enzin pro příznivce regionu číslo 0 ročník I.

promo vydání

šíření vítáno

56802.cz strana 1

56802.cz - občasník pro příznivce regionu. Vydává volné sdružení neprofesionálních vydavatelů. Šéfredaktor : pereme se, zatím nikdo neprohrál . Redakční rada :

Ing.Luboš Branda, Jiří Fadrný, Jan Kyncl, Mgr.Lucie Odehnalová. Redakce : Jana Bártová, Jaromír Mičánek, Petra Makovská. Grafik : Adam Sodomka. Foto : Pavel

Šágr, Jindřich Vodehnal. Kontakt : redakce@56802.cz , web: www. 56802.cz. Na těchto stránkách je i možnost registrace k pravidelnému odběru.

Slova na úvod

Dobrý den. Snad v každém z nás je ukryta potřeba sdělit a být slyšen. V některých je navíc i ochota této potřebě jiných pomoci. To jsme my. Máte před sebou nulté číslo kulturně - společenské-

ho enzinu (elektronický magazín) s názvem 56802.cz, který by se chtěl soustředit na prezentaci osob a jejich prací, výkonů či předností, jakkoliv spjatých s naším regionem. Panta rhei, vše plyne, říkal kdysi jeden moudrý Řek. Svět kolem nás se mnohdy velmi liší od světa, ve kterém jsme žili ještě včera. Bylo by smutné, kdyby vše, co nám bylo milé, s časem vyšumělo jak bub-linky z otevřené limonády. I proto jsme se rozhodli pro publikační výstup uceleného a uzavřeného for-mátu, ke kterému se lze snadno vracet, nikoliv k prezentačnímu webu, či portálu, s plynule proměnli-vým obsahem, sídlícím na jednom z tisíců interneto-vých serverů. Jsme amatérští zanícenci, budeme se však snažit o co nejkvalitnější obsah i podobu. Nemáme čas ani prostor pro vysedávání u počítače a kouzlení s gra-fickými efekty, abychom se přiblížili vyšperkovaným vizuálním vychytávkám, tak, jak je známe z různých revue, které jsou v tištěné podobě k mání na pul-tech novinových stánků. Tím spíše, že 56802.cz se bude snažit být více autorským počinem, nežli re-dakčním. Budeme poskytovat autorům publikační prostor zcela dle jejich záměru, včetně designu stránky. Rádi obětujeme jednotný layout enzinu ve prospěch volnosti autorské tvorby. O to však více hodláme věnovat úsilí při výběru témat, autorů či zaznamenáníhodných událostí a jejich pestrosti tak, jak pestrý je život kolem nás. Vstupujeme na nezmapovaný terén s pokorou a respektem. Naše ambice je, aby se enzin 56802.cz stal čtrnáctideníkem s pevným termínem vydání a daným rozsahem, prozatím však budeme vycházet jako občasník proměnlivého rozsahu. Předkládáme vám tedy předskokana, nulté promo číslo jako ochutnávku, která , jak doufáme, může vzbudit po-zornost a třebas i následný zájem. Pevně věříme, že obláčky, které budou vycházet z komínů, který jsme si dali do loga, budou vždy jen veselé, voňavé a svitavsky ekologické. Pokud se nám podaří při čtení následujících stránek vykouzlit na vaší tváři úsměv, příjemnou vzpomínku, či vám jen bude kafčo chut-nat o milimetr více, budeme potěšeni. Takže zhluboka nadechnout, vydechnout, tak se prý nejlépe potlačuje tréma, a jdeme na to.

Na závěr ještě jednou přání dobrého dne (slušností člověk nikdy nepřekoření) a stálého zdraví našim budoucím čtenářům i nečtenářům. Redakce 56802.cz

Strana 2 Věra Kosová - Verše

Tři básně od mladé autorky

Strana 3 Pavel Šágr - Zdravotnická záchranná

služba ve Svitavách

Pracovník ZS seznamuje s touto službou

Strana 4 Pavel Lustyk - Hladýš andělikový na

Svitavsku

Náhled do světa botaniky

Strana 5 Petra Makovská - Psíčkaři

Svět čtyřnohých přátel

Strana 6 PhDr. Pavel Petr - Báječní muži na lé-

tajících strojích

Historie letectví ve Svitavském regionu – díl

první

Strana 7 Jiří Krátký - Na moři je krásně, ale

pravda, někdy také ne tak úplně…

Svitavský mořský vlk radí

Strana 8 Jaromír Mičánek - Nuly, jedničky a my

Kdo je sluha a kdo pán v digitálním světě ?

Vyzobáno z Twitteru

Pročítám si inzertní noviny. On hledá ji. Ona hledá jeho. On hledá jeho. Ona hledá ji. Mně nehledá nikdo. Není něco špatně ?

Dlouhé roky jsem měl syna. Následně dospěl a situace se radikálně změnila. Dnes má syn mne.

Když jím za dva, necítím se tak osaměle.

Mám velmi kvalitní a pevné manželství. S mou paní mne váže velmi silné, intenzivní a hluboké společné citové pouto. Oba mě skutečně

milujeme.

Z internetové kavárny jsem dálkovou správou léčil svěřené písíčko. Nezletilec mi ošizeně koukal přes rameno : " Jak to, vždyť jste přece

starej ! "

Obsah

56802.cz strana 2

Věra Kosová

* 29.1.1993 ( 22 let )

Loutka

Ztracená v domě loutek sama

Schod po schodu scházím k tobě Na dveřích skvrna krvavá

Za nimi loutka, batole

Ručičky nemá

Nožičky hroší Propíchlá hruď A krvavé oči

V puse pár špičáků se skvrnami od krve

A v tuto chvíli se probouzí na stole

Jeho duší má sám ďábel Dveře kolem se zavírají

Schod po schodu ke mně scházel

že rádi mne prý uvítají

Já ale ven se dostat snažím

Podél zdi se plazím Když pohlédla jsem mu do očí V tu chvíli na zem se svalím

Ono blíže ke mně přichází Já ve tmě hledám zábradlí

Dechu mi již dochází

A v tom jeho andělskou tvář nacházím

Všude je záře Já se jen udivila

Strach zmizel z mé tváře

Když jsem se doma v posteli probudila

Slovo

Chceš?

Anebo ne Běž!

Anebo stůj Lžeš!

Že jsi beze mne

Křič! Anebo ticho buď

Žij!

Anebo umírej Pij!

