Peníze, nebo život?

To m á š H a j z l e r

H0.TEX — (finální tisk) Vytištěno dne 12. 12. 2012 v 02.10 hodin. Strana č. 1


Tomáš Hajzler

Jak přestat vydělávat na života začít i v práci žít

PRAHA


Učebnice, odborná literatura (Společenské, humanitní vědy)Management, řízení, lidské zdroje, manažerská literatura

Copyright © by Tomáš HajzlerCzech Edition © PeopleComm, Illustrations © Bára Klimešová,

ISBN ––––


Valérii a Valentýně.Dvěma bytostem,

které mi změnily život.



Úvod

Kdosi poznamenal, že vydělávat na život je jako šetřit si sexna stáří.

Jistě, pro většinu lidí je to absurdní. Když se nad tím člověkzamyslí, nemůže nekývnout. Přesto jsem si jistý, že určitěněkoho takového znáte. Já stovky. Ať už je to jedna mojeznámá, lékařka, která místo péče o zdraví objíždí lékárnya prodává léky. Nebo učitel hudby, který raději prodávábyty, aby uživil rodinu. Či básník, který místo toho, abyinspiroval nás ostatní, zvedá telefony v call centru jednohoz mobilních operátorů…

Já sám, stejně jako osm z deseti lidí v produktivním věku,jsem do svých třiceti let pracoval především proto, abych todaleko dotáhl. Neživil jsem se tím, co mám opravdu rád. Ne-dělal jsem to, o čem jsem byl hluboce přesvědčený, ale práci,za kterou mě zaměstnavatel platil. Jelikož to tak dělala většinalidí okolo mne, nebylo mi na tom dlouho nic divného. Až sejednoho dne ozvalo mé tělo a řeklo dost.

To mě přimělo k tomu, abych začal práci jako téma zkoumat.Od té doby se snažím přijít na kloub tomu, proč si tolik lidí„šetří sex na stáří“. Hlavně však hledám cesty, jak to v prácinastavit tak, aby člověk mohl většinu času dělat to, v čem jenejlepší, co ho opravdu baví a co je pro druhé tak užitečné, žemu za to zaplatí. Tedy, jak se živit tím, co člověk dělá opravdurád. To je červená nit této knihy. Je to moje hledání odpovědína otázky, jak se vyhnout nástrahám systému, který nás tlačído mnohdy bezhlavého vydělávání, a jak svůj profesní životzaložit na tom, co máme opravdu rádi.

Vyplývá z pravidelných studií angažovanosti realizovaných Gallupovýmústavem i z mnoha dalších výzkumů.


Peníze, nebo život?

Kniha má tři části. V první kapitole popisuji svoji cestu. Nazačátku byla moje snaha „daleko to dotáhnout“. Na život jsemse připravoval, místo abych žil. Jak a díky čemu jsem se začalk životu vracet, píšu v závěru této části.

V druhé části se snažím dopátrat toho, proč pracujemetak, jak pracujeme. Proč tolik lidí dělá většinu produktivníhoživota něco, co je nebaví, výměnou za peníze. Snažím sezmapovat a popsat základní principy tradiční rodiny, školya firmy, abych mohl pojmenovat hlavní překážky, jež člověkubrání věnovat se v životě práci, kterou má opravdu rád.

V poslední, třetí kapitole ukazuji možnosti, jak si práci ušítna tělo. Jak se profesně věnovat tomu, v čem je člověk opravdudobrý a co ho naplňuje. Jak to udělat, aby se tím člověk dokázali obstojně uživit. Krátce řečeno, jak žít v práci stejně naplno,jako žije mnoho z nás v čase volna.

Myslím si, že promrhaný talent je jedním z největších hříchů.Navíc svět se dnes tak změnil, že je nejenom možné, ale dokoncei nutné postavit svůj pracovní život na vlastních přednostech(spíše než na vykonávání pokynů druhých). Vše napovídátomu, že pouze o takovou práci bude v budoucnu zájem.Zároveň se zdá, že lidstvo stojí před výzvami (přelidnění,ztenčující se zásoby pitné vody či surovin, znečištění ovzduší,změny klimatu apod.), které bude velmi obtížně zvládat, pokudnedokáže naplno využít potenciálu každého člověka.

Buddha říkal, že naší úlohou je nalézt svoji úlohu a té sepotom oddat celým svým životem. Pevně věřím, že vám tatokniha pomůže vaši úlohu objevit a využít jí mnohem lépe k vašíradosti, stejně jako k užitku druhých. A také doufám, že přispějek tomu, že jednou budeme nevěřícně kroutit hlavou nad tím, žese u nás vůbec někdy chodilo do práce, kterou lidé neměli rádi.

