PROC NE?! April 2012

KONEČNĚ PŘES ČTYŘICET?!

Daniela Peštová o kariéře,

třech dětech, patetických chlapech

a ranním pohledu do zrcadla

d u b e n / 2 0 1 2

P Ř Í L O H A H O S P O D Á Ř S K Ý C H N O VPP ŘP ŘŘŘŘŘŘŘP ŘŘŘ ÍŘŘP ŘŘŘŘ ÍP ŘŘŘŘŘŘPP ŘŘŘŘŘŘŘŘŘŘŘP ŘŘŘŘP ŘPP L O HL O HL O HLL O HL O HL O HL O HL O HLLLL O HL O A HAAAAAAAAAA HA HAAAA O SO SOO SOO S PSSSSO S PS PS PPPS PO SSSSSSSS PSS O DO DO DO D ÁO DO DO DO D ÁD ÁO DO DOO D ÁO DOO DO DOO D Á Ř S KŘ S KŘ S KŘ S KS KKK Ý C HÝ C HÝ C HÝ C HÝ C HÝ C HÝ C HÝ C H N NN N ON ON ON OOOON OOOOOONN ON OOON OON OONN OOOON ONN OON ON OONNN OOON ONN ONNN ON OON OON OOOOOOOON OOOOOOOONNN OON OOOOOOOOOOOOOOOONNNNNN OOOOOOOOOONNNNNNNN OOOOOOOOOO VVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVVV

PN tit duben 2012.indd Odd3:1 2.4.2012 16:20:18

PN00

1080

PN


STRANA 3 editorial proč ne?! – DUBEN 2012

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

žádné vrásky, povadlé tváře, smutné oči...

...toto je motivační vydání proč ne?! pro všechny ženy, které dříve či později zamíří k zásadní hranici 40 let nebo už ji s úspěchem pokořily. A zároveň pro všechny muže, kteří

je během té strastiplné cesty budou podpírat, držet za ramena a hladit po vlasech.

Nejsem žena a ani mi není čtyřicet, a tak přiznávám, že jsem si toto téma nechal poradit.Prý existuje kniha, která se jmenuje Konečně přes 40! Hurá, zajásal jsem. Bláznivé, vyřkl

jsem po přečtení, o čem taková kniha může být. Představit si, že bychom magazín věnovali tomuto tématu? proč ne?!

Podle anotace téma vypadalo následovně:Zralé ženě patří svět. Málo žen, které překročí čtyřicítku, se ubrání strachu z blížícího se

stáří. Spisovatelka Susanna Kubelka proč ne?! tento strach vyvrací jako uměle vyvolaný a zbytečný. Ukazuje silné stránky a přednosti zralé ženy v rozdílných oblastech. Kniha proč ne?! je nejen zábavně napsané, je něčím víc: ukazuje ženám cestu k novému sebevědomí,

nezatíženému zbytečnými předsudky.

Stále to bylo příliš obecné. O něco víc pomohla klíčová slova titulu :

ŽenyOsoby středního věkuPsychologie osobnosti

SexualitaPartnerské vztahy

SeberealizaceStárnutí

SebevědomíMotivace

Pozitivní myšlení

A tak jsme doufám vybrali přesně to, co chcete. Například:Vidět topmodelku s hranolkami v ruce jak přiznává, že není dokonalá.

Donutit pár mužů, aby nahlas řekli, že existuje minimálně jedna věc, v níž jsou ženy lepší. Přečíst si dojemný příběh top manažerky, jíž se ve čtyřiceti letech narodil první syn.

Slyšet, že chlapi, kteří si najdou mladší, jednou stejně budou litovat.

Byla to správná volba?

Jan BABKAproč ne?!

[email protected]

Konečně přes 40?!

PN duben 03_05.indd 3 6.4.2012 18:37:49

PN00

1073

-3

PN duben 03_05.indd 4 6.4.2012 18:37:49

72

48

6

Šéfredaktor Hospodářských novin: Petr ŠABATA

Zástupkyně šéfredaktora pro proč ne?!:Lucie TVARŮŽKOVÁ

Art director: Jan VYHNÁNEKVedoucí magazínu proč ne?!: Jan BABKA

Grafik: Petr PUCHRedaktorka módy a kosmetiky:

Veronika MIŠKOVSKÁProdukce: Irena TESARČÍKOVÁ

SpolupracovníciAutoři: Jan BUDAŘ, Radka HRDINOVÁ,

Jan MARKOVIČFotografové: David TURECKÝ,

Matúš TÓTH, Filip ŠLAPAL, Marek NOVOTNÝStyling: Klára TOMÁNKOVÁ

Adresa redakce: Economia, a.s., Dobrovského 25170 55 Praha 7, IČO 00499153

tel.: +420 233 073 002, fax: +420 233 072 005 e-maily dle vzoru: [email protected]

Inzerce:Zuzana TYLČEROVÁ, Head of Magazine Sales,

mobil: +420 724 508 890, fax: +420 233 072 700 [email protected]

Hana POLUDVORNÁ, tel.: +420 233 071 795,mobil: +420 603 196 615, fax: +420 233 072 700

[email protected]

Milena HOUŽVIČKOVÁ, tel.: +420 233 071 638mobil: +420 603 196 619, Fax: +420 233 072 710

[email protected]

Tomáš CELER, tel.: +420 233 071 168mobil: +420 605 228 807, fax: +420 233 072 700

[email protected]

Šárka HAMPEISOVÁ, tel.: +420 233 071 460mobil: +420 732 582 464, fax: +420 233 071 710

[email protected]

Martina KRUPIČKOVÁ, tel.: +420 233 071 304, mobil: +420 731 421 400, fax: +420 233 072 700

[email protected]

Rudolf PAVLÍČEK, tel.: +420 233 071 765mobil: +420 605 232 397, fax: +420 233 072 715

[email protected]

TITULNÍ FOTOGRAFIE: Topmodelka Daniela Peštová (Czechoslovak Models)

v oblečení Prada a se šperky Boucheronna fotografii Matúše Tótha.

(více info na str. 30)

Šéfredaktor Hospodářských no i

k dostání každý měsíc jako příloha deníku

Úhel pohledu: Muži a ženy v byznysu – 6Čtyři muži českého byznysu si vybrali ženy, které obdivují. V čem jsou lepší, než oni?

Osobnost: Vanda Wolfová – 14O tom, jaký je přechod z vrcholného byznysu k dětským plenkám, si s jednou z nejvýše postavených českých manažerek povídal Jan Babka.

Esej: Jan Budař o ženách – 20Herec Jan Budař se svěřuje s tím, co na ženách nikdy nepochopil. A asi ani nikdy nepochopí.

Rozhovor: Daniela Peštová – 22Jak vypadá život topmodelky po čtyřicítce prozradila Daniela Peštová.

Fashionstory: Viva la vita! – 30Jarní móda prozářená sluncem podle Jany Kapounové a Matúše Tótha.

Zblízka: Jak vypěstovat krásu – 38Veronika Miškovská a Bet Orten se vydaly do Athén za trochu svérázným znalcem léčivých bylinek.

Móda: Salvatore Ferragamo – 42Italská značky proslavená botami patří k Florencii jako mozzarella k pizze. S dcerou jejího zakladatele se potkala Veronika Miškovská.

Krása: Estetika a etika – 48Majitel klinik estetické medicíny Roman Šmucler a optik Filip Žilka diskutují o tom, co všechno jsou lidé ochotni kvůli vzhledu podstoupit.

Autoview: Jak si jen vybrat... – 54Obří Hummer, nebo malinký Mini Cooper? PR manažerka Zuzana Poláčková si vyzkoušela obojí.

Menu: Je libo steak? – 58Po tom nejlepším hovězím pátrala Radka Hrdinová.

Hodinky: Kouzlo Cartier – 64Nejjemnější hodinářská práce, titěrné detaily a originální design. Jak se vyrábějí skvosty od Cartier?

Look: Rtěnky – 68Lesky na rty jsou out, teď je řada na rtěnkách.

Parfémy: Extra třída – 70Tři parfémy, které vás dostanou do kolen.

Zoom – 72Nějžhavější novinky, které byste zaručeně měli mít jako první.

Pokud chcete, aby vám neuniklo žádné další číslo magazínu, napište na [email protected] a my vám každé nové proč ne?! připomeneme e-mailem.

Magazín proč ne?! má svou stránku na facebooku. Staňte se fanouškya sledujte, co je ve světě luxusu, umění, módy a designu nového.

Naše internetové stránky: life.ihned.cz

STRANA 5 obsah proč ne?! – DUBEN 2012

72

Jak

ilem.

30

PN00

1073

-3

PN duben 03_05.indd 5 6.4.2012 18:37:52

STRANA 6 proč ne?! – DUBEN 2012úhel pohledu

TEXT: Jan BABKA – FOTO: David TURECKÝ

Požádali jsme známé české byznysmeny, aby vybrali jednu ženu, která je

v něčem lepší než oni sami.

Dita StejskalováRadim

Muži a ženy byznysu

PN duben_06_13_dvojport.indd Odd1:6 6.4.2012 17:17:43

STRANA 7

Ditu Stejskalovou, generální ředitelku agentury Ogilvy Public Relations, si vybral podnikatel Radim Jančura. Imponuje mu svojí schopností vybrat si do týmu správné lidi a umět je navíc dobře řídit.

im Jančura

Jaký je nejlepší recept, jak po čtyřicítce zvlád-nout práci, rodinu i samu sebe?Dita Stejskalová: Pokud o něm někdo ví, sem s ním. Asi zkoušet všechno možné – nechat si, co funguje, a ostatní vymě-nit za něco jiného, ideálně s nadhledem a s humorem. A co se týče věku – jak ří-kala Coco Chanel, do konce života mi bude 39 let.

Do dvojice si vás vybral Radim Jančura. Co z něj dělá výjimečného muže?DS: Radim je vizionář. Jde za svou vizí, bo-ří zavedená klišé a nebojí se překonávat překážky. Líbí se mi na něm, že lidem ko-lem sebe ukazuje, že i ty nejsmělejší před-stavy se mohou povést, pokud máte chuť, odvahu a nebojíte se spoléhat na zdravý selský rozum. Svým smyslem pro detail a neustálou nespokojeností dokáže to, na co jiní nestačí. A je to férový chlap.

V čem jsou ženy v byznysu lepší než muži?DS: Ženám jde více o harmonii celku, vztahy, praktičnost. Nepotřebují tolik ukazovat, že na to mají, a prosazovat se na úkor ostatních. Jak by podle vás vypadal byznys bez mužů?DS: Chyběla by armáda „tučňáků“ v čer-no-šedých oblecích. Ale také pestrost a adrenalin.

V čem je Dita Stejskalová lepší než vy?Radim Jančura: Dita je skvělá manažer-ka. Je neustále velmi pozitivní, dokáže vše s přehledem a s úsměvem zvlád-nout. Oproti mně je skvěle organizo-vaná a disciplinovaná. Dita má určitě také lepší cit na lidi, dokáže si vybrat do týmu ty správné kolegy a dokáže je také mnohem lépe řídit. Já si o sobě napří-klad vůbec nemyslím, že jsem dobrým manažerem svých zaměstnanců. I ve Student Agency toto mé kolegyně zvlá-dají mnohem lépe než já.

V čem jsou ženy v byznysu lepší než muži?RJ: Mají určitě pro řadu věcí mnohem lepší cit a smysl pro detail. Dokážou do manažerské práce vetknout určitě větší míru vkusu a elegance, než my „neote-saní muži.“

Zvládnete dělat více věcí najednou, jako to umějí ženy?RJ: Asi ano. Jsem schopen dělat x věcí naráz – je to moje přirozenost. Stejně jako se i moje firma věnuje vícero obo-rům současně a de facto ve všech vyniká. Snažím se nebýt obětí své práce, nevyse-dávat na neproduktivních „pracovních obědech“, ale řešit vše rychle, napřímo. To mi pak umožní zvládnout mnohem více a řadu věcí i naráz současně.



Jaký je nejlepší recept, jak po čtyřicítce zvlád-nout práci, rodinu i samu sebe?Markéta Navrátilová: Myslím, že je ne-jen ku prospěchu věci (ale také těch, se kterými žiji a pracuji) příliš o tom nepřemýšlet. Vím, co mne čeká v něko-lika následujících měsících, ale na roky dopředu neplánuji. Proč také? Stejně ne-existuje univerzální návod jak žít. Život bude takový, jaký si ho vzhledem ke svým možnostem a schopnostem uděláte.

Do dvojice si vás vybral Stanislav Bernard. Co z něj dělá výjimečného muže?MN: Vnímám ho jako někoho, kdo umí na přednášce zvednout 300 mladých lidí ze židlí, stejně tak, jako si dokáže získat respekt deseti chlapů v hospodě po ves-nickém fotbálku. A k tomu je samozřej-mě nutná nejen velká dávka charismatu, velkorysosti, jakési vnitřní ušlechtilosti a samozřejmě především vlastního názo-ru, nadhledu a nadsázky, ale také dlou-holetá konzistentnost v tom všem.

V čem jsou ženy v byznysu lepší než muži?MN: Nevěnuji se byznysu v té čisté po-době, proto z vlastní zkušenosti jen vím, že je to ve většině případů otázka příležitosti a osobních preferencí více než schopností. Toho, co si vzhledem k mateřským a rodinným povinnostem mohou či chtějí dovolit a co jim ještě za to stojí, a co už ne.

Nejkrásnější dárek, jaký jste kdy dostala od muže?MN: Jakékoli hmotné či nehmotné dary budou působit nepatřičně ve srovnání s banální pusou od tříletého syna.

V čem je Markéta Navrátilová lepší než vy?Stanislav Bernard: Je to excelentní foto-grafka, mino jiné je dvorní fotografkou našeho firemního magazínu Vlastní cestou. Mám od ní doma několik ná-stěnných fotografií a dělají mi opravdu velikou radost.

V čem jsou ženy v byznysu lepší než muži?SB: Myslím si, že to není o ženách a mu-žích, ale o pracovitosti, nápadech, krea-tivitě, důslednosti, empatii a mnoha dal-ších vlastnostech, ale ne o pohlaví.

Jak by podle vás vypadal byznys bez žen?SB: Byl by asi šedivější a smutnější. Přece jenom ženy, zvláště pokud jsou noblesní, jsou vždy oživením, třeba i v okamžicích, které jsou vážné a ve kterých jde o hod-ně peněz.

Nejkrásnější dárek, jaký jste kdy dal ženě?SB: Vlastnoručně jsem upletl šperk a vy-robil dřevěné boty pro svoji ženu Hele-nu. Radost z takového dárku měla ve-likou a musím říci, že jsem z toho měl dobrý pocit i já.

Majitel humpoleckého pivovaru Stanislav Bernard obdivuje fotografku Markétu Navrátilovou. Nejen za její krásné snímky, ale i za to, že se dokázala prosadit mezi špičkové fotografy profesionální cyklistiky, například i na Tour de France.

Markéta Na


STRANA 9

Stanislav BernardNavrátilová



Ivana Tvrdíková

Vladimír Kov

úhel pohleduSTRANA 10 proč ne?! – DUBEN 2012


STRANA 11

Vladimír Kovář, majitel softwarové společnosti Unicorn, si jako výjimečnou ženu zvolil Ivanu Tvrdíkovou. Někdejší ředitelka odboru aplikací v České spořitelně byla před lety jednou z mála manažerek v oblasti IT. Pro Kováře je příkladem skvělé klientky: přísné a náročné, ale zároveň spravedlivé.

ovář

Jaký je nejlepší recept, jak po čtyřicítce zvlád-nout práci, rodinu i samu sebe?Ivana Tvrdíková: Po čtyřicítce už to není takový problém! Znáte sebe i své okolí a máte své věci dobře zvládnuté. To po třicítce to bylo horší!

Do dvojice si vás vybral Vladimír Kovář. Co z něj dělá výjimečného muže?IT: Je výjimečný vším. Vším, co se mu podařilo v profesi, v rodině. I ty spletené copánky z vlasů, které někdy nosí, jsou vý-jimečné (i když na mě až moc).

V čem jsou ženy v byznysu lepší než muži?IT: Ženy jsou schopny řešit paralelně ví-ce úkolů a mají větší míru empatie (ne-rady tráví čas planými diskusemi). Jistě je toho víc...

Jak by podle vás vypadal byznys bez mužů?IT: Hrůzná představa. Vždy jsem měla kolem sebe muže a drtivá většina z nich byli velmi dobří kolegové.

Nejkrásnější dárek, jaký jste kdy dostala od muže?IT: Určitě to byl zlatý starožitný nára-mek od manžela za narození prvního dítěte.

V čem je Ivana Tvrdíková lepší než vy?Vladimír Kovář: S paní ředitelkou Tvr-díkovou jsem se seznámil při práci Uni-cornu pro Českou spořitelnu. Potkávali jsme se pravidelně na kontrolních dnech projektů. Dodnes je pro mě perfektním příkladem profesionála mezi manažery v našem IT oboru. Vždy perfektně při-pravená, naprosto korektní. Nikdy nám nic neodpustila, ale na druhou stranu byla naprosto spravedlivá, a tak si s ní i ti vlastní užili. Například mi jednou řek-la: „Dneska to bylo na všech projektech příkladné, jen těm svým IT manažerům sdělte, že měli ve slově rizika dvě chyby.“ Mám ji moc rád.

Zvládnete dělat více věcí najednou, jako to umějí ženy?VK: Tak například když přemýšlím, neza-pomínám dýchat.

