené státya jejich spojenci začali se sovětským blokem soupeřit o to, kdoposkytne zemím třetího světa více úvěrů a půjček na nejrůznější rozvo-jové projekty. Zdánlivé břemeno věřitele představovalo vyhlídku na tučnýzisk – půjčuje-li se ve velkém, jde z toho udělat slušný obchod, a když dlužník nemá na splátku, lze posečkání kompenzovat zvýšenímpolitického vlivu.
Ekonomičtí hit mani, agenti v diplomatických hávech mezi než kdysiJohn Perkins patřil, lákali africké, asijské i latinskoamerické politiky k úvěrům a sny o megalomanských stavbách plně podporovali.Množství peněz, které krátkodobě teklo ze Západu směrem do třetího
světa, nutilo místní politické elity k oddanosti a věrnosti, protože takovéobnosy jednoduše splácet nešlo. Vládcové zadlužených států se přitomzavázali vlastním voličům k podnícení ekonomického růstu. Nebylo tudížcesty zpátky. Prostor se otevřel korupci a lokální, často nevzdělané,elity rády vyměnily budoucnost zemí za osobní zisk. Plán to byl vskutkuznamenitý a v posledku velmi úspěšný. Každý, respektive převážnávětšina, si zvolil raději agentem doporučený osud. K samostatnému,dle Západu až příliš nebezpečnému rozvoji, se odhodlal málokdo.
Dluhový boom a jeho krach
Jomkippurská válka v roce 1973 a následný ropný šok, vyvolanýkartelem OPEC, předznamenaly konec poválečné konjunktury. V letech1974-1976 se všeobecný růst ekonomik zastavil a rapidně se zvyšo-valy už jen spotřební a surovinové ceny. Vinou skokového zdražení ropyse nahromadilo v depozitech známých bank zároveň velké množstvípetrodolarů (v letech 1973 až 1981 přibližně 450 miliard USD). Pakližeby finanční instituce dovolily pokračování trendu, počala by hotovostrázem mizet z oběhu, a recese, způsobená ropným šokem, by se dáleprohloubila. Po řadě jednání (ve stejné době se ustavuje skupina G7)se nejsnazším východiskem z nastalé situace ukázala být již dříve po-psaná politika, metoda ohromných půjček. Vládám a finančníkům bo-hatého Severu se podařilo uvolnit nashromážděný kapitál, a pojistit sibudoucí zisky a zachování politického vlivu.
Dluhový boom začal v Latinské Americe – Brazílie si kupříkladupůjčila sto miliard na celou řadu projektů, od oceláren po železnice,dálnice i přehrady.4) Za jižní hranicí Spojených států se ale též poprvéprojevily jeho negativní stránky.
Už v roce 1982 oznámilo Mexiko neschopnost enormní částkysplácet. Krátce po něm přišly na řadu další státy. Následovala sériepokusů o maskování nezaplacených půjček, dohadování o změnáchve splátkovém kalendáři a také nové půjčky, jež měly pokrýt úvěry z těch starých. Jak v knize Mirrage of Debt Relief uvádí James S. Henry,přinesla tehdy politika, dík které se měl třetí svět postavit na vlastní nohy,výsledek naprosto opačný: zadlužení chudého Jihu, v roce 1973vyčíslené na 130 miliard dolarů, narostlo za devět let do výše 612 mi-liard USD. Důsledky někdejší pomoci přetrvávají až dodnes. V roce2006 dosáhlo zadlužení celkové hodnoty 2,5 bilionu.
Současně s dluhovým boomem došlo též k direktivnímu opuštění keynesiánského modelu. Kabinet Ronalda Reagana v USA,vláda Margaret Thatcherové ve Velké Británii a s nimi vedení Mezi-národního měnového fondu i Světové banky podlehly vábivosti novévarianty laissez-faire, mimo anglosaský svět známé jako neoliberalismus.Právě v jejím duchu se od té doby nesla doporučení, jež nutil Sever Jihuv rámci takzvaných programů strukturálního přizpůsobení (SAP) Mezi-národního měnového fondu a Světové banky – institucí, v jejichž vedenísi vždy udržoval Sever rozhodující převahu. Z pozice věřitelů tak připravi-ly bohaté státy třetí svět o jakoukoliv šanci na ekonomickou nezávislost.
V pavučině vlivu
Splátky zadlužení stojí rozvojový svět ročně 375 miliard USD. Sumu,jež proudí na Jih jako rozvojová pomoc, přesahuje tato částka přibližnědvacetkrát. Není pak divu, že si mechanismus vysloužil v knihách kritikůnynější podoby globalizace označení Marshallův plán naruby. Vždyť bla-hobyt Severu dnes udržují nejnuznější státy, a to i přes skutečnost, žepolovina světové populace musí přežívat s méně než dvěma dolary naden.5)
Ze stávajícího systému přitom není úniku. Země Jihu uvízly v sítivlivu a kontroly – finanční, politické i vojenské – tak hluboko, že sedotýká všech oblastí tamního života. Na jednotlivá vlákna této pavučiny,tvořící základ panství nové, globální velmoci, se nyní podíváme blíže.
Volný trh: Podpořit bohaté, oslabit chudé
Ideologie volného trhu se stala nové Říši pomyslným náboženstvím.Požadavek na zrušení státem řízených rozvojových politik, dovozních 9
» G
lobá
lní v
elm
oc a
sítě
jejíh
o vl
ivu
«
cel, vývozních dotací, devizových kontrol a programů nahrazujících im-port domácím zbožím, představuje nedílnou součást každého SAP,kterými Fond i Světová banka jakoukoliv další pomoc či úpravusplátkových kalendářů podmiňují. Poskytnuté finance též nelze využít k investici, která by ideologii volného trhu odporovala. Podřízenízásadám laissez-faire je rovněž podmínkou přijetí do Světové obchodníorganizace.
Paradoxem zásady je skutečnost, na níž poukazuje cambridgeskýekonom Cha-Jún Čang: samy rozvinuté země včetně USA, dnes nej-většího obhájce volného trhu, se principy laissez-faire neřídí. I vlastníhospodářský vzestup postavily na politice, která je s volným trhem v přímém rozporu.
Velká Británie se kupříkladu řídila proponovaným ideálem pouze v 50. letech 19. století. Předtím preferovala direktivě spravovaný sys-tém a také ve dvacátém století si na komplex národních dotacínenechala sáhnout. Obdobně Spojené státy budovaly za první kon-junktury největší celní bariéru světa. Americký prezident Grant sedokonce nechal v 70. letech 19. století slyšet, že Amerika přistoupí nazásady volného obchodu až v době, kdy z ochranářské politiky vyzíská,co se dá. Do druhé světové války pak vskutku USA dovozní cla nikdyvýznamně nesnížily.
I úspěch východoasijských tygrů, to jest Japonska, Malajsie, JižníKoreje či Tchaj-wanu, měl s laissez-faire pramálo společného. Zmíněnéstáty založily svůj poválečný vzestup na vlastní obchodní politice, jejížsoučástí byla enormní podpora vlastnímu vývozu na straně jedné, a stej-ně rozsáhlé omezení importu zboží, které by mohlo domácí produkcikonkurovat, na straně druhé. Podobnou cestou se pak vydala nasklonku osmdesátých let i Čína. Africe, zbytku Asie a donedávna i La-tinské Americe bylo stejné řešení zapovězeno. Bohaté země tak od-koply pomyslný žebřík, po němž se mohl třetí svět ze své mizérie vydrápat.6)
K ideálu tržiště, ve kterém se dohadují rovní partneři za rovnýchpodmínek o ceně zboží až do chvíle, než dojdou k oboustranně výhod-nému kompromisu – tedy modelu, jež vtělil do konceptu laissez-faireAdam Smith – má dnešní skutečnost na míle daleko. Každý ze součas-ných partnerů má zcela jinou váhu, pro každého platí odlišné podmínky a s dohodou bývá spokojen obvykle pouze jeden. Ghanu napříkladpřiměl Mezinárodní měnový fond v roce 2002 zrušit cla na dovoz po-travin. Krátce po uzákonění příslušného režimu začala do země prou-dit mražená kuřata z Evropské unie, zvířata třikrát levnější než místnídrůbež. Agent MMF zřejmě zapomněl odpovědným úředníkům sdělit,že si EU i po otevření ghanského trhu ponechá štědrý dotační systém,který umožňuje evropským zemědělcům vyvážet pod skutečně tržnícenou.7)
Zambie byla zas doporučením Fondu donucena zrušit cla na dovozoblečení, která chránila místní oděvní průmysl. Zemi následně zavalilolevné ošacení z druhé ruky a z někdejších sto čtyřiceti textilek přežilo pouze osm.8) I kdyby se dnes podařilo zambijským výrobcůmna světové trhy prorazit, evropský i severoamerický obchodní prostorzůstane jejich zboží uzavřen. O dvojích standardech rozvinutých zemív obchodní politice – podpoře vlastního vývozu skrze exportní úvěrovéagentury a zákazu podobné politiky rozvojovým státům prostřednictvímprogramů MMF – je možné se podrobněji dočíst v knize Exporting De-struction Bruce Riche.
Obhájci „volnotržních“ pořádků občas i chybu přiznají. Příklademnezamyšlených důsledků, jak neokonzervativci nazývají ty nejzvrácenějšídůsledky vlastní politiky, může být třeba Peru. Program strukturální adap-tace, aplikovaný na počátku devadesátých let minulého století, zapověděllimské vládě uvalení tarifů na dovoz obilného zrna. Místní produkciokamžitě vytlačil import semen ze Spojených států, jež podporují vlastnífarmáře částkou 40 miliard USD ročně. Peruánští farmáři se přizpůsobili– ztrativše letitou obživu, začali pěstovat koku, která pronikla ilegálnímicestami zpět do USA v podobě pasty na výrobu kokainu.9)
Truchlivou situaci Jihu navíc prohloubil jiný, tentokrát neřízený rysmoderní světoekonomiky: současně se vzrůstajícím zadlužováním kle-saly se stejnou vytrvalostí ceny kávy, kakaa, rýže, cukru, bavlny a dalších zemědělských komodit, jejichž exportem se pokoušel třetísvět vydělat. V roce 1975 stál kupříkladu nový traktor stejnou sumu jako
osm tun africké kávy. V roce 1990 to byl již pětinásobek.10) Za tento vývojbohaté země přímou vinu nenesou. Po zavedení programu strukturál-ního přizpůsobení (v zásadě jejich doporučení) však zůstala řadaekonomik závislá na obchodu či zpracování dvou, tří komodit. K adaptaci na změněné tržní podmínky jim zároveň – taktéž v důsledku politiky Severu – nezbyl potřebný kapitál, znalosti animožnost hledat nová odbytiště. Mnoho direktiv SAP navíc vedlo k zásadním škrtům v sociálních službách, školství a zdravotnictví. V chudých zemích tak nemohla dospět technicky zaměřená inteligence,management se znalostí moderních metod řízení, ani úředníci schopnívyužívat grantové nabídky neziskových organizací. V některých zemích,například v Ghaně, pokleslo v přímé reakci na doporučení MMF a SBprocento dětí navštěvujících základní školy.11)
Patenty a monopoly: Zpoplatnění tradic a obyčejů
Dalším z vláken sítě nadvlády, tentokrát utaženým až v půli de-vadesátých let, se stala Dohoda o tržních aspektech práva na duševnívlastnictví (TRIPS). K jejímu přijetí se zavázala řada rozvojových zemí v rámci takzvaného Uruguayského vyjednávacího kola, z jehož popududošlo k transformaci Všeobecné dohody o clech (GATT) a obchodu v Světovou obchodní organizaci (WTO). TRIPS musela již od počátkuzápolit s mohutnou opozici (i díky ní trvalo Uruguayské kolo od léta 1986až do jara 1994). I ta se však nakonec ukázala jako marná. Režim zave-dený dohodou rozšířil platnost patentového práva, mimo jiné i výrobníchnebo vědeckých postupů, z národní či vícestranné báze na obecnouúroveň. Každému přitom muselo být jasné, že si rozvojové země nebudoumoci příslušné poplatky dovolit, a tudíž se jim možnost většinyprůmyslových inovací do budoucna zapovídá.
Spojené státy si mimo to vynutily klasifikaci genetického materiálu,to jest semen, lidských buněk či mikroorganismů, jako komodity, ježbude pod zmíněné patentové právo spadat. Řada nadnárodních kor-porací následně využila klauzule TRIPS k patentování genetické struk-tury kultur, jež se na Jihu po léta tradičně šlechtily. Typickou ukázkoutohoto biopirátství může být chování texaské společnosti RiceTech,která si přivlastnila právo na jistý kmen indické rýže. Zásluhou mecha-nismu TRIPS se potom korporace snažila vymoci na pákistánských a indických zemědělcích poplatky za pěstování rostliny, která se sklízelav jihovýchodní Asii po mnoho generací.12)
Pokrytectví expertů: Dlužník věřitelem
Třebaže únik z dluhové pasti ztěžoval chudým zemím už samotnýfakt finančního závazku, daleko větším břemenem se staly v průběhučasu narůstající úroky. Suma úrokových splátek již nesčetněkrát překonala částku, kterou si druhdy dotyčný stát vypůjčil. Země Jihu bylydonuceny restrukturalizovat ekonomiky i přepsat zákony. Přesto jimsebemenší finanční krize způsobí nebývalé problémy. Na rozdíl od kra-jin Severu jim jen málokdy zbude kapitál umožňující vytvořit významnějšíměnovou rezervu. Radu, kterak hospodářství zdravě řídit, by přitomsnesla nejedna finanční velmoc. Doug Henwood v knize After NewEconomy doslova uvádí: „Spojené státy se z nezaujatého pohledu jevíco země pro program strukturální adaptace nejzralejší. Američané žijídaleko za hranicí reálných kapitálových možností – USA tíží masivní astále se zvyšující zahraniční dluh, jakož i obrovský měnový deficit. Kabi-net nedělá pro změny nic. Pokud by USA byly řadovým státem, stál byjim Mezinárodní měnový fond neustále za zády s jasnou direktivou: vrátitzahraniční účty do rovnováhy, méně spotřebovávat, více investovat, vícešetřit. Ale protože jsou Spojené státy Spojenými státy, nikdy se do téhlesituace nedostanou. Proč není lék, který je dost dobrý pro ostatní, stej-ně dobrý i pro ně?“13)
Korupce: Podvody vně i vevnitř
Pevnou součástí sítě nového impéria je rovněž jev, který se ideolo-gové Říše snaží jakoby potírat. Korupce byla vždy průvodkyní moci. I dnes slouží jako prostředek k maximalizaci zisku i utužování kontroly,jenž zároveň odklání pozornost od míst, kde padají skutečná rozhod-nutí. Nejzkorumpovanější vládcové třetího světa, jako například MobutuSese Seko, který si přivlastnil přinejmenším polovinu zahraniční finanční
Ze světa rozvoje»
Glo
báln
í vel
moc
a s
ítě je
jího
vliv
u «
10
pomoci Zairu,14) využívali s oblibou nabízené půjčky. Ze zbytků přidě-lených částek, jež nestihli zpronevěřit, pak financovali špatně napláno-vané, obvykle pompézní projekty. Tíže splátek dopadla pochopitelněna řadové obyvatele. Mezinárodní měnový fond a Světová banka přitomnedělaly, a to přes varování vlastních zaměstnanců, s půjčkami pro Zaira jemu podobné země žádné velké okolky. Mobutuova podpora washingtonské politice během studené války jim zřejmě byla dosta-tečným důvodem, proč požadované peníze poskytnout.
Podivné nakládání se svěřenými financemi přitom kritizovalonesčetně mezinárodních komisí a poradenských výborů. Sag BarborGroup předpokládá, že „nejméně polovina z částek, které si zapůjčilinejvětší dlužníci, zmizí ještě v ten samý rok po převedení peněz, ne-liběhem prvních pár měsíců.“15) John Christensen pak v knize DirtyMoney: Inside the Secret World of Offshore Banking barvitě popisuje,kterak konta na Kajmanských ostrovech umožňují zkorumpovanýmelitám skrývat prostředky, jež ukradly, zpronevěřily nebo získali z úplatkůa obchodu s drogami.
Pozoruhodné je, jak málo se mechanismus, kterým shromažďujílup afričtí diktátoři, liší od způsobů, jimiž skrývají zisky z krácením daníve třetím světě korporace ze Severu. Finanční ústavy typu Bank ofCredit and Commerce International ze skupiny Luxemburg Bank jim vtomto možností zakládat tajná zahraniční konta ochotně asistují. I zdenajdeme stopu politiky Mezinárodního měnového fondu a Světovébanky. Dle Josepha Stiglitze, bývalého hlavního ekonoma Světovébanky, národní elity, jimž bylo ze strany MMF a SB nařízeno privatizo-vat vodovodní a energetické společnosti, netrpělivě očekávaly přísunpeněz na jejich švýcarská konta. „Měli jste vidět jejich široce zářící oči,“píše doslova Stiglitz, „když si uvědomily ty obrovské možnosti, jak utržitdalší peníze za prodej státních podniků.“16)
Nátlak na neposlušné: Návnady a háčky, cukr a bič
Čas od času se přesto objeví politik či skupina, která se pokusí zesítě impéria uniknout. Nezřídka slýcháme o takovýchto lidech jako popu-listických vůdcích, antisystémových silách, nespolehlivých režimechči, lapidárně řečeno, hrozbách. Domnívat se přesto, že vzpurné živlypavučina nepolapí, by bylo přinejmenším naivní. A i když nedojde k zachycení oběti na háček s návnadou, má nová Říše v zálozeprostředky, kterak neposedné navzdory všemu umravnit.
Základ všech způsobů pacifikace vzdoru, které si dále rozebereme,zosobňuje stěžejní zásada úspěšného vládnutí, již odhalili už císaři ve starém Římě – rozděl a panuj, nejlépe metodou cukru a biče.
Sladší část oné metody spočívá v postupném upevňování vztahů s jednou z mocenských skupin ve státě: klikou generálů, vrstvou nej-bohatších podnikatelů, mediálními magnáty, chápavými akademiky,leckdy i idealistickými odboráři nebo občanskými nadšenci. Vybranéskupině jsou nejprve dodány, pochopitelně po několika důvěrnýchschůzkách, finanční prostředky či požadované vybavení. Vyvolení senásledně stanou jádrem či nepostradatelnou součástí opozice, která sesnaží na trucovitý režim působit zevnitř. Je-li vláda i nadále neústupná,střety mezi ní a opozicí se po určité době vyhrotí. Dojde k všeobec-nému nárůstu napětí: zahraniční pozorovatelé sdělují médiím své obavy,mezinárodní ekonomičtí experti odhadují škody a politologové rizika za-čínající krize. Byznys v neklidném prostředí nikdy nevzkvétá. Kapitáltudíž začíná opouštět problematickou zemi, větší firmy si vybírají úsporyz místních bank a zakládají konta v Londýně, Miami nebo ve Švýcarsku.Investice se zpožďují, nezaměstnanost stoupá. Jestliže vláda porozumívčas situaci a přizpůsobí své chování neoliberálním principům, penízepřitečou zpátky a spolupráce na všech úrovních se najednou stanemožnou. Pokud však režim neodstraší počáteční blesky, záhy se objevímnohem větší problémy - od atentátů až po vojenské převraty neboobčanskou válku.
Případovou studií budiž Venezuela. V roce 2002 poskytl kabinetGeorge W. Bushe téměř jeden milion dolarů několika obchodním,mediálním a odborářským skupinám, ve snaze podpořit jejich kampaňproti Hugovi Chavézovi. Výsledkem se stal pokus o převrat, jež svéráznýprezident přestál jen s potížemi. Přítomnost finanční intervence zezahraničí ve prospěch protirežimních sil byla prokázána v řadě případů.
Za všechny připomeňme třeba transakci z USA podporované orga-nizace NED ve výši 55 tisíc dolarů, která směřovala do fondu spravo-vaného Leopardem Carvajalem, jedním z hlavních stoupencůvelkopodnikatele Pedra Carmony, zamýšleného Chávezova nástupce.Sám Carvajal se měl stát v pučistické vládě ministrem školství.17)
Soukromé nebo polooficiální vojenské síly jsou často také užitečné.Známému případu z delty Nigeru v Nigérii, to jest verbování žold-néřských jednotek korporací Shell k pacifikaci domorodého obyvatel-stva, se věnují Andrew Rowell a James Marriott v knize Mercenaries onthe Front Lines in the New Scramble for Africa.
Za úspěšnou strategii platí též zneužívání etnické či náboženskéroztříštěnosti. Kathleen Kernová v knize The Human Cost of Cheap CellPhones popisuje, kterak bohaté státy podnítily etnické rozmíšky veRwandě a někdejším belgickém Kongu ve snaze usnadnit si přístup k rudným ložiskům. Vzplanuvší konflikty si následně vyžádaly čtyři milionyživotů. V Nikaragui zase Spojené státy použily náboženskou a etnickouroztříštěnost k obratu Miskituových lidí proti sandinistické vládě.18)
A terorismus, přestože mediálně odsuzovaný, je rovněž platným nástro-jem. V prosinci 1981 bylo letadlo nikaragujských aerolinek vyhozeno dovzduchu na rozjezdové dráze letiště v Mexico City.19) Cestující ještě nebylina palubě. Měli tak více štěstí než jejich předchůdci z letu 455 kubán-ských aerolinek, kteří zahynuli při pádu letadla po explozi v Karibiku v říjnu1976. Zabito bylo všech 73 pasažérů i s posádkou. Kubánský emigrantLuis Posada Carriles, který byl odsouzený ve Venezuele za přípravu a zos-nování bombových útoků, se později přiznal k tomu, že obdržel 200 tisícdolarů od vlády Spojených států, za podpory Kubánské americké nadace,s jejichž pomocí exploze připravil.20)
Atentát či násilné odstranění nespolupracujících a ambiciózníchpolitiků ve třetím světě může být dalším příkladem neoimperiálního biče.John Perkins zmiňuje kauzy prezidentů Omara Torrijose v Panamě a Jaima Roldóse v Ekvádoru v roce 1981.21) Seznam populárních lídrů,které potkal podobný osud, však těmito dvěma nekončí: Patrice Lu-mumba v Kongu, 1960; Eduardo Mondlanehe v Mosambiku, 1969;Amilcar Cabral v Guinei-Bissau, 1973; Oskar Romero, arcibiskup v San Salvadoru, 1980; Benigno Aquino na Filipínách, 1983, neboMehdi Ben Barka v Alžírsku v roce 1965. Životopis Craiga Williamsona,agenta jihoafrických bezpečnostních služeb, je zase klasickou ukázkoukariéry pomocníka v takovýchto operacích. O celém mechanismu selze dočíst v materiálech, pojednávajících o jeho atentátu na RuthFirstovou, členku Afrického národního kongresu, bojovnici protiapartheidu a spisovatelku, zavražděnou v roce 1982.22)
Šestým příkladem z hrubších donucovacích prostředků Říše můžebýt přímý státní převrat. Zde poslouží k ilustraci puč proti vládě Sal-vadora Allendeho v Chile z roku 1973. Vůdcem armádního převratu sestal generál Augusto Pinochet, ovšem plán i peníze pocházely z Washing-tonu. V řadě dalších převratů připravených CIA v zájmu velkých ob-chodních společností bychom nalezli rovněž svržení íránskéhoMohameda Mosaddeka v roce 1953, brazilského Joãoa Goularta v roce 1964, ugandského Miltona Oboteho v roce 1971 nebo puč Mohameda Suharta v Indonésii roku 1965.
Pouze když všechny uvedené způsoby selžou, přichází čas pro vo-jenskou invazi. Někdy se jedná o bleskovou operaci, jindy zásahpřeroste v občanskou, partyzánskou či loupežnickou válku. NeúspěchUSA ve Vietnamu všechny rozsáhlejší akce načas znemožnil. Kolapssovětského bloku však poskytl Pentagonu a jeho spojencům zbrojní i technologický náskok, který dnes nezůstává ladem. Družice, sledovacízařízení, moderní logistické a komunikační prostředky i zdokonalenávýzbroj, to vše je součástí hojně využívaných vláken sítě. Přístup nové,globální velmoci se tu neliší od impérií v dobách kolonií. Jak pozna-menává Belloc, už Britské impérium stavělo sílu své převahy na slo-ganu: „My máme gatling (rotační kulomet), oni ne.“
Výhodu dnešní doby však ve srovnání s koloniální érou představujerelativní dostupnost informací. Víme již například spolehlivě, že známouBushovu doktrínu zformuloval Paul Wolfowitz už roku 1992, v Do-poručeních pro obranné plánování na léta 1994-99. Na rozdíl od časůpříchodu Bushe mladšího do Bílého domu byl známý neokonzervativectehdy ještě upřímný. Koncept vycházel ze tří zásadních cílů: prosazení 11
» G
lobá
lní v
elm
oc a
sítě
jejíh
o vl
ivu
«
vůdčí role Spojených států v systému vzniklém po konci studené války;práva USA jednat jednostranně, včetně preemptivních úderů, budou-lik obhajobě jejich zájmů nutné; uchování dominance role USA naBlízkém východě, kterážto jediná zaručí západnímu světu stálý přístupk tamním zásobám ropy.23)
Invaze a doposud trvající okupace Iráku je pouhou realizací těchtozáměrů. Současný viceprezident Dick Cheney mluvil po skončení válkyv Perském zálivu v roce 1991 následovně: „Myslím, že americké ozbro-jené síly, angažující se v občanské válce v Iráku, by na vlastní kůži poz-naly, co znamená utopit se v bahně. My si skutečně nepřejeme v takovémto blátě uvíznout.“ Jak vidno, časy se mění. Globální spotřebaropy vzrůstá a její zásoby klesají, tak proč nepodlehnout snadnémulákadlu? Zvláště když Irák může posloužit coby opěrný bod pro upevnění mocenské převahy. Greg Muttitt v knize The Iraqi Job: Hijacking Iraq’s Oil Reserves popisuje, jak se Spojené státy dostaly dodlouhotrvající intervence, ze které se budou jen těžko dostávat zpět.Andrew J. Bacevich, konzervativní vojenský teoretik, vidí nastalý prob-lém podobně: „Setrvávání ne v jednom, ale v řadě klíčových geopoli-tických regionů, pohrdání legitimností mezinárodně-právních principů,považování existujícího pořádku za posvátný, prosazování vojenskévýjimečnosti nikoliv pouze na obranu vlastních zájmů, ale k donucovánía k nátlaku na jiné státy – toto všechno jsou charakteristické znakystátu, který se považuje za dominantní a vládnoucí velmoc.“24)
Od počátku éry koloniálních impérií se mnohé změnilo. Podobnějako v osmnáctém století, zůstává ale říše akceptovatelná pouze takdlouho, dokud lidé profitují z toho, že žijí pod její nadvládou. Zatímcoelity zemí třetího světa mají široké možnosti žít zámožným životnímstylem Západu, dvě miliardy lidí živoří namačkány v městských slumechchudého Jihu a hory dluhů svazují naději k ekonomickému a sociál-nímu rozvoji.25) V takové situaci volá Bushova doktrína po válce bezkonce, která má uhájit sítě kontroly, jelikož světoobčané se zdají býtrozhodnutí, že boj za vytvoření demokratické alternativy ke globalizacije výhodnější, než trvalý život ve stínu velmoci.
1) Ferguson, Niall: “Welcome the New Imperialism“. The Guardian. 31. října 2001.2) Kinzer, Stephen: “All the Shah’s Men: An American Coup and the Roots of Middle East Terror“. NewYork: Willey, 2003, s. 209.3) Perkins, John: “Confessions of an Economic Hit Man“. San Francisco: Berrett-Koehler, 2004, s. 14-15.4) Klein, Naomi: “Not Neo-Con, Hust Plain Greed“. Globe and Mail. Toronto. 20 prosince 2003.5) 2006 World Data Sheet. Washington D.C: Population Reference Bureau, 2006.6) Čang, Cha-Jún: “Kicking Away a Ladder: How the Economic and Intellectual Histories of Capitalism HaveBeen Re-Written to Justify Neo-Liberal Capitalism.“ Cambridge: Cabridge University Press, 2002.7) Viz http://www.ghanaweb.com/GhanaHomePage/NewsArchive/printnews.php?ID=79568.8) Situmbeko, Lishala C. (Bank of Zambia) and Zulu, Jack Jones (Jubilee Zambia): Zambia: “Condemned to Debt.“ Accessed at http://www.africafocus.org/docs04/zam0406.php,9) Ismi, Asad: “Plunder with a Human Face: The World Bank“. Z Magazine. February 1998. str. 10.10) The Trading Game: How Trade Works. Oxford: Oxfam, 2003.11) Ismi, Asad: “Impoverishing a Continent: The World Bank and IMF in Africa“. Ottawa: Halifax InitiativeCoalition, 2004, s. 13.12) Shiva, Vandana: “North-South Conflicts in Intellectual Property Rights“. Synthesis/Regenation 25.Summer 2001.13) Henwood, Doug: interview with Ellen Augustine, 21. ledna 2006.14) O’Shea, John, “Paying Aid to Corrupt Regimes No Use to Poor, “ Irish Times, 9. prosince 2004.15) Henry, S. James: “Where the Money Went,“ Fortune, Březen/Duben 2004, str. 45.
16) McCuish, Derek: “Water, Land and Labour: The Impact of Force Privatization in Vulnerable Communi-ties“. Ottawa: Halifax Initiative Coalition, 2004, str. 29.17) Ceaser, Mike: U.S. Tax Dollars Helped Finance Some Chavez Foes, Review Finds,“ Boston Globe, 18.srpna 2002.18) Dunbar-Ortiz, Roxanne: “Blood on the Border: A Memoir of the Contra War.“ Boston: South EndPress, 2005.19) Tamtéž, str. 119-123.20) Bardach, Ann Louise and Rohter, Larry: “Key Cuba Foe Claims Exiles Backing,“ New York Times, 12.červenec 1998. Viz také dokumenty Národního bezpečnostního archivu –www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB153/index.htm.21) Perkins, John: “Confessions of an Economic Hit Man“. San Francisco: Berrett-Koehler, 2004 str. 153-161.22) Viz rozhodnutí South Africa’s Truth and Reconciliation Commission. Dostupné z http://www.doj.gov.za/trc/decisions/1999/ac990292.htm.23) Gellman, Barton: “Keeping the U.S. First: Pentagon Would Preclude a Rival Superpower,“ WashingtonPost, 11. března 1992.24) Bacevich, Angrew J.: “Američan Empire: The Realities and Consequences of U.S. Diplomaty. Cam-bridge“, Mass: Harvard University Press, 2002, str. 243.25) Viz Davis, Mike: “Planet of Slums.“ London: Verso, 2006.
Ze světa rozvoje»
Glo
báln
í vel
moc
a s
ítě je
jího
vliv
u «
/ »
Fair
trad
e: m
alá
změn
a –
velk
ý ro
zdíl
«
12
Sborník A Game As Old As Em-pire sestavený Stevenem Hiat-tem navazuje na tři roky starouknihu Confessions of an Eco-nomic Hit Man Johna Perkinse.Zatímco Zpovědi se soustředilypřevážně na odhalení a popismechanismu, kterým Mezi-národní měnový fond, Světovábanka a instituce jim podobnépřesvědčují vlády třetího světak přijímání půjček či zaváděnízhoubné politiky, Hra postupujev analýze současné globalizacedále. Třináct autorů, známýchodborníků i občanských akti-vistů, se zaměřuje na různé as-pekty tématu, jež podrobně a nazákladě primárních pramenů kri-ticky rozebírají. Seznámit se jetak možné například se skuteč-
nou podobu závislostních vztahů mezi Severem a Jihem, dopady offshorezdaňování, důsledky prohlubujícího se zadlužování, rolí, jakou při plánovánípolitiky velmocí sehrávají nerostné suroviny a konečně též nejrůznějšímimožnosti, jak na zmíněné jevy účelně upozorňovat i jak jim v posledku čelit.Zde otištěná stať Globální velmoc a sítě jejího vlivu editora Stevena Hiatta, celýsborník uvádí a rámcově zastřešuje.
Knihu vydal: Berrett-Koehler Publishers v r. 2007. http://www.gameasoldasempire.com/
» FAIR TRADE: MALÁ ZMĚNA – VELKÝ ROZDÍLTomáš Bílý; Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání
Fair Trade se do češtiny obvykle překládá jako spravedlivý obchod.Je to způsob obchodování s výrobci z rozvojových zemí, který usiluje o spravedlivější rozdělení příjmů plynoucích z obchodních vztahů mezitzv. globálním Severem (ekonomicky vyspělé země, mezi které patří i ČR) a globálním Jihem (především rozvojové země Afriky, Asie a Latin-ské Ameriky).
Fair Trade je příležitost – příležitost pro konkrétní lidi z rozvojových zemí vymanit se z chudoby a závislosti na obchodníchprostřednících, příležitost pro spotřebitele vyjádřit globální solidaritu
a odpovědnost, příležitost k opětovnému navázání vztahů mezi těmi,kdo výrobky vyrábí, a těmi, kdo je spotřebovávají. Fair Trade je příleži-tost vytvořit z obchodu nástroj rozvojové spolupráce.