Děkuji vám za to.

Tomáš Hajzler


ČÁST PRVNÍ

OD VYDĚLÁVÁNÍK ŽIVOTU

—MOJE CESTA



. kapitola

Memento mori & Carpe diem

Třináct tisíc dní na obyčejný život

Vánoce roku . Trávil jsem je u svých rodičů v Lanškrouně.Moje manželka Péťa zůstala se svojí rodinou v Praze. Štědrýden, jak jsme byli zvyklí. Stromeček, dárky, kapr, bramborovýsalát, televizní pohádka. Vše jako každý rok. Druhý den ránojsme ještě spali, když volala Péťa a plakala. Babička Slávinkav noci zemřela.

A tak jsme se zkraje roku , zcela neplánovaně, ocitli vestrašnickém krematoriu. Babička byla celý život aktivní členkouevangelického sboru na Vinohradech, a proto měl na pohřbupromluvit její farář. Byla to moje první zkušenost s církevnímpohřbem, takže jsem ani moc nevěděl, co od toho čekat.

Chvíli trvalo, než jsme se všichni přivítali a posedali si dolavic. Potom pan farář pronesl svoji smuteční řeč. Začínaladvěma větami: Slávinka Duchková prožila takříkajíc obyčejnýživot. Dožila se dní.

Dnes už ani nevím, která z nich mě ohromila víc. Nikdypředtím mě nenapadlo vyjádřit délku života počtem dní.Myslím, že to je hlavní důvod, proč si zbytek projevu skorovůbec nepamatuju.

Začal jsem totiž chvatně počítat. Vyšlo mi, že těm z nás,kterým už bylo třicet a ještě nebylo čtyřicet, zbývá do konceživota při nejlepším zhruba třináct tisíc dní.

Průměrná „naděje na dožití“ je v ČR u mužů , a žen , let. Zdroj:ČSÚ, .



Pustil jsem se do úvah, jestli je to hodně nebo málo. Myslímsi, že hodně, pokud člověk žije naplno, dělá to, v čem je nejlepšía co je zároveň užitečné pro druhé. Pokud je však nucen dělatněco, co musí, v čem není zrovna nejlepší, potom bych řekl, že jeto zatraceně málo. Každopádně však mnohé příklady ukazují,že má člověk víc než dost času na to, aby našel a naplnil svojiúlohu a posunul tak náš svět zase o kousek dál.

Ještě jsem nezažil, že by někdo o někom prohlásil, obzvláštěna pohřbu, že prožil obyčej-ný život. Přál bych si, aby tohlejednou řekli o mně? A co to vlastně znamená? Měl by se člověk,který žije obyčejný život, ošívat, že přece dokázal také něcone-obyčej-ného? Těžko říct. Obyčej-nost si definujeme každý posvém. Pro mne to znamená hlavně řídit se zvyklostmi a pravi-dly zavedenými kdysi v minulosti našimi předky. Myslím si,že bývaly doby, kdy obyčejnost byla vyžadována a oceňována,zato kdo vybočoval z řady, býval terčem posměchu, nebodokonce trestu. Dnes však mnohé obyčeje zastaraly natolik,že přestaly vyhovovat jak jednotlivci, tak i společnosti jakocelku. Nezřídka se dokonce staly brzdou a přítěží. A já sitolik přeji, aby dnes neobyčejnost dostala v naší společnostimnohem větší prostor, než má.



Smyčce, DPH a hromada krámů

Ve Strašnicích mi to došlo. Alespoň jsem si to tehdy myslel.Jenomže neuběhly ani dva roky a já už byl opět na pohřbu.Měl jsem pochopit další dvě věci, podobně jako předtímve Strašnicích. Tentokrát jsem si poprvé tak ostře uvědomiljednu z důležitých věcí, o kterou v životě jde. Nebo takéo kterou nejde.

Odehrálo se to v České Třebové. Dodnes si pamatuji tošedivé listopadové úterý roku i jakousi studenou neútul-nost místního krematoria. Loučili jsme se tu s maminkou mémaminky. S babičkou, kterou řadím mezi své nejdražší lidi.Ovlivnila můj život víc, než dokážu domyslet.

Obřad proběhl bez projevů. Byl mlčenlivý jako naše rodina.Ty dvě zmiňované lekce o životě jsem však zaznamenal ažněkolik dní po pohřbu.

