LLLetošní mistrovství se uskutečnilo od 22.do 24. září na známé střelnici IPSC v Opa-řanech u Tábora a zúčastnilo se jej osmdesítek policistů ze všech osmi krajskýchředitelství Policie ČR, Policejního prezidia,policejních útvarů s republikovou působ-ností a v neposlední řadě ze služby cizine-cké policie. (Pro úplnost musíme dodat, žeÚtvar rychlého nasazení se svými elitnímistřelci se staví k policejnímu mistrovstvívlažně. Letos byli přihlášeni jen dva závod-níci, nikoliv družstvo, a nakonec nepřijelani jeden. Ale třeba to bylo kvůli bezpro-středně následující návštěvě papeže.)

Závodníci byli jako obvykle rozděleni dodvou samostatně hodno-cených skupin. V prvnískupině závodili policistézařazení do první, nejná-ročnější a objemem nej-větší skupiny služebnípřípravy, tedy napříkladpříslušníci zásahovýchjednotek, a v druhé všich-ni ostatní.

Do soutěže byly při-puštěny pouze přidělenéslužební zbraně policistů.Byla tedy vypsána propistole CZ 75 D Com-pact, Glock a také CZ 82,protože s těmi jsou ještěvyzbrojeny některé slož-

ky cizinecké policie. S dvaaosmdesátkouvšak nezávodil nikdo a k vidění tak bylypouze policejní kompakty CZ a Glocky 17a 19, všechny samozřejmě v ráži 9 mmLuger. Zastoupení obou značek bylo zhrubapůl na půl; CZ 75 D Compact je sice nadá-le základní policejní zbraní, nicméně kraj-ské zásahové jednotky a některé centrálníútvary jsou vybavovány Glocky.

Vítězové obou skupin v soutěži jednot-livců obdrželi hlavní ceny, pistole CZ 75 P-07 Duty věnované Českou zbrojovkouUherský Brod. Celkový vítěz – bez ohleduna skupinu – jako obvykle převzal putovnípohár policejního prezidenta. Pro následují-

cí závodníky v pořadí byly připraveny zají-mavé ceny od dalších sponzorů mistrovství,kterými byli jednak firma ESP, jednak HQHsystem se sortimentem Blackhawk.

První den všechny závodníky čekal „narozcvičení“ klasický Evropský policejníparkur s pohyblivou palebnou čarou podlepravidel Českého poháru, na druhý den pakbylo připraveno osm situací „policejníakční střelby“ jednotlivců. Jednotlivé stejd-že byly postaveny v duchu praktické střelbyIPSC, tedy především s měřením spotřebo-vaného času, který hraje roli v hodnocení,avšak s odchylkami vyjadřujícími odlišnos-ti policejního výcviku, respektive inspiraci

44 � Sport

Policejní střelecký sport během několika desítek letvývoje prodělal zásadní změny: od prostého přizpů-sobení mezinárodní disciplíny velkorážní pistole30+30 přes pozdější aplikaci akčních disciplín IPSCdospěl až do dnešní podoby, která v maximální mířeodpovídá potřebám výcviku policistů. Vyvrcholenímkaždého výcvikového roku pak je Policejní mistrov-ství ve střelbě z krátkých služebních zbraní.

POLICEJNÍ MISTŘI

Zajímavé okamžiky ze soutěže družstevJednotlivé situace byly postaveny tak,aby se co nejvíc blížily plnění situacímz policejní praxe

různými variantami služebních zákroků.Bylo hodně pohybu, používaly se sicei standardní kovové a papírové terče, ale tydruhé v řadě případů zobrazovaly i výjevyz „policejního života“: útočník s rukoj-mím, útok na policistu, neterče s neozbro-jenými osobami... Také byly k vidění –a závodníci museli absolvovat – různé spe-ciality, jako je střelba po zátěži, po složenírozebrané zbraně, samozřejmě na čas, nebojakoby zpod okapu v simulované průtržimračen, z vratké nakloněné roviny, „pře-voz peněz“ stále s aktovkou v ruce, střelbana pojízdný terč, který si závodník spustilsvou akcí, a jiné.

