Praktický slovník

medicíny

hlavní sponzor

Doc. MUDr. Martin Vokurka, CSc.MUDr. Jan Hugo

a kolektiv

11. aktualizované vydání

Maxdorf

Praktický slovník

medicíny

autořiDoc. MUDr. Martin Vokurka, CSc. MUDr. Jan Hugo

spoluautořiMUDr. Dagmar FazikováMUDr. Jiří Presl

autoři laboratorní přílohyProf. MUDr. Tomáš Zima, DrSc. MUDr. Kateřina Mrázová

ilustraceMUDr. Šárka PoupětováDana SvobodováKateřina ŠulcováMUDr. Zuzana VančíkováPavla Vokounová

Předchozí vydání1. vydání 19942. vydání 19943. vydání 19954. vydání 19955. vydání 19986. vydání 20007. vydání 20048. vydání 20079. vydání 2008

10. vydání 2011

© MAXDORF, 1994, 1995, 1998, 2000, 2004, 2007, 2008, 2011, 2015Illustrations © MAXDORF, 1994, 1995, 1998, 2000, 2004, 2007, 2008, 2011, 2015Cover photo © iStockphoto.com / Liuhsihsiang

Vydal maXdorF s. r. o., nakladatelství odborné literatury Na Šejdru 247/6a, 142 00 Praha 4 e-mail: info@maxdorf.cz, internet: www.maxdorf.cz

Redakce: maxdorf publishing

Obálka: Dr. Jan HugoSazba: Denisa HonzalováTisk: Books print s.r.o.Printed in the Czech Republic

ISBN 978-80-7345-464-7

Ochranné obchodní známky léků nejsou v knize zvlášť zdůrazňo vány, proto z textů nelze vyvozovat, zda v konkrétním případě jde či nejde o chráněnou obchodní známku.

Upozornění:

Tato kniha je slovníkem základních lékařských termínů. Rozhodně není léčebnou nebo dia gnostickou pomůckou pro laiky. Proto příznaky, diagnostické postupy či informace o léčbě – pokud jsou u některých nemocí uvedeny – jsou jen příkladem (byť pečlivě vy-braným a zváženým) pro lepší pochopení pojmu a jeho souvislostí. Nelze jimi nahradit pečlivé lékařské vyšetření, na jehož základě je lékař schopen posoudit zdravotní stav či eventuální onemocnění v plné šíři a složitosti a pak stanovit léčebný postup a prognózu.

VI

Předmluva k 11. vydání

S odstupem čtyř let vychází nové, tentokrát již jedenácté, vydání Praktického slovníku medicíny. Od jeho prvního vydání z roku 1994 se rodina medicínských výkladových slovníků rozrostla o Velký lékařský slovník, Kapesní slovník medicíny a Výkladový slovník pro zdravotní sestry. Praktický slovník medicíny si ovšem po celých 21 let udržel postavení základního zdroje informací o medicíně pro ty, kdo potřebují spolehlivé a relativně podrobné poučení o lékařské problematice, ať z důvodu péče o své zdraví, nemoci v rodině nebo s ohledem na studium či profesi. O úspěchu slovníku svědčí i počet prodaných výtisků, který v součtu předchozích deseti zcela rozebraných vydání značně překročil 100 000.

Každé nové vydání je vždy aktualizováno, s cílem zachytit vývoj medicíny v daném časovém úseku. Jednotlivé aktualizace nejsou na první pohled převratné, což ale dobře vystihuje reálný rozvoj medicíny. Vývoj medicínského poznání je neobyčejně rychlý, ale ne v tom smyslu, jak jej zobrazují mainstreamová média. Ta bohužel přinášejí obraz medicíny skládající se z hlavně z převratných novinek. Realita je přitom taková, že dynamický pokrok teoretického poznání ovlivňuje klinickou praxi vždy s určitým odstupem daným nutností pečlivého a opakovaného ověřování účinnosti a neškodnosti každého nového léku či diagnostické procedury. Přínos pro pacienta je však o to jednoznačnější a trvalejší. Na příkladu posledních dvou dekád, tedy v horizontu existence Praktického slovníku medicíny, pak teprve vidíme, k jak dramatickým změnám dochází u některých závažných chorob. V daném období se zcela zásadně zlepšila např. kvalita života pacientů s bronchiálním astmatem, trombolýza podstatně snížila následky cévních mozkových příhod, podobně stenty mění další osud nemocných s akutním infarktem myokardu; neuvěřitelně se také změnila kvalita života (i prognóza) dětí a dospívajících s cukrovkou 1. typu a také se postupně mění prognóza řady onkologických onemocnění. Podobných příkladů bychom našli ještě mnohem více.

První vydání Praktického slovníku medicíny bylo průlomové mimo jiné tím, že narušilo bariéru jakési nepřístupnosti, kterou medicína vůči laikům vytvářela a udržovala od nepaměti. V polovině devadesátých let dokonce někteří lékaři kritizovali, že slovník poskytl širší veřejnosti přístup k podrobným informacím do té doby dostupným pouze jim. Brzy se ovšem ukázalo, že svobodný přístup k informacím je výhodný pro obě strany – lékaře i pacienty – a že odstranění bariéry značně zlepšilo vzájemnou komunikaci. V dnešní době jsme však svědky opačného extré-mu, kdy mediální prostor je zahlcen obrovským množstvím informací – sice volně dostupných, avšak bez rozlišení, zda jde o pravdu, omyl, fámu, mystifikaci či účelovou lež. Zavádějící zprávy a sdělení přitom nelze odlišit na první pohled, přičemž jejich šiřitelé to obvykle nečiní ze zlé vůle ani s vědomím možných následků. Nejde samozřejmě o specifikum medicíny, ale bohužel v medicíně jde o lidské zdraví a životy.

VII

Praktický slovník medicíny, tak jako kdysi prosadil a hájil svobodný přístup k lékařským in-formacím, dnes jednoznačně a nekompromisně stojí na straně informací ověřených, spolehlivých a srozumitelně formulovaných. Věříme, že nám čtenáři zachovají přízeň i do dalších let a že i toto nové vydání jim bude sloužit tak, jako sloužila všechna předcházející vydání.

Praha, listopad 2015 Doc. mudr. martin Vokurka, CsC.

mudr. Jan hugo

VIII

Předmluva k 1. vydání

Předkládáme naší veřejnosti Praktický slovník medicíny, první výkladový slovník lékařských pojmů po několika desetiletích.

Slovník si klade za cíl seznámit čtenáře s nejčastěji užívanými lékařskými termíny a objasnit jejich význam a souvislosti. Snažili jsme se, aby slovník mohl používat každý, kdo má zájem o problematiku lékařství, nezávisle na tom, zda má či nemá vzdělání v oblasti zdravotnictví. Tomu jsme přizpůsobili výběr hesel, jejich transkripci, způsob vysvětlení i dokreslení pomocí příkladů.

Snažili jsme se jednotlivá hesla propojit natolik, aby zájemci o širší souvislosti snadno našli v tomto textu další doplňující informace. Záměrně jsme věnovali více prostoru výkladu hesel, která jsou důležitá pro pochopení dalších pojmů a těm, s nimiž se nejčastěji setkáváme.

Slovník obsahuje především cizí slova, z větší části řeckého a latinského původu, která také tvoří základ lékařské terminologie. Pro snazší orientaci ve slovníku jsme zařadili i české pojmy, které se i v odborné mluvě často užívají nebo které umožní čtenáři snadné vyhledání dalších informací i bez znalosti odborných termínů. K lepšímu pochopení hesla a jeho souvislostí jsme u většiny hesel zařadili příklady a slovník doplnili základními ilustracemi.

Pro zájemce o původ medicínských termínů jsou za hesly zařazeny etymologické poznámky. Tam, kde se nám to zdálo vhodné, uvedli jsme i odkazy do obecnějších jazykových souvislostí.

Byli bychom rádi, kdyby slovník shledali užitečným nejen zájemci z laické veřejnosti, ale i pracovníci ve zdravotnictví, stejně jako studenti středních a vysokých škol.

Za pečlivé pročtení rukopisu a mnoho cenných připomínek a rad děkujeme MUDr. V. Mi-keskové a MUDr. K. Šonkovi, CSc. Stejně tak děkujeme desítkám dalších lékařů, s nimiž jsme konzultovali jednotlivá hesla.

Všem uživatelům budeme opravdu vděčni za jakékoli připomínky zaslané na adresu nakla-datelství. Umožní nám slovník dále zdokonalovat tak, aby v něm každý zájemce vždy nalezl potřebnou informaci i širší poučení.

Praha, březen 1994 mudr. martin Vokurka

mudr. Jan hugo

IX

Jak pracovat se slovníkem

výběr hesel

Slovník obsahuje více než 11 000 základních pojmů medicíny. Patří k nim pojmenování orgánů lidského těla a jejich částí, názvy běžných chorob, lékařských vyšetření, nejčastějších choro-boplodných zárodků, označení skupin léků a názvy některých konkrétních léků. Z praktických důvodů jsou rovněž uvedeny běžné zkratky, kterými moderní medicína oplývá. Zahrnuty jsou i pojmy, které se sice vyskytují i v obecné mluvě, ale v lékařství mají poněkud odlišný nebo specifický význam.