Principů, na jejichž základě Fair Trade funguje, je mnoho. Mezi tyhlavní patří „férová cena“, „obchodní partnerství“, „kvalita a ekologickášetrnost“, „kontrola a transparentnost“.
Férová cena je taková cena výrobku, při které jsou výrobci schopnipokrýt náklady ekologicky a sociálně šetrné výroby a která jim zajistídůstojné živobytí. V běžném systému dochází při obchodování na burzea přes prostředníky k neustálému stlačování výkupních cen velkými nad-národními koncerny. Spravedlivý obchod zde ale v podobě férové cenya obchodního partnerství nabízí alternativu.
Výrobky s certifikací „Fairtrade“ mívají stanovenou minimální výkupnícenu surovin (například u kávy typu arabica je to USD 1,21 za 1 libru).Dalším benefitem je možnost výhodného úvěru pro Fair Trade produ-centy, případně zálohové platby na již uzavřené kontrakty. K výkupníceně plodiny se navíc připočítává ještě tzv. prémie (u kávy je od1.6.2007 stanovena na 10 centů za 1 libru). Ta je využívána přímo organizacemi výrobců na financování rozvojových projektů v místě pro-dukce.
Jak již napovídá termín obchodní partnerství, systém spra-vedlivého obchodování usiluje o dlouhodobé a stabilní vztahy mezidovozci a výrobci. Tyto dva subjekty jsou zde v přímém kontaktu a pro-dukty se tak dostávají od producenta rovnou k Fair Trade dovozci, kterýje dále zpracovává. O partnerství se ale jedná i v případě technicképodpory a předávání znalostí ze strany Fair Trade organizací.
Výroba Fair Trade produktů probíhá za sociálně i environmentálněudržitelných podmínek. Základem je zde zákaz nucené dětské práce a dodržování pravidel ILO - Mezinárodní organizace práce. Kvalitavýrobků odpovídá standardům na spotřebitelských trzích EU a USA,mnohdy je i přesahuje. U zemědělských produktů se podporuje pro-dukce dle zásad ekologického zemědělství, geneticky modifikovanévýrobky jsou z Fair Trade vyloučeny. Příkladem může být jihoafrickédružstvo Heiveld Rooibos Farmers‘ Association, které díky prostřed-kům z Fair Trade plně přešlo na ekologické zemědělství, nebo keňskévýrobní družstvo Bombolulu, které vyrábí zajímavé šperky a doplňky z recyklovaných materiálů.
Dodržování pravidel je ve Fair Trade pravidelně monitorováno- kontrola a transparentnost jsou zde velice důležité. Interní nebo
externí kontrola je prováděna ve spolupráci se zástupci zaměstnanců,výrobců, nevládních organizací a odborů. Vůči spotřebitelům i produ-centům prosazuje Fair Trade otevřený přístup k informacím. Proto setaké spotřebitel může dozvědět, z jakého družstva přesně jeho výrobekpochází, a nahlédnout je možné i do finančních zpráv, výsledků kontrolních řízení a do procesu výroby.
Sortiment výrobků Fair Trade je velice široký a nadále serozrůstá. Jeho základem jsou především typické tropické a subtropic-ké zemědělské komodity a řemeslné výrobky. Velkou část z těchtovýrobků není možné vypěstovat v našem klimatickém pásmu, jsou všakběžnou součástí našeho života – jedná se o kávu, kakao, čaj, rýži a mnohé další. Výroba těchto komodit a mezinárodní obchod jsou všakzatíženy specifickými problémy, které ztěžují život jejich pěstitelům a mnohdy je odkazují do role těch nejchudších ve společnosti.
Typickým příkladem pro Fair Trade plodinu může být káva, kterábyla vůbec prvním potravinovým produktem, se kterým se začalo v 70. letech obchodovat v rámci Fair Trade. Dlouhodobě nízké výkupníceny a nestabilita na mezinárodním trhu způsobují těžkosti nejen jed-notlivým producentům, ale i celým oblastem, které se na pěstování tétoplodiny specializují. Malí neorganizovaní producenti jsou snadnou kořistímístních obchodníků, kteří od nich kávu vykupují. Jelikož pěstitelé hnedpo sklizni potřebují peněžní hotovost, prodávají svoji úrodu prakticky zajakoukoliv cenu, kterou jim překupník nabídne.
Fair Trade poskytuje pěstitelům i spotřebitelům alternativu – spravedlivější způsob obchodu, který producentovi zajistí takovývýdělek, jaký si za svoji práci zaslouží, a na druhé straně zákazník
dostane kávu, kterou si může opravdu vychutnat. Všechna Fair Tradekáva pochází od demokraticky řízených organizací, které sdružujíjednotlivé malé pěstitele. Obchodní podmínky zahrnují nejenspravedlivé výkupní ceny a možnost předfinancování, ale takédlouhodobé obchodní vztahy a podporu větší samostatnosti produ-centů.
Mimo kávy můžeme ale jmenovat i další produkty – napříkladbanány, kakao... Běžná produkce banánů je typická vysokou mono-polizací – mezinárodnímu trhu dominuje jen několik významných nad-národních společností, které mají velký vliv na vývoj výkupních cenbanánů. Dalším problémem při běžném pěstování této plodiny jevysoké užívání pesticidů a jiných chemických látek, které ohrožujízdraví producentů i životní prostředí. Při produkci kakaa je zasevýrazným negativem dětská a nucená práce, která se rozmáhá díkyvelmi nízké výkupní ceně – ve velké míře se kakao pěstuje v Pobřežíslonoviny a v Ghaně, kam jsou přiváženi novodobí otroci z okolníchzemí. Nejčastěji jsou přinuceni násilím, nebo dovezeni pod příslibemslušného výdělku.
K ostatním produktům patří sušené ovoce, bolivijská quinoa, matéz Paraguaje a mnoho dalších potravin, důležité jsou však také řemeslnévýrobky. V západní Evropě je trh s Fair Trade produkty již velice obsáhlý(najdeme například Fair Trade řezané květiny, ovoce, zeleninu, ale takéoblečení, fotbalové míče,…), v České republice se naproti tomu zatímobjevují především výrobky ze základního sortimentu.
Fair Trade výrobky jsou vždy opatřeny nějakým certifikačním logem.Pokud se jedná o potraviny, čím dál tím běžnější je certifikace „Fair-trade“, která vznikla na přelomu 80. a 90. let. Je určena pro oz-načování jednotlivých výrobků a byla vytvořena především proto, abyse mohly Fair Trade produkty prodávat v běžných obchodech a přitombyly jednoduše odlišitelné. Druhou možností jak poznat spravedlivě ob-chodovanou potravinu je logo konkrétní Fair Trade organizace. Ty nej-větší a nejznámější začaly v Evropě vznikat v 70. letech a jejich logajsou již mezi spotřebiteli velmi dobře známá – jde například o německé Gepu a El-Puente, rakouskou EZA, italské Commercio Alternativo a CTM Altromercato nebo britskou Traidcraft.
Řemeslné výrobky nesou většinou pouze označení té které FairTrade organizace - stejně tak jako neexistují (oproti potravinám) přesnéstandardy pro výrobu jednotlivých řemeslných výrobků, tak se aninepoužívá certifikační známka „Fairtrade“ pro jejich označení. 13
» Fa
irtr
ade:
mal
á zm
ěna
– ve
lký
rozd
íl «
První nesmělé pokusy o spravedlivé obchodování se v Evropěobjevily v 50. letech a během několika desetiletí se z tohoto konceptuvyvinulo celosvětové hnutí. V současné době najdeme v Evropě na 2 800 specializovaných Fair Trade obchodů, které nabízejí výrobkydovážené zhruba dvěma stovkami Fair Trade organizací. Toto hnutívyužívá podpory asi 100 000 dobrovolníků z celé Evropy. Mimo to naj-deme produkty spravedlivého obchodu také ve více než 55 000 supermarketech po celé Evropě a v některých zemích je již podíl„férových“ výrobků na trhu velice významný – je to například Švýcarsko,kde má téměř polovina všech prodaných banánů certifikaci „Fairtrade“,nebo Velká Británie, ve které se prodá pod hlavičkou tohoto konceptu20 procent veškeré mleté kávy.
V českém prostředí je Fair Trade myšlenkou poměrně novou.První Obchůdek Jednoho světa s řemeslnými výrobky byl v Praze siceotevřen již před více jak dvanácti lety, do širšího povědomí české veřej-nosti se ale pojem Fair Trade dostává až posledních pár let. V ČR pů-sobí několik organizací, které se spravedlivým obchodem zabývají –jsou to především čtyři zakládající členové Asociace pro Fair Trade.Asociace slouží jako platforma pro setkávání Fair Trade organizací,řešení společných problémů a nalézání cesty pro budoucí rozvoj FairTrade v ČR. Jejími členy jsou Fair Trade Centrum s.r.o., Ekumenickáakademie Praha o.s., Jeden svět o.p.s., a Společnost pro Fair Trade
a rozvojové vzdělávání o.s. K osvětě a vzdělávání ale přispívají i dalšírozvojové, vzdělávací a ekologické organizace.
V České republice již působí 6 specializovaných prodejních míst s Fair Trade produkty:
- Obchůdek Jednoho světa, Korunní 60, Praha 2 (řemesla)- Obchůdek Jednoho světa, Klimentská 18, Praha 1 (řemesla)- NaZemi, Dlouhá 33, Praha 1 (potraviny)- NaZemi, Panská 9, Brno (potraviny)- NaZemi, Wurmova 6, Olomouc (potraviny)- Fair Trade Centrum, Velká Mikulášská 10, Znojmo
Další informace o Fair Trade i o prodejních místech naleznete na webu:
www.ekumakad.czwww.fairtradecentrum.cz, www.jedensvet.orgwww.fairtrade.cz
Ze světa rozvoje»
Fair
trad
e: m
alá
změn
a –
velk
ý ro
zdíl
« /
» Z
ápad
ní S
ahar
a: p
osle
dní m
ezi o
pom
íjený
mi «
14
» ZÁPADNÍ SAHARA: POSLEDNÍMEZI OPOMÍJENÝMIPetr Jedlička; Literární noviny
Jen pár set kilometrů východně od turistických letovisekna Kanárských ostrovech leží válkou rozvrácená země,jež může většině nejchudších států zahraniční pomoc,míru svobody i občasný zájem novinářů pouze závidět.
O tom, že by si dění na černém kontinentu zasloužilo více po-zornosti, netřeba vůbec polemizovat. Není světadílu, který by sužovalytolik zhoubné, a přitom tak relativně snadno řešitelné potíže. I v rámciAfriky však existují oblasti opomíjené a ještě opomíjenější. O prvníchspravují média alespoň ad hoc: sice nepravidelně, zaujatě a dostipovrchně, nicméně přeci jen s trochou badatelského zájmu. Dík tomuzískávají nevládní organizace na svou stranu politiky, jež občas přislíbírozvojové dotace. Také podpora misím OSN se s novináři za zády lépehledá a nutnost změny v chování bohatého Severu snáze obhajuje.Súdánský Dárfúr či kdysi Belgické Kongo budiž dobrými příklady.
O jiných regionech se ale veřejnost nedozvídá téměř nic. Jedná sevětšinou o kraje chudé, bez valnějších nerostných zdrojů či strategic-kého významu. Vlády tu bývají nepřizpůsobivé, lokální vůdci tvrdohlaví a obyvatelstvo zmírající příliš pomalu na to, aby svým neštěstímkonkurovalo malým medvídkům a odhaleným ňadrům superhvězd. V případě takovýchto zemí přestává být slovo „zapomenutá“ floskulí:pracovníci Spojených národů nemají sílu přesvědčit mocné o potřebězásadní intervence, mírotvůrci prosadit dostatečně silný mandát,neziskovky dosáhnout na kýžené granty. V postižených oblastech rokypřetrvává zhoubný status quo. Na něm pak profitují pouze šikovní pod-nikavci, zkorumpovaní autokraté a výrobci nenáročných zbraní.
Států a polostátních útvarů, jež mají k druhé kategorii blíže než k první, zůstává i v době globálních informačních sítí mnoho. Za všechnyjmenujme třeba Středoafrickou republiku, Mali, Eritreu, Niger aneboSomálsko v období před a po nástupu islamistického režimu. Jestližeovšem hledáme případ vskutku exemplární, těžko nalezneme opomí-
jenější zem než Západní Saharu. Právě tam se, ze značné části vinoupopisovaného nezájmu, tížívá situace nejen systematicky neřeší, alepřímo soustavně zhoršuje.
Nový okupant, stejná potíž
Na počátku cesty k nynějšímu stavu postihl Západní Saharupodobný osud jako řadu postkoloniální končin. V padesátých a šedesátých letech se frankistickému Španělsku rozpadly zbytkyněkdejší říše pod rukama. Režim se potýkal s občanskou nevolí, čelilmezinárodní izolaci a peníze i zahraniční podporu sháněl, kde se dalo.Oblast Západní Sahary byla již tehdy v zásadě protektorátem OSN.Španělsko si tu přesto udržovalo rozhodující vliv. Na nátlak arabskýchnacionalistů, převážně ovšem ve snaze posílit vlastní mezinárodníprestiž, proto podepsali madridští politikové v listopadu 1975 třístran-nou dohodu, dle níž si území rozdělily sousední Maroko a Mauretánie,v poměru dva ku jedné. V Západní Sahaře už ale dva roky působilavlastenecká fronta Polisario, které nebyly noví vládcové o nic více pochuti než ti staří. Vznikla tak pouštní partyzánská armáda, snažící se vy-dobýt Saharské arabské demokratické republice (SADR) úplnounezávislost.
Ze začátku nebyly její šance nikterak valné. Guerrila disponovalatoliko velbloudy a beduínskými puškami, nezřídka vyrobenými ještě v devatenáctém století. Mnohé z výzbroje se však podařilo ukrást stahu-jícím se Španělům, kteří svůj zájem soustředili převážně na kvapnéodstranění stop letité přítomnosti (údajně byla vykopána i těla španěl-ských nebožtíků). S pomocí nakradených zbraní pak partyzáni trápili vojska okupantů na jejich nejslabších místech.
Do Maroka i Mauretánie zatím proudila francouzská a americká bojová technika. Druhá z jmenovaných zemí nicméně tehdy procházelaznačnými vnitřními problémy: horníci z železnorudných dolů v Zouératustávkovali, mladí lidé se bouřili proti přílišným výdajům na armádu a černošským brancům z mauretánského jihu se do vzdálené válkypochopitelně nechtělo. Nic nezměnila ani přímá bojová podpora francouzského letectva. V roce 1978 byl režim diktátora Muchtára uldDaddáha svržen a nastoupivší vojenská junta ihned uzavřela s frontouPolisario příměří. Následujícího léta se mauretánská armáda ze ZápadníSahary stáhla a vláda generálů přiznala SADRu nezávislost.
Pro partyzány ale znamenal tento úspěch pouze další problémy.Ribátský král Hassan II. vznesl na uprázdněné území obratem nárok a marocká armáda rychle obsadila všechna důležitá města i komu-nikace. Roztrpčení povstalci se už na rozsáhlou protiofensivu nezmohli.Stáhli se do nehostinné pustiny na východě země a táborů v přilehlémAlžírsku. Tam se za nimi postupně přesunulo i sto padesát tisíc uprch-líků, to jest více než třetina tehdejší západosaharské populace.
Zbraně, zdi a nášlapné výbušniny
Alžírsko působí od té doby jako nejvýznamnější spojenec Polisaria.Běžencům pomohlo vybudovat ohromný tábor v okolí města Tindúf,frontu vybavilo moderními zbraněmi a rovněž na půdě OSN vytrvaleprosazovalo povstalecké zájmy. Vláda v Alžíru má ovšem vlastních prob-lémů nad hlavu a žádné peníze nazbyt. V uprchlických sídlištích se protorozšířily všechny choroby z nedostatku, podvýživou počínaje a tu-berkulózou konče. Většina tamních nájemníků vychovává již druhougeneraci dětí pod plátěnými přístřešky. Podle zjištění belgických,norských a španělských neziskovek, jež jako jediné věnují kauze vytr-valou pozornost, si navíc předáci fronty Polisario ustavili v alžírskémexilu svébytnou, poněkud autoritářskou mocenskou strukturu, kterápřistupuje k vlastním rodákům dosti opresivně. O chodu tábora, jakoži velikosti přídělů a distribuci nevelkých humanitárních dodávek, takrozhoduje uzavřená skupinka prominentů, vedená „neomylným” prezi-dentem SADRu Muhammadem Abdelem Azízem. K pošlapávání zák-ladních lidských práv a naprosté ignoraci elementárních sociálníchpotřeb Západosahařanů proto paradoxně dochází nejen stran marockéokupační správy, ale i samotných bojovníků za nezávislost.
Vlastní konflikt se od půle osmdesátých let, kdy se podařilo přezbro-jené frontě plně ovládnout východní, nehostinný pás země, vyvíjí pouzepomalu. Marocká armáda obehnala kontrolované území postupně šestiochrannými valy. Nevětší z nich, takzvaný Berm, nebo též Marocká zeďhanby, se táhne Západní Saharou od severu k jihu v délce 2700 kilo-
metrů. Komplex kovových zátarasů, písečných vyvýšenin a vojenskýchplotů místy doplňuje ostnatý drát. Okolní pásmo je hustě zaminováno(i kvůli tomu dosud Maroko nepodepsalo Mezinárodní úmluvu o zákazunášlapných min). Jedna ze sedmi až patnácti milionů nalíčenýchvýbušnin připraví každý den o život tři až pět troufalců, kteří se odhod-lají Berm překročit.
OSN se pravda pokusilo v průběhu devadesátých let hned něko-likrát zprostředkovat příměří a pokračování této odpudivé stavby zamezit. Mírové misi MINURSO, mající dohlížet na klid zbraní a přípravueventuálního referenda, ve kterém by místní rozhodli o budoucnostizemě, se ovšem nedostalo dostatečných prostředků ani personálníhoobsazení. Dodnes čítá marocká přítomnost v oblasti třicet tisíc vojáků.Jednotky Polisaria se stávají ze sedmi tisíc bojovníků, dvaceti tisíc do-brovolníků a ženské domobrany, neméně početné i odhodlané. Modrépřilby naproti tomu nosí jen 183 vojenských pozorovatelů, osmadvacet vojáků, čtyři policisté a 262 civilních pracovníků OSN.Uvážíme-li potom zmiňovaný počet min i fakt, že sledované územíodpovídá rozlohou britským ostrovům, lze si o možnostech mírotvůrcůudělat dobrý obrázek.
Poslední z iniciativ, na počátku nového století představený plánBaker II, se přesto dostala ke kýženému míru blízko. Nový marocký králMuhammad VI., nastoupivší po smrti Hasana II. v roce 1999, ale veške-ré myšlenky na referendum vetoval: „Nevzdáme se ani pídě naší milo-vané Sahary,” uvedl tehdy ve státnickém komentáři doslova, „nedámenepříteli ani hrst z jejího písku.” Namísto toho předložil mladý král návrhširší autonomie – budoucnost regionu coby neplnoprávné marocképrovincie, spravované Královskou poradní radou pro saharské záleži-tosti. Takovýto ústupek fronta Polisario odmítla. James Baker, hlavníosobnost plánu a dříve ministr zahraničí George Bushe staršího, v reakci na místo v OSN rezignoval a rozhovory byly již po šesté od-loženy. Tentokrát na 17. června 2007.
Jednou tu bude Palestina
Ani od nového kola jednání nicméně nelze – nezmění-li sedosavadní klima – přílišného pokroku očekávat. Spojené státy jako nej-vlivnější velmoc současnosti sice diskuse o nezávislosti a nejrůznějšímírotvorné plány podporují, zároveň však nikdy nepřestaly stranitMaroku. Ribát byl z Washingtonu vždycky vnímán coby předpolí snahámkomunistů a posléze islamistů o získání širší podpory v regionu. Ame-rická flotila stále doplňuje zásoby v místních přístavech a letectvo Spo-jených států požívá práva tankovat na marockých letištích. Navzdoryzjevnému deficitu severoafrické monarchie při dodržování lidských práv(tématickou kritiku marocké politiky přinesla naposledy zpráva OSNWestern Sahara: The Cost of the Conflict z 11. června 2007) podporujíUSA království i vojensky. Od druhé světové války dosáhly americkézbrojní dodávky do Maroka hodnoty sto milionu dolarů. Obdobně sipočíná rovněž Francie. Korporace z dalších zemí zastoupených v Raděbezpečnosti OSN zase zkoumají domnělá naleziště ropy u saharskýchbřehů či těží v nitru území fosfáty, jediné zdejší nerostné bohatství.
15
» Zá
padn
í Sah
ara:
pos
ledn
í mez
i opo
míje
ným
i «
K odmítání legitimity SADRu a zachovávání statu quo přitom neexis-tují ideologické důvody: fronta Polisario nikdy přímo nespolupracovalase sovětským blokem ani Čínou. Jeho bojovníci též vyznávají zvláštní,lokální adaptaci islámu, umenšující autoritu kléru a zapovídající nekon-trolovanou výstavbu mešit. A SADR je navíc již ve své ústavě demokra-tickou republikou, vycházející z liberálních hodnot euroamerickéspolečnosti. Nejpohodlnější cestu k nepřímé, snad geostrategickyvýhodné toleranci marocké cenzury západosaharského tisku a rozpouštění spolků tamního studentstva, k tichému souhlasu s věčným odloučením rozdělených rodin a ignoraci oblastní humani-tární krize, tak představuje mlčení.
Podle Červeného kříže však trpí v nedalekých uprchlických tá-borech šestašedesát procent žen a osmašedesát procent novorozeňat
chudokrevností. Školy pro běžence téměř neexistují, z dětí jsou vy-chováváni rovnou bojovníci za svobodu. Jak velká bude ochotatakovýchto lidí souhlasit s případným, pomocí kompromisu uzavřenýmuspořádáním? Jistě nevalná. Člověk nevzdělaný a existenčně strádající,člověk, kterému otce zabila nášlapná mina a matku skolila nemoc z chudoby, nebude bezesporu nakloněn jakýmkoliv ústupkům, byť byse jednalo o pokrok v dlouhodobém kontextu radikální. S každýmměsícem nečinnosti a s každým rokem trvajícího nezájmu se proto Západní Sahara blíží současné Palestině: zemi zbídačené a rozdělené,zemi, v níž není možné vyjednávat ani s demokraticky zvoleným kabi-netem; zemi, kde kvůli letitému mlčení vládne všudypřítomná nenávista lidé zabíjejí vlastní příbuzné.
Ze světa rozvoje»
Zápa
dní S
ahar
a: p
osle
dní m
ezi o
pom
íjený
mi «
/ »
Evr
opsk
á ro
zvoj
ová
polit
ika
od L
omé
do E
PA «
16
» EVROPSKÁ ROZVOJOVÁ POLITIKA OD LOMÉ PO EPAUtváření vzájemných vztahů mezi ES/EU a zeměmi Afriky, Karibiku a Tichomoří
Adéla Pořízová; Development Worldwide
Vzájemné vztahy mezi Evropským společenstvím (ES) a postupněse formující skupinou zemí Afriky, Karibiku a Tichomoří (ACP), která oficiálně vznikla v roce 1973 podpisem dohody z Abidjanu, se datují nasamotný počátek formování poválečné integrace Evropy. Idea posky-tování pomoci ve prospěch hospodářského a sociálního rozvoje se stalavýznamnou součástí vztahů mezi průmyslově rozvinutými zeměmi a stá-vajícími nebo bývalými koloniemi. Výlučně pro účely financování jejichekonomického rozvoje vznikl ve struktuře Evropského společenství r. 1958 fond dnes známý pod jménem Evropský rozvojový fond (Euro-pean Development Fund – EDF), jehož jednotlivé finanční rámce jsouvždy uzavírány na 5 let.
Od poloviny 70. let nabyly vztahy mezi těmito dvěma stranaminového rázu. V únoru r. 1975 došlo k podpisu první Dohody z Lomémezi 46 státy na straně ACP a 9 členskými státy ES. To přineslo výz-namnou změnu v obchodním režimu, především zvýhodněný přístupzemědělské produkce zemí ACP a produktů prvovýroby na evropskétrhy. Důležitý nástroj v zajišťování obchodních vztahů představovalozavedení systému pro stabilizaci příjmů z exportu zemědělských produktů ze států ACP – STABEX, jehož cílem bylo odstranit nežádoucívlivy nestability cen těchto produktů na světových trzích. Prioritní oblastíspolupráce na 5 let v rámci Dohody z Lomé I byla stanovena podporaprůmyslu v zemích ACP a usnadnění transferu technologií, což zajišťo-valy Centrum pro průmyslový rozvoj a Rada pro průmyslovouspolupráci.
Od 80. let byly vztahy mezi ACP a ES upravovány Dohodou z Lomé II založenou na obdobných principech z předchozích let.Novinkou byl nástroj zajišťující stabilizaci příjmů z vývozu nerostnýchsurovin, SYSMIN, který vznikl po dobrých zkušenostech s jeho ob-dobou pro zemědělské výrobky. Tuto dohodu podepsalo na straně ACP58 států.
Podobu vzájemných vztahů na dalších 5 let počínaje rokem 1985ovlivnily nepříznivé události odehrávající se napříč světovou ekonomikouv 80. letech - ropné krize, zhoršující se ekologické a energetické pod-mínky a nedostatek potravin. Pokračovatelka smluv z předchozích let,Dohoda z Lomé III, tentokrát kladla důraz na potravinové zabezpečení,rozvoj venkova, opatření na zastavení půdní eroze a postupu pouště.V těchto letech rozvojové země též usilovaly o získání zvýhodněných
půjček od Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v rámcitzv. Programů strukturálního přizpůsobení. Jejich poskytnutí však bylopodmíněno provedením razantních ekonomických reforem, které měly
na tyto křehké ekonomiky často silně negativní dopady, jež se promítlyzhoršením životních podmínek řadových obyvatel.
Nápravným prostředkem na nezdary předchozích let měla být Do-hoda z Lomé IV. Ta byla podepsaná mezi 66 státy ACP a 12 státy ESna období 10-ti let. Na formulaci celkových cílů této v určitých ohledechreformní smlouvy se odrazilo působení koncepce trvale udržitelnéhorozvoje (TUR), kterou od 90. let začaly prosazovat mnohé mezinárodníorganizace. Na základě této koncepce dohoda Lomé IV kladla důraz narovnováhu mezi ekonomickými cíli, udržování životního prostředí, zhod-nocování přírodních a lidských zdrojů a rostoucí úlohu žen na rozvojispolečnosti.
Od počátku 80. let se ES/EU snažila do spolupráce s ACP vnést té-mata politická jako demokracie, vláda zákona a dobré vládnutí. Evropskérozvojové organizace však upozorňují na to, že dobré vládnutí musízahrnovat nároky obyvatel a reflektovat všechna lidská práva, transpa-rentnost a odpovědnost.1) V případě politického zájmu bohaté země příliščasto od požadavku dobrého vládnutí ustupují. Podpora pochybnýchrežimů ještě stále není minulostí – mluvíme o podpoře vládní garniturynikoli o podpoře sociálních a dalších projektů pomáhajících lidem v takových zemích. Mnoho rozvojových zemí si pak oprávněně stěžuje,že dobré vládnutí je využíváno pouze jako výmluva pro omezení pomocia po splnění podmínek stejně nedojde ke zlepšení.
Průlomem v dohodách z Lomé byla tzv. Banánová válka. EU věřila,že Světová obchodní organizace (WTO) bude respektovat systémrozvojových preferencí vycházející z multilaterárních dohod z Lomé.Pod tlakem koncernů Chiquita, Del Monte a Dole vlády USA a Ekvá-doru podaly stížnost u WTO, preferenční systém pro chudé země označily za protekcionistický a EU musela snížit kvóty pro malé farmářez chudých zemí a dát je k dipozici americkým firmám. WTO ve svýchprvních jednáních pak slibovala uvolnit celní bariéry bohatých zemí a snížit jejich obrovské dotace vývozu. Poté, co se podařilo snížit cla naprůmyslové zboží – artikl bohatých zemí, ovšem jednání WTO zko-labovala, protože bohaté země odmítly otevřít své trhy zboží z chudýchzemí a odmítly také snížit dotace na zboží, které do těchto zemí vyvážejía tak ničí tržní prostředí a likvidují místní producenty.
Zhodnocení spolupráce po Lomé dohodách
Loméské dohody představovaly ve své době nejobsáhlejší formuspolupráce mezi zeměmi globálního Jihu a Severu. Přestože početzúčastněných partnerů rostl během let na obou stranách dohod,skutečný vývoj v zemích ACP dokazoval, že ve fungování spolupráce nenívše v pořádku. Navzdory poskytování obchodních výhod ze strany ES/EUse podíl jeho dovozu ze zemí ACP snížil ze 6,7 % v r. 1976 na 3 % v r.1998, přičemž 60 % těchto dovozů bylo soustředěno do 10 komodit. Tosvědčí o naprostém neúspěchu ES/EU diverzifikovat vývozy zemí ACP a jejich zapojení do mezinárodního obchodu.2) Přes masivní finančnípomoc rostla zadluženost zemí ACP, navíc doprovázena rozšiřující sechudobou, sociální dezintegrací i ozbrojenými konflikty. Evropské zeměnedokázaly zabránit úplatkářství,3) podporovaly přátelsky nakloněné diktá-tory a tolerovaly zneužívání rozvojových prostředků mocenskými elitami.
Vývoj po dohodách z Lomé – Dohoda z Cotonou
Do odpovědi na otázku, jakou podobu by měla mít spolupráce mezizeměmi ES/EU a ACP v novém tisíciletí, se promítla celá řada událostíz konce 20. století - zaostření pozornosti ES/EU na země střední a východní Evropy, ale především již zmíněný tlak WTO na „narovnání“obchodních vztahů ES/EU s ACP. Nejschůdnějším řešením budoucího uspořádání obchodních vztahů se ukázala být cesta diferencované reciprocity, tj. uzavření regionálních obchodních dohod s jednotlivýmiregionálními seskupeními zemí ACP. V jejich rámci by výměna zbožíprobíhala na recipročním principu.4) Tyto záměry se promítly dokonkrétní podoby Dohody z Cotonou, která byla podepsána r. 2000mezi 15 členy EU a 78 státy na straně ACP (Kuba však Dohodu o part-nerství neratifikovala), Jihoafrická republika má pouze pozorovatelskýstatut. Její platnost je stanovena na 20 let s možností revize každých 5 let. Finanční protokoly jsou uzavírány též na dobu 5 let. Tato dohodapředstavuje nové spojenectví založené na posílení sektorálních politika implementaci mechanismů zaměřených na zefektivnění vzájemnéspolupráce v oblasti politiky, obchodu a rozvoje. V porovnání se svýmipředchůdci se dohoda z Cotonou liší komplexnějším přístupem k řešeníproblémů ACP. Institucionální struktura partnerství se příliš neliší odpředchozích ustanovení podle dohody z Lomé.
Hlavní změny v nové dohodě ve srovnání s loméskými dohodamispočívají v 5 oblastech – posílení politického dialogu, posílení postavenínových subjektů partnerství (zapojení občanské společnosti a dalšíchzájmových skupin do spolupráce), soustředění na cíl snížení chudoby,nové uspořádání vzájemného obchodu (Dohody o ekonomickém part-nerství – Economic Partnership Agreements – dále jen EPAs) a principyalokace finančních prostředků (soudržnost, flexibilita a účinnost).5) Bylzaveden princip podmíněného poskytování rozvojové pomoci politický-mi kritérii jako kontrola respektování lidských práv, demokratických prin-cipů, vlády zákona a opět se objevil pojem dobré vládnutí (goodgovernance), dále byl zmíněn problém korupce, aniž by ovšem bylřešen problém úplatků ze stran evropských aktérů.
Dohody o ekonomickém partnerství
– Economic Partnership Agreements - EPAs
Roku 2003 smluvní strany zahájily jednání o programu směřujícímu k uzavření dohod EPAs, které měly být plně slučitelné s pravidly WTO a předpokládaným termínem spuštění je 1.1.2008. V současné doběse ES/EU nachází ve fázi formulace režimů postupné obchodní libera-lizace s 6 regiony. Jde o státy střední Afriky sdružené v integračnímseskupení CEMAC (Communaute Economique et Monetaire del’Afrique Centrale), západoafrické státy ECOWAS (Economic Commu-nity of West and African States), seskupení COMESA (Common Mar-ket for Eastern and Southern Africa), seskupení CARICOM (CaribeanCommunity) v karibské oblasti, Jihoafrické rozvojové společenstvíSADC (South African Development Community), státy Západoafrickéhospodářské a měnové unie UEMOA (Union Economique et MonetaireOuest Africane) a země Pacifiku.
Čtyři roky po zahájení jednání však nejsou výsledky uspokojivé.Státy ACP se nechaly veřejně slyšet, že mají vážné obavy týkající sedata dokončení jednání o EPAs ve stanoveném termínu. Mnohé africkéorganizace a instituce považují EPAs za další nepřijatelný nástroj k ovládnutí afrického trhu6). I na půdě Evropského parlamentu zaznělo,že dosud došlo pouze k malému posunu v jednáních a že státy ACPstále nejsou dostatečně připraveny na liberalizaci vzájemného ob-chodu.
