PROFIL ABSOLVENTA - Univerzita Karlova · Profil absolventa a jeho uplatnění. Absolvent...

Profil absolventa

Anton Markoš

ACADEMIA2008

Profil absolventa

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

(doplní redakce v náhledech)

© Anton Markoš, 2008Illustrations © Fatima Cvrčková, 2008

ISBN 978-80-200-1564-8

Ivanu Boháčkovi, řediteli Vesmíru

Publikace vychází díky podpoře Výzkumného záměru MSM 0021620845;vydání bylo podpořeno také finančním darem autora.

Obsah

Úvod 11

TEORETICKÁ BIOLOGIE 411. Čtvrtý zákon 432. Život bez genů 463. Epigenetický stroj 514. Patálie se životem 605. Mezi zvonkohrou a improvizací 706. Teorie živých systémů 797. Faktografie a ideologie 938. Nová smlouva s přírodou 1009. Odpově� na anketu Biologických listů 107

10. Jádra a bubliny – o významu slova význam 11211. Reálná věda 12412. Lamarck a Darwin u Rádla 12913. Majestát zákona přírodního 15514. Lysenko: K jednomu neveselému výročí 20715. Bílá místa 226

GAIA 22916. Technik s velkou vizí 23117. Za trvale udržitelný ústup: odkaz velkého vizionáře 24918. Lovelock a zelení 25319. Cultura contra natura 26020. Země jako superorganismus 27321. Dějiny našeho světa 27822. Hluboká horká biosféra 283

ANTROPOLOGIE 30523. Jak neměřit člověka 30724. Výlety zvídavého laika mezi zabijácké indiány 31325. Stejné a podobné 323

Literatura 337Rejstřík 345

7

Motto

Všechno špatné a nečisté umění pochází z toho, že v něm zůstaloněco osobního, co se nestalo tvarem a věcí oddělenou; není to animísto suché, jež Bůh nazval zemí, ani shromáždění vod, jež nazvalmořem, nýbrž bláto, látka nerozdělená a pustá. Většina umělců,stejně jako většina lidí, jenom do nekonečna rozmnožuje látku,místo aby jí dávali tvar; jedni ji chrlí jako pekelnou lávu a jiní jinaplavují jako slizké bahno na břehu vod; stále nově kypí a vrší sezemě nesličná a nevykoupená, čekající na strašnou, slavnou kázeňtvoření. Odděluj, odděluj! nikdy nepřestane platit a děsit tento pří-sný zákon, zákon dne prvního.

Nebo� i �ábel se míchá a fušuje do umění; můžete ho dobře po-znat podle toho, že je od přírody ctižádostivý a ješitný. Honosí se lát-kou, originalitou nebo siláctvím; každá přemíra, každé bujení je roz-kvašeno jeho zkaženým dechem; všechno velikášství a veškeráokázalost se nadýmá jeho nečistou a křečovitou pýchou; všechno, cov umění je laciné, lesklé a líbivé, jsou nakradené cetky jeho opičíchlubivosti; všechno, co je nehotové a nedotvořené, jsou chatrné stopyjeho horečné netrpělivosti a věčného lajdáctví; veškerá falešná a ho-nosná forma je vypůjčená maska, jíž marně zakrývá svou zoufaloupustotu. Všude, kde pracuje umělec, jako všude, kde jde o lidské vy-nikání, obchází duch zlý, hledaje svou příležitost, aby se projevil, abytě pokoušel nebo posedl. Protože sám nemůže tvořit, hledí se zmoc-nit tebe. Aby zkazil tvé dílo, kazí tebe a vyžírá tvé nitro samochvá-lou a samolibostí. Aby tě oklamal, abys ho nepoznal v jeho pravéa beztvaré podobě, vydává se za tebe sama a bere na sebe tvé zájmy.

K. Čapek: Život a dílo skladatele Foltýna, str. 133–134

Úvod

Nelze jen tak nechat minulost ožít, pošpacírovatsi v ní a objektivně ji zvážit. Ne, přítomnost je vždyagresivní, a to i při soumraku života. I ten nejlépezformovaný, vypracovaný, přísně definovaný pří -tomný život se pořád jen noří do kalu dávnýchčasů, aby si z něj vytáhl, co potřebuje pro doplněnísvé nynější podoby.

P. Esterházy, Respekt 8/2007, 29

Mí kolegové mě položertem polovážně vyzvali, abych vydalvýbor svých příležitostných statí: „Píšeš do Vesmíru, píšeš do-slovy ke knihám a různé eseje, ale kdo si dá tu práci, aby tohledal po různých zdrojích?“ Ješitnost zapracovala, a když senašel i peníz, vydávám. Tento úvod je jedinou částí psanounově pro tento soubor, ale i ten obsahuje několik citátů z před-chozí historie.

Proč ten název? Jsem absolventem biologie Přírodovědeckéfakulty Univerzity Karlovy v Praze a po celý svůj profesionálníživot působím na ní jako učitel. Profilem absolventa se mínístručná charakteristika, kterou školy informují možné zájemceo tom, k čemu že je vhodný člověk, který absolvoval nabízenýstudijní program. Profil absolventa pekařského učiliště budetedy vypadat asi takto: „Umí upéct standardní druhy pečiva a jeschopen pro požadovaný úkol vybrat vhodné suroviny (tj.vyzná se v mouce a kvásku) i technologii (ví, jak to vše namí-chat, a také ví cosi o pecích).“ Absolvent velitelské školy tan-kových vojsk zase „ovládá technické parametry tankovýchzbraní, zvládá taktiku a součinnost v různých situacích nasa-zení a zvládá práci s mužstvem tak, aby jeho jednotka úspěšněplnila stanovené úkoly ve výcviku i v boji“.*

Jaký však je profil absolventa vysokoškolského studia biolo-gie? Jednou za pár let nám tuto otázku kladou akreditační ko-

* Oba příklady jsem si vymyslel, nekamenujte mě.

ÚVOD / 11

Odpovědět jsme se s Tomášem Daňkem pokusili v závěruknížky Život čmelákův (Daněk, Markoš 2005, str. 195–8): „Lidé,kteří se dnes hlásí ke studiu biologie, se dělí zhruba do čtyř ka-tegorií. Ta první je nejpočetnější, avšak nejméně zajímavá. Tojsou lidé, kteří si na střední škole sebekriticky řeknou: ‚Matikuneumím, jazyky mi nejdou, strojařina ani počítače mě nebavía kantorem také nechci být. Nějaký diplom mít je dobře, nucož, půjdu studovat biologii, to nějak zvládnu.‘ Tito lidé sevezou na zvláštní masové hysterii tvrdící, že všechny ‚vyspělézemě‘ mají v populaci 30 či kolik procent vysokoškolsky vzdě-laných lidí, zatímco my jen nějakých 12 (ta čísla berte s rezer-vou). Vláda masírovaná podobným tlakem se proto rozhodnedávat školám ne podle jejich kvality, ale platí je od hlavy. Po-třebujete víc peněz? Naberte víc studentů. Tatáž škola, kterápřed 20 lety měla v ročníku 60 studentů, jich má najednou 200,ve stejných budovách a se stejně početným sborem vyučujících.Na těch 200 míst se hlásí pětkrát víc studentů a nahrnou sek přijímačkám. Přijímačky jsou písemné – jak také jinak při těchdavových scénách? Testy se mohou ptát jen na to, co je ve stře-doškolských učebnicích, a proto nastavené na pamě�. […] Mátesmůlu – vy jste se to nenabiflovali z učebnice, a proto ‚nevíte‘.Uchazeči ze skupiny, o které mluvíme, to nabeton vědět budoua na školu se dostanou. A jelikož přijímací zkouška bývá častotou nejdůležitější v životě (jediná například nemá reparát, ne-uděláš, zkus až za rok), propasíruje se tento beztvárný dav vět-šinou až k diplomu. Tito lidé nemají zájem o nic, do školy chodínikoli kvůli znalostem, ale kvůli kreditům (a kvůli radostem stu-dentského života ve velkém městě, samozřejmě). Jsou moremškoly, všude překážejí jako tupá netečná hmota a pedagogovéi studenti jiných kategorií se přes tuto inertní masu pracně pro-dírají, aby si někde, po skončení výuky, vyšetřili čas na věciopravdu zajímavé. Ale vyspělou zemí už záhy budeme.

Další tři skupiny, které i dohromady asi tvoří v tom davumenšinu, to už jsou lidé, kteří biologii studovat chtěli a chtějíse něco naučit.

12 / PROFIL ABSOLVENTA ÚVOD / 13

Jistou orientaci to studentovi dá, ale co z něho bude, je naněm. Jen si to zkuste sami – pro váš obor a pak pro sebe; já tov tomto úvodu zkusím pro biologii v kontextu své vlastní osoby.Takže vážně:

1. Co od studia biologie čeká sám student?2. Co tam studenta čeká, jestliže ho přijmou?3. Co čeká od absolventa biologie jeho laické okolí?4. Co absolvent biologie po obdržení diplomu dělá?

mise, u kterých se musíme ucházet o povolení příslušný oborstudia učit a udělovat diplomy. To pak žmouláme tužku a kouz-líme prapodivná slovní spojení, navíc to vposledku vypadák nerozeznání od toho, co psali naši učitelé a jejich učitelé –co se také dá napsat na pár řádcích než nějaká obecnost? Našeljsem například toto:

Obecně lze říct, že absolvent některé ze specializací biologie mákromě přehledu obecné biologie a hlubokých znalostí ze zvolenéhooboru ještě potřebné znalosti z matematiky (statistická analýza la-boratorních dat) a chemie (techniky sběru a zpracovávání vzorků).Navíc se s vysokou pravděpodobností podílel na nějakém meziná-rodním výzkumném projektu. To znamená dvě základní věci: 1) lzepředpokládat, že ovládá velmi dobře cizí jazyk; 2) je schopen spo-lupracovat ve větším týmu. Obě tyto schopnosti jsou vysoce ceněnya také odpovídajícím způsobem finančně ohodnocovány. (Internet,Studentské stránky.)

Profil absolventa a jeho uplatnění. Absolvent doktorské ho studij-ního programu „molekulární a buněčná biologie“ ovládá po teore -tické, metodické a technické stránce molekulární a bu něč nou biologii natolik, že je schopen řešit molekulárně-biologic ky zamě-řený vědecko-výzkumný úkol na pracovištích zabývajících se prob-lematikou virologickou, mikrobiologickou, genetickou, biochemic-kou, imunobiologickou, fyziologickou, farmakologickou atd. Značnáčást absolventů tohoto oboru odchází do výzkumných ústavů s me-dicínským nebo veterinárním zaměřením.

práce budou jednou (to ‚jednou‘ je strašně důležité) léčit ra-kovinu nebo zvyšovat výnosy apod. To už ale mají za sebou úctyhodnou kariéru, něco pěkného udělali, založili školu, vy-chovali následovníky, šéfují ústavům či fakultám. Budiž jimpřáno, jen ty řeči v médiích nutno brát cum grano salis. Ne-bezpeční jsou, jen když se dostanou k moci v oblasti, kde do-opravdy mohou nařizovat, co se má rozumět pod biologií.

Poslední skupina, to jsou lidé s širokým záběrem, kteří sena rozdíl od předchozí skupiny ukáznit nedovedou nebo ne-chtějí: Vystuduji jednu školu, ale to není úplně ono, půjdu ještěna jinou. Se dvěma diplomy cestuji chvíli po světě, pak, pro-tože jsem chytrý(á), mě rádi vezmou na doktorské studium,tam jsem výborný(á), všichni mě uznávají, akorát se nedokážuukáznit, žádná práce za mnou, po skončení studia zapadnu zahorizont a nastoupím třeba ještě na jeden doktorát – a ani tentřeba neukončím. K biologii přiberu obvykle filosofii, nebo ma-tematiku, možná i teologii, nebo snad orientalistiku? S po-hrdáním a džojntem v ústech hledí na ty, co nezanedbávají anijiné stránky života, najdou si zaměstnání (ó hrůza, jak se za-prodali), šetří na byt nebo zakládají rodinu. Když dosáhnouKristových let, přece jen z této dlouhé puberty (či učňovskýchlet) vyrostou, chudí, otrhaní, ale š�astní. Často však ani potomnevědí, co si se sebou počít. Znají toho strašně moc, vědí, žesoustředit se na jednu věc znamená nebrat v potaz spoustuvěcí jiných a strašně důležitých, nejraději by vypracovali teoriivšeho, a proto nejsou použitelní skoro nikde. Tito lidé dělajípro spásu své duše možná nejvíc, ale platí za to – přečasto jejejich okolí má za cvoky. Mají-li talent, stanou se z nich někdyvýborní učitelé, a to je dobře.“

A te k mojí osobě. Sesbíral jsem některé své kratší prácez posledních 15 let a čtenář by si mohl můj vlastní profil od-vodit přímo z nich; navíc se může podívat do pěti knih českých(Markoš 1997a, 2000a; Markoš, Kelemen 2004; Daněk, Markoš2005; Markoš, Hajnal 2007), jedné anglické (2002a), případněi do odborných časopiseckých publikací, které zde necituji (po-

ÚVOD / 15

Malá, úsměv vzbuzující skupinka, která je dnes spíše na vy-mření, jsou ti, kdo už od dětství u něčeho živého dleli: akva-rista, herbarista, entomolog, chovatel různých exotických po-tvor a především ornitolog. Tito lidé jdou s odhodláním naučitse první poslední o svých miláčcích – a po obdržení diplomupokračovat až do smrti ve své zálibě. Jsou pilní a o objektusvého zájmu toho nasají víc než profesor. Protože jsou pilní,proplují i ostatními předměty, i když dávají okázale najevo, jakje ty voloviny nebaví. K čemu jim ten diplom bude, není jasné,protože koníček uživí málokoho a oni nic jiného dělat nechtě -jí. Stanou se z nich dealeři čehokoli nebo subalterní úřednícikdekoli a po večerech budou pěstovat svého koníčka. Ti nej-urputnější pak skončí jako ošetřovatelé v zoo. V této skupiněsamozřejmě nenajdete žádného mikrobiologa nebo virolo -ga – některé záliby se v dětském pokojíčku pěstují dost špatně.Maminka se možná slituje nad housenkami, pulci či sennýmnálevem v křiš�álové sklenici vzaté ze sekretáře, ale vařit smrdu-tou bakteriologickou půdu pro ‚bacily‘, to sotva.

Třetí skupinou jsou lidé, kteří velmi chtějí vědět něco o bio-logii, jsou pilní a záhy si najdou specializaci, ke které přilnou,aniž by zanedbali ostatní pomocné předměty výuky. Tito jediníprojdou iniciačním rituálem se ctí, pořádně se naučí základyi řemeslo svého oboru a stanou se platnými členy výzkumnéhotýmu na katedře. Výsledky ze své diplomové práce nezřídkapublikují. Pouze z této skupiny vstanou opravdu kvalitní věd -ci, kteří to někam dotáhnou. Dokáží se ukáznit a věnovat seúzkému oboru a jejich práce je jim opravdovým potěšením;často jde o workholiky. Mnoho toho o jiných oborech z časo-vých důvodů neznají a mimo biologii už vůbec nedohlédnou,ale respektují sobě rovné z jiných oborů. Část z nich, pravda,ke stáru může zblbnout k obrazu předchozí skupiny (‚Jen tenmůj obor je ta pravá věda, ostatní jsou mystici a šarlatáni, nevímproč studijní programy biologie obsahují vůbec něco jinéhonež to moje.‘). Tito lidé, v té době už obvykle opeření titulyi politickou mocí, povídají v rádiu o tom, jak výsledky jejich

14 / PROFIL ABSOLVENTA

* Zhodou okolností píšem tieto riadky 21. 8. 2007.

Biológiu som chcel študova� sná od siedmej triedy, a taksom hne v roku 1967 nastúpil v Bratislave na prírodovedu, naučiteské štúdium biológia – chémia (vtedy mali všetci spoločnýdvojodborový základ, až od tretieho ročníka sa človek moholšpecializova� na „čistú“ biológiu, alebo pokračova� v štúdiuučiteskom. Takže jar 1968 sa niesla v znamení demonštráciía mítingov, kde sme nosili zamrežované portréty prezidenta No-votného a s nadšením počúvali charizmatické prejavy GustávaHusáka (mal vtedy 55 rokov a bol nabitý energiou). Nekonečnédiskusie s Krylovými piesňami z rozhlasu po drôte (málokto nainternáte mal tranzistorák). Socializmus s udskou tvárou.

V priebehu prvého ročníka som kontaktoval doc. Paulovaz oddelenia fyziológie, ktoré živorilo na okraji obrovskej zoo-logickej katedry s tým, že by som rád robil u nich diplomku.Robili tam vtedy výskum sérových proteínov, a tak som si naprázdniny niesol hrubú nemeckú knihu o elektroforéze pro-teínov na tenkých vrstvách. Práve túto knihu som si doma čítaldo noci 20. augusta…*

Po krátkej pookupačnej eufórii (celé mesto popísané hesla-mi typu „Dubček, Husák, Svoboda, to je naša sloboda“ ale bo„Sme s vami, bute s nami“) vystriedal takzvanú plazivú kontra- revolúciu plazivý strach – už vôbec nie takzvaný. Moji ro dičiaboli vtedy mladší ako ja dnes, ale zažili už všeličo: maturovalivo vojnovom Slovenskom štáte, boli svedkami likvidácie svo -jich židovských spolužiakov, matka národnostný útlak (domahovorili po maarsky) najprv slovenských, po vojne zase čes-ko slovenských šovinistov, hrôzy občianskej vojny (pardon, ná-rod ného povstania), nemeckú okupáciu, vypálenie mesta us-tupujúcim Wehrmachtom, potom zase povojnové roky, kematka kvôli Benešovým dekrétom do roku 1947 nemala obči-anstvo a nesmela študova�, stalinské roky…, a to všetko v stavenajprv prídelového systému a i potom všeobecnej núdze. A keuž boli z najhoršieho vonku, otec námest -ník riaditea v pod-

ÚVOD / 17

hříchu jich není moc).* Přesto je mou povinností uvést i kon-text, do kterého si mě může zařadit.

Jak už jsem uvedl, měl jsem to štěstí, že jsem se po studiíchstal účastníkem „vědecko-pedagogického procesu“. Okolnosti,za jakých se mi to podařilo, nutno krátce rozvést, už jen propřipomenutí, za jakých moje generace vstupovala (či nevstu-povala) na profesní dráhu. Promoval jsem v roce 1972, alezačnu před tímto datem, snad nebudu čtenáře nudit.

* * *

Som najstarší z piatich detí, všetci sme sa narodili v rozmedzírokov 1949–58, v malom slovenskom meste. Rodičia úradníci vo fabrike. Ke som začal trochu viac vníma� svet, práve lietaliprvé družice, neustále sa štvalo a vyhrážalo medzikontinentál-nymi strelami, organizovali sa a vzápätí krachovali konferenciena najvyššej úrovni, zostrelené U2 s Powelsom, kubánska kríza,krach kolektivizovaného ponohospodárstva a v jeho dôsledkunekonečné fronty prakticky na všetko (zohna� základné potra-viny pre takú vekú rodinu znamenalo, že stála frontu celá ro-dina – v jednom čase, tuším 1962, vám napríklad nepredali viacako dva litre mlieka). Ale tiež radostné detstvo medzi horami(mával som nádherný herbár) a v kruhu vekej rodiny, a pomerneslušné vzdelanie. Televízia ešte nebola, a tak sme čítali – človekani nevnímal, či je kniha v slovenčine alebo v češtine. Len jazy-kovo sme boli pripravení mizerne – teda okrem ruštiny, ale túsme neskôr príliš nepotrebovali. Základy nemčiny mi dala matka,trochu francúzštiny na strednej škole – �ažko sa to doháňalo. Podeviatke Stredná všeobecnovzdelávacia škola, ktorá trvala triroky. To už bola paráda – optimizmus, uvonené vz�ahy, mladíc -ke nadšenie – v roku 1967 boli maturitné otázky zo Solženicina,Pasternaka, Salingera… (ale na maturitu z matematiky sme siniesli knihu logaritmických tabuliek – ešte neboli ani kalkulačky).


* Bibliografie prací otištěných v této knize i tam užitých odkazů je na konci knihy.

* Zkratky použité v textu: KSČ – Komunistická strana Československa; SČSP – Svazčeskoslovensko-sovětského přátelství; ROH – Revoluční odborové hnutí; MDŽ– Mezinárodní den žen; OPBH – Obvodní podnik bytového hospodářství; NDR– Německá demokratická republika; ČSM – Československý svaz mládeže; SSM– Socialistický svaz mládeže (zkráceně Svaz mládeže); NF – Národní fronta; VONS– Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.

závání krav o třetinu nižší než se spermiemi čerstvými, no a pří-padně navrhnout, jak tomu čelit. Jistě tušíte, že z toho nic ne-bylo (ani publikace) – ale naučil jsem se toho opravdu hodně.

Školu jsem skončil v roce 1972 a rok jsem pak hnil u tan-kis tů (snad to už te smím prozradit) v Týně nad Vltavou (v Te melíně jsme měli tankovou střelnici – to se do kanónuvložila malorážka a z té se střílelo jakoby z kanónu; takže okolnívesnice ani Rakousko jsme neohrožovali). Ještě předtím mě vy-hledal vedoucí oddělení doc. Kubišta, nabídl mi tykání, a covíc, nabídl mi, abych u něj pokračoval v doktorském studiu(ten krát se to jmenovalo aspirantura). Byl jsem v sedmém nebiz toho, že mohu zůstat na fakultě, a po návratu jsem se s chutípustil do studia metabolismu fosfolipidů. V roce 1977 jsem stu-dium ukončil a stal se kandidátem věd (CSc.). Pro ilustraci: nežjsem směl svou kandidátskou disertaci obhájit, poležela si ně-jakou dobu na obvodním výboru strany, kde zkoumali její ne-závadnost. Měl jsem štěstí – někteří čekali i rok dva.

Rok 1977 byl rozhodujícím pro můj další život v mnoha pro-tichůdných ohledech – ale to vím dnes, s odstupem let. Abychto osvětlil, musím se vrátit o pár let zpět a bohužel mluvit opěto politice, protože byla neoddělitelná od profilu absolventa.Takže čtvero zastavení:

Zastavení první: jak jsem se stal členem komunistické strany a dostal místo

Před rokem 1968 byla snad polovina zaměstnanců fakulty,a také dost vysoké procento studentů, v KSČ.* Po masovýchčistkách v roce 1970 v ní nezůstal skoro nikdo. Někteří odešliz fakulty a ti, kdo zůstali s ukončeným členstvím, netušili, že

ÚVOD / 19

niku, zdravé deti, tak znovu… Báli sa, hrozne sa báli – ale tosom si uvedomil až po rokoch. Báli sa o svoje deti – ja jedinýsom bol na vysokej škole, ale tí ostatní tam chceli tiež. Nechalisa preto poníži� pri nasledujúcich previerkach (nešlo mi vtedydo hlavy, prečo sa nebránili), otec stratil postavenie i členstvov strane. A navyše zostali obaja v tom istom podniku v malommeste – v neustálom styku s novými ví�azmi. Koniec kariéry –v 47 rokoch… Devätnás�ročný mladík ako ja to príliš nevnímal,navyše na škole panovala bojovnejšia atmosféra. Ešte teraz sahanbím: spomínam ako sa mi raz zlomený otec žaloval a ja sommu odvetil „Nežia, ve máme všetci čo jes�, nejako bude“.

V tejto atmosfére som celkom spokojne absolvoval druhý roč-ník a mal som sa rozhodnú� pre niektorý z profilov absolventa.V septembri (práve sme mali „vojnu“ tam, kde dnes stojí petr-žalské sídlisko) som zistil, že ten rok otvárajú len jedinú zoolo-gickú špecializáciu: systematická zoológia a entomológia. Zna-menalo to, že síce som mohol vypracova� diplomovú prácuz fyziológie, ale popri tom absolvova� neuveritený balík zoolo-gických systémov. Do toho sa mi nechcelo, a tu mi doc. Paulovporadil – tak bežte do Prahy, tam majú celú katedru fyziológie.

* * *

A tak jsem utekl z vojny a zajel do Prahy. Tam mě hladce vzalia hned šoupli na kolej Albertov – na paterák s třípatrovou pa-landou. Tam začala moje převýchova na Pražáka.

Stal jsem se členem „rodiny“ na oddělení buněčné fyziolo-gie a dodnes k mým nejhezčím vzpomínkám z té doby patřídlouhé pokusy – a v prostojích rozhovory – s vedoucím mépráce a v té době druhým tátou Jiřím Čerkasovem. To on miotevřel svět Čechů s jejich dějinami a literaturou, on mi po-máhal orientovat se ve složitém období post-68. Moje diplomnípráce se týkala srovnávání metabolismu býčích spermií – čer-stvých a zmražených (tedy vlastně rozmražených). Cílem bylo,jak jinak, najít příčinu, proč je po zamražení úspěšnost zabře-


alespoň v rámci tehdejších možností. Opět jsme to mezi sebouprobírali; dnes vidím, jak argumentace zkušeností ze Svazumládeže byla naivňoučká, ale jakési alibi nám to dávalo: kdyžtam budeme všichni, však to vyhnije zevnitř, a jinak se z tétožumpy nevyhrabeme. Možná, že to byla i pravdivá argumen-tace, jen jsme netušili, jak dlouho to „hnití“ bude trvat v pří-padě KSČ – a že my na něm budeme mít jen minimální podíl;až později jsem si přečetl v Orwellovi o vnitřní a vnější straně.Kromě toho – žádní „všichni“.

Bylo nás na katedře vytypovaných asi sedm, čtyři jsme při-hlášku na konci roku 1976 podepsali. Já tak učinil po dlou-hých rozhovorech s mými učiteli na katedře, kteří mě ujiš�ovali,že mě chtějí mít na katedře, a spolu s mým otcem (!) unisonozdůrazňovali: bez členství ve straně zapomeň na kariéru, jentakto se ti otevře cesta k zajímavému životu (povšimněte si:toto říkali lidé, kteří sami pár let předtím zažívali velice ošklivéchvíle). Často se k tomuto období vracím a musím přiznat, žev mém případě měli pravdu – viz zastavení třetí a čtvrté. Ti, conepodepsali, místo nedostali a odešli. Ne snad ke kanálníkům:většinou se uchytili v Akademii, kde politika přijímání do za-městnání byla méně striktní. Dostali malý odklad: za tři až čtyřiroky tam byli před dilema postaveni i oni (šlo však o kariérnípostup, ne o místo – to už měli).

Naše čtyři přihlášky pak na několik měsíců zmizely do mís -ta bydliště (k tzv. „domovnicím“), kde místní organizace stranyna nás vypracovávaly posudek: k mému překvapení, navzdory„kontrarevolučnímu“ tátovi, ze Slovenska tamní organizacemou přihlášku doporučila, a tak jsem se stal na jaře 1977 kan-didátem, dva roky nato členem strany; současně s tím jsem do-stal místo vědeckého asistenta na fakultě. Ukázalo se, že dal-ším třem „domovnice“ přihlášku nedoporučily. (Všichni bylistarší a byli asistenty ještě z období před čistkami. Zůstali tak na fakultě i nadále, jen postup měli ztížený.) Kdysi jsem topočítal: z 18 vysokoškoláků přijatých na biologické katedryv období 1971–1987 jen dva se nějak vyhnuli této podmínce

ÚVOD / 21

to znamená pozastavení jejich kariéry na dalších 20 let. Čtyři-cátníci, kteří se vrátili z ciziny a měli v roce 1969 rozjeté pro-fesorské řízení či velké doktoráty a před sebou solidní kariéru,najednou nesměli… Učili – někdo to dělat musel, tak je ne-chali – ale nevyjeli na konferenci jinam než do Polska či Maar -ska, styky se zahraničím, zejména s emigranty, se hlídaly; a ne -dej Bůh, aby vám emigroval nějaký příbuzný. Celých 20 let senechávali všelijak šikanovat, ponižovat a zostouzet – a nemohliči nechtěli se bránit. Prožil jsem ta léta ve společnosti skvělých,ale zatrpklých lidí, z nichž většina se zcela nepokrytě bála.

Když jsem končil svá studia, zbyli na katedře s 25 vysoko -školáky pouze dva straníci. Kromě toho fakulta nesměla přijí-mat mladé lidi: poslední noví asistenti nastoupili někdy v roce1971 a pak celá léta nikdo, takže stárla; už začínali chybět mladíasistenti, kteří by sloužili na praktikách.

My, tehdejší aspiranti, jsme mezitím získali jistou „politic-kou“ zkušenost: kolem roku 1973 už všude fungoval Svaz mlá-deže, jen na vysokých školách ne. Tak jsme dostali za úkol hozaložit. Chvíli se řečnilo a pak jsme došli ke konsensu, že kdyžvstoupíme všichni, tak celou organizaci, chachá, rozleptámezevnitř – tak jako za starého dobrého ČSM před rokem 68. Takse i stalo: jednou za čas schůze, tu a tam brigáda a nějaké tohlášení, jinak nám dali pokoj. Dokonce jsme pod hlavičkouSSM několik let organizovali sobotní přednášky pro středo -školáky, kteří chtěli k nám. To byla práce užitečná – vždy� tykursy běží dodnes – a dala se dobře vykazovat jako činnost.

Někdy v roce 1975 se vyšší stranické orgány rozhodly posí-lit procento členů strany na vysokých školách – to se mělo dítkádrovými posilami z jiných resortů nebo přijímáním novýchčlenů; druhá možnost samozřejmě byla téměř vyloučenau všech zaměstnanců starších 30 let. Často otřesná zkušenosts přicházejícími „posilami“ (a také asi příkazy shora) přinutilafakultní organizaci strany, aby začala agitaci pro vstup do stranyv mojí generaci. Situace byla jasná: strana posílí, my získámezaměstnanecká místa a k tomu možnost dělat vědeckou práci


* Odbory i ostatní společenské organizace musely mít ve svých výborech jisté pro-cento straníků; složení celého výboru pak podléhalo schválení strany.

storu, který k tomu fakulta dávala. K tomu si hlídat „politickouangažovanost“ tak, aby nezabrala všechen čas. O schůzích a ško-leních nemluvím – to se týkalo všech, muselo být cosi navíc.Tak jsem byl za KSČ nominován do „dílenského výboru“ ROH* – měl jsem tam na starosti pionýrské tábory, zimní re-kreaci a distribuci lahví vína u příležitosti MDŽ. Když hrozilynáročnější funkce, nastupovaly všelijaké úhybné manévry –o tom ještě níže.

Troufám si tvrdit, že po většinu období 1977–89 jsem patřildo této třetí skupiny a že jsem dělal, co se dalo, abych dostálpovolání biologa a vysokoškolského učitele. Jistěže se ne vždydařilo, jistěže ne každý, hlavně s odstupem, bude mé počínáníschvalovat. Jistě jsem mohl uhnout do zaměstnání, kde se po-litická angažovanost nevyžadovala, anebo emigrovat. Životmáme jen jeden a nelze vyzkoušet, která z alternativ by bylaoptimální. Níže uvidíme, že jsem měl vlastně velké štěstí, alenejdříve ještě trochu politiky.

Zastavení druhé: o naivitěZ dnešního pohledu jsem byl po stránce rozhledu zřejmě úplnétele – přímý doklad faktu, že vzdělání a moudrost jsou věci roz-dílné. Jedna příhoda za všechny: 5. ledna 1977 jsme se stěho-vali do nového bytu, který potřeboval značné stavební úpravy.Vyslal jsem proto ženu s batoletem k její matce a střídavě jsemboural a stavěl, hašteřil se s řemeslníky OPBH a v prostojíchdatloval na stroji disertaci. Do toho stanice Hvězda neustálechrlila něco o ztroskotancích a zaprodancích metajících špi-navou slinu ze smetiště dějin, a k tomu mě Karel Gott a jinípřesvědčovali, že to jediné, co dnes potřebujeme, je klid napráci. O Chartě 77 jsem v podstatě nevěděl víc než to, co řeklitam, a ani jsem se o to nijak zvláš� nezajímal. V té době jsembyl na nejlepší cestě stát se vědeckým fachidiotem a nejvíce mě

ÚVOD / 23

či povin nosti. Znamená to, že v naší generaci, která dnes řídífakultu, tvoříme dosti vysoké procento; budiž tento fakt kon- statován.

S dekretem na trvalé místo jsem si mohl vybrat tři možnostidalšího vývoje. Tou první bylo přidat se ke skupině „čekatelůna důchod“ a… nedělat nic. V situaci, kdy hlavní věcí bylo zís-kat místo a stálý plat (pak už jste byli nevyhoditelní) se tomnoha lidem úspěšně dařilo. Popilo se kafe, zanadávalo na po-litiku, chalupa či stavba domu, děti, shánění toho či onoho,nějaký ten koníček – život byl přece samý shon i bez biologie.Tato skupina se nijak nevyznačovala příslušností ke straně –novinkou sedmdesátých let bylo jen to, že stranickou legiti-mací byl podmíněn samotný přístup do klubu; jakmile jste mělidekret na místo, už to bylo jedno, jen jste jako straník nesmělipříliš provokovat tím, že nechodíte na schůze a školení. Jistěbyla období, kdy jsem při pohledu zvenku patřil do této kate-gorie – například, když jsem při dvou malých dětech stavěldům. Také bylo žádoucí se „politicky angažovat“ – vykazovatpráci ve výboru čehosi: odborů, SČSP, Svazu žen apod.

Druhá skupina to „žrala“: bu té ideologii opravdu věřili,nebo to úspěšně hráli. Přes různé podvýbory a výbory, účastna mítincích a konferencích, lektorováním na školeních apod.postupovali ve stranické kariéře a budovali si předpokladyk dalšímu postupu na žebříčku fakultním. Bylo to žádoucí v si-tuaci, kdy i přijetí na vysokou školu či kandidátská disertacebyly předmětem zkoumání okresního výboru strany; jinak anistraník nedosáhl na docenta či profesora. Soudím (a věděl jsemto už tenkrát), že kdybych se byl trochu snažil na tomto poli,mohl jsem se někdy kolem roku 1985 habilitovat. Musím kon-statovat, že dělítko mezi kariéristy a biology „obyčejnými“ šlonapříč touto skupinou. Někdo si díky vstupu do strany zajistilmísto, jiní často navíc investovali do stranické kariéry, aby mělipro svůj výzkum víc prostoru.

Třetí cestou bylo snažit se nezapomenout na to, proč člo-věk šel studovat biologii, a snažit se vytěžit maximum z pro-


nahnali než nás, mladé muže, absolventy vojenské služby? A mybychom byli šli a brblali něco o buzeraci a tu a tam bychomměli víkendové cvičení spojené s pitím piva. Všichni jsme tytověci tenkrát vnímali jako švejkovinu. Dnes, zdá se, patří člen-ství v LM k největším prohřeškům a běda, když na to novinářipřijdou.

Ve čtvrtek 16. listopadu 1989 se konala v zoologické poslu-chárně plenární schůze KSČ. Hrozně dlouho se tam řešil prob-lém, zda povolit obhajobu velkého doktorátu jistému docen-tovi, který příslušnou disertaci podal někdy koncem šedesátýchlet. Neprošlo to! Důvod? Zmíněný pán odmítl takzvanou an-gažovanost – nechtěl se stát předsedou SČSP. Když jsme uon-dáni odcházeli, srazili jsme se ve vestibulu s davem, který sehrnul z přednášky J. Sádla na Biologických čtvrtcích (o těchníže). Setkaly se dva světy – naposled.

Proč to tady píši? Už několikrát se stalo, že mí studenti ustr-nuli překvapením, když jsem jim sdělil, že jsem býval v KSČ.Proto.

V devadesátém nám „řadovým“ národ odpustil, ponechalinás i na fakultě (až na ty, kteří neprošli rekonkurzací – alepokud mohu posoudit, hledělo se na odborné kvality, nikolina stranickou příslušnost) a všichni jsme šli dál a tvářili se, jakoby se nic nestalo. Ani dnes se nás na toto období nikdo neptáa do svých profesních životopisů to uvádět nemusíme. Za sebesi nejsem vědom, že bych coby straník někomu konkrétnímuublížil nebo ho vyšachoval z pozice. V obecné rovině však jsmejistě ubližovali již tím, že jsme tam byli. Te bychom pomaluměli vydávat počet z toho, co jsme udělali, když stranická kri-téria pominula, zda a jak jsme svou prací ospravedlnili rela-tivní výhodu či náskok ve svém odborném růstu, který jsmev oněch letech měli. Žel, výše zmíněné tři kategorie pracov-níků se nerekrutovaly pouze podle stranické příslušnosti, a takpřetrvávají dodnes, konkursy nekonkursy – jen ta politická „pa-kárna“ kolem naštěstí přestala.

ÚVOD / 25

štvalo, že místo abych byl v knihovně či v laboratoři, musímstavět koupelnu… Klid na práci! V osmdesátém jsem už pro-cesy s VONS a Havlem vnímal jasněji, ne však o moc – ale touž jsem měl za sebou zkušenost z mého vůbec prvního pobytuna Západě (viz níže). Až v té době jsem začal pravidelně po-slouchat Hlas Ameriky.

Když to hodnotím s odstupem, víc než za to, že jsem dostrany vstoupil, se stydím za to, že jsem nenašel odvahu někdyv roce 1983 vystoupit. Jak mi řekl jeden kolega, když jsem vstu-poval: strana je jako hospoda, do které když vlezeš, tak v níbu sedíš, nebo tě spolustolovníci vyhodí oknem – jen tak sezvednout a odejít jaksi nejde. Nešlo. Strach? Ani ne, jen jakésidivné obavy, odvar z toho, co zakoušeli mí rodiče, typu „vždy�i moje děti budou chtít co nevidět na školy“. Zůstalo u bezzu-bých diskusních příspěvků a nějakých těch podepsaných pe-ticí – to se ale už psal rok 1989.

Místo řešení situace všelijaké lavírování. Například když seněkdy v roce 1981 masově podepisovaly petice za rozmístěnísovětských atomových hlavic v Brdech, nepodepsal jsem, našeljsem si vhodnou výmluvu, proč nejít na schůzi, kde se podepi-sovalo. To je hrdinství! Nekonečné schůze o ničem. Snažil jsemse aspoň vyhýbat zodpovědnějším funkcím, kde bych byl nucenpsát stranické posudky na své kolegy a studenty nebo rozho-dovat o tom, kdo smí vycestovat – a� na dovolenou či na od-borný pobyt. To se podařilo díky tomu, že jsem vzal v místěbydliště na pár let funkci předsedy vesnické organizace strany.Na fakultě jsem pak mohl argumentovat tím, že zodpovědnoupolitickou funkci už mám (angažovanost!); a na vesnici jsempoměrně neškodně administroval stranickou organizaci slo-ženou většinou z důchodců – však mě po roce 1989 přestalimnozí mít rádi… Nesu spoluzodpovědnost za složení kandi-dátky NF ve dvojích volbách. Ďábelská vychytralost, nebo zba-bělý útěk?

Vlastně i trocha štěstí. Co bych asi dělal, kdyby se někomuzlíbilo zřídit Lidové milice na univerzitě? Koho jiného by tam


V roce 1979, ve třiceti, se mi poprvé podařilo vyjet na šestměsíců na Západ, do Bruselu, do Ústavu buněčné patologie.Předcházelo tomu několik měsíců vyřizování u nás na jednéstraně, na straně druhé přesvědčování ředitele ústavu, že tonení můj kapric, když chci přijet jen na šest měsíců místo ob-vyklých postdokovských dvou let. „To se akorát rozkoukáš a na-učíš metodiky, a než něco naměříš, půjdeš pryč.“ Přes ně tak todopadlo, ale vysvětlete jim šetrně, že já bych rád, ale naši měprostě na delší dobu nepustí a jako rukojmí tady drží mou ro-dinu. Bylo to úžasné: poprvé jsem viděl, jak se dělá ta skutečná,špičková věda, a také jsem ji mohl po těch pár měsíců dělat.

(A zase ta politika. Taková cesta, spočívající na mezivlád -ních – pozor, nikoli meziústavních – dohodách, byla spíše vý-jimečná. Jistěže nikoho nepustili bez souhlasu stranické orga-nizace; utěšuji se jen tím, že tenkrát nás cestovalo z fakulty víca ne všichni byli straníci. Snad se nějak odrazilo i úsilí inves-tované do vyběhávání, nejen členství ve straně. To platí takéo mé druhé cestě v roce 1987.)

Na základě publikace z tohoto pobytu jsem pak v roce 1981dostal pozvání na dva roky do USA, ale v tomto případě bylomé úsilí marné, na tak dlouhou dobu se nepouštělo. I tak jsemse vrátil pln nadšení, sehnali jsme si ještě i nějaké dolary odSvětové zdravotnické organizace. Nevydrželo to dlouho, „dě-lali“ jsme prostě vědu třetí kategorie jako skoro všichni na fa-kultě (čest výjimkám). Můžeš mít dobrý program, když si ne-můžeš odskočit na dva týdny do Bruselu a provést tam důležitáměření. Anebo nemůžeš dokončit rozdělanou práci jen proto,že neseženeš chemikálii za pár dolarů. Ještě jednou se mi pod-ařilo za podobných okolností vycestovat na šest měsíců do Zá-padního Německa (Tübingen): opět dobré nakopnutí, aby člo-věk na nejbližší dva roky nezplesnivěl.

Vědecká kariéra tedy nijak strmá, zato jsem hodně, a větši-nou i rád, učil (ano, znám to pořekadlo!). Dlouhá léta jsmevedli s kolegyní praktika z buněčné biologie a z práce s izo-topy (některé naše úlohy k mému překvapení běží na těch prak-

ÚVOD / 27

* Na zdi se po dlouhou dobu skvěly Vodňanského verše: „Ústavy, ústavy, kdopakvás postaví? / Postaví vás cvoci; sami, svépomocí.“

Zastavení třetí: práceMísto na fakultě, ač mizerně placené, bylo azylem – proto jsmeo to všichni tak stáli. Stal jsem se šéfem izotopového servisu, kterýsídlil v plesnivém sklepení Viničné 5, a spolu s kolegyní jsme tamkralovali po 17 let. Našli jsme si pěkný program: metabolickéa morfologické změny u trypanosom (původců spavé nemoci),ke kterým dochází, když se z krve dostanou do mouchy tse-tse.

Po teoretické stránce to bylo skvělé téma: literatury spousta(autoři nám na Východ rádi posílali separáty svých prací), ote-víraly se obecně biologické problémy. Myslím, že otázky svéhobiologického vzdělávání jsem příliš nezanedbával, a moc mi topak pomáhalo ve všech kursech, které jsem učil. Jen praktickávýměna informací, spočívající v cestování a „ústní“ výměně zku-šeností, scházela.

Horší to bylo s praktickou vědou. Dělali jsme si všechno sami:od destilované vody po roztoky, krmení zvířat, úklid a dokoncei stavební adaptace.* I ta nejbanálnější chemikálie z dovozu seplánovala dva roky předem, a tak kvetl barterový obchod mezilaboratořemi: nemáš pár miligramů toho či onoho? Přístrojevětšinou z NDR, s mizernými parametry; navíc celé své vyba-vení jsme dvakrát ročně vrhali do praktik a trnuli, co z tohonám studenti zase rozbijí. (Navíc myslet na to, že doma jsouděti a že po 16. hodině neseženeš nikde chleba, o masu ani ne-mluvě.) Stali jsme se mistry v bastlování, je neuvěřitel né, jakéchemikálie se tenkrát vařily, jaké přístroje montova ly na koleněa co všechno dovedli naši mechanici opravit, ba dokonce po-stavit. Jen když pak byly i nějaké výsledky, tak nám ve světěstejně nevěřili – nepracovali jsme se standar dizovanými pro-středky jako zbytek světa (zhusta jsme tomu nevěřili ani sami).A ještě si dovolím tvrdit, že jsme toho měli načteno mnohemvíce než naši vrstevníci odjinud; to trochu neskromně tvrdímpoté, co jsem směl konečně vyjet ven a srovnávat.


Zastavení čtvrté: přáteléV katakombách izotopového servisu se začala scházet vzácnáspolečnost, které dominoval Zdeněk Neubauer. Ten pohrdlskvělou kariérou molekulárního biologa v Itálii, vrátil se domů,vystudoval ještě filosofii a vyrostl v postavu filosofa-biologa,která už tenkrát převyšovala své vrstevníky i učitele. Na těchtone snad tajných, ale přece jen neoficiálních seminářích pro pětaž deset lidí jsem se dozvídal věci, o kterých jsem do té dobyneměl tušení, otevřel se mi nový pohled na život vůbec. Zde-něk měl řadu přátel v zahraničí, a tak se k nám dostávaly nej-novější knihy, které bylo požitkem číst a ještě větším pak o nichdiskutovat. Navíc Zdeněk byl napojen na paralelní struktury,a když jsem si získal jeho důvěru, tak, ačkoliv jsem byl ve straně,jsem měl zajištěn pravidelný přístup k samizdatovým materi-álům, a tím i lepší orientaci ve světě. Troufám si říct, že už jsemnebyl takové tele jako před 12 lety a na obrat po roce 1989jsem byl docela dobře připraven.

Tak vyvstává jako v Čapkově Povětroni ne jeden profil, aleměňavá mozaika překrývajících se obrazců – který z nich jsemjá? To všechno. Do jednoho odstavce to nenacpu.

PotomPo sametové revoluci byla pro mě největším překvapením po-zvánka na Rockefellerovu univerzitu do New Yorku. Přišla 10.ledna 1990 a najednou, div se světe, to nejvíc zdržovali Ame-ričané, takže kvůli vízu jsem vycestoval „až“ 1. dubna. Ten -tokrát jsem zase já nechtěl zůstat venku celé dva roky. Rodi -nu bych tam z postdokovského platu neuživil a nechtěl jsemod dětí na tak dlouho. I tak jsem tam v letech 90–92 strávil dohromady 11 měsíců a opět to znamenalo velký stimulus do mého dalšího života. Měl jsem publikace, po návratu jsemučil zajímavé předměty a s kolegou Folkem jsme rozebíha -li nový program morfogeneze hlenek. Učili jsme se také žítv nové době, například psát grantové přihlášky – nebylo tosnadné.

ÚVOD / 29

tikách dodnes). V roce 1988 mi svěřili velkou přenášku Bu-něčná biologie pro 1. ročník učitelského studia a od té dobyučím nejrůznější kursy, od těch davových až po komorní (Re-gulace genové exprese v ontogenezi, Evoluce života, Teore-tická biologie).

Se skupinkou přátel jsme pak na jaře 1989 začali organizo-vat cykly přednášek Biologické čtvrtky ve Viničné, zamě řené nazajímavé biologické problémy doby, které se nedostaly ješ tě doučebnic. Studenti snad poprvé měli možnost vidět své pedago -gy, jak mezi sebou veřejně diskutují o odborných otázkách, kte -ré hýbají vědou; bývalo dost nabito. K mé mu údivu tradiceČtvrtků pokračuje dodnes a také bývá narváno.

V souvislosti se Čtvrtky ještě jeden skok do politiky, ten- tokrát úsměvný. Straníci měli povinnost se neustále vzdělá vat.Nejvyšším stupněm byl tříletý VUML: Večerní univerzita mar-xismu-leninismu. Navzdory názvu se konala ráno a jednoutýdně po šest semestrů tam člověk trávil páteční dopoled ne (touž ani nemělo cenu jít potom do práce, skoro nikdo tam ne-byl). VUML museli absolvovat všichni členové strany a mimoto i všichni pedagogové nestraníci. Kdo zrovna nechodil doVUMLu, musel navštěvovat nekonečný běh tzv. Středníhostupně stranického vzdělávání, také jednou týdně, na fakultěa večer; dalo se samozřejmě dobře hlídat, kdo tam je či není,když se všichni znali. Votrava pro všechny zúčastněné, navíc sevelice nedostávalo lektorů, kteří se rekrutovali z našich řad, tj.z fakultních straníků. Kolega, který měl stranické školení nastarosti v roce 1989, dostal spásonosný nápad a v podzimnímběhu poslal všechny na Čtvrtky: vždy� se tam probírají filoso-fické problémy současné vědy, ne? A tak v tomto, poměrně krát-kém zimním semestru chodilo na Čtvrtky v čele se soudruhemproděkanem vybrané auditorium, které se později, až na vý-jimky, už v dalších semestrech neobjevovalo.

Abych to shrnul: myslím, že z biologie jsem se naučil kde-čemu, také mé učení snad nebylo vždy mizerné, ale vědeckévýstupy dosažené přímo zde, v Praze – škoda mluvit.


KatedraPánové Neubauer, Komárek a Kratochvíl hned po revoluci založili na přírodovědě Katedru filosofie a dějin přírodních věd a k mému překvapení mě v roce 1998 pozvali, abych sevrátil na fakultu a pracoval na katedře s nimi. Tak se i stalo,a já od roku 2002 tuto katedru dokonce vedu: přestavuji, shá-ním pro ni peníze a otravuji své kolegy. Zajiš�ujeme magister-ské studium Teoretická a evoluční biologie a máme dva pro-gramy dok torského studia: Filosofie a dějiny přírodních věda Teoretická a evoluční biologie. Seznam knih z této dílny jeúctyhod ný, račte se podívat na naše webové stránky, jistě si vy-berete; dal ší energie byla investována do řady překladů a sa-mozřejmě i původních časopiseckých prací. Obzvláš� jsme v po-slední době hrdi na překlad dvoudílných Dějin biologickýchteorií novověku Emanuela Rádla (ukázka viz kap. 12): proto,že jde o knihu i po 100 letech velmi důležitou; proto, že jsmese při práci na překladu a psaní komentářů k němu hodněo biologii a jejích dějinách naučili; proto, že svým záběrem dostvěrně profiluje velkou část katedry; a v neposlední řadě proto,že máme Rádla za otce-zakladatele katedry (existovala v letech1920–1956 a pak zase od roku 1990).

Sám jsem napsal za tu dobu, vždy s jiným spoluautorem, třidalší knihy (2004, 2005, 2007) charakteru víceméně populari-zujícího. Všech pět knížek umožňuje čtenáři udělat si obraz,jak nahlížím na živé bytosti a co rozumím pod pojmem teore-tická biologie.

Profil absolventaCo vlastně ta teoretická biologie je? Hle, jakou profilující perlujsme vypotili my do akreditační přihlášky: Cílem je výchovabiologů-specialistů pro vysoce kvalifikovanou vědecko-vý-zkumnou práci. Studium je zaměřeno na speciální otázky zákonitostí vzniku a vývoje života a jeho projevů na všechúrovních. Absolventi získávají velmi širokou teoretickou i metodickou průpravu orientovanou na obecné aspekty teo-

ÚVOD / 31

Jen jsem najednou zjiš�oval, že… nestíhám. Nové povinnostipřibývaly, staré neubývaly – a začalo se přísněji hledět i na kva-litu vědecké práce a hlavně na výstupy, tj. publikace. Strašnějsme se chtěli vyrovnat kolegům ze Západu. Přednášet čtyři ažšest hodin týdně a pak vyzkoušet 120 lidí, praktika měsíc v kaž-dém semestru, diplomanti a práce s nimi, pokusy, úřad, shá-nění peněz – to vše v podmínkách transformace úplně všehovyžadovalo člověka na 16–18hodinový úvazek (také že bylo ob-dobí, kdy vědeckou obec tvořili většinou svobodní a bezdětnílidé; nebo ti, co už rodinu odchovali). Když jsem seznal, že ne-stíhám číst práce ve svém vlastním oboru, natož abych se vzdě-lával pro účely kursů, které přednáším, tak jsem – zběhnul. Najaře 1994 jsem podal výpově s tím, že do podzimu si najdumísto na některém gymnáziu, odučím si své a budu mít půl-den ke studiu. Z toho nebylo nic, protože když se to dozvědělZdeněk Neubauer, promptně mi domluvil místo v úžasné insti-tuci – Centru pro teoretická studia při UK a AVČR. Zbaven la-boratorní rutiny (přednášel jsem však dál, navíc i na 3. lékař-ské fakultě), s výbornou knihovnou za zády jsem mohl dolibosti dohánět čtení; navíc CTS je transdisciplinární pracoviš -tě, kde pracují a docházejí dávat semináře nejrůznější lidé –od umělců po kvantové fyziky.

Dokončil jsem tam v roce 1995 rukopis, který vyšel pozdě -ji knižně jako Povstávání živého tvaru (1997); přihlásil jsemtoto dílo jako habilitační práci, ale rodná fakulta mě s ním vy-hodila – až za druhou knihu Tajemství hladiny (2000) jsemnakonec docenturu dostal. Druhá polovina 90. let byla vůbecúžasná: zajímavá práce, která se dařila (tedy až na tu zpacka-nou habilitaci), po rozpadu své rodiny jsem našel novou život -ní partnerku ve Fatimě Cvrčkové, no radost. Kolegové z CTSmně pomohli orientovat se ve filosofických dílech, které bychmohl potřebovat, a z toho nakonec vznikla zmíněná práce Tajemství hladiny, která porovnává dva pohledy na živé by-tosti – vědecký a hermeneutický, výkladový. V roce 2002 vyšlaanglická mutace této knihy (2002a).


stup v dohledné době, takže lze sledovat, s jakou účinností sespotřebovaly grantové či sponzorské peníze.

Druhý směr, který si také říká teoretická biologie, bych na-zval filosofujícím – a� už vychází z filosofie, nebo z biologie.Jde jí o to, proniknout k základním charakteristikám, proje-vům života. Navazuje spíše na evropský způsob poznávání,který jsem charakterizoval na stejném místě takto: „Evropsképoznávací tradici je vlastní spíše vnikání do ucelených myš-lenkových škol, dlouhodobé nimrání se v detailech, vystave-nost neustálému kritickému pohledu kolegů. Když to dobředopadne, vytasí se adept na sklonku života s uceleným myš-lenkovým korpusem s terminologií, které bude rozumět jenon sám a jeho žáci. Outsider, aby do toho vnikl, si to bude mu -set projít pěkně sám – a bude vnikat hodně dlouho. Pak z tohobude záplava tlustospisů typu Kant k problému svobodné vůle.Po podobném výcviku všichni vědí, že vyslovit kategorickétvrzení je věc velmi ošemetná. Volí proto svá slova velmi opatr -ně, skládají z nich sáhodlouhé věty a z těch ještě delší a nudnétraktáty a dizertace. Člověk s americkým způsobem myšlení –což nejsou jen Američané, ale například většina přírodovědcůkdekoli na světě – aby z toho lezl po zdi: raději nečíst, není nato čas, nikdo vás s tím nebude financovat, a publikovatelné, čidokonce praktické výstupy to neslibuje už vůbec.“

Nejhorší je ovšem, když se to propojí a všichni bez rozdílujsou nuceni chrlit nové a nové publikace, protože jejich se-znamy, a ne už jejich sdělení, jsou hlavním kritériem úspěš-nosti autora. Pak dochází k úkazu, který tak trefně postihl KarelČapek v Životě a díle skladatele Foltýna: „Zvláštní, jak se z vel-kých slov dají snadno dělat velké myšlenky. Zjednodušte ně-kterým lidem slovník, a nebudou vůbec mít co říci. Když sly-ším nebo čtu takové tlachy o duchovní krystalisaci, tvarovémpřepodstatnění, tvůrčí synthese nebo jak se tomu říká, dělá semi špatně. Můj ty bože, lidi, myslím si, strčit vám nos do or-ganické chemie (a to ještě nemluvím o matematice), to by sevám potom těžko psalo! V tom je pro mne nevětší bída našeho

ÚVOD / 33

rie a epistemologie tzv. věd o životě (Biosciences). Studium je výrazně individuální, tzn. každý student má svého vlast-ního školitele a je veden k samostatné vědecké činnosti.Skladbu předmětů individuálních studijních plánů určujepříslušná oborová rada podle návrhu školitele, jehož osobatak při výchově studentů v biologickém doktorském studiumá určující a nejvýznamnější úlohu. Široká komplexní teo -retická i metodická biologická erudice, doplněná „nadstav-bou“ diferencovaného odborného specializačního zaměření,dává absolventům možnost uplatnění především ve všech typech vědecko-výzkumných ústavů jak teoretického, meto-dolo gicko-historického, tak i aplikovaného biologického vý-zkumu.

Kdyby tak existovala definice! Existují dva proudy, které siříkají teoretická biologie, a společného toho nemívají moc. Tenjeden je matematický: vypracuje se například matematickýmodel fungování nějakého systému (buňky, těla, společenstva,dynamiky nějaké látky v prostředí apod.), dosadí se do něj pa-rametry zjištěné experimentálně nebo pozorováním a testujese, nakolik bude model odpovídat chování daného systému,tj. do jaké míry dokáže předpovídat stavy systému, které ne-byly měřeny nebo ještě nenastaly. Úžasné a krásné, pokud todotyčný stráví, avšak mám podezření, že matematici si nedě-lají hlavu s tím, že nepronikli hlouběji do biologie: interpre-tace přenechávají jiným, a ti zase nerozumí matematice. Inter-pretace jsou však ještě zajímavější než sám model – jen tampochopíme, co znamenají parametry, konstanty apod. „Světembloudí tlupy matematických tovaryšů, kteří vytvořili nějaký ele-gantní model a te hledají mistra, který by ho dokázal k ně-čemu rozumnému použít. Mistrem může být kdokoli: evolu-cionista, ekonom, generál – matematické modely se tématupřizpůsobí.“ Takto jsem to napsal v doslovu ke KauffmanověČtvrtému zákonu (2004d, str. 253–4) a myslím si to dodnes.Tam jsem to zmiňoval jako charakteristiku amerického způ-sobu provozování vědy. Účelem je produktivita, spolehlivý vý-


o životě. Neskromně tvrdím, že jsem se dost snažil přejít od svébiologie k té jejich filosofii; rozhraní je tetelivé a plné tekutýchpísků, ale občas, občas člověk něco snad zahlédne.

Na světě je však stále více dostudovaných biologů, filosofůi matematiků. Počet míst, kde by se mohli uchytit, je omezen(a také kvalita uchazečů nejde s množstvím ruku v ruce), mnozíz nich se proto uchylují také do oblastí různých rozhraní, častobizarních, a odtud hlásají, že budují „novou“ biologii, spiri-tualitu, filosofii či co. Často jsou líní vůbec studovat „staré“nauky a nabubřele šmahem zahazují veškerou kulturní histo-rii lidstva, protože oni konečně přišli na to, jak se to se světemmá.* Uchylují se k pseudofilosofujícímu způsobu psaní, po-vrchnímu a nic neříkajícímu: slova, slova, slova… Zde Čapkovaslova jsou namístě. Setkal jsem se s tímto jevem krátce po pří-chodu na CTS, když jsem se zavrtal do hermeneutiky živého.Postěžoval jsem si kolegovi: „Mám deset článků, devět z nichje patrně póvl a jeden dobrý, ale já je musím přečíst všechny,a při troše nepozornosti stejně nepoznám ten jeden.“ (Bohu-žel tři měsíce pak se mnou nemluvil, vztáhl to bůhvíproč nasebe.) Pozoruji to také na konferencích, kde záplava nic neří-kajících referátů diskredituje samu myšlenku. Jsme zdvořilí, ni-koho neposíláme k čertu s planým žvaněním a může to do-padnout špatně – pro všechny.

Tuto situaci skvěle odhalila tzv. Sokalova aféra v roce 1996.Vyjímám z komentáře I. M. Havla (1996): „Její původce, pro-fesor fyziky na Newyorské univerzitě Alan D. Sokal, považujesvůj čin za experiment s výchovným účinkem. Co učinil: zne-chucen vágností, frázovitostí a libovolností odborných textů,produkovaných postmoderně, poststrukturalisticky a feminis-ticky orientovanými humanitními autory (hlásícími se k aka-demické levici stejně jako on, což ho zvláště hnětlo), rozhodlse Sokal napsat parodii na jejich způsob psaní. Vytvořil rozsá-

ÚVOD / 3534 / PROFIL ABSOLVENTA

* Vzorovou ukázkou je kniha J. Monoda Le hasard et la nécessité; v roce 2008připravujeme její komentované české vydání.

* Ještě trapnější jsou veřejné diskuse v rozhlase, kde třeba biolog diskutuje s teo-logem, řekněme o vzniku života. Diskutující nepřipraveni, neznají jazyk tohodruhého a nejsou ochotni poslouchat; navíc mají trému. Nezmůžou se na vícnež na to, že čelí partnerovi naivňoučkými frázemi „selského“ rozumu. Zažil jsemto na vlastní kůži a je z toho jen trapas, navíc veřejný.

věku: na jedné straně naše mozky pracují s mikrony a infini-tesimálními veličinami s přesností téměř dokonalou, a na dru -hé straně necháme své mozky, své cítění i myšlení ovládat nej-mlhavějšími slovy.“ (1969, str. 44–5.)

U těch slov se zastavím, protože to není až tak snadné, jakse to může z Čapka zdát. Jak přírodověda, tak matematika a tak i humanitní vědy vyžadují od jedince dlouholetou a po-ctivou přípravu, než se mu podaří (pokud vůbec) vytvořit něconového, krásného a elegantního. Celá mluva a přístup ke sku-tečnosti se však u těchto druhů tréninku liší. Náhodná setkánína seminářích vedou často k rozpakům a znechucení – řečníkvybafne na obecenstvo něco, co jeho vlastní studenti chápoujako běžnou mluvu: nějaké rovnice v nesrozumitelné notaci;tvrzení o molekulární podstatě dědičnosti a s tím spojené tech-nické podrobnosti; cosi o částicích-vlnách; nebo, hrůza, o byt-nosti pobytu. V auditoriu samí slovutní poslucha či ověnčeni ti-tuly – a nerozumí ničemu, řečníkovo snažení jim splývá v jakýsiblábol; navíc se může stát, že ho všichni shodí, ba poníží, pro-tože oni vědí, i když o existenci problé mu, kterému on věno-val celý život, se dozvěděli teprve před chvílí.* Přesto toto jedobré prostředí, protože když to někoho ze zúčastněnýchchytne a neodmítne šmahem toho druhého, tak ví, co má dělat:ukázní se, začne studovat nauku toho druhého, naučí se po-slouchat a časem to, co plynulo jako šum, jako slova, slova, slo-va…, mu začne vyjevovat občas i Slova, a nakonec snad i Větya Texty. Obě strany začínají rozumět a trpělivě, dlouho budujírozhraní mezi oběma naukami – protože právě na rozhraníchse vyjevují neobyčejné a krásné věci. Sám život je péčí o roz-hraní mezi chaosem a řádem, jak říká Stuart Kauffman. Posuňmeto a řekněme, že péče o rozhraní mezi naukami vyjevuje cosi

noho dne nová generace nahradí vládu průměrnosti vládou velikosti.“

Přesto má taková tvrdá věda či filosofie, a vlastně všechnypoctivě dělané obory, by� se provozují jen na průměrné úrov -ni – ano, i ta francouzská postmoderní filosofie! –, jisté sebe-regulující páky. Vycházejí sice často práce o trivialitách, ale tech-nicky, řemeslně i odborně jsou „v rámci normy“. Vždy� se tilidé své řemeslo po dlouhé roky učili – a obvykle i naučili.Avšak na rozhraních, o kterých zde mluvím, tyto páky často se-lhávají, a tak jazyk je blátivý, nesrozumitelný, nic se nenaučíte,protože není čemu; sám autor je popleta. Sám jsem měl ne-dávno tu čest recenzovat takový slepenec – požádali mě z jed-noho teoreticko-biologického časopisu, které se množí jakohouby po dešti. Dva měsíce jsem nad tím úpěl, rozčiloval se,chodil sem a tam (s dotyčným se navíc známe osobně). Jakčasto je člověk ochoten marnit čas takovou vyčerpávající ana-lýzou cizí práce, ze které zbude jen pachu�? Strhal jsem tu kni -hu – načež mou recenzi, jak jsem čekal, nepřijali. Občas se také účastním různých transdisciplinárních konferencí – a tamtaké jeden často neví, zda slyší moudro, jen netrénovanýmuchem, anebo jsou to zase jen slova, slova, slova… Odděluj, od-děluj! – napomíná nás Karel Čapek (viz motto na str. 8); od-děluj nebe od vody, zrno od plev, blábol od moudra. Jinak sizaděláme na ostudu typu Sokalovy aféry; sám si troufám říct,že kdybych chtěl zdiskreditovat svůj obor, mohu podobný blá-bol napsat a protlačit k vydání.

Těmito slovy jsem si sám naběhl, a tak mi nezbývá než vy-zvat čtenáře, aby kritickým prismatem hodnotil i mne. Kdyžjsem odešel z experimentální vědy, byl to pro mnohé kolegyprojev toho, že jsem byl líný „makat vlastníma rukama“ v la-boratoři a uchýlil jsem se k „planému“ filosofování (což je ús-měvné, protože po čtyřicítce v laboratoři pracuje málokdo –schopný vědec si vychoval „ručičky“). Existenci své katedry napřírodovědě musím nejednou obhajovat – a přitom kde jindeby měla ta katedra být: snad na fakultě filosofické? Odtud by

ÚVOD / 37

hlou směsici (správných) tvrzení ze současné fyziky (jako jekvantová teorie gravitace), citátů z oněch postmoderních au-torů, zkratkovitých přenosů z jedné oblasti do druhé a zpět,záměn doslovných za metaforické významy a jiných ‚pravd, po-lopravd, čtvrtpravd, nepravd a syntakticky správných vět bezjakéhokoliv smyslu‘ (jak o tom sám později napsal) a výsledekposlal domovskému časopisu oněch postmodernistů, aby jimdal za vyučenou. Ti, možná oslněni seriózně působícím člán-kem profesora fyziky ze seriózní univerzity, možná zmámenijeho postmoderně se tvářícími a pro ně lákavými závěry (prav -da neexistuje, objektivní realita neexistuje, vše, čím se zabývávěda – i fyzika –, jsou čistě jen společenské a jazykové kon-strukce, věda by měla být ‚konkrétním nástrojem progresivnípolitické praxe‘ atd.), to uveřejnili. Na to ovšem Sokal čekala vzápětí prozradil v jiném podobném časopise, že to byl pod-vrh, záměrná snaha oslnit, zmámit a demonstrovat jejich laj-dácký přístup k věci.“

Ne že by oficiální experimentální biologie také neproduko-vala záplavu zbytečných prací. Už před čtvrtstoletím Jan Kleinvaroval před tímto trendem v pozoruhodném článku (česky1998): konstatuje, že vědci jsou vybíráni podle své schopnostiřešit nastolené problémy, nikoliv aktivně je vyhledávat. Shr -nuje: „Vědci jsou vybíráni podle jedné zvláštní formy inteli-gence – schopnosti řešit zadané problémy. Tato schopnost ne-postačuje k tomu, aby povstaly vskutku veliké postavy – vedejen k průměrným vědcům. Veliký vědec musí také umět důle-žité problémy vyhledávat a nalézat, a podle této schopnosti nej-sme ani vybíráni, ani hodnoceni. V čele některých vědeckýchoborů stojí elita, která je dobrá co do řešení, ale průměrná codo vyhledávání toho, co je vskutku důležité. Výsledkem tohotostavu je průměrná věda. Znakem průměrnosti je zabývání setrivialitami, nejasné kontury, pomalý postup vpřed, nedosta-tek kritické výměny názorů a podléhání módním trendům.Prvním krokem k nápravě tohoto stavu musí být debata o tom,kde se nalézáme, z čeho jsme vyšli a kam se ubíráme. Snad jed-


Poděkování patří všem kolegům z CTS i z katedry, kteří mětolik naučili, a především mé ženě. Děkuji paní Evě Fischelovéza pečlivé prohlédnutí rukopisu a jeho srovnání s vydanýmičlánky. Děkuji všem nakladatelům, kteří laskavě svolili s pře-tištěním textů, které původně vyšly jejich péčí. Jsou to: Abies,Academia, Dokořán, Ekolist, Koniklec, TIGIS a Vesmír. Přesnápůvodní lokace je uvedena u jednotlivých kapitol.

Tento soubor vychází díky podpoře, kterou katedra získalaz Výzkumného záměru MSM 0021620845; z tohoto zdroje po-bírám nezanedbatelnou část své mzdy. Vzhledem k tomu však,že práce soustředěné v této knize jsou data staršího než uve-dený grant, její vydání však z mé strany není hrazeno z veřej-ných peněz.

ÚVOD / 39

snad přírodovědci ochotněji přijímali soudy o tom, co je život,historicita, sebeprojevy života atd.? Mají zde filosofy přímo podnosem, nemusí za nimi docházet, stačilo by občas… naslou-chat. A také pořádně s nimi polemizovat. Místo toho – lhos-tejnost. Nemají čas, všichni se pachtíme za granty, výsledky,publikacemi v tom malinkém okrsku světa, kterému rozumíme.Asi málokdo z nich čte, co napsali mí kolegové či já sám, a dopřímé polemiky se mnou vstoupil zatím jen jeden – bohužel.

A tak předkládám laskavému čtenáři soubor 25 vlastníchprací, a� soudí. Profil absolventa z této směsice vyjde zrnitý,jako když zvětšíte obrázek s malým rozlišením; vždy� jsou točasto většinou práce krátké a příležitostní. Snad to někoho při-měje sáhnout i po knihách, jichž jsem autorem či spoluauto-rem, aby obraz dostal ostřejší kontury. Ale co tam po profilua po mé osobě; snad někdo zatouží dozvědět se víc o živýchbytostech, je to úžasné dobrodružství.

Struktura výboru: S jedinou výjimkou (kap. 13) jde většinouo krátké esejistické články, recenze či polemiky, většinou pu-blikované ve Vesmíru; zbytek jsou doslovy ke knihám, na je-jichž českých verzích jsem se podílel (4, 16, 21, 25) bu jakopřekladatel, nebo jako lektor, ukázka ze dvou komentovanýchkapitol Rádlovy knihy (12), jeden nekrolog (8), jedna nepu-blikovaná recenze (2) a jedna anketa (9). Tématicky jsem prácevolně rozdělil na 3 skupiny: teoretickou biologii (1–15), prácetýkající se teorie Gaia (16–22) a tři práce, kde jsem podniklvýlet do antropologie (23–25). U většiny z nich je krátký ko-mentář, z jakého popudu byly napsány. Do textů vkládám i li-terární odkazy z následujících let – takže nebute překvapeni,najdete-li v textu třeba z roku 1994 odkaz na práci z roku 2005.Soubor jsem skládal z elektronických verzí „rukopisů“ v mé da-tabázi; konfrontoval jsem je s verzemi, které doopravdy vyšly,ale znění se ne vždy kryjí doslova.

* * *


TEORETICKÁ BIOLOGIE

Tato nejobsáhlejší část výboru shrnuje moje kratší výlety do teoretickébiologie, takže je to směs roztříštěná jako obor sám. Spojuje je můjzájem o povahu živých bytostí – s jejich tělesností i s jejich přesně ko-pírovaným, téměř digitálním zápisem genetické informace. A to všenikdy nezačíná od nuly, všichni živáčkové táhnou nepřetržitou linii tě-lesnosti i zápisu po snad už čtyři miliardy let (při této příležitosti musímjako obvykle citovat R. Ruyera: „Ještě nikdy jsme nebyli mrtví“). Nediv-me se mučivé otázce, která zaměstnává tolik mozků: co bylo dřív, těla,nebo zápis? Stuart Kauffman k výkladu svých autonomních agentů (1. kapitola) snad ani žádný digitální zápis nepotřebuje, vystačí si s bio-sférami, které jsou budovány souborem autonomních agentů a neustálevykračují do nejbližšího příštího, objevují nové. Recenze na A. Woolf-sonovu knihu (2. kapitola) je jakýmsi protipólem, svět představuje hy-perastronomický prostor všech možností a „nové“ je to, co se z tohotoskladiště náhodou vynořuje do našeho světa. Třetí a čtvrtá sta� se týkáúvah kolem představy Organických kódů Marcella Barbieriho, který při-náší netriviální teorii o vztahu tělesna a digitálna. Moderní učebnice pro-pojující vývojovou biologie a evoluci (tzv. evo-devo, zabývající se právěvztahem informace a formy v evoluci) recenzuji v 7. kapitole, před nívšak ještě je 6. kapitola Teorie živých systémů, psaná pro učebnici. Mi-kroanketa o evoluci je náplní 9. kapitoly, a celé to zaobaluje kapitola10. o slově význam a dlouhá kapitola 13. o přírodním zákonu. Úvahyo vědě se objevují na různých místech, ale kapitola 11 je jim věnovanácelá – jako recenze na knihu Johna Zimana.

Druhou skupinu tvoří klasikové a jejich dílo: Jakob von Uexküll (5),Emanuel Rádl komentující Lamarcka a Darwina a já komentujícívšechny tři (12), Ilya Prigogine (8) a nakonec ještě Trofim D. Lysenko(14, 15).

ČTVRTÝ ZÁKON / 43

1. ČTVRTÝ ZÁKON

Kauffman S. A.: Investigations. Oxford UniversityPress 2000. Česky Čtvrtý zákon, Praha: Paseka 2004.Publikováno: Vesmír 80(3), 2001, str. 167. Recenzipředchází roz hovor s Kauffmanem (str. 165–167);ten zde nepřetiskuji.

S Kauffmanem jsem putoval dost dlouho: nejprve s jeho články z letosmdesátých, poté s monumentální knihou Origins of Order, pak se v le-tech 1999 a 2000 v Praze objevil Kauffman sám. V roce 2000 vy šlajeho, dle mého názoru nejlepší, kniha – Investigations. Knihu jsem pře-ložil pro nakladatelství Paseka, kde vyšla v roce 2004 pod názvem Čtvrtýzákon. Zde uvádím svou recenzi na knihu z roku 2001. K překladu jsemnapsal doslov, který do tohoto výboru nezařazuji, protože se do jistémíry kryje se statí Majestát zákona přírodního (kap. 13).

Povšimněte si rozkolísanosti a nejistoty kolem klíčového termínuautonomous agent. Je to cosi živého, tedy ten agent – ti agenti, anebojde jen o to agens?*

Před několika lety vzbudila značnou pozornost Kauffmanovakniha Origins of Order (viz recenze Doskočila a Markoše veVesmíru, 1995). Analyzuje zde matematické modely systémů,které se vyznačují sebeorganizací: samy se uspořádají do struk-tury, která je dynamická, schopná evoluce a natolik robustní,že dovede vyrovnat disturbance z vnitřních i vnějších zdrojů.Tyto dynamické systémy pak používá k modelování jak evo-luce, tak ontogeneze. Dospívá až k radikálnímu závěru, že evo-luce života probíhá nikoli působením přírodního výběru, alejemu navzdory.

Ve své poslední knize Investigations pak Kauffman dává svýmvirtuálním systémům tělo. Kombinuje matematické modelys chováním otevřených termodynamických systémů, zejménasložitých autokatalytických chemických sítí. Zavádí koncept au-tonomního agens (autonomous agent), které definuje jako sy-

* Vyjádření poradny Ústavu pro jazyk český AVČR: možné oboje, avšak doporučilipoužívat agens – stř. rod, nesklonnné.

Kauffman se domnívá, že by mohly existovat společné zá-kony pro otevřené a sebekonstruující systémy, jimž dává jménobiosféry. Ty jsou souborem autonomních agens, maximalizujíjejich diverzitu a také způsoby, jimiž jsou tato agens schopnase uživit (tj. nacházet zdroje energie a využívat je k práci) a dálese šířit. Jinými slovy, biosféry se samy konstruují, a to tak, ženeustále zvyšují diverzitu (dimenzionalitu) toho, co má nastatv dalším okamžiku. Tento trend pokládá Kauffman za tak dů-ležitý, že jej nazývá „čtvrtým zákonem termodynamickým“. Or-ganismy – autonomní agens – se spolupodílejí na vytvářenísvěta.

Z celé teorie vyplývá ještě jeden důležitý závěr: autonomníagens mají zkušenost zabudovanou do své struktury, organi-zace.

Kauffman má ambici položit základy obecné biologie, kteráby se už nemusela neustále ohánět zaklínadly typu „život nenínic než fyzika a chemie“ a přitom by se neutopila v prázdnýchspekulacích. Kniha je nádherným popisem a oslavou sebeor-ganizujícího se vesmíru a života jako hlavního nositele této sebeorganizace. Už názvy kapitol (Prolegomenon k obecné bio-logii; Autonomní agens; Šířící se organizace; Fyzika séman-tiky?; Emergence a příběh; Neergodický vesmír; Zákony prokokonstrukci biosféry) lákají k tomu, aby se člověk do knihyponořil. A nebude zklamán. Odpustí pak autorovi i dvě posled -ní kapitoly: jedna je exkurzí do „ekonosféry“, která, jak se do-ví me, je jen prodloužením obecných zákonů biosféry. Ta po-slední je pak pokusem o sjednocující vizi světa; vizi, která byzahrnula kvantovou mechaniku, relativitu i evoluci. Přiznám se,že v této vizionářské části jsem autora nebyl schopen sledovat.

ČTVRTÝ ZÁKON / 4544 / TEORETICKÁ BIOLOGIE

stém schopný jednat ve vlastním zájmu (act on its own behalf;autonomním agens par excellence je tedy každý živý tvor). Užtato formulace – a podobných najdeme v knize víc – nás při-měje, abychom byli ve střehu: Jde o knihu vědeckou, nebo jeno další z řady filosofujících pojednání z pera emeritního pro-fesora, jakými se to na knižním trhu jen hemží? Domnívám se,že Kuffmanova kniha je svým radikálním poselstvím něčím vícnež nezávazným čtením vhodným na noční stolek. Zabývá seřadou problémů, na které nejenže neznáme uspokojivou od-pově, ale dokonce ani nevíme, jak se vlastně máme ptát.

Co tedy jsou ta autonomní agens? Jsou to systémy, které ne-ustále ohmatávají a manipulují okolní vesmír – a přitom, divíse Kauffman, tato skutečnost není nijak reflektována v současnéfyzice, chemii, ba ani v biologii. Autonomní agens je defino-váno jako systém schopný sebereprodukce a zároveň schopnývykonávat alespoň jeden druh uzavřeného pracovního cyklu.Poslední podmínka hraje v Kauffmanových úvahách klíčovouroli – nestačí, aby se systém pouze utvářel na úkor disipacevolné energie. Má-li konat práci, musí stupně volnosti pro di-sipaci volné energie snížit, jinými slovy postavit strukturu, za-řízení ke konání práce. To samo si však už vyžaduje investicipráce. Autonomní agens jsou tak charakterizována cyklem, čispíše spirálou mezi prací, která se mimo jiné dá využít ke zvý-šení organizovanosti systému, což mu umožní konat víc práceatd. Umožní jim to také mapovat okolní vesmír a vyhledávatv něm nové zdroje energie vhodné k práci a další sebestruk-turaci. Kauffman ukazuje, jak mohl současný život povstat cobykolektivní emergentní chování organizovaných chemickýchsítí, které samy už jsou autonomními agens. Šířící se organi-zovanost není uchopitelná žádnými zavedenými koncepty typuhmota, energie, informace, entropie atd., ale přesto jde o fy-zikální systém, jak Kauffman nepřestává připomínat. Známemolekulární uspořádání živých tvorů, metabolické dráhy čifunkci membrán atd., ale netušíme, co způsobuje, že to vše ježivé.

Kdo četl Borgesovu Babylonskou knihovnu a ovládá biolo-gii na středoškolské úrovni, může klidně vynechat prvních 200stran. Vejde se sem osm kapitol postavených podle jedinéhovzoru – jako by autor vyrobil jediné schéma, pomnožil ho osm-krát pomocí Copy/Paste a poté podosazoval vždy jiné reálie.To schéma je Woolfsonova fascinace astronomickými čísly, kte-rými se vyznačují mnohorozměrné prostory možností. Jak to,že na světě je právě to, co je, když místo toho mohly existovattriliony jiných alternativ? A tak se znovu a znovu noříme doprohledávání těchto prostorů, nejdříve je to Prostor všech hra-ček, kde na nekonečných regálech leží všechny hračky, kterébyly od počátku světa vyrobeny, hračky, které nebyly vyrobeny,ale mohly by být vyrobeny, ty, které jednou budou vyrobeny,a od každého z těchto modelů i všechny možné jejich modifi-kace, funkční i nefunkční. Po tomto vstupu se dostaneme dobiologie a stejným způsobem prohledáváme nekonečné regálys genomy všech bytostí, jaké kdy žily, mohly žít nebo teprve žítbudou. Po prohledání tohoto prostoru sekvencí DNA nás čekástejný úkol s prostorem RNA, prostorem morfologií, chemic-kých sloučenin a chemických reakcí (snad jsem něco nevyne-chal), abychom se nakonec dověděli, že každý z těchto ohrom-ných kombinatorických prostorů je jen drobnou kapkouv Informačním moři, které je úplným prostorem všech mož-ností: Informační moře je prostorem všech matematickýchprostorů, hypotetický informační prostor obsahující úplnousbírku všech nekonečných popisných knihoven dokumentují-cících každý z možných stavů vesmíru, a to v nejvyšším stupnirozlišení. Matematické popisy v těchto knihovnách popisujíveškré možnosti (str. 77). Čtu tyto řádky tak, že autor před-pokládá: matematický jazyk je jen jeden a my mu rozumíme,vytvořit nic nového nemůžeme, protože vše už potenciálněexistuje, můžeme to jen a jen odhalit.

Je pravda, že tento platonický megasvět má zvláštní vla-stnosti: Informace obsažená v Informačním moři nemusí býtuchovávaná, protože fakticky neexistuje: existuje jen mate-

ŽIVOT BEZ GENŮ / 47

2. ŽIVOT BEZ GENŮ

Woolfson A.: Life without genes. Harper CollinsPublishers 2000.

Posudek pro nakladatele, nepublikováno. Zařazuji jako protipól před-chozí stati.

Název knihy – Život bez genů – napovídá, že jde o knihu, kteráby mohla stát jako protipól k fascinaci digitálním genetickýmkódem, který je tak typický pro biologii posledních desetiletí.Připomeňme například knihy R. Dawkinse (Řeka z ráje, Sobeckýgen), E. O. Wilsona, M. Ridleyho a další protagonisty tohotosměru. Mohla by být i příspěvkem k neutuchajícím debatámo vzniku života. A. G. Cairns-Smith v roce 1985 vydal na tototéma útlou knížku Seven clues to the origin of life psanou vestylu detektivky a poutavým způsobem dokazuje, že před-chůdcem života byly „neživé organismy“ – aperiodické krystalyněkterých nerostů (jíly), které rostly, dělily se, mutovaly a bylypodřízeny přírodnímu výběru. V tomto podání to vše začalo čis-tým digitálním kódem a teprve později se na něj nabalilo to„analogové“ tělesné, nestálé, co z nedostatku jiných pojmů na-zýváme životem (Život je neformální pojem pro zdánlivěúčelné vlastnosti pokročilých organismů. Jestliže organismyjsou předpokladem evoluce, „život” je spíše výsledkem tohotoprocesu.).

Woolfson te přichází s pojmem kvaziživé organismy (quasi-living organisms) a myslí tím protometabolické celky bez digi-tální informace, které až v další evoluci byly napadeny „parazi-tickými“ geny. Kdyby byl autor hru rozehrál na 150 stránkáchjako Cairns-Smith, mohli jsme se těšit na užitečný příspěvek doprobíhající polemiky. Kniha však má 400 stránek a je neuvěři-telně nudná (to je mimo jiné důvod, proč mi napsání recenzetrvalo tři měsíce). Hned na začátku konstatuji, že podle méhonázoru české vydání by bylo sebevražedným pokusem (to na-vzdory tomu, že téma je mi velmi sympatické).

46 / TEORETICKÁ BIOLOGIE

tímco ve druhém případě je informace o systému totožná s nímsamotným (nelze ji vyjádřit v úsporné, komprimované formě),v případě dnes žijících organismů je přeložena (a komprimo-vána) do symbolické digitální formy, která může být uchová-vána a kopírována nezávisle na systému a také může být vevhodné chvíli „rozbalena“, tj. systém může být podle ní vytvo-řen znovu. Autor chce ukázat, že tento způsob ukládání můžebýt druhotný a že na prvopočátku mohl na planetě vzkvétatživot v podobě jakéhosi protometabolismu.

Výklad pochopitelně vychází z nerovnovážné termodyna-miky, a tak se nejdřív dozvíme, jak může ve fyzikálních a che-mických systémech vzdálených od rovnováhy a živených ener-gií z prostředí vznikat řád z neřádu. Dostane se nám výkladuo vírech, Bénardově nerovnováze i o chemickém systému Be-lousova–Žabotinského a o tom, že tyto tzv. disipativní systémymají svoji jedinečnou historii, tj. jejich chování se dá popsatpouze řešením nelineárních diferenciálních rovnic. Výklad za-hrne i kauffmanovské kolektivně autokatalytické sítě a jejichevoluci. Toto poznání je pak extrapolováno na mnohem slo-žitější disipativní systémy s mnohem delší historií – živé orga-nismy s jejich evolucí. Smyslem výkladu je ukázat, že život mohl vznikat a vývíjet se i takto a pouze dodatečně mohlo dojítk nákaze „digitálními parazity“ typu RNA, DNA nebo podob-ných molekul, které si pak dovedly disipativní systémy ocho-čit a vnutit jim jiná pravidla evoluce. Připustit, že scénář životase mohl odehrávat takto, znamená vzít v potaz nejen čistě in-formační – digitální – stránku genetické nebo, chcete-li, „ži-votní informace“ a věnovat pozornost i informaci analogovéhocharakteru, která je součástí struktur, a muset se vypořádatnejen se syntaktickou, ale též sémantickou dimenzí informač-ních toků. Protože: Strukturní informace uložená v genech jemnohem omezenější než strukturální informace systémů,které kóduje. Geny (pod gen všude rozuměj „úsek DNA“), spíšenež aby představovaly přesnou databázi informačního ob-sahu systému, jsou mnohem úspornější reprezentací této in-

ŽIVOT BEZ GENŮ / 49

matický potenciál pro tuto informaci. Protože je uchovávanájen jako pouhá možnost, veškerá možná informace se vměst -ná na bod menší než špička špendlíku (také vás hned napad-nou andělé na špičce jehly?). Bod tak malý, že nemá žádnérozměry (sic! body jinak asi rozměry mají) a ve skutečnostivlastně ani neexistuje. Jak nádherné a současně ironické: nej-větší a nejkomplexnější věc (sic) ve vesmíru nezabírá vůbecžádný prostor a místo, kde dochází k vyhledávání informaceo všech věcech, nelze vůbec najít! (str. 84–85). Z podobnéhopohledu pak vyplývá, že i organismy lze vyjádřit matematickyve veškeré jejich totalitě, lze je zapsat v „univerzálním jazyceinformace“. Zajímavým důsledkem nahlížení života jako pro-zkoumávání matematického prostoru je skutečnost, že nelzenic objevit ani navrhnout, protože vše už tady vlastně je. Ži-vot lze tak definovat procesem tvorby symbolů a využívání možností Informačního moře, které je zdrojem, z něhož jsmevzešli a do něhož se všichni vrátíme. Po tomto kvazinábožen-ském vzepětí ještě pořád nevíme, a ani se do konce nedozví -me, co je to informace, symbol a podobné pojmy. A pak nás,přírodo vědce, mají brát kulturní vědy vážně, když stavíme napodobném písku. K tomu se ještě vrátím.

Jsme na str. 203 u kapitoly 9, která, abychom náhodou au-to ra nepodezírali z nějakých špatností, začíná známou mod lit-bou (či krédem): život není nic než zákony fyziky a chemie.Dál to už nepotřebuje, protože hlavním a fascinujícím téma-tem pojednání je komplexita, organizovanost, a její evoluce.Přiznává, že pořádná definice komplexity neexistuje; zdeovšem poctivě vyloží nejrůznější možnosti a potíže s tím spo-jené. Dovídáme se, že: „Pouze vpravdě komplexní systémy jsouschopny koherentního chování na molekulární úrovni. V pří-padě živých organismů je tato informace (jaká informace?) se-beudržující a přetrvává v čase“ (str. 208).

Konečně na str. 212 se dostáváme k meritu věci; autor roz-poznává dva typy organismů: ty, co mají ústřední informačnícentrum, tj. DNA, a ty, co je nemají. Rozdíl je obrovský. Za-


3. EPIGENETICKÝ STROJ

M. Barbieri: The organic codes. An introductionto semantic biology. Cambridge: Cambridge Uni-versity Press 2003. Česky Organické kódy. Úvoddo sémantické biologie. Praha: Academia 2006.Publikováno: Markoš A., Cvrčková F., Gajdoš E.,Hajnal L. Vesmír 83(2) 2004, str. 111–113.

Podobně jako s Kauffmanem se od roku 2002 utkávám s MarcellemBarbierim. Na biosémiotické konferenci v Tartu jsme se potkali po-prvé a už tehdy jsem od něj dostal knihu o organických kódech, kteráposléze vyšla v opraveném vydání v Cambridge Unversity Press.V roce 2003 jsme se se čtyřmi kolegy vypravili na další z biosémio-tických konferencí – a tam to mezi námi dost jiskřilo; výsledkem ná-sledného podrobného studia knihy je recenze uvedená níže. V roce2005 mě pak kontaktovalo nakladatelství Academia, zda bych ne-lektoroval český překlad knihy – to jsem učinil a také opatřil text řadoulektorských poznámek a doslovem. Zde tedy recenze knihy, v dalšíkapitole (4) následuje můj doslov k českému překladu.

Lidé, kteří se profesionálně obírají životem, se dělí zhruba dodvou skupin. V jedné se nachází většina biologů – ti předpo-kládají, že živé bytosti se skládají z objektivně rozpoznatelných,popsatelných nebo vypočitatelných entit, které se řídí podleneměnných přírodních zákonů. Druhou skupinu tvoří zejménazástupci oborů humanitních, kteří zdůrazňují kontextuálnía historické aspekty „světa života“, tj. právě ty vlastnosti, kte rémá život jaksi „navíc“ oproti objektivním konstruktům chemiea fyziky. Ty dvě skupiny se asi nikdy nedohodnou a diskusemezi nimi končí krčením rameny. Když „jde o život“, musímese asi spokojit s tím, že zde napořád budeme mít dva nesluči-telné – a přitom přesto pravdivé – popisy. Pokusy o překlenutístrže mezi oběma přístupy jsou obvykle neúspěšné a odsuzo-vané oběma stranami. Obáváme se, že podobný bude i osudrecenzované knihy z pera molekulárního a vývojového bio-loga M. Barbieriho. Přitom téma je úžasné a byla by škoda,kdyby zapadlo. Není vůbec běžné, aby se vědec snažil oboha-

EPIGENETICKÝ STROJ / 51

formace – obsahují jen základní výchozí body nevyhnutelnépro výstavby systému (str. 266). A z toho pak vede šipka k po-stmodernímu evolucionismu: Zatímco se „moderní syntéza“darwinismu soustře�uje na molekulárněgenetické událostistojící v pozadí evolučních procesů, širší „postmoderní“ syn-téza se zaměřuje na souhru přírodního výběru, historickýchkontingencí, doposud dost špatně definovaných zákonů kom-plexity a fyzikálně-chemických faktorů, které určují a ome-zují přirozenost živých věcí (str. 251). Tato část knihy je nej-lepší. Kdyby to, co je na prvních 200 stránkách, bylo obsaženov jediné kapitole (dalo by se to udělat snadno), vůbec bych ne-váhal knihu doporučit.

Mohu však i srovnávat: Kniha S. A. Kauffmana Investigationsse obírá podobným okruhem problémů fundovaněji a ne takužvaněně. Měl-li bych volit, doporučil bych k překladu spíšetuto knihu.



tit standardní terminologickou výbavu biologie novým základ-ním pojmem a navíc aby tím pojmem byl význam (meaning).

Základní myšlenkou knihy je konstatování, že biologie neníschopna správně uchopit a pochopit život, protože se zcelasoustředila jen na dva ze tří základních aspektů života – naenergii a informaci. Tím třetím pilířem je právě význam. Právěskrze význam se v živém objevují úkazy, jako je pamě�, zave-dené vztahy (genetický kód), konvence nebo intencionalita,a právě ony vymezují živé vůči slepým kauzálním vztahům vlád-noucím ve světě neživém. Příkladem může být, říká Barbieri,srovnání běžné chemické reakce a syntézy proteinu. Běžné reakce budou probíhat opakovaně a předvídatelně (přesnějiřečeno statisticky předvídatelně) a jejich průběh bude závisetna energetice reakce a na vnějších podmínkách (teplota, pH,koncentrace atd.). Nic z toho není postačující pro syntézu mo-lekuly proteinu, zde ke světu chemických reakcí přistupujeještě svět informační – zápis v nukleových kyselinách. A tepozor: oba světy jsou propojeny něčím, co nepatří do žádnéhoz nich – kódem (zjednodušeně řečeno, tRNA). Díky tomutorozhraní se v procesu proteosyntézy vynořuje význam – právěproto jejím výsledkem není náhodný, ale zcela určitý polymer.Význam je objekt vztažený k jinému objektu prostřednictvímkódu, jak praví autor, a kód sám je výsledkem nikoli přiroze-ného výběru, ale přirozených úmluv, konvencí.

