Evangelický měsíčník | ročník 89/2013 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz

10

PROFESNÍ SVĚT:

ŘidičZa kolegou přišel starší pár, domáhající se informace o odjezdu vlaku do Borohrádku. Vlak jel ale až za dvě hodiny a kolegovi se jich zželelo, zavolal tedy vlakvedoucího nákladního vlaku a domluvil s ním, že ty dva svezou ve služebním voze manipulačního vlaku, který do Borohrádku právě odjížděl. Vděční cestující pak napsali děkovný dopis přednostovi stanice, který všechny dotyčné zaměstnance odměnil zkrácením prémií, protože jejich řešení nebylo v souladu s přísnými drážními předpisy.Kus života s dráhou, Václav Ostašovský / 13

O tom, co je knipl a co šalinaEvangMoto – křesťanská motorkářská alternativaRozhovor s řidičem kamionuOslavy 400. výročí vydání Bible kralickéDiakonie: Elektromobil pro Diakonii

| 7 | 9

| 10| 22| 30

400 let Bible kralické, Kralice 15. 9. 2013

Po ekumenické bohoslužbě (foto: Roman Raszka)

3

ÚVODNÍK

Řidič, tramvaják, mašinfíra

Dnes je už málo lidí, kteří nikdy neseděli za volantem či řídítky. Udělat si řidičák patří k samozřejmosti osmnáctiletých. Bicykl, kočárek nebo kolečko na zahradě může každý řídit i bez papírů. Být však profesí řidič – to je něco jiného. Ať už člověk řídí sanitku či hasičské auto, kamion, tramvaj nebo lokomotivu, je to spíš služba než práce. Služba bližním.

V rozhovorech v rubrice Téma pronikneme do profese tramvajáka z lásky ke kolejím i řidiče ka-mionu, který vzal tuto práci proto, aby neskončil na úřadu práce. Dále se dočtete, že motorkáři nemusí být vždy jen potenciální dárci orgánů, ale mohou brázdit silnice zodpovědně a dokonce s duchovním přesahem. A řídit provoz celého nádraží jako výpravčí, to už je výzva!

V rubrice Církev žije se ještě vracíme k proži-tému létu, přinášíme ale také reportáž ze záři-jového víkendu v Kralicích, kde proběhly oslavy 400. výročí vydání Bible kralické. Na organizaci se podílelo pět subjektů, z toho tři církve, a podle odhadů do Kralic přijelo mezi třemi a čtyřmi tisíci návštěvníků. Z letošních výročí, kterých si v Čes-kém bratru všímáme v rubrice Třináct, je patrně výročí vydání Bible kralické nejvýznamnější. Tomu také odpovídal rozsah oslav v Kralicích. Více příspěvků a fotografií můžete shlédnout na webu věnovaném výročím http://www.nase-re-formace.cz a kompletní soubor odborných před-nášek k Bibli kralické najdete ve sborníku, který vydalo Moravské zemské muzeum pod názvem Za kralickou do Kralic a je i po oslavách k dostání v Památníku Bible kralické v Kralicích.

Při přemýšlení nad koncepcí pro příští rok se již rýsují první témata. Vás, milí čtenáři, povzbu-zujeme k pátrání po zajímavých příspěvcích ze sborových kronik, zejména z dob, kdy váš sbor zažíval nějaké dramatické časy.

Pěkné podzimní dny a inspirativní čtení vám přeje Daniela Ženatá

ÚVODNÍK3 Řidič, tramvaják, mašinfíra – D. Ženatá

TŘINÁCT4 Jediné potěšení – P. Filipi

BIBLICKÁ ÚVAHA5 Tanec s bagrem – I. Mužátková

TÉMA7 Co je knipl a jak se řídí šalina. Rozhovor

s P. Sochou – D. Ženatá9 EvangMoto – Š. Brodský

10 Musel jsem se rozhodnout. Rozhovor s P. Kielarem – J. Kirschner

13 Kus života s dráhou – V. Ostašovský

OTÁZKA NA TĚLO15 Jaký dopravní prostředek byste chtěli

zkusit řídit?

CÍRKEV ŽIJE21 Teorie pro farářskou praxi. Katedra

praktické teologie – L. Beneš22 Kralický klenot – D. Ženatá23 Ohlédnutí nejen za létem... – Pb+25 Cesta vězeňského kaplana do vedení

ústřední církevní kanceláře. Rozhovor s M. Kocandou – D. Ženatá

27 Rozpačitá pieta v Postoloprtech – T. Pavelka

DIAKONIE30 Elektromobil pro Diakonii – ph/ČEZ

SURSUM CORDA32 Kriste Králi, Pane náš – L. Moravetz

MOJE CÍRKEV34 Z rozhovoru církve o samofinancování

– P. Stolař37 Mýty a fakta o církevních restitucích

v našem sboru – P. Neumann

SLOVO39 Ovce – L. Ridzoňová40 O svatosti milosrdného Boha – L. Ridzoňová41 Řidič – ten tvrdej chleba má! – J. Elisová

3

Jediné potěšeníHeidelberský katechismus otázka 1

První otázka a odpověď Heidelberského ka-techismu je vstupní branou k dalším výkla-dům, označením tóniny, v níž je celá skladba komponována. „Co je tvým jediným potěšením v životě i ve smrti?“ Jako většina reformačních katechismů oslovuje i náš katechismus hned zkraje toho, kdo jej bude užívat (budeme ho pro stručnost nazývat: „katechumen“), přímo a adresně. Výchozím tématem není spekulace o Bohu a podobně, nýbrž situace člověka, oslove-ného zde (i nadále) zájmenem druhé osoby: „Tvé

potěšení…“ Katechumen má hned od začátku vědět: Jde a nadále půjde o tebe, o tvé potěšení.

Ovšem o „jediné potěšení“. Obvykle má člo-věk potěšení více – rodinu, děti, vnoučata, občas nějakou zábavu, divadlo, koncert. K tomu svádí samo české slovo „potěšení“, které nabízí velkou pestrost významů až po „čokoládové potěšení“ reklamy. Přesnější překlad originálního znění by byl: „útěcha“. Jenže útěchu potřebujeme zpra-vidla v situacích nějaké ztráty, například úmrtí. Měli autoři katechismu skutečně představu, že

život bez této útěchy je bez ‑útěšný, smutný, plný nejistoty, bolesti a trýzně? Z některých dalších pasáží katechismu se zdá, že opravdu takovou představu měli. Člověk ponechaný sám sobě, bez této útěchy, má život málo šťastný, málo radostný, bez naděje, bez důvěry a bez opory v životě i ve smrti. Takže první otázku bychom s trochou nadsázky mohli číst takto: „Co je tvým nejvlastnějším štěstím v životě i ve smrti?“ Ale povšimněme si té formulace: Co je…? Není tu řečeno: co by mělo být, co musí být tvým potě-šením. To potěšení zde prostě je.

A v čem spočívá? „Že… nejsem sám svůj, ný-brž s tělem i duší jsem svého věrného Spasitele Jezukrista.“ Kdyby mělo zůstat jen u negativní části odpovědi (nejsem sám svůj), bylo by to ne-srozumitelné. Ale v celé (ostatně dosti dlouhé) odpovědi jde o něco jiného, o to, komu, čemu, kam patřím; nepatřím sám sobě, nejsem sám svým vlastníkem. A to s tělem i duší. Nejen s tě-lem, jako byl vlastněn nevolník ve feudalismu, ani jen s duší, jako by tělo nemělo význam.

A komu že patřím? O vlastníkovi, věrném Spasiteli, mluví katechismus tak, že mu skoro slova nestačí, ale všechna ta slova se týkají mne; řeč není o Spasiteli obecně (na to ještě dojde), nýbrž o tom, co on pro mne osobně učinil a činí: Zbavil mne zátěže mých provinění, dal mně svobodu od moci zla, na niž sám nestačím, zachovává mne při životě, ujišťuje o věčném ži-votě a uschopňuje, abych já žil s ním a pro něho. Každá z těchto výpovědí by vydala na samo-statný článek. Takto svým vstupním akordem katechismus vyhlašuje, že v něm nepůjde o to, abych zvládl řádnou nauku, nýbrž půjde o mne, o mé potěšení z toho, že nepatřím sám sobě.

Pavel Filipi

TŘINÁCT

4 5

BIBLICKÁ ÚVAHA

Tanec s bagrem1S 17,38–40

David si na boj s Goliášem nechce brát Saulovo vojenské ustrojení. Zkusí to, ale nějak mu to nesedí, necítí se v tom dobře, a tak raději půjde nalehko. Saul ho už dál nenutí, i když musí cítit, jak je David zranitelný a jak je naděje na úspěch tím pádem malá. Už od nedělní školy tady všichni tolik straníme Davidovi, který odmítne nejlepší vymoženosti své doby a jde do boje jen se svým křehkým tělem, bystrým mozkem a nezměrným, pokorným a oddaným spolehnutím na Hospo-dina.

Na začátku prázdnin přijel k nám do města na taneční festival Jean Gaudin, tanečník s bagrem. Drobný muž kolem padesátky v bílé košili a čer-ných kalhotách a nablýskaný černo ‑žlutý bagr. Bagr se začal pohybovat a muž jako by komuni-koval s tou drsnou horou železa, tančil. Tančil na velmi výraznou hudbu, většinou operní árie, tančil vedle bagru, na něm, pod jeho lžící i na ní. Uchváceným divákům předvedl v tomto podoben-ství beze slov, jaký život vlastně všichni vedeme. Ať je nám to milé, či obtížné, jsme součástí velmi technického světa a naše křehká těla se s tím musejí nějak vyrovnat.

V našich normálních dnech je tím nejnebez-pečnějším, čemu jsme vystaveni, náš střet s tech-nikou. Děti se už nemusejí bát vlků ani lupičů v černém lese. Vlci byli skoro vystříleni a lupiči jsou na pohodlnějších místech. Opravdové nebez-pečí potkáváme na silnici. Za letošní prázdniny zahynulo při dopravních nehodách přes třicet lidí. Ve zprávách říkali, že je to rekordně nízký počet obětí, kdyby však tolik obětí měla za stejný čas nějaká nová forma chřipky, bylo by vše vzhů-ru nohama. Na technický – automobilový – druh nebezpečí jsme ale zvyklí jako Saul a Goliáš na pancíř, helmu a kopí.

Jsme zvyklí? Určitě jste někdy viděli stát u pře-chodu dítě nebo starého člověka, chtějí přejít, ale až jim někdo zastaví; auta jedou jedno za druhým kolem nich a čekají, až se člověk osmělí a sám udělá odvážný a nebezpečný krok do vozovky. Očekává se „tanec s bagrem“. Přitom i v těch au-tech sedí lidé, stejně málo odolné bytosti, které nevydrží velký tlak ani teplotu ani kdovíjaké nárazy. Jen si pro tuhle příležitost oblékli zbroj svého auta.

Také v bagru byl ještě další muž; celé předsta-vení ho nebylo vidět, ale když na konci vystoupil z kabinky, bylo jasné, že tady nejde o souhru mezi člověkem a strojem, ale o porozumění mezi člově-kem a člověkem, o extrémně pozorné a hluboké porozumění, které je naprosto nutné pro práci s tak velkým nebezpečím. Rozuměli si možná podobně jako Saul porozuměl Davidovi a nenutil ho do zbroje, na kterou nebyl zvyklý. Pro někoho je přiměřený bagr, pro jiného prak a oblázek.

Ve 14. kapitole Listu Římanům apoštol Pavel píše sboru rozkolísanému neporozuměním v si-tuacích každodenního života. Jak se mají chovat, co mají jíst? Na něco byli zvyklí a teď mají žít nově a přitom zůstat normálními pozemšťany s jejich potřebami. Apoštol nabádá ke snášenlivosti – co-koli dělají v pokoře a vděčnosti Pánu, může být správné, protože „každý z nás sám za sebe vydá počet Bohu“.

