1
Pražská vysoká škola psychosociálních studií
Komunity a jejich úloha v sociální práci
Využití komunit a komunitní práce v sociálních službách
Bc. Anna Fremundová
vedoucí práce: Mgr. Martin Prokeš
Praha 2012
2
Prague college of psychosocial studies
Communities and their role in social work
The use of communities and community work in social services
Bc. Anna Fremundová
The Diploma Thesis Work Supervisor: Mgr. Martin Prokeš
Prague 2012
3
Anotace: Tato diplomová práce se věnuje využití komunit a komunitní práce
v sociální práci. Autorka vychází z dostupné literatury zaměřující se na danou
problematiku a zabývá se v jednotlivých kapitolách vymezením pojmů sociální práce,
komunita a komunitní práce. Věnuje se v práci komunitnímu pracovníkovi, požadavkům
na něj kladeným, jeho úloze a zodpovědnosti v rámci komunitní práce a uvádí možné
oblasti pro využití sociální práce s komunitou. Důležitou podmínkou komunitní práce je
zapojení veřejnosti do jejího procesu od zjišťování potřeb, přes stanovení cílů a realizaci
postupů k nim vedoucím, až po vyhodnocení celého procesu. Práce tak ukazuje možné
způsoby zapojení veřejnosti. Cílem práce je zjistit jakým způsobem může být komunitní
práce využívána v sociální práci a zda - li je komunitní práce poskytována a využívána
v sociálních službách, na což se zaměřuje nejen kapitola kde jsou uvedeny příklady
využití komunitní práce v sociální práci, ale také dotazníkové šetření, které se dále také
zaměřilo na problematiku péče o klienta a kvalitu služeb.
Klí čová slova: sociální práce, komunita, komunitní práce, komunitní pracovník,
získávání zdrojů, péče o klienta, kvalita služeb.
Abstract: This dissertation work deals with use of communities and community
work in social work. The authoress borrows from available literature addressing the given
problems. In each chapter she deals with determination of social work concepts,
community and community work. She engages in work of community worker, demands
made on him/her, his/her role and responsibility within community work and she
introduces possible spheres for use of social work with a community. The important
condition of community work is to involve public in its process starting from demand
requirements through setting of targets and procedure implementation leading to them up
to the whole evaluation process. The work shows possible methods how to involve public.
The aim of work is to find out how to make use of community work in social work and if
the community work is provided and used in social services. This problem is spoken about
not only in the chapter where there are examples of using community work in social work
4
but also in the answer inquiry which was further focused on problems of client care and
quality of services.
Key words: social work, community, community work, community worker, source
acquisition, client care, quality of services.
5
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a cituji v ní
veškeré prameny, které jsem použila.
V Praze dne 25.4.2012 ................................................
6
Poděkování
Děkuji Mgr. Martinu Prokešovi za odborné vedení a cenné připomínky, které mi
poskytl při vypracování mé diplomové práce. Dále děkuji všem respondentům za ochotu,
spolupráci a čas, který mi vyplněním dotazníku věnovali.
7
OBSAH
ÚVOD ............................................................................................................................... 9
1 VYMEZENÍ POJMŮ...............................................................................................11
2 SOCIÁLNÍ PRÁCE.................................................................................................15
2.1 Metody sociální práce ........................................................................................... 15
2.2 Techniky sociální práce ......................................................................................... 17
3 KOMUNITA ............................................................................................................. 18
3.1 Typy komunit ........................................................................................................ 18
4 KOMUNITNÍ PRÁCE ................................................................................................. 20
4.1 Historie komunitní práce ....................................................................................... 23
4.2 Modely komunitní práce ....................................................................................... 29
4.2.1 Komunitní plánování ............................................................................................. 31
4.3 Komunitní pracovník ............................................................................................. 35
5 OBLASTI, VYUŽITÍ KOMUNITNÍ PRÁCE .................................................................... 38
5.1 Sociální potřeby ..................................................................................................... 38
5.2 Využití komunitní práce ........................................................................................ 40
6 ETAPY KOMUNITNÍ PRÁCE ...................................................................................... 42
6.1 Zjišťování a analýza potřeb ................................................................................... 42
6.2 Plánování ............................................................................................................... 46
6.2.1 Komunitní projekt .................................................................................................. 46
6.3 Realizace plánu ...................................................................................................... 47
6.4 Vyhodnocení ......................................................................................................... 48
7 ZAPOJENÍ VEŘEJNOSTI ............................................................................................ 50
8 ZÍSKÁVÁNÍ ZDROJŮ ................................................................................................ 60
8.1 Fundraising ............................................................................................................ 60
8.2 Sociální ekonomika ............................................................................................... 62
8.3 Zdroje .................................................................................................................... 62
9 PŘÍKLADY Z PRAXE, KDE SE KOMUNITNÍ PRÁCE OSVĚDČILA ................................... 65
10 DOTAZNÍKOVÉ ŠETŘENÍ............................................................................................73
10.1 Cíle šetření...............................................................................................................73
10.2 Formulace hypotéz...................................................................................................73
10.3 Popis zkoumaného souboru.....................................................................................74
8
10.4 Průběh dotazníkového šetření.................................................................................74
10.5 Dotazník a jeho pilotní ověření...............................................................................75
10.6 Analýza, interpretace a diskuse nad výsledky šetření.............................................75
10.7 Závěrečné zhodnocení výsledků šetření..................................................................85
ZÁVĚR ............................................................................................................................. 88
SOUPIS BIBLIOGRAFICKÝCH CITACÍ .................................................................................. 92
PŘÍLOHY
PŘÍLOHA Č. I: Úvodní e-mail………………………………………………………......1
PŘÍLOHA Č.II: Dotazník……………………………………………………………......2
9
Úvod
Osobní motivace k výběru tématu diplomové práce
Ve své diplomové práci se chci věnovat komunitám a komunitní práci a zabývat se
možnostmi jejich využití v sociální práci. Toto téma mne velmi zajímá a myslím, že je to
také téma aktuální, neboť komunitní práce může pomoci při řešení sociálních problémů a
reagovat na sociální potřeby v určitých oblastech a zapojit do tohoto procesu obyvatele
daných oblastí. Ve své práci komunitní práci chápu jako metodu, která pomáhá lidem
dosáhnout společným úsilím změn v jejich komunitě, zaměřuje se také na samotné jedince
a na jejich růst.
Cílem mé práce je nejen zjistit, jakým způsobem může být komunitní práce
využívána v sociální práci, které sociální problémy může pomoci řešit, ale také se snažím
zjistit, jestli je komunitní práce využívána a poskytována v sociálních službách. Ve snaze
splnit zadaný cíl budu vycházet z dostupné literatury věnující se dané problematice. Poté se
budu věnovat oblastem, potřebám, sociálním problémům, kde je možné využít komunitní
práci, a uvedu příklady z praxe, kdy je komunitní práce využívána. V rámci této práce také
realizuji dotazníkové šetření, jehož cílem je zjistit, zda-li sociální služby, které jsou
poskytovány v Praze využívají komunitní práci při práci s klienty.
10
Rozvržení a členění diplomové práce
Vzhledem k tomu, že se ve své práci věnuji komunitám a komunitní práci a
možnostem jejího využití v sociální práci, považuji za důležité nejdříve vymezit všechny
zmíněné pojmy. V první kapitole se budu věnovat vymezení pojmů sociální práce,
komunitní práce a komunita. V další části práce uvedu rozlišení na jednotlivé typy
komunit. V návaznosti na to zmíním ve čtvrté kapitole její historii v zahraničí a v České
republice a budu se věnovat jejím jednotlivým modelům. Jedním z modelů je také
sociální/komunitní plánování, které je nyní upraveno zákonem o sociálních službách.
Myslím proto, že by bylo vhodné věnovat se tomuto modelu podrobněji. Dále se zaměřím
na osobu komunitního pracovníka, jeho roli v komunitní práci a požadavkům, které jsou na
něj kladeny.
V šesté kapitole práce se budu věnovat jednotlivým etapám komunitní práce.
Komunitní práce má pomáhat řešit různé problémy v dané komunitě, a je pro ni důležité
zapojit její členy do celého procesu, ať již se jedná o identifikaci problému, který je
potřeba řešit, či potřeby, která není v komunitě dosud uspokojována, tak i do hledání
vhodného řešení a jeho následné realizace. Z toho důvodu se budu věnovat způsobům
zjišťování těchto problémů, tak i různým technikám, které napomáhají zapojení veřejnosti
do celého procesu (sedmá kapitola).
Při komunitní práci je také důležité najít a získat zdroje, které pomohou při vlastní
realizaci nalezeného řešení, proto se budu v osmé kapitole věnovat i různým
fundraisingovým metodám a sociální ekonomice.
V deváté kapitole práce se dle potřeb různých skupin klientů či oblastí (například
senioři, rodiny s malými dětmi, sociálně vyloučené lokality) zaměřím na možnost využití
komunitní práce v rámci sociální práce, respektive uvedu příklady z praxe, kdy je
komunitní práce využívána.
V poslední kapitole se budu věnovat dotazníkovému šetření. Definuji cíle
dotazníkového šetření, formuluji hypotézy, popisuji zkoumaný soubor a průběh
dotazníkového šetření a zmiňuji se o pilotáži dotazníku. V poslední části této kapitoly se
věnuji analýze, interpretaci a diskusi nad výsledky řešení. Svou diplomovou práci
zakončuji závěrem a soupisem bibliografických citací.
11
1 VYMEZENÍ POJM Ů
Sociální práce
Sociální práce je považována za jednu z pomáhajících profesí. Dle Matouška se
jedná o společenskovědní disciplínu i oblast praktické činnosti, jejímž cílem je odhalovat,
vysvětlovat, zmírňovat a řešit sociální problémy (MATOUŠEK, 2003).
Americká Asociace sociálních pracovníků vymezila sociální práci a její cíl jako
profesionální aktivitu, která se zaměřuje na poskytování pomoci jednotlivcům, skupinám či
komunitám vedoucí ke zlepšení nebo obnovení jejich schopnosti sociálního fungování, a
zároveň na tvorbu pro to příznivých společenských podmínek (cit. dle NAVRÁTILA,
2001b).
V současné době se cíl sociální práce odvíjí od konceptu sociálního fungování.
Sheafor, Horejsi a Horejsi jej vymezují jako „…pomáhat jednotlivcům a sociálním
systémům zlepšovat jejich sociální fungování a měnit sociální podmínky tak, aby chránily
tyto jednotlivce a systémy před potížemi ve fungování” (cit. dle NAVRÁTILA, 2001b, s.
184).
Řezníček uvádí, že poslání sociální práce je většinou chápáno jako „…poskytování
sociálních služeb jednotlivcům, rodinám, skupinám nebo komunitám” (ŘEZNÍČEK, 2000,
s. 21). Jejich účelem je pomoci klientovi s tím, aby se vyrovnal s nezměnitelnými
problémy, nebo odstranil či zmírnil ty problémy, které změnit či vyřešit lze. Pokud je to
možné, mají být sociální poměry upraveny tak, aby mohly případně přispět ke zlepšení
sociální situace klienta. Úkolem sociálních pracovníků je ovlivňovat „…společenské
skupiny, organizace, společenství, obce a celou společnost…” (ŘEZNÍČEK, 2000, s. 21), a
to za účelem vytvořit pro všechny její příslušníky podmínky k uspokojivému a
produktivnímu životu (ŘEZNÍČEK, 2000). Dle Matouška pomáhají sociální pracovníci
klientům, tj. jednotlivcům, rodinám, skupinám či komunitám, dosáhnout nebo navrátit jim
způsobilost k sociálnímu uplatnění. Zároveň pomáhají pro toto uplatnění vytvořit příznivé
společenské podmínky (MATOUŠEK, 2003, s. 213).
12
Z výše uvedených vymezení sociální práce vyplývá, že je součástí sociálních služeb,
díky nimž napomáhá klientovi řešit jeho obtíže, či alespoň zmírňovat jejich následky, čímž
napomáhá k jeho (opětovnému) sociálnímu uplatnění. Přesto by se neměla zaměřovat
pouze na poskytování pomoci klientům, která vede k odhalení, pochopení a následnému
vyřešení či alespoň ke zmírnění jejich problémů, ale také na změnu nepříznivých
sociálních podmínek tak, aby jeho snahu podporovaly.
Komunita
V literatuře existuje celá řada různých pojetí a vymezení komunit. Hartl komunitu
definuje jako „…místo, kde člověk může získávat emocionální podporu, ocenění a
praktickou pomoc v každodenním životě“ (HARTL, 1997, s. 35).
Řezníček považuje prvotní komunitu, hned po rodině, za stěžejní při řešení
sociálních problémů. Teprve až když pomoc ze strany rodiny a širšího přirozeného
společenství neuspějí, nastupují formálnější celospolečenské prostředky. V širším slova
smyslu definuje komunitu jako „…přirozené společenství v určité lokalitě nebo skupina
lidí” (ŘEZNÍČEK, 2000, s. 78), která sdílí určité definované zájmy (ŘEZNÍČEK, 2000).
V sociální práci lze komunitu vymezit buď lokalitou, nebo jako skupinu lidí, které
spojují společné podmínky, nebo společný problém (CHYTIL a MAHROVÁ, 2008).
Řezníček definuje komunitu v profesi sociální práce jako terapeutickou či zájmovou
skupinu, která byla vytvořena „…za účelem dosahování terapeutických cílů nebo hájení a
prosazování sociálněpolitických a jiných zájmů” (ŘEZNÍČEK, 2000, s. 78).
Hartl odlišuje komunitu od společnosti, kdy společnost vymezuje sociálním
prostorem či kontextem a uvádí, že společnost „…zahrnuje veškeré sociální aktivity
obyvatel určité oblasti” (HARTL, 1997, s. 36). Za komunitu považuje pouze část
společnosti (HARTL, 1997). Dle Suttona je komunita utvářena a rozvíjena souborem
činností, konkrétně výběrem cílů zaměřených ku prospěchu celého prostoru komunity,
plánováním cest k jejich dosažení a dosahováním těchto vytyčených cílů (cit. dle
HARTLA, 1997). Hartl dále uvádí, že jsou komunita a její vývoj utvářeny skupinovým
rozhodováním či sankcemi a vším, co v určité skupině obyvatel vyjadřuje jejich společnou
loajalitu a symbolizuje kolektivní identitu. Za základ komunity považuje to, co je
obyvatelům společné a upozorňuje, že ani společnost, ani komunita by neměly být
13
omezeny geografickou hranicí. I když se vztahují k určitému místu, nejsou umístění či
velikost jejich rozhodujícími znaky (HARTL, 1997).
Gardner uvádí znaky vyváženě žijící komunity. Takováto komunita je i přes svoji
různorodost jednotná a má společný základ sdílených hodnot. „Vyznačuje se vzájemnou
péčí, důvěrou a týmovou prací (…) rozvinutou vzájemnou komunikací” (cit. dle
KINKORA, 2003, s. 254). Usnadňuje svým členům účastnit se veřejných věcí, vytváří si
vlastní identitu a záměry, vnitřní i vnější vazby, a má vyvážené institucionální uspořádání.
Takováto komunita vychovává další generace a dokáže jim předávat hodnoty, je otevřena
do budoucnosti (cit. dle KINKORA, 2003).
Clark uvádí, že zdravá komunita se rozvíjí udržitelně, tj. uvědomuje si bohatství
nemateriálních zdrojů a omezenost materiálních zdrojů, a je odpovědná vůči budoucím
generacím (CLARK, 2004). Rozvoj komunity zahrnuje proces posilování jednotlivců,
skupin a organizací, aby získaly znalosti a sílu pracovat směrem ke změně v jejich
komunitě (BANKS, 2003).
Komunitní práce
Dle Younghusbandové se komunitní práce „…zaměřuje zejména na pomoc lidem
v rámci místní komunity, snaží se určit jejich sociální potřeby, zvážit nejúčinnější způsoby
jejich naplnění a začít na nich pracovat do té míry, jak to umožňují zdroje, které mají
k dispozici” (cit. dle HARTLA, 1997, s. 27). Od těchto zdrojů se pak odvíjejí možnosti a
omezení pro danou komunitu a její členy (HARTL, 1997).
Matoušek komunitní práci vymezuje jako proces, v jehož průběhu je lidem
pomáháno, aby prostřednictvím vlastní aktivity vyřešili problém místní komunity, případně
zlepšili podmínky svého života v ní (MATOUŠEK, 2003, s. 94). Za tímto účelem jsou
zlepšovány individuální schopnosti jednotlivých členů komunity, neboť jak upozorňuje
Hartl „…nejdůležitější je rozvoj individuálních schopností v prostředí a možnostech
komunity” (HARTL, 1997, s. 34).
Komunitní práce je termín užívaný pro práci profesionálů či dobrovolníků
s jednotlivci a komunitou tak, aby členové komunity identifikovali své potřeby a pracovali
na změně místní komunity ve svém zájmu (BANKS, 2003). Harris uvádí, že hlavním
14
účelem komunitní práce je pracovat se zkušenostmi komunity se znevýhodněním, což jí
umožňuje poznat své potřeby a práva, vyjasnit si cíle a směřovat k nim uvnitř
demokratického rámce, který respektuje práva a potřeby ostatních (cit. dle BANKS, 2003,
s. 11). „Ideologickým a filozofickým smyslem komunitní práce je umožnit fungování lokální
demokracie” (Younghusbandová, cit. dle HARTLA, 1997, s. 68).
15
2 SOCIÁLNÍ PRÁCE
Sociální práce je ovlivňována koncepcí státní sociální politiky, kdy tuto zároveň
zpětně ovlivňuje. Vedle toho je povaha sociální práce ovlivňována také posláním instituce,
která ji provádí (ŘEZNÍČEK, 2000). Sociální pracovníci se tak při své práci řídí zákony,
ale musí vycházet i z poslání organizace, pro kterou pracují, a z jejích vnitřních předpisů.
Sociální práce je ovlivněna i postojem společnosti k jednotlivým skupinám klientů, a
úkolem sociálních pracovníků je tento postoj ovlivnit, pokud je vůči klientům nepřátelský.
Během dvacátého století vykrystalizovaly v sociální práci tři přístupy, které jsou
zásadně odlišné a které Payne označuje jako "malá paradigmata" (cit. dle SMUTKA,
2006). Navrátil k tomu uvádí, že se tato paradigmata od sebe liší filozofickými východisky
i praktickými důsledky. Odrážejí se v nich rozdíly v chápání sociálního fungování a životní
situace (NAVRÁTIL, 2001a).
a) Sociální práce jako terapeutická pomoc – její snahou je pomoci jednotlivcům,
skupinám i komunitám zabezpečit psychosociální pohodu (NAVRÁTIL, 2001a).
b) Sociální práce jako reforma společenského prostředí – zmocňuje lidi, aby se podíleli
na tvorbě institucí či na jejich změnách (NAVRÁTIL, 2001a).
c) Sociální práce jako sociálně právní pomoc – klientům je pomoc poskytována jejich
informováním, kvalifikovaným poradenstvím, které klientům zpřístupňuje zdroje, a
mediací (NAVRÁTIL, 2001a).
2.1 Metody sociální práce
Metoda sociální práce, chápána jako metoda práce s klientem, je postupem, kterým
dosahujeme výsledku, i když ne vždy se jedná o výsledek předvídaný. Může být také
souhrnem pochodů a pravidel, které vedou k dosažení cíle (SMUTEK, 2006).
Richmond přišla s nejznámější definicí metody sociální práce, kdy uvádí, že metoda
„…ve všeobecném slova smyslu, je uspořádáním série různých činností zaměřených na
dosažení určitého cíle” (cit. dle SMUTKA, 2006, s. 23). Je tedy sledem určitých logických
kroků, které ve své praktické činnosti používá sociální pracovník (SMUTEK, 2006).
Matoušek vymezuje metody sociální práce jako „…specifické postupy sociálních
pracovníků definované cílem nebo cílovou skupinou” (MATOUŠEK, 2003, s. 107). Jsou to
postupy, které jsou vázané:
16
a) na cílový objekt – na základě čehož je rozlišována práce s jednotlivcem, rodinou,
skupinou, komunitou;
b) na aktuální situaci cílového objektu – různé předvídatelné či nepředvídatelné sociální
události;
c) „…na relevantní vztahový rámec…” (SMUTEK, 2006, s. 24) – což může být rodina,
vrstevníci;
d) případně i na systémové vazby – myšleno regionální, národní či nadnárodní sociální
politiku (SMUTEK, 2006).
Dle Levické je metoda chápana jako přesně vymezený a definovaný způsob, kterým
jsou poznávány a následně i řešeny sociální jevy. Jeho součástí jsou (cit. dle SMUTKA,
2006):
a) identifikace a definice sociálního problému či sociální situace;
b) eliminace či zmírňování nepříznivé sociální situace;
c) vyhodnocení účinnosti přijatých sociálních opatření;
d) sociální výzkum, jeho výsledky jsou následně zevšeobecněny;
e) „…tvorba a rozvoj samotných metod sociální práce” (cit. dle SMUTKA, 2006, s.
24).
Zde je však metoda chápána jak ve smyslu uceleného postupu práce s klientem, tak i ve
smyslu vědecko-výzkumném (SMUTEK, 2006).
Metody sociální práce jsou tedy určité postupy, které mají sociální pracovníci
k dispozici při práci s různými typy klientů v různých životních situacích. Tyto postupy
mají stanovené pořadí a vedou k odhalení sociálního problému či k pochopení nepříznivé
sociální situace, k jejich řešení a následně se jejich pomocí vyhodnotí účinnost zvoleného
postupu.
Jak uvádí Řezníček, je komunitní práce, spolu s prací individuální a skupinovou,
jednou ze tří forem sociální práce, kdy je třeba si uvědomit, že hranice mezi uvedenými
metodami nejsou vždy jasné (ŘEZNÍČEK, 2000). V praxi se jednotlivé metody prolínají a
navazují na sebe (NOVOTNÁ a SCHIMMERLINGOVÁ, 1992). Komunitní práci se budu
věnovat v dalším textu (viz níže kapitola 3). Dvěma zbývajícími metodami se zabývat
nebudu.
17
2.2 Techniky sociální práce
Levická uvádí, že je techniku možné chápat jako „…návod na použití metody, nebo
na její modifikaci, přizpůsobení, tak aby odpovídala specifickým problémům vyplývajícím
z klientovy situace” (cit. dle SMUTKA, 2006, s. 25). Je to způsob, kterým klient, ve
spolupráci se sociálním pracovníkem, může něco získat či něčeho dosáhnout. Techniky
jsou instrumentální aktivity, díky nimž můžeme v interakci s jinými osobami dosáhnout
stanoveného cíle. Technikami jsou například různé druhy komunikace (Levická, cit. dle
SMUTKA, 2006).
18
3 KOMUNITA
Vzhledem k tomu, že jsem pojem komunita celkem rozsáhle již vymezila v kapitole
„Vymezení pojmů“, v této kapitole už jen uvedu rozdělení komunit na jednotlivé typy.
3.1 Typy komunit
Kinkor uvádí čtyři typy komunit: občanskou, výcvikovou, terapeutickou a spirituální.
a) Občanská komunita je tvořena společenstvím osob vykonávajících ve společném
prostoru své každodenní aktivity (KINKOR, 2003).
b) Výcviková komunita je tvořena společenstvím osob, které se zaměřuje například na
nácvik dovedností a postojů, na sebepoznání (KINKOR, 2003).
c) Terapeutická komunita představuje specifickou formu organizace léčebné instituce.
„…umožňuje otevřenou komunikaci všech členů instituce včetně pacientů a jejich
spolurozhodování a podílení se na léčbě” (KINKOR, 2003, s. 254).
d) Spirituální komunita je společenství osob sdílejících podobné myšlenky a ideje, a
které se společně snaží o spirituální rozvoj. Tyto osoby mohou žít také ve společném
prostoru (KINKOR, 2003).
K tomu Kappl uvádí, že se v praxi sociální práce s komunitou nejčastěji pracuje
s občanskou komunitou, avšak zároveň dodává, že v konkrétní sociální práci je s jejím
rozlišením od ostatních typů někdy problém (KAPPL, nedat.b).
Hartl rozlišuje komunity na sídelní (ekologické), morální (psychické), terapeutické
(léčebné) a výcvikové.
a) V sídelní (ekologické) komunitě jsou k sobě lidé spojeni společným obýváním
„…sociálně vymezeného fyzického prostoru” (HARTL, 1997, s. 37).
b) Účast v morální (psychické) komunitě se odvíjí od duchovních vazeb (např. víra,
hodnoty, původ). Členství v této komunitě může být latentní nebo aktivní. Při
latentním členství je společná činnost pouze potenciální, kdežto u aktivního členství
se členové pravidelně a intenzívně stýkají a dochází k těsným vzájemným vazbám a
kontaktům (HARTL, 1997).
c) Terapeutická (léčebná) komunita je zaměřená „…na pomoc lidem s psychickými
problémy” (HARTL, 1997, s. 37).