Tohle ještě není nic převratného – připomíná to gratuitu,kterou ve svém díle Náhoda a nutnost zavedl před 33 letyJ. Monod.

EPIGENETICKÝ STROJ / 53

„U alosterických enzymů je základním pojmem gratuita, která pou-kazuje na chemickou nezávislost samotné vykonávané funk ce nakvalitě chemických signálů. Plyne z toho zásadní zjištění, že co setýče regulace alosterického proteinu meziproduktem, je možnévšechno.“ (J. Monod, Le hasard et la nécessité, 1970, str. 103.)

Gratuita

Specifická sémantická funkce je zde jaksi zadarmo („gratis“),navíc není vynucena okolnostmi, není na ni chemický ani jiný nárok,je výsledkem historického uspořádání. Důležité není to, jaké pro-teiny se regulace účastní, ale co se reguluje.

(Je však příznačné, že právě k pojmu gratuita přistupují ob-divovatelé J. Monoda s rozpaky.) Barbieri však jde dál a svůjvhled promítne na oba velké biologické příběhy. Z evoluce při-rozeným výběrem se stane evoluce přirozeným výběrem a při-rozenými úmluvami. Ontogeneze, obvykle nahlížená jako realizace programu, bude definována jako epigenetická rekon-strukce nekompletní informace a přibližována prostřednic-tvím metafory rekonstrukce objektu z jeho průmětů.

Samo vnesení pojmu význam do přírodovědy by mohlo dát základ smělé stavbě mostu mezi světem přírodovědeckýma humanitním; záleží však také na tom, jak se s tímto pojmemzachází. Obáváme se, že Barbieriho pojetí významu je samo za-tíženo jistým významovým posunem – můžeme jej popsat násle -dujícím redukčně-inflačním schématem. V dějinách vědy je tentoposun natolik obecný, že by si snad zasloužil hlubší zpracování.

Redukčně-inflační schéma• Vezmi široce užívaný termín. V důsledku mnohosti užití jsou

jeho kontury rozmazané a pro odhalení významu nutno při-hlížet ke kontextu užití. Patří sem slova jako informace,translace, rezerva, kapacita, logos. V zájmu technického po-užití v úzce vymezené oblasti prove definitorické zúžení –redukci pojmu.

• Takto ošetřený pojem vra� zpět do oběhu a používej hovšude, i tam, kde se používal ještě před redukcí.

• Hrdě prohlašuj, že dnes už, na rozdíl od minulých dobtemna, víme, co daný termín znamená.

Schéma se dá nádherně demonstrovat na pojmu informace(viz box) a něco podobného, domníváme se, provádí Barbierise slovem význam.

EPIGENETICKÝ STROJ / 5554 / TEORETICKÁ BIOLOGIE

Slovo in-formatio znamenalo ve středověku proces formování myslinebo charakteru, výcvik, instruování, učení, též komunikaci a prak-tický výcvik, často s přispěním božské inspirace. Později se použí-valo tam, kde šlo o sdělení znalostí o faktech, věcech nebo udá-lostech. Jak uvádí Oxfordský slovník, takto chápaná informace bylav protikladu se syrovými daty: vyžadovala subjekt, který věci rozumí.Začátkem 20. století se slova chopila fyziologie, pro ni už se infor-mace stala něčím, co způsobí rozdílnou odpově� těla či jeho částí.Rozumějící subjekt už mohl být nahrazen zařízením, živým neboneživým (například zpětněvazebným obvodem). Informaci v tomtopojetí definoval G. Bateson jako rozdíl plodící rozdíl. To je ona in-formace přenášená nervem, způsobující třeba změnu režimu ledvinnebo svalový stah. Genetický text zase je zdrojem informace jak vy-robit protein. Informace se vyměňuje mezi prostředím a živými by-tostmi. Povšimněte si, že navzdory všem sémantickým posunůmnelze informaci v těchto užitích nijak formalizovat nebo kvantifiko-vat – svého adresáta může ovlivnit jenom skrze svou kvalitu čili vý-znam. Informace nemůže být měřena, musí být rozpoznána.

V roce 1948 si slovo informace vypůjčil C. Shannon a promě-nil ho v chytlavý technický termín k pojmenování pravděpodob-nosti přenosu digitálního sledu znaků kanálem. Takto definova-nou informaci lze snado definovat matematicky a měřit, ukládata zpracovávat za pomoci strojů. Avšak Shannon varuje: Zprávyčasto mívají také význam; vztahují se tedy nebo jsou přiřazenyk nějakému systému obsahujícímu jisté fyzikální nebo pojmovéen tity. Tato sémantická stránka komunikace je z našeho inženýr -ského hlediska irelevantní.

Díky snadné manipulaci nabyl pojem rychle na popularitě a na-stala jeho inflace – varování nevarování – do oblastí, které ne-mají se Shannonovým užitím nic společného. Veřejnost i expertiuž od té doby „vědí“, co to informace je, a počítají: kolik bitů in-formace „obsahuje“ lidský genom, mozek, tělo?

Mimo rámec redukčně-inflačního modelu jsou běžné také zvěc-ňovací sylogismy typu:

Gen je informace → Gen je DNA → Kus DNA je informace.Logika, ne?

Informace jako obě� redukčně-inflační manipulace(viz také kap. 10)

Význam a kódPříkladem kódu je pravidlo převodu z anglické abecedy domorseovky a zpět. Degenerovaným kódem je převod mezi čes-kou a Morseovou abecedou – tam to jde jedním směrem jed-noznačně (písmenu „c“ odpovídá „-.-.“), nazpátek už ne: ně-kterým Morseovým kódům odpovídají dvě písmena v abecedě(„-.-.“ znamená „c“ i „č“). Co je přitom pro kódování důležité,je skutečnost, že existuje tabulka kódů, ve které jsou obsaženyvšechny používané převody najednou, „jednou provždy“. Ne-musí nás zajímat, jak kód vznikl, důležité je, že se v čase ne-mění; respektive mění se tak pomalu, že nás to nemusí zajímat(vždy� také evoluce genetického kódu je oříšek, který po celádesetiletí zaměstnává mnoho brilantních mozků). Výhodoupak je, že převod z jedné abecedy do druhé lze svěřit strojům,není nad čím přemýšlet, kód je nezávislý na kontextu, i kdyžmůže reagovat na pořadí znaku v řetězci (například za tečkounásleduje velké písmeno; AUG znamená aminokyselinu me-thionin, avšak u bakteriií na samém začátku řetězce znamenáformylmethionin). Podobnou „gramatiku“ lze naučit jak stroj,tak buněčný proteosyntetický aparát ribozomů.

Upozornění na to, že kódy jsou něčím, co nelze odvodit od„zákonů fyziky a chemie“, ale že jsou historicky ustavenou kon-vencí, je cenné i dnes, 30 let po Monodovi. Barbieri však udělákrok, kterým celou analýzu dle našeho názoru zpacká: začneprohlašovat, že psaná a vyslovovaná forma přirozeného jazykajsou také propojovacím kódem mezi objekty v mysli a objekty„tam venku“. Tam ale to propojení není tak jednoznačné: důležitější než gramatika jsou roviny sémantická, sémiotickáa hermeneutická, do hry vstupují kontexty, zkušenost, situaceapod. V přirozeném jazyce vyvstává pro příjemce význam teprvez této hry. Příjemcem – a to je dle našeho názoru rozdíl – už ne-může být stroj, nelze sestrojit jakési „tabulky významů“ po vzorutabulek kódů, význam vyvstává, rodí se z konkrétní situace. Sotvakdy se tedy stane předmětem experimentální vědy, a pokud seněkdo o to pokouší, tak jen redukčně-inflačním trikem.

Ještě k proteosyntéze: lze zastávat názor, že to, co buňkadělá, má svůj význam, tedy že buňka jaksi ví, co dělá. Takovýnázor však do dnešní přírodovědy nepatří, protože nelze najeho základě formulovat hypotézy a pokoušet se o jejich falzi-fikaci. Významy nevyvstávají ze slepého kódu, ale z toho, cobuňka při tom dělá navíc – všechny ty sestřihy, transkripční,translační a posttranslační úpravy, zařazení proteinů do vhod-ných kontextů, diferenciace, morfogeneze apod. Pravda, mnozíse budou mračit, že přece musí existovat nějaká mnohoroz-měrná hypertabulka kódů, kde je to všechno zapsáno, a že úko-lem vědy je tento kód objevit a rozluštit – a toto že do vědypatří; taková je patrně i víra Barbieriho. Ano, toto věda umí:přikládat přísně definovanou cihličku poznatků k jiné cihličceza přísně definovaných podmínek. To však je právě situace,ve které se buňky snad nikdy normálně nenacházejí. Nemů-žeme se proto divit, že když podobnou situaci vytvoříme, na-lezneme i její – námi vnucená – pravidla. Analogií této situaceje jazyk a chování sešněrované pravidly – na vojně, ve věznici,ve fungujícím úřadě, v justici. Jak poznamenal jeden náš váže -ný přítel (a měl pravdu), studiem lidského chování v podob -ných prostředích se toho hodně dozvíme o lidské nátuře – a jeto pravda. Vědecká bezpochyby – jen jestli celá.

Stroječku, postav seIlustrativní k našim dalším úvahám bude citát, který Barbieripřevzal z knihy evolucionisty J. Maynarda Smithe: Dnes se sta lo módou říkat, že morfogeneze (tj. vývoj tvarů) je pro-gramována geny. Domnívám se, že toto stanovisko, i když je v jistém smyslu pravdivé, nám příliš nepomůže. Aniž by-chom dospěli k pochopení, jak ten program funguje, sugeru -je nám falešný dojem, že jsme už něčemu porozuměli… Jed-nou z příčin, proč nám činí takové potíže pochopit vývojforem, může být skutečnost, že neumíme postavit stroje, kte -ré by se vyvíjely. Velmi často jsme dospěli k pochopení bio -logických fenoménů teprve tehdy, když jsme postavili stroje


s podobnými vlastnostmi – no a stroj-embryo postavit ne-umíme.

Barbieri rukavici zvedne. Využívá své zkušenosti s rekon-strukcí trojrozměrných struktur z dvojrozměrných průmětů(obr. 3.1). Zhruba řečeno: při dané citlivosti lze matematickyodvodit minimální počet průmětů struktury potřebný k tomu,abyste byli ještě schopni z nich tuto strukturu rekonstruovat.Toto minimální množství uchovává veškerou informaci nutnouk rekonstrukci. Barbieri přichází s matematickým modelem,který prohlašuje za nový, i když vlastně využívá zažité kódovacía dekódovací postupy, jen jim přisuzuje nové významy. K re-konstrukci objektu pomocí tohoto modelu mu postačujepouhá desetina z teoreticky nutných průmětů, avšak za před-pokladu, že se procesu rekonstrukce účastní ještě pamě�, kteráformou matrice uchovává a vyhodnocuje mezivýsledky itera-tivní rekonstrukce. Na začátku procesu je tato pamě� prázdnáa ukládá se do ní výsledek první nedokonalé rekonstrukce.Každý další průmět už je analyzován v součinnosti s toutopamě�ovou matricí, jejíž vlastnosti jsou určeny její vlastní struk-turou a záznamy zpracování předchozích (1 až n-1) průmětů.Zpracovávaný průmět je tedy interpretován na základě před-chozího průběhu rekonstrukce. (Nabízí se analogie „booto-vání“ počítače po zapnutí – ale Barbierimu se toto přirovnánípři diskusi s námi příliš nelíbilo.) Dostáváme dlouho hledanýepigenetický stroj-embryo, který má na začátku k dispozici jenmálo – pouhou desetinu – informace potřebné k rekonstrukcia během rekonstrukčního procesu si potřebnou informaci do-slova vyrábí, staví se sám.

Od tohoto modelu se pak přeneseme do reálu: zygota bu -diž analogií oněch průmětů nesoucích malou část potřebné informace; navíc zygota zná organické kódy a je vybavena or ganickou pamětí. Výsledkem „rekonstrukce“ je, jak jinak,dospělý organismus. „Nevěřte informatikům,“ volá autor,„když vám budou tvrdit, že informace nemůže vznikat: každéembryo to umí.“

Model je inspirující a na první pohled dovolí experimentál -ní stavění hypotéz a jejich testování. Při druhém pohledu sepřihlásí otázka: Jak je to s tou pamětí? Nepředstavuje snad samotná její struktura a obsah oněch devět desetin chybějící„informace“ nutné k „rekonstrukci“? Je to podobné jako s gra -tuitou (viz str. 52) – nejde přece o informaci získanou zadar -mo („gratis“), ale o zkušenost celých věků uloženou do struk-tury – v Monodově případě do struktury proteinu, u Barbierihodo „organické paměti“, a� se tím myslí cokoli. Tuto informaci


Obr. 3.1 Rekonstrukce struktury z jejích průmětů. Znázorněn dvojrozměrný objekt (písmeno F),

který je z různých úhlů skenován paprskem určité šířky. Zaznamenává se intenzita světla do-

padající na jednorozměrnou matnici (zde pro názornost dvourozměrně jako rozdíly v absor-

banci). Lze matematicky odvodit, kolik průmětů potřebujeme při dané šíři paprsku (velikosti

pixelů) k tomu, aby se s danou pravděpodobností dosáhlo rekonstrukce původního objektu.

Uvědomte si náročnost úkolu v případě, že objektem není jediné písmeno, ale celá popsaná

stránka nebo dokonce obraz. Náročnost se znásobí u objektů trojrozměrných.

nelze nijak kvantifikovat, vyhodnotit, popsat (takže „kolik“ její tam?) – a zase jsme mimo rámec „epigenetického stroje“ (mi-mochodem, samotný výraz je pěkný protimluv) a experimen-tální vědy.

Měli jsme čest s M. Barbierim diskutovat osobně a díky au-torově cholerické povaze a stoprocentnímu nasazení to bylydebaty bouřlivé obsahem i formou. S podobným nasazením jepsána i sama kniha: čtenář je vtažen do děje a souhlasí nebonesouhlasí, rozčiluje se, čmárá si na papír, jak by to mohlo být.Nemyslíme si, že Barbieri – jak si myslí on sám – problém epi-geneze vyřešil. Ale inspirativní čtení to tedy je.

4. PATÁLIE SE ŽIVOTEM

Doslov ke knize M. Barbieri: Organické kódy.Úvod do sémantické biologie. Praha: Academia2006, str. 211–223.

Komentář viz předchozí kapitola.

Dějiny naší civilizace jsou lemovány dvěma základními přístupyke světu, přístupy, které často stojí v ostrém a nesmiřitelnémprotikladu. K výkladu světa – toho našeho, ve kterém se tadya te nacházíme, do kterého jsme se narodili – potřebujemeoba dva. První je stár jako lidstvo samo, je to svět příběhů, mýtů,vypravování, eposů a naučení. Moudří toto bohatství pamato-vali, vypravovali (později i zapisovali) a vykládali, interpreto-vali pro konkrétní životní situaci společenstva. Všechno děnítěchto příběhů bylo poplatné velkým cyklům, skutečné dějinytento svět neměl; měl však své protagonisty – lidi a bohy, kteřísvými postoji průběh událostí ovlivňovali a spolupodíleli se naběhu Osudu.

Druhý přístup pro nás vynalezli před dvěma a půl tisícile-tími Řekové, nespokojení s nedůsledností, rozpory a pohorš-livými pasážemi své mytologické tradice. Tito myslitelé se sna-žili vnést do chaosu, který panuje ve vypravování i ve světěsamém, pořádek, a proto postulovali existenci řádu v pozadí:všechen ten viditelný chaos ve skutečnosti žádným zmatkemnení a ani nemůže být, protože celý svět řídí Jedno, Nehybné,Racionální a Morální. Vlastnosti této božské řídící agentury jsouneměnné; a totéž platí pro pravidla, zákony a jazyk, jež světuurčila. Svět se těmito zákony, které jsou mu vnuceny, řídí,a tudíž odhalením logických, matematických a jiných postupůlze všechny vlastnosti světa odvodit, vypočítat, už jsou vlastněvšechny dány od samého prvopočátku. Tok času je vlastně li-neární veličinou na souřadnicové ose a jeho běh měříme po-mocí nějakého opakujícího se úkonu (pohyb Slunce či kmitykyvadla). Čas sám ovlivňuje běh věcí jen tak, že jim postupně

PATÁLIE SE ŽIVOTEM / 6160 / TEORETICKÁ BIOLOGIE

jaksi „propůjčuje místo“; jak v tom či onom čase věci samybudou, jsou či byly, je jasné už předem (nebo to jasné bude,jen co odhalíme příslušná pravidla emanující z Jednoho).

Celé naše dějiny charakterizuje svár a vzájemné ovlivňováníobou popsaných rozvrhů a také cejchování různých učení: cobylo pro jednu dobu racionální a morální, vnímala jiná dobajako mýtus, pověru a zavrženíhodný blud. Nejsem kompetentníprovázet čtenáře tímto fascinujícím příběhem; přenesme se rov-nou do 17. století, kdy se z hrůz třicetileté války vynořuje ví-tězně schéma druhé a klade základy moderní fyziky či příro-dovědy vůbec. Kepler, Galilei, Newton, Leibniz přijali Jednopředstavované křes�anským Bohem, nechali toto Jedno pro-mlouvat jazykem rovnic a logických sylogismů, a podle těchtovždy pravdivých a neměnných pravidel začali kreslit nový obrazsvěta. Už o sto let později bylo staré schéma poněkud zjedno-dušeno: morálka byla z něho vypuštěna úplně a Bůh byl na-hrazen jakousi deistickou náhražkou, která kdysi dávno spus-tila světastroj a od té doby se do jeho chodu neplete (pozdějise začalo místo Bůh říkat Příroda; z toho „zákony přírody“, kterési příroda „dala“, či dokonce „dává“); naším úkolem je odhalo-vat zákonitosti chodu (mechanismy) této světové mašiny. A pro-tože tento přístup otevíral netušené možnosti, jak přírodě vlád-nout, vedl až k vědeckotechnické revoluci našich dnů.

Tato fyzikalizace přírody patrně zaskočila všechny ty, kdo sezabývali studiem živých bytostí. Ještě renesanční názor viděl ži-vot všude – v kosmu, přírodninách, živých bytostech –, podleživého se hodnotilo vše ostatní! Fyzika najednou přináší obrat –svět je pro ni plný mrtvých a pasivních hmotných položek, kteréjsou posunovány, smýkány, přemis�ovány a přetvářeny vnějšímisilami. Život je v podobném světě jaksi cizí – vždy� přece každývidí, že živé bytosti se o sebe starají, ale to, co vidíme na vlastníoči, je jen věc zdánlivá, protože v pozadí není nic jiného nežono pohazování mrtvou hmotou. Pro biology, chtěli-li být taképřijaty mezi vědce, proto vyvstal úkol vysvětlit viditelné projevyživého jen jako epifenomén – jako zdánlivý výsledek složité sou-

hry jinak zcela neživých a fyzikou (později i chemií) popsatel-ných procesů. Snažili se seč mohli, a výsledkem je současná fy-ziologie, biochemie a medicína a k tomu celá řada dalších, dnesuž mrtvých směrů, jakým byla například biologie Lamarckova.*

Všimněte si Barbieriho povídání o „rekonstrukci“ z neúplné in-formace při ontogenezi. Vždy� by se to dalo říct jednodušeji:embryo ví, co má postavit, protože zná druhově specifický způ-sob výstavby tvarů – a má tudíž k dispozici zkušenost druhucelou, nemusí nic rekonstruovat ani ukládat do pamě�ovýchmatic. To se ale vědecky říct nemůže, my musíme a priori před-pokládat, že živá bytost je strojek poháněný vnějšími silami –a proto celý ten složitý aparát. Přitom klíč se nabízí: v osmé ka-pitole autor zmiňuje Ghiselinovu koncepci druhu jakožto kul-tury**, a sám jeho nádherný vhled do dvoustupňové ontoge-neze patří možná k nejhezčím částem této knihy.

Biologové se snažili, avšak neustále naráželi na paradoxy,vždy jim na živých bytostech vyvstávalo cosi „navíc“, co se doneživé fyziky a chemie nevešlo. Důsledné uplatňování fyzikál-ních představ například nedovolovalo vznik čehokoli novéhoa vedlo až k absurdnímu preformismu, který hlásal, že vše užzde bylo na počátku – pak se počítalo, kolik generací lidskýchbytostí, napěchovaných do sebe jako matrjošky, nosil ve svýchvarlatech Adam. I tomu se říkalo věda! Podobné paradoxy po-učený biolog vyřeší tak, že zcela bezděčně udělá krok stranou;paradox se potom vyřeší předpokladem, že v živých bytostechje ještě cosi navíc. (1) Jedni budou předpokládat v prostředí ja-kési „organické molekuly“, krystalizační jádra, ze kterých pů-sobením běžných fyzikálních sil vyvstane, vykrystalizuje jakosněhová vločka, život. Malé organismy takto vznikají samoplo-zením neustále, ty větší vzaly „krystalizaci“ svého potomstva do


* Plastické líčení dějin biologie až do začátku 19. století podávají dvousvazkovéDějiny biologických teorií v novověku Emanuela Rádla (2006), které vycházejív překladu do současné češtiny a s četnými komentáři vydavatelů. Viz též kap.12 tohoto výboru.

**Podobnou představu neskromně nabízím čtenáři i já (Markoš 2000a).

vlastních rukou. (2) Jiní biologové se sice spokojí s běžným ma-teriálem známým z fyziky, ale budou zase předpokládat jakésifyzice nezná mé, organizující síly. (3) Konečně 20. století přijdes představou programu: celý organismus je zapsaný formou posloupnosti čtyř digitálních znaků do DNA. Všechny tři sku-piny se po tomto kroku stranou zase vrátí do starého dobréhosvěta fyziky a chemie, tváří se, že se nic nestalo, a provozují stan-dardní vědu.

Nuže, ti kdo vedle principů známých z fyziky a chemie za-vádějí cosi „navíc“, tedy částice, síly nebo recepty, které nejsouz těchto věd odvoditelné, se nazývají vitalisty. Problém jev tom, že toto slovo je bráno jako nadávka a každý, koho jímpočastujeme, se bude čertit. Dobrá, nebudeme to dělat, alekdybychom to dělat chtěli, vyjde nám, že jedinými pravověr-nými biology jsou dnes – vědečtí kreacionisté! Jen oni sestriktně drží schématu Jedno, Neměnné, Racionální (je jistěotázkou, co všechno pod tím rozumějí). Právě proto, že to dě-lají důsledně, jsou nám směšní jako kreatury z jiného světa.Biologové z fyziky sice už dávno vystoupili, ale nechtějí být na-zýváni vitalisty a hloupě papouškují, že živé bytosti jsou „nicnež“ aplikace známých principů fyziky a chemie… To jsou pa-radoxy! A s těmito paradoxy souvisí i to, že biologové jako byse za svou vědu před fyziky styděli.

Na čem se ale úplně všichni shodnou, je základní předpo-klad, že život je pasivním výsledkem působení vnějších sil: živébytosti do toho, jak vypadají a jak se v evoluci přetvářejí,opravdu nemají co mluvit. Drobný švindl s krokem stranou ještěnějak uhrajeme, ale starost o sebe by do fyziky vpravit opravduuž nešla. To by se nakonec mohlo přihodit, že za chvilku by seo sebe začal starat i svět jako celek, a kam bychom potoms vědou přišli, kdyby i fyzikální konstanty byly určovány taknějak za pochodu. Verzi tohoto přístupu nabízí Barbieri: knihase dá číst i tak, že život je zvláštním druhem strojů (a strojůmsamozřejmě o nic nejde), kterými z pozadí manipulují „orga-nické paměti“ řídící se „organickými kódy“. Povšimněme si: in-

formace se rekonstruuje podle rekonstrukčních kódů, kde tyse ale vzaly, tím se nezabýváme. Nejsou ale samy kódy a před-pisy, a také struktura „prázdné“ paměti, oním „navíc“?

Koneckonců kódy vystupují, jak praví autor, jako svého dru -hu nová fyzikální veličina reprezentující význam. Nepostu-puje přesně stejně jako jiní vitalisté před ním? A dále – každýse může přesvědčit o tom, že vyvíjející se embryo zvyšuje svousložitost, ale to nestačí: my si, abychom tomu, co vidíme, uvě-řili, musíme v pozadí najít matematický důkaz, že je to vůbecmožné. A kdybychom ještě váhali, je tu kapitola o vzniku ži-vota ilustrována metaforou města. Co bylo dřív: domy, nebojejich plány? Přece ani jedno, ani druhé: první, kdo tam byl,byli lidé a ti narýsovali plány a postavili dům! Inu, město svouvis vitalis má.

To už jsme se ale dostali do současnosti, a zatím před půl-druhým stoletím došlo k zemětřesení, které nemá obdoby v ce-lých dějinách věd. Přišel Darwin a hodil přes palubu všechny –mechanisty i vitalisty, fyzikalisty, kreacionisty i všechny další -isty. Přichází s třetím rozvrhem: zavádí do biologie historiia z historie vysvětlí, jak a proč organismy vypadají tak, jak vy-padají, a nepotřebuje k tomu neměnné částečky, síly, ba ani,považte, „zákony přírody“ či jiné věčné ideje, natož nějaké smě-rování do budoucna. Život, ba i člověk jako splácanina, sedlinadějinných náhod, žádná pravidla, zákony, rovnice, o úradcíchBožích ani nemluvě! Kohout vypadá jak vypadá mimo jinéproto, že se to slepicím líbí! Odpor těch, kdo věřili na Jedno,Neměnné atd., tj. teologů i vědců, byl zcela pochopitelný a střetbyl opravdu prudký. To až pozdější interpretace řadí vědcemezi ty „hodné“ a Černého Petra strká do ruky teologům: zpo-čátku byly oba tábory na jedné lodi, proti Darwinovi. Jen sku-tečnost, že vysvětlující síla evoluční interpretace byla průkaznáa nenechala se zavrhnout, způsobila, že se vědci s mručenímdali na její stranu. Protože však byli vědci, zahájili záhy (např.A. Weismann) nové kolo odvysvětlovávání pomocí nám užznámé figury: opět se udělal krok stranou, tam se uklidila evo-


luce, tam se zapěly ódy na velikého Darwina, aniž ho kdo po-třeboval číst, a pak hupky dupky zpět do bezpečného světavědy, kde je spoleh na Jedno a Neměnné. Jakápak svébytnostživota, vše je při starém, jen na těch nejnižších úrovních orga-nizace, ve strukturách (později programech), bude docházetk náhodným, často nevysvětlitelným chybám; zbytek je už opětvěcí vědy s jejími zákony přírody. Z evoluce se stala jen dalšívarianta vitalismu, jak jsme si jej definovali výše…

V dnešní garnituře vědců nabízejí alternativu nemnozí – blížea osobně znám vlastně jen dva. Stuarta Kauffmana nebudu natomto místě představovat, odkazuji na jeho knihu Čtvrtý zákon(2004) s mým doslovem, a budu se věnovat Marcellovi Barbie-rimu. Kritickou recenzi knihy, kterou máte před sebou, jsmes kolegy uveřejnili už před časem (Markoš a spol. 2004ab); zde,jak se na doslov patří, budu poukazovat hlavně na její celkovývýznam v kontextu dnešního stavu poznání. Hodně mi pomohloi několik osobních setkání s autorem v posledních dvou letech.

Barbieri je vědec každým coulem, obdivovatel Galilea, ozna-čení vitalista by si vyprosil, naopak sám kdekomu vitalistickouherezi vyčítá (ale povšimněte si například, že příliš nerozvádí,co to vlastně ta organická pamě�, potřebná při „rekonstrukci“organismu, je). Během své aktivní vědecké kariéry zkoumalhlavně vlastnosti ribozomů. A právě tato specializace ho při-vedla k úvahám o kódech, kterým je věnována tato kniha. Jakjsme viděli výše, základním předpokladem biologie je odvodi-telnost životních procesů z jiných přírodních věd. Metabolis-mus, fyziologie nervového přenosu a podobné procesy semspadají. A když byla objevena struktura DNA, zapadla do sché-matu i ona: A páruje s T, G páruje s C, celý proces replikacese dá vysvětlit chemicky (pravda, až na původ enzymů a struk-tur k tomu potřebných, ale to i v ostatních případech), a tatoskutečnost dovoluje i přenesení podstaty evolučních procesůaž na tuto úroveň – na chyby kopírování.

Jiná je situace u translace: genetický kód nijak nevyplýváz chemických vlastností aminokyselin a kódujících tripletů –

a že bylo věnováno hodně úsilí k odhalení podobných závis -lostí! Kódy přece jsou věcí úmluvy, dohody, přiřazování věcík sobě nikoli na základě chemické či jiné nutnosti, ale „jen tak“,jako když jisté hlásce přiřadíme značku „A“ a té zase Morseůvkód „. –“; ta hláska by přece mohla být označena zcela jinak,jen by použité značky musely být odlišitelné od značek jiných.Aby se taková věc nemusela připustit, říkalo se, že „kód“ je jentaková metafora, ve skutečnosti ty chemické závislosti jednouodhalíme. No a po třech desetiletích přichází Barbieri a vyslo-vuje větu, která pro nepoučené zní dost divně: „Kódy nejsoumetafora, jsou opravdové, jsou reálné!“ Ale jestliže jsou kódyvěcí úmluvy, tak kdo o nich rozhodl? Kdo vydal vyhlášku, na-řízení, že právě takto? O tom je vlastně tato kniha, o kódechjakožto artefaktech neodvoditelných z fyziky. Na konferencibiosémiotiků v Praze v roce 2004 uzavírá Barbieri svou před-nášku promítnutím věty „Life is art“ (Život je umění), a kdyžpublikum zpozorní, doplní ji na „Life is artifact-making“ (Životje tvorba artefaktů; text přednášky viz Barbieri 2005 ). To užzní jako sdělení z nějaké konference umělců, že?

Biosémiotické konference (Gatherings in biosemiotics) seko nají od roku 2001 každý rok a často tam dochází k plamen-ným střetům; Barbieri patří mezi největší bojovníky. Proč? Povšimněte si podtitulu této knihy: „Úvod do sémantické bio-logie“. Nuže, sémantika je přiřazování významů různým zna- kům – například v morseovce „. –“ má význam „A“, v syntézeproteinů „UUU“ má význam „fenylalanin“, v dvojkové soustavě„11“ má význam „tři“, červeně lemovaný trojúhelník postavenýna špičce znamená „dej přednost v jízdě“, „apple“ anglicky je„jablko“ česky apod. Může to být i komplikovanější, podmí-něné přítomností jiných znaků, ale v podstatě jde o toto. Znakůje konečný počet a pravidel také: to znamená, že přiřazovánímůže provádět i stroj – vhodně naprogramovaný počítač (pře-kladač), tkací stroj, automatická pračka apod. mohou obsaho-vat kódovou tabulku a převádět jeden druh znaků na jiné.Vlastně bychom měli definici sémantiky poopravit: Sémantika


studuje přiřazování znaků k jiným znakům podle předem da-ných pravidel; takže jaképak významy? Barbieri, domnívám se,by se rád zastavil tady – živé jako složitý výpočetní systém, kterýse řídí kromě přírodními zákony také přírodními dohodami(konvencemi, programy). Jedno i druhé je přístupné objektiv-nímu vědeckému zkoumání právě proto, že to lze vypreparo-vat z okolního světa, postavit před sebe, zkoumat a popsat. Po-všimněte si ve 4. kapitole, jak složitým se mu kódování stávápři výkladu přenosu signálů, nadále však bude trvat na tom, ževšechny ty systémy jsou už předem tam, zapsané v tabulkáchkódů (a to nás ještě ušetřil smrště poznatků současných). Jakobtížně se potom z takovýchto předpokladů definuje třeba„kontextová informace“ v buňce. A proč se schopnosti převá-dět z jednoho světa do druhého říká „tvůrce kódu“, když tamevidentně k žádné tvůrčí činnosti nedochází, je jedna z mnohazáhad použitého slovníku. Sémantika si vystačí s pamětí typupočítačové, do které lze něco uložit a poté opět vyvolat.

A pak tady máme sémiotiku, což je něco podobného, avšakznaky ani pravidla nejsou napevno, musí se vynaložit určité úsilía vždy znovu. Sémantický rozbor výrazu „jdeš mi na nervy“ při-řadí „významy“ slovům „jít“, „mi“, „na“ a „nervy“, ale na významcelého obratu, tj. „štveš mě“, nepřijde – to by jeho kódová ta-bulka musela obsahovat i definovaný slovníkový vztah „jít nanervy“ = „štvát koho“ (a pak vysvětlení významů slova „štvát“a tak dál donekonečna). Význam slova „jablko“ sice vyvoláu Čecha mentální objekt odpovídající jistému ovoci, ale už vevýrazu „jablko sváru“ zajisté není řeč o plodech jabloně, a ma-jitelé MacIntoshů s výrazem „apple“ spojují zase jiné významy.Je jasné, že pro přirozený jazyk podobné konečné tabulky se-strojovat nelze, a proto musí být význam neustále vyhledávánz kontextů. A toto stroj nedovede – všichni přece známe ty ko-mické strojové překlady z jednoho jazyka do druhého.

Otázkou tedy je, nakolik je sémiotika vlastností i jiných ži-vých bytostí a buněk: umí buňky, pampelišky nebo tasemnice„mluvit“, nebo jen „fungují“ jako dobře naprogramovaný su-

perpočítač? Od translace přes embryogenezi po řeč? Jestližeano, mohou počítače mít evoluci? Od „evoluce přírodním vý-běrem“ k „evoluci přírodním výběrem a přírodními konven-cemi“, to zní hezky, ale znovu – kdo ty konvence smlouvá, jsou-li živé bytosti pouze pasivními výslednicemi fyzikálních sila programů? Ony samy ty programy psát nemohou – nebopřece jen? Sémiotika pracuje s jiným typem paměti, které ří-káme zkušenost, a ta nebývá vždy uložitelná a vyvolatelná jed-ním kliknutím – pracuje s kontexty, které součástí této sta -tic ké slovníkové paměti (kódové tabulky) nejsou. Vra�me sek pasážím ve 4. kapitole: autor konstatuje, že nervové buňkynemohou z kapacitních důvodů nést všechnu informaci o svémchová ní v genech, přesto však hned předpokládá existenci or-ganických kódů, které toto obrovské množství alternativ užnějak obsahují. Je rozdíl, jestli napíšeme, že existuje „mecha-nismus“ vývoje neuronů, nebo když řekneme, že neurony hle-dají, smlouvají a nacházejí své místo… aktivně.

A tady začíná onen řetěz velmi zajímavých nedorozumění.Barbieri – vědec a sémantik – dochází na pravidelné biosé-miotické konference a vášnivě se pře se sémiotiky, kteří ne-chtějí pochopit, že jim už přinesl naservírovanou definici vý-znamu, a dále tvrdošíjně rozvíjejí své staletí trvající a nikamnevedoucí úvahy. Rozdíl mezi kódy sémantickými a sémiotic-kými jaksi nevnímá. Jeho řeč není vždy jasná; co si počít napří -klad s větou „Kódy dávají význam informačním strukturám“ –a kolik takových vět se najde i v této v knize! Slovo „kontext“,nebo dokonce „dějinný kontext“ ho dokáže rozlítit: kódy jsoupřece jednoznačné a bezčasové – vzpomeňte Jedno, Neměnnéatd.; jsme vědci a toto krédo musíme držet! Jinak budeme vy-loučeni z kolektivu přírodovědců. A tak střety nemají vítězea často v nich létají i invektivy.

Avšak přesto přese všecko Barbieri této komunitě neuvěři-telně oddaně slouží. Doslova ze země vydupal nový časopisJournal of Biosemiotics a sestavuje sborníky. Přístup do nichmají všichni – i „filosofové“, „vitalisté“ a podobní ztracenci


v jeho očích. Kam to nakonec povede, nevíme, ale už dnes lzeříct, že díky Barbierimu vznikla řada zajímavých publikací (viznapř. 2007) – a na tom, že na vzpomenutá setkání dochází na60 „biosémiotiků“ z celého světa, má také zásluhu.

Barbieriho snažení navzdory všem podivnostem (sám si mys-lím, že se mýlí v mnoha východiscích z 1. kapitoly a také ve svéteorii) přispívá k opětnému nastolení velké otázky, zda má dnesještě význam rozdělení lidského poznání na přírodovědu a hu-manitní vědy. Živé bytosti stojí uprostřed mezi nimi – a žádnáz těchto oblastí není sama schopna pochopit Život.

5. MEZI ZVONKOHROU A IMPROVIZACÍ

Umwelt, koncepce žitého světa Jakoba von Uexkülla, A. Kliková, K. Kleisner, eds. ČervenýKostelec: Pavel Mervart 2006, str. 99–106.

Toto je drobný příspěvek do sborníku věnovaného jednomu z před-ních teoretických biologů – Jakobu von Uexküllovi. Sborník editovalimí kolegové Alice Kliková a Karel Kleisner. Obávám se, že jsem ostat-ní přispěvatele sborníku mírně rozladil, ale nemohu si pomoct, na roz-díl od mnoha teoretických biologů se nedomnívám, že by se na Uex-küllovo dílo dalo a mělo navazovat… Život, kterému neustále někdonařizuje a sjednává řád, to není moje parketa. Víc než podobné vitalis-tické představy se mi líbí představa, že si život sjednává své věci sám.

V mládí jsem býval poměrně dobrým klavíristou: poctivě jsemté měř denně cvičil a zvládal jsem interpretačně i dosti náročnádíla. Přesto mělo moje umění jednu vadu – neuměl jsem impro -vizovat. Jednou rukou zachytit melodii, to mi šlo bez problémů;ale vytvořit k tomu harmonii, neřkuli kontrapunkt, bylo nad mésíly. Jaké ponížení na různých večírcích, když mě pokaždé roz-veselená společnost vyzývala, abych zahrál! Já, který jsem hrálBeethovenovy sonáty, jsem jen smutně koukal, jak kde jaký šu -mař, který snad nezná ani noty, uvolněně sedá za klavír a bezjakékoli námahy rozezpívá společnost… Od té doby si velmidobře uvědomuji obrovský rozdíl mezi těmito dvěma dary, roz-díl třeba mezi Uherskými tanci předváděnými filharmonií najedné straně a cikánskou kapelou z Dolní země na straně druhé.V prvním případě – navzdory rozdílům v interpretacích – může-me sledovat předváděné dílo podle partitury, předjímat nástupyrůzných nástrojových skupin, předběhnout orchestr a podívatse, co má přijít apod. U cikánské kapely Brahm se samozřejměbez problémů poznáme také, ale kolika různých podob tentomotiv může nabýt – s odvazy a kudrlinkami cimbálu, klarinetuči houslí, opakovanými motivy či divokými změnami tempa! Věr-nost předloze ano, ale jinak, bez věrnosti partituře, kterou bytito muzikanti možná ani nedovedli číst.

MEZI ZVONKOHROU A IMPROVIZACÍ / 7170 / TEORETICKÁ BIOLOGIE

Druhý citát sleduje podobnou myšlenku (1937, str. 196):

Tato dávná zkušenost se mi vybavila a doprovázela mě přičtení tří pozdních děl Jakoba von Uexkülla (1937, 1956a,1956b, česky 2006), mnohými prohlašovaného za jednohoz otců-zakladatelů biosémiotiky. Z tohoto naladění bude vy-cházet i komentář k nim.

Začněme třemi hudebními analogiemi (je jich tam mnohemvíce). Na jednom místě Bedeutungslehre (Nauky o významu)líčí Uexküll, jak byl na koncertě, vedle něho seděl jakýsi mla-dík a celý koncert sledoval s partiturou na kolenou. Po skon-čení ho Uexküll oslovil (1956b, 142; 2006, str. 52–53):

In meiner musikalischen Unbil-dung fragte ich ihn, welchen Ge -nuß es ihm verschaffen könne,in Notenschrift mit sem Auge daszu verfolgen, was sein Ohr un-mittelbar in Tönen wahrnahm.Da geriet er in Feuereifer undver sicherte mir, nur wer die Par-titur verfolge, erhalte die volleAn schauung eines musikalis-ches Kunstwerkes. Jede Stim meeines Menschen oder eines In-strumentes sei ein wesen fürsich, das aber durch Punkt undKontrapunkt mit anderen Stim-men zu einer höheren Gestaltver schmelze, die ihrerseits weitewachse und an Reichtum undSchönheit zunehme, um als Ge-samtheit uns die Seele des Kom-ponisten entgegenzutragen.

Ve své hudební nevzdělanostijsem se ho zeptal, jaký může mítpožitek z toho, sleduje-li očimav notách to, co jeho ucho bez-prostředně vnímá v tónech.Úplně se rozohnil; ujiš�oval mne,že jen ten, kdo sleduje partituru,získá do uměleckého díla plnývhled. Každý lidský nebo nástro-jový hlas je bytost sama prosebe, která se ale kontrapunk-ticky spojuje s ostatními hlasya slévá se s nimi do vyššíhoútvaru, který dále roste a nabývána bohatství a kráse, aby námjako celek zjevil skladatelovuduši… Mluvil velmi přesvědčivě;a jeho řeč ve mně vyvolalaotázku, zda snad není úkolembiologie napsat partituru přírody.

Jede Umwelt eines normalen Tie-res ist eine fehlerlose Naturkom-position – man muß nur nach

Každý z umweltů normálního zvířete je bezchybná skladba přírody – musíme se jen naučit,

Co je to za zvláštní zvonkohru, která nepotřebuje mecha-nické propojení jednotlivých „zvonků“? Vnějšími podněty,která vyvolají ono znění, odpově [Wirken], jsou znamení čivýznamy rozpoznávané ve světě [Merken]; „fungování“ sub-jektů (buněk, zvířat) spočívá v tom, že jsou schopny ona zna-mení rozpoznávat a specifickým tónem na jejich význam od-povědět.

* * *

Citáty ilustrují v kostce Uexküllovo přesvědčení, že živá pří-roda je projevem plánovitého seřízení a sladění, jako u hu-debního tělesa: hráči umí hrát, nástroje jim někdo dodal a no-

Třetí citát je ještě zajímavější, protože nepotřebuje partituruani interpretaci (1956b, str. 154; 2006, str. 64):


ihrem Thema und ihren Noten zusuchen ver stehen.

jak hledat její téma a notovýzápis.

[J]eder Körper eines Lebewe-sens aus lebenden Zellen auf-gebaut ist, die gemeinsam ein le-bendiges Glockenspiel bilden.Die lebende Zelle besitzt einespezifische Energie, die es ihr er-möglicht, jede an sie herantre-tende äußere Wirkung mit einem<Ichton> zu beantworten. DieIchtöne können unter sich durchMelodien verbunden werden undbedürfen nicht eines mechanis-chen Zusammenhanges ihrerZellkörper, um aufeinander ein-zuwirken. […] Die Lebensleis-tung des Tiersubjektes als Be-deutungsempfänger besteht imMerken und Wirken.

Tělo každého živočicha je vytvo-řeno z živých buněk, které spo-lečně vytvářejí živou zvonkohru.Živá buňka je nadána specific-kou energií, která jí umožňujeodpovědět na každý podnět při-cházející zvenčí individuálním„tónem“. Individuální tóny mohoubýt navzájem spojeny a nepotře-bují mechanickou souvislostsvých buněčných těl k tomu, abyna sebe působily. […] Životní čin-nost zvířecího subjektu jakožtopříjemce významu spočívá vevnímání a působení.

* Tolik omílaný pohlavní výběr by mohl být jednou, ne-li jedinou výjimkou z to-hoto obecného schématu: logicky se tudíž i tato výjimka týká pouze „vyšších“ ži-vočichů.

tový záznam kdosi napsal. Všechno to bylo naplánováno, za-psáno, vyrobeno a obsazeno hráči tak, aby výsledek vyzněl conejlépe, s přihlédnutím k účelu, tj. k výslednému předvedenídíla. Patří snad Uexküll k armádě kreacionistů, kteří se obdi-vují tomu, jak Bůh jakožto Velký konstruktér vše umně sesta-vil tak, aby to lahodilo oku, a my jsme zde od toho, abychomchválili Jeho dílo? Tvrdím, že ano, i když místo Boha zde dů-sledně vystupuje Příroda.

Není pochyb, že hudební těleso není strojem či počítačem –osobnost hráčů i dirigenta se na interpretaci projevují; Uex-küll tedy upozorňuje na roli subjektu, aktivního spolupodíleníse každé jedné bytosti na zmíněném Plánu. To jej zajisté stavína zvláštní místo mezi jeho biologickými současníky a takétěmi, kteří přišli po něm: vždy� mainstreamová biologie vidíživé bytosti jen jako pasivní výslednice vnitřních (genotyp)a vnějších (prostředí) sil, ke kterým má bytost sama pramáloco dodat „ze svého“.* Tato jistá volnost v interpretaci je všaktím jediným, čím Uexküll odlišuje živé bytosti od mechanic-kých strojů; často se čtenář neubrání dojmu, že žít dnes v éřestrojů ne-mechanických, spokojil by se Uexküll s interpretacíživého jako jakéhosi robota řízeného programem. Konec-konců, co jiného je ono neš�astné klíště jako aktér v tolik omí-laném příkladu, který nám má ozřejmit pojem umweltu a životv jeho rámci!

Setrvejme chvíli v tomto kritickém naladění vůči Uexküllovi.Prvním problémem tohoto příměru je sám „koncertní sál“, pro-středí, umwelt, jehož vlastnosti musí splňovat jisté parametry.Uzavírá živé bytosti do zvláštní předem připravené „světobu-bliny“ a nutí je v něm konat podle předem připravených sché-mat, „partitur“. „Významy“, které v tomto světě odhalují, jsouanalogické významům, které ve starých partiturách objevuje in-

terpret či dirigent. Jistěže nejde o zavrženíhodný počin: chcizdůraznit jen to, že interpret ani dirigent nejsou skladateli – ne-píší partitury nové. Uexküllova biosféra tak je biosférou nadše-ných interpretů, specialistů na Mozarta, Beethovena či Janáčka;jejich výkony jsou obdivuhodnými hermeneutickými počiny –ale kolem uzavřeného prostoru námětů. Současná biosémiotika,která pasovala Uexkülla na jednoho ze svých otců-zakladatelů,pojímá živé bytosti, obávám se, právě takto. Já však chci od bio-sémiotiky (či hermeneutiky živého) více: nejde o to pojímat živébytosti jakožto interpretátory a interpretace jakýchsi bezčaso-vých kanonických zápisů, uzavřené v bublinách svých umweltů,ony samy mají vystupovat jako tvůrci nových motivů, nových interpretací světa, které tím, že jsou, mění sám svět. Svět dopartitury vměstnat nelze, jeho jisté vlastnosti však bývá užiteč-né si zapsat; a také bývá v „praktickém životě“ výhodné ukáz -nit se a omezit své žití do jistých mezí – umweltu. To však děláživý tvor sám! Partitury a umwelty mu nejsou dány stvořitelem(i když mu nakrásně budeme říkat Příroda), on sám se taktoukázňuje, při vědomí, že z mantinelů lze také vyskočit.

Demonstrujme si rozdíl těchto dvou pohledů na tak oblíbe-ném příkladu věžní zvonkohry, která jistě byla sestrojena plánovitě a s největší péčí. Partitura není nikde zapsána, jepřímo ztělesněna konstrukčními prvky a jejich vztahy. Mecha-nismus nemá žádné ponětí o denní době, jeho „vjemy“ [Merk-zeuge] jsou dány povely od věžních hodin a podle toho, jakýpovel přijde, „vybaví“ se v mechanismu příslušný vzorec odpo-vědi [Wirkzeug] a výsledkem sepnutí funkčního kruhu [Wir-kungskreis] bude melodie. (O tom, že mechanismus nevnímávnější svět jinak než skrze znaky od věžních hodin, se přesvěd-číme jednoduše jejich posunutím.) Systém dostal do vínku jenkonečný počet „vjemů“ [Merkzeuge] a odpovědi na ně jsou na-staveny natvrdo – jako v každém automaticky pracujícím stroji(třeba automatické pračce). Čím se však celý takto pojatýfunkční kruh liší od dobře zavedeného fyziologického pojmureflexní oblouk? O jaké poznání nás celá analogie obohacuje?


Druhého problému si jistě povšiml každý, kdo věžním zvon-kohrám naslouchal. Téměř vždy je jejich výkon neuspokojivý,ba humpolácký – akordy nenastupují synchronně, ale s dobřeslyšitelným břinknutím, ladění zvonků je nedokonalé… Celé tonení způsobeno špatnou konstrukcí či nedostatečnou údržbou,nýbrž vnějším prostředím – například vlivem teplotních výkyvůtáhla mění délku, těla zvonů se různě deformují apod. Kostelnívěž nemůžeme uzavřít do temperované místnosti, můžeme všakpřidat zařízení, které pomocí většího počtu čidel a vyhodnoceníjejich signálů procesorem bude neustále provádět drobnéúpravy kalibrace. Vždy to však bude konstruktér, který předvídámožné stavy a nařídí (seřídí) odpovědi, a počet těchto stavůnutně je konečný. Srovnávat proto organismus, či dokonce eko-systém louky se zvonkohrou mi připadá krajně nemístné, hodnénanejvýš kreacionisty. V tomto rozvrhu živá bytost nic nerozho-duje, pouze jedná podle plánu; dokonce i zvířata „jsou bez-prostředně ovládána plánem přírody, který určuje jejich vjemy[Merkmale]“ (např. 1956a, str. 62). Z toho také pramení mojekritika autorů, kteří považují Uexkülla za zakladatele biosémio-tiky. Sémiotika (a biosémiotika jí inspirovaná) je přece zkou-mání, jak může přehodnocením toho, co už je, vznikat něco no-vého, a ne toho, jaké nové drobné variace ještě mohu dostatz předem daného a vždy stejně zapsaného tématu.

Zanechme však mechanické zvonkohry a přejděme k meta-foře orchestru. Zde už vystupují živé bytosti, sice svázané jis-tou disciplínou, ale živé. Orchestr je sehraný, sledujemevýkon… a pak nás najednou zarazí, že naším úkolem jako vědcůnemá být předvedený opus pochopit, vžít se do něho a dálerozvíjet; a pokud ano, tak jen proto, abychom odhalili to, coje za tím, abychom odhalili partituru nebo ji rovnou zapsali.Opět: čím se tedy vlastně liší uexküllovská biologie od té stan-dardní, která vidí prapříčinu všeho v genetickém zápisu?

Na tomto místě by mohla nastoupit zdrcující kritika a od-mítnutí celého myšlenkového systému, například takto: Každýbiolog ví, že biosféra je vším možným, jen ne pečlivě seříze-

ným orchestrálním tělesem, které neustále předvádí ódu naStvořitele. (Opravdu, některé formulace jako by byly kopií na-sládlých textů z nedělní školy, líčících idyly chórů nebeských.)Bubliny umweltů jsou přece navzájem propojeny nade všech -nu představivost a na všech časových a velikostních úrovních.To, co probíhá, je neustálá Hra s významy, objevují se novéa nové vjemy [Merkzeuge], a ty vstupují do stávajících neboi zcela nových funkčních okruhů [Wirkungskreuz].

To, co povstává, obsahuje spoustu disonancí, nerozvitých vět a často i katastrofálních konců. Při troše zlé vůle se to celédá přirovnat k orchestru, který před koncertem ladí své nástro-je – a to část hráčů ani neví, jak ladit. Až dlouhým zkoušením,přetlačováním, vylučováním, ba přímo odrovnáním hráčů a ná-strojů, parazitací na cizích melodiích, reakcí na akustiku pro-středí se časem může ustavit něco, co zní vnějšímu pozorova-teli libě – ale tato melodie se ustavila mimoděk, nebyla cílemcelého toho víření a také může záhy beze stopy zaniknout.

Tento obraz jsem zvolil záměrně, protože nás přivádí k jádruUexküllova myšlení. Celé je, domnívám se, postaveno na od-mítnutí Darwinovy teorie evoluce. V době Darwinova vystou-pení takto reagovala většina vědců, protože teorie bořila samupodstatu vědy jakožto hledačky věčného řádu skrytého za fe-nomény. Historická nauka postavená na výběru z náhodně vzni-kajících variant a nedovolující odhalit žádné zákonitosti a trendybyla pro většinu biologů nestravitelná. Fyziologie, genetika, vý-vojová biologie, morfologie a další disciplíny se na začátku 20.století, v době, kdy se formuje Uexküllovo myšlení, dobře obešlybez Darwina, i když to neznamená, že zavrhovaly evoluci. Vzpo-menuté vědy pak v prvních desetiletích nového století svedly ur-putný zápas, jehož výsledkem byl kompromis s darwinismem;často se mu říká Velká syntéza. Uexküll se nepřidal, a tak nakonci svého života běhu už vystupuje jako anachronismus.

Odkaz na evoluci není snadné ve zde probíraných spisech na-lézt. Teprve v závěru Nauky o významu nám Uexküll prozrazu -je svou představu o pokroku (1956b, str. 149–50; 2006, str. 60):


Mir war jedenfalls auch bei deneinfachsten Tieren nie eine Spurvon Unvollkommenheit aufges-tossen. Immer war soweit cih dasbeurteilen konnte, das zum baubereitliegende Material in derbestmöglichsten Weise ausge-nutzt worden. Jedes Tier hatteseine eigene Lebensbühne mitall der Dingen und den Mitspie-lern bevölkert, die für sein Lebenvon bedeutunf waren. […] Ge-wiss waren die Umwelten zu Be-ginn des Weltdramas einfacherals später. Aber immer stand inihnen jedem Bedeutungsträgerein Bedeutungsempfänger ge-genüber. Die Bedeutung beher-rschte sie alle. Die Bedeutungband wechselnde Organe an daswechselnde Medium. […] Überalein Fortschreiten, niemals einFortschrit im Sinn des Überle-bens des Passenden, niemalseine Auswahl des Besserendurch einen planslos wütenKampf ums Dasein. Statt dessenwaltete eine Leben wie Todumschlingende Melodie.

Já alespoň jsem ani u těch nej-nižších zvířat nikdy nenarazil nasebemenší stopu nedokonalosti.Pokud jsem mohl posoudit, bylmateriál, který byl při stavbě k di-spozici, vždy využit tím nejlep-ším možným způsobem. Každézvíře zaplnilo své životní jevištěvšemi věcmi a spoluhráči, kteříměli pro jeho život význam. […]Jistěže umwelty byly na začátkusvětového dramatu jednoduššínež později. Ale vždy v nich kaž-dému nositeli významu odpoví-dal nějaký příjemce významu.Význam je ovládal všechny. Vý-znam vázal měnící se orgány naměnící se živel. […] Všude po-stup vpřed, nikdy pokrok vesmyslu přežití přizpůsobeného,nikdy výběr lepšího neplánovi-tým bojem o existenci. Místotoho vládla melodie objímajícíživot i smrt.

A ještě jeden citát, který s tím souvisí, i když volně (1956a,str. 93):

Es gibt also reine subjektive Wir-klichkeiten in den Umwelten.Aber auch die objektiven Wirklich-keiten der Umgebung treten nieals solche in den Umwelten auf.Sie werden stets in Merkmale

V umweltech také najdeme čistěsubjektivní danosti. Ale také ob-jektivní skutečnosti okolí nikdynevystupují v umweltech jako ta-kové: jsou neustále proměňová -ny ve vnímané znaky [Merkmal]

6. TEORIE ŽIVÝCH SYSTÉMŮ

Psychiatrie, Höschl C., Libiger J., Švestka J., eds.Praha: TIGIS 2002, str. 86–90.

V polovině 90. let jsem tři roky učil buněčnou biologii na 3. lékařskéfakultě UK. Profesor C. Höschl se spolupracovníky v té době zrovnasestavoval sborník-učebnici psychiatrických věd a požádal mě, abychdo všeobecné části napsal o životě. Tak jsem se stal přispěvatelempsychiatrického kompendia, i když o psychiatrii nevím zhola nic. V tédobě mě dost štvala různá klišé, která lidé donekonečna a pocelýživot opakují, aniž si dají práci si o věci cokoli přečíst. Tak napříkladse dost žvaní o protikladu věda versus vitalismus. Proto jsem si do-volil přiblížit učení vědce vitalisty Driesche a filosofa vitalisty Berg-sona (viz též kap. 13). Celý problém je v tom, že se okamžitě začalošířit jiné klišé: že já sám jsem vitalista. Inu…

ÚvodV učebnici, jako je tato, by se patřilo probírat zejména prob-lém těla a duše (mind-body problem) a diskutovat otázky, zdamechanické molekulární fungování může zplodit mysl (Crick,1997) nebo zda je k tomu potřeba uvažovat kvantovou me-chaniku (Penrose, 1999), anebo se alespoň obírat problémem,jak jsou reprezentace a výpočty implementovány v mozku (Tha-gard, 2001). Všem těmto otázkám se vyhnu. Nepůjdu ani dru-hou cestou – cestou diskuse nature vs. nuture (Michel & Moo-reová, 1999; Gould, 1997). Pokusím se o pohled, který nazvuProblém těla, protože je klíčový i v diskusích shora uvedených.

Všechny diskuse týkající se vymezení života a jeho postaveníjako objektu přírodních věd obvykle končí u otázky, zda lze re-dukovat veškeré projevy života na zákony fyziky a chemie, nebozda je nutno u života předpokládat některé další vlastnosti,které fyzika a chemie ve svém repertoáru nemají a ani je nelzededuktivně ani induktivně z věcí známých v neživé přírodě od-vodit. Pro účely této diskuse označme první přesvědčení jakofyzikalistické, druhé jako vitalistické. Obě tradice se táhnou dě-jinami už od antiky a zejména v posledních dvou stoletích sedostávaly často do prudkých konfliktů.

TEORIE ŽIVÝCH SYSTÉMŮ / 79

Zde ovšem všechna přezíravá (a zasloužená) kritika musískončit. Tohle je doopravdy nástin programu, na kterém se dástavět sémiotika a hermeneutika živého. Život se stará, budujesvět, objevuje významy a klade je do souvislostí. Tato melodieopravdu vítězí nad smrtí, ale nikoli proto, že se hraje podlepředem dané partitury!

Jak však dát tak ambiciózní program do souvislosti s tirá-dami o „nemechanické strojovitosti“? Domnívám se, že i zdenám Uexküll, odchovanec kultury Východního Pruska konce19. století, nabízí klíč. Jistěže nemohl spatřovat řád tam, kdevládne ohňostroj, ba anarchie. Pouze řád vede k činorodémuvzmachu a na jedno i druhé musí být roduvěrný Němec té doby patřičně hrdý. A tak nám Uexküll nabízí evoluci jakožto„mírný pokrok v mezích zákona“. Tak jako Darwin před ním,i on si sociomorfně modeluje evoluci podle společnosti, v nížžije. Pohříchu když uvedené statě psal, žil už ve zcela jiné společnosti – nebo ani ne? A také tento model právem upo-zorňuje na jeden aspekt živé skutečnosti: tam, kde se život spolehnout může, deleguje provádění životních úkonů na au-tomatismy. Automatismy často přímo strojově seřízené a spo-lehlivě fungující díky mnohonásobnému jištění. Ostatně jendíky nim může existovat biologie, medicína a šlechtitelství.Tento spoleh na to, že svět se chová předvídatelně, je stejnědůležitý jako výboje do neznáma a nové rozvrhy budoucnos-ti; jde tedy o to skloubit je tak, aby naše představy o životě bylyplnější. Darwinův a Uexküllův model se tak překvapivým způ-sobem stávají komplementárními, avšak naprosto neslučitel-nými.


oder Merkbilder verwandelt undmit einem Wirkton versehen, derdie erst zu wirklichen Gegen-ständen macht, obgleich vomWirkton den Reizen nichts vor-handen ist.

nebo obrazy [Merkbild] a opatře -ny působícím naladěním [Wirk-ton], které z nich teprve činískutečné předměty, by� neník dispozici podnět daný působí-cím naladěním.

homogenní systémy. Avšak v živých bytostech ergodicita ne-vládne téměř nikdy! Komplikace nastávají už s definicí veličin,jako je pH či koncentrace (ATP, Na+, lipidů) v cytoplasmě,v membráně, v okolí buňky, v tělních tekutinách apod. Ještěmnohem větší paradoxy se dostaví při pokusu definovat taktostatus makromolekul (proteinů a nukleových kyselin, popř. je-jich multimerů). Lze se tedy i dnes zcela vážně ptát: které zá-kony chemie platí v živých systémech?

Totéž platí pro veličiny termodynamické: jistěže dovedemespočítat a změřit jejich hodnoty pro biochemické reakce reali-zované in vitro. Jaká než jen orientační je však jejich výpovědníhodnota pro otevřené neergodické systémy vzdálené od rov-nováhy, pro které tyto veličiny nejsou ani definovány?

Druhý problém se týká předpokladu univerzálního reduk-cionismu. Poukaz na malý počet objektivních zákonů stojícíchv pozadí veškerého dění (např. Wilson, 1998) je sám o soběpřekvapivý: proč by měl být svět organizován právě takto? Pročby jeho zjevná tvář měla být jen zdáním vyplývajícím z věcí skry-tých? Odpovědí samozřejmě bude, že redukcionismus je in-herentní přírodovědnému zkoumání a že v přírodovědě se beztohoto předpokladu neobejdeme. Obvykle při bližším ohle-dání zjistíme, že za tvrzením se obvykle skrývá víra v reduko-vatelnost všeho na základní pohybové zákony klasické mecha-niky a to, co se pohybuje, jsou molekuly a atomy. Svět je tedyredukovatelný na úroveň jednoduchých pohybů atomů a mo-lekul a je také z této úrovně plně odvoditelný. Vývoj světa odpočátků až do současné doby i jeho trajektorie do budoucnajsou spočitatelné.

Že to neumíme my, je dáno obrovskou složitostí světa,spous tou neznámých parametrů, které nemůžeme nebo ne-umíme zjistit, a v neposlední řadě časovou náročností podob-ného výpočtu. Pokud nám něco v chování světa připadá jakonáhodné, je to jen a jen proto, že nám příčiny tohoto chovánízůstaly skryty. Tyto příčiny však bezpochyby existují a jejich od-krytím by se náhoda odstranila.


* Ergodický: 1. vztažený na proces, ve kterém každá posloupnost událostí v do-statečně velkém vzorku odebraného ze systému je stejně pravděpodobná jakov případě celého systému; 2. poukazující k pravděpodobnosti, že každý pozo-rovaný stav se bude opakovat; mající nulovou pravděpodobnost, že se některýze stavů opakovat nebude.

O jaké „zákony fyziky a chemie“ vlastně jde?Jako velké vítězství vědy (tj. fyzikalismu) nad vitalismem sev učeb nicích dodnes prezentuje laboratorní syntéza močovinyv roce 1828, která ukázala, že k syntéze organických látek není potřeba žádných jiných sil než těch, jež se dají reprodu-kovat i ve zkumavce, bez přispění živých organismů. Poci�ujese naléhavá potřeba připomenutím této události zdůraznit, žev prin cipu není rozdílu mezi anorganickým a organickým. A nazákladě této letité zkušenosti se pak argumentuje, že tak jakose tehdejší vitalismus musel sklonit před úspěchem chemickévědy, bude se muset sklonit i jeho dnešní varianta.

Je banální pravdou, že když se z buňky vyjmou její kompo-nenty a jsou podrobeny analýze dle pravidel klasické chemie,chovají se tyto artefakty jako standardní chemické subjekty (lzezkoumat kinetiku a energetiku reakcí, katalýzu, afinitní, rov-novážné a jiné konstanty). Musíme se však ptát, zda biologickémakromolekuly typu proteinů a nukleových kyselin nerozšířilysamu paletu klasické chemie o nové postupy a nové poznání,takže sama chemie se díky tomu přetvořila; touto otázkou sevšak zde zabývat nebudu. Budu se věnovat spíše zpětné extra-polaci z takto zjištěných dat na živé bytosti. Tuto extrapolaciživí přesvědčení, že atomy a molekuly se v živém nechovajíjinak než v izolovaných standardních situacích, a odtud nenídaleko k nesmyslným výrokům typu „převažující chemickousložkou jádra je chromatin“ (Encyklopedie Diderot, 1997,heslo Jádro buňky). Kamenem úrazu v tomto prvním přiblí-žení je ergodicita*: soubor pravidel (zákonů, chceme-li), jimižse chemie řídí, má v sobě apriorně zabudovaný předpokladvnitřní homogenity zkoumaných objektů. Pojmy jako kon-centrace, rovnovážná konstanta atd. jsou definovány jen pro


Obr. 6.1 Disipativní systémy. a. Bénar-

dova nerovnováha: Teplo proudí z rezer-

voáru A (plotna) do rezervoáru B (vzduch).

Jestliže se toku postaví do cesty plochá

miska s kapalinou, získají molekuly v blíz-

kosti plotny vyšší kinetickou energii, ná-

hodnými srážkami difundují až k hladině

a tam předají svou energii molekulám

vzduchu. Při jisté hodnotě teplotního roz-

dílu mezi A a B pozorujeme uspořádaný,

kolektivní pohyb molekul – na makroskopické úrovni se to projeví vznikem proudnic: proud-

nice s teplou kapalinou stoupají k hladině a po ochlazení jiné proudnice odvádějí kapalinu

zpět ke zdroji. Proudnice se uspořádají do jakýchsi buněk a hladina při jistém úhlu nasvícení

jeví šestiúhelníkové uspořádání. Vedení tepla se touto konvekcí zvýší: systém katalyzuje

Pokud však existují fyzikální systémy, které si svoji genezi„určují“ samy, musí to být dovoleno i u živých bytostí. Před-stava živého organismu jako mechanismu by se tak definitivnězhroutila. Biologie by pak zůstala fyzikalistickou jen v přesnědefinovaných výřezech – na krátkých časových osách, v poku-sech s pečlivě vybranými a po mnoha stránkách definovanýmiorganismy, za pečlivě nastavených podmínek atd. Co však sevšemi ostatními situacemi, které jsou pro živé organismy taktypické? Vrátí se do biologie opět vitalistické koncepce a budehrozit, že biologie přestane být vědou?

TEORIE ŽIVÝCH SYSTÉMŮ / 8382 / TEORETICKÁ BIOLOGIE

Tento pohled na svět zpochybnila fyzika sama (box 1, obr.6.1), když upozornila na to, že popisy téhož jevu, pořízené narůzných velikostních a časových úrovních, jsou si komple-mentární a nedovolují jednoznačný popis jevu pozorovanéhona jedné úrovni z pozorování na úrovni jiné (například mole-kuly plynu – plyn v kontejneru – atmosférický vír). Jinými slovy,na každé z úrovní organizace existují jevy emergentní, kterénelze odvodit z úrovní jiných a také je nelze jednoznačně v po-jmosloví jiné úrovně do detailů popsat.

Příkladem mohou být makroskopické systémy vzdálené odrovnováhy – tzv. disipativní systémy (box 1, obr. 6.1, 6.2), vekterých se čas stává historií. Ty se evidentně neřídí pouze zá-kony danými předem – takové zákony se pro ně stávají pouzemezemi, mantinely, za které nelze jít. Uvnitř těchto omezení sivšak systém uděluje své vlastní „zákony“ a jeho vývoj lze pouzepozorovat a popsat, nikoli rekonstruovat nebo předvídat. Ná-hodné fluktuace se stávají určujícími faktory pro trajektorii sy-stému (obr. 6.2).

tickými potenciály, které si vyměňují energii. Pokud jsou schopnyurychlit (katalyzovat) degradaci (disipaci) protékající energie, tj. zvy-šovat produkci entropie v druhém rezervoáru, mohou zvyšovat svouvlastní uspořádanost. Těmto systémům-katalyzátorům se říká disi-pativní systémy (příklady: Bénardova nerovnováha – obr. 6.1; po-časí; evoluce života na planetě). Fluktuace v těchto systémechmohou být zesilovány v různé míře a v různých směrech. Vývoj di-sipativních systémů v čase se tedy stává historií: z jejich součas-ného stavu nelze jednoznačně rekonstruovat jejich minulost ani od-hadnout budoucí vývoj (obr. 6.2).

Ilya Prigogine, zakladatel termodynamiky systémů vzdálených odrov nováhy, podává tento příklad klasifikace fyzikálních systémů:

1. Systémy klasické mechaniky (molekuly, biliárové koule ne -bo planety). Jsou deterministické a invariantní vůči času: obrá-cení šipky času nehraje roli.

2. Izolované termodynamické systémy. Jejich vývoj směrujek termodynamické rovnováze charakterizované maximem entro-pie. Čas zde není reverzibilní (otočení šipky času by vedlo k vy-soce nepravděpodobnému vývoji); po dosažení rovnováhy časpřestává hrát jakoukoli roli. Drobné fluktuace – odchylky od rov-nováhy (například výskyt molekul s energií vyšší, než odpovídáprůměrné pro danou teplotu) jsou rychle utlumeny.

3. Uzavřené nebo otevřené termodynamické systémy vzdálenéod rovnováhy. Tyto systémy se nacházejí mezi dvěma energe-

Box 1. Nekanonické vztahy mezi různými úrovněmipopisu

a

B

A

disipaci energie, zvyšuje produkci en-

tropie v chladném rezervoáru. Díky

tomu zvyšuje vlastní uspořádanost –

od neuspořádaného pohybu molekul

v homogenní kapalině k proudnicím.

b. Turingův reakčně difuzní model. (1)

Vychází se z homogenní kapaliny, ve

které probíhají chemické reakce produkující molekuly látky X a Y. Molekuly X stimulují syn-

tézu jak X, tak Y. Molekuly Y inhibují syntézu X. V prostředí difunduje látka Y rychleji než X.

(2) Náhodnou fluktuací se v jednom místě nepatrně zvýší koncentrace X, což vede k tomu, že

se v tomto místě zvýší syntéza obou látek. (3) Inhibitor Y však difunduje do stran, a tak vý-

sledkem je zvýšená koncentrace X v místě původní fluktuace a dále inhibice syntézy X a též

vzniku podobných fluktuací v okolí tohoto místa. (4) Celý prostor se rozrůzní ve strukturu s ne-

rovnoměrnou distribucí látky X.

Novodobý vitalismusZačátek 20. století byl poznamenán dvěma vitalistickými škola-mi, které vtiskly svůj punc biologii i filosofii mnoha desetile tí.Hans Driesch na základě dlouholetého studia experimentál níembryologie připisuje živým bytostem inherentní organizačníprincip, který nazval entelechií (box 2, obr. 6.3).


Obr. 6.2 Trajektorie vývoje disipativního systému v čase. Systém se vyvíjí z bodu A do bodu

B, jeho hladký, deterministický vývoj je však přerušován náhodnými fluktuacemi, které se

mohou zesílit různými směry (zde pro každou fluktuaci znázorněny jen dvě alternativy). Evo-

luce systému z bodu A do bodu X může tudíž probíhat stejně dobře po trajektorii ABCDE…X

jako ABC’D’’…X a velké množině trajektorií dalších. Pokud není přítomen pozorovatel, nelze

určit trajektorii vývoje, a to ani dopředně (z bodu A), ani zpětnou rekonstrukcí z bodu X.


b

X

X

D’

DC

C’B

A

D’’

D’’’

konc

entra

ce X

a Y

Hodn

ota

para

met

ru

čas

1

2

3

4

Y

Hans Driesch patří k zakladatelům experimentální embryologie, kteráse zrodila na sklonku 19. století. Je objevitelem regulativních schop- ností raných embryí ostnokožců, schopností, které jim umožní rege-nerovat ztracenou část a dovršit normální vývoj (obr. 6.3). Těmito po-kusy Driesch prokázal, že potenciál (informace) k výstavbě celéhoorganismu je obsažen v každé části embrya. Zavrhl však před stavuživé bytosti jako stroje, jehož každá část by uměla posta vit novoukopii stroje (argumentuje, že podobný úkol nelze ve trojrozměrnémprostoru provést), a hledá jiné vysvětlení života. Pokusy s regene-rací polypů a ascidií ho dovedly k představě harmonického ekvipo-tenciálního systému (HES), což je taková část systému, která ještěmá (po vyjmutí z organismu) představu o tom, jak má vypadat celek,a umí díky tomu organismus regenerovat. Zatímco při hojení ran a do-růstání odstraněných orgánů (například končetina čolka nebo rege-nerace žížaly) zůstává identita pahýlu zachována (obr. 6.3a) a s níi představa, informace, jak má regenerovaná část vypadat, v případěHES dochází nejdříve k dediferenciaci pahýlu přebudováním celéjeho geometrie (obr. 6.3b). Jednotlivé části („buňky“) pahýlu v po-sledku dají vznik pokaždé jiné struktuře, a to takové, která odpovídájejich souřadnicím na pahýlu a také jeho velikosti. Tuto schopnostbuňky zorientovat se v nové geometrii a reagovat podle toho nazvalDriesch prospektivním významem (prospektive Bedeutung). Vedlezmíněných dvou parametrů zavádí v definici prospektivního významuještě veličinu entelechie, formotvorný princip, který je vlastně nosi-telem celého regeneračního procesu, jenž usměrňuje ohromný početstupňů volnosti hmoty, energie i morfogeneze do jediného.

Svá pozorování Driesch zobecnil postulováním komplexního ekvi-potenciálního systému, který je nesen nikoli pahýly už existujících or- ganismů, ale zárodky, které teprve mají organismus postavit (obr. 6.3c).Jde například o spory, oplozená vajíčka, nediferencované buňkykambia rostlin nebo dediferencované buňky rostlinných tkáňových

Box 2. Drieschova vitalistická nauka

dáno. Čteno dnešníma očima je Driesch, domnívám se, typic-kým mechanistickým vědcem své doby; entelechie je mu stej-nou berličkou, jakou jsou pro nás pojmy typu „informace“nebo „komplexita“ apod. Také nehmotné veličiny – a také nenívůbec jasné, co se jimi v biologii míní.

Druhým vitalistickým učením je učení filosofa Henri Berg-sona (box 3). Ten staví na vitálním principu, který je hmotěvnější a vnucuje jí svůj řád a progresivní evoluci.


Obr. 6.3 Shrnutí Drieschovy nauky. Při regeneraci z pahýlů nejde o jejich dorůstání z místa

rány (a.), ale o (b.) celkovou reorganizaci zbytku do původní morfologie. Pahýly zde vystupu-

jí jako harmonické ekvipotenciální systémy, které mají představu o tom, jak má vypadat

celková morfologie. Bod X ilustruje, že jeho prospektivní význam (daný mj. souřadnicemi

a velikostí pahýlu) je v různých druzích harmonických ekvipotenciálních systémů pahýlů

různý (a rozdílný od prospektivního významu v neporušeném těle). (c.) Mohou existovat

i komplexní ekvipotenciální systémy, které vládnou prospektivní potencí, tj. schopností vý-

stavby celého těla.

Za zavedení entelechie, v principu měřitelného, avšak „ne-hmotného“ principu, bylo a je Drieschovo učení tvrdě napa-


kultur, chimérické buňky jako ty, které dávají vznik „klonovaným“savcům. Může to však být též soubor améb, které společně postavímnohobuněčnou plodnici hlenky, nebo shluk houbových hyf, kterýdá vznik plodnici. Tyto zárodky pak jsou definovány svou prospek-tivní potencí (prospektive Potenz), což není nic jiného než schop-nost postavit druhově specifickou morfologii. Entelechie je opět ne-dílnou součástí celého systému. V pozdějším díle pak Drieschroz šířil své učení i na oblast psychična, kde opět postuluje organi-zační princip – psychoid, který je rovněž entelechií, ovšem neníjasné, jestli totožnou s tou, která zařizuje ontogenezi. Vědomí jevnějším projevem psychoidu.

a

b

c

Henri Bergson ve své knize Vývoj tvořivý (1919) vypracoval k vy-světlení života a evoluce dualistický systém. Jednou ze dvou sou-částí světa je mrtvá inertní hmota, jejíž vývoj je předepsán druhýmprincipem termodynamiky. Druhou součástí je vitální princip (élanvital), který se do hmoty doslova vtělil a nutí hmotu vzdorovat de-gradačním tendencím, strukturovat se a hlavně – mít evoluci. Na vi-tálním principu rozlišuje Bergson tři kvality – vegetativnost, instinkta intelekt (torpeur, instinct, intelligence) –, které jsou v různých li-niích organismů zdůrazněny v různé míře (rostliny, živočichové, člo-věk). Díky působení vitálního principu přestává být čas pouhou li-neární osou vhodnou leda k tomu, aby se podle ní vynášely jistéskutečnosti. Stává se časem historickým (durée). To s sebou nesety důsledky, že živé bytosti se vymykají vědeckému zkoumání (tak,jak existovalo v Bergsonově době). Věda může studovat pouze děje,které lze podle libosti vyvolat a opakovat, a to na modelech, kterélze vyjmout z kontextu okolního světa. U živých bytostí i zdánlivěopakující se děj nese už v sobě zkušenost děje, který mu před-cházel, a už proto organismy vzdorují tomu, aby byly zcela přís-tupné vědeckému bádání.

Box 3. Vitalismus H. Bergsona

Pokud Drieschova entelechie odpovídá dnešním pojmůmtypu organizace, komplexita nebo informace, u Bergsona je vitální princip ztotožnitelný s volnou energií, která protéká disipativními systémy (tj. systémy daleko od rovnováhy; viz box 1) a pohání jejich sebestrukturaci. V obou případech do-stáváme historický čas se všemi důsledky a problémy, které topřináší pro vědecké zkoumání.

mii, odpovídá, že přece ani chemie nevznikla jen slepou apli-kací Newtonovské mechaniky na atomy. Je tedy Bertalanffy za-kukleným vitalistou, nebo není?

Z velmi bohaté literatury uvedu dva pokusy z poslední doby.Wolpert a Macready (1997) konstatují, že existují čtyři koncep -ty, které doposud odolávají pokusům o formální vědeckou ana-lýzu, jsou to: život, inteligence, kultura a komplexita. U všechse setkáváme s jevem sobě-nepodobnosti na různých, i blízcepříbuzných prostorových i časových škálách – zlomy při pře-chodu z jedné domény popisu na jinou jsou často neočeká-vané. (Věda se však zatím urputně snaží abstrahovat od této,pro zmíněné systémy nejdůležitější vlastnosti a vtěsnává jejichpopis nadále do pojmosloví soběpodobnosti.) Rozmanitoststavby na různých škálách umožňuje komplexnímu systémumaximalizovat (v daném objemu) zpracování informací. Životje definován jako charakteristický projev systému, který je sobě-nepodobný přes velký počet časových a prostorových škál.

Pozoruhodným představitelem směru, který by se snadnodal označit za vitalismus, je S. A. Kauffman. Ve své první knizeOrigins of Order (1996) Kauffman analyzuje matematické mo-dely systémů, které se vyznačují sebeorganizací: samy se uspo-řádají do struktury, která je dynamická, schopná evoluce a na-to lik robustní, že dovede vyrovnat disturbance z vnitřníchi vnějších zdrojů. Tyto dynamické systémy pak používá k mo-delování jak evoluce, tak ontogeneze. Dospívá až k radikál-nímu závěru, že evoluce života probíhá nikoli působením pří-rodního výběru, ale jemu navzdory. Ve své poslední knizeInvestigations (2000, česky 2004) pak Kauffman kombinujematematické modely s chováním otevřených termodynamic-kých systémů, zejména složitých autokatalytických chemickýchsítí. Kauffman zavádí koncept autonomního agens (autono-mous agent), které definuje jako systém schopný jednat ve vlastním zájmu (act on its own behalf; autonomním agens par excellence je tedy každý živý tvor). Takové systémy neustá-le ohmatávají a manipulují okolní vesmír – a přitom, diví se


* Uvádí se, že lidský genom obsahuje řádově 109, zatímco lidský mozek 1015 bitů in-formace. U lineárního sledu znaků se to snad opravdu dá vypočítat za pomoci Shan-nonových rovnic, je však otázkou, jak a zda vůbec lze stanovit informační obsahčasoprostorové struktury. Kromě toho tato „objektivně“ určená informace napro-sto zanedbává kontext a to, že přeskakujeme mezi různými úrovněmi popisu.

Vitalismus se stal strašákem úvodů do učebnic s poukazemna to, že se bez takových principů, vnějších fyzice a chemii,obejdeme. S nástupem molekulární genetiky panuje u většinybiologů přesvědčení, že veškeré vlastnosti organismů lze, nebobrzy bude možné, odvodit z jejich genů, přičemž pojem genje zvěcněn do lineárního sledu znaků zapsaných v molekuleDNA. V naivní víře v to, že existuje vědecká definice pojmů jakoinformace a komplexita, se většina biologů domnívá, že v sou-časném biologickém paradigmatu věci do sebe zapadají a neníjiž co řešit.*

Přesto lze v textech vývojové biologie opakovaně najít kon-statování, že zatímco víme, jak geny determinují funkce, ne-víme, jak determinují formy. Neustále se proto znovu a znovuobjevují různé formy kryptovitalismu. Příkladem může být L.von Bertalanffy, který položil v polovině dvacátého století zá-klady systémové biologie. Konstatuje, že vitalismus neříká nicjiného než to, že základní problémy života leží mimo záběr pří-rodních věd, a domnívá se, že za podobných okolností by vě-decké zkoumání postrádalo smysl. Co však nabízí místo toho,když k fyzikalistické biologii je neméně odmítavý jako k vita-lismu? Začne zdůrazňovat celek a neustále upozorňuje, že tutoorganizaci celkovosti se pokouší vyjádřit vědecky. Pohlíží naorganismy jako na entity vládnoucí primární aktivitou, tj. in-herentní vnitřní schopností sebeorganizace – neříká tomu všakentelechie, a proto se cítí být přírodovědcem a nikoli vitalis-tou. Ani evoluce není pro Bertalanffyho vršením náhod, aleprocesem zákonitým. Živé bytosti nejsou bytím, ale proudempovstávání, jsou výsledkem neustálého toku hmoty a energieorganismem, kterýžto tok konstituuje organismus. A na ná-mitku, že sám zavádí nové zákony, jiné než jsou ve fyzice a che-


stupně volnosti jistým směrem (zatímco evoluce darwinovskáspoléhá na náhodné odchylky všemi směry).

Všichni vitalisté (s výjimkou H. Bergsona) zavrhovali roli his-torie, místo aby ji vyzvedli možná jako hlavní vysvětlovací prin -cip. Snad to dělali proto, že se, navzdory obecnému mínění,chtěli do vědy (ve smyslu vědy experimentální) vejít a věděli,že věda o jednotlivém být nemůže. Kauffman jde tedy ve šlé-pějích klasického vitalismu, který se snažil to „něco navíc“ včle-nit do vědy tak, že rozšíří fyziku. Při tomto postupu by fyzika-lismus zabíral stále větší teritorium v biologii, až by vytěsnili poslední opěrné body vitalismu. Tento postup je veskrze le-gitimní, míjí se však účinkem: pokud jsme vitalismus defino-vali jako „něco navíc“ nádavkem k fyzikalismu, pak z definicetento postup nemůže uspět.

Hermeneutická biologieNavrhuji však ještě jednu cestu k poznávání života, která uzná,že život je fyzika, chemie plus „něco navíc“. Tato cesta by vy-cházela z toho, že život je historickou kategorií, a už proto roz-sah problémů, které spadají do kompetence experimentálnívědy, nemůže pokrýt zkoumání všech projevů života. Biologieby se měla inspirovat zejména hermeneutikou, uměním výkla -du, sebevýkladu, nalézání smyslu (viz Markoš 1997a a 2000a).

Biologická nomenklatura je plná termínů jazykovědných(transkripce, translace), aniž by si biologové uvědomili, že čtenínení nikdy dekódováním podle předem určeného a jedno-značného klíče. Čtení znamená také vlastní angažovanost v in-terpretačním procesu, dobírání se pochopení. Život lze dlemého názoru nahlížet jako jednotu „textu“ a jeho interpretace,a to rekurentně v mnoha rovinách, například těchto:

1. Genetický zápis–sí� proteinů. Genetický zápis jako lineár-ní sled znaků není dekódován, ale čten prostředím buňky,které je tak zároveň čtenářem-interpretátorem a produkteminterpretace. Způsob interpretace genetického textu je dru-


Kauffman, tato skutečnost není nijak reflektována v současnéfyzice, chemii, ba ani v biologii. Autonomní agens je defino-váno jako systém schopný sebereprodukce a současně schopnývykonávat alespoň jeden druh uzavřeného pracovního cyklu.Poslední podmínka hraje v Kauffmanových úvahách klíčovou roli – nestačí, aby se systém pouze utvářel na úkor disipacevolné energie, jak to dělají disipativní systémy. Má-li konatpráci, musí stupně volnosti pro disipaci volné energie snížit,jinými slovy postavit strukturu, zařízení ke konání práce. To sivšak samo už vyžaduje investici práce. Autonomní agens jsoutak charakterizována cyklem, či spíše spirálou mezi prací, kteráse mimo jiné dá využít ke zvýšení organizovanosti systému, cožmu umožní konat víc práce atd. Umožní mu to také mapovatokolní vesmír a vyhledávat v něm nové zdroje energie vhodnék práci a další sebestrukturaci. Tato šířící se organizovanostnení uchopitelná žádnými zavedenými koncepty typu hmota,energie, informace, entropie atd., přesto jde o fyzikální systém,jak Kauffman neustále upozorňuje. Známe molekulární uspo-řádání živých tvorů, metabolické dráhy, funkci membrán atd.,ale netušíme, co způsobuje, že to vše je živé. Kauffman se do-mnívá, že by mohly existovat společné zákony pro otevřenéa sebekonstruující systémy, kterým dává jméno biosféry. Bio -sféry jsou souborem autonomních agens, maximalizují jejich diverzitu a maximalizují také způso by, jakými jsou tato agensschopna se uživit (tj. nacházet zdroje energie a využívat jek práci) a dále se šířit. Jinými slovy, biosféry se samy konstruují,a to tak, že neustále zvyšují diverzitu (dimenzionalitu) toho,co má nastat v dalším okamžiku. Tento trend pokládá Kauff-man za tak důležitý, že jej nazývá „čtvrtým zákonem termody-namickým“. Organismy – autonomní agens – se spolupodílejína vytváření světa.

Z celé teorie vyplývá ještě jeden důležitý závěr: autonomníagens mají zkušenost zabudovanou do své struktury, organi-zace. Tím se otevírá cesta k pochopení výstavby forem orga-nismů a také to, že na své evoluci participují, tj. aktivně snižují


7. FAKTOGRAFIE A IDEOLOGIE

E. H. Davidson: Genomic regulatory systems.Development and evolution. San Diego: Academic Press, 2001, 2. vyd. 2006.S. B. Carroll, J. K. Grenier, S. D. Weatherbee: From DNA to diversity. Molecular genetics and the evolution of animal design. Malden:Blackwell Science, 2001, 2. vyd. 2006.Publikováno: Vesmír 81(5), 2002, str. 291–292.

Recenze na vynikající učebnice významných autorů z oboru evolučnía vývojová biologie mě přiměla k zamyšlení nad některými jazyko-vými obraty, které – zbytečně – vedou ke zkratkovitému, ba až ideo-logickému vyjadřování. Podle těchto učebnic (a jejich 2. vydání z roku2006) učím a všem je vřele doporučuji. Nic naplat, jeden z kolegů ko-mentoval mou recenzi slovy: „Markoš opět ukázal, že nemá rád DNA.“Opět klišé, kterého se nezbavím.

Konečně! Téměř zároveň se na trhu objevily dvě vynikajícíučebnice, které mapují vývojovou biologii (živočichů, jak jinak;v jistých kruzích „vývojová biologie“ znamená vývojovou zoo-logii) a dávají ji do souvislosti s evolucí. Učebnice jsou to ná-ročné. Čtenář by měl předem znát nejen molekulární biologii,ale něco málo z morfologie, měl by být informován o „staveb-ních plánech“ živočišných kmenů a o taxonomii, která s tímsouvisí, o anatomii embryonálního vývoje, evoluci atd. Zej-ména Davidson čtenáře nešetří – a jakmile se prokoušete jed-ním modelovým organismem a celou tou svéráznou genetic-kou nomenklaturou, už přeskočí k modelu jinému, s novoudžunglí názvů. Chvilku vám pak trvá, než pochopíte, že jdeo stejné geny a systémy, jenom se pokaždé jinak jmenují. Sjed-nocování molekulárněgenetického názvosloví teprve zapo-čalo. (Abych vám to nějak přiblížil – představte si, že by kostrarůzných obratlovců byla dokonale známa, avšak jednotlivé popisy by se získávaly izolovaně, a tak by například kost ra-menní u šimpanze, myši, slepice a ještěrky nesla pokaždé jiné,naprosto fantastické pojmenování.) Náročné – kdo nezná zá-

FAKTOGRAFIE A IDEOLOGIE / 93

hově specifický. Tím by se vysvětlil paradox, že na úrovnimorfologií jsou organismy daleko diferencovanější než naúrovni genetických textů.

2. Proteinová sí�–buňka. V této analogii je morfologie a cho-vání buňky výpovědí, která je formulována „slovníkem“ pří-tomných proteinů a jejich „gramatickými tvary“ (derivati-zace, oligomery, struktury vyššího řádu). Protože buňka,podobně jako genetický zápis, je potomkem buněk, které jípředcházely v genealogické linii, nese s sebou i zkušenost,chceme-li tradici, kulturu, která byla v rámci dané linie for-mulována po celé věky.

3. Buňky–tělo. V tomto přiblížení jsou „slovníkovými“ elemen -ty samy buňky a „výpovědí“ jsou na jedné straně struktury,postavené z buněk a mezibuněčné hmoty, na straně druhécelý druhově specifický fenotyp.

Živé organismy vládnou hermeneutickým prostorem, kterýjim umožní ve světě nejen se prostě vyskytovat, ale také sev něm vyznat, rozumět mu a přetvářet ho. Tento rozměr ži-vého, podobně jako historické a interpretativní nauky huma-nitní, se těžko dá vměstnat do věd experimentálních. Jednímz řešení by mělo být ponechat biologii ty stránky živých bytostí,které se dají popsat nebo experimentálně testovat. Biologiinadřazená by byla nauka, která by zahrnovala i „to navíc“ – zdeby našly útočiště obory jako morfogenetika, psychobiologie,psychologie, psychiatrie a další. Jak nazvat tuto zastřešujícínauku? Vitalistika?


Čtení ideologickéTe k té ideologii, k níž mám zásadní výhrady v obou knihách.Stačí už název knihy S. B. Carrolla a jeho kolegů: Od DNA k di-verzitě. Davidsonova kniha zase hned v první větě oznamuje:„Už nějakých čtyřicet let se snažím dospět k pochopení, jak je vývoj zakódován do DNA, a tudíž jak došlo k evoluci živo -čichů.“

Co nám vlastně autoři chtějí sdělit? Jestliže někde uvidímeknihu nadepsanou třeba Od disidenta k prezidentovi, patrněse budeme (oprávněně) domnívat, že jde o (auto)biografii bývalého disidenta, který to dotáhl na prezidenta. Nejde tedysnad o naivňoučkou víru, že „nejdřív“ tady byla sama DNA,která se postupně obalovala „masem“, až nakonec z toho po-vstalo všechno to hemžení? Jistěže ne. Koneckonců hned v pre-ambuli u Carrolla stojí: „Tato kniha si klade za cíl ukázat ge-netické mechanismy, které stojí v pozadí stavby živočicha.“Odhodíme podobné podezření jako neopodstatněné, začtemese – a ejhle, přece jen něco podobného v pozadí Carrollovyknihy je. Má to formu přesvědčení: „Mírou všech živých bytostíje jejich DNA.“

Ukažme si to na této pasáži: „S tím, jak lépe pronikáme dopovahy genů a genových regulací, nahlížíme vývoj stále více jakoproces, který je koordinován produkty genů. A tak byly záhadyembryologie, například jak mohou buňky znát svou polohua identitu v rámci vyvíjejícího se organismu, přeformuloványřečí genetickou. Pokud všechny buňky (či alespoň většina) sdí-lejí stejnou DNA, jak mohou různé buňky nabývat různých mor-fologií a funkčních vlastností v různých orgánech a tkáních?Dnes už víme, že se tak děje cestou výběrové exprese vybra-ných podmnožin z tisíců genů živočišného geno mu – v různýchtypech buněk se aktivuje různá podmnožina. Toto zapínání a vy-pínání genů v různých buňkách během vývoje je skvěle seří-zeno regulačním programem; a detaily tohoto programu uždnes začínáme odhalovat. Pokud je morfologická různorodostzcela záležitostí vývoje a pokud je vývoj výsledkem genetických


klady odjinud, těžko se bude knihami prokousávat, zato kdozná, je nadšen. Obě knihy jsou vynikajícími odbornými po-můckami pro studenty biologie na magisterském a vyššímstupni vývoje (tedy i pro učitele všech druhů). Knihy ovšemmají tu zajímavou vlastnost, že nabízejí různé způsoby čtení,a já zde nabídnu dva z nich: nazval jsem je čtení faktografickéa čtení ideologické.

