Per Olov Enquist: Jiný život – ukázka

2

enquist_jiny zivot.indd 2 11.4.2011 17:54:14

3

Jiný život


4

Per Olov Enquist


5

Jiný život

Brno 2011

h st


6

Per Olov Enquist: Ett annat liv

Copyright © Per Olov Enquist, 2008First published by Norstedts, Sweden, in 2008Published by agreement with Norstedts AgencyTranslation © Zbyněk Černík, 2011Photo © Ulla MontanCzech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011

Vychází za fi nanční podpory Ministerstva kultury ČR.The translation of this book was supported by a grant from Swedish Arts Council.Překlad této knihy fi nančně podpořil Swedish Arts Council.

isbn 978-80-7294-476-7


7

Východiska

Islandská noc v prosinci roku 1989, úplně jasná obloha. Jsou vidět hvězdy, ale polární záře ne.

Kam se poděla?

Čtrnáctého dubna 1998 asi ve čtyři hodiny odpoledne pro-cházel kolem zrušeného železničního nádraží v Skellefteå — pomalu, aby nevzbudil pozornost — a na schodech uviděl sedět tři muže.

Ihned ho poznal. Byl to Jurma. Poprchávalo.Bolelo to. Teprve po několika vteřinách pochopil proč.

Jako obvykle začal myslet na něco jiného — tak člověk pře-žívá: vzpomněl si na podobný výjev z Philadelphie, nebo možná z videoklipu k písničce, kterou pro tento fi lm na-psal Bruce Springsteen. Tento Springsteen prochází, pomalu a bez ohlédnutí, po ulici kolem nějaké továrny, zpustošenou krajinou, ta továrna je možná zavřená. Zdálo se, že tři sedí-cí muži, kteří pozorovali kolemjdoucího, byli jeho přátelé z mládí — oni tu zůstali, zatímco on šel dál.

Nezavolali na něj, aby se zastavil.Ti, kdo zůstali, neradi volají na ty, kdo jdou. Jaké to bylo,

zůstat? Tři muži před zrušeným nádražím v Skellefteå spo-lečně popíjeli víno z láhve, která určitě nebyla první. Když si ho Jurma všiml, zvedl hlavu, jako by tím dával najevo, že ho poznává, ale pak zase sklopil oči, jako by se ho zmocnil stud nebo nepříčetná zuřivost.

Bolelo to. Nešlo mu na rozum, že tam nesedí on sám. Těž-ko se to dalo pochopit. Že by náhoda? Nebo zázrak?

Měl strach? Měl.


8

Z Brightonu na jaře roku 1989 skoro jenom titul toho, co je teď téměř jistě nemožný román, a jedna kratší poznámka:

„Teď už mi můj dobrodinec kapitán Nemo brzy přikáže, abych otevřel nádrže na vodu, a plavidlo se i s knihovnou potopí.

Tu knihovnu jsem prošel, ne však úplně všechno. Dřív jsem v sobě živil tajné sny, že je možné složit všechno do-hromady, aby všechno bylo hotové a uzavřené. A že nako-nec budu moct říct: Tak to bylo, tak se to odehrálo, to je celý příběh.

Ale to by přece byl nerozum. Nerozum je nicméně dobrý způsob, jak to nevzdat. Kdybychom byli rozumnější, vzdali bychom to.“

Následující den se posadil do auta a několik hodin jezdil mezi Skråmträskem, Långvikenem, Yttervikem a Ragvaldsträs kem, aby se vzchopil.

To auto bylo audi z půjčovny na letišti v Skellefteå, vybu-dovaném těsně vedle Starého statku, u jezera Bursjön. Připa-dalo mu, že se letiště nachází na místě, kde býval les strýce Johna. Letadlo začalo před přistáním klesat a zhruba sto dva-cet metrů pod ním se objevil statek. Právě tam kdysi předčí-tal umírající babičce z bible.