19
d) Výcviková komunita se zaměřuje na sebepoznání a na nácvik nezbytných dovedností
(HARTL, 1997).
20
4 KOMUNITNÍ PRÁCE
V této kapitole se věnuji vymezení komunitní práce, její historii v zahraničí i v České
republice. Dále uvádím jednotlivé modely komunitní práce. Zabývám se také komunitním
pracovníkem, požadavky, které jsou na něj kladeny, a jeho úkoly.
Levická definuje komunitní práci jako metodu sociální práce, která směřuje k řešení
problému, snaží se navodit a podporovat změnu. Směřuje k „…optimálnímu fungování
komunity na základě podpory kolektivní aktivity jejích členů” (Levická, cit. dle
SOBOTKY, 2010, s. 53). K aktivitě je motivují jejich společné potřeby a snaha o dosažení
cílů. Při komunitní práci dochází k neustálému hledání a vyrovnávání moci (Levická, cit.
dle SOBOTKY, 2010). Ke změně přispěje zapojení všech důležitých aktérů, zjištění a
případně zajištění dostupných zdrojů, navržení konkrétních řešení a jejich realizace.
Obyvatelé komunity jsou neustále povzbuzováni a podporováni ke společné práci a ke
společnému úsilí. Jsou zapojeni do rozhodování, které ovlivní jejich život a jejich okolí, a
zároveň je pracovník učí používat strategie a intervence vedoucí k dosažení vytyčených
cílů (SOBOTKA, 2010). Kinkor uvádí, že komunitní práce je nejen procesem, během
něhož jsou lidé aktivizováni, aby se sami starali o vyřešení problému, ale zároveň i
projektem (postupem), jak určitý problém vyřešit (KINKOR, 2003). Hartl podotýká, že dle
sociologických výzkumů se lidé podílejí na kolektivní akci, pokud si myslí, že očekávaný
prospěch převáží nad jejich investicí (HARTL, 1997).
Cílem komunitní práce je ovlivňovat sociální změny v určité lokalitě nebo
organizaci. K tomu jsou mezi jejími skupinami utvářeny žádoucí vztahy tak, aby její
členové sami změny žádali a uskutečňovali. Tento cíl se uskutečňuje prostřednictvím
analýzy sociální situace a „…utvářením vztahů sociálního pracovníka a komunity a
vzájemných vztahů mezi skupinami uvnitř komunity” (HARTL, 1997, s. 68). Komunitní
práce je založena na předpokladu, že „…lidská pospolitost má pro člověka zásadní
význam” (HARTL, 1997, s. 69). Jejím smyslem je zvyšovat toleranci a snižovat
intoleranci, zlepšovat sousedství a zvyšovat sociální odpovědnost, naopak snižovat
předsudky a strach. Z velké části je o rozhodování o prioritách (HARTL, 1997).
Řezníček uvádí, že komunitní práce souvisí s činností nevládních subjektů v sociální
oblasti a za její poslání považuje mobilizaci „...občanské svépomoci v součinnosti
21
s různými formami státních nebo lokálních rozvojových programů” (ŘEZNÍČEK, 2000, s.
66). Je pro ni typické, že se uskutečňuje ve prospěch většího množství lidí, a že vyžaduje
spolupráci s představiteli státní politické moci nebo samosprávy. V této práci se angažují
občanští aktivisté či přímo samotné obyvatelstvo. Většinou je při tom nutná účast
profesionálních sociálních pracovníků, kteří na sebe přebírají úlohu podněcovatelů a
organizátorů (MATOUŠEK, 2003, s. 94; ŘEZNÍČEK, 2000). Více se komunitnímu
pracovníkovi věnuji v dalším textu (viz kapitola 4.3).
Znaky komunitní práce dle Kinkora jsou:
a) „používá se pro řešení problémů a navozování změny v místním společenství”
(KINKOR, 2003, s. 254);
b) problémy jednotlivců a skupin vztahuje ke zdrojům a možnostem dané komunity;
c) do řešení problému, do rozhodování a do života komunity zapojuje její občany,
místní organizace a instituce;
d) „vede k přerozdělení a sdílení zdrojů, odpovědnosti a kompetence” (KINKOR, 2003,
s. 254);
e) rozšiřuje lidem jejich možnosti ovlivnit dění kolem nich (KINKOR, 2003).
K dosažení úspěchu je při komunitní práci důležitá znalost příslušné obce či
společenství a jejich institucí. Důležité jsou informace týkající se populace a jejích
charakteristických znaků (například počet obyvatel, věkové složení, mobilita, přítomnost
menšin, náboženství, zvyklosti), historie obce či oblasti (například změny v osídlení,
proměny struktury obyvatel, důležité události, stáří jednotlivých čtvrtí), ekonomický profil
a pracovní trh (zaměstnanost a nezaměstnanost, požadované vzdělání, převažující typy
hospodářské činnosti a perspektiva hospodářství, struktura pracovního trhu, hlavní
zaměstnavatelé, příjmová struktura obyvatel, apod.), bydlení (zabydlenost, koncentrace
chudoby, koncentrace seniorů či neúplných rodin, typ, stav a stáří domů, apod.),
charakteristiky životního prostředí (například voda, ovzduší, možnosti rekreace). Důležité
jsou také vědomosti o masových komunikačních prostředcích a žurnalistech, kteří se
zajímají o sociální a komunitní otázky, o síti nápomocných institucí, o vzdělávacích
programech a institucích, o místní politice, o hlavních problémech komunity a o důležitých
osobách komunity, u nichž je možné počítat s jejich podporou a pomocí, či naopak
odporem a rivalitou (ŘEZNÍČEK, 2000).
22
K metodice komunitní práce patří dle Řezníčka diagnostické a intervenční techniky.
Mezi diagnostické techniky řadí například brainstorming, což je „…intenzivní analýza
problémů a pobízení k návrhům řešení v rámci skupiny osob s různými znalostmi o dané
problematice” (ŘEZNÍČEK, 2000, s. 67); delfskou metodu neboli setkání odborníků za
účelem společné kritické analýzy problému; techniku nominální skupiny, kdy je od všech
účastníků získána analýza či komentář dané problematiky, ty jsou poté porovnány a bez
předsudků prezentovány a zhodnoceny na základě frekvencí odpovědí a diskuse; a
hodnocení potřeb, což je „…specifická statisticky podložená analýza výskytu problému”
(ŘEZNÍČEK, 2000, s. 67). Mezi intervenční techniky pak řadí například využívání
komunikačních médií, organizování schůzek s představiteli obce, schůze s občany,
fundraising (viz níže kapitola 8), lobbyng, hájení práv občanů, „…analýza procesu lokální
politiky a její ovlivňování” (ŘEZNÍČEK, 2000, s. 67), organizování společenských akcí
s účelem charitativním, solidárním, rekreačním či kulturním (ŘEZNÍČEK, 2000).
Komunitní práce by dle Hartla měla nabízet užitečné služby:
a) získávat a rozšiřovat materiální zdroje komunity – například úprava a zpřístupnění
veřejných prostor, dostupná veřejná doprava, cenově dostupné restaurace;
b) zajišťovat a rozvíjet lidské zdroje – například vzdělávací střediska, rekvalifikační
programy, různé druhy poradenství;
c) rozvoj infrastruktury, která lidem například umožní vytvářet neformální sociální sítě;
d) zajištovat prostor pro trávení volného času – v takovémto prostoru by neměly
existovat sankce, člověk by zde neměl být nucen hrát svoji každodenní sociální roli a
může zde uspokojovat své potřeby;
e) založit, rozšiřovat a podporovat sociální sítě v komunitě;
f) pomáhat rozvíjet schopnosti vyjádřit a sdělit individuální či skupinový problém
veřejně – problém, který člověk má a neumí či nemůže jej řešit sám, může sdílet, což
může pomoci jeho řešení;
g) rozšiřovat vzájemnou podporu prostřednictví aktivizace – sociální akce však musí
být vysvětlena na základě analýzy společenské praxe, nesmí vycházet pouze
z vědomí její užitečnosti (HARTL, 1997).
23
Komunitní práce je univerzální metoda a je možné její pomocí řešit místní problémy
a potřeby v mnoha oblastech jako je například oblast sociálních služeb a zdravotní péče,
etnické napětí, vzdělávání, sousedské vztahy, životní prostředí (KINKOR, 2003). Navrátil
a Šimíková uvádějí, že komunitní pracovníci pracují také v institucích, které se například
zabývají urbanistickým rozvojem, bydlením, rozvojem komunity, politikou zaměstnanosti
(NAVRÁTIL a ŠIMÍKOVÁ, 2003). Oblastem, kde lze komunitní práci využívat se věnuji
v dalším textu, a to se zaměřením na využití v sociální práci, kdy se věnuji určování
potřeb, které by bylo možné pomocí komunitní práce uspokojit (viz kapitola 5.2), a dále
spolu s příklady z praxe, kde se tato metoda využívá (viz kapitola 9).
Jak již bylo řečeno v předchozím textu (viz výše kapitola 2.1), je sociální práce
s komunitou jednou ze tří hlavních metod sociální práce. Z výše uvedeného vyplývá, že je
to metoda, která se uplatňuje v mnoha oblastech ve státním i nestátním sektoru. Jde při ní o
rozvoj určité komunity, kdy by se na tomto rozvoji měli její členové dohodnout a
akceptovat jej. Nejde však jen o rozvoj komunity, ale zejména jejích členů. Vychází se při
tom z potřeb, přání, problémů, na kterých se členové dané komunity sami dohodli a z cílů,
které si sami navrhli spolu s návrhem k jejich řešení. Pro řešení problému je důležité hledat
zdroje, které má samotná komunita a její členové k dispozici. Nejde jen o zdroje
materiální, ale i zdroje nemateriální povahy. Po jejich identifikaci hledá komunita vnější
potřebné zdroje. Jednotlivým zdrojům se budu věnovat později v kapitole zaměřené na
získávání zdrojů (viz kapitola 8).
4.1 Historie komunitní práce
Počátky komunitní práce jsou dle většiny autorů obvykle datovány do druhé
poloviny devatenáctého století a souvisí „…s rozpadem tradičních komunit v důsledku
industrializace a urbanizace” (KINKOR, 2003, s. 255). V té době různé charitativní
spolky začaly organizovat dobrovolnickou činnost, která směřovala k pomoci nižším
vrstvám. Kinkor označuje za první organizace, které používaly komunitní práci, "The
Charity Organization Societies" (1877), a "New York Association for Improving the
Condition of the Poor" (1843), které do své činnosti zapojovaly dobrovolníky, kteří
navštěvovali klienty (chudí, nezaměstnaní) a působili na ně ve snaze podporovat jejich
24
soběstačnost a pomocí různých technik a metod se snažili pomoci jim k vyšší životní
úrovni. Aktivity těchto spolků byly spojeny s evangelizační snahou a pokusy o mravní
převýchovu klientů, od čehož se odvíjela samotná pomoc. Daná hnutí z větší části
předpokládala, že bída a chudoba jsou důsledkem toho, že se člověk neřídí křesťanskou
morálkou. Tomu odpovídaly také konkrétní formy pomoci – dobrovolníci v předem
vybraných chudinských dělnických čtvrtích navštěvovali domácnosti chudiny, zejména
tzv. "padlé rodiny" (nesezdané páry). Vytvářeli sice seznamy rodin, které jsou potřebné a
zprostředkovali jim kontakty s dalšími organizaci, které jim mohly poskytnout pomoc, ale
vedle toho se také snažili o radikální převýchovu svých klientů tak, aby přijali určitý
morální standard. Časté byly výhružky zatracením, obviňování, citové vydírání,
pokořování. Z toho důvodu nebyla hmotná pomoc a podpora poskytována všem bez
rozdílu, ale na principu "zásluhovosti", byla jakousi odměnou za ctnost. V této době
vznikaly také nové instituce, které fungovaly na jiných principech (např. chudinská škola,
dobročinné ubytovny, večerní výuka, veřejné knihovny, sirotčince, kroužky pro děti a
mládež) a objevily se nové formy propagace a podávání základních informací, např.
rozdávání různých periodik, hygienických příruček, letáků a brožurek (Lipovetsky, cit. dle
KAPPLA, nedat.a).
Za průkopníka komunitní práce je považován vikář anglikánské církve Samuel
Augustus Barnett, který začal v chudinské čtvrti Londýna spolu se svou ženou roku 1873
organizovat mezi farníky vzájemnou praktickou pomoc. Zkoumal příčiny chudoby, a to
často ve spolupráci s univerzitami. Spolu s dobrodinci poskytovali pomoc všem, kterým
pomoci dokázali. Cílem jejich práce byla podpora soběstačnosti, zejména prostřednictvím
poradenství (MATOUŠEK a ŠUSTOVÁ, 2001). Následujícího roku (1874) založil
"Toynbee Hall", kde mohli studovat bohatí i chudí studenti. Nabízel tak komunitní
vzdělávání a začal pomáhat při organizaci vzájemné pomoci mezi členy komunity. Barnett
své názory shrnul do tří principů – každý má právo na osobnostní růst, a to i s využitím ve
společnosti dostupných prostředků; efektivní změna má tendenci se prosadit a tzv. se
usadit; silné komunity pozitivní sociální změny závisejí na osobní komunikaci (KINKOR,
2003; Mayo, cit. dle KAPPLA, nedat.a). V dnešní době je "Toynbee Hall" považován za
první komunitní centrum v západním světě (MATOUŠEK a ŠUSTOVÁ, 2001).
Dosažené úspěchy podnítily tzv. „hnutí usazování“ (settlement movement), které se
snažilo "Toynbee Hall" napodobit, a to nejen ve Velké Británii, ale i ve Spojených státech
25
Amerických, kde poměrně brzy vznikla podobná centra "Oxford House" v Londýně
(1884), "Neighborhood Guid" (Sousedský spolek) v New Yorku (1886), "Hull House"
v Chicagu (1889), a v Bostonu (1891) (MATOUŠEK a ŠUSTOVÁ, 2001; KINKOR, 2003;
HARTL, 1997).
Za průkopnice komunitní a skupinové práce jsou považovány také Octavia Hillová a
Jane Addamsová. Octavia Hillová se v Anglii zabývala velkoměstskou chudinou a snažila
se zlepšit její postavení. Za tímto účelem podporovala výstavbu zdravých bytů, zakládala
dílny, kluby a hřiště. V Chicagu Jane Addamsová založila středisko na pomoc
přistěhovalcům, a to již zmíněný "Hull House" (MATOUŠEK a ŠUSTOVÁ, 2001),
bojovala proti prostituci a podařilo se jí prosadit změny pracovním a průmyslovém
zákonodárství (SCHIMERLINGOVÁ a NOVOTNÁ, 1992).
Rozvoj komunitních center a komunitní práce pokračoval i v prvních třech
desetiletích dvacátého století a k jejímu útlumu došlo až za světové hospodářské krize ve
třicátých letech. Pozornost byla zaměřována nejen na pomoc sociálně potřebným, ale i na
spolupráci národních organizací. S rozvojem společnosti v první polovině dvacátého století
začali sociální pracovníci pracovat s klienty na ulici, k čemuž potřebovali nové dovednosti,
zejména komunikativní. Zároveň zjistili, že je nutné pracovat nejen s lidmi, kteří mají
problémy, a s jejich rodinami, ale i se širším kontextem, tedy s neformálními skupinami a s
vůdci komunity (KINKOR, 2003). Rozvoj komunitní práce byl dán také omezenými
možnostmi tradičních institucí řešit sociální problémy, neboť umožnila vytvořit neformální
infrastrukturu, která „…překonává osamělost a rozvíjí schopnost sdílet individuální a
skupinové problémy” (KINKOR, 2003, s. 256). Komunitní práce tak začala být, vedle
prostředku pomoci pro slabé vrstvy, také způsobem, jak měnit život komunity (KINKOR,
2003; HARTL, 1997).
Ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století byla sociální hnutí jasně hlavním
aspektem, díky němuž mohla komunita měnit své životní podmínky a sociální práva.
Sociální pracovníci se angažovali v oblastech podpory pracovního hnutí, hnutí za občanská
práva, za sociální práva, za práva handicapovaných, ženských hnutí (WEIL, 1996).
V padesátých letech dvacátého století se ve Spojených státech Amerických komunitní
práce významně podílela na boji za lidská práva, zejména černošských obyvatel. Dosažené
úspěchy vedly v následujících letech k rozvoji různých radikálních hnutí, ale i k rozvoji
komunitní práce v jejích mírnějších "profesionálních" podobách (HARTL, 1997).
26
V šedesátých letech dvacátého století došlo k radikální změně v komunitním hnutí
v mnoha státech. Ve Spojených státech Amerických byly v té době klíčovými prioritami
multirasová a ekonomická spravedlnost, a boj s chudobou. Na přelomu šedesátých a
sedmdesátých let se pozornost zaměřila na problémy spojené se vzrůstajícím blahobytem
na straně jedné, a chudobou a diskriminací v určitých částech společnosti na straně druhé.
„Vzrůstal důraz na multikulturní práci s rozdílnými skupinami populace” (KINKOR,
2003, s. 256). Šedesátá léta byla ve znamení boje proti sociální nerovnosti. Pokusy
analyzovat důvody, proč nedokážou všechny skupiny participovat na tvorbě a užívání
bohatství společnosti, vedly k systémovějším snahám o změnu. Do různých
experimentálních sociálních projektů se zapojovali odborníci i obyčejní občané. Uvedené
projekty slibovaly vyřešit různá odlišná témata jako například nezaměstnanost,
nedostatečné vzdělání, nerovnost v sociální péči, nezaměstnanost, duševní zaostalost,
delikvenci, kriminalitu a její prevenci, volný čas. Snahou státní legislativy bylo přesunout
více pravomocí na lokální úroveň, s tím že tyto aktivity štědře finančně podporovala.
Vzhledem k tomu, že se věřilo, že změna k lepšímu nenastane, pokud je zaváděna
obvyklými institucionálními mechanismy, byla výrazná snaha maximálně zapojit
neformální společenství lidí. Potíže klientů již nebyly dávány do souvislosti s vlivy
z dětství, a do procesu pomoci byly zapojovány další osoby. V té době se věřilo, že pokud
se změní vnější podmínky, změní se i samotní lidé. Za nemocnou byla považována
společnost, nikoli jednotlivci. V praxi však došlo také k problematizování institucionálních
zařízení, která se začala jevit jako zařízení "na výrobu" bláznů či delikventů, místo toho,
aby jim pomáhala řešit své obtíže. Místo zdokonalování ústavní péče byla prosazována
integrace klientů do jejich komunity. Zjištění manželů Dahrenweldů prokázala existenci
přímých vztahů mezi sociálním statusem a psychologickou pomocí – čím menší sociální
status lidé mají, tím spíše budou potřebovat psychologickou a sociální pomoc (HARTL,
1997).
Zlatým věkem komunitní práce byl počátek sedmdesátých let 20. století, kdy se
zužitkovalo vše dobré z předešlých let. Ve veřejné správě byli zaměstnáni specialisté na
komunitní práci, a spousta komunitních pracovníků pracovala také v neziskovém sektoru.
Ropná krize v polovině sedmdesátých let dvacátého století, spolu s příklonem k
neoliberalismu a neokonzervatismu, vede k útlumu rozvoje komunitní práce, která již není
ze strany státu podporována v takové míře jako dříve. Komunitní projekty byly
27
podporovány ze strany různých nadací a neziskových organizací (ŘEZNÍČEK, 2000).
Místo experimentů se užívají nejosvědčenější postupy. I přes určitou kritiku ohledně
výsledků komunitní práce se uznává, že nelze na sociální práci s komunitou rezignovat.
Sociální práce s komunitou se stále více orientuje na dobrovolníky z řad komunity (Mayo,
cit. dle KAPPLA, nedat.a).
V osmdesátých letech dvacátého století mají sociální pracovníci k dispozici několik
osvědčených modelů komunitní práce, mohou absolvovat vysokoškolské či jiné kursy
komunitní práce. Komunitní práce se po útlumu z druhé poloviny sedmdesátých let
dvacátého století začíná opět kvantitativně rozvíjet (Levická, cit. dle KAPPLA, nedat.a),
zejména její modely komunitní vzdělávání, komunitní péče či komunitní plánování (Mayo,
cit. dle KAPPLA, nedat.a). Nepracuje se pouze se znevýhodněnými skupinami, ale i s širší
komunitou, která díky tomu dostává šanci spolupodílet se na řešení problémů z různých
oblastí života, např. plánovaní velkých investičních akcí v komunitě (KINKOR, 2003).
Nejsou přehlíženy ani minoritní komunity, naopak v souvislosti s "multikulturalismem"
dostává komunitní práci s minoritami v průběhu osmdesátých a devadesátých let dvacátého
století velikou podporu. V tomto období se hodně mluví o tzv. "welfare pluralismu"
(smíšená ekonomika sociálního státu), a proto je sociální práce s komunitou, která využívá
práci dobrovolníků, považována za nedílnou součást sociálního zabezpečení (Mayo, cit.
dle KAPPLA, nedat.a). V devadesátých letech dvacátého století začala být komunitní
práce, jako profesionální činnost, chápána jako součást sociálních služeb s cílem
předcházet nedostatkům v sociálních vztazích, nebo je alespoň usměrňovat. Došlo
k odklonu od "velkých teorií" (HARTL, 1997).
Na území Čech a Moravy působily také různé charitativní spolky, které fungovaly na
obdobných principech a používaly podobné metody a techniky, jako v zahraničí. Nakolik
lze tyto počátky považovat za komunitní práci zůstává otázkou. Stejně tak různé zájmové
spolky, které vznikaly v devatenáctém a v první polovině dvacátého století, mohou být
zahrnuty do práce s komunitou jen v malé míře. Spíše šlo o nabízení služeb komunitě bez
toho, aby tato na nich mohla nějak participovat. Po nástupu komunistické strany k moci
velké množství těchto spolků zaniklo, nebo byla výrazně omezena jejich činnost. Většinou
nabízely pouze rekreaci pracovníků bez jakékoliv možnosti politické participace jejich
členů (KINKOR, 2003).
28
Situace se postupně změnila na počátku devadesátých let dvacátého století.
Vzhledem k tomu, že domácí komunitní práce neměla žádnou tradici, na kterou by sociální
pracovníci mohli navázat, přejímali ze zahraničí modely, které byly z větší části funkční i
v našich podmínkách. Zavádění nových metod naráželo na různé obtíže a překážky, které
ve své práci uvádí Kinkor:
a) malá připravenost lidí pospolu řešit společné problémy;
b) převládalo očekávání obyvatel komunity, že jsou k řešení problémů na místní úrovni
určeni jiní lidé;
c) úřady byly nastaveny spíše na „řízení lidí“ než na podporu participace při řešení
problémů;
d) omezené množství finančních prostředků znemožňuje dotáhnout některé projekty do
konce nebo do optimálního tvaru;
e) tam, kde se komunitní práce používá, vytvářejí se tzv. ostrůvky pozitivní deviace, ale
podmínky (legislativní, finanční, organizační) pro systémová opatření chybějí
(KINKOR, 2003).
Po roce 2000 začíná v komunitní práci vyvíjet iniciativu také veřejná správa,
konkrétně v komunitním plánování sociálních služeb (PREV-CETRUM). Již roku 1998
začalo s plánováním sociálních služeb město Ústí nad Labem, a jeho hlavním
koordinátorem v tomto regionu je Centrum komunitní práce (dále jen "CKP"). Pilotně bylo
komunitní plánování sociálních služeb ověřeno na Písecku v letech 2000-2003 v rámci
modulu 1. Česko-britského projektu "Podpora MPSV při reformě sociálních služeb".
Zkušenosti využilo Ministerstvo práce a sociálních věcí při tvorbě metodických a
koncepčních materiálů (např. Bílá kniha sociálních služeb, Operační program rozvoje
lidských zdrojů), při tvorbě vzdělávacího programu k podpoře komunitního plánování
sociálních služeb, nebo při přípravě programového financování či dotačního řízení
(MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2005). CKP Ústí nad Labem vydalo
metodiky k procesu plánování sociálních služeb. Jde o doporučení, principy a postupy,
které je možné při plánování sociálních služeb využívat tak, aby se tyto služby staly
dostupnými. Metodiku mohou využívat poskytovatelé, zadavatelé i uživatelé sociálních
služeb, zaměstnavatelé a úřady práce (MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ,
2009a; 2009c). Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo metodiku pro zjišťování potřeb
v průběhu komunitního plánování. Metodu zde vymezuje jako systém „…pravidel a
29
principů, které určují třídy možných systémů operací vedoucích od určitých výchozích
podmínek k dosažení stanoveného cíle” (MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH
VĚCÍ, 2009b, s. 2). Jde o prostředek k dosažení stanovených cílů. Vzhledem k tomu, že je
komunitní plánování jedním z modelů komunitní práce, budu se těmito metodami zabývat
v kapitole věnované etapám komunitní práce, konkrétně etapě zaměřené na zjišťování
potřeb (viz níže kapitola 6.1). O komunitním plánování budu o něco podrobněji hovořit v
dalším textu věnovanému modelům komunitní práce, respektive v kapitole věnované
komunitnímu plánování.