Souhrn výsledků z těchto dvou disciplínstanovil pořadí v soutěži jednotlivcův obou skupinách. Letos však přibylynavíc dvě významné novinky. První z nich

byla soutěž družstev, přesněji řečeno tří-členných týmů z jednotlivých policejníchútvarů. „Týmová součinnost je standardpolicejní práce,“ řekl nám k tomu v Opařa-nech plukovník JUDr. Čestmír Šašek,vedoucí odboru vzdělávání z ředitelství prořízení lidských zdrojů Policejního prezidia.„Proto jsme zařadili soutěž družsteva postavili jsme ji na týmové součinnosti.Nejde tedy o součet výkonů jednotlivýchčlenů družstva, ale o společné týmové akces potřebným naplánováním a dělbou čin-ností při řešení každé připravené situace.Policisté tedy soutěží v tom, jak jsou připra-veni k plnění reálných služebních úkolů,v tomto případě samozřejmě spojenýchs použitím zbraně.“

Týmy soutěžily na čtyřech stejdžích, rov-něž s měřením času. Na první se jednaloo klasickou situaci, kdy družstvo jako bypřijelo na místo automobilem. Řidič zahájilpalbu na útočníka, další dva závodníci(všichni byli v ochranných vestách) vyběh-li a řešili další pachatele v automobilu zarohem.

Druhá situace byla statičtější, závodnícistříleli postupně na stejnou sestavu terčů,vždy šest ran oběma rukama a po výměnězásobníku dalších šest ran: první závodník

oběma rukama, druhý silnou a třetí slabourukou.

Třetí situace družstev simulovala velkoutragédii. První závodník vběhl do situace,odstřílel terče, odložil zbrań a – jakoby zra-něný – ulehl na žíněnku. Další dva závodní-ci vyběhli, odnesli jej na startovní čáru,druhý závodník odstřílel terče, odložilzbraň a rovněž „zraněný“ ulehl. Třetí zá-vodník jej musel odtáhnout sám a s potřeb-nými přesuny dostřílel sestavu terčů. Čtvrtástejdž sestávala ze tří různě složitých situa-cí. Po startovním povelu si závodníci vylo-sovali každý tu svou podle diskety, kterou sivytáhli z počítače, a aniž by ztratili disketu,museli vyřešit situaci střelbou.

Druhou novinku představoval vloženýzávod ve střeleckém souboji, shoot-off.Všichni závodníci odstříleli proti času kva-lifikaci na padací ocelové terče. Nejlepšíchšestnáct bylo zařazeno do „pavouka“ a nazávěr mistrovství se konala ve dvojicíchvyřazovací soutěž závodníků proti soběo to, komu dřív spadne poslední terč. Čtyř-mi koly prošel bez porážky a vítězem se stalkapitán Bc. Zdeněk Charvát z pražskéhopolicejního ředitelství.

A výsledky vlastního mistrovství? Veskupině I. bylo klasifikováno 57 závodníkůa vyhrál ji rovněž kpt. Bc. Zdeněk Charvátpřed kpt. Bc. Markem Kilarským, takéz krajského ředitelství policie Praha, a Vác-lavem Švarcem z Útvaru zvláštních činnos-tí. Skupinu I. (23 závodníků) vyhrál prapor-čík Bc. Miroslav Zapletal z krajského ředi-telství Východočeského kraje s velkýmnáskokem před svým kolegou z téhož útva-ru nadstrážmistrem Vladimírem Pecoua praporčíkem Milanem Krausem z ředitel-ství Jihočeského kraje. Celkovým vítězemse stal a putovní pohár policejního prezi-denta už potřetí za sebou získal MiroslavZapletal před Charvátem a Kilarským.V soutěži 24 tříčlenných družstev bylo nej-lepší krajské ředitelství Východočeskéhokraje I. (Zapletal, Peca, Baňanka) před ředi-telstvím Západočeského kraje I. a oběmapražskými týmy v pořadí II., I.