Na rozdíl od akademicky orientovaných slovníků obsahuje Praktický slovník medicíny také hovorové výrazy běžně užívané ve zdravotnickém prostředí („akutní břicho“, „hladinky“, „šta-tus“) i lidové názvy příznaků či nemocí („išias“, „otrava krve“ ). Podobně jsou zařazeny termíny přibližné, zastaralé, nepřesné či chybné.

Věříme, že jednou z hlavních úloh slovníku je umožnit poučení a orientaci s minimálními vstupními znalostmi. Důraz na srozumitelnost a přístupnost patří mezi základní principy lexiko-grafické praxe nakladatelství Maxdorf.

termíny české a cizí

Slovník odráží aktuální lékařskou terminologii tak, jak ji lékaři v hovoru i v psané formě užívají. Převládají v ní slova cizího původu, přestože mají své české ekvivalenty – lékař dá zpravidla přednost termínu anemie před jeho českým (a dokonce výstižnějším) překladem chudokrevnost. Mnohé české ekvivalenty však působí uměle a archaicky (český výraz pro infarkt je záhať). Ve většině případů je proto výklad uveden u latinského (či řeckého) termínu, u českého ekvivalentu je pouze odkaz na cizojazyčné heslo.

Některé pojmy se ovšem i v odborné mluvě užívají častěji v české verzi (např. kloub, srdce, žaludek). V těchto případech je výklad uveden u českého hesla, vždy s odkazem na příslušné názvy latinské či řecké.

Lékařské termíny latinského a řeckého původu se užívají většinou v počeštěné formě (hepatitida místo hepatitis) a nejsou v hovoru pociťovány jako cizí, přinejmenším ne z hlediska syntaktického. Lékařská terminologie však obsahuje i řadu výrazů a slovních spoje ní, které jako cizí vnímány jsou (facies, pavor nocturnus) a užívají se především jako názvy. U těchto výrazů, ale i u většiny

X

anatomických názvů užívaných v původním latinském tvaru (femur, fibula, ulna), je za heslem uvedena zkratka označující příslušný jazyk – lat., řec., angl., něm. apod. Ovšem jako ve všem, co není kodifikováno, nýbrž je věcí úzu, mohou se v jednotlivých případech názory různých lékařů na to, co se chápe jako cizí, lišit.

Pravopis

V pravopisu odborných hesel jsme zvolili ve většině případů jeho progresivní variantu, pokud je již v lékařské literatuře a ve veřejnosti dostatečně rozšířena. V případech, kde se progresivní způsob transkripce teprve začíná prosazovat (např. thorax, thalamus nebo koncovka -ismus), jsme se důsledně přidrželi konzervativní varianty. U slov, kde rozdíl mezi latinskou odbornou verzí a její počeštěnou odbornou verzí (zejména rozdíly c – k, ph – f) výrazně ovlivňuje místo zařazení v abecedě, uvedli jsme u nejdůležitějších slov obě varianty s odkazem k variantě druhé (commotio – viz komoce, conjunctivitis – viz konjunktivitida, pharyngitis – viz faryngitida apod.).

Gramatický tvar slova

Hesla uvádíme v nejčastěji užívaném tvaru nebo v jeho nejobecnější verzi, zpravidla jako podstatná jména (atrofie, kardiologie). Jejich odvozeniny (atrofovat, kardiolog) samostatně uvádíme zvláště tehdy, mají-li zvláštní význam (alergie – alergická reakce, patologie – patologický). Vlastní kmen podstatného jména, od něhož se tvoří odvozené termíny, často není patrný z 1. pádu jednotného čísla, v těchto případech je uveden 2. pád nebo množné číslo (dens zub, 2. p. dentis, odvozené slovo: dentista).

Na rozdíl od podstatných jmen latinského původu, přecházejí slovesa do češtiny přímo od latinského základního tvaru: podstatné jméno absces, sloveso abscedovat. V případě, že se slo-veso od podstatného jména v kmeni liší, je u příslušného hesla vypsáno. Používání sloves násilně odvozených od převzatého podstatného jména – např. sekrece, „sekretovat“ (správně secernovat) – je chybné, ať se tak děje z neznalosti, nebo pod vlivem málo ohebné angličtiny (to secrete).

výslovnost cizích slov

Výslovnost je uváděna pouze tehdy, je-li odlišná od psaného tvaru. Z praktických důvodů jsme upustili od zavádění zvláštních znaků pro hlásky, které se nevyskytují v češtině (např. angl. roo-ming-in, vysl. rumin-in, správněji např. ru:ming-in). Podobně nejsou uváděny délky samohlásek. Správná výslovnost vlastních jmen v názvech nemocí a syndromů často neodpovídá výslovnosti u nás obvyklé – např. Buergerova nemoc se běžně vyslovuje „bürg(e)rova“.

XI

odkazy a souvislosti

Řeč medicíny je pro většinu lidí obtížně přístupná. K správnému pochopení odborného termínu je totiž třeba znát, jak souvisí s dalšími pojmy, lékařskými i obecnými. Pro lepší orientaci čtenáře bylo nutno zavést několik druhů odkazů:

upozorňuje čtenáře, že daný výraz je zpracován jako samostatné heslo(obr.) odkaz na ilustraci u příslušného heslaviz odkaz nezbytný k správnému pochopení heslasrov. odkaz upozorňující na příbuzné heslo je-li „srov.“ v hranaté závorce, upozorňuje na příbuznost jazykovouopak pojem opačného významupříč. příklad nejčastějších příčinPříklady nebo doplňující informace k heslu jsou vytištěny kurzívou.

Poznámky k chemickému názvosloví

Na rozdíl od lékařské terminologie je chemické názvosloví kodifikováno a oficiální názvy chemic-kých látek se často pravopisem liší od tvarů obvyklých v medicíně. Například zakončení názvů enzymů má v chemickém názvosloví pravopisnou formu -asa (amylasa), zatímco v medicínském kontextu -áza (amyláza). Podobně zakončení sacharidů -osa, resp. -óza (glukosa – glukóza). Dů-sledné uvádění oficiálních chemických názvů by neodpovídalo duchu slovníku, který chce zachytit současný medicínský úzus. V případě potřeby je chemický název na konci hesla explicitně uveden.

➪

Uspořádání hesla – schéma

obstrukce – překážka, zame-zení či ztížení průchodnosti trubicovitým orgánem. Příč.: cizí těleso, kámen, hlen, nádor. O. žlučových cest kaménky může vyvolat žlučovou ➪koliku popř. i žloutenku. Srov. obturace [lat. obstruo za tarasit]

[původ slova je uveden v hranaté závorce]

kolika – břišní bolest, pro niž je typický vlnovitý průběh s kolísáním in-tenzity. Objevuje se např. při blokádě (➪obstrukci) žlučových cest – obv. kamenem …

Příč.: příklad nejčastějších příčin kurzívou jsou vytištěny příklady a doplňující údaje

Srovnej: obturace – ucpání, uzavření. Srov. obstrukce [lat. obturo zastavit]

O. = Obstrukce Při opakování je heslo zkracováno prvním písmenem

XIII

etymologie – původ lékařských termínů

Jazykem medicíny byla až do minulého století latina. Avšak původ většiny klasických lékařských termínů, a často i způsob tvorby nových, vychází z řečtiny. Kromě vysoké úrovně starořecké medicíny byla důvodem i sama řečtina se svým typickým skládáním dvou i více slov do jediného nového slova.

Například k vyjádření přítomnosti kaménků ve žlučníku potřebuje latina 3 slova, zatímco řečtina slovo jediné:

Latinsky: calculosis vesicae felleae calculosis – přítomnost kaménků vesica – měchýř felleus – žlučovýŘecky: cholecystolithiasis chole- – žluč cysto-*) – měchýř lithiasis – přítomnost kaménků

Velký počet termínů, v medicíně dodnes aktuálních, používal již starořecký lékař Hippokrates v 4. stol. př. Kr. – adenoma (adenom), anthrax (antrax), bronchos (bronchus), erythema (erytém), herpes (herpes), karkinoma (karcinom), tyfos (tyfus) a desítky dalších. Postupně však lékařskou terminologii ovládla latina, která přejala většinu řeckých termínů a přinesla navíc některá vlastní slova – abdomen, hernie, delirium aj. Slovní základ naší dnešní lékařské terminologie přetrval z větší části 2000 let. Na tom nic nemění fakt, že některá slova měla původně poněkud odlišný význam (pleura – žebro, bronchus – průdušnice). Většina znamenala již začátkem našeho leto-počtu alespoň přibližně totéž, co dnes. Postupným zpřesňováním významu jednotlivých termínů a přijetím určitého počtu základních termínů z novověkých jazyků (zejm. italštiny, francouzštiny a němčiny) vznikla moderní lékařská terminologie, která je (s přihlédnutím k užívání určitého počtu domácích termínů) víceméně shodná v řadě evropských jazyků, včetně češtiny. V tvorbě nových termínů převažovalo po celá staletí kombinování řeckých event. latinských slovních základů do nových složenin (hyper-tenze).

Teprve v posledních desetiletích začíná v tvorbě nových termínů dominovat angličtina (bypass, clearance, pacemaker). Tento trend, ač pochopitelný, je odrazem civilizačního po sunu, který svým rozměrem a snad i svými důsledky přesahuje medicínu jako součást kultury.