První přišla poštou, když jsme za babičku dostali fakturu.Přesněji řečeno fakturu za její pohřeb. Možná už tu zkuše-nost někdo máte. Pro mne to bylo poprvé. Nikdy předtímmě nenapadlo, že list papíru s výčtem nákladů na chladicíkomoru, smyčce nebo úpravu popela (vše včetně DPH) budepatřit k tomu málu, co tu po nás zůstane. Že to pro našeblízké, které po svém odchodu zanecháme na tomto světě,bude jedna z důležitých věcí. To jsem netušil. Jeden den mátečlověka kypícího životem, kterého milujete. A druhý den vámdorazí faktura s číslem účtu, DIČem a razítkem.

Fakturu jsme uhradili a založili. Uběhlo dalších několikdní, nebo spíše týdnů, a já jsem si začal uvědomovat dalšívěc. Babiččin byt, kde jsem trávil velkou část svého dětství, sezačal rychle vyprazdňovat. A tak najednou stojím uprostředtoho místa plného vzpomínek, které se už ale ani vzdáleněnepodobalo tomu, jak jsem ho znal. Najednou to bylo pustá,nepřívětivá, vymrzlá díra plná hromad babiččiných věcí, pra-chu a pavučin. Stojím tam a nechápavě si říkám: „Tak tohle jeto, co po nás zbude?“

Jako by mi najednou došla veškerá pomíjivost věcí, za kte-rými se dnes většina z nás žene jako bez rozumu. Myslím, že



tam jsem si uvědomil, co znamená rčení „Na svět přicházímes holýma rukama a s holýma rukama z něho též odcházíme.“V krematoriu nebyla žádná hora věcí. Kromě rakve a květintam nebyly dokonce vůbec žádné věci. Jenom lidi. Vzpomněljsem si přitom na slova Nicka Vujičiče: „Pokud hledáte štěstív pomíjivých věcech, i vaše štěstí bude pomíjivé.“ Stojím uprostředté místnosti a pláču jako želva. Babička mi neuvěřitelně chybía mám pocit, že konečně chápu, o co v životě jde. A také o covlastně vůbec nejde.

Memento mori

Dva pohřby a najednou vím, že můj život už nikdy nebude,co byl předtím. Došlo mi pár zdánlivě jasných věcí. Hlavněto, že tady jsme opravdu jenom na skok. Že všichni jednohodne přestaneme dýchat, vychladneme a až se to stane, tak násněkdo buď spálí, rozpustí nebo šoupne do jámy. Můžemedoufat v osud Francouzky Jeane Calmentové (–), ježse dožila let, nebo Izumiho Shigechiyo z Japonska, kterýtu byl též úctyhodných let. Spíše to ale bude něco mezi– roky. Minimálně to nám předpovídají statistici z ČSÚ.Pokud jim uvěříme, pak máme na život, měřeno optikou panafaráře ze Strašnic, k dispozici něco mezi – tisíci dnů.

Část z toho jsme už ale utratili. Kolik nám ještě zbývá, jezčásti v našich rukou a zčásti v genech. Nebo ve hvězdách?Pokud vezmeme let jako průměrný věk dožití a žijemedo určité míry podle „obyčejů“ dvacátého století (tak jakovalná většina dnešních lidí), potom můžeme očekávat velmizhruba:

Více na: www.lifewithoutlimbs.org. Více na: www.treehugger.com/corporate-responsibility/belgian-under-

takers-want-to-dissolve-flush-dead-into-sewers.html. Více na: www.en.wikipedia.org/wiki/Jeanne_Calment. Více na: www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/nadeje_doziti_a_prumerny_

_vek.



— let spánku,— let práce,— let volného času,— let dojíždění,— let s jídlem,— roky stonání,— roky péče o blízké.

Staří Římané říkávali Memento mori. Neboli Pamatuj na smrt.

Nejspíš si všimli zajímavého rysu lidské povahy, který siuvědomím pokaždé, když mám „vítr v peněžence“. Totiž žese chovám úplně jinak, když v ní najdu stokorunu, neberoukarty a široko daleko není žádný bankomat. A jinak se chovámve chvíli, kdy mám možnost platit kartou bez limitu.

S časem, tedy s životem, mi to připadá úplně stejné. Zdáse mi, že vědomí smrtelnosti a času, který máme k dispozici,nám pomáhá životem neplýtvat, nýbrž nakládat s ním podlesvého nejlepšího vědomí a svědomí, dávat mu skutečnýsmysl.

