Psychiatrická nemocnice Bohnice - Lidé mezi lidmi ...lidemezilidmi.cz/pdf/pn_bohnice.pdf ·...

Dobré místo, o.s. dobre-misto.cz 19. pavilon PNBprojekt CZ.11/MGS/004 [email protected] Ústavní 91/7

181 00 Praha - Bohnice

Psychiatrická nemocnice

Bohnice

projektový časopis šířený

Dobrým místem, o.s. v rámci projektu

Informační aktivity CZ.11/MGS/004

podpořeného z Norských fondů.

1

mailto:[email protected]

http://dobre-misto.cz/



Oficiální pohled na minulost, současnost a budoucnost PN Bohnice

Psychiatrická nemocnice Bohnice poskytuje odbornou psychiatrickou pomoc lidem s duševním onemocněním. Vsoučasnosti je největším psychiatrickým zařízením v České republice. V nemocnici je 31 lůžkových oddělení, nakterých se léčí přes 1300 pacientů. Péči o ně zajišťuje více než tisíc zaměstnanců. Psychiatrická nemocniceBohnice je příspěvkovou organizací Ministerstva zdravotnictví České republiky.

Psychiatrická péče má v Bohnicích více než stoletou tradicí. Nemocnice poskytuje lůžkovou i ambulantní péči provšechny věkové skupiny pacientů v celé škále psychiatrických diagnóz. Jsou zde i oddělení pro léčbu závislostí,ochrannou léčbu, následnou péči a resocializaci.Nemocnice poskytuje také krizovou intervenci. Jejísoučástí je Centrum krizové intervence aKomunitní terénní centrum.Psychiatrickánemocnice Bohnice se dlouhodobě snaží odestigmatizaci psychických onemocnění a usiluje ointegraci duševně nemocných lidí do běžnéhoživota. Jedním z příkladů je festival Babí léto, kterýkaždoročně probíhá v areálu nemocnice a dalšíaktivity organizované nemocnicí.

V psychiatrické nemocnice Bohnice se léčí různéskupiny pacientů. Nejpočetnější skupinou jsou lidéstarší 18 let, u nichž se projevila nějaká formaduševního onemocnění. Zajišťování psychiatricképéče pro dospělé pacienty je hlavním úkolemnemocnice.

Psychiatrie pro dospělé

Hlavní skupiny duševních onemocnění, které se v Psychiatrické nemocnici Bohnice léčí, tvoří poruchy nálady,bipolární afektivní poruchy, schizofrenní poruchy, poruchy osobnosti a neurotické poruchy. Psychiatrická péče jerozdělena na akutní a následnou. Pro dospělé je poskytována v rámci osmi primariátů na osmnácti odděleních.Cílem léčby zaměřené na úzdravu, není jen odstranění symptomů nemoci a stabilizace zdravotního stavu pacienta,ale vytvoření podmínek pro co nejuspokojivější samostatný život. Proto nemocnice klade důraz na psychiatrickourehabilitaci a posilování kompetencí každého jednotlivce.

K doléčení psychických stavů slouží následná péče. Během hospitalizace na některém z oddělení následné péčepokračují terapeutické aktivity, psychiatrická rehabilitace i příprava na každodenní fungování po návratu znemocnice.

Dětská psychiatrie

Psychiatrická nemocnici Bohnice léčí děti od sedmi do osmnácti let. Mezi časté diagnózy patří ADHD –hyperkinetická porucha chování, tikové poruchy, deprese, maniodepresivní psychózy, poruchy artistického

2

Bohnice

Psychiatrická nemocnice Bohnice, donedávna ještěPsychiatrická léčebna Bohnice, vyvolávározporuplné pocity a reakce. Pro českou veřejnostslovo Bohnice znamená blázinec. Výkřik „odvezoumě kvůli tobě do Bohnic“ má stejný význam jakověta „odvezou mě kvůli tobě do blázince“. Promnohé pacienty bývalé psychiatrické léčebny jsouBohnice synonymem hrůzy. Pro jiné pacienty bylyBohnice místem, kde se jim dostalo pomoci. Prořadu lidí, kteří se zasazují o modernější způsobposkytování psychiatrické péče jsou Bohnicesymbolem mamutího zařízení, které nemůže zajistitlidský přístup k nemocným. Pro jiné jsou Bohnicebaštou kvalitní medicínské péče. Pro další jsousoučasné Bohnice hráčem nejtěžší váhy v boji o




181 00 Praha - Bohnicespektra, schizofrenie nebo mentální anorexie. Nejsou zde léčeny děti a dospívající trpící závislostí na návykovýchlátkách.

Psychiatrie pro seniory

Vyšší věk přináší vyšší riziko vzniku některých duševních onemocnění, především demencí. Jejich léčba vyžadujespecifický léčebný i ošetřovatelský přístup. Proto představuje psychiatrická péče o seniory samostatný druh péče.Gerontopsychiatrie (psychiatrie pro seniory) se zabývá především léčbou psychických poruch, které vznikají vestáří, po 65 roce života. Gerontopsychiatrická oddělení pečují nejčastěji o seniory trpící organickými duševními,jako jsou jsou demence a deliria. Věnuje se však i depresím ve stáří, závislostem na návykových látkách useniorů, paranoidním a halucinatorním stavům.

Závislosti

Samostatnou skupinu duševních onemocnění tvoří závislosti. Odbornou adiktologickou péči využívají lidé, ukterých vznikla porucha v souvislosti s užíváním návykových látek či jinými formami závislostního chování.Obor adiktologie – závislostí se zabývá zdravotními a sociálními problémy, které vznikají v souvislosti sužíváním alkoholu a nelegálních drog či v souvislosti s patologickým hráčstvím.

Psychiatrická nemocnice Bohnice mění svou tvář

Psychiatrie se po mnoha stránkách mění. Ve vyspělých zemích už několik desetiletí, u nás v posledních letechv souvislosti s ohlášenou reformou systému psychiatrické péče. Mění se dřívější medicínský (paternalistický)přístup k lidem s duševním onemocněním a mění se i formy péče. S přibývajícím důrazem na hlavní cíl –spokojenější život psychicky nemocných lidí – se pomalu vytvářejí předpoklady pro rozvoj psychiatrickérehabilitace a komunitní péče. Postupně by se měly zkulturňovat také podmínky lůžkové psychiatrické péče.Psychiatrická nemocnice Bohnice usiluje o každodenní zlepšování svých služeb i o prosazování moderníhopřístupu k psychiatrické péči.

Ústav pro choromyslné v Bohnicích u Prahy byl v době svého vzniku moderním zdravotnickým zřízením, avšakhistorický areál současným požadavkům již nevyhovuje. Poskytování kvalitní psychiatrické péče v investičnězanedbaných a památkově chráněných budovách je stále obtížněji řešitelný problém. Zatímco většinavšeobecných nemocnic během uplynulého čtvrtstoletí získala důstojné prostory a vybavení, pro rozsáhlékomplexy psychiatrických léčeben (nemocnic) to neplatí. Hlavním důvodem je dlouhodobě nedostatečnéfinancování psychiatrické péče.

Pavilon 26

„Od začátku devadesátých let se nám podařilo komplexně zrekonstruovat šest oddělení. V průměru jednooddělení za čtyři roky. Pokud bychom touhle rychlostí rekonstruovali dalších 25 oddělení, bude to trvat 100 let,“říká ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice MUDr. Martin Hollý. Podle něj je velmi obtížné si představit, že byse rekonstruovalo víc než jedno oddělení za rok. „I kdybychom takhle zrychlili, stejně je to na 25 let.Samozřejmě, že bych si přál, abychom v průběhu nejbližších let dali dohromady investičně zanedbaná oddělení,ale reálné počty ukazují, že se toho pravděpodobně nedožiji. Při umírněných počtech je naše investičnízanedbanost něco přes miliardu korun. Pokud bychom chtěli dát areál kompletně dohromady, tak se dostáváme kedvěma miliardám,“ uvádí Martin Hollý.

3




181 00 Praha - BohnicePo dlouhé snaze se Psychiatrické nemocnici Bohnice podařilo získat investiční dotaci ze státního rozpočtu narekonstrukci objektu příjmového oddělení pro muže označovaného jako pavilon 26. „Rekonstrukční práceskončily letos v létě. Výsledkem je velmi hezké a funkční zařízení, které právě v těchto dnech začíná sloužitpacientům,“ říká ředitel Hollý. Podle něj nešlo jen o to obnovit původní historický objekt, který odpovídalpožadavkům péče o pacienty podle představ starých více než sto let, ale o proměnu funkčních vazeb a využitíprostoru pro současný standard péče. „Samozřejmě, že problém spočíval také v tom, že pavilon je památkověchráněn, takže jsme nemohli nějakým zásadním způsobem zasáhnout do jeho dispozic. Chci ale poděkovatpamátkářům, kteří ustoupili z dřívějších rigidních požadavků a dovolili nám k historickému objektu přistavět takzvané respirium, což je prosklená část, která doplňuje a rozšiřuje původní spíše vysokou a úzkou stavbu,“vysvětluje Martin Hollý.

Vzhledem k tomu, že byly rekonstruovány jak suterén, tak podkroví pavilonu 26, podařilo se zvětšit využitelnouplochu na více než dvojnásobek. „Na většině původních pavilonů tvoří 70 až 80 procent podlahové plochyložnice. Obvykle máme na oddělení jednu jídelnu, která nahrazuje také komunitní místnost, malou sesternu, a pakuž jen z chodby přístupné ložnice. Nevyhovující prostorové podmínky si tak vynucují spíše dohledový způsobpéče, který neumožňuje pracovat s pacienty individuálně nebo v malých skupinkách,“ uvádí Martin Hollý.Ložnice by podle něj neměly zabírat víc než polovinu celkové plochy, což se na pavilonu 26 podařilo. Původnípočet lůžek přitom zůstal zachován, ale zvětšily se společenské prostory a prostory využitelné pro terapeutickéaktivity.

Bezpečnější prostředí

„Naši pacienti nejsou tělesně nemocní a tak neleží v lůžkách. Pracoven, společných terapeutických místností aprostorů pro setkávání, kde mohou trávit čas jak s návštěvami, tak mezi sebou, je po rekonstrukci pavilonumnohem víc. Prostor jsme rozčlenili na několik zón, aby nedocházelo ke kumulaci velkého počtu pacientů,“ říkáMartin Hollý. Jedním z důsledků duševní nemoci totiž mohou být poruchy chování. „V akutním stadiuonemocnění se pacient může chovat nepředvídatelně, v ojedinělých případech může ohrožovat sebe nebo svéokolí a je nezbytné, aby se pohyboval v nějakém vymezeném uzavřeném prostoru. Na většině oddělení klasickéhostřihu bývá jedna společenská místnost, kde pacienti tráví čas. Je mnohem výhodnější, když je oddělení postavenotak, aby jedinci, kteří mají potenciál k nějakému vyzývavému chování vůči ostatním, nemuseli být ve velkéskupině, aby měli kam odejít, nebo aby mohli být nějakým vlídným způsobem z větší skupiny vyčleněni,“ uvádíředitel Hollý.

Moderní psychiatrická léčba podle něj vyžaduje nenásilný dohled na pacienty. Členitější prostor oddělení, kterýpacientům nabízí k pobytu více různých místností a zákoutí, proto musí být dostatečně přehledný. „Řešíme topříčkami z bezpečnostního skla, které personálu umožňují dostatečný přehled o tom, co se na oddělení děje, anižby bylo třeba mít všude kamerové systémy. Mírným zásahem do dispozice pavilonu a vytvořením prosklenéhorespiria jsme se přiblížili k tomu, jak vypadají psychiatrická oddělení v západní Evropě nebo v civilizovanémsvětě, kde skutečně sestra dokáže být v očním kontaktu s pacienty bez toho, aby jim musela zamykat pokoje, aměla je všechny společně v jedné místnosti,“ říká Martin Hollý.

Jak probíhala rekonstrukce pavilonu 26

O podrobnější informace k nedávno dokončené rekonstrukci pavilonu 26 v Psychiatrické nemocnici Bohnice jsmepožádali Ing. Jaroslava Nováka, náměstka pro strategický rozvoj a kvalitu řízení.

4





Jaké byly celkové finanční náklady na rekonstrukci a kdo ji realizoval?

Projekční práce prováděla architektonická kancelář Atelier M1 a vlastní rekonstrukci objektu společnost AVERS.Práce začínaly v srpnu loňského roku a ukončeny byly v červnu tohoto roku. Rozsah rekonstrukce více nežzdvojnásobil užitnou plochu a vytvořil odpovídající prostory pro pacienty a personál. Zajímavé prostory nabídlonově vybudované respirium. Nejsložitější bylo prohloubit suterén, ve kterém vznikly prostory převážně proterapeutické aktivity. Zcela nové možnosti poskytlo využití půdního prostoru pro pracovny lékařů a zázemípersonálu. Celkové finanční náklady na projekční práce včetně inženýrské činnosti byly 1,6 miliónu korun,náklady na vlastní rekonstrukci 70,6 miliónu korun včetně DPH.

