Pavel Brycz

Sloni mlčí

Volary 2014

Vydalo

Nakladatelství Petr Čmerda - DriftBooks

Tolarova 355, Volary

jako e-knihu č. 10

rok vydání 2014

(pouze elektronické vydání)

konverze do elektronických formátů: Jakub Rákosník

odpovědný redaktor: Petr Čmerda

© Pavel Brycz c/o DILIA, 2002

© Ilustrace: Filip Raif, 2002

ISBN 978-80-87741-27-6 (Formát ePub)

ISBN 978-80-87741-28-3 (Formát MobiPocket)

Tento příběh jsem mohl vyprávět díky grantu UNESCO,kuchyni Heleny Michie a laskavé přírodě v předhůří Pyrenejí,

která se i v čase honiteb chovala velmi, velmi tiše.Merci beaucoup.

Autor

V dětství jsme ten dům znali

Měl krásné jméno Fantazie

Anonym

KNIHA PRVNÍ - JARO

Sloni přicházejí

Město, ve kterém bychom chtěli s Karolínou žít, chová naútraty radnice slony. Každý zdejší obyvatel to věděl, ale my tonetušili, přespávali jsme na střeše paneláku ukryti před větremzástěnou z plachty a náhle se ozvaly podivné zvuky. „Hrúúúúúúúúúúúúúúúúm, hrúúúúúúúúúúúúúúúm,“ zahřměloze země namísto z oblohy a šedivé mraky se roztrhly hlubokopod námi. „Jak může přijít bouřka odspoda?“ podivila se Karolína apohlédla dolů, vykřikla a jektala zubama. „Cos tam viděla?“ zeptal jsem se a radši se nekoukal kvůlivázávrati. „Slony,“ odpověděla, „viděla jsem normální slony, asi nejsemnormální,“ diagnostikovala se ukvapeně. Podíval jsem se taky. „Co to je?“ položila mi otázku má družka. „Mělas pravdu, sloni,“ hvízdnul jsem a zapomněl se poděsitsvé závrati. „A dívej, tam jsou dva lidi a co dělají? Voni se svlíkají před

těma slonama a... a... normálně voni se milují. Chápeš to?“vyjevila se Karolína. „Třeba jsou muž a žena,“ zauvažoval jsem. „To doufám,“ pozvedla Karolína obočí. A tak jsme poprvé spatřili z ptačí perspektivy města, kde sechceme usadit, stádo afrických slonů a jejich pastevce, kteří sepřed nimi milují, aby učinili příklad mohutným samcům asamicím. Jsou za to placeni. Město miluje své sloní stádo atouží po slůňatech, jež se rodí z rozkoše slonů, kterou se učí odlidí. Naše město je jediné místo na světě, kde mají slonineustálou říji. To jsme se dozvěděli později od Jirky, přítele změsta, ve kterém chceme žít. A tak naprosto zmatení jsme stáhli plachtu proti větru na sebea oddali se také milování, protože když si nevíme s něčím rady,tak se milujeme jak cikáni.

Jitření

Plachta, kterou jsme se přikrývali při našem milování a kteránás chránila před větrem, deštěm i před kroupami, bylatrojúhelníková kosatka z velké plachetní lodi, která ztroskotala,aniž by kdy vyplula. Plachetnice se jmenovala Jitřenka, a takříkám našemu životu pod kosatkou jitření: jitříme svýmmilováním, spaním bok po boku, čelem k čelu, či zády kzádům své city. Plachta je bílá a taková zůstane, když ji občasvypereme v prádelně u obchodního domu, kde konáme svévelké prádlo a pročítáme inzeráty s nabídkami pronájmů. Měpročítat inzeráty brzy omrzí, začnu se tvářit a cituji AmbroseBierce, že „optimismus je intelektuální choroba vyléčitelná

jedině smrtí“. Karolína už zná ty moje stavy, strčí mi tedy dlaňdo kapsy, hladí mě přes džíny a začíná si vymýšlet legračníinzeráty. Karolína je na takový dětinskosti báječná, učí malinkýšpunty ve škole a ty prvňáčci ji naprosto zbožňují.

No, nezbožňovali byste ji taky, kdyby vám zvedala morálku vymýšlením bláznivejch inzerátů?

PRONAJMU, NEBO PRODÁM ZÁNOVNÍ PONORKU5+1. VHODNÁ PRO PODNIKÁNÍ

NEBO TRVALÉ BYDLENÍ. ZN. Pochromovaná.

Nebo třeba:

PRODÁM MARINGOTKU BEZ KOL SPŘÍSLUŠENSTVÍM.

ZN. Trvalý pobyt

A když jí ani tyhlety skopičinky nepomohou vytáhnout mě ztrudnomyslnosti, přitiskne se ke mně a podívá se mi do očípohledem zdola, musí se pravda trochu snížit, nejsem žádnejpivotman z NBA a vona je vysoká a štíhlá, a já se v tommomentě cejtim jako homo macho, člověk mužný, když pronese kouzelnou větu: „Miláčku, pojďme jitřit“ Ještě se nestalo, že bych byl proti.

Nad hlavou hvězdy

Když dojitříme pod kosatkou, myslím na Jirkův námořnickýpříběh. Jirka, jak už jsem řekl, je náš přítel, kterému věříme ajenž nám umožnil přežít na střeše už první dva měsícenavzdory smrštím aprílových větrů a dešťů, jež do nás mydlíjak presta smyčců z Vivaldiho. Jak tak hledím zpod Jitřenky na hvězdnou oblohu, zazvoními do ucha Karolínin hlas: „Na co myslíš? Cililink.“ „Myslím na Jirku,“ odpovím a dál fixíruju pohledem ojVelkého vozu. Karolína souhlasně zavrní. Myslet po milování na někoho jiného než na našeho příteleJirku, se zlou bych se potázal, prskala by jak kočka. Takhlepřede jak depilační strojek. A já mohu vyprávět příběh námořníka Jirky a jehoplachetnice po boku své družky: Všechny tři totiž miluju.

Námořníkův příběh

Jirkovi Lavorovi bylo čtyřicet pět let, když ho propustilaPlavba labsko-oderská ze svých služeb. Nevím, proč hopropustila, ale tuším nějakou souvislost s jeho rozvodem. Říkaltotiž všem lidem ve městě, kde toužíme žít, větu: „Metro musíjet, i když se strojvůdce rozvádí.“

Toto ponaučení opakoval lidem příliš často, než abychnevycítil, co mu straší ve věži. A zaměním-li krtka, ke kterému nemohl mít námořník Jirkažádný vztah, za jemu vlastní dopravní prostředek, snadnopořekadlo pozměním: „Loď musí vyplout, i když ztratila přístav. “ Jeho loď tehdy asi nevyplula, protože kapitán byl nešťastný.

Když si v průběhu rozvodových stání a po vyhazovu odplavby uvědomil, že musí vyplout, aby byl na moři, pustil se dostavby své Jitřenky, prodal dům, vybral vkladní knížky a koupilsi loděnici, materiál na stavbu lodě a náklaďák. Pak se sámjako tesař a car Petr Veliký pustil do stavby plachetnice procestu okolo světa. Jakmile byla loď hotová, pyšný tvůrce ji nechal dvěmajeřábníky v zapůjčených jeřábech naložit a vydal se nákladnímautem k moři. Zapomněl však sejmout stěžně. Pod viaduktemna severozápadním předměstí skončila jeho plavba. Stěžně sepo nárazu poroučely na zem a námořník Jirka byl podrobendechové zkoušce. Vrátit stěžně na jejich místa byla pro něhomaličkost, ale nepomohlo mu to znovu vyplout, soud přisoudilbývalé manželce půlku domu, kterou už nemohla dostat, důmse změnil v námořní plachetnici, a tak Jitřenku čekal osud být rozdělena na dvě poloviny. V materiální podobě by polovinalodi neposloužila žádnému muži ani ženě, kteří už spolunechtěli být, proto měla být Jitřenka prodána a vyměněna zalovy. Od Šumavy k Tatrám se však nenašel kupec, který by mělzájem o námořní plachetnici. A tak se Jirka vzdal plachetniceve prospěch svých dětí a bývalé manželky, než si najde novéhopartnera s bytem. Zatím mohly dcery Klára a Alžběta bydlet s

matkou v nejkrásnějším hausbótu na řece, sbírat rozum, a ažjednou vyrostou, zvednout kotvy. „Musím si pospíšit,“ říká si každé ráno rozvedená paníLavorová, když češe své bohaté vlasy barvy červánků. „Musím si pospíšit, než holky zvednou kotvy...“

Recept na kapra, recept na poezii

Z bílých jiker v laguně řeky našeho města vyrostli zdraví amrštní kapři. Chodil jsem s Jirkou na ryby a on mě zasvěcovaldo tajemství lovu. Nejprve mi vysvětlil, že to, co cítím ve svémnitru, je lovecký pud. Podobalo se to vášni. Jak málo chápuposedlost hracími automaty, já v této chvíli dravec na lovu, jakmálo mě opájí alkohol, když se vlasec poprvé napne a já ucítímpřekvapení ryby ve svém živlu, do té chvíle pyšné na svůjúspěšný život, tolik úspěšnější se svými instinkty, než je tenmůj zmítaný větry a dešti na střeše panelového domu nasídlišti! Když mi přišla ryba a já se mohl pochlubit s úlovkemKarolíně, mraky, které věštily bouři, se roztrhaly u odpluly, mypak poklidně usedli k plynovému vařiči, klábosili, smažili rybua čekali na vzácného hosta Jirku, který přinese láhev tramínu zmutěnické vinařské oblasti a pochválí recept na kapraKarolíniny babičky, který se dědí v jejím rodě z generace nageneraci stejně tak jako laskavost a nezničitelný idealismus jejich povah. Jen jediné věci se při našem stolování obávám, děsím se, žeho námořník zeptá, co dělá moje poezie. Stydím se odpovědět, že nedělá nic.

