PlžPlzeňský literární životPro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelůKnihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kulturyRočník VIII / 2009 / Číslo 6

6

Obsah

1 Editorial

Laudatio pro Plzeň2 Tamara Kopřivová: Pravá a proto magická

Poezie2 Milan Karpíšek: Cherokkee hlubokkee4 Eva Válková: Stopy na cestě6 Anna Jeřábková: Všechno je to náhoda

Stopy8 Karel Trinkewitz: Haibun o cestě do Norska

Aforismy12 Jan Jelínek: Malý slovník odcizených slov (6)

O všem možném14 Alena Zemančíková: Brát věci vážně

Listy Ason-klubu

S kopce pod Antidivadlem15 Jan Sojka: Léto s Bavlnou

Plž smajlík16 Václav Malina: Hnoje centy za docenty

Mladý Západ17 Štěpán Kovařík: Že tu ještě jsme 18 Lucie Steiner: Desítky lidí kolem mé kůže 20 Lomi: Fragmenty

Postludia22 Vojtěch Němec: Rejuvenace

Z českých rovů a hájů22 Viktor Viktora: Pax iiscum – Radnice

(Ne)kriticky23 Dagmar Kuncová: Vánoční dárek od Miloslavy

Ledvinové24 Vladimír Gardavský: Literární historik se

aktuálně porozhlíží

Něco se stalo25 Vladimír Novotný: Zemřel mi přítel26 Ivo Fencl: Navždy mladík Vlastík

S kůží na buben26 Viktor Viktora: Post scriptum Metternich26 Gratulace? (jho)

Kom(i)x27 Vhrsti: Temná ulice

28 KPKK zve do Polanovy síně

Tak nám zabili Ferdinanda, paní Müllerová,napsal klasik v úvodu proslulého díla – a co ji-ného napsat v úvodu editorialu, než: Tak námzabíjejí Plže, přátelé západočeské literatury!Už loni Město Plzeň na dosavadní dlouholetépodpoře Plži škudlilo, až uškudlilo, ale když sinechalo vysvětlit, že tím způsobuje Plži zléúbytě, přislibovalo, ba, že bude líp – leč jehůř. Letošní přelaskavá podpora Města Plzněvůči Plži postačí tak ještě na červnové číslo –a copa bude dál, včil tuze mudrujme!

Tahle zpráva je jak sedm kulí v Sarajevu,tentokrát však nikoli od studentského atentát-níka, ale od velevážené komise kulturníchradních – a pěkně všechny trefily mezi plžíoči. Proto si celí opaření honem povězme, conajdete v červnovém Plži, neboť možná brzynebudeme už psáti, že v Plži něco bude.Nuže, třeba opět rubriku Laudatio pro Plzeňtj. verše Tamary Kopřivové. Eva Válková jebásnířka renomovaná, ale že Milan Karpíšeknejenom hraje a zpívá, leč též veršuje, toťmilé překvapení! Uveřejňujeme i několik bás-

ní z pozůstalosti Anny Jeřábkové (ze soukro-mého tisku uspořádaného galeristkou HanouRojtovou) a další ze vzpomínkových textů Kar-la Trinkewitze – s podivením, že se jich uždávno nechopil nějaký jiný literární časopis!Aforismy předkládá Jan Jelínek a po delší do-bě své epigramy Václav Malina. Tři nové auto-ry představujeme v rubrice Mladý Západ –studenta filozofie Štěpána Kovaříka, konzer-vatoristku Lucii Steiner (!?) a programátora pí-šícího pod zkratkou Lomi.

Aforismy i epigramy člověka (snad) potěší.A můžeme rádi popřát vše nejlepší k životní-mu jubileu legendě naší dobrodružné četbypro děti Vlastislavu Tomanovi. Leč od radostibývá pouhý krůček k žalu: zemřel JindřichKonečný a literární Karlovarsko by mělo býtve smutku. Beztak nechodí neštěstí po ho-rách a lidech samo: zesnul Jindra Konečný,zahubili by i Plže...

Vladimír Novotný

P. S.Pomozte Plži!Děkujeme všem, kdo již obětavě přispěli

na vydávání Plže. Teď je však naše situacevíce než vážná, a proto vyhlašujeme veřejnou„sbírku na Plže“. Oslovujeme všechny přízniv-ce časopisu, západočeské i nezápadočeské;každý příspěvek, každý sponzorský dar v ja-

kékoli výši (nebo jeho zprostředkování), aťsloženkou nebo do plží mošny v Knihovněměsta Plzně, budou vítány. Lidstvo se musízachránit samo, existenci Plzeňského literár-ního života můžete zachránit i vy.

Vaše redakce

1Editorial

Jednou tě dostanu jako dar...

Anna Jeřábková

2Laudatio pro Plzeň

Tamara Kopřivová

Pravá a proto magická

Poezie

Milan Karpíšek

Cherokkee hlubokkeeAmerika… Totálně bláznivá země…Nafouklá reklamní bublina...Ale se spoustou bezvadnejch lidiček!Mnozí už nejsouZbyly jen stopy v písku mý duše, copomalu zanáší vítr čas…A vůbec – nebyl to všechno jenom sen?

Cherokkee

Cherokkee hlubokkeeTy vltavský tůně(dobrý, ne?)

Spoutaná

Omotám si tě kolem prstumoje městoprovazem přivázaným u mřížepod ohmataným andělíčkemspoutám tě noblesní katedrálo s věží v nebesíchpřipoutám si tě k soběctihodná radnicedo lasa chytím tvou zlatou šesticípou

hvězdužidovská synagogo

Druhým koncem provazu přivážu pramiciv Mlýnské strouzetu, s kterou se kdysi převrátila moje

babičkado smějící se MžeČetla si tenkrát Quo vadisloďka teď čeká na suchu… Kam kráčíš, Plzni? Zpomal už nespěchejnavždy sis mě omotala kolem prstu

svého chrámu

Snová Plzeň

Je to jako vstoupitdo Schikanederova obrazuztrácíš se v černé samotějak v mlžném oparua tušením tvého stínuje bledý odraz plynových lamp

Když vztáhnu rukudo tvého tajemnarozplyneš se v uplakané MžiJen já a sochy na Saském mostě vímeže ta chvíle bez tebe s teboubyla praváa proto magická

3

Table Rock Helicopter

Poprvé!!!Jak ptáci…Zákony gravitace náhle neplatíŽe by se Newton splet?

Za všechny prachy stál ten letFakt! Za všechny

Rodeo

Bejk jako stodolaA kluk jako nicDneska si jde vydělat první velký prachy

Za chvilku publikum ztuhne strachy…

Túdú, túdú – sanitka kvíli

A dav už zase Kvůli jinýmu šílí

Grandpa(the Dancing Fiddler)

Bejvalej pan učitelDobrej duch Silver Dollar City

Tolik miloval jam-sessiony!A lidi taky

Teď už sejšnuje nahořeMožná i s mým dědou(Tam prohibice nenía pivečko tam jistě krásně pění!)

Po požáru

Bůh dal, Bůh vzalPostavíme si novejo pár yardů dál

Jenom ty zažloutlý fotky v rodinným albuTy nám žádná pojišťovna nevrátí

Kevin Moore

Baculatej skřítek – jak ze skalky!Jenže tenhle nemá ruce gypsovýAle pekelně rychlýNejrychlejší, co znám

„Počkej, přinesu si housle z trucku...“

Hmmm – a já ty svý radši na hřebíkpověsím!!!

Lambert’s Cafe(The House of Throwed Rolls)

Hopla!!! Letí…A další, další, další...Chyť si chléb svůj vezdejší!

Jak za starejch časů v dobách sklizně Nebo že by trénink na baseball?

Chimney Rock

Tak tady to točili!!!Posledního z Posledních MohykánůJediný slovo na srdci i na jazyku M-O-N-U-M-E-N-T-Á-L-N-Í

Přesně tady svištěl Čingačgú po skále, pamatuješ?

Před očima mám dětskou knížkua v duši náhle stesk.Už se těším domů…

4

Střípky

1Po výslechu inkviziceNikdo netančíBelhá se létyA ani hudba všech jarMu znovu neobujeBaletní střevíček

2Okvětní plátkyNa ztvrdlé zemiOkoralá srdceJak se to stalo?Časem?

3Ať se dotkneš jakkoliBude to boletSrdceJe živé maso

4Stromy ztěžklyTěhotné létemSladkostíJen já jsem těžkáŠkrábavou chutí popela

5ČekáníStahuje z kůžeMoji dušiNa cár masa

Jakoby mimochodemTlučešDo nejtenčích místStarých ran

6S hlubinou v očíchStále neumímChodit po voděStále ještě neumímV tom chodit

7Ještě ani Nenapadal sníhA mě už píchajíHroty sněženekDo dlaníHroty bradavekVzrušenýchBláznivým jaremNedoufaným

Ale mráz rozhodneCo přežije

Doznívání snů

1Po ničivé bouři tmyRozkvetláPolední sluncePak poupataVečerních hvězd

2ZářilyNa mém těleSafíry na útěkuKočkyPředlyZ chuchvalců smutkuNěco hřejivého

Eva Válková

Stopy na cestě

5

Stopy na cestě(variace na téma Židovský hřbitov)

1Kámen na kameniŽivot na životěA stále rány vyvoleným

Trpěl jsi dostVyrostloTvoje srdce

Je širšíNež tvůj důmNež tvoje rodinaNež hřbitovy kmene

2Bratr bratraStáhne z kůžeŽidPokřtěného židaA naopak

Už dlouho aleVojáci starých písmenSkrývajíI zářivější tajemstvíKterá se dotýkajíMinulosti tak dávnéŽe je budoucností

3Tmavá tvář spánkuPod vysokými stromyKdo v civilizovaných stoletíchVymyslel hrůzuKterou neznámeAni z pohádek?

