13
Průvodce dějinami STAROINDICKÉ
literatury
Dušan Zbavitel
Jaroslav Vacek
Arca JiMfa 1řebíč
© Dušan Zbavitel a Jaroslav Vacek. 1996
ISBN 80-85766-34-5
Předmluva
Někdy kolem poloviny druhého tisíciletí před n.l. zanikla v poříčí Indu piVnÍ velkolepá indická kultura, spojená se jmény svých hlavních městských středisek: Harappy a Mohendžodara. Vykopávky
prováděné od roku 192 1 nám již odhalily její vysokou technickou a urbanistickou úroveň, velikou územní rozlohu i široké obchodní styky se vzdáleným zahraničím a potvrdily její dokonalou organizaci, která jí zajistila více než tisíc let pokojného rozkvětu. Neprozradily nám však skoro nic o její duchovní kultuře a poskytly jenom náznaky o některých aspektech jejího výtvarného umění a náboženství. Dokud nebude rozluštěno její písmo zachované na tisících pečetních destičkách, zůstane nerozřešen i jeden z hlavních problémů- otázka etnického původu tvůrců této svébytné kultury. Zatím se můžeme jen dohadovat. že jimi byli s největší pravděpodobnosti staří Drávidové, ·předkové dnešních obyvatel jižní Indie, které do nynějších sídlišť zatlačil teprve příchod a následná expanze Átjů.
Tito noví indoevropští obyvatelé severozápadních oblasti indického subkontinentu si tu pravděpodobně koncem druhého tisíciletí před n. 1., po úplném zániku harappské civilizace, vytvořili novou kulturu, kterou podle souboru jejích literárních památek nazýváme védskou a jež se stala základem veškerého dalšího indického duchovního života. Védská slovesnost tvoří ve vývoji staroindické literatury její nejstarší vrstvu. Další představují díla, vytvořená v průběhu druhé poloviny prvního tisíciletí před n. 1. Jsou spojena se vznikem tří autochtonních náboženských systémů, představujících trojí odlišnou návaznost na védské upanišady a jejich učení -buddhismus, džinismus a hinduismus. Od védské slovesnosti se odlišují i jazykově. Zatímco jazyk védských sbírek, nazývaný také mantrový dialekt, zůstal uměle konzervován představou o nepřípustnosti jakékoli jeho proměny, pokračoval na celém území severní Indie, koncem védské doby již plně kolonizovaném Áiji, přirozený jazykový vývoj. Dal vznik celé řadě jazyků, kterým se souhrnně říká prákrty (,.přirozené"); jejich pochopitelnou geografickou diferenciaci ještě umocnily rozdílné vlivy prostředí prosyceného prvky neindoevropského původu - původního obyvatelstva. se kterým se Áijové při své postupné expanzi na východ stále více mísili. Z těchto prákrtských jazyků, které se záhy staly rovněž nástrojem literárního tvoření, je nejznámější především páli, jazyk, do něhož byla před svým písemným zaznamenáním převedena základní díla buddhismu. Pro literární
5
O zvuk
Tnto významný obrat nalezneme až v díle dalšího Kašmířana nazvaném Osvětlení ozvu ku (Dhvanjálóka). Kniha se skládá ze dvou části: poměmě stručného výkladu ve verších (kárlká), po starém sútrovém
vzoru staženého na pouhých 1 17 šlóků, a mnohem rozsáhlejšího komentáře (vrttl) s četnými ukázkami. Dílo je tradičně spojováno se jménem Ánandavardhany, který žil zřejmě kolem poloviny devátého století. Ale je velmi pravděpodobné, že Ánandavardhana byl jenom autorem výkladového komentáře k veršované části od neznámého učence, kterého pak historikové nazývají prostě dhvanikára ("tvůrce ozvuku"). Toto označení mu zřejmě právem náleží, i když se ve svém textu zmiňuje o jakýchsi přechůdcích; převládá názor, že tím chtěl jen svou zcela novou a vpravdě revoluční teorii zaštítit fiktivní autoritou "starých učenců", jak to v Indii bývalo dost často zvykem.