Anebo sucho měj

Chtěj! Anebo sebou buď

Breč!

Nebo se usmívej

Skrz!

Anebo okolo Drž!

Když sedám na sedlo Znej!

Když se tě ptám Opět lžeš!

Když říkáš, že chceš zůstat sám

Ztráta

Ztrácím víru

Ztrácím sebe Jak jen žiju

Když myslím na tebe

Ztrácím hlavu

I svou duši Všichni měli pravdu A stejně tak to tuší

Ztrácím slova Ztrácím řeč

Je to dlouhá doba

Co mi srdce svírá křeč

Napadla mě láska

Neříkám, že ne Není to pro mne vsázka

Není nikdo, kdo s tím citem hne

Ztráta hlavy Beze snahy Každý drahý

Hlavně když jsi tady

Vášeň k psaní v autorce vyvolala profesorka češtiny Mgr. Štěpánka Procházková při studiu

svitavské Obchodní akademie. V současné době pracuje ve zcela nepoetické obchodnické

profesi.

56802.cz strana 3

Zdravotnická záchranná služba ve Svitavách

Pavel Šágr

Zdravotnická záchranná

služba (dříve RLP) ve Svita-

vách – od jejich prvních ne-

smělých krůčků, až po dnešní

profesionální organizaci –

poskytující přednemocniční

neodkladnou péči.

Historie svitavské záchran-

ky se začala psát v roce 1987.

Prvním vedoucím lékařem se

stal MUDr. Jan SEKANINA –

pro mnoho z nás jistě jedna z mnoha lékařských legend ve

Svitavách. Provoz se rozjížděl s jedním řidičem a pevně stano-

venou pracovní dobou od 7 – 17 hodin. V dnešních dnech, kdy

záchranná služba funguje nonstop, působí tato pracovní doba

poněkud úsměvně. Prvním vozidlem, které fungovalo jako

„rychlé“, bylo vozidlo ŠKODA 1203. Svitavská nemocnice, pod

kterou ZZS patřila, byla jednou z posledních, která vozidla Š

1203 propagovala a měla je ve svém vozovém parku snad

nejdéle v celé naší republice. Zkrátka byli to tahouni a některé

vybavení se z nich montovalo i do dalších vozidel. Nutno zde

dodat, že platilo: DZS (Dopravně zdravotní služba) byla trva-

lou zálohou ZZS možná také proto, že se zde formovali a zráli

budoucí řidiči pro svitavskou ZZS. Dovolím si zde zmínit další

jméno – pan Jiří ŠUDOMA – vedoucí DZS – člověk, který vždy

věděl jak to zařídit, aby tehdejší vozový park bezvadně fungo-

val a vládnul nám řidičům rukou pevnou, ale spravedlivou.

Jisté zlepšení znamenalo zakoupení nového vozidla pro ZZS

– tím bylo vozidlo ruské výroby – LATVIA. Mělo jisté výhody

oproti Š 1203: větší rychlost, lehátko se sklopným podvoz-

kem… ale i nevýhody: bylo nízké, v zatáčkách se kolébalo a

moc vybavení se do něj nevešlo a hlavně špatně brzdilo.

Dalším milníkem se stal rok 1990 – kdy došlo k zakoupení

vozidla české výroby – AVIE 15 FURGON. Podle informací bylo

toto vozidlo postaveno pro jistou rozvojovou zemi v Africe, ale

nakonec skončilo ve Svitavách, zřejmě i z důvodů, že nikdo

jiný o ně nestál. Byl to nový, na tehdejší dobu moderní, pěti-

rychlostní stroj se spoustou místa uvnitř. Maximální rychlost

v technickém průkazu činila závratných 96 km/hod. Někteří

řidiči z ní doslova vyždímali i 110 km/hod. Na Avii se zkrátka

nedá zapomenout, velice snadno se dostávala do smyku a roz-

jet se např. na mokré trávě byl problém.

Jak šel čas, bylo nutné přizpůsobit chod ZZS požadavkům

doby – zásadní změnou bylo poskytování nepřetržité péče –

tedy celých 24 hodin. Ve stavu byli již čtyři řidiči a sestry, kte-

ré se střídaly (na JIP), stejně jako lékaři. Lékaři byli mnohdy

voláni přímo z ordinací – což je v dnešní době nemyslitelné.

Jak postupovala doba, měnily se i podmínky. Nejdříve

v pomyslné bitvě vyhrávala vozidla s kvalitním vybavením nad,

ve Svitavách nepoužívanou, PC technikou a zcela nevyhovují-

cím zázemím. Po Avii přišlo nové vozidlo, jehož prozřetelným a

také duchovním otcem se stal MUDr. Karel KILIÁN -

VOLKSWAGEN T4.

Naštěstí však sama doba tomu chtěla, aby se provoz zá-

chranky z nevyhovujících a roztříštěných částí po celém areálu

nemocnice sjednotil v jeden celek. Nebyla to však lehká a ani

krátká doba. Začalo to nejdříve přestavbou Nemocnice ve Svi-

tavách. Ta začala oficiálně probíhat od 26. 10. 2001 až do 30.

7. 2004. Tato stavba záchrance přinesla jednu garáž se třemi

místnostmi, toaletou a sprchou.

Bohužel, pro potřeby záchran-

ky zcela nepoužitelné. Další

dva roky se na tuto část budo-

vy záchranáři jen smutně dí-

vali. Dočasným útočištěm ses-

ter se v době přestavby ne-

mocnice stala budova INMEDu

– nadále se tedy celá posádka

doslova sbíhala před nemocni-

cí ze tří budov. Další stěhování

proběhlo pak v roce 2004, po

ukončené přestavbě Nemocni-

ce ve Svitavách a to do budovy polikliniky. A další dva roky

čekání.

Tato přechodná doba si urgentně vyžádala realizaci dispečin-

ku ZZS, který do té doby na území okresu Svitavy chyběl. Stá-

vající činnost se nedala udržet. Dispečink začal být budován a

za nemalého úsilí MUDr. Aleny SLEZÁČKOVÉ vznikl k 1. 9.

2000. Ve svých prostorách ho pomohl zřídit a jeho provoz také

udržovat HZS.

Nakonec vše vyústilo v nezadržitelný a pro všechny zaměst-

nance ZZS i trochu osvobozující konec. V listopadu roku 2005

se začaly rýsovat základy nové budovy ZZS.

Dostavěno a do provozu bylo jádro budovy předáno 28. 7.