Myslíte si, že si žena vybírá muže, nebo si muž vybírá ženu?VK: Myslím, že se obvykle snaží oba. Sna-ží se všichni. Někdy si třeba vybírá žena ženu a muž muže. Táta říkával: „Lidé se mají mít rádi. Pokud to jde, tak opačné-ho pohlaví.“

Nejkrásnější dárek, jaký jste kdy dal ženě?VK: Písničku.


STRANA 12 proč ne?! – DUBEN 2012úhel pohledu proč ne?! – DUBEN 2012STRANA 12

Lucie Sedliská je spolumajitelkou jazzového klubu U staré paní a koncertní lodi Jazzboat. Možná právě díky tomu umí skvěle improvizovat v krizových situacích, což na ní oceňuje i bývalý politik, nynější člen vedení skupiny PPF Vladimír Mlynář.

Jaký je nejlepší recept, jak po čtyřicítce zvlád-nout práci, rodinu i samu sebe?Lucie Sedliská: Ještě mi není čtyřicet, ale asi by bylo dobře se prostě ze všeho nezbláznit. Pečlivě rozlišit důležité a ne-důležité věci. Pracovat efektivně a ne pořád. To platí i pro domácnost. Miluji svoji rodinu, ale potřebuji každý den čas sama pro sebe. Alespoň chviličku. Jeden indický guru mi radil, ať se ale-spoň na deset minut denně zamknu v koupelně. V jednom hektickém období jsem to dělala a ono to fungovalo. Je tře-ba poslouchat své tělo, a pokud vám ně-jak naznačí, ze už nemůže, poslechnout ho a zvolnit tempo. Další pravidlo: jeden měsíc v roce pauza – úplně, jen s rodi-nou. My jsme naposledy byli v Malajsii měsíc v dřevěném domečku bez teplé vo-dy, bez internetu. K pití byla voda, k jídlu rýže a čerstvá ryba. Dlouho jsem si tak dobře neodpočinula.

V čem jsou ženy v byznysu lepší než muži?LS: Prostě umějí dělat více věcí najednou.

Jak by podle vás vypadal byznys bez mužů?LS: Nedokážu si to vůbec představit. Mužská představivost, bláznivé plány do budoucna, roztomilé snění o nemožných věcech... To strašně pomáhá a žene vás to pořád dopředu.

Nejkrásnější dárek, jaký jste kdy dostala od muže?LS: Na předměty si moc nepotrpím. Nej-krásnější dárek je, když mi můj přítel po patnácti letech přinese kytičku, jen tak.

Do dvojice si vás vybral Vladimír Mlynář. Co z něj dělá výjimečného muže?LS: Je to chytrý, hodný, věrný chlap, kte-rý navíc dobře vypadá.

V čem je Lucie Sedliská lepší než vy?Vladimír Mlynář: Všechno, ale úplně všechno kolem svého byznysu zvládá s úsměvem a v pohodě. Ona prostě umí „jazzově improvizovat“ i v krizových situ-acích. A umí to určitě lépe než já.

V čem jsou ženy v byznysu lepší než muži?VM: Jakékoliv zobecnění je zjednodušu-jící: u většiny žen ale platí, že jsou empa-tičtější než muži. A platilo to i o byznysu. A zda je to lepší? Asi jak kdy...

Zvládnete dělat více věcí najednou, jako to umějí ženy?VM: Myslíte multitasking? Ne, to nezvlá-dám.

Kdybyste měl být v příštím životě ženou, kým byste se chtěl stát?VM: Zdravou a dobře provdanou ženou. Možná bych si jen se svou manželkou prohodil role.

Myslíte si, že si žena vybírá muže, nebo si muž vybírá ženu?VM: Jak kdo,a jak koho. V mém případě to bylo oboustranné.

Když se přete se ženou, chcete mít vždy posled-ní slovo?VM: S manželkou se téměř nehádáme, neboť se oba držíme užitečné zásady: dřív než se začneš s manželkou nebo manželem hádat, popřemýšlej, zda dů-vod hádky bude důvodem k hádce i zí-tra, za týden nebo za rok.

Nejkrásnější dárek, jaký jste kdy dal ženě?Manželce: naše děti.

Vladim


STRANA 13

imír Mlynář

Lucie SedliskáPN duben_06_13_dvojport.indd Odd1:13 6.4.2012 17:18:59

STRANA 14 proč ne?! – DUBEN 2012osobnostSTRANA 14

Je jednou z nejvýše postavených českých manažerek. V Praze za-kládala pobočku komunikační skupiny Ogilvy a později měla

přes Paříž namířeno za oceán do vel-kého amerického byznysu jako konzul-tant agentury pro společnost IBM. Na důležitém pohovoru řekla, že nerozumí novým technologiím a je ráda, že zapne počítač. Klientka si ji následně vybrala pro celosvětový projekt. Do úvah o velké kariéře ale zasáhla ne-moc jejího otce. Amerika padla, klient ale o ní i tak projevil zájem. Zůstala v Paříži a občas létala z jednoho konce světa na druhý. Později se v divizi Ogilvy One stala regionální ředitelkou pro Ev-ropu, Afriku a Blízký Východ. Poslední roky také hodně cestovala do Bratislavy, za přítelem, zpěvákem Richardem Mül-lerem.

Z topmanažerky jste matkou. Jaké to je?To se snad ani nedá popsat. Najednou mi do života vstoupilo strašně moc lás-ky, kterou předtím člověk neznal. Sa-mozřejmě i povinností, odpovědnosti

a strachu. Jsem za syna neskutečně vděč-ná a mám z něj obrovskou radost.

Pracujete?Už dříve jsme našli cestu, jak můžu po-kračovat v práci, aniž bych létala po celém světě. Řešili jsme úkoly více přes e-maily, využívali konferenční hovory. I teď se na mě kolegové obrací, jsem s nimi ve spojení. Ale spíš formou rady než nějakou aktivní účastí.

Co konkrétně v Ogilvy děláte? Radíte klien-tům s globálními reklamními kampaněmi? Je ironií, že reklamu jsem vždy dělala spíš omezeně. Věnuji se oblasti, které ří-káme marketing 360 stupňů. Zaměřuje se na to, jak zákazník vnímá informace například o produktech firmy. A jak je bude vnímat za pět let. Vlastně u nás v agentuře zastupuji klienta a dbám na to, aby na jeho projektech pracovali ti nejlepší lidé: od výzkumu po reklamu, PR a lobbing až po veletrhy.Plánovala jste, jak do budoucna rozdělíte svůj život mezi práci a rodinu?Já neplánuji. Vím, že to zní divně v sou-

vislosti s prací, kterou dělám. Ale tyhle životní věci nechávám plynout a velmi se mi to osvědčilo. Za dvacet let nastala spousta situací, kdy bych si mohla lámat hlavu, jak to bude vypadat za měsíc, za rok, za pět let, ale nechala jsem to být. Když jsme překročili hranici tří měsíců těhotenství, tak jsem mluvila se svou šéfovou a šéfem a hledaly se jiné kroky a jiná řešení. Neříkám, kdy se vrátím ak-tivně do práce, firma to po mně ani ne-požaduje. Víme, že když přijde ta doba, tak se o tom budeme bavit.

Nemáte pocit, že byste někde chyběla?Nemám ten pocit. David Ogilvy říkal, že musíme najímat lidi, kteří jsou větší než jsme my, abychom se stali společností obrů, a ne trpaslíků. Zní to hezky, ale je těžké to dělat v reálném životě, protože lidi se bojí o svoje křeslo. Ale já myslím, že mám tým, který mě teď dokáže na-hradit. Když odhlédnu od mateřství, tak si myslím, že se čtyřicítkou přišlo obdo-bí zkušeností, většího klidu a rozhledu. Často si říkám: Aha, tuto situaci už jsem několikrát prožila. A dnes už jí můžu ře-

Syn je nejvděčnějšípráce, jakou jsem kdy měla

Dvacet let dřela Vanda Wolfová od rána do večera. Udělala hvězdnou manažerskou kariéru, vedla globální projekty.

Dnes, ve svých čtyřiceti letech, řídí zatím nejdůležitější projekt svého života, prvorozeného syna Markuse.

TEXT: Jan BABKA – FOTO: Ondřej KOŠÍK

PN duben_14_19_wolfova.indd 14 6.4.2012 19:07:43

STRANA 15STRANA 15


STRANA 16 proč ne?! – DUBEN 2012osobnost

šit s větším odstupem. Věci, ze kterých se mi dříve bortil svět, dnes už tak důle-žité nejsou.

Jak vidíte z dnešního pohledu prostředí, které firmy dokážou vytvořit pro ženy matky?V naší firmě je prostředí vůči ženám přívětivé. Když jsem v agentuře začína-la, vedla ji Shelly Lazarus, jedna z nej-vlivnějších žen v Americe. Mojí šéfovou v Paříži byla Dánka, moje celosvětová klientka v IBM byla také žena. Takže já jsem s diskriminací nesetkala. Vím ale, že realita je často jiná. Pociťuji to teď hodně na sobě a na starších kolegyních, které se jako já rozhodly mít děti. Exis-tuje strop, který pro ženy nenastavuje společnost, ale příroda nebo vlastní po-city. V mojí kariéře by byl další logický krok stát se generální ředitelkou vel-kého regionu, ale to bych doma trávila maximálně jeden víkend v měsíci, vedla dlouhé konferenční hovory a byla neu-stále on-line. Donedávna to pro mě bylo v pořádku, ale teď už to nechci dělat. Chci si užít dítěte a být s ním.

Byl to pro vás překvapivý pocit, zažít ve čty-řiceti jinou vlnu radosti, než má člověk po vyhraném globálním tendru?Richard jednou řekl krásnou větu, že si zasloužím mít dítě, protože budu skvě-lá matka. Doufám, že má pravdu. Nikdy jsem zarputile neříkala, že teď musím mít dítě. Ale bylo mi jasné, že to pří-padně v mém věku bude dar. S velkou pokorou jsem přijala těhotenství, měla jsem samozřejmě velký strach, aby to dobře dopadlo. Dnes je malý na světě a pro mě je to nejkrásnější a nejvděč-nější práce, jakou jsem kdy měla.

Jste jedna z nejúspěšnějších Češek v byznysu v zahraničí. Proč si myslíte, že jste se dostala ve firemní hierarchii tak vysoko?V práci máme každé dva roky rozsáh-lé hodnocení, kde se na člověka ptají určitého počtu kolegů, nadřízených, podřízených, klientů a dodavatelů. Po těch letech si dokážu udělat obrázek, co mým kolegům na mě vyhovuje a co ne. Cení si mojí velké otevřenosti v ko-munikaci: řeším problémy ve chvíli, kdy nastanou a řeším je bez nějakých poli-tických her, což hlavně ve Francii bylo velmi podstatné. Kolegové si také váží toho, že když postavím tým, snažím se

ho postavit z nejlepších profíků a záro-veň se za ně peru.

A co na vás nemají rádi?Tvrdé pracovní nasazení. Ale to ve Francii nemá rádo hodně lidí. Já jsem dokonce musela jít na kobereček k šé-fovi lidských zdrojů ve Francii, protože jsem nutila lidi pracovat o víkendu, což je tam nepřijatelné. Řekla jsem jim, že do nějakého dne musí být práce hotová. Když nebyla, tak by měli pracovat i o ví-

kendu. Samozřejmě po čase v týmu zů-stali jen kolegové a podřízení, kteří byli ochotni takové tempo přijmout.

Je tempo posledních let intenzivnější?Je rozhodně intenzivnější i v zemích s velkou sociální jistotou, jako je Fran-cie. Samozřejmě ta první vlna prošla USA a Anglií, kdy se ve velkém propouš-tělo a nenahrazovaly se pozice. Klienti neměli více peněz a hledali cesty, jak efektivněji využít peníze.

Přibývalo v téhle době i vaší konzultantské práce?Ano. Moje role byla právě sednout si s nimi a vymyslet, jak se vše dá udělat levněji a s větším dopadem. Viděla jsem, že ta rychlá vlna propouštění byla efek-tivnější, protože Amerika a Londýn se

sice tehdy hodně otřásly, ale teď už ma-jí výsledky. Naopak, jiné státy, Francie, Německo, tím prošly později. Nebylo tam takové hromadné propouštění, ale lidé, co odešli, se nenahrazovali. Proto se snažíme vymyslet nové cesty, jak efek-tivně zvládat více práce. Krize může být pozitivní katalyzátor. Patnáct let říkáme, že musí klient investovat víc do digitál-ních médií a vidíme, že se to v reálu dě-je až teď. A to je také díky tomu ekono-mickému tlaku.

Jak rychle jste sama schopná v tak vysoké manažerské pozici zachytit nové trendy, které se dějí v digitálních médiích?Snažím se vzdělávat, jezdím na růz-né konference, na festival reklamy do Cannes, ale i na barcelonský veletrh mobilních technologií 3G. Já sama se zajímám o mobilní marketing. Je úžas-né znát všechny ty nové trendy v před-stihu. S oblibou vzpomínám na to, jak jsem byla před patnácti lety na exkurzi v domě Billa Gatese, kde se obrazy samy upravovaly podle toho, jakou měl maji-tel náladu. A to bylo před patnácti lety! Stejně zajímavé je to s trendy i dnes.

S Richardem Müllerem se znáte už velmi dlouhé roky, ale partnery jste se stali až mno-hem později... My se známe asi od mých čtrnácti let. Já jsem totiž v tom věku dělala rozho-vory do brněnských novin. A protože jsem byla tak mladá, mohla jsem mluvit s lidmi. se kterými se z politických důvo-dů rozhovory moc nedělaly. Takže jsem dělala rozhovory s básníkem Skácelem, spisovatelem Tomečkem. Anebo taky s Richardem Müllerem. Později jsem dělala produkční během televizních hu-debních přenosů. Takovou tu desátou vzadu, co měla na starosti, aby umělci chodili včas na pódium. A znovu se po-tkávala s Richardem a kapelou Banket. Byl tenkrát jedním z těch, kteří si na nic nehráli, nic po mně nechtěli. Naopak, když jsme cestovali, tak mě vzali pod svá křídla, takže jsem s nimi snídala a večer mě odvedli na pokoj, aby mě všichni ne-chali v klidu. Stali jsme se přáteli, kteří se vidí jednou začas. Pak jsem o něm roky jen slýchávala, něco četla o jeho vy-stoupeních, ať už pozitivních nebo ne-gativních. Před šesti lety jsme se potkali v New Yorku. On tam tehdy točil desku.

Další logický krok by byl stát

se generální ředitelkou celého

regionu, ale to bych doma trávila

jeden víkend v měsíci.

Chci si užít dítě a být s ním.


PN001087


STRANA 18 proč ne?! – DUBEN 2012osobnost

že má deprese. Přitom to není pravda, protože se chová naprosto normálně. Když s ním jdu ven v Česku nebo na Slo-vensku, tak se na nás všichni dívají. Jsou lidé, kteří si dají na hlavu čepici a tma-vé brýle a městem v klidu projdou. Ale když máte dva metry a sto dvacet kilo, lidé si vás všimnou. Richard říká, že vní-má těch prvních padesát Müllerů, pak už ne. Lidé si nás fotí a člověk se začne kontrolovat a chová se jinak. Richard mi vždycky říká, ať se usmívám. Že to je jed-na z mála fotek, kterou budou mít.

Richard Müller je v současnosti na turné. Jaké to pro vás je, být týden s malým Marku-sem sama?Je to celkem náročné. Obdivuji ženy, které jsou dlouhodobě s dětmi samy, protože je to opravdu 24 hodin práce. Vždycky se s malým těšíme, až se Ri-chard vrátí. Když je doma, tak opravdu pomáhá. Vstává v noci, chodí na pro-cházky a pomáhá při koupání. Baví ho to. On očekával narození našeho syna s velkou radostí, protože doufal, že mu dodá novou sílu. Je na něm vidět, že má novou náplň života a energii, kterou vám dá jen dítě. On to věděl od svých předešlých dětí, kdežto já jsem to po-znala díky němu až teď.

Prošli jsme padesát bloků na Manhat-tanu a seděli několik hodin v Central Parku a měli jsme si pořád co říct. Mno-ho měsíců se ten vztah pak vyvíjel, po-tkávali jsme se na různých koncertech, než vypukl v plné síle.

Bylo pro vás zajímavé zažít jeho životní ryt-mus, který není daný pracovní dobou od de-víti do pěti?Určitě, část úspěchu našeho vztahu je právě to, že ani jeden nemáme tak fix-ní pracovní dobu. Já jsem si nemohla v první vlně upravit pracovní nápor, protože v té době jsem byla v Paříži, ved-la jsem tým 200 lidí a nemohla si najed-nou říct: zítra nepoletíš do New Yorku nebo dneska nebudeš mít v devět kon-ferenční hovor, protože budeš s Richar-dem. On byl naštěstí flexibilní, strávil se mnou mnoho času v Paříži nebo v New Yorku na řadě služebních cest.

Ovlivňuje vás to, jak vás sledují lidé a bul-vární média? Začala jste se chovat jinak?Ano, na Slovensku nás to ovlivňuje. Ri-chard už se obrnil, i když je to velký ná-por. Kamkoli přijde, lidé očekávají, že bude veselý, bodrý člověk. On takový ve skutečnosti není. Někdy tu roli přijme a hraje. Nebo ji nepřijme a pak se píše,

Prošli jsme s Richardem

padesát bloků na Manhattanu. Seděli několik

hodin v Central Parku. A pořád

jsme si měli co říct.

