Piglia Ricardo - Nakladatelství Paseka · 12 či dvakrát za měsíc, obvykle v neděli nebo ve...

Ric

ardo

Pig

lia U

mělé dýchán

í

piglia-vnitrky-zlom.indd 5piglia-vnitrky-zlom.indd 5 16.11.14 13:4116.11.14 13:41

Obra editada en el marco del Programa „Sur“ de Apoyo a las Traducciones del Ministerio de Relaciones Exteriores y Culto de la República Argentina. Kniha byla vydána v rámci programu „Sur“ Ministerstva zahraničních věcí Argentinské republiky na podporu překladů.

© Ricardo Piglia, 1980c/o Guillermo Schavelzon & Asoc., Agencia Literariawww.schavelzon.comTranslation © Jan Hloušek, 2014Epilogue © Vít Kazmar, 2014

ISBN 978-80-7432-484-0

Tato kniha vyšla s podporou Ministerstva kultury ČR.


Část

prv

ní

Kdybych sám byl chmurná zima

We had the experience but missed the meaning,An approach to the meaning restores the experience.T. S. Eliot



I.


10

1.Je tu nějaký příběh? Pokud ano, tak začíná před třemi lety. V dubnu 1976, když vychází moje kniha, dostávám od něho dopis. S dopisem také snímek, na němž mne drží v náruči: nahého, rozesmátého, jsou mi tři měsíce a po-dobám se žábě. Pro něho je fotografi e na rozdíl ode mne lichotivější: dvouřadový oblek, měkký klobouk s hladkou krempou, ve tváři sebevědomý úsměv: třicetiletý muž, který hledí kurážně na svět. Na rozmazaném pozadí, skoro mimo záběr, je vidět moje matka, tak mladá, že jsem ji málem nepoznal.

Fotka je z roku 1941. Na rubu napsal datum a připojil, jako by mi chtěl dát návod, dva řádky z anglické básně, jež mi teď posloužily jako motto tohoto vyprávění.

Jiná tragedie se v historii mé rodiny neodehrála; žád-ný jiný hrdina, na kterého by bylo vhodné vzpomenout. Potajmu kolovaly v různých podobách zmatené dohady. Oženil se s majetnou ženou, jež měla neuvěřitelné jméno Esperancita a říkalo se o ní, že je slabá na srdce, spala vždy při rozsvícené lampě, a když jí bylo smutno, hlasitě se modlila, aby ji Bůh slyšel, bratr mojí matky zmizel po šesti měsících manželství, odnesl si veškeré peníze své choti a začal žít s jednou kabaretní tanečnicí pře-zdívanou Coca. S naprostým klidem, jako vždy chladně zdvořilá, ohlásila Esperancita krádež, nasadila všechny páky a dosáhla toho, že policie zmizelého pár měsíců poté objevila, jak si užívá pod cizím jménem v nějakém hotelu v Río Hondo.

Pamatuji se na výstřižky z novin, v nichž se psalo o tom případu – byly uloženy ve víceméně tajné zásuvce prádel-níku, v níž otec vedle korespondence, dokladů a různých dokumentů včetně mého rodného listu ukrýval svazek Fyziologie vášní a technika pohlavního styku od profesora T. H. van de Velde, který byl též autorem Dokonalého man-želství, a Engelsův Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Po složitém manévrování, které se odehrávalo


11

za mého dětství vždy o siestách, jsem otevíral zásuvku a potajmu zkoumal tajemství onoho muže, o kterém doma všichni hovořili jen šeptem. Usvědčený a doznavší své činy zněl jeden z titulků, a vždycky mne vzrušoval, protože jsem dobře nerozuměl významu těch slov a měl za to, že někdo se osvědčil jako neporazitelný vítěz.