David si zvolil určitý způsob boje a zvítězil, protože spoléhal na Hospodina. My si také volí-me určitý způsob života, někdo s bagrem tančí, jiný se jej velmi bojí a další naléhavě vidí různé souvislosti činnosti různých bagrů. Ať už jsme zvyklí na cokoli, nebuďme pyšní a spoléhejme na Hospodina.

Ilona Mužátková, ordinovaná presbyterka

5

TÉMA – ŘIDIČ

modlitba říjnová

spěchámřídímnechám se véztprosímchraň městůj u mých cestPane BožeTy buďmým řidičem

modlitba Lenky Ridzoňové, obraz Lydie Férové

7

ROZHOVOR s Petrem Sochou

Co je knipl a jak se řídí šalinaKolejová vozidla mně učarovala na celý život

Petr Socha (1957) žije a pracuje v Brně a celý život se pohybuje v blízkosti tramvají. Vyučil se u dopravního podniku a po vojně večerně vystudoval průmyslovou školu strojnickou. Rozumí tramvajovým převodovkám jako málokdo a opravuje tramvajové podvozky. Je rozvedený a má v péči dva syny školního věku. Pevné zázemí pociťují všichni tři v evangelickém sboru a také ve skautu, kde Petr dělá vedoucího.

V Brně nejezdí tramvaje, ale šaliny. Jak tento název vlastně vznikl?Dřív bylo Brno víc než z poloviny německé, němčina tu vládla. A z pojmenování „elek-trische Linie“ vznikla zkomolením záhy po vybudování prvních linek pověstná šalina.

Tvůj tatínek pracoval jako řidič tramvaje. Jak ses k této profesi dostal ty?Koleje se mi líbily od malička. Doma jsme měli s bráchou pikovláček a já jsem už jako dítě snil o tom, že budu buďto strojvedoucí nebo řidič tramvaje. Postupně se to vytříbilo směrem k těm šalinám.

Jak se taková tramvaj ovládá? Žádný volant, zato pedál jako u šicího stroje…Ve starých vozech jsou skutečně pedály jako u šicího stroje. V těch nejstarších byly kliky, ale to už jsem jako řidič nezažil. Moderní vozy se řídí i brzdí ručně. Nohama se neovládá žád-ný pohyb vozu, ale zvonek a v zimě písek.

Má tramvaj tlačítko bdělosti jako lokomotiva?Na starých vozech s pedály není. Na těch mo-derních s ručním řízením je automatika, které říkáme knipl. Ovládací páka musí být jakoby trochu zaražena do pultu, pořád na ni musíš vyvíjet určitý tlak. Tíhou ruky a ještě trochu víc. Pokud tlak na knipl přestane, začne zvonit

zvonek a po pěti vteřinách se stroj zabrzdí. To je kontrola bdělosti. Kdyby řidič usnul nebo se mu udělalo špatně, odlehčený knipl tramvaj okamžitě zastaví. Občas se stane, že člověk ruku nadlehčí, ani si to neuvědomí, a tramvaj hned začne zvonit. A po pěti vteřinách by se za-stavila. Kvůli bezpečnosti cestujících. Nevím, jestli je to jen brněnská specialita, ale vím, že třeba v Ostravě tuto automatiku nemají.

Tramvaj v pohybu je pěkný kolos. Co když se na kolejích objeví nějaká nenadálá překážka nebo chodec?Záleží na tom, v jaké je vzdálenosti. Je to kaž-dopádně stres. Zvoníš a člověk nic, případně vidíš, jak se k němu blížíš a on vůbec nevnímá, že se na něj něco řítí. Hodně pomáhá předvída-vost. Už poznám, že tenhle chodec mně asi do kolejiště vleze, že tohle auto asi nestačí uhnout. Pak brzdím jako blázen a ohrožuji zase cestují-cí ve voze. Je to vždycky blbé. Další nebezpečný moment je, když tramvaj stojí v zastávce a lidi přecházejí těsně před vozem. A ty je nevidíš nebo je vidíš na poslední chvíli. Jediným lékem je jet velice opatrně, radši pomaleji, mít oči na stopkách. Nejhorší jsou řidiči aut, kteří pořád někam spěchají, hrknou najednou doleva bez blinkru, to je nepříjemné. Tramvaj z kolejí uhnout nemůže.

Zažil jsi nějakou nehodu?Měl jsem ve své řidičské kariéře tři kolize. Ale už je to dávno. Dvakrát jsem v tom byl naprosto nevinně, jednou přisoudili vinu mně. V ostré levotočivé zatáčce jsem údajně neodhadl dobře, jak moc vybočuje zadek vozu a pomuchlal jsem bok a blatník auta, co zastavilo a čekalo, až projedu. Stalo se to v takovém nešťastném místě – koleje jdou těsně k chodníku a pruh pro auta se zužuje, až se ztratí. Auto sice zasta-vilo, aby tramvaj pustilo, ale už v příliš úzkém místě. Dodnes si myslím, že to nebyla úplně ¥

7

moje vina. Podle vyhlášky však zodpovídám za celou soupravu, takže mi to „přišili“.

Co se v takovém případě stane?Dostal jsem pokutu a musel nahradit škodu. Bylo to před patnácti lety, kdy náhradní díly nebyly ještě tak drahé, takže to nebyla tako-vá hrůza. K žádnému „smrťáku“ jsem za celou dobu naštěstí nepřišel.

Kolikrát se za směnu otočíš z konečné na konečnou?To záleží na tom, na které lince jedu. Teď v pátek mám třeba jedničku, to je nejdelší brněnská linka. S tou obkroužím třiapůlkrát. Čtyřikrát na jednu konečnou a třikrát na dru-hou. Je to paráda, část trasy jede po takzvaném vlastním tělese, ne ulicí mezi auty, ale bokem, bez nebezpečí chodců, spíš mezi poli. Nikdo by se tam neměl motat. Samozřejmě linka projíždí i centrem a kolem hlavního nádraží, tam musí být člověk ostražitý.

Jsou ale i kratší klidné linky. Třeba desítka. Jeden směr osmnáct minut. Půlka trasy vede taky po vlastním tělese, je tam málo křižova-tek. Jedna konečná je u továrny ZKL (dříve Závody kuličkových ložisek), tam se jezdí pro dělníky. Pro ty já mám slabost, a i když to správně nemáme dělat, většinou jim otevřu dveře dřív a pustím je do tepla, aby v zimě po šichtě nemuseli podupávat deset minut na zastávce.

Naopak jako na nejhorší vzpomínám na linku, která byla kdysi rozpůlena kvůli opra-vám na náměstí Svobody v centru. Z konečné v Jiráskově čtvrti se jelo jen k náměstí a zase zpátky. Za osmihodinovou směnu dvaatřicet-krát. Navíc lokalitami se spoustou lidí, školá-ků, maminek s kočárky. To bylo náročné.

Máš rád svou práci?Mám. Je to hezká práce, je to služba lidem. Už můj táta říkával, že nejde do práce, ale do služby. Jsem tady pro cestující, jízdní řád je až na druhém místě. Paní s berlemi bych nezavřel dveře před nosem. Na druhou stranu – všechno má své meze. Tuhle jsem čekal na dobíhajícího pána, a on neměl jízdenku, chtěl si ji koupit ve voze. No dobře, zdržuje, ale nešť. Jenomže

vytáhl dvoustovku! Než jsme to vyřídili, měl jsem hned dvě minuty zpoždění.

Vím, že se staráš o dva školáky. Jak jdou pracovní směny dohromady se zajišťováním chodu domácnosti?Kluci už jsou velcí, čtrnáct a dvanáct, tak to jde. Odpoledne mají kroužky nebo si vezmou knížku nebo hrajou na počítači. Mám je v péči od jejich druhé a první třídy, tehdy to bylo

horší. Psali jsme úlohy, všude je musel někdo vodit. Bývali v družině, někdy vypomáhala ka-marádka ze sboru, která má stejně staré děti. Služby jsem si brával většinou v pátek, kdy se už kluci nemuseli připravovat na druhý den do školy. Teď už bývají sami doma, i když jezdím do půlnoci; dřív k nám chodila jedna starší paní hlídat. Vyzvedla je z družiny, připravila jim večeři a byla s nimi, než šli spát.

Máš zázemí ve sboru?Mám, velké. Je několik rodin, které mají po-dobně staré děti. Občas si berou kluky o prázd-

8 99

Diagnóza motorkář

EvangMotoKřesťanská motorkářská alternativa

EvangMoto – divný název, ale kdo se alespoň trošku pohybuje v branži a zná například SuperMoto, ví, odkud vítr vane. EvangMoto je křesťanská motorkářská alternativa. Ano, i mezi křesťany se najdou tací, kteří sedají na jednostopé motorové stroje a účelně nebo prostě jenom tak cestují z místa na místo. Motorkář je poměrně divná diagnóza a jednou z jejích charakteristik je individualita, řeknu rovnou: až osamocení.

Farářka Magdaléna Trgalová si svého času této skutečnosti všimla: i někteří křesťané jsou motorkáři a se svým koníčkem se ve spo-lečenství církve tak trochu skrývají. Nechce se jim jezdit na motorkářské srazy, kde se vedou jenom silná slova, hraje hlasitá hudba a alkohol teče proudem. Co takhle dát ty křes-ťansky zaměřené dohromady a vytvořit z nich společenství, kde by bylo dost místa pro jejich koníček i jejich víru? Vsadili jsme na nové technologie a založili internetové stránky,

osobně k nim pozvali těch pár, o kterých jsme věděli, a začali organizovat příležitostné akce.

Žádná statistika sboru neeviduje údaj, kolik jeho členů jezdí na motorce. Z toho ovšem nelze vyvodit, že takoví neexistují. Zájem o EvangMoto nezůstal u biblického „kde se dva neb tři…“. Klub však na druhou stranu neorganizuje sjezdy pro stovky lidí. Díky volnějšímu členství se jich kolem

tohoto společenství pohybují tak tři, čtyři desítky a navazují přátelské kontakty s jinými skupinami podobného pojetí motorkářské záliby. Klub se profiluje jako ekumenický. Jeho věkový průměr není jednadvacet, jak byste možná hádali, ale něco přes čtyřicet!

Vzpomínám na jeden ze zážitků při návštěvě domova odpočinku ve stáří. Možná si ří-

ninách, třeba na chatu na Vysočinu. Já je pak zas všechny vezmu na týden na Blažkov nebo na čundr. Lidé ze sboru mi byli a stále jsou velkou oporou.

Máš nějaké další zájmy, koníčky?Podílím se na vedení skautů. Oddíl evangelic-kého skauta se obnovil v devadesátých letech a práce s dětmi stále pokračuje; tam se dost angažuji. Mým velkým koníčkem je železniční modelářství, zase koleje. Doma máme jeden hotový panel a druhý se syny stavíme. Budu-jeme ho už několik let.

A co rekreační středisko brněnských sborů – Blažkov?No, to taky. Mám tam na starosti údržbu a pro-voz. Péči o středisko řídí pětičlenné kuratori-um, takže je nás na to víc, ale práce a starost to je.

Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?Jako řidič tramvaje? Milí cestující čtenáři: Chcete ‑li službu, máte ji mít. Za službu se má platit, černé pasažéry nemám rád. A chovejte se ohleduplně. I řidič je jenom člověk.

Ptala se Daniela Ženatá

¥

Nezáleží na tom, na čem jezdíš a v čem jezdíš. Příznivce klubu respektujeme s takovými obdarováními pro život, jaká dostal.