Co bylo na celém projektu nejnáročnější?

Vzhledem k „vysoutěžené“ ceně, která byla o 24 % nižší než rozpočtovaná, byl největší problém s udrženímodpovídající kvality práce. Stejné zkušenosti mají i ostatní investoři se stavebními firmami, které se potýkajís nedostatkem kvalifikovaných pracovníků. Výraznou zátěží pro nemocnici byla výše spoluúčasti, kteráv konečném vyhodnocení dosáhla 18,1 miliónů korun (25% celkových nákladů). Dalším problémem bylododržení parametru rozpočtových pravidel – nepřekročit rozsah dodatečných prací. Parametr umožňuje čerpatdodatečné práce do maximální výše 10 % z povinné spoluúčasti. To prakticky znamenalo nepřekročit částku 1,6miliónu korun, což v případě rekonstrukce 100 let starého objektu bylo velmi limitující. Vlastní provoznemocnice nebyl nijak výrazně omezen, pacienti byli přestěhováni na dobu rekonstrukce do jiného pavilonu.

Jak hodnotíte výsledek, na co jste pyšní?

Jak už bylo zmiňováno, náročné bylo udržet kvalitu. Ve spolupráci s architektem byl vybrán odpovídající mobiliářa vytvořen barevný koncept celého pavilonu. Osobně za největší úspěch považuji výsledek jednání s Národnímpamátkovým ústavem, který umožnil instalaci proskleného respiria a pomohl tak rozšířit relaxační prostory propacienty s vizuálním kontaktem do okolního parku. Výsledkem je přívětivější prostředí jak pro pacienty, takodpovídající zázemí pro personál.

-ga-

Prostě pomáháme

Psychiatrická nemocnice Bohnice je největším zařízením lůžkové psychiatrické péče v České republice. Hlavnískupiny pacientů tvoří lidé s poruchami nálady, bipolární afektivní poruchou, schizofrenními poruchami,poruchami osobnosti a s různými neurotickými poruchami.

Vedle oddělení akutní i následné psychiatrické péče jsou v Psychiatrické nemocnici Bohnice také oddělení léčbyzávislostí a gerontopsychiatrická oddělení pečující nejčastěji o seniory trpící organickými duševními poruchami.Nemocnice má i oddělení dětské psychiatrie a primariát komunitní péče, který zahrnuje centrum krizovéintervence, komunitní terénní centrum, centrum terapeutických aktivit, centrum psychosociálních služeb a dennístacionář.

Zdravotní péče je v nemocnici poskytována na třiceti odděleních, která spadají pod různé primariáty podlecharakteru onemocnění. Ke zvládnutí akutních stavů pomáhá moderní farmakoterapie. Léky jsou obvykle důležitéi v dalších fázích onemocnění. Neméně důležitá je však i psychoterapeutická a rehabilitační péče.

5





„Psychiatrie se jako medicínský obor zabývá léčbou onemocnění mozku, které obvykle má vedle biologickýchtaké celou řadu psychosociálních příčin. Vzhledem k tomu musíme zvláště v psychiatrické rehabilitaci klást důrazna specifika duševníhoonemocnění. Jestliže nás potkánějaká tíživá tělesná nemoc,obvykle říkáme, že si s tím nějakporadíme. U psychické poruchy jenemocná právě tato duševníschopnost – nějak se s tímvyrovnat – na kterou sev krizových situacích spoléháme,“vysvětluje ředitel Psychiatrickénemocnice Bohnice MUDr. MartinHollý. Duševní onemocnění lzepodle něj přirovnat k onemocněníimunitního systému, který by mělbojovat s různými nákazami – ale samotná imunita (duše) je nemocná. „Duševní onemocnění postihuje vztahovýsystém člověka, včetně jeho vnímání sebe sama. Proto duševně nemocný člověk potřebuje víc psychosociálnípodpory, než většina pacientů se somatickými potížemi,“ říká Martin Hollý.

Otevřený areál

Lidé s duševním onemocněním se v Bohnicích léčí už více než sto let. Velkoryse pojatý areál ústavu, tvořenýpamátkově chráněnými pavilony, vznikal v letech 1903 až 1916 na „zelené louce.“ Jeho autorem je architektVáclav Roštlapil, mimo jiné tvůrce Strakovy akademie na Klárově, kde dnes sídlí Vláda České republiky.Dominantou Psychiatrické nemocnice Bohnice je administrativní budova připomínající barokní zámeček, protiníž stojí nemocniční kostel sv. Václava. Z prostranství mezi nimi se rozbíhá vějíř cest k jednotlivým pavilonůmpromyšleně zasazeným do rozlehlého praku, který nabízí klidné prostředí k procházkám a k regeneraci sil.

Od počátku devadesátých let se „Bohnice“ snaží mimořádně atraktivního areálu využívat k destigmatizacipsychiatrie, psychiatrické léčebny (nemocnice) a především psychiatrických pacientů. Důležitou součástí areálu jeDivadlo Za plotem, místo konání různých představení a Klub V. kolona, kde pracují – připravují a podávajíobčerstvení – lidé, kteří sami prošli duševním onemocněním. Do volně přístupného parku přicházejí běhemcelého roku také zájemci o různé kulturní, sportovní a vzdělávací akce. „Menší akce jsou vždy zaměřeny naurčitou skupinu, například rodiny s malými dětmi nebo příznivce různých alternativních sportů a snadněji se donich zapojují i klienti a pacienti Psychiatrické nemocnice Bohnice. Velké komerční akce mimo jiné napomáhajíinformovat širokou veřejnost o naší existenci,“ uvádí Luboš Chlad, který se věnuje organizaci dění v areálunemocnice.

K velkým akcím podle něj patří festival Mezi ploty, motoristická slavnost Legendy, sportovně zaměřený běhBarvám neutečeš, City Trail Run či Cyklistické kritérium Bohnice. „Před šesti lety převzala nemocnice odspolečnosti Unijazz festival Babí léto, a za tu poměrně krátkou dobu se nám z něj podařilo vytvořit důstojný

6




181 00 Praha - Bohnicekomunitní festival. Pokud lidé příjemně stráví volný čas v krásném parku naší nemocnice, přispívá tok odbourávání předsudků o péči, kterou zde poskytujeme,“ říká Luboš Chlad.

Každoročně probíhá v areálu nemocnice řada výstav, přednášek, seminářů, představení a workshopů zaměřených na oblast duševního zdraví. „Vytváření prostoru pro zajímavé aktivity uvnitř areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice má velký význam pro odbourávání předsudků vůči lidem s duševním onemocněním a představuje jednu z možností, jak psychiatrické pacienty více integrovat do života společnosti,“ vysvětluje ředitel Hollý.

Bohnice prosazují recovery

Na nový přístup k psychiatrickým pacientům jeho uplatnění v Psychiatrické nemocnici Bohnice jsme se zeptalináměstka pro léčebnou péči MUDr. Marka Páva.

Co vlastně v psychiatrii znamená koncept recovery?

Léčbu zaměřenou na zdravu, která je chápána jako proces budování smysluplného a uspokojivého života. Tentokoncept mění tradiční přesvědčení o průběhu psychiatrických onemocnění a jejich léčby a opouští přežité dělenína „léčbu“ a „rehabilitaci“. Každý člověk trpící duševním onemocněním má zdroje, které je možné mobilizovat ana ty je třeba se zaměřit v zájmu dosažení co nejvyššího stupně nezávislosti. Při tvorbě terapeutického plánumusíme s pacientem dosáhnout shody na tom, co se bude dělat a společně stanovit cíle, které jsou pro danéhočlověka smysluplné. Cílem nemůže být dlouhodobý pobyt na doléčovacím oddělení.

Čím se tento přístup liší od současné podoby péče o psychiatrické pacienty?

Výhody recovery přístupu se ozřejmí při edukaci k užívání léků. Apelování na pacienty„jezte léky, je to dobré provaše zdraví,“nebývá příliš účinné. Mnohem lepší je vést s pacientem dialog o tom, co si přeje. „Chcete pracovat?A nebylo by nakonec lepší nebýt tak obtěžován těmi hlasy, když něco děláte? Mám pro vás řešení, schválněvyzkoušejte, jestli se vám s léky nebude pracovat líp.“ Léčení je chápáno jako prostředek k lepšímu životu alepšímu fungování a ne jako cíl. Cílem není zbavit člověka příznaků, ale umožnit mu co nejaktivnější život.Představa, že bychom měli lidi nejdříve léčit, zbavit je příznaků, stabilizovat a až potom rehabilitovat, je stejněnesmyslná, jako kdybychom tělesně postiženému, například vozíčkáři řekli „nejdřív se alespoň trochu uzdravte,než vás začnu rehabilitovat, protože jinak to nemá cenu.“ Je trochu nesmyslné oddělovat léčbu a rehabilitaci, jepotřeba si říct, jako u kterékoli jiné léčby, čeho vlastně chceme dosáhnout.

Povede uplatňování konceptu recovery a psychiatrické rehabilitace ke snižování počtu hospitalizací,respektive lůžek?

I strategie reformy počítá s tím, že potřeba lůžek v psychiatrických nemocnicích se bude postupně snižovat atěžiště péče se bude přesouvat do komunity. Poskytování služby v přirozeném prostředí ovšem předpokládá, žeklient nějaké přirozené prostředí má. Což třeba v případě dlouhodobě hospitalizovaných pacientův psychiatrických nemocnicích tak není.

Jedním z hlavních problémů u těžce duševně nemocných je, že péče vně nemocnice není dostatečně zabezpečená.Míra opory, kterou v současném systému je možné poskytnout pacientovi vně nemocnice, není taková, jakoujejich zdravotní stav vyžaduje, a proto je nezbytné postarat se o část z nich v psychiatrických nemocnicích.

Co se podle vás v průběhu reformy nesmí stát?

7




181 00 Praha - BohniceNesmí se stát, že bychom se přestali ptát, jestli to, jak věci děláme, je dobře. Nesmí se stát, že bychom se přestaliptát našich nemocných, co oni chtějí, že bychom se přestali ptát ostatních občanů nebo společnosti, co od náschtějí,a nesmíme přestat hledat nějaké rozumné řešení v každém jednotlivém případě. Myslím si, že našespolečnost má zdroje na to, abychom zabezpečili péči o duševně nemocné daleko lépe, než v současné době.Nemocní nejsou spokojeni s tím, že jsou na mnoholůžkových ložnicích dlouhodobě hospitalizovániv psychiatrických nemocnicích, nejsou spokojeni s tím, že po ukončení hospitalizace mají u ambulantníhopsychiatra návštěvu jednou měsíčně. Je zde nedostatečná nabídka chráněného bydlení, podporovanýchzaměstnání, zájmových aktivit zaměřených na pomoc lidem s duševním onemocněním, především v regionech.To si myslím, že je špatně a měli bychom se ptát, proč takové služby nejsou, a proč to nemůže fungovat jinak.Nám zdravotníkům se v tom špatně pracuje, nemůžeme dělat smysluplnou práci, kterou vidíme například veskandinávských zemích. Každý z nás chce pracovat ve fungujícím systému a získávat uspokojení ze své práce.Pokud by se reforma anulovala, byli bychom všichni nespokojení, jak naši pacienti, jejich rodiny, i my, kteří se oně staráme.

Josef Gabriel

Chceme ukázat Bohnice v lepším světle

„Chci, aby se ukázalo, že se psychiatrie mění. Aby to pro lidi bylo srozumitelné, musí být změna postavena takéna „hardware,“ říká ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice MUDr. Martin Hollý.

Co se posledním období podařil v Bohnicích zlepšit?

V neděli jsem běžel City Trail Run, který končil tady v Bohnicích. Slyšel jsem, jak někteří z běžců říkali, „cokolijiného, jen ne skončit tady,“ když jsme běželi kolem našich „kolonek,“ které patří k nejstarší části areálunemocnice. Myslím si, že stavebně zanedbané prostředí podporuje stigma. Po dlouhých snahách jsme získaliinvestiční dotaci ze státního rozpočtu na rekonstrukci objektu příjmového oddělení pro muže u nás označovanéhopavilon 26, a když jsme začali na tom projektu, nebo to, co jsme mohli ovlivnit v té projektové dokumentaci, toznamená, nějaké funkční vazby, tak jsme se také rozhodli, udělat krok ke změně a funkčnosti nebo funkčníchvazeb toho oddělení, to znamená budoucího provozu. Samozřejmě, že problém spočívá také v tom že jsmepamátkově chránění, takže jsme nemohli nějakým zásadním způsobem zasáhnout do dispozic toho oddělení a nadruhou stranu si myslím, že jsme vymáčkli maximum možného z té rekonstrukce a tady asi také patří díkpamátkářům, kteří ustoupili ze svých rigidních pozic a dovolili nám k tomu historickému objektu přidat tak zvanérespirium, což je prosklená část, která z mého pohledu velmi důležitě usazuje ten objekt do toho spíš rozšířenéhoformátu než vysokého a úzkého, což může znít jako přílišná symbolika, ale je faktem, že léčba, modernípsychiatrická léčba, vyžaduje nenásilný dohled nad pacienty.