2006 a v září roku 2006 se základna začala používat. Stavba

navazovala na již dva roky stojící osamělou garáž. V této bu-

dově byl zřízen i dispečink, který se sem přestěhoval od hasi-

čů.

V roce 2007, v červenci, přešla záchranka pod hlavičku za-

městnavatele ZZS PAK. Dispečink ve Svitavách skončil a cen-

trálně je záchranka řízena dispečinkem z Pardubic.

Ještě však není všemu konec. Jak se vyrovnávala pomyslná

čára vývoje mezi vozidly, jejich vy-

bavením a PC technikou, opět to

bylo zázemí, které se hlásilo o další

slovo a také další vozidla a zaměst-

nance.

Koncem roku 2009 byla, za nema-

lé pomoci MUDr. Igora PAARA, který byl po odchodu MUDr.

Aleny SLEZÁČKOVÉ jmenován vedoucím lékařem Územního

odboru Svitavy, konečně zahájena dlouho připravovaná, něko-

likrát měněná a diskutovaná dostavba areálu ZZS. V roce 2011

vznikla jedna společná garáž, pro tři vozidla, se třemi technic-

kými místnostmi, tak jak ji známe nyní.

V současné době ZZS disponuje dvěma vozy VOLKSWAGEN

T5 a jedním vozem ŠKODA YETI. Vzhledem k tomu, že ani

záchranářským vozidlům se nevyhýbají poruchy, mohou občas

občané Svitav vidět i jiná vozidla, která zde ZZS slouží jako

záložní.

Toto je opravdu nejstručněji zmíněná historie záchranky ve

Svitavách – dalo by se popsat mnoho stránek, jistě by se dalo

zmínit mnohem a mnohem víc jmen, která měla zásluhu na

jejím vývoji, dalo by se podrobněji psát o vybavení vozidel, ale

to nebylo účelem tohoto článku.

Informace jsem čerpal nejen ze svého dřívějšího působení

u DZS, ale také ze svého nynějšího působení u ZZS, ale

zejména z rozhovoru s kolegou a dlouholetým zaměstnancem

ZZS - Josefem HARTMANEM, který má historii záchranky do-

slova v malíčku. Děkuji Pepo.

56802.cz strana 4

Hladýš andělikový na Svitavsku

Pavel Lustyk

V červenci roku 1965 pořádala teh-dejší Česko-s l o v e n s k á b o t a n i c k á s p o l e č n o s t f l o r i s t i c k ý kurs na po-mezí Čech a Moravy, ve S v i t a v á c h . J e d n o t l i v é exkurze mířily do okolí Svi-

tav, ale také na Poličsko, Moravskotřebovsko, Českotřebovsko, Lanškrounsko, do oblasti Králického Sněžníku i Rychlebských hor. Soupisy nálezů rostlin narůstaly, mladá generace floristů nadšeně prožívala dobrodružství prospekce tehdy zapadlého kraje a večery v místních hospodách sbližovaly ostřílené ve-doucí exkurzí s učedníky na poli botaniky.

Jedna z exkurzních skupin se jednoho červencového dne proplétala členitou krajinou západně od Svitav. Vedoucí exkur-

ze J. Houdek si do terénního zápisníku zapsal botanicky nea-traktivní lokalitu „údolí s kulturní smrčinou“ a chystal se změnit směr trasy, když si botanik F. Procházka všiml dlouhé linie mohutných okoličnatých rostlin mezi loukou a smrčinou. Velké okolíky bílých květů by současníkovi mohly připomínat „populární“ invazní druh bolševník velkolepý (Heracleum man-tegazzianum) – tehdy ovšem jeho šíření u nás teprve začínalo. V dohadech, co je to za rostlinu, poprvé také mezi jiným za-znělo: „co třeba Laserpitium archangelica?“ Druh, který byl znám českým floristům jen vzdáleně z Dostálova určovacího klíče z území slovenských Karpat. Několik exemplářů rostlin zmizelo jako doklad v igelitových pytlích. Pozdě večer se kolem hospodského stolu sesedli hlavní protagonisté floristického kursu a František Procházka vybalil mj. několikrát přeložený prýt obrovské mrkvovité rostliny. Následná determinace pak skutečně potvrdila, že jde o unikátní nález pro ČR – hladýš andělikový (Laserpitium archangelica) u Svitav! Nálezce si však bohužel nezaznamenal přesné místo, neboť spoléhal, že tak učiní vedoucí exkurze, což se ale nestalo.

Aby mohl čtenář lépe posoudit, v čem spočívá uvedená vysoká pozoruhodnost nálezu, je potřeba se krátce zmínit o rozšíření hladýše andělikového. Jde o velmi vzácný evropský druh s areálem omezeným pouze na horské polohy severního Balkánu a Karpat. V celém území se vyskytuje jen roztrouše-ně. Jedinou izolovanou lokalitou zasahuje do Bulharska. Velmi sporadické výskyty má na Slovensku a nejzazší místo na seve-rozápadním okraji areálu nalezneme na Moravě v sudetském pohoří Hrubý Jeseník. V minulosti se v Hrubém Jeseníku vy-skytoval na více lokalitách, dnes tu však přežívají dvě malé populace v karech Malé a Velké kotliny. Hladýš andělikový se tak řadí mezi nejvzácnější a nejohroženější druhy české flóry vůbec. Z tohoto pohledu se nález v pahorkatině na Svitavsku jevil a dosud jeví jako skutečně nepochopitelný.

Hladýš andělikový je v české květeně svým majestátním habitem velmi nápadný a vcelku snadno rozeznatelný druh. Na první pohled je zřejmé, že náleží do čeledi miříkovitých (Apiaceae), bílými květy a charakteristickým členěním je to prostě typická mrkvovitá rostlina, mohutností lodyh a okolíků se však odlišuje od většiny ostatních zástupců čeledi. Z běžných našich druhů je možné jej zaměnit snad pouze s bolševníky (rod Heracleum) či s pěstovanou a zplaňující an-dělikou lékařskou (Angelica archangelica).

Dlouho si botanici se zájmem o území českomoravského mezihoří lámali hlavu, jak dohledat inkriminovanou lokalitu, pokud ještě vůbec byla po tak dlouhé době nějaká šance na

její existenci. Nedařilo se najít ani herbářové doklady, o nichž se jen neurčitě vědělo, že je snad někteří z účastníků svitav-ského kursu pořídili. Neznámo kam se zatoulal i „korunní“ Pro-cházkův sběr.