Čtení faktografickéK faktografii jen to nejlepší. I z pedagogického hlediska jsouknihy zdařilé, obsahují množství mikrofotografií a diagramů,podávají syntézu současných znalostí. Dostane se nám pouče -ní, čím vším může být narušena původní symetrie při ustano-vení tělních os, jak jsou zakládány segmenty, různá rozhraníapod. Dozvíme se, jak se dá tentýž genový aparát použít v nej-různějších kontextech díky tomu, že příslušné geny jsou vy-baveny plejádou regulačních spínačů pro různé příležitosti. Seznámíme se s genovými regulačními kaskádami, které se odpodobných událostí odvíjejí. Postupně bude před námi vyrůs-tat obraz mnohobuněčných živočichů (přesněji jde o Bilatera-lia) s bohatostí forem a na různých stupních komplexnosti.A všichni tito živočichové používají ve své morfogenezi spo-lečný, v evoluci pochopitelně různě modifikovaný a degene-rovaný (ve smyslu degenerace kódu), ale v podstatě velmi po-dobný soubor základních genetických nástrojů. Právě totopo znání umožnilo v posledním desetiletí zásadní přestavbu živočišného systému na úrovni nejvyšších taxonů. Získáme také představu o tom, jak se evoluce rekonstruuje skládánímmozaiky z poznatků taxonomie, molekulární biologie, vývojo -vé biologie a paleontologie. Pochopíme, že velikost kufříkus genetickými nástroji možná nějak souvisí s morfologickousložitostí (komplexitou) organismů, avšak neexistuje žádná korelace mezi rozsáhlostí genetických nástrojů a diverzitoupříslušného taxonu.


různě na různých místech končetiny, a to proto, že regulačníoblasti jsou u každého druhu rozmístěny trochu ji nak. S tímkoreluje rozdílné rozložení chloupků na noze. Po kud získámedalší dobré korelace, bude na místě se ptát, zda v jejich pozadínestojí příčinné vztahy mezi oběma jevy. Přednost dáváme (jakřečeno výše) hypotéze, že se příčinný ře tězec odvíjí od změnv DNA. To proto, že jsme zastánci neodarwinistického učení,a v jeho rámci je toto vysvětlení nejelegantnější a logické.“

Tak nějak by zněla poctivá řeč, ale nic podobného v našichučebnicích nenajdeme.

• My přece víme. Oba texty znovu a znovu zdůrazňují: Mypřece víme, že se živočichové od sebe liší, protože se liší ve své DNA. Příčinný vztah mezi DNA a morfologií se nám před-kládá jako objektivní pravda, jako ontologický předpoklad veš-kerého dalšího zkoumání. A to přesto, že s tou růzností DNAto zase až tak žhavé není (cituji z Carrolla): „Základní (gene-tické) komponenty jsou široce sdíleny… a biochemické funkcejimi kódovaných proteinů jsou překvapujícím způsobem kon-zervovány po stovky milionů let. V čem tedy spočívá genetickýpodklad pro morfologickou rozrůzněnost živočišných forem?“(Str. 119.)

Vskutku, v čem?Takových vyznání nalezneme u Carrolla více. Například: „Výzvou pro nás je pochopit, jak se aktivita těchto genů od-

víjí v čase a prostoru, a tímto způsobem řídí tvorbu a rozrů-zňování tělních plánů a tělních částí živočicha.“ (Str. 51.)

„Mezi jednotlivými liniemi živočichů musí existovat gene-tické rozdíly, které udávají směr vývoji různých živočišnýchmorfologií. Jedním potenciálním zdrojem genetických rozdílůmezi živočichy je to, co je kódováno genomem (sic! je genomkódem?), včetně počtu a biochemických funkcí genů patřícíchdo sady genů ‚vývojových‘.“ (Str. 97.)

Obdobná vyjádření lze najít i v Davidsonovi: „V závěru 50. letbylo už jasné, že příčinné rozdíly mezi tělními plány ryby


regulačních programů, pak vyvstává otázka: Je evoluce této rů-znorodosti přímo propojena s evolucí genetických regulačníchprogramů? Odpově je jednoduchá: Ano. Máme-li však po-chopit, jak se různorodost vyvinula, musíme nejdřív pochopitgenetické regulační mechanismy, které ve vývoji působí. Jinýmislovy, jaký je soubor genetic kých nástrojů pro vývoj a jak fun-gují při výstavbě živočicha.“ (Str. 13.)

• Zúžení záběru. Důkazy pro podobné přesvědčení by se dalyhledat nejrůznějšími způsoby, a máme-li se vůbec něčeho do -brat, musíme své myšlení nějak ukáznit, „kanalizovat“, jinak bychom mohli skončit v bezbřehém plácání. Proto je zcela namístě zúžení záběru a jedním (avšak nikoli jediným) přístupemje tento (rovněž z Carrolla): „Živočichové se různým způso-bem odlišili od společných předků cestou změny ve své DNA.Stěžejní otázkou pro nás proto je: Které změny v DNA odpo-vídají za morfologickou různorodost?“ (Str. xiii.)

Živočichové se tedy od sebe liší, protože se liší ve své DNA.To je velmi dobře postavená hypotéza, kterou by stálo za tobu verifikovat, nebo falzifikovat. V tom případě bych čekal roz- vržení scény asi takto: „Předpokládejme, že organismy jsourůzné jen a jen proto, že se liší svou DNA. Podobných příkladůjsou doloženy stovky – u savců to platí třeba v případě albínůnebo i v rozdílu pohlaví. Naše teorie chce toto poznání extra-polovat do oblasti vývojové biologie. První krok kupodivu teo-rii nepotvrdil. Ukázalo se, že živočichové sdílejí velmi kon zer-vativní skupinu regulačních genů, univerzální soubor nástrojů.Z rozdílů v nástrojích proto různé morfologie vysvětlit nelze.Nejde tedy o geny – o těch se už ví, že mutace obvykle ,nedě-la jí fenotyp‘ – důležité jsou regulační cis úseky! Přesuňme protopozornost k oné rozsáhlé a málo probádané oblasti regulačníchúseků a hledejme, zda se rozdíly mezi morfologiemi nějak ne-odrážejí v ,zadrátování‘ regulačních programů. Zatím mámedrobné náznaky, že by tomu tak mohlo být. Například u tří dru-hů mouchy rodu Drosophila je tentýž regulační gen Ubx čten


Kladivo a hřebíkKladivo na stole a hřebík zatlučený ve zdi nad stolem spolunějak souvisejí. Je však rozdíl v tom, jestli řeknu „jestliže mámkladivo, pak nutně musím mít hřebík ve zdi“, anebo „jestližepotřebuji zatlouct hřebík, použiji kladivo“. V obou případechje příčinnost jasná a „mutace“ způsobující, že žádné kladivonení nebo je tam kladivo z plastelíny, bude mít za následek „fe-notyp“ prázdné zdi. Mám však pocit, jako by autoři rozdíl mezioběma výroky neviděli nebo nechtěli vidět. A tak se ptám: Ne-měli bychom se zamyslet nad tím, že k programu patří takéuživatel? Stačí si udělat malé cvičení: Zachováme faktografiia ony artikuly víry nahradíme výrazivem jiným. Například místo„geny řídí morfogenezi orgánu“ se dá docela rozumně říct, že„logika morfogeneze orgánu vyžaduje, aby buňky sáhly po těcha ne po jiných genetických nástrojích“. Že to nevypadá přílišvědecky? Inu, s vědou nemá mnoho společného ani to blábo-lení o programu v DNA řídícím vývoj. Jediný rozdíl je v tom,že jsme si na něj za 50 let zvykli a myslíme si, že k němu ne-existují žádné alternativy.


a mouchy či ježovky a myši jsou nějakým způsobem zakódo-vány v jejich DNA genomech (sic! opravdu tam stojí „DNA ge-nomes“).“ (Str. 1.)

„U každého druhu nutno hledat hlavní dědičné rozdíly v se-kvencích cis-regulačních cílových míst na DNA; tyto rozdíly ur-čují formu (živočicha) – od nejobecnějších morfologických rysůaž po nejdrobnější zvláštnosti a titěrnosti.“ (Str. 2.)

„Už před 30 lety bylo možné dospět k dedukci, že regulačníarchitektura genomu tvoří strukturní, genetický základ promorfologické zvláštnosti živočichů; dnes to víme s jistotou.“(Str. 7.)

„Vývoj je realizací genetického programu určeného ke kon-strukci daného druhu (sic!) organismu. … Dnes už vlastnímealgoritmus, kterým můžeme vystopovat genetický program pro výstavbu morfologií přímo až do jeho doupěte v genomu.“(Str. 11.)

Zastavme se u posledního citátu: Na jiném místě Davidsondůrazně varuje před metaforami, zde však hravě použije me-taforu programu. Mám podezření, že my biologové, ač počíta-čově dosti negramotní, jsme si z kybernetiky a počítačové vědyza ta léta přivlastnili jen toto jedno magické slovíčko, a jak šelčas, postupně jsme mu přisoudili spoustu atributů, které v ji-ných myšlenkových systémech má například člověk nebo bůh.Je už nejvyšší čas, abychom ve své gramotnosti trochu po-stoupili a vstřebali další pojmy – třeba operační systém, har-dvér nebo von Neumannova sonda. Zatím žijeme ve víře, žepodstatou všeho je program. Pravda, ty ostatní věci tam takéjsou – ostatně Davidson velmi často používá obrat „genetickézadrátování“, ale toto zapojení se opět omezuje jen a jen naDNA. (Podobně je to i s jinou známou metaforou, která při-rovnává vývojový program k plánu – modráku. Davidson hopoužije; hned v následující větě sice upřesní, že je to modrákzvláštní, nebo� kdyby se takto stavěly budovy, musely by sestrop a stěny navzájem domlouvat, kam přijde které okno. Potépřesto metaforu modráku používá dál jakoby nic.)


vynořovat pravdy, které samozřejmě byly obsaženy i v našichučebnicích, ale nebyly tam nijak zdůrazněny. S hrůzou jsme sivšimli, že všechny ty veličiny jsou definovány jen pro podmínkyrovnováhy a oblasti rovnováze velmi blízké. Se zahanbenímjsme na neformálních seminářích v suterénu Viničné 5 (ne snadkvůli utajení, prostě jsme tam měli laboratoře) poznávali, žeduchaplné věty typu „Když organismus roste, snižuje svou en-tropii“ jsou ve skutečnosti prosty jakéhokoli smyslu, protožepro organismus jako systém daleko od rovnováhy není entro-pie vůbec definována. Že čas může být vratný, nevratný nebohistorický, a to dokonce často pro jeden a tentýž systém po-pisovaný na různých úrovních. Že buňka popisovaná jako cyk-licky pracující stroj má daleko k pochopení acyklických a his-torických životních dějů, jako je ontogeneze nebo evoluce.

I to se občas stáváMěli jsme ohromné štěstí, že jsme nastoupili do rozjetého no-belovského vlaku. Prvním článkem, který se k nám dostal, bylcyklostylovaný „samizdatový“ překlad článku Ilyi Prigoginaa Isa belly Stengersové Nová aliance; pár let nato (1984) vyšeli oficiálně. Jeho poselství znělo: „Lidé, probute se už konečněa pohlete kolem sebe. Nikde nenajdete jeden jediný systém,který by se nacházel v rovnováze. Všude se něco děje, svět jev evoluci. Přesto nedokážete tyto jevy popsat jinak, než že jeznásilníte a popisujete je jazykem termodynamických rovno-váh, bezčasových, a tedy bezdějových. Jak se odvažujete s takmizernou výbavou mluvit o životě a o evoluci? Vždy� vám tatovýbava vůbec nedovoluje o podobných věcech ani přemýšlet.“Tímto prizmatem jsem posléze četl stejnojmennou knihu obouautorů (v anglickém překladu pak dostala střízlivější názevOrder out of chaos a pod názvem Řád z chaosu vyšla o gene-raci později – 2001 – i v češtině) a nádhernou knihu Prigogi-novu Od bytí ke vznikání (From being to becoming, 1980).Pak se objevoval bezpočet dalších článků a také knihy, napří-klad Konec jistot (La fin des certitudes, 1996), ale bohužel už

NOVÁ SMLOUVA S PŘÍRODOU / 101

8. NOVÁ SMLOUVA S PŘÍRODOU

Ilya Prigogine *25. 5. 1917–† 28. 5. 2003Publikováno: Vesmír 83(1) 2004c, str. 50–52.

Nekrolog na tvůrce nerovnovážné termodynamiky, který v 70. letechznačně ovlivnil můj další vývoj. Dáte-li si práci i se čtením připoje-ného rámečku, možná pochopíte proč.

Redakce mě upozornila, že nemá ráda ufňukané nekrologyo hodných pánech, co po celý život vodili babičky – často i protijejich vůli – přes křižovatku. Neosobní katalogizující výčet ži-votních příhod však není nekrologem, ale biografií. Budu tedyosobní, navzdory tomu, že jsem s Prigoginem nikdy nemluvila viděl jsem ho jedinkrát v roce 1994 na přednášce, kde setvrdě pohádal se skupinou kvantových fyziků o pravdách jejichvědy. Celkově ve mně tenkrát zanechal dojem protivného haš-teřivého starého pána.

Termodynamický strojV roce 1977, kdy dostal Ilya Prigogine Nobelovu cenu, jsem prá -vě obhajoval svou kandidátskou práci z buněčné fyziologiea celá moje vědecká výchova se více nebo méně týkala bio -energetiky, a tedy i termodynamiky. Jaká je volná entalpie syn-tézy ATP v mitochondriích za předpokladu, že je tam přítomnotolik a tolik komponent reakce, takové a takové pH, koncen -tra ce iontů? Stejným způsobem se lze ptát na cytoplazmu. Úko-lem bezpočtu vědeckých prací té doby bylo změřit nebo ale-spoň kvalifikovaně odhadnout všechny ty veličiny, kon centrace,koncentrační spády a toky a tyto hodnoty pak dosazovat do rov-nic klasické termodynamiky. Z výsledků jsme se pokoušeli se-strojit představu o rovnováhách a ustálených dynamických sta-vech panujících v buňce (popř. mnohobuněčném organismu)pojaté jako termodynamický stroj.

Najednou se objevila zpráva, že někdo dostal nobelovku zanerovnovážnou termodynamiku, a z různých diskusí se začaly


události, které pak usměrňují jejich další vývoj. Jejich čas ječasem historickým – právě proto nelze rekonstruovat podle nějakého jednoznačného návodu, jakým je třeba vzorec provýpočet volného pádu.

Divíte se, že biologa takový obraz nadchne a hned si jej pro-mítne na život, evoluci, biosféru? Prigogine to ostatně dělal také, a rád, avšak jeho biologické příměry nebyly zase tak pře-svědčivé – cítili jsme, že jim hodně chybí. Život sice disipativnístrukturou, a pěkně starou, bezesporu je, ale k tomu vládne i pa-mětí, dědičností, ontogenezí a dalšími vlastnostmi, vyplývajícímiz jeho tělesnosti budované na rozhraní klasických a disipativ-ních struktur. Tyto otázky však už tehdy Prigogina nezajímaly.

V čem měl Ilya Prigogine štěstíVra�me se ale k „rozjetému vlaku“ a k tomu, proč jsme mělimy, malá skupinka pražských biologů, štěstí. Začalo mi svítat,když jsem se roku 1979 dostal do Bruselu a využil příležitostk návštěvě Svobodné univerzity, kde Prigogine působil. Ne-zastihl jsem ho tam, protože profesoroval zároveň i v texaskémAustinu a zrovna se nacházel na druhé straně louže. Sekretářkavšak ukázala na obrovský regál plný krabic se separáty a vybídlamě, a� si vyberu, co chci. Vzal jsem si jich asi 30 a po návratudomů jsem nad většinou z nich zaplakal. Vesměs publikacez časopisů typu The Hadronic Journal: anglický text obsaho-valy snad jen v titulku a souhrnu. Jinak tvrdá matematika, nicpro biologa. Část z toho jsem rozdal známým fyzikům, část po-stupně zahodil nebo ztratil. Škola existovala od čtyřicátých let,ale kdybychom byli na kteroukoli z těch publikací naraziliv době jejich vydání, ponechali bychom ji bez povšimnutí: ne-bylo nikoho, kdo by jejich obsah zprostředkoval ostatním,mimo úzký okruh specialistů. Měli jsme štěstí, že jsme se nej-dřív setkali s Novou aliancí, článkem popularizujícím, či lépefilosofickým. Tam se poprvé objevuje onen zprostředkovatel.

S „postnobelovskými“ pracemi se nám totiž vynořuje jménoIsabelly Stengersové, věrné souputnice a spoluautorky většiny


neobsahovaly nic nového. Stejná tvrzení a stejné obrázky do-nekonečna recyklované… To se stává. V devadesátých letechjsem se z rozhovorů s různými fyziky dověděl, že starý pán jev komunitě značně neoblíbený pro své rigidní postoje a mo-censké praktiky. I to se občas stává…

Struktury, které nelze strčit do vitrínyCo vlastně jsou ty prigoginovské makroskopické systémy vzdá-lené od rovnováhy? Útvary jako tornádo, hvězda, vodotrysk,plamen, biosféra… struktury, které nelze vzít a strčit do vitrí -ny – existují, jen dokud jimi protéká energie. A co umějí? Fun-gují jako katalyzátory „rozkladu“ této „ušlechtilé“ energie nateplo a to pak vyzařují – disipují – do okolí; proto se jim říkástruktury disipativní. Kámen vržený do rybníka promění svoukinetickou energii na teplo – ohřeje se kámen i voda; a v po-sledku okolní vesmír. Kdyby se kámen zastavil a voda se aninehnula, výsledek by byl stejný – avšak díky systému sou-středných vln šířících se do stran bude proces disipace ener-gie dokonán rychleji – v tom spočívá ta katalýza. Klasickou ter-modynamiku zajímá pouze počátek a konec procesu (letícíkámen, resp. zvýšená entropie okolí), nikoli proces sám, protonevysvětluje struktury typu kruhy na vodě.

Katalyzátor však není správné slovo: jak víme, chemické i bio-chemické katalyzátory opouštějí reakci v nepozměněné formě.Ne tak disipativní struktura. Té je odměnou za to, že kataly-zuje disipaci, dovoleno budovat svou vlastní strukturu – zvy-šovat svou uspořádanost a komplexnost. Struktura je kanálemusměrňujícím disipaci určitým způsobem, přitom tento kanálse zároveň přestavuje tak, aby v následujícím okamžiku byla di-sipace ještě účinnější, což umožňuje dále zvyšovat složitoststruktury atd. V okolí struktury stále rychleji stoupá entropie,ona sama se však stále více vzdaluje od termodynamické rov-nováhy a zvyšuje svou uspořádanost. Navíc průběh celého pro-cesu nejde rekonstruovat do minula ani předvídat do bu-doucna. V evoluci disipativních struktur se vyskytují jedinečné



Prigoginových publikací z té doby. Měl jsem čest ji poznatosobně, když roku 2000 navštívila Prahu u příležitosti předá-vání ceny Nadace Vize 97 Karlu Pribramovi. Až tehdy zapadlyněkteré části skládačky do sebe. Původně byla Prigoginovou studentkou, po skončení univerzity se však zapsala ještě na fi-losofii – a takto vybavena se potom k Prigoginovi vrátila a na-bídla mu své služby. Chce se mi věřit, že to byla ona, kdo styli-zoval a cizeloval všechny ty slavné texty, které v nesčetnýchvydáních kolují světem a občas, doufejme, dopadnou na úrod-nou půdu. Pokud tomu tak je, měl Ilya Prigogine štěstí. Nej-dříve svou vlastní pílí vybudoval termodynamickou školu, kteráho vynesla až na vrchol, a potom díky oddané spolupracovnicizískal možnost naplnit svůj život i jinak: jeho odkaz tak trochu,třeba i nepatrně, uvízl v myslích širokého okruhu lidí včetnětěch, kteří ani nedovedou pořádně definovat entropii a je jimto fuk.


[Diderot:] „Vidíte toto vejce? To vyvrací všechny teologické školya všechny chrámy na světě. Co to je? Netečná hmota, dokud do nínevstoupí zárodek… Jak tato hmota přejde k jiné organizaci, ke vní-mání, k životu? Teplem. Čím vznikne teplo? Pohybem. Jak budetento pohyb postupně působit? Místo odpovědi se na chvíli posa�-te; můžeme to pozorovat okamžik za okamžikem. Nejdřív je to chvě-jící se bod, očko, které se zvětšuje a zbarvuje; z masa, které setvoří, vystupuje zobák, konečky křídel, oči, nohy. Je to živočich…chodí, létá, zlobí se, utíká, blíží se, naříká, trpí, miluje, touží, těšíse; zná všechna vaše hnutí a dělá všechno co vy. Chcete snad tvrdits Descartem, že je to jen napodobující stroj? Každé malé dítě byse vám vysmálo a filosof namítne, že je-li tohle stroj, nejste ani vynic jiného. Uznáte-li, že mezi živočichem a vámi je jen rozdíl v or-ganizaci, prokážete smysl pro skutečnost a zdravý rozum, budeteupřímný; jenže z toho si každý proti vám odvodí, že z neživé hmotyurčitým způsobem uspořádané přidáním jiné neživé hmoty, teplaa pohybu vznikne vnímání, život, pamě�, vědomí, vášně, myšlení…

Ukázky z Nové aliance (Prigogine, Stengersová 1984, str. 181–182)

Poslouchejte a přijde vám líto sama sebe. Pocítíte, že abyste ne-musel připustit jednoduchý předpoklad, který vysvětluje vše, totižvnímání (sensibilité) jako obecnou vlastnost hmoty nebo výsledekorganizace, musíte se zříci zdravého rozumu a vrhnout se do pro-pastí, záhad, kontradikcí a absurdit.“

Jaký je to chrám, které Diderotovo vejce vyvrací? Jaké odpůrcese Diderot snaží přesvědčit? Proti jaké víře, mrtvému a do sebe uza-vřenému přesvědčení se tu dovolává tvůrčí vynalézavosti života,vnímavosti a sebeorganizující schopnosti hmoty? Diderotův partnernení z těch, kteří se ve jménu tmářského spiritismu stavěli proti silámrozumu, pokroku a svobody ve století světel. Diderotův partner jematematik, fyzik a racionalistický filosof d’Alambert, autor Předmuvyk Encyklopedii, a chrám, který je třeba vyvrátit, je ten, kde se uctívánová modla newtonovské pravdy.

Nedejme se zmýlit. Newtonovská pravda je ta, kterou naše vědazdědila a kterou dodnes střeží, kterou stále hlásá – a které se maléděti stále smějí a filosofové stále namítají: Jaká to je pravda, kteránedovoluje pochopit, jak k ní samé mohlo dojít? (Str. 181–185.)

…Fyzikální popis je problémem, jehož řešení není obsaženo v ně-

jakém „stavu věcí“ na člověku nezávislém. … Pro vědce jde o roz-hodnutí, který problém si položí… „Neodhaluje“ hotové odpovědiv přírodě. Ovšemže je ani nevynalézá. Odpovědi jsou výsledkemjeho práce na řešení. (Str. 247.)

…Je důležité poznamenat, že v nové formulaci dynamiky nejde o for-

mální ujasňování a ozřejmování pravd odjakživa obsažených v ma-tematické fyzice. Nejde o odstraňování nedorozumění, kterým byse byla fyzika pečlivější axiomatizací principiálně mohla vyhnout.Nová formulace dynamiky není čistě formální, nýbrž zahrnuje novépoložení problému fyzikálního popisu, nové zpochybnění, které od-haluje jak konceptuální nedostatečnost klasické fyziky, tak ote-vřenou a problematickou povahu fyziky vůbec. (Str. 248.)

…Chceme-li k pozitivní koncepci nové epistemologické situace do-

spět, musíme radikálně opustit „heuristickou pověru“ základní fyzi-kální úrovně, i kdyby se měla skládat ze sebesložitějších prvků. Mu-síme pozitivně definovat volbu způsobu popisu… Z nutnosti volbyvyplývá uznání pozitivního charakteru problému i to, že práce nařešení problému nelze redukovat na odhalování preexistentní

9. ODPOVĚĎ NA ANKETU BIOLOGICKÝCH LISTŮ

A. Markoš, F. Cvrčková, Biologické listy 64(1),1999, str. 74–77.

Příležitostní článek do ankety. Zařazuji ho kvůli zamyšlení o vztahuevoluční teorie, pracující s historií, a vědy, která je z principu ahisto-rická. Opět časté nedorozumění, když někde prohlásím, že Darwinke své teorii nepotřebuje žádné vědecké zákony. Někteří mí oponentise rozčilením nad takovým kacířstvím až osypou. To proto, že auto-maticky kladou rovnítko mezi Darwina a současný neodarwinismus(ten vědou zajisté je). Ale zamyslete se: Které přírodní zákony, bezkterých by se neobešel, by to tak mohly být? Navazuje to na před-chozí kapitolu; více pak v komentářích k Rádlovi (kap. 12).

Jak to doopravdy je s tou evoluční biologií?

Sama skutečnost, že žijící klasik evoluční biologie publikujesvé vzpomínky ve špičkovém biologickém časopise (viz Mayr1997a, 1997b) svědčí o tom, že jde o oblast biologickéhozájmu, která si časem vydobyla jistý díl obecného respektu. Ne-vypovídá ovšem o ničem jiném, dokonce ani o tom, zda je evo-luční biologie skutečně oborem ve smyslu obvyklé definice,s vlastním předmětem, metodou a tradicí. Je ostatně třeba mítna paměti, že definice i celé třídění věd, ze kterého se prý evo-luční biologie vymyká, slouží jen k tomu, abychom se lépe vy-znali ve složitosti přírody (a také ve složitostech společenstvípřírodovědců a grantových agentur, které je živí).

V čem je specifikum evoluční biologie oproti jiným biologickým oborům?

Ptáme-li se, co odlišuje evoluční biologii od jiných biologic-kých oborů, skončíme dříve či později u porovnávání nesou-měřitelného. Nahrame přívlastek evoluční přívlastkem bu-něčná nebo molekulární a budeme v podobných nesnázích.Ve všech těchto případech totiž jde o jakési metateorie, kteréprostupují všemi odvětvími biologie. Celá dnešní biologie díky

NOVÁ SMLOUVA S PŘÍRODOU / 107106 / TEORETICKÁ BIOLOGIE

pravdy, na odstraňování ryze faktuáního stavu nevědomosti. Tvrdit,že pojem „základní úrovně“ nemá smysl, znamená totiž také tvrdit,že fyzikální popis je problémem, jehož řešení není identicky obsa-ženo v nějakém „stavu věcí“ na člověku nezávislém. (Str. 247.)

…Tak se pro mnoho fyziků komplementarita dál vymezuje nega-

tivně vůči převzaté iluzi fyzikální pravdy o sobě a nadále znamenánutnost přijmout, že úplný popis skutečnosti je pro člověka nemožný,nutnost smířit se s tím, že některé aspekty skutečnosti musíme ne-chat uniknout, chceme-li se dostat k jiným. (Str. 247.)

…Rýsuje se nový typ srozumitelnosti, který už není založen na

ideálu „objektivity“ jakožto nezávislosti na tom, kdo popisuje, záro-veň však vylučuje i libovůli, subjektivismus a pragmatismus, kterése obvykle proti této objektivitě kladou.

Museli jsme se kvůli tomu zříci pověry jediné skutečnosti, kte -rá je předmětem popisu z nadhledu, pověry vědeckého subjektu,který tento předmět pozoruje, aniž by s ním interagoval jinak než okamžitým a současně obratným „měřením“, pověry subjektu, kterýv těchto datech, jež se prezentují jako taková, odhaluje preexistentnípravdu, … protějšku plochého a podstatně jednoduchého světa kla-sické fyziky… [Tím se otevírají cesty], jež vedou k pojímání vědecképráce jako průzkumu, snad objevování, ovšem v rámci jistého jed-nání, které organizuje hlediska, koordinuje perspektivy, volí vhodnéparametry, aniž by popíral ty ostatní a zapomínal na důsledky vý-běru, který dělá. Jednání, jaké přísluší přirozené bytosti v lůně pří-rody… (Str. 248.)

lze pochybovat i o tom, že nějaké své vlastní metody má, kroměřečeného „pouhého“ řazení a hodnocení nálezů získaných me-todami jiných oborů.

Potíž je ovšem se slovíčkem pouze. Opět můžeme jako ana-logii použít buněčnou biologii – srovnejme učebnice za po-sledních 50 let a uvidíme, jak byly postupně „pouze“ řazenya vyhodnocovány nálezy z jiných oborů! A kde bychom byli beztéto syntézy? A kde bychom také byli, kdyby se specializovaníodborníci nezabývali „pouhým“ řazením a evaluací k dobru násvšech? Že si tito odborníci svou práci racionalizovali, je nabí-ledni. Proč však máme spekulovat, zda statistické metody po-užívané k výstavbě „evolučních stromů“ jsou pro evoluční bio-logii specifické nebo zda byly převzaty odjinud? A� už budeodpově jakákoli, na skutečnosti samé se tím nic nemění. Aletřeba by stálo za to položit matematikům a statistikům jinouotázku: Do jaké míry právě „společenská potřeba“ ze stranybiologů, možná právě evolučních, přispěla k vypracování mo-derních matematických postupů exaktního posuzování po-dobnosti?

I když však metodické vybavení evolučních biologů možnánení originální, je svým způsobem výjimečné. Celá biologie je„rozkročena“ mezi vědami experimentálními a historickými.Spoléhá na jedné straně na reprodukovatelnost výsledků kon-trolovaných pokusů, které by – za předpokladu příslušné kva-lifikace – mohl provádět kdokoli, kdekoli a především kdykoli,na straně druhé na pozorování bytostně nereprodukovatel-ných, jedinečných dějů, které se odehrávají ve zcela určitémhistorickém kontextu. Právě studium těchto jevů zpravidla vy-žaduje vedle naučených odborností i to, co se vágně dá vyjá-dřit jako znalectví. Historické jevy jsou tradičně především do-ménou paleontologie a systematicko-ekologických disciplín.Nemožnost ověřovat hypotézy předvídáním výsledků speciálněk tomu účelu zrežírovaných pokusů ovšem nesvědčí o něja-kém nedostatku vědeckosti. I historické vědy utvářejí hypotézya testují je porovnáváním s dostupnými daty, avšak cíl je jiný:


nim sdílí jistý úhel pohledu, zabarvení, chcete-li světonázor.Nejde o jedinou možnou biologickou metateorii; dokladem jeexistence jiných světonázorů, jako třeba kreacionismus, teoriesamoplození, naturfilosofie, antropický princip či strukturalis-tická biologie. Jejich příspěvek k etosu současné biologie jesice zanedbatelný, možná však stojí za to připomenout si, žetotéž před 150 lety platilo i o evoluční biologii a že Carl vonLinné by možná nebyl vytvořil dodnes používanou biologickounomenklaturu, kdyby byl věřil v evoluci.

Je evoluční biologie samostatným vědním oborem, nebo jen oborem výukovým?

Evoluční teorie, podobně jako třeba teorie buněčná, bezesporuspojuje třeba hydrobiologa, odborníka na regulaci buněčnéhocyklu a numerického taxonoma, i když ti tři by se sotva kdysešli na jedné konferenci. Buněčnou i evoluční biologii učímena škole, protože obě patří ke gramatice biologie, k jejímujádru, jsou více než jedním z mnoha speciálních biologickýchoborů. Bez nich by byl každý biolog negramotným. Výukovýmoborem tedy evoluční biologie je. Jestli je oborem vědním, zá-leží na tom, co rozumíme pod samotnou vědou. Dnes se leckdyvědou rozumí jen věda experimentální; pokud ale budemevědou rozumět všechny obory, jež se pěstují na ústavech Aka-demie věd České republiky (a my se za tento pohled přimlou-váme), nebudeme mít samozřejmě s uznáním evoluční biolo-gie jako vědního oboru nejmenší potíže.

Má evoluční biologie vlastní metody, nebo jde pouze o řazení a evaluacinálezů z jiných oborů?

Už byla řeč o tom, že evoluční biologie je, podobně jako třebabiologie molekulární, metateorií (molekulární biologie jekromě toho ještě obecným metodickým přístupem či „meta-metodou“). Evoluční teorie však nejen že metodou není, ale


ovšem nepoci�ují a argumentují „objektivními fakty“, to ale zna-mená jen tolik, že si nejsou vědomi možnosti existence jinýchinterpretačních rámců, než je ten jejich.

Přitom právě biologie, a především biologie evoluční, pro-tože je vědou současně experimentální (tedy nadčasovou)a historickou, skýtá svým způsobem jedinečnou příležitost k re-flexi přirozené rozmanitosti východisek a úhlů pohledu.

Platí v evoluční biologii popperovská falzifikovatelnost?

Pro nás – v této oblasti ne zcela kompetentní laiky – falzifiko-vatelnost znamená víceméně možnost položení otázky, na kte-rou lze odpovědět tak, že v závislosti na odpovědi výchozí hy-potéza či teorie bu vydrží, nebo padne. Každý rozumněpostavený experiment je vlastně takovou otázkou, a není tedydivu, že mnohdy třeba i nevědomky klademe rovnítko mezi fal-zifikovatelnost a možnost experimentálního testování. Právětak ale může být falzifikovatelný i „scénář příběhu“ vybudovanýhistorickou metodou: „… historický výklad může být přijatjako pravděpodobný, jestliže má širší záběr a podporu z vícerůzných zdrojů než jemu konkurující výklady. Příběhy lzetedy hodnotit podle toho, kolik a jaké souvislosti mezi jevyvysvětlují, jak jsou do nich zapojeny na první pohled nesou-visející jevy a jak je lze aplikovat na jevy příbuzné.“ (Michel,Mooreová 1999, kap. 10.) A dodejme, že neodvolatelně padájakýkoli příběh, do kterého nějaký pozorovaný jev nezapadne.Potud tedy není důvod k obavám: hypotézy v rámci evolučníteorie principiálně falzifikovatelné jsou. Jsou však i tací, kteřítvrdí, že je falzifikovatelné i samo východisko této teorie, badokonce, že je i sami falzifikovali. Ještě jsme se ale nesetkalis tím, že by tak někdo učinil přesvědčivě a na základě argu-mentů, za nimiž by se skrývalo něco jiného než naivní krea-cionismus. Tak jako věci znalý biolog nebere v pochybnost exis-tenci buněk nebo deštného pralesa, nenapadne jej pochybovatani o evoluci.


tam, kde experimentátorovi jde o zachycení statického, comožná nejpodrobnějšího obrazu skutečnosti, historik vytváříco možná jednoduchý, konzistentní a pravděpodobný scénářpříběhu. Právě historická povaha živých bytostí je to, co námčasto činí potíže. Až příliš jsme si v biologii zvykli na cykličnost,a tudíž opakovatelnost, reprodukovatelnost, a tedy i předví-datelnost zkoumaných pochodů. Acyklické, historické po-chody jde ještě jakžtakž do této skupiny zahrnout v případěontogeneze (to jen díky velkému množství pozorovatelnýchpříkladů), méně už se to daří pro společenstva, no a evolučnípříběh je jen jeden. Do biologie však patří.

Evoluční biologie proto tradičně stojí po boku paleontolo-gie spíše na historickém konci metodologického rozpětí bio-logie. Současně do ní však pronikají poznatky a přístupy dis-ciplín typicky experimentálních, jako je genetika a vývojovábiologie. Můžeme se tedy na tuto oblast biologie dívat jako namísto setkávání, prolínání a vzájemného obohacování obou tě-chto jen zdánlivě neslučitelných přístupů.

Je pravda, že se v evoluční biologii leckdy nerozlišuje mezi faktem a jehointerpretací a že způsob kladení otázek zde implikuje určitou odpově�?

„Fakta, podobně jako pojmy, nejsou žádné absolutní entitysamy o sobě: i kritérium fakticity, tj. co je a co není faktem,je dáno použitou metodou ,kritického bádání‘ a naším ak-tuálním pojetím skutečnosti, z něhož vycházíme.“ (Neubauer1998, str. 58.)

Lze pochybovat, že by se kdekoli – nejen v evoluční biolo-gii – a kdykoli – nejen leckdy – dala vést ostrá dělící čára mezifakty a jejich interpretací. Nikdo snad nebude zpochybňovathermeneutickou provázanost mezi nimi – fakta rozpoznávámev rámci interpretačního rámce a rámec je modifikován fakty.Takže ano: způsob kladení otázek implikuje určitou odpově,ale není to nic pro evoluční biologii specifického (a ani nic za-vrženíhodného), tak je tomu ve všech vědách. Někteří vědci to


zprávu, odlišnou od syrových dat, která je výsledkem interpre -tačního procesu, vysvětlením oněch dat. Syrová data sdělujítřeba, že ministerský předseda, ač prohrál volby, nechce podatdemisi. Informace ozřejmuje, proč se chová takto pošetile.

Ve fyziologii počátku 20. století už je informace cosi, co způ-sobí, že tělo či jeho části se začnou chovat jinak, než by se chovaly nebýt tohoto cosi. Při tomto posunu se vytratí sub -jekt – tj. ten, kdo byl informován –, a je nahrazen zařízením,například něčím, co se chová podle principu zpětné vazby. Tělodostane „informaci“, že se vlivem horkého dne přehřívá,a spustí proto ventilační mechanismy. Povšimněte si, už zdenení nikdo, kdo by konstatoval: „To je ale vedro!“ Takto jechladnička, přes zpětnovazebné relé, informována o tom, žeje třeba spustit chladicí kompresor. Z informace se stává regi-strace rozdílu, který způsobí rozdíl (například v chování; po-drobněji viz Bateson 2006). Ani takto pojatá informace se nedánijak forma lizovat či kvantifikovat: může pouze ovlivnit adre-sáta (živou bytost nebo i zařízení) skrze svou kvalitu, svůj vý-znam pro příjemce. Nelze ji tedy měřit, pouze rozpoznat; vi-díme, že není příliš jasný rozdíl mezi informací a významem.

Potom v roce 1948 přichází Claude Shannon a použije slova„informace“ čistě technicky, k pojmenování pravděpodobnostipřenosu posloupnosti digitálních symbolů skrze informačníkanál. Takto pojatá informace se už dá matematicky definovat,měřit, ukládat a strojově zpracovávat. To vše k radosti naší technospolečnosti – a tak tento speciální význam slova rychlezískal na popularitě a rychle zaplevelil mnohé oblasti, kterés původním užitím neměly nic společného. Od té doby už experti i laická veřejnost přesně vědí, co je to informace. Přitroše námahy najdeme na síti údaje o tom, kolik bitů infor-mace obsahuje lidské tělo, mozek apod. Ten, kdo se informujednes, už vlastně nedělá nic jiného, než že si do mozku nahrávádlouhou posloupnost nul a jedniček.

Shannon za to nemůže. Jeho klasická práce (1948) obsahujei toto varování, do omrzení omílané ve všech učebnicích, přesto

JÁDRA A BUBLINY – O VÝZNAMU SLOVA VÝZNAM / 113

10. JÁDRA A BUBLINY – O VÝZNAMU SLOVA VÝZNAM

A. Markoš, F. Cvrčková, Krajinou pochybností.Sborník úvah z Ekologických dní Olomouc v letech 2005 a 2006. M. Bartoš, ed., OPS Nymburk – Olomouc 2007, str. 193–200.

Tuto sta� jsme napsali už někdy v roce 2003 anglicky, ale nějak senám ji nepodařilo nikam udat. Když mě na jaře 2007 požádal M. Bar-toš o příspěvek do sborníku, napadlo mě převést ji do češtiny a zpří -stupnit tak alespoň české veřejnosti. Jde o součást polemiky s biosé -miotiky, zejména s Barbierim (viz kap. 3, 4), kteří by chtěli „zvědečtit“některé partie humanitních věd a takto hodit do koše několik staletízápasů a zkušenosti naší civilizace. Z článku snad plyne, že nám tonepřipadá moudré.

V dějinách věd často pozorujeme příklady terminologickýchnedorozumění, která mají svůj původ v následujícím postupu:(1) Začni redukcí – vezmi dobře zavedené a běžně používanéslovo a použij toto slovo jako vědecký či technický termín proúzce vymezenou specializovanou oblast; (2) pokračuj inflací,kdy se tento úzký význam propašuje zpět do přirozeného ja-zyka a nafouklý jako bublina se začne používat v celém roz-sahu původního sémantického pole; (3) za nějaký čas začnipyšně rozhlašovat, že „dnes, na rozdíl od předchozích gene-rací dlících v temnotě, už přesně víme, co si pod tímto pojmemmáme představovat“.

Příkladem takových slov, která prošla redukčně-inflačnímprocesem, jsou „energie“ nebo „informace“. Někdy krok (1)může chybět – například „entropie“ je slovo umělé… a kamvšude už prosáklo ve významu obyčejného nepořádku!

Ukažme si celý proces na vývoji významu slova „informace“ –ten je přece každému jasný, že? Od středověku označovaloslovo „in-formatio“ proces formování mysli neboli charakteru;člověk se „informoval“ cvičením, poučením, návštěvou školy,ba i cestou božského vnuknutí.

Později se význam slova poněkud zúžil – „informovat“ zna-menalo sdělit znalost o nějaké věci, osobě nebo události – tedy


Vnější svět tedy vždy vstupuje do rozpravy, spolurozhodujeo tom, jaký význam přijatá zpráva bude mít. Pro nás, nebo kdyžto rozšíříme, pro kteroukoliv živou bytost. Protože jak nás pře-svědčuje biosémiotika, odhalování významů je to, čím se živáč -kové zabývají především. Tímto směrem se te dáme a odrážetse budeme zejména od některých tvrzení v knize M. Barbie-riho Organické kódy (česky 2006). Knihu velmi doporuču-jeme, nezávisle na kritice, které zde podrobíme jednu z jejíchtezí (recenzi knihy viz též Markoš a spol. 2004).

Výše uvedené citáty shrnují, jaké je významové pole slova„význam“: odkaz, vztah, tj. zařazení zprávy (slova, zvuku) dokontextu s nějakým předmětem světa nebo mysli. I ta nejběž -nější užití, jako ve výrazu „různé významy téhož slova“, pou-kazují na úzký vztah mezi významem a kontextem, nemluvěo mno hem propracovanějších užitích tam, kde se mluví o úmy-slech, účelu, duchu řečeného či napsaného, o interpretaci čipoukazování na cosi. P. Heelan (1998) to formuluje takto:


Shledáváme tedy, že jakmile přijmeme shannonovské pojetíinformace, musíme zapomenout na obsah zprávy, lépe řečeno,musíme tento obsah pojmenovat jiným slovem – zcela přiro-zeně se nabízí slovo „význam“.


vzápětí rychle zapomenuté (staženo z internetu, stránkováníproto neuvádím):

Frequently the messages havemeaning; that is they refer to orare correlated according to somesystem with certain physical orconceptual entities. These se-mantic aspects of communica-tion are irrelevant to the engi-neering problem.

Zprávy začasto mívají také vý-znam, protože pojednávají o ně-jakých tělesných či myšlenko-vých skutečnostech nebo sek nim nějak vztahují. Tyto sé-mantické stránky sdělování jsouvšak z hlediska inženýrského ne-podstatné.

Podobně v jiné práci (Shannon a Weaver 1949) čteme:

The word information, in thistheory, is used in a special sensethat must not be confused withits ordinary usage. In particular,information must not be confu-sed with meaning. In fact, twomessages, one of which is hea-vily loaded with meaning and theother which is pure nonsense,can be exactly equivalent, fromthe present viewpoint, as re-gards information. […] Informa-tion in communication theory re-lates not so much to what you dosay, as to what you could say.That is, information is a measureof one’s freedom of choice whenone selects a message.

Slovo informace má v této teoriispeciální užití, které nesmí býtzaměňováno s jeho užívánímv běžné mluvě. Zejména nesmíbýt zde informace zaměňovánas významem. Vskutku, dvězprávy, z nichž jedna je obtěž-kána významem a druhá neníničím jiným než blábolem,mohou být z hlediska informace,jak ji zde chápeme, rovnocenné.[…] Informace se v komunikačníteorii nevztahuje ani tak k tomu,co říkáte, nýbrž k tomu, co bysteříct mohli. Informace je tudížmírou svobody volby při výběruzprávy.

Meaning has to be re-createdfrom its transmitted sources byreaders of the receiving commu-nity and there is no guaranteethat the meaning derived fromthese sources by readers fromone community will be the sameas the meaning derived from thesame resources by readers froma different community, separatedfrom the first by history and cul-tural environment. […] One of thepresumptions is that there is nosingle legitimate meaning rele-vant to all readers of, say, a text(or suchlike material), for mea-nings depend on use.

Význam musí být vždy znovu vy-tvářen z přenášených pramenů,a to společenstvím čtenářů. Při-tom neexistuje žádná záruka to-ho, že význam odvozený z těch-to zdrojů jedním společenstvemse bude shodovat s významem,který z týchž zdrojů odhalí spo-lečenstvo jiné, oddělené od tohopředchozího historicky a kultur-ně. […] Jedním z našich před-pokladů musí být, že neexistujenic takového jako jediný významzávazný pro všechny čtenáře(textu či podobného zdroje), pro-tože významy závisí na použitítextu.

kódů různých druhů neobejdou. Ve všech podobných přípa-dech se předpokládá jednoznačný vztah mezi vyslanou zprá-vou, předanou pomocí kódu, a jejím dekódovaným protějškem(když není jednoznačnost, je daná statistická pravděpodob-nost, s ja kou zpráva bude dekódována některým z konečné-ho počtu způsobů). Díky této výhodě lze kódovat a dekódo -vat i za pomoci strojů, jak o tom ostatně svědčí i tento text,který měl nejdříve „podobu“ pořadí úderů na klávesnici, pakse proměnil na jakési elektrické impulsy, potom se octnul in silico ve formě aperiodického krystalu na „flešdisku“, abyjej nakonec tiskárna opět převedla v pořadí písmen odpoví-dající pořadí úderů. Pravidla pro převod pro manipulaci sezprávou tedy mohou být „vypálena natvrdo“, bu jako kon-strukční prvky stroje (jako například u automatické pračky),nebo jako program, a mají podobu konečného počtu položek.Když už je systém hotový, je stejný napořád, nevyžaduje žád -né další ošetření ze strany vědomí, intencionality, zkušenosti,kontextu.

Vědomí, intencionalita, zkušenost či kontext jsou však právěty atributy, které bychom očekávali při rozpoznávání významu,je-li toto slovo součástí jazyka přirozeného. Kódování je jenvelmi speciálním případem, kdy význam byl jednou a provždyvložen do kódové tabulky a víc už není třeba se o samotný pro-ces starat. Oholená definice významu tedy zahrnuje jen uzouč-kou oblast sémantického pole, které je „obsluhováno“ slovem„význam“. Situace je tedy podobná té, kterou jsme si popsaliu „informace“; hrozí nebezpečí, že nová definice významu takévyskočí z úzkého definičního rámce a vrátí se do jazyka, a na-jed nou už všichni budeme vědět, že význam je vlastně jen ta-ko vé dekódování, možná o chlup složitější, než je převod z la-tin ky do morseovky a zpět, ale „v principu“ stačí pochopit, jakto chodí u morseovky. Právě před touto inflační bublinouchceme zde varovat, jinak je pochopitelně jedno, zda autor od-borné knihy užije slova „význam“, „meaning“ nebo pověstné„břfň“, když si ho pro své účely náležitě vymezí.


Půl století po Shannonovi přichází Barbieri s upozorněním,že biologie kromě pojmů energie a informace postrádá ještějeden člen, a to právě význam. Jde o to, že počínaje genetic-kým kódem přes přenos signálů v buňce, lákání samečků fero -monem nebo samiček na pestré zbarvení až po lidskou komu -nikaci řečí máme co do činění s projevy, které nijak nevyplývajíz vědeckých principů (zákonů fyziky a chemie, chcete-li). Jsousystémy smluvenými, historicky vzniklými a společenstvem(bu něk, příslušníků druhu či kultury atd.) dodržovanými. Toje ze strany autora velmi záslužné: vždy� ještě před pár deseti-letími (a vlastně ani dnes) by biologové o podobném nápadunechtěli vůbec slyšet. Problém je v něčem jiném – k tomu, abyse mohl význam ve vědě zabydlet, musí se změnit v technickýtermín – musí podstoupit redukci podobnou té shannonov-ské. Barbieri také definici nabízí: význam je vzájem ný vztahdvou objektů zprostředkovaný kódem (meaning is a mutualrelation of two objects via a code). Tedy nikoli vyvo laný tím,že se dva objekty srazí a nějak odrazí, ani tím, že přes ně tečeenergie a ony se třeba ohřejí nebo zčervenají. Silueta dravce jepro kuře znamením k tomu, aby pelášilo do křo ví – dravec čijeho atrapa tuto reakci nezpůsobuje tím, že by do kuřete strkalči na ně působil silovým polem. Letící čáp podobnou reakcinezpůsobí. Schválně dáváme tento příklad, abychom následu-jící výklad neohraničili antropocentricky. Pokud nebude ře-čeno jinak, vše se týká také bakterií nebo trávy.

Co tedy je kód a jak se vztahuje k významu? Nejdříve tedyvýznamy samotného slova kód. Kniha byla napsána anglickya v angličtině slovo „code“ znamená také „kodex“ – právní nebocírkevní. Tyto významy můžeme ponechat stranou, podlevšeho je autor v úvahu nebral. Zbývají nám tedy signály, zkratkyči znaky, které slouží snadnější, nebo naopak svízelnější (v pří-padě kryptografie, obrany před špiony a parazity apod.) ko-munikaci. Vojenství, telegraf, kybernetika, řízení leteckého pro-vozu, molekulární genetika, etologie, fyziologie, komunikacebakterií, to všechno jsou příklady aktivit, které se bez užití


pisu je nejlepším klíčem k odhalení všech ostatních vlastnostísvěta a umožní odhalit strategie vedoucí k výhře. Pan Bílý siale nesmí klást otázky typu: „Proč se tato figura zrovna jme-nuje král a proč ji nelze nahradit žádnou jinou?“

Pan Černý se ve většině světonázorových otázek se svým pro-tivníkem shodne, rozpoznává však různé domény popisu, kterénelze převést jednu v druhou: pravidla chování v jedné oblasti(bezesporu objektivní) nelze odvodit z pravidel na jakési zá-kladní úrovni – pokud vůbec nějaká je. Dokonce uznává, žepravidla chování mohla být v minulosti jiná a ke změnám mohlodocházet vlivem náhod či nehod, které se udály v historii. Ša-chový svět by tudíž mohl dnes vypadat i jinak, stav, ve kterémse dnes nachází, je jedinečný a je výsledkem souhry historic-kých událostí působících na prasvět.

Za posledních sto let vedli skoro vždy hráči s bílými kameny:hlavně jejich přičiněním se proto vyvíjely nové strategie, onizejména přispěli k detailnímu zmapování, popisu šachovéhosvěta a odhalovali jemnůstky vítězících strategií. Výsledkemtoho je, že celá teorie trpí jistou jednostranností. Černí ne-ustále zabředávali do slepých uliček, jako je vědecký vitalismus,strukturalismus apod., i když v dnešní době vynacházejí i slib-nější postupy k cíli – jmenujme třeba samoorganizované kri-tično, teorie autonomních agens, chování sítí apod.

Ještě jednou připomínáme, že hráči se v principu shodnouna tom, že v pozadí existují jisté bezčasové zákony, které za-ručují, že chování šachového světa lze odhalit a převést na jistématematické postupy či logické sylogismy – proto také věří, žejejich názorové rozpory se jednou smažou ve všeobecném a provšechny závazném pochopení hry.

Existuje však verze šachové hry, která vzbuzuje lehkou závra�už při pohledu na šachovnici: jde o šachy pro tři hráče. (Pra-vidla jsou v podstatě stejná jako u běžné hry – pravda, s vý-jimkou divné singularity uprostřed. Vyhrává ten, kdo jako prvnídá mat jednomu z protihráčů, takže dva hráči se nemohou spo-jit proti třetímu – každý hraje jen za sebe.)


Ptejme se tedy, zda biologie získává, nebo ztrácí, budeme-li redukovat významové pole slova „význam“ na pouhý kód.Jestliže se tím nic nezíská, proč takto terminologicky okleštěnýpojem vůbec zavádět – vždy� „kód“ by mohl v tomto případěpostačovat. Ptejme se proto, zda původní nezúžený významslova „význam“, ten z přirozeného jazyka, nám při snaze o po-chopení živého bude k užitku. Jistěže to nemůžeme dokázat;o co nám jde, je naznačeno ve třech knížkách (Markoš, Kele-men 2004; Daněk, Markoš 2005; Markoš, Hajnal 2007). Zde,abychom se neopakovali, použijeme šachovou metaforu.

Přirovnejme si vědecké počínání k šachové hře. Předem mámedanou šachovnici, figurky i pravidla (kód) určující jejich chovánía tento soubor věcí a pravidel nám bude představovat svět. Ano,předpokládáme, že celý inventář šachového světa je před námive svém celku, nic tam není skrytého; nemusíme se bát, že sezčistajasna vynoří nový druh figury (třeba vedle krále i minis-terský předseda) a během hry se objeví nová pravidla. Hráči –vědci – také předpokládají bez dalšího, že svou práci budou od-vádět ve světě, který zde už byl ve svém celku dříve, než začalahra. Neptají se, kde se vzala šachovnice, kdo vyřezal figurky a kdourčil pravidla. Snad se jim i víc líbí myšlenka, že kdysi dávno hru vymysleli a hráli bohové, před kacířským nápadem, že hraje kolektivním vynálezem bezpočetných generací hráčů. A� taknebo tak, dnes se do pozice božských hráčů musí postavit onisami: je to dokonce podmínkou úspěšného průběhu hry – vi-děli jsme, že zasahovat do pravidel a uspořádání není dovoleno.

Průběh hry se případ od případu mění, někdy je zajímavá,jindy nudná – podle kvality hráčů (tak jako modely ve vědě,dodejme). V podstatě však nejde o nic jiného než o posuno-vání a popotahování figur po šachovnici – i když se hráči lišísvou strategií.

Te si představme, že proti sobě sedí dva hráči. Pan Bílý sipředstavuje, že vlastnosti šachového světa lze odvodit z vlast -ností jeho elementárních složek a z pravidel, která určují je-jich chování. Znát vše o vlastnostech této základní úrovně po-


Cvrčková, 2002; Markoš 2000a), a rýsují se tak cesty, jak vý-znam pochopit v celé původní šíři, nejen skrze kódy.

Cesty, které se nabízejí vědám o životě a dovolují nějak jejvnést do tradičních věd, jsou dvě; obě mohou pozměnit cha-rak ter přírodních věd, jak je známe dnes. Pozměnit je ještě zá-sadnějším způsobem, než se to podařilo Darwinovi.

První z cest je biologizace fyziky. Můžeme se jednou dobratk poznání, že život je vlastností spojenou s celým vesmírem.Všechno zůstane jako předtím v černobílém světě objektivníchvěd, ale podaří se odstranit nesnáze, spojené s umis�ovánímživota do strojového, deterministického vesmíru. Zde budemožno modelovat epigenetické procesy nebo popisovat bu-něčné pochody jako sítě modulů spojených souborem sjed-naných protokolů či kódových souborů.

Druhou možností je vyvést vědy o životě za hranice objek-tivní vědy biologie a vstoupit do širšího hájemství „žitéhosvěta“, jehož je biologie jen speciálním případem. Zde budoumít živé bytosti status nikoli pasivních figur popotahovanýcha postrkovaných vnějšími silami, stojících lhostejně ve stejnělhostejném světě, nýbrž z nich budou aktivní účastníci událostí,jež se jich týkají. Bytosti, které o sebe pečují a aktivně ovliv-ňují dění ve svém světě, své životy, ontogenezi, ba dokoncei evoluci – dokonce tak, že modifikují samotná pravidla cho-vání vesmíru. Do žitého světa se vykročit z přírodovědy dá –jak demonstruje například pokus S. Kauffmana (2004): jehoautonomní agens provádějí všechny ty nádherné věci popsanévýše. Zmíněná sémiotika a hermeneutika jsou další cestou, jakse tam dostat (Markoš 2000).

Podobný podnik nebude bez rizika a pochybnosti jsou na-mís tě – pokusů tohoto druhu už bylo hodně, zatím bezvýsled-ných. Nálepky „vitalista“ či „mystik“ budou nejmírnější formoupostihu pro toho, kdo se odhodlá, spolu s obviněním z le nostia z úchylky nazvané „(plané) filosofování“. Nechceme se ale za-bývat touto stránkou věci, vra�me se k situaci ve vědě a v bio-logii.


Tato zrůdnost s červenými figurami naprosto deformuje přehledný černobílý šachový svět. Pan Rudý se sice dnes tvá ří,že hodlá také dodržovat typy figur i pravidla, ale kdo ví, s čímpřijde dál, když si už prosadil nový typ šachovnice? Od té doby,co se objevil, nelze ničemu věřit: pravidla, konstanty, strate -gie – to vše se může náhle měnit v závislosti na kon tex tu. Do-kon ce i samy figury jsou nějaké jiné: nejsou vyřezané ze dřeva,mohou se rozhodovat, jak se budou chovat, mohou své cho-vání měnit podle stavu hry a figura sebraná protiv níkem umí -rá, nečeká způsobně v krabici na novou hru. Figury jsou živé.S každou novou hrou se musí všechno znova zdlouhavě sjed-návat, a kvůli autonomii figur ani tak není nic jisté.

Vra�me se ze šachového světa zpět do toho našeho. Černái bílá strana představují vědy přírodní (fyziku, chemii, fyziolo-gii, molekulární biologii) a exaktní (matematiku, logiku, geo-metrii, ekonomii). Třetí strana, narušující černobílé pohodlí,představuje proměnlivou paletu žitého světa, kam v součas-nosti patří řada věd zvaných „humanitní“, protože se opravduobírají hlavně lidskými záležitostmi (historie, sociologie, etno-grafie, jazykověda apod.). Vědy o životě by tu měly figurovattaké, nebýt toho, že biologové svůj předmět vědomě odsoudilido role dřevěných nesvéprávných figur, takže většinou se věrnědrží černobílého světa a o tripartitě slyší neradi. S třetí stranoupřistupuje do hry význam a začne rozleptávat bipolární světvěčných zákonů, zachovaných energií a kódových tabulek, svět,který se zde objevil neznámo jak a neznámo proč. Význam ne-postojí, nečeká v koutku, připraven kdykoli k použití – významyse musí neustále sjednávat, sjednáváním se upevňuje a udržujejejich životaschopnost a vývoj v čase, interpretaci je podřízentaké dějinný význam her minulých.

Domníváme se, že vědy o životě budou muset jednou vy-slechnout výzvy vědců, jakými jsou například vzpomínanýM. Barbieri nebo S. Kauffman (2004). Formuje se celá nová ob-last biosémiotiky a hermeneutiky živého (viz stránky Societyfor Biosemiotic Studies www.biosemiotics.org; viz též Markoš,


Když to domyslíme, různé úkony budou oplývat různou mí -rou automatismu a významu: ontogeneze například bude spíševýkonem hermeneutickým, bude budováním, nikoli opaková-ním (a třeba u dubu ještě víc než u nás). Žitý svět se tak staneekosystémem, ve kterém vedle sebe probíhají procesy auto-matické, procesy informatické (kódování a dekódování) a her-meneutické – vyhmatávání významu.

Bude k tomuto postupu dost vůle?


Věda se zaměřuje na měřitelné a reprodukovatelné jevy, cožzejména v biologii znamená omezit se na speciální modelovéorganismy za striktně kontrolovaných podmínek. Z těchto zjiš-tění se pak činí extrapolace na celou oblast živého či na ně-které její části. Takto byly zmapovány funkce, které se dají mo-delovat jako homeostatická zařízení, a ty jsou oblastí fyziologieči molekulární biologie. Co se nedá vměstnat do jejich modelů,je shledáno obtížným a nestandardním – proto potíže s acyk-lickými a ne-deterministickými jevy či událostmi, jako je vznikživota, evoluce nebo epigenetické procesy ontogeneze. Tamse ztrácí pohodlná jistota, že věci jsou předvídatelné, deter-ministické, přístupné vědeckému zkoumání.

Lze však vůbec přenést tyto měřitelné a reprodukovatelnémechanismy do žitého světa významů, mají tam své místo? Jis-těže ano. Život přece nepoměřuje neustále to obrovské množ-ství údajů, které se nabízí ke vnímání. To v reálném čase aninejde – nutno vybírat, nutno vypracovat heuristické postupy –a tam, kde mohou věci běžet spolehlivě bez neustálé kontroly,či mohou být regulovány pomocí jednoduchých zpětnýchvazeb, tam se bez skrupulí „mechanizované“ režimy chovánízavedou.

„Natvrdo zadrátované“ chování dostane přednost před ne-konečným rozhodováním a sjednáváním. Vždy� i my, vrcholtvorstva, přecházíme do automatismů, když kráčíme v pře-hledném terénu, když dýcháme nebo syntetizujeme na svýchribozomech proteiny, když řídíme auto, vyplňujeme dotazníknebo odpovídáme svým partnerům – ale snadno můžeme z tě-chto režimů vyskočit, když o něco jde, když je třeba cosi řešit.Zatímco čteme poezii nebo píšeme článek, naše buň ky a or-gány také většinou vykonávají automatické úkony – a my si aninemusíme uvědomovat, že občas z těchto automatických re-žimů vyskočí. Právě takové opakovatelné automatické úkonyjsou předmětem vědy – vyskakování z nich, tj. chvíle, kdy sesystém začne chovat zajímavě, činí většinou potíže a lépe je sijich nevšímat, odvysvětlit je.


REÁLNÁ VĚDA / 125

11. REÁLNÁ VĚDA

Ziman, J.: Real science. What it is, and what it means. Cambridge Univ. Press 2000.Vesmír 82(1) 2003b, str. 51–52; ve Vesmíru doprovozeno překladem Zimanovy přednáškyAkademická a post-akademická věda (str. 47–51).

Johna Zimana jsem poprvé viděl a slyšel na jakési konferenci v roce1994. Přednáška se mi líbila natolik, že jsem si napsal o její text. Le-žela pak dlouho v šuplíku. V roce 2000 jsem si dovolil poslat autorovianglický rukopis své pozdější knihy (2002a). Moc mi k tomu neřekl,ale obratem poslal knihu; a když jme byli v roce 2001 v Anglii, pozvalnás k sobě a strávili jsme se starým pánem krásné odpoledne. Po-važoval jsem proto za povinnost knihu si přečíst a napsat recenzi; po-vinnost se se čtením měnila v radost – a tak jsem přeložil také onuzaloženou přednášku (v rámečku ukázky) a oba texty vyšly najednou.

Lidé, kteří se chtějí poučit o postavení vědy v současné civili-zaci, by si tuto knihu měli určitě přečíst. Autor, známý a úspěš -ný fyzik, jenž se sociologii vědy začal věnovat až v druhé po-lovině své kariéry, jistě nemůže být jednoduše odbyt přívlastky„post modernista“, „filosof“ apod. Chce ukázat, co má organi-zace vědy společného s jinými podobnými („eklesiomorfními“,jak by řekl S. Komárek) institucemi a čím se od nich liší. Knihazačíná charakteristikou „Legendy“, která se o vědě traduje jakprostřednictvím vědců samých, tak – částečně – filosofií vědy.Její ambicí je rozlišit vědecké a nevědecké poznání, přičemžv silné podobě legendy je sám výraz „nevědecké poznání“ pro-timluvem: není reality mimo vědu. Podobné názory mohly býtdrženy jen naprostým ignorováním toho, že věda je provozo-vána lidmi a existuje v jistém historickém, kulturním a jazyko-vém kontextu. Cílem knihy proto je věnovat se vědě vědecky,tj. sestrojit model, který lze rozebrat a opět složit. Tento „na-turalistický“ model má pak nahradit Legendu.

Výchozím postojem autorovým je konstatování, že předmě-tem Legendy je vlastně něco anachronického – věda takzvaně


akademická, která se ustavila v polovině 19. století na němec-kých univerzitách, byla jako norma přejata celou západní civi-lizací a přestala existovat zhruba v padesátých letech stoletídvacátého. Kultura této vědy se dá nejlépe charakterizovat Mer-tonovými pravidly (Merton 1973, str. 267–268). Jsou to:

• komunalismus – výsledky bádání patří celé komunitě, nikolibadateli,

• universalismus – výsledky jsou hodnoceny jen a jen kogni-tivními kritérii – ne podle toho, kdo je jejich autorem,

• nezaujatost – vědec hledá pravdu, nikoli prestiž nebo peníze,• originalita – výsledky nejsou plagiátem ani přežvykováním

známých pravd,• skepticismus – výsledky a interpretace jsou podrobeny od-

osobněnému zkoumání pomocí empirických a logických kri-térií.

Ziman důkladně a přitom velmi vtipným a přístupným slohemprovádí analýzu a „dekonstrukci“ tohoto pojetí vědy a přikláníse k obrazu vědy jako složitého sebeorganizujícího se sociál-nímu systému, který se pružně přizpůsobuje měnícím se his-torickým podmínkám. Této analýze a její konfrontaci s merto-novskými pravidly jsou věnovány kapitoly 3–9. Dozvíme se, jakýdruh vědění poskytuje věda, co jsou empirická fakta atd.

Takže: co je základní výzkum? Financujeme ho, oslavujeme, sle-dujeme, chráníme, institucionalizujeme a politizujeme, bohatnemez něj, zatracujeme ho i odměňujeme, děláme mu publicitu, či na-opak vše utajujeme, někteří mu dokonce věnujeme celý svůj život– avšak málokdy se doopravdy ptáme, o čem to vlastně mluvíme.Když zástupy dnešních mikro- , nano- a femtoeinsteinů prohlašují,že „dělají“ základní výzkum, jakou činnost to vlastně vyvíjejí?

…

Ukázky z autorovy přednášky Akademická a post-akademická věda

Ne každý vědec, zejména pokud je jeho obraz předmětemvíry, bude z této analýzy nadšen. Podívejme se například natuto ukázku (str. 95–97): Věda zkoumá objekty přírody vy-tržené z jejich normálního prostředí. V praxi tedy je vědecképoznání většinou orientováno na to, co se děje s pečlivě se-strojenými artefakty v umělém prostředí. … Pokus je strate-gie, jak vyprodukovat empirická „fakta“, která jsou vědeckoukomunitou uznávaná za relevantní. … Empirická vědecká„fakta“ jsou produktem a majetkem vědeckého společenství.Vznikla ale jako produkt zkušenosti izolovaných jedinců –včetně našich předků – a jsou přijímána na základě jejich svědectví. Pozitivisté jsou touto skutečností znechuceni: provědecká svědectví požadují kritéria absolutní. Teorie právavšak už před mnoha staletími ukázala, že hledání absolut-ních kritérií skončí v džungli, ve které každá cestička nako-nec vyústí v slogan typu „vždy se mu dalo věřit“ nebo „tak mito řekli“. Jinými slovy: přijaté konzistentní, ucelené a hod-nověrné svědectví od respektovaných a nezaujatých svědkůje nezbytnou součástí každého praktického soudu. Vědět jakhodnotit svědectví je základním požadavkem pro členstvív kterékoli kultuře.

V knize najdeme i nádherné postřehy o matematizaci po-znání, tvorbě pojmů, bezrozporné komunikaci apod. V tétosouvislosti je velmi názorně rozvinuta metafora vědeckých teo-rií jako map. Mapa, jak známo, není skutečností samou, zdů-razňuje vždy jen jisté její aspekty, a co je možná nejdůležitější,je téměř nemožné ji popsat slovy, natož matematickým výra-

REÁLNÁ VĚDA / 127126 / TEORETICKÁ BIOLOGIE

V Einsteinově době byla myšlenka vědecké politiky sotva před-stavitelná; dnes se s ní setkáváme na každém kroku a základní vý-zkum je jednou z jejích operačních kategorií. Například Japonskoje kritizováno za to, že na základní výzkum vynakládá příliš málopeněz. Co tedy ten základní výzkum je? Sotvakdo z nás byl nucenčíst Frascatiho manuál, kde najdeme úřední definici: Základní vý-zkum je experimentální nebo teoretická práce, prováděná primárněza účelem získání nových znalostí o věcech stojících za jevy a po-zorovatelnými fakty, aniž by zamýšleným výstupem této práce bylajakákoli aplikace. Celá definice je dost pochybným uzlíčkem meta-fyziky. Klíčovým v ní je však poslední obrat, který lze méně šrou-bovaně říct takto: Základní výzkum je takové bádání, které děláte,aniž víte, k čemu je to dobré. Takto negativně vymezený základnívýzkum vlastně žádnou logiku nemá – je definován jen pomocí dal-ších nejmenovaných entit, o kterých se předpokládá, že ho obklo-pují, tj. jinými způsoby bádání, než je ten základní.

…Z definice je jasné jedno: nemáme zde do činění s věděním jako

takovým, ale s výzkumem – vědomou aktivitou zaměřenou k zís-kání jistého druhu vědění určeného k jistým praktickým cílům. Totokonstatování nás chválabohu vysvobozuje z epistemických tenata protimluvů. Jde o to, že výzkumná aktivita je zdrojem obrovskéhomnožství znalostí – jak „nevyslovených“ a „hluboce zabudovaných“,tak oficiálních, kodifikovaných. Tento tvůrčí proces nijak nezávisí natom, zda získané vědění je nebo není „pravdivé“ (ve smyslu „ob-jektivní“). Je však třeba, aby nadšený badatel získanému poznatkuvěřil do té míry, že se pro něj stane sázkou do příštího pokusu.

…Avšak nejzajímavější stránkou „čistého“ výzkumu je jeho stránka

psychologická. Přivádí nás k vědci nikoli jako k typickému sociál-nímu činiteli zastávajícímu typickou profesní roli, ale jako k osob-nosti. Romantický stereotyp líčící čistého vědce jako „osaměléhohledače pravdy“ vyvolává představu člověka, který se zaslíbil dru-žině hledačů Svatého grálu, neboli člověka oddaného věci, kterápřesahuje všechny jeho ostatní zájmy a ohledy. Tento svatý cíl bybyl kontaminován duchovně i intelektuálně, kdyby snad dotyčný za-toužil získat za své objevy hodnotnou cenu, či dokonce na nich vy-dělávat. Ideální čistý vědec je tedy amatér, který posedle hraje vě-deckou hru, aniž by jen pomyslel na svůj osobní prospěch, snadkromě vědomí, že něčemu porozuměl lépe než jiní. Možná ještěstojí o trochu uznání. Toto zavrhování profesionalismu zavání sno-bismem a sobectvím.

… Představa vědce zabývajícího se čistou vědou jako člověka na-

prosto izolovaného a zcela pohlceného vlastní vizí je výplodem fan-tazie. Přinejlepším jde o zobecněnou a zjednodušenou verzi histo-rek, které vyprávějí sami badatelé, když se své počínání pokoušejívysvětlit. Podobné povídačky jsou naprosto upřímné – až na to, žesi vůbec nevšímají, do jakého sociálního prostředí jsou zasazeny.

12. LAMARCK A DARWIN U RÁDLA

Výňatky ze dvou kapitol a komentáře k nim.Rádl E. (2006) Dějiny biologických teorií novověku I., II. Praha: Academia. Díl I., 15. kap. Lamarck; Díl II., 9. kap. Darwin.

V letech 2002–2006 stál tým naší katedry před pozoruhodným úko-lem: z němčiny přeložit a komentářem opatřit sto let starý spis Ema-nuela Rádla Dějiny biologických teorií novověku. Hrubý překlad k vy-dání připravili T. Hermann, A. Markoš a Z. Neubauer a dvoudílné dílovyšlo v nakladatelství Academia v roce 2006. Rádlovo dílo je jednímz prvních pojednání o dějinách biologie a hloubkou svého záběru budí úžas i dnes. Překlad sám by neměl smysl bez početných ko-mentářů, kterými jsme dílo opatřili. Jako ukázku naší práce přikládámčásti dvou kapitol týkajících se dvou postav evoluční biologie – La-marcka a Darwina; v těchto kapitolách jsem autorem komentářů pře-vážně já. Normální text je překlad Rádlova textu, v rámečcích ko-mentáře.

15. kapitola I. dílu: Lamarck

[Str. 358] LAMARCKŮV vliv se díky agitaci chápe většinou velminesprávně. Důležité prvky jeho učení se nechávaly stranou a na-opak se do něj vkládalo, co v něm není, jak se právě hodilokaždé mu, kdo chtěl z LAMARCKA udělat génia a DARWINOVA před-chůdce.

LAMARCK A DARWIN U RÁDLA / 129

zem. Každá mapa je teorií, která vyžaduje interpretaci, teorieje generalizace prováděná za určitým účelem.

Myšlení o vědě, říká Ziman (str. 237), bylo až do 60. let v za-jetí Legendy, která popisuje vědeckou činnost jako „objevová -ní“. Široké intelektuální hnutí, které se někdy označuje jakokonstruktivismus, tento jednostranný pohled zpochybniloa uká zalo, že vědu lze nahlížet jako sociální instituci organi-zovanou tak, aby poskytovala sociální produkty: Nelze popřít,že teorie jsou „konstruovány“ s cílem sloužit lidským potře-bám. To neznamená automaticky, že vědění, které předsta-vují, není důvěryhodné. Znamená to jen, že musíme brátv úvahu také zájmy jejich tvůrců. Hlavním posláním tétoknihy je přesvědčit čtenáře, že teorie konstruované vědeckýmikomunitami mají být hodnoceny v první řadě z tohoto hle-diska – jako něco, co primárně slouží potřebám a zájmůma celé je to zaobaleno ve vědeckém ethosu (str. 130).

Kniha je prodchnuta srovnáváním tzv. akademické a posta-kademické vědy; kdo však nemá čas ani chu� studovat 320 strantextu, měl by si přečíst alespoň poslední, desátou kapitolu,která je shrnutím autorových myšlenek. Celou knihu, která ne-šetří vtipnými metaforami, bonmoty a vůbec je psána velmi při-jatelným jazykem, vřele doporučuji všem, kteří rádi přemítajío tom, co je poznání, jak se k němu dobereme a jak s tím sou-visí věda. V rozporu s Legendou není věda jedinou privilego-vanou cestou k pochopení věcí, nadřazenou všem ostatním.Její základy nejsou o nic pevnější ani hlubší než základy kte-réhokoli druhu lidského poznání (str. 327).


Pozn. 167: RÁDL zde líčí situaci na začátku 20. století, kdy se dar-winismus dostává dočasně do krize a zápasí mimo jiné s tehdejšíverzí neolamarckismu. V té době šlo hlavně o dědičnost získanýchvlastností, propagovanou botanikou i dobovým vitalismem. Lamarc -kismus shodně s vitalismem klade důraz na existenci věčných, bez-časových zákonů, které určují chování živého – ve srovnání s dar-winismem, který takové zákony nepotřebuje. Argumentovalo se, žebez existence takových zákonů nemůže existovat seriózní věda. Viztéž další poznámky.

nalejších až k těm nejméně dokonalým), kdybychom odmítlizkoumat, v čem spočívá tento tak zřejmý a pozoruhodný a mno-hokrát doložený fakt?“ A odpovídá: „Nemělo by nás hned na-padnout, že to příroda sama postupně vytvářela ta různá tělaobdařená životem, a to tak, že postupovala od forem nejjed-nodušších k těm nejsložitějším?“ (LAMARCK 1994, str. 54.) Ně-kteří badatelé tvrdí, říká LAMARCK, že organismy lze uspořádatdo vzestupné řady, jiní to popírají. Podle LAMARCKA je faktem,že řadu lze vytvořit jen pro velké skupiny zvířat a jejich důle-žité orgány, zatímco méně důležité orgány podléhají vlivu okolía mění se případ od případu. Tuto skutečnost Lamarck vy-světluje vývojově: „Kdyby příčina, která neustále působí navzrůst vnitřního uspořádání zvířat, působila na formu a orgánypouze sama, pak by byl vzrůst složitosti všude značně pravi-delný. Tak tomu však není, protože příroda je nucena podří-dit své úsilí vlivu dalších působících podmínek, a díky jim jsouvýsledky procesu různorodé. Zde tkví zvláštní příčina toho, žečasto pozorujeme bizarní odchylky od přímého běhu degene-race.“ (LAMARCK 1994, str. 185.)


uspořádání zvířat, když si je uspořádáme do řady od nejdoko-


…[Str. 359] LAMARCKOVA a DARWINOVA odpově, že organismyvznikly jeden z druhého, by racionalistovi stěží přišla na mysl,protože právě není racionálním (rozumový náhled poskytujícím)vysvětlením. Věta „tento člověk je podobný onomu, nebo� je jehosynem“ není – pokud uvažuji přesně – žádným racionalistickýmvysvětlením, nýbrž je vysvětlením (pouze) empirickým: jestližejinak (ze zkušenosti) nevím, že synové se podobají otcům, ne-podává mi ona věta žádné vysvětlení, nýbrž jen nový fakt.

LAMARCK je prvním biologem, který se pokouší jasně a důsled -ně vysvětlit gradaci zvířat s užitím empirické metody. V úvoduk Filosofii zoologické (Zoologie philosophique, LAMARCK 1994[1809]) se táže: „Jak bychom vskutku mohli pochopit tu podi-vuhodnou degradaci (která je tak charakteristická pro vnitřní

Pozn. 169: Dégradation: v LAMARCKOVĚ době, jak říká i RÁDL, bylouž zvykem prezentovat systém zvířat podle „škály složitosti“, avšakpostupovalo se od „nejdokonalejších“ organismů k „jednoduchým“.Čtenář tedy postupoval ke stále víc „degenerovaným“ formám. LA-MARCK se zpočátku drží tohoto úzu a mluví o degeneraci, i když ne-opomíná zdůrazňovat, jak vidíme i v této ukázce, že skutečný běhevoluce (tento pojem nepoužíval, ostatně znamenal v té době téměřpravý opak toho, co pod ním rozumíme dnes) se ubíral opačnýmsměrem. GOULD (1998, v eseji o BLUMENBACHOVI na konci knihy) upo-zorňuje, že koncem 18. století se slova degenerace používalo i vesmyslu odchylka.

Pozn. 170: Vnitřní uspořádání – takto překládáme organisation.Tenkrát jako dnes se neobejdeme bez pojmů jako organizace, kom-plexita, složitost a sotva si uvědomujeme, že určení jejich míry bylotenkrát jako dnes otázkou intuitivního nahlédnutí či znalectví; ne-existuje žádná vědecká definice ani algoritmus výpočtu pro míru slo-žitosti. Pomocí slov, jako je toto, se diskurs vlastně vynoří z vědy(„krok stranou“) a poté, co se provedou patřičné spekulace a zdů-vodňování, se do ní zase vrací, aniž si to diskutéři vůbec uvědomili.

Pozn. 171: Příčina. LAMARCK na mnoha místech vehementně popírá,že by měl na mysli jakousi obskurní oživující sílu, s jakou operují vitalisté, a ohání se čistou fyzikou. LAMARCK vlastně konečně dobu-doval karteziánskou biologii, a představoval tak, vedle vitalistů a na-turfilosofů, osobitý a dobře vyhraněný proud v biologii. Biologie DES-CARTOVA obsahovala nesmiřitelný rozpor: na jedné straně představaanimal-machine, zvířete, které je vlastně strojem, na druhé stranětéto představě poplatná zvláštní embryologie, která nutně muselaskončit v preformismu (v době LAMARCKOVĚ stále méně udržitelném).LAMARCK, který nebyl morfologem, přistupoval k problému ze stranyfunkce: funkce je prvotní a požadavkům výkonu funkce se podřizujei tělní stavba (srovnej s Darwinovým učením). Je zde jakási inertníkarteziánská hmota (zárodečné pletivo, tissue céllulaire, viz pozn.174), kterou protékají „kapaliny“ (fluides) – tento pojem zahrnovalnejen běžné kapaliny, jak je chápeme dnes (tj. látky, které se dajínalít do nádoby), ale také fluides incontenables, kapaliny (fluida) prostupující látkou. Pro LAMARCKA nejdůležitějšími fluidy byly teplo

Také jsme až dosud u každého biologa nalezli nějaké pojetítohoto druhu, vyslovené více nebo méně jasně. Jestliže se právědnes o této tezi LAMARCKOVY teorie nechce nic vědět, není tovina LAMARCKOVA.

Co se týče fylogenetické síly – nazývám ji tak, ačkoli u LA-MARCKA nenese toto označení –, odlišuje náš badatel nejnižšístupně života od vyšších: síla je v obou případech různá.

A. Nižší organismy. LAMARCK vidí v pohybu fluid (tzn. ka-palin, plynů, teplot, elektřiny atd.), který se v těle pozvolnazrychluje, vnitřní příčinu vývoje nejnižších stupňů, zatímcovnější okolnosti prohlašuje za druhou působící příčinu. Fluidapřistupují k organismům také zvenčí, takže ta nejnedokona-lejší zvířata „žijí jen díky drážděním, která přicházejí zven-čí“. Okolí jim poskytuje i sílu, která vyvolává vitální pohyby(„puissance excitatrice des mouvements vitaux“). Fluida jsou

Příkladem může být hmyz, který je v rámci bezobratlých je-dinou skupinou schopnou létat. Nahlédneme, že „tento ob-zvláštní výsledek byl podmíněn stejně specifickými okolnostmia zvyklostmi (habitude)“ (LAMARCK 1994, str. 185). „Bezesporuje (systematické) postavení všech zvířat z jedné strany výsled-kem procesu růstu složitosti, který působí ve směru vytvářeníhladké pravidelné škály; na straně druhé je výsledkem půso-bení nejrůznějších vlivů, které působí proti této pravidelnostia vzestupující uspořádanosti.“ (LAMARCK 1994, str. 207–208.) …[Str. 360] Kromě DARWINA a jeho následovníků postulovalivšichni naturfilosofové sílu, která určuje jak embryonální, taki fylogenetický vývoj. Vskutku je nemožné ustavit teorii vývoje,aniž bychom předpokládali působení nějaké takové síly.

LAMARCK A DARWIN U RÁDLA / 133132 / TEORETICKÁ BIOLOGIE

(calorique; upozorňujeme, že fyzikální představu tepla vypracoval ažo 30 let později S. CARNOT) a elektřina. Tyto fyzikální síly procházejíhmotou a pohánějí tam různé procesy. Je však rozdíl, zda se jednáo hmotu anorganickou, nebo organickou – v organické hmotě je pro-udění fluid usměrněno (canalisé) a působí ve směru růstu a zvyšo-vání uspořádanosti; vskutku právě tímto prouděním se inertní hmotastává živou. GOULD (2002) také ukazuje, že Lamarckova biologieměla všechny atributy fyziky: byl zde bezčasový zákon vývoje, kterýurčoval, že fluida octnuvší se v organické hmotě působí ve směruzvyšování její uspořádanosti (od „infuzorií“ k člověku), a byly, jakkolivágně, definovány i počáteční (samoplození) a okrajové podmínky(přítomnost tepla, elektřiny a organické hmoty). Představa je tedy ta,že živé formy „nižší“ než člověk jsou na cestě k člověku. Že ještě ne-došly k cíli, se vysvětluje tím, že se na své cestě pozdržely (viz dále)nebo, což je důležitější, vznikly až později a neměly ještě dost času.Kdyby tedy neustále nevznikal nový život, nebylo by už na světě jed-no duchých forem. Svět ovšem není laboratoří a od místa k místu sepočáteční a okrajové podmínky mění, což nutně modifikuje celý komplexifikační proces určený přírodním zákonem – takže pozoru-jeme onu různorodost forem a funkcí živého světa, a co je hlavní,pozorujeme diskontinuity v procesu vzmachu od „infusorií“ k člově-ku. Biodiverzita je tedy proces vynucený okolnostmi, ke kterým byliživí tvorové dohnáni potřebou (besoin) přežít, nikoli zákonitostí vý-voje.

Povšimněme si, že celá tato biologická fyzika má opět jedenháček, stojící jaksi mimo samu nauku – je to ona organická hmota,která pojme fluida a organizuje jejich proudění. Proč tak dělá a coje základem oné organizovanosti, to už není předmětem LAMARC-KOVY vědy. Celé líčení samotného fenoménu gradualistické evoluceje tedy podobné u LAMARCKA i DARWINA. Rozdíl mezi nimi vystihujeparafráze jednoho biblického výroku: zatímco LAMARCK usiloval, abyse přírodní zákon naplnil, DARWINOVA zásluha je v tom, že zákonzrušil, čímž způsobil, jak uvidíme ve 2. díle RÁDLOVA díla, nejednohlavybolení vědcům.

Je zajímavé sledovat, jak LAMARCKOVO učení převzal tzv. sovět-ský tvůrčí darwinismus. […] Kvůli této nemilé epizodě leží na la-marckismu i po 60 letech stín a málokdo se jím seriózně zabývá.Odkazujeme na PICHOTŮV úvod k LAMARCKOVI a na příslušnou kapi-tolu GOULDOVY (2002) knihy.

Pozn. 172: Vidíme, v souladu s předchozí poznámkou, že i vědecRÁDL má problémy s absencí zákonitostí u DARWINA. Více u příslušnékapitoly ve 2. dílu.

…[Str. 361] LAMARCK shrnuje uvedené myšlenky těmito slovy:„Příroda s pomocí tepla, světla, elektřiny a vlhkosti vyvolává sa-

(force particulière). Tato síla neustále plodí v organismu na-pětí, tonus neboli organismický potenciál.


charakteristická tím, že vznikají a uchovávají se prostřednic-tvím dráždění (excitation) a nikoli prostřednictvím přenášení(communication) a že se podobají fermentačním pochodům.

Pozn. 173: Síly uvolněné drážděním lze přirovnat k silám uvolně-ným třeba otočením vypínače či vodovodního kohoutku nebo k vy-slání příkazu meziplanetární sondě: energeticky zanedbatelná akcevyvolala velkou odpově�. Naproti tomu přenášení má charaktersrážky biliárových koulí: kolik jedna koule získá, právě tolik jiná ztratí.

„Činnost přírody při samoplození spočívá v tom, že v zárodeč -ném pletivu uspořádá drobné oblasti želatinózní či mukózní

hmoty vždy, když jsou jí nabídnuty za příznivých podmínek, ževyplní tyto malé zárodky kapalinami a že s pomocí jemných ex-citujících fluid, neustále vnikajících z okolí, uvede kapaliny dopohybu a tím zárodky oživí. […] Zárodečné pletivo je jakousischránkou, ve které se celá ta uspořádanost zformovala a v nížse postupně vytvořily různé orgány. […] Smyslem pohybu fluidv měkkých částech živých těl je prorážet cestičky, … vytvářetkanálky a posléze různé orgány“ (LAMARCK 1994, str. 316). Tentoorganický pohyb tedy nezapříčiňuje pouze [embryonální]vývoj a růst, nýbrž také množení orgánů a jejich funkcí (LA-MARCK 1994, str. 340). LAMARCK při vypočítávání rozdílů mezianorganickými objekty a organismy uvádí, že první jsou ne-pohyblivé, zatímco organismy se pohybují pomocí zvláštní síly

Pozn. 174: Zárodečné pletivo. Takto překládáme LAMARCKŮV pojemtissu cellulaire (doslova buněčné pletivo), který je silně zavádějící,protože v LAMARCKOVĚ době buněčná teorie ještě neexistovala. Ne -jde tedy o pletivo obsahující buňky v našem smyslu slova, ale o ja-kési rosolovité shluky organické hmoty, které jsou připraveny vy-stavit se činnosti kapalin i fluid. Nabízí se analogie s pozdějšímitermíny jako Haeckelův „prasliz“ (Urschleim), Oparinovy koacervátynebo „živá hmota“ sovětských biologů, ze které měly údajně vzni-kat buňky.

Pozn. 175: Organismický potenciál, orig. orgasmus. V době LAMARC -KOVĚ toto slovo znamenalo jakési nabobtnání, podráždění. JeštěOttův slovník naučný je vysvětluje jako „domnělé vzedmutí nebovzkypění š�av tělesných v rozličných stavech tělesných, zejménataké pobádající k úkonům pohlavním“. V dnešní době je však vý-znam slova natolik posunut, že je raději překládáme tímto opisem.

Ten udržují zvláště neviditelná fluida – teplo, elektřina, mag-netismus a další (LAMARCK 1994, str. 341). Zdá se, že teplo (lecalorique) je z uvedených působících fluid tím, které uchováváorganismický potenciál měkkých částí živého těla. Elektrickéfluidum je pravděpodobně příčinou organických pohybů a jed-nání zvířat.

LAMARCK srovnává oplození se samoplozením. V prvním pří-padě prý plodivý výpar „svým expanzivním pohybem“ rozpo-juje dosud vzájemně adherentní části, zatímco v druhém pří-padě pronikají okolní jemná fluida mezerami v rosolovité,spontánně vzniklé hmotě a proměňují ji v zárodečné pletivo(LAMARCK 1994, str. 397). Je překvapivé, jak blízko má tato před-stava k epigenetické teorii WOLFFOVĚ, tak blízko, že bych tupředpokládal (snad nepřímý) vliv. Odhlédneme-li od toho, žeWOLFF předpokládá specificky vitální sílu, zatímco LAMARCK sespokojuje se silou fluid, je vše, i teorie o mechanické struktu-raci zárodků, u WOLFFA a LAMARCKA identické.

Pozn. 176: Jestliže je toto kritériem vitalismu, pak je vitalistickoui současná biologie: vždy� i ta předpokládá volnou energii vstupu-jící zvenku a pohánějící životní děje. Viz též pozn. 177.

…[Str. 362] B. Ženoucí síla u vyšších organismů. Roli ženoucísíly přejímá u vyšších organismů vnitřní cit (sentiment intéri-eur). Tento přechod si představme asi takto: Protože tělesnáorganizace byla už dost pokročilá, takže podstatné fluidum zví-řete se projevovalo velmi živě (très-animalisé), vyloučila sez krve nebo nějakého jí příbuzného fluida nervová substancea byla uložena podél tělesné osy nejprve v izolovaných skupi-nách, poté jako nervový provazec, obklopena buněčným pleti-vem jako pouzdrem. Z krve neustále proniká do nervů jemnéfluidum. V nejjednodušším případě nervový systém vyvolávápouze pohyb, potom také vnímání. Dokonalý nervový systémslouží svalovému pohybu, vnímání, vnitřním citům a inteligenci.

Vnitřní cit vzniká ze souboru vnitřních počitků, které jsousamy o sobě slabé, avšak vytvářejí výsledný všeobecný cit. Tentocit tvoří Já vyšších organismů. „Konečně je pramenem síly, kteráje s to pohybovat potřebami a jedná prostřednictvím emocea z níž pohyby a jednání čerpají sílu jí vytvořenou.“ Tentovnitřní cit může být vědomý, nebo nevědomý.…[Str. 363] Mám-li shrnout obsah uvedených míst – v nichž jemnoho neurčitosti –, domnívám se, že LAMARCKŮV názor lzekrátce podat takto: existuje příčina, která se neustále snažíkomplikovat organizaci zvířat. U vyšších zvířat se toto úsilí měníz nevědomého v neurčitě vědomé až jasně vědomé. Neurčitévnitřní usilování je pramenem všech jednání, i instinktivnícha etických. Vůle je tímtéž usilováním, jen jasně vědomým. Vy-skytnou-li se zvláštní podmínky vnějšího světa, na něž je úsilízaměřeno, specializuje se i usilování, jehož jsou cílem: vše-obecné usilování by mělo za následek neustálý růst organizace,tedy jedinou vzestupnou řadu organismů. Tento případ všakkomplikují speciální potřeby.

[Str. 363] Role potřebKdyby všechny organismy žily třeba jen ve vodě a ve stejnémklimatu, tvořily by podle LAMARCKA pravidelně vzestupnou řadu.


moplození, spontánní, přímou tvorbu života na počátku obouříší živých bytostí [tj. rostlin a živočichů] tam, kde se vyskytujínejjednodušší z těchto těl.“ (LAMARCK 1994, str. 400.) Ostatněnevylučuje možnost, že také některé vyšší organismy, jako pa-razitičtí červi, houby, plísně či lišejníky, vznikají spontánně.

