PlžPlzeňský literární životPro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelůKnihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kulturyRočník IX / 2010 / Číslo 11

11

Obsah

1 Editorial

Laudatio pro Plzeň2 Vlasta Špinková: Se všemi plzeňskými zvony

Jubileum3 Jiří Kolář: K máchovskému výročí4 Karel Trinkewitz: Ouplného lůna krásná tvář6 Evžen Pěnkava: Macho? Mácho!

Poezie6 Jan Jelínek: S rajským plynem do pekel

Próza10 Jarmila Jetlebová: Tři povídání o chaloupce

O všem možném12 Oldřich Janota: Nepokladené otázky

S kopce pod Antidivadlem13 David Brabec: Kvalita kvantity

Listy Ason-klubu

Kapky deště15 Jiří Kolář: Pohřeb v krajině

Antibukolika16 Stanislav Bukovský: Všechno je v pořádku

Stopy18 Jiřina Fuchsová: Jasná zpráva o republice II

Postludia22 Vojtěch Němec: Krystalizace jednoho osudu

Z českých rovů a hájů23 Viktor Viktora: Pax iiscum – Nepomuk

(Ne)kriticky24 Martin Šíp: Očima spottera25 Vladimír Novotný: Svědectví plzeňského

evangelíka

Něco se stalo26 Vladimír Páral: K jubileu Stanislava Burachoviče 26 Evžen Pěnkava: Nový prostor pro západočeské

autory

S kůží na buben27 Vladimír Novotný: Na Dušičky bez Pěší zóny

Kom(i)x28 Vhrsti: Na procházce

Byl-li kdy klasik evropského romantismuKarel Hynek Mácha v Plzni, anebo toto městos velbloudem ve znaku nikdy nenavštívil? Tojsou takové lehké kvízové otázky, k nimž sesluší přihrát ještě jednu, neméně nevinnou:ve kterém městě započal Mácha své putovánípěšmo až do slunné Itálie? K správným od-povědím nevede žádná trnitá cesta, nicméněsnad každý uzná, že též Plž se musel k ce-lorepublikovým oslavám 200. výročí Mácho-va narození patřičně připojit. A to v duchuzpůsobů různých, autorskou úvahou i kvazi-postmoderním poloparodickým veršováním,především však přetištěním starší exilovépolemičky z pera Karla Trinkewitze, textu,který věru nic neztratil na svém polemickémzaostření. Takže i Plž nechť je viděn v dlouhéfrontě máchovských gratulantů, neboť rovněžon se takto přičinlivě zapojil do velkého ná-rodního „máchání“! Leč ulitu si tím nemastí.

A co dalšího nabízí listopadové číslo, a toani ve stínu Máchy, ani ve znamení Máchy?Plzeňské básnické imprese Vlasty Špinkovév rubrice Laudatio pro Plzeň a nejednou jadr-né až bezohledné protikonvenční verše JanaJelínka, pěkně zčerstva rozkacené a sardo-nické. Poprvé se v Plži jako prozaička před-stavuje Jarmila Jetlebová – a určitě nikoli na-posledy. Sušický Jiří Kolář do měsíčníku při-spěl nejenom máchovským zamyšlením, aletaké působivou etudou v duchu lyrizovanéprózy. Podruhé vítáme na stránkách časopisuznámého básnícího hudebníka Oldřicha Ja-

notu v roli fejetonisty a jistěže předkládámei další sarkastická rozjímáni Stanislava Bukov-ského: z autorových ještě neuveřejněnýchtextů by stálo za to sestavit nějakou elektro-nickou přílohu Plže! Otiskujeme závěrečnoučást reportáže Jiřiny Fuchsové z jejího loň-ského putování plzeňským světem a držímebásnířce palce v úsilí o zbudování Památníkuzahraničních Čechů. Rubrika Mladý Západ jeplných pět let stálicí našeho časopisu – lečsportovní terminologií řečeno si pomalu říkáo vystřídání a do listopadového čísla se zkrát-ka a dobře nevešla, jakáž pomoc! Pozvolnase už loučíme s rubrikou S kopce pod Antidi-vadlem, ale s Antidivadlem věru nikoli – a kdoví, s kým vším to půjde s kopce mnohem víc!Určitě ne se Stanislavem Burachovičem, je-hož říjnové šedesátiny nám připomněl sámVladimír Páral – další plží debutant!

Na otázku Literárních novin, která konkrétnížena se jí vybaví ve spojitosti s kulturním a spo-lečenským životem Plzně (jelikož toto město jerodu ženského), odpověděla Helena Šlesinge-rová, že prý Karla Erbová, Hana Gerzanicová,Dagmar Svatková, Danuše Bělohlávková a Mar-cela Krejsová. No vida, jednu máme v redakčníradě a hned tři další píší do Plže a jsou munápomocny! Jenže Plž je zase rodu mužskéhoa stálo by tudíž za to se poptat, který konkrétnímuž… Třeba na plžího Silvestra.

Vladimír Novotný

1Editorial

Ale co když je to úplně jinak?

Karel Trinkewitz

2Laudatio pro Plzeň

Vlasta Špinková

Se všemi plzeňskými zvonyZvony

Až na zelený čtvrtekPoletí zvony do ŘímaNechci se trápit denněŽe ráno neuslyšímBam bim bamOd Svatého BartolomějePoletím s nimiLetenku Už mám zabukovanouBude to exkluzivní letPožehnaný shora Na zelený čtvrtekSe všemi plzeňskými zvonyPoletím do Říma

Pošlu vám pozdravOd fontány di Trevi

Modrá katedrála

Katedrálo Svatého Bartolomějejak neklidná střelka kompasupohyb srdce zvonu zránapozdravuje městoTvá věž je stěžeň s ráhnovíma vzdutými plachtamido výšek dálek světadenně mé oči provází

Theatrum mundi v proluce

V proluce kvete proskurníkvšak neroste tam mandragoraTeatrum mundihraje povedený kusA když vás verše trochu zabolídejte se cestou do sklípkůpo prošlapaných schodechV podzemívede tmado skrýší starých vínTeatrum mundizas dává povedený kusta komediezaplaší váš splín

Tvoje řeky

Nebe se vykoupalove vlnách tvých řekJak modré stužkyÚhlava Úslava Radbuza i Mžeprotkávajínoci snílků milenců i tulákůa měsícv jejich vodách plaví hvězdy

3Jubileum

Jiří Kolář

K máchovskému výročíV rozlehlých rovinách spí

bledé luny svit, kolem hor temno, v jezeru

hvězdný kmit...

Máchův Máj kromě lyricko-epickéhopásma, které je hlavním nositelem dějea přidružených meditací, obsahuje ještědvě Intermezza, která s dějem souvisí jenokrajově. Zatímco obsah básně je vše-obecně znám a byl podroben nesčetnýmrozborům a úvahám, obě Intermezza ne-jsou tak docela v popředí zájmu. Myslím,že neprávem, neboť obě, zvláště toprvní, mají v Máji nezastupitelné místoa jsou jedním z nejromantičtějších a nej-působivějších míst v této skladbě. Jestli-že celou báseň Máj považujeme za kle-not subjektivního romantismu, pak právěv Intermezzech I a II je subjektivní roman-tismus doveden do krajnosti a par exel-lence.

Už samo navození půlnoční krajinysvou rafinovanou asonancí působí ne-obyčejně sugestivně: V rozlehlých rovi-nách spí bledé luny svit...

Geniální básnickou zkratkou dovedlMácha evokovat představu a náladu širékrajiny zalité měsícem. Místo reality na-stupuje půlnoční krajina plná nadpřiroze-ných bytostí a nočních kouzel. Všechenarzenál duchů, perzonifikovaných přírod-ních živlů, rostlin i živočichů, všichni oče-kávají příchod mrtvého odsouzence, abymu připravili slavnostní uvítání a hostinu.Sbor duchů se loučí s dosavadním od-souzencem vpleteným do kola, na jehožmísto má dnes přijít popravený otcovraha strašný lesů pán Vilém. Záhrobní a dal-ší nadpřirozené bytosti chtějí připravit Vi-

lémovi slavný pohřeb. Je to typicky má-chovská scenérie tlumočená tentokrátprostřednictvím perzonifikovaných jevů.Připomeňme si postupné zapojeníjednotlivých aktérů této seance.

Lebka na čekanu hovoří o touze údůspojit se opět v jeden celek. Jeden hlasz duchů se ptá zástupců přírody, čímkaždý přispěje ke slavnosti. Čekan s ko-lem říká, že mrtvému bude rakví. Žábyz bažiny odbudou pohřební zpěv, vichr najezeru zahraje pohřební hudbu, měsícv zenitu dá bílý příkrov, mlha na horáchobstará truchloroušky. Noc doručí černároucha, okolní hory si zamlouvají rouškyi roucha, padající rosa zapůjčí slzy, su-chopár rozduje vonný dým, zapadajícímračno pokropí rakev, padající květ k to-mu uvije věnce. Lehké větry je donesouna rakev, svatojánské mušky ponesoudrobné svíce, bouře z hluboka zbudí dutýzvonů hlas, krtek pod zemí vyryje hrob,přes měsíc hejno letícího nočního ptactvapřijde na pohřební kvas.

S nastávajícím jitrem se účastníci roz-cházejí. S podobným romantickým rekvi-zitářem, i když ne tak početným, se set-káváme ještě v Intermezzu II. Zde celápříroda i sbor duchů želí smrti strašnéholesů pána jednohlasým sborem: Vůdcezhynul, zhynul!!

Obě Intermezza tvoří kontrastní vložkua nadpřirozený doplněk k jinak realistic-kému líčení básně. Snad souvisí i s tím,že mnozí lidé tehdy ještě věřili na nadpři-rozené věci a kouzla, a Máchu jako by-tostného romantika podobné jevy jistělákaly. Už v Macbethovi vystupují čaro-dějnice a F. L. Čelakovský v Tomanovia lesní panně oživil lesní vílu.

4

Karel Trinkewitz

Ouplného lůna krásná tvář(Poznámky k Máchovu deníku z roku 1835)

Zahledíš se do plamene svého lůna,svého boha…

Dominik Tatarka

V novém vydání Máchova deníku jsoupřipojeny i báseň Máj a obsáhlý esej podpseudonymem Jan Kryštof. (Tj. JosefKroutvor a jde o exilové mnichovské vy-dání z roku 1986 pod názvem Necenzu-rovaný deník z roku 1835 – pozn. red.)Snad už pseudonym (nomen est omen)napovídá něco o směru, jímž se autorovaexplikace pohybuje: zůstává zase v rovi-ně romantizujícího tajemství. Doslova:„Stejnou jedinečnost, kterou plaguje Má-cha v umění, nacházíme i v milostnémvztahu. I soukromá perverze může býtjakousi společenskou opozicí k senti-mentální lásce, k obrazu společnosti.Mácha si záměrně zúžil cestu, aby pro-nikl co nejhlouběji. (Wie tief ich hineingekommen bin? píše Mácha v Deníku.)V člověku jsou temné i nepochopitelnésíly a Mácha se bez váhání vydal za nimi.Básník jde do konce. Erotika ho vábilaa poutala ještě něčím jiným než smyslo-vým puzením. Máchu vábilo tajemstvíčlověka a ještě něco víc: tajemství za ta-jemstvím. Vždyť romantická touha smě-řuje až k absolutnu! Co je za romantic-kým příšeřím, co je za snem?“

Ale co když je to úplně jinak? Co kdyžMácha v tomto případě jen kronikářskyuchovává momenty ze svého života?(Netušil přece, že tak brzy zahyne.)„V Jezovitské ulici sešli jsme se seSabinou, já jsem šel s Trojanem zpět…Potom jsem byl dole. Když po večeři

všickni mimo Rózy odešli, byli jsme u ka-men. Já ji odkryl pozadu… a koukal jsemna ni, ona vystupovala podívat se, codělá Róza. Ta má mordyjánskou prdel.Prcal jsem ji pozadu.“

Napadlo mě něco jiného. Přišly mi namysl záznamy z deníků, které jsem kdysidávno četl, nedalo mi to a pár jsem jichvyhledal. Vynechávám českého předchůd-ce Máchova, syna Jiřího z Poděbrad:jeho zápis není deníkový. Třeba zápisSamuela Pepyse, Londýňana, z 18. břez-na 1668 (kdoví, zda nepotkával v ulicíchLondýna Václava Hollara): „Setkal jsemse s Doll v Dog Taverne a dělal jsem s ní,co jsem chtěl, tentokrát pozadu, protožeto jinak nešlo. Potom jsem šel ke knih-kupci a koupil jsem si MontaigneovyEseje v angličtině. Mé oči jsou moc špat-né, takže nevím, jak je budu číst.“

Všimněme si, že jeho deník mísí, stej-ně jako Máchův, denní události bez vý-běru, bez axiologických norem. Tj. tak,jak je den seřadil. Mohlo by se ovšemnamítnout, že Samuel Pepys nebyl spi-sovatel. Mohu však posloužit příklademz deníku romantika, spisovatele, kterýbyl Máchovým současníkem – Stendha-la. Ten si 27. srpna 1802 zapisuje dodeníku: „Zašel jsem k paní Rebuffelovév sedm hodin večer. Zastihl jsem ještěpana Rebuffela, uvítal mě velice vlídně.Potom odešel a já jsem prcal paní Re-buffelovou. Adéla se vrátila v 11 hodinvečer. Jednala se mnou s nepředstíra-nou lhostejností.“

Podobné zápisy nacházím v denícíchDelacroixových. A o něco později vzniká

deníkové dílo o 4 200 stranách – zázna-my Angličana Waltera. Ale ani pozdějšíléta nejsou jiná. Necituji Anais Nin (jejíždílo je rovněž nesmírně rozsáhlé – tisícestran deníků) ani jejího přítele HenryhoMillera. Ten ostatně ještě co osmdesáti-letý napsal knihu Insomnia o manželstvís pětadvacetiletou Hoki Tokuda a doká-zal být neméně žárlivý než Mácha.