Jak jste to památkářům vysvětlili?

Zcela jednoduše. Když si představíme obecně v medicíně jipku, tak taky nemůže být v členitých prostorách, musíbýt přehledná a někdy jdeme na hranici udržování intimity těch nemocných na jednotkách intenzivní péče, žemají mezi sebou jen zástěny, což mi musíme a obecně v psychiatrii se to nahrazuje spíš prosklenými příčkami,které jsou sice z bezpečnostního skla a dávají jistou přehlednost o tom, co se tam děje. Můžou být různězafóliované, aby nebyly úplně transparentní, ale na druhou stranu, aby bylo jasné, že ty klienti, pacienti, kteří setam pohybují, jsou v nějakém bezpečí a v tom nenásilném očním kontaktu s personálem. Což nám samozřejměnahrazuje různé kamerové systémy, které se samozřejmě také využívají.

8




181 00 Praha - BohniceŠlo především o bezpečnost pacientů, nebo hrály roli i další důvody?

Podařilo se nám právě tímto mírným zásahem do dispozice se přiblížit k tomu, jak vypadají domy nebo oddělenív západní Evropě nebo civilizovaném světě, kde skutečně sestra dokáže být v očním kontaktu s pacienty bez toho,aby jim musela zamykat pokoje, aby je musela mít všechny na jedné místnosti, kde jsou společně. Podařilo senám ten prostor rozčlenit tak, aby nedocházelo ke kumulaci velkého počtu pacientů, to znamená, že je několikzón, kde se můžou pacienti potkávat a trávit čas a to jak s návštěvami, tak mezi sebou. To znamená, že ta celáskupina 19 nebo 21 lůžkového oddělení je rozčleněna na menší skupinky. To možná není úplně srozumitelnés toho hlediska úzce medicínského, ale j e faktem, že naši pacienti nejsou tělesně nemocní a tak neleží v lůžkách.Přesto se hlavně v tom akutním stádiu nemoci musí pohybovat v nějakém vymezeném uzavřeném prostoru,protože jedním z důsledků duševní nemoci můžou být nějaké poruchy chování, ať už nepředvídatelné neboojediněle až ohrožující sebe nebo okolí, takže to příjmové oddělení musí být postaveno tak. A jak se vracím opětk tomu, že je mnohem výhodnější, když si můžou i lidi, kteří mají potenciál k nějakému vyzývavému chovánívůči ostatním, aby nemuseli být v té velké skupině, aby mohli být nějakým vlídným způsobem odděleni,vyčleněni z té větší skupiny. A spíš je to nabídka toho prostoru pro timeout a toho, že může někam odejít narozdíl od většiny oddělení toho klasického střihu, kde je jedna společenská místnost, kde ti pacienti tráví čas.

Jste s výsledkem celé rekonstrukce spokojeni?

Tak toto je asi to nejvíc, co se nám podařilo plus samozřejmě to že jsme tím že jsme mohli využít a že nám timesumožnila využít podkroví tak i suterén tak při zachování počtu lůžek, který byl před tím, tak se dostávámek adekvátnímu poměru podlahové plochy určenému pro ložnice a jiné terapeutické prostory, což je jednímz takových kritérií psychiatrických oddělení a že pokud té ložniční plochy máme přes polovinu tak v zásaděs těmi pacienty není kde pracovat psychoterapeuticky, není možné jim dávat žádné doplňkové terapeutickémožnosti. Takže tady se dostáváme právě do toho výhodného poměru, kdy počet pracoven a společnýchterapeutických místností a právě těch prostorů pro setkávání je mnohem víc než bylo. Možná že tu přesnoupodlahovou plochu by řekl Novák. A i pokud ne tak se to dá tak říct, že se dostáváme někam k tomu půl na půl ,což si myslím, že je takovou limitou pro adekvátní poskytování péče. A my to máme někde spočítané u těchnašich ostatních baráků.

A tam to tedy tak ideální není?

No jasně. Tam máme třeba 70, 80 procent podlahové plochy ložniční. To znamená, máme jednu jídelnu, kterátaky nahrazuje komunitní místnost a pak máme malou sesternu na tom oddělení, což vynucuje nějaký způsobpéče, který je spíš dohledový a neumožňuje pracovat s pacienty individualizovaně nebo v malých skupinkách.

Jaká tam budou oddělení? Nebo pro jaké pacienty to je? Pro jaké skupiny?

My využíváme to, že jsme tuto investici dostali taky k tomu, že se snažíme podle doporučení Světovézdravotnické organizace transformovat péči v naši velké psychiatrické nemocnici. Základním krokem jesektorizovat, rajonovizovat tu nemocnici, aby se jednotlivé oddělení v tom ideálním případě podobalaregionálním oddělení v menších nemocnicích, což znamená, že k nějaké budově je přiřazen nějaké pražskýregion. Smysl je v tom, a toje potřeba říct, že budova reprezentuje také nějaký terapeutický tým a jelikož našipacienti trpí onemocněním, která jsou chronická, což znamená, že mají tendenci se vracet a ten pacient býváhospitalizován opakovaně, tak tam je důležité, že se vrací k tomu samému týmu. Samozřejmě fluktuací se týmobměňuje, ale každé to oddělení má svojí vlastní kulturu a řekněme jako vedoucí lékaři a staniční a primáři nejsouzrovna pozice, u kterých by docházelo často k výměnám. Takže i v rámci toho, pokud přichází znovu splanutíonemocnění u toho pacienta, tak se mnohem snáz dostává a vyhledá pomoc u toho samého týmu, který mu už mu

9




181 00 Praha - Bohniceněkolikrát pomohl než když ví, že vpluje do 1300 lůžkového areálu a nemá moc jistotu, kam bude přijatý,protože bude přijatý tam, kde je volné místo.

Bude to mít ještě nějaké další výhody?

Další věc, která je důležitá z hlediska této sektorizace nebo rajonizace je to, že ten terapeutický tým: lékaři,sociální pracovnice, můžou být v bližším kontaktu ze službami, které v tom regionu existují. To znamená, že mydokážeme znát, že tam v té naší spádové oblasti jsou ambulantní psychiatři tihle, tihle,… Mají takovéto ordinačnídoby. Můžou vzniknout osobní vazby mezi lékaři v oddělení a lékaři v ambulanci, každý má nějaké specifikaposkytované péče. Na jedné straně, na druhé straně známe také sociální služby tam působící a může být bližšíspolupráce. Což vlastně pokud bychom si řekli, že to klidně je možné i v tom větším regionu, tak přeci jenom,když si představíme, že máme znát jednu nebo dvě městské části nebo máme znát celou Prahu, tak je to skutečněvelký rozdíl. Takže ta vazba je tam i zpět, což znamená pro pacienty, že přicházejí do známého prostředí pokud seznovu nemoc objeví a pro ten náš terapeutický tým v zásadě znalostí toho prostředí, toho regionu, zkvalitněnípředávání pacientů do další péče po propuštění.

Velké Bohnice by se tedy rozčlenily na menší části, segmenty, a každá ta část by měla na starosti jednuměstkou část?

A nebo dvě.

Znamenalo by to, že nemocný člověk už nebude během hospitalizace přeložen třeba na tři nebo čtyřioddělení?

My to chceme tímto minimalizovat. A asi se tomu v těch prvních fázích nevyhneme, ale taky by bylo fajn, tazměna směřuje taky k tomu, aby pacienti, kteří jsou přijati na jedno oddělení, nebyli překládání do následné péčedo potom akutní péče nebo další péče. A aby se maximum té péče odehrávalo na tom daném oddělení. A to je cíl,který není absolutní, protože někdy je zcela adekvátní, aby pacient byl přeložen, protože potřebuje skutečnědlouhodobý rehabilitační program. Máme tady specializované oddělení pro bipolární poruchy, kde probíháspecifický psychoterapeutický program. Takže není tam ten absolutní požadavek, že nejsou ty překlady, alemožná bychom to mohli otočit v tom, a to je cílem, aby ty překlady byly, ne proto že někde nemáme lůžka a neboněkde nejsme schopni poskytnout běžnou péči a nebo kvůli kapacitním problémům, ale skutečně aby ten překladbyl vyjednaný a indikovaný vzhledem k odsouhlasenému terapeutickému plánu s tím pacientem.

Zajímalo by mě, jestli do budoucna chcete postupně zrekonstruovat celou nemocnici? Myslím, že tady sedostáváme do konfrontace nebo do oblasti, kde ředitel nemocnice je malý pán na to, aby říkal jak to má být. Asamozřejmě z pozice ředitele nemocnice bych rád, abychom v průběhu nejbližších let dali dohromady investičnězanedbané oddělení, protože je skutečností, že při umírněných počtech je naše investiční zanedbanost něco přesmiliardu, pokud bychom potřebovali kompletně ty domy dát dohromady, tak se dostáváme ke dvěma miliardám.Je zase faktem, že od začátku devadesátých let se nám podařilo komplexně zrekonstruovat šest oddělení. Takžena 25 let je to jedno oddělení za čtyři roky. Pokud bychom takhle anticipovali ten časový horizont tak při dalších25 odděleních, které bychom potřebovali zrekonstruovat, tak to máme na 100 let. Takže i kdybychom nabrali narychlosti, tak je velmi obtížné si představit, že by se rekonstruovalo rychlostí větší než jedno oddělení za rok.Stejně je to na 25 let. Samozřejmě, že bych si to přál, ale reálné počty ukazují, že velmi pravděpodobně se tohonedožiji. Takže někdy mi přijdou potom trochu liché ty dohady nad tím, jestli můžou a mají být investice dostávajících nemocnic, protože skutečně ten reálný horizont je desítky let , aby se ty areály daly do pořádku. Takžez tohoto pohledu ano, to bych si přál, aby se pacienti, kteří se k nám dostanou, aby byli ve slušných podmínkách.Na jedné straně, na druhé straně taky to musí souviset s nějakou celkovou koncepcí toho, jak si náš stát

10




181 00 Praha - Bohnicepředstavuje péči o duševně nemocné, kde si myslím, že přestože byla před dvěma lety přijata strategiepsychiatrické péče, tak ty konkrétní plány váznou. Je to ten konkrétní obrázek, jak bychom to měli mít nakreslenéza 15 let, tak zatím z ministerstva nevypadlo a nepochybně je to ve zodpovědnosti ministerstva. Pracuje se naněm, ale z mého pohledu je to už dost dlouhá doba, že by mohli být nějaké konkrétnější vize.

Menší jednotky, které budou mít spádovou oblast, jsou v souladu s tím, co by měla přinést reforma. Jecílem reformy v Bohnicích přesun péče víc do terénu nebo jen větší spolupráce s terénem?

Mluvíme primárně o lepší spolupráci s terénem. V Bohnicích to máme už doplněné tím, že máme vlastní terénnítýmy, takže v těch přilehlých městských částech operujeme nebo máme vlastní terénní sestry, které zajišťují tupéči, aby byla přisunuta blíž ke klientovi. A samozřejmě jsme otevřeni spolupráci jakýchkoli služeb, které budouvznikat v regionech. Není přece možné, abychom z Bohnic obhospodařili celou Prahu, jako terénními službami.To si myslím, že by bylo kontra produktivní, ale to lůžkové zázemí můžeme poskytovat. Ty zkušenosti jsoutakové, že pokud funguje ta spolupráce lůžkových zařízení a terénních služeb, tak že se redukuje potřeba těchlůžek. Takže to by mohlo výhledově znamenat, pokud zfunkčníme ten model propojení s komunitou a tov zásadě strategie reformy reprezentují centra duševního zdraví, které by měli vznikat a kde se zodpovědníčinitelé ministerstva zavázali k tomu, že budou tyto služby vznikat a tak by mělo dojít k redukci potřeby télůžkové kapacity. Netroufám si odhadovat o kolik, protože mluvíme o dlouhých výhledech řadově desetiletí a víca ta epidemiologie duševních poruch je v tomto přece jenom rostoucí, takže nedokážu říct, jak to bude za desetlet. A pak je důležité říct, že tu redukci potřeby lůžkové péče můžeme odhadovat jen u nějaké skupiny diagnóz. Jefaktem, že jsou okruhy psychiatrických diagnóz, které velmi pravděpodobně budou spíš růst a teď mluvím třebao gerontopsychiatrii, pro kterou žádná komunitní služba prozatím neexistuje ani není nějakým způsobemnaplánovaná. Takže z tohoto pohledu ten inpakt na celou lůžkovou kapacitu je z mého pohledu nejasný. Proto simyslím, že je to potřeba vidět jako zkvalitněním služeb pro jednotlivce. A nemyslím si, že to musí být vždydoprovázené tím, že budeme škrtat nějaké lůžko. To co si myslím a pokud se dostávám do mého názoru na tysystémové věci, tak si dokážu představit, že část lůžkové kapacity bude alokovaná do běžných nemocnic. Apřestože jsme svázáni tradicí, že Bohnice jsou klíčovým poskytovatelem psychiatrické péče pro Prahu a blízkéokolí a tím nechci nijak snižovat význam psychiatrické kliniky a vojenské nemocnice. Tak si dokážu představit,že by i v Praze vznikly další centra lůžkové péče. A protože pro lidi s psychózou je to prostě velká aglomerace,přestože si říkáme, že můžeme dojet kamkoli za nějakých pár minut, ale pokud jsme zdraví a stejně víme, že námto dělá problém z jižního okraje Prahy přijíždět do Bohnic. Je to cesta víc než hodinová s několika přestupy ačlověk, který má nějakou psychickou a psychotickou poruchu, tak skutečně pro něho pohyb v metru apřestupování v rámci dobře organizované, ale přece jenom hromadné dopravy je někdy nepřekonatelnoupřekážkou. Takže si dokážu představit a myslím si, že je oprávněné říkat taky, že ta lůžková kapacita Pražská byměla být víc diverzifikovaná, nevázaná na pobyt v Bohnicích a o to víc v regionech, kde jsou ty vzdálenostimnohem větší a dostupnost je mnohem horší. V tom je pozice Bohnic trochu specifická, že je přece jenomsoučástí Prahy, velké aglomerace. Koncentrace obyvatel je tady velká.