Síla, která zapříčiňuje fylogenezi, není podle LAMARCKOVA

opakovaného tvrzení žádnou zvláštní vitální silou, projevy ži-vota jsou spíše pouhými fyzikálními jevy. … Na druhé stranětvrdí, že existuje všude působící činnost, která nepřetržitě pra-cuje na zničení všeho existujícího. Mimoto se však všude v pří-rodě nalézá „příčina speciální, podobná potenciálu neustálevytvářejícímu nová a nová propojení se stále složitější struktu-rou, která v nich plodí nové a nové významy vždy, když k tomunastanou vhodné podmínky“ (LAMARCK 1994, str. 412). Myš-lenky, které se v LAMARCKOVĚ spise spojují, jsou trochu nejasné,avšak zdá se, že tvrdí, že tato síla je sice rozšířena všude v pří-rodě, ale projeví se pouze v organismech. Manifestuje se jejichprostřednictvím, takže všechny složené útvary, všechny syntézyv přírodě jsou důsledkem této síly, a tedy také organismů. …„Tedy zdůrazňuji, tato jedinečná síla, jež vzchází ze vzrušivépříčiny (cause excitatrice) organických pohybů a která v or-ganických tělech dává vznik životu a vytváří tolikero obdivu-hodných jevů, není výsledkem nějakých zvláštních zákonů, aleje výsledkem okolností a řádu věcí a aktivit, které jí dovolujíse takto projevovat.“ (LAMARCK 1994, 416.) …[Str. 362] A� už je síla, o níž zde LAMARCK mluví, jakéhokoli pů-vodu, zůstává faktem, že podle něj organismus vzniká a vyvíjíse jejím prostřednictvím, že na tuto sílu, která se rovná životnísíle u jiných autorů, převádí všechny pohyby a formální změny.

Pozn. 177: Není to tak: skuteční vitalisté předpokládali, že vnější sílanese i informaci o uspořádání zárodku, u LAMARCKA podobně jakou dnešních teorií je vnější síla pouze silou hybnou, nikoli organizu-jící. Organizace je u LAMARCKA obsažena v zárodečném pletivu.


Rozmanitost bydliš� a zvyků zvířat tuto pravidelnost ruší. Jakodůkaz lze uvést příklad vodních zvířat, u nichž by se měl vy-skytovat ve všeobecnosti a v pokračující složitosti stejný plán,který příroda začala uskutečňovat v rybách. Ve zvláštních pří-padech však například hadi ztratili už existující končetiny, pro-tože plazíce se po zemi je nepotřebovali. Na jiném místě vy-slovuje názor, že okolí na organismy nepůsobí přímo, nýbržprotože mění jejich potřeby, mění i jejich jednání. Jakmile setaková změna stane konstantní, osvojí si zvířata nové zvyky.Kladou-li potřeby ve zvláštním stupni nároky na nějaký orgán,vyvíjí se tento silněji, je-li nějaký orgán využíván málo nebovůbec ne, zeslábne: pozvolna ztrácí své schopnosti, aby nako-nec zcela zmizel. Všechny tyto nové vlastnosti se dědí, a tak seuchovávají v následujících generacích, pokud se týkají oboupohlaví.

Nikoli forma a stavba orgánů určuje jejich funkci, nýbrž na-opak: následkem funkčního nedostatku zakrněly zuby velrybyi mravenečníka nebo oči krtků či macarátů. Naproti tomu ječastější užívání příčinou toho, že vodní ptáci mají plovací blánua dlouhé krky, lichokopytníci kopyta (protože musí dlouhoudobu stát), sudokopytníci (kteří bojují hlavou, a proto jim krevproudí do čela) jsou vyzbrojeni rohy a parohy, atd. To jsou os-tatně známé věci, nebo� podle běžného domnění je právě v tompodstata LAMARCKOVY filosofie. Znovu však zdůrazňuji: zvykymají – podle LAMARCKA – pro vznik nových orgánů smysl jentehdy, když předpokládáme ve zvířeti vnitřní tlak k přizpůso-bení. Jinak nejsou s to zvířetem pohnout.

Svým učením o vnitřní síle a o zvycích jako stavitelích no-vých orgánů si LAMARCK troufl na nejchoulostivější bod každévývojové teorie, totiž na problém, jak se ze síly stane forma.Očividně předpokládá, že potřeby zvířete přesahují jeho orga-nizaci, že zvíře chce více, než může. Uveme výstižný příklad:LAMARCK musí připustit možnost, že zvíře, které neví vůbec nico světle, může mít vůli vidět a že tato vůle mu vytvoří zrakovýorgán.


… [Str. 364] Také zde se opět ukazuje, že předpoklad úsilí do-stát novým potřebám vede, je-li proveden důsledně, k vita-lismu, ba dokonce že tento předpoklad už je vitalistický, a� užse na to LAMARCK tváří jakkoli materialisticky. …[Str. 366] Význam času V LAMARCKOVĚ filosofii začíná čas hrát roli, kterou mu pozdějipřidělil DARWIN. U GEOFFROYE, TREVIRANA a dalších badatelů, kteřírovněž přemýšleli o původu zvířat, neměl čas ještě skoro žádnývýznam, jako vůbec v každé teorii, která předpokládá vznikdruhů skokem. Nebo� v tomto případě je otázka, kdy nebo jakdlouho ta či ona forma vznikala, mnohem méně podstatná nežotázka, jak vznikla.

LAMARCK tvrdí, že dnešní organismy vznikly postupně běhemdlouhé doby, komplikovaná organizace se vyvíjela pozvolna,časem se také diferencovaly funkce i orgány. V LAMARCKOVĚ

smyslu by byl naprosto konsekventní předpoklad, že délka časuudává přímou míru pro pokrok organizace, nebo� pouze taklze pojmout pokrok vytvářející sílu, kterou postuluje.

9. kapitola II. dílu: Charles Darwin

Pozn. 31: Výklad DARWINA a klasického darwinismu představuje nej-důležitější část celého tohoto RÁDLOVA dvousvazkového díla, díkyníž se stalo tak známým, citovaným a překládaným do dalších ja-zy ků. Podotkněme zde jen stručně, že RÁDLOVO stanovisko nenízcela jednoznačné a bylo předmětem diskusí od vzniku díla až dosoučasnosti. RÁDL je vůči různým ideologizacím darwinismu značněkritický, zejména tam, kde se podle něj jednostranné posuzováníbiologických problémů pouze z hlediska fylogeneze stává jedinýmnástrojem, prosazuje se na úkor jiných přístupů a tradic biologic-kého myšlení a dokonce se snad stává překážkou některých no-vých experimentálních či teoretických metod. Závěrečná část hovo -ří jasně o soudobém úpadku darwinismu a v souhlase s dobovoune ovitalistickou doktrínou RÁDL jednoznačně prohlašuje, že darwi-

otáz ky k jiné. Od výkladu, jak vznikají korálové ostrovy, k otázcepo původu druhů, ke studiu pohybů rostlin a mimiky lidskétváře. Teorie, které formuloval, mají velmi anglický ráz: stavíspíše na zkušenosti než na rozumování, jsou nehluboké, aleoriginální, mají méně myšlenek a jsou jednotvárné – velká jevšak rozmanitost jevů, které teorii podpírají.

Východisko Darwinovy teorieJako pendant k francouzskému materialismu se na konci 18.a na počátku 19. století v Anglii rozšířilo učení JEREMY BENTHAMA,že vzpruhou mravnosti jsou libé a nelibé pocity, že mravné jev podstatě to, co je prospěšné, že člověk se vyhýbá zločinu jenze strachu z odhalení a jeho nelibých následků. Jednotlivecnesmí úplně povolovat svým náklonnostem, je však povinenomezovat je jen potud, pokud narážejí na zájmy společnosti.„Co největší štěstí co největšímu počtu lidí“ je principem tétoegoistické morálky, jejíž zvláštností je, že nehledá podstatumravnosti ve vrozených vlastnostech lidské duše, nýbrž ne-chává ji vzniknout ze soužití, ze střetu zájmů mnoha jedinců.

BENTHAMŮV spis Úvod do principů morálky a práva, kterýrozvíjel toto učení, vyšel v roce 1789. Nedlouho předtím (1776)vydal ADAM SMITH známé dílo Bohatství národů (česky 2001),v němž zkoumá zásady národohospodářského života. Člověkje podle SMITHE egoistická bytost, snaží se uskutečnit své indi-viduální cíle. Společnost dosáhne největšího bohatství tehdy,když nebude jednotlivce omezovat v jejich ekonomických sna-hách, když každý bude mít volnost „nakoupit co nejlevněji, pro-dat co nejdráže“.

Tyto názory o podstatě mravnosti a národního hospodář-ství – jejich analogie je očividná – padly v Anglii na úrodnoupůdu a staly se základem tzv. klasického národohospodářství.Anglie se tehdy měnila ze státu hospodářského ve stát průmys -lový a velkovýroba našla ve SMITHOVĚ učení dobré argumentyproti různým ochranářským zákonům, privilegiím a clům. Tybyly postupně odstraňovány a stále více se uplatňoval ideál


…[Str. 110] V pařížské Akademii DARWINOVI vytýkali diletantis-mus. Vskutku nepatřil k žádné škole! Nebyl ani botanikem, anizoologem, ani geologem, ani fyziologem, nebyl přívržencemžádného tehdy směrodatného směru, nebyl ani morfologem,ani embryologem, nýbrž přecházel bezprostředně od jedné


nis mus je mrtev (cituje v této souvislosti DRIESCHE). Tento zjevnýnesoulad s dalším vývojem darwinismu jako ústřední vědecké dok-tríny moderní biologie byl a je RÁDLOVI opakovaně vyčítán jako jehofatální omyl. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že celé dílo byloRÁDLEM formulováno na základě fascinace darwinismem, že jej po-važuje od dob ARISTOTELA za vůbec nejvýznamnější biologickounauku (na rozdíl od tehdy módního lamarckismu), která doslova zfor-movala novou epochu evropské vědy, a že odkaz darwinismu jev RÁDLOVÝCH očích nejdůležitějším tématem i budoucí biologie. Při-pomeňme si slova z předmluvy k anglickému vydání, kde se RÁDL

i po dvaceti letech hlásí ke svému původnímu stanovisku, opět kon-statuje trvající pokles zájmu o DARWINOVU teorii a přitom tvrdí, žetato teorie je „tak vrcholně pravděpodobná a výhrady proti ní jsoutak slabé, že pro všechny praktické případy můžeme její pravdivostbezpečně předpokládat“. Upozorňujeme hned na počátku RÁDLOVA

výkladu DARWINA a darwinismu na tuto ambivalenci, aby se čtenářnenechal svést k jednostrannému čtení a vnímal tehdejší kontext.Připomeňme, že rok vydání RÁDLOVY knihy (1909) byl zároveň rokemvýznamného DARWINOVA dvojitého výročí (100 let narození a 50 letod vydání Vzniku druhů). U této příležitosti vyšel téhož roku v Cam-bridge rozsáhlý, šestisetstránkový reprezentativní sborník Darwinand Modern Science (SEWARD, ed., 1909), do kterého přispěli nej-významnější biologové té doby snad ze všech biologických oborůa směrů bádání. Celkové vyznění, včetně příspěvků zastánců teh-dejšího tzv. neodarwinismu, je v pozoruhodném souladu s výše na-značenou RÁDLOVOU ambivalencí – DARWINOVA teorie je chápánajako epochální, ale vlastně již překonaná nejnovějšími experimen-tálními směry výzkumu (podrobnější analýzu jednotlivých příspěvkůtohoto sborníku viz GOULD 2002).

České překlady DARWINA: O vzniku druhů (1914, 1953, 2007),O původu člověka (2006), Vlastní životopis (1951), Přírodovědcovacesta kolem světa na lodi Beagle (1955), O pohlavním výběru (2005).

druhů. MALTHUSŮV vliv na jeho myšlenky se ukázal už ve dru-hém vydání jeho Cesty kolem světa (1845; česky 1955). Jeznámo, že od něj převzal myšlenku příliš rychlého rozmnožo-vání organismů, z něhož pak plyne boj o život. Méně už se ví,že národohospodářští teoretikové ho ovlivňovali mnohem víca jejich názor ovládal celé jeho pojetí živé přírody i vědeckoumetodu. Rozsah díla O vzniku druhů a zájem o jeho obsah bylsnad příčinou, proč si nikdo nepovšiml podobnosti mezi logi-kou DARWINOVOU a logikou národohospodářů. …[Str. 112] Všichni autoři před DARWINEM, LAMARCKA nevyjímaje,viděli v přírodě jednotlivá zvířata a jednotlivé rostliny propo-jené do vyšší jednoty zákony podobnosti těl a funkcí. Častosice hovořili o přírodě, avšak toto slovo u nich znamenalo du-chovní (nebo i mechanický) princip, který podle všeobecnýchzákonů generuje jednotlivé projevy. Jedinec v přírodě, jedenčlověk, jedno zvíře, jedna rostlina, ale i menší nebo větší se-skupení jedinců neznamená pro toto pojetí nic víc než výrazvěčného zákona. … Avšak pro DARWINA, syna praktické Anglie,spočívala příroda v jejích částech a smrt každého jednotlivéhoindividua pro něj znamenala proměnu přírody; smrt deseti, stazvířat desetkrát, stokrát větší proměnu. Ve smyslu národoho-spodářských teorií považoval celou živou přírodu za společ-nost, za stát, který sestává ze zvířat a rostlin jednajících podlevlastních pudů. Jako byl stát vydáván za jednotu sestávající z je-dinců, jejichž egoistické zájmy jsou omezovány jen egoismemostatních, tak DARWIN uchopil organickou přírodu jako celeksložený z individuí, která sledují své individuální zájmy.


státu jako pouhého bezpečnostního zřízení pro ochranu svo-body a jmění občanů, neomezujícího však svobodu jednotlivce.


[Dále je vzpomenut ještě Malthus, pozn. AM]…[Str. 112] Ve třicátých letech dosáhlo toto liberalistické hnutívrcholu – dva roky po francouzské červencové revoluci došlov Anglii k liberalistické reformě parlamentu. Tento myšlenkovýsměr dlouho přetrvával: BUCKLEOVY Dějiny anglické civilizace(1857–1861) byly jeho pokračováním a propracováním. BUCKLE

dokazoval, že historie má být vědou, přírodní vědou, která mázkoumat zákony lidského ducha, zákony přírody a jejich vzá-jemné působení, vliv klimatu, potravy, půdy atd.

Takovéto myšlenky ovládaly Anglii, když vystoupil DARWIN.Nebyl sice ani politikem z povolání, ani národohospodářema BENTHAMA a SMITHA snad ani nečetl; nezmiňuje se ani o něja-kém MILLOVĚ vlivu na své názory. Zato však četl MALTHUSE –v roce 1838, jak vypráví, když už přes rok přemýšlel o vzniku

Pozn. 32: Tak jak to činí RÁDL, i dnes se v učebnicích darwinismuupozorňuje na to, že na DARWINA měla velký vliv liberální filosofiea učení o „neviditelné ruce“ a že DARWINOVA teorie je vlastně „so-ciomorfním modelem“ společnosti (viz následující poznámku), vekteré on sám žil. Na tuto podobnost upozorňují i mnozí dnešní evo-lucionisté a zejména neopomenou poukázat na „neviditelnou ruku“(trhu v ekonomice, přírodního výběru v evoluci). Kupodivu všakmlčky přecházejí druhou stěžejní složku liberárního učení – svo-bodu jednotlivce. V ekonomice je to jednotlivec, kdo se stará, a spo-jené starosti jsou onou neviditelnou rukou, která pak vykřesává,sjednává ekonomiku, kulturu nebo morálku. Evolucionisté tedy naanalogii upozorní, ale vzápětí „starost o sebe“ z organismů sejmou– ve všech moderních verzích darwinistické teorie (snad s výjimkouKAUFFMANA 2004) jsou živé bytosti naprosto bezmocnými a nesvé-právnými produkty neviditelné ruky mutace a selekce, popř. jsou ve-hikuly svých genů. Jakékoli usilování jedinců zavání vitalismema pavědou. Živé bytosti se přece na evoluci nepodílejí, ona se jimpřihodí! Viz i následující poznámku.

Pozn. 33: To jsou nádherné pasáže, kterých si dnes málokdo v DAR-WINOVI povšimne. Nemyslíme te� konstatování, že Původ druhů jezakladatelským dílem ekologie, ale poznání ještě hlubší, které nešlopod nos současníkům a irituje i RÁDLA. Tím poznáním je, že světnení řízen vyššími principy, idejemi, zákony, nýbrž že je neustálesjednáván svými obyvateli. Zatímco, jak poukazuje RÁDL, u mysli-

vých bytostí: jen zvířata a rostliny samy si vytvářejí zákony svýmegoistickým způsobem života. Sotva by se dalo pochopit, jakmohl DARWIN tak silně ovlivnit sociologické teoretiky, kdyby-chom nevěděli, že sama jeho nauka představuje sociologii pří-rody, že DARWIN přenesl na přírodu ideál anglického státu vlád-noucí v jeho době.…[Str. 113] Laissez faire, laissez passer; la nature va d’ellemême (volně přeloženo „Dejte věcem volný průběh, přírodasi poradí“) – to bylo slavné heslo oněch dob. Jeho praktickéčásti se politikové dovolávali proti vůdcům státu, aby zabránilikaždému jejich zasahování do práv občanů. Laissez faire, lais-sez passer bylo negací staré zásady, že moc králů pochází odBoha. DARWIN, teoretik, převzal druhou část hesla a napsalknihu na téma, že v přírodě nejsou žádné božské zákony: lanature va d’elle même!…[Str. 114] Takto DARWIN obnovil LEIBNIZOVU zásadu natura nonfacit saltus (příroda nečiní skoků). … On sám ani jeho pří-vrženci si nevšimli, že slova natura non facit saltus vyjadřují,vyslovuje-li je LEIBNIZ a DARWIN, zcela odlišnou myšlenku: proLEIBNIZE a pro 18. století totiž znamenají, že existuje nekonečnářada bytostí, které se vzájemně liší díky nejjemnějším nuancímideje spočívající v jejich základu, které se tedy liší podstatně.DARWIN a jeho následovníci naopak chtěli oním tvrzením po-přít právě toto LEIBNIZOVO přesvědčení a ujiš�ovali, že mezi jed-notlivými projevy jsou jen rozdíly nepodstatné. … A podtrh -něme: DARWIN uznává pouze kvantitativní rozdíly nejen mezidruhy, odrůdami a individui, nýbrž mezi všemi věcmi: mezičlověkem a opicí, mezi mravností a nemravností, mezi třeti-horami a diluviem – všude. Těší se z každého případu doklá-dajícího učení o přechodech v přírodě: nebo� mu stačí důkaz,že v přírodě přechody jsou. Otázku, proč LINNÉ věřil v plynu-lost přechodů v přírodě, a přesto dospěl k předpokladu pev-ných druhů, nepovažuje za hodnou zkoumání.


Byla to nová a velkolepá představa přírodního hospodářství,v němž zvířata a rostliny měly být členy společnosti, občanypřírody, analogickými občanům státu. Liberalismus upíral státuoprávnění vytvářet zákony, které by narušovaly právo jednot-livce. Také DARWIN neustále potíral víru, že příroda je ovládánanějakým vyšším zákonem, který reguluje vzájemné vztahy ži-


telů jako LAMARCK nezáleželo na hekatombách a katastrofách, pro-tože všechno se dalo znovu restaurovat podle neměnných principů,které se zničit nedají, DARWIN upozorňuje na význam existencekaždé jedné bytosti – každá z nich hraje roli při sjednávání bu-doucnosti světa (viz v tomto ohledu KAUFFMAN 2004). Jinými slovy:tím, že se jedna konkrétní bytost objeví na světě, se ten svět užzměnil a někam jinam se posunuje i jeho trajektorie do budoucna.Tento historický pohled na evoluci přiznávající živým bytostem ak-tivní účast na dění byl záhy potlačen, protože by činil vědu kompli-kovanou, ne-li nemožnou; i to RÁDL dobře chápe. V dnešních neo-darwinistických příbězích o sobeckém genu, nebo v sociobiologii,jsou živé bytosti opět jen pasivními objekty, nikoli konajícími sub-jekty. Následující odstavce, které mluví o přírodním hospodářstvía sociologii přírody, ještě více podtrhují tento zapomenutý aspektDARWINOVA učení. Zvířata a rostliny si samy dávají zákony – jaká totroufalost, vždy� tím přiznáváme, že život je nadřazen fyzice! S he-slem „La nature va d’elle même“ se ve fyzikalizující vědě, posta-vené na bezčasových zákonech, daleko nedostaneme! Vidíme, ja-kými různými cestami může ten, kdo chce, najít „vitalistické“, tj.fyzice a chemii odporující tendence snad u každého biologa. Strachz vitalistického nařčení pak vede biology k neuvěřitelně silné auto-cenzuře (a cenzuře kolegů), a to i dnes, 80 let po vzniku kvantovéfyziky, která rázně zametla s tímto druhem „fyzikalismu“.

Ještě jednou upozorníme na fenomén tzv. sociomorfního mode-lování. Je s podivem, jak lidé vnímají skutečnost prizmatem svévlastní kultury. Často se přemítá, proč na myšlenku „darwinovské“evoluce nepřišel už ARISTOTELÉS či někdo po něm, proč se muselona DARWINA čekat tak dlouho. Inu proto, že liberální učení se obje-vilo až koncem 18. století jako popření hierarchického uspořádáníspolečnosti zakotveného v Bohu. Pak už to čekání na DARWINA ne-trvalo ani sto let. Podrobněji o sociomorfním modelování viz např.KOMÁREK 2000.

množují příliš rychle: rostlina, která dá ročně jen dvě semena,by se za dvacet let rozmnožila na milion individuí, kdyby se zapříznivých podmínek všechna semena ujala. Slon se rozmno-žuje ze všech zvířat nejpomaleji, a přesto by jediný pár slonůdal za 750 let na 19 milionů potomků, kdyby všechna mláatadorostla a měla potomky. Ostatně zkušenost nás učí, pozna-menává DARWIN, jak se za dvě po sobě následující příznivá ob-dobí silně rozmnoží hraboši, housenky aj.

Zpravidla se však počet jedinců jednoho druhu mění jenmálo, nebo� spousty jich zahynou dřív, než dospějí. Hynou va-jíčka a semena, umírají mláata a i dospělí končí předčas-ně: tu nepřízní počasí, tam hladem, činností dravců, parazitů,epidemií. Tento proces, ve kterém v přírodě tolik života za-niká předčasně a přežívá jen malé procento, nazývá DARWIN

„bojem o život“. Boj o život však není výrazem organickéhopudu po životě: je třeba odmítnout domněnku, že základní vla-stností života by bylo úsilí, boj. Nevěřme také, že snad zvířatavědomě nebo nevědomě „bojují“ o svůj život. Jen přírodníokolnosti už tak s sebou nesou, že jedna zvířata umírají před-časně, druhá přežívají; a tyto vnější přírodní okolnosti, to jeboj o život.


…[Str. 116] Člověk vytváří nové nové odrůdy či nová plemenatak, že když objeví novou odchylku od typu (například většívole u holuba), uchová zvíře pro další chov. Jeho potomci od-chylku zdědí, u některých se projeví silněji a ti se opět vybe-rou pro další chov. Tak se umělým výběrem vypěstuje novéplemeno holubů, voláč. Tedy člověk, jeho potřeby a vkus, roz-hoduje o tom, jaké odrůdy či jaká plemena budou vytvořeny.Individuální odchylky organismů jsou jen pasivním materiá -lem dodávaným přírodou (náhodou), materiálem, z něhož člo-věk vybírá. Podstatu plemen psů, holubů, odrůd růží, karafiátůa všech ostatních umělých odrůd či plemen nelze pochopitsrovnávacím studiem těchto forem samých, nýbrž musí se stu-dovat vkus lesníků, holubářů, zahradníků, který se v oněch for-mách projevuje – tak by DARWINOVO pojetí formuloval přívrže-nec jiné školy než DARWINOVY.

Pozn. 35: To je všechno pravda, ale pořád zde zůstává skuteč-nost, že živé bytosti lze poměrně snadno formovat vnějšími silami, které v tomto případě představují šlechtitelé. Odchylky, kteréšlechtitelům dovolí se sebou manipulovat v jistém směru, budou mít více potomků než ty, které tuto schopnost nemají nebo tlakuvzdorují. Pak ovšem stačí přemýšlet o tom, zda by nemohly exis-tovat i jiné síly než vkus šlechtitelů, které by mohly takto působittaké. Takto se DARWIN ptal a takto přišel na myšlenku přírodního vý-běru.

…

Boj o život[Str. 116] Když fena vrhne štěňata, bývá jich víc, než je matkaschopna uživit. Proto její pán ta nežádoucí utopí, a zbylá tlou-stnou díky smrti svých bratří. I v přírodě se děje něco podob-ného, učí DARWIN: tam ale život sám vede zvířata a rostlinyk tomu, že ne všichni potomci přežijí. Nebo� organismy se roz-

Pozn. 36: RÁDL tedy ukazuje, že expresivní metafory jako „boj o život“(nebo dnešní „sobecký gen“) vlastně nemají opodstatnění. Ve sku-tečnosti nikomu o nic nejde, jediná vlastnost organismů je ta, že jsou.Jen tím, že jsou, nějak, čistě pasivně, aniž by cokoli „chtěly“, působína svět. Neviditelná ruka, tj. přírodní výběr, tento pasivní materiál for-muje, a to tak, že každému individuu určuje numerus clausus na po-tomky – podle toho, jak se v momentálním kontextu světa projevujezmíněné působení. Ještě lépe vynikne tato představa v neodarwi-nistickém podání, kde předmětem selekce nejsou jedinci, ale geny.U organismů můžeme ještě být na pochybách, zda opravdu mámeodhodit svou laickou zkušenost, avšak jistě bez odporu nahlédneme,že molekulám DNA opravdu už z principu nemůže o nic „jít“.

[Str. 117] Důsledkem tohoto boje je přírodní či přirozený výběr.

sledkem je zachování jedné a zánik jiné odchylky. Vcelku lzeříci, že nová odchylka spíše vznikne a zachová se u forem, kteréjsou velmi proměnlivé, obecné a bohaté na jedince. Dále, čímdéle nějaký druh trvá, tím rozmanitější krajiny obývá; příčinyjsou nasnadě. Individuální odchylky tvoří, jak už jsme řekli,první stupeň k odrůdám, odrůdy jsou prvním stupněm k tvo-ření nových druhů atd. …[Str. 117] Zde i jinde DARWIN naráží na to, že jeho myšlenkanemá daleko k NEWTONOVU objevu všeobecné gravitace. JakoNEWTON podřídil všechna nebeská tělesa jednomu zákonu, zá-konu tíže, tak DARWIN objevil pro všechny formy života jednopravidlo, evoluci. Ba DARWIN si troufá mnohem víc než NEWTON:ten objevil jednu vlastnost společnou Slunci, planetám a všízem ské hmotě. DARWIN naopak vysvětluje bojem o život všech -ny (nebo skoro všechny) vlastnosti, jimiž se organismy navzá-jem odlišují. Velký rozdíl – a způsobí mnoho nedorozuměníu DARWINOVÝCH žáků!

Vyložili jsme hlavní zásady DARWINOVY teorie, vynechávajíceméně důležité principy, na které bude místo v následujícíchkapitolách. Připojme ještě některé důsledky, které DARWIN zesvé teorie vyvozoval. Až na některé všeobecné vlastnosti živéhmoty, které DARWIN blíže neurčuje, se vše podle něho vyvi-nulo nahodile, žádný úkaz nemá význam sám o sobě a ne-existoval by, kdyby nebylo zvláštních okolností, které jej vy-tvořily. Všechny vlastnosti a pravidla odpozorovaná dřívějšímipřírodovědci jsou podle DARWINA jen vlastnostmi, které se po-zvolna vyvíjely. Existuje sice jednota plánu ve stavbě zvířat,nyní však znamená jednotu původu: homologie jsou vlastnostizděděné po předcích, analogie jsou přizpůsobením podob-ným životním podmínkám. Systém organismů se nyní stává ge-nealogií, na jejímž počátku stojí zvířata nejjednodušší a nakonci nejsložitější, která je třeba chápat jako potomky těch nej-jednodušších.


Vezměme případ, dovozuje DARWIN, že v nějakém kraji, kdevlci loví kořist silou, obratností, rychlostí, se rozmnoží rychlo-nohá zvěř. Vlci se mezi sebou liší individuálními vlastnostmi,tedy také rychlostí. Pak ale ti, kteří běhají rychleji, budou mocisnáze uspokojovat své životní potřeby a budou se rychleji roz-množovat, takže vznikne rychlonohá odrůda vlků, která zatlačíostatní. Je obtížné uvést všeobecná pravidla výběru, nebo� ne-existuje zákon, podle kterého se objevují individuální od-chylky, a velká je rozmanitost životních podmínek, jejichž dů-

Pozn. 37: Už sto let panuje mezi českými přírodovědci váda, zdaDARWINŮV termín natural selection překládat jako „přírodní výběr“nebo „přirozený výběr“. Nehodláme přispívat do této neplodné de-baty a používáme oba výrazy jako synonyma. Koneckonců každýz nich osvětluje jeden z aspektů tohoto procesu: koná ho příroda,tj. žádná transcendentní síla, která by stála nad přírodou, a ode-hrává se přirozeně, tj. nijak nenarušuje řád věcí.

Pozn. 38: Opět věc, která irituje mnohé odpůrce darwinismu do-dnes: odchylky mohou vznikat všemi směry, a tyto náhodně ucho-pené odchylky se stávají materiálem pro další kolo výběru. Můžemesestavit prakticky nekonečný seznam vlastností jedince, a každáz těchto vlastností se může posunout k novým hodnotám nebok novým kvalitám. Není preferovaných směrů pro změnu – neexi-tují trendy ani zákonitosti. Podobná tvrzení musela nutně rozčilovatpřívržence starší morfologické školy, která rozvíjela témata morfo-logických korelací.

Odchylky jsou „uchopovány“ –„neviditelnou rukou“ neosobníhopřírodního výběru, aniž by bylo třeba předpokládat vybírající vědomínebo zákon, který by to vybírání usměrňoval. Výběr je záležitostkontextu – jistá odchylka má smysl (fit) jen v určitém místě a čase,v jiném kontextu zůstane nepoznanou, nebo bude dokoncezhoubná. Jenomže zde používáme pojmy jako kontext a smysla přitom trváme na tom, že „se“ to sjedná, že kontext a smysl vy-vstanou jaksi mimoděk. To je ale jako předpokládat kvadraturukruhu. Proto je filosofování nad DARWINOVOU teorií tak lákavé…a často tak málo plodné.

Vše, co vypadá jako pojem, abstrakce, logika, se zavrhuje:DARWIN nemá smysl pro teorie svých předchůdců a současníků;nenajdeme u něho pokus o rozbor nebo vůbec o pochopeníučení LAMARCKOVA, E. DARWINOVA, teorií L. AGASSIZE, KÖLLIKERA a ji-ných… a vůbec u něho nenajdeme polemiku s cizími názory.… Ba nedefinoval ani pojmy, které sám zavedl a jejichž cha-


Pozn. 39: Ještě jednou upozorňujeme na zásadní rozdíl mezi star-šími genealogiemi (například LAMARCKOVOU) a genealogií DARWINO-VOU. Starší představy v podstatě nikoho nepohoršovaly, protože onysamy byly součástí předpokládaného řádu v pozadí, odhalovaly ho:evoluce života byla stejného řádu jako třeba „evoluce“ letu střelynebo pádu laviny, představovala zákonitý a opakovatelný sled udá-lostí. Lamarckovská genealogie se dá přirovnat ke kazetě s hu-dební nahrávkou: pokaždé, když ji vložíme do přehrávače, budemeslyšet stejné melodie a ve stejném pořadí. I kdyby veškerý život zmi-zel, tak tady zbude LAMARCKOVO „komůrkové pletivo“ a působením„fluid“, věčných principů evoluce, se jednou biosféra zrestaurujei s člověkem jako jejím vrcholem. DARWIN toto všechno zrušil a jehoevoluce je ad hoc sjednávaným pochodem, který žádný cíl nemá.Jak píše GOULD (2002), LAMARCK usiloval, aby se zákon naplnil, tj.aby zákony zahrnovaly i živou přírodu. DARWIN přišel, aby zákonzrušil. Avšak navažme na předchozí poznámky: nelze se ubránitdojmu, že při tom darwinovském (lepší by bylo říkat DARWINOVĚ)sjednávání nejsou živé bytosti žádnými pasivními dřevěnými figur-kami na šachovnici, jakými je chceme mít my dnes – figurkami, kterékdosi vyrobil a kterými kdosi pohybuje. Přírodní výběr u DARWINA

není formující silou, která by nahradila Boha kreacionistů nebo nisusformativus starších vitalistů, přírodní výběr je spíše prostředím, kterédovoluje dialog. Přírodní – či v tomto kontextu spíše přirozený výběr– je procesem uchopování šancí každým ze živáčků (srv. MIDGLEY

1985). Současná evoluční biologie ukazuje řadu příkladů, že jsmedodnes toto DARWINOVO poselství nestačili vstřebat. Pak se bada-telé, podle své nátury, přikloní k různým trikům. Ten nejběžnější při-pomíná českou privatizaci: vše probíhá striktně podle zákonů, jentu a tam se „zhasne“, a v těchto singulárních momentech nastanoumutace, které pak po rozsvícení významně ovlivní průběh (opět užzákonitý) dalších událostí. Druhý přístup zjevně nebo skrytě vnášíprvky ortogeneze, tj. směrované evoluce na způsob lamarckovské.Není nutno mluvit hned o TEILHARDOVI DE CHARDIN (česky 1993).Trendy v evoluci rozpoznávají například paleontologové GRASSÉ

(1973) nebo CONWAY MORRIS (2003). Jiní se uchylují k omezením(constraints) – obvykle se odvolávají na to, že jen určité tvary, pro-cesy a řetězce příčin jsou možné (např. WEBSTER a GOODWIN 1996).Nejčastější přístup je alibistický – autoři se uchýlí do oblasti bu� molekul, nebo statistiky a studují už jen frekvence výskytu – a� užimaginárních „alel“, nebo konkrétních informačních řetězců makro-molekul. Vše ostatní – morfologie, fyziologie, a tedy i evoluce – jsou

epifenomény sice zajímavé, ale samy o sobě nejsou předmětemstudia. Všechny tyto nejrůznější přístupy mají jedno společné: shod-nou se v tom, že živým bytostem se evoluce jen tak „přihodí“. Poznáse to například podle toho, že se nikdo z nich nepozastaví nad na-výsost nesmyslným spojením „mechanismus evoluce“. S. KAUFFMAN

(2004) je snad jediný ze současných světových biologů, který při-suzuje životu svébytnost; dokonce život sám je mu hlavním akté-rem evoluce. Platí za to tím, že bývá označován za vitalistu.

…[Str. 118] Cílem [každé] nové teorie bylo popsat přírodní dějvedoucí ke vzniku druhů (popsat, nikoli pochopit), přilnoutrozumem k přírodě tak, aby naše vyprávění bylo opakovánímtoho, co se děje v ní. DARWIN žádá pravý opak toho, co chtělijeho předchůdci: místo uchopování rozmanitosti přírody dovšeobecných pojmů žádá, aby se rozum rozpustil v jednotli-vostech věcí. Dříve byl rozum (ideje, noumena) považován zavlastní věčnou pravdu, zatímco jevy (fenomena) za prchavýobraz skutečnosti. DARWIN postupuje právě opačně: rozumua pojmů vůbec nedbá a sám běh dění je mu vším.

Pozn. 40: Zde RÁDL DARWINOVI trochu křivdí: jedinečnosti sice dů-ležité jsou, ale z nich se opět provede zobecnění. Jde ovšem o zo-becnění úplně jiného druhu, než na jaké byla věda doposud zvyklá:zobecnění typu sjednávání, smlouvání podmínek pro další kolo evo-luce, nikoli zobecnění na neměnné zákonitosti, které zůstávají stejnéa zůstávají v platnosti, a� se něco děje, nebo se neděje nic. Jde tedyo zákonitosti srovnatelné s pravidly ekonomickými, společenskýminebo kulturními – nikdo nebude jejich existenci popírat, přesto oči-vidně nemají charakter „přírodních zákonů“.

…[Str. 120] DARWIN se neúnavně snažil zjistit prospěšnost nej-různějších vlastností. To není lehká práce: přece jsme právěslyšeli, jak složité jsou vztahy organismů k okolí, takže sotva

„Příčina, proč [minerály] tvoří přirozené skupiny, není dosudznáma.“

Touto metodou DARWIN velice ztížil kritiku svého učení. Vy-kládal vznik druhů výběrem, náhlými proměnami, korelativ-ními změnami, ale nevyznačil určité hranice žádného z těchtovýkladů. …[Str. 119] DARWINOVA nechu� k definicím pochází z toho, žejeho myšlení je zcela zaujato zdůrazňováním rozmanitosti pří-rody. Jakmile má něco definovat, zahltí čtenáře spoustou do-kladů o tom, že rozmanitost přírody se každé definici vysmívá.Prý není možné definovat druh, nebo� existuje množství od-chylek a přechodů. Ani boj o život nelze definovat, nebo� tímtonázvem je třeba rozumět velice různé jevy: boj šelmy s její obětí,živoření rostliny na kraji pouště, příliš velký počet semen v ro-stlinném plodu, parazitování jmelí na stromě… „V těchto ně-kolika významech, které přecházejí jeden do druhého, užívámpro zjednodušení souhrnného termínu boj o bytí.“ (DARWIN

1953, 47.)


Nemá tato odpově všechny znaky, které proslavily delfskévěštby?


rakteristickým znakem je, že je vůbec nelze definovat. V tomprávě tkví těžiště DARWINOVA dokazování: neexistují objektivnípojmy, žádná pravidla daná přírodě. Jen zkusme najít jen jedenjeho názor na tu či onu všeobecnost. Tak například k určitémutělu patří určité schopnosti; a existuje starý spor, zda schop-nosti (duše) mohou působit na tělo (například je měnit), nebozda je naopak duše důsledkem tělesné struktury. Jaké je DAR-WINOVO mínění o tomto vztahu? Co podle něho bylo příčinoua co účinkem? Odpovídá: „Je však nesnadné říci, a nemá topro nás význam, zda se zpravidla mění způsob života dřívea stavba později, nebo zda mírná uzpůsobení ve stavbě vedlake změně způsobu života; obojí se zpravidla mění a často téměřsoučasně.“ (DARWIN 1953, str. 129.)

POZN. 41: Tento odstavec shrnuje to, co je ohromnou novinkouv DARWINOVĚ učení. Příčinné zákonitosti lze hledat tam, kde lze před-pokládat počátek, okrajové podmínky a jasná pravidla. Jestližev živé přírodě, podobně jako v kultuře, vždy už něco bylo předtím,jestliže při zkoumání vždy už nastupujeme do „rozjetého vlaku“,nelze od sebe jasně oddělovat příčiny a účinky událostí. Sociolo-gický charakter DARWINOVY teorie je vskutku tím rudým hadrem, kterýdodnes dráždí zastánce „exaktní vědy“ odhalující neměnné zákonyve světě, kde nemůže nic vznikat, kde lze všechno odvodit.

Pozn. 42: Jistěže, to ale neznamená, že nebylo důležité jim na-slouchat a nějak podle nich uzpůsobit svůj život. Právě proto o delf-ské veštírně víme dodnes: vždy� měnila běh světa!

Přirozenému systému zvířat, dovozuje DARWIN, dává pravýsmysl teprve rodokmen. Svědomitě dodává, že do přirozenéřady lze snad uspořádat i minerály a prvky – ale na tom pře-stává. Ptáte se, proč je rodokmen nezbytný právě pro orga-nismy, aby vysvětlil jejich hierarchii, a proč ne pro minerály?

Pozn. 43: Výraz „struggle for life“ nemusí být nutně překládán jako„boj“ – lze použít i výrazy „snaha“, „úsilí“, „prokles�ování“ apod. Toby dávalo jisté DARWINOVY výroky do jiného kontextu, možná lépevystihujícího jisté aspekty celého učení. Jistěže se najdou i pasáže,které „struggle for life“ dovolují překládat jako „boj o život“; domní-váme se však, že se tento výraz ustálil v češtině díky pasáži přesněmecký překlad „Kampf ums Dasein“, kde „Kampf“ je spíše úpor-ným bojem, zápasem, než čímkoli jiným. Jistěže nepopíráme, žechápání ve významu „boj“ se ustálilo už záhy po zavedení teoriea dnes se málokdo pozastaví nad tím, že slovo „struggle“ má i jinévýznamy.

13. MAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO

Původně jsem tuto sta� psal pro sborník Filosofie Henri Bergsona(Čapek, ed., 2003), tam ovšem nakonec vyšel jen ve zkrácené formě(Markoš 2003c). Některé vypuštěné motivy jsem pak použil v doslovuke Kauffmanovu Čtvrtému zákonu (Markoš 2004d). Část vyšla i an-glicky (Markoš 2004a). Zde tedy v plném znění, které takto vycházítiskem poprvé.

Obviněný je tedy trestán v podstatě neosobním (a to samozřejmě znamená:nestranným) právem. Ale nestrannost na druhé straně znamená neomyl-nost, a tedy není ani třeba vznášet obvinění, ani podávat obhajobu, anislyšet rozsudek; z hlediska trestaných se pak může zdát, že justiční apa-rát pracuje „na základě ničeho“, v jistém smyslu bezdůvodně, protože de-likvent není v rukou lidských, nýbrž v „rukou“ stroje jakožto absolutního,majestátního zákona: je vinen, protože je vinen, je trestán, protože je tres-tán, není nač se ptát. Byl-li by tedy celý proces neosobní, byl by absolutně„objektivní“; byla by to ideální mašinérie produkující spravedlnost.

M. Petříček 2000, str. 28

Výnosy se měnily tak dlouho, dokud obíhaly v síti konverzace, dokud sev ní nerozpustily a nezmlkly. […] Zákony se rodily tak, že v jediném dějizrály a hnily. […] Z toho by mohl vzniknout dojem, že poměr ostrovanůk zákonům byl volný a že si s jejich dodržováním nedělali moc starostí.Tak tomu ale nebylo, ostrované potřebovali zákony a měli pro ně silně vy-vinutý smysl. Naprosto nepokládali znění zákona ani jeho výklad za li-bovolné. Úzkostlivě dbali na to, aby interpretovali zákon správně, ale tatosprávnost byla správností dané fáze jeho proměny…

M. Ajvaz 2001, str. 42–3

Souhrn

V souvislosti se snahou o pochopení podstaty života se velmičasto objevuje odkaz na „přírodní zákony“. Obvykle se tak dějev kontextu fyzikalizujícím a argumentuje se obraty typu „v ži-vých bytostech platí zákony fyziky“ či „živé bytosti lze plně po-psat za pomoci pravidel daných (stávajícími) zákony fyziky“.Míní se tím víra v existenci jakýchsi univerzálních pravidel, „ob-

MAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO / 155

v jediném případě lze říci, která vlastnost by mohla zvířeti pro-spět. Nicméně DARWIN se statečně pustil do úkolu uhodnout,jak bylo pro žirafu dobré, že se jí o něco prodloužil krk, provelrybu, když jí začaly růst kostice, pro platýze, když se naučilplavat na boku atd. Učení o prospěšnosti, utilitarismus, je jakpro MILLA, tak pro DARWINA vedoucí myšlenkou: co organis-mu prospívá, to se zachová, co není ani prospěšné, ani škod-livé, to se snad zachová, snad nezachová, co je škodlivé, jistězanikne.

Dříve se filosof pozastavoval nad pojmem života, účelnosti,jednoty plánu, duše, tvůrčího pudu, krásy v přírodě – všech nytyto pojmy nyní DARWIN nahradil pojmem přirozený výběr. …Každou otázku darwinisté zodpovídají prostřednictvím ge-neze.


například ony obruče. V reálném světě planeta pochopitelněnemůže být současně na více místech; toho lze dosáhnout pou -ze v prostoru matematickém, zbaveném tělesnosti. Neubauerproto konstatuje, že věda není o reálném světě.

Podobnou pasáž najdeme například i u známého fyzika a fi-losofa Johna Zimana (2000, str. 95):

MAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO / 157156 / TEORETICKÁ BIOLOGIE

jektivních zákonů“, podle nichž se příroda chová, a víra v to,že fyzika disponuje schopností tyto prostředky odhalit a s je-jich pomocí pak popsat logiku chování jsoucna. S tím, že jdeo zákony objektivní – tedy nikoli ustavené zákonodárnou mocí –, se snoubí požadavek deterministického chování pří-rody: mezi zákonem a chováním přírody by měl panovat vztahdaný dekódováním či výpočtem, nikoli však sémiotickou funkcínebo hermeneutikou. S absolutní poslušností přírody však ne-ladí jevy jako náhoda, dějinnost (evoluce), chování na základězkušenosti, vznik nového apod. Podobné paradoxy pak vedouke zpochybňování postulátů o objektivních zákonech a kon-statování, že věda, jako jakékoli jiné poznání, je kulturně pod-míněným modelem světa. Tato sta� je pokusem o zmapováníterénu; chci zejména ukázat, že úsilí vědecké epistemologie,sémiotiky a hermeneutiky by na prahu nového tisíciletí mohlovést k nové syntéze, kde by místo fyzikalizace biologie nastou-pila biologizace fyziky. Nejde o úsilí nové, jak předvedu na vy-braných tématech ze začátku 20. století. Teprve dnes se všakmyšlenkové světy různých směrů dostávají dostatečně blízkok sobě, takže jsou schopny vzájemné reflexe či superpozice.

Věda není o světě

Na své přednášce ze začátku roku 2002 vybídl Z. Neubauer posluchače, aby se vžili do role archeologů a historiků příští -ho tisíciletí. Dojdou k přesvědčení, že jsme si představovaliSlun ce obklopené koncentrickými obručemi, po kterých klou-žou planety. Podobné obrázky jsou podle Neubauera odrazemnaší snahy o matematizaci světa. Snažíme se svět charakteri-zovat několika veličinami, které jsou v jednoduchém matema-tickém vztahu. Symboly proměnných v rovnici nám reprezen-tují všechny hodnoty, které definiční obor pro danou veličinudovoluje, jsou ve vzorci jaksi najednou! Když si podobný vztahchceme znázornit, kreslíme grafy se spojitými trajektoriemi –

Science takes natural objectsaway from their normal lifecourse. In practice, scientificknowledge is largely designed toaccount for what happens to ca-refully constructed artefacts inartificial circumstances.

Věda vyjímá přírodní objektyz normálního chodu věcí. V praxito znamená, že vědecké poznáníje především určeno k vysvětlenítoho, co se stává umně sestro-jeným artefaktům za umělýchpodmínek.

The ability to reduce everythingto simple fundamental laws doesnot imply the ability to start from

Schopnost redukovat cokoli najednoduché základní zákony ne-znamená, že jsme schopni začít

Na tomto místě se v diskusích pravidelně objevuje argumentfunkčnosti: vědecké poznatky lze využít v praxi, konstruktypostavené na jejich základě fungují. Uchopíme univerzální ma-tematická pravidla a běžně je používáme. Funguje to však tímlépe, čím menší vzdálenost jsme urazili od laboratorních kon-struktů ke světu. Statické objekty, jako mosty nebo budovy, lzes velkou spolehlivostí vypočítat předem; u balistických drahmusíme počítat s chybou a sondu k Marsu už musí hlídat celýtým odborníků a neustále provádět korekce její dráhy. Přitomve všech těchto případech by teoreticky mělo jít vypočítat cho-vání systému předem a do detailů. Ve Verneově Cestě na Měsícse vesmírný projektil o sebe uměl „postarat“ sám, podle zná-mých přírodních zákonů, vše šlo přece krásně předem vypo-čítat. Nebýt té náhody s meteoritem… Aha, náhody! Přes něse nám do modelu dere svět.

Jinak než Ziman formuluje patálie s vykročením do světa jinýfyzik, P. W. Anderson (1972, str. 393):

Pokud se však fyzikalizace potká s nezdarem z důvodů hlub-ších, než jsou technické potíže, začnou problémy. Pak musímedo našich úvah vpustit příběh a jsme ztraceni, protože příběhydo vědy nepatří: nedají se zredukovat na soubor objektů a pře-dem daných, tedy bezčasových vztahů. Věda, jak jsme viděli,požaduje, aby popisovaný svět byl popsatelný – do nejmenšíchpodrobností. Svět, který si „vymýšlí“ nová pravidla a zákoni-tosti, není z hlediska vědce o nic lepší než svět, ve kterém sedějí zázraky – v obojím případě jde o nepřekonatelnou pře káž -ku vědeckého úsilí. Příběhy jsou přece vypravovány nikoli vědeckým, ale přirozeným jazykem, s jeho pluralitou význa -mů, kontextů, interpretací, se zámlkami, vsuvkami, vtipem…Zatím co v té pravé vědě všechno – i život – musí být reduko-vatel né na objekty, „základní stavební jednotky“. Jen tak lzedosáhnout požadavku popsatelnosti malým počtem jednodu-chých pravidel či zákonů.

Motta této práce jako by naznačovala, že se hodlám ptát, zda existují paralely mezi zákony přírodními a zákony práva,a pokud ano, jaké. Do této oblasti se však pouštět nebudu –obě motta jsou jen alegorií dvou krajních bodů, mezi kterýmise pohybují názory na charakter našeho poznání. Zdálo by se,že to vše je problém přírodních věd, kde lidé zbavili Velkéhokonstruktéra (a tedy i legislátora) jeho role, a tak tápají meziextrémy: (1) přírodě jsou zákony objektivně dány; (2) přírodasi zákony dává sama; a konečně (3) jsme to my, kdo konsti-tuujeme ty zákony a pak žádáme po přírodě, aby je zachová-vala. Pokusíme se tyto otázky zmapovat; jednoznačnou od-pově nenajdeme ve vědě ani ve filosofii. A že patrně neníjednoduché najít odpově ani ve vědách právních, naznačujetato pasáž z dopisu ombudsmana O. Motejla redakci Respektu(Holub 2002): Právo a zejména trestní právo je instituce,která by měla pracovat maximálně racionálně, s exaktnípřesností a s kategoriemi absolutní jistoty a absolutní pravdy.Na tom také stojí jeho efektivní síla a autorita. Inspiruje sevěda u práva, nebo právo u vědy?


Příčinou tohoto stavu je podle Andersona skutečnost, že v re-álném světě se neprojevují samy základní rovnice, nýbrž až je-jich řešení. Které z mnoha řešení to bude, už neurčuje rovnicesama, ale svět, který zlomyslně (či s hravostí sobě vlastní, dosapodle nátury) celou tu naši cizelovanou myšlenkovou stavbuzkouší, kazí, ohýbá. Prostě žije.

Kudy se nám do toho najednou dostal život? Až doposudjsme se drželi předpokladu, že svět je složený z objektů, kterésamotné jsou jaksi neměnné, tedy neživé, a vztahy mezi nimilze popsat. Pokud se objekty přece jen proměňují, tak podledetailně poznatelných zákonitostí: Objekt nemá příběh; je zba-ven neformálních souvislostí, zvláště časových. (Kratochvíl1994, str. 32.) Objektivní zákony produkované vědou se týkají– inu čeho jiného než právě objektů? Pokud výslovně předpo-kládáme (dokázat se to nedá), že svět není „nic než“ souborobjektů dřepících v zákulisí a ovlivňujících vše, co vidíme najevišti světa, pak je vše v pořádku a fyzikalizace životních dějůbude jen otázkou času: zmíněné patálie s vystupováním zesvěta laboratorních modelů do světa reálného jsou v tom pří-padě jen potížemi technického rázu. Jsou dané prostě tím, ženeznáme všechny počáteční a hraniční podmínky, nebo na-nejvýš zbývá odhalit nějakou tu zákonitost navíc. Takto si v 19.století svět představoval fyzik H. Helmholz a mnozí jeho sou-časníci, a dokonce i zakladatelé teorie relativity Poincaré a Ein-stein. Mnozí naši současníci by tuto představu bez váhání po-depsali i dnes.


those laws and reconstruct theuniverse. In fact, the more theelementary-particle physiciststell us about the nature of funda-mental laws, the less relevancethey seem to have to the very realproblems of the rest of science,much less to those of society.

u těchto zákonů a z nich rekon-struovat vesmír. Ve skutečnostičím víc toho o povaze základníchzákonů od fyziky částic zvíme,tím méně se zdají být relevant-ními pro skutečné problémyzbytku vědeckého světa, ne-mluvě o společnosti.


* Bergson H.: L’évolution créatrice. Existuje i český překlad z roku 1919 (Vývojtvořivý, Praha: J. Laichter); navzdory této skutečnosti však uvádím citáty z Berg-sona ve vlastním překladu. Za více než 80 let se sémantické pole některých vý-razů běžné i vědecké češtiny dosti posunulo a tato skutečnost by mohla čtenářemást; navíc mi to umožňuje tvarovat překlad podle mé vlastní interpretace Berg-sona. Za citátem však uvádím nejen příslušnou stránku originálu, ale za lomít-kem i stránku ve vydaném překladu z roku 1919.

Panoptikum

Vytvořme si pro účely této stati jakési pomyslné kontinuummezi vědou s jejími bezčasovými zákony a příběhem, který sezajisté odvíjí podle své vlastní narativní logiky, avšak ta po-dobnými zákonitostmi postižitelná není. Naším úkolem budezmapovat si postavení současné vědy na uvedené škále, se sil-ným důrazem na ty oblasti poznání, které se nějakým způso-bem snaží „vyrovnat“ s fenoménem života a evoluce. Nejdřívse však vrátíme o století zpět a vykreslíme si různé směry natéto pomyslné škále jako stylizované figurky zastánců dobo-vých světonázorů. Stylizace se bude opírat o stručnou, téměřanekdotickou interpretaci některých osobností oné doby. Je-jich stíny vrhané přes propast století nám, doufám, pomohouorientovat se ve snažení současném.

1. Scientista (alt. Fyzikalista)Fyzika přelomu století usiluje o redukci, „fyzikalizaci“ všech pro-jevů světa (tj. i projevů života) na soubor jednoduchých, pře-dem daných zákonů či principů. Svět funguje jako mechanis-mus, a jeho chování je tudíž vypočitatelné zpětně i dopředně.

Fyzikalizující přístup neuznává náhodu, ta představuje jenmíru nejistoty danou naší neznalostí. Jen proto jsme nuceni seutíkat ke statistickým metodám, jen proto jsou naše výpočtyjen přibližně přesné, jen proto nedokážeme s naprostou urči-tostí rekonstruovat minulost nebo předvídat budoucnost, odpočasí přes zemětřesení až po historii – tu lidskou i tu evoluč -ní. Slovy H. Bergsona, který scientistou není (1998, str. 17/32)*:


Jako příklad tohoto přístupu nám může sloužit fyzikálnípopis chování makroskopického systému složeného z velkéhopočtu (N) částic – například ideální plyn v lahvi. Makroskopickýsystém se chová často všelijak. Avšak nám stačí sestoupit nanejnižší možnou úroveň organizace systému, a tam už nale-zneme jen inertní, neměnné částice. Co každá částice dělá, lze vyčerpávajícím způsobem popsat malým počtem pro-měnných – v uvedeném případě jich je šest: tři z nich jsou sou-řadnice prostorové, tři charakterizují její hybnost. Celý ma-kroskopický systém lze pro daný okamžik (nebudeme se zatímzamýšlet nad tím, co to vědecky znamená „okamžik“) defino-vat pomocí 6N-rozměrného stavového prostoru. Protože sy-stém je přísně deterministický, lze při znalosti konfigurace pro-storu v tomto jediném okamžiku odvodit jeho chování dobudoucna, přesněji v každém z dalších časových okamžikůvzdálených od sebe o pravidelný interval. Dokonce lze „re-konstruovat původní uspořádání“ – vždy� popis je z hlediskačasu dokonale vratný, změna znaménka času v rovnicích ne-vede k žádným paradoxům. Na úrovni makroskopické má po-dobný systém také zvláštní status. Protože nás nezajímají různé„výstřelky“ jeho chování, studujeme vlastně jen tři mody jehochování: rovnováhu, směřování k rovnováze, popřípadě tzv. us-tálený dynamický stav (steady state). Pokud se systém nacházív termodynamické rovnováze, čas pro něj neexistuje – syme-trický čas mikroskopický má protipól v bezčasí makroskopic-

Il faut que le changement se ré-duise à un arrangement ou à undérangement de parties, que l’irréversibilité du temps soit une apparence relative à notreignorance, que l’impossibilité duretour en arrière ne soit que l’im-puissance de l’homme a re -met tre les choses en place.

Požaduje se, aby se [každá]změna dala převést na uspořá-danost či neuspořádanost [zá-kladních] částic, aby nevratnostčasu byla pouhým zdáním po-cházejícím z naší neznalostia aby nemožnost návratu k pů-vodnímu stavu odrážela jen našineschopnost rekonstruovat pů-vodní uspořádanost věcí.

* Zatímco běžná síla F ve fyzice je jaksi „hmotná“, že? O nehmotné životní sílemluví například F. Crick v úvodu ke knize Věda hledá duši (1997, str. 16); ově-řil jsem v originálu, že nejde o licenci překladatele. Podobně najdete tento ne-smyslný obrat v hesle vitalismus ve Všeobecné encyklopedii Diderot (1996); tamje ještě doplněno, že tato síla je „nadpřirozená“. Soudím z toho, že se v oboupřípadech jedná o citaci opsanou z nějaké starší autority.

2. Vědecký vitalistaPojem vědecký vitalista může připadat čtenáři, který si pod po-jmem „vitalista“ představuje jakéhosi vzývače „nehmotné síly“*,jako oxymóron. Přívlastek zavádím proto, abych nějak rozlišilvitalistický proud v biologii od vitalismu filosofického, o kte-rém bude řeč níže. Domnívám se totiž, že jde o dva naprostorozdílné myšlenkové koncepty a jejich směšování pod jednouhlavičkou je značně zavádějící. Paradigmatickou postavou námbude zakladatel neovitalismu Hans Driesch. Ten nijak fyzikusvé doby nezpochybňoval. Praví (1905, str. 229):


kém. Pokud je systém v nerovnováze, tak k rovnováze směřu -je; a tento proces jakožto proces časovou dimenzi má. Čas jenevratný a plyne do doby, než se ustaví rovnováha. Homeo -stáze ustáleného dynamického stavu udržuje konstantní para-metry systému za podmínek, kdy jím protéká energie a/nebohmota.

Jistěže není v našich silách změřit pro daný okamžik polo -hu a hybnost každé z částic základní úrovně. Proto, a jen proto,si musíme pomoct berličkou statistické mechaniky. V princi -pu však je systém naprosto deterministický, protože se řídí neměnnými zákonitostmi světa entit, které obývají, či spíše vyplňují základní úroveň popisu. Před 110 lety byly základ -ní úrovní pro fyziku atomy, pro chemii a fyziologii molekuly,pro genetika faktory, kterým se o něco později začalo říkatgeny.

Nutno zmínit ještě jeden, pro naše další úvahy nesmírně dů-ležitý předpoklad: makroskopický systém je na své mikrosko-pické úrovni organizace dokonale homogenní a ergodický. Ho-mogenní v tom smyslu, že vyjmeme-li kteroukoli podoblaststavového prostoru, její chování je srovnatelné s jinou jehopod oblastí. Ergodicita znamená asi tolik, že každá z částic na-vštíví se stejnou pravděpodobností kterékoli místo ve stavo-vém prostoru.

Shrňme tedy: Scientismus je snahou o redukci skuteč-nosti na jedinou elementární úroveň popisu charakteri-zovanou jistými kvalitami a bezčasovými, jednou provždydanými vztahy mezi nimi. Poznání těchto kvalit a vztahůumožní detailní popis skutečnosti i na jiných, „vyšších“úrovních popisu.

Další dvě figuríny našeho panoptika se snaží nějak dostátscientistickým nárokům v oblastech, kde podobný statistickýsystém spočívající na velkém počtu částic pobývajících v ho-mogenním prostředí nelze definovat a kde navíc začíná hrátšipka času roli zásadnější. Jde o „vědecký vitalismus“ a o his-toricismus.


Für die höchste, die wissens-chaftliche Stufe des Wirklichengibt es Dinge im dreidimensio-nalen unendlichen Raume und inder unendlichen Zeit.

Pro nejvyšší, vědecký stupeňskutečnosti platí, že věci se vy-skytují v trojrozměrném neko-nečném prostoru a v nekoneč-ném čase.

Se současníky se vlastně nepohodl v jediném bodě: odmítalpředstavu, že všechny úkazy světa lze popsat z nějaké, všemtěmto úkazům společné základní úrovně. Problém formulujehned na první stránce citované knihy (1905, str. 1):

Nicht die Frage, ob Lebensvor-gänge das Beiwort „zweckmäsig“verdienen, macht das Problemdes „Vitalismus“ aus, sonderndiese Frage: ob das Zweckmä-ßige an ihnen einer besonderenKonstellation von Faktoren ent-springe, welche aus den Wis-

Problém „vitalismu“ není defino-ván sporem o to, zda životnímprocesům náleží přívlastek „účel-ný“ nebo nikoli. Problém ležív otázce: Povstává jejich účelnostze zvláštní konstelace faktorů,které jsou známé z věd o anor-ganickém světě, anebo jde o pro-

* Musím zde zdůvodnit, proč překládám Konstante jako veličinu. Z kontextu vy-plývá, že u Driesche věci mají dočasné vlastnosti (červené, teplá); a mají takévlastnosti konstantní, které v sobě zahrnují ony dočasné. V tomto případě „kon-stantami“ jsou hustota, vztah mezi teplem a elektřinou, chemická afinita, krys-talografické soustavy a také entelechie. Jejich společnou charakteristikou je nemožnost jejich dalšího rozkladu na prvočinitele, ony samy jsou jedním z ele-mentů, které konstituují věci.


Driesch je vlastně – alespoň v této fázi svého vývoje – typic-kým scientistou. Patrně by byl velmi spokojen, kdyby se jehoentelechii v budoucnu podařilo zapracovat do dobře defino-vaných vztahů k veličinám jiným. Všechno je přísně „vědecké“ve smyslu klasické vědy 19. století, všechno lze, alespoň v prin -cipu, vypočítat, úkolem vědy je odhalit „konstantní“ vlastnostivěcí (1905, str. 229, 230):


senschaften vom Anorganischenbekannt sind, oder ob es Ausflußihrer Eigengesetzlichkeit sei.

jev zákonitostí, které jsou vlastníjen živému?

Entropie, volná energie, teplota, tlak… mohou sloužit jakopříklady makroskopických veličin, které se pomocí redukcena mechanické chování velkého počtu velmi malých, neměnnýchčástic vysvětlit dají. Driesch k tomu jen dodává: některé vlastnostisystému jsou základní už pro makroskopickou úroveň popisua nelze je redukovat na úroveň jinou, musíme si vystačit s defi-nicí systému z nich samých. Setkáváme se zde s uspořádaností,organizovaností, komplexitou, formou – a to vše se Driesch po-kusí podchytit a číselně vyjádřit pomocí veličiny entelechie, ce-lostního, formujícího principu stojícího v pozadí morfogenetic-kých procesů v živých organismech. Entelechie je princip vlastníživému tělu; při dělení těla zůstává „celý“ a působí neustále, po-dobně jako třeba přitažlivost (1905, str. 207–208):

Also kann die Größe E keinephysikalisch-chemische typis-che Mannigfaltigkeit, überhauptkeine „extensive“, in einem Ne-beneinander bestehende Man-nigfaltigkeit sein. Sie is vielmehrein Naturfaktor sui generis; sietritt neben das aus Physik undChemie Bekannte als neue ele-mentare Sonderheit.

Veličina E tedy nemůže být ty-pickou fyzikálněchemickou pro-měnnou, a už vůbec ne jednouze systému existujících „exten-zivních“ veličin. Jde spíše o novýpřírodní činitel sui generis, kterýpřistupuje jako nový základnífaktor k tomu, co je známo z fy-ziky a chemie.

Drieschovský vitalismus se tedy ptá, kde se bere makrosko-pická, reprodukovatelná morfologie živých bytostí. Na tutootázku neznáme uspokojivou odpově dodnes: dnes použí-vané pojmy uspořádanost, informace, komplexita apod.vlastně žádnými vědeckými pojmy, veličinami či „konstantami“

Die konstanten Eigenschaftensind für die Wissenschaft von be-sonderer Bedeutung, da siederen Zweck der widerspruchlo-sen vollständigen Ordnung desWirkliches in hohem Maße för-dern: man macht sie unter demTitel „Konstante“ geradezu zuFaktoren der erweiterten Wirkli-chkeit, die ja ein nur „begriffenes”System ist. Die Konstantenhaben ihren Ort im dreidimen-sionalen Raum; sie „sind“ in ihm.[…] Auch die Entelechie in ihrerverschiedenen Formen ist nuneine Konstante, und zwar eineintensive Mannigfaltigkeit derhöchsten Art: einem Körper En-telechie zuschreiben, heißt also,ihm einen Inbegriff von Möglich-keiten zuschreiben, welcher alsNaturfaktor unzulegbar ist, abernur durch einen langen Satz ge-dankenmäßig ausgedrückt wer-den kann.

Konstantní vlastnosti jsou provědu zvláště důležité, protože doznačné míry podporují její nárokna bezrozporné a úplné uspořá-dání skutečnosti: říkáme jim „ve-ličiny“* a děláme z nich přímofaktory rozšířené skutečnosti,která je přece pouhým „pocho-peným“ systémem. Veličiny majísvé místo v trojrozměrném pro-storu; „jsou“ v něm. […] Také en-telechie ve svých nejrůznějšíchformách je jednou z veličin, a tointenzivní proměnnou nejvyš-šího stupně: přisoudit nějakémutělesu entelechii znamená při-psat mu soubor možností, kterýjakožto faktor přírody nelze uždále rozkládat a lze jej pouzemyšlenkově vyjádřit dlouhým po-pisem.

Shrňme: Vědecký vitalismus je podobně jako scientis-mus snahou o redukci skutečnosti na jisté kvality a bez-časové, jednou provždy dané vztahy mezi nimi. Od sci-entismu se liší v tom, že odmítá obecnou možnost redukcefenoménů na základní úroveň popisu.

Odbočka k evoluci

Darwinova teorie evoluce postavila scientismus i vitalismuspřed zásadní problém, se kterým se vlastně nedovedly vypo-řádat po celá desetiletí. Jak jsme viděli, scientismus i vitalismusuznal, že redukci jedinečných historických událostí na předemdané zákony provést nelze, a proto se zdráhaly historii do pří-rodovědy vpustit. Svět jako mechanismus není slučitelný s kon-tingencí a historií. Neubauer (1999/2000, str. 107) to formu-luje takto: Mechanismus se nevyvíjí a nemění. Je sestaven tak,aby podle svého nastavení střídal své stavy (samé odvozeninyod „státi“!). Může být postaven (zkonstruován), nemůže po-stupně vznikat. Může být přestavěn, ne však zplodit mecha-nismus jiný, dokonce lepší. Představa vývoje tuto stavebni-covou jednotvárnost narušila. Odporovala pojetí přírodyjako objektivní reality, ohrožovala její poznatelnost, předví-datelnost, vypočítatelnost.


nejsou – jde o stejné berličky, jakými byla Drieschovi entele-chie. Celá nechu� k Drieschovi vznikla, domnívám se, kvůli jehopozdějším filosofickým a psychologickým názorům, které užbyly pro vědeckou obec nestravitelné. Proto se také pokračo-vatelé neovitalismu od Driesche distancovali a začali si říkat or-ganicisté. (Pozor ale: není moudré říct organicistovi, že jevlastně vitalistou.) Po Drieschově učení zbylo jen klišé, že vi-talisté potřebují k vysvětlení živých bytostí mimo zákony fyzikya chemie ještě cosi navíc.

O Drieschově hluboké zakotvenosti v současné fyzikalizujícívědě, s její vírou ve vypočitatelnost světa a podezíravým po-stojem ke všem projevům kontingence, svědčí i jeho nechu�k evolučním teoriím. S nimi je totiž do vědy vpuštěna historiea s ní náhoda; „konstanty“ by přestaly být konstantními, mohlyby podléhat změnám. Slepá náhoda by se tak mohla stát ur-čujícím faktorem vědeckého vysvětlení běhu událostí, a to pro-stě připustit nelze: jedinečnost ve vědě, která zkoumá obecnézákonitosti, nemá místo. Ještě pregnantněji toto přesvědčeníDriesch vyjádří ve svých Giffordských přednáškách (první vy-dání z roku 1908, zde cituji z druhého přepracovaného vydání1929, str. 4 a 5):

[The investigator] is convincedthat there must be a sort of mostgeneral and at the same timemost universal connection aboutall occurences. This most uni-versal connection has to befound out; at least it will be theideal that always will accompanythe inquiring mind during its re-searches. The „law of nature“ isthe ideal I am speaking about, anideal which is nothing less thanone of the postulates of the po-ssibility of science at all. […] No-mothetic work on the one side

Výzkumník je přesvědčen, žemezi všemi jednotlivostmi musíexistovat jistý druh nejobecněj-šího a současně nejuniverzálněj-šího propojení. Toto univerzálnípropojení nutno odhalit; nebo při-nejmenším jeho odhalení je ide-álem, který po celou dobu vedezvídavou mysl. Ideál, o kterémmluvím, je „přírodní zákon“; a ten-to ideál není nic menšího nežjeden z postulátů, který vůbecvědu umožňuje. […] Práce záko-nodárná (nomotetická) na jednéstraně a třídící (systematická) na

and systematics on the other do,in fact, appear in every naturalscience, and besides them thereare no other main parts. But „sci-ence“ as a whole stands apartfrom another aspect of realitywhich is called „history“. Historydeals with particulars, with parti-cular events at a given time anda given place, whilst science al-ways abstracts from the particu-lar, even in its systematic half.

straně druhé se vskutku objevujív každé přírodní vědě a žádnýchdalších hlavních částí mimo něv ní nenajdeme. Ale „věda“ jakocelek se liší od jiného projevuskutečnosti, kterému říkáme „his-torie“. Historie se zabývá jednot-livostmi, jednotlivými událostmi,které se odehrály v daném časea místě, zatímco věda od jednot-livostí vždy abstrahuje, a to i jejísložka systematická.

v pozadí historických událostí. Nutno zdůraznit, že toto pře-svědčení jde do mnohem větší hloubky než prostá konstato-vání typu „když je neúroda, lze čekat hladové bouře“. Teoriepředpokládá, že poznáním zákonů stojících v pozadí by se daly nejen pochopit či rekonstruovat události minulé, ale takéspolehlivě předvídat další chod společnosti. Chod sice plný na-hodilých zvratů, přesto však jednoznačně nasměrovaný k ja-kémusi eschatologickému vyvrcholení. Pro Marxe je vývoj spo-lečnosti přírodně historickým procesem. V předmluvě Kapitálu(1954, str. 16 a 19) se praví: V podstatě tu nejde o vyšší nebonižší stupeň vývoje společenských antagonismů, které vyvě-rají z přirozených zákonů kapitalistické výroby. Jde tu o tytozákony samy, o tyto tendence, působící a prosazující se s že-leznou nutností. Průmyslově vyvinutější země ukazuje méněvyvinuté zemi jen obraz její vlastní budoucnosti. … I když sespolečnost dopídí přirozeného zákona svého vývoje – a ko-nečným cílem mého díla je odhalit ekonomický zákon pohybumoderní společnosti – nemůže ani přeskočit, ani oddekreto-vat přirozené fáze vývoje. Ale může zkrátit a zmírnit porodníbolesti.

F. Engels o 20 let později v Dialektice přírody extrapolujetyto názory na celou přírodu (1952, str. 175): Mechanismus (ataké materialismus XVIII. století) se nedovedl odpoutat od ab-straktní nutnosti, a tudíž ani od nahodilosti. Že hmota vy-víjí ze sebe lidský mozek, je pro něho čirá náhoda, ačkoli tam,kde se tak děje, je krok za krokem nezbytně podmíněná. Veskutečnosti je však v povaze hmoty spět k vývoji myslících by-tostí a děje se tak nutně vždy, jsou-li pro to podmínky.

Jestliže se dějiny musí ke svému cíli dopracovat nutně, podleobjektivních zákonů veškerenstva, pak poznání těchto zákonůje vrcholně žádoucí: lidstvo by se díky tomuto poznání mohlostát katalyzátorem, který by zmíněný proces urychlil a mini-malizoval eratické odchylky, kterými doposud tolik trpí. Nutnoještě jednou zdůraznit: poznaný zákon, má-li být zákonem,musí vládnout mocí predikce. Tvrdíme-li, že jsme odhalili


* Avšak pozor, v dnešní době už nejde o částice! Těla jsou epifenoménem spíšeskrytého zápisu, programu. Jak došlo k posunu od částic k programům, pojed-náme níže.

Až ve 30. letech 20. století došlo k zajímavému kompromisu,který biologii umožnil, aby zůstala vědou i pro scientistu. Celýtrik, který později dostal název neodarwinistická syntéza, spo-čívá ve dvou vzájemných ústupcích: (1) Evoluční biologieuznala základní úroveň popisu s neměnnými částicemi; uznalatedy, že makroskopické útvary na způsob živých těl musí býtplně popsatelné z vlastností částic, principů na úrovni základní,tj. genů; (2) Biologové zaměření „vědecky“ zase přistoupili nato, že geny napříště už nebudou tak úplně neměnné – mohouobčas znenadání a nepředvídatelným způsobem mutovat, tj.zásadně změnit své kvality. Mutují jen zřídka, a když zrovna ne-mutují, jsou stálé, tak jak se sluší na objekty ze základní úrovně.Důležité je zdůraznit, že mutace jsou jedinými skutečnýmizměnami. Co pozorujeme na makroskopické úrovni, zůstáváa musí zůstat odvoditelné od vlastností částic, tak jako před-tím. Evoluce odvoditelná od mutací základních částic se takstává příběhem vlastně jen zdánlivým. Zachránilo se vědecké(ve smyslu scientistické) pojetí světa, a zadními dvířky se evo-luce do vědy přece jen dostala.* I toto schéma však muselo mítsvé kořeny už na začátku století – kde by se jinak vzal Bergso-nův údiv (str. 37) nad tím, že evoluční teorie je ztotožňovánas mechanistickými představami života. Zdůrazňuji, že o „ma-teriální podstatě“ genů se v době syntézy nevědělo nic.

Vra�me se po této odbočce k našemu panoptiku. Třetí pos-tavou bude

3. HistoricistaTato figurína nám (schématicky a výběrově) přiblíží početnésnahy o překonání potíží, které má věda s historií. Historicis-mus je přesvědčení, že nejen přírodu, ale také společnost lzeredukovat na objektivní a bezčasové zákonitosti, které stojí


* Viz povídku Tlön, Uqbar, Orbis tertius; například ve výboru Borges 1999.

příklad toto: [Bu� se] musíme odvolat na stvořitele, nebo mu-síme dojít k závěru, že žhavá surovina pro sluneční soustavynašeho vesmírného ostrova vznikla přirozenou cestou díkproměnám pohybu, jež jsou pohybující se hmotě vlastní podlejejí přirozenosti a jejichž podmínky musí hmota reprodu-kovat … – více méně náhodně, avšak s nutností, jež je téžvlastní náhodě. (Engels 1952, str. 34, zdůraznil AM.)

To už jako by předjímalo nástup kvantové fyziky a ještě poz-ději Prigoginovy disipativní struktury, o kterých bude řeč níže;a také to naznačuje, že Popperovo přesvědčení o matematickyformulovaných kauzálních zákonech fyziky by mohlo také do-znat jisté nikoli nezajímavé revize. Nenápadně se do vědy vracíotázka: Může vzniknout ve světě něco nového, anebo je vše jennekonečnou kombinatorickou hrou stále týchž neměnnýchčástic, jako když v kaleidoskopu generujeme stále jiné konste-lace předem daných obrazců? Poslední citát nám dovolí pře-chod k další voskové figuře, a tou je

4. Vitalista filosofický Vůdčím představitelem filosofického vitalismu oněch dob bylHenri Bergson; zde se omezíme především na jeho výše cito-vané dílo Vývoj tvořivý. Mottem k výkladu tohoto díla by snadmohla být metafora plátna, podkladu zděděného po předcích,na který každý z nás živáčků vyšívá svůj vlastní motiv (Bergson1998, str. 23/40).

Bergson vychází z kritiky představy jsoucna jako výsledkuvzájemné interakce neměnných objektů, pevných těles. Nic ta-kového přece ve světě není, to jen my jsme „uděláni“ tak, žejinak snad ani vnímat neumíme, a jen naše troufalost nám do-voluje s takto mizernou výbavou mluvit dokonce i o životě (viznapř. str. v-vi). Připadá mi, že k vyjádření podstaty světa byBergson uvítal nějaký jazyk na způsob Borgesova tlönského*,jazyka, jenž nezná podstatná jména a bohatě mu stačí slovesa.


zákon vývoje společnosti, pak také můžeme předpovídat jejídalší osudy! Na podobné názory, které začátkem 20. století pře-rostly ve víru v zákonitost Utopie a v možnost urychlit její pří-chod, útočí K. Popper v Bídě historicismu (1994, str. 29 a 46až 47): Sociální vědy neznají nic srovnatelného s matematickyformulovanými kauzálními zákony fyziky. … Zastánce histori-cismu tvrdí, že kauzální vysvětlení je rovněž cílem sociálníchvěd. … Zastánce historicismu může vývoj společnosti pouzevykládat a všelijak mu napomáhat; jeho vlastní stanoviskovšak zní, že vývoj nemůže změnit nikdo. Pokud zákony vývojeneznáme a jen věříme v jejich existenci, pak celá ta eschatolo-gická víra v pokrok k lepšímu je pouze zbožnou vírou hlasa-telů těchto pravd. Vždy� nic nebrání tomu, aby podobné ob-jektivní zákony směrovaly naše dějiny naopak do pekel.

Podobné historizující tendence nemohly nezanechat stopv teorii biologické evoluce – progresivní vývoj se do ní dostá-val nejrůznějšími skulinami (Haeckel), aby to vše nakonec vy-vrcholilo Teilhardovou ortogenetickou vizí.

Shrňme: Historicismus je podobně jako scientismussnahou o redukci skutečnosti na jisté kvality a bezčasové,jednou provždy dané vztahy mezi nimi. Od scientismu seliší v tom, že připouští obecnou možnost redukce na zá-kladní úroveň popisu i pro společnost. Poznání zmíně-ných kvalit a vztahů umožní detailní popis a možnostpředpovědi nejen pro svět přírody, ale i pro společenskédění.

* * *

To vše zavál čas; nelze však nevzpomenout ještě jeden aspekt,na který navážeme poté, co se přesuneme do naší doby: opět –po téměř třech stoletích vlády novověké vědy – se objevujei v přírodovědě představa fýsis, přirozenosti, aktivní přírody,nikoli pasivního jsoucna složeného z neměnných částic posu-novaných vnějšími silami. V Dialektice přírody nalezneme na-


* Avšak proti tomu Nouveau petit Larousse illustré z roku 1928 má pod durer:Continuer d’être; Exister longtemps; Se conserver avec ses qualités; Paraîtrelong; Attendre. Příklady uvedené u každé alternativy nepřipouštějí pochybnosto tom, že i v Bergsonově době znamenalo durer prostě trvat ve smyslu vzdo-rovat času. Je mi záhadou, proč vybral právě toto sloveso. Navíc v Bergsonovinajdeme i větu L’organisme qui vit est chose qui dure (1998, str. 15), tj. Žijícíorganismus je věcí trvající. Přes tyto výhrady budu preferovat překlad durerslovesem žít.

**Podrobnější komentář k Ruyerovi viz Markoš 2000a.

hledání a hledání bez tápání (Bergson 1999/2000, str. 95).Málokdo by jako synonyma k trvat uvedl slovesa produko-vat, hledat nebo tápat. Jedinou slovníkovou pomůckou mi nakonec byla informace, že klasická francouzština dovoluje pro durer také význam žít.* Tento výklad se mi velmi zamlouváa rezonuji s ním, protože takto Bergsonovu sdělení rozumím,a tohoto čtení se budu držet i dále. A tak když v 70. letechR. Ruyer (1974) prohlašuje Ještě nikdy jsme nebyli mrtví**,jako by šlo o zesílenou ozvěnu z Bergsona, konkrétně této pasáže:


Vždy� co je to za nesmysl, ptá se Bergson, pozorovat nehybnýpředmět a mluvit přitom o čase: pokud čas nemůže nic „dělat“,tak není. Obráceně potom každý moment našeho života je případem stvoření. Za klíčový považuji následující citát (1998,str. 11/24; k slovům proloženým písmem viz níže):

L’univers dure. Plus nous appro-fondirons la nature du temps,plus nous comprendrons quedurée signifie invention, créationdes formes, élaboration continuede l’absolument nouveau. Lessystèmes délimités par la sci-ence ne durent que parce qu’ilssont indissolublement liés aureste de l’univers.

Vesmír žije. S tím jak pronikámevíc a víc do podstaty času, stálevíce chápeme, že život znamenáneustálé vynalézání, tvorbu no-vých forem, neustálé vypracová-vání novinek. Systémy vymeze -né vědou mohou žít pouze díkytomu, že jsou neoddělitelně pro-pojeny se zbytkem vesmíru.

Klíčovou je tato pasáž zejména kvůli interpretaci a překladuslov durer a durée, které se překládají do češtiny jako trvat,trvání. Pro srovnání překlad tohoto místa v Laichterově vydání:Vesmír trvá. Čím hlouběji vnikneme do povahy času, tím spíšepochopíme, že trvání značí vynalézání, tvoření tvarů, stálévypracovávání něčeho naprosto nového. Systémy vědou ohra-ničené trvají jen tím, že jsou nerozlučně vázány k ostatnímuvesmíru.

Francouzské durer opravdu znamená většinou trvat, vy-trvat, což v dnešním úzu češtiny (a patrně i francouzštiny) zna-mená totéž co ležet, dřepět na místě, nedělat nic: Matterhornnebo instituce trvá, zatímco o jepicích, pomněnkách nebo li-dech to obvykle neříkáme. Z kontextu je však nad veškerou po-chybnost jasné, že Bergson míní pravý opak tohoto významuslova – míní neustálou sebeproměnu, evoluci, život, takže pře-klad slovesem trvat působí značné pnutí. Srovnej napříkladtuto pasáž z článku napsaného v roce 1930: Živá bytost tak ze samé své podstaty trvá; trvá právě proto, že bez ustání produkuje něco nového: produkování se totiž neobejde bez

L’évolution de l’être vivant,comme celle de l’embryon, impli-que un enregistrement continuelde la durée, une persistance dupassé dans le présent, et par con-séquent une apparence au moinsde mémoire organique. (19/35)

Z evoluce živé bytosti i z vývojeembrya vyplývá nepřetržitá kon-tinuita života, tedy přetrváváníminulosti v přítomnosti. Zname-ná to přinejmenším tolik, že zdeexistuje organická pamě�.

Oproti Drieschovi jde u Bergsona o značný posun: o histo-rické (či vlastně jakékoli) paměti Driesch nemluví. Také ne-může, když u něho tvary vznikají působením entelechie vždyde novo – a vždy stejné, tak jako při každém zažehnutí svícedostaneme více či méně podobný plamen. Bergson nám všakznovu a znovu opakuje: život je vynalézání! Zakotvenost životave světě nedovoluje vymezit jeho hranice. Právě proto BergsonDrieschovu teorii odmítá (str. 42/66).

* I zde cítíme významový posun: v běžné řeči mívá instinkt často epiteton ornanstupý, instinktivní chování je v běžném jazyce chápáno jako mechanický auto-matismus. U Bergsona je to však něco, co vyplývá z povahy věci, z dění, je tovlastně z jeho hlediska nejdynamičtější a nejsympatičtější atribut života.

** Opět mám problémy s torpeur, což je v dnešních slovnících překládáno jakostrnulost, úplná nečinnost, Larousse z roku 1928 má engourdissement pro-fond; Inaction de l’âme. Pro srovnání anglický překlad z roku 1911, přetištěnýv roce 1998 (Creative evolution. Mineola, NY: Dover Publications), užívá ter-mínů torpor – intelligence – instinct; ve Websterově slovníku je torpor vy -světlen jako: 1. apathy, dullnes; 2. a state of mental and motor inactivity withpartial or total insensibility: extreme sluggishness or stagnation of function,syn. lethargy. Česká tupost neladí dost dobře s projevem životní síly, a už vůbecnepřísluší rostlinám, jak je vidí dnešní biolog; možná příhodnější by byla dnesletargie?

Původní vzmach se roztříštil nejen co do síly: dal vznik i třemkvalitám, které Bergson nazývá torpeur, intelligence a instinct,v dalším textu pak volně zaměňuje intelligence–consciencea instinct–intuition.* V českém Laichterově vydání nacházímetupost**, intelekt a instinkt. V každém ze zmíněných evoluč-ních proudů jsou tyto kvality namíchány v jiném poměru; pů-vodní jednotě je nejvíc blízký instinkt. Rostliny povstaly z pro-udu životní síly, který byl nadán přebytkem „tuposti“ – jsouživé, ale nějak divně, jakoby ne dost. U živočichů převládalyproudy obohacené jednou ze dvou zbývajících kvalit. K lidskýmbytostem se propracoval proud obohacený intelektem, a taknáš intelekt je fascinován inertní hmotou: proto dovedeme zacházet s neživými předměty, vydělovat je z okolního světa,odhalovat vztahy mezi nimi, vytvořili jsme pojmosloví, logiku,matematiku, přírodovědu. Co naopak nedovedeme, je postih-nout život, protože jeho poznání je doménou třetí poznávacíkvality – instinktu; a toho jsme pohříchu z původní síly mocnepodědili. Proto nám činí potíže myslet, pochopit pohyb,vývoj, život – tam náš atomizující přístup selhává. Jediné, naco se zmůžeme, je kinematografický model světa: pohyb sipřevedeme na sled za sebou jdoucích nepohyblivých, a protodobře vymezitelných a logikou uchopitelných stavů („okam-žiků“); a této řadě zkamenělin pak bláhově říkáme život nebo


* I když duch je často porážen hmotou a životu stále hrozí sklouznutí do auto-matismů. K tomu dodávám: Co bez automatismu? Rozmach je přece možný jentehdy, kdy se mohu spolehnout na fungování věcí, které už byly odzkoušeny.

**Můj překlad: „Skutečnost se buduje nebo zaniká, ale není ničím vyrobeným.“V Laichterově vydání čteme (str. 369): „Dělá se nebo rozdělává, ale není nikdyněco udělaného.“

Zatím jako by s Bergsonovým vitalismem nebyly žádné prob-lémy, ty ale pochopitelně existují a existovaly od počátku. Po-kusím se tady v jednom odstavci shrnout přímo gnostický pří-běh, jehož drama ve Vývoji tvořivém můžeme sledovat. Napočátku byly dva principy: na jedné straně tupá hmota, jakésiprabláto, o kterém nelze vlastně nic říct. Žádné chtění, tvoři-vost, evoluce. Na straně druhé byla životní síla (élan vital),zdroj to všeho tvůrčího rozmachu, zdokonalování, strukturo-vání. Jednou došlo ke katastrofě a zmíněná životní síla byla sra-žena dovnitř hmoty, doslova život se vtělil. My [živé bytosti]nejsme pouze životním proudem; jsme tímto proudem obtěž-kaným hmotou, říká Bergson (str. 240/325) a přibližuje námto pomocí analogie básně a jejího knižního vydání.

Původně celostní proud životní síly se vtělením roztříštil dotisíců drobných potůčků, které se s velkým úsilím začaly prodí-rat tupou hmotou a „vzdělávat“ ji. Tu a tam (ale zdaleka ne vždy)se díky tomu hmota začne formovat, ve spojení se životní sílouuniká z pasti bezčasové rovnováhy a získává evoluci – život sehrabe ven z marastu, do kterého se dostal; evoluce jako by bylaproudem vědomí (str. 182/249). Život dnes pozorujeme všudetam, kde se oněm pramínkům podařilo přemoct odpor hmotya dotlačit ji k aktivitě.* Síla se může cestou vyčerpat, vytrácet, od-hazovat balast, vzdávat se části sebe sama (str. 266/361). Míra je-jího působení se projeví na složitosti uspořádání, organizova-nosti, která má svou hierarchii, tj. lze definovat, co je „vyšší“ a co„nižší“. Skutečnost, a� ji nazveme materií nebo duchem, je ne-ustálým povstáváním nového – Bergson to charakterizuje těžkopřeložitelnou slovní hříčkou Elle se fait ou elle se défait, maiselle n’est jamais quelque chose de fait (str. 272).**


* Peirce sám žádné souborné dílo nevydal a jeho pozůstalost čítá (mimo časopi-seckých článků) několik tisíc stránek různých fragmentů a korespondence, tovše sepsáno v rozpětí šesti desetiletí. Jako celek je proto značně nepřehledné,s dosti ohebnou a velmi složitou terminologií. Nechal jsem se proto vést těmitopracemi: Deledalle 2000; Hoffmeyer 1998; Palek 1997; Eco 1976 (česky 2004),1997. Čísla za citáty odkazují na kanonické číslování Peirceových spisů; překladypodle Palek 1997.

**Uvedená synonyma nemusí patrně být v různých kontextech rovnocenná. Pronaše účely to stačí brát takto, nespokojence odkazuji na obludně objemný balíkvykladačské literatury.


evoluce (str. 164/225). Kdybychom tak byli podědili míru in-stinktu tak vlastní jiným živočišným liniím (těm ovšem zasechybí intelekt)!

Celé toto základní dělení si nezaslouží dnes nic jiného nežzahodit jako anachronický balast. Není sparavedlivé k živým by-tostem, jak je chápeme dnes. Nesnáze působí i svým kultur-ním šovinismem: „kinematografický model“, vskutku tak typic -ký pro naši kulturu, Bergson zobecňuje jako charakteristickouvlastnost všech lidí. A také bychom mohli odhodit onu zvláštnísměs dualismu a „gnosticismu“, která nám po sto letech, běhemkterých se tady objevila kvantová fyzika a nerovnovážná ter-modynamika, připadá podivná a sotva budeme příliš ochotnise s ní ztotožnit. Možná by stačilo udělat malý krůček a pro-hlásit, že životní síla nemusela být vtělena zvenčí, protože jeve světě od samého počátku, a to dělení do různých proudůže je důsledkem porušení počátečních symetrií. Pak by námBergsonovo poselství vyvstalo před očima v plné kráse, zba-vené dobového balastu: Vesmír žije!

Ještě nutno vzpomenout Bergsonovo odmítnutí jak his-tori(ci)smu (finalismu), tak darwinovské evoluce: život neníuskutečňováním předem daného plánu, avšak není ani po-stupným hromaděním jednotlivých náhodných adaptací (i kdyžjejich existenci, ba nutnost nijak nepopírá). Znovu a znovuBergson poukazuje na nutnost neustálé volby, na existenci sou-těže, „nesení vlastní kůže na trh“. Život má na evolučním po-hybu zájem, i když musí dělat neustálé kompromisy s hmotou.Evoluční adaptace tak nejsou přijímáním tvaru následkem vněj-šího účinku, jsou řešením problému. Vzpomeňte si na tutopředstavu pro život typické a neustále znovu sjednávané har-monie, až budeme níže mluvit o kauffmanovských biosférách.Zde i tam se zdůrazňuje, že zákony, kterými se řídí život, ne -jsou ustaveny žádným zákonodárcem (str. 196/267), zatímcovědu i s jejími zákony jsme si vytvořili sami: je kontingentnía mohla by vypadat i jinak, s jinými zákony, a přesto být stejněúspěšná (str. 220/299).


Po tom všem působí trochu rušivě názor, že živá bytost je jenjakýmsi obalem, který přenáší životní elán do dalších generací(str. 129/179). Dnes se při čtení těchto pasáží vnucuje analogies dawkinsovským vehikulem, které si postavily geny, aby se pře-nesly do další generace (viz např. Dawkins 1998, 2002). Budeto patrně dualismem u obou autorů: tu i tam se přenáší ne-hmotný organizační princip skrze netečnou hmotu do další ge-nerace (podrobněji Neubauer 1999/2000). Sympatické prohlá-šení, že v evoluci byly nejúspěšnější ty formy života, kteréprojevily zájem o evoluci a braly na sebe největší riziko (str.133/184), je potom tak trochu zkaleno představou, že onyvlastně nic na sebe nebraly, nýbrž riziko jim bylo vloženo.

Závěr: Bergsonův vitalismus odmítá redukci jsoucna nabezčasové zákony v jakékoli podobě. Jsoucno naopak ježivé a jeho hlavní charakteristikou je evoluce, vznikánínového v čase.