Jako obvykle se při přistávání díval ven a identifi koval země pisný bod, z něhož se dal pozorovat jeho život, a mladík vedle něj — bylo mu tak kolem třiceti let a měl na sobě ševio-tový oblek, takže to byl jeho Společník na cestách — ten jako obvykle natáhl krk, aby líp viděl, a pak poznamenal: „Teď to tu vypadá takhle.“ A on odpověděl: „Ano, přestavěli to tady.“ Jako kdyby to bylo něco zcela samozřejmého. „Strýc John už přece nežije,“ dodal na vysvětlenou. „Aha, tak on už taky ne,“ odvětil mladík, který možná ještě nikdy neletěl letadlem


9

a nikdy neviděl Starý statek seshora: „No jo, moc lidí tu už asi nezůstalo.“ A na to se nedalo nic říct.

Muži, který seděl na lavičce před hlavním nádražím a jme-noval se Jurma, bylo asi sedmdesát let. Bylo na něm znát, že už dlouho pije.

Zvláštní, že ještě žil. Dost o tom.

Půjčil si pramici a vesloval na ostrůvek Granholmen.Ten se teď jmenoval jinak, po jeho matce: Majaholmen. To

bylo vlastně divné, chatu, kterou tam měli, postavil původně otec. Matka tam v létě vždycky sedávala a dívala se na vodu.

V tomhle se člověk nemá moc hrabat. Nebo se zblázní.

Ze všech ptáků miloval nejvíc vážky.Dlouho byly pryč. Na podzim roku 1989 je zase uviděl. Na

jaře 1990 poletovaly jako šílené, takže se skoro nedokázal ovládnout. Vážky vstaly z mrtvých. Jak se to stalo?!

Dopisy.Při vyklízení půdy našel sedmery desky s dopisy a všechny

rukopisy. Do té doby si byl jistý, že je spálil.Bylo to tak? Tohle všechno. Skoro se mu tajil dech.Bylo to opravdu tak?

Položila mu do klína jeho toshibu, jako by to bylo štěně, a ta druhá žena, Sanne, si sedla na zem a nazula mu boty.

Pořád doufáme v zázrak. Pokud nedoufáme, nejsme asi lidé. Ale něco jako lidé asi přece jenom jsme.

Už? Ne, ještě ne. ×


10

První díl


11

Nevinnost


12


13

1. kapitolaVykladač znamení

Velmi nejasná znamení.Kdosi z vesnice dítěti téměř šeptem vypráví o snu, kte-

rý v zimě 1935 měl Hugo Hedman. Zdálo se mu, že spadly tři velké stromy, borovice. Ale nespadly při kácení. Byla to předzvěst. Té zimy zemřeli ve vesnici tři muži. Hedmanův sen byl znamení. Soudilo se, že jedním z těch, kdo zemřeli a jejichž smrt předpověděl pád borovic, byl Elof. Dítě poz-ději po chopí, že nejde o „borovici“, ale o „otce“, všechno je však nejasné.

Další znamení: jeho matka je těhotná, čeká jedno rozeného syna. Zároveň: jeden z jeho strýců, velmi mladý, je označen za „choromyslného“ a na nějaký čas umístěn do izolace — za-vřou ho, jak je zvykem, do komory. Matka ho nesmí navště-vovat, protože je v jiném stavu — čeká syna — a tajemné zá-ření vycházející z nemocného („přeskočilo mu“) může plod v děloze poškodit. O několik let později (snad v září 1939) se syn zeptá, jestli k tomu přece jenom nedošlo. Dostane se mu záporné odpovědi: záření choromyslného strýce ho vůbec ni-jak nepoškodilo. Pokud ano, projeví se to později, ale není to pravděpodobné. Je mu řečeno, že „choromyslnost“ je něco jako nepokoj.

A léta plynou.

Syn si najednou všimne, že matka už nikdy nevzlyká.Neví, co se stalo, ale přestala s tím.Nejdřív dojde k závěru, že začala být veselá a už netruch-

lí nad svou vdovskou samotou. Pak vytuší, že její žal prostě vyschl. Zjevně si cosi uvědomila, a žal vyschl. Oddává se své


14

práci. Pracuje ve škole a ve volném čase pro Krista. To první je dřina. Práce pro Krista ji však prý naplňuje světlem.

