Rozhovor s Filipem Kuchařem

Mikuláš PROSINEC 2013

Den díkůvzdání

Historie PC her

Komiksy – Vtipy – Soutěž

a další…

Školní časopis

NENECHTE SE ZAVALIT

PŘÍLIVEM VÁNOČNÍCH BANALIT!

Obsah

Úvodník a vtipy 3 Akce, které proběhly (Mikuláš, Den díkůvzdání, apod.) 4 Školní uniformy a svačiny ve škole 5 Výlet ŠD 6 Historie PC her 7 Slohové práce na téma „Díky za…“ 8 Vánoce v zahraničních zemích 9 Sýrie – co jste o ní nevěděli… 11 Rozhovor s Filipem Kuchařem 12 Elisa – úryvek z fantasy díla 14 Slohová práce – Panenka ze dřeva 15 Anglie – výlet 16 Rozhovor s šéfkuchařkou ŠJ 17 Ze školní četby 18 Vánoční poezie 20 Česko-kanadský projektový den 21 Fejeton - Jak jsem k houslím přišla 22 Vánoční komiks 23 Tisk Plameňáku sponzoruje: www.tygrtisk.cz Čechova 33 Praha 7, 170 00

3

Milí čtenáři,

za celou pracovitou a akční redakční radu bych chtěla poděkovat, že jste se zajímáte o naše školní listiny a podpořili jste tak naši žákovskou činnost školního časopisu Plameňák. Číslo, jež právě čtete, jsme psali o aktuálním dění ve škole a v duchu Vánoc. Přece jen se nám vánoční chvilky již blíží, trouba se žhaví na vánoční cukroví a Vy si rádi zalezete doma na křeslo pod hřejivou deku s teplým čajem. Snad Vám proto naše tvorba ve formě časopisu Plameňák ukrátí dlouhou chvíli a naleznete v něm zalíbení, pobavení anebo inspiraci. Jménem celé redakční rady bych Vám chtěla popřát šťastné a veselé svátky vánoční, bohatou Ježíškovu nadílku a Vánoce v pohodlí Vašeho domova.

Tereza Petrboková, IX.A šéfredaktorka

Vánoční vtipy:

Rodiče mají dvě děti – jednoho pesimistu a druhého velkého optimistu. Na Vánoce chtějí rodiče děti vyzkoušet. Pesimistovi vykoupí obchod s hračkami a všechny mu je nalíčí doprostřed pokoje. Optimistovi dovezou do pokoje kupu hnoje. Zazvoní zvonec a děti běží do pokojů podívat se na dárky. Z pokoje pesimisty se ozývá pláč: „Tolik dárků, všichni mi budou závidět, hračky se budou rozbíjet a kazit se v nich baterky. A koupě těch baterek naruší náš rodinný rozpočet.“ Z pokoje optimisty se ozývá smích. Když přijdou do pokoje, optimista se přehrabuje v hnoji: „Tolik hnoje, to tu musí být někde koník!“

Říká policista o Vánocích kolegům: „Tak jsem zvědav, kolik toho zítra Pán

Bůh hodí.“ Druhý policista se zarazí: „Prosím tě, co by měl Pán Bůh házet?“ První policista se pousměje a pokrčí rameny: „No to nevím, ale v kalendáři píší, že je zítra Boží hod.“

V jednom americkém supermarketu vlezlo na klín Santa Clausovi malé děcko.

Santa Claus se usmál a povídá: „Tak copak, co by sis přál, chlapče?“. Chlapeček se zamračí, po chvilce vykulí oči a zklamaně praví: „Cože? Tys nečel můj e-mail?!“

Paní učitelka s dětmi těsně před Vánoci zpívá koledy. Tu najednou ji napadne

chyták a ptá se dětí: „Děti, jestlipak víte, kdo je autorem písničky Nesem vám noviny?“. Pepíček pohotově odpoví: „Česká pošta!“

Vybrala Eliška Zitová, VI.A

Nakreslila Tereza Šandová, VII.B

4

Akce, které proběhly v naší škole Halloween Dne 5. listopadu se v naší škole konala akce soustředěná na tradiční „hrůzostrašný“ svátek v převážně anglicky mluvících zemích – Halloween. Součástí dne byly soutěže připravované pro všechny třídy (prvního i druhého stupně), které probíhaly první dvě vyučovací hodiny. Žáci si mohli vyzkoušet svou zručnost při lovení mincí

ze sklenice plné špaget, nebo např. znalost anglických slovíček, která se týkala tohoto mezinárodního svátku strašidel a čarodějnic. Soutěže byly organizovány a pořádány třídami 8.A a 9.A, pod taktovkou pí. uč. Hany Moraové. Nakonec se strašidelná delegace ve složení několika žáků, pí. uč. Moraové, paní zástupkyně Volkové a paní zástupkyně Macečkové vydala po

jednotlivých třídách popřát strašidelný Halloween a rozdat žákům ocenění za nejoriginálnější a nejstrašidelnější převleky a masky. Za hezky připravené soutěže oběma třídám a hlavně paní učitelce děkujeme a těšíme na podobně připravované akce. Den díkůvzdání Den díkůvzdání, neboli „The Thanksgiving day“ jsme na naší škole slavili prostřednictvím divadelního představení v angličtině, které si pro ostatní třídy připravili žáci deváté třídy. Deváťáci ve dvacetiminutovém představení žákům přiblížili vznik a smysl tohoto amerického a kanadského státního svátku. Dětem se představení moc líbilo. Někteří na tento den reagovali slohovými pracemi, které si můžete přečíst i v našem časopisu. Mikuláš u nás ve škole Jako každý rok, tak i letos naši školu navštívil Mikuláš v doprovodu několika andělů a s hejnem čertic. I přes veškerou snahu si nakonec hříšníky do pekla žádná z čertic neodnesla a všechny děti tak byly hodným Mikulášem odměněny a mají šanci polepšit se do příště…