Teprve v roce 2001 se začal případ hladýše postupně projasňo-vat – ve svitavském muzeu jsem totiž nalezl malý zbytek her-báře, jehož podstatná část byla již před léty odsunuta do mu-zea v Pardubicích. Zbyly tu však tři krabice, ve kterých jsou uloženy sběry Zdeňky Hrubé a jejího syna Ivana Hrubého z let 1960–1971. Mezi několika sty položkami se k mému velkému překvapení skrýval i sběr Laserpitium archangelica s lokalizací „údolí k Ostrému Kameni, 12. 7. 1965“. Datum jasně naznaču-je, že rostlina byla sebrána v době konání svitavského floristic-kého kursu. Při pohledu do mapy bylo zřejmé, že prostor pro ověření možného výskytu, které se zdálo být po 37 letech tak nepravděpodobné se zúžil a v následujícím létě roku 2002 jsme mohli do údolí vedoucího od železničního viaduktu k obci Ostrý Kámen podniknout spolu s kolegy Pavlem Kovářem a Jiřím Hadincem exkurzi. Cesta vede plochým dnem zaříznutého údolí kulturní kosenou loukou, na svazích smrkové monokultu-ry. Asi po kilometru se údolí větví a právě zde jsme při okraji lesa nalezli nepřehlédnutelnou populaci hladýše čítající několik set statných rostlin! Některé exempláře rostly navíc i v samotné louce, kde je pravidelné kosení udržuje ve formě listových růžic. Kvetoucí exempláře mají výšku 130–150 cm a na první pohled jde o silnou a životaschopnou populaci.

Zhodnotit význam nálezu hladýše andělikového u Svitav,

jen několik málo kilometrů od české zemské hranice, je velmi o b t í ž n é . S určitostí lze pouze říct, že jde o nejbo-hatší exis-tující po-pulaci na území ČR, která neje-ví žádné v i d i t e l né z n á m k y ústupu. I přesto, že se na úze-

mí Svitavska vyskytují nebo v minulosti vyskytovaly pozoru-hodně významné horské druhy, jako např. kýchavice bílá Lobelova (Veratrum album subsp. lobelianum) nebo podbělice alpská (Homogyne alpina), je pravděpodobné, že v případě hladýše se jedná o druhotný výskyt. Bylo by možné uvažovat či spekulovat např. o záměrné výsadbě rostlin přivezených z Jeseníků, a to záměnou s velmi podobnou andělikou lékařskou, která byla již od středověku v lidovém léčitelství vysoce ceně-na a běžně u nás pěstována. Tyto dva druhy jsou si skutečně velmi podobné (odtud i jméno andělikový) a navíc andělika se v minulosti v Hrubém Jeseníku hojně pěstovala a místy v okolí usedlostí a obcí i zdomácněla Studiem starých vojenských map v Mapové sbírce PřF Univerzity Karlovy až do druhé poloviny 18. století se však nepodařilo prokázat existenci nějakého sta-vení v tomto odlehlém lesním údolí, na druhou stranu – pěsto-vání není nutno vztahovat pouze k obydlím. Lze rovněž zvažo-vat, zda výskyt nemůže souviset se stavbou železniční dráhy do Poličky, která protíná lesní údolí jen kousek odtud. V každém případě, i bez ohledu na pravděpodobnou nepůvod-nost výskytu by jistě bylo zbytečné zničení populace u Ostrého Kamene (např. kvůli probíhajícímu lítému zápasu s bolševníkem velkolepým). Naopak, lokalita by měla být sle-dována, případně i chráněna. Nikdy se totiž asi nedá úplně vyloučit možnost, že dosavadní názor o druhotném antropic-kém původu bude třeba v budoucnu přehodnocen a bude po-važován za mylný. Ostatně máme v ČR celou řadu chráněných území, kde je motivem ochrany evidentně vysazený či nepů-vodní druh a zdá se, že to zas až tolik nevadí. I z tohoto pohle-

du mohou být rostliny, nejen přírodním, ale i kulturním dědic-tvím, a to jak jejich začleněním do krajiny po staletí ovlivňova-né člověkem, tak spjatostí svých příběhů s těmi lidskými.

56802.cz strana 5

Začala jsem docházet na cvičiště a učila jsem se, co vše obnáší

nejen cvičit, ale i jak se starat o psa. Popravdě u mě to někdy

vypadalo jako návod „Jak vycvičit draka jménem CLIFF“. Já, ja-

kožto úplný zelenáč, jsem dělala spoustu chyb, ale jak se říká:

„ Chybami se člověk učí “ a já se učím stále a učit ještě budu.

Jiné názory a jiné pohledy na výcvik nás dovedly až k tomu , že

jsme si s dalšími členy založili klub a to Základní kynologickou

organizaci Svitavy-Lačnov č. 667. Jak tak přemýšlím, příští rok

tomu již bude 15 let, co jsme se dostali na svět a provozujeme

výcvik, výchovu, převýchovu, péči, sportovní kynologii atd.

Má cesta v ZKO nebyla vůbec lehká, ale zase co v dnešní době je?

Na začátku jsem se členy cvičila v okolí lačnovského rybníka, kde

jsem sebe, budoucí psovody i naše pesany připravovala na různé

zkoušky z poslušnosti, učila nováčky a více a více se zasvě-covala

do krás kynologie. Vždyť jen má příprava na Mezinárodní

mistrovství probíhala na loukách, polích, zahradě, prostorách u

lačnovského poldru a rybníka. Na stávajícím place trénuji již 12

let a začalo to válcováním povrchu, setím trávy, oplocením,

nakoupením buněk, stavěním střechy a podkroví, pokládáním

podlah, vybavením klubovny, budováním terasy, výrobou

překážek a odkládacích kotců, natažením vody a elektřiny,

výsadbou stromků, dřevníkem, nakoupením zahradní techniky pro

udržení placu a dalšími a dalšími věcmi. Kdo to nezažil, nedokáže

si přestavit tu práci, čas, ale i zábavu a soudržnost všech těch,

kteří se na tom všem podíleli. Byla to dřina, ale stálo to za to.

Neustále je co do-dělávat. Třeba letos jsme díky většímu počtu

narozených dětí nejen z řady členů, vybudovali dětské hřiště.

Narovinu i já se ráda někdy pohoupu a postavím bábovičku z

písku.

