POMSTA CHUTNÁ NEJLÉPE ZA STUDENA · Mýtina měla mírně oválný tvar. V průměru mohla mít...

POMSTA CHUTNÁ NEJLÉPE ZA STUDENA

by

Sevik99

Pomsta chutná nejlépe za studena by Sevik99

2

KAPITOLA 1. - RUKOJMÍ ...........................................................................................................................................................3 KAPITOLA 2. - ÚPLNĚK ............................................................................................................................................................7 KAPITOLA 3. - NÁVŠTĚVA ...................................................................................................................................................... 10 KAPITOLA 4. - JEDNÁNÍ......................................................................................................................................................... 14 KAPITOLA 5. - PRVNÍ NÁVŠTĚVA ............................................................................................................................................. 17 KAPITOLA 6. - PŘÍPRAVY ....................................................................................................................................................... 21 KAPITOLA 7. - HERMIONIN PRVNÍ ÚPLNĚK ............................................................................................................................... 25 KAPITOLA 8. - MALÉ BEZVÝZNAMNÉ PLUS ............................................................................................................................... 29 KAPITOLA 9. - NO TO SI SNAD DĚLÁTE … ................................................................................................................................. 32 KAPITOLA 10. - EPIDEMIE ..................................................................................................................................................... 35 KAPITOLA 11. - JAK VELKOU MÁŠ VANU? ................................................................................................................................ 38 KAPITOLA 12. - NEZVANÝ HOST ............................................................................................................................................. 42 KAPITOLA 13. - ALE JEN HULVÁT BY TO VYTAHOVAL!.................................................................................................................. 45 KAPITOLA 14. - MEZI NÁMI CHLAPY ....................................................................................................................................... 48 KAPITOLA 15. - ANI JSEM SE JÍ NEDOTKL! ................................................................................................................................ 52 KAPITOLA 16. - ZEMĚ VOLÁ FENRIRA ..................................................................................................................................... 56 KAPITOLA 17. - ÚPLNĚ BY TĚ ZNIČIL........................................................................................................................................ 60 KAPITOLA 18. - NEZTĚŽUJ MU TO .......................................................................................................................................... 63 KAPITOLA 19. - LUPA ........................................................................................................................................................... 66 KAPITOLA 20. - PROTIKLADY SE PŘITAHUJÍ ............................................................................................................................... 69 KAPITOLA 21. - KUK! ........................................................................................................................................................... 73 KAPITOLA 22. - POTVORO..................................................................................................................................................... 77 KAPITOLA 23. - TCHÁNOVCI .................................................................................................................................................. 80 KAPITOLA 24. - EPILOG ........................................................................................................................................................ 83


3

Kapitola 1. - Rukojmí

Zakopla. Zase. Frustrovaně se sehnula a zvedla asi dvoumetrový a hlavně zatraceně dlouhý řetěz, který se táhl od železného kruhu kolem jejího levého kotníku k identickému kruhu nad pravým kotníkem. Nebyla to pouta v tom

smyslu, že by něco k něčemu poutala, ale byla více než účinná v tom, aby jí zabránila odejít. Byla ráda, když s nimi zvládla přeškobrtat přes mýtinu do většího nízkého srubu, který sloužil jako jídelna. O tom, že by s nimi dokázala ujít několik mil lesem ke konci protipřemisťovací bariéry, si mohla nechat akorát tak zdát. Ve dne byla navíc mýtina plná lidí, nebo přesněji, plná vlkodlaků. V noci dostala pro jistotu řetěz i na ruce. Ten byl několikrát omotaný kolem toho nejtlustšího trámu, který se ve Fenrirově srubu našel.

Pracovala na Ministerstvu, ale neměla ani tušení, jak početná je komunita vlkodlaků, kteří se rozhodli kašlat na

vyhlášky, nařízení a nezřídka i zákony Ministerstva, a žili si po svém. Žádné každoměsíční lékařské prohlídky, žádná nutnost hlásit zaměstnavateli, kolegům, bytným, spolubydlícím a sto a jednomu dalšímu člověku, že jsou vlkodlaci. Žádná omezení v tom, co mohou dělat, kde pracovat, žádné pohrdavé pohledy okolí, žádné příkazy rodičů, ať se vaše dítě opováží přiblížit k tomu jejich. Prostě normální život.

Mýtina měla mírně oválný tvar. V průměru mohla mít tak sto metrů a celá, až na malou plochu uprostřed sloužící jako náměstí, byla plná srubů. Další sruby stály okolo v lese. Většina jich sloužila k bydlení, ale byla tu i jídelna pro

ty, kdo si sami vařit nechtěli, ošetřovna, dva nebo tři obchůdky a lékárna. Prostě takové malé městečko, co si žilo samo pro sebe. Většinou tu žili vlkodlaci. Některé z nich sem doprovázeli rodiče, manželé nebo děti, ale většina z nich přišla sama. Zavrženi rodinou, přáteli a celým světem jen proto, že měli tu smůlu a stali se vlkodlaky. Někteří zahořkli. Žili si sami pro sebe a s okolím se téměř nestýkali. Jiní, a těch naštěstí bylo víc, se snažili začít znovu. Osamocených vlkodlaků a vlkodlačic tu bylo dost ve všech věkových kategoriích a že někde měli manžela nebo manželku, kteří se s nimi třeba ještě nerozvedli? To tu nikoho nezajímalo. Některé sruby byly dost velké. Musely

být, když v nich žily celé rodiny vlkodlaků. Někdy už dokonce třetí generace.

Nevěděla přesně, kde jsou. Nikdo se jí to neobtěžoval říct. Mohl to být klidně i Zapovězený les. No, jako návnada to konec konců vědět nepotřebovala. Už to byl skoro měsíc, co ji i jejího kolegu napadli na hlídce. Byl úplněk a pěti vlkodlakům útočícím ze zálohy se dva bystrozoři neměli šanci ubránit. Nevěděla, jak její kolega dopadl. Když se odvážila přímo zeptat, dostalo se jí strohé odpovědi: přežil. Znovu se raději neptala. Ona sama se probrala s rozdrásanýma rukama a příšernou bolestí hlavy v potemnělém srubu na provizorní posteli, která byla ještě cítit

čerstvou smůlou. S povděkem konstatovala, že ji snad žádný nepokousal. Řetěz, který ji poutal k jednomu z nosných trámů, už kvitovala s podstatně menším nadšením.

„Vstávej,“ vzbudil ji druhý den tady chladný hlas. Polekaně otevřela oči. Nad její postelí stál sám Fenrir Šedohřbet a kousek za ním i drobná hnědovláska. Málem si jí ani nevšimla, jak se za ním schovávala.

„Mira ti ukáže, kde se můžeš vykoupat, a dá ti najíst. Spousta lidí v táboře by tě ráda viděla mrtvou. Nedávej jim k tomu záminku,“ doporučil jí, než se sklonil nad postel a odemkl řetězy. Překvapeně se podívala na drobnou ženu,

která na ni zjevně měla dohlížet. To děvče ji nemělo nejmenší šanci zastavit, kdyby se o něco pokusila.

Mira se na ni nesměle podívala. „Pojď,“ vyzvala ji a vykročila ke dveřím srubu. Po krátkém zaváhání ji následovala. Ušla sotva pár kroků po trávě před srubem, když si uvědomila, proč jí nedali pořádného hlídače. Skoro každý v dohledu je více či méně nenápadně pozoroval. Nehlídala ji Mira, hlídali ji všichni.

Pokoušela se rozhlédnout kolem a najít něco, podle čeho by zjistila, kde jsou, ale viděla jen mýtinu, sruby a les.

Mira ji zavedla k podlouhlému srubu na okraji mýtiny, vlastně už za hranicí prvních stromů. „Většina srubů má

záchod, ale jen některé koupelnu,“ vysvětlilo jí děvče. „Támhle jsou záchody,“ ukázalo chodbou na jednu stranu, „a támhle sprchy,“ ukázala na druhou stranu. „A tady máš něco čistého na sebe,“ podala jí proutěný koš zpola naplněný oblečením. „To svoje tam pak hoď a nech ho stát tady na lavici. Pak ti ho vyperu, ale moc bych nedoporučovala ho tady nosit. Bystrozorské hábity tu nejsou zrovna oblíbené,“ ušklíbla se. „Vyzvednu tě za půl hodiny,“ oznámila jí ještě, než prostě odešla.

Později ji zavedla k podobné budově prakticky ve středu mýtiny. Ta sloužila jako jídelna. Trochu nerudně se tvářící

muž jí dal vrchovatou porci ovesné kaše slazené medem a sklenici šťávy. Když ji pak Mira zavedla zpět ke srubu, čekal už na ně Fenrir.

„V jídelně je mezi dvanáctou a druhou k dostání oběd a mezi šestou a osmou večeře. Po ní se vrátíš sem. Jestli se pokusíš opustit mýtinu, přivedou mi tě zpět, pokud tě v lese dřív něco nesežere, ale rozhodně to od nich napřed schytáš a já tě pak nechám zbičovat. Pokud tě budu muset večer hledat, zbičuju tě,“ instruoval ji, zatímco jí připínal


4

ten příšerný řetěz ke kotníkům. Pak zašátral v kapse a podal jí staré, napůl rezavé, ale pořád ještě funkční hodinky. A takhle to od té doby fungovalo každý den. Každé ráno a večer jí na chvíli Fenrir, nebo když byl mimo tábor tak Mira, sundali ten řetěz, aby se mohla vykoupat a najíst, jinak si jí tu nikdo příliš nevšímal. Většina lidí se na ni dívala se

směsicí zvědavosti a opovržení, ale několik s nenávistí, kterou se ani neobtěžovali skrývat. To by nebylo tak zlé, kdyby jedním z nich nebyl chlap, co měl tak dva a čtvrt metru na výšku, metr a půl na šířku a s sebou nosil tak sto třicet kilo svalů a šlach. Byla si naprosto jistá, že ho nikdy v životě neviděla, tak nechápala, co ho na ní tak popouzelo. V duchu ho pojmenovala Hora svalů a tahle Hora se stala jejím druhým stínem. Byla tu už skoro dva týdny a ještě se jí nestalo, že by se rozhlédla po táboře a neviděla ho.

Nebylo to tu tak zlé, jak by od zajetí čekala. Teda až do předvčerejška to nebylo tak zlé. Jenže už třetí den pršelo,

nebo spíš lilo jako z konve. Mýtina se změnila v jedno obrovské bahniště. Musela se dost nutit, aby se alespoň každý večer donutila jít vykoupat, ale nakonec se vždy dokopala. Venku v tom nečase nikdo nebyl a tak to znamenalo, že Fenrir musel chodit s ní. Nebyl z toho nadšený a jí to přinášelo zlomyslné potěšení.

Podstatně méně ji ovšem těšila skutečnost, že posledních dvaasedmdesát hodin strávila prakticky jen v jeho společnosti. Jeho srub měl sice dvě místnosti. Jedna sloužila jako ložnice a byla v ní i její provizorní postel a druhá větší jako obývací prostor, ale ani nutnost snášet jeho přítomnost ji nedokázala přinutit strávit tři dny v kuse vsedě

nebo vleže na její posteli.

Večer ji zapomněl přivázat k trámu. Vycítila příležitost. Napjatě čekala hluboko do noci. Už dávno spal, ale chtěla mít jistotu, že i zbytek tábora na tom bude podobně. Odhadovala, že bude dávno po půlnoci, když se potichu zvedla a s největší opatrností obalila řetěz na nohou prostěradlem, aby zbytečně nechrastil. Trvalo jí to snad věčnost. Co nejtišeji se zvedla a zlehka našlapujíc zamířila ke dveřím. Byla příliš zaujatá svým cílem, než aby si všimla očí, které ji pobaveně sledovaly ze tmy.

Oddechla si, když se dostala ke stromům. Pomalu se proplétala mezi sruby, dokud se nedostala dál do lesa. Ohlédla se zpět k mýtině. Nezdálo se, že by si jí někdo všiml. Nadhodila si řetěz v ruce, a co nejrychlejším krokem se vydala do hlubin lesa. Pokud se dostane dost daleko, možná najde konec bariéry a bude se moct zkusit přemístit pryč. Bez hůlky to sice ještě nikdy nezkoušela, ale věděla, že to jde. Je to sice mnohem těžší a mnohem častěji to končí rozštěpením, ale jde to.

„Sakra,“ zaklela polohlasně, když o něco zakopla a po hlavě zahučela do nějakého křoví. „Kurňa, tohle se fakt může

stát jen mně,“ nadávala polohlasně, když se z něj pokoušela vymotat. Šlahouny na to však měly jiný názor. Ďáblovo osidlo se jí pevně omotalo kolem kotníků. Jeho výhonky se pomalu otáčely kolem jejích nohou výš a výš a přitom ji vtahovaly hlouběji do rostliny.

„Kruci!“ mrskla sebou v marné snaze se vyprostit. Rostlina ji pevně ovíjela. Šlahouny už sahaly až k jejímu břichu a zdálo se, že čím víc sebou mrská, tím pevněji ji rostlina omotává. Sevření rostliny už nebylo jen nepříjemné, ale přímo bolestivé. Začínala mít problémy se nadechnout. Pokusila se zachytit kořenů jiných rostlin, prostě čehokoli , co

by zabránilo osidlu vtáhnout ji do sebe a pomalu udusit. V jejím dosahu ale nic nebylo, a tak jen marně zarývala prsty do blátivé země.

Jeden ze šlahounů se jí ovinul kolem krku. Trochu morbidně ji napadlo, zda jí rostlina zlomí vaz nebo ji spíš pomalu udusí. Začalo se jí nedostávat dechu, když noční tmou problesklo pěkně silné lumos. Osidlo ji na pár krátkých vteřin sevřelo tak silně, že měla dojem, že se jí snaží rozdrtit všechny kosti v těle, než ji šlahouny pustily a neochotně se stáhly do nitra rostliny.

„To nebyl dobrý nápad,“ ozvalo se nad ní. Najednou jí udušení ďáblovým osidlem nepřišlo jako špatná smrt. Fenrir se k ní sklonil, popadl ji za paži a beze slova ji za sebou vlekl zpět k táboru.

„Proč já?“ nedalo jí to, když ji strčil zpět do nitra svého srubu. „Jestli jste prostě jen potřebovali rukojmí, proč zrovna já? Proč ne můj kolega, nebo kdokoli jiný z Ministerstva?“

„Tady nejde o Ministerstvo,“ řekl chladně. „To nás nechává na pokoji. I kdyby nás pozatýkali, nejpozději o prvním úplňku by se většina z nás dostala ven a mstila se. To si na zodpovědnost nevezmou a jen tak nás povraždit nemůžou.

Lidi nás nemají rádi, ale mezi vyhnáním na okraj společnosti a zmasakrováním je sakra rozdíl.“

„Tak proč?!“

„Lupin se nepochlubil?“ zeptal se posměšně. „Před pěti lety vyzradil jednu z našich vesnic. Ministerstvo na nás udělalo zátah. Většinu z nich pozatýkali, aby je druhý den stejně pustili, a ti co zůstali, nepřežili noc. Přes Ministerstvo se to dozvěděl Voldemort a všechny, kdo tam po zátahu zbyli, zaživa upálil v jejich vlastních srubech


5

jako pomstu za to, že jsme se k němu nepřidali. Zemřelo tam přes dvacet našich lidí a to jen díky tvému huňatému příteli.“

„Ne!“ vykřikla. „Tohle by neudělal!“

„Ale udělal. Možná nevěděl, co všechno tím způsobí, ale byl to on, kdo to řekl tomu jednookýmu zmetkovi z Ministerstva.“

„Takže když přijde…“ nedořekla.

„Támhle Ginter,“ ukázal ke dveřím na Horu svalů, „tam přišel o ženu, sestru a syna. Helen tam zůstaly dvě děti, mladší ještě ani nechodil. Oni a dalších jedenáct lidí tam přišli o všechno, co měli. Devět z nich je stále naživu a chce se pomstít. A já jim tu příležitost dám,“ popadl ji za ruku a odvlekl k mohutnému trámu, který sloužil jako sloup

podpírající střechu. Mávnutím hůlky si přivolal kus provazu.

„Tohle není…“ snažila se protestovat.

„Je to pro tvou bezpečnost,“ zarazil její protesty a pevně jí spoutal zápěstí za zády. „Původně tě chtěli zabít a jeho nalákat na tvou rozsápanou mrtvolu. Jestli tě chytnou při pokusu o útěk, nedokážu je zastavit,“ vysvětlil. Řetěz, kterým ji obvykle na noc poutal, omotal kolem sloupu a zajistil velkým visacím zámkem. Druhý konec těsně omotal kolem jejího kotníku a zajistil dalším zámkem. „Jdu zkusit přesvědčit Gintera, že jsi dostala rozum a obejdeme se

bez veřejného bičování, co ty na to?“ poplácal ji po tváři a vydal se za Ginterem. Tu noc se už nevrátil.

Nevrátil se ani ráno. Bylo už dávno po východu slunce, když se dveře srubu konečně otevřely. Ale nebyl to Fenrir. Jako bystrozorka by to neměla nikdy přiznat, ale Ginterova přítomnost ji děsila. A ještě víc ji děsilo, že to, co svíral v ruce, nemohlo být nic jiného než klíče od jejích pout. Beze slova odemkl zámek na jejím kotníku. Popadl ji za paži a vytáhl na nohy. Otočil ji čelem ke sloupu a přitiskl ji břichem k tvrdému dřevu. S tichým zaklením po chvíli zápolení rozvázal pouta na jejích zápěstích.

Rozhodla se na nic nečekat. Využila momentu překvapení. Prudce se otočila a vrazila mu své kostnaté koleno do slabin.

Ginter vykřikl a trochu se zapotácel. Prosmýkla se kolem něho ve snaze dostat se ke dveřím.

Hodil sebou na podlahu, natáhl se a popadl ji za kotník. Tvrdě dopadla na podlahu srubu. Pokusila se ho nakopnout, ale on jen pevněji sevřel její kotník, přitáhl si ji k sobě s přiklekl ji k podlaze. Chytil jedno její zápěstí a zkroutil jí ruku za zády.

„Jaúúúúúúúúúú,“ vykřikla a polevila v obraně. Využil toho a rychle zpacifikoval i její druhou ruku.

„Zkus to ještě jednou a přerazím ti obě nohy,“ zavrčel vztekle. Vyškrábal se do kleku a pak do stoje a ji vzal prostě s sebou nedbaje na její bolestné protesty, že ji zvedá za ruce zkroucené za zády.

„Nepřijde,“ vyrazila ze sebe přes bolestí stisknuté zuby. Nechtěla mu udělat tu radost a začít ho prosit, aby ji pustil dřív, než jí ty ruce vykloubí. „Ať mi uděláte cokoli, on nepřijde. Nic pro něj neznamenám.“

„Je to zbabělec,“ odfrkl si Ginter a konečně ji pustil, ale jen proto, aby ji k sobě otočil čelem. „Nikdy jsem v tenhle

plán nevkládal moc nadějí,“ ujistil ji. O tom všivákovi Lupinovi nikdy neměl nijak zvlášť vysoké mínění. Vždyť ten slaboch se nikdy nedokázal ve smečce zařadit výš, než na poslední příčky, o které nikdo nestál a o něž se nemuselo bojovat. „Ale Helen to ještě nevzdala. Každou noc se plíží kolem s půllitrem louhu v kapse. Zjevně si myslí, že by se jí ulevilo, kdybys skončila s vyleptanýma očima a sežranou půlkou obličeje,“ informoval ji a vychutnával si její zděšený výraz.

„Nic jsem jí neudělala,“ vyjekla.

„Její děti taky nikomu nic neudělaly.“

„Já za to nemůžu!“ křikla na něho frustrovaně. „Ještě včera jsem ani nevěděla, že se něco takového stalo!“

„To je taky důvod, proč ještě nevisíš na nejbližším stromě. I když se to ještě může snadno stát, až dojde i ostatním, že jsi pro nás bezcenná,“ nastínil jí možnou a nepříliš radostnou budoucnost.

„Nejsem bezcenná!“

„Pro nás jo. Jdeme,“ popadl ji za paži a odvlekl ven. K její úlevě se nezastavili pod stromem s oprátkou, ale u domu s

koupelnami a záchody.


6

„Mira ti tam připravila čisté věci. Páchneš,“ informoval ji a popostrčil ji na schody. Sám si sedl na spodní schod a čekal. Tohle byl bezesporu začátek toho nejdelšího dne v jejím životě. Ginter byl evidentně určen jako její strážce, ačkoli jí nebylo tak úplně jasné, jestli ji má hlídat, aby neutekla, nebo aby se jí něco nestalo. Celý den trávila tím, že

se mu loudala v patách napříč táborem, protože se zjevně rozhodl den vyplnit drobnými pracemi, od přinesení dřeva do kuchyně, přes vyvrhnutí několika divočáků, po upletení několika košů. V okamžiku, kdy se od Gintera vzdálila na víc, než deset dvanáct metrů ozvalo se táborem jeho nerudné „Ministerská!“ načež ukázal na místo, které se mu zdálo dostatečně blízko, a probodával ji pohledem, dokud se na něm neusadila. To už na ni mohl rovnou volat, „Čubo, místo!“


7

Kapitola 2. - Úplněk

„V noci je úplněk,“ poznamenala nejistě. Ačkoli to dosud nepřiznala nahlas, ta skutečnost ji trápila už několik dní. Už stačila zjistit, že vlkodlačí lektvar tu je značně nedostatkovým zbožím.

„Překvapivě jsem si toho vědom,“ zabručel Fenrir nakvašeně. I jemu dělal blížící se úplněk starosti. Nešlo o to, že budou mít v táboře za úplňku člověka. To pro ně nebylo nic nového. Mira a ostatní tu žili trvale a ani o úplňku neodcházeli. Šlo o to, kdo ten člověk je. Bystrozoři nebyli mezi vlkodlaky oblíbení a on měl strach, aby si někdo nechtěl vyřizovat účty. Bránil by ji, snad. A Ginter by se nejspíš k němu přidal. Jít o kohokoli jiného, určitě by se k němu přidal, ale tady si tím nemohl být tak jistý. Jeho rodina volala po pomstě, a ačkoli se zdál smířený se skutečností, že ta praštěná holka je jako návnada úplně k ničemu, za úplňku by se snadno mohla stát dobrým a

vítaným terčem pro vybití si vzteku. A i tak vedle Gintera tu pořád bylo minimálně osm dalších po pomstě bažících vlkodlaků a osm na dva byla pořád pěkná přesila, kterou by nemuseli zvládnout. Ne bez vážných zranění nebo ztrát na životech a do toho se mu vůbec, ale vůbec nechtělo.

„Hodili jste si galeonem, kdo mě nakazí? Nebo rovnou zakousne?“ neodpustila si. Rozhodně netoužila po tom stát se jednou z nich a už vůbec tu dneska v noci nechtěla umřít.

„Ne, ale jestli si ty blbý kecy nenecháš pro sebe, popřemýšlím o tvém návrhu,“ zavrčel na ni vztekle. „Večer pro tebe

přijde Mira a zůstanete s ostatníma lidma na ošetřovně. Je zabezpečená.“

„Helen s louhem tam bude taky?“

„Ne, ta se bude zvenku pokoušet prokousat stěnou,“ štěkl po ní a práskl za sebou dveřmi od srubu. Začínal mít nutkání skočit jí po krku sám, a to proti ní nic neměl. Tohle bude pro Helen zatraceně dlouhá noc.

Doufala, že se vrátí, ale nestalo se tak. Celý den si jí prakticky nikdo nevšímal. S blížícím se úplňkem byla v táboře úplně jiná atmosféra, než normálně. Všichni byli tak nějak uspěchaně nervózní. Začalo se smrákat, když za ní přišla

Mira. Společně se vydaly na ošetřovnu, kde jí Mira přidělila jednu z postelí. Překvapilo ji, kolik lidí v táboře žije. Skoro všechny postele byly obsazené a pár jich bylo volných jen proto, že matky se se svými dětmi většinou dělily jen o jednu postel. Ošetřovatelka i Mira je pečlivě spočítaly, a když byly s výsledkem sčítání spokojené, zavřely dveře, zajistili je zámkem, řetězem s visacím zámkem a několika kouzly. Zatím to vždycky stačilo, tak doufaly, že i tenhle úplněk přečkají bez nehody.

„Netušila jsem, že je tu tolik nevlkodlaků,“ nadhodila Tonksová, když se všichni tak nějak usadili a udělali si na noc

pohodlí.

„Mají tu rodiny,“ pokrčila Mira rameny.

„Ale proč žijí tady? Proč ne venku?“

„Ministerstvo,“ dostalo se jí stručné odpovědi. „Se současnou legislativou je pro vlkodlaky prakticky nemožné najít si v kouzelnickém světě práci nebo bydlení, nehledě na to, že dostat děti do Bradavic je pro ně utopie. Uživit rodinu je pro ně velmi těžké. Když musíš prakticky každému od lékaře, přes bytnou, sousedy, potenciálního zaměstnavatele

a kolegy, učitele vlastních dětí až po sexuální partnery na potkání sdělovat, že jsi vlkodlak, brzy tě to omrzí. Ne každý je schopen přenést se přes to, že na něj všichni hledí skrz prsty. Jediný další, kdo je v podobné situaci, je jiný vlkodlak, nebo motáci. Většina z nich, kývla hlavou směrem do místnosti, jsou buď motáci, nebo nevlkodlačí děti vlkodlaků.“

„Ale ti všichni přece můžou žít venku,“ nedala se odradit.

„Pokud máš mezi předky v posledních třech generacích vlkodlaka, vztahují se na tebe stejná omezení, jako bys byla

vlkodlak sám,“ poznamenala Mira nechápavě. Jako bystrozorka by to přeci měla všechno vědět.

„To je tedy pěkně praštěné.“

„To je, ale pořád je to zákon a za jeho porušení hrozí vězení. Když jsi vlkodlak nebo příbuzný vlkodlaka, jsi zkrátka podřadná forma života a čím dřív to pochopíš a zařídíš si život jinde, tím líp pro tebe a tvoji rodinu. Skoro všichni tady mají mudlovské doklady a platí daně v mudlovském světě a tak polovina z nich byla už dávno v kouzelnickém světě prohlášena za mrtvou. V mudlovském světě jsme sice taky na spodních příčkách společenského žebříčku, ale

jen proto, že nemáme jimi uznávané vzdělání, ale to si každý může dodělat a nikdo se ho přitom nevyptává, zda je nebo není vlkodlak. Takže tam je každý svého štěstí lektvarista.“

„Docela chápu, že Ministerstvo nemáte v oblibě.“


8

„Nemáme. Nikdy nepomohlo a jen hází klacky pod nohy. Zkus se vyspat,“ doporučila jí Mira a šla si po své práci. Venku zatím začal tábor ožívat svým nočním úplňkovým životem. Během pár minut se ozvala první rána na dveře ošetřovny. Zjevně to nebylo nic neobvyklého, protože kromě několika dětí, které přestaly pobíhat po místnosti a

vrátily se ke svým matkám, tomu nikdo nevěnoval pozornost. Ovšem druhá rána už byla podstatně silnější.

„Ležíš jim v žaludku,“ pokrčila žena na vedlejší posteli rameny s pohledem upřeným na ni.

„Nic jsem jim neudělala,“ zopakovala už asi po sté.

„Pracuješ pro Ministerstvo, to je to samé.“

Další rána byla snad ještě silnější. A soudě podle několika nejistých pohledů, tohle už tak úplně běžné nebylo. No, není nad to být populární, povzdechla si a pokusila se pokud možno pohodlně uložit do postele. Tohle vypadalo na

sakra dlouhou noc. Rány v nepravidelném intervalu pokračovaly ještě další dvě nebo tři hodiny, které byly proloženy několika rvačkami, než to konečně vzdali, ale ani pak to nebyla vůbec klidná noc. Dvě stovky střídavě vyjících vlkodlaků, to už byl pořádný randál, i když se postupně rozptýlili po lese.

***

„Takže?“ obrátil se na přítomné. Od úplňku už uběhl skoro týden a po jejich zajatkyni se stále ještě nikdo nesháněl. I těm největším optimistům už muselo být jasné, že jejich plán selhal. Remus Lupin si pro ni nepř ijde.

„Zabijem ji, co jiného,“ odfrkla si Helen. Co se jí týkalo, měli tu Ministerskou čubku sejmout hned, jak se k ní dostali. Nač ty štráchy.

„A co z toho budeme mít,“ mírnil ji trochu Frank.

„Pomstu?“ nadhodila Helen jízlivě.

„A dál?“

„Mně to stačí. Mrtvej bystrozor, dobrej bystrozor,“ odplivla si.

„Jedna věc je unýst bystrozora,“ poznamenal Henry. „Ale druhá věc je ho zavraždit. Nevím jak vám, ale mně stačí vědomí, že když se dostanu do rukou Ministerstva, strávím pár dní v chládku, a když Vy-víte-komu, umřu a ne zrovna rychle. Vážně ke štěstí nepotřebuju, aby po mě šli bystrozoři stylem mrtvej vlkodlak, dobrej vlkodlak, ani aby k podobnému závěru došel ten Brumbálův spolek.“

„Myslím si něco podobnýho. Být to ten všivák, nejspíš bych byl všema deseti pro, ho pověsit na nejbližší strom, ale ona k tomu přišla jak slepý k houslím,“ ozval se znovu Frank.

„Jo. Sice by se mi asi trochu ulevilo, vidět ji, jak kope nohama, ale bráchu mi to nevrátí, i kdybych si to sebevíc přál,“ doplnil Henry. „Vím, co si myslíš, Helen, ale i kdybys ji čtvrtila, i kdybys tím louhem polila každýho bystrozora, co jich na ministerstvu je, kluky ti to nevrátí.“

„Možná ne,“ připustila Helen, „ale ten hajzl by za to měl zaplatit. A když nemůže platit on, tak ta jeho flundra.“ „Kdyby to byla jeho holka, přišel by si pro ni,“ upozornil ji na zjevnou skutečnost Ginter. „Když nám ji tu nechal

napospas, zjevně pro něj moc neznamená. Sice to nebyl bůhví jakej hrdina, ale ani bezpáteřní krysa, aby se vykašlal na svou holku.“

„Neříkej mi, že ji chceš taky pustit, aby nám sem mohla přivíst bystrozory?!“ obořila se na něj Helen. „Přišel jsi tam o syna!“ připomněla mu pro případ, že by na to snad zapomněl. „Ty to přeci musíš chápat!“

„Co? Že se chceš pomstít? Jo, celkem to chápu. Potkat Lupina, silně pochybuju o tom, že by z toho setkání odešel po svých, ale nemám v plánu zuřivě kopat všude kolem sebe v naději, že náhodou třeba ublížím viníkům. To fakt ne. Je

to bystrozorka, to je potenciální problém. To jo. Ale zabít ji není řešením toho problému. To je nahrazení problému podstatně větším.“

„Jestli vám do toho můžu vstoupit,“ promluvil konečně Fenrir, který tu byl z titulu alfy jako jediný, kdo nepřišel o příbuzné při masakru v Sonesborou, „byla zděšená tím, co Lupin udělal. I kdyby se sem dokázala vrátit, pochybuju, že by se tím na Ministerstvu chlubila. Nejspíš by jí nevadilo vidět pár z nás pěkně v chládku na Ministerské útraty, ale ne za cenu rizika vypálené vesnice a mrtvých dětí. Není taková potvora.“

„Navrhuju hlasovat,“ převzal slovo Ginter. „Kdo je pro pustit?“ zvedl ruku a zadíval se na ostatní. Henry a Frank


9

zvedli ruku prakticky bez zaváhání. Začínal být mírně nervózní, když ji se značným váháním zvedla i Morgan, kromě Helen jediná žena v místnosti. Čtyři proti pěti, to pořád nevypadalo dobře. „Jestli sem přivede Ministerstvo, zabiju ji,“ zamrmlal Allan, když zvedl ruku a zachránil tak nic netušící Tonksové život.

„Pět hlasů stačí. Bylo rozhodnuto. Hned zítra ráno odejde,“ shrnul výsledek Fenrir dřív, než si to někdo z nich stihl rozmyslet. „Samozřejmě jí přetlumočím Allanovy obavy.“

„To bys sakra měl,“ odpliv si jmenovaný. Jestli jim sem přivede ministerské, bude první, kdo jí půjde po krku.


10

Kapitola 3. - Návštěva

Byly to už skoro tři měsíce, co se vrátila domů. Dodnes nevěděla, jak se jí to povedlo okecat na Ministerstvu i na Ústředí, aniž by musela s celou pravdou ven. Teda kromě Remuse a Moodyho. Těm dvěma naopak řekla pěkně

pravdivě a pořádně od plic, co si o nich myslí. Hlavně o Remusovi. A protože na Ústředí bylo všude pár prodloužených uší, věděl druhý den celý Řád naprosto přesně, co a proč se jí stalo. Pár lidí se na ně dívalo skrz prsty. Pár ty dva úplně ignorovalo. Hlavně teda Remuse. Zrada přátel je zrada přátel, a že si Remus mezi vlkodlaky nikdy nepřipadal doma, omluva rozhodně nebyla.

Co se jí týkalo, alespoň už si byla jistá, že to nebyla žádná katastrofa, když jim to s Remusem nevyšlo. Taky se nenásilně připojila k Hermioně a Minervě do klubu: „Podporujte dvojité agenty“, už jen proto, že to byli Moody s

Remusem, kdo nejvíc zpochybňovali jeho užitečnost pro Řád. Ale ani to jí nepomohlo cítit se dobře. Posledních pár dní strávila úvahami, jestli se před lety rozhodla dobře, když si jako životní cíl vytkla stát se bystrozorem. Uvažovala o tom i večer, než šla spát. To ještě netušila, jak zajímavá budoucnost ji čeká.

Probudilo ji důrazné a značně netrpělivé klepání na balkonové dveře. Pokusila se nevěnovat tomu pozornost. Co by taky kdo dělal na balkoně v osmém patře v půl třetí ráno. Jenže další zaklepání bylo ještě důraznější. Okenní tabule pod ním pěkně vibrovala, až měla strach, aby se nevysypala. Navzdory rozespalosti vystřelila z postele. Ovšem to by

nebyla ona, kdyby přitom ze stolku neshodila svou hůlku a ještě ji nezakopla někam pod postel.

„K čertu s tím,“ zaklela. Rozhodla se spoléhat na skutečnost, že Smrtijedi by se klepáním asi neobtěžovali a šla otevřít.

„Zbláznil ses?“ štěkla na Fenrira, který se rádoby ležérně opíral o její polorozpadlé zábradlí. Popadla ho zepředu za hábit a vtáhla ho do bytu.

„Návštěva?“ navrhl nevinně.

„Spíš noční můra. Jsou tři ráno,“ upozornila ho. „Co tu chceš?“

„Promluvit si,“ odstrčil ji a uvelebil se na jejím gauči. „Chci, abys mi zařídila schůzku s tím vaším Řádem.“

„Ve tři ráno?“

„Stačí zítra,“ svolil blahosklonně.

„Fajn. Ještě něco?“

„Ne.“

„Tak snad zase půjdeš ne?“

„A zítra se sem potáhnu zase?“ pozvedl obočí. „Zapomeň.“

„No tady teda spát nebudeš,“ ohradila se. Co si o sobě myslí, takhle se jí vecpat do bytu. By se asi hodně divil, kdyby na něj zavolala bystrozory.

„Jako by ti to vadilo,“ odfrkl si. Demonstrativně si zul boty a nohy zvednul na pohovku. „Mimochodem, pěkná noční košile,“ upozornil ji na její kraťoučkou noční košili s velkým výstřihem.

„A ven!“ ukázala prstem na balkonové dveře. Čokl jeden drzej. V čem spí, zvlášť když nečeká žádnou návštěvu, je snad čistě její věc.

„No na balkóně teda nocovat nebudu. Nejsem pes,“ upozornil ji a dál si hověl na jejím gauči.

„Nenocuj. Použij ho k cestě pryč. A nevracej se dřív než zítra před šestou večer!“

„Nejsem magor plácat se přes celý Londýn domů a zítra zase zpět,“ upozornil ji.

„Přemisťování ti nic neříká?“ ušklíbla se.

„Jedinej vlkodlak se zkouškama, je ten tvůj nedomrdlej zablešenec, a s množstvím záchytných pastí na necertifikované přemisťování v kouzelnickym Londýně, by se po Londýně přemisťoval bez certifikátu jen naprostý pitomec,“ vysvětlil jí polopaticky situaci.

„To ale pořád není důvod, abys tu zůstal!“

„Hele, naštvaná, strávil jsem posledních sedm hodin svižnou chůzí a šplháním po hromosvodu, takže jsem celkem


11

unavenej a nevrlej, tak se ztiš, jo?“ otočil se na gauči na bok a vystrčil tak na ní zadek a ignoroval její další protesty. Naštěstí byla dost rozumná a nepokusila se na něj použít hůlku. Nerad by jí zlomil zápěstí, aby jí ukázal, že mířit na něj hůlkou vážně není dobrý nápad.

„Zmetku!“ ulevila si naštvaně a šla do skříně pro ten největší a nejvytahanější svetr, co tam měla. Když už jí tu bude chrápat, nemusí ji při tom i očumovat.

***

„Takže?“ zeptal se rozespale z hlubin její postele. To, že když ráno odcházela, spal jak zařezaný na jejím gauči, už nějak překousla, ale že se jí nasáčkoval až do postele, to už rozhodně mlčky přecházet nehodlala.

„Večer. V devět je porada. Proberou to a dají mi vědět,“ odpověděla nasupeně.

„Řekla jsi jim, kde jsem?“

„Byl u toho Moody.“

„Takže neřekla,“ přeložil si to. Vrhl rychlý pohled na její budík. Ještě nebylo ani šest. „Co budeme ty tři hodiny dělat?“

„Ty hlavně vyšumíš z mojí postele,“ popadla spodní rohy deky a prudce trhla. Jak si to ten drzý čokl představoval. Zatímco tu nebyla, vyplenil její ledničku, zneužil její koupelnu a před tím jí projel byt, aby našel ručník, který právě

schnul přehozený přes židli v kuchyni a nakonec se skoro nahý upelešil v její posteli. V její nové posteli, protože v té staré nedokázala dostat Remuse z hlavy, nemluvě o tom, že vlkodlačí chlupy byly pěkně přilnavé. O úplňku už jí do bytu už nikdy žádný vlkodlak ani nepáchne.

„Máš ji pohodlnou,“ spokojeně se rozvalil a nic si nedělal ze skutečnosti, že má na sobě jen boxerky.

„Ano, mám,“ odsekla. Ten chlap byl vážně neskutečný a fakt, že nevypadal zrovna špatně, situaci zrovna nezlepšoval. „Padej,“ sykla a hodila po něm dekorativním polštářkem z pohovky. Hbitě ho odrazil rukou.

„Sluší ti to, když se čílíš,“ zvedl se konečně z postele, ale nejevil nejmenší touhu po tom, aby se oblékl.

„Nečílila bych se, kdyby ses nechoval jako hulvát!“

Zhluboka nasál vzduch. Jeho citlivý čich zachytil zajímavou vůni.

„Líbím se ti?!“ obrátil se na ni překvapeně.

„Cože?!!!“

„Jsi vzrušená.“

„Naštvaná!“

„Ne,“ zakroutil hlavou. Blížil se k ní jako kočka a ona před ním bezděky ustupovala, dokud zády nenarazila do knihovny. Pokusila se ho odstrčit, ale on se zastavil, až když se svým nahým hrudníkem otíral o její hábit. Sklonil se k jejímu krku a přejel po něm nosem. „Jsi nervózní, trochu se bojíš a máš chuť na sex,“ vyhodnotil svůj čichový vjem. „A nedávno ses sprchovala, ale ten zápach kouře jsi ze sebe stejně úplně nesmyla.“

„Co si to…“ pokusila se tasit hůlku, ale měla dost omezený prostor na manipulaci, a tak ji chytil za zápěstí dřív, než

na něj vůbec dokázala zamířit. Zkroutil jí ruku a nepustil, dokud její hůlka neťukla o podlahu.

„Možná že nechceš se mnou, ale rozhodně bys právě teď nebyla proti pár číslům v posteli,“ vklouzl volnou rukou do jejích vlasů a přitáhl si ji k polibku. Pokusila se ho kousnout, ale čekal to a dal si pozor. Důkladně si její rty vychutnal. Nejradši by jí vrazil jazyk do pusy a pořádně ji ochutnal, ale raději si nechal zajít chuť.

„Parchante!“ sykla a dala mu facku.

„Fakt nechceš? Jiný chlap tu zrovna není a ty jsi pěkně vzrušená. Vlastně,“ přejel nosem po její tváři, „přímo

nadržená.“

„To není tvoje starost,“ odsekla. To, že už to bylo přinejmenším půl roku, co měla pořádný sex, rozhodně nebyla jeho starost, a už vůbec to nemělo být téma hovoru dvou lidí, kteří se skoro neznají.

„Rozhodně jsem do postele lepší společnost, než ten růžový vibrátor z koupelny,“ poznamenal. „Mně v nejlepším baterky nedojdou.“


12

„Ty slídile jeden vlezlej,“ strčila do něj vztekle, až zavrávoral. Jak si mohl dovolit šmejdit jí takhle bytem. „Parchante mizerná, zablešená,“ křičela na něj a bila ho hlava nehlava. Popadl ji za ramena a mrsknul s ní na postel. Chvíli se s ní pral, než ji obkročmo přisedl k posteli a chytil její ruce do svých.

„Nesnášíš mě,“ podnikla poslední zoufalý pokus odradit ho.

„Ne. Nesnáším instituci, pro kterou děláš a bez ohledu na cokoli, co se mezi námi stane, pokud budu muset jít proti Ministerstvu a tobě, abych ochránil svoje lidi, udělám to,“ informoval ji, než jí pustil ruce, popadl klopy bystrozorského hábitu a zvedl ji do polosedu, aby mohl znovu vyplenit její rty. Neprotestovala a raději ho objala kolem krku.

„Měl ses i oholit,“ zamumlala, když jí dovolil se nadechnout.

„Příště,“ zamrmlal a zvedl se, aby jí mohl celý hábit přetáhnout přes hlavu a nezdržovat se tím neuvěřitelným množstvím knoflíčků. Ochotně mu pomohla. Měla pod ním jen tmavé kalhoty a černé obtažené tričko, které vzápětí potkal stejný osud jako hábit.

„Nestydo,“ obvinil ji, když zjistil, že pod tričkem už nic nemá. Přisál se rty na její krk a ruce poslal na důkladný průzkum právě odhalených ňader, která si o to přímo říkala. Menší pevné kopečky s tmavě růžovými ztvrdlými bradavkami přímo zvaly k polaskání. Vpletla mu prsty do vlasů a zatlačila jeho hlavu níž. Tlumeně zasténala, když

vsál do úst jednu z naběhlých bradavek a stiskl ji mezi zuby. Sklouzl rukou k zapínání kalhot a zručně ho rozepl. Trochu se odtáhl, popadl do rukou vršek jejích kalhot a jediným pohybem jí je stáhl i s kalhotkami a botami. Jen ponožky chvilku vzdorovaly, ale i ty brzy skončily na podlaze. Přejel rukama od jejích kotníků, přes lýtka a kolena až na stehna a přitom jí jemným, ale nesmlouvavým, tlakem roztahoval nohy.