Přemysl LIŠKAFoto V. ŠEBEK

a Policejní prezidium P ČR

Nejlepší družstva v I. skupině

POLICISTA Sport � 45

Vítěz vloženého závodu ve střeleckém sou-boji kpt. Bc. Zdeněk Charvát přebírá cenuod pplk. Mgr. Pavlíny Zuzánkové z Poli-cejního prezidia

Absolutní vítěz Policejního mistrovství ve střelběz krátkých služebních zbraní v letech 2007, 2008a 2009: praporčík Bc. Miroslav Zapletal

VVenkovský hřbitůvek vypadal v oparuletního rána romanticky. Ovšem TO, coleželo nedaleko jeho vrat, mělo punc nefal-šovaného hororu: Silně ohořelá mrtvolamuže, přitištěná – jakoby v záchvatu ab-surdní očisty – hlavou a zčásti i rukamak plechovému umyvadlu.

Obec Vrchovina v jičínském okrese zasá-hl 19. června 1996 doslova blesk. Místovraždy vybral pachatel zdařile, hřbitov ležípoměrně daleko od obce, ze tří stran obklo-pený poli. Nebezpečí rušivých elementůmohlo přijít jen směrem od silnice, v noci jetu ovšem provoz takřka nulový.

Pachatel proto mohl v klidu vystříletdevět projektilů na hlavu oběti, každý nábojzasáhl cíl. Taková důkladnost! Nebo snadafekt, kdy se vrah zbavoval dlouhodobětíživého problému? A k čemu mělo poslou-žit umyvadlo? Pachateli nestačila pouhásmrt oběti. Potřeboval znemožnit neboaspoň zkomplikovat zjištění jeho totožnosti.Přitáhl hlavu mrtvého k lavoru, do něj nalilhořlavinu a zapálil ji...

„Žijeme tu klidně, nejsme zvyklí, aby siu nás vyřizovali účty mafiáni,“ řekl rozčile-ně do kamery jeden z místních občanů. Jeholaický odhad neměl daleko k pravdě. Tohleskutečně nebyla tuctová vražda... Přesto –v konečném důsledku – se jednalo jeno pouhý dílek notoricky známé skládačky,zvané vraždy „bílých koní“.

ZLOČIN, HANTÝRKA,TEORIETermín „bílý kůň“ se rychle objevil

v podnikatelsky divokých 90. letech minulé-ho století, stal se fenoménem, ale stejněrychle taky zanikl. Dnes patří ke kriminalis-tickým archiváliím, pravda s mnoha případynevysvětlených zmizení podnikatelů, stejnějako neobjasněných a téměř už takypromčených vražd.

Objasnit vznik ter-mínu nebude bohuželznít příliš politickykorektně, ale pravdaje taková, že ho vy-mysleli naši romštíspoluobčané, přesněřečeno jejich krimi-nálně závadová část.V získání živnosten-ského listu, prostřed-kem k promyšlenémua cílenému nekalémupodnikání, jim totiždrtivou většinou brá-nil popsaný trestnírejstřík.

A tak se začaliohlížet po živořících,nikoli zrovna chytrých, ale doposud netre-staných lidičkách. Ochotných pro krátkouzměnu k lepšímu, pro pár měsíců života navysoké noze, neuvažovat o trablech, kterézákonitě jednou nastanou, až se po koníko-vě stopě vydá policie. Až se stanou pro ty,co je pasou, příliš nebezpeční.

Bílý kůň znamenal v hantýrce mnoha pří-padů fakturanta. Tedy majitele živnosten-ského listu, nakupujícího zboží, jedno jestlipotraviny, látky nebo elektroniku, bezhoto-vostně na faktury. Zboží bylo obratem –většinou člověkem, který koníka pásl – pro-dáno mírně pod cenou, i tak pochopitelně seslušným ziskem. Původní dodavatel pakmarně čekal na své peníze a policie mělao práci postaráno.