Carpe diem

Také pro život měli staří Římané své rčení, dnes kultovní,přesto však do velké míry nepochopené, Carpe diem neboliUžívej dne. Je to věčné a velmi vděčné filozofické téma. Taknapříklad Voltaire říkal: „Ráj na zemi je tam, kde jsem.“ Fotba-lový trenér Steve Mariucci zase tvrdil, že „nikdy nenosí hodinky,protože vždy ví, že je teď, a teď je tehdy, kdy má udělat to, co máudělat“.

Zdroj: Asleep In The Fast Lane: The Impact of Sleep on Work. Více na: en.wikipedia.org/wiki/Memento_mori. Toto rčení bylo slyšet údajně nejčastěji při oslavách bitevních vítězství,

kdy římský generál projížděl ulicemi oslavován davy kolemstojících. Za nímstál otrok, který generálovi připomínal: „Memento mori!“ „Přestože jsi dnesoslavován, stále zůstáváš smrtelníkem.“



Rovněž medvídek Pú a jeho kamarád Prasátko měli jasno:

„Co je dnes za den?“ ptá se Pú.„Dnes je dnes!“ odpoví Prasátko.„Můj nejoblíbenější den,“ pokývá hlavou Pú…

Říká se, že život je to, co se děje, zatímco si ho plánujemenebo na něj vzpomínáme. A já si myslím, že čím hlouběji sičlověk uvědomuje vlastní „memento mori“, tím spíše uchopísvé „carpe diem“, tedy podstatu šťastného života. Mám pocit,že jsem na těchto dvou pohřbech dostal přesně tuto lekci.Začalo mi konečně svítat, že život je to, co se děje právěa jenom tady a teď. Že život je určen k tomu, abychom ho žili.Ne k tomu, abychom na něj vzpomínali, čekali nebo o němpouze snili.


Závěrem

Je třeba přestat trestat svět!

Před pár lety mi kamarád Honza popisoval scénu z filmuWoodyho Allena Vicki Cristina Barcelona, v níž Juan Antoniopozve svoji známou Vicki na návštěvu k jeho otci. A v téukázce se pro mě skrývá snad ten nejpodstatnější důvod, pročv práci dělat to, v čem je člověk nejlepší a co ho baví.

Juan Antonio říká: „Můj otec je básník.“Vicki: „Tak bych si mohla přečíst některé jeho básně.“Juan Antonio: „Ale můj otec nepublikuje.“Vicki: „Proč?“Juan Antonio: „Nesnáší svět. A tohle je jeho způsob, jak to

ostatním vrátit.“

Přestože jsem ten film viděl, tahle scéna mi úplně unikla. Odrozhovoru s Honzou jsem si ji ale pustil už několikrát. Nikdypředtím mi totiž nikdo tak trefně nepojmenoval, co to znamená,když člověk nedělá to, v čem je nejlepší, když nedělá to, k čemuje předurčený. Až díky Woodymu Allenovi a Honzovi jsem sivšiml, že totiž netrestá pouze sebe, ale především ostatní.

Tuto knihu dopisuji v Izraeli, v zemi, kde mnoho lidí nosísamopal, tak jako se ve středověku běžně nosila šavle. Přemýš-lím tu hodně o tom, že mít u sebe takovou zbraň vyžaduje odkaždého vojáka dvojí zodpovědnost. Zaprvé, že pokud budetřeba, v tomto případě na obranu zájmů své země, tak že jipoužije. A zadruhé, že ji nezneužije.

Myslím, že s vrozeným nadáním se to má úplně stejně. Vo-jáci dostali flintu, my talent a vášeň. Je naší zodpovědností jich



využít k jejich původnímu účelu. Stejně tak se zodpovídámelidstvu jako celku z toho, že své vrozené dary nezneužijemepro špatnou věc. O to víc, že žijeme v době, kdy podle mnohazdrojů začínáme vyčerpávat planetu přes únosnou mez. A jájsem přesvědčený, že je třeba využít všeho, co máme, abychom„opravili“, co se opravit dá.

Bolí nás nohy & chceme pryč!

Jako děti děláme pouze to, co nás zajímá, co nás baví a copotřebujeme. V naší první firmě (pokud je tradičního cha-rakteru) se však dozvíme, že pokud to daleko nedotáhneme,jsme „nikdo“. Teprve pak, až se staneme „někým“, si můžemedělat, co nás baví. Většina lidí tomu uvěří a následně strávívelkou část života zoufalou snahou získat nějaký titul a comožná nejlépe placenou pozici v naději, že výš bude líp.