„Pořád mi chceš tvrdit, že nemáš zájem?“ ušklíbl se, když rukou vklouzl mezi její stehna a zjistil, že je úplně mokrá.

„Parchante!“ ohnala se po něm. Chytl ji za zápěstí a přitlačil jí ruce k hrudi. Sklouzl vedle ní a opřel si ji zády o

hrudník.

„Opakuješ se, zlato,“ sklouzl rukou do jejího klína.

„Bastarde!“ zazmítala se ve snaze vyprostit se z jeho sevření. Nelíbilo se jí být mu takhle vydaná na milost a nemilost.

„To souhlasí,“ přiznal bez rozpaků skutečnost, že jeho fotr nikdy nepovažoval za nutné si jeho matku vzít. Vlastně po tom, co se jí párkrát dostal do kalhotek, nepovažoval za nutné udržovat s ní jakýkoli kontakt. Navíc se jí tak nějak

pozapomněl zmínit o skutečnosti, že je vlkodlak. Vklínil se kolenem mezi její stehna, aby ji přiměl trochu roztáhnout nohy a umožnit mu lepší přístup.

„Na někoho prakticky bez sexuálního života, o sebe překvapivě dbáš,“ okomentoval pobaveně její sestřih.

„Do toho ti nic není!“ odsekla. Poznámku o tom, že byla taky pěkně mokrá, si raději nechal pro sebe. Možná, nebo spíš určitě, bylo pod její úroveň vyspat se právě s hledaným vlkodlakem, který se čistě náhodou podílel i na jejím nedávném únosu, ale její tělo to rozhodně považovalo za sakra dobrý nápad.

„Mám přestat?“ zeptal se nevinně, zatímco ji zkušenými pohyby dráždil v klíně.

„Opovaž se!“ zavrčela a prohnula se v zádech, když našel to správné místečko. V duchu se ušklíbl, jak přesně ji odhadl. Sklonil se k jejímu krku a přejel nosem po její kůži. Krásně voněla. V práci zjevně žádnou voňavku neměla, takže to byla její čistá přírodní vůně a ne nějaká umělotina. Ještě chvíli ji dráždil, než se od ní odtáhl. Zklamaně zakňučela.

„Ještě jsme neskončili,“ ujistil ji. Nechal ji přetočit se na záda a vklínil se mezi její stehna. „Zdaleka ne,“ ušklíbl se

sebevědomě a pomalu do ní pronikl. Rozhodl se jí i trochu potrápit a tak si s každým pohybem dával na čas.

„Už ti došly síly?“ ušklíbla se provokativně. Sklouzla rukama po jeho zádech a zaryla mu nehty do zadku.

„Potvoro,“ chytil ji za zápěstí a přitiskl jí ruce do polštáře. „Jsi příšerně panovačná ženská, víš o tom?“ Dával si přitom pozor, aby nezrychlil. Od jejich prvního setkání ho jen a jen dráždila. Chtěl jí to vrátit.

„Přidej,“ zaskučela prosebně. Jeho tempo bylo k nevydržení pomalé. Takovéhle týrání si určitě nezasloužila.

„Popros,“ využil převahy, kterou nad ní měl a na okamžik se úplně zastavil. „Prosím,“ zaškemrala. Merline, jak toho

chlapa nesnášela.


13

„Hodná holka,“ pochválil ji a začal se znovu pohybovat. Rychleji, dravěji. Bylo dost nepravděpodobné, že by si to chtěla v budoucnu zopakovat, tak si to hodlal pořádně užít. Fakt, že ten bezpáteřní mizera Lupin vyletí z kůže, až ho z ní ucítí, byl jen pomyslnou a v tuto chvíli zcela nepodstatnou třešničkou na dortu.

Už to bylo nějaký pátek, co si takhle naposledy užil, a tak netrvalo dlouho a cítil, že už to moc protahovat nezvládne. Naštěstí Tonksová na tom byla podobně. Udělal se skoro současně s ní. Zachoval si dost duchapřítomnosti, aby se na ni vyčerpaně nesesul a raději se svalil vedle na postel.

„Pořád si myslím, že jsi pěkný parchant,“ přerušila unavené ticho Tonksová.

„Věc názoru,“ přitáhl si ji do náruče. Voněla potem, sexem a uspokojením. Dokázal by si na to zvyknout.


14

Kapitola 4. - Jednání

„Takže, co vás, tak říkajíc, přivádí?“ zahájil Albus tuhle dost nezvyklou poradu.

„Voldy,“ ušklíbl se Fenrir a přejel pohledem přítomné. Tonksová se snažila tvářit, že tam není, Remusův čich zjevně

zapracoval, protože vypadal, že každou chvíli vyletí z kůže, Snape sebou při jeho slovech skoro bolestně trhl, Kingsley se tvářil neutrálně a Moody jako kdyby snědl něco mimořádně odporného a teď přemýšlel, zda to zvrátí hned nebo až za chvíli.

„Asi by neškodilo být trochu konkrétnější,“ povzbudil ho Albus.

„Udělal na nás další zátah. Tři mrtví. Už nás nebaví být mezi mlýnskými kameny a čekat, jestli příští útok, pardon zátah,“ ušklíbl se na Moodyho, „přijde ze strany Ministerstva nebo Smrtijedů. Usoudili jsme, že je na čase se aktivně

zapojit. Otázkou je, na čí straně to bude.“

„Chápu. Mám tomu rozumět tak, že byl podobný návrh dán i tomu, jehož nejmenujeme?“

„Jediný návrh, který od nás kdy dostane, bude znít, chceš hranici z dubového nebo smrkového dřeva?!“ ujistil ho Fenrir chladně.

„Sonesborou?“

„Něco takového se neodpouští. Nikomu,“ šlehl pohledem po Moodym a Lupinovi.

„Takže, jak byste si své zapojení se představovali?“

„Sto třicet vlkodlaků dokáže napáchat slušnou spoušť.“

„To věřím, ale úplněk je jen dvanáctkrát do roka,“ upozornil ho Albus.

„Jo, to nás trochu limituje. Většina z nás si o vzdělání mohla nechat leda tak zdát, ale i tak je nás zhruba čtyřicet, co to s hůlkou celkem umí a bylo by ochotných jít do boje, což je, pokud vím, víc hůlek, než kolik jich má Řád.“

„A co za to? Moji hlavu na stříbrném podnose?“ ušklíbl se Remus.

„Jsem si jist, že by to Helen velmi potěšilo, ale ne. Myslím, že dá přednost tomu zabít si tě osobně.“

„Ty parch…“ vyjel po něm Remus, než ho kdokoli stihl zastavit. Fenrir byl ale rychlejší. Svižně uhnul jeho ráně a ještě mu stihl podkopnout nohy.

„Pánové,“ mírnil je Brumbál, zatímco na Fenrira mířily prakticky všechny hůlky v místnosti.

„Když vyhraje Voldy, vyhladí nás. Když Ministerstvo, nebudem na tom o moc líp,“ pokračoval Fenrir, jako by k žádnému vyrušení nedošlo. „Ale když si rozhodující body připíšete vy, budete mít páky na ty správné lidi. V čem je

on,“ ukázal na Remuse, „lepší než my ostatní, že mohl vystudovat a může žít prakticky normální život?!“

„Nikoho jsem nenakazil!“ štěkl po něm Remus.

„Jaký výkon s lektvarem,“ odplivl si Fenrir. Ač byl starší než Remus, ani jednou za život neměl tu možnost strávit úplněk v klidu pod vlivem lektvaru. „Když vyhrajeme, zatlačíte na ty správné lidi, aby se zmírnily zákony proti vlkodlakům. A zatlačíte na ně pořádně,“ upozornil ho Fenrir. Pak se otočil k Tonksové. „Mimochodem, tohle sis u nás zapomněla,“ vytáhl z kapsy řetízek, který nikdy v životě neviděla. „Přidali jsme na něj pár kouzel. Třeba

směrovací kouzlo pro přemístění. Stačí ho stisknout v dlani,“ mrkl na ní.

„Karty jsou na stole. Ona bude naše spojka. Pokud se v táboře objeví někdo jiný, neručím za jeho bezpečí,“ upozornil je. „Dejte vědět, jak jste se rozhodli.“

Remus ho dohnal u vstupních dveří. Nasupený a nerozhodný zároveň.

„Jak jsi mohl?! Jak jsi kurva mohl?! Ona s tím nemá nic společného!“

„Se Sonesborou?“ zatvářil se Fenrir nevinně.

„Nedělej ze sebe pitomce! Spal jsi s ní. Dneska odpoledne.“

„Jo spal, a co je tobě do toho?!“

„Zaslouží si něco lepšího než zablešenýho vlkodlaka.“


15

„Mluv za sebe.“

„Já na rozdíl od tebe nejsem hledaný Ministerstvem.“

„A mně zase nikdo neumetá cestičku.“

„Ty…“ vrhl se na něj Remus, ale Fenrir ho popadl za klopy a přirazil ke zdi, že mu celou vahou visel v rukách. „Hlavně si zaslouží chlapa, co ji dokáže ocenit, což ty zjevně nejsi! Jestli zjistím, že jí děláš problémy, vyřídím si to s tebou po našem a možná pak přinesu Helen pěkný suvenýr.“

„Ehm,“ ozvalo se za nimi. Nechal Remuse sklouznout na podlahu a o krok od něj ustoupil. Snape tu scénu sledoval otráveným pohledem. Oba museli být pěkně v ráži, že ho necítili. „Nemyslím si, že by Tonksová ocenila váš zoufalý nedostatek taktu, co se jejího milostného života týče,“ upozornil je na skutečnost, že jsou v domě plném lidí, kteří

netrpí přechodnou ani trvalou hluchotou. „Půjdeme?“ obrátil se na Hermionu, která stála vedle něho. Ji ta výměna názorů zaujala podstatně víc, soudě podle toho, jak na Fenrira nepokrytě zírala. „Až po vás,“ prostrčil ji mezi nimi jako by se nic nestalo a vyšel s ní ven do tmy mimo ochranná kouzla, aby se mohli přemístit pryč.

„Myslíte, že ona fakt…“ nechala otázku viset ve vzduchu.

„Zjevně ano.“ Remus by se málem nepopral, kdyby k tomu neměl pádný důvod. „Dyť vypadá jak masový vrah. Potkat ho někde na ulici, tak zahodím peněženku a vezmu nohy na ramena,“ otřásla se už jen při té představě.

„Podle všeho je Fenrir vůdce smečky, nebo k němu v hierarchii smečky nemá daleko. Na takové místo vás nedostane sebelítost a psaní melancholických básniček,“ ušklíbl se.

„Náhodou, některé Remusovy básně nejsou vůbec špatné,“ bránila ho.

„To možná nejsou, ale to nemění nic na faktu, že jako vlkodlak stojí za starou belu.“

„Víte, docela by mě zajímalo, jak se tváří Bellatrix, když před ní někdo použije tuhle průpovídku.“

„Sice nevím, jak se tváří, ale zcela jistě přitom říká crucio.“

***

„Osobně si myslím, že každá hůlka je dobrá a ne Moody, nezačínejte další diskuzi na téma, že to jsou vlkodlaci. Remus je taky vlkodlak a nevšimla jsem si, že byste s ním měl nějaký zásadní problém.“

„Jenže to, že to jsou vlkodlaci, je jádrem problému,“ upozornil ji laskavě Albus.

„Jediný problém, který tu vidím já, spočívá v tom, že díky svému stavu nemohli řádně studovat. Takže většina z nich bude s kouzlením někde na úrovni druháků, možná třeťáků. Což mě přivádí k otázce, proč Remus studovat mohl a

oni ne?“

„Technicky nemohl,“ připomněl jí Brumbál stále platné Vlkodlačí zákony.

„Jenže studoval. Studoval, protože jste vědomě porušil asi tak tucet zákonů. Nevidím jediný důvod, proč by z něj vaše nezákonné jednání mělo dělat něco víc, než jsou oni.“

„Nikdy jsem nikoho nepokousal,“ ohradil se Remus dotčeně.

„Nepokousal, protože ti celý život stáli za zadkem lidé, kteří tě před tím chránili, a když jednou jedinkrát selhali,

málem jsi zabil tři studenty, kolegu profesora a dva další lidi,“ osvěžila mu paměť. V jejích nočních můrách měla Chroptící chýše své pevné místo.

„To od tebe není fér, Hermiono.“

„Je to stejně fér, jako fakt, že každého, kdo neměl takové štěstí, považuješ za méněcenného.“

„Myslím,“ vložil se jim do debaty Severus, „že Hermiona svůj názor vyjádřila jasně a pokud nám zbývá trocha zdravého rozumu, nezbývá nám, než s ní souhlasit. Hůlky navíc se nám v brzké budoucnosti budou sakra hodit.“

„To říká ten pravej,“ odfrkl si Moody.

„Pokud si pamatuji, byl jsi to ty, kdo si nedávno velmi důrazně stěžoval na náš nedostatečný počet a Albusovu neochotu přibrat do Řádu nové lidi. Tady se nám posily málem vnucují a do Řádu nechtějí.“

„Ne, jen zrůdičky chtěj mezi lidi,“ málem si odplivl jednooký bystrozor.


16

„To říká ten pravý. Ředitel stejně prosazuje kvůli Remusovi změnu v přístupu k vlkodlakům. Bude takový rozdíl, když to bude dělat radikálněji a jménem všech vlkodlaků?“ ozvala se dosud taktně mlčící Tonksová.

„Co kdyby ses šla pelešit s chlupáčem a nechala dospělý na pokoji,“ odsekl Moody.

„Vy na to máte nějakou zvláštní školu nebo kurz?“ obrátila se na něj Hermiona.

„Na co?“ zeptal se nechápavě bystrozor.

„Na chování se jako nebetyčnej hajzl.“

„Teda Grangerová,“ přehlušil Moodyho šokované zalapání po dechu pobavený Snape. „Vy se nezdáte.“

„Víte Moody, možná byste si měl zamést před vlastním prahem a až pak soudit jiné. Všichni tady víme, že nejste zrovna čistý jako lilie, že?“ udělal Severus ne zrovna jemnou narážku na jeho služební záznam plný důtek za

nestandardní vedení výslechů, čímž Ministerstvo taktně přiznávalo, že ví o skutečnosti, že ze zadržených přiznání dost často vynutil, což sice bylo nelegální, ale přinášelo to své ovoce. Takže případné stížnosti vyslýchaných se řešily ke spokojenosti Moodyho a Ministerstva a ke značné nelibosti stěžovatelů důtkou.

„Tak to by už snad stačilo,“ mírnil mládež Albus. To mu tak ještě chybělo, aby se mu tu porvali. „Otázka je jasná. Chceme táhnout s vlkodlaky za jeden provaz? Kdo je pro, ruku nahoru,“ vyzval přítomné ve snaze zabránit další rozmíšce. Ať chtěli nebo ne, vlkodlaky potřebovali. Čtyřicet nezkušených hůlek je pořád lepších než nic. „Tak

myslím, že je to jasné,“ podíval se skrze brýle na ten les rukou před sebou. Moody a Remus byli samozřejmě proti. Zbytek vesměs pro.

„Nemůžeme pro ně něco udělat? Přijde mi sprosté je jen tak nechat riskovat život,“ ozvala se Hermiona.

„Sami se nabídli,“ připomněl jí Remus. Jen myslet na Fenrira mu bylo proti srsti.

„Nedá se říct, že by měli zrovna na výběr,“ rýpla si. Nymph svůj názor na Remusův a Moodyho charakter po svém návratu vyjádřila poměrně hlasitě, takže dnes už celý Řád věděl, co ti dva způsobili.

„Co kdybyste si o tom promluvila s Tonksovou, konečně, to ona tam přes měsíc žila. Pokud to bude jen trochu realizovatelné, jsem si jist, že ředitel se bude moci přetrhnout samou snahou zavázat si své nové figurky,“ vstoupil jim do toho Snape, než se stihli znovu pohádat. Zcela ignoroval Albusův zamračený pohled. Řediteli se Severusova znovunabytá sebejistota a suverénní vystupování příliš nezamlouvaly, ale na druhou stranu si byl moc dobře vědom skutečnosti, že on Severuse potřeboval mnohem víc než Severus jeho. Nemohl si dovolit ztratit druhého nejmocnějšího kouzelníka v Řádu jen proto, že mu po všech těch letech odmítal nadále slepě důvěřovat.

„To vůbec není špatný nápad, profesore,“ dala mu za pravdu Hermiona. Co se skoro před rokem stala třetinovou společnicí jeho malé, ale prosperující výrobny lektvarů na zakázku a trávila většinu svého volného času u něj ve sklepě, se z jejich vzájemného vztahu vytratila část formálnosti. Dodnes si mu nedovolila navrhnout tykání, nebo ho, Merlin nedopusť, oslovit křestním jménem, ale ta skoro přehnaná uctivost ze školních let byla nenávratně ta tam. Možná za to mohl fakt, že byl stoprocentní starý mládenec, a tak se nejednou přistihla, jak jde do „práce“ s plnou nákupní taškou potravin, protože už se jednoduše nemohla dívat na to, jak se živí na střídačku gulášem a instantními

těstovinami, stejně jako už nejednou udělala za pomoci několika šikovných od Molly odkoukaných kouzel krátký proces s nánosy prachu v jeho obýváku, s popelem z krbu na koberci, s běhnicemi v těžkých černých závěsech. Jeho dům prostě potřeboval ženskou ruku. Bohužel Snape nebyl ten typ starého mládence, který by snesl hospodyni, takže to chtělo domácky založenou přítelkyni, milenku nebo ideálně manželku. No, a kdyby jednou za měsíc obrůstala srstí, tak by to Snape taky přežil. Konec konců, ani on nebyl zrovna prototypem prince v zářivé zbroji, že?


17

Kapitola 5. - První návštěva

„Nemáš sem nikoho vodit!“ sykl na Tonksovou Ginter hned, jak se objevily ve vesnici. Hermiona jen zalapala po dechu a potlačila nutkání vzít nohy na ramena. Pokud by záleželo na ní, raději by v noci v temné uličce potkala půl

tuctu Smrtijedů, než jeho. A to si myslela, že Fenrir vypadá jako profesionální rváč. No vypadal, ale na dru hou stranu byl tak o půl hlavy menší a v ramenou o půl metru užší než tohle. Byl to pěkně blbý nápad a ke všemu její. Co ji to u všech svatých napadlo, říct na poradě, že by svým novým spojencům měli projevit trochu dobré vůle a, Merline, co mu jen provedla, že ji Snape dost důrazně podpořil. Asi už ho unavovalo dělit se s ní o práci a o zisky. Nejspíš hlavně o ty zisky, které, přiznejme si to, nebyly zrovna malé. Bylo jí dvaadvacet a měla vlastní byt v centru kouzelnického Londýna.

„Taky tě ráda vidím,“ ušklíbla se na Gintera Tonksová. Připadalo jí nemožné, že by se oni dva někdy spřátelili, ale poslední dobou mezi nimi vládlo zvláštní příměří. Oba se navzájem pošťuchovali a uráželi a oba věděli, že to ten druhý nemyslí ve zlém. „Je tu Fenrir? Tady Hermiona se ho potřebuje na něco vyptat.“

„Je na ošetřovně. Bude úplněk.“

„Proto jsme tady. Že na něj počkáme u něj,“ věnovala mu přehnaně vřelý úsměv a zamířila k Fenrirovu srubu.

„Neměla bys ho takhle pokoušet,“ ozvala se poprvé Hermiona.

„Gintera? Jo, vypadá hrozivě, ale je jako pes co štěká, ale nekouše,“ zasmála se Tonksová. „Je to v jádru dobrej chlap, ale neměl to jednoduchý.“

„Sonesborou?“ nadhodila Hermiona slovo, které se poslední dobou s vlkodlaky neustále spojovalo.

„Jo. Umřela mu tam žena, sestra a roční syn.“

„Pitomý ministerstvo,“ a pitomej Remus a Voldemort a celá tahle debilní válka, ulevila si.

„Ginter má pravdu, nemáš sem nikoho vodit. Jasně jsem…“ ozvalo se ode dveří spíš unaveně, než nasupeně.

„To není nikdo, ale Hermiona, a přišla vám nabídnout pomoc,“ skočila mu bez okolků do řeči Tonksová a Hermiona jen v duchu zaúpěla. Tohle nebyl dobrý nápad. Vlastně to byl potenciálně druhý nejhorší nápad, jaký kdy měla.

„Klídek, neskočíme ti po krku,“ obrátil se na ni Fenrir. „Pokus se trochu uklidnit, jo? Trocha respektu je sice na místě, ale ten strach co z tebe táhne na sto honů je zbytečnej a akorát nás dráždí,“ upozornil ji. Chvíli čekal, až se Hermiona rozhodne, jestli bude jen vyděšená, nebo rovnou vezme nohy na ramena. „Takže, s čím přesně nám chceš pomoct?“

„Tonksová říkala, že máte problémy s vlkodlačím lektvarem,“ vypadlo z Hermiony.

„A co?“ zeptal se Ginter.

„Já ho umím.“

„To nemáte dospělýho lektvaristu?“ zavrčel směrem k Tonksové.

„Máme, ale Snape nemá vlkodlaky zrovna v lásce,“ pokrčila rameny.

„Smrtijed,“ odplivl si Ginter.

Hermiona bleskově tasila hůlku a její neverbální expelliarmus ho poslal na let přes půlku místnosti. „Není to Smrtijed,“ štěkla po něm.

„Klídek,“ stoupla si Tonksová mezi ni a vrčícího Gintera. Fenrir sice taky vrčel, ale alespoň nevypadal, že po ní skočí. „Všichni se hezky uklidníme. Tvoje loajalita k obchodnímu partnerovi je sice chvályhodná, ale momentálně není na místě, takže schovej tu hůlku. A ty,“ obrátila se na Gintera, „važ slova. Snape je člen Řádu. A není to Smrtijed a tady Hermiona je v lektvarech skoro tak dobrá jako on a na rozdíl od něj nerazí teorii, že vlkodlaci patřej

za mříže. Takže jí nedávejte důvod tenhle názor změnit, nechte si blbé poznámky a chvíli poslouchejte.“

„Tonksová říkala, že si dokážete opatřit suroviny, ale ne ho uvařit a nemáte na to si na to někoho najmout, je to pravda?“ zeptala se Hermiona Fenrira, když Tonksová skončila svůj výchovný proslov. Po očku přitom pozorovala Gintera, kdyby měl potřebu jí to vrátit.

„Více méně,“ přisvědčil Fenrir. Ukázal ke stolu a mlčky jí tak nabídl židli. Ginter se posbíral z podlahy a chtěl si sednout vedle ní. Fenrir ho však zarazil a ukázal na židli vedle sebe. Hermiona si viditelně oddechla.


18

„Více nebo méně? Pochopte, já to můžu uvařit a Řád může sem tam sehnat nějaké chybějící suroviny, ale nemůžeme nic kupovat pravidelně a ve velkém množství. Bylo by to nápadné. Takže, jak jste na tom?“

„Většinu surovin seženem přes rok v lese. A co ne, to obvykle dokoupíme na černém trhu. To je celkem díra do

rozpočtu. Hele, většina z nás dělá u mudlů, sezónní práce, dělníky a podobně, prostě nekvalifikované práce, který se snadno seženou u zaměstnavatelů, co mávnou rukou nad dvou či třídenní nepřítomností kolem úplňku, takže neplatěj nijak extra. Většinou nám zbude dost peněz, abychom zaplatili dávky pro děti a nemocné, ale rozhodně ne pro všechny. Ty bys zvládla vařit v takovým množství?“

„To záleží na několika faktorech,“ poklepala hůlkou na svou kabelku, která se zvětšila na pořádnou kabelu, ze které vytáhla pergamen na poznámky a brk. „Kolik vlkodlaků tu je celkem, kolik z nich bere lektvar pravidelně, kolik jen

občas a kolik jich na něj není zvyklých vůbec, kolik je v každé skupině dětí pod patnáct, a přesná váha těch dětí kvůli správnému dávkování a…

Co?“ zarazila se, když si všimla, že na ní Ginter s Fenrirem zírají s pusou dokořán. „Možná mi v porovnání s vámi dvěma ještě teče mlíko po bradě, ale v tom, co dělám, jsem dobrá. Takže ta čísla…“

„Ok,“ poznamenala o asi dvě hodiny později, když dokončila sérii výpočtů. „Když seženete suroviny a dáte mi někoho k ruce, seženu vybavení a uvařím to,“ oznámila jim prostě.

„Nemůžeš si někoho přivést?“

„Ne. Hele. Dost lidí z Řádu si myslí, že nám vrazíte při první příležitosti kudlu do zad. Nejsou moc nakloněni myšlence vám pomáhat jinak, než za vás ztratit pár slov na Ministerstvu. Naštěstí pro vás, vás chlupáče sice Snape nemá rád, případné dotazy na tohle téma zodpoví Remus Lupin a Sirius Black, nicméně souhlasil, že sežene potřebné vybavení pro laboratoř. Zaplatí to Řád jako projev dobré vůle,“ utnula zdvíhající se vlnu protestů. „Takže nabízená pomoc se skládá ze mě a z vybavení. Zbytek musíte dodat vy. Úplněk je ani ne za týden, tak přemejšlejte rychle.“

„Dejme tomu, že jsme tak zoufalí, že to vezmem. Co budeš potřebovat?“ nadhodil Ginter.

„Suchou, dobře větranou místnost minimálně tři krát tři metry se dvěma ohništi. Suroviny,“ utrhla polovinu z jednoho popsaného pergamenu a podala jim ji, „v tomhle množství vždy tři dny před úplňkem. Jednu osobu k ruce, ubytování a jídlo na tři dny před úplňkem.“

„Ubytování?“ přestal Fenrir pohledem svlíkat Tonksovou a věnoval Hermioně plnou pozornost.

„Lektvar se musí brát v den úplňku a dva dny před ním. Pokaždé má trochu jiné složení a musí být maximálně

dvacet čtyři hodin starý, jinak ztrácí na účinnosti. Příprava takového množství mi i s pomocí zabere tak čtrnáct hodin. Hodlám čas mezi várkami strávit spánkem a ne tím, že budu pendlovat mezi Vlkovem a Ústředím. Jo a to koleno je moje, ne Tonksový,“ upozornila ho. Šátrající ruka zmizela bleskovou rychlostí.

„Berem,“ přikývl zahanbený Fenrir. „Jen doufám, že ti to nadšení vydrží dýl, než jeden úplněk.“

„Já doufám, že se toho příštího dočkám nepokousaná,“ ušklíbla se Hermiona. A snad i neznásilněná, dodala pro sebe v duchu. „Úplněk je v sobotu, první dávku tedy potřebujete ve čtvrtek večer. Ve středu v osm ráno se sem přemístím

i s vybavením, takže by bylo fajn, kdyby na mě někdo čekal. Tak bych měla mít dost času zařídit laboratoř a uvařit první dávku.“

„Fajn, někdo tam bude čekat. Ginter ti obstará vlastní medailon a…“

„Já jdu. Ginter mě určitě milerád vyprovodí,“ zvedla se k odchodu.

„Nikoho vyprovázet nebudu,“ ohradil se dotyčný dotčeně.

„Chtěla jsem tím říct, že my dva vyklidíme pole dřív, než si to tady rozdají na stole za naší divácké účasti,“

vysvětlila mu.

„Hermiono?!“ vyjekla Tonksová. To to na nich bylo tak vidět? Fenrir se pobaveně uchechtl, zatímco Ginter na ni jen vytřeštil oči. Nechápala, jak někdo mohl být takhle nedůvtipný.

„Jo jasně, medailon, vyprovodit, jdeme,“ vykoktal a na svou velikost překvapivě rychle zmizel za dveřmi.

„Řeknu, že se zdržíš,“ otočila se ještě na Tonksová.

„Zítra dorazím na poradu,“ ujistila ji Tonksová.


19

„Fajn. No, přát vám příjemnou zábavu by asi bylo házením hrachu na stěnu, co?“ zeptala se ještě, než taky zmizela za dveřmi.

„Asi si myslí něco o nadržených kozlech, co?“ podíval se nejistě na Tonksovou. Takovýhle trapas už se mu nestal

pěkně dlouho, vlastně si nepamatoval, že by se vůbec někdy takhle parádně zesměšnil. Nedokázal pochopit, jak si ty dvě mohl pod stolem splést.

„Spíš o nadržených vlkodlacích,“ ušklíbla se. „Vážně na stole?“

„Radši ne. Nechci strávit večer tím, že ti budu ze zadku vytahovat třísky,“ zamrmlal na účet své truhlářské práce.

„A kdo říká, že nemůžeš být dole ty?“

„Já a fakt, že jsem silnější,“ ujistil ji.

„To není žádný argument.“

Ginter na Hermionu čekal opodál. Zastavila se pár kroků od něj a přemýšlela, jaká je pravděpodobnost, že jí vrátí ten expelliarmus.

„Koušu jen o úplňku,“ poznamenal a mávl na ní, ať jde za ním. Ta žába se mu celkem líbila. Sice z něj byla vyděšená málem na smrt, ale stejně se mu neváhala postavit. „Křížek, srdíčko, minci, perlu?“ pokračoval cestou kamsi do středu tábora.

„Prosím?“

„Přívěšek se směrovým kouzlem,“ vysvětlil trpělivě. „Jaký bys chtěla?“

„To je jedno, nějaký mi vyberTE,“ mírně zdůraznila vykání.

„S vykáním tady moc nepochodíš, vyká se tu jen těm, z koho máš respekt, nebo těm opravdu starým,“ upozornil ji.

„A já, předpokládám, nebudu patřit ani do jedné z těch skupin.“

„Do té první patřím většinou já s Fenrirem a to jen pro ty, kteří mají nějaký průšvih. Do té druhé většina vlkodlaků

nad sto a stejně jim vykají jen mlaďoši. Není nás tu zase tolik, a když tu začneš žít, tak do půl roka si potykáš s celým táborem, i když nejsi zrovna společenský typ. Počkej tu,“ ukázal na lavici z hrubě opracovaných prken pod jedním z mála stromů, které stály na mýtině. Sám zmizel ve vedle stojícím srubu. Vrátil se za pár minut. Přinesl jí řetízek, na kterém v malé klícce visela nepravidelná říční perla.

„S dovolením,“ popadl ji za ruku a přitáhl k sobě. V druhé ruce se mu objevil zahnutý nůž. Nestačila ani vykřiknout, než ji řízl do prstu a za jejího bolestného syčení nechal pár kapek krve dopadnout na řetízek. Dával si přitom pozor,

aby krev potřísnila jak řetízek, tak klícku i perlu. Každá část řetízku mohla sloužit jako směrovač pro přemístění a krev zajistila, že ho mohla použít jen ona.

„Sadisto,“ obvinila ho, zatímco si sála pořezaný prst.

„Jen škrábnutí,“ pokrčil rameny. „Ber to třeba jako satisfakci za ten expelliarmus,“ mrkl na ni.

„Už můžu jít, nebo máš zájem ještě o nějaké další tělesné tekutiny?“ zeptala se kousavě.

„Neprovokuj,“ varoval ji. „Ta hraná tvrdost ti moc nesluší. Nezapomínej, že já cítím,“ poklepal si na nos, „že ve

skutečnosti jsi pořád pěkně nervózní nebo spíš vyděšená. Ještě něco ti ukážu,“ vzal ji za paži a zvedl z lavice.

„Umím chodit,“ ohradila se dotčeně.

„Ale táhneš se přitom jako smrad,“ odfrkl si.

„Zkoušel jsi někdy vlkodlačí lektvar s příchutí arzenu?“ sladce se na něj usmála. „Pokud na něj nejsi zvyklý, může mít první dávka po delší době opravdu ošklivé vedlejší účinky.“ Mohl ji přeprat a možná, ale jen možná, překouzlit, ale rozhodně ji nemohl přechytračit. A dráždit někoho, kdo bude mít za pár dní váš život ve svých rukách a to

doslova opravdu, ale opravdu nebyl chytrý nápad.

„To by sis nedovolila,“ zavrčel vztekle.

„Dovolím si jen to, co si ty dovolíš ke mně,“ položila vyčkávavě svojí dlaň na jeho ruku, kterou jí stále svír al paži. Poslušně ji pustil, ale šklebil se na ni jak deset tisíc čertů.


20

„Nechtěl jsi mi něco ukázat?“ pokračovala jako by nic.

„Jsi pěkně prohnaná potvora,“ ohodnotil jejich malé intermezzo Ginter.

„Ale chytrá potvora,“ opravila ho. Nepřišla si sem hledat přátele na život a na smrt, přišla jim pomoct, a jestli se jim

její přístup nelíbil, měli smůlu. Pořád ji potřebovali víc, než ona potřebovala je.


21

Kapitola 6. - Přípravy

„Myslel jsem, že ten starý sklad je už upravený?“ pozvedl Fenrir obočí, když potkal Gintera, jak táhne z lesa čerstvě pokácený strom.

„Je. I doma to potřebuje pár úprav,“ zamrmlal. Hermiona při své první a zatím i poslední návštěvě odsouhlasila jedno staré skladiště za ucházející prostor pro jejich provizorní lektvarovou laboratoř. Nebyla zrovna nenáročná, takže Ginter a dva další muži strávili většinu posledních tří dnů děláním potřebných úprav od vynesení všemožného bordelu, přes nové dveře se zámkem, pracovní stoly, police a závěsy nad ohniště po provizorní postel.

„Novou postel například?“ šťouchl nohou do pytle plného mechu, který tu tradičně používali jako náplň do matrací a polštářů.

„A kdyby jo?“ pustil kmen stromu a bojovně se proti němu postavil.

„Nic, jen doufej, že nebude moc na líbání, jinak tě budou v jednom kuse bolet záda,“ varoval ho. Nemohl si nevšimnout, že ta holka sahala jeho příteli sotva po prsa.

„Nedělám si iluze, že bych byl její typ,“ ušklíbl se. Dobře věděl, že někdo jako on nevzbuzuje příliš sympatií u opačného pohlaví. „Víš, co se zdejšíma puberťákama dělá úplněk. Nechci řešit, že někdo z nich neudržel hormony na uzdě a ptáka v kalhotech.“

„Vysvětli jí to nějak jemně, jo?“ požádal ho ještě. Neřekl to nahlas, ale sám uvažoval o tom, že přespávání v laboratoři, které si ta holka zjevně plánovala, když tam chtěla dát i postel, nebylo nejlepším nápadem. Jestli si ji Ginter vezme na starost, aspoň nebude muset přemýšlet, koho jí tam postaví na hlídku. „Nepobijete se navzájem, že ne?“ zeptal se ještě. Nebyl si tak úplně jistý, jestli to jiskření mezi nimi bylo milostné povahy, nebo jestli to byla jen předzvěst pěkné bouřky.

„Ne. Spíš se pohádáme,“ připustil obr. Hermiona ho zvláštním způsobem dráždila a on se nedokázal rozhodnout,

jestli se mu to líbí nebo ne.

„Dohlídneš na ni zítra?“

„Jasně. V osm na ni budu čekat na louce,“ slíbil mu. Prvních pár dní tady bude potřebovat, aby na ni někdo dohlédl, než jí zdejší lidé začnou alespoň trochu věřit a taky než jim dojde, že Hermiona není holka pro ně.

„Tak nebudu zdržovat. Kdyby něco, na noc tu nebudu.“

„Pořád ještě tě neposlala někam?“

„Ne. Tak jdu kout železo, dokud je žhavé. Mimochodem, známý mi proklepl Hermionu. Nebyla by marná. Spolu se Snapem rozjeli společnost na výrobu lektvarů, Lektvary do domu tomu říkají. Čistě po sovách rozesílají na objednávku připravené lektvary. Žádná jména, žádné adresy. Připraví cokoli, co je legální, za běžnou lékárenskou cenu. Podle všeho jim to slušně sype.“

„A co my s tím?“

„No nevím jak ty, ale já jsem klidnější, když vím, že lektvar bude připravovat někdo, kdo není úplně neschopný.“

„V nejhorším ji o úplňku za trest pokoušem,“ zamrmlal Ginter a chopil se svého stromu. Čekalo ho ještě dost práce, jestli chtěl, aby si to vyžle mělo zítra kam lehnout. Silně pochyboval o tom, že by se jí chtělo sdílet s ním jednu postel.

***

„Jenom tohle?“ podivil se nad nepříliš velkou papundeklovou bednou v jejím náručí, když se přesně v osm objevila na jejich přemisťovací loučce.

„Zmenšovací kouzla,“ natáhla k němu ruce s bednou. „Přesněji celý řetězec zmenšovacích kouzel,“ upřesnila potměšile, když si od ní překvapivě těžkou bednu převzal. Ne že by to pro něj bylo k neunesení, ale vážila alespoň deset kilo a cestou přes tábor se určitě ještě pěkně pronese. „A mimochodem, ráda tě vidím,“ ušklíbla se, že se ani neobtěžoval ji pozdravit.

„Upravili jsme ten sklad. Připomínky přijímáme za tři dny po východu měsíce,“ varoval ji, ignoruje její nevyřčené napomenutí.


22

„Doufám, že můj pomocník nebude takový vtipálek,“ povzdechla si teatrálně.

„Ne. Mira je spíš uťápnutá,“ informoval ji. „Budeš ji dneska potřebovat?“

„Ne. Až zítra. Budu potřebovat vlastně jen pomoct nakrájet, nadrtit a nastrouhat všechny ty ingredience. Vaření

zvládnu sama.“

„Není na to nějaké kouzlo?“ zeptal se překvapeně.

„Je, ale ovlivnilo by vlastnosti přísad. Sice by bylo zajímavé sledovat, co by s vámi takto připravený lektvar udělal, ale vám by se to asi moc nelíbilo, takže nezbývá než krájet, strouhat, drtit a krouhat hezky ručně.“

„Nelíbilo by se to spíš tobě, až by si nespokojenci přišli vyřídit účty,“ upozornil ji. Mlčky prokličkoval táborem až k nově zřízené laboratoři.

„Není to nejhorší,“ zhodnotila to kriticky. „Do profesionální lektvarové laboratoře to má sice daleko, ale pro naše účely je to více než postačující.“

„To mě těší,“ odfrkl si. Žába jedna nevděčná. Odložil krabici na první stůl.

Hermiona z ní vyrovnala asi osm nebo devět menších krabic a dávala si pozor, aby je nestavěla moc blízko k sobě. Pak spíš mimoděk mávla hůlkou, a všechny krabice nabraly svou původní velikost. Ginter bezděky vyvalil oči, co toho s sebou přitáhla. Když z jedné krabice vytáhla dvě další a opět je zvětšila, už chápal, proč ta bedna byla tak

těžká.

„Tohle všechno budeš vážně potřebovat?“

„Jo. Jsou to vlastně tři kompletní sady laboratorních potřeb. Jedna na běžný lektvar, druhá na upravenou dětskou verzi a třetí na náhradní díly,“ vysvětlila trpělivě. „Šla by ta spodní police sundat?“ ukázala na stěnu nad stolem. „Obávám se, že destilátory jsou trochu vyšší, než jsem si myslela,“ pokrčila omluvně rameny.

„Úplně pryč, nebo ji mám dát nad ty dvě zbývající. Sice tam nedosáhneš, ale ty náhradní díly nebudeš potřebovat

často, nebo jo?“

„Jo, to není špatný nápad. Jen asi budu potřebovat žebřík, abych je tam narovnala.“

„A to říkají, že jsi chytrá,“ zamrmlal a šel si pro nářadí.

***

„Hotovo?“ ozval se za ní Ginterův hlas a ona polekaně nadskočila. Nechápala, jak někdo tak obrovský může chodit tak potichu. Asi před hodinou zlikvidovala poslední krabici a před pár minutami dokončila inventuru přísad, aby se

ujistila, že má skutečně všechno, co bude potřebovat, a aby zítra ráno mohly s Mirou rovnou začít s přípravou surovin. Přes den se tu zastavila, aby se seznámily a chvíli jí pomáhala s přípravou laboratoře.

„Jo.“

„S Mirou šlo všechno dobře?“ zeptal se čistě ze zdvořilosti. I kdyby na ni začala dštít oheň a síru, stejně by zítra musely spolupracovat, protože prostě neměli nikoho jiného, koho by jí dali k ruce. Respektive, neměli nikoho jiného, kdo by měl alespoň základní představu o přípravě složitějších lektvarů, než je lektvar na nachlazení a lektvar proti

početí.

„Je milá.“

„Fajn. Vezmi si věci. Všechny. Ukážu ti sprchy a kde budeš spát.“

„Myslela jsem, že tady,“ mávla rukou překvapeně k polnímu lůžku u stěny.

„To není dobrý nápad. Jdeme,“ vykročil ven, aby jí zabránil v dalších protestech. Vyhrávat spory argumenty mu nikdy moc nešlo, on byl spíš na přímá silová řešení.

„Proč nemůžu spát v laboratoři?“ zeptala se, hned, co ho doběhla.

„Není to bezpečné,“ odbyl ji. „Sprchy,“ ukázal do chodby a sám zapadl do prvních dveří v chodbě. S tou holkou bude ještě kříž, povzdechl si. Opatrně odložil na stoličku balíček, který si před chvíli nechal udělat v jídelně a začal se svlékat.

Pár vteřin konsternovaně koukala na dveře od sprchy, které jí zabouchl před nosem. Sprosťák, zanadávala v duchu a


23

vlezla si hned do té vedlejší.

S povděkem konstatoval, že jí koupání netrvá půl dne a fakt, že už nesmrděla tím příšerným puchem všech možných ingrediencí, byl taky příjemný. Překvapivě mlčky s ním šla až k jeho srubu.

„V čem je tenhle srub bezpečnější, než laboratoř?“ nevydržela to na schodech.

„Je můj.“

„Cože?“ zastavila se uprostřed kroku. Ginter jdoucí za ní, ani nezpomalil, prostě ji popadl kolem pasu a vnesl dovnitř.

„Budeš spát u mě.“

„Ale proč? Proč nemůžu prostě spát v laboratoři? Já…“

„Uklidni se,“ zavrčel na ni unaveně. Zase začala smrdět strachem a to se mu nelíbilo. Dráždilo to vlka v něm. „Nikdo se ti tu nechystá nic udělat. Zdejší mládeži nedělá blížící se úplněk dobře. Hlavně s kluky pěkně mlátěj hormony. Pokud s nimi nemáš v plánu navazovat blízké vztahy, bude lepší, když budeš spát tady.“

„Mám nějakou šanci ti to rozmluvit?“ zeptala se odevzdaně.