Vyjednavači ES/EU k dohodám EPAs uvádějí, že se nejedná o ob-chodní dohody v klasickém smyslu, kdy obě strany sledují pro sebeplynoucí výhody, ale že smyslem těchto dohod je podpora regionální in-tegrace a ekonomického rozvoje rozvojových zemí ACP. Jednou ze zák-ladních vlastností dohod EPAs by mělo být nastavení co možnánejvhodnějších obchodních podmínek pro potřeby jednotlivých regionálních seskupení. Instituce ES/EU na dohody EPAs nahlíží především jako na účinný nástroj, jak bojovat se situací, která přetrvává v rozvojových zemích, především Afriky, už po několik dekád - neschop-nost zapojit se efektivně do mezinárodního obchodu, nízká úroveň eko-nomického pokroku a nedostatečná diverzifikace zbožové strukturyvývozu zemí ACP.
17
» Ev
rops
ká ro
zvoj
ová
polit
ika
od L
omé
do E
PA «
Everything But Farms
Evropská unie přišla v roce 2001 s iniciativou Everything but Arms (Vše kromězbraní), která měla odstranit celní a kvótní zatížení veškerého dovozu z nejchudšíchrozvojových zemí (LDCs) kromě zbraní a munice. Kvůli přechodným opatřením mohouovšem tyto země bezcelně do EU vyvážet vše kromě zbraní, cukru, banánů a rýže,a to do roku 2009.
V případě ostatních zemědělských komodit je sice vstup na trh volný už nyní, ovšemproducenti z nejchudších zemí jsou v případě řady produktů naprosto zásadněznevýhodněni velmi agresívní zemědělskou politikou EU, která tlačí ceny surovin nasvětovém trhu pod výrobní náklady. Obchodní politiku EU vůči nejchudším rozvo-jovým zemím tak lze s trochou nadsázky nazvat „Everything but Farms“ (Vše kromězemědělství).
Výše uvedené problémy sice představují překážky na cestě eko-nomického rozvoje zemí ACP7), ale dohody EPAs nenavrhují konkrétníkonstruktivní návrhy na jejich řešení.
Právní základ dohod EPAs spadá pod článek XXIV GATT, ve kterémjsou uvedena dvě kritéria zóny volného obchodu dle pravidel WTO, ježmusí splňovat i dohody EPAs. Prvním z nich je odstranění cel a nástrojůs podobným účinkem na podstatnou část obchodu mezi zúčastněnýmistranami. Druhým je nutnost realizace prvního bodu v rozumné době,přičemž tato perioda by měla přesáhnout dobu 10 let pouze vevýjimečných případech. To je předmětem sporů, protože výhody dotací a nerovné snižování cel enormě zvýhodňuje EU.
Možný přínos Dohod o ekonomickém partnerství
• Posílení regionální integrace, obchodu a přílivu investic V současnosti je pouze zlomek obchodu zemí ACP realizován mezisousedními zeměmi. Celkový intra obchod afrického kontinentu před-stavoval v r. 2004 pouhých 6 % z jeho celkového obchodu, což ho řadína poslední místo v objemech realizovaného obchodu uvnitř jed-notlivých světadílů. Uzavřením EPA by měly být eliminovány obchodníbariéry nejen pro vstup zboží do ES/EU, ale i mezi sousedními zeměmi,což posílí spolupráci mezi oblastmi globálního jihu, a napomůže eko-nomickému rozvoji těchto zemí. Takto vytvořené velké spotřebitelskétrhy navíc nadále budou sledovat společné cíle, stanou se ekonomickyi politicky stabilnější a konkurenceschopnější jednotkou, což povedeke snížení cen zboží pro spotřebitele. Tento vývoj by měl ve svémdůsledku vést ke zvýšenému zájmu investorů. Dnes je totiž praxetaková, že i samotní afričtí investoři kvůli celkové nejistotě a nízké návrat-nosti investic v mateřských zemích své finanční prostředky raději in-vestují do projektů v rozvinutých zemí.
Některá možná rizika Dohod ekonomického partnerství už byla zmíněna v předchozím textu. Za další nejdůležitější je nutné zmínit:
• Náklady na spuštění dohod EPANení pochyb o tom, že samotné uvedení dohod EPA do chodu od1.1.2008 bude znamenat velké dodatečné výdaje ale i ztráty ve smyslusnížení celních výnosů a zaměstnanosti. Podle studie vypracovanétýmem vedeným ředitelem obchodní sekce OSN mohou náklady napřizpůsobení s dohodami EPA dosáhnout až 9,2 mld EUR. Hlavnímpeněžním kanálem, ze kterého by měly proudit zdroje na krytí těchto vý-
dajů, bude jako v minulých letech EDF. Přičemž ještě před tím, než bylazahájena jednání o dohodách EPA, byla předpokládaná celková suma10. EDF 21,3 mld EUR. Konečná částka tohoto pětiletého finančníhorámce se sice zvýšila na konečných 23,63 mld EUR7), ale v jejím obsahu by měly být zahrnuty právě i dodatečné náklady spojené sespuštěním dohod EPA, což je představa očividně mylná. Dá se tedyočekávat, že v následujících letech budou finanční zdroje přesměroványze sociálních oblastí na oblasti spojené bezprostředně s obchodem.
• Vícečetné členstvíPři tvoření regionálních seskupení pro spuštění dohod EPA naráží zeměACP na problém vícečetného členství, které je na africkém kontinentuvelmi časté. Není totiž možné, aby jedna země byla současně členemdvou odlišných celních unií, protože by to bránilo k sepsání společnéhocelního tarifu, který je základem fungování tohoto integračního stupně.Tak paradoxně může dojít k tomu, že některé sice malé, co do členskézákladny ale dobře fungující celní unie jako Východoafrické společen-ství budou muset být rozpuštěny.
• Přístup na trhy ES/EUZemě ACP se jen těžko mohou těšit na větší preferenční zacházení nežto, které jim bylo poskytnuto prostřednictvím dohod z Lomé. Příčinoujsou přísná pravidla určující zemi původu, která omezují použití prefer-enčního zacházení, dále striktní sanitární a fytosanitární předpisy a tech-nické standardy. V souvislosti s přístupem na trh ES/EU úzce souvisístruktura cel. Její nastavení je značně nevýhodné pro rozvojové země.Kvůli tzv. stupňování cel (tariff escalation) je na zpracované zbožíuvaleno vyšší clo než na jeho méně opracovanou podobu.
Shrneme-li poznatky z předchozích řádků, odpověď na otázku, jakýdopad bude mít nový nástroj rozvojové politiky ES/EU na ekonomickýrozvoj zemí ACP, se rýsuje spíše negativně. Není zdaleka jisté, zda sesplní očekávané cíle tohoto nástroje a současný nekonkurenceschopnýafrický průmysl nahradí nová, rozmanitější a perspektivnější odvětví s vyšší přidanou hodnotou, či se spíše urychlí vývoz základníchzemědělských produktů a nerostných surovin, což by mělo drastickýdopad na životní prostředí i ekonomický rozvoj.
1) Cotonou Working Group, Whose governance? CONCORD, Brussels 20062) Cihelková E. a kol.: Vnější ekonomické vztahy EU, nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003, str. 305.3) viz Index úplatkářů - Bribe Payers Index 2006, Transparency International, 20064) Jelínek P. a kol., Rozvojová politika EU, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2003, str. 26.5) http://europa.eu/generalreport/cs/2005/rg104.htm.6) Declaration of 9 Annual Meeting of the Africa Trade Network, Accra 20067) http://trade-info.cec.eu.int/doclib/docs/2005/november/tradoc_125868.pdf, str. 10.8) http://www.oxfam.de/download/EPA_final%20briefing%20note_en.pdf, str. 10.
Ze světa rozvoje»
Evro
pská
rozv
ojov
á po
litik
a od
Lom
é do
EPA
«
18
» ROZVOJOVÉ CÍLE TISÍCILETÍ A CO NÁM ŘÍKAJÍ ZPRÁVY O JEJICH (NE)PLNĚNÍ?Robert Stojanov; Institut pro výzkum migrace a rozvoje
V létě roku 2007 bylo (ne)plnění většiny závazků přijatých v deklaraci Rozvojových cílů tisíciletí (Millennium Development Goals)ve své polovině. Ve své komplexnosti a šíři záběru se jedná o jeden z nejvíce ambiciózních závazků mezinárodního společenství v dějináchlidstva v boji s globální chudobou, na kterém se hlavní představitelévšech zemí byli schopni shodnout. Klíčem ke splnění těchto cílů jepředevším navýšení investic do sociální oblasti (zdravotnictví, vzdělávání,výživy a plánování rodičovství), životního prostředí (vody a hygieny, environmentálních technologií) a infrastruktury (silnic, elektřiny a přís-tavů, informačních a komunikačních technologií) v hospodářskychudých zemích, kdy za výchozí rok pro srovnání vývoje jednotlivých indikátorů je považován rok 1990. Tato opatření mají být doprovázenamaximálním (nejlépe absolutním) odpuštěním zahraničních dluhů právěnejvíce zadluženým rozvojovým zemím ze strany jejich věřitelů a navýšením prostředků určených pro rozvojovou spolupráci.
Některé ze základních závazků, jež Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs) obsahují, nepatří na mezinárodní scéně mezi nové. Už v roce 1986 nasummitu věnovaném otázkám hladu a celosvětového zabezpečení potravinse vlády zemí OECD zavázaly snížit do roku 2015 počet chudých (v tédobě 815 milionů) o polovinu. Ovšem již o pět let později na podobnémsetkání zmíněné vlády uznaly, že tento ambiciózní cíl není realistický, a žek jeho dosažení budou nutná daleko razantnější opatření a také zvýšenénasazení ze strany rozvinutých zemí. Za hlavní problémy byly označeny nedostatečné příspěvky do fondu pro boj s hladem a také neochota rozvo-jových zemí věnovat více pozornosti rozvoji venkova a zemědělství(PAZDERKA et al., 2005). Dokonce UNESCO už od začátku 60. let minu-lého století zasvětilo jednu ze svých hlavních činností cíli dosáhnout zák-ladního vzdělání pro všechny a doufalo, že se tento cíl podaří naplnit dodeseti let (AMIN, 2006: 3). Nestalo se tak dosud. Předkládaný článek jestručnou komparativní analýzou posledních dvou zpráv (reportů) OdděleníSpojených národů pro ekonomické a sociální záležitosti (United NationsDepartment of Economic and Social Affairs – UNDESA) a zprávy organi-zace Social Watch z roku 2006, která se ze dvou třetin svého obsahu za-měřuje na dosavadní vývoj plnění MDGs. Práce je doplněna dalšímiodbornými prameny zabývajícími se danou problematikou.
Snižování chudoby
V červnu každého roku vydává UNDESA zprávu o dosavadnímpokroku v plnění jednotlivých cílů a úkolů obsažených v deklaraci MDGs(viz str. 3). V následujícím textu se soustředíme jen na dva vybrané úkoly,jež bývají v Česku často zmiňovány mezi veřejností nebo sledoványodborníky rozvojových studií. Jedná se o snižování podílu obyvatel žijících v extrémní chudobě a navyšování oficiální rozvojové pomoci jakojednoho z hlavních nástrojů boje proti globální chudobě.
Pravděpodobně nejvíce sledovaným úkolem je „snížit na polovinupočet obyvatel s příjmem menším než 1 USD na den mezi lety 1990 a 2015“. Konkrétně se jedná o mezinárodně uznávanou hranici „extrémní (absolutní) chudoby“ u člověka s denním příjem menším než1,08 USD na základě měření parity kupní síly v roce 1993 (UNITED NA-TIONS, 2007: 7). Podle poslední zprávy UNDESA z konce června 2007
(UNITED NATIONS, 2007: 6) klesl počet těchto lidí z 1,25 miliardy v roce 1990 na 980 miliónů v roce 2004. Na první pohled vypadá totočíslo úctyhodně, zvláště když vezmeme v potaz, že se jedná o pokles z podílu 31,6 procent všech obyvatel rozvojového světa v roce 1990 na19,2 procenta v roce 2004. Podle autorů zprávy zachování tempavývoje, které je postaveno především na rychlém hospodářském růstuve východní, jihovýchodní a jižní Asii, zaručuje splnění úkolu na globálníúrovni a pro většinu regionů (podrobnosti viz Tabulka 1).
Ovšem za alarmující je nutné považovat fakt, že snižování chudobyve větším měřítku je registrováno jen u několika zemí zažívajících výz-namný ekonomický růst, především u Číny a v poslední době i u Indie.Pokud Čínu a Indii (jako hlavní představitele regionů východní a jižní Asie)vyjmeme z této statistiky, tak zjistíme, že mezi lety 1990-2002 praktickydošlo k minimálnímu snížení podílu obyvatel žijících v extrémní chudobě o 2,1 procenta (srovnej s WORLD BANK, 2006; SOCIAL WATCH,2006: 64). A co se bude dál dít se snižováním globální chudoby, až seekonomický růst obou zemí výrazně zpomalí nebo zastaví? Ještě vážnějšísituace je ovšem u počtu lidí, kteří musí žít s příjmem menším než 2 USDna den, což je obecně uznávaná hranice chudoby, kterou indikátoryMDGs nezachycují. Mezi lety 1990 a 2002 počet lidí s tímto či menšímpříjmem klest jen o 40 miliónů a tak stále na světě zůstává 2,6 miliardylidí (včetně těch z předchozí kategorie „extrémně chudých“), kteří přeží-vají za těchto podmínek (SOCIAL WATCH, 2006: 64).
Navyšování rozsahu oficiální rozvojové pomoci
Mezi jedny z nejvíce sledovaných úkolů mezi představiteli rozvo-jových studií patří navyšování oficiální rozvojové pomoci (Official Develop-ment Assistance - ODA) pro boj s chudobou (cíl č. 8). I když ponechámestranou problematiku efektivnosti ODA, stále zůstává mnoho pochyb-ností kolem tohoto nástroje na zvýšení rozvoje ekonomicky chudýchzemí. V roce 2005 došlo k navýšení rozvojové pomoci na více než 110miliard USD, především z důvodů odpuštění velkých dluhů Nigérie a Iráku a velké pomoci poskytnuté zemím kolem Indického oceánu v důsledku tsunami katastrofy (srovnej s UNITED NATIONS, 2007: 28).V následujícím roce se částka mírně snížila (OECD, 2007a), i když v reálných cenách bude zaznamenán pokles poprvé od roku 1997(UNITED NATIONS, 2007: 28). Tudíž až do roku 2005 byly rozpočtyurčené na ODA každoročně navyšovány, ale od následujícího roku lzespíše očekávat jejich stagnaci, případně mírný pokles. Pokud však člen-ské státy OECD a EU dodrží své závazky, tak by v roce 2010 oficiálnírozvojová pomoc měla dosáhnout částky kolem 130 miliard USD a poměr ODA / GNI (Gross National Income – hrubý národní důchod)by měl dosáhnout 0,36 procent (OECD, 2007a). Připomeňme jenznámý fakt, že Spojené národy už od 70. let minulého století doporučujívýši tohoto poměru minimálně na úrovni 0,7 procent, což se zatím zemímOECD dohromady nikdy nepodařilo (srovnej vývoj od začátku století v Tabulce 2).
Pokud vyloučíme oddlužení z celkové částky poskytované v rámci ODA, je i tak pomoc za rok 2006 stále menší o 1,8 procenta vesrovnání s rokem 2005 (UNITED NATIONS, 2007: 28). Ovšem kritikanavyšování rozvojové pomoci tím, že věřitelé (rozvinuté země) odpustídluhy, které nejenže dlužník (rozvojové země) není schopen dlouhodobě 19
» Ro
zvoj
ové
cíle
tisí
cile
tí a
co n
ám ř
íkaj
í zpr
ávy
o je
jich
(ne)
plně
ní? «
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí
Tabulka 1: Procentuální podíl obyvatel regionu s příjmem menším než 1 USD Region 1990 1999 2004 2015*Východní Asie 33,0 17,8 9,9 16,5Jižní Asie 41,1 33,4 29,5 20,8Jihovýchodní Asie 20,8 8,9 6,8 10,4Západní Asie 1,6 2,5 3,8 0,8Severní Afrika 2,6 2,0 1,4 1,3Subsaharská Afrika 46,8 45,9 41,1 23,4Latinská Amerika a Karibik 10,3 9,6 8,7 5,2Jižní a východní Evropa < 0,1 1,3 0,7 0,0Společ. nezávislých států 0,5 5,5 0,6 0,3Rozvojové země 31,6 23,4 19,2 15,8* plán v rámci MDGsZdroj: data dle UNITED NATIONS, 2007: 6.
splácet, ale které v mnoha případech byly již dávno splaceny v jejichpůvodní výši, za poslední dva roky sílí. Důvodem je skutečnost, že senejedná o faktickou pomoc deklarovaného rozsahu (pokud se tedyvůbec jedná o nějakou pomoc), protože dlužník zpravidla splácí pouzeminimální částku, případně dluhy nesplácí vůbec. To nás přivádí k základní otázce, jaká reálná pomoc nakonec zůstane z celé ODA,odečteme-li další podobné „náklady na rozvojovou pomoc“? StrukturuODA je možné si přiblížit na příkladu české rozvojové pomoci poskyt-nuté v roce 2005 (viz Tabulka 3), kde téměř polovinu rozpočtu tvořípovinná část odvodů České republiky do fondů EU. Druhou největší částtvoří prostředky vydávané na rozvojové projekty v cílových zemích (13,1 procenta), pomoc uprchlíkům na území ČR (7,6 procenta) a oddlu-žení rozvojových zemí (7,6 procenta).
Kromě již zmíněného oddlužení je možné si všimnout i mnohadalších příkladů rozpočtových položek započítávaných do ODA, kterénemohou mít žádný přímý, a ani nepřímý pozitivní dopad na rozvoj. Velmivýznamnou složkou každé rozvojové agentury (ministerstva, střediska)nebo realizátora rozvojového projektu jsou náklady na vlastní činnost a s tím spojenou administrativu, vybavení, cestovní náklady, etc. Autortéto práce může potvrdit, na základě rozhovorů s několika pracovníky v této oblasti v zahraničí, že údajně není výjimkou, že tyto prostředkymohou dosahovat 50 – 60 procent z celkové částky určené na rozvo-jový projekt či program. Je otázkou, zda by tyto náklady měly být za-počítávány do ODA, když jejich příjemci jsou převážně lidé ze zemírozvinutých. Podobně můžeme nahlížet i na další položky zmínění v Tabulce 4.
Pokud vezmeme v potaz, že někteří autoři odmítají soukromé inves-tice jako spolehlivý nástroj rozvoje nebo rozvojovou pomoc jako naprostoneefektivní záležitost (jako důkaz pak slouží 50 let jejího provozování),zůstávají nám už jen prostředky zasílané migranty ze zahraničí - tzv. re-mitence. Významem remitencí, jako nástroje rozvoje, se zabývá celářada odborných studií (výběrový přehled viz STOJANOV et al. 2007) a většina z nich považuje remitenci nebo mezinárodní migraci obecně zaúčinný nástroj pro rozvoj ekonomicky chudých zemí. Konečně, množstvíprostředků zaslaných migranty oficiálními kanály několikanásobně přesahuje částky vynakládané na ODA i s jejich problematičností (viz Tabulka 2).
Případ subsaharské Afriky
Naprosto tragická situace v plnění MDGs zůstává v regionu subsa-harské Afriky, i přes četná varování a výzvy z různých stran (srovnej např.s UNMP, 2005; WORLD BANK, 2005). Například deklarovaný cílsnížení podílu obyvatel žijících s příjmem menším než 1 USD se v žád-
» Ro
zvoj
ové
cíle
tisí
cile
tí a
co n
ám ř
íkaj
í zpr
ávy
o je
jich
(ne)
plně
ní? «
20
Tabulka 2: Srovnání výše ODA a remitancí (v milionech USD)
Rok ODAa) ODA/GNI Remitenced)
2001 53.629 0,22 147.015
2002 61.510 0,23 169.688
2003 72.521 0,25 204.671
2004 83.169 0,26 230.495
2005 b)110.008 0,33 257.496
2006 c)105.179 0,30 268.424
Celkem (2001-2006) b) c) 486.016 - 1.277.789
a) celková čistá ODA členů i nečlenů DAC/OECDb) bez započtení ODA Saúdské Arábie za rok 2005c) předběžný odhad čisté ODA, bez započtení arabských agentur
v roce 2006d) oficiální remitence, zaměstnanecké kompenzace
a migrační transfery
Zdroj: na základě dat a vlastních výpočtů OECD, 2007b; OECD, 2007a; STO-JANOV, NOVOSÁK, 2007
Tabulka 3: Struktura příspěvků ČR v rámci ODA pro r. 2005
Příspěvek Částka (mil. Kč) Podíl (v %)
Bilaterální /Multilaterálníspolupráce
Rozvojové projekty 395 13,1 Bilaterální
Stipendia 100 3,3 Bilaterální
Transformačníspolupráce 14 0,5 Bilaterální
Multilaterální projekty 26 0,9 Bilaterální
Humanitární pomoc 104 3,4 Bilaterální
Pomoc uprchlíkům 231 7,6 Bilaterální
Oddlužení 230 7,6 Bilaterální
Rekonstrukce a obnova (Irák, jihovýchodní Asie)
109 3,6 Bilaterální
Administrativní nákladyna rozvojovou pomoc 73 2,4 Bilaterální
Podíl členskéhopříspěvku ČR do EU 1.478 48,9 Multilaterální
Platby do OSN a jejichagentur 175 5,8 Multilaterální
Platby do mezinárod. fi-nančních organizací 87 2,9 Multilaterální
CELKEM 3022 100 -
Zdroj: MZV, 2006: 22
Tabulka 5: Vybrané indikátory sledující plnění MDGs v subsaharské Africe, v jižní a východní Asii a Pacifiku za současných trendů a s jejich předpokládaným datem úplného splnění; Zdroj: data dle SOCIAL WATCH, 2006: 12
Indikátor cíle či úkoluSubsaharskáAfrika
Jižní AsieVýchodní Asiea Pacifik
Podíl dětí do věku 5 let trpících podvýživou (v případě 0 procent) a míra podvýživy (méně než 2 procenta)
2282 2062 2060
Podíl porodů uskutečněných za asistence vyškoleného zdravotnického personálu (v případě 100 procent) a rozšíření antikoncepce (70 procent)
2130 2096 2076
Gramotnost mezi dospělými (100 procent), celkový počet zapsaných dětí v základních školách (100 procent) a středních školách (90 procent)
2079 2044 2026
Míra dětské úmrtnosti (pod 5 na 1.000 porodů); míra dětské úmrtnosti do 5 let (pod 5 na 1.000 porodů)
2155 2035 2035
Populace s přístupem ke kvalitním zdrojům vody (pokrytí 100 procent) a hygieně (pokrytí 100 procent)
2159 2036 2071
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí
Tabulka 4: Příklady rozpočtových položek započtených do ODA bez přímého nebo dominantníhoefektu na rozvoj ekonomicky chudých zemí
Rozpočtová položka započitatelná do ODA
Náklady (národních) rozvojových agentur,ministerstev a jiných organizací
Náklady mezinárodních agentur a organizací
Režijní, administrativní a další náklady realizátorů projektů bilaterální a trilaterálníspolupráce
Oddlužení (jeho drtivá většina)
Pomoc uprchlíkům a žadatelům o azyl v příjmových zemích
Náklady na rozvojové vzdělávání, výzkum,expertízy a další „domácí“ projekty
Nové půjčky (problematické, předevšímpokud kryjí předešlé půjčky)
Stipendia
ném případě nepodaří naplnit. Ještě před rokem zpráva UNDESAvarovala, že v tomto regionu se míra absolutní chudoby za období 1990–2002 snížila pouze marginálně (cca 0,6 procenta) a počet obyvatel žijících s příjmem menším než 1 USD se zároveň zvýšil o 140 miliónů(UNITED NATIONS, 2006: 4). Ovšem nová zpráva Spojených národů z června roku 2007, založená na jiném výpočtu hranice absolutní chu-doby, již uvádí pokles o 5,7 procent od roku 1990 (UNITED NATIONS,2007: 6). To ovšem nic nemění na faktu neplnění tohoto závazku.
Bohužel podobná situace v subsaharské Africe se odehrává i u dalších (ne)plnění cílů a úkolů. Například stále ještě 1 z 16 žen umírápředčasně během porodu nebo kvůli nemocem, jež jsou běžně léčitelnénebo se jím dá preventivně předcházet. V rozvinutých zemích umírá z těchto důvodů jen 1 ze 3.800 žen. Příliš pomalý trend v jižní Asii a sub-saharské Africe je také zaznamenán u indikátorů sledujících podvýživuu dětí a zvláště u subsaharské Afriky ještě úmrtnost dětí do věku pěti let.Stejně tak tento region zaostává i u vývoje indikátoru snížení počtu oby-vatel bez přístupu k hygieně, kde subsaharská Afrika zaznamenalapokrok pouze o 5 procent za sledované období 1990 – 2004 (UNITEDNATIONS, 2007).
Potřebujeme vůbec Rozvojové cíle tisíciletí ?
Na stránkách odborné literatury zabývající se problematikou Rozvo-jových cílů tisíciletí je možné najít kritické či skeptické názory zamýšle-jící se nad smysluplností takovýchto závazků. Obhájci MDGs vidí významjejich přijetí především v tom, že ke spolupráci na jejich dosažení sezavázali představitelé vlád velké většiny států na světě, čímž je možnévyužít pro jejich prosazování a uskutečnění zdroje na státní, regionální a mezi-národní úrovni. Zastánci dále oceňují fakt, že se jedná o konkrétnícíle, pro které byla stanovena doba, kdy mají být splněny (především rok2015) a měřitelné indikátory, které poskytují možnost průběžně sledovatjejich vývoj.
V naprosté menšině jsou názory, které MDGs odmítají jako takovése zdůvodněním jejich (dlouhodobé) neefektivnosti v boji proti chudobě,případně jako nástroje sloužící ještě větší liberalizaci a ekonomické globalizaci řízené ze strany hospodářsky bohatých zemí, třebas i prostřednictvím různých mezinárodních organizací (př. AMIN, 2006).Jedná se v podstatě o jinou formu neokolonialismu.
Kritický pohled na některé cíle, úkoly, či indikátory může skutečněodhalit zarážející věci. O (ne)efektivitě či problematičnosti rozvojové po-moci tu už řeč byla, ale do stejné kategorie můžeme zařadit vůbec celýcíl č.8 „vytvoření globálního partnerství pro rozvoj“ s jeho úkoly o vytvoření nových pracovních míst pro mladé lidi v rozvojových zemích;spolupráci se soukromým sektorem v oblasti informačních a komu-nikačních technologií; oddlužení; věnovat pozornost nejméně rozvinu-tým zemím, etc. Podobně je na tom i cíl č.7 se svým úkolem „integrovatprincipy udržitelného rozvoje do národních politik a programů a zabránitztrátám přírodních zdrojů“. Měřitelným indikátorem pokroku při plněnítohoto úkolu je rozloha lesů v porovnání s rokem 1990. Ale zda mají autoři na mysli původní (pra)les, nebo les přírodě blízký s bohatoudruhovou diverzitou, případně i plantáž eukalyptů, smrků, nebo olejovýchpalem, která se bude každých několik let či desetiletí kácet, to už nenířečeno. Evidentně chybné jsou i některé další indikátory, které nemohounikdy „změřit“ vývoj plnění daného úkolu. Takovým nejzářnějším příkla-dem je třeba rozloha chráněných přírodních oblastí, kde má docházet k ochraně původní druhové rozmanitosti (biodiverzity) a genetickýchzdrojů. Celosvětově bylo v roce 2002 chráněno 19 miliónů km2, z toho17,1 miliónu km2 na pevnině (což odpovídá přibližně 11,5 procentu rozlohy souše na naší planetě) (UNSD, 2005). Jakou mají vypovídací hod-notu tato čísla, pokud nehovoří o efektivitě takové ochrany a případněchráněných druzích či genetických zdrojích? Vždyť jednou z největšíchtakových rezervací je nedávno vyhlášené velké pouštní území v SaudskéArábii. Ovšem hlavní chybou obou posledních cílů je absence jakýchko-liv pevných závazků.
Některými organizacemi jsou MDGs považovány za naprosto ne-dostatečné a argumentují tím, že pokud snížíme počet hladovějícíchnebo lidí bez přístupu k pitné vodě a hygieně o jednu polovinu, zůstaneještě ta druhá polovina obyvatel bez přístupu k dostatečnému množstvía kvalitě potravin, vody a hygieně. Například u plnění cíle „snížit na polo-
vinu podíl obyvatel trpících hladem v mezidobí 1990 a 2015“ vývoj mezilety 1990-2005 v tomto regionu u jednoho z indikátorů „procentuálnípodíl dětí do věku 5 let trpících podvýživou“ naznačil, že při zachovánísoučasného trendu by absolutní splnění tohoto cíle (tzn. vymýcení pod-výživy úplně) mohlo být očekáváno až v roce 2282 (SOCIAL WATCH,2006: 12). V Tabulce 5 je možné najít časový harmonogram úplnéhosplnění vybraných cílů a úkolů v rámci MDGs při zachování současnéhotempa vývoje v regionech subsaharské Afriky, jižní a východní Asie a Pacifiku.
Závěr
Vzhledem k tomu, že se nepodaří splnit mnoho důležitých cílů a úkolů v rámci MDGs, je nutné konstatovat, že tyto závazky nejsou brányseriózně, především ze strany většiny národních vlád. Především je stálemarginalizována oblast subsaharské Afriky, kde i přes zvýšený početdeklarací a slibů ze strany hospodářsky bohatých zemí k rozvoji buď ne-dochází nebo jen velmi pomalu. V podstatě „zprávy o plnění MDGs v subsaharské Africe“ jsou úplně jiným čtením než u zbylých regionů.Samozřejmě tento vývoj nahrává kritikům (srovnej např. s AMIN, 2006:6), i když je nutné přiznat, že mnohé argumenty jsou na místě.
Protože již dnes víme, že jsou cíle, úkoly nebo regiony, u nichž evidentně k naplnění záměrů MDGs nedojde, nemůžeme se divit tomu,že pak na vědeckých konferencích začínají pronikat hlasy o tzv. Plánu Bpro MDGs, který by upřednostnil remitence ve smyslu přirozenéhoproudu financí z ekonomicky bohatých do ekonomicky chudých regionů.Je skutečně výzvou a otázkou pro budoucnost, zda rozvoji Jihu vícepomůže uvolnění hranic a migračních politik na Severu, než politickycílené a motivované programy „rozvoje“, které se velmi často ukazujíjako velmi neefektivní.
Chudoba, nebo ještě lépe bída, je evidentně velmi komplexní fenoména přesunutí obyvatel z jedné kategorie „extrémní chudoba“ (příjem pod1 USD na den) do druhé kategorie „chudoba“ (příjem menší než 2 USDna den) na tom dlouhodobě a systémově nic neřeší. I když fakt každéhosebemenšího kvalitativního navýšení životní úrovně u každého ekonomickya sociálně chudého obyvatele je nutné přivítat. Ovšem pro dlouhodobějšívize je třeba se hlouběji a kriticky zamyslet nad celým současným sys-témem rozvojové spolupráce a základním paradigmatem vnímání rozvojes jeho ekonomickými a environmentálními limity.
CotAMON, S. The Millennium Development Goals. A Critique from the South. Monthly Review, March2006, pp.1-15.
MZV. Zahraniční rozvojová spolupráce České republiky. Memorandum pro OECD/DAC. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2. října 2006, 36s.
OECD. Development aid from OECD countries fell 5.1% in 2006. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation and Development, 3 April 2007a. [cit. 2007-07-07]. Dostupné nahttp://www.oecd.org/document/17/0,3343,en_2649_33721_38341265_1_1_1_1,00.html
OECD. Statistical Annex of the 2006 Development Co-operation Report. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation and Development, 19 January 2007b. [cit. 2007-07-08]. Dostupné na www.oecd.org/dac/stats/dac/dcrannex
PAZDERKA, J.; VOLFOVÁ, A.; KAPLAN, M.; VYŠANSKÁ , R.; STOJANOV, R. Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce. In: Globální problémy a rozvojová spolupráce. Praha: Člověk v tísni, společnostpři ČT, o.p.s., 2005, str. 101-109. ISBN 80-86961-00-1
STOJANOV, R.; NOVOSÁK, J. Poverty, Official Development Assistance, Migration Remittences and Development – A Contribution to the Intricate Nexus. Bratislava: Ekonomická univerzita v Bratislave, 2007 (v tisku).
STOJANOV, R.; NOVOSÁK, J.; OPINIANO, J. M.; GEMENNE, G.; SIWEK, T. Development, Environment andMigration. Analysis of Linkages and Consequences. (forthcoming)
UNITED NATIONS. The Millennium Development Goals Report 2006. New York: United Nations Department of Economic and Social Affairs, June 2006. ISBN 92-1-101132-9
UNITED NATIONS. The Millennium Development Goals Report 2007. New York: United Nations Department of Economic and Social Affairs, June 2007. ISBN 978-92-1-101153-1
UNITED NATIONS MILLENIUM PROJECT (UNMP). Investing in Development. A Practical Plan to Achievethe Millennium Development Goals. New York: Earthscan 2005. ISBN: 1-84407-217-7.
