ZDEN~K PEŠKA
lení v této otázce nepostoupilo. Teorierozdělení státních mocí je teprve plodemmyšlení novověkého, ač někteří autoři lB.století se snažili na starověké myšlení navazovat.
V novějším ústavním vývoji se vyskytla otázka rozdělení státních mocí poprvév Anglii v době Cromwellově, vyvolánapraktickou potřebou, aniž byla připravena
teoretickými úvahami. Byla vzbuzena soupeřením mezi armádou a parlamentem,byla Cromwellovou reakcí na všemohoucnost tak zvaného dlouhého parlamentu aparlamentů po něm následujících. Na tutovšemohoucnost nejvyšší velitel ostře útočí
ve své řeči z 12. září 16543 a ještě později
s nemenším rozhořčením vzpomíná natehdejší postavení parlamentu v řeči
z 21. dubna 1657.4 Zejména se mu jevilonežádoucím zasahování parlamentu dosoudnictví; přece však nepovažuje soudnictví za samostatnou moc, ale za součást
moci výkonné.š Chce vedle sebe postavitdvě moci: moc zákonodárnou, svěřenou
parlamentu, a moc výkonnou, danou protektoru.
To je soustava vtělená do dokumentuzvaného Nástroj vlády. Cromwell se snažil tento "nástroj" vnutit parlamentukdyž však se parlament zpěčoval a chtěl
jej podrobit vlastní redakci, byl na jehorozkaz rozpuštěn a Nástroj byl považovánza platnou ústavu."
Soustava tímto dokumentem - prvnípsanou ústavou v novějších ústavních dě
jinách - přijatá, je ve stručnosti tato:Parlament sestával z jediné sněmovny (jiždlouhým parlamentem byla zavedena jednokomorová soustava) a byl svoláván jednou za tři roky na dobu pěti měsíců (ne-
29
me rozhořčenou obžalobu parlamentu (z roku 1654),že zasahoval do soudrríctví, a uzavírá jí slovy: ... nonecessíty for Commíttees ínstead of Courts ofJustíce . .. We (tj. parlament, hovoří zde' íronicky)are suprerne, "we" in Legíslature and ín Judicature . .. And it will always be so when and whensoever a Perpetual Légtslattve ís exercised; wherethe Legislative and Executíve Powers are alwaysthe same. Car'Iyle IV., str. 87.
6 Instrument ot Government, datovaný dnem 16.prosínce 1653. Text víz Adams-Stephens, SelectDocuments, str. 407.
Teorie rozdělení státních mocído konce osmnáctého století
'Viz Platon, ústava, kap. 8., přel. Novotný, str.:283 a násl.; Aristoteles, Politika, kn. IV., kap. 14,Přel, Kříž, str. 142.
'. Polybius, Historie, kniha VI., kap. 3 a násl.,ze]m. 10-1H.
a Viz Carlyle, O. Cromwell's Letters and SpeectiesIU., str. 127 a násl.
'CarlYle IV. str. 78 a násl.5 V řečí z 12. září 1654 si stěžuje na to, že par
lament sí osobuje soudní rozhodování a tím odů~dňUj,:, nutnost rozpustit sněmovnu. Víz Carlyle
., zerrn, str. 136. V řeči z 21. dubna 1657 nalézá-.
Náznaky nauky o rozdělení státních mocína trojí obor nalézáme již v dávných dobách uPl a t o n a i A r i s to te 1 a 1 Pře
ce však tito autoři nevěnovali velkou pozornost vzájemnému vztahu těchto mocía nesnažili se na tomto vztahu vybudovatdobré státní zřízení.
Jinak pozdější spisovatel, řecký historik Pol y b i u s, který ve snaze vyložitzásady nejlepší ústavy, klade důraz pře
devším na historický vývoj. Podle něho
dobrá ústava postupně degeneruje vešpatnou, jež je pak pro 'své vady odstraněna a nahrazena jinou formou. Takza sebou následují království, tyranída,monarchie, oligarchie, demokracie, vládaluzy, z níž vzniká despocie, a řetěz seopakuje.2 Avšak ústava, která přejímá zetří dobrých forem jejich dobré stránky aslučuje je v organickou jednotu, je stálá.Zejména je takovou ústava římská, kdekonzulové, senát a lid představují tři prvky a každý z nich vykonává suverénnímoc v mezích jemu daných a je zároveň
odkázán na spolupráci ostatních. Výkladkončí slovy: "... a tak náležitá rovnováhaje udržována tím, že impulzívnost jednésložky je brzděna jejím strachem z ostat-
. ních." Tak tento historik již nastiňuje
princip rovnováhy státních mocí, přistu
puje však k němu jinak než autoři nového věku: vidí záruku stálosti ústavyv rovnováze uzavřených skupin, tříd občanů.
Toutéž cestou jde později Cic e r o vespisu o státu - zdá se, že pod přímým
vlivem Polybiovým. Ale jeho spis bylztracen a znovu nalezen teprve v roce1822, takže novověkým autorům až doté doby nebyl znám. Dále starověké myš-
používající mimoekonomíckého nátlaku je prvotnímM"emcem nadproduktu - pozemkové renty, ktera
~á] formu daně. (Víz např.. E. Varga, Očerki. poroblemam politekonomii kapitalizma, Izdatelstvo
~olitiČeskOj litěratury, Moskva 1965, stať Ob azlatskom sposobe proizvodstva.)
kapitalismus a zkoumáme vni~řní :~gik~jeho vzniku a vývoje. V druhe~ př-ípaděvycházíme ze směny a analYZUJeme ~e
chanismus dalšího vývoje, aniž by namhistorie dávala právo předpokládat, ževývoj sám ze sebe nutně. ústí v urč!tý(tedy předurčený) výsledny stav. Napředjsme se postavili na konec ~olyc:hr~nn:struktury a hledali její nutne vyvoJ"0v..e
stupně. Potom jsme postupovali opacne:existovala možnost, která se však nemusela nutně realizovat; a když se to stalo,nemusela mít realizace nutně tutéž podobu; z několika forem, které existovaly, senakonec ujaly dvě; jedna z nich se P<';tom ukázala dynamičtější a nabyla ve svetovém vývoji rozhodující převahy.
Z těchto dvou přístupů si ovšem ne~ůžeme vybrat jen jeden: dějiny m~~nme
zřejmě chápat jako jednotu obou techt.ostránek -r-« ovšem jednotu rozlišeného, ni-
koli totožnost.To platí - jak ostatně vypl~á .už
z úvah dřívějších - nejen v nějakém
zvláštním případě, nýbrž obecně; nejenpro minulost, nýbrž i pro budoucnost.
Kdybychom se totiž v úva?ách o" per~spektivě dalšího vývoje lidsk.e. společnostíomezili jak se to někdy diela, na prvníz oněch dvou přístupů, chápali bychomlogiku či zákonitost tohot.? proces,: )a~~genetický kód neboli jako ínřormací nd.lclvývoj struktury podobným způsobem: Jakým je řízen vývoj lidského orgamsm~
od zárodku k dospělosti nebo dokonalaproměna ve vývoji motýla (vajíčk~, larva, kukla, imago): tedy posloupností zcelaurčitých stavů směřujících k určitému stavu výslednému. Teprve druhý přístup násupozorňuje, že v každé fázi existuje ~cmožností než jenom jedna - že "konecný" stav polychronní struktury, jíž je vývoj lidské společnosti, je relativně otevře
ný: relativně proto, že vnitřní logika tohoto procesu ovšem působí a žádný jehoprůřez samozřejmě není zcela libovolný.
Na otázku zda je ekonomika (národníhospodářství) syst~mem determinovaným:můžeme tedy odpovědět, že ano - arciv tom smyslu, v jakém tu byl tento pojem vyložen.
• 3<l Hlavní znaky asíjského výro.lmí1}o způsobu lz,:,shrnout rakto: 1. púda je vla6tnlCtVlm státu, kter:staví a kontroluje zavodňovací systémy. 2. Bezpr~střední výrobce vlastní výrobní prostted~Y: .0platí jak pro zemědělství, t~k 'pro dOJ?ácky ~~;mysl, který je s rnm velmt uzce spjat, 3.
hodnotu se dělí s kupeckým a lichv~.řsk~mkapitálem. Kapitalistická forma prlSVOJ?vání cizí práce, založená na m~no~ol~.~robních prostředků, se postupne stává ~adrem nového ekonomického a spolecen-
ského systému. .."Pro účel o který nám teď Jde, muzeme
jednu ze 'stránek tohoto vývoje sh~o~:takto: kupci a lichváři si p~isv?j~val.l CIZlpráci dříve, než vznikl kapltahstlcky vý-
robní způsob.