Původ slov je uváděn v hranatých závorkách na konci hesel. Slova, z nichž je příslušný ter-mín přímo odvozen, jsou vytištěna kurzívou, odkaz na jiné heslo je vyznačen šipkou. Jazykové souvislosti jsou vyznačeny zkratkou „srov.“ uvnitř hranaté závorky.

Slovesa jsou uváděna v 1. osobě j. č., překládána jsou však českým infinitivem (curo – léčit). Tvary odlišné od 1. pádu a 1. osoby jsou uváděny, jen je-li to nutné pro pochopení vzniku slova.

Příklad: laterální – postranní. Strana je latinsky latus, ale odvozeniny obsahují slovní kmen later-, který je patrný teprve z 2. pádu lateris. Naproti tomu u slova mediální (bližší středu)

XIV

postačuje k odvození 1. pád – medius (střední). Při výkladu vzniku slova je dána přednost sro-zumitelnosti před gramatickou konzistencí. Je třeba mít vždy na paměti, že etymologie pouze dodatečně hledá původ slova a ten nelze vždy jednoznačně zjistit.

Přepis a výslovnost řeckých slov

Tradiční způsob přepisu řeckých slov vycházel z některé varianty přepisu latinského. V medicíně se užíval přepis zcela polatinštěný, např. řecké f (fí) se přepisovalo ph, řecké k (kappa) jako c atd. Například řec. fakos – čočka se přepisovalo jako phacos.

Klasický způsob měl některé výhody pro pochopení původu slov. Přepis f jako ph ilus tro val složený původ některých řeckých slov, např. slovo plasmaphaeresis (plasmaferéza) je složeno ze slov plasm(a)-ap(o)-hairesis, nikoli z výrazů plasma a fero. Tento přepis však předpokládá základní znalost latinského jazyka.

Zvolili jsme proto způsob přepisu, v němž řeckým písmenům odpovídají příslušná písmena česká (bez rozlišování písmen epsilon a eta resp. omikron a omega). Tradiční výjimkou je přepis řeckého y (vysl. ü) jako U, tedy au, eu, ou (důsledně by bylo ay, ey, oy). Také nosovky gg, gch, gk, gx přepisujeme foneticky ng, nch, nk, nx (angeion – céva by v důsledném přepisu bylo aggeion, podobně bronchos – průduška by bylo brogchos). Předpokládanou výslovnost některých řeckých dvojhlásek ukazuje následující přehled:

psaná forma lat. přepis výslovnost překladai – haima ae – haema e – hema krevei – cheir i – chir i – chir rukaoi – oidema oe – oedema e – edema zduřeníou – ouron u – uron u – uron moč

chemické a farmaceutické názvy

Mnohé názvy chemických sloučenin a léků jsou umělé složeniny částí názvů jiných chemických látek. Podrobné vysvětlování původu těchto termínů by překračovalo účel tohoto slovníku, proto je u nich uvedeno jen zařazení do určité skupiny látek.

XV

Jak porozumět termínům, které ve slovníku nejsou uvedeny

Praktický slovník medicíny obsahuje přes 11 000 termínů, medicína jako celek jich však po užívá několik desítek tisíc. Náš výběr – do určité míry jistě subjektivní – zahrnul slova nejužívanější a slova obecnějšího charakteru. Stranou zůstala především slova speciální, používaná často jen v určitém podoboru medicíny. I s těmi se však čtenář občas může setkat.

Mnohým však lze celkem snadno porozumět. Jde totiž o slova složená (často uměle) z kmenů, předpon, přípon či z celých slov, z nichž většina je ve slovníku obsažena.

Například kmen hepat- (resp. hepato-) znamená játra. Od tohoto kmenu jsou ve slovníku uvedeny např. tyto složeniny:

hepat- (játra) + -itida (zánět) = hepatitida – zánět jater hepat- + -om (nádor) = hepatom – jaterní nádorhepato- + -megalie (zvětšení) = hepatomegalie – zvětšení jater

Existují však i další termíny (mnohdy málo užívané), které si můžeme snadno odvodit:

hepat- (játra) + -algie (bolest) = hepatalgie – bolest jaterhepato- + malacie (změknutí) = hepatomalacie – změknutí jaterhepato- + -tomie (rozříznutí) = hepatotomie – rozříznutí jater

Podobně se kombinují názvy jednotlivých orgánů. Jako příklad si uveďme tři břišní orgány ležící v těsném sousedství – játra (hepato-), slezinu (lien) a žaludek (gastro-).

hepato-lien-ální – týkající se jater a slezinyhepato-gastr-ický – týkající se jater a žaludkugastro-lien-ální – týkající se žaludku a slezinygastro-hepat-ální – týkající se žaludku a jater

Osvojení těchto pravidel nabízí čtenáři další využití slovníku a dokonalejší orientaci v lékařské terminologii.

XVI

seznam použitých zkratek

aj. a jinéam. americkýangl. anglicky, anglickýapod. a podobněarab. arabsky, arabskýatd. a tak dáleatp. a tak podobněbibl. biblickýbrit. britskýcca circa, přibližněčes. česky, českýČR Česká republikadán. dánsky, dánskýdosl. doslovadř. dříve, dřívějšíegypt. egyptskýevent./ev. eventuálně, popřípaděfin. finsky, finskýfr. francouzsky, francouzskýfyz. fyzikální, ve fyzicehebr. hebrejskyhind. hindskyhl. hlavně, hlavníhol. holandsky, holandskýhovor. hovorový výrazchem. chemický, v chemiiir. irskýit. italsky, italskýjap. japonskýj. č. jednotné číslolab. laboratornílat. latinskymalaj. malajskymaďar. maďarskýmj. mimo jinémn. č. množné číslomytol. mytologický, v mytologiinapř. napříkladnar. narozen, -anejč. nejčastěji, nejčastějšíněm. německy, německýobr. obrázekobv. obvykle, obvyklýodb. odborný

pers. perskypo Kr. po Kristupol. polsky, polskýpopř. popřípadě port. portugalskypř. příkladpřen. v přeneseném významupříb. příbuznépříč. příklad nejčastějších příčinpříd. jm. přídavné jménopř. Kr. před Kristem pův. původně, původní rak. rakouský resp. respektive rus. ruský řec. řecky, řecký řidč. řidčejispec. speciální, speciálně srov. srovnejstč. staročesky stř. střednísyn. synonymum špan. španělsky, španělskýšvéd. švédskýšvýc. švýcarskýtj. to jesttur. tureckytzn. to znamenátzv. tak zvanýum. uměle, umělývč. včetně větš. většinouvysl. vyslovzast. zastaralý výrazzdrav. zdravotnickýzdrob. zdrobnělý výrazzejm. zejménazkr. zkratka, zkracuje sezvl. zvláště2. p. druhý pád (genitiv)

Při opakování v textu odstavce je heslo zkracováno pouze prvním písmenem

1

aa – zkr. 1. ➪adenin 2. ➪alanin (srov. Ala)a- – lat. i řec. předpona označující opak, zápor, chybění. Např. afázie, apnoe aj. V řeckých slovech má před samohláskou tvar ➪an-, např. analgezie

a. – zkr. pro ➪arterii, tepnu (lat. arteria). A. carotis – krkavice (karotida). Srov. aa.

aa – zkr. ana partes aequales – po stejných dílech. Užívá se na ➪receptu, předepisují-li se dvě nebo více látek ve stejném množství. Rp. Zinci oxydati, Talci aa 20,0 – pokyn lékárníko-vi, že má vzít 20 gramů oxidu zinečnatého a 20 gramů talku

aa – zkr. alergická ➪anamnézaaa. – zkr. pro ➪arterie, tepny (dvě a více). Aa. intercostales – mezižeberní tepny. Srov. a.

aB – jedna z krevních skupin ➪AB0 systémuab – zkr. ➪protilátka [angl. antibody]ab- – lat. předpona s významem od, pryč. Např. ablace, aborální aj. Před „c“ či „t“ má formu abs-: srov. absces, abstinence

abázie – neschopnost chůze, obv. spojena s ➪astázií [➪a-; řec. basis chůze, baino jít]

abdomen – lat. břicho. Část trupu pod hrudníkem. V břišní dutině jsou zejm. orgány trávicího, močového a pohlavního systému s příslušnými cévami a nervy. V horní části je břišní dutina oddělena bránicí od dutiny hrudní, dolů přechází plynule do pánve. Pro účely popisu lokalizace nálezu, bolesti aj. se břicho dělí na ➪břišní krajiny (➪obr.)

abdominální – břišní abdominoplastika – plastická operace prováděná k od-stranění povislé kůže břicha a povolené břišní stěny včetně např. stavů po těhotenství. Kromě estetického působení má i příznivé funkční účinky na břišní stěnu a její pevnost. Operační řez se vede v celé šíři mezi oběma kyčelními kostmi těsně nad pubickým ochlupením. Může být doplněna odstraněním přebytečného tuku

abducens (nervus a.) – lat. VI. ➪hlavový nerv (odtahovací nerv) vedoucí nervová vlákna k některým okohybným svalům v očnici [lat. abduco odvádět, odtahovat: ➪ab-; duco vést, srov. abdukce]

abdukce – odtažení, pohyb směrem od osy těla, resp. konče-tiny. A. v rameni – upažení. Opak: addukce [➪ab-; ➪-dukce]

abduktor – sval, který provádí v určitém kloubu abdukci. A. v ramenním kloubu je např. deltový sval [➪ab-; ➪-dukce]

aberace – odchylka. Chromozomální a. – narušení ➪chromo-zomů (např. jejich zlomy, ➪delece, ➪translokace) zjistitelné při ➪cytogenetickém vyšetření. Prokazují se u některých chorob či nádorů. Příd. jm.: aberantní [➪ab-; lat. erro chybovat, srov. error chyba]

aberantní – odchylný. A. cévy mají odchylný průběh, než bývá obvyklé (má význam při operacích) [➪aberace]