VANDA WOLFOVÁ (40)Od dětství hrála divadlo a psala články do brněnských novin, při VWXGL X�å XU QD OLVWLN\�V H �Y ěnovala PR pro karlovarský fi lmový IH VWLYD O�� 9 �3 U D] H �] DNOi GD OD�pobočku komunikačQt �DJH QWXU \�2 JLOY\�D �VWDOD�VH �MH Mt� řH GL WH ONRX��3 R] G ěML�GRV WDOD�QD EtGNX�SU DFRYDW�YH �I U DQF RX] VNp�FH QWU i OH ��MDNR�NRQ] XOWDQWND�VH �VWDU DOD�R�Yê] QD P Qp �F H ORVY ěWRYp �NOLH QW\�D JH QWXU \ ��MDNR�QD S říklad , % 0 �QH ER�% U LWLVK� $ LU Z D\V ��2 G�U RNX��M H �Y�SR] LFL�U H JLRQi OQt �řH GL WH ON\�GL YL ] H �2 JLOY\�2 QH �SU R�( YU RSX�� $ IU LNX�D �% Ot] Nê�9 êF KRG��- H MtP �SD U WQH U H P �MH �VORYH QV Nê�] S ěvák Richard 0 •OOH U �� 9 �~QRU X��V H �MLP �QD U RGLO�V\Q�0 DU NXV�

FOT

O: P

avla

HO

DK

OV

Á


PN001089


STRANA 20 proč ne?! – DUBEN 2012esej

Co jsem na ženách nikdy nepochopil

Je jaro. Ženy si začínají po ránu oblékat krátké sukně. Muži si pak celý den představují, jaké pod nimi asi mají kalhotky. Ti drzejší doufají, že pod nimi žádné nemají. Ženy o tom vědí, ale většinou dělají, že ne. Říká se, že člověk v životě nejčastěji myslí na smrt,

sex a peníze. Ne nutně v tomto pořadí.

TEXT: Jan BUDAŘ – FOTO: Martin ŠPELDA © BUC-FILM s.r.o.

PN duben_20_21_budar.indd Odd1:20 5.4.2012 20:31:19

STRANA 21

Byl jsem osloven, abych se zamyslel nad tím, co jsem na ženách nikdy ne-pochopil. Nevím, proč jsem byl osloven zrovna já, možná proto, že můj první článek, který jsem kdy v životě napsal, byl o Kometě Brno, čímž jsem ukázal, že jsem schopný zamyslet se prakticky nad čímkoliv. Ale je poměrně rozdíl, a v tom mi dají za pravdu snad i ženy, zamyslet se nad Kometou Brno a nad tím, co nechá-pu na ženách. Trvalo mi týden a dva dny, než jsem dospěl k závěru, že kromě těch pár společných drobností, jako je strach ze smrti, sex a smích, je mi na nich vše ostatní poměrně záhadou. Když jsem si navíc pustil film „Pýcha a předsudek“, tím sexem jsem si už taky nebyl úplně jis-tý. Výsledkem mého poctivého přemýšle-ní o ženách tedy je, že je prakticky vůbec nechápu, a to i přes to, že mě to k nim přímo osudově přitahuje. Čímž se řadím

po bok většiny z tří miliard mužů žijících na této planetě bez ohledu na barvu ple-ti, vyznání, hmotnost, pocit sebedůleži-tosti a datum narození.

Takových let člověk žije vedle žen! S nimi sedává v lavicích, tančí na plesech i diskotékách, koupe se v rybnících i va-nách, opíjí se na svatbách i pohřbech, a nakonec si musí přiznat, že je nechá-pe. A navíc je to prý vzájemné. Ženy nechápou muže! To jsem zjistil, když jsem psal o Kometě z Brna. Takže se nej-spíš snažíme vzájemně se chápat jenom proto, abychom spolu nějak vydrželi ve společných lavicích, vanách a domácnos-tech. A i když se tak snažíme, stejně mám pocit, že je to nějak zatraceně těžký. Ten život v páru. Ať už trvá několik sobot, ne-bo několik desetiletí. Bohužel se to nějak vžilo, takže všichni děláme, co umíme. Naučili jsme se vše podstatné od našich milých dospělých, kteří se vše podstatné naučili od těch svých dospělých, a do-

hromady je v tom poměrně zmatek. Já například zjistil mimo jiné toto:

Když se ti nelíbí, co dělá manželka, rozbij talíř, případně skleničku.

Když jsi prezident, nikomu neříkej, že máš milence, těch, co by to ocenilo, by nebylo dost.

Když najdeš tatínkovy pornočasopisy, ne-div se, že druhý den už tam nejsou. Porno je špatné, i když sex tvých rodičů vypadá stejně.

Když vaříš ve školní jídelně, tučné maso dej dětem, to lepší vezmi domů manželovi, po-chválí tě.

Když se ti nelíbí, co dělá partner, plakej, případně mu vyčítej. Je jedno, co.

Když chceš s někým spát, neřeš, jestli spí s někým jiným. S nikým bys nespal.

Mít milence či milenku je normální, jenom to nesmíš říct partnerce či partnerovi.

Mít milence či milenku je normální, i když všichni musíme dělat, že se nás to netýká.

Když budeš zlý, děvčata to bude bavit.

Když budeš zlá, chlapce to vzruší. Když miluješ třídní učitelku, neříkej jí to.

Věkový rozdíl je moc velký.Když jsi miloval spolužačku, řekni jí to na

třídním srazu. Kdy taky jindy. Puberta muže nikdy neopustí, jen tělesná

schránka se mění, až jednou zanikne i s pu-bertou.

Puberta ženu neopustí ani po prvním dítě-ti. Jen si to děvčata říkají spíš mezi sebou.

Když paní učitelka nutí tvoji milovanou spolužačku dojíst tučné maso, vynes ho v kap-se z jídelny. Budeš hrdina.

Když jsi prezident Ameriky, musíš být věr-ný! Tak jako devadesát devět procent popula-ce. Jinak se pak nediv.

Když jsi malý, každá tatínkova milenka je hodná teta.

Když jsi dospělý, milenky jsou kamarádky.Když jsou ženy upřímné, všechny jsou

trochu kurvy. Když jsou muži upřímní, točí porno. Milovat dva muže současně nejde. Leda by

jeden z nich byl milenec. Ale milence mají jen prezidenti, a to ještě tajně.

Milovat dvě ženy současně nejde. Říkal to tatínek.

Milovat dvě ženy současně jde. Naopak! Ji-nak to nejde. Říkal to tatínek spolužáka Pavla.

Vstoupit do manželství a netušit nic o vzta-zích je normální, rodiče to tak taky měli.

Když tě manželka štve, můžeš hodit kompot na zeď a tvrdit, že ho hodila ona.

Když tě manžel štve, můžeš s ním nespat. Pokud si najde milenku, je to jeho chyba.

Prožít s někým celý život a pak toho lito-vat je normální. Všichni děláme to nejlepší, co umíme.

Tolik a spoustu dalších užitečných in-formací jsem pochytil. Poměrně dlouho mi trvalo, než jsem se nějak zorientoval, a když už to vypadalo, že to všechno za-čínám chápat, dozvěděl jsem se, že jedi-ný monogamní živočich na naší planetě

je jakýsi korýš, a zas jsem byl ztracen. Je to asi náš úděl být fascinovaný, milovaný i nenáviděný tou naší druhou polovinou. Ať už jí říkáme muž, nebo žena. A celý život být svědkem zázraků s ní spojených. Zázraků, jež nejde pochopit, jen nad ni-mi žasnout. Jako například:

Ženy dokáží porodit nový život a muži to nikdy nezažijí. A to i přes to, že se sami na-rodili.

Ženská kůže má tolik vůní.Ženy vyhrají jakoukoliv válku a muži jim

vždy podlehnou.Bez žen se nedá být. Když se člověk zamiluje, zapomene, že vše

jednou skončí. Inspirace je ženou a žena je inspirací,

i když alkohol taky někdy pomáhá. Ať děláme, co děláme, Honza Werich už to

řekl stokrát líp. Přeji vám ideální partnerky, dokona-

lé muže, zamilované milence a osvícené učitelky.

Puberta muže nikdy neopustí, jen tělesná schránka se mění, až jednou zanikne i s pubertou.

Ženu neopustí ani po prvním dítěti. Jen si to děvčata říkají spíš mezi sebou.

PN duben_20_21_budar.indd Odd1:21 5.4.2012 20:31:22

STRANA 22 proč ne?! – DUBEN 2012rozhovor

Módní byznys je absurdní a nereálný svět. Takové přiznání

byste od topmodelky možná nečekali.

je ale v 41 letech dávno nohama na zemi. I se třemi dětmi chce dál mít svoji kariéru. A kvůli

stárnutí si vrásky nedělá.

Daniela Peštová

TEXT: Jan BABKA – FOTO: Matúš TOTH

PN duben_22_29_pestova.indd 22 6.4.2012 18:54:35

STRANA 23



Ano, v její rozesmáté tváři už v jednačtyřiceti letech určitě nějaké lehké vrásky najdete. Vrásky vyzrálé krásy. Daniela

Peštová totiž není nereálně dokonalá „holka z plakátu“ a ani se takovou ne-dělá. Chová se přirozeně a přiznává, že magazínové fotky modelek nejsou ob-razem toho, jak ve skutečnosti vypadají. Jediná česká topmodelka, která se na-trvalo usadila v Praze, vychovává spolu se slovenským zpěvákem Paľo Haberou (50 let) tři děti: Yannicka (15), Ellu (9) a nejmladšího Paula (3). Mluví o nich přitom hezky česky jako o Janíkovi, Elišce a Pavlíkovi. A žije normální život ženy, které partner volá, jestli to jídlo připravené v lednici je navařené pro něj, a která vedle elegantních rolexek na ruce hrdě nosí barevnou dětskou sa-molepku s pulcem, kterou jí tam ráno nalepil nejmenší syn.

Cítíte se na těch jednačtyřicet?Ne, vůbec. Věk je jen číslo a já se cítím mladě.

Dobře. A kdy jste si našla první šedivý vlas?Nemám, nevím, nepamatuju... Jednak já si už dvacet let barvím vlasy, takže svoje vlasy už jsem neviděla dlouho, ale šedé vlasy možná opravdu vůbec nemám.

Máte tři děti a pořád pracujete. I když byste nemusela...To je ženskou povahou. My ženy se chce-me realizovat ještě i jinak než v rodině. Když jsme v práci, cítíme vinu, že nejsme s dětmi. A když jsme jen s dětmi, máme pocit, že nám něco chybí.

Jaké máte teď období, co vás těší?Prožívám hodně pohodové období, malý Pavlík nám dorůstá do legračního a pohodového věku. I pracovně jsem spokojená. Teď během měsíce mám čty-ři titulky magazínů, to na můj věk není špatné.

Vnímáte, jak se mění vaše krása a vzhled?Když jsem v modelingu začínala a bylo mi dvacet, měla jsem takový dětsky ku-latý obličej. Vždycky jsem prosila, aby mi v počítači vykonturovali lícní kosti. Dnes-ka jsem na opačné straně, potřebuji, aby mě to trošku přifoukli. Sama se po ránu v zrcadle nestuduju. Nemám proč.

Přemýšlíte o nějakém vlastním umělém vy-lepšení?Nejsem úplně proti, ale žádné neplá-nuju. Když se podíváte na hollywood-ské herečky mého věku nebo starší, většina z nich nějaké vylepšení mít bu-de. Je mi příjemnější vidět zachovalou šedesátnici než někoho, kdo nad svým vzhledem mávne rukou. Na druhou stranu se mi ale líbí víc někdo, kdo pro sebe neudělal nic, než někdo přefouk-nutý. Víte, my si barvíme vlasy a nehty a bělíme zuby, a to je běžné, ale na ty-hle estetické zákroky se nevím proč dí-váme pořád trochu odměřeně. Myslím, že to není potřeba.

Chodíte cvičit s dětmi. Cvičíte i sama, abyste se udržela i v jednačtyřiceti v kondici?Cvičím s trenérem ve fitcentru a baví mě to. Tělocvična je jediné místo, kde mi nevadí, že na mě koukají lidi. I já se samozřejmě koukám, jak cvičí ostatní.

Stoupáte si často na váhu?Poslední dobou mám váhu v koupelně, ale nevážím se pravidelně. Líbí se mi že-ny, které jsou takové plné, šťavnaté žen-ské. Ale já taková od přírody nejsem.

Jste na sebe přísná, co se týká stravování?Správné jídlo hlídám už jenom kvůli dě-tem. Když si dám něco kalorického, sna-žím se to pak vyrovnat v následujících dnech. Ale dnes jím věci, které bych před patnácti lety nejedla.

Například?Těstoviny.

Těstoviny? Čekal bych těžší kalibr. Dáte si hranolky, hamburger, kolu?Maso samozřejmě jím, ale z hambur-geru bych si sundala tu housku. Už se tolik nehlídám. Dneska už nemusím zkoušet být jiná konfekční velikost, než přirozeně jsem.

Proč si myslíte, že si vás firmy vybírají?Mám prostě obličej, který prodá, pro-to jsem mohla vydržet v modelingu tak dlouho. Modeling je byznys. Dokonce němečtí klienti jsou známí tím, že po-kud modelka neprodá dané zboží, příš-tě už zakázku nedostane. Jako kdyby ona mohla za to, že šaty, které má na sobě, jsou třeba ošklivé.

Sledujete to, co se v módě děje, jaké modelky jsou v kurzu?Zajímá mě to tak nějak okrajově, nejsem fanatik. Móda není moje úchylka.

Co si myslíte o takzvaných „plus size“ model-kách, které jsou pořádné kusy ženských?Tak jak se mi nelíbí, když jsou holky hodně vyhublé, není myslím zapotřebí ani oslavovat obezitu. Obojí je nebez-pečné i pro zdraví. Zdravá normální fi-gura, to ano.

Jste vhodný typ jen pro určité země?Amerika mi sedla. Pravděpodobně i Ně-mecko by bylo dobrým odbytištěm, ale já jsem se nesoustředila na evropské klienty. Nepočítala jsem s tím, že se sem vrátím.

Odletěla jste na Západ hned po revoluci. Ne-mohla jste tušit, do čeho se v módním světě pouštíte.Nepředstavovala jsem si nic, protože roce 1989 u nás modeling neexistoval. Dnes mladé holky vědí, jaký je to byznys. Já jsem byla holka z Teplic, v prvním ročníku na pedagogické fakultě a odjela vyjukaná do Paříže a pak do New Yorku, do jiného světa. V Paříži jsme bydlely s Evou Herzigovou a Jarkou Rytychovou v bytě majitelky agentury a měly štěstí, že holky z východní Evropy chtěl každý. Udělala jsem pár testů a dostala svou první zakázku. Fotil ji slavný fotograf Pa-trick Demarchelier. To se dnes poštěstí jednomu procentu holek.

Když vám bylo pětadvacet, měla jste v Ame-rice skvěle rozběhnutou kariéru. Ale vdala

Líbí se mi ženy, které jsou takové

plné, šťavnaté ženské. Ale já

taková od přírody nejsem.


PN001079



jste se za Tomassa Butiho, podnikatele, který dnes vlastní značku luxusních hodinek TB Buti. Dlouho jste spolu nebyli...Pro mě kariéra nikdy nebyla prioritou. Když jsem měla tu příležitost modeling vyměnit za rodinu, tak jsem neváha-la. S Tomassem jsme se poznali v New Yorku, poměrně brzy nato jsme se vzali a podle toho manželství také dopadlo. Samozřejmě, máme spolu Janíka, takže náš kontakt je celoživotní. Ale tehdy byl pro mě rozvod největší šok mého života. Moji rodiče jsou spolu přes čtyřicet let a mě by nenapadlo, že já se budu po pě-ti letech rozvádět.

Jak jste v sedmadvaceti přemýšlela o tom, co bude dál?Nezbývalo mi nic jiného než se vrhnout zase víc do práce. Všechno bylo na mně, byla jsem samoživitelka. Musela jsem se postarat o nás dva s Janíkem a začít nový život. Já jsem asi nikdy nebyla sama. By-la jsem přesvědčená, že budu sama, ale dopadlo to vždycky jinak. Když jsem byla vdaná, vedli jsme takovou diskusi o man-želství: že by se mělo uzavírat na dobu určitou a pak by si měl člověk sednout a říct si, jestli by se mělo pokračovat, ne-bo ne. Tehdy jsem z toho byla úplně v šo-ku, ale dnes to beru jinak. Monogamie určitě ano, ale doživotní vztah? Zůstávat ve vztahu kvůli penězům nebo dětem mi přijde mnohem horší než se rozvést. Člověk by neměl lítat z jednoho vztahu do druhého a být nezodpovědný. Ale ne-jsem si úplně jistá, že vztah na celý život v době, kdy se lidi dožívají sta let, je mož-ný ke spokojenosti obou stran.

S Paľem Haberou jste se poznali díky práci?Ano, v roce 2000 v Praze. Já jsem si dělala svoji práci v Americe pro Victo-ria’s Secret a nepočítala jsem s tím, že bych dělala něco tady v Česku. Až přišla nabídka moderovat jednu akci, můj tatí-nek měl zrovna kulatiny, tak jsme to vza-li při jednom. Po té akci jsme si Paľem na party sedli a bavili se. Nevěděli jsme o sobě vůbec nic – já neznala jeho jako zpěváka, on neznal mě jako modelku. Začali jsme spolu žít a za dva roky se nám narodila dcera Eliška.