Ó, Ty, světlo mé.To je její postoj. Syn k ní chová velký obdiv.Zelený dům, kde s matkou bydlí, dělí od budovy školy

pěti kilometrová vzdálenost. Už žádné slzy. Jako by to vzdala a podvolila se.

V zimě, kdy se lesní cesta nedá pluhovat, se do školy vy-dávají na lyžích. Matka dělá stopu a on ji následuje. Tak je to přirozené. Matka je přece učitelka obecné školy, čtyřtřídky. Nejdřív sjedou mírný kopeček od zeleného domu, pak pře-konají potok, potom přijde dlouhý, větrem bičovaný úsek přes louky kolem domu Huga Renströma a nakonec proje-dou lesem. Do školy chodí děti ze dvou vesnic, a ta proto stojí na půl cesty mezi nimi, což znamená uprostřed lesa. Tak to mají všichni stejně daleko, možná příliš daleko, ale na dru-hé straně nikdo nemusí nikomu závidět. Je to spravedlivé, avšak v zimě, když na rovině před lesem fouká protivítr, to člověku dá zabrat.

Matka si v životě opravdu nemůže na nic stěžovat.

Už si přestala psát deník.Když syn po její smrti na podzim roku 1992 uklízí, najde

cosi, co připomíná deníky — vedla si je v prvních letech po ukončení učitelského ústavu. Obsahují několik zvláštních po-známek, svědčících o tom, že před svatbou žila sice hluboce zbožným, ale upřímně řečeno dost zábavným životem. Mej-dan v Gamla Fahlmarku nebo Mejdan v Långvikenu. Přizná-vání mejdanů končí zasnoubením, datace nejasná.

Před synem matka stále opakuje, že je spokojená a že stát-ní koláč je malý, ale jistý. Rozčiluje se však kvůli svému pla-tu, který je nižší než plat jejího mužského kolegy (v roce 1937


15

jsou uzákoněny stejné mzdy pro všechny, ale ona to v sobě živí dál), a zdůrazňuje, jak je důležité, aby si každá žena se-hnala zaměstnání, poněvadž jednoho krásného dne se z ní může stát vdova.

Že existuje taky rozvod, to si nepřipouští.

Politicky ji to bezpochyby táhne k Liberální straně.Bezmezně obdivuje předsedu strany Bertila Ohlina, kte-

rý je profesor. Se značnou dávkou kritičnosti poznamenává, že sociálnědemokratický vůdce Erlander, který je jenom ma-gistr, si na Ohlina příliš dovoluje. Nikdy nenaznačí, že před-seda liberálů je hezký (jednou jí uklouzne výraz fešák), ale syn i tak brzy pochopí, že její téměř náboženské uctívání toho Ohlina má určité podtóny. O řadu let později, když na ni přitlačí, se mu přizná, že nebožtík otec byl sociální de-mokrat. Dodá, že tomu není třeba přikládat žádnou zvláštní váhu. Před smrtí byl přece navzdory všemu spasen. Nijak blíž to neobjasní. Jelikož v létě pracoval jako přístavní nakládač a v zimě jako dřevorubec, připadá jí přirozené, že podlehl soudružskému tlaku v dělnické partě. Dá najevo, že mu jeho politickou orientaci nikdy nevyčítala. Když syn dospěje a pro-zradí jí, že je sám taky sociální demokrat, matka si ztěžka povzdechne, ale řekne (z jejího tónu nevyčte, jestli je to sar-kasmus, nebo humor): „To by měl táta radost.“

V každé třídě, kde učí, založí pěvecký sbor. Vždycky troj-hlasý. Právě tam, ve zpěvu, je doma. Její oddanost Liberální straně je spíš věcí principu než citu.

Ve věku osmdesáti sedmi let, po třech menších mrtvicích, je viděna, jak se potmě a v husté chumelenici ubírá po po-břežní silnici směrem na jih. Má charakteristickou houpavou chůzi, na rukou jen jednu pletenou rukavici. Kráčí rozhodně, jako by mířila do Umeå nebo do Sundsvallu.