99

káte: „Proč jezdí motorkáři do důchoďáku?“ Tady je kus odpovědi: Přišla za námi shrbená bělovlasá babička s hůlkou a s rozzářenýma očima. Vyprávěla, jak s manželem po válce na „Jawce“ projeli Čechy i Slovensko. A pak se

nechala povozit na Hondě, Aprili i BMW. Do té doby mne nenapadlo, že tento dopravní pro-středek může být součástí života i takové paní, navzdory jejímu dnešnímu vzezření, věku či fyzickým možnostem.

Vždycky je složité pro svůj koníček najít při-měřený prostor tak, aby nešel na úkor práce, rodiny či ekonomických možností. S tím zápasí i členové klubu EvangMoto. Ale nabízejí během roku těm, kteří rádi cestují na motocyklu a sto-jí také o sdílení víry, hned několik příležitostí. Centrem se stala prázdninová jízda, které říkáme EvangMotoTour. Její (většinou česká) trasa vede například od jedné evangelické fary ke druhé a kromě zážitku z jízdy nabízí i podvečerní setkání se členy sborů, návštěvy církevních sociálních středisek nebo biblické programy. V průběhu roku se pak děje několik událostí menších, víkendových. Ruch tohoto společenství neutichá, ani když napadne sníh, vždycky se totiž najde příležitost setkat se, po-povídat si o plánech na léto, oslavit nějakou tu svatbu či přelom roku, navštívit třeba výstavu (samozřejmě ne obrazů, ale k tématu života klubu). Štěpán Brodský, www.evangmoto.cz

Rozhovor s Pavlem Kielarem

Musel jsem se rozhodnoutBuď nastartuji, nebo skončím na úřadu práce

Pavla Kielara (1956) jsem potkal jen jednou v životě před dvěma lety při brigádě v Herlíkovicích, kam přijel, zřejmě po delší době, s manželkou a dcerou. Jako bývalý správce rád vzpomínal, jaké jsou v okolí pěkné cesty na projíždky s koňským povozem. Naší málo organizované brigádě se špatným vybavením se trochu usmíval. Zřejmě má

zkušenosti z větších akci ze starých dob, kdy bylo třeba desítky brigádníků postavit na to správné místo a ve správný čas. Na první pohled schopný chlapík, poslední budní hospodář v Krkonoších, dnes řidič kamionů, který vyměnil klid hor za ruch evropských dálnic. Kamion je jeho práce, ale koně stále rád zapřahá.

10 11

Jak dlouho pracujete jako řidič a jak jste se k tomuto povolání dostal?Jako řidič pracuji čtyři a půl roku, práci jsem změnil, protože jsem předchozí zaměstnání ztra-til. Firma, ve které jsem pracoval jako mistr lesní výroby (dříve lesník), přišla ve výběrovém řízení o lesnické úseky. Tudíž jsem byl coby přebytečný po 18 letech propuštěn. Byl to takový pěkný dá-rek k padesátinám. Pak jsem nejprve pracoval dva a půl roku v jedné továrně ve Skotsku a po návratu jsem si udělal profesní průkaz a začal jsem jezdit.

Práce řidiče kamionu je náročná. Co vás na tom nejvíce baví?Práce je to náročná, ale vztah k ježdění i cesto-vání mám, a tak mi nevadí. Dokážu si tam najít i pozitivní okamžiky. Nemám „laptop“, nedívám se na filmy jako mnoho mých kolegů, ale mám ‑‑li volno, využívám čas k výletům do přírody, k návštěvám kulturních míst, měst a v neděli se snažím dostat na bohoslužby. Takže se mi letos podařilo být v jednom protestantském sboru v Saverne ve Francii na konfirmaci i na svatodušní svátky. Mám i místa, kde si můžu půjčit kolo, a když se mi podaří jet do Anglie, navštívím podle možnosti přátele. Samozřejmě vidím i tu špatnou stránku, zbytečné převážení zboží naskrz Evropou, ale bohužel taková je to práce.

Jaké dlouhé trasy jezdíte a co nejčastěji vozíte?Jezdím do Irska, Francie, Anglie, Skotska, Dán-ska, Holandska, Belgie, Německa. Byl jsem i v Itálii. Nejčastěji vozíme agregáty, pneumati-ky, střešní krytinu a nyní jezdím už třetí měsíc na lince Legnice (PL) – Trnava (SK) pro Peugeot. Někdy jsem venku i 10 až 14 dní, nyní však skoro každý den dojedu domů.

Mohl byste blíže popsat svůj pracovní týden?Naložím a jedu. Je to strašně různorodé. Záleží na tom, co se kam veze, kdy se vyjíždí a kdy se musí zboží skládat. Rád vyjíždím brzy ráno, když mám hodiny jízdy vyčerpané, dobře se odpoled-ne nebo navečer zaparkuje. To je ideální stav, ale není to tak vždycky. Pak musím operativně řešit, kam v čase, který mám povolený, dojedu, kde zaparkuji, abych se dobře vyspal. Nejhorší je,

když vedle mě stojí mrazicí auto, které celou noc vrčí. V neděli se směrem na západ často vyjíždí brzy ráno, protože se může jet jenom do 13 hodin, a tak se snažíme všichni dostat do Rozvadova nebo na jiný přechod s Německem nebo Rakous-kem, abychom tam ráno mohli „vtrhnout“.

Žijete v Jeseníkách, kde je vysoká nezaměstnanost, přispělo i to k vašemu rozhodnutí sednout si za volant?Ano, nezaměstnanost je v okrese Bruntál velmi vysoká. Já jsem měl řidičský průkaz od vojny a na vojně jsem jezdil, pak i v Herlíkovicích s Pragou V3S a ježdění mně nevadí, jak jsem už řekl. Kvůli svému věku jsem se musel rozhodnout buď na-startovat, nebo skončit na úřadu práce.

Vaše rodina provozuje na Malé Morávce penzion zaměřený na agroturistiku. Podnikat na horách není dnes nic jednoduchého. Jak se vám to daří?Začali jsme již v roce 1993, a to v duchu Herlíko-vic – malá farma a hosté, rádi bychom nabídli i malé brigády, ale pořád se nemůžeme rozhod-nout jak. Několikrát nás navštívili bývalí brigád-níci z Herlíkovic a litovali, jak jim to pro jejich ratolesti chybí. Nevím, jestli by však byl dnes od mladých zájem. Je jiná doba, takže nabízíme apartmány a pokoje s vlastním hygienickým zařízením; v apartmánech si mohou lidé sami vařit. Máme asi 30 lůžek, dětské hřiště, ba- ¥

11

zén a hosté nám můžou pomáhat s domácími zvířátky. Taky se můžou svézt na koni. V letoš-ním roce k nám přijel na sborovou dovolenou jihlavský sbor, můžete se jich na jejich dojmy poptat. Snažíme se, hosté jsou a zvládli bychom jich i více. Samozřejmě že já často nejsem doma a podstatná část práce leží na mé manželce, ale lidé k nám jezdí a často se i vracejí.

Zmínil jste, že vedete penzion „v duchu Herlíkovic“, kde jste před revolucí pracoval jako správce Horského domova. Přesto, že se nepoužíval vznosný termín agroturistika, měla zde církev malé hospodářství, zásoby se dovážely na koňském povozu a ráno si hosté považovali, že dostali čerstvě nadojené mléko. Mnozí na to vzpomínají velmi rádi (viz např. vzpomínky pamětníků v Kostnických jiskrách 6–7/2013). Jak na tuto dobu vzpomínáte vy?Nemyslím si, že slovo agroturistika je nějaké vznosné, ale přinesla je doba, v Rakousku to slovo existovalo a námi bylo přejato. Na ty časy vzpomínáme a jsem rád, že jsem byl v Krkonoších poslední „budní“ hospodář, který podstatnou část zásob i hostů dopravoval v zimě s koňmi. Bylo krásné, když jsem jel ráno do Strážného s mlékem a jako první jsem projížděl spadaným listím nebo sněhem. Jako první jsem si udělal do Strážného zimní cestu, jejíž povalky jsou zna-telné dodnes. Po této cestě pak jezdili všichni, včetně člena Horské služby. To jsem vše udržoval koněm a sáněmi se šlepou. Také naše první tele-

ní byl zážitek. Poprvé mi to měl ukázat bratr Fér, který mě zaučoval, ale krávu jsme ráno odvedli na pastvu a tele se tam narodilo samo. A další telení bylo v září. Byla tu sice s námi švagrová, zemědělská inženýrka, ale přesto jsme telili podle příručky Co má vědět zemědělský porodník z roku 1950, kterou jsme mimoděk někde našli. Nejhorší telení jsme ovšem zažili jednou na Sil-vestra; trvalo několik hodin a i přípitek proběhl ve stáji. Všechna telátka se ale nakonec narodila zdravá a žádný úhyn jsme neměli.

Toto období bylo pro nás pěkné i v tom, že se nám narodily tři děti a i první Filip, který se s námi do Krkonoš přistěhoval, má pěkné vzpomínky. Ano, bylo dobré, že jsme měli pod jednou střechou bydlení, část živobytí i zaměst-nání. Samozřejmě to byla doba náročná, hlav-ně v letní sezóně – sena, stavba, hospodářství, rodina, malé děti, brigádníci, SR a kuratorium, které žilo mimo realitu a o životě na horách mělo zkreslené představy. Také jsme museli schovávat neplnoletou mládež před církevními tajemníky.

Nakonec musím konstatovat, že jsme byli od války nejdéle hospodařícími správci, kteří vydr-želi celých sedm let; zatím nás nikdo nepřekonal. Naše hospodaření ukončil tragický požár, který jsme nezavinili. Vzpomínek dobrých i špatných je spousta a nelze je všechny vypsat, toto je jen pár útržků. Nejhorší vzpomínky máme samo-zřejmě na dobu po požáru, když nám MNV ve Vrchlabí poslal pro šestičlennou rodinu tisíc korun. I chování mnohých členů církve bylo dosti zarážející a nechutné. My jsme přitom nic neprovedli, jen jsme o všechno přišli. To nejcen-nější nám ale zůstalo – naše čtyři děti; dnes už jsou všichni vystudovaní vysokoškoláci a mají práci. Bylo pěkné, že v návaznosti na brigády vzniklo několik pěkných manželství a přátelství. V loňském roce, 25 let po požáru, jsme se pokusi-li o setkání brigádníků u nás na Malé Morávce. Pár se jich sešlo a rádi jsme vzpomínali.

Je lepší řídit koňský povoz, nebo kamion?Kamion je nyní moje práce, ale řídit koňský potah je zábava a odreagování, i když zodpo-vědnost je tam potřeba také. Dodnes koně rád v zimě do saní zapřahám a jedu na projížďku.

Ptal se Jan Kirschner

12 13

V MODRÉ UNIFORMĚ

Kus života s drahou

Vláčky pro mě měly od malička stejné kouzlo jako asi pro všechny kluky. Líbilo se mi supě-ní lokomotiv, fascinovala mě jejich majestátnost a industriální atmosféra železnice obecně. Díky shodě různých okolností jsem po maturitě skon-čil „na dráze“ jako výpravčí a u této práce jsem vydržel skoro patnáct let.