Tereza Petrboková, IX.A

5

Školní uniformy

Podle názorů rodičů ze třídy 2.B, se školní uniformy

sice vyjímají mezi ostatními školami svou jedinečností, avšak stejnokroje naší školy mají i své stinné stránky. Abychom to rozvedli, rodiče si nejčastěji stěžují na nedostatek náhradních věcí na převlečení, pokud se dítě umaže, nebo např. na to, že se do uniforem většina dětí dobrovolně oblékat ani nechce: „O ochotě se nedá hovořit – neřeší to – smířila se s tím. Teď když je zima – když bylo teplo, tak to dceři vadilo, chtěla by si vzít šaty nebo oblečení, v kterém by vypadala alespoň trochu upraveně.“ Nebo: „Pokud se zrovna proti tomu staví, snažím se jí to vysvětlit, ale zároveň doufám, že v lednu tuto akci ukončíme.“

Z rozhovorů s rodiči též vyplývá, že by majorita rodičů dala přednost vlastnímu oblečení, před uniformami. Opět jsou zde ale neutrální hlasy, které to neřeší a berou uniformy jako hotovou věc. Jednoho z tázaných napadl kompromis, a to od pondělí do čtvrtka nosit uniformy, zato v pátek stylizaci oblečení přenechat do volných rukou rodičům a dětem a oblékat se do běžného oblečení.

Když jsme položili otázku, zdali by dali v příštím roce přednost volnému výběru oblečení, nebo uniformám, dá se říct, že sedm z deseti rodičů odpovědělo, že by dalo přednost svému vlastnímu oblečení. To ostatně znázorňuje i uvedený graf.

Přečtěte si nyní závěrné komentáře některých z dotazovaných: „Nejvíce mi vadí kvalita u chlapeckých triček, jsou na nich vyšité příliš velké dírky a knoflíky v nich tak vůbec nedrží a rozepínají se (možná by bylo lepší zvolit zapínání na patentky) a proto mají všichni výstřih tzv. do V a nevypadá to vůbec hezky. Po vyprání se křiví švy u triček, dále dostupnost uniforem je také zvláštní záležitostí, když Vám z dané velikosti dítě vyroste, není možné ihned objednat větší, musíte čekat, až Vás bude více a pak teprve se to objedná najednou � a v neposlední řadě ani ceny nejsou odpovídající.“ „Myslíme si, že uniforma neplní svůj účel. Není kompletní. Stejně si děti závidí jiné věci na sebe např. boty, bundu, kalhoty, atd. Nemělo by se barevně rozlišovat a tím pádem dělat rozdíl mezi děvčaty a chlapci. Pak může dojít k rivalitě mezi růžovými a modrými! Uniformy jsou drahé. V dnešní době demokracie bychom se mohli oblékat, jak chceme my a ne jak nám to někdo nařídí!“

Školní svačiny Od 18. listopadu si můžeme ve školní jídelně zakoupit nově i svačiny v podobě obložené housky, či krajíce chleba. Tato novinka byla velmi pozitivně uvítána jak mezi žáky, tak mezi učiteli, kteří také navštěvují o velké přestávce ŠJ a zakoupí si zde za 15 Kč svačinu, která všem opravdu chutná! Paní kuchařky také budou rády, když přijdete s nápady, jak školní svačiny zpestřit.

Tereza Petrboková, IX.A & Ondřej Šimer, VIII.A

6

Výlet školní družiny

!!!SOUTĚŽ!!! Dokážete opravit (všechny) pravopisné chyby, které nadělal školní šotek ve spodní zprávě? První tři úspěšní korektoři získají sladkou odměnu. Svou opravu přineste ukázat o přestávce do kabinetu p. uč. Jeřábka, druhé patro, na konci chodby.

Eliška Pražáková, III.A

Valerie Kuželová, III.A

7

Historie PC her Člověk je tvor hravý, proto není divu, že vše, co vytvoří pro ulehčení svého

života, se snaží využít i pro svojí zábavu. Jakmile vyrobil první automobily, objevily se první automobilové soutěže. Tak jak bylo před třiceti lety samozřejmé, že si kluci hráli s autíčky a holky s panenkami, tak samozřejmě si dnes děti hrají na počítačích. A právě provést vás stručně a jednoduše historií těchto počítačových her, je mým úkolem.

Lidská hravost se začala projevovat už na počátku 50. let, když se začaly objevovat první jednoduché zábavné programy. Jako jeden z prvních předchůdců současných her bývá uváděná hra Tennis for Two, kterou v roce 1958 vytvořil Wiliam Higinbotham s použitím osciloskopu a analogového počítače. Hra obsahovala tenisový kurt z profilu, obsahovala „síť“ i „míček“ ovlivňovaný gravitací a ovládala se krabičkami s knoflíkem pro nastavení trajektorie míčku a tlačítkem pro odpal.

První opravdová počítačová hra však vznikla o pár let později, konkrétně v roce 1962, kdy studenti Massachusettského technologického institutu (MIT) po asi 200 hodinách dokončili svoji hru Spacewar! na stroji DEC PDP-1. Hra byla určena pro dva hráče ovládající každý svoji ozbrojenou vesmírnou loď. Uprostřed mapy byla hvězda, jež svojí gravitací ovlivňovala pohyb lodí, nicméně nikoli jejich střel – na to už výpočetní výkon nestačil.