Bratr mé matky byl ve vězení skoro tři roky. Od té doby se o něm moc nevědělo; tehdy začaly ty dohady, vymyš-lené, chmurné pověsti o jeho osudu a výstředním životě: zdá se, že nechtěl už mít nic společného s rodinou, ne-chtěl se vidět s nikým, jako by se mstil za způsobenou urážku. Jednou večer se nicméně u nás zastavila Coca. S odtažitou hrdostí přinesla část peněz s příslibem, že vráceno bude všechno. Vím, co se o tom vykládalo, jak líčili to setkání, že Esperancita říkala té ženě, jež by mohla být její matkou, „holčinko“, a že Coca voněla par-fémem, který mému otci utkvěl v paměti. „A vy,“ řekla prý před odchodem, „se nikdy nedovíte, jaký chlap Marcelo ve skutečnosti je.“ Když vyprávění dospělo až sem, vždyc-ky mi neblaze, skoro neuvědomělým způsobem přišla na mysl historická věta Hipólita Yrigoyena o Alvearovi po převratu v třicátém roce, podivná asociace, navozená rovněž tím, že Esperancita byla v příbuzenském vztahu ke generálovi Uriburuovi.

Od toho setkání po dobu tří let dostávala Esperancita každý druhý měsíc šek, až byl dluh splacen. Z té doby také pocházejí mé první vzpomínky na ni, či lépe představa, o níž jsem si vždycky myslel, že takovou jsem ji měl po-prvé před očima: překrásnou křehkou ženu s povýšeným a nelibým výrazem ve tváři, jak se ke mně sklání a moje matka říká: „Tak co, Emilio, jakpak se říká tetičce Espe-rancitě?“ Říká se jí „děkuji“ víc než které jiné. Byla pro nás emblémem rodinných výčitek, čímsi podivným a velmi jemným, že v její přítomnosti jsme se všichni cítili nejistí a neohrabaní. Vzpomínám si, že pokaždé, když k nám přišla, matka vyndala porcelánový servis a prostřela na škrobeném ubrusu, který šustil jako by byl z papíru. A ona dobře věděla, kdy má přijít na návštěvu, jednou


12

či dvakrát za měsíc, obvykle v neděli nebo ve čtvrtek, až do doby, než zemřela.

Bratr mojí matky se nedověděl, že je po smrti. Zmizel beze stop, jedni říkali, že je stále zavřený, podle jiných žil s Cokou v Kolumbii. Jisté je, že nikdy nezjistil, že Espe-rancita je mrtvá, nedověděl se, že u ní našli dopis, který mu napsala, a v němž přiznala, že všechno bylo vylhané, že nikdy nebyla okradena, psala v něm o spravedlnosti a trestu, ale také o lásce, což bylo zvláštní, uvážíme-li, jaká byla.

Nemohl mě nezaujmout faulknerovský nádech toho příběhu: mladý muž se skvělými vyhlídkami, začínající advokát, jenž najednou zanechá všeho a zmizí; žena, která ho nenávidí, předstírá, že ji okradl, pošle ho do vě-zení, a on se nebrání, ani si nedá tu práci její podfuk odhalit. Ostatně zpracoval jsem tento příběh do podoby románu, naladil jej v tónu Divokých palem, či lépe, využil tónu, který získal Faulkner v Borgesově překladu, takže vyprávění vyznělo nechtěně jako parodie na Onettiho.

Nikdo z nás, z těch, kteří jsme tam byli té noci, bě-hem níž nakonec v zasmušilém příšeří, jež nastoupilo po skončeném pohřbu, problesklo tajemství této dlouhá léta živené msty, nikdo z nás nemohl nepomyslet na to, že má před sebou nejdokonalejší podobu lásky, jakou muž obdaří ženu; byl to pakt milosrdenství, u něhož stěží odhadneme povahu či následky způsobených zranění, nikoli však záměr a vytoužený stav blaženosti. Tak román začínal a tak pokračoval celých dvě stě stránek. Ve snaze vyhnout se mravoličné próze a narativně stylizovaným promluvám, jež natropily takové škody v národním písem-nictví, jsem skončil takříkajíc v prdeli. Ještě se najdou výtisky na pultech výprodejů některých knihkupectví na Corrientes a jediné, co se mi na knize dodnes líbí, je její název Rozvláčnost skutečného a to, jak zapůsobila na muže, kterému byla, byť neúmyslně, věnována.

Zvláštní úkaz, to vám řeknu. Román vyšel v dubnu. Po nějaké době mi přišel první dopis.


