Polemika se Schuselkou r. 1844

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Polemika se Schuselkou r. 1844Author(s): Josef V. ŠimákSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 61, Čís. 2/3 (1934), pp. 182-191Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23454414 .

Accessed: 16/06/2014 08:26

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.78.76 on Mon, 16 Jun 2014 08:26:58 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23454414?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


182 Archiv literárně historický.

kým podnikům novým a novým, je neméně jisto, že tak naprostá prostrace před cizím básnickým geniem nemohla být jeho původ nosti a jakosti jeho vlastní tvůrčí práce zdráva. Španělská jeho dramata jsou toho dokladem. Vznikla jako povinný úkol dáti české literatuře protějšky španělských dramat Hugových. Byla tvořena jako literární pensum. A také jako pensum dopadla!

Archiv literárně historický.

LX. Josef V. Simdk:

Polemika se Schuselkou r. 1844.

Uveřejňuji-li následující novinářské výňatky, nemám při tom

jiného úmyslu, nežli upozornitina zdroj, možná dost vydatný, byť i zabarvený, pro poznání našich poměrů předbřeznových,

jehož, tuším, dosud málo bylo použito. Totiž na „Allgemeine Zeitung", vydávanou v Augsburce knihkupcem J. G. Cottou, jež za nedostatku žurnalistiky rakouské byla našim dědům a pra dědům přední dodavatelkou světové politické i osvětové po travy; což možná znamenati porůznu z korespondence doby

vlastenecké, i verš Havlíčkův se v tomto smyslu humorně dotkl

„Augšpurkyně". Redakce listu byla patrně velmi obratná a

bystrá, a snad i do jisté míry objektivní, majíc nejen referenty v samých Čechách, ale přijímajíc i zprávy s druhé strany.

Takovým způsobem došlo i к tuhé přestřelce mezi odro

dilým a tím víc nenávistným Frant. Schuselkou, té doby vy chovatelem u knížete z Lobkovic v Roudnici, a zastánci češství.

Schuselka vzav si podnět z úmrtí dramatika Jana N. Štěpánka,

vypustil 7. března r. 1844 šíp pohrdavé jedovatosti proti českým snahám; a opět 23. května i s denunciací na české kněze a úřed

níky; jemu odpovídá 10. srpna hrabě Černín, nepovědomo který; na druhý článek 23. srpna Jan Erazim Vocel. Patrně též z pera Schuselkova jest i třetí polemický projev z 9. října, snažící se ulámati hroty jadrné a přesvědčující obrany odpůrců.

— Krom

šifry Vocelovy jsou články nepodepsány; o původcích však zví dáme z korespondence katusického rolníka a vlastence Jana

Krouského. Známy obecně dosud nebyly, a to proto, že Allg. Zeitung se vůbec v Praze nenalézá. Ale souvislý řetěz ročníků

jest uložen v zámecké knihovně v Roudnici, odkudž mi p. archi vář dr. Karel Jeřábek vypsal laskavě další řádky. Otiskuji je, u výtahu, jen příznačná místa v originále, poznamenávaje, že by snad bylo radno projiti tyto noviny, víme-li, kde jich hledati, soustavně, a vyčerpati z nich zprávy z Čech; možná, že se obje ví věci zajímavé. Částečně tak učinil K. Šmídek statí „Upomínka na publicistickou činnost J. E. Vocela v Čas. Mat. Mor. VIII.



Archiv literárně historický. 183

1876, str. 76—117, ale látky nevyčerpal. Yiz i Yocelovy „Naše minulé boje" v Čas. Č. Mus. (1849) IV., 144.

1. Nro 67. — 7. Marz 1844 (Beilage): Stepanek und die czechische Biihne.

Štěpánek, zakladatel čes. divadla, jest mrtev; muž, který na počátku své činnosti byl ceněn, později, a zvláště v poslední době svého žití, stal se předmětem nej větších výtek. Bylo mu

vytčeno, že jest-hlavně spoluvinen na zániku české literatury, která vůbec již není života schopna. Vlastní národní život ještě jest v českých písních, avšak písně vyznačují stejně začátek, jako konec národní literatury. Pisatel nechce zamlčovati ctihodných pokusů českých básníků ve větších dílech; jest však známo, jak malého zájmu a účinku dosahují. Cení si klasicky vědeckých děl takového Šafaříka a j., avšak tato díla nabudou života teprve, jsou-li přeložena do některého živého světového jazyka z češtiny, která pro vzdělaný svět i mezi Čechy z největší části jest jazykem mrtvým. Výkony Štěpánkovými literatura nebyla povznesena, přispěl spíše к zesměšnění t. zv. „Bohmakenthum"^ i mezi sa

mými Čechy. Třeba však si klásti otázku, zda mohl Št. podávati s nadějí na úspěch něco jiného? Měl představovati český život;