„Tohle je teď moje poezie,“ odpověděl bych, kdybych senebál, a ukázal na Karolínu, plynový vařič, kapra na talířích,víno ve sklenkách a sloní stádo hluboko dole.

Prostovlasá paní Lavorová a rybolov v oblacích

Jednoho dne jsem vyrazil na ryby bez Jirky, chtěl jsem sidokázat, že už umím přinejmenším tolik, co můj senza učitel, aže natrefím šupináče přesně tak, jak mi můj mistr radil. Jirkatvrdí, že kapři se rádi vystavují na odiv, jsou jako delfíni namoři, vyskakují z vody, ať všechno živé na souši i ve vzduchuvidí, jak jsou dokonalí. Někdy ukážou laškovně třeba ramínkojak slečna z tingl tanglu, jindy se zavlní těsně pod hladinoutyhlety břišní tanečnice pod průhledným závojem vody. Tenprůhledný závoj pak musí mít chlap pořád na očích, když jde lovit, a počítat s tím, že i flirtující kapr má smysly, a proto jedobré hodit se nenápadně v nějaké mimikry, nevykračovat sijak ženich na svatbu za halasení svatebních zvonů, alepohybovat se jako Sioux v jelenicových mokasínech. Šel jsempo břehu řeky a sledoval zlato a stříbro každé šupiny. Kapři se rádi zdržují tam, kde jsou pod hladinou potopenékmeny stromů, větve či vraky člunů. Jakýkoliv mrtvý předmětpod hladinou je pro ne životodárným eldorádem, protožezachycuje potravu. Všechny tyto poučky jsem znal, a vedenýjimi, ocitl jsem se v zátoce, kde co čert nechtěl, kotvila iJitřenka. Paní Lavorová s dcerami hleděly zrovna přes zábradlí lodi,snad na někoho čekaly, když jsem se rozmáchl prutem a, jářku,

tak nešťastně, že jsem paní Lavorové shodil slamák z hlavy. „Ale, mladíku, opatrně, ryby jsou ve vodě,“ zasmála se paníLavorová koketně a potřásla svými hustými rezavými vlasy. Její dcery zakřičely: „My nejsme ryby, my jsme panny,“ arozpustile se řehtaly. „Promiňte, paní! Promiňte, slečny! “ Byl jsem zrudlý ponížením, nejraději bych utekl, ale pak bymi bylo ještě hůř před těmi ženami i před Karolínou, předvšemi ženami na světě, a tak jsem znovu nahodil. „Kačena!“ zařval jsem a ucítil, jak mi vlasec ujíždí zrozdrnčeného navijáku jako blesk a vznáší se za hloupýmptákem, který mi sedl na lep místo kapra. Největší kachna, jakou jsem kdy viděl, polkla do zobákuháček a vyděšená stejně jako já se vyhoupla k oblakům, chtěljsem ji přitáhnout, točil jsem navijákem k sobě a ona lítalaokolo mě jak dětský papírový drak na podzimním nebi. „ÓÓÓÓÓÓÓÓÓO,“ vydechly ženy na palubě Jitřenkyohromeně. „Bojuj,“ zavolala Alžběta, „ať ti nefrnkne!“ „Drž se pevně, třeba tě unese,“ přisadila si Klára. „Pošli jí psaníčko,“ předháněla se Alžběta s Klárou vevtipnosti. „Kač, kač, kač,“ hulákala kačena Klára. V ten moment jsem však přestal výsměch vnímat. Hleděljsem za kachnou a osvítilo mě poznání, ano, už jednou jsemněco takového zažil, už jednou jsem měl co do činění s vodnímptákem, ale honem, honem, vzpomenout si, kdy a jak a s kým,za jakých okolností dával krásný vodní pták mé fantazii křídla?A zatímco se paní Lavorová i její dcery Alžběta a Klára dobřebavily, já se rozpomínal na svoje dětství.

Déjà vu

Vzpomněl jsem si na večer na Ohři, kdy mrzlo, až praštělo, adědeček se svým hustým černým obočím náhle ojíněnýmledovými krystalky mě vytáhl z útulného a vyhřátého bytu včinžáku u hotelu U Černého orla, vzal mě od mých her skuličkami, které duněly za nábytkem, když jsem jimi cvnkal,ve starých bytech se starým nábytkem a s parketami všechnoduní, jde jen o to správně cvrnknout, hnal mě tedy dědeček sněhovými závějemi, až jsme došli k Oharce. Byla celá podledem. Led se leskl jako sklo a uprostřed ledu byla mohutnábílá labuť, zkřehlá a zamrzlá do ledového příkrovu, to jak ještěvolná hladina řeky ji ukolébala ke spánku, ale v krutém objetíledu se probudila. „Tumáš, Kryštofe,“ podal mi dědeček sekeru, „bude to tvojepráce, vysekej ji.“ „Já, dědečku?“ podivil jsem se. Nikdy jsem neměl sekeru vruce, matka ani babička by mi ji nikdy nedaly do ruky, to ažteď děda. Měl jsem strach. Nevěděl jsem, jestli se víc bojímlabutě, nebo ledu, dospělí mi pořád vštěpovali, abych nelezl nazamrzlou řeku, připomínali mi případy chlapců, kteří se dostalipod led, utopili se a s jarní oblevou se vraceli na břehneporušení, stále stejní, jen bez dechu, jak je přírodní ledniceřeky propustila. Taky nás ve škole učili, že labuť je divný pták.Zpívá, když umírá, a v křídlech má takovou sílu, že dokážepřerazit ruku i dospělému člověku, natož takovému mláděti,jako jsem já. „Nikdy se nepřibližujte k vystrašené labuti,“ vštěpovali námve škole, „mohla by vám ublížit!“

Ano, všechno, co mě dospělí učili, byl strach. A najednoujsem od dědečka dostal sekeru a měl jsem jít po ledu k veliké,obludně krásné labuti. „Nu, na co čekáš, Kryštofe? Máš strach? Musíš jít ty, já sesvou tloušťkou bych se probořil,“ ukázal dědeček na svojeohromné tělo.A tak jsem šel. Se sekyrou v ruce jsem postupoval opatrně klabuti. „Tak, chlapče, jdi, jen jdi,“ povzbuzoval mě za zády dědeček. A labuť na mě nevěřícně koukala svýma smutnýma očima,když jsem se poprvé rozmáchl a ocel narazila do tohochladného bílého skla. Sekyra po ledu sklouzla tak nešťastně,že mi zajela do nohy a mně se spustila rajská omáčka, krváceljsem z nohy tak důkladně, že krev postříkala labuť a hnedpřimrzala k jejímu peří. Bílá labuť tak za chvíli vypadala jakplameňák, ale dědeček si naštěstí ničeho nevšiml, a já už šikovněji vysekal velkého ptáka ze zajetí ledu. „Hurrrrrá, leť!“ zakřičel jsem na labuť a ona se vznesla. „Hurrrrrá!“ zařval dědeček a zakláněl hlavu, aby zahlédl navečerní obloze letící stín labutě. A tak uvidíte-li někdy červenou labuť, je to má labuť. Můjpřekonaný strach.

Něco mezi ženami a muži

„Zatraceně, pane, nerybaříte moc v oblacích?“ zavolala namě krásná paní Lavorová. Vytrhla mě z mého déjà vu, přitáhl jsem tedy na udici k smrti

vystrašenou kachnu, vytáhl jí háček ze zobáku a položil ji nahladinu. Byla unavená a okamžitě usnula. „Příště nejez, co ti nepatří,“ napomenul jsem kachnu. „Myslíte, že se neutopí?“ zeptala se paní Lavorová a skutečněse zdálo, že se vyčerpaný pták neudrží na hladině a začíná sepotápět. Vytáhl jsem ji tedy z vody a nesl unavený chumáč peřív náručí na palubu Jitřenky. „Paní Lavorová, nemohla byste se o ni postarat, než se trochusebere?“ zeptal jsem se jí. „Jé, mami, to je divný, vona spí s votevřenýma vočima,“vyhrkla Alžběta a vzala si kachnu ode mě. „Netahejte ji, holky, položte ji,“ napomenula paní Lavorovádcery. Mně odpověděla: „Jistě, postaráme se o ni, ale jaktože víte,jak se jmenuji?“ „Váš bývalý manžel je mým přítelem, vím něco o téhle lodi,“odpověděl jsem jí. „Ach, tak, další námořník,“ usoudila paní. „Ano, jistě,“ odpověděl jsem. Vlastně jsem neměl důvodopravovat její omyl. „No, odpusťte, že jsme se vám tolik smály, víte, je to prostěuvolnění prožít den, který se v ničem nepodobá těm ostatním,chápete?“ omlouvala se mi za výsměch, kterým počastovalamoje zbrklé a nešikovné rybaření. „To je v pořádku,“ zamumlal jsem rozpačitě. „Ale není; co mi budete povídat, vím, jací jste vy mu..., ehm,námořníci,“ oponovala mi krásná paní. „Ehmmmm, já... byl jsem poprvé sám na rybách, asi jsemvám musel připadat jak Chaplin,“ šil jsem do sebe tak, jak dosebe šije muž, když očekává chlácholení z ženiny strany.