13

První opravné zásahy, praktické poučení (stálo v dopi-su). Nikdy nikdo neudělal z rodinných příběhů dobrou literaturu. Zlaté pravidlo pro začínající spisovatele: ne-dostává-li se imaginace, dodržujte věrnost v detailech. Tak třeba: „tupost mé první ženy“, „stažená pusinka“, „prosvítaly jí cévy pod kůží“. Špatná spojení: „průzračná kůže“, „skelná žena“, „uvědomil jsem si to příliš poz-dě“. Jiná věc: kdo vám vykládal o mé cestě do Kolumbie? Mám koho podezřívat. A pokud jde o mne: co se týká mého života, ztratil jsem veškeré skrupule, ale předpo-kládám, že musí existovat jiná, poučnější témata. Napří-klad vpády Angličanů; Pophan, irský rytíř ve službách královny. Let not the land once proud of him insult him now. Komodor Pophan okouzlený stříbrem Horního Peru nebo vyděšení vesničané, kteří se uchýlili do usedlostí v Pedrielu. První porážka našich vojáků. Je třeba sepsat dějiny prohraných bitev. Nikdo nesmí lhát ve chvíli smr-ti. Všechno je apokryf, synku. Promarnil jsem všechno stříbro Horního Peru, a jestliže ona tvrdí, že ne, pak jen proto, že mě chce připravit o jediný důstojný čin mého života. Jen ti, kteří mají peníze, pohrdají penězi nebo si je pletou se špatnými pocity. Stříbra bylo za milion šest set tisíc a k tomu v pesových mincích z dvaačtyřicátého, výsledek rozličných dědických řízení a prodeje polností v Bolívarově zemi (bude mi právem vyčítat, že jsem je prodal s postranním záměrem, ačkoli jsem to nebyl já, kdo nechal zemřít příbuzné, po kterých dědila). Pokusil jsem se otevřít noční lokály v Cangallu a v Rodríguez Peña, ale to už mě našli. (Kde jste vzali to Río Hondo?) Vrátil jsem jí prachy i s úroky: to se ví, Coca zašla k vám a tvou matku trefi l šlak. O tom se u vás nemluví, že po-prvé, co jí Esperancita oslovila „holčinko“, jí na to řekla „kašlu na tebe“, a že tvé matce pak museli dát kapky na uklidnění. Jestli jsem šel sedět a bylo o tom v novinách, tak proto, že jsem radikál, člověk Amadea Sabattiniho, a tenkrát nás chtěli zmáknout všechny, protože se blížily volby v třiačtyřicátém, kterým pak zabránil Rawsonův puč. (Ani o tom ti nevyprávěli?) My radikálové jsme byli


14

dezorientovaní, neměli jsme v sobě to vzepětí heroických časů, kdy jsme palbou hájili národní čest a pro společnou věc se nechávali zabít.

Takže mi v závěti odpouští? Je blázen, copak to nevidíš, srala vestoje, protože jí někdo řekl, že je to víc elegantní. Ještě než umře, prohlásí, že jsem ji neokradl. Jak záhadná je oligarchie a dcery, které zplodila. Graciézní, zasněné, nevyhnutelně ztracené. Nesmíme dovolit, aby nám někdo přepisoval minulost. Učiňte, aby země, která se jím dříve pyšnila, ho nyní nemohla urážet, říkal Pophan. Coca se zařídila po svém v Uruguaji, v okresu Salto. Někdy dá o sobě vědět, a já se tam usadil jen proto, abych byl té ženě nablízku, abych ji měl jen přes řeku. Neuráčí se mě přijmout, je povýšená a triviální, protože je stará.

Vstávám za svítání; ještě jsou v tu hodinu vidět lampy na protějším břehu. Učím dějiny Argentiny na Národním gymnáziu a navečer chodím hrát šachy do Společenské-ho klubu.