-abilita, -abilní – koncovka označující schopnost, možnost. Např. (in)kurabilní, (in)operabilní [lat. habilis schopný]

ablace – snesení, odnětí. Chirurgický výkon odstraňující část těla či tkáně (a. nehtu, a. prsu – mastektomie). Od-stranění zdroje poruch srdečního rytmu (arytmií), které se

provádí cévkováním (➪katetrizací) srdce. Srov. amputace [➪ablatio]

ablatio (vysl. ablacio) – lat. odstranění, oddálení 1. viz ablace 2. a. retinae (vysl. retine) – viz amotio retinae [➪ab-; lat. ferro, latum nést]

aborální – vzdálený od úst. Opak: orální. A. část tenkého střeva je kyčelník (➪ileum), orální část je dvanáctník (➪duo-denum) [➪ab-; ➪os2]

abortivní – 1. ne plně vyvinutý. Při a. průběhu nemoci nejsou patrny všechny příznaky a průběh je netypický. Probíhají tak některé infekční nemoci, zejm. je-li organi-smus včas schopen infekci potlačit 2. způsobující potrat (abortiva) [➪abortus]

abortus – lat. potrat. Vypuzení či odstranění plodu z dělohy, který v podstatě není schopen přežití (tato hranice se v po-sledních letech výrazně změnila); tj. cca 500 gramů, resp. 22 týdnů. Zahrnuje potrat samovolný (spontánní) a potrat umělý (➪interrupci) včetně kriminálního. Samovolný potrat se projevuje obv. krvácením, později otevřením dě-ložního hrdla a odtokem plodové vody (abortus imminens, incipiens, completus). Velmi časné potraty nemusejí být ani zachyceny a mohou se projevovat jen jako opožděné silnější menstruační krvácení. U některých poruch se potraty opakují (habituální potrat). Komplikovaný potrat může být protrahovaný (a. protractus) či např. zamlký (missed abortion). Příčin samovolných potratů je mnoho. Může jít o defekt zárodku či plodu neschopného života (závažné chromozomální aberace či časná poškození) nebo je příčina v organismu matky (gynekologická onemocnění či vady, celkové choroby a infekce – např. ➪toxoplasmóza, hormo-nální poruchy, ➪antifosfolipidový syndrom aj.). Důležitá je prevence spočívající v prekoncepční péči a léčbě event. chorob matky (tj. před početím). U nedostatečnosti děložního hrdla je možné provést jeho ➪cerkláž [➪ab-; lat. oriri vznikat]

abortus completus – lat. úplný potratabortus imminens – lat. hrozící potrat. Projeví se krváce-ním, tlakem v podbřišku, děložní hrdlo je dosud zavřené. Těhotenství lze někdy léčbou zachránit (hospitalizace, ➪cerkláž, léky proti krvácení aj.)

abortus incipiens – lat. počínající potrat. Je výrazné krváce-ní a značné bolesti, děložní hrdlo je již rozšířené a zkrácené. Těhotenství již nelze zachránit, léčba spočívá v podpoře dokončení potratu a revizi děložní dutiny

abortus retentus – lat. zamlklý potrat (dosl. zadržený), ➪missed abortion

aB0 systém – viz krevní skupinaaBr – zkr. ➪acidobazická rovnováhaabraze – obroušení, seškrabání. A. zubu [➪ab-; rado škrabat]abrazivní – brusný, schopný ➪abraze. A. zubní pasty („bě-licí“) [➪abraze]

abreografie, abreuografie – viz snímkování ze štítu [Ma-noel de Abreu 1892–1962 brazil. lékař]

abrupce – odtržení. A. šlachy od úponu. A. ➪placenty

a

2

abscedovat

(předčasné odloučení placenty od stěny dělohy) [➪ab-; lat. rumpo, ruptum zlomit, prasknout]

abscedovat – dát vznik ➪abscesu, měnit se v absces [➪absces]

absces (abscessus) – chorobná dutina vzniklá zánětem a vyplněná ➪hnisem. Může vzniknout v jakémkoliv orgánu, způsobuje jeho poškození a místní příznaky (okolní otok, útlak apod.) a vyvolává i celkové příznaky chronického zánětu (horečku, hubnutí, nechutenství, anemii aj.). Tvoří se buď přímo (místní vniknutí infekce při poranění, lékař-ském zákroku, v důsledku postupujícího zánětu apod.) nebo zanesením infekce z jiných částí těla (metastaticky). Léčba závisí na rozsahu, lokalizaci a event. původu. Obv. je nutné chirurgické řešení, drenáž; dále léčba ➪antibiotiky podle citlivosti. Srov. empyém, flegmona, cysta, mikroabsces, pseudoabsces, studený absces [lat. abscessus odchod: ➪ab(s)-; cedo jít]

absence – nepřítomnost, krátká ztráta vědomí, která není provázena pádem. Objevuje se obv. u ➪epilepsie, zejm. u dětí. Srov. petit mal [➪ab-; lat. sum, esse být]

absolutní – naprostý, ničím nepodmíněný. Viz indikace [➪ab-; lat. solvo, solutum uvolnit, oprostit]

absorbovat – vstřebávat. Viz absorpceabsorpce – 1. vstřebávání, např. z trávicího ústrojí (potravy, vody, léku). Srov. malabsorpční syndrom, adsorpce, resorp-ce. Podobně např. a. léku kůží 2. pohlcení. A. světla, záření. Sloveso: absorbovat [➪ab-; ➪-sorpce]

abstinence – zdrženlivost, střídmost, obv. ve smyslu zdržení se alkoholu, popř. pohlavního života. Sloveso: abstinovat [➪ab(s)-; lat. tenere držet]

abstinenční syndrom – souhrn příznaků, které jsou důsledkem odnětí, resp. nedostatku ➪drogy, na niž je vytvořena ➪závislost (viz drogová závislost). A. s. se může projevovat různým způsobem a s různou intenzitou. V zásadě rozlišujeme mezi a. s. psychickým (duševním) a fyzickým (tělesným). Psychický a. s. se projevuje např. neklidem, podrážděností, úzkostí, emoční labilitou, skles-lostí, útlumem, subdepresivním až depresivním laděním aj. Fyzický a. s. představuje soubor nepříjemných tělesných projevů, jako jsou bolesti svalů a kloubů, průjem, nutkání ke zvracení, slzení, žaludeční křeče atd.). A. s. se projevuje různě u různých typů drogové závislosti, významnou roli hraje struktura osobnosti postiženého, jeho ➪tolerance vůči droze, rodinné či partnerské zázemí atd. K jeho zvládání lze někdy používat kromě léčby zaměřené na tlumení příznaků i farmakologické postupy (např. nikotinové přípravky u zá-vislosti na tabáku, spec. přípravky u závislosti na opioidech)

abulie – ztráta vůle a iniciativy, neschopnost zahájit činnost. Provází např. těžkou ➪depresi či ➪schizofrenii. Srov. hypo-bulie [➪a-; řec. boulé vůle, pův. rada, bouleuo vědět si rady]

abúzus – nadměrné užívání, zneužívání, nejč. nadužívání ➪drog nebo také jejich užívání v nevhodnou dobu (práce, těhotenství). Může jít o stav jednorázový, málo častý či trvalý, pravidelný. Kromě drog v běžném slova smyslu se a. týká i alkoholu, kofeinu, tabáku, některých léků (např. na spaní) aj. Dotaz na a. je součástí vyšetření pacienta (➪anamnézy). Jde o důležitý údaj, nebo řada zneužívaných látek se podílí na vzniku nemocí (kouření na rakovině plic, alkohol na onemocnění jater apod.). Viz drogová závislost. Srov. misúzus, úzus [➪ab-; lat. usus užití]

ac. – zkr. 1. acutus, ➪akutní 2. ➪acidum (kyselina)acamprosat – lék snižující dychtění či bažení (craving) po alkoholu, využívá se v odvykací léčbě, patří do ➪an-ticravingové léčby. Lék: Campral

acanthosis nigricans – viz akantóza

accessorius (nervus a., vysl. akcesorius) – lat. XI. ➪hlavový nerv (nerv přídatný), inervuje některé svaly krku a šíje, část vláken předává X. nervu [lat. accedo, accessum přistupovat]

ace – zkr. ➪angiotenzin konvertující (angl. converting) enzym

ace inhibitory (zkr. acei) – ➪IACEacefalus – zrůda bez hlavy. Srov. teratologie [➪a-; ➪kefale]acetabulum – lat. kloubní jamka ➪kyčelního kloubu. Srov. labrum [pův. mělká miska na ocet: ➪acetum]