Místo toho, abychom dělali, v čem jsme nejlepší a v čem tedymůžeme být pro ostatní největším přínosem, se tak snažímekamsi to táhnout či tlačit v naději, že se vyrovnáme druhýmlidem a že nás konečně budou ostatní brát.

Tato vyslovená epidemie dělání toho, co člověka nebaví,výměnou za peníze, iluzi jistot a vidinu povýšení připomínásituaci na sportovním stadionu, kdy si fanoušek v prvnířadě stoupne, aby se mu lépe skandovalo. Divák v druhéřadě nevidí, ale netroufá si poklepat stojícímu fanouškovi narameno a požádat ho, aby si sednul. A tak si také stoupne,stejně tak divák ve třetí řadě, až na konec stojí celý stadion.Najednou všichni stojíme, ani pořádně nevíme proč. Bolí násnohy, ale přece si nemůžeme sednout! To bychom ze hry nicneměli. A požádat lidi okolo, aby si sedli? To se přeci nedělá,není to normální. Navíc jsou všichni tak zaujatí skandováníma pojídáním popcornu, že na nějaké přemýšlení o bolavýchnohách nemají čas. A proč se vlastně vůbec bavit o sezení,když všichni okolo stojí?

Abychom byli spravedliví, dosavadní systém přinesl mnohodobrého, jako ostatně každá doba. Měli bychom se mu uklonit,


Závěrem

poděkovat a vystrojit mu krásný pohřeb. Pohřeb jako rituálpřechodu z jedné epochy do další. Do epochy, ve které užnebudeme rozdělovat lidi na společensky více či méně vý-znamné jen na podkladě jejich formálního vzdělání, pracovnípozice a majetku. Do doby, kdy lidé začnou životu mnohemvíce rozumět, budou s ním nakládat jako s vzácným darema dokážou i v práci žít.

Jak blízko jsme pěti, šesti procentům?

U každého živočišného druhu, který se organizuje do hejna,stáda či smečky, tedy i u člověka, platí v případě blížícíhose nebezpečí jedna důležitá zásada. Je nutné, aby hrozbuzaregistrovalo minimálně pět až šest procent skupiny. Teprvepotom dokáže smečka či hejno změnit svůj směr a tempoa v důsledku toho přežít. Stále větší počet vědců, filozofůi obyčejných lidí nás upozorňuje na to, že směřujeme ke zkáze.Otázka tak nyní zní, jak blízko jsme my těmto pěti až šestiprocentům. Kolik lidí je ještě třeba, abychom dokázali změnitnáš dnešní systém a vykročit mnohem správnějším směrem?

Myslím si, že stejně jako přibývá lidí, kteří přestávají „trestatsvět“ a místo toho začínají dělat, co je pro druhé lidi opravduužitečné, dává se do pohybu i dění okolo nás. Každý den vzni-kají tisíce nových občanských iniciativ, vzdělávacích institucía firem upřednostňujících vyšší smysl před ziskem a růstem.

Bota, která padne jednomu, druhého tlačí

C. G. Jung řekl: „Bota, která padne jednomu, jiného tlačí; nenížádný recept na život, který by se hodil všem. Každý z nás si nesevlastní životní plán, který nikdo jiný nenahradí.“

Vypůjčuji si jeho slova, abych připomněl, že žádná kniha,žádný kurz, žádná rada druhého člověka nenahradí našivlastní zkušenost. Na druhou stranu však platí, že druzí lidé —i tedy i knihy — nás mohou významně nasměrovat, vyladit



naši optiku, pomoci nám spatřit, co bychom třeba sami nikdynezahlédli. Přesně to je ambicí i této knihy. Ukázat na věci,které bychom sami mohli přehlédnout.

Nezapomeňme však, že to hlavní je nyní před každým z nás.Pokud vás zaujala alespoň jedna myšlenka, jděte a mluvteo ní. Sdílejte ji na Facebooku, řekněte o ní přátelům, napište jikřídou na chodník. Otestujte ji na sobě. Není na co čekat.

Přeji nám hodně štěstí a děkuji vám za to, že spolu přispě-jeme malým dílem k tomu, že až budeme jednou tuto planetuopouštět, bude ve stavu o kousek lepším, než byla v době, kdyjsme na ni přišli.


Jak se uživit tím,co děláte rádi?