Roku 1972 se vydává první počítač Atari, a stejný rok její zakladatelé vydávají hru Pong. Tato arkádová hříčka připomínající stolní tenis je pro úsvit videoher natolik typická, že jí mnozí považují za první hru vůbec. Připomeňme si, že Atari prodala celých 19 000 zařízení s Pongem.

Toto by se dalo považovat za první období počítačových her – Pravěké období. V dalším díle se již podíváme trochu dál, jaký vliv měl na hry například příchod internetu. Ale o tom již v dalším díle časopisu Plameňák.

Hra Pong – 1. úspěšná hra Spacewar! Na stroji DEC PDP-1

Zdroje: www.idnes.cz a www.wikipedia.org Ondřej Šimer, VIII.A

8

Slohové práce (tematicky ke Dni díkůvzdání)

Bylo deštivé odpoledne, 26. března 2001 a mé mamince praskla voda. Zavolala taťkovi a jela do nemocnice Bulovka. Porod trval děsivých dvanáct hodin. Najednou jsem se objevil. „Hurá!“ klobouky létaly vzduchem, ale ono to miminko bylo zmačkané a oranžové… a plešaté. Po třech letech mi konečně vlasy narostly. Pečoval jsem o ně devět let.

Dnes je mi dvanáct a jsem opravdu hrdý na svůj bujný vlas. Mé vlasy jsou hnědé a mají ohromný push-up. Nosím styl punk a jsem na něj opravdu hrdý. Bohužel se musí často stříhat, ale skoro vždy dorostou. Já jsem proto vděčný, že mi Bůh dal tak krásné vlasy.

Jakub Šamlot, VII.B

Už nevím, kdy to bylo, ale jednou jsem si řekl: „Proč jsem Čech?“ Protože jsem se tu narodil, nebo protože jsem chtěl být Čech? Představuji si, že bych se měl přestěhovat někam do Asie a musel bych se učit jejich jazyk. To bych asi nepřežil. Mamka mi vysvětlila, že to, že jsem tady, chtěl Kristus.

Proto jsem rád, že jsem Čech. Kdybych nebyl Čech, nebyl bych s těmi, které mám rád. Česká republika je hezká země. Zábavná je zima, protože tu můžeme lyžovat a koulovat se, což bych třeba v Egyptě nemohl. Proto jsem vděčný, že jsem Čech.

Aleš Holub, VII.B

Mamka mi pořád říká, že jsem chytrá, hezká a inteligentní holka a že dokážu plno věcí. Já tomu moc nevěřím, ale rodiče nelžou. Včera moje mamka měla promoci, dokončila vysokou školu. Z promoce jsem si odnesla zajímavou větu: „Vzdělávání má hořké kořeny, ale sladké ovoce.“ Člověk se musí učit, aby byl chytrý. Učení s sebou přináší starosti, bolesti, deprese… Ale má i světlé stránky – učením získáváme nové přátele, znalosti a jazyky, zkrátka „učení je radost pohledět do nového světa“. Asi vám to bude připadat divné, že holka, co v pololetí propadá, píše o učení, ale dělá mi radost psát a vymýšlet nové věci.

Tereza Šandová, VII.B

!!!HELP!!! Pomozte školnímu časopisu Plameňák a:

• Pište články, reportáže, aj. • Rozšiřte naši redakční radu • Prezentujte svá díla, ať jde o poezii,

či prózu • Foťte • Vymýšlejte nové možnosti • …a nenechte nás dlouho v louži,

podílejte se na tvorbě školního časopisu Plameňák!

Informace u: p. uč. Jeřábka (2. patro, na konci) pí uč. Kafkové (2. patro, vpravo) plamenak@plaminkova.cz

9

Vánoce v zahraničních zemích Všude je vánoční atmosféra,

pošťačky roznáší v zasněžených ulicích vánoční přání, doma to voní po cukroví a Ježíšek shání poslední dárky pro hodné děti i zlobivce… Tak to je přesně to, co se děje, nebo by se alespoň dít mělo - ovšem v České republice. Podívejme se proto do jiných zemí, jaké zvyky se v tomto zimním období dějí…

Tereza Svobodová, V.A

10

Anna Krejčí, V.A

11

Sýrie – co jste nevěděli…

• Sýrie je překrásná země, ležící na východním pobřeží Středozemního moře v odhadované ploše 185.000 km2

• Na severu hraničí s Tureckem, na východě s Irákem, na jihu s Jordánskem a na západě s Libanonem, Palestinou (Izrael) a Středozemním mořem

• Počet obyvatel v Sýrii: asi 23 milionů lidí Kultura v Sýrii:

• V Sýrii je hodně kultur • V dávných dobách tam bylo království s královnou, která se snažila žít v míru.

Potom za ní přišli Římané a chtěli království i s královnou. Královna se schovala v tajném tunelu. Později, když jí chtěli zatknout, sama se otrávila nápojem a tak spáchala sebevraždu.