„Ne,“ ubezpečil ji. Rozhodně neměl v plánu tahat z postele dva až tři chlapy, aby je postavil k laboratoři na hlídku a sám byl moc unavený na to, aby celou noc ponocoval.

„Nejsem z toho nadšená,“ upozornila ho.

„Byla bys radši znásilněná?“ pokrčil rameny a poodešel ke stolu.

Rozhlédla se po srubu. Vypadalo to tu trochu jako u Hagrida. Jedna velká místnost. Zadní stěna byla z větší části vyzděná z kamenů a byl k ní přistavěn velký krb. V jednom rohu byl stůl s lavicí a třemi židlemi. Za ním na zdi bylo několik polic, které sloužily jako kredenc i úložný prostor na potraviny. Spodní police zhruba v úrovni pasu byla hodně široká, zjevně mohla sloužit i jako pracovní deska. Před krbem byla dvě křesla a nízký stolek. Vedle krbu pak

nově vypadající postel a menší truhla. V rohu pak byla zástěna, za kterou se ukrývalo umyvadlo a dveře, doufala, že na toaletu. Naproti rohu se zástěnou pak byla velká postel. V posledním rohu stála dvojice skříní a na zdi viselo několik luků a loveckých nožů.

„Tvoje postel a truhla na věci. Dům se nezamyká, ale nemusíš mít o svoje věci strach, zloděje tu netrpíme. Dveře za zástěnou vedou na záchod. Až se zabydlíš, přijď se seznámit s večeří,“ stručně jí vysvětlil, co a jak.

„Co?“

„Podle Miry jsi nebyla ani na jednom jídle,“ položil na stůl balíček z jídelny a přidal dřevěný talíř, sklenici a džbán s vodou. Sám šel ven. Chtěl jí dát čas, aby se v klidu zabydlela, tak zatím může obejít tábor jako každý večer a zkontrolovat, že laboratoř i ošetřovna jsou zabezpečené. Bylo to smutné, ale nikdo neměl takové sklony k braní nejrůznějších drog, jako mladí nebo čerstvě nakažení vlkodlaci. Když se o hodinu později vrátil, bylo nádobí uklizené a Hermiona v posteli. Nespala, to poznal z jejího nepravidelného dechu a taky z pachu její nervozity, kterým byl celý srub doslova zaplavený. Rozhodl se to ignorovat. Zpod pokrývky vytáhl staré vytahané tepláky, ve

kterých obvykle spával a zmizel za zástěnou. Rychle se převlékl a vyčistil si zuby. Cestou k posteli obešel srub a pozavíral okenice. Cítil, jako ho celou dobu ostražitě pozoruje a bojí se.

„Přestaň se už konečně bát. Nemám v plánu tě kousnout, znásilnit ani cokoli jiného, co se t i honí hlavou. A jestli se bojíš, že chrápu, bojíš se oprávněně, tak bych ti radil usnout dřív, než usnu já,“ doporučil jí, než sfoukl svíčku na stole a zamířil do své postele. Cítil, jak její strach ještě vzrostl, dokud neslyšela, jak pod ním zavrzaly trámy jeho postele. Když pak bylo ticho, začala se pomalu uklidňovat. Ne že by mu to nějak pomohlo. Bylo to už dávno, co

naposledy spal s někým v jedné místnosti. A navíc s ženskou, která byla sice drzá až hanba, ale po mozkomorech pěkná. I když nevydala ani hlásku, pořád slyšel ve tmě její nepravidelný dech a šustění látek, jak se v cizí posteli nemohla pořádně uvelebit.

Co jsem komu udělal, pomyslel si vztekle, když ho ta žába už počtvrté za noc vzbudila. To pořád musela ze spaní kopat do zdi? Ne, moment, tohle nebylo kopání do zdi, to bylo …

„Ženská nemožná, to neumíš říct, že je ti zima?“ zavrčel a potmě jen obrátil oči v sloup, když slyšel nezaměnitelný

dunivý zvuk, jak sebou leknutím švihla z postele. I ta kráva uměla zabučet, když jí byla zima, ale né, to bylo na slečnu lektvaristku moc složité.


24

„Omlouvám se,“ kuňkla do tmy a snažila se ovládnout cvakající zuby a zároveň se vydrápat zpět do postele.

„V krbu nezatopím,“ informoval ji, zatímco se škrábal z postele. „Nečekal jsem, že to už bude třeba a nemám zkontrolovaný a vyčištěný komín. Taky bychom se tu mohli do rána otrávit,“ pokračoval dál, zatímco potmě došel ke

skříni a začal v ní něco hledat. Nakonec ten starý chlupatý přehoz na postel našel. Nebyl už nic moc, ale byl vlněný a teplý. Nechápal, jak jí může být taková zima, že klape zubama. On sám spal do půl těla nahý pod přikrývkou ze stejného materiálu, jako měla ona, a zima mu rozhodně nebyla, zatímco ona se třásla zimou a to spala v kalhotách a tričku.

„Schaize,“ zaklel tiše, když cestou k ní šlápl na její boty, které měla postavené kousek od postele. Leknutím vystřelila do sedu. Nevěděla, že je tak blízko.

„Na,“ hodil po ní přehoz. „Bude trochu zatuchlý, ale nic lepšího nemám. A jestli ještě budeš klapat zubama, půjdeš spát ke mně. Já mám postel vyhřátou,“ informoval ji, než odkulhal ke své posteli a se skřípáním se v ní znovu uvelebil.


25

Kapitola 7. - Hermionin první úplněk

„Myslela jsem, že po lektvaru nejste agresivní,“ poznamenala Hermiona, když používala extra silné čistící kouzlo na další várku zakrvácených obvazů. První úplněk, alespoň z jejího pohledu, dopadl nad očekávání dobře. Většina

vlkodlaků sice nadávala na odpornou chuť lektvaru, až se jim od huby prášilo, a nejedno dítě museli uplatit sladkostmi, aby ho vypilo, ale u všech proběhla proměna v pořádku. Řadě z nich sice bylo po proměně zpět zle od žaludku, měli průjem, migrénu, zvýšenou teplotu nebo různou kombinaci výše uvedeného, ale to, jak dobře věděla, byly běžné vedlejší účinky, které při pravidelném užívání lektvaru během několika málo úplňků buď zcela vymizí, nebo se alespoň podstatně zmírní jejich projevy. Na vážnější vedlejší účinky si nikdo nestěžoval, což bylo dobře. Čistě statisticky tu měla narazit na dvě až tři alergické reakce na lektvar, ale zjevně jim přálo štěstí.

„To nebylo kvůli proměně,“ řekla Mira. „V noci proběhly poněkud vášnivější diskuze ohledně fungování smečky,“ vysvětlila.

„Smečky?“

„Ono, prostě to, že jsi vlkodlak, neznamená jen to, že se o úplňku proměníš. Část vlka je v tobě pořád. I mimo úplněk v nich zůstává část mentality smečky,“ zadívala se na Hermionu, jako by chtěla zjistit, jestli je to srozumitelné. „Během měsíce se občas nastřádají nějaké problémy, které musí o úplňku smečka vyřešit. Proč myslíš,

že to tu vede zrovna Fenrir a ne třeba Ginter nebo kdokoli jiný?“

„Zvolili jste si ho?“ nadhodila Hermiona v předtuše, že to bude úplně špatně.

„Ne. Fenrir je alfa. Po jednom incidentu s Ministerstvem, které nechalo pozatýkat dospělé vlkodlaky z jedné naší vesnice a s Voldemortem, který tam o pár hodin později nakráčel a všechny, co tam našel, povraždil, se rozhodl chopit otěží. Během tří úplňků postupně vyzval a porazil všechny, co byli v hierarchii smečky nad ním, a stal se alfou. O pár měsíců později udělal to samé Ginter, akorát že nikdy nevyzval Fenrira, ačkoli je zřejmé, že by ho

snadno porazil, kdyby se chtěl stát alfou, ale zjevně nechtěl a nechce. Oni dva jsou prostě vedení a ostatní poslouchají, a pokud ne, má po úplňku ošetřovna opravdu napilno,“ pokrčila rameny.

„Takže, tohle se v noci stalo?“

„Ne tak docela. Ty šrámy, co jsme celé dopoledne ošetřovaly má většinou na svědomí Ginter.“

„Ginter? Proč? Oni chtěli jeho pozici bety?“

„Ne. Chtěli tebe.“

„Mě?“ vytřeštila oči.

„Přišlo jim nefér, že tě před nimi Ginter schoval. Dali to najevo a byli odkázáni do patřičných mezí. Nemusíš se jich bát.“

„Nebojím se jich,“ odsekla Hermiona. „To Ginter mě začíná děsit.“

„Neublíží ti.“

„Jako neublížil jim?“ mávla rukou směrem k vedlejší místnosti, kde dosud leželi dva nejvážněji zranění vlkodlaci .

„Oni vyzvali jeho,“ upozornila ji Mira mírně.

„Ale on je zranil!“

„On jen obhájil své rozhodnutí tak, jak se to tady dělá.“

„Takže co bude dál? Usměju se tu na nějakého chlapa a Ginter z něj příští úplněk nadělá fašírku?“

„Ne. Ginter dal všem jasně najevo, že jsi pod jeho ochranou a že by se měli držet dál. Když jsi vlkodlak a ve věku kolem puberty k tomu, mlátí s tebou hormony. Hodně. Kdyby devadesát procent zdejších žen nebyly vlkodlačice,

které se o sebe umí postarat a které za sebou většinou mají další vlkodlaky v rámci rodiny či vztahu, měli bychom tu v týdnu kolem úplňku víc znásilnění, než kolik se jich stane v Londýně za rok. Ginter prostě jen dal všem jasně najevo, že jakékoli útoky proti tobě bude chápat jako útoky proti sobě a podle toho jednat. Když jsem sem před lety přišla, udělal Fenrir něco podobného. První a poslední, kdo to nevzal vážně, měl sakra štěstí, že mu u Munga zvládli tu ruku přišít zpět. Od té doby mám klid.“

„Proč jsi tady? Vlkodlak nejsi a evidentně máš léčitelské vzdělání.“


26

„Neúplné,“ opravila její odhad Mira. „Jsem Fenrirova sestřenice. Já … začala jsem si s nesprávným chlápkem. Když jsem došla k závěru, že s ním už nedokážu žít ani den, zjistila jsem, že kouzelnický svět není dost velký na to, abych se v něm před ním ztratila a o mudlovském nevím zhola nic. Požádala jsem o pomoc Fenrira a skončila tady. Sice to

není bůhví jaký život, ale nic podstatného mi tu nechybí a jsem tu spokojená.“

„Je to tu zvláštní,“ dala jí za pravdu Hermiona. „Takové neuspěchané,“ nejistě se na ni usmála.

„Přesně. A Gintera se neboj. Big G je v zásadě hrozný dobrák, ale neměl to v životě jednoduché, tak to neumí moc dát najevo. A když už jsme u toho,“ vytáhla z police jednu dosud netknutou sadu pro základní ošetření, „stav se za ním,“ podala jí Hermioně.

„On je zraněný?“

„Vážně si myslíš, že mohl z takových soubojů vyjít bez škrábnutí?“ zeptala se jí Mira tónem, jakým se obvykle ptáme pětiletého dítěte, jestli je opravdu přesvědčené o tom, že tráva je pro něj vhodnou svačinou.

„Tak proč se nepřišel nechat ošetřit?“

„Jednak proto, že se bojí Debry,“ připomněla jí hlavní ošetřovatelka, která se tu po úsvitu zjevila, ošetřila ty nejzávažnější rány a pak se zase beze slova ztratila, nechajíc tu po sobě spoušť v podobě haldy zakrvácených obvazů, nekompletních sad první pomoci atd. Zjevně byla přesvědčená, že Mira nemá nic lepšího na práci, než strávit dva až

tři dny úklidem.

„Debry?“

„Je naštvaná, že jí kazí statistiku,“ odfrkla si Mira.

„Satistiku?“

„Debra měla v posteli, snad s výjimkou Fenrira a určitě Gintera, nejspíš každého svobodného vlkodlaka v táboře staršího patnácti let. Na ženaté si netroufne, podvedená manželka by jí mohla příští úplněk dát co proto a z Fenrira

má respekt. Pokud je to potřeba, nemá problém s tím, srovnat o úplňku i zdejší ženské, což je něco, co je Ginterovi silně proti srsti. A Debra toho bez skrupulí využívá. Ve výsledku to vedlo jen k tomu, že sem Ginter nezavítá s ničí menším než otevřenou zlomeninou nebo tepenným krvácením.“

„Chudinka malinkej,“ politovala ho neupřímně. I když musela přiznat, že ani jí se Debra vůbec nelíbila. Ta ženská byla studená jak psí čumák.

***

„Spokojeni?“ vybafla na něj Tonksová hned, jak překročil práh vlastního srubu. Necítit ji dopředu, měl by z ní asi infarkt.

„Nikdo si výrazněji nestěžoval, takže snad jo,“ nechtěl Hermionu přechválit. Ještě by za ni mohli něco chtít.

„Nevděčníku,“ vyplázla na něj jazyk. „Jaké to bylo?“

„Divné. Stejné, ale přitom úplně jiné. Moje instinkty tu pořád byly, ale ne tak silné , jako dřív. Cítil jsem králíka, ale nevrhl jsem se na něj. Dokázal jsem se zastavit, což je fajn. Ze syrového masa mi je šoufl,“ ušklíbl se. „A taky

nemám žádné mezery v paměti. Nic, kde by vlk přehlušil všechno ostatní. Zvykl bych si na to,“ přiznal.

„Tak si Hermionu pěkně hýčkejte. Kromě ní u nás umí vlkodlačí lektvar jen Severus a ten se sem moc nepožene.“

„Nemá pejsky rád?“

„Nemá. Špatné vzpomínky,“ pokrčila rameny.

„Copak? Strkal nos, kam neměl?“

„Neznám podrobnosti, vím jen, že ho Remus ve své vlčí podobě dvakrát málem zabil. Těžko mu vyčítat, že se s

váma o úplňku nepřijde pomuckat.“

„Brrrr,“ otřásl se. „Teď budu mít noční můry,“ zavrčel. „To poslední po čem toužím je, aby se se mnou muckal nějaký chlap a Smrtijed k tomu.“

„Není Smrtijed,“ ozvala se. „A když jsme u toho, tu lektvarologickou výbavu vám sháněl on. A jen díky němu má Hermiona dost volného času, aby tu ve velkém vařila.“


27

„Za což jsme mu natolik vděční, že mu jednou možná i poděkujeme, ale pro začátek se bude muset spokojit s tím, že ho při nejbližší příležitosti nepokoušeme, jako ostatní Smrtijedy.“

„To bude nadšen,“ odfrkla si. „A když už jsme u toho muckání, jak moc jsi po noci unavený?“

„No,“ zavětřil, „myslím, že jedno číslo bych před usnutím zvládnout mohl,“ přetáhl si tričko přes hlavu. „A když si ho odpracuješ, tak možná i dvě,“ mrkl na ni.

„No to nevím, měla jsem noční,“ zchladila jeho nadšení. „Vlastně jsem se sem přišla pohodlně vyspat. Nevím, čím to je, ale poslední dobou se mi ve vlastní posteli nespí moc dobře.“

„Protože ti v ní někdo chybí?“

„To je možné, takže musím vyzkoušet, kdo by mi vyhovoval. Hlásíš se jako první testovací dobrovolník?“

„Milerád,“ stáhl jí hábit a přisál se jí ke krku. „Milerád.“

***

„Je někdo doma?“ zavolala do pootevřených dveří. Dveře z neúplně opracovaných trámků měly tu nevýhodu, že se na ně nedalo klepat.

„Jo. Přišla sis pro věci?“

„Ne. Mira mě sem vyslala, abych zajistila, že se ti dostane potřebného ošetření, aniž by tvé sebeovládání bylo

vystaveno příliš velké zkoušce.“

„Řekla ti o Debře?“

„Jo a taky jsem ji ráno viděla.“

„Nelíbila se?“

„Nee. Jsi zraněný?“

„Trochu,“ přiznal a přetáhl si černé tričko přes hlavu a ukázal jí tak několik hlubokých škrábanců na rameni, které

sotva přestaly krvácet.

„Ještě někde?“

„Na noze.“

„Fajn, tak to vezmem popořadě,“ odtáhla od stolu jednu ze židlí a postavila ji více méně doprostřed srubu. „Sedni si. Takhle na tebe nedosáhnu,“ vyzvala ho a přitáhla si druhou židli, aby si na ní rozbalila lékárničku. Přitom si všimla, že má pořádně dobité i ruce.

„Bylo to nutné?“ zeptala se, zatímco zblízka zkoumala škrábance na jeho rameni. Vypadaly, že v nich žádné velké kusy nečistot nezůstaly, což bylo dobře.

„Měla jsi v plánu v nejbližší budoucnosti testovat postelové dovednosti zdejších mužů?“ zeptal se se zájmem.

„Ani ne,“ přiznala.

„Pak to bylo nutné a bylo to na místě. Au?!“ ohradil se, když mu ránu polila dezinfekcí a navíc ji ta prťavá sadistka začala vtírat přímo do škrábanců. Raději zmlkl a čekal, dokud neskončila s jeho ramenem. Výsledné čerstvě

zatáhnuté růžové linie nevypadaly nejhůř. Myslel, že mu zůstanou horší jizvy do sbírky, a že jich neměl málo, jak se Hermiona mohla sama přesvědčit.

Hlavně zuby a drápy se život podepsal na jeho kůži a taky …

„Cruciatus?“ podivila se, když si všimla spleti světlounkých téměř neznatelných jizviček na jeho hrudi.

„Jo, tvůj jednooký kámoš má zvrhlej smysl pro humor.“

„Moody není můj kámoš, jen stojí na stejné straně barikády,“ ohradila se. Nebýt války, silně pochybovala o tom, že

by se kdy dostala do Moodyho společnosti.

„Hmpf,“ odfrkl si.


28

„Nevrč,“ plácla ho po paži a kousek odstoupila. „Tu nohu,“ připomněla mu, když se k ničemu neměl. Trochu zaváhal, přeci jen to pro něj byla naprosto cizí holka, ale nakonec své dilema vyřešil tím, že si natáhl triko a až pak stáhl kalhoty.

„Ty sis byl nějak jistý, že se tu někdo objeví s lékárničkou,“ šťouchla prstem do krvavého čehosi, co asi mělo být provizorním obvazem made by Ginter.

„Mira se tu obvykle stavuje,“ zamrmlal a sedl si na kraj židle, aby mu mohla pohodlně odmotat obvaz ze stehna. Najednou nějak nevěděl, o čem by s ní měl mluvit. Koneckonců, sexy dvaadvacítka mu mezi nohama neklečela každý den, i když tuhle podle všeho zajímalo jen a pouze jeho pokousané stehno. Jason ho rafnul pořádně, když se snažil zpacifikovat Taylora, aniž by mu při tom způsobil zbytečně těžká zranění, čímž si vysloužil pořádnou

nakládačku. Zezadu na něj nikdo útočit nebude, to teda ne.

„To je dneska ale hezky, co?" nadhodil rozpačitě.

Hermiona se na něj nevěřícně podívala. To se propadli v čase do osmnáctého století?

„Promiň, ale nejsem zvyklý se bavit s čarodějkami."

„A všechny ostatní ženy v táboře jsou co?"

„To jsou vlkodlačice, s těmi to je jiné. S těmi si při úplňku navzájem očucháme zadky a je to."

„Upřímně doufám, že můj zadek hodláš vynechat." Se zvednutým obočím sledovala, jak se naklonil a změřil si její pozadí.

„Škoda, docela ujde. Až na tu velikost." Zřejmě to měl být nějaký typ vlkodlačí lichotky, nebo možná urážky. Tak nějak nevěděla, jestli mu věnovat úsměv, nebo ho něčím praštit po hlavě. Její pohled byl zjevně dost výmluvný, když začal koktat.

„Tím jsem chtěl říci, jako že není dost obalený… myslím jako… nechtěl jsem říct, totiž…"

„Mlč,“ utnula ho a on raději zmlkl a jen sledoval, jak pomalu dává jeho nohu do původního stavu.


29

Kapitola 8. - Malé bezvýznamné plus

„Vypadáš unaveně, teda unaveněji než obvykle,“ poznamenal Ginter, když se navečer připloužila do jeho srubu. Ráno, když se sem přemístila, aby se podruhé chopila přípravy jejich vlkodlačího lektvaru, vypadala dost pře jetě, tak

jí šel raději z cesty. Přeci jen si ještě nevysvětlili ty jeho nešťastné poznámky kolem jejího zadku z minula. Nechtěl ji zbytečně dráždit, ale teď tu byla a vypadala jak oživlá mrtvola. Nakašírovat sem tam mrtvolnou skvrnu a mohla vyrazit na maškarní za zombii.

„Bylo to dlouhých pár dnů.“

„Snapeík není bezva šéf?“

„Ne. Útok. Přišli jsme o Moodyho a Kingsley stráví pár dní v nemocnici.“

„Proč jste nedali vědět?“

„Nebyl úplněk.“

„To nebyl, ale i když nejsme Merlin ví jací kouzelníci, úplně mimo nejsme.“

„Nejásej předčasně, Fenrira si na zítra pozval Brumbál. Zjevně mu už došlo, že je nás pět a půl, takže vás bude potřebovat bez ohledu na to, že s tím pár jedinců bude ostře nesouhlasit.“

„Tak to abych někde vyštrachal učebnici obrany pro třetí ročník. Co? Jsem samouk,“ pokrčil rameny nad jejím

překvapeným výrazem.

„No, doufám, že to Fenrir nezapomene před Albusem zmínit, a co se tebe týče, právě sis vysloužil povinné doučování z obrany,“ věnovala mu oslnivý úsměv a jen tak tak potlačila zahihňání, když převrátil oči v sloup. Nějak se jí nelíbila představa, že by měl být v boji jen tak do počtu a sloužit více méně jako cíl na odvrácení pozornosti, protože s kouzly ze třetího ročníku v boji o moc víc nezvládne. Expelliarmus je sice fajn kouzlo, ale proti avadě účinkuje asi stejně, jako kdybyste proti ní plivli.

„Tak jo, ale ty se najez a jdi spát. Vypadáš vážně příšerně,“ doporučil jí. Ani za mák se mu nelíbilo, jak zdrchaně vypadala. Ve svém věku si měla patlat mastičky na hedvábnou pleť a ne vařit hektolitry vlkodlačího lektvaru a dělat si starosti s válkou.

„Víš, že jsem se sem i těšila?“ řekla zamyšleně, zatímco se nimrala ve svém sendviči. „Tady to vypadá, jakoby žádná válka ani nebyla. Nejraději bych tu zůstala a nevystrčila odtud nos, dokud celý ten blázinec neskončí.“

„Nikdo tě nenutí odcházet,“ upozornil ji. Nikdy netrvali na tom, že tu útočiště mohou hledat jen vlkodlaci. „Ale v

Sonesborou to taky vypadalo poklidně a jak to dopadlo,“ povzdechl si.

„Promiň,“ natáhla se přes stůl a vzala ho za ruku. Bylo od ní hloupé, něco takového vůbec zmiňovat.

„Takže to víš?“ spíš zkonstatoval, než se zeptal.

„Tonksová mi o nich řekla,“ přiznala.

„Pak víš, že se nadšeně zapojím, i kdybych měl proti Smrtijedům jít se sekerou v ruce.“

„Dej mi pár týdnů a budeš mnohem nebezpečnější s hůlkou, než se sekerou,“ mrkla na něj. „Umím pár fakt

nepěkných podpásových kouzel a mileráda se o tu znalost podělím. Nevěřil bys, jaké účinky má v boji kastrační kletba, když ji zapomeneš doplnit znecitlivujícím kouzlem.“

Trochu se od ní odtáhl a prsty před sebou naznačil kříž. „Sakra ženská, s tebou bych si to vážně neměl rozházet.“

„To neměl. Ale když mi na noc zase pěkně zatopíš, dostaneš malé bezvýznamné plus,“ usmála se na něj.

***

„Tušíš, co konkrétně po nás bude chtít?“ zeptal se Fenrir, když se vyčerpaně skulil vedle ní. Bylo to už pár let, co

měl naposledy delší dobu pravidelný sex a tak zapomněl, jak umí být plnohodnotný sexuální život vyčerpávající.

„Nee. On není zrovna moc sdílný, víš?“ přitulila se k němu Tonksová.

„No, každopádně se to zítra dozvím. Jak velkou ztrátu přestavuje ten jednooký?“

„Citelnou,“ odpověděla prostě. Moody nebyl zrovna její nejoblíbenější kolega, jeho praktiky na ni byly občas trochu


30

moc, ale jeho hůlka jim bude bezesporu chybět.

„Tak holt budem muset oprášit hůlky. Zajímalo by mě, kde tu svou mám,“ podrbal se zamyšleně na bradě a došlo mu, proč mu před chvílí tak vehementně připomínala, aby se oholil. Musel ji na těch stehnech pěkně poškrábat.

„Ty nevíš, kde máš hůlku?“ vyvalila na něj oči.

„Víc než rok jsem ji na nic nepotřeboval,“ pokrčil rameny. „Hele, má Hermiona někoho?“ změnil téma.

„Myslím, že ne. Proč?“

„Ginter na ní asi bere,“ zamrmlal. Bylo mu trochu nepříjemné takhle o něm bez něj mluvit, ale potřeboval vědět, že Ginter neleze do zelí někomu z Řádu. Nebo to vědět a včas se připravit na následky.

„Ginter?!“ vyprskla smíchy.

„Jo. Nejspíš mu zaimponovala, jak s ním vymetla podlahu.“

„Nejspíš. A ne, pokud vím, nikoho nemá. Nějakou dobu sice chodila s Ronem Weasleym, ale to už určitě skončilo. Posledních pár měsíců se prakticky nestýkají a o nikom jiném nevím.“

„Ginter není špatný chlap,“ cítil potřebu bránit svého přítele.

„Neřekla jsem, že je,“ ohradila se.

„Smála ses,“ obvinil ji.

„Ginter je jako chodící hradní opevnění a Hermiona má padesát kilo i s postelí. Uznej, že jsou trochu netypický pár.“

„Zato my dva jsme vypadli přímo z titulků týdeníku čarodějek,“ ušklíbl se nad tím, že to právě parádně udělal bystrozorce, které v kanceláři visel jeho portrét s nápisem „Hledá se.“

„No to zrovna ne, ale musíš uznat, že jsme si v mnoha směrech podobnější, než ti dva.“

„Ginter je hodnej chlap a byl to pozornej manžel a skvělej otec. Kdyby to šlo, dýchal by za ně. A Hermiona je snad dost rozumná, aby věděla, že vzhled není všechno,“ uzavřel to. Nechtěl na tu dobu vzpomínat. Opravdu nechtěl. Pro

všechny to tehdy bylo zlé, nejen pro ty, kteří o někoho přišli, ale i pro všechny ostatní, kteří si uvědomili, co všechno a jak snadno mohou ztratit.

„Třeba má ráda velký,“ nadhodila Tonksová. „Některý ženský maj rády, když chlap vypadá, že by mohl pařezy páčit holýma rukama.“

„Tak to by Ginter rozhodně mohl.“

„Každopádně, oproti Ronovi si bezesporu polepšila.“

„No to bych prosil.“

***

„Albusi, uvědomuješ si, co po nich vlastně chceš?“ promnul si unaveně kořen nosu Snape. Jeho šéf si zase hrál na šachového velmistra a on už byl moc unavený na to, mu to rozmlouvat.

„Obávám se, že po posledním útoku nemáme na vybranou. Je nás málo, moc málo a Voldemort to ví. Stačí tři synchronizované útoky a má nás. První dva s bídou pokryjeme, ale na třetí už nebudeme mít koho poslat.“

„Takže tam pošleš je, aby měli koho pobít? Lepší vlky než náhodné kolemjdoucí?“ nevěřil vlastním uším Severus. Vlastně by ho po těch letech nemělo nic takového překvapovat. Že Albus nebyl hodný kouzelný dědeček z pohádek, věděl už dávno, ale tohle bylo i na něj trochu moc voldemortovské.

„Máš lepší nápad?“

„No, můžeme tam poslat naše třeťáky a budeme mít podstatně méně ztrát,“ poznamenal jedovatě. Copak si ten člověk neuvědomoval, že od kouzelníků, kteří nikdy nezažili nic, co by se podobalo systematické výuce obrany proti

černé magii, nemůže očekávat, že by v souboji obstáli déle než na jedno, či dvě kouzla?

„Nemyslím, že je vhodná chvíle žertovat,“ napomenula ho nesouhlasně Minerva.

„Do háje vy dva, proberte se!“ nevydržel to Snape. „Copak vám nedochází, že většina z nich nejspíš nebude dobře


31

zvládat ani pitomé expelliarmus?!“

„Proč by…“ zarazila se Minerva uprostřed věty. Téměř mohl vidět, jak se jí v hlavě točí kolečka, jen se zavařit.

„Ano, Minervo, právě proto. Nikdy nechodili do školy, nikdy je nikdo systematicky neučil. Někoho něco málo

naučili rodiče, ostatní byli samouci, a co se samouci učí?“

„To, co potřebují,“ dokončila to Minerva.

„A vzhledem k přístupu našeho Ministerstva si všichni ještě před rokem mysleli, že Voldemort je mrtvý a žádné nebezpečí jim nehrozí. Dovolím si silně pochybovat o tom, že do jejich kolonky „potřebuji“ spadala zrovna bojová kouzla.“

„Nespadala,“ ozvala se za jeho zády Hermiona. „Ginter je mezi těmi, co to podle Fenrira s hůlkou celkem umí.

Samostudiem se v obraně dostal někam do třetího ročníku.“

„Tak to je můžeme rovnou zabít sami,“ rozhodil rukama Severus. Počítal s tím, že to bude zlé, hodně zlé, ale ani ve svých nejhorších představách neočekával, že až tak. Jestli se jejich „esa“ zmohou tak maximálně na expelliarmus, tak jsou pěkně v rejži.

„Nemáme…“

„Ale máme,“ přerušil ho nemilosrdně Severus. Vět „nemáme na vybranou“ od něj slyšel už bezpočet a vždycky

nakonec zjistil, že nebyly tak úplně pravdivé. Jen právě teď tu jinou možnost zrovna neviděl.

„Nemůžeme je jen tak postavit do první linie, ať je tam sebevíc potřebujeme, v tom má Severus pravdu,“ promluvila zamyšleně Minerva. Moodyho smrt způsobila víc problémů, než čekali. Díky němu se na Ministerstvu dostali k mnoha cenným informacím a teď, když byl mrtvý a Kingsley stále v nemocnici, zůstala jim na Ministerstvu jen Tonksová, kterou nikdy k ničemu důležitému nepustili a Arthur, o kterém všichni věděli, že s Ministrem zrovna dvakrát nesympatizuje. Byli prakticky slepí. Museli by o Voldemorta doslova zakopnout v atriu Ministerstva, aby

zjistili, že tam něco chystá, ne že by se jim to v minulosti už nestalo.

„Rychlokurz,“ pronesla zamyšleně Hermiona.

„Prosím?“ obrátil se na ni Severus.

„Jen mě tak napadlo, co jim poskytnout intenzivní rychlokurz? Když je dobře, ale opravdu dobře naučíme základy obrany a promísíme je s námi, měli by být schopni odpoutat část sil protivníka a zabavit je, než se my vypořádáme s ostatními a převezmeme je od nich, abychom s nimi pořádně zametli. Když budete v souboji používat jen štítová

kouzla, nejspíš ho nevyhrajete, ale určitě ho o dost protáhnete.“

„Na to nemáme čas. Další útok může přijít každým dnem,“ upozornil je Albus.

„Ale může přijít i za týden, nebo za měsíc,“ namítl Severus. Ačkoli již nebyl špionem a na jeho hlavu byla vypsána pěkně tučná odměna, pořád z nich všech znal zvyky a uvažování Temného pána nejlépe. Teď neměl kam spěchat. Pokud měl pořád všech pět pohromadě, bylo jeho prioritou ovládnutí Ministerstva, nebo alespoň jeho významných oddělení.

„Tak bychom neměli ztrácet čas,“ poznamenala Hermiona.

„Možná by Remus…“

„Ne,“ skočila Minervě do řeči. „Kdokoli, jen ne Remus. Toho by vynesli v zubech, doslova, a to v tom lepším případě,“ zhodnotila jeho šance na přežití Hermiona. Ginter byl podle všeho sice v jádru dobrý chlap, ale potkat Remuse, nebyla si tak úplně jistá, jestli by mu neurval hlavu holýma rukama. Přijít kvůli němu o partnera a dítě, rozhodně by se o to alespoň pokusila.


32

Kapitola 9. - No to si snad děláte …

„Nepřichází v úvahu!“

„Fenrire,“ zaúpěla unaveně. Umanutec jeden. Na tohle vážně neměli čas. „Kdybys takhle vyváděl kvůli Remusovi,

chápala bych to, ale co ti proboha vadí na Snapeovi?“

„Je to Smrtijed!“

„Který se od nich před třiadvaceti lety odvrátil, celou druhou válku byl dvojitým agentem a momentálně je na jeho hlavu vypsána odměna ve výši dvaceti pěti tisíc galeonů. Ale jinak Smrtijed jak vyšitý,“ odfrkla si znechuceně nad jeho předsudky. „Víš, co je to diamantový štít? Umíš vykouzlit patrona? Znáš jedno jediné štítové kouzlo čtvrté a vyšší kategorie? Ne? A tvoji lidé? Taky ne? Pak mi dovol ti oznámit, že tam zařvete,“ informovala ho nemilosrdně

Hermiona.

„Co ty o tom víš?!“

„Já proti nim stála. Bojovala proti nim s hůlkou v ruce. Na vlastní kůži,“ vykasala si tričko a ukázala mu několik nepěkných jizev na boku, „jsem zjistila, že ani osm let studia obrany proti černé magii mě nenaučilo dost, abych jim byla rovnocennou soupeřkou.“

„Ale proč sakra zrovna on?!“

„No, ještě máme na skladě Remuse,“ pokrčila Hermiona rameny.

„Jste šílenci.“

„Remus překvapivě po návštěvě tábora nijak zvlášť netouží, takže to zbylo na Severuse. A jako součást předplaceného balíčku dostanete samozřejmě i mě a tady Tonksovou.“

„No vy dvě nám teda budete platný,“ odfrkl si.

„Myslíš?“ vytáhla demonstrativně hůlku z rukávu a poklepala si s ní o ruku. „Vsadím se s tebou o co chceš, že v

čistě magickém souboji s tebou vymetu podlahu stejně snadno, jako bys ji se mnou vymet ty, kdybysme si to rozdali na pěsti.“

„Pochybuju,“ prskl dotčeně. Jak si ta oprsklá puberťačka, co jí ještě teče mléko po bradě, mohla myslet, že je tak k ničemu. Možná neměl ani jedno jediné NKÚ natož OVCE, ale nebyl k ničemu. To teda ne. „Fajn. Kdo se první vzdá. Pokud vyhraju, nepadne už o Snapeovi ani slovo,“ otevřeně ji vyzval. Když to chtěla, má to mít.

„Dobře,“ natáhla k němu ruku. „Když vyhraju já, je tu Snape vítán a ty ručíš za jeho bezpečí.“

„Platí,“ stiskl jí ruku, až měla co dělat, aby bolestně nezaskučela. To nebylo fér. Měl páru jak hydraulický lis.

„Tak jdem,“ vykročila ze srubu. Byla trochu nervózní, nikdy ho kouzlit neviděla, takže si nemohla být tak úplně jistá, jestli ho nepodceňuje, ale tak nějak neměla na vybranou.

„Tam,“ ukázal k mýtině ve středu tábora. Pokrčila rameny, když chtěl publikum, měl ho mít.

Stoupla si na jeden konec mýtiny. Slunce po její pravici už skoro zapadlo, tak si nemohl stěžovat, že si vybrala tu lepší stranu, protože si byla jistá, že až prohraje, bude hledat výmluvy, proč se tak stalo. Koneckonců vlkodlak

nevlkodlak, pořád to byl jenom ješitnej chlap. Počkala, až zaujme pozici naproti ní. Věnovala mu pozdrav, což bylo asi to jediné, co se naučila v Lockhartově soubojnickém klubu a čekala.

Když se jí zdálo, že se k ničemu nemá, pokrčila rameny a vrhla proti němu primitivní kletbu želatinových nohou. Odrazil ji zbytečně komplikovaným štítovým kouzlem, zjevně vůbec nepoznal, co na něj letí , a tak se jistil. Dala mu chvíli, aby zaútočil. Odvděčil se jí kletbou Conjunctivitus . Nezdržovala se štítem a rovnou zaútočila. Trochu rozostřeného vidění a pár hodin bolavých očí přežije. Poslala mu nazpět jedno neverbální furnunculus. Ke své vlastní

smůle ho nepoznal. Nemilosrdně pokračovala expelliarmem, aniž mu dala čas se vzpamatovat. Na poslední chvíli ho se štěstím vykryl a zaútočil. Zjevně se přestal cítit pevný v kramflecích, protože přitvrdil. Kletby, ač jednoduché, byly kouzleny s překvapivou silou. Musela přejít k silnějším štítům a stejně ji po třech kletbách bolela ruka s hůlkou, jak se na ni přenášely nárazy ze štítu. Když na ni seslal kletbu Frango, došla jí trpělivost. Třemi rychlými kletbami jej vyvedla z rovnováhy a pak se do toho pořádně opřela. Kletbu vyraženého dechu nebylo těžké odrazit, ale museli jste to udělat tím jediným správným štítem. No, nebylo to od ní tak úplně fér, to přiznávala. Šance, že by tohle

polozapomenuté kouzlo znal, byla menší než mizivá, ale na druhou stranu, ani Smrtijedi nehrají fér. Jako třešnička


33

na dortu, kletba musela být zrušena, protože jinak přestala působit, až když napůl zadušená zasažená oběť ztratila vědomí.

„Vzdáváš se?“ zeptala se čistě pro formu. Než k němu došla, byl už mírně namodralý a obecenstvo nesouhlasně

mručelo a zaslechla i pár nadávek na svoji adresu.

Namáhavě přikývl.

„Finite,“ pronesla nahlas a on se konečně rozkašlal, jak se mu do plic povedlo vpravit trochu vzduchu. „Přestala by působit hned, jak bys omdlel,“ pronesla dostatečně nahlas, aby ji všichni slyšeli. „Když mají Smrtijedi čas si hrát, je jejich oblíbená. Baví je sledovat hrůzu jejich oběti, přesvědčené že umírá. A že ji pak mohou probrat a pohrát si i jinak je pro ně taková třešnička na dortu. A když tohle umím já,“ přidala na hlasitosti. „Představte si, co všechno umí

vycvičený bojový kouzelník. A co vás může naučit,“ rozhlédla se po obecenstvu. „Pokud nebude řečeno jinak, každý večer s výjimkou úplňkového vám tu budeme já, Tonksová, nebo profesor Snape k dispozici jako učitelé. Účast je dobrovolná,“ dodala, když se zvedla vlna protestů. „Ale každému, kdo se hodlá postavit Smrtijedům s hůlkou v ruce, ji vřele doporučuju, pokud tedy nechcete skončit jako jejich hračky. Začínáme zítra v osm večer,“ ještě jednou se rozhlédla kolem dokola. Zdálo se, že o tom alespoň přemýšlejí. „A ty se zvedej a švihej na ošetřovnu,“ doporučila Fenrirovi. „Ty vředy se dají odstranit magicky jen do půl hodiny, pak se musí nechat vyhnít,“ potlačila uchechtnutí

nad spěchem, s jakým se vydal směr ošetřovna. Mohla mu je odkouzlit sama, ale vypadalo to, že potřebuje chvilku pro sebe, aby měla jeho hrdost čas se vzpamatovat. Přeci jen se mu nestávalo často, aby ho o generaci mladší holka takhle veřejně klepla přes prsty. Jejich obecenstvo se začalo rozcházet. Živě spolu debatovali, doufala, že o tom, jak se těší na zítřejší hodinu.

„Nee,“ zakroutila hlavou, když se chystal odejít i Ginter, postávající v povzdálí. Se svou výškou se do první řady tlačit nemusel. Zamávala na něj, aby přišel k ní. Slíbila mu soukromou hodinu.

Zakroutil hlavou a naznačil jí, ať jde za ním a aniž čekal na odpověď, vykročil mezi sruby. Domýšlivec jeden, málem si dětinsky dupla nad tou samozřejmostí, s jakou očekával, že ho bude následovat. Trochu se zarazila, když ho viděla mizet v lese, ale po krátkém zaváhání šla za ním. Po pár minutách ho našla stát na mýtině. Byla menší než to prostranství ve středu tábora, ale pro jejich účel dostačující.

„Bude úplněk a my potřebujeme mít, když ne alfu, tak alespoň betu se zachovalou důstojností,“ vysvětlil, proč ji odvedl stranou. Fenrir byl lepší kouzelník než on, o tom ani na vteřinu nepochyboval, a přesto s ním zametla až

děsivě snadno. Nedělal si iluze, že by jí dokázal vzdorovat a nedej Merlin i vyhrát.

Nedokázal, zaúpěl v duchu, když už potřetí během necelé čtvrthodinky skončil na zádech. Ale tentokrát ji alespoň překvapil, soudě podle toho, jak tvrdě dopadl. Znovu zaúpěl, tentokrát nahlas. Zabralo to. I se zavřenýma očima poznal, jak jde k němu a zrychluje. Bála se. Měla strach, že mu ublížila.

„Jsi v pořádku?“

„Nejsem si jistý,“ zaskučel. Sledoval, jak mu nabídla ruku, že mu pomůže vstát. No to si snad dělala srandu, koukal

nevěřícně na tu ruku. Vždyť to nemohlo skončit jinak, než…

„Ne!“ vyjekla, když ji vzal za ruku a strhl na sebe. Hůlka jí vypadla z ruky a bez ní měl převahu on. Přetočil ji pod sebe a obkročmo si jí sedl na stehna, zatímco ruce, jimiž se mu snažila dostat k obličeji, chytil do svých a přišpendlil je k zemi.

„Kdo vyhrál tentokrát?“ ušklíbl se. Byla to příjemná satisfakce po tom, jak nechutně snadno s ním zametla.

„Ne,“ vzlykla a on zpozorněl. Nepotřeboval svůj čich, aby poznal, že je něco špatně. Bála se, ne, byla přímo

vyděšená.

„Hermiono?“

„Ne, ne, ne…“

„Hermiono!“ křikl jí do obličeje. Zdálo se, že ho konečně vzala na vědomí. „Neublížím ti,“ řekl pomalu a důrazně. „Přiznej, že tentokrát jsem vyhrál já, a pustím tě. Ano?“

„Vyhráls,“ vyhrkla dřív, než stihl domluvit.

„Dobře,“ pustil její ruce a popadl ji v podpaží, než se zvedl a ji vzal prostě s sebou.