4Kdo vymyslelOsamělé hrobyBez dětí a vnukůSmrt bez hrobůÚtočištěKterá se stalaPastí?

5ŘadaČerných hvězdných branK zaslíbené zemiK zářivějším sluncímŘada hvězdných branTěchKteří se jich dotkli jménem

A těch kteří odešliBeze jména?

6SmrtSpočívá majestátněV těžišti nebytí

NebytíJe možno vidětA za nímJe možno tušitZlato ve stínuZlato lva?

7NahrnutiNa okrajObráceniDo ulice

KolemjdoucíVidíte?

Kámen na kameniŽivot na životěA srdce?

6

* * *

Zrcadlo mi vracíněčí tvářNevím Je to andělnebo žhářJe to někdo po kommožná zatoužíšKaždý nesem v soběsebe jako křížJako kříž a hřebyjak nebe co neníjak peklo co jea žádné vykoupení

* * *

Nemohu se zlobit na déšťže ti smáčel vlasy

Nemohu mít v nenávisti vítrže tě pocuchal

Z čehopak mám vinit zimui když prokřehla jsi

Takže mávnu rukoua jdem dál

Nemohu se přecezlobit na počasí

Na budík co řinčíkdyž člověk by tak spal

Na lidi co budoujací býti musí

Takže mávnu rukoua jdem dál

* * *

Kávová lžička v kávovém hrníčkukávový podšálek s kytičkamaa tvoje ruka jak míchá a mícháa ticho mezi náma

Kávová lžička v kávovém hrníčkukávový podšálek s kytičkamaa cigareta a most z jeho dýmumezi náma

* * *

A tak vímže květina bez vody vadnea moje veršenenajdou odezvy žádné

Když jsem je prožívalatak nešťastná celáach díky díkyže jsem vůbec směla

A tak vímže květina bez vody vadnea moje veršenenajdou odezvy žádné

Když jsem je psalatak šťastná celáach díky díkyže jsem vůbec směla

A tak vímže květina bez vody vadnea moje veršenenajdou odezvy žádné

Anna Jeřábková

Všechno je to náhoda

7

Jak se potkáváme

Všechno je to náhoda.Lidé se sejdou a zase rozejdou. A nic.Nebo se lidé sejdou jdou chvíli vedle sebeale k ničemu to není tak se rozejdou.Nebo se lidé sejdou k něčemu to jeale okolnosti je rozdělí.Nebo se lidé sejdou k něčemu to jea tak jdou stále spolu dála nerozdělí je už vůbec nic.

Čekání

Kladívečka ťukají do spánkůKladivo buší do žebroví žeberMravenečci v konečcích prstů

tancují bláznivý čardášUši se specializují

na ultrazvukyZdola nahoru projíždí

páternoster napěchovaný napětímA jenom oči

prozaicky civí do tmyve které nikdo není

Déšť

Déšť mi klepe na deštník a říkáPojď venUděláme spolu průtrž mračenUděláme z bláta rybníčkyUděláme novou potopuA bude to krásné

Šla bych s ním ŠlaAle co potomaž přestane pršet

Známost na jednu noc

Jednou tě dostanu jako darV balíčku převázaném červenou stužkouPomalu budu odvíjetČtrnáct a půl vrstvy papíruZvědav co najduČertíka ve škatulceChcíplou myšOlověný knoflík(Darovanému koni na zuby nekoukej)Kousek drátu a tiskací anonymVOLE TO ČUMÍŠ NA DRÁT

KonečněCo můžu jiného čekat

Typizované

Bydlíme v typizovaném kurníkuPečlivě odpočítané metry obytné plochyvětšinou lajdácky vytápěnéTypizovaný nábytek typizovaný vkusTypizované polotovary v typizovaných

lednicíchAutomatická pračka automatické návykyTypizované prodejny v typizovaných

sídlištíchTypizované pavilóny školek a jeslíTypizované rodinné domky s typizovanými

kůlnamiTypizované kolonie zahrádeks typizovanými záhonky zeleniny

K uzoufání stejné a nudné

Dokonce i smrt máme typizovanoua nevybočující z normyBouračkaInfarktRakovina

8Stopy

Karel Trinkewitz

Haibun o cestě do NorskaKdyž mě dnes ráno v norském Oslu

probudil zvonek telefonu, netušil jsem, ževolá z Curychu Vladimír Škutina, a nevstaljsem. Jan Kristofori, iniciátor všeho čes-kého kulturního konání v Norsku, u ně-hož jsem v ateliéru dospával po nočnímpsaní zpráv o desetiletém jubileu Charty77 v Oslo, mi předal Vladimírovo přání,abych o tom napsal něco i pro čtenářeReportéra. A protože nechci opakovat,co jsem už napsal jinam, podávám zdezcela osobní zprávu o své návštěvěv Norsku. Abyste nebyli udiveni tímdivným titulkem, povím vám, že haibun jeněco jako cestovní deník zenových mni-chů a básníků haiku, jak si ho psali, kres-lili a básnili při svých putováních po Ja-ponsku. A poněvadž jsem jejich způso-bem psaní nadšen, také jsem si navyklpsát na svých cestách takové haibuny.

Když mi přišlo pozvání, abych seúčastnil oslav desetiletého jubilea Charty77 v Oslo, umínil jsem si, že si tou cestousplním dávný klukovský sen. Čítával jsemco kluk nadšeně knížky o cestách polár-ních badatelů Nansena a Amundsenaa toužil jsem uvidět slavnou loď Fram, naníž se plavili. A chtěl jsem se také trochuplavit mezi ledovými krami Severním mo-řem. Tož jsem poprosil organizátory oslav– norský Výbor na podporu Charty 77,aby mi zařídili plavbu do Norska lodíz Hamburku, kde žiji. Vyhověli mémupřání více než stoprocentně, neboť kdyžjsem se 24. ledna dostavil do hambur-ského nákladního přístavu, viděl jsem, žepopluji nákladní lodí. Labe bylo v Ham-burku pokryto souvislou vrstvou ledovýchker, loď je drtila ocelovou přídí, když jilodivod vedl k ústí řeky do Severního

moře. První haiku své cesty jsem napsal,když jsme míjeli atomovou elektrárnu veStade:

Labi už loď dáadeZ mlh ční jen voda,v ledu spí Stade...

A potom už jsme byli na volném moři.Kapitán mě pozval na velící můstek a uká-zal mi, jak sledovat protiplující lodi na jed-nom ze tří radarů. Severní moře před ná-mi:

Pod přídí tříšť kerpraskáBlesk racek bříškem –moře – má láska!

Teď už ubývalo ledových ker pod přídí,potkávali jsme už jen jednotlivé ledovéostrovy. Vzpomínal jsem v té chvíli, jakjsme se co kluci plavívali na ledovýchúlomcích na našem vesnickém kálku,když u nás na vsi nastalo jarní tání a ledařisi odváželi ledové kry do venkovských pi-vovarů vytahujíce je háky na vozy taženésilnými pivovarskými kobylami.

Loď přídí valísměs kerSny kluků malýchna kálku veském!

Téměř celý den jsem strávil na můstkua díval se, jak míjíme desítky lodí. Půjče-ným dalekohledem jsem četl na přídíchexotická jména lodí z Mexica, Bornea,Kuvajtu či Ceylonu. A v noci jsem si, po

9

večeři u kapitánova stolu, užil ve své ka-bině dokonce vlnobití, které zmítalo ná-kladem. Potěšilo mě, že netrpím moř-skou nemocí.

Loď mrazem ztuhléřetězy máv té truhleprochví tě zima

Celou noc jsem nespal, hluk byl přílišmocný. Loď byla naložena obrovskýmiautomobily a vlečnými vozy, kontejnerya cisternami. A všechno se to zmítalov té ocelové, 160 m dlouhé bedně zestrany na stranu. Nejvíce mě ale udivilo,že jsem při každém zhoupnutí lodi slyšelze sousední prázdné kabiny – byl jsemtotiž jediným cestujícím, jak se tam kutálíspadlé jablko:

Na noční lodibuší v plát ledhluk plodíi jabko spadlé!

Usnul jsem jen na chvíli k ránu, když semoře uklidnilo. A když jsem po snídanivyšel na příď, bylo už klidné a modré.Jen na vrcholcích vln se bělaly korunkyz pěny. Připomínaly mi tisíce reprodukcíslavného obrazu japonského mistra Ho-kusaie:

Trud z nocivsajeNa hřbetech vln jsemteď s Hokusaiem!