A připomenu třeba Paula Léautauda,rovněž autora obrovského deníkovéhodíla. Léautaud tu píše na jednom místě(jeho deník je stejně otevřený v líčení se-xuálních výbojů jako Máchův): „13. červ-na 1942. Právě prohledávám své při-hrádky, hledaje jeden klíč. Přitom opětnalézám některé z malých kalendáříků,do nichž jsem vždy zaznamenával svéséance se svou trapitelkou. Napříkladv roce 1928. Červenec. Šestidenní po-byt v Pornic. Sobota 28., neděle 29.,pondělí 30., úterý 31., středa 1., srpen2. Tomu se říkalo souložení, a přitomzvláště příjemného druhu. Nemluvě o ma-lých radostech přes den.“

A nakonec jeden z nejmarkantnějšíchpříkladů, jak ho zaznamenává i „světováliteratura“: spisovatel George Simenonpřiznává (jistě ne bez záznamů), že zasvůj život souložil s deseti tisíci ženami.Dnes to nezůstává tajemstvím. Ale i Vic-tor Hugo o tom neváhal mluvit – dokoncez parlamentní tribuny.

Zbývá mi ještě se zmínit o dvou našichspisovatelích. Dominik Tatarka napsalz obdivu k „ouplného lůna krásné tváři“celou knihu s názvem Písačky. Celá kni-ha je výkřikem obdivu k „šarlatové růži“(Robert Musil) ženského těla: „Oblizujemti výčnělok, uzdičku ruže, potom jako sli-mák zavrtávám se ti jazykom do malejtesnej diročky, zvnútru ji vylizujem, púš-ťam do nej slinu.“ (D. Tatarka: Písačky,Index, Kőln 1984, str. 60.)

A last but not least z deníkových zápisůnašeho současného největšího žijícího bás-níka Ivana Diviše z dubna 1984: „Vhroužilijsme se do sebe jako nedopití šílenci…ach du… du liebst… jako bys pomalu leš-til zlato… Ach wirklich… a za chvíli jsem siji přehodil a vzal si ji odzadu…“ (I. Diviš:Záznamy, Svědectví 1984, č. 73, s. 166.)

Sto padesát let od zápisu Máchova.Nic se nezměnilo. A bylo tomu tak užpředtím, dávno předtím. Máchovýmpředchůdcem byl už paleolitický umělecz Věstonic.

Přiznávám, že toto je víc polemika nežpouhá recenze. Nesouhlasím se závě-rečnou větou Kryštofova eseje, kde setvrdí, že nás „neskonale přitahuje Máchaperverzní, banální, absurdní, skoro by sedalo říci antiromantický.“ A že Máchůvantiromantický „postoj navrací největšíhočeského básníka zpět k autentickémuromantismu, odhaluje nám smysl české-ho romantismu a jeho podstatnou odliš-nost od světové romantiky.“ A hlavně ne-souhlasím s tvrzením, že „zdaleka nejdejen o literární spor, způsob výkladu, aleo problém české existence“.

O problém české existence jde tu pou-ze v tom smyslu, že bez souložení by-chom zde nebyli. Ale to nijak nesouvisís literaturou. A navíc: nesouhlasím anis tvrzením, že Mácha byl perverzní,banální, absurdní. Tohle už dávno vysvět-lila sexuologie. Rozdíl mezi Máchoua některými jinými literáty je pouze v tom,že ti druzí včas své záznamy zničili (neboje zničili dědicové)… A libidinózní subli-maci sexuálního pudu už také dávno vy-světlila psychoanalýza. Takže z Mácho-vých zápisů víme nanejvýš to, že byl stej-ný jako my sami. S literaturou to přímo(nesublimovaně) nemá nic společného.

Máchův Máj to neučiní ani větším, animenším. /…/

5

6

Evžen Pěnkava

Macho? Mácho!mladý Ignazi Máchoty musels býti machovždyť každá tajně vzlykápo citech romantikapo lásce? či jen po liebelei?ještě krok a je to rájkde vrníme si jako v hájikdeže pouhé milkováníspíš převášnivé celovánía nejenom v měsíci májiba, není znát z tvých Okusůkolix přečet Novalisůale poznati jsme mocniže dobře znal jsi Hymny noci -a kdeže jsou ženy spatřené?děvy jak Lori milené?

s nimi by byla láska božskásnová jako pouť krkonošskáco výpravy zná do hlubinve kterých zmírá milé stínach, náruživý byls milovníkne amarant, amant tu vzdychbyť dozajista leda stěžízbavit ses mohl doby otěžíleč prudkostí v lásce přecešlo uniknout ze slovní klecea bez pomíjivé hantýrkyvnikati do slastna milkyjak pravý byronovský machopo nichž všechny kradmo pláčoukdyž nemají jich. A když ano?v Máji si nečtou. Ani ráno.

Poezie

Jan Jelínek

S rajským plynem do pekelRande

Modrotiskem smutní nebemrazivě to shůry zebekavárenské kočičky do betonubez deštníčkůledobijíkoktejlové kostičky

Vichrovějena kolejekrupobije

na kočičí hlavyna domovní znameníčumily to bavíale mně je plačkyz dekonstrukcepřehazovačky…nemyslím shimanomyslím tu temenní

Konečně v sušině!z vlnitého plechugrafitti vajgly flusancevelebímosinkovou střechu

7

Na ženykostky jsou vrženyabych se nechvástaltak nejmíň na dvě!Zabrnkám na strunkuEvě i Hedvěkdyž bude nejhůřtak snědé Gisele…

…někde bych se vymočil…ty vietnamské slipy–chybyvpředu svědí vzadu koušounebo jsem chyt blechu?Drbu si tu neplechupomalu i ve spěchukoldokola měchu

vtom – zástava dechu!Jízdní neřád předtančil miosamělé pas de deuxv neděli busdo Kozojednejede!

Rozcuchanýzmáčenýa nevybitýstojímtrčímv nose rýmuv slipech kapkuzlostí cloumám čekárnou…

Ale jenom lehceabych babkuco spí v koutěneprobudilVen se mi jítčůrat nechcev čekárně bychkdyby bdělačůrkemasi prudil…

Implikace

…je to těžképsát báseňa nemít otázky – jen odpovědia nemít pochyby – jen pravdya nemít dojmy – jen argumenty

co zbývá?zkusit pochybovat – i když se minechce?zkusit ptát se – i když není na co?dojímat se – když není s kým?dojímat – když není kohoo čemčím?a hlavně proč?pro slepičí kvoč?pro nožky rozkroč?

a jestli ani pro kvoč nepak ptám se sám sebeproč vůbec báseň?když je to tak těžkéa zbytečné…

jářkutřeba taková implikacejestliže…, pak…je jediná funkce pravdykdy ze lži vyplývá pravdaa to prokazatelněco prokazatelně – z á k o n i t ě!dodnes si s tím mrazivě přísní logicinevědí rady

a pak že nejsou otázkya pak že jsou jen odpovědi…

8

Báseň titulková

motto: čichám, čichámza tiskařskou černíčarodějnou člověčinu

Jako mihotaváhorkovzdušná motýlicez českých (d)luhů a (l)hájů přilétla mi z dalekých i blízkýchnovinových stranos(e)lnivá idea:se–sumírovatmeta–fyzickouauto–matickousur–reálnoubáseň z titulků

Tři největší noční můrybludné cesty lásky:zoufalství, benzin a mašineriekoně k nezkroceníach, ta jménaDrásavá NohaStejný Zoufalec

Dnes budou předáni andělévšichni byli nadšeni já takyradostbyť trochu zaprděnásrdce prázdnoty v džungli příběhů

Když mluví dřevosláva přicházíProboha utíkejtezabiják se vrací

Střelba ve školách je nakažlivádokud se krvácízájem se neztrácíSáček zachrání uříznutou rukuUškodí horký čaj medu?

Mír papírovýa mír skutečnýtotální výbuchsopkavodaodboryBoj o plavky končíčasy zůstanou

Stará se o mě vražedkyněa jsem rádjednu neřest střídá druhákaždý den nové jehněNikdo není zcela upřímnýa to je dobřepozvali si ropuchya teď je vyhlazujíDejte opicím jejich hitykrásný starý svět

Operní pěvci se škrtili na dálnicirychle zběsile a počtvrtézkušenost plná strachupsi se naučili nevěřit svým očímvymazat paměťraz dva!jít po nich

Když lebky mluví pravdutemné věci nejsou nikdy dalekopředivo časuv poušti lidských vztahů

Musím tě mlátitnarodil ses do dobré rodinyzaražené ticho

Nestyďme se uplácetkulhám ale vidímna stažené ovci vlna nerostedialog malého gestas nekonečnemvěští konec budíkůtemné slunce zakryly i mrakyzastavte a vzpomeňte si

9

Svět bez mužů:tlustýklidnýa nudnýhlasitý smích na pohřbuamerické rodiny:homosexuální tučňáci mají mláděkterak o kuličky přišelproč miloval maňásky s bradičkou

Zelenýa nepozvanýpodepsal peticivytáhl proti kůrovciřídil traktorrozsvítil toosvěžující paprsky ze slunkasvěží a vtipné lešeníjak s dětmi zpívat o jaru

Loď popluje bez posádkys rajským plynem do pekeldlouhá cesta za špičku nosučeká ji vězení pro důchodce

…a jako reklamní pointaó, jak typické! mi z kompletu výpisků vybyly dva titulky

ledový parník osvěžívelké pálení ohlašte hasičům

opačné pořadí je také štěpné

Proč nepíšu o lásce

Proč nepíšu o lásce?Co je vám po nich!Přibouchnout vám do dveříty vaše barvářskévoyerské nosy

Trhnoutjako kočku mezi dveřmitu vaši lepkavounatěšenouKámasutrujestli jávymyto mámejako všichni…

…nebo nějak jinakještě rajcovnějiještě pornověrněji

…nebo že byještě něžnějiještě vzájemněji?……………………….

proč se, autore, štětíš?vždyť už rudý klasiknabádal:učit seučit seučit sevždyť už surovec Suvorovbuzeroval:těžko na cvičištilehko na bojištimezi vaginoua anusemkam dopadají koule………………………

Proč nepíšu o lásce?vykřičettěch pár důvěrných šepotů?prdlajs!