5. SémiotikVzorem pro figurínu sémiotika nám bude Charles S. Peirce.*

Ústředním pojmem jeho epistemologie je proces sémiose, jenž v sobě zahrnuje triádu nerozlučně propojených činitelů:(1) re presentamen (též vehikulum, znak, Prvost /Firstness/),(2) objekt, či přesněji bezprostřední objekt (immediate object;Druhost /Secondness/) a (3) interpretant (Tře�ost /Third-ness/).** Komponenty tohoto triadického vztahu však nelzeuvažovat odděleně; mají charakter vztahů nebo funkcí:

Pokud je tomu tak, za jakých okolností lze vůbec něco řícto objektu? Mysl jej „vidí“ pouze tak, že si jej reprezentuje. Toby ovšem asi skončilo v idealismu či solipsismu; Peirce z tétopasti unikne tak, že rozliší bezprostřední objekt, který je před-mětem sémiosis, a dynamický objekt, který je součástí světa,avšak přímo není poznatelný. Dynamický objekt je naší hypo-tézou, projekcí, extrapolací od objektu bezprostředního. Sé-miosis je tedy proces, ve kterém mysl produkuje interpretantna základě representamenu produkovaného bezprostřednímobjektem. Sémiosis pak je mysl v akci.

Podívejme se te blíž na bezprostřední objekt, který jev tomto triadickém vztahu vlastně určený interpretantem. In-terpretant sám se stane v dalším „kroku“ sémiosis representa-minem, a tím se samozřejmě pozmění jak interpretans, tak bez-prostřední objekt. Takto to může pokračovat v nekonečnémregresu – teprve v úběžníku tohoto regresu se bezprostředníobjekt ztotožní s objektem dynamickým – k tomu však nemůženikdy dojít. Ještě jednou výše uvedená definice ve více rozvi-nuté formě:


Representamen je tedy zastoupením čehosi, tak jako vysla-nec je zástupcem své země v cizině. Vyjdeme z předpokladu, žeco se bezprostředně nabízí, je vždy representamen, vesmír jeplný těchto znakových zástupců a možná, že je z nich vlastněvýhradně složen, říká Peirce (5.448). Otázkou te bude, co jeono zastoupené „cosi“: Jde o dynamický objekt, který je de-terminován jak representamenem, tak i kolaterální informací,kterou o něm interpretant už má (tento bod je důležitý). Ob-jasněme si to Peirceovým výkladem výroku „Napoleon byl le-targický“ (8.178): Ten, kdo něco podobného tvrdí, musí už podbezprostředním objektem „Napoleon“ něco rozumět, jinak byo něm vůbec nemohl mluvit. Ten, kdo tuto větu interpretuje,musí být jejím objektem (Napoleon) už také nějak ovlivněn, ne-závisle na representamenu, jinak by opět nemohl tento objektmyslet – pokud nikdy o Napoleonovi neslyšel, bude to pro něhoznamenat jen tolik, že existuje osoba či věc jménem Napoleona že jde o stvoření letargické. Věta prostě musí nasměrovat myslk tomu jednomu dynamickému objektu Napoleonovi, a to jemožné jen tehdy, byl-li už v té mysli ustaven zvyk spojovat totoslovo s jistou osobou, která kromě letargie měla samozřejměpřehršle dalších vlastností. Podobně letargie zase není charak-teristikou, která by se vázala pouze na Napoleona.

Napoleon je tedy objektem výpovědi, tím, co se skrze re-presentamen vynoří v mysli a dá vzniknout interpretantu. Re-presentamen se nabízí mysli tím, že se postaví „před“ ni (ob-iectum), je pro mysl překážkou: jen proto přidělí mysl tétopřekážce „znak“ – jinak by ani nebylo representamenu třeba.(Srovnej s pojetím objektu u scientismu.) Representamen setedy objeví nikoli z potřeby poznat objekt, ale z potřeby nějakobejít neprůhlednou překážku, která se před ní vytvořila.


A REPRESENTAMEN is a subject ofa triadic relation TO A second, cal-led its OBJECT, FOR a third, calledits INTERPRETANT (1.541).

V triadickém vztahu je REPRESEN-TAMEN subjektem vzhledem k dru-hému, zvanému OBJEKT, PRO třetí,zvané INTERPRETANS.

The sign can only represent theobject and tell about it. It cannotfurnish acquaintance or recogni-tion of that object. (2.231)

Znak [tj. representamen] můžezastupovat objekt, dá vědět o je-ho přítomnosti. Nemůže však po-skytnout znalost o tom objektu čijeho rozpoznání.

A REPRESENTAMEN is a subject ofa triadic relation TO A second, cal-led its OBJECT, FOR a third, calledits INTERPRETANT, this triadic re-action being such that the repre-sentamen determines its inter-pretant to stand in the sametriadic relation to the same objectfor some interpretant. (1.541).

V triadickém vztahu je REPRE-SENTAMEN subjektem vzhledemk druhému, zvanému OBJEKT,PRO třetí, zvané INTERPRETANS,přičemž tento triadický vztah jetakový, že representamen ur-čuje, že jeho interpretans budev tomto triadickém vztahu k pří-slušnému objektu pro nějaké in-terpretans.

To vše by naznačovalo, že svět je vlastně stále v nehotovémstavu. Vnější svět sice existuje, ale nelze do něho přímo na-hlédnout. Celý proces poznání, ba veškeré dění ve vesmíru jetak kroužením v sémiotickém kruhu. Jsme zrozeni do světa,který je ve stavu kontinuální rekonstrukce, nikdy nemůžemezačít od nějakého dynamického objektu, začínáme od repre-sentamin. Tím pádem ovšem dojde k zajímavému splynutí ling-vistiky a přírodovědy!

Avšak my víme, že navzdory tomu se ve světě dokážeme do-cela slušně orientovat. To proto, že lze uskutečnit jakési po-zastavení, vykrojení ze světa, a v takto vymezeném čase a pro-storu si významy (formální, sociální, individuální) můžemedefinovat přesně – jako by sémiose byla dokonána. To díkytomu, že k sémiotické triádě přistupuje další faktor – zvyk(habit). Nedosáhneme tak sice finální interpretace, kterou byse dosáhlo dynamického objektu, ale pozastavíme sémiotickýregres a budeme se chovat, jako by předmět poznání dobředefinován byl. To vše vydrží, dokud bude trvat zvyk – poté seodstartuje sémiotický regres nanovo. K sémiosi tedy přistupujezvyk a změna zvyku (5.476). Tím se dostáváme na jedné straněke kultuře, na straně druhé k vědecké pravdě. V obou přípa-dech se k pravdě dospívá shodou mezi všemi, kdo danou ob-last života zkoumají (5.407), a tato pravda je v platnosti, dokudse nezmění úzus společenstva…

Jaký však je v tomto světě statut přírodních zákonů? Začnemecitátem z díla Lady Welby (1911/1985), která vedla s Peircem


Na příkladu textu, který právě čtete, by tři otočky sémiotic-kého kruhu (či spirály) mohly vypadat takto:

1. Články o Peirceovi, které jsem četl, byly interpretanty jeho myš-lení na základě representamin, tj. jeho spisů, a to v korelaci sezkušeností autorů těch článků. Peirce tam vystupuje jako bez-prostřední objekt; jako dynamický objekt není zkoumání pří-stupný, i když o jeho existenci nemáme důvod pochybovat.

2. Pro mne soubor těchto článků – interpretantů – už představo-val representamina a líčení, které právě čtete, je interpretansPeirceova myšlení na jejich základě, v korelaci s mojí zkuše-ností univerzitního učitele, biologa, obyvatele České republi-ky roku 2002, atd.; charakteristika bezprostředního objektuse tím poněkud posunula, ozřejmil jsem osobnost Peirceovu(jakožto dynamického objektu) z poněkud jiného úhlu.

3. Pro čtenáře můj text představuje representamen, na základěkterého bude (v korelaci s vlastní zkušeností) formovat svůjvlastní interpretans, kterým zůstává bezprostřední objekt se-miózy – Peirce. Je však snadno nahlédnutelné, že během těch -to tří stupňů sémiotického procesu podléhá bezprostřední objekt značným proměnám.

Pokud toto moje těžkopádné vysvětlování čtenáře nenad -chlo, nabízím ještě Ecovu interpretaci (1997, str. 113):

Firstness lets us know that it ispossible that something is there.In order to say it is, to say thatsomething is resisting me, wemust already have entered Se-condness. It is in Secondnessthat we really run into something.Finally, in moving on to Third-ness, which implies generaliza-tion, one arrives to Immediateobject. But since it has opened

Prvost [representamen] námumožňuje poznat, že je možné,že je zde cosi. Aby se však totodalo vyslovit, abych mohl říct, žecosi mi vzdoruje, musela užpředtím vstoupit do hry Druhost.V oblasti Druhosti [interpretans]opravdu můžeme do onoho če-hosi vrazit. Když nakonec pře-jdeme k Tře�osti, která impliku-je zobecnění, dopracujeme se

the gateway to universal to me,it no longer offers me any gua-rantee that something is there, orthat it is not a construction ofmine. […] And so, in a vague andswampy region between Fir-stness, Secondness, and Third-ness, the perceptual process be-gins.

k bezprostřednímu objektu. Tenmi otevřel přístup k obecnému,ale právě proto mi už není záru-kou, že zde skutečně přebývá ně-jaké cosi, že nejde jen o mou kon-strukci. […] A tak perceptuálníproces povstává v beztvarém bažinatém terénu mezi Prvostí, Druhostí a Tře�ostí.

Vesmír tedy není ovládán žádnou nutností, právě naopak: ves-mír je schopen jisté nutnosti vytvořit. Tím se však historie stáváústředním bodem našeho zkoumání přírody. Není v podstatěrozdílu mezi evolucí společenskou, evolucí života a evolucíkosmu. Srovnej tuto pasáž s téměř izomorfními představamiBergsona a také s modelem evoluce podle Kauffmana (viz níže).

Závěr: Peirceova sémiotika nahlíží svět jako nikdy ne-končící výkladový proces, kde o světě nelze tvrdit nic ur-čitého mimo triádu representamen, interpretant, dyna-mický objekt. Přesto existují ve světě pravidla či zákony(přírodní i lidské), které jsou – pro danou dobu a místo –zafixovanými, sjednanými zvyklostmi, kterými se pří-slušný okrsek časoprostoru řídí.

* * *

Na pěti panoptikálních figurínách jsem se pokusil demonstro-vat pět různých myšlenkových rozvrhů, které zakládají naši orientaci ve světě. Od přírody pasivní, charakterizované jakosoubor mechanických těles posunovaných v bezčasí trojroz-měrného prostoru, až po přírodu v neustálé evoluci, která ak-tivně staví své dějiny a zákony, přírodu podobnou živé bytosti


dlouholetou korespondenci a která je v této věci ještě radikál-nější než on:

Among the many defeating ab-surdities of current imagery per-haps that of „laws of nature“ isperhaps one of the worst. Onewould really think sometimesthat nature had primordially sum-moned councils and decreedlaws, or even brought in a bill insome National Assembly, dis-cusses it, passed it, clause byclause, carefully defining its re-gulations and penalties! And onewould think that nature’s lawyersand judges expounded or laiddown her laws and enforced herdecrees, imposing the statutorypenalties for their infringement.For, of course, we are supposedto „break” nature’s laws –throught the idea is […] grotes-que.

Mezi mnoha odzbrojujícími ab-surditami bude asi jednou z nej-obludnějších současná předsta -va „zákonů přírody“. Občas jakobychom si doopravdy mysleli, žepříroda na počátku svolala jakýsikoncil, na kterém provolala zá-kony, či dokonce že v jakémsiparlamentu dosud zákony před-kládá, projednává a schvaluje,paragraf za paragrafem, a sou-časně pečlivě promýšlí prováděcívyhlášky a sankce! Přímo vidím,jak její advokáti a soudci tyto zá-kony hájí a zavádějí, vynucují siplnění vyhlášek a také ukládajíurčené tresty za jejich porušo-vání. Samozřejmě se totiž před-pokládá, že my ty zákony poru-šovat budeme – jakkoli je tapředstava groteskní.

Peirce pochopitelně souhlasí a rozvíjí scénář „kosmogonickéevoluce“ (Peirce 1995, str. 323; referuji podle Hoffmeyer1998), podle kterého se dobře zavedené, prastaré zvyky stávajífyzikálními zákony. Příroda se stává kulturou či analogií mysli.

In the beginning – infinitely re-mote – there was a chaos of un-personalized feeling, whichbeing without connection or re-gularity would properly be wi-thout existence. This feeling,sporting here and there in purearbitrariness, would have startedthe germ of a generalising ten-

V nekonečně vzdáleném počátkuexistoval chaos neosobního cí-tění, o jehož nespojitém bytí bezjakýchkoli pravidel můžeme poprávu prohlásit, že nevedlo žá-dnou existenci. Toto cítění dá-valo, čistě náhodně, vyrašit tua tam zárodkům zobecňovacíchtendencí. Jiné výhonky zanikly,

dency. Its other sportings wouldbe evanescent, but this wouldhave a growing virtue. Thus, thetendency to habit would be star-ted; and from this, with the otherprinciples of evolution, all the re-gularities of the universe wouldbe evolved. At any time, howe-ver, an element of pure chancesurvives and will remain until theworld becomes an absolutelyperfect, rational, symmetricalsystem, in which mind is at lastcrystallised in the infinite future.

ale tento jeden měl ve vínkuschopnost mohutnět. Tak mohlazačít tendence ke tvorbě zvy-klostí a z ní se vyvinuly, přičině-ním i dalších evolučních principů,všechny pravidelnosti přítomnéve vesmíru. Přesto neustále pře-žívá prvek čisté náhody a budezde, dokud se svět v nekonečněvzdálené budoucnosti neproměnív absolutně dokonalý, racionálnía symetrický systém, ve kterémnakonec vykrystalizuje i mysl.

S úspěchy molekulární biologie je těsně propojena i neo-darwinistická syntéza, která byla vzpomenuta výše. Díky syn-téze se hašteření mezi různými biologickými směry utlumilo,biologické vědy se mohly věnovat „klidné práci“. Navíc, po-tenciál syntetické teorie je tak ohromný, že se zdá být neko-nečný. Neměnnými (avšak obměnitelnými, mutujícími) části-cemi se staly geny; a z nich lze odvodit život (viz např. Dawkins1998, 2002; Ridley 1999, 2000; Wilson 1993; komenář též Mar-koš 1997, 2000a).

Viděli jsme, že evoluční biologie neměla před sto lety zda-leka vyhráno. Řízením osudu se stalo, že evoluční učení se do-kázalo shodnout s mechanistickými koncepcemi a paradoxněje tím legitimovalo. Během století však navíc došlo ke zvlá-


či přirozenému jazyku. V každém z probíraných rozvrhů hrajejinou roli náhoda, jedinečnost, příběh, zákonitost, jazyk, život.Každý z nich hrál jinou roli v přírodovědě, filosofii a dějináchdvacátého století. V další části se pokusím zmapovat, jak se postu letech dalšího vývoje promítly do způsobů současného chá-pání světa.

Sto let mezi

Peripetie vývoje poznání v průběhu 20. století jsou fascinují-cím tématem zkoumání, zdržím se však u nich jen krátce; vevětším rozsahu jsou probrány v Markoš 2000a. Z hlediska na-šeho zkoumání je důležité připomenout jen některé motivy.

Kvantová fyzika ve dvacátých letech otřásla přesvědčenímo determinismu v chování přírody a také o možnosti odhalitzákladní úroveň popisu. Hrozba zhroucení pracně budova-ného novověkého světonázoru byla odvrácena pouze pouka-zem na to, že kvantové jevy se týkají věcí velmi malých, velmistudených atd., zatímco v našem světě „od molekul výše“ jemůžeme zanedbat a chovat se, jako by vesmír byl newtonov-sky deterministický. Nejlépe tento přístup demonstruje mole-kulární biologie, která hierarchické a deterministické chovánísvěta vehementně zastává do dnešních dob. „Postulát objekti-vity“ je základním předpokladem jejího zkoumání. Díky tomuv sedmdesátých letech už může přijít zakladatel molekulárníbiologie J. Monod (1970, str. 145) s „konečným řešením“otázky života, když o buňce řekne:


Le systeme tout entier, par con-séquent, est totalement, inten-sément consevateur, fermé sursoi-meme, et absolument inca-pable de recevoir quelque ense-ignement que ce soit du monde

Celý systém je naprosto a v nej-silnějším smyslu konzervativní,sám do sebe uzamčený, napro-sto neschopný přijmout jakékoli„poučení“ z vnějšího světa. Ten -to systém, jenž s přesností mi-

extérieur. Comme on le voit, cesysteme par ses propriétés, parson fonctionnement d’horlogeriemicroscopique qui établit entreADN et protéine, comme aussientre organisme et milieu, desrelations a sens unique, défietoute description « dialectique ».Il est foncièrement cartésien etnon hégelien : la cellule est bienune machine.

kroskopického hodinovéhostroje ustavuje jednosměrnévztahy jak mezi DNA a protei-nem, tak i mezi organismema prostředím, se očividně vy-myká „dialektickému“ popisu. Jesvou podstatou karteziánský, ni-koli hegelovský: buňka jevskutku strojem.

A na jiném místě, když líčí hierarchii funkcí v buňce, se do-čteme (1970, str. 126):

Tout le déterminisme du phé-nomene trouve sa source en dé-finitive dans l’information généti-que représentée par la sommedes séquences polypeptidiquesinterprétées, ou plus exactementfiltrées, par les conditions initiales.

Celý jev je v posledku determino-ván genetickou informací, kteroupředstavují sekvence polypep-tidů, interpretované či přesnějiřečeno filtrované výchozími pod-mínkami.

podotknu, že z mého pohledu jde o tradici odlišnou, avšak izo-morfní tradici sémiotickou, o které zde už byla řeč a která po-chopitelně těch sto let také nestála na místě. Oba směry sou-střeují pozornost na témata jako znak, symbol, význam, smysl,pamě�, evoluce, historie apod. – všechno to jsou výzvy pro mo-derní vědu, aby je zhodnotila a kvalifikovaně přijala do svéhokorpusu, či stejně kvalifikovaně odvrhla.

Dnešní propletence

Co se mi při zpětném pohledu na dvacáté století zdá zvláštní,je izolovaný vývoj jednotlivých směrů a myšlenkových okruhů.Často má vnější pozorovatel dojem, že se jednotlivé nauky vy-víjely ve vakuu a pečlivě udržovaly ochrannou membránukolem vlastního teritoria. Některé z nich takto v izolaci přežilydo dnešní doby, jiné zanikly nebo se transformovaly. Předsta-vitelé alternativních, zavržených teorií minulosti jsou pak op-tikou dnešních vítězů považováni za jurodivé mystiky, kteří sejakýmsi nedopatřením vloudili na univerzitu – není čas ani vůleprobírat se alternativami a popřípadě z nich vybrat něco, co bymohlo oslovit dnešek. Z dnešní generace biologů proto má-lokterý cítí potřebu (nebo si najde čas) vyhlédnout přes okraja podívat se, co se za posledních sto let stalo – třeba ve fyzice,u které to kdysi všechno začalo. Úspěšnost je přece hlavnímkritériem pravdivosti; není žádný důvod studovat třeba Dries-che nebo Bergsona. V důsledku tohoto vývoje jsme na konci20. století svědky ohromné roztříštěnosti poznání a s ní při-chází volání po syntéze. Nikoli však po jakémsi zmrtvýchvstánítoho typu, který dnes označujeme – a� právem či neprávem –jako „renesančního učence“. Takové pokusy také existují: vy-cházejí obvykle od přírodovědy, vedeny přesvědčením, že ob-jektivistická, redukcionistická přírodověda vlastní tu pravoua jedině správnou metodu poznání, protože ona jediná jeschopna odhalit objektivní zákony, vlastní podstatu všech jevů.


štnímu a ne příliš reflektovanému posunu: geny přestaly býtnedělitelnými částicemi a staly se z nich řetězce znaků – trans-formovaly se v kódy, programy či texty. A s nimi se do čistě de-terministického děje dostala zadními vrátky nejdřív informa-tika kybernetická (kódy a programy) a posléze vágní formulaceo tom, že organismus čte, či dokonce interpretuje svůj gene-tický zápis. Takové formulace nemají daleko k hermeneutice.V samotné biologii se však ponejvíce nadále mluví o genechjako o základních entitách biologických hierarchií (např. Da-vidson 2001; viz kap. 7 tohoto výboru) a z nich se determinis-ticky odvozují jevy na úrovních ostatních.

V sedmdesátých letech toto deterministické sebeuspokojenídostalo trhlinu přičiněním nerovnovážné termodynamiky.Fyzikální chemik I. Prigogine (česky např. Prigogine, Stenger-sová 2001) ukázal, že makroskopické systémy vzdálené od rov-nováhy, kterými protéká energie (tzv. disipativní systémy), majítendenci ke zdokonalování, zvyšování své organizovanosti.Svět formuje nikoli směřování k bezčasové rovnováze, ale na-opak to, že se svět od ní, kde jen může, vzdaluje. Navíc jdeo činnost tvůrčí: na makroskopické úrovni vznikají novinky –formy, které nelze odvodit z deterministického chování částicna úrovni mikroskopické ani z předchozího chování makro-skopického. Disipativní systém tedy má svou jedinečnou his-torii. Prigogine navíc ukázal, že sice systém můžeme pravdivěpopisovat na různých úrovních popisu, avšak přechod z jed-noho popisu na jiný není jedno-jednoznačný – popisy nejsouizomorfní, a tudíž existuje mezi nimi jistá inkompatibilita,pnutí. A to ne proto, že ještě neznáme všechny parametry sy-stému, ale z podstaty věci. „Jednosměrné vztahy“ (viz citátz Monoda výše), determinující vše „zdola“, přestávají platit.

A ještě připomenu, že v průběhu dvacátého století vznikla,především zásluhou Heideggerovou a Gadamerovou, moderníhermeneutika, která by se mohla stát filosofickým zázemímvěd, jako jsou nerovnovážná termodynamika a biologie. Od-kazuji opět na svou knihu Tajemství hladiny (2000a); zde jen



Nabídka k syntéze se pak nese v duchu nároku, že všechny ob-lasti poznání se mají stát přírodovědnou disciplínou. Jedenz podobných návodů, hraničících s karikaturou, má čtenář k di-spozici i v češtině (Wilson 1998; viz moji kritiku Wilsona v Mar-koš 2000a).

Vývoj naší kultury však na podobné proklamace nečekala před našima očima se odehrává jiný druh vzájemného prolí-nání. Nejde však o proces přetavení v jakýsi homogenní lek-tvar. To, co vzniká, by snad nejlépe vystihla metafora prosto-rové tkaniny, či ještě lépe podhoubí nebo jakéhosi ostružinouprorostlého živého plotu v neustálé přestavbě. Jednotlivávlákna sice v této síti sítí neztrácejí – alepoň formálně ne – svouidentitu, ale rozlišovací schopnost pozorovatele nedovolujesledovat jejich přesný průběh. Pro ilustraci se pokusím přiblí-žit dvě „vlákna“, která takto prorůstají tímto podhoubím. Jed-ním z nich je myšlenkový svět Stuarta Kauffmana, druhým rus-kého sémiotika a jazykovědce Jurije Lotmana.

Sémiosféra

Pro přírodovědce může být objevem, když se dostane shodouokolností k pracím lidí, kteří s přírodovědou nemají téměř nicspolečného. To byl můj případ, když jsem se seznamoval s pra-cemi H.-G. Gadamera, P. Ricoeura a U. Eca a prostřednictvímposledního pak C. P. Peircea. Úžas pramení z toho, že ač setito lidé zabývají tématy na hony vzdálenými experimentální,ba i teoretické přírodovědě, přesto jejich dílo může obohatitmyšlenkový svět přírodovědců. Nejen ve smyslu protikladu la-boratoře a vnějšího světa, o kterém jsme mluvili v úvodu, alemohou přímo ovlivnit i způsoby, jak se provozuje věda. Sa-mozřejmě to není žádná náhoda: život a jazyk, druh a kultura,příroda a přirozený jazyk, evoluce a historie – vykazují řaduparalel, které lze shrnout stručně: jsou o světě. Zde se poku-sím tuto izomorfii přiblížit na práci Uvnitř myslících světů za-


kladatele ruské sémiotické školy, jazykovědce J. M. Lotmana(1996/2001), autora pojmu sémiosféra.

Lotman nejdříve podobně jako Bergson podrobuje kriticesnahy redukovat fýsis na systém pravidel. V jeho případě sa-mozřejmě nejde o redukci přírodních dějů na přírodní záko -ny, ale o redukci přirozeného jazyka (textu) na kód. Skrze kódya texty se však od sémiotiky už otevírá brána do biologie. Lot-man předvádí, že lingvisté a sémiotici vlastně pracují podob -ně jako molekulární biologové: cokoli, co přímo nesouvisís kódem, se při analýze textů odstraní. Předpokládá se uživa-tel, který se zajímá jen o relevantní sdělení a ostatní vlastno s -ti textu ignoruje. Text hraje funkci jen jakéhosi nosiče, jehož smyslem je předávání kódovaných zpráv. Předpokládá se, žesmysl textu – před-textové sdělení – zůstává invariantní vzhle-dem k transformacím samotného textu a na tomto předpo-kladu jsou pak postaveny úvahy nad vztahem smyslu a textu.Adekvátní předání sdělení by mělo být jediným cílem sémio-tického procesu.

Když tento rozvrh ale přijmeme, vynoří se nám okamžitě řadaparadoxů. Nejvíc bije do očí skutečnost, že všechny přirozenéjazykové struktury jsou na plnění tohoto úkolu špatně vybaveny(устроены плохо). V první řadě by se pro bezproblémové pře-dání předtextového sdělení musela předpokládat identita kódůodesilatele i adresáta zprávy, tj. obě bytosti by musely být to-tožné. K totožnosti kódů zdaleka nestačí pouze to, že oba mluvístejným přirozeným jazykem – naopak právě tato skutečnostjejich totožnosti nejvíc brání. Z toho vyplývá, že totožnost kódůlze zajistit jen ve velmi speciálních případech, kdy přirozenýjazyk přestane být přirozeným (1996, str. 14):

Таким образом, делается оче-видно, что для полной гаран-тии адекватности переданногои полученного сообщения не-обходим искусственный (упро-

A tak je zřejmé, že máme-li plnězaručit shodnost předané a obdr-žené zprávy, potřebujeme umě-lý (zjednodušený) jazyk a takéuměle zjednodušené účastníky

poezie. Zde „překladatel“ – příjemce zprávy musí nutně vybí-rat jednu z možných interpretací. Příjem zprávy, či dokoncejejí překlad, se stává tvůrčím aktem. Zvlášní pozornost si za-sluhuje situace, kdy kódy nejsou vzájemně převoditelné vůbec:Lotman jako příklad uvádí obraz na evangelické téma, kterýnelze převést na text evangelia a také z textu samozřejmě ne-vyplyne právě tento obraz.

Z hlediska sémiotického je důležitá právě skutečnost, žev procesu extrakce smyslu z textu (смыслопорождение) serodí smysl nový.Tento moment viz též například Ricoeur 1997,poeticky jej vyjádřuje Ajvazova hrdinka (Ajvaz 2001, str. 211):Zpočátku mě to vyděsilo, připadalo mi, že mám povinnostzapsat všechny příběhy, které z tohoto pramene tryskaly, a žeto za celý život nemohu stihnout. Pak mi ale došlo, že každýpříběh v sobě nějak zahrnuje všechny ostatní. … A tak jsemse zase uklidnila, není třeba pospíchat, stačí vždy vyprávětjediný příběh, natáčet jeden film, malovat jediný obraz,a všechny ostatní obrazy a filmy budou v tomto díle přítomny.

Jazyk předchází sdělením, která jsou v něm vyslovena, a jejejich nedílnou součástí. Lotman na tomto místě upozorňujena novátorské počiny v umění, které se setkávají s bouřlivouodezvou nebo rozpaky právě proto, že auditorium nezná jazyksdělení, a to navzdory sdílené kulturní tradici, na kterou každýpodobný počin navazuje. Časem se interpretace ustálí, a na-konec může celý výron skončit v jakémsi strojovém metaja-zyku; přirovnal bych celý proces k Peirceově sémiosi, která na-konec zmrzne ve zvyku. Informace tudíž může kolovat v rámcipředem daného kódu, aniž by se jazyk kvůli tomu stal stro-jovým. V přirozeném jazyce však musíme rezignovat na ob-jektivní kvantifikaci informace – to je možné jen u zpráv pře-nášených v digitálním kódu. Díky této vlastnosti přirozenéhojazyka je vždy na adresátovi, jak se rozhodne zprávu přijmout– jako kód, anebo jako sdělení! Díky tomu i v rámci striktněesoterických skupin (náboženských, kulturních, vědeckých) ses novou interpretací zkamenělých pravd vždy může vynořit


* O přirozených a umělých jazycích viz též Eco 2001, Hofstadter 1979.


Umělé jazyky tedy modelují nikoli jazyk jako takový, alepouze jednu z jeho funkcí: schopnost předat zprávu.* V zájmuzvládnutí této funkce se ze sémiotických struktur odstraníschopnost sloužit dalším funkcím, které za přirozených pod-mínek jsou přítomny, a po jisté době se pak už i zapomene,že takové funkce existují. Podobné snahy o převedení jazykado jakési algebry vedou k tomu, že se studuje pouze jazyk textu,bez ohledu na to, jaké sdělení tento text nese.

Z oněch odsunutých funkcí jazyka je nejdůležitější funkcetvůrčí – text není jenom přenašečem hotových zpráv, ale takégeneruje zprávy nové. V tomto smyslu nejen porozumění, aletaké neporozumění je důležitým a užitečným prostředkem ko-munikace: absolutně chápající partner v dialogu by byl prostěmechanickou kopií mne samého. Novými zprávami tedy ne -jsou ani jednoznačné převody (charakterizované tím, že pře-klad do jiného jazyka a zpět rekonstruuje beze zbytku původnítext), ani matematická řešení.

Umělé jazyky jsou jen speciálním případem nacházejícím sena jednom konci pomyslného kontinua; na jeho opačnémkonci jsou jazyky se zdůrazněnou tvůrčí složkou, například

щенный) язык и искусственно-упрощенные коммуниканты: сострого ограниченным объемомпамяти и полным вычеркива-нием из семиотической лично-сти ее культурного багажа. Созданный таким образом ме-ханизм может обслужить лишьограниченный круг семиотиче-ских потребностей; универза-лизм, присущий естественнымязыкам, ему будет в принципечужд. (Str. 14.)

komunikace, s drasticky omeze-nou kapacitou paměti a s osobnos -tí zbavenou kulturního náno su.Takto sestrojený mechanismusvšak může sloužit jen úzce vy-mezenému okruhu sémiotickýchpotřeb: bude mu naprosto cizíuniverzalismus, tak charakteris-tický pro jazyky přirozené.

* Místo „uměleckého textu“ by se víc hodilo „textu v přirozeném jazyce“, bylo byto obecnější konstatování.

Pro existenci kultury jsou tedy rovněž důležité párové ko-munikační systémy typu já–on a já–já – vzniká tak kolektivníosobnost s kolektivní pamětí, vědomím a historií. Jsme u struk-tury izomorfní s kauffmanovskou biosférou, o které bude řečníže; Lotman také tímto směrem postupuje a zavádí pojem sé-miosféra. V obou „sférách“ platí, že systém je integrován přesvšechny úrovně organizace!

Důležitost tohoto konstatování vynikne, srovnáme-li jes představou, jak je organizace systémů nahlížena myšlenko-vým aparátem atomistickým a modelem disipativních struktur.Atomistický systém, jak jsme viděli, má ambice vysvětlit všez hlediska jediné základní úrovně. Označovat ostatní úrovnějako „vyšší“, což se zhusta dělává, je z tohoto hlediska velmitroufalým eufemismem vzhledem k tomu, že tyto úrovněvlastně jen otrocky odrážejí podstatu elementů z úrovně zá-kladní, tak jak jim to ukládá zákon. Pokud jednotlivé úrovněvůbec „komunikují“, tak pouze jednosměrně, tudíž dění naúrovni „nižší“ určuje dění na úrovni „vyšší“. Prigogine tuto hod-nostní hierarchii u disipativních struktur ruší a ukáže, že z jed-notlivých domén popisu (makroskopická, mikroskopická atd.)


Velmi podnětná je pasáž věnovaná autokomunikaci – Lot-man vyčítá sémiotice, že se přednostně věnuje komunikacimezi subjekty (komunikace já–on) a málo pozornosti věnujeotázce, jak může vznikat něco nového v mysli subjektu jedi-ného (komunikace já–já). Uvádí příklady toho, jak myslící sub-jekt vnáší nové a nové roviny kódu, a� už endogenně genero-vané, anebo vyvolané prostředím (například rytmy). Příkladyjsou pochopitelně vesměs literární a nás zde analýza textů rus-kých autorů nemůže zajímat. Není však důležité, kam své sdě-lení směřoval on sám, ale co z něho vytěžíme my. Zkusme na-příklad „vytěžit“ následující citát, který od individua přecházína celou kulturu (1996, str. 41):


něco nového. Obzvláš� zajímavé jsou případy, kdy se tyto prav -dy vymaní z úzkého sevření a začnou obíhat v kontextech šir-ších. Evoluce kultury – ale není evoluce života v tomto smyslutotéž?

Právě díky tomu, že živý jazyk nikdy nevylučuje možnostnové interpretace i velmi kanonických kódů (zvyk), nemusívůbec docházet k tomu, že s časem se bude informace z textuvytrácet. Naopak, tam, kde je text v kultuře aktivní, na sebe ne-ustále nabaluje informaci novou. Lotman tuto skutečnost ilu-struje hamletovským podobenstvím (1996, str. 22):

Ныне «Гамлет» – это не толькотекст Шекспира, но и памятьобо всех интерпретациях этогопроизведения и, более того, па-мять о тех вне текстанаходящихся историческихсобытиях, с которыми текстШекспира мо-жет вызыватьассоциации. Мы можем забытьто, что знал Шекспир и егозрители, но мы не можемзабыть то, что мы узнали послених. А это придает тексту новые

смыслы.

Законы построенияхудожественного текстав значительной мере сутьзаконы построения культурыкак целого. Это связано с тем,что сама культура можетрассматриваться как суммасообщений, которымиобмениваются различныеaдресанты.. … С этой точкизрeния, культура человечества– колоссальный пример

автокоммуникации.

poměli si výše vzpomenutou transformaci genů – od atomic-kých „částic“ ke kódům a od nich k textům – jíž jsme byli svědkyv minulém století. Jistěže geny patří (aa) k nejtrvalejším ele-mentům kontinua, kterým může být rozuměn jedinec, druh,biosféra; (bb) geny nejsou synchronní: uživatel – živá bytost jezískává z paměti své kultury. Pod kulturou zde můžeme rozu-mět druh, genealogickou linii, na jejíž konci stojící jedinec do-stává do vínku jak geny, tak návod k jejich užití; (cc) potenciáljejich působnosti nelze lokalizovat na konkrétní realizaci – vět-šina genů se angažuje v nejrůznějších syžetech a dosah jejichpůsobnosti v konkrétní situaci nelze přesně vymezit (viz např.Dawkins 1982); (dd) díky genům se různé syžety přenášejí mezirůznými vrstvami (doménami). K objasnění posledního boduuvedu tři příklady. (1) V ontogenezi jsou celé komplexy genůopakovaně aktivovány v naprosto rozdílných kontextech: jejichprodukty mohou například v rané embryogenezi účinkovatpři ustavení tělních os, později tentýž komplex genů asistujepři rozvržení základů končetiny či vnitřních orgánů, až nako-nec jej nacházíme u rozvrhování projevů tak okrajových, jakoje struktura ptačího pera nebo ornament motýlího křídla. (2)Tytéž komplexy univerzálních genů-symbolů fungují u širokéhospektra druhů – kultur, avšak jejich účinek je dán modulací „kul-turním“ prostředím, ve kterém se nacházejí. Přední končetinačlověka, koně a ptáka byla indukována – vyvolána v život – vždystejnou skupinou genů-symbolů. (3) Komplexy genů mohoubýt přenášeny „horizontálně“ (mezi žijícími jedinci – opakemje vertikání přenos z rodičů na potomstvo). Tento „mezikul-turní“ přenos je obzvláš� dobře zvládnut u bakterií, které díkytomu účinně komunikují přes celou biosféru; připomenu zdenapříklad šíření rezistence k antibiotikům. Jak tedy působí geny – texty – symboly? Jaké zákony nutí genové komplexy, abydělaly jednou to a podruhé ono; do jaké hry jsou tyto kom-plexy vtaženy? Te zpět v Lotmanovi s tím, že necháme v po-zadí působit biologické analogie; koneckonců Lotman neustálemluví o tom, jak jazyk, kultura, texty žijí – zkusme to vzít vážně.


je každá svébytná. Jedna v druhou jsou pak převoditelné pouzenekanonicky – za cenu toho, že se změnou jazyka něco novéhoobjeví a něco zase ztrácí. To však jako by byl problém nás – po-zorovatelů: domény samotné jako by si vystačily samy. Atmo-sférický vír na Jupiteru i tornádo zde na Zemi jsou strukturyz téže domény – a existují nezávisle na tom, že složením atmo-sféry se obě planety liší.

Lotmanova sémiosféra, Kauffmanova biosféra (viz níže) a takébiosféra reálná jako by ani vlastně členěny na domény nebyly.Ano, rozpoznáme elementy – atomy, molekuly, slova, věty – alety jsou navzájem propojeny nejen v rámci téže domény, ale takés doménami jinými; navíc, komunikace mezi doménami jeoboustranná. Domény jsou pozorovatelem uměle vykrojenyz celku podle jistého kritéria (velikost, trvání v čase apod.).Uchopit podobné propletence přes různé úrovně („entangledhierarchies“) je v myšlenkovém a pojmovém rámci naší kulturypatrně velmi nesnadné. Už proto jsou kauffmanovské a lotma-novské sféry tak zajímavé a důležité.* Když se nám podaří vy-dělit nějaký „základní element“, jako to dělá Lotman u symbolů,tak se ukáže, že (a) symbol sice vskutku patří k nejtrvanlivějšímelementům kulturního kontinua, ale nikoli v tom nečasovémsmyslu, v jakém jím jsou všechny „atomy“ ze základní úrovněrůzných modelů přírodovědních; (b) symbol nikdy není syn-chronní – pamě� symbolu je vždy starší než pamě� jeho ne-symbolického kontextu; symbol existuje už před daným tex-tem, uživatel ho získává z hlubin paměti své kultury; (c)smyslový potenciál symbolů je vždy širší než jejich konkrétnírealizace; (d) pomocí symbolů se texty a syžety přenášejí mezirůznými vrstvami kultury a zabraňují tak jejímu rozpadu na izo-lované vrstvy. Lotman tak přirovnává funkci symbolů v kultuřek funkci genetické paměti jedince. Toto konstatování přímo vy-bízí k tomu, abychom se přenesli na chvíli do biologie a při-


* O integraci napříč všemi fyzikálními organizačními škálami se pokouší také M.-W. Ho; viz např. 1993.


Všichni účastníci komunikace, říká Lotman, do ní vstupujíuž vyzbrojeni jistou zkušeností, už jsou do světa nějak vrženi(abych tímto obratem poukázal na Heideggera a Gadamera,které ovšem Lotman necituje). A podobně jsou do světa vrženai Kauffmanova autonomní agens, o kterých bude řeč níže. Bio -sféra ani sémiosféra nemohou vzniknout de novo, tak jako vzni-kají disipativní systémy (plamen, tornádo). Lotman srovnávásémiosféru s muzejním sálem v době, kdy je tam plno návštěv -níků. Na jednom místě se sémanticky prolínají entity tak vzdá-lené jako školní dítka z Třebíče, kosti dinosaurů, učitelka, ta-bulky s klínovým písmem, kustod, současné přírodniny z Čínya vitríny ze dřeva, které vyrostlo bůhví kdy a bůhví kde…

Te nás už nepřekvapí Lotmanovo konstatování, že text májakoby snahu proměnit se v jediné dlouhé slovo; otvírá tak sé-miotický mnohorozměrný prostor a ten pak zpětně ovlivňujevýznam i tvarosloví. Navíc tyto přechody od diskrétního (digi-tálního) v mnohorozměrné (analogové) nejsou věcí rozhraníjediného – tatáž hra se opakuje současně na různých organi-začních úrovních či doménách. Vyjádření podstaty věci pro-středky jiného jazyka pak odhalí přirozenost té věci; protožetato asymetrie je přítomná všude, semiosféra je generátoremnového poznání. Srovnej opět níže s Kauffmanem.

Ještě k té hře a jejímu protikladu – zákonu. Lotman pocho-pitelně polemizuje s historizujícím pojetím dějin a upozorňujena to, že předurčený cíl daný zákonem naprosto smaže mož-nost ptát se na svobodu. Následující pasáž souzní s Bergsonem:

По мере исчерпания резерванеопределенности информа-тивность процесса снижается,падая до нуля в тот момент,когда он делается полностюизбыточным, т.е. до концапредсказуемым. (315) […] Там,кде можно предсказать сле-

S tím, jak se vyčerpává záso-bárna neurčitosti, se snižuje i in-formační obsah procesů – až na-konec klesá na nulu v momentě,kdy proces sám se stává už na-prosto zbytečným, protože jehoprůběh můžeme do detailů před-povědět. […] Tam, kde můžeme

Jinými slovy: jestliže lze trajektorii vrženého kamene před-povědět do nejmenších detailů, tj. pokud se během letu už nic zvláštního nemůže stát, není už ani třeba házet. Srovnejs Neubauerovými obručemi v úvodu tohoto článku, nebo s de-socializovaným tělem u Petříčka (2000). A kdyby platilotohle, tak i celá historie by už byla zbytečnou. Za metodologiípodobných škol, říká Lotman, se skrývá Einsteinovo „Bůh nehraje v kostky“. V kultuře však platí, že čím méně očekáva -ný jev, tím silnější má působnost. A totéž, říká Lotman, prav-děpodobně platí i pro jiné oblasti lidské činnosti, tedy i provědy. Proto otázky jazykové vstupují dnes do všech věd a s nimise tam dostává otázka interpretace, překladu, evoluce – s bez-časovými zákony je zkrátka konec. A hlavně, celé toto povídá -ní nám smazalo rozhraní mezi kulturou a živou bytostí, mezihistorií a evolucí. Stávají se z nich synonyma, a toto konstato-vání nemíním jen jako klišé určené k tomu, abych nějak završiltuto část.

дующее звено событий, можноутверждать, что акта выбораиз равновозможных альтер-натив не было. Но сознание –всегда выбор. Таким образом, исключив выбор (непредска -зуемость, осознаваемуювнешним наблюдателем какслу-чай ность), мы исключаемсо знание из историческогопро цесса. А историческоезакономерности тем и отлича-ются от всех других, чтопонять их, исключив созна -тель- ную деятельностьлюдей, в том числеи семиотическую, нельзя. (327)

předpovídat sled událostí, mů-žeme také tvrdit, že nebyl mož-ný žádný výběr ze stejně mož-ných alternativ. Vědomí všakvždy znamená výběr! Když tedyz historického procesu vyloučí-me možnost výběru (nemožnostpředpovědi, to, co se vnějšímupozorovateli jeví jako náhoda),vylučujeme z něho vědomí.Avšak zákonitosti dějin se odli-šují od všech ostatních právětím, že k jejich pochopení se ne-lze dobrat tak, že vyloučíme vě-domé, tedy i sémiotické chovánílidí.

bicí je ukázat, že řád v živých bytostech je přítomen nikoli díkypřirozenému výběru, ale naopak jemu navzdory.

Celá rozsáhlá kniha nejdříve představuje matematické mo-dely složitých systémů. Ukazuje se, že s tím, jak stoupá kom-plexita systému vystaveného selekci, je selekce stále méněschopna měnit jeho vlastnosti – řád se tam vkrádá jinou ces-tou, nikoli nějakou náhodnou procházkou, ale jako výsledekvnitřní dynamiky systému. Řád vzniká jaksi zadarmo, není sy-stému vnucen. Své modely pak autor aplikuje na vznik života,na evoluci a na ontogenezi – život rozehrává svou hru v úzkém,nestálém, riskantním rozhraní mezi zmrzlým, krystalickým, ne-časovým řádem a totálním chaosem.

Nás však víc než toto poněkud technické dílo bude zajímatKauffmanova více zobecňující kniha Investigations (Zkoumání,2000; česky jako Čtvrtý zákon 2004). Anglický titul poukazujena to, že kniha byla inspirována Wittgensteinovými Filosofic-kými zkoumáními, poznáním, že nelze konečným počtem vý-roků předem stanovit všechny vlastnosti daného systému. De-terministické zákony fyziky, umožňující vypočítat předemchování systému (jeho konfigurační prostor), jsou v tomtoohledu speciálními případy: fungují deterministicky jen díkytomu, že jsou stanoveny počáteční a hraniční podmínky. Ne-wtonovu a Einsteinovu fyziku proto nelze uplatnit na systémys evolucí, protože tam počáteční a okrajové podmínky určitnelze. Kauffman se ptá, zda by mohla existovat taková fyzika,která by stanovila zákony když už ne pro všechny (lze dokázat,že to nejde), tak alespoň pro jednu třídu takových vyvíjejícíchse systémů. Těmto systémům říká Kauffman autonomní agens(autonomous agents) a jejich definice vypadá zpočátku dostibizarně: autonomní agens jedná ve vlastním zájmu (on its ownbehalf; 2000, str. x):


Řád zadarmo a expanze do nejbližšího příštího

Stuart Kauffman je vzděláním matematik a biolog. Má zkuše-nost jak s chováním tělesného světa, tak matematických kon-struktů, a tudíž je citlivý k tomu, co tyto virtuální modely čeká,když se jim podaří vtělit, když ideální matematická mapa se mázměnit v proměnlivou – a živou – krajinu. Jde právě o ten pře-chod – od bezčasových formulek k fýsis. V preambuli ke svéprvní knize Původ řádu Kauffman konstatuje (1993, Str. vii):

Simple and complex systemscan exhibit powerful self-organi-zation. […] Yet no body ofthought incorporates self-organi-zation into the weave of evolu-tionary theory. No research pro-gram has sought to determinethe implications of adaptive pro-cesses that mold systems withtheir own inherent order.

Jednoduché i komplexní systémymohou být samoorganizované dovysoké míry. A přesto žádný myš-lenkový systém nezahrnuje sa-moorganizaci do tkaniva evolučníteorie. Žádný výzkumný programse nesnaží formulovat závěry,plynoucí z toho, že z adaptivníchprocesů povstává něco, čemu jevlastní řád.

První dvě věty mohou být bu nadsázkou, nebo prostě při-znáním neznalosti jiných myšlenkových systémů: stačilo byukázat opak třeba poukazem na Bergsona. Od poslední větyse však odvíjí celý Kauffmanův program, který opakovaně vnu-cuje matematice i přírodovědě jednoduchou otázku: Kde sebere v přírodě a v živých bytostech (jakožto součástech pří-rody) řád? Kauffman není spokojen s odpovědí neodarwi-nismu, že jde o zmrzlé náhody, prošlé sítem přírodního výběrua sdílené v různých vývojových liniích jen díky společným před-kům. Organismy z podobné představy vycházejí jako pasivní,ad hoc slepence. Jsou výsledkem evoluce, která je jakousi dosebe uzamčenou historickou kontingencí, a jejich ontogenezideterministicky určuje genetický program. Evoluce viděnátímto prismatem je oportunistická a pro myšlenky spontán-ního povstávání řádu není v teorii místo. Kauffmanovou am-

All free living cells and organismsare autonomous agents. But

Všechny volně žijící buňky a orga-nismy jsou autonomními agens.


Ty vlastnosti jsou dvě: autonomní agens je systém schopnýautoreprodukce a schopný vykonávat alespoň jeden druh pra-covního cyklu. Druhá podmínka hraje klíčovou roli – auto-nomním agens nejsou disipativní systémy, které popisuje Pri-gogine (například plamen nebo tornádo). Ty sice mají evolucizaloženou na disipaci volné energie, ale nutnou podmínkoujejich evoluce není ani autoreprodukce, ani schopnost konatpráci. Konat práci v pracovním cyklu znamená mít k dispozicizařízení – stroj – které se periodicky vrací do výchozí polohy.Cyklické děje jsou tedy paradoxně podmínkou acyklického,historického děje – evoluce.

Má-li systém – autonomní agens – konat práci, musí stupněvolnosti pro disipaci energie snížit, a to tak, že postaví struk-turu, zařízení ke konání práce. To samo si však už vyžaduje in-vestici práce. Autonomní agens jsou tak charakterizována cy-klem, či spíše spirálou práce, která se mimo jiné dá využít kezvýšení organizovanosti systému, tedy i nových strojů, což jimumožní konat víc práce atd. Umožní jim to také mapovatokolní vesmír a vyhledávat v něm nové zdroje energie vhodnék práci a další sebestrukturaci. Hermeneutický, či sémiotickýkruh? K něčemu podobnému se autor vskutku propracovává.

a bacterium is „just“ a physicalsystem. In its Kantian form, mycore question became, Whatmust a physical system be suchthat it can act on its own behalf?The stunning fact is that autono-mous agents do, every day,reach out and manipulate theuniverse on their own behalf. Yetthat truth is nowhere in contem-porary physics, chemistry oreven biology. So, what musta physical system be to be an au-tonomous agent?

Ale bakterie není „nic jiného než“fyzikální systém. A tak moje zá-kladní otázka zněla poněkudkantovsky: Jaké vlastnosti musífyzikální systém mít, aby jednalve vlastním zájmu? Zarážející naautonomních agens je, že jsouv neustálém kontaktu s vesmí-rem a manipulují jím ve vlastnímzájmu, po svém. A přesto tatopravda není nijak obsaženav současné fyzice, chemii, ba anibiologii. Jaké vlastnosti tedymusí fyzikální systém mít, abybyl autonomním agens?

Autonomní agens spoluvytváří společenstvo – biosféru –která se díky vlastnostem agens chová tak, že má schopnost evo-luce: neustále expanduje z aktuálna do nejbližšího příštího.Přitom ze stavu v aktuálnu není možné předem vypočítat stavv nejbližším příštím, i když oba stavy jsou od sebe vzdáleny jenjediný časový interval. V tomto bodě se náš výklad propojí s vý-kladem o deterministických 6N-rozměrných systémech statis-tické fyziky, o kterých jsme pojednávali u figurky scientisty. Tydeterministické jsou, protože jsou předem známy parametrystavového prostoru, počet částic, počáteční polohy a hybnostikaždé z nich, a také hraniční podmínky pro celý systém. Díkytomu můžeme určit konfiguraci systému v dalším „okamžiku“.Už i tady nastanou problémy, upozorňuje Kauffman, když siuvědomíme, že časový interval mezi jednotlivými „okamžiky“jsme stanovili my, arbitrárně, systém sám žádné podobné kro-kování nezná, ten je vlastně bezčasový. Co se stane, když v zájmuvyšší přesnosti výpočtu budeme tento interval zkracovat? Do-staneme se na intervaly rozměru časových kvant, tím také domoci principu neurčitosti, a místo množiny diskrétních stavůdostaneme jakousi superpozici stavů, která už se determinis-ticky chovat nebude. Což teprve když se k tomu, jako u bio-sféry, bude měnit i počet částic a počáteční ani hraniční pod-mínky také nebude možné stanovit? A když to platí pro biosféry,platí to tím spíše i pro celý vesmír. Ale na toto už upozorňovalo sto let dříve Bergson, když se vysmíval snaze dělit tok času nadiskrétní okamžiky jako políčka na filmu (str. 305/413):

Tel est l’artifice du cinémato-graphe. Et tel est aussi celui de notre connaissance. Au lieude nous attacher au devenir in-térieur des choses, nous nousplaçons en dehors d’elles pourrecomposer leur devenir artifici-ellement.

V tom spočívá lest promítačky;a na stejném klamu se ustavujenaše poznání. Místo abychomspoluprožívali vnitřní povstávánívěcí, postavíme se mimo něa pak toto povstávání uměle re-konstruujeme.

Abych to objasnil, nemohu se kupodivu vyhnout tepelnýmstrojům a Maxwellovu démonovi. Princip tepelného stroje sezakládá na dvou rezervoárech o různých teplotách; teplo prou -dí od teplého rezervoáru k chladnému, a pokud se tento proudkanalizuje nějakým zařízením, které pracuje cyklicky (napří-klad válec, píst a všechna ta hejblata kolem, která umožňujícyklický režim), je možné tok energie využít k práci. Prá ce jetedy usměrněným proudem energie. V rovnováze, kdy gra -dient teploty mezi rezervoáry neexistuje, práci konat nelze. Teplo ta je interpretovaná jako průměrná kinetická energie(velkého množství) částic; pokud by tedy nějaká bytost či za řízení – říkejme mu Maxwellův démon – dokázala měřit ki-netické energie částic v rezervoárech a třídit rychlé do jednohoa pomalé do druhého rezervoáru, vytvořil by se mezi rezer-voáry teplotní gradient využitelný k práci. Problém je všakv tom, že démon spotřebuje k měření a třídění právě tolik energie, kolik se jí posléze získá z práce stroje. Kauffman všakupozorňuje na skutečnost, že pokud už někde gradient ener-gie existuje, tak se už démonovi měření zatraceně vyplácí. Tatozdánlivá banalita pak vede ke klíčové otázce: Jak démon – au-tonomní agens – ví, co má měřit, a jak ví, jaký stroj na zákla -dě naměřených údajů postavit? U makroskopického systé mulze přece zaznamenávat prakticky nekonečný počet různýchkvalit (například barva, viskozita, albedo, rezonanční vlast -nosti) a jen měření některých z nich povede k odhalení ener-getického potenciálu, jehož vybití lze spřáhnout s prací (je-lik dispozici odpovídající zařízení). Autonomní agens je vlast -ně takovým démonem nerovnovážného světa. Neustále pro-vozuje přirozenou hru (natural game): vybírá na základě svépředchozí zkušenosti a paměti (která se odráží mimo jiné na jeho ustrojení), porušuje nové a nové symetrie, ohmatáváokolní vesmír, hledá a nalézá nové cesty kanalizace ener gie(přitom často riskuje vlastní existenci), přisuzuje poznané -mu význam, staví stroje, jedním slovem tvoří (Kauffman 2000,str. 93):


Tohle zní dosti bergsonovsky (viz např. str. 339/458). Jaktedy biosféry konstruují sebe sama? V centru dění stojí auto-nomní agens, která neustále měří parametry okolního vesmíru(spolukonstruovaného v koevoluci s ostatními agens), odha-lují v něm zdroje energie použitelné k práci a kanalizují tutoenergii do strojů k tomuto účelu postavených. A v tomto boděse do toho všeho připlétá sémiotika a sémantika.


Biosféry jsou tedy neustálým plynutím z aktuálna do nej-bližšího příštího a v tomto procesu zvyšují svoji organizova-nost. Toto prohlášení opět stojí poněkud na vodě, říká Kauff-man: šířící se organizovanost není vědecky definována a neníani uchopitelná žádnými zavedenými koncepty typu hmota,energie, informace, entropie atd. Přesto je biosféra fyzikálnímsystémem. Známe molekulární uspořádání živých tvorů, me-tabolické dráhy, funkci membrán atd., ale netušíme, co způ-sobuje, že to vše je živé, a chybí nám pojmy a zákonitosti propopis sebepropagujících se dynamických systémů.

Naše schopnost generalizovat je také poněkud omezená,protože jedinými případy autonomních agens, jak je známe,jsou živé bytosti zde na Zemi a jimi tvořená biosféra. Šlo by po-zemský život a pozemskou biosféru zobecnit na jakékoli auto-nomní agens a jakoukoli biosféru? Mohou existovat zákonyplatné pro biosféry? Jakkoli toto snažení může připomínatpokus o kvadraturu kruhu, Kauffman se výzvy chopí a formu-luje pracovní verzi „čtvrtého termodynamického zákona“ (plusmnoho jejích variant; 2000, str. xi):

Biospheres, as a secular trend,that is, over the long term, be-come as diverse as possible, li-terally expanding the diversity ofwhat can happen next. In otherwords, biospheres expand theirown dimensionality as rapidly, onaverage, as they can.

Obecným, tj. dlouhodobým tren-dem biosféry je co nejvíce rozši-řovat prostor možností, novýchtypů událostí, které mohou nastatv následujícím časovém oka-mžiku. Jinými slovy, biosféry roz-šiřují svoji dimenzionalitu v prů-měru tak rychle, jak jen mohou.

Fyzika sémantiky… Jistěže by bylo velkým triumfem, kdybyse mu to podařilo i jen pro peirceovsky vykrojený okrsek tohonašeho času a prostoru. Srovnejte tuto koncepci se současnýmpřevládajícím světonázorem, který charakterizuje víra ve skry-tou pravou skutečnost: lidé ani jiní živáčkové se přece nesta-rají o sebe jen tak, ale jsou k tomu puzeni zákony trhu, genyatd. Co však, když se přece jen starají? Pak, jak ukazuje Kauff-man, bude věda vycházející z Newtona v koncích.

Kdybychom provedli hlubší srovnání Kauffmanových a Berg-sonových textů, ukázala by se značná izomorfie obou autorů.Zde také vidím důvod, proč by přírodovědci vůbec měli čístobjemná a nudná díla, navíc psaná pro ně už poněkud archa -ickým jazykem a s archaickým pojmoslovím, jako je Vývoj tvořivý. Domnívám se, že tímto čtením nacházíme sami sebe.Kauffman, Lotman a další naši současníci, když jsou čteni mimojakýkoli kontext, navozují často dojem, že objevují Ameriku.Postaveni do kontextu s tradicí naší kultury už tolik zářit ne-budou, ovšem i tak je jejich zásluha nepochybná: oni součas-ným jazykem a naší generaci předávají příběh starý jako lidstvosamo. Až v tomto kontextu se čtenáři zvyklému na „pokrok“odhalí pravda, že za těch sto let od Bergsona se vlastně po-znání v této oblasti nikam neposunulo, že problém života, his-torie, symbolů a příběhů je stejně živý, nesvázaný žádnými „ob-jektivními zákony“, jako byl odjakživa. Možná to tak má být;a to je možná ten jediný „zákon“, který můžeme formulovat.

* * *


Získanou práci autonomní agens využijí částečně k autore-produkci a částečně ke stavbě nových strojů a měřících za řízení.Představují tedy činný fyzikální faktor, nikoli pasivní substráttupě se podvolující zákonům přírody. Koevoluce autonomníchagens pak pohání zmíněnou ne-deterministickou – tedy vý- běrovou – expanzi biosféry do nejbližšího příštího. Kauffmanzdůrazňuje, že definice autonomního agens je vlastně definicíživota. Výše popsaným způsobem my – autonomní agens – spo-luvytváříme vesmír.

Formy života, které kolem sebe pozorujeme, jsou předsta-viteli vítězných strategií ve zmíněných přirozených hrách. Tovše ovšem je jakoby nezávazné vypravování příběhů; otázkouje, zda by se to celé dalo formalizovat jako věda. Kauffman jepřesvědčen, že ano, a rozvíjí koncepci obecné biologie, kteráby vedla nakonec k biologizaci fyziky, jako odpově na z prin -cipu neúspěšné, několik staletí trvající pokusy o fyzikalizacibiologie (2000, str. 119):

The heart of mystery concernsa proper understanding of „orga-nization“ and „propagating, di-versifying organization“. [It] con-cerns the historical coming intoexistence since the Big Bang ofconnected structures of matter,energy and processes by whichan increasing diversity of kinds ofmatter, sources of energy, andtypes of processes come intoexistence in a biosphere, or theuniverse itself.

Celé to tajemství se točí kolemsprávného pochopení pojmuuspořádanost a šířící se rozrů-zňující uspořádanost. Týká sesamotného historického vzniká-ní propojených struktur zahrnují-cích hmotu, energii a procesy,které vedou ke zvyšující se roz-různěnosti hmoty a zdrojů ener-gie; v biosféře i v samotném ves-míru, velkým třeskem počínaje.

Story is the natural way how weautonomous agents talk aboutour raw getting on with it, muc-king through, making a living. If

Příběh je přirozený způsob, jakmy, autonomní agens, povídámeo tom, jak se nám daří, jak se pro-díráme a zápasíme ve svém žití.

story is not the stuff of scienceyet is about how we get on withmaking our ever-changing living,then science, not story, mustchange. Our making our ever-changing livings is part of the un-folding of the physical universe.

Pokud příběh do vědy nepatřía pokud příběh je výpovědí o tom,jak zvládáme svůj stále se měnícíživot, pak se musí změnit věda,nikoli příběh. To proto, že náš ne-ustále se měnící život je částí roz-víjejícího se fyzikálního vesmíru.

14. LYSENKO: K JEDNOMU NEVESELÉMU VÝROČÍ

Vesmír 77(12), 1998, str. 686–688.

Kdysi dávno přišel do redakce Vesmíru dopis čtenáře, ve kterém jsembyl obviněn z lysenkismu. To mě přinutilo přečíst si něco o této ka-pitole vývoje sovětské biologie; shodou okolností jsem tak činil na jaře1998, u výročí památného Lysenkova referátu O situaci v biologii(1948), kterým rozprášil skoro na dvě desetiletí sovětskou genetiku.Více o Lysenkovi také příští kapitola a kapitola v mé knize (2000a).

„31. července roku 1948 bylo zahájeno historické zasedání v Leninově vše-svazové akademii zemědělských věd, kde byl vyslechnut a všestranně pro-jednán referát akademika T. D. Lysenka O situaci v biologii. Zasedání bylovrcholnou etapou mnoholetého zápasu mezi pokrokovým mičurinskýmsměrem v biologii a reakčním neodarwinismem (weissmannismem-men-delismem-morganismem). Přineslo zasloužené vítězství mičurinské vědy.Biologie velikého socialistického státu rozdrtila reakční mendelismus-morganismus a definitivně nastoupila cestu pravé materialistické vědy,vědy založené na principech dialektikého materialismu.“

(Sborník Proti reakčnímu mendelismu-morganismu. 1951, str. 7)

Narodil jsem se pár měsíců po tomto zasedání a jeho důsledkymne osobně zastihly jen v nanejvýš benigní formě: ze základnía střední školy pamatuji obrázky Mičurina a jeho 600gramovéhrušky Antonovky, Lysenka, jak s otcem ve stodole přehazujízrní čili jarovizují a starají se tak o naše blaho. Ještě obrázkypšenice s mnoha klasy, lesních pásů ve stepích, krav s vemenyaž po zem, řady boudiček, z nichž vystrkují hlavu telata… Ano,a něco o boji idealismu s materialismem. A také k tomu možnápatřily ty strašné fronty na mléko a maso po kolapsu našehozemědělství začátkem 60. let. Na vysoké škole jsem koncem 60.let už absolvoval zcela normální výuku biologie a lysenkismusbyl pro mne víceméně anekdotickou historií. Vůbec jsem ne-tušil, že jen náhoda (Chruščovův pád v roce 1964) zabránilanovému vzepětí tohoto „učení“ a že i moje generace mohlasnadno projít obdobím morálních dilemat podobných těm,kterým byli vystaveni naši učitelé. Můj zájem vzbudily až 2–3

LYSENKO: K JEDNOMU NEVESELÉMU VÝROČÍ / 207

Jak je to tedy s těmi přírodními zákony pro evoluci života, kte ré hledá Kauffman? Začal jsem mottem z Petříčka, místo zdlouhavých výkladů citátem z jeho knihy (2000, str. 11) takéskončím:

Je totiž možné uvažovat třeba takto: zákon by přinejmen-ším měl být majestátem; … nemělo by být vůbec očividné, že z toho, co fakticky jest, nelze vyvozovat, co být má, a takdále. … A současně je v těchto […] úvahách implikováno také toto: kdybychom se pozorněji zaposlouchali do slova majestát, neměli bychom odtud slyšet jenom „moc“ ve smyslu síly, donucování, nýbrž také: velikost, vznešenost, důstojnost,svrchovanost. Avšak … právě „svrchovaných“ zákonů se námnedostává; namísto nich máme soudy, advokáty a úplatnéinstituce. Majestátní zákon, kdyby nějaký takový existoval,by však říkal: je třeba, protože je třeba.


rém jedině se zvláštní vlastnosti jádra mohou projevit; toto polese však formuje a proměňuje samo, podle své vlastní logiky.Jádro a vlohy v něm určují jen podružné vlastnosti (napříkladbarvu hrachových zrn, zatímco samotná „hrachovitost“ rostlinyje určena protoplasmou). Ani po znovuobjevení Mendelovýchprací a založení nového oboru – genetiky – se nepodařilo vý-vojovou biologii s genetikou spojit a oba obory se vyvíjely od-děleně až do 40. let. Zvláštní postavení měla Darwinova evo-luční teorie: na začátku století byla považována za překonanou,nešla snadno skloubit ani s jedním z popsaných pohledů (viznapř. svědectví Rádlovo, 2006). Genetika sice vykazovala vel -ké úspěchy, nicméně nové druhy se jí vypěstovat nepodařiloa mutanti a plemena byli vždy verzemi výchozího druhu; neo-lamarckistické představy proto také přetrvávaly až do 40. leta kladly důraz na to, že zatímco geny určují víceméně triviál -ní znaky, charakteristiky vyšších taxonomických skupin určuje cytoplasma.

Obě popsané tendence byly neseny dvěma biologickými proudy, reprezentovanými vědou německou a americkou,které byly založeny na rozdílných ideových i organizačních principech. Německá věda byla financována hlavně státem a or-ganizována hierarchicky: vedoucí katedry byl jmenován na do-životí, katedře doslova vládl a byl uznávanou autoritou a za-kladatelem vědecké školy.

Záběr výzkumu i výuky biologie na katedře byl velmi širokýa zakladatel školy měl současně dobrou znalost filosofie a his-torie biologie. Vznikaly syntetické pohledy s komplikovanouterminologií, snažící se postihnout život ze všech úhlů. V sou-vislosti s naším tématem je důležité připomenout, že v Ně-mecku i Francii byl před válkou stále příznivě přijímán neola-marckismus a snaha prokázat dědičnost získaných vlastnostíbyla zcela legitimní vědeckou aktivitou. Tradice německé vědyvíceméně skončila porážkou Německa ve válce a – ač každémudobře dostupná v bibliografickém fondu – je dnes do velkémíry zapomenuta.


* Perlička: Kniha Ž. A. Medveděva (1969) v knihovně AV ČR sice je, ale zapůjčívám ji jen k prezenčnímu studiu. V době vydání ji zřejmě nepůjčovali jen takkdekomu – a signatura dodnes tuto výjimečnost hlídá. (Situace v r. 1998.)

repliky na moje články ve Vesmíru, kde jsem byl pasován nalysenkistu, a náhoda, která mi přihrála do ruky Lysenkovu Agro-biologii. Kromě několika archivních sborníků a knih jsem jakoobecného vodítka používal prací Medveděva* (1969), Roll-Han-sena (1985, 2007), Soyfera (2006), Sappa (1987) a také starýchvýtisků Vesmíru. Citace v rámečcích slouží k ilustraci a důkazumých tvrzení; zvýraznění jsou původní, proloženým písmemzvýrazněno mnou.

Trochu historieNa přelomu 19. a 20. století začala být velmi naléhavou otázka,jaké principy řídí fungování, vývoj a evoluci organismů. Lzerozpoznat dva přístupy:

1. Korpuskulární teorie: organismus je skládačkou struktur růz -ného řádu (organismus – buňky – částice – granule atd.).Struktury (monády, atomy?) nejnižšího řádu se uspořádávajído struktur řádově vyšších. Někdy býval růst organismu do-slova přirovnáván k růstu krystalu. Z tohoto přístupu se mimojiné vyvinulo Weismannovo učení o zárodečné plasmě.

2. Embryologové naproti tomu za sídlo živého považovali „pro-toplasmu“, nositelku všech vloh, v interakci s prostředím vy-tvářející mnohobuněčný organismus. Tyto teorie vycházejícíz epigeneze kladly důraz na holistické pojetí organismu,který nemůže být pochopen z jeho jednotlivých částí.

Když bylo popsáno jádro, chromozomy a mechanismus mitózys přesným dělením chromozómů do dceřiných buněk, obje-vila se i typicky korpuskulární chromozomální teorie dědič-nosti. Zastánci protoplasmy ji odmítli s poukazem na to, žejádro nemůže fungovat mimo „cytoplasmatické pole“, ve kte-


státu nepotřebuje Vavilovovo pinožení se na malých pokus-ných políčkách s neurčitou nadějí, že za mnoho let z tohobudou nové odrůdy obilí. My na to půjdeme jinak, protožedíky revolučnímu učení jsme nahlédli pravdu, kterou buržo-azní věda bu nahlédnout nemůže, nebo ji křečovitě předlidem tají v zájmu udržení vykořis�ovatelského řádu. Ústřednívýbor žádá vyšlechtit mrazuvzdornou pšenici pro Sibiř? My tozvládneme za tři roky! Rychle, jednoduše. Zadarmo, bez ná-ročné teoretické nebo metodické přípravy. Lysenko dostanevolnou ruku a uskutečňuje pokusy (pozor – neplést s vědec-kými pokusy), které jsou založeny bu na anekdotických,špatně doložených výsledcích, nebo jen na prostém nápadu.Uskutečňuje je na obrovských rozlohách polí a se zapojenímtisíců lidí. Pologramotní vystrašení předsedové nedávno zalo-žených kolchozů vyplňují dotazníky a předem už vědí, co seod nich čeká – vždy� neúspěch by znamenal, že se dopustili sabotáže! Lysenko dotazníky vyhodnotí a bombasticky vytru-buje do světa úspěchy mičurinské, sovětské biologie. Po dvoutřech letech se pozná, že přírůstek úrody, pokud vůbec exis-tuje, nestojí za ohromné náklady s tím spojené, akce se v ti-chosti odtroubí, avšak po dalších 30 let se o ní mluví a ve všechučebnicích se na ni pějí ódy. Tento stereotyp se opakoval u ja-rovizace ozimé a posléze jarní (!) pšenice, letní výsadby bram-bor a cukrovky, setí do nezoraného strniště, sadby bramboro-vých řízků, svérázné metody hnojení, setí do hnízd (lesníchpásů nebo kukuřice) nebo zvyšování tučnosti mléka. Moc stálana straně Lysenka od 30. let, za Stalina i Chruščova. Toutostránkou se zabývat nebudu – jakkoli zrůdná epizoda sovět-ských dějin to byla, nesnese srovnání s jinými hrůzami, kterése děly současně. Kdyby nechal někde na okraji žít i skutečnouvědu, nemuselo být tak zle. Zapomnělo by se i na svérázný styl„diskuse“ s oponenty plný vulgárních nadávek. Lysenko-teo-retik se však z praxe vrací na pole vědy, zakládá novou biolo-gii a nemilosrdně vymete z ústavů – a často i z tohoto světa –své odpůrce.


Americká biologie byla založena víc rovnostářsky – na ústa-vech bylo vždy víc profesorů stejného služebního zařazení a je-jich mobilita mezi ústavy byla vyšší. Už jen kvůli financování(spíše soukromý kapitál než stát) si ústavy musely klást úkolysplnitelné v krátké době a dobře vykazatelné. Několik škol ro-stlinných genetiků a Morganova škola (Drosophila) vykazovalyvelké pokroky: genetika byla založena na chromozomální teo-rii dědičnosti a jasných kvantitativních pravidlech a paradoxynaznačující jinou než jadernou dědičnost byly odvysvětlenynebo – zcela pragmaticky – odloženy na pozdější dobu.

Když pak ve čtyřicátých letech přišli Beadle a Tatum s teoriíJeden gen – jeden enzym, když v průběhu několika dalších letbyla odhalena „materiální podstata genu“ a téměř současnědošlo k „nové syntéze“ v evoluční biologii, byl určen hlavnísměr vývoje biologie na další roky. Od té doby většina biologůsdílí přesvědčení, že z úrovně molekulárněgenetické bude jed-nou možno vysvětlit princip nejen fungování, ale i sebestruk-turace živých bytostí, že z genetické informace bude možnopřímo odvodit vlastnosti organismu.

Hlavní postava příběhuTrofim Děnisovič Lysenko se narodil v roce 1898 (takže to vý-ročí je vlastně dvojité!) a svoji vědeckou kariéru zahájil v roce1927 spiskem o stadiovém vývoji rostlin; analytici období ly-senkismu považují toto stostránkové dílo za jediný Lysenkůvspis, který snese přívlastek vědecký. Svoji juvenilii přednese nakonferenci v Leningradě, a jak už to bývá, koryfejové ruské vědynezkoprní v němém úžasu nad gigantovým dílem, ale tu las-kavě, tu kriticky poučují mladého nadějného adepta oboru. Ly-senko se cítí uražen, vrhá se do polemiky a… nachází spojencev mocenském aparátu mladého sovětského státu!

Porevoluční rétorika typu My jsme jiní, lepší, my těm kapi-talistům ukážeme naléhavě potřebovala i činy. A chléb. Hnedte. K čemu věda, která nemá okamžitý výstup do praxe? Ja-képak statistické vyhodnocování pokusů a kontroly? Vedení


LYSENKO: K JEDNOMU NEVESELÉMU VÝROČÍ / 213212 / TEORETICKÁ BIOLOGIE

Materialistická theorie vývoje živé přírody není myslitelná, anižbylo uznáno, že individuální odlišnosti získané organismem zaurčitých životních podmínek jsou dědičné, není myslitelná, anižbyla uznána dědičnost získaných vlastností. Weismann se všakpokusil vyvrátit tento materialistický základ. (Str. 531.)

Nesmrtelná dědičná hmota, nezávislá na kvalitativních zvláštnos -tech vývoje živého těla, která smrtelné tělo řídí, ale nevzniká z něho,to je Weismannova koncepce, vyloženě idealistická, ve své pod-statě mystická, zbudovaná pod rouškou „novodarwinismu“.

Mendelismus-morganismus v podstatě toto mystické weisman-novské schema přijal, a můžeme říci, že jej přímo znásobil. (Str. 533.)

Mendelovci-morganovci, následujíce Weismanna, tvrdí, že v chro-mosomech je jakási zvláštní dědičná hmota, která je v těle organismujako v obalu a je odevzdána dalším generacím nezávisle na kvalita-tivních odlišnostech těla a na jeho životních podmínkách. Z tohotopojetí vyplývá, že nové sklony a zvláštnosti, které získá organismusv určitých podmínkách svého vývoje a života, nemohou být dědičné,nemohou mít význam pro vývoj … nemohou se dědit. (Str. 534.)

[Zastánci tohoto směru] nazývají mičurinský směr v agrobiologiinovolamarckistickým, pokládají ho za mylný a nevědecký. Ve sku-tečnosti je tomu však opačně. Především jsou známy zásady la-marckismu, které uznávají aktivní úlohu podmínek vnějšího pro-středí při formování živého těla a dědičnost získaných vlastností,jsou proti metafysice novodarwinismu (weismannismu), a tedyvůbec nejsou mylné, ba naopak jsou zcela správné a vědecké.

Za druhé … jde o tvůrčí sovětský darwinismus … osvobozený odchyb Darwinovy theorie v oné části, která souvisí s chybným Mal-thusovým schematem…

Nelze popírat, že ve sporu, který vypukl na počátku XX. sto-letí mezi weismannovci a lamarckovci, byli lamarckovci blížek pravdě, protože hájili zájmy vědy, kdežto weismannovci sepouštěli do mystiky a od vědy se vzdalovali. Skutečné ideolo-gické pletichy v pozadí morganovské genetiky jasně odkryl fysik E.Schrödinger k velkému překvapení našich morganovců. … My jakopředstavitelé sovětského mičurinského směru tvrdíme, že dě-dičnost vlastností, získaných rostlinami a živočichy v procesujejich vývoje, může být a je nutná. (Str. 535.)

Z referátu O situaci v biologii (český překlad Agrobiologie)

Morganovci-mendelovci vycházejí podle Weismanna z předpo-kladů, že rodiče nejsou geneticky rodiči svých dětí. Rodiče i dětijsou podle jejich učení bratry nebo sestrami. A dále ani rodiče, aniděti nejsou vůbec sebou samými. Jsou jen vedlejšími výtvory ne-vyčerpatelné, nesmrtelné zárodečné plasmy. Ta je pak – protože jeproměnlivá – vůbec nezávislá na svém vedlejším produktu, tj. natěle organismu. (Pozn.: Ke všemu se to k nám dostalo zkomolenénedbalým překladem. V originálu stojí: Последняя в смысле своейизменчивости совершенно независима от своего побочногопродукта, т. е. от тела органисма. Přeložil bych to: Ta je pak, cose týče proměnlivosti, naprosto nezávislá…) (?Str. 536.)

Nám je zcela jasné, že základní stanovisko mendelismu-morga-nismu je falešné. Neukazuje skutečný stav živé přírody a je příkla-dem metafysiky a idealismu. (Str. 537.)

[Následuje štvaní proti sovětským genetikům.]Zjištění, že je možné dědění získaných odchylek, tento největší

zisk v dějinách biologie, jehož základ položil již Lamarck a orga-nicky zapojil do pozdějšího učení Darwin – to vše hodili mendelovci-morganovci přes palubu. (Str. 540.)

Mendelovci-morganovci se domnívají, hlásajíce „neurčitel-nost“ dědičných změn, tzv. „mutací“, že dědičné změny jsouzásadně nepředvídatelné. Je to svérázné pojetí a nazýváme jeidealismem v biologii. Tvrzení o „neurčitelnosti“ proměnlivostiuzavírá cestu vědeckému předvídání, a tím tedy odzbrojuje ze-mědělskou praxi. (Str. 541.)

Mičurinské učení zcela zavrhuje základní zásadu mendelismu-morganismu – zásadu o úplné nezávislosti dědičnosti na podmín-kách života rostlin i zvířat. Mičurinská theorie neuznává v orga-nismu existenci dědičné hmoty nezávislé na těle organismu.Změna dědičnosti organismu nebo dědičnosti jednotlivé částijeho těla je vždycky výsledkem změny samotného živého těla.… Změna organismu…, třeba ne vždy a v plné míře, je odevzdá-vána potomstvu… Dědičnost se mění a komplikuje nastřádáním no-vých znaků a vlastností, získávaných organismy v mnoha pokole-ních. (Str. 547.)

Dědičnost je výsledek koncentrování vlivů podmínek vněj-šího prostředí, asimilovaných organismy řadou předchozíchpokolení. (553)

Přechod jednoho druhu v druhý se děje skokem. (Str. 559.)

Jedno se však stát nesmí: prorok se za žádných okolností nesmídostat k moci. Protože on ví to, co všem ostatním zůstává uta-jeno, pustí se do přetváření světa podle zjevené Pravdy…a nezná ohledy.

Pomineme otázku, zda Lysenko byl prorokem, nebo jen pod-vodníkem, jehož si za proroka vybrala moc. Důležité je, že sejako prorok choval. Nesnesl odpor a kritiku, ba ani ji nechá-pal. Téměř se mi zdá, že vůbec netušil, co se od něho chce,když vědecká obec požaduje podrobné zveřejnění metodik,pořádné vyhodnocení výsledků a kontrol. On pro nahlédnu-tou pravdu nic takového nepotřebuje; a „vědecké“ práce jsoupřece jen ilustrací, nikoli důkazem! Prorokovy Pravdy nelze fal-zifikovat, lze je jen potírat a rušit, a on sám tak činí s pravdamijiných. To ve 40. letech nahlédli i západní vědci, z nichž ně-kteří zpočátku mohli k Lysenkovu snažení cítit jisté sympatie(Haldane, Goldschmidt, Sonneborn), a velmi ostře se od nějdistancovali (viz např Nature a Science z června 1949 nebo Son-neborn 1950).

Které jsou hlavní teze Lysenkova učení? Ta první a zásadní,od které se vše odvíjí, zní

Genetika je podvodná pavědaLysenko byl „dědicem“ spíše té tradice, kterou jsme výše na-zvali německou vědou. Nevěřil v genetiku s jejími číselnými po-měry a neměnnými znaky přenášenými do dalších generací,s mutacemi jako jediným zdrojem tvůrčí změny v evoluci. Takových pochybovačů bylo ve 30.–40. letech víc, a přesto ponich nezůstaly haldy spisů plných nadávek na reakční men de-lismus-morganismus-weismannismus. Trpělivě se věnovali na-příklad cytoplasmatické dědičnosti (tzv. plasmagenům), jevům,které bychom dnes nazvali epigenetické, snažili se najít alter-nativy k neodarwinistické teorii evoluce… Jejich výsledkům,když už ne interpretacím, může věřit i oponent. Ne tak Lysen-ko – jeho stěžejní teoretické práce vycházejí napoprvé (než ses drobnými obměnami donekonečna opakovaly v nejrůznějších


ProrokProroci, kteří nahlédli Pravdu a jali se ji hlásat, se mohou státzdrojem inspirace pro celé generace lidí, jejich učení můževplout do civilizačních (náboženských, vědeckých) kontextů.

Závěrečné slovoNa jednom z lístků se mne kdosi táže, jaké stanovisko zaujalÚstřední výbor strany k mé přednášce. Odpovídám: Ústřednívýbor strany prostudoval můj referát a schválil jej. (Bouřlivýpotlesk, přecházející v ovaci. Všichni vstávají.) (Str. 561.)

Pokusy s vegetativní hybridisací nezvratně ukazují, že dědičnostje vlastní všemu živému, kterékoli buňce těla, kterékoli částici těla,a ne pouze chromosomům. Dědičnost je přece určována specific-kým typem výměny látek. Změňte typ výměny látek živého těla,a změníte dědičnost. (Str. 562.)

Živá příroda se tedy jeví morganovcům jako chaos náhodných, roz-tříštěných jevů, které nemají nutných spojitostí ani zákonitostí. Všudevládne nahodilost. Poněvadž nejsou schopni odhalit zákonitostiživé přírody, jsou morganovci nuceni uchylovat se k theorii prav-děpodobnosti, a protože nechápou konkrétní obsah biologic-kých procesů, mění biologickou vědu v suchou statistiku. … Nazákladě takové vědy není možno plánovitě pracovat, cílevědomápraxe a vědecké předvídání je vyloučeno… Věda pak, která ne-dává praxi jasnou perspktivu, sílu orientace a jistotu, že dosáhne prak-tických cílů, není hodna se nazývat vědou. (Potlesk)

Vědy jako fysika a chemie se osvobodily od náhodností. Proto sestaly exaktními vědami. Živá příroda se vyvíjela a vyvíjí na zá-kladě nejpřísnějších a pro ni vhodných zákonitostí. Organismya druhy se vyvíjejí na základě přírodních a jim příslušných nut-ností.

Tím, že odstraňujeme z vědy mendelismus-morganismus-weismannismus, zbavujeme biologii nahodilostí. (Potlesk) Mu-síme si dobře zapamatovat, že věda je nepřítelem náhodností.(Bouřlivý potlesk)

Morganovci, znajíce praktickou neplodnost své theorie, nevěří aniv možnost existence účinné biologické theorie. … Vycházíme-li z mi-čurinského učení, můžeme mnohé vědecky předvídat, a tím stálevíc a více osvobozovat pěstitele rostlin – prakticky od náhodnostív jejich práci. (Str. 569.)

o kterou nám jde. To by ještě šlo, te ale dávejte pozor: mo-lekuly H2O jsou součástí entity (druhu) „voda“ a spolupracujína tom, aby bylo vody dost a aby se jí dobře dařilo, a naopak„bojují o život“ s jinými druhy sloučenin. Dokonce se mohoupro dobro „vody“ obětovat a zaniknout (o tom viz níže).

Vra�me se zpět do biologie a nahrame slovo „sloučenina“slovem „druh“ – a jsme u kořenů učení. Zastavíme se te u jehoněkterých výstupů; vynechám přitom povídání o dvou nád-herných odnožích Lysenkova učení – o teorii Lepešinskéo vzniku buněk ze živé hmoty (1952) a o Bošjanově teorii pře-chodu virů v mikroby a naopak. To už jsou jiné kapitolya s naším výročím sovisí jen nepřímo. Zvláštní studii by za-sloužila i role slavného Oparina v celém tom trapném divadle.

Dědičnost jako zvyk modifikovaný asimilací podmínek prostředí

Potomci se obvykle podobají rodičům proto, že to tak u druhuzákonitě chodí, avšak pokud rodiče asimilovali za svého životaněco nového, mohou to předat dál. Také potomci mohou býtpři svém vývoji ze zygoty usměrňováni tím nebo oním směrem(například výživou) a nabyté vlastnosti předají zase svým po-tomkům.

Praktický výstup z toho je ten, že šlechtitelství se stává vý-chovou. Upravujeme vnější podmínky a z ozimé pšenice za párgenerací bude jarní. Krmíme březí krávu pořádně a z teletebude dobrá dojnice (a její potomci při dobré péči budou takédobrými dojnicemi; téměř se chce zvolat: „No bodej�! Dej krávědo držky…“). Vajíčko předjímá podmínky, které mu přijde jakonovému jedinci asimilovat, a podle toho si za partnera vybíránejvhodnější spermii. Čisté samosprašné linie pšenice ozdra-víme nejlépe tak, že jim (logicky) nejprve zabráníme v samo-sprášení a pak je budeme opylovat – inu pylem téže linie. Vy-světlení: v rámci linie existuje snaha o co nejlepší přizpůsobenívnějším podmínkám, a tak (pokud ovšem podmínky po mnohogenerací neměníme) tímto postupem dovolíme vajíčku, aby si


sbornících) na stránkách denního tisku (Pravda, Litěraturnajagazeta) nebo odezní jako projev na zasedání Akademie. V celévelké zemi si to přečtou jeho následovníci a hned vědí, co majínalézat, aby jim byly práce přijaty do tisku.

Lysenko, ovlivněný patrně pokleslou formou „vědeckéhosvětového názoru“, který se stal státní ideologií, stál na velmizajímavých pozicích. Na jedné straně neuvěřitelná nedůvěrak náhodě. Víra, že vše (dokonce i vývoj společnosti) se řídí objektivními zákony, se nesnese s náhodou. Předpokládali bychom, že z těchto pozic automaticky sklouzne do mecha -nicismu, avšak nikoli. Z ne zcela pochopitelných důvodů (zřej -mě pod vlivem Engelsovy dialektiky přírody) pro něj mecha-nické fungování živých bytostí nepřipadalo v úvahu (odtud ta záš� vůči genetice, která je víceméně předpokládá; viz např.Monod 1970). Opačný pól – vitalismus – také nešlo přijmout,protože ten nesl nálepku „idealismus“ a jako takový byl zaká-zán. Z toho všeho mu vyšel názor, že život je zvláštní formouorganizace hmoty (podobně jako jsou formou organizace hmo-ty – na jiné úrov ni – fotony nebo atomy) a řídí se svými vlast-ními zákony neodvoditelnými z fyziky a chemie. Těm zákonůmse jen nesmí říkat vitalistické. Jsou v nich zahrnuty tři principydialektiky (pamatujete ještě?: Jednota a boj protikladů – Pře-chod kvantity v kvalitu – Negace negace) a cosi, co lze vágněpodchytit slovy asimilace a disimilace podmínek vnějšího pro-středí. Není snadné se v tom orientovat, sám pro sebe jsem sivytvořil toto přirovnání:

Mějme směs kyslíku a vodíku. V jejich „zákonité“ povaze je,že se budou slučovat. Jaké vzniknou sloučeniny, závisí na „asi-milaci“ vnějších podmínek. V „běžných“ podmínkách vzniknevoda H2O, v méně běžných peroxid H2O2. Exotické podmínky(třeba v mezihvězdném prostoru) budou „asimilovány“ tak, ževzniknou sloučeniny typu HO, HO2, H2, O2, O, H a kdovícoještě. Paleta možností, co v závislosti na prostředí vznikne, jevelká, avšak v principu konečná, a trpělivým studiem všechvztahů asimilace se dobereme k tomu, jak připravit sloučeninu,


například o transplantace žloutků ptačích vajec a implantacekráličích zárodků samicím jiného plemena). (Údajně se tím in-spiroval i známý český imunolog Hašek, když vypracoval me-todu parabiozy zárodků, ale o pozadí nic bližšího nevím.)

Teoretickým výstupem pojetí dědičnosti je tzv. tvůrčí dar-winismus (na rozdíl od darwinismu „plochého“, čímž byla myš-lena neodarwinistická syntéza). V prvním přiblížení, jak dávápředchozí text tušit, jde o zdůraznění lamarckistických prv kůpůvodní Darwinovy teorie (sám Darwin dědičnost získanýchvlastností nevylučoval, takže nemá smysl se – z dnešních pozic –ptát, zda v tomto ohledu on sám byl darwinistou nebo lamarc -kistou). Ovšemže se Lysenko nezastavil tady! V první řadě –druh je pro něho objektivní entita. Rozumím tomu tak, že jejedním ze zákonitých vyústění sebeformování živé hmoty(opravdu něco jako chemická sloučenina). A te přijde tohlavní (i když z předchozího líčení to už tak trochu tušíme):druh se může skokem měnit v jiný druh. Část jedinců prostězačne asimilovat vnější podmínky jiným způsobem… a z pše-nice máme žito, z ovsa hluchý oves, z čočky vikev apod. Jenzkuste vysít probrané osivo pšenice, co vám v ní vyroste žita!O kontaminaci osiva nebo půdy zrny žita nemůže být ani řeči(i když většinou chybí informace o tom, jak se osivo třídilo, zdabyla půda před vysetím sterilizována, zda se v nedávné minu-losti na místě žito nepěstovalo atd.). A kdyby ještě někdo po-chyboval, existují i klasy pšenice obsahující tu a tam zrno žita.Nejde o náhodné opylení žitným pylem – kříženci pšenice a žitavypadají jako kříženci, ne jako žito. Ještě pochybujete? Co po -tom řeknete na semena vikve uvnitř lusku čočky? To už přecenemůžete nijak oddiskutovat. S tímto nesmyslem přišel Lysen -ko těsně po válce a po deset let v celém širém Sojuzu nalézalipracovníci podobné mezidruhové přeskoky; vědci v kapitalis-tických zemích, zaslepení jen reakční ideologií neodarwinis -mu, neuzřeli nic. Drobnou nepříjemností bylo, že přeskoky sekonaly jen směrem k druhům známým: nikdo nikdy nepopsalobjevení se druhu nového. I s tím si víme rady – vzpomeňte


vybralo k uskutečnění tohoto cíle z většího množství pylovýchpartnerů.

Všechny převratné myšlenky tohoto typu jsou sdělovány stej-ným způsobem: vysloví se Teze, Poselství, a po něm následujebanální, anekdotický příklad. Jako například tohle prohlášeníAvakjanovo ze sborníku proti reakčnímu meudelismu-morga-nismu, 1951, str. 194):

Teze: „Perem velikého Mičurina byla napsána nesmrtelná díla,podložená mnohaletou prací. … S jasností a hloubkou jemuvlastní dokazuje utvářecí roli vnějšího prostředí ve vývojovémprocesu rostliny; dokazuje, že se změny vznikající v procesu individuálního života zachovávají v dalších pokoleních. Příklad: Mičurin např. radil otrhávat drobné plody, které semohou utvářet v prvních letech plodnosti mladých hybrid-ních semenáčů. Při ponechání drobných plodů se tvořenítakových malých plodů stane zvykem a může pak dědičně zakotvit.“ (Musí se ovšem věřit tomu, že vše se vyvíjí k lepší-mu – jinak by se mohlo stát zvykem uchylovat se k husté ko-runě a drobným plodům, aby tak aspoň některé unikly po-zornosti otrhávajícího sadaře. Nebo by si také hrušeň mohlavzpomenout, že její předkové se bránívali trny.)

Velkou pozornost vzbudilo sdělení o vegetativní hybridizaci.Princip tohoto nově objeveného jevu spočíval v tom, že roubnejenže sám přejímá některé vlastnosti podnože (a podnož vlastnosti roubu), ale předává je se semeny do dalších gene-rací (rozuměj: semena vyrostla na části rostliny pocházejícíz rou bu). Dokazovalo se to zpočátku několika nejasnými foto-grafiemi vegetativních hybridů rajčat, které obletěly svět. Vesvětě se to nikomu zopakovat nedařilo (viz např. Nečásek, Vesmír 29, 50, 1950/51); svět požadoval podrobné metodiky,ale kromě podrážděné odezvy nedostal nic. V různých sovět-ských časopisech se však jako houby po dešti objevily článkyo vegetativních hybridech rostlin a dokonce živočichů (šlo tam


druhu! Nebudu se zamýšlet nad ideologickým dopadem tohovšeho na společnost: není te už jasné, že mnozí musí pad-nout ve prospěch celku a že si snad můžeme troufnout vy-pěstovat nového – sovětského člověka?