UNSD. Millennium Indicators Database. United Nations Statistics Division, 2005. Databáze je dostupná na http://millenniumindicators.un.org
WORLD BANK. World Development Indicators 2006. Washington, D.C.: The World Bank, 2006. ISBN 0-8213-6470-7
WORLD BANK. Global Monitoring Report 2005. Millenium Development Goals: From Consensus to Momentum. Washington, D.C.: The International Bank for Reconstruction and Development, 2005. ISBN 0-8213-6077-9.
21
» Ro
zvoj
ové
cíle
tisí
cile
tí a
co n
ám ř
íkaj
í zpr
ávy
o je
jich
(ne)
plně
ní? «
» PROBLÉMY FINANCOVÁNÍ MEZINÁRODNÍHO ROZVOJE(Zasedání G8 a možné dopady na mezinárodní rozvoj)
Daniel Svoboda; Development Worldwide
Financování mezinárodního rozvoje je poměrně široké téma, zahrnu-jící mj. i rozvoj v nových členských zemích EU, podporovaný z evropskýchfondů. Chtěl bych proto téma zúžit na rozvoj v zemích tzv. třetího světa -zemích rozvojových a transformačních. Myslím, že je to téma, které mápro nové donorské země určitě svou zajímavost. Pomineme-li obecnémotivace pro rozvojovou spolupráci, což je téma pokrývané mj. kampaníČesko proti chudobě nebo GCAP (Global Call Against Poverty), lze zmínitněkolik dalších důvodů specifických pro nové členské země EU:• máme vlastní dlouhodobé zkušenosti s prací v rozvojových zemích,
byť v minulosti motivovanou spíše politickými než rozvojovými důvody;• máme zcela unikátní zkušenosti z období vlastní transformace, které
nás opravňují a zavazují neopakovat vlastní chyby;• máme vlastní zkušenost příjemce rozvojové pomoci; patrně by každý
z nás přišel na mnoho irelevantních, ne-li škodlivých projektů, před-váděných dobře placenými zahraničními konzultanty ...;
• a zmínit lze i přebyrokratizaci bránící účelnému využití evropskýchfondů v ČR.
Všechny tyto zkušenosti by nám měly umožňovat lepší chápání potřebrozvojových zemí a zejména porozumění principu vlastnictví rozvojovýchprojektů a programů. Na druhou stranu samozřejmě čelíme i mnoha vlast-ním problémům, což v mnoha ohledech komplikuje podporu rozvojovéproblematice.
Přestože by podle některých statistik mělo k „záchraně“ rozvojovéhosvěta stačit cca 120 miliard dolarů vynakládaných donory každý rok (ztoho cca polovina přichází ze zemí EU), nelze ani v roce 2020 zaručitdosažení rozvojových cílů tisíciletí. Něco je tedy zjevně špatně...
Chtěl bych upozornit alespoň na pár bodů, kterým bychom mělispolečně věnovat velkou pozornost.1) Efektivnost rozvojové spolupráce
Základní principy úspěšné rozvojové spolupráce jsou praktickyshodné na celém světě a opakují se všech manuálech i na všech kon-ferencích. Přesto je i u vyspělých donorů dosud řada projektů postavenana nekonečném opakování nikam nesměřujících aktivit a nikoliv na výsled-cích a dopadech v partnerských zemích. Pro příklady nemusíme choditdaleko, stačí se podívat na evropské programy, strategie či zadávací pod-mínky konkrétních výzev. Projektů typu „pojďme si povídat o problémechv Africe či ukazovat, jak je ta EU skvělá“ najdeme skutečně mnoho. Pro-jekty zaměřené na budování kapacit naopak vypadají jaksi podezřele.Slyšel jsem i zdůvodnění, že kdyby Evropská komise (EC) více pod-porovala budování kapacit v nových členských zemích, měla by vícenechtěné práce při posuzování dalších kvalitních projektů. Je zjevné, žepro hodnotící komise je jednodušší posuzovat již důvěrně známé projektya pracovat se stejnými organizacemi, než riskovat inovativní přístupy a hodnotit skutečnou kvalitu projektů. Zcela špatnou motivací rozvojovéspolupráce je také podpora exportu resp. vývozu technologií či know-how, které už nejdou na odbyt ve vyspělém světě.
Opačným extrémem může být přímá podpora partnerských organi-zací, aniž je garantována účelnost využití této podpory. Donor musí býtodpovědný i za výsledky využití svých prostředků a také za všechny sou-visející následky.
2) Zbavování se odpovědnosti
Decentralizace rozvojové spolupráce se na první pohled jeví jakosprávné přesunutí rozhodovacích pravomocí blíže k místu realizace.
Dosavadní zkušenost zatím ukazuje, že ne všechny Delegace EC majídostatečné kapacity pro řízení rozvojových projektů (o našich amba-sádách ani nemluvě) a že v mnoha případech není výběr a managementprojektů příliš transparentní. Decentralizace může fungovat pouze v pří-padě jednotných a transparentních podmínek financování rozvojovýchprogramů a pouze za předpokladu, že jsou nastaveny podmínky prootevřenou komunikaci všech problémů i možných řešení na národní i mezinárodní úrovni.
Multilaterální financování je dalším prvkem, který má v rozvojovéspolupráci nezastupitelné místo. Je zjevné, že dlouholeté zkušenostiagencií OSN nebo mezinárodních finančních institucí mohou výrazněpřispět k řešení rozvojových problémů, na druhé straně jsme svědkyzbytečných přesunů finančních prostředků mezi těmito institucemi místojejich směřování přímo na řešení identifikovaných problémů. Pro menšídonory je sice jednodušší vykázat své povinné či nepovinné příspěvkydo multilaterálních organizací, ale jaký má např. smysl, aby příspěvky člen-ských států EC dále přesouvala do agencií OSN? Kdyby chtěla ČR zvýšitsvé příspěvky do programů OSN, může to udělat přímo za mnohem trans-parentnějších a příznivějších podmínek (viz např. dohody o zapojeníčeských subjektů v projektech Svěřeneckých fondů).
Podpora rozpočtu je podle mnoha donorů nejlepší formou nevázanépomoci a zárukou, že finanční prostředky budou skutečně použity pronárodní rozvojové programy. S ohledem na častou korupci a chybějícílegislativní, administrativní či metodické rámce je tato představa dosti alibistická, protože pouze nejsilnější donoři mají nástroje na kontrolu a ovlivňování národních vlád. Dalším problémem je otázka dopadů tohotozpůsobu podpory na nejpotřebnější cílové skupiny, zejména obyvatelena okraji společnosti (ať už regionálně, etnicky či sociálně vyloučené).
Odpouštění dluhů je další problém, který nelze řešit paušalizovanýmpřístupem. Nelze pominout ani otázku, zda není odpouštění dluhů dvojímvykazováním rozvojové pomoci - pokud byly již dříve vykázány půjčky,měly by být nově vykázány maximálně úroky. Evropská unie zahrnula v roce 2006 do této položky 11 mld. EUR. Stipendia pro zahraniční stu-denty rovněž ne vždy přispívají ke zlepšení situace v jejich rodnýchzemích. EU v loňském roce vykázala 1,6 mld. EUR v této položce. Spornáje i podpora uprchlíků v zemích EU, v roce 2006 byly vykázány nákladyve výši 1 mld. EUR. Poslední tři položky jsou označovány termínem „inflated“.
3) Oprávněnost různých aktérů (eligibility)
Dosud probíhají rozsáhlé diskuse o zapojení jednotlivých partnerů doprogramů rozvojové spolupráce. Specifickým příkladem může být i za-pojení aktérů z nových členských zemí do rozvojových programů EU.Přestože cca 4,68 % našeho příspěvku do rozpočtu EU (cca 1,584 mld.Kč v roce 2007) je alokováno pro rozvojovou spolupráci, české subjektyjsou dosud zapojeny pouze minimálně. Ačkoliv na jedné straně může býtskutečně důvodem malá zkušenost (a tedy nižší kvalita projektovýchnávrhů), z větší části je překážkou spíše nulová zkušenost Evropskékomise s novými aktéry a občas nesplnitelné administrativní požadavky(počínaje vysokou minimální výší projektů zejména v případě, kdy jevyžadováno kofinancování ze soukromých zdrojů, a konče požadavkemna prokázání dřívější zkušenosti s mezinárodním financováním).
» Pr
oblé
my
finan
cová
ní m
ezin
árod
ního
rozv
oje
«
22
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí
Tobinova daň a Daň z měnových operacíJeden z nástrojů financování Rozvojových cílů tisíciletí by mohlo představovat
zdanění měnových operací (Currency Transactions Tax - CTT). Obrat obchodu s mě-nami denně činí 1,9 bilionu USD. Z 95 procent se ale jedná o čistě spekulativní ope-race. Kdyby se mezinárodní společenství dokázalo shodnout na jejich zdanění, mohlyby získané prostředky pokrýt náklady rozvojové pomoci. Zároveň by se omezila čet-nost nebezpečných spekulací, jež v minulosti zavinily mnohé hospodářské krize. V tomto smyslu počítal původní návrh nositele Nobelovy ceny J. Tobinas uvalením jednoprocentní daně na měnové operace. Dnešní jednání o zavedení CTTse vedou o položkách ve výši 0,05-0,1 procenta; takovéto opatření by přineslo 75-200 miliard USD ročně! První zemí, která uzákonila CTT ve prospěch rozvojovéspolupráce, se stala v roce 2004 Belgie.
Specifickým problémem je přitom i dosavadní způsob komunikacemezi Evropskou komisí a členskými státy a dalšími partnery. Napříkladrole nevládních neziskových organizací je dosud často podceňována,přestože nejen jejich praktické zkušenosti, ale i výše spolufinancování jede facto řadí na úroveň donorských organizací. Komunikace s nevlád-ními partnery v rozvojových zemích je pak přes všechny proklamace stálena okraji zájmu. Jako příklad nedostatečné komunikace lze uvéstsoučasný návrh Strategie programu Non State Actors and Local Authori-ties in Development, do kterého se sice podařilo prosadit konzultaci pri-orit s členskými zeměmi EU (byť např. prioritní země tohoto programubyly ze strany EC stanoveny bez jakýchkoliv konzultací), ale role partner-ských zemí končí u obecně zmíněné participace při přípravě konceptů naúrovni Delegací EC. Ostatně ani české programy rozvojové spolupráces prioritními zeměmi nebyly ve finální fázi s partnerskými zeměmi konzul-továny a teprve dodatečně byly přeloženy a podle možností doplněnymezinárodními dohodami.
4) Netransparentnost
Samostatným problémem je transparentnost rozvojové spolupráce.Nejde přitom jenom o transparentnost výběrových řízení, ale zejména o zveřejňování výsledků jednotlivých programů a projektů. Pouze nezávisláevaluace a diskuse výsledků a úspěšných i neúspěšných postupů můževést k vyšší kvalitě projektů a jejich výraznějším dopadům na cílovéskupiny. Teprve ve čtvrtém roce po zahájení evaluací českých projektů sezačínají objevovat výsledky evaluací na webových stránkách a diskutovatmožnosti využití jednotlivých doporučení. Tato situace je nicméně i odrazem roztříštěného systému české zahraniční rozvojové spolupráce.Bez zásadních systémových změn je výraznější zlepšení nereálné.
5) Neplnění závazků
Ke zvyšování kreditu České republiky v rámci EU i celosvětově určitěnepřispívá, že právě v době přípravy našeho Prezidentství EU oficiálněproklamujeme, že nejsme připraveni naplnit naše závazky. Střednědobývýhled financování na nejbližší 3 roky popírá jak náš závazek z roku 2005„usilovat o navýšení podílu objemu financí na zahraniční rozvojovouspolupráci na 0,17 % HND v roce 2010 a 0,33 % HND v roce 2015“, takpředchozí střednědobý výhled na roky 2007-2009. Zatímco v loňskémroce jsme předpokládali navýšení rozpočtu ZRS v roce 2009 na 4,660 mld. Kč (0,13 % HND), v novém střednědobém výhledu jenavrženo pouze 3,460 mld. Kč (tedy pouhých 0,09 % HND). Základnímpilířem ZRS jsou rozvojové projekty a programy. V této klíčové kapitolerozpočtu byl letošní návrh MZV vyčlenit v roce 2010 na rozvojové pro-jekty 1,2 mld. Kč snížen ze strany Ministerstva financí dokonce na 860 milionů Kč. Přestože je často používán argument, že se snižuje
pouze procentuální objem díky zvyšujícímu se HND, fakticky je navrženod roku 2008 do roku 2010 meziroční pokles celkového objemu ZRS o 15 resp. o 43 mil. Kč, což je zcela v rozporu se závazky zemí EUprostředky ZRS výrazně navyšovat. Zarážející je zejména skutečnost, žetyto zcela nesystémové redukce jsou řešeny na nejnižší exekutivní úrovnibez zohlednění mezinárodních závazků, politických priorit a zájmů ČR.Problémům s rozpočtem ZRS nicméně čelí i ostatní donoři. Pomoc členůOECD poklesla v roce 2006 o 5,1 % oproti roku 2005 (tedy na 103,9 mld. USD).
Rozpočet EU na rozvojovou spolupráci pak prakticky nezohledňujerozšíření EU o 10 resp. 12 zemí a prakticky se celkový finanční objemspíše snižuje - např. pro kapitolu vnější vztahy bylo alokováno cca 3,7mld. EUR v letech 2004 i 2005 a 3,2 mld. EUR v roce 2006. Pro novýinstrument Rozvojová spolupráce je na rok 2007 vyčleněno 2,2 mld.EUR. Vzhledem k tomu, že se díky rozšíření EU zvyšují příjmy z povin-ných příspěvků a tedy i vykazované alokace na rozvojovou spolupráci, jestagnace objemů financí zarážející.
23
» Pr
oblé
my
finan
cová
ní m
ezin
árod
ního
rozv
oje
« /
» Př
es d
aňov
é rá
je k
vět
ší c
hudo
bě «
» PŘES DAŇOVÉ RÁJE K VĚTŠÍ CHUDOBĚTomáš Tožička; Česko proti chudobě
Podle studie Tax Justice Network z března 2005 bylouloženo v offshorových centrech a daňových rájích 11.500miliard USD. Pokud by byly uloženy v místech bydliště vkladatelů, daňové roční výnosy z těchtoprostředků by činily minimálně 250 miliard USD ročně.OSN uvádí, že k naplnění Rozvojových cílů tisíciletí jetřeba navýšit ODA na 195 miliard v roce 2015.
Splnění Rozvojových cílů tisíciletí není možné bez radikální mobi-lizace finančních zdrojů na potírání chudoby; a to na straně bohatýchzemí, stejně jako na stradě chudých a méně rozvinutých států. Úspěchynejsou nikterak oslnivé. Naproti tomu jsme svědky, jak díky mezinárod-
ním daňovým únikům z chudých i bohatých zemí odtékají prostředky,které by mohly být využity právě na rozvoj. Zatímco stále větší částdaňové zátěže je přesouvána přímými i nepřímými daněmi na zaměst-nance, nadnárodní korporace i národní podniky mají otevřené dveře kesnižování daňové zátěže prostřednictvím falešných obchodních deklaracía mezinárodních daňových úniků skrze tzv. offshorové země (OFC) a daňové ráje.
Pokud se daňová odpovědnost nestane nedílnou součástí spole-čenské odpovědnosti firem, ale především mezinárodních dohod a národních politik, jen těžko se dočkáme naplnění Rozvojových cílů tisí-ciletí. Ba hůře, můžeme očekávat další redukci sociálně odpovědnýchstátů, které budou stále více a více připravovány o daňové příjmy z pod-nikatelské sféry.
Základy finančních nepravostí
Jakkoli se politici brání diskusím o mezinárodních daňových únicích, jestále jasnější, že tento problém více a více ohrožuje ekonomickou suverenitustátů. Přesto nenajdeme širší koalici, která by proti tomuto jevu bojovala.Jsou tu sice aktivity OSN a OECD, ale ty jsou často blokovány lobbystický-mi zájmy. Evropská unie na mezinárodním poli také často vystupuje protidaňovým rájům a nekalým daňovým praktikám, ale vzhledem k tomu, že
Mikroúvěry – 50 dolarů jako základ podnikáníKlasické granty či úvěry jsou v rozvojovém světě pro běžného člověka naprosto
nedostupné. Drobní farmáři či výrobci nemají čím ručit a jimi požadované sumyjsou pro banky naprosto nezajímavé. Proto vznikl systém tzv. mikrofinancování,který otevírá drobným podnikatelům a chudým lidem možnost snadno přístupnýchúvěrů. Mikroúvěry zpřístupňují finanční sektor i chudým vrstvám rozvojového světa,pomáhají budovat nová pracovní místa a posilují postavení žen.
V roce 2002 existovalo přes deset tisíc mikro-úvěrových společností, které posky-tovaly drobné úvěry třiceti milionům lidí a jejich obrat činil 2,5 miliardy dolarů(průměrná výše půjčky tedy činila 83 dolarů). Devadesát procent žadatelů o úvěrho používá k financování vlastního zaměstnání. Studie v Bangladéši prokázaly, žepřes 48 % klientů se díky mikroúvěrům dokázalo vlastními silami dostat z chudoby.V posledních letech se rozvíjí i mikro-spoření, které usnadňuje lidem ukládat své ús-pory a zároveň rozšiřovat nabídku úvěrů.
K financování mikroúvěrů slouží mikrofinanční fondy. Ty byly postaveny nadružstevním bankovnictví a lidé z bohatých zemí do nich ukládali své peníze súrokem 1-3 %. Později, po klientském tlaku na etické spoření (ukládání peněz dobank či fondů, z nichž není financováno neetické podnikání – zbrojní průmysl, něk-terá energetická či chemická odvětví apod.), vyvinuly i některé velké bankovní domyfondy, které financují pouze mikrofinanční systémy či rozvojové projekty. Část penězposkytují také některé vlády prostřednictvím rozvojových programů.
Rok 2005 byl Valným shromážděním OSN vyhlášen Mezinárodním rokemmikroúvěrů.
státy jako Velká británie, Holandsko, Belgie či Maďarsko podporují offshorová centra přímo na svých územích, vychází i tato snaho naprázdno.V čem spočívá hlavní hnací síla, která umožňuje další rozvoj a podporuobrovských daňových úniků?
Jako první můžeme zmínit tzv. snižování daňové zátěže firem.Obrovské nadnárodní společnosti (Transnational companies – TNC)využívají offshorová centra a daňové ráje k falešným obchodnímtransakcím, které jim umožňují účetně snižovat zisky, takže nakonecžádné daně neplatí. Příkladem neustálého poklesu daňových příjmů z korporátní sféry je Velká Británie, kde od roku 1975 do roku 2003 po-klesl podíl firemních daní na HDP z 15,8 % na 12, 9 %. Podobný trendmůžeme sledovat i u nás, kde byl však pokles po roce 1990 ještě rapid-nější.
Nikomu z nás neušla záplava zahraničního zboží. Po roce 1989 jsmes naivitou dobře stříhaných ovcí okouzleně nakupovali laciné nekvalitnízboží v lákavých obalech tak dlouho, dokud se nám nepodařilo přivéztke krachu domácí produkci. Jedním z důvodů široce organizované mezi-národní produkce zboží je také mnohem snazší organizace daňovýchúniků. Jedná se především o tzv. falešně deklarované ceny. Snižovánídaňové zátěže vede k dalšímu cenovému znevýhodnění domácích firem- v rozvojových zemích se k tomu ještě přidává znevýhodnění způsobenévývozními a produkčními dotacemi v bohatých zemích. Africký či latino-americký producent nemá proti takové nekalé konkurenci Západu vůbecžádnou šanci, těžko mu však odolávají i lokální producenti v bohatýchzemích.
Důležitým faktorem nabourávajícím mezinárodní spolupráci protinekalým daňovým praktikám je bankovní tajemství, které OFC a daňovéráje nabízejí. To, že bohaté elity a nadnárodní společnosti mají možnostukrývat své finance, je dalším zdrojem tlaku proti nápravě mezinárod-ních daňových praktik. Merrill Lynch v Cap Gemini’s World Wealth Re-port uvádí, že jedna třetina majetku nejbohatších osob je uložena v OFC.Celkově se dnes jedná asi o 11.500 miliard USD a suma stoupá každýmrokem o 600 miliard. Na 50 % celkových vkladů a cených papírů mají bo-haté elity Latinské Ameriky uloženy v OFC, v případě blízkého východuse jedná až o 70 %. Veškeré příjmy z těchto peněz jsou nezdaněny a pro-tože jsou anonymní, mohou sloužit ke korupci, kriminálním činům, pod-poře terorismu či vojenských intervencí. Největší vklady v OFC majíbohaté elity z blízkého východu a Asie, následované Evropany a Ame-ričany.
Důležitou roli hraje také tzv. mezinárodní daňová konkurence. Bo-haté země nabízejí zvláštní daňový režim pro nerezidentní společnosti,které provádějí své obchody mimo jejich území. Taková společnost sicemusí mít uloženu v OFC poměrně velkou částku peněz, ale platí mini-mální daň ze zisku a nebo jen roční paušál. Takovým způsobem se zeměsnaží přilákat kapitál. Činí tak ovšem na úkor daňových poplatníků odkudspolečnosti pocházejí a navíc tím také silně znevýhodňují daňové poplat-níky ve vlastní zemi. Pokud firmy sídlí v offshorovém centru v zemích jakoje Velká Británie nebo Nizozemí, mohou vyvolávat zdání, že se jedná o solidní zahraniční firmu. Naproti tomu v chudých zemích je snižovánídaní pro zahraniční společnosti často podmínkou Mezinárodníhoměnového fondu a Světové banky v rámci transformačních programů.Pokud se jim země nepřizpůsobí, nemůže očekávat žádné výhodnéúvěry, hospodářskou spolupráci a může jí být i omezena rozvojovápomoc.
Příklady některých nekalých praktik
Dnes již klasickým příkladem snižování daňové zátěže přes OFC jefirma IKEA. Práva na značku IKEA a koncept prodeje vlastní IKEA SYSTEMS BV sídlící v Nizozemí. Všechny pobočky IKEA musí platit zapoužívání značky poplatky. V roce 2005 zaplatilo 221 poboček v 33zemích na poplatcích 450 milionů €, což radikálně snížilo jejich zisk. IKEASYSTEMS BV ovšem využívá možností daňových úlev nizozemského offshorového systému. Nejznámějším případem široce pojatýchdaňových úniků je kalifornská firma Enron, která svými spekulacemi způ-sobila těžké otřesy a výpadky energie na kalifornském pobřeží. Po letechdefraudací se přišlo na daňové podvody, které potopily Enron a jeho ve-dení a zničily i jednu z pěti největších auditorských firem – Anderson.Enron deklaroval v letech 1996 – 1999 zisk ve výši 2,3 miliardy USD.Na daních však za toto období nezaplatil ani dolar. Dokázal se jim vyhnout tím, že vytvořil síť 3.500 společností, z nichž 440 bylo registro-váno na Kajmanských ostrovech. Jens Martens ovšem upozorňuje, že i zbylé čtyři nadnárodní auditorské firmy PricewaterhouseCoopers, Deloitte Touche Tohmatsu, KPMG a Ernst & Young čelí obviňování z organizace daňových úniků a neetických daňových praktik, například vestálé komisi senátu Spojených států pro vyšetřování. KPMG po tvrdé kritice OECD dokonce zavřela (přejmenovala) své pobočky ve 30daňových rájích. I po té však musela čelit rozsudku Evropského soudu zanabízení „daňových produktů“, které vedou k vyhýbání se placení daní z příjmů a přidané hodnoty
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí»
Přes
daň
ové
ráje
k v
ětší
chu
době
«
24
Dopady na chudé země
Snižování vládních příjmů z peněz z daně ze zisku firem znamenázákonitě zvyšování daňové zátěže zaměstnanců. Toto zdanění má formudaně z příjmu, nepřímé daně tzv. daně z přidané hodnoty (DPH) a spotřební daně. DPH je celosvětově nejrychleji rostoucí položkou. Výběrtéto daně totiž představuje nejjednodušší a nejjistější příjem do státní pok-ladny. S úbytkem výběru celních poplatků v rámci dohod Světové obchodní organizace a odlivu kapitálu přes OFC, jsou chudé země tlačeny k navyšování DPH, čímž ovšem dochází k regresivnímu zdanění, to zna-mená, že vrstva s nižšími příjmy platí více daní než skupiny s vyššími příjmy.Regresivní zdanění chudých můžeme vidět na příkladu Brazílie, kde nízkopříjmové vrstvy obyvatel platí průměrně 26,5 % ze svých příjmů na daň z přidané hodnoty, zatím co vyšší příjmové vrstvy platí pouze 7,3 %. StudiePricewaterhouseCoopers (PWC) z roku 2007 říká: „Systémy DPH mohoubýt ze své podstaty regresivní a citlivé na inflaci.“ Podle PWC by vlády tedy:„měly mít na paměti opatření, která zajistí určitou prosperitu i daňovýmpoplatníkům s nízkými příjmy. Mezi taková opatření patří snížená či nulovásazba na základní potraviny a služby či sociální projekty (péče o staré čihandicapované).“ Mnohé vlády, naší nevyjímaje, se ovšem snaží o opak.PWC ví o čem mluví, část odpovědnosti totiž leží na jejích bedrech a snahao zmírňování sociálního napětí má zabránit regulaci mezinárodní daňovékonkurence a kontrole mezinárodních daňových úniků, v jejichž organi-zaci hrají nadnárodní auditorské firmy klíčovou úlohu.
Americký badatel Raymond Baker napsal v New York Times v roce2004, že kolem 500 miliard USD odtéká každý rok z rozvojových zemí.Tento únik se skládá ze třech komponentů. 50 miliard tvoří peníze z ko-rupce. Kolem 200 miliard jde na vrub komerčním daňovým únikům a na250 miliard USD pochází z kriminálních aktivit. Většina těchto penězkončí v daňových rájích, kde mohou být zhodnocovány anonymně.
OFC jsou často využívány k rychlým finančním transferům, což pů-sobí velkou finanční nestabilitu především v chudých zemích. I malézemě musí držet obrovské finanční rezervy, aby kryly dopady finančnínestability. Tyto prostředky zvyšují zadluženost chudých zemí a přitomnemohou být využity v rámci rozpočtu. Tyto vypůjčené finanční rezervy
jsou často uloženy v zemích, odkud byly půjčeny, ale s mnohem menšíúrokovou sazbou. To je dáno tím, že chudé země mají zhoršený přístup k úvěrům. Tak dochází k dalšímu zadlužování a nárůstu dluhové služby(splátky dluhu a úroku), což brání efektivnímu využití financí na programyboje s chudobou.
Mobilizace zdrojů
Pro naplnění Rozvojových cílů tisíciletí je nezbytné, aby rozvojové zeměnavýšily prostředky na boj s chudobou na 394 miliard USD v roce 2007,což je o 257 miliard více, než investovaly v roce 2002. O 135 miliardmusí být v roce 2015 navýšeny prostředky zahraniční rozvojovéspolupráce z bohatých zemí, mezi něž patří i Česká republika. Tohonemůže být dosaženo, pokud budou na mezinárodním poli dáletolerovány daňové úniky firem a na národních úrovních prosazováno re-gresivní zdanění vrstev s nízkými a středními příjmy. V roce 2005 přijalolegislativu proti falešnému deklarování cen již 32 států, ale díky vlivuvelkých firem a auditorských společností jsou jejich účetní a poradcivždy o několik kroků před daňovými úřady. Proto je nezbytné omezit tzv.daňovou konkurenci, tedy především offshorová centra a daňové ráje.K tomu bude třeba implementovat mezinárodní zdanění, ať už se jednáo finanční operace nebo dopravu.
Bohužel zatím jsme svědky spíše opačného trendu. I u nás už jemnoho firem, které nabízejí: „Offshorové podnikání, daňové plánování a snižování daňové zátěže.“ Firma ARON k tomu dodává: „Pokud chtějízemě přilákat investice, musí se utkávat na poli poskytování daňovýchvýhod.“ Dokonce i ministerstvo průmyslu a obchodu, které by snad mělomít zájem na řádném výběru daní, poskytuje rady, které země se hodí prooffshorové podnikání!
To ukazuje, že rozvojová politika a boj s globální chudobou má svůjdůležitý rozměr i na národní rovině. Zájmem kampaně Česko proti chu-době je na tuto skutečnost upozorňovat. Pro to, aby se Česká republikamohla efektivně zapojit do mezinárodní spolupráce, potřebuje dobrouzákladnu doma. Politická volba a osobní rozhodnutí jsou nástroje, kterémá k dispozici každý z nás. Na rozdíl od finančního úřadu nechcemestále více peněz, chceme jen podporu odpovědných občanů.
„Znám to, taky to slýchávám. Velkoprůmyslníci nadávají napolitiku, která jim neodbourává dost ochranných cel, a poli-tikové nadávají na průmysl, který jim poskytuje málo penězna volby“
Robert Musil, Muž bez vlastností
Zdroje a odkazy:• Jens Martens, The Precarious State of Public Finances, Bonn 2007• The Shirts of Their Backs, Cristian Aid, 2005• R. Murphy, J. Christensen, J. Kimmis, Tax Us If U Can, Tax Justice Network, 2005
http://www.taxjustice.net/cms/upload/pdf/tuiyc_-_eng_-_web_file.pdf• Tax Justice Network and the authors, Closing the Floodgates, 2007
http://www.taxjustice.net/cms/upload/pdf/Closing_the_Floodgates_-_1-FEB-2007.pdf• M. van Dijk, F. Weyzig & R. Murphy, Netherlands Tax Haven, Somo, Amsterdam 2006
http://www.somo.nl/html/paginas/pdf/netherlands_tax_haven_2006_NL.pdf
25
» Př
es d
aňov
é rá
je k
vět
ší c
hudo
bě «
/ »
Klim
atic
ké z
měn
y: d
opad
y a
rizik
a v
chud
ých
zem
ích
«
Mýtus: Rush Limbaugh v NY Times tvrdil: Jen bohatí platí daně.
Fakt: Warren Buffet, druhý nejbohatší muž světa: Bohatí by měli platit vícedaní. Na setkání sponzorů kampaně Hillary Clinton v červnu 2007 promluvilk auditoriu: „Nás 400, co tu sedíme, platí z našeho příjmu méně na daních,než platí naše recepční nebo uklízečky.“ Následoval tak britského kapitánaprůmyslu Nicholase Fergusona, který kritizoval daňový systém dovolujícíplatit milionářům méně daní než uklízečka. Buffet uvedl, že ze 46 mil. USD,které vydělal v roce 2006 zaplatil 17,7 %, zatímco jeho sekretářka, která vy-dělala 60.000,- USD, z nich zaplatila na daních 30 %.To staví do jiného světla studie neoliberálů, které poukazují, že bohatí platívětší část daní a proto by jejich daňová zátěž měla být snižována a zvyšovánozdanění nižších příjmových vrstev.
» KLIMATICKÉ ZMĚNY: DOPADY A RIZIKA V CHUDÝCH ZEMÍCHJan Beránek
Klimatické změny nastávají a ohrožují lidstvo víc, než se dosud před-pokládalo. To je závěr letošního shrnutí, které zveřejnil Mezivládní panelo klimatických změnách (IPCC). Více než tisícovka zúčastněných kli-matologů a dalších expertů navíc potvrdila, že změny klimatu jsouopravdu způsobeny lidskou činností.
Předpovědět konkrétní dopady klimatických změn není snadné,nicméně panuje veliká shoda v tom, že v polovině století můžeme očeká-vat výrazný úbytek vody v teplých podnebných pásech: blíže k pólům,kde roční dešťové srážky přibudou, hrozí sucha střídaná s častějšímiprudkými dešti a povodněmi. V krátkodobém výhledu zvýšený výskyt zá-plav a dlouhodobě nedostatek vody se očekává v důsledku tání ledovcůve vysokohorských oblastech, jako jsou Himaláje nebo Kilimandžáro.
Pozvolný úbytek ledové pokrývky v polárních oblastech má zvednouthladiny oceánů o 20 až 60 centimetrů už v tomto století. To by připravi-lo o obydlí a živobytí víc než sto milionů lidí. Některé studie a pozorovánív posledních letech ale upozorňují na riziko náhlého rozpadu polárníholedového příkrovu, což by mohlo ještě za našeho života zvednout hladinyoceánů desetkrát víc.
Je totiž potřeba připomenout, že IPCC pracuje na základěodborného konsensu. Jeho výstupy tak představují konzervativní
prognózy – minimum, na kterém se experti díky už dnes dostatečnéprůkaznosti shodnou. Existuje přitom řada vědeckou obcí sledovanýchhypotéz, které předpovídají výrazně rychlejší změny a drastičtější dopadyproměny klimatu. Je přitom znepokojivé, že nárůst koncentraceskleníkových plynů i rozsah pozorovaných změn po roce 2000 probíháspíše podle těch horších scénářů. Proto lze také sledovat, že každánová prognóza IPPC (jsou publikovány vždy po několika letech) přinášíchmurnější obrázek, než byl v té předchozí.