4.2 Modely komunitní práce
Popple uvádí osm modelů komunitní práce, které jsou v současné době běžné, a
zároveň upozorňuje, že nejsou jednoznačně oddělené, spíše dochází k jejich překrývání. U
každého modelu představuje jeho strategii, hlavní roli a pojmenování pracovníka, příklady
práce, s jakým typem klientů je tento model využitelný a nakonec vybrané klíčové texty
k danému modelu (POPPLE, 1996; CHYTIL a MAHROVÁ, 2008).
a) Komunitní péče – snaha o zlepšení situace obyvatel prostřednictvím pomoci
kultivovat sociální sítě a služby dobrovolníků. Sociální pracovník je organizátorem
laické péče, dobrovolníkem, angažuje se v domácké a sousedské péči. Využívá se při
práci se seniory, občany s hendikepem, rodinami s malými dětmi.
b) Komunitní organizace – cílem je zlepšit spolupráci a vztahy mezi různými
sociálními institucemi. Sociální pracovník vystupuje zejména v roli manažera,
koordinátora, organizátora. Příkladem mohou být rady pro dobrovolné služby.
c) Rozvoj komunity – pomáhá vytvářet svépomocné skupiny, sociální sítě a podporuje
dobrovolnickou práci v komunitě. Cílem je pomoci skupinám osvojit si dovednosti,
čímž dojde ke zvýšení uvědomění se a zlepší se život komunity. Sociální pracovník
má roli facilitátora, který podporuje skupinu v získání potřebných dovednosti a
sebedůvěry pro zlepšování podmínek vlastního života v komunitě. Příkladem mohou
být různé komunitní skupiny, skupiny nájemníků, vlastníků.
d) Komunitní vzdělávání – podporuje vytváření vyrovnanějšího vztahu mezi
komunitou a vzděláváním. Sociální pracovník přijímá roli vzdělavatele a facilitátora.
Sem je možné například zařadit komunitní školy, vzdělávání dospělých.
30
e) Sociální/komunitní plánování – cílem je zlepšit plánování služeb. Zahrnuje analýzu
sociálních podmínek, tvorbu vhodných strategií, definici cílů a priorit, mobilizaci
zdrojů, uskutečnění programu a jeho evaluaci. Sociální pracovník podporuje
participanty, zplnomocňuje je. Příkladem jsou oblasti, kde dochází ke znovuobjevení
rozvoje.
f) Komunitní akce – je přímá, lokální akce zacílená na konflikt, většinou třídně
zaměřená. Komunitní pracovník vystupuje v roli aktivisty. Do této skupiny patří
například squatterské hnutí či hnutí za sociální práva.
g) Feministická komunitní práce – zaměřuje se na zlepšení podmínek a služeb s
ohledem na potřeby žen. Sociální pracovník vystupuje jako aktivista a
zplnomocnitel. Příkladem mohou být různá ženská centra.
h) Antirasistická komunitní práce – spočívá v zakládání a činnosti skupin, které
vznikly za účelem podpory etnických skupin a jejich potřeb. Komunitní pracovník
přijímá roli aktivisty dobrovolníka. Jako příklad je možné uvést rady pro rasovou
rovnost (POPPLE, 1996; CHYTIL a MAHROVÁ, 2008).
Všechny uvedené modely se, dle mého názoru, mohou více či méně uplatnit také
v sociální práci, a to i vzhledem k tomu, že smyslem a cílem sociální práce není pouze
dosáhnout změny na straně klienta, ale i změnit jeho okolí.
Ke komunitní péči Kinkor uvádí, že se zaměřuje na takové uspořádání služeb
(zejména zdravotních a sociálních) pro skupiny obyvatel žijících "na okraji" (osoby
s handicapem, seniory, s duševním onemocněním), aby mohly zůstat ve své komunitě a žít
zde plnohodnotný život. Je opakem institucionální péče (KINKOR, 2003).
Komunitní vzdělávání, tím, že se zaměřuje na vzdělávání dospělých, je možné
využívat například při práci s nezaměstnanými či se sociálně vyloučenými. Rozvoj
komunity by mohl pomoci řešit problematiku sociálně vyloučených lokalit. Významná
v našich podmínkách bude i antirasistická komunitní práce, která by mohla pomoci řešit
negativní přístup a postoje majority zejména k romské menšině. Komunitní plánování
v oblasti sociálních služeb je upraveno zákonem o sociálních službách, který ukládá obcím
a krajům podílet se na komunitním plánování sociálních služeb. Krajům byla zavedena
povinnost, a obcím dána možnost, zpracovávat střednědobé plány rozvoje sociálních
31
služeb (ČESKO, 2006). Vzhledem k tomu, že je komunitní plánování zaměřeno na sociální
služby, je zde, dle mého názoru, velký prostor pro uplatnění sociální práce. Z toho důvodu
se tomuto modelu budu v následující kapitole věnovat o něco podrobněji.
4.2.1 Komunitní plánování
Jak již bylo řečeno v předchozím textu, je komunitní plánování upraveno zákonem o
sociálních službách. Obci a kraji je dána povinnost zjišťovat potřeby poskytování
sociálních služeb osobám nebo jejich skupinám na svém území, zajišťovat informovanost
občanů o možnostech a způsobech poskytování sociálních služeb na svém území. Obci je
dáno oprávnění zpracovat střednědobý plán rozvoje sociálních služeb ve spolupráci s
krajem, poskytovateli sociálních služeb na území obce a uživateli. Musí však
spolupracovat s krajem při přípravě a realizaci střednědobého plánu rozvoje sociálních
služeb kraje, kdy kraji poskytuje informace o potřebách poskytování sociálních služeb na
svém území, o možnostech uspokojování těchto potřeb prostřednictvím sociálních služeb a
o jejich dostupných zdrojích. Kraji je dána povinnost zpracovávat střednědobý plán
rozvoje sociálních služeb ve spolupráci s obcemi na svém území, se zástupci poskytovatelů
sociálních služeb a se zástupci uživatelů, vychází přitom z informací získaných od obcí a z
údajů uvedených v registru poskytovatelů sociálních služeb. O zjištěných výsledcích
informuje obce na svém území. Kraj sleduje a vyhodnocuje plnění plánů ve spolupráci se
zástupci obcí, zástupců poskytovatelů a uživatelů sociálních služeb (ČESKO, 2006).
Komunitní plánování je metoda, jejímž charakteristickým znakem je zapojení všech,
kterých se týká, vzájemný dialog a vyjednávání, a dosažení výsledku přijatého a
podporovaného většinou účastníků (VASKOVÁ a ŽEŽULA, 2002).
Komunitní plánování je specifická metoda sociální práce, která představuje nový
fenomén v politice sociálních služeb, a kterou lze definovat slovem "rozmanitost".
Nejdůležitější podmínku jejího úspěchu je zprostředkovat tuto metodu a její podstatu
občanům (BAJER a KUBALČÍKOVÁ, 2009). Jádrem tohoto modelu komunitní práce je
„…analýza sociálních podmínek, sociální politiky a poskytovaných služeb, určení cílů a
priorit, návrh adekvátních sociálních služeb a mobilizace potřebných zdrojů, implementace
a evaluace služeb a programů” (NAVRÁTIL a ŠIMÍKOVÁ, 2003, s. 84). Vasková a
32
Žežula uvádějí, že cílem komunitního plánování sociálních služeb je posilovat v komunitě
sociální soudržnost (VASKOVÁ a ŽEŽULA, 2002).
Inovativnost komunitního plánování je v tom, že je v práci s komunitou či skupinou
integrován manažerský přístup s přístupy psychologickými, sociologickými a
psychoterapeutickými. Bez jejich propojení nemůže proces komunitního plánování
efektivně fungovat a naplňovat své principy (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ
NAD LABEM, 2008a).
Metoda komunitního plánování sociálních služeb umožňuje na úrovni krajů či obcí
plánovat sociální služby tak, aby „…odpovídaly místním specifikům i potřebám
jednotlivých občanů” (VASKOVÁ a ŽEŽULA, 2002, s. 4). Výsledkem celého procesu je
systém sociálních služeb, který odpovídá zjištěným potřebám, reaguje na lokální odlišnosti
a zajišťuje efektivní využívání finančních prostředků určených na sociální služby
(VASKOVÁ a ŽEŽULA, 2002).
Komunitní plánování vychází z toho, že potřeby uživatelů služeb jsou základní
informací při vytváření plánu rozvoje sociálních služeb, neboť tento plán má „…vycházet
vstříc potřebám uživatelů služeb s ohledem na místní možnosti a podmínky”
(MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009b, s. 3). Tím, že jsou zjišťovány
potřeby uživatelů, stává se plánování sociálních služeb "komunitním". Bez toho bychom
nevěděli, zda nabídka služeb, jejich počet a kvalita vyhovují občanům dané obce
(MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009b).
Hlavní principy komunitního plánování jsou „…partnerství mezi všemi účastníky,
zapojování místního společenství, hledání nových lidských a finančních zdrojů, práce
s informacemi, průběh zpracování komunitního plánu je stejně důležitý jako výsledný
dokument, zohlednění již vytvořené a osvědčené spolupráce, kompromis přání a možností”
(VASKOVÁ a ŽEŽULA, 2002, s. 11-12). Principy komunitního plánování jsou
„…odpovědnost, transparentnost, zastoupení, rovnost, vláda práva, schopnost a
způsobilost a schopnost reagovat na lidské potřeby” (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE
ÚSTÍ NAD LABEM, 2008a, s. 11).
Zákon formuluje „…základní metodické východisko spolupráce v triádě zadavatelů,
poskytovatelů a uživatelů sociálních služeb” (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ
NAD LABEM, 2008a, s. 6). Hlavním principem komunitního plánování je princip triády,
tedy úzká spolupráce tří hlavních aktérů komunitního plánování, tj. zadavatelů (jsou
33
odpovědní za zajištění sociálních služeb, aby odpovídaly místním potřebám, jde o obce a
kraje), poskytovatelů (jednotlivé organizace) a uživatelů sociálních služeb, která by měla
být v průběhu komunitního plánování co nejtěsnější. Během této spolupráce by se mělo
vyjednávat o budoucí podobě služeb, o realizaci konkrétních kroků s cílem zajistit
dostupné kvalitní sociální služby, a měl by být vytvořen plán k naplnění stanoveného cíle.
Existující nabídka sociálních služeb je porovnána se zjištěnými potřebami uživatelů těchto
služeb, a to i potenciálních. Získaný výsledek je pak východiskem při formulaci priorit
v oblasti sociálních služeb (VASKOVÁ a ŽEŽULA, 2002; CENTRUM KOMUNITNÍ
PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM, 2008c; MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ,
2005).
Do triády komunitního plánování doporučuje CKP Ústí nad Labem zapojit co nejširší
okruh účastníků. Inovativním přístupem je zapojení úřadů práce a zaměstnavatelů, takže je
triáda rozšířena na čtyři komunikující skupiny, které „...vzájemně kooperují a dlouhodobě
spolupracují při rozvoji sociální sítě v regionu” (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ
NAD LABEM, 2008a, s. 10). Jejich zapojení dává možnost rozšířit síť kooperujících
sociálních partnerů při řešení problematiky vyloučení z trhu práce. Zároveň se tím
zkvalitňuje aktivní politika zaměstnanosti úřadů práce. Zaměstnavatelé jsou zase
motivováni k dlouhodobé spolupráci a mohou pak snáze vytvářet pro znevýhodněné osoby
nové pracovní příležitosti na trhu práce (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD
LABEM, 2008a).
O průběhu komunitního plánování, o záměrech, výsledcích i cíli komunitního plánu
musí být průběžně seznamována veřejnost. Při přípravě komunitního plánování mohou být
osloveny a vyzvány ke spolupráci místní organizace a zájmové skupiny, kterých se daná
problematika týká. Množství a rozmanitost zapojených institucí, rozdílnost jejich podílu na
naplňování priorit a cílů, zvyšují efektivitu procesu komunitního plánování (VASKOVÁ a
ŽEŽULA, 2002).
Úspěšné komunitní plánování vyžaduje koordinaci celého procesu a podporu ze
strany politické reprezentace po celou dobu. Koordinaci může zajištovat vybraná nestátní
nezisková organizace nebo pracovník dané obce. Pracovní, konzultační nebo vyjednávací
skupiny jsou složeny ze zástupců všech zainteresovaných stran (MINISTERSTVO PRÁCE
A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2005). Pracovní skupiny se vytvářejí formálním i neformálním
způsobem a mají mimořádný význam, neboť ovlivňují individuální cíle i cíle celé
34
komunity a její celkovou výkonnost. Skupiny jsou založeny jak na fyzické blízkosti lidí
v určitém prostoru, tak i společnými potřebami a snahou o jejich naplnění. Může existovat
celá řada vzájemně se překrývajících skupin (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ
NAD LABEM, 2008b).
Při komunitním plánování dochází k ustavení koordinačních skupin za jednotlivé oblasti
sociální pomoci, např. etnické menšiny, děti a mládež, osoby s mentálním postižením,
osoby s tělesným postižením, osoby v přechodné krizi, osoby drogově závislé, duševně
nemocní, senioři. Tyto skupiny jsou základem při koordinaci sociálně-zdravotních služeb,
sociálních služeb a jim blízkých služeb na daném území. Skládají se ze zástupců
poskytovatelů služeb, uživatelů služeb a osob participujících na dané oblasti. Tyto skupiny
zastupují a hájí zájmy poskytovatelů a uživatelů příslušné oblasti sociální pomoci a péče.
Podílejí se na implementaci komunitních plánů na dané období, prosazují principy
komunitní péče, podílejí se sestavení rozpočtu města pro sociální služby (CENTRUM
KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM. 2008e).
Komunitní plánování vede zpracovatel, a účastní se jej, jak již bylo řečeno,
zadavatelé, poskytovatelé a uživatelé sociálních služeb. Poté, co porovnají stávající
sociální služby s potřebami klientů a jejich požadavky na sociální služby, se všechny tři
zúčastněné strany dohodnout na plánu rozvoje sociálních služeb a na způsobu jeho
realizace, hledají potřebné zdroje a stanovený plán realizují. Blíže se postupu komunitního
plánování věnovat nebudu. Nepovažuji to vzhledem k zaměření mé práce za důležité. Za
důležitější považuji, že se jedná o jeden z modelů sociální práce s komunitou, který
zapojuje uživatele do plánování sociálních služeb. Nacházíme tak uplatnění komunitní
práce v sociální práci, kdy se podílí na rozvoji sociálních služeb, které její klienti považují
za potřebné a které nejsou v jejich obci dostupné, a vyžaduje jejich zapojení do celého
procesu. Zároveň se podílí na zlepšování kvality a dostupnosti stávajících sociálních
služeb. O jaké sociální služby se může jednat, vymezuje zákon o sociálních službách
(ČESKO, 2006) spolu s vyhláškou ministerstva práce a sociálních věcí k jeho provedení, a
která také stanovuje kritéria pro hodnocení kvality těchto služeb (MINISTERSTVO
PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2006).
35
4.3 Komunitní pracovník
Posláním komunitního pracovníka je dle Kinkora a Hartla nalézt sociální priority a
významné potřeby vybrané komunity a povzbuzovat její obyvatele k tomu, aby své
problémy poznali a pokusili se je za pomoci dostupných služeb zvládnout. Za tímto účelem
informuje různé skupiny obyvatel o možnostech řešení a povzbuzuje je k diskusím o jejich
problémech a zároveň k pořádání společných akcí, které jsou na odstranění daných
problémů zaměřené (KINKOR, 2003; HARTL, 1997). Komunitní pracovníci jsou často
zapojeni do podpory procesu komunitního rozvoje (BANKS, 2003).
Kinkor dále uvádí, že jsou na komunitního pracovníka kladeny požadavky ve smyslu
jeho znalostí a profesionálních dovedností. S rozvojem komunitní práce jsou tyto
požadavky stále větší (KINKOR, 2003). Nutná je empatie, schopnost chápat lidské pocity
a schopnost pomoci klientům „…zvládat jejich osobní a sociální problémy” (HARTL,
1997, s. 118). Měl by mít znalosti z oborů filozofie, sociologie, psychologie, sociální
práce, sociální politiky a ekonomie, což vyplývá z nutnosti mít znalosti o člověku a
dynamice mezilidských vztahů (KINKOR, 2003; HARTL, 1997).
Jako profesionál by měl být schopen žít uprostřed konfliktů a napětí a zachovávat si
k nim profesionální přístup. Vzhledem k tomu, že požadavky různých skupin v komunitě
často nejsou v souladu (HARTL, 1997), měl by umět naslouchat jednotlivým zájmovým
skupinám komunity a usnadňovat a podporovat jednání mezi nimi (KINKOR, 2003). Musí
také počítat s neustálým napětím mezi potřebami členů komunity a možnými zdroji
(Younghusbandová, cit. dle HARTLA, 1997). Protože jsou na komunitního pracovníka
neustále vyvíjeny tlaky, aby hájil různé zájmy, je nezbytná jeho osobní integrita, tedy
osobní filozofie a styl práce. Nejde jen o zmíněné zájmy různých skupin komunity, ale také
tlaky byrokratického státního aparátu, aby nevnášel do současného stavu změnu. Nesmí
mít obavy, že si z některé skupiny udělá nepřítele (HARTL, 1997).
Dále by měl umět pomoci obyvatelům komunity zapojit se do celého procesu,
motivovat je ke společné práci, a být jim oporou během celého procesu od rozhodování se
až po realizaci projektu. Snaží se, aby komunita porozuměla svým nejen obecným
problémům, ale i problémům jejích určitých skupin (KINKOR, 2003; HARTL, 1997).
Komunitní pracovník podporuje a hledá vlastnosti a zdroje komunity i jejích jednotlivých
členů, všímá si a oceňuje pozitivní zkušenosti, které v průběhu řešení problémů v komunitě
36
její členové získali. Členům komunity nabízí své služby a podporu, konečné rozhodnutí ale
nechává na nich. Komunitní pracovník je musí k řešení problému zaangažovat, jinak
zvolené řešení nebude funkční. V tom je odpovědnost komunitního pracovníka spolu se
snahou zajistit komunikaci mezi zainteresovanými stranami, navrhovat postupy a možná
řešení. K tomu může využívat autoritu svoji či instituce, kterou zastupuje. Snaží se, aby
moc a odpovědnost s ní spojená byla mezi členy komunity rozdělena rovnoměrně. Největší
odpovědnost za změnu v komunitě však leží na jejích členech (SOBOTKA, 2010).
U komunitního pracovníka je důležité koncepční myšlení, které „…předpokládá
schopnost vysoké úrovně zobecnění dostupných informací” (HARTL, 1997, s. 120). Jeho
předpokladem jsou tři intelektuální procesy – analýza, interpretace a interakce (HARTL,
1997). Jednou z dovedností komunitního pracovníka je napsat projekt. Důležitá je také
jeho schopnost rozpoznat, kdy je pravý čas ukončit svoji práci a předat své kompetence
místním obyvatelům (KINKOR, 2003).
Vedle znalostí a dovedností, se úspěch komunitního pracovníka při řešení problému
komunity, odvíjí od jeho hodnot a od toho, jak ovlivňuje hodnoty komunity. Komunitní
pracovník by měl být před komunitou "napřed", což například znamená, že přichází se
svými nápady a vizemi, ale zároveň by měl jejím obyvatelům neustále naslouchat. Důležitá
je schopnost sebereflexe a fungující systém zpětných vazeb. Kinkor dále upozorňuje, že
vzhledem k tomu, že je komunitní práce univerzální metodou, která se uplatňuje v mnoha
oblastech a zároveň metodou velmi variabilní, neboť každá situace vyžaduje jiné řešení, je
kladen nutná kreativita komunitního pracovníka, realizačního týmu i obyvatel komunity
(KINKOR, 2003).
Zároveň by měl komunitní pracovník, pokud se dostane do obtížné situace, požádat o
konzultaci či supervizi. Dle Kinkora a Hartla jsou to zejména, situace, kdy:
a) je chování klientů či jiné cílové skupiny prapodivné, nevraživé, nenávistné;
b) rozdíl mezi tím, jak problémy a priority vidí komunitní pracovník a komunita, se
prohloubil;
c) veřejná správa není ochotna spolupracovat;
d) dosavadní dárci nejsou ochotni i nadále financovat projekt;
e) občané jej nepřijali a on těžko nachází způsob, jak s nimi komunikovat;
f) je těžké se rozhodnout, kdo se má stát jeho klientem, a má tak právo na jeho pomoc a
podporu (KINKOR, 2003; HARTL, 1997).
37
Komunitní pracovník může dle Kinkora v praxi zastávat dvě různá postavení
v komunitě, a to dominantní, nebo partnerské.
a) Při dominantní postavení je komunitní pracovník vnímán jako expert, který komunitě
předkládá hotové návody. Tento typ pracovníka dává přednost cíli před procesem. Ze
strany komunity je tato role často odmítnuta (KINKOR, 2003).
b) Komunitní pracovník s partnerským postavením vychází z toho, co je v komunitě
k dispozici, vychází z jejích hodnot. Dává návrhy, ale zároveň k tomu podněcuje i
ostatní (KINKOR, 2003).
38
5 OBLASTI, VYUŽITÍ KOMUNITNÍ PRÁCE
Jak jsem již uvedla v předešlém textu (viz kapitola 4.2), je možné využívat
komunitní práci v mnoha oblastech. Pro komunitní práci je nutné identifikovat potřeby a
problémy, které chce komunita naplnit, respektive řešit. V této kapitole se věnuji typům
sociálních potřeb a jejich ukazatelům. Dále uvedu příklady potřeb a problémů, kdy je
možné využít komunitní práci v rámci sociální práce.
5.1 Sociální potřeby
Hartl rozlišuje čtyři typy sociálních potřeb: normativní, pociťované, vyjádřené a
komparativní, kdy se od těchto potřeb odvíjí potřeba poskytování sociálních služeb
(HARTL, 1997).
a) Normativní potřeba je taková, kterou jako potřebu v dané situaci definuje odborník.
Se stanoveným "požadovaným" standardem je porovnán existující standard, a pokud
nedosahuje "požadovaného" standardu, je identifikována potřeba. Objevují se zde
prvky paternalismu. Jisté problémy mohou plynout z toho, že různí odborníci mohou
standardy stanovit odlišně, může zde sehrát roli jejich hodnotová orientace.
Standardy se také mění v průběhu času, odráží se v nich vývoj poznání a změny
společenských hodnot (HARTL, 1997).
b) Pociťovaná potřeba je totožná s přáním, chtěním. Klienti jsou například dotazováni,
zda cítí potřebu sociální služby. Využívá se pro prokázání potřeby určité služby, a to
zejména u starých lidí a při komunitním vývoji. Tato potřeba však není adekvátním
měřítkem potřeb skutečných. Ovlivňuje ji vnímání jedince, jeho povědomí o
existenci dané služby, ochota či spíše neochota přiznat ztrátu vlastní soběstačnosti a
nezávislosti. O pomoc však mohou žádat i ti, kteří ji nepotřebují (HARTL, 1997).
c) Vyjádřené potřeby jsou potřeby pociťované, které byly vyjádřené činem. „ Člověk
nežádá poskytnutí služby, jestliže necítí potřebu, ale na druhé straně je častá situace,
kdy pociťovaná potřeba není vyjádřena požadavkem” (HARTL, 1997, s. 48-49).
Vytvářejí se seznamy čekatelů, které jsou považovány za vyjádření neuspokojené
potřeby (HARTL, 1997).
d) Komparativní potřeby se měří na základě studia charakteristik populace, která
přijímá určitou službu. Pokud existují lidé, kteří mají obdobné charakteristiky, ale
39
danou službu nepřijímají, mají její potřebu. Tato metoda „…se užívá k určení potřeb
jak jednotlivců, tak oblastí” (HARTL, 1997, s. 49). Využívá se u osob závislých na
alkoholu či jiných drogách, které nejsou evidovány, u utajených obětí znásilnění, u
nehlášených zločinů. Pokud jsou identifikovány potřeby v jedné oblasti, a ve druhé
nikoli, neznamená to, že druhá oblast nemá potřeby. Může to také znamenat, že tam
jsou služby sice poskytovány, ale v nedostatečné míře či nekvalitně (HARTL, 1997).
Hartl dává návod, jak s danými charakteristikami pracovat, a to dávat je do vzájemných
vztahů, s tím, že tak vzniká dvanáct možností, které se vzájemně nepřekrývají (HARTL,
1997).