Je tam jeden Polák, skutečné eso; hrával s knížetem Aljechinem a s Jamesem Joycem v Curychu, jedním z mých životních snů je uhrát s ním remízu. Když se opije, zpívá a mluví polsky; dělá si poznámky do sešitku a říká, že je žákem Wittgensteina. Dal jsem mu číst tvůj román: četl jej pozorně, a nenapadlo ho, že ten chlápek, o němž se vykládají ty sviňárny, jsem vlastně já. Slíbil mi, že napíše recenzi do místního deníku El Telégrafo. Už tam publiko-val různé poznámky o šachu a také něco z toho sešitku, kam si zaznamenává své myšlenky a nápady. Má utkvělou představu, že jednou napíše knihu sestavenou jen z citátů. Tvůj román je podobný, akorát že je sestaven z rodinných povídaček; někdy se mi zdá, že slyším hlas tvé matky; to že jsi ho dokázal překrýt tímto afektovaným stylem, je další ukázkou tvého nesmírně delikátního přístupu. To překrucování věcí pochází v každém případě odtud. Musím tě na druhé straně, pokud jde o mou současnou situaci, požádat o co největší diskrétnost. Mám své pochybnosti, v tomhle jsem stejný jako všichni ostatní. Už jsem ti říkal, že aktuálně nemám soukromý život. Jsem bývalý advokát,


15

který učí argentinské dějiny nedůvěřivé mladíky, syny místních obchodníků a statkářů. Vyvarujte se introspekce, radím svým mladým posluchačům a učím je tomu, co jsem nazval historický pohled. Jsme list, který pluje po řece, a musíme se naučit dívat se na to, co přichází, jako by to již minulo. Mezi historiky nebude nikdy žádný Proust, mně to přináší úlevu a pro tebe by to mělo být poučení. Můžeš mi teď psát na Společenský klub, Concordia, Entre Ríos. Zdraví Tě profesor Marcelo Maggi Pophan. Kantor. Radikální sabattinista. Irský rytíř ve službách královny. Muž, který v životě miloval Parnella, četl jsi ho? Opovr-hovaný muž, ale hovořil dvanácti jazyky. Načrtl si jediný problém: jak vyprávět o skutečných věcech?

P. S. Zřejmě si musíme promluvit. Jsou jiné verze, které bys měl znát. Čekám, že mne navštívíš. Já už se sotva pohnu, příliš jsem ztloustl. Dějiny jsou jediným místem, na němž se mi uleví od toho děsivého snu, ze kterého se snažím probudit.

Tak to byl první dopis, takhle opravdu začíná ten příběh.Téměř po roce jsem za ním jel, k smrti unavený v roz-

hrkaném vagonu, který měl pokračovat do Paraguaye. Nějací chlápkové, co hráli karty na papundeklovém kuf-ru, mě pozvali na gin. Pro mne to bylo jako postupovat vpřed do minulosti a na konci té cesty jsem pochopil, co všechno Maggi předvídal. To se ale stalo až později, když všechno skončilo; nejdřív jsem obdržel dopis a fotografi i a začali jsme si dopisovat.

2Kdosi, nějaký ruský kritik, ruský kritik Jurij Tyňanov tvrdí, že literatura přechází ze strýce na synovce (a ne z otce na syna). Záhadná formulka, která nám právě teď poslouží, protože lépe bych tvůj dopis shrnout nedokázal.


16

O politiku se nijak nezajímám. Na Yrigoyenovi mne zajímá styl. Radikální baroko. Jak je možné, že nikdo nepochopil, že z jeho projevů se rodí literatura Macedonia Fernándeze? Stejně tak nesdílím tvou vášeň pro historii. Od objevení Ameriky se v těchto končinách nepřihodilo nic, co by zasloužilo alespoň malou pozornost. Porody, pohřební oznámení a vojenské průvody. Argentinské dě-jiny jsou utkvělý, nekonečný monolog seržanta Cabrala ve chvíli, kdy umírá, jak jej zaznamenal Roberto Arlt.

Tak co, dáme se ve dvou do stavby velké rodinné ságy? Pro tuto chvíli pro tebe připojím následující shrnutí.

O tobě se říkalo,

1) že jsi se začal dvořit Esperancitě, když jsi přišel na to, že je pravnučkou Enriqua Ossoria, protože tě zajímala truhla, do níž se ukládaly rodinné dokumenty;2) že tě ve skutečnosti zajímaly ty papíry, ale jedno bez druhého nebylo možné;3) že celá léta pracuješ na biografi i (či co to má být) toho zapomenutého hlavouna, který byl osobním tajemníkem Rosasovým a k tomu špionem v Lavallových službách;4) že jsi se stal Yrigoyenovým stoupencem ve třicátých letech, v nepříliš vhodnou dobu, tak jako u tebe vždycky, a že s tím skrytě souvisí tvůj útěk s Cokou;5) že pokud bydlíš v pohraniční vesnici Concordia, je to proto, že se věnuješ pašování.