Tento fakt lze v zásadě interpretovat
dvojím způsobem:
1. Vyjdeme z toho, že teprve "a~"atomie"rozvinutého kapitalismu dává klíč k po-chopení "anatomie" přech~ných for~mprosté výroby zboží. Potom J: kupecký alichvářský kapitál předstupnem kapitáluprůmyslového. V tom případ~ vývo~. nutně neúchylně směřuje ke svemu prrrozellé~u, logickému vyústění v :;nvinut~ustrukturu kapitalismu. Tento přístup mužeme opřít o nepochybný fakt, že v hospodářsky vyspělých zemích ovl~dla hodnota ekonomiku teprve v podobe nadhodnoty, a že nikoli přisvojování cizí prácena základě monopolu na obchod neb~lichvu, nýbrž až vykořisťová~ na. základemonopolu na vlastnictví vyrobmc~ p~ostředků se stalo základem ekonomlckehoa společenského systému. "
2. Vyjdeme z toho, že s.m?n~ .v s?beobsahuje možnost přisvojovam clzl~r"ac~.
Tato možnost se v dějinách uskutečňuje
nejprve v té formě, že mezi. výr~ce aspotřebitele vstoupí kupec .a hC?v~r. Později se táž možnost realizuJe .v Jme,. "vyšW' podobě: mezi dělníka a Jeho vyrob~vstoupí průmyslový kapitalista. Ale z" histeorie víme, že <ma možnost se v nekte-:rých společnostech realizovala je~. v p~lformě. To platí zejména pro asijský vyrobní způsob.ř" který ovládl ob~o'Vske s~~lečenské celky a udržel se v nich po t:~lciletí aniž se v něm samém vytvonlypod~ínkY pro přechod k druhé : ~~chdvou. etap vykořisťováni umoznenych
směnou. .Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy Je
nasnadě: V prvém případě považujeme zapřirozený strukturálně genetický celek
však jakobyAni po další
hledě k prodlužování zasedání a mimořádným zasedáním). Protektor byl volen radou na doživotí. Vedle těchto dvou orgánůbyla rada, jmenovaná protektorem dostisložitým způsobem na návrh parlamentu a rady samotné. Rada byla jednak poradním orgánem protektora, který všaknebyl vázán jejím votem, a její člen.ovézastupovali protektora v parlamentu; Jednak zastupovala parlament a udělovalaprotektoru souhlas ve věcech, kde bylprotektor (třebaže šlo o věci náležející domoci výkemné) vázán souhlasem parlamentu. Protektor nebyl, jako byl dříve i později v Anglii panovník, součástí parlamentu; neměl proto účast v zákonodárství;přes prohlášení článku 1. měl po,:ze su~
penzívní veto (čl. 24). Protektor vsak melv neomezené míře zákonodárnou iniciativu ač dokument sám se o tom nezmiňuje; věc však byla považována za samozřejmou.7
Byli tedy protektor a parlament orgány koordinovanými. Vedle tohoto rozdě
lení mocí je třeba si ještě uvědomit, žezde poprvé v dějinách moderních států
byl vytvořen podstatný zárodek mociústavodárné. Podle Cromwellova pramměl parlament přijmout Nástroj tak, jakbyl. Čtyři hlavní zásady měly zůstat vů
bec nedotknuty, ostatek mohl být měněndohodou parlamentu a protektora," Bylazde tedy zvláštní funkce, možno moderním termínem říci ústavodárná, odlišenáod běžné moci zákonodárné.
Tak Oliver Cromwell byl prvním státníkem novějších časů, jenž proklamovalnezbytnost rozdělení státních mocí na dvakoordinované díly: moc zákonodárnou amoc exekutivní. Učinil tak způsobem čís
'tě empirickým. Nebyl k tomu připraven
žádnou teoretickou průpravou, protože zasvé dlouhé veřejné dráhy? viděl zlo způ
sobené příliš osobivým počínáním parlamentu. Chtěl tak zabezpečit svobodu aprávní bezpečnost.
Události tohoto obdobíbyly upadly v zapomenutí.
revoluci na ně anglický ústavní vývoj otevřeně nenavazuje. Autoří konce XVII. acelého XVIII. století navazují vědomě nastarověké filosofy; užívají také větší čimenší měrou jiného materiálu, ale nikdyse nezmiňují o oněch poměrně nedáv~ých pokusech. Nelze však pochybovat,že působily skrytě a že političtí spisovatelé i vedoucí státníci, vzpomínajíce natuto poměrně nedávnou minulost, si uvě
domovali nebezpečí plynoucí z všemocnosti nekontrolovaného voleného sboru,právě tak, jako si uvědomovali nebezpečí
plynoucí z panovníkova absolutismu. Vědomí tohoto dvojího nebezpečí je pak ZlV
nou půdou, z níž rostou snahy po vzájemné kontrole nejvyšších státních orgánů.
Tak vytvořili autoři konce XVII. a celého XVIII. století soustavu nauky o tripartici státních mocí a jejich nezbytné rovnováze. Vliv této nauky se projevuje aždo dnešního dne.
Chceme-li pochopit tuto otázku v současné době, je nejlépe začít výkladem,jak ji chápal John L o c k e, neboť tentospisovatel - a události, které jej inspirovaly - stojí na počátku moderního ústavního vývoje, a on první se v novější době
soustavně zabýval otázkou rozdělení státních mocí. Tento anglický filosof uveřej
nil roku 1690 spis Dvojí pojednání o vládě, napsaný především na obranu revolučního převratu roku 1688. Proto Lockenejen polemizuje s teoriemi, které hlásalypanovníkův absolutismus a jeho božsképrávo (první traktát: polemika proti stoupenci těchto názorů Filmerovi), ale takése snažil v druhém traktátu nastínit, jakby měl být zřízen stát, jehož občané bybyli svobodni.
Základ, ze kterého Locke vycházel, jetak zvaná společenská smlouva, teorietehdy velmi rozšířená ve státovědecké apolitické literatuře. Jak vykládá své p0
jetí této teorie.l'' dohodou lidí zrozenýchpůvodně k naprosté svobodě'! vzniká po-litické čili občanské společenství.F Tím sejeho členové vzdávají výkonu přirozené-
ho práva, který jim jinak náleží. Tím autorizují společnost, nebo, což je v jeho pojetí totéž, zmocňují její legislativu vytvářet zákony, kterých vyžaduje obecnéblaho. Stanoví se tím soudcové rozhodující spory mezi lidmi a těmito soudci jsoulegislativa a úředníci jí ustanovení. Je dostzvláštní, že 'nazývá tento orgán současně
legislativou, tedy orgánem stanovícím nové zákony, a 'soudcem aplikujícím přiroze
né právo. Vysvětlení dlužno hledat v tehdejší právní filosofii, která vedle právapozitivního a nad ním znala právo přiroze
né, založené na neměnných zásadách morálky, která váže i legislativní orgány.
ZnoVU podrobněji toto téma rozebíráv kap. XI.13 Tam říká, že poněvadž úče
lem společenství je užívání majetku členů
v míru a bezpečnosti a nástrojem této bezpečnosti jsou zákony vydané v onom společenství, prvním a základním zákonemkaždého státu je zřízení legislativní moci,právě tak, jako prvním a základním zákonem přirozeným, jenž ovládá izákonodárný orgán sám, je zachování společ
nosti a každého jejího člena. Zákonodárná moc nejenže je nejvyšší mocí státu,ale je posvátná a neměnná v rukách, kamji společenství původně umístilo. Žádnýedikt jakéhokoliv orgánu nemůže mít platnost zákona, není-li schválen legislativou,kterou veřejnost zvolila a ustanovila.ts
Nikdo není povinen poslušností jinémunebo nemůže být kýmkoliv zbaven poslušnosti vůči zákonodárné moci.15
Přece však i legislativa je omezenačtverým způsobem. Nemá libovolné mocinad životem a majetkem lidí, neboť nemůže mít více než lidé, kteří společenství
vytvořili, měli v přírodním stavu.í" Dálenemůže nejvyšší moc vládnout mimořád
nými, libovolnými dekrety, ale má vykonávat spravedlnost a rozhodovat právařádně vyhlášenými, trvalými zákony ařádně autorizovanými soudci. To odůvod
ňuje potřebou bezpečnosti a právní jistoty,17 Třetí omezení spočívá v tom, že nejvyšší moc nemůže vzít nikomu část jeho
majetku bez jeho vlastního souhlasu, neboť zachování majetku je cílem vlády(to jest ustavení státu společenskou
smlouvou) a lidé tedy nemohou být státemzbaveni svého majetku bez svého vlastního souhlasu.Jf Tento "vlastní souhlas"však omezuje, aspoň pokud jde o daně
nutné k udržení společenství, na souhlasvětšiny členů společenství nebo jejich reprezentantů.P Za čtvrté legislativa nemů
že přenést moc vydávat zákony na nikohojíného, neboť je pouze mocí delegovanoua pouze lid může určovat formu státu.2o
Tato omezení nesou již stopy později
vzniklé teorie uplatňované zejména při
vzniku ústavy Spojených států amerických, a pak ve Francii o zvláštní moci,ústavodárné, nadřazené moci legislativní,fl jsou východiskem teorie ústavodárnéhoreferenda uplatňované i v nejnovější době.
Tento názor ještě podrobněji rozvíjí v kap.XIII. Společenství zůstává vždy nejvyššímoc zachránit se, kde by zákonodárceukládal o svobodu nebo majetek členů
společenství.21Tak můžeme z tohoto odstavce odvo
zovat i teorii moci ústavodárné, i teoriio právu na revoluci. Ještě význačněji nastiňuje tuto teorii práva na revoluci později, když zdůrazňuje, že exekutiva, kteráby zneužila své moci, by se ocitla ve válečném stavu s lidem.š- To je zcela logické stanovisko spisovatele, jenž svým spisem ospravedlňuje státní převrat a dokazuje, že postavení panovníka po revoluci roku 1688 se opírá o vůli lidu.23
Vycházeje z tohoto základu, rozeznáváLocke tři hlavní moci ve státě: moc zákonodárnou, moc exekutivní a moc federativní. Nejdůležitější je rozlišení mocizákonodárné a moci výkonné. Zákonodárnou moc vymezuje slovy, že tato moc rozhoduje, jak bude použito moci státu, apečuje o zachování státu a jeho členů.24
Vydávat zákony nevyžaduje dlouhéhočasu, a proto legislativa nepotřebuje stálezasedat. Proto v "dobře uspořádaném státě" je legislativa vložena do rukou růz-
, Viz o tom Esmein, Les Constituti0?ts du protectorat de CromweU, Revue du droít publlque1899, str. 416. á" 1654
8 Viz o tom řeč Cromwellovu z 12. z rl ,Carly1e III., ze'jm. str. 146. Viz k tomu takéEsmein, Les constituti0;tS, str. ,211.. _.
• Sám se dovolává svých zkusenostl v řečí z 12.září 1654. Car1yle O. CromweU's Letters andSpeeches III., str. 134 a násl. . ..