Jídlo v Sýrii:

• Je výborné, ale je těžké jej vařit (viz ukázka obrázků)

Maryan Masaad, VI.A

12

Rozhovor s Filipem Kuchařem Kdy jste se stal učitelem a proč? Co vás k tomu vedlo, a jste s učitelstvím spokojený? Když jsme se 30. srpna dozvěděli, že vaše nová paní ředitelka onemocněla, museli jsme se zástupkyněmi školy, paní J. Macečkovou a paní V. Volkovou, připravit zahájení nového školního roku. Jelikož by škola jen velmi těžko sháněla učitele, který by jezdil do školy učit čtyři hodiny týdně, a já jsem vystudoval politologii, dohodli jsme se, že po dobu nepřítomnosti paní ředitelky budu za ni vyučovat výchovu k občanství. Tím, že jsem nyní učitelem, jsem si splnil dva cíle, které mě k této krásné práci přivedli. Jedním z nich bylo mé přání poznat, co tato práce obnáší, abych mohl efektivněji připravovat nové projekty zaměřené na podporu učitelské práce. Druhým pak vyzkoušet si, jak krásné a těžké je předávat znalosti a zkušenosti žákům a nejlépe tak, aby si něco z toho odnesli do života. Jak jsem se již zmínil, učitelské povolání je krásná, i když těžká práce. Jsem šťastný, že jsem si ho mohl vyzkoušet, ale spokojený jsem, když vidím, že to vás, žáky, baví. Čím jste chtěl být, když jste byl malý? Je už to nějaký rok a asi jsem chtěl být každou chvíli něčím jiným. Určitě jsem chtěl být námořníkem, sportovcem, umělcem a také velkým šéfem. Z těch klukovských přání, kterými si prošel každý, mně snad nikdy nepřitahovali pouze vzdušná povolání, jako jsou piloti nebo kosmonauti. Proč vás přitahuje zrovna Výchova k občanství? Když jsem se rozhodoval pro svoji první vysokou školu, mohl jsem si ji zvolit podle svého přání. Politologie byla volba mému srdci nejbližší. Zájem o veřejný život a jevy ve společnosti mě provází dodnes a tak i vše spojené s občanstvím mě baví. Baví vás látka, která je ve Výchově k občanství probírána? Ve výchově k občanství je dnes látka, kterou je potřebné znát. Mě osobně velmi baví, ale musím zde upozornit, že to není o tom, co baví mě, ale žáky, a je to podobné jako u té spokojenosti s prací, na kterou jste se ptali. Je mně zcela jasné, že mnohá děvčata u probírání politického systému nebo stran nebudou úplně uchvácena, ale snahou učitele by mělo být látku vykládat žákům tak, aby bavila i je – alespoň trošičku. Jsem jen trochu nešťastný, že je na tento předmět vyčleněna pouze jedna hodina týdně a látka se nedá víc, interaktivněji procvičovat. Bavila vás „občanka“ v základní škole? Ve škole mě humanitní předměty bavily. Mimo „občanky“ jsem měl ve škole nejvíc rád zeměpis, dějepis, tělesnou a výtvarnou výchovu. Baví vás opravovat testy? Ne, ani nemám rád zkoušení, i když chápu, že v některých předmětech je kontrola znalostí formou testů a písemek zapotřebí. V mých hodinách testy dávám pouze, když mě o ně žáci poprosí svým přístupem. Oproti tomu každou hodinu dostávají domácí aktivity, které jsou zaměřeny na utváření si názorů na věci kolem nás a tyto aktivity mě baví kontrolovat, protože člověk může sledovat, jak velmi šikovní žáci jste.

13

Bavilo vás „řádit“ o přestávkách? V době, když jsem chodil do školy já, tak jsme ještě o hlavních přestávkách pod dohledem chodili na chodbě dokola. Jinak jsme byli ve třídě taková parta čtyř kluků, kdy jsme neustále vymýšleli nějaké komiksy. Jednomu z nás to zůstalo a dnes je autorem kresleného seriálu „Pakárna“. Jinak jsem v mládí hodně sportoval, takže ve škole jsem patřil o přestávkách k těm klidnějším. Vyrušoval jste v hodině? Od dětství mám rád aktivitu, takže pokud učitel říkal něco, co jsem buď už věděl, nebo to bylo lehčí učivo, při kterém jsem se nudil, hledal jsem si nějakou jinou doplňující činnost. Občas jsem tak pokračoval v malování komiksů i v hodině nebo dopisoval úkol, na který jsem občas zapomněl. Myslím, že v tomto směru se nic nezměnilo, jen vy dnes máte víc lákadel na rušení. My neměli telefony nebo tablety a pamatuji si, že jsem jako první přišel do třídy rozptylovat s kazetovým walkmanem a to bylo až v osmé třídě. Používal jste taháky? Určitě jsem si taháky připravoval. Vždy jsem se tak nejlépe na zkoušku naučil. Použití taháku pak záleželo na přísnosti učitele a jeho schopnosti tahák odhalit. U některých učitelů jsem tahák radši nepoužíval. Domnívám se, že každý aspoň jednou vyzkoušel něco opsat a je to vždy určitý adrenalin mezi žákem a učitelem, kdo ho použije a kdo bude chycen. Když jste chodil do školy, měl jste dobré či horší známky? Otázkou je, co je dobrá známka. Pravdou je, že jsem chodil do školy ve špatnou dobu a na špatném místě. Většina našeho příbuzenstva byla v době totality v emigraci, můj otec byl politický vězeň a já chodil do školy, kde ředitelka velmi obdivně vzhlížela k tehdejšímu komunistickému režimu. Takže například, ačkoliv jsem dělal sport na nejvyšší možné úrovni a byl členem tréninkového střediska mládeže, z tělesné výchovy jsem měl čtyřku. Když jsem například v rámci první slohové práce po prázdninách, které se vždy psaly na téma „Co jste zažili o prázdninách“, popsal zábavné parky ve Švýcarsku, kam jsem mohl bez rodičů vycestovat za příbuznými, dostal jsem ji od češtinářky vrácenou s tím, že byla přeškrtána, a na konci práce bylo červeně napsáno „nemožné, neexistující, nedostatečné“. Proto není důležité, jaké člověk známky měl, ale co pak během života dokázal, a když se podívám na svůj život, mohu říct, že na svůj život jsem se „naučil dobře“. Slavíte Vánoce – popřípadě jak? Vánoce jsou pro naši rodinu obdobím, kdy se všichni na chvíli zastavíme, zamýšlíme se nad tím, co nás v roce potkalo a setkáváme se s těmi, se kterými jsme se během roku jen míjeli. Vánoce jsou pro nás vzpomínkou i nad těmi z naší rodiny, co už nejsou s námi. Oslava vánoc je tak u nás připomenutím českých tradic, takže zapalujeme od první adventní neděle svíčky na věnci, stavíme si betlém, na Štědrý den chodíme zapálit svíčky na hřbitov, před večeří zpíváme koledy a po večeři čekají děti na zazvonění zvonku, který většinou oznámí, že přiletěl Ježíšek. Nejsme křesťany a tak do kostela nechodíme, ale jelikož se u nás věří v sílu rodiny, následné sváteční dny se navštěvujeme s příbuznými.