Sedm hlavních opěrných bodů

Na těchto sedmi základních bodech stojí práce založená natalentu, vášni a užitku pro druhé. Je to skládanka, v níž jedenbod závisí na druhém. Vyhnete-li se jednomu, rázem se šancena úspěch snižuje. Jednotlivé body jsou řazeny podle toho, jakse jimi v čase zabývat, od bodu po bod .

. Já a moje potřebyVše začíná tím, že je člověk v pohodě. Že se na prvnímmístě postará o své potřeby. Proto je každý sám sobětou největší prioritou. Teprve potom může být skutečnouoporou a povzbuzením pro druhé. Teprve potom můžezačít uvažovat o práci, jejíž výsledky budou pro ostatní takpřitažlivé, že za ně zaplatí.

. RodinaŘíká to Vaynerchuk, říká to mnoho dalších lidí a je to i mojeosobní, lety odžitá zkušenost. Pokud nefunguje rodina,nemůže fungovat ani práce. Rodina a obecně vztahy s nej-bližšími lidmi v rodině i mezi přáteli jsou zcela nezbytnouoporou a povzbuzením pro období nezdarů a jsou možnostísdílet radost z úspěchů.

. VášeňTeprve potom, co člověk obstará potřeby svoje a následněi potřeby svých nejbližších, je možné se pustit do práce. Jak?Tím, že vyberete jednu ze svých zálib či spíše vášní. To, čím



žijete, co vás tak zajímá, že na to myslíte třeba i před usnutímči hned po probuzení. A nezapomeňte! Vášeň naleznete naplusové i minusové straně emocí, tedy v tom, co opravdumilujete, nebo i v tom, co nesnášíte.

. OdbornostVyberte si tedy to, „na čem ujíždíte“, a pusťte se do práce.Teorie „deseti tisíc hodin“ je nemilosrdná. Netýká se snadpouze toho mála procent lidí s opravdu mimořádnýmnadáním. My ostatní potřebujeme cvičit, trénovat, zaží-vat, zkoušet, abychom získali lehkost, eleganci a potřebnémistrovství. Proto se pusťte do nových projektů s novýmilidmi, na nových místech a zdokonalujte se v tom, co jste sizvolili za oblast svého zájmu.

. RenoméBýt v něčem dobrý je k ničemu, když o tom druzí ne-vědí. Začněte proto komunikovat o tom proč, co a jakděláte. Klíčová jsou tato tři slova: integrita, transparentnosta dávání. Integrita aneb být sám sebou, na nic si nehrát,mluvit o tom, co vás opravdu zajímá, jazykem, který je váš.Transparentnost je odvaha nic neskrývat a nechat ostatnílidi nahlédnout k sobě „do kuchyně“ i v případě, že kuchyníje vaše duše. V neposlední řadě je třeba dávat, dělit se, sdíletsvé myšlenky, know-how, cokoli, co může druhé lidi oboha-tit. Už pár let existují dva základní světy, v nichž je možnékomunikovat s ostatními lidmi: on-line a off-line. Základemon-line komunikace je blog s návaznými sociálními sítěmi.V off-line světě jsou to potom především setkání všehodruhu.

. SpolečenstvíPokud se věnujete vášnivě svému tématu, dbáte na inte-gritu, transparentnost a dávání, a pokud zároveň rostei vaše odborná úroveň, nevyhnutelně začne působit vášmagnetismus. Určité lidi tím možná budete odpuzovat,a jiné naopak přitáhnete. Čím víc dáváte, tím víc oni budou


Jak se uživit tím, co děláte rádi?

chtít dát něco vám. Tak začne okolo vás vznikat společen-ství lidí, kteří sdílejí smysl vašeho konání, zapojují se nadobrovolné bázi do vašich projektů — především však šířívaše informace, poskytují zpětnou vazbu, pomáhají hledatnové lidi či třeba organizovat vaše setkání. Stávají se tedyjakýmsi vaším detašovaným „marketingovým, prodejníma také HR oddělením“.

. ProduktTeprve v bodu sedm přichází na řadu produkt. V této fázi užžijete tím, co děláte. Jste v tom dobří. Ví se to o vás. Vyzařujez vás magnetismus. Máte okolo sebe kmen či společenstvílidí, kteří s vámi sdílejí váš pohled na svět. Je tedy čas„napéct housky“. Definovat si produkt či produkty, kterébudou pro druhé tak užitečné (tj. pořeší jejich potřeby),že vám za ně budou ochotní zaplatit. Pak už jen zbývá„housky“ vystavit na pult a začít prodávat.