• ten však jest pouze ještě v nejnižších stavech; líčil tedy Št. život těchto nej spodnějších stavů; to bylo nutno, s čímž bylo mu po čítati; jedině na takovýchto představeních měl obecenstvo. Proto

pokoj jeho popelu, a čest jeho dobré vůlil České divadlo, jak známo, neprospívalo ani pod jiným vedením a nebude, i kdyby mělo v čele německého hraběte. Dříve se vina svalovala na místní

poměry. Originální kusy jen poněkud významné se v české lite ratuře nikdy nevyskytly, a také jich nebude, poněvadž i velkým světovým národům, jak se zdá, docházejí síly к takovým dílům. Německá stěžejní díla, jež zná každý vzdělaný Čech v originále, slyšeti ve vadném, šroubovaném českém překladu, od herců, kteří častěji nemluví česky lip nežli papouškové po lidsku, není

nijak vábné; kdo na to jde, činí tak, jen aby věc podporoval a měl — zábavu. „Ein gewiB sehr deutlicher Beweis, daíi der Slavismus in Bohmen den Boden verloren hat, ist eben der Umstand, daB er auf den Brettern keinen Boden fmdet, welche das Leben be deuten sollen. Dies rriag nun freilich fůr die kleine Partei, welcher ein ausschlieí3endes Czechenthum uber alles geht, betrůbend sein; aber sie kann deshalb niemand anklagen, als die Zeit, als die Welt

geschichte, die nun eimal groBere und hohere Zwecke verfolgt, als die Erhaltung aller kleinen Sprachzweige, und die es wohl hin

lánglich bewiesen hat, daf.i sie fůr ihre hóhern Zwecke die Czechen, als blosse Czechen nicht gebrauchen kann. Dal! der Slavismus in Bohmen durch das deutsche Wesen durchaus nicht gewaltthátig, sondern nur unausweichlich naturlich gedruckt ist, wird dadurch auffallend bewiesen, cl a (?> die deutsche Journalistik Bohmens ofter fiir, als wider den Slavismus Partei nimpit." Z nich pisatel jmenuje list ,,Ost und West", pak „das deutsche Unterhaltungsblatt Bohe mia" a „Panorama des Universums", jež jest rozšířeno v 6000

exemplářích a ještě více pronikne, ježto má nyní samostatnou

redakci, v jejímž čele stojí „der kenntnissreiche und thatkraftige Schriftsteller Franz Klutschak".

2. Nro 223. — 10. August 1844 (Beilage): Die Westslaven und ihre Anklager.

Z německého tisku často bylo viděti, jak od některé doby posuzuje nanejvýš zaujatě věci, jež souvisí se Slovanstvem, jako by Slovanstvo tvořilo konkrétní jednotu a se neskládalo z různých




dílců, jichž spojení zvláště pak jest zcela nemožno, když jedno tlivým dílcům jest poskytnut svobodný vývoj jejich zvláštností,

jejich rozdílností. Co u Němců jest slavné a chvályhodné, má býti u jiného národa hodno výtky? Jest smírné dorozumění mezi sou sedícími národy nemožno? Snahy přátel Čechů byly mnohokrát slovem i písmem napadány, pokládány za zavržitelné, poněvadž prý nelze dospěti к touženému cíli; byly líčeny dokonce jako nezdravé, poněvadž živí jen zášt a svár a podlamují síly, jichž by se mohlo užiti na jiný způsob mnohem účelněji. „Den Gegnern der Czechen 'mochten wir folgende Fragen zur Beantwortung geben: 1. Ist es wahr, dafi sich in der Mitte unsers Welttheils ein Volksstamm von beinahe 7 Millionen Menschen befinde, der die czechische Sprache spricht (v pozn. pod čarou „In Bóhmen, Máhren und Ober-Ungarn") und dieselbe von jeher gesprochen hat? 2. Ist es ferner der Wahrheit gemáB, dat! dieses Volk der Czechen eine Geschichte besitzt, die so reich an ausgezeichenete Mannern ist, dat! sie ohne Nachtheil zu erleiden mit der Geschichte viel grofierer Volker eine Yergleichung aushált? 3. Ist es wohl zu láugnen, dafl eine czechische Literatur schon vor Jahrhun derten nicht unbedeutend war, und daí.! diese gegenwártig weit

groCere Fortschritte machte, als es sich vor dreisig Jahren die enthusiastischesten Vaterlandsfreunde je hátten tráumen las sen? Denjenigen, welcher diese Fragen bejaht, oder auch nur die erste der drei Fragen nicht verneint und also bloC die Existenz des Millionen vernůftiger Wesen umfassenden Yolkes zugibt, den mochten wir fragen, welches das Schiksal dieses Yolkes sein soli? Da kein Stillstand móglich ist, besonders nicht in unserer, so rasch vorwarts drangenden Zeit, so gibt es in dieser Beziehung nur drei mogliche Fálle: enťweder das existirende Yolk ist einer gewalt samen Vernichtung geweiht, oder es schleppt eine sieche Existenz durch Jahrhunderte fort, bis es allmáhlich immer mehr verkummert, oder es macht Fortschritte an Bildung und an Selbstbewusstsein und verbessert hierdurch seinen geistigen und moralischen Zu stand. Was die gewaltsame Vernichtung anbelangt, so konnten wohl scharfe deutsche Schwerter vor einem Jahrtausend an der Elbe und Saale zahlreichen Volkerstámmen blutigen Untergang bringen; im 19ten Jahrhundert jedoch kann davon keine Bede mehr sein. Mit der allmáhlichen langsamen Verkummerung ist es auch eine ungewifle Sache. Obschon das deutsche Uebergewicht durch viele Generationen die Nationalitát der Westslaven schwer