Jsou jistě i jiné dohady, které se, popravdě řečeno, upekly při nočním bdění u Esperancity, jež připomínala panenku z porcelánu, jak tam ležela přikrytá tylem a květy pome-rančovníku. Nikdo ji, chudinku, neoplakával a někteří tvr-dí, že předtím než umřela, ji slyšeli, jak dvakrát po sobě opakuje Buenos Aires, Buenos Aires, a také opakovala José Hernández, José Hernández, než naposled vydechla v náruči svého bratra Rafaela. Jak vidíš, nezemřela s tvým jménem na rtech, píšu Maggimu.


17

Jediný, kdo tě zmínil jménem, byl don Luciano Ossorio, otec nebožky, který již překročil devadesátku a pohybu-je se jen na vozíčku. Když mě spatřil, jak jsem vstoupil a vydal se k jejímu úmrtnímu loži, projel se svištěním gum po parketách celým salonem. Poslyšte, řekl mi, vy se podobáte Marcelovi, píšu Maggimu. Přes kolena měl pléd se skotským vzorem, zvedl ke mně supí tvář a zeptal se: Vídáte se s Marcelem? Neptal se vás na mne?

Takže jsi potkal dona Luciana? I když je úplně chromý, v tom hejnu tupců jediný za něco stojí. Nevím, jestli znáš tu historii. V jedenatřicátém se slavil na sportovišti 25. květen a tam na něj vystřelil jeden namazaný chlápek. Starej řečnil na podiu a ten opilec povídá, tak on nepře-stane, ten cucák, vytáhl revolver, který mu dali, aby vystře-lil slavnostní salvu na počest anglického vyslance, jenž přijel do Bolívaru na pozvání starýho, jenž ovládal skoro celou tu čtvrť, a vypálil jednu ránu. Když přestal největší povyk, starej zbledl, ale stejně hovořil dál a s úsilím se držel zábradlí tribuny vyzdobené vlajkami, a nikdo by si toho nevšiml, kdyby Luciano nezačal svou řeč prokládat nadávkami, až najednou ho bylo jasně slyšet, jak říká do mikrofonu, dostali mě, gauneři. Dostali mě, řekl, ti gauneři z Radikálního klanu, a sesunul se k zemi. Ten chlápek byl bývalý žokej, který si vydělával tím, že jezdil v okresu dostihy na utajovaných závodištích, a dostal teď takový nářez, že slyšel zpívat všechny svaté, a stej-ně pravda nevyšla najevo. To jediné, co žokej stačil říci, než ho začali zpracovávat, bylo to, že prý ho ujistili, že revolver je nabitý slepými patronami. Kulka proletěla starýmu bokem mezi žebry a zasáhla páteř, takže zů-stal mrzákem na celý život. A teď pomysli, řekl mi, že to jediné, co ho na světě bavilo kromě politiky, bylo šoustat a jezdit na koni. Při pohledu na něj by člověk mluvil nejraději v metaforách a on sám také v metaforách o vě-cech přemýšlel. Jsem ochrnutý stejně jako tahle země, říkal. Doprdele, já jsem Argentina, říkal, když blouznil