ledaželedažebys zase přišla

10Próza

Jarmila Jetlebová

Tři povídání o chaloupceKufr plný nadějeJe fajn, když se necítím být na všech-

no tak sama. Ještě nemám celou půduvyklizenou, ale nakoupila jsem další vel-ké, černé plastové pytle a zase všechnovzorně třídím. Starý papír, hadry, rozšla-pané sklenice, plasty a rezavé železnéfujtable. Vše zapáchající od kocouříhokočkování a kuního skotačení. My tadymusíme mít všechno. Tedy abych upřes-nila: všechno to, co jiní vyhodili na sme-ťák, tak nám by se to jednou mohlo ho-dit. Ne, už se nehodí. Snad na půdě jed-nou zavládne pořádek a řád. Uklízím tučást, kde se budou zase pokládat novétašky. Každá ta hnusně špinavá věc másvůj osud, když ji po těch letech jen stěžípoznávám, musím se i smát. A směju senahlas, abych nabrala trochu sil a nebylatady tak sama. I já teď vypadám tak jak tyrozbité věci a špinavá. Šlápla jsem naněco měkkého, že by kabát? No ano, toje ten z „amerického kufru“. To je let,když si ho ze smeťáku pyšně přinesl nadvůr se slovy: „To budeš koukat comám.“ A koukala jsem, a nejen já, i děti.Když kufr otevřel, byl plný vzorně slože-ného oblečení. Nadšeně bral každý kou-sek do ruky a vykřikoval: „To je košile,co, to je materiálek. Kdo tohle mohlvyhodit?“ Pak nadešel okamžik, kdy vy-nesl na dvůr veliké zrcadlo s tím, že sivšechno vyzkouší. Přehlídka mohla začít,ostatně nebyla dlouhá. Když si obléklkalhoty, zjistil, že zbytečně moc jedla hodně vyrostl. Košile mu byla taky ma-lá. Nejinak to bylo s kabátem, ale obléklsi ho pro jistotu ještě jednou, snad jestlirukávy přeci jen trochu nevyrostly, alene, pořád byly po lokte. Díval se do

zrcadla, pak na mě, s takovým výrazem,že jsem ho nemohla zklamat a ujistila ho,že se to nějak popustí, prodloužím jez pásku. Ještě chvíli se na kufr díval, na tykrásně složené věci, svetry, košile a kal-hoty, postupně na sobě jednu po druhépoměřoval. Co mu nebylo, nechal ležet nazemi, až byl kufr prázdný. Tolik se s nímnadřel, a byl mu nanic. Sledován našimipohledy, co teď udělá, vyskočil na něj.Dupal a skákal po něm, protože on za tomohl, ten hnusnej kufr plný naděje. A zou-fale zařval: „Takový krásný věci, jsou určitěz Ameriky, to já nikdy neměl. Dědek jedenblbej, proč byl tak malej, proč nevyrostl?!“

Ach vy muži…To přišli na obhlídku všichni, co měli

stavbu na starosti: pan stavbyvedoucí,majitel firmy, tesař a čtyři dělníci. Disku-tovali hlavně o dubových trámech, no ně-jak se to bude muset vyřešit, když tesařpůjde příští týden na operaci s očima.A čas letí, už je září a kvůli dotaci musímebýt do konce měsíce s touto fází rekon-strukce hotovi. Tak někdo vymyslel, žeby tam na dvoře mohl „jenom sedětv křesle“ a radit. Napadlo mi, to mají zavzor pana Lorenze z „Na samotě u lesa“.Nechci se mísit do hovoru, ale řeklajsem svůj názor, že já si to nemyslím. Pánbude mít co dělat sám se sebou, budeho to bolet, nesmí na prudké sluncea opravdu potřebuje klid. Všichni se namě podívali tak, že bych se nejradši anineviděla, no jó, blbá ženská. Ještě dlou-ho, dlouho diskutovali. Já se posadilaa jen je tiše poslouchala a pozorovala.Všimla jsem si, že jeden z nich má pěknédžínové bermudy, takový jemný černo-

11

hnědý proužek. Když odcházeli, lehcejsem mu je pochválila. Pan tesař opáčil,že prý čeho všeho si ty ženský nevšim-nou, tak jsem ještě přidala a řekla: „Noa nohy, tak máte taky pěkný.“ Na druhýden se hodně, ale hodně ochladilo, alei tak přišli všichni v krátkých kalhotách…

Ach ty nohy, byly krásnější než mramo-rové nohy Davidovy, byly nádherné. Živé,šly přede mnou po schodech na půdua já stoupala za nimi. Šly pyšně a s jisto-tou králů. Jak část barokní balustrády,olemované těsně pod zadečkem roztře-penou džínovinou. Zastavily se až upro-střed čistě zametené půdy. Se sklopený-ma očima pozoruji pevné svaly a na opá-leném povrchu kůže byly jemné chloup-ky, dva tmavé stočené, takové jako kdysina stehně mého muže. Zatrnulo mi.

K ránu pak se mi zdál tak živý sen, ažjsem se probudila: nad zápražím asi vevýšce dvou metrů je vodorovně přimon-továno bidlo a tam a jakoby ve vzduchuse vznášela pouhopouhá hlava méhomuže. Naprosto živý obraz a bez toho, žeby pohnul rty, jsem slyšela, jak říká:„Jarmilko, prosím Tě, a nenaběhni mu napták!“

Našla jsem králičí kůži, celouroztrhanou Na Střekově jsme bydleli v Jeseniově

ulici č. 262/15, v trojdomku uprostřed.Už je to dávno, vracím se tam jen vevzpomínkách a ve snech. Názvy někte-rých ulic se mi dávno vytratily z paměti,ale i teď se projdu tou naší lemovanourůžově rozkvetlými hlohy, od kostela ažk našemu domu, i zahradou, a vzpome-nu na mé dětské kamarádky a kamarády.Vzpomínám, jak u nás před domemseděl na obrubě chodníku Zbyněk Še-bestů a tiše čekal, až půjdu ven. Ale ne-jen on, někdy zase to byl Arnošt Kopřivů

nebo dareba Franta Horálků. Bylo námtehdy asi pět. Teta Božka, která bydlelav přízemí, kolikrát přišla za mnou nahorua zlobila mě: „Máš tady ženicha, tak honenech čekat a jdi ven. Co já bych za todala, kdyby tak čekal na mě.“ Pomyslelajsem si: nevím, co by si s ní Zbyněk poví-dal, s takovou starou ženskou?

Dneska vím, jak to myslela, ale ten-krát? Čekávala na svého Josefa pořád.Byl ženatý a chodil jen když měla lepšíoběd než jeho žena. A aby nepoznala, žeuž jedl u tety, zdržel se tam dlouho. Takmi to tehdy vysvětlili. Nic jsem nechápalaa nesměla o tom s nikým mluvit. Nikdo semě na to stejně neptal. Možná byl na nimoc hodný, ale naši ho rádi neměli.Dlouho jsem myslela, že se jmenuje Vy-žírka.

Když si naši pořídili králíky, maminkatrávu kosit uměla, tatínek ne tak dobře,ale vykrmili je společnými silami. Nastalokamžik, kdy se musí se svými chlupáčirozloučit a zabít je. To neudělá nikdoz nich. Svěřili se tetě a ta hned, že řekneJosefovi. Byl to chlap jak hora a sou-hlasil, jen si vymínil stehno. Našim spadlkámen ze srdce, že už nemusejí nikohoshánět a byli pro. Když to byl asi čtvrtýzabitý kus, mamince se to rozleželo, tedyne že by byla lakomá, ale přeci jen. Onase s tím tak dlouho piplá, má tři děti,a ten nestyda si pokaždé řekne o ste-hýnko. Rozhodla se, že to změní. Ko-likrát viděla, jak to Pepa dělá, jen tu od-vahu, a to špatné svědomí před králíkem.

Ale jednou, když jí ušák při chytánív kotci bolestivě škrábnul, dopálila se na-tolik, že ho sama praštila. A dokázala to.A stehno už nikdy nikomu nedá. S námise rozdělila. Nevím, jak se s tím vyrovná-vala, ale o rodinu se postarat umí. Tatín-kovi to ještě dlouhou chvíli nepověděla,snad aby se jí nebál.

12O všem možném

Oldřich Janota

Nepokladené otázky Řada lidí, kteří se na okamžik stanou

veřejnou osobností a média mají zájems nimi udělat takzvaný rozhovor, učinípodobnou zkušenost. Novináři, dělajícírozhovory, nejsou zvědavi na vás ani navaše názory, ale na to, co chtějí slyšetoni. A co chce slyšet sysel? Pokládajívám proto věnce k pomníku padlých dí-vek, otázky předem připravené, a pro-tože vaše odpovědi neposlouchají, po-dobně jako úředníci na úřadech, politi-ci, nebo každý z nás, žádný rozhovor,dobrodružná cesta dvou lidí do nezná-ma, vzniknout nemůže. Po každé od-povědi položí další předem připravenouotázku, krkolomně nesouvisející s vašípředcházející odpovědí, takže zjistíte,že v naprosté většině novinářských roz-hovorů se nejedná o rozhovor, ale o vý-slech. Přitom výslechem jako literárnímžánrem se teorie žurnalistiky vůbec ne-zabývá.

Ale dříve než odejdete, abyste si mohliv klidu nad tou ztracenou nevinnostív ústraní zaplakat, protože většina dota-zovaných v jakési úpěnlivé snaze vyhověttazateli začne v tupém skákání od tématuk tématu místo myšlení křečovitě kvokat,uslyšíte tak dvakrát, poprvé je to zvukprvotní, podruhé jeho ozvěna, vlastní slo-va pokroucená v meandrech houkáníparníků na Mississippi, neboť lidská ústanejsou nic jiného než řeka, kudy křičíjezy a proplouvají zdaleka ryby a kmenyunášené povodněmi. Špičkou křídla rac-ka vykrojená na rtech jsou srdíčka jakovánoční formička, a než se poprvéusmějete nad řekou, tedy nad sebou,chvíli, měsíce i týdny to pak otřesenémusebevědomí trvá.

Nezbývá proto, než aby otázky, kterébyste chtěli v novinách či televizi dostata hlavně zodpovědět, jste si položilisami. Zmíněné kvokání slepic napříkladje takovým tématem, totemem a tabu,honem než to zapomenu, si musíte kaž-dou takovou otázku přidržet v hlavě, ple-chový hrnec strašáku nasazený kvůlivýhružnosti a proti dešti. Určitě sem patřítřeba otázka, která se kdysi (byla tošedesátá léta?) pokládala téměř vždy, ažse to zkritizovalo, zironizovalo jako směš-né, tupé, což snad bylo, ale zároveň sevšichni na tu otázku mohli spolehnout.Věříte na lásku? Nebo i: „Věříte na láskuna první pohled?“

Měl jsem proto vždy na tuto otázkupřipravené dvě odpovědi, dvě esa v ru-kávě, dvě proto, kdyby se snad dotyčnýnovinář (novinářka) zeptal (zeptala) na tusamou otázku dvakrát, ať už ze zájmu,zapomnětlivosti, nebo z důvodů kontrol-ních. První odpověď na otázku „Věříte nalásku?“ zněla: „Ano, samozřejmě, věřím,ale přesto bych raději někdy nějakouprožil.“

Druhá verze naopak vypadala takto:„Věříte na lásku?“ „Nevěřím, ale jsem ne-smírně šťasten, že existuje.“

Snad by se opravdu dal současný atei-smus chápat jako akt víry v Boha v době,která pro potvrzení čehokoliv potřebujeracionální ověřitelnost.

Láska je nevyčerpatelné téma, kořeníživota, proto nemůže nikdy zklamat. Aťbudou odpovídat revizoři MHD, zahrád-káři nebo třeba i herci z Národního divad-la – vždyť proč by oni zrovna ne? V láscevždy něco nového překvapí. V supermar-ketu Kotva v oddělení domácích potřeb

13

se v červnu, mezi zajímavou reproduko-vanou hudbou, ozývalo hlášení oznamu-jící zákazníkům, že „prodáváme z lásky“.