Ondřej Šimer, VIII.A

14

Elisa - úryvek z fantasy díla žákyně naší školy

Když byli skoro u jezera, ohlušily je dvě hlasité rány. Přitiskli se k zemi. Po chvíli

se Elisa pomalu postavila a podívala se před sebe. Před nimi se rozléhala veliká spálená plocha, na koncích větviček se stále držely malé plamínky. Uprostřed ležely dva zakouřené krystaly. Její oči přitahoval více ten namodralý. Ohlédla se po Erikovi, už se také postavil na nohy, a natahoval se po její ruce. Chytla ho za ni a táhla ho ke krystalům, potom se rozdělili. Když se dotkla svého krystalu, najednou všechno utichlo, stromy jakoby se od nich odkláněly a dávaly prostor ostrému světlu, které svítilo na ni a na Erika. Za pár okamžiků se všechno vrátilo do správných kolejí, jakoby se nic nestalo. Elisa si ze zvyku prohrábla rukou vlasy, byly hustší a byly jako drátky. Z kapsy vytáhla zrcátko, které nosila stále s sebou. Musela zavřít oči, protože ta co, se na ni ze zrcátka dívala, nebyla ona. Elisiny oči byly výraznější, obličej ostře řezaný a na čele kovový kroužek, který ani necítila. Okolo hlavy jí kroužila moucha. Tak se po ní ohnala a po chvíli zjistila, že ji drží v ruce. Udivila se nad svou rychlostí a přesností. Vzpomněla si na Erika, rychle přelétla palouk očima a uviděla ho jak se na ni zalíbeně a zároveň zděšeně dívá. Prohlédla si ho trošku pozorněji a zjistila, že obdržel stejné změny jako ona. Pohlédla znovu na krystal, okolo něhož začala rašit stébla trávy a květiny hnaly do květu. Zpozorovala také, že se na něm dělají tenoučké zlaté prasklinky, vzala ho do náručí jako miminko. Prasklinky se zvětšovaly. Krystal rupl, a z něj se vyvalil malý, namodralý a bílý uzlíček, který se nepatrně hýbal. Elisa se nahnula, aby lépe viděla. Bylo to hříbě pegase… Elisa vytáhla utěrku, kterou nosila za páskem. Pomalu a opatrně hříbě otírala, aby ho vysušila. Hříbě otevřelo oči a pohlédlo na ni. Elisa ztuhla údivem nad jeho očima, byly smaragdové, světle modré a průzračné jako studánka té nejčistější vody v lese. Hříbě jí žďuchlo čumáčkem, a ona se probrala z transu. Elisa přemýšlela, jestli je to ona nebo on, a jaké jméno by mu mněla dát. Napadlo ji jen jedno jméno a to Alody, jméno po její babičce. Alody se pokoušela postavit, tak mu Elisa trochu pomáhala.

Stmívalo se, Elisa se ohlédla po Alody, která byla už na okraji louky a oždibovala poupata z keře. Erik je opustil a šel se ukázat své matce, aby neměla starost, kde je. Alorel šel s ním. Alorel byl Erikův pegas, byl trošku svalnatější a vyšší než Alody. Elisa si všimla, že když Alody proběhla jakýmkoliv místem, tak tam začala rašit nová tráva a rozkvétat květiny. Začala rozdělávat oheň a stavět malý přístřešek, protože mělo pršet. Z práce ji vytrhlo Alodino přiklusání a dloubaní jejím čumáčkem.

Elisa si správně vyložila, že má hlad a že je unavená. Alody přikývla, Elisa si zděšeně pomyslela, jestli jí dokáže Alody číst myšlenky, Alody znovu přikývla. „Chceš mléko?“

15

pomyslela si, Alody přikývla. Tento nový objev Elisu rozveselil, Alody začala poskakovat, louka se rozzářila nachovými květinami, které se mísily s drobounkými bílými kytičkami … K louce se zatoulala něčí koza, která se nejspíš utrhla z provazu, který stále vlekla za sebou. Elisa ji odchytila a uvázala ji ke stromu. Koza se chvíli vzpírala, ale když zjistila, že si ji zanechají, začala rozpustile poskakovat. Byla celá hnědá a na čumáku měla bílou skvrnu. Elisa si ji mínila nechat a tak jí dala jméno Ida. Chtěla se také přestěhovat do hor a kopců a vybudovat si tam hospodářství. Podojila Idu a přichystala ležení. Elisa Alody strčila čumáček do ohřátého mléka a přiměla ji pít. Erik nikde, tak se obě schoulily do přikrývek a usnuly...