„Jó, Chaplin, cha, cha, chá,“ vyhrkly obě dívky, které sinebraly servítky, a paní Lavorová po nich lupla okem přílišpozdě. „Dívky, chovejte se slušně, pán je přítelem vašeho otce!“napomenula je. „Rybář,“ představil jsem se. Holky propukly v hurónský smích a koutky zacukaly i jejichmatce. „Opravdu se tak jmenuju,“ hájil jsem se, „Kryštof Rybář!“ Paní Lavorová chtěla zachránit situaci, která začínala nabývatopět komického rázu. „Můžeme vás pozvat na čaj, pane... Kryštofe?“ zeptala sepaní. Záměrně potlačila na jazyku moje příjmení, abynevyvolala výbuch veselí u svých dcer. „Ale ano, jistě, rád přijmu vaše pozvání, “ odvětil jsem a paníLavorová zatleskala dlaněmi a všechny, včetně kachny spící sotevřenýma očima, uvedla do salónu Jitřenky.

Přijetí z Noemovy archy

Salón plachetnice byl kulatý, dokonce strop byl vypouklý, atak jsem se cítil jako uvnitř glóbu. A bůh ví, že to byl skutečněglóbus, protože ze všech stěn na mě hleděly kontinentyšrafované poledníky a rovnoběžkami. Kulatý stůl, u něhožseděly dívčiny a já s nimi, byl v Antarktidě na zploštělém pólu.Paní Lavorová připravovala čaj a sypala na cibulovýporcelánový talíř sušenky klubky. Páni, to jsem dostal hlad. Dokonce i kachna, která spala s otevřenýma očima, se

probudila a sápala se na sušenky clubky. Inu, odehnali jsme jistranou a nadrobili pár sušenek na zvláštní talířek. Nikdy bychnevěřil, že divokou kachnu ochočí sušenky klubky. Cpali jsme se sušenkami tak, aby to ještě zůstalo v mezíchdobrého vychování, a zároveň remizovali v našem sušenkovémmači: Klára 8, Alžběta 8, já 8. Jen paní Lavorová zaostala jakohospodyně o dvě sušenky. A kačeně jsme taky nedali rovnoušanci. „Jé, mami, tý se od nás nebude chtít,“ mrkla Alžběta pokačeně. „Necháme si ji, prosím,“ zaprosila Klára. „No, a nosorožce byste nechtěly?“ zavrtěla hlavou paníLavorová. „To se ví, že chtěly, nosorožce a nosorožčici!“ zasmála seKlára. „A jelena a jelenici,“ spustila Alžběta. „Jelenice se neříká,“ opravila dceru matka, „jelen má laň.“ „A co je teda košile z jelenice?“ zeptala se mě Alžběta.„Vinnetou a Old Shatterhand mají košile z jelenice, tak tedamají košili z jelena, nebo z laně?!“ „Prosím, pane Kryštofe, můžete jí to vysvětlit?“ poprosila měpaní Lavorová. „Jistě,“ hlesl jsem, ale sevřelo se mi hrdlo, to se mi stávávždycky, i když vím, že vím, prostě vysvětlovat něco, co vím,mě připraví o kyslík, natož podávat výklad něčeho, o čemnemám páru. „Jářku, takhle, Alžběto, jelenice je vydělaná, to znamenázměkčená a upravená kůže z jelena nebo z laně, to je jedno, zekteré indiánské ženy šily košile.“ „Takže třeba měl Old Shatterhand jelenici z jelena a Vinnetou

jelenici z laně?“ zamyslela se Alžběta. „Měl teda jeden kůži zkluka a druhej z holky? Proto se k sobě tak hodili!“ Logika malé slečny mě odzbrojila. Nikdy jsem se na tenproblém takhle nedíval. Raději jsem zmlkl a hleděl si šálkuzlatého čaje. Byl to takový ten šálek, který má zlaté dno, ajakmile člověk dopil čaj, uviděl svou tvář dole. Tvář v zlatě. Toodpoledne jsem ji uviděl čtyřikrát, než jsem se dokázalodtrhnout a odejít z lodě, na níž i vzduch se rozděluje na dvěpohlaví: na kyslík a páru, aby se vzájemně doplnily. Myslel jsem, jestli si kačenu nechají a přivedou jí kačera,jestli na palubu pustí laň a jelena, jestli tím zvláštnímzpůsobem budou hledět na pokrevní bratry, jestli do podpalubínacpou pár nosorožců a hlavně jestli k paní Lavorové přijdenějaký námořník. Když jsem sestupoval z lodního můstku, doprovázela měpaní Lavorová a snad schválně zakolísala na svých vysokýchpodpatcích. V módě byly koturny z řecké tragédie. Padla mi donáruče a ve mně se zpěnila krev. A pak jsem uslyšel troubení slonů a probudil se natolik,abych řekl jen: „Sbohem, paní Lavorová, děkuju za příjemně strávenéodpoledne.“ Ještě jsme se dotýkali rukama, ale můj hlas už zněl z pětimetrů. Když jsem seběhl z můstku, byla paní Lavorová na pětmetrů ode mě, ale můj hlas mě předběhl na kilometr a volalzdálky: „Dneska sloni troubějí víc než jindy...“ Byla to pitomost, co jsem řekl, ale něco jsem musel říct naomluvu, že se můj hlas vzdaluje od paní Lavorovénadzvukovou rychlostí. Bylo to lepší, než kdybych jí přiznal,že nejsem námořník.

Pozůstalost básníka

„Jak to jde?“ zeptala se mě Karolína na práci jednoho dne,když mi zatelefonovala do reklamní agentury l’Amour. „Dobře, rádio a slogan,“ odpověděl jsem jí. „Na co slogan?“ zeptala se. „Na kuře plukovníka Sanderse,“ oznámil jsem jí. „Fuj, to mi nechutná,“ otřásla se Karolína odporem. „No, něčím se musí Člověk živit,“ zavtipkoval jsem dosluchátka. „A jak zní?“ byla zvědavá. „Proklatě dobré kuře!“ zahlaholil jsem reklamně. „Dobrý, možná to s tím kuřetem ještě někdy zkusím,“ uznalaKarolína. „A ty, lásko, kolik jsi vychovala dneska dětí?“ optal jsem se. „Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr,“ slyšel jsem náhle ve sluchátku školnízvonek a věděl jsem, že se odpověď dozvím až večer, Karolínachvatně řekla: „Zvoní, musím, mohl bys, prosím, dneska přijít spát do školy?V rádiu hlásili průtrž mračen!“ A zavěsila. Rázem jsem vymazal z paměti počítače rádio na Fiat a začalznovu, to školní zvonění mě inspirovalo:

(crrrrrrrrrrrrrrrrrrrr) Paní učitelka: „Tak, děti, dnes siprobereme rým. Řekněte někdo libovolné slovo.“ Žák: „Vivat.“

Učitelka: „Mno, ehm, tedy... je to dobré slovo, ale rým na nějbude těžké najít. Nebo snad znáš nějaký?“ Žák: „Fiat. “ Učitelka: „A proč vivat Fiat????!“ Žák: „Inu, já nevím, ale tatínek to včera pořád volal: VivatFiat, vivat Fiat!!!!“ Speaker: „A vy byste nevolali - mít nový Fiat už za 30 % jehoceny?!“

Udělal jsem poslední uvozovky a spokojeně si oddychl.Karolínu prosadím do castingu, má pěkný hlas a dikci učitelkynemusí hrát jako ňáká herečka. Jen aby nenastydla na naší střeše. Zkusím jínavrhnout, abychom do natáčení spotu bydleli radši tajně veškole. Vypnul jsem počítač, sbalil se a kráčel za Karolínou. Totižnekráčel jsem já, ale všechno, co zbylo z básníka. „Ahoj,“ řekl jsem přitom šéfovi. „Ahoj,“ odpověděl mi on. My si s šéfem tykáme. „Už máš to kuře a ten Fiat?“ podivil se šéf, že odcházím. „Jistě, zamejloval jsem ti to,“ odpověděl jsem. „Super,“ odvětil šéf pozitivně. S šéfem si tykáme a mejlujeme.

Básník a námořník

Vystoupal jsem po širokých schodech knihovny a prohlédl sinové přírůstky. Hezké slečny se neustále rodí, shledal jsem sezalíbením. Studentky šmejdily po chodbách a odděleníchknihovny a mrtvé klasiky i mrtvé básníky opájely blahem. Ale ve studovně byly naštěstí jen jeptišky karmelitky, a takjsem nemohl být rušen. Uklidil jsem se k encyklopediímdůlních strojů, na nichž spočíval jistě letitý prach, a od koncejsem pročítal svůj deník. Konečně jsem našel, co jsem hledal, báseň, kterou jsem chtělukázat námořníkovi Jirkovi. Takhle vypadala.