bedruckte, sehen wir doch jetzt in unseren Tagen die numerische Stárke derselben auf keiner geringen Stufe, als sie es vor zwei Jahrhunderten gewesen ist. Ein allmáhliches Germanisieren konnte wohl in einigen Gegenden die Zahl der Slaven vermindern, doch wurde dieser Verlust durch die Zunahme der Bevólkerung in den meisten Lánderstrecken Bohmens, Mahrens und Ungarns mehr als ersetzt. Das Entnationalisiren der Czechen miisste weit systema tischer, consequenter und mit kraftigern Hůlfsmitteln durch

gesetzt werden, als dieses seither geschah, wenn dasselbe zu einen bedeutenden Besultat fůhren soli. Ein mifiliches B.eginnen von sehr zweifelhaften Ausgang bleibt dies immer, abgesehen davon, daB ein solches Verfahren weder mit den weisen Grundsátzen der osterreichischen Staatsverwaltung, noch uberhaupt mit dem Geiste der jetzt alle Volker Europas durchdringt, in Einklang gebracht werden konnte. Es bleibt somit nur der dritte Fall ůbrig fíir die Zukunft des Volkes, ein Vorwartschreiten an Bildung, an geistiger und moralischer Kraft. Ehre denjenigen, welche dieses edle Streben fordem und Heil ihrem Wirken!

Pravda uvedených vět jest tak očividná, že sotva bych mohl




uvěřiti, že nestranný pozorovatel bude jí odporovati. Poslední

tóny zanikající řeči, jež zaléhají v pralesích Orinoka, každý druh

zvířat, který vymírá, vzbuzuje lidskou lítost. A 7milionový národ má zaniknoutibez soucitu? A přece i v Čechách samých se ozývají hlasy, jež nemají sympatií pro vzdělání slovanských bratří, nýbrž se dokonce ke snahám přátel Čechů staví nepřátelsky. Autor článku v AZ 7./3. míní „es sei ein vergebl. Unternehmen den

Gang der Weltgeschichte aufhalten zu wollen, die nun einmal

groCere und hohere Zwecke verfolgt gebrauchen kann."

Škoda, že se dovolává světových dějin a že nás nepřesvědčuje; je to jen pláštík jeho povrchního tvrzení. Ye světových dějinách je skryto mocné učení, jehož výklad jest zůstaven lidem, kteří často ve své krátkozrakosti obsah této vážné knihy nepochopí, jako autor citovaného článku 7./3., jenž nepodal ani důkazu, že světové dějiny ubohého Čecha jakožto pouhého Čecha nemohou vůbec potřebovati. Jest snad Čech naprosto zkaženou bytostí, sto

jící na nižším stupni než lidé jiní? O malé jazykové větvi mluviti, a

mysliti naše Čechy — se nehodí. Mluví-li jazykem 7 milionů lidí,

к nimž se ve státě druží ještě 10 mil. příbuzných kmenů, není to

bezvýznamná jazyková větev. Ostatně při duchovním rozvoji nezáleží na početnosti. Literatura holandská, švédská, dánská,

portugalská a j. ukazuje, že mnohem menší národové nežli Češi

dosahují Parnasu a říše věd.

Citovaný článek mluví o malé straně v Čechách, „weleher ein ausschlieCendes Czechentum uber alles geht". V zemi, kde

administrace, hlavní školy, vyšší stavy s 1/3 obyvatelstva jsou Němci, nemůže býti o výlučném češství řeči. Autor chytře ozna

čuje tu stranu, která prý o to usiluje, za malou, poněvadž je sku tečně pranepatrná; neboť každý člověk obdařený jasným zrakem, nahlédne pravý opak citované věty. Neboť češství cizích zájmů neporuší. Čech váží si německých bratří a uznává duchovní pře vahu velkého národa (und erkennt das geistige Uebergewicht des

groí3en Yolkes, das ihm ziir Seite steht), že naproti tomu žádá blahovůli a úctu, nemělo by mu býti bráno ve zlé. Snaha posíliti nacionalitu jest pouze povahy defensivní a nevede к přehmatům jako u jiných velkých národů; to přináší s sebou poloha a po měry, v nichž Čechové jsou. Postavení západních Slovanů jest takové, že nelze mluviti o administrativní jednotě a ovládnutí

jiných elementů; jejich úsilí jest jen konservativní, směřuje к udržení jazyka, zvyků a historických upomínek. Žijíce v oddě

lených provinciích, v Čechách, na Moravě a v Uhersku, budou tvořiti vždy spojku různých zemí. Samostatné vystupování Ma ďarů směřuje к isolování, rozvoj Slovanů však ke spojování, tedy utvrzování a posilování oddělených částí. Téměř 17 milionů Slo vanů stojí pod žezlem Rakouska, které právě s tak velikou laska vostí a shovívavostí splňuje přání Maďarů. Že Rakousko bude duchovní zájmy svých věrných Slovanů neméně chrániti, nelze

pochybovati. Také Čechové patří к potomkům onoho početného kmene, který tak často ochránil svět před surovými hordami Orientu. Avaři a Maďaři, Mongolové a Turci byli hlavně odporem západních Slovanů učiněni neškodnými pro západ. Ještě dnes

západní Slovan nemiluje národů východních, i kdyby byli s ním

příbuzní; ještě nyní jest ochoten proliti krev na ochranu Evropy. Vše, co jeho přátelé proň chrání, jest udržení a vzdělání jeho ná rodnosti. Čechu má se dostati toho, aby mohl ukojiti ve své vlasti touhu po poznání, aniž za to obětovati své národnosti. Rozmach slovanské vědy ve vlastní zemi může jen blahodárně působiti pro zemi a stát, neboť jako budí lásku к vlasti, tak rozmnožuje i moc státu a získává i cizí srdce.