I na mnoha jiných místech vyzývá Lysenko, že se biolog nemábát řčení „proto, aby“. A přesto autor takového zákona se sou-časně domnívá, že porazil jak mechanicismus, tak vitalismus!

Proto se aplikovalo setí do hnízd: semenáčky si navzájempomáhají, aby se posléze některé z nich obětovaly ve prospěchjiných. Jakápak soutěž o zdroje a přežití nejzdatnějších uvnitř


na naše chemické přirovnání výše: obvykle dostanete vodu, tua tam peroxid nebo další vzácnosti, ale přece jen nebudemeočekávat třeba sloučeninu H7O3. Druhy objektivně existují, alenemohou existovat jakékoli druhy. Nebyl vlastně Lysenko za-kladatelem biologického strukturalismu?

Tvůrčí darwinismus se však musel vypořádat ještě s jednoulapálií z původního Darwina – s malthuziánstvím. Darwin seopravdu Malthusem inspiroval, avšak toto učení je v SSSR vě-deckým světovým názorem odmítáno. Lysenko si ví rady: Dar-win se mýlil, vnitrodruhová konkurence neexistuje – jedincijsou údy druhu a spolupracují k jeho prospěchu. Výsledkemje jeden z nejbizarnějších zákonů, zákon života druhu (Законжизни вида, Lysenko 1958, str. 284; viz též Vesmír 29, 50,1950/51, str. 98):

У животного или растениа вестественной природе разно -образные органы, разные свой- ства, разные физиологическиепроцессы, все бесконечныераз нообразие особенностейфо рм и функций организма на-правлено на то, чтобы прямоили косвенно содействоватьуве личению численности инди-видуумов данного вида, хотябы это в иных случаях и укора-чивало жизнь отдельного ин-дивидуума или даже приво-дило к его смерти.

Rozličné orgány, různé vlast-nosti a fyziologické procesy, celánekonečná různorodost forema funkcí organismu živočicha ne-bo rostliny je zaměřena k příménebo nepřímé spolupráci nazvětšení počtu jedinců danéhodruhu, i kdyby to v některých pří-padech vedlo ke zkrácení životajedince, nebo dokonce k jehosmrti.

Lysenko, rozhovor pro Litěraturnuju gazetu (podle Agrobiologie, str. 524–5)

Otázka: Nevysvětlil byste, v čem jsou theoretické základy novéhozpůsobu setí … a proč, jak bylo uvedeno v tisku, se buržoasní vědci,zvláště Američané, bouří proti vašim vědeckým biologickým pra-cím?Lysenko: … Theoretickým základem setí do špetek je absence in-traspecifické konkurence. Tato these byla po prvé odůvodněnav naší zemi. Buržoasní biologie to nejen nevěděla, ale ani nemůžepřijmout náš již hotový závěr, že není boje uvnitř druhu v přírodě.

Na prvý pohled se může zdát, že buržoasní věda, odůvodňujíckonkurenci uvnitř druhu, vychází ze správného názoru darwinismu,z přirozeného výběru. Vždy� každý ví, že je v přírodě stálý boj meziorganismy. Přitom organismy, jejichž požadavky se shodují (např.masožravá zvířata různých druhů), se přímo nebo nepřímo bijí, kon-kurují mezi sebou v získávání potravy; organismy, jejichž požadavkyse neshodují (např. masožravá zvířata a rostliny), nevstupují mezisebou v boj.

Avšak buržoasní učenci mlčí o tom, že v obou případech … jdeo jednotlivce ne téhož druhu, nýbrž různých druhů zvířat a rostlin.Zdůrazňují, že čím shodnější jsou požadavky organismů (dopoví-dáme za ně – různých druhů, ale ne téhož druhu), tím nevyhnutel-nější je velký boj. Z toho dělají závěr, který nejen nelze potvrdit po-zorováním v přírodě, ale který přímo odporuje vývojovým zákonůmrostlin a zvířat; říkají: „Poněvadž požadavky organismů, jež patřík témuž druhu, jsou nejshodnější, proto mezi nimi je nejkrutější boj.“

Přitom zamlčují, že se žádnému ještě nepodařilo a nikdy nepo-daří, ani aby sám viděl, ani aby jiným ukázal v přírodě obraz nej-vyšší konkurence jednotlivců uvnitř druhu. Na př. kdo může vidětnebo ukázat, že si zajíci navzájem překážejí více, než jim překážejívlci…

Je možno uznat, že plevely, jež jsou jiného druhu než na př. pše-nice, pšenici překážejí, dusí ji. Vždy� nikdo neuvěří, že se řídké, a tu-díž zaplevelené pšenici lépe daří na poli než husté a čisté pšenici.


Čím vysvětlit, že si buržoasní biologie tak velice váží „theorie“o konkurenci uvnitř druhu? Touto konkurencí nutno ospravedlnit,proč v kapitalistické společnosti velká většina lidí, zvláště v doběnadprodukce materiálních statků, vede chudý život.

Veškeré lidstvo patří k jednomu biologickému druhu. Proto bur-žoasní věda také potřebovala vymyšlený boj uvnitř druhu. … Kapi-talisté mají miliony, ale dělníci trpí bídou, poněvadž kapitalisté jsoupodle své povahy, podle své dědičnosti jakoby chytřejší, schopnější.

Oparin: Mezi vědci kapitalistických zemí převládá ještě i dnes me-chanistický způsob poznávání života. Mechanistický názor popírájakýkoliv rozdíl mezi živým a neživým. Z mechanického hlediskaživé organismy jsou pouze složitě sestrojené mechanismy. Právětak jako práce stroje je určena přesným rozložením jeho součástí,tak i životnost organismu závisí na struktuře protoplasmy, na pře-sném uspořádání částic, molekul nebo atomů v „aperiodických krys-talech“, které podle Schrödingera a jiných morganistů-mendelistůjsou nositeli života.

Logické rozvinutí tohoto názoru přivádí jeho vyznavače nevyh-nutelně do slepé uličky idealismu… (Str. 7.)Lysenko: Podle staré theorie, která tvrdí, že se buňky vyvíjejí pouzez buněk, počátek buňky jako by nebyl, buňka je vždy z buňky. Ta-kovéto představy jsou nevědecké, neodpovídají skutečnému vývojinejen živé přírody, ale i povšechně celé přírody. Biologům, kteří za-stávají marxistickou vývojovou theorii, je jasná nepravdivá these,která tvrdí, že rostlinné a živočišné buňky se vyvíjejí pouze z buněk.(Str. 83.)

Naše mičurinská biologie již bezvadně objasnila a dokázala, žerostlinné druhy vznikají z jiných dnes existujících druhů. To zna-mená, … že individua existujících rostlinných druhů se tvoří nejenz individuí druhů jim podobných, na příklad žito ze žita, ječmen z ječ-mene a p., ona ukázala, že individua těchto druhů mohou vznikata za určitých podmínek vznikají i z jiných druhů. … Představujemesi to takto: v pšenici vznikají za určitých životních podmínek zrnečkažita. Ale toto vznikání se neděje přeměnou starého v nové – v danémpřípadě přeměnou buněk pšenice v buňky žita – ale tak, že uvnitřdruhu určitého organismu vznikají zrnečka těla jiného druhu z hmoty,

Ze sborníku Konference o problému živé hmotya vývoji buněk (1959)

která nemá buněčnou strukturu, z nich se už potom tvoří buňky a zá-klady jiného druhu. (Str. 84–5.)

Nuždin: Když Johannsen použil termínu gen, nejen že se nesnažilspojit ho s jakýmikoli hmotnými součástkami buňky; … pokládal zanebezpečné pro učení o dědičnosti představy, které pohlížely nagen jako na hmotnou, morfologicky charakterisovatelnou strukturu.(Str. 78.) … stačí zaměnit Aristotela Johannsenem a Driesche Mor-ganem a můžeme s plným opodstatněním v odpovědi místo „ente-lechie“ uvést gen. (Str. 86.) … Zbývá pouze otevřeně prohlásit, žetermínem „gen“ nazývají morganisté ten nadmateriální životní po-čátek, který vitalisté nazývají „životní silou“. (Str. 87.)

Pohroma morganismu a vítězství přední mičurinské vědy máohromný mezinárodní význam jako vítězství pokrokové vědy nadreakční, materialismu nad idealismem. Toto vítězství pevně semknepřední síly učenců-biologů, kteří vedou boj s reakcí, ozbrojí je po-krokovou vědeckou theorií, posílí víru v sílu a velikost pravdivé vědy.Proto tak zuří reakcionáři z tábora morganismu. Po mluvou sovět-ské vědy a pronásledováním učenců, kteří obhajují mičurinskouvědu nebo alespoň s ní sympatisují, chtějí zadržet vývoj skutečnévědy. Avšak a� běsní reakce jakkoliv, a� způsobí ko lik chce zla, ne-může zastavit pochod kupředu, nebo� vývoj skuteč né vědy zastavitnelze. Takovou vědou je mičurinská biologie, věda epochy socia-lismu, epochy budování komunistické společnosti. (Str. 111.)Sisakjan: Mendelisté-morganisté tvrdí, že dědičné jsou jen geny –„dědičná hmota“, lokalisovaná v buněčném jádře. Kolcov, Delbrücka jiní mendelisté soudí, že tzv. „hmota dědičnosti“ představuje „gi-gantickou řetězovou molekulu“, „aperiodický krystal“ nebo „aperio-dickou pevnou hmotu“. Podle představy mendelistů leží uprostředchromosomu, který je nositelem dědičnosti, lineární řada různýchautoreprodukčních bílkovinných jednotek. (Str. 149.)Avakjan: Morganismus v biologii byl při svém vzniku namířen pro ti materialistickému jádru v Darwinově učení. K. A. Timirjazevodhalil, že kořeny této epidemie ve vědě jsou v evropském kleri -kalismu a šovinismu. Přivrženci weismannismu-morganismu odmí-tali možnost dědění získaných vlastností. … aby udrželi svou pa-vědeckou theorii, uchýlili se k řadě terminologických machinací. (Str. 192.)

Ze sborníku Proti reakčnímu mendelismu-morganismu


PoučeníExistence prorokujících, provokujících a inspirujících osob-ností není vědě vůbec na škodu. Koneckonců i slavný Koper-ník zůstával prorokem až do 19. století – až tehdy byl helio-centrismus dokázán i experimentálně, vědecky. V té době užna heliocentrismus věřil snad každý. Takoví proroci, většinourychle zapomenutí, jsou v každé generaci; tito lidé ale ctí po-ctivost a čistotu (přírodovědního, humatnitního, lékařské-

ho…) vědeckého bádání, a pokud se dopouštějí „úletů“, takjimi neohrožují ani vědu, ani lidské osudy. Tu a tam se pomnoha letech z jejich díla vyzobnou nějaké rozinky (přece byto nikdo nečetl celé!) a současník v úvodu ke své práci po-znamená nějakou variantu věty „už XY před sto lety měl geni-ální vhled, že …“. Lysenko ovšem byl podle mého názoru buprolhaný ničema, nebo ctižádostivý hlupák, který věřil na svémesiášství. „Rozinky“ z jeho díla, jakkoli mohou vypadat proněkteré směry v dnešní biologii zajímavě, nutno chápat v celémkontextu díla – jako součást obludné propagandistické maši-nérie, která zahubila mnoho slibných kariér, a dokonce vedlak fyzické likvidaci lidí. Je neetické se Lysenkem ohánět, stejnějako je neetické citovat práce (jinak po vědecké stránce na-prosto čisté), jimž za pokusný materiál sloužily vězňové v kon-centráku. A je nanejvýš trapné častovat ve vědeckých debatáchněkoho tím, že je lysenkistou: lysenkismus nebyl vědou.

EpilogPořádný díl duchovního zmatku, ve kterém žijeme, vznikátím, že se lidé neptají, odkud vanou názory a slova; že ne-koukají na to, kdo je pronáší; že nezkoumají, jak to vypadátam, odkud to nebo ono zaválo. Nejsvětější pravda může býtfráze, polopravda nebo nestoudná lež podle toho, kdo ji beredo úst. …

I dost rozvážní lidé někdy míní: „ Já vím, že ten a ten ješpatný chlap, ale v tom, co říká, je kus pravdy.“ Pozor napravdy, kterých je jenom kousek! Kterákoliv pravda, za kte-

rou nestojí celý člověk, která není doložena jeho životema chováním, je tak kusá jako hrnec, který má ve dně díru.V tomto pozemském světě můžeme těžko žádat pravdu abso-lutní, ale žádejme aspoň pravdu úplnou.

K. Čapek Odkud vane vítr (1933)

až tři řádky z předchozí strany) a 10 stran zabírají ony výše zmí-něné převzaté texty. Na zbylých 65 stran se vejde 31 „kapitol“(míním tím tituly uvedené v obsahu): nejkratší z nich má lá-kavý název Tzv. vegetativní hybridizace jako nástroj a me-toda, ale celé téma se autorům vejde do pěti řádků. Podobněstručné jsou další kapitoly, zejména ty, co následují od str. 55:Weismannismus je pojednán na půl strany, Morganismus naosmi řádcích, charakteristika lysenkismu má tři čtvrtě stránkyapod. Text je tedy neuvěřitelně řídký a graficky i obsahovýmzpracováním trestuhodně odbytý. Jako by si autoři dělali v ar-chivu poznámky o různých dokumentech či publikacích a pakty kartičky s poznámkami seřadili a bez dalšího vydali jakoknihu. (Nasvědčují tomu i zvláštní odkazy typu „Archiv Men-deliana“. Představoval bych si, že jde opravdu o archiv, tj. žedokumentů je v něm mnoho, a proto jsou roztříděny a majísvá evidenční čísla, podle kterých je lze najít a případně požá-dat kurátora o kopii. Proč nám autoři tato čísla tají, je mi zá-hadou.)

Vytýkat něco takto ledabyle koncipované kratičké studii jejako kopání do mrtvoly, přesto si několik krutostí neodpustím.

Nenajdeme zde odkazy na biografie ani vzpomínky pamět-níků; jistě by také vrhly zajímavé světlo na onu dobu (vyšly na-příklad obsáhlé vzpomínky profesora Poupy, 2000).

Především však z pozadí jako by prosakovalo schéma „goodboys – bad boys“, a to zejména kolem „dědičnosti získanýchvlastností“ – psáno důsledně takto v uvozovkách, i když vlastněnevysvětleno, co se tím míní. (Jistě, špičkuji, ale koneckoncůi v darwinovské evoluci se dědí vlastnosti, které byly nějak „zís-kané“ – nebo ne?) Podle tohoto schématu už od doby Weis-manna (konec 19. století, tj. ještě před vznikem genetiky) víme,jak to je, a zdá se, jako by se jen osoby nevyrovnané mohly po-dobnými problémy zabývat. Přitom vůbec nejde jen o tragic-kou postavu Kamerera: zápas mezi genetiky, darwinisty, vývo-jovými biology a dalšími směry byl urputný a zklidnil se ažs nástupem tzv. nové syntézy koncem 30. let. Je otázka, nako-

BÍLÁ MÍSTA / 227226 / TEORETICKÁ BIOLOGIE

15. BÍLÁ MÍSTA

A. Matalová, J. Sekerák: Genetika za železnouoponou. Brno: Moravské zemské muzeum 2004.Publikováno: Vesmír 85(12), 2006, str. 767–768.

Když už jsem se předchozím článkem kvalifikoval na „experta“ na lysenkismus, byl jsem požádán o recenzi na výše citovanou knihu.Koneckonců mnoho toho u nás ještě nevychází, byl jsem zvědav.

Název knihy snad nepotřebuje upřesnit: míní se peripetie ge-netického bádání na té naší straně železné opony, a to v ob-dobí od konce války do začátku 60. let, tedy v době vlády ly-senkismu. Autoři líčí politické tlaky, které byly na biologyvyvíjeny po neslavném Lysenkově referátu v roce 1948 (českyLysenko 1951, str. 529–571; viz předchozí kapitola) a líčí nám,jak se v této atmosféře formovaly a deformovaly charakterypředních českých biologů, zejména těch, kteří působili v Brně.Jeden se k lysenkismu přidal z kariérismu, jiný v zápalu mla-dického nadšení, dalšímu slíbili ústav a někteří se prostě sklo-nili před krutým osudem, kdy v průběhu jediného desetiletímuseli nějak přežít pod dvěma různými diktaturami, kteréhrály o jejich duši. Medailony protagonistů tohoto zápasu (V.Růžičky, E. Bauera, J. Kříženeckého, A. Klečky, F. Hořavky, F.Herčíka, B. Sekly, A. Kolmana, M. Haška aj.) považuji spolus odstavci Kritika lysenkismu a Obhajoba lysenkismu za nej-zdařilejší části textu. Také jsem ocenil dva dokumenty podanéin extenso: Seklovu přednášku, která patrně vyšla tiskem vůbecpoprvé (str. 41–45) a Olšanského článek ze 60. let (str. 83–89).V tomto smyslu autoři osvětlili řadu bílých míst v nedávné his-torii naší vědy, do níž se zatím málokomu chce posvítit (jakříká známé klišé, historik potřebuje odstup; jinými slovy, musípočkat, až protagonisté umřou).

Bílá místa však míním i v jiném smyslu. V první řadě je tokniha sama: hlavní text zabírá 97 stran, ale počítám-li dobře,je celých 22 prázdných (abych byl přesný, některé obsahují dva

GAIA

Tak, jak jsem se stal expertem na Lysenka, jsem se mimoděk dostali do role experta na teorii Gaia, ač ekologem nejsem. Začalo to tím,že v roce 1990 jsem si z Ameriky přivezl Lovelockovu knihu The agesof Gaia (1990); se zájmem jsem ji přečetl jako spoustu jiných kniha napsal recenzi do Vesmíru (Markoš 1991). Na základě recenze měnašlo nakladatelství Mladá fronta, které chtělo vydat ne tuto, ale před-chozí Lovelockovu knihu (1979). Přesvědčil jsem je, aby vydali radějidílo novější, a dokonce jsem je pro ně přeložil (Lovelock 1994). Touž se ozvalo nakladatelství Abies z Prešova, které v roce 1993 vy-dalo česky (!) onu první knihu a chystalo druhé vydání. Vyvinula sez toho spolupráce a přátelství se sdružením Vlk, kterému naklada-telství patří. Pro druhé vydání jsem opravil nepřesnosti překladu a na-psal doslov, který zde přetiskuji. Pak už to běželo samo, a tak budenásledovat recenze zatím poslední Lovelockovy knihy, příspěvek doEkolistu, polemika, doslov k další „gaioslovní“ knize Westbroeka a re-cenze na knihu planetologa Golda.

lik tento vývoj ještě mohli sledovat naši biologové – chodilyk nám vůbec za války vědecké časopisy z anglosaské oblasti?Dost o tom pochybuji.

Také by stálo za to zmínit, že nejen lysenkismus byl zneužitpoliticky – a nedělo se tak jen v SSSR. Například eugenickéhnutí přece vycházelo z mendelovské genetiky a věru je řadatenkrát ceněných prací, ke kterým se dnešní genetik hlásit ne-bude! Nešlo pouze o nacistické Německo: podle mého soudutam měli jen drobný náskok – mnozí anglosaští genetici oto-čili, až když si uvědomili, k jakým hrůzám to vede (viz např.Gould 1997; viz tam i polemiku se směry poválečnými). Me-dailony genetiků uvedených v knize cudně mlčí o tom, co tipánové dělali a jaké postoje zastávali za protektorátu – a to v tédobě u nás měli nacisté přímo centrum rasových studií. Neníprávě toto období klíčem k jejich chování po válce, a� už je vedlstud, snaha dělat něco jiného, anebo byli prostě vydíratelní?Každá věda je politicky zneužitelná, a dokonce si toho ani ne-musíme všimnout. Například na straně 25 je citován Lysenko:„Vědecké řešení praktických úkolů je nejspolehlivější cestouk hlubokému poznání zákonitostí přírody.“ Usmějeme se,anebo nás to přinutí k zamyšlení nad tím, proč je dnes vyvíjentakový tlak (tedy, zatím spíše jen v médiích) na akademickápracoviště, aby vypracovávala a podávala patenty? K oddělenívědy od státu dochází jen málokdy…

Všechny tyto nanejvýš zajímavé otázky nadále čekají na svézpracování; a prvních šedesát let 20. století se k tomu obzvláš�nabízí.


16. TECHNIK S VELKOU VIZÍ

Doslov ke knize J. E. Lovelocka Gaia. Nový pohledna život na Zemi. 2. vyd. Prešov: Abies 2001, str. 181–197.

Hypotéza Gaii je pro ty, kdo rádi chodí na procházky nebojen tak stojí a zírají a přitom žasnou nad Zemí a životem,jehož je nositelkou, a zamýšlejí se nad důsledky své vlastnípřítomnosti na Zemi. Je to alternativa onoho pesimistickéhonázoru, který pohlíží na přírodu jako na primitivní sílu, kte-rou je třeba pokořit a dobýt. Je to ale také alternativa stejnědepresivního obrazu naší planety jako pomatené kosmickélodi, která navěky bez navigátora a bez účelu obíhá kolemSlunce.

Tato slova z úvodu k této knize by mohla stát v textech ve-lice různorodých. Fanatičtí i umírnění ochranáři, náboženštíhorlitelé všech denominací, mýtofilové a mágové, lidé prakti-kující meditaci, zapřisáhlí vegetariáni, nejrůznější obzvláštníci,kteří znají recept na spásu světa, prostí moralisté, filosofové…– ti všichni by podobná slova bez výhrad akceptovali nebo včle-nili do svých spisů. Když podobná slova napíše vědec, bere seto jako poetická nadsázka tak na úvod nebo na závěr – konec-konců věda má vyšší ambice než jen uspokojovat ty, kdo „rádichodí na procházky nebo zírají.“

Vědci obvykle nechávají autory podobných prohlášení na pokoji. Protestují jen tehdy, když se některá hnutí začnou ohánět vědeckou problematikou: proto věda dokáže s větši-nou církví koexistovat v míru, zatímco nezná smíru s léčiteli,homeopaty, astrology nebo tzv. vědeckými kreacionisty. V tě-chto případech se brání vetřelcům na vlastní teritorium nebose ohrazuje proti užívání vědeckých pojmů mimo kontext, prokterý byly vytvořeny. Slovem, brání se, pokud se jí pletou dořemesla a přitom odmítají přijmout normy pro vědeckou me-todu závazné. Lovelock je však bezesporu vědcem, a přesto se

TECHNIK S VELKOU VIZÍ / 231

a sotva měřitelné, energeticky zanedbatelné signály mohou pů-sobit jako spínače, které změní dráhu meziplanetární sondy,navodí nový homeostatický režim v buňce či organismu nebospustí vývojovou trajektorii. Vedle drah metabolických, kterýmiproudí materiál a energie, se začínají mapovat dráhy regulační,kterými proudí – inu, hmota a energie také, ale to najednounení to podstatné, důležité je, že jimi proudí informace.

Od fyziologie jednotlivého organismu „nahoru“ se předpo-kládalo, že to funguje obdobně – populace a společenstva byly nahlíženy jako organismy vyššího řádu. A připomeňme si, že fyziologie a vývojová biologie jsou jediné vědy, které dovolují bez špatného svědomí teleologické výrazivo typu „tak, aby“.

Ekologie vzájemné pomoci, skupinová selekceStručně řečeno, „strategie“ sukcese jako krátkodobého vývojeje v zásadě stejná jako „strategie“ dlouhodobé evoluce bio-sféry, zejména s ohledem na zvýšené ovládání nebo dosaženíhomeostase s abiotickým prostředím tak, že se získá co nej-větší ochrana před jeho rušivými vlivy. Sukcese v ekosystémumá mnoho podobností s biologickým vývinem organismůa také s vývojem lidské společnosti.

Toto není z pera Lovelockova a nenapsal to ani žádný ly-senkista. Je ze světoznámé učebnice Základy ekologie od Ame-ričana E. P. Oduma (1977, str. 344). I na jiných místech tétoknihy najdeme odkazy na obdobu mezi vývojem jedince a spo-lečenstva. Toky energie, kybernetika ekosystému, jsou nasta-veny tak, aby se dosáhlo homeostáze, mluví se o metabolismurybníka, „ohledávají se“ tepny vodního ekosystému, složenímoře i ovzduší je řízeno organismy… Velkoměsta jsou cizo-pasníky, protože jen kořistí, ale ničím se na řádném fungovánítěchto fyziologických pochodů nepodílejí, naopak je vychylujíz rovnováhy: Tento systém je tak spletitý a dokonale organi-sovaný, že činí bezvýznamným všechno, co až dosud vytvořiltechnický důmysl člověka. … Oceány [bychom měli] považo-


na jeho hlavu sneslo bezpočtu kritik i zásadního rázu. To proto,že on podobná slova myslí vážně, a to řadu jeho kolegů musíiritovat. Máme-li odpovědět na otázku proč, musíme se vžít dooné doby před 30–40 lety, doby optimistické, s lety na Měsíca k Marsu, doby neznající osobní počítač, mobil, ropné krize,do doby studentských bouří a víry v socialismus, do doby viet-namské války.

Léta šedesátá:

Zázrak kybernetiky a zpětné vazbyKybernetika, nauka o řízení, prožívala své velké období takédíky prvním počítačům. Už ten nejelementárnější kybernetickýprvek, zpětná vazba, byl vynášen do nebe jako recept pro vy-světlení spousty jevů. Negativní zpětná vazba umožňovala sys -tému, aby vypadal stále stejně, i když jím protékaly složité prou -dy hmoty i energie: dynamická rovnováha jsme tomu tenkrátříkali (dnes ustálený dynamický stav, aby se zdůraznilo, ženejde o rovnováhu). Pozitivní zpětná vazba naopak se nesmělavymknout kontrole, jinak hrozila katastrofa. Ta doba byla veli-kou érou fyziologie a biochemie, věd popisujících fungováníorganismů; tenkrát vznikly ty velké plakáty metabolických drah,které visí snad v každé laboratoři. Od buňky a metabolismusměrem „dolů“ se nacházela tajemná oblast genetických regu-lací, a ejhle, právě se povedl jeden z velkých průlomů: F. Jacoba J. Monod odhalili způsob, jak je regulována genová exprese,tj. zapínání a vypínání genů dle potřeby. Jejich model byl, jakjinak, založen na zpětnovazebných regulacích. Od této chvílese dalo na buňku pohlížet jako na kybernetický stroj (Monod1970). Odtud jsme se mohli později odpoutat od cyklických –homeostatických – dějů metabolických a fyziologických k acyk-lickým procesům individuálního vývoje. To ale až později,zatím nás stále fascinuje homeostáze. A ještě jedno jsme si uvě-domili v plné síle v tomto začínajícím věku informatiky: drobné

232 / GAIA

kási anomálie, zoufale astronomicky nepravděpodobná. Hra-ničí to se zázrakem, že něco tak strašně nepravděpodobného,jako je život, vzniklo za dobu existence vesmíru by� i jen je-denkrát! Pravda, i tato anomálie jednou splatí svůj dluh dru-hému principu, ale evidentně jí to prozatím ani nenapadne.A tak se zrodilo ono velké poselství: jsme ve vesmíru sami sa-mojediní. J. Monod pateticky říká: Přijmeme-li toto poselstvíve svém veškerém významu, bude nutné, aby se člověk ko-nečně probudil ze svého tisíciletého snu, aby odhalil svou na-prostou samotu, svou radikální cizost. Nyní již ví, že musí žít jako bezdomovec na periferii vesmíru. Vesmíru hluchéhok jeho hudbě, lhostejného k jeho nadějím tak jako k jeho utr-pení či zločinům. (Monod 1970, str. 216.)

Vysvětlení termodynamického a snad i teleologického (ne -bo v Monodově terminologii teleonomického) paradoxu užbylo v té době k mání v podobě tzv. nerovnovážné termody-namiky; I. Prigogine dostal za ni v roce 1977 dokonce Nobe-lovu cenu. Ale všechno má svou setrvačnost; a vysvětlení ano-málie se hledalo jinde – v darwinovském modelu náhodnýchmutací a selekce mutovaných variant. Ještě pár ilustrativníchvět z Monoda: Selekční teorie je jediná slučitelná s postulá-tem objektivity, nebo� činí z teleonomie druhotnou vlastnost,odvozenou od invariance. … Je rovněž jediná, která je bez-výhradně slučitelná s novověkou fyzikou. Tím zajistila defi-nitivně biologii epistemologickou soudržnost a zařazuje ji takmezi vědy o objektivní přírodě (str. 42). … Toliko náhodamůže být zdrojem nového, náhoda pouhá, čistá, absolutní,leč slepá svoboda. Toto ústřední pojetí moderní biologie jižnení jednou z možných hypotéz, je jedinou přijatelnou, jedi-nou slučitelnou s pozorováním a zkušeností (str. 148).

V šedesátých letech také Williams a po něm Dawkins zaklá-dají myšlenkový směr v neodarwinismu, podle kterého je sub-jektem evoluce jedinec, respektive gen. Vzájemné pomoci byloodzvoněno. Zde je zárodek dnešního majoritního pohledu naevoluci i ekologii. Ale zůstaňme ještě v Lovelockově době.


vat za veliké vládce a ochránce biosféry, nikoliv za pouhéskladiště zásob pro neomezené využívání. (Str. 43.) … Sou-hra oběhů látek a toku energie ve velkých ekosystémech vy-tváří homeostasi, která se sama udržuje a která nevyžadujevnější zásah či popud. (Str. 58.)

Ještě se budeme divit, že Lovelock v tomto duchu extrapo-luje až k planetárnímu organismu, mluví o geofyziologii a vesvé druhé knize dokonce o léčbě Gaii?

A to ještě není vše: evoluční teorie byla v té době zcela sro-zuměna se skupinovou selekcí, představou přírodního výběruna úrovni celých populací, druhů, či dokonce společenstev. Totedy znamenalo, že spolupráce jedinců v rámci těchto super -organismů byla mnoha evolucionisty pokládána za běžnou věc.I když pochopitelně docházelo v této věci k vleklým sporům,šlo o názor legitimní. Jak bude uvedeno níže, v dnešní evo-luční biologii už patří skupinová selekce k herezím.

TermodynamikaTřetím faktorem, který ovlivňoval myšlení šedesátých a se-dmdesátých let, byla fascinace životem, který se zdál být jakousianomálií v celém známém vesmíru. Druhý princip termody-namický přece jasně určoval, kterým směrem se budou dítenergetické proměny systémů, tj. že vše spěje k bezčasí ter-modynamické rovnováhy, ve které ustane veškeré dění. Te-pelná smrt vesmíru byla sloganem zobecňujícím tuto víru.V praxi to znamenalo tolik, že se veškeré dění v organismuhodnotilo hlavně z hlediska energetické bilance systému.

Jeden háček to všechno ale mělo: nebylo možné přehléd-nout, že je zde život, a ten jako by se všem těmto pravidlůmvysmíval a z působení druhého zákona se vymykal. Navíc mu-síme uznat, že živé bytosti svou existencí sledují jistý záměr –stačí pozorovat vývoj vajíčka v kuře –, zatímco vesmír žádnýzáměr nemá. Cesta z paradoxu byla zdánlivě jediná: celý ves-mír se chová „normálně“ a spořádaně si to čvachtá k termo-dynamické smrti, jen na jednom nepatrném zrníčku vznikla ja-

234 / GAIA

* V 50.–70. letech nejcitlivějšími analytickými přístroji byly patrně plynové chro-matografy: analyzovaný vzorek se (často složitou úpravou) převedl do plynnéfáze, ta se rozdělila na jednotlivé složky a vhodným detektorem se určovala kva-lita a hlavně množství každé z nich. Bolavou nohou měřicích přístrojů jsou právěčidla: sebelepší přístroj nic nenaměří, pokud mu čidlo nedodá signál. A Love-lockův detektor umožnil, že přístroje najednou „viděly“ mnohem ostřeji – citli-vost měření se zvedla o dva řády!

torem jednoho z nejpřevratnějších vynálezů – detektoru elekt-ronového záchytu.* Díky příjmům z patentů získává finančnía badatelskou nezávislost (vydržuje si dodnes soukromou la-boratoř). A získává také věhlas, díky kterému začíná jezdit posvětě, pracuje několik let pro NASA, ale hlavně poznává mnoholidí z nejrůznějších oborů. A pod vlivem všeho, co potkává, náštechnik a vynálezce zažívá vizi a postupně jí dává tvar, nejdřívev časopiseckých článcích, které víceméně zapadly, a poslézev roce 1977 v knize, jejíž překlad držíte v ruce.

Poprask vyvolala kniha značný. Odhlédněme zde od vyslo-vených chyb, úletů nebo neobratných formulací, kterých tamnení málo a čtenáře zbytečně matou, uvádějí v omyl nebo roz-čilují. Za ty si Lovelock užil dost – a zaslouženě. To jsem se po-kusil uvést na pravou míru poznámkami v textu. Nebudu sevěnovat ani ohlasům, které Gaia měla v kruzích mimovědec-kých – od New Age přes různé odstíny Zelených až po pisálkynedělních příloh. Stačí konstatovat, že nesmyslů se napovídalohodně. Sám Lovelock si v roce 1990 posteskl: Sémiotička Myr-dene Andersonová konstatovala před pár lety: „Gaia jeprázdný znak s nekonečnou kapacitou pro označování.“ Jakto tak pozoruji, plní se rychle. A většinou různým neřádem,tak jako prázdný kontejner zapomenutý někde na londýn-ském chodníku. (Lovelock 1990, str. 102.) Bude nás zajímat taskutečnost, že vědecké kruhy celou teorii Gaia většinou od-mrštily také. Klimatologové, geologové a planetologové jakonadbytečnou, biologové jako – nevědeckou. U toho posled-ního bodu se musíme zastavit.

Vra�me se k sociomorfnímu modelování a k poznámce o tom,že teorie Gaia je pohrobkem jiné éry. Kyvadlo porozumění světu


Sociomorfní modelováníTento termín S. Komárka bude nejlepší přiblížit jeho vlastnímislovy: „Pohled lidské společnosti na živou přírodu podléhalv průběhu různých historických období velmi značným změ-nám. Každá lidská společnost o sobě více méně otevřeně pro-hlašuje, že mezi ní a přírodou existuje určitá analogie. Tímv podstatě podepírá svou legitimitu, protože vědomí o tom,že příroda funguje ,správně‘ a lidská společnost, chce-li být,legitimní‘, by měla být jejím obrazem, je zřejmě prastaré.V praxi ovšem dochází k obrácení této závislosti a k inter-pretaci přírody skrze lidskou společnost. Z rozmanitých jevů,které živá příroda nabízí, si ta která dějinná epocha vždy vy-bere ty, které jsou v souladu s jejím náhledem na sebe sama.(Komárek 1998, str. 80.) Hierarchizovaná středověká společ-nost tak rozpoznávala v přírodě také hlavně hierarchii (scalanaturae). Soutěž o materiální zdroje existovala bezesporuv živé přírodě vždy, ale kupodivu až lidstvo raného kapitalismuji tam rozpoznalo a ústy Darwinovými a Wallaceovými i po-jmenovalo. Komárek na těchto a podobných případech uka-zuje, že spíše než o legitimizaci společnosti podle přírody jdeo proces opačný: projekci vlastností společnosti na přírodu.„Poznatek o tom, že značná část interpretace vnějšího světa,v našem případě světa živého, je ve své podstatě nereflekto-vanou projekcí lidské sociální struktury a jejího fungování,je svrchovaně důležitá.“ (Str. 85.)

Jakou že jsme to měli společnost v té době? Nebyl to vrcholsociálního státu v Evropě i Americe? Neovlivnil princip „mu-síme si pomáhat“ i náš pohled na svět kolem nás?

Pohrobek zašlé éryPopsaný svět už v šedesátých letech nese v sobě zárodky svéhozániku, a Lovelock se svojí Gaiou tak zůstává jakýmsi anachro-nismem. Kdo však je autor teorie Gaia? Narodil se v roce 1919a původním vzděláním byl lékař; praktické medicíně se alenikdy nevěnoval. Pracoval v aplikovaném výzkumu a stal se au-

236 / GAIA

můžeš žít. Jinak ti utečou a ty a tvůj rod bídně zajde. Spolu-práce ve společenstvu najednou vypadá nesmyslně – vždy� najakýkoli počínající vztah, který by byl bezvýhradně altruistický,by se v tu chvíli navěsil nějaký parazit, který by víc bral, neždával, a systém by se záhy pod touto zátěží zhroutil. Přirovná-vat vývoj společenstva k ontogenezi, jak to ještě před pár letybeztrestně a bezostyšně činil Odum? Není to nadále možné, bylanalezena elegantnější teorie vysvětlující známé jevy úsporněj-ším způsobem a umožňující vidět jevy nové. Dawkinsův Sobeckýgen vyšel v roce 1975 a je dotažením a popularizací o deset letstarších myšlenek G. C. Williamse. Kdo by se divil, že v tomtomyšlenkovém klimatu vypadala teorie Gaia od samého prvo-počátku jako anachronismus z dávné doby, vhodný tak do mra-voučných kázání sentimentálních ochranářů nebo do naučnýchpop-ekologických pořadů:

Fatální blud celé hypotézy by Lovelockovi musel dojít oka-mžitě, kdyby se zamyslel nad tím, jaká úroveň přirozenéhovýběru by byla potřebná k tomu, aby vznikla Země s jejímipředpokládanými adaptacemi. Homeostatické adaptace jed-notlivých těl se vyvinuly proto, že jedinci s lepší homeostázípostoupili své geny do další generace s vyšší účinností než jedinci s homeostází méně dokonalou. Aby se dala analogiepoužít striktně, musela by zde být množina vzájemně soutě-žících Gaií, patrně obývajících různé planety. Vesmír by bylplný mrtvých planet, jejichž homeostáze selhala, a tu a tamby se vyskytovala dobře regulovaná planeta, jakou je Země.Navíc bychom museli postulovat nějaký druh rozmnožování,jímž by úspěšné planety rozsévaly svou variantu života nanové planety. (Dawkins 1982, str. 235–236.)

A planetologové? Dávají přednost anorganickým modelům,i když připouštějí, že některé vlastnosti planety jsou životempozměněny. Ale že by je život měnil tak, aby byly pro něj pří-znivější, to ne. Je nutno připustit, že za celou dobu evolucemusely na planetě existovat podmínky příznivé k životu, tj. ne-směla nikdy vymrznout veškerá voda a teploty nesměly stoup-


se od 80. let zase jednou zhouplo do polohy, která se dá po-psat sloganem neviditelná ruka. Ve společnosti je to nevidi-telná ruka trhu: každý jedinec pečuje o své vlastní blaho. Jakonadstavba se samovolně ustaví jistý obrazec společnosti – nicnení třeba upravovat, regulovat, nařizovat z úrovní vyšších, nežje jedinec. A v tomto světle se najednou začne jevit i evoluce:každý jedinec pečuje o sebe a jakýkoli poukaz na skupinovouselekci je nepřijatelný, protože projevy altruismu, spoluprácea vzájemnosti jsou jen nadstavbou nad primárně sobeckou ná-turou jedinců. Vlastně ani těch ne – i oni jsou jen nosiči urče-nými k rozmnožení a přenosu svých genů do další generace,takže i jejich vlastní chování je plně určeno „přáním“ jejich „so-beckých“ genů. V uvozovkách jsou ta slova proto, že jde o nad-nesené krasořečnění: víme přece, že geny žádná přání nemajía tím méně mohou být sobecké. Geny prostě jen jsou a dají se kopírovat; a kromě toho mají jen dvě relevantní vlastnos-ti: kvalitu a schopnost mutovat v jinou kvalitu (blíže viz např. Dawkins 1998). Kvalita určuje, jaké tělo se postaví, mutabilitaumožňuje variabilitu těl a tím i evoluci přírodním výběrem. Viděno touto optikou, je nesmysl hledat organizační principyna úrovních vyšších, než je organismus: podobně jako v ideálníliberální společnosti vztahy ekonomické, i ve společenstvu or-ganismů se ekologické vztahy ustaví samovolně. Srovnejte Odu-mova slova uvedená výše s tímto citátem: Je nutno si uvědomit,že příroda patrně nedbá o sebetotožnost čehokoli nad úrovníorganismu. Náš zájem o identitu je jen odrazem toho, co odpřírody očekáváme. Názor, že ekologické jednotky povětšiněexistují jen v našich hlavách, nás asi nenaplní pocitem uspo-kojení, ale v situaci, ve které se ekologie dnes nachází, by-chom měli tento postoj přijmout jako nulovou hypotézu, kte-rá dopomůže k vyšší ostrosti našeho myšlení. (Grimm 1998,str. 299.) Pro lepší názornost se k vyjádření koevoluce ekosys-témů používá často metafora Červené královny (Ridley 1999):běž tak rychle, jak jen umíš, jen tak máš šanci, že zůstaneš státna místě, tj. v kontextu toho společenstva, ve kterém jedině

238 / GAIA

* Rozuměj 5. kapitola knihy o Gaii.

K modelu rozvodu vody, plynu, materiálu a počítačové sítě vefabrice nebo velkoměstě si také mohu vypůjčit fyziologické mo-dely a celou fabriku modelovat jako žijící tělo. Taková Prahaz výšky 300 km, ale i zblízka, nám může připadat jako živá:dýchá, přijímá potravu, vylučuje, topí si, staví si betonové plá-stve pro jeden typ svých obyvatel, kanály pro jiný, střešní římsypro další a hladké asfaltové cesty pro ještě jiný jejich typ… Aleje Praha živá?

Je Gaia živá? Co je to za otázku, zeptáte se, vždy� tímto výkřikem o živé pla-netě to přece celé začalo! Ano, začalo, ale dovolím se tvrdit, žestrategie vedení důkazu byla nešikovná a nakonec dalo mocpráce obhájit alespoň měkčí tvrzení o tom, že Gaia je jako živá.To možná stačí techniku Lovelockovi, ale rozhodně ne mnějako biologovi. Bu zařadíme Gaiu mezi kybernetické systémytypu termostatů, splachovadel, počítačů apod., které evidentněživé nejsou, a poznamenáme, že uvnitř toho systému fungujíjako relátka nějaké organismy, anebo se pokusíme vést důkaz,že je živá doopravdy. Nebude to snadné: jednoznačná definiceživota neexistuje, a tak si musíme posvítit aspoň na některévlastnosti charakteristické pro život. Budu zde tvrdit, že touprvní a hlavní vlastnost živých tvorů je, že mají starost o sebe,o své bytí. Nejsou pasivními stroji, které jen vykonávají in-strukce zapsané v genech – je mi bližší koncepce S. A. Kauff-mana (Kauffman 1993, 2000), který jim navíc připisuje i vy-nalézání nejbližšího příštího, tj. aktivní účast na vlastním životěa vlastní evoluci.

Začnu tím, že zopakuji část poznámky, kterou jsem učinilu 5. kapitoly této knihy*: Můžeme se ptát, jaký je účel krvenebo slin v našem těle, ale přemýšlet o účelu a funkci metanuv planetárním koloběhu je neobvyklé a nutně to irituje vět-šinu odborníků. Mluvit podobným způsobem má smysl teprve


nout globálně nad únosnou míru, ale vysvětlení je jediné: pro-stě se tak stalo (viz například Williams 1997; Goody 1995).

Ano, teorie Gaia v původním znění se najednou jevila ne-vědeckou. A Lovelock si navíc počínal dost netakticky, když ně-které podružné soudy vyslovoval až příliš kategoricky a potomje musel odvolávat nebo jejich závěry obracet v pravý opak. Tose stalo v hodnocení role ozonu, metanu, dimetylsulfidu i chlo-rovaných uhlovodíků – stačí porovnat obě jeho knihy. Aby otu-pil ostří obvinění z teleologie, vypracoval v osmdesátých letechzpětnovazebný model Světa sedmikrásek, fiktivního světa,který reguluje svou teplotu tak, že mění své albedo: je-li teplo,je planeta porostlá sedmikráskami bílými, je-li zima, tmavými.Kde jen může, vzdává hold Darwinově teorii a úporně se snažídokázat, že Gaia s ní není nikterak v rozporu. A přesto velkávize už už balancuje na pokraji zániku.

A přece se učí!V devadesátých letech došlo, zejména zásluhou britskýchvědců, k obratu. V Oxfordu se konaly tři konference o Gaie,několik let dokonce fungovala The Gaia Society, než se pro fi-nanční potíže musela v roce 2000 sama zrušit a vplula jakosekce do Britské geologické společnosti. Vyšla také řada knih.Co se stalo? Ukázalo se, že myšlenka celoplanetární koordinacedějů geologických, klimatických a biologických má velkou heu-ristickou hodnotu, a tak se pod hlavičkou Gaia začínají orga-nizovat interdisciplinární programy. Dokonce existují i pokusyvysvětlit zdánlivě účelové ovlivňování planetárních cyklů z po-zice neodarwinistické (Hamilton a Lenton 1998; Lenton 1998).O tom pojednávám podrobněji v příslušných kapitolách svéknihy i na jiných místech (Markoš 1999, 2000a). Bezpochybynarůstá vědomí vzájemné provázanosti planetárních dějůa život v tomto systému konečně dostal místo, které mu ná-leží. Ale jistý osten tady je: máme systém kybernetické regu-lace klimatu, teploty, oběhu živin, mořských proudů a bůhví-čeho ještě a to vše se dá modelovat, jako by to celé bylo živé.

240 / GAIA

* V různých pojednáních se často operuje pojmem živá hmota. Vždy přemýšlím,co si pod tím mám představit. Říkat, že buňka je, nebo dokonce že já jsem živáhmota, no… Jestli tento obrat vůbec má opodstatnění, tak se hodí na mezibu-něčnou hmotu (anglické extracellular matrix je možná přiléhavější), na tu sou-část živých těl, která není přímo buňkou, ale říct o ní, že je neživá, se nám příčí.

i když žádná nečte všechno a každá si vybírá něco trochu ji-ného, nebo si přečtené interpretuje trochu jinak. Důležité je,že buňka stonožky není postavena před úkol luštit knihu z pe-largonie, ale knihu, kterou zdědila od nespočetné řady svýchpředků. Protože ona sama je přímým potomkem oněchpředků, tak také ví, jak a za jakých okolností kterou část textučíst a jak čtené interpretovat.

K tomu přistupuje druhý faktor: buňka také musí znát svémísto v čase a v prostoru mnohobuněčného těla. K tomu sloužípředevším interakce na blízko – sama struktura těla. Buňkapodle toho, kdo jsou její sousedé a jaká je stavba složitého kraj-koví mezibuněčné hmoty v jejím okolí, ví, kde se nachází a cose od ní čeká. Mezibuněčnou hmotu definujme jako produktkoordinovaného úsilí buněk; je současně i matricí, která tybuňky organizuje do vyššího celku. V našem těle třeba kost,bazální membrány orgánů nebo složité ultrajemné lešení, kterénavádí nervové zakončení k cíli. A takový strom, to je přímoinformační katedrála utkaná z mezibuněčné hmoty – ta tvořívětšinu jeho těla.* Sama buňka pochopitelně dává najevo svouvlastní přítomnost – neustále signalizuje sousedům a spolu-buduje mezibuněčnou hmotu.

Třetím faktorem udržujícím celistvost organismu je komu-nikace na dálku – působením signálních molekul nebo fyzi-kálních faktorů generovaných vnitřně nebo přicházejícíchzvnějšku. U vnitřních faktorů se omezím na signální molekuly,pominu nervovou soustavu, která se vyskytuje pouze u živoči-chů, a nebudu si všímat fyzikálních sjednocovačů, jakými bymohlo být třeba elektrické pole. Z faktorů vnějších opět sig-nální molekuly, světlo, teplotní gradienty, gravitace atd. Za-stavme se u těch signálních molekul. Nejde o běžné živiny, jako


* Budu mluvit poněkud obrazně, protože se chci vyhnout odborné hantýrce, a tubych musel nejdříve vysvětlit. Ujiš�uji čtenáře, že se to dá celé říct i odbornýmjazykem, a odkazuji na své dvě knihy (Markoš 1997, 2000a).

tehdy, když jsme si definovali, co je tělo. Odvažuji se tvrdit,že Gaia v Lovelockově pojetí tělem není. Zde ještě dodám, žeúčel našich – lidských výtvorů je zprostředkovaný námi – tvůrci,takže to tělo je i zde v pozadí.

Tělo, aby se projevovalo jako tělo a ne náhodný shluk or-gánů, buněk, materiálu, musí mít vnitřní koordinaci. Vylou-číme-li stvoření „z jedné vody načisto“, přijmeme-li tedy evo-luci od neživých počátků, pak zde existuje nepřetržitá, čtyřimiliardy let dlouhá kontinuita života – ve všech liniích, kterése za tu dobu odvětvily a vzkvétají, je tato dlouhá zkušenost sesvětem vyjádřena trochu jinak, s důrazem na jiné aspekty sta-vění se ke světu. Vezmeme-li si nějaké typické mnohobuněčnétvory z našeho okolí, třeba stonožku nebo pelargonii, stojívšichni stejně daleko od pomyslného začátku, prodrali se aždo současnosti přes ty propasti času. Ale poznamenalo je to,a jak! Jejich vzhled a způsob života je výsledkem toho, jak jepřitesala historie jejich linie (potažmo jak zmínění tvorovéa všichni jejich bezprostřední předkové pochopili své místov historii a přitesali se).

Ta zkušenost může být zapsána formou například sledu bázív molekule DNA; a může být i rovnou žita – ve způsobu, jakbuňky a těla například čtou tento zápis, jak organizují svou on-togenezi a způsob života, jak reagují na podněty – předpoklá-dané nebo i neznámé. Spousta věcí je zapomenuta, spousta seve formě atavizmů objeví tu a tam, jiné jsou transformoványk nepoznání atd.

Integrita těla není ale zakotvena jen v historii, ale též v kaž-dém okamžiku. K tomu je třeba vzájemné koordinace všechbuněk těla, a té je dosaženo na mnoho způsobů; zde se zmí-ním o třech, které považuji za nejdůležitější.* V první řadě:všechny buňky těla sdílejí stejný genetický text (o výjimkáchzde kvůli stručnosti pomlčím), čtou si tedy ve stejné „knize“,

242 / GAIA

mínit obě velké skupiny prokaryotních organismů – Eubacteriaa Archaea). A byly to právě ony, kdo vykonal všechnu tu ohrom-nou práci, aby planetu vytvarovaly do její dnešní podoby. Od-stranily z atmosféry kvanta oxidu uhličitého a uložily ho dovrstev karbonátů; naopak dodaly tam kyslík, metan a dal ší plyny;změnily složení moře; vytvořily železné, manganové, uranovéa bůhvíjaké ještě rudy; uložily do zemské kůry řadu toxickýchsloučenin; pohřbily uhlík atd. To jen namátkou – Lovelock po-skytuje ve svých dílech mnohem delší seznam. Ale tvoří bak-terie spolu s místy, kde žijí, skutečné tělo? Na malých prosto-rových škálách bakterie skoro nikdy nežijí jako jednotlivá„jednobuněčná“ individua a také málokdy v přírodě vyrůs tajído kolonií – klonů pocházejících z jediné buňky. V ma lémvzorku půdy, rybničního sedimentu, obsahu střev, exkremen tu,fekální jímky, hnijícího substrátu, tam všude najdeme složi tébakteriální ekosystémy čítající stovky druhů, s propracova noudělbou práce – a organizované do složitých časoprostorovýchstruktur složených z buněk a mezibuněčné hmoty (viz např.články ve 3. čísle časopisu Vesmír, 2001). Některé jsou i dobřeviditelné, jako stromatolity nebo různé povlaky. Jiné se dají odhalit elektronovým mikroskopem. Složité polysacharidovéstruktury s kanálky, kterými proudí voda a živiny, částečka půdysvojí ultrastrukturou srovnatelná se strukturou tkáně, jemnávrstevnatá „histologie“ sedimentu – a to uvádím jen příklady,které se hojně studují a které právem můžeme nazvat tkáněmiGaii. Smíme jít dál? Zkusme to. Zemská kůra i oceán jsou – snads výjimkou žuly a vyvřelých hornin – vždy nějak modifikovány,poznamenány činností bakterií a současně jsou jimi obydleny.Zemská kůra je až do hloubky 5–10 km prorostlá životem a stej-ně tak jsou živé naftové studny, miliony let staré sedimenty a kte-rýkoli kout planety, který není příliš horký (Gold 1999; viz téžCílek a Markoš 2000; zde kapitola 22).

Obra�me te pozornost ke genetickému textu. Výše jsemzdůrazňoval, že pelargonie a stonožka mají svůj vlastní gene-tický text, který si vypracovaly a rozumí mu, nepotřebují na-


je glukóza nebo kyslík: těch je všude plno a slouží všem buň-kám víceméně stejným způsobem jako potrava. Signální mo-lekuly, které nás budou zajímat, se obvykle vyskytují v množ-ství mnohonásobně menším než živiny, mohou někdy úplněchybět a jindy kolísat v rozmezí několika řádů. Ani to však neníto hlavní. Nejdůležitější u těchto molekul je skutečnost, že fun-gují jako znaky: znakem je to, že jsou rozpoznány od jiných,třeba i velmi podobných molekul, znakem je množství, kon-centrační gradient v prostoru, změny koncentrace v čase apod.Znak ale nepoukazuje sám na sebe jako vzpomenuté molekulyživin, on zastupuje něco jiného a je úkolem buňky ve znakurozpoznat význam, na který ten znak poukazuje, interpreto-vat ho. A protože je znak zástupcem, může tatáž signální mo-lekula zprostředkovat různé významy různým buňkám těla:třeba adrenalin kolující v krvi vyvolá rozdílnou odpově v srdci,játrech, cévách apod. Takže jako v případě čtení genetickýchtextů i zde jde o specifickou interpretaci vydobytou zkušenostíbuňky, organismu, linie, druhu. Tam i zde nemusí jít o inter-pretaci předem přísně určenou, může být živá a ohebná, zkoušíse, co to ještě dá, kam až se může… – někdy k vlastní škodě,někdy k prospěchu.

Tělo GaiiA te, když jsme si definovali jako pro tělo typické vlastnostihistorii, genetický zápis, buňky s mezibuněčnou hmotou uspo-řádané do struktur a konečně signální molekuly, pojme zkou-mat, zda můžeme definovat tělo Gaii. Historie je nesporná, životpo čtyři miliardy let nikdy nepřestal existovat a má kontinuitudlouhou skoro jako sama planeta. Co jsou jeho buňky a mezi-buněčná hmota? Zde nám stonožky a pelargonie moc nepo-mohou: mnohobuněčné rostliny, houby a živočichové jsou po-někud pozdními a dost atypickými výplody gaianského těla.Jsou tady jen něco přes půl miliardy let, což je sice nemálo, ale přece jen pouhá sedmina věku naší hypotetické Gaii. Pla-netě však vládly od počátku bakterie (bakteriemi tady budu

244 / GAIA

pově je jednoduchá – jednotlivé bakteriální buňky jsou malé,úzce specializované a mohou skladovat jen knihovnu těchtextů, které potřebují. Nastane-li však potřeba, mohou sáhnoutpro další díl manuálu, který s sebou nese kolega (kolegyně?).Proč by střevní tyčinka měla stát o kazetu s návodem k foto-syntéze? Začnete-li však užívat antibiotika, nepohrdne kazetou,která jí pomůže k rezistenci.

A tak odpově na otázku, sdílí-li bakteriální svět svůj gene-tický text, zní ano.

Kladná je i odpově na poslední otázku, zda existují signálnímolekuly. Existuje jich velké množství: od samotných antibio-tik (!) po různé, často exotické molekuly signalizující, že se třebablíží chvíle, kdy budou vyčerpány živiny a bude lepší začít sesporulací. Zatím je živin dost, ale pozdě bycha honiti, až najed-nou dojdou. Patrně jako signály slouží i různé minoritní atmo- sférické plyny produkované bakteriemi. Je důležité zdůraznit,že jde o opravdové signály: působí v malých koncentracích, ro-zumí jim všechny zainteresované bakterie a mohou se šířit navelké vzdálenosti. Dál už je to spekulace jako u té mezibuněč-né hmoty. Existuje-li však něco jako endokrinní regulace glo-bální bakteriální biosféry (jedno, jestli tomu budeme říkat Gaianebo ne), tak bychom měli aktivovat svůj smysl pro předběž-nou opatrnost. Protože skutečné nebezpečí možná nečíhá v tu-nách škodlivin, které vnímáme jako škodliviny pro nás nebopro naše zvířata, ale ve stopových množstvích exotických che-mikálií, které unikají z nějakého větracího komínku chemickéfabriky, chemikálií, které mohou fungovat jako signály a roz-vrátit informační toky v globálním ekosystému. Že takové tokyexistují, není pochyb, jestli jde o živé tělo Gaii, trvající čtyři mi-liardy let, to je otázka jiná, ale nezavrhoval bych ji a priori.

Předpokládejme, že toto vše tvoří tělo s miliardami let zku-šeností, uložené mimo jiné jako humus, kerogen, jistá a ne jinástruktura minerálů apod. A až se zemská osa opět nakloní tak,že nová ledová doba bude nevyhnutelná, prvním znakem budetřeba drobná změna v orientaci magnetického pole nebo se


* Všichni vlastní tu samou „knihu“, a přece ne totožnou, pouze podobnou. Stejnéje číslování kapitol a hlavní obsah, knihy se však od jedince k jedinci mohoulišit. Jednak jsou tam části, které by se daly přirovnat k dotazníku: rubriky jsouu všech stejné, ale vepsané údaje se liší. A pak některé části kapitol jsou siceo tomtéž, ale ono totéž je zapsáno vždy trochu jinak. „Titul“ knihy je však u všechpříslušníků druhu stejný: Pelargonie, Stonožka ap.

kukovat přes rameno do textů cizích linií ani z nich nic přejí-mat. Na první pohled totéž platí i o bakteriích: sinice, střevnítyčinka a metanokok mají jistě svůj vlastní genetický text, zekterého čerpají část informací jak se vyznat ve světě (fotosyn-tetizovat, zpracovávat cukry, vyrábět metan apod.). Je to všakjen část pravdy. Zatímco v pelargonii je v každém jedinci jednaz úplných verzí genetického textu typického pro daný druh*,do bakterie se ten text prostě celý nevejde, a tak druhový ge-netický tezaurus je sdílen množstvím jedinců. To ale také zna-mená, že v případě potřeby si tyto texty mohou jedinci druhunavzájem poskytovat. Děje se tak v procesu konjugace a vy-měňují se celé genové kazety s „nahrávkou“ genů pro určitéfunkce. A te přijde velmi důležité sdělení: výměna kazet senemusí omezovat na příslušníky jediného druhu – existujei mezidruhová výměna. Obsah kazet také není neměnný – na-hrají se do nich ty texty, které jsou relevantní dané situaci, na-hrávka může být mixem sestaveným z textů různého původu.Tak se může stát, že v dané nemocnici budou všechny bakte-rie obsahovat kazetu s návodem, jak zneškodnit všechna anti-biotika, která se tam právě používají, k zoufalství personálui pacientů. Co platí pro nemocnici, platí pro celý zemský pro-stor. Mikrobiologové Sonea a Panisset (1983) odhadují, žekdyby se nějaký gen stal užitečným pro všechny bakterie naZemi, tak za pouhých 800 let ho získají. A konjugační promis-kuita není jediným způsobem, jak získat cizí genetickou infor-maci. Jiným způsobem je transdukce – přenos pomocí bakte-riálních virů, nebo transformace, což je příjem DNA z prostředí(dostala se tam z uhynulých buněk). Jistě se ptáte, proč tedyneexistuje superbakterie s knihovnou všeho možného. Od-

246 / GAIA

17. ZA TRVALE UDRŽITELNÝ ÚSTUP: ODKAZ VELKÉHO VIZIONÁŘE

J. Lovelock: The revenge of Gaia. Why the Earthis fighting back – and how we can still save thehumanity. [Pomsta Gaii. Proč Země vrací úder –a jak přesto můžeme ještě zachránit lidstvo.] Penguin 2006.Publikováno: Vesmír 85(4) 2006, str. 239–240.

S Jamesem Lovelockem (*1919), autorem teorie Gaia, se mohlačeská veřejnost seznámit prostřednictvím dvou překladů jehoknih (1993, 1994) a řady článků o něm (např. Markoš 1991).Po čtyřicet let nám tento vizionář, nadšenec, renomovanývědec, vynálezce a soukromý badatel předkládá svou vizi živéplanety jako jediné lodi, na které se vezeme, na jejímž fungo-vání a obyvatelnosti se podílíme, a to se všemi ostatními ži-váčky, co jich kdy bylo. Může jeho nejnovější kniha přinést ještěněco nového, kromě stesků tak typických pro staré lidi – ževšechno se to řítí do řiti – kterým stejně nikdo nenaslouchá?Popravdě, i to se tam najde; a pochopitelně hodně odkazů napředchozí knihy a publikace. Starý pán však zároveň referujeo knihách vyšlých v minulém roce a o nedávných konferen-cích, jichž se aktivně zúčastnil – takže za čtení to stojí.

Představte si obří dopravní letadlo plné cestujících. Tamněkde, ve stratosféře, se jim dostane osvícení, že výfukové plynyz jejich stroje přispívají ke smrtelnému znečištění ovzduší, a onizačnou vehementně žádat, aby s tím piloti okamžitě přestali,vypnuli stroje a přistáli jen plachtěním. Poznání, jehož se ces-tujícím dostalo, je jistě užitečné, přesto bude lepší nejdřív při -stát za pomoci motorů, aby osvícenci mohli o svém poznánítam dole referovat či přímo jednat. Toto podobenství sloužíLovelockovi jako obraz situace dnešního lidstva. Víme, říká, žezahlcujeme atmosféru obrovským množstvím oxidu uhličitého,tudíž hrozí už v tomto století přehřátí planety, zatopení vel-kých pobřežních oblastí, hurikány, hladomory, změny moř-

ZA TRVALE UDRŽITELNÝ ÚSTUP: ODKAZ VELKÉHO VIZIONÁŘE / 249

přestane dařit některým rostlinám a v průběhu pár desítek letse kvůli tomu pozmění struktura humusu v oblasti. A tělo natuto změnu zareaguje jako kos nebo primulka na prodlužují -cí se den – zcela změní svou fyziologii a přejde na jiný režim,adekvátní změněným podmínkám. Vždy� kolik už bylo ledo-vých dob; už si pamatuje, jak to za ledových dob chodí, a roz-pozná vá náznaky, že se zase jedna blíží. Fantazie? Jistě, chcipředvést, jak by se chovalo skutečné tělo, s pamětí a schopnéinterpretovat věci příští z drobných náznaků. Lovelockova ho-meostatická Gaia by naproti tomu jen pasivně a s velkým vy-nakládáním energie vyrovnávala tlaky měnícího se prostředí vesnaze udržet dosavadní parametry, až by se nakonec zhroutila.Že už podobnými zkouškami prošla mnohokrát a že je řešilaa vyřešila, si nepamatuje, vše začíná vždy znovu.

Můžeme se tedy ptát: Je tělo Gaii tvořeno především buň-kami bakterií a mezibuněčnou hmotou, kterou vyprodukovaly?Vědecký důkaz pro to možná nikdy nezískáme, ale já jsem proodpově ano.

Co na závěr? Myšlenku živé planety nevymyslel Lovelock,vrací se v různých formách už od antiky. On ji ale zprostřed-koval pro naši civilizaci, vyřkl naším jazykem. Role vizionáře jev tom, že vypustí do prostoru myšlenku, která nedá spát, in-spiruje, vnucuje se na každém kroku a roste. Opakuji: roste,košatí. Původní zvěst proroka a vizionáře se může časem státnesrozumitelnou, ba může se stát pro způsob sdělení a nedo-tažené detaily i předmětem posměchu. Jenomže vizionář to,co nahlédl, potřebuje dostat ven: chová se divně, provolávásvou zvěst často na nepatřičných místech, zajíká se, nedokon-čuje věty a občas si i protiřečí; a typické je i to, že nepříliš hledína detaily. Takový je Jim Lovelock, jak jsem ho měl možnostpoznat i osobně. Čtěme tuto knížku tak, jak byla myšlena: nejako vyčerpávající učebnici gaiologie, ale jako výzvu, abychomskrze živou planetu poznali lépe sebe v ní.

AM, únor 2001

248 / GAIA

ZA TRVALE UDRŽITELNÝ ÚSTUP: ODKAZ VELKÉHO VIZIONÁŘE / 251

ského proudění a podobné pohromy. Víceméně tušíme, že násto čeká, a přesto nemůžeme najednou „vypnout“: přestat spa-lovat fosilní paliva a začít pracovat na nápravě.

Také nečinnost (podobně jako vypnutí) by vedla ke katas-trofě, která by sice nezahubila druh Homo sapiens, ale určitěby znamenala konec naší civilizace. Pro š�astné přistání potře-bujeme nějaký čas, abychom mohli přejít na jiné zdroje ener-gie. Nejsou to ovšem větrné turbíny hyzdící obrovské plochykrajiny, není to „biopalivo“, které vyžaduje zemědělsky obdě-lávat obrovské plochy, a nejsou to sluneční články; ani jedenz těchto zdrojů koneckonců nedokáže pokrýt naše potřeby vícnež z několika procent. Východiskem může být pouze termo-jaderná fúze, a dokud ji neumíme, musíme nutně stavět kla-sické „atomky“ se štěpnými reaktory. Tudy vede ústupový bojk záchraně, spojený s mnoha obě�mi (autor to přirovnávák bitvě u Dunkerque, která roku 1940 zachránila britskou ex-pediční armádu). Navíc kniha obsahuje mnoho doplňujícíchúvah, jak například směstnat města na malou plochu a zlikvi-dovat suburbie, které hrozí zadusit celou krajinu, a také řadufuturisticky vypadajících projektů jak planetu chladit po pře-chodnou dobu – od produkce aerosolů až po umístění „stí-nítka“ do libračního bodu mezi Sluncem a Zemí.

Z řečeného je zjevné, že většina zelených hnutí nebude kni-hou nadšena. Autor, jak ostatně činil už v předchozích knihách,bagatelizuje jejich – naši – obsesi radiačním či chemickým zne-čištěním. (Dělá to asi takto, příklad je ale můj: Slyšeli jste ně-jakou vládu mluvit o radikálním omezení automobilismu? Ne.Jistě jste ale slyšeli hodně planých řečí o dusičnanech v řed-kvičkách a o jejich zákonném ošetření. Ostatně všichni známetelevizní publicitu lidí v ochranných skafandrech odebírajícíchvodu z Labe, zatímco děti na velkých křižovatkách běhají „jentak“… Podobné disproporce kritizuje na zelené politice – u za-nedbatelných problémů jsou zbytečně akční, zatímco velképroblémy, kde je nutno opravdu pracovat, se nechávají stra-nou.) Tvrdí, že v populaci, která se dožívá v průměru více než

250 / GAIA

Je typicky lidskou vlastností, že si lidé dělají starosti o zdobné ptákya roztomilá zvířata žijící rousseauovským životem kdesi daleko v le-sích, ale tito tvorové jsou jen hejsci hýčkaní naší vlastní civilizací. Pra-málo se starají o tvrdou práci nutnou k tomu, aby Gaia žila; o to z většíčásti pečují obyvatelé půdy – mikroorganismy, červi, hlenky a stromy.Ochranáři se však zřídka zabývají těmito proletáři přírody, přírodnímpodsvětím; ti většinou patří k radikálním politickým aktivistům. A taknení překvapující, že varování Rachel Carsonové [autorky knihyMlčící jaro] bylo v prostředí večírků na bohatých předměstích a takéna univerzitách záhy pochopeno ne jako ohrožení ptactva, ale jakoohrožení lidí. V podobné atmosféře vědci, kteří neustále zápasí s ne-dostatkem peněz, přišli na to, že když budou svou žádost formulovattak, že látka X či pesticid Y by mohly být karcinogenní, sláva i zdrojese pohrnou v míře neobyčejně štědré. Média se dostala k přímo ne-konečnému zdroji příběhů; a o něco později, když se právníci začaliangažovat nárokováním všelijakých kompenzací, také k soudním dra-matům. Tlachání na večírcích se poté podbarvilo strachem, protožev mírových dobách není nic zlověstnějšího než představa, že dosta-nete rakovinu. Všechny chemikálie se záhy začaly považovat zaškodlivé, a v důsledku toho získala uznání neškodná, ale také ne-účinná alternativní medicína. Zelení se inspirovali vidinou organic-kých potravin, neobsahujících látky vyráběné člověkem. Jinými slovy,zelení začali být nebezpečně posedlí osobními problémy lidí. Jest-liže však vskutku chceme dbát o blaho lidstva, pak na prvním místěmusí zůstat Gaia a naší povinností je přesvědčit se, zda jí neujídámevíc než svůj spravedlivý díl. (Str. 111–112.)

70 let, musí nutně třetina jedinců umírat na nádorové choroby.Příčinou je kyslík, odpovědný za neustálou produkci vysoce re-aktivních radikálů v těle: čím déle žijeme, tím větší nebezpečí,že se toho dožijeme… Nádorová onemocnění způsobená civi-lizací však stejně nestojí za řeč v situaci, kdy se potápí celá lo.Podobné je to s obsesemi kolem „organických“ potravin a po-dobných aktivit, které jsou spíše tématy politických her než ces-tou z trablů (viz ukázky). Sdělení tohoto typu, která nepůjdoukaždému pod fousy, je v knize mnohem víc a stojí za zamyš-lení. Ostatně čtenář Vesmíru, který zná četné články VáclavaCílka o vývoji klimatu, je už zpracován tak, že by mu knihamohla k tomu poskytnout další materiál.

18. LOVELOCK A ZELENÍ

Uveřejněno na webových stránkách Ekolistu, jaro 2007.

Poctil mě pan šéfredaktor prosbou o článek. Nejsem ekologani ochranář (ale, jak vidíte, rozlišuji a ochranářům neříkám„ekologové“), a tak jedinou mojí kvalifikací je to, že jsem sepohyboval v blízkosti knih Jamese Lovelocka; a ten také budezáminkou pro tuto úvahu, ač pochopitelně budu prezentovathlavně sebe a možná jeho názory poněkud posunu.

Mnoha lidem bije do očí, jak autor teorie Gaia, který přeceby mohl stát v čele všech ochranářských snažení, často vyslovínázor, který ochranáře nadzvedne ze židle. Nejvíc známá jejeho propagace jaderné energetiky, ne každému se ale budelíbit třeba i vize malých, kompaktních (a proto velmi hustěobydlených) měst, která by se nerozlézala svými předměstímido okolní krajiny. Pojme si přiblížit problém na příkladu glo-bálního oteplování; budeme te s Lovelockem věřit, že za ote-plování můžeme my. Před 10 lety své přesvědčení formulovaljako problém „tří C“: Carbon burning, Cattle, Chain saws.O spalování organického uhlíku není třeba mluvit, dobytekpatří spolu s rýžovými poli k producentům ohromných kvantmetanu – v obou případech tedy jde o produkci skleníkovýchplynů. Třetí „C“ – řetězové pily – ničí tropický prales: pralesumí exportovat do stratosféry ohromné množství tepla, a tímse chladí povrch; savana to neumí.

Zůstaňme u produkce oxidu uhličitého, tj. u spalování or-ganických látek. Shodneme se, že naše civilizace je poháněnaprávě tímto spalováním; alternativní zdroje, tj. jaderná ener-getika a využití vodní, sluneční nebo geotermální energie, jsouve srovnání s tím zanedbatelnou výjimkou. Snížit produkci CO2

lze tedy bu snižováním spalování, nebo rozvojem alternativ.Dále si budeme všímat, jak se podobné postupy propagují,a ukážeme na to, že často jsou nestravitelné pro své sociální

LOVELOCK A ZELENÍ / 253252 / GAIA

Téměř všichni se v běhu života účastníme rozkladu Gaii. Činíme takkaždou hodinu a každý den, když se autem ubíráme do práce, nanákup či na návštěvu přátel nebo když letíme někam do dálav zadovolenou. Činíme tak, když své domy a pracoviště chladíme v létěa vytápíme v zimě. Všechno to naše znečiš�ování už vyfouklo doatmosféry půl bilionu tun oxidu uhličitého. Jestliže interpretujemegeologické záznamy z eocénu staré 55 milionů let správně a jestližese znečiš�ováním nepřestaneme, postačuje to k tak zásadní změněsvěta, že málokterý z našich potomků bude mít to štěstí, aby tuzměnu spatřil. Tím, že sobecky myslíme jen na vlastní blaho a igno-rujeme Gaiu, se přivedeme k téměř úplnému vyhlazení. (Str. 122.)

dukce CO2 snížily dost radikálně – ale jak toho dosáhnout? A�to některá demokratická vláda zkusí. Divíme se potom kličko-vání amerického prezidenta v případě tak ohromné zátěže,jakou by pro jeho zemi bylo přijetí Kjótského protokolu?

Šetřit se dá také na vytápění a spotřebě elektrického prou -du. Ideální by byly malé, dobře tepelně izolované byty s mini-mem spotřebičů. Na to se obvykle demagogicky argumentuje,že v zemljankách při loučích nikdo dnes žít nechce – jistěže.Takže izolace? Sledoval jsem nedávno výstavbu tzv. „ekologic-kých“ domů – nevypadají špatně, ale cena za čtvereční metrbyla snad dvakrát vyšší, než je běžná. Do ceny se už předempromítly externality: energie investovaná do speciálních ma-teriálů. Řekněme, že vytápění takového bytu bude po 30 letdvakrát levnější. Zaplatí se původní energetická investice, nebonula od nuly pojde a v celkové bilanci se toho spálí nastejno?Nějak se o tom moc nepíše. (Domnívám se, že podobně se dáargumentovat v případě tzv. tepelných čerpadel – ty navícv zimě ohřívají místní vodní toky.)

Jestliže neušetříme, nařídíme snad malé byty a jen rodinyintelektuálů a ty se studenty budou mít pokoj navíc? (To proto,že u televize se pracovat nedá – a vždy někdo chce mít televizizapnutou. Anebo zakažme televizi, a ušetříme ještě víc.)

O šetření proudem nemá smyslu mluvit v situaci, kdy i tanejmenší víska je po celou noc osvětlena jako velkoměstskýbulvár. Těch 10 procent, které prý žerou naše spotřebiče v re-žimu „standby“ (protože jsme líní mačkat vypínače), se vedletoho docela ztratí. Chceme centrálním nařízením zdražit elek-třinu na pětinásobek? A� to některá demokratická vláda zkusí.

Dokud je tedy vše poháněno spalováním čehokoli, obávámse s Lovelockem, že kromě přísně dodržovaného šetření (vy-soké ceny paliv, přídělový systém, tvrdé kontroly, „kalorickékvóty“ podobné oněm kvótám na emise) ničeho jiného nedo-sáhneme. A právě toto se nemůže podařit – jediné centrálníopatření, které veřejnost svým vládcům dovolí, bude spíš zved-nutí spotřeby ještě víc a investování do vojenské techniky – jen

LOVELOCK A ZELENÍ / 255

dopady; právě proto nebývají tzv. čistá a „ekologická“ řešenídoprovázena údaji o tom, co vlastně se od nich čeká, a neza-svěceným pozorovatelům připadají jako rituální očista. Bu-deme si všímat i toho, jak se neustále nabízejí snadná řešenív podobě nařízení z osvíceného centra, kde přece vědí jak nato – to možná také s těmi rituály souvisí.

Prvoplánově se šetřit dá vždy, například na dopravě. Mů-žeme jíst jogurty, maso, brambory či jablka vypěstované namístě a nikoli na druhém konci Evropy, nemusíme jíst čínskákuřata ani jablka z jižní polokoule, nemusíme dovážet dřevo,krmivo, kvanta rud apod. Odoláme přitom fundamentalistům,které uráží i jižní ovoce, argumentujícím, že jablka, kysané zelía pivo přece našim předkům odjakživa postačovaly jako vý-hradní a vydatný zdroj vitaminů v zimě. (Ale žádný švindl s pi-lulkovými nahrážkami „vitaminů od A po Z“ – do těch se in-vestovalo hodně energie.) Je náročné neustále zjiš�ovat původvěcí, ale spotřebitelský tlak může pomoct, může pomoct i cen-trální nařízení. Kolik ale jsme tímto dost náročným postupemv globálním měřítku ušetřili?

Lepší už by bylo omezit kamionovou dopravu centrálně bu-dovanou veřejnou dopravou (a současným zákazem kamionů).Na podobných regulacích se ale musí shodnout celý národ:nejde jen o ty kamiony, které někdo v dobré víře koupil, aletaké o sociální sféru – troufám si odhadnout, že tak desetinadospělých mužů u nás se živí jako řidiči a ti by zůstali bez práce,protože nic jiného než řídit auto neumí. Můžeme také omezitosobní auta, nebo alespoň tlačit na nízkou spotřebu, nebo,ano, opět centrálně, stanovit cenu benzinu na 150 korun zalitr. Můžeme zakázat čartrové lety za dovolenou. Nic z toho lidénechtějí, a proto se v demokracii nic nestane: povšimněme si,že v dějinách se národ nechává dobrovolně připravit vlastnívládou o své požitky jedině v případě války. Omezování spo-třeby paliv koneckonců také něco stojí – například se musí vy-dolovat a připravit speciální materiály. Kdyby to vše vyšlo a poulicích by jezdilo minimum aut, asi by se spotřeba paliv a pro-

254 / GAIA

pěstování předem vložena? Palivo pro zemědělské stroje, sa-motná výroba těchto strojů, hnojiva, herbicidy atd.? Nenízvláštní, že tyto statistiky jsou tak vzácné? Připus�me ale, žezbude čistý zisk, a že pokud rozoráme všechny kontinenty, po-kryjeme tím řekněme třetinu či možná polovinu světové spo-třeby energie. Nevěřím tomu, ale připus�me to. Jak v tomtopřípadě omluvíme to rozorání kontinentů – produkci mono-kultur a likvidaci všech ostatních funkcí krajiny. Chceme to?Není za vším tím virválem skryta lobby zemědělců a výrobcůvšelijakých „biolihů“? Víte to vy, ochránci, když pro to horu-jete? Ale je pravda, že zemědělci se nebudou bouřit, protožebudou mít zaručený stálý a dobře dotovaný odbyt. Možná tenahlédneme, proč vlády tak propagují vyložený nesmysl.

Ještě by šlo spalovat odpady. Spalitelné odpady, pravda, pro-dukujeme ve velkém, ale kupodivu se nám jejich spalování ne-líbí. Vezměme si PET lahve: místo aby se nafta spálila hnedv první rundě v nějakém motoru, posloužila napřed jako obala te by mohla posloužit jako topivo. Vsadil bych se, že dře-věná tříska o výhřevnosti jedné lahve bude v lokálním tope-ništi produkovat mnohem víc jedovatých zplodin než láhev spá-lená ve speciálních pecích spalovny (jistěže netvrdím, že se máodpad spalovat doma). My však chceme „recyklovat“, a protokelímek od jogurtu vypláchneme před vyhozením horkouvodou, na jejíž ohřátí by spálení onoho kelímku nestačilo. Še-tření… Oheň v krbu je „zdravý“, že, teplo z odpadu už nikoli?Totéž platí podle mého názoru o odpadním a netříděném pa-píru či nověji o obalech od mléka. A te otázku k těm, kdo ví.Už dlouho si myslím, že třídění odpadu se nekoná kvůli recy-klaci, ale kvůli tomu, aby to nemuseli pracně dělat ve spalovně:papír se přece jen musí pálit v jiném režimu než plasty. Od-povězte, kdo víte: kolik z obsahu oněch kontejnerů se doo-pravdy recykluje? Nespálí se takto všechny kelímky – čistéi umyté? (Dalo by se argumentovat, že jedinou doopravdy eko-logickou recyklací je sběr skla: vše se čistě přetaví a není třebapracně svážet a mýt – se stejnými nebo i vyššími náklady.)


to nám dovolí udržet si kontrolu nad ložisky a tím také sou-časnou míru spotřeby.

Pak tady máme úkaz, nad kterým zůstává rozum stát, a tojsou vodíkové motory a tzv. biopaliva, obojí vydávané s velkýmhumbukem za šetření fosilními palivy. V případě spalování vo-díku prý ani nevznikají skleníkové plyny jiné než voda (o oxi-dech dusíku, které tam přece musí vznikat, možná i ve většímíře než u běžných motorů, se kupodivu cudně mlčí). Výrobavodíku elektroforézou by jistě takovým šetřením byla, pokudby tu elektřinu vyráběla jaderná elektrárna, ale o té uvažovatnechceme – takže jediné, co celý projekt přinese, budou autabez úložného prostoru a bez sazí a uhlovodíků z výfuku; hluka oxidy dusíku budou tato vozidla produkovat i nadále.

Ještě neš�astnější reklamní trik, kterému všichni chceme věřit,jsou „biopaliva“ – tam, obávám se, jediným přínosem bude to,že zemědělci nezůstanou bez práce. Obávám se, že kvůli tomuto celé bylo i vymyšleno – tedy opět problém sociální, nikoliochranářský. Argumentuje se tím, že oxid uhličitý se spalová-ním biopaliv sice produkuje také, ale v další sezoně by se mělvšechen vyvázat zpět, do nové úrody biomasy. Kdyby tedy pá-lení biomasy pokrylo veškerou potřebu energie, zní argument,jela by civilizace na sluneční energii z loňského roku. Počítejmevšak: říká se, že za rok svět dnes spaluje takové množství fosil-ního paliva, jaké se ukládalo milion let. Řekněme, že v doběukládání fosilizovala (do uhlí, ropy či rašeliny) jedna tisícinaprodukované biomasy, takže ten milion propálených let před-stavuje tisíciletou pozemskou primární produkci. V tom pří-padě i kdybychom spálili úplně všechno, co za rok na Zemi vy-roste, nahradíme tím jen tisícinu potřebných fosilních paliv.Možná je ale statistika příznivější, nevím, nikde jsem to nena-šel. Pochybnosti zůstávají: v době, kdy se vytápěla města dřívím,odlesnili jsme si hory za jedinou generaci – a to se tehdy určitěnevytápěly kdejaké haly a kostely. Jakápak regenerace biomasy.

Dále ovšem: pokryje úroda řepky, sloní trávy, bambusu čitopolu svým spálením aspoň tu energii, která byla do jejich

256 / GAIA

ním – zejména když mluví o jaderných odpadech a o vlivu ra-dioaktivity na prostředí.

Mluvil jsem předtím o rituálních očistách: jedním z takovýchrituálů je sledování výskytu banálních poruch na Temelíně a je-jich široká publicita; většinou jde o závady na neradioaktiv -ních částech, které u klasické tepelné elektrárny nikomu za pozornost nestojí a nikdo kvůli nim nežádá likvidaci, ba ani zastavení elektrárny. Jistě, po Černobylu musíme mít strachi z malých poruch a úniků radioaktivity, ale máme být až takustrašení – my, trvale přisedlí obyvatelé zasmrádlých ulic, ku-řáci, konzumenti nadměrných množství alkoholu a dalšíchdobrot? Nejde opět o zástupný problém, abychom ukojili svéšpatné svědomí? Tolik jedno z poselství Jamese Lovelocka.


Přejděme te k alternativním zdrojům. O vodních elektrár-nách nemá cenu u nás mluvit: Orlík na plný výkon dokáže po-hánět jedno okresní město; i na to má jen ve špičce, protožecelodenně by mu Vltava nestačila. Sluneční baterie jsou drahé,vzácné prvky potřebné k jejich výrobě se těží většinou v tro-pech a kvůli tomu se tam ničí obrovské rozlohy přírodního pro-středí. A kromě toho v našich pošmourných končinách …škoda mluvit. Čtvereční kilometry slunečních baterií v pouš-tích, to má něco do sebe, ale to bychom my museli postavita zaplatit jim; a kdoví jestli bychom se vděku dočkali. Větrnéturbíny mluví samy za sebe, musí-li být cena jejich proudu těžcedotována, nemluvě opět o investicích do jejich výroby, zatíženíkrajiny a nejistotě výsledku. Věří snad někdo, že jednou se tytoinvestice zaplatí? Myslím energeticky, nikoli v penězích.

V případě všech těch vodíkových motorů, slunečních bate-rií i větrných elektráren možná tedy trčí čertovo kopýtko v ně -čem jiném: jako v případě zemědělců v udržení zaměstnanostinašich v situaci, kdy oni už dovedou vyrábět mnohem lacinějinaše tradiční komodity – boty, oděvy, stroje a vlastně i auta.Nevím.

* * *

Snad tato úvaha postačí k tomu, abychom pochopili Loveloc-kovo volání: Bez jádra to nepůjde! Ideální by byly termonu-kleární reaktory, ale i ti největší optimisté počítají, že to potrváještě nejméně dvě generace, než se tyto nové elektrárny za-čnou stavět. Do té doby však už může být skleníková katastrofav plném proudu. Proto, říká Lovelock, jedinou záchranou jsouklasické jaderné elektrárny. Zapomeňte na Kjótský protokola kupčení s emisemi, to je jen hra: přestaňte spalovat orga-nické látky, ale nejen jako, ale doopravdy! Vsate na atom, ce-losvětově.

A toto poselství nutno brát od lidí, jako je Lovelock, vážně;navzdory tomu, že ani on se nevyhne demagogickým tvrze-

258 / GAIA

Je mi blízký moudrý Lovelockův vhled, že jsme jako lidskácivilizace odsouzeni k nekonečnému balancování mezi dvěmaprotichůdnými, navzájem sotva smiřitelnými „dobry“ – Gaioua humanismem.

KULTURA JAKO NEBIOTICKÝ SYSTÉM BIOSFÉRY? / 261

19. CULTURA CONTRA NATURA. KULTURA JAKO NEBIOTICKÝ SYSTÉM BIOSFÉRY?

Šmajs, J.: Ohrožená kultura. Nakl. „Zvláštní vydání…“,Brno 1995, 105 str.Šmajs, J.: Konflikt přirozené a kulturní evoluce. Kat. filosofie FF MU Brno, 1997, 45 str.Publikováno: Vesmír 76(11) 1997, str. 623–626.

Reakce na dva útlé výtisky, jejichž ducha upřímně nesdílím. Za prvési nemyslím, že kultura je něčím, co jde oddělit od vesmíru či bio-sféry, a za druhé si nemyslím, že kultura je přímým protikladem a ni-čitelem biosféry. Autor od té doby vydal na toto téma i objemnějšíspisy, ty jsem ale, přiznám se, nečetl.

Nevím, zda je globální ekosystém – Gaia – smrtelně ohrožennaší činností. Tak trochu mám – podobně jako většina z nás –obavy, že se schyluje k bodu obratu, který může přemazat do-savadní hodnoty našeho světa. Nikdo nedovede říct, zda tobude katastrofa končící vyhubením lidstva, nebo naopak pře-klopení do kvalitativně nového stavu existence, v němž se životna planetě začne integrovat do teilhardovské noosféry, nebozda se „jen“ budeme potýkat s nebývalými „nástrahami příro -dy“, které koneckonců budou hodny našich pokročilých tech-nologií a na které si dnes pomalu zaděláváme (takže jaképaknástrahy přírody).

260 / GAIA

zkomplexňováním soustředěná, v průběhu několika milionů let do-spět. (Str. 89.)

Sama struktura vesmíru nás nutí a předurčuje ke sjednocení,chceme-li opravdu plně žít.

Taková je naše situace v tomto světě. Ale smíme z toho už vy-vozovat, že se pokus, který je tu s námi podnikán, musí nezbytněpovést? To znamená: můžeme si být jisti, že za všech okolnostískutečně jednou k té jednotě, k níž nás vše žene, dojdeme? Jinakřečeno – koncentruje se vesmír směrem vzhůru právě tak jistě a ne-omylně, jako se směrem dolů „entropizuje“?

Skutečnost sama odpovídá – nikoli. Už svou podstatou obsahujesyntéza v každém případě riziko. Život není tak jistý jako smrt. Ženás Země přímo vtlačuje do formy jakési ultrahominizace, to je jednavěc; ale něco jiného je, zda se tato ultrahominizace opravdu pod-aří. Aby planetární vývoj dospěl v nás a s námi do svého cíle, musíbýt splněny dva druhy podmínek, vnější a vnitřní; …

Předně jsou zde vnější podmínky. Myslím tím různé rezervy (času,potravy, lidí), nezbytné k napájení celé operace až do konce. …A potom vnitřní podmínky, které souvisejí s naší svobodnou čin-ností. Jednak je třeba umět se vyhnout všem formám pastí a sle-pých uliček (politického a sociálního zmechanizování, byrokratic-kých blokád, přelidnění, kontraselekce atd.) … Ale především chtítsi zachovat pevnost a nenechat se cestou odradit ani nudou, animalomyslností, ani strachem. (Str. 90–91.)

Současná astronomie počítá s existencí jakéhosi počátečního„atomu“, který mohl před několika miliardami let obsahovat hmotucelé hvězdné říše. Je jistě nápadné, že biologická extrapolace –provedená co nejdále dopředu – vede k analogické hypotéze, a tosvým způsobem symetricky k oné prvopočáteční jednotce fyzické:totiž k hypotéze univerzálního ohniska, které nazývám Omega, ježby nebylo ohniskem zvnějšňování a fyzické expanze, nýbrž psy-chického zvnitřňování, ohniska, k němuž by měla zemská noosféra,

P. Teilhard de Chardin: Místo člověka v přírodě (1993)

Nacházíme se v situaci slouhy dvou pánů, protože sou časně jsme po-platni dvěma protichůdným závazkům – Gaie a hu manismu. (Str. 204.)

Když se staneme svědky obzvláš� skličujícího případu ničení ži-votního prostředí, často říkáme, že lidé jsou rakovi nou planety. Ne-regulovaně se rozmnožují a ničí vše, s čím přijdou do styku. Byl tostrach z rakoviny, ten věrný spoje nec ochranářských demagogů,

J. Lovelock:, Gaia, živoucí planeta (1994)

i v odlišném stylu podání látky. Odkazy v textu mají formupráce, stránka např. /1/, str. 17.)

Začnu studií Konflikt přirozené a kulturní evoluce (2), kteráhned v prvním odstavci přistupuje k meritu věci: „Pro pocho-pení podstaty nynější ekologické krize je užitečné pojímat evo-luci v jejím nejširším možném významu: nejen jako přiroze-nou evoluci vesmíru, jejíž jednou větví je i biotická evoluce naZemi, ale i jako umělou, lidmi zažehnutou evoluci kultury. Kon-flikt kulturní evoluce s evolucí přirozenou, rozšiřování kulturníuspořádanosti na úkor uspořádanosti přírodní, je patrně nej-hlubší příčinou dnešního existenčního ohrožení kultury.“

Máme tedy jedinou, všezahrnující evoluci vesmíru, ale sou-časně ji lze klasifikovat na přirozenou, tj. všechno od Velkéhotřesku až po dnešek, a kulturní, která započala první jiskřičkouvědomí u našich předků a dnes hrozí, že rozkotá celý kmenpřirozené evoluce, jehož odnoží ona sama je. Oběma dílky seprolínají tři hlavní motivy:

• Prvním je motiv řádu kultury vítězícího nad řádem přírody(např. /1/ str. 12, /2/ str. 11 a 17), „lidské kultury, této odci-ze né nevlastní dcery přírody“, organizační a funkční opo- zice kultury vůči přírodě. Dochází ke střetu „původní ontic -ké tvořivosti přírody“ s „odvozenou protipřírodní ontickoutvořivostí kultury“ (/1/ str. 21).

• S tím souvisí motiv přirozené a kulturní informace (např. /1/str. 24, /2/ str. 12). Zde, jak ještě zmíním níže, není jasné,co autor pojmem informace míní, ale patrně jde o něco ob-jektivního, nezávislého na poznávajícím subjektu. „Kulturanevznikla na bázi genetické informace, a proto není nej-mladším přirozeným ekosystémem biosféry“ (/2/ str. 28)a „evoluční kulturní tvořivost probíhá od počátku podle pří-rodě neadekvátní informace“ (/2/ str. 32).

• Třetím motivem je apriorní konstatování, že globální eko-systém je na pokraji katastrofy a příčinou toho je globalizo-vaná lidská kultura (/2/ str. 11, /1/ str. 32).