Duševní onemocnění je deklarováno jako onemocnění mozku, tím se dostává do zdravotnické sféry, alesoučasně má duševní onemocnění jak sociální příčiny, tak i sociální důsledky. Berete na to ohled?

Nepochybně je, tak jak jsme mluvili o psychiatrii jako o součást medicíny, což nepochybně je. A tak je asidůležité mluvit o specificích, které hlavně v psychiatrické rehabilitaci hrají významnou roli. A jelikož duševnínemoc postihuje z principu toho, že je duševní a vztahový systém člověka, jeho vnímání těch vztahů, jehovnímání sebe sama a pokud si to jen zjednodušeně představíme, to co máme tendenci všichni a na co sespoléháme, na co se odvoláváme pokud se setkáváme s nějakou tíživou tělesnou nemocí, že si s tím nějakporadíme duševně, že se s tím nějak vyrovnáme, tak tohle je nemocné u duševní poruchy. A podobně jako u HIV

11




181 00 Praha - Bohniceinfekce, když přejde do AIDS, tak ta imunita je nemocná, co má bojovat s tím virem. Takže z tohoto hlediska tenčlověk potřebuje víc psychosociální podpory. A v celém managementu toho onemocnění není to černobílý rozdíl.Bavíme-li se o obezitě jako o nemoci taky jsou tam psychosociální intervence důležité. Taky je na místě ty lidinějak způsobem podpořit v jejich změně chování. Takže to není jediná oblast medicíny, ale asi můžeme tvrdit, žejedna z nejvýznamnějších, z nejvýraznějších v zastoupení té potřeby psychosociální rehabilitace a dlouhodobérehabilitace.

Příkladem by mohla být gerontopsychiatrie, kde se zdravotní a sociální péče velmi prolíná.

Jasně, ale náš systém to udělal tak, že ty gerontopsychiatrické pacienty přiřazuje k nám a vyčleňuje trochu z běžnémedicíny. Jako tu následnou péči provádíme tady, ale ty analogie tam jsou a je faktem, že v některých Evropskýchzemích to není součástí.

Josef Gabriel

Současná podoba zdravotní péče v PN Bohnice

Centrální příjem pacientů

Přijetí k léčbě v Psychiatrické nemocnici Bohniceprobíhá na oddělení centrálního příjmu pacientů.Rozhoduje se zde o přijetí na lůžko (hospitalizaci)v jednom ze třiceti oddělení nemocnice.

Centrální příjem najdete v samostatném pavilonu párdesítek metrů od hlavní budovy. Ne každý, kdo sempřijde jako potenciální pacient, je také přijat k léčení.„Na oddělení centrálního příjmu pracují stabilně dvalékaři. Jejich úkolem je základní diagnostika, základnírozlišení, zda zdravotní stav pacientavyžaduje hospitalizaci, jestli je pro něj vhodná léčbav nemocnici,“ říká primářka oddělení MUDr. VěraStrunzová. Lidé, jejichž zdravotní stav nevyžadujelůžkovou péči, jsou odmítnuti. „Pokud lékař pozhodnocení celkového zdravotního stavu přicházejícíhočlověka usoudí, že hospitalizace je nutná, musírozhodnout, na kterém oddělení se bude pacient léčit,“vysvětluje primářka Strunzová. Z centrálního příjmupak pacient směřuje podle posouzení svéhozdravotního stavu a diagnostického zařazeník podrobnému vyšetření na příjmové oddělení zvoleného primariátu.

Podávání informací

Rodiče nebo příbuzní a přátelé, kteří doprovázejí blízkého člověka s příznaky psychického onemocnění, chtějípochopitelně mluvit s lékařem. Nevědí, co se s jejich potomkem (partnerem, kamarádem)

12

Přijetí na psychiatrii člověka zaskočí

Pro pacienta s akutními psychickými problémy,který se nikdy v minulosti na psychiatrickémoddělení neléčil, je centrální příjem první místokontaktu s nemocnicí. „Už jenom samotnázkušenost, že je na psychiatrii, člověka do určitémíry zaskočí. Centrální příjem pacientů je místo,kam budoucího pacienta přivezou příbuzní nebosanita. Je třeba říci, že se tam dostávají pacientive velmi akutním a těžkém stavu a vzhledemk velikosti nemocnice je na centrálním příjmuvelký provoz,“ upozorňuje primářka Strunzová.I přes snahu personálu o co nejvstřícnějšíkomunikaci zažívá člověk, u něhož propukloduševní onemocnění, během prvních hodinpobytu v psychiatrické nemocnici těžké chvíle.„Snažíme se, aby prostředí centrálního příjmubylo co nejvstřícnější, aby se lidem, kteří sempřijdou, od začátku někdo věnoval, aby jimvyšel vstříc v základních věcech, například abyse mohli napít, aby věděli, jak dlouho budoučekat, co bude následovat,“ říká Věra Strunzová.Nejdůležitější podle ní je, aby pracovnícicentrálního příjmu s budoucími pacienty a také




181 00 Praha - Bohnicestalo, o jaký problém (onemocnění, duševní poruchu) se jedná, jak dlouho asi bude v nemocnici, jakou má šancina uzdravení, atd. „Lékař se snaží, co to jde, alespoň základní informace příbuzným říci. Ale příjem je velmiakutní místo, může se stát, že zvoní telefony z jiných nemocnic, domlouvají se další příjmy, tahle práce jenárazová, někdy je to tam skutečně náročné,“ vysvětluje primářka Strunzová. V takových situacích se podle nísnaží podat základní informace rodičům či blízkým také střední zdravotnický personál. „Paní staniční je velmivstřícná, snaží se příbuzným alespoň říci, na jaké oddělení je pacient přijat a směrovat je tam. Může jim dáttelefonní kontakt na oddělení, může jim říci jméno vedoucího lékaře. Už od počátku však musíme příbuznýmupozorňovat, že jim nemůžeme říci úplně všechno a že na příjmu nedokážeme mnoho věcí úplně předvídat,“přiznává Věra Strunzová.

Souhlas pacienta s informováním blízkých

Informování příbuzných a blízkých komplikuje ještě další okolnost. „Abychom mohli s kýmkoliv mluvit ozdravotním stavu pacienta, musí s tím pacient souhlasit. Tohle je někdy velmi obtížné příbuzným vysvětlit.Snažíme se s nimi vstřícně komunikovat a při tom dodržet základní premisu, že musíme respektovat, co si pacientpřeje,“ uvádí Věra Strunzová. S některými pacienty je přitom podle ní velmi obtížná domluva. „Například když jepacient psychotický nebo je agresivní. Ale nemusí být ani psychotický, stačí když má doma komplikované vztahy.Často přicházejí pacienti ve složitých životních situacích, takže výsledná domluva je strašně individuální, jakomnoho věcí v psychiatrii,“ říká primářka Strunzová.

Nedobrovolná hospitalizace

Pokud nemocný člověk ohrožuje sebe, nebo své okolí, může být hospitalizován i nedobrovolně. Nedobrovolnáhospitalizace je velmi náročná jak pro rodiče, kteří musí na svého syna nebo dceru volat záchranku (mnohdy zaasistence policie), tak prosamotného nemocného, kterýnemá dostatečný náhled a svéonemocnění a domnívá se, žeho chtějí bez důvodu „dostat doblázince.“ „Jsou pacienti, sekterými se lze domluvit, a pakjsou i pacienti, kteří jsounatolik nemocní, že ta domluvanení možná. Rozhodnutí jena zodpovědnosti lékaře, kterýdanou situaci vyhodnotí. Tentolékař má nad sebou dalšíhoatestovaného doktora, sekterým konzultuje závažnějšístavy,“ vysvětluje primářka Strunzová. Možnost konzultace s dalším zkušeným psychiatrem využívají lékaři nacentrálním příjmu i pokud se výrazně liší to, co říkají příbuzní a to, co tvrdí (pravděpodobně) nemocný člověk.

Obavy nemocných a obavy rodičů

„Pokud jsou výpovědi pacienta a příbuzných diametrálně odlišné, většinou se přikláníme ke krátkodobémuobservačnímu pobytu (na dva, tři dny), abychom dokázali sesbírat co nejvíce informací,“ uvádí primářka

13




181 00 Praha - BohniceStrunzová. Zatímco pacienti se bojí zneužití nedobrovolné hospitalizace ze strany příbuzných, rodiče se naopakněkdy obávají, že lékaři hospitalizaci jejich nemocného potomka odmítnou, protože dokáže „zahrát zdravého.“„Myslím, že dokážeme rozpoznat, zda je člověk vážně duševně nemocný. Lékař mluví vždy nejprve s pacientem,aby si nezávisle udělal názor na jeho zdravotní stav bez zatížení nějakými rodinnými vazbami. Teprve potom sipozve příbuzné a žádá je o další informace. Nevylučuji, že příbuzní samozřejmě mohou mít nejrůznější pohnutky,ale na druhou stranu je nelze apriori považovat za podezřelé. Ale jsem si naprosto jistá, že tohle dokážemeodlišit,“ říká Věra Strunzová. Navíc má nemocnice povinnost hlásit každou nedobrovolnou hospitalizaci soudu,který se musí k situaci do týdne vyjádřit.

Problémy a perspektivy

Přes všechnu snahu o vstřícnou komunikaci a individuální řešení vznikajících problémů a komplikací, prvnídojem, který si duševně nemocný člověk odnese z oddělení centrálního příjmu, nemusí být příznivý. K příčinám,které souvisejí s propuknutím onemocnění a složitými situacemi v rodinách, se přidávají také prostorovéproblémy. „Čekárna je malinká, když se sejde pět akutních pacientů, kteří jsou depresivní a každý tam hodinučeká, tak ten dojem není dobrý, i když mají k dispozici časopisy a můžou se napít a personál se jim snaží vyjítvstříc. Ale nemůžeme udělat zázrak, prostě mají jednu čekárnu, jednu místnost a my je nemůžeme pustit na kávuven, protože jsou v akutním stavu a musíme vidět, co se děje,“ vysvětluje primářka Strunzová. Situaci by podle nízlepšila observační místnost, kde by pacient mohl strávit čtyři až pět hodin, kde by měl k dispozici občerstvení,noviny a časopisy. „Ale to bychom museli mít opravdu prostorové podmínky a personální vybavení samozřejmě.To znamená dostatek personálu, který si pacientů všímá, aby tu dobu, kterou tam nezbytně musí strávit, prožilipokud možno co nejkomfortněji,“ říká Věra Strunzová.

Rozhovor

Já neklid miluju, říká primářka MUDr. Věra Strunzová.

Součástí jejího primariátu jsou tři samostatné jednotky. Jednak centrální příjem, pak přízemí oddělení 27,takzvaný neklid, a patro pavilonu 27, kde je oddělení pro léčbu afektivních poruch.

Přijetí k hospitalizaci je pro mnoho zvláště nedobrovolných pacientů velkým stresem. Dá se tomupředcházet?

Centrální příjem pacientů je místo, kam je pacient přivezen příbuznými nebo sanitou a je to místo, kde docházívůbec k prvnímu kontaktu pacienta s léčebnou, takže se snažíme, aby to bylo pro pacienty co nejvstřícnější. Ale jetřeba říci, že se tam dostávají pacienti ve velmi akutním a těžkém stavu a je tam velký provoz. Na centrálnímpříjmu jsou pacienti všech diagnostických kategorií a pracují tam stabilně dva lékaři, kteří soustavně přijímajípacienty, provádí základní diagnostiku, základní rozlišení toho, zda vůbec pacient je vhodný k hospitalizaci, jestliho mají léčit nebo ne. To je také třeba zmínit, protože část pacientů, kteří přijdou na centrální příjem, jeodmítnuta. Zdaleka ne všichni pacienti jsou přijati do léčebny, ale pokud lékař vyhodnotí stav pacienta tak, že jetřeba léčba, tak potom rozlišuje kam, na jaký primariát, je ten pacient v léčebně přijat. Takže tolik o centrálnímpříjmu, ještě podrobněji k obsazení příjmu.