Podpora češství zaslouží si více účasti a že je důležitější, nežli se obvykle myslí. „Doch sind wir weit entfernt die Meinung zu

hegen, daí.S dies Unternehmen auch dann gedeihen werde, denn der Geist der Zwietracht und des Hasses sich zu demselben ge sellen solte. Nur im Einklang mit denjenigen, welche an der Spitze des Yolkes stehen, nur unter der Pflege und unter dem Schutz der

jenigen, welche dazu berufen sind, die obersten Leiter desselben zu sein, kann das durchaus conservative Streben Sprache, Sitten und Erinnerungen zu erhalten vor argen Missgriffen und vor iibler Deutung bewahrt werden."

Na konec uvádí autor na doklad, jak knve a opacne nemecky tisk soudí o ubohých Češích, díla Josefa Ranka, jehož kniha, vyšlá minulého roku (eine Schilderung der deut. Bewohner des Bohmer waldes enthaltend) byla též v přílohách AZ recensována. Později vyšly 2 svazečky díla ,,Vier Briider aus dem Volk", kde tento

spisovatel pojednává o temže tématu, v poetičtější formě. Autor tohoto článku již více než čtvrtstoletí má každoročně příležitost nějaký čas pobývati v krajinách, v nichž se p. Rank cítí doma. Každého léta vidí z oken svého pokoje, jak z mlhavých mračen

vystupují vrcholy Ostrého a Javoru a jak tmavé lesní pohoří uzavírá horizont. Pan Rank byl mezi německými obyvateli hranic, autor bydlel mezi českým lidem v předhoří. Když v uvedených spisech četl ,,die argen Charakterschilderungen der guten gemiit lichen czechischen Landleute, welchen H. Rank alle moglichen Laster und Gebrechen aufbiirdet", sotva věřil svým očím. Po

myslil si, co asi ti dobří lidé p. Rankovi udělali, že je tak odsuzuje bezohledně. Snad mají sloužiti za protějšek jeho idylickému lí čení jeho něžných miláčků! Autor však nejen z úst lidu, ale i od vzdělanců a od mužů německy mluvících slyšel zcela opačný úsudek. Němci na pohraničí, bydlící z části v odlehlých roklích,

navzájem demoralisovaní podloudnictvím, na mnohých místech vzdálení škol a úřadů, nepožívají všude nejlepší pověsti, a dojde-li ke zločinu, bývá častěji u nich, nežli u jejich slovanských sou sedů. Než autor myslí, že snad jeho zpravodajové vše vylíčili černě příliš, že přece v lidech těch jsou rysy ušlechtilého němectví tak pevně zakořeněny, než by snad nepříznivými místními po měry mohly býti vyhlazeny. Naši Čechové však podali po dlouhou řadu let tolik důkazů dobrých vlastností, že může nám býti od

puštěno, ujímáme-li se pravdy na obranu cti české, jimž se často na cti utrhá. Nevěří-li tomu p. Rank, zve ho autor к sobě, aby se

přesvědčil. Uvidí krajinu, bohatou dějinami a zpěvy, kde každá skála a výšina mluví o pověstech a pohádkách; uvidí slavná bo

jiště udatných Čechů, kteří dobyli na těchto pozemcích hodně

krvavých vítězství. V letní podvečer uslyší krásné písně dívek v každé vesnici a uvidí tance, jichž se nezřídka účastní i bělovlasí

starci; charakter a vlastní smýšlení pak pozná nejlépe ten, kdo se bez předsudků stýká s lidem v jeho vlastním jazyku. Západní Slovan se jeví zcela jiným člověkem tomu, kdo mu projeví přízeň a s ním mluví jeho řečí. „Und einem Volke, auf welches die Tone seiner Muttersprache so zauberisch wirken, dieselben zu erhalten, solíte ein unriihmliches und vergebliches Bemuhen sein?"

3. Nro 144. — 23. Mai 1844 (Beilage).

Prag, Anfangs Mai. Často bylo veřejně přetřásáno, že z Čech a zvláště z Prahy, jsou posílána věnování do Petrohradu, jež jsou odměňována nádhernými dary. Také německé nakladatelství