Naši členskou základnu momentálně tvoří 22 členů a jejich chlu-

páčů. Cvičím zde všechny možné rasy, velikosti, štěňátka, puber-

ťáky, dospělé i seniory a to nejen psy, ale i jejich páníčky. Každý

pes je jiný, některý je žravý, další drží štíhlou linii, jiný zase akč-

ní, pomalý, bázlivý, hrdý, ostrý, mazlivý, hravý, divoký, klidný,

vzpurný, chtivý…no prostě jako lidé, každý je osobitý.

( zde shlédni video )

Hodně lidí už přichází s tím, že jejich psí kamarád se nedá vycvi-

čit, že už je na to moc starý či je to takové problematické pleme-

no. V pejskařině se neřídím pravidlem, že starého psa novým

kouskům nenaučíš a hlavně si stojím za tím, že každý pes se dá

vycvičit. Ono jako u lidí, ne všichni umíme hrát na klavír či malo-

vat obrazy. Každý má dispozice k něčemu jinému a to u toho psa

je třeba najít. Nejvíc o svém psovi ví majitel, já už jen vidím to,

co on nevidí.

Často slýchávám : „No to není možný, on s Vámi cvičí a s námi ne, to

nechápu, on Vás má raději“. Ne ne, on mě nemá raději. Já jen pesana

pochválím a odměním přesně za to, když to udělá dobře a já už vím

za tu chvilku jak na ně.

Za 15 let praxe s „chlupáčema“ jsem poznala obrovskou řadu psů a

jejich páníčky s různými charaktery, zlozvyky a přístupem a ve větši-

ně případů si stojím za tím, že prvně se všemu učí majitel, pak až to

může učit psa. Ve školách také neučí průvodčí vlaků češtinu. Je to

v každém z nás a hlavně je to v přístupu a v tom, co chceme svého

psího kamaráda naučit.

Třeba já a můj první pes. Cliffa jsem dostala (spíše vyřvala) když mu

bylo 5 let a začínala jsem s ním úplně jako od štěňátka. Byla jsem

neskutečné kopyto, ale trénovala a vymýšlela si různé techniky, co by

na toho mého psího kamaráda platilo, a že to s ním taky nebylo moc

lehké. On byl úžasný pes a nejen v tom, že vyhrával závody, ale hlav-

ně v tom, jaký byl jako pes. Jít s ním po ulici bylo lepší, jak jít do kina

či s přibývajícími mými léty na diskotéku. On miloval všechny lidi, ale

nejvíce ze všech vedly babičky s obrovskými nákupními taškami, do

kterých strkal tu svoji uslintanou hlavu a pokaždé něco dobrého do-

stal. Vlastně to dopadalo tak, že on dostal šunku či párečky a babičky

si odnášely domu rohlíky. Další obrovská záliba v létě bylo koukání

pod ženské sukně. Myslím, že na muže by se tak krásně dívky neu-

smívaly, kdyby jím pokukávali pod sukénku. Abych na někoho neza-

pomněla, tak chlapi také nepřišli

zkrátka. Ale on byl v tomto nejlepší

dohazovač na světě. Vybíral si samé

krásné kluky…co Vám budu nalhávat ,

přesně moje typy. Prošel okolo jako by

nic a pak najednou vyskočil a oslintal

jim celý obličej. No a co myslíte, usmál se a dali jsme se do řeči. Ně-

kdy mi připadalo, že už to máme nahraný a já ho zneužívám

k seznámení. Ale postupem času jsem přišla na to, že ho to prostě

baví.

RADA PRO BUDOUCÍ MAJITELE, CHOVATELE : „Základem všeho, ještě

předtím než si pořídíte psa, je přečíst si potřebné informace o daném

plemeni, vidět jeho rodiče ( už jen proto, že fena předává 70 % pova-

hy štěňat). I když je povaha z větší části daná, není to opět pravidlo,

jelikož se nejvíce dotváří v mládí psa a v té době se dělají nejčastější

chyby. A hlavně štěně utáhnete, dá se říci, i na vařenou nudli J , takže

čím dříve, tím lépe!“ ( zde shlédni video )

O výcviku a dalších věcech bude řeč zase příště a myslím, že si každý

majitel toho překrásného, uslintaného stvoření přijde na své!

PSÍČKAŘI

Petra Makovská

Ke psům mě dovedl otec, seč nerad. Nástupcem a psovodem měl být bratr, ale

ten k výcviku moc kladný vztah neměl. Přeci jen u psů nedáte „ESC“ či „ENTER“

a oni fungují. Takže vyloženě jsem si psy vydupala a dobře jsem udělala.

56802.cz strana 6

Fotografie: archiv Městského muzea a galerie ve Svitavách via Mgr. Radoslav Fikejz / Letectví a kosmonautika Speciál, 2010 / Internet

Blériot řízený Hynkem Bulimbašičem v neděli 17. května 1914 za letu v okolí Svitav

Báječní muži na létajících strojích

Historie letectví ve Svitavském regionu – díl první

Jen několik týdnů předtím, než na jižních hranicích Rakousko – Uherské monarchie padly úvodní výstřely první světové války, se louky podél silnice ze Svitav do Litomyš-le staly svědky dosud nevídané události. Letecké ukázky zde měli původně předvá-dět dva tehdy známí, v českém kontextu, který upřednostňoval (a stále upřednostňu-je) „svého“ Čiháka a Kašpara však přece jen opomíjení aviatici – Ferdinand Konschel a Hynek Bulimbašič.

Je docela zajímavou a dodnes neobjasně-nou otázkou, jaké důvody vedly svitavské měšťany a továrníky k uspořádání této po-dívané. Snad výhodná poloha města, které v té době hrálo roli jednoho z průmyslových center tehdejšího Hřebečska, snad jeho snadná dopravní dostupnost, zajišťující, že se sem s pomocí železnice a autobusu snadno a pohodlně dostaly tisíce diváků z okolních obcí a měst. Svoji roli pak samo-zřejmě mohla sehrát i jistá řevnivost zdej-ších německých politických a hospodář-ských elit, jejichž příslušníci se tehdy pova-žovali za Severomoravany, vůči severočes-kým kolegům. Ti totiž dokázali krátce před-

tím uspořádat tzv. Schichtův let, významný letecký závod hojně obeslaný aviatickou komunitou a zahrnující rozsáhlé soutěžní přelety nad územím celé monarchie, pocho-pitelně s vyvrcholením na území severních Čech. V pozadí stáli bratři Schichtové, maji-telé koncernu později známého jako Seve-ročeské tukové závody. Významným účast-níkem závodu se štědrou dotací jednoho sta tisíc tehdejších rakouských Korun byl i již

zmíněný Ferdinand Konschel. Ačkoliv se samotná udá-lost neobešla bez výrazné podpory představitelů města, oficiálním pořada-telem akce byl c. a k. letecko-technický spolek ve Vídni. K provedení přípravných prací bylo ve Svitavách ustaveno sedm komisí, jejichž nejvyšším vedoucím byl starosta Carl Schuster. Zasedání komisí se uskutečňovala na radnici. Vstupenky, rozdělené do 4 kategorií, stály od padesáti haléřů po pět korun. Jejich před-prodej byl zajištěn na několika místech ve Svi-tavách.