Bylo to voňavé jako perníkové srdcez pouti. Vše kolem najednou zhezklo,vše vypadalo nějak nově, zářivěji – štětkyna WC a stěrky na nádobí, barevné kýblez PVC, kolíčky na prádlo, vývrtky, vidlič-ky, čistící spreje do koupelen, hadry napodlahu – vše jakoby prošlo těmi slovytajemnou transformací. Z našeho odci-zeného světa, kde se vše převádí nazboží, ať už to je práce, vzdělanost, vědaa umění, nebo i náboženství, se náhlestalo zjevení lásky. Jako když člověk do-čte verše od Pavly Moudré či HonzyWolfa. Prostě a jednoduše. Jak to v jed-né populární písni vystihuje verš refrénu– „láska je láska“. Ano, máme tisíc od-povědí na to, co je láska, zamotáváme sedo jejich stále větší složitosti, až nakonecnás z té beznadějné situace vysvobodíprávě takovýto verš – láska je láska. Znízpočátku primitivně, až odpudivě, a pře-ce najednou užasneme nad jeho výstiž-

ností – ano, láska je přece to, co všichnisamozřejmě známe, co nikdo nepotře-buje vysvětlovat, čemu porozumí lidé nacelém světě bez ohledu na vzdělání a ja-zykové bariéry. Love, l’amour, ljubov.Jsme nyní svědky, že vše kolem se priva-tizuje, stává se osobním majetkem maléskupiny lidí, lesy, půda, vody, vzduch,politika, kultura, snad dojde i na to Slun-ce, jak to popisoval Jiří Wolker, zatímcoz ostatních se pomalu stanou inteligent-ně ovládané masy nových otroků. Ale lzezprivatizovat i lásku, lze snad zprivatizo-vat vytí sirén?

Když jsem se těma novýma očima lás-ky rozhlížel po regálech supermarketu,kde se prodává z lásky, zdálo se mi, žetransformace, proměna roku 2012, ne-boť právě v takovémto smyslu ji někteříhlasatelé této transformace vykládají, ja-ko přerod nikoliv světa, nýbrž vznik novédimenze světa, kde láska je základnípodmínkou přežití člověka, již začala.A to do roku 2012 zbývají už necelé dvaroky.

S kopce pod Antidivadlem

David Brabec

Kvalita kvantityMá čtenář znát svého autora? Má vě-

dět, kdo stojí za řádky, které dotyčný takrád čítává? Má se autor zhmotnit a před-ložit laskavému čtenáři drsnou a hruboupravdu o spisovatelově naturelu?

Tato úvaha mne přepadá vždy, čtu-lidílo hlubokého morálního poselství, pří-padně věnuji-li se četbě literatury nezají-mavé, ba přímo hrozivé – to si vždy ří-kám: Kdo proboha mohl něco takového

vystavit očím dychtivých čtenářů? Jakáchorá duše za tím vším stojí? Což toho užnebylo dost? A ptám se, představuji sipotměšilou osobu spisovatelovu, kterakse hihňá mé snaze proniknout hloubějido spisku právě luštěného.

A tak si říkám, milí čtenáři, nebylo byuž načase poodhalit svou identitu, pravéjá, své lidské kvality i nekvality? Snadano, a tak varuji vás, kdož mou skuteč-

14

nou podobu poznat nechcete, abystedál nečetli a raději se věnovali činnosti ji-né, veskrze přínosnější.

Kdo tedy jsem? Jaká je má cesta živo-tem? Jak jsem se ocitl na tomto světě?

Inu, narodil jsem se – tak jako vy, vaširodiče a prarodiče. Na svět se mi mocnechtělo, neboť jsem od přírody lenivýa matčino lůno poskytovalo dostatekprostoru pro slastné nicnedělání. Jedno-ho dne to ale přišlo a já chtě nechtě mu-sel ven do nepřátelského světa plnéholiteratury, obrazů, hudby a divadla.

Rostl jsem jako z vody, již ve třech le-tech jsem plynně mluvil šesti světovýmijazyky a dokonale ovládal mateřštinu (vevšech jejích nářečích, žargonech a han-týrkách). Ve čtyřech letech jsem všakznenadání vše zapomněl. Ze zázračnéhodítěte, které brilantně ovládalo hru naklavír a ukulele, detailně chápalo Einstei-novu teorii relativity a dovedlo rozeznatoriginál a padělek Miróa, se stal obyčej-ný výrostek. Snad jsem nad ostatnímistále trochu vyčníval (změna hlasu, ježobvykle padá na pubertu, mě postihlav pouhých pěti letech), rozdíl však jižnebyl tak patrný.

Poměrně nudný věk puberty nebududlouze opisovat. Myslím, že by ani niko-ho nezajímalo, jak jsem trávil čas nalyceu v Dijonu, či mé fádní zážitky z pěti-letého pobytu v deštném pralese. Ne-chci nikoho otravovat popisem pěší túryTranssibiřskou magistrálou ani mdlými

historkami ze života mezi plejtváky. Věřte,nebylo by o co stát, a proto celé tohlehloupé a nevýrazné období mého životapřeskočíme a vrhneme se na mé spiso-vatelské začátky...

Jednoho dne mě začal až příliš otravo-vat život v nebezpečí a až přílišném pře-pychu (pravdou je, že do svých pětadva-ceti let jsem nepoznal jinou smaženicinež z lanýžů). Rozhodl jsem se postavitse na vlastní nohy, propustil jsem služeb-nictvo, prodal několik přepychových sí-del, dva atoly a získané peníze jsemvěnoval nejmenovanému tabákovémukoncernu. Luxusní tryskáč jsem vyměnilza starší bicykl a sako Versace nahradilzáplatovanou košilí. Již nebylo více méhostarého já.

Tehdy jsem začal psát. A píšu denně.Nehledě na kvalitu sekám jednu povídkuza druhou, mám rozepsané dva romány,pět básnických sbírek, za poslední mě-síc jsem sepsal již druhou tisícovku feje-tonů. Ani zde však mé snažení nekončí.Na kytaru jsem se naučil osm akordů –někomu se to může zdát málo, ne takmně. Složil jsem již šest tisíc písní,z nichž dva tisíce dokonce přesahujedélku třiceti minut.

A na tomto místě vám slibuji, že vesvém konání nepřestanu. Budu tvořita tvořit a psát až do padnutí. Jen nevím,zda se vám teď zračí v očích radost čihrůza. Co? Že jsem pomatený grafomanbez špetky reflexe? Ale jděte...

15Kapky deště

Jiří Kolář

Pohřeb v krajiněStébla a klasy obilí jsou dosud zelené,

ale jejich hustota, vzrostlost a plnost dá-vají tušit, že letošní úroda bude bohatá.Pohled na obilný lán ve stavu mladostipřipomíná mladého člověka, který jeteprve na prahu svého života. Ještě ne-dospěl do stavu zralosti a už v něm lzerozpoznat všechny vlastnosti a podoby,které budou charakterizovat jeho dospě-lost, zralost a stáří. /.../

Červnová příroda je až marnotratněštědrá v rozdávání svých darů. Naprotilánu obilí se rozprostírá louka, jejížbohatá květena by mohla sloužit za před-lohu k barevnému filmu. Už z dálky lzerozeznat bílé kopretiny a rudé máky mezisytou a rozevlátou zelení. Přijdeme-li blíž,objevíme ještě kohoutky, modré zvoneč-ky a pryskyřník. Vysoko v oblacích setřepetá a trylkuje skřivan a odkudsi z dál-ky hlas kukačky dotváří typický doprovodk slavnostem jara.

Mezi lánem obilí a loukou vede polnícesta. Taková, jakých je tady ve venkov-ské krajině desítky. Bílá, místy kamenitá,po déletrvajícím suchu a slunečním úpa-lu s vrstvami vyhřátého prachu, jemnéhoa subtilního jako nejjemnější druh kvalit-ně semleté mouky. U cesty po straněrozkvetlé bezové květy a na protější stra-ně majestátné lípy, připravené už k roz-vinutí opojně vonících květů. Však chorálvčel už se hotoví k plnému nasazení své-ho zvučného pléna. Boží muka u cestyjsou připomínkou těsného sepětí zbož-nosti člověka se zdejší přírodou.

Odkudsi z dálky je slyšet zvuk venkov-ské kutálky. Jak se zvuk blíží, rozezná-váme v typicky venkovském podání trau-

marš s obligátně falešnými křídlovkamia klarinety. V čele kráčí ministrant s vyso-kým krucifixem, za ním kněz v černémpluviálu. Pohřební vůz se skly s namalo-vanými černými ratolestmi a květy kodrcána nerovné cestě. Na kozlíku vozka vefunebrácké livreji kočíruje jednoho koněs hlavou ozdobenou dvěma černýmichocholy. Za skly vozu je vidět černárakev. Nebožtík byl asi zámožnější sed-lák, většinu pohřbů tady obstarávají oby-čejné drožky. Za rakví jde vdova v čer-ném a příbuzní. Pak osm venkovskýchhudebníků, jejichž plechy se blýskajív dopoledním slunci. A pak dlouhý zá-stup venkovanů. Přestože slunce vytr-vale pálí, muži i ženy jsou zahaleni v čer-ném. Muži mají navíc pod kabáty ještěčerné vesty. Takový je předpis pro svá-teční šaty, ať na svatby nebo na pohřby.

Pohřební průvod kráčí mlčky a poma-lu, kolébá se ze strany na stranu, má svůjvlastní rytmus pohybu. Do vůně lip zazníněkolik pravidelných úderů na velký bu-ben, ke kterým se připojuje další kvílivýtraumarš. Uprostřed rozjásané přírody,vůní a zpěvu ptactva zní poněkud nepa-třičně.

Jak se průvod houpavým krokem vzda-luje, hudba ponenáhlu slábne. Teprvekdyž průvod zahne za ohybem cesty k le-su, za nímž je venkovský hřbitůvek posa-zený právě do takové rozkvetlé jarní pří-rody, průvod již není vidět, ale hudbavzdálenou ozvěnou stále zaznívá. Stáletišeji a tišeji, až zanikne docela. Zůstalajen jarní příroda, krásná a lhostejná kevšemu vnějšímu, co není z jejího hájem-ství.

16Antibukolika

Stanislav Bukovský

Všechno je v pořádkuPrávo na právaTo je moc dobře, že se plzeňským

rychlostudentům nebudou odebírat titu-ly. Už od dětství mám na paměti, že cose dá, do hrobečku zakopá. Byli už ten-krát takoví vykukové, kteří aby si někohonaklonili, tak mu něco dali. A pak tonajednou chtěli zpátky. Tůdle nůdle. Mů-žou ty rychlokvašky za to, že si je chtělovedení univerzity naklonit? Jistěže ne-mohly. Přece hloupý, kdo dává, ale ještěhloupější, kdo nebere. Nakonec pozdějivysoce vážené šlechtické rody obdrželyčasto své tituly a s nimi i majetky ze stej-ného důvodu. Na oplátku pak byly tyšlechtické rychlokvašky loajální. Loajálníbyly i studenti – rychlokvašky – v dobětotality. Rychlokvašky jsou oporou kaž-dého režimu.

Vytýkat nic nelze ani vedení univerzity.Všichni dobře víme, jaký je to stres řádněstudovat a pak ještě skládat nějaké zkou-šky. Chtěl by snad někdo osočovat do-bromyslné a přitom vážené osobnosti,nejlepší znalce římského i Vyšinskéhopráva, že se dopustili korupčního a pod-vodného jednání? No to si snad každýrozmyslí. Jednali správně. Ušetřili výji-mečné studenty, kteří poctili naši chlou-bu, Západočeskou univerzitu, tím, že si jike svému studiu vybrali, spousty starostía stresu, které by jim při normálním stu-diu hrozily. K jejich dobru budiž připo-čteno i to, že Plzeň je dnes právě díkytéto kauze slavná tak, jak snad nikdyv dějinách nebyla.

Všechno je v pořádku, jak taky jinak.Ale jedna věc v pořádku není. Pokud byjiž nadále univerzita nemohla, či nechtělastejnou službu jako doposud prominent-

ním studentům poskytovat, jak k tomupřijdou ti, co dosud titul nezískali a při-tom by si ho zasloužili stejně jako ti před-chozí? To je nespravedlnost do očí bijícía do nebe volající. Vlivné osobnosti, kte-rým by titul přenáramně slušel, ale nema-jí čas a možná ani schopnosti, majípřece na specifický přístup při jehoudělování stejné právo jako ti, co už titulmají a jimž ho, jak se teď ukázalo, nikdonikdy neodpáře. V tom by se měla zjed-nat náprava. V žádném případě někohoz vedení trestat, rychlostudentům titulyodebírat, ale naopak umožnit prominen-tům, aby nadále měli možnost za stej-ných podmínek jako doposud titulyzískávat. Tak by se definitivně udělalospravedlnosti zadost.