Fakturanti se stali v určité části společ-nosti doslova hitem. „Vy ještě nemátesvýho koně?“ divila se jedna rodina druhé.Výhody, aspoň dočasné, pochopila i bílámajorita, bílí koně tak začali figurovati v případech celních podvodů s lehkýmtopným olejem či alkoholem. Stejně tak ses nimi můžeme setkat jako s nastrčenýmišéfy úmyslně krachujících či tunelovanýchfirem.

Dá rozum, že v době koníkova verbováníke spolupráci mu jeho ochránci a pasáčkovéslibovali jen to nejlepší. Včetně bezpečnéhouklízení za hranice státu v době „potíží“.V zájmu objektivity dodejme, že zpočátkuk takové turistice skutečně docházelo.Jenomže koníci byli lidé svérázní a vrtkaví.V cizím prostředí, poté co utratili svoufinanční výslužku, na sebe brzy upozornilipotulkou, somrováním nebo trestnou čin-ností.

Když je tamní policie nebo četníci zatklia úřady šupem vrátily domů, často jakoosoby hledané zatykačem, dočkali se u násokamžitého obvinění – ale především sestali důležitými svědky! Že vysloužilý bílýkůň u výslechu může být pro svého chlebo-dárce velmi nebezpečný, pochopil brzyRoman Feko a další výtečníci. Časem seproto podobné zločinecké partičky utvrdilyv jednom poznání: Nejlepší vysloužilýkoník = mrtvý koník!

STO LET KRIMINÁLUSkupina kolem Romana Feka zavraždila

minimálně dva nepohodlné bílé koně.V říjnu 1993 byl nalezen v odpadové jímce

po stopách BÍLÝCH KONÍ

46 � Téma

Po dalších obětech Fekovagangu pátrala kriminálnípolicie na starých hřbitovechna Broumovsku.

Nedaleko vrat hřbitova v obci Vrchovina leželo ohořelé tělo bílého koně

POLICISTA Téma � 47

na poli nedaleko Vysokého Mýta zastřelenýmuž. S odstupem dlouhé řady měsíců zjisti-li kriminalisté, že jde o Michala Melichara,fakturanta, jehož živmostenský list ležel uždlouho v dubenecké perníkárně. Dalšívyšetření ukázalo, že naivního a pologra-motného prosťáčka Melichara vylákali jehovrazi k podvečerní střelbě z pistole na opuš-těném parkovišti u zaniklého motorestu.Zatímco se Melichar hýkavě opájel nadzdarem svých tref do oprýskané dopravníznačky, zamířil Fekův komplic zblízkaa neomylně na jeho levý spánek...

Poslední vyjížďka Ladislava Macháčkav únoru 1994 měla groteskní parametry. Slí-bili mu návštěvu nějakého pajzlu, kde budedost chlastu i děvek. Macháček cestounotně upíjel z darované lahve zubrovkya ostatním mužům v autě sliboval, že jenáležitě pohostí. „Já mám peněz dost,nemyslete si, však taky dělám pro Feka. Tense o mě pořád stará, všude se mnou posíláochranku...“ Macháček netušil, že ochrankadostala jako bezpodmínečný úkol jeholikvidaci.

Začátkem července 1993 si chtěli obyva-telé dětského tábora ve Vernéřovicích naBroumovsku zatopit v sauně. Ale ten nesne-sitelný zápach? Že by se pod domečeksauny zatoulalo nějaké vysílené a pozdějizdechlé zvíře? Našli mrtvolu, ale lidskou...Ztotožnění Ladislava Macháčka umlácené-ho sekerou a vhozeného pod budovu saunyopuštěného dětského tábora na Náchodsku,bylo dík staré zlomenině klíční kosti jedno-dušší.

Cenným důkazem proti Fekovi a jehopohůnkům byl zapomenutý Melicharův živ-nostenský list v už zmíněné perníkárně,vydaný v srpnu 1993 v Pardubicích. Obsa-

hoval důležitou doušku – při všech obchod-ních úkonech může majitele zastupovat JiříŠmejkal. Tedy právě jeden z nejrozporupl-nějších lidí Fekovy skupiny: sexuálně nevy-hraněný běloch, sám fakturant, ale takyvykonavatel jednoho z rozsudků smrti.