Původním termínem ko-nání měla být již neděle 10. 5., vše však muselo

být odloženo kvůli zpoždění přepravy Bléri-otu, tedy letounu Hynka Bulimbašiče, z Paříže do Vídně. Přibližně deset tisíc divá-ků pak navíc příští neděli 17. května 1914 na loukách za Langerovou pilou shlédlo pouze část místním tiskem avizovaného programu. Ačkoliv původně přislíbila svou účast ve Svitavách dvojice aviatiků, Fer-dinad Konschel do města nakonec vůbec nedorazil. Důvodem snad byly nějaké spory s pořádající organizací. Již od soboty však byl v tělocvičně Jahngasse vystavený jeho letoun typu Etrich Taube. Večer 16. května zde přednášku o létání, doplněnou světel-

nými obrazy, přednesl odborný učitel Karl Czerny z Vídně. K hladkému organizačnímu zajištění akce bylo do Svitav na neděli pře-veleno 50 četníků, které doplnilo 600 mužů dobrovolné pořádkové služby. V pohotovosti byly i místní spolky dobrovolných hasičů, válečných veteránů a sportovců. Počasí toho dne létání bohužel příliš nepřálo – vál silný vítr a ze zamračené oblohy se na ná-vštěvníky leteckého dne chvílemi snášely kapky deště. Přesto Hynek Bulimbašič již dopoledne vykonal zkušební let před úřední komisí a po půl čtvrté odpoledne i dva ukázkové lety pro diváky v trvání 14 a 22 minut. Na letounu Blériot s motorem o vý-konu 95. k. s. dokonce předvedl několik základních prvků letecké akrobacie včetně přemetu, který se naučil při svém předcho-zím pobytu ve Francii od jeho objevitele Adolphe Pegouda. O pouhých 14 dní později, při havárii na leteckém dni ve Splitu, utrpěl Hynek Bulim-bašič vážná zranění. Za první světové války sloužil v Mostaru jako učitel létání. Dvacátá léta prožil v Americe, kde se mezi Jihoslo-vany neúspěšně pokoušel agitovat za uspo-řádání sbírky na zakoupení stroje k rekordnímu letu New York – Nový Sad. Ve třicátých letech se stal majitelem malé lo-děnice ve Splitu. Druhou světovou válku prožil jako vězeň italského internačního tábora v Chorvatsku. Hynek Bulimbašič zemřel v roce 1976 ve Splitu v požehnaném věku devadesáti let. PhDr. Pavel Petr

Jahnturnhalle na ulici Tyrše a Fügnera, v níž byl v květnu 1914 vystaven letoun Etrich Taube Ferdinanda Konschela.

Hynek (Ignacije) Vatroslav Bulimbašič (1886 – 1976)

56802.cz strana 7

To je jednak příliš krkolomný název a hlavně, většinou tam opravdu krásně je. Rozumím, ono se u nás více jezdí k „K“ moři a ne „Na“ moře. Ten rozdíl je ale určitě každému jas-ný, to „Na“ znamená, že se plavíme „po“ moři. Na úvod už to slovíčkaření stačí.

Chci tady napsat nebo popsat, jaké to je, když se rozhodnete udělat si dovo-lenou na moři, na plachet-nici, na jachtě! Jestli ně-kdo očekává, že se tu dočte o bouřích, torná-dech, hurikánech, potápě-jících se lodích, trhajících se plachtách a lámajících se stěžních, tak toho bo-hužel zklamu.

Tento článek by měl být spíše inspirací pro ty, kteří o takovéto dovolené přemýšlejí, nebo připomenutím pro ty, kteří si to už někdy sami zažili. Jsou to mé vlastní zkušenosti, které jsem

nasbíral za více jak dvacet roků, přesněji sezón, na chartero-vých lodích. Odstavce, které jsou psané kurzívou, to je konkrét-ní skutečnost, to se opravdu stalo mě nebo někomu hodně blíz-kému.

Začneme asi sháněním lodě, vlastně nejdříve posádky. Úplně nejlepší je mít partu kamarádů, známých nebo rodinu, prostě někoho, koho už znáte, kdo zná vás a u koho víte, jak se bude v konkrétních situacích chovat. Pokud se rozhodnete připojit se

do nějaké posádky, po-tkáte nové lidi, může z toho být nové přátelství, prostě něco úžasného, anebo také ne. To nemá cenu nějak dál rozebírat. Ostatně, já už dávno tvr-dím, že není až tak důleži-té kam jedete, ale s kým jedete, protože i ta nej-krásnější místa planety

ztrácejí svoje kouzlo, pokud takovýto výlet absolvujete s blbcem.

Tak, posádku už máme, pravda, ještě kolik by nás mělo být. Většina plachetnic, které běžně vidíte na dovolené v Chorvatsku, Řecku nebo někde jinde ve Středozemním moři je pro šest až deset osob. Na lodi jsou dvě až čtyři kajuty, takže úplně nečastěji tři a v každé se vyspí dva. Další dvě lůžka se zpravidla dají udělat ze sezení v salonu. Dá se to přirovnat k rozložení sedačky v obýváku, když se u vás doma zdrží ná-vštěva.