O práciKaždý obor lidské činností má svá specifika, práci u drah nevyjímaje. Moje manželka občas vzpomíná, jak jsme kdysi potkali mého kolegu výpravčího, se kterým jsem probíral, co se nám v práci událo, a jednu situaci jsem popsal slovy: „Tak jsem tam poslal uhlí, za ním nexák a přikryl jsem to rychlíkem.“ Tato věta mého kolegu velice pobavila, ale žena vůbec nevěděla, o čem je řeč. Abych vám to osvětlil – „uhlí“ je vlak, který uhlí veze. Dvatisíce pět set tun těžký kolos, který má v hierarchii důležitosti vlaků spíše nižší post. „Nexák“ je v drážním slangu naopak tzv. nákladní expres, který mívá přednost před všemi ostat-ními nákladními vlaky, ale ne před osobními. A rychlík je snad každému z vás známý. Moje historka je tedy vlastně trochu škodolibý popis situace, když za sebou jedou tři vlaky přesně v opačném pořadí, než je jejich důležitost pro provoz. Ten první, pomalý vlak s uhlím, bude ty dva za sebou brzdit. Pak mají ty vlaky jezdit včas, si určitě říkáte. Popsaná situace je samozřejmě trochu nadnesená a má za úkol aspoň částečně popsat, co má výpravčí na práci – terminologií drážních předpisů „provozuje a organizuje dráž-ní dopravu“.

Podle provozu na konkrétní trati a ve své stanici výpravčí „uhýbá“ (odsune na vedlejší ko-

lej pomalejší nebo méně důležitý vlak, aby ten rychlejší mohl jet) a „křižuje“ (na jednokolejných tratích vlaky jedoucí v opačném směru) vlaky, vy-měňuje lokomotivy, přistavuje vozy k nakládce a vykládce a dělá spoustu další, běžnému cestují-címu neviditelné práce. Samotný akt výpravy vla-ku na nástupišti, se kterým si výpravčího nejspíš spojíte, je jen „třešničkou na dortu“ a výpravčí už jej dnes ve většině stanic ani neprovádějí.

O lidechNemůžu říci, že by si konkrétní profesi na dráze vybírala určitá skupina lidí. Mezi výpravčími jsem potkal obyčejného člověka z paneláku, or-todoxního rockera i obětavého rodiče. A jak už to v takto nesourodé skupině bývá, s někým jsem se mohl jen těžko domluvit, například o tom, na kterých kolejích uděláme „přepřah“ (vyměníme lokomotivy). Na druhou stranu – s některými ko-legy jsem později založil svoji první kapelu a stali se z nás přátelé i mimo práci.

První věc, která vás jako všechny zaměstnan-ce železnice potká, ať už prodáváte lístky, řídíte lokomotivu nebo posunujete po nádraží vagóny, je naprostá ztráta identity. Obléknete uniformu (mimochodem materiál pravděpodobně z vý-prodeje skladů zkrachovalé továrny na umělé textilie, který mně v létě způsoboval víc horkých chvilek než samotné situace, které jsem musel v provozu řešit) a v tom okamžiku je úplně jed-no, co umíte a co vás zajímá, protože se stanete institucí a součástí masy drážního personálu. To s sebou nese i nepříjemné věci, jako je podsou-vání jisté kolektivní odpovědnosti za chod věcí. Nejeden cestující si tak na mě vylil zlost třeba za stav záchodů ve sto kilometrů vzdáleném

13

Ústí nad Labem nebo kvůli žvýkačce, která mu zůstala na kalhotech jako památka na cestu vla-kem z Prahy. A přitom jsem na záchodech v Ústí nikdy nebyl, ani nenechával použité žvýkačky na sedadle ve vlaku z Prahy. Podobné situace jsem ale zažíval i v civilu, když jsem po zmínce kde že to pracuji často slýchával stížnosti na výluky v Hořovicích (donedávna jsem ani nevěděl, kde Hořovice leží), předražené stavby koridorů, dra-hé jízdné a podobně. Někdy jsem měl pocit, že každý kdo jel jednou v životě vlakem, je odborník na problematiku železniční dopravy, a každý kdo pracuje na dráze, je odpovědný za všechno, co se tam děje. Ale musím podotknout, že většina lidí, se kterými jsem o své práci mluvil, ji hodnotila jako záslužnou a odpovědnou.

Odpovědnost výpravčíhoJistěže máte jako zaměstnanec drah odpovědnost za to, jak dráha funguje, ale opravdu jen v omeze-né míře. Jako výpravčí pak hlavně k sousedním stanicím a občas trochu dál, třeba když potře-bujete vyjednat čekání přípoje v konečné stanici vlaku, protože se na vás obrátí cestující, který po-třebuje vlak stihnout. Přes různost povah svých kolegů jsem nezažil, že by někdo odmítl pomoc cestujícímu, který něco zapomněl ve vlaku, nebo neví, kde přestoupit. Jednou jsem sloužil v Kropá-čově Vrutici na trati z Prahy do Turnova. Hodnou chvíli po odjezdu jednoho z vlaků přiběhl na ná-draží zoufalý stařík, že ve vlaku zapomněl tašku. Rozběhla se mašinerie telefonátů a dohledávání, která vyvrcholila úspěšným nálezem. Domluvil jsem s kolegy, jak se taška vrátí zpět, a když o dvě hodiny později dorazila, zjistil jsem, že obsahuje čtyři tvrdé patky chleba. Myslel jsem, že třeba peněženka někde cestou zmizela, ale ne, takto to bylo skutečně správně. Pán byl šťasten, že synovým králíkům dovezl dárek, a já měl dobrý pocit, že se vše vyřešilo, i přes malicherný obsah postrádaného zavazadla.

Postih za dobrý skutek Jindy zase za kolegou, který sloužil v jedné větší stanici ve východních Čechách, přišel starší pár, domáhající se informace o odjezdu vlaku do Boro-hrádku. Vlak jel ale až za dvě hodiny a kolegovi se jich zželelo, zavolal tedy vlakvedoucího náklad-ního vlaku a domluvil s ním, že ty dva svezou

ve služebním voze manipulačního vlaku, který do Borohrádku právě odjížděl. Vděční cestující pak napsali děkovný dopis přednostovi stanice, který všechny dotyčné zaměstnance odměnil zkrácením prémií, protože jejich řešení nebylo v souladu s přísnými drážními předpisy. Když jsem já jednou podobně nasadil cestujícího, který omylem vystoupil v mé stanici, na lokomotivu nákladního vlaku, zapřísahal jsem ho, ať si záležitost nechá pro sebe a nikde se nechlubí, jak kvalitní servis v krizových situacích dráhy poskytují.

Bez počítačů by to dnes nešloVětšina lidí v provozu nese na bedrech velkou odpovědnost. Za plynulý průběh jízdy vlaků, za včasný odjezd osobních vlaků, za bezpečnost provozu, která zejména na přejezdech způsobuje všem zúčastněným nemalé vrásky. Se vším tím pomáhá výpravčím technika různého stupně vyspělosti a stáří. Pokud pracujete na dráze, musíte se neustále učit něčemu novému. Obslu-hovat nové typy zabezpečovacích zařízení, ale také zvládat situace, když přestanou fungovat. Obsluhovat nové a nové softwary v počítačích, vědět o všech nových slevách, integrovaných dopravních systémech (například pokladní v Chotětově vám musí být schopna prodat jízden-ku, na kterou můžete po příjezdu do Blanska jet autobusem třeba do Jedovnic). Je to neuvěřitelné množství nových a nových věcí, jejichž použitel-nost je mimo obor nulová, a tak se vám stane, že skončíte na dráze a zjistíte, že vlastně neumíte nic, co by vám bylo k užitku.

Co dodatA závěrem? Ať už pracujete jako výpravčí v mo-derní stanici se špičkovým vybavením, nebo ve stanici, která by mohla být exponátem muzea s tematikou meziválečného vybavení železnice, nikdy neovlivníte, aby vám v mrazu nepopras-kaly koleje, aby vám na přejezdu nezůstal stát kamion se supermanem za volantem nebo aby se vám jednou výhybka prostě rozhodla nefungovat. A tak vám někdy nezbyde, než poslat uhlí, za tím nexák a přikrýt to rychlíkem, protože jinak to prostě nej(e)de.

Václav Ostašovský (foto: Josef Ženatý)

14 15

OTÁZKA NA TĚLO

Jaký dopravní prostředek byste chtěli zkusit řídit?

Ladislav Beneš, vysokoškolský učitelMám trochu neskromné přání: Jumbo Jet. Protože tolik adrenalinu, kolik asi poskytuje řízení tramvaje či autobusu v Praze, myslím nepotřebuji.

Štěpán Brodský, farář a motojezdecVelkou zaoceánskou loď nebo obrovské leta-dlo (raději nákladní). U obojího mne láká ten neskutečný prostor, ve kterém se mohou po-hybovat i skutečnost, jak malý člověk, zavřený někde v malé kabině, kolečkem nebo páčkou ovládá neskutečnou hmotu a kolos, v kteréžto symbióze dojedou spolu tím nekonečným pro-storem do bezpečného cíle.

Lýdie Mamulová, farářkaZávodní auto.

Roman Mazur, farář a seniorAuto řídím, protože musím. Z čehokoli většího a rychlejšího než kolo mám ovšem respekt, protože to může třebas kvůli šoférské nedba-losti (mé nebo jiných) i zabít. Takže možná bych si jednou chtěl vyzkoušet nějaké profi‑‑kolo, silniční nebo trekkingové.

Ewa Jelinková, farářkaTramvaj! A nejen zkusit řídit, ale i mít řidičák. Jen tak pro sebe. Když jedu tramvají, tak ráda stojím u řidiče a dívám se mu na ruce. (Milí tramvajáci, snad vám to nevadí. Já vás při tom obdivuji!)

Petr Viking Neuman, ředitel Diakonie západa motojezdecChtěl bych zkusit spíše než řídit, tak kormid-lovat plachetnici. Tedy dopravní prostředek,

u kterého se víc než na vlastní fyzickou sílu (i té je k plachtění třeba) musíš spoléhat na vítr, týmovou souhru a Něho, aby vše dobře dopadlo na cestách bez patníků. Myslím, že to musí být obrovský zážitek pro všechny smysly i duši. Zvlášť v době, kdy nás během běžné jízdy autem chrání kupa airbagů, milion pasivních i aktivních systémů, a kdy se slogan „poruč-me větru a dešti“ téměř přibližuje chlácholící realitě.

Jiří Ort, farářRozhodně bych chtěl zkusit řídit tramvaj. Mým dětským snem bylo být řidičem tramvaje.

Marek Drápal, ekologAmishský sázecí stroj tažený šestispřežím (viz obrázek). DaZ

15

SYNODNÍ RADA

Na zasedání dne 3. 9. projednala synodní rada 25 titulů. Z nich vybíráme:

Sbory a pracovníciSynodní rada potvrdila volbu Matěje Opočenského za faráře v Praze ‑Vršovicích na plný úvazek a volbu Vojena Syrovátky za faráře v Opatovicích na úva‑zek 30 %.

Správa církveNa vědomí vzala synodní rada zprávy ze zasedání seniorátních výborů Pražského (2x), Brněnského, Jihočeského (3x) a Královéhradeckého seniorátu. Rovněž vzala na vědomí zprávu o vizitaci seniorát‑ního výboru ve sboru Dambořice.

Jeronymova jednotaSR souhlasí s poskytnutím půjčky na profinancová‑ní zateplení fary a fasády kostela v Prusinovicích na základě předložené dohody o poskytnutí dotace z Programu rozvoje venkova. Výše půjčky je 475 377 Kč a předpokládaná splatnost je do konce února 2014.

EkumenaPavlína Buzková a Daniel Ženatý podali zprávu z valného shromáždění Konference evropských církví (KEK), které proběhlo počátkem léta v Buda‑pešti. Hlavní náplní bylo projednání nového návr‑hu ústavy. Některé body byly poměrně konfliktní (reprezentace mladých, žen, pravoslavných dele‑gátů ve strukturách KEK či budoucnost kanceláře ve Štrasburku).