10 Zejm. v § 89., str. 191, 192, Works II. CItUJIpodle 6. vyd. z r. 1759.
II Man being born... with a title to perřect
freedom, § 87., Works II, str. 191. . .12 ••• There only ís a political or CiVIl socíety ...
§ 89. V témže odstavci je nazývá "commo~wealth".Tím však nerozumí absolutní demokraciI, a1~ jak vykládá v § 133 - každé neodvislé spolecenství, tedy to, co se v latině nazývá civitas. Vizstr. 204,' na uved. místě. V češtině budeme v tomto smyslu užívat slova "stát".
13 Works II, str. 204.. "Znovu zdůrazňuje nadřazené postavení legisla
tivy v § 150., Works II, str. 210.15 § 134, Works II, str. 204, 205." § 35., Works II, str. 205. V § 142., kde shrnuje
?bsah kapitoly, formuluje však tento bod poněkud[ínak, Jako potřebu rovnosti před zákonem. Tamžestr. 208.
17 Viz §§ 136., 137., Works II, str. 206. Také zdev lSresumé se poněkud odchyluje.
§§ 138., 139., Works II, str. 207.
,. § 140, Works II, str. 207.20 § 141., Works II, str. 208.21 § 149., Works II, str. 209.22 § 155., Works II., str. 211.23 Viz předmluvu ke spisu Works II, str. 105.
Viz také Kendall, John Locke, str. 99 násl. Najiném místě Locke uvádí, že přísaha věrnosti panovníkovi jest přísahou věrnosti zákonu a že tedyporuší-li panovník zákon, ztrácí i věrnost poddaných. § 151., Works II, str. 210.
24 § 143., Works II, str. 208.
31
ných osob, které, když vyřídily svůj úkolbuď samy nebo ve spojení s jinými, seopět rozejdou a jsou podrobeny zákonům,
které samy udělaly. Naproti tomu zákonyvyžadují trvalého provádění, a proto výkonná moc musí být stálá. Tak zákonodárná a výkonná moc jsou často odděleny.
Je to i vhodné, poněvadž by bylo příliš
ným pokušením pro lidskou slabost, abytytéž osoby, jež mají moc vydávat zákony,měly ve svých rukách i moc je provádět,
čímž by se mohly vymknout z poslušnostizákonu a mohly by přizpůsobit zákonvlastnímu prospěchu proti zájmům ostatního společenství.š"
Upozorňujeme, že Locke říká, že takové rozdělení je v "dobře uspořádaném
státě". Nejde mu tedy jen o pouhé konstatování faktů, o zjištění, jak státní společenství jeho doby je organizováno, alezároveň o stanovení určitého způsobu
uspořádání státu jako politického cíle.
Vedle výkonné moci je jiná moc, kterounazývá "federativní", ačkoliv prý na ná;ZVU nezáleží. Každý stát podle tohoto filosofa tvoří vůči ostatnímu lidstvu jednotné těleso, jež je v "přirozeném" stavuvůči ostatnímu lidstvu. Proto tato moczahrnuje "moc války a míru, sdružovánía spolčování a veškeré jednání s osobami nebo společenstvími mimo stát".26
Ačkoliv moc exekutivní a federativníjsou svou povahou rozdílné, přece jsouzpravidla sjednoceny v týchž rukách, neboť obě vyžadují sílu státu (tj. ozbrojenou moc), kterou však není možno rozdělit na dvě vzájemně neodvislá oddělení;
také kdyby byly tyto moci umístěny v růz
ných rukách, občanstvo by podléhalo dvojím rozdílným rozkazům, které by nebylyvždy dostatečně koordinovány a tak bydošlo ke zkáze a nepořádku.'?
Má tedy Locke takovéto schéma rozdě
lení státních mocí: Na jedné straně moclegislativní, nejvyšší, ač v některých bodech omezená, na druhé straně mOCI výkonná a moc federativní, obě podřízené
moci legislativní. Tyto moci mají být podřízeny různým osobám. Přece však v ně
kterých státech, kde není trvalé legislativy a kde výkonná moc je svěřena jediné
. 25 § 143, Works II, str. 208, 209.25 §§ 145, 146 Works II, str. 209.TI §§ 147, 148, Works II, str. 209.'" § 151, Works II, str. 210.zs Viz § 157, Works II, str. 212.
32
osobě mající zároveň podíl v moci zákonodárné, je tato jediná osoba "ve velmivolném smyslu slova" nazývána nejvyšší,protože má nejvyšší výkonnou moc, od nížodvozují svou moc podřízené úřady, neboaspoň největší její část. Žádný zákon nemůže být vydán bez jejího souhlasu, aproto i v zákonodárství je nejvyšší.ěš
Zřejmě má zde na mysli ústavní poměry v Anglii své doby, kde panovníkbyl jednou ze tří složek parlamentu, kdeproto vyslovoval souhlas s každým zákonem a toto vyslovení souhlasu, resp.nesouhlasu (veto) bylo v té době ještě
živou institucí, ne pouhou formalitou.
Locke také zřejmě počítá s tím, Že legislativní sbor je volen lidem (nikde nemluví o sněmovně šlechty, ač v té době
v Anglii existovala a měla značný politický význam). Avšak je si vědom četných
nedostatků současného volebního práva,vzniklých prý změnou poměrů, přesuny
lidnatosti apod. Přece však nerovnoměr
OIOst zastoupení je podle něho těžko odstranitelná, poněvadž ji nemůže odstranitnež sama legislativa, ale lid sám, když legislativa je ustavena, je odsouzen k mlče
ní. 29 Co to je "lid", Locke jasně nedefinuje. Není možno říci, že by hlásal všeobecné volební právo, nebo že by se vů
bec vyslovoval o otázce rozšířeného volebního práva.š?Věnuje pozornost i odročení legislativ
ního shromáždění, které se může stát jenjeho vlastním aktem na dobu předem stanovenou}! Jde-li o novou volbu, je možná dvojí úprava. Buď je předem stanovena doba, kdy k ní má dojít, a pak výkonná moc jen stanoví direktivy pro provedení voleb. Anebo je ponecháno rozvaze výkonné moci, aby stanovila, kdy jepotřebí nových zákonů nebo úpravy něja
kého zla, které ohrožuje lid, a tedy svolání legislativy.V Nelze zapírat, že širokémožnosti dané v uvedené druhé eventualitě výkonné moci se ne zcela důsledně
přimykají k tolik zdůrazňované svrchovanosti legislativy.
Je zajímavé, že Locke vůbec nemluvío moci soudcovské, Zřejmě zahrnuje soudy pod úhrnný pojem výkonné moci.3:~
30 Viz k tomu Kendall na uved. místě, str. 120a násl.
s1 Viz § 153, Works II, str. 211.32 Viz § 154, Works II, .tamže.33 Podobně vykládá Lockea i R. J. Aaron, John
Locke, str. 283.
Dlužno ovšem pamatovat, že v době, kdyLoeke psal své pojednání, ještě nebyla zákonem 'zaručena neodvislost soudců, kteří
splývali s jinými královskými úředníky.ěš
Jeho výměr "moci výkonné" pak se zceladobře hodí na funkci soudcovskou.šš . .
Do tohoto schématu zařazuje Loeke jakozvláštní pojem pojem "prerogativy". Prerogatívou rozumí především vydávání nařízení mímo zákon nebo s dočasnou platností i proti zákonu. Rozboru této otázkyvěnuje celou XIV. kapitolu.f Odůvodňuje
nezbytnost takových nařízení tím, že legislativa skládající se z více osob a nezasedající trvale je příliš těžkopádná a nemůže předvídat vše, co je dobré pro společnost. Avšak vždy může část látky spadající pod úpravu nařízeními vydanýmina základě prerogativy být upravena p0
zitivním zákonem, tedy usnesením legislativy.37 V tom dlužno spatřovat jistou kontrolu legislativy nad prerogativou.
Jinou součástí prerogatívy je svoláváníparlamentu, neboť ten sám nemůže znátkteré místo a která doba bude vhodná projeho zasedání.s' .
Vždy však lidu zůstává nezcizitelné právo rozhodnout, bylo-li prerogativy užitodobře nebo 'bylo-li jí zneužíto.šs Tedy vy_slovené přiznání práva na revoluci.Přes všechny tyto úchylky a výhrady
zůstává jen trojí moc ve dvojích rukách:Moc zákonodárná, nadřízená, a dále mocvýkonná a moc federativní, které jsou jípodřízené.
Vidíme však, že tyto moci nestojí jenvedle sebe, ale v "dobře spořádaném státě" zasahují vzájemně do své působnosti.Legislativní moc je nejvyšší v tom smysluže stanoví zákony, kterým vše podléhá:pokud nepřekroěí hranice dané povahoumoci zákonodárné, jak už vyloženo. Alevýkonná moc zasahuje vůči moci legislativní vYlpisováním voleb a vydáváním dočasně platných legislativních nařízení. Je-li~ak ,panovník, podílí se na moci legislat.E~llll tak, .že žádný zákon nemůže být vsdan bez Jeho souhlasu a že může zmírňovat odsouzení pro trestné činy.
Lockeovi nejde jen o popis státních zřízení své doby. Také uvažoval, jak zařídit"dobře uspořádanýstát". účel spisu je tedy
3< V!z o tom podrobněji V kap. m.35 Víz kap. XII, §§ 143 a 144.36 Works II, str. 213.37 § 163, Works II, str. 215.38 § 167, Works II, str. 215.
i politický. V tom je jeho hlavní význam,a tak byl také chápán svými čtenáři ažáky zejména v XVIII. století.
Z tohoto hlediska třeba také chápat rozdělení a poměr státních mocí. Tato otázka je mu - možno říci - základním pilířem státního zřízení "dobře zřízenéhostátu". Nestojí-li tyto moci jen vedle sebetvoří z nich Locke zárodky toho, co pozdější nauka přetvořila v "soustavu rovnováh mocí". Jednotlivé státní mociz nichž žádná není neomezená, se VZá~jemně kontrolují a zabraňují přílišné expanzi, případně zneužití moci druhou mocí.Tyto názory byly znovu a znovu probírány v literatuře dalších generací.