Jen nechci tě mít rád

Vzpomínáš, kam jsme to vlastně chtěli,snad Paříž, snad Londýn, snad dál?Až v posteli spolu jsme zakotvili,ač v bouři, srdce je kotva.

Já námořník bůh, ty žena panna,co Bůh, Máří, dal by nám rád,když námořník spí, tak ze sna volá,já chci tě, hmm, já chci tě,já chci tě, hmm, já chci tě,jen nechci tě mít rád.

Vzpomínáš, jak jsi se hrůzou chvěla,to poznalas, že nejsem z božího těsta,z narkózy pozdě ses probudila,když zabil jsem malýho Krista.

Já námořník bůh, ty žena panna,co Bůh, Máří, dal by nám rád,když námořník spí, tak ze sna volá,já chci tě, hmm, já chci tě,já chci tě, hmm, já chci tě,jen nechci tě mít rád.

Vidím tvou ruku už ve dne v noci,jak sestra bere ti krev,ta ruka tak nahá se zachytilabílými prsty o pelest.

Já jsem jenom muž, ty jenom žena,co Bůh dal by nám rád,snad jeptiška ví, snad ví jenom ona,že chci tě, hmm, já chci tě,že chci tě, hmm, já chci tě,jen nechci tě mít rád.

Báseň jsem vytrhl ze sešitu a vložil do obálky, připojil jsemdoušku pro Jirku. „Jirko, ptal ses, co moje poezie, tady ji máš.“ Pak jsem z červeného kostkovaného baťůžku vytáhl láhev,kterou jsem pronesl do knihovny, myslím, že nosit lahve

jamajského rumu do čítárny je zakázané, a tak jsem z ní radějiupíjel tajně, protože asi jen Bůh ví, co by mi k mému počínánířekly sestry karmelitánky. Třeba by chtěly, abych šel kezpovědi, ale žádný mrtvý básník dobrovolně ke zpovědinepůjde, musel by přiznat, že už nemá tu fantazii hřešit slovemani představou, a musíte uznat, že skutkem bez kouska fantazieto taky nemá úroveň. Vypil jsem jamajský rum podstatně rychleji než John Silver zOstrova pokladů, mé oblíbené četby, protože pirát si muselnalejvat narozdíl ode mě jen do jedné nohy. Dřevěné protézynepijí. Pak jsem vzal svoji báseň a nasoukal ji do úzkého hrdlaprázdné lahve, totiž abych pravdu řekl, pomohly mi černěoděné karmelitky, já se totiž ne a ne trefit, a tak ke mněpřistoupily tisíce řádových sester a pomáhaly mi ze stoveklahví od jamajského rumu a ze všech těch úzkých hrdel najít tupravou a vsoukat do ní pergamen, můj vzácný testament. Byl jsem nevěstám Kristovým velmi vděčný, ale vždycky,když jsem chtěl jednu každou odměnit polibkem, sáhl jsem doprázdna, a ouha, jeptiška na mě promluvila z opačné strany, nežjsem po ní chňapal, karmelitánky měly tu moc sublimovatpřede mnou a hned se zhmotňovat, kde jsem je nejmíň čekal,rád bych věděl, jakým privilegiem jim Spasitel toleroval totočarodějnictví. Tak přeci ještě nejsem mrtvý, pomyslela si moje vilná dušebásníka a představoval jsem si, jak každá karmelitánka vohrožení své panenské čistoty se rozplyne, aby se hned stranouztělesnila a klepla bídného svůdníka či svůdného bídníka přesprsty a promluvila: „Pane, pane, notně jste přebral, nebraňte se, já a mé tři sestry

vás skryjeme pod sukněmi a provedeme v tomto stavu okoloknihovnic. Musel byste platit pokutu za porušení knihovníhořádu.“ „Pod černými sukněmi? Nikdy!“ vykřikl jsem. Ale nakonec jsem se podvolil. Na čerstvém vzduchu se mi udělalo lépe. Sestra Margarita,sestra Marie Róza a dvojčata Jáchyma a Františka mi pomohlyzašpuntovat můj dopis pro námořníka Jirku a doprovodily měaž k řece. „Děkuji vám, slečny...,“ navázal jsem rozhovor, jakmile jsemvystřízlivěl. „Ach, říkejte nám raději „sestry“, pane, oslovení „slečno“ sev našich kruzích neužívá,“ poprosila mě usměvavá Marie Róza. „Víte, mám přítele námořníka, zůstal vězet na souši, alemyslím, totiž vím to, že jen dočasně, on určitě vypluje, už šetřína novou loď, ale ptá se mě pořád na poezii, dnes jsem šel apřipravil mu námořní poštu, dovnitř jsem vložil, tedy pardon,dovnitř jste vložily moji báseň, nemyslím, že bych mu ji chtělukázat jiným způsobem než takhle, jestli tomu, dámy,rozumíte...“ „Sestry, drahý příteli,“ usmála se Marie Róza. „...sestry,“ opravil jsem se. „Rozumíme,“ prohlásila pihovatá Jáchyma, „máme takésvého bývalého básníka,“ prohlásila Jáchyma a ukázalanataženým prstem vysoko k nebi. „Hospodina?“ hádal jsem. „Níž,“ zašeptala sestra Františka. „Ježíše Krista?“ pálil jsem od boku. „Ještě níž....,“ usmála se Marie Róza. Přiznám se, že jsem byl bezradný.

„Našeho papeže Jana Pavla,“ oznámily mi se zvonivýmsmíchem sestry karmelitky svou hádanku. „Víte, svatý Otec někdy upadne pro slabost těla, ale zvednese, a jenom Bůh ví, jestli jeho tělo pozvedá jeho víra, anebozatvrzelost básníka.“ Hodil jsem lahvovou poštu do vln řeky, která protékáměstem, kde bychom chtěli s Karolínou žít. Jestli má přítelJirka někdy uvěřit, že jsem byl básník, pak ať je to na vodě, nena souši.

KNIHA DRUHÁ – LÉTO

Růže pro Karolínu

Každý z dvaceti pěti prvňáčků přinesl Karolíně pět růží nakonci školního roku, a tak se naše střecha proměnila v růžovouzahradu. V každé dopité lahvi od vína byla růže, v kastrolech růže, vhrnečcích, jednu měla Karolína v zubech a jednu já na srdci. Nebylo tedy divu, že chtěla Karolína slyšet nějaký příběh orůži. „Vymysli si něco, prosím,“ žadonila. Nechtěl jsem vykrádat Oscara Wilda, který má krásnoupohádku o růži, nechtěl jsem oloupit ani Antoina de Saint-Exupéryho o jeho příběh, a tak jsem vyprávěl něco, co se miskutečně stalo. „Povím ti příběh o růžích. Je pravdivý a ukazuje, že lidépotřebují růže jako sůl. Aspoň Tomáš byl student gymnázia,který je potřeboval, a Eva, jeho dívka, si je přála taky. Už půlroku spolu chodili a chtěli se spolu milovat. Ona byla panna,ale tvrdila mu, že není, on byl panic, ale styděl se k tomupřiznat, aby se v jejích očích neshodil. Po šesti měsících si

Tomáš půjčil byt od spolužáka, který neměl sourozence, a žilsám s ovdovělou matkou, která pracovala na směny, mohl tedysvým spolužákům půjčovat byt. Když se Tomáš s Evou setkali, aby šli do bytu, ani senepolíbili, báli se držet za ruce, a tak jedinou věrohodnouznámkou jejich náklonnosti byly růže, které Tomáš Evědaroval. Nevěděl, že růže tolik pro ženy znamenají, bral to jakonějaký formální projev galantnosti, ale když viděl, jak hluboceje jimi Eva dojatá, řekl si, že odteď jí už bude nosit růžepravidelně. A dávání a přijímání růží byl také jediný dospělý akt, kterýjim vyšel. Ten v posteli ani v nejmenším. Snažili se, bylinešikovní a zpocení, ale dospělými se nestali. Dokonce pokolapsu jejich snažení se zakrývali dětským lhaním, ona stáletvrdila, že panna není, on jí přísahal, že s jinými mu to šlobezvadně. Když bez výsledku promarnili tři hodiny vymezené donávratu kamarádovy matky, museli se obléct a zmizet z bytutak rychle, že zapomněli na krvavě rudé růže ve váze v ložnici.Když sbíhali po schodišti činžáku, potkali kamarádovu matku,a tak se nemohl Tomáš pro pugét vrátit.Jaké bylo překvapení matky, když ve své ložnici našlanádhernou kytici růží. „Nezapomněl na můj svátek,“ pomyslela si. Když přišel syn domů, to se ví, matku při jejím omylunechal, ale styděl se a umínil si, že už nikdy nezapomene abude jí nosit růže pravidelně. A růže se dívaly na počínání lidí a říkaly si: „Dívejte,sestřičky, jak jsou ti lidé pošetilí, mají takové štěstí, že jsmeněmé a nezradíme je!“

Kdyby to bylo obráceně a jedna růže by druhou růžiobdarovávala pugétem z lidí, lidi by nikdy nemlčeli, a růže bymezi sebou zažily spoustu trapných nedorozumění.“ „Je dobře, že je všechno tak, jak to je?“ zeptala se měKarolína. „Hm, asi, nejspíš to jsem tím chtěl říct, nevím…,“ zamumlaljsem. „A já ti teď zase povím, na co mají růže trny,“ zašeptalaKarolína. „Na co?“ stihl jsem ještě říct, ale Karolína mi nechtělaodpovědět slovy, přitiskla se ke mně nejtěsněji, jak to jen šlo, arůže, kterou jsem měl na srdci, se mi zabodla do osrdí svýmtrnem. Nebylo to nic proti tomu, když jsme se dlouze políbili atrn z Karolíniny růže jí zůstal vězet v jazyce a jazyk jí začalnatékat do ohromných rozměrů, jako nafouknutý pouťovýbalónek jí vyplul z úst a zaplul do mých, ale ani moje ústnídutina nebyla dost prostorná na jazyk, který rostl a rostl jakotesánek, který zhltl všechno kolem, a když byl tak velký jakovzduchoplavecký balón, celého mě pohltil a já prožil let kolemsvěta v balónu rozkoše, který trval až do kuropění.