Bezprostřední inspirací dhvanikárovy nové teorie byly úvahy a polofilozofické spekulace starých gramatiků o řeči. Už dávno se tu objevila gramatická teorie takzvané sphóty (doslova "rozpuku" či "výbuchu"). Je jí míněn zvuk slova jako celku, sdělující význam odlišný od významu hlásek či slabik, ze kterých se slovo skládá. Zvuky jednotlivých hlásek a slabik splývají v jediný celek, a teprve když je vysloveno celé slovo a když dozní jeho poslední hláska, VJ.jeví se sphóta, v níž je obsažena představa odpovídající souhmu těchto hlásek, a přenese do našeho vědomí s ní spojenouideu. Jinak řečeno - zvuky slova jako celku odhalují sphótu.
Teorie dhvani navazuje volnou analogií na toto gramatické pojetí. Různé vyslovené části básně VJ.jevují podle ní neVY.jádřený hlubší smysl, který se nazývá dhvani ( .. ozvěna", "ozvuk") a je odlišný od složek poezie, které jej VY.jadřují podobně, jako jsou hlásky a slabiky slova odlišné od jeho celkového významu.
Dhvanikára se úvodem svého výkladu zabývá teorií slova a výrazu a vztahem slova jako zvukové jednotky ke slovu jako jednotce významové. Už dříve bylo známo, že slovo má dvojí funkci. Základní je funkce pojmenovávací (abhidhá). která určuje primámí význam čili význam konvenční; slovo "kráva" vyvolává především představu dotyčného dobytčete. Jde tu tedy o schopnost slova VY.jádřit význam spojený s obecnou zvyklostí nenarušenou jinými vlivy. Je tu však ještě druhá funkce, a to přenášení smyslu (lakšaná), kterým je VY.jádřen jiný význam, spojený s prvním buď na základě zvyku, nebo na základě zvláštního záměru; dík prvnímu vznikají idiomy
276
Další vypravěčská díla: Povídky o vétálovi rnžko můŽeme už dnes z dochovaných pozdějších sanskrtských zpra
ování získat bezpečnou představu o úplné podobě původního prá
krtského Velkého vyprávění. Sómadévův mytologický úvod zdůraz
ňuje, že Páivati požadovala na svém božském choti, aby jí vyprávěl zcela
nový phoěh. Tento požadavek splňuje však jenom rámec díla - vložené povídky a pohádky tvoří z valné části náměty známé odjinud. MůŽeme proto předpokládat, že pozdější verze, která posloužila jako předloha Sómadévovi a Kšéméndrovi, tu nahradila starší části jinými nebo k nim přidala
taková vyprávění, která si už získala oblibu mimo rámec tohoto velkého
kompendia.
Jistě tomu· tak bylo v případě samostatného celku, který tvoří kniha
nazvaná Pětadvacet vétálových povídek (Vétálapaňčavimšati). Vedle verze •
vložené do Oceánu příběhů známe toto dílko ještě ze dvou dalších přepisů,
které nejsou založeny na textech žádného ze zpracovatelů Velkého vyprá
vění. Předlohou, které použili jejich autoři, musela být nějaká starší verze,
ale žádný její rukopis se dodnes nenašel. Autory dochovaných převyprávění jsou Šivasvámín a Džambhaladatta; o jejich životních osudech ani době nic nevíme, ale zdá se, že Šivasvámin byl z nich starší. Jeho datování přibližně do desátého století je však zcela hypotetické.
Jako všechna staroindická díla má i tato kniha svůj rámec: Vikrama
séna (podle Džambhaladatty Vikramakésarin a podle Sómadévy a Kšémén
dry Trivikramaséna), král z města Pratišthány, proslulý svou statečností,
je po dlouhou dobu denně obdarováván drahokamy ukrytými v ovoci. Posí
lá mu je jakýsi asketa a odměnou za ně na králi požaduje, aby mu pomohl
při tajném kouzelnickém obřadu, při němž prý oba "dosáhnou splnění
svých tužeb". Král tedy přijde podle jeho pokynů za temné noci sám na pohřebiště a jeho prvním úkolem je přinést asketovi ze stromu na druhém konci žároviště mrtvolu oběšence. V ní je skryt démon vétála, kterého si chce asketa podrobit, aby mu sloužil. Cestou přes pohřebiště nesmí král
promluvit, jinak by mu démon s mrtvolou utekl. Vétála však vypráví pří
běh s hádankou a král ji musí, pokud na ni najde správnou odpověď,
pod hrozbou smrti hlasitě zodpovědět. První hádanku král rozlušti, démon
se vrátí s oběšencem na strom a králi nezbývá, než se pro něho vrátit.