Hodně pacientů nebo rodinných příslušníků je šokováno tím, že se dostanou do Bohnic, zejména tímzačátkem, tím příjmem, to je pro ně asi největší trauma. Lepší se to nějak? Co s tím vy můžete dělat?

14




181 00 Praha - BohniceVždy můžeme věci zlepšit. Ale pochopitelně, když se dostane laik, člověk, který nikdy nebyl v kontaktus psychiatrií, na příjem, tak už jenom ta samotná zkušenost, že je na psychiatrii, do určité míry člověka zaskočí.Pochopitelně se snažíme, aby komunikace s pacienty na centrálním příjmu byla pokud možno co nejlepší, toznamená komunikace už od prvního kontaktu: aby když sem pacient přijde, se mu někdo věnoval, vyšel vstřícnejrůznějším věcem, od úplně jednoduchých, aby se mohl napít a dojít si na záchod, aby mu bylo řečeno, jakdlouho bude čekat, a co bude následovat. Takže myslím, že v té komunikaci můžeme pořád něco dělat, pořád tammáme rezervy, to my víme. Další věc je prostředí příjmu. Už jenom v tom, jak ta místnost vypadá, se snažímedělat, co to jde. Tam tedy musím říci, že to je teď složité, narážíme na to, že není technická podpora. Uvedupříklad: máme koupenou tapetu, abychom tak trošku zlepšili to prostředí, a už tři čtvrtě roku ta tapeta leží napříjmu a není nikdo, kdo by ji tam dal. Prostě někdy narážíme na malichernosti, které to brzdí. Je fakt, že jsmetam dali časopisy a pacienti se můžou napít, ale jsme prostorově omezení, ta čekárna je malinká, a když se tamsejde pět akutních pacientů, opravdu víme, že to není příjemné, ale prostor je jednou daný a my v tom prostorumůžeme něco dělat, ale nemůžeme tam udělat zázrak. Hlavně myslím, že je rezerva v komunikaci, aby si personáltěch pacientů všímal více a aby jim vyšel vstříc, aby se tu dobu, kterou tam nezbytně musí strávit, snažil udělatpokud možno co nejkomfortnější.

Rodiče, kteří mají poprvé v nemocnici „zblázněné“ dítě a nevědí, co s ním je, žádají hned na příjmovémoddělení informace od lékaře. Není to problém?

Pochopitelně příbuzní si přejí mluvit s doktorem a pokud to jen trochu jde, tak by ten doktor s tím příbuzným mělmluvit. Nicméně na psychiatrii jsme vázáni, že pacient musí souhlasit s tím, abychom s kýmkoliv mohli mluvit ojeho zdravotním stavu. Takže to je někdy velmi obtížné těm příbuzným vysvětlit a dodržet při tom tu základnípremisu, že musíme respektovat, co si ten pacient přeje. S pacientem je dost často velmi obtížná domluva a to mámnoho konsekvencí. Když je psychotický nebo agresivní, tak je domluva fakt těžká a nemusí být ani psychotický:doma má obtížné stavy, často jsou ti pacienti v komplikovaných situacích. Takže je to strašně individuální, jakomnoho věcí v psychiatrii. Vždy se ten lékař snaží, co to jde, alespoň základní informace příbuzným říci. A když nelékař - může se stát, že je zavalený, že mu zvoní telefony, protože příjem je velmi akutní místo, do toho zvonítelefony z jiných nemocnic, domlouvají se příjmy, někdy je to tam skutečně náročné - i střední zdravotní personál,paní staniční je v tom taková vstřícná, se snaží těm příbuzným alespoň říci, na jaké oddělení je ten pacient přijat asměrovat ty příbuzné tam. Už od počátku musíme těm příbuzným říkat, že jim nemůžeme říci úplně všechno akromě toho mnoho věcí na tom příjmu nedokážeme úplně předvídat.

Když už na tom příjmu rozhodnete, kam půjde, je možné, abyste těm příbuzným mohli dát kontakty naněkoho, na koho se tam můžou obrátit?

To jistě ano. Můžeme jim dát telefonní kontakt, můžeme jim říci jméno vedoucího lékaře

oddělení, to samozřejmě ano. Řekneme na které oddělení a na koho se tam můžou obrátit, a že je dobré si tamzatelefonovat a domluvit si schůzku, aby třeba zbytečně nevážili dlouhou cestu

a ten pacient tam bude půl hodiny a ten doktor třeba ještě neví. Takže se pokud možno snažíme dát těmpříbuzným co nejvíce informací, ale někdy ti příbuzní, to je nutno říct, jsou zklamaní, že se na tom příjmunedozví, co tomu pacientovi je, a jak dlouho tu bude, protože lékař na příjmu udělá jen základní rozdělení a dál seuž vše řeší na oddělení.

Dále bych rád mluvil o problematice nedobrovolné hospitalizace. Jste také na tom centrálním příjmu?

Samozřejmě. Nedobrovolné hospitalizace jsou, myslím, už veřejně známá věc. Pacient musí

15




181 00 Praha - Bohnicesplňovat určitá kritéria, aby mohl být přijat nedobrovolně. Musí být nebezpečný sobě i okolí, ale je to hodněindividuální. Jsou pacienti, se kterými se lze domluvit a pak jsou pacienti, kteří jsou natolik nemocní, že domluvanení možná a pak je to na odpovědnosti lékaře, který tu situaci vyhodnotí. Nicméně ten lékař zase má nad seboutestovaného doktora, se kterým konzultuje takové závažnější stavy. Takže se nás to samozřejmě týká. Částpacientů procházejících příjmem, teď nedokážu říci procento, se přijímá nedobrovolně.

Jak je to s informacemi podávanými příbuzným v případě nedobrovolné hospitalizace, kdy on tam jenedobrovolně, protože je nebezpečný a oni by potřebovali vědět co dál?

To je obdobné tomu, co jsem již říkala. My jim podáme základní informaci, tzn. že ten pacient je v tuto chvílinatolik nebezpečný sobě nebo okolí, natolik nemocný, že je třeba jej hospitalizovat i proti jeho vůli. A je jimřečeno, že pokud hospitalizujeme pacienta nedobrovolně, musíme to hlásit ze zákona soudu, který má týden na to,aby se k té situaci vyjádřil. A to je maximum, co na tom příjmu můžeme říci. Většina informací je příbuznýmpodávána na oddělení. Toto je jen základní informace.

Ještě ten opačný případ, kterého se bojí právě pacienti a to, že je příbuzní dostanou účelově nedobrovolnědo blázince, případ, kdy na ně zavolají za večer sedmkrát záchranku. Rozpoznáte, jestli je k tomu důvodnebo jestli je to snaha rodiny zbavit se dotyčného pacienta?

Já myslím, že to už rozpoznáme. Kdyby to bylo jinak, asi bych tu nemohla pracovat. To je šílená představa. Já simyslím, že psychiatr to určitě rozpozná, proto např. i když je to riziko, vždy- a já to i doktorům říkám - mluvílékař nejprve s tím pacientem: aby si udělal nezávazně svůj názor na jeho zdravotní stav. A potom, je-li tam tenpříbuzný přítomen, si pozve toho příbuzného a chce informace. Ale aby měl úsudek opravdu bez zatíženírodinnými vazbami, vždy mluví samostatně a nejprve s tím pacientem. A toho pacienta vidí lékař na příjmu, anásledně ho pak vidíme na oddělení. Nevylučuji, že příbuzní samozřejmě mohou mít nejrůznější pohnutky, alezase to nechceme a priori považovat za podezřelé. Nicméně jsem si naprosto jistá, že to dokážeme odlišit, alepřipouštím, že se i taková situace může stát a občas se to stává.

Někdy zase příbuzní popisují, že se ten člověk zblázní a oni ho tam dostanou a on dokáže na místěkrátkodobě předvést, že je v pořádku, a tak se vrátí a oni jsou z toho strašně hotoví.

To riziko tu je, že se ten člověk po krátkou dobu toho rozhovoru udrží. Ale my nasloucháme těm příbuzným, a jakuž jsem říkala, ten doktor na příjmu, pokud má pochybnost, že je tam zásadní disproporce v tom, co říká příbuznýa co říká pacient, má nad sebou zkušeného atestovaného psychiatra, kterého si zavolá a konzultuje to s ním,pokud je to jasná disproporce. Tyto stavy opravdu konzultuje, takže je tam více názorů. To si myslím, že vpřevážné většině případů dokážeme. Když je to třeba diametrálně odlišné, tak se spíše přikláníme kekrátkodobému observačnímu pobytu na dva, tři dny, abychom dokázali sesbírat co nejvíce informací, abychomtoho pacienta viděli delší čas, než je ta půl hodina na příjmu.

Je na tohle všechno dostatek klidu?

Obvykle ano, ale pak se tam bohužel někdy sejdou, tím jak je ta čekárna malá, příjmy fakt akutní, třeba depresivnípacienti tam hodinu čekají a vidí, jak tam přiváží policie někoho v poutech. Tak to ten dojem také není dobrý, aleto my nezměníme, prostě mají jednu čekárnu, jednu místnost a také musíme ty pacienty v tu chvíli sledovat,musíme vidět, co se děje, a nemůžeme je pustit ven na kávu. Takže je to fakt hodně omezené.

Vy jste mi říkala, že by tam jedna zvláštní místnost pomohla.

16




181 00 Praha - BohniceKdybychom tam měli takovou observační místnost, kde bychom toho pacienta mohli nechat dejme tomu čtyřinebo pět hodin, podat mu nějaké občerstvení, noviny, ale to bychom samozřejmě museli mít dobré prostorovépodmínky a personální vybavení.

A jaké jsou perspektivy?

Perspektiva je opravdu mít lepší prostorové podmínky. To si dovedeme i lépe představit. V této chvíli jsou to faktjen úvahy nad ideálním prostorem a financemi. Šlo by to dělat jinak. V současné době můžeme dělat to, ževylepšíme alespoň zdi a personál budeme instruovat, a snažit se, aby se pacientům věnoval. Prostě když tamněkdo sedí v čekárně, aby tam mezitím nesvačili a nehráli na počítači. Je to hodně o lidech. Tyto provozy jsouvždy hodně o lidech. A také to nesmí trvat moc dlouho, aby byli doktoři dostatečně pružní.

Zvládáte to v tom obsazení, které máte?

Někdy jsou pacienti i ve špatném tělesném stavu. Někdy voláme na příjem i internistu, kdy ten tělesný stav jeopravdu vážný a potřebujeme zkonzultovat, jestli je tělesný stav toho člověka vůbec zvladatelný v léčebně. Napříjem chodí i žurnální internista, aby to případně posoudil.

Jsou i jiné problémy, se kterými potřebujete pomoc?

Čistota může být problém, když jepacient psychotický a nechce semýt. Takové situace se samozřejmědějí a zase jsme u toho, abypersonál tu situaci dokázalzvládnout. Musí tam být personál,který s tím počítá, který to zvládá akterý to umí. Ale může sev extrémních případech stát, že tenpacient skutečně není zvladatelnýna příjmu a pak je vezen rovnoudolů na neklidové oddělení. To semůže samozřejmě stát. V extrémních případech neklidných nespolupracujících pacientů se dělají příjmy i v sanitě.Lékař vleze za pacientem do sanitky, mluví s ním a ten pacient je přikurtovaný, protože by byl natolik útočný aněkomu by ublížil. Už to předtím jednou udělal a proto je tady.

Pro jaké pacienty je určen neklid?

Pan ředitel nemá slovo neklid rád. Je to oddělení pro nespolupracující pacienty, naší hantýrkou neklidovéoddělení. Nejdříve jsme se snažili, abychom to slovo neklid nemuseli moc užívat, a chtěli jsme tomu říkatOddělení intenzívní psychiatrické péče, nicméně termín intenzívní péče legislativa vůbec nezná. Takže je totakové úplně absurdní, akutní oddělení pro obtížně zvladatelné nespolupracující pacienty.

Je to podle legislativy neklid?

Neklid není v legislativě. Teprve před dvěma lety se podařilo na ministerstvu prosadit, že vůbec máme akutnípéči, což je také taková absurdita, protože my jsme tu péči vždy dělali. Neklid vždy v léčebně byl, ale nebylo to

oficiálně akutní oddělení, bylo to považováno za následnou péči.

17




181 00 Praha - BohniceTakže platby z pojišťovny byly nízké?