Sobotní koupání

V sobotu přišel náš přítel Jirka a navrhl výlet k řece. Mně užsplaskl oteklý jazyk na polovic, a tak jsem řekla: „Úe ý.“ Kryštof přeložil: „Může být.“ Sám měl od trnů z růží podrápané celé tělo a byl nevyspalý,ale souhlasil taky.

A tak jsme si vzali plavky, chleba s turisťákem, studený čaj avyrazili k vodě. U vody byla spousta naháčů, tlačenice jak u Gangy, když sehinduisté zbavují hříchů, a tak jako u Gangy i zde bylonepočítaně odstínů lidského plemena. Taky naše trojice se rozdělila: já byla po chvíli bronzová jakoEgypťanka, Jirka černý jako Zulukafr a Kryštof rudý jakoApač. „Ve skutečnosti je Kryštof Indián,“ vysvětlovala jsem Jirkovi,který se podivoval jeho barvě. Kryštof se usmál a přikývl: „Jen si to poslechni, Jirko,“vyzval našeho přítele, „tohle je podivuhodný příběh.“ „Totiž praprapraprapradědeček Kryštofův byl námořník naKolumbově Santa Marii, když Kolumbus přistál na SanSalvadoru. Kolumbus potřeboval opravit lodě, získat novénámořníky a proviant, a tak nechal na neznámém území sdivochy malou posádku Španělů a s ostatními se vrátil domů. Mezi Indiány zůstal i Kryštofův praprapraprapradědeček.Indiánům však noví osadníci byli trnem v oku, Španělé sižádali příliš mnoho zlata, pohodlí a manželek, než aby jeIndiáni mohli brát jako příjemné sousedy své staré civilizace. Atak se indiánští válečníci natřeli válečnými barvami a všechnyŠpaněly jednou v noci pozabíjeli. Jediným, koho dostaliživého, byl Kryštofův praprapraprapradědeček. Toho pakpostavili k mučednickému kůlu. Bylo předkovi Kryštofa dvacet jedna let, byl léta na moři,neměl příbuzné, žádnou ženu a dítě nenechal v Evropě, a tak sezdálo, že spolu s ním zahyne i jeho rod. Ale v indiánské vesnici žila stařena jménem Wa-hi-na-to a tapřišla za radou starších s oprávněnou prosbou, aby využili

zákon boha Aj ajpeca v její prospěch. Zákon moudrého boha zněl, že každá žena toho kmene, ježzůstala neplodná a žádná setba se neujala v jejím klíně, mohlavyhledat zdravého muže, který zná hodinu své smrti, a využítho jako dárce semene, jež se ujme. Neboť takový byl moudrýbůh Aj ajpec, věděl, že plodivá moc mužů zázračně vzroste,když stojí u mučednického kůlu. Oplodní pak kteroukoliv ženu,i stařenu s pískovými vlasy, i bezzubé nešťastnice, i ženy sezakletými klíny, jež nevylučují krev a jejich břicha nedojdounaplnění. ‚Dejte mi toho bílého muže,‘ prohlásila Wa-hi-na-to předradou starších. ‚Bude-li tě chtít, dáme,‘ odpověděla rada starších. Šla tedy žena za Krásným květem, nejpohlednější dívkou vevesnici, a poprosila ji o službu. ‚Krásný květe, pomoz mi, prosím, navoň se růžovým olejem,oblékni své nejlepší šaty a zajdi za španělským námořníkem ukůlu, slib mu lásku a dej mu nápoj slasti, ať zapomene nasmrt,‘ poprosila stařena mladou dívku, ‚učiníš dobrý skutek.‘ Dívka byla příliš mladá, aby znala Aj ajpecův zákon,nevěděla, co stařena zamýšlí, a proto odpověděla: ‚Proč mámmuže, který večer umře tisíci bolestmi, trápit ještě nenaplněnoužádostí?‘ ‚Naplní ji, Krásný květe,‘ zašeptala Wa-hi-na-to a udivenédívce vysvětlila Aj ajpecův zákon a svůj plán. Dívka pochopila. ‚Starci z rady starších se ti posmívali, ženo, když daliŠpanělovi možnost si tě zvolit,‘ rozhořčila se dívka, když jístařena všechno vysvětlila, "ale my je přelstíme, ošálímŠpaněla a podám mu nápoj, který mu zastře smysly, neuvidí tě,

neucítí svými prsty, volat bude tvoje jméno, ryčet rozkoší a dátvému klínu to, co ti Aj ajpec přisoudil. I mladý námořníkzemře lépe, neboť nápoj, který tiší smysly, mu nedá pocítitkopí, oheň ani šípy.‘ ‚Tak jest, Krásný květe,‘ přikývla Wa-hi-na-to. Připravila pak lektvar, který umí zastřít lidské smysly akráska ho zanesla Španělovi. ‚Znáš můj jazyk?‘ zeptala se krasavice námořníka. ‚Ano,‘ odvětil jí. ‚Jmenuji se Wa-hi-na-to, zopakuj moje jméno,‘ poručila mu. ‚Wa-hi-na-to,‘ vyslovil, jak mu přikázala. ‚A jak se jmenuješ ty?‘ chtěla vědět dívka. ‚Salvador,‘ představil se. ‚Salvadore, přinesla jsem ti nápoj. Víš, co znamená u mýchlidí, když žena podá muži nápoj?‘ zakoketovala divoška. ‚Nevím, u mých lidí to znamená spoustu věcí, v mé zemi jsoui ženy travičky, které se takto zbavují mužů,‘ odpověděl popravdě. ‚Travička tedy opravdu nejsem,‘ zasmála se Krásný květ, ‚unás ženy podávají mužům nápoj, když se s nimi chtějí milovat.‘ ‚Nežertuj, Wa-hi-na-to, stojím u mučednického kůlu a večerbudu na tisíc způsobů mrtev. Tohle jsou kruté žerty,‘ vypěnilSalvador. ‚Nezlob se na mě, Salvadore, a radši mě poslouchej…,‘napomenula námořníka kráska. ‚No, dobře, mluv, mám spoustu času do večera a žádnoupráci na zítra, takže prosím...,‘ vyzval Salvador poslední ženusvého života, se kterou mohl mluvit o touze a slasti. ‚Tak tedy, Salvadore, miloval jsi někdy ženu s černou pletí?Vím, že takové existují, náš šaman takové viděl!‘

‚Ano,‘ odpověděl Salvador, ‚miloval jsem ženy s černoupletí, žlutou jako citrón i bílou jako bělmo slepce, ale proč semě na to ptáš?‘ ‚Miloval jsi černou proto, že je lepší než bílá, a žlutou proto,že je lepší než rudá?‘ vyzvídala Krásný květ. ‚Ani v nejmenším, vyhledával jsem požitek změny, chléb měv Evropě sytil stejně dobře jako brambory tady u vás, alebrambory byly pro mě nové,‘ vysvětloval Španěl, jak nejlípuměl. ‚A mně se tedy divíš, že toužím po tobě jako po jedinémbílém muži?‘ zaútočila na námořníka Krásný květ. ‚Bílých mužů tu bylo víc a brali si celé zástupy rudých žen,než je rudí válečníci povraždili, měla sis pospíšit, dokud bylčas, teď mluvíš víc s mrtvým než bílým mužem,‘ odpovědělhořce námořník. ‚Je krásný a chytrý,‘ pomyslela si Krásný květ, ‚byla byškoda, kdyby jeho krev nenesl už nikdy žádný bojovník.‘ ‚Je otevřenější než barcelonské dámičky, a přece mě jejízvědavost nepopouzí,‘ pomyslel si Salvador. ‚Proč jsi mi tedy, Wa-hi-na-to, přinesla nápoj?‘ zašeptalSalvador a Krásný květ mu sdělila: ‚Dnes ještě před západemslunce přijde rada starších a přivede Wa-hi-na-to. Starci se tězeptají, zda-li chceš Wa-hi-na-to pomoci k dítěti, tvoje plodivásíla je totiž kouzelná, protože bůh Aj ajpec dal každémuzdravému muži, který zná čas svojí smrti, takovou schopnost,že oplodní i tu, která je neplodná. Nabídnou ti vlastně, abys nežodejdeš do země stínů, nechal mým lidem živého člověka. Tysbyl nepřítel a oni tě zabijí, ale tvoje dítě vychovají jako svéhopřítele. Přátelé a nepřátelé, život i smrt se spojí v tom dítěti.Wa-hi-na-to ti bude vděčná, když z ní uděláš matku.‘