Možná by někdo mohl nabýt dojmu, že bodem sedm tovšechno končí. Že „má vyděláno“, může si koupit bungalovu moře, lehnout si mezi palmy a popíjet margaritu. Bohužel,nebo spíše bohudík tomu tak není. Dům u moře si koupitsamozřejmě může, stojí-li o to. A může do velké mírypracovat odtamtud.

V tomto systému však nejde o to, „mít vyděláno“, alespíše o maximální využití lidských možností. Proto staví napři-rozenosti, tedy na tom, jak funguje pří-roda. O všechsedm bodů je tak třeba pečovat podobně, jako třeba zahrádkářpečuje o svoje záhonky či chovatel o svoje zvířata. A všichnivíme, že ne každého zahradničení či chovatelství naplňuje.Stejně tak i systém, který nabízí tato kniha, nevyhoví každému.Avšak těm, kteří ho využijí, může pomoci prožít plný a šťastnýživot a nás ostatní může obohatit o člověka, jenž rozumí svémuřemeslu a dělá ho s mistrovstvím a nadšením.



Poděkování

Myslím, že každá kniha, film či jakékoli jiné dílo je vždyvýsledkem nespočtu dílčích snah a vzájemných interakcí.Poděkovat tak všem je zhola nemožné, přesto se o to téměřkaždý autor pokusí. Nebudu trhat partu a zkusím to též.

Když to vezmu od konce, děkuji Bohumilu Bednářoviza to, jak vypadá kniha zevnitř. Lukáši Plíhalovi, BářeKlimešové a Michalu Turlíkovi za to, jak vypadá zvenku.Báře však děkuji především za „vysvětlující“ ilustrace, beznichž by některé pasáže byly méně srozumitelné. Obzvláštnívděčnost patří Anně Jurkové za pečlivou jazykovou úpravutextu a Janě Volencové za zjednodušení, smysluplnější struk-turu a celkové vyladění knihy. Za přispění ke stejné věciděkuji i mnoha dalším lidem, zejména Karolíně Černé a JanuRybářovi. Dále také Janu Trnkovi, Robertu Peňažkovi, Pe-tru Brichcínovi, Svaťce Maňasové a mnoha dalším, kteřímě v počátcích ubezpečili, že tomu, co píšu, je rozumět.Janě Nováčkové a Ondřeji Štefflovi děkuji za velmi pod-nětné komentáře k části týkající se školy. Všem čtenářůmblog.peoplecomm.cz díky za všechny rady, tipy a doplnění,především při hledání názvu knihy.

Poděkovat všem lidem, na jejichž příběhy v knize narazíte,je samozřejmě též nad moje síly. Tak snad nejvíce děkujiPapovi za to, že naši českou kulturu na pozadí té africkéuž nikdy neuvidím tak jako předtím. Robertovi za stovkyhodin diskusí a sdílení historek, souvislostí a postřehů, jejichžstopy najdete rozeseté po celé knížce. Díky Petrovi Mároviza jeho nápad Snídaní, při kterých jsme téma práce bohatědiskutovali a já si ujasnil mnoho věcí. Děkuji též všem těmúžasným lidem, s nimiž jsem o tématu mohl diskutovat napřednáškách, seminářích a v neformálních debatách.



Těžko slovy poděkovat Petíkovi, mé manželce a životnípartnerce, za inspiraci a prostor k psaní, ať už to bylo naFloridě, v Mexiku či při dokončování v Praze. Převážná částtéto knihy vznikla na Yucatánu, kde jsem mohl psát hlavnědíky tomu, že Péťa a moji rodiče pečovali o děti. A tak děkujii svým rodičům, samozřejmě zdaleka ne pouze za to, že bylis dětmi, zatímco já jsem psal. Bez nich by, zcela logicky,tato kniha v žádném případě nevznikla. Myslím, že jejichvýznam pro můj život ani nedokážu domyslet. Stejně takchci poděkovat svým prarodičům, kterým už ale mávám donebes. Především mamince mé maminky, která byla dlouháléta mým životním učitelem.

A tak bych mohl pokračovat, neboť v sobě i ve svém pohleduna svět nesu otisk možná tisíců lidí. Ke všem cítím vděk, kterýsnad touto knihou zčásti splácím.