* Samostatně vyšla v překladu Oldřicha Friše pod názvem Démonovy povídky (Praha 1956).
383
také obsahem základního textu školy nazvaného Sútry o původním zkou
mání (Púrvamímámsásútra). Je připisován mudrci Džaiminimu, o kterém
však není vůbec nic známo. Také dobu vzniku tohoto textu nedovedeme
blíže určit, stěží však byl složen dříve než ve druhém století před n. 1. Toto dílo je významné tím, že stanoví metodologický postup nejen pro
zkoumání védských otázek, ale pro jakýkoli vědecký výklad. Přikazuje vyjít
vždy z vytýčení problému, vyjádřit možné pochybnosti, uvést názory pro
tivníků, dát na ně vědeckou odpověď a nakonec vyvodit správný závěr.
Nejstarší dochovaný komentář k Džaiminiho knize napsal jakýsi Šabarasvámin a zaměřil jej především polemicky proti buddhistickým názorům.
Jeho dílo se stalo předmětem dalších komentářů, mezi kterými nejvíc pro
slul Komentář ke strofám (Šlókavárttiká) od filozofa Kumárily, kte:rý žil
ke konci sedmého a v první polovině osmého století v jižní Indii. Kumárilovi
připisuje tradice největší zásluhy za vytlačení buddhismu z indického území.
K odlišení od této školy byla její druhá odnož označena přídomkem
uttara ("další", "pozdější"), ale mnohem častěji se nazývá védánta ("za
končení, završení véd"). Od své předchůdkyně, zaměřené výhradně na véd
ské sbírky, se odlišuje hlavně tím, že předmětem jejího výkladu jsou bráh
many a především upanišady; ty považuje za primární zdroj poznání a za
nejvyšší autoritu a své úsilí zaměřuje v prvé řadě k prokázání, že každé
jejich slovo je neomylné a pravdivé; vzhledem k tomu, že ani nejstarší
upanišady nejsou názorově jednotné, je to úkol víc než nesnadný. Z myšle
nek upanišad vyvozují pak védántští filozofové i závěry, které daleko přesa
hují původní rámec.
Základním textem této školy jsou Védántské sútry (Védántasútra) čili Sútry o brahma (Brahmasútra), jejichž údajný autor Bádarájana mohl být
mladším současníkem Džaiminiho; ani o něm nemáme však žádné spo
lehlivé zprávy. Jeho spis je krajně obtížný a pro svůj sútrový styl bez
komentáře prakticky nesrozumitelný. Odtud velký význam komentářů, kte
ré se leckdy navzájem značně liší. Nejstarší je Gaudapádův veršovaný ko
mentář (Gaudapádíjakáriká) z doby kolem roku 700 n. 1. Poprvé se v něm
objevuje pro védántu charakteristické učení, popírající reálnou existenci
světa; považuje jej za pouhý přelud, iluzi (májá), vytvářený jedinou sku
tečně existující NeJvyšší bytostí (brahma). Tuto myšlenku plně rozvinul Šankara (asi 788-820), původem jihoin
dický bráhman považovaný za největší osobnost indické filozofie. Byl stou
pencem důsledného monismu (advaita) a své učení šířil jednak sepi-
441
Obsah
(autorsky neoznačené kapitoly napsal Dušan Zbavitel)
Předmluva
Védská slovesnost
Rgvéda Nehyrnnická část Rgvédy Sárnavéda Jadžmvéda Atharvavéda Védské sbírky jako historický pramen i literatura Bráhmany Áranjaky Upanišady V édánga čili údy véd Datování védské slovesnosti
Literatura buddhismu a džinismu
Buddhistický kánon Koš řádové disciplíny Koš pouček Dharnmapada Písně starých mnichů a mnišek Džátaky Koš víry Pálijská nekanonická literatura Komentáře a kroniky Sanskrtský buddhistický kánon N ekanonické buddhistické texty v sanskrtu Džinistická literatura
Velké učebnice
Sanskrtská gramatika Dharma
533
5
12
16
25
37
39
4 1
47
50
58
59
68
69
73
74
76
77
79
82
85
94
94
97
98
99
104
109
111
116
Artha Káma