Protestantská církev v Nizozemí (PCN) předložila „Ekumenické memorandum“ mezi PCN, Reformo‑vanou církví v Maďarsku (RFM), ČCE, evropskou částí Světového společenství reformovaných církví (WCRC) a Reformovanou misijní aliancí

(RMA). Synodní rada souhlasí s podepsáním tohoto memoranda a pověřuje ekumenické oddělení, aby v této záležitosti dále jednalo.

Zahraniční sborySynodní rada vzala na vědomí plán výjezdů faráře pro české sbory ve východní Evropě Petra Brodské‑ho na září až prosinec 2013. Vyzývá ho, aby účast na výjezdech do krajanských sborů nabízel také zájemcům ze sborů a kazatelům.

RůznéSR vzala na vědomí rezignaci Marie J. Medkové na členství v humanitární komisi a jmenovala do této komise Evu Bucharovou. DaZ

Prohlášení synodní rady ČCE k projevům rasismu v české společnostiV poslední době jsme znepokojeni projevy ote‑vřeného i skrytého rasismu v české společnosti. Skrytého rasismu v mnohých z nás využívají neonacistické bojůvky, které pochodují ulicemi a vykřikují rasistická hesla. V době hospodářské recese se celý problém ještě umocňuje a k neo‑nacistům se přidávají další lidé. V těchto dnech se tak děje zvláště v místech, kde není problém soužití mezi českou většinou a romskou menši‑nou zvládnut.

Víme, že není jednoduché soužití s lidmi vylou‑čenými z většinové společnosti, s lidmi, kteří nemají dlouhodobě práci, nepoznali pravidelnost v životě, kterým rodiče neumožnili vzdělání. K lepšímu soužití se nedospěje demonstracemi, které jsou zneužity představiteli neonacistických stran a skupin k šíření zlé a tupé ideologie. Takové způsoby odmítáme, protože ohrožují svobodu a důstojnost našich spoluobčanů a ve svém důsledku i nás samých. Jsou cizí našemu pojetí, které vychází z víry a z následování Ježíše Krista.

NÁSTĚNKA

16 17

Považujeme za potřebné, aby veřejná správa, církve a neziskové organizace s menšinami trpěli‑vě a plánovitě pracovaly.

Připomínáme, že v této věci nejde jen o práci s romskou menšinou, ale také s celou společností, o překonávání zažitých nechutí, nenávistí a názo‑rů na menšiny. Důležitá je odpovědná a pravdivá výchova dětí a mládeže a zdůraznění role rodiny jako prostoru, v němž se učíme lásce a toleranci.

Děkujeme všem, kdo se staví na odpor rasis‑tickému myšlení i jednání a snaží se situaci u nás nenásilně řešit.

Joel Ruml, Lia Valková, Daniel Ženatý, Pavel Kašpar, Pavel Stolař, Eva Zadražilová, členové synodní rady DaZ

K dění v SýriiSledujeme dění v Sýrii s velkým smutkem. Je nám líto obětí na životech syrského obyvatelstva. Sna‑žíme se porozumět celé souvislosti střetu, ke kte‑rému tam došlo. Vidíme, že násilí a nenávist plodí jen další násilí a nenávist. Klademe si proto otazník nad smyslem vojenského zásahu, který představu‑je vždy krajní prostředek řešení konfliktu.

Uvědomujeme si, že pokojnému řešení kon‑fliktu současné krize v Sýrii málo pomáhají spory velmocí. Místo toho, aby spolu hledaly cestu, jak zastavit krveprolévání a jak syrské společnosti účelně a dobře pomoci, hledají spíše možnosti, jak si v oblasti udržet vliv. Šanci na řešení vidíme ve společném postupu rozhodujících sil ve světě a společný politický tlak na obě bojující strany v syrské občanské válce.

Přidáváme se k těm, kdo se modlí k Pánu Bohu za pokojné řešení konfliktu, a prosíme všechny, přidejte se i vy svými modlitbami.

Synodní rada Českobratrské církve evangelické

VýSTAVA

Bible kralická v pražském KlementinuKe čtyřstému výročí posledního předbělohor‑ského vydání Bible kralické připravila Národní knihovna ČR dosud nejucelenější výstavu v kon‑textu nejnovějších vědeckých poznatků. Expozice

Bible kralická 1613–2013 představuje starší české biblické překlady, původní tisky a její cizojazyčné předlohy, originální tiskařské literky i některé dobové písemné dokumenty, které veřejnost dosud neměla možnost spatřit.

Výstava Národní knihovny ČR přehledně provází návštěvníky dějinami tohoto překladu od jeho vzniku až do současnosti. Přibližuje, proč se Bible kralická stala jedním z klenotů národní kultury. Návštěvník může shlédnout také původní tiskař‑ské literky, nalezené na tvrzi v Kralicích, raritní korekturní obtahy části bratrského kancionálu, staré tisky, jejichž význam zůstával doposud skryt, včetně exemplářů z vlastnictví významných osob své doby, například tisky s dobovými vazbami pocházejícími z knihoven moravských Žerotínů

nebo pánů z Valdštejna.Výstava je pořádána pod záštitou kardinála

Dominika Duky a Joela Rumla, synodního seniora Českobratrské církve evangelické, který při zahá‑jení výstavy řekl: „Líbí se mi, jak silně tehdejší překladatelé a investoři vyjádřili potřebnost takového díla. Oni neuváděli do života literární pomůcku ani kulturní památku, konali tak přede‑vším proto, aby bližní měli k dispozici posilu pro život. Historie Bible kralické je pak dojemná proto, že lidé ji přijali jako právě takovou pomoc, že ji nechtěli vydat, když za její přechovávání hrozily velmi přísné tresty. V tom je kouzlo Bible, ne že ‚tam to je všechno je‘ (V+W), ale proto, že podává svědectví o takové struktuře světa, v níž není člověk odkázán sám na sebe a už vůbec ne na ty, kdo se mu chtějí vlichotit jako spasitelé. Ostatně v podobné situaci jsme i my dnes. Pevnost a výdrž mnoha lidí naší české minulosti je tak spojena právě s tímto přínosem počinu Kralických, osob‑ností a učenců Jednoty bratrské. Nejvíce se mi líbí doklady o tom, že bývali lidé v našem národě, kte‑ří pro růst duchovní úrovně národa dokázali ¥

17

nést oběti a třeba i trpět. Kéž si při zhlédnutí této výstavy položí mladá generace správné otázky a kéž jim umíme moudře odpovídat a správně je směrovat.“

Výstavu je možné navštívit až do 3. listopa‑du 2013 ve Výstavním sále Galerie Klementinum každý den od 10.30 do 18.00 s výjimkou pondělí. Vstupné je 50 Kč, pro studenty a seniory 40 Kč, pro děti do 15 let 20 Kč. NKP/gm

JUBILANTI

V měsíci říjnu 2013 slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí pracovníci v církvi:

Jan Keřkovský 55Jiří Ort 50Jiří Zejfart 85Naděje Popelářová 70Jana Kašparová 65Josef Krušina 65Jiří Kučera 55

ÚMRTÍ

Emeritní vikářka v Rakovníku Jitka Veselá zemřela 25. srpna ve věku 85 let.

Dne 16. září zemřela ve věku 84 let Milena Potměšilová, rozená Heroldová, vdova po faráři Františku Potměšilovi na Žižkově II.

INZERCE

Na četné žádosti uvádíme aktuální ceník inzerce v Českém bratru:pro církevní a charitativní organizace– zdarmakomerční inzerce– každý započatý řádek v jednom sloupci: 50 Kč– plošná inzerce (v rámečku) ¼ strany: 400 Kč (barevný 500 Kč)

– ½ strany: 800 Kč (barevný 1000 Kč)inzerát na webových stánkách www.ceskybratr.cz: řádek 50 Kč

OCENĚNÍ

Ministr obrany ocenil Sváťu KaráskaPraha. Ocenění za přínos k odporu proti komu‑nistickému režimu dostal 12. září evangelický farář a písničkář Svatopluk Karásek. Jeho a další odbojáře ocenil ministr obrany Vlastimil Picek.

Karásek byl v 70. letech po jednom z hudeb‑ních festivalů zatčen komunistickou policií a odsouzen za výtržnictví na osm měsíců.

Po propuštění na svobodu podepsal Chartu 77 a podílel se na jejím dalším šíření. V květnu 1977 byl se svou manželkou zadržen bezpečnostními orgány a umístěn do cely předběžného zadržení. Počátkem roku 1980 byl donucen k vystěhování do zahraničí.

Po roce 1989 se Svatopluk Karásek pravidelně vracel do vlasti a od roku 1997 opět trvale žije v Praze. Působil jako farář ČCE v Praze U Salvá‑tora a posléze také jako poslanec sněmovny a zmocněnec vlády pro lidská práva. ChristNet/gm

ZE SVĚTA

Bůh odpouští všem – věřícím i nevěřícímŘím/Vídeň. Když Eugenio Scalfari, zakladatel a někdejší šéfredaktor římského deníku La Repubblica, napsal otevřený dopis papeži

Františkovi, nepočítal s otevřenou odpovědí. Reakce pontifika, pokud jde o vztah rozumu a víry, žurnalistu překvapily. Papež František je znám

18 19

svou otevřeností k lidu, nikoli však otevřeností vůči médiím. Jedna z otázek zněla, zda i nevěřící člověk může dosáhnout odpuštění. „Hřích je, když člověk jedná proti svému svědomí,“ odpověděl František. „To platí pro věřící i nevěřící. Milosrdenství Boží nezná hranic. Bůh odpouští všem.“

O překvapení se ve stejnou dobu postaral i nově jmenovaný státní sekretář ve Vatikánu Pietro Paro‑lin. V rozhovoru pro benátský deník El Universal uvedl, že „celibát kněží není žádné církevní dogma, lze o něm diskutovat“. Podle něho je toto téma pro papeže Františka velkou výzvou. Doposud sice smy‑sl celibátu obhajoval, ale vzhledem k stále většímu nedostatku kněží bude podle Parolina církev časem nucena pravidla celibátu revidovat. Der Standard/DaZ/foto: heute.de

OZNÁMENÍ

Nabízíme pronájem bytuFS ČCE v Hořovicích nabízí k pronájmu byt 4+1 (původně určený pro faráře sboru). Byt (93 m2) je ve druhém podlaží kostela (bývalé syngogy) a je v dobrém stavu. K dispozici je též farní zahrada.

Hledáme dlouhodobého nájemce, který by se rád stal členem sboru, a podpořil tak místní diasporní společenství svým duchovním zapoje‑ním i praktickou pomocí. Nájem činí 5000 Kč plus výdaje za energie a vodné/stočné.

Prohlídka bytu je možná po telefonické dohodě s br. kurátorem K. Irmannem 723 068 244, popřípadě s administrátorem sboru S. Hejzlarem 603 578 108. Staršovstvo sboru v Hořovicích

Bohoslužba vděčnosti za StvořeníEkologická sekce České křesťanské akademie zve na bohoslužbu vděčnosti za Stvoření, která se bude konat 8. října v 18 hodin v rotundě Nale‑zení sv. Kříže ve Starém Městě Pražském. Kázat bude biskup Starokatolické církve Dušan Hejbal. Před bohoslužbou, v 17.30 budou vyhlášeny výsledky výtvarné soutěže na téma „Život se rodí za smrti“. A na toto téma bude po boho‑službě (přibližně od 19 hod.) následovat beseda s Mgr. Kateřinou Jančaříkovou. JNe

Pozvánka do JablonceFarní sbor ČCE v Jablonci nad Nisou si v neděli 13. října připomene 65. výročí vzniku sboru. Kázat bude farář Miroslav Erdinger. Bohoslužby začínají v 9.30 hod. Srdečně zveme.