Hrdinové a zrádciPřišlo do módy všechno převracet na-

ruby. Znaménko plus měnit na mínusa mínus na plus. Odvažují se toho i tia možná, že především ti, co se nikdyničeho neodvažovali, dokud se od jedinéoficiální verze žádné odchylky nepři-pouštěly.

A tak se dnes dozvídáme, že českoslo-venští legionáři za první světové válkyzradili císaře pána, jemuž věrnost přísa-hali. To pak jsme ale my všichni, ba i tikritici, co jsme na vojně přísahali věrnostminulému režimu, taky zradili, když jsmepřipustili, abychom se stali členy NATO,proti němuž jsme se připravovali, z taktic-kých důvodů na jím ovládaném území,tedy v Západním Německu, bránit svousocialistickou vlast po boku svých teh-dejších spojenců. Ti, co tenkrát chtělistudovat, tedy asi i ti odvážní kritici, ve

svých životopisech psali, že mají kladnývztah k socialistickému zřízení a stávalise proto svazáky a nebudu je raději po-dezřívat, že někteří z nich dokonce i stra-níky všemocné státostrany. V podstatědobrovolně, ti rakouští vojáci českénárodnosti kdyby nepřísahali, tak by jezavřeli a za války možná popravili. Zradiliale vynucenou přísahu, aby mohli zacho-vat věrnost svému národu.

Za nacistické okupace přísahaly mno-hé kulturní osobnosti za heydrichiádyvěrnost Vůdci a Velkoněmecké říši. Asi tonemyslely doopravdy, stejně jako ti, cose při prověrkách po roce 1968 vymlou-vali, že byli pomýlení, když zprvu se vstu-pem vojsk Varšavské smlouvy nesouhla-sili, teď že už ale prozřeli a s tím vstupemholt souhlasí. Ani antichartisté, když anti-chartu podepisovali, a kolektivy pracu-jících, když nesouhlasily s umístěním ne-přátelských raket u našich nepřátel,a přitom souhlasily s instalací přátel-ských raket u nás, nebo o něco dříve,když požadovaly nejpřísnější trest proMiladu Horákovou, to tak ve skutečnostinemysleli. Takže nejsou žádní zrádci, za-tímco ti vojáci ve světové válce byli zrád-ci a všichni do jednoho. Jedni zradilicísaře, čili svou tehdejší vlast, a druzízase svůj národ, a tudíž příští vlast.

Čo bolo, bolo. Ale titíž lidé, kteří za mi-nulého režimu vystudovali, ponižovali se,aby i jejich děti vystudovali a získali vý-nosné postavení a různé další výhody, seteď chovají jako hrdinové a soudí jiné.Naše církevní reformátory a bojovníkyproti církevním i světským zlořádůma později proti násilné rekatolizaci, osob-nosti národního obrození, politiky usilu-jící o obnovení české státnosti, legionářez první světové války i odbojáře z druhésvětové války a nakonec i ty, kdož se od-važují říkat pravdu a právě v tomhle s nimi

nesouhlasí a na tohle poukazují. Oni kaž-dopádně při mučení nic neprozradili,žádnému mučení ale taky vystaveni ne-byli. Možná vojenskou přísahu nezradili,protože třeba ani na vojně nebyli. A snadnikdy nenarazili a život si nepokazili, po-něvadž neriskovali své postavení a svůjstatečný postoj ventilovali jen doma zazavřenými dveřmi. Jsou bez viny a mo-hou házet kamenem a soudit, aniž bysami mohli být souzeni. Sdělovací pro-středky jsou jim proto k službám.

Globální smírMáme se jako prasata v žitě. Jsme

v teple, máme co jíst a nemlátí nás.Kdypak v dějinách se lidé takhle měli?Ještě naši rodiče (u mladších prarodiče)si takhle nežili. Ale nevážíme si toho.Jsme nespokojení a chtěli bychom,hamty hamty, mít víc než tamty. Mladíchtějí zadarmo vystudovat, někteřídokonce zadarmo nejen co do financí,ale i vědomostí, a některé školy jim v tomoperativně vycházejí vstříc. Staří chtějízadarmo nejen léky, ale veškerou lékař-skou péči a ti zvlášť nároční dokoncei lázně. Mladí chtějí větší platy, staří zasvětší penze a chtějí je brát co nejdéle, poodchodu do důchodu nejméně třicet let.Mladí s nimi nechtějí být solidární a poté,co si zadarmo vystudují, chtějí radějiodejít za prací do ciziny. Jiní se zasepráci vyhýbají a přenechávají ji gastar-beiterům, ale nakonec i oni budou jed-nou chtít penzi. Odboráři veškerých pro-fesí chtějí pro své klienty nadprůměrnéplaty. Z hlediska matematického je tovšak požadavek nesplnitelný. Chtějí-li,dejme tomu, soudci a lékaři plat výrazněnadprůměrný (proti platu ředitele Čes-kých drah či ČEZ však úplný pakatel),pak se musí například učitelé spokojits platem podprůměrným, aby to sečteno

17

18

Jiřina Fuchsová

Jasná zpráva o republice IIIII.Doufám, že jsem literární aspekt do-

statečně vyčerpala a že můžeme přistou-pit k tomu, co nového je v pokračujícíkauze Památník zahraničních Čechů.

Ještě než jsem se v Praze odpolednev Klementinu setkala s přítelkyněmi,

o kterých právě byla řeč, zapadla jsemna milé a příjemné tři hodiny do Libri pro-hibiti k manželům Gruntorádovým a jejichmilým pomocnicím v knihovně. Uvařili mičaj, ukázali třináctou komnatu, zamčenýsál, kde jsou krásně a přehledně uloženysamizdatové edice Charty 77, Petlice

Stopy

a vyděleno dalo dohromady plat prů-měrný. Přitom by měli učitelé mít víc,protože kromě těch, co udělují zadarmotituly, nemají takové možnosti přijímatúplatky. A tak učitelé stejně jako všichniostatní chtějí plat nadprůměrný. Zřejměmezi školskými odborovými bossy nebu-dou učitelé matematiky, protože ti by jistěvěděli, že když se všem přidá a všichnidostanou platy nadprůměrné, změní sev tu ránu nadprůměrné v průměrné a na-víc budou tam, kde byli; o co se přidá,o to se zdraží, jenom inflace opět o něcoposkočí. Anebo se zas tolik nezdraží, aleo to víc se vypůjčí. Problém je, že všich-ni chtějí mít nejen hodně, ale předevšímvíc než ti ostatní.

Chudáci politici. Lidi je nemají rádi, alemně je jich líto. Zdá se, že tahle zapekli-tá situace nemá řešení, že se musíme víca víc zadlužovat, a občané – voliči budoupřesto nespokojení; nějaký společenskýkonsensus, sociální smír, je v nedohled-nu. Přesto však vidím světlo na koncitunelu. Některé věci, co nejdou vyřešit,se totiž nenápadně, v skrytu před zrakyveřejnosti, řeší samy. Vědecko-technickárevoluce neustala, jenom je v naší post-

industriální době jaksi nenápadnější,méně provokativní, nicméně se neustálerozvíjí zrychlujícím se tempem. Kde jsouty časy, kdy dělníci rozbíjeli stroje, abyjim nebraly práci! Dnes mechanizace,automatizace a robotizace už téměř vy-tlačila pracující z výroby, a protože to ni-komu nevadí, tak zbývá už jen stejným způ-sobem nahradit administrativu a služby.

Tento proces naštěstí korespondujese snižující se porodností. A tak opět ti,co umějí počítat, se snadno dopočítajítoho, že za nějaký čas se už naše civi-lizace obejde bez lidí a všechno bude nasvětě fungovat bez jakéhokoliv zádrhele.Nebudou stávky ani jiné nátlakové akcea nechutné politické tahanice budoujednou provždy patřit minulosti. Jakmilezmizí lidé, zmizí závist, ale i zpupnost.Nebudou žádní podvodníci, lichváři a jinízločinci, ani lobbisté, právníci, sociálníparaziti a dotované celebrity. Až nebu-dou lidé, konečně nastane na zemi něcojako království boží nebo dokonce komu-nismus. To jedno velké globální soustrojíbude šlapat jako švýcarské hodinkya žádný člověk už tomu nikdy nebudesypat písek do ložisek.

19

a další. Sál, ve kterém najdete průkle-pové sešitky s originálními podpisy Ja-roslava Seiferta, Zdeňka Rotrekla, Václa-va Havla a mnoha dalších. Kde nalezlysvůj skutečný domov československé/české/slovenské, ale i polské a jiné kníž-ky prózy a poezie, narozené v exilech tuči onde. Našla jsem i některé své svazeč-ky, vydané před lety a věnované přáte-lům, jako byli například dr. Antonín Krato-chvil, dr. Ladislav Radimský (Petr Den),zakladatel Proměn, SVU aj. Prohlédlajsem si výstavu, která je v hlavní studov-ně, nádherném sále s osmnácti místy,nainstalovaná z díla Luďka Holuba, čes-kého výtvarníka žijícího v Malmő, a kdeby se případně dala nainstalovat i podob-ná výstavka z díla našeho Jiřího Kargera.Při zajímavém hovoru o předmětech spo-lečného zájmu nám při čaji utekly tři ho-diny jako nic.

Nevím, nakolik si vysoká odpovědnámísta doma (Ministerstvo kultury, Parla-ment ČR, Senát, vláda…) uvědomují, jakúžasnou, živou, efektivní a výkonnouinstituci na Senovážném náměstí v Prazemáme. Ti lidičkové tam v nelehkých pod-mínkách odvádějí práci, jaká nemá v re-publice obdoby. Podporu skalních přátela několika skvělých mecenášů má, alepotřebovala by dotaci o něco štědřejší.Podpořit je můžete finančními dary, nebosi alespoň objednat některé ze skvělýchpublikací, v nichž je částečně podchyce-no ovoce jejich mravenčího úsilí a kteréjsou na prodej. Vážím si toho, že mnepozvali na návštěvu. Dohodli jsme se i naspolupráci. Ta se bude odvozovat z toho,jak a kde se podaří záměry, které mámes Památníkem zahraničních Čechů a kte-ré v průběhu mého pobytu opět ožily.A tož zpět do Plzně!

Když jsem si v pondělí 16. listopadu2009 koupila Plzeňský deník, dívala se

na mne z titulní stránky usměvavá tvářVáclava Havla. Pod nadpisem Václav Ha-vel a 17. listopad (s proloženým podtitu-lem: Estébáci dnes dostávají odškodnéa ohromné platy, to není spravedlivé, mí-ní exprezident) stálo velkým písmem:Emigrantům se zpátky nechce – a men-ším písmem, že: Rodiny rozdělené želez-nou oponou buď zanikly, nebo žijí spo-lečně v zahraničí. Míním, že Železná opo-na je pojem v tomto případě politický,tudíž by měla být označena velkým Ž veslově „železná“. Takovéhle zprávičky,hned po ránu u kafíčka, uznejte, vámmoc nálady do nového dne nepřidají,jednak co je a není spravedlivé, o tom by-chom my, exulanti, mohli psát tisícistrán-kové romány, kdyby alespoň někdo do-ma zaznamenal, že vůbec existujeme –jinak, jak zřejmo, emigranty se to dnes vesdělovacích prostředcích jen hemží, asise z Čechie „emigrovalo“ vesele jakobynic celých dlouhých sedmdesát let.Emigrovalo? Jako Pavel Kohout, s alma-rami, květináči po babičce, knihami,obrazy, mlýnky, psacími stoly atd.? Onose tedy, pánové a dámy, tak nějak „emi-grovalo“? Vlastně vždycky, jen mezi lety1939 až 1989 se tomu neříkalo emi-grace, ale jen a jen exil. Útěky – útěky!!!„Železnou oponou,“ napsal o tom jednouJožka Pejskar.

Emigrujeme, emigrujeme! Když senám někde nelíbí a my se můžeme volněvystěhovat, s čím chceme a jak chcemea nikdo nám nenastavuje nohu, o kterouse při nepozornosti přerazíme nebo zabi-jeme, nikdo na nás nepoštvává cvičenévlčáky a nikdo po nás nestřílí ze stráž-ných věží ostrými.