Národní eposy Mahábhárata a její dějové jádro Vložené části Bhagavadgíta Mahábhárata jako literární dílo Datování Mahábháraty Rámájana "První báseň" Doba a místo vzniku Rámájany
Nejstarší tamilská literatura (Jaroslav Vacek) Sangamová literatura Sangamová literatura ve staroindickém písemnictví Sangamová legenda Datování Literární krajiny Hlavní sangamová díla Slavní básníci Myšlenkový svět sangamové poezie Vztah sangamu a kávje
Počátky kávjové poezie a divadla Ašvaghóša a jeho epika Prákrtská kávjová lyrika Ašvaghóšovo drama
Vznik divadla a raná dramata V zni k divadla Bharatova učebnice divadelního umění
Druhy her Výstavba a postavy dramatu Citové nálady zvané rasa První poetika Raná dramata: Bhása Šúdraka
534
125
130
135
136
143
151
156
158
159
165
170
174
175
177
179
182
185
192
201
203
206
208
209
215
219
222
223
226
228
229
233
235
236
242
Kálidása Kálidásova dramata Lyrika· Epika
Teorie básnického umění Sanskrt a poezie Poetika Ozdoby Styl Rasa Ozvu k Abhinavagupta Kuntaka Mladší školy Metrika
Kávjová lyrika Veršované průpovědi Rané ká\jové sbírky Amaru
Bhartrhari Strofické oslavy bohů Poezie hádanek a hříček
Kávjová epika Děj a výstavba díla Bhatti Bháravi Mágha Epigoni mistrů
Kávjová próza Dandin a jeho Deset jinochů Subandhuova Vásavadatta Bánův královský román Další ká\joví prozaici Čampú
535
246 248 254 261
268 269 271 272 273 275 276 279 281 282 285
287 288 291 293 297 301 303
309 309 311 312 314 315
318 319 323 325 330 331
Drama po Kálidásovi
Višákhadatta Harša, dramatik na trůně Bhavabhúti Další dramatikové
Postklasická poezie tamilského jihu (JarosLav Vacek) Přechodné období Literatura přechodového období Píseň o nákotníčku Maniméhalei Posvátný Kural
Vyprávěcí literatura
Paňčatantra Velké vyprávění Další vypravěčská díla: Povídky o vétálovi Dvaatřicet vyprávění trůnu Papouškovy příběhy
Starotamilská bhaktická poezie (JarosLav Vacek) Kulturně historické pozadí Kořeny a zdroje bhakti Dimenze bhakti Datování Šivaistický kánon N ájanmárové Appar (Tirunávukkarasu) Sambandar Sundarar (též Sundaramúrti) Mánikkavášahar Ostatní nájanmárové Višnuistické bhakti Višnuistický kánon Álváwvé
Purány
Máhátmja
536
333
333
337
34 1
346
349
349
35 1
353
356
358
364
367
374
383
386
389
394
395
396
40 1
404
405
405
408
409
4 10
4 12
4 13
4 13
4 15
416
422
425
Puránská mytologie 427
Náboženská instruktáž 428
Purány a historie 430 Mahápurány 431
Márkandéj apurána 435
Filozofické a tantrické texty 439
PúiVamímámsá a védánta 440
Sámkh ja a jóga 443
Njája a vaišéšika 447
Tantrismus 449
Závěrečné kapitoly starotamilské literatury (Jaroslav Vacek) 454 Avvei 454
Epika 456
Džinistická epika 457
Buddh istická epika 459
Kambanova Rámájana 459
Poslední velcí básníci 462 Okrajové oblasti 463
Bilhana 464
Kalhana 469
Džajadéva 472
Šríharša 4 78
Sanskrtská literatura středověku a novověku 481
Antologie 482
Ká\jová próza 486 Ká\jová poezie 487 Kršnovská legenda a bhaktická poezie 491
Drama 493
Vyprávěcí literatura 496
Bibliografie 502
Rejstřík jmen a anonymních děl 512
Výkladový rejstřík sanskrtských, pálijských a tamilských termínů 527
537
Dušan Zbavitel, Jaroslav Vacek Průvodce dějinami staroindické literatury
Vydalo nakladatelství Arca JiMfa, s.r.o., Tiebíč, Křížová 46 roku 1 996 jako svou 81 . publikaci
Odpovědný redaktor Radovan Zejda
Technický redaktor ing. Miroslav Novák
Grafický redaktor Miroslav Kubíček
Sazbu písmem Bookman provedla Miloslava Skoumalová,
Typografické studio nakladatelství Arca JiMfa
Vydání první
544 stran
Vytiskla tiskárna AKCENr Tiebíč