Když jste pak už byli spolu, několik let jste žila v New Yorku i s dětmi, kdežto on tady. Jak vám to vyhovovalo?

Když to shodím do legrace, tak teď by mi to kolikrát vyhovovalo. Ale ve sku-tečnosti je to složité hlavně kvůli cesto-vání. Navíc když se člověk vrátí po pěti-denní práci v něčem tak ujetém, jako je showbyznys, tak se musí znovu pře-nastavit do života té svojí rodiny. Hod-ně to říkají zpěváci, když mají po turné nebo koncertu, že musí ze sebe dostat ten adrenalin.

Podle čeho si vybíráte zakázky? Jednoduše. Buď mě někdo zaměstná za finančně zajímavý honorář, anebo – zvlášť když tomu propůjčím nejen svou tvář, ale i jméno – to musí být něco, s čím se můžu ztotožnit. Nedělala bych reklamu na cigarety, když nekouřím.

Umíte být při vyjednávání o ceně tvrdá?Úplně mi to nesedí. Nechci sedět tvá-ří v tvář klientovi a říkat mu svoji cenu, což se tady v Česku běžně děje. Určitě je mi příjemnější, když to řeší spíš agent. Nakonec ale v Česku není problém říct cenu, jako ty peníze dostat. Je tu menší trh, menší honoráře.

Je už skoro zvyklostí, že se modelky věnují ve-řejně prospěšným projektům. Vy také. Dáváte tomu víc než jen svoji tvář?Snažím se, abych v tom projektu nebyla jen hezká modelka se známým jménem. Věnuji se konkrétně problému domá-cího násilí. Máme za sebou čtyři roky, dvě úspěšné osvětové kampaně. I když u těchto věcí je na bilancování ještě

příliš brzy, dává mi taková práce smysl. Je to záležitost nejen výchovy, ale i po-hledu společnosti na ženy. Vymýšlíme v rámci projektu knížku příběhů a foto-grafií, kterou bych měla editovat a psát k ní komentář. Nově také chystáme de-baty s dětmi na školách. Jednu jsem již absolvovala, a byla překvapivě živá.

Ptají se vás mladí při debatách, jestli jste sa-ma zažila nějaké násilí od svého blízkého?Ptají, ale nestojí to tak, že když odpovím ne, debata končí. Nepasujeme se do ro-le spasitele. Na workshopu přednášejí odborníci, psychologové, kteří se tomu problému věnují. Já jsem osobně samo-zřejmě mluvila s mnoha ženami, které zkušenost s domácím násilím mají, tak-že o tom problému něco vím. Ony sa-my o tom těžko mluví otevřeně, protože to trauma znovu prožívají. Na domá-cím násilí je nejtěžší (a pro mě nejvíc frustrující), že když už potkáte někoho, komu byste rádi pomohli, musí si on sám o tu pomoc říct. Je to běh na dlou-hou trať, ale o to důležitější jsou takové-hle konkrétní debaty a workshopy.

Ženy nerady přiznávají, že když jsou vytíže-né, mají chůvy a nejsou se svými dětmi. Jak jste takové situace řešila vy?Znám samozřejmě obě dvě varian-ty a štve mě to, když je někdo těhotný a říká, já chůvu mít nikdy nebudu. Taky jsem si nedokázala představit, že bych dávala dítě cizímu člověku, jenže nako-nec jsem za to byla vděčná.




DANIELA PEŠTOVÁPatří k první vlně českých topmodelek, které odešly do zahraničí v roce 1989. Působila v Pařtå L��SD N�Y�1 HZ �Yorku. Spolupracovala se slavnými módními fotografy, jako jsou Peter Lindbergh nebo Patrick Demarchelier. Její fotografi e se objevily na titulních stránkách magazínů Elle, Sport’s Illustrated, Marie Claire, Cosmopolitan atd. Byla také první tváří české mutace magazínu Elle či reklamních kampaní Victoria’s Secret, Guess, Rolex, Garnier. Aktivně se zapojila do projektu Avon proti domácímu násilí v Česku a na Slovensku. Má tři děti: Yannicka, Ellu a Paula, jejím partnerem je slovenský zpěvák skupiny Team Paľo Habera.

V roce 2005 jste se přestěhovala do Prahy. Bylo to kvůli tomu, že jste se už chtěli usadit? Když se narodila Eliška, bylo mi třicet čty-ři a měla jsem méně zakázek. Paľo dostal nabídku do muzikálu a SuperStar, a tak jsme si řekli, že je ten správný moment přestěhovat se. A když jsme se přestěho-vali, jako podle Murphyho zákona, jsem měla zakázek spoustu a seděla v letadle přes oceán třeba čtyřikrát za měsíc. Ale moc nám tehdy pomohli rodiče.

Jak zvládáte brát nějakou práci a zorganizo-vat celou rodinu?Snažíme se to udělat tak, aby byl vždyc-ky jeden z nás doma, buď Paľo, nebo já. To řešení bude zajímavé příští rok, kdy budu mít tři děti na třech různých ško-lách. To budou zajímavá rána.

Když jede váš partner s kapelou na turné, zajdete na koncert?Já jsem byla v životě asi jen na dvou je-ho koncertech. Mě ty masové akce moc nebaví. Možná, kdyby hrála Diana Krall v nějakém komornějším prostředí, dala bych si říct. Ale skákat v první řadě mě neuvidíte.

Zkusila byste jít do nějaké televizní show, jako když byl Paľo Habera porotcem v SuperStar?Asi záleží na tom, co by to bylo. Když začínala SuperStar, tak mi taky nadho-dili, jestli bych se toho projektu nějak nezúčastnila, ale s mým sluchem? Člo-věk musí být soudný. Já jsem v podstatě zvyklá se za foťák schovávat, nejsem to já. V televizi je člověk víc sám za sebe.

Dobíráte si partnera, že už je dědečkem?A víte, že nemám důvod? Na svůj věk 50 let přece vypadá úplně skvěle.

Jaký máte názor na starší muže, kteří si na-cházejí mladší partnerky?Já kdybych byla chlap, udělám to asi také. Z ženského pohledu je to hroz-né, ale z chlapského je to pochopitel-né. Záleží na tom, jestli se šedesátiletý chlap zblázní a najde si osmnáctiletou silikonovou osobu, nebo jestli ten jeho původní vztah vyšumí a najde si k sobě rovnou ženu. Starší pánové s mladými slečnami jsou, myslím, patetičtí, ale když takovou dobrovolnici najdou, tak proč ne...


PN001042-4


STRANA 30 proč ne?! – DUBEN 2012fashion story

Viv

a la

vita

!FO

TO

: Mat

úš T

ÓT

H –

ST

YLIN

G: J

ana

KA

POU

NO

VÁ –

MA

KE

-UP,

VL

ASY

: Iva

na T

OK

ÁR

SKA

(Se

nsa

i, K

aneb

o In

t.; A

lter

na)

M

OD

EL

KA

: Dan

iela

PE

ŠTO

VÁ (

Cze

chos

lova

k M

odel

s)

fashion story

PN duben_30_37_FS.indd 30 6.4.2012 13:53:53

STRANA 31

Šaty, Dolce &Gabbana, info o ceně v butiku.

PN duben_30_37_FS.indd 31 6.4.2012 13:54:07


Kabát, Prada, info o ceně v butiku.

PN duben_30_37_FS.indd 32 6.4.2012 13:54:11

STRANA 33

Kabát, Louis Vuitton, info o ceně v butiku; prsten, Boucheron, 131 700 Kč.

PN duben_30_37_FS.indd 33 6.4.2012 13:54:13


Šaty, Dolce&Gabbana, 52 400 Kč; náušnice, 485 100 Kč, prsten, 220 100 Kč, obojí Boucheron.

PN duben_30_37_FS.indd 34 6.4.2012 13:54:15

STRANA 35

Šaty, 59 350 Kč, psaníčko, 13 550 Kč, obojí Lanvin, prodává Simple Carollinum Concept Store; náramek, 9 000 Kč, prsten, 3 600 Kč, obojí Christian Dior.

PN duben_30_37_FS.indd 35 6.4.2012 13:54:32


Šaty, sukně, obojí Fendi, info o ceně v butiku.

PN duben_30_37_FS.indd 36 6.4.2012 13:54:57

STRANA 37

Šaty, 72 000 Kč, Christian Dior; prsten Nercides, 3 400 Kč, prodává Artěl; kabelka, Prada, info o ceně v butiku.

PN duben_30_37_FS.indd 37 6.4.2012 13:55:14

STRANA 38 zblízka proč ne?! – DUBEN 2012

PN duben_38_41_orestes2.indd Odd1:38 5.4.2012 20:57:08

STRANA 39

Říkají mu bylinkový Indiana Jones, což nesnáší. Prý není žádný dobrodruh. Možná ne-ní, ale vypadá tak – ošuntělé

kapsáče, lněná černá košile, bytelné bo-ty. Skoro by člověk čekal, že z nich vytáh-ne obrovský nůž a začne si s ním čistit nehty. Pak se mu ale podíváte do světle modrých očí a veškeré obavy z drsňáka jsou pryč. Nikdy jsem nevěřila na aury, proudění energie a podobné esoteric-ké záležitosti, ale tenhle muž je prostě zvláštní. Sednete si vedle něho a zmoc-ní se vás klid, jako by vás ovanul proud teplého vzduchu. Možná to jsou nějaké vlny, které vyzařuje. Nebo možná jen ty bylinky, ze kterých mi namíchal čaj na bolavý žaludek zničený dryáčnickou řec-kou kávou.

Orestes Davias má zvláštní práci. Ces-tuje po celém Řecku a na těch nejodleh-lejších místech hledá ty byliny, ze kterých se pak vyrábí přírodní kosmetika a léčiva

značky Korres. „Nejdříve dostanu zadá-ní, jaké účinky by rostlina měla mít. Pak vyberu malou skupinu bylin s odpovída-jícími schopnostmi. Musím sehnat jejich vzorky a podrobit je analýze. Pro bylinu, která má koncentraci účinných látek nejvyšší, musíme najít i farmáře, který ji bude schopen pěstovat ve velkém. Zá-leží přitom i na tom, aby rostlina rostla na stejné půdě a v podobném podnebí, které ještě podpoří její účinnost. Takže žádný Indiana,“ popisuje mi svou práci přímo v továrně firmy na okraji Atén.

ŠERMOVÁNÍ S KYTKAMIKnow-how řecké přírodní kosmetiky spo-čívá v darech, které tamní flora nabízí. Množství ostrovů si udrželo specifické klima, a proto se tu dají najít rostliny, které nikde jinde nerostou. Takzvaných endemitů je v Řecku 1200 – různé druhy orchidejí, prvosenek, tulipánů a pivo-něk. Celkem v Řecku roste na šest tisíc

Jak vypěstovat krásu

Právě teď někde raší oční krémy, rozkvétají sprchové gely nebo pučí séra proti vráskám.

Přírodní kosmetika má své kouzlo. Kdo ji jednou vyzkouší, nechce nic jiného.

Orestes Davias, specialista na léčivé rostliny, přesně ví, které bejlí dokáže zázraky.

TEXT: Veronika MIŠKOVSKÁ ILUSTRACE: Maestrokatastrof – FOTO: Bet ORTEN


STRANA 40 proč ne?! – DUBEN 2012zblízka

vého oleje ho vůbec dokáže rozvášnit. „Řecký olivový olej je bezkonkurenčně nejlepší, přitom jeho výroba je stále ob-tížnější. Evropská podpora řeckých pěs-titelů totiž neustále klesá. A víte, co s řec-kým špičkovým olejem dělají výrobci? Smíchají ho s méně kvalitním italským nebo španělským olejem, takže ho úplně zničí. Já bych prostě jen chtěl, aby řecká flóra měla svoje uznání. Je to něco, na co musíme být pyšní a propagovat to ve světě,“ rozčiluje se. Takže žádný Indiana Jones, ale bylinkový patriot. „Bylinkový patriot? To je mnohem lepší, to budu používat.“

CO DOKÁŽE ŠAFRÁN?K jednomu z největších řeckých pokla-dů patří i látka jménem masticha. Je to vlastně uschlá pryskyřice, která vytéká ze stromů na ostrově Chyos. „Ty stromy (v češtině mají krásné jméno řečík len-tišek) ale rostou jen v jednom údolí na severu ostrova, kde je vápenatá půda. Některé z nich mají kořeny staré tři tisí-ce let.“ Pryskyřice je skvělá na problémy se žaludkem a má i antiseptické účinky, takže je prevencí proti zubnímu kazu. V kosmetice má rozjasňující účinky a po-užívá se i jako koření. Řekové ji přidávají prakticky do všeho – do ovoce naložené-ho v cukrovém nálevu, do cukrovinek, do pálenky.

Kromě mastichy je řeckým pokladem i šafrán. „Přinesli ho sem v 18. století ob-chodníci ze střední Evropy a ten, který roste ve zdejších podmínkách, má mno-hem silnější účinky. Kvete ale jen patnáct dní a je to skvělý antioxidant. Podporuje i cirkulaci krve,“ rozplývá se Davias. Šaf-rán dokáže ale při nadměrném množství s lidským tělem udělat docela strašidelné věci. Musela jsem mu však odpřísáhnout, že je neprozradím, a slib je slib.

„Jedinou nevýhodou přírodních pří-pravků je to, že nezabírají hned. Lidé v dnešní uspěchané době chtějí výsled-ky okamžitě. To příroda prostě neumí, a tak se častěji obracejí k chemickým prostředkům. Jenže jejich účinek vypr-chá stejně rychle, jako nastoupil. Přírod-ní látky potřebují čas, ale jejich účinek je o to trvalejší,“ vštěpuje mi Davias do hlavy, když se loučíme. Nemám problém mu věřit. Koneckonců na můj bolavý ža-ludek prášky nezabraly. Vyléčil mě až je-ho bylinkový čaj.

různých rostlin, ale jen zhruba desetina z nich se dá použít k léčivým a zkrášlují-cím účelům. Korres chce jejich sílu vyu-žít naplno – na výzkum rostlin tak jde vy-sokých šest procent ze zisku firmy a spo-lečně s řeckými univerzitami se podílí na kompletním zmapování řecké flóry, které by mělo být hotové v roce 2014. Kosmetika Korres se prodává po celém světě, od Tokia po New York včetně Pra-hy, a během několika let se jí podařilo z řeckých lékáren dostat do obchodních domů vedle takových jmen, jako je Dr. Hauschka nebo Kiehl’s.

Tajemství řeckých bylin ale nespočívá jen v klimatických podmínkách. „Řecko není bohatá země a je tu hodně oblastí, kde zemědělci pracují starými postupy, kde ještě nevládne chemie. Pro naše po-třeby je to ideální,“ vysvětluje Davias, kte-rý botanice propadl už v dětství, když ve škole prováděl pokusy s klíčícími semín-ky. „Pamatuji si, že mi bylo sedm, když jsme klíčili fazole. Chtěl jsem najít způ-sob, jak je pěstovat na vatě i po vyklíčení, což se mi nepovedlo.“ Biologii studoval napůl ve Vídni, odkud pochází část jeho příbuzenstva, a napůl v Aténách, kde se potkal s Georgem Korresem, pozdějším zakladatelem značky. Mezitím se ještě sti-hl stát řeckým šampionem v šermu.

Přírodě je naprosto věrný a možná i proto na svých osmačtyřicet let oprav-du nevypadá. Je vegetarián, nejí nic, co by pocházelo z velkovýroby, žije na od-lehlé usedlosti v horách na okraji vesni-ce Thrakomakedones, kde pěstuje léčivé rostliny, nenosí ani kožené boty. Takže si skvěle rozumí s podobně založenou fotografkou Bet Orten, se kterou v zápě-tí rozvine debatu na téma: Může se jíst med, nebo je to vykořisťování včel? Nako-nec dojde k závěru, že sběr medu včelám nevadí a je v pohodě. Není ale zas takové neviňátko, jak možná vypadá. Napsal kni-hu o přírodních afrodiziakách, otevřeně přiznává, že jeho asketický život zvyšuje chuť na sex, a u večeře klidně vypráví sprosté vtipy o jeptiškách.

Po včelařské debatě se řeč stáčí zpát-ky k rostlinám. „Obdivuji platany, jsou to obrovské stromy staré klidně tři sta let, ale i ty úplně malé rostlinky. Krásná je šalvěj ananasová, která opravdu voní jako ananas. Pro Řecko je ale rozhodně nejdůležitější olivovník. Bez něj by žádné Řecko nebylo,“ říká Davias a téma olivo-

Jedinou nevýhodou přírodních

přípravků je to, že nezabírají

hned. To příroda prostě neumí.


PN001070


STRANA 42 proč ne?! – DUBEN 2012móda

Můj otec a bosá Marilyn

Když se chtěl Salvatore Ferragamo stát ševcem, rodiče ho přemlouvali, aby si našel nějakou lepší práci. Neposlechl je

a celá rodina ho za to dnes miluje. Jeho dcera Giovanna Gentile Ferragamo si se mnou ve Florencii povídala o životě s otcem,

za kterým se vinuly zástupy slavných zákaznic.

TEXT: Veronika MIŠKOVSKÁ

PN duben_42_47_ferragamo.indd Odd1:42 5.4.2012 20:40:22

STRANA 43

Napravo Ponte Vecchio bi-zarně obsypaný zlatnickými dílnami, pode mnou líně se převalující řeka Arno, vlevo

palác Spini Feroni, napůl obchod, napůl pevnost. Florencie je nádherné město, ale neproslavily ji jen stovky patřičně om-šelých kostelů, křivolakých uliček a pito-reskních náměstí. Florencie, to je móda, italská hravost, kreativita a vynalézavost – a Salvatore Ferragamo.