16

Je Boží hod sedm hodin ráno. Někdo ji zastaví a ona po-drážděně odsekne, že jde do místní organizace Liberální stra-ny v Bureå — bude se tam konat výroční schůze a ona roz-hodně hodlá dostát své povinnosti. Odvedou ji zpátky a nic jí nevyčítají, protože dobře znají její drsné nálady, a nikdo si jí, dokonce ani teď, netroufne odporovat.

To je její poslední, i když přerušený politický vklad. V ruce drží Norran, liberální krajské noviny. To znamená sociálně liberální.

K jaké třídě tedy matka, otec a on sám patří?Někdy v roce 1944 otevřou v bureåské farnosti školní jí-

delnu, což znamená, že děti ve škole dostávají oběd zdarma. První rok se tak děje na zkoušku a z ekonomické analýzy vy-plyne, že právo na toto jídlo mají všechny děti z Hjoggböle kromě dvou, které patří k privilegovaným horním vrstvám. Postiženy jsou obě učitelky („státní koláč je malý, ale jistý“ a tak dále) — to znamená, že on a syn učitelky Ebby Hedma-nové Thorvald najíst nedostanou. Každé poledne táhnou žáci do provizorně zařízené jídelny v horním patře školní budovy, kde jim teta Vilma — která se později zaplete do boje o zamě-něné děti, do enquistovského příběhu záměny — servíruje chutnou a výživnou masovou polévku.

Obě děti z horních vrstev, Thorvald a on sám, musejí sedět na podlaze dolní chodby a jíst chleba s odporným margarí-nem a pít podmáslí.

Připadá si vyobcovaný, stydí se a vře pobouřením. Ještě štěstí, že je považován za hodného chlapce. Nasycené děti po obědě s úsměvem na tváři proudí kolem obou učitelských syn-ků. Sám se teď utvrdí ve svém pohledu na třídní protiklady ve společnosti. Nechápe však, že plebejský pocit, který si osvojí, je založený na nedorozumění. Horní vrstvy, to je on sám. ×


17

Nebyl jediný, kdo se snažil zjistit, proč to dopadlo tak, jak to dopadlo. Sama sebe zkoumala i jeho rodná vesnice. Musí pře-ce existovat nějaký celek. Jinak by se z toho člověk zbláznil.

Švédsko v první polovině dvacátého století tvoří sou ostro-ví tisícerých vesniček skrytých v oceánu lesů. Hjoggböle není žádnou výjimkou. Vesnice však dbá na svoje dlouhé dějiny. Nekonečné zprávy o vítězstvích nad bídou. Na obecním shro-máždění prvního května léta Páně 1885 bylo rozhodnuto, že vdova Lovisa Anderssonová bude se svými dětmi moci stří-davě pobývat u obyvatel vesnice, aby ušetřila na nákladech za bydlení. Jeden den na pětinu korce. Jsou to hubená léta. Lidé mění svoje poslední věci za mouku. Jedno vědro, jeden kýbl, jedna kůže, čtyři kosiště. Za to je 12 liber mouky. Drob-né legrační historky, které si lze odmyslet: v zápisu z obec-ního shromáždění z května 1868 se dočteme, že sedlák Erik Andersson z Hjoggböle poslal dva chlapce do lesa pro kůru na pečení chleba. Na zpáteční cestě chlapci procházeli ko-lem kravské ohrady. Když je s jejich nákladem kůry spatřily hladové krávy, vyřítily se na ně a kůru jim snědly. Vyhlado-vělí chlapci se nedokázali ubránit a neměli ani sílu vrátit se do lesa. Přiřknuta podpora, 2 libry lepší mouky a 2 lib-ry horší.