acetaldehyd – ➪aldehyd vznikající oxidací ➪ethanolu při jeho metabolismu. Dále se oxiduje na octovou kyselinu (➪acetát). Srov. formaldehyd [➪acet(át); ➪aldehyd]

acetát – sůl ➪octové kyseliny, v biochemii se tak označuje i samotný acetátový anion. Po spojení s ➪koenzymem A vzniká ➪acetyl-CoA (tzv. „aktivní“ octová kyselina), který je dále metabolizován např. v ➪Krebsově cyklu nebo naopak slouží k syntéze (např. mastných kyselin, steroidů). Název a. se užívá v biochemii, tradiční český název je ➪octan (viz octan olovnatý) [lat. acetum ocet; ➪-át]

acetazolamid – látka užívaná někdy v léčbě ➪glaukomu či ➪epilepsie. Lék: Diluran

aceton – dimethylketon (CH3COCH3), organická látka, která v organismu vzniká při nadměrném spalování tuků (při hladovění a těžké cukrovce – viz ketoacidóza). Lze jej prokázat v moči a u diabetického kómatu je cítit v dechu [odvozen od kyseliny octové: lat. acetum ocet; srov. keton]

acetum – lat. ocet, tekutina kyselé chuti, zředěný roztok ➪octové kyseliny (cca 5%)

acetyl- – chem. označuje přítomnost zbytku octové kyseliny v molekule. Srov. acyl- [lat. acetum ocet; ➪-yl]

acetyl-coa – zkr. acetyl-koenzym A, významná slouče-nina ➪intermediárního metabolismu („aktivní octová kyseli-na“), která je produktem a východiskem metabolismu řady látek (např. ➪beta-oxidace mastných kyselin, je též vstupní látkou do ➪Krebsova cyklu) [➪acetyl-; ➪CoA]

acetylcystein – látka usnadňující vykašlávání hlenu (➪mukolytikum). Její účinek spočívá v snížení viskozity hlenu. Užívá se rovněž při otravách některými léky (např. paracetamolem)

acetylcholin – látka přenášející vzruchy v nervové soustavě (➪neurotransmiter). Uplatňuje se v ➪parasympatickém ner-vovém systému, dále v mozku, při nervosvalovém přenosu v kosterním svalstvu a v některých místech sympatického nervového systému. Viz cholinergní. Srov. acetylcholines-teráza [➪acetyl-; ➪cholin]

acetylcholinesteráza (zkr. ache) – enzym, který rozkládá ➪acetylcholin, a tlumí tak jeho působení na ➪synapsi. A. je inhibována ➪organofosfáty, což je podsta-tou otravy jimi způsobené. Rovněž ji inhibují některé léky (např. ➪fysostigmin, ➪neostigmin) či ➪kognitiva. Srov. cholinesteráza, inhibitory acetylcholinesterázy

acetyl-koenzym a – viz acetyl-CoAacetylsalicylová kyselina – látka užívaná k potlačení bolesti (➪analgetikum), snížení horečky (➪antipyretikum) a ve větších dávkách i k potlačení zánětu (➪antirevmatikum). Jeden z nejběžnějších léků, jehož použití je velmi široké: chřipka a podobné ➪virózy, bolesti kloubů a hlavy, horečka, potné kúry aj. K nežádoucím účinkům patří zejm. zažívací obtíže s nebezpečím vzniku krvácejícího vředu žaludku či dvanáctníku a alergie u některých citlivých jedinců. Velké dávky mohou vyvolat i závážnou otravu. Je součástí i ně-kterých kombinovaných léků. Protože snižuje srážení krve (narušuje funkci krevních destiček), využívá se v malých dávkách i k prevenci ➪trombózy a infarktu myokardu (➪an-

a

adduktor

3

tiagregační léčba). Léky: např. Acylpyrin, Aspirin, Aspro. Srov. paracetamol, salicyláty

aci – zkr. ➪aciklovir„acid“ (vysl. esid) – slangové označení ➪LSD [angl. acid kyselina]

acidemie – nadbytek kyselin (kyselých iontů) v krvi, hodnota pH krve je nižší než 7,4. A. je projevem nekompenzované ➪acidózy. Opak: alkalemie [➪acidum; ➪-emie]

acidifikace – okyselení, snížení pH. Opak: alkalizace [➪acidum; ➪-fikace]

acidobazická rovnováha (zkr. aBr) – rovnováha mezi ➪kyselinami a ➪zásaditými látkami v těle, tj. mezi jejich tvorbou na jedné straně a vylučováním na straně druhé. Její přesné udržení v určitém rozmezí je nezbytné pro správnou činnost organismu. K mechanismům, které větší výkyvy minimalizují, patří jednak ➪pufry (nárazníky, tlu-mivé roztoky) vyrovnávající okamžité změny, jednak plíce a ledviny, které mohou poruchy kompenzovat po dlouhou dobu. Za normálních okolností má organismus tendenci se okyselovat – kyselé látky však dokáže pufrovat a vyloučit močí (která je proto obvykle kyselá), oxid uhličitý pak vydýchat plícemi. Porucha rovnováhy ve prospěch kyselin vede k ➪acidóze, porucha ve prospěch zásaditých látek k ➪alkalóze. Oba typy poruchy mohou být buď vyvolány ➪metabolickými ději (metabolická acidóza či alkalóza), nebo jsou důsledkem poruchy ➪dýchání (respirační acidóza či alkalóza). K vyhodnocení ABR se užívá ➪Astrupovo vyšetření. Srov. pH, vnitřní prostředí [➪acidum; ➪báze]

acidorezistentní – odolný vůči kyselinám. K a. bakteriím patří ➪mykobakterie, které jsou odolné např. i proti žalu-deční kyselině. K jejich obarvení se musí použít speciálních postupů (např. ➪Ziehlovo-Neelsenovo barvení) [➪acidum; ➪rezistentní]

acidóza – porucha ➪acidobazické rovnováhy ve prospěch ➪kyselin, tj. jejich zvýšená tvorba či snížené vylučování (zadržení), popř. zvýšené ztráty látek ➪zásaditých. meta-bolickou a. působí např. zvýšená tvorba kyselin v těle při hladovění, některých otravách či při těžké cukrovce (viz ketoacidóza), zadržení kyselin v těle při selhání ledvin nebo ztráty zásaditých látek při průjmech. respirační a. vzniká zadržením ➪oxidu uhličitého při selhávání dechových funkcí (snížené ventilaci). kompenzovaná a. – stav, kdy organismus dokáže vyrovnat hromadění kyselých látek zvýšeným dýcháním (u metabolické a.) nebo zvýšenou tvorbou zásaditých látek, zejm. ➪bikarbonátů (u respirační a.). Hodnota pH krve přitom zůstává v rozmezí normálních hodnot. nekompenzovaná a. (akutní, resp. dekompenzova-ná a.) se projeví ➪acidemií. Opak: alkalóza [➪acidum; ➪-óza]

acidum – lat. ➪kyselina [lat. acidus ostrý, kyselý]acidum acetylsalicylicum (vysl. acetylsalicilikum) – lat.

➪acetylsalicylová kyselina acidum folicum (vysl. folikum) – lat. ➪listová kyselina [lat. folium list]

acidum lacticum (vysl. laktikum) – lat. mléčná kyselina, viz laktát [lat. lac, lactis mléko]

acidum uricum (vysl. urikum) – lat. ➪močová kyselina aciklovir (acyklovir, zkr. aci) – látka působící místně či celkově proti viru ➪herpes simplex i ➪VZV. Léky: Herpe-sin, Zovirax

acinus – lalůček (žlázy), např. slinivky břišní či slinných žláz, srov. alveolus [lat. acinus zrno vína]

acne (vysl. akne) – lat. ➪akné acP – zkr. 1. ➪Acylpyrin 2. kyselá ➪fosfatáza [angl. acid phosphatase]

acquisitus (vysl. akvizitus) – lat. ➪získaný [lat. acquiro, acquisitum získávat: ➪ad-; quaero hledat]

actH – zkr. hormon předního laloku ➪hypofýzy, který řídí činnost kůry ➪nadledvin (adrenokortikotropní hormon) [angl. adrenocorticotropic hormone]

acyklovir – viz acikloviracyl- – chem. označuje obecně přítomnost zbytku ➪karboxy-lové kyseliny v molekule. Pro konkrétní kyselinu se pak užívá předpona odvozená od jejího lat. názvu: pro mravenčí kyselinu formyl- (acidum formicum), pro octovou ➪acetyl- (acidum aceticum) apod. [➪ac(idum); ➪-yl]

acylpyrin – lék snižující horečku (➪antipyretikum) a tlu-mící bolest (➪analgetikum). Obsahuje ➪acetylsa-licylovou kyselinu