Locke buduje svůj systém na dvou základech: na společenské smlouvě a narozdělení moci mezi různé činitele. Nevěnuje však vůbec pozornost otázce ta:k zvané smíšené formy státu, jež u starověkýchautorů nalézala, jak ukázáno, značnou pozornost. Jinak však autoři pozdější.
Lord B o I ing b r o k e právě otázku~míšené stvátní formy činí středem svýchuvah, kdežto Lockem hlásaným zásadámse vyhýbá. Ač se jako myslitel zdalekanerovná Lockeovi, přece má svůj významjako zakladatel strany toryů své doby atvůrce jejího tehdejšího programu. ZabývaIse oněmi otázkami obšírně zejménave své Disertaci o stranách (první vydáníz roku 1734). Jeho rozvláčné úvahy dol~~ené ne zcela bezvadnými historickýmip~lklady, nemohou dnes čtenáře upoutat.NICméně v nich nalézáme několik značněoriginálních myšlenek, jež nezůstaly bezvlivu na další vývoj.Těmto úvahám věnuje zejména XIII. do
pis 'své Disertace. Pro něho je jednoducháforma vlády taková, v níž nejvyšší mocje absolutně a bez kontroly ponechána buďjedné osobě nebo předním osobám společenství nebo celému tělesu lídu.w Takovávláda je tyranií v nejvlastnějším slovasmyslu, neboť zde vládne libovůle vládnoucího.w Nejlepší formou vlády je tedytaková, která je složena z těchto tří a takupravena, že každá může ukázat své dobréstránky a je jí zabráněno ukázat svéšpatné stránky opačným působením oboudruhých složek.42
39 Tamže.•• Str. 206.u Str. 207. 208... Str. 208.
15
k úst~vě an~l~cké, nýbrž snaží se být všeobecný a vzájemně srovnávat různé ústa~. Po';rchní~u čtenáři by se mohlo zdát,~e v teto kapitole jedná o všem možnémJen ne o britské ústavě; ale toto zdání by~y~o k!amné. I když se o této ústavě zmin~Je J~ ~říd~a a často nepřímo, přece
základ~~ tón Je dán tím, co se domníváv ,,:nglll nacházet, a jiné ústavy jsou citov~ny, aby se ukázalo, jak 'zhoubně pů
sobí nedostatek určitých zásad anebo prosrovnání vůbec. '
Je z~j.ímavé, že Montesquieu - přes
svou zálibu v anglické ústavě - -._. . senezmmuje nikde o jejím smíšeném charak-te;u, ač _takov,éto myšlenky již byly nedavno pred mm vysloveny. Před výkladem anglické ústavy se zabývá analvC' t • " yzoufl. ypu státního zřízení: monarchického
aristokratického a demokratického N' 1 'd . . as e-uje :u v.ěr;rě :-azdělení Aristotelovo. Pak
ale přechází k ustavě anglické, v níž mohlsnadno pozorovat prvky J' ak monarchi k'tak 'st k IC e,an o ratické i demokratické. Ač jistě
tent? stav ~ěcí pozoroval a patrně i znalnedavnou líteraturu toho se t ....,q,. .,' •k Jft~~,~
_de, nevyslovuje myšlenku, že právě slou-cerum těch~o t~í prvků se dospívá v Angliik - .relatlvnlmu ovšem - zabezpečení'
osobní swbo,dy. Pouze uvádí, že politickásvoboda nem než ve státech umím- 'ht . enyc ,a ~ Jen tenkrát, když riení zneužívánomoci, Aby ,s.e toho docílilo, je třeba, abys: mOCI vzájemně zadržovaly. A s těmito
p~edpoklady přistupuje k samotnému nástmu teorie rozdělení mocí.
Základní zásadou, ze které vychá ._ každé azt, Je,~e v ~ em státě, tedy ne pouze v Anglii,JSou třl druhy mocí: moc zákonodá ,'k ' arna,m?c. vr onna ve věcech, jež závisejí na~;c!Vl~mm právu" (civilním právem rozumí,I p~a:-o ~~st?í: podle našich pojmů odpovídá civílní právo právu vnitrostátní~u).,a moc výkonná ve věcech, jež záviseji na právu mezinárodním.
V:idíme, že toto schéma se shoduje seschematem Lockeovým v tom že pojí ,. k I' _ ,OJlmaJ~ o, zv astní a samostatnou moc legisla-tívní oproti mocím výkonným. To akco Montesquieu pojímá "prostě jako pvý~
52 Byl dokonce tu a tam ač I
qezpečím. Můžeme to nazvat třeba korupcí a odvislostí (corruption and dep,endence), ale jistý stupeň a jistý druhtoho je neodděli~elný od samé podstatyůstaVY a nezbytný pro zachování smíšené
vlády.Ne!d~ zde t~~y ,o ž~dné soustavné po
jednaTI! a rOZVIJem tezí po vzoru Lodkeově
ale s~íše o pouhé příležitostné poznámk;bystreho pozorovatele, který není vázánžádnou dosud uznávanou teorií. Přece
však i tyto poznámky zaujmou 'Svou oríginalitou a tím, že jejich autor postřehl
lecCOS, co příliš důkladným autorům tehdejší doby ušlo.Nemůžeme však přehlédnout, že oba
uvedení autoři jsou spíše pod vlivem ta--k' h s arove yc teorií o přednostech smíš ,lád _ lsene
v a y, n~z aby 'Pokračovali v myšlenkáchL?~~vych o rozdělení státních mocí. ObaVIdl přednost anglického zřízení především
ve spojení principu monarchického aristokratického a· demokratického. .'
Až se~ dospěla anglická politická teorie.V AnglI~ samé nevzniklo, jak ještě budepod~o~n: ~k~záno, žádné další podstatně
nove resem této otázky.
~atím však na evropském k~tinentuot~a :~~dělení státních mocí vzbuzovalastale vetš~ pozornost. A byl to především
Mon~~sqU1eU, jenž byl pokračovatelem a~ovr:sltelem idejí Lockeových. Tento politic~y myslitel - jeden z nejvlivnějších
celeho 18. stol. - na dlouho definitivně
formuloval zásadu tripartice státních'52 J mo-CI. e~lO ,formulace se silně uplatnily
v ame~ldke a částečně i ve francouzské~ev;olucl. Zabývá se tímto problémem zejmena. v XI. knize svého velmi obsáhlé~o S'PISU O duchu zákonů (první vydániJe Z_To 1748). Zde věnuje zvláštní kapitolu- se~tou .~ ,ústavě anglické, k níž při
stupuje s jistým nadšením. Nešlo mu jeno pouhý nezúčastněný popis 'britskéhostátn!ho_.zřízení : Toto zřízení je mu zár~ven pr~kladem, jak nejlépe zařídit státn.~. or?aTI!smus, aby byla zabezpečena politická svoboda.53 Jde mu teď i o 'IP
lití k' Y Cl eo I lC" e.Avšak v této kapitole nepřihlíží jen
L
Freeho!der's po!itica! Catechism, viz A Collection,str. 261. .
tl Ve spisu Essays Mora!, Po!itica! and Literary;poprvé vyšel v roce 1742.
50 Of the Liberty ot the press, Works m, str. B.Ol Str. 42 a násl.
anglického zřízení a tvrdí, že jen lid sámby mohl tuto ústavu odstranit.48 Je topouhý náznak, spíše varování před zničením výtečné britské ústavy než snahastanovit formální cestu k jeji revizi. Toučinila teprve ústava Spojených 'států apromysleli autoři toho okruhu.
Velmi významný, o něco mladší filosofH ume se zabývá těmito otázkami,49avšak dosti zběžně a ponejvíce se spokojuje všeobecnými úvahami. Přece však naněkterých místech velmi bystře pozorujea takřka předvídá další vývoj.
V II. eseji50 uvádí, že anglická vládaje směsí despotismu a svobody, avšaksvoboda převládá. K tomuto námětu sevrací v VI. eseji O neodvislosti parlamentu.51 Jeho uvažování je asi takové: Zdáloby se nemožné zřídit smíšenou vládu, kdeby autorita byla rozdělena tak, že jednaskupina by mohla pohltit druhé. A přeceje tomu tak v britské ústavě. Podíl mocidaný sněmovně poslanců je tak veliký,že absolutně ovládá obě ostatní části vlády(tj. panovníka a sněmovnu lordů). Králova legitimní moc je nepatrná. Ačkoli máveto v zákonodárných záležitostech, má totak malou váhu, že cokoli je odhlasovánooběma sněmovnami, stane se jistě zákonem a králův souhlas je skoro jen formalitou. To bylo řečeno ne příliš dlouhopo posledním zákonodárném vetu (užitémza královny Anny); autor však velmisprávně odhadl další vývoj. Vedle tohoexekutivní moc je vždyoky podřízena mocizákonodárné. Správa státu vyžaduje značné náklady a poslanecká sněmovna si vy-hradila výlučnou moc povolovat peníze.Pokud jde o sněmovnu lordů, je velmimocnou podporou koruně tak dlouho, pokud je korunou podporována. Zkušenosti rozum ukazují, že nemá dostatečnou sílua autoritu, aby se. udržela osamocená. Aleposlanecká sněmovna nerozšiřuje svoumoc, protože taková uzurpace by byla :proti zájmům většiny jejích členů. Ko-·runa má tolik úřadů k dispozici, že _.je-li podporována čestnými a dezinteresovanými členy sněmovny - bude vždyovládat usnesení celku, aspoň tak dalece,aby uchránila dávnou ústavu před ne-
.. Viz str. 199 a násl.•• Str. 202, 203."Str. 204, 205,.. Str. 202."Str. 205... Str. 273. Všechny tyto myšlenkY opakuje ve
&tručnějši a populárnější formě ve spisu Tne
Britská ústava, již chválí nejnadšenějšími .slovy, je právě úspěšnou kombinacívšech tří složek. Založena jako každá jinávláda na dohodě.V je zařízena tak, že onapůvodní dohoda vládce s lidem nemůžebýt porušena. Nebof nejvyšši moc, totižmoc legislativní, je britskou ústavou dánatřem stavům, z nichž panovník je jedním,ale ostatní dva jsou na něm nezávislí: najedné straně jsou zástupci lidu, lidem svobodně volení a na lidu závislí,44 mezi panovníkem a zástUlPci lidu je paksněmovna peerů, prostředkujíeí mezi nimi.