,,Haase synové" položilo samovládci ruskému jedno ze svých děl к nohám a dostalo za to drahocenný brilantový prsten „Wir wiinschen, daC die in Bohtnen befmdlichen russischen Ringe nie




eine Kette bilden." — Přehánějící čechismus dopouští se občas

pošetilostí: někteří obchodníci a živnostníci mají pouze české

nápisy na štítech. Kdyby byly psány v obou zemských jazycích, nikdo by toho nekáral v městech, kde všechen vyšší život jest německý; míti pouze české nápisy jest pošetilé. Ještě více pokárání hodno jest, když někteří ultračeští duchovní správci ve smíšených církevních obvodech nechtějí kázati po německu, zatím co jsou dvojjazyčná kázaní v místech i se zcela nepatrným počtem Čechů. Na ryze německých farnostech sedí duchovní, kteří umějí německy naprosto nedokonale; pisatel článku slyšel některé z nich kázati, že tím vlastně slovo boží se zesměšňovalo. Těmito skutečnostmi

jsou nejlépe vyvráceny žaloby, „welche iiber die Begiinstigung der eigenen Muttersprache zu erheben Graf Leo Thun erst jiingst noch iiber sich gewinnen konnte". Někteří justiciárové německá

podání stran (Němců) dali vyřizovati po česku. To se stalo ne dávno na Liběchovském panství, jež s výjimkou jediné vesničky jest vesměs obydleno Němci. Očekává se, že německý majitel, známý přítel umění p. Ant. Veith, tento zlořád zarazí. Soud má mluviti řečí stran, a to se děje všude i v ryze německých provin ciích rakouských se zřetelem na Čechy, kteří německy nerozumějí. „Unerhórt anmassend aber wáre die Zumuthung, daB zehntausend Deutsche czechisch lernen sollten, weil ihr Gerichtshalter ein Czechomane ist".

4. Nro 236. — 23. August 1844 (Beilage): Die Czecho

phobie.

Prag, im Julius. Proti literárním a naciortálním snahám Čechů se ozývají také v těchto listech hlasy, působíce sensaci u všech, kdož, byť i povrchně jsou se zdejšími poměry obeznámeni. Y pří loze z 23./5. hořce vytýká korespondent výhradně české nápisy na štítech obchodníků a živnostníků. Korespondent byl asi tak

zaslepen čechofobií patře na tyto nápisy, které ostatně možno na

prstech spočítati, že přehlédl ona sta, ba tisíce německých nápisů, jež nalezneme i v oněch ulicích Prahy, v nichž se zřídka slovo ně mecké ozve. Nebo byla-li jeho žaloba ironií? Od těchto přestupků přechází korespondent к jinému, delikátnějšímu tématu, totiž ke studijním a církevním poměrům českým. Vytýká, že zhusta ně mecké farnosti jsou v držení duchovních, kteří naprosto nedosta tečně ovládají němčinu, pisatel slyšel tam kázaní, kterými bylo slovo boží přímo zesměšňováno. Jestliže jednotlivec, jenž v ně mecké hlavní škole až na konec theologie byl celkem 15 let na

studiích, jichž orgánem jest — s výjimkou některých latinských theologických předmětů

— němčina, špatně káže, jest příčina toho jiná. Což není špatné kázaní z úst rodilého Němce nemož ností? Ze tomu tak není, zakusil autor tohoto článku častěji v po hraničních krajích Čech. V tom by však chtěli někteří čtenáři

spatřovati opět ironii: míní, když kazatel po 15 letech studia v německé řeči ještě žalostně káže, jak by asi kázal po česku, když studiu češtiny věnoval jen něco hodin na některém vyšším uči telském ústavě? A přece velká část národa jsou Češi, kteří do vedou oceniti kázaní alespoň stejně dobře jako Němci. Ještě více hodno jest výtky, čteme v citovaném článku, když ultračeští du chovní ve smíšených církevních obvodech nechtějí pro německou menšinu kázati po německu. Kázati v jedné neb druhé zemské řeči není věcí libovůle duchovních, nýbrž jest stanoveno pevnými normami od konsistoří. Přestupky proti nim by se dojista ukázaly při každoročních visitacích vrchnopastýřských. Někteří úředníci

troufají si německá podání vyřizovati po česku, což prý se podle uvedeného článku událo na panství Liběchovském. To — ne




hledíc к tomu, že jest to pouze „Correspondenzpuff" — vystupňo

valo nelibost pisatele tak, že se ohání „Czechomanem", aniž

by pomyslel, že podle josefínské kancelářské praxe tisíce rozsudků v civilních procesech bylo vystaveno českým stranám v ně mecké řeči.

Korespondent označuje vyšší život v Praze za výlučně ně

mecký a ve své čechofobii chce literaturu vyhostiti z oboru vyš šího života, ač zdravý rozum pokládá ji za nejdůležitějšího faktora

vyššího života a jest nucen postaviti rozkvétající českou literaturu na místo a sice na čestné místo vedle německých literárních vý tvorů a tím prokázati sféru vyššího života v našem královském městě: ,,ja unserer Ansicht nach ist die litterarische und nationale

Bestrebung der Bóhmen fiirwahr ein Element der hoheren Lebens spháre!"

Skutečnost, o níž se korespondent zmiňuje hned na počátku, musíme přiznati: jsou v Čechách ruské prsteny s brillianty, a jsou celkem 4. První obdržel vysoce postavený, katolickou horlivostí

proslulý kněz, 2. učenec, 3. medailleur a 4. německý nakladatelský dům Haase synové a to za nádherný, zlatem tištěný výtisk ně meckého překladu Tomáše Kempenského o následovaní Krista.