‚Stačí říct jen ano radě starších.‘ Krásný květ domluvila a Salvador vydechl: ‚Škoda, ženemůžu žít dost dlouho, abych ti udělal pět dětí. Ale přijímám.Podej mi ten nápoj, Wa-hi-na-to.‘ Španěl se napil drogy a v tu ránu se mu utlumily smysly,viděl, slyšel a cítil všechno tak, jak mu to popsala Krásný květ,nikoliv tak, jak se to sběhlo. Když přišla pošklebující se rada starších se svým návrhem avedla s sebou starou a svraštělou Wa-hi-na-to, hleděl na Krásnýkvět. Když se starci za utajeného smíchu ptali: ‚Chceš tuto ženu?‘Vykřikl: ‚Ó ano.“ A když laskal a hladil starou Wa-hi-na-to, laskal a hladilKrásný květ. Radě starších povisly koutky, takovou vášeň ještě nepoznali,záviděli staré ženě a přistihli se, že závidí i Španělovi, který jetak mocný muž. Chtěli tu patálii rychle sprovodit ze světa, ať má stařena svůjplod, ale ať je ten Španěl, který je zahanbuje, rychle mrtvý. Nic jiného si nepřáli. A tak když byla Wa-hi-na-to naplněna semenem, odtáhli jistranou a Španěla utloukli, nemučili ho, neměli trpělivost,jejich vztek byl tak velký, že po první ráně byl Salvador mrtev. Za devět měsíců se narodil Wa-hi-na-to chlapec. Byl bílý,narozdíl od všech Indiánů, ale na slunci šel do ruda. Všechnyděti z tohoto rodu byly takové, aby stále připomínaly rovnýmdílem nerovné spojení svého prapraprapraotce aprapraprapramáti. Tak a to je konec příběhu," zakončila jsem svoje vyprávění. Kryštof s Jirkou mi bouřlivě zatleskali.

Kryštof kroutil nevěřícně hlavou a vykládal Jirkovi:„Úúúúúúúúúúúúú, to není spravedlivý, její podání bylosugestivnější než to mý, kterým jsem ji kdysi bavil, když jsmespolu začínali a ona se chtěla dozvědět něco o mý rodině. Tendialog Wa-hi-na-to s Krásným květem a Krásného květu seSalvadorem, copak bych někdy přišel na něco takovýho? Anavíc bych si nikdy neuměl tak krásně vystřelit z rady starších!Ženský postavy v jejím podání ožily a v mým byly jenloutkami bez vůle.“ „Bravo, Karolíno, bravo,“ ryčel nadšením Jirka. „Skoro bychřek, žes byla u toho, když se ti dva u mučednického kůlumilovali!!!!“ Mrkla jsem na Kryštofa. Dlouho se chtěl dozvědět, proč hovlastně miluju, toho svého mrtvého básníka, věčného chlapce,který ve mně roste v muže, a obrovského chlapa, který se vemně zmenšuje na velikost mimina, a pak mě napadlo říct něco,co jsem ještě nikdy nikomu neřekla a co pochopí jeden muž zdeseti, anebo tihleti dva, kteří se mnou smývají hříchy u našísoukromé řeky Gangy. „Krásný květ byla moje prapraprapramáti!“ Sloni v tu chvíli mlčeli. Sloni už dávno všechno vědí.

ObsahSloni mlčí...................................................................................2KNIHA PRVNÍ - JARO.............................................................6

Sloni přicházejí......................................................................6Jitření.....................................................................................7Nad hlavou hvězdy................................................................9Námořníkův příběh...............................................................9Recept na kapra, recept na poezii........................................11Prostovlasá paní Lavorová a rybolov v oblacích................12Déjà vu................................................................................14Něco mezi ženami a muži...................................................15Přijetí z Noemovy archy......................................................17Pozůstalost básníka.............................................................20Básník a námořník...............................................................22

KNIHA DRUHÁ – LÉTO........................................................27Růže pro Karolínu...............................................................27Sobotní koupání ..................................................................29Petr Veliký...........................................................................36Cizí kapitán.........................................................................40Arbeit macht frei.................................................................43Hele, Čechu.........................................................................45Kryštofovy pochybnosti......................................................49Edward Lear dospělým dětem.............................................52Z Karpat domů....................................................................58Mys Dobré naděje...............................................................59Škoda, že herci nemají Nobelovku......................................63Studie o hercích...................................................................66Umění třiceti vteřin.............................................................68Historie námořních plaveb kolem Afriky............................70Ženský příběh......................................................................81

365 harlekýnů......................................................................84KNIHA TŘETÍ – PODZIM.....................................................88

Znovu kapitán Bourget........................................................88Napnout plachty..................................................................91Sloní historie.......................................................................92Ani se mi to nechce psát......................................................96Co dělat?..............................................................................96O čem se nežertuje..............................................................98Chyba v soustrojí...............................................................104Je mnoho chyb v soustrojí.................................................105Dusíme konkurenci............................................................111Madona servis....................................................................115Domek na předměstí..........................................................118Jednoduchá volba..............................................................122Time out...........................................................................124Konvertitka........................................................................126Židovská anekdota.............................................................127Dopis matce.......................................................................131Cosi o mé matce................................................................133Odpověď............................................................................137Jirkova návštěva................................................................137Seance................................................................................141Česky zpívané fado...........................................................151Rozloučení s Jirkou...........................................................152Tam, kde dávají lišky dobrou noc.....................................153Kámen...............................................................................155Živý sen.............................................................................157Jak dělají lišky...................................................................162Anonym z 20. století.........................................................164Svatá Valpurga...................................................................167

Loučení..............................................................................168Dárek.................................................................................171Cesta zpátky......................................................................174Svobodárna........................................................................177Partie dámy........................................................................179Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky....................................180Odhalení............................................................................182Přestřelka s pašeráky.........................................................186Kdo je kapitán, jde ke dnu.................................................187Paní Lavorová, zmrtvýchvstání Jitřenky...........................190Tajemství...........................................................................191Odcházím..........................................................................193Pohřeb................................................................................196Kar, smuteční hostina na tři...............................................198Vyprávím...........................................................................199

KNIHA TŘETÍ – ZIMA........................................................205František Běhounek...........................................................205Pátek třináctého.................................................................208Zahrada..............................................................................209Babička..............................................................................214Hledání..............................................................................217Holubí vzpomínka.............................................................218Sto dvacet dnů Sodomy (Úskalí patriarchátu)...................222Polévka v květináči...........................................................227Yankee...............................................................................229Nádraží, cesty, rozcestí......................................................230Milovník příběhů...............................................................232Vánoce...............................................................................240Zasněžená krajina..............................................................242Madagaskar.......................................................................243

Cikánský baron..................................................................244Vyhazov.............................................................................250Fade out.............................................................................252Spánek...............................................................................252Za čínskou zdí...................................................................255Návštěva zoo.....................................................................257Jedno ráno.........................................................................259Ztráty a nálezy...................................................................260O AUTOROVI..................................................................266UKÁZKA Z E-KNIHY:....................................................268Také vyšlo:........................................................................275TAKÉ JAKO TIŠTĚNÁ KNIHA......................................276Dále vyšlo:.........................................................................278Nabídka e-knih z nakladatelství DriftBooks.....................280PŘIPRAVUJEME:............................................................281

O AUTOROVI:

Pavel Brycz se řadí k výrazným současným českým autorům.Roku 1999 obdržel Cenu Jiřího Ortena za svou knihu Jsemměsto (Hněvín, 1998), ale do širšího povědomí se dostal až vroce 2004 po ocenění románu Patriarchátu dávno zašlá sláva(Host, 2003) Státní cenou za literaturu.

V roce 2007 byla jeho kniha Kouzelný svět Gabriely(Meander) nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii"kniha pro děti a mládež". Kniha Bílá paní na hlídání(Albatros) získala Zlatou stuhu (GOLDEN RIBBON) za rok2011 (významné výroční ocenění knih pro děti a mládež vČeské republice). Česká televize natočila podle Bryczovanámětu a scénáře seriál večerníčků Dětský zvěřinec (2008,výtv. Šárka Ziková, r. Jiří Tyller) a Bílá paní na hlídání (2013,výtv. Vhrsti, r. Petr Friedl).

Jeho knihy vycházejí po celém světě, například kniha "Co sivyprávějí andělé? Fantasy všedního dne" vyšla v japonskémpřekladu (Tokyo: Tosen Shuppan, 2012).

Již vyšlo:Pavel Brycz

Mé ztacené město & Jsem město

E-kniha Pavla Brycze (nositele Státní ceny za literaturu zaúspěšný román Patriarchátu dávno zašlá sláva) vychází jakospojení dvou již dříve vydaných knih, ve kterých se potkává

mizející i současné severočeské hornické město Most.