RESTAUROVÁNÍ A OPRAVY VARHAN

Varhanáři Poukar a Eliáš nabízejí:– restaurování nástrojových částí varhan posta‑vených po roce 1750 (povolení MK ČR)– rekonstrukce, opravy a pravidelný servis var‑han– intonaci a ladění varhan, přípravu nástroje na koncertní činnost– opravy a rekonstrukce harmonií– prohlídku a vypracování posudku stavu varhan, včetně návrhu oprav – zdarma– platbu námi provedených prací formou dlouho‑dobých splátekNěkteré ze sborů ČCE, pro které jsme pracovali: Prosetín, Vilémov, Heršpice, Krouna, Krabčice,

Brno – Červený kostel, Brno – Pellicova, Miroslav, Ostrava – Červený kostel, Křížlice, Dambořice, Lanškroun, Šumperk, Ústí nad Labem – Červený kostel, Soběhrdy, Střítež nad Bečvou, Liptál, Džbánov, Olomouc, Jindřichův Hradec…

Kontakty:Josef Poukar – tel.: 603 323 406, e ‑mail: josef.jpp@seznam.czJan Eliáš – tel.: 603 572 676, e ‑mail: jan.elias@seznam.cz

19

¥

CÍRKEV ŽIJE

Kralické tisky

výtvarná dílna během oslav 400. výročí Bible kralické

foto: Daniela Ženatá

21

EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Teorie pro farářskou praxiKatedra praktické teologie

Praktická?!Mezi názvy jednotlivých oborů teologického studia budí praktická teologie velké naděje – konečně něco praktického! A hned zase vel-ké zklamání – vždyť je to samá teorie! Obojí je pravda. Ale nebylo by spravedlivé si myslet, že ostatní disciplíny jsou jen nepraktické. Spíše jde o to, že v oboru praktické teologie se zcela záměrně a metodicky zabýváme otázkou, jak evangelium vyslovit v kázání, při výuce, v pasto-raci, jak mu dát přiměřenou podobu v bohosluž-bách nebo ve službě bližním. A naopak jak toto evangelium mění a obnovuje praxi naši, našich sborů, církví, jak nachází své výrazy i mimo církev, například v oblasti sociální či kulturní. V praktické teologii se tedy učí nejen vytvořit kázání, připravit vyučovací hodinu nebo vést pastýřský rozhovor, ale právě tak se musí učit (kriticky!) vnímat posluchače a jeho mentalitu, život církve, ekumenu i společnost.

Řada oborů v jednomV rámci studia teologie je obor rozdělen do něko-lika dílčích disciplín, které odpovídají podstatě a poslání církve. Základní je zvěstování, a tedy homiletika. Zkratkou řečeno – nauka o kázání. Nezabývá se však jen otázkami, co kázání je a proč bez něj nemůžeme být, ale například také jak pracovat s biblickým textem s ohledem na úkol zvěstování v daném kontextu a jaké pro to zvolit jazykové a rétorické prostředky. Liturgika se zabývá otázkami bohoslužeb, katechetika oblastí výuky a vzdělávání. Poimenika je obor, který uvádí do teorie a umění pastoračního rozhovoru. Na Evangelické teologické fakultě lze za specifikum praktické teologie považovat její úzké propojení s oblastí teologie ekumenic-ké. Od prvních ročníků studia učí promýšlet vlastní víru, církevní praxi i odpovědnost vůči světu v rozhovoru s ostatními církvemi a jejich praxí. V posledních letech se katedra podílí na utváření nového studijního oboru nazvaného

Křesťanská humanitární a pastorační práce – diakonika. Jednak přednáškami, které odkrý-vají nejvlastnější zdroje a hodnoty křesťanské služby (diakonie) v oblasti sociální a zdravot-nické, jednak kurzem pastorace v rozmanitých životních etapách a krizových situacích. Díky externí spolupráci se již téměř pravidelně konají kurzy v předmětu misiologie.

Vedoucím katedry je profesor Pavel Filipi, autor jednoho z ekumenicko teologických best-selerů, nesoucího prozaický název Křesťanstvo. V posledních letech postupně publikoval napří-klad učebnici homiletiky (Pozvání k naději) a li-turgiky (Pozvání k oslavě). Asistentem je Ladislav Beneš, který se věnuje především katechetice a poimenice. Dalšími spolupracovníky jsou Tabi-ta Landová, bádající v oblasti liturgiky, a Martin Vaňáč, skvělý znalec problematiky ekumenické.

Nejdůležitější?Možná by každý rád řekl o svém oboru, že pro studium teologie či pro církev je právě jeho disciplína „ta nejdůležitější“. A každý by měl pravdu. Praktická teologie představuje pak tu disciplínu, která ukazuje v souhře s ostatními obory – biblistikou, historií, systematickou teologií, etikou, religionistikou či filozofií – že pro praxi víry, život jednotlivce i církve a pro poslání do světa jsou všechny tyto obory vskut-ku ty nejdůležitější. A snad právě to tvoří krásu praktické teologie. Ladislav Beneš

21

400. výročí vydání Bible kralické

Kralický klenotDlouho připravované oslavy se uskutečnily o víkendu 13.–15. září

Již v pátek v podvečer dostala základní škola propůjčeno jméno Jana Blahoslava, proběhly vernisáže výstav, koncert a promítání filmu Hrabě Zinzendorf – síla přesvědčení.

V sobotu si návštěvníci mohli vybrat z pěti paralelních programů. Na fotbalovém hřišti za sokolovnou se na hlavním pódiu střídali svá-teční řečníci s hudebními vystoupeními. Diváci sice zpočátku bojovali s deštníky a mokrými lavičkami, postupně se ale počasí umoudřilo. Odpoledním galaprogramem nazvaným Kra-lický klenot i komponovaným pořadem žáků olomoucké konzervatoře se mohli všichni po-těšit už bez deštníků. Po setmění se fotbalové hřiště proměnilo opět v letní kino s projekcí filmu Pod ochranou Žerotínů.

V sokolovně bylo možné shlédnout výstavu výtvarných prací k tématu Bible kralické nebo vyslechnout některou z přednášek předních odborníků na tuto Bibli z kulturně‑historic-kého pohledu, u stánků zakoupit literaturu současných křesťanských nakladatelství či výrobky chráněných dílen.

V kostele sv. Martina prožili mnozí hudební dílnu s notováním Žalmů a interaktivní před-nášku o kancionálech Jednoty bratrské. Od-

poledne opanoval prostor útulného kostelíka uherskobrodský pěvecký sbor Dvořák s Ebe-novými skladbami na texty J. A. Komenského, v podvečer jsme se zde mohli zaposlouchat do autorského čtení.

Základní škola ve středu obce nabídla své prostory pro blok odborných přednášek k Bibli kralické z pohledu kulturně‑teologického. Je-jich tématem byli tiskaři a grafici této Bible, protestantské přístupy k umění či meziválečná architektura protestantských kostelů. Také se bylo možné věnovat výkladovým poznámkám kralických překladatelů ke Starému i Novému zákonu.

Celý den byla příležitost navštívit také Památ-ník Bible kralické včetně sklepení na kralickém tvrzišti a zakoupit obsáhlý sborník, vydaný k oslavám 400. výročí Bible kralické.

Dětský program nabízel výtvarnou dílnu, bojovou hru, procházku přírodou po stopách Ježíšových, tiskařskou dílnu nebo písně a hry na biblické motivy.

Program oslav pokračoval v Kralicích nad Oslavou také v neděli. V půl desáté se na hlavním pódiu rozezněl responsoriální zpěv na biblický text a po něm následovaly ekume-nické bohoslužby, které vedl synodní senior

22 23

Českobratrské církve evangelické Joel Ruml. Kázál biskup Slezské evangelické církve a. v. Jan Waclawek a hudebně bohoslužby doprovo-

dily ženský pěvecký sbor Laudate a dechový orchestr z Oldřichovic. Na ekumenických boho-služách byla přítomna také řada hostů z české a zahraniční ekumenické obce.

Třídenních oslav se zúčastnily téměř čtyři tisíce lidí. Jen památníkem Bible kralické prošlo přes 3000 registrovaných návštěvníků. Někteří evangelíci povytahovali obočí nad vystoupením zpěvačky Dády Patrasové při sobotním galapro-gramu. Nutno připomenout, že organizaci této úspěšné a na naše poměry obrovské události měly na starosti tři církve (Českobratrská evan-gelická, Československá husitská a Slezská evangelická a. v.), obec Kralice a občanské sdružení České studny. A každý z organizátorů měl trochu jinou představu o tom, jakým způso-bem důležité výročí Bible kralické připomenout a oslavit.

Kralické oslavy byly součástí širšího pro-jektu Českobratrské církve evangelické, na-zvaného Naše reformace, který se věnuje vý-znamným církevním výročím od roku 2013 až do roku 2018, v němž by měl projekt vyvrcholit oslavami 100. výročí založení Českobratrské církve evangelické. Více o výročích na www.nase ‑reformace.cz. Daniela Ženatá

OKÉNKO POTULNÉHO

Ohlédnutí nejen za létem…Češi z krajanských sborů přijíždějí posílit češtinu i víru

Ohlédnu ‑li se zpět za letošním rokem, mu-sím říci, že s pomyšlením na styky a vazby s krajany mé srdce plesá. Na rozdíl od naprosto nestabilní politické situace jsou vztahy s kra-janskými sbory stabilní a navíc se rozvíjejí. V minulých číslech Českého bratra jste byli o mnohém informováni. Nerad bych se opako-val, ale stále mám před očima návštěvu Vese-lynivky na Ukrajině, kde jsme mohli společně slavit sedmdesátiny Marie Provazníkové, veli-konoce v Srbsku, oslavy desátého výročí otevře-ní nového kostela v Bjeliševci v Chorvatsku či konfirmaci pěti mladých členů sboru v Peregu Mare v Rumunsku.

A což teprve prázdninové aktivity! Díky finančnímu zajištění bylo možné opět pozvat skupinu dvanácti dětí z Bohemky na letní tábor do Bělče, který pořádá oddělení výchovy a vzdě-lávání. Není nutné zdůrazňovat, že se dětem i jejich vedoucí Nadě Žikolové pobyt líbil a celá skupinka při přijetí synodním seniorem Joelem Rumlem před odjezdem vyjádřila poděkování.

Neméně úspěšný byl i kemp ve Strmilově, pořádaný oddělením mládeže. Pět mladých lidí z Bohemky a Veselynivky a dokonce dva z reformovaného sboru v Bysteru na Slovensku vytvořili spolu s ostatními účastníky společen-ství, na které se nezapomíná. Dovoluji si od- ¥

23

citovat z dopisu, který zde zanechala Marjenka Provazníková: „Strmilov je překrásné místo pro tento kemp! Moc se mi tam líbilo! Program bil určen pro každého a všech to strašně bavilo! Na kempu bil dobře promišlený program a bil

tam skvělý organizátorský tým! Poznala jsem spoustu fajn lidí a s některýma se mi těžko loučilo! Naučila jsem se spousta dobrých věcí a hlavní bila ta komunikace s českou a sloven-skou mládeží! Moc se mi líbili pobožnosti! Když jsem na Ukrajině ne moc na ně chci, ale když jsem v Čechach (možná je to atmosférou) tak to chci! Mám pocit, že jsem k Bohu tak blízko, že je to až neuvěřitelné! Možná je to tím, že pobožnosti nejsou podávany jako dětem či do-spělým, ale mládeži! Uznávam, že tento tábor bil pro mne plný zážitků. Rada bich se vratila! A chci poděkovat všem, co dělali tak mnoho práce, aby mládež z Ukrajiny mohla jezdit na takové tábory a kempy! Z čistého srdce Marije Provazníková – 21 let.“ K tomu není co dodat. Tato slova mohou být jen povzbuzením, aby ČCE v této činnosti i nadále pokračovala.