Kdyby pisateli nebylo šlo tolik o vyhledávání ruských prstenů a vyznamenání v Čechách, jako spíše o některé údaje a podezří vání, mohl nahlédnouti do schematismů vojenských, kde by našel

velký počet ruských řádů s brilanty i bez nich — „aber der sonst lówenkiihne Correspondent hatte doch einiges Bedenken getragen, gegen die gesammte Armee Oesterreichs auszudrůcken".

„Často bylo veřejně přetřásáno ...nádherné dary". Tím začal dopisovatel svůj boj. Kolik šlo těch dedikací během 20 let do Ruska? Jistě to p. dopisovatel neví; ať vezme na vědomost, že

podle nejpřesnějších úředních zpráv vůbec žádná. A z tohoto ničeho učinil imaginární veličinu, jež jest namířena proti ušlechti lému duchovnímu snažení českého národa! Tak se několik českých nápisů na štítech statečných obchodníků v Praze, špatná kázaní, „der Puff von einer bohmischen Replik auf eine deutsche Eingabe", 4 nebezpečné prsteny a „sehr háufige auf Null reducirten Wid mungen" stávají strašnými skutečnostmi, jež „gewisse iibelbe rathene" Correspondenten rozčilují tak, že „sie an die Lármglocke schlagen und ihr Zeter- und Rachegeschrei durch Deutschlands Gauen erschallen lassen!" Staly se však ještě 2 hrozné věci, pro něž snad týž referent vytáhne do pole: 1. český venkovský farář zřídil svým nákladem si na zahradě pomník a opomenul dáti na

něj německý nápis (Allg. Ztg. 1844, Nro 112: [t. j. ze dne 21. dubna 1844 zpráva, že farář na panství Komorním Hrádku, jenž byl členem české studentské legie proti Francouzům r. 1800, dal zří diti pomník a fond na jeho udržování z vlastních prostředků „Be dauert und getadelt muí3 hiebei nur werden, daB die Inschriften des Monuments nicht in den beiden Landessprachen, der deutschen namlich und der czechischen, sondern nur lateinisch und czechisch

abgefaflt sind". Y Čechách žije určitě půldruhého milionu lidí, kteří česky nerozumějí a nikdy asi se nenaučí, pak v legii té bylo jistě při nej menším stejně Němců jako Čechů, tato legie vznikla na německou výzvu německého arcivévody a ve službách českého

krále, jenž jako českým král byl německým kurfiřtem a zároveň

německým císařem. Češi stěžují si na nespravedlnost Němců, sami naopak jsou nespravedliví, když nechtějí uznati německé oby vatele z Čech a přisvojují si vše, co se stane v Čechách, i když na tom mají obě národnosti podíl, i když dokonce, jak často se

stává, to pochází jen výlučně od Němců. „Wer in Bohmen slavisch ist und es bleiben will und kann, der mag es bleiben, dagegen




unterlasse man es den zahlreichen Deutschen in Bóhmen das Dasein abzuláugnen und ihnen zumuthen sich zu czechisieren".

Ještě horší jest podle „Illustrierten Zeitung" případ 2., že také zemská vláda propadla čechomaníí, když při vypsání míst

justiciárských v České Lípě a Rumburku požaduje od uchazečů znalost české řeči. Tento údaj přispívá dobře к diagnose čecho fobie: zatím, co se tento případ oznáčuje jako „unerhorte Neue

rung", tvrdí pisatel z 23./5., „daB nicht bloB in Bohmen, sondern uberall sogar in den rein deutschen Provinzen Oesterreichs die Ge richte die Sprache der Czechen, die nicht deutsch verstehen, sprechen!"

Obraťme se к vážnému, důležitějšímu pozorování! Z naří zení rakouské vlády v novější době vysvítá zřejmě snaha, rozšířiti vzdělanostní sféru českého národa. Nejvyššími dekrety uloženo

bylo posluchačům theologie, medicíny a práv se učiti česky; a na řízeno při obsazování míst učitelských na gymnasiích a politických úředníků a lékařů míti zřetel na znalost české řeči. Češi doufají, že bude jejich řeč povinným učebným předmětem na nižších uči

telských ústavech, gymnasiích a hlavních školách, a pak také že do

jde к zakládání českých průmyslových a živnostenských škol. Da leko větší podíl obyvatelů Čech a Moravy vůbec německy neumí; katalogy diecésí a topografie Sommrova a Wolného podávají o tom

nejlepší důkaz. Německy mluvícím obyvatelům těchto provincií jsou otevřena bohatěji zřídla intelektuelního vzdělání a materiel ního blahobytu. Čím výše roste tento blahobyt německého souseda, tím nižší se zdá stav Čecha, když, nejsa vinen, stojí bez pomoci a rady na své zbahnělé půdě. A přece nikdo Čechům talentu

neupře; počet státních zaměstnanců, v poměru к ostatním ná rodům Rakouska podstatný, a učenců a umělců pochází z českých rodičů; těmto šťastným podařilo se přeskočiti zeď (die deutsche

Ringmauer, welche die Spháre der Wissenšchaft und Kunst bisher von der bohmisehen Sprachregion absperrte); běda však tomu, kdo pro chudobu neb nepříznivé poměry nemohl té zdi přeskočiti, neb jen málo let byl v německé škole (Vorschule) a pak, ani nejsa vzdělán po německu ani po česku, přišel do běhu života! Nutiti národ, aby se vzdal řeči a národnosti, ,,-wird in unserm humanen Zeitalter, welches iiberaus grundlich den Wert und die Wůrde des Volksthums vertheidigt, fůr eine sinnlose Barbarei gehalten. Soli aber Bohmen in seiner Yollkraft emporbluhen, so mul! die

