Zacházení s kulturním dědictvím je vždy citlivé téma. Doplnění katedrály Sv. Bartoloměje o chybějící dvojče věže, jehož otisk je již dávno ztracen v historii, je smělý počin hraničící s drzostí. Je šance, že zde nějaké uličky tvůrčího procesu vedou ke správnému cíli? Můžeme dnes s obrazem katedrály dále pracovat? Je možné přidat soudobý díl do mozaiky, aniž by se zaštiťoval falší historismu?Hlavním tématem je ospravedlnitelnost tohoto rázného zásahu. Má z dlouhodobého hlediska trvalá adice druhé věže nějaké jiné opodstatnění než smělost, nějaký jiný smysl než dráždivé trčení (a toto neberme prosím jako eufemismus)?Dostavba věže je příspěvkem Plzni – městu kultury. Jako svého způsobu atrakce podléhá dočasnosti, bez většího nároku či ambice stát se trvalým reliktem eiffelovského typu. K této pomíjivosti se odkazuje forma a konstrukce stavby: dřevo a sklo zajišťují snadnou „zrecyklovatelnost“, navíc umožňují rychlé stárnutí objektu – ku prospěchu okolního prastarého kamene. A za pár let zase zmizí. Lepená rámová forma, vytvarovaná do archetypální věžovité figury je vyplněna rastrem kazet, které dodávají stavbě tuhost a fasádě měřítko, spolu se značnou proměnlivostí během denního slunečného cyklu: od takřka ploché stěny po plastický čtvercový rastr, odkazující na drobné měřítko skladebnosti jinak závratné masy kostela.Pokud překonáme spojovací krček ze sousední, vyhlídkové věže, ocitneme se opět v křesťanské stavbě, která je zároveň nositelkou informací – jako tomu bývalo dříve.Slupka bez náplně by nebyla architekturou: hluboké kazety pronikající do interiéru slouží zároveň vertikální knihovně, sdružující informace o Plzni i naší republice, stejně jako jejich vynechání umožňuje prosvětlení inte-riéru a místo k sezení. Druhá věž Sv. Bartoloměje je sen, který dává smysl.

PLZEŇSKÉ VĚŽE