Mám radost, že v letošním roce odjeli do Bo-hemky dva studenti – Jonáš Zejfart a Jan Černý. Téměř měsíční pobyt a práce s dětmi i ve sboru v Bohemce dle prvních reakcí obou stran byly užitečné a poučné. Škoda, že jsem nesehnal ještě dva dobrovolníky pro Veselynivku – ale je to výzva k zamyšlení pro příští rok! I v této činnosti bychom chtěli pokračovat.

A ještě z jedné události mám radost. Farní sbor ČCE v Pardubicích pozval na své tři letní aktivity Dášu a Maxima Havrotovy z Veselyniv-

ky. Nejdříve jeli na dětský tábor, pak s mládeží na brigádu a závěr více než měsíčního pobytu ukončili na společné dovolené s pardubickým sborem. Možná by to mohla být výzva i našim ostatním sborům – jak ke vztahům s krajan-skými sbory přispívat. Děkuji pardubickému staršovstvu za takovouto aktivitu. Že to bylo užitečné pro obě strany, se jistě ještě dozvíme. Čeština Dáši a Maxima poskočila značně kupře-du, což bylo znát při společném závěrečném obědě během rozhovoru se synodním seniorem a synodní kurátorkou a vedoucím zahraničního oddělení ÚCK. Skupina dětí, mládeže i „pardu-bičtí“ jsou v této chvíli již šťastně doma a žijí ze vzpomínek na léto prožité v Čechách.

Závěrem se chci s vámi podělit ještě o jednu radost: Česká televize přijala nabídku natočit pět dokumentů o českých evangelických kra-janech ve východní Evropě, které mají za cíl seznámit širokou veřejnost s emigrací českých evangelíků a s důvody jejich odchodu do ciziny. Na jednotlivých příbězích bude vidět i jejich současná situace, prostředí ve kterém žijí, jejich problémy i budoucnost. Zatím jsou natočeny tři díly – Srbsko, Chorvatsko a Rumunsko; v době, kdy se k vám dostává Český bratr, i Ukrajina a v říjnu bude hotov díl o Polsku. V případě zdárného ukončení by se tyto dokumenty měly vysílat začátkem příštího roku. Přejme si, aby se záměr vydařil.

Přeji vám příjemné a požehnané prožití letošního podzimu při všech sborových i spo-lečenských aktivitách s nadějí, že třeba ještě i houby porostou! A rostou. Pb+

Krajanská mládež na kempu

Dáša a Maxim na táboře

24 25

Rozhovor s Martinem Kocandou

Cesta vězeňského kaplana do vedeníústřední církevní kancelářeTři čtvrtě roku ve funkci

PhDr. Martin Kocanda (1974) vystudoval teologii, speciální pedagogiku a práva. Byl kazatelem Bratrské jednoty baptistů, od roku 2000 je členem a kazatelem ČCE. Patnáct let působil ve věznicích, nejprve jako dobrovolník Vězeňské duchovenské péče a posléze jako jeden z prvních tří vězeňských kaplanů. Později pracoval jako právník ve Věznici Pardubice a pak se stal vrchním ředitelem kanceláře na generálním ředitelství Vězeňské služby v Praze. Od 1. února 2013 je vedoucím tajemníkem Ústřední církevní kanceláře (ÚCK). Je ženatý a má pětiletého syna.

Kde jsi vyrůstal a jak vzpomínáš na své dětství?Moje dětství bylo rozděleno na dvě poloviny. Narodil jsem se ve Slezsku. Odtud pocházela rodina maminky. Do mých osmi let jsme žili v Třinci. Vzpomínky z raného dětství mám spo-jeny s jiným Třincem, než jak vypadá dneska. V místě, kde jsou dnes paneláky, jsme s kama-rády běhali venku a hráli si, okolí domů bylo zarostlé. O prázdninách mezi druhou a třetí třídou jsme se přestěhovali na druhý konec republiky, do západočeských Kraslic. Tam jsem byl do maturity, pak jsem šel na vysokou školu do Olomouce.

Co ti dala studia v Olomouci?Rok 1992, kdy jsem maturoval na sokolovském gymnáziu, byl pro mě přelomový. Postavil jsem se částečně na vlastní nohy a začal se starat sám o sebe. Z Olomouce do Kraslic se nedalo dojíždět moc často. Na teologickém semináři v Olomouci jsem poznal mnoho lidí, spolužá-ků i vyučujících, kteří mě inspirovali. Ačkoli Bratrská jednota baptistů, která byla zřizova-telem semináře, platí spíše za konzervativní církev, ovzduší na semináři bylo velice otevře-né, vstřícné a ekumenické. Setkal jsem se se spoustou úžasných lidí, jako byl třeba Honza

Nohavica, evangelický farář, který tam tehdy také vyučoval. Mou tenkrát čerstvou vírou občas něco otřáslo. Musel jsem se vyrovnávat s mnoha novými informacemi a přístupy. Rád na tuto dobu vzpomínám; na vzdělávání i na atmosféru v semináři.

Celoživotní láskou se mi stalo samo město Olomouc. Dodneška když do Olomouce přijedu, cítím takové jemné chvění. Jiná města mě ne-chávají v klidu, na Brno nebo Prahu je třeba si zvyknout, člověk jim musí takříkajíc přijít na chuť. Ale Olomouc má zvláštní kouzlo. Měl jsem tu čest tam žít šest let.

Jak ses dostal k tématu vězeňství a práci vězeňského kaplana?Ten počáteční důvod byl vlastně velmi prag-matický. Když jsem začal přemýšlet o tématu své závěrečné práce na speciální pedagogice, napadlo mě, že by bylo zajímavé zabývat se prolnutím teologie s etopedií, což je část spe-ciální pedagogiky, která se věnuje výchově, vzdělávání a rozvoji osob s poruchami chování. Že bych se mohl zaměřit na působení křesťa-nů (nejen farářů) ve věznicích. Věděl jsem, že něco jako duchovní péče ve věznicích existuje, ale vězeňská duchovenská péče, jak ji známe dnes, byla ještě v plenkách. Začal jsem na té-matu pracovat, a protože jsem tehdy byl čerstvě baptistickým kazatelem v Pardubicích, začal jsem chodit do pardubické věznice. Sbíral jsem zkušenosti s prostředím a odsouzenými, abych jenom neteoretizoval.

Práce mě začala bavit a naplňovat, takže i poté, co jsem napsal a obhájil diplomku, ne-přestal jsem jako kazatel do věznice chodit. Ve věznicích se v roce 1998 začala formovat pro-fesionální duchovenská služba a pro vězeňské kaplany se objevila možnost profesionálních úvazků. Přijal jsem nabídku a stal se jedním z prvních tří. ¥

25

Kaplan je ve věznici pro odsouzené i pro zaměst-nance. V čem se liší práce v těch dvou skupinách?Rozdíly jsou velké. Od kaplana se očekává, že se bude věnovat vězňům, je tam pro ně. Nikoho tedy nepřekvapí, že s nimi mluví a různé věci rozebírá. Ale když si chce promluvit s kapla-nem zaměstnanec, působí trochu podezřele. Co za tím je? Kolegové kaplani by asi potvrdili, že k zaměstnancům hledá kaplan cestu obtížněji. Roli v tom určitě hraje i nedůvěra k církvím a rozdílné sociální role. Když se ale podaří vytvořit se zaměstnancem důvěryplný vztah, většinou je hodnotný a trvalý. Někdy vyústí až do vztahu přátelského. Což u odsouzených většinou neplatí, často vyhledávají kaplana jen k jednorázovému rozhovoru, když je něco tíží.

Setkává se kaplan s tím, že odsouzený uzná vinu, přijme trest a touží po odpuštění a smíření s obětí? Nebo je to spíše výjimka?Určitě každý kaplan potkal vězně, který vinu velmi silně pociťoval a toužil dát věci do po-řádku. S takovým člověkem je pak smysluplné pracovat dlouhodobě a v takové situaci je vidět rozdíl mezi prací vězeňského kaplana a psy-chologa. Kaplan se zabývá vinou člověka, může pomoci, když si vězeň neví rady s tím, co se stalo, co prožívá, kam to celé směřuje. Mezi mé nejintenzivnější zážitky patří rozhovory s člo-věkem, který byl odsouzen za vraždu mladé studentky. Potkal jsem mnoho vrahů, ale tak silný pocit viny jsem u nikoho jiného nezažil. Ale řekl bych, že zájem o nápravu věcí tímto způsobem je u odsouzených menšinový.

Již devět měsíců jsi vedoucím tajemníkem ústřední církevní kanceláře. V čem je práce pro církev jiná?Ve vězeňské službě jsem strávil téměř patnáct let, poslední dva a půl roku v pozici vrchního ředitele kanceláře na generálním ředitelství vězeňské služby. Když to srovnám se současnou pozicí vedoucího tajemníka ústřední církevní kanceláře, z formálního hlediska je mnoho věcí podobných. Tam jsem řídil kancelář, tady také. Co je ale naprosto rozdílné, je jiná atmo-sféra a jiný styl práce. Brzy jsem si uvědomil, že v církvi všechno funguje jiným způsobem. Manažerská práce v bezpečnostním sboru je

jednodušší. Má jasnou strukturu, vydávají se rozkazy, pokyny. Lidé jsou připraveni plnit úkoly, ať už si o nich myslí cokoli. Udělají, co se po nich chce, a pak si mohou v koutku někde zanadávat. V církvi to je jinak, o všem se mezi zaměstnanci mnohem více diskutuje. Řídícímu pracovníkovi není dopřán luxus vydat pokyn a hotovo. Musí jej zdůvodnit, vysvětlit, být připraven na dotazy. A musí v debatě obstát. Nejen v kanceláři, ale i v celé církvi je to jiné. Drtivá většina lidí pro církev pracuje dobro-volně a zadarmo ve volném čase. A na to musí všichni zaměstnanci církve myslet.

Má to své výhody?Systém, který je v církvi zažitý, je možná složi-tější, možná těžkopádnější, ale když se církev pro něco rozhodne, když je někam nasměrová-na, má to trvalejší charakter. Když se ohlédnu zpět na svou práci u vězeňské služby, některé věci jsem změnil, nastavil jinak, a teď vidím, že po mém odchodu jsou zase jinak. Nikdo se nad změnami nepozastavil, ale také se s nimi asi neidentifikoval, když bylo tak snadné věci znovu změnit. V církvi si člověk musí svá

26 27

rozhodnutí obhájit, vybojovat, ale pak se lidé s nimi více ztotožní.

Jaké vyhlídky má církev v blízké budoucnosti, kdy nás čeká samofinancování?Myslím, že má dobré vyhlídky. Jsem optimista. Bude to velmi náročné období, ale jsem pře-svědčen, že je reálné, aby církev (nejen evan-gelická, ale obecně) přijala model, který trvalé samofinancování zajistí. Má to dva rozměry: jednak bezpečné investování prostředků, kte-ré církev obdrží, aby výnosy církev financova-ly, jednak změna myšlení členů církve. Termín „zvýšení obětavosti“ nemám moc rád, ale každý člen církve si bude muset položit otázku, jestli chce chodit do kostela, účastnit se života círk-ve, podílet se na něm, jestli stojí o to, aby sbor měl faráře a podobně. A že to něco bude stát. V řádu hospodaření církve je napsán předpo-klad, že lidé budou církvi odvádět pět procent svých čistých příjmů. A to je zatím naprostá utopie! U většiny lidí se to pěti procentům ani zdaleka nepřibližuje. Nejsem ekonom, ale mám dojem, že kdyby všichni salárníci dali církvi ne pět, ale tři procenta, bude to stačit

na všechno – na provoz ve sborech i na platy kazatelů. A ještě budeme moci podporovat různé projekty pro potřebné.