„áčko“ – v slangu toxikomanů označení pro lék ➪Alnagon, zneužívaný pro svůj obsah ➪kodeinu

ad – lat. předložka s významem 1. k resp. s významem směru či určení. Hovor. užíváno i před českými názvy zdrav. zaříze-ní: „ad lab.“ – do laboratoře, „ad TRN“ – na plicní oddělení 2. do, užívá se na ➪receptu zejm. pro množství rozpouštědla – např. vody nebo alkoholu. Dosl. „doplň do určitého cel-kového objemu či hmotnosti“. Phenobarbitali natrici 1,0, Aquae destillatae ad 100,0 – pokyn lékárníkovi, aby vzal 1 gram fenobarbitalu a doplnil destilovanou vodou do 100 ml (přesněji do 100 gramů)

ad- – lat. předpona s významem k, při. Např. adnexa, adre-nální aj. V řadě latinských slov „d“ splynulo s následující hláskou, původně zdvojenou: např. ➪agravace, pův. lat. aggravatio, z ad + gravis

adamant(o)- – označuje zubní sklovinu, srov. ➪amelo- [řec. adamas, adamantos tvrdý kov, ocel, pův. nepřemožitelný, damazo přemoci; odtud i čes. diamant]

adamantinom – nádor čelisti vycházející ze základů zubní tkáně (z ➪adamantoblastů). Jiný název: ameloblastom. Ná-dor je větš. benigní, projevuje se jako cysta v dolní čelisti. Patří mezi ➪dysontogenetické tumory [➪adamant-; ➪-om]

adamantoblasty – buňky, které za vývoje zubu vytvářejí sklovinu [➪adamanto-; ➪-blast]

adamsův-stokesův záchvat (vysl. edemz, stouks) – náhlá ztráta vědomí způsobená závažnou poruchou srdečního rytmu (➪arytmií) s výrazným poklesem ➪srdečního výdeje a porušeným zásobením mozku krví. Příčinou je úplný atrioventrikulární ➪blok. K léčbě se často užívá trvalé ➪kardiostimulace [Robert Adams 1791–1875 brit. lékař; William Stokes 1804–1878 brit. lékař]

adaptace – přizpůsobení, druh odpovědi na dlouhodobě působící podnět, resp. změnu podmínek (srov. reakce). Jedna ze základních vlastností živých organismů. Např. a. na tmu – rozšíření zornic, aktivace tyčinek. Na dlouhodobou nebo opakovanou fyzickou zátěž se tělo adaptuje růstem (hypertrofií) svalů, změnami v krevním oběhu, látkové výměně aj. [➪ad-; ➪aptus]

addisonova nemoc – nedostatečnost kůry nadledvin pro-jevující se nedostatkem jejích hormonů, zejm. ➪glukokorti-koidů. Vzniká při poškození nadledvin, např. autoimunitním procesem, vzácněji tuberkulózou. Viz hypokortikalismus [Thomas Addison 1793–1860 angl. lékař]

addisův sediment – kvantitativní vyšetření ➪močového sedimentu. Vyžaduje 24hodinový sběr moči [Thomas Addis 1881–1949 am. lékař]

addukce (vysl. ad-dukce) – přitažení, pohyb směrem k ose (těla, končetiny). A. v rameni – připažení. Opak: abdukce [➪ad-; ➪-dukce]

adduktor – sval, který provádí v určitém kloubu addukci [➪addukce]

a

4

adekvátní

adekvátní – přiměřený. A. léčba je přiměřená zdravotnímu i celkovému stavu pacienta, užívá prostředků a metod od-povídajících možnostem současné medicíny i konkrétním podmínkám a je prováděna na kvalifikované úrovni. A. podnět – takový, který vyvolá přiměřenou odpověď [lat. adaequo vyrovnat: ➪ad-; aequus rovný]

aden – řec. 1. žláza 2. pův. i mízní uzlinaadenin – druh purinové ➪báze v ➪nukleotidech a ➪nukleo-vých kyselinách. Zkr. A [➪aden1; objeven ve žláze – v sli-nivce břišní]

adenohypofýza – přední lalok hypofýzy tvořící hormony, které řídí další žlázy s vnitřní sekrecí (pohlavní žlázy, kůru nadledvin, štítnou žlázu), ovlivňují tělesný růst a činnost mléčné žlázy. Viz hypofýza [➪aden1, ➪hypofýza]

adenoidní vegetace – zbytnění nosní (nosohltanové) man-dle. Podobně jako krční mandle (➪tonzila) je i nosní tvořena zejm. ➪lymfatickou tkání. Ke zbytnění dochází nejč. u dětí, vliv má infekce i zevní prostředí a alergie. Zvětšená mandle tvoří překážku v oblasti nosohltanu, která typicky mění hlas, ztěžuje dýchání (dýchání s otevřenými ústy, chrápání), vznikají opakované infekce, záněty středouší (mesotitida) a vedlejších nosních dutin (sinusitida), typický je vzhled obličeje, mohou být poruchy vývoje hrudníku, ev. vznik gotického patra, nedoslýchavost (vztah k vyústění ➪Eusta-chovy trubice) i některé psychické poruchy. Léčba je často chirurgická (➪adenotomie) [➪aden2; ➪oidní]

adenokarcinom – zhoubný nádor ze žlázového ➪epitelu. Může mít v různé míře zachovanou strukturu žlázy a její produkci (např. hlenu). Bývá v tlustém střevě, žaludku, slinivce břišní, plicích aj. Srov. adenom, karcinom [➪aden1; ➪karcinom]

adenom – nádor ze žlázového ➪epitelu, strukturou se podobá původní žláze, může mít i zachovanou ➪sekreci. Na rozdíl od ➪adenokarcinomu je nezhoubný, ale v některých přípa-dech existuje riziko jeho malignizace (zhoubného zvrhnutí). Proto se některé a. (např. ve střevě) odstraňují. A. mohou být nejen ve žlázách s vnější sekrecí (zažívacím ústrojí), ale i ve žlázách s vnitřní sekrecí (hypofýze, štítné žláze, nadledvině apod.). Tyto a. mohou někdy produkovat nadměrná množství hormonu, a vést tak k hormonální poruše [➪aden1; ➪-om]

adenosintrifosfát – viz ATPadenotomie – chirurgické odstranění zbytnělé nosní mandle (➪adenoidní vegetace). Provádí se obv. v dětském věku v krátké celkové narkóze po předoperačním vyšetření. Po výkonu je nutné konzumovat měkkou kašovitou stravu, je zakázáno přijímat horká jídla či nápoje; komplikací může být krvácení [➪adenoidní vegetace; ➪-tomie]

adenoviróza – onemocnění způsobené ➪adenoviry. Např. akutní záněty horních dýchacích cest („chřipková“ viróza), ➪keratokonjunktivitida (zánět spojivek a rohovky), popř. zánět plic. Adenoviry mohou způsobit i průjmová onemoc-nění, záněty močových cest aj. [➪adenoviry]

adenoviry – DNA viry, původci ➪adenoviróz [objeven ve žlázách: ➪aden]

adepend – ➪naltrexonadH – zkr. 1. ➪alkoholdehydrogenáza 2. ➪antidiuretický hormon, též vasopresin

adHd – angl. zkr. porucha, v níž se kombinuje deficit pozor-nosti s ➪hyperaktivitou a impulzivitou v dětském věku. Dítě není schopno udržet soustředěnou pozornost, je zvýšeně impulzivní, hyperaktivní, přičemž jednotlivé složky mohou převládat či být různě vyjádřeny, ale natolik výrazně, že představuje výrazný problém pro sociální život dítěte či jeho školní docházku (mírněji se obdobné příznaky u dětí mohou vyskytovat). Vyskytuje se přibližně u 3 až 5 % dětí. Příčina

není zcela objasněna, patogeneticky se předpokládá porucha na úrovni některých neutrotransmiterů; významná je zřejmě role dědičnosti a vliv mohou mít i některé zevní faktory. V léčbě se užívají zejm. povzbuzující léky – stimulancia, důležité jsou i nefarmakologické přístupy (➪biofeedback aj.). Tradičním názvem je např. lehká (minimální) mozková dysfunkce. Angl. zkr. attention deficit hyperactivity disorder

adheze – srůst, slepení. Pooperační a. v dutině břišní – „srůsty“. Sloveso: adherovat [lat. adhaesio: ➪ad-; lat. haereo, haesum vězet, lpět]

adheziolýza – chirurgické rozrušení srůstů (➪adhezí) [➪adheze; ➪-lýza]

adiadochokineze – neschopnost provádět rychlé rytmické pohyby. Provází zejm. poruchy mozečku [➪a-; řec. diado-chos následující za něčím; ➪-kineze]

adiktologie – obor zabývající se ➪závislostmiadipex – ➪fenterminad integrum – lat. úplně, zcela. Srov. restituceadipositas – lat. tučnost, otylost. Viz obezita [lat. adeps, adipis tuk]

adipózní – tukový [lat. adeps, adipis tuk]aditivní – založený na pouhém sčítání či přidávání bez dal-šího ovlivňování. A. účinek léků je pouhým součtem jejich účinků (např. podání dvou léků na spaní). Srov. synergie [lat. addo, additum přidávat, sčítat: ➪ad-; do, datum dát]

adiuretin – ➪antidiuretický hormon (přesněji ➪desmopresin) v lékové formě (nosní kapky, injekce)

adjuvans – 1. součást léku, která zesiluje účinek vlastního léčiva 2. látka zvyšující ➪antigenní vlastnosti očkovací látky a na níž je adsorbován ➪antigen („nosič“) [lat. adiuvo podporovat; ➪ad-; iuvo pomáhat]

adjuvantní – pomocný [lat. adiuvo podporovat; ➪ad-; iuvo pomáhat]