Hartl dále uvádí, že Edwards užívá čtyři typy sociálních ukazatelů, které třídí dle
způsobu jejich užití.
a) Účelem informativních ukazatelů je popisovat části sociálního systému (např.
bydlení, sociální služby, zdravotnictví, školství) s cílem zjistit a popsat změny, ke
kterým v těchto částech dochází (HARTL, 1997).
b) Prediktivní ukazatelé „…tvoří nedílnou součást teoretické koncepce, která umožňuje
vytvořit prognózu z výsledky minulých a současných měření” (Edwards, cit. dle
HARTLA, 1997, s. 51).
c) Ukazatelé zaměřené na problémy mají za úkol zjišťovat typy sociálních problémů a
určit, jak k nim přistupovat nebo je řešit (HARTL, 1997).
d) Ukazatelé programového hodnocení jsou také operacionalizované programové cíle, a
jejich pomocí je možné měřit dosažený pokrok v rámci určitých programů (HARTL,
1997).
Výběr určitého přístupu pro zjišťování a hodnocení sociálních potřeb závisí na konkrétní
situaci a stanovených cílech (HARTL, 1997).
40
5.2 Využití komunitní práce
Sobotka uvádí, že může komunitní práce reagovat na celou řadu problémů a potřeb,
které se v místní komunitě vyskytují, a které mohou její členy spojovat. Při komunitní
práci se odborníci zamýšlejí nad životními podmínkami lidí, zejména nad jejich bydlením,
zaměstnáním, lékařskou péčí, dopravou, možnostmi trávení volného času. Zároveň se snaží
o žádoucí změnu životních podmínek v těchto aspektech. Úkolem komunitní práce je
zapojit různé skupiny do řešení problému skupiny jiné (SOBOTKA, 2010).
Vzhledem k tomu, že jedním z modelů komunitní práce je komunitní plánování
sociálních služeb (viz kapitola 4.2), je možné využití této metody sociální práce se všemi
skupinami, pro které jsou jednotlivé typy sociálních služeb určeny. Z metodiky CKP Ústí
nad Labem si lze udělat představu, jaké cílové skupiny je možné zapojit do procesu
komunitního plánování – senioři, osoby dlouhodobě duševně nemocné, děti a mládež,
osoby se zdravotním postižením, národností a etnické menšiny, osoby ohrožené drogou,
osoby s mentálním postižením, občané v přechodné sociální krizi a občané společensky
nepřizpůsobení (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM, 2008c).
Hartl uvádí možnosti využití komunitní práce při práci s přistěhovalci, s
problémovými rodinami, s postiženými lokalitami, chudoba a zdravá města (HARTL,
1997). Z předchozího textu vyplývá, že komunitní péče je možné využívat také v rámci
komunitního vzdělávání při práci s nezaměstnanými či vyloučenými lokalitami.
V literatuře je dále možné najít využití komunitní práce při práci se seniory
(JANEČKOVÁ, 2005), s lidmi s mentálním postižením (HRUŠKOVÁ aj. 2005), s lidmi
s duševním onemocněním formou komunitní péče (PROBSTOVÁ, 2005), s rizikovou
mládeží (MATOUŠEK, 2005), s nezaměstnanými (KODYMOVÁ a KOLÁČKOVÁ,
2005a). Možnost jejího využití je jistě u osamělých rodičů (KODYMOVÁ a
KOLÁČKOVÁ, 2005b). Komunitní práci je také možné využívat při práci s osobami
závislými na návykových látkách či s osobami s duševním onemocněním, v rámci jejich
léčby. V těchto případech se využívá také práce s komunitami terapeutickými. V poslední
kapitole uvedu některé příklady využití komunitní práce v praxi, zejména se jedná o různá
komunitní centra.
41
Komunitní centra, dříve také "denní střediska", jsou otevřena zejména v obytných
částech měst a poskytují prostory, kam může přijít každý, kdo hledá sociální pomoc,
společenství v osamělosti, a kde se může potkávat s druhými lidmi. Nabízejí řadu různých
programů, které odpovídají potřebám dané lokality a mohou zahrnovat např. programy pro
seniory, pro nezaměstnané, pro mládež, programy pro děti různých věkových kategorií
(hry, výtvarné a ruční práce, zpěv, doučování atd.), sportovní programy, kluby pro matky
s malými dětmi, denní péči o děti, poradenství a sociální pomoc, stravování za přiměřenou
cenu pro staré občany, nezaměstnané a sociálně slabé občany, rozvoz stravy, distribuci
obnošeného šatstva, jazykové kurzy (výuka angličtiny), čtenářský klub a půjčování knih.
Pracovníci těchto center navštěvují zvláště starší klienty v domácnostech nebo během
hospitalizace v nemocnicích. Zvláště u těchto lidí tak mohou často zachytit včas různé
varovné signály a předejít komplikacím (ARMÁDA SPÁSY ČR, 2006a). Z daného textu
vyplývám, že využití komunitní práce v sociální práci je možné s různými skupinami
klientů, je možné je zaměřit na rodiče s malými dětmi, mladistvé, na seniory, na klienty
v různých sociálních situacích spojených s nezaměstnaností, osamělostí, ale mohou být
zaměřena také na vzdělávání formu různých kurzů, půjčováním knih.
42
6 ETAPY KOMUNITNÍ PRÁCE
V této kapitole se věnuji jednotlivým etapám komunitní práce a některým metodám,
které jsou v jejich rámci užívány.
Hartl uvádí, že komunitní práce na jakékoliv úrovni zahrnuje analýzu, předvídání a
plánování, přímou akci s lidmi a dále těsné propojení pracovišť sociální práce (HARTL,
1997). Dále předkládá řadu kroků, které je nutné udělat, aby bylo možné překonat
izolovanost lidí a dát je dohromady, „…aby začali hledat a uskutečňovat svá vlastní
řešení” (HARTL, 1997, s. 73). Nemusí pokaždé přijít na řadu všechny kroky a ani nemusí
následovat v uvedeném pořadí: určení své lokality, poznání lokality a jejích potřeb, tvorba
koalic, určení aktivit, zapojení lidí, vytváření partnerství, řešení prioritního problému,
status, plánování, mobilizace lidských zdrojů, domácí úkoly, získávání informací,
publicita, volba ofenzivy (HARTL, 1997).
V následujícím textu budu při vymezení jednotlivých etap komunitní práce vycházet
zejména z Kinkora, který uvádí čtyři etapy komunitní práce: zjišťování a analýza potřeb,
plánování, realizace plánu a vyhodnocení celého procesu (KINKOR, 2003).
6.1 Zjišťování a analýza potřeb
Předpokladem komunitní práce je solidně provedené „…zjišťování potřeb v místní
komunitě,” což snižuje riziko, že se aktivisté usilující o změnu v místní komunitě budou
zabývat problémem, který sice vnímají oni, ale ne ostatní příslušníci komunity (KINKOR,
2003, s. 262). „Výsledkem snah o objektivní zjištění potřeb komunity je vždy určitý
kompromis mezi reprezentativností takto zjištěných informací a časových a finančních
nároků” (KINKOR, 2003, s. 263).
Při vyhodnocování získaných informací je třeba umět dobře popsat a pojmenovat
problém. Srp a Jindrová vymezují znaky "dobrého" problému:
a) je specifický a konkrétní;
b) je možné jej vyřešit v kratším časovém horizontu;
c) lidé jej berou "za svůj", a jsou schopni se angažovat a zmobilizovat k jeho řešení;
43
d) „daří se identifikovat klíčovou osobu, která má podstatný vliv na vyřešení problému
a která je dostupná” (cit. dle KINKORA, 2003, s. 263).
Při zjišťování potřeb je nutné vytyčit si cíle a hlavní úkoly, a na základě toho zvolit
vhodnou metodu. Při stanovení cíle hledáme co nejpřesnější informace o tématu, musíme
si stanovit místo, prostor, kde bude výzkum probíhat a kdy se tak stane. Poté již dojde ke
stanovení metodiky tedy způsobu, jak bude postupováno a určí se, kdo výzkum provede. Je
také nutné zjistit, kolik na to bude potřeba finančních prostředků (MINISTERSTVO
PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009b).
Metody zajišťování potřeb jsou například SWOT analýza, a metody, které buď
zapojují experty a vůdce komunity, nebo její běžné obyvatele. Ideální je kombinovat oba
přístupy. Mezi metodami, které zapojují spíše experty či vůdce komunity Kinkor uvádí
"mapa problémů" a "expertní revize problémového pole" (KINKOR, 2003).
SWOT analýza (situační analýza v jednotlivých cílových skupinách) představuje
komplexní metodu kvalitativního vyhodnocení všech, pro řešení dané problematiky, resp.
fungování nějakého systému, relevantní stránek. „Je vhodným nástrojem pro celkovou
analýzu vnitřních i vnějších činitelů” (CENTUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD
LABEM, 2008d, s. 27). Je to metoda analýzy organizace, města či regionu. Při této metodě
jsou klasifikovány a ohodnoceny jednotlivé faktory, které se rozdělí do čtyř základních
skupin – silné (Strengths) a slabé (Weaknesses) stránky systému, a příležitosti
(Opportunities) a rizika (Threats) vnějšího prostředí. Analýzou jejich vzájemné interakce je
možné získat informace, které charakterizují a hodnotí úroveň jejich vzájemného střetu
(CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM, 2008d; KINKOR, 2003).
Při SWOT analýze se předpokládá, že subjekt dosáhne strategického úspěchu při
maximalizaci předností a příležitostí na jedné straně, a minimalizací nedostatků a hrozeb
na straně druhé. Její užitečnost je dána tím, že manažerům poskytuje logický rámec, díky
němuž mohou hodnotit současné a budoucí pozice jejich systému. Na základě toho mohou
usoudit, „…které strategické alternativy by mohly být v jejich situaci
nejvhodnější” (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM, 2008d, s. 27).
SWOT analýza může být prováděna periodicky a vede ke zlepšení výkonnosti subjektu
(CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM, 2008d).
44
"Mapa problémů" zapojuje experty či vůdce komunity. Je vhodná pro prostředí
venkova nebo malých obcí. Starostou sezvaní obyvatelé komunity (nejlépe v počtu 10-15),
kteří jsou různého věku, postavení a různé profese, spolu pracují na mapě problémů. Po
vytvoření seznamu problémů následuje skupinová diskuze, která umožňuje pohlížet na
problémy, které „…mohou být v obci chronicky zanedbávané” (KINKOR, 2003, s. 262),
novým způsobem. Tato metoda je vhodná zejména pro obce s bohatou historií (tradice
řemesel, kulturních slavností), které se chtějí ke svým tradičním hodnotám vracet
(KINKOR, 2003).
"Expertní revize problémového pole" je vhodná spíše pro velká města či jejich
městské části. Jejím základem je korespondenční šetření, kdy bylo osloveno 100-150
expertů z různých oborů a profesí s žádostí popsat „…deset nejžhavějších problémů ve
městě” (KINKOR, 2003, s. 263). Následuje vyhodnocení získaných informací a výsledky
se odesílají zpět expertům, a místní správě, která z nich následně vychází při rozhodování o
prioritách (KINKOR, 2003).
Metodu zaměřenou spíše na obyvatele komunity využívají neziskové organizace,
neboť se jedná o finančně méně nákladnou metodu. Obyvatelé komunity jsou osloveni
dopisem s krátkou anketou (problémem je malá návratnost), případně jsou telefonicky
osloveni namátkou vybraní obyvatelé. Také je možné se přímo dotazovat lidí na ulici nebo
za nimi docházet domů. Tyto metody průzkumu potřeb by měly mít určitou
reprezentativnost, proto se doporučuje konzultace se sociologem-metodologem (KINKOR,
2003, s. 263).
CKP Ústí nad Labem uvádí soubor metod a postupů, které doporučuje využívat při
komunitním plánování, s tím, že některé metody jsou krátkodobého a jednorázového
charakteru, jiné „…jsou základem pro budování dlouhodobého systémového sběru dat a
vyhodnocování informací” (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM,
2008d, s. 6) a výsledky přinášejí až po delší době. Jednotlivé metody se jim osvědčily
v praxi a „…dohromady skládají celek plánované sociální reality” (CENTRUM
KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM, 2008d, s. 6). Uvádí statistická data,
kvantitativní a kvalitativní sociologické výzkumy, katalog služeb (zmapování současného
stavu nabídky sociálních a komunitních služeb), dotazníková šetření poskytovatelů,
dotazníková šetření realizovaná uživateli, kvalifikované odhady poskytovatelů, SWOT
analýza v jednotlivých koordinačních skupinách, párování potřeb a služeb, mapa služeb –
45
zpracování sociální sítě, mapování a management péče individuálních potřeb uživatelů, a
RISK – Regionální informační systém (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD
LABEM, 2008d).
Také Ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí postupy, kterými je možné při
komunitním plánování zjišťovat potřeby, a to výzkum a participaci obyvatel.
Prostřednictvím výzkumu jsou vyjádření uživatelů převedena do jazyka expertů. Můžeme
využít kvantitativní či kvalitativní výzkum, kdy oba mají své výhody a nevýhody. Výzkum
by však neměl nahrazovat přímou účast uživatelů v procesu plánování sociálních služeb,
neboť ta zprostředkuje jejich bezprostřední stanoviska a zájmy. Potřeby jsou pak
zjišťovány konkrétními postupy, pomocí nichž jsou shromažďovány informace a následně
vyhodnocena empirická data. Zdroje informací mohou být přímé (rozhovory, dotazníky)
nebo nepřímé (písemné prameny). Techniky zjišťování potřeb uživatelů vyžadují znalosti
z oborů sociologie a kulturní antropologie. Vzhledem k tomu, že koordinátor, členové
řídící skupiny či další účastníci obvykle nejsou odborníky v těchto oblastech, je nezbytné
spolupracovat s odborníky. Důležité je také spolupracovat s poskytovateli sociálních
služeb, neboť tazatelé se často v terénu neorientují (MINISTERSTVO PRÁCE A
SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009b). Více se jednotlivými metodami zabývat nebudu, je možné
je nalézt například ve zmíněné metodice uveřejněné na stránkách Ministerstva práce a
sociálních věcí.
46
6.2 Plánování
Během této fáze by měli realizátoři procesu, tj. klíčové osoby, projektový tým, řídící
skupina, případně další zainteresované skupiny, dokázat formulovat cíl procesu a
prostředky vedoucí ke změně. Dále by měli „…odhadnout časovou, finanční a personální
náročnost celého procesu a zajistit další nezbytné předpoklady” (KINKOR, 2003, s. 263)
jeho úspěšnosti. K tomuto účelu musí zvolit nebo navrhnout vhodné metody
implementace, například způsoby zapojení obyvatel komunity, způsoby spolupráce
s místní správou, zajištění publicity procesu. V této fázi by měl být napsán komunitní
projekt (KINKOR, 2003).
Při vyjednávání různých zájmových skupin je významná facilitace, která se zaměřuje
na informace a na zabezpečení jejich výměny, na vytvoření podmínek pro rozhodování, na
vytvoření pravidel rolí a komunikace, a na spory nebo konflikty, respektive na pravidla pro
jejich řešení (KINKOR, 2003).
6.2.1 Komunitní projekt
Dobrý komunitní projekt pomáhá ujasňovat skutečnosti, které ovlivní úspěšnost
realizace procesu změn nejen jejich realizátorům, ale které jsou důležité i vnější prezentaci
projektu (pro novináře, případné dárce, občany). Napsání dobrého projektu není
jednoduchou záležitostí a vyžaduje znalosti z mnoha oblastí lidské činnosti, tedy nejen
z oblasti sociální práce, ale i managementu, práva, ekonomiky. Dobrý komunitní projekt
obsahuje informace o jeho realizátorovi, formuluje problém či potřeby, konkrétní a
měřitelné cíle projektu, cílovou skupinu, popisuje projektu (aktivity a jejich harmonogram,
personální plán), uvádí organizace, které na projektu budou spolupracovat, způsob
dokumentování projektu a jeho vyhodnocení, rozpočet projektu, tedy informace o
plánovaném financování projektu (KINKOR, 2003, s. 264).
Pro realizaci komunitní projektu neexistuje žádný univerzální postup, neboť „…v
každém místě vzniká neopakovatelná situace, týká se odlišných cílových skupin s různými
potřebami” (KINKOR, 2003, s. 267). Přesto existují obecnější znaky dobrého komunitního
projektu, které Kinkor definuje následovně.
a) Obsahuje myšlenku šíření hodnot otevřené společnosti, která je schopna neustálé
reformy při řešení svých problémů (KINKOR, 2003).
47
b) Rozvíjí zaujetí a zájem lidí, což je možné pozorovat na určitých znacích, například se
idea projektu „…rodí v otevřeném procesu” (KINKOR, 2003, s. 267), projekt lidem
pomáhá podílet se na veřejných věcech a dává jim příležitost dělat věci tak, jak
chtějí, a vytváří pro ně příležitost myslet a jednat kreativně. Projekt podporuje
skupiny lidí a pomáhá proti lhostejnosti (KINKOR, 2003).
c) Otevírá lidem a skupinám nové rozměry, neboť jim pomáhá měnit černobílé vidění
problémů a umožňuje jim dělat chyby a ze svých chyb se učit, učit se i od sebe
navzájem. V projektu se myšlení lidí vzájemně ovlivňuje a kultivuje (KINKOR,
2003).
d) Posiluje a pomáhá uvést věci do pohybu, neboť například pomáhá formulovat
priority komunity, odkrývá a využívá její existující potenciál, předjímá budoucí stavy
a události, není izolovaný (KINKOR, 2003).
e) Je dobře připraven a prezentován, takže představuje veřejnosti všechny zúčastněné
skupiny, všemi dostupnými prostředky prezentuje, že jde o dobrou myšlenku, má
realizační plán s jednotlivými kroky, identifikuje zdroje peněz, vychází ze znalosti
místních poměrů (KINKOR, 2003).
6.3 Realizace plánu
Implementace plánu je časové období, za které musí být naplněno co největší
množství naplánovaných cílů a opatření (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD
LABEM, 2008e). V této fázi probíhá komunikace uvnitř realizačního týmu, komunikace
tohoto týmu s občany, s podnikateli v komunitě, s představiteli veřejné správy. Dochází ke
krátkodobému a dlouhodobému realizování aktivit, které byly formulovány během psaní
projektu, a k jejich následnému vyhodnocování. Provedené aktivity vyhodnocují cílová
skupina, dárci, představitelé místní správy a realizační tým (KINKOR, 2003).
Doporučuje se věnovat zvláštní pozornost vztahům s veřejností, neboť dobré vztahy
dokážou motivovat rozhodující skupiny (místní správa, dárci, občané) a přimět je k účasti
na projektu, a tím často rozhodují o úspěchu celé akce. Dobré vztahy s veřejností jsou
důležité také ve vztahu k získávání zdrojů, neboť je třeba se neustále ptát, jak bude činnost
financována i v dalších letech a kdo ji bude vykonávat. Dobrá propagace dokáže přinést do
48
projektu finanční prostředky a získat dobrovolníky z řad občanů, jinak řečeno mobilizuje
místní finanční i lidské zdroje (KINKOR, 2003).
V této fázi jsou často používány metody „…skupinového vyjednávání, facilitace
procesů, veřejných akcí, různé formy zapojování veřejnosti” (KINKOR, 2003, s. 265).
Velká odpovědnost spočívá na realizačním týmu, na který jsou kladeny velké nároky
ohledně organizačních a komunikačních dovedností jeho členů (KINKOR, 2003).
6.4 Vyhodnocení
Vyhodnocení je proces, který v sobě zahrnuje hodnocení projektu ze strany různých
zájmových skupin komunity (cílové skupiny, místní správa, místní občané, dárci, atd.).
Vyhodnocení projektu je velmi důležité a nemělo by být podceňované, neboť dobře a
vhodně provedené vyhodnocení pomáhá dalšímu plánování, ale také publicitě a
financování projektu. Představuje podmínku pro další pokračování projektu, které opět
začíná mapováním a analýzou potřeb a pokračuje dalšími etapami. Vyhodnocení projektu
může být směřováno organizaci, která komunitní projekt řídí, organizaci, která na něj
poskytla finanční prostředky, cílové skupině, novým potenciálním dárcům, médiím, lidem
a organizacím z nejbližšího okolí, např. místním občanům, nestátním neziskovým
organizacím, místním politikům (KINKOR, 2003).
Smutek vymezuje programovou evaluaci jako evaluaci, která hodnotí všechny
aspekty programů či intervence. Využívá se pro hodnocení programů v jakémkoliv stádiu
jejich vývoje a pomáhá učinit rozhodnutí o jejich budoucnosti (SMUTEK, 2005).
Kinkor uvádí tři přístupy k vyhodnocování – vědecký, zaměřený na uživatele, a
zaměřený na rozvoj organizace (KINKOR, 2003).
a) Vědecký přístup „…pracuje s hypotézami, závislou a nezávislou proměnnou…”
(KINKOR, 2003, s. 265). Nevýhodou tohoto přístupu je obtížná průkaznost zjištění
(KINKOR, 2003).
b) Přístup zaměřený na uživatele nehledá příčinnou souvislost mezi příčinou
(nástrojem) a následkem (jevem v komunitě). Při tomto přístupu je vytvořen seznam
osob, které jsou s daným programem spojené, ty pak oslovíme a pomocí otázek
zjišťujeme, zda se naplnilo jejich očekávání. Výhodou je, že k hodnocení přizveme
další lidi a obvykle sledujeme více indikátorů změn (KINKOR, 2003).
49
c) Přístup zaměřený na rozvoj organizace má hlavní cíl ve zlepšování organizace,
která činnost realizuje. Hlavním cílem tak není zlepšování vlastní činnosti.
Zainteresované skupiny zjišťují, co se s organizací během realizace daného programu
děje. Je blízký konceptu "učící se organizace" (KINKOR, 2003).
K hodnocení projektu či programu jsou užívány následující metody (KINKOR, 2003).
a) Dotazníky a průzkum mínění, které umožňují standardní přístup ke sledovanému
jevu. Jsou však náročné na vyhodnocení a převládá u nich statistický přístup, díky
čemuž se při nich ztrácí hledisko jednotlivce, neboť odpovědi byly "zprůměrovány"
(KINKOR, 2003).
b) Revize záznamů organizace, jako jsou například zápisy z jednání, průběžné a
závěrečné zprávy, výroční zprávy. Tato metoda nevypovídá ani tak o kvalitě aktivit,
jako spíše o četnosti sledovaných jevů (KINKOR, 2003).
c) Návštěvy na místě, což znamená, že jde vyhodnocovatel na místo, kde projekt
probíhá a provádí pozorování. Nevýhodou je právě přítomnost pozorovatele, neboť
v důsledku toho se mění chování přítomných, výhodou je možnost strukturovaného
pozorování (KINKOR, 2003).
d) Focus groups neboli strukturovaná diskuse hodnotitele s více lidmi, kteří se
programu účastní (KINKOR, 2003).
50
7 ZAPOJENÍ VEŘEJNOSTI
V této kapitole se budu zabývat zapojením veřejnosti do komunitní práce, a to od
samého počátku spolupráce, kdy dochází nejdříve k navázání kontaktu pracovníka
s komunitou. Bez navázání dobrého kontaktu by další komunitní práce nemohla být
pravděpodobně úspěšná, neboť by nebyly zjištěny potřeby komunity a komunitní plán
týkající se rozvoje komunity, rozvoje sociálních či jiných služeb, a jeho cíle by
neodpovídaly jejím požadavkům. Danému tématu se věnuji, neboť je pro komunitní práci
podstatné.
Zapojení veřejnosti je velmi důležité, neboť právě obyvatelé dané komunity
poskytují potřebné informace, zajišťují během celého procesu zpětnou vazbu, přispívají
k realističtějším náhledům na řešení problémů, formulují své potřeby a potřeby celého
komunity nebo její skupiny (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM,
2008c). Jak jsem již uvedla v předchozím textu, je komunitní práce postavena na účasti
obyvatel komunity, na vymezení problému či potřeby a na stanovení postupu, který má
vést ke zlepšení a rozvoji jejich komunity. A právě z toho plyne požadavek na zapojení
veřejnosti do celého procesu od jeho počátku až po jeho vyhodnocení.