Italský rodinný podnik patří k Flo-rencii stejně jako dóm Santa Maria del Fiore. Patří mu onen palác Spini Feroni i hotel Lungarno, z jehož pokoje se na něj ve večerním slunci dívám.

NÁVRAT DO MINULÉHO ŽIVOTASchody v paláci Spini Feroni ze 13. století jsou lety sešlapané tak, že se do patra do-stanete jen s vydatnou pomocí bytelného

zábradlí. Všude fresky, stovky let starý ná-bytek, soukromá kaple, salonky, knihov-ny. Skoro by se měly u vstupu fasovat pan-tofle jako na zámku, ale všechny ženy tu cupitají v jehlách značky Ferragamo. Na vysoký podpatek nedá dopustit ani Gio-vanna Gentile Ferragamo, druhá nejstar-ší dcera zakladatele módního domu.

Nejraději má ten typ bot, jaký nosila Marilyn Monroe, a k mému překvapení na deseticentimetrovém podpatku vydrží celý den. „Tajemství je v tom, že jsou tak pohodlné. Nikdy bych si nemohla kou-pit boty od jiné značky. Vždycky nějaké zkouším, ale v žádných bych nevydržela. Jsem asi už odmalinka rozmazlená, pro-tože otec nám vyráběl boty už od naro-zení. Celý život chodím v jeho botách.“ Elegantní dáma, které už dávno bylo šedesát, se při rozhovoru neustále lehce usmívá a vyzařuje z ní klid a sebejistota.

Má slabost pro výrazné šperky, na krku se jí houpe záplava masivních řetězů s pří-věsky. Jsou mezi nimi i velké stříbrné ry-bičky – rybaření a cokoli spojené s vodou je její další slabostí.

Paní Gentile má na starosti divizi pret-a-porter a stála u jejího vzniku. První kolekci oblečení navrhovala už jako se-dmnáctiletá. „Na to nikdy nezapomenu. První přehlídka se konala v hotelu Pala-ce v New Yorku. Byl tam se mnou i můj otec. Byla jsem hrozně ráda, že tam byl, ale pořád mne tlačil před fotografy a no-vináře. Umírala jsem tehdy strachy, byla jsem hrozně plachá. Nejradši bych zalez-la pod stůl, kdybych mohla. To byl rok 1958, dva roky nato otec zemřel,“ vzpo-míná, a když mluví o smrti svého otce, trochu ztiší hlas.

Příběh Salvatore Ferragama zní v dneš-ní době jako pohádka. Chudá rodina

Sandál na korkové platformě potažené semišem. Vyrobené pro Judy Garland.

1938 1939Botu na korkové platformě

potažené kozinkouinspirovala obuv starých

Etrusků.

Neviditelný sandál. Ferragamo za něj získal jako první Ital a obuvník prestižní designérskou cenu Neimana Marcuse.

1947 1955Sandál s „klecovým“

podpatkem, jedním z mnoha Ferragamových vynálezů.



Můj otec chtěl vždycky dělat

boty, které nikdo před ním neudělal.

matek,“ podotkla paní Gentile) a ve Flo-rencii později koupil palác Spini Feroni. Právě sem za ním chodily nejslavnější ženy své doby – Greta Garbo sem přišla ve starých sandálech a odešla se sedmde-sáti páry bot, Audrey Hepburn, vévodky-ně z Windsoru, Sophia Loren, Marilyn Monroe nebo Brigitte Bardot.

Zástupy slavných a krásných žen pře-ci nemohly nechat manželku žádaného obuvníka v klidu. Došlo někdy na žár-livé scény? „Moje matka strašně žárlila. Bylo nás šest dětí, což ji stálo hodně sil. Buď byla těhotná, nebo kojila a necítila se asi jako žena příliš přitažlivě. Jednou se na otce tak naštvala, že vzala všechny fotografie slavných zákaznic a posadila je na křesla a židle kolem jídelního stolu, který byl připraven k večeři, a odešla. Když přišel táta domů, koukal na to dost udiveně,“ vzpomíná paní Gentile, která mohla se sourozenci nakouknout do ot-covy dílny, kde přijímal slavné zákaznice, jen za dobré chování. „Takže se to nestá-valo moc často,“ směje se.

SE ŠPENDLÍKY V ÚSTECHVšechny boty, které Ferragamo vyrobil, jsou dnes k vidění v rodinném muzeu v suterénu paláce. Archiv zahrnuje 14 tisíc párů. „Můj otec chtěl vždycky dělat boty, které nikdo před ním neudělal,“ vzpomíná jeho dcera a společně se dí-váme na „Neviditelný sandál“ – střevíček s klenutým podpatkem, který na noze dr-ží jen díky průhledným plastovým nitím. Ferragamo za tento model získal v roce 1947 designérskou cenu Neimana Mar-cuse. Stal se tak prvním Italem a prvním obuvníkem, který si prestižní cenu od-nesl. Sandály tehdy stály necelých třicet dolarů, stejně jako čtyři tuny uhlí.

Nouze válečných let donutila výrob-ce přemýšlet nad užitím dostupnějších materiálů. Zatímco Guccio Gucci, další slavný obyvatel Florencie, montoval na kabelky ucha z bambusu, Ferragamo vy-ráběl boty z rybí kůže či celofánu. Díky chytrému využití korku vymyslel klínový podpatek.

S hledáním nových cest ale nepřestal ani po válce. Do samotného podpatku vetkl tenký kus kovu a zrodil se jehlový podpatek. Pro australskou zákaznici vy-tvořil střevíčky z osmnáctikarátového zlata. V roce 1956 stály neuvěřitelných šest tisíc dolarů a byly to tehdy nejdražší

Vzácný snímek celé rodiny Ferragamů pohromadě. Zleva dcery Fiamma, Fulvia a Giovanna, syn Leonardo, manželka Wanda s nejstarším synem Ferrucciem, s Ferragamem nejmladší Massimo. Všechny děti Salvatora Ferragama se na chodu firmy podílely.

z vesnice Bonito na jihu Itálie, 14 dětí, kterým rodiče postupně šetřili na cestu za lepším životem do Ameriky. Koukal místnímu ševci pod ruku a chtěl dělat to, co on. Rodiče ho zrazovali – švec nebylo zrovna vážené povolání. Když ale mladší sestře v devíti letech přes noc vyrobil bo-ty, které potřebovala k prvnímu svatému přijímání, nechali se obměkčit. Učil se rychle. „Zdálo se mi, že jsem všechny ty úkony už dávno uměl. Měl jsem pocit, že si jen oprašuji znalosti, které už jsem dávno měl. Myslím, že jsem v minulém životě musel být ševcem,“ napsal Ferraga-mo ve své autobiografii. Ve čtrnácti už si otevřel vlastní dílnu, v šestnácti odjel za bratry do Ameriky a právě tam začala je-ho hvězdná kariéra. Rostoucí hollywood-ská studia potřebovala boty, hodně bot. Kovbojské „koně“ do westernů, sandály do historických velkofilmů a střevíčky pro hlavní hrdinky.

Své první boty na zakázku dělal pro Lottie Pickfordovou, sestru známější Marry Pickfordové, a další se hrnuly. Ří-kalo se mu „švec hvězd“. Aby lépe poro-zuměl stavbě lidského chodidla, studoval anatomii. V roce 1927 se vrátil do Itálie („Italští muži nevydrží dlouho bez svých


PN00

1031

-2



vábné šátky, parfémy – to všechno značka Salvatore Ferragamo vyrábí. Jako jedné z mála se jí podařilo zůstat mimo velké skupiny PPR a LVMH, které skupují lu-xusní značky jako na běžícím páse. Aby firma prosperovala platí u Ferragamů pravidlo, že ve vedení mohou pracovat jen tři členové rodiny zároveň. Kromě Giovanny Gentile sedí ve vedení společ-nosti ještě její bratr Ferruccio a sestra Fulvia. Jejich matka Wanda je dnes čest-nou předsedkyní společnosti. Fiamma, která zdědila po otci talent na výrobu bot, zemřela v roce 1998.

„Pravidlo tří“ se zatím vyplácí. Jen za loňský rok činily příjmy společnosti ne-celých 990 milionů eur, oproti předcho-zímu roku tak vzrostly téměř o třetinu. Největší část příjmů tvoří prodej obuvi a koženého zboží. Značce se daří i v Čes-ku. Nedávno se v Pařížské ulici v Praze otevřel nový, dvoupatrový butik značky.

Ani ty největší a nejnablýskanější buti-ky kdekoli na světě se nemůžou vyrovnat tomu v paláci Spini Feroni. Jen tady na vás dýchne ta pravá atmosféra. Jako kdy-by si Salvatore Ferragamo jen na chvilku odskočil. Když procházím rozlehlým bu-tikem ve florentském paláci, je krátce po otevíračce, hluchá hodina, kdy se zákaz-níci ještě nehrnou. V křeslech ale už sedí dvě ženy – od pohledu matka s dcerou – a ta mladší si z rozevřených krabic vy-bírá své možná první opravdové lodičky. Jako by ji matka zasvěcovala do velkého ženského tajemství. Kdyby to Ferragamo viděl, určitě by byl spokojený.

boty na světě. Z ohnutých drátů vytvořil cosi jako klec, která pak sloužila místo podpatku, další patent. Celkem jich je na jméno Salvatore Ferragamo zapsa-ných 350.

„Pamatuji si ho vlastně jen ve dvou situacích. Jak přemýšlí nad novým desi-gnem, protože to jsme na něj čekali tady v paláci, aby nás po škole odvezl domů. Někdy se tak zabral do práce, že jsme če-kali hodně dlouho. A pak, když vyráběl samotné boty. Měl v ruce dřevěná kopyta a v košíku vedle sebe kousky kůže, drob-né ozdoby, provázky. Dával si špendlíky do pusy a pak je jeden po druhém vyta-hoval. Pamatuji si, že mě jako malou ten pohled na špendlíky v jeho puse dost děsil,“ vracíme se ke vzpomínkám na nejslavnějšího obuvníka. Naučila se paní Gentile vyrábět boty od svého otce? „Já ne, to moje starší sestra Fiamma se učila vyrábět boty. Já jsem byla vždycky vedena k oblečení. Snem mého otce bylo vybu-dovat skutečný módní dům. Svou práci miloval, ale nechtěl prodávat pořád jen boty.“ Právě Fiamma Ferragamo, převza-la po otcově smrti dohled nad výrobou bot. Dnes již klasické boty s kulatou špič-kou a na nižším podpatku jménem Vara jsou právě její dílo. Vznikly v roce 1978 a od té doby se jich prodalo přes milion párů.

PRAVIDLO TŘÍFerragamův sen o skutečném módním domě se podařilo splnit během několika málo let. Obuv, oblečení, kabelky, hed-

SALVATORE FERRAGAMONarodil se v roce 1898 v malém městečku Bonito na jihu Itálie. Ještě jako náctiletý přesídlil do Spojených států, kde se proslavil jako obuvník hollywoodských hvězd. V roce 1927 se vrátil do Itálie, NGH�V�SRP RFt�VYp �P D Qå H ON\�a dětí budoval plnohodnotný módní dům. Jeho druhá nejstarší dcera Giovanna měla na starosti rozjezd pret-a-porter. Zemřel v roce 1960. ) LU P D ��NW H U RX�] D ORå LO��MH �VW i OH �v rodinných rukách.

1958Lodička z hnědé

krokodýlí kůže vyrobená pro Marilyn Monroe.

Zlatý sandál z osmnáctikarátového zlata. Ve své době nejdražší bota na světě.

1956PN

0010

46


PN00

1046


STRANA 48 proč ne?! – DUBEN 2012krása

Dokážete se s někým bavit, aniž byste jej pozo-rovali a hledali chyby v jeho vzhledu?Roman Šmucler: Ode mě lidé při se-tkání dokonce očekávají, že jim defekty najdu a poradím. Přijdu blíž, prohléd-nu si je, doporučím. Jsem jeden z mála, s kým se lidé o svém vzhledu baví rádi.

Filip Žilka: Já beru brýle také jako sezna-movací prvek. Poznám, když jsou ode mě. Mají své charakteristické rysy. Brýle nemají člověka přetvořit, ale nabídnout mu adekvátní design k jeho vlastnímu životnímu příběhu. Proto je zajímavé začít se bavit o člověku skrz jeho brýle.

Jak lidé reagují na chybičky ve svém vzhledu nebo image, když na ně poukazujete? Mávnou nad tím rukou, nebo je to pro ně důležité?Roman Šmucler: Co se týká změny vzhledu, jsou Češi konzervativní. Pro-to ani plastická chirurgie není nijak extrémní. Opravdu dramatické změny nejsou v módě. U nás se spíš napravu-jí zjevné vady a pak se bojuje se stářím. Přitom možnosti jsou díky technologiím obrovské.

Co je tedy dnes trendem ve světě, když my jsme konzervativní?Roman Šmucler: V Koreji, kam často jez-dím, se běžně v 3D simuluje, jak bude člověk vypadat. Jenže tam jsou radikální v léčbě. Zákazník si vybírá před zákro-kem zcela konkrétní vzhled. Často uvádí nějaký vzor, třeba herečku. Mimocho-dem, před operací, i zkoumá, jestli se nejedná o patologický obdiv, který je spíš záležitostí psychiatrie. Pokud ne, počítač hledá, co je fyziologicky společné mezi tou konkrétní osobou a například Ange-linou Jolie. Pak třeba zjistí, že touží po zvýrazněné horní čelisti. Znám například jednoho chirurga v Koreji, který změní vzhled třem tisícům pacientů za jediný rok. Doslova jim rozřeže lebku a přestaví vše do nových pozic.

Liší se snaha měnit vzhled podle národů nebo regionů?Roman Šmucler: V Asii je patrná snaha o vlastní individualitu, naopak v Evropě je nechceme tolik vybočovat. Samozřej-mě celý obor se vyvíjí. Před dvaceti lety byla slavná takzvaná texaská škola: ženy

se upravovaly, aby vypadaly jako barbíny. Měly stejná krásná prsa, oči, pusu – ideál krásy podle tabulek. Dnes už to pacienti nechtějí. Každý chce být originál, to je pro lékaře těžší.

V Asii jsou posedlí evropským vzhledem?Roman Šmucler: V Asii je to naopak než v Evropě, která hledá jeden ideál krásy. Často je důležité vypadat (či nevypadat) jako příslušník určitého národa. Z na-šeho pohledu jsou si podobní, ale oni se kastují. No a ještě se chtějí odlišit v rámci své skupiny. Chtějí se tomu davu miliard lidí vymknout. Pro tyto jemnos-ti nemáme cit, ale oni ano. Tak jako my Evropani vidíme rozdíly mezi Němcem a Řekem. No a často se v Asii řeší, jak udělat z Němce Řeka či naopak. A aby to nikdo nepoznal… Fascinující.

I v Česku se používají různé 3D simulace? Jak jsou reálné?Roman Šmucler: My máme speciální 3D přístroj, který vám ukáže, jak byste mohl vypadat. Naši lékaři se tomuto přístroji bránili, protože říkali, že se na člověka

Muži upgradují, ženy se recyklujíVitaminový koktejl z vlastní krve, pleťová maska ze zlata,

designové brýle z papíru. Pro vzhled dnes můžete udělat cokoliv. Co je rozumné pro svou originální image podstoupit a kdy už je lepší zajít na psychiatrii vysvětlují lékař a majitel kliniky estetické

medicíny Roman Šmucler a optik Filip Žilka.

TEXT: Jan BABKA – FOTO: David TURECKÝ

PN duben_48_53_superzena.indd Odd1:48 5.4.2012 23:26:23

STRANA 49



ce se ukázat, pokud nemám kabelku světové značky, nepatřím do určité sku-piny lidí apod. U Čechů pocit kastace nemám. Když se bavím se zákazníky o image, prezentují se vizuálně s velkým důrazem na svůj osobní pocit a zvedá se i tendence prezentovat se verbálně. Lidi rádi říkají, kam jezdí, na jaké chodí kon-certy, jak tráví volný čas. V padesáti le-tech začínají studovat školy třetího věku. Myslím, že to k image patří taky.

Roman Šmucler: Rád bych se zastavil u toho Ruska. Hodně s nimi spolupra-cuji a musím říci, že pro nás jako estetic-kou medicínu je Moskva totální Mekka. V Rusku je mnoho zbohatlictví, které my vnímáme přes Rusy z té vyšší střední tří-dy, kteří jezdí do České republiky. Ale ti opravdu sofistikovaní bohatí Rusové už sem nejezdí. Znám osobně mnohé ruské miliardáře a myslím, že do Česka jezdí pravidelně už jen jeden. Jsou neobyčejně sofistikovaní a opravdu zaměstnávají nej-lepší designéry. Snaží se odlišit od těch rychlých peněz a nákupů 90. let.