ad manum medici – lat. do rukou lékařeadnátní – vrozený, v současnosti méně obvyklý ter-mín, srov. kongenitální. Např. a. ➪syfilis [➪ad-; ➪natus] adnexa – připojené orgány. a. dělohy: vejcovody a va-ječníky. Viz adnexitida, adnexotomie. kožní a. – přídatné orgány kůže: potní a mazové žlázky, nehty, vlasy [➪ad-; lat. nexus spojení]

adnexitida – 1. zánět děložních přívěsků – ➪adnex (tj. vej-covodů a vaječníků), které jsou často postiženy současně (zánět vaječníku – ooforitida, zánět vejcovodu – salpingi-tida). Zánět vejcovodu vzniká nejčastěji šířením z dělohy, zánět vaječníku může vznikat též šířením z ➪apendixu (jehož zánětu se někdy podobá). Zánět může být akutní nebo chronický. Akutní vzniká náhle, projevuje se boles-tivostí břicha a podbřišku, nucením na moč, ➪celkovými příznaky zánětu (horečkou, únavou apod.). Může být silná menstruace, ke krvácení může dojít i mimo menstruaci, může být průjem či zácpa. Zánět je patrný na části po-břišnice (pelveoperitonitida). Zánět však někdy může probíhat bez bouřlivých akutních příznaků. Chronický má příznaky méně bouřlivé, mohou být poruchy menstruace, sexuální poruchy (např. ➪algopareunie). Nebezpečným důsledkem zánětu může být neplodnost, proto je nutná energická a včasná léčba, někdy s chirurgickým odstraně-ním apendixu (➪apendektomií) 2. zánět přídatných orgánů mužského pohlavního ústrojí (prostaty, semenných váčků) [➪adnexa; ➪-itida]

adnexotomie (adnexektomie) – chirurgické odstranění ➪adnex, tj. vaječníku a vejcovodu. Může být jednostranná nebo oboustranná (bilaterální), někdy se kombinuje s od-straněním dělohy (➪hysterektomií). Důvodem mohou být např. nádory či rozsáhlé záněty. Oboustranné odstranění

a

afinita

5

vaječníků (v produktivním věku) vede k neplodnosti a k ne-dostatečné tvorbě ženských pohlavních hormonů (předčasný přechod, urychlení aterosklerózy a osteoporózy) [➪adnexa; ➪tomie, resp. ➪ektomie]

adolescence – období dospívání od puberty do dospělosti, zhruba odpovídající době studia na střední škole [➪ad-; lat. alo živit, sílit]

adolescent – dospívající, osoba v ➪adolescenciadrenalektomie – chirurgické odstranění nadledviny, např. při její zvýšené činnosti (➪hyperkortikalismu) [➪adrenální; ➪-ektomie]

adrenalin (epinefrin) – hormon ze skupiny ➪katecholaminů, který se tvoří ve dřeni nadledvin. Má podobný účinek jako ➪sympatický nervový systém (zrychlení a posílení srdeční činnosti, zvýšení krevního tlaku, štěpení zásob energie aj.). Proto se v těle často uvolňuje při ➪stresu. Jeho vlastností se využívá i léčebně, zejm. v akutní medicíně (➪resuscitace, ➪anafylaktický šok) [➪adrenální]

adrenální – týkající se ➪nadledvin [➪ad-; lat. ren ledvina]adrenergní – týkající se ➪noradrenalinu (➪neurotransmi-teru uvolňovaného zejm. ➪sympatickými nervy na jejich ➪synapsích). Často název pro tyto nervy. a. receptor (adrenoreceptor) – receptor pro noradrenalin a jemu podobné látky. Existují ➪alfareceptory (1, 2) a ➪betare-ceptory (1, 2, 3) s rozdílnými funkcemi. Srov. cholinergní [➪adrenalin; ➪-ergní]

adrenogenitální syndrom (zkr. aGs) – vrozené one-mocnění se zvětšením ➪nadledvin a nadměrnou tvorbou pohlavních hormonů (zejm. ➪androgenů) v nadledvinách. Projevuje se různými poruchami pohlavního vývoje (zejm. ➪virilizací u děvčat, ➪makrogenitosomií u chlapců), ztrátami vody a iontů (soli) aj. Je způsoben poruchou některého z en-zymů nutných pro tvorbu ➪kortisolu. Lehčí formy se mohou projevit až po pubertě. K podobným změnám může dojít někdy u nádorů kůry nadledvin. Jiný název: kongenitální adrenální hyperplazie [➪adrenální; ➪genitální]

adrenokortikotropin – viz ACTHadsorbovat – vázat na povrch. Viz adsorpceadsorpce – vázání na povrch. Na principu a. funguje „živo-čišné uhlí“ (carbo adsorbens), které váže v zažívacím ústrojí škodliviny na svůj velký povrch. Užívá se proto k léčbě prů-jmů a otrav. Srov. absorpce, hemoperfuze [➪ad-; ➪-sorpce]

adstringentní – svíravý, stahující. A. látky reagují s bíl-kovinami povrchových vrstev tkáně za vzniku zahuštěné membrány, která působí proti šíření infekce i zánětlivé reakce. Dále stahují cévy a snižují vyměšování. A. látky se užívají v místní léčbě, např. v kožním lékařství, kde usnadňují hojení. Patří k nim tanin z čaje, soli některých kovů (octan olovnatý) aj. [➪ad-; lat. stringo, stahovat]

ad usum externum (vysl. uzum) – lat. k zevnímu užití. Např. masti, oční kapky apod.

ad usum internum (vysl. uzum) – lat. k vnitřnímu užití. Např. tablety, injekce apod.

ad usum medici (vysl. uzum) – lat. (jen) pro potřebu lékařead usum proprium (vysl. uzum) – lat. k vlastnímu použití. Užívá se na receptu, na němž lékař předepisuje lék pro sebe nebo pro svou rodinu

adventicie (tunica adventitia, vysl. tunika adventicia) – zevní vrstva ➪cévy, která ji spojuje s okolní tkání. Srov. intima, media [lat. adventitius příchozí: ➪ad-, lat. venire jít]

adynamie – slabost. A. při nedostatečnosti kůry nadledvin (➪hypokortikalismu) [➪a-; řec. dynamis síla; srov. dynamo, dynamit]

ae – zkr. 1. ➪apendektomie 2. atopický ekzémaegrotus (vysl. egrotus) – lat. nemocný

aer (vysl. aer) – řec. vzduchaerius – ➪desloratadin, antihistaminikum k léčbě alergiíaerobní – žijící (probíhající) za přítomnosti ➪kyslíku. A. bakterie, a. metabolismus (látková výměna člověka vyžaduje kyslík). Opak: anaerobní [➪aer]

aerofagie – polykání vzduchu. Bývá obv. neurotického původu a vede ke zvýšené střevní plynatosti (➪meteorismu) [➪aer; ➪-fagie]

aerootitida (vysl. aero-otitida) – zduření sliznice středního ucha při uzávěru ➪Eustachovy trubice způsobeném prudkou změnou vnějšího tlaku (u pilotů, potápěčů apod.) s násled-ným podtlakem ve středoušní dutině. Projevuje se silnými bolestmi v uchu, závratí a poruchami sluchu. Srov. kesonová nemoc [➪aer; ➪-fagie]

aerosol – ➪disperze tvořená velmi malými částicemi kapalné nebo tuhé látky rozptýlenými v plynu. Charakter a. mají některé léčebné přípravky, v běžném životě pak např. kouř či jemná mlha [➪aer; ➪sol]

aescin (vysl. escin) – látka ze skupiny ➪saponinů získávaná z ➪kaštanu koňského. Užívá se při cévních (zejm. žilních) poruchách. Je obsažen v některých lécích (např. ➪Aescin, Reparil, Yellon) [lat. aesculus kaštan]

aesculus hippocastanum (vysl. eskulus hipokastanum) – lat. kaštan koňský

afakie – nepřítomnost čočky v oku. Stav po operaci šedého zákalu (➪katarakty), při níž je zkalená čočka chirurgicky vyňata [➪a-; ➪fakos]

afázie – porucha tvorby a porozumění řeči. Je způsobena poruchou dominantní ➪hemisféry (mozkové polokoule). Liší se od ➪dysartrie, při níž je ztížena artikulace (výslov-nost), zatímco vlastní tvorba řeči je normální. Rozlišuje se expresivní a. (též motorická a.), při níž je porucha tvorby řeči při zachované schopnosti řeči rozumět, a senzorická a., s poruchou porozumění řeči a zachované schopnosti mluvit. Expresivní a. vzniká zejm. při poruše ➪Brocova centra v mozku (tzv. Brocova a.), senzorická a. při poruše ➪Wernickeova centra (tzv. Wernickeova a.). Srov. fatický [➪a-; ➪fasis]

afebrilní – bez ➪horečky, s normální teplotou. Opak: febrilní. Srov. subfebrilní [➪a-; ➪febris]

afekce – chorobné postižení [➪ad-; lat. facio, factum činit]afekt – prudké citové hnutí, emoční výkyv obv. trvající minuty až hodiny, druh ➪emoce. Kromě normálního a. existuje patický a., který je silnější a na jehož vrcholu se objevuje krátké bezvědomí, v němž může dojít i ke spáchání trestného činu. Zhodnotit podíl a. (patického) na něm může jen odborník (psychiatr) [lat. affectus stav mysli, nálada: ➪ad-; facio, factum činit]