„Ublížil ti někdo?“ zeptal se, když sledoval, jak se shýbá pro svou hůlku.


34

„Prosím?“ obrátila se na něj.

„Měla by ses vztekat, že na tebe sahám, ne být vyděšená k smrti. Vůbec jsi mě nevnímala. Byla jsi někde jinde.“

„Nikdo mi neublížil.“

„Hermiono!“

„Nestihl to, stačí?“

„Jo,“ zahanbeně zmlkl. Odpověď na otázku „kdo“ z ní dostane později a pak, pokud bude mít příležitost, dotyčnému ukousne koule.

„Jindy by mi to nevadilo, ale mohl ses chtít mstít,“ pokračovala neurčitě.

„Nemám v úmyslu ti ublížit. Nikdy a žádným způsobem, zkus si to zapamatovat, ano?“ vzal ji za bradu a přinutil ji

se na něj podívat. „A tábor je támhle tím směrem,“ upozornil ji, když si všiml, jak nervózně pokukuje přesně opačným směrem. „Zopakujeme si to zítra po té hromadné hodině? Ten štít jako zrcadlo byl vážně impozantní.“

„Zopakujeme,“ přisvědčila k jeho neskonalé úlevě.

„Omlouvám se, za ten dnešek i za to minule. Jen … prostě skloubit moje lidské názory na ženský vzhled s těmi vlčími občas není jednoduché. I když se mi jako člověku tvůj zadek vážně líbí, tak mi pořád něco říká, že je škoda, že není chlupatý a s ocasem,“ pokrčil rameny a byl rád, když jí v očích zase zaplály veselé ohníčky.

***

„Merline, k čemu jsem se to zase upsal,“ zaskuhral Ginter, když se svalil do postele, která pod jeho vahou zlověstně zapraštěla. Snape byl ještě stokrát horší než Hermiona a na rozdíl od ní si ani trochu nelámal hlavu s tím, jak tvrdě s ním o tu zem praští. A pak ještě Hermiona. Jeho ego mu nedovolilo přiznat, že na hodinu s ní už nemá. Ta se sice zaměřila na nácvik štítových kouzel, ale i tak schytal pár tvrdých zásahů, když štít neměl dost silný. Ještě štěstí, že Hermiona pro dnešek spala ve svém bytě a on si tu alespoň bude moci skučet bez ztráty důstojnosti, i když, jak se tak

cítil, s tou důstojností to nebude ani zítra nikterak slavné. Nejspíš bude rád, když vůbec vstane z postele.

„Sakra,“ zaklel nahlas, když se překulil a ruplo mu v zádech. Snapea mu byl čert dlužný. Když chtěli, aby ostatní šli bojovat, museli jim jít příkladem, ale nějak si nebyl jistý, jestli jim to stálo za to. Co se zacházení s hůlkou týkalo, byl mezi těmi schopnějšími, ale stejně s ním třískali o zem až trestuhodně snadno. S povzdechem se překuli l na bok a zašátral pod postelí. Kdysi černá vazba učebnice obrany proti černé magii pro třetí ročník byla úplně bílá usazeným prachem. Otřel ho do trička. Na to, aby se zvedal, byl moc dobitý. Otevřel ji na začátku první kapitoly a dal se do

čtení.


35

Kapitola 10. - Epidemie

„Myslíš, že to jsou vážně jenom neštovice?“ obrátila se na Miru hned, jak za nimi Debra práskla dveřmi od ošetřovny.

„Jestli jsou to neštovice, tak zatraceně divný.“ Ani jí se ty pupínky příliš nezdály.

„Proč vlastně vede ošetřovnu Debra a ne ty?“

„Ona dostudovala, já ne,“ pokrčila Mira rameny. „Navíc nejsem, zrovna dvakrát průbojná a nechci, aby mi Fenrir umetal cestičku.“

„Možná bys to měla přehodnotit,“ poznamenala celkem zbytečně Hermiona. Sakra. Ona přišla jen na soukromou hodinu s Ginterem a ne řešit, jestli je Debra kompetentní vést ošetřovnu nebo ne. „Ještě bych se mohla večer zeptat

Snapea. Myslím, že studoval i léčitelství, a pokud ne, rozhodně toho o léčení ví víc, než kdejaký léčitel.“ Dovětek rozhodně toho ví víc, než Debra si raději nechala pro sebe. „Myslíš, že bys domluvila s Fenrirem, aby sem pak šel s námi? Pokud na něj bude Debra takhle vřískat, skončí buď jako živá přísada do lektvarů, nebo za sebou Snape práskne dveřmi a už sem v životě nevkročí.“

„Mohla, ale když o tom tak přemýšlím, ta první varianta by nebyla tak úplně marná,“ poznamenala nesměle Mira. Neměla Debru ráda pro její povýšenost a taky její značně promiskuitní způsob života jí lezl dost na nervy.

„Minimálně Ginter by si určitě oddechl,“ dala jí Hermiona za pravdu. I jí přišla Debra protivná a výrazně nesympatická hlavně tím, jak jela po Ginterovi a vůbec jí nevadilo, že on o ni nemá ani ten nejmenší zájem a je z jejího dorážení dost otrávený, ne-li přímo nešťastný.

„Tobě se líbí?“

„Debra?!“ vyjekla Hermiona zděšeně.

„Ne, Ginter,“ uchechtla se Mira. Podezírala Hermionu z mnoha věcí, leč ze sympatií k jejich hlavní ošetřovatelce

nikoli.

„Je milý,“ připustila Hermiona, přišlo jí dojemné, jak se o ni staral. Vždyť kolik lidí mohlo říct, že pro ně, přímo pro ně, někdo vlastnoručně vyrobil postel. Navíc ho vždycky zajímalo, jestli si při vaření lektvaru našla čas na jídlo. To se jí nestávalo. Se Snapem měla přesně opačný problém. Kdyby na jídlo nemyslela ona, nejspíš by oba dva byli celý den o hladu. Když se zabral do práce, neviděl, neslyšel a že je čas oběda, bylo to poslední, na co myslel.

„Jenom milý?“

„Co chceš slyšet? Je fajn a baví mě trávit s ním čas, ale faktem je, že ho prakticky neznám. Kdybys mi o tom neřekla, ani bych nevěděla, že měl rodinu.“

„Mluvil o tobě,“ přiznala Mira.

„A to je divné?“

„No u něj docela je. On na tlachání o ničem moc není. Mluvil o tobě, aniž by mi vlastně chtěl něco říct, což je zvláštní. Myslím, že se mu líbíš…“

„A tak na jeho žádost sonduješ, jestli je to oboustranné?“ skočila jí do řeči Hermiona.

„Ne,“ bránila se. „Jen kdyby bylo, bylo by to fajn. Zasloužil by si to. Ale jestli není, nedávej mu naději, ano?“

„Nedávám mu naději. Nevím, jestli bych ho chtěla za přítele, ale za kamaráda určitě.“

„Fajn. Jdem za Fenrirem umést tomu tvému cestičku na ošetřovnu.“

„Já musím taky?“ zeptala se naoko nešťastně. Vlastně s Fenrirem nemluvila od té doby, co ho před půlkou tábora dostala na lopatky a nevěděla, jestli jí tu potupu už odpustil. „Musíš,“ zavelela nekompromisně Mira. „Bratránek

nekouše, neboj,“ popostrčila ji.

***

„Měl byste ještě minutku?“ oslovila Snapea po další hodině.

„Jistě,“ podíval se podezřívavě na Fenrira a jakousi ženu postávající za Hermionou.


36

„Klid. Jen se na něco kouknete, řeknete, co si o tom myslíte, a půjdete,“ uklidňovala ho.

„A oni?“

„Jen ochrana před Debrou.“

„Debrou?“

„Uvidíte,“ shovívavě se na něj usmála. Zajímalo ji, jestli po něm Debra vyjede, nebo po něm bude hystericky vřískat. To byly totiž jediné dva postoje, které podle všeho dokázala ke komukoliv zaujmout. Po mužích obvykle jela, po ženách bez výjimky vřískala. Nepřestávalo ji udivovat, že ji tu mezi sebou trpí, vždyť ani nebyla vlkodlak. A když jste se objevili na ošetřovně, aniž byste si nesli vnitřnosti v batohu a hlavu v podpaží, brala to jako smrtelnou urážku své osoby.

„Debra?“ zeptal se celkem zbytečně, když se hned, jak vešli na ošetřovnu, k nim přiřítila od pohledu protivná žena středních let a začala po Fenrirovi křičet, jako by mu bylo deset a právě udělal pořádný průšvih.

„Jo, Debra,“ pokrčila Hermiona rameny. „Tady,“ ukázala na jednu z nemocných a mírně protestující ženě vytáhla ruku zpod deky. „Co si o tom myslíte?“

„Ty pupínky?“ zeptal se pro jistotu. Tenhle druh vyrážky neviděl už hodně dlouho a byl za to z duše rád.

„Jo.“

„Jako co to tamta léčí?“ kývl hlavou směrem k Debře.

„Neštovice.“

„Omluvte mě,“ uložil pupínky obsypanou ruku zpět pod deku.

„Nechápu, proč jsi sem přitáhl toho Smrtijeda, epidemii neštovic ještě zvládnu!“ syčela právě na Fenrira.

„Jestli to hodláš léčit jako neštovice,“ vmísil se jim Severus do konverzace a ani se jí neobtěžoval vykat, „tak bych si na tvém místě vzal lopatu a šel hledat hroby. Kdybys nevěděla kolik, tak počet obyvatel tábora děleno třemi by

mohlo stačit.“

„Co si to dovolujete?! Já s váma rozhodně husy nepásla!“

„Ticho!“ zařval na ni Fenrir. Zabralo to a ona šokovaně zmlkla.

„To nejsou neštovice, že ne?“ spíš zkonstatoval, než se zeptal Severusovým směrem.

„Ne. Ta žena má jednoznačně dračí osypky.“

„Takže karanténa ošetřovny,“ povzdechl si Fenrir.

„Na tu je pozdě. Člověk je nakažlivý už dva dny po nakažení, ale první projevy, teplota a svědění kůže se objeví po pěti až deseti dnech, vyrážka po deseti až patnácti. Polovina tábora je už nejspíš nakažená, jen o tom ještě neví, nebo se jen necítí ve své kůži.“

„Takže, co máme podle tebe dělat?“

„Zaprvé, vyhodit ošetřovatelku,“ změřil si náhle pobledlou Debru nepřátelským pohledem. „Pak fofrem rozšířit ošetřovnu. Počítej s tím, že každý, kdo osypky ještě neměl, během následujícího měsíce až měsíce a půl onemocní. A

kdo neměl ani neštovice, bude mít těžší průběh, hlavně děti. Máte kontakty na nějaké léčitele? Ona to nemá šanci zvládnout sama, ani kdyby vydržela měsíc nespat.“

„Ne. Máme jen Debru a Miru,“ zakroutil Fenrir hlavou. Léčitelé se do práce s vlkodlaky zrovna nehrnuli.

„Nechte si ty škemrající štěněčí oči od cesty!“ štěkl přes Fenrirovo rameno na Grangerovou. Copak si ta žába myslela, že je nechá ve štychu? To ho vůbec neznala? „A co tu vůbec ještě děláte?! Švihejte shánět suroviny na potřebné lektvary. Myslíte, že se uvaří samy?“

„Už běžím,“ zavýskla, otočila se na patě a vyběhla z ošetřovny. Ani ve snu by ji nenapadlo, že se nechá přesvědčit tak snadno.

„Zůstaneš tady?“ zeptal se ho trochu přitrouble Fenrir.


37

„Nevypadá to, že byste měli po ruce tolik léčitelů, abyste nevěděli, kterému poslat patrona dřív,“ rýpl si.

„Ne, jen že Hermiona říkala, že se s vlkodlaky moc nemusíš,“ pokrčil rameny.

„To nemusím,“ potvrdil Hermionina slova „A vy dvě tu nestůjte a obejděte tábor. Chci vědět o každém s bolestí

hlavy, teplotou nebo svěděním kůže,“ zaúkoloval hned Debru s Mirou.

„Já tu nejsem žádný váš poskok,“ sykla na něj Debra.

„Tak nám oběma prokažte laskavost a nebuďte tu vůbec!“ sykl na ni a bez hnutí sledoval, jak za sebou nasupeně třískla dveřmi. „Vy se mnou máte nějaký zásadní problém?“ zadíval se vyzývavě na Miru.

„Ne, pane,“ potlačila nutkání sklapnout podpatky.

„Tak tu nestůjte jak solný sloup. Všechny nemocné děti chci mít tady, ideálně i dospělé, ale když nebudou chtít,

nehádejte se, jen si pamatujte, kde leží,“ vyzval ji a sledoval, jak vyběhla z ošetřovny, až se jí za patama prášilo.

„Nebuď na ni zlej,“ doporučil mu přátelsky Fenrir.

„Nebo tu zůstanu sám?“

„Nebo tě praštím,“ informoval ho Fenrir. „Mira je hodná holka a nezaslouží si, abys na ni jen tak z plezíru vřískal.“

„Já nevřískám!“

„Po Debře si vřískej jak chceš,“ ignoroval ho, „ale na sestřenku mi nenasazuj. Ne bez pořádného důvodu. Jasné?“

„Jako křišťál,“ zavrčel Snape. Protekce je prostě všude.

„Fajn. S čím můžu pomoct já?“

„Můžeš sehnat pár dobrovolníků, co už osypky měli. Za pár dní nebudeme vědět, kam dřív skočit.“

„Jasně. Udělám kolečko po táboře a zjistím, kolik nemocných můžeme čekat.“

„Dřív nebo později tu skončí každý, kdo osypky ještě neměl. Spočítat ty, co je měli, bude nesrovnatelně snazší,“ poznamenal chmurně Severus. Neměl příliš vysoké mínění o vlkových intelektuálních schopnostech, ačkoli fakt, že s

ním Tonksová trávila tolik času, vylučoval, aby byl úplný idiot. Tonksová byla nemehlo k pohledání, ale nebyla hloupá. S hlupákem by se nezahazovala, i kdyby byl v posteli sebelepší.

„Mě si můžeš přidat k těm, co už jsou imunní,“ vstoupil jim do rozhovoru Ginter. „Potkal jsem Hermionu,“ dodal na vysvětlenou. On sám dračí osypky prodělal před lety společně se svým synem.

Severus neochotně natočil oči vzhůru, aby navázal oční kontakt. Už Gintera sice párkrát viděl, ale nikdy nestál ani ne dva metry od něj, tak si tak úplně neuvědomil jeho výšku. Bylo nezvyklé najednou nemít výškovou převahu.

„Debra?“ zeptal se nejistě Ginter.

„Urazil ji,“ kývl Severusovým směrem Fenrir.

„Výborně,“ zamnul si ruce Ginter. Pokud to Severus neodflákl, bude uražená alespoň čtrnáct dní, které stráví demonstrativně zabarikádovaná u sebe a on bude mít svatý pokoj. Ta epidemie hned vypadala o poznání veseleji.

„Vyhýbá se jí, protože po něm jede a ne nebere jako odpověď,“ vysvětlil Fenrir nezasvěcenému Severusovi situaci a ušklíbl se, když si všiml, jak se Severus nevědomky otřásl.

„Jsem kdykoli k službám. Urážky mi jdou opravdu skvěle,“ poznamenal suše Severus a s povzdechem se rozhlédl kolem sebe po ošetřovně. Oproti Mungovi to bylo opravdu provizorium, ale zase to nebyla tak úplně katastrofa. Dokud nebudou muset někoho operovat, tak to bude stačit.

„Budu potřebovat ještě jeden přemisťovací přívěšek pro naši ošetřovatelku,“ informoval je tónem nepřipouštějícím diskuzi.

„Zařídím,“ přislíbil Ginter poté, co Fenrir skoro neznatelně přikývl.

„Fajn. Tak se do toho dáme.“


38

Kapitola 11. - Jak velkou máš vanu?

„Hermiona už toho má dost?“ zeptal se ho Ginter, když si při tom roznášení lektvarů a jídel uvědomil, že ji dnes a nejspíš ani včera v táboře vůbec neviděl.

„Chytla to taky,“ informoval ho Snape, zatímco marně luštil v kartě jednoho z nemocných, kdy naposledy dostal lektvar na snížení horečky. „To je trojka nebo osmička?“ vzdal to a strčil Ginterovi kartu před obličej. Sice dřel jako kůň, to mu nemohl upřít, ale škrábal jako prase.

„Čtyřka.“

„Nechte si ji patentovat! První kulatá čtyřka v historii,“ doporučil mu, když odměřoval potřebnou dávku lektvaru, zatímco Ginter zvedl pacienta do sedu. Už jim tu leželo šestatřicet případů a dalších sedmadvacet s lehkým

průběhem polehávalo ve svých srubech.

„Je v nemocnici?“

„Kdo?“ zeptal se zmateně.

„Hermiona.“

„Doma. Kvůli osypkám má Mungo už přes týden stop stav a bere jen akutní případy.“

„Je s ní někdo?“

„Ne.“

„Kde bydlí?“

„Doma,“ usadil ho Severus. Nevěděl, jestli by Grangerové bylo po chuti, aby věděl, kde bydlí, přeci jen to byl vlkodlak a od těch bylo dobré držet se dál. Teda pokud zrovna nevypadali, že mají smrt na jazyku.

„Tak mě tam večer vezmeš,“ měl jejich debatu za uzavřenou Ginter.

***

„Číslo dvacet sedm. Jméno na zvonku je Williamsová,“ instruoval ho Severus, když se objevili v úzké slepé uličce plné velkoobjemových popelnic.

„Williamsová?“ podivil se.

„Když jsi v dnešní době mudlovský šmejd a blízký přítel Harryho Pottera navrch, není příliš bezpečné se moc ukazovat.“

„Jasný,“ zamrmlal zahanbeně Ginter. Tohle mu kapánek nedošlo. Vykročil do osvětlené ulice a vydal se hledat číslo

dvacet sedm.

„Ehm,“ ozvalo se za ním a bledý prst mu ukázal přesně opačným směrem, než kterým se vydal. Pak jeho majitel s tichým PLOP zmizel.

Musel zazvonit pětkrát, než se v mluvítku ozval chraplavý hlas, který by na Hermionin vůbec netipoval. Začínal si myslet, že si z něj Smrťouš vystřelil.

„Williamsová.“

„Ginter, pusť mě dál Hermiono,“ přešel rovnou k věci.

„Jak jsi mě našel?“

„Snape. Otevři.“

„Poslední patro vlevo od schodiště,“ instruovala ho ještě, než konečně bzučákem otevřela dveře.

Poslední, čtvrté patro v domě bez výtahu kupodivu našel snadno. Ani nemusela stát mezi dveřmi a čekat na něj. Teda jestli to byla ona.

„Ty teda vypadáš,“ přejel ji hodnotícím pohledem.

„Díky za kompliment,“ ušklíbla se. „Co tu děláš?“


39

„Hraju si na sestřičku,“ vycenil na ni zuby v přehnaném úsměvu. „Můžu dál?“

„Ale jo,“ mávla nad ním rukou. „Jen mi neříkej, že tu mám binec. Posledních pár dní nechávám věci tam, kde mi vypadnou z rukou.“

„No jestli je ti stejně mizerně, jako jsi zelená, tak to se ti vůbec nedivím,“ vzal ji za bradu a když neucukla, přejel palcem po jedné obzvlášť pěkně vyrýsované šupině na její tváři. „Tys jako malá neměla ani pitomý neštovice, že tě o tak vzalo co?“

„Ne. Neměla,“ přiznala. Jestli vypadala alespoň z půlky tak příšerně, jak příšerně se cítila, nemohla mu ten jeho komentář vyčítat.

„Jdi do postele,“ nařídil a udělal krok směrem do bytu, takže jí nezbylo nic jiného, než před ním couvnout. Vypadat

jak lidský tank mělo své výhody.

„Proč jsi tady?“

„Ujistit se, že budeš v pořádku. Jdi si lehnout,“ tlačil ji před sebou dál do bytu až do kuchyně. „Potřebuješ pořádně spát.“

„Hlavně je za pár dní úplněk, co?“

„Snape slíbil, že se o to postará,“ vyvrátil její podezření, že se jen přišel ujistit, že bude dostatečně fit, aby zvládla

uvařit ty litry a litry lektvaru, které každý úplněk potřebovali.

„Nakazíš se,“ hlesla zoufale doufajíc, že je to dost pádný argument, aby odešel. Necítila se na to mít tu společnost. Vlastně to jediné, na co se cítila, bylo zalézt do postele a několik dní z ní nevylézt. Už teď z ní byla venku moc dlouho, soudě podle toho, že jí opět začalo tepat v hlavě a podlaha jejího bytu se chovala, jako by byla na houpačce.

„Už jsem dračí osypky měl. Hybaj do postele a spát,“ ukázal směrem, kterým tipoval ložnici. Vzdala to a zamířila do postele.

„Zpět, nespat, nejdřív mi řekni, kde tu je nejbližší obchod, protože s tím, co máš v lednici, bych tu do rána taky mohl pojít hlady,“ zhodnotil obsah její lednice.

„Jídla je tam dost,“ ohradila se.

„No, pokud máš na mysli tu sýrovou pomazánku, co si založila vlastní penicilinovou zahrádku, tak o té si troufám zodpovědně prohlásit, že ta už k jídlu nebude. Na chlebu by sis nejspíš vylomila zuby a to kulaté zelené cosi,“ šťouchl prstem do ledového salátu, jako by čekal, že ho kousne, „moc výživně nevypadá. A teda nevím, jak dlouho

vydržíš na kečupu, jíšce a kostce droždí.“

„Fajn, před domem doprava a druhá ulice vpravo,“ vzdala to. „Klíče visí vedle dveří a peníze mám…“

„Mám peníze. Spát!“ zavelel rozhodně. Necítila se na to, se s ním hádat, jen si v duchu udělala poznámku, aby mu pak nějaké peníze podstrčila zpět, a zavřela za sebou dveře od ložnice.

Zjevně byla unavenější, než si myslela, došlo jí, když se o chvíli později probudila a letmým pohledem na budík zjistila, že spala přes čtyři hodiny. Dalším jejím překvapením bylo zakručení, které se jí ozvalo z břicha a které

nejspíš probudilo polovinu bloku. Asi by měla být vážně vděčná, že se tu Ginter objevil, jinak by musela chroupat polotvrdý chleba, nebo se obléct, hodit na sebe asi tucet kosmetických kouzel, aby schovala šupiny na viditelných částech těla a vyrazit na nákup, což se jí vůbec, ale vůbec nechtělo. Zarazilo ji, že byt byl naprosto tichý, ačkoli Ginter vypadal, že se tu hodlá chvíli zdržet, i když na druhou stranu se mu nemohla divit, že tu nezůstal koukat, jak spí jako zabitá.

Vymotala se z peřin a vyrazila do koupelny. V kuchyni ji praštila do nosu vůně vývaru a do uší tiché pochrupování,

které se kupodivu nelinulo z gauče, ale z podlahy před ním. Ginter si vzal polštářky z gauče a ustlal si v uličce před ním. Ve výsledku to asi bylo pohodlnější, než ustlat si na gauči, když uvážila, že gauč měřil metr pětapadesát Ginter dost přes dva metry. Došla si na záchod a pak se jala zkoumat, co jí přibylo v ledničce a na sporáku. Bude mu muset podstrčit hodně peněz, pomyslela si, když procházela obsah lednice. Z tohohle by vyžila snad celý měsíc. Zavřela lednici a zapálila oheň pod vývarem. Zrovna si vyndávala z kredence talíř, když zaslechla, vrzání staré parketové podlahy, jak se zvedal na nohy.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit,“ omluvila se. S tím, co tu toho stihnul udělat a dokonce po sobě i umýt nádobí, nemohl spát dlouho.


40

„Stejně mám hlad,“ zamrmlal. „Ohlídám to, jestli si chceš jít lehnout,“ nabídl se.

„Plánuješ zůstat přes noc?“ zeptala se, i když to byla dost hloupá otázka. Bylo čtvrt na dvanáct v noci.

„Jestli s tím nemáš žádný zásadní problém, tak jo.“

„Fajn, ohlídej to,“ mávla rukou směrem ke sporáku a zmizela v ložnici. Slyšel jen štrachání, a když se zvalo i bolestné vyjeknutí a tiché nadávání, málem se šel podívat, co tam vyvádí. Za chvíli se však vrátila schovaná pod polštářem a dekou. Odložila si to na prázdný jídelní stůl a zaměřila se na gauč. Chvíli uvažovala nad tím, že ho roztáhne, ale získala by jen dvojpostel sto padesát na sto osmdesát, což bylo pořád málo. Nechala gauč gaučem a jala se experimentovat na postarším křesle, které si sem přinesla ještě ze svého dětského pokoje , a ačkoli by si mohla jít hned teď koupit deset jiných a lepších, nějak se ho nedokázala vzdát.

No, nedopadlo to sice přesně podle jejích představ, ale bylo to měkké, vypadalo to dostatečně masivně, aby se to pod ním nerozsypalo, jednu část to mělo mírně zvýšenou, aby toho měl pod hlavou víc, než ten starý zplihlý polštář, který vyhrabala na dně skříně a mělo to zhruba metr na dva a půl metru. Byla si jistá, že McGonagallová by nad tím spráskla ruce a jediným mávnutím hůlky z toho udělala postel s nebesy, ale bylo to její maximum, které byla z toho starého křesla schopná dostat. Mávnutím hůlkou postel povlékla a odlevitovala na ní polštář a deku. Schovala hůlku zpět do rukávu, ale po krátkém zaváhání ji zase vytáhla a počastovala deku jedním středně silným zvětšovacím

kouzlem.

„Nemusela ses namáhat. Jsem zvyklý spát na zemi, ale díky. Deka mi přijde vhod. Na to, jak jsi u mě klapala zuby, tu máš celkem kosu,“ zhodnotil její snahu, zatímco jí projížděl šuplíky, aby našel naběračku.

„Stačí si zapnout topení,“ ukázala na bílý ovládací panel na zdi. „Tady, v ložnici, na chodbě i v koupelně se topení ovládá zvlášť.“

„Tímhle?“ změřil si panel podezřívavým pohledem.

„Jo,“ vzala ho za ruku, nebo přesněji za prst, položila mu ho na něco, co vypadalo jako číselník starého telefonu, ale bez čísel a ukázala mu, jak s ním pootočit. Displej vedle ožil a z mrazivých šestnácti poskočil na příjemných dvacet dva stupňů. „Stačí?“

„Jo. To je všechno?“

„Jo. Na chodbě temperuju jen na šestnáct a v koupelně taky. Zatopím si tam vždycky, když přijdu z práce a než si udělám večeři a najím se, mám ji vyhřátou.“

„Když mluvíme o koupelně, jak velkou máš vanu?“

***

„Měla v ledničce kečup a kostku droždí.“

„Na mě nekoukej, jediný důvod, proč to v mé ledničce nevypadá stejně, je ten, že dvakrát týdně cestou do práce nakoupí a nákup i účet mi nechá v kuchyni,“ ohradil se Severus. Ani ve snu by ho nenapadlo kontrolovat Grangerový lednici. „Co ona?“

„Krom toho, že vypadá jak olysalý drak?“

„Jo, krom toho.“

„Má horečku, ale v mezích. Skoro nekašle, takže je na tom relativně dobře.“

„Snape!“ ozvalo se od ošetřovny. „Hanah.“

„Jestli ta si nevykašle plíce, tak to bude zázrak,“ zamrmlal, než vyrazil na ošetřovnu. Debra vyklidila pole hned, jak se tu objevil. Žádný Smrtijed jí prý do práce kafrat nebude, ale vzhledem k tomu, že všechny nemocné léčila na

neštovice, samozřejmě že bezúspěšně, tak to žádná škoda nebyla. Většinu případů rychle stabilizovali, ale do Hanah mohli lít lektvary proti kašli po litrech a nic. Každou chvíli kašlala tak, že bylo div, že si ještě nezničila plíce.

Nevšiml si, že ho Ginter následuje, dokud se neobjevil na druhé straně postele a nezvedl napůl se dusící Hanah do sedu.

„Šel bys ji vůbec zkontrolovat, kdybych tam nešel?“

„Šel,“ přisvědčil a seslal na Hanah několik diagnostických kouzel. Navzdory tomu, že byla skoro předávkovaná


41

lektvary, které měly její stav výrazně zlepšit, neviděl žádnou změnu oproti jejímu stavu přede dvěma dny. „Ale do lednice bych jí nelezl.“

„Potřebuješ ženskou, nutně,“ informoval ho Ginter.

„Ony ženský na čtyřiačtyřicetiletý zahořklý Smrtijedy zrovna frontu nestojí,“ sdělil mu Severus to, na co přišel léty a léty pozorování. O něj se ženské nikdy nepraly a už vůbec ne poté, co získal image Smrtijeda. Oni asi zlí hoši musí být zlí jen do určité míry, aby pro ně ženské měly slabost.

„Tak se holt budeš muset trochu víc snažit. A na tvým místě bych začal u oblečení.“

„Na mém oblečení,“ uložili společně Hannah zpět do postele, „není nic špatného.“

„Jen vypadáš jak Smrtijed. A klidně by se ti pod to vešel pivní pupek, třetí noha a vocas,“ zatahal za jeho volný

hábit. „Neschováváš tam někde svoje siamský dvojče?“ pokračoval a ignoroval jeho vrčení a vzteklé podupávání nohou.

„To má být póza jsem velký zlý učitel?“ zhodnotil jeho výhružný postoj se zkříženýma rukama na hrudi. „Na ty děti to fakt zabírá?“

„Grrrrrrrr,“ zavrčel Severus tlumeně. Copak ten čokl měl pud sebezáchovy, za který by se musela stydět i veš?

„Hned, jak tohle tady,“ neurčitě mávl rukou dokola, „skončí, vezmu tě někam na nákupy. Jo , a když se tak bavíme,“

ignoroval pohled „já tě zabiju“ číslo tři, „kdo se Hermioně dobýval do kalhotek tak vehementně, že z toho má noční můry?“

„Prosím?“

„Kdo ji chtěl znásilnit?“ zeptal se narovinu.

„Řekla ti to?“

„Více méně,“ pokrčil rameny. Nehodlal zacházet do podrobností.

„Takže neřekla,“ uzavřel to a obrátil se k němu zády. Tohle byla Grangerový věc, ne jeho.

„Kdo a jak daleko se dostal?“ dopadla mu na rameno Ginterova ruka, zjevně to nehodlal nechat jen tak být.

„Ona, Weasley a Potter si to nakráčeli Smrtijedům přímo do pasti. Za cenu odhalení mého krytí jsme je a čtyři další zajatce dostali ven. Pro Hermionu to bylo na poslední chvíli. Lestrangová si s ní trochu pohrála. Všiml sis jizev na její pravačce? Tak když se podíváš pozorně, zjistíš, že jí tam vyřezala slova mudlovská šmejdka. Pak jí půjčila Dolohovovi. Přišli jsme, když byla do půl těla prakticky nahá a dobýval se jí zrovna do kalhot. Naštěstí se jí nic

nestalo, ale…“

„Nic nestalo?“

„V porovnání s těmi, u kterých to dokončil? Ujišťuji tě, že nestalo. Sice to nejspíš nebylo dvakrát příjemné, vlastně to určitě bylo pěkně odporné, ale bylo to více méně jen nějaké ošahávání. Vybrala si tehdy štěstí na deset let dopředu."

„No to asi jo,“ podrbal se zamyšleně na bradě. Jeho naděje, že Hermionu dostane do postele, klesly na nulu, pokud

ne hluboko pod ní.

„Taky si dovolím poskytnout jednu nevyžádanou radu,“ rýpl si. „Postarej se, aby se s tebou cítila bezpečně, a nebude to problém.“

„Ehm, co?“

„Když bude vědět, že tě ne zastaví, nebude sex problém,“ napůl zavrčel. Nemohl uvěřit, že tu tomuhle drzému kolosu beze špetky pudu sebezáchovy radí, jak dostat Grangerovou do postele. Konec konců, pořád nevěřil ani tomu,

že tu už druhý týden poskakuje kolem tří tuctů nemocných vlkodlaků, aniž by mu někdo držel hůlku u spánku. Svět se musel zbláznit.


42

Kapitola 12. - Nezvaný host

„Už ti to pěkně slezlo,“ pochválil ji, když jí koukal přes rameno, jak chystá večeři. Šupiny už měla pryč a sem tam jí zůstal stroupek. Oba věděli, že už dávno nepotřebuje, aby ji chodil prakticky denně kontrolovat. Tedy, ne že by na

tom někdy byla tak zle, aby to opravdu potřebovala, ale sem tam zařízený nákup představoval milou pozornost .

„Ale pořád se cítím pod psa,“ mrkla na něj.

„Nemám v plánu sem přestat chodit jen proto, že už nevypadáš jak olysalý drak. Kdyby nic jiného, vaříš rozhodně líp než táborová jídelna,“ uklidnil ji.

„No to ti teda děkuju. Jeden by si myslel, že tu vyhledáváš mou milou společnost a ty sem zatím chodíš na dostaveníčka s mým sporákem,“ naoko se urazila.

„A že je to pěkný sporák,“ plácl jí po zadku, až vyjekla. I když se krotil, pořád měl sílu jak beranidlo.

„Doufám, že to bylo myšleno jako poklona mému sporáku a ne jako skrytá narážka na velikost mého pozadí,“ zahrozila mu vařečkou.

„Ten má velikost akorát,“ položil jí dlaň jedné ruky na zadek a přitáhl si ji k sobě, zatímco druhou ji vzal za zápěstí ruky, v níž držela vařečku, a přitáhl si ji blíž, aby mohl ochutnat. Nebránil by se, kdyby ta omáčka byla pikantnější, ale na druhou stranu, bude to jíst i ona a stěží bude sdílet jeho oblibu v jídlech, po kterých si nesmíte škytnout, jinak

zapálíte vše v okruhu deseti metrů.

„Ruce pryč,“ plácla ho přes ruku na svém zadku.

„Ne,“ zakroutil hlavou. Natáhl se kolem ní, vrátil vařečku do hrnce a vypnul pod ním oheň. Vzal ji kolem pasu a vysadil na kuchyňskou linku. Fenrir měl pravdu, když říkal, že ho kvůli ní budou v jednom kuse bolet záda. Kuchyňská linka trochu srovnala rozdíl mezi jeho dvěma metry deset a jejími sto pětasedmdesáti centimetry. Ale jen trochu, pomyslel si, než se k ní sklonil a políbil ji. Objala ho kolem krku a polibek mu vrátila. Líbilo se jí, že po

dlouhé době někomu stojí za to, aby jí věnoval čas. Ne jejím znalostem, když na to přišlo, dokázal s ní o nějakém vědeckém problému Snape diskutovat celé hodiny, ale jí. O to povzbudivější to bylo v situaci, kdy měla dva dny nemytou hlavu, obličej i všechny další viditelné části těla plné zbytků pomalu se odlupujících strupů a kruhy pod očima, na jaké by byla pyšná i kdejaká zombie.

„Ne,“ pokusila se ho odstrčit, když jí vytáhl triko z kalhot a pohladil ji po holé kůži zad.

„Klid. Dneska nic sexuálního. Úplněk je moc blízko,“ poukázal na fakt, že za čtyři dny bude zase běhat po čtyřech.

Nevzpírala se, ale už nebyla tak uvolněná, jako když se líbali a to ji jen hladil po zádech a ani se nepřiblížil k linii podprsenky. Měla krásně hebkou teplou kůži a pod jeho dotykem jí vyrašila až neuvěřitelně výrazná husí kůže. CRRRRRR, vyrušil je zvonek od dveří.

„Nech to být,“ poprosil ji, ale nebránil jí, když si upravila tričko a sklouzla ze stolu.

„To je Remus,“ oznámila mu po chvíli stísněně. „Jde nahoru. Nenechal si to vymluvit,“ pokrčila omluvně rameny. „Počkal bys v ložnici?“

„To je zbytečné. Ucítí mě hned, jak otevřeš dveře,“ upozornil ji na drobný nedostatek v jejím už tak průsvitném plánu. „Nezabiju ho. Ne dnes a ne ve tvém bytě. Víc ti slíbit nemůžu,“ pokrčil omluvně rameny zase on. Na druhou stranu byl alespoň upřímný. Kdyby tvrdil, že mu určitě neskočí po krku, asi by lhal, ne , skoro určitě by lhal. I když měl slabou naději, že by Hermiona možná časem mohla zaplnit ta prázdná místa v jeho životě, pořád to bolelo a mohl za to on.

„Ahoj Her…“ zarazil se uprostřed slova. Bylo jí jasné, proč.

„To je riziko přepadovek, Remusi. Půjdeš dál?“ ustoupila ze dveří. Bylo vidět, jak zaváhal. Utéct, neutéct? Nakonec v sobě našel kousek páteře a šel dál. Zkoumavě si ji prohlédl a jí bylo jasné, že nemohl přehlédnout od líbání nateklé rty a pomačkaný spodek trička jasně dokazující, že ho měla původně zasunuté do kalhot. Najednou byla opravdu, ale opravdu ráda, že mezi nimi k ničemu nedošlo. Už takhle se cítila pořádně trapně.

„Zdravím,“ ozvalo se ledově, když vešli do kuchyně. Ginter se s rukama překříženýma na hrudí ležérně opíral o kuchyňskou linku a měřil si Remuse nepřátelským pohledem. No alespoň po něm hned neskočil, což byl poměrně

dobrý začátek, na kterém by se možná dalo stavět.


43

„Ahoj, Gintere,“ pozdravil opatrně Remus. Tohle nebyla konverzace, ale opravdu husté minové pole a on nechtěl být ten, kdo udělá první krok špatným směrem.

„Potřeboval jsi něco?“ vstoupila jim do toho Hermiona. Pokroky se musí dělat pomalu.

„Minerva mě požádala, abych tě zkontroloval. Měla jisté obavy, zda je Severus kompetentní pečovatelka.“

„Celkem oprávněné,“ poznamenala Hermiona. „Ale Ginter se tu několikrát zastavil a obstaral mi nákup a tak, takže můžeš vyřídit Minervě, že jsem v pořádku a tak za týden se budu moci naplno vrátit ke své práci. Včetně hodin obrany ve vesnici.“

„Vyřídím,“ zamumlal a začal ustupovat směr dveře. Pak se v něm cosi zlomilo. „Uvědomuješ si, že by ti dokázal zlomit jednou ranou vaz?“ kývl směrem ke Ginterovi. Lidé si tváří v tvář neproměněným vlkodlakům obvykle

neuvědomovali, že nejsou úplně normálními lidmi. Byli silnější a rychlejší, než by člověk s ohledem na jejich tělesnou konstituci čekal, a Ginter, který vypadal jak obléhací věž, musel mít pořádnou páru sám o sobě. Nechtěl si ani představovat, jaké rány mohl rozdávat, když byl navíc i vlkodlak.

„Nevztáhl bych na ni ruku,“ zavrčel Ginter a udělal krok směrem do místnosti. „Jediný, do koho bych si s chutí praštil a ne jednou, jsi v téhle místnosti ty!“

„Má na víc, než jsi ty,“ vrátil mu to Remus a Merlin ví proč se výhružně postavil před Gintera.

„Přestaňte!“ stoupla si mezi ně a položila každému z nich ruku na prsa v zoufalé snaze udržet je od sebe.

„Do tohohle se nepleť!“ zavrčel na ni Ginter. Zabije to psisko. Zabije ho, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá.

„Jdi nám z cesty!“ přidal se Remus. Zjevně si konečně uvědomil, že je taky chlap. Jen si mohl na nalezení svých koulí vybrat vhodnější dobu.

„Dost, prosím,“ snažila se je od sebe odtlačit.

„Co na něm vidíš?! Co na nich doprdele vidíte?! Jsou to zvířata!“ křičel nepříčetně. Nejdřív Tonksová a teď podle všeho i Hermiona. Ginter z ní táhl tak, že by se nedivil, kdyby je vyrušil uprostřed předehry. Co na těch čoklech viděly?

„Ty jsi stejný jako my!“ sykl mu do tváře Ginter. „Kdo ti dal právo nás soudit? Jestli jsme zvířata, tak ty taky!“

„Ne! Já byl lepší než vy a vy jste mě vyhnali!“

„Vyhnal ses sám!“

„Ne. To ty a ostatní ze Sonesborou jste proti mně všechny poštvali. Úplně všechny!“

„Myslel sis, že ti odpustíme naše blízké?!“ zasmál se pohrdavě Ginter. „Myslel sis, že ti odpustím svého syna? Svou ženu? Sestru? Uhořeli kvůli tobě za živa!“ zařval na něj a nestát mezi nimi Hermiona, vrhl by se na něj a bil ho, dokud by z něj nevymlátil i tu poslední jiskřičku života.

„Ne!“ zařval Remus vztekle.

„Možná jsi neškrtl sirkou, ale umožnil jsi, aby jí škrtl někdo jiný. Jsi stejně vinný jako Smrtijedi, jako Voldemort!“

„Ty!“ sykl Lupin a vrhl se vpřed. Odstrčil přitom od sebe Hermionu. Vůbec se neovládal. Jeho ruka narazila do Hermiony silou beranidla a odhodila ji přes půl místnosti, kde narazila do stěny a bezvládně se po ní sesula na zem.

Ginter ucítil krev a to byla poslední kapka. Bezhlavě se vrhl na Remuse, který strnul na místě a šokovaně hleděl na bezvládnou Hermionu. Tohle nechtěl. Merline, tohle nechtěl. Remus se moc často nepral a bylo to zatraceně vidět. Ani si nestačil pořádně praštit, než ho pár dobře mířených úderů poslalo na podlahu, kde mu nezbylo nic jiného, než se schoulit do klubíčka a doufat, že se Ginter brzy uklidní.

Pohled na tu trosku vlkodlaka na podlaze Gintera dokonale zchladil. „Ještě jednou na ni vztáhneš ruku a zabiju tě!“ varoval ho, než se k němu obrátil zády a šel se věnovat Hermioně. Ležela tam, kam ji Remus odhodil. Ta rána do hlavy byla zjevně víc, než dokázala snést. Kůže nad okem jí praskla a poměrně silně krvácela. Rozhodl se risknout přemístění. Snad bude mít kliku a vyhne se pastem a zároveň jí tím ještě víc neublíží.

Vyšlo to! zajásal v duchu, když se objevili v táboře. Opravdu netušil, jak by na Ministerstvu vysvětlil, proč se vlkodlak bez licence přemisťoval v centru Londýna s bezvědomou a navíc krvácející dívkou v náručí.


44

„Miro!“ zařval, když se dostal k ošetřovně. K jeho překvapení ze skladu nevyběhla Mira, ale Snape.

„Co se jí stalo?“

„U ní v bytě se objevil Lupin, trochu jsme si vjeli do vlasů a ona se mu připletla do rány. Schytala druhou o zeď a

upadla do bezvědomí,“ shrnul to co možná nejstručněji a co nejvíc podle pravdy.