Pořád jsou. My máme to akutní oddělení po ministerské linii, což nám dalo dost práce, ale platby z Pojišťovny sestále ještě nezměnily. Je to hrazeno jako následná péče. Na tom pan ředitel pracuje už mnoho měsíců, aleabsurditou je, že PCP, kde já jsem kdysi pracovala a mám ho dost ráda, mělo vždy akutní péči hrazenou jakoakutní péči, ale nikdy ji nedělali. Ale je to prostě tak. Na pavilon 27 přízemí akutní oddělení pro obtížnězvladatelné pacienty, tam jsou přijímáni pacienti, kteří různým způsobem nespolupracují. Není s nimi možnádobrá komunikace a to nejenom v tom smyslu, že jsou agresivní slovně nebo i brachiálně agresivní, vůči okolí,napadají okol nebo rozbíjejí věci. Je třeba zmínit, že jsou to i pacienti, kteří jsou autističtí, tzn. že nemluví,pacienti, kteří nepřijímají potravu, nepijí, se kterými se nějakým způsobem nedá komunikovat. Je to oddělení, kdeje 30 lůžek, rozdělené na dvě poloviny, mužskou a ženskou, je tam společná sesterna a jsou tam pokoje, kterýmmy říkáme pokoj s trvalým dohledem. Pan náměstek tomu říká observační pokoje, tzn. že jsou na těch pokojíchkamery, ale ne na všech. Z té sesterny je na každou stranu pokoj, který má prosklenou stěnu, místní hantýrkou PIP– pokoj intenzívní péče - který je zakamerovaný, pokoj zvýšené péče je také zakamerovaný, pak jsou na tomoddělení izolační místnosti na každé straně jedna. Takže máme 7 mužských zakamerovaných lůžek na každéstraně a 7 ženských. 14 lůžek je tam pod kamerovým systémem. Pak máme kamery na kuřárně a jídelně, ale nenípravda, že bychom celé to oddělení měli zakamerované. Část oddělení je kryta kamerovým systémem a monitoryjsou na sesterně.

Ty izolace jsou také zakamerované?

Izolace je také zakamerována. Izolační místnosti na každé straně. To je dost důležitá místnost.

Asi je to tak, že musíte zápasit s tím, že to oddělení je trochu postrach pro pacienty.

Pro část pacientů ano, ale na naši obhajobu musím říci, že jsou u nás často pacienti rádi a jsou někteří pacienti,kteří sem chtějí. Jednak tady je mnohem více personálu. Když už jsou ti pacienti opakovaně v léčebně, tak už jeten personál zná. Jsou kouzelné chvíle, které já nemohu nikomu předat. A když už sem přijde pacient opakovaně,přijde sem třeba ještě v poutech a teď vidí to známé prostředí a ten personál už říká: „Á co vy tady zase?“Dokonce se k nám přeložil pacient i sám. To bylo kouzelné. Já jsem procházela oddělení a za mnou procházeltakový veliký chlap. Vešla jsem a ten chlap prošel za mnou, já jsem ho neznala. Na sesterně byl ošetřovatel, a jájsem říkala, že někdo tady něco potřebuje a ten ošetřovatel k němu přišel a říká: „Co potřebujete ?“ Bác a rána,ošetřovatel dostal pěstí do obličeje, ještě že jsem se nezeptala já. On to naštěstí ustál a ten pacient se serval na tésesterně, chtěl nám to tam rozmlátit, takže byl nakurtovaný na posteli, naštěstí. Na to se velmi dbá a je tadyopravdu dost mužského personálu. Dostal neklidovou injekci ze které se vyspal a za hodinu se ukázalo, že to jepacient z pavilonu 30, který měl vycházku a povídá: „Tady je neklid ne? Já mám hlasy, tak jsem sem přišel.“ Sámse přeložil. Ale jasně, část pacientů tady nechce být, ale není to pravidlo.Ti pacienti jsou spokojení – začnemepozitivy, protože já neklid miluji, jinak bych tady nepracovala. Je tady více personálu, takže pacienti mají většímožnost komunikovat s tím personálem. Máme menší pokoje. Ti pacienti už ten personál často docela znají a tymenší pokoje těm lidem dělají strašně dobře. Prostě paradoxně i ta izolace, která působí postrachově, tak jsoupacienti, kteří tam chtějí, protože chtějí být sami. Oni chtějí mít to soukromí té izolace.

A může se tam dostat jinak, než že podpálí záclony?

Do izolace? No jistě. Teď tam máme dva mentálně retardované, kteří jsou verbálně a brachiálně agresívní.Většinou máme pacienty, kteří se tam dostávají z důvodů agrese, ale měli jsme tam třeba pacientku, která byla nakyslíku. Trvale byla napojena na kyslíkovou masku a pacient s kyslíkovou bombou a kyslíkovým přístrojemnemůže být někde mezi psychotickými pacienty. Ono by se to dalo obrátit. Vlastně není dostatek jednolůžkových

18




181 00 Praha - Bohnicepokojů, tak zbývá izolace. Když je v léčebně celebrita, tak ji nejlépe dát tam, protože tam se k ní nedostanounovináři, ale ti pacienti jsou u nás na tomto oddělení velmi krátce. A většinou jsou velmi krátce na té izolaci. Onoto vypadá tak strašidelně, ale já bych ráda řekla veřejnosti, že to není zase tak strašidelné. Pacienti jsou tamkrátce: dva, tři dny. Většinou se ten stav velmi rychle zlepší, protože ti pacienti jsou rychle zaléčení. Takže neklidmá i svoje pozitiva. Je pravda, že tady máme ty observační místnosti s kamerovým systémem, a užívámeomezovací prostředky. Pokud pacient nespolupracuje a je agresivní, hrozí nějaké nebezpečí, ať už auto- neboheteroagrese. Musíme počítat i s tím, že chce někoho zbít, ale že se i třeba zapálí. Takových tady máme hodněpacientů, kteří si ubližují, páchají sebevraždu, věší se. Takže máme omezovací prostředky, které používáme,například břišní pás.

Síťová lůžka?

Nemáme síťová lůžka.

Museli jste je zrušit?

V léčebně už jsou dávno zrušena síťová lůžka, ale já si myslím, že kdyby to šlo, tak na každé straně bych jednoměla. Já si myslím, že lépe dát toho pacienta do síťového lůžka než mu píchat neklidové injekce. V určitýchindikovaných případech. A u delirantních pacientů, kteří se motají a jsou zmatení, by bylo lepší, kdyby byli dennebo dva v síťovém lůžku než přivázaní k posteli. To je podle mě strašné, ale v tu chvíli nemáme síťová lůžka.

To je trošku ideologický problém.

Máme omezovací prostředky. Používají se kurty. Doba omezení je pečlivě sledována, na minutu se zaznamenává.Pacienti, kteří jsou v omezení, jsou trvale v kamerovém systému nebo v těch krajních pokojích, kde je personálpřímo vidí. Doba omezení se opravdu pečlivě zaznamenává a v každém případě není delší, než je nezbytně nutná.

Já vím zase odjinud, že by bylo možná dobré, kdyby se po tu dobu někdo s tím člověkem snažil navázatkontakt.

No samozřejmě, že s ním někdo mluví.

Děláte to?

Pokud to jen trochu lze, tak se vždy snažíme, než jde ten člověk do omezení, domluvit. Když se píchnouneklidové injekce tak je tento omezovací krok až druhým krokem potom, co se s tím člověkem pokoušímedomluvit. První je vždycky pokus. A když ho odvazujeme z toho omezení, tak mu vysvětlíme, proč je v omezení.Je na něm, jestli to pochopí, to je asi různé. A my to zaznamenáváme a máme povinnost to zaznamenat. Tady todobře stojí na velmi dobrém středním personálu. Ten střední personál musí být zkušený, musí rozeznatnejrůznější projevy nemocí pacientů a včas zasáhnout a včas to reportovat doktorům. Samozřejmě na každé straněje jich tam po pěti. Je tady prostě více středního personálu než na jiných odděleních. Jsou tady čtyři doktoři, nakaždé straně jsou dva lékaři, je tady velký obrat pacientů, v průměru tři až čtyři pacienti denně. Takže už z toho jejasné, že je tady tak málo lůžek, že tady pacienti nemohou být moc dlouho: průměrná doba pobytu tady je pět dní.

Jaké zlepšení byste si přála?

Já bych byla ráda, kdyby tady byla nějaká návštěvní místnost, nemáme návštěvní místnost. Návštěvy probíhají nachodbě a není to dobré. Ráda bych, abychom mohli více pouštět pacienty na zahradu, ale museli bychom tuzahradu přeměnit na polovinu, protože oni nám pak utíkali za barák a tam jsme na ně moc neviděli. Ale snažímese, a když je dobré počasí, tak je bereme na terasu a do té zahrady.

19




181 00 Praha - BohniceVycházky asi nepřicházejí v této situaci v úvahu.

Je 98 procent pacientů, kteří vycházky nemají, ale jsou i pacienti, kteří jsou tu dlouhodobě, takoví ti rezistentnípacienti léčeben a ti v některých případech mají samozřejmě vycházky s doprovodem. Snažíme se a není to úplnětak striktní. Ale opravdu 98% pacientů ty vycházky nemá.

Jak to v průměru zvládáte?

Je to náročná služba. Neklid. Ale říkám, že pacienti se tady relativně krátce léčí a často se zlepší. Vlastněfungujeme nejenom pro příjmy zvenku, což je takový servis léčebně, že pokud se pacient na oddělení chová tak,že je to neúnosné, bezdůvodně se zhorší, tak je krátkodobě přeložený k nám a pak se vrací zpátky na to oddělení.

Přichází během té hospitalizace na neklidu do úvahy nějaký program během dne?

Co můžeme, děláme: mají ping pong, který ovšem hrají v jídelně na stole, máme pro ně hry, máme pro ně knížky,mají televizi, když to jde, tak se chodí na zahradu, můžeme jim dát pastelky a kreslí si. Ale více programunemáme.

Mě napadlo nějaké skupiny, terapie, to u vás nejde?

Skupinové terapie nejdou. U nás jsou pacienti natolik nemocní, že na to opravdu nemají kapacitu. Psychologatady bohužel nemáme. Využíváme ze shora paní psycholožku, ale já bych chtěla stabilního psychologa. Ale to jejen moje přání, snad se to podaří. Protože s některými pacienty je třeba trochu více pracovat, jsou různí, aleskupiny tady dělat nejdou, to ti pacienti neustojí.

Já jsem si to myslel.

Je třeba je opravdu získat k alespoň základní spolupráci v léčbě. To je hlavní úkol. Dostat je do takového stavu,aby dál na to mohla navazovat nějaká alespoň základní léčba, kdy budou spolupracovat, jak je tak příbuzné. Jetřeba pracovat i s příbuznými, kteří jsou zděšení, co se děje. Takže hodně klademe důraz na to, abychompříbuzným vysvětlili nedobrovolnost, typ léčby, nemoc, která si myslíme, že to je, a další kroky v léčbě. Hodně seklade důraz na ty příbuzné. S těmi je to náročnější než s pacienty.

Já se jenom zeptám, myslíte si, že by bylo přínosné v té vaší praxi odkázat příbuzné na nějakourodičovskou skupinu nebo něco takového?

To jistě ano. Ale ty my i odkazujeme. Ale myslím si, že pak hodně navazuje právě oddělení 26, kam se ti pacientidostávají právě od nás, kam je překládáme. U nás ano, ale je to fakt první informace.

Jak se díváte na léčbu pomocí elektrošoků?

Já nevím. Je to takové složité téma a už léta velmi přemýšlím, jak zprostředkovat veřejnosti, že elektrošokynejsou hrůza. My tady s tím pracujeme často. Vždy říkáme, že kdyby z nás někdo onemocněl, je to životzachraňující metoda. Indikujeme i biologické terapie, což je i elektrokonvulzivní terapie.

Napadlo mě to tak to zmíním, ale neřekl jsem to. Na klinice v té umývárně ukopal pacient druhéhopacienta, nebyl tam právě dostatečně zajištěný kamerový systém, byla z toho tragédie a vy jste říkala, že tonemáte celé pokryté. Nestraší vás to v noci?

Nestraší mě to v noci, i když bych samozřejmě měla ráda celé to oddělení zakamerované. Otázka je, že jedna věcjsou kamery a jedna věc jsou lidé. A pokud budu mít celé oddělení zakamerované a nebudu mít dost personálu,

20




181 00 Praha - Bohnicekterý bude dostatečně čerstvý, aby se mohl na ty kamery dívat, tak to také nebude úplně ideální. Ano, kdyby tošlo, tak bych měla celé oddělení zakamerované, ale kdybych měla vybrat, jestli kamery nebo personál, tak bychměla radši personál. Nebo by mohlo být obojí, kamery a víc personálu. Ten personál by byl trvale na chodbě, abyti pacienti byli trvale pod dohledem. Není to pořád ještě ideální, přála bych si opravdu zakamerovat oddělení pluspřidat personál. Ale jsme realisti a musíme vycházet z reálných možností a přitom minimalizovat možné riziko.Ale pořád musíme mít samozřejmě na paměti, že jsme na psychiatrii, do nikoho nevidíme a děláme, co je možné av našich silách, aby se nestala tragédie, aby si neublížili pacienti nebo aby pacienti neublížili personálu. Tabezpečnost je na prvním místě. Ale není to nikdy optimální.