Jaké Rusy tedy potkáváme na promenádě v Karlových Varech?Roman Šmucler: V Rusku je image hod-ně důležitá. Ve Varech často uvidíte sleč-nu v botách na vysokých jehlách, oble-čenou jako nejlepší missku v Čechách – to je docela chudá Ruska, která na to šetřila, aby se takhle mohla projít po té varské kolonádě. Má šanci, že tam potká někoho relativně bohatého, jehož bude milenkou, sekretářkou nebo manželkou. V Rusku lidé skutečně nejedí, aby měli takovouto image a dostali se do lepší společnosti. V Čechách se dávají peníze do takových míň viditelných věcí, bojí se závisti. V Německu patří k dobrému tónu movitých lidí, když nedáte peníze znát. Ruské ženy – to je umělecké dílo. Oni leckdy nemají na starosti nic jiného než být jedinečné. A některé ženy na so-bě pracují tak, že to jsou téměř umělecká díla: vystudovala nejprestižnější univerzi-tu, umí několik jazyků a celá je dokonale esteticky udělaná.

Přicházejí k vám často lidé v mezních situ-acích, kteří přišli díky takovýmto mladším a dokonalým osobám o partnera nebo práci a hledají v té své budoucí fyzické změně něja-ký pozitivní obrat?

podívají a vědí, co chce. Jenže realita je jiná. Ukázalo se, že řešení, která bez si-mulace navrhovali lékaři, nebyla vždy ta nejideálnější. Třeba taková plastika nosu má hodně variant. A lékaři mají podvě-domě snahu lidem doporučit právě tu techniku, kterou mají rádi. Normálně se do těch nosů sami nějak projektují a na-vrhují, co se líbí jim. No a český pacient je zvyklý odpovídat takovou tou větou: Vy to víte nejlíp, pane doktore, udělejte, co myslíte. A pak už je jen krůček k to-mu být z takové vnucené změny nešťast-ný. Simulace tuhle situaci otáčí. Někdy jsme šokovaní, jak jiný vkus lidé mají oproti lékařům, ale spokojenost klientů v naší klinice od té doby stoupla. Když si koupíte špatné nové brýle, můžete je vy-měnit, ale nový nos jen tak nezměníte.

Když jsme u toho nosu, vy také simulujete, jak bude člověk s novými brýlemi vypadat? Filip Žilka: Ano, zjišťujeme, jak by člověk chtěl a mohl vypadat. V tom je jeden tako-vý zádrhel. Vybereme klientovi brýle, na kterých se shodneme: na co je chce po-užívat, v jaké náladě, člověk se sám sobě líbí. A pak je důležité, co mu řekne okolí. Stane se, že žena přijde domů a manžel řekne, co to máš na nose? A pak může-te vysvětlovat, co chcete. Že je to správná velikost, tvar a barva. Přesto ho nepře-svědčíte. Člověk sám o sobě má problém definovat, kdo je a co potřebuje.

Aby člověk pozitivně přijal nějakou svou pro-měnu, musí ji tedy napřed přijmout především jeho okolí?Roman Šmucler: Ano, tyto 3D rekon-strukce nám pomáhají právě s rodinnými příslušníky, mohou se dopředu vyjádřit a je někdy zajímavé sledovat, že se paci-ent i s blízkými vrací a znovu hledáme a zkoušíme. Lidé se musí na změnu adap-tovat. U plastické chirurgie je problém, že člověk těsně po zákroku vypadá hůř. Je oteklý, docela naštvaný, zaplatil pení-ze. Zatím neví, jestli změna dopadla dob-ře a není připravený slyšet špatné zprávy. Když má vizi, jak to bude vypadat, překo-ná to těžké období s menšími obavami.

U nás neexistuje moc pozitivních vzorů, co se týká proměny image a stylu. Lidé nechtějí být originály. Co jim pak navrhujete?Filip Žilka: Vždycky jsou originálem. Vždyť v čem je lidská individualita? Kaž-

dý ji má ve svém zjevu. A změna, kterou člověk chce prodělat, je jenom hledání nějakého nového vyjádření. Ve skuteč-nosti se člověk nemění, nezáleží, jestli má takový obličej nebo jiné brýle. Je to spojené s psychikou. Znám lidi, kteří si dělají legraci z toho, jak vypadají. Mají vysoké čelo, velký nos a třeba to v legraci i rádi zdůrazňují.

Chodí za vámi lidé v situacích, kdy řeší něja-kou svou jednu chybu, nebo spíš chtějí postup-ně pracovat na svém vzhledu?Roman Šmucler: Veškerá estetická me-dicína v obličeji u nás není o určování

vzhledu, ale je to hrozně moc boj se stá-řím. U mladých lidí je to boj s těžkým defektem. Nějaké vytváření individualit tu nefunguje, alespoň ne v té chirurgic-ké rovině. Převládá rovnoběžkový pocit kolektivismu, který je pro Čechy podle mě typický. Třeba Němci určitě mají dost peněz, jsou dlouho svobodní, mají ten-denci spíš šetřit, nevyčnívat z řady. Opro-ti tomu Francouzi nebo Italové mají více tendence se předvést. Mně se líbí, že i u nás postupně začíná vznikat generace mladých lidí, kteří se snaží být individu-ality. My nějak směřujeme víc do Ruska. Když k nám chodí bohatí Češi, čím dál víc vypadají jako bohatí Rusové než jako bohatí Němci.

Filip Žilka: Já s tím moc nesouhla-sím. Myslím, že u nich se zvedá tenden-

Každý člověk by měl denně ujít rychlou

chůzí 30 minut. Kdo to nedělá,

začne se mentálně rozkládat.

P


PN001039



ROMAN ŠMUCLERJe majitelem klinik estetické medicíny a plastické chirurgie Asklepion, které jsou největší ve střední Evropě. Kromě své praxe stomatologa se věnuje také výuce na Karlově univerzitě��6 �P D Qå H ONRX�Libuší Šmuclerovou, která je ředitelkou vydavatelství Ringier/Axel Springer, má dceru Annu Justinu.

) , / , 3 �ä , / . $3 UD å VNê � RSW LN� Sůsobí nejen jako prodejce designových brýlových obrub, ale i jako konzultant osobního stylu. Vloni představil svou partnerku, herečku Janu Plodkovou, v reklamní kampani Nemorálně luxusní brýle - Koukat budou všichni.

kteří umí výborně anglicky. Přehlížíme starší a zkušené, to by se v Asii nestalo.

Chtějí muži změnit sebe především kvůli pozici v práci?Roman Šmucler: To je zásadní důvod. Víte, u nás nejvíce utrácejí muži. Je jich relativně málo, ale jejich útrata je mno-hem větší než u žen. Ne všechno je ale pozitivní. Muži v určitém věku v posled-ních letech cítí potřebu “upgradovat” manželku. Pořídí si mladší osobu, na kte-rou už nestačí, která žije generačně jiným životem. Někdy bývá jednodušší, protože je krásná a tak si nepopovídají, kdežto on musí předstírat, že rád jezdí na snowbo-ardu a podobně. Je to na něj velký tlak, protože se zároveň bojí, že mu ta mladá žena následně uteče s mladším chlapem. Většinou ale jde u mužů o práci. Třeba v Německu si lidé myslí, že účetní by měl mít krásné zuby, protože když bude mít v nepořádku zuby, jaký pořádek pak může mít v účetnictví?

A český účetní?Roman Šmucler: Víte, my jsme byli za so-cialismu naklonění tomu hrabalovskému vidění světa a hledání perliček na dně. Řekli jsme si, Řekli jsme si, trochu víc „pije“, malinko smrdí, ale když si s ním stoupnu k Automatu Svět a budu si s ním povídat, zjistím, že v něm je to velké dob-ro. Ale v dnešní rychlé společnosti na to nikdo nemá čas. Takže když někdo smr-dí, nedostane tu práci. Když má někdo křivé zuby nebo vypadá unaveně, také ho nevezmou. Je to neúprosné, ale dá se s tím něco dělat.

Originální doplňky člověka dokážou na ta-kovém pohovoru vyčlenit z davu. Myslíte si, že desingové brýle do určitých prostředí nejsou vhodné?Filip Žilka: Působím i jako lektor image, takže když třeba školíme, jak mají vypa-dat bankéři nebo lidi v určitých postech managementu, bavíme se o tom, jak ma-jí mít dlouhé kalhoty, jestli můžou nosit kšandy a podobně. Brýle hrají v té sty-listice velkou roli, protože oční kontakt je první, kde se během čtyř vteřin utváří obraz osobnosti, se kterou mluvíte. Je od přírody daný filtr libosti nebo nebezpečí, smrdí – nebavím se, je to lev – zdrhám. Když jednáte s novým dodavatelem, chcete, aby měl kancelář, všimnete si

Roman Šmucler: Ano, lidé jako důvod uvádějí, že potřebují udělat nějaký zlom v životě. To může být problém. Neumíme někomu opatřit nového manžela, který by byl skvělý, věrný a bohatý. Snažíme se jim to vysvětlit. I my si musíme dát pozor, protože existuje asi patnáct procent paci-entů, kteří chtějí změnu, ale nepotřebují ji. Potřebují spíš zajít k psychiatrovi. Ta-kových případů přibývá.

Co vám to říká o partnerských vztazích?Roman Šmucler: Existuje na to takový cynický termín: muž upgraduje, žena se recykluje. V české vyšší střední třídě už začíná docházet k tomu, co probíhalo doteď u těch nejmovitějších. Pánové si v určitém věku začínají hledat mladší partnerky, tedy takzvaně upgradují, a je-jich dosavadní ženy jsou nuceny začít no-vý život. Je to pro ženy složité. Ve čtyřice-ti už těžko hledají věkově srovnatelného partnera, a proto se musejí seznamovat s muži mladšími. Tlak na ně je tudíž ještě extrémnější, mají oprávněně strach, jest-li někoho vůbec najdou a na jak dlouho takový vztah vydrží.

Je tu i strach ze smrti. Takový strach z rakoviny je v pohodě, protože dost lidí se z ní vyléčí. Ale stáří člověka trápí doce-la dlouho. Desítky let se musíte smiřovat s tím, že to či ono už nezvládnete. Snaha s tím bojovat je mi velmi sympatická. Čas-to se zesměšňuje, že ženy se snaží mít pev-ná prsa, pevný obličej, ale snaha bojovat se stářím je podobná jako snaha bojovat s tou rakovinou. Já jako doktor chci, aby žena vyhrála pokd možno kompletně.

Ve velkoměstské společnosti je nepochybně vel-ký tlak a konkurence v tom, aby byl člověk per-fektní. Kam to může v budoucnu vést?Roman Šmucler: Vezmu příklad té Ko-rey. Mladí lidé tam jsou v práci běžně dvanáct čtrnáct hodin denně, a když už jedou domů, v metru stejně všichni hrají nějaké 3D hry na svých mobilech. Pohy-bují se ve virtuálním světě a svůj osobní život vlastně nemají. Začíná to být velký problém. Nejvíce času trávíme v práci a tělo na to není stavěné. Stresy jsou velké. V Česku to u mladých začíná, pro-blém je spíš na opačném konci. V pěta-padesáti lidé přijdou o práci a bojí se, že už žádná nepřijde. Takže chtějí pomoci se stárnutím. Chtějí vylepšit vzhled, aby mohli konkurovat třicetiletým klukům,

PN


STRANA 53

rychlou chůzí ujít 30 minut. Kdo to ne-dělá, začne se rozkládat mentálně. Pak je důležité, co jíte. Jako přemýšlíme o lé-cích, musíme přemýšlet o jídle.

Někteří lidé mají pocit tlaku, že musí absolvovat vysokou kulturu, ale mozek už to nestíhá. Spousta lidí mi říká, že má fyzickou potřebu hodinu denně koukat na debilní televizní program. Protože pokud jsou celý den ve velkém intelek-tuálním zápřahu, pak si jdou třeba za-běhat, tak si od deseti večer švédský film s titulky skutečně nepustí.

Mně osobně hodně pomohly i mentál-ní meditační techniky z Japonska, které dávají mozku odpočinout. Někdy stačí si v autě místo zpráv pustit nenáročnou kla-sickou hudbu – mozek vypne a začne se obnovovat.

Filip Žilka: Mě hrozně baví endorfiny a velkou inspirací jsou pro mě děti. Mám pocit, že dospělý člověk má větší pro-

blém najít ve svém životě takové ty „aha efekty“. Když jdete s tříletým dítětem na ulici, zastaví se stokrát a ze všeho je paf. A jeho tělo je zaplavené endorfiny, je šťastné. A v tu chvíli je jedno, jestli toho malého člověka vede chuďas, bohatý, Rus nebo Čech. Dospělý člověk a společnost s tím má problém, je pro nás těžké najít aha efekt a vytěžit z toho pocit radosti nebo štěstí.

Proto když se vracím do takové své chýše, zabývám se tím, kde takovou ra-dost můžu najít sám. Kde mám aha efekt hledat, to, že si koupím nový auto, kou-pím brýle, vyměním manželku, kde to vevnitř jako je, co mi chybí? To je cesta k nalezení svého světa. Naše společnost je pořád řízená nějakými společenskými trendy, tendencemi, náladou, do které se člověk snaží dostat. A mně se líbí člověk, který může zakonzervované společenské okovy rozbořit a říct si: no tak jsem nebyl dva měsíce v opeře, no a co.

jeho bot, hodinek. Je to pro vás nezná-mý člověk, proto pak image fantasticky funguje.

Vy máte s designovými brýlemi své zkušenosti...Roman Šmucler: Když jsem před lety uvá-děl v televizi pořad Tabu nebo Miss, měl jsem na výrazných brýlích postavenou image. Zároveň jsem pracoval ve fakultní nemocnici jako lékař, kde mě v decent-nějších brýlích lidé naopak nepoznávali a říkali: vy jste asi bratr toho Šmuclera z televize, z něj musejí být vaši rodiče ne-šťastní, viďte? Speciálně starší lidi jsem hodně provokoval. Měli jsme tehdy stej-ného designéra s Jirkou Kornem. A co prošlo u Korna, bylo i dobré v té televizi, ale nečekalo se to od zubaře.

Bavíme se spolu o různých fyzických vylepše-ních. Co ale člověk může udělat pro své men-tální zdraví? Máte nějaké doporučení?Roman Šmucler: Každý by měl denně

INZERCE

PN001044


STRANA 54 proč ne?! – DUBEN 2012autoview

TEXT: Jan MARKOVIČ – FOTO: Marek NOVOTNÝ – MONTÁŽ: Mr. PIXEL

Ženské auto, to je přece malá nákupní taška do města. Tak zní alespoň zažité klišé. Kdepak! Ženy mají rády pořádná SUV,

oponuje PR manažerka luxusních značek Zuzana Poláčková. Postavili jsme ji proto před nelehký úkol. Srovnat malé retro SUV

od MINI s mamutím Hummerem.

Jak si jen vybrat...


PN duben_54_57 auto.indd 54 5.4.2012 21:08:53

STRANA 55

Obrovský vůz zastaví na par-kovišti pražského Hummer centra. „To je ono?“ ptá se Zuzana Poláčková a je vi-

dět, že se v ní spojují pocity respektu, strachu a vzrušení. „Já se taky do vše-ho nechám přemluvit,“ povzdechne si s úsměvem a vyráží vstříc zkušenostem. Za volantem dostane krátkou instruktáž a může vyrazit zpět do centra. Ve 12 ho-din musí být na tiskové konferenci. Pra-cuje totiž jako PR manažerka luxusních značek. Do jejího portfolia patří napří-klad pražský hotel Buddha Bar Hotel Prague, síť Aureole group či módní a šperkařský dům Bulgari. Pomáhá ale i nadaci Kapka naděje.

Instruktor Petr Sobotka se na štíh-lou brunetku za volantem vozu vážícího přes 2,9 tuny vůbec nedívá s despektem. Naopak, dodává jí odvahu: „Nebojte se, s tímhle vozí moje žena děti do školy,“ tvr-dí. A Zuzana se vážně přestává bát. Svůj podíl na tom mají i její zkušenosti. V sou-kromí totiž řídí Mercedes-Benz ML, se kterým je hodně spokojená. A je dokon-ce ráda, že si stihla pořídit minulý model. Ten současný se jí totiž už moc nelíbí.

Než si ale vyzvedla tuhle obrovskou americkou mašinu, zkoušela malý MI-NI Countryman. Jde o první SUV retro značky. Navíc má pohon všech kol a po-měrně úsporný naftový motor. Jistě, už svými rozměry neodpovídá názvu, na druhou stranu si stále zachovává své rozpoznávací znaky. Retro vzhled kom-binovaný s moderními křivkami najdete nejen zvenčí. Palubní desce dominuje obrovský budík, který má uprostřed ob-razovku multimediálního systému. Sty-

řidička:Jméno: Zuzana PoláčkováFunkce: PR manažerka luxusních značekPrvní auto: Škoda FormanSoučasné auto: Mercedes-Benz MLAuto snů: Bentley Continental GTZájmy: Knihy, sportovní střelba a hlavně synŘídí od: 18 letJaká je řidička: Dobrá a pomalá

Děk

uje

me

spo

lečn

ost

i A

llro

adsh

op

a H

um

mer

Cen

tru

za

zap

ůjč

ení

vozu

Hu

mm

er, s

po

lečn

ost

i In

velt

za

zap

ůjč

ení

vozu

Min

i C

oo

per

.



auto:Hummer H2 SUTMotor: 6,2litrový V8Výkon: 393 koníMaximální rychlost: 8 sekund (0-96 km/h)Zrychlení 0-100 km/h: neudává seKombinovaná spotřeba: neudává seCena: nový už není v prodeji

lově pojatý je nejen volant, ale i ovlada-če na středovém panelu.