Je to jako vždy o penězích. Loď se platí jako celek, a čím více lidí se o tuto částku podělí, tím je dovolená levnější. Ale. Samo-zřejmě, je tu to ale. Jde o životní prostor, kapacitu kuchyně, toalet, prostě o pohodlí. Když obsadíte i sedačku v salonu, ten kdo tam bude spát, musí večer, spíše v noci, počkat, až se pro-stor uvolní, nebo obráceně, komu se ještě nechce spát, musí si najít nějaké jiné místo než je salon, kde si může ještě povídat nebo číst. Ideální je zaplnit jenom kajuty a salon si nechat vol-ný. Ale jak se praví v jednom filmu, „Podle vkusu každého sou-druha, že!“

A vyrážíme. Výběr lokality, lodě a termínu nechávám na vás. Jenom malá, logická poznámka. Čím je loď novější, tím je draž-ší. Já si většinou volím tak čtyři až pět let staré (mladé) jachty.

To ještě vše docela slušně funguje, opotřebení je přiměřené a tomu odpovídá i cena. Navíc, při předávání lodi (check out) nejsou

technici tak pečliví jako u lodičky nové. Pochopitelně, někdo můžeme mít úplně jiné zkušenosti, nakonec od čeho by tu byli diskuse pod člán-kem. Cenu také významně ovlivní termín, ve kterém se budete plavit. Nejdražší jsou samozřejmě letní prázdniny, kdy je počasí nejstálejší a všude plno. Před prázdninami a po nich cena postupně kle-sá. Na jaře vše kvete, domo-rodci jsou po zimě odpočatí a těší se na nadcházející sezó-nu, ale voda je ještě studená. Na podzim je voda teplá a plody dozrálé a počasí se mů-že, stejně jako na jaře, občas

zvrtnout. Ještě jedna věc má vliv na cenu, je to termín zaplacení zálohy. Zpravidla se platí polovina dopředu a druhá polovina před

odjezdem. Zažil jsem i slevu 25% při zaplacení na veletrhu (v listopadu), což může být více jak půl roku před vlastní plavbou.

Nechám už konečně ty finance a už hurá na loď.

Řecko, Korfu, marina Govia. Na loď, po dlouhé cestě autem a tra-jektem, dorazí dva páry ve věku kolem třiceti. Loď je přivázána zádí k molu. Není „nalepená“ na beton, mezí zádí plachetnice a molem je necelý metr vody, přes kterou vede lodní lávka. Lodní lávka, to zní docela seriózně, ale většinou je to kus dřevěné fošny, po které se přejde. A ejhle, problém. Jedna z dam se zasekla. „Tak tohle nedám, tohle nepřejdu, musíme si sehnat nějaké uby-tování, k tomu,“ ukazujíc na fošnu, „mě nikdo nedonutí!“ „Ale, vždyť to jsou jenom dva kroky, miláčku, od zimy se na to těšíme, jedeme sem takovej kus cesty“ snaží se manžel. „Ne, nezlob se, opravdu ne!“

Já teď udělám střih, to přemlouvání trvalo dost dlouho, zapojili jsme se všichni a dopadlo to dobře, paní přešla poprvé opatrně a pak už bez problémů. Nakonec si vzpomněla, že v mládí dokonce cvičila na kladině, a ta je na šířku poloviční než byl náš můstek.

Takže v marině jsme už všechno vyřídili a jdeme si převzít tu naši krásku, provedeme převzetí (check in) podle seznamu (check list). Prostě přebereme si celou loď, plachty, lana, fendry, česky tuším odbíječe, to jsou takové ty gumové buřty, které se věší na bok lodi, aby se nepoškrábala o molo nebo o sousední loď, prostě vše co na lodi je, včetně nádobí. Odborné věci si přebere kapitán, na plachetnicích této velikosti se používá také výraz skipper, s ostat-ním může pomoci posádka. Jednak si uvědomí, že se jachta musí za týden vrátit a jednak bude vědět, kde co leží. A pak začne stě-hování. Do kajut osobní věci, do společných prostor proviant. Při-jedete- li poprvé a budete mít sebou jídlo a pití na celý týden a tohle všechno, tu obrovskou hromadu, vyložíte na molo před loď, nebudete věřit tomu, že se to tam vše vejde. Nebojte se. Věřte, vejde se všechno. Na plachetnicích je využit veškerý prostor, kaž-dý kout, každá větší škvíra. Ukládá se pod a za sedačky, pod pod-lahu, pod postele, prostě všude.

To už je asi nejspíš sobotní podvečer, po cestě a po nastěhování jste někteří docela utahaní, tak si sednete do kokpitu, možná se sklenkou něčeho dobrého a je vám krásně. Právě teď vám začala dovolená, od teď už nic nemusíte, teď už si budete za své těžce vydělané peníze jenom užívat.

. . . pokračování příště . . .

Na moři je krásně, ale pravda, někdy také ne tak úplně…

Jiří Krátký

klikem na fotografii se dostanete na jeho plnou velikost

56802.cz strana 8

Už se jich prostě nezbavíme.

Staly se našimi životními souputníky asi tak stejně jako domácí zvířata. Navíc oddaně slouží. Tedy převážně. Počítače, noteboo-ky, chytré telefony. Sedí nenápadně na rozích stolů, stolcích u postele, zasunuty v taškách, kapsách. Tiše šumí, hřejí, či předstí-rají absolutní klid a žijí si svůj vlastní digitální život. Chtějí jen být po ruce, věrně a dlouho sloužit, přinášet radosti. A my jim to baštíme. Je to totiž jinak. To ony si pořídily domácí zvířátko, Ta-magočiho. Nás.

Tenhle enzin napadl mě. Už je to dlouho. Sehnal jsem cca deset lidí, kteří na něm, jak naivně doufám, budou makat. Na šéfredak-tora si zatím hraju já. Dále ho dělat nechci a snad nebudu. Nerad velím. Mé ambice jsou spíše organizační, než řídící. Za nulté číslo, které bude jakousi vizitkou, medovým lízátkem na lákání autorů, aby měli tucha, do jaké pastičky jsou vnaděni. Pár autorů jsem zlomil k účasti spíše vahou osobního přátelství, než argumenty o privilegiu publikovat. Už, už jsem chtěl stahovat polívčičku z plotny, když mi poslední autor vybouchl, nebo lépe došlo mi, že se přislíbeného včas nedočkám. Jsem vrtošivý a třaskavý stařík, takže má reakce byla logická. Pche, tak napíšu něco sám a bude.

Sedl jsem a zapnul počítač. No jo, jenže co? Třeba tohle. Blbost. Nebo onohle. Koho by to zajímalo? Delete, delete. A pak náhle hup, šup, kurzor myši zatuhl a vzápětí naběhl modrobílý výpis

havárie systému. Kdo ví, ví, že to není dobré. A já měl téma.