Intelligenz des czechischen Bewohners durch seine Muttersprache geweckt werden; wer dieses nicht will, ist ein Egoist oder ein Fanatiker." A počet těchto egoistů, hlavně vlivem určitých spe kulačních brožur v posledních dnech, ku podivu vzrostl. Mnohý kydá hanu a posměch na ubohého Čecha; když však je řeč, že by se tento ubohý Slovan měl vzdělati a míti účast na plodech inte

ligence a vzdělání naší doby, pronáší egoista své „Veto, radotirt vom russischen Koloss und Panslavismus und weist auf die Gefahr hin, die aus der Bildung des Slavischen Volkes entstehen konntet"

Když si stěžují Slované do tohoto utrhání na cti, vzbudí nevoli nad drzostí, že se ozývají; nestěžují-li si, což jest nejčastější případ, jest „die stumpfsinnige Passivitát des slavischen Char aktere verspottet. Ein merkwúrdiges pádagogisches System! Man

schlágt Jemanden, weil er unwissend ist; will er sich belehren, so schlágt man ihn abermals; endlich schlágt man ihn noch einmal, weil er sich hat schlagen lassen!"

Nejhůře dopadnou u egoistů oni, kteří pracují na literárním vzdělání svých soukmenovců. Jaké jsou jejich zločiny? Snad

jejich spisy? Ty vycházejí pod rakouskou censurou. Možná, že některá historická, statistická a etnografická pravda se těmto




protivníkům nehodí do krámu, a proto se jejich zloba tak stupňuje; ale měly by se věci jak náleží přezkoumati, důvody vyvrátili a —

neosočovati! Předmětem výtek jsou dále styky českých učenců s Ruskem. Hojně se jim předhazuje, že čtou ruské knihy; přejeme rozčileným protivníkům, aby si mohli několik tuctů ruských knih

pročisti, „sie wurden sich von der iiberraus calmirenden Wirkung solch einer Lektiire nur zu bald iiberzeugen." Dále prohlašují nepřátelé Čechů, že oddanost oněch literátorů české řeči a ná rodnosti jest zločin. Milovati mateřskou řeč a ctíti národ bylo ve všech dobách, u všech národů a zejména od Němců uznáno za ctnost a svatou povinnost; a poněvadž oni mužové tuto svatou

povinnost pěstují, proto jsou napadáni, od čechofagů prohlašo váni za čechomany a politicky podezříváni. Co celý ostatní svět

ctí, přičítá se Čechům za zločin. Jsou-li však protivníci Čechů tímto rozjímáním přivedeni do úzkých, pokrčí rameny a míní, i když se musí přiznati morální cena takovéto snaze, že česká řeč nemá budoucnosti, poněvadž byla německou řečí v Čechách a na Moravě z vyšší životní sféry zákonem (gesetzlich) zatlačena. Co se týče budoucnosti české řeči, přibylo v ní síly za 20 let; po rovnejme české knihy, jež vyšly v prvých dvou deceniích tohoto století s těmi, jež vyšly v posledních 10 letech, a spatříme tak

pronikavý vzestup, že můžeme protivníkům položití otázku, zda

kdy literatura některého národa za 20 let učinila větší „Riesen schritte". Námitce, že česká řeč nestojí ,,auf dem gegenwartigen Rechtsboden" uvádíme Obnovené zřízení zemské císaře Ferdi nanda II., jež výslovně české řeči přiznává tatáž práva jako ně mecké v Čechách.

Opakujeme, lidová literatura a národní vědomí jsou živly' jimiž roste morální ušlechtění Čechů a jejich duchovní bu doucnost. „Die Richtigkeit dieser Ansicht ist so unabweisbar, (Jaí! jeder Bohme, er inag der deutschen oder slavischen Zunge angehoren, wenn nur in seinen Bušen ein edles warmfíihlendes Herz schlágt, sich gezwungen fíihlt, dieselbe anzuerkennen und das Streben der Bóhmen nach nationaler Bildung zu unterstiitzen." Z toho důvodu také potomek hraběcí rodiny Thun — jméno to

třpytí se také na poli umění a vědy v Čechách — nyní převzal obranu české řeči a národnosti; proto bude jeho památka ještě v dalekých dobách vděčně od Čechů ctěna, i když egoistická úzkoprsost jeho čin zneuzná a dokonce trpce bude kárati, po něvadž Thun jest německé jméno. Napadne někoho zahrnovati

výčitkami dobrosrdečného Howarda, poněvadž on, Angličan, neomezuje svoji lidem přátelskou činnost jen na svoje soukme

novce, nýbrž že ji rozšířil také na Němce, Francouze, Italy a j. národy? Hrabě Lev Thun jest však rodilý Čech, člen českého pan ského stavu a jako takový jest oprávněn, svým talentem, pak po volán, promluviti silné slovo v zájmu svých „Landesgenosse"