„Uvědomuji si, že mě ten dotaz může mrzet, ale Lupin je stále naživu?“ zeptal se, zatímco pohmatem zkoumal kosti Hermionina obličeje. Vypadalo to na zlomeninu nadočnicového oblouku. Zřídit takhle někdo jeho přítelkyni, asi by ho zabil, nebo alespoň přizabil.

„Myslím, že jo,“ rozhlédl se Ginter po ošetřovně. Ne že by Hermiona byla těžká, ale bezvládné tělo se moc dobře neneslo.

„Polož ji sem,“ ukázal na pracovní stůl. „Myslíš?“

„No, za neporušenost jeho žeber a čelisti bych ruku do ohně nedal,“ připustil, že ho zrovna nešetřil, „ale když jsem odcházel, ležel na zemi stočený do klubíčka a vzlykal.“

„Fajn. Ona to taky přežije,“ dokončil prohlídku. „Otřes mozku, zlomenina nadočnicového oblouku, prasklá čelní kost a slabé vnitřní i vnější krvácení. Kostirost, zacelovací lektvar a pár dní klidu na lůžku pod analgetiky to spraví,“ zhodnotil její stav. „Vyber jí nějakou postel,“ vyzval ho, když mávnutím hůlky změnil její oblečení na pohodlnou

volnou noční košili. Neriskoval donést ji do postele sám. Ne po tom, co Ginter tlumeně zavrčel pokaždé, když se jí dotkl. Uvědomoval si to ten chlap vůbec, jak moc ochranitelsky a majetnicky zároveň se vůči Hermioně chová? Ošetřovna už byla poloprázdná. Doléčovalo se tu jen několik nejtěžších případů. Zbytek poslal domů. Na to, aby si třikrát denně natřeli mastí strupy, aby jim po nich nezůstaly jizvy, jeho asistenci nepotřebovali. A pokud nebyli schopní řídit se jeho jednoduchými pokyny, pak si ty jizvy zasloužili.

„Co se stalo?“ vpadl na ošetřovnu Fenrir. Táborová šeptanda mu dala echo, že se Ginter vrátil se zjevně zraněnou

Hermionou.

„Remus přišel na neohlášenou návštěvu,“ odfrkl si Ginter. Čokl jeden mizernej. Jestli Hermiona nebude brzo v pořádku, najde si ho a jeho kůži přibije na dveře svého srubu.

„On nebo…“ nedokončil Fenrir otázku. Nechtěl se svého přítele dotknout, ale potřeboval to vědět.

„Pohádali jsme se a on vyletěl. Asi ji chtěl jen odstrčit, ale byl vzteky bez sebe…“ nemusel to dopovědět. Fenrir sám jednou zlomil Miře ruku. Pohádali se, když chtěl, aby udala svého bývalého přítele bystrozorům za týrání a ona

trvala na tom, že to nechá být. Chtěl s ní jen zatřást, aby se probrala. Zlomil jí paži a pochroumal rameno. Už na ni nikdy nesáhl, když nebyl naprosto klidný.

„Bude v pořádku,“ informoval ho Severus. „Mohl bys požádat Tonksovou, ať zajde do Hermionina bytu a poohlédne se tam po Remusovi? Jen pro případ, že by jeho zranění byla vážnější, než si Ginter myslí. A neboj, když se náhodou zmíníš i o Hermionině bezvědomí a otřesu mozku, poskytne mu sice první pomoc, ale dá mu takové kapky, že by se nejspíš nechal radši od Gintera dorazit.“


45

Kapitola 13. - Ale jen hulvát by to vytahoval!

„Neměla by se už probrat?“ obrátila se na něj nejistě Mira, když společně připravovali druhou dávku vlkodlačího lektvaru. Byly to už skoro tři dny, co ji Ginter přinesl. Na obličeji se jí vybarvila pořádná modřina, ale jinak se její

stav vůbec nezměnil.

„Z lékařského hlediska jí v tom nic nebrání,“ pokrčil Severus rameny, aniž vzhlédl od připravovaného lektvaru. „Krvácení do dutiny lebeční bylo příliš slabé na to, aby způsobilo nějaké následky.“

„Nemohl jste něco přehlédnout?“ zeptala se nejistě. Nechtěla se ho dotknout, přeci jen jim v poledních dnech a týdnech velmi pomohl a nic za to nechtěl. Nikdo mu nemohl upřít, že bez jeho pomoci by tu epidemii v žádném případě nezvládli tak hladce. Měli celkem třiasedmdesát nakažených a ani jedno úmrtí, to bylo naprosto fantastické

skóre.

„Zkontroloval jsem ji třikrát. Kost už krásně srostla, krvácení bylo naprosto minimální, kůže se zatáhla a nic nekrvácí. Tlak v lebce je zcela normální a byl takový, i když ji Ginter přinesl. Dovnitř hlavy krvácela doslova po kapkách a ta trocha krve se už skoro vstřebala. Až na tu modřinu a bezvědomí je z lékařského hlediska stejně v pořádku, jako vy nebo já.“

„Jestli se brzo neprobere, tak v pořádku nebude Ginter,“ poznamenala chmurně. Zítra v noci bude úplněk. Snape už

druhý den přebíhal mezi skladem a ošetřovnou a ona toho musela zastat mnohem víc, než když pomáhala Hermioně. Navíc se museli postarat i o zbývající nemocné a teď i o Hermionu. Zkrátka toho měli nad hlavu a Ginter, který šel z práce rovnou na ošetřovnu a z ošetřovny přímo do práce, jim to moc neulehčoval.

„On to přežije,“ mávl nad ním pomyslně rukou.

„Tím si nejsem tak úplně jistá.“

„No, jestli to brzy nezamícháte, tak úplněk bez úhony určitě nepřežije,“ upozornil ji.

„Och, promiňte,“ vyhrkla a dala se do míchání tak zuřivě, až jí trocha vařícího lektvaru vyšplouchla na ruku. Vyjekla, ale pokračovala v míchání.

„Běžte si to ošetřit a zkontrolujte Hermionu,“ vyzval ji rezignovaně. Byl moc unavený na to, sjet ji za tu neopatrnost. Longbottom sice tavil jeden kotlík za druhým, ale ani on nebyl tak neopatrný, aby sám sebe opařil.

„Pořád beze změny?“ zeptal se čistě ze zdvořilosti poté, co se asi za dvacet minut vrátila zachmuřená a s ovázanou rukou.

„Ano. Hermiona leží v bezvědomí na posteli, Ginter sedí vedle postele. Natřít ho na bílo, byla by z něj pěkná socha,“ povzdechla si. Dělal jí větší starosti než Hermiona. On si to možná ještě tak úplně neuvědomil, ale co se Hermiony týkalo, byl v tom až po uši a byl vlkodlak, takže to z jeho strany nebylo jen nějaké takové poblouznění, ale bylo to sakra vážné. Pokud by na tom Hermiona byla podobně, nejspíš by spolu strávili zbytek života. Málokdo uměl být tak bezkonfliktní, jako vlkodlaci, když jim o něco skutečně šlo. Hermiona byla navíc podstatně mladší než on. Časem by nejspíš chtěla děti a jeden nebo dva žvatlající potomci by mohli být přesně tím, co by Gintera naplno vrátilo do

života.

„Pokud se do osmačtyřiceti hodin neprobere, zavolám Poppy a začneme přemýšlet, co s tím, i když si trvám na tom, že jsem nic nepřehlédl,“ věnoval jí mírně dotčený pohled, když rezignoval. Mira se naopak vítězoslavně ušklíbla.

***

Tupá bolest hlavy byla něco, s čím se člověk obvykle probouzí ráno po pitce. Ale pokud se s ní probudí, když si byl stoprocentně jistý, že žádná pitka nebyla, tak je něco špatně.

Hlava ji brněla, v žaludku kručelo a celkově se cítila, jako by se přes ni přehnalo stádo slonů. Ačkoli bylo šero, už jen ta trocha světla způsobila, že se jí bolest hlavy podstatně zhoršila. Navíc si strop, do kterého mdle mžourala, nemohla nikam zařadit. Zmateně se rozhlédla kolem a zaskučela, když se tím bolest hlavy několikanásobně zhoršila. No, alespoň už věděla, že je na ošetřovně ve Vlkově, jak si bezejmennou lesní vesnici vlkodlaků sama pro sebe pokřtila. Zaujalo ji tiché, ale o to pravidelnější chrápání ozývající se odněkud zpod ní. Nepamatovala si, že by tu měli palandy. Naklonila se z postele. Ginter, s bundou srolovanou pod hlavou místo polštáře , ležel natažený v uličce mezi

nemocničními lůžky a spal.

Naklonila se přes kraj postele a šťouchla ho prstem do břicha. V polospánku se po ní ohnal, jak po obtěžující mouše.


46

Trhla sebou a ten malý pohyb stačil, aby se skoro překotila. Naštěstí to šťouchnutí stačilo, aby se Ginter probudil.

„Co vyvádíš?“ vystřelil do sedu a zachytil ji dřív, než stihla spadnout z postele úplně. Ten prudký pohyb jí neudělal moc dobře. V hlavě jí tepalo, jak kdyby ji zevnitř někdo mlátil kladivem do lebky. Co se jí k čertu stalo?

„To je nějaký nový zvyk, spát u mě na podlaze?“ pokusila se o úsměv, když se s jeho pomocí usazovala v posteli. Byla ráda, že tu je a že ji drží, protože silně pochybovala o tom, že by bez opory jeho těla dokázala sama sedět. Celý svět okolo se s ní točil a ona si připadala jako opilá. Nevsadila by ani svrček na to, kde bylo vlevo a kde vpravo.

„Jen dokud mě nenecháš spát u sebe v posteli,“ jemně ji políbil do vlasů. „Jak ti je?“ sedl si k ní na postel, protože nevypadala, že by se ho chtěla v dohledné době pustit.

„Jak kdyby mi někdo skákal po hlavě,“ přiznala upřímně. „Co se vlastně stalo?“

„Remusovi ruply nervy. Chtěl se na mě vrhnout a k tomu tě potřeboval odstrčit z cesty. Zapomněl se přitom krotit. Rozrazila sis hlavu o stěnu a pořídila si otřes mozku,“ shrnul jí to podstatné.

„Je…“

„Nezabil jsem ho, ačkoli jsem po tom skutečně toužil, zvlášť když celý byt smrděl tvojí krví,“ přiznal bez obalu. Pevně doufal, že toho mizeru pěkně dlouho nepotká.

„To je dobře,“ opřela si o něj hlavu. Soudě podle rozostřeného vidění by si měla zase lehnout, ale nechtěla ho pustit.

„Mám Rema ráda a určitě bych se nedokázala chovat, jako že je všechno v pořádku, kdybys mu ublížil.“

„Zmlátil jsem ho,“ dodal pro případ, že by si snad myslela, že se ho ani nedotkl. I zmlácení spadalo pod „ublížit“. Doufal, že mu tu menší nakládačku odpustí.

„Pokud po tom neskončil na vozíčku nebo v rakvi, pak s tím nemám problém. Říkal si o to.“

„Páni, ty jsi ale krvelačná,“ ušklíbl se pobaveně.

„Praštil mě v mém vlastním bytě.“

„Měl jsem o tebe hrozný strach,“ přiznal.

„Byl to jen otřes mozku a chvilka bezvědomí,“ chlácholila ho.

„Chvilka?“ pozvedl obočí. „Byla jsi v bezvědomí skoro pět dní! Málem jsem toho hajzlíka šel dorazit.“

„Gintere!“ napomenula ho.

„Jak se na tebe jen křivě podívá, urvu mu hlavu a nacpu mu ji, kam slunce nesvítí,“ prohlásil rozhodně, ignoruje její pohoršení. To jí vůbec nevadilo, že ji mohl klidně zabít? Stačilo, aby to místo do zdi vzala hlavou na hranu nějakého

nábytku a jaká by byla.

„Ale napřed ho varuj, ano?“

„Radši ne. Mohl bych mu totiž ještě přidat, že jsem kvůli němu pět dní trnul strachy!“

„Ty ses o mě vážně tak bál?“

„A co sis myslela? Že tu spím na podlaze, protože roupama nevím, co dělat? Byl jsem strachy bez sebe, že Snape něco přehlídl a ty se už nevzbudíš. Nemohl bych to zažít znovu. Už ne,“ objal ji tak pevně, že měla na okamžik

strach, že ji opravdu umačká. „Vážně jsi v pořádku?“

„Jo, ale dlouho nebudu, jestli mě nepustíš. Nemůžu dýchat,“ upozornila ho.

„Promiň, promiň, promiň,“ omlouval se překotně a zjemnil svůj stisk. „Tohle už nikdy nedělej, rozumíš? Už nikdy se nepleť mezi dva naštvané vlkodlaky! Není to zrovna zdraví prospěšné.“

„Nebudu,“ slíbila tiše. V rámci možností pohodlně se mu uvelebila v náručí a zavřela oči. Doufala, že když nevidí ošetřovnu houpat se zleva doprava, uklidní jí to žaludek. Otřes mozku byl pěkný humus.

„Lehni si,“ vzal ji do náruče a uložil, aniž by čekal na nějaké dovolení.

„Zůstaneš tady?“ odsunula se výmluvně úplně na krajíček postele.

„Než usneš,“ slíbil a sundal si boty, než se složil vedle ní na postel. Objal ji jednou rukou kolem pasu a přitáhl si ji k


47

sobě. Moc místa tu pro ni nezbylo a to poslední, co by teď potřebovala, bylo spadnout z postele.

Severus celou scénu zpovzdálí pozoroval. Byl rád, že se konečně probrala, už proto, že shánět si novou obchodní partnerku, nebo partnera by v současné době bylo značně obtížné, navíc si na ni už celkem zvykl a krom toho, ten

přidrzlý kolos třeba konečně vypadne z ošetřovny a nebude mu pořád pomyslně za zadkem.

„Myslíte, že ti dva mají nějakou budoucnost?“ ozvalo se za ním tiše, ačkoli tiché dvojhlasné pochrupování ozývající se z postele dávalo tušit, že ti dva mají jiné starosti, než je poslouchat.

„Proč on vlastně nikoho nemá? Krom toho, že vypadá, jak vypadá, to podle všeho není špatný chlap,“ zeptal se potichu jen tak ze zvědavosti. Ginter byl podle všeho hodný chlap a když bylo třeba, i pořádný dříč a zjevně do toho s Hermionou spadl až po uši. Mohl mít sebevětší výčitky, že se s Remusem poštěkali s ní uprostřed, ale kvůli nim by

skoro týden nestrávil na podlaze ošetřovny.

„Sonesborou,“ odpověděla tak tiše, že ji skoro neslyšel.

„Přítelkyně?“

„Sestra, manželka, syn.“

„Pak nechápu, jak to, že Lupin pořád ještě dýchá,“ poznamenal. Na Ginterově místě by ho nejspíš zaživa stáhl z kůže.

„Protože je to zpátky nevrátí, ačkoli Helen,“ připomněla mu jeho nejméně spolupracující pacientku, kterou musel Fenrir se Severusem držet, aby jí Mira vůbec mohla do krku nalít potřebné lektvary, jak moc nechtěla mít s nikým z Řádu nic společného, „by to bezesporu pro jistotu napřed zkusila, než by se s tím faktem smířila.“

„Člověk neví, že mu to neuleví, dokud to nezkusí,“ pokrčil rameny. Svého času toužebně očekával den, kdy si jeho věčně namol ožralý násilnický otec konečně někde v opilosti srazí vaz, a když ten den konečně přišel, necítil vůbec žádnou změnu. Možná, kdyby ten den přišel v době, kdy by měl ještě šanci zažít alespoň kus normálního dětství,

bylo by to lepší, ale v čerstvých sedmnácti, kdy už neexistovala síla, která by ho přinutila trávit čas s ním v jednom domě, a kdy už ho okolnosti, jménem James, Sirius, Peter a Remus donutily dávno dospět a zjistit, že život nikdy není fér, bylo pozdě.

„Myslíte, že jim to může vydržet?“ kývla hlavou směrem ke spící dvojici a vrátila se tak k původní otázce.

„No, pokud bude trpělivý a pokud si Grangerová potrpí na véééélký věci……“ pokrčil rameny. Viděl už divnější věci.

„Sprosťáku!“ zasyčela na něj Mira pobouřeně.

„No co? Nesoulad velikostí jistých tělesných partií by neviděl snad jen slepý,“ ohradil se.

„Ale jen hulvát by to vytahoval!“ sykla na něj náhle rudá Mira.

„To pobouření by vypadalo líp, kdybyste se přitom nečervenala jako pohoršená stará panna,“ upozornil ji.

Nadechla se, aby mu něco řekla pěkně od plic, ale pak raději sklapla, otočila se na patě a vyklidila pole. Ne nadarmo se říká, že moudřejší ustoupí, a to si myslela, že zrovna tenhle chlap by už mohl mít pubertu zdárně za sebou a

senilitu ještě daleko před sebou.


48

Kapitola 14. - Mezi námi chlapy

„Děláš zítra odpoledne něco neodkladného?“ zeptal se ho Ginter po další hodině obnoveného rychlokurzu obrany proti černé magii

„Asi nic, co by nemohlo den dva počkat,“ připustil opatrně. „Proč?“

„Tak se sejdem ve dvě u Děravého kotle a snaž se vypadat jako mudla, jo?“

„Prosím?“

„Jdem nakupovat. Nemyslel sis doufám, že jsem na to zapomněl?“

„Pevně jsem v to doufal,“ zavrčel. Tu třetí nohu ani siamské dvojče mu hned tak nezapomene.

„Fajn. Tak zítra ve dvě,“ zakončil jejich rozhovor Ginter a šel se věnovat Hermioně, která postávala nejistě opodál a

čekala, co se z toho vyklube. Díky té epidemii, její nemoci a pak zranění se ani jeden z nich nemohl pořádně věnovat jejich firmě na výrobu lektvarů. Drtivá většina klientů jim neměla ke komu utéct, což bylo na jednu stranu dobře, ale na druhou to znamenalo, že za ten měsíc, kdy objednávky uspokojovali čistě ze zásob, se jim prakticky úplně vyprázdnil sklad, ale objednávky chodit nepřestaly. Museli je uspokojit a zároveň se zase těmi nejžádanějšími lektvary zásobit pro případ dalšího výrobního výpadku. Zkrátka a dobře nevěděli, kde jim hlava stojí a Snape z toho byl, mírně řečeno, nervózní, v důsledku čehož byl popudlivý jak ženská v přechodu.

„Co to bylo?“ zeptala se zvědavě. Chyběl jí kontext, aby jejich malý rozhovor pochopila.

„Nic, jen plním sliby. Jdem ještě trénovat?“ objal ji rukou kolem ramen.

„Samozřejmě. Musím napravit, jak jsem tě v poslední době zanedbávala,“ šťouchla ho loktem do boku, nebo spíš do kyčle.

„Slyšela jsem dobře?“ zeptala se Tonksová vedle stojícího Fenrira. Snape a nakupovat s Ginterem? To jednoznačně musela být sluchová halucinace.

„Jo. Ginter měl jisté výhrady k tomu, že tvůj kámoš vypadá, jak když jde ze Smrtijedskýho srazu.“

„No. Tak já mu budu držet palce, aby mu Snape přišel a aby ty nákupy přežil. Nedovedu si Snapea představit, jak kupuje cokoli jiného než přísady do lektvarů a knihy.“

„No to já taky ne. Ale když si Ginter něco usmyslí, tak bys spíš zastavila tank, než jeho,“ pokrčil Fenrir rameny. Bylo by lepší, kdyby Ginter v tomhle konkrétním případě neuspěl. Už takhle se Miře nebezpečně zapalovala lejtka, i když si to ona sama ještě nejspíš neuvědomovala a upřímně, dovedl si pro ni představit lepší partii, než bývalého

Smrtijeda, na jehož hlavu byla vypsaná odměna.

„Zítra bych to vážně, ale vážně chtěla vidět,“ postěžovala si lítostivě. Snape by se nejspíš radši nechal chytit Smrtijedy, než by jí dovolil jít s nimi.

„Já se obávám, že je tu jiná věc, které bys měla věnovat pozornost,“ objal ji Fenrir kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Mávala s ním, jako už dlouho žádná.

„Myslíš ty taky na něco jiného?“ plácla ho do hrudi.

„Jo, na tebe u sebe v posteli,“ ušklíbl se.

„Oni ještě s Mirou na něčem pracují?“ kývla hlavou směrem zpět ke Snapeovi. Právě se o něčem docela živě bavil s Mirou, která se dnes poprvé připojila k jejich hodině.

„O ničem nevím,“ pokrčil rameny. „Pak si s ní promluvím. Můžeme se už jít věnovat zábavnějším věcem?“

„Nadrženče,“ vyplázla na něj jazyk, ale poslušně zamířila do jeho srubu. Když se naposledy naoko zdráhala moc dlouho, tak si ji normálně přehodil přes rameno a odnesl ji k sobě přes polovinu tábora. Ještě nikdy v životě se tak

nestyděla. Každému, kdo je viděl, muselo být naprosto jasné, co se chystají dělat.

***

„To nemyslíš vážně?!“ zastavil se a zíral na vývěsní štít obchodu, do kterého Ginter mířil. Růžový nápis „Oblečení pro volný čas“ na žlutém podkladu byl sám o sobě natolik děsivý, že musel zaplašit všechny potenciální zákazníky na hony daleko.


49

„Ale myslím,“ popadl ho Ginter za paži pro případ, že by mu chtěl vzít nohy na ramena. Když už Severus přes Hermioniny negativní předpovědi přišel, neměl v plánu nechat ho pláchnout.

„Ahoj Gé,“ usmála se na něj přívětivě postarší žena za pultem. „Zase sis prořízl kalhoty?“

„Ne. Dneska jdem nakupovat tady pro kolegu. Nějak uvízl v módě z dob svého dědečka,“ poukázal na jeho sako, které mělo střih, který už se minimálně dvacet let nenosil. „A pak se diví, že ne a ne narazit na pořádnou ženskou,“ pokračoval dál a ignoroval Snapea, který ho s gustem nakopl do holeně.

„A co byste si mládenci představovali?“

„Nějaké džíny.“

„Černé,“ zavrčel Severus. Tohle mu to psisko zaplatí.

„Černé,“ schválil jeho volbu Ginter. „A nějaká trička. Pod košili i na normální nošení a košile. Svetr, nebo spíš dva a kabát a možná nějakou bundu.“

„Tak se kouknem, co tady máme. Vy máte šestnáctku? Prodlouženou?“ zkoukla jeho postavu. Vedle Gintera vypadal málem podvyživeně, ačkoli nebyl žádný střízlík. I když, vedle Gintera by nejspíš vypadal podvyživeně každý, krom profesionálního zápasníka sumo.

„Osmnáctku,“ ohradil se.

„To těžko. Takovej zadek teda nemáte,“ obešla si ho prodavačka a on si připadal jak kus masa u řezníka ve výloze. Už chybělo jen, aby ho ta obstarožní matrona po tom zadku plácla. Proklel by ji do desátého kolene mudla nemudla. „Určitě šestnáctku,“ utvrdila se ve svém odhadu. „V té tu máme i nějaké společenské kalhoty. Ty by mu možná seděly líp. Hubenejm chlapům dělají pěknej zadek a vepředu jsou volnější. Nikde je neškrtí.“

„Zabiju tě,“ zavrčel Severus tlumeně Ginterovým směrem. A pak hned sebe, že jsem se do toho nechal uvrtat.

„Najdi nám je taky,“ ignoroval ho Ginter a táhl ho hlouběji do obchodu. Měli tu úplně všechno. „Spodní prádlo máš

taky po dědečkovi?“ obrátil se bodře na Severuse. „Klídek,“ zvedl ruce, když se Snapeovi objevila v ruce hůlka a v očích vražedný pohled číslo devět. Ten vždy spolehlivě umlčel i Brumbála. „Beru to jako ne,“ obrátil se Ginter zpět k prodavačce a převzal od ní štos ramínek.

„Kabinky jsou támhle,“ vrazil je do náruče Snapeovi s takovou vervou, že to Snape málem neustál. „Vem roha a vyberu ti to oblečení sám,“ varoval ho tlumeně.

„Bastarde,“ sykl jeho směrem Severus.

„Moji rodiče byli přes rok sezdáni, když jsem se narodil. Mazej,“ ukázal nekompromisně ke kabinkám. „Nesnáší nakupování oblečení,“ pokrčil omluvně rameny prodavaččiným směrem a pro jistotu vyrazil za Severusem, aby se mu potajmu nepřemístil pryč.

„Jsou ti?“ zeptal se přes závěs kabinky.

„To zjistím, až si je obleču,“ zavrčel na něj podrážděně. Za těch pět vteřin v kabince si stihl sundat sako a zout jednu botu, natož si vyzkoušet asi patnáctero kalhot.

„Tak co?“

„Spokojenej,“ roztáhl závěs a ukázal se mu v černých oblekových kalhotách.

„Jo. Seděj ti. Ty starý rovnou vyhoď.“

„Na mejch kalhotách není nic špatného!“

„Jen jsou ti asi o dvě čísla větší a visí ti na zadku, jak kdybys pod nima schovával plenu, další!“ strčil ho zpět do kabinky, až se rozplácl o zrcadlo na zadní stěně jak moucha o okno.

„GRRRRRR!“

„Myslel jsem, že patent na vrčení tu mám já. Zkoušet!“ setřel ho Ginter přes závěs. „Díky,“ vzal si od prodavačky štos triček nejrůznějších barev. „Dorazila ti trička, tak pohni,“ informoval ho.

„Sklapni mordu,“ ozvalo se zpoza závěsu nenaloženě. Když se tak na sebe díval v těch zrcadlech. Musel uznat, že mu ty kalhoty sedí opravdu o něco lépe, než ty jeho. Minimálně ten pásek tam měl spíš pro okrasu, než proto, že bez


50

něj by je nejspíš mohl svléknout, aniž by si je musel rozepínat. Navíc kupodivu neměly žádný zip, ale poklopec se zapínal na knoflíčky, což mu bylo více než sympatické.

„Trička,“ připomněl se Ginter o pět minut později, netrpělivě.

„Ticho tam!“ usadil ho. Co si ten čokl myslel. Vyzkoušet jedenáctery kalhoty prostě chvíli trvalo. Zvlášť, když mu až na jedny všechny výborně seděly a desatery si kupovat rozhodně nehodlal.

„Tyhle ne,“ roztáhl závěs a vrazil osm ramínek s kalhotami zpět Ginterovi. „Tohle nemyslíš vážně?!“ šťouchl prstem do hromady triček.

„Jo. Potřebuješ nějaká na normální nošení a pod košile,“ ukázal na prodavačku, která právě prohrabávala police s košilemi a hledala vhodné velikosti.

„Čistě bílá, černá a případně jednobarevná tmavá a bez vzoru,“ upozornil ho Snape mrazivě a provedl mezi tričky brutální čistku dřív, než si je vůbec zkusil.

„Bledě modrá je hezká barva,“ bránil Ginter dotčeně tričko skoro stejného odstínu modré, jako to, které měl právě na sobě.

„Věc názoru,“ zmizel Snape znovu v kabince. „Už jste se s Grangerovou někam dostali?“ zeptal se, jako by nic. Když už má trpět, tak ať z toho taky něco má.

„Možná bysme se dostali, kdyby Lupin nepřišel na přepadovku,“ postěžoval si.

„To nevíš, jak na to, nebo se bojíš, že až sundáš kalhoty, vezme nohy na ramena.“

„To není po Dolohovovi tak úplně nepravděpodobné,“ poznamenal chmurně Ginter.

„Říkal jsem ti snad jasně, že když ti bude věřit, bude to bez problému. Když nad ní budeš pořád slintat jak pes nad miskou plnou žrádla, tak ti ji akorát tak někdo přebere.“

„Hlavně, že ty máš na každém prstu deset ženskejch,“ rýpl si Ginter.

„Nemám. Naštěstí. Z toho jejich bezduchýho kvokání o ničem by mi brzo hráblo. Tahle dvě trička po třech kusech, tahle tři po jednom,“ vrazil Ginterovi do náruče další várku oblečení a zmizel znovu v kabince s náručí plnou košil.

„A co Mira?“ nadhodil Ginter. „Zjevně jsi jí zaimponoval, ačkoli mi vůbec není jasné čím.“

„Není marná a je inteligentní.“

„Není marná? Debru na tebe, holomku nevděčná, a koho by sis asi tak představoval? Královnu ze Sáby?“ zakroutil nevěřícně hlavou.

„Asi jsem si moc zvykl na Grangerovou,“ připustil Severus opatrně a doufal, že mu vzápětí nebude urvána hlava nebo něco jiného jistým majetnickým vlkodlakem. „Mira není ošklivá, hloupá, nebo Merlin chraň líná, ale… no v porovnání s neřízenou střelou Grangerovou je hrozně nevýrazná, taková uťápnutá šedá myška,“ zhodnotil ji objektivně. Nebyla nijak výrazně krásná, ale pěkný souměrný obličej, ani vyhublý, ani oplácaný, prostě úplně normální. Jediné, co trochu vyčnívalo, byly medově hnědé oči, ale aby vynikly, musela by je taky někdy přestat klopit.

„Můžeš gratulovat jejímu ex. Ten chlap asi musel mít koule ze zlata, když s ním vydržela tak dlouho, zatímco on se k ní choval hůř než ke kusu hadru. Jinak si nedovedu vysvětlit, čím ji tak oblbnul,“ zamyslel se Ginter nahlas.

„Jestli tě to povzbudí,“ vylezl z kabinky a vrazil mu několikero košil, „taky nechápu, co na tobě Grangerová vidí,“ poplácal ho po rameni.

„Nic,“ odvětil pochmurně Ginter. Co on viděl na ní, věděl naprosto přesně, nicméně Hermiona nevypadala, že by stála o nějaký pokrok v jejich vztahu nevztahu. Ne, že by jí to mohl vyčítat, toho byl dalek, ale pomalu ho to začínalo

ubíjet. Být vlkodlakem mělo tu výhodu, že jste si ohledně svých citů nemohli nic nalhávat. Stačilo je cítit v její blízkosti.

„Nemyslím, si, že nic,“ nesouhlasil s ním Severus. „Netrávila by tu tolik volného času, kdyby to tak bylo a už vůbec by si tě prakticky nenastěhovala do bytu. A mimochodem, zítra večer jdu s Mirou do divadla,“ sdělil mu jen tak mezi řečí a nechal ho tam sedět div ne s otevřenou pusou a šel zaplatit jejich nákup.

„Moment,“ doběhl ho. „Jak do divadla?“


51

„Prostě do divadla. Když jsme spolupracovali během té epidemie, taky jsme spolu občas mluvili, víš? Zmínila se, že to je asi jediná věc, která jí tady chybí. Tak jdeme zítra na Faista. Vadí ti to?“

„Mně ne, ale na tvém místě bych se staral, jestli to nevadí Fenrirovi,“ upozornil ho.

„Co je jemu do toho?“

„Je to jeho sestřenka. A taky jeho jediná žijící příbuzná. Má ve vztahu k ní trochu ochranářský komplex,“ varoval ho. Nechtěl by, aby si ho Fenrir podal.

„Asi jako ty vůči Grangerový?“ rýpl si.

„Co já?“ ohradil se Ginter.

„Když ležela na ošetřovně, byls jak hlídací pes,“ informoval ho Severus suše. „Chybělo jen, abys okusoval nábytek a

dělal loužičky. Když jsi s ní, tak všechno na tobě doslova řve MOJE.“

„Máš něco proti?“

„Já?“ podivil se Severus. „Ani v nejmenším, jen aby něco proti neměla Grangerová. Můžeme už vypadnout?“ ukázal na čtyři velké tašky naducané oblečením, které jim prodavačka právě vyskládala na pult.

„Jo, pro dnešek jo. Kabát a svetry dáme příště,“ svolil milostivě Ginter a chopil se dvou tašek.


52

Kapitola 15. - Ani jsem se jí nedotkl!

„Na slovíčko,“ zastavil ho Fenrir po páteční hodině obrany a pro jistotu mu rovnou zastoupil cestu.

„Ani jsem se jí nedotkl,“ upozornil ho rázně Severus. Vzal ji jen do divadla, pro Merlina.

„No právě,“ měřil si ho Fenrir pohledem. Mira měla na víc, to bez debat, ale když nic jiného, tenhle nevypadal, že by se ji chystal mlátit.

„Prosím?“ nevěřil vlastním uším.

„Moje sestřenka si Merlin ví proč myslí, že jsi její princ na bílém koni, takže jestli tohle její přesvědčení nesdílíš, tak jí zmiz ze života, dokud jí to ještě moc neublíží,“ vysvětlil mu Fenrir polopaticky situaci. Miřina volba se mu příliš nezamlouvala. Snape neměl minulost, se kterou by se člověk na potkání chlubil, což koneckonců neměl ani on sám.

Ale alespoň všichni Smrtijedi v Anglii neměli rozkaz ho na potkání zabít. Krom toho, pokud on byl to, co Mira chtěla, neměl právo jí v tom bránit, ačkoli, pokud zase nabude dojmu, že jí ten vztah nesvědčí, nebude čekat dva roky, než zasáhne. Znovu ji už ke dnu jít nenechá.

„Nemám v plánu mizet jí ze života,“ zavrčel na něj napruženě. „Oba jsme dospělí a do čehokoli, co se mezi námi snad kdy stane, nemáš co strkat čumák!“

„Ale mám, když si ze mě chodí dělat vrbu,“ odpálkoval ho Fenrir. „Už mě nebaví poslouchat, jaký jsi úžasný a jaká

je ona nanic, když jsi ji ještě ani neplácnul po zadku.“

„Stěžovala si, že se chovám slušně?“ naklonil hlavu na stranu a uvažoval, jestli si z něj to psisko náhodou nestřílí.

„Jo a ještě jedna věc. Jedinkrát na ní vztáhneš ruku a osobně ti obě dvě pracky urvu až u ramen, jasné?“

„Její přítel ji bil?“

„Mimo jiné,“ připustil neochotně. „Já ti to vykládat nebudu, je to její příběh, jen jsem tě varoval. Moje sestřenka se nebije. Nikdy.“

„Beru na vědomí.“

„Fajn, tak se koukej rozhoupat,“ doporučil mu Fenrir, než odešel.

„Ehm,“ ozvalo se za ním.

„Ano, Gintere?“ povzdechl si. Dnes mu asi není souzeno jít prostě domů a dát si nohy nahoru. Merlin ví, že by to potřeboval. Nepamatoval si, kdy by za posledního půl roku spal víc jak šest hodin denně.

„Chtěl jsem se zeptat, jak je tomu všivákovi.“

„Předpokládám správně, že myslíš Lupina?“ zeptal se pro jistotu.

„Jo. Hermiona má dojem, že je sobecké nebo co se nestarat, jak je na tom.“

„Měl naštípnutý žebro a pořád má slušný monokl, jinak měl jen spoustu modřin. Nechápu, jak se ti povedlo ho zmlátit a nezpřerážet mu přitom každou druhou kost,“ přiznal upřímně.

„Chtěl jsem, aby vydržel co nejdýl.“

„Tak tohle Hermioně radši neříkej.“

„Nejsem blázen ani sebevrah. Ale když tam ležela v bezvědomí a krvácela, prostě jsem ho chtěl zabít. Pomalu,“ pokrčil Ginter rameny a Severus stále žasl, jak divně to prosté gesto v jeho provedení vypadalo. Zajímalo by ho, jestli to dělá stejně jako on, nebo musí ramena posouvat nahoru sval po svalu.

„No, já bych pro něj nebrečel. Ještě něco?“

„No, víš no… nemohlo mě nenapadnout, proč ho mezi sebou sakra vůbec máte?“

„Je to Albusův oblíbenec. Vždycky byl. Jiný důvod mě vážně nenapadá. “

„To jako že ti dva, jako že spolu to…“

„Merline, zadrž,“ skočil mu do řeči. „Vážně díky za ty představy. Mám dost svých vlastních nočních můr. Ještě aby mě tam strašili ti dva,“ otřásl se při té představě. Albus a Remus, nic absurdnějšího v životě neslyšel. „V tomhle


53

smyslu rozhodně ne, ale faktem je, že pro něj měl Albus vždycky slabost. Neptej se mě proč. Za vše hovoří fakt, že když mě téměř zabil, dostal se svými kumpány týden školního trestu a mně bylo řečeno, že jestli o tom někdy někde ceknu, budu za tu nehoráznou lež do minuty vyloučen. Konec příběhu. Grangerová na něm lpí, protože má obecně

slabost pro ztracené existence, tak po ní o příštím úplňku koukej hodit pořádně smutné psí oči.“

„Máš mě za ztracenou existenci?“

„No, nejsi zrovna někdo, s kým by si to zfleku vyměnilo devět čarodějů z deseti, ale ke cti ti nemálo slouží fakt, že stojíš pevně na vlastních nohách, aniž by ti někdo umetal cestičku, což je něco, co o sobě mnoho lidí, včetně Lupina, říct nemůže.“

„Pěkně jsi to zaobalil,“ plácl ho Ginter po zádech, až málem vyplivl plíce. „Pardon.“

*** „Co jsi mu řekl?!“ vpadla do Fenrirova srubu a ani se neobtěžovala zaklepat. Tonksová si rychle přitáhla deku až ke krku.

„Komu?“ zeptal se zmateně Fenrir, tak půl hodinky po sexu mu to nemyslelo zrovna dvakrát rychle, holt bylo pořád ještě krví zásobeno něco jiného a na mozek se moc nedostávalo.

„Snapeovi! Co jsi mu sakra řekl?!“ rozčileně na něj syčela. „Jo, ahoj Nymph,“ vzala konečně na vědomí přítomnost

Tonksové.

„Nic. Co jsem mu měl asi tak říct?“ bránil se a přemýšlel, co tak strašného mohl provést, že byla jeho sestřenka málem bez sebe.

„Tak proč mě dneska plácnul po zadku a prohlásil, že mě v osm vyzvedne a vezme na večeři a mám si rozmyslet, jestli se pak budeme chovat neslušně u něj nebo u mě. NESLUŠNĚ! Máš pro ten obrat o sto osmdesát stupňů nějaké vysvětlení?“

„Třeba si konečně uvědomil, že jsi pěkná holka?“ navrhl nesměle. Idiot jeden. To musel říct přesně to samé, co mu řekl on? Snad jen Mira označuje sex eufemisticky jako neslušné chování. I když on mu to taky mohl přetlumočit vlastními slovy a bylo by to bez problémů.

„A třeba je tráva modrá!“

„Co ti vlastně vadí? Sama sis mi stěžovala, že si tě nevšímá, a když si všímá, stěžuješ si stejně,“ nechápal její myšlenkové pochody.

„Vadí mi, že jsem ti řekla něco důvěrně a ty jsi to vyslepičil zrovna jemu!“ rozhazovala rukama. Copak byl tak zabedněný? „Jak by se ti líbilo, kdybys mi řekl, že je Nymf v posteli úplné dřevo a já šla a řekla jí to?“

„Za prvé bych nic takového neřekl,“ střelil pohledem po dobře se bavící Tonksové „a za druhé bych tě přetrh jak hada,“ připustil, že má asi důvod být naštvaná.

„Tak mi řekni jediný důvod, proč bych ti neměla vyprášit kožich?!“

„Protože jsem ti, přiznávám že neúmyslně, zařídil večeři a dost možná i sex?“ nadhodil nejistě.

„Ty!“ popadla polštář a začala ho s ním mlátit hlava nehlava.

„Ona jede po Severusovi? No to je teda gól,“ rozesmála se Tonksová na celé kolo hned, jak za Mirou zapadly dveře.

„A proč ne? Zadaný zjevně není,“ pokrčil Fenrir rameny.

„Pokud vím, tak není a navíc, je to druhý nejzapřisáhlejší starý mládenec jakého znám. A dost lidí z Řádu by se s tebou klidně vsadilo, že je gay.“

„Jestli si chceš vydělat, tak se s nima vsaď o kopec galeonů. Gay to totiž stoprocentně není.“

„Pro myslíš? Jako, že bude radši hetero, než riskovat, že mu urveš hlavu, když svou orientací zlomí tvé sestřence srdce?“

„Ne. Mám nos a jsem vlkodlak.“

„Gayové smrdí?“

„Každý smrdí, když narazí na někoho, kdo mu přijde sexy. A Snape měl tuhle reakci jen na ženské, což sice


54

nevylučuje, aby byl bisexuál, ale silně o tom pochybuji,“ informoval ji. Když se tak bavili o tělesném pachu, uvědomil si, že ten její je posledních pár dní nějaký divný. Sladší, vábivější.

„Že bych si vsadila?“ nadhodila zamyšleně.

„Ale až tě přerazí jak hada potom, co to zjistí, tak tě bránit nebudu a ještě ti přidám, jestli mu práskneš, že jsem ti to prozradil já,“ plácl jí po zadku.

„A ty jsi na holky?“ mrkla na něj.

„Ty chceš zase?“ zděsil se naoko.

„Už nemůžeš?“ přejela mu škádlivě nehty po hrudníku od klíční kosti až po lem trenýrek.

„No dovol,“ vzal ji za zápěstí a stáhl jí ruku do svého klína, aby se přesvědčila, jak moc nemůže.

***

„Ah, Hermiono. Ráda vás vidím. Pevně doufám, že jste již v pořádku. Už jsem mluvila s Albusem, aby tohle nesmyslné spojenectví ukončil, ale bohužel si postavil hlavu a nechce o tom ani slyšet.“

„To je jen dobře,“ utnula ji Hermiona. „Potřebujeme jejich pomoc stejně, jako oni potřebují naší.“

„Ne, pokud jste proto kvůli nim zraněná.“

„Jestli chcete být na někoho naštvaná, paní profesorko, tak na Remuse,“ utnula ji rázně Hermiona. „Přišel do mého

bytu, mimochodem by mě zajímalo, kdo mu dal adresu, když jsem ji dávala jen vám, Severusovi a profesoru Brumbálovi, údajně mě zkontrolovat. Měl nemístné poznámky na Ginterovu adresu a nakonec se ho po oboustranné výměně urážek pokusil napadnout, přičemž mě odstrčil z cesty způsobem, který skončil rozbitou hlavou, otřesem mozku a pětidenním bezvědomím.“

„Ten vlkodlak u vás neměl co dělat,“ informovala ji pohoršeně.