KULTURA JAKO NEBIOTICKÝ SYSTÉM BIOSFÉRY? / 263262 / GAIA

Se zájmem jsem se proto pustil do čtení dvou útlých kníže-ček J. Šmajse, které se mi náhodou dostaly do ruky. Předesí-lám hned, že se mi nelíbily, a vynasnažím se ukázat proč. (Vět-šina odkazů se vztahuje k dílku /2/. Práce /1/ je kompilátemsedmi přednášek, proto se témata překrývají a odráží se to

který podnítil i naše obavy o Zemi? Pokud ano, můžeme obav za-nechat. Život existu je v mnoha formách a z nich ani jednobuněčnéorganismy, ani Gaia zhoubným bujením onemocnět nemohou –zhoubné bujení je nemocí mnohobu něčných organismů, a� už ži-vočichů nebo rostlin. Lidská po pulace se v žádném ohledu nechovájako nádor. Maligní růst vyžaduje změnu instrukcí zakódovanýchv buněčných genech. Potomci takto transformovaných buněk pakrostou a rozmnožují se nedbajíce instrukcí mateřského organismu.Nezávislost ale není nikdy absolutní – buňky nádoru do určité míryvždy s organismem komunikují. Aby se lidstvo chovalo jako nádor,museli bychom jednak nejdřív transformovat na jiný druh, jednakbýt částí systému provázaného mnohem těsnějšími vazbami, nežje Gaia.

Dlouhověkost a silná stránka Gaii spočívá ve volném, neformál-ním propojení všech ekosystémů a druhů. Skoro třeti nu svého ži-vota prožila obydlena jen prokaryotními formami života – bakteriemi.Následky námi způsobených environmen tálních změn jsou pro niničím ve srovnání s mojí nebo vaší zkušeností v případě, že by námv těle začala bytnět komunita maligních buněk. I když je ale Gaiaimunní k výstřelkům vzpurných druhů, jako jsme my nebo třeba vý-robci kyslíku, neznamená to, že jsme jako druh chráněni před dů-sledky naše ho kolektivního třeštění. (Str. 172–3.)

Jako druh jsme se téměř vzdali své přísluš nosti ke Gaie a našimměstům a národům jsme přenechali sta rost o životní prostředí. Tou-žíme vychutnávat mezilidské vztahy ve městě, ale současněchceme i vlastnit přirozený svět. Chceme volně jezdit do přírodya do divočiny a přitom ji neznečiš�ovat, nakrmit vlka a uchovat kozu.Takové snahy mohou být pochopitelné a lidské, ale odporují logice.… Když ale řídíme svá auta a pos loucháme přitom zprávy o kyse-lém dešti, musíme si uvědomit, že my osobně jsme původci zne-čištění. My, ne �ábelské pos tavy v bílých pláštích, si kupujeme auta,jezdíme v nich a zamořujeme vzduch. My sami tedy neseme osobníodpovědnost za ničení stromů fotochemickým smogem a kyselýmdeštěm! My jsme odpovědni za Mlčící jaro! (Str. 199.)

kový experiment! Na jednu stranu dejme třeba množství ener-gie, které bylo potřeba k objevení dvojité struktury DNA, k na-psání článku a k jeho vytištění, a na druhou stranu všechny ki-lojouly, které ti dva mladí muži – Watson a Crick – spotřebovaliod svého početí, přidejme ošacení plus benzin, který spálili připřepravě svých těl do práce a z práce, popř. přes oceán, plusty dopravní prostředky…

Ponechám stranou četná autorova volání po nápravě, kteráby zachranila jak biosféru, tak kulturu (/1/ str. 22). Kterou bio -sféru? Tu dnešní, tu před 10, 100, 10 000 lety? A kterou kul-turu? Co jsou „vyšší formy života“, které je třeba zachraňovat?(/1/ str. 37.) Vzhledem k tomu, že věda je jenom částí kulturya na naše neduhy sama odpově nezná, uniká mi poselství vět typu: „Pouze adekvátní, tj. o vědu opřené, filosofické po-chopení toho, co se dnes v planetárním měřítku děje… můžebýt východiskem kompetentní ekologické transformace kul-tury.“ (/1/ str. 19.) Chce autor nastolit na světě vládu vědcůnebo filosofů? Je pravda, že potřebujeme celoplanetární eko-logickou politiku a legislativu (/1/ str. 70), ale mají ji dělat vědcia filosofové? Nevím, jak by vypadalo „vědomé úsilí o obnove -ní podmínek přirozeného vzestupného vývoje biosféry“ (/1/ str. 89).

To všechno není až tak důležité. To nejdůležitější, co zaslu-huje rozbor a kritiku, je, domnívám se, stránka „informační“,probíraná na mnoha místech. Autor upozorňuje na izomorfiibiotické a kulturní evoluce, a to v tom, že máme na jedné straněgenetickou informaci (přirozenou, zápis „natvrdo“), která jekonzervativní a mění se jen pomalu a náhodně, a na stranědruhé informaci, která tento zápis přesahuje a umožňujev prvním případě vznik společenstev a ve druhém bohatstvíkultur (/2/ str. 9). Pak se však dostává do nesnází, protože přecejen vzájemná interakce druhů v ekosystému se nakonec (přespřirozený výběr) nějak odrazí v genomu, a tak těla organismůzcela určitě (/2/ str. 9) a společenstva tak nějak volněji odrá-žejí jen a jen to, co je zapsáno v genech (/2/ str. 23): biosféra


Začněme katastrofami. Samozřejmě to tak může být, alenelze takové tvrzení brát jako axiom, jako nikým nezpochyb-ňované východisko pro další úvahy. Koneckonců, slovo kata-strofa původně neznamenalo jen zmar a destrukci, ale jakou-koli náhlou a „systémovou“, kvalitativní změnu. (Takto nutnorozumět i známé teorii katastrof R. Thoma.) Katastrofou nakonci proterozoika bylo například globální znečištění jedova-tým kyslíkem, kde však bychom dnes bez této katastrofy byli!Tvrdí-li autor (např. /2/ str. 29, též /1/ str. 84), že hlavní rozdílmezi oběma typy evoluce je v rychlosti, ta přirozená že udr-žuje systém v rovnováze, kdežto kulturní ho z ní vychyluje, do-voluji si upozornit jen na průběh čtvrtohor – je snad v tomdrastickém střídání ledových a meziledových dob nějaká rov-nováha? Pokud poslední mamuti byli schopni kontemplace,mohli dospět k názoru, že přechod doby ledové v pařeništězpůsobili oni sami – nezřízenou produkcí trusu.

A co se týče rovnováhy: právě její absence je charakteristic-kou vlastností všech systémů nadaných evolucí, a� živých neboneživých. Rovnováha je smrt. Jiná věc je homeostáze, ustálenýdynamický stav (ve starších textech uváděna jako dynamickárovnováha, z toho možná plynou některá nedorozumění). Ho-meostáze je aktivní udržování některých parametrů prostředív úzkém rozmezí hodnot, jehož lze dosáhnout v různých fá-zích evoluce různými soubory organismů a různými pro-středky. Také se může jeden homeostatický režim proměnitv jiný přeskokem. Biosféra se naším přičiněním mění a měnitbude, ale lze vůbec prohlásit, že je „oslabená“? Co jsou za tétosituace „normální poměry v biosféře“? (/1/ str. 34.)

Rozdíl mezi oběma protichůdnými evolučními procesy ne-spočívá ani v energetice, jak se autor domnívá. V případě při-rozeného systému, tvrdí autor, se větší část energie spotřebujena jeho udržení, fungování a reprodukci a „pouze nepatrnýzbytek krystalizuje v přírůstku jeho uspořádanosti, v jeho novéorganizační složitosti a emergentních konstrukcích“ (/2/ str. 5).Opačně je to prý u kulturní evoluce. Nuže, udělejme myšlen-

264 / GAIA

Vra�me se několika citáty k informaci (a priori se předpo-kládá, že víme, co to informace je): „Informace ve smyslu dup-likátu uspořádanosti i ve smyslu komunikativním, sémantic-kém, je tedy spontánním produktem vývoje složitých systémů.“(/2/ str. 22.) … V žádném takovém slabě integrovaném ote-vřeném nelineárním systému [tj. v biosféře, nebo v kultuře] …nemůže z pochopitelných důvodů vzniknout jedna řídící kon-centrovaná vnitřní informace“ [patrně se předpokládá, že ge-netický zápis nebo výrobní postupy takovou řídící koncentro-vanou informací jsou] … „Na jedné straně musí existovat dílčíindividuální kulturní informace pro psychickou integraci a ori-entaci každého jednotlivce a na druhé straně obecná nadindi-viduální kulturní informace systémově integrující kulturuvčetně všech individuí. … Obě tyto podoby kulturní informace… mají společného biotického nositele – nervový systém ak-tuálně žijících lidí.“ (/2/ str. 27.) … „Kultura nevznikla na bázigenetické informace, a proto není nejmladším přirozeným eko-systémem biosféry. V dědičné paměti biologických druhů jeobsažena informace pouze o uspořádanosti přirozené, eko-systémové. (/2/ str. 29–29.) […] Evoluční kulturní tvořivost pro-bíhá od počátku podle přírodě neadekvátní informace!“ (/2/str. 32.)

Přiznám se, že nerozumím, jak může být informace pro-duktem, nevím, co je řídící koncentrovaná informace, jak jev genetické paměti druhu zakódována informace o ekosysté-mové uspořádanosti (a� se tím myslí cokoli) a podle jakého kri-téria se informace (nebo cokoli jiného) dá dělit na přírodě ade-kvátní a neadekvátní. Nemá ani cenu to na tomto místě


* Když jsem sloužil na vojně, prováděli jsme do úmoru tzv. sborku a rozborkuzbraní. Samosborka je můj novotvar odvozený od tohoto, asi ruského, základu.

266 / GAIA

je jakousi nepřetržitou krystalizací, „samosborkou“* strukturpodle genetických návodů a vnějších modifikujících signálů.

Jinak je to s lidskou kulturou. Vše nasvědčuje tomu, že lid-ský genom někdy před čtvrtmilionem let „zmrzl“ a od té dobyse v podstatě nezměnil, nijak zpětnovazebně nereagoval nažádný z kulturních počinů lidstva. Kultura se tedy „odvázala“od biologie: „Jako nebiologická struktura nemohla vzniknoutna bázi přirozené genetické informace.“ (/1/ str. 33.) Geneticky,tělní stavbou, systémem pudů, chováním jsme předurčenik tomu, abychom v malých tlupách lovili zvěř a sbírali kořínky.I náš mozek je přírodním vývojem postaven právě k tomutoúčelu. A jemu to najednou nestačí a začne přemýšlet, vyna-lezne pojmové myšlení, kulturu, vědu… a genetika se dostávádo věčného sváru s nutností žít jinak než v lovecké tlupě. Tentosociobiologický pohled přejatý autorem od Wilsona však ne-musí být jediným vysvětlením stavu – o jiný se pokouší napří-klad S. J. Gould (viz kap. 23 tohoto výboru).

… Cíl žádného biologického druhu, náš nevyjímaje, nesahá za im-perativy vytvořené jeho genetickou historií. … Věřím, že lidská myslje zkonstruována způsobem, který ji uzavírá do tohoto základníhoomezení a nutí ji volit na základě čistě biochemického mechanismu.Jestliže se mozek vyvíjel na základě přírodního výběru, muselyi schopnosti zvláštního estetického úsudku a náboženské víry vznik-nout stejným mechanickým procesem. Jsou bu� přímou adaptacína minulá prostředí, v nichž se předcházející lidská populace vyvi-nula, nebo je u většiny organismů vyvolána sekundárně, hlubšími,méně viditelnými aktivitami, které kdysi byly výhodné v tomto přís-nějším biologickém smyslu. Podstata argumentu tedy tkví v tom, žemozek existuje, protože podporuje přežití a násobení genů, kteréjej řídí. Lidská mysl je nástrojem přežití a reprodukce a rozum je jenjednou z jejích různých technik. (Str. 13.)

O. Wilson: O lidské přirozenosti (1993)

… V mozku existují vrození cenzoři a motivátoři, kteří hlubocea bez našeho vědomí ovlivňují naše etické předpoklady; z těchtokořenů se vyvinula morálka jako instinkt. Jestliže je tato představasprávná, věda se může brzy ocitnout v postavení, kdy bude mocizkoumat samotný počátek a smysl lidských hodnot, z nichž vyplý-vají všechny etické názory a většina politické praxe. (Str. 115.)

Tímto odmítnutím vlastně recenze končí, dovolím si všakpřidat úvahu na téma zpráva a její interpretace jako dva kom-plementární principy biologické evoluce. Ten starší způsob


rozebírat. Uvádím tyto citáty proto, že navozují dojem, že in-formace je jakési fluidum, které jako flogiston proniká složi-tými systémy, v nich se různě distribuuje a nabývá různých kva-lit: přirozené a kulturní.

Pravda, zde se pohybujeme na tenkém ledě hlavně proto, žepojem „informace“ je neostrý a do jisté míry vyprázdněný. Najedné straně informace jako zpráva, sdělení, něco, co automa-ticky předpokládá příjemce, který tuto zprávu rozpozná naokolním pozadí a interpretuje. Na straně druhé matematicky(v bitech a bajtech) objektivně vyjadřitelná veličina, pomocí níž můžeme posuzovat míru uspořádání systémů, a z tohotopohledu veličina totožná s negentropií. Předpokládám, žeŠmajs ve svých textech míní prvý z uvedených významů, pro-tože neg entropie nemá obsah, smysl ani kvalitu, takže je prodiskutovaný kontext nepoužitelná. Jestliže je ale tento můjpředpoklad správný, pak si dovolím oponovat (mnohem lépeto dovede např. Hofstadter – viz box 4): Neexistuje žádná objektivní informace bez poznávajícího subjektu, který ji roz-liší na pozadí jiných vjemů, interpretuje ji a podle toho, corozpoznal a jak interpretoval, se bude chovat. Pak je ale Šmaj-sův text nesrozumitelný, opravdu nevím, o čem mluví.

268 / GAIA

Pochopit rámcové sdělení znamená rozpoznat nutnost dekódují-cího mechanismu

Pokud je rámcové sdělení rozpoznáno, upře příjemce pozornostna 2. úroveň, vnější sdělení. Jde o informaci nesenou implicitně –uspořádáním symbolů a strukturou zprávy. Příjemci sděluje, jakzprávu dekódovat.

Pochopit vnější zprávu znamená postavit, nebo vědět jak posta-vit, adekvátní dekódovací mechanismus pro čtení vnitřní zprávy.

… Význam tří úrovní se stane jasným v případě láhve, kterou moře

vyplavilo na břeh. První úroveň, rámcová zpráva, je rozpoznána,jestliže někdo láhev zvedne a zjistí, že je zapečetěna a uvnitř je kussuchého papíru. I když nevidíme, co je na papíře napsáno, rozpo-známe tento typ artefaktu jako nosič informace. V tomto stadiu bybylo projevem obzvláštního, takřka nelidského nezájmu, kdyby ná-lezce láhev odhodil, místo aby ji zkoumal dál.

Nálezce tedy láhev otevře a zkoumá značky na papíře. Zprávabude třeba japonsky. To nálezce pozná, aniž by pochopil, co je jejímobsahem – rozpozná prostě písmo. Vnější zpráva je ekvivalentníčeské větě „Jsem psána japonsky“. Jakmile jsme dospěli až sem,můžeme pokračovat ke zprávě vnitřní, což může být volání o pomoc,haiku, milostné lamentace…

Nemělo by smysl zahrnout do vnitřní zprávy větu „Jsem psána ja-ponsky“, protože to by vyžadovalo, aby příjemce uměl japonsky.Ještě než by ji začal číst, musel by stejně poznat, že je psána ja-ponsky, a tudíž ji číst může. … Nelze tedy obejít problém, že klíčk rozluštění vnitřní zprávy musí být dodán zvenku.

… S podobným problémem se potkává posluchač rádia na krátkých

vlnách. V první řadě musí rozhodnout, zda zvuky, které slyší, jsouskutečně zprávou a ne šumem. Zvuky samy odpově� neposkytnou,a to ani v tom nepravděpodobném případě, že vnitřní zpráva by ob-sahovala sdělení v rodném jazyce autora „Tyto zvuky jsou zprávoua ne šumem“. Jestliže posluchač rozpozná ve zvucích rámcovouzprávu, snaží se zjistit, v jakém jazyce je vysílána – a nepochybněse ještě stále nachází vně samotného sdělení.

[U každé zprávy] můžeme zcela zřetelně rozlišit tři úrovně infor-mace: (1) rámcové sdělení (frame message), (2) vnější sdělení(outer m.) a (3) vnitřní sdělení (inner m.). Nejbližší nám je úroveňtřetí, vnitřní zpráva, zpráva, která má být přenesena. Je to smyslovýdojem při poslechu hudby, fenotyp v genetice, rituály zašlých civili-zací na tabulkách atd.

Pochopit vnitřní sdělení znamená vyhmátnout úmysl tvůrcezprávy.

Rámcové sdělení je návěstím „Jsem zprávou: dekóduj mne, jestlito umíš“ a toto návěstí je dáno příjemci implicitně, na první pohledpoznatelnými znaky informačního média.

D. R. Hofstadter: Gödel, Escher, Bach: An eternal golden braid. (1979, str. 166–169)

S kulturami potíže mít nebudeme, alespoň ne s těmi, kte -ré mají psané texty; u kultur s podánim ústním je to o něcosložitější. Kolik jen kultur vzniklo (a kolik vraždění se ode-hrálo!) na základě rozdílné interpretace jediného kanonickéhotextu – Bible! Potíže nebudeme mít díky tomu, že to víme z dě-jepisu, a také proto, že jsou zde konkrétní interpretátoři – lidéa lidské skupiny, které si způsob interpretace předávají (popř.modifikují) spolu s příslušnými texty. Takže nositelem kultur -ní informace nejsou „nervové systémy aktuálně žijících lidí“.Ovšem jak je to u druhů: Kdo je interpretem tam?

Kromě kanonického textu – dvou kopií genomu – od rodičůdědíme i malý, ale velmi důležitý kousíček těla – vaječnoubuňku. A právě díky ní je mrtvý text genetické informace čtena stává se informací, „technickou dokumentací“, kterou buňkaa její potomstvo konzultuje a interpretuje podle toho, v jakémčase a prostoru vznikajícího organismu se právě nachází.A v tom spočívá, domnívám se, i klíč k druhově specifické in-terpretaci. Interpretaci, tj. vyhmátnutí smyslu jak textu, taktoho, co přichází zvenku, a to na základě historie, zkušenostibuňky, buněčné linie, druhu. Oplozená vaječná buňka, podlepravidel získaných od nesčetných generací buněk předků, odprvopočátku manipuluje s genetickým textem tak, jak je tozvykem u daného druhu, a podle této zvyklosti postaví pří-slušnou morfologii. Domnívám se, že z tohoto pohledu druhlze přirovnat ke kultuře a že ke vzniku nových druhů můžedojít stejně dobře mutací textu (DNA) jako změnou pravidelmanipulace s ním.

Není pochopitelně snadné tuto myšlenku absorbovat a zku-sit pohledět na evoluci z tohoto úhlu. V tomto kontextu je milé, že prakticky současně s „klonovanou“ ovcí Dolly se ob-jevila práce poukazující na význam prostředí vaječné buňky na morfologii výsledného organismu a jeho potomstva (vizMarkoš 1997c). Jsem přesvědčen, že na ucelenou teorii po -pisující evoluci druhů tímto prizmatem nebudeme dlouhočekat.


byl vynalezen už na úsvitu života: Zprávy jsou zakódovány ve formě genetického zápisu – posloupnosti bází v nukleo- vých kyselinách – a buňky tento zápis čtou a interpretují. Inter pretace spočívá, zjednodušeně řečeno, v tom, že buňka„přečtené“ konfrontuje se svou situací (signály z okolí, mo -mentálním stavem atd.) a podle toho se chová (například čtenebo nečte některé partie genetického textu, dělí se, intera-guje s jinými buňkami). V průběhu času se může měnit jak zá -pis, tak i jeho interpretace, a to v různých liniích organismů různě.

Vztah genetický zápis–struktura není tedy vztahem výrobnídokumentace–výrobek. Samotný „výrobek“ in statu nascendiovlivňuje interpretaci výrobní dokumentace a tím uspořádá -ní morfogenetického „výrobního pásu“ i svůj konečný tvar. Samotné „věty“ – geny i celé úseky genetických textů – jsouvelmi konzervativní a velmi často společné velkým skupinám(všichni obratlovci, všichni živočichové, všichni eukaryonti).Jistěže drobné změny – mutace genů a jejich umístění v ge-nomu – mohou hrát důležitou roli. Ale skutečnost, že v mor-fogenezi jedince postrádajícího určitý důležitý gen se mohouuplatnit uměle vnesené homologické geny pocházející od evo-lučně velmi vzdálených druhů, naznačuje, že rozpoznání pa-třičnosti tohoto genu a jeho druhově specifická interpretacejsou neméně důležité.

A jak se to má s lidskými kulturami? Lidský druh objevil nové,rychlejší cesty generace zpráv a jejich interpretací, tento pro-stor okupoval a začal využívat. Další genetická evoluce moz -ku by za této situace mohla být sebevraždou – mohla by zna menat i opuštění objeveného prostoru. Bylo proto pro druh výhodnější nechat genetickou evoluci lidského druhu„zmrznout“, respektive ji omezit na oblasti dílčí, jako je napří-klad imunita.

Pokračujme s analogií:stejné nebo podobné genetické texty – různé druhy;stejné nebo podobné kanonické texty – různé kultury.

270 / GAIA

20. ZEMĚ JAKO SUPERORGANISMUS

Živel Země. Praha: Koniklec 2004, str. 10–11.

Krátký článeček v objemné a výpravné knize, která pojednává Zemiz nejrůznějších stran. Psáno v roce 2001 v šibeničním termínu, na-konec se však vydání knihy vleklo tři roky. Vkládám kvůli úvazeo pojmu organismus.

Když se řekne zemský superorganismus, rozumí se tím v dnešnídobě to, o čem se hovoří, teorie Gaia. Než však dojdeme k pod-statě věci, musíme vznést naivní otázku: „Co je to superorga-nismus?“

My lidé organismy bezesporu jsme, takže tušíme, co se skrýváza slovem organismus. Známe i slovo mikroorganismus, kteréoznačuje tvory malé. Superorganismus pak nemůže být nic ji-ného než hodně velký nebo silný organismus. Inu ano, alev jakém smyslu? Organismus jako já, jenže velký? Nebo něcojako včelí roj, termitiště, ministerstvo, město, les, celá planeta?

A je nám opravdu jasné, co to je organismus? Nějak to sou-visí se životem – slovo organismus také téměř vždy doprovázíozdobný přívlastek „živý“. Lidský organismus přijímá potravu,dýchá, vylučuje, pohybuje se, roste, rozmnožuje se… No ano,ale co je to organismus? Copak nemáme definici typu „rych-lost je dráha lomeno čas“? Bohužel nemáme. Za dnešní pojetíorganismu vděčíme německému filosofovi Kantovi, který nasklonku 18. století tímto pojmem označil bytosti, které nejsoupouhými stroji. Mínil tím, že organismus je sám sobě příčinoui účinkem, kromě „pohybující síly“ má i „sílu utvářející“, jdeo výtvor přírody, který dokáže o sebe nějak dbát. Věděl však,že organismus není nic přesně definovatelného, a proto zalo-žil definici na výčtu jeho částí. A zde vězí naše potíže: jak dlouhýmusí ten seznam vlastností být, co v něm musí být nutně, couž tam být nemusí a co naopak ani nesmi? Za celých 200 lets Kantovou teorií organismu nikdo výrazně nepohnul, a taktam, kde si nemůžete dovolit se příliš rozepisovat (například

ZEMĚ JAKO SUPERORGANISMUS / 273

Na úrovni celoplanetární se nabízí ještě jedna analogie při-rozené a kulturní evoluce – analogie mezi Lovelockovou Gaioua Teilhardovou noosférou. Necítím se však kompetentní k je-jímu rozvíjení.

Závěr: V podstatě z obou Šmajsových knížek čiší úzkostz toho, že se nám přímo před očima mění svět, který jakž takžznáme. To ale přece není nic nového! Lidé vždy balancovali nahranici neznáma a vzlet lidského ducha a tvořivosti byl nejčas -těji spojen s expanzí do nových prostor: a� šlo o ten vynáleznejvětší – vymanění se z evoluce biotické a vytvoření prostorukulturního – nebo „jen“ o kolonizaci území, podrobování ji-ných národů nebo o expanzi myšlenky (vznik náboženství nebotřeba vědy). „Genetické“ předurčení člověka je právě toto –schopnost pronikat do nových prostor, i když se toho současněobává, protože nelze odhadnout, jak celý podnik skončí. (Viztéž kap. 23 tété knihy.) Te najednou jako by nebylo kam ex-pandovat: svět je plný, musíme si vytvářet pojistky, abychomse nevyvraždili a abychom nezahubili život na planetě. Sebe-dokonalejší pojistky však mohou selhat. Evoluce, jak ji chápu,nikdy nešla cestou dovedení jednoho problému do úplné do-konalosti, než se pokusila o daší krok. Expanze nového trys-kala vždy z nehotového. A tak, pokud budeme usilovat o per-fektní a hezky uklizený svět, může to skončit tak, že se našipotomci bu utlučou nudou, nebo se utlučou navzájem v bojio poslední kůrku. A� chceme nebo nechceme, naší budouc-ností je expanze. Expanze do oblasti sfér duchovních, obávámse, většinu lidí neosloví, a tak zbývá expanze „fyzická“ – dokosmu. Biologická evoluce začala na titěrné planetě na perife-rii vesmíru. Shodou okolností si možná vybrala právě nás, aby-chom byli jejím nástrojem k šíření života mimo hranice pla-nety. V tomto smyslu měl Teilhard pravdu a my jsme jednímz vrcholů evoluce. Řečeno nadneseně: Gaia konečně dospělaa může se rozmnožovat. My jsme jejími výtrusy.

272 / GAIA

ším počtem smyslových a komunikačních orgánů. Náš výzkum -ník může dělat také pokusy – vysuší obě řeky, přestřihne ve-de ní vysokého napětí a podobné hrátky – a bude zkoumat, jakse bude či nebude město adaptovat. Nebude pochybovat o tom,že Strakonice živým organismem jsou.

Jsou ale? Je živým organismem les, louka, rybniční sediment,mraveniště?

Je živým organismem celá planeta? Konečně se touto otáz-kou dostaneme k teorii Gaia, kterou jsme měli začít. James Lovelock v 70. letech 20. století pod tímto názvem oživil pra-dávnou myšlenku Země jako živé bytosti. Navrhl současně, aby-chom začali vážně zkoumat fyziologii jejího organismu (geo-fyziologii). Jednou z pohnutek tohoto geofyziologickéhovýzkumu je vědecká zvědavost, druhou ryze praktická starost.

Zvědavost vychází z nesporného faktu, že planeta je obyd-lena životem už po nějaké ty čtyři miliardy let a za celu tu dobuna ní vždy byly podmínky životu příznivé. Když vezmemev úvahu, že oba naši planetární sousedé – Venuše a Mars – uždávno dospěli do stadia mrtvolné neměnnosti, je tato skuteč-nost přinejmenším pozoruhodná. Čím zásadním se Země odobou planet liší? Inu, v první řadě životem. A nemohlo by topotom být tak, že život se sám stará o to, aby Země zůstala oby-vatelnou? Ovlivňuje koloběhy snad všeho, co na planetě ko-luje. Udržuje v úzkém rozmezí teplotu, složení atmosférya moří, chemismus hornin. Řídí erozi pevnin. Dokáže reago-vat na různé katastrofy kosmického měřítka, jako změny para-metrů dráhy planety, svítivost Slunce, dopady meteoritů, ne-ustálé putování pevnin, intenzivní sopečnou činnost a s tímvším spojené změny klimatu. Lovelock k potvrzení své teorieshromáždil velké množství faktografického materiálu, sám pro-vedl řadu důležitých měření a postavil několik modelů – nej-známější z nich je planetární termostat nazvaný Svět sedmi-krásek. Není zde místo, abychom šli do podrobností – ostatnědvě z Lovelockových knih jsou dostupné i v češtině (Lovelock1993, 2001).


v encyklopedickém slovníku), dostáváme definice, které násjaksi neuspokojují. Například tyto, namátkou vybrané:

• Celková struktura vzájemně závislých a podřízených jedno-tek, jejichž vztahy a vlastnosti jsou do značné míry určenyjejich funkcí v rámci celku.

• Jedinec provádějící životní aktivity pomocí orgánů s různoufunkcí, avšak vzájemně závislých: živá bytost.

• Organizované tělo, sestávající ze vzájemně propojených a nasobě závislých částí sestavených tak, aby sdílely jeden život;materiální struktura jednotlivého živočicha nebo rostliny.

Docela dobře si dovedete představit, jak zkoumáte životnípochody, chování, vývoj či ekologii nějakého tvora, třeba ješ-těrky zelené nebo hrušně. Lékaři, psychologové, antropolo-gové a sociologové provádějí něco podobného s námi. A tesi představte nějakého vesmírného obra, který studuje po-dobným způsoben naše města – vybere si třeba Strakonice.Záhy pozná, že město přijímá živiny i energii, dýchá, vyrábí od-pady, které bu skladuje, nebo posílá do okolí, má části kypícíživotem (supermarket) i zcela odumřelé (staré fabriky v cen-tru). Dokonce se brání, když se do něho š�ourá. Rozpozná eko-logickou „niku“ Strakonic, kterou toto město zjevně nesdílís Pískem. Pod mikroskopem najde bohatou sí� komunikačníchkanálů – oběma řekami počínaje, přes silnice, vedení vysokéhonapětí, přes vodovod až k jemným drátkům telefonů a kabe-lové televize. Dokonce odhalí komunikaci bezdrátovou. Pozo-ruje-li dost dlouho, uvidí i vývoj larvy v dospělý organismus.Z larvy přítomné v roce 1800 zbylo toho jen velmi málo (zámek,kostel a rozložení hlavních ulic), zato vyrostly různé jiné struk-tury (např. paneláky, nádraží, mosty). V larvě obíhal jeden druhkrvinek, který tam nalezneme i dnes (lidé), avšak jiný druh krvi-nek, mnohem větších, se tam dnes už nevyskytuje (koně);v poč tu hojném ho nahradily krvinky s naprosto jiným meta-bolismem (autor). Dospělý organismus vládne také daleko vět-

274 / GAIA

Jak tedy máme pohlížet na teorii Gaia – pokud náhodou ne-patříme k těm, kdo odjakživa dobře věděli, že celé je to ne-smysl? Máme tři možnosti:

1. Za prvé, ustoupit o krůček a prohlásit, že les, louka, Gaiasice nejsou živé, ale dají se studovat, jako by živými byly.Chybí to rozmnožování a přírodní výběr, ale samotná fyzio-logie, tedy fungování, všechny toky, sítě regulací, celá taohromná kybernetika vztahů jsou nám plně k dispozici. Pro-stě jenom nebudeme chodit a prohlašovat, že rybník neboles je živý tvor. Koneckonců i sama Lovelockova Gaia je kon-cipována jako složitý kybernetický systém.

2. Anebo se budeme ptát, proč zrovna ta jediná položka z dlou-hého seznamu vlastností organismu se stala rozhodující prosoučasně platnou definici. Není dobově poplatná? Nestačípočkat pár let, a vše bude zase jinak? Americký biolog a ma-tematik S. Kauffman (2004) například razí nové pochopeníživých bytostí jako tzv. autonomních agens. Autonomníagens jsou schopna reprodukce a dokážou vykonávat pra-covní cykly. Také konají ve vlastním zájmu a spolu s ostat-ními agens konstruují svůj svět – biosféru (v to spadá i lid-ská společnost nebo ekonomika). Struktura autonomníchagens je hierarchická. Do podobného pojetí se nám vejdoujednoduché molekulární systémy – a věru i Gaia, protožeKauffmanova perspektiva je kosmická.

3. O třetí pohled jsem se pokusil sám (Markoš 2000a). Ana- lyzuji tam otázku, jaké vlastnosti by musel tento planetár -ní organismus mít, abychom mohli prohlásit, že Země je živá, nejenom jako… Musel by především vládnout nějakou „orgánovou soustavou“, schopnou zprostředkovat vskutkuvšesměrné sdílení evoluční zkušenosti zapsané v genech i tě-lesných strukturách. A vskutku: tuto roli by mohlo hrát pla-netární společenství bakterií, se svou historií sahající ažk samým počátkům života.


* Zestručnil jsem to; pochopitelně jsou ošetřeny i jevy, jakými jsou různé kastyu sociálního hmyzu a jiní tvorové, kteří se sami nerozmnožují, ale pomáhají roz-množování svých příbuzných. Viz například Dawkins 1998; Ridley 1999; Wilson1995.

Druhým hnacím motivem pro geofyziologii je starost o bu-doucnost. U lidí je patofyziologie nástavbou na fyziologii or-ganismu zdravého. Lépe se léčí, když známe, jak má vypadatnenarušený stav. „Snažme se“, volá Lovelock, „poznat fyziolo-gii planety, dokud je čas: je dosti pravděpodobné, že naše ci-vilizace provede nějakou nezdobu a budeme muset planetuléčit.“

Proč teorie Gaia vyvolala tolik rozruchu a povětšině je vě-deckými kruhy odmítána? Příčinu je třeba vidět v načasování.Zrovna v době vzniku teorie se biologové shodli na pracovnídefinici organismu, tedy živého jedince, která je praktičtějšínež ta Kantova. Podle této v současnosti nejvíce uznávané de-finice jedinec je tvor, který je potomkem linie sobě podobnýchtvorů, je schopen produkovat různorodé potomstvo a toto po-tomstvo může podléhat přirozenému výběru.* Definici se po-někud vymykají bakterie, ale co je hlavní, konečně se biologiezbavila takových „bytostí“, jakými jsou louka, les, Strakonice,ministerstvo školství nebo Gaia.

Co jsou tedy ekosystémy nebo třeba Gaia? Jsou to spole-čenstva organismů, která vznikla jako výslednice činnosti or-ganismů (ve smyslu nové definice), tvorů, kteří se ale nestarajío nic než samy o sebe. Celá představa je souměrná s ultrali-berálními teoriemi, které rovněž předpokládají pouze svo-bodné ekonomicky činné jedince. Trh a celá společenská nad-stavba jsou výsledkem působení slavné „neviditelné ruky“,ustavily se jako výslednice všech těch aktivit jednotlivců. Českonení bytostí nadanou vědomím, účelem nebo chtěním – je tojen vnější projev nezávislých aktivit deseti milionů jeho oby-vatel. A stejně se to má i s Gaiou. Jistý problém v tomto srov-nání je pouze v měřítku – státy zatím nikdy nevydržely fungo-vat po čtyři miliardy let.

276 / GAIA

* Viz esej S. J. Goulda Rasová geometrie v apendixu knihy Jak neměřit člověka(Gould 1997).

Na počátku evropských dějin, v sedmém století před našímletopočtem, lká řecký bard nad tím, jak to se světem spěje oddeseti k pěti, a zakládá tím neuvěřitelně životaschopnou tra-dici pohledu na svět: kdysi to se světem a s námi bylo lepší.Abych dal i novější příklad: ve století osmnáctém našeho věkuusiluje německý přírodovědec J. F. Blumenbach o systematikulidských ras – a všechny bez rozdílu bere jako produkt „dege-nerace“, odklonu od původního rajského ideálu.*

V dnešní době toto poselství nesou různé odrůdy důchodcůza životní jistoty, romantických národovců a – samozřejmě –bojovníků za přírodu. U těch posledních se zastavíme. Ani ná-hodou jim nechci vyčítat často velmi obětavé nasazení, se kte-rým bojují proti nejrůznějšímu neřádu naší civilizace; zastavímse jen u té zvláštní posedlosti, se kterou by mnozí rádi vrátiliZemi, životní prostředí, civilizaci do původního stavu, do doby,kdy člověk žil v takzvaném souladu s přírodou (viz toto témav kap. 19). Nejlépe vůbec by bylo zlikvidovat kulturu, protožemy přece víme, že kultura je největším nepřítelem a ničitelempřírody! Vystěhujme tedy Nizozemsko, a� může regenerovatdelta Meusy a Rýna do stavu, ve kterém byla – kdy vlastně? Předdeseti stoletími, před deseti tisíci let, za doby ledové? Nechmezarůst hložím jedinečné biotopy našich luk – produkt symbiózyčlověka s krajinou. Trnitý zápoj zajisté jednou bude vystřídánlesem, který je v těchto končinách původní! Nu, kdyby žili ma-muti, mysleli by si o té původnosti své. Toto je možná ode mnenevhodné ironizování, tak tedy vážnější otázka: Máme kolemAmazonie postavit kordon vojáků a střílet po každém neš�astní-kovi, který by si tam chtěl vydobýt na pralese kus pastviny, abyuživil rodinu? Právě takto se přece chovali i naši předkové,když kladli základy naší civilizace.

Westbroekovo poselství říká jasně: Zlatý věk se nikdy neko-nal! Evoluce je neustálým sjednáváním konsensu všech právě

DĚJINY NAŠEHO SVĚTA / 279

21. DĚJINY NAŠEHO SVĚTA

Doslov ke knize P. Westbroek: Život jako geologickásíla. Praha: Dokořán 2003, str. 203–207.

Jako kovaný „gaiolog“ jsem byl pozván ke spolupřekládání (s V. Cíl-kem st.) knížky známého geobiochemika P. Westbroeka. Autor je jed-ním z mála těch, kdo dokáží uvažovat o Zemi z pozice různých škál– od molekul po celou planetu, od mikrosekund po celý věk planety.Originál vyšel v roce 1990, autor tam rozebírá i různé perspektivy dobudoucna, a tak jsem Petru Westbroekovi někdy v roce 2002 napsal:„Napiš nám do českého vydání, jak to vše dopadlo.“ Dostal jsem ne-vrlou odpově asi v tomto smyslu: „Právě odcházím do důchodu, kon-čím s vědou a po zbytek života se hodlám věnovat hře na klavír. Os-tatně v roce 1997 vyšla francouzská verze knihy a jednu z kapitoljsem při té příležitosti celou přepsal, přeložte si to odtud.“ To jsemučinil a pokládal věc za uzavřenou, když tu měsíc před vydáním knihy,ve stadiu posledních korektur, přišla žádaná kapitola – mimochodemvelmi zajímavá –, která přispěla k obohacení celého díla.

Zpočátku totiž si na zemi žila plemena lidskástranou zlého a bez protivenství a bez těžké prácebez nemocí, jež smrt a nemoc přinesly lidem;lidé přec vůčihledně a rychle v starosti stárnou.

(Str. 90–94.)…Kéž jsem se neoctl já mezi muži pátého věkukéž jsem umřel dřív nebo přišel na svět až potom!Nyní je totiž železné plémě; to oddechu neznáod běd a lopot a nemá pokoje v noci,napořád hynouc, a těžkých strastí jim přidají bozi;nicméně také jim ke zlému přimísí dobré.Zahubí Zeus i toto smrtelné plémě, vždy� dětisotvaže přijdou na svět, už mají šedivé vlasy.

(Str. 174–181.)

Hésiodos: Práce a dni

278 / GAIA

zoval výrokem: „Bohyně zmizela, zůstal jen škleb.“ Co s tím,jak to že vědec Westbroek jeví k teorii sympatie?

Zkusme se shodnout na definici jedince v běžném, přiroze-ném jazyce, jak ji navrhuje Gould (2002): Jedinec je definovánzrodem a smrtí, a mezi těmito hranicemi dostatečnou stabili-tou (látka, forma), takže jej lze v každém momentě rozpoznatod okolí jako „totéž“. Vedle organismů nám do podobné de fi-nice vpadnou ekosystémy, druhy, města, národy, Gaia, hvězdy,galaxie… Ovšemže podobná definice jedince nepostačuje pro vědecké teorie operující s pojmem jedinec. V teorii je nutnétermín vymezit přesněji. Mají-li se naplnit podmínky Dar wi-novy teorie, musí se jedinec také rozmnožovat, potomstvomusí být schopno dědit jeho vlastnosti a současně musí totopotomstvo být variabilní. Nic z toho pochopitelně neplatí proGaiu, a proto Gaia, podobně jako třeba hvězda, není darwi-novským jedincem – a šmitec.

Pojem evoluce ovšem nebyl vykolíkován pouze pro potřebydarwinovské teorie. Existují i ne-darwinistické představy bio-logické evoluce, astronomové mluví o evoluci hvězd a v lé-kařské angličtině znamená evolution průběh nemoci. Co mábýt? Celý poprask kolem teorie Gaia byl způsoben snahou sla-dit ji s darwinovskou teorií evoluce organismů a ne každý bylz toho š�astný (viz též kap. 16 tohoto výboru).

Což vzít to za jiný konec a zkusit si analogii embrya, kterése staví. My sami jsme se takto postavili, arciže nikoli „vědomě“.Takhle se staví i jiné historické celky: kultury, civilizace i živáplaneta.

Tuto knihu psal geolog, který na vrcholu kariéry nahlédl, jakrazantně se život zapojil do formativních procesů na planetě.Jeho pochopení evoluce je proto jiné a možná i plnější, nežjsou představy řady biologů: u těch se zájem obvykle soustředína posledních 600 milionů let – na období rozkvětu pohlavněse rozmnožujících organismů, zejména živočichů. Ti samo -zřejmě hrají v celoplanetárním měřítku jen podružnou úlohu.Westbroek však „vidí“ i bakterie a prvoky – to jsou ti nejusi-

DĚJINY NAŠEHO SVĚTA / 281

žijících spoluobyvatel planety navzájem a je také kultivací „neživé“ složky planety. Na sopky nebo pády meteoritů životpříliš nemá, ale kromě těchto extrémů ovlivnil snad všechno,co je v jeho dosahu. A děje se tak od nepaměti, od oněch za-čátků ztracených v mlze, kdy téměř současně vznikala planetai život na ní, až třeba po zápolení s vodou v kraji nizozemském.Kultivace není péčí o skomírající fíkus za oknem nebo o sran-dovní Westbroekovu „biosféru“ ve skleněné kouli. Kultivace vyžaduje cosi jako kvalifikovaný odhad toho, co se stane, a sa-mozřejmě – a především – ochotu nést kůži na trh, protože vý-sledek celé aktivity může být i ten, že sami aktéři jednodu-še zmizí. Živé bytosti nejsou stroječky pasivně zmítané silamipřírody a konkurenčního boje, jak se nám to snaží vsugero vatněkteré pohledy na živou přírodu (např. Dawkins 2002). Onyna rozdíl od strojů mají co říct k běhu světa, jsou aktivní -mi herci celého dramatu. Svět by byl jiný, kdyby kteréhokoliz nich nebylo. Čímž je řečeno, že každý z nás živáčků také světbuduje. Kultivace, péče o věci, je evolucí či, chcete-li, historií,není nekonečným udržováním jakéhosi stabilního, dobře zná-mého stavu v neměnném bezčasí, vše je sjednáváno a upravo-váno vždy znovu a znovu (viz např. Kauffman 2004). Pravidla„na věčné časy“ zde mají podobnou platnost jako u mezi -národních smluv. Pečuj, ale nerabuj, pokud tvůj rod má pře-trvat: toto je možná jediné pravidlo, kterým je třeba se řídit,a Westbroek ukazuje, že toto pravidlo platí jak pro „přírodní“,tak pro „kulturní“ evoluci – pokud si někdo z vás troufne mezinimi rozlišovat. Co však je péče a co rabování v nizozemskékrajině?

Dnes už jsme mohli být dál, kdybychom byli dokázali správ -ně pochopit poselství teorie Gaia. Kolik všelijakého balastu sevšak místo toho nahromadilo, víceméně z nedorozumění a ne-ochoty naslouchat. Gaia že by byla božskou a trestající bytostí,kterou budeme my, ubozí červíčci, vzývat na jakýchsi (pseudo)náboženských festivalech? Gaia že by byla darwinovským je-dincem, produktem evoluce? Kdosi celý ten mumraj parafrá-

280 / GAIA

22. HLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA

Thomas Gold: The deep hot biosphere. Copernicus-Springer-Verlag 1999. Publikováno: Cílek V., Markoš A. Vesmír 79(5, 6), 2000, str. 253–258 a str. 323–326.

Syntéza organických látek v dnešní biosféře je zcela v rukou živýchbytostí, ty jsou však postaveny z organických látek. Všechny speku-lace kolem vzniku života narážejí na problém, kde se vzaly organic-ké sloučeniny, když ještě života nebylo. Ve scénářích švihají bles - ky, bublají prapolévky a peče se prapizza, tetelí se koacerváty (víceo tom Markoš, Hajnal 2007). Vesmír sice organickými molekulamioplývá, avšak většina planetologů má za to, že při formování našíplanety panovaly tak vysoké teploty, že organické molekuly spad - lé z nebe musely shořet. Thomas Gold provokuje s alternativou: Cokdyž ne?

Referujeme zde o podivuhodné kontroverzní knize planeto-loga a vědeckého „disidenta“ Thomase Golda, ve které svoupředstavou hluboké horké biosféry nabourává několik zažitýchpředstav jak geologie, tak biologie. Na jedné straně předsta-vuje svou vlastní teorii o vzniku a evoluci planety. Na stranědruhé ho inspirovala skutečnost, že v hlubokých vrstvách zem-ské kůry (až do 10 km) – od naftových ložisek až po zvodněnétrhliny v čediči – lze nalézt bohatou prokaryontní (tj. bakteri-ální a archeální) „flóru“, která tam žije (z našeho hlediska) v ex-trémních teplotních a tlakových podmínkách a živí se tam častodosti bizarním způsobem. Podle některých výpočtů by tyto li-tosférické mikroorganismy mohly tvořit dokonce většinu bio-masy na naší planetě.

Hlavní tvrzení Goldovy knihy lze shrnout do dvou bodů:

1. Při svém vzniku planeta ve své kůře akumulovala obrovskémnožství organického uhlíku vesmírného původu. Tyto zá-soby (ve formě metanu CH4) dosud existují v hloubkách do300 km a byly a jsou zdrojem ložisek ropy, zemního plynua dokonce antracitu.

HLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA / 283

lovnější „stavitelé“ planety, hlídají parametry atmosféry a hy-drosféry a zajiš�ují pohon klimatizace. Evoluce mu vycházímnohem plastičtější a budoucnost planety mnohem optimis-tičtější než u filosofů návratu k „původnímu stavu“. Avšak ne-podezírejte mě z nezřízeného optimismu! Hésiodos nám od-kazuje i varování do budoucna a autor této knihy (a já s ním)nemůže než souhlasit:

Řekám spějícím k moři, těm ani do ústí nemoč,ani do pramene a velmi si na to dej pozor;ani si u nich neulevuj; to nosí jen škodu.

(Str. 756–758.)

282 / GAIA

gie; (3) přísun organického uhlíku. První bod zmiňovat nebu-deme. Druhý bod je (s jedinou zanedbatelnou výjimkou) otáz-kou oxidoredukčních reakcí. Je nutno najít látku, která budeoxidovat, a jinou látku, která bude redukovat, a reakce musíuvol nit dostatečné množství využitelné energie. Obvykle to vševyžaduje procesy na membránách (dýchání) – mimo jiné i prototen důraz na udržení integrity membrán v uvedeném člán ku.Nejznámějším a jedním z nejúčinnějších oxidoredukčních člán -ků je dvojice organická látka/kyslík, za vzniku CO2 a vody. Jinýmipříklady takových dvojic mohou být například organická hmota//dusičnan (denitrifikační bakterie), organická hmota/sí ran či síra(různé sulfobakterie), organická hmota/CO2 (meta no geni), or-ganická hmota/proton (producenti vodíku). Zvlášt ní pozornostzasluhují proteinové redukovanou soustavy foto syntetizujícíchorganismů, které oxidovanou složku článku produkují na úkorsvětelné energie. Podíváme-li se do chemické dílny biosféry, vi-díme, že lze oxidovat dvojmocné železo nebo mangan, síru, sul-fan, metylsulfid a mnoho dalších látek a lze redukovat dusič-nany, dusitany, sírany, síru, CO, CO2, uranyly, trojmocné železo,čtyřmocný mangan a mnoho dalších. Kombinace téměř nezna-jí mezí, pokud reakce poskytne alespoň nějakou energii.

Třetím problémem je zdroj organického uhlíku. Organickélátky lze získat pojídáním jiných tvorů či jejich organickýchzbytků nebo z nafty, zemního plynu či třeba polyetylenu. Prac-nější je jejich syntéza asimilací (tj. redukcí) CO2, k níž je zapo -třebí veliké množství energie získané oxidoredukčními reak-cemi. Ovšemže s jedinou výjimkou: pokud se oxiduje organickálátka, musí být okamžitě regenerována, a to lze pouze na úkorenergie absorbovaných fotonů. Takto fungují fotosyntetizujícíorganismy. Pokud organismus neumí fotosyntetizovat, smí oxi-dovat, co se mu hodí, s výjimkou, pochopitelně, organickýchlátek. Tuto cestu zvolili chemolitotrofové.

Chemolitotrof – metanogen může například žít někde hlu-boko v puklinách čediče a stačí mu, aby byla kolem voda sy-cená CO2. Oxiduje dvojmocné železo z horniny a redukuje CO2


2. Život vznikal ve stabilních podmínkách hloubek zemské kůryoplývajících živinami a zdroji energie ve formě těchto zásoba teprve později osídlil značně nehostinný povrch s mění-cími se podmínkami, kde je nutno pracně získávat jak or-ganický uhlík, tak energii. Uveme nejprve tradiční představy.

Úvod planetologickýJeště docela nedávno málokdo pochyboval o tom, že před čtyř-mi miliardami let byla Země horká koule. Jak postupně chladlaa směrem dolů klesaly těžší prvky jako železo a nikl, nahoře sehromadila lehká kůra s vysokým obsahem křemene a živců. Energii pro tavení poskytovaly jednak radioaktivní reakce, jed-nak kinetická a gravitační energie dopadajících planetizimál(těles vzniklých kondenzací plynů a prachu). V posledním de-setiletí se však začínají objevovat hlasy, že Země jako těleso ne-byla nikdy roztavena celá; Gold k nim patří. Je to závažná otázka,protože se týká globálního cyklu vody, uhlíku a dusíku.

Zdroj uhlíku jako takového v hlubších partiích kůry neníproblém. Ve sluneční soustavě je uhlík čtvrtým nejhojnějšímprvkem a v uhlíkatých chondritech – meteoritech, které vy-tvořily hlavní část hmoty Země –, se nachází v redukovanéformě, tj. jako elementární uhlík, nebo ve formě nejrůznějšíchorganických sloučenin. Jestliže budeme předpokládat, že v ra-ných stadiích formování Země došlo k celkovému tavení, mu-sely tyto formy uhlíku nutně oxidovat (stykem s horninami ob-sahujícími kyslík) na CO2, který vyšuměl do atmosféry. Většinatohoto plynu je dnes opět uložena v zemské kůře, bu ve forměuhličitanů, nebo v redukované formě jako organická hmota.Produkce organické hmoty jde na vrub aktivity živých orga-nismů plně, produkce karbonátů patrně z větší části také.

Úvod biologickýVelmi zjednodušeně řečeno, organismy potřebují pečovat o: (1) integritu svých buněk, jejich růst a dělení; (2) přísun ener-

284 / GAIA

HLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA / 287286 / GAIA

na metan; energii využije k fixaci jiných molekul CO2. Meta-notrofní bakterie naopak žije v prostředí s metanem, část hooxiduje na CO2 (např. sírany nebo trojmocným železem), částzabuduje přímo do organických látek.

Chytíme ji asi snadno – se vzorkem horniny, problém je však do-kázat, že jsme ji chytili.

Obvykle nestačí strčit vzorek pod mikroskop. Je-li tam bakteriímálo, nemusíme vidět nic nebo je nemusíme rozpoznat od jinýchčásteček, a i kdybychom měli štěstí, nedovíme se nic o druhovémsložení bakterií (vypadají dost podobně) ani o jejich aktivitách.

Vzorek je nutno vysít na živné půdy (obvykle na známé Petrihomisky), obsahující různé kombinace živin. Jestliže se například bak-terie živí pouze cukrem, vyroste jen na těch půdách, které obsahujícukr, na jiných ne. Jiné bakterie budou vyžadovat přítomnost jistýchaminokyselin, jiné třeba dvojmocného železa nebo metanu. Pokudbakterii vyhovíme, začne se množit a po nějaké době naroste natom místě volným okem viditelná kolonie. Nesmíme být příliš opti-mističtí – odhaduje se, že i z tak běžných stanoviš�, jako je půda,mořská voda nebo sedimenty, se podařilo takto odhalit míň nežjedno procento bakterií. Ostatním jsme nevyhověli bu� nutričně,nebo vyžadují symbiózy s jinými bakteriemi, nebo prostředí nevy-hovuje svojí mikrostrukturou, nebo jsme v případě anaerobiontů ne-byli dost pečliví a dostal se k nim smrtelně jedovatý kyslík z atmo-sféry… Nesmí nás pak překvapit, že při výzkumech chladnomilnýchantarktických bakterií bylo zjištěno, že za normálních teplot bylomožné kultivovat řadu leckdy překvapivých bakterií. Při pokusechza nízkých teplot byly však kultivovány úplně jiné, dříve nepozoro-vané druhy. Část biosféry je obvykle neviditelná – a závisí jen nanavrženém experimentu, která to bude.

Metanotrofní bakterie z hloubek zemské kůry vyžaduje dodávkumetanu při teplotě okolo 100˚ C a při tlaku až 500 atmosfér. Tlako-vá komora nepatří na rozdíl od Petriho misky mezi běžnou výbavumikrobiologické laboratoře a ne každý si může dovolit jakýsi super-autokláv, určený nikoli ke sterilizaci, ale ke kultivaci mikrobů. Mimoto většina bakterií mohla zajít při manipulaci se vzorkem (z jejichhlediska byly vytaženy do silně podchlazeného vakua obohace-ného jedovatým kyslíkem). Thomas Gold navrhuje jiné řešení: do

Jak chytit bakterii z hlubin?Abiogenní metan a ropa z nitra Země

Nejvíce diskutovanou částí Goldovy hypotézy je názor, že vět-šina uhlovodíků, zejména ložisek ropy a plynu, je anorganic-kého původu a pochází z původní kosmické hmoty blízké uh-líkatým chondritům. Takové tvrzení je výzvou! Stěží bychomnašli ropného geologa, který by nebyl pevně přesvědčen, žeropa, tedy směs plynných a kapalných uhlovodíků, vznikla zaspolupůsobení zvýšených teplot a tlaků jakousi „destilací“ se-dimentárních hornin, v nichž jsou obsaženy částečně rozlo-žené zbytky různých organismů, zejména planktonu a řas.

Thomas Gold naopak zastává názor, že ropa a metan jsouhlavně abiogenního původu a že vznikají v hloubkách asi 100–300 km a postupně migrují k povrchu, kde živí onu hlubokou„biosféru“. Zkusme předpokládat, že Gould má pravdu. Co sev těchto hloubkách děje s metanem? Metan v kyslíkaté atmos-féře přežije stěží 10 let. Za vysokých tlaků, které v podzemívládnou, je však stabilní až do hloubek okolo 300 km a teplotydo 2000 °C. Za vysokých tlaků má dokonce tendenci vytvářetsložitější organické látky a organometalické komplexy. Jsouvšak potřeba nějaké póry – volný prostor pro ukládání a mi-graci látek. Již v roce 1955 to Fred Hoyle v knize „Frontiers ofAstronomy“ nazval „Goldovým problémem porozity“: prázdnýpór nemůže pochopitelně ve větších hloubkách přežít, alepokud je plný kapaliny, tak snadno. Je v situaci malého dítěte,které by přece nemohlo přežít ten obrovský atmosférický tlak,který drtí každý čtvereční centimetr jeho těla. A přesto se munic nestane – není duté.

Metan difunduje z těch velkých hloubek, až se dostane dozóny, kde může už narazit na hypertermofilní bakterie. V hloub-

hlubokého vrtu se spustí dělená ocelová komůrka, která obsahujerůzné živné substráty. Pomocí drobné nálože se odebere vzorek zestěny vrtu a komora se uzavře. Bakterie jsou kultivovány přímo v pro-středí vrtu a po několika týdnech experimentu zkoumány na po-vrchu. Metan je možné vhánět z povrchu.

Jeho argumenty jsou následující:

• Ložiska ropy a zemních plynů jsou často vázána na lineární,několik set kilometrů dlouhé struktury, což by znamenalo,že jde spíš o tektonické struktury vyšších řádů než lokálnívývoj sedimentů. Na tento problém poprvé upozornil v roce1870 D. Mendělejev.

• Pravidlo ruského geologa N. A. Kudrjavceva říká, že v ob-lastech, které jsou bohaté na uhlovodíky, se tyto vyskytují vevíce sedimentárních patrech různého stáří. Jinými slovy:pokud je v dané oblasti ropa, tak je pravděpodobné, že ji

misté z toho usuzují, že za 40 let budeme mít zásoby ropy nadalších 60 let. Gold se domnívá, že ropa i zemní plyn se ne-ustále doplňují z hloubkových rezervoárů a že se nemusímepříliš obávat ani vzdálenější budoucnosti. Opírá se hlavněo ruské či sovětské práce.

HLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA / 289288 / GAIA

ce 6 km má hustotu asi 400krát vyšší než na povrchu Země.Jeho molekuly se pohybují rychleji a v menším prostoru, jesilně reaktivní a jako potrava jistě vhodnější než silně naředěnýmetan v atmosféře. Má-li tedy Gold pravdu, je hloubkový životnapojen na prakticky nevyčerpatelný a od povrchu zcela izo-lovaný zdroj energie i uhlíku.

Vra�me se však k planetárním procesům, protože názory,které Gold hlásá, mají až příliš dalekosáhlé dopady. Existujeobsáhlá literatura o geochemickém vývoji korových a pláš�o -vých hornin, která kromě rozsáhlého souboru izotopových ana-lýz používá dnes již obrovské množství, pravděpodobně stati-síce analýz vzácných zemin. Tyto výsledky bývají nejčastějisrovnávány s normativním obsahem vzácných zemin právěv chondritech. Umíme si představit, že pláš�ové a korové hor-niny prodělaly několik cyklů homogenizace během pomalýchpřesunů do hloubek okolo 500–700 km v subdukčních zónáchnebo konvekčních celách a několik cyklů diferenciace běhemneméně pomalého pohybu k povrchu. Existují ostrůvky hor-nin s primitivním složením, není však pravděpodobné, že byse mohly zachovat větší chondritové oblasti.

Pro hypotézu existence hluboké horké biosféry jako takovéby dnes toto omezení nemuselo představovat větší problém.Uhlík je tak jako tak strháván s mořskými sedimenty do sub-dukčních zón a hloubek několika set kilometrů. Důležité je to,co se tam s ním děje. Vzniká metan jen z organických látek obsažených v sedimentech? Pak je to samo o sobě zajímavé, ale nesplňuje to ambice Goldovy hypotézy o původu životav kůře – organické sedimenty vznikly na povrchu a primárněúčinkem fotosyntézy. Mohou se však tam dole na metan re-dukovat uhličitany? Tento scénář by však rozboural Goldovuteorii jako celek, takže zůstaňme u předpokladu vesmírnéhopůvodu redukovaného uhlíku.

Před 25 lety varovali experti, že ropa nám stačí tak na 15 let.Ve zprávě o stavu světa, kterou nedávno publikoval World Re-source Institute, se říká, že ropa nám stačí asi na 40 let. Opti-

Je zajímavé, že v ruské tradici se vždy mnohem víc uvažovaloo abiogenním původu ropy – propagoval jej již samotný D. Mendě-lejev. Ještě před 20 lety radili sovětští ropní experti českým geolo-gům, že by bylo vhodné založit hluboký vrt někde v oblasti Středo-českého plutonu. Jedním z cílů tohoto projektu bylo ověřenímožných zásob ropy. Hodně se hovořilo nikoliv o neústrojném pů-vodu ropy, ale o schopnosti uhlovodíků migrovat desítky kilometrůpo drobných puklinách krystalických hornin. V době, kdy jsem (VC)v rámci školní praxe pracoval na příbramských uranových dolech,došlo ke kuriózní situaci, která byla tradována jako víceméně anek-dota: v hloubce asi 1200 m došlo na hydrotermální žíle ke dvěmamenším výbuchům metanu. Lamači dokonce pozorovali, jak ne-známý plyn (po zapálení cigarety bohužel zjistili, že to byl metan)vyfukuje z vrtu drobné částečky horniny. Rovněž mladší fáze pří-bramského uranového zrudnění je vázána na tzv. antraxolit – slo-žitý uhlovodík podobný asfaltu, vyskytující se na žilách v podoběšmouh a kapének o velikosti do několik centimetrů. V české geolo-gické tradici však byly vždy (a myslím, že oprávněně) tyto nálezyinterpretovány jako důkaz migrace látek po zlomových pásmech,a to na možnou vzdálenost až desítky kilometrů.

riálních týmů, které jsou na ložisku aktivní od okamžiku po-hřbení organické hmoty až dodnes.

2. Na roli hlubších vrstev kůry a svrchního pláště při recyklacia tvorbě uhlovodíků. V celé své práci Gold neustále opakuje, že metan a uhlovo-

díky mohou proudit jen zdola nahoru. Nezabývá se však řadoudobře popsaných mechanismů, kdy naopak srážkové vody, se-dimentární formace, nebo dokonce celé litosférické desky ver-tikálně cirkulují v systémech různě hlubokých konvekčních cel.

Zpátky však ke Goldovi a jeho teorii. Kdyby měl pravdu, zvrá-tilo by to některé z dosavadních představ o vzniku života.

Život z hlubin?Gold razí hypotézu, že život vznikl v pórech a puklinách hor-nin v podpovrchových partiích zemské kůry (do 10 km či více)a za teplot do 120–150 °C. Zde jako první vznikly chemolito-trofní organismy zpracovávající uhlovodíky, zejména metan,a teprve poté se život propracoval k nehostinnému povrchu.

Je pravda, že jedním z hlavních problémů, které musí řešitteorie vzniku života, je původ organického uhlíku – všechnytotiž apriorně předpokládají anorganickou planetu s CO2 (ně-kdy také s atmosférickým metanem a kyanovodíkem) jako jedi-ným zdrojem uhlíku. Vychází-li se ze zředěné směsi plynů připoměrně nízkých teplotách, je to úkol obtížný. Proto to nad-šení pokaždé, když se v laboratoři přece jen povede nějaká novásyntéza. Problémy jsou také s „prvotní polévkou“: Jak se tentořídký roztok stal místem potřebných chemických a biochemic-kých syntéz? Nechceme tyto teorie nijak karikovat, vydaly by nasamostatný článek a jsou svědectvím o obdivuhodném úsilí lid-ského ducha. Nutno však konstatovat, že Goldova teorie nepo-strádá eleganci. V první řadě, organické látky už zde byly, a to:

• ve vysokých koncentracích,• při vysokých tlacích a teplotách, což o několik řádů zvyšo-

valo rychlost potřebných reakcí,


najdeme ve všech sedimentech této oblasti, by� jednotlivévrstvy dělí desetimiliony let.

• Uhlovodíky se často vyskytují i v horninách, jejichž původ jemagmatický nebo i vulkanický.

• Oblasti, v nichž se ropa vyskytuje, mívají podobné geoche-mické „otisky prstů“ – například zvýšené obsahy vanadua niklu v okolních horninách.

• Mnohokrát bylo pozorováno, že již vyčerpaná ložiska ropya plynu se po čase doplnila.

• Ložiska ropy a plynu obvykle obsahují zvýšená množství in-ertních plynů. Jedním z nich je izotop helia 3He. Ten na Zemi nemůže vznikat žádnou jadernou reakcí – musel sem být zavlečen z kosmu už při vzniku planety. Kdyby ropa pochá-zela z povrchového života, kde se vzal spoluvýskyt s tímtoizotopem?

Thomas Gold z těchto údajů vyvozuje, že ropa a do určitémíry ani černé uhlí nejsou biologické produkty proměněnégeologickými procesy, ale geologické materiály, značně po-změněné hlubokým mikrobiálním životem. Kromě výše uve-dených argumentů upozorňuje zejména na to, že v laboratořise nedaří vyrobit z organických zbytků nic, co by alespoň vzdá-leně připomínalo ropu. Dále se odvolává na nálezy živých mikrobů v ropných studních hlubokých několik kilometrůa zejména na již dříve diskutovanou okolnost, že ropa, kteráobsahuje velké množství hydrogenizovaných uhlovodíků, májiné složení, než jaké odpovídá produktům přeměny biolo-gického detritu.

Odbočka: Goldovo vysvětlení abiogenního vzniku ropy asigeology nepřesvědčí a může se ukázat, že je nesprávné. I takpoukazuje na dva důležité, doprovodné, by� obvykle přehlí-žené mechanismy jejího vzniku:

1. Na průběžné mikrobiální přepracování organické složky se-dimentu, tedy na existenci kontinuálně pracujících bakte -

290 / GAIA

Švédský experimentSkandinávie představuje obrovskou, velmi starou (prekambric -kou), žulovou kru. Na jejím okraji, podél norského kontinen-tálního šelfu, se táhne nejbohatší evropské ložisko ropy a zem-ního plynu. Situace dosti frustrující pro Švédy, kteří jsou jenpár kilometrů od zdroje, ale nemají k němu přístup a musíropu kupovat.

Podle klasické představy se na okraji žulového masivu uklá-daly sedimentární horniny s uhlovodíky – v tom případě majíŠvédové smůlu. Co však když má pravdu Gold, že metan stou -pá z velkých hloubek, hromadí se pod skandinávskou poklicía uni ká zpod ní u norských břehů? To by pak stačilo poklicishora navrtat a vrtem by to syčelo jako z papiňáku. Pravdě-podobnost nálezu uhlovodíků je o to větší, že výrony metanuz podobného vrtu byly zaznamenány u sousedů – v 11 km hlu-bokém vrtu na ruském poloostrově Kola. Není divu, že se Švédové myšlenkou nadchli a roku 1983 přizvali Golda, aby se zúčastnil podivného experimentu – hlubokého vrtu do pre-kam brického granitového masivu, který měl ověřit možnost výskytu ropy ve středním Švédsku. V celé oblasti jsou známy nálezy tmavých organických hmot, které jsou podobné asfaltu.Výrony metanu v trhlinách žul byly zaznamenány na několika


• v prostředí obsahujícím nejrůznější přechodové kovy, kteréve formě organometalických komplexů fungují i v dnešníchorganismech jako velmi účinné katalyzátory, adsorbenty,krystalické matrice vnášející řád, strukturu apod.,

• v podmínkách neobyčejně stabilních po celé miliony let: tose týká jak parametrů prostředí, tak průtoku látek (metanuz hloubky, vody, solí atd.).

Hovoříme-li o extrémních podmínkách pro život, pak nepa -nují v hloubce 5 km, ale na povrchu planety. Jsme to my, kdožije v extrému, a ne termofilní bakterie. To má ještě další imp-likace: Gold předpokládá (a přednáší o tom v NASA), že v rámcinaší sluneční soustavy může existovat až 10 podobných hlu-bokých horkých „biosfér“. Žijeme na povrchu, takže předpo-kládáme, že to je to nejlepší místo, jsme povrchoví šovinisté,říká Gold. Automaticky jsme usoudili, že společenství v zem-ské kůře pochází shora, ale vůbec to tak nemuselo být. Životnaopak mohl zažívat velmi krušné chvíle, když se vynořil napovrch a musel se vypořádat s nástrahami tohoto prostředí,zejména s hladem, který hrozil až do vynálezu fotosyntézy. Keskutečnému oddělení obou světů však došlo patrně až poté,co se v atmosféře objevil kyslík.

292 / GAIA

1. Pojem původně zavedl rakouský geolog E. Suess (1831–1914),ale vžil se díky ruskému biologovi V. I. Vernadskému (1863–1945), který v roce 1926 publikoval knihu tohoto jména. V pů-vodním významu označovala biosféra (jako analogie hydrosféry,litosféry a atmosféry) veškerý prostor na planetě, kde lze najítživot, tedy planetární ekosystém nejvyššího řádu.

2. Pak spustilo UNESCO program Člověk a biosféra a v rámci něhose začal používat pojem biosférická rezervace. I když se jednáo velkoplošné rezervace, přece jen jde o pojem hodně nadne-sený – evidentně nemá ambice vyhlašovat za rezervaci životemobydlené planety (ba ani tu naši ne).

3. Geologové začali z nejasných důvodů používat slovo biosféra

Inflace pojmu biosféra

tam, kde by se spíše hodilo slovo ekosystém nebo biotop. Kdyžnaleznou v hloubce zemské kůry mikroorganismy, tak o tom na-píší článek, který mívá v titulku výraz „deep biosphere“. V tomtokontextu používá pojem Gould.

4. Konečně teoretický biolog S. A. Kauffman označuje pojmem bio-sféra složité systémy s evolucí, jejichž složky konají práci a v časezvyšují komplexitu svého uspořádání. Do této definice pak spad-ne kromě biosféry sensu stricto každá živá bytost.

Dělat se s tím nedá asi nic: takto se před našima očima pojmověvyprázdnila i jiná slova: zkuste například na základě obecného úzudefinovat, co je ekologie, ekolog, genová manipulace nebo třebasocialismus…

Postupně bylo vybráno asi 60 kg této pastózní hmoty. Vzo-rek byl zaslán na analýzu uhlovodíků. Potvrdilo se, že hmotaobsahuje uhlovodíky jiného složení, než jaké se používají připrovozu vrtu, a zbytek vzorku byl pak vyhozen. Gold – pečli-vější než celá skupina geologů, kterou zajímaly tvrdé horninyvrtného jádra – uchoval část vzorku, který zápachem připomí-nal mrtvou krysu v garáži. Základem oné černé hmoty byl velmijemnozrnný magnetit (Fe3O4) o velikosti krystalů kolem jed-noho mikrometru. Podobné magnetity nalézáme napříkladv půdách. Jde o produkty mikrobiální aktivity – vznikají redukcíhydroxidů železa (tedy oxiduje metan, redukuje trojmocné že-lezo). Magnetity ze Siljanu měly odlišné složení od magnetitův okolních horninách. Obsahovaly kolem 2 % zinku a výraznéanomálie iridia, které mohlo pocházet jak z meteoritu, takz hlubších partií kůry.

Praktický dopad nálezu byl velmi zajímavý. Jemnozrnné mag-netity jsou feromagnetické a jejich anomálie se dají zjistit jižz letícího letadla. Zvýšené magnetické pozadí se stalo jednímz indikačních příznaků ropného pole, protože z ropných na-leziš� následovaly další nálezy jemnozrnných bakteriálníchmagnetitů. Ve Švédsku, například u slavné Kiruny, leží jednyz největších ložisek prekambrických železných rud. Jsou tvo-řeny masivním litým magnetitem. Jsou vázány na krystalickéhorniny a vytvářejí tělesa v podobě nepravidelných pruhůa čoček o mocnosti až několik set metrů. Není jasné, jak tytoobrovské mocnosti velmi čistých železných rud vznikly – alenálezy magnetitů ze Siljanu vedly k hypotéze, že jde o mikro-biální produkty usazené na dně anoxického proterozoickéhomoře snad ve spojitosti s vývěry horkých vod nebo uhlovodíků.Tyto mikrobiální magnetity byly později postiženy regionálnímetamorfózou a změněny na masivní polohy hrubozrnnéhomagnetitu.

Stěny siljanského vrtu byly ovzorkovány pomocí zvláštní zá-sekové techniky a z hloubek okolo 6 km bylo získáno několiknových druhů termofilních bakterií.


švédských lokalitách. Žuly však nemají dostatečnou porozitu,aby se mohly stát význačnějším kolektorem uhlovodíků, protoje nutné hledat drcená porézní pásma. Pro hluboký vrt byla vybrána kruhová struktura Siljan poblíž města Rättvik ve střed-ním Švédsku. Kruh Siljanu o průměru 44 km byl způsoben do-padem obrovského meteoritu před 360 miliony let. Tyto im-paktové struktury jsou do hloubek několika kilometrů drcenéa kořeny tektonických zón sahají ještě hlouběji (přes 20 km).Představují tedy optimální místo, kde probíhá sběrné odplyně-ní hlubších partií kůry a zároveň se kumulují plyny v pórechdrcených hornin. Sedimenty jsou v okolí siljanské struktury vy-vinuty jen nepatrně, a tak migrace uhlovodíků z blízkého okolínení pravděpodobná, zbývá jen zdroj „zpod poklice“.

Jako přesvědčující argument k získání finanční podporyGold natočil videozáznam. Na žule u Rättviku pokryl obyčej-nou louži igelitovou fólií. Za chvíli fólii propíchl špendlíkema nad dírkou škrtl zápalkou. Unikající metan vytvořil až půlmetru vysoký plamen.

Po schválení švédským parlamentem (náklady 25 milionůamerických dolarů) v roce 1986 byl vrt zahájen. Dosáhl hloubky5 km, odkud byly pomocí klínů odvrtány další čtyři vertikálnívětve do maximální hloubky 6,7 km. Na experimentu se podí-lelo několik vědeckých, ale i komerčních institucí. V sázcemohla být nová obrovská ropná pole. Po roce vrtání se přiho-dila nečekaná událost. Vrt byl kvůli drobné havárii zastavenv hloubce 6 km. Při normálním vrtání je do vrtu vháněna sus -penze vody a jílových minerálů, která vynáší minerální dr�.Vrtná korunka má tvar trubky a je osazena diamanty nebo kar-bidem wolframu. Ve vnitřní části trubky zůstává vrtné jádro,ale aby se vrt nezadřel, je nutné průběžně vynášet dr� vzniklouotáčením korunky. Po havárii byl výplach zastaven, takže na-opak došlo k intruzi okolních kapalin do volného prostoruvrtu. Spodních 10 m vrtu bylo zaplněno černou, jemnozrnnoupáchnoucí substancí, která nešla vyčerpat ani výkonnými pum-pami.

294 / GAIA

v přívodních kanálech gejzírů a hydrotermálních zónáchobecně. Hluboká místa jsou stíněná před tvrdým slunečníma kosmickým zářením, panují v nich po dobu až několik mi-lionů let stabilní podmínky a jsou bohatá na zdroje energie.Život mohl vzniknout „tam dole“ a teprve postupně se pro-pracovával k povrchu moří i kontinentů a k fotosyntéze.

• O rozsahu a hloubkovém dosahu horké hluboké biosférytéměř nic nevíme, přitom hmota hluboké biosféry může býtvětší než hmota povrchové biosféry. Podpovrchová biosférasnadno přežije přírodní katastrofy na povrchu. Jaký má vlivnapříklad na evoluci života „tam venku“, na evoluci zemskékůry, na nejrůznější koloběhy látek? Nevíme.

• Život ve sluneční soustavě, asi s výjimkou Země, nemůžeexistovat na povrchu, ale existuje několik míst, jako napří-klad Jupiterův satelit Europa, kde by mohla prospívat hlu-boká a teplá „biosféra“ v hloubce několika kilometrů.

Život se tak pravděpodobně účastní mnohem širší a hlavněhlubší škály geologických procesů, než jsme si kdy uměli před-stavit.

Brány mezi dvěma světyPovrchová biosféra je „poháněna“ sluneční energií, kterouukládá ve formě chemických vazeb v organických sloučeninách;uhlík je získáván redukcí oxidu uhličitého. Hluboká biosférazpracovává k tomuto účelu chemickou energii získanou oxi-dací a redukcí některých hornin. Vedlejšími produkty podpo-vrchového metabolismu jsou hlavně sulfidy, které mohou vy-tvářet až ložiskové akumulace zejména barevných kovů. Dvědesetiletí výzkumů ukázala, že hluboká biosféra podmořskýchpramenů se „živí“ hlavně vodíkem, sirovodíkem a metanem.Míra symbiózy mezi mikrobiálními formami je u hluboké bio -sféry podstatně větší než na povrchu.

Podobná mikrobiální společenstva jsou známa z horkýchpramenů.


Bohužel výsledky za moc nestály. Experimentátoři vyselivzorky na plotny obsahující jako živiny cukry. To, co narostlo,svědčí o tom, že když na to přijde, dovedou se i tyto bakterieživit cukry, s nimiž se jako s živinou ve svém prostředí nespíšnikdy nesetkaly. Jaké jsou jejich skutečné životní strategie, bo-hužel nevíme.

Následovala procedura známá z ropných vrtů – čerpacípokus. Jeho podstata je jednoduchá – vrt se vyprázdní a pakčekáte, co nateče. Výsledkem bylo 12 tun ropy podobné té,která se těží v Severním moři, a 15 tun magnetitové pasty. Ropyby se pravděpodobně podařilo získat větší množství, ale jem-nozrnný magnetit blokoval póry v hornině. Nález v této chvílinemá komerční využití, ale otevírá velmi odlišný pohled nageologické děje i na samotnou „biosféru“.

Thomas Gold rozebírá i jiné příklady existence metanuz hloubky – jeho inkluze se například objevují v diamantecha dalších minerálech vznikajících v hloubkách pod 150 km.Erupce metanu a dalších plynů často doprovázejí sopečné vý-buchy. Kde se metan bere v sopce? Zmiňuje se o „zemětřes-ném počasí“, kdy v regionu panují nadprůměrné teploty, těsněnad povrchem se na vývěrech plynů a půdního vzduchu vytvářímlha a voda ve studních se kalí – to vše je způsobeno únikymetanu těsně před katastrofou. Na základě meteorologickýchpříznaků byla v roce 1975 nařízena evakuace čínského městaHai-Cheng těsně před ničivým zemětřesením.

Závěr U řady těchto pozorování si lze představit i jiná vysvětlení, sou-visející spíš s hlubší cirkulací původně povrchových, uhlíkembohatých hmot. (Co se například děje s tělesem vápence o moc-nosti 1 km v hloubce 50 km?) Přesto je Goldova kniha velicedůležitá, protože upozorňuje na málo známé či přehlížené sku-tečnosti:

• Možnost vzniku života u hlubokých, podmořských vývěrůvelmi teplých vod nebo v hlubších partiích kůry, například

296 / GAIA

a detritem, které vypadávají z horkého mraku nad komínem,nebo spásají nárůsty chemolitotrofních bakterií kolem komínu.Tento plankton slouží za potravu dalším živočichům. Druhoumožností jsou symbiózy mezi bakteriemi a živočichy. V tomjsou mistry bradatice – může se ukázat, že jsou hlavními „ener-getickými centrálami“ systému.

Celá ta zoo, která se živí jinak než bakteriemi vypadlými z ko-mínu, je poháněna oxidací sirovodíku kyslíkem: H2S + O2 →S + H2O. Reakce je energeticky bohatá a uvolněná energie sepoužije mimo jiné k fixaci oxidu uhličitého. První problém spo-čívá v tom, že reakce obou plynů je spontánní, nepotřebujekatalýzu, a tak sirovodík (ale i metan) z komínů může reago-vat s kyslíkem dříve, než bude pohlcen bakterií. Pro bakterieje proto důležité vyskytovat se v malé oblasti, kde jsou obaplyny hojné a ještě spolu nestačily reagovat. Představte si ale,jak to tam všechno víří a bouří – pro bakterii není nikteraksnadné se v optimální zóně udržet. Pro metrovou přisedloubradatici to však problém není. Bradatice nemá trávicí sou-stavu, celé její tělo je vyplněno parenchymem a v něm (uvnitřbuněk!) žijí bakterie oxidující sirovodík. Kromě toho má žábry,jimiž oba plyny přijímá a krevním oběhem je dopravuje k bak-teriím ve tkáni (vázané na bílkovinných nosičích, aby spolu ne-mohly reagovat předčasně). Bakterie dýchají, fixují CO2, ros-tou – a bradatice se jimi živí. Ti ostatní se zase živí bradaticemi.Jednoduché!

Ovšem pro většinu živočichů, kteří pro přenos kyslíku v krvipoužívají hemoglobin, je sirovodík smrtelně jedovatý. S vyso-kou afinitou se váže na hemoglobin a nedovolí vazbu kyslíku.Přitom nosičem kyslíku u bradatic je právě hemoglobin (a jecitlivý k sirovodíku jako každý jiný hemoglobin). Proto si bra-datice vyvinula zvláštní proteiny, které sirovodíku vazbu na he-moglobin nedovolí. Podobných adaptací bude asi víc. Brada-tice tedy plní v místní komunitě roli, kterou zde nahoře plníbýložravci: roli primárních konzumentů, základu potravní py-ramidy. Nejsou asi jediní, mlži jsou schopni podobných sym-


Podmořské komínyV roce 1997 pronikla malá ponorka Alvin až do hloubky 2,6 km,k vývěrům hydrotermálních vod na expandující riftové zóněu Galapág. Hluboko pod hranicí možné fotosyntézy pozoro-vala překvapená posádka až 30 centimetrů velké mlže (zévyTridacna) a skupiny přisedlých „červů“. Byly to bradatice (Po-gonophora), z nichž některé dosahovaly délky až 2 m. Mezinimi plavaly ryby a proháněli se krabi. O deset až dvacet metrůdál se rozprostírala studená „pouš�“ oceánského dna, kam sesporadická potrava může dostat snad jedině z hladiny, tedyz velké dálky. Další výzkumy ukázaly, že tato hlubokomořskáoáza není ojedinělá a že na každý podmořský hydrotermálnívývěr je vázán zvláštní ekosystém.

Oázy jsou zřejmě místem, kde se organismy zdola setkávajíse svými příbuznými shora. Podle teplotního spádu lze eko-systém rozdělit zhruba do dvou částí. V ústí komínu, kde te-plota dosahuje snad až 300 °C, žijí hypertermofilní bakteriea archebakterie. Jejich způsob života se nijak neliší od toho,jak žijí jejich „kolegyně“ v hloubce, nejsou na povrchu nijakzávislé. Metabolizují to, co voda přináší z hloubky, a výsledkemjejich činnosti je i komín sám. Pár desítek centimetrů od jehoústí hynou hlady a podchlazením. Horká voda prýštící z ko-mínů však je zdrojem živin pro ty bakterie, kte ré stojí jen o kou-sek dál a jsou adaptované na teploty povr chu. Výtečným zdro-jem energie pro ně může být vodík, sirovodík a metan. Onyvšak k oxidaci těch látek nepoužívají to, co se nabízí z hloub -ky, ale dvě látky obsažené v okolní mořské vodě – síranya hlavně kyslík.

Co jsou ti tvorové zač? Jistěže bakterie. My však na nádher-ných obrázcích z hloubky vidíme samé živočichy, kteří na jednéstraně dýchají kyslík (pouš� kolem je najednou důležitá jakojeho zdroj), na straně druhé jim jako živiny mohou sloužitpouze organické látky, chemolitotrofní živočichové neexistují.Z toho nám vyplývá, že východiskem potravního řetězce jsoubakterie. Různé planktonní organismy se živí bu bakteriemi

298 / GAIA

Jezero VostokJeště jedno velké mikrobiální překvapení nás může čekat – jdeo průzkum jezera Vostok, které má rozlohu asi jako jezero On-tario. Že jste tuto obrovskou sladkovodní plochu nenašli na


bióz (viz níže), ryby a krabi a podobná havě� však už způso-bem obživy nijak bizarní nejsou.

Existují však i další příklady života na rozhraní:

• Na oceánských šelfech v hloubce sotva několik set metrů a zanízkých teplot kolem 4–7 ºC byla nalezena společenstvazpracovávající podmořské vývěry ropných uhlovodíků.

• V rumunské jeskyni Movile, která byla pravděpodobně něko-lik milionů let odříznuta od povrchu, byl v roce 1986 nale-zen zvláštní ekosystém zpracovávající hydrotermální sirovo-dík. Špičku potravního řetězce zde tvoří na 40 druhů hmyzua různých červů, z nichž 33 je známo jen z této jeskyně.

• V roce 1997 byl prozkoumán podobný jeskynní systém v již-ním Mexiku. Jeskyně pravděpodobně vznikala rozpouště-ním vápence kyselinou sírovou. Vstup je díky zamoření ovz-duší sirovodíkem možný jen s kyslíkovým přístrojem. Uvnitřžijí například drobné endemické rybky. Důkazem mimo-řádně bujného mikrobiálního života je živý slizový koberecpokrývající stěny jeskyně.

• Roli bradatic mohou hrát i mlži. V Mexickém zálivu v hloubce650 m byla nalezena mělká prohlubeň plná velmi slané vodya probublávaná zemním plynem (převážně metanem). Napomezí slané a obyčejné mořské vody je jakýsi „útes“ z mlžůBathmodiolus. Opět – z jedné strany metan, z druhé kyslík,mlž sedí na rozhraní a koncentruje oba plyny svými žábrami,bakterie slouží jako spalovací agregát. Celý útes je obydlendalšími bizarními bytostmi.

• Po objevu podmořských hraničních ekosystémů bylo něcopodobného zjištěno i v rybničním bahně, a to v místech, kdese sirovodík a metan difundující zdola míchají s kyslíkempronikajícím shora. Zóna je často jen zlomek milimetrutenká a navíc se toto rozhraní během dne pohybuje v závi-slosti na fotosyntéze (v noci je blíže k povrchu bahna, ve dnekyslík proniká do větší hloubky). Bakterie by to nepřetržitéstěhování nezvládaly, a tak si osedlaly nálevníky. Podobně

300 / GAIA

jako bradatice je i nálevník plný symbiotických bakterií, ne-přijímá potravu, nedýchá, vše mu zajiš�ují symbionti a on jeza to vozí sem a tam, za optimální směsí plynů.

Zvláštním hitem několika posledních let jsou nanobakterie. Jdeo drobné kuličky a vlákna o průměru jen 50–200 nm, kterých jsouplné nejrůznější horniny. Tak malí tvorové podle běžných představnemají nárok na existenci – v případě kuličky by byli asi tisíckrátmenší než bakterie; co se do tak malého objemu může už vejít, kdyžjen membrána má tlouš�ku 5–7nm a ribozom má průměr kolem20 nm? Dokud tyto útvary pozoroval v recentních i fosilních horni-nách pouze geolog (!) Robert L. Folk elektronovým mikroskopem,dalo se to ještě odbýt jako fixační artefakt způsobený darebnou pří-pravou vzorku. Pak ale jiná skupina geologů z Austrálie (Philippa J.R. Uwinsová a spolupracovníci) začala tvrdit, že takový ropou na-sáklý pískovec z kilometrových hloubek je podobnou vlákninouskrznaskrz prorostlý jako houbou, a že dokonce se jim daří kulti-vace! Publikovali už i první důkazy přítomnosti DNA a RNA. Reakcejsou rozpačité: roste to (pokud je to vůbec živé) strašně pomalu, zdáse, že odběr vzorku nemusel být až moc sterilní atd. Uvidíme. Mezi-tím už Olavi Kajander z Finska tvrdí, že mnohé pečlivě vedené la-boratorní kultury savčích buněk jsou přímo promořeny nanobakte-riemi … a kdyby jen kultury: nanobakterie si prý nosíme i v soběa možná mají na svědomí například růst ledvinových kamenů. Aleuž je na světě i spor o správné psaní něčeho, co možná ani není,protože Folk (prý z úcty ke geologické tradici) důsledně píše na-nnobakterie s dvěma „n“, kdežto Kajander s jedním, a Philippa Uwinsová se moudře vyhýbá rozhodování mezi oběma strana -mia zavádí termín „nanobi“ (nanobes) podle vzoru „mikrobi“. Obrázkyneukazujeme, nemáme copyright, ale každý se může podívat naobrázky i na citace na adresách: http://www.microscopy-uk.org.uk/nanobes/nanoimages.html nebo http://naturalscience.com/ns//articles/01-03/ns_folk.html; zájemce tam nalezne desítky dalšíchodkazů a nádherných obrázků.

tanu je vázán specifický život zastoupený hlavně červy, kteří„přeorávají“ mořské dno a za pomoci mikrobiálních symbiontůzpracovávají „metanovou zmrzlinu“.

Někdo to rád horkéHydrotermální ložiska drahých a barevných kovů vznikají z te-plých solanek, které obsahují rozpuštěné komplexy kovů. I zavysokých tlaků jsou kovy poměrně obtížně rozpustné ve vod-ních roztocích, ale nepoměrně lépe rozpustné v uhlovodícíchza vzniku organických komplexů. Ropu běžně doprovázejí or-ganické látky s chemicky vázaným niklem a vanadem, ale dajíse rovněž detegovat organokomplexy zlata. Thomas Gold sedomnívá, že řada hydrotermálních ložisek je vlastně vedlejšímproduktem mikrobiálního metabolismu svrchních několika de-sítek kilometrů zemské kůry. Geologická tradice naopak shro-máždila řadu údajů o existenci smíšených hydrotermálníchlátek, které kromě komplexních chloridů a síranů obsahujíuhlovodíky. Představme si například oblast o rozměrech ně-kolik desítek čtverečních kilometrů, která je nerovnoměrně za-hřátá. Roztoky obsažené v hornině jsou teplotním a tlakovýmgradientem donuceny k oběhu, pro který přednostně využívajívolné prostory například podél zlomových zón. Pohyb roztokůje však pomalý, kontakt s minerálními zrny velmi těsný a re-akce probíhají za zvýšených tlaků (dejme tomu 500 atmosfér)a teplot (dejme tomu 80–250 ºC). Výsledkem je, že roztoky vy-mývají veškeré dostupné látky, od uhlovodíků až po chloridyzlata. V místech, kde dochází k míšení různých roztoků, chlad-nutí, změnám obsahu kyslíku a podobným reakcím, se někte -ré složky srážejí. Je velmi pravděpodobné, že tyto chladnoucívývěry hlubokých vod s kumulovanou chemickou energií bý-vají osídlovány mikrobiálními společenstvy. Jeden příklad zavšechny: rozsáhlá polská ložiska ryzí síry velmi pravděpodobněvznikla mikrobiální redukcí okolních sádrovců.

Geologové věnují mikrobiálním reakcím, které musejí být široce rozšířené, poměrně malou pozornost, protože jim bez


žádné mapě? Leží totiž v centrální části Antarktidy asi 4 km hlu-boko pod ledem. Led zachycuje termální energii Země, takžezde podle geofyzikálních údajů vznikl obrovský polštář tekutévody o tlouš�ce asi 600 m a obsahující asi 100 m sedimentů.Průzkumný vrt byl zastaven asi 250 m nad „hladinou“ jezera,aby se zabránilo chemické a mikrobiální kontaminaci ekosys-tému. NASA ve spolupráci s ruskými vědci vyvíjí pro výzkumjezera čisté technologie, které by jednou mohly být použity na Europě, Jupiterově měsíci. Ten je rovněž pokryt ledem, alepravděpodobně v hlubších partiích obsahuje tekutou vodu. Europa je tedy další příhodné místo pro vznik horké hlubokébiosféry.

Hydráty metanuDalším velmi bizarním hraničním biotopem by mohla být ob-last výskytu hydrátů metanu. V hlubokých oceánech při tlacíchvětších než 50 atmosfér a za teplot nižších než 7 ºC vznikají hy-dráty metanu. Metan přidaný za těchto podmínek do mořskévody způsobuje mrznutí, takže celé rozsáhlé partie oceánskéhodna jsou pokryty bahnem, které obsahuje jehlicovité krystalyledu s bublinami metanu a na ně vázané hydráty metanu.Pokud by se podařilo vyřešit problémy spojené s průmyslovouextrakcí těchto uhlovodíků, možná bychom se dalších 500 letnemuseli starat o tenčící se zásoby ropy. Polohy s hydráty me-tanu se dají dobře zjistit již za pomoci sonaru. Celkové množ-ství uhlíku vázaného ve zmrzlých hydrátech metanu, které sekromě moře vyskytují též ve věčně zmrzlé půdě tundry (per-mafrostu), je větší než světové zásoby všech fosilních paliv –uhlí, ropy a plynu. Technické řešení těžby a zpracování je zatímv nedohlednu. Nebudeme se na tomto místě zabývat často dis-kutovaným problémem, jak by globální oteplení způsobilo po-stupné uvolňování metanu, jeho oxidaci na oxid uhličitý a dalšíoteplení. Zajímavé je, že v horninovém prostředí převládá –k radosti ropných geologů – metan nad oxidem uhličitým a žei na prostředí mořského bahna s krystaly ledu a hydráty me-

302 / GAIA

ANTROPOLOGIE

Antropologii jako biologický obor jsem nikdy nestudoval a k tématujsem se dostal náhodou, přes otázky všeobecně lidské. Za svého po-bytu na Rockefellerově univerzitě jsem bydlel v ubytovně postdoků(pořádný mrakodrap je to); v suterénu byla prádelna a tam se na jedenstůl odkládalo vše, co odcházející obyvatel nedokázal pobrat a přitommu bylo líto to vyhodit. Většinu této sbírky tvořily knihy – a já jsemtam objevil Gouldovu monografii Mismeasure of man. Jeho analýzyvědeckého výzkumu člověka mnou hluboce pohnuly a přinutily měk různým úvahám – například o tom, kam by to dopracovala euge-nická věda (ano věda, nikoli „věda“, jak se dnes píše; její protago-nisté se ve své době jako šarlatáni nejevili a patřili mezi uznávanékapacity) třeba v Americe nebo v Británii, nebýt jejího drastického za-vádění do praxe v hitlerovském Německu. Jaké předsudky doutnajív pozadí současné, uznávané vědy? O tom něco víc v kapitole 24.