Komunita však není homogenní, existují v ní různé skupiny s různými potřebami a
požadavky. Při zapojení jejich členů je třeba se ptát a odpovídat si na otázky, jakým
způsobem je zapojit, kdy a proč tak učinit (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD
LABEM, 2008c). Zde je nutné mít na paměti, že při komunitním plánování, ale jistě nejen
při něm, nastává problém se splněním požadavku na spolupráci uživatelů na procesu
komunitního plánování u skupin uživatelů, kteří sociální služby potřebují nejvíce. Těmto
uživatelům jejich stupeň závislosti znemožňuje vést normální život, a tedy i osobní
spolupráci na procesu komunitního plánování. Zejména se to týká dětí a osob s těžkým
postižením. Do komunitního plánování (do triády) by pak měli být zapojeni také jejich
zákonní zástupci, kteří jsou příjemci příspěvku na péči (dle zákona o sociálních službách) a
mohou v mnoha případech vystupovat také v roli zadavatelů nebo faktických
poskytovatelů péče. Podobná situace může nastat i u tzv. zvláštních příjemců příspěvku,
kteří jsou příjemci příspěvku namísto oprávněných příjemců, neboť ti jej přijímat nemohou
nebo jej nevyužívali k zajištění potřebné pomoci (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE
51
ÚSTÍ NAD LABEM, 2008c). V těchto případech tak je nutné uvědomit si, kdo všechno by
měl být do procesu komunitního plánování zapojen. Pokud je to potřeba, je nutné
přizpůsobit komunikaci potřebám těchto osob, jejich schopnostem a případnému postižení.
Hartl upozorňuje, že při navazování kontaktu s komunitou může mít komunitní
pracovník zpočátku „…silné pochybnosti o legitimitě a kreditu svého zasahování do života
komunity” (HARTL, 1997, s. 124). Může pochybovat o vhodnosti zvoleného způsobu, jak
s lidmi navázat kontakt. Pro navázání dobrého kontaktu doporučuje, aby bylo lidem
umožněno komunitního pracovníka poznat a utvořit si o něm jako o člověku obrázek. Měli
by dostat informace o jeho úloze a o tom, jak jim může pomoci, a dále o organizaci, kterou
zastupuje. Komunitní pracovník by měl mít co nejvíce informací o místních lidech a o
způsobu jejich života. Měl by je motivovat k tomu, aby začali o možnostech komunitní
činnosti uvažovat (HARTL, 1997).
Nejdůležitější technikou, jak navázat kontakt s komunitou, je práce v terénu. Nejvíce
se osvědčila při práci s mladými lidmi, ale je možné ji využít například i při práci se
seniory. Účelem této práce je získat informace, ale také povzbudit lidi k tomu, aby se
spojili za určitým účelem. Práci na ulici značně ulehčuje využívání videa. Nejen, že
zvyšuje legitimitu rozhovorů, ale dokáže být prostředkem pro týmovou práci, i zdrojem
zábavy (HARTL, 1997).
O důležitosti zapojit veřejnost do procesu komunitního plánování hovoří i
Ministerstvo práce a sociálních věcí ve své metodice a uvádí, že se nejedná o jednoduchou
a jednorázovou práci, nýbrž o „…o sled mnoha činností a aktivit, které paralelně běží s
dalšími úkoly a pracemi v rámci plánování sociálních služeb v určitém území”
(MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009d, s. 2). Dále uvádí, že veškeré
činnosti a aktivity zaměřené na zapojení veřejnosti musí být logicky provázané s ostatními
činnostmi a musí odpovídat fázím celého procesu a jeho záměrům. Doporučuje proto
vypracovat si plán zapojení veřejnosti, který by měl říkat, jaké činnosti a kdy se budou
dělat, kdo se na nich bude podílet a jaká je jejich finanční náročnost, jaké zdroje budeme
potřebovat a kde je získáme Úspěšnost zapojení veřejnosti a její spolupráce se odvíjí od
jejího seznámení s cílem činnosti. Lidé by měli vědět, proč mají spolupracovat, proč je
důležitá jejich účast v pracovních skupinách, jaké jsou cíle a výstupy této činnosti
(MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009d). „Po každé konkrétní aktivitě
52
je důležité poskytnout občanům zpětnou vazbu” (MINISTERSTVO PRÁCE A
SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009d, s. 2-3).
Lze rozdělit čtyři stupně spolupráce s veřejností, které se odvíjejí od míry zapojování
veřejnosti a občanů a výměny informací s nimi: zajištění přístupu veřejnosti k informacím,
aktivní informování občanů, konzultace s občany (oboustranná komunikace za účelem
sběru připomínek, zjištění postoje veřejnosti k dokumentu), spoluúčast veřejnosti na
plánování. „Jednotlivé části se vzájemně doplňují a vytvářejí provázaný systém. Při
zapojování občanů do plánování sociálních služeb mají své místo všechny tyto části”
(MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009d, s. 3).
Zajištění přístupu veřejnosti k informacím znamená, že by v průběhu
komunitního plánování měly být přístupné veškeré dokumenty, materiály a informace,
které během tohoto procesu vznikají. Mohou být volně k dispozici například na internetu
(MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009d).
Aktivní informování vychází z předpokladu, že se občané nebudou samostatně a
bez náležitých podnětů zajímat o postup plánování. To je zodpovědností garanta a
koordinátora procesu plánování. Nedostatečná informovanost a neúčast veřejnosti na
jednotlivých akcích nejsou dány jejím nezájem či pasivitou, ale nedostatečně provedenou
informační kampaní. Veřejnost je možné oslovit prostřednictvím různých dotazníků či
anket. Za tímto účelem je možné pořádat různé společné akce a setkání, jako je např.
pouliční prezentace, která dává příležitost ke spontánnějšímu představení služeb
jednotlivých poskytovatelů a procesu komunitního plánování. Je zde také možné sbírat
připomínky lidí, dotazovat se jich, pobízet je k vyjádření se apod. Setkání spojená s
barvitějším programem zase podvědomě spojují plánování sociálních služeb se zajímavým
zážitkem. Pokud jsou pořádána zvláštní veřejná setkání výhradně k sociální problematice,
nelze očekávat velký zájem ze strany veřejnosti, ale za to se dá předpokládat, že je rádi
využijí lidé, kteří mají k tématu co říci, a kteří se mohou stát aktivními spolupracovníky
(MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009d).
„V důležitých obdobích procesu a při řešení klíčových otázek připravujte a rozšiřujte
informace, které maximálně podporují účast veřejnosti ” (MINISTERSTVO PRÁCE A
SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009d, s. 4). Informace by měly mít odpovídající délku, obsah i
53
formu. Měly by komplexně, vyváženě a pravdivě informovat o problematice plánování a
poskytování sociálních služeb. V menších městech je možné za tímto účelem využít tzv.
"názorové vůdce" – lékaře, duchovní, učitele, známé osobnosti apod. Informace by měly
být poskytovány v dostatečném předstihu před klíčovou akcí (veřejným projednáním,
konferencí, zahájením práce v pracovních skupinách). Doporučuje se seznámit veřejnost s
relevantními informacemi v počátečním období rozhodování, kdy jsou všechny možnosti
otevřeny a účast a podněty veřejnosti mohou být přínosné. Minimálně by měla být
informována o plánu práce, orgánech odpovědných za podávání informací a
shromažďování připomínek, o informacích v současnosti dostupných, o termínu a místě
konání veřejného projednání či setkání nebo o konání společenských akcí atd.
(MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009d).
K informování veřejnosti je možné využít různé metody, jako např. přímé dopisy
k oslovení poskytovatelů sociálních služeb, pravidelný "sloupek" o plánování sociálních
služeb v regionálních médiích, informační systémy jednotlivých obcí (obecní noviny,
obecní rozhlas, schůzky mikroregionu) při spolupráci s obcemi v dotčeném regionu,
informační středisko obce (kontaktní místo), letáky, plakáty, tiskové zprávy, internetové
stránky, vydávání tematicky zaměřeného občasníku, telefonické informování, osobní
návštěvy uživatelů, pořádání tradičních akcí ze sociální oblasti, využít media zaměřená na
sociální oblast, spolupráce s poskytovateli sociálních služeb (MINISTERSTVO PRÁCE A
SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009d).
Konzultace s občany a organizacemi, kteří se na procesu plánování přímo neúčastní,
ale plánovaná a projednávaná opatření se jich mohou dotýkat. Konzultace jsou trvalým
dialogem s občany, s občanskými organizacemi a s podnikatelskými subjekty. Dochází
k adekvátnímu informování a ke sběru názorů veřejnosti, za což je odpovědný pracovník
pověřený vedením konzultací a doporučuje se pomoc ze strany odborníků. Způsob sběru,
zveřejnění a zapracování názorů a připomínek je třeba veřejnosti včas oznámit v dané
lokalitě obvyklým způsobem (internet, informační středisko, média, veřejné diskuse).
Iniciované konzultace, tj. veřejná projednání a veřejné diskuse, mají probíhat tehdy, pokud
jsou všechny možnosti otevřeny, ale již jsou k dispozici všechny podkladové informace.
Minimálně při zpracování analýz, průzkumu přání a potřeb, při zpracování celkového
návrhu dokumentu plánu rozvoje sociálních služeb. Konzultace se dále odehrávají
průběžně, a to alespoň prostřednictvím internetu a kontaktního místa, kde může veřejnost
54
reagovat na již podané připomínky a zároveň získat všechny důležité informace
(MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009d).
Spoluúčast veřejnosti při plánování je zajištěna klíčovým nástrojem, který
představují nejrůznější pracovní týmy, pracovní a úkolové skupiny. Povinností osoby
odpovědné za zapojení veřejnosti je udělat vše pro to, aby se práce v těchto skupinách
nejen účastnili zadavatelé, poskytovatelé a uživatelé služeb, ale i další zájemci z široké
veřejnosti (MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2009d).
Lenda-Chaloupková se věnuje metodám a technikám využitelným při snaze zapojit
veřejnost do plánování rozvoje komunit. Pod tímto termínem chápe různé jednorázové i
dlouhodobé činnosti. Dodává, že tyto techniky mohou využívat i lidé, kteří nejsou
odborníky na plánování a je možné „…je použít v různých situacích” či „…upravit tak,
aby odpovídaly místním podmínkám” (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000, s. 5). Proces
plánování rozděluje do sedmi kroků, a ke každému přiřazuje využitelné techniky, které
jsou považovány za nejvhodnější v našich podmínkách (LENDA-CHALOUPKOVÁ,
2000).
1) Sonda v komunitě
V této etapě jsou zjišťovány hlavní problémy v komunitě a názory lidí s tím související.
Využity mohou být techniky - strukturované rozhovory, mapování oblasti dětskýma očima,
anketa mezi občany.
Strukturované rozhovory – manažer projektu získává informace prostřednictvím
neformálních rozhovorů od místních obyvatel (8-12), mezi nimiž by neměli chybět
oficiální i neoficiální představitelé komunity a dále ti, kteří „reprezentují široké spektrum
názorových směrů” (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000, s. 11). Rozhovory probíhají dle
předem připraveného souboru otázek, které bývají často konzultovány s odborníkem na
plánování a se sociologem (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000).
Mapování oblasti dětskýma očima – výhodami je, že si děti všímají věcí, které
mohou dospělým unikat a jejich aktivity mohou přilákat pozornost jejich rodičů. Zjišťuje
se, jak děti vnímají své okolí, jak na něj pohlížejí, například prostřednictvím jejich kresby
na toto téma, při procházce s manažerem projektu po okolí a následné diskusi nad mapou o
55
jejich činnostech, oblíbených místech, ale i problémech, o nichž vědí (LENDA-
CHALOUPKOVÁ, 2000).
Anketa mezi občany – může být rozeslána poštou a odpovědi poté získávány
telefonicky či při osobní návštěvě. Doporučuje se tehdy, kdy předpokládáme, že by se
veřejného setkání zúčastnilo malé procento lidí. Dotazník by měl být stručný, začínat
jednoduchými otázkami, po nich by měly následovat otázky komplexnější (LENDA-
CHALOUPKOVÁ, 2000).
2) Společné stanovení cílů komunity
Občané jsou vyzváni, aby se podíleli na definování cílů projektu a na hledání cesty k jejich
dosažení. Je možné využít techniky hledání nápadů v malých skupinách a
oblíbená/nedotknutelná místa (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000).
Hledání nápadů v malých skupinách – používá se na setkáních veřejnosti a je
založena na brainstormingu, kdy jsou ve skupinách, v krátké době spontánně vymýšleny
nápady, kdy „…každý člen skupiny má sejnou šanci říci svůj námět a je zakázána jakákoliv
kritika námětů” (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000, s. 19).
Oblíbená/nedotknutelná místa – na setkání vypracují místní lidé seznamy svých
oblíbených či naopak neoblíbených míst v oblasti, kde žijí. Na základě toho si společně
ujasní, co je pro ně jako celek v jejich lokalitě nejvzácnější (LENDA-CHALOUPKOVÁ,
2000).
3) Získávání informací potřebných k dosažení cílů
V této etapě se mohou využívat tři techniky, a to identifikace konkrétních problémů
okružní cestou po komunitě, anketa zjišťující podmínky pro podnikání, mapování činností
v daném území (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000).
Identifikace konkrétních problémů okružní cestou po komunitě – místní
obyvatelé jsou pozváni na procházku či okružní jízdu po oblasti, které se projekt týká. Jde
o to připoutat jejich pozor k danému území, seznámit je s cíli projektu a zjistit jejich
znalosti, případně zkušenosti s daným územím. Předem je připraven seznam míst, na která
chce upozornit a důležité informace o nich, neboť ty poté mohou posloužit jako podklad
pro diskusi. Lidé popisují, jak lokalitu vnímají, jak ji využívají, označují cenná místa,
56
upozorňují na hlavní problémy a předkládají návrhy na jejich řešení (LENDA-
CHALOUPKOVÁ, 2000).
Anketa zjišťující podmínky pro podnikání – je vhodné ji využít při plánování,
které se zabývá zlepšením podmínek pro podnikání v daném území. Slouží k analýze a
stanovení limitujících faktorů a možností pro zlepšení podnikání. Zjišťují se pracovní
podmínky místních obchodníků, jejich spokojenost s nimi a návrhy na jejich zlepšení.
Zejména se zjišťuje stav pracovních sil v dané oblasti a spokojenost s nimi, s odbytem,
dodávkami, potřebnými službami a infrastrukturou, a dále spolupráce s odbory, obecním
úřadem, apod. (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000).
Mapování činností v daném území – podílejí se na ni dobrovolníci, a jsou
zaznamenávány typy činností v dané lokalitě či na vybraných veřejných prostranstvích.
Získávají se informace o tom, jak lidé využívají různá prostranství v dané lokalitě
(LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000).
57
4) Tvorba jednotlivých návrhů dlouhodobého plánu nebo projektu
Všechny dosud získané informace jsou použity k tvorbě plánu či projektu, případně
alternativních plánů či projektů, z nich je následně vybrán ten nejvhodnější. První dále
uvedená technika počítá s nepřímou účastí veřejnosti, zbývající veřejnost aktivně zapojují
do počáteční fáze tvůrčího procesu (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000).
Projektant vytváří alternativní návrhy plánu nebo projektu a analyzuje jejich
přínosy a náklady – projektant analyzuje získané informace a na základě provedené
analýzy vytvoří pro dané území různá alternativní řešení, a porovnává je s ohledem na
„…relativní přínos a náklady pro danou komunitu” (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000, s.
37).
Skupinová diskuse nad projektem - je jedním z nejlepších způsobů zapojení
veřejnosti do procesu navrhování různých alternativ projektů, a pro využití poznatků a
nápadů hlavních uživatelů komunity. Jde o intenzivní způsob navrhování projektů,
pracovní tempo je velmi rychlé, je předem určená doba. Občané se na setkání komunity
snaží vypracovat projekty určitého území. Projektant tyto návrhy po setkání rozpracuje do
konkrétnějších alternativ. Na začátku setkání je občanům představeno dané území, cíle a
postup setkání, následně mohou společně vytvořit seznam cílů a možné využití daného
území, nebo diskutují o dříve sestaveném seznamu. Nápady jsou účastníky zapisovány či
zakreslovány do kopie plánu lokality. Zapojeni by měli být všichni občané (LENDA-
CHALOUPKOVÁ, 2000).
Plánovací víkend – cíle jsou podobné jako u předchozí techniky, avšak trvá déle, 2
až 3 dny, což umožňuje diskutovat o více problémech, a to i hlouběji (LENDA-
CHALOUPKOVÁ, 2000).
Otevřený dům – jde o neformální typ veřejného setkání. Občané zde mohou podat
„…své náměty na řešení konkrétního problému jejich zakreslením nebo zapsáním do
velkých map daného území” (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000, s. 49). Podobá se
skupinové diskusi nad problémem, ale v tomto případě mohou občané kdykoliv během
setkání zapsat a zakreslit do map své návrhy (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000).
58
5) Analýza návrhů plánu nebo projektu
V této fázi se veřejnost podílí na hodnocení vypracovaných návrhů. Pro její zapojení se
využívají techniky posouzení návrhů pomocí panelové diskuse a dotazník uveřejněný
v novinách (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000).
Posouzení návrhů pomocí panelové diskuse – za využití znalostí odborníků z řad
místních občanů, hodnotí občané společně na veřejném setkání alternativní návrhy. Před
setkáním manažer projektu požádá místní občany, kteří se vyznají v dané problematice,
profesně či díky svému zájmu o ni, aby se účastnili setkání coby členové panelu a
posoudili odborná hlediska jednotlivých návrhů (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000).
Dotazník uveřejněný v novinách – může zapojit veřejnost do analýzy a výběru
návrhů bez jejich účasti na veřejném setkání, proto je vhodná tehdy, kdy se očekává malá
účast na takovémto setkání. „Manažer projektu zpracuj návrhy včetně seznamu kritérií pro
jejich hodnocení, formulovaných již v cílech projektu, do formy vhodné pro otištění v
místních novinách” (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000, s. 53). Připojí adresu, kam je
možné dotazníky zaslat či je zde odevzdat. Výsledek je možno také otisknout, či vyvěsit na
veřejném místě. Projektant či zpracovatel plánu či projektu dostane hodnocení, na základě
něhož pak připraví konečnou verzi (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000).
6) Realizace plánu nebo projektu
V této fázi se nejméně často užívají předem dané techniky, neboť by to mohlo být velmi
obtížné. Důvodem je specifičnost každého projektu i místních podmínek. Místo technik tak
Lenda-Chaloupková dává určité tipy, které považuje za důležitější než techniky - „…mít
jasné vedení, nebát se delegovat, plán či projekt realizovat po částech, ocenit výsledky”
(LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000, s. 55).
7) Vyhodnocení plánu nebo projektu
Po realizaci projektu, nebo jeho dílčí části, je třeba přezkoumat, zda výsledek odpovídá
původním záměru a určit, zda je případně třeba projekt upravit (LENDA-
CHALOUPKOVÁ, 2000).
Hodnotící setkání - zorganizují po roce spolupráce manažer projektu a zástupce
místního sdružení. Účelem tohoto setkání je vyhodnocení dosavadní práce místního
59
sdružení. Pozvou na ně odborníky na plánování, dobrovolníky, poradce atd., kteří se do
projektu intenzivně zapojili. Před setkáním sestaví manažer dotazník, jehož smyslem je
získat odpověď na otázku, zda byly dosaženy očekáváné výsledky, a upozornit, které
oblasti je třeba dále rozvíjet. Pozvaní účastníci dotazník přinesou na setkání již vyplněný,
odpovědi slouží jako podklad pro diskusi, na základě získaných námětů a odpovědí je
společně sestaven plán činností sdružení pro následující rok (LENDA-CHALOUPKOVÁ,
2000).
Anketa pořádaná každý rok mezi občany – se zaměřuje na dílčí výsledky
dosažené při realizaci dlouhodobého plánu či projektu, a poskytuje manažerovi, či řídící
organizaci zpětnou vazbu. Občané zase získají prostor vyjádřit své názory. Manažer zjistí
spokojenost občanů, ale může získat i jejich návrhy na zlepšení. Anketa je také způsobem,
jak po ukončení realizace projektu pokračovat v komunikaci s vedením projektu a občany.
Po řadu let lze opakovaně zjišťovat, zda se mezitím nezměnily cíle projektu. Manažer
vypracuje dotazník a zajistí jeho distribuci např. jeho přiložením k místnímu tisku či účtu
za elektřinu. Občané vyplněný dotazník pošlou manažerovi, který případně svolá setkání,
na němž budou prodiskutovány zjištěné návrhy a připomínky, ale i návrhy na nové cíle
projektu (LENDA-CHALOUPKOVÁ, 2000).
Více se již problematice zapojování veřejnosti do komunitní práce věnovat nebudu.
Myslím, že dosud uvedené informace jsou postačující pro získání určité představy o tom,
jak je možné zapojit veřejnost do celého procesu, a to i s ohledem k tématu mé práce.
60
8 ZÍSKÁVÁNÍ ZDROJ Ů
V této kapitole se budu stručně věnovat možnostem získávání zdrojů potřebných
k financování a realizování projektu či programu v rámci komunitní práce. Za důležité
považuji vymezit pojmy fundraising, který se zaměřuje na získávání zdrojů, a sociální
ekonomika, v které jde o to, že lidé, kterým je pomáháno, se na této pomoci sami účastní
vlastní aktivitou. Poté uvedu různé zdroje.
8.1 Fundraising
Fundraising vymezuje Clark jako cílenou a plánovanou činnost vedoucí k získávání
finančních i nefinančních zdrojů (CLARK, 2004, s. 92). Tato činnost je systematická a
získané finančních či jiné prostředky slouží pro obecně prospěšnou činnost organizací nebo
jednotlivců. Fundraising zpravidla využívají nevládní neziskové organizace, rozpočtové
nebo příspěvkové organizace (např. zařízení sociální péče), obce, mikroregiony
(KOALICE…, 2010). Jistě by tak bylo možné jej využít pro získání finančních prostředků
pro komunitní práci, zejména pokud budou osloveni dárci v dané komunitě žijící či
podnikatelé zde působící. Kinkor řadí fundraising mezi intervenční techniky v rámci
komunitní práce. Ve fundraisingu jde o získávání potřebných zdrojů (JUPA, 2003), které je
možné získávat od státních institucí a samosprávy, nadací, podniků či podnikatelů,
individuálních dárců, ale i vlastní činností, např. prodejem vlastních výrobků, pořádáním
burz, aukcí, loterií (PLAMÍNEK, 1996). Příjmy tak mohou být získané (granty a dotace,
podniky, nadace, dary), či z vytvořeného zisku (JUPA, 2003). Fundraising tedy zahrnuje
různé metody a postupy pro získání finančních či jiných prostředků (KOZÁKOVÁ).
Fundraising má několik typů:
a) Firemní fundraising – představuje „…získávání finančních nebo materiálních zdrojů
od firem.” Může mít různou podobu spolupráce, kdy jsou zaměstnanci v podstatě ze
strany firmy motivováni k dárcovství. Payroll giving (zaměstnanec podporuje
vybranou organizaci či projekt tím, že se rozhodne každý měsíc posílat ze svého
platu určitou částku, firma ji může navýšit), matchingový fond (firma se rozhodne
podpořit konkrétní organizaci nebo projekt a mezi zaměstnanci vyhlásí sbírku, tu pak
61
navýší), sdílený marketing (cena výrobku firmy je navýšena o částku, která je určena
na podporu konkrétní organizace nebo projektu) (KOALICE …, 2010).
b) Grantový fundraising je u nás nejčastější formou pro financování nestátních
organizací. Základem by měla být transparentní soutěž mezi projekty organizací,
které žádají o finanční prostředky. Žádost mohou směřovat nadacím, samosprávě,
státním institucím. Bývají „…vyhlašována grantová kola s vymezenými prostředky,
které se rozdělí mezi transparentně vybrané projekty.” O realizovaném projektu je
nutné psát průběžné a konečné zprávy, zaměřené na obsah i financování projektu
(KOALICE …, 2010).
c) Dotace jsou peněžním darem ze strany státu nebo samosprávného celku. Jsou
poskytovány za účelem snížení ceny určitého statku, „…jehož poskytování je ve
veřejném zájmu.” Poskytnutí dotace bývá často vázáno na určitou míru spoluúčasti
jejího příjemce (KOALICE…, 2010).
Příjmy neziskových organizací je možné dělit na tyto hlavní skupiny:
a) členské příspěvky;
b) příspěvky státního a obecního rozpočtu;
c) příspěvky fondů a nadací;
d) dary od občanů a firem;
e) tržby z vlastní činnosti (KOZÁKOVÁ).
Dary jsou získávány zejména prostřednictvím hromadného (formálního) adresného
nebo neadresného dopisu, někdy s vloženou obálkou pro odpověď či s poštovní
poukázkou. Jde o tzv. "direct mail", neboli přímý poštovní styk. Dalším způsobem je
vyhlášená veřejná sbírka prostřednictvím sdělovacích prostředků (včetně plakátů a letáků)
či benefiční akce, což je výzva mířena k předem neurčenému okruhu dárců. Možností je
také osobní dopis či telefonický rozhovor (tzv. telefonní fundraising), ovšem zde se
předpokládá předcházející znalost dárce, který už dar poskytl, a nyní žádáme o obnovení
daru. Je možné písemně požádat o grant či fundraising "od dveří ke dveřím", ovšem tato
forma má nevýhodu v podobě vstupu do soukromí potencionálních dárců, a poslední
možností je osobní návštěva předem vytipovaných možných dárců, což je i způsobem
nejúčinnějším (KOZÁKOVÁ).