45Při
znává, že výkonná moc je dána koruněa jejím ministrům, ale tato výkonná mocje závislá na zálkonech.46
Tak v této nauce nejde již o rozdělenístátních mocí, ale o rovnováhu tří složekstátu, které se stále vzájemně udržujív náležitých mezích.V Tato rovnováha třísložek je jelO volně spojena s myšlenkourozdělení státních funkcí; autor na totorozdělení, přijímané Lockem (jehož častocituje) patrně jako hotový fakt, nekladenijaký důraz a nesnaží se je znovu promyslit. Nelze nevidět, že jeho myšlenkynejsou vždy pevně zakotveny v realitě.Tak zejména poslanecká sněmovna parlamentu nebyla tehdy založena na svobodných volbách, ale volby byly v rukouaristokratidkých klik, byly ovlivňoványkorupcí, různými podvody a nerovnoměTnoSJtmi i přímým kupováním hlasů. Lzeproto jen s mohutnou nadsázkou mluvito této sněmovně jako o představitelce demokracie. Vláda pak počínala již tehdypeodvisle od panovníka soustřeďovat poÍitickou moc ve svých rukách.
Rovnováha, o níž autor mluví, je tedydo značné míry spíše dílem jeho obrazotvornosti, podporované jeho přáními potakovém uspořádání státu. Ale myšlenkarovnováhy sama byla plodná a v budoucnosti přinesla ještě další a zralejší ovoce.
I u tohoto autora nalézáme jistý náznak teorie tuhé ústavy, rozvinuté plněteprve koncem století v Americe a veFrancii. Navazuje na místo v LockeověPojednání, že zákonodárná moc nemůžejednat proti prospěchu společenství; aplikuje tuto zásadu na základní principy
konnou moc státu", je totéž co Lockeova"federativní moc".54 Avšak ostatní, tedyvnitřní výkonná moc, je pro něho mocísoudní. To se neshoduje s pojetím Lockeovým. Ten, jak už uvedeno, nemluví vů
bec o soudcovské moci jako o zvláštnímoci. Montesquieu zase opět nezná zvláštní pojem "prerogativy". Jinou vnitrostátní "výkonnou" moc - mimo moci soudcovské - Montesquieu nezná.
Na rozdíl od Lockea Montesquieu neprijímá teorii společenské smlouvy; vůbec seo ní nezmiňuje, ač to byla teorie v XVII.a XVIII. století a ještě později velmi rozšířená, a v některých kruzích i velmi oblfbená. Právě v tomto bodu se nejvíce lišíod svého antipoda a odpůrce Rousseaua,jak bude ještě ukázáno. Naproti tomuv této kapitole stanoví politický cíl, totižobčanovu bezpečnost.š''
Vycházeje z této zásady 'žádá, aby tři
základní moci, jak je definoval, nebylydány jedné osobě nebo jedinému sboruosob, a ostře prohlašuje každý režim,v kterém by byly sloučeny, za tyranídu.š"
Ukazuje pak na srovnání "většiny
evropských království" s Tureckem zhoubnost takového slučování. Ve většině evropských království prý je vláda umírněná,
poněvadž panovník ponechává poddanýmaspoň soudní moc, zatímco. prý v Turecku je nejstrašnější absolutismus, poněvadžvšechny tři mocí jsou sdruženy v rukáchsultána. Stejně v italských městských republikách všechny tři moci jsou sdruženya je tam méně svobody než v monarchiích,avšak víoe než v asijských despocíích.š?
Nyní je třeba přihlédnout k tomu, jaksi představuje zařízení orgánů, jimž jsousvěřeny jednotlivé moci. Pokud jde o moczákonodárnou, není možno, aby ji vykonával veškeren lid sám. I v menších' státech by to působilo mnohé obtíže. V téžekapitole na jiném místě uvádí, že nedestatkem starověkých republik bylo, že lidměl činit aktivní usnesení, čehož je zcela
5' Jak možno vykládat slova "établit la sťlreté"?Někteří se domnívají, že jde o vnitrostátní bezpečnost. Avšak vzhledem k umístění těchto slov,výslovně jako rozvedení "věcí, kte r ;; závisejí namezinárodním právu", se chýlím k názoru, žeMontesquieu měl na mysli bezpečnost mezinárodní. S výkladem Knustovým (str. 49 a násl.), žeMontesquieu výkonnou mocí rozuměl i vnítřní
správu, nelze souhlasit, nebot odporuje slovům
samého lVlontesquieua. Lze však mít zato, že Montesquieu zahrnuje pod "výkonnou moc" aspoň
část toho, co Locke nazývá "prerogativou".55 La liberté polltique, dans un citoyen, est
cette tranquilité ďesprit qui provient de l'opinionque chacun a de sa sťlreté: et pour qU'on ait
36
neschopen. Proto žádá, aby lid činil svýmireprezentanty vše, co nemúže činit sám.Není pak prý třeba, aby reprezentantibyli bráni z celého národa, ale vyhovuje,když z každého důležitého střediska
(chaque lieu princípal) si obyvatelé volísvého zástupce. Jak je zřejmo z tohotomísta a z místa brzy následujícího (députés par des bourgs, comme en Angleterre ...), tane mu na mysli zastoupení měst
v parlamentu. Avšak v Anglii tou doboubylo dvojí volební právo: jednak každéhrabství volilo dva poslance, jednak měs
ta, kterým bylo uděleno toto privilegium,volila své zástupce. Zastoupení měst aměsteček byloznačuě nerovnoměrné. Viděli jsme, že již Locke k němu zaujímalkritické stanovisko. Překvapuje proto, žeMontesquieu, který strávil v Anglii dvaraky a studoval na místě tamní politickézřízení, se o této otázce vůbec nezmiňuje.
Zdá se však, že byl stoupencem hodně širokého volebního práva. Zádá totiž, abyvšichni občané měli hlasovací právo, mimo ty, kteří jsou "v takovém stavu nízkosti", že nemají vlastní vůle, Toto omezení je poněkud neurčité a autor je nikdeblíže nevysvětluje. Přece však jej může
me pokládat za přívržence hodně širokéhovolebního práva, zejména když uvážíme,že chce takto volené sněmovně dát protiváhu ve sněmovně založené ne na volbách,ale na principu dědičnosti - ve sněmov
ně aristokratické. Může tedy sněmovnu
poslanců, takto omezenou, založit hodně
široce.Zvolený sbor má pak být omezen na
usnášení zákonů, také však na kontrolujejich provádění, nemá však činit aktivníusnesení (totiž aktivně zasahovat do exekutivy). Odmítá pak imperativní mandáty,ale připouští všeobecné instrukce. Hraniceje ovšem poněkud vágní.
Legislativní sbor pak má sestávat zedvou sborů: z volené sněmovny a ze sně
movny šlechty, a tato druhá má být dě-
cette Iíbcrté, fl faut que le gouvernement soít telqu'un cítoyen ne puissepas craíndre un autrecitoyen (str. 192).
5' Delší pasáž o tomto předmětu končí slovy:Tout seroit perdu, si le měrne homrne, ou le rněme
corps des principaux, ou des nobles, ou du peupleexercotent ces trois pouvoirs ...
57 Budiž podotknuto, že Montesquieu na svýchcestách sám navštívil italské městské republikya studoval na místě jejich zřízeni. On, jenž měl
původně silné sympatie pro republiky, vidí nynipříklad dobrého státního zřízení v umírněnýcll
monarchiích, především v Anglii. O jeho původ
ních sympatiích pro republikánské zřlzeni viz Cattelatn, Etud!!, str. 18.
l
dičná.58 Dokonce by to mohlo vést k t0mu, že místo všeobecných voleb 'by se konaly jen volby doplňovací; je však třeba
aby voličstvo mělo možnost najednou s~vyslovit volbami o celém zákonodárnémsboru. .Jinak. lid upadne buď v zuřivost
nebo v lhostejnost. Proto také nelze dáttomuto sboru právo, aby se sám shromažďoval, ,ani ab~ se sám odročoval; obojí máobstaravat výkonná moc. V této věcí seMontesqui:u jen částečněshoduje s Lodkem.
Moc "vykonná", jež, jak už uvedenospočívá v záležitostech zahraničně politic~kých a také vojenských, má být dána dorukou monarchy, poněvadž lépe je vykoná::.~na je~inou osobou; odmítá zejménasvěřit armadu legislativnímu sboru. Ačkoli
se takto jasně vyslovuje pro monarchiinenalézáme :cte ani slova 'O božském prá~
~ ,~o~archu nebo o jakémkoliv jejichzvláštním postavení. Věc je konstruovánačistě účelově.
.•~ak,už uvedeno, dává ještě osobám, poverenym touto mocí, do rukou svolávánía odročování sněmovny, resp. sněmovenTaké hovoří o "moci regulovat" výlkmm'O~moc, ~ " m~ náležet sněmovně šlechty.POO.robneJl vsak tuto myšlenku nerozvádítakže n.eví~e, n:~-li na mysli zárodky par~lamentárnjh-, zřízení, Naprotí tomu od-mítá dát výkonnou moc osobám ze záko?o~árného sboru, poněvadž to odporujepr~clpu ,r~zdělení moci; tytéž osoby bym,ely podll jak v zákonodárství, tak v jehov~~~u. Parlamentární zřízení ve své pozdějSl dokonale vyvinuté podobě by muted~ '?~'10 nepřijatelné. Odmítá těmito větamíí J~ho z~r~! proj~jící se už v jeho .dob:, a zrejme povazuje tyto inovaceza rrevítanm; odchylku od dobré tr díb lt k' . alce.Tl S e ustavy.