V New Yorku se člověk cítí dobře: pestrá směsice národů a lid-ských typů – byl jsem tou atmosférou nadšen. Pak jsem se vrátil domůa nedlouho poté jsem byl v hospodě svědkem toho, jak se pivní partaposmívá Američanovi, který mluvil velmi slušně česky, pravda, jakjinak, se silným přízvukem. Začal jsem si víc všímat projevů xenofo-bie a zápecnictví v české kotlině, a nakonec jsem usoudil, že překladGouldovy knihy by mohl být dobrým antidotem na některé názory(jistě ne u těch pivních týpků, ale nejen oni se takto chovají). Pře-svědčil jsem o tom Nakladatelství Lidové noviny a knihu jsem pro něpřeložil, včetně třech výborných esejů, které Gould připojil na konec2. vydání své knihy; ty by zasloužily i samostatné vydání. Recenzev kapitole 23 je z doby před započetím překladu.

pomoci mikrobiologů nerozumějí. Většina mikrobiologů pakpatří mezi „povrchové šovinisty“, jak jim říká T. Gold, kteří jenneradi odkládají své oblíbené živné roztoky a Petriho misky.Stále nerozumíme procesům, které vytvářejí a udržují vcel kustabilní složení největšího biogenního jevu naší sluneční sou-stavy – totiž atmosféry. Klíčové role v ní patří biogenním prv -kům – kyslíku, dusíku a uhlíku. A pokud dnes poměrně spo-leh livě víme, že množství zmrzlých hydrátů metanu na dněmoří a v permafrostu je větší než množství všech ostatních fo-silních paliv, pokud tušíme, že hluboká biosféra může vážit vícnež povrchová biosféra, pak se doopravdy klíčové okamžiky vý-voje života na Zemi odehrávají na těch nejmenších a možnái hodně hlubokých úrovních, o které se dnes stará jen několikmálo výzkumných týmů.

304 / GAIA

23. JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA

Stephen Jay Gould: The Mismeasure of Man.W. W. Norton et Co., New York 1981. Česky Jak neměřit člověka, Praha: Nakl. Lidové noviny 1997.Publikováno: Vesmír 73(10), 1994, str. 577.

Autora knihy není třeba představovat – knížky esejí Pandinpalec (1988) a Dinosauři v kupce sena (2005) mu zajistila pří-znivce i v naší zemi. Tentokrát jde o vědeckou knihu, nikolivšak o suchopárnou monografii, ale o poutavě napsaný pří-běh – o nás. Jde o historii zkoumání problému tak složitého,jako je lidská inteligence, její vývoj, rozdíly mezi rasami, tří-dami, pohlavími. Je to historie vědy, která se nedovedla vyma-nit ze svého kulturního kontextu. Svým způsobem je knížkaprotipólem sebevědomých sociobiologických studií (česky vizWilson 1993), určitou výzvou k pokoře pro všechny tzv. sci-entisty. Knížka je o to významnější, že Gould je vynikající vědeca nelze ho podezírat z protivědeckých nebo dokonce mystic-kých postojů. Naopak, rázně odhaluje vše, co dostalo nálepkuvědeckosti na základě předsudků a falešných premis.

Jak lze charakterizovat myšlenkové prostředí v polovině 19. století, co se týče hodnocení různých lidských skupin? Zá-padní civilizaci vytvořili lidé kavkazské rasy („běloši“), většinou(až na Židy) to byli Árijci, no a v Severní Americe se jejím před-vojem stali anglosaští protestanti. Je nepochybné, že se o tozasloužily osoby mužského pohlaví (titulek knihy je v tomtosměru dvojznačný, jak autor sám upozorňuje – „man“ zname -ná v angličtině „člověk“ i „muž“). Celá struktura americké a ev-ropské společnosti ukazuje ve prospěch tohoto výkladu, jenpár abolicionistů by rádo osvobodilo evidentně méněcennéčernochy z otroctví a hájí právo indiánů a jiných domorod -ců na svébytný život. Je přece jasné, že tito „divoši“ nejsouschopni se o sebe postarat a je povinností bílého muže, aby je vedl a určil jim místo ve společnosti. Vše je jasné, ovšem byloby vhodné, kdyby to šlo ve století vědy i dokázat – spekulace

JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA / 307

vyjde nám, jak jinak, že vrcholem Stvoření (či spíše Evoluce)je typ řeckých soch. Černý muž je na této škále roven bílémudítěti, šikmooké plemeno dospělo až do úrovně pubertálníhobělocha, no a jejich děti? Ani se neptejme. S neskrývaným sar-kasmem líčí Gould obrat o 180 stupňů, který nastal s přícho-dem teorie neotenie. Ta hlásá, že evoluce člověka probíhalaposunem dospělosti do ranějšího stadia vývoje, takže dospělýčlověk vlastně odpovídá mláděti či dokonce embryu lidoopa.Není nutno líčit, že bílý muž byl najednou šimpanzímu mlá-děti podoben nejvíce ze všech.

Gould si přitom nemyslí, že autoři uvedených teorií byli pod-vodníci nebo dokonce něco na způsob nacistů. Dává si prácia analyzuje dochovalé protokoly všech těchto badatelů a uka-zuje, jak snaha podat vědecký důkaz o tom, v co věřili, vedlajejich analýzy, výběr souborů, hodnocení závažnosti výsledkůi statistické metody.

Od antropometrie přechází autor k měření inteligence. Uka-zuje, jak se metoda, která svým tvůrcům původně sloužila jakopomocný nástroj pro hodnocení lidí v malých souborech a sesrovnatelným společenským pozadím, rozrostla v masovou me-todu hodnocení lidských schopností, rasových a společenskýchrozdílů v těchto schopnostech, tedy i jejich dědičnosti. Opětdochází k reifikaci – číslo je projevem reálně existující veličiny– inteligence. Člověk se neubrání dojetí při líčení prvního ma-sového testování tohoto druhu při odvodech za první světovéválky. Valnou část odvedenců tvořili negramotní přistěhovalciz Evropy nebo jejich potomci z první generace, často neznalíani angličtiny. A tito dobří lidé, kteří snad poprvé dostali doruky tužku, se měli potýkat s mnoha archy složitých testů.Gould uvádí, že ve stanovené době některé z nich nebyli s tozvládnout ani jeho dnešní studenti (!). Pochopitelně z tohotomasového testování opět vylezl nám už známý žebříček, na kte-rém Slované a Jihoevropané byli na úrovni dvanáctiletých dětía šampióny byli Germáni, zejména pak Anglosasové. No a chudílidé jsou chudí především proto, že jsou chudí duchem. Tohle


A věda Bílého muže přichází na pomoc. V první řadě je toDarwinova vývojová teorie. Jestliže člověk vznikl „z opice“, pakje možné, že různé rasy se od té opice vzdálily v nestejné míře.S tím souvisí i druhý faktor – víra v měření, v to, že naměřenáčísla vypovídají o něčem skrytém, ale reálně existujícím (reifi-kace). Jakákoli vlastnost se dá kvantifikovat. A tak se měřilobjem mozkovny, různé parametry lebky a ostatní kostry, ob-jevují se první pokusy o měření inteligence. A vychází z tohoškála: na jejím vrcholu je – jak jinak – bílý muž, pak bílá žena,následují různé rasy a na samém dně, jen kousek nad šim-panzem, černoši s Křováky jako „vývojově“ nejméně pokroči-lými. (Škálu lze, zdá se, libovolně zjemnit, alespoň tak to vy-padá ze studií Lombrosových a jiných – ti si troufají podlekraniologických dat odhalit zločinecké a asociální typy a snažíse na základě takových studií prosadit určitá eugenická opa-tření.)

Nestačí to? Pak přichází na pomoc „biogenetický zákon“,který hlásá, že evolučně mladší stadia se zrychleně opakují v in-dividuálním vývoji. Lidský zárodek tak prochází stadiem ryby,čtyřnožce atd. O šimpanzovi víme, že je „vývojově starším“typem, druhým pólem asi je bílý muž (to sice chceme toutometodou dokázat, ale…). Měříme-li různé tělní parametry,

308 / ANTROPOLOGIE

o odděleném stvoření lidských ras už nejsou příliš přesvěd-čivé.

To bělochů je břímě:své syny vyšlete,a� v cizích krajích sloužítěm, jimž prý pány jste;a� obranný jsou pancíř divochům divných ras,z nichž každý plaše zírá, půl děcko a půl as.

R. Kipling: Břímě bělochů (přel. Otokar Fischer)


už není k smíchu – vynořily se obavy o degradaci americké po-pulace a následovaly tvrdé imigrační zákony let dvacátýcha snaha o legalizaci eugenických opatření, zejména sterilizaci„méněcenných“.

Na pozadí celého líčení se čtenář dozví hodně i o genetice,o tom, jak mohou být některé vlohy děděny, o neutichajícímsporu genetika versus vliv prostředí a získá další užitečné vě-domosti. Ze všeho nejvíc ovšem vystupuje poslání celé knihy –civilizace je sí�, a věda je jen jedním okem této sítě. Věda sicemůže podstatně ovlivnit civilizaci, ale sama je jejím produk-tem, který odráží danou epochu.

I když knížka vyšla už v roce 1981, neztráci dle mého názoruna aktuálnosti a vydání českého překladu by bylo záslužnýmpočinem.

310 / ANTROPOLOGIE

Proč by měly být meze lidského chování tak široké, když anatomickémeze jsou obecně mnohem užší? Je toto nárokování flexibility cho-vání jen zbožným sociálním přáním, nebo patří i do biologie? Dvadůvody mě vedou k závěru, že široké rozmezí možných chovánívzniklo jako důsledek evoluce a strukturní organizace našeho mozku.Podívejme se nejdříve na možné adaptivní výhody pro vznik tak vel-kého mozku v evoluci. Lidská jedinečnost tkví ve flexibilitě mozko-vých funkcí. Co je inteligence, ne-li schopnost čelit problémům, a tonenaprogramovaným (často říkáme tvůrčím) způsobem? Jestliženás inteligence odlišuje od všech ostatních organismů, pak je mys-lím pravděpodobné, že přírodní výběr pracuje směrem k maximálnípřizpůsobivosti našeho chování. A co je adaptivnější pro učící sea myslící zvíře: geny selektované na agresi, zlobu a xenofobii, neboselekce na pravidla učení, které mohou vyvolat agresi za jistých pří-hodných okolností a mírumilovnost za okolností jiných?

Na druhé straně však musíme být opatrní v přisuzování přílišnérole přírodnímu výběru tím, že všechny základní vlastnosti budemebrát jako přímé adaptace. Nepochybuji, že přírodní výběr působilpři výstavbě našeho nadměrně velkého mozku – a rovněž jsem pře-svědčen o tom, že mozky vyrostly v důsledku adaptace pro jisté role

S. J. Gould: Jak neměřit člověka. Ukázka z Epilogu, str. 347–350

(zřejmě složitá množina interagujících funkcí). Tyhle předpokladyvšak nemusí vést ke konstatování, často nekriticky zastávanémupřísnými darwinisty, že všechny stěžejní vlastnosti mozku jsou vý-sledkem přirozeného výběru. Naše mozky můžeme přirovnat k ne-uvěřitelně složitým počítačům. Pokud si pořídím mnohem jedno-dušší počítač k vedení účtů v továrně, mohu ho současně použíti k řešení jiných, značně složitějších úkonů, než je účetnictví. Tytododatečné schopnosti jsou nevyhnutnými důsledky stavby a nikolipřímých adaptací. Naše nesrovnatelně složitější organické počítačebyly také postaveny z jistých důvodů, ale disponují téměř závrat-ným výčtem dodatečných dovedností – včetně, domnívám se,všeho, co nás činí lidmi. Naši předkové nečetli ani nepsali a ani ne-přemítali, proč některé hvězdy nikdy nemění svoji vzájemnou po-lohu, zatímco pět potulných jiskřiček a dva disky se pohybují podráze, které dnes říkáme zodiak. Nemusíme pohlížet na Bacha jakona š�astný vedlejší produkt skutečnosti, že hudba hrála důležitouroli při udržování soudržnosti kmene, nebo na Shakespeara jako naš�astný výsledek role mýtu a epického vyprávění při udržování lo-veckých skupin. Většina „znaků“ chování, které se sociobiologovépokoušejí vysvětlit, nemusela být vůbec nikdy podřízena přímémupřirozenému výběru – a může proto vykazovat flexibilitu, kterouznaky bezprostředně důležité pro přežití nikdy mít nemohou. … Fle-xibilita je hlavním znakem lidské evoluce. Jestliže se lidé vyvinuliprocesem neotenie, jak věřím, potom jsou ve více než metaforic-kém smyslu slova permanentními dětmi. (Při neotenii se rychlostvývoje zpomalí a raná vývojová stadia předků se stávají vlastnostmidospělých potomků.) Mnoho ústředních znaků naší anatomie náspojí s fetálními a juvenilními stadii primátů: malý obličej, vystouplámozkovna a velký mozek ve srovnání s velikostí těla, nerotující palecna noze, velký otvor (foramen magnum) umístěný na bázi lebky,umožňující tak správnou orientaci hlavy při vzpřímeném postoji, roz-místění ochlupení na hlavě, pod paží a v tříslech. … U jiných savcůse explorace, hry a flexibilita chování omezují na mlá�ata a jen vý-jimečně je najdeme i u dospělých. My si však ponecháváme nejenanatomické znaky dětství, ale i flexibilitu mysli. Myšlenka, že pří-rodní výběr se ubíral v lidské evoluci směrem k vyšší flexibilitě, nenínápad ad hoc, který se zrodil z nadějí, ale důsledek neotenie jakostěžejního procesu naší evoluce. Lidé jsou učící se zvířata.

V románu T. H. Whitea Bývalý a budoucí král (The Once and Fu-ture King) se vyskytuje podobenství o původu zvířat. Bůh, říká, stvo-

24. VÝLETY ZVÍDAVÉHO LAIKA MEZI ZABIJÁCKÉ INDIÁNY

P. Tierney (2000) Darkness in El Dorado. How scientists and journalists devastated the Amazon. New York: NortonPublikováno: Vesmír 81(7), 2002, str. 407–410.

V roce 2000 vyšla kontroverzní kniha namířená přímo proti špičkámamerického antropologického výzkumu – týkala se způsobu vědec-kého průzkumu tzv. primitivních národů a etickými hledisky s tím spo-jenými. Ideologie vydávaná za vědecké pravdy, arogance nadřa-zených, to vše tam najdeme. Podobně jako Gould nás Tierney nutízamyslet se nad otázkou, nakolik je věda dobrým nástrojem k po-znání jistých stránek skutečnosti, zda je vůbec nástrojem dovoleným.

V lednu 2002 jsem měl v úmyslu napsat pro Vesmír příspěvekk probíhající antropologické (či jaké vlastně) polemice s ná-zvem Obrana Zrzavého. Ne snad proto, že by se Zrzavý ne-dokázal ubránit i sám. Chtěl jsem poukázat na to, že on jedinýhned na začátku deklaroval, že jistá zjištěná fakta bude inter-pretovat prizmatem neodarwinistické teorie, a to proto, že protyto účely ji považuje za nejlepší. Polemiky kolem jeho článkujsou často mimoběžné právě proto, že argumenty protivníkůpoukazují na věci mimo rámec zmíněné teorie, a tedy J. Zrza-vému vyčítají, že nevyslovil věci, které zvoleným metodickýmaparátem ani uchopit nelze. To by ještě nemuselo vadit, kdybyprotivníci prohlásili: Jsme přívrženci konkurenční teorie, kterátatáž fakta dovede uchopit jinak, podle nás lépe, a výsledeknaší analýzy vychází tak a tak. To však neučinili, a tak polemikazcela nutně vyšuměla do ztracena.

Jaká fakta?Pak se mi ale do ruky dostala kniha P. Tierneyho, a od otázkyJaká teorie? jsem se posunul k otázce Jaká fakta?, přesněji ře-čeno k tomu, jakého charakteru jsou fakta, jež jsou v těchtooborech sbírána, pořádána, statisticky vyhodnocována a nako-nec interpretována v rámci jisté teorie. Abych vám to přiblížil:

VÝLETY ZVÍDAVÉHO LAIKA MEZI ZABIJÁCKÉ INDIÁNY / 313312 / ANTROPOLOGIE

řil všechna zvířata jako embrya a pak si je zval před svůj trůn a na-bízel jim anatomické dodatky podle jejich přání. Všechna zvířata vo-lila specializované vlastnosti dospělých – lev drápy a ostré zuby,jelen parohy a kopyta. Nakonec předstoupilo lidské embryo a řeklo:

„Můj Bože, myslím, že jsi mě stvořil tak, jak vypadám, z důvodů,které nejlépe znáš Ty sám, a že by bylo nehorázné cokoli natom měnit. Jestliže si mohu vybrat, zůstanu tak, jak jsem… Ne-budu měnit žádné části, které jsi mi dal. … Zůstanu bezbran-ným embryem po celý svůj život a budu se snažit, jak nejlépebudu umět, abych si vyrobil chabá vylepšení ze dřeva, železaa jiných materiálů, které jsi Ty uznal za vhodné mi předložit. …“„Výborně,“ zvolal Stvořitel potěšeně. „Předstupte, vy ostatní, sesvými zobáky a co to všechno ještě máte a pohlédněte na na-šeho prvního člověka. On je jediný, kdo rozřešil naši hádanku.… Co se týče tebe, člověče … budeš až po hrob vypadat jakoembryo, ostatní však budou vydáni tvé moci, jako by sami byliembrya. Věčně nevyvinutý zůstaneš vždy možností v našem ob-razu, schopnou vidět cosi z našeho zármutku a poci�ovat částnašich radostí. Zčásti je tě nám líto, člověče, ale na druhé straněti věříme. Jdi tedy a snaž se ze všech sil.“

Předkové žijící v současnostiCo se nám o Janomamech nabízí v českém prostředí? Hledá-ním v rejstřících jsem odhalil zmínky ve třech knihách; svoupozoruhodností stojí za pozornost (viz texty v rámečcích). Po-zoruhodné jsou dvě naprosto odlišné charakteristiky ve dvouknihách Ridleyho: zatímco podle jedné se chagnonovsky válčí

VÝLETY ZVÍDAVÉHO LAIKA MEZI ZABIJÁCKÉ INDIÁNY / 315

Zkuste si číst některý z cestopisů A. V. Friče. Jistě nešlo o pod-vodníka, ale najednou si uvědomíme, jak jistý pohled na světmůže ovlivnit fakta, která člověk ve světě vidí.

Předem upozorňuji, že v této problematice jsem v pozici„zvídavého laika“ (abych použil výraz J. Zrzavého); nejdále jsemdo ní pronikl jako překladatel knihy S. J. Goulda Jak nemě-řit člověka. Kniha mapuje dvě staletí polemik z hlediska dě-dičnosti lidské inteligence a soustředí se právě na otázku, cojsou pro daného výzkumníka fakta a jak je posléze bude hod-notit. Není už sám sběr dat ovlivněn zastávanou teorií, ba covíc – předsudky? Co vlastně sbírá výzkumník, když hned popřistání transatlantického parníku vrazí unaveným, vyplaše-ným, pologramotným a angličtiny neznalým přistěhovalcůmodkudsi z Haliče do ruky tužku a požádá je, aby vyplnili tes -ty IQ? Jistěže bude mít horu dat, která pak transformuje vefakta; k čemu mu ale budou dobrá? Podobné otázky klade i Ti-erneyho kniha.

Indiáni Janomamo z mlžného pralesa na rozvodí řek Ori-noco a Rio Negro se stali slavnými díky americkému antropo-logovi Napoleonu Chagnonovi. Jeho kniha Yanomamo: The fierce people (Janomamové – zlý [divoký, krutý, nelítostný] lid)z roku 1968 se stala totemovým čtením amerických kolejí a pro-daly se jí čtyři miliony výtisků. Nečetl jsem ji, ale shrnu to, cojsem se o jejím obsahu dověděl z popularizujících článků čipřednášek a také z knihy P. Tierneyho. Argumentace se ubíráasi takto: Chceme-li popsat původní, nefalšovanou přirozenostčlověka, musíme hledat společenstva, která jsou co nejblíže statutu lovců–sběraček, v němž lidstvo strávilo tři miliony letsvé evo luce. Tehdy se totiž formovaly biologické charakteris-tiky lidí, které byly posléze překryty nánosem zvyklostí kultur-ních – od různých tabu přes přikázání až například k pocitu,že se nahý člověk na ulici má stydět. Odstraň tento kulturnínános a za volantem mercedesu v předjížděcím pruhu uvidíštroglodyta. Teorie dále praví, že na této předkulturní, biolo-gické úrovni jde zejména o to předat své vlastní geny co nej-

314 / ANTROPOLOGIE

většímu počtu potomků. Jsem-li tedy mužem, měl bych si za-jistit přístup k co největšímu počtu žen. Nejlépe toho dosáhnu,když budu ve své skupině náčelníkem (tím budu držet v šachuostatní muže skupiny) a když budu podnikat nájezdy k souse-dům za účelem ukořistit co nejvíce mladých žen (pro sebe a os-tatní muže ve skupině) a pobít co nejvíce tamních mužů. Ja-nomamové se Chagnonovi jevili jako prototyp tohoto stadiavývoje lidstva. Pochopitelně uvedenou skutečnost doložil bo-hatým souborem patřičně statisticky zpracovaných dat. Jano-mamové se stali „našimi současnými předky“.

Ještě před několika lety … žilo ve stovce vesnic roztroušených podeštném pralese jižní Venezuely a severní Brazílie na deset tisícpříslušníků kmene Janomamo. Tito indiáni o sobě hovořili jako o „Di-vokých Lidech“ a měli pro to dobrý důvod. Asi třetina mužů umíralanásilným způsobem, často v bojích mezi vesnicemi, a jak indiánivěřili, především vlivem zlých kouzel posílaných z ostatních vesnic.… Janomamové žili po celou svou historii … v malých společen-stvích, která byla mezi sebou v neustálém konfliktu. (Jones 1996,str. 116–117.)

Studium genů několika současných kmenů, které jsou při uspo-kojování svých potřeb dosud závislé na lovu a sběru, může leccosnapovědět o způsobu života našich předků. Dvě sousední vesniceindiánů kmene Janomamo se od sebe zcela liší v enzymech (sic!)a krevních skupinách, což svědčí o tom, že jejich společenská struktura, založená na podezřívání a zášti, vede ke genetické izo-laci. … Není pochyb o tom, že život takového lovce-sběrače byl osa-mělý. Ačkoliv bezprostředně vytvořená skupina mohla být velicesoudržná, kontakt s kýmkoli jiným byl velmi omezený. (Jones 1996,str. 138.)

U zrodu celého projektu stál známý genetik James Neel, jehožkariéra začala ve 30. letech genetikou ryšavých vlasů a pokra-čovala populační analýzou mnoha geneticky podmíněných ne-mocí, jako je například thalassemie nebo srpková anemie. Neelbyl tvrdým genetickým deterministou, navíc zastával ultrakon-zervativní názory. Není pak divu, že byl snad jediným geneti-kem propagujícím eugeniku i po druhé světové válce. Naléhavěvaroval například před zhoršováním genetického stavu popu-lace USA. Domníval se, že ve spotřební společností byla potla-čena darwinovská evoluce přirozeným výběrem, a v důsled kutoho se do dalších generací už přenášejí geny všech ny – kva-litní i nekvalitní. Demokracie (volné množení mas, podpora sla-bých a starých apod.) podle jeho představ ohrožuje působenípřirozeného výběru. Sám měl představu, že v původní lidskéspolečnosti existovaly jakési „geny pro vůdcovství“ a právě jimipodmíněné kvality musí podléhat tvrdé selekci, jinak z popu-lace – k její škodě – nenávratně zmizí. Veřejně kritizoval snahyo prodloužení lidského věku i péči o postižené a vedl kampaňza přerušení těhotenství v případě defektních, ba dokonce i jenmírně poškozených plodů. Pro své názory nebyl osobou vhod-nou ani do sboru poradců prezidenta Reagana.

Tento Neel se tedy vydává hledat „vůdcovské geny“, gene-tický základ dominance ve společnosti. V malých populacíchby se měly projevit u potomstva polygamních náčelníků. Podle


„o vaginy“, ve druhé jde o promyšlený ekonomický systém(přitom knihy vyšly v rozpětí tří let). Jonesovi Janomamové zaseválčí kvůli uřknutí zlým duchem a s těmi únosy to asi nebudetak zlé, když se sousední vesnice liší dokonce i ve svých „en-zymech“. Nikde se kupodivu nemluví o tom, že jsou to země-dělci, kteří klučí prales a pěstují banány, batáty, tabák, bavlnua další plodiny. Asi by to vneslo pochybnost do teorie o jejich„primitivnosti“. O tom se dočteme až v zajímavé knize E. Bi-occy Sama mezi indiány (Biocca 1962). Jde o vypravování He-leny Valero, zaznamenané koncem 50. let. Jako dítě byla Ja-nomamy unesena a žila s nimi přes 20 let. Postupně získávámeobraz těžkého života společenství zemědělců–lovců–sběračů,žijících v propracovaném světě mýtů, věčného nedostatku, pa-třičné dávky krutosti – ale i lásky. Vypravování dosti izomorfnínapříklad se švýcarskou vesnicí začátku 20. století z Dürren-mattových povídek nebo s jakoukoli jinou vesnicí, ve které pře-stala fungovat „vrchnost“. Od Tierneyho se dozvíme, že fyzi-ognomií jsou Janomamové druzí nejmenší lidé na zeměkouli(hned po trpaslících z afrického Ituri) a sám náčelník se svými52 kg živé váhy je přímo rambo. A te už konečně k Tierneyhoknize.

316 / ANTROPOLOGIE

Jsou-li naše války dědictvím po lidoopech, jejichž samci bojovalio samice, a jsou-li teritoria pouze prostředkem k sexu, pak musímepředpokládat, že lidé žijící na úrovni kmenové společnosti budouválčit spíše kvůli ženám než o území. Antropologové ale dlouhotrvali na tom, že kmenové války vznikají kvůli vzácným materiálnímzdrojům. … „Urputně trvali na tom, že ti lidé válčí o bílkoviny, neo vagíny,“ podotkl Chagnon na adresu svých kolegů. Do Venezuelyse však neustále vracel, až se mu podařilo shromáždit neprůstřelnýsoubor dat, který nade vši pochybnost dokázal, že muži, kteří za-bíjejí jiné muže, měli nezávisle na svém sociálním postavení vícemanželek než muži, kteří nikoho nezabili. … Ti z Janomamů, kteříopustí své pralesy, pokládají existenci zákonů, jež ve vnějším světěbrání chronickému vraždění, za zázračnou a nanejvýš chvályhod-nou věc. (Ridley 1999, str. 167–168.)

Janomamové žijí podle Chagnona v chronickém válečném stavumezi jednotlivými vesnicemi. Násilná smrt je běžným osudem mužů,únos je častým údělem žen. Situace však nepřipomíná hobbe -sovskou válku všech proti všem. … Války indiánů Janomamo jsoumnohem promyšlenější. Klíčem k úspěchu pro každou vesnici jespojenectví s jinými vesnicemi. Spletitý systém různě pevných spo-jenectví poutá vesnice do soupeřících aliancí. … Tmelem těchto ali-ancí je obchod. Chagnon je přesvědčen, že Janomamové mezisvými osadami naschvál udržují dělbu práce, aby tak získali zá-minku pro obchod, kterým pečetí vzájemné spojenecké svazky.(Ridley 2000, str. 210.)

2. Etnikum nemá skoro žádnou imunitu vůči běžným nemo-cem naší civilizace, jako jsou zarděnky, chřipka nebo rýma.Každá návštěva zvenku je možným zdrojem epidemie, kterázabíjí až třetinu populace. Preventivní očkování je proto im-perativem pro výzkumníky a v případě propuknutí nemociby se mělo udělat všechno, aby ustal pohyb osob mezi jed-notlivými vesnicemi. Opět to byly misie, kdo zavedl jistý režimpohybu osob, očkování i režim chování v případě epidemie.Zbývá ještě dodat, že etiologii nemoci samotní Janomamovévysvětlovali zlým duchem, kterého poslal nepřející člověkz jiné vesnice. Šaman určil, kdo to byl a odkud, a pak nez-bývalo než se tam vypravit a dotyčného ztrestat smrtí. Tím sesamozřejmě spustil řetězec krevní msty, který se dal utlumitaž po letech, po dlouhém a vyčerpávajícím vyjednávání.

3. Jedním z nejpřísnějších tabu je vyslovit jméno zemřeléosoby; také není dovoleno dávat dobrovolně vlastní krev.Podobné přečiny mohou být trestány smrtí. Nesmějí se anipořizovat obrázky, a už vůbec ne filmovat slavnosti a po-hřební rituály.

Vzorek krveDo toho vstupuje N. Chagnon, který je financován za to, že odkaždé osoby získá vzorek krve a rekonstruuje genealogie takdaleko do minulosti, jak jen to půjde – tedy žádá hrubé poru-šení všech tabu. Má na to málo času: vzorky se kazí, filmovýštáb má své termíny atd. A tak jde výprava do vesnice a za je-diný den rozdá takové bohatství, jaké indiáni prodejem ze-mědělských produktů misii získají zhruba za rok. Vlastně alenelze říci, že rozdá. Vesničané se nechají koupit – dají si ode-brat krev a pořídit foto. Také prozradí jména předků, když nesvých, tak aspoň předků lidí ze sousední vesnice. Dvacet tisícvzorků krve, každý takto koupený. Sousedi se to samozřejmědozvědí, naštvou se – a prozradí zase jména předků první sku-piny. Zároveň by se mělo očkovat, jenže přes noc zmizí částosazenstva v džungli, odcházejí do vzdálenějších sídel obcho-


vzoru IQ vypracuje cosi, co nazývá indexem vrozených schop-ností (IIA, Index of Innate Ability), a snaží se prokázat, že ná-čelníci přírodních národů vládnou vysokou hodnotou tohotofaktoru. Zlí Janomamové se v polemice proti některým „soci-álním vědcům“ měli stát důkazem, že neúprosnou soutěž a se-xuální selekci nelze jednoduše odstranit s pomocí idealistic-kých zákonodárců.

Na tomto místě vstupuje do děje další činitel. James Neelpracoval po válce v Americké komisi pro energii (AEC), kterázkoumala zdravotní a genetické dopady u přeživších obětí z Hi-rošimy a Nagasaki. Pro srovnávací účely potřebovali „kontrolní“vzorky od nějaké vzdálené lidské skupiny. AEC štědře posky-tovala peníze, a Neel mohl jaksi bokem hledat své hypotetické„vůdcovské geny“. V důsledku hned několika náhod padlavolba na Janomamy – a první expedice vyrazila v roce 1964 podvedením N. Chagnona, tehdejšího Neelova doktoranda.

Kdo byli a jak žiliAbychom mohli sledovat další výklad, je třeba o tehdejším spo-lečenství Janomamů vědět tři skutečnosti:

1. Společenství trpělo chronickým hladem po kovových před-mětech – zejména šlo o mačety, sekery, hrnce, háčky na rybya podobné předměty. Tyto věci byly vítaným předmětemsměnného obchodu – proto jejich majitelé okamžitě vyrá-želi „za kšeftem“ do sídel hluboko v pralese. Kvůli kovovýmpředmětům podnikali dlouhé loupeživé výpravy do sídel bě-lochů (takto se mezi ně dostala malá Helena – loupežníci sejí ujali, když její vyplašení rodiče prchli). Proto získat a udr-žet ve vlastní vesnici bělochy, kteří jsou zdrojem podobnýchpředmětů, bylo prvořadou prioritou a také zdrojem závistiokolních vesnic – až do toho stupně, že se jim vyplatilo ris-kovat nájezd na bohatce. Misie – katolické i protestantské –které v místě působily, tyto skutečnosti znaly a během let senaučily s nimi rozumně a promyšleně pracovat.

318 / ANTROPOLOGIE


dovat s nabytou bonanzou. Napoleon Chagnon navíc vstupujedo jemného přediva složitých koaličních vztahů a narušuje je;nakonec se i sám stává janomamským šamanem. Výsledkemvšeho je, že po více než 20 letech klidu propuknou mezi růz -nými skupinami krvavé konflikty. Čtyři roky nato, to už i zaúčasti J. Neela, se k tomu všemu přidá ještě epidemie spalni-ček. I ukáže se, že expedice měla z dostupných vakcin tu nej-horší a ještě patrně nadělala hrubé chyby při její aplikaci. Epi-demie zabíjí pětinu populace a šíří se nebývale rychle. Přitomantropologové nemohou zůstat dlouho na jednom místě, a takjde nákaza s nimi. V tomto chaosu sbírají smrtelně vyčerpanívýzkumníci svá data a filmují.

O dvacet let později studuje P. Tierney nesestřihané záběryv Národním filmovém archivu a dospívá k názoru, že všechny„dokumentární“ filmy, svého času velmi ceněné, byly vlastněhrané. Kvůli nim se stavěly jako kulisy zbrusu nové vesnicea sváželi se tam lidé, kteří by se jinak mohli bez nebezpečí se-tkat jen po mnoha týdnech opatrného vyjednávání a rituálů.Přitom, jak poznamenává Tierney, si většinu všech těch zmat -ků mohli ušetřit. Helena Valero už v té době žila v misii, žá-dnými tabu nebyla vázána a genealogii janomamských rodinznala do nejmenších podrobností. Avšak data, která praví mužové hrdinsky vydobudou z nehostinné džungle, kam nohabělocha nikdy nevkročila, mají svou váhu, že? Nelze dost dobřepřiznat, že stejná místa už dávno navštívila a stejná data znážena, která se mezi Janomamy dostala jako neš�astná malá holčička!

Obraz krvelačného lovce–sběračeZ toho všeho se zrodil obraz krvelačné populace „lovců–sbě-račů“, kteří se zabíjejí na potkání. Statisticky se doloží, že ti,kdo zabili nejvíce nepřátel, mají nejvíc potomků. Times napří-klad psaly: Hrůzná kultura Janomamů se dá vysvětlit, vy-cházíme-li z výzkumu chování zvířat – a paralely se zvířatybyly opravdu časté. Jako za starého dobrého Friče. Přitom, tvrdí

320 / ANTROPOLOGIE

Tierney, války u Janomamů nejsou „chronické“ – navzdory stov-kám článků a knih, které to dokazují. Všechny ty statistiky Ti-erney zpochybňuje a své pochyby dokládá rozsáhlým po-známkovým aparátem. Píše: Podobně jako staří misionářimarxismu, i tito protagonisté genetického determinismu obě-tovali vše – včetně životů zkoumaných lidí – cíli šířit své evan-gelium. A tak co začalo jako debata o lidské přirozenosti, skon-čilo diskusí nad vědou a jejím podílem na etnocidě.

A te přijde něco, co mě na celém tom líčení dojalo nejvíc:Chagnon, ovlivněný Neelem, viděl všude darwinovské soupe-ření „bojovnických“ či „náčelnických“ genů. Ve stejné době žila bádal v jiných janomamských vesnicích francouzský antro-polog Jacques Lizot. Ten také sbíral data a vyhodnocoval je po-mocí rigorózních statistických metod, avšak jeho výsledným ob-razem není společnost zuřivých rváčů navzájem si kradoucíchženy. Zato až příliš nápadné jsou v popisech všelijaké atypickésexuální praktiky, které by člověk u „primitivů“ nečekal. Inu,Lizot byl homosexuál a místo vůdcovských genů pozoroval (čidokonce zaváděl) jiné vlastnosti místních lidí.

Nebudu líčit další peripetie pozdějších Chagnonovýchosudů, kdy se mu za pomoci prezidentovy milenky a jistéhodobrodruha málem podařilo založit soukromou etnografickourezervaci, ani to, že dnes je N. Chagnon ve Venezuele personanon grata. Není snadné vyznat se v dnešních Chagnonovýchpostojích – ty dva rozdílné citáty z Ridleyových knih mohoudocela dobře odrážet posun jeho vlastního myšlení. J. Horgan(Scientific American, Oct. 1995, str. 174–181) v referátu z kon-ference Společnosti pro lidské chování a evoluci (HBES –Human Behavior and Evolution Society – tak se dnes prý ofi-ciálně jmenují sociobiologové) cituje Chagnona, který říká, žejeho názory jsou dnes bližší názorům S. J. Goulda, než by semohlo zdát.

Nebudu ani líčit smutnou historii pozdější zlaté horečkyv oblasti – ta dokonala to, co začali antropologové. Původníkomunita Janomamů už dnes prakticky neexistuje.

25. STEJNÉ A PODOBNÉ

Napsáno spolu s F. Cvrčkovou jako doslov ke knize Marks J.(2006) Jsme téměř 100% šimpanzi? Lidoopi, lidé a geny. Praha:Academia.

Na závěr ještě doslov, který jsme s Fatimou napsali ke knize, jejížpřeklad jsme lektorovali. Navazuje na předchozí dvě – opět jde o ob-jektivní data, z nich vyvozená fakta a jejich interpretace. Anebo mámpsát „data“, „fakta“, „interpretace“? Věnováno památce FranciseCricka – tuto sta� jsme shodou okolností psali v den jeho smrti.

„Víte,“ řekl kněz, „ta vaše vědecká pověra nebo ta magická pověra – to jejako z deště pod okap. Obojí nakonec dělá z lidí paralytiky, kteří nemo-hou hnout vlastní nohou ani rukou ani zachránit svůj život nebo duši.V těch verších stálo, že Darnawayům je souzeno, aby byli zabiti, a ve vašívědecké čítance stojí, že Darnawayům je souzeno, aby se zabili. Podle obo-jího jsou to vlastně otroci.“

G. K. Chesterton, 1974

Tato kniha se z mnoha hledisek dotýká závažného problémutřídění a hlavně toho, že často na základě jednoho typu tříděníusuzujeme na vlastnosti, které z něho nevyplývají ani vyplývatnemohou. Už jako abstraktní akademický problém by toto zjiš-tění bylo dost závažné; dojde-li na to, že se snažíme třídit svébližní (např. jiné primáty včetně ostatních příslušníků druhuHomo sapiens), mohou být důsledky v pravém slova smysluosudové.

A� už třídíme lidi, čísla nebo třeba jablka, třídit můžeme (1) podle totožnosti/různosti, (2) podle pořadí a konečně (3) podle podobnosti.

Podívejme se na problém z hlediska naší Matičky. Jméno to-hoto města se píše v různých jazycích (na které můžeme po-hlížet jako na svého druhu taxonomické jednotky v analogiis biologickými druhy) různě. Všechny tyto posloupnosti pís-men označují v různých jazycích totéž město, jako celek jsoutedy podobné, a také se to podobně vyslovuje, a pokud to víme,

STEJNÉ A PODOBNÉ / 323

Co jsou fakta?A na závěr nelze než se ptát: co představují fakta v tomto (a mož -ná v jakémkoli) typu výzkumu? Obzvláš� naléhavá je tato otázkav případech, jako je tento janomamský. Nemáme kontroly (aninegativní, ani pozitivní) a pokus ani nemůžeme zopakovat, pro-tože předmět našeho zkoumání jsme samotným zkoumánímnenávratně zničili.

Bylo třeba vůbec do Amazonie jezdit? Nešlo o scholastickouspekulaci, ke které byla data dodána podle jistého filtru? A jsmezase u uxoricid a genocid, o kterých píše Zrzavý. Co jsou tofakta? Teorie dodá filtr a podle toho se testuje. Lze ale toto všefalzifikovat? Proč všechno cpát do jediného mustru novověkévědy, a ještě do té její podoby, ve které se nachází dnes? Do-poručuji knihu ke čtení, stála by i za překlad.

322 / ANTROPOLOGIE

V tomto případě samozřejmě víme, že to nemá smysl: nemu-toval zápis, nýbrž výslovnost, a jen druhotně se například zápisstejného zvuku [prág] projevil v různých pravopisech jako Prag,Praag nebo Prague. Vidíte, kolik problémů s tak krátkým tex-tem, a to navíc víme, jak se původně psal.

Te budeme postaveni před úkol nalézt Prahu v nejrůzněj-ších textech, třeba v tlusté knize o mnoha tisících stránkách.Máte text i v elektronické podobě, takže zadáte hledacímu pro-gramu sled znaků. Jaký ale? Jestliže je kniha v češtině, bude tos tímto slovem poměrně snadné: hledej sekvenci písmen„prah“. Kromě Prahy vám vyskočí ještě tak tvary slov „práh“ (naprahu) a „prahnout“, pak ještě brněnská přezdívka Pražanů,anebo něco exotického, například jméno moderátorky OprahWinfrey. To okamžitě vylepšíte úpravou hledacího programu:zadáte mu gramatické tvary slova Praha, a tak prahnutí už brátnebude a ze slova „práh“ už bude citlivý jen na některé tvary(„prahy“ a „prahu“, ale nebude si všímat „prahem“ nebo „pra -hů“). Pak ještě program upozorníte, že je důležité pořadí pís-men: ber jen ty sekvence, ve kterých P je na 1. místě a po němnásleduje R. Zbavíte se tak Oprah, ač je docela půvabná.

A jsme u toho pořadí: nejde jen o znaky, ale také o to, nakterém místě posloupnosti se nacházejí. Není jedno, zda bu-deme psát „praha“ nebo „harpa“, i když co do písmen jsou obaúseky na sto procent totožné. Ostatně toto známe už z psaníčísel (2004 není 4200). Tedy nic nového, jen je si třeba uvě-domit, že pořadí patří k charakteristickým znakům každé po-sloupnosti, že dvě posloupnosti jsou totožné, jen když jsou to-tožné ve všech znacích a také v jejich pořadí. Dobrá, a tepřitvrdíme: najděte Prahu v textu, který je psán v neznámémjazyce, kde se neoddělují slova (takže nemáte ponětí o pořadíznaků) a kde neznáte pravopis ani ohýbání slov (co když se„do Prahy“ řekne „Uprabuhu“?; hledejte si to tam!).

A te si vezměte genetický text o délce mnoho set bází a srov-návejte ho s jiným, a uvědomíte si, co všechno musíte v pro-gramu ošetřit, aby vám to, co počítač vyplivne, dávalo smysl.


je vše v pořádku. Zapomeňme te však na Prahu jako městoa věnujme se jen těm seskupením znaků. Znak, například pís-meno „A“, neoznačuje nic než sebe; říká „jsem tímto znakema nejsem jiným znakem“. Nelze říct, že jsou písmena, která se„tak trochu“ podobají A. Potom ovšem také platí, že dva sledyznaků si nemohou být v žádném ohledu podobné: mohou býtbu totožné (například Praha – PRAHA; vůbec nezáleží na typupísma), anebo různé (Praha – Praga). Dvě sekvence PRAHAa PRAGA se liší, a to v jediném písmenu, tedy z dvaceti procentsvé délky. Říci však, že jsou si „z osmdesáti procent podobné“,nelze – sledy písmen jsou nestejné. Když to vyslovíme [praha]nebo [prága], tak to sice podobně zní, ale zase sotva bude mítsmysl se ptát, na kolik procent jsou si ty dva zvuky podobné.K tomu se ještě vrátíme, pokračujme ještě u našich sledů pís-men – jak budeme srovnávat sledy písmen s různou délkou:PRAHA – PRAG – PRAGUE? To už musíme přidat nějaké dalšípravidlo pro vsuvky nebo vypuštěná písmena. Co však bylo při-dáno a co ubráno? V tomto případě to zjistit lze – víme, že pů-vodní latinské psaní bylo PRAGA, a tak zde máme jednu mu-taci písmena G na H, jednu mutaci třetího A na Á, jednu delecikoncového A, jednu mutačně-inserční událost A na UE a jed-nou duplikaci třetího A (nebo snad přeskočilo to koncové A?).Kdybychom věřili, že ty různé zápisy jsou pouze náhodnýmizměnami psaní původního PRAGA, tak můžeme sestrojit prav-děpodobný „evoluční strom“ proměn zápisu, a dokonce z tohosnad i usuzovat, jak jednotlivé zápisy vznikaly z původní latiny.

324 / ANTROPOLOGIE

Posloupnost u „taxonomické jednotky“

P R A H A Čech, SlovákP R A G A Polák, Rus, ItalP R Á G A MaarP R A G NěmecP R A G U E Angličan, Američan, FrancouzP R A A G Holanan, Vlám

znáte, že všichni říkají právě toto slovo. Te ale zkuste analo-gové nahrávky nějakým programem digitalizovat do pořadíznaků, nul a jedniček – přeskočit z tělesného světa do virtuál-ního. Už zde začíná zádrhel – ten program kdosi vyrobil tak,aby rozpoznával jisté podobnosti a jiné zanedbal. Pak tytodlouhé posloupnosti dejte pod sebe tak, jako jsme to udělalinahoře s různými zápisy slova „Praha“, a srovnávejte. Asi tobude chtít hodně triků – nevíte například, kde v jednotlivýchzáznamech končí třeba hláska [a] a začíná [h], takže jak jepotom dostat pod sebe s přesností na jeden znak? Když se ale budete hodně snažit, tak třeba dostanete, že slovo „praha“vyslovené Milošem Zemanem je – takto zapsané – na 65 %shodné s týmž slovem, když je vysloví Halina Pawlowská.K čemu vám to číslo bude, je vaše věc. Vždy� přece oba řekli„Praha“ a pojmenovali tak naše hlavní město nikoli na 65 %,ale úplně!

A tak převádět tvary na čísla je netriviální věc, a když tochceme dělat, utíkáme se ke znakům, které lze snadno měřit.Obvykle jde o věci zástupné: dost špatně se měří, jak je kdochytrý, ale objem jeho mozku dnes zjistíme, aniž bychom muublížili. Šlo by třídit lidi třeba podle barvy vlasů: z vlasů bu-deme extrahovat melanin, změříme (s jistou přesností) jehokoncentraci na gram vlasů a pak lidi roztřídíme třeba na čtyřiskupiny: (1) holohlavé, u kterých nelze měřit nic; (2) lidi s ob-sahem 0,000–25,000 „melaninových jednotek“ na gram – al-bíni, blondýni a šediví; (3) s obsahem 25,001–45,000 – ryšaví;(4) nad 45,001– bruneti a černovlasí. Moc objektivní to nebu -de – například jak budou lidi stárnout, budou se někteří pře-souvat do 1. nebo 2. kategorie, ale budiž. Tabulku můžeme li-bovolně zjemňovat – třeba na 150 odstínů, dokážeme-li to takpřesně změřit. My to dělení provedeme, podobně jako my roz-hodneme, kolik je na světě ras, jak ukazuje Marks. Starý Blu-menbach před 250 lety určil, že těch ras je pět, a tak to dodnestřídíme. Tak jako ze zvyku rozeznáváme sedm barev duhy, ačdobré čidlo napojené na počítač jich tam rozpozná několik


Protože počítač něco vyplivne vždycky. Na to upozorňujeMarks, ale myslíme si, že neupozorňuje dost důrazně na ob-rovský skok, který nutno absolvovat, když se z virtuálního světaznaků a jejich pořadí vynoříme do tělesného světa. Zde vlád-nou tvary a tam přestává vláda totožnosti/nestejnosti sekvencía pořadí znaků; zde musíme spoléhat na podobnost – a s nípřicházejí do vědy problémy.

Podobnost totiž není objektivní, tu je nutno rozeznat podlenějakého hlediska. Podobáme se piskoři v tom, že jako on dý-cháme kyslík, máme červenou krev a dvě oči. Nepodobáme semu, protože každý přece jen dýcháme poněkud jinak. A kdovíco on dokáže vidět ve srovnání s námi? Schopnost rozpozná-vat podoby je možná jednou ze základních vlastností živýchtvorů, aspoň tak to vidí S. Kauffman (2004). Oni se musí roz-hodnout, co ve vnějším světě budou srovnávat, aby to dalosmysl. V neživém světě podobnost není, vždy tu musí býtněkdo, kdo ji posoudí.

Srovnání člověka s piskořem dává smysl pouze ve velmi ome-zených kontextech, ale srovnání s našimi příbuznými, s ostat-ními lidmi, se šimpanzy… už zatraceně zajímavé je. A tady za-číná problém pro vědu – ta není zvědavá na zvolání „Kouknua vidím, že ti dva jsou bráchové“ nebo „Je jasné, že toto jetrtilka pětiprstá“. Věda chce znát za prvé kritéria třídění: to seněkdy daří (třeba při rozlišování od trtilky tříprsté) a někdy pří-liš ne (zkuste říct kritérium jiné než „kouknu a vidím“, podlekterého poznáte od sebe spolužačky Mařku a Pepču). A navícchce od nás vyjádření kvantitativní: do jaké míry se podobámkaždému ze svých bratrů, ostatním lidem, šimpanzům? Číslomi dejte, s tím se dá přejít z tohoto pofiderního světa podobdo rozumného světa znaků; tam už se dá vypracovat kalkulus,procenta, statistika.

Copak to nejde? Zkusme nejdříve postup opačný – od tě-lesného světa do virtuálního světa čísel, znaků a jejich vztahů.A� sto Čechů – mužů, žen, dětí – vysloví „Praha“ a vy to na-hrávejte. Když si to pak budete přehrávat, snadno obvykle po-

326 / ANTROPOLOGIE

koli – a te proč? Vidíte, kolik toho musíme rozhodnout samia za to rozhodnutí také nést odpovědnost?

Kdyby Marks upozorňoval jen na to, jaké pošetilosti s pře-váděním tělesných či duševních vlastností na čísla se dějí i dnes,bylo by to záslužné, ale nikoli nové. Naše doba však přišla najiný trik: po objevení struktury genetického zápisu to zkusilajinak – od těch znaků a jejich pořadí. To by mohlo být mno-hem jednodušší; a je v tom dosti dlouhá tradice. Potřebujetejen tři axiomy:(1) Pořadí znaků je prvotní a určuje podobu. (Pravidlo po-

dobné biblickému Na počátku bylo slovo; a myslí se tímzapsané slovo. Jak je to dál? A slovo tělem se stalo. Aha!)

(2) Rozdílné sekvence znaků (slova) určují různé podoby (těla). (3) Neexistuje zpětné působení od podob k zápisům – pokud

se zápisy mění, tak pouze náhodou. Podoba je otrokem za-psaného předurčení.

A už jsme doma: srovnáme míru nestejnosti znaků – ta jeobjektivní – a tato netělesná míra bude propříště mírou ne-stejnosti tělesných bytostí. Jistě, cesta před námi je dlouhá: tyřetězce znaků jsou strašně dlouhé, všelijak zpřeházené, častonelze najít vodítko. Například kdybyste hledali „praha“ a na -lézali „aha“, je tam „aha“ od začátku? Nebo došlo k deleci? A tečeho – stejně dobře tam mohlo stát Praha i Omaha. Navíc po-čítače jsou pomalé a programy mizerné. To všechno jsou alepotíže růstu, protože princip už je jasný: dejte nám peníze,a my to už zvládneme. Abyste byli ochotnější sypat, dodámepředběžné „sexy“ číslo – například 98,44. Jedni dají penízeproto, aby se s konečnou platností dokázalo, že šimpanzi jsoujako my, a jiní nasypou ještě víc v naději, že se ukáže, že točíslo je nadhodnocené – přece nikdo nebude vážně tvrdit, ženaše nátura je až do tak velké míry opičácká!

Potíž je ale v tom, že ty řetězce znaků nic nezmůžou, dokudzde není „cosi“, co je bude číst, co v nich rozpozná kódy, pro-gramy, texty. Znakům není nutno rozumět, dokud jsme ve


milionů (a některé barvy vlastně ani barvami nejsou: vnímámezelenou tam, kde je směs světla žlutého a modrého – počítačv tomto případě nic zeleného nevidí).

Když jste se takto procvičili, hledejte jiné srovnávací znaky –tvary boltců, nosu, chodidla, rozměry lebky nebo stehenníkosti, převete to na čísla a pak to nějak zpracujte – vyjde vámněco v podobě čísla. Máme však i věci, které nemůžeme měřitpřímo – například duševní vlastnosti – a tak je změříme a pře-vedeme na čísla alespoň nepřímo pomocí různých testů. Taktopracuje dosti často psychologie i systematická biologie – alenejdříve musí vybrat, co bude hodnotit.

Na tuto nesouměřitelnost tvarů a čísel upozorňuje Marksovakniha. To se však ví už dávno: s přehledem se posmíváme ma-niakům z 19. století, kteří měřili lebky s přesností na tisícinumilimetru či mililitru a z toho usuzovali na inteligenci majitelelebky (či celých lidských skupin). Velmi podrobně tyto ne-smysly (pozor, nesmysly z našeho dnešního hlediska) popisujev citované knize Gould. Rozdíly v hmotnosti mozku zdobí do-dnes každé pojednání či výstavu o vývoji savců či primátů. Toje ono: hmotnost, to už je číslo. Anebo dodejte aspoň něcočerného na bílém: nacisté prohlásili Židy za rasu, a potom jeodlišovali ne podle toho, jak vypadali (mohli mít klidně blondvlasy), nýbrž… podle zápisů v matrikách čtyři generace dozadu.Jak jinak, musí to být přece objektivní – a nějaký znak odliš-nosti se najde vždy!

No jo, ale povšimněte si, že když Marks takto zpochybní tří-dění lidí a trvá na kontinuu, jediné souvislé škále, pak najed-nou je dosti podrážděn, když někteří tu škálu protáhnou a po-sadí na ni i šimpanze. Přitom argument je tu jediný – dobanezávislého vývoje. Po sedm milionů let se obě linie – k lidema k šimpanzům – vyvíjely nezávisle na sobě. Tento argumentje, všimněte si, také cestou do pekel: kdo stanoví, jak dlouháizolace už stačí? Nestačilo by třeba už 100 tisíc, 20 tisíc let? Některé lidské skupiny mohly být od sebe vzdáleny i tak dlou -ho. Nebo ne? Šimpanzi jsou zvláš�, „Chámovci“ a „Jafetovci“ ni-

328 / ANTROPOLOGIE

znalosti ale máte odjinud, nelze je vyčíst z Vodníka! ptejme se:kdyby se v jiném díle objevilo „Šiji si pohorky do každého po-časí; Svi� mi, ó Luno!“, tak půjde o totéž sdělení, nebo o jiné?

I v buňce repetitivní sekvence třeba něco znamenají; a tak-též uspořádání genomu a způsob, jak je DNA uložena v tělesnéstruktuře jádra, vlastně ona sama je už z tělesného, nikoli z di-gitálního světa. My však nevíme, proč tomu tak je a co to zna-mená a pro koho to dává význam, že je zápis konstruován právětakto. Co kdyby tentýž zápis v jedné kultuře četli podle Erbe -na a ve druhé tím druhým, „pohorkovým“ způsobem? Že je toz biologického hlediska nesmysl a přeháníme? Inu, ta sekvenceznaků vlastně není jen digitální, a tedy v jistém smyslu virtu-ální: informace musí být do něčeho implementována. Tentotext je uložen na disk a genetická informace do DNA. Makro-molekula DNA a všechno, co je ovlivněno uloženou informací,má vliv na svět skrze nejrůznější tělesná rozhraní a projeví seskrze to, jak tato rozhraní rozumí jak světu, tak sobě, tak jinýmčlenům buněčného „ekosystému“, jaký řád spolu sjednají.Opět příklad: Před padesáti lety se mluvilo a psalo zhruba jakodnes, a přesto by naši sedláčtí dědové a babičky nevyšli na ve-řejnost s nepokrytou hlavou. A najednou nám to vadí (tedy nenám, ale Francouzům) u muslimských dívek? Co se mění, jsoukulturní zvyklosti, jak interpretovat svět i psané zprávy – a totodělají, jak jsme přesvědčeni, i jednotlivé linie, kterým říkámepopulace nebo druhy.

Toto víme, a přesto v biologii lpíme na sekvencích znaků,protože to je jediné, co dovedeme opravdu dobře opisovat,a při tom opisování se tváříme, že to i čteme. Houbeles! Jsmejako v antických dílnách na výrobu knih. Dvacet otroků abe-cedy znalých sedělo v řadě a jeden diktoval: fí–ypsilon–sigma–iota–sigma – a všichni napsali FYSIS, aniž třeba rozuměli řeč-tině. Transkripce…

Výše jsme volně citovali z Evangelia verše, které stojí v sa-mých základech křes�anské, tedy naší kultury. Právě ona do-kázala upozornit na tělesnost a na vše, co z toho vyplývá pro


světě kalkulu a pořadí znaků – typickým příkladem je každýpočítačový program nebo dekódování. Jestliže celá ta hra číselnemá zůstat hesseovskou hrou se skleněnými perlami, nutnocosi přenést přes rozhraní do světa tělesného. Jde o významy.Těm nutno rozumět. A tím rozumějícím je živá tělesná bytost.Ona rozhoduje o interpretaci zápisu, zápis sám může ovlivnitsvět pouze skrze rozumění. Proč se právníci hádají nad výkladyzákonů – vždy� je to tam v zákoníku černé na bílém: teoretickyby nejlepším soudcem měl být počítač (a totéž třeba pro udě-lování doktorátů a profesur, kritéria – programy – jsou přecejasné)! Tvrdí se, že rozkol mezi západním a východním křes�an-stvím dovršilo jedno jediné slovíčko „filioque“. Představte siten ohromný tezaurus, gigabajty spisů, ti i oni se shodnou najejich dohodnutém znění, dbají, aby se nelišily v jediném slověči překlepu… a pak jedno jediné slůvko zahýbá dějinami. Ta-ková drobná mutace zápisu! Vedle toho máte jiné gigabajtydenního tisku – a všechno to putuje večer do koše.

A v genomech jsou další a další zajímavé věci, o kterých ne-víme nic. Jsou tam třeba ohromné úseky repetitivních sekvencí,opakujících se motivů. Jsou k něčemu? Aby bylo jasno, na cose ptáme, vezměte si verše z Erbenova Vodníka:

Šiju, šiju si botičkydo sucha i do vodičky.

Svi�, měsíčku, svi�…

Proč to vypadá takto? To, že šije, stačilo přece sdělit jednou!Proč je tam „šiju“ dvakrát, a když už, tak proč ne třeba se-dmadvacetkrát? Navíc počítačová kontrola pravopisu vám ne-ustále hlásí, že to není gramaticky správné, a navrhuje, že tamvloží „šiji“. Natroublému Měsíci je to také třeba říct dvakrát, alete už bůhvíproč „svi�“ není dvakrát za sebou… Musíte tohoznát hodně o poezii vůbec, o české poezii 19. století, o stavběverše i o atmosféře, kterou potřeboval básník navodit. Potompřestanete pochybovat o tom, zda Erben znal gramatiku. Tyto

330 / ANTROPOLOGIE

to znamená vrůst do kultury ne Zulu, ale třeba jen sousedníhonároda. Na toto měl upozornit Marks především.

Když jeden z nás (AM) před několika lety překládal podob-nou knihu, jako je tato (ještě mnohem podrobnější GouldovuJak neměřit člověka), říkali někteří kolegové: Gould není vě-rohodný, protože je to levičák a cpe tam své politické názory.Hm, co to má společného s tím, co Gould říká; on se svým le-vičáctvím ostatně nijak netajil! Ve srovnání s Gouldem je Marksultralevičák a my si začínáme právě z této knihy uvědomovat,že politika se antropologům do jejich vědy musí cpát chtě ne-chtě. Antropologie je přece o nás lidech, a tedy nic lidského jínemůže být cizí. Politika – to je přece také interpretace, od-halování významů! Ostatně antropologové, kteří oběma těmtolevičákům pijí krev – například autoři Gaussovy křivky –, jsoupodle všeho zase ultrakonzervativní pravičáci. Celý problém jev tom, že obě skupiny chtějí dělat vědu tam, kde nelze neždělat politiku a věřit, že to dobře dopadne. Střezme se vědců,kteří slibují, že vylepší lidský úděl!

Interpretační schéma vyhodnocování nalezených dat jev každé vědě zbarvené kulturním kontextem doby – v antro-pologii to musí platit dvojnásob. Právě proto si myslíme, že seMarks mýlí, když říká (str. 72): …ve spojení dat a jejich vý-kladu leží jádro vědy. A dobrý výklad, který můžeme hodno-tit podle toho, jak se slučuje se skutečným světem – tedy stíny,které vidíme –, je ovšem velmi vzácný. Ano, je vzácný, ale seskutečným světem se jak data, tak výklad mohou shodovatjenom lépe nebo hůř. Ty stíny (narážka na Platónovu jeskyni)přece nejsou skutečným světem!

Ostatně když už jsme u těch výkladů: známější autorův sko-rojmenovec (vyslovuje se to přece stejně) kdysi připomněl, žeměnit svět mohou, a občas i chtějí, dokonce i filosofové. An-tropologové, právě proto, že jejich obor je o nás, svět nemo-hou neměnit dokonce ani tam, kde jim to milé není. V době,kdy se „vědeckými důkazy“ hemží dokonce i reklama na sapo-náty a všechno může znamenat cokoli*, si vědec musí dávat


náš život. Místo toho to vypadá, že na tento odkaz zapomínámea stále více se noříme do hry čísel a znaků, do jakési novodobékabaly, pomocí které chceme pochopit svět…

Takto se chováme proto, že přehlížíme nijak nezpochybňo-vaný fakt, že se nedědí jen sekvence, ale i tělesná molekulaDNA, a hlavně také buňka – interpretátor, který ví, jak se tocelé má u daného druhu číst. Její způsob čtení zápisu je po-platný vrtochům historie, zkušenosti, různým obměnám čteníapod. – jde tedy o kulturní proces zakotvený v dějinách pří-slušné druhové linie. Tak jako si každá křes�anská denominacečte Písmo podle vlastních pravidel. Tyto náhodné, kontingent -ní příhody historie, které nás formovaly a které nejde zpětněrekonstruovat, do vědy ale nepatří. „Vrozené“ zkrátka nezna-mená vždy „zakódované do DNA“, a tedy genetika je v tom -to smě ru dost bezmocná – pokud tedy platí, co říká Marks(str. 116): Současná genetika spoléhá na schopnost příčinněvztáhnout vypozorované vlastnosti (fenotyp) ke zděděnémuzákladu (genotyp). Genetika vlastně zkoumá způsob, jakýmjsou informace zakódované v naší DNA fyziologicky převe-deny do osobitých vlastností jedince.

Gen však ne vždy znamenal, a v některých biologických dis-ciplínách (třeba v evoluční biologii) dodnes nemusí znamenat,„kus DNA“. Genetika přece nezačínala tak, jak to říká Marks!

Zkusme si to říct ještě jednou: Budeme odlišní od šimpanzů,i kdybychom se s nimi v DNA shodovali na celých sto procent.To se, pravda, nemůže stát. Jsou-li dvě linie tak dlouho oddě-lené, nutně musela každá nasbírat spoustu změn, jenže otázkazní: jsou právě tyto rozdíly – překlepy a přesuny textu – touhlavní příčinou, která nás rozlišuje, anebo jde o nepodstatnédrobnosti toho typu, že jedni píší Prag a druzí Prague? Tvar jetvárný jako ty Boasovy lebky. Ale počkat: v tom případě ne-platí Marksovo Kultura není vrozená! Setsakrametsky jsme sedo ní vrodili a dalo by nám hodně práce, kdybychom se chtělipo Praze procházet jako bojovník kmene Zulu. Vlastně ne„jako“, ale skutečně jím být! Emigranti by mohli vyprávět, co

332 / ANTROPOLOGIE

stranu profesionálním bioetikům a na stranu druhou bul vár-nímu tisku. Téma je to však významné a to, jak se k němu po stavíme, je záležitostí příliš osobní, než abychom ji mohlipřenechat specialistům na hledání pravdy či na sdělování pre-fabrikovaných pravd. Jde totiž také o to, jak se my sami za-bydlujeme ve světě, opřeni o úctyhodnou tradici, jejíž součás -tí je i věda obecně a antropologie, kulturní i molekulární,zvláště.


* Tenhle obrat kupodivu nepochází od nějakého postmodernisty sklonku 20. sto-letí, ale od Jamese Thurbera, který ho použil o dobrých 50 let dříve (česky 1988).

pozor, co vypustí z úst a z pera, zvláště když i na naši stranuAtlantiku postupně proniká povědomí, že ke každémuprůšvihu lze najít někoho, kdo by se případně dal žalovat. Aka-demickou nedotknutelností se ohánět nelze – spíše „akade-mická nedotknutelnost“ sama se stává postojem navýsost po-litickým, který je v případě potřeby nutno těžce – a málokdyúspěšně – obhajovat.

Vyprávění o administrativních tahanicích kolem předvěkýchkostí by se možná dalo vnímat jako pouhá exotická historka,o níž si našinec pomyslí, že tohle se může stát jen v Americe,jejíž novověká dějinná zkušenost nezahrnuje mimo jiné pro-klamace o tom, že Srbsko je všude, kde jsou srbské hroby. Jakindiáni z Kennewicku vědí, že kosti patří jim, a ne sousednímuetniku, se kterým po staletí bojovali? Kdyby to tak náhodoubylo, tak se například sluší je rozházet, aby neměly klidu, comy víme? To my Evropané jsme se aspoň v něčem poučilia dbáme spíše na kontinuitu kulturní a dějinnou než na kosti.V depozitářích muzeí a univerzitních ústavů se může prášit nanikdy nezkatalogizované sbírky lebek, ale nikoho to nevzru-šuje, pokud pocházejí ze hřbitovů a kostnic venkova a pohra-ničí, kde se za posledních sto let obyvatelstvo kompletně vy-měnilo. Není však náhodou, že zájemci o výzkum kosterníchpozůstatků vykopaných v pražské Vladislavově ulici narazili napochopitelnou nechu� pražské židovské obce, která si na kon-tinuitě kulturní paměti nějak zakládá (jinak už by tu dávno ne-byla).

Není důležité, jak se k podobným dilematům a konfliktůmmezi „vědeckým“ a „kulturně a společensky přijatelným“ po-stojem staví Jonathan Marks. Důležité je, že o nich píše; žeotvírá téma, které by sice patřilo na každý úvodní seminář z an-tropologie pro bakalářské studenty, ale v našem (nejen čes-kém!) kulturním okruhu hrozí, že zůstane vyhrazeno na jednu

334 / ANTROPOLOGIE

Literatura

AJVAZ M. (2001): Zlatý věk. Praha: Hynek.ANDERSON P. W. (1972): More is different. Broken symmetry and the nature of the

hierarchical structure of science. Science 177, 393–396.BARBIERI M. (2003): The organic codes. An introduction to semantic biology. Cam-

bridge, UK: Cambridge University Press. BARBIERI M. (2005): Life is „artifact-making“. J. Biosemiotics 1, 81–101.BARBIERI M. (2006): Organické kódy. Úvod do sémantické biologie. Praha: Acade-

mia.BARBIERI M. (ed.) (2007): Introduction to biosemiotics. Springer.BARBIERI M. (ed.) (2007): Biosemiotics. Information codes and signs in living sys-

tems. New York: Nova Science Publishers.BATESON G. (2006): Duše a příroda – nezbytná jednota. Praha: Malvern.BENTHAM J. (1789): An Introduction to the Principles of Morals and Legislation.

Podle verze na internetu.BERGSON H. (1919): Vývoj tvořivý. Praha: J. Laichter. BERGSON H. (1999/2000 [1930]): Možné a skutečné. Kritický sborník 19, 94–102.BERGSON H. (1998 [1907]): L’évolution créatrice. Paris: PUF. BERTALANFFY L. von (1960): Problems of life. An evaluation of modern biological

and scientific thought. New York: Harper & Brothers.BIOCCA E. (1962): Sama mezi indiány. Praha: Mladá fronta.BORGES J. L. (1999): Nesmrtelnost. Praha: Hynek.BUCKLE H. T. (1857–61): History of Civilization in England. Podle verze na inter-

netu.CARROLL S. B., GRENIER J. K., WEATHERBEE S. D. (2001, 2. vyd 2006): From DNA to di-

versity. Molecular genetics and the evolution of animal design. Malden:Blackwell Science.

CÍLEK V., MARKOŠ A. (2000): Hluboká horká biosféra I., II. Vesmír 79, 253–258, 323–326. KAP. 22.

CONWAY M. S. (2003): Life’s solution. Inevitable humans in a lonely universe. Cam-bridge, UK: Cambridge University Press.

CRICK F. (1997): Věda hledá duši. Praha: Mladá fronta.CVRČKOVÁ F., MARKOŠ A. (2007): Beyond bioinformatics: Can similarity be measured

in the digital worlds? In: BARBIERI M. (ed.): Biosemiotics. Information codesand signs in living systems. New York: Nova Science Publishers, 65–79.ČAPEK

J., ed. (2003): Filosofie Henri Bergsona. Základní aspekty a problémy.Praha: OIKOYMENH.

ČAPEK K. (1933): Odkud vane vítr. In: Místo pro Jonathana. Praha: Symposium 1970. ČAPEK K. (1939): Život a dílo skladatele Foltýna. Praha: Fr. Borový.DANĚK T., MARKOŠ A. (2005): Život čmelákův. Koláž o pobývání v různých světech.

Červený Kostelec: Pavel Mervart.DARWIN CH. (1951): Vlastní životopis. Praha: Osvěta.DARWIN CH. (1955): Přírodovědcova cesta kolem světa na lodi Beagle. Praha: Mladá

fronta.

LITERATURA / 337

DELPOS M., eds. Evolutionary Systems. Biological and Epistemological Per-spectives on Selection and Self-Organization. Dordrecht: Kluwer, 281–293.

HOFSTADTER D. R. (1979): Gödel, Escher, Bach. An eternal golden braid. New York:Vintage Books.

HOLUB P. (2002): Vláda proti Respektu. Respekt 21, 20.HÖSCHL C., LIBIGER J., ŠVESTKA J., eds (2002): Psychiatrie. Praha: TIGIS, 86–90. CHESTERTON G. K. (1974): Kletba rodu Darnawayů. In: Pochybnosti otce Browna.

Praha: Vyšehrad. JONES S. (1996): Jazyk genů. Praha: Paseka.KAUFFMAN S. A. (1993): The Origins of Order. Self-organization and Selection in

Evolution. Oxford: Oxford University Press. KAUFFMAN S. A. (2000): Investigations. Oxford: Oxford University Press. KAUFFMAN S. A. (2004): Čtvrtý zákon. Cesty k obecné biologii. Praha: Paseka.KIPLING R. (1946): Písně mužů; přel. O. Fischer. Zlín: Tisk.KLEIN J. (1985): Hegemony of mediocrity in contemporary sciences, particulary in

immunology. Lymphology 18, 122–131.KLEIN J. (1998): Vláda průměrnosti. Vesmír 77, 48–49, 107–109. Krácený překlad

Klein 1985.KLIKOVÁ A., KLEISNER K., eds (2006): Umwelt, koncepce žitého světa Jakoba von Uex-

külla. Červený Kostelec: Pavel Mervart.KOMÁREK S. (1998): Lidská přirozenost. Praha: Vesmír.KOMÁREK S. (2000): Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací aneb Jak je to

doopravdy. Praha: Vesmír.Konference o problému živé hmoty a vývoji buněk (1959). Praha: Přírodovědecké

vydavatelství.KRATOCHVÍL Z. (1994): Filosofie živé přírody. Praha: Herrmann a synové.LAMARCK J.-B. de (1994 [1809]): Philosophie zoologique, ou exposition de consi-

dérations rélatives à l’histoire naturelle des animaux. Paris: GF-Flamma-rion.

LENTON T. M. (1998): Gaia and natural selection. Nature 394, 439–446.LEPEŠINSKAJA O. B. (1952): Vznik buněk ze živé hmoty a úloha živé hmoty v orga-

nismu. Praha: Přírodovědecke vydavatelství. LOTMAN J. M. (1996): Vnutri mysljaščich mirov. Čelovek – tekst – semiosfera – is-

torija. Moskva: Jazyky russkoj kutury. LOTMAN Y. M. (2001 [1990]): Universe of the mind. A semiotic theory of culture.

London: Tauris.LOVELOCK J. E. (1979): Gaia. A new look at life on earth. Oxford: Oxford Univer-

sity Press. LOVELOCK J. E. (1990): The ages of Gaia. Bantam Books.LOVELOCK J. E. (1994): Gaia – živoucí planeta. Praha: Mladá fronta.LOVELOCK J. E. (2001): Gaia. Nový pohled na život na Zemi. 2. vyd. Prešov: Abies.LOVELOCK J. E. (2006): The revenge of Gaia. Why the Earth is fighting back – and

how we can still save the humanity. Penguin.LYSENKO T. D. (1951): Agrobiologie. Práce o otázkach genetiky, selekce a seme-

nářství. Praha: Brázda.LYSENKO T. D. (1951): O situaci v biologii. Přednáška ze zasedáni VASChNIL 31. 7.

1948. Viz Agrobiologie, 529–571.

LITERATURA / 339

DARWIN CH. (2005): O pohlavním výběru. Praha: Academia DARWIN CH. (2006): O původu člověka. Praha: Academia.DARWIN CH. (2007): O vzniku druhů přírodním výběrem. Praha: Academia.DAVIDSON E. H. (2001, 2. vyd. 2006): Genomic regulatory systems. Development

and evolution. San Diego: Academic Press.DAWKINS R. (1982): The extended phenotype. New York: Freeman.DAWKINS R. (1998): Sobecký gen. Praha: Mladá fronta.DAWKINS R. (2002): Slepý hodinář. Praha: Paseka.DELEDALLE G. (2000): Charles S. Peirce´s philosophy of signs. Bloomington: Indiana

UP. DOSKOČIL J. (1995): Život na ostří nože. Vesmír 74, 324–325.DRIESCH H. (1905): Der Vitalismus als Geschichte und als Lehre. Leipzig: J. A. Barth. DRIESCH H. (1914): The history and theory of vitalism. London: Macmillan & Co. DRIESCH H. (1929): The science and history of the organism. London: A. & C. Black.ECO U. (1976): A theory of semiotics. Bloomington: Indiana UP; ECO U. (1997): Kant and the platypus. Essays on language and cognition. New

York: Harcourt Brace & Co.ECO U. (2001): Hledání dokonalého jazyka. Praha: Nakl. Lidové noviny. ECO U. (2004): Teorie sémiotiky. Brno: JAMU. ENGELS B. (1952): Dialektika přírody. Praha: Svoboda. GOLD T. (1999): The deep hot biosphere. The myth of fossil fuels. Copernicus-Sprin-

ger-Verlag. Goody R. (1995): Principles of atmospheric physics and chemistry. Oxford: Ox-

ford University Press.GOULD S. J. (1988): Pandin palec. Praha: Mladá fronta.GOULD S. J. (1997): Jak neměřit člověka. Praha: Nakl. Lidové noviny.GOULD S. J. (2002): The structure of evolutionary theories. Cambridge, Ma: Belk-

nap. GOULD S. J. (2005): Dinosauři v kupce sena. Úvahy o povaze přírodních věd. Praha:

Academia.GRASSÉ P.-P. (1973): L’évolution du vivant. Matériaux pour une nouvelle theorie

transformiste. Paris: Albin Michel.GRIMM V. (1998): To be, or to be essentially the same: the „self-identity“ of ecolo-

gical units. Trends Ecol. Evol. 13, 298–299.HAMILTON W. D., LENTON T. M. (1998): Spora and Gaia: How microbes fly with their

clouds. Ethology, Ecology, and Evolution 10, 1–16.HAVEL I. M. (1996): Aféra. Vesmír 75, 483.HEELAN P. A. (1998): The scope of hermeneutics in natural science. Stud. Hist. Phi-

los. Sci. 29, 273–278.HERMANN T., MARKOŠ A., NEUBAUER Z. (2006): Darwinismus je mrtev – a co dál? (Ko-

mentář k Rádl 2006): Vesmír 85, 560–562.HERMANN T., MARKOŠ A., NEUBAUER Z. (2006): Emanuel Rádl – náš současník. Ně-

kolik poznámek k novému vydání. Předmluva vydavatelů k Rádl 1996, I.,13–21.

HÉSIODOS (1976): Železný věk. Praha: Odeon 1976. Přel. Julie Nováková.HO M. W. (1993): The rainbow and the worm. Singapore: Word Scientific.HOFFMEYER J. (1998): The Unfolding Semiosphere. In: VAN DE VIJVER G., SALTHE S.,


MARKOŠ A., CVRČKOVÁ F. (2002): Back to the science of life. Sign System Studies 30,129–147.

MARKOŠ A., CVRČKOVÁ F. (2006): Stejné a podobné. Doslov k Marks 2006, 315–327.KAP. 25.

MARKOŠ A., CVRČKOVÁ F. (2007): Jádra a bubliny – o významu slova význam. In: BAR-TOŠ M., ed. Krajinou pochybností. Sborník úvah z Ekologických dní Olo-mouc v letech 2005 a 2006. Olomouc: OPS Nymburk, 193–200. KAP. 10.

MARKOŠ A., CVRČKOVÁ F., GAJDOŠ E., HAJNAL L. (2004): Recenze: M. Barbieri – Epige-netický stroj. Vesmír 83(2) 2004, 111–113. KAP. 3.

MARKOŠ A., GAJDOŠ E., HAJNAL L., CVRČKOVÁ F. (2003): An epigenetic machine. SignSystem Studies 31, 605–616.

MARKOŠ A., GRYGAR F., KLEISNER K., NEUBAUER Z. (2007): Towards a Darwinian biosemi-otics. Life as mutual understanding. In: BARBIERI M. (ed.): Introduction tobiosemiotics. Springer, 235–255.MARKOŠ A., HAJNAL L. (2007): Staré pověsti(po)zemské. Červený Kostelec: Pavel Mervart.

MARKOŠ A., KELEMEN J. (2004): Berušky, andělé a stroje. Praha: Dokořán.MARKS J. (2006): Jsme téměř 100% šimpanzi? Lidoopi, lidé a geny. Praha: Academia.MARX K. (1954): Kapitál. Kritika apolitické ekonomie, I. Praha: SNPL.MATALOVÁ A., SEKERÁK J. (2004): Genetika za železnou oponou. Brno: Moravské zem-

ské muzeum.MAYR E. (1997a): Reminiscences from the first curator of the whitney-rothschild

collection. BioEssays 19, 175–179. MAYR E. (1997b): The establishment of evolutionary biology as a discrete biologi-

cal discipline. BioEssays 19, 263–266.MEDVEDEV Z. A. (1969): The rise and fall of T. D. Lysenko. New York: Columbia

University Press,.MERTON R. K. (1973): The Normative Structure of Science. In: R. K. MERTON: The

Sociology of Science. Chicago: Chicago University Press.MIDGLEY M. (1985): Evolution as a religion. Strange hopes and stranger fears. Lon-

don: Methuen.MICHEL G. F., MOOREOVÁ C. L. (1999): Psychobiologie: Biologické základy vývoje

chování. Praha: Portál.MONOD J. (1970): Le hasard et la nécessité. Essai sur la philosophie naturelle de

la biologie moderne. Paris: Seuil. Česky Náhoda a nutnost. Vyjde 2008.NEUBAUER Z. (1998): Golem a jiná vyprávění o symbolech a podivuhodných se-

tkáních. Praha: Malvern/ Sus liberans.NEUBAUER Z. (1999/2000): Bergson a darwinismus. Kritický sborník 19, 106–116.ODUM E. P. (1977): Základy ekologie. Praha: Academia.PALEK B. (1997): Sémiotika. Praha: Univerzita Karlova. PEIRCE C. S. (1995 [1891]): The Architecture of Theories. In: BUCHLER J., ed.: The

Philosophical Writings of Peirce. New York: Dover. PENROSE R. (1999): Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl. Praha: Mladá fronta.PETŘÍČEK M. (2000): Majestát zákona. Raymond Chandler a pozdní dekonstrukce.

Praha: Herrmann & synové.POPPER K. (1994): Bída historicismu. Praha: OIKOYMENH.POUPA O. (2000): Syndrom kolibříka: neveselé kapitoly o vědě a moci aneb šede-

sát let zkušeností. Praha: Galén.

LITERATURA / 341

LYSENKO T. D. (1958): O biologičeskom vide i vidoobrazovanii. In: Izbrannyje so-činenija II. Moskva: Gos. izd. seskochoz. lit, 273–303.

MARKOŠ A. (1991): Gaia – živá planeta. Vesmír 70, 545–551.MARKOŠ A. (1994): Recenze: S. J. Gould – Jak neměřit člověka. Vesmír 73, 577.

KAP. 23.MARKOŠ A. (1995): Jak vzniká řád biologických struktur. Vesmír 74, 326–328.MARKOŠ A. (1997a): Povstávání živého tvaru. Praha: Vesmír.MARKOŠ A. (1997b): Recenze: J. Šmajs – Cultura contra natura. Vesmír 76, 623–626.

KAP. 19.MARKOŠ A. (1997c): Tři zdroje a tři součásti oplození. Vesmír 76, 553–554.MARKOŠ A. (1998): Lysenko, prorok a ideolog. Padesát let lysenkismu, sto let jeho

tvůrci. Vesmír 77, 686–688. KAP. 14.MARKOŠ A. (2000a): Tajemství hladiny. Hermeneutika živého. Praha: Vesmír;

2. vyd. 2003 Praha: Dokořán.MARKOŠ A. (2001a): Technik s velikou vizí. Doslov k Lovelock 1991, 181–197. KAP. 16.MARKOŠ A. (2001b): Recenze: S. Kauffmann – Investigations. Vesmír 80, 167. KAP. 1MARKOŠ A. (2002a): Readers of the book of life. Contextualizing developmental

evolutionary biology. Oxford: Oxford University Press. MARKOŠ A. (2002b): Teorie živých systémů. In: HÖSCHL et al. 2003, 86–90. KAP. 6.MARKOŠ A. (2002c): Recenze: E. H. Davidson, S. B. Carroll et al. – Faktografie a ideo-

logie. Vesmír 81, 291–292. KAP. 7.MARKOŠ A. (2002d): Recenze: P. Tierney – Výlety zvídavého laika mezi zabijácké in-

diány. Vesmír 81, 407–410. KAP. 24.MARKOŠ A. (2003a): Dějiny našeho světa. Doslov k Westbroek 1993, 203–207.

KAP. 21.MARKOŠ A. (2003b): Recenze: J. Ziman – Real science. Vesmír 82, 51–52. KAP. 11.MARKOŠ A. (2003c): Přírodní zákony a evoluce. In: ČAPEK, ed., 2003, 151–181.MARKOŠ A. (2004a): In the quest for novelty: Kauffman’s biosphere and Lotman’s

semiosphere. Sign System Studies 32, 309–327.MARKOŠ A. (2004b): Země jako superorganismus. In: Živel Země. Praha: Koniklec,

10–11. KAP. 20.MARKOŠ A. (2004c): Nekrolog: Nová smlouva s přírodou (I. Prigogine). Vesmír 83,

50–52. KAP. 8.MARKOŠ A. (2004d): Kauffmanův pokus o kvadraturu kruhu. Doslov ke Kauffman

2004, 243–255.MARKOŠ A. (2005): Digitální svět DNA, biosémiotika a hermeneutika. Rozhovor in

Houser P.: Možná přijde vakovlk. Dialogy o současné vědě. Praha: Doko-řán, 108–122.

MARKOŠ A. (2006a): Recenze: A. Matalová, J. Sekerák – Bílá místa. Vesmír 85, 767–768. KAP. 15.

MARKOŠ A. (2006b): Za trvale udržitelný ústup: odkaz velkého vizionáře. Vesmír 85,239–240. KAP. 17.

MARKOŠ A. (2006c): Patálie se životem. Doslov k Barbieri 2006, 219–223. KAP. 4.MARKOŠ A. (2006d): Mezi zvonkohrou a improvizací. In: KLIKOVÁ, KLEISNER 2006,

99–106. KAP. 5.MARKOŠ A., CVRČKOVÁ F. (1999): Odpově na anketu k evoluční biologii. Biologické

listy 64(1), 74–77. KAP. 9.


UEXKÜLL J. von (2006): Nauka o významu. In: Kliková, Kleisner 2006, 11–69.WEBSTER G., GOODWIN B. C. (1996): Form and transformation. Generative and re-

lational principles in biology. Cambridge, UK: Cambridge University Press.WELBY V. L. (1985 [1911]): Significs and language. Amsterdam: John Benjamins.WESTBROEK P. (2003): Život jako geologická síla. Praha: Dokořán.WILLIAMS G. R. (1997): The molecular biology of Gaia. New York: Columbia Uni-

versity Press.WILSON E. O. (1993): O lidské přirozenosti. Praha: Nakl. Lidové noviny.WILSON E. O. (1998): Konsilience. Jednota vědění. Praha: Nakl. lidové noviny. WOLPERT D. H., MACREADY W. G. (1997): Self-dissimilarity: An empirically observable

complexity measure. In: BAR-YAM Y., ed. Unifying themes in complex sys-tems. Proc. Int. Conference Complex Systems, Nashua, NH: Westview Press.

ZIMAN J. (2000): Real science. What it is, and what it means. Cambridge: Cam-bridge University Press.

ZIMAN J. (2003): Akademická a post-akademická věda. Vesmír 82, 47–51.

LITERATURA / 343

PRIGOGINE I. (1980): From being to becoming. Time and complexity in the physi-cal sciences. San Francisco: Freeman & Co.

PRIGOGINE I. (1996): La fin des certitudes. Paris: Odile Jacob.PRIGOGINE I., STENGERSOVÁ I. (1984): Nová aliance. Pokroky matematiky, fyziky a as-

tronomie 19, 181–195, 241–252.PRIGOGINE I., STENGERSOVÁ I. (2001): Řád z chaosu. Nový dialog člověka s přírodou.

Praha: Mladá fronta.Proti reakčnímu mendelismu-morganismu (1951). Sborník. Praha: Přírodově-

decké vyd.RÁDL E. (2006): Dějiny biologických teorií novověku I., II. Praha: Academia. KAP. 12.RICOEUR P. (1997): Teória interpretácie. Diskurz a prebytok významu. Bratislava:

Archa.RIDLEY M. (1999): Červená královna. Praha: Mladá fronta. RIDLEY M. (2000): Původ ctnosti. Praha: Portál.ROLL-HANSEN N. (1985): New perspectives on Lysenko? Ann. Sci. 42: 261–278.ROLL-HANSEN N. (2005): The Lysenko effect. The politics of science. Amherst, NY:

Humanity books.RUYER R. (1974): La gnose du Princeton. Paris: Fayard.SAPP J. (1987): Beyond the gene. Cytoplasmic inheritance and the struggle for au-

thority in genetics. Oxford: Oxford University Press.SEWARD A. C., ed. (1909): Darwin and Modern Science. Essays in Commemoration

of the Centenary of the Birth of Charles Darwin and of the Fiftieth Anni-versary of the Publication of the Origin of Species. Cambridge: CambridgeUniversity Press.

SHANNON C. E. (1948): A mathematical theory of communication. Bell System Tech-nical J. 27, 379–423, 623–656.

SHANNON C. E, WEAVER W. (1949): Mathematical theory of communication. Univ.Illinois Press. Podle verze na internetu.

SMITH A. (2001): Bohatství národů. Praha: Liberální institut.SONEA S., PANISSET M. (1983): A new bacteriology. Toronto: Jones & Bartlett.SONNEBORN T. M. (1950): Heredity, environment, and politics. Science 111, 529–539.SOYFER V. (2006): Rudá biologie. Pseudověda v SSSR. Praha: Stilus Press.ŠMAJS J. (1995): Ohrožená kultura. Brno: Zvláštní vydání…ŠMAJS J. (1997): Konflikt přirozené a kulturní evoluce. Brno: Kat. filosofie FF MU.TEILHARD DE CHARDIN P. (1993): Místo člověka v přírodě. Výbor studií. Praha: Svo-

boda-Libertas.THAGARD P. (2001): Mysl. Myšlení jako reprezentace a výpočet. Praha: Portál. THURBER J. (1988): Filozof a ústřice. Praha: Odeon.TIERNEY P. (2000): Darkness in El Dorado. How scientists and journalists devas-

tated the Amazon. New York: Norton.UEXKÜLL J. von (1937): Die neue Umweltlehre. Ein Bindeglied zwischen Natur- und

Kulturwissenschaften. Erziehung 13, 185–199.UEXKÜLL J. von (1956a [1934]): Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und

Menschen. In: Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen/Bedeutungslehre. Hamburg: Rowohlt, 19–101.

UEXKÜLL J. von (1956b [1940]): Bedeutungslehre. In: Streifzüge durch die Umweltenvon Tieren und Menschen/ Bedeutungslehre. Hamburg: Rowohlt, 105–161.


Rejstřík

Poznámka: Číslo stránky polotučným písmem znamená, že o heslu pojednává celá kapitola či podkapitola; „n“ za číslemstránky znamená „a následující“.

REJSTŘÍK / 345

antropometrie 307nautokatalytické sítě viz autonomní

agensautonomní agens (autokatalytické

sítě) 43n, 49, 89n, 198n

Barbieri M. 51, 60, 115nBateson G. 54Bergson H. 79, 87, 171nbiosémiotika viz sémiotikabiosféra 283, 282biosféry (Kauffman) 45, 90, 201nboj o život 146Bůh 61, 73

Cairns-Smith A. G. 46Carroll S. B. 93Cílek V. 283Cvrčková F. 51, 107, 112, 323

čas historický 87čtvrtý zákon 45, 90, 202

Darwin C. 64, 139darwinismus 129– sovětský tvůrčí 132, 219Davidson E. H. 93Dawkins R. 46Driesch H. 79, 85, 163n

ekologie 233entelechie 85, 164entropie 102evoluce 64, 88nevoluční biologie 107n

fluida 129nfyzikalismus (scientismus) 79, 88, 91,

160

Gaia 229nGajdoš E. 51Galilei G. 61geny pro vůdcovství 316Gold T. 283gratuita 52, 58

Hajnal L. 51hermeneutika 88, 112nhistoricismus 168

Chagnon N. 314n

informace 54, 57, 112nInformační moře 47n

Kauffman S. K. 43, 50, 65, 89, 120,151, 198

kód 52, 60, 65n, 116, 186komplementarita 82komplexita 48kreacionismus 63kultura 260n

Lamarck J.-B. 129Lotman J. M. 189nLovelock J. E. 231Lysenko T. D. 207, 226

Marks J. 323Matalová A. 226Maxwellův démon 203Mertonova pravidla 125Monod J. 52, 235mutace 168

náhoda 166nNeel J. 314nejbližší příští 201n

ontogeneze 53, 57organická pamě 57, 63, 65organické kódy 51, 63organismus 46

Peirce C. S. 177nplán 75, 149podmořské komíny 298npreformismus 62Prigogine I. 100, 186, 193proteosyntéza 56přírodní výběr (přirozený výběr) 43,

53, 147n, 238, 316

přirozené úmluvy 53 přirozený výběr viz přírodní výběr

Rádl E. 129redukcionismus 81redukčně-inflační schéma 53, 112nRidley M. 46

řád zadarmo 199

samoplození 62, 132nscientismus viz fyzikalismussebeorganizace 45Sekerák J. 226sémantika 66sémiosféra 188nsémiotika (biosémiotika) 66n, 74,

115, 177nShannon C. E. 54, 113nsociomorfní modelování 236stroj 43, 56, 63, 78, 101, 122, 155svět jako mechanismus 61systémová biologie 88

systémy disipativní 49, 82n, 102n, 186– dynamické 43, 89

Šmajs J. 260

termodynamika nerovnovážná 49, 100nTierney P. 313

Uexküll J. von 70umwelt 70uspořádanost 90

vitalismus 63, 79n, 163nvývojová biologie 93nvýznam 52n, 60n, 112n, 171n

Westbroek P. 278Woolfson A. 46

zákon 80, 82, 155n, 181nZiman J. 124zvyk 181


Vydalo Nakladatelství AcademiaStředisko společných činností AV ČR, v. v. i.Vodičkova 40, 110 00 Praha 1

Obálku navrhl Pavel RůtRedaktor publikace Josef SmažíkTechnická redaktorka Běla TrpišovskáVydání 1., Praha 2008Ediční číslo 10700Sazba Vladimír FáraTisk Těšínská tiskárna, a. s., Štefánikova 2, Český Těšín

ISBN 978-80-200-1564-8

Knihy Nakladatelství Academia zakoupíte nawww.academiaknihy.czwww.academiabooks.cz

edice GALILEOsv. 14

Anton Markoš

Profil absolventa

Date post:	07-Jul-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	10 times
Download:	0 times

PROFIL ABSOLVENTA - Univerzita Karlova · Profil absolventa a jeho uplatnění. Absolvent...

Documents