Konečně nutno ještě poznamenati, že velký počet jen ně

mecky mluvících obyvatelů Čech a Moravy, jak se dá historicky dokázati, pochází z českých rodičů; tím nespravedlivějším a uráže

jícím se jeví, že pisatelé, zejména v Leipziger Allgemeine Zeitung. nesprávnými údaji a insinuacemi se snaží obyvatele německého ja zyka v českých korunních zemích podněcovati proti jejich slo

vanským spoluobčanům. Všichni obyvatelé Čech, ať mluví ně

mecky či česky, jsou dětmi jedné a téže vlasti „Eintracht, wechsel

seitiges Vertrauen, freudige Theilnahme an ihrem beiderseitigen Gedeihen, unerschůtterliche Treue und Anhánglichkeit an das

angestammte Kaiserhaus soli und wird, dafůr burgt uns die Weis heit unserer Regierung und der gesunde Sinn der Nation, ihre

Losung sein! J. E. W.(ocel).




5. Nro 283. 9. October 1844, str. 2262—2263:

Yon den Sude ten, 8. September. Die „litterarischen und nationalen Bestrebungen der Bóhmen werden angefeindet" — so heiBt es in Nr. 236 dieser Blatter, und in sanftem, halb weh

miitigem Tone werden die Deutschen des Angriffs auf die unschul

digen Bemuhungen der Czechen geziehen. Also, wir Deutschen

greifen an; aus Furcht — denn wir sind Czechophoben — werden wir Czechenfresser! Wunderbar! Doch zur Sache. Nesočíme na žádné literární snažení, pokud jím zůstává a nezabočuje na zcela

jiné cesty. Počali jste buditi svoji řeč ze ztrnulosti, do níž Vaší vlastní vinou upadla, z gramatiky byste chtěli vytvořiti litera turu a rukopis královédvorský, jenž nyní ještě není 'ode všech uznán, stal se Vaší zbraní. Bratrským soucitem zahrnuli jste uherské Slováky a zazněl stesk Kollárův. Vzniklo přání po sjedno cení — ovšem jen literárním —- západních Slovanů, a má se státi skutečností. Avšak daleko za hranice západního Slovanstva na

výclíod pronikají ostřejší pohledy. Vyměňují se v bratrství lite rární zdvořilosti, tažní ptáci létají tam a zpět a naše děti neb vnoučata mají se tedy dožiti pravého bratrského literárního po měru mezi východem a západem slovanským, kde bude jeden pastýř a jedno stádo, totiž literární. Co však je po tom německé

přítomnosti? Aprěs nous le déluge. Jak se chová Vaše literatura к nám, Němcům? Odpověď: Palackého dějiny. Neříkejte, že to

je jednotlivý muž. Tento dějepisec káže nenávist к Němcům, aniž se strany české proti tomu se zdvihlo jediné vážně míněné

prohlášení. Takový jest ráz Vaší literatury, a tu máme milovati?

Sejete nenávist к Němcům a co chcete sklízeti? Kdo jest útoč níkem? Co mluvíte o národních snahách Čechů, tomu neroz umíme. Čechy byly říšskou zemí německou, jejich vzdělání, ve

řejné poměry, zřízení stavovská a městská se vyvinuly po ně

mecku, jsou členem německého Bakouska, jejich králem jest Ně mec. V čem mají spočívati jejich národní snahy? Uveďte, zda byl či jest ještě nějaký čistě slovanský stát, jejž si berete za vzor. Kdo chce velikost Rakouska, velikost Německa, nemůže trpěti Slovanstva, jaké panuje v německých zemích neb chce panovati; „ein solches Slawenthum wáre schon ein gutes Stůck Allslawen thum. Ist eure bisherige gegendeutsche Richtung natůrlich, so mu β sie bekámpft werden; ist sie unnaturlich, so muí3 sie unter

gehen und alles Hátscheln hilft nichts, wenn auch ein deutscher Graf darob gepriesen wird." Ostatně protestujeme proti záměně „der Bčhmen mít den Czechen". „Bohmen" jest německou půdou, částečně od „ureingebornen" Němců obývanou, „die einge wanderten Czechen durfen sich nicht als alleinige Herren im Lande

gebáren und ihr Slawenthum als bóhmischeNationalitát aufputzen. Czechenfurcht oder Czechenfresserei ist uns noch nicht ange kommen und wirklich scheinen sich die beiden Begriffe nicht recht zu vertragen. Wir glauben auch gar nicht an das Dasein von Czechomanen; der Czeche, welcher dem bloííen Czechenthum

weltgeschichtliche Bedeutung zuschriebe, konnte fůglich mit dem

Prediger Flachsenfingischer oder anderer Nationalitáten Arm in Arm gehen. Wir protestiren gegen all euer Wehklagen uber die

Trennung der Slaven, gegen all euer Liebaugeln nach einer Ver

einigung, weil wir wollen, daB Oesterreich deutsch bleibe, weil wir jede Begung, wodurch Oesterreichs Macht und somit auch Deutschlands Kraft gelahmt wůrde, als unpatriotisch verdammen

mussen; weil wir zwei Grundprinzipien, ein deutsches und sla

wisches, als die Einheit der Regierung Oesterreichs untergrabend, nie anerkennen durfen."



Date post:	20-Jan-2017
Category:	Documents
Upload:	lytu
View:	217 times
Download:	3 times

Polemika se Schuselkou r. 1844

Documents