18

pod morfi nem, který mu dávali na zmírnění bolesti. Za-čal ztotožňovat vlast se svým životem, tohle pokušení se objevuje latentně u každého, kdo má víc než 30 tisíc hektarů na vlhké pampě. Píchal si injekce každou hodi-nu, což mu poskytovalo vzácnou jasnozřivost a měnilo způsob myšlení – řeknu ti, že zašel až tak daleko, že chtěl věnovat půdu peonům. V roce 1902 koupil v soudní dražbě, zmanipulované gangem Atalivy Roka, polovinu pozemků na předměstí Bolívar, dvacet peso za hektar. Občas o tom hovořil a výčitky svědomí ho nenechávaly spát. Vyprávěl, že vojáci naložili všechny gringos do ná-kladního vlaku a poslali je do pekel, někam poblíž sol-ných polí v Carhué. Co se stalo se všemi těmi ubožáky, říkal starej, jenž v hloubi duše začal uvažovat, jestli si ten zásah do páteře nezasloužil. Jako bych nevěděl, jak barbarsky si musí člověk počínat v této zemi, aby to ně-kam dotáhl, říkal starej. Mladí ho uklidili do jednoho křídla domu a poskytovali mu tolik morfi a, kolik chtěl, jen když přestane otravovat. Já mám toho člověka rád, psal mně Maggi, a pokud si tě spletl se mnou, tak proto, že jsem byl v tvém věku, když jsem se s ním začal stýkat. Vždycky jsem si rozuměl lépe s ním než s jeho dcerou Esperancitou, Bůh jí dej věčnou slávu. Někdy jsem ho vzal s sebou na slunce, tlačil před sebou jeho kolečkové křeslo a starej poklidně rozprávěl, pak najednou vzhlé-dl a celý bledý mi říkal: Nikdy se nedej získat k projevu na tribuně, i kdyby to bylo 25. května. Slyšíš mě, Mar-celo? I kdyby to bylo 25. května a byl přítomen anglický vyslanec a všechno příbuzenstvo, ty na to nepřistupuj, protože jsou tam mizerové, kteří toho využijí, aby tě tre-fi li do páteře. Ve skutečnosti jsem ho začal navštěvovat z pověření strany během druhé taktické neúčasti ve vol-bách: věděli jsme, že pomalu již mění smýšlení a chtěli jsme zjistit, zda připojí svůj podpis pod jeden dokument proti volebnímu podvodu, protože starej byl jedním ze zakladatelů Konzervativní unie, v době, kdy došlo k roz-chodu mezi Rokou a Pellegrinim a on se potom stal velmi uznávaným senátorem. Starej podepsal v naprostém


19

klidu, a přitom byl bratrancem generála Uriburua. S tě-mihle cáry papíru se daleko nedostaneme, říkal. Kdepak tajné hlasování, nevěřte tomu. Je třeba vyzbrojit peony. Je třeba vyzbrojit peony, říkal starej, nechápete? Tyhle sraby pak zahnat střelbou. Peoni, říkal starej, s kým ti půjdou? Tak to bylo, když jsem ho začal navštěvovat, a tak to bylo, když jsem poznal Esperancitu. Ostatně to byl starej, kdo se mnou začal mluvit o Enriqueovi Ossoriovi, který byl jeho dědečkem, a dal mi nahlédnout do truhly s rodinným archivem. Pročítání těch papírů a románek s dcerou probíhaly zároveň. Nevím, k čemu se tenkrát víc upínala moje vášeň, ale ona se mi zdála sladká a byla tak mladá. Je pravda, že nejdřív jsem tam zašel proto, abych hovořil se starým a on mi postupně začal odkrý-vat životní příběh sebevraha, zrádce a hledače zlata. To je však jiná kapitola, kterou ti budu ještě vyprávět, protože s tímhle bys mi přeci jen mohl trochu pomoct, psal Maggi. Je tomu tak, že léta s těmi listinami pracuji a často mě napadá, že don Luciano tak rychle neumře, protože čeká, až já s tím skončím, a nechce odejít úplně zklamán. Já vím, že všichni mají starýho za blázna, ale stejně tak pro všechny byl bláznem Enrique Ossorio, a ostatně i já, nechoďme tak daleko.

A že se věnuju pašování? Proč ne? Koneckonců tahle země vděčí za svobodu pašování. Všichni zdejší se tomu věnují jakoby nic; ale já, jak ještě uvidíš, se zabývám jiným, iluzorním kontrabandem.

Například včera v noci jsem diskutoval až do ranních hodin s Tardewskim, svým polským přítelem, o jistých modifi kacích, jež by se mohly zavést do šachů. Říkal, že je zapotřebí vypracovat hru, v níž by pozice nezůstáva-ly stejné, v nichž by se funkce fi gurek, když zůstanou chvíli na stejném místě, modifi kovala; buď získají větší účinnost, anebo se oslabí. Podle současných pravidel, píše Maggi, k tomu nedochází, pozice si udržuje stále stejnou identitu. Tardewski tvrdí, že smysl má pouze to, co se modifi kuje a mění.


Date post:	21-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	3 times
Download:	0 times

Piglia Ricardo - Nakladatelství Paseka · 12 či dvakrát za měsíc, obvykle v neděli nebo ve...

Documents