Helena Štěpánková, VI.A

(text i ilustrace)

Panenka ze dřeva

Blíží se Vánoce a já dostala za úkol, koupit panenku mojí malé neteři. Dlouho

jsem vybírala ze všech panenek, ale žádná nebyla pro moji malou neteřinku dost dobrá. Vybírala jsem vzhledem k jejímu věku, a jelikož jí jsou tři roky, nechtěla jsem k panence moc drobných doplňků. A teď, je to asi týden zpátky, jsem viděla panenku přesně, jakou jsem chtěla. Žádné drobnosti a zbytečnosti. Když jsem se na ni šla podívat blíž, zjistila jsem, že panenka má dřevěnou hlavičku. Trošku jsem znejistěla, aby se neteřinka dřevem nebouchla. Nakonec jsem si řekla, že to zvládne. Pokračovala jsem tedy v průzkumu. Dřevěnou hlavičku zdobily korálkové oči a vlásky z příze. Vlásky byly spleteny do dvou silných copánků. Vzpomněla jsem si, že takovou podobnou panenku měla babička. Pousmála jsem se nad vzpomínkou a panenku vzala do ruky. Po hmatu jsem zjistila, že tělíčko je pravděpodobně vycpané slámou. Panenka "nosila" bavlněné tričko a sukénku z vlny. Její vzhled doplňovaly kožené botky. Pro mojí malou neteř dokonalá!

Představila jsem si, jak rozbaluje dárek k Vánocům, jak se jí rozzářila očka a jak s radostným obličejem vyndává panenku z krabice. Ještě chvilku jsem postávala u regálu a snila o mojí neteřince a pak jsem spontánně zamířila k pokladně. Když jsem platila, ještě jednou jsem si panenku prohlédla od hlavy až po botky a zpátky. Líbila se mi. Panenku jsem dala do tašky a s lehkým srdcem, že to mám z krku, jsem zamířila do papírnictví pro balicí papír.

Gabriela Alexandrová, VII.B

Zdroj obrázku: elliena-elli.blogspot.cz

16

School trip to London and England

How was the trip? We enjoyed, but the way was long. We didn’t sleep so we were tired the next day. How was the weather? The weather was nice because it was sunny but last day was foggy. We were lucky that it wasn’t raining. What did you like the most? Well, the most interesting thing for me was Madame Tussauds Museum. And which figure did you like the most? The pop group One Direction, they looked real What did you not like? I think Chelsea stadion, because it is for boys. How many times did you visit England? This was my second trip to London.

Aneta Nováková & Olivia Madi, VIII.A

17

Rozhovor s šéfkuchařkou ŠJ

(pí. Gabrielou Ellingerovou)

Jaké jsou vaše zájmy? Vaření a hraní mariáše. Kolik let se věnujete vaření? Vařím s chutí dobrých 40 let. Proč jste si vybrala zrovna naší školu? Protože jsem již v minulosti pracovala ve škole a od této školy bydlím nedaleko. Jaké jídlo nejraději vaříte? Masová jídla. Kde jste pracovala, než jste přišla sem k nám? Ve škole, na Plzeňské. Co říkáte na to, že některým žákům v jídelně nechutná? Nikdy se nemůžete zavděčit všem, ale dnešní trend je jiný. Mně trhá srdce, když třeba je filé – já taky nejsem člověk, který by musel jíst pořád ryby, ale jednou je to tak dané a já chápu, že by mohla být každý den krupičná kaše, ale prostě to tak nejde – a vadí mi, že některé děti jídlo odnesou a ani se toho nedotknou. Co byste změnila v ŠJ, kdyby záleželo jen na vás? Chtěla bych, aby měly děti k jídlu jiný přístup. Jak si rozumíte se svými kolegyněmi? Dobře, myslím, že jsme dobrý kolektiv. Měla byste pro nás na závěr nějakou veselou historku ze školní jídelny? Vidím, jak jedna holčička ze třetí třídy u stolu usedavě pláče do jídla, tak se jí ptám, co jí je. „Když paní učitelka se na mě zlobí, že jsem pomalá v angličtině,“ popotahuje maličká. „Z toho si nic nedělej,“ chlácholím ji, „já jsem byla taky pomalá na jazyky…“ „Vidíš,“ skočí do toho zvesela jiná třeťačka, „paní kuchařka byla taky pomalá v angličtině, a jak dneska umí dobře vařit!“

Eliška Zitová, VI.A

18

Ze školní četby Kniha: Duch Llana Estacada Autor: Karel May Rok vydání a nakladatelství: 1966, SNDK (Státní nakladatelství dětské knihy) Žánr: detektivní příběh, indiánské mayovky Ilustrace: Zdeněk Burian Přeložil: Jiří Bernard Hlavní postavy: Vinnetou – je chytrý a čestný, má dobré srdce Old Shatterhand – je pokrevní bratr Vinnetoua, je odvážný a spravedlivý Bloody Fox – jeho rodina byla v Llanu vyvražděna zločinci z bandy tzv. Stakemanů Dlouhý Davy a Tlustý Jemmy – nerozluční přátelé a zálesáci, Jemmy je zavalité postavy a vozí se na koni, kdežto Davy je protáhlý, hubený a jezdí na mezkovi Hobble Frank – malý mužík v tmavomodrém fraku, kulhá na pravou nohu, má plnovous, plete si slova, protože nenabyl mnohého vzdělání Stakemani – tzv. tyčkaři, hlavní záporní hrdinové, tyčkaři proto, že tyčky ukazující v poušti správnou cestu, posunovali tak aby jejich oběti umřeli hladem a žízní a oni mohli krást Příběh se odehrává zhruba v druhé polovině minulého století, v prériích Ameriky, ve městě Llana. Bloody Fox se v knize chce pomstít za svou vyvražděnou rodinu. Tu mu totiž vyvraždila skupina tzv. tyčkařů. Převléká se do bílé bizoní kůže a zanechává za sebou vždy mrtvého supa s prostřelenou hlavou, proto se mu také přezdívá Duch Llana Estacada. Stakemany se mu však nakonec podaří dostat za pomocí přátel-Vinnetoua, Old Shatterhanda, Dlouhého Davyho, Tlustého Jemmyho a Hobble Franka. Příběh se mi líbil, jen jsem zpočátku nečekal, že se bude stáčet do detektivního žánru, nakonec ale splnil mé očekávání a příjemně mě překvapil. Měl všechno – byl vtipný i napínavý a navíc se četl jedním dechem. Doporučil bych ho všem, klukům i holkám, protože je takový neutrální, co se týče dostupnosti.