Obrázek: Očekávaný nárůst průměrné roční teploty v jednotlivých regionech během tohoto století, tři různé scénáře IPCC.
Nejzranitelnější jsou hlavně chudé státy
Zatímco klimatické změny jsou v rozhodující míře způsobenyskleníkovými plyny, které vypouštějí průmyslové bohaté státy, jejichdopad nejhůře pocítí lidé žijící v chudých zemích v Africe, Asii a LatinskéAmerice. Těm hrozí, že budou hlavními oběťmi, a to ze dvou důvodů.Jednak jsou to právě tropické a subtropické oblasti, které nejhůře za-sáhne úbytek srážek a obdělávatelné půdy. Druhým důvodem je fakt, žetamní obyvatelé kvůli extrémní chudobě a vysoké závislosti na místníchzdrojích potravin mají omezené (nebo vůbec žádné) možnosti tytodopady zmírnit a přizpůsobit se novým podmínkám, o přestěhování sedo příznivějších oblastí nemluvě. Jak doslova uvádí letošní zpráva IPCC:„Zranitelné mohou být především chudé komunity, zejména ty, které sídlíve vysoce rizikových oblastech. Vesměs mívají menší schopnost sepřizpůsobit a jsou více závislé na zdrojích citlivých na působení klimatu,jako jsou místní zdroje vody a potravin.“
Statistika Červeného kříže jasně ukazuje rostoucí trend katastrofspojených s počasím za posledních 40 let a Britské ministerstvo promezinárodní rozvoj upozorňuje, že už dnes nastává 97 % všech úmrtízpůsobených přírodními katastrofami právě v rozvojových zemích. V listopadu 2005 zveřejnil časopis Nature studii odhadující počettakových úmrtí v roce 2000 na základě statistik Světové zdravotnickéorganizace. Výsledek je vidět na mapě a potvrzuje hypotézu, že úplněnejhůře na tom budou lidé žijící v Africe (zejména subsaharské), násle-dováni obyvateli Asie a Latinské Ameriky.
Obrázek: Úmrtnost způsobená změnou klimatu, počet obětí na milion obyvatel v roce 2000
(zdroj: Patz et al, ‘Impact of Regional Climate in Human Health’, Nature. Vol. 438/17 listopad 2005)
Ilustrativní ukázkou toho, co lze stále častěji očekávat, je velké suchove východní Africe v letech 2005 a 2006, které přímo ohrozilo 11 mili-onů lidí – tedy počet obyvatel srovnatelný s celou Českou republikou – v Etiopii, Súdánu, Somálsku a Keni. Mezivládní panel o klimatickýchzměnách uvádí, že do roku 2020 bude v Africe vystaveno nedostatkuvody 75 až 250 miliónů lidí a že zemědělské výnosy v některých
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí»
Klim
atic
ké z
měn
y: d
opad
y a
rizik
a v
chud
ých
zem
ích
«
26
Dopady klimatických změn na chudé regiony(doslovné citace z letošní zprávy IPCC)
Afrika• Předpokládá se, že do roku 2020 bude mezi 75 a 250 milióny lidí vystaveno
velkým problémům s vodou stresu v důsledku změny klimatu. • Předpokládá se, že zemědělská produkce, včetně dostupnosti potravin, bude
v mnoha afrických zemích a oblastech vážně omezena variabilitou a změnou kli-matu. Pravděpodobně ubude zemědělsky vhodných oblastí, zkrátí se vegetační ob-dobí a sníží se potenciál výnosů, především na okrajích suchých a polosuchýchoblastí.
• Do roku 2020 by v některých zemích mohly výnosy ze zemědělství závislého nasrážkách klesnout až o 50 %.
• Podle předpovědí budou lokální zdroje potravin negativně ovlivněny klesajícímizásobami ryb ve velkých jezerech z důvodu stoupající teploty vody, což může býtzhoršeno pokračujícím nadměrným rybolovem.
• Nové výzkumy potvrzují, že z důvodu mnohočetných stresů a nízké schopnostiadaptace je Afrika jeden z nejzranitelnějších kontinentů vůči variabilitě a změněklimatu.
Asie• Předpokládá se, že tání ledovců v Himalájích v průběhu dalších dvou až tří de-
setiletí zvýší výskyt povodní a kamenných lavin z narušených svahů a ovlivnívodní zdroje. Následkem odtávání ledovců se pak sníží průtoky řek.
• Dostupnost sladké vody by podle předpovědí měla následkem změny klimatuklesnout ve střední, jižní, východní a jihovýchodní Asii, především v povodívelkých řek, což by v kombinaci s přírůstkem obyvatelstva a stoupající poptávkouvlivem vyšší životní úrovně mohlo do 50. let 21. století nepříznivě ovlivnit vícenež miliardu lidí.
• Největší riziko hrozí pobřežním regionům, především hustě osídleným oblastemvelkých delt v jižní, východní a jihovýchodní Asii, z důvodu zvýšené pravděpodob-nosti záplav z moře, v některých deltách pak říčních záplav.
• Očekává se, že následkem změn hydrologického cyklu v souvislosti s globálnímoteplováním se ve východní, jižní a jihovýchodní Asii rozšíří endemická nemoc-nost a úmrtnost zaviněná průjmovými onemocněními, které jsou v první řadědůsledkem povodní a období sucha.
Latinská Amerika• V mnoha tropických oblastech Latinské Ameriky hrozí vyhynutí druhů a tím
závažný pokles biodiverzity.• V sušších oblastech se očekává, že změna klimatu bude mít za následek
zasolování a desertifikaci zemědělské půdy. Předpokládá se pokles produktivityněkterých důležitých plodin a hospodářských zvířat, což bude mít nepříznivédůsledky pro zabezpečení potravin.
• Předpokládá se, že změny v prostorovém rozložení srážek a úbytek ledovcůvýrazně ovlivní dostupnost vody pro lidskou spotřebu, zemědělství a výrobu energie.
Malé ostrovy• Bez ohledu na to, zda leží v tropických oblastech nebo vyšších zeměpisných
šířkách, jsou v důsledku určitých charakteristik malé ostrovy obzvlášť zranitelnévůči účinkům změny klimatu, zvyšování hladiny moří a extrémním (povětrnostním)jevům.
• Očekává se, že zhoršování stavu pobřežních oblastí, např. následkem eroze plážía bělení korálů, bude mít vliv na místní zdroje, například rybolov.
• Předpokládá se, že vzestup hladiny moře zhorší záplavy, přívalové bouře, erozia další přímořská rizika, což ohrozí životně důležitou infrastrukturu, sídla a za-řízení představující pro obyvatelstvo těchto ostrovů obživu.
• Předpokládá se, že na mnoha malých ostrovech, např. v Karibském moři a v Tichém oceánu, dojde do poloviny století v důsledku změn klimatu k úbytkuvodních zdrojů do takové míry, že v obdobích nízkých srážek nebudou tyto zdrojek pokrytí poptávky dostatečné.
IPCC: Změna klimatu 2007 - Dopady změny klimatu, adaptace a zranitelnost, příspěvek Pracovnískupiny II ke Čtvrté hodnotící zprávě Mezivládního Panelu změny klimatu, Brusel, duben 2007
oblastech klesnou na polovinu, stejně jako se zhorší i podmínky promístní rybolov. Podle odhadu, který zveřejnila rozvojová organizaceChristian Aid, může jen v subsaharské Africe v přímém důsledku změnklimatu zemřít během tohoto století 185 milionů lidí.
Důvodem není jen nedostatek potravy a pitné vody, ale také kon-flikty o jejich mizející zdroje. Tradiční napětí a spory mezi jednotlivýmikmeny se v takovém případě mohou snadno proměnit ve vyhlazovacíobčanskou válku, jak jsme již několikrát zažili, například v Darfúru. Hrozíovšem i mezinárodní konflikty a další eskalace terorismu, které se mohoustát hrozbou i pro bohaté státy. Upozorňuje na to například velice zají-mavá zpráva „Národní bezpečnost a hrozba klimatických změn“, kterouv dubnu 2007 publikoval tucet bývalých amerických generálů a důstoj-níků.
Obrázek: Změny ročních srážek předpovídané jedním ze scénářů IPCC. Je vidět úbytek v tropickýcha subtropických oblastech, naopak zvýšené srážky v mírných a polárních pásech (šlo by ale často o přívalové deště střídané delšími obdobími sucha).
Dá se čekat, že nejhoršímu budou vystaveni také lidé v Bangladéši.Tuto nížinu ohrožuje z jedné strany voda z rychle tajících ledovců v Hi-malájích, z druhé strany stoupající hladina moře, a z nebe potom častějšía ničivější hurikány. Už během povodní v roce 2004 tam bylo poničeno80 % úrody a 30 milionů lidí ztratilo domovy. Organizace Christian Aiduvádí, že do roku 2050 se bude muset vinou klimatických změn přesídlitvíce než miliarda lidí, z toho pětina se stane uprchlíky, kteří budou musethledat azyl za hranicemi své vlasti. Studie univerzity v Hamburku, kterouv červnu zveřejnila německá kancelář Greenpeace, odhaduje počettakových uprchlíků na 200 milionů už v roce 2040. Humanitární a dalšíorganizace proto v posledních letech prosazují, aby OSN zavedlo a jed-notlivé státy oficiálně uznaly nový statut klimatických utečenců (climaterefugee).
Na vině i na tahu jsou bohaté země
Problém globálního oteplování se sice dostal do oficiální agendyOSN už v roce 1992, ale během uplynulých patnácti let se nepodařilohrozící trendy ani zpomalit, natož pak obrátit: zatímco v 90. letech rost-la atmosférická koncentrace CO2 v průměru o 1,1 % ročně, mezi roky2000 a 2004 se zvyšovala třikrát rychlejším tempem.
Kjótský protokol sice zavazuje část průmyslových států snížit emiseskleníkových plynů do roku 2012 v průměru o 5,2 % oproti stavu v roce1990, ale v důsledku mnoha kompromisů obsahuje četné díry a ne-dostatky, kvůli kterým by i při jeho naplnění bylo reálné snížení emisívýrazně nižší.
Vedle této nedůslednosti je hlavním problémem stávajících dohodto, že nezahrnují dva největší znečišťovatele: USA a Čínu. Oba státypřitom svoji neochotu podřídit se závazkům omlouvají vytáčkami, žepřece nebudou snižovat emise, když ten druhý je také nesnižuje. Poli-tikům, kteří se odmítají dohodnout na snižování emisí a ukazují přitomprstem na průmyslovou expanzi v Číně, přišla určitě vhod zpráva, kterouletos v červnu zveřejnila Nizozemská agentura pro životní prostředí. Analyzovala nejnovější data a došla k závěru, že se Čína v absolutnímobjemu škodlivých emisí stala největším znečišťovatelem už v roce 2006,ačkoliv se dosud mělo za to, že Spojené státy předstihne až v příštím de-setiletí.
Na tomto pochybném závodu lze ovšem vedle oboustranné li-coměrnosti dobře ilustrovat také rozdílnou pozici průmyslových a rozvo-
jových zemí. Větší hanba totiž leží nezpochybnitelně na Spojenýchstátech. Nejenže jako největší ekonomika světa mají mnohem lepšímožnosti podniknout potřebná opatření, ale především je jejich vina nazvýšené koncentraci CO2 v atmosféře výrazně větší. Odhaduje se, žeod roku 1900 vypustili Američané do atmosféry celkem 326 miliard tunoxidu uhličitého, zatímco všichni Číňané asi 100 miliard tun.
Je také potřeba si uvědomit, že prudce rostoucí objem skleníkovýchemisí v Číně jde z velké části na vrub obyvatelům bohatých zemí. Vždyťkolik výrobků, které dnes zvyšují náš blahobyt, je dovezeno z čínskýchtováren a přispívá tak k zátěži, kterou pokrytecky přičítáme nikoliv sobě,ale Číně! Také mezinárodní rozvojové banky dodnes půjčují v oblasti energetiky především na výstavbu uhelných elektráren, ropovodů a nadalší projekty vedoucí k vyššímu spalování fosilních paliv.
Z hlediska spravedlnosti, jakož i nutnosti a možnosti razantně snížitemise, je nejvýmluvnějším ukazatelem objem vypouštěných skleníkovýchplynů na osobu: zatímco jeden Američan vypustí do atmosféry 19 tunCO2 ročně, na Číňana připadají asi 3 tuny CO2. V tomto ohledu je nutnéupozornit i na fakt, že Češi patří mezi největší světové hříšníky – nakaždého z nás připadá 12 tun CO2, zatímco průměr EU činí 8,5 tuny.Uveďme ještě, že na jednoho Inda připadne 1 tuna a že obyvatelé třicetinejchudších afrických zemí přispívají ke znečištění méně než 0,1 tunyCO2 ročně.
Je ale nepochybné, že účinná opatření jsou potřebná všude. Vědcise dnes shodují na tom, že abychom zabránili katastrofálním a nevratným
27
» Kl
imat
ické
zm
ěny:
dop
ady
a riz
ika
v ch
udýc
h ze
míc
h «
Předpokládané dopady klimatických změn tomto století (doslovené citace z letošní zprávy IPCC):• Je velmi pravděpodobné, že se budou stále častěji vyskytovat extrémní povětrnos-
tní jevy jako velká horka, vlny vysokých teplot a silné srážky.• Podle řady modelů je pravděpodobné, že tropické cyklóny (tajfuny a orkány)
budou v budoucnu intenzivnější, s vyššími maximy rychlosti větru a silnějšímisrážkami, vlivem pokračujícího nárůstu povrchových teplot tropických moří.
• Zjevný nárůst podílu velmi intenzivních bouří je v některých oblastech od roku1970 daleko vyšší než pro toto období ukazují současné modely.
• Množství srážek se velmi pravděpodobně zvýší ve vyšších zeměpisných šířkách,zatímco se pravděpodobně sníží ve většině subtropických pevninských regionů (ažo 20 % v roce 2100).
• Minulé i budoucí antropogenní emise oxidu uhličitého budou přispívat kezvyšování hladin moří po dobu nejméně dalších tisíc let, kvůli době potřebné kjejich odstranění z atmosféry.
• V důsledku tání ledovců jsou sídla v horských oblastech vystavena zvýšenémuriziku povodní po vylití ledovcových jezer.
• V oblasti Sahelu v Africe způsobilo teplejší a sušší počasí zkrácení vegetačníhoobdobí, což má neblahý vliv na úrodu. Delší období sucha a kolísavější dešťovésrážky v jižní části Afriky urychlují zavádění adaptačních opatření.
• Zvyšování hladiny moří a lidský vývoj společně přispívají k úbytku pobřežníchmokřadů a mangrovníků a k narůstajícím škodám způsobeným v mnoha oblastechpobřežními záplavami.
• Předpokládá se, že vystavení se změně klimatu pravděpodobně ovlivní zdravotnístav milionů lidí, především těch, kteří mají nízkou schopnost adaptace; dopadybudou následující:- zvýšení výskytu podvýživy a souvisejících chorob s následky ovlivňujícími růst
a vývoj dětí;- zvýšení výskytu úmrtí, nemocí a zranění zapříčiněných vedry, povodněmi,
bouřemi, požáry a suchem;- zvýšená zátěž průjmových onemocnění;- zvýšení výskytu kardio-respiračních onemocnění zapříčiněných vyššími
koncentracemi přízemního ozonu v souvislosti se změnou klimatu;- změna prostorového rozložení přenašečů některých nakažlivých chorob
• Zranitelné mohou být především chudé komunity, zejména ty, které sídlí ve vysocerizikových oblastech. Vesměs mívají menší schopnost se přizpůsobit a jsou vícezávislé na zdrojích citlivých na působení klimatu, jako jsou místní zdroje vody a potravin.
IPCC: Změna klimatu 2007 - Fyzikální základy, příspěvek Pracovní skupiny I ke Čtvrté hodnotící zprávěMezivládního Panelu změny klimatu, Paříž, únor 2007;IPCC: Změna klimatu 2007 - Dopady změny klimatu, adaptace a zranitelnost, příspěvek Pracovní skupinyII ke Čtvrté hodnotící zprávě Mezivládního Panelu změny klimatu, Brusel, duben 2007
změnám v planetárním měřítku, je třeba udržet průměrné oteplení poddvěma stupni Celsia. To podle současných modelů znamená zastavitrůst emisí v nejbližších deseti letech a do roku 2050 je pak celosvětověsnížit alespoň na polovinu.
Je proto nezbytné, aby představitelé bohatých zemí přestali váhat a mluvit do větru, ale okamžitě přistoupili k razantním opatřením. Na mezi-národní úrovni je třeba přijmout dohodu, která naváže na Kjótský protokola uloží většině zemí – tentokrát už i těm větším rozvojovým – závazné a vymahatelné cíle, jejichž naplnění povede ke zmíněné sta-bilizaci a následnému snížení globálních skleníkových emisí.
O to, jak která země k záchraně klimatu přispěje, se určitě ještěpovedou spory. Z hlediska legitimity a spravedlivosti celosvětové do-hody je však třeba do národních cílů promítnout historickou zátěž i ak-tuální situaci tamních obyvatel. Lze například snadno odvodit, že začtyřicet let by roční emise na osobu žijící na naší planetě nemělypřekročit 1,5 tuny CO2. To například pro Českou republiku znamenásnížit emise o téměř 90 %. Bohužel se zatím nezdá, že by kterýkoliv nášpolitický představitel byl schopen se tomuto životně důležitému impera-tivu postavit čelem a předložit veřejnosti vizi, jak a proč je toho třebadosáhnout.
Hrozby slepých uliček
Díky mnohaletému úsilí ekologických iniciativ, vědců a v poslednídobě také rozvojových organizací, se klimatické změny stávají klíčovýmtématem mezinárodní politiky. Také průmyslové korporace, které se nej-prve snažily zpochybnit samotný fenomén a posléze jeho souvislost slidskou činností (do této fáze nyní opožděně přešel Václav Klaus), bylynuceny problém i nezbytnost nějakého řešení připustit.
Změnit během jedné generace současné hospodářství tak, aby měloprakticky nulové emise uhlíku, se ovšem neobejde bez zásadníchproměn v ekonomice i ve společnosti. Je to výzva svým rozsahemskutečně revoluční, proto nevyčítejme jen českým politikům, že k takovému úkolu nemají chuť, odvahu a často ani dispozice. Většinastátníků i zástupců průmyslu přichází s opatřeními jen velmi váhavě a volítaková, která by pokud možno neměla výraznější dopad na zaběhnutýsystém a náš životní styl.
Bohužel hrozí, že nás ukolébají a zavedou ještě hlouběji do slepéuličky – a to ve chvíli, kdy je nezbytné každou jednu korunu a každýjeden den využít k tomu, abychom začali obracet smrtonosný kurz. Mezifalešnými řešeními, která sice nyní nebolí, ale dříve nebo později seukáže, že z různých důvodů selhala, je přechod automobilů na vodíknebo biopaliva (i když ta jsou v místním měřítku určitou alternativou),„čisté uhlí“ a pumpování CO2 ze spalin do podzemí nebo jaderná ener-getika.
Každé z těchto témat by vydalo nejméně na samostatný článek,věnujme se proto jen krátce jednomu za všechny: jaderným elektrárnám.Ty jsou nám opět nabízeny jako atraktivní menší zlo, protože vyrábějí energii, aniž by vypouštěly skleníkové plyny. Ve skutečnosti sice kvůli energeticky vysoce náročné těžbě uranu a výrobě paliva i jaderná elek-třina zatěžuje klima, nicméně hlavní problém je jinde. Jaderné elektrárnydnes vyrábějí celosvětově 16,5 % elektřiny, což představuje asi jen 5 %celkové spotřeby energie. Kdybychom chtěli pomocí reaktorů výraznějisnížit emise ze spalování uhlí, musel by se jejich počet několikanásobnězvýšit. Přitom už i čtyři stovky jaderných bloků, které jsou v provozu dnes,představují značné problémy spojené s ubývajícími zásobami uranu, s rizikem těžké havárie a zamoření rozsáhlých území, s možností terori-stického útoku a s narůstajícím množstvím vysoce radioaktivníchodpadů, které zůstane životu nebezpečné statisíce let a pro jehožbezpečnou izolaci neexistuje řešení.
Vzhledem k tomu, že emise je třeba razantně snížit během nejbližších dvou či tří desetiletí, museli bychom okamžitě začít stavětnové reaktory tempem jednoho velkého bloku každý týden. To je tech-nicky těžko představitelné a ekonomicky skoro neuskutečnitelné, pro-tože jaderné elektrárny představují z hlediska počáteční investicezdaleka nejdražší zdroj (jenom výstavba jednoho velkého bloku stojí 3 až5 miliard €).
Masivní rozšíření jaderné energetiky by ale nejen pohltilo velkou částomezených finančních i technologických kapacit, ale zásadním způ-sobem by podkopalo světovou bezpečnost. O přístup k jaderným tech-nologiím projevuje nově zájem řada států, jejichž pouhý výčet (v přehleduWorld Nuclear Association z června 2007) nahání hrůzu: Bělorusko,Turecko, Írán, Saudská Arábie, Izrael, Sýrie, Jordánsko, Egypt, Tunisko,Libye, Alžírsko, Maroko, Nigérie, Ghana, Namíbie, Ázerbájdžán, Gruzie,Kazachstán, Chile, Venezuela, Bangladéš, Indonésie, Vietnam, Thajs-ko, Malajsie a Jemen.
Nejde jen o to, že provozovat bezpečně jaderný reaktor stěží zvládajíoperátoři i v tak disciplinovaných zemích, jako je Japonsko. Předevšímje potíž v tom, že jaderné technologie a materiály, které slouží k výroběenergie, lze velmi snadno a rychle použít i k vojenským účelům, ať už zrozhodnutí vládců daného státu nebo i menší organizovanou a odhod-lanou skupinou. Už dnes zažíváme jadernou krizi v Severní Koreji neboÍránu, v minulosti tímto způsobem získal přístup k jaderným zbraním Pákistán, Indie, Izrael a Jihoafrická republika. Je nepředstavitelné, žeby se podařilo předejít podobnému zneužití v případě masivního rozšířeníjaderné energetiky do celé řady nestabilních zemí. A to opomíjímeotázky, jak by se naložilo s jadernými odpady a kde by se vůbec získaluran, který v reaktorech slouží jako palivo.
Řešení pro všechny: efektivita a obnovitelné zdroje
Přitom je záchrana klimatu zvladatelná s již dnes ověřenými a komerčně dostupnými technologiemi: klíčem je snížení spotřeby a pře-chod na obnovitelné zdroje energie. To jsou navíc opatření, která simohou dovolit bez vedlejších rizik i chudé státy.
Scénářů, které dokládají uskutečnitelnost (technickou i ekonomi-ckou) přechodu na obnovitelné zdroje při výrazném zvýšení energetickéefektivity, existuje několik. Mezi ty nejlépe propracované patří studie„Energy [R]evolution“ publikovaná organizací Greenpeace. Zpracoval jiněmecký Ústav systémových a technologických analýz při Německémcentru letectví a kosmonautiky (DLR) a zabývá se podrobnou analýzounejen jednotlivých regionů a tamního potenciálu, ale i výší potřebných investic. Ukazuje, že snížení globálních emisí skleníkových plynů do roku2050 na polovinu je nejen uskutečnitelné a ve výsledku a finančněvýhodné, ale že je to také cesta k tomu, aby i chudí lidé v rozvojovýchzemích získali přístup k domácím, stabilním a dlouhodobě udržitelnýmzdrojům energie.
http://www.ipcc.ch - Oficiální stránka Mezivládního panelu o klimatických změnách IPCC
http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPOBFKW197M - Stránka českého Ministerstva životníhoprostředí s oficiálním českým překladem shrnutí tří hlavních části letošní zprávy IPCC
http://www.realclimate.org - Kolektivem vědců spravovaný portál obsahující vědecké poznatky i systematicky vyvracející mýty a nepravdy ohledně klimatických změn
http://www.greenpeace.org - Webová stránka organizace ekologické Greenpeace
http://www.christian-aid.org.uk - Webová stránka rozvojové organizace Christian
http://environment.newscientist.com/channel/earth/climate-change - Stránka časopisu New Scientistvěnovaná klimatickým změnám
http://securityandclimate.cna.org - Zpráva o hrozbách dopadů klimatických změn na národní bezpečnost USA
http://www.energyblueprint.info - Scénář „Energetická [R]evoluce“ publikovaný organizací Greenpeace
Napsáno 7. 7. 2007 (v den koncertu Live Earth) pro kampaň Česko proti chudobě.Autor vede kampaň zaměřenou na klima a energetiku v Greenpeace International a je předsedou Energetického informačního servisu WISE Brno.
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí»
Klim
atic
ké z
měn
y: d
opad
y a
rizik
a v
chud
ých
zem
ích
«
28
» NEKONEČNÝ PŘÍBĚH DLUHOVÉ KRIZEJiří Silný, Tomáš Tožička – Milostivé léto/Jubilee Czech
Už více než čtvrt století představuje dluhová krize jeden z nej-palčivějších problémů, s nímž se potýkají málo rozvinuté země ale i něk-teré středně silné ekonomiky. Nesplatitelné dluhy znemožňují nejenekonomický rozvoj, ale zároveň omezují přístup obyvatel ke vzdělání a us-pokojení základních životních potřeb. Nedostatečné příjmy nejza-dluženějších a nejchudších zemí stačí sotva na splácení úroků a nezbývádostatek prostředků na zdravotnictví a boj s pandemiemi, jakými jeHIV/AIDS, malárie, tuberkulóza a malomocenství. Dluhová krize je takéjednou z hlavních příčin toho, že denně umírá na sto tisíc lidí hladem a podvýživou. Již déle než dvacet let mezinárodní finanční instituce,OSN a vlády věřitelských zemí přicházejí s řešeními, která jsou, jak sevždy znovu ukazuje, neúčinná. Právě v případech, kdy dlužnické zeměpřesně plnily všechny uložené podmínky, spojené s restrukturalizacínebo odpuštěním části dluhu, se často dostaly znovu do stejných neboi horších potíží.
A jsou to vždy především chudí, kdo nesou následky zadluženosti.Právě oni nejvíce trpí úspornými opatřeními, k nimž se uchylují vlády v situaci, kdy jsou nuceny splácet příliš vysoké dluhy, nebo kdy jim to uklá-dají podmínky spojené s odpuštěním dluhů. Následky jsou pravidelněnezaměstnanost, zánik malého podnikání, ztráta potravinové nezávis-losti, snižující se průměrná délka života, vzrůstající dětská úmrtnost a zhroucení zdravotního a vzdělávacího systému a dalších veřejnýchslužeb, devastace životního prostředí kvůli exportu surovin a monokul-turních plodin .
STRUČNÁ HISTORIE DLUHOVÉ KRIZE
Konec kolonialismu
Někdy se můžeme setkat s názorem, že problémy rozvojových zemísouvisí především z rozpadem koloniálních pořádků a jejich ekonomickéinfrastruktury. Pravdou ovšem je, že dekolonializace proběhla celkemúspěšně a moci se ujaly převážně prodemokratické režimy. Některézemě mohly profitovat z bohatých přírodních zdrojů, jiné se orientovalypředevším na zemědělství, ve většině docházelo k industrializaci a bu-dování infrastruktury. Rychle narůstal počet škol všech typů, zvýšila segramotnost, zlepšily se životní podmínky i stav lidských práv.
V polovině šedesátých let věřilo mnoho západních i východníchekonomů a politiků, že rozvojové země by mohly vybudovat sváhospodářství velmi rychle za pomoci půjčeného kapitálu a technicképodpory.
Na konci 60. a v 70. letech došlo v řadě zemí k vojenskýmpřevratům, které byly často podporovány, či přinejmenším využíványzainteresovanými mocnostmi rozděleného světa. Tyto vlády často využí-valy úvěrů, a to i těch rozvojových, spíše na upevnění své moci, pod-poru represivních složek a armády. Mnohé z nich dokonce z těchtoúvěrů financovaly války s okolními státy. Po pádu diktátorů zůstalydemokratickým vládám jen astronomické dluhy a rozvrácenéhospodářství.
Řada vlád rozvojových zemí se také dopustila závažných chyb. V některých zemích byly financovány neefektivní projekty, které nemohlypřežít bez subvencí. Část úvěrů putovala přímo do kapes zkorumpova-ných vládních úředníků. Zde je ovšem třeba mít na paměti, že na ko-rupci profitovaly a profitují nejvíce firmy z průmyslových zemí, často s tichým vědomím svých vlád.
Dnes je už dostatečně známo i to, že bohaté země i jimi řízené instituce v řadě případů plánovitě falešnými prognózami i nátlakem navlády rozvojových zemí zadlužování vyvolávaly, aby si pojistily jejich eko-nomickou a politickou závislost (viz např. Perkins).
Ropné krize
První vážný otřes pro dosud vcelku úspěšný program rozvoje přinesl6.říjen 1973, kdy Egypt napadl Izrael. Cena ropy se zvedla během čtyřměsíců z 1,5 na 12 USD. Ekonomiky rozvojových zemí byly závislé naropných technologiích a samozřejmě neměly potřebné rezervy a zdroje k vyrovnání skokového zvýšení cen ropy. Jako řešení jim bylo nabídnutovyužít finančních rezerv rychle bohatnoucích ropných magnátů – tzv.petrodolary. Půjčky na nízký úrok vypadaly jako snadné řešení k přek-lenutí krize a dobrý obchod. Cena ropy ale rostla dál. V roce 1979 nazačátku íránsko-irácké války dosáhla 40 dolarů. S rostoucí spotřebouprůmyslových i nově se rozvíjejících ekonomik, jako jsou Čína a Indie, a především v důsledku dalších válek na Blízkém Východě, ceny ropyrostou i nadále.
Propad cen surovin, změna ekonomických pravidel
Zároveň od 70. let začaly klesat ceny všech ostatních surovin, nanichž byly rozvojové země závislé. Ekonomiky těchto zemí byly budoványpředevším na produkci komodit a jen velmi málo na výrobu finálních pro-duktů. Mnoho rozvojových zemí bylo těmito krizemi silně poškozeno,neboť na rozdíl od průmyslových zemí měly malé či žádné možnosti čelitnastávajícím problémům. Kdo získává převážnou část svých exportních 29
» N
ekon
ečný
příb
ěh d
luho
vé k
rize
«
„Je třeba ukončit dluhovou nadvládu. Je skandální, že bohatý světžádá od Jihu každodenně stovky milionů dolarů ve splátkách „dluhů“,které vznikly na základě nespravedlivých ekonomických vztahů,ochuzujících Jih a obohacujících Sever. … Dluh, spojený s pod-mínkami půjček a oddlužení, je nadále používán jako nástroj kon-troly a ovlivňování… jde o zájmy nadnárodních korporací, ovlivňovánízahraniční politiky, přístup ke zdrojům surovin…. S ohledem na lidskéutrpení způsobené historickým i přetrvávajícím vykořisťováním zemíJihu, na nerovnost v ekonomické a politické moci a na ekologickoudevastaci způsobenou Jihu komerčními zájmy, vládami a institucemiSeveru, není sporu o tom, že Sever je ve skutečnosti dlužníkem Jihu.Prohlašujeme, že Jih je věřitelem obrovského historického sociál-ního, kulturního, politického a ekologického dluhu. To musí býtuznáno a musí být uskutečněny restituce a reparace.“
Ze společného prohlášení nevládních organizací, zabývajících se tématem dluhu přizasedání Světového sociálního fóra v Nairobi roku 2007
prostředků z prodeje např. bavlny, kávy, čaje nebo mědi, není schopenpřejít během několika málo let na nové výrobky. Zvláště když ještě nemásplacené dluhy za vybudování průmyslu, který se ukázal jako ztrátový.Západní země, které v té době také čelily krizi, navíc uzavřely své trhydovozu zboží z rozvojových zemí, čímž se krize na Jihu ještě prohloubila.
Zdražení půjček
Po nástupu R. Reagana do Bílého domu zahájily USA masivní a nikdynedokončený zbrojní program orientovaný na válku ve vesmíru. K tomuúčelu potřebovaly obrovské půjčky, což znamenalo zdražení úvěrů nasvětovém trhu - úroky vzrostly až na 20%. Znamenalo to nejen ztíženoudostupnost dalších úvěrů, ale také zdražení již existujících dluhů. Tím seroztočila nekonečná spirála zadlužování. Zatímco v roce 1970 dlužilyrozvojové země osmdesát miliard dolarů, v roce 1982 to bylo už de-
setkrát tolik. Aktuální částka překračuje dva a pů tisíce miliard dolarů.Dluhový mechanismus se stal velmi účinným prostředkem přeroz-dělování směrem od chudých k bohatým, odčerpávání nesmírnýchzdrojů z Jihu na Sever. „Půjčili jsme si jen 8 miliard USD v letech 1985-86. Již jsme splatili 16 miliard a teď máme zaplatit dalších 28 miliard. Nej-větším problémem zadluženosti je lichvářský úrok,“ prohlásil nigerijskýprezident Obasanjo.
POSTOJ VĚŘITELŮ
Mluvíme-li o věřitelích, jedná se o národní vlády, soukromé banky a mezinárodní finanční instituce (International Financial Institutions, IFIs)označované podle místa vzniku jako tzv. breettonwoodské instituce.„Kdybyste papouška naučili opakovat fiskální disciplína, privatizace a otevírání trhů, mohli jste se v osmdesátých a devadesátých letech obe-jít bez rad MMF,“ zhodnotil práci IFIs Joseph Stiglitz, nositel Nobelovyceny za ekonomii a bývalý hlavní ekonom Světové banky.