62
8.2 Sociální ekonomika
Sociální ekonomika znamená, že „…zájem občanů a jejich sdružení je realizován
prostřednictvím jejich ekonomické činnosti, tj. prostřednictvím k tomu účelu jimi
založeného podniku” (HUNČOVÁ, 2006, s. 38). Jde o různé podniky a organizace, které
produkují zboží či služby, aby podporovaly kvalitu lidského života. Patří sem např.
družstva, občanská sdružení, podpůrné fondy (HUNČOVÁ, 2006). Organizace a spolky
z občanského sektoru produkují služby či zboží, aby podporovaly kvalitu života lidí.
Sociální podnik je pojmem užším, a bývá dle Hunčové chápán jako občansky svépomocná
aktivita, kdy jejím účelem je pomáhat osobám, které jsou ohrožené sociálním vyloučením
z důvodu nějakého handicapu. Hunčová pak definuje účel sociální ekonomiky
„…ekonomické, sociální a kulturní pozdvižení občanů na základě jejich vlastních
svépomocných a vzájemně prospěšných aktivit” (HUNČOVÁ, 2006, s. 39). Mezi její
užitky například patří sociální soudržnost, rozvoj regionů, udržitelný rozvoj, pozitivní
dopady na zaměstnanost. Občané se na sociální politice se účastní vlastní prací,
spolurozhodováním, které je založeno na demokratickém principu, či participací na
rozhodování (HUNČOVÁ, 2006). „Jádrem (…) je ekonomicky aktivní občan a jeho
sociální dobro v rámci příslušné komunity, jádrem sociálního podniku je konkrétní
ekonomická aktivita pomáhající zajistit práci pro marginalizované osoby” (HUNČOVÁ,
2006, s. 41). Důležitá je jak vlastní aktivita toho, komu je pomoc směřována, ale i
kolektivní rozměr aktivit a užitku (HUNČOVÁ, 2006). Sociální ekonomiku je dle mého
názoru možné využít pro komunitní práci zejména zaměřenou na rozvoj komunity, ale i na
pomoc nezaměstnaným či sociálně vyloučeným lokalitám.
8.3 Zdroje
Jak již bylo řečeno v předchozím textu, je nutné pro celý projekt či program, k jehož
naplnění komunitní práce směřuje, stejně tak pro zapojení občanů do něj, zajistit
dostatečné finanční zdroje. Při jejich stanovení je nutné vycházet z místních podmínek a
možností. Zdroje mohou být finanční i nefinanční povahy. Dle Hartla jsou tvořeny
soukromým i veřejným majetkem. Vedle sítě sociálních služeb k nim patří také
nemateriální zdroje. Od zdrojů se odvíjejí možnosti a omezení, která komunita nabízí
63
(HARTL, 1997). Zdroje je možné hledat uvnitř i vně komunity. Clark uvádí přehled
vnitřních zdrojů, které mohou vůdčí osobnosti využívat při obnově komunity:
a) schopnosti jednotlivců (talent a dovednosti, které využít k podpoře úsilí komunity);
nadání lidí, kteří nejsou dobře integrováni do komunity;
b) spolky (občanská či zájmová sdružení, církevní organizace, místní soukromé, veřejné
a neziskové instituce, jako např. školy, firmy, úřady);
c) materiální zdroje komunity (např. pozemky, budovy, infrastruktura);
d) lidé, kteří „ jsou schopní objevovat a rozvíjet schopnosti” (CLARK, 2004, s. 12),
tedy vůdčí osobnosti (CLARK, 2004).
Poté, co byly posouzeny místní zdroje ve vztahu k možnostem řešení problému,
komunita byla informována, byla stanovena vize a začaly být řešeny problémy, se
doporučuje hledat vnější zdroje, protože teprve pak bude jejich hledání a využití efektivní
(CLARK, 2004).
Finanční či materiální zdroje je možné získávat prostřednictvím fundraisingu, a byly
tak již jmenovány v předchozím textu. Využít je možné i sociální ekonomiku a sociální
podnik. Při zajištění prostředků na komunitní práci se tedy jedná o vícezdrojové
financování, většinou ze zdrojů státu, obcí a krajů, ze zdrojů úřadů práce (aktivní politika
zaměstnanosti), ze zdrojů nadací a soukromých institucí, od jednotlivců, z vlastních výnosů
organizací a subjektů provozujících sociální a související služby, ze zdrojů Evropského
sociálního fondu (CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM, 2008e),
konkrétně prostřednictvím operačního programu rozvoje lidských zdrojů
(MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ, 2005). Například Komunitní centrum
CEDR v rozpočtu na loňský rok uvádí mezi výnosy příjmy ze státního rozpočtu, z obcí a
krajů, od nadací (granty), z Evropských fondů, z vlastní činnosti (CEDR).
Evropský sociální fond je jedním ze tří strukturálních fondů Evropské unie, a je
klíčovým finančním nástrojem pro realizování Evropské strategie zaměstnanosti. Jeho
hlavním posláním je rozvíjet zaměstnanost, snižovat nezaměstnanost, podporovat sociální
začleňování osob a rovné příležitosti se zaměřením na rozvoj trhu práce a lidských zdrojů.
Cílem Evropského sociálního fondu je pomoci nezaměstnaným lidem při vstupu na trh
práce, podporovat rovné příležitosti pro všechny při přístupu na trh práce, sociální
začleňování, pomáhat lidem ze znevýhodněných sociálních skupin při vstupu na trh práce,
64
celoživotní vzdělávání, rozvoj kvalifikované a přizpůsobivé pracovní síly, zlepšení
přístupu a účasti žen na trhu práce a boj se všemi formami diskriminace a nerovnostmi
souvisejícími s trhem práce. V období 2007-2013 umožňují čerpání prostředků
z Evropského sociálního fondu v České republice a hlavním městě Praze v oblasti lidských
Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost, Operační program Vzdělávání pro
konkurenceschopnost a Operační program Praha – Adaptabilita (EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ
FOND V ČR).
65
9 PŘÍKLADY Z PRAXE, KDE SE KOMUNITNÍ PRÁCE OSV ĚDČILA
V této kapitole se pokusím přiblížit možnosti využití komunitní práce v sociální práci
pomocí příkladů z praxe, příkladů kdy je komunitní práce využívána různými
organizacemi při práci s různým typem klientů. U každé skupiny klientů uvedu pouze
jeden či dva případy. Rozhodně se nebude jednat o vyčerpávající seznam, ale i tak si
myslím, že bude možné udělat si o využití komunitní práce v sociální práci představu.
Senioři
Komunitní práce se seniory se zaměřuje na skupiny seniorů a „…podporu jejich
začlenění do komunity s cílem zdravotní a sociální prevence” (JANEČKOVÁ, 2005. s.
175). V rámci komunitního plánování se také vytváří systém služeb v dané komunitě a
komplexy služeb, které respektují potřeby starších občanů v dané komunitě žijících.
Komunitní centra jim nabízejí celou škálu volně dostupných programů, např. vycházky,
kurzy, přednášky, cvičení, kulturní programy, rehabilitaci. Komunitní plánování je
interdisciplinární aktivita, tvoří základ rozvoje služeb pro seniory v daném regionu a
vychází z detailního zmapování potřeb seniorů v daném regionu (JANEČKOVÁ, 2005).
Komunitní centrum na Praze 3 pomáhá překonávat osamělost, nedostatek vztahů a
izolaci seniorům a lidem pobírající invalidní důchod. Pomocí aktivizačních programů
usiluje o navázání společenských kontaktů, rozvoj vztahů, znovunalezení vlastní role
uživatele. Programy centra probíhají v dopoledních i odpoledních hodinách a jako
doplňkovou službu mohou uživatelé využít nabídku poledního stravování. Programy na
sebe navazují, takže klient má v případě svého zájmu, možnost využít většinu dne aktivním
a činorodým způsobem ve společnosti lidí stejné věkové kategorie (ARMÁDA SPÁSY,
2006b).
Osoby dlouhodobě duševně nemocné
V systému péče o osoby s duševním onemocněním by měla být podporována
deinstituonalizace a rozvíjena komunitní zařízení. Péče by se neměla poskytovat v
ústavech, ale v přirozeném společenství, které využívá podporu zdravotních a sociálních
systémů. Komunitní péče znamená nejen péče v přirozeném společenství, ale služby
poskytované obcí a péči zaměřenou na potřeby lidí. Mezi komunitní centra patří např.
66
krizová centra, denní sanatoria, centra denních služeb, zařízení podpory práce a bydlení
(PROBSTOVÁ, 2005).
Dlouhodobou zkušenost s komunitní prací s osobami s duševním onemocněním má
Občanské sdružení FOKUS Liberec, které vzniklo v roce 1993 v Liberci. Zaměřuje se na
dlouhodobě duševně nemocné, kteří mají zájem se zařadit do rehabilitačních programů a
jsou ochotni respektovat pravidla jednotlivých služeb. Služby mohou využívat i příbuzní a
blízcí duševně nemocných. Posláním FOKUSu Liberec je podporovat duševně nemocné
lidi v samostatném rozhodování, jednání, řešení své sociální pracovní, zdravotní situace.
Poskytuje sociální služby chráněné a podporované bydlení, pracovní rehabilitace, terénní
programy a nabízí pracovní příležitosti na chráněných pracovištích. Základním cílem
služeb je podpořit duševně nemocného člověka v situacích, které mu brání běžným
způsobem využívat společenské zdroje a možnosti. „Konečným cílem je posílit člověka
natolik, aby přestal služby potřebovat a využívat, nebo aby je potřeboval pouze v nezbytně
nutném rozsahu” (OBČANSKÉ SDRUŽENÍ FOKUS LIBEREC).
Děti a mládež
Komunitní centrum Mojská (Český Těšín) začalo s pořádáním prázdninového týdne
pod stany pro děti a mládež ze sídliště. Zájem o tuto činnost nakonec vyústil ve
vybudování celoročního centra, které pořádá pravidelné kluby i jednorázové akce pro
veřejnost. Nejrozsáhlejší z nich je každoročně organizovaný letní příměstský tábor, kde
jsou pro děti připraveny různé sportovní aktivity, kreativní malování, vytváření účesů,
zpěv, tanec, různé hry a kvízy. Večerní čajovna vytvořila skvělé prostředí pro rozhovory.
Během tábora došlo k realizaci dvou projektů: pomalování starého vojenského bunkru, kdy
šlo o typický komunitní projekt, na kterém od jeho návrhu až k jeho dokončení
spolupracovaly děti a dospělí obyvatelé sídliště; a oprava poničené vývěsní tabule. Na
tábor navázaly dívčí a chlapecké kluby, kdy s iniciativou přicházejí sami účastníci a
organizují si volný čas v klubech. Komunitní centrum jim k tomu vytváří potřebné zázemí.
Dobrovolníci ze zahraničí nabízí konverzaci němčiny či výuku angličtiny. Centrum má
také knihovnu. Komunitní centrum Mojská pořádá bezplatně různé aktivity, jejichž
smyslem je čelit sociálnímu vyloučení dětí ze sídliště (ANDRÝSEK).
67
Komunitní centrum pro děti a mládež CheironT provozuje sociální službu
Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, která je zaměřena na děti a mladé lidi od 6 do 26
let v obtížné životní situaci. Služba je rozdělena do 2 klubů - klub pro mladší (pro děti od
6 do 14 let) a klub pro starší (pro mladé lidi od 15 do 26 let). V bezpečném prostoru jsou
děti a mladí lidé podporováni k seberealizaci, vzdělávání a osobnostnímu rozvoji, řeší
s pracovníky své problémy, mladší děti se zde učí základním sociálním a hygienickým
návykům, komunikaci, orientaci v prostoru a čase a zároveň se zde doučují a neformálně
vzdělávají (CHEIRONT, O.P.S).
Komunitní centrum provozované Centrem sociálních služeb Jablonec nad Nisou
zajištuje volnočasové aktivity pro děti, mládež a pro zástupce národnostních menšin či
sociálně slabých vrstev obyvatelstva žijících na území Jablonecka. Probíhají zde
vzdělávací programy, odborné speciálně pedagogické poradenství, sportovní aktivity a
kulturní a společenské akce. Komunitní centrum při jejich zajištění spolupracuje s
občanskými sdruženími Salem a Prostory (CENTRUM SOCIÁLNÍCH SLUŽEB
JABLONEC NAD NISOU).
Občané se zdravotním postižením
KC MOTÝLEK pomáhá dětem s postižením a jejich rodinám. Poskytuje jim sociální
a návazné služby. Nabízí dětem smysluplné trávení volného času a prostřednictvím
různých aktivit jim pomáhá získat dovednosti potřebné k začlenění se mezi vrstevníky. V
centru denních služeb nabízí aktivity dětem se zdravotním postižením a podporuje jejich
rodiče (KOMUNITNÍ CENTRUM MOTÝLEK).
Občanské sdružení Okna podporuje osoby se zdravotním handicapem a jejich rodiny
„…v aktivním, smysluplném a důstojném způsobu života, napomáhá jejich zapojení do
běžných společenských aktivit a vytváří nové příležitosti pro seberealizaci a osobní růst”
(OBČANSKÉ SDRUŽENÍ OKNA). Pomáhá rozšiřovat možnosti vzdělávání, sportovního
a kulturního vyžití v běžných institucích, podporuje aktivní způsob života, pořádá osvětové
akce týkající se problematiky života zdravotně postižených lidí, poskytuje osobám
s handicapem poradenství, hledá dobrovolníky pro spolupráci, zaměstnává osoby
s handicapem. Provozuje také Komunitní centrum Okénko (Jindřichův Hradec), které
vybudovalo a provozuje chráněné dílny (textilní, knihařské, výtvarné a košíkářské),
bezbariérové počítačové, chráněné bydlení a poskytuje sociální služby. V objektu mohou
68
provozovat osoby handicapované i zdravé volnočasové aktivity, výtvarné a řemeslné
kurzy, interaktivní besedy (OBČANSKÉ SDRUŽENÍ OKNA).
Osoby ohrožené drogou
Prevence v komunitě spočívá v zapojení členů komunity do snahy o předcházení
problémů způsobených užíváním návykových látek. Využívají se přitom všechny
prostředky v komunitě dostupné. Při této práci se využívají poznatky o prevenci závislosti
na návykových látkách a principy komunitní práce. Mezi základní cíle prevence
v komunitě patří posilování schopností jejích členů převzít zodpovědnost za sebe a postarat
se rizikové členy a vytvářet pro ně specifické programy, podporovat a vytvářet podmínky
pro zdravý životní styl, objektivně informovat o problémech lokality, „…iniciovat a
podporovat komunikaci a spolupráci jednotlivců a místních skupin s důrazem na efektivní
řešení problematiky” (PREV-CENTRUM). Cílová skupina této práce se dělí na primární a
sekundární. Primární (konečná) je ta, jejímuž rizikovému chování chceme předejít, tedy
děti a mladí lidé, u kterých se může objevit a rozvinout rizikové chování. Sekundární
(intermediární) ta, která ovlivňuje skupinu primární (např. rodiče, pedagogové, sociální
pracovníci). Realizátor prevence v komunitě je klíčová osoba, která má zájem na řešení
dané problematiky a může být zaměstnancem místní správy nebo neziskové organizace.
Podněcuje vznik multidisciplinárního realizačního týmu, a spolu s ním koordinuje veškeré
preventivní aktivity v komunitě, přitom však spolupracuje i s dalšími organizacemi, které
v místě, kde se projekt realizuje, působí. Vyhledává také zdroje v komunitě, a to lidské,
materiální, finanční (PREV-CENTRUM).
Zde se uplatňují také terapeutické komunity, které poskytují střednědobou a
dlouhodobou pobytovou léčbu, která je strukturovaná, intenzivní a většinou rozdělena do
čtyř fází. Na klienty klade velké nároky svoji délkou. „D ůraz je kladen na intenzivní
terapeutický proces a komunitní způsob života” (MÜLLEROVÁ aj. 2005, s. 215). Jsou
využívány poradenství, skupinová, rodinná a pracovní terapie (MÜLLEROVÁ aj. 2005).
Občané s mentálním postižením
Komunity mohou představovat pro lidi s mentálním postižením alternativu
k sociálním službám, zejména v oblasti bydlení. Lidé s postižením zde bydlí společně
s lidmi bez postižení. Cílem je vytvořit pro ně domov, kde jim pomoc asistentů nahrazuje
69
pomoc lidí bez postižení. Společné soužití obohacuje, každý do něj přináší něco jiného a
vzájemně se doplňují. Práce je přidělena na základě schopností každého člověka. Rozvoj
lidí s postižením může probíhat spontánně, ale i cíleně na základě individuálního plánu.
Součástí komunitního bydlení může být i práce v dílnách či na pozemcích. Příkladem jsou
Camphillské komunity (HRUŠKOVÁ aj. 2005).
Camphill České Kopisty (okr. Litoměřice), komunitní domov pro dospělé lidi s
mentálním postižením již několik let nabízí sociální službu Chráněné bydlení a službu
Centrum denních služeb (CAMPHILL ČESKÉ KOPISTY).
Přistěhovalci
Komunitní centrum InBáze provozuje občanské sdružení InBáze Berkat, a je to místo
otevřené migrantům, kteří hledají a budují svůj nový domov v České republice, ale i pro ty,
kteří ho zde již mají. Nabízí vzdělávání, poradenství, programy pro děti a rodiny,
multikulturní skupiny, přednášky večery, pobyty v komunitním centru Rakovice v jižních
Čechách a možnost zapojit se jako dobrovolník. Posláním tohoto komunitního centra je
„…pomáhat migrantům v obtížných životních situacích a vytvářet otevřený a bezpečný
prostor pro vzájemné poznávání lidí různých kultur” (INBÁZE BERKAT).
Sociální práce s rodinami migrantů a jejich dětmi v komunitním centru pro migranty
a českou veřejnost InBáze na Praze 2 vytváří a posiluje sociální vazby dětí cizinců,
ohrožených sociální exkluzí, s českými dětmi. Pořádají tematické programy zaměřené na
vzájemné obohacování a osobnostní rozvoj dětí, a dále sociální práci s rodinami těchto
dětí, v rámci sociálně aktivizačních služby pro rodiny s dětmi. Věnuje se náplni volného
času, čímž se snaží předcházet sociálně patologickým jevům, kterými jsou ohroženy
(INBÁZE BERKAT).
Rodiny
Komunitní centra pro rodinu vznikají z aktivit občanské společnosti z potřeby a
zájmů občanů, a musí zůstat otevřená a dostupná všem sociálním skupinám. Slouží
všestranné pomoci rodině tím, že vytváří prostor pro vzájemná setkávání rodičů s malými
dětmi, zprostředkovává matkám pocit uspokojení ze soužití s dětmi, nabízí aktivity pro
trávení volného času rodičů a dětí, podporuje všestranný rozvoj dětí a jejich socializaci,
nabízí ženám a mužům na rodičovské dovolené prostor pro osobní rozvoj a rozšíření
70
vědomostí, směřuje k posílení dobře fungující rodiny). Matky s malými dětmi zde mohou
vyjít z izolace dané jejich celodenní péči o dítě, pomáhá ženám udržet jejich profesní
orientaci, posiluje jejich sebevědomí, dává jim možnost ke vzdělávání, poskytuje
společenství a solidaritu, rodiny se zde učí využívat volný čas (DOMINO).
Komunitní centrum Kampa (Praha) nabízí pro dospělé pravidelné kurzy z oblasti
hudby, kultury, fitness a zdravý životní styl, výtvarných technik, mnoho dalších. Pořádá
besedy a přednášky se známými i méně známými spisovateli, cestovateli a badateli. V
rodičovském klubu je možné konzultovat s psychologem či jiným odborníkem konkrétní
téma. Filmový klub nabízí české i zahraniční filmy, dokumenty, komedie, alternativní
kinematografie nebo dramata. Pravidelně pořádá výstavy, festivaly a happeningy
(KOMUNITNÍ CENTRUM KAMPA).
Co je prioritou klientů musí při práci v terénu rozeznat komunitní pracovníci. Systém
jako celek to mnohdy nedokáže, což je známkou toho, že nefunguje. Komunitní pracovníci
jsou pak často jediní, kdo vidí, „…jaké normy a hodnoty jsou ve hře při práci
s problémovou skupinou” (HARTL, 1997, s. 125).
Romské komunitní centrum Žížalka poskytuje rodinám s nezaopatřenými dětmi
sociálně aktivizačních služby, a to těm dětem, jejichž vývoj je ohrožen v důsledku
nepříznivé sociální situace. Nabízí jim aktivity, které pomáhají předcházet nebo zmírnit
důsledky jejich vyloučení ze společnosti, aktivity, při kterých se rodina naučí základní
návyky, dovednosti, schopnosti a předcházet krizové sociální situaci (OBLASTNÍ
CHARITA PŘEROV).
Vyloučené lokality
Občanské sdružení Český realizovalo komunitní práce v Dobré Vodě a okolí na
Toužimsku, ve vyloučených romských lokalitách, jejímž smyslem bylo „… vyvolat a
podporovat sociální změny v rámci místního společenství” (ČESKÝ ZÁPAD O. S).
Pracovníci působili v místech, kde lidé žijí a kde problémy vznikají či existují.
Nepříznivou situaci romské komunity se snažili řešit navozováním změn s dopadem na
celé místní společenství. Hledali za tímto účelem zdroje komunity a snažili se do
rozhodování a řešení problémů zapojit všechny, jichž se problém dotýká, mají zájem na
jeho řešení a mohou k jeho řešení přispět. Rozšiřovali možnosti lidí ovlivnit to, co se s
nimi děje, podporovali jejich schopnosti, dobré nápady, iniciativu a vůdčí kvality lidí.
71
Vedli je k vzájemnému naslouchání, ke společné diskusi a sdílení názorů i zážitků, rozvoji
solidarity a sousedské pomoci (ČESKÝ ZÁPAD O. S). Jednalo se komunitní práci s
každodenní přítomností těch, kteří chtěli pomáhat (ČT 24, 2010).
Občanské sdružení Salinger provozuje Komunitní centrum Amaro Phurd-Pražská
(Hradec Králové), své služby nabízí v oblasti práce s dětmi a rodinami ve vyloučených
lokalitách. Na pravidelných schůzkách s místní komunitou se společně snažili definovat
nejpalčivější problémy, ty poté společně řešit. Veškeré záležitosti řeší společně s klienty na
schůzkách, které se konají 1x měsíčně v komunitním centru, poslední dobou je vyvolávají
sami klienti (HENDRYCHOVÁ).
Do komunitní práce s vyloučenými lokalitami je možné řadit také komunitní práci
s nezaměstnanými. „Problém vyloučení na pracovním trhu se prolíná s vyloučením
sociálním a je obvykle obtížné určit” (KODYMOVÁ a KOLÁČKOVÁ, 2005, s. 310)
prvotní problém, proto je nezbytné, aby se v řešení problému využívala individuální,
skupinová i komunitní práce s nezaměstnanými. Měly by se zde prolínat a doplňovat
postup pracovně-profesního poradenství a vedení kariéry, poskytované institucemi služeb
zaměstnanosti, se sociální prací zaměřenou na zvládání životních situací nezaměstnaných
(KODYMOVÁ a KOLÁČKOVÁ, 2005).
Komunitní centrum Chánov v právě běžícím projektu reflektuje stávající situaci v
sociálně vyloučené romské lokalitě Chánov v oblasti zaměstnatelnosti jejích obyvatel.
Mezi bariéry, které limitují romskou menšinu k její vyšší uplatnitelnosti na trhu práce, patří
nízké vzdělání, chybějící pracovní návyky, nízké sebevědomí a nedostatek pracovních
příležitostí, z čehož logicky vyplývá jejich dlouhodobá nezaměstnanost. Projekt
Komunitního centra Chánov chce tuto situaci změnit pomocí nástrojů, jako je veřejná
služba, vzdělávací aktivity, odborná pomoc při hledání pracovního uplatnění mimo
veřejnou službu. Tyto aktivity mají vést ke změně role a pozice jedince v komunitě.
v projektu na sebe aktivity navazují, a tím se zvyšuje jejich účinnost. S každým klientem je
pracováno intenzivně, individuálně. Cílová skupina získá potřebné pracovní návyky,
sebevědomí při kontaktu s úřady a zaměstnavateli, bude aktivně vyhledávat informace
(KOMUNITNÍ CENTRUM CHÁNOV).
Komunitní práce Liberec, Obecně prospěšná společnost, založilo Statutárním město
Liberec roku 2005, nabízí zaměstnání lidem, kteří mají s jeho nalezením potíže, zejména
nekvalifikovaným, starším padesáti let, dlouhodobě nezaměstnaným. Cílem je poskytnout
72
těmto osobám odrazový můstek k získání trvalejšího zaměstnání. Na počátku stála
myšlenka zlepšit úroveň vzhledu města a zároveň se aktivně podílet na řešení
nezaměstnanosti. Společnost zajišťuje správu a základní údržbu nemovitostí pro třetí
osoby, veřejně prospěšné práce, veřejnou službu. Vykonaná práce vede ke zlepšení
vzhledu města a tím i ke zvýšení spokojenosti jeho občanů, kterým může také pomoci ke
zvýšení sebevědomí (KOMUNITNÍ PRÁCE LIBEREC).