První počítač jsem měl v roce 1985. Samozřejmě japonský. Sha-rp MZ-800 se jmenoval. Programy se nahrávaly z magnetofonové kazety. Minutu, dvě, pět. Občas se nenahrály, takže znovu. Uviděl jsem ho u kamará-da a v mžiku mě pohltil nestabilní obraz na televizní obrazovce, neostré žluté kolečko s okem a pusou, které skokově

pobíhalo v labyrintu a s kvákotem polykalo bílé tečky a snažilo se uniknout před červenými kolečky s okem a pusou, které se snaži-ly, seč mohly, polknout jeho. Pacman. Musel jsem ho mít. Pak přišla kouzelná hra, přemýšlovka Motty Game. Propadl jsem jí. Nešla, nebo spíš já to neuměl, sejvnout, uložit. Čili, musel jsem mít počítač stále zapnutý. Pracoval jsem tenkrát v Technolenu a dodnes si vzpomínám, jak jsem procházel přes halu, když přišel výpadek proudu. Stroje ztichly a já zdrceně poklesl v kolenou.

Bože, můj sto sedmnáctý level !!! Svět stal se ošklivým.

Pak jsem dostal darem ZX Spectrum. Takzva-ný gumáč. Ten se svými osmi bity v pracovní taktu mátl uživatele ve čtyřech modech obslu-hy. Uměl dost, ale já ho nemiloval.

To už jsem přece jen byl trochu zvídavější. Spíše než nové pecky Prince of Persia mě už zajímalo, jak to vše běhá, jak se ty pro-gramy dělají, dokázal bych to? A začalo to.

Dnes už jsou pro mě počítače spíše ces-tou, než cílem, živily mě a dodnes i trochu živí, ale stále si úspěšně namlouvám, že jsou stále za vozem, nikoliv v tahu.

Za ty dlouhé roky ale stejně věřím, že počítače vznikly omylem a wikipedická

legenda se dotvořila dodatečně. Nejspíš to bylo tak, že v soupeření tehdejších dvou velmocenských rivalů se některé straně nepovedl biologický experiment se zmenšováním lidí za

účelem úspory prostoru na planetě, sou-druzi z NDR něco nedomysleli a výsledkem byli minilidi. Prostě průšvih. Ale co teď s nimi? Takže se pro ně vymyslel alterna-tivní svět v takzvaných mikročipech. Mají tam vše potřebné, chodí normálně do hok-ny do procesoru a tam sedí v sále jak ve

filmu Woodyho Allena, datlují do kalkulaček a plní úkoly, které jim promítají na velkou obrazovku v čele sálu. Občas jsou líní, občas se spletou, někdy se namažou a ťukají blbiny. Na chování

počítače to pak zřetelně odpozorujete. Neříkejte, že jste si toho ještě nevšimli...

Počítače jsou jako lidé. Vypadají stejně, nejsou stejní. V zásilce řek-něme osmi kusů, na první pohled klonů téhož, jsou zcela rozličné po-vahy strojů. Nějaký ten bystrouš, jiný lenoch, jiný trucant, jiný nevy-zpytatelný melancholik. Urážejí se, trucují, dělají naschvály v okamžiku, kdy tuší, že je jich nejvíce potřeba. Však to znáte.

Ale na jejich obranu je nutno říci, že my uživatelé jsme občas taktéž dárečci. Co já vše už v útrobách léčených PC našel… Šroubovák, bonbóny, klíč devatenáctku, svazeček milostných dopisů s růžovou pentlí, pánské slipy, kontaktní čočku, zubní kartáček.

Když jsme u toho léčení, u oprav. Za ty roky jsem zjistil, přijal a ově-řil si pár základních skutečností.

Není pod sluncem, tím spíše ve Svitavách, takový ajťácký guru, aby za své praxe nenarazil na takový počítačový problém, na který by nehleděl jako puk a nekroutil by nad ním hlavou jak mlýnkem. Nema-chrovat, zeptat se. Dnes poradíš ty mně, zítra já tobě a všichni dohro-mady budeme vědět moc.

User vždy lže

Vědomě, nevědomě. Uvedený popis choroby nikdy nesouhlasí s následně stanovenou diagnózou. Fakt jsem s tím nic nedělal, jen jsem zmáčkl tuhle a tuhle klávesu. Chodilo to do posledního okamži-ku. Ne, fakt jsem žádné okno s varováním neviděl a na nic jsem ne-klikal.

Všechny uzdravené stroje hned po vašem odchodu utrpí závadu

Opravdu, začalo to zlobit hned po tom, jak jste tady posledně byl. Proč volám až po měsíci? No víte, nebyl čas. No, do teď jsem i přesto na něm dělal, ale teď už to nějak nejde.

Viry, no to snad ne…

Tenhle počítač se k pornostránkám nepřiblížil ani na pět serverů! Let-mý pohled do cache, zásobníkové paměti internetového prohlížeče a hle : No jujku, pěknááá, no brrr, to je propletenec, kterej je vůbec chlap ?

Znalosti o této technice jsou někdy, kulantně řečeno, nízké

On už je hodně opotřebovaný, děcka na tom furt hrajou nějaké nároč-né hry.

Někdy to chodí svižně, někdy dost pomalu, já bydlím až na konci Lač-nova a tam dost kolísá proud.

On na tom notebouku starej hodně dělá, když už má dost vypito a to se taky určitě časem nějak projeví.

Nešlo by nějak v tom počítači rozšířit tu paměť, já si vždycky nemůžu vzpomenout, kam jsem si co uložila.

Já na něm moc nejsem, jen hledám recepty a hraju sudoku, takže většinou jede na volnoběh.

Inu, digitální svět je svět usměvavý.

Nutno však přiznat, že cesty, kterými nás vede, jsou příjemné, poho-dlné a efektivní. Zapalovač je vždy účinnější, než křesání křemenem. Oceňme to. Navíc jiná volba není.

Takže vážení, jsou tady jako imigranti. Digitální stroje. Smiřme se s tím. Je to neměnné.

Musíme se k nim chovat jako ke svým dětem. Musíme je opečovávat, být na ně hodní, moc toho na ně neklást, občas do nich investovat, moc je nevychovávat a nezahlcovat je požadavky.Pak je tu naděje, že stejně jako ty naše děti, nám to vděčně vrátí.

Anebo taky ne.

Jak ty děti.

Nuly, jedničky a my.

Jaromír Mičánek