Nováčka, který ještě vůz značky MI-NI neřídil, to může trochu mást. Zuza-na Poláčková se ale nenechala odradit. „Ano, ta tlačítka jsou trochu zvláštní. Ale auto jsem měla na několik dní, a tak jsem se během té doby dokázala dobře orientovat. Do malých uliček v centru to navíc bylo velmi příjemné auto,“ po-pisuje své zážitky manažerka nad šálkem kávy poté, co obě auta bez jediného škrábance vrátila zpět.

To s Hummerm byla ale raději opatr-ná. Něž si na něj zvykla, jela po dálnici na Černý Most mezi kamiony rychlos-tí okolo 80 km/h. Tedy vlastně 50 mil za hodinu, které zobrazuje rychloměr amerického kolosu. „Měla jsem z toho strach. Ale vlastně nevím ani z čeho... Je to taková velká masa kovu, na kterou si musíte nejdřív zvyknout,“ vybavuje si své zkušenosti. Jenže když vjelo velké SUV do centra, přišly první potíže, třeba na nerovnostech: „Ono je to velké auto, ale díry jsou cítit. To tedy musím říct, že vzduchový podvozek je u mého Mer-cedesu lepší. A taky než to zastaví, to je doba. Ty brzy ale musí krotit hodně těž-kou věc,“ hodnotí Zuzana.

Když vjela do Pařížské ulice, ocitla se okamžitě v centru pozornosti. „Za tu do-bu, co jsem Hummer řídila, jsem viděla spoustu pohledů. Byly nadšené, opovržli-vé i zděšené. Opravdu to auto vyvolávalo rozporuplné reakce a já byla v centru po-zornosti,“ vzpomíná po testu Zuzana.

A MINI snad pozornost nevzbuzova-lo? Vždyť celý image této retro značky je postaven na zajímavém vzhledu. „To máte pravdu. Také se za ním lidé otá-čeli, ale přece jen jich tu už pár jezdí,“ tvrdí žena, která se dostala přes práci ve zdravotnictví a provozování vlastní tele-vize až k mediálnímu a PR zastupování luxusních značek.

Takže na jedné straně tu stojí MINI Countryman. Sexy kompaktní SUV po-háněné dieselovým motorem s výkonem 110 koní, zrychlením z nuly na stovku za 10,9 sekundy a spotřebou okolo 4,4 litru nafty na 100 km. Na té druhé sto-jí Hummer H2, který pohání benzino-vý osmiválec s výkonem přes 390 koní. Spotřeba se ale raději nikde neudává. Auto však zvládne s přehledem pozřít okolo 25 litrů benzinu na 100 km. Oba

jsou přitom zástupci stejného rodu, i když Hummer jsme zvolili jen jako ex-trémní příklad nehodný následování – což dokládá i konec jeho výroby před téměř dvěma lety.

Trend je ovšem jasný. I když se budou ženy pohybovat hlavně v centru města, čím dál častěji budou sahat právě po větších vozech. Malá kabelka na kolech už není „in“ bez ohledu na to, co se nám ekologové snaží občas vsugerovat. Ne proto, že by neuměla být také sexy. Většina „pro“ větších vozů je totiž hlav-ně pocitových. Nejde o budování ega ja-ko v případě mužských zákazníků, spíše o bezpečnost.

„Těžko budu hovořit za všechny ženy. Mé názory na auto ale hodně posunu-lo narození dítěte. Začala jsem hledat takové, které je velké a bezpečné. Když jsem byla těhotná, narazilo do nás dva-krát jiné auto. Bylo štěstí, že jsme už tenkrát měli něco většího, myslím, že to bylo BMW X5,“ vzpomíná manažerka. Dnes je jejímu synovi 5 let. Oba spolu sdílí vášeň pro velká auta. Zuzana totiž říká, že řídit Hummer bylo jejím snem.

Jenže aby auto pořádně vypadalo musí být také patřičně drahé. Nebo to tak není? „Nebudu říkat, že mi při výbě-ru auta nejde i o vzhled. Ale vždy bych si pořizovala vůz, ve kterém se spojuje pěkný design s praktičností. Ale to už u většiny moderních aut není problém. Ne každý si musí koupit Mercedes,“ vy-světluje Zuzana a přitom se zamýšlí, jaké auto ji v poslední době hodně zaujalo.

Byla to kupodivu Dacia. „Ano, ne-smějte se. Je to tak. Řekla jsem si, proč ne, nakonec jde v závěru jenom o po-hyb z bodu A do bodu B.“ Ale to by pak Zuzana klidně mohla do práce jezdit Trabantem! „Když jsem byla malá, tak jsme žádné auto neměli a já o Trabantu snila. Než jsme si pořídili Škodu 100,“ vzpomíná na své dětství ve slovenském Martině. Na někoho zvyklého na po-hodlí a komfort Mercedesu ML tedy uvažuje docela skromně.

Takže co by si Zuzana vybrala? Její snový obrovský Hummer, nebo stylové MINI? „Víte, já jsem taková konzervativ-ní a nemám moc ráda změny. Asi bych spíš zůstala u své značky. Možná to je i další z rozhodujících faktorů při výbě-ru auta. Když je člověk spokojený, zůsta-ne u toho svého...“

auto:MINI Countryman Cooper DMotor: 1,6litrový turbodieselVýkon: 110 koníMaximální rychlost: 185 km/hZrychlení 0–100 km/h: 10,9 sekundyKombinovaná spotřeba: 4,4 l/100 kmCena: 779 125 včetně DPH


PN001090-1


STRANA 58 proč ne?! – DUBEN 2012menuSTRANA 58 proč ne?! – DUBEN 2012menu

PN duben_58_63_maso.indd Odd1:58 5.4.2012 21:11:45

STRANA 59

Chvála krávy. Kdyby jí neby-lo, neznali bychom šťavnaté steaky ani voňavou svíčko-vou. A ještě spoustu dalších

zajímavých věcí. Tam, kde to s hovězím opravdu umějí, se dá třeba steak ochut-návat na desítky různých způsobů, i když je grilovaný a kořeněný stejně. Protože roštěná není svíčková, pupek není oříšek a hrudí není oponka.

Kde začít? Nejlépe od začátku. Šťav-natý steak, který se rozpadá na jazyku, by podle Vlastimila Laciny z pražské re-staurace Čestr nebyl, kdyby se masu ne-dostalo čtyř základních věcí: „Zvíře musí mít dobrý život, dobrou smrt, dobrého řezníka a pak kuchaře, který ho nezkazí. Jakmile je jen jedna z těch věcí špatně, nebude to fungovat.“

Zkazit maso se dá během každé z těch-to čtyř fází, a jakmile se to jednou stane, cesta zpátky nevede. Třeba při porážce. Moc horších věcí než maso z vyděšeného zvířete podle Vlastimila Laciny kucha-ře potkat nemůže: „Porážkou se může všechno zkazit. Když je zvíře ve stresu, uvolní se kyselina mléčná dřív, než je po-třeba. Je to podobný proces, jako když

po cvičení bolí svaly,“ vysvětluje Vlastimil Lacina. „Ta se ale správně má uvolnit až po porážce, protože je nezbytná pro zrání masa. Když je zvíře před porážkou ve stresu, už se s masem nic dělat nedá, bude prostě tvrdé.“

Ale když se to povede... potom je z če-ho vybírat.

WAGYU, CHAROLAIS, ZEBU A DOBRÝ ŽIVOT KRÁVYVybírat se dá třeba podle konkrétního plemene nebo místa, odkud hovězí po-chází. Australské či argentinské wagyu, francouzské charolais, irský nebo ame-rický angus, brazilské zebu. Když ved-le sebe položíte stejně připravený kus hovězího z různých plemen a různých světadílů, každý bude chutnat trochu ji-nak. Záleží na tom, kde se dobytek pásl, jestli ho dokrmovali kukuřicí nebo obi-lím i na genetických dispozicích, třeba k ukládání tuku.

Mimochodem, je to právě tuk, který každý dobrý kuchař považuje za nosite-le toho nejlepšího, co v mase je – chuti. Podle této logiky tedy čím prorostlejší kus hovězího, tím je lepší – odborníci na

Je libo steak?Jednu veverku, k tomu malou oponku. A nakonec

ještě karabáček. Nákup v řeznictví může být docela zábava. A špičkový steak nemusí být jen ze svíčkové.

TEXT: Radka HRDINOVÁ – FOTO: David TURECKÝ


STRANA 60 proč ne?! – DUBEN 2012menu

Znalci oceňují mramorování na dvanáctistupňové

škále, čím větší poměr tuku, tím

lepší chuť.

ťově výrazné, což není moje osobní prefe-rence,“ říká František Diepold. Jak velký rozdíl v chuti to může znamenat? Zkuste a uvidíte.

ZRÁNÍ NA SUCHO, NEBO VE VAKUU?Budete-li ale různé druhy hovězího tes-tovat na grilu, sáhněte možná pro začá-tek po Americe. Zvlášť když v okolí není žádné osvědčené řeznictví. Ne proto, že by maso z prérie nebo pampy bylo nutně kvalitnější než to evropské, či ještě lépe české. Jde o kombinaci různých faktorů. Hlavně postupů při zpracování masa a praxe naprosté většiny českých řeznic-tví. Protože každý řezník není jako vyhlá-šený pražský pan Kšána, který s oblibou poklepává na půlky hovězího visící mu v řeznictví a s dobrým pocitem prodává to krásné maso dál nám smrtelníkům.

Pravděpodobnost, že z masa přepra-vovaného přes oceán ve vakuu vyrobíte šťavnatý steak, je prostě vyšší než sázka na to, že v náhodně vybraném českém řeznictví zakoupíte takový kus hovězího, ze kterého by se na grilu dalo vyrobit ně-co jiného než pověstná podrážka.

JDE O KVALITU I O ČAS, BOHUŽELČas. Aby bylo hovězí měkké, potřebuje nějakou dobu odpočívat, čerstvé maso rovná se tvrdé maso. Jak velkou trpěli-vost to chce, aby pořádně uzrálo? „My necháváme maso v půlkách viset šedesát dnů,“ říká Vlastimil Lacina. Pěkně v kli-du, pověšené na háku, samozřejmě za přísně kontrolované teploty a vlhkosti. Maso visí, „odkapává“, zraje a mění se v dokonalou surovinu.

zdravou výživu prominou. „V ideálním případě jde o tuk uložený mezi svalo-vými vlákny. Při tepelné úpravě se mezi ně rozplyne a zajistí, že je maso křehké a že se rozplývá na jazyku,“ říká František Diepold, který je v Makru odpovědný za sekci masa.

Proto také právě v tuku spočívá tajem-ství chuti nejdražšího hovězího na světě, japonského Kóbe. Tento konkrétní druh černého plemene wagyu, které chovají v japonské prefektuře Hyogo, má maso s nádherným výrazným mramorováním a s velmi vysokým poměrem tuku ke sva-lovině. Znalci toto mramorování oceňu-jí na dvanáctistupňové škále, čím je větší poměr tuku, tím lepší má maso chuť – a tím je také dražší.

Hustota tukových vláken i chuťový vjem je u masa tohoto plemene natolik intenzivní, že to pro slabší povahy může být někdy až příliš. Pravé Kóbe se sem sice nedováží (vývoz z Japonska je přísně zakázán), správně „udělané“ wagyu se ale i u nás vyzkoušet dá, především z rančů v Austrálii nebo Argentině. „Když jej chce koupit soukromník, zvlášť když je to ve větším množství, obvykle doporučuji nejprve jej vyzkoušet, opravdu ne každé-mu tak intenzivní chuť hověziny vyhovu-je,“ říká Tereza Smichovičová z Makra.

Ve srovnání s tím je maso z jihoame-rických pamp, které je Mekkou českých milovníků hovězího (dováží se ho k nám spolehlivě nejvíce), trochu jiná liga. Ple-meno zebu, které se tu typicky chová, je mnohem drobnější a tráví prakticky celý svůj život na pastvině a dokrmováno je maximálně těsně před cestou na jatka. „Proto není tak tučné. Je výborné, ale má jinou chuť,“ vysvětluje Vlastimil Lacina.

Jinak chutná také severoamerické hovězí, irský angus nebo francouzské charolais nebo třeba česká stračena. Se-veroamerickému hovězímu dává z dovo-zových mas přednost Vladimír Lacina: „Nese více tuku než jihoamerické maso a má čistší chuť.“

Řada dam prý pro změnu dává před-nost charolais. U tohoto mohutného plemene skotu je už geneticky dáno, že spíše než „do tuku“ půjde takzvaně do svalů.„Býk plemene charolais bude mít živou váhu kolem 900 kilogramů, napří-klad severoamerický hereford bude vážit o 400 kilogramů méně. Maso z charolais je ale mnohem méně tučné, a tedy i chu-

VYSOKÝ ROŠTĚNECIdeální na steaky. V zahraničí

si ho cení více než svíčkové, ale tady ho v řeznictví nenajdete.

Často ho řezníci „utápějí“ do krku.

LOUPANÁ PLECVýborná na vaření, zejména ke koprové nebo křenové omáčce. Když se nechá šedesát dní stařit,

dají se z ní připravit i steaky.

HRUDÍJe to ideální maso na pečení

a dušení. Mám ho rád pečené v troubě pod poklicí pouze

s bylinkami a šalotkou.

PLECOVÝ ŠTÍTEKPoměrně nízký, lehce probla-

něný sval. Budete-li s ním chtít pracovat, je dobré ho svázat do

válečku. Krásné maso na rožnění.

VYSOKÉ ŽEBROMůj chuťový favorit. Dá se rožnit

nebo grilovat. Když se maso připravuje na kosti, je chuť

lepší, vysoké žebro není výjimkou.

KRČNÍ FILETZ prvních dvou třetin je velmi jemný a šťavnatý. Výborný na steaky. Je to libové maso, ale

plné chuti.

ANATOMIE KRÁVYPrůvodce šéfkuchaře Čestru Vlastimila Laciny po či VW H F K�NU i Y\ ��NW H U p�P Rå Qi �neznáte, ale znát byste měli.


PN00

1084


STRANA 62 proč ne?! – DUBEN 2012menu

denci získávat lehce mléčnou, až trochu jogurtovou chuť. Čím déle zraje, tím je to zřetelnější.

„Měsíc staré vakuově balené maso má výbornou čistou chuť, ale jak zrání po-kračuje, chuť je intenzivnější a také kyse-lejší. Ke konci životnosti, která je u těch-to mas čtyři měsíce, už to pro mě osob-ně není moc příjemné, ale to je otázka osobní chuti,“ říká Vlastimil Lacina.

Rychlejší je také jeho destrukce, po-kud člověk přesně nedodrží doporuče-ný postup při skladování. „Ideální zrací podmínky jsou kolem 0 °C. Každý stupeň navíc znamená výrazné zkrácení záruční doby. Stačí dát maso do běžné lednice, která je nastavena na 6 °C a maso už po týdnu nemusí být v pořádku, i když do expirace zbývá ještě měsíc,“ vysvětluje Tereza Smichovičová z Makra.

Takže: maso z vakua po otevření tro-chu kysele „dýchne“. To není na škodu, jen se potřebuje zhruba deset až patnáct minut nechat vydýchat. Ani to, že před očima zešedne, není na závadu, to se sva-lovinou udělá první kontakt s kyslíkem to týdnech ve vakuu, po chvíli se mu vrátí krásná karmínová barva. Než s ním cokoli podniknete, nejprve z něj otřete zbytky takzvaného zracího média a pak jej lehce omyjte. Teprve pak je připrave-né do hrnce, na pekáč nebo na gril.

Tak dokonalou, že i z těch kusů krá-vy, které se běžně musí hodiny dusit pod pokličkou, se pak dá vykouzlit dokonalý steak: „Takový malý ořech v kýtě, loupa-ná plec nebo pupek dozrají do parád-ního steaku, jinak se hodí jen na vaření nebo na pečení.“

Hovězí, které si šedesát dní pěstují v Čestru, je samozřejmě svým způsobem extrém, většině „steakových“ kusů krávy bohatě stačí dva týdny na háku. Když na to ale přijde, při takzvaném suchém zrá-ní může maso na háku odpočívat... a od-počívat... a odpočívat ještě mnohem déle než dva měsíce. Kdy přichází ta chvíle, od které už přestane získávat a začne ne-zadržitelně ztrácet? „To opravdu nevím. Tak daleko jsme ještě nedošli, nejvíc jsme tomu zatím dali sto dní.“

Ono totiž takové zrání sice pomáhá chuti, ale z ekonomického hlediska to žádná velká výhra není. Čím déle zraje, tím větší jsou ztráty na váze. O tom, že maso také musíte někam pověsit, zařídit chlazení, cirkulaci vzduchu a další ne-zbytnosti, ani nemluvě.

A tak maso v českých řeznictvích bý-vá až moc čerstvé, upozorňuje Vlastimil Lacina: „Když je české hovězí dobře vykr-mené, nese dost tuku, je šťavnaté a chut-né. Důležité je ale také to, jak se s ma-sem zachází po porážce. Maso se musí 24 hodin postupně zchlazovat, je chyba když se „lifruje“ dál už po šesti hodinách. Mělo by se nechat odpočinout a pak vy-věsit, když je už den nebo dva po porážce v krámě, není to dobré.“ Minimální doba odpočinku? Deset až čtrnáct dní.

Zda je dostatečně odležené, se dá snadno zjistit nejen z doprovodného štítku, který musí mít všechno, co je v řeznictví na pultě. Vladimír Lacina ra-dí jednoduchý trik: zabořit do masa prst. Když se důlek rychle znovu vyplní, je ma-so ještě příliš tvrdé. Když zůstane, je na tom tak akorát.