Za zmínku jistě stojí také možnost využití komunitní práce při práci s etnickými
menšinami. Zde se však jedná zejména o práci s vyloučenými lokalitami, a proto jsem tuto
skupinu neuváděla zvlášť.
73
10 DOTAZNÍKOVÉ ŠET ŘENÍ
Dotazníkové šetření kvantitativní povahy se zaměřilo především na zmapování
využívání komunit a komunitní práce v sociálních službách. Dále se šetření zaměřilo
zejména na problematiku péče o klienta a kvalitu služeb.
Dotazníkové šetření je rozděleno do čtyř tematických okruhů:
1) komunitní práce v sociálních službách
2) práce s klientovou rodinou
3) péče o klienta
4) kvalita poskytovaných služeb
10.1 Cíle šetření
Cílem dotazníkového šetření bylo zjistit:
1) Zda - li se v pražských sociálních službách využívá komunitní práce.
2) Jaké komunitní modely a prvky sociální služby využívají při práci s klientem.
3) Jaké konkrétní komunitní programy sociální služby nabízí klientům.
4) Zda - li sociální služby kladou důraz i na práci s klientovou rodinou, popřípadě
jakou formou s rodinnými příslušníky pracují.
5) Zjistit kvalitu služeb z pohledu poskytovatelů
10.2 Formulace hypotéz
V rámci šetření jsem stanovila následující hypotézy:
Hypotéza 1:
Sociální služby využívají komunitní práci
Hypotéza 2:
Sociální služby využívají při práci s klientem především model komunitní péče a
komunitní organizace.
Hypotéza 3:
Sociální služby zaměřují své programy nejčastěji na rozvíjení lidských zdrojů.
Hypotéza 4:
Sociální služby kladou při péči o klienta důraz na spolupráci s rodinou.
74
Hypotéza 5:
Ve fungování služeb by mělo dojít především ke zlepšení návaznosti na ostatní sociální
služby.
10.3 Popis zkoumaného souboru
Dotazníkové šetření bylo realizováno prostednictvím zaměstnanců pražských
sociálních služeb. Na základě evidence Ministerstva práce a sociálních věcí, které
disponuje kompletním seznamem všech registrovaných pražských sociálních služeb, jsem
získala kontakty na konkrétní respondenty, kterým jsem dotazník elektronicky zaslala.
Jelikož bylo vyplnění dotazníku založeno na dobrovolnosti, z celkového počtu oslovených
se dotazníkového šetření zúčastnilo 71 osob (53 žen a 18 mužů). 31% respondentů bylo ve
věkovém rozpětí 2O – 30 let, 27% respondentů ve věku 31 – 40 let, 17% ve věku 40 – 50 a
15 respondentů ve věkovém rozpětí 51 – 60 let a nejméně zastoupenou skupinou byli
v 10% respondenti starší šedesáti let. Jelikož dva respondenti nevyplnili celý dotazník,
nebyli zařazeni do výsledků dotazníkového šetření z důvodu neúplnosti získaných dat.
Sociální služby, které jsem vybrala z pražských sociálních služeb pro dotazníkové
šetření: odborné sociální poradenství, osobní asistence, pečovatelská služba, centra denních
služeb, stacionář, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory,
chráněné bydlení, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc,
intervenční centra, nízkoprahová denní centra, nízkoprahové zařízení pro děti a mládež,
sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a
osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity,
terénní programy, sociální rehabilitace.
10.4 Průběh dotazníkového šetření
Sběr dat se uskutečnil během dubna letošního roku. Respondenti byli formou
elektronického průvodního dopisu seznámeni s hlavními cíli dotazníkového šetření a
způsoby zacházení se získanými daty. Respondentům bylo sděleno, že dotazník je
75
anonymní a jeho vyplnění je zcela dobrovolné. Respondenti byli také konkrétně
informování o způsobu zacházení s dotazníkem. Na konci dopisu bylo krátké poděkovaní
respondentům za jejich spolupráci.
10.5 Dotazník a jeho pilotní ověření
Dotazník obsahuje kromě základních demografických údajů o respondentovi (věk,
pohlaví), celkem 20 otázek, z nichž 19 bylo formulováno uzavřeně a jedna otevřeně.
V případě uzavřených otázek respondenti při svých odpovědích volili z několika možností.
U některých otázek se v možnostech odpovědí vyskytla i varianta – jiná odpověď, kdy měli
respondenti možnost se písemně vyjádřit.
Dotazník jako metoda pro získávání dat se využívá tam, kde je potřeba řadu otázek
zadat většímu počtu lidí. Výhodou dotazníku je časová a finanční nenáročnost a získaná
data lze této mětodě obvykle lépe kvantifikovat. Dotazníkové šetření bylo realizováno
prostřednictvím metody několikanásobné nucené volby. Zmíněná metoda tkví v tom, že
respondent svou odpověď volí z několika předem stanovených možností (FERJENČÍK,
2000; SVOBODA 2009).
Dotazník, který jsem předkládala respondentům jsem sama zhotovila (viz příloha č. 2).
Před samotným rozesláním dotazníků jsem provedla jeho pilotáž s cílem zjistit a
odhalit případné nedostatky či nejasnosti ve znění otázek. Pilotáže se zúčastnilo pět
náhodně vybraných zaměstanců pražských sociálních služeb vybraných z dříve zmíněného
registru. Na základě pilotáže a připomínek respondentů jsem se rozhodla k mírné redukci
otázek a k nepatrným změnám v jejich znění.
10.6 Analýza, interpretace a diskuse nad výsledky šetření
V této podkapitole uvádím 22 zpracovaných oblastí, jejichž výsledky jsem analyzovala
ze 71 získaných dotazníků. Každou oblast prezentuji v podobě koláčových grafů
s příslušnou legendou. V případě zpracování výsledků uzavřených otázek se jedná o
většinové odpovědi. U jedné otevřené otázky jsem při analýze provedla potřebnou
76
kategorizaci, tzn. že jsem na základě společných faktorů odpovědí vytvořila kategorie a
jednotlivé odpovědi do nich řadila. Výsledky dotazníkového šetření jsou prezentovány
v procentech. Pod grafy jsou uvedeny komentáře k jednotlivým výsledkům šetření.
I. Základní údaje o respondentech a sociálních službách, které se šetření
zúčastnily:
1. Vaše pohlaví:
2. Váš věk:
77
3. Vaše pracovní pozice v organizaci:
4. Druh poskytované sociální služby:
5. Forma poskytované sociální služby:
Interpretace: Mezi respondenty se v 75% vyskytovaly ženy ve věku 20 – 30 let
(31%), které v sociálních službách pracují v přímé péči o klienty (58%). Sociální
služby, které se dotazníkového šetření zúčastnily, se zaměřují nejvíce na sociální
poradenství (56%) a převažovaly ambulantní zařízení (61%).
78
II. Využití komunitní práce v pražských sociálních službách:
6. Můžete říci, že ve vaší organizaci využíváte komunitní práci?
7. Jaký model komunitní práce při práci s klienty především využíváte:
79
8. Na jaké programy Vaše organizace klade největší důraz při práci s klientem?
Pozn. programy zaměřené na podporu zaměstnání: 9%
osobní asistence: 4%
9. Vaši klienti jsou součástí komunity
Intepretace: Z šetření vyplynulo, že pražské sociální služby v 71% využívají
komunitní práci, přes to 24% respondentů uvedlo, že žádný konkrétní model
komunitní práce ve svých zařízeních neuplatňují. Mezi nejčastěji se vyskytujícím
modelem komunitní práce se objevila komunitní organizace (21%) a rozvoj
komunity (19%).
Sociální služby kladou největší důraz na programy zaměřené na rozšiřování a
podporování sociální sítě klienta vně organizace (20%). Také ale považují za
podstatné realizovat programy zaměřené na trávení volného času (18), na
terapeutické aktivity (14%), na rozvíjení lidských zdrojů (13%) či na rozšiřování a
podporování sociální sítě klienta uvnitř organizace (13%).
80
III. Práce s rodinou
10. Snažíte se zapojit do procesu péče o klienta i jeho rodinu?
11. Pokud pracujete i s klientovou rodinou, jaký typ služeb jim poskytujete:
12. Rodina má zájem spolupracovat a zapojit se do dění kolem klienta?
81
Intepretace: Získaná data ukazují, že sociální služby v 76% pracují i s rodinami
klientů, kteří ve většině mají zájem spolupracovat a zapojit se do dění kolem klienta
(71%). Nejčastěji na bázi poradenství (51%) a terapeuticky (23%). Mezi příklady,
které respondenti uváděli, bylo např. pořádání pravidelných setkání pro rodiny,
konzultace s rodinou a snaha zapojit do plánování v péči o klienta rodinu, návštěvy
v rodině.
IV. Péče o klienta
13. Snažíte se u Vašich klientů o individuální přístup ke každému z nich?
14. Snažíte se zajistit klientům následnou péči (pokud ji potřebují):
15. Spolupracuje vaše organizace s jinými institucemi za účelem poskytnout
klientovi co nejlepší péči?
82
16. Jste v kontaktu s klientem i po ukončení vaší spolupráce s ním?
Intepretace: Šetření ukázalo, že sociální služby uplatňují individuální přístup při
práci s klientem, většina z nich poskytuje klientům následnou péči (95%) a
spolupracují s jinými institucemi za účelem poskytnout klientovi co nejlepší péči
(95%). Nadpoloviční většina sociálních služeb je v kontaktu s klientem i po
ukončení spolupráce s ním (53%).
Někteří respondenti upozorňovali na to, že jsou velkokapacitní a tedy není možný
individuální přístup ke klientům v takové míře, v jaké by chtěli.
V. Kvalita poskytovaných služeb
17. Kvalitu služeb ve vaší organizaci považujete za:
83
18. Co si myslíte, že by se na fungování vašich služeb mělo zlepšit:
19. Z jakých zdrojů se převážně mohou klienti dozvědět o existenci Vaší služby:
20. Jsou podle Vás dostupné zdroje informací o Vaší organizaci dostatečné?
84
21. Co konkrétně podle Vás ovlivňuje klientovu spokojenost s poskytovanými
službami?
Intepretace: Velká většina respondentů uvedla, že jimi poskytované služby považují
za vyhovující (59%) či spíše vyhovující (32%).
Respondenti zlepšení jimi poskytovaných služeb spatřují zejména v rozšíření
nabídky (29%) a ve zvýšení informovanosti o možnosti využití služeb (28%).
Klienti se nejčastěji o existenci sociální služby informují prostřednictvím internetu
(67%). Většina respondentů považuje zdroje získávání informací o jejich sociální
službě za dostačující (85%).
Největší vliv na klientovu spokojenost s poskytovanými službami spatřují
respondenti především v individuálním přístupu ke klintovi (30%), v odborných
schopnostech a dovednostech pracovníku (28%) a v adekvátním uspokojováním
jeho potřeb (27%).
Tyto informace, které respondenti uvádějí, získávají prý na základě hodnotících
dotazníků či ze zpětných vazeb od klientů.
U otázky týkající se kvality služeb respondenti poukazovali především na to, že
nejsou prostředky na zkvalitnění služeb, na malou finanční podporu ze strany státu.
Zlepšení služeb vidí např. v posílení personální kapacity, po tom by prý bylo možné
pracovat s klientem komplexněji a více do hloubky.
85
22. Jak se Vám dotazník vyplňoval?
10.7 Závěrečné zhodnocení výsledků šetření
V následujícím textu se vyjadřuji k předem stanoveným hypotézám a porovnávám je
s výsledky, které ze šetření vyplynuly.
Hypotéza 1:
Sociální služby využívají komunitní práci.
Ověřění: Z šetření vyplynulo, že pražské sociální služby v 71% využívají komunitní práci.
Hypotézu 1 se šetřením podařilo potvrdit.
Hypotéza 2:
Sociální služby využívají při práci s klientem především model komunitní péče a
komunitní organizace.
Ověření: Mezi nejčastěji se vyskytujícím modelem komunitní práce se objevila komunitní
organizace ( 21%) a rozvoj komunity (19%).
Hypotéza 2 se potvrdila částečně.
86
Hypotéza 3:
Sociální služby zaměřují své programy nejčastěji na rozvíjení lidských zdrojů.
Ověření: Sociální služby kladou největší důraz na programy zaměřené na rozšiřování a
podporování sociální sítě klienta vně organizace (20%).
Hypotéza 3 se nepotvrdila
Hypotéza 4:
Sociální služby kladou při péči o klienta důraz na spolupráci s rodinou.
Ověření: Získaná data ukazují, že sociální služby v 76% pracují i s rodinami klientů, kteří
ve většině mají zájem spolupracovat a zapojit se do dění kolem klienta (71%).
Hypotéza 4 se potvrdila.
Hypotéza 5:
Ve fungování služeb by mělo dojít především ke zlepšení návaznosti na ostatní sociální
služby.
Ověření: Respondenti na otázku co by se mělo zlepšit ve fugování jejich služeb uvádějí, že
především by mělo dojít ke zlepšení v rozšíření nabídky služeb (29%), dále informovanost
o možnosti využití služeb (28%). Zlepšení návaznosti na ostatní sociální služby spatřují
nedostatečně zajištěnou v 24%.
Hypotéza 5 se nepotvrdila.
Je zajímavé, že většina respondentů uvádí, že využívají komunitní práci, ale většina
zároveň uvádí, že žádný konkrétní model komunitní práce ve svých zařízeních neuplatňují.
Z dotazníkového šetření vyplývá, dle mého názoru, že v organizacích se snaží komunitní
práci využívat a poskytovat, ale že respondenti si nejsou jisti teoretickým pozadím
komunitní práce. Na to poukazuje i např. otázka, ve které měli respondenti zařadit své
klienty do jedné ze čtyř typů komunit. 14% odpovědělo, že neví, kam jejich klienty zařadit.
Také se často u některých odpovědí týkajících se modelů komunitní práce či zařazení
87
jejich klientů do jedné ze čtyř nabízených typů komunit objevovala poznámka k vybrané
odpovědi: „Tak trochu, do jisté míry, částečně“.
Myslím si, že je u nás snaha o používání postupů komunitní práce, ale stále u nás
chybějí podmínky, především finanční, legislativní a organizační.
Komunitní práce u nás nemá dlouholetou tradici jako v jiných zemích, kde mají pro
realizaci činností nesrovnatelně více dobrovolníků a finančních porstředků. A myslím si že
nás ještě čeká dlouhá cesta než se některým zemím vyrovnáme. Je ale pozitivní a potvrzuje
to i dotazníkové šetření, že pojem komunita a komunitní práce je v povědomí lidí a je
snaha formou komunitní práce pracovat.
88
Závěr
V práci jsem se věnovala komunitám a komunitní práci a jejich využití v sociální
práci. Nejdříve jsem vymezila a popsala sociální práci, komunitu a komunitní práci.
Sociální práce je jedna z pomáhajících profesí a její cíl se odvíjí od konceptu sociálního
fungování, kdy se snaží pomáhat jednotlivcům a sociálním systémům zlepšovat sociální
fungování a zároveň měnit sociální podmínky tak, aby je chránily před potížemi v
sociálním fungování. Jejím posláním je zejména poskytovat klientům sociální služby za
účelem pomoci jim vyrovnat se s nezměnitelnými problémy, nebo odstranit či zmírnit
problémy, které změnit či vyřešit lze. Pomáhá jim měnit společenské podmínky tak, aby
jejich úsilí podpořily. Metoda sociální práce je postup, soubor určitých pochodů a pravidel,
který vede k výsledku, k dosažením cíle. Techniky sociální práce jsou návody na použití
metody tak, aby odpovídala specifickým problémům, které vyplývají z klientovy situace.
Komunita je přirozené společenství lidí, kteří žijí v určité lokalitě a sdílejí společné
zájmy. Je to místo, kde člověk může získávat emocionální podporu, ocenění a praktickou
pomoc v každodenním životě a hned po rodině je stěžejní při řešení sociálních problémů.
V sociální práci lze komunitu vymezit buď lokalitou, nebo jako skupinu lidí, které spojují
společné podmínky nebo společný problém. Je to terapeutická či zájmová skupina
vytvořená za účelem dosahování terapeutických cílů nebo hájení a prosazování
sociálněpolitických a jiných zájmů. Vyváženě žijící komunita je jednotná a má společný
základ sdílených hodnot. Vyznačuje se vzájemnou péčí, důvěrou, týmovou prací a
rozvinutou vzájemnou komunikací. Takováto komunita vychovává a dokáže předávat
hodnoty i dalším generacím, je otevřena do budoucnosti. Rozlišují se čtyři typy komunit,
tj. občanská, výcviková, terapeutická a spirituální, s tím, že v sociální práci se nejčastěji
pracuje s komunitou občanskou, i když v konkrétní sociální práci bývá problém s jejím
rozlišením od ostatních typů.
Komunitní práce se zaměřuje zejména na pomoc lidem v rámci místní komunity,
snaží se pomoci jim určit jejich sociální potřeby či problémy, zvážit nejúčinnější způsoby
pro jejich naplnění a začít na nich pracovat. Problém mají členové komunity vyřešit vlastní
činností, a to i prostřednictvím zlepšování svých individuálních schopností, neboť rozvoj
individuálních schopností v prostředí a možnostech komunity je nejdůležitější. Jednotlivci
jsou posilováni, aby získali znalosti a sílu pracovat na změně v jejich komunitě, stejně tak
jsou posilovány skupiny a organizace. Hlavním účelem komunitní práce je pracovat se
89
zkušenostmi komunity se znevýhodněním, což jí umožňuje poznat své potřeby a práva,
vyjasnit si cíle a směřovat k nim uvnitř demokratického rámce, který respektuje práva a
potřeby ostatních. Zdroje, které má komunita k dispozici, ovlivňují její možnosti a
omezení.
Jako metoda sociální práce směřuje komunitní práce k řešení problému, snaží se
navodit a podporovat změnu. Směřuje k optimálnímu fungování komunity tím, že
podporuje kolektivní aktivity jejích členů. Členové komunity jsou zapojeni do
rozhodování, které ovlivní jejich život a jejich okolí. Předpokladem komunitní práce je, že
má lidská pospolitost pro člověka zásadní význam. Jejím smyslem je zvyšovat toleranci a
snižovat intoleranci, zlepšovat sousedství a zvyšovat sociální odpovědnost, naopak
snižovat předsudky a strach. K dosažení úspěchu je při komunitní práci důležitá znalost
příslušné obce či společenství a jejich institucí. Je také nutné provést analýzu sociální
situace. Dále musí být vytvořeny vztahy sociálního pracovníka s komunitou a mezi
skupinami uvnitř komunity. Komunitní práce je z velké části o rozhodování o prioritách.
Komunitní pracovník nalézá sociální priority a významné potřeby vybrané komunity a
povzbuzuje její obyvatele k tomu, aby své problémy poznali a pokusili se je, za pomoci
dostupných zdrojů zvládnout. Komunitní pracovník by měl být empatický, měl by chápat
lidské pocity a měl by být schopen poskytnout klientům pomoc. Měl by být schopen žít
uprostřed konfliktů a napětí a zachovávat si k nim profesionální přístup. Vzhledem k tomu,
že požadavky různých skupin komunity, často nejsou v souladu, měl by umět naslouchat
potřebám jednotlivých zájmových skupin komunity a usnadňovat a podporovat jednání
mezi nimi. Snaží se, aby moc a odpovědnost s ní spojená byla mezi členy komunity
rozdělena rovnoměrně. Jednou z dovedností komunitního pracovníka je napsat projekt.
Důležitá je také jeho schopnost rozpoznat vhodný okamžik k ukončení své práce a předání
svých kompetencí místním obyvatelům. Komunitní pracovník je zodpovědný za to, že
bude obyvatele komunity povzbuzovat ke společné práci, že se je pokusí zaangažovat, že
zajistí komunikaci mezi zainteresovanými stranami, navrhne postupy a možná řešení. Jeho
úkolem je zapojit členy komunity do celého procesu, motivovat je ke spojení se, a být jim
oporou během celého procesu. Všímá si a oceňuje pozitivní zkušenosti, které v průběhu
řešení problémů v komunitě její členové získali. Učí komunitu používat strategie a
intervence k dosažení stanovených cílů. Odpovědnost za změnu leží z největší části na
členech komunity. Bez jejich aktivního přístupu nebude řešení problému funkční.
90
Komunitní pracovník musí počítat s neustálým napětím mezi potřebami členů
komunity a možnými zdroji. Zdroje pro komunitní práci jsou hledány uvnitř komunity, ale
i vně ní, a mohou být materiální i nemateriální povahy. Patří k nim také síť sociálních
služeb. Vnitřní zdroje jsou např. schopnosti jednotlivců, spolky, materiální zdroje
komunity, vůdčí osobnosti. Po jejich posouzení se doporučuje hledat vnější zdroje.
Komunitní práce bývá financována z více zdrojů, zejména se na něm podílejí stát, obce,
kraj, úřad práce, nadace a soukromé instituce, jednotlivci, Evropský sociální fond.
Komunitní práce se dělí na čtyři hlavní etapy, kdy zahrnuje analýzu, předvídání a
plánování, přímou akci s lidmi a dále těsné propojení pracovišť sociální práce. Při
komunitní práci probíhá zjišťování a analýza potřeb, plánování, realizuje se plán a nakonec
vyhodnocení práce. Velmi důležité je zapojit do celého procesu veřejnost, neboť právě
obyvatelé dané komunity poskytují potřebné informace, zajišťují zpětnou vazbu, pomáhají
identifikovat sociální problémy a formulovat své potřeby i potřeby celé komunity nebo
jejich skupin. Při zapojení členů komunity je třeba si uvědomit, kdo všechno by měl být do
práce zapojen a pokud je to potřeba, přizpůsobit komunikaci potřebám těchto osob.
Komunitní práce je univerzální metoda a je možné využít ji pro řešení místních
problémů a potřeb v mnoha oblastech. Využití komunitní práce v sociální práci je možné
s různými skupinami klientů, je možné se zaměřit na rodiče s malými dětmi, na mladistvé,
na seniory, na osoby s postižení, na osoby s duševním onemocněním, na uživatele drog. Je
to metoda, která pomáhá zlepšovat schopnosti a dovednosti jednotlivců, zvyšovat jejich
vzdělání, a jejich prostřednictvím toho i celou komunitu. Pomáhá zapojit všechny své
členy do dění v komunitě, k práci na rozvoji komunity. Je možné ji využít při práci
s nezaměstnanými, s osamělými osobami, či s vyloučenými lokalitami. Z praxe se mi
podařilo najít příklady využití komunitní práce při práci se seniory, s osobami dlouhodobě
duševně nemocnými, dětmi a mládeží, s občany se zdravotním postižením, s osobami
ohroženými drogou, občany s mentálním postižením, s přistěhovalci, s rodinami, a to i
s rodinami problémovými, a s vyloučenými lokalitami. V podstatě se mi podařilo nalézt
využití komunitní práce se všemi zmiňovanými skupinami klientů. Je však třeba přiznat, že
nabídka různých komunitních center zaměřených na rodiny s malými dětmi či na rizikovou
mládež (různé nízkoprahové kluby) byla četněji zastoupena, než například komunitní práce
zaměřená na osoby s duševním onemocněním. Pro využívání komunitní práce je nutná
nejen její podpora ze strany různých institucí, které se podílejí na její realizaci a
91
financování, ale zejména vysvětlit její podstatu členům samotné komunity a získat je pro
tuto práci.
Jedním z hlavních přínosů této práce bylo zmapování problematiky využívání
komunit a komunitní práce v sociálních službách. Za důležité a přínosné považuji
uskutečněné dotazníkové šetření, jehož cílem bylo zjistit zda - li se v pražských sociálních
službách využívá komunitní práce, jaké komunitní modely a prvky sociální služby
pracovníci využívají při práci s klientem, jaké konkrétní komunitní programy sociální
služby nabízí klientům, zda - li sociální služby kladou důraz i na práci s klientovou
rodinou, popřípadě jakou formou s rodinnými příslušníky pracují a cílem také bylo zjistit
kvalitu služeb z pohledu poskytovatelů.
92
SOUPIS BIBLIOGRAFICKÝCH CITACÍ
BANKS, Sarah. The Concept of "Community practise". In Banks, Sarah. (ed.). Managing
community practice: principles, policies and programmes. UK, Bristol: The Policy Press,
2003, s. 9-22. ISBN 1-86134-356-6.
CLARK, Susan. Tvorba vize komunity. Příručka pro společné plánování udržitelného
rozvoje komunit. Přel. Ladislav Ptáček. Brno: Nadace Partnerství, 2004. 119 s. ISBN 80-
239-2067-7.