Tomáš Hajzler

Ormond Beach, USA –/Uyamitun, Mexiko –/Jeruzalem, Izrael /Praha, Česká republika –/


Obsah

Úvod

Část prvníOD VYDĚLÁVÁNÍ K ŽIVOTU — MOJE CESTA

. kapitola Memento mori & Carpe Diem . Třináct tisíc dní na obyčejný život . Smyčce, DPH a hromada krámů . Memento mori . Carpe diem

. kapitola O krysím závodění . Nikdo, někdo & lidé . Jak jsem zaběhl svůj krysí závod . Jak jsem ten závod nakonec vzdal

. kapitola Díky za život! . Dětský svět . Život na volné noze . Svět svobodných rem

Část druháNEJPRVE PENÍZE, POTOM ŽIVOT

. kapitola Paradigmata & Pygmalion . Lonely Planet, Central America, . Jan Boklöv a jeho „véčko“ . Paradigmata . Mýty a pověry . Pygmalion a Galatea


. Co z toho plyne?

. kapitola Mýty a pověry naší první rmy . Mýtus č. : Tak to je. A tak to není! . Mýtus č. : Normální, hodné & zlobivé děti . Mýtus č. : Až..., tak... aneb Zítra je lepší než dnes! . Mýtus č. : Nejdříve práce, potom zábava! . Mýtus č. : Zadarmo ani kuře nehrabe . Mýtus č. : Odkaz Josefa Švejka . Mýtus č. : Darwinův odkaz . Mýtus č. : Je důležité to daleko dotáhnout!

. kapitola Škola: Přípravka továrních dělníků . Seshora, nebo zespoda? . Fakta především . Bezchybnost . Povinná školní docházka — Potřebujeme ji ještě? . Standardizace . Škatulky, naše jistota . Talentovaní a ti ostatní . Známky & poznámky . Výkon, soutěž & konkurence

. Učení a stres . Role učitele . Továrny, nebo hřiště? . Co z toho plyne? . Škola dneška vs. škola zítřka

. kapitola Firma: Pohádka o Otesánkovi . Moderní rma . Pohádka o Otesánkovi . O Otesánkově zodpovědnosti . Náš zákazník, náš pán . Mcdonaldizace a prokletí . verše . Povinné milování . Zaměstnanci a management . Život v pyramidě . Jak se rodí byrokracie?


. Cukr, bič a jiné pobídky . Starý software, nová rétorika . Obývák v práci . Firma — Co z toho plyne?

Část třetíNEJPRVE ŽIVOT, POTOM PENÍZE

. kapitola Král je mrtev, ať žije král! . Peníze, nebo život? . Tři druhy štěstí . Je třeba nalézt vlastní cestu . Práce je naše přirozenost . Svět práce se mění

. kapitola Kde důlek hledat? . Jak dobře se znáte? . Silné a slabé stránky — jaké jsou ty vaše? . Mistrovství aneb V čem jste nejlepší . Smysluplnost aneb Co byste dělali i zadarmo? . Potřeba autonomie . Potřeba sounáležitosti . Váš důlek — jak ho najít?

. kapitola Jak se pustit do nové práce? . Jaký je váš exit plán? . Dávání je nové braní . Značka & renomé . Do čeho se pustíte? . Renomé ve virtuálním světě . Radosti a starosti virtuálního světa . Renomé v off-lajnu . Máte produkt? . Potřeba společenství

. A co peníze? . Kde na to vzít? . A teď už jen deset tisíc hodin


. kapitola Jak si práci užít stejně jako cokoli jiného? . Amatérismus vs. profesionalita . Včera, dnes & zítra . Hra a její kulisy . Hory & údolí . „Štěstí se dělá rukama“ . Potřeba těšo-strachu a odtrapňování se . Potřeba ukotvení . Deset tisíc hodin experimentování . Na čistém vzduchu se lépe dýchá

. Tlačit, nebo nechat být? . Úsměvy a radost

Závěrem Jak se uživit tím, co děláte rádi? Poděkování



Tomáš Hajzler

Jak přestat vydělávat na života začít i v práci žít

Editace: Jana Volencová, volencova @centrum.czJazyková úprava: Anna Jurková, [email protected]: Bára Klimešová, artbara.cz, [email protected]ý návrh obálky: pospolu.cz, Lukáš Plíhal, [email protected] Turlík, [email protected] úpravu a sazbu z písem Palatino a MyriadProprogramem TEX připravil Bohumil Bednář, [email protected]: PeopleComm s. r. o., U Jedličkova ústavu /, Praha IČ , www.peoplecomm.cz, [email protected]. vydáníTisk: Centa spol. s r.o., Vídeňská , Brno

www.penizenebozivot.cz


Date post:	30-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	tomas-hajzler
View:	241 times
Download:	7 times

Peníze, nebo život?

Documents