19

KAREL MAY – autor - Narodil se 25.února 1842 v německém Ernstthalu - Dodnes je hodně populárním a známým spisovatelem - Několik let vyučoval na universitě v Německu, tam dlouho ale nepobyl,

protože byl na falešné udání o krádeži hodinek odsouzen k šesti týdnům vězení (k tomu mu byl ještě udán zákaz učitelství)

- Během jeho života byl několikrát souzen za přestupky, které by v tomto století nebyly souzeny vůbec

- Chvíli jeho životu velel alkohol, potom se psychicky hroutil a nakonec našel vyžití v psaní povídek o Indiánech

- Nejvíc se však proslavil povídkami a knihami o apačském náčelníku Vinnetouovi

- Učil se latinsky, francouzsky a anglicky, také hrát na housle, varhany, anebo na klavír

- Jeho poslední manželka byla Klára Plöhnová - Nakonec zemřel 30.března 1912 v Radebeulu na mrtvici

Ladislav Pochylý, IX.A

20

Vánoční poezie Vánoční vana Ano, Vánoce tiše domem vanou a kapr ještě plave vanou - to všechna sranda musí stranou.

„Safra, kdo nám zabije toho kapra?“ „Víte co, zavoláme bratra sousedky ze třetího patra!“

„Sláva.“ Bratr se do toho už dává, mlátí rybu hlava nehlava. „Dík a teď koukej k sestře plavat!“

Večír řízek a pak stromek vzít ztečí, s piánem zpíváme jak v křeči a v betlému tři mistři klečí.

V noci bratra sousedky sžírá pocit, že v našem domě o Vánocích se lidé chovají jak cvoci.

Ráno všecičko zaplavuje prázdno - vanu i stromek i piáno. Jen mistři nalezli dar Vánoc. p. uč. Martin Jeřábek

Nadílka Zítra jsou Vánoce a všichni se těší, celý den sněžilo a ještě teď sněží. Celý den si děti ve sněhu hrají, že však nic nedostanou, se hodně bojí. Děti dostaly velkou nadílku, z okna se na ně dívá hodně andílků. Aida Katrin Masad, V.B

Vánoční mix Na vánoce je čínský nový rok, říkal mi to čínský prorok.

V ten den tam bude ráj, říkal mi to samuraj. Na vánocích je všechno prima, potvrdí to Filip Klíma.

Všude krásné ozdoby, ty výborné rodinné hody.

Doufám, že nedostanu jen jeden dárek, těším se na teplý párek.

Krásný strom na Staromáku, lidí bude jako máku.

Nad vším zní hlas hrdelní: „Pojďte všichni na trdelník!“

Jan Krištof, V.B

Zdroj obrázku: whole-new.blog.cz

21

Česko-kanadský projektový den V pondělí, 18. listopadu se 9.A zúčastnila návštěvy a prohlídky česko-kanadské školy. Sunny Canadian International School – Mateřská a základní škola s.r.o. v Jesenici – je soukromá škola, vyučující tzv. bilingvně (50 % v českém jazyce a 50 % v cizím jazyce, v tomto případě anglickém). Nově se rozrůstá i v čtyřleté gymnázium, které se již od dalšího školního roku 2014/2015 stane součástí školy a začne vyučovat budoucí maturanty a bývalé žáky devátých tříd. Naši deváťáci měli jedinečnou příležitost seznámit se s výukou v takto jedinečné škole. Součástí prohlídky školy byla i účast ve dvou vyučovacích hodinách, v šesté třídě. Návštěvníky jsme se stali od rána až po necelou třetí hodinu odpolední. Byl pro nás připravený program, jež v devět hodin začal příjezdem do školy, neobvykle jsme byli z autobusové zastávky v Jesenici převezeni tzv. school busem (žlutým autobusem) až před školu, jak je zvykem v americkém školství. Dále jsme byli provedeni po základní škole, mateřskou školku jsme jen omrkli z dálky a potom nám bylo nabídnuto kanadské pohoštění – palačinky s javorovým sirupem a šlehačkou. Musím uznat, že kanadský javorový sirup byl opravdu lahůdka. Poté jsme se vrátili do let, kdy jsme navštěvovali šestou třídu, a v angličtině nám pan učitel Mr. Clive Allen původem z Irska vyprávěl o bakteriích. Žáci kanadské školy mu v hodině přírodopisu nadšeně odpovídali a sem tam v hodině prohodili české slovo. Následovala interaktivní přednáška o Kanadě generálního ředitele školy, Mr. Rona Stilese z Kanady. Během jeho zajímavé a poutavé řeči nám byly nabízeny malé kuřecí řízečky a těstovinový salát se zeleninou jako oběd. Po přednášce jsme byli podrobeni malému kvízu, který ověřil naši pozornost při přednášce, s tím nám pomáhala Mrs. Jitka Hošková. Dále jsme se opět s žáky šesté třídy učili v předmětu Social studies (u nás něco jako výchova k občanství) o manželství, formách rodinného soužití. Tuto hodinu vedl Mr. Larry Leifeste z Texasu. Celý den jsme zakončili opět jízdou žlutým autobusem. Myslím si, že to byla krásná dvoujazyčná zkušenost, kterou jistě zužitkujeme v dalších letech. Kdybych měla porovnat česko-kanadskou školu s tou naší, tak kromě anglických a amerických učitelů bych jako pozoruhodné rozdíly vyjmenovala např. to, že místo běžného zvonění dětem konec výuky ohlašuje píseň od zpěváka Khaled – C’est la

vie. Každá přestávka zde trvá dvacet minut a žáci o hlavní přestávce navštěvují školní jídelnu, kde jsou pro ně připraveny švédské stoly a tak si k svačině mohou vybrat právě to, na co mají zrovna chuť! Za příjemný doprovod děkuje 9.A paní učitelce Kateřině Matouškové.