Šťastný konec. Domů se však vrátili bez kůry.V Sjönu, Hjoggböle, postaven chudobinec o jedné místnos-

ti. Propůjčen lidem bez domova. Řada z nich byly vdovy po vojácích, které měly děti. Kamenné základy chudobince se dochovaly až do poloviny padesátých let. Sám se k nim často vypravuje — nacházejí se vedle jednoho ze střeleckých záko-pů, které v sedmi letech plánuje na obranu proti útokům německé pěchoty, podporované tanky, za domem Anselma Anderssona. Když se tam vybudovalo fotbalové hřiště, tato pamětihodnost zmizela.


18

Luteránská morálka byla už tehdy, v polovině devatenác-tého století, vysoká. To je mu povědomé. Obecní shromáždění 1. května rozhodlo — podle paragrafu 8 — stanoviti pokutu ve výši 25 korun pro ty, kdož na území vesnice poskytnou svůj dům ku provozování zábavy; tato částka připadne chudým.

Zábavou se myslí tanec.Mezi těmi, kdo pobírají podporu, se však nevyskytuje jistý

Olof Enqvist. Naopak: když se v květnu roku 1883 draží dům a mlýn ve Forsenu se vším příslušenstvím, on ho za čtyři ko-runy a pět öre koupí. Možná ho strhne a dříví z něj zužitkuje?

Je to dědečkův strýc. Píše se s „qv“.

Pod jejich zeleným domem stála šindelárna.Enquist si nevzpomíná, že by jako malý viděl šindelárnu

v provozu. Přestala se používat někdy koncem třicátých let. Snaží se rozpomenout, ale marně.

Nevelká budova pily dole u potoka stála ještě celá čtyři-cátá léta. Nizoučké stavení se shrbeným hřbetem. Nebylo na přední straně, směrem k cestě a lavici na konve s mlékem, otevřené? Na žádné dveře si nedokáže vzpomenout.

Těžko říct, co šindelárnu pohánělo. Nebyl v místech, kde z jezera vytékal potok, výškový rozdíl, jakýsi vodopád s lopat-kovým kolem? Enquist objeví archiv, kde zjistí, že šindelárnu poháněl motor se žárovou hlavou Säffl e, 7 koní, model 15, rok výroby 1920.

Žádné vodní síly nebylo samozřejmě potřeba. Ale proč tedy šindelárnu postavili zrovna tam?

Nebylo to náhodou tak, že se dříví plavilo?Šindelárna stála tam, kde z jezera vytékal potok, pouhých

sto metrů od zeleného domu. Jako dítě byl přesvědčený, že se takhle vlastně narodil v samém středu Švédska, který se jmenuje Sjön, Hjoggböle. Důkaz: sečtěte modlitebnu, lavici


19

na mléko, potok, lávku přes potok a především šindelárnu, která tedy existovala jenom jako pozůstatek minulých dob, a měla by se tudíž na mapě označit zvláštní značkou. Kvůli tomu, že se narodil ve středu království, však nesměl být na-myšlený, spíš nesl odpovědnost za lidi z periferie. Za ty, kdo žili na jih od västerbottenského Jörnu. Nebo za obyvatele jiho švédského Skåne.

Přestože šindelárna už neexistovala, zůstaly po ní spous-ty šindelů. Byla to poměrně velká plochá hromada starých ztrouchnivělých šindelů. Mezi jednotlivými kusy se daly na-jít žížaly.

Neměla budova pily v podlaze otvor? Který vedl přímo do potoka? Enquist je pevně rozhodnutý, že podnikne šetření a jednou provždy záhadu šindelárny vyřeší. Nevzpomíná si, komu šindelárna patřila. Možná Sehlstedtovým.

Někomu z nich. Možná tomu, co nes nohy.

Je to prastará vesnice, která existuje už od středověku.Když byla v roce 1543 zřízena pozemková kniha krále Gus-

tava Vasy, žilo ve vesnici pět sedláků odvádějících daně. Ob-hospodařovali pět a půl hektaru. Na polích se vyoraly sekery, hroty šípů z pazourku a dýky z křemene, které mohly doka-zovat, že zde jakési osídlení existovalo už tři tisíce let před naším letopočtem.

Enquist se pokouší si to představit, ale nedaří se mu to. Nicméně se se zalíbením považuje za praobyvatele.