K překonání krize v zadlužených zemích přišly IFIs s tzv. Programemstrukturálního přizpůsobení (SAP, Structural Adjustment Programs).Během dvaceti let fungování SAP se tato strategie neosvědčila a nej-lepší žáci, jako Zambie či Argentina, se potýkají s těžkými problémy.Přesto byl stejný model uplatněn s obdobnými výsledky při transformacipostsocialistických ekonomik. Snižováním výdajů do sociální oblasti a zdravotnictví roste sociální nerovnost. Snižováním výdajů do školstvíklesá vzdělanost a tím se snižuje i rozvojový potenciál země. Místo di-verzifikace hospodářství a budování zpracovatelského průmyslu jsouzemě nabádány, aby dále exportovaly laciné suroviny a hotové výrobkydovážely z průmyslových zemí. Tato politika dále snižuje cenu komoditna trhu. Naprostá volnost pohybu kapitálu podporuje spekulativní pře-suny, krátkodobé investice a následný odliv vkladů, což může, jako v pří-padě Argentiny v r. 2001, vést do těžké krize národního hospodářství.SAP celkově vedly k rozšiřování chudoby, ke zhoršení dostupnostivzdělání a základních životních potřeb včetně pitné vody. Po celosvě-tové kritice SAP, především z řad nevládních organizací a církví, před-stavily IFIs takzvané Strategické dokumenty pro omezení chudoby(PRSP, Powerty Reduction Strategy Papers). Bohužel však všechnydosavadní PRSP považují pokračování opatření plánovaných v rámciSAP za bezpodmínečný předpoklad dosažení růstových cílů a vůbec senezabývají sociální a ekologickou udržitelností. Ve všech PRSP je před-pokládána další liberalizace obchodního a finančního trhu a privatizaceveřejných služeb a podpora vývozu laciných komodit na úkor produkcefinálních výrobků. Velcí latinskoameričtí dlužníci jako Brazílie a Argentinaraději uhradili s velkými oběťmi v předstihu své závazky u MMF, aby sezbavili jeho „rad“ a ovlivňování svých ekonomik. MMF tak v současnédobě čelí nedostatku zájemců o jeho půjčky – za poslední dva roky po-klesl objem úvěrů o desítky procent. Venezuela dokonce činí krokysměřující k vystoupení z IFIs a podílí se s řadou dalších zemí kontinentuna vybudování regionální rozvojové banky, respektující skutečné potřebyboje proti chudobě.
DLUHY TRANSFORMACE
Na seznamech zemí významně ohrožených dluhovou krizí se poroce 1989 objevila řada postsocialistických zemí východní Evropy a střední Asie. I některé socialistické země byly významně zadlužené – především Polsko, Maďarsko a Jugoslávie. Polsko a Maďarsko získalyv devadesátých letech od západních věřitelů velkorysé oddlužení za svézásluhy na pádu komunistických vlád a Srbsko a Černá Hora získalyrovněž politicky motivované částečné oddlužení po pádu Miloševičovarežimu.
V současné době patří k vážně zadluženým zemím regionu země s nízkými příjmy: Tádžikistán a Kyrgyzstán (který v roce 2007 odmítlnabízené oddlužení v systému HIPC, aby se vyhnul nadiktovaným eko-nomickým podmínkám). Ze zemí se středními příjmy jsou vážně za-dlužené Bulharsko, Chorvatsko, Kazachstán a Srbsko. Země, kterédříve byly součástí Sovětského svazu, sice zpravidla získaly od Ruskaodpuštění starých dluhů, ale ty, které nedisponují vlastními energetický-mi zdroji, pozvolna znovu zvyšují své zadlužení v důsledku závislosti naruských dodávkách ropy a zemního plynu. Ale většina dluhů je důsled-kem nezvládnuté transformace ekonomik, které byly často šokovým způ-
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí»
Nek
oneč
ný p
říběh
dlu
hové
kriz
e «
30
Chronologie neúspěšného dluhového managementu1982, Mexiko, tehdy druhý největší světový dlužník, nemohlo nadále plnit svéplatební povinnosti. Jen o málo později musely zastavit svou dluhovou službu Brazíliea řada dalších zemí.
1985, Bakerův plán: Americký ministr financí Baker navrhuje zajistit platební schop-nost patnácti nejvíce postižených zemí poskytnutím nových úvěrů. Tím má být pod-pořen růst, který povede k umoření dluhů. Nové úvěry plynou ale přímo do dluhovéslužby. Bakerův plán ztroskotal.
1988, Torontské podmínky: Na setkání zemí G7 v Torontu poskytují věřitelské vládypoprvé možnost odpustit bilaterální dluhy chudých zemí. Jako horní hraniceodpuštění je stanoveno 33 % běžných plateb dluhové služby. Ukazuje se, že je tonedostatečné.
1989, Bradyho plán: Tato iniciativa pojmenovaná podle amerického ministra financíBradyho měla snížit bankovní dluhy 39 nejvíce zadlužených zemí pomocí směsiodpuštění dluhů a dluhových úlev, nových půjček a převedením části dluhů na podílyve státních podnicích (Brady Bonds). Bradyho plán skutečně vedl k přechodnému ulehčení pro některé velké dlužníky se středními příjmy.
1991, Londýnské podmínky: Na summitu zemí G7 v Londýně je zvýšena horní hrani-ce odpuštění dluhů pro chudé země na 50 %. Pro překonání platební neschopnostitěchto zemí to nestačí.
1994, Neapolské podmínky: Na summitu v Neapoli rozhoduje G7 o dalším zvýšeníkvóty odpuštění na 67 %. Poprvé mohou být redukovány nejen běžné platby, alerovněž celková výše dluhu.
1995, Iniciativa z Halifaxu: G7 se na svém setkání v Halifaxu věnuje problému dluhůchudých vysoce zadlužených zemí (HIPC) vůči multilaterálním věřitelům. MMF a Světová banka poté vyvinou iniciativu HIPC (HIPC I), která se zabývá bilaterálnímia multilaterálními dluhy.
1996, Lyonské podmínky: Summit G7 v Lyonu vyzývá věřitelské vlády, aby podpořilyiniciativu HIPC a pokročily dál než stanovují Neapolské podmínky. V roce 1998 získáváMosambik jako první země v rámci iniciativy HIPC odpuštění dluhů ve výši 80 %.
1999, Kolínská iniciativa: Ukazuje se, že iniciativa HIPC je nedostatečná, jen šestizemím se podařilo v rámci HIPC I dosáhnout částečného oddlužení. Na summitu G7v Kolíně nad Rýnem je dohodnuto rozšíření iniciativy HIPC (HIPC II). Snížení přís-tupových bariér má umožnit 36 zemím odpuštění dluhu až do 90 %.
2002, Summit G7 v Kananaskis: Kolínská iniciativa nedosáhla očekávanéhovýsledku. Pouze šest zemí bylo do října 2002 oddluženo. Přinejmenším jedna z nich má už zase vážné problémy s platební schopností. Na summitu G7 v Kananaskis (Kanada) je usneseno dodatečné financování, které má vyplnit díry způ-sobené nerealistickými výpočty Světové banky a MMF.
2006, Summit G7 v Gleneagles: Vlády bohatých zemí s velkou reklamou přislíbilytzv. „100 %“ oddlužení nejchudších zemí, ale skutečnost je taková, jde jen o částdluhů, takže např. pro Zambii jde o snížení o 36%, pro Bolívii o pouhých 19% atd.Navíc o výši odpuštěných dluhů je zároveň snížena částka na rozvojovou spolupráci.
sobem vystaveny příliš brzy příliš drsnému prostředí. Extrémní zadlužení,z kterého se už některé z uvedených zemí zřejmě nedokáží dostat vlast-ními silami, jejich šance na hospodářský a sociální rozvoj ještě zhoršujea ome-zuje i tolik potřebné rozvíjení demokratické kultury. K věřitelůmpatří vlády bohatých zemí, MMF a Světová banka i soukromé banky(většina uvedených zemí má problémy i s vnitřním zadlužením vlád).Celkovou sumou zadlužení se region řadí na druhé místo za LatinskouAmerikou, na rozdíl od ní ale závažnost situace není dosud dostatečněvnímána ani vládami, ani mezinárodními organizacemi, ani občanskouspolečností a lze se obávat, že se situace bude v řadě zemí zhoršovat.
CESTY K ŘEŠENÍ DLUHOVÉ KRIZE
Uvedený stručný popis vzniku a mechanismů dluhové krize chudýchzemí ukazuje zřetelně, že řada dluhů vznikla pochybným způsobem a že také jejich podmínky jsou jednostranně nevýhodné pro dlužníky.
Jedním z návrhů jak tuto diskriminační praxi překonat je požadavekmezinárodní kampaně za řešení dluhové krize po zavedení tzv. Spra-vedlivého a transparentního arbitrážního řízení (Fair and Transparent Arbitration Proces – FTAP). I v rámci tohoto procesu by však měla být vždygarantována tzv. dluhová únosnost, tzn. že dluhová služba nebude ohrožo-vat plnění základních úkolů státu jako je vzdělávání, zdravotní péče,ochrana životního prostředí a zajištění základních životních potřeb pro oby-vatele včetně přístupu k pitné vodě. Takový postup by zároveň respekto-val dodržování základních lidských práv. Tyto výdaje musí tvořit životníminimum státu. Organizační struktura arbitrážní instituce by měla býtzřízena v rámci systému OSN. Další iniciativou je, aby bylo v budoucnuvytvořeno mezinárodní insolvenční právo a mezinárodní insolvenční soud.
Arbitráž či insolvenční soud jsou jedinou možností, jak vnést dodluhové krize spravedlnost a pořádek. Neodpovědné a korupční chovánívěřitelů by byly eliminovány, protože dluhy takto vzniklé by mohly být označeny jako nelegitimní. Neodpovědné a korupční chování dlužnic-kých vlád by bylo eliminováno, protože by dostávaly peníze jen naprověřené projekty a při rozporování by musely veřejně skládat účty zavynaložené peníze. Nezávislé rozhodování rovnoměrně rozkládáodpovědnost na dlužníka i věřitele, jako to odpovídá požadavkům nasoučasnou úroveň práva.
NELEGITIMNÍ DLUHY
Několikrát byla už zmíněna otázka legitimity dluhů. To je také širocediskutované téma, které se opírá o právní teorii, formulovanou poprvéprof. A. Sackem, která definuje některé dluhy jako „zavrženíhodné“ (odious debts“) a to v případě, že půjčky byly přijímány a) bez souhlasuobyvatelstva nebo v rozporu s právním řádem země (to se týká zejménanedemokratických režimů), b) nepřinesly pro obyvatelstvo žádný prokaza-telný užitek c) a zároveň bylo věřiteli obé při poskytnutí úvěru známo.
Takovou definici lze uplatnit na řadu půjček, které dostávalynedemokratické režimy v dobách studené války na obou stranách fronty.Existují velmi drastické příklady – jako např. dluhy bělošské diktátorskévlády Jihoafrické republiky z doby apartheidu, které splácí dnešnídemokratický režim a vlastně tak dodatečně platí za útlak černé většinyobyvatelstva. Jiným příkladem je Brazílie, kde vláda v dobách diktaturynedodržovala vlastní zákony a nedávala smlouvy o zahraničních půjčkáchke schválení parlamentu.
Už v minulosti došlo několikrát k úspěšnému odmítnutí dlužníků nele-gitimní dluhy splácet. USA roku 1898 odmítly placení dluhu Kuby Španěl-sku s tím, že jsou nelegitimní a byly využívány proti zájmu kubánskýchobyvatel. Po útěku kostarického diktátora A. Tinoca vymáhala Kanadskákrálovská banka peníze, které si půjčil, na nové demokraticky zvolenévládě. V arbitrážním řízení, které vedl W.H.Taft (27. prezident US a potépředseda nejvyššího soudu), byly tyto dluhy označeny jako nelegitimní,protože Kanadská královská banka si měla být vědoma, že peníze sloužík osobnímu prospěchu diktátora a jeho rodiny a k upevnění jeho moci.
Současným dlužníkům se zatím takový úspěch nepodařil, ale k průlomu došlo naopak na straně věřitelů. Takovým pozitivním příkla-dem je Norsko, které jako první stát vymazalo své pohledávky vůči pěti
zemím ve výši osmdesát milionů dolarů. Šlo o půjčky z let 1976 –1980určené na nákup norských lodí motivované více zachováním pracovníchmíst v době krize loďařského průmyslu než rozvojovými potřebami pří-jemců.
ROZUMNÉ ODDLUŽENÍ FUNGUJE
Příkladem úspěšně praktikovaného oddlužení jsou takzvanévýměnné fondy (Swap), které uplatňuje u svých pohledávek napříkladŠvýcarsko a řada dalších zemí. Místo aby dlužník splácel věřiteli, finan-cuje pod nezávislou kontrolou rozvojové a sociální projekty ve vlastnízemi a vydaná částka je pak v dohodnutém násobku odečtena z dluhu.
K nejrozsáhlejšímu oddlužení došlo po druhé světové válce a týkalose Německa. V zájmu mírové rekonstrukce Evropy se mocnosti dohodlyna odpuštění části dluhů a v roce 1953 mu skutečně většinu dluhů od-pustily. Německá vláda prohlásila, že ještě nikdy v historii neprojevili vítě-zové tolik šlechetnosti k poraženému. Tato šlechetnost se Evropěvyplatila, tím obtížněji obhajitelný je ale velmi málo šlechetný přístup k nej-chudším zemím planety.
Současná debata o únosnosti dluhů jednak vyžaduje, aby existovalazávazná a transparentní pravidla stejná pro všechny srovnatelnéekonomiky a aby se únosnost nepoměřovala především exportnímipříjmy, ale v první řadě oprávněnými potřebami zajištění existenčníhomini-ma a minima veřejných služeb pro obyvatelstvo dlužnické země.
ZÁVĚR
Mezinárodní veřejnost, OSN, církve a humanitární a rozvojové organizace opakovaně volají po radikální redukci dluhů nejchudšíchzemí. Za tímto účelem byla v roce 1997 založena největší mezinárodníkampaň Jubilee/Milostivé léto, která požadovala oddlužení nejchudšíchzemí do roku 2000 a vytvoření mezinárodních pravidel pro řešení mezi-národních dluhů. Petici na podporu těchto požadavků podepsalo 22 31
» N
ekon
ečný
příb
ěh d
luho
vé k
rize
«
» OBNOVITELNÁ ENERGETIKA JAKO ÚSTŘEDNÍ ROZVOJOVÝ PROJEKTMilan Smrž, EUROSOLAR.cz
Již dávno předtím, než se civilizace vydala na svou cestu, hrála energetika zásadní roli - jak při vzniku života, tak při jeho proměnách, ažkonečně umožnila vznik lidské kultury v prvních společenstvích. Prvotníenergetický systém byl téměř výlučně založen na sluneční energii a omezených možnostech jejího skladování. Oproti tomu je fosilnějaderný energetický systém současné civilizace založen na téměřvýlučném využívání neobnovitelných zdrojů a proto má dvě nezpochyb-nitelné limity. První se týká dostupnosti energetických zdrojů a druháekologických následků. Obě tyto limity postihnou všechny oblasti světa.S tím rozdílem, že některé více a jiné méně. Více se projeví právě v rozvojových zemích. Další charakteristikou současného energetic-kého systému je jeho specifické rozložení. Současný energetický sys-tém globálně využívá lokální energetické zdroje a tím negativně působína přerozdělování přírodního bohatství. Jedná se především o fosilnísystém, protože podíl jaderné energie na celkové světové energetickéspotřebě je velmi nízký. Navzdory desetiletí trvající masivní podpořepokrývají atomové elektrárny pouze 5 % celosvětové energetickéspotřeby a necelých 16 % spotřeby elektrického proudu. (Mezinárodníenergetická agentura, IEA 2005).
Specifická energetická situace rozvojových zemi
Rozvojové země se v oblasti energetiky liší od zemí průmyslovýchještě více než v kterémkoliv jiném odvětví. Většinou nemají žádné nebojen nedostatečné zásoby fosilních energetických surovin, ale především
nemají rozvinutou infrastrukturu, zejména distribuční sítě pro elektrickouenergii či plyn a nemají prostředky na dovoz fosilních energetickýchzdrojů. V následující tabulce uvádím již sice starší nicméně o to více alar-mující údaje o podílu importu fosilních energetických zdrojů z exportníchpříjmů rozvojových zemí. Novější data již k dispozici nejsou, i když nelzemít pochyb, že situace se za posledních 20 let ještě zhoršila.
Jedním z největších přicházejících ekonomických a tím i sociálníchproblémů je očekávaný explozivní nárůst ceny ropy po dosažení boduzvaného “oilpeak“, v němž poptávka převýší rychlost těžby. Podle všechodhadů k tomuto bodu dojde během několika málo let a podle některýchekonomů může mít za následek až 20% propad ekonomiky. Těžký otřespro průmyslové země a katastrofa pro země rozvojové.
Naše současné energetické hospodářství nemůže být modelem prorozvojové země. Tyto země musí začít co nejrychleji využívat náš budoucíenergetický systém. Není čas na to, jakkoliv se tak často stávalo, abyrozvojové země pomalu kopírovaly vývoj zemí průmyslových. Základ ener-getické koncepce průmyslových zemí – tepelné či jaderné kondenzačníelektrárny – jsou v Africe i v dalších rozvojových zemích skutečně zcelanejhorší variantou. A to hned z několika důvodů:
• v mnoha rozvojových zemích je třeba řešit energetiku decentrálnímzpůsobem, protože v těchto zemích je buď velmi nedostačující nebov některých regionech vůbec žádná infrastruktura pro elektrické zásobování. Elektrifikovat zemi z centrálních zdrojů by znamenalovybudovat nákladnou a neracionální distribuční síť také vevenkovských oblastech, které jsou velmi řídce osídleny;
• povrchové vody, které by bylo nutno použít v tropických oblastech k chlazení kondenzačních elektráren, mají vyšší teplotu, a proto budemožné z čistě fyzikálních důvodů dosáhnout pouze nižší teoretickétermické účinnosti celého elektrárenského cyklu, neboť termody-namická účinnost je dána právě rozdílem teplot. Čím je tento rozdílvětší, tím je větší i účinnost. Rozdíl teploty vody v africké a evropskéřece bude asi 8 – 10 stupňů. Efektivita výroby elektřiny v horkýchoblastech bude nižší než třeba v Evropě;
• z hlediska spotřeby vody jsou kondenzační elektrárny rovněž velminevýhodné, především se zřetelem na postupující vysychání krajinya rozšiřování aridních oblastí; na výrobu jedné kilowatthodiny v uhelné, olejové nebo plynové elektrárně je třeba pro chlazení v chladící věži 2,6 l/kWh vody a pro atomovou elektrárnu s lehko-vodním reaktorem 3,2 l/kWh. Tedy pro chlazení 1000 MW atomovéelektrárny by spotřeba vody činila 3200 m3/ hodinu, což odpovídáasi 0,89 m3/sec. A to je pěkná říčka.
Na rozdíl od kondenzačních elektráren se kogenerační elektrárnyčasto právem považují za přínos ke klimatickým strategiím, protožeumožní racionálnější využití primární energie. Jejich zbytkové teplo sepoté, co se část energie spotřebuje v turbíně, neodevzdá chladící vodě,ale odvede se jinam, kde se využije, což ve většině případů v rozvojo-vých zemích není možné řešení. Pro teplo totiž musí existovat stáláspotřeba, aby se využitelnost původní primární energie zvýšila. To býváproblémem i v našich podmínkách, natož pak třeba v Africe.
Pro nás jsou ale důležité výhody. Rozvojové země mají dostatekslunce – o 50 až 100 % více průměrného slunečního svitu než v našichzeměpisných šířkách. Mnohdy mají i mnoho půdy, která umožní pěs-tování rozmanitých energetických, především olejových rostlin.
Naplňování rozvojových cílů tisíciletí»
Obn
ovite
lná
ener
getik
a ja
ko ú
stře
dní r
ozvo
jový
pro
jekt
«
32
milionů lidí a podpořili ji i generální tajemník OSN, Světová rada církví a papež. Přestože se doposud nepodařilo problém vyřešit, přece došloke značnému posunu, dluhová krize je stálou součástí politických debatna světové úrovni, v omezené míře dochází k oddlužování a neudržitel-nost současného stavu je stále zřejmější. Pokud má být dosaženopokroku v boji proti chudobě, je třeba přikročit k řadě změn ve světovépolitice a ekonomice. Radikální oddlužení s odpovídajícími změnami vevztazích mezi dlužníky a věřiteli je přitom zvlášť nezbytné.
Výběr z literatury:
- LEGAL ASPECTS UNDERLYING INTERNATIONAL RESOLUTION OF STATE INSOLVENCY by Julie AnnSmith and Kofi Oteng Kufuor, Research Fellow, School of Law, University of East London
- Kaiser, Jürgen at al. (Ed.) Illegitime Schulden, erlassjahr.de, Düsseldorf, 2003- Declaration On Debt , World Social Forum in Nairobi, Kenya, 2007 - Mandel, Stehen, Debt Relief as if People Mattered, A rights-based aproach to debt sustainability, NewEconomics Foundation, London, 2006
- Kaiser Jürgen, Kowsky Hartmut, Schueller Benedikt, Sovereign Debt in Central/Eastern European andComonwealth of Independent States Countries, erlassjahr.de, Evangelischer Entwciklungsdiens,
- Ekumenical Academy Prague, Praha, 2006 (také v ruštině)- Perkins John, Confessions of an Economic Hit Man, Berrett-Koehler Publishers, Inc. San Francisco,CA,USA, 2004
- Spravedlivé oddlužení, kol. autorů, Ekumenická akademie Praha, 2004 - www.eurodad.org, www.ekumakad.cz
Možnosti a limity obnovitelných zdrojů v rozvojových zemích
1. fotovoltaika
I v severních průmyslových zemích sílí přesvědčení, že to bude právěfotovoltaika, která se stane budoucí královnou obnovitelných zdrojů.Výhody jsou zřejmé – na rozdíl od jiných obnovitelných zdrojů nepotřebujefotovoltaické zařízení prakticky žádnou údržbu a výměnu, pouze občas-nou revizi. Fotovoltaické zařízení může být umístěno na střechách nebona jednoduchých konstrukcích prakticky kdekoliv a v jakékoliv velikosti.
V rozvojových zemích je to právě fotovoltaika, která je předurčena k široké decentrální aplikaci. Především proto, že je snadno revi-dovatelná, elektrickou revizi svede každý středně šikovný elektrikář, kterýmá srozumitelný manuál a ten zvládne i jednoduchou opravu, i v Evropěspočívající z výměny vadných modulů. Další výhodou je to, že na foto-voltaické panely, které jsou ústřední a nejdůležitější částí fotovoltaické-ho zásobování, poskytují dnes výrobci záruku i dvacet let.
Pomocí fotovoltaiky lze zajistit decentrální ostrovní elektrickoumikrosíť o standardní kvalitě (220V, 50 Hz) nebo obdobnou elektrifikacijednotlivých objektů. Skladovat elektřinu lze v olověných akumulátorech,s výhodou uzavřených gelových, které jsou bezúdržbové. V brzké bu-doucnosti lze očekávat veliký posun v technologiích skladování elek-trické energie a to především v nových typech baterií s vyšší účinností,vyšším počtem nabíjecích cyklů a menší hmotností a vyšší kapacitou.Pomocí fotovoltaiky lze osvětlovat, provozovat počítače, radia, kopírky i malé elektrické nástroje – jako například ruční nářadí sloužící k lokálnívýrobě nebo údržbě - ale i třeba svařovat, jak jsme ověřili v projektu Ma-suku v Zambii.
2. rostlinné oleje
Existuje několik desítek vhodných rostlin, které lisováním zralýchsemen za studena poskytují asi 35-55 % rostlinného oleje. Energetickýobsah jednoho litru získaného oleje je asi 10 kWh, což se příliš neliší odhodnoty, kterou mají běžná kapalná paliva a pohonné hmoty jako ben-zín nebo nafta. Jednou z nejvýhodnějších a nejvýnosnějších rostlin prozískávání oleje je olejová palma guinejská, která v optimálních pod-mínkách poskytuje z hektaru 10 tun oleje. Nevýhodou je poměrně kom-plikovaný sběr a složité získávání oleje z kokosových ořechů. Dnes sezačíná prosazovat jiná olejnina a to Jatropha curcas, která roste i ve velmisuchých oblastech, vyjma nejsušších oblastí tedy v celé Africe. Její výnosje od 3 do 5 tun z hektaru. Rostlinné oleje jsou téměř univerzálněvyužitelné, jak ukazuje následující přehled:
• lze na nich v poměrně jednoduchých vařičích pohodlně a jed-noduše vařit jako na obnovitelném zdroji energie, což přinese ve-likou a podstatnou úsporu dřeva a dřevěného uhlí; olej je protodůležitým spojencem v boji proti deforestaci;
• zbytky po lisování mohou být použity jako palivo na vaření do ohniště,může s nimi být zlepšována kvalita půdy a zádrž vody v ní, v případě
jedlých olejů (především mimo skočcového a jatrophového) mohoubýt zbytky zkrmovány drůbeží;
• na lokální produkci olejů lze založit výrobu mýdla, svíček nebo něk-terých nátěrů;
• stacionární a nestacionární diesel motory lze uzpůsobit na provozna rostlinné oleje nebo lze bez úpravy využívat jejich směsi s fosilnínaftou či biodieselem;
• olej lze exportovat na výrobu biodieselu;• při osázení ploch, kde nikdy stromy nebyly, lze zajistit finanční příjem
formou uhlíkových kreditů;• v polostínu olejových rostlin lze pěstovat zeleninu a další plodiny pro
domácí potřebu.
Olej a jeho energetické srovnání s ostatními biopalivy
Každá výroba vyžaduje energii. Protože současný energetický sys-tém je převážně založen na fosilních palivech, tak potřebuje energii fosil-ní. Ve dvacátých letech se spotřeboval jeden barel ropy na 50 barelůvytěžené ropy, zatímco dnes je průměrný poměr jedna ku pěti. Stejně taklze hodnotit jakoukoliv jinou výrobu, biopaliva nevyjímaje. Při energetic-kém výpočtu je třeba vzít v potaz všechny kroky, od sběru nebo sklizněolejové kultury až po dopravu na místo spotřeby. Pro řepku se v našichpoměrech třeba počítá asi s třetinou výnosu oleje na kompletní zpra-cování oleje na biodiesel, což by představovalo asi 400 litrů biodieselu.V tomto celkovém cyklu je třeba počítat se zoráním pole, výsadbou kul-tury, jejím postřikem, sklizní, oddělením semen, jejich vylisováním,výrobou biodieselu transesterifikací, vypráním vodou a filtrací. Pakližebychom ale použili jatrophovou plantáž a používali čistý rostlinný olej,zbavili bychom se několika kroků – prakticky především orání a výsadby(jatropha nese olejová semena 30 let), postřiků a výroby biodieselu. S ohledem na to, že jatropha poskytuje v průměru 3,5 krát více oleje nežřepka olejná a přihlédneme-li k tomu, že se olej bude nejspíše spotře-bovávat lokálně, můžeme i s jistou rezervou celkovou spotřebu na výrobuodhadnout na dvě třetiny. Pak poměr vstupní a výstupní energie bude300 : 4000 tedy 1:13,3. Analogické poměry pro výrobu etanolu a biodieselu z řepky nebo soji od 1,3:1 přes 1,8 :1 až 7,8:1 (u biodieselu z použitého oleje). Energetické využívání čistého oleje jetedy - i bez ohledu na další již uvedené profity - z energetického hlediskajedničkou.
Další možnosti do slunných oblastí
Vedle olejů a fotovoltaiky je velmi smysluplné využívat ve slunnýchoblastech sluneční vařiče a to jak parabolického typu, jež sice skýtajíjistá nebezpečí, tak především vařiče krabicového typu jako „slunečnítrouby“, v nichž lze s úspěchem uvařit rýži, brambory nebo péci. Jejichprincipem jsou leskle (alobalem) či vyleštěným hliníkovým plechem vy-ložené a dobře izolované dřevěné nebo i papírové boxy, které jsou uza-vřeny dřevěným rámem s dutinkovým organickým sklem neboobyčejným, či lépe bezpečnostním sklem.
Závěr
Energetika je nosným programem každého rozvoje. Rozvojové zeměse musí co nejdříve zbavit fatální závislosti na dovozových i vlastních fosil-ních zdrojích a vydat se cestou obnovitelné a dlouhodobě udržitelné energetiky. Cestu založenou na fosilních nebo jaderných zdrojích a hnanou především partikulárními skupinovými zájmy musíme co nej-dříve opustit.
Produkty obnovitelné energetiky se mohou s výhodou prodávat sys-témem oboustranného profitu (win-win) a jejich dalším přínosem je, žepodstatná část výnosu z prodeje zůstává v komunitě a ta z nich můževytvořit fond oprav a rekonstrukce na budoucí nákup potřebných kom-ponent nebo i celého zařízení.
33
» O
bnov
iteln
á en
erge
tika
jako
úst
ředn
í roz
vojo
vý p
roje
kt «
» ČEŠI PROTI BÍDĚJakub Patočka – Literární noviny
Kampaň Česko proti chudobě, jak se každý může přesvědčit nanásledujících stranách, lze pokládat za výjimečně obdivuhodný výkončeských občanských organizací. Navzdory svému nepříliš vábivémunázvu, na němž je bezproblémové pouze prostřední slovo – proti. Protibídě doma i ve světě je ovšem správné působit s veškerou důslednostív českých zemích i ve světě.
V Anglii svého času zuřil spor mezi lidmi, kteří chtěli odstraňovatbídu mezi Brity, a lidmi, kteří své úsilí soustřeďovali na její překonávánív zemích třetího světa. Jedni britští dobrodinci druhé obviňovali velmi ne-gentlemansky, že berou peníze na úkor potřebnějších chudáků buďdomácích, či naopak zahraničních. České organizace brojící proti chu-době ve třetím světě by možná mohly uvažovat o tom, jak do své prácezapojit bezdomovce či jiné domácí potřebné, aby podobným střetůmpro budoucnost předešly.
Slovo „proti“ problematické není, ačkoli je v dnešní době bla-hosklonného cynismu a pokrytecky mírumilovného vyhýbání se kon-fliktům za problematické mnozí pokládají. Být proti něčemu je častonezbytnou součástí postoje, který se pokouší formulovat něco novéhoa prospěšného. Gándhí, Masaryk, Martin Luther King by dnes nebyliznámí nikomu kromě hrstky akademiků nebýt toho, že v pravou chvíliřekli své velmi zřetelné a přesné proti.
Konečně chudoba je slovo, která nemá jen záporné významy, ačkolisi to mnozí lidé dnes patrně myslí. Už v Bibli se píše o velbloudovi, kterýprojde snáze uchem jehly, nežli bohatec do království nebeského. O situaci ještě starší vypráví dialog Platóna s Diogénem, který si předsvým sudem omýval zeleninu. „Proč si myješ zeleninu?“, otázal se jejprý Platón a dodal: „Kdybys poslouchal krále, on by tě živil.“ Diogénesmu odpověděl: „No a ty, kdyby sis sám myl zeleninu, nemusel bysposlouchat krále.“ Jak vidno, od samého počátku naší civilizace víme,že chudoba může být či dokonce přímo je součástí životní cesty smyslu-plnější, než jsou ty, po nichž se kráčí pohodlně a zajištěně, neboť oplý-vají hmotným bohatstvím.
Bída je ovšem slovo popisující situaci lidí, kteří pro samu nouzidoslova nevědí kudy kam. Po světě jich žijí nepředstavitelné množstvía bohužel jich přibývá rovněž u nás doma. Argument, jímž se častozdůvodňuje vlastní nečinnost, že za svou situaci si může každý sám,neobstojí. Kdo si dá trošku práce se zmapováním konkrétních osudů,odhalí složitou spleť společenských vazeb a souvislostí, kterým i v lecčems talentovaný člověk může padnout za oběť tak, jako tisícejiných padají za oběť automobilovému provozu; bez ohledu na svéschopnosti. Kvůli bídě lidé hynou či se stávají zoufalými i nenávistnými,chudoba naopak na charakter člověka vliv mít nemusí žádný, anebo i příznivý.
Rozumět chudobě je důležité, abychom v rámci vlastní představy o dobru neničili ve třetím světě ty jeho rysy, v nichž může být i lepší, nežje svět náš. Jedná se o předivo mezilidských vztahů v širších rodinácha komunitách, ale také o schopnost vzájemně si pomáhat či ochotubavit se pospolu bez podpory industriálních komunikačních technologií.Je dobře, že české občanské iniciativy, jejichž zástupci píší do tétoknížečky, to vědí, anebo cítí: své spolupracovníky ve třetím světě respektují jako partnera s vědomím, že od něj mohou v nehmotnémsvětě dostat mnohem víc, než kolik jim kdy hmotně mohou přinést. Bezohledu na to, jak svou kampaň pojmenovali, jsou Češi proti bídě jednouz důležitých nadějí na zlepšení občansky stále ještě chudých českýchpoměrů.