Když stálo slunce na poledni, podal mivelící důstojník dalekohled a ukázal mi bí-lý proužek na obzoru – břehy Norska.A protože nám slunce stálo příznivě v zá-dech, viděl jsem v té mlžné dálce, jak se

odráží v oknech domů. Vplouvali jsme dopřístavu Kristiansand.

V dálce pláň mořskábíle bleskne:břeh Norska,lesk slunce ve skle...

Nakládali jsme nějaké bedny v Kris-tiansandu a kapitán mě požádal, abychmu v přístravu nakreslil loď, protože to jejeho poslední plavba s ní – bude prodá-na do Itálie. Tož tedy ji kreslím i pro čte-náře Reportéra: také proto, že se jmenu-je Bohemund, což se nám z Bohemiedobře pamatuje. Byl modrý den, ale silnýmráz, dlouho jsem zkřehlými prsty peroneudržel.

Na ráhno nám sedracek:nad Kristiansandmodř prostírá se

Čte se to „kristiansend“, což pozname-návám kvůli rýmu. Zavolali mě k obědua řekli mi, jakou rybu pojídám – halibuta.Připomnělo mi to Halliburtona – připadaljsem si o to víc jako velký cestovatel.Brzo jsme z Kristiansandu vyrazili a jázažil krásný západ slunce s kouzelnýmičervánky nad zasněženými břehy a malý-mi loďkami rybářů.

Do Oslo jsme připluli v noci, to jsemzaspal. Probudiv se, počkal jsem na cel-níky a policii, kteří mě odmávnuli tak, jakto je ve svobodných zemích zvykem. Vidíve vás především hosta, a ne podloudní-ka.

Už večer toho dne jsem se „vrhl do vírukulturního života“ v Oslo. Na komorníkoncert do Uměleckoprůmyslového mu-zea nás pozval český muzikant JosefHrbáček, který toho večera hrál klarine-

10

tový part v Mozartově kvintetu Es-dur,op. 14. V síni muzea rozsvítili svícnys pravými svíčkami, vonělo tam dřevotaflování a ze stěn shlíželi portrétovaníměšťanostové z minulých století.

Pár hodin, cos plulv leduS Mozartem v Osluzní Schumann v sledu

Zatímco hudebníci hráli Schumanna,natáčel neúnavný kulturní všeuměl JanKristofori průběh koncertu na videofilm.O den později se konalo slavnostnízasedání norského PEN klubu v Akade-mii věd. Předseda norské sekce této spi-sovatelské organizace promluvil o úlozeCharty 77 a o československých spiso-vatelích a předal slovo Pavlu Tigridovi.Host z Paříže seznámil posluchače sesituací v Praze a informoval o aktivitáchCharty 77 v průběhu minulého desetiletí.Potom odpovídal na dotazy účastníků.Večer skončil rozhovory v kuloárech dů-stojné instituce norské vědy.

Nazítří se v dopoledních hodinách ko-nala tisková konference u příležitosti vý-stavy politických karikatur českosloven-ských autorů v exilu. Zároveň byla novi-nářům představena knížka jejich prací,kterou upravil a koncipoval Jan Kristoforia již společně vydal Fond Charty s nakla-datelstvím Dreyer. Měl jsem příležitost vy-právět, jak jsem v době zákazu publiko-vání rozeslal stovky originálních kolážísvým přátelům chartistům. Činil jsem tostejně jako můj přítel Haďák, který by sizasloužil, aby tady v Norsku vystavovals námi. Dnes, kdy o něm chystám kníž-ku, zjišťuji, že nejen já, ale i mnozí jehopřátelé v emigraci si přivezli jeho pohled-nice. Bez něho je každá výstava čs. kari-katury neúplná.

Z honosného hotelu Bristol jsme sepřesunuli do hotelu Grand, kam pozvalpřátele Charty norský Výbor na podporuCharty 77. Hodovali jsme a pronášelislavnostní přípitky v Ibsenově salonku,o němž mi jeden norský novinář vyprá-věl, že do něho Henrik Ibsen docházelk lunchi tak pravidelně, že si podle tohobylo možno řídit hodinky. Nejslavnostněj-ší setkání se konalo 30. ledna v norskémNárodním divadle. Nesešli jsme se tamk poslechu opery, ale přesto mělo totopředstavení komickou předehru. Česko-slovenské ministerstvo zahraničních věcítotiž dalo norské vládě vědět, že by Pra-ha nelibě nesla, kdyby se oslavy deseti-letého trvání Charty 77 zúčastnili norštípolitici. Tento part Kecala prodané praž-ské vlády zpíval ministr Chňoupek. Jehopsí hlas do norského nebe nedolehl. Naslavnosti vystoupili ministr zahraničí KnutFrynenlund a bývalý ministerský předse-da Kare Wiloch. Oba vysoce hodnotili úlo-hu Charty 77 v obraně lidských práv a dě-kovali za desetileté neúnavné usilovánío nápravu nespravedlnosti a útlaku v oku-pované zemi. O práci Charty promluviltaké předseda norského Výboru na pod-poru Charty 77 profesor Torkel Opsahl.

V uměleckém pořadu oslav vystoupilyse společnou norskou a českou recitacíveršů Jaroslava Seiferta Češka RenataMauerová a Norka Monna Tanberg.Přednesly báseň Kanálská zahrada.V hudební části zazněly skladby Dvořá-kovy a Fibichovy. Překvapením byla promne norská skupina typu combo, kterázahrála a zapívala norské překlady pís-niček Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátkaa Jaroslava Hutky Havlíčku, Havle. Vzpo-mněl jsem si, jak jsme zpívávali její refrénspolečně s autorem, když nám ji před-nášel na schůzkách chartistů v doměPavla Kohouta na Sázavě.

11

Havlovu vězeňskou aktovku Omyl za-hráli norští herci velmi přesvědčivě. A vel-kým zážitkem byl potom přednes Sei-fertovy básně Zpěv o jablůňce norskouherečkou Lisou Fjelstad.

Když jsem se z první řady divadla roz-hlédl zpět do sálu a zjistil, že je zaplněndo posledního místa těmi, kdo – jak mipozději bylo řečeno – patří ke kulturníelitě norského hlavního města, museljsem myslet na hlubokou symboliku to-hoto zážitku. Vytanuly mi v mysli událostipřed deseti lety v Praze. Také tehdy sekonalo v Národním divadle na břehu Vlta-vy slavnostní shromáždění ve věci Char-ty 77. Sešli se tam z donucení předsta-vitelé uměleckého života, aby podepsalihanebný dokument zvaný Anticharta. Vy-slechli tam z úst Jiřiny Švorcové a jinýchkolaborantů nactiutrhačné pomluvy sig-natářů Charty 77 a ratifikovali tak svouúčastí všechna pozdější pronásledovánía zákazy umělecké činnosti svých kole-gů, kteří si na rozdíl od nich zachovaličisté ruce a svědomí. To, že jsme nyníseděli v Národním divadle v Oslo a na-slouchali norským státníkům, mi bylonádhernou rehabilitací pro ony vězně, vy-hnance a hanobené signatáře Charty 77.Vzdálená severská země poskytla satis-fakci občanům okupované středoevrop-ské země. Budiž jí za to dík.

Zbývá mi už jen se zmínit o poslednímdni oslav. Ten patřil vernisáži výstavy poli-tických karikatur v radnici na břehu fjor-du. Jan Kristofori připravil k instalacia potom s přáteli zavěsil 160 kreseb,grafik a koláží Oldřicha Jelínka, IvanaSteigera, Pavla Teissiga, Karla Trinke-witze a své vlastní. Kromě Steigera bylivšichni karikaturisté účastníky vernisáže.Tím pro mě skončila oficiální část oslav.Nyní si mne čeští přátelé odváželi do

svých domovů, abychom si celé hodinypovídali „o tom, co bylo“ – a těšili se zesvobody, kterou nám dal exil.

A Oslo? Teď už jsem s ním, abych siprohlédl Munchovo muzeum, galerii mo-derního umění Sonji Henie, sochy Vige-landovy a last but not least slavný sko-kanský můstek na Holmenkollenu.Z úpatí vrchu Holmenkollen jsem vidělzápad slunce nad fjordem města Oslo –bylo to jako z Munchova obrazu.A uprostřed svítil srpek měsíce!

Červánky kolemvzplál sníhNad Holmenkollenstál měsíc jasný

Ráno jsem jel do Frognerova parku:podívat se na velký komplex kovovýcha kamenných soch norského klasika Vi-gelanda – ságu o lidském životě. Kouzlopohledu zvyšovala sněhová přikrývka,leckdy možná přispívající k poetičtějšímuzamyšlení.

Čas zeleň spěžinevolán dáHle – sněžív park Vigelanda...

Oslo pod sněhem: to je téma samopro sebe. A pro básníka. Nevím, zda mujsem práv, ale zkusil jsem to.

V Oslo sníh stěžněosněžilZ houslí něžnězní zpěv Solveižin...

My Středoevropané víme většinou jenmálo o této zemi, nejčastěji ještě něcoo jejích umělcích.

Fjord z mlhy zdvih sev OsloKdys žil tu IbsenCo let už prošlo...

Uprostřed města se mi nejvíc líbí za-sněžený park královského zámku. Nenívelký – i norský král je prý velminenáročný. Dříve prý jezdil lyžovat naHolmenkollen tramvají. To by si carskýgubernátor v Praze, Gusta Husák, ne-mohl dovolit.