V létě se sem vždycky vrací a pokouší se o rekonstrukci. Potok nebyl v polovině čtyřicátých let prohloubený a stále ještě byl hezký, žily v něm plotice. Právě u šindelárny se pralo prádlo. Lávka přes potok stála ještě dlouho poté, co sama šin-delárna, přesněji řečeno její strojní zařízení, byla odstraněna.

Poznamená si: lávka je pryč.


20

Na lávce byly nejzajímavější pijavky. Mohl ležet na břiše a pozorovat je. Při koupání musel dávat pozor, protože pi-javky — možná to byly koňské pijavky, ale na tom nezá leží — protože pijavky byly stočené na dně a pak se roztočily a krou-tivými pohyby začaly plavat. Vlastně se jich měl bát, poněvadž se říkalo, že člověku sají krev tak dlouho, až se ho nakonec zmocní skoro bezmoc a omdlí, ale když se s nimi stýkal každý den, staly se z nich něco jako kamarádi, které pomocí dlou-hých klacků lákal nahoru a pak pokládal na lávku.

Když je zabil, byla z nich kaše. Proto se rozhodl, že je za-bíjet nebude a radši se s nimi skamarádí. Pak už se jich ne-musel bát.

Na vesnici se dalo pohlížet mnoha způsoby, záleželo na tom, kde se nacházel její střed.

Přirozené bylo, když střed vesnice tvořila lavice na konve s mlékem, šindelárna a pijavky. Jemu to dělalo radost, ale proto ještě nebyl nafoukaný.

Nacházel se v samém středu, zachoval si však pokoru.U lavice na mléko se občas shromažďovali obyvatelé vesni-

ce. Setkávala se tam asi dvacítka mužů, žádná žena, a zjevně se vedly rozhořčené debaty, skoro vždy o nějakém darebác-tví, kterým se provinila mlékárna v Bureå. Něco s vratkami podmáslí. Papalášové z mlékárny se dopustili nějakého ne-odpustitelného přehmatu. Příliš tomu nerozuměl. Zeptal se matky, ale ta si jenom odfrkla.

Jinak byla velkým přítelem shromáždění, v každém pří-padě těch, která se konala v modlitebně. Ta měla pod kon tro-lou. Shromáždění u lavice na mléko ji popuzovala, protože byla světská a neúčastnily se jich žádné ženy. Modlitebna pro ni představovala střed. Že by střed měla tvořit šindelárna, la-vice na mléko a pijavky, rezolutně popírala.


21

Zastávala názor, že jelikož v každé rodině rozhodují ženy, jsou shromáždění u lavice na mléko světské zdání. Skoro tyátr, protože skutečnou moc měly ve vesnici ženy. Ty však nepostá-valy u lavice a nevykřikovaly.

A to rozhořčení, které u lavice vládlo, když mužští vykřiko-vali, že už toho s tou mlékárnou bylo dost a že je nutná stáv-ka — ta se ale nikdy neuskutečnila. Den nato už zase vládl klid. Ale kdyby se tak toho mohly účastnit ty, které opravdu rozhodovaly, doma, kdyby se tak toho mohly účastnit ženy! Pak by se možná objevily nějaké výsledky. Ženy totiž skutečně věděly, co je skutečnost. A byly zvyklé mít hlavní slovo.

Lavice na mléko je už taky pryč.V srpnu roku 2003 si Enquist poznamená, že jezero ustou-

pilo. Ze zeleného domu není téměř vidět. Tenkrát, ve třicá-tých letech, sjížděli na lyžích až k šindelárně. Jednou za rok vždycky společně vyřezali křoví, aby se všemi milovaná a ob-divovaná vodní hladina jasně třpytila. Teď je tam hustý křo-vinatý porost. Jako by zarostlo oko vesnice a její obočí se za-drhlo. Jinak je to tam hezké.

Dnes jste za dvacet minut ve městě. Udržované zahrady.


Date post:	15-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	host-nakladatelstvi
View:	227 times
Download:	0 times

Per Olov Enquist: Jiný život – ukázka

Documents