„Bude mi třiadvacet, paní profesorko. Podle kouzelníků i mudlů jsem dospělá. Koho si pozvu k sobě domů, je čistě

moje věc. V tomhle ohledu za mě vy ani nikdo jiný už není zodpovědný a nemá mi do toho co mluvit. I kdybych s ním spala, což nespím, jak by Remus zjistil, kdyby myslel i na něco jiného, než na to, jak Gintera vyprovokovat, vám do toho nic není. A už vůbec do toho nic není Remusovi,“ vynadala Minervě, která nasupeně odešla z kuchyně. „A co se tebe týče,“ obrátila se na přítomného vlkodlaka. „Zjevně velmi naivně jsem očekávala, že by ses mohl alespoň omluvit. Mně za nemístné poznámky a zranění, Ginterovi za ty poznámky a, kdybys někde našel zbytky své páteře, i za Sonesborou.“

„Nebudu se té příšeře omlouvat za něco, co jí patří!“ zarazil se zděšený tím, co právě řekl.

„Víš Remusi, kdysi jsem si tě vážila, ale dneska už mi tě nemůže být ani líto. S takovýmhle pohledem na svět jsi dopadl mnohem lépe, než si zasloužíš.“

„Nemyslel jsem to tak, Hermiono. Vážně ne. Ale nemáš ani představu, jaké to je. Být pořád sám. Jsem vlkodlak a potřebuju smečku. I kdybych tisíckrát nechtěl, vlci prostě tvoří smečky a já to postrádám. Nepochopíš, jak moc, odkud to nezažiješ. Od Sonesborou mezi ně nesmím. Když jsem to zkusil, skoro mě zabili. A já jim přitom nic

neudělal.“

„Jdi a řekni to Ginterovi, nebo Helen, nebo těm ostatním, co jim zaživa uhořely děti. Možná jsi nevěděl, jak to skončí, ale řekl si o té vesnici Moodymu, on je pozatýkal a Voldemort tam pak našel vesměs jen děti. Kvůli tobě tam nebyl prakticky nikdo, kdo by s nimi mohl bojovat, nebo alespoň se je pokusit zdržet.“

„Neřekl jsem mu to, ne vědomě. To jsi věděla, že dostávali prémie za každého zatčeného vlkodlaka? Opil mě a vytáhl to ze mě. Dvanáct zatčených, dvanáct set galeonů navíc pro jeho jednotku.“

„To je možná polehčující okolnost, ale ne omluva Remusi. Nemůžeš čekat, že ti něco takového odpustí. Ne, když nepřiznáš vlastní podíl viny.“

„Navrhuješ, abych sepsal závěť a šel se do vesnice veřejně omluvit?“

„No, tak radikální krok bych raději nepodnikala. Helen by dozajista neodolala pokušení a nejsem si jistá, nakolik by ostatní spěchali s tím ji zastavit, až by se na tebe vrhla s nožem v ruce a vražednou myšlenkou v hlavě. Na druhou stranu, třeba Ginter by tě určitě vyslechl. Nikdy nebudete kamarádi na život a na smrt, ale dost možná by přestal


55

vidět rudě, jen se o tobě někdo zmíní. Kdyby ses u mě doma nechoval jako pitomec, mohlo to všechno dopadnout mnohem líp.“

„Záleží mu na tobě,“ poznamenal najednou Lupin, „hodně. Jestli to necítíš stejně, měla bys rychle vycouvat.

Málokdo umí být tak majetnický a nebezpečný jako žárlící vlkodlak.“

„Děkuji za varování, nicméně tohle je jedna z věcí, do kterých ti nic není.“

„Jen bych byl nerad, kdyby ti pak hlavu rozbil on. Neměla bys šanci.“

„Myslím, že to risknu,“ pokrčila rameny.

„Myslíš?“ nevěřil vlastním uším. „Tímhle by sis měla být zatraceně jistá.“

„Víš, Remusi, myslet na muže v tomhle kontextu pro mě od jisté doby není úplně jednouché a fakt, že Ginter vypadá

skoro jako profesionální kulturista, to zrovna nezjednodušuje.“

„To celkem chápu. Vypadá dost děsivě, zvlášť když víš, že by ti s chutí urval hlavu,“ otřásl se. „Mohla bys mu vyřídit, že děkuju, že se držel zpátky? Zranit mi někdo lupu, tak ho zabiju.“

„Lupu?“

„On ti to vysvětlí.“


56

Kapitola 16. - Země volá Fenrira

„Kohopak to tady máme?“ ozvalo se za ní úlisně a jí se na okamžik zastavilo srdce. Podruhé za pět let je v kouzelnickém Londýně a musí tu ze všech lidí na světě narazit zrovna na něj. „Neříkej, že se od tebe nějaký chudák

nechal oblbnout natolik, že tě zve na večeři. Nebo je to tím, že pořád neumíš uvařit nic poživatelného?“

Zalapala po dechu nad tím nestoudným obviněním. Jako úplná husa mu denně vyvářela teplé večeře, dost často zhltl i její porci a ona měla k večeři suché pečivo a teď ji tu obviní, že ani vařit neumí. Nenacházela slov.

„Ale zjevně to není žádný chudák, jsi vykrmená jak chovná prasnice,“ zhodnotil nelichotivě její postavu.

„Mám sotva pětapadesát kilo,“ bránila se chabě.

„Dyť říkám, že jsi tlustá a pořád stejně blbá, když…“

„Všechno v pořádku, miláčku?“ objal ji Severus zezadu kolem ramen a vtiskl jí letmý polibek do vlasů. Cítil, jak v jeho objetí ztuhla nervozitou, že se k ní má před lidmi. „To je ten tvůj bývalý přítel?“ zeptal se na ujištění. Přejel toho čtyřicátníka zkoumavým pohledem. Uhlazený parchant od pohledu. Nechápal, jak se jím taková chytrá holka jako Mira mohla nechat oblbnout.

„Doktor Samuel Graham,“ podal mu uhlazený parchant ruku. „Překvapuje mě, že s tou nickou ztrácíte čas. To se natolik zlepšila v posteli?“

„Já nechápu, kam dala hlavu, když se nechala oblbnout od vás,“ ignoroval nabídnutou ruku. „Má rozhodně na víc!“

„To jako na vás? Smrtijed, no to si teda polepšila!“ odfrkl si pohrdlivě.

„Ne. Pořád má na víc, a proto nepřestávám žasnout, že se mnou ztrácí čas. Překvapuje mě, že si tu můžete dovolit večeři. To už se na ten skandál pozapomnělo?“ zeptal se ho zcela vážně a náznakem účasti v hlase.

„Vy…“ zavrčel Graham tiše.

„Pokud nás omluvíte, měli jsme v plánu romantickou večeři ve dvou,“ ignoroval nasupeného muže a nabídl Miře

židli.

„Všechno v pořádku?“ přitočil se k nim jeden z číšníků.

„Ten pán obtěžuje mou přítelkyni,“ prohlásil Severus suše.

„Promiňte,“ omluvil se za něj číšník. „Prosím, pane!“ ukázal Grahamovi cestu. Cestu vedoucí k jeho stolu a možná i ke dveřím. Ten nasupený a rudý vzteky a hanbou současně konečně odešel.

„Proč by si tu nemohl dovolit večeři?“ zeptala se Severuse, když se usadili zpět ke stolu.

„Ty jsi to neslyšela?“ podivil se. „Asi dva roky zpátky na něj bylo podáno několik žalob pro zanedbání péče. Svým pacientům musel vyplatit bezmála dva miliony galeonů na odškodném. Díky tomu mu o chloupek zůstala léčitelská licence, ale má tak pošramocenou pověst, že žádná slušná kouzelnická nemocnice ho nepřijme ani jako sanitáře. Je na mizině a podle všeho žije z prostředků své matky a o generaci starší přítelkyně,“ informoval ji.

„Takže sůl do ran?“

„Jen pokud si to oběť zaslouží,“ ušklíbl se potměšile. Tahle slovní přestřelka nepatřila k těm nejlepším, které zažil,

nejspíš by se nedostala ani do top ten, ale rozhodně si ji pořádně užil.

„Děkuju,“ vzala ho za ruku a přitáhla si ji ke rtům, aby ho políbila na hřbet ruky.

„Přestaň!“ vytrhl se jí. „Přestaň být tak neskutečně vděčná za to, že se k tobě chovám slušně.“

„Promiň,“ sklopila oči. Cítila se hloupě, že ho rozčílila po tom, co se jí zastal.

„Merline, varuju tě, přestaň se chovat tak příšerně kajícně, nebo tě tu přehnu přes koleno!“ varoval ji. „Já nejsem Graham.“

„To já vím,“ kuňkla. „Promiň, já jen, že jsi kromě Fenrira a Gintera první, kdo se za mě postavil.“

„No ty dva si rozhodně hýčkej, protože proti lidem jsem ti k dispozici, ale až budeš potřebovat, aby se za tebe někdo postavil proti vlkodlakovi, tak na mě budeš čekat marně,“ upozornil ji a sledoval, jak se pobaveně ušklíbla.


57

„Proč k nim máš tak vyhrocený vztah? Ublížili ti?“

„Dvakrát jsem jen zázrakem unikl tomu být roztrhán, nebo alespoň pokousán vlkodlakem. Už nikdy nechci žádného z nich vidět v jejich zvířecí formě, tak dělám vše pro to, abych se tomu vyhnul. Měli bychom si objednat tu večeři.

Čeká nás náročná noc,“ podal jí jídelní lístek a pobaveně sledoval, jak zrudla.

„Myslel jsi to vážně?“ zeptala se nejistě. Ačkoli se připravila i na eventualitu, že myslel, pořád si tak nějak myslela, že ji vzal ven jen ze soucitu po tom, co mu Fenrir řekl.

„Samozřejmě. Myslela sis, že žertuji?“

„Já…“

„Nemám v plánu tě po večeři odvléct k sobě domů a znásilnit, pokud je to to, co ti dělá starosti,“ nechtěl ji dál trápit.

„Spíš jsem myslela, žes mě vzal ven ze soucitu,“ přiznala se nakonec.

„Soucit není zrovna vlastnost, kterou bych příliš oplýval. A ne, nevzal. Jak jsem řekl tvému drahému ex, máš na mnohem víc, než na sarkastického exsmrtijeda, co by mohl být tvým otcem, ale vzhledem k tomu, že si to zjevně neuvědomuješ, byl bych sám proti sobě, kdybych z toho nezískal, co se dá.“

„Pak bych tě měla varovat, že mi to možná nikdy nedojde.“

„Nic lepšího by mě nejspíš nemohlo potkat,“ ušklíbl se. Skutečně by s ní dopadl mnohem lépe, než by si zasloužil.

***

„Asi bych vás měla varovat,“ vychrlila ze sebe Tonksová hned, jak narazila na Gintera s Fenrirem, kteří u kuchyně doplňovali zásoby dřeva. „Minerva se včera pokoušela přesvědčit Albuse, aby s vámi ukončil spojenectví. Ačkoli jsem všem jasně řekla, jak Hermiona přišla ke svému zranění, je Merlin ví proč přesvědčená, že je Remus nevinný a zranil ji určitě Ginter. Dneska si pozvala na kobereček i Hermionu, aby všem řekla pravdu,“ naznačila prsty uvozovky. „Co?“ zarazila se, když si uvědomila, že na ni oba dva zírají doslova s pusou dokořán a evidentně ji vůbec

nevnímají.

„Haló. Země volá Fenrira?!“ zamávala mu rukou před obličejem.

„Nymph?!“ probral se a zděšeně vyjekl, když mu konečně došlo, proč mu v posledních dnech tak divně voní.

„No do prdele!“ ujelo Ginterovi. Nechápal, jak to, že jim to tak dlouho nedošlo. Táhlo to z ní na sto honů. Tohle se tedy opravdu nepovedlo. Jestli to někdo otočí proti nim, budou v pořádné kaši. Fenrir bude v kaši.

„Co se děje?“ zeptala se a zmateně těkala očima z jednoho na druhého. Jejich výrazy se jí ani za mák nelíbily.

„Gratuluju. Jsi těhotná,“ sdělil jí suše Ginter, který se alespoň částečně vzpamatoval z toho šoku.

„Co?“ vytřeštila na něj oči. Pár sekund jí trvalo, tu absurdní informaci vstřebat. Měla dva dny zpoždění, ale to snad přeci ještě nemuselo znamenat, že je rovnou těhotná.

„Jsi těhotná,“ zopakoval jí Ginter a pro jistotu nakročil dopředu, aby ji stihl chytit, kdyby to s ní náhodou seklo.

„Beru lektvar. Nemůžu být těhotná!“

„Jenže jsi,“ stál si Ginter za svým. Jeho nos se nemýlil. Přesto přistoupil až k ní a zastavil se nosem sotva centimetr

od jejího krku a nasál nosem její pach. Byla v tom, bez debat. „Asi byste si měli jít na chvíli sednout k Fenrirovi a v klidu tu informaci vstřebat,“ doporučil jim při pohledu na Fenrirův nepřítomný výraz. Jeho přítel nikdy nijak zvlášť nestál o to, rozmnožit řady vlkodlaků, a tak to byl pro něj tak trochu šok. Ještěže alespoň Mira byla pryč, jinak by se hned přiletěla rozplývat nad svým budoucím skoro synovcem.

„Pojďte, vy dva šikulové,“ vzal každou rukou jednoho z nich za paži a vedl je k Fenrirovi. Asi jim bude chvíli trvat, než tu novinku vstřebají. Ono se moc často nestává, aby vám váš přítel oznámil, že jste těhotná. Obvykle to bývá

přesně naopak.

***

„Máš u sebe hůlku?“ zeptal se tiše, ale o to ostřeji.

„Ano,“ přikývla nejistě.


58

„Tak si ji připrav. Možná to je jen náhoda, ale ten muž za námi nás sleduje už tři bloky,“ informoval ji stručně. Neměl z toho dobrý pocit. Mira nevěděla, kam jdou, a tak jí to neustálé zahýbání nebylo nápadné, ale ten muž za nimi se prakticky vracel do místa, v kterém se k nim připojil. Kolečko kolem několika bloků si dáte se psem, nebo

když jdete běhat, ale ne jen tak. To prostě normální člověk nedělá. Ne v půl jedenácté večer.

„Co budeme dělat?“ zeptala se s obavami v hlase a urputně se bránila pokušení ohlédnout se za sebe a na toho muže se podívat. Věděla, že by to nebyl dobrý nápad, ale tak moc se chtěla přesvědčit, že Severus přehání.

„Máš licenci na přemisťování?“ zeptal se a dál pokračoval v chůzi, jako by se nic nedělo.

„Ano.“

„Pokud ti řeknu, utíkej, rychle se přemístíš pryč. Ne do vesnice. Čtyři, raději šest přemístění na náhodná místa a až

pak do vesnice. Rozumíš?“

„Nenechám tě…“

„Rozumíš?!“ přerušil ji rázně. Její postoj ho sice zahřál na srdci, ale ona na tom s hůlkou nebyla tak dobře, aby mu byla co platná a hlídat ještě ji, aby ji nedostala zbloudilá kletba, by ho taky mohlo stát krk.

„Do - dobře,“ přisvědčila neochotně.

„Fajn. Tak zjistíme, na čem jsme,“ zastavil se, přitlačil ji na zeď domu a políbil. Celkem prozaický a nenápadný

důvod, proč se zastavit na místě a čekat. Cítil, jak v jeho objetí ztuhla. Takovýhle vývoj situace rozhodně nečekala. „Klid,“ pošeptal jí do ucha. Neviděl nikoho dalšího. To bylo dobré. Pokud to byla něčí sólová akce, neměl by mít problém to zvládnout. Byl jedním z nejlepších. A muž za nimi tasil hůlku.

Odstrčil Miru stranou tak prudce, až ztratila rovnováhu a rozplácla se jak dlouhá tak široká na chodníku. Sám uskočil na druhou stranu právě včas, aby smrtící kletba neškodně narazila do zdi, o kterou se oba ještě před chvilkou opírali. Tohle bylo skutečně o fous. Tasil hůlku a zablokoval další útočnou kletbu. Soudě podle jejího výběru ho dotyčný

neměl v plánu dostat živého. Tím líp pro něj.

„Vybral sis cíl, na kterej nemáš,“ informoval útočníka a bez problémů odrazil další jeho útok. Mladík, jeden z mnoha přijatých mezi Smrtijedy těsně před jeho prozrazením, si jen odfrkl. Měl tu smůlu, že Snapea neznal ze školy, ale jen ze setkání, kde se příliš neprojevoval, takže neměl tušení, s kým se pustil do křížku.

„Myslíš?“ ušklíbl se, když jeho řezací kletba částečně prošla štítem a zasáhla Severuse do ramene.

„To bylo moje oblíbené sako,“ zlověstně se usmál Severus a konečně přešel do útoku. Stačily mu tři kletby a mladík

zůstal ležet na chodníku s vytřeštěnýma očima bez života upřenýma do nebe.

„Jsi v pořádku?“ oslovil Miru, aniž přestal očima kontrolovat okolí. Mohla to být jen návnada. Někdo, kdo nedávno zklamal a dostal svůj poslední úkol, ale nevypadalo to, že by se na ně chystala i druhá vlna.

„Jo,“ vyškrábala se na nohy. Při pádu pod sebe dala ruce a měla trochu odřené dlaně, ale jinak jí nic nebylo. Dlouhý zimní kabát její pád dostatečně ztlumil.

„Hlídej okolí,“ vyzval ji a sám popošel k mrtvému. Rychle mu prohledal kapsy kabátu. Příliš ho nepřekvapilo, co

našel. Strčil si svůj nález do kapsy, sebral mrtvému hůlku a vrátil se k Miře. „Vypadneme,“ informoval ji a objal ji, aby se spolu s ní mohl přemístit.

„Kde to jsme?“ zeptala se, když ji po sérii krátkých přemístění konečně pustil.

„Na Ústředí. Nezdržíme se dlouho,“ políbil ji do vlasů a vedl dál do kuchyně, kde se ještě svítilo. Samozřejmě tam vysedával Lupin a naštěstí i Arthur s Kingsleym.

„Zbláznil ses?“ vyjel na něj Remus.

„Na rohu Paddock a Brook road v Dollis Hill leží mrtvola,“ oznámil jim stroze, ignoruje Remusovu výtku a hodil na stůl hůlku mrtvého. „Jeden z relativně nových Smrtijedů. Tohle měl v kapse,“ přihodil na stůl svoji fotografii z novin, ze které někdo udělat plakát ve stylu „hledá se“. „Voldy se plácl přes kapsu a rozšířil seznam,“ rozložil na stole dva další plakáty. Jeden s obličejem Ronalda Weasleyho a druhý s tváří Amelie Bonesové, jejich informátorky na ministerstvu. Každého si ocenil na dvacet tisíc galeonů. Nevěděl, jestli by ho mělo těšit, že na jeho hlavu vypsal rovných padesát tisíc, nebo by ho to mělo znervózňovat. Padesát tisíc byla částka, kterou by Arthur vydělával pět let.

„Hermiona nebo Ginny?“ zeptal se Kingsley. I ony by byly příhodným terčem, pokud by chtěli ublížit Harrymu.


59

„Možné, i když nepravděpodobné. Kromě Ministerstva se mu ani jedna z nich otevřeně nepostavila. Má sklon ženy podceňovat, což je pro nás momentálně výhodné. Nedovolte Ginnevře, aby se s Harrym objevila mezi lidmi a nejspíš si na ni ani nevzpomene. Předpokládám, že Albuse o novinkách informujete.“

„Myslíš o tom, že sis připsal další vraždu?“ rýpl si Remus. „Nebo že jsi přivedl na Ústředí úplně cizího člověka?“

„Miro, Remus Lupin, vlkodlak, Kingsley Pastorek, vedoucí bystrozorů a Arthur Weasley, Ministerstvo kouzel, pánové, Mira, zdravotnice. Dotazy? Ne? Výborně,“ pokračoval dál, aniž jim dal možnost zareagovat.

„Přitáhl jsi sem vlkodlaka?!“ nevěřil vlastním uším Remus.

„Seřiď si nos. Není vlkodlak,“ usadil ho Severus.

„Táhnou z ní vlkodlaci!“

„Že by to bylo tím, že žije ve vesnici?“ nadhodil Severus.

„Je jedna z nich a ty jsi ji sem klidně přivedl?!“ zvedl se.

„Remusi, stačí,“ ozval se Kingsley.

„Než jí taky způsobíš otřes mozku, upozorňuji tě, že Fenrir má ohledně ní trochu ochranitelský sklony. Nemusel by být tak mírný, jako Ginter,“ varoval ho. Modřiny v obličeji od Ginterovy nakládačky mu sotva vybledly. „Nemluvě o tom, že bych tě dostal do rukou jako první.“

„Ty bys mi toho tak předvedl, ty…“ už nedopověděl, protože ho Snapeova pěst zasáhla zespodu do čelisti a on tvrdě dopadl zády na kuchyňský stůl.

„Vytáhni si už jednou hlavu z prdele a začni se chovat jako chlap,“ zabodl mu Snape hrot své hůlky doprostřed hrudníku. „Měl jsi na mě, když jste byli čtyři. Ty doby jsou dávno pryč,“ upozornil ho.

„Severusi?“ vyjekla Mira, když si všimla, jak mu z ramene skanulo několik kapek krve na Remusovo světlé sako.

„To nic není,“ odtáhl se od Remuse. „Informujte Albuse a varujte Bonesovou,“ připomněl Weasleymu s

Kingsleymu, než Miru objal a přemístil se s ní pryč, aniž věnoval Remusovi jediný další pohled.


60

Kapitola 17. - Úplně by tě zničil

„A teď jsme?“ zeptala se nejistě po další sérii přemístění.

„U mě,“ mávnutím hůlky zažehl oheň v krbu a trochu tak osvětlil temnou místnost.

„Jsi zraněný,“ připomněla mu a už ho táhla k pohovce. No jo, ošetřovatelka.

„Nic to není,“ mávl nad tím pomyslně rukou. Zajímalo by ho, jestli už je po všech těch letech cruciatů a podobných lahůdek tak otupělý, že mu na tom nejvíc vadila krev, stékající mu po hrudi, která ho příšerně svědila.

„A na Lupina jsi vykapával, jen abys ho namíchnul,“ rýpla si.

„Ne. Ale fakt, že bude muset prát, je příjemný bonus,“ ušklíbl se. Zvlášť, když mě považuje za takového ksindla, že kdyby si to mohl dovolit, tak by ten hábit nejraději spálil. „Jestli ti to vážně nedá, tak za knihovou jsou schody. Dole

je laboratoř. V první skříni vlevo, druhá police odspodu je lékárnička,“ rezignoval.

„Nedá,“ vyplázla na něj jazyk a zmizela směr schodiště. On si zatím začal rozepínat kabát. Jednou rukou to šlo celkem pomalu, a tak byl sotva v půlce, když se vrátila.

„Proč ho vlastně mezi sebou trpíte?“ zeptala, se když se vrátila, zatímco si rozepínala kabát a nejistě se rozhlížela kolem sebe, kam si ho má odložit.

„U dveří je věšák, ale kamkoli ho dáš, bude to fajn,“ poznamenal s poukazem na fakt, že jeho byt rozhodně nebyl

přehnaně naklizený.

„Pomůžu ti,“ dorozepla mu zbývající knoflíky kabátu a pomohla mu ho stáhnout z ramen. Oba kabáty hodila přes nejbližší křeslo. Sako už vypadalo o poznání hůř. Na rozdíl od uhlově černého kabátu byl na tmavě šedém saku krvavý koláč v oblasti ramene jasně patrný.

„Trváš na tom, že to nic není?“

„Ujišťuji tě, že jsem už utržil řadu mnohem horších,“ poznamenal a sykl, když mu od ramene odtrhla částečně

přischlé sako.

„Když tohle nic není,“ zeptala se s pohledem upřeným na košili, po celé jedné straně hrudníku úplně rudočerné od zasychající krve, „tak by mě zajímalo, co považuješ za vážně zranění.“ „Šest zlomených žeber, z toho jedno zabodnuté do plíce a dvě trčící z hrudníku ven,“ informoval ji suše o jednom ze svých vážnějších zranění.

„Smím?“ ukázala na jeho košili.

„Samozřejmě. Ptáš se všech pacientů, jestli je smíš svléknout?“ zeptal se pro zajímavost.

„Jen těch při vědomí,“ usmála se plaše. Sice tak trochu doufala, že ho bude moci svlékat, ale mělo to být za jiných okolností.

„Nemáš zrovna nudný život,“ poznamenala, když mu rozepla košili a odhalila tak spleť jizev na jeho hrudníku.

„Dvěma pánům najednou lze jen stěží vyhovět,“ pokrčil rameny a sykl, jak ho ten jednoduchý pohyb zabolel. Adrenalin zjevně definitivně vyprchal a rameno ho začínalo nesnesitelně pálit. „Au,“ zaprotestoval.

„Promiň, je to přischlé,“ bránila se.

„To nic. Prostě to strhni najednou.“

„Bude to bolet.“

„Prostě to stjauuuuuuuu,“ zaskučel, když ho Mira vzala za slovo. No. Mohlo to dopadnout hůř, zhodnotil dvě hluboké řezné rány na rameni. Jedna měla asi patnáct centimetrů, druhá byla o něco kratší. Tlustý zimní kabát i sako zmírnily následky. Rány sice krvácely, jak kdyby podřízl vola, ale nebyly nebezpečné.

„Dyť to nic není,“ vrátila mu jeho slova a dala se do ošetřování. Důkladně rány vyčistila od kousíčků látky, které v ní

uvízly, což se neobešlo bez bolestného syčení z jeho strany, ale zase poslušně držel a nestěžoval si. Nesnášela pacienty, co jí kecali do práce. Vyčištěné rány nechala zatáhnout. Pak si přivolala lavor s vodou a houbu, aby z něj smyla zaschlou krev. Oba věděli, že by na to stačilo jedno jednoduché kouzlo.

„Nechal bych se osahávat i bez té houby,“ upozornil ji. V duchu se uchechtl nad tím, jak náhle zrudla. To si vážně neuvědomovala, jak průhledná záminka to je.


61

„Promiň,“ šeptla a trochu se odtáhla. Nedovolil jí stáhnout se úplně. Vzal ji za paže a přitahoval k sobě, dokud mu obkročmo neseděla na klíně napůl klečíc na pohovce, napůl mu sedíc na stehnech. v „Pokud si vzpomínám, nějaké to osahávání bylo v plánu,“ zamumlal.

„Jsi zraněný,“ brzdila ho.

„A ty moc oblečená,“ oponoval. Sice jen jednou rukou, ale o to nadšeněji se pustil do knoflíčků její košile. Nejdříve byla jen nervózní, ale po chvíli skončily její drobné ruce na těch jeho. Neodstrčila je od sebe, ale ani se nijak nezdálo, že by chtěla spolupracovat. Chvěly se. Sklouzl pohledem z jejích dlaní na tvář, ale nevěnovala mu pozornost. S tváří zarudlou hleděla kamsi do rohu pohovky. „Jestli mám přestat, tak přestanu,“ řekl jen. Nezněl ani naštvaně. Dobře, kdesi ve skrytu doufal, že si dneska přijde na své, ale po tolika letech odříkání a samoty mu další

noc přišla jen jako kapka v moři. „Ehm… ne, nepřestávej.“ Nechtěla, aby skončil, ale přesto jeho ruce nepustila ani se na něj nepodívala. Musel si její tvář otočit za bradu k sobě. „Miro… to, že jsem řekl, že budeme dělat neslušné věci… nebo proto, že jsem teď navrhl, abychom…“ Nikdy nebyl moc na přemlouvání. V jeho životě byl buď sex na dohodu, nebo vzájemná laskavost, ale tohle neuměl. Chtěl Miru, líbila se mu. Nevěděl, jestli ji přímo miluje, ale na to snad bylo času dost, ne? Ale zároveň věděl, že se nechce dostat do rukou jejím ochráncům. „Miro…“

„Chci to,“ vypadlo z ní nervózně, i když zcela přesvědčeně. "Já je…“ žmoulala cíp košile a jemu došlo, že se stydí.

A Severus si byl jistý, že za to může to kreténské pako, které si dřív dovolilo říkat její přítel. Znovu si zvedl její tvář k sobě, ale tentokrát proto, aby ji políbil. Do koutku úst, teprve poté na rty. Lehce jako předzvěst a ujištění, že on se k ní tak chovat nebude. Velmi brzy se však polibek změnil na dravý, Mira se rozhodně nedržela zpátky. Jako dračice se na něho vrhla a o chvíli později se odtrhla jen proto, aby si přetáhla košili přes hlavu. Ušklíbl se, stud byl očividně ten tam. Trochu nejistě po něm loupla očima, ale když si ji jen změřil zálibným pohledem, znovu se na něho vrhla. Nořila se do polibku, svírala ho nohama, vískala mu vlasy, držela ho za ramena a…

„AU!“ zasyčel, když se neopatrně dotkla jeho zranění. Vykřikla, možná se sama lekla.

„Já… promiň… promiň… promiň, já jsem nechtěla. Odpusť mi to. Já…“ Snad i chtěla sklouznout z jeho klína a utéct, ale nedovolil jí to. Naopak ji strhl pod sebe a zabořil do polštářů. „Žádný útěk. To je jediné pravidlo. A pozor na rameno,“ dodal, než se natáhl pro další polibek. Plenil její ústa, ale zároveň si dával na čas. Věděl, že noc je ještě mladá. Cítil, jak se pod ním žena chvěje a byl si stoprocentně jistý, že to není způsobeno chladem. Zkusil se i odtáhnout, aby se zeptal, zda je všechno v pořádku, ale nedovolila mu to. Přitáhla si jeho hlavu zpět a okolo boků se

mu pevněji ovinuly její nohy. Kdyby jeho rty nebyly tolik zaměstnané, ušklíbl by se . Místo toho se vydal na průzkum její tváře. Políbil zavřené oči, prolíbával si cestičku k uchu a lehce se zakousl do pulzující tepny na krku. Vykřikla.

„Jeden by řekl, že po životě s těmi blecháči budeš na kousance zvyklá,“ zašeptal jí do ucha, než se jal okusovat i další část jejího lahodného těla. Krk, klíční kost, vzdouvající se ňadra, bříško a potom i… Zalapala po dechu.

„Co to děláš?“ vydechla a narovnala se, jako kdyby ho chtěla odstrčit. Nechápavě se na ni podíval od jejích kalhotek,

které se už kamarádily s kobercem opodál. „Můžeš hádat.“ Nasál vůni jejího rozechvělého těla, ale než se zabořil do jejího lákavého klína, opět ho zastavila. „Ale co… to… tohle přeci…“ To nebylo jen zděšení, ona skutečně nevěděla, co se chystá.

„Bude se ti to líbit.“

„Ale ne… ne… vždyť… tohle se přeci nedělá. Je to… špatné." Zvedl obočí.

„Orální sex je špatný? Odkdy? Z osobní zkušenosti naopak můžu říct, že si to někdy užívám víc, než samotný sex,“

pohladil jí lehce po tváři a po té jeho přeběhl samolibý úsměv.

„Ale u mužů to je něco jiného. Ti to potřebují, ale obráceně. To se přeci nedělá. Je to špinavé a nechutné a…“ Zamračil se.

„To ti navykládal ten tvůj idiot?!“ Zmlkla a odvrátila tvář. Připadala si jako blbka! Ale ona s tím zkušenosti neměla, a když jí to vždycky tvrdil… Znovu si přitáhl její tvář k sobě a políbil.

„Věř mi, bude se ti to líbit.“ Možná by se jí to i líbilo, jenže to by nesměla být ztuhlá, jako prkno. Ten debil jí určitě

nakukal kdoví co, a proto se jí teď v hlavě určitě honila jedna výčitka za druhou. A to se Severus tak snažil, zapojoval všechen svůj um. Jemně rozevíral pysky, jazykem laskal poštěváček a občas sklouzl i do ústí dírky, které jen lehce polaskal, než se opět stáhl. Miře uniklo zasténání. A Severus poznal, že má vyhráno. Ke svému snažení přidal i prsty. Její boky se mu pomalu začaly pohybovat v ústrety. Nejdřív pomalu a zcela bezděčně, po chvíli si to


62

začala užívat. Líbal ji na vnitřní stranu stehen, prsty jemně dráždil její klín. A zanořil je i hlouběji, když se naklonil nahoru a věnoval jí jeden dlouhý, slaný polibek.

„Chci tě slyšet.“ Z té prosby zasténala a jemu se to líbilo. Nechtěl, aby se držela zpátky. Tady ji neměl kdo slyšet a…

Natlačil uvnitř prsty proti stydké kosti a Mira nepokrytě zaúpěla.

„Teď jsi krásně zvlhla,“ zašeptal jí do ucha a i v tom šeru poznal, jak strašně musela zrudnout. I když podle stahu okolo svých prstů poznal, že si ty lehce zvrácené řeči užívá. I jemu už začínalo být v kalhotech těsno, kořeněné vůně, její ruce brouzdající po zádech a vzrušení z posledních let stačily, aby nepotřeboval víc. Zručně si rozepl zip od kalhot a rychle vyměnit všetečné prsty za ještě všetečnější penis. Zasténala a její oči se rozšířily, když do ní vniknul. Snad to nečekala. Na okamžik se oba zarazili a Severusovi poskočil ohryzek nejistotou. Nepodělal to? Ale když se

proti němu sama vyklenula, už dál nepřemýšlel. Jeho mozkové pochody se scvrkly na odvěké pohyby pánve, plenění jejího těla i rtů, sténání jeho i její a samozřejmě ruce, kterými svíral boky a přitahoval si ji bl íž. Cosi zašeptala.

„Cože?“

„Víc!“ zakňourala. Jako kdyby se to sama bála vyslovit. Ušklíbl se, konečně ji snad dokázal vyloupnout z té její skořápky. Přirazil.

„Vaše přání…“ A znovu. „…mi je rozkazem!“ Užíval si pohled na její tvář zkroucenou s milostné křeči, ale po chvíli

už ani on nedokázal odolat svému vrcholu. V návalu křeči se jí zakousl do krku a užíval si ten sladký vrchol do poslední chvíle, kdy rychle vyklouzl ven, aby se vystříkal na její břicho. Tolik odpovědnosti v něm ještě zbylo.

Snad si i kdesi v koutě mysli uvědomoval, že funění ženě za krk není zrovna erotické, ale v tu chvíli mu to i bylo jedno. Potřeboval popadnout dech. Tohle mu tak strašně chybělo. Mazlivě se otřel rty o její krk, kde po něm zůstal otisk zubů, který jemně políbil.

„Merline,“ vydechl a chtěl ji obejmout, jenže mu škublo v rameni. „Sssss…“

„Co je?“

„Nic, jen rameno. Tahle poloha se mu nelíbí.“ Neměl by se o něj opírat. Jemně mu ho promnula. „Hm… nebylo by lepší se přesunout třeba do… ehm… do ložnice?“ Zvedl obočí.

„Do ložnice.“ Zčervenala, stále se červenala.

„Já jen… chtěla bych ti oplatit ten tvůj… to… tu tvoji péči,“ vyhnula se nakonec jakémukoliv označení orálnímu sexu. Ale i to mu stačilo.

„Tak to si rozhodně nenechám ujít…“

„Můžu se zeptat na něco osobního?“ ozval se mnohem později, když vedle sebe leželi příjemně unaveni v jeho posteli poté, co dojedli večeři, dali si noční procházku Londýnem a nakonec skončili u něj doma.

„Osobnějšího než to, že jsme právě měli sex?“

„Možná,“ připustil opatrně. „Proč jsi s tím pitomcem zůstávala?“ zeptal se na rovinu. Doteď zastával Ginterovu teorii, že to musel umět zatraceně dobře v posteli, protože jinak stál za starou bačkoru, ale vzhledem k tomu, jak

překvapeně se tvářila na některé, podle něj zcela běžné praktiky, jako například orální sex poskytovaný mužem ženě, byli oba evidentně vedle jak ta jedle.

„Nebyl ze začátku takový,“ zamyslela se. „Nejdřív byl milý, ale pak mi začal předhazovat mé chyby a to pořád častěji a urputněji a v průběhu toho se jeho chování měnilo. V době, kdy jsem si uvědomila, že se ke mně chová jako ke služce, už mě měl natolik zpracovanou, že jsem byla zároveň přesvědčená, jaké mám štěstí, že s někým tak ubohým, jako jsem já, vůbec nějaký chlap ztrácí čas, natož takový, jako je on. Až mnohem později, po pár měsících

v táboře, jsem pochopila, že to nejspíš nebyla moje vina, že na tom nejsem ani zdaleka tak hrozně, jak mě přesvědčoval. Byly tam ošklivější, tlustší, v kuchyni podstatně neschopnější, nepořádnější ženské než já a jejich chlapi se na ně nekoukali jak na kouli na noze. I když, kdyby mě nepraštil tak nešťastně, že jsem upadla a zlomila si ruku, nejspíš by se Ginterovi nepodařilo mě přesvědčit, ať od něj odejdu.“

„Pak je dobře, že tě praštil,“ přitáhl ji k sobě těsněji a konejšivě ji hladil po nahých zádech. „Ten chlap by tě nakonec úplně zničil.“


63

Kapitola 18. - Neztěžuj mu to

„Ahoj,“ ozvalo se z kuchyně, když se kradla pryč.

Ahoj, Hermiono,“ otočila se a modlila se, aby nevypadala tak provinile, jak provinile se cítila.

„Profesor?“ zvedla Hermiona Snapeovu zakrvácenou košili, kterou před chvílí našla v obýváku. Ten nález ji dost znepokojil, ale když vedle našla i použitou lékárničku a o kus dál na podlaze i dámský svetřík, usoudila, že nemá dost odvahy jít do jeho pokoje a zeptat se, jak vážně je zraněný. Načapat ho s kýmkoli in flagranti bylo to poslední, o co by snad stála.

„Cestou z večeře se ho pokusili zabít. Odneslo to rameno.“

„Vzhledem k tomu, jak spokojeně vypadáš, to zjevně nebylo nic vážného,“ dobírala si ji Hermiona. Sakra, bude se

nad sebou muset vážně zamyslet a třeba konečně chytnout Gintera za k… ehm mužství a dotáhnout si ho do postele. Protože fakt, že právě teď Miře zoufale záviděla zjevně vydařenou noc se Snapem, tak to už byla vážně krize. Nic proti profesorovi, ale byl to, no prostě Snape, a ačkoli od doby, co stál na opačné straně katedry, dost zlidštěl, pořád to byl Snape a ona dost silně pochybovala, že bez ohledu na čas, který spolu stráví v laboratoři, se někdy vymaní ze vztahu student - profesor.

„Útočník to nepřežil,“ pípla Mira.

„Trápí tě to?“ ozval se za ní Severusův hlas.

„Trápí mě, že je mi to vlastně jedno,“ přiznala. Mělo by jí vadit, že ho zabil. Prostě mělo. A že nedokázala myslet na nic jiného, než na jejich společnou noc, prostě nebylo správné. Vždyť to byla vražda, sice v sebeobraně, ale pořád vražda a ona se kvůli tomu mrtvému necítila ani trošku špatně.

„Zabil by mě, kdyby mohl a tebe taky, nebo hůř, vzal by tě s sebou. Tohle není doba, kdy bychom si mohli dovolit riskovat a snažit se brát zajatce.“

„Ani se jimi stávat,“ doplnila jeho prohlášení Hermiona. „No, mám nějakou práci v laboratoři,“ zaklapla uklizenou a sterilizovanou lékárničku. „V kuchyni je čerstvé kafe a nějaké pečivo,“ informovala je ještě.

„Zlobíš se?“ zeptala se Mira opatrně.

„Kvůli čemu?“ divil se Severus.

„Že mě tu viděla.“

„Domnívám se, že slečna Grangerová je dost stará na to, aby se vyrovnala s vědomím, že i umaštění mizerové a

sklepní netopýři mají intimní život nezahrnující jen jejich pravou ruku.“ V

„Nemohl jsi prostě říct, ne, nezlobím se?“ postěžovala si, když si přeložila jeho sdělení do normálního jazyka.

„Mohl,“ pokrčil rameny. „Uvidíme se večer v táboře?“

„Po hodině u mě,“ dala mu pusu na tvář.

„Dej mi vědět, jak moc se mám snažit nepotkat Fenrira. Ano? A pokud možno se mu nezmiňuj o tom útoku. Byl bych skutečně nerad, kdyby si to se mnou chtěl vyříkat.“

„Řeknu mu to nějak jemně. Snese to líp, než kdyby to zjistil dodatečně.“

„Jak myslíš, každopádně počítej s tím, že až po mně půjde, schovám se za tebe.“

„Klidně,“ stoupla si na špičky a políbila ho. Objal ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě blíž.

„Jestli chceš v dohledné době odejít,“ zamumlal, když se od ní odtáhl. „Měla bys tak učinit nyní.“

„Musím jít. Debra pořád stávkuje,“ posteskla si.

„Kvůli mně?“

„Kdyby epidemii zvládla ona, byla by za hrdinku a tys jí sebral vavříny a ještě z ní udělal pitomce, že osypky nepoznala. Jistě že kvůli tobě.“

„To mě mrzí. Takže večer?“ ujišťoval se.


64

„Večer,“ slíbila.

„V sobotu budeme mít oslavu. Velký táborák a tak. Přijdeš?“

„Nemyslím si, že bych byl vítaný,“ podotkl opatrně.

„Jediný, kdo tě pořád nesnáší je Helen, a ta tam určitě nebude. Nikdy nic neslaví.“

„Má na to právo,“ poznamenal.

„Ne. Má právo být smutná, ale ne… Ona se vůbec nesnaží jít dál…“ nevěděla, jak přesně to vyjádřit. „Gintera i ostatní to změnilo, nebyli by normální, kdyby ne, ale Helen. Pořád tu ránu rozdírá.“

„Někteří lidé se s určitými věcmi srovnat nedokážou. Neříkám, že je normální, aby se kolem mě plížila s lahví louhu v kapse, ale nedivím se, že se nechce přátelit. Na jejím místě bych taky nechtěl.“

„Tak přijdeš?“ udělala na něj smutné oči. „Všichni tam budou s někým, nechci tam být zase jako kůl v plotě,“ škemrala.

„Dobře. Na chvíli se zastavím,“ slíbil neurčitě.

„Díky,“ ještě jednou ho objala a dala mu pusu. „Ale teď už vážně musím běžet.“

„Běž,“ pustil ji a díval se za ní, dokud nezmizela za dveřmi. Zhluboka se nadechl a vyrazil čelit všetečným otázkám slečny Grangerové.

***

„Co vlastně slavíte?“ zeptala se, když ji Ginter přišel vytáhnout od inventury jejich lektvarových zásob.