Ta.to pasáž je zřejmě i odmítnutím republikánského zřízení. Jako již dříve sevy.slo~je zamítavě o zřízení italských~es~kych republik, tak zde odmítá soueas.ne republikánské Zřízení, jak existovalov Jeh? době nejen v Itálii, ale i ve švý
.earskych a nemeckých republikách a
teorií dv k . o ro n MontesqUleUOVOu:nými teo~~m~m~~e soustavy ve srovnaní s jikomorové so~stavě' :tjletí ve své knize O dvoukt.;rou čtenáře odkazují~' str. 112 a nasi., na
jmé~~ov: k tomu např. de Lolme (viz níže). Ze.Demeu J1aSně . a přehledně formuluje tuto otázku
n er ve zprávě jménem llstavního Vý~fr~~~?-zském, Náro~ním shromáždění r. ~~~n'es.t pas' 1; .. ~lmp~nt:le, ou la néglJgence, quimě . su e d une mauvaise lntention et
me qUl, avec des intentions suspectes ou ~au-
v Holandsku - jež Ovšem mělo ještě daleko ke skutečné demokracii.
. ~ýkonné ~oci chce dát právo "zastaVIt u~nes~m , legislativního sboru, jinakby.•leglS~~~lvn~ moc byla despocií, kterán:uze ZU;'clt.vsechny ostatní moci - tedyz~?nodarne veto. Opačný vztah však odrnítá. Odmítá také dát exekutivní mociprávo stanovit obsah zákona, neboř pakby•.nebyl? svobody. Nejde tu o nějakounanzovaoí moc exekutivy, ale o její podílv .zákonodárném procesu: obsah zákonaa Jeh? fo:mulaci stanoví sněmovny, resp.vo~ena snemovna a monarcha pouze vyslovu~e souhlas nebo nesouhlas s usnesenímsnemoven.
LegislatiViIlímu sboru - jak už uvedeno- náleží a má náležet právo z'koumat jak~ ~ús0b;m jsou zákony vykonávány.PnpoJuJe. vs~ k tomu významnou vrh:adu; Nlkohv osoba sama, která provádízako:ny (~edy panovník), má být souzenaale Jeho ?pa~í rádcové. Osoba VYkonava~telova ma 'být posvátná, jinak by stát bylnesvobodnou republikou.
,To je zřejmý ohlas anglických názorůte doby, jimž ještě Locke nevěnoval pozornost. V tomto stavu byl však již zárodek p~rlamentárního zřízení, které setehdy ~ocalo rodit. Toto zřízení, 'které sevyhranilo ve Velké Británii v XIX. stoletía ,;e Fr,?ncii v poslední čtvrtině XIX. stol:tI, došlo ve svých konečných formulac~<:h ~nohem dále než tato stručná a spíšepnlezltostná Montesquieuova formulace ake zcela jiným důsledkúm, než ústava ,/y_~racovaná na názorech tohoto autora _u~tava Spojených států amerických. MusJ~e. toti~ .mít na zřeteli, že MontesquieuOVll ?ohtickým spisovatelúm oné doby amnohých následujících desetiletí pod poJme~ "odpovědnost" tane na mysli odp~vednost trestní, nikoliv politická odvědnost v dnešním slova smyslu.59 po-
Ze~m~a je. významné, že Montesquieuv:lml důrazně odmítá, aby (v monarchiích)vykonná moc diskutovala nebo navrho-
vaises'í sise réduít a un role passír, ne peuvent exposeru~ m n tre qu'á Ia défaveur publ1que ou II unesetil~fn du Corps législatif, qul averÍisse le roí
e mpUlssance ou de la mauvalse volonté des~ln a~ent. La responsabilité est donc autre choseje ~ s exerce .sur les actions; eHe soumet II unepema to ut mlnistre qui se permet un acte uelr·~~ue écontre la C~nstitution et les lois, c~trea ert et. l~ propnété des cltoyens; qul se per
met :>u qUl favoI1se la dilapidation des denlersde. 1 Etat. Srovn. Redslob Die StaatstheorienzeJm. str. 248.' ,
jak v Anglii proběhl v období mezi obě
ma spisovateli. Nelze však zapomínat,žeaž do počátku 19. století se pod ikontrolnímocí sněmovny rozumělo především
uplatňování odpovědností trestní, případ
ně právo sněmovny povolovat daně a tedy i kontrolovat státní výdaje.
Zdá se, že Montesquíeu ve shodě
s Lockem chce dát zákonodárnou mocpředevším do rukou voleného sboru. Zatímco však Locke o sněmovně šlechty vů
bec nemluví, ač v jeho době v Angliiexistovala, Montesquieu výslovně obhajujejejí zřízení i moc. Vzniká však dojem,jako by do schématu již hotového bylatato zásada dodatečně vsunuta. Jak dalekomá jít zákonodárná působnost sboru šlechty? Zdá se, že vzhledem k velkému dů
razu kladenému na zákonodárnou moc voleného sboru má být sbor šlechty omezenjen na "zastavení" usnesení voleného sboru. "Faculté" ďempěcher" klade pak naroveň "právu schvalovat" (droít d'approuver). Také však m1uví o vzájemnosti ao úměrnosti k ostatním výhodám šlechtyve státě. Patrně si představoval, že tutootázku třeba řešit v každém státě svýmzpůsobem, podle toho, jaké je celkové postavení šlechty.
Velký' důraz klade na to, aby se zákonodárný sbor shromažďovalv přiměřených
lhůtách; jinak by nebylo svobody, neboť
buď by vůbec nebylo zákonodárnýchusnesení, ač by jích bylo zapotřebí, aneboby zákony vydávala moc výkonná, a taby se stala absolutní. Je zřejmé, že ne-měl velké pochopení pro nařízení s dočasnou platnosti zákona, která tolik obhajuje Looke.
Na druhé straně je zbytečné, aby zákonodárný sbor zasedal nepřetržitě. Byloby to nepohodlné pro jeho členy i promoc výkonnou.
Abychom plně pochopili význam Montesquieuovy nauky, musíme přihlédnout
k hístoricko-sociálnímu pozadí, na němž
vyrostla. Jen se zřetelem k tehdejšímuústavnímu postavení Francie je nám srozumitelné úsilí tohoto filosofa, neboť zřej
mě mu šlo o to, aby svou kníhou při
spěl k nápravě veřejných věcí ve Francii.Především idlužno pamatovat - jalk nás
poučí každá historicko-právní příručka -,že aspoň v teorii francouzský král kon-
II Viz Kn. Xl., kap. IV.
nou, ba dokonce za žádoucí i v republikánském zřízení.
. . Možno tedy princip rozdělení mocí po
.YílŽov at za všeobecnou zásadu, kterouMontesquieu v podmínkách tehdejší spoieČI10sti považoval za proveditelnou a potřebnou, má-li být zaručena svoboda občanova. Úsilí autorovo směřuje k tomutocíli, totiž k zajištění občanovy svobody.S.těŽí bychom u něho našli rétorické pa.sáže k chvále občanské svobody, jakovůbec celý tento spis je prost jakýchkolirétorických výlevů, Ale celé dílo je prodchnuto tímto duchem a jen na několika
místech, už uvedených, formuluje tentodl stručnými, ale lapidárními a promyšlťIDými slovy. Je si však na druhé straně
vědom toho, že je třeba se bránit zneužÚímoci a že každý člověk má přirozený
sklon k tomu, aby moc jemu svěřenou
zneužíva1.6i Máme tedy již jasně nastíně
nou zásadu ne jen rozdělení, jakou Lockea, ale i rovnováhy mocí. Promyšlení a prohloubení této zásady zůstalo
však době pozdější.
Úhrnem lze říci, že ani Montesquieunezamítá spolupráci jednotlivých orgánů,
které jsou nositeli tří oddělených státních mocí. Ale přece nemůžeme zavíratoči. nad tím, že Montesquieu především
zdůrazňuje oddělení mocí a jejich vzájemnou kontrolu (což také vedlo ik odmítavé kritice jeho nauky pozdějšími generacemi, zejména Condorcetem a Sieyě
sem). Zdůrazňuje především, že tytO tři
moci se budou vzájemně brzdit ve svéčinnosti. Ale poněvadž je třeba pohybu,
.budou tímto nebezpečím nečinnosti nuceny k tomu, aby pracovaly ve vzájemnémsouladu. Na prvém místě tedy stojí čin
nost brzdící. Vedle podílu na moci zákonodárné přisuzuje sněmovně šlechtyzvláštní úlohu: umírňovat a usměrňovat
jak moc zákonodárnou, tak moc výkonnou.(Je to formulace připomínající Bolingbroika.)
Vidíme, že základem jeho úvah je současné zřízení anglické. Avšak nehovoři
o něm jako o skutečném stavu, nýbržjako o něčem, čeho má teprve být dosaženo, a snaží se tento cíl rozumově zdů
vodnit. Naproti Lockeoví již žádá jistoukontrolní moc pro sněmovnu poslaneckou---.- je to zřejmě odraz skutečného vývoje,
tato možnost nenáležela nikdy sněmovnělordů. Snad zde Montesquieu naráží nafun!kci této sněmovny jakožto nejvyššíhokasačního soudu, ale pak vykládá totozařízení jinak, než jak by odpovídalo anglickému ústavnímu zřízení, a tuto odchylku nijak neodůvodňuie ani nevykládá.