Po Fekově zatčení začali jeho podřízeníspontánně mluvit. V soudní dohře v prosin-ci 1997 bylo sedm pachatelů odsouzenok trestům přesahujícím stovku let. Nejdélesi posedí Feko jako organizátor obou vražd– 24 let. Fekova skupina měla jisté znakyvolné organizovanosti, každopádně poslou-žila takřka školní ukázkou zločinecké typo-logie:1) pologramotný, leč obávaný šéf2) sympaťák se středoškolským vzděláním

(jeden ze dvou bělochů ve skupině),působící jako úspěšný vyjednávač naúřadech či při sjednávání obchodů

3) člověk, vytypovávající osoby použitelnék roli koníka

4) zakoplexovaný bisexuál, občas i šéfovamilenka, schopný pro upevnění svépozice i vraždit

5) další mordýř gangu, chápající vraždujako prostředek k obživě: „Mám rádpěkný peníze a lehkou práci.“

NEBOŽTÍK VPRAVDĚNEČEKANÝChceme-li dovyprávět příběh ohořelého

těla, nalezeného v červnu 1996 u hřbitovave Vrchovině, musíme se nejdřív zpětnoučasovou přesmyčkou vrátit do matičkyPrahy...

Psal se leden 1994. Dlouhým pobytem vevodě poznamenané tělo utopence se smířli-

vě pohupovalo na hladině Vltavy poblížpražské Tróje. Kdo ho zná? O tři měsícepozději uviděla utopencův snímek v pátracírelaci jistá žena z východních Čech a naby-la dojmu, že poznává svého pohřešovanéhobratra. Po čase ji navštívili kriminalistés dalšími fotkami: „Podle jizvy na čele jsemusoudila, že to skutečně bude náš Pepa.“

Pročpak se o Pepu zajímala policie? JosefKošťál (nar. 1971) začal v dubnu 1992 pod-nikat jako živnostník. Odebíral zboží nafaktury, ale neplatil – už na podzim 1992dlužil několik miliónů korun. Začal se skrý-vat před zákonem, nakonec zmizel úplně,prý někde ve Švédsku... V červenci 1994vystavila matrikářka úmrtní list na jménoKošťál. Takže konec případu bílého koně,kterého podle všech indicií měl pást jistýSztojka?

A jak to všechno souvisí s vrchovinskoumrtvolou? Inu, oheň z hořlaviny v umyva-dle sice zničil dokonale všechny markantyobličeje, ale identifikace oběti byla stálemožná podle zubů nebo otisků prstů. Auto-matizovaný daktyloskopický systém zafun-goval rychle: Otisky byly shodné s kartoupachatele trestného činu již dávno zahlaze-ného, konkrétně šlo o vloupání do trafiky naMělnicku v roce 1988 – spáchané JosefemKošťálem!

Víc než dva roky „mrtvý“ se znovu obje-vil na scéně jako cenný svědek, navzdorysvé teď skutečné a již neodvolatelné smrti.Detektivové brzy poznali odpověď i na nej-důležitější otázku: Kdo střílel? ObviněníMilana Sztojky (nar. 1963), který si toudobou už odpykával 6,5 roku za organizá-torství podvodu, z vraždy nepohodlnéhofakturanta vyústilo v dubnu 2002 souhrn-ným trestem: 20 let odnětí svobody. "Bůhi já víme, že jsem nevinný!" zapřísahal se.Marně.

ZtotožněníMilana Volfaprobíhaloporovnánímspodní čelistis kartou zub-ního lékaře ataké podleoblečení čiobutí.