Tereza Petrboková, IX.A

22

Jak jsem k houslím přišla

Již v mých čtyřech letech mne rodiče dali do učení k jedné sympatické paní učitelce na flétnu, postupně jsem během šesti let vystřídala celkem asi čtyři školy. Ale mým snem bylo odmalička hrát na klavír, ten nástroj, kde klapky vypadají skoro stejně a dle mého názoru se v něm člověk jen těžko vyzná. Jak šel čas, stále více jsme o onom harmonickém nástroji snila. Rodiče mi tedy dali příležitost a šli se mnou v mých šesti sedmi letech do jedné hudební školy, v Praze 8, kde se učil na trumpetu můj kamarád.

Přátelská atmosféra mě trochu uklidnila, ale po výstupu před třemi pány v obleku, z čehož jeden vyučoval hru na klavír, druhý na housle a třetí byl mistr zpěvu, jsem se dozvěděla verdikt, že mám výborný hudební sluch. Sotva se na mě začal klavírní učitel smát, jakože se po prázdninách těší, že mě bude učit, přerušil jej houslista: „Ale holčičko, nebyla by tě na piáno škoda? Vždyť s takovým sluchem bys mohla hrát třeba na housličky, co ty na to?“ jeho nabídka mi docela vyrazila dech. Místo mé chvilky štěstí a radosti, že budu preludovat na bílých a černých klapkách, byly mi nabízeny čtyři struny, smyčec a Dvořákova Humoreska…

Souhlasila jsem a od září 2006, jsem nastoupila na hudební škole na Praze 7, hudební obor: housle. Přivítala mě paní učitelka, která mi ovšem nabízela svou kolegyni, z důvodu, že má přeplněný rozvrh a proto musím jít k té druhé. Nevadilo mi to. Zanedlouho jsem se seznámila s paní učitelkou Součkovou, která byla velmi sympatická mladá dáma. Přidělila mi dostatečně dlouhý nástroj a začala jsem pilně vrzat. Z počátku jsem musela jen brnkat, bez smyčce, ale to mě nebavilo a tak jsem to samozřejmě zvídavě zkoušela doma sama i se smyčcem – jak jinak?

Po dvou letech jsem o paní Součkovou přišla, protože neměla čas učit. Nastoupila jakási paní učitelka Mráčková, to bylo něco jiného. Můj zvučný nástroj hrál půl roku ty samé skladby a etudy dokola a místo akordů a stupnic jsem na půl hodiny chodila přehrávat jednu jedinou písničku o šesti taktech… Na základě tohoto jsem odešla a po třech letech hraní jsem hudební školu opustila.

Rozmyslela jsem se však, že klavír by se mi jaksi hodil, zkrátka mě to k němu táhlo asi jako magnet k ledničce. Podstoupila jsem přijímací řízení znovu a ve třinácti letech jsem začala hrát na svůj vysněný klavír. Zjistila jsem však již po pár měsících, že každá ruka si hraje, jak chce a jiným tempem, a že mě nebaví hrát z not, komponovala jsem z paměti a hrála odposlouchané písničky z rádia. Vydrželo to rok a byl konec – selhala jsem.

Můj hudební příběh však nekončí. Po roce hry na klavír jsem rok nehrála na nic, teda ne „závodně“. Okolnosti mi přihrály zběsilou šílenost po kapele Apocalyptica a i když kvartet není houslový, tak to ve mně vzbudilo nesmírnou touhu držet v ruce krk houslí a jemně si nechat bříška prstů deformovat mačkáním strun G, D, A i E. Zkrátka jsem se zašla zeptat do stejné školy, která mou houslovou kariéru začala, zdali by mě chtěli znovu. Bylo mi řečeno, že není problém, a tak jsem v květnu úspěšně a cca po čtvrté splnila přijímací řízení a od předloňského září se pilně snažím navázat do studijního a hudebního oboru housle… A ráda!

Tereza Petrboková, IX.A

23

Matouš Hrubý, VI.A

Na vaše podněty, návrhy se těšíme na e-mailu:

plamenak@plaminkova.cz

Elektronická verze časopisu:

plaminkova.cz/archiv/skolni-casopis-plamenak

Koordinátoři: Mgr. Martin Jeřábek

& Mgr. Magdaléna Kafková

Šéfredaktor a korektor:

T. Petrboková

Redaktoři: E. Zitová, F. Jindra, O. Šimer, E. Kafková a N. Kaštovská

Veškeré použité fotografie má na svědomí: Jana Valentýna Příplatová, Sebastián Šole, pí. Nataša Suttá, Aneta Nováková, Olivia Madi, pí. Jarmila Macečková, nebo fotograf ŠD

Základní škola Františky Plamínkové s rozšířenou výukou jazyků - Praha 7, Františka Křížka 2

Obálka: Mikuláš Ladin a Lukáš Novotný, II.B