Ne, vážení čtenáři Plzeňského deníku,od nás i odjinud se za poslední tři čtyřigenerace neemigrovalo, od nás se, hor-ko těžko, někdy úspěšně, někdy ne-

20

úspěšně – a to jste většinou skončili v kri-minále – prchalo, utíkalo, zdrhalo…

Možná má Plzeňský deník v něčempravdu. Možná se emigrantům „zpátkynechce“. Za sebe můžu čestně prohlásit,že exulanti, ti, kdo šli za svobodou a neza egyptskými hrnci, se – do jednoho! –v době útěku vrátit chtěli. Ale ovšem,kladli si jednu, jedinou podmínku: chtělise vrátit do svobody. Nikoli do koncen-tráku obehnaného ostnatým drátem.A k tomu tvrzení, že „rodiny rozdělenéželeznou oponou buď zanikly,“ (!?) „nebožijí společně v zahraničí“ (!?).

Jděte k šípku, jděte mi s tím k šípku.Ale dovolte mi jednu otázku: kdo, pěk-

ně prosím, si myslíte, že ty rodiny želez-nou oponou rozdělil?

Znechuceně obracím list. A ejhle, nas. 2 čtu: „Pattonovo muzeum chce dolepšího. /.../ Expozice v chátrajícímPekle dostala šanci na stěhování, zatímvšak chybějí peníze.“ (Jiřina Fuchsovádále přebírá celý informativní článek z pe-ra Dany Veselé z 16. 11. 2009, pozn.red.)

Po seznámení se s touto zprávičkou sejistě nemůže nikdo divit, že mi po jejím pře-čtení nastala bezesná noc. Léta mne ka-marádi při náhodném potkání na plzeňskéulici častují slavnou Nerudovou otázkou:Kam s ním? A myslí tím samozřejmě nášPamátník zahraničních Čechů. Ejhle, dům!Řekla jsem si a po náhodném seznámeníse s primátorem Plzně jsem začala opatrněoťukávat další instance zmíněné v článku.Zájem okamžitě projevila ke mně vždy vlíd-ná Knihovna města Plzně, jakkoli jednánínebylo možno nijak prohloubit, blížila setotiž volba-výběr-jmenování nové ředitelkyKMP na další období, a než se toto stalo,vznášel se můj Swiss Air opět někde nadAtlantikem. Ať už je osud Památníku zahra-ničních Čechů v Plzni jakýkoli, je tu stále

ještě moje osobní literární knihovna a i v tése nachází dost památek, v tomhle případěhlavně literárních.

Ve svých osobních, pracovních i jinýchstycích s plzeňským Americkým centremv Dominikánské ulici jsem měla vždyštěstí. Nedlouho po Sametu jsme tamjednou společně s mistryní sportu, mouvrstevnicí Miládkou Kubíkovou-Šťastnouměly jakousi tiskovou konferenci, na kte-ré návštěvníci kladli nejen osobní dotazy,nás dvou dcer věrné Plzně se týkající, aleměli řadů dotazů na Ameriku, na živottam, na Čechoslováky v ní žijící apod.V dalších letech jsem v útulných zdechAmerického centra absolvovala dva ve-čery své i české klasické poezie a po-každé jsem se setkala nejenom seschopným ředitelem nebo paní ředitel-kou (prvním byl Roman Charvát), alei s informovaným, úslužným a vstřícnýmmladým personálem.

Jelikož se reportérka Dana Veselá vesvém článku zmiňuje také o Americkémcentru, spěchala jsem opět navštívitmilou budovu vedle rozkošného prospe-rujícího krámečku s domácím i cizokraj-ným kořením všeho druhu U Antonína.Ke svému úžasu jsem zjistila, že novýmředitelem je můj starý známý VladimírPálek. V devadesátých letech pracovalna magistrátě a tam jsme se u příležitostioslav osvobození Plzně americkou armá-dou několikrát setkali. I toto setkání mipřipadalo tak nějak osudové. Pan Vladi-mír mne seznámil s plány na úpravu his-torického plzeňského domu v Klatovské19. Hovořili jsme také o nemalých nákla-dech, které bude stát úprava starožitnéa památkářsky významné budovy. A nej-lepší přišlo nakonec: pokud by zřizo-vatelé Památníku zahraničních Čechůměli skutečně zájem se k tomuto projek-tu přidružit, nalezlo by se v moderně,

21

bezbariérově atd. upravené Klatovské 19místo pro uložení archivů. A nejen to:PZČ by mohl dostat sice maličkou, alepřece jenom badatelnu, referenční kni-hovnu, psací stůl, počítač, křeslo pro ná-vštěvníka…

Jak již bylo řečeno, dům stojí v centruPlzně. Jedete-li od Divadla J. K. Tyla naKlatovy a minete památník Thank you,America!, máte tento dům po levém bo-ku. K objektu prý v zadním traktu náležínádvoří nebo zahrada.

Po rozloučení s panem Vladimíremjsem doma už druhou noc nespala. Můjsen uložit v Plzni kulturní památky zane-chané několika vlnami českosloven-ských/českých exilů v Kalifornii, resp.v USA (i jinde!) se po dlouhé době opětponěkud přiblížil. Mně, věčné optimistce,se zdálo, že na dosah ruky! Ještě rok,dva, tři vydržet! Budu úřadovat ve svébadatelně Památníku zahraničních Če-chů na Klatovské 19 a vy mne budetez USA, Kanady i odjinud létat navštěvo-vat… Nespala jsem, nedivte se.

Myslím, že teď bych měla sobě i vámvšem připomenout, že v těch rušnýchletech devadesátých jsme se jednousnažili rozjet sbírku s názvem Milion dola-rů pro Památník zahraničních Čechů. Cose s ní stalo? Uvízla v písku minulosti.Nastalo totiž to námi před dvaceti letynepředvídané kastování Čechoslováků/Čechů na DOMO-lidi, echt občany –a cizince, DOMO-Čechy a „krajany“, narestituenty a ty, kdo buďto neměli jednoutrvalé bydliště zde či onde, podruhé ne-zažádali ve správnou dobu nebo u tohonejpomazanějšího ministerstva, prostěvšechno se jaksi zadrhlo a Češi v zahra-ničí náhle měli zcela jiné starosti než po-

kračovat ve vybírání po dolárku na všemspolečné, národní kulturní dědictví.

Takže zatím, ale jen zatím se o té milio-nové sbírce zmiňovat nebudu. Ale zadí-vám-li se před sebe za takové dva, tři,čtyři roky do mlh budoucnosti, zřím, žemy, kdo jsme ještě nevzdali to dobrovol-né úsilí o lepší příští všech jak doma, takv zahraničí, tu příslovečnou flintu do žitateď už házet nebudeme. Mnozí z nás doní již proinvestovali celé životy. My, kdo tuještě jsme, jsme při této cestě nebylisami. Šly s námi stovky, tisíce dalších.A těm, kteří jednou dohotovený a důstoj-ně a odborně zastřešený Památník zahra-ničních Čechů v Plzni už nikdy nenavštívíani neuvidí, těm, kdo o něm kdysi snilia jeho záměr morálně či finančně pod-porovali, těm, bez kterých by ani dnesnebylo dosaženo to, co již vykonánoa dosaženo bylo, těm to dlužíme. Vytrvá-me. Házení flinty do žita přenechámevalašskému králi Bolkovi Polívkovi, tenv tom má rozhodně větší zkušenosti.

Tak a to bychom měli! V nejlepším semá přestat. Což činím. Pokud vás srdceponoukne, prosím, abyste přihodili něja-ký obolus na inkoust, na papír, na obálky,poštovné, na Paměti nebo dokonce naPamátník zahraničních Čechů (CzechsAbroad Memorial), budu mít radost nejenjá a všichni, kdo se doposud podílíte semnou na jeho budování, ale i všichni dob-ří občané města Plzně, eventuálně zúro-čitelé tohoto daru československého/českého, vždy věrného českého zahrani-čí, nejen Plzni, ale celému národu doma.Šek nutno napsat na mé jméno (J. F.,P.O.Box 66453, Los Angeles, Ca90066). S upřímným přáním, aby dobrékouzlo provázelo vás i všechny vaše bližní.

22Postludia

Krystalizace jednoho osudu

Ejhle, kniha. A jaká: Pátrání – sbírka poví-dek, fejetonů, fejetonů-povídek a „nanopoví-dek“ – Petra Kersche (vydané v brněnskémTribunu EU roku 2009) je cosi jako roztříště-né pole vzpomínek a reflexí člověka s boha-tými životními zkušenostmi, polovičního Žida,a tudíž antifašisty, sportovce, chemika a (o tose zajímejme) zapřísáhlého hemingwayovcečili autora próz s téměř žurnalistickým texto-rysem.

Analyticky založené myšlení Kerschovo(roč. 1934) se v textech a textících efektivnědoplňuje s jakousi kantorskou náturou: jazy-kové vyjadřování tíhne k lakonickému „vykra-jování“ myšlenkových konstruktů, což je patr-né zejména v reflexivněji laděných fejetonechči povídko-fejetonech – když sledujeme přís-ně logické řazení tematických plánů, vnímá-me tuto simplifikující tendenci intenzivněji,nejsme totiž „zatěžováni“ syžetem, (ne)plasti-citou postav nebo kolorováním prostředí.Prozaik má také dar slova „slyšet“, rytmika větje po řemeslné stránce precizně vybroušena:„Zkumavky pro rozličný účel. Sada kádinek.Byreta. Různé typy pipet. Korkovrt. Labora-torní váhy. Bunsenův kahan. Erlenmayerovabaňka. Liebigův chladič...“

Jako pozorovatel je Petr Kersch vnímavý,uštěpačný, místy až poťouchlý, ve fejetonechmu nechybí nadhled, avšak často upadá dovykreslování žánrových obrázků (popisováníignorance mladých lidí s barbarskými oumys-ly nečíst v parku Schillera, a namísto toho sejen tak poflakovat a vandalizovat apod.), je-jichž výskyt v (tý)denním tisku tak nějak čeká-me – přeci jen: pokud chce autor napsatněco „ze života“, co se říkávalo a psávalo ve

všech dobách (hořekování starších: Ach timladí, oni jsou tak lhostejní!), musí se uchýlitk již ozkoušeným metodám, tématům, typům.Vzniká tak snadno recyklovatelná forma textu,něco, co je věru předvídatelné a tak nějak sa-mozřejmé – proto považujme Kerschovy feje-tony za méně přesvědčivé vzorky jeho tvorby.

Co tedy dělá z objemné sbírečky atraktivní„čtivo“? Kromě smyslu pro ironii (ta je přítom-na především ve fejetonistické neboli spole-čensky kritizující „sekci“ publikace) je onímlákadlem autentická výpověď Kerschova,vzpomínky na protektorátní Čechy a hrůzys holocaustem spojené (Kersch, sám sebeironicky nazývaje „Halbjude“, na tyto zlé časynazírá optikou polovičního sirotka – jeho tatí-nek byl deportován do Terezína). Přesněji:ony povídky a nanopovídky jsou vrcholem.Pátrání – exaktnost vyjadřování, rozvolňovánía opětovné „zcelování“ přímých řečí, plastici-ta a nápaditost popisů dává právě takovýmtextům vyniknout. Povídka hravě nazvanáPanna je toho příkladem: svým rozsahem jeze všech prezentovaných textů nejdelší,vypravěčsky (z pozice hračky-panenky) nej-zajímavější, objevujeme zde i zastřeně natu-ralistické pasáže, užití expresivnějších lexikál-ních prostředků, a i ten v medailonku avizo-vaný „optimistický závěr“ absentuje.

Škoda jen, že ediční úprava jednotlivýchtextů (redaktor a typograf v jedné osoběAdam Kovář) je ledabylá, jejich pořadí by sizasloužilo nějaký řád, vzniká tak při četbězmatek, což zrovna pro takto ciselované textynení nejvhodnější. Hoďme však tuto nevyrov-nanost za čtenářskou-recenzentskou hlavu,vždyť hlavní je, že v každém čtenáři text vy-krystalizuje jinak a v jiných souvislostech, ne-boť i ta učitelská provokace k přemýšlení jeto, co se na literatuře tohoto druhu cení.