V novele "Mé ztracené město" se autor ve vzpomínkách vracído uliček a kulis svého dětství a dospívání, vrací se do městaMostu, jehož stará část mizí v dírách hnědouhelných dolů a tunovou halí dusivé smogové mlhy a naleptávají kyselé deště, a

které škrtí změť potrubí chemických závodů...

"Jsem město" je možná knihou básní v próze, možná knihoulyrizované prózy a možná knihou mikrofejetonů, ale určitěknihou, která vás chytí za srdce. Vypravěčem je sice městoMost, ale podoby tohoto města jsou univerzální, příběhy

nadčasové a trápení či radosti Mostečanů jsou jistě podobnétěm pražským, či dolnolhotským... Autor za tuto knihu získal v

roce 1999 Cenu Jiřího Ortena.

ISBN 978-80-87741-07-8 (Formát ePub)

www.driftbooks.eu

UKÁZKA Z E-KNIHY:

Pavel Brycz - Mé ztracené město /

Když mojí matce odešla plodová voda, rychle se osprchovala,pořád při tom mrkala na náramkové hodinky Prim, aby všestihla a já se nenarodil do vany, ale protože je nemělavodotěsné, tak se jí ručičky zastavily, a přestože jimi mrskalajak divá, už se nerozešly.

Oblékla si pak volné šaty a pospíchala na tramvaj, pořád tensamý čas, strašlivá délka čekání, když nevěděla, kdo přifrčídřív, jestli stará červená tramvaj s dřevěnými sedačkamipotaženými koženkou, anebo Já.

Tramvaj to naštěstí stihla, takže moje nastávající maminkanastoupila, lidi asi jeli do práce, anebo naopak brali z práceroha, že jich byla taková strašná fůra, já ale nebyl černýpasažér, to tedy vůbec ne, máti si koupila lístek už radějidopředu a já nebyl narozený a děti do šesti let měly jízduzdarma. Matka se pak pověsila na madlo, rád bych to viděl, alemaminka mě nenechala vypadnout na ošklivou ošlapanoupodlahu tramvaje na pupeční šňůře jak na bungee, a stála sesvým vystouplým životem povznesená jak vzducholoďZeppelin nad kyselými ksichty lidí, kteří jeli do arbeitu, aneboz něj naopak prchali, tvářili se pekelně nezúčastněně a zarytěkoukali z oken, jako by zrovna tehdy bylo otázkou života asmrti hledět do stoky plné starých kočárků, pneumatik aodpadků, již tramvaj za hrkání míjela a v níž plavala hejna těchnejvypasenějších krys.

Konečně tramvaj projela kolem několika obrovitýchsecesních budov, vyšplhala se ulicí plnou umouněných

cikánských dětí, které šutráky bombardovaly nosy nalepené nasklech tramvaje, a zastavila u nemocnice.

A maminka vystoupila, nebo byla spíš vynesena proudemtěch oproti mně pekelně starých a sešlých lidí, v očích mělipořád ještě ty krysí čumáčky, co spočítali ve stoce, jež sejmenovala Běla, ale byla černá jak starý škrpál, a ti pasažéřibyli fakticky chyceni smrtí a stářím, hnilobou a rozpadánímproti mně, protože oni byli už dlouho narozeni, ale já ne, i kdyžjsem to měl taky za pár.

Pak se shrbená maminka, bránící mi oběma rukama projítúplně poprvé rodidly ženy, dobelhala do prosklených dveřípříjmu starého oprýskaného špitálu, uviděla ji služba, takováhodně tlustá paní, která nikomu nikdy neublížila, a přeceneměla štěstí na lásku, a tak pořád jedla, až byla dvakrát takovájako moje těhotná maminka značky Zeppelin (tohle už vím navlastní oči, protože jsem se jedním očkem mrkl), tak ta paníodložila vlašský salát, který v tom vedru už trochu zaváněl,položila do něj nedojedený rohlík se solí a mastnýma rukamaotřela té splavené prvorodičce pot z čela a okamžitě volalaporodníky.

Vyklouzl jsem z maminky jako hříbě z kobyly, ještě ji aninepoložili na porodní stůl a já už se plácal na podlaze v hlenu akrvi. Pan doktor Krtička mě poplácal po zádíčkách a já senatáhl jak veliké hodiny, kukačky naší babičky, rozešel jsem sea začal dýchat.

A světe, div se, i ručičky na maminčiných primkách najednouzačaly upalovat jako o život, asi chtěly dohnat to zpoždění.

Narodil jsem se. A to, co mě obklopovalo, bylo město.

S náměstími a ulicemi pokrytými černými dlažebnímikostkami, jimiž cikánské děti bombardovaly lucerny a okna, svelikou tržnicí plnou vůní z kedluben, jablek a ředkviček, sparky a topoly, s páchnoucí černou stokou s krysími čumáčkyna hladině, s divadlem se zteřelou sametovou oponou v barvěrudé, se smradlavými vartburgy a embéčky, s velikým soudema slepou sochou spravedlnosti, která byla sošná jak athénskábohyně, s vysokánským morovým sloupem, s hospůdkami spivním pachem, z něhož se kroutí nosy, než úplně otupí, alepak snese i pivní sýr a zavináče, s rychlými občerstvenímiplnými lidí nad gulášovou polívkou nebo chlebíčky se šunkou,sýrem, vlašákem a okurkou, s tlustými pány s aktovkami vlimuzínách tater šest set trojek, s veřejnou bezpečností vežlutočerných autech, s mužem na radnici panem Buchvaldkem,s velikou chemickou fabrikou, která páchla jako dinosauřípukavec a hrozila potencionálním výbuchem, kdy by následnátlaková vlna měla sílu tří hirošimských bomb, s dělníky sešpínou za nehty a špínou v plících dělníků a dělnic, sexperimentálním básníkem, jenž neuměl mluvit, ale jen psát, atak na rub svých básní, jež pilně psal na erární papír vMěstském podniku služeb, čmáral vzkazy, kdykoliv po němněkdo něco chtěl: „Mám múzu, dejte mi svátek a děte do píči!“

Město, kde mě vzala matka poprvé na projíždku vneforemném kočárku, který vypadal jak pletený košík nakolečkách, a kam jsem se narodil, vidělo pak můj křest, panfarář mi lil vodu na vlásky v Děkanském kosteleNanebevstoupení Panny Marie pod klenutou gotikou a já svýmřevem posílal celý ten cirkus do horoucích pekel.

Psal se rok 1961, člověk se vystřelil poprvé do vesmíru, ale

Boha tam nenašel. A mě vítalo starobylé hornické město Most sjizvami dolů v širokém okolí a na každém z těch jam svítilarudá pěticípá hvězda za splněný plán těžby. A miliony kubíkůhnědého uhlí mizely v chřtánech tepelných elektráren a v jednérobotoval můj otec a týden nepřišel domů ani do šichty, jak sechválil před kamarády, že jeho sperma bylo dostatečně silné,aby nabralo správný směr a razanci a stvořilo Adama tak, jakoten Bůh, co se schoval před Gagarinem, ale stejně ho pakpozději krutě srazil z oblohy, stvořil prvního člověka.

Můj otec byl básník, alespoň, když byl opilý, ale jiný nežexperimentální poeta, který posílal všechny do píči.

Představoval si, že poezie nejsou slova, ale čin, a proto vsedmdesátých letech, když přišlo první velké zdražení a rudošisáhli dokonce na pivo, to mateřské mléko Čechů, navštívil vnoci s kamarádem sochu v životní velikosti, jež stála najednom z mosteckých náměstí, a pověsil velikému vůdciproletariátu s kamennou bradkou, tvrdým jurodivým pohledema hladkou pleší na tvrdé lebce, jenž ostrým prstem ukazovaltam, kde byl Gagarin a Bůh, na záda modrý baťoh s velkýmrozhořčeným nápisem na bílé čtvrtce: „Táhni domů, je tudraho!“

Bezvadnej fór, jak to dneska vidím, ale tehdy mě připravil odéle než týden o otce. Táta totiž byl strašný bordelář, vzal si nasvoji diverzní akci baťůžek, ve kterém nechal lístek zhodinářství se jménem i adresou, takže si pro něho přijeli doelektrárny v Komořanech, dvěma tajným se nechtělo jít až napás s uhlím vším tím mourem, procházet hlučným azašpiněným provozem a zasvinit si obleky, a tak si nechalizavolat soudruha Brixiho na vrátnici,

Jenomže to jako by to tím tlampačem zrovna vytroubili, tátahned věděl, kolik uhodilo, však hlásili o jeho leninském činu ina Svobodné Evropě, a tak začal utíkat rovnou v modrákách apracovních bagančatech, vzal to přes zadní bránu, zdrhal přeszablácené pole k vlakové zastávce, ale policajti nebyli dnešní,pochopili, že se něco děje, a tak skočili do šestsettrojky avyrazili na zastávku vlaku, kde ho prostě čapli.

Pozdě otec pochopil, že by bylo bezpečnější psátexperimentální poezii a posílat všechny radši do píči než doSovětského svazu.

Nějaký čas pak zase doma chyběl a matka se stejně jako vden mého narození spoléhala na sebe.

Četla mi tehdy pohádky Tisíce a jedné noci a od té dobynežili už pro mě na zemi zvířata, ale jen v kočky, psy, pavouky,včely a osly proměnění lidé, neboť takovou sílu pro mě mělovyprávění sličné Šeherezády z úst matky.