I stráže zámku jsou spíš jen pro turistyna fotografování. Mají černé uniformya dobře se vyjímají na sněhu parku. Zce-la pokojně vedle nich posedávají kachnya stejně černě uniformované vrány.

Mráz v Oslo srážídech v bělČerný jak strážníi havran zde bděl...

Mříž kolem zámku je také spíš symbo-

lická, patrně nebude tak těžké do zámkuvstoupit. Takže mé verše jsou více daníliterární inspiraci:

Mříž zámku v Oslomrazem svraskáVšak dost slov -vždyť nejsem Franz K.

Díval jsem se, jak vesele vlaje nadzámkem nachová standarta králova. Jena ní – jako na naší české – lev, zlatěkrumplovaný. Jistě veselý. Jinak než tennáš český, vazal ruského medvěda. A nachvilku mi z toho bylo teskno -

Nad zámkem zlatěvlaje levV Oslo v blátěstesk mě zaleje...

To tál špinavě nejen sníh, trošku miotály i oči. Ale pak jsem si řekl: Nazdar,lve. Však i náš prapor bude zase vlát!

12

Aforismy

j

jurisdikceZákon zákonitě uzákoňujícísvou vlastní zákonnosti zákonitost

juxtapoziceMám jen podivný kes-on však je vše jiné než hez-

ounly jů and An-na hlavu s parohymýdlo s jelenem...

k

karanténaProč je vyhostili?Bez růžových brýlíbez ustání blili

Jan Jelínek

Malý slovník odcizených slov (6)

13

kariéraSlepá, utahaná kobylaz bůhvíkolikáté rukykterou kopanci a ostruhamineúnavně štveme dnem i nocívzhůru po vlastních zádech

kariózníJaká je to vlastně érav níž je cílem kariéra?

katastrofaV umění jsem odepsanýó, ty hrůzo hrůz!Moji múzu nepřijalido svazu múz

kádrový a personální útvarČistá práceruce nejvýš od inkoustumá i dalších výhod spoustu -jednoduše pero vezmetea nehodící se škrtnete

komunikéArmáda bojovala do posledního muževelitel se vzdal(Pěstuje teď růžena mundůr se vykašlal)

konfrontaceAch, to vskutku krásná kniha vyšlasličně vypravenávčetně skvělé sazbyzaslouží si zmínkuAle, ale, tahle brožovaná(hleďme na výjimku)propuštěna z vazbybyla na podmínku

kontraindikaceKdyby šlo jen o hruto by bylo fantůza každého z kompetentníchdiletantů

konzumKdo se rve o chlebavidí jenom chleba

korouhvičkaTa neměří na metryVyniká svou citlivostídokonce i na větry

kosmetická novinkaJen si pisálku hrej!Už je ve výrobě novýDEODISENT - sprej

kritika zdolaBezzubá je, dobou sešlápřipadá si stařePřed léty si otevřelahubu na zubaře

kumštýřKe každému kultustaví se jak k pultu

kvalifikaceHumor? Nejsme protia dravý ať je jako pstruzi!Ale jenom vocaď pocaďsoudruzi

14O všem možném

Alena Zemančíková

Brát věci vážněSkoro vždycky, když se objeví pokus

zavést ve společnosti pravidlo, které mázlepšit poměry, najde se dost posměš-ných komentářů, kde se napíše, jak tobude jenom k horšímu a nic se nevyřeší.Jen si vzpomeňme – nastalo to stejně,když se jednalo o to, jak by stát mohl po-moci ženám, které nedostávají od otcůsvých dětí výživné, jako tehdy, když sejednalo o tom, že by příspěvek od státuměli dostávat na bydlení nejen ti, kteří při-spívají prosperitě bank a stavebních firemsvými hypotékami, ale také ti, kteří opra-vují byty a domy staré. V poslední doběse takhle zesměšňuje návrh zákona protidiskriminaci a fyzické tresty, a také jsoupředmětem posměchu ti, kdo nechtějív Brdech radar. Také požadavek na tří-dění odpadu, kterým naše civilizacepřetéká, je doprovázen posměšky, že tobeztak nemá cenu. Žurnalistické prostře-dí se chová jako nejsilnější kluk z celé tří-dy, který podněcuje posměch vůči fyzic-ky slabšímu a chytřejšímu. A přitom, kdyžse člověk tomuto myšlení nepodřídí, při-jde skoro vždycky na řešení, které bymnohým opravdu pomohlo v nouzi. Nenítěžké se rozpomenout na nějakou ženunebo na cizince, které nezaměstnalinebo propustili kvůli tomu, že má častonemocné děti nebo prostě „není náš“.Osamělá matka, která nedostává od otcesvých dětí alimenty, má většinou potížezvětšené ještě tím, že si nemůže zaplatitnikoho na hlídání nemocného dítěte.A cizinec se těžko bude soudit se za-městnavatelem – ostatně kdo si dnestroufne soudit se zaměstnavatelem? Dětijsou drzé a svět je špatný a pár facekněkdy vypadá jako nejrychlejší řešení.

Jenže násilí plodí zase násilí a fackovanýžák bude mít jistě výborný vztah ke školea tatínek udílející výprask bude do bu-doucna zářným vzorem. A ten radar –cožpak takové obranné zařízení v historiiněco skutečně ubránilo? A ten odpad,cožpak si můžeme dovolit všechno ko-lem sebe jen rozhazovat?

Naše společnost, zpracovaná k usta-vičné spotřebě, je ve své veřejné podoběbezcitná a závistivá. Celá její politika sescvrkla na otázky financování – a je užjedno, jestli jde o zdravotnictví, školství,kulturu nebo církve. Veřejným zájmem ja-ko by nebyl obsah a smysl společen-ských institucí, ale jenom jejich ekono-mický rámec. Je otrava číst noviny... Takna závěr jeden veselejší příklad, na němžje vidět, jak zbytečné a hloupé tohle ze-směšňování je.

V páté třídě základní školy jsme mělipřednášku o zdravé výživě s promítánímfilmu. Rodina v něm snídala na pěkněprostřeném stole, na kterém byla sousta-va talířků a šálků, každý si mohl chlebanamazat čím chtěl a nalít si kávu, mlékonebo čaj. Přišla jsem domů nadšeněs návrhem, že to tak v neděli budemedělat taky. Tatínek se ale naštval, dal mipohlavek a řekl, že budu jíst, co přijde nastůl, a nebudu si vymýšlet. Pak se měještě rozzlobeně zeptal, jestli si myslím,že krade nebo ty peníze tiskne.

Dneska tak snídáme úplně běžně a ta-tínkovi, dnes osmdesátiletému, to nepři-padá divné ani marnotratné, Koneckon-ců jíme, co přijde na stůl. Tak snad majíreformní návrhy taky časem šanci, i kdyžmezi tou dětskou příhodou a současnostíje čtyřicet let.

15S kopce pod Antidivadlem

Jan Sojka

Léto s BavlnouShledávám velmi pravděpodobným, že

až budu spolu s vámi pročítat tyto řádky,zahraje na mé tváři šibalský úsměv. Buduse totiž se svými antidivadelními druhyrekreovat v Konstantinových Lázních a přitéto příležitosti jistojistě zavzpomínám,kde že jsme dopřávali své duši klid loni vestejném čase.

Probuď se, minulosti! Osvěž nám pa-měť a vylov ze svých útrob výjevy z loň-ského léta, kdy jsme byli hosty na letnímbytě redaktora Bavlny. Sám velký redak-tor a kritik nám přišel naproti, zastavilv Hořovicích vlak, svolal nás smluvenýmheslem „Vančura, Čapek, Čep, první cílje výčep!“ a husím pochodem jsme sevydali na cestu.

Po hospodském osvěžení následovaloubytování na venkovské haciendě mistraBavlny. Každý dostal svůj pokojík s pros-torným lůžkem, televizí, knihovnou, port-rétem majitele a šlapacím kolem. Nikomunevadilo, že bylo vodní. V rozlehlé jídelněnás zaujal nádherný krb, u kterého, jakvtipně Bavlna podotkl, za dlouhých zim-ních večerů rozjímá po anglicku. Zdi jídel-ny hustě lemovaly fotografie známýchčeských literátů, mnohé z nich nepostrá-daly věnování. Za zmínku stojí dedikaceod Kryštofa Haranta z Polžic, Bezdružica pána na Pecce: „Milý Vláďo! Mé srdcenetíží, žes bezvěrcem! Avšak že bereš,spílaje svým nepřátelům, do úst hruběmé jméno, toť bolí a z tvého chování hla-vu ztrácím!“

K hlavní budově náležely i dvě přilehléstodoly, které hlídala atrapa trojhlavého

psa známého z antického podsvětí. Prvníabecedně nacpaná tituly českých spiso-vatelů, druhá dle letopočtů napěchovánavším, co kdy redaktor Bavlna napsal.„Příští léto se postaví třetí stodola,“prohlašoval pan domácí s odhodlanoutváří, „chystám se zase trošku psát.“Nikdo z nás mu tehdy onen nápad ne-rozmlouval.