V baptistické církvi se vybírá desátek?Ano, u baptistů, stejně jako ve většině ostat-ních takzvaně malých církví, se placení desát-ků považuje za normu, i když ani tam nebývá desátek naplněn beze zbytku.

Jaké máš profesní a osobní plány do budoucna?Když jsem se účastnil konkurzu na vedoucího tajemníka ÚCK, řekl jsem, že svou práci zde vnímám jako určitý závazek. To znamená, že chci přinejmenším zůstat s touto synodní ra-dou do konce jejího funkčního období. Dál se uvidí. A osobní? To nevím. Nastudoval jsem se v životě už dost, kromě teologie na baptis-tickém semináři a speciální pedagogiky na olomoucké univerzitě také práva v Brně. Zkou-šel jsem i teologii na Evangelické teologické fakultě, ale přes třetí ročník jsem se nedostal. Žil jsem dost hekticky a teď bych rád běh života trochu zklidnil. Uvidím, co život dál přinese.

Ptala se Daniela Ženatá

Rozpačitá pieta v PostoloprtechNěkdy je třeba víc než dobrá vůle

V červnu roku 1945 postříleli vojáci Česko-slovenské armády v Postoloprtech asi 2000 Němců z Žatce a Postoloprt. Podle vlastních výpovědí proto, aby se jich za hranice dostalo co nejméně, a tak měl národ do budoucna o to méně nepřátel. O dva roky později bylo exhu-mováno 763 těl, z toho pět žen a jedno dítě. Byla ustavena parlamentní komise, účastní-ci se k činu přiznali, z důvodu mezinárodní prestiže však bylo vyšetřování od počátku do konce tajné a nikdo nebyl odsouzen. Předseda

vyšetřovací komise, lidovec Bohumír Bunža, byl po komunistickém převratu v nepřítom-nosti odsouzen k smrti a za komunismu byla celá událost přísné tabu.

Pietní akt a seminářLetos 30. července jsem byl spolu s místním římskokatolickým duchovním přizván k piet-nímu aktu a na seminář, zabývající se těmito událostmi a složený rovnou měrou z Čechů i Němců, včetně potomků obětí. Souhlasil ¥

27

jsem hned. O „divokém odsunu“ jsme se učili na základní i střední škole (jsem ročník 1979); ve 13–14 letech to pro nás, po předchozí ná-rodovecké masírce na socialistické základní škole, byl šok, dnes už ne. V okrese o masakru všichni vědí (Postoloprtům se říká „prokleté město“). Období 1945–1965 považuji za vůbec nejhorší v našich dějinách a nic mě na této době už nepřekvapí.

Dějinnou kontinuitu cítím s církví, věřím svatých obcování, jsem v jednom obecenství s křesťany předchozích staletí, a tak se nemo-hu odstřihnout ani od jejich hříchů a hanby. Ale národ není žádným věčným společenstvím. A tak co dělali Češi v době starší víc než tři-cet let před mým narozením, ovlivňuje moje pochopení sebe sama stejně málo jako pohled na současné Němce, kteří se většinou také narodili až po válce.

Člověk vždy nese jistou míru kolektivní odpovědnosti za svoji dobu – vždy (byť třeba za cenu nejvyšší) jde přece říci: Nesouhlasím. Kdo totiž mlčí, ten souhlasí. Dnes ale mluvíme o jiných Češích a jiných Němcích než v roce 1945.

Ve vztahu k semináři jsem neměl žádná citová očekávání; smysl jsem viděl v poučení: Člověk je v zásadě zlý a pokud jeho svědomí není ovlivňováno hlasem shůry, Písmem a tradicí, je schopen čehokoliv – třeba patnáct kilometrů od našeho města – a ti mrtví tam ve většině pořád leží. To je dobré vědět, abychom žili nohama na zemi a nesmýšleli příliš vysoko.

Otevřenost a prazvláštní rituályAle k samotné akci, která se spíše nepoved-la: Řekl bych, že jinak prospěšným česko‑‑německým setkáním vlastně škodí sklon ně-mecké strany vždy začínat zmínkou o Lidicích a Osvětimi. Ke své minulosti sice Němci mají míru otevřenosti, kterou by člověk u jiných národů (snad kromě Židů a Američanů) stě-ží pohledal. Na druhou stranu však rituální sypání popela na hlavu spíš bezděky udržuje představu, že si během války ublížili nějaké dvě mystické kolektivní národní bytosti, a za-krývá podle mě hlubší rovinu problému – že totiž alternativní náboženství, jakým je nacis-mus či komunismus, dovede zabíjet. S omluvou

za Lidice se při podobných příležitostech dá počítat najisto, a tak bych skoro řekl, že většina posluchačů stejně jako já v tu chvíli vypíná po-zornost, protože už to slyšela stokrát. Snad by se už pomalu mohla podobná setkání dělat jinak.

Druhá slabina by se dala shrnout takto: Se-tkání se dělo ve jménu dobrého soužití. Přitom ale chyběla snaha vzít ohled na citlivé hranice, jejichž překročení může člověka jiné kultury nebo víry postavit do trapné situace: Předpo-kládal jsem, že obřad povede místní duchovní, katolický farář Prej, a byl jsem tedy připraven řídit se jeho instrukcemi. Celý rituál však vedla vedoucí semináře. A ten nápadně připomínal terapeutickou skupinu. Jistě, děti obětí byly přítomny (!) a je jaké rány hojit. Pokud ovšem chcete někoho přizvat k tak intimní věci, mu-síte mu říci předem, o co půjde. My jsme však byli v části spontánních projevů náhle vyzváni, ať také „něco“ řekneme. Bez respektu k tomu, že duchovní nese před Bohem odpovědnost za obřad, který koná – proto mu předsedá. Ne-může jen tak říci, co ho spontánně napadne. Přes dosti nepříjemný kolektivní nátlak jsem odmítl. Bratr Prej chtěl vyhovět a mluvil o svých snahách ono místo uzdravit. (Jeho farníci jsou výhradně Romové, sestavil z nich dvě fotbalové jedenáctky, koná s nimi biblické hodiny. Pro mne osobně je živoucí světec.) Během svého upřímného projevu byl napomenut, ať jej kvůli překladu zkrátí. To bych neudělal žádnému staršímu člověku a duchovnímu už vůbec.

Ohledy a pochopeníObřad skončil obligátním položením kaménků se jmény po vzoru 60. let. V mnoha konfesích však, například v reformované, každý hmotný symbol ‑svátost odpovídá nějakému konkrét-nímu Božímu aktu, který se v tu chvíli děje. Přisluhovat u symbolu, u kterého nevěříme, že Bůh v tu chvíli zobrazovanou věc koná, se mi příčí. Nabyl jsem navíc dojmu, že jako duchovní v obřadu hrajeme spíše roli ozdoby, rekvizity. V podstatě náhodně jsme občas byli vyzváni, ať řekneme nějakou známou modlitbu. Už ani nevím, kolikrát jsme tam řekli Otčenáš. Celý obřad byl bez varování zakončen tím, že jsme se na hřbitově vzali za ruce. Tedy – vzali nás za ně a nešlo se moc vyškubnout. Myslel bych, že není

28 29

Letní varhanický kurz v pražském kostele U SalvátoraPoznala jsem novou církevní stupnici

(Vzestupně hrána spíše naučně, sestupně hrána zážitkově)

C jako cantica neboli psalmus tak, jak protes-tantský chorál nazýval Martin Luther.

D jako dvojhlas; dialog dvou hlasů, který může být základem barokní improvizace.

E jako Echo skladatele Samuela Scheidta; je jedním z příkladů barokní rafinované tvorby.

F jako figurální vícehlasá tvorba, jež je jednou z podob bohoslužebné hudby v baroku.

G jako generálbas, jednoduchý harmonický, který podtrhuje barokní chorálový přednes.

A jako Arbeitsblätter zur Orgelimprovisation neboli sbírka cvičení varhanní improvizace (i té barokní) od jedné německé autorky.

H jako harmonizace, která si v baroku vytvo-řila velmi přísná pravidla.

C jako cantus firmus, jenž se v baroku pro větší zajímavost přesouvá do různých hlasů.

H jako Husův dům, jenž nám poskytl během ko-nání kurzu střechu nad hlavou pro přednášky i pro přenocování.

A jako anatomie varhan u Salvátora, které jsou zřejmě nejkvalitnějším nástrojem u nás a se kterými jsme měli tu čest se během kurzu seznámit.

G jako generální pauza, která ve mně nastala vždy, když Esterka nebo Láďa Moravetzovi dohráli své nádherné improvizace.

F jako fajn tři dny strávené s lidmi, kteří měli zájem zlepšit svůj varhanický um.

E jako evangelium zprostředkované ranními a večerními pobožnostmi, které si účastníci kurzu sami připravili.

D jako den třetí, v němž každý účastník před-nesl ostatním svoji vybranou a s lektorem procvičenou barokní skladbu.

Celým srdcem děkuji Pánu Bohu za to, že jsem se mohla kurzu zúčastnit!

Jitka Katovská

tak těžké v rámci poznávání kultur zjistit, že Češi se na místech piety za ruce obvykle nedrží; a neznámí muži mezi sebou už vůbec.

Cestou domů jsme se s katolickou pastorační pracovnicí shodli, že se nám ten moment zdál hodně nepříjemný a ponižující.

A tak mi tu vychází závěr: I když bylo člověku ublíženo, i když by se to stále mělo připomínat,

z titulu dobré věci by se ještě automaticky ne-mělo jednat bez ohledů na druhé. Jistě že jsem dovedl pochopit důvody, pro které měla pořáda-ná událost právě takovou formu. Ale i když jsme, katolíci i já, brali věc sportovně a s pochopením, účastnit se jí podruhé by se mi už moc nechtělo, což je škoda.

Tomáš Pavelka, farář ČCE v Lounech

29

DIAKONIE

Elektromobil pro Diakonii

Raná péče střediska Diakonie ČCE v Praze‑‑Stodůlkách má nově možnost užívat pro práci v terénu elektromobil zapůjčený od sku-piny ČEZ. Slavnostní předání klíčů a zaško-lení obsluhy proběhlo počátkem září v Praze. Každodenní využití elektromobilu pomůže otestovat elektromobilitu v běžném provozu.

Proč se elektromobil hodí právě pro služby rané péče, shrnuje ředitel střediska Diakonie v Praze ‑Stodůlkách Jakub Suchel: „Pro nás je podstatné za klienty jezdit. Denně navštíví-me 12 domácností, kde rodinám pomáháme zvládat péči o jejich malé děti s postižením. Ve čtyřech krajích ČR tak běžně najedeme 500 ki-

30 31

AKTUALITY

Příběhy, které svět nevidíČeská televize představila nový cyklus dokumentů, jejichž tématem jsou životní příběhy lidí, kteří se dostali, často ne vlastní vinou, na okraj společnosti, a jimž pomáhají církevní organizace – Diakonie ČCE či kato‑lická Charita. Patnáct půlhodinových pořa‑dů můžete od letošního podzimu sledovat v neděli na obrazovkách ČT 2 a také v online archivu České televize. Příběhy z Diakonie představují například službu Dobroduš, která pomáhá duševně nemocným lidem, SOS centrum Diakonie pomáhající zvládat agresi ve vztazích nebo služby rané péče ve středisku v pražských Stodůlkách. Archiv odvysílaných dílů z Diakonie naleznete pohromadě na www.diakonie.cz/pribehy.

Škola bez bariér slavnos