Vojtěch Němec

23Z českých rovů a hájů

Pax iiscum – NepomukNepomucko mělo štěstí na dva regionalis-

ty. Oba vynášeli na světlo z přítmí archivů i zezapomenutých stránek starých periodik za-suté vzpomínky, děje, události. Oba je takézpracovávali s beletristickou ctižádostí. Ale-xandr Berndorf byl nepomuckým rodákem,začínal na Zelené hoře jako hospodářskýúředník u Auerspergů, zakotvil v Praze, vracelse do Nepomuka na prázdniny, ale návratposlední sem nevolil – Prahu neopustil. Jaro-slav František Urban (1889-1960) rodákemnebyl, zahájil tu sice v letech 1908-1910svou učitelskou dráhu, ale pak až do okupa-ce působil na českém severu. Kadaň musilopustit po mnichovském diktátu, pokračováníředitelské funkce mu zajistila Plzeň. V Nepo-muku se usídlil jako důchodce ve svýchpětašedesáti letech a už jej neopustil. Vedlzde čtyři roky městskou kroniku. Její úroveňje do dnešní doby považována za vzorovou.Kde učil, tam sbíral, kutal, objevoval a psal –průvodce, vlastivědné i místopisné studie.Jako jeden z prvních vydal Severočesképověsti. Potulky Kadaňskem a Potulky Ústec-kem také hleděly integrovat tyto německyosídlené oblasti do současnosti republiky.Vrcholem byla okupační trilogie – ÚvodímÚslavy, Úvodím Úhlavy, Úvodím Radbuzy –doplněná po osvobození dvěma díly dotvá-řejícími regionální pentalogii – Úvodím Mžea Plzeň, metropole českého západu. Vydávali publikace pedagogického a výchovnéhocharakteru (Abstinentství), objevil a monogra-ficky zpracoval obsáhlé zápisky vodokrtské-ho rychtáře a písmáka Jana Václava Maška(zmínka o něm byla v Pax iiscum v Plžič. 2/2007), sestavoval sborníky příležitost-ných recitací. Celek rozsáhlého díla dotváříbeletristická tvorba pro mládež.

V roce 1867 se v Nepomuku stal rektoremnově založené piaristické koleje a ředitelemhlavní školy a nižší reálky, jež pod správukoleje spadaly, Josef Ondřej Liboslav Rettig(1821-1871), syn proslulé Magdalény Dobro-mily, která věhlasem i hmotností předčilamanžela a Ondřejova otce Jana Aloise Sudi-

prava, také vlasteneckého básníka. JosefOndřej za studií napsal dramatickou hříčkuSňatek z žertu, později ještě dvě německénovely. Dále se však věnoval přírodním vě-dám, zvláště mineralogii, entomologii a me-teorologii. V Nepomuku založil meteorologic-kou stanici, jako jeden z prvních se touto dis-ciplínou zabýval vědecky. Byl i členem vídeň-ského meteorologického spolku. Sám vyučo-val kreslení (byl zručný kreslíř) a bohosloví.Podle pamětníků byl vlídný, skromný, pečlivý,ostýchavý, tolerantní, ale také vznětlivý – ne-snášel například nepozorné studenty a bylschopen je umravňovat tím, že po nich hodil,co měl po ruce.

Z rozvětveného němejcovského rodu po-cházela neteř malíře Augustina NěmejceAdéla Kochanovská-Němejcová (1907-1985),původně členka Československé akademievěd, pak profesorka Českého vysokého uče-ní technického v Praze. Zabývala se apliko-vanou krystalografií – rentgenologicky zkou-mala soudržnost struktury pevných látek. Ta-to metoda je zvláště důležitá pro výrobu a po-užití nově vytvářených materiálů.

Hroby všech tří neleží daleko od sebe.Zvěčnělé osobnosti tu symbolizují různoro-dost lidského poznání i touhy poznávat.

Viktor Viktora

(Ne)kriticky

Očima spottera

Pravda, gramaticky správněji a genderověmnohem vyrovnaněji by mělo být „Očimaspotterky“. Jenže pak by se z nadpisu vytratilten náznak rytmu či rýmu a s ním i evokacelehkosti, což by ve výsledku byla jistě škoda.Ale pojďme raději k podstatě věci: Dívat sekolem sebe a vidět, pozorovat, vnímat a za-znamenávat lidské příběhy – to jsou před-stavy, které čtenáři zřejmě nejčastěji vytanouna mysli, začne-li listovat básnickou prvotinoumladé plzeňské spisovatelky a fotografky Mi-leny Písačkové. Útlá kniha veršů vyšla roku

24

2008 pod oduševnělým názvem Jeden ví-kend v říši čistého snu jako 15. svazek ediceUlita (Pro libris; zde v koedici s Ason-klubem).O vynalézavý obrazový doprovod básní v zají-mavém retro-stylu se postaral Lukáš Weishäupl.

Básnická sbírka je rozčleněna do dvou od-dílů s názvy Zákusky a Mantinely. Okusíme-libásně první části (a podtitul Poezie k sežránínás k tomu přímo vybízí), roztočí se před naši-ma očima kolotoč moderního světa tak, jak jejznáme (a vlastně už ani nevnímáme) z vlastníkaždodenní zkušenosti. Autorka sbírá podně-ty cestou vlakem, v čekárně u doktora i přihodině angličtiny; bedlivě přitom zachycujedetaily, které by oku běžného diváka jistojistěunikly, a na jejich základě pak staví své jemněironické verše. Je zajímavé, jak významnouroli v básních zaujímají různé štítky, loga čireklamní slogany – jako by právě tyto před-měty utvářely určitý symbolický znak součas-né městské společnosti, jakýsi newspeakpulzujícího města, kde se žije i vnímá jen glo-bálně, zrychleně, ve zkratce… Sečtenoa podtrženo: poezie vpravdě civilizační, do-kumentárně laděná, se satirickou pointouv samotném závěru. Poezie dost možná tro-chu doslovná a prvoplánová, ale koneckoncůi u básní platívá, že méně je někdy více.

Druhý oddíl Mantinely s podtitulem Tadya teď přináší zřetelné zklidnění a zvážněnípatrné už ve formální stránce básní – volnýverš příznačný pro první část sbírky je nynínahrazen pevnějšími metrickými celky a keslovu přichází i důmyslná práce s rýmy. Do-kumentární tón se pozvolna proměňuje vefilozofickou reflexi, témata všedního dne jsoudůsledně odhmotněna a zobecněna a veršepak ve finále vyznívají jako mravní sentence.Téma básně bývá explicitně vyjádřeno již v ná-zvu: Zmoudření, Proměna, Cesta odněkud.Nu a zde taky nastává první vážnější problém:kdybychom u autorky mohly zaměnit atributy„mladá, začínající“ za „zralá, rekapitulující“,bylo by vše v pořádku a my se mohli sklonitpřed hlubokou moudrostí celoživotní zkuše-nosti. Takhle ovšem básně vyznívají zbytečněpřemoudřele, občas až pateticky (kam sepoděl ten sympatický odstup a jemný hu-

mor?), a co hůř, velmi se blíží průměrné kon-venci.

Mileně Písačkové se vydáním básnicképrvotiny jistě splnil jeden velký sen. I přes vý-še uvedené výtky lze prvotinu považovat zaúspěšnou a minimálně Zákusky můžemedoporučit jak k ochutnání, tak samotné kon-zumaci. A především doufejme, že se brzydočkáme dalšího, ještě vydatnějšího chodu.

Martin Šíp

Svědectví plzeňskéhoevangelíka

S největší pravděpodobností nejeden zna-lec pilsensií má povědomost o knize KarlaMachotky Ve znamení kalicha, dokončenév říjnu 1948 a vydané autorovým vlastním ná-kladem v roce 1949. V této vzácné publikacinajdeme zmínku i o evangelickém západnímsboru v Plzni, jemuž v čele stál mladý vikářEbenezer Otter. Tento sbor samostatně vedli Přešticko, Rokycany, Zbirožsko, Radnickoa Stříbrsko a patřil k těm, kdo se nejvíce za-sloužili o „evangelizaci na českém západě“.Od té doby uplynulo několikero desetiletí –a nyní se příjmení Otter objevuje na veřejnos-ti znovu, tentokrát však jde o Ebenezerovasyna Jiřího Josefa Ottera. Jiří Josef se narodilv Plzni v červenci 1919, čili na samém počát-ku zmíněné agilní evangelizace, a od počátkubyl dobrým synem dobrého otce. Přeskočí-me-li jedno dlouhé životní období, v letech1948-1965 působil jako farář sboru ČCEv Mariánských Lázních, poté se nadlouhostal tajemníkem Synodní rady ČCE v ústředníkanceláři v Praze a zároveň učil na tamějšíKomenského evangelické bohoslovecké fa-kultě.

Až ve věku necelých devadesáti let Jiří Jo-sef Otter, již jako čilý důchodce, poněkudpřekvapivě vydal v nakladatelství Kalichvzpomínkovou či dokumentární knížku s ná-zvem Za mřížemi a dráty také trochu jinak.Nebyla to jeho první knižní práce, připomeň-me alespoň tituly Úděl českoněmeckého

25

sousedství v zrcadle společných dějin nebonapříklad Pět okruhů Prahou po stopáchčeské reformace. V knížce Za mřížemi a drá-ty… zčásti vzpomíná na své plzeňské dětství,poté na studia a protektorátní působení, pře-devším však na základě dochované kores-pondence a deníkových záznamů shrnuje, cozažil a prožil během věznění v jižním Bavorsku– věznění, kde se shodou okolností potkávali se svým taktéž internovaným otcem.

Zatčen byl v čtyřiadvaceti letech, údajněpro poslech zahraničního rozhlasu, krutě vy-slýchán na plzeňském gestapu – a právemmohl již tenkrát konstatovat, že „uvěznění ro-diny známého evangelického faráře (nějakýčas byla vězněna i Otterova matka, pozn.V. N.) způsobilo v Plzni značný rozruch.“ Vevazbě se ostatně potkal i s loutkářem Jose-fem Skupou nebo s historikem husitství Kami-lem Kroftou. Byl nakonec odsouzen k pěti ro-kům káznice.

Ke svým poznámkám a dopisům z doby vál-ky a internace se J. J. Otter poznovu dostalaž v důchodovém věku, začal je postupněpřepisovat, něco výběrově uveřejnil v Kost-nických jiskrách – a postupně v něm sílilorozhodnutí vydat tyto dokumenty i knižně.Váhal také z toho důvodu, že nechtěl působitneskromně: neměl podle vlastního tvrzení nicspolečného s odbojovou činností, i když ses odbojáři znal a přicházel s nimi do styku.Zdůrazňuje, že jeho pobyt v kriminálu oprav-du probíhal ve srovnání s vězni z koncen-tračních táborů „trochu jinak“: neposlali hodo žádného vyhlazovacího tábora, nýbrž dojihobavorských kriminálů – a tam mezi civilní-mi osobami nalezl i řadu lidí soucitných a ná-božensky spřízněných. Podařilo se mu pro-střednictvím německého technika získat i bib-li – a to, co následovalo, Jiří Josef Otter cha-rakterizuje výstižně jako „příběh mladého věz-ně, který se učil brát svůj úděl podle biblickévíry“. Později se z něho stal apoštol česko-německého odpuštění a smíření, nicméně odzatčení své příjmení záměrně vyslovoval „ot-ter“, nikoli jako předtím „otr“.

Vězení je však vězení, žádný fešácký krimi-nál staršího ani mladšího Ottera na sklonku

druhé světové války nečekal, smrt jim bylav patách a vězeňské transporty nejednoubombardovalo spojenecké letectvo. Nako-nec jim ale přálo štěstí a J. J. Otter si mohlpoznamenat slova 124. žalmu: „Jsme vychvá-ceni z vody té násilné. /…/ Naše duše uniklajako pták z léčky ptáčníka; osidlo je protrženoa my jsme venku.“ To si ovšem autor zapiso-val v němčině, podle Lutherova klasickéhopřekladu. Poslední věznici, kam byli zahnáni,zkraje května osvobodili Američané. V ženskéčásti budovy se otec i syn Otterovi sešli s vě-zeňkyní dr. Miladou Horákovou, kterou znalii jako členku sboru ČCE. Spolu také připravi-li soupis vězněných pro připravovaný trans-port do vlasti. Společně také 6. května 1945zorganizovali i děkovné bohoslužby na nádvo-ří aichachské věznice. Po modlitbách a bib-lickém čtení tehdy kratší projev předneslaprávě dr. Horáková, která chtěla při této pří-ležitosti promluvit do duše českým vězeňky-ním, z nichž některé prý k sobě příliš ochot-ně pouštěly mužské protějšky. Až 12. květnaJ. J. Otter i s dalšími navrátilici opět stanul naplzeňském náměstí. Po válce studoval teolo-gii v severoirském Belfastu a studia dokončilv Praze. Poté ho osud, jak už bylo řečeno,nadlouho odvedl do Mariánských Lázní.