Strávili jsme zde dva neobyčejné veče-ry. Vždy jsme se uvelebili na terase a Ba-vlna na omšelém gramofonu pouštěl sta-ré vinyly s originálně namluvenými vzpo-mínkami Konstantina a Metoděje. Jistěžestaroslověnsky. K tomu jsme usrkávalikombuchu a náruživě hráli pexeso. Nikolis hrady a zámky, pohádkovými bytostmiči zvířátky, ale s portréty všech známýchspisovatelů. Z deseti her vyhrál Bavlnaosmkrát, já a David Charvát jednou. Bezvítězství skončil pouze David Brabec.Snad i proto, že si neustále pletl BoženuNěmcovou s Henrikem Ibsenem, Jaro-slava Vrchlického s Winstonem Churchil-lem a Vladimíra Novotného s T. G. Masa-rykem. Dva dny utekly převelice rychle,a když se s námi redaktor Bavlna loučilna zápraží se slzami dojetí, najisto a chlap-sky jsme mu slíbili, ať příští léto s našípomocí při stavbě stodoly rozhodně ne-počítá.

Slovo jsme dodrželi. Právě zvedámekotvy, abychom v jistém lázeňském barunepromeškali otvírací dobu. První přípi-tek věnujeme staviteli Bavlnovi, který v tu-to chvíli nejspíš tlačí kolečko plné cihela vzpomíná na éru budovatelské literatury.

16Plž smajlík

Kritikům kritiků

Nekamenujte kritiky,vždyť jsou jak noční ptácia mnohý ze své putykyse až pozdě k ránu vrací.A kdo bys po něm kamenem,on po tobě zas chlebem(neb není zlý, leč hrdý),však chléb jeho jest přetěžký,bolí to s ním, je tvrdý!

Hudebnímu skladateli a spisovateliKarlu Pexidrovi

Kdyby JUDr. Pexidrnebyl jenom práva Dr.,ale také doktor věd,neměl by na něj ani Děd.

Bažanty by pozval domůna Vícov v období honůa střílel by i bezděkyna hájené Bezděky.

Jakou však škodu napáše,když už tu není Lukáše?

Nedávejme mu proto viny,že píše samé Bláznivinya mívá často Přeludy,když komponuje etudy.

A dodejme, že k tomu všemuvyfoukl Polanovu cenu!

Spisovateli a dramatikoviJiřímu Č. Ulrichovi

Chceš být čilý natotata?– tak zapomeň na dramata,zavrhni Thálii múzua kašli na zdejší lůzu,vyžeň z hlavy všechny běsy,šetři slova, papír, lesy,neholduj již trinku více,vezmi příklad z Trinkewitze:

Pořiď si mladou Thaikua věnuj se haiku!

Básníku Pavlu Štýbrovi,vyklízeči sklepů a půd

Tak jako Krteček v zemi ryjea kochá se krásou poezie, ze sklepů prolézá až na půdubez růžové mašličky na údu,a zvratky slovního guláševyklízí z chléva Augiáše.

Kydej, Pavle, hnoje centyza kritiky, za docenty, slov metráky za Haráky,a za mě také jeden cent.A díky za ten kompliment,co vyslovil jsi právě dnes:V Plzni chcíp Malina a pes!

Václav Malina

Hnoje centy za docenty

17Mladý Západ

Bytí prý unavuje

Bytí prý unavuje:je zázrak, že tu ještě jsem,že slunce svítí,že kvítí na loukách se za ním otáčí,že mračí se mrak,že vůbec jen tak to všechno je – že vůbec – to ještě funguje.

Je zázrak, že tu ještě jsme,že ze dne na den dokolakaždé ráno noha nohu vystřídá a chodí,že všechna bída, ranní vzduch, co studí,že neznudí to bytí a že neusne,je zázrak – že tu ještě jsme.

* * *

Mám strašnou zlostNa záhrobectví, na nesmrtelnostNa sobectví věčnostiNestoudnost souzeníZvyklosti funebrákůNa vše, co z prachu povstáváCo nikdy nepřestává souditNa všechen lid, co věříNa hlídače dveří, na PetraNa vše, co nectí klid:Že se smrtí umírá i hříchŽe jenom smích a smíchu ozvěnyMezi hrobů kameny smí znít

Mají zlost – tihle Na všechnu minulostNa velké lidi a na radost…

Vánoce

Smrt v očích mívá sníh, když mrzne,když ve dne znamená pár hodin,když teplo nosí gin – a smích,když Vánoce jsou za dveřmi a jmelí

na dveřích,když každý hřích se tváří důležitě,když sítě výčitek se halí do kytek

a do věncůa vztek se skrývá – vztek se nenosí.Spadla klec, padla nálada – je prosinec!

Smrt v očích mívá sníh – aspoň na pár chvil,

když král ubohých se narodil!

Panence

Voníš – vzpomínkou, jako když dýmkou projde dým.Voníš – jak rým na podzim,když sním.

Voníš – vždyť víš,jako lékořice, jako máta v čaji,když kamna hrají praskáním,když sním.

Voníš mi ve snech a ve spaní,bereš mi dech, paní,když ležíš na zádech,když spíš.– Voníš.

Štěpán Kovařík

Že tu ještě jsme

18

Hádanka

Mít se dobřeStát pod Ježíšema poslouchat vůni lidía poslouchat pár obyčejnýchnebo výjimečnýchmožná šťastných, kdo vípanáčkůpouštějících tónyhluchým lidem

Přemýšlímzkoumám krokya mám z toho radostTen mistr s cigaretou v ústechhoupající se přiblble sem tamnetuší který pták si dřívsmočil do vody nohya zase odletí – vím to

každý vidí něco jiného a jinakúplně

Strávit s tebou odpoledneje ztracenej časzachytily mé ušimezi desítkami lidíkolem mé kůže

Nic si o tom nemyslím

Na loďkách si pohodovělidi vypráví své příběhya ani netuší kým teď jsousnad se mýlím

Moji cigaretu unesla vodaa už dávno odplula

A já tu pod křížem nechávám hřátteplo do zadje to příjemnévítr už dávno netančí

A já odtančímA postojím na chviličkuu silnice na přechodua?No a budu se dívat a smát

Zítra?Bude se to opakovatale obráceně, narubyzastavím a přetočím asi časJsem proměnliváteď rádaA ne zbytečně...

Hustej dým

Hustej dýms vyhaslou svící prohráldělil jen dech…

Hořela dlouhobez přestánízcela jasná

Nechala stékatpomalu mizelapohlcovala něhou… tě

A němotasladkáchvěla se mezi napjatými zdmi

Lucie Steiner

Desítky lidí kolem mé kůže

19

Zpívalo to mnoho chvila tytančil jsi kolema rány jejízaceloval

Přes tebeani na druhý dennebylo vidětOna pouze se dívalakdy spojíš sezmizíš

Zprvu zmiz!pak…zmiz?

Držel sesv jednom místětam a nebojinde?

Hořela a hořela

A ty si čekáš až se do ní vsáknešjakolej do kůženež vyloučí prach

Kdo z nás za to můžekdo je vinen a kde je soudce?

A pak tečka s vykřičníkemnesnáší se s otazníkem…když kapka potu polibku vezme dech

Láska

Otočil se ke mně zádydělal že spíani se nerozloučila mě nechal koupat se v slzáchs napůl krvavým tělem

Zima která mnou procházelatak jedovatázláa ve vzduchu mi zpívalaněco o teplu ve svírajících se dlaníchdo kterých nikdy neulehnu

Už není co by nás hřálocity neexistujouaspoň nev bezmoci

Onnaháčměl v úmyslu mi pomoctpropíchnout mě nožemdůkladně schovat mé vnitřní vnitřnostina potřebné věcipověsit mou hlavu na stropz vlasů udělat koštěnohy použít jako květináčea mou kůží se zahřát!

Neudělal toasi mě má rád

A tak tu ležímedva naháčikteří se bojí usnoutv hlavě obavuže se už neprobudí

Naháč vedle naháčedo hodinyzkamení

20

* * *

Není tomoje chyba.A to, co ze mnespatříš v odrazu mezioky sítnicového oděnísrdce,už možná tak úplně nenímoje starost.Jak ty můžeš nutitmne k setrvánívěrnostitvé představě,když již od počátkujsi vlastněs někým jiným?Snad ani netušíš,jak snadno můžeš mařitpouhým sevřením dlaně.Odvráceným pohledemzastavit zmatené bytía ubíjeníse.Ukonči to mé putovánítam a zpět,než jednou ztratímsíluk návratu.Možná je to pro tebe,jako když ochutnášsladkou jahůdkuv karamelovém župánku.Ovšem to bodnutí,než se mne dotknešsvými rty,zanechá jizvu,které se nikdynezbavím.

* * *

Nazvat tobezcitímby se možná dalo, alestejně si myslím, žeto taková věda není.Ta pravávědamá krom tohona všechno nějakýprostředek.Jak natohle,tak nato,před čím se chvěješprávě ty.Na všechno se dánajít nějakýdivuplný oválek,se kterým procitnešdo úplně jinéhosvětla.

* * *

Po divokém blouznění,po… ma… lém probouzenísvětelný přelud v úderu časuzhasne a rozzáříoči v pohledu na sebe.Stejně tak náhlevšechnomrknutím oka uzavřea zbude jenticho.A pakzmizí i ono.