„Že jsme přežili další rok. Nevíme to přesně na den, ale touhle dobou to bude devětadvacet let, co tu vesnice je. Tehdy to plánovali jako provizorium, než na Ministerstvu opadne hysterie kolem vlkodlaků, a jak to dopadlo?“ pokrčil rameny. „Jednou jim dojde, že jste stejní lidi jako všichni ostatní,“ položila mu ruku na paži. Cítila, jak pod jejím dotekem ztuhnul. Vůbec všichni tady si od ní dneska drželi tak nějak odstup. „Provedla jsem něco?“

„Ne, alespoň o ničem nevím,“ zakroutil rychle hlavou. Nechtělo se mu nic vysvětlovat. Zbytečně by se vyděsila. „Půjdeme? Oheň už dávno hoří.“

„Dobře. Co se vlastně bude dít?“

„Nic velkého,“ popostrčil ji ke dveřím. „Posezení a pokec u ohně, pečení buřtů, klobás, selat, máslový ležák, hodně máslového ležáku a ještě víc piva a kdo umí, něco zahraje na kytaru a tak.“ Rozhodně neslavili ve velkém stylu. „Jo a Mira přivlekla Snapea. Bránil se statečně, ale nakonec byl stejně udolán.“

„Stejně jsou zvláštní pár,“ zamyslela se nahlas. „Ale na druhou stranu, milá Mira by ho mohla trochu polidštit.“

„A teď je co? Robot?“

„Ne. Sarkastický sklepní netopýr. Jdeme, ať na nás zbude místo někde u ohně. Ochladilo se.“

„Ty seš hrozná zmrzlina,“ zakroutil nad ní hlavou. Nechápal, jak může přežít skutečnou zimu, když i při patnácti nad nulou má na sobě svetr. Pěknej, tlustej, vlněnej.

„Tady,“ vybral jim místo na vnitřním kruhu laviček, nebo spíš kmenů, hned u ohně. „Dojdu pro něco na opékání.“

Nechal ji sedět a vrhl varovný pohled na jejího souseda, který nedokázal odolat a nepokrytě ji svlékal pohledem. Ten se rozhodl nepokoušet štěstí a šel si hledat nové místo k sezení. Lepší být frustrovaný než mrtvý.

„Na,“ podal jí dvě láhve piva a do země vedle zabodl dva klacky s kousky nakládaného vepřového. „Zvedla by ses?“ počkal, dokud si nestoupla a sedl si na její místo a ji si usadil mezi nohama. Žádné výmluvnější gesto už ho nenapadalo. Až nějaký nenechavec skončí s přeraženýma rukama, nebude moct tvrdit, že ho nevaroval.

Nevěděla, co bylo špatně, ale dneska poprvé, tedy když nepočítala ten úplně první den, kdy ho napadla ve Fenrirově

srubu, se s ním necítila dobře. Vzal ji s sebou, přinesl jí jídlo i pití, nechal ji, aby se o něj opírala a nespustil z ní ruce, ale to, jak se k ní dneska choval, jak se jí dotýkal, bylo to nějak jiné než dřív. A to, jaké pohledy vrhal kolem sebe. Připadal jí, jako ten vlk, co před zbytkem smečky brání svůj kus mršiny. Příliš se jí nelíbilo, být tou mršinou. Nevěděla, proč to dělá. Jestli na něj tak působilo výročí založení vesnice, nebo fakt, že se blížilo i výročí masakru v Sonesborou, nebo co se vlastně dělo. Zítra nebo pozítří, až se trochu vzpamatuje, si s ním o tom bude muset


65

promluvit.

„Musím jít,“ odstrčil ji náhle, když se chtěla pohodlněji opřít, s razancí, že málem skončila před kmenem na všech čtyřech.

„Gintere?“ zavolala za ním. Nevěděla, co provedla, že mu ani nestála to, aby se otočil.

„Měla bys jít domů a neztěžovat mu to,“ ozval se za ní Fenrir.

„Neztěžovat co?“ zeptala se zmateně. To měly být kopačky po vlkodlakovsku?

„Ovládat se?“ vysvětlil s výrazem, který jasně říkal, že jeho majitel uvažuje nad tím, jestli není mentálně zaostalá.

„Ovládat se? Neztěžovat? Nemohl bys na mě mluvit česky?“

„On ti nic nevysvětlil?!“ zatvářil se zmateně pro změnu Fenrir.

„Co mi měl vysvětlit?“

„Aha,“ povzdechl si. Tohle mu teda nedaruje. „Asi sis už všimla, že máme citlivý čich, i když zrovna neběháme po čtyřech,“ začal oklikou.

„No a?“

„Ty máš zrovna plodné dny,“ oznámil jí, jako by to všechno vysvětlovalo.

„A?“

„Viděla jsi někdy psa, když cítí hárající fenu?“

„Asi tě tak úplně nechápu.“

„My prostě cítíme, když má žena plodné dny a vzrušuje nás to. Hodně. Časem se to naučíme ignorovat, nebo minimálně se naučíme nemít erekci pokaždé, když se taková žena objeví v okruhu dvaceti metrů. Ono mít erekci dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu, a tak je dost nepohodlné.“

„Proto si ráno Herbert držel odstup?“

„Jo. Líbíš se mu a navíc je mladej. Pořád s ním mlátí hormony a tohle je celkem zkouška sebeovládání.“

„A Ginter? Je naštvaný, že kvůli mně má půl vsi erekci?“

„Ne. Je frustrovaný. Když jsem říkal, že se naučíme to tak trochu ignorovat, nebylo to úplně přesné. Pokud nás daná ženská přitahuje, i když zrovna nemyslíme kulkama, tak je tohle období peklo. Myslím, že máš zatracené štěstí, že tě neodtáhl do nejbližšího křoví.“

„Sakra,“ ujelo jí. Myslel si, že o něj nestojí. „Když jsem byla nemocná, řekla jsem mu, že s ním nechci spát. Jako

ještě spát.“

„To je čistě vaše věc, ale ty máš přesně dvě možnosti. Jít domů a minimálně tři dny se tu neukazovat, nebo jít za ním, ale v tom případě počítej s tím, že skončíte v posteli, bez ohledu na to, co ty budeš chtít.“

„Ještě něco bych měla vědět?“ zeptala se. Vážně by bývala ocenila, kdyby tenhle extrémně trapný rozhovor absolvovala s Ginterem a ne s Fenrirem.

„Momentálně mě nic nenapadá.“

„Fajn,“ vyrazila směrem ke Ginterově srubu.

„Ehm, Hermiono?“ zavolal za ní ještě. „Jestli jdeš za ním, stav se napřed na ošetřovně pro cokoli, co jde použít jako lubrikant. Dneska bych s předehrou moc nepočítal,“ upozornil ji ještě.


66

Kapitola 19. - Lupa

Do prdele, do prdele, do prdele, nadával si v duchu a málem začal mlátit hlavou do stěny sprchy. Bude to malý zázrak, jestli s ním po dnešku Hermiona ještě někdy promluví. Měl jí to říct přímo, hned jak ji ucítil a ne dělat, že se

nic neděje. Hrál si na siláka a úplně to podělal, praštil vztekle pěstí do zdi, až trámky zapraštěly a vypnul proud ledové vody. Natáhl si na mokré tělo jen kalhoty a tričko a zbytek oblečení vzal do ruky. Ignoroval zvuky pokračující oslavy a šel k sobě. Třeba se mu podaří vymyslet nějakou dost dobrou omluvu, aby mu Hermiona ještě dala šanci.

„Co tu…“ zarazil se ve dveřích, když si všiml Hermiony sedící na jeho posteli a okamžitě zcela rušící účinky předcházející ledové sprchy.

„Přišla jsem ti říct, že jsi pěkný idiot,“ sjela ho. „Vážně bych ocenila, kdybys mi tu přednášku o sexualitě vlkodlaků dal ty a ne Fenrir,“ informovala ho a přetáhla si tričko přes hlavu. Měla ho celkem ráda a nehodlala o něj přijít. Pokud si z ní Fenrir nevystřelil, bude to asi pěkně divoké.

„Co ti nakecal?“

„Že jestli za tebou půjdu, nemám počítat s tím, že by tě něco zastavilo,“ řekla mu klidně a sáhla za sebe, aby si rozepla podprsenku. „Nesundáš si ty kalhoty? Vypadá to nepohodlně,“ poukázala na bouli na jeho kalhotách. V těch

těsných džínách to muselo být dosti bolestivé. „Jo a taky říkal, že by se nám mohlo hodit tohle,“ postavila na stolek lahvičku s lubrikantem.

„To nebudeš potřebovat,“ informoval ji a znělo to jako příslib. Vydrží se ovládat dost dlouho, aby ji dokázal vzrušit. Vydrží, i kdyby ho to mělo zabít. „Ale v tom ostatním měl recht,“ přistoupil k posteli, vzal její hlavu do dlaní a přiměl ji vstát. Musela se opřít o jeho ruce, aby udržela rovnováhu.

„Jsi strašně zlobivá holka,“ informoval ji chraplavým hlasem, než se přitiskl na její rty. Když stála na kraji postele,

byla stejně vysoká jako on a líbat ji bylo nesrovnatelně pohodlnější, než když se u toho musel hrbit.

„Hrozně zlobivá,“ dala mu za pravdu a vsunula ruce pod jeho mokré tričko, aby mu ho mohla přetáhnout přes hlavu.

„To teda jo,“ zamrmlal a neochotně ji pustil, aby mu ho mohla sundat. Musel jí s tím pomoct, protože postel byla pro nějaké balancování na špičkách značně nevhodná. Vjel jí jednou rukou do vlasů, aby si ji znovu přitáhl k polibku, zatímco druhou se vydal na průzkum jejího těla od husí kůže na zádech, po ztvrdlé bradavky.

Přejela nehty po jeho hrudi. Bez trička vypadal ještě víc k nakousnutí, než pod tou obtaženou látkou. Opravdu k

nakousnutí.

„Pěkné,“ pochválil jí prsa. „Nebuď prudérní,“ zamrmlal, když si je pod tíhou jeho pohledu chtěla zakrýt rukou. „Fakt pěkný,“ potěžkal je v dlaních, než se k jedné bradavce přisál rty, zatímco rukou se přesunul k zapínání jejích kalhot. Začala být vzrušená a on byl jen krůček od ztráty kontroly. Rozepl jí džíny a i s kalhotkami jí je stáhl až ke kotníkům. Její vůně zaplnila celý srub a vlk uvnitř něj vzrušeně zavyl.

„Sedni si,“ nařídil jí udýchaně a přidržel ji za ruce, aby neupadla. Zvedl jí nohy, aby jí sundal boty i kalhoty. Sám si

rychle stáhl kalhoty a klekl si k ní na postel. Trochu se odsunula, aby měl dost místa. Vypadal, že ho bude potřebovat. Byl nadprůměrně velký ve všech směrech. Úplně všech směrech. Možná ten lubrikant zavrhl trochu předčasně.

„Už neutečeš,“ špatně si ten pohyb vyložil a za kotníky si ji přitáhl zpět. „Nějaké speciální požadavky?“

„Napoprvé žádné prasárničky.“

„Tak to mám kliku, že to hodlám dělat víc než jednou,“ mrkl na ni, než ji jednou rukou objal kolem pasu a otočil se i

s ní v náručí, takže teď ležela na něm a jeho tvrdé mužství se jí otíralo o stehno.

„Mám to odmakat já?“ povytáhla obočí.

„Nemáš ani tušení,“ posadil si ji obkročmo na stehna a zvedl se do sedu, takže se o sebe opírali hrudníky, „jak moc to tu tebou voní a co to se mnou dělá.“ Sklouzl jednou rukou do jejího klína, aby zjistil, jak je na tom. Ten lubrikant asi vážně potřebovat nebudou, vsunul do ní opatrně jeden prst a palcem přitlačil proti klitorisu. Cítil, jak mu zaryla prsty do ramen. Vpletl jí prsty do vlasů a přitáhl si ji k polibku. Chutnala tak sladce.

„Pověz mi, co to s tebou dělá,“ otřela se mu prsy o hrudník. Sklouzla rukou do jeho klína, vzala ho opatrně do dlaně a přejela po celé jeho impozantní délce. Jen zalapal po dechu a skoro bolestivě zesílil svůj stisk na jejích stehnech.


67

„Řekla sis o to,“ zachraptěl a shodil ji pod sebe. Obrátil ji na břicho a tahem za boky ji vytáhl do kleku. Cítila, jak se jí otřel o stehno, když si za ní klekal do správné polohy. Přitáhl si ji k sobě a pomalu do ní pronikl. Zalapala po dechu a zaťala prsty do polštáře, aby nahlas nevykřikla. Bože, ani si neuvědomila, jak moc jí to chybělo. Zvlášť od někoho,

kdo měl slušnou výbavu a vypadal, že ji umí používat.

„V pořádku?“ zeptal se, když si všiml jejího napětí. Ne, že by byl v situaci, kdy by mohl přestat.

„Jo, pokračuj,“ vyzvala ho. Stáhl se a znovu přirazil. Trochu to bolelo, ale nic, co by se nedalo vydržet. Zvlášť když věděla, že se mu za chvíli přizpůsobí a on zjevně nebyl ve stavu čekat ani vteřinu. Nemohla říct, že by nebyla varována. Držel ji za boky tak pevně, že se nedokázala pohnout snad ani o milimetr. Naštěstí nebyl nijak hrrrr. Zjevně měl co dělat, aby se hned neudělal.

„Hermiono,“ zasténal. Byla tak neskutečně horká a těsná. Bylo mu jasné, že tohle rozhodně nebude trvat dlouho. „Tenhle zadek by si matka příroda měla nechat patentovat,“ jednou rukou ji pustil a poplácal ji po zadku a najednou mu ani trošku nevadilo, že je veskrze lidský, tedy kulaťoučký, růžový, lysý a bez ocasu.

„Chybí-mu-ocas.“

„Nechybí,“ ještě jednou ji pohladil po zadku. „Je naprosto dokonalý. A ta přiléhající část,“ přesunul jednu ruku do jejího klína, „je ještě lepší,“ neomylně našel klitoris a lehce ho dráždil v rytmu přírazů.

„Prevíte,“ sykla. Když našel to správné místečko.

„Zakřič,“ sklonil se nad ni, jednou rukou se opřel vedle jejích ramen a políbil ji zezadu na krk. „Zakřič pro mě,“ chtěl, aby všichni věděli, že ta sexy mladá čarodějka je jeho, jenom jeho. Ta změna úhlu ji přiměla mu vyhovět.

„Gintere!“ vykřikla a doslova se mu rozsypala v rukách…

***

„Co znamená být něčí lupa?“ zeptala se rozespale. Třikrát za večer bylo opravdu dost.

„Kde jsi k tomu přišla?“

„Lupin. Bavili jsme se o tom vašem výstupu u mě doma a řekl něco v tom smyslu, že bych ti měla poděkovat, žes ho nezabil. Že zranit mu někdo lupu, zabil by ho.“

„Lupa je vlčice.“

„Tolik latinsky ještě umím,“ poznamenala. Vsadila by všechna svá NKÚ na to, že za tím slovem bylo víc.

„My, vlkodlaci,“ upřesnil to, „fungujeme, co se vztahů týče, trochu jinak, než normální lidé.“

„Ty jsi normální člověk,“ přerušila ho.

„Víš, co tím myslím, a neskákej mi do řeči.“

„Promiň.“

„Lupa je partnerka vlkodlaka. Některými gesty v minulosti, například tím, jak jsme dneska seděli, nebo že tě občas poslechnu, jsem dal ostatním najevo, že jsi moje lupa. A tím pádem pro ně tabu. Cokoli ti udělají, udělají mně.“

„Pořád mi přijde, že je za tím víc,“ nedala se.

„Věděla jsi, že mezi vlkodlaky prakticky nejsou rozvody ani rozchody a když, tak většinou ze strany nevlkodlačího partnera?“ pokračoval.

„Nechápu, jak to souvisí…“

„Tak, že ta část vlka v nás nám zjevně pomáhá najít si partnera na celý život. Byl jsem v háji v okamžiku, kdy jsi se mnou u Fenrira vymetla podlahu. Proto jsem potom nebyl zrovna milý. Byla jsi protivná malá panovačná žába a já si kvůli tobě málem poslintal košili.“

„Nejsem panovačná,“ ohradila se dotčeně.

„Jsi. Hrozně, ale u ženskejch je to prý běžná vlastnost. Prostě jsem v tom byl až po uši, aniž bych to mohl jakkoli ovlivnit, a to ses mi ani nelíbila. Au?!“ ohradil se, když mu pod dekou vrazila koleno do boku.


68

„Je to tak. Jsi skoro o dvacet let mladší, mlíko ti teče po bradě, hubená, prťavá, přemoudřelá, a já v tom stejně byl až po uši. To člověka namíchne. Ale v tu chvíli mi bylo jasné, že pokud k tomu budeš jen trochu svolná, skončíme spolu.“

„Co kdybych nechtěla?“

„Měl bych pech. Ne, vážně, do ničeho bych tě nenutil, jestli míříš sem, ale přetrhl bych se snahou tě uhnat.“

„Takže už se tě nadosmrti nezbavím?“

„Zbavíš, když budeš chtít. Ale rozhodně bych mi na tvém místě nedával kopačky tak, že tě s někým přistihnu v nejlepším. Dotyčný by to skoro určitě nepřežil,“ upozornil ji zcela vážně.

„Takže podle tebe jsme si souzeni?“ přejela mu škádlivě nehty po hrudi.

„Hmmmm.“

„Tak to máš nejvyšší čas mi prozradit, jak že se vlastně jmenuješ a kolik že ti je let,“ navrhla. „Nikdy jsi mi to neřekl.“

„Riese, Ginter Riese, a je mi čtyřicet čtyři,“ poslušně odpověděl.

„Riese?“ vyprskla smíchy. „Víš, že je to německy obr?“ vysvětlila mu důvod svého pobavení. Náhoda s matkou přírodou měly zvláštní smysl pro humor.

„Já za to nemůžu, oba rodiče měli do dvou metrů daleko,“ bránil se. Otce si sice už moc nepamatoval, ale co věděl, nebyl o moc větší, než jeho matka, kterou přerostl, když mu bylo patnáct.

„Když jsme u rodičů, asi bych tě měla představit těm svým, když se se mnou chystáš zůstat až na věky…“

„Amen,“ dokončil za ni. „Jen fotřínkovi včas ukradni pušku i stříbrné kulky.“

„Maximálně tak zubařskou vrtačku,“ ušklíbla se.

„Jo, abych nezapomněl. Fenrir měl včera v plánu oznámit oficiálně smečce, že s ním Tonksová čeká dítě,“ vzpomněl

si najednou.

„Co?!“ vymrštila se do sedu.

„Tonksová je těhotná. Prý s Fenrirem,“ poznamenal, jako by jí sděloval, že už je venku dávno tma.

„Jak dlouho to už víš?“

„Asi tři týdny. Chudák. Cítili jsme to z ní dřív, než si to sama uvědomila. Je trochu divné, když otec ví dřív, že bude otec, než matka zjistí, že bude matkou. Dost je to sebralo. Proto se taky Fenrir už čtrnáct dní odhodlává to veřejně

oznámit ostatním, ačkoli devadesát procent vlkodlaků v táboře už to ví.“

„To je to tak moc cítit?“

„Poblázněné hormony dělají divy,“ pokrčil rameny.

„Vědí jestli…“ nedokončila otázku.

„Ne. Jestli bude dítě vlkodlak po otci, budou s určitostí vědět, až dokončí pátý měsíc. Jak ji nemám dvakrát v lásce, musím té bystrozorské přiznat ke cti, že ani na vteřinu neuvažovala o tom, že by dítě nedonosila.“

„Gintere!“ zhrozila se.

„Co? Jestli to bude vlkodlak, tak na Ministerstvu skončila, protože jí tam udělají ze života takové peklo, že do toho baráku už v životě dobrovolně nepáchne.“

„To ale není důvod pro potrat.“

„Pro dost ženských by byl, proto říkám, že ji to ctí.“


69

Kapitola 20. - Protiklady se přitahují

„Co?“ obrátila se na Snapea podrážděně. Od rána na ni tak nějak divně koukal a vypadal, jako by se jí chystal něco říct, ale nevěděl jak na to.

„Přemýšlím, jak vám nabídnout znecitlivující měsíčkovou mast a zoufale se snažím nemyslet na to, co je příčinou vašeho nepohodlí,“ přiznal po chvíli. Opravdu, ale opravdu si nechtěl představovat, jak asi musel vypadat její intimní život, zvlášť když si ji pamatoval ještě jako děsně otravné jedenáctileté vyžle.

„To je to tak vidět?“

„Sotva chodíte a při každém poposednutí se tváříte, jako kdybyste seděla v kaktusovém poli, a hemeroidy, na rozdíl od jiných věcí, vyléčí jedno mávnutí hůlkou. A jistý nepoměr mezi vašimi a jeho tělesnými proporcemi je do očí

bijící,“ ušklíbl se.

„Stejně jako mezi vaší a Miriinou povahou,“ vrátila mu to. Nějak jí nešlo na rozum, co mohlo k sobě táhnout ironického protivu, který šel všem okolo na nervy, a milou tichou Miru, kterou musel mít každý rád. Snad to, že oba byli introverti tak trochu žijící ve svém vlastním světě.

„Protiklady se přitahují,“ zamrmlal. Že on s tím vůbec začínal. Ale myšlenky na to, jak to u těch dvou v praxi muselo probíhat, byly skutečně, ale skutečně neodbytné. Vždyť ten chlap byl málem o dvě hlavy vyšší, o půl metru širší a

tak o šedesát kilo těžší než ona.

„Tu mast bych si asi vzala,“ přiznala po chvíli rozpačitě. Vážně to bylo poněkud nepohodlné.

Sáhl do skříně a hodil po ní velkou černou pixlu.

„Klidně si to nechte. Nejspíš ji nepotřebujete naposled,“ zavěštil, když se o pár minut později vrátila do laboratoře.

„Taky mám dojem, že jsem tady Miru nepotkala naposled,“ vyplázla na něj jazyk.

„To určitě ne,“ dal jí za pravdu. Nebyl už nejmladší, a tak si nemohl dovolit nechat si proklouznout pěknou mladou

holku, která o něj z nějakého záhadného důvodu stála i přesto, že věděla, co je zač a na vlastní oči ho viděla zabít člověka. A pořád tu byla a projevovala zájem.

„Slyšel jste o Tonksové?“ změnila téma.

„Myslíte, jestli se ke mně doneslo, že se nechala zbouchnout vlkodlakem? Jo, slyšel.“

„A co si o tom myslíte?“ přešla jeho slovník bez poznámek.

„Že bylo neskonale naivní myslet si, že ji v jejím věku už někdo stihl poučit o účelu antikoncepčních kouzel a jejich

použití při plánování rodičovství.“

„Třeba bylo plánované,“ navrhla nesměle.

„I Tonksové je jasné, že pořídit si dneska dítě s vlkodlakem je profesní i společenská sebevražda. Myslel jsem, že nechce skončit stejně mizerně jako její matka.“

„Co je špatného na tom, že je Andromeda čtyřicet let šťastně vdaná?“

„Jen, že je díky svému morganickému sňatku na tom nejzazším okraji společnosti a kterýkoli Smrtijed na ostrovech

by ji i jejího manžela na místě s potěšením zabil? Kromě tohohle? Nic. Vůbec nic.“

„Jste hrozný cynik. Uvidíme, až tu za pár let bude capat malý černovlasý klučina nebo copatá holčička a žvatlat tati. Vsadila bych krk na to, že by vám byl nějaký okraj společnosti srdečně jedno v okamžiku, kdy by na vás upřela kukadla a řekla tati.“

„To se klidně vsaďte, protože silně pochybuji o tom, že se někdy budeme moci přesvědčit, jestli jste vyhrála nebo ne,“ ukončil jejich debatu.

***

„Jaký jsi měl den?“ položila mu Hermiona ruce na hruď a zaklonila hlavu, aby ji mohl políbit. Dnes večer se na konec jejich společné hodiny obrany těšila jako snad nikdy. Severus měl ještě nějakou práci na Ústředí, a tak se k Miřinu zklamání vypařil hned, jako hodina skončila. Ačkoli se mezi ní a Snapem za poslední tři roky, co spolu prakticky denně pracovali v laboratoři, vytvořila jistá forma přátelství, pořád jí nebylo tak úplně jasné, co na něm


70

Mira viděla. Pokud se jen cítila osamělá, v táboře byla spousta pohodlnějších ramen, které by jí s potěšením nabídly útěchu. Ale ona byla zcela zjevně beznadějně až po uši zamilovaná zrovna do Snapea.

„Hermiono, přestaň!“ sundal ze sebe její ruce. Ještě chvíli bude pokračovat a skončí zase v posteli a zase se

neovládne.

„Co jsem provedla?“ zeptala se zmateně. Včera v noci nevypadal, že by si na něco hodlal stěžovat.

„Nic. Jen toho prosím nech,“ odstrčil ji od sebe. Nechtěl, aby se ho dotýkala, ne takhle.

„Co je špatně?“

„Nic. Jen na mě prosím nesahej. Ne takhle.“

„Co?! Do postele už jsi mě dostal, tak zájem skončil? Fajn!“ otočila se na patě a zamířila k přemisťovací loučce dřív,

než stihl reagovat na to absurdní obvinění. Ženská vztahovačná. Jak si mohla něco takového myslet. Vyběhl za ní a dohnal ji na půl cesty k přemisťovací loučce.

„Počkej!“

„Dej mi pokoj!“ utrhla se na něj. Co si o sobě myslel? Řekne jí, že byla jen příhodná soulož, holka nebo spíš vagína po ruce, aby mu podrbala svědění, a ještě by chtěl něco řešit?! A to ještě jako ta nána pitomá poslouchala ty kecy o tom, jak si vlkodlaci vybírají partnera na celý život. Jak mohla být tak pitomá.

„Sakra, ženská,“ zavrčel a neochotný rozebírat svůj sexuální život před celým táborem ji prostě popadl a hodil si ji kolem krku jak právě ulovenou srnu. Jeho tělesná stavba měla občas své výhody.

„Okamžitě mě pusť!“ vzpouzela se a kopala nohama.

„Ještě jednou mě kopneš kolenem do čelisti, a ohnu si tě tu přes koleno,“ varoval ji, když se její koleno nebezpečně míhalo kolem jeho obličeje. Zabralo to.

„Tak,“ složil ji uprostřed srubu na podlahu, ale ruce jí nepustil. Ještě by tasila hůlku a byl by nahranej. Ve stavu v

jakém byla, by mu z toho tady udělala do minuty kůlničku na dříví.

„Nech mě být,“ chtěla se vyprostit z jeho sevření a prostě odejít. Neviděla důvod poslouchat nějaké chabé výmluvy. „Nemáš zájem, nemáš, já se tě doprošovat nebudu!“

„Pořád o tebe mám zájem, ty jedna vztahovačná potvoro,“ zatřásl s ní, „ale nechci ti zase ublížit, je tak těžký to pochopit?!“

„Neublížil jsi mi,“ trhla sebou ve snaze vyprostit své ruce z jeho dlaně. Ještě chvíli a nejspíš jí od půlky předloktí

dolů odumřou.

„Měsíčková mast má dost výraznou vůni,“ sdělil jí tónem, jakým se obvykle vysvětluje dvouletému dítěti, že bláto není vhodnou svačinou.

„Nic mi nebylo.“

„A proto se tam dole patláš hojivou znecitlivující mastí?“ povytáhl obočí.

„Jsss….“

„Prosím?“ naklonil se k ní.

„Jsi velký,“ zamumlala rudá jako rajče. Byla zvyklá tyhle věci dělat, sice ne moc, ale trochu ano, ale nebyla vůbec zvyklá o nich mluvit a už vůbec ne v situaci, kdy si připadala jak u výslechu.

„Mě jsi mě zastavit,“ vyčetl jí jemně.

„Nechtěla jsem,“ podívala se mu zpříma do očí. „Podruhé a potřetí to bylo vážně skvělé, ale poprvé, než jsem si na tebe zvykla, to trochu bolelo,“ přiznala.

„Tak proč jsi něco neřekla?“

„No, nevypadal jsi, že bys chtěl přestat, a navíc jsem nechtěla, abys přestal. Jen by možná nebyla od věci delší předehra,“ vysvětlila mu zmateně.


71

„Jsi nána pitomá,“ sdělil jí zcela vážně a než se mohla začít rozhořčovat, přitáhl si ji k sobě a umlčel ji polibkem. „A tu předehru natrénujem,“ mrkl na ni.

„To doufám. Hodlám totiž mít velmi bohatý sexuální život a ta mast trochu svědí,“ přiznala rudá snad až na zadku.

Včerejší noc byla v téhle oblasti, to nejlepší, co ji kdy potkalo a to měl její dosavadní intimní život k poustevničení celkem daleko. „Au!“ vyjekla a doslova si ze zápěstí strhla náramek s galeonem, který pálil, jako by byl rozžhavený do ruda. „Řád vyhlásil poplach,“ sdělila nechápajícímu Ginterovi. „Zjevně je to zatraceně vážné, když náramek tak žhne. A lokalizuje mě Snape,“ sdělila mu, jen co pominula náhlá nevolnost, kterou u ní vyvolávalo Snapeovo lokalizační kouzlo. To Minervino, která jako jediná další měla její dobrovolně darovaný vzorek krve, který byl k tomuto kouzlu potřebný, jí zase pro změnu elektrizovalo vlasy takovým způsobem, že měla další dvě hodiny úplné

afro.

„Jdeš?“ zeptal se s obavami v hlase.

„Ne. Kdyby chtěli, abych jen přišla, nepotřebovali by mě lokalizovat. Zjevně máme se Snapem nějaký zvláštní úkol a on zjišťuje, kde se mu toulám,“ zauvažovala nahlas.

„GRRRRRRRRRRRR.“

„Klídek,“ položila mu ruku na hruď. Ty jeho majetnické projevy ji občas znervózňovaly. „Byli jsme přehnaně

snaživá studentka a věčně nenaložený profesor moc dlouho na to, abychom se někdy dostali dál, než k tykání,“ uklidňovala ho. Možná by si měla dát rande s Voldemortem, Ginter vypadal, že by mu urval hlavu jen za to, že by se na ni podíval.

„Neměl bych jít varovat Fenrira, že se něco děje?“ navrhl. Z nácviku předehry zjevně sešlo a on najednou nevěděl, co si s ní má počít. Na duchaplnou konverzaci nikdy moc nebyl.

„Má cenu ho znervózňovat, když nemáme tušení, o co jde?“ Sotva to dořekla, proletěl stěnou Snapeův výr.

„Grangerová,“ promluvil patron Snapeovým hlasem. „Začněte shánět vlkodlaky. Hromadný útok na Příčnou a Prasinky. Dorazím, co nejdříve s pokyny,“ vychrlil ze sebe patron, než se rozplynul.

„On zjevně má,“ povzdechl si Ginter. „Svetr.“

„Co?“ zeptala se zmateně.

„Vem si nějaký svetr, jen Merlin ví, jak dlouho to bude trvat,“ upozornil ji, že už byl večer a jarní noci byly pořád pořádně chladné. „Jdu za Fenrirem.“

„Hned tě doženu,“ slíbila a vrhla se ke své truhle doufajíc, že si tu nechala i nějaký svetr, ale v půlce pohybu se zarazila a vrhla se ke Ginterovi.

„Miluju tě, víš to?“

„Já tebe taky,“ sklonil se k ní a vtisk jí rychlý polibek. „Dávej na sebe pozor, ano?“

„Ano,“ přikývla. „A ty taky, jsi velký terč.“

„Já vím. Uvidíme se pak,“ slíbil jí a tón jeho hlasu nepřipouštěl, že by tomu snad mohlo být jinak.

„Uvidíme,“ slíbila a vrátila se k truhle, zatímco Ginter rychle opustil srub.

„Jak to vypadá?“ vpadla do Fenrirova srubu o pár minut později.

„Do čtvrt hodiny může vyrazit devatenáct lidí. Zbytek je mimo tábor a Oskar je zraněný. S jednou rukou na pásce nikam nejde,“ informoval ji.

„To je rozumné,“ dala mu zapravdu. Nikdo z nich nebyl přes jejich snahu natolik zdatný kouzelník, aby mohl jít do boje už hendikepován zraněním. „Gé mi řekl o Tonksové. Gratuluju.“

„Spíš nám vynadej. V dnešní době a dítě?!“ zakroutil hlavou. „Pěkně jsme to pohnojili.“

„Vzhledem k tomu, že jsi vlkodlak, by něco, jako vhodná doba na dítě, nikdy nemuselo nastat,“ položila mu ruku na rameno. „Snape se ještě neukázal?“ změnila raději téma.

„Ukázal,“ ozvalo se za ní udýchaně. „Jak jste na tom?“

„Devatenáct lidí do čtvrt hodiny.“


72

„To snad bude stačit. Smrtijedi napadli Příčnou. Večer, když byla většina lidí po práci na nákupech. Nastoupilo tam prakticky celé ministerstvo. Když ohlásili druhý útok v Prasinkách, byl volný jen Kingsleyho tým. Osm lidí . Řád hned vyrazil. Máme vytvořit tři týmy. Jeden jako záchrannou četu, která se postará o transport zraněných z bojiště k

první pomoci a případně do nemocnice. Měli by mít licenci k přemisťování. Zbylé dva týmy budou bojové. Jeden se zapojí hned. Druhý bude záloha. Je možné, že Prasinky nejsou poslední dnešní útok. Pokud se do půl hodiny neobjeví další, přijdou nás podpořit a část Řádu se přesune na Příčnou pomoct bystrozorům, dotazy?“

„Proč nás neposlat na Příčnou rovnou?“

„Že jste s námi, ví jen Řád a někteří naši spojenci na Ministerstvu. Nejspíš by vás považovali za posily Smrtijedů. Než by se to vysvětlilo, mohli byste být taky mrtví. Urychlete to,“ chytl se za zápěstí, jak dostal další zprávu od

Albuse. „Je tam pěkně horko,“ promnul si připečené zápěstí. Bude si s Albusem muset vážně promluvit o nastavení náramků. S popálenou rukou mu to moc kouzlit nebude.


73

Kapitola 21. - Kuk!

Merline, že já jsem sem vůbec lez, zaláteřil v duchu, když sejmul dalšího Smrtijeda, co si s ním chtěl vyřídit jakési domnělé účty. Pevně doufal, že alespoň ty tři, co se do všeho hrnuly po hlavě, měly dost rozumu a zůstaly aspoň u

první pomoci. Tonksová zvracela dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu, Mira ovládala obstojně leda tak léčitelská zaklínadla, selhalo jí každé druhé expelliarmus a Grangerová musela pokaždé stát vedle Pottera a tím pádem v první linii. Jako by už tak neměla na čele obrovský terč s nápisem „Sem seslat Avadu“. Měl toho plné zuby a to měl dojem, jak nebyl v kondici. Válka jedna mizerná, švihnutím hůlky podrazil nohy Smrtijedovi, který se rádoby nenápadně kradl za ním. To už Voldemort verboval i taková jelita?

„Ale, ale, kampak příteli?“ ozvalo se před ním chladně a zpoza nejbližšího rohu vykročil Lucius Malfoy. „Nebo spíš,

nepříteli,“ opravil se zamyšleně.

„My dva přátelé nikdy nebyli,“ poznamenal Severus pro případ, že by si jeho spolužák myslel něco jiného. „Kdybys nedostal za úkol přetáhnout mě k Voldemortovi, dodneška by ses neobtěžoval zapamatovat si, jak se jmenuju,“ odfrkl si.

„To je pravda,“ připustil to Lucius a ani neměl tu slušnost znít kajícně. „Bella byla tak šťastná, když se ukázalo, že měla celou tu dobu pravdu a tak strašně zklamaná, že se ti podařilo z Manoru vyváznout. Velmi toužila vidět tvou

smrt.“

„Těší mě, že jsem ji zklamal,“ ušklíbl se Severus a ostražitě Luciuse pozoroval. Byl to dobrý kouzelník a skvělý duelant. Jeden z nejlepších, jaké měl Voldemort k dispozici. Přežít tohle setkání se zdravou kůži nebude vůbec jednoduché. Lucius byl ten, kdo ho k Voldemortovi přivedl a on si byl setsakra jistý, že část Voldemortovy nelibosti, nad jeho zradou pocítil právě Lucius. Co na tom, že když Severuse přivedl na jeho příkaz, přivedl zrádce? Měl víc než pádný důvod se mstít.

„Brzy jí to vynahradím,“ zapředl Lucius, evidentně se těšící na nadcházející souboj. S potěšením toho černého zmetka zabije a donese svému pánovi jeho zrádné srdce na stříbrném podnose.

Byl rychlý, to musel Severus uznat, když jen tak tak stihl jeho kletbu zablokovat. Ani si nevšiml pohybu, kterým Lucius tasil svou hůlku. Tohle bude celkem pěkný oříšek. Soudě podle razance, s jakou na něj útočil, ani neuvažoval o možnosti ho zajmout, což bylo konec konců dobře. Raději zemře relativně rychle v souboji, než být pomalu umučen k smrti. Nerad si to přiznával, ale měl co dělat, aby Luciusovy kletby vykrýval. Starší kouzelník se od jejich

posledního cvičného souboje o dost zlepšil a to nebylo dobré. Vlastně to bylo zatraceně zlé, blesklo mu hlavou, když klopýtl o nějakou nerovnost na zemi a hodil záda. Lucius toho hbitě využil a okamžitě ho odzbrojil. Sáhnout pro rezervní hůlku neměl kdy. Lucius se nad ním tyčil a špička jeho hůlky mu mířila doprostřed hrudníku.

„Bella bude tak zklamaná, že to nebyla ona,“ ušklíbl se Lucius a rozpřáhl se. „Avada…“, za zápěstí ruky s hůlkou ho náhle uchopila čísi dlaň. Zalomila mu ruku k zemi a zároveň ho otočila o sto osmdesát stupňů. Nechápavě se podíval na hrudník a pak, když zaklonil hlavu, i na obličej patřící k té ruce.

„Kuk,“ pronesl obličej a vzápětí mu přímo učebnicovým pravým hákem zasadil ránu do čelisti, po které poodletěl o pár stop a následně se bezvládně sesul k zemi.

„Jsi celej?“ houkl Ginter na Snapea, který to sledoval s vytřeštěnýma očima. Nevýhodou černých hábitů bylo, že na nich nebyla vidět krev.

„Jo, snad jo,“ přisvědčil a pomalu si zvykal na fakt, že nejenže není po smrti, ale ještě dluží Ginterovi za život.

„Tak se zvedej,“ podal mu ruku a vytáhl ho na nohy. „Měl jsi to o chlup.“

„Kdyby o chlup,“ napřáhl ruku a bezhůlkovým neverbálním acciem si přivolal svou hůlku. Už se viděl bradou vzhůru. Lucius by s ním neměl nejmenší slitování.

„Miře to neříkej,“ mrkl na něj Ginter a rozhlédl se kolem. Hermionu nikde neviděl. Nějak nevěděl, jestli ho to má těšit nebo znervózňovat. „Viděls Miu?“ zeptal se nakonec.

„Naposledy, když táhla z první lajny bezvědomou Bellovou,“ informoval ho, ačkoli to bylo dobře už víc než hodinu. Netušil, jestli zůstala na stanovišti první pomoci nebo se vrátila na bojiště. Prasinky byly dost velké, aby na sebe

vůbec nenarazili, zvlášť když on se prakticky nehnul z místa. Spousta lidí měla potřebu vyřídit si s ním účty, ale jen Lucius byl jedno mávnutí hůlkou od toho ho skutečně dostat.

„K zemi!“ zařval a opřel se Ginterovi do ramene. Ten se naštěstí poslušně poskládal na zem, protože Severus měl


74

reálnou šanci srazit ho k zemi možná tak v případě, že by mu s rozběhem skočil nečekaně na záda. Nad hlavami se jim převalil oblak žhavého vzduchu. Někdo se evidentně dostal natolik do úzkých, že se pokusil o plošné ohňové kouzlo. Nejlepší způsob, jak spolu s nepřítelem zaživa upálit i sebe.

„Co to sakra bylo?!“

„Rasmusenovo ohnivé moře, mimochodem naštěstí zcela zpackané, soudě podle toho, že z nás nejsou dvě kupky popela,“ informoval ho Severus chmurně.

„Vypadnem, než se ten Albín probere,“ navrhnul Ginter, zatímco se škrábal na nohy.

„Klid,“ zvedl se Severus na nohy. Neverbálním povolávacím kouzlem si přivolal Luciusovu hůlku a přelomil ji na dva kusy.

„Ou,“ ušklíbl se Ginter. Zlomení hůlky se mezi kouzelníky rovnalo veřejnému kopanci do koulí, nebo spíš dvěma. Severus si pojistil Luciusovu neškodnost ještě tou nejsilnější poutací kletbou, jakou znal. S trochou štěstí ho tu najdou ještě po bitvě. „Tak a teď můžeme vypadnout,“ vyzval ho Severus a zamířil mezi domy.

„Kouknem se po Mie,“ odsouhlasil to Ginter. Cestou sebral robustně vyhlížející koště opřené o zeď jednoho z domů a kopnutím z něj odlomil násadu, kterou se ozbrojil jako obuškem. Připadalo mu to jako účinnější zbraň než hůlka. Severus se v jedné uličce připojil ke Kingsleymu a dalšímu bystrozorovi, kteří v úzkém prostoru čelili zuřivému

útoku jednoho Smrtijeda, který je dokázal oba udržet v šachu. Ginter to po krátkém zhodnocení situace vzal do dveří přilehlého domku. Plot jeho dvorku tvořil část uličky. Byl sice skoro dva metry vysoký, ale taky pěkně plesnivý. S výkřikem „Zastavit palbu“ to vzal skrz. Než se Smrtijed v té změti třísek zorientoval, dostal násadou od koštěte přes ruku s hůlkou, až to zapraštělo a další ránu vzápětí schytal do podkolenních jamek. To už u něj byli oba bystrozoři a zpacifikovali ho ještě několika poutacími kletbami. Kingsley si zaujatě prohlédl díru v plotě.

„Dobrej styl,“ poplácal Gintera po rameni a vyrazil uličkou za zvukem boje těsně následován Severusem. Druhý z

bystrozorů se se skuhrajícím Smrtijedem přemístil pryč.

Ginter se po krátkém zaváhání vydal stejným směrem jako Severus s Kingsleym. Jeho styl byl možná dobrej, ale bez momentu překvapení by byl nahranej, tak nebylo od věci držet se poblíž kouzelníků, kteří stáli na té samé straně, jako on.

„Co to sakra,“ zarazili se na okraji Prasinek. Stromy Zakázaného lesa se chvěly a soudě podle vyděšených lidí prchajících z lesa, za tím nebylo nic dobrého.

„Kristova noho,“ vyjekl Ginter, když se z lesa vyřítila první akromantule, dohnaná kouzly několika Smrtijedů k nepříčetnosti. Vzápětí ji následovaly další.

„Parchant jeden,“ ulevil si Severus. Napadlo ho, kolik Smrtijedů ho tenhle kousek asi tak mohl stát. Pochyboval, že by akromantule šly z lesa nějak zvlášť ochotně.