48 � Téma POLICISTA

KONĚ SE NEJEN STŘÍLEJÍ„Nejdřív jsem uviděl něco, co mi připo-

mínalo lebku. Lidskou lebku. Kousek dálkoukaly ze země, podrážkou nahoru, boty.A taky byl vidět nějaký provaz,“ vzpomínalna svou neobvyklou příhodu ze srpna 1994jistý houbař. „Chvíli jsem na to koukal, pakzatáhl za špagát, rozhrnula se hlína – a jáuviděl kost, obalenou v ponožce!“

Trvalo ještě dlouhou řadu dní, než před-časně zemřelý, do kozelce svázaný a tajněpohřbený nebožtík z lesa na Rychnovskudostal jméno... Jmenoval se Milan Volf,bydlel v Choustníkově Hradišti a od února1994 po něm pátrala policie. Mezi dalšímihledanými bílými koni se vymykal svýmrasputinovským plnovousem, životním pří-během ovšem zcela zapadal mezi naivkysvého druhu. Volfovy nákupy bez penězzačaly v září 1992 a skončily v lednu 1993.Zájem měl o uzeniny, maso, látky, stejnějako radiátory. Celková neuhrazená sumačinila 1 724 118 korun.

Když se v říjnu 1992 ukázal na tři dnydoma v Hradišti, byl na svoje dřívějšípoměry pěkně oblečený a v ruce hrdě třímalpodnikatelský kufřík. Nicméně jeho tetaspráskla rukama: „Jářku, měsíc podnikáša už máš za stopadesát tisíc dluhů?“ Wolf sevelkoryse usmál: „Teta, tohle zaplatímes Vaškem Tlustým levou rukou!“ Pak odjel,právě rodina Tlustých si ho na zapřenouodvezla a v rodné vesničce už ho nikdynikdo neviděl...

Když věřitelům došla trpělivost, obrátilise na policii. Nebylo složité zjistit, že přisjednávání obchodů Volfa provázela jakásineforemná a neupravená Romka, vydávají-cí se za jeho manželku. Jednalo se o Fran-tišku Tlustou, podnikající se svým skuteč-ným manželem Václavem ve stánkovémprodeji. Oba popírali, že by s Volfovýmipodvody měli něco společného. Pomáhalimu jen z lásky k bližnímu! Policie si o tommyslela své, chyběl však klíčový svědek –sám Volf. Teď měli kriminalisté „aspoň“jeho tělo, svázané do kozelce a s roztříště-nou lebkou...

Jaký byl Volfův konec? Protože nevědo-most mívá často milosrdnou tvář, vytáhlýa vousatý chlapík, ne nepodobný obstarož-nímu zálesákovi, tančil klátivě na parketurychnovského hotelu ještě v poslední densvého života. Netušil, že mu jeho dobrodin-ci nasypali do piva červený prášek, který homěl údajně spolehlivě otrávit a stejně spo-lehlivě z jeho těla zmizet. Už dávno uply-

nula hodina, po kteréměl jed začít účinko-vat, nicméně trsajícía popíjející Volfv nejmenším neu-mdléval.

Františka s Václa-vem pochopili, že tobudou muset udělatnatvrdo. Tlustý spo-lu s dvěma mladist-vými příbuznýmivylákali Volfa nanoční projížďku.Projeli lesem a napolní cestě poblížsmetiště předstíral

Tlustý poruchu vozua vyzval trio spolu-cestujících, aby mupomohli roztlačitauto. Volf se ale brzyna to dočkal ránytomfou do hlavy.

Začal utíkat dopolí, ale oba mladíkluci ho dostihli,srazili k zemi a poč-kali, až k nim doběh-ne Tlustý. Tomfa takještě několikrát do-padla na Volfovuhlavu... Mrtvé tělosvázali do „tran-sportní“ polohy, pře-místili do kufru auta a odvezli do lesapoblíž Anenské Studánky, kde je zaházelivětvemi ze stromu. Asi po půldruhém měsí-ci se k mrtvole vrátili Tlustý s jednímz mladíků a zakopali ji do země... V lednu1995, krátce po ztotožnění Volfových ostat-ků, byli manželé Tlustí a další jejich pří-buzní obviněni z vraždy koníka Volfa, nej-vyšší trest 14 roků nepodmíněně postihlVáclava Tlustého.

VRAH S PISTOLÍ A KUŠÍZmiňme stručně ještě jeden případ.