» Če
ši p
roti
bídě
« /
» P
ožad
avky
kam
paně
Čes
ko p
roti
chud
obě
«
34
Česko proti chudobě
» POŽADAVKY KAMPANĚ ČESKO PROTI CHUDOBĚ
1. Zřízením rozvojové agentury zefektivnit a zprůhlednit rozvo-jovou spolupráci tak, aby skutečně reflektovala priority rozvo-jových zemí a přispívala k naplňování Rozvojových cílů tisíciletí,nikoli aby sloužila k podpoře exportu České republiky.
Česko dosud nepřikročilo k zá-sadní reformě programu rozvojovéspolupráce od jejího obno-vení v roce 1995. Požadujeme,aby se správou finančních pro-středků na rozvojovou spoluprácizabývala profesionální rozvojováagentura a nikoli nekoordinovaníúředníci na devíti ministerstvech,abychom dosáhli možnosti koordi-nace s ostatními evropskýmizeměmi. Požadujeme, aby projektybyly definovány především podleRozvojových cílů tisíciletí, ne podlemomentálních zahraničně-politic-
kých zájmů. Je nezbytné, aby prostředky byly poskytovány na boj protiextrémní chudobě a zajištění základních sociálních služeb v rozvojovýchzemích a ne na podporu českého exportu.
2. Zvyšovat objem oficiální rozvojové pomoci České republiky v souladu s našimi mezinárodními závazky na 0,7 procent HND doroku 2015.
Prostředky poskytované Čes-kou republikou na rozvojovouspolupráci tvoří v současnosti jen0,11 % jejího hrubého národníhodůchodu (HND). Přitom vyspěléstáty světa se již před 36 lety za-vázaly zvýšit svoji pomoc chudýmzemím na 0,7 % HND. O tom, žeČeská republika mezi vyspělé státypatří, není pochyb – je členem Organizace pro ekonomickouspolupráci a rozvoj (OECD),sdružující rozvinuté země světa, jesoučástí Evropské unie. Podle Indexu lidského rozvoje OSN(HDI), který se používá jako měřítko vyspělosti státu, je Česká repub-lika třicátým druhým nejlepším místem na světě pro život a podle Svě-tové banky je 34. nejbohatší zemí planety, což ji řadí mezi nejbohatšípětinu států.
Ačkoliv v období krizí a přírodních katastrof dokážeme být velkorysía štědří, na dlouhodobý rozvoj dáváme devětkrát méně než Norové a tři-apůlkrát méně než průměrný Evropan. Česká vláda slíbila usilovat o zvýšení prostředků na rozvojovou spolupráci na 0,17 % do roku 2010.Jenže už v roce 2015 by měly být splněny Rozvojové cíle tisíciletí defi-nované OSN, k čemuž se zavázaly všechny státy včetně Česka. A tobez dosažení podílu alespoň 0,7 % HND nepůjde.
3. V přijímajících zemích prosazovat odpovědnou tvorbu a uskutečňování národních programů k dosažení Rozvojovýchcílů tisíciletí a to za spoluúčasti a pod demokratickou kontrolouobčanské společnosti.
Pro efektivnější využití zdrojůrozvojové spolupráce je nutnévytvořit nový komunikační rámecmezi dárcovskými a přijímacímizeměmi, který bude odrážet reálnérozvojové potřeby. Strategickérozvojové plány musí být založenyna spolupráci veřejného, občan-ského i privátního sektoru a musíse zaměřovat především na dosudmarginalizované skupiny a regiony.Společně utvářené kontrolní a hod-notící mechanismy nesmí býtnástroji zdržování a nátlaku, alemají zabránit korupci na obou
stranách, zvyšovat potenciál dobrého vládnutí v cílových zemích a zlepšovat rozvojovou spolupráci v zemích dárcovských.
4. Posilovat prostřednictvím českých programů rozvojovéspolupráce postavení žen v chudých zemích.
V rámci všech programů integrovat politiku gender mainstreamingu,tzn. ve všech politikách, přijímaných opatřeních a programech (včetnějejich financování) zohledňovat rovné příležitosti a rovná práva žen a mužů a naplňovat Pekingskou deklaraci a Platformu pro akci přijatouna 4. Konferenci o ženách a závazky Konvence o eliminaci všech foremdiskriminace žen (CEDAW). To je nezbytné zejména proto, že ženy jsouobecně více ohroženy chudobou a dopady netransparentních rozhod-nutí, na nichž se z důvodů své nízké politické účasti nepodílejí nebopodílet nemohou.
5. V maximální možné míře zbavit nejchudší země nesplatitel-ných dluhů, které mají u bohatých států, Mezinárodního měno-vého fondu, Světové banky a dalších věřitelů. Zcela zrušit veškerénelegitimní dluhy, které vznikly bez vědomí občanů a byly použityproti jejich zájmům.
Odpuštění neúnosných dluhů by pro rozvojové země znamenalomožnost investovat do školství a zdravotnictví sedmkrát více než dostá-vají v rámci rozvojové pomoci. To by mohlo zachránit ročně život zhruba7 milionům dětí a umožnit přístup k základnímu vzdělání 30 milionůmdívek a žen. Zároveň s oddlužením je třeba vytvořit mechanismus, kterýdo budoucna zabrání nelegitimním dluhům a neodpovědnémuúvěrování. Vhodným nástrojem by byla např. arbitráž o dluzích.
6. Zajistit spravedlivá a transparentní pravidla mezinárodníhoobchodu a jejich naplňování v politice vlád a mezinárodních in-stitucí tak, aby jednostranně nezvýhodňovala bohaté země.
Díky malé ekonomické síle, politickému vlivu a omezeným možnos-tem analyzovat a vyjednávat své zájmy měly chudé země doposud malývliv na stanovování pravidel mezinárodního obchodu. Značnému vlivu se
naopak těší nátlakové skupiny evropského průmyslu. Chudé země musídostat silnější hlas ve WTO. Pravidla duševního vlastnictví (TRIPS) jenutno změnit tak, aby chudé země měly přístup k novým technologiíma základním lékům. Vláda by měla mít povinnost zveřejňovat kontakty a návrhy všech organizací, které se snaží ovlivnit její obchodní politiku.
7. Ustanovit závazná mezinárodní pravidla na ochranu veřejnýchslužeb před takovou privatizací a liberalizací, která omezuje rozvoj.
Veřejné služby vždy byly základem rozvoje každé úspěšné země.Občané chudých zemí však trpí nedostatečným přístupem a kvalitounejzákladnějších služeb, jako jsou zdravotní péče, základní vzdělání čipřístup k pitné vodě a sanitárním zařízením nemluvě o přístupu k energiím. Nucenou liberalizací veřejných služeb se zmenšuje prostorchudých zemí uskutečňovat politiku vedoucí k naplnění Rozvojovýchcílů tisíciletí. Je třeba veřejně podpořit vyřazení vodohospodářství zeVšeobecné dohody o službách v obchodu (GATS) a ukončit pod-miňování půjček chudým zemím nebo jejich přístupu na evropské trhydalší liberalizací.
8. Zvyšovat společenskou odpovědnost nadnárodních firem v oblasti lidských práv, ochrany životního prostředí a místního rozvoje.
Přestože firmy, které působí prostřednictvím svých poboček v mnoha různých zemích, deklarují v zemi původu své společensképřínosy, v chudých zemích působí opačně. Negativně působí přede-vším odčerpávání přírodních zdrojů, katastrofální pracovní podmínky a dětská práce, ekologické škody a negativní působení na místní ko-munitu. Je třeba, aby i tyto firmy přijaly svou odpovědnost na rozvoji a to ve všech regionech, kde působí. K tomu by měla přispět i společen-ská odpovědnost velkoobchodu a obchodních řetězců, z nichž se již něk-teré zavázaly prodávat pouze zboží produkované za eticky přijatelnýchpodmínek a například rozšiřovat sortiment zboží Fair Trade.
9. Začít s významným a systematickým snižováním emisí oxiduuhličitého a dalších skleníkových plynů v České republice –globální změny podnebí nejvíce postihnou chudé země.
Podrobné propočty vědců varují, že rostoucí znečištění oxidem uh-ličitým a dalšími skleníkovými plyny mění světové podnebí; to v příštích desetiletích způsobí častější a silnější povodně, hurikány,vichřice a vlny horka či sucha, šíření tropických nemocí, zaplavovánípobřežních nížin stoupající hladinou oceánů či ještě větší nedostatekvody ve vyprahlých oblastech. Nejhorší důsledky budou v rozvojovémsvětě. Česká republika patří v přepočtu na obyvatele mezi evropskérekordmany v exhalacích oxidu uhličitého a dokonce do první desítkynejhorších průmyslových zemí světa. Příčinou vysokého českéhoznečištění jsou uhelné elektrárny, hutě či chemičky, plýtvání energií v průmyslu a přibývající auta i kamiony. Přitom čisté a efektivní tech-nologie i potřebná legislativa jsou na stole. Jenom je použít.
10. Ukončit dotovaný vývoz evropské zemědělské produkce podcenou výrobních nákladů, který poškozuje zemědělce v rozvo-jových zemích.
Zemědělská politika EU, která byla formulována v kontextu potřebydosažení potravinové soběstačnosti po druhé světové válce, již v současné době naprosto nevyhovuje. Výsledkem subvencí ve výšidosahující takřka 1 % HDP je chronická nadprodukce, jejíž subvenco-vaný vývoz do rozvojových zemí ruinuje tamní zemědělce, a všeo-becně užívané intenzivní metodyprodukce, které mají negativnídopady na životní prostředí, životnípodmínky hospodářských zvířat i lidské zdraví. Řešením je přeorien-tování systému podpor jednak nakrajinotvornou a energetickoufunkci zemědělství a dále na rozvojekologického zemědělství, lokálníprodukce a agroturistiky. Zároveňje třeba okamžitě ukončit podporuvývozu zemědělských produktů dorozvojových zemí.
35
» Če
ši p
roti
bídě
« /
» P
ožad
avky
kam
paně
Čes
ko p
roti
chud
obě
«
» NEZBYTNOST RACIONALIZACE INSTITUCIONÁLNÍHO ZAJIŠTĚNÍ ZAHRANIČNÍ ROZVOJOVÉ SPOLUPRÁCE ČR
Zahraniční rozvojová spolupráce ČR
Naše země se již od sedmdesátých let pravidelně připojuje k mezi-národním závazkům, z nichž vyplývá princip solidarity mezi lidmi a národy. Z tohoto důvodu uskutečňuje, jako jedna z nejbohatších zemíplanety, zahraniční rozvojovou spolupráci (ZRS).
Vedle svého hlavního cíle, kterým je omezování extrémní chudobyv rozvojových zemích, přispívá rozvojová spolupráce k šíření základníchhodnot (lidská práva, demokracie). Zároveň také rozvojová spoluprácenapomáhá rozvoji přátelských vztahů mezi Českou republikou a part-nerskými zeměmi, rozvoji vzájemně výhodných ekonomických vztahů azajišťování bezpečnosti občanů ČR.
V souvislosti s mezinárodními závazky by ČR měla v následujícíchletech přistoupit k výraznému navyšování prostředků na ZRS. Pro za-jištění efektivního vynakládání těchto prostředků má klíčový významvhodné institucionální nastavení ZRS.
Proto organizace sdružené v kampani Česko proti chudoběprosazují vznik samostatné rozvojové agentury, která bude tech-nicky koordinovat a řídit zahraniční rozvojovou spolupráci.
Stávající institucionální zajištění bilaterální ZRS
Současný systém bilaterální ZRS ČR charakterizuje výrazná institu-cionální roztříštěnost. Za realizaci projektů rozvojové spolupráce jeodpovědných devět ministerstev, každé ve své sféře působnosti. Jed-notlivá ministerstva přitom často chápou účel rozvojové spolupráceodlišně. Pro ministerstvo průmyslu a obchodu je rozvojová spoluprácenástrojem podpory exportu, pro ministerstvo vnitra je nástrojem pre-vence ilegální migrace apod.
Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) ČR plní s podporou tzv. Rozvo-jového střediska roli koordinátora, postrádá ale efektivní nástroje pro za-jištění jednotnosti politiky ZRS.
Problémy stávajícího systému
Tento systém nutně vede k těžkopádnosti, neschopnosti pružněreagovat, nesourodosti a nejasné odpovědnosti.
Mezirezortní bariéry jsou pře-kážkou synergického působeníspolupráce v souvisejících sek-torech v rámci komplexních rozvo-jových intervencí. Mezi rozvojovýmiaktivitami ČR v jednotlivých sek-torech tak zpravidla chybí žádoucíprovázanost, která by odpovídalakomplexnosti rozvojových prob-lémů.
Stávající systém také brání efek-tivní funkční specializaci pracovníkůzapojených do administrace rozvo-jové spolupráce. Nízký počet pra-covníků zabývajících se ZRS na jednotlivých ministerstvech vede k tomu,že se stejní pracovníci věnují všem aktivitám se ZRS spojeným. Tato ku-mulace funkcí obsahuje vysoký potenciál pro korupci, zvláště pak spojeníidentifikace tématu, formulace zadávací dokumentace a posuzovánínabídek v jedněch rukou.
Roztříštěnost státního personálu zabývajícího se rozvojovouspoluprací do devíti ministerstev také negativně ovlivňuje kvaliturozhodovacího procesu. Pro řídící pracovníky na vyšších úrovních řízeníje ZRS okrajovou agendou, v důsledku čehož nejsou zpravidla podrobněinformováni o celkovém kontextu rozvojové spolupráce, přestože činídůležitá rozhodnutí. Na tyto pracovníky se soustředí lobbyistické tlaky.Mají také rozhodující slovo při jednání se zahraničními partnery, z nichžčasto vyplývají přísliby spolupráce hrazené ze ZRS.
Stávající institucionální nastavení brání ČR dodržovat vlastnídeklarované principy. Česká republika se hlásí k principu, že rozvojováspolupráce má vycházet ze skutečných potřeb partnerských zemí.Rozhodujícím faktorem se ale často stávají nikoli faktické potřeby part-nerských zemí, ale ochota českých rezortních ministerstev se v danérozvojové zemi a v daném sektoru angažovat.
Existující systém znemožňuje ČR plnění mezinárodních závazků v oblasti ZRS. V roce 2005 se ČR přihlásila k tzv. Pařížské deklaraci o efektivnosti pomoci, mezi jejíž nejdůležitější body patří důraz na har-monizaci poskytování pomoci dárcovskými zeměmi. Česká republikase ale se svojí rozvojovou spoluprací nemůže efektivně harmonizovat s ostatními dárcovskými zeměmi, když je pro ni vážným problémem har-monizace aktivit jednotlivých rezortních ministerstev.
Standardní modely
Při výběru optimálního modelu institucionálního zajištění ZRS seČR může inspirovat zkušenostmi západoevropských zemí, které rozvo-jovou spolupráci v podmínkách demokratického politického systému a tržního hospodářství realizují po několik desítek let.
V celé řadě evropských zemí, například v Nizozemí, Dánsku neboIrsku, je rozvojová spolupráce ve výhradní kompetenci ministerstvazahraničí.
V jiných státech, například v Belgii, Lucembursku a Rakousku, jeuplatňován model, kdy ministerstvo zahraničí definuje politiku rozvojové
Česko proti chudobě»
Nez
bytn
ost r
acio
naliz
ace
inst
ituci
onál
ního
zaj
iště
ní z
ahra
ničn
í roz
vojo
vé s
polu
prác
e ČR
«
36
MZV MF
RR oo zz vv oo jj oo vv ééss tt ř ee dd ii ss kk oo
zastupitelskéúřady
MPSV MV MZ MPO MŽP MZe MD MŠMT
projekty projekty projekty projekty projekty projekty projekty projekty
TOK FINANCÍ
ŘÍZENÍ
TOK FINANCÍ
MINISTERSTVOZAHRANIČÍ
projekty
MINISTERSTVOFINANCÍ
ROZVOJOVÁAGENTURA ŘÍZENÍ
Stávající systém Standardní model
spolupráce. Její realizací ale pověřuje sobě podřízený technický orgán,tzv. implementační rozvojovou agenturu.
V dalších zemích, například ve Velké Británii, je celá rozvojováspolupráce včetně stanovení priorit v kompetenci agentury pro rozvo-jovou spolupráci s postavením odpovídajícím nezávislému ministerstvu.
Změna vyžaduje politické rozhodnutí
Každý z výše uvedených systémů lze považovat za výrazně efek-tivnější systém než aktuální institucionální nastavení rozvojovéspolupráce ČR. Kampaň Česko proti chudobě podporuje vznik rozvo-
jové agentury, která bude technickým a organizačním orgánem ministerstva zahraničí. Ministerstvem zahraničí definované a vládouschválené středně a dlouhodobé cíle české zahraniční rozvojové poli-tiky by zadával k realizaci profesně i technicky zajištěný orgán – rozvo-jová agentura. V dané chvíli se jedná o nejefektivnější a nejsnázedosažitelné řešení problémů s českou bilaterální zahraniční rozvojovouspoluprací.
Vzhledem k partikulárním zájmům jednotlivých ministerstev nelzeočekávat, že potřebná reforma systému rozvojové spolupráce může vy-plynout z jednání na nižších a středních úrovních státní správy. Zapotřebíje politického rozhodnutí výkonných a zákonodárných orgánů.
37
» N
ezby
tnos
t rac
iona
lizac
e in
stitu
cion
ální
ho z
ajiš
tění
zah
rani
ční r
ozvo
jové
spo
lupr
áce
ČR «
/ »
Org
aniz
ace
podp
oruj
ící p
ožad
acky
kam
paně
«
„Žádné zemi, která se skutečně rozhodne bojovat s chu-dobou, zdokonalovat mechanismy vládnutí či prosazovathospodářské reformy, nebude upřena šance dosáhnoutRozvojových cílů tisíciletí kvůli nedostatku finančníchprostředků.“
Akční plán pro Afriku skupiny G8, 2002
„Podobně jako otroctví nebo apartheid, ani chudobanení nic přirozeného a nezmě-nitelného. Jejím původcemje člověk a pomocí lidských činů může být také překonánai úplně vymýcena. Takovýto skutek pak není nějakým do-bročinným gestem, nýbrž aktem spravedlnosti.“
Nelson Mandela na veřejném shromáždění na Trafalgarském náměstí, únor 2005
„Chudoba není něčím, co se prostě „jen tak děje“, jakotřeba déšť. Naopak. Je to něco, s čím se dá za poměrněkrátký čas leccos udělat.“
Jeoffrey D. Sachs, ředitel Projektu tisíciletí OSN
„Nejlepší ochranou před terorem, násilím a válkou jespravedlivý mezinárodní řád.“
Johannes Rau, bývalý německý prezident
„Chudoba je dnes jedním z nejviditelnějších projevůnaší civilizace – civilizace plné rozporů a protikladů – civi-lizace, kterou každý z nás tím či oním směrem pomáháutvářet. My všichni jsme společně více či méně odpovědniza její dobré i špatné stránky a řešení problémů, které civi-lizace vyvolává, je naší společnou povinností.“
Václav Havel na zasedání Mezinárodního měnového
fondu a Světové banky v Praze, září 2000
„Dáváme 50 miliard na rozvoj a 1.000 miliard na zbro-jení a to nepovažuji za vyvážené.“
James Wolfensohn, prezident Světové banky,
únor 2004
„Jsme první generací, která se může extrémní a hloupéchudobě podívat do tváře. Máme peníze, máme léky,máme na to vědu... ale máme dost vůle na to, abychom z chudoby opravdu učinili historii?“
Bono Vox, konference Labour Party 2004
» ORGANIZACE PODPORUJÍCÍPOŽADAVKY KAMPANĚ
ADRA www.adra.czAgentura rozvojové a humanitární pomoci Olomouckého kraje www.arpok.czARS - Asociace pro rozvojovou spolupráci www.arsczech.orgAsociace pro Fairtrade www.aproft.orgČeská zemědělská univerzita v Praze www.czu.czČlověk v tísni www.clovekvtisni.czDevelopment World Wide dww.euweb.czDivoké husy - nadace www.divokehusy.czDomov Sue Ryder www.sue-ryder.czEDUCON www.educon.czEkumenická akademie www.ekumakad.czEurosolar ČR www.eurosolar.czFoRS www.fors.czGender Studies www.genderstudies.cz
Hnuti DUHA www.hnutiduha.czHumanisticke centrum Dialog www.humanisti.czHumanistické centrum Narovinu www.adopceafrika.czHumanitas Afrika www.humanitasafrika.czINEX - Sdružení dobrovolných aktivit www.inexsda.czLa Strada www.strada.czLL-LIKVIDACE LEPRY www.ll-likvidace-lepry.czMilostivé léto / Jubilee CzechPoradna pro uprchlíky www.uprchlici.czGlopolis - Pražský institut pro globální politiku www.glopolis.orgRozvojové středisko ÚMV www.rozvojovka.czSdružení Česká katolická charita www.charita.czSpolečnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání www.fairtrade.czSue Ryder International www.sueryderinternational.euTODERO - Sdružení pro rozvojovou pomoc www.volny.cz/todero/todero-cz.htmÚstav pro ekopolitiku www.ekopolitika.czVARA ČR www.campafghanistan.czVolonté Czech www.volonte.czVysokoškolští humanisté www.novyhumanismus.czWISE www.wisebrno.czZelená pro planetu www.zelenaproplanetu.czZelený kruh www.zelenykruh.cz
» AFGHÁNISTÁN - PREVENCÍ PROTI DROGÁMKlára Kazelleová, Sdružení Podané ruce
Před brněnským obchodním centrem nervózně postávají dvě za-halené afghánské ženy Taiba a Samar. S ostychem sledují regály plnéalkoholu a lahví vína. Alkohol, něco pro islámský svět nepřípustného a zakázaného, prý nikdy v životě neochutnaly. “Po kolika skleničkáchmůžeš být závislá na alkoholu?“ ptá se Taiba zvědavě. Zajímá ji vše, cosouvisí se závislostmi, protože se sama se závislými lidmi ve svém rod-ném městě potkává denně. Pochází ze země, kde léta válek zanechalašpatnou infrastrukturu, nízkou úroveň vzdělanosti, nefunkční zdravot-nictví a nedostatek pitné vody. Zničené a poškozené objekty, životní a sociální podmínky se v poválečných letech obnovují pomalu, přestomá tato země jedno prvenství. Na jejím území osmkrát větším než Českárepublika, kde žije 30 milionů lidí, se vypěstuje až 87 procent celosvě-tové produkce opia a svět drog, který je pro islám v podstatě nepří-pustný, je tak v Afghánistánu jedním z hlavních témat.
Počet drogově závislých se zde odhaduje na jeden miliondospělých a okolo šedesáti tisíc dětí; přesto v zemi prakticky neexis-tovaly drogové služby a žádné dlouhodobé programy prevence a léčby.Této problematice se okrajově věnovala pouze jediná nemocnice v zemi, která sídlí v Kábulu. Ta měla k dispozici jen šedesát lůžek, ne-funkční počítač a nebyl zde ani elektrický proud. Kromě financí a zázemízde chyběli především školení lékaři a informace. „Většina tamních oby-vatel vůbec neví, že opium je návykové. Kvůli nedostatku léků se zdečasto užívá jako lék proti bolesti, který bývá dáván i malým dětem,“ upo-zorňuje na situaci Jindřich Vobořil, předseda Sdružení Podané ruce,jenž od roku 2004 do země jezdí, aby zde pomohl zřídit první službyléčby a prevence drogových závislostí.
Do českého projektu s názvem Prolomit kruh, který finančně pod-pořila Evropská unie, se zapojilo i české občanské sdružení Sananim,občanské sdružení Berkat, italská nezisková organizace CEiS (Centro
Italiano di Solidarieta) a nevládní organizace VARA. Během dvou let re-alizace a příprav se tak postupně v Afghánistánu podařilo vytvořit sys-tém základní léčby, vybudovat soukromou kliniku pro drogově závislé,postavit nové chráněné dílny, které se staly součástí terapeutickéhoprogramu léčby drogových závislostí. Dílny nabízejí práci pro drogovězávislé i pro nelegální výrobce drog a pěstitele opia. Výroba opia a jehopašování je pro obyvatele Afghánistánu často jediným a velminebezpečným způsobem obživy, chráněné dílny proto nabízejí možnostzměny v podobě legální práce. „Dílna má pojmout tři sta lidí běhemdvou let, ti se nejenom znovu naučí vyrábět tradiční perské koberce, je-jichž výrobu kvůli válkám řada lidí již neovládá, ale také by se zde mělilidé naučit třeba číst a psát,“ dodává Vobořil.
V zemi se postupně vytvořily první programy primární prevence.Došlo k uzavření dohody s islámskými duchovními, kteří budou i poodjezdu českých odborníků předávat informace o rizicích užívání drog.Základním pilířem úspěšné práce však bylo vytvořit takové podmínky,aby samotní afghánští lékaři mohli pečovat o závislé zcela sami, bezpozdější cizí pomoci. Právě proto se přímo v Afghánistánu, ale i u náspořádala celá řada stáží a seminářů, kde se lékaři i lékařky učili sys-témům práce s drogově závislými. Po několika letech spolupráce sedokonce podařilo vyjednat, že Afghánistán povolil vycestování i afghán-ským lékařkám, které doposud neměly kvůli kulturním rozdílům možnoststudovat drogovou situaci v cizích zemích. Přitom právě lékařky jsoujediné, které mohou v zemi pečovat o závislé ženy, ke kterým nemajímužští lékaři obvykle přístup. „V Afghánistánu jsou ženy, které beroudrogy, tamní společností tvrdě odsouzeny. Je pak těžké s nimi začítněco dělat,“ uvědomuje si Taiba nelehké okolnosti své práce. Přesto jei s kolegyní nadšena a těší se, až bude moci předat své zkušenosti vesvé zemi: „Jsem moc ráda, že jsem zde v České republice na tomtokurzu. Mohu se tak podívat do protidrogových center, na detoxikaci,do nemocnice.“ Taiba však dodává: „Rozdíl je v tom, že centra u vásjsou tak dobře vybavená, je v nich spousta personálu, zařízení, přístrojů,vůbec je zde takové množství budov, kde se o drogově závislé staráte.“Prolomit kruh je tak projektem, který láme teprve první bariéry drogové-ho problému Afghánistánu. Země, kde pěstování drog a s ním spojenézávislostní užívání představuje každodenní zkušenost.
» Af
ghán
istá
n - p
reve
ncí p
roti
drog
ám «
38
Projekty českézahraniční rozvojovéspolupráce
» ANGOLA - ZEMĚDĚLSKÁŠKOLA V KUITOJiří Hejkrlík, Česká zemědělská univerzita
Je to více jak 20 let, co bylo z angolské továrny na celulózu v AltoCatumbele vojáky UNITA uneseno 66 československých expertů i s rodinami. V té době v celé Angole zuřila občanská válka mezi rivalyo politickou moc ve státě – vládními vojsky MPLA, a opoziční UNITA.Obě strany se po úspěšné válce o nezávislost, která skončila v roce1975 vyhnáním Portugalců, pokoušely během dalších téměř 30-ti letobčanské války získat v politickém vakuu rozhodující hlas. Teprve podalších dvaceti letech bojů, kdy byl v Moxiku vystopován a 22. 2. 2002zastřelen vůdce UNITA Jonas Savimbi, podepsali vládní vyjednavači sezbytkem Savimbiho bojovníků dohodu o příměří. Definitivní mírovou do-hodu ze 4. 4. 2002 uvítalo především zdecimované obyvatelstvo.
Dříve velice vřelé politické vztahy mezi Československem a Angolouse po incidentu v Alto Catrumbele omezily pouze na formální kontakty.Po „sametové revoluci“ vzájemné politické i obchodní vztahy dáleupadaly. Původní rozsáhlá budova ambasády v angolském hlavnímměstě Luandě byla uzavřena na více jak 20 let. Z hlavního obchodníhopartnera v subsaharské Africe se na přelomu tisíciletí stala země, o kterou české firmy nejevily příliš zájem.Teprve od roku 2002 znovuzastupuje Českou republiku v Angole alespoň chargé d’affaires.
V Angole stále přetrvává dojem „československé velmoci“, na výz-namných místech tu pracuje mnoho absolventů českých škol a zeměje plná českých výrobků a zařízení. Kromě nechvalně proslulých zbraníčeské výroby se v Angole nachází i množství zemědělské techniky, stroj-ního zařízení továren a dalších vývozních komodit. Oboustranné nefor-mální styky právě nyní začínají znovu dynamicky růst. V roce 2005 bylaotevřena i nová budova české ambasády.
Již čtvrtým rokem se v Angole ve městě Kuito v centrální provinciiBié otevírají učebny střední zemědělské školy, která byla vybavena a zprovozněna za přispění financí z české rozvojové spolupráce. V roce2007 školu opustí první absolventi, kteří se jako zemědělští odbornícimohou ucházet o odborné pozice vládních i nevládních organizací usilu-jících o rekonstrukci zemědělské produkce zdevastované 30 letyobčanské války.
Škola byla poprvé otevřena v roce 2004, kdy se po roce příprav vy-dali do Angoly první realizátoři z Institutu tropů a subtropů České
zemědělské univerzity v Praze. Do prvního ročníku bylo přijato 100 stu-dentů rozdělených do dvou tříd. Čeští realizátoři projektu se zaměřují navytvoření struktury celé výuky, přípravu sylabů a skript a vzdělávání ne-jenom řádných studentů školy, ale i dovzdělávání profesorů a zain-teresované veřejnosti.
Z financí, které poskytla Česká republika, byly zprovozněny školnílaboratoře, knihovna, počítačová učebna a založen demonstrační chovdrůbeže a školní farma. Celý projekt se opírá o silnou participaci angolské vlády, která přispěla rekonstrukcí školní budovy a postupněpřebírá finanční odpovědnost za angolské učitele a vedení školy. V současné době je většina vyučovaných předmětů již v kompetencideseti angolských učitelů, kteří povedou výuku i po ukončení finan-cování z české strany.
Díky tomu, že Angola a provincie Bié byly vybrány jako prioritníoblasti pro českou rozvojovou pomoc, působí v Angole od roku 2006kromě České zemědělské univerzity i několik dalších českých realizá-torů jako např. Člověk v tísni, TODERO a Masarykova univerzita v Brně.Lze očekávat, že počet českých projektů bude i nadále stoupat.
39
» An
gola
- Ze
měd
ělsk
á šk
ola
v Ku
ito «
» POSTAVME ŠKOLU V ETIOPIIBarbora Umancová, Člověk v tísni
Makidě je dvanáct let. Tento školní rok začala chodit do druhé třídyzákladní školy v Asore v okresu Alaba etiopského Regionu jižníchnárodů. „Ještě před rokem a půl byla nejbližší škola hodinu a půl chůzeod mého domova. Rodiče mě nechtěli pouštět tak daleko, měli o městrach. Vzdělání původně dostali jen mí dva starší bratři, o které se toliknebáli,“ říká Makida, jejímž nejoblíbenějším předmětem je anglický jazyka jednou by chtěla místo práce na poli učit děti. „Škola mi změnila život,mám teď mnohem lepší šanci se uplatnit a pomoci vlastní komunitě.“Makida pochází z rodiny drobných zemědělců, její rodiče neumí číst anipsát, ale přesto považují vzdělání za důležité. „Škola pomáhá mýmdětem, aby porozuměly lépe životu, komunitě a sami sobě,“ tvrdí Maki-dina matka, která se s rancem na zádech chystá k odchodu na devětkilometrů vzdálený trh v Alabě.
Škola v Asore vznikla z peněz vybraných při prvním ročníku sbírky„Postavme školu v Africe“, kterou od roku 2004 organizuje společnostČlověk v tísni společně s Junákem – svazem skautů a skautek. Dvě novébudovy a jednu opravenou předali organizátoři sbírky místním úřadům v září 2005. Poskytují vzdělání na úrovni první až čtvrté třídy 160 dětem.Dalších více než sto žáků navštěvuje přípravku, kde se učí číst a psát. Propřijetí do prvního ročníku základní školy v Etiopii, kde se mluví více než80 jazyky, je totiž nutné, aby děti znaly základy úředního jazyka Etiopie - amharštiny. Dnes chodí v okresu Alaba díky zájmu místní správy, obyvatel, i díky podobným aktivitám, do školy již 69 procent dětí.
Etiopie patří k nejchudším zemím na světě – pod hranicí chudoby tužije čtvrtina obyvatel a předpokládaná délka života je pouhých 48 let.Přestože vláda vydává na vzdělání 4,6 procenta hrubého domácího pro-duktu – tedy stejný podíl jako třeba Česká republika - výstavba škol a vzdělávání nových učitelů nedostačuje tempu populačního růstu. Doškoly může chodit jen polovina všech dětí, i když se ve třídách běhemdne vystřídají dvě až tři „směny“, běžně i po stovce žáků. Problémy vzdě-lávacího systému navíc úzce souvisí s dalšími fenomény, jako je šíření in-fekce HIV, odlesňování a eroze půdy, hladomor a přelidnění. Aktivitynevládních organizací jsou pro zlepšení etiopského školství zásadní.