Naši fenku Bessie jsem pak natrvalo vykázal z koupelny,když jsem se koupal, aby na mě nezírala, protože moje nahotabyla mužská a její nahota by byla ženská, snad i hrozivě,nesnesitelně, velmi ženská, vzhledem k tomu, že psí život urazípo roce sedm let, takže kdyby se svlékla z kouzla, jež jíodsoudilo do chundelatého roucha španělského kokra, zůstalbych jako opařený studem.

Ta fenka, které zůstaly lidské oči, pak byla moje první láska.

Ani by mě nenapadlo, abych se choval jako nezodpovědnédítě, pověsil ji na krk matce a utíkal do světa klukovských her,prchal před jejími něžnostmi, jimiž mě častovala v divokémparku plném neřestí, kde se dosyta vyběhala a pojedla

odporných hoven, lidských, psích a někdy snad i obrů z nebe,neboť měly božský rozměr, ty grimasy, když mi vtiskla polibekta královna koprofágie, zhnusené škleby, jež mi dodnesvyvolají pobavený smích při prohlížení starých fotek, nic ztoho, ani věčné ostudy, kdy se jako obranářka zahryzla dozadnice mladíka, jenž se mrskal za keřem v trávě na slečně, ježječela blahem, a pak na mě svolával tisíc sakrů, neboť z úlekupustil něco, co měl držet, nic z toho mě nepřesvědčí, abychlitoval, že jsem potkal na krátkou chvíli – co rok – to skoksedm let, bytost, jež mi poprvé zlomila srdce.

Žil jsem tehdy na zemi, ještě ne v hlavním městě Chile. Můjotec v černé prašné díře lopatou házel čertova hovínka naširoký dopravníkový pás a překračoval olejnaté louže, kdyžkráčel nahoru a plival mour, aby ukázal zdravé bílé zuby, atrochu černoch, pak ve sprše bledá tvář, v horké vodě rudoch sesvou druhou lící, anebo pavián, ten pláštíkový, z člověkazvířetem se taky stával, šel nahoru a utíkal, na honěnou hrál si svozem funebrácké barvy a zapadal do cely předběžnéhozadržení, anebo do výčepu, kde bezruký a beznohý výčepníčepoval desítku, to není mýtus, na vlastní oči jsem ho viděl, jakústy otáčí kličkou pípy a servírka v zástěře s prsy jako balónyroznáší píva, jen očima ji každý ochmatával, tak jako výčepní,to lidské torzo, člověk rozbitý jak socha z antiky, prý střelmistrv lomu, kterému výbuch pohřbil to, co sochám neschází, alemužům ano, a přece dokázal ten chlap zatnout zuby a naplnitsprávnou míru mému otci i všem těm, kteří se schovali předsvětem, jako se schovávají básníci…

Také vyšlo:

Jaroslav Pulkrábek

Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete

Ilustrace: Marie Petrmanová

Pověsti a báje z našeho okolí, které píše Jaroslav Pulkrábek,vycházejí dlouhodobě v sobotní příloze Prachatického Deníku.Padesát tajuplných, dobrodružných, ale i humorných příběhů,

spolu s nádhernými ilustracemi Marie Petrmanové, nynínajdete v e-knize Šumavské povídání aneb Co v kronikách

nenajdete. Výběr převyprávěných pověstí a autorských příběhůze Šumavy autenticky zobrazující prostředí, život i mentalitu

lidí v časech jenž smetlo nemilosrdné koště dějin.

ISBN 978-80-87741-00-9 (Formát PDF)ISBN 978-80-87741-01-6 (Formát ePub)

ISBN 978-80-87741-02-3 (Formát MobiPocket)

www.driftbooks.eu

TAKÉ JAKO TIŠTĚNÁ KNIHA

Jaroslav Pulkrábek Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete

* * *Tištěná verze e-knihy Šumavské povídání aneb Co v kronikáchnenajdete Jaroslava Pulkrábka – obohacená o několik ilustracíMarie Petrmanové a o čtyři pověsti – vyšla na jaře roku 2014 v

českobudějovickém nakladatelství Kopp.

Přečtěte si, co o knize píše volarský spisovatel Roman Kozák:

* * *

Šumavu lze poznávat s batohem na zádech anebo s Pulkrábkemve čtečce. Prostor mezi Klostermannem a Stifterem zaplňuje

Jaroslav Pulkrábek z hornovltavické fary po dvouelektronických prvním tištěným souborem šumavských

příběhů, pověstí a vyprávění...

(...) Tenhle klasik Pulkrábkovic vedle toho hledá, sbírá i vytvářípříběhy, jak se na Šumavě žilo a žije. Občas se v tom, pravda,

poznáme a jindy zase dohadujeme, je-li v tom více víry vPánaboha nebo lesní moudrosti, zkušeností předků či toho, cose po staletí odehrává a semele mezi dnem šumavské slatě a

výškou šumavského nebe. Tenhle současný klasik používá jazyk úsporný jak záseky, jimiž

šumavský dřevorubec (a jím dotyčný také byl!) kácí boubínskýsmrk, jeho vyprávění jsou srozumitelná jako klekání, co se

rozléhá ze šindelové zvoničky, přičemž Pulkrábkovy příběhyklapou po cestě mezi starou Šumavou a dneškem úplně stejnějako kdysi dřeváky po cestě od horského kostelíka k chalupě v

údolí Křemelné, Volyňky či některé z Vltav.

S Jaroslavem Pulkrábkem plyne čas docela jinak; ani ospaleani hekticky, ale zrovna tak akorát, po šumavsku. A stejně tak

tenhle vousatý mladík žije i píše. A když je smutný nebonaštvaný, zajde do cukrárny pod zámkem a poručí si velký

zmrzlinový pohár. Ano, není třeba dělat velké věci; stačí dělatty malé, zato s velkou láskou.

S doporučením Roman Kozák

* * *

KNIHU VYDALO:Nakladatelství KOPP

Šumavská 3, České BudějoviceISBN 978-80-7232-465-1

www.kopp.cz

Dále vyšlo:

Jaroslav Pulkrábek

Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete 2

Ilustrace: Marie Petrmanová

Pověsti a báje z našeho okolí, které píše Jaroslav Pulkrábek,vycházejí dlouhodobě v sobotní příloze Prachatického Deníku.Padesát tajuplných, dobrodružných, ale i humorných příběhů,

spolu s nádhernými ilustracemi Marie Petrmanové, nynínajdete v e-knize Šumavské povídání aneb Co v kronikách

nenajdete. Výběr převyprávěných pověstí a autorských příběhůze Šumavy autenticky zobrazující prostředí, život i mentalitu

lidí v časech jenž smetlo nemilosrdné koště dějin.

ISBN 978-80-87741-01-6 (Formát ePub)ISBN 978-80-87741-02-3 (Formát MobiPocket)

www.driftbooks.eu

Roman Kozák

Příběhy schované v žule aneb

Vyprávění o volarských božích mukách

Stačilo pár desetiletí, a byla zapomenuta jména venkovskýchusedlostí, lesních křižovatek i celých měst. Pro lidi, kteří přišlido opuštěných šumavských vsí, jako by historie tohoto koutusvěta nikdy neexistovala. Báli se jí jako přízraku, který neníradno křísit k životu. Neuměli si přečíst švabachem psanou

kroniku nalezenou na půdě, neznali jména světců, kteří chránilijejich domy...

Kniha vychází opět po osmnácti letech s upraveným aaktualizovaným textem.

ISBN 978-80-87741-04-7 (Formát ePub)ISBN 978-80-87741-05-4 (Formát MobiPocket)

www.driftbooks.eu

Nabídka e-knih z nakladatelství DriftBooks

edice Šumava- Litera

• Pohádky ze šumavských lokálek – Roman Kozák

• Příběhy schované v žule – Roman Kozák

• Šumavské pověsti lidu Českého – V. V. Tomek

• Šumavské povídání 1, 2, 3 – Jaroslav Pulkrábek

edice ARO

• Mé ztracené město – Pavel Brycz

• Jsem město – Pavel Brycz

• Sloni mlčí – Pavel Brycz

• Rafinerie – Jan Cempírek

• Tanec posledního dne – Jan Cempírek

PŘIPRAVUJEME:

V roce 2015

• Šumavská přicházení – Roman Kozák

• Tenkrát na Šumavě – Ferdinand Valenta

• Země zamyšlená 1, 2, 3 – Ladislav Stehlík

• Někdo to rád vlakem – R. Kozák & P. Čmerda

• Šumavské povídání 4 – Jaroslav Pulkrábek

Nakladatelství Petr Čmerda - DriftBooks

Tolarova 355, Volary

IČ: 637 61 386

e-mail: driftujeme@gmail.com

jako e-BOOK No. 10

(pouze elektronické vydání)

Vše o nás na

DRIFTBOOKS.EU

Sledujte nás na sociálních sítích:

Facebook, Twiter, Google+, Yahoo, Pinteres

*

naše knihy koupíte na

Databook.cz; Palmknihy.cz; Kosmas.cz; Wooky.cz

*

ukázky z našich knih najdete na

http://issuu.com/driftbooks