V květnu 1993 si všimli lidé v lesích namoravsko-slovenském pomezí, že se v leseu Hovjackého potoka slétá nápadné množ-ství havranů... Ležela tam mrtvola zastřele-ného muže bez dokladů, ve kterém bylpozději ztotožněn mladík z Prahy.

Zdůrazněme body společné pro většinukauz s odstraněnými fakturanty:

1) Robert Paleček začal operovat s živno-stenským listem pro předmět podnikáníKoupě zboží za účelem jeho dalšího prode-je a prodej. Z Prahy se přemisťuje na sever-ní Moravu, bydlí po hotelích a různých uby-tovnách.

2) Odebrané zboží na faktury neplatí,brzy jdou dluhy do milionů.

3) Z výpovědi svědků vyplývá, že bílýkůň nesjednával obchody sám, ale že hovždy někdo doprovázel. V Palečkově přípa-dě se jednalo o několik mužů, stopy vedlyk dvěma pražským taxíkářům a majiteliostravské restaurace Clasic.

4) Z Palečka se stavá známá falešnákarta, o jeho podvodech už píší noviny,začíná útěk před zákonem, to jest nové

a nové úkryty. Jeho přátelé jsou čím dál ner-vóznější...

5) Takže likvidace? Ano, likvidace.Nikdo z party spoluviníků není rozenýnásilník, v Palečkově případě vstupujeproto na scénu Jiří Černík, muž zápasnicképostavy. Má ideu odstranit bílého koně zezálohy – kuší! Nešlo o bláznivý nápad, 24gramů vážící šíp, vystřelený z lovecké kuše,dosahuje počáteční rychlosti 73 metrů zavteřinu a v důsledku své letové energiemůže při zásahu životně důležitých orgánůusmrtit člověka ještě na vzdálenost 100metrů... 1. května 1993 převážejí přáteléPalečka údajně do nového úkrytu kdesi nachatě, na smluveném místě už čekal najatývrah s kuší. Ale Černík nebyl zkušený ani

přesný, nakonec stejně došlo na perkusnírevolver...

6) Co s mrtvolou? Někdy bývá ukrytídůmyslné a k nálezu mrtvoly dojde s odstu-pem měsíců, jindy... Doslova odhozenoumrtvolu v Hovjackém potoku objeví lidé už7. května. Ztotožnění mrtvoly hledanéhobílého koně je signálem k zátahu na pasáč-ky. 14. května si rezervuje celý Clasic uza-vřená společnost, vypadá to na dobrýkšeft... Zákazníci jsou přesní. Krátce povstupu se ale v jejich rukou objeví zbraně:„Policie! Nehýbejte se!“

7) Fáze dokazovaní není jednoduchá,každý z obviněných má svou vyviňovacíverzi. Ale ve výpovědích čtyř lidí je tolikmezer, že si časem udělá policie i soudyjasno. Nejvyšší trest čekal na Černíka, tojest 19 let vězení, ostatní muži slyšeli pra-vomocné verdikty ve výši 13,5 až 14,5 rokuvězení.

Dodejme ještě, že fenoménem fakturantůse zabývala i mezinárodní soudně-psychia-trická konference v Brně v říjnu 1997. Před-náška se jmenovala Osobnost pachatelůspecifické trestné činnosti, tzv. „bílýchkoní“. Za zmínku jistě stojí citovaná odpo-věď muže, který si řadu fakturantů najala jednoho z nich zavraždil. Na otázku znal-ců, jestli jeho výběru předcházela nějakápsychologická „analýza“, odpověděl: „Tojsem poznal za pár minut, jestli ten člověkpřipadá v úvahu, jinak jsem šel od toho.“Jak jednoduché... Ovšem dohledat hrobyvšech záhadně zmizelých bílých koníků,dopídit se jejich osudů a konců, je úkolzhola nemožný.

Viktorín ŠULCFoto archiv autora

Hrot šípu, kterým měl být výstřelem z lovecké kuše usmrcennepohodlný fakturant

Další tělo bílého koně leželo bezmála půl roku pod podlahousauny dětského tábora ve Vernéřovicích