Třetí výjimkou je pak tzv. "impeachment" , tj. soud nad delikty rázu politíckého. Zde sněmovna poslanecká, zastupující zájmy lidu, je žalobcem a sněmovna šlechty, která nepodléhá stejným zájmům a stejným vášním jako sněmovna
poslanecká, je soudcem. Tak Montesquíeuvtěluje do svého schématu rozdělení mocízařízení, které v bouřlivém XVII. stoletíbylo velmi významné a v jeho době nebylo nikterak považováno za mrtvou literu.Všeobecně vyžaduje, aby soud byl přís
ně vázán zákonem, neboť jen tak je možnodosíci právní bezpečnosti.
Musíme položit otázku, jaký je dosahMontesquieuovy teorie o nezbytnosti rozdělení státních mocí. Je to všeobecná teorie nebo se vztahuje jen na umírněnoumonarchii? Pro druhé pojetí by hovořilo,že Montesquieu demonstruje tento principrozdělení mocí na britské ústavě, a vůbecjeho nadšení pro tuto ústavu. A to bylamonarchie. Porůznu uvedené výr·oky pakukazují, že dával monarchii přednost. Takéto, že žádá - jak už uvedeno -, aby"výkonná moc" byla soustředěn.a '! jedněch rukách, svědčí spíše pro princip monarchistický neboť republiky jeho doby(i starší) stavěly v čelo státu kolektivnísbor. Ale všimněme si, že nemluví vůbeco dědičném principu monarchie, tím méně
o "boží milosti" a jiných atributec~ v pojetí některých stoupenců monarchie. Pokud jde o "výkonnou moc", důraz je především na tom, že zde má být v čele tétomoci jediná osoba, nikoliv kolektiv. Tomuto požadavku možno vyhovět i tím, žev čelo výkonné moci je postavena jedináosoba, třeba i volená, dokonce i na čas.Tak se stalo v ústavě Spojených států,tolik ovlivněné teoriemi Montesquieuovými. Na druhé straně je třeba si povšimnout, že Montesquieu výslovně mluvío tom, že v italských republikách jeho doby není dosti svobody, poněvadž dosti ne-dbají principu rozdělení moci. považujetedy zásadu rozdělení mocí za proveditel-
vala cokoli zákonodárnému sboru.š? Avšaknovější parlamentární zřízení právě spočivá v tom, že "výkonná moc" - ne všakmonarcha osobně, či jiná hlava státu -,tj. "rádcové" hlavy státu, vláda či kabinet,diskutují a navrhují v "zákonodárném"sboru všechna možná opatření. Opět paktřeba zdůraznit, že Montesquieu rozumípod pojmem "moci výkonné", to, co Lockenazývá jednak ,;mocí federativní"· jednak(částečně) "prerogativou". Je však dalektoho rozumět mocí výkonnou administrativu' a politické řízení státu, jak tomu rozumí dnešní státověda i běžná politickápraxe.
Zbývá se zmínit o soudní moci. Mon-tesquieu o této moci pojednává oprotiLockemu dosti obšírně. Z mnohých místjeho spisu (tak známé místo na počátku
kapitoly VI. o despotismu v Turecku)vidíme, že právě na samostatnosti soudů
a soudců mu velmi záleželo. Zejmé!na žádá, aby soudcovská moc nebyla dánatrvalému senátu (tedy úřadu jmenovanému hlavou státu), ale aby byla vykonávána "osobami vzatými z tělesa lidu". Ačv poznámce se dovolává příkladu Atén,nelze pochybovat, že mu tane na mysliporotní soudnictví, již tenkráte v Angliiplně rozvinuté.
Také však žádá - vycházeje ze zásady,že každý má být souzen osobami jemustavovsky rovnými -, aby šlechtici bylisouzeni zvláštním soudem a tímto soudem aby byla část zákonodá'mého sboru,složená ze šlechty. To je ustanovení jiždříve v Anglii zavedené a vlastně dosudplatné. Připouští zde tedy částečné sloučení moci zákonodárné a soudcovskév jedněch rukách. Dlužno však pamatovat,že soudcovská moc sněmovny lordů bylaa je podstatně širší než toto rozhodovánío víně osob aristokratiCkého původu.
O tom se však Montesquieu výslovn'ě nikde nezmiňuje.
Jinou výjimkou ze zásady rozluky zákonodárné a soudní moci je podle Montesquieua zmírňování účinků zákona, kdese zákon jeví v konkrétním případě pří
liš přísným. Tento pasus poněkud překva
puje. Podle anglického práva panovníkmohl a může udělovat odsouzeným milost - dnes ovšem jen "s radou a odpovědností" příslušného ministra -, ale
-~-----~---,---~--_._~.
.. Viz str. 201.
"ll"l 39
62 Constdérattons sur Ze gouvernement de Polo "ne z r. 1772.
centroval veškerou státní moc ve svýchrukách. Byl zároveň zákonodárcem i administrátorem své země. Jistou samostatnost měly soudy, ale král mohl kdykolivzasahovat do soudního procesu, měnit jehovýsledek nebo i postupovat bez soudníhoprocesu t1JV. .Jettres de cachet", jimižmohl odstraňovat nepohodlné odpůrce. VeFrancii v oné době nebylo skutečně reprezentativních shromáždění, volených nezávisle na králi. Generální stavové, shromáždění do jisté míry obdobné anglickému parlamentu, byli svoláváni nepravidelně a s velikými přestávkami, naposledyroku 1614.
Přesto však probíhal skrytý a houževnatý boj mezi panovníkovým absolutismem a některými složkami francouzskéspolečnosti. V 18. století to byly zejména"prurlamenty", jež kladly králi odpor.V podstatě to byly soudy, kde funkcebyly buď dědičné nebo zakoupené, tedynezávislé na králí, Montesquieu sám pů
vodně byl předsedou jednoho z těchto parlamentů. Královská nařízení - "ordonnances" - nebyla platná, pokud nebylazaregistrována těmito parlamenty, kterévšaik často zamítaly registraci ve svémobvodě, nebo ji prováděly jen částečně.
I jinak byla mezi 'králem a občanem řa
da institucí, často samosprávných, těšících
se různým privilegiím, které královsképříkazy prováděly po svém. To se neobešlo bez mnohých zmatků a nerovnoměrností, zejména když na trůně zasedala osoba málo schopná, jako tomu byloprávě v 18. století. Je tedy pochopitelné,že u těch, kdo přemýšleli o veřejných vě
cech, byla touha po pevnějším a spořáda
nějším zřízení a odpor proti panovníkovuabsolutismu. Proto" také příklad sousedníAnglie, jež vykonala již daleko delší cestupo dráze budování moderního státu, bylvelmi svůdný. Světový význam Montesquieuovy nauky spočívá v tom, že tento autor dodává celé nauce o triparticicelkem nový ráz, i když sleduje myšlenky, jež před ním již vyslovil Locke. Zatímco Locke chtěl dokázat především výtečnost anglického státního zřízení po nedávné revoluci, Francouz naproti tomuformuluje tuto nauku jako trvale a všeobecně platné zásady, vhodné pro [akékoli státy, i republiky, a dokládá svá
tvrzení četnými příklady z celého světa
i ze starověku. Číní tak z této otázky otázku světovou, platnou vždy a všude. Tímpředevším si můžeme vysvětlit jehoohromný vliv koncem XVIII. století, i to,že až po dnešní den platí za prvního reprezentanta nauky o tripartici státníchmocí.
Kniha Montesquieuova vzbudila mnohodiskusí již v době, kdy vyšla. Byla odmítána rozhodnými katolíky, jimž vadiljejí osvícenský, racionalistický duch.
Opozice proti Montesquíeuově naucevznikla však i na zcela jiné straně. Jedenz těchto opozičních směrů představuje
R o u s s e a u, který ve spise O smlouvě
spol~čenské (první vydání je z roku 1762)zdůrazňuje především myšlenku společen
ské smlouvy, avšak odmítá myšlenku rozdělení a rovnováhy státních mocí. Dokonce v tomto spisu ťkniha II, kap. II.) nalézáme ostrý útok na zásadu rozdělení
státních mocí.Zřejmě je toto místo namířeno proti
Montesquieuovi, ačkoli ho -výslovně nejmenuje. Avšak ze spisku Úvahy o polskévládě62 vidíme, že v tomiopozdějším spisu nepopírá rozdělení státních mocí namoc zákonodárnou a moc výkonnou, žádápouze, alby tato druhá moc byla podrobenamoci první - zásada, která se uskutečnila
teprve ve zřízení parlamentárním, avša!knikterak neodpovídá zásadě rozdělení státních mocí, jak byla chápána v XVIII. stol.
Jinou skupinou odmítající Montesquieuovy názory byla skupina ekonomistů; tatoopozice je zajímavá tím, že ke konci století osobností Condorcetovou splývá sesměrem radikálně demokratickým, jehožotcem byl Rousseau, ač ve svých počát
cích byla spíše nakloněna absolutismuosvíceného panovníka.
Nejvýznačnějším představitelem ekonomistů (což byl francouzský název pro národohospodářskou školu fyziokratů) bylQ u es n a y, současník Mon1Jesquieua. Vě
noval svou pozornost především otázkámhospodářským, avšak v jeho díle nalézámeaspoň zběžné stanovisko k otázce rozdě
lení státních mocí, a to ve smyslu negativním. Významné a již dosti modifikovanéjsou názory jeho žáka Tur g o ta, známého státníka. Žák a přítel Turgotův
Co n d o r c e t již na počátku francouz-
1!"
ské revoluce zcela odmítá názory Montesquieuovy a místo rovnováhy mocí chceshrnout základní přirozená práva v jedinou deklaraeí.š"
Zcela jinak francouzsky píšící a v Londýně žijící Švýcar de Lolme, významnýpolitický spisovatel poslední čtvrtiny 18.století.64 Zabýval se velmi obšírně otázkouroodělení mocí. Jeho citovaný spis je celezaložen na tomto problému, zřejmě patřil
ke škole MontesquieuoVoěa byl rozhodnýmodpůrcem Rousseauovým, ač přijímal teorii společenské smlouvy. Celá jeho knihaje proniknuta myšlenkou rozdělení a rovnováhy státních mocí.