Maso převážené ve velkých kontejne-rech přes moře ve vakuu je z tohoto úhlu pohledu dobrým kompromisem. Není tu riziko, že bude tvrdé jako neodležená su-rovina, i když chuťových kvalit, jaké ho-vězímu dává dlouhé suché zrání, přece jen nedosahuje.

Maso zraje rychleji, protože leží her-meticky uzavřené v tekutinách, které se z něj během zrání uvolňují. Na rozdíl od vyzrávání suchou cestou má proto ten-

Malý ořech v kýtě, loupaná plec nebo pupek

se běžně hodí jen na vaření

nebo na pečení. Můžou ale dozrát

do parádního steaku.

KARABÁČEKJe podobný kližce, ale masitější. Dá se péct, dusit, vařit. My ho vaříme v husím sádle. Když se

s ním spojí chuť kolagenu,je to fajn.

MALÝ OŘECHNejjemnější sval z hovězí kýty. Mám ho rád na steak, je jemný

jako svíčková, ale má plnější chuť. Ale připravuji z něj

také carpaccio.

PUPEK Když člověk ví, jak a kde říznout,

je to výborné maso na steaky. Protože jde o nízký plochý sval,

krájí a griluje se po vlákně.

TABULOVÁ ŠPIČKAPřipravuje se vařená ve vývaru se zeleninou. Když je vyzrálá, jsou z ní krásné steaky – krájí se po

vlákně, steak má pak úplně jinou chuť.

OPONKADá se využít prakticky jakkoli – z vyzrálé oponky připravujeme

steaky. Na jatkách ale bývá často oddělena a semleta do

salámů.

VEVERKAŘíká se jí hanger nebo onglet.

Nachází se kousek od jater a od nich chytá silnou kořeněnou

chuť. My ji grilujeme jako steak.


PN00

1075


PN001092

PN duben_64_67_hodinky.indd Odd1:64 6.4.2012 17:27:18

STRANA 65

Vúdolí u švýcarského městeč-ka La Chaux-de-Fonds stojí mnoho manufaktur slavných hodinářských značek, které se

chtějí pyšnit značkou Swiss Made. Je tu i jedna, která původem švýcarská není – francouzský šperkařský dům Cartier.

Přitom to byl právě Louis Cartier, kte-rý dal hodinářskému řemeslu před více než sto lety jeden z největších impulzů: pro svého přítele, letce Alberta Santose Dumonta, vymyslel vůbec první náram-kové hodinky na světě.

„Santos, Pasha, Tank, Roadster, Bal-lon Bleu... Za celé století se produkce hodinek Cartier točila převážně kolem několika málo ikonických modelů,“ říká mi Carole Forestier-Kasapi, která je zod-povědná za vývoj hodinových strojků.

Nevím, kolik je v celém jurském údolí v hodinářských manufakturách zaměstnáno žen, ale stát se hlavním ho-dinářem značky, to je obrovský úspěch. Tím spíš, že Carole je Francouzka. To je ale jen malá část jejího příběhu. „Po-cházím sice z Paříže, ale k hodinářství

mám přirozeně blízko. Můj otec byl ho-dinář a já sama jsem studovala hodinaři-nu už ve Švýcarsku,“ říká, aby vysvětlila, jak do převážně mužského světa hodi-nových strojků nakročila.

U francouzské značky působí už tři-náct let. Zní to jako dlouhá doba, ale ne tak úplně v pomalém světě jemných strojků. „Vytvořit jednoduchý strojek tr-vá dva a půl roku,“ vysvětluje mi a v ru-kou má velký plastový model s desítkami součástek, na kterém se prý hodinařině učí už malé děti. „Víte, švýcarské děti si

O kolečko víc

Svět hodinových strojků patří tradičně spíš mužům. Výjimky existují. Carole Forestier-Kasapi dokázala v Cartier vdechnout nový život

mnoha legendárním modelům.

TEXT: Jan BABKA

STRANA 65hodinky

092


STRANA 66 proč ne?! – DUBEN 2012hodinky

Cartier Santos Dumont Skeleton z růžového zlata

„Konkrétní model vyrábí až sto sedm-desát lidí,“ říká Carole, když s hrdostí ukazuje prototyp zvaný kalibr ID 1 – vrcholně hi-techový strojek, který řeší všechny negativní nástrahy nošení hodi-nek od gravitace, přes magnetismus až po teplotní či nárazové šoky.

Přestože poptávka po hodinkách s tzv. komplikacemi stoupá, Cartier je značka, která má abnormálně skvělý zvuk co se týká klasických šperkařských hodinek u zákazníků v Asii nebo třeba v arabském světě. Nahlížím do katalogu hodinek na zakázku, jména jejichž maji-telů zůstávají zapovězena.

Podle motivů jde mnohé poznat. Číňané si rádi nechávají zdobit hodin-ky pandami, Skandinávci lesní zvěří. „Snoubí se tu vysoká šperkařina se špič-kovým hodinářským řemeslem,“ odpoví-dá Carole na otázku, čím je pro ni znač-ka výjimečná.

Dodnes si ji pamatuji jako „tu paní s blokem“. Ženskou rukou načrtnuté skici měly na první pohled neskutečnou dávku fantazie. Obsahovaly také spous-tu čísel, úhlů, propočtů, linek a samo-zřejmě i ozubených koleček.

Speciální galerii hodinek Cartier najdete na webu: life.ihned.cz.

mezi sebou při hraní nepovídají, říkají jen tiktak, tiktak,“ vtipkuje.

Je příznačné, že vysoké hodinářství dnes řídí žena právě u Cartier. Elegan-ci, fantazii a intuici zákazník této značky očekává v první řadě a možná tak tro-chu samozřejmě.

Jenže Carole Forestier-Kasapi dává tradici slavného šperkařského domu i něco navíc – stojí za mnoha designo-vými a mechanickými inovacemi, díky nimž se v buticích francouzské značky zastavují nejen dámy chtivé pestrobarev-ných šperkových hodinek s drahokamy, ale i pánští příznivci klasické kompliko-vané hodinařiny.

Celých pět let například pracovala na modelu hodinek s tourbillonem, tedy součástkou, která eliminuje v hodino-vém strojku působení zemské gravitace a je královskou disciplínou celé hodina-řiny. Před dvěma lety se jí podařilo vy-tvořit astro-tourbillon. Ten má tu uni-kátní vlastnost, že není napevno usazen na jednom místě ve strojku.

Vývoj a výroba hodinek Cartier ale nestojí samozřejmě na jedné ženě. V manufaktuře pracují špičkoví uměl-ci, kteří se věnují jemné práci s drahý-mi kameny, nejexkluzivnějšími kovy, ale i vzácným dřevem.

Šperkaři u Cartier umějí do ciferníku hodinek vyskládat stovky miniaturních drahých kamenů

Model Cartier Tortue je osázený 133 brilianty Nový model Tank de Cartier Folle


PN001093


Pokaždé, když ve filmu vidím, jak herečka vezme do ruky rtěnku a za-čne s ní psát svému milému nějaký srdceryvný vzkaz na zrcadlo, v du-chu proklínám scenáristu. Scenáristu, ne scenáristku, protože takovou scénu může vymyslet jen chlap. Žádnou ženu by v životě nenapadlo patlat tak banálním způsobem svou „chanelku“. Rtěnka je totiž pro že-

ny posvátný artikl. Je jako jejich druhé, ženštější, já. Femme fatale v tu-bě. Jsou lesklé, chladivé, těžké do ruky a představují miniaturní jmění. Zapomeňte na lesk na rty, který se vám tak akorát lepí do vlasů a máte pocit, že trpíte permanentní slintavkou. Ke skutečné ženě prostě patří rtěnka, basta. Takže kdo by si takovými poklady šmudlal zrcadlo?

POKLAD NA RTU

STRANA 68 proč ne?! – DUBEN 2012look

TEXT: Veronika MIŠKOVSKÁ – FOTO: Filip ŠLAPAL – STYLING: Klára TOMÁNKOVÁ

Na fotografii: 1. Chanel, Rouge Coco, 41 Destinée, 850 Kč, 2. Givenchy, Rouge Interdit, 54 Bucolic Poppy, 790 Kč, 3. Dior, Rouge Dior, 448 Rose Tulipe, info o ceně v obchodě, 4. Helena Rubinstein, Wanted Rouge, 101 Possess, 910 Kč, 5. Giorgio Armani, Rouge d‘Armani Sheers, 502 Pink, 990 Kč, 6. Sensai, Lasting Treatment Rouge, 14 Fuji Kasane, 850 Kč,

7. Estée Lauder, Signature, 35 Rich Red, 680 Kč

1.

2.

3.4.

6.5.

7.

P

PN duben_68_69_look.indd Odd1:68 5.4.2012 20:48:10

PN001088

PN duben_68_69_look.indd Odd1:69 5.4.2012 20:48:30

STRANA 70 proč ne?! – DUBEN 2012parfémy

Přisprostlá růže, zelená andělika a tropický gejzír - tři parfémové lahůdky pro náročné jsou

pro jarní měsíce to pravé. Stačí jen najít odvahu.

RŮŽE BEZ KALHOTEKVŮNĚ: Byredo Rose NoirPARFUMÉR: Ben GorhamHLAVA: grep, frézieSRDCE: damašská růžeZÁKLAD: mech, cist, pižmo

Už jste někdy čichali ke sprosté růži? Ne? Ani se vám nedivím. Parfémy znač-ky Byredo jsou hodně neortodoxní. Stejně jako zakladatel švédské značky Ben Gorham potetovaný od hlavy k patě a s indickými kořeny. Rose Noir zname-ná „černá růže“ a růže, kterou z flako-nu ucítíte, opravdu není ta něžňounká květina, na kterou jsme zvyklí. Tahle růže je svůdnou tanečnicí, zprvu nevin-nou a svěží po grepu a frézii, ale po pár minutách si tahle vůně svlékne kalhot-ky a nacpe vám je do pusy nebo udělá něco podobně perverzního. Na mé ků-ži voněla při zkoušení tak živočišně, že jsem se skoro styděla s ní vyjít z domu. Parfémy z přírodních ingrediencí ale na každém voní úplně jinak. Vám třeba jen ukáže nahé stehno nebo zůstane zahale-ná úplně. Vyzkoušet ji ale musíte.

Extra třída

TEXT: Veronika MIŠKOVSKÁ

p j

RŮŽE BEZ KALHOTEK

SVIŽNÁ ANDĚLIKAVŮNĚ: Guerlain Angélique NoirePARFUMÉR: Daniela Roche-AndrierHLAVA: semena anděliky, šípek, pepřSRDCE: jasmín, kmínZÁKLAD: vanilka, kořen anděliky, cedr

Parfémy od značky Guerlain z řady L’Art et Métier, které nabízí jen pár de-sítek vybraných obchodů po celém svě-tě, staví vždy na jedné dominantní in-gredienci v nečekaných souvislostech. Parfém s názvem Angélique Noire si hraje s bylinou jménem andělika, jejíž části se obalené v cukru ve Francii s ob-libou používají jako ozdoba cukrářských výrobků. Andělika, jakou nabízí v této variantě Guerlain, má ale k přeslazenos-ti dortíků daleko. Ze začátku trpká a ze-lená, prozářená jasmínem a zjemněná vanilkou. Představte si zeleno-vanilkovo-dřevitou vůni, pokud tedy něco takové-ho jde. Jemná jako samet a svižná jako kousnutí do zrníčka kmínu.

DRUHÁ KŮŽEVŮNĚ: Penhaligon’s AmaranthinePARFUMÉR: Bertrand Duchaufour HLAVA: zelený čaj, frézie, banánový list, koriandrový olej, kardamomSRDCE: růže, karafiát, hřebíček, pomerančový květ, ylang-ylang, jasmínZÁKLAD: pižmo, vanilka, santalové dřevo, kondenzované mléko, fazole tonka

Hledání parfému, který by vám dokona-le seděl, je otázka několika let. Když jsem poprvé ucítila vůni Amaranthine od brit-ské značky Penhaligon’s, věděla jsem, že moje hledání je u konce. Amaranthine je složitý parfém, u kterého jedna složka výrazně nepřebíjí druhou. Je jako gejzír, ze kterého je laický nos okouzlený i zma-tený zároveň. Začátek je jako procház-ka tropickým zeleným pralesem, ale ne tím naslizle vlhkým, ale prozářeným od slunce a provoněným orientálním koře-ním, aby vás nakonec objala něžná vlna. Kondenzované mléko Amaranthine je něco jako vaše druhá kůže, ale vylepše-ná o třídu výš – smyslná, hřejivá, dráždivá i uklidňující. Tak, jak by voněla krásná žena v ideálním světě.

PN duben_70_71_parfem.indd 70 5.4.2012 20:51:46

PN001086

PN duben_70_71_parfem.indd 71 5.4.2012 20:51:51

STRANA 72 proč ne?! – DUBEN 2012zoomSTRANA 72 proč ne?! – ! DUBEN 2012zoom

Péče pro hebkost a lesk melírovaných a barvených vlasů Chroma Riche od Kérastase.

Technologie Systeme Aqua-Ionic chrání, prohlubuje a oživuje barvu vlasů. Cena 780 Kč, prodávají vybrané

kadeřnické salony.

Kabelku značky Valentino zdobí decentní pruh kovových pyramid.

Cena 45 000 Kč, prodává PAŘÍŽSKÁ 17.

Kdo by se tahal s těžkou peněženkou, když si vystačíte s jednoduchou sponou na bankovky?

Cena 4 800 Kč, prodává LOUIS VUITTON.

Nejnovějším modelem z kolekcí VERTU je dotykový telefon Constellation, který září letními barvami. Růžovou verzi zdobí na přední straně

rubíny, zadní strana je z aligátoří kůže.Cena 7200 eur, prodává Vertu.

Sluneční brýle z kolekce značky GANT, kterou navrhl americký návrhář Michael Bastian.

Cena 3 499 Kč, prodává Gant.

PN duben_72_75_zoom.indd 72 5.4.2012 20:52:52

INZERCE

Nudí vás vaše hedvábné kravaty? Zkuste ty pletené, je to módní hit.Cena 3 500 Kč za kus, prodává

ERMENEGILDO ZEGNA.

Hodinky Grand Lange 1 od značky Lange & Söhne s pouzdrem z růžového

zlata o průměru 40,9 mm. To ukrývá strojek s ručním nátahem a rezervou chodu 72 hodin.Cena 813 800 Kč, prodává CAROLLINUM.

Prsten You & Me zdobený diamanty od značky Piaget je z osmnáctikarátového

bílého a růžového zlata.Cena 115 300 Kč, prodává CAROLLINUM.


STRANA 74 proč ne?! – DUBEN 2012zoom

ARTĚL, Celetná 29, Praha 1, tel.: 224 815 085; BELLA BRUTTA, Železná 12, Praha 1,

tel.: 224 214 644; BOUCHERON, hotel Four Seasons, Křižovnická 3, Praha 1, tel.: 222 318 262;

BYREDO, prodává Ingredients, Jáchymova 2, Praha 1, tel.: 603 747 255; CAROLLINUM, Pařížská

11, Praha 1, tel.: 224 810 890; DIOR, Pařížská 4, Praha 1, tel.: 222 310 134; DOLCE&GABBANA,

Pařížská 28, Praha 1, tel.: 222 315 382; ERMENEGILDO ZEGNA, Pařížská 18, Praha 1,

tel.: 224 210 083; FENDI, Pařížská 12, Praha 1, tel.: 226 216 570; GANT, pasáž Myslbek,

Na Příkopě 9, Praha 1, tel.: 224 233 562; GUERLAIN, L’Institut Guerlain, Dlouhá 704, Praha

1, tel.: 227 195 330-1; LOUIS VUITTON, Pařížská 13, Praha 1, tel.: 224 812 774; PAŘÍŽSKÁ 17,

Praha 1, tel.: 222 320 260; PENHALIGON’S, prodává Madeleine – Kosmetické delikatesy, Dlouhá

10, Praha 1, tel.: 721 536 566; PRADA, Pařížská 16, Praha 1, tel.: 221 890 380; SALVATORE

FERRAGAMO, Pařížská 20, Praha 1, tel: 224 814 779; SIMPLE CAROLLINUM CONCEPT

STORE, Pařížská 20, Praha 1, tel.: 221 771 677; VERTU, Pařížská 4, Praha 1, tel.: 222 316 072

adresářaaddr

Dopřejte si na jaře alespoň jedny odvážnější boty. Třeba červené mokasíny od

ERMENEGILDO ZEGNA.Cena 8 250 Kč, prodává Ermengildo Zegna.

Roztomilá kabelka z jarní kolekce LOUIS VUITTON je ušita z jelení a telecí kůže.

Cena 60 000 Kč, prodává Louis Vuitton.

Bojíte-li se výrazných barev na oblečení, zkuste alespoň drobnost v podobě

manžetových knoflíčků.Cena 3 600 kč, prodává SALVATORE

FERRAGAMO.

Sérum Forever Youth Liberator od značky Yves Saint Laurent stimuluje produkci glykanů, které mají zásadní vliv na zdraví buněk, a výrazně

tak omezuje projevy stárnutí pleti.Cena 2 220 Kč za 30 ml, prodávají exkluzivně

vybrané prodejny Marionnaud.


PN001083


PN001047


Date post:	09-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	hospodarske-noviny-proc-ne
View:	239 times
Download:	10 times

PROC NE?! April 2012

Documents