FERJENČÍK, Ján. Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Jak zkoumat lidskou
duši. Přel. J. Bakalář. Praha: Portál, 2000. 256 s. ISBN 80-7178-367-6
HARTL, Pavel. Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha: Slon, 1997. 221 s.
ISBN 80-85850-45-1.
HRUŠKOVÁ, Hedvika., MATOUŠEK, Oldřich a LANDISCHOVÁ, Erika. Sociální práce
s lidmi s mentálním postižením. In Matoušek, Oldřich. aj. Sociální práce v praxi. Praha:
Portál, 2005, s. 111-131. ISBN 80-7367-002-X.
HUNČOVÁ, Magdalena. Sociální ekonomika a její teoretická východiska. In VANICKÝ,
Josef a Zuzana TRUHLÁŘOVÁ (ed.). Sociální ekonomika. Praha: Orfeus, 2006, s. 37-42.
ISBN 80-903519-3-X.
CHYTIL, Oldřich a Gabriela MAHROVÁ. Metody sociální práce. In MAHROVÁ,
Gabriela a Martina VENGLÁŘOVÁ. aj. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním.
Grada, 2008, s. 18-26. ISBN 978-80-247-2138-5.
JANEČKOVÁ, Hana. Sociální práce se starými lidmi. In Matoušek, Oldřich. aj. Sociální
práce v praxi. Praha: Portál, 2005, s. 163-193. ISBN 80-7367-002-X.
93
JUPA, Ivo. Fundraising. In Kolektiv autorů. Komunikace s veřejností a ještě něco navíc.
[online]. Spiralis: 2003, s. 49-63. Dostupné také z: http://spiralis-os.cz/index.php/odborna-
sekce/publikace-ke-stazeni/komunikace-s-verejnosti-a-jeste-neco-navic.
KINKOR, Milan. Komunitní práce. In MATOUŠEK, Oldřich. aj. Metody a řízení sociální
práce. Praha: Portál, 2003, s. 253-270. ISBN 80-7178-548-2.
KODYMOVÁ, Pavla a KOLÁČKOVÁ, Jana. Sociální práce s nezaměstnanými. In
Matoušek, Oldřich. aj. Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005A, s. 299-314. ISBN 80-
7367-002-X.
KODYMOVÁ, Pavla a KOLÁČKOVÁ, Jana. Sociální práce s osamocenými rodiči. In
Matoušek, Oldřich. aj. Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005b, s. 43-55. ISBN 80-
7367-002-X.
LENDA-CHALOUPKOVÁ, Helena. Moje obec, moje město – věc veřejná. Praha: Nadace
Via, 2000. 67 s.
MATOUŠEK, Oldřich. Sociální práce s rizikovou mládeží. In Matoušek, Oldřich. aj.
Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005, s. 267-281. ISBN 80-7367-002-X.
MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003, s. 213. ISBN 80-7178-
549-0.
MATOUŠEK, Oldřich a ŠUSTOVÁ, Jana. Vývoj sociální práce jako oboru v západním
světě. In MATOUŠEK, Oldřich. aj. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001, s. 83-109.
ISBN 80-7178-473-7.
MÜLLEROVÁ, Pavlína., MATOUŠEK, Oldřich a VONDRÁŠKOVÁ, Andrea. Sociální
práce s uživateli drog. In Matoušek, Oldřich. aj. Sociální práce v praxi. Praha: Portál,
2005, s. 211-226. ISBN 80-7367-002-X.
94
NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman, 2001a. 168 s.
ISBN 80-903070-0-0.
NAVRÁTIL, Pavel. Vybrané teorie sociální práce. In MATOUŠEK, Oldřich. aj. Základy
sociální práce. Praha: Portál, 2001b, s. 183-268. ISBN 80-7178-473-7.
NAVRÁTIL, Pavel a ŠIMÍKOVÁ, Ivana. Komunitní sociální práce jako nástroj boje proti
sociálnímu vyloučení: příklad "Strategie sociální inkluze Romů v Brně [online]. Sociální
práce/Sociální práca, 2003, roč. xxx, č. 4. s. 76-104, ISSN …. Dostupné také z:
http://www.socialniprace.cz/soubory/2003-4.pdf.
NOVOTNÁ, Věra a SCHIMERLINGOVÁ, Věra. Sociální práce: její vývoj a metodické
postupy. Praha: Karolinum, 1992. 128 s. ISBN 80-7066-483-5
PLAMÍNEK, Jiří. aj. Řízení neziskových organizací. Praha: Nadace Lotos, 1996. 186 s.
POPPLE, Keith. Community work: British models. In WEIL, Marie. (ed.). Community
practice: conceptual models. USA, NEW YORK: The Haworth Press, 1996, s. 147-180.
ISBN 0-7890-0024-5.
PROBSTOVÁ, Václava. Sociální práce s duševně nemocnými. In Matoušek, Oldřich. aj.
Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005, s. 133-161. ISBN 80-7367-002-X.
ŘEZNÍČEK, Ivo. Metody sociální práce. Praha: Slon, 2000. ISBN 80-85850-00-1. 80 s.
SMUTEK, Martin. Model řešení problému v sociální práci – systémový pohled. Hradec
Králové: Gaudeamus, 2006, s. 8-29. Kap. 1. Klíčové pojmy a kontexty v sociální práci.
ISBN 80-7041-596-7.
SMUTEK, Martin. Evaluace sociálních programů. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s.
9-24. Kap. 1. Základní pojmy. ISBN 80-7041-811-7.
95
SOBOTKA, Jan. Práce s komunitou. Praha: Pražská vysoká škola psychosociálních studií,
2010, s. 53-58. Kap. 4. Práce s místní, občanskou komunitou. ISBN 978-80-904541-4-9.
SVOBODA, Mojmír. Dotazníky. In SVOBODA, Mojmír.; KREJČÍŘOVÁ, Dana. a
VÁGNEROVÁ, Marie. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. 2. vyd. Praha: Portál,
2009, s. 679-693. ISBN 978-80-7367-566-0
VASKOVÁ, Vladana a ŽEŽULA, Ondřej. Komunitní plánování – věc veřejná. Praha:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2002. 15 s. ISBN 80-86552-30-6.
WEIL, Marie. Model development in comminity practise. An Historical Perspective. In
WEIL, Marie. (ed.). Community practice: conceptual models. USA, NEW YORK: The
Haworth Press, 1996, s. 5-68. ISBN 0-7890-0024-5.
Internetové odkazy
ANDRÝSEK, Jaromír. Komunitní práce na sídlišti Mojská. Komunitní centrum Mojská.
[online]. [cit. 2012-01-14]. Dostupné z: http://kcm.kstesin.cz/projekty.
ARMÁDA SPÁSY ČR. Co děláme. Armáda spásy CZR. [online]. © 2006a, [cit. 2012-01-
24]. Dostupné z: http://armadaspasy.cz/staticke.php?wh=co_delame.
ARMÁDA SPÁSY ČR. Projekt: Komunitní centrum Praha 3. Armáda spásy CZR.
[online]. © 2006b, [cit. 2012-01-14]. Dostupné z:
http://armadaspasy.cz/projekty.php?idp=8&lokace=praha.
BAJER, Pavel a Kateřina KUBALČÍKOVÁ. Časopis Sociální práce a komunitní
plánování. Webarium, s.r.o. [online]. © 2005–2012, 7.8.2009 [cit. 2012-01-09]. Dostupné
z: http://www.kpss.cz/index.php?art=publish&art_id=48&article=204.
96
CAMPHILL ČESKÉ KOPISTY. Služby. Camphill České Kopisty. [online]. © 2011, [cit.
2012-01-24]. Dostupné z:
http://camphill.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=7&Itemid=9.
CEDR. O CEDRu. CEDR. [online]. [cit. 2012-01-14]. Dostupné z: http://os-
cedr.cz/_o_cedru.
CHEIRON T. O.P.S. Komunitní centrum pro děti a mládež. [online]. [cit. 2012-01-09].
Dostupné z: http://www.cheiront.cz/cz/index.php?page=co-delame/komunitni-centrum-
pro-deti-a-mladez-cheiron-t.
CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM. (2008a) Deset kroků procesem
komunitního plánování – Krok 1. Metodický sešit 1. Deset základních kroků v procesu
komunitního plánování a příprava prostředí pro pořízení komunitního plánu. Ministerstvo
práce a sociálních věcí. [online]. 2008a [cit. 2012-01-09]. Dostupné z:
http://www.mpsv.cz/files/clanky/6811/01_metodika.pdf.
CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM. (2008b) Deset kroků procesem
komunitního plánování – Krok 2. Metodický sešit 2 Řízení a organizování struktury
komunitního plánování. Ministerstvo práce a sociálních věcí. [online]. 2008 [cit. 2012-01-
09]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/6812/02_metodika.pdf.
CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM. (2008c) Deset kroků procesem
komunitního plánování – Krok 2. Metodický sešit 3. Zapojení uživatelů do procesu
komunitního plánování. Ministerstvo práce a sociálních věcí. [online]. 2008 [cit. 2012-01-
09]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/6813/03_metodika.pdf.
CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM. (2008d) Deset kroků procesem
komunitního plánování – Krok 4. Metodický sešit 5. Analýza a mapování potřeb uživatelů a
práce s informacemi v komunitním plánování. Ministerstvo práce a sociálních věcí.
[online]. 2008 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z:
http://www.mpsv.cz/files/clanky/6816/05_metodika.pdf.
97
CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM. (2008e) Deset kroků procesem
komunitního plánování – Krok 8. Metodický sešit 8. Implementace komunitního plánu do
praxe. Ministerstvo práce a sociálních věcí. [online]. 2008 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z:
http://www.mpsv.cz/files/clanky/6819/08_metodika.pdf.
CENTRUM SOCIÁLNÍCH SLUŽEB JABLONEC NAD NISOU. Komunitní centrum
[online]. © 2000-2012, [cit. 2012-01-28]. Dostupné
z:http://www.centrumjablonec.cz/cs/komunitni-centrum.
ČESKÝ ZÁPAD O. S. Komunitní práce v Dobré Vodě a okolí na Toužimsku. Český západ
o. s. [online]. [cit. 2012-01-14]. Dostupné z: http://www.cesky-
zapad.cz/cinnost/projekty/komunitni-prace-na-touzimsku.
ČT24. Komunitní práce s Romy přináší výsledky. Česká televize. [online]. ©1996-2012,
14.4.2010, 20:50 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/87023-komunitni-prace-s-romy-prinasi-
vysledky.
DOMINO. Organizace přátelská dětem, mládeži a rodině. Komunitní centra pro rodinu,
letní tábory pro děti, taneční škola, dětský klub. Domino. [online].
©1993-2012, [cit. 2012-01-14]. Dostupné z: http://domino-
zlin.cz/komunitni_centra_pro_rodinu.php.
EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND V ČR. Evropský sociální fond v ČR. Ministerstvo práce a
sociálních věcí ČR. [online]. © 2008, [cit. 2012-01-14]. Dostupné z:
http://www.esfcr.cz/evropsky-socialni-fond-v-cr.
HENDRYCHOVÁ, Silvie. První výsledky komunitní práce na Pražské. Občanské sdružení
Salinger. [online]. © 2011, [cit. 2012-01-14]. Dostupné z:
http://www.salinger.cz/sluzby/kc-am-prazska/napsali-o-nas.php.
98
INBÁZE BERKAT. O komunitním centru InBáze. InBáze Berkat. [online]. [cit. 2012-01-
14]. Dostupné z: http://www.inbaze.cz.
KAPPL, Miroslav. Historie komunitní práce v zahraničí a ČR. [online]. (nedat.a) [cit.
2012-01-04]. Dostupné z:
http://kappl.czechcore.cz/vyuka_ucebni_texty_det.php?predmet=5&lekce=3.
KAPPL, Miroslav. Základní pojmy. [online]. (nedat.b) [cit. 2012-01-04]. Dostupné z:
http://kappl.czechcore.cz/vyuka_ucebni_texty_det.php?predmet=5&lekce=2.
KOALICE ZA SNADNÉ DÁRCOVSTVÍ. Fundraising. Koalice za snadné dárcovství.
[online]. ©2010, [cit. 2012-01-14]. Dostupné
z: http://snadnedarcovstvi.cz/fundraising.html.
KOMUNITNÍ CENTRUM CHÁNOV. Sociální a komunitní práce v sociálně vyloučené
lokalitě Chánov. Komunitní centrum Chánov. [online]. © 2010, [cit. 2012-01-14].
Dostupné z: http://www.chanov.cz/drupal/projekt-socialni-a-komunitni-prace-v-socialne-
vyloucene-lokalite-chanov.
KOMUNITNÍ CENTRUM KAMPA. Komunitní centrum (klubovna). Komunitní centrum
Kampa. [online]. © 2006–2011, [cit. 2012-01-27]. Dostupné
z:http://kckampa.eu/komu.htm.
KOMUNITNÍ CENTRUM MOTÝLEK. O nás. Komunitní centrum motýlek. [online].
2011, [cit. 2012-01-18]. Dostupné z: http://www.motylek.org/cz/komunitni-centrum-
motylek/o-nas.
KOMUNITNÍ PRÁCE LIBEREC. Komunitní práce Liberec. [online]. [cit. 2012-01-14].
Dostupné z: http://www.kpliberec.cz.
99
KOZÁKOVÁ, Simona. Fundraising. Simona Škarabelová. [online]. © 1997-2001, [cit.
2012-01-14]. Dostupné z:
http://www.econ.muni.cz/~simona/skola/marketing/1fundraising.html.
MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Odbor 22. (2009a) Metodiky pro
plánování sociálních služeb. Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. Poslední
aktualizace: 11.3.2009 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/6478.
MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Odbor 22. (2009b) Zjišťování potřeb
uživatelů sociálních služeb včetně uživatelských výzkumů. Ministerstvo práce a sociálních
věcí. [online]. Poslední aktualizace: 11.3.2009 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z:
http://www.mpsv.cz/files/clanky/6487/Zjistovani_potreb.pdf .
MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Odbor 22. (2009c) Metodiky "Deset
kroků procesem komunitního plánování". Ministerstvo práce a sociálních věcí. [online].
Poslední aktualizace: 20.4.2009 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z:
http://www.mpsv.cz/cs/6810.
MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Odbor 22. (2009d) Informování a
zapojování veřejnosti do procesu plánování sociálních služeb. Ministerstvo práce a
sociálních věcí. [online]. Poslední aktualizace: 11. 3. 2009 [cit. 2012-01-29]. Dostupné z:
http://www.mpsv.cz/files/clanky/6479/Informovani_a_zapojovani.pdf.
MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Odbor 22. Základní informace o
komunitním plánování sociálních služeb. Ministerstvo práce a sociálních věcí. [online].
Poslední aktualizace: 15.6.2005 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/858.
OBČANSKÉ SDRUŽENÍ OKNA. Komunitní centrum. Občanské sdružení Okna. [online].
© 2012. [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://www.okenko.eu/onas.
Občanské sdružení FOKUS Liberec. [online]. [cit. 2012-01-14]. Dostupné z:
http://www.fokuslbc.eu.uvirt16.active24.cz/O_nas.html.
100
OBLASTNÍ CHARITA PŘEROV. Romské komunitní centrum – Žížalka. Caritas Přerov.
[online]. ©2008 [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://prerov.caritas.cz/romske-komunitni-
centrum-zizalka.
PREV-CENTRUM. Nízkoprahové služby. Prevence v komunitě. Prev-centrum. [online].
(nedat.) [cit. 2012-01-14]. Dostupné z: http://www.kmen.info/CKA/Prevence-
komunita.aspx.
Legislativa
ČESKO. MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Vyhláška č. 505 ze dne 15.
listopadu 2006, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. In:
Sbírka zákonů České republiky. 2006, částka 164, s. 7021-7048. ISSN 1211-1244.
Dostupná také z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/2006/sb164-06.pdf.
ČESKO. Zákon č. 108 ze dne 14. března 2006 o sociálních službách. In: Sbírka zákonů
České republiky. 2006, částka 37, s. 1257-1289. ISSN 1211-1244. Dostupný také z:
http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/2006/sb037-06.pdf.
101
1
PŘÍLOHY
PŘÍLOHA Č. I: Úvodní e-mail
Dobrý den,
jmenuji Anna Fremundová, jsem studentkou Pražské vysoké školy psychosociálních studií a píši diplomovou práci na téma Komunity a jejich úloha v sociální práci. Tímto e-mailem Vás chci poprosit o vyplnění dotazníku. Získala jsem na Vás kontakt přes registr poskytovatelů sociálních služeb na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí. Níže je uvedený link, na který přejdete " CTRL+kliknutí na odkaz" a otevře se Vám dotazník zaměřující se na využití komunit a komunitní práce v sociálních službách. http://login.oursurvey.biz/4959 Pokud se rozhodnete dotazník vyplnit: Dotazník je anonymní a jeho výsledky budou použity v mé diplomové práci. Dotazník se skládá z 22 otázek uzavřených a jedné otázky otevřené. U některých otázek se v možnostech odpovědí vyskytuje i varianta – jiná odpověď, kde máte možnost se vyjádřit. U většiny otázek máte také možnost doplnit k vybrané odpovědi komentář, budu moc ráda, přidáte-li k otázce svůj postřeh, názor či odpověď, kterou nemáte v nabídce možností. Dotazník není časově náročný a doufám tedy, že se pro vyplnění dotazníku rozhodnete. Velice děkuji za Vaši ochotu a čas, který věnujete vyplňování dotazníku. s pozdravem a přáním hezkého dne Anna Fremundová
2
PŘÍLOHA Č.II: Dotazník
1. Vaše pohlaví:
a) muž
b) žena
2. Váš věk:
a) 20 – 30
b) 31 – 40
c) 41 – 50
d) 51 – 60
e) 60 a více
3. Vaše pracovní pozice v organizaci:
a) pracovník managmentu sociální služby
b) pracovníck v přímé péči o klienta
c) administrativní pracovník
4. Druh poskytované sociální služby:
a)sociální poradenství
b)služby sociální péče
c)služby sociální prevence
5. Forma poskytované sociální služby:
a) pobytová
b) ambulantní
c) terénní
6. Můžete říci, že ve vaší organizaci využíváte komunitní práci?
a) rozhodně ano
b) spíše ano
3
c) spíše ne
d) rozhodně ne
e) nevím
7. Jaký model komunitní práce při práci s klienty především využíváte?
a) Komunitní péče – Sociální pracovník je organizátorem laické péče, dobrovolníkem,
angažuje se v domácké a sousedské péči. Využívá se při práci se seniory, občaby
s hendikepem, rodinami s malými dětmi.
b) Komunitní organizace – Cílem je zlepšit spolupráci a vztahy mezi různými sociálními
institucemi. Sociální pracovník vystupuje zejména v roli manažera, koordinátora,
organizátora. Příkladem mohou být rady pro dobrovolné služby.
c) Rozvoj komunity – pomáhá vytvářet svépomocné skupiny, sociální sítě a podporuje
dobrovolnickou práci v komunitě. Sociální pracovník má roli facilitátora, který podporuje
skupinu v získávání potřebných dovedností a sebedůvěry pro zlepšování podmínek
vlastního života v komunitě
d) Komunitní vzdělávání - Sociální pracovník přijímá roli vzdělavatele a facilitátora. Sem je
možné například zařadit komunitní školy, vzdělávání dospělých.
e) Sociální/komunitní plánování - Cílem je zlepšit plánování služeb. Zahrnuje analýzu
sociálních podmínek, tvorbu vhodných strategií, definici cílů a priorit, mobilizaci zdrojů,
uskutečnění programu a jeho evaluaci.
f)Komunitní akce - je přímá, lokální akce zacílená na konflikt, většinou třídně zaměřená.
Komunitní pracovník vystupuje v roli aktivisty. Do této skupiny patří například squatterské
hnutí či hnutí za sociální práva.
g) Feministická komunitní práce - zaměřuje se na zlepšení podmínek a služeb s ohledem
na potřeby žen. Sociální pracovník vystupuje jako aktivista a zplnomocnitel. Příkladem
mohou být různá ženská centra.
h) Antirasistická komunitní práce – spočívá v zakládání a činnosti skupin, které vznikly za
účelem podpory etnických skupin a jejich potřeb. Komunitní pracovník přijímá roli
aktivisty dobrovolníka. Jako příklad je možné uvést rady pro rasovou rovnost
i) Žádný
j) Nevím
8. Na jaké programy Vaše organizace klade největší důraz při práci s klientem?
a) Programy zaměřené na rozvíjení lidských zdrojů – např. vzdělávací střediska,
rekvalifikační programy, různé druhy poradenství
b) Programy zaměřující se na trávení volného času
c) Programy zaměřující se na rozšiřování a podporování sociální sítě klienta vně organizace
(přátelé, rodina apod.)
d) Programy zaměřující se na rozšiřování a podporování sociální sítě klienta v komunitě,
skupině Vaší organizace
4
e) Programy na podporu bydlení
f) Programy na podporu zaměstnání
g) Osobní asistence
h)Terapeutické programy
i) Jiné (prosím doplňte)
k) Nevím
9. Vaši klienti jsou součástí komunity:
a) občanské
b) výcvikové
c) terapeutické
d) spirituální
e) nevím
10. Snažíte se zapojit do procesu péče o klienta i jeho rodinu?
a) rozhodně ano
b) spíše ano
c) spíše ne
d) rozhodně ne
e) nevím
11. Pokud pracujete i s klientovou rodinou, jaký typ služeb jim poskytujete:
a) krizové služby
b) poradenské služby
c) vzdělávací programy
d) terapeutické služby
e) preventivní programy
12. Rodina má zájem spolupracovat a zapojit se do dění kolem klienta?
a) rozhodně ano
b) spíše ano
c) spíše ne
d) rozhodně ne
e) nevím
13. Snažíte se u Vašich klientů o individuální přístup ke každému z nich?
a) rozhodně ano
b) spíše ano
c) spíše ne
d) rozhodně ne
e) nevím
5
14. Snažíte se zajistit klientům následnou péči (pokud ji potřebují):
a) rozhodně ano
b) spíše ano
c) spíše ne
d) rozhodně ne
e) nevím
15. Spolupracuje vaše organizace s jinými institucemi za účelem poskytnout klientovi co
nejlepší péči?
a)rozhodně ano
b spíše ano
) spíše ne
d) rozhodně ne
e) nevím
16. Jste v kontaktu s klientem i po ukončení vaší spolupráce s ním?
a) rozhodně ano
b) spíše ano
c) spíše ne
d) rozhodně ne
e) nevím
17. Kvalitu služeb ve vaší organizaci považujete za:
a) vyhovující
b) spíše vyhovující
c) spíše nevyhovující
d)zcela nevyhovující
e) nevím
18. Co si myslíte, že by se na fungování vašich služeb mělo zlepšit:
a) informovanost o možnosti využití služeb
b) dostupnost služby
c) návaznost na ostatní sociální služby
d) rozšíření nabídky služeb
e) něco jiného (prosím doplňte)
f) nic
g) nevím
19. Z jakých zdrojů se převážně mohou klienti dozvědět o existenci Vaší služby:
a) prostřednictvím internetu
b) z informačních letáků
6
c) prostřednictvím médií
d) prostřednictvím ostatních sociálních služeb
e) jinak (prosím doplňte)
f) nevím
20. Jsou podle Vás dostupné zdroje informací o Vaší organizaci dostatečné?
a) rozhodně ano
b) spíše ano
c) spíše ne
d) rozhodně ne
e) nevím
21. Co konkrétně podle Vás ovlivňuje klientovu spokojenost s poskytovanými službami?
................................................................................................................................
22. Jak se Vám dotazník vyplňoval?
a) dobře
b) spíše dobře
c) spíše špatně
d) špatně
e) nevím
7
BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE
Jméno a příjmení autora/ky: Anna Fremundová
Studijní program: Sociální politika a sociální práce (NMgr.)
Studijní obor: Sociální práce se zaměřením na komunikaci a aplikovanou psychoterapii
Název práce: Komunity a jejich úloha v sociální práci
Využití komunit a komunitní práce v sociálních službách
Počet stran (bez příloh): 100
Celkový počet stran příloh: 6
Počet titulů české literatury a pramenů: 31
Počet titulů zahraniční literatury a pramenů: 2
Počet internetových odkazů: 36
Vedoucí práce: Mgr. Martin Prokeš
Rok dokončení práce: 2012
Evidenční list knihovny Souhlasím s tím, aby má bakalářská/diplomová práce byla využívána ke studijním účelům. V Praze, dne:……………..
………………………………….
Uživatel/ka potvrzují svým podpisem, že pokud tuto bakalářskou/diplomovou práci využijí ve své práci, uvedou ji v seznamu literatury a budou ji řádně citovat jako jakýkoliv jiný pramen:
Jméno, příjmení Adresa Datum Podpis