Čím se zabývá vaše třetí oddělení?

Je to specializované oddělení pro léčbu afektivních poruch, které je na patře pavilonu 27. Tam jsou předevšímpacienti, kteří mají bipolární afektivní poruchu, tzn. mánie a deprese, anebo pacienti, kde ta afektivní složka –změny nálad - hraje primární roli v jejich stavu. To je malé oddělení, je tam 18 lůžek. Zajímavé neb trošku odlišnéod jiných oddělení je tím, že je to koedukované oddělení, jsou tam muži a ženy dohromady, a je to uzavřenéoddělení. Nicméně ti pacienti mají v rámci režimu vycházky a propustky cílené na léčbu poruch nálady. Pracujítam psychologové, je tam skupinová terapie, probíhají tam edukace. To oddělení založil pan doktor Polar, kterýna něm teď už nepracuje, ale byla to prvotně jeho myšlenka. Teď v březnu to bude už dva roky, co to funguje. Jeto trošku atypické oddělení léčebny a jsou tam i překládáni a přijímáni pacienti, kteří mají poruchy nálady.Využíváme pro ně jen polovinu patra na pavilonu 27.

Stačí to?

Já bych byla ráda, aby tomuto oddělení patřilo celé patro, ale to ještě není tak reálné. V polovině prvního patra jeIPVZ, to patří vzdělávacímu institutu – vzdělávání lékařů. Ale polovina toho patra je tohohle oddělení. Takže to jespecializované uzavřené oddělení, protože tam jsou pacienti nejenom maničtí, tam jsou také i depresivní, kteřímají riziko sebevražedného jednání. Takže to oddělení musí být uzavřené. Ale podle individuálního stavu pacientamá vycházky, propustky, terapie. Pacienti využívají i možnosti centrální terapie v rámci celé léčebny. Je tamspirituální skupina, spirituální péče, dochází tam socioterapeutický personál z jiných oddělení, takže to oddělenímá bohatý program cílený právě na léčbu poruch nálady.

Takže tam se dá pracovat nejenom pomocí léků.

Ano,je tam psychoterapie a různé typy terapií. Je tam terapie světlem, máme tam lampu, takže je tam mnohembohatší a pestřejší škála možných terapií, skupinové, individuální psychoterapie. A je to malé oddělení, je tam 18pacientů, což je v léčebně relativně málo. A probíhají tam edukace, poučení a instruování pacientů, abyporozuměli své nemoci. Zavedli jsme toto oddělení a rádi bychom k němu přidali i denní stacionář. To je teď vefázi úvah. Představujeme si, že pokud by se nám podařilo rozjet stacionář, tak bychom mohli zkrátit i dobuhospitalizace a část léčby by už probíhala docházkovou léčbou, kdy by stacionář navazoval na léčbu na oddělení.Ale to je zatím plán. Uvidíme, jak se nám to podaří.

-ga- Marcela Krylová

U těžce dementních pacientů klademe důraz na ošetřovatelskou péči

říká primářka MUDr. Zuzana Barboríková.

21




181 00 Praha - BohnicePrimariát následné péče pro muže i ženy starší 65 let vede primářka MUDr. Zuzana Barboríková. Na pětistanicích s celkovou kapacitou 150 lůžek se léčí senioři trpící demencí a dalšími duševními chorobami.

Jak dlouho se v Bohnicích věnujete gerontopsychiatrické péči?

Jsem tu od roku 1997, v roce 1998 jsem pracovala jako sekundární lékař na pavilonu 34, v roce 1999 jsem bylavedoucí lékař na pavilonu 34 a od roku 2000 jsem primář. Tehdy se léčebna restrukturalizovala, do to doby ještěnebyla oddělena akutní a následná péče. Velký gerontopsychiatrický primariát, který obsahoval akutní i následnoučást a měl tehdy šest pavilónů, se v rámci restrukturalizace rozdělil na dva primariáty. Primariát akutní geranto-psychiatrická péče primáře Kromholze, tvoří pavilóny 29 a 32. Následné gerontopsychiatrické péči slouží čtyřimoje pavilóny – 9,10, 24 a 34.

Poskytujeme následnou gerontopsychiatrickou péči hlavně těm nemocným, kteří se v dospělosti léčiliv Bohnicích, nebo máte širší záběr?

Pacienti k nám přicházejí většinou z oddělení akutní grontopsychiatrické péče v naší nemocnici a také zPsychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice. Převážně bereme pacienty od primáře Krombholze, tj. z našíakutní péče, která zase bere pacienty nad 65 let věku. Máme tu celé spektrum duševních poruch, ale nejčastějijsou to deprese a demence. Demence na prvním místě a pak jsou deprese. V podstatě v neměnné podoběexistovaly tyto pavilóny do března roku 2013, tehdy vzniklo oddělení sociální péče na pavilonu 34, což byla nováslužba poskytována v bohnické léčebně a strukturálně spadá i toto oddělení pod můj primariát. Takže počtempavilónů jsme největší primariát i počtem pacientů jsme největší primariát, akorát počtem lékařů nejsme, protožejsou na nás uplatňována úplně jiná čísla než na akutní péči.

Proč máte málo lékařů?

Hledí se hodně na osobní náklady a těch lékařů i ubývá. Psychologů ubývá. Kdysi jsem mívala dva psychology nacelý primariát, teď nemám ani jednoho, s terapeutama je často problém, protože naši pacienti si málokdy dojdouna centrální terapii, takže většinou jsou to terapeuti na odděleních, ale nejsou v takových jakoby úvazcích, jakbych si já představovala. Možná, že mám scestné uvažování, myslím si, že by měli být více smysluplně zapojenido aktivity pacienti než v současné době. Že se s nimi pracovat dá, je to evidentní, protože to vídávám. Terapeutijsou dokonalí, ale naráží to na nějaké mantinely fyzické, zejména tady v tom věku i psychické, o tom naše práceje.

Jak u vás vypadá terapeutický program, co pro pacienty máte?

Terapie – z velké části jsou to kognitivní rehabilitace, tzn. zaměřené na poruchy paměti, trénování paměti. Pakjednoduché ergoterapie, aby se ty praktické dovednosti co mají, aby se zachovaly. Cílem té následné péče jerehabilitace v tom nejširším smyslu slova. K nám by měl přijít pacient stabilizován z akutní péče, měl by být uždiagnostikován, stabilizován a naším úkolem je zrehabilitovat ho tak, aby byl buďto propustitelný domů nebo dozařízení sociální péče. Ta zařízení sociální péče vedou na následné péči. Takže to je prostě rehabilitace v tomnejširším slova smyslu.

Co konkrétně pacienti dělají?

To spektrum, co se s těmi pacienty dá dělat je široké, někdo je schopný třeba trhat jen papír, ale i ty různékousíčky papíru se dají nějakým způsobem polepit a nějaké koláže z toho vzniknou a někteří už jakoby jsou vícezručnější. Co určitě sleduji tady u našich pacientů nebo ve své práci je posun zcela zajisté u těch pacientů dovyšších věkových skupin. Za těch patnáct let se ten průměrný věk hospitalizovaných pacientů určitě posunul

22




181 00 Praha - Bohnicesměrem nahoru. My máme stoleté pacienty, to není výjimka. Odpovídají tomu věku sto let. Ale jak to kdysi byloraritou, tak takový vždy jeden se vyskytuje na oddělení a ten průměr máme okolo osmdesáti let. My tedy beremepacienty od 65 let.

Projevuje se nějak ten vyšší věkový průměr?

Když jsem začínala v léčebně, konkrétně na pavilónu 34, tak mám pocit, který pramení z vlastní zkušenosti, že tipacienti byli mladší a nebyli tak dementní, jestli to tak můžu říci. Teď jak se dožívají vyššího věku, tak větší početlidí, se dožije i té demence a jen somatická medicína dělá zázraky, tak se prostě větší procento pacientů s demencídopracuje do stadia těžké demence. Ti což by před patnácti nebo dvaceti lety zemřeli na infarkt, ještě ve stadiulehké nebo středně těžké demence teď neumírají, protože somatická medicína kouzlí a proto my tam máme tenposun v tom rámci diagnózy k těm těžkým závěrečným stavům. Častěji to tady vidíme. Ono je to takovédvousečné. Na jedné straně, když člověk vidí, že má těžkou demenci, že neumřel před deseti lety.Jde o úhelpohledu. Já tedy spíše než délku života propaguji kvalitu života. My jsme pořád limitovaní v tom, co pacientovimůžeme nabídnout. Pořád je to ústavní prostředí, pořád jsou to župany a noční košile, protože málokdo mámedovolený civil, to je zase kvůli hygienickým pravidlům. Prostě, kam se v ústavu podíváte, tam ho uvidíte.

Nejste spokojená s kvalitou života pacientů?

Jak bych to řekla, svoje vlastní stáří si představuji poněkud jinak. To že se nemoci nevyhneme, to je zákonité, toten věk přináší. Co když je tady pacient měsíc, dva měsíce, půl roku, prostě je to dlouhodobé, celoživotníonemocnění, které vede k smrti. To my víme, ale jsou tady pacienti třeba tři, čtyři roky. A kolikrát mají tzv.rodinné zázemí, ale tady se to konkrétně moc neprojevuje. Mám ještě zajímavou zkušenost, čím více dětí má tamáma, tím je ta péče zpravidla horší. Protože to jedno dítě si jen tak uvědomuje svoje povinnosti vůči mámě nebootci a prostě dělá to, pak čím více jich je, tak prostě přenáší tu povinnost na toho druhého, ten bydlí blíž, tenvydělává víc, ten není tak nemocný jako já. Děti našich pacientů jsou už také kolikrát letití lidé. Tady je věkovýprůměr k padesátce, kolikrát řeší i sami existenční problémy, samozřejmě že současná doba nezaměstnanost apod.to je pro ně argument, proč se nemohou starat. Že nemůžou odejít z práce, tím důchodem vlastním, tomu všemu jározumím, ale je to pak tristní, když si člověk uvědomí, že má pani čtyři děti a ticho.

Jako že za ní vůbec nechodí, ne jenom to, že se nepostarají?

Ale není to zase pravidlem, častěji se to stává, než když ten potomek je jeden. Maximálně dva. Čím více dětí vrodině, tím je více sporu. Tady vidíte i ty spory o ten majetek. Když ještě rodiče žijí, už nepokrytě se hádají, kdomá vyšší zásoby, komu kdo dal dům a chalupu a ten druhý. Podpisy tam hrají roli, oni pak už ani nevědí přesně,co podepisují. My na to nemáme páky. Prostě my můžeme upozornit tu rodinu, že ten pacient neví, co dělá, navícco podepisuje. Je to moje máma, proč by mi nedala ten dům. Já s tím nic konkrétně nemám, jenom říkám, žeprostě je nemocná, pokud se ozve váš bratr a nebo další sourozenec, který bude mít ty samé nároky, tak to možnábudete řešit soudně. Tak to je. Mám jedno dítě a jsem spokojená. A o stáří mám postaráno, pečují o mě doma, takvědí, co to obnáší.

Jak si to vysvětlujete?

Většinou vás k tomu tlačí doba. Že se chováme, tak jak se chováme. Teď ještě jak se za prací hodně cestuje, že sezačalo stěhovat do ciziny, úplně jako mimo. Do Kanady, Austrálie, často naši pacienti mají ty potomky někde tam.Často řešíme situaci, kdy buď to tady v Čechách vůbec nikoho nemá a to všechno se odehrává na tu dálku anebodocela zajímavé jsou situace, když část rodiny je tady a část rodiny je strašně daleko a ta část rodiny, co je strašně

23




181 00 Praha - Bohnicedaleko, tak více zasahuje do té léčby a vůbec do toho všeho, co se má dít nebo nedít s tím rodičem.Třeba jsouzvyklí na jiné poměry. Z jiné země jsou zvyklí na jiné poměry, že třeba více platí.

Dovedete si přestavit, že by se péče o seniory přesunula víc do komunity?

U nás v průběhu to ne. Vůbec. A to jsem ještě chtěla poznamenat k léčebně nemocných – říká se, že je to přežitek,ale myslím, že má to svoje pozitiva, má to svoje negativa. Spíše se ruší ty velké ústavy, ale péče o staré dementnílidi, vždy bude muset být nějakou formou ústavní. Jako nějaké to Centrum duševního zdraví, komunitní péče,tohle pro naše pacienty neexistuje.

Nebylo by možné, aby člověk byl doma a využíval nějaké služby?