afektivní – týkající se citové (emoční) stránky člověka. K a. poruchám patří např. poruchy nálady (někdy sezonního charakteru), deprese aj. [➪afekt]

afektivní poruchy – stavy charakterizované poruchou nálady ve smyslu snížení (subdeprese, ➪deprese) či zvýšení (➪hypománie, ➪mánie), obv. provázené změnami aktivity, deprese bývá často provázena také úzkostí. A. p. mají tendenci k epizodickému průběhu, přičemž výkyvy nálady mohou být vždy stejné či se střídají. Klasický obsah pojmu a. p. tvořila ➪maniodepresivní psychóza. Srov. schizoafektivní

aferentní – přívodný, přinášející. A. nervy vedou podněty do centra, např. citlivost. Srov. vas afferens. Opak: eferentní [➪ad-; lat. fero nést]

afinita – příbuznost, sklon k něčemu, v chemii např. ochota látek spolu reagovat. Při barvení tkání pro mikroskopické pozorování se využívá a. buněčného jádra k modrému ➪hematoxylinu a cytoplasmy k červenému eozinu. Virus

a

6

afinní

příušnic má a. k různým žlázám, proto kromě slinných žláz může napadat např. i slinivku břišní nebo varlata [lat. affinis příbuzný, sousední, dosl. mající společnou hranici: ➪ad-; finis konec]

afinní – mající sklon k něčemu, ochotný s něčím reagovat, schopný se barvit určitým barvivem. Užívá se zejm. ve slo-žených slovech: ➪chromafinní buňky se barví chromem, ➪argentafinní stříbrem apod. [➪afinita]

aflatoxin – jedovatý produkt houby ➪aspergilus (Aspergillus flavus). Poškozuje játra a je podezřelý z vyvolání některých zhoubných nádorů. Srov. mykotoxiny [um.: Aspergillus flavus; ➪toxin]

afonie – ztráta hlasu. Příznak některých onemocnění hrtanu. Srov. afázie, dysfonie [➪a-; ➪fon]

aFP – zkr. ➪alfa-fetoproteinafrodiziaka – látky zvyšující pohlavní touhu a vzrušení, u mužů též potenci. Účinek některých z nich je založen na zvýšeném prokrvení (vazodilataci) v oblasti malé pánve. Srov. kantaridin, yohimbin [řec. afrodisia pohlavní touha, Afrodite bohyně lásky]

aFs – zkr. ➪antifosfolipidový syndromafta – drobný bolestivý vřídek v dutině ústní. Je většinou bělavý s okolním zarudnutím, někdy též provázený zduře-ním podčelistních mízních uzlin. Jde buď o ojedinělé, čas od času se opakující afty, nebo o aftózní nakažlivý zánět ústní sliznice (viz stomatitida), který se objevuje v dětství. Příčina aft není zcela jasná (infekce, imunitní porucha, drobné poranění). Léčba je většinou místní (např. potírání dezinfekčními roztoky), někdy pomáhají vitaminy skupiny B. Často se (nesprávně) označuje jako „aft“ [řec. afthai puchýřky]

aftózní – provázený tvorbou ➪aft nebo týkající se aft [➪afta]ag – zkr. 1. ➪antigen 2. chem. značka stříbra (argentum)aG – zkr. ➪arteriografieagalaktie – chybění tvorby mléka po porodu a v šestinedělí. Skutečná a. je velmi vzácná [➪a-; řec. gala, galaktos mléko]

agamaglobulinemie – chybění ➪gamaglobulinů v krvi s následnou poruchou odolnosti (➪imunodeficit). Naprosté chybění protilátek je např. u vrozené Brutonovy a., kde je nutné celoživotní dodávání gamaglobulinů injekčně. Srov. hypogamaglobulinemie [➪a-; ➪gamaglobuliny]

agapurin – ➪pentoxifyllinagar (též agar agar) – gelová látka užívaná jako živná půda pro ➪kultivaci bakterií, chem. převážně polysacha-rid. Získává se z mořských řas, v Asii se užívá v přípravě pokrmů [malaj.]

ageneze – vrozené nevyvinutí orgánu či části těla. Patří mezi ➪malformace. Srov. dysgeneze [➪a-; ➪-geneze]

agens – původce, činitel. Infekční a. kapavky je ➪gonokok [lat. agens konající, ago konat, činit]

ageuzie – ztráta ➪chuti. Srov. dysgeuzie, anosmie [➪a-; řec. geusis chuť]

agitace – pohybový (motorický) neklid. Často bývá důsled-kem silného vzrušení (excitace), provází ➪delirium a další psychické poruchy. Někdy se dává přednost termínu agito-vanost [lat. agito prudce pohybovat od ago hnát]

agitovaný – neklidný a zvýšeně pohyblivý, viz agitace [➪agitace]

aglutinace – shlukování (buněk, bakterií). Červené krvinky shlukuje ➪sérum, které je od jedince s odlišnou ➪krevní skupinou (např. krvinky skupiny A shlukuje sérum od skupin B a 0). Principu a. se proto využívá při stanovení krevní skupiny [➪ad-; lat. gluten, glutinis klíh]

aglutinin – látka schopná vyvolat shlukování (aglutinaci) antigenů tvořených tělísky nebo na ně navázaných. Spe-

cifickými a. jsou protilátky, nespecifickými např. ➪lektiny. Typickými a. jsou protilátky proti ➪aglutinogenům schopné shlukovat červené krvinky (např. a. anti-A shlukuje červené krvinky skupiny A a AB) [➪aglutinace]

aglutinogen – antigen na povrchu červených krvinek (A či B), který tvoří podstatu ➪krevní skupiny systému AB0. V přítomnosti protilátek (➪aglutininů) dochází k shlukování (➪aglutinaci) červených krvinek [➪aglutinace; ➪-gen]

agnozie – neschopnost poznat a interpretovat smyslové vjemy, přičemž vlastní smyslové ústrojí vč. příslušných nervů není poškozeno. sluchová a. znamená neschopnost rozpoznat typické zvuky; je vzácná. taktilní a. (stereoagno-zie, astereognozie) je neschopnost poznávat věci hmatem. Při zrakové a. nemocný nepozná předměty zrakem, ačkoliv je vidí (porucha je způsobena poškozením mozkové kůry v oblasti týlního laloku) [➪a-; řec. gnosis poznání]

agofollin – přípravek obsahující hormon ➪estrogenagolutin – přípravek obsahující hormon ➪gestagen (pro-gesteron)

agonie – období umírání, v němž dochází k selhávání zá-kladních životních funkcí (dechu, krevního oběhu, činnosti mozku). Srov. terminální stav [řec. agonia zápas]

agonista – souhlasně působící (např. lék nebo sval). Opak: antagonista [řec. agonistes zápasník]

agorafobie – strach z otevřených prostranství. Srov. fobie, neuróza [řec. agora náměstí; ➪fobie]

agostilben – přípravek obsahující syntetický nesteroidní hormon charakteru ➪estrogenu

agovirin – přípravek obsahující hormon ze skupiny ➪an-drogenů

agrafie – ztráta schopnosti psát při neporušené hybnosti ruky. Vzniká u poškození určitých částí mozkové kůry [➪a-; řec. grafo psát]

agranulocytóza – pokles počtu až vymizení ➪granulocytů v krvi. Izolovaná a. vzniká po některých lécích, jindy je spojena s krevními chorobami. Granulocyty se výrazně podílejí na ochraně organismu před mikroorganismy, proto důsledkem a. jsou časté infekce a jejich těžký průběh. Srov. leukopenie, neutropenie [➪a-; ➪granulocyt; ➪-óza]

agravace – zveličování obtíží pacientem. Může mít účelo-vý charakter (viz simulace) nebo je výrazem celkového, někdy úzkostného založení pacienta. Opak: bagatelizace [➪ad-; ➪gravis]

agregace – shlukování, seskupování. a. krevních destiček (➪trombocytů) – součást zástavy krvácení (➪hemostázy) uskutečňovaná destičkami. Může se rovněž podílet na vzni-ku ➪trombózy, proto se při jejím zvýšeném riziku podávají léky, které a. snižují (narušují funkci destiček). Nejčastěji se podává ➪acetylsalicylová kyselina. Srov. antiagregační léčba [lat. aggrego shánět ke stádu: ➪ad-; grex, gregis stádo]

agrese – útočné jednání zaměřené na okolí. A. patří k zá-kladním psychickým reakcím, v přiměřené formě jeden ze způsobů odstraňování překážek. Civilizace usměrňuje agre-sivitu do určitých společensky přijatelných či uznávaných činností (např. sport), popř. se agresivita skrývá do méně nápadných forem (bez fyzických projevů). Těžká a. může provázet i patický ➪afekt s krátkodobou poruchou vědomí. Výraznější agresivitu mohou vykazovat někteří ➪psychopati či ➪psychotici. Srov. autoagrese [lat. aggredior přistoupit, napadnout: ➪ad-; gradior, gressum kráčet]

agresivní – útočný (a. léčba nádoru) 1. schopný pronikat do tkání organismu a současně je ničit. Označuje zejm. růst ➪maligních nádorů nebo průnik ➪parazitů 2. v psychologii označuje útočné jednání, viz agrese [lat. aggredior napadat: ➪ad-; gradior kráčet]