Teoreticky vzato, živá a přesvědčivá Otte-rova knížka měla spatřit světlo světa již v le-tech 1945-1948: tehdy by se včlenila do vel-kého proudu diaristické a memoárové litera-tury dokumentárního ražení, od níž by seovšem zřetelně lišila svým srdnatým odmítá-ním poválečného revanšismu a šovinismu.Obecně vzato jde o typ beletristického svě-dectví – a v Plži neuškodí připomenout i ně-které plzeňské reálie Otterova životního pří-běhu. Maturoval v červnu 1938 na klasickémgymnáziu v Plzni, po 17. listopadu 1939 seraději vrátil z pražských studií zpátky domůa postaral se o něj seniorátní výbor ČCE.Také pracoval jako elév v knihovně Městské-ho muzea, kam ho přijal ředitel Fridolín Ma-cháček, též člen plzeňského sboru ČCE –a posléze mladý J. J. Otter vyučoval na ško-lách náboženství a působil i jako prozatímnídiakon v západním Husově sboru při kostele

M. Jana Husa. Při spolupráci s mládeží vý-chodního Korandova evangelického sboru(na nábřeží Radbuzy) se ostatně seznámil i sesvou budoucí manželkou. A přitom ještě psal– na výzvu plzeňského hudebního kritika Jo-sefa Bartovského – hudební a divadelnírecenze pro plzeňské noviny, takže míval vol-né vstupenky do divadel a na koncerty. Ško-da, že nepsal i literární recenze!

V závěru knížky Jiří Josef Otter konstatuje:„Můj vězeňský úděl, který se opíral o každo-denní biblickou četbu a rozjímání, mi napo-mohl k určitému prohloubení mého doposudspíše mladického duchovního života. Naučiljsem se myslet víc na druhé než na sebea nechvět se příliš o vlastní osud.“ Také protose jeho životní osudy skutečně vytvářely „tro-chu jinak“.

Vladimír Novotný

Něco se stalo

K jubileu StanislavaBurachoviče

1. Kdyby nebylo Stanislava Burachoviče,Karlovy Vary by si ho musely vytvořit.

2. Stanislav Burachovič je tak karlovarskýjako nikdo druhý.

3. Kdyby Karlovy Vary přestaly existovat,Stanislav Burachovič jako jediný má na to vy-tvořit je znovu, aby v nich nic nechybělo (a by-ly by lepší než ty současné).

Vladimír Páral

Nový prostor prozápadočeské autory

Tuto glosu sepisujeme při loučení s létem,přesto snad ani v listopadu nepřijdeme takúplně s křížkem po funuse: už od jarníchměsíců by totiž všichni ti, kdo v západočes-kém regionu píší či se zajímají o beletrii atp.,měli dychtivě sledovat nejenom skromného

Plže, nýbrž také nové periodikum či informa-torium na internetu: Literární západ. Přesnějiřečeno: www.literarnizapad.cz. S výmluvnýmpodtitulem: Místo pro všecky západočesképsavce.

Ještě než jsme na toto literární územívstoupili, naladili jsme se co nejpřejícnějia kupodivu zrovna všichni z plžích světů bybyli medle odměněni: hned na pomyslné titul-ní stránce nás vítá obálka Plže s důtklivýmupozorněním, že Plž vyjde již za 36 dní, 22hodin, 50 minut a třeba 21 vteřin. A ty vteřinypřed zraky našimi neúprosně ubývají. Leč ne-možno vydržet u počítače tak dlouho, takžese nepodařilo číselné údaje ověřit, i když z ji-ných zdrojů je jisto, že během uvedených36 dnů vyšli Plžové hned dva, tj. dvě čísla.Ale koho by takto nápaditá a půvabná upou-távka nepotěšila?

A dále – kdopak by se po místě pro psavceneporozhlédl? Nuže, začíná se Hlavní strán-kou, další oddíly či rubriky se jmenují No-vinky, Próza, Veršotepectví, Literární potěr,Ostrým brkem, Knižní bazárek, Potrubnípošta a Archiv. Popravdě řečeno, některé za-tím zejí prázdnotou, ale třeba už nezejí, časběží. Brko by chtělo přibrousit. Pár materiálůse vyskytuje ve vícero rubrikách – a jsou zdei texty vytištěné v Plži, což nevadí, v Plži tovědí, ba naopak: koneckonců v měsíčníku seobčas příspěvky z technických důvodů musíkrátit, což se nečiní rádo. Na internetu tenhleproblém nemívají. A redigují?

A kdo vlastně tohle místo pro psavce dávádohromady? V Plži se k tomu přiznávají jmé-nem, na tomhle www jsou však tajemní jakhrady v Karpatech. Není vyloučeno, že celé-mu „Místu“ šéfuje jistý „šáš“, leč kdo to je?Určitě ne ten, komu v Paříži říkají „maďarskýšašek“! Dozajista to nebude ani žádnej šašekpočmáranej, má sympatickou chuť do sym-patického díla. Nuže, jak ale to dílo dělají?Mají na to mnohem víc dušiček než v Plži:jeden se stará o ekonomickou podporu(Jůůůůů!), druhý je pí ár, třetí je tzv. admin,čtvrtý má na práci catering (vaří kafe), pátýprovozuje odborný dohled a šestý je „správ-cem dívky týdne“. Vskutku je tady k vidění

26

fotografie „dívky týdne“, jen jestlipak ji obmě-ňují? (Přišly korektury a už to víme: obměňují,radost pohledět!) Nebo jde o správcovu mi-lou? Leč kdo se pak stará o Knihu týdne, kte-rou také vystavují?

Tato šestice, jak se veřejnosti celá ochotněpřiznává, má takové či onaké vzdělání. Leč tonení vše a v tomto směru kam se na ně v Plžihrabou: všichni totiž v kolonce vzděláníuvádějí svorně „a práva v Plzni“. S výjimkou„agenta kůpra“, který má na rozdíl od ostat-ních vystudována „i práva v Plzni“. Vskutku,chtít dělat literární časopis a ještě nemít titulz práv v Plzni, to je nepřijatelný nešvar! Měliby se v Plži ruče polepšit a nejbližší víkendprávnické studium zmáknout. Pěkně gratis,bez konexí, s čistýma rukama i nohama.Nechť začnou ti mladší, čili obě dámy v plžíredakci. Ať si ale pospíší, konkurence májudří náskok!

A na co si lze postěžovat? No třeba že mezi„veršotepci“ je uvedeno osmnáct autorů, jen-že jen u jediného se praví, že publikuje v Plži,ač publikují všichni. Děkujeme, paní Špinko-vá! Většina „medailonů“ je prozatím takovánijaká, vloudí se i chybičky, někdy čtemepouze pár slov nebo jen názvy vydanýchprací. Některé jsou převzaté – a takový JanSojka, ten se má! Jeho medailon (toho po-kušení napsat, že po odborné stránce vynika-jící, než zastřu si tvář a neučiním tak), pře-tištěný z Portálu české literatury, je zřejměrozsáhlejší než všechny ostatní medailony do-hromady. Komu čest, tomu čest!

Ergo: západočešti psavci ať se činí, poně-vadž se pro ně našlo místo – když ne na slun-ci, tak aspoň na vstřícném internetu. Uvidí-me, jak dlouho redakci „Místa“ vydrží kuráž ichuť, přejme jim, ať co nejdéle – a ať přichá-zejí i nápady, kterých se v Plži už možnánedostává. Zato má Plzeňský literární životpřed sebou už desátý ročník a brko v němobčas bývá ještě opravdu ostré. A třeba si toněkdo z rubriky Literární potěr namíří do Plže.Tam se také vařívá kafe.

Evžen Pěnkava

Na Dušičky bez Pěší zónyZaslechli jsme svého času volání či spíše

bařtipánský pokřik z ouřednických kuloárů,že by zase měla v Plzni vycházet Plží zónaa nahradila by tak Plže. Což o to, byli bychomprvní, kdo by plédovali pro obnovení Pěšízóny, jen ať se toho redakčního velebřemeneněkdo chopí, jak by však mohla nahraditPlže, když byla zouplna jinačí? A naco sedonekonečna máme užasle ptát, proč si ně-kteří úředníci nic nepamatují nebo si nic pa-matovat nechtějí? Tudíž rcemež pro nepamět-níky: Plzeňský občasník Pěší zóna (z přelomutisíciletí) se zprvu označoval za „západočes-kou kulturní a společenskou revui“, poté za„revui pro památkovou péči, archeologii, his-torii, výtvarné umění a literaturu“. Kdo sezačte jen do těchto podtitulů, toho netřebapřesvědčovat, že nešlo o literární časopis,ačkoli se v revui objevovaly i literární příspěv-ky – jenže v drtivé většině nemající nic spo-lečného se západočeským regionem.

Kupříkladu v první desítce Pěších zón sicevýsostnou uměleckou poezii zastupoval IvanBlatný nebo Vladimír Nabokov, leč kdo v Pěšízóně reprezentoval hájemství Plzeňanů a Zá-padočechů? Toliko Ivo Hucl, šéfredaktor To-máš Hudec, chebská básnířka a fotografkaViktorie Rybáková a Vilém Stadtherr. A v pró-ze? Jedině píšící hudebník Vilém Stadtherr.Na mnoho jiných poetů Plzně, včetně těch,kteří během let vydali nejednu básnickousbírku, v Pěší zóně jednoduše nedošlo. Zdajsou čtyři tvůrci z regionu v deseti číslechmnoho či málo, toť řečnická otázka, a dokon-ce i kdybychom jednoho či dva Plzeňáky po-minuli, lze právem konstatovat, že Pěší zónanebyla a především ani nechtěla být tribunousoučasného plzeňského literárního života. Ji-ná věc, že by přesto měla nebo mohla znovuvycházet. Ale Plž, prosím pěkně, by měl pře-žít. A nebyl by ve vztahu k Pěší zóně žádnýmkonkurentem, jak si snad někteří představují,ne, ne: nevykračoval by si v Plzni nespěchavěžádný plž po pěší zóně! Natož na Dušičky.

Vladimír Novotný

27S kůží na buben

28Kom(i)x

Tiráž

Noví autoři Plže:

Jarmila Jetlebová – narozena 1950 v Ústí nadLabem, vystudovala Střední uměleckoprůmyslovouškolu v Praze, pracovala na LF UK v Plzni v odděleníučebních pomůcek, věnuje se výtvarnému umění, ječlenkou tvůrčí skupiny Intenzit, žije v Plzni

Vladimír Páral – narozen 1932 v Praze, jedenz nejznámější současných českých spisovatelů,autor skoro dvou desítek knih; absolvent Vysokéškoly chemicko-technologické v Pardubicích, žijev Mariánských Lázních

V příštím Plži mj. čtěte:

Laudatio pro Plzeň

Neznámé verše Karla Šebka

Texty Milana Kasla

Příspěvky do rubriky Mladý Západ

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýZástupce šéfredaktora: Vladimír GardavskýRedakce: Jana Horáková, Helena ŠlesingerováRedakční rada: Josef Hrubý, Bohumil Jirásek,Jan Sojka, Dagmar Svatková, Milan Šedivý,Viktor Viktora

Adresa redakce: B. Smetany 13, 305 94 Plzeňtel.: 378 038 206, 378 038 200 e-mail: horakovaj@plzen.eu, slesingerova@plzen.eu

Vydávají občanská sdružení Pro libris,Ason-klub, Kruh přátel knižní kultury,Středisko západočeských spisovatelůa Knihovna města Plzně

Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vhrsti

Vydávání je povoleno Ministerstvem kultury ČR. Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž – Plzeňský literární životročník IX, č. 11, listopad 2010www.knihovna.plzen.eu

Náklad 500 ks ISSN 1213-9890

Tisk: MK-tisk Miroslav Kratochvíl

Vychází za přispění Města Plzně,Ministerstva kultury ČR a Plzeňského kraje