V současnosti to funguje, to aby zase nevyznělo tak, že naše rodiny jsou v těch vztazích hrozivé. Jako je spoustarodin, které pečují doma v domácím prostředí a ono v současné době pečovatelská služba existuje, co si pamatujitzv. domácí péče, HOME CARE jak somatickým tak psychiatrickým a vidíme, že to jde. Ale má to svoje limity.Pokud je dezorientován trvale a jsou takoví pacienti, neví, jestli je den, jestli je noc. Jestli má inverzi spánkovou,spousta věcí se ve stáří špatně léčebně ovlivňuje. My jsme limitovaní dávkováním tak, že můžete dávkovat nějakédvě třetiny, občas jednu třetina běžných denních dávek pro dospělého člověka, protože senioři mají pomalejšímetabolismus, nevylučují atd. Jsme limitovaní i tím, že mají více vyjádřené nežádoucí účinky léků. Jsmelimitovaní tím, že mají spoustu somatických nemocí. Prostě to spektrum ano léčíme, dáváme léky, ale ne uvšeobecné psychiatrie těch mladších pacientů. U nás dokážeme pacienta zastabilizovat, ale občas ta stabilizace užje trvalá dezorientace. Chodí, bloudí, chytají za kliky. On neodchází, že chce odejít, on to jenom tak zkouší.Pamatuje se, že dveře jsou proto, aby se jimi prošlo. Otevírají se kolikrát okna kolikrát ani ne proto, aby cíleněskákali z oken, ale opět někdo si to i špatně interpretuje. Somatické nemocnice na to hřeší. Pacienti vyskočíz okna a to je důvod přijetí do léčebny. Takže pacient si otevíral na pokoji na Bulovce okno, byl zmatený, aleuhlídali ho, u nás je neotevře, prostě to nejde technicky. Domácí prostředí pak musí být upraveno jako pro děti,nějaké pojistky plynu, to oni velmi rádi vaří v konvici klasické dát na plyn, nebo sami manipulují s elektrickýmproudem. Jak byli chlapi zvyklí něco dělat, kutit doma, tak to zůstává i v té nemoci. Když už nemůžou nic jinéhodělat, tak demontují lůžko, židli. Ono se tomu říká kutivost, ale jsou to projevy… ano, můžete toho člověkazaměstnat na chvíli a to je limitem té domácí péče. Když je ten pacient klidný, tichý, spolupracuje, vyhovípokynům, to je drsná řeč teď, ale v rámci toho vlídného zacházení je s ním spolupráce, není problém, problém jetam, když začne odcházet, když začne nekontrolovaně pouštět vodu, kohoutek se dá otočit, to jsou prostě takovíkutilové. A jsou a to se prostě velmi těžko ovlivňuje.

V rámci terapií by se jejich kutilství nedalo využít?

Tady se to využívá. Náš personál to nejsou jenom takové sestry, co prostě píchnou injekci nebo podají lékyobecně, ale na odděleních, kde se dá s pacientama pracovat jsou rozepsané jednotlivé terapie. Já tomu říkámlaické terapie, každý z nás k něčemu tíhne, někdo rád čte, tak tam předčítá, někdo rád poslouchá muziku, takprostě ji pouští ostatním. Rozumíte, jsou to takové činnosti, které rádi děláme, ale musí to někdo zorganizovat.

-ga- Marcela Krylová

Bohnice z pohledů pacientů

Mýtus o dobrovolné hospitalizaci

24





V samém černém srdci Bohnic stojí ponurý pavilon 27 zvaný znalci a padlými dušemi Neklid, slovem, kterérezonuje jako skřek havrana slavícího zimu a odráží se ozvěnou od útesů pekla. A zde nyní sídlí a kralujepodivuhodná primářka. V momentě, kdy dosedla na svůj temný trůn, jako by vše zapadlo na své místo, jako bycelý vesmír souhlasil, protože tobyl osud. Snad dokáže nebohýmpacientům předávat lásku, kterouk Neklidu chová, jak vyznala kdysidávno našemu zvědovi. Prý seoddala Neklidu jako mrtvá nevěsta.A láska jí tak změnila vnímání, jakto ta potvora dělá, že celý tenušmudlaný neklid obrátila narubyjako při praní prádla. Zatímco najedné straně pacienti planounenávistí, když procházejístředověkou mučírnou, na druhéstraně jako v říši za zrcadlem vidíme pacienty nadšeně odcházet do izolačních místností v radosti ze soukromí,kterého se jim na obrovských ratejnách třicetilůžkových pokojů na jiných pavilonech nedostává. Na této straně zlase sem pacienti rádi vracejí, protože je personál už zná a vítá je slovy:„Á co vy zase tady?“ A občas tu zbloudilýpacient tluče na dveře v touze nechat se sem dobrovolně přeložit, ať už přišel odkudkoli. Snad se mu zachtělotrávit čas mezi oběšenci a latentními vrahy, kteří straší v kurtech jako kostlivec v hladomorně. Snad si nechcenechat ujít ten strašidelný zámek zadarmo. Nebo věří, že pod svícnem je největší tma, a že na Neklidu dojdeklidu, stejně jako tajuplná primářka. Přijďte i vy dobrovolně nahlédnout do této tajemné zahrádky, kde raší květyzla, nenechte si je urvat nedobrovolnými a nespolupracujícími pacienty! Buďte i vy ten mytický dobrovolnýpacient Neklidu! Tlučte a bude vám otevřeno

Kateřina Málková

Reforma psychiatrické péče očima pacientů

Protože nemáme duševně nemocné politiky – stigma to nedovolí – málokdo z těch, kdo vymýšlí reformupsychiatrické péče, se dokáže plně vcítit do potřeb lidí, které tuto péči využívají. Snad se k nim alespoňvětrem donese tento hlas lidu.

Když včera v kruhu skupiny pacientů zaznělo slovo „deinstitucionalizace“ a lidem, kteří ho slyšeli poprvé, bylvysvětlen jeho význam, strhla se prudká dvouhodinová diskuse na téma vyhoštění pacientů z psychiatrickýchléčeben. Ačkoli Bohnice nemají valnou úroveň, pro všechny pacienty je představa možnosti hospitalizace tamlepší, než v atace zůstat doma. Kdyby snad rodiče byli doktoři, anebo alespoň nemoc znali a byli se svýmrodinným příslušníkem dvacet čtyři hodin denně, jak je tomu v nemocnicích, pacient by ataku strávenouv rodinném prostředí unesl. Ale jak by pak vypadali ti rodiče? Nedošlo by taktéž k zešílení rodičů? Tak nějak sináš strach představuje „deinstitucionalizaci.“ Jak to bude skutečně? Jak budou vypadat slibovaná komunitnícentra? Bude dostatek lůžek? Toho se zároveň za své pacienty děsí i psychiatři. Vidím velkou neefektivitu plánuzavřít velké léčebny a rozsít komunitní centra někde po kraji. Proč nepoužít Bohnické pavilony jako budovy projednotlivá komunitní centra? Tím pádem by mohly zůstat zachovány centralizované služby pro pacienty - snadný

25




181 00 Praha - Bohnicerozvoz jídla anebo centrální terapie a další dílny v areálu. Osobně jsem byla hospitalizovaná v menším centru –bývalém PCP – a chyběla mi tato úžasná bohnická infrastruktura. Měli jsme možnost pouze arteterapie amuzikoterapie, případně ne moc oblíbené pracovní terapie. Nicméně tam všechno ostatní bylo lepší, tak jsemnedostatek kulturního vyžití nějak strávila. Například tam byly pokoje pouze po čtyřech, sestry nás nehonily pochodbě s injekcí, vše bylo jaksi důstojnější a kromě toho tam navíc byla psychoedukace – vzdělávání pacientů veznalosti svých nemocí a jak je zvládat. Také jsme absolvovali paměťové tréninky. Tak se ptám, proč neudělat zevšech pavilonů taková další PCPčka a zároveň nezachovat infrastrukturu? Pacient jako já by byl plně spokojen.Ono by zatím stačilo, kdyby v Bohnicích padl starý režim s diktaturou zdravotních sester s ochrankou vždy poruce, aby potlačila svobodný názor pacienta injekcí, protože přece jen sestra nikdy nemá takovou sílu. A také bybylo potřeba odstranit to černé srdce Bohnic, nechvalně známý „neklid,“ čili pavilon 27, dříve pavilon 5.(Neklidový pavilon je potřeba stále přesouvat z jakýchsi magických důvodů.) Oproti neklidu, jak se říká mezipacienty, jsou ostatní pavilony „procházka růžovou zahradou.“ Lidé tam leží svázaní, osobní věci jsou jimzabaveny a jsou převlečeni do potupných andělíčků, asi aby je chránili před posedlostí ďáblem. Naštěstís neklidem nemám svou zkušenost, protože jinak by v mých očích Bohnice ani park nezachránil. Bohnicím jetřeba vrátit dávný metál nejmodernější nemocnice z počátků minulého století. Je potřeba je reformovat a zútulnitnejen navenek. Zatím to tam vypadá jako v Máchově Máji – na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

Kateřina Málková

Zvláštní ocenění pro Jitku Štambachovu

Porota, která letos rozhodovala o udělení Ceny Olgy Havlové, udělila zvláštní ocenění in memoriam dlouholeté výkonné ředitelce Nadace Bona Jitce Štambachové.

„Měla jsem štěstí poznat osobně paní Olgu v roce 1991 v jejich bytě na Rašínově nábřeží. Velmi mile mě tehdy vyslechla, když jsem hovořila o potřebě pomoci duševně nemocným, kteří byli celá léta na chvostu společnosti a v izolaci psychiatrických léčeben. O tom, že je třeba jim otevřít cestu do společnosti a že duševní onemocnění je nemoc jako kterákoliv jiná jen s tím, že duševní handicap je složitější,“ napsala Jitka Štambachová ve své vzpo-mínce na Olgu Havlovou.

Spolupráce Psychiatrické léčebny Bohnice a Nadace Bona s Výborem dobré vůle – Nadací Olgy Havlové, kterou Jitka Štambachová tehdy navázala, pokračovala i v následujících desetiletích. Nadace Bona byla založena v květnu roku 1992. Jitka Štambachová, která před tím 26 let pracovala v léčebně, stála od počátku v čele nadace. Nejprve až do roku 1998 jako tajemnice Nadace Bona., potom do konce roku 2014 už jako výkonná ředitelka. Ze-mřela 10. dubna 2015.

„S obdivem jsme sledovali její práci i v době, kdy byla omezena vážnou nemocí. Nadace Bona se svým na-sazením pro kvalitu života lidí s duševními onemocněními nesla pečeť její osobnosti od samého počátku, byla projevem její činorodosti,“ uvedla v dubnu 2015 Milena Černá, ředitelka Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Hav-lové. „Paní Štambachová si velice dobře rozuměla s paní Olgou Havlovou. Nové metody sociální práce, chráněné dílny a chráněné bydlení dávaly lidem s duševními onemocněními svobodu, možnost kontaktu s ostatními lidmi a nade vše důležitý pocit užitečnosti,“ napsala tehdy Milena Černá.

Silná osobnost

26




181 00 Praha - BohniceSoučasný výkonný ředitel Nadace Bona Mgr. Filip Vrbický spolupracoval s Jitkou Štambachovou od roku 2012. „Přišel jsem na základě výběrového řízení, kdy se hledal člověk v podstatě za Jitku, protože už chtěla svoji práci předat. Ve výběrovém řízení nás bylo čtyřicet, ve finále pět. První tři měsíce si mě neskutečným způsobem oťukávala. Budila strašně přísný dojem a skutečně byla velmi přísná na všechny, ale především na sebe. I když užbyla hodně nemocná, vydrželi jsme tady sedět kolikrát do devíti do večera. Dokud nedodělala, co chtěla dodělat, tak prostě domů nešla. Myslím si, že touto svou urputností mohla lézt některým lidem na nervy, protože je donuti-la, aby jí dali, to, co chtěla. Pracovala a šla za svým jako buldok,“ říká Filip Vrbický.

Obdobně charakterizuje Jitku Štambachovou i bývalý ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice MUDr. Zdeněk Bašný. „V červnu v roce 1990 jsem se stal ředitelem bohnické léčebny a Jitka už tam dlouhá léta pracovala, dělalavedoucí provozního odboru, kde byla tehdy soustředěna celá provozní moc. V té době jsem pochopitelně potře-boval někoho, kdo mi pomůže zorientovat se v léčebně a také zkontrolovat, jak vlastně funguje provozní odbor. Najal jsem proto bývalého velmi pečlivého kontrolora z ministerstva zdravotnictví, který se na to zaměřil. Asi po měsíci jsem zjistil, že ho Jitka velmi hbitě nasměrovala na mně. Že kontroluje, co dělám a jak to dělám, co se plní a co se neplní, a tak jsem mu zavolal a ptal jsem se ho, koho tedy vlastně kontroluje,“ vzpomíná Zdeněk Bašný. Výsledkem byly podle něj organizační změny v léčebně a vznik nového systému řízení, který tehdy Jitce Štambachové vzal otěže z rukou. Proti očekávání to však nebyl konec jejího působení v léčebně, nýbrž začátek nové etapy. „Zaujalo mě, že je velmi energická s šikovná a věděl jsem, že má ráda léčebnu a že je pro práci mimo-řádně zapálená. Člověk