„Nesmíme je pustit do vesnice,“ zavelel Kingsley. Jedna taková potvora by ve vsi nadělala pořádnou paseku, zvlášť když byla prakticky odolná vůči kouzlům, jak vzápětí zjistil ke své vlastní nelibosti, když se jeho poutací kouzlo od

nejbližšího pavouka neškodně odrazilo a jen ho ještě víc naštvalo, pokud to vůbec bylo možné. Špičaté noze, která se ho pokusila propíchnout, uhnul opravdu na poslední chvíli, jak mu prozradil praskavý zvuk, jak noha protrhla látku jeho hábitu. Pavouka ten částečný úspěch zjevně bojovně naladil, neboť celou svou pozornost věnoval výhradně Kingsleymu, kterého vůbec netěšilo, vidět ta odporná kusadla a odpudivé složené oči ze vzdálenosti pouhých několika málo desítek centimetrů. Ne, když se té bestii díval z očí do očí.

„Tady,“ zařval Ginter a mrsknul po akromantuli kamenem, který se odrazil od jejích zad. Akromantule zasyčela a na

svou velikost se překvapivě rychle obrátila o sto osmdesát stupňů, aby se podívala, kdo měl tu drzost. Jen tak tak stihl sebrat další kámen, který jí vrazil mezi kusadla, kterými mu šla po krku. Druhou rukou ji přetáhl násadou od koštěte po hlavě, což ji příliš nepotěšilo. Severusovi s Kingsleym se nějak podařilo podrazit jí oba páry zadních nohou, takže sebou kecla napůl na břicho. Rychle se svezl na zem, podkopl jí obě levé přední nohy a rychle se odkulil z jejího dosahu. Okamžiku bezmoci využil Kingsley, který dobře mířeným sekacím kouzlem skoro přeťal stopku spojující hlavohruď se zadečkem. Pavouk sebou zoufale zazmítal ve smrtelné křeči. Ale ani jeden z nich

neměl čas ho dorazit. Pozornost jim začal věnovat jeho evidentně starší bratříček, který byl dokonce vyšší než Ginter, což už bylo co říct.

„Zkurvený pavouci,“ ulevil si, když skončil na zemi pod ním a jen tak se stihl odkulit stranou, aby ho pavouk nepropíchl nohama, jak přešlapoval při zuřivém útoku na Severuse s Kingsleym. „Zkurvený!“ sykl, klekl si na jedno


75

koleno a vší silou vrazil ulomenou násadu od koštěte pavoukovi do břicha. Pavouka zařval a vzápětí bolestně zařval i Ginter. Pavoukovi se nějak povedlo stočit hlavohruď pod sebe a zarýt mu jedno kusadlo do paže. Pálilo to hůř, než kdyby měl místo kusadla doběla rozžhavený pohrabáč.

„Doprdele,“ zařval Severus a několika kletbami rozsekal pavoukovi vršek hlavohrudi na kaši. Pavouk sebou zazmítal a padl přímo na Gintera. Násada od koštěte, kterou stále svíral v rukách, jím projela skrz na skrz.

„Pomoz mi,“ sykl na Kingsleyho a, přemáhajíc nutkání na zvracení, popadl pavouka za jednu odporně chlupatou nohu a pokusil se ho překulit. Kingsley se k němu vzápětí přidal. Naštěstí jim zespodu pomohl i Ginter, kterému se jeho pozice pod chcíplou akromantulí dvakrát nezamlouvala.

„Jsi celej?“ ptal se s obavami Severus, když se Ginter namáhavě vydrápal na nohy.

„Ne,“ zavrávoral jako opilý a Severus s Kingsleym měli co dělat, aby ho udrželi na nohách. „Ta bestie mě hryzla,“ ukázal na krvácející ruku, pro případ, že by přehlédli tu krvavou skvrnu přes celou paži.

„Jsi si jistý, že kousla?“ zeptal se ho Severus. „Posadíme ho,“ instruoval Kingsleyho a společnými silami usadili Gintera na pavoukově hřbetu. Kdyby jim omdlel, ze země by ho nejspíš nezvedli. „Jsou jedovatí, smrtelně,“ informoval Gintera pro případ, že by to nevěděl. Soudě podle jeho připitomělého výrazu už na to nejspíš přišel sám. „Žádná kouzla a kryj nás,“ dal rychlé pokyny Kingsleymu. Rychle si sundal pásek a zaškrtil Ginterovi ruku těsně

pod ramenem, než mu do rány vrazil nůž a Ginter mu dal instinktivně ránu, až poodletěl pár stop. Naštěstí se mu povedlo ránu rozšířit. Potřeboval, aby hodně krvácela a co nejvíc jedu se vyplavilo ven.

„Vezmeme ho za Poppy,“ zavelel a počkal, dokud ho bystrozor nevzal za druhou paži. Pevně doufal, že Ginter jim někde cestou neomdlí. Šel více méně po svých a i tak měli ve dvou co dělat, aby ho udrželi ve správném směru. Potřeboval odborně ošetřit dřív, než ho pavoučí jed začne rozkládat zevnitř. Jakmile se ten proces rozjel, byl nezvratný a nebyla to pěkná a ani rychlá smrt.

„Přežije to?“ zeptal se ho udýchaně Kingsley.

„Nekousl ho pořádně, spíš ho jen škrábl kusadlem, takže nedostal plnou dávku jedu, ale kolik toho dostal?“ znejistěl. Záleželo na spoustě faktorů. Co a kdy pavouk naposledy jedl, jak byl starý, kolik jedu dokázal vstříknout a kolik ho v těle zůstalo. Minimálně nějaký se jim povedlo z těla dostat, soudě podle toho, jak příšerně ho kůže potřísněná Ginterovou krví pálila a svědila. Ještě štěstí, že se lykantropie nepřenášela krví, napadlo ho, když si pomyslel, do kolika škrábanců se mu Ginterova krev musela dostat.

„Ještě kousek,“ poznamenal udýchaně Kingsley a Severuse napadlo, jestli povzbuzuje jeho nebo sebe. Ginterovi se zjevně přitížilo, protože už sotva pletl nohama a přenášel na ně víc a víc váhy.

„Poppy!“ zařval hned, jak se dostali ke stanovišti první pomoci. Složili Gintera na první trochu rovný a čistý kus trávy, jaký tam našli. „Akromantule,“ dodal Kingsley zadýchaně. To vysvětlovalo vše.

„Je tu Grangerová?“ zeptal se ještě Severus. Alespoň jeden ze dvou by mohl být v pořádku.

„Doprovázela vážnější případy k Mungovi.“

„Asi bude trochu vyvádět. Je to její přítel,“ varoval ji.

„Tenhle?“

„Jo,“ přisvědčil Severus pro případ, že by si jeho zavrčení nesprávně vyložila. „A je to vlkodlak, takže k Mungovi ho raději neposílej.“

„Na stupnici od jedné do deseti, jak moc to bolí?“ obrátila se na Gintera a prohlížela si rozšklebenou ránu na jeho ruce.

„Nebolí,“ procedil skrz sevřené zuby. „Pálí. Devět.“

„Jenom paže?“

„Celá ruka, rameno, kus hrudníku.“

„Stejně intenzivně?“

„Míň,“ zavrčel. Tak udělá už ta ženská konečně něco?!

„To je dobře. Do těla se moc jedu nedostalo. A moc se na mě nešklebte. Kouzla by to jen zhoršila,“ upozornila ho.


76

Přivolala si standardní sadu první pomoci a vylila na ránu celou lahvičku dezinfekčního lektvaru.

„Ženskáááááááááááá,“ zavyl Ginter a vážně zauvažoval nad tím, zda jí utrhnout hlavu, nebo alespoň ruku, v které ten pekelný lektvar držela. Jestli to před tím pálilo, tak teď mu hořela celá paže.

„Díky tomu jedu se to nebude hojit, nemusí vám to ještě hnít,“ vynadala mu. Takovej kus chlapa a skučel málem jak prvňák po pádu z koštěte.


77

Kapitola 22. - Potvoro

Byla pryč. To se dalo čekat, když se ta zatracená porada protáhla dost přes půlnoc. Nebo si to alespoň myslel, dokud se deka na jeho posteli nepohnula. Posledních pár dní na sebe neměli tolik času, kolik by si býval přál. Ta příšerná

semetrika, co si říkala ošetřovatelka, ho držela v Bradavicích víc než týden. No, tři nebo čtyři dny měl fakt horečku, takže to by i pochopil, že nechtěla, aby se někde motal s jednačtyřiceti stupňovou horečkou, a ideálně sebou někde fláknul, ale ten zbytek? Co bylo tak těžkého pochopit na tom, že puding nejí? Cpala mu ho každý den jak malému dítěti. Ten poslední den už jí ho skoro hodil na hlavu. Možná to byl důvod, proč se ho konečně rozhodla pustit. Rána se díky pavoučímu jedu nehojila a ještě několik měsíců hojit nebude. Mira, Hermiona a vlastně i kdokoli jiný, kdo měl dvě ruce, byl naštěstí dostatečně kompetentní mu s pravidelnou dezinfekcí a převazy pomoct, tak se k té ženské

už nikdy v životě nemusel přiblížit. Nevěřil, že by to někdy přiznal, ale ta Pomfreyová byla snad ještě horší než Debra, a to už bylo co říct.

Voldemort byl už skoro tři týdny mrtvý, Ministerstvo v rozkladu, Popletal měl zjevně víc oponentů, než si připouštěl, a ti teď, beze strachu, že se u nich v obýváku objeví Smrtijedi, kterým bezpáteřní Popletal v Ministerském křesle náramně vyhovoval, o jeho nekompetentnosti a neschopnosti mluvili velmi často a velmi hlasitě. Skoro polovina bystrozorů byla buď mrtvá, nebo služby neschopná, a tak nikdo neměl čas lovit vlkodlaky, nebo se vůbec jakkoli

zabývat jejich existencí, takže měli celkem klid. Teprve čas ukáže, nakolik Brumbál dodrží slovo a za jaké nitky zatahá, ale pro teď mu to bylo jedno. Důležité bylo, že Hermiona Bitvu o Prasinky přežila s pár šrámy a zlomeným zápěstím. A stejně tak bylo důležité, že zjevně měla pořád v plánu ztrácet s ním čas. Skutečnost, že na něj čekala přes tři hodiny a nakonec si ustlala v jeho posteli, ačkoli ta její pořád stála u protější zdi, byla více než výmluvná.

„Už jste skončili?“ zeptala se rozespale, když se postel prohnula pod jeho vahou.

„Jo,“ odpověděl celkem zbytečně. „Pohřby budou pozítří,“ informoval ji, aniž se ptala. Vlkodlaci, ačkoli umírali za

stejnou věc jako ostatní, pořád nebyli dost dobří, aby mohli odpočívat ve stejném hrobě. Brumbál nakonec musel přemluvit bratra, aby jim prodal kousek louky nad Prasinkami blízko hřbitova. Jejich bojovníci tak budou ležet jen pár desítek metrů od místa, kde spočinou i ostatní oběti bitvy o Prasinky, jak už ji tisk stihl pokřtít. Bude mezi nimi i Helen. Ačkoli se nezúčastnila ani jedné ze Severusových hodin, dokázala zabít dva Smrtijedy, než ji dostali. Ať už teď byla kdekoli, doufal, že našla klid, když se konečně dočkala své pomsty.

„Chtěla bych tě představit našim,“ přeskočila na úplně jiné téma.

„Takže se se mnou pořád počítá pro budoucnost?“ nadzvedl obočí. Od koho to gesto jenom okoukal.

„Samozřejmě,“ vymotala ruku zpod těžké přikrývky a pohladila ho po tváři. „Neříkal jsi snad, že jsi můj, ať se ti to líbí nebo ne?“ připomněla mu jejich nedávný rozhovor. „A chtěla bych mít všechny bitvy za sebou.“

„Bude to bitva?“ skopl boty a vklouzl k ní pod přikrývku.

„No tátovi se určitě líbit nebudeš,“ uklidnila ho s úsměvem. Perrymu se nelíbila žádná osoba mužského pohlaví, která se vyskytla v okruhu deseti metrů od jeho dcery, bez ohledu na její úmysly nebo snad věk. Silně pochybovala,

že by Ginter byl výjimka.

„No to ti teda děkuju,“ ušklíbl se.

„Za málo,“ věnovala mu oslnivý úsměv. „Ehm, takže, když ti řeknu, že k nim jdeme o víkendu, tak mě nezaškrtíš?“ zeptala se opatrně.

„Je úplněk,“ upozornil ji přesvědčený, že si dělá legraci.

„Já vím. V sobotu na večeři a v neděli na snídani s obědem,“ upřesnila mu víkendové plány.

„Budu vlkodlak,“ sdělil jí, jako by jí unikalo něco podstatného.

„No právě. Víš…“ spustila a přiblížila mu podstatné body, ne zrovna snadného rozhovoru s rodiči, který předevčírem absolvovala:

„Vlkodlak?“

„Ano mami, můj přítel je vlkodlak. Každou úplňkovou noc se mění ve vlka.“

„Ale to přeci…“


78

„Myslím to naprosto vážně. Ginter je skvělý muž, moc hodný člověk a já ho miluju. To je všechno, na čem by vám mělo záležet.“

„Ale on se mění ve vlka!“ řekla jí Helen Grangerová tónem, jako by jí něco podstatného unikalo.

„Ano. Dvanáct nebo třináct nocí v roce stráví na všech čtyřech a porostlý srstí. Lepší, než kdyby se opíjel, byl děvkař nebo mě mlátil,“ trpělivě jim vysvětlovala, že hledají problém tam, kde není. Překvapilo ji, že bez problémů přijali fakt, že chodí a de facto i žije s mužem bezmála o dvacet let starším, než je ona sama. Šokovalo ji, že se její rodiče, oba vysokoškoláci zatížení na vzdělání ani nepozastavili nad faktem, že Ginter nejenže nemá vysokou, ale nemá ani kouzelnický ekvivalent maturity, ale urputně řeší fakt, že je vlkodlak.

„To je možná pravda, ale to neznáš dost kouzelníků, kteří by nebyli vlkodlaci?“ zeptal se její otec rezignovaně.

„Znám, ale do žádného jsem se nezamilovala.“

„V sobotu?“ ujišťovala se její matka.

„V sobotu,“ přisvědčila Hermiona. „V noci na neděli je úplněk. Dohodli jsme se s Ginterem, že bude dobré, abyste viděli, co přesně obnáší být vlkodlakem, než k tomu zaujmete nějaký definitivní postoj.“

„Mám s vámi počítat na oběd?“

„Jen v neděli. V sobotu se sem dostaneme až kolem páté a v půl sedmé už vychází měsíc.“

„Nemůžete přijet dřív?“ zavrčel její otec. Hermiona sice už na randění měla dávno věk, ale to neznamenalo, že se chtěl seznamovat s mužem, co spal s jeho malou holčičkou. Co se jeho týkalo, hrála si Hermiona ještě pořád s panenkami.

„Bohužel. Vařím vlkodlačí lektvar a před čtvrtou neskončím,“ pokrčila rameny .

„Dobře, dobře,“ vložila se do toho její matka. „V sobotu s vámi počítám na půl šestou s večeří a v neděli se snídaní a obědem, ano?“

„Ano.“

„Mám uvařit něco speciálního?“

„Asi ani ne,“ pokrčila rameny. „Jen žádný špenát a dýně. Ale uvař toho víc.“

„Vezmeš si něco s sebou?“

„Ne, ale Ginter má něco přes dva metry, takže má trochu větší apetit než já, zvlášť po proměně,“ nejistě přejela očima po své sto pětašedesát centimetrů vysoké matce a otci, co jen o chlup přerost metr pětasedmdesát čísel.

„Ještě lepší,“ odfrkl si její otec. „Jen mi prosím tě řekni, že golemové neexistují!“

„Neexistují, jsou jen víly, kentauři, mořské panny, trolové, draci, raraši…“

„Lidi, Hermiono, lidi. Určitě jich potkáváš dost, aby sis mezi nima mohla vybrat!“

„My jsme se dohodli, že by mě měli vidět jako vlkodlaka? Že si to nějak nepamatuju?“

„Ale no tak,“ přitulila se k němu. „Nebude to tak zlé. Máma vždycky toužila po psovi. Bude z tebe nadšená,“

vemlouvala se.

„Rozhodně ale netoužila po psovi, co má metr třicet v kohoutku a co jí leze za dcerou,“ zchladil její nadšení. Nezdálo se mu, že by na všech čtyřech vypadal jako to, co si lidé pořizovali domů jako domácí mazlíčky. Možná, ale jen možná by se uchytil jako hlídací pes v nějakém extrémně přísně střeženém vězení a i to jen v případě, že by jeho správce byl naprosto nesoudný šílenec.

„Oni to zvládnou.“

„No, jestli tvůj otec do víkendu někde sežene flintu, tak zvládnou,“ nesdílel její nadšení. „Taky jsi jim informace o mém věku, sociálním postavení, vzdělání, nebo spíš jeho nedostatku a o mém vlkodlactví mohla dávkovat postupně a nějak jemně. Máš kliku, že tě nezamkli do sklepa a nezahodili klíč.“


79

„Takoví nejsou,“ bránila je. Budou chvíli prskat, její otec nejspíš hodně a pořádně dlouhou chvíli, ale nakonec se s tím oba smíří. Stačí, aby Gintera trochu poznali. „Že to nemusím rušit?“ věnovala mu pohled opuštěného štěněte. „Prosím, prosím,“ přidala. Vážně to chtěla mít zdárně za sebou. Teď, když byla válka za nimi, chtěla si konečně užít

klidu na všech frontách.

„Máš kliku, že tě miluju,“ povzdechl si rezignovaně. „Je ti jasné, že se mnou vyrazí dveře nejspíš asi tak minutu po tom, co vyjde měsíc?“ upozornil ji. Neměli by všech pět pohromadě, kdyby ne.

„Když trochu zavrčíš a vyceníš zuby, tak ne. Vypadáš dost působivě, když si vlk, víš?“

„Jako děsivá příšera, jsi chtěla říct,“ opravil ji. „Bude to příšerný víkend,“ varoval ji. Na druhou stranu, by ho to dřív nebo později stejně čekalo. Mít to za sebou by nemuselo být ve výsledku zase tak špatné.

„Bude to skvělý víkend,“ oponovala mu. Ještě mu neřekla, že si na celý příští týden vyškemrala od Snapea volno. Tuhle informaci si nechá až pro případ nouze, kdyby Ginter potřeboval pozitivní motivaci. Poslední dobou na sebe neměli tolik času, kolik by chtěla. Vlastně na sebe neměli vůbec žádný a ona mu to chtěla vynahradit. Navíc, pokud dobře počítala, by se jim do toho neměly připlést její plodné dny, takže by mohli mít čas i na trochu experimentování. A když už byli u toho experimentování.

„Bolí to hodně?“ přejela rukou po obvazu na jeho paži.

„Ani ne,“ pokrčil rameny. Na občasné pálení a pulzování si už zvykl. Když se nesnažil pracovat, skoro o tom nevěděl, ale stačila hodinka práce se sekerou a ruka bolela jak deset čertů.

„Takže bys zvládl tak čtvrthodinku kliků?“ zeptala se a oči jí jen hrály.

„Jenom čtvrt hodinku?“ pozvedl obočí. To minule zanechal tak mizerný dojem? Měl by to asi rychle napravit.

„Myslím, že nám to bude trvat mnohem, mnohem dýl, teda jestli zítra zase nechceš ze Severuse mámit měsíčkovou mast,“ připomněl jí, jak to dopadlo minule.

„Nechci,“ dala mu za pravdu. Že minule od Snapea dostala pixlu masti, která by jí vydržela tak na rok velmi, velmi bohatého sexuálního života si raději nechala pro sebe. Ne že by před ním její případné použití snad dokázala utajit. Ten vlkodlačí čich byl někdy vážně otravný, ale nemusí mu předem šlapat po sebevědomí. „Což mi připomíná, že jsme neměli čas, na ten domluvený nácvik předehry,“ mrkla na něj.

„Jsi hrozně náročná a panovačná ženská, víš o tom?“

„Ale stejně mě miluješ,“ vypadlo z ní dřív, než se stihla zarazit.

„Ano, miluju, ty jedna potvoro,“ odpověděl, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem. Hermiona byla nejspíš to nejlepší, ne, určitě byla to nejlepší, co ho po smrti Altaj a Henryho mohlo potkat a on byl odhodlaný udělat vše, co bude v jeho silách, aby mu neproklouzla mezi prsty.


80

Kapitola 23. - Tchánovci

„Pane jo, ten je obrovský?!“ zalapala Helen po dechu, když zavrzaly dveře do chodby a do obývacího pokoje se protáhl velký sivý vlk. Čekala něco velikosti vlčáka a ne vlka, kterému nechybělo moc, aby se jí díval zpříma do očí.

„V pořádku?“ zajímala se Hermiona. Jak jí sám přiznal, byl dost nervózní z toho, že se bude měnit v cizím prostředí. Bylo to už víc než deset let, co netrávil proměnu pod širým nebem. Vlkodlak tlumeně vyštěkl a vydal se na průzkum pokoje. Svět vypadal z vlkodlačí perspektivy úplně jinak, než z té lidské a on si zase po měsíci potřeboval zvyknout vidět nosem a ušima, místo očima. Večer probíhal překvapivě dobře. Helen i Perry Grangerovi byli sice trochu toporní a nucení co se konverzace týkalo, zjevně se zuby nehty snažili vyhnout všem potenciálně nevhodným tématům, což byla vzhledem k jeho věku, vzdělání, práci, vzrůstu a tak prakticky všechna, krom počasí, takže

konverzace poněkud vázla, ale zatím s ním nevyrazili dveře, což bylo dobré znamení. Hermiona vypadala nadmíru spokojeně. Pro něj to bylo to jediné, na čem mu skutečně záleželo. Pokud bude Hermiona spokojená, ať si ho celý svět včetně Grangerových klidně z duše nenávidí. On je, na rozdíl od ní, k životu nepotřebuje.

Došel až k míse sušeného čehosi, ležící na stolku pod oknem. Jediné letmé přičichnutí ho donutilo kýchnout a podrbat se tlapou na čenichu ve snaze z něj tu divnou umělou vůni dostat. Obrátil se na Hermionu a tázavě naklonil hlavu na stranu.

„Potpouri,“ odpověděla na nevyřčenou otázku. „Sušené části květin, občas oživené pár kapkami vonného oleje,“ pokračovala, když vlk pořád stál s hlavou tázavě nakloněnou na stranu. Dokončil obhlídku místnosti a nejistě se zastavil před krbem. Nebyl zvyklý na to, aby ho při přeměně pozorovali cizí lidi a manželé Grangerovi, nic proti nim, z něho nemohli spustit oči. Ještě že měli tolik taktu, nebo Hermiona tolik duchapřítomnosti, že pro dnešek zaparkovali auto před domem a on měl alespoň na samotnou přeměnu dostatek soukromí v garáži.

„On ti rozumí?“ zeptala se Helen překvapeně.

„Když je pod vlivem lektvaru, nemá přeměna vliv na jeho vědomí. Pořád je to Ginter, jen trochu chlupatější a neschopný mluvit,“ vysvětlila jí Hermiona.

„A bez lektvaru?“ trefil neomylně hřebík na hlavičku její otec.

„Kdyby poslední tři dny nebral lektvar, byli bychom všichni tři už dávno mrtví,“ odpověděla popravdě Hermiona.

„Výborně,“ odfrkl si její otec a demonstrativně sáhl po první knížce, co mu přišla pod ruku.

„Smím?“ natáhla ke Ginterovi Helen nejistě ruku. Definitivně to byl ten největší pes, jakého kdy v životě viděla.

Ginter po krátkém zaváhání udělal krok směrem k ní, sklonil se a vklouzl jí hlavou pod nastavenou dlaň. Helen mu připadala milá a neškodná. Alespoň se na něj celou večeři nedívala přes stůl jako lítý bůh pomsty. Když to vypadalo, že se nespokojí s jednoduchým podrbáním za ušima, udělal ještě jeden krok blíž, sedl si jí k nohám a opřel si hlavu a jednu tlapu o područku jejího křesla. Helen na okamžik vytřeštila oči na mohutné do běla obroušené drápy. Vidět tohle nějaký veterinář, asi by to s ním švihlo. Omluvně zakňučel a tlapu stáhl. Perry pozorující to přes vrchní kraj knihy tlumeně zavrčel. Alespoň, že si jeho dcera přivedla chlapa a ne nějakou roztřesenou chudinku. Přivést si

nějakého víláka, co by vypadal jako ten přiteplený blonďatý chcípáček z Pána prstenů, to by to s ním asi doopravdy seklo.

Gintera Helenina pozornost mezitím omrzela. Komu by se taky líbilo, aby mu někdo pořád sahal na uši. Potřásl hlavou, aby si urovnal srst a stočil se Hermioně u nohou. Jedním uchem poslouchal tichý rozhovor Hermiony s matkou o jejich známých, které neznal, a odpočíval. Posledních několik týdnů bylo skutečně náročných a on se cítil unavený, jako snad nikdy. Musel usnout a pořádně tvrdě, když ho nevzbudila Hermiona s Helen, když odcházely.

Samozřejmě jejich odchod zaregistroval, ale protože ho ničím neohrožoval, nepovažoval jeho mozek za nutné ho naplno probudit. Protáhl si ztuhlé svaly a tiché zachrápnutí ho přimělo uvědomit si, že v pokoji není sám. Nejistě se díval na svého potenciálního tchána, který sladce chrupkal v křesle s knihou na břiše a hlavou zalomenou přes opěrku křesla. Takhle ho bude po probuzení sakra bolet za krkem, to bylo jisté. Ale zda by ho měl probudit, nebo by si měl raději hledět svého, to už byla jiná otázka.

Nakonec se rozhodl to risknout a šťouchl ho tlapou do kolena. Trochu se zavrtěl. Kniha s žuchnutím dopadla na

koberec a on před ní jen tak tak uhnul a nesrazil přitom zadkem věci z konferenčního stolku. Manželé Grangerovi při zařizování svého obývacího pokoje zjevně nepočítali s pobytem přerostlého vlka v domě.

Znovu do něj šťouchl, tentokrát silněji a pan Granger se s trhnutím konečně probudil.

„Co?“ rozhlédl se zmateně kolem a polekaně sebou cukl, když zaostřil na Ginterovu mordu. Nikdy neměl psa, a tak


81

nebyl příliš zvyklý být po probuzení konfrontován s tlamou plnou tesáků.

„Asi bych si měl jít lehnout,“ poznamenal spíš pro sebe a vlk mu to odkýval.

„No, vzhledem k tomu, že my dva spolu asi hned tak nebudeme mluvit bez Hermiony za zády, tak bysme si asi měli

něco ujasnit. Nejsem dvakrát nadšený z jejího výběru a nijak zvlášť jsem netoužil po tom, seznamovat se s chlápkem, co mi przní dceru, ale to už sis asi všiml. A fakt, že vypadáš, že bys jí jednou ranou urazil hlavu, mi to taky nijak zvlášť neusnadňuje.“

Vlk na něj tlumeně zavrčel. Nelíbilo se mu, co naznačoval. Že vypadal jako profesionální zápasník, přece nemuselo automaticky znamenat, že má násilné sklony.

„Klid. Neřekl jsem, že ji biješ, jen no… prostě jsem si k ní představoval někoho přiměřenějšího věkem i postavou a

co si budeme povídat, doufal jsem, že bude ještě pár let trvat, než nám bude někoho představovat. Každopádně, to, co si o tobě myslím, je zcela irelevantní, neboť má drahá dcera je v tom zjevně až po uši a neznám tvrdohlavějšího člověka, než je ona, co se jitím si za svým týče. Takže se obávám, že můžeš být naprosto v klidu. Každopádně, pokud na ni někdy vztáhneš ruku, nadělám z tebe sekanou, i kdybych kvůli tomu měl napřed ukrást tank, a neškleb se,“ ohnal se ozdobným polštářkem po vlkodlakovi, který vypadal na vlka až podezřele moc pobaveně. „Na vojně jsem byl u tankistů, tak bacha!“ varoval ho už vážně.

Vlkodlak přikývl a šel si lehnout na svou deku. Nechtělo se mu vést konverzaci, do které se neměl jak zapojit. Že si uvědomuje, že má Hermiona na víc a podle toho se hodlá chovat, mu vysvětlí někdy jindy.

***

„Všechno v pořádku?“ zeptala se jako obvykle, když se k nim připojil na snídani. Sprcha, která ho zbavila vypelichaných chlupů, a kartáček na zuby s dvojitou dávkou zubní pasty mu vrátily dobrou náladu. Nechápal, jak dřív mohl přežívat úplňky bez lektvaru.

„Už se těším, až se ta ruka zahojí. Nedokážeš si představit, jak příšerně to mezi těmi chlupy svědí,“ otřásl se a jen tak tak odolal nutkání se přes čistý bílý obvaz podrbat.

„Obávám se, že na to si ještě pár úplňků počkáš,“ poplácala ho po předloktí.

„Co se vám vlastně stalo? Vypadalo to dost čerstvě,“ vložila se do hovoru paní Grangerová.

„Kousla mě akromantule. Je to sice už měsíc, ale její jed více méně zastavil proces hojení. Bude trvat tak rok, než se to jakž takž zacelí,“ pokrčil rameny.

„Akromantule?“ pozvedl Perry oči od novin.

„Přestav si tarantuli, co má od kusadel po zadek přes tři metry. Se Severusem a Kingsleym sundali hned dvě, než ho dostala,“ informovala je pyšně.

„Dojdu vám udělat čerstvou kávu, nebo čaj?“ ujala se Helen své role hostitelky.

„Čaj, jestli můžu prosit,“ vybral si. Černá káva takhle ráno po proměně by ho asi zabila. „Co kdyby ses šla podívat, jestli tvá matka nepotřebuje pomoct?“ obrátil se na Hermionu, když Helen zmizela v kuchyni. Ta překvapeně

zamrkala a vrhla kradmý pohled na otce. Že by Ginterovi včera něco řekl a on měl potřebu na to reagovat i jinak, než vrtěním ocasu nebo ceněním zubů? Její otec mírně přikývl. No, pískat jim to nebude, zvedla se a šla.

„Dostanu do zubů?“ zeptal se její otec na rovinu.

„Máte dojem, že byste dostat měl?“ zeptal se Ginter pobaveně.

„Víte, že ani ne?“

„Pak máte správný dojem, i když se mi moc nelíbí, že jste si k tomu proslovu vybral chvíli, kdy jsem vás mohl tak

maximálně zakousnout, ani to, co jste při něm naznačoval.“

„Nenaznačoval,“ přerušil ho pan Granger. „Jen jsem řekl, co si myslím.“

„Nikdy jsem ženskou neuhodil, s výjimkou pár vlkodlačic, co byly drzejší, než bylo zdrávo. „Ženská neženská, s vyceněnýma zubama mi po krku nikdo nepůjde.“

„Nemyslím si, že tohle by u Hermiony hrozilo,“ ušklíbl se Perry.


82

„Ne, ta by vzala hůlku a vytřela se mnou podlahu,“ dal mu za pravdu Ginter.

„To jsem rád.“

„Vy jste si toho možná nevšiml. Konec konců, pro vás to bude vaše malá holčička, ať jí bude třicet nebo padesát. Ale

minimálně v posledních letech byla aktivní členkou Fénixova řádu a dost výraznou postavou kouzelnické občanské války, takže když nic jiného, umí se o sebe postarat. Navíc je dost chytrá na to, aby se zahazovala s někým, kdo by na ni byl hnusný, i když mi není tak úplně jasné, proč se potom zahazuje zrovna se mnou, když oba víme, že má na víc, ale tohle je něco, co jí rozhodně rozmlouvat nehodlám,“ přiznal bez obalu.

„To byste byl blbej,“ prohlásil Perry upřímně. „Na druhou stranu souhlasím, že má na víc,“ neodpustil si. Ginter do jeho představ o zeti opravdu příliš nezapadal, ačkoli jeho samotného překvapil fakt, jak málo ho znepokojilo, že

vlastně nemá ani střední školu. Důležitější bylo, že mu práce zjevně nesmrděla.

„Jo, ale já jsem sobec, co si ji hodlá nechat, dokud na to nepřijde sama.“

„No,“ vstoupila jim do hovoru Helen, nesoucí podnos s čajem, následovaná Hermionou s tácem sendvičů, „ještě nám vy dva řekněte, jestli jednou budeme vnoučatům kupovat i hračky pro psy.“

„Mami!“ zhrozila se Hermiona. „Na vnoučata si ještě chvíli počkáš a momentálně asi jen Merlin ví, kdo bude jejich otec. Já děti v nejbližší době neplánuju,“ upozornila ji na fakt, že spolu ještě nebyli tak dlouho, aby si plánovali

společnou budoucnost s dětmi. „A navíc je možné, že už Ginter děti třeba chtít nebude,“ poznamenala opatrně.

„To by ale byla hrozná škoda a navíc už nejste zrovna jinoch, abyste to mohl bůhví jak dlouho odkládat a …“

„MAMI!!!!!!!“ vykřičela na ni celý řádek vykřičníků.

„Co? Dvacet už mu není,“ bránila se Helen.

„Myslím, že se Hermiona pokoušela taktně nemluvit o tom, že jsem byl ženatý a měl jsem syna,“ vstoupil jim do toho Ginter.

„Nesvěřili vám ho při rozvodu?“ zeptala se Helen účastně.

„On i má žena byli zavražděni Smrtijedy.“

„Och. To mě moc mrzí,“ položila mu Helen ruku na rameno. Nejraději by si za ty své hloupé poznámky ukousla jazyk.

„Pokud si s Hermionou někdy pořídíme děti, je vysoce pravděpodobné, že to po mně nezdědí. Podle všeho nejsem aktivní přenašeč,“ odpověděl na její předchozí otázku. Vztáhl k Hermioně ruku a když mu podala svoji, přitáhl si ji

na klín a doufal, že je oba jedna židle unese. „A ty bys se mnou časem děti chtěla?“ zeptal se jí, ignoruje její rodiče.

„Chtěla. Tři,“ vyhrkla dřív, než si to stihl rozmyslet. Tak trochu myslela, že po Henrym už další děti chtít nebude.

„No, na tři jsem už vážně asi moc starej, ale to jedno, možná dvě bychom nejspíš ještě stihli,“ mrkl na ni.


83

Kapitola 24. - Epilog

„Stavíš?“ ozval se za ním Fenrirův hlas, když provázkem vyznačoval na zemi jednu z budoucích příček srubu.

„Chce se ke mně nastěhovat,“ poznamenal, jako by to vysvětlovalo vše.

„To je dobře,“ přikývl mladší muž.

„Taky myslím,“ pokrčil obr rameny. Nechápal, co na něm Hermiona vidí, ale nechápal to ani u Altay a stejně jim to vydrželo šest let, než ji zabili. S Hermionou spolu oficiálně chodili přes rok a to, že se někdy stavil po práci on u ní a někdy přišla ona přespat do tábora, jim přestávalo stačit. Nic proti jejímu bytu, ale jemu tam přišlo těsno a navíc byl pro něj naprosto nevhodný, co se úplňků týkalo. Hermiona mu sice zařídila možnost složit zkoušky a už skoro půl roku měl licenci k přemisťování, ale i tak to věčné cestování nebylo nějak ono. Hermiona sice neprojevila žádné

výhrady vůči jeho dosavadnímu bydlení, ale on chtěl něco, co by bylo jejich. Ne jeho, nebo její, kde by ten druhý jen tak nějak přibyl, ale něco, co by si zařídili společně.

„Chápu, že dvěma lidem může být u tebe trochu těsno, ale nebude tohle zase trochu moc?“ zeptal se, když si důkladně prohlédl naznačený půdorys. Velká obdélníková centrální místnost s odděleným zádveřím, která měla po každé delší straně dvě další, vždy jednu větší a jednu menší. Dohromady to bylo větší, než celá ošetřovna.

„Měla podmínku.“

„Pět plus kk?“ povytáhl tázavě obočí. Hermiona mu nikdy nepřišla nijak zvlášť materiálně založená, ačkoli byla pravda, že co více méně žila s Ginterem přinesla k nim do vesnice spoustu galeonů. Podnik, co rozjela se Snapem, jí zjevně vynášel víc než dobře.

„Ne, děti.“

„Ehm?“

„A koupelnu,“ dodal obr a ukázal na jednu z naznačených menších místností. „Ložnice, obývák s kuchyní, dětský

pokoj, komora,“ ukázal postupně na všechny budoucí pokoje. „A pro jistotu udělám vysokou střechu, kdyby toho místa dole bylo málo. Má asi milion knih,“ postěžoval si. On sám za poslední roky přečetl akorát pár knih o tom, jak pracovat se dřevem a sázet stromky, tedy to, co potřeboval ke své práci. Hermiona naproti tomu četla všechno možné od lektvarologických pojednání, přes odbornou literaturu z oblasti léčitelství, kouzelných formulí a přeměňování až po červenou knihovnu. No, taky na rozdíl od něj, co měl díky domácím učitelům s bídou pár NKÚ, byla čerstvou držitelkou vysokoškolského diplomu.

„Je těhotná?“ zeptal se trochu přihlouple Fenrir. Potkal ji ani ne před třemi dny a nic z ní necítil.

„Ne, ale říkala, že jestli to myslím vážně, měl bych vědět, že chce děti, aspoň dvě.“

„Aha.“ Vlastně ho to tak moc nepřekvapovalo. Většina žen chtěla děti. Jen si k tomu obvykle našla partnery odpovídající společenské třídy a nestávalo se, že by si úspěšná podnikatelka a mistryně lektvarů s vlastním bytem v centru Londýna nabrnkla o hlavu a půl vyššího a o dobrých šedesát kil těžšího vlkodlaka, pracujícího jako dřevorubec, co žije v lesním srubu.

„Co když vycouvá?“ nadhodil.

„Někdo přijde k hotovému,“ pokrčil Ginter rameny a chopil se sekerky, aby odstranil první z několika stromů, které mu rostly v budoucí ložnici.

„Chjo…“ povzdechl si Fenrir a chopil se druhé sekery. Měl neblahé tušení, že jeho něco podobného časem čeká taky. Nedělal si iluze, že by Doru bavilo trvale s malým pendlovat mezi domkem jejích rodičů, jejím bytem a jeho srubem. Zvlášť když se s půlročním dítětem nemohla jen tak přemístit. A pokud by došlo na lámání chleba, on odsud

odejít nemohl a vlastně ani nechtěl. Neopustil by to, co celý život budoval, ani kvůli rodině ne, a Dora to věděla. Vzato kolem a kolem, měl by začít stavět hned, jak Ginter skončí, vlastně, kdyby mu to trochu myslelo, už měl dávno postaveno.

Mira naproti tomu šla hned, jak se jí Severus zeptal, jestli by s ním nechtěla bydlet. Asi toho chudák záhy olitoval, když ho následně přiměla ke generálnímu úklidu domu, po kterém si musel objednat magický kontejner, aby měl kam ty magií nasáklé věci vyhodit. Ale Hermiona, která stále docházela do jeho sklepení vařit lektvary, protože

konec války neznamenal konec jejich firmy, ale naopak příliv nových zákazníků, kterým se velmi líbilo, že jim lektvar přišel až pod nos, tvrdila, že celý dům krásně prokoukl a konečně vypadá jako dům a ne jako jedna velká


84

studovna. On u nich zatím nebyl, takže mu nezbývalo, než Hermioně věřit, ale jeho sestřenka vypadala šťastná a neměla žádné modřiny a to pro něj bylo podstatně důležitější, než jestli má Snape doma utřený prach. Mira sem dál několikrát týdně docházela a střídala se na ošetřovně s Hermionou a Debrou, která podivuhodně zkrotla v

manželství. Nikdo nechápal, co viděla zrovna na Dereckovi. Někoho průměrnějšího byste snad nenašli a přeci se Debra jako mávnutím kouzelného proutku změnila ve vzornou manželku. Časem budou potřebovat ještě jednu ošetřovatelku. Soudě podle toho, jak nadšeně Mira hlídala malinkého Teddyho, bylo jen otázkou času, než Severuse zlomí, aby si pořídili vlastní dítě a nemuseli si ho půjčovat. Severus sice zatím srdnatě odolával, ale z jeho kategorického nikdy, se už dávno stalo za pár let.

Do večera pokáceli všechny překážející stromy. Trvalo skoro týden, než se Ginter dokázal vrátit z práce nebo od

Hermiony dost brzo, aby mělo cenu ještě jít stavět. Hermiona udržovala čilý styk s rodiči a on zjistil, že minimálně jednou za čtrnáct dní večeří u jednoho stolu s Helen a Perrym a k jeho vlastnímu překvapení, se mu to líbilo. Perry na něj pomalu přestával vrčet, ačkoli na rozdíl od Helen mu tykání nenabídl a nejspíš ještě hned tak nenabídne. Možná by si vážně mohli pořídit dítě. Třeba by jeho skorotchán nad kolíbkou roztál. Na druhou stranu, Perry v mládí vyřezával a na stará kolena se k tomu pomalu vracel. Ginter ho díky své práci mohl zásobovat nejrůznějšímu druhy kvalitního dřeva. Jim se ty odřezky už na nic nehodily, byly malé, ale na postavičky do betléma, který měl Perry už

třicet let rozdělaný v jedné krabici v garáži, byly velké víc než dost. Když se blížil k vykolíkovanému půdorysu, překvapilo ho, že slyší sekery.

„Co se tu děje?“ zeptal se překvapeně, když zjistil, že se kolem budoucího domu motá vedle Fenrira osm dalších mužů, z nichž dva právě usazovali do připravené jámy poslední z asi dvaceti hrubě tesaných třímetrových kůlů, které budou tvořit základy.

„Sám bys to stavěl ještě rok,“ poznamenal Henry.

„Jo, ale to nevysvětluje, proč mi pomáháte?“

„Co jí vaří ten speciální lektvar, měla Lota jen tři záchvaty,“ řekl tiše Octavián. Jeho osmiletá dcerka byla vlkodlak a těžká epileptička. Kolem úplňku mívala i několik desítek záchvatů denně. Jakmile to Hermiona zjistila, přišla během pár dnů se speciálním lektvarem. Trvalo tři dny, než zabral, ale od té doby měla jen tři záchvaty a i ty byly o poznání slabší. Pro Octaviána a jeho ženu to bylo jako propuštění z vězení. Už ji nemuseli mít dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu na očích a děsit se každého jejího škytnutí.

„Poznala, že to nejsou neštovice,“ řekl Gal. Jeho žena byla první, kdo onemocněl osypkami. „Táborová léčitelka to nepoznala.“

„Našel jsem si stálou práci, když se teď po každém úplňku nemusím dávat týden do kupy,“ poznamenal další. „Pomohls mi se střechou,“ přidal se jiný.

„Jo a mohl bys nám říct, jak přesně si to představuješ,“ poplácal ho po zádech Fenrir.

KONEC

Date post:	13-Dec-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	4 times
Download:	0 times

POMSTA CHUTNÁ NEJLÉPE ZA STUDENA · Mýtina měla mírně oválný tvar. V průměru mohla mít...

Documents