Lomi

Fragmenty

21

* * *

Setrvávala v tichosti a jejíkontury nevyvolávalyv okolním vzduchuani ten nejmenší pohyb.Nic z toho alenic z toho neznamenalo.Naopak…Ta nehybnost byla příslibem něčeho,co v několika málozáchvěvech času přijde.Co se rozpoutá náhle,pohlédne na mneokem uragánu apojme mne.Pohltí.

* * *

Nadechla se azavřela oči.Všechno kolem seuzavřelojak hladina po dopadumyšlenky,k níž kdosipřivázal kámen.Důležité ale byloto ticho.To klidně plynoucí,jemně laskající,všeobjímajícíticho.Dostala se dovnitř,byla v něm ajím prostoupená.Pohladila svojipupeční šňůru anašlapro něj ještě hezčíjméno.

* * *

Pohledem na pohybsrdceskrze má prsaa poslechem jemnéhošelestu hebkostimé kůžetak trochu trávíma pak opět oživujičas.Nejsme vyloženě přátelé, aleani v tom to nemá cenu hledat.Prostě si tak spoluvycházíme.Někdy někam aněkdy třeba idobře.

* * *

Když ti posílámta slova,nepřemýšlím nad nimi.Přemýšlím nad tebou ao tobě av toběse úplně utápím.Je to to, co se ve mně náhlezrodía já to prostě musímpromítnout do nitraalespoň takto.Je to jakopříběh, který můžeme rozehrát,aniž by z toho muselnutně vzejít vítěz.Ale nevadilo by anibýt na postu poražených.

22Postludia

RejuvenaceJakže může vypadat autorův návrat k tvůr-

čím kořenům aneb vydání juvenilií? Třeba tak,že se plzeňský Jan Jelínek rozhodne vydatv edici Ulita sbírku textů zvanou Juveniliana,jejímž posláním je nejen rozjitřit nostalgickoumysl autorovu, ale také se představit literární-mu životu i jako básník. Jenomže pozor! Jistěje vše psáno básnickým jazykem, můžeme sevšak dohadovat, do jaké míry se jedná o poe-zii a kdy už jde o jakési zhmotnění vnitřníhomodelu, promítnutí výtvarna do literárna – po-slední část není náhodou nazvána Z malířovaskicáře. Právě zde je možno při četbě cítitvrchol celého textu: lze rozeznat inspiraci sur-realistickými postupy – surreálně laděné jsoui autorovy vlastní ilustrace. Už nadreálná kari-katura ženy na obálce publikace signalizujedalší důležitý instrument, přesněji humor.V textíku Kanibalada ze strážní budky siJelínek tropí šprýmy jednak s výpomocí pros-tých rýmovaček (rýmy jako roboty-boty, stojí-hnojí, bajonety-flašinety), druhak samotnýmobsahem: sebepozření textu je v závěrečnéstrofě vypointováno poťouchle písničkovým„Zapomněli na vojáčka/ dodnes mohl by tamstát/ ale on byl od malička/ zvyklý dojídat.“Nesmím nezmínit i erotickou hříčku Sci-fiHašlerka, jejímž protagonistou je zvrhlý UFOn– s již zmíněnou Kanibaladou má tento kou-sek společnou nejen jednu nit, jsou to totižironicky rozverné sestry.

Ale už vážně, ano? Od imaginačně boha-tých rozjímání přejděme rovnou k až realistic-kému náběhu: ve vzpomínkách na babičku,která „měla těžký život/ s opilým štajgremv Růžodolu/ a pak sama v Praze/ s třemikrásnými dcerami/ Od té doby šetří/ a já sivečer nemohu listovat/ ve starých knihách/se švabachem a Asyřany“, jsem si, ach ano,zanaříkal s autorem. Nedojalo mě ale to, že tobabička, ať už reálná nebo fiktivní, měla těž-ké, nýbrž ta skutečnost, že každý z nás jevíce či méně nostalgickým. Neumíme tomuuniknout, dožene nás to vždy ve chvíli, kdy tonejmíň čekáme, a tak to může býti, vylovímodborný termín z hlubinných vzpomínek, tzv.

spálená kaše. Vidíte? Nyní vzpomínám na to,jak jsme si po dvorcích hráli na schovávanou,bylo nám kolem dvanácti roků, byli jsme samádíra a špína, zkrátka slast. Avšak o mě nejde.Mělo by se to točit kolem jinošské asipoezieJelínkovy. Mám v záloze pár trumfů, otázkouzůstává, zda jsem nezapomněl na pravidla.

Co to tedy držím před sebou, sem tam se po-dívám dovnitř, hledám v tom, orientuji se podlenázvů? Asi něco jako důkaz – toho, že se dápsát báseň i bez chladného propočítávánímetra, a toho, že každému autorovi je líto, kdyžse jeho texty neproderou ven a že každé navra-cení k „okovům slov“ je očistné, protože textymají úžasnou schopnost „zamrazit“ minulost,konzervovat ji, a my (ani nemusíme být autoři)se divíme divům. Jak už bylo napsáno v doslovuVladimíra Novotného, můžeme být, po těchtomladických textech, zvědavi i na texty již „vycvá-lané“, neboť lidé – a autoři zvláště – mají zrát.

Vojtěch Němec

Z českých rovů a hájů

Pax iiscum – Radnice

Radnice tvořily centrum šternberského do-minia. Pravděpodobně zde byl pohřbenJoachim Sternberg (1755-1808), o němžjsem se zmínil v Plži č. 3. Podrobnější prů-zkum neprobíhal, ale i tak je těžké dohadovatse, kam by byly ostatky slavného přírodověd-ce uloženy. V augustonovském kostele sv.Václava se nepohřbívalo.

Na hřbitově se můžeme setkat se dvěmazajímavými literáty. A. V. Jaroš (Alois Vaněk,1893-1977) byl obchodním ředitelem Škodo-vých závodů a především se staral o jejichlukrativní obchody se zbraněmi. Byl sice v ro-ce 1949 propuštěn, ale do podniku a jehoarchivu měl volný přístup. Zlikvidoval zdevšechny dokumenty o sobě. Je autorem ro-mánu Vír (1927), rozlehlého pokusu o zachy-cení ovzduší Plzně počátku 20. století vrcho-lícího tragickým výbuchem bolevecké munič-ní továrny na sklonku první světové války.

23

Petr Fingal (František Fingl, 1889-1940)byl schopným, obratným, publicisticky zběh-lým žurnalistou. Dovedl kombinovat příběhy,dovedl přejímat z tvůrčích postupů soudobéliteratury. Několik desítek dramat, prózy, ro-mány, básnické sbírky svědčí o talentu i psa-vosti. Uznání zaslouží založení časopisu Vzlet(1917-1919). Plzeň tak získala literární perio-dikum vyšších ambicí. Ty pak dovršil Pramen,ovšem již za řízení Jana Vrby, Emila Vachkaa Bohumila Polana. Vrba se bránil Fingalo-vým příspěvkům, v dopise Polanovi třebaspředpokládá, že Fingalova ješitnost přivedežurnalistu na morální šibenici.

Václav Kotva (1922-2004) byl hercem. Re-žisér a herec Jan Kačer ho označil za velkéhoherce malých rolí. Vytvořil jich ve filmu i tele-vizi přes dvě stovky (mimo jiné Jana Zajíce veSpalovači mrtvol, Jana Páně ve Farářově kon-ci). Po Ostravě působil v Národním divadlei Činoherním klubu. S nesmírnou obětavostíse v rodišti věnoval proslulému radnickémuochotnickému souboru, jemuž režíroval okolotřiceti představení. Není divu, že napsal něko-lik dramat (například Osmička odvahy, Os-mička bojuje). Jeho křesťanské přesvědčeníovlivnilo i spirituálně zaměřenou básnickousbírku (Vyznání). Publikoval také odborné prá-ce zaměřené na herecký slovní projev.

Připomeňme si ještě Boženu Kamenickou(1898-1996), jejíž obdivuhodné diagnostickéi léčitelské schopnosti přispěly k jejímu res-pektu i proslulosti v celé republice.

Viktor Viktora

(Ne)kriticky

Vánoční dárekod Miloslavy Ledvinové

Těsně před vánočními svátky naděliloplzeňské nakladatelství Nava všem náročnýmčtenářům velmi zajímavý dárek. Po všechtěch literárních výhružkách ruskému prezi-dentovi a mrtvých amerických vojácích kolembrdského radaru uvedlo na trh novinku Milo-

slavy Ledvinové Víření. A to vše ve velmi vkus-ném balení, nutno dodat. A uvážíme-li vstříc-nost, s níž se nakladatelství ujalo rukopisu,který zpracovávající agentura dodala ve stavumírně řečeno nepřipraveném, zaslouží si Na-va celý jeden oslavný odstavec. Tak to je on.