V Anglii teorie rozdělení státních mocív onom století již nepřínáší významnější
plody. Znamenitý znalec anglického právaBl ac k s t on e65 je v této otázce zřejmě
pod vlivem Montesquieuovým, jehož ses pochvalou dovolává.
Nejvýznačnější politický spisovatel anglický druhé poloviny 18. století, E. B u rk e, jak vidíme z jeho proslulého pamfletuz r. 1770,66 věnoval svou pozornost již poěátkům nově vznikajícího parlamentárníhozřízení a usiloval o zabezpečení kontrolysněmoven nad vládou a o zabezpečení nezávislosti poslanecké sněmovny na koruně.
Otázce rozdělení státních mocí samé nevěnoval pozornost, ale zřejmě ji považovalza rozřešenou. Vycháaí totiž z předpekla
du, že v britské ústavě existuje oddělená
moc zákonodárná, soustředěná ve sněmov
nách, a zvláštní moc výkonná, jejímž nositelem je koruna a ministři. Tyto dvě
moci chce udržet odděleně, ale mají sevzájemně kontrolovat. Kde by parlamentchtěl převzít moc výkonnou, ztratí důvěru veřejností.v?
Pod impulsem americké a francouzské"revoluce nalézáme jisté oživení zájmu
o tyto problémy, přece však toto obdobíve Velké Británii přineslo jen díla povahyepigonské.
K praktickému použití těchto teorií došlo, když koncem XVIII. století v Americe a později ve Francii byly učiněny
dalekosáhlé pokusy o vytvoření republikánského státního zřízení, v Americe korunované úspěchem. Tak velký ohlas teo-
.. To bylo teoretické východisko, z ri'ěhož brzynato vyšla proslulá Deklarace práv lidských a občanských.
.. Jeho kniha O anglické ústavě vyšla poprvér. 1771, dále několikrát francouzsky I v anglickém
rif o rozdělení státních mocí lze vysvětlit
tím, že vyhovovaly potřebě tehdejší společnosti, poněvadž řešily jednu z nejdů
ležitějších otázek oné doby: jak vytvořit
státní zřízení, jež by zabezpečovaloprávníbezpečnost jednoho každého a rušilo libovůli vládnoucích, přece však umožňovalozřízení dosti silné ústřední vlády.
Zejména silný byl vliv těchto teorií naústavu USA - vždyť Montesquieu bylnejčastěji citovaným autorem v ústavodárném sboru. Prostřednictvím této ústavypak projevily podstatný vliv i na ústavylatinské Ameri!ky. V Evropě postupně
vznikající parlamentární zřízení Velké Británie bylo do jisté míry protichůdné soustavě rozdělení mocí; avšak přece i za t0hoto zřízení byly zachovány jisté zásadytrirpartice státních mocí. Toto zřízení pakmělo silný vliv jednak na nově vznikajícíústavy států britského společenství, jednakna nově vznikající ústavy různých evropských států, které aspoň částečně se při
chýlily k cestě demokracie. Tak tomu byloi ve Francii, když se v r. 1875 po skorostoletém tápání tvořila poměrně stáláústava tzv. třetí republiky. Některé okolnosti však byly příliš odlišné, takže mů
žeme mluvit o novém typu rozdělení státních mocí; toto schéma se zachovaloi v ústavě čtvrté republiky. Ale dnešnífrancouzská ústava z r. 1958 vykazuje silnýpřesun ve prospěch hlavy státu; i část zákonodárné moci náleží vládě.
Filosofií I. K a n t a vstupuje zásada tripartice státních moci do idealistické ně
mecké filosofie. Je tam však formulovánajako logický závěr a přestává býti chápána jako zárulka občanské svobody. Takztrácí v Německu svou politickou průboj
nost. Podle názorů vynikajícího znalceústavního práva P. L a lb a 'll d a (z konceminulého a počátku našeho století) nemáv Němeeku zásada tripartice státních mocívůbec opodstatnění, neboť odporuje monarchickému principu.
V poslední čtvrtině 19. století a později
se vy:skytují i hlasy kritizující zcela odmítavě soustavu tripartice státních mocí.Vedou později i ke snaze vybudovat státnízřízení bez této zásady. Mimo jiné je to
a německém překladu. Je autorem i jiných politických spisů, dnes už zapomenutých.
.. Obecné právo anglické, první vydání z r, 1765... Thoughts on the Cause 01 the Present Dtscon
tents, The Works, Vol. 2.67 Na uved. místě, str. 33, 3f, 53.
41
kritika z tábora socialistického - je toK. M a r x, později i někteří angličtí labouristé. Na Marxe navázal Lenin a snažilse již v r. 1917 vybudovat novou ~stavu
SSSR v přímém protikladu k teorii rozdělení státních mocí. To je také základemteoretických úvah četných pozdějších sovětských autorů. I když dnešní ústavaSSSR vykazuje některé vnější znaky soustavy tripartice státních mocí, přece tentoprincip netvoří základ ústavy a je nahrazensoustředěnímveškeré státní moci v rukáchjediné politické strany. Toto zřízení mělo
pak rozhodující vliv i na ústavy lidově
demokratických států.
Tento vývoj, ať už jde o nové typy růz
ným způsobem přetvářející princip trípartice státních mocí, nebo o pokusy vybudovat státní zřízení bez tohoto principu- což vše se nás bezprostředně dotýkáa je stále velmi aktuální -, je třeba podrobně vědecky zkoumat.
(Výňatek z dosud nepublikované rozsáh~ejší práce.)
Věda a vysokoškolské vzdělání
v. prestiži povolání tt~
(Pokračování)*
Dosavadním zkoumáním jsme dospěli
k sestavení pořadí povolání podle společen
ské prospěšnosti na základě výpočtu b0dových hodnot. Jestliže chceme získat všestrannější pohled na společenský prestižpovolání, nezbývá než získat různé stupnice pořadí, které by vyjadřovaly různá
hlediska a kritéria hodnocení. Srovnánímstupnic pořadí, které obdržíme výpočtembodových hodnot, získáme přehled o proběhu umístění těch povolání, která vyžaduji vysokoškolské vzdělání. Toto srovnání se stává měřítkem, jež umožňuje posuzovat vlivy různých hledisek a hodnotících kritérií a míru osobních aspirací naůrčitý druh povolání. Lze předpokládat,
že touto cestou získáme jistý obraz o sociální a profesionální společenské sebeprojekci dotazovaných, která se stává mě
řítkem pro posouzení prestiže ostatníchpovolání.
Jako druhé hledisko pro posuzováníprestiže povolání j'smezvolili hodnocenítřiceti povolání podle toho, jak si dotazovaní představují, že by měla být ideálně
finančně hodnocena. Seřazení třiceti povolání podle výsledného průměrného platového hodnocení nám umožňuje srovnávat relativní diference mezí jednotlivýmipovoláními a poskytuje orientaci k posouzení povolání vyžadujících vysokoškolskévzdělání ve vztahu k ostatním. Pomocítohoto srovnání lze uvažovat o tom, .zdapovolání vyžadující vysokou odbornost avysokoškolské vzdělání jsou také lidmánejlépe hodnocena, a jalkého souladu dosahuje bodování společenské prospěšnosti
s příslušným platovým hodnocením. Jemožné srovnávat, jak se projevuje společenské postavení dotazovaných (podle pohlaví, vzdělání, 'zaměstnání a příjmu) vefinančním hodnocení ostatních povolání av neposlední řadě také ve srovnávání tímto šetřením získaného ideálního pořadí
VLADIMfR BRENNERMILAN HROUDA
České vysoké učení technické, fakulta technickéa jaderné fyziky
navrhovaných platů seskutečnýmprúmě";
rem existujících platových stupnic. V tomto článku předkládáme zatím jen některé
dosud rzpracované výsledky.Otázku jsme formulovali v dotazníku
takto: "Ohodnoťte uvedená povolání tak,jak by měla být podle vás ideálně řínaně
ně hodnocena - uveďte absolutní výšihrubého měsíčního platu (mzdy) zaokrouhlenou na stokoruny (např. 1400 KČIs)." Natuto otázku odpovědělo celkem 1392 (972//420)1 dotázaných. 7 (7/0) dotázaných odmítlo hodnotit výši platů u všech třiceti
povolání. Mimoto plat spisovatele nehodnotíl 1 (O/I) dotázaný, ministra 4 (2/2), dů
stojníka 2 (2/0), referenta národního vý:"boru 2 (2/0) a zdravotní sestry 1 (1/0)/takže při výpočtu průměrů platů těchto
povolání nebyly tyto dotazniky vzativ úvahu.Seřazením vypočtených průměrů znal
vržených platů vznikla stupnice uvedenáv tabulce l.
Přestože otázka byla formulována tak,aby dotazovaní byli nuceni odhadovatideá~ní výši platu, která by měla odpovídat vybraným třiceti povoláním, ukazujese, že s výjiinkou několika povolání sehodnocení společenské prospěšnosti podstatně rozchází s platovým hodnocením.Naprostá shoda v pořadí povolání z hlediska společenské prospěšnosti i platovéhohodnocení - a to jak pro ČSSR, tak pročeské kraje a Slovensko - je pouze u povolání korespondentky. Zřejmě zde pů
sobí řada motivů, které ovlivňují přístup
k hodnocení. Můžeme mezi otázkou prospěšnosti povolání a navrhované ideálnívýše platu udělat analogii se vztahem,jaký existuje mezi užitnou hodnotou ahodnotou v politické ekonomii. Prospěšnostpovolání se jeví jako užitná hodnota. Výšeplatů, které navrhují dotazovaní, pak v jejich očích odráží hodnotu pracovní síly,
• První část této práce byla uveřejněna v Socío- 'První číslo v závorkách znamená vždy české
logickém časopise č. 5/1967. kraje a druhé Slovensko.
43