To, že Etiopané mají o školství zájem, dokazuje i fakt, že od roku1990 se procento dětí zapsaných do základní školy zdvojnásobilo.„Chodit do školy je velká výhoda a štěstí. Některé z dětí v okolí však tutomožnost nemají. V nejbližší škole není kapacita a do jiné vzdálené délejak dvě hodiny chůze rodiče své děti zkrátka nepustí,“ říká Sulitan HadžiMohamed, starosta třítisícové obce Asore. Na asorskou školu je všakvelmi pyšný, letos do ní začnou chodit další dvě z jeho čtyř dětí.
Projekty české zahraniční rozvojové spolupráce»
Post
avm
e šk
olu
v Et
iopi
i «
40
» ROZVOJ SPRAVEDLIVÉHO OBCHODU (FAIR TRADE)Jiří Silný, Ekumenická akademie Praha
Ekumenická akademie vznikla v roce 1996 jako občanské sdruženízaměřené především na neformální vzdělávání dospělých. Od konce de-vadesátých let se kromě jiného věnuje otázkám globální spravedlnostia strukturálním problémům rozvoje jako jsou dluhová krize nebo nerovnápravidla světového obchodu. Přitom se už nezabývá jen vzděláváním,ale podílí se na kampaních a uskutečňuje i praktické projekty. Podporujetaké spolupráci a integraci mezi aktéry občanské společnosti a přispělake vzniku několika důležitých uskupení (FoRS, kampaň Česko proti chu-době, Asociace pro Fairtrade – vždy jako zakládající člen).
Jako zvlášť významné a inspirující se ukázaly aktivity zaměřené narozvoj spravedlivého obchodu. Mají počátek v roce 2003, kdy akademiese zahraničními partnery v Praze uspořádala mezinárodní seminář, kterýnabídl účastníkům z Česka, Polska a Slovenska možnost seznámit se skonceptem Fair Trade (FT) a jeho fungováním. Pro některé z účastníkůto byl rozhodující impuls vedoucí k praktickým projektům – bylo tomutak v Polsku i na Slovensku. V České republice už od roku 1994 exis-tovala nadace (později o.p.s.) Jeden svět s prvním krámkem nabízejícímrukodělné výrobky fair trade, s kterou akademie spolupracovala, alerozhodli jsme se vytvořit lepší podmínky pro další rozvoj FT.
Na podzim roku 2004 jsme téměř po roční přípravě otevřeli velkoob-chod (první v postkomunistických zemích) distribuující především FTpotraviny. Zároveň začal fungovat náš internetový obchod. Předpokla-dem pro to byl jednak vstup Česka do Evropské unie, který usnadnil ad-ministrativu, jednak zájem různých organizací a jednotlivců podílet se namaloobchodním prodeji. Těm jsme pak mohli poskytnout zboží, kterémá všechny náležitosti (řádné obaly, certifikáty bio a FT) nutné pro vstupna trh i základní informační materiály k jednotlivým výrobkům. Stabilitu ob-chodování zaručil jednak velkorysý přístup našich hlavních dodavatelů –firmy El Puente z Německa – a jednak tehdejší hlavní odběratel – řetězecCarrefour. I po jeho odchodu z českého trhu se daří obrat díky ros-
toucímu počtu maloobchodních odběratelů i jednotlivých spotřebitelůpostupně zvyšovat odbyt. V současné době připravujeme založení evrop-ské družstevní společnosti (SCE) pro FT velkoobchod.
Kromě obchodních aktivit se Akademie dál věnuje intenzívněvzdělávání, které k FT neodmyslitelně patří – prostřednictvím publikací,přednášek, ochutnávek a prezentací např. při akcích kampaně Českoproti chudobě oslovujeme českou veřejnost. Zvlášť úspěšný projekt Faira bio snídaně a svačiny, kde je poučení spojeno s kulinářskými požitky– obojí poskytují školení referenti. Projekt realizujeme s rakouskými part-nery a je financován rakouskou a českou vládou. Významná je i spolupráce s Českou zemědělskou univerzitou a dalšími vysokými školami: vedle příležitostných přednášek nabízíme praxi nebo konzul-tace a oponentury pro písemné práce studentů. Někteří z nich se užtaké vydali do světa, zdokumentovat na místě, jak se daří „našim“ producentům FT.
Snažíme se také napomáhat spolupráci českých FT organizací. Kroměspolečnosti Jeden svět spolupracujeme úzce i se Společností pro FairTrade a rozvojové vzdělávání např. při pořádání již tradičního pražskéhodne pro FT ale i při jiných příležitostech. Společně jsme také v roce2004 založili Asociaci pro Fair Trade, která dnes má už pět členů a snažíse vytvářet pravidla pro poněkud živelně se rozvíjející český trh FT.
41
» Ro
zvoj
spr
aved
livéh
o ob
chod
u Fa
ir Tr
ade
«
» TERÉNNÍ OŠETŘOVATELSKÁ A REHABILITAČNÍ PÉČE V MALAWIJakub Olmer, Sue Ryder
Proč právě Malawi?
Republika Malawi leží v jihovýchodní Africe a ačkoli nepatří mezi pri-oritní země české ZRS, tak tyto parametry plně splňuje. Malawi je naseznamu nejméně rozvinutých zemí (LDC) s HDP na hlavu 600 USD (rok2006). Mnoho z obyvatel žije s příjmem na hlavu a den nižším než 1 USD.
Zdravotní ukazatele patří k nejhorším ve světě. Naprostá většina oby-vatel ve venkovských oblastech nemá přímý přístup k lékařské péči. Stu-dovaných lékařů je v zemi nedostatek, stejně tak jako středníhozdravotnického personálu, zdravotního materiálu, kompenzačníchpomůcek a léků. Mezi jednu z nejčastějších příčin smrti patří podvýživa. V zemi je kromě hospodářských problémů značným problémem sociálnípostavení osob s jakýmkoli chronickým postižením či nemocí. Přežitíjedince, rodiny nebo vesnice závisí na fyzické zdatnosti jejich členů a jakýkoli handicap se stává důvodem pro sociální izolaci jedince.
Díky již několikaleté přítomnosti Sue Ryder v zemi se podařilo získatdůvěru státu i obyvatel v komunitách, ve kterých je péče poskytována.Tato důvěra a aktivní postoj je rozhodující pro poskytování jakéhokolidruhu pomoci.
O projektu
Momentálně projekt pokrývá rozlohu cca 5.620 km2 s populací cca620.000 obyvatel, z nichž většina nemá a ani v minulosti neměla přímýpřístup k jakékoli zdravotní péči.
Projekt sám naplňuje a podporuje mezinárodní Rozvojové cíle tisí-ciletí (MDGs), zejména pak redukci chudoby a zrovnoprávňování zra-nitelných skupin obyvatel (ženy, děti a handicapovaní).
Mezinárodní organizace Sue Ryder zahájila svůj projekt pro potřebnév roce 1997 a v Malawi působí v oblastech Balaka a Ntcheu. V roce2004 se pak přes českou ZRS do pomoci zapojila i česká organizace– Domov Sue Ryder. V současnosti na projektu spolupracují tři organi-zace – Domov Sue Ryder, Sue Ryder Care UK a Sue Ryder Foundationin Malawi.
Dnešní cíle
Cíl projektu je poskytovat terénní komunitní ošetřovatelskou a reha-bilitační péči lidem s fyzickým handicapem a chronickým onemocněním.Slovo terénní vyjadřuje péči, jenž je „doručena“ co nejblíže klientům v je-jich vesnicích. Za slovem komunitní se skrývá úzká spolupráce s kmeno-vými náčelníky a náčelníky jednotlivých vesnic. Mezi onemocnění, nakterá se tým Sue Ryder soustředí, patří zejména astma, neurologickápostižení a epilepsie. S léčbou těchto onemocnění jde ruku v ruce i pre-vence HIV/AIDS, malárie, infekčních průjmů atd.
Pracovní tým Sue Ryder Malawi tvoří zdravotní sestry, rehabilitačnía sociální pracovníci. Většinu týmu ovšem tvoří místní odborníci, mnozíz nich jako první vystudovali ve své zemi obory jako jsou fyzioterapie,sociální práce, ošetřovatelství atd.
Dobrovolníci v první linii
Základem je úzká spolupráce s místními obyvateli. V praxi probíhátak, že koordinátor dobrovolníků ze Sue Ryder osloví vůdce vesnice,kde se onemocnění vyskytuje, a požádá ho, aby vybral dobrovolníka,který bude organizačním, ale i odborným prostředníkem mezi zdravot-níky ze Sue Ryder a pacientem.
Úkolem dobrovolníka je koordinovat setkávání na klinikách, kde sedostává pacientům léčby, sledování dodržování léčebných pokynů pa-cientem, vyhledávání dalších nemocných či postižených ve „své“ lokalitě.Tento princip zaručuje, že laičtí, ale proškolení dobrovolní ošetřovatelémají ve svých komunitách velmi vysoký statut a hlavně zaručují, že jejichdovednosti se budou šířit a že si komunita pomáhá ve svém kulturnímprostředí sama. Proces tak zaručuje, že komunita pochopí charakter apodstatu onemocnění, kterým trpí její členové, a lépe je přijme mezisebe.
Projekty české zahraniční rozvojové spolupráce»
Teré
nní o
šetř
ovat
elsk
á a
reha
bilit
ační
péč
e v
Mal
awi «
42
» VIETNAMSKÁ ZKUŠENOST - OCHRANA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ JE OCHRANOU ŽIVOTADaniel Svoboda, Development Worldwide
Phong Khe je jednou z 2000 typických „handicraft villages“ ve Viet-namu, založených na principu monotematické řemeslné výroby v rodin-ných dílnách. Veškeré negativní dopady průmyslové kontaminace nalidské zdraví a životní prostředí se v těchto vesnicích násobí díky čtyřemhlavním aspektům:• kumulace jednoho typu výroby do jedné lokality (výroba papíru jako
ve Phong Khe, textilní výroba, recyklace autobaterií, drobné stro-jírenství apod. v jiných komunách);
• umístění výroby v obytných zónách (lidé jsou vystaveni rizikům celo-denně);
• neexistující právní normy (nemožnost aplikace „průmyslových“zákonů na domácnosti);
• decentralizace výroby do rodinných podniků (chybí odpovědnost a motivace na úrovni komuny).
Situace ve Phong Khe je šokující. Všude a zejména na březích řekyse hromadí odpady z výroby i domácností. Některé skládky odpadů hoří,na dalších místech lidé pálí plastové obaly. Papírenské dílny jsou přímov obytných objektech, mezi hromadami koksu, sběrového papíru a odpadů si hrají děti. Vesnicí protéká stoka, barevné přítoky z papíren-ských dílen zjevně nejsou hlavním zdrojem zápachu a znečištění.
Odpady ztuhlé na hladině řeky ke koupání ani k lovu ryb určitě nelákají.Poblíž se nicméně ryby loví (byť už ani místním nechutnají) a v bezprostředním okolí dílen se pěstuje rýže (byť je úroda horší neždříve).
V komuně Phong Khe se vystřídala řada donorů, pouze výjimečněvydrželi déle. Jejich zprávy popisují Phong Khe jako typický „hot spot“,pro který zatím neexistuje řešení.
Rozhodli jsme se prolomit začarovaný kruh. V roce 2005 DWWspolu s kanadskou organizací Alternatives a vietnamským partneremCWE (Center for Water Resources Development and Environment) uspělo v trilaterálním programu ODACE s návrhem projektu na řešeníenvironmentálních problémů v komuně Phong Khe v provincii Bac Ninh.
V úvodu projektu jsme provedli environmentální posouzení lokality a výsledky potvrdily kromě očekávaného znečištění odpadními vodamiz papírenské výroby mj. i vysoký obsah koliformních bakterií - tedy průnikfekálních vod do řeky i do vod podzemních, čerpaných v jednotlivýchdomácnostech jako průmyslová i pitná voda. Vysoce nebezpečné jsoutaké emise z pálených odpadů. Celoplošný rozsah kontaminaceprokázal, že žádné lokální technické řešení a žádný donor nemůže prob-lémy odstranit a že je nutné hledat řešení komplexní. S našimi výsledkya doporučeními jsme postupně seznamovali místní obyvatele a jednotlivéúřady všech stupňů. Poprvé se tak začaly problémy zdravotních a envi-ronmentálních rizik a také vhodných ekonomických a legislativníchnástrojů společně diskutovat všemi zúčastněnými stranami.
V navazujícím projektu v roce 2006 jsme se zaměřili na zvýšení mo-tivace obyvatel. Podařilo se nám propojit několik dílen, které se společnězačaly podílet na recyklaci papírenských i komunálních vod. Ekonomickáanalýza prokázala, že úspora vstupních surovin pokryje náklady naprovoz instalované flotační jednotky na čištění odpadní vody. Přidanouhodnotou je ochrana povrchových i podzemních vod. Přestože se jed-nalo pouze o pilotní pokus s omezenými dopady, ohlasy místních oby-vatel, úřadů i celostátních médií konstatovaly, že jde o první dokončenýdonorský projekt v dané komuně a že navržené propojení technickýchřešení s osvětou a tlakem na legislativní nástroje je jedinou možnou ces-tou k udržitelným zlepšením.
Ochrana životního prostředí ve Vietnamu je běh na hodně dlouhoutrať, přestože například zajištění pitné vody a sanitace patří mezi hlavnípriority vietnamské vlády i donorské komunity. Primárním předpoklademjakéhokoliv pokroku je přitom zapojení úřadů i místních obyvatel a otevřená diskuse všech souvislostí. 43
» Vi
etna
msk
á zk
ušen
ost -
och
rana
živ
otní
ho p
rost
ředí
je o
chra
nou
živo
ta «
» ELEKTRIFIKACE ODLEHLÝCH OBLASTÍ ZAMBIEMartina Mandová, ADRA
Realizační tým konsorcia českých organizací dokončil v Zambiidruhou fázi elektrifikačního projektu, v jehož rámci byla zavedenaelektřina na kliniku, střední školu a do domů zaměstnanců obou institucí v Masuku, hluboko v buši zambijské Jižní provincie.
Byly zde instalovány také dvě sluncem poháněné vodní pumpy,které zajišťují snadnější přístup k nezávadné pitné vodě. Milan Smrž,místopředseda evropského sdružení Eurosolar popisuje vznik pro-jektu: „Zambijská vláda si dobře uvědomuje, že odlehlé oblasti nenímožné elektrifikovat jinak, než ostrovními energetickými systémy.Tomuto požadavku jsme vyšli vstříc a pomohli realizovat projekt, sekterým se na nás obrátila komunita v Masuku. Využití fotovoltaic-kých panelů je nejefektivnější řešení v poměru cena, výkon a nárokyna údržbu.“ ADRA se tak zapojila do plnění českých slibů Zambii,která je nejchudší a nejvíce opomíjenou prioritní zemí České re-publiky.
Projekt elektrifikace institucí v Masuku patří mezi největší ob-dobné projekty na jihu Afriky a to vzhledem k odlehlosti a velikostiinstalovaných zdrojů. Masuku leží 72 km od města Choma a pouzeprašná cesta ho spojuje se silnicí mezi hlavním městem Lusaka a bývalým hlavním městem Livingstone u Viktoriiných vodopádů.Doprava materiálu po nezpevněné cestě, velká vzdálenost,omezená možnost spojení a nekvalitní předražený materiáldovážený z Asie - to kladlo v průběhu projektu velké nároky na tým,který musel být připraven na veškeré alternativy, protože jakýkolinedostatek v materiálovém vybavení znamená v takovýchto pod-mínkách několikadenní zdržení.
„Elektřina změnila náš život. Pro učitele i zdravotní personálpřestalo být Masuku zaostalým místem na konci světa. Stabilizovalase personální situace, zlepšila se péče o prostředí a zvýšil se počet
studentů,“ komentuje situaci v Masuku výkonný ředitel Masuku HighSchool pan Mwenda. Elektrifikace přinesla zlepšení životních pod-mínek zaměstnanců, pomáhá při léčbě pacientů, zkvalitnila výuku a zpříjemnila pobyt studentů. Ročník 2006/2007 přinesl následněnejlepší školní výsledky v historii střední školy. Úspěšnost studentůse zvýšila ze 67 % na 85 %. Čím dříve studenti ukončí státní zkoušky, tím dříve se mohou podílet na výživě rodiny.
"Spolupráce s místní komunitou je na vysoké úrovni, velkou částprací zajišťuje přímo pověřená komise, která se také stará o údržbu,dohlíží na efektivní provoz, a vybírá poplatky za používání," říká ko-ordinátor projektu Tomáš Tožička. Realizátoři jsou s komunitou stálev kontaktu, probíhají evaluace i konzultace v případě nejasnostínebo rozšiřování systémů, které si již lidé v Masuku dělají ve vlastnírežii. Životnost zařízení je min. 25 let, během niž by komise mělanashromáždit dostatek prostředků na obnovu a rozšíření elektri-fikace.
Celkové náklady na projekt, který zajistil elektřinu a tekoucí vodupro střední školu a kliniku a elektrifikoval obydlí pro 22 rodin, byly 4,5 milionu Kč. Dvěma miliony přispěla česká vláda, dvěma milionykanadská vláda a zbytek byl financován s přispěním českých a německých nevládních organizací, Sjednocené zambijské církvea Ministerstva zdravotnictví Zambie.
Projekty české zahraniční rozvojové spolupráce»
Teré
nní o
šetř
ovat
elsk
á a
reha
bilit
ační
péč
e v
Mal
awi «
44
» 1,2 miliardy lidí žije pod hranicí extrémní chudoby. Nejvíce zasaženy jsou děti a ženy.» 30 tisíc dětí zemře denně v důsledku extrémní chudoby.» 100 milionům dětí je upřeno základní lidské právo – právo na vzdělání.» Ženy v rozvojových zemích vydělávají průměrně dvakrát méně než muži.» 1600 matek denně zemře v důsledku porodních komplikací, 300 milionů žen trpí dlouhodobými zdravot-
ními následky po porodu.» Více než 1 miliarda lidí nemá přístup ke zdroji pitné vody.» 3 miliony lidí ročně zemřou na AIDS, skoro 5 milionů se každoročně nakazí virem HIV.» Kvůli vysoké ochraně trhů hospodářsky rozvinutých zemí přicházejí rozvojové země o 100 miliard dolarů
ročně – asi dvakrát tolik, co dostanou v rámci rozvojové pomoci.
vydal EDUCON Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10. www.educon.cz Pro potřeby kampaně Česko proti chudobě - www.ceskoprotichudobe.cz
Editor: Tomáš TožičkaLayout: Michal Svoboda
Autoři boxů na str. 17, 22, 23: P. Chmelař a T. TožičkaGrafy str. 14, 24: P. Krejzlík
Fotografie: archivy organizací a autorů textů; Foto obálka: M. Špička, Archiv OSN, M. MandováKarikatury: Archiv Entwicklungspolitik
zadní strana obálky, Social Watch 2006, překlad J.Krčmářová, zpracoval F.Skalák©EDUCON, 2007
Vyjma úvodníku a informací o projektech je možno všechny texty a jejich části beze změn šířit pro potřeby rozvojovéhovzdělávání.
Tato brožura byla vydána s podporou MZV ČR. Obsah publikace nemusí vyjadřovat stanovisko MZV ani nezakládá odpovědnost z jeho strany.
SOCIAL WATCH 2006w w w . s o c i a l w a t c h . o r g
Finance (hospodaření s penězi) jsou většinou vyjadřovány v metaforách vody: peníze „tečou“, užitek z růstu „skapává“ na chudé, kapitál se „odlévá“ ven ze zemí do daňových rájů...
Na první pohled bude tato stavba lidem připadat jako vodopád, stejně jako si většina veřejnosti v bohatých zemích myslí, že z jejich daní teče vel-ký proud peněz do rozvojových zemí ve formě rozvojové pomoci, půjček, obchodních výhod či častokrát probíraného odpouštění dluhů. Pokud jsou tam stále chudí, mohou si za to sami, nebo je to vina jejich vlád.
Nyní si obrázek prohlédněte ještě jednou. Voda stékající dolů nedoté-ká až k chudým. Místo toho, proti veškeré logice, ačkoli teče dolů, stejně končí vždy znovu nahoře. Ilustrace inspirovaná známým „Vodopádem“ M. C. Eschera je dobrou metaforou současné „finanční architektury“. Zob-razuje prominentní postavení Brettonwoodských institucí (Světová banka a Mezinárodní měnový fond – MMF), ačkoli cíl, pro který byly zřízeny, ne-plní: zajistit finanční stabilitu, plnou zaměstnanost a rozvoj.
Peníze, které migrující pracovníci posílají svým rodinám v chudých ze-mích (tzv. remitence), převyšují v současnosti svým objemem veškerou rozvojovou pomoc, kterou tyto země dostávají. A jsou to výnosy z danítamních poplatníků (či to, co z nich zbude, když se splatí zahraniční dlu-hy), ze kterých se platí většina základních sociálních služeb jako vzdělání a zdravotní péče. Stačilo by ucpat všechny netěsnosti, kudy finance utíkají pryč, a byl by dostatek finančních zdrojů pro zajištění důstojných život-ních podmínek pro všechny lidi na planetě.
Finance (hospodaření s penězi) jsou většinou vyjadřovány v metaforách
Neúnosná architekturakMMF ke svému přežití potřebuje krizeJen velmi malou část finančních zdrojů půjčuje Mezinárodní
měnový fond (MMF) prostřednictvím svého programu Dohoda o snižování chudoby a zvyšování růstu (PRGF) rozvojovým zemím. Ke konci roku 2004 představovaly stávající PRGF úvěry méně než 9 900 miliard USD neboli 10 % celkových nesplacených úvěrů MMF. V roce 2005 bylo na půjčování z PRGF schváleno necelých 500 milionů USD.
Mezinárodní měnový fond se také dostává na okraj dění při zabezpečování finančních zdrojů a likvidity rozvojových zemí. Kromě Turecka všechny hlavní ekonomiky s rozvíjejícími se trhy již splatily své dluhy a nepodléhají kontrole MMF. Jeho jedinou pravidelnou klientelou se tak staly nejchudší země, což je jen stě-ží dobrý základ pro instituci zřízenou pro zajišťování mezinárodní ekonomické stability. Tato situace přináší problémy samotnému MMF. Půjčování chudým nevytváří dostatečné příjmy pro zajištění chodu instituce a výplaty zaměstnancům. Fond je závislý přede-vším na krizových úvěrech rozvíjejícím se trhům, na nichž vydě-lává zhruba 800 milionů USD ročně, které potřebuje k zaplacení vlastních administrativních výdajů. Je ironií, že se finanční života-schopnost MMF stala závislou na finanční nestabilitě a krizích na rozvíjejících se trzích.
Soukromí dárci jsou štědřejšíMezinárodní asociace pro rozvoj (IDA)
je součástí Skupiny Světové banky a má na starosti mj. dary. Celková suma, kterou IDA vyplácí nejchudším zemím, je malá, v řádu 4-5 miliard USD. Když sečteme IDA a IBRD (Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj) dohromady, je příspěvek Světo-vé banky k zahraničnímu financování roz-vojových zemí záporný o cca 1,2 miliardy USD. Čisté toky peněz do subsaharské Af-riky z IBRD jsou rovněž záporné. Od Svě-tové banky jako celku jsou sice kladné, ale představují méně než 2 miliardy USD, asi 10 % toho, kolik je potřeba. V případě nej-chudších rozvojových zemí činí finanční podpora poskytovaná Světovou bankou 3 miliardy USD, zatímco od soukromých dárců přichází 10 miliard.
Skryté náklady neférového obchoduObchodní omezení v bohatých zemích
stojí rozvojové země okolo 100 miliard USD ročně. Subsaharská Afrika, nejchudší regi-on na světě, na nich ztrácí okolo 2 miliard USD ročně, Indie a Čína více než 3 miliardy. To jsou pouze okamžité náklady. Z dlouho-dobého pohledu jsou náklady díky ztrace-ným investičním možnostem a poklesu dynamiky ekonomiky daleko větší.
Lakomé zeměBohaté země se v roce 1970 shodly na zá-
měru vydávat 0,7 % svého hrubého národ-ního důchodu (HND) na rozvojovou pomoc. V roce 2005 ty samé země na pomoc vyda-ly v průměru jen 0,3 % HND. USA poskytly chudým zemím nejmenší podíl svého bo-hatství, jen 0,2 % HND.
Bez peněz, ale s plnými pokladnamiDíky nestabilitě světových finančních trhů
si rozvojové země musí ponechávat obrovské rezervy peněz, aniž by je používaly, a to jen proto, aby své měny mohly bránit před spe-kulacemi. Na vytvoření těchto rezerv si chudé země půjčují tvrdou měnu od USA při úroko-vých sazbách 18 % a zase je v USA ukládají s úrokem 3 % (do státních dluhopisů USA). Vět-šina zemí investuje své zásoby západní měny do relativně bezpečných, krátkodobých aktiv jako jsou státní pokladniční poukázky USA. Výnosy z těchto nástrojů jsou v současnosti velmi nízké – daleko pod úroky, které rozvojo-vé země zaplatí ve splátkách svých dluhů.
RemitencePeníze posílané emigranty a zahraničními
dělníky, tzv. remitence, se vedle přímých za-hraničních investic staly druhým největším kanálem pro přísun kapitálu do rozvojových zemí. Od roku 1995 představují větší část-ku než všechny oficiální rozvojové pomoci dohromady. V Mexiku jsou peníze posílané emigranty nepostradatelné pro 21 % rodin. Tyto prostředky se navýšily z 1 miliardy USD v roce 1982 na zhruba 22 miliard v roce 2006. Ačkoli emigranti vydělávají v USA desetkrát více, než by mohli v Mexiku, přes 80 % jejich výdělků zůstává v USA. Množství peněz, kte-ré se od nich dostává do Mexika, je vícemé-ně stejné jako to, které by si vydělali tam.
Jen střípky rozvojové pomoci skutečně pomáhají potřebnýmSkutečná pomoc, tedy finanční prostřed-
ky, které jsou opravdu k dispozici pro finan-cování rozvoje nejchudších zemí, čítají pou-hých 30 miliard USD ročně, tj. méně než 40 % celkově vynaložené pomoci. Náklady na ad-ministrativu, technickou podporu, účetnic-tví při odpouštění dluhů, provazování roz-vojové pomoci s prodejem z darujících zemí a pomoc strategicky důležitým, ale méně potřebným zemím. To je jen několik důvodů proč více než 60 % rozvojové pomoci není dostupných ve formě peněz použitelných na opravdové a urgentní rozvojové potřeby, jako je například zdraví a základní vzdělání.
Investice tečou opačným směremPřímé zahraniční investice (FDI) mohou
významně přispět k rozvoji a stále více po-litiků je považuje za nejvýznamnější pro-středek v rozvojovém procesu. Od roku 1992 byly přímé zahraniční investice nej-větším zdrojem toků peněz do rozvojových zemí. Tento tok byl ale silně koncentrován do skupiny zemí jako je Čína, Indie, Brazílie a Mexiko. Země subsaharské Afriky, kde je kapitálu nejvíce třeba, zaznamenaly malé investice. Navíc stále větší část „FDI“ se vy-nakládá na slučování podniků a akvizice, při kterých cizí firma získává stávající domácí firmu, tudíž nepřispívá k růstu výrobních kapacit ani nepřináší nové technologie. Příliv peněz z přímých investic doprovází jejich velký odliv, neboť zisk se vrací zpět do země investora. V subsaharské Africe je například průměrná návratnost zahranič-ních investic 24-30 % a v současnosti je přítok finančních zdrojů touto cestou vy-rovnáván případně převýšen odlivem ze zisků existujících investic.
Daňové rájeVíce než 60 % mezinárodního obchodu
dnes připadá na vnitrofiremní obchod mezi vedlejšími společnostmi nadnárodních korporací. Velká část transakcí prochází da-ňovými ráji, které zahraničním společnos-tem poskytují utajení a nízké nebo nulové zdanění. Firmy tak mají obrovské možnos-ti, jak převést zisky z rozvojových zemí do těchto teritorií s nízkými daněmi. Nejjed-nodušší a nejvíce používaný způsob, jak to udělat, je skrze klamavé fakturace a falešně deklarované ceny. Firmy účtují vývozy pod cenou, dovozy nadhodnotí a vysoké zisky prokazují v daňových rájích na úkor zemí rozvojových, kde své zisky uměle snižují. Domácí a mezinárodní firmy z rozvojo-vých zemí takto a podobnými způsoby ročně přesunou 200 až 350 miliard americ-kých dolarů. Tím rozvojové země přichází o značnou část svých daňových příjmů.
Nejbohatší neplatí daněOkolo 11,5 tisíce miliard USD soukromého
majetku nejbohatších mužů a žen na světě se v současnosti nachází v daňových rájích – z valné většiny nevykázaných a proto prav-děpodobně ani nezdaněných v zemi svého původu. Pouhé zdanění bohatství těchto jedinců by dalece převážilo jakékoli realis-tické navýšení rozpočtů rozvojové pomoci. Nepochybně větší jmění se však ztratí v me-zinárodních daňových únicích firem; to by v celosvětovém úhrnu ročně vydělalo okolo 860 miliard amerických dolarů. Kdyby se tato částka zdanila 30ti procenty (světový průměr je 37,5 %), získalo by se 255 miliard: dost na to, aby se zaplatily Rozvojové cíle tisíciletí v celé své šíři. Jednoduše řečeno, k tomu, aby se okamžitě přijala opatření, která by snížila světovou chudobu na polovinu, by stačilo, aby ti velmi bohatí platili řádně daně.
Únik kapitáluNa každý dolar, který přichází do rozvojových zemí jako rozvo-
jová pomoc, připadá deset dolarů, které odtud v podobě odlivu kapitálu odchází. Podle odhadů ztrácí ročně rozvojové země více něž 500 miliard USD kvůli ilegálním tokům peněz, které nejsou za-znamenávány veřejnou správou a z nichž se neplatí žádné daně.
Největším kanálem odlivu financí je obchod přes daňové ráje a offshore centra pomocí falešně deklarovaných cen a bankov-ního tajemství. To podkopává daňové systémy v rozvojových ze-mích a možnosti domácích vlád hospodařit s národními zdroji.
Bohatí jedinci a další domácí elity využívají možnosti ban-kovního tajemství daňových rájů a převádějí miliardy americ-kých dolarů z chudých rozvojových zemí, aby nemusely platit daně. Tím své spoluobčany omezují i v tak základních lidských potřebách, jako je např. zdravotní péče. Západní nadnárodní korporace, finanční instituce, auditorské a účetní firmy, právníci a finanční centra se společně podílí na páchání, urychlování a aktivním sjednávání těchto kapitálových úniků.
V otroctví dluhůV roce 2003 dostaly země s nízkými příjmy
granty v hodnotě 27 miliard USD, zatímco na dluzích splácely skoro 35 miliard. Subsaharská Afrika zaznamenala nárůst svých dluhů o 220 miliard USD, přestože z 320 miliard USD vypůj-čených od roku 1970 již 296 miliard splatila.
Čisté přesuny peněz do rozvojových zemí prostřednicím půjček (přísun peněz nově po-skytnutými úvěry mínus odtok peněz splátkami dluhové služby) jsou tak od roku 1984 (s výjim-kou tří let) vlastně záporné. Takže místo toho, aby poskytovaly zdroje pro financování rozvoje, stávají se půjčky největším zdrojem odčerpává-ní omezených zdrojů rozvojových zemí.
Malí daňoví poplatníci v chudých zemích jsou nejvíce zatíženiKdyby země s nízkými příjmy upravily daně,
posílily finanční správu a zrušily daňové úlevy pro nadnárodní investory tak, aby se podíl ve-řejných příjmů k hrubému domácímu produktu (12 % HDP v r. 2003) dorovnal na hladinu boha-tých zemí (26 % HDP v roce 2003), zvýšil by se příjem jejich státního rozpočtu přibližně o 140 miliard USD ročně.
Pokud by neformální ekonomika byla kom-pletně zahrnutá do formální, zvýšil by se příjem z daní v rozvojových zemích o 285 miliard USD ročně. To sice není reálné, ale i částečná inte-grace by znamenala navýšení příjmu o mnoho miliard.
Světová banka – těží z chudýchOd roku 1991 jsou každoročně čisté
toky peněz (poskytnuté finance mínus splátky mínus úroky) z Mezinárodní ban-ky pro obnovu a rozvoj (IBDR, část skupi-ny Světové banky pro výhodné úvěrování chudých států) do rozvojových zemí zá-porné. Od roku 2002 se stávají zápornými i čisté výdaje, takže IBRD už nijak nepřispí-vá k rozvojovým financím, nepočítáme-li vynaložené finanční prostředky na to, aby zajistila své pohledávky. Stejná situace je u regionálních rozvojových bank. Zde je problém, že kvůli podmíněnosti půjček a byrokracii si země, které pro půjčky od IBRD přicházejí v úvahu, nechtějí půjčo-vat, dokud mají přístup k soukromému trhu, i když to znamená platit větší úroky. Na druhou stranu, mnoho chudších zemí, které potřebují externí finanční výpomoc, nesplňuje kritéria IBRD pro půjčku.
P Ř E K L A D : E D U C O N