Do povědomí čtenářů Miloslava Ledvinovávstoupila v roce 1995 steinbeckovsky ladě-nou novelou Bratři, po nich následoval auto-biografický Otec a syn a celou autorčinu„venkovskou trilogii“ uzavřela v roce 2000próza Kateřina. V ní dovedla Ledvinová svůjstyl téměř k dokonalosti. Po dalších čtyřechletech vychází poněkud rozpačitý Den bezlásky, který ovšem předznamenal odklon odpro Ledvinovou tradičního prostředí vesnice.Próza, která se čtenáři do ruky dostává nyní,představuje syntézu venkovského a měst-ského, kdežto další díly trilogie Víření, kterézatím existují jen v rukopisech, můžeme smě-le zařadit do tzv. městské série.

Trocha matematiky ke zmatení čtenáře:rukopis Víření, který vznikal v letech 1975-1980, se skládá ze tří na sobě naprostonezávislých příběhů. Vydaná kniha je posled-ní částí trilogie a i ona sama je dále dělena dotří celků. V tom prvním se seznamujemes hlavními i méně důležitými postavami. Au-torčin styl „víření“, inspirovaný anglickými mo-dernisty počátku minulého století, je zde nej-patrnější – dochází tu k častému prolínánírůzných časových rovin a autorka často měníi osobu vypravěče. Hlavní hrdinkou je Kris-týna Hanigová, která přichází o oba rodičea posléze je odloučena i od svých bratrů.

V druhé části se vracíme do padesátých letminulého století a sledujeme příběh Kristýni-na otce, kterého se snaží zničit jeho sok v lás-ce. Ledvinová zde oživuje téma násilné kolek-tivizace českého venkova, tj. události, kterévýznamně ovlivnily i autorčin osobní život. Tře-tí díl se odehrává v osmdesátých letech a líčíKristýnu jako ženu stojící před zásadním život-ním rozhodnutím.

Celou knihou, jako ostatně všemi prózamiMiloslavy Ledvinové, se jako červená nit vinemotiv hledání lásky. Kristýna velmi brzy ztrácítu rodičovskou a snaha nahradit ji selhává.

24

Její partnerské vztahy jsou založeny na ma-nipulaci, závislosti a využívání toho druhého.Bude-li Kristýna ve svém hledání nakonecúspěšná, to se čtenář, jak už bývá u Ledvino-vé zvykem, dozví teprve v závěru prózy.

A dostat se v této knize až na poslednístránku musím jen doporučit. Ledvinová svépříběhy skládá z řady zdánlivě nesouvisejí-cích prvků, které se spojí a vytvoří obraz prá-vě až závěrečnou větou. Byla by škoda ne-chat si tento čtenářský zážitek ujít: Víření setotiž dá srovnat s malými velkými knihamiautorčiny „venkovské trilogie“.

Dagmar Kuncová

Literární historik seaktuálně porozhlíží

Pražské nakladatelství CZ Books už v roce2006 souhrnně publikovalo sloupky literární-ho historika a kritika Vladimíra Novotného,které psal od prosince 2002 do konce roku2005 pro týdeník Reflex on-line. Vzhledemk tomu, že plzeňský literární vědec dál vespolupráci s časopisem pokračoval, ale v prů-běhu jara 2007 bylo jeho sršaté porozhlíženíz úradku mocných ukončeno, „nabídla“ se(a nyní byla i využita) možnost předložit čte-nářům v rozšířeném vydání soubor „sloupkůpro Reflex“ v jejich definitivním úhrnu.

Komplet dvou set šestnácti příspěvků sou-střeďuje v knize Literární reflexe 2002-2007úvahy nejen o literatuře samé, ale také,a možná dokonce z větší části, o našem lite-rárním životě. A je jen dobře, že vznikla tatomozaiková kronika literárního počínání v čes-kých zemích na samém počátku třetího tisí-ciletí, vždyť písemnictví má často schopnostpostihnout ducha doby vůbec nejhlouběji.Četba Novotného sloupků je navíc nadmíruhravou školou kritického myšlení. Autor ob-vykle vtipně glosuje či komentuje nějakouaktuální událost, zároveň hned zpochybňujenabízející se jednoduché hodnocení či leh-kým perem demaskuje účelové předstírání.Nevynechá však žádnou příležitost k pouká-

zání na skutečné tvořivé úsilí. Píše sice ve-směs o životě literárním, ale cožpak v kultuřevůbec či v běžném životě kolem nás to „cho-dí“ jinak? A tak kniha ve svém souhrnu jeparadoxně o své době více vypovídající nežnejrůznější jiné krátkodeché soubory fejeto-nů, úvah či rozhovorů s širším zacílením.

Jelikož autor působí již řadu let jako peda-gog na Západočeské univerzitě v Plzni, ne-jednou své reflexe dokládá příklady z regio-nu, který se snaží pilně obhlížet i měsíčníkPlzeňský literární život. Kromě zviditelněníPlže v nadregionálním médiu zmiňuje Novot-ný například soutěž Literární Šumava, udíleníCeny Bohumila Polana či velhartické Dnypoezie s nepostradatelným básňobusem. Naokraj svého klostermannovského zamyšlenípřipomene záslužnou publikační činnostplzeňského občanského sdružení Pro libris.Upozorní také na talentovanou zbůšskou de-butantku Jakubu Katalpu i na renomovanébásníky Josefa Hrubého a Karlu Erbovouu příležitosti jejich nominací v klání o Magne-sii Literu. Anebo ve sloupku Maďaři v Plznipřibližuje aktivity Galerie města Plzně, a toz podnětu jejího ředitele Václava Maliny ne-jenom výtvarné, ale i literární.

Neúnavný literát Vladimír Novotný je zavšech okolností brilantním stylistou. Jehoslovní ekvilibristika má přes přehršel oslni-vých kliček vždy „tah na branku“ a jen zcelavýjimečně nevytěží úplně přesně pojednáva-né téma. Při vzpomenutí přetisků textů, kterék nám poprvé doputovaly za první a druhérepubliky a nyní jsou znovu vydávány v novéedici nakladatelství dybbuk, se například ne-zmíní o původním překladu Ladislava Matějkydvou Verlainových básnických cyklů, nebo přiuvítání dvou svazků sebraných spisů Ladisla-va Klímy Mea a Hominibus nepřipamatujepředcházející vydání jeho Velkého romanuv téže ediční řadě. Je zřejmé, že autor nemápokaždé za zády tak přísné oponenty a ko-rektory jako v redakční radě Plže.

Spisovatel již knižně vydal plnou desítkuodborných publikací, v posledních letech na-příklad tituly Paradoxy a paralely (2006), Ese-je o ruských spisovatelích (2006 – je škoda,

25

že žádný ze západočeských rusistů se zatímv Plži neodhodlal k jejich recenzování) či Tanaše postmoderna česká… (2008). Nyní sejiž napodruhé zdá, že drobnější publicistickéútvary, podobně jako u Karla Čapka či Ludví-ka Vaculíka, jsou plnohodnotnou součástí je-ho díla. Rozhodně by bylo užitečné vydati dva podobně laděné a již uzavřené soubory– sloupky psané kritikem pro literární obtý-deník Tvar a Pondělníky Portálu publikovanéna Portálu české literatury. Pohled na sou-časný literární život by se tak prospěšně pro-hloubil a přehledně rozšířil.

Vladimír Gardavský

Něco se stalo

Zemřel mi přítel

Možná Jindřicha Konečného neměli úplněvšichni rádi, možná někomu připadal jakočlověk nesešněrovaný žádnými konvenčnímitkanicemi, a to také nebyl, což, jak víme, způ-sobuje četné problémy a ještě hojnější pří-koří, ale já ho právě proto uznával co přítele.Napsal jsem v posledních letech čtyři desítkynekrologů a jde o žánr, který by literární his-torik hodný toho jména měl zvládnout se ctí,arciže i se žalem v srdci. Leč v případě JindryKonečného se mi obvyklé žánrové sentencetohoto typu nijak nederou do pera: odešelčlověk, kterého jsem měl rád.

Seznámili jsme se na setkáních Střediskazápadočeských spisovatelů, kde se objevo-val věru častěji než já, ačkoli, jak říkával, sitam vždy připadal jako cizinec. Také že byl: ažz Karlovarska, až z Krušnohoří, až z HorníBlatné! Tam vyrostl, tam žil a pracoval, tam hozatkla StB jako tajnou pravou ruku PavlaTigrida, odtud putoval roku 1983 do kriminálu– a opět odtud v roce 1990 pro změnu doParlamentu České republiky. Leč dosti poli-tiky, ani na Ministerstvu zahraničních věcí siKonečný dlouho nepobyl, mrška život muv tomto směru nepřál. Dopřál mu, hornobla-tenskému nástrojáři, alespoň absolutorium

z filosofie na Filozofické fakultě UK v Praze.A také radost z psaní: první knížku veršů s ví-ce než výmluvným názvem Antiskepse uveřej-nil v Plzni již roku 1981 – a po roce 1990 ná-sledovaly další a další básnické sbírky a sou-bory aforismů, jimž říkával „nápadíky“.

Vyvinulo se to tak, že sice Konečný víc doPrahy přijížděl a já z ní víc odjížděl, přesto jsmese leckdy setkávali, byť jistě méně často, nežbychom si přáli. Obecně řečeno jsme chodí-vali na pivo, jenže na popíjení skoro nedochá-zelo: vedli jsme nekonečné sokratovské roz-pravy i platónské dialogy, řeč věru nepostálaani na okamžik, s Jindrou byla radost konver-zovat a nebyl to žádný marný pivní tlach. Studiafilosofie a zvláště moderních dějin si jako bynesl hluboko v krvi a své aforistické myšlenío ně zjevně opíral. Na první pohled jsme ne-měli mnoho společného, určitý generační roz-díl nehrál velkou roli, ale Konečný těžil z řadylet života i práce v pohraničí, ze zkušenostivězeňské i z poznatků z politického výsluní, jábyl ve srovnání s ním výhonkem metropolitníhoakademického světa badatelského i někdejšístálicí pražské literární bohémy. Jenomže obajsme tohle všechno nepokládali za směrodat-né, nerozumovali jsme nad tím, neboť beztak –jak se praví v jednom z Konečného nápadíků –„rozum vždycky zůstane ve stínu duše“. A při-pomeňme si i jeho rozumné konstatování, že„život je pouhý útěk z věčnosti“.

Asi jsme se dobře doplňovali, měli rádi lite-raturu a historii a snad nás spojovaly i některéobdobné tragické zážitky životní, třebaže asinejsou v lineární rovině souměřitelné. Z jehoúst se mi dostalo největšího uznání za moukritickou publicistiku v 80. letech. Tebe mělitenkrát zavřít, ne mě, opakoval, a já se vždyzahanben rděl někde pod stolem. Nosíval misvé básně, nemálo z nich jsme otiskli v Plži,ale zdaleka ne všechny: vždy jsem ho vybízelk textům tryskajícím z čarovně skeptickéholyrismu, který jeho imaginaci pozdvihoval, za-tímco satirická a ironická struna mi připadalaaž druhořadá; natolik suverénně si s ní vědělrady. Méně již s některými životními situace-mi: však napsal, že „být slušný v Čechách jeurčitý způsob sebeničení“.

26

Před časem přijel z Horní Blatné, z okolítajnosvitných Vlčích jam, na plzeňské oslavymých šedesátin, stejně jako jiní přespolní –Viktorie Rybáková nebo Vojtěch Němec.Jsem jim za to vděčen a těšil jsem se na Jin-drovy sedmdesátiny v červenci příštího roku.Už se netěším: Jindřich Konečný zemřel20. března v plzeňské nemocnici. Co k tomudodat? Řekl to naštěstí za mne on sám: „Osudje v podstatě také jenom člověk.“ Díky, Jindro.

Vladimír Novotný

Navždy mladík Vlastík

Říkat legendárnímu Vlastislavu „Hadži“ To-manovi (nar. 17. 7. 1929 v Plzni) familiérněVlastík? Sám si o to říká! Jak a čím?

Věčným chlapectvím, entuziasmem, ener-gií, nadšenectvím i touhou tvořit. Ale i žít.Nikdy se nevzdávat. Ale i žít. To bych ještějednou zdůraznil. Málokterým časopisem dětitak žily jako jeho „ábíčkem“. Po desetiletí stá-lo za to. A kromě toho, že psal, tak i vychová-val, a podle mne skvěle. Čím víc dnes panaTomana poznávám, tím víc mu propadáma někdy mi už připadá, že jsem s ním vyrů-stal. Tu čest ale měli jiní a nelze nezávidět anijeho pozdějším žákům i redakčním a životnímsouputníkům. Hezké narozeniny, Hadži!

Ivo Fencl

S kůží na buben

Post scriptum Metternich

V dubnovém čísle Plže vyjadřuje EvženPěnkava, znalec soudobé české literatury,pochyby o označení kancléře Metternicha zareakční osobnost (Jakým metrem na Metter-nicha?, s. 26). Reaguje tak celým sloupcemna březnové Pacem iiscum, kde je kancléřzmíněným slovním spojením charakterizován.Argumentuje míněním anglického „renomova-ného“ historika Alana Skeda, autora „erbovníknihy o habsburské říši“, podle něhož byl

kancléř „nejvýznamnější postavou habsbur-ských dějin 19. století, žádný filistr, žádný furi-ant za pecí“, „podařilo (se mu) evropské vel-moci přesvědčit, že Rakousko má v Evropěsvrchovaně významné postavení …na rozdílod západní Evropy zůstala vídeňská monar-chie díky tomuto politikovi ušetřena revolucí“.

Zůstaňme jen u této citace. K ní lze pozna-menat, že jen do roku 1830, kdy žádný státSvaté aliance nezasáhl po boku Rakouskaproti francouzské revoluci měnící dva panov-níky, habsburská monarchie požívala svůj po-napoleonský respekt. Kancléři se v onom ro-ce dostalo odmítnutí finanční pomoci i odbankovního domu Rothschildů. Politickouideologii začínala vytěsňovat politická ekono-mie a západní Evropa se mílově vzdalovalapoměrům v monarchii. To si Metternich ne-uvědomoval. Revoluce v Řecku (1821) a Bel-gii (1830) přinesly národům těchto států sa-mostatnost. Improvizovaná revoluce v Rusku(1825) otevřela prostor samoděržaví, ježpředčilo metternichovský absolutismus. Po-rážka revoluce v ruském Polsku (1830) utopi-la v krvi touhu po samostatnosti. Podobné re-voluce se sice dunajské monarchii vyhnuly,o to silnější pak byly jejich poryvy ve Vídnia v Uhrách v roce 1848. Pražské barikádybyly v tomto kontextu epizodou. Kancléřůvpád byl nevyhnutelný. Revoluce se však vy-hnula Anglii, ale to už souviselo s jejím libera-lizujícím vývojem od druhé poloviny 17. stole-tí. Ještě poznámka – perfektně organizovanýaparát policie, tajné policie i cenzury svouefektivitou do určité doby dovedl eliminovatrevoluční nálady. Hůře se mu dařilo u karbo-nářů v severoitalských rakouských državách.

Viktor Viktora

Gratulace?

Marcipánový dort s titulem „45“ dostalv dubnu Ivo Fencl od své kolegyně v Západo-českém muzeu, kde je zaměstnán. Stručněk tomu podotkl: „Už jsem bohužel tak starej.“

(jho)

27Kom(i)x

Červen 2009Kruh přátel knižní kultury

Na pořady KPKK je vstup volný. Do Polanovy síně je bezbariérový přístup.Programy KPKK jsou realizovány za finanční podpory Města Plzně a Ministerstva kultury ČR.Členské příspěvky KPKK na rok 2009 v nezměněné výši 50,- Kč je možno hradit v kanceláři Polanovy síně.

Kruh přátel knižní kulturyvás zve do Polanovy síně Knihovny města Plzně (B. Smetany 13 – 2. patro)na své pravidelné večerní pořady

3. 6. – 19.00 – prezentace publikace:

Bohumil Jirásek – Dějiny literaturyv západních Čechách (1890-2006)Uvádí Viktor Viktora

Pozvání Knihovny města Plzně:

9. 6. – 17.00 – Dante Alighieri: Nový životúčinkují Milan Friedl a Bohumil Švarc

hudbu pro cembalo a violu složil Zdeněk Zahradník

hrají Zdeněk Zahradník (piano) a Anna Sliegerová (housle)

Tiráž

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýZástupce šéfredaktora: Vladimír GardavskýRedakce: Jana Horáková, Helena ŠlesingerováRedakční rada: Josef Hrubý, Bohumil Jirásek,Jan Sojka, Dagmar Svatková, Milan Šedivý,Viktor Viktora

Adresa redakce: B. Smetany 13, 305 94 Plzeňtel.: 378 038 206, 378 038 207 e-mail: horakovaj@plzen.eu, slesingerova@plzen.eu

Vydávají občanská sdružení Pro libris,Ason-klub, Kruh přátel knižní kultury,Středisko západočeských spisovatelůa Knihovna města Plzně

Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vhrsti

Vydávání je povoleno Ministerstvem kultury ČR. Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž – Plzeňský literární životročník VIII, č. 6, červen 2009www.knihovna.plzen.eu

Náklad 500 ks ISSN 1213-9890

Tisk: MK-tisk Miroslav Kratochvíl

Vychází za přispění Města Plzněa Ministerstva kultury ČR

Noví autoři Plže:

Anna Jeřábková – narozena 1944 v Plzni, absolvovala Pedagogickou fakultu v Plzni, působilajako učitelka ZŠ v Horšovském Týně, podlehlazákeřné nemoci v roce 1989, výbor básní z let1962-1988 Všechno je to náhoda vyšel jakosoukromý tisk v roce 2008

Milan Karpíšek – narozen 1963 v Plzni, absolventVŠSE v Plzni a hudební teorie AMU, skládá hudbu,píše písňové texty a scénáře, pracoval v hudebníredakci plzeňského rozhlasu, nyní svobodné povolání – hudebník, herec, žije v Chrástu u Plzně

Štěpán Kovařík – narozen 1984 v Plzni, studuje FF UK, obor filozofie, žije v Plzni

Lomi – vl. jm. Zdeněk Lomička, narozen 1977 v Plzni, kde žije a pracuje jako programátor. Člen Ason-klubu

Lucie Steiner – narozena 1990 v Klatovech, studuje na plzeňské Konzervatoři(klarinet), žije v Hojsově Stráži

V příštím Plži čtěte:

Trapsavec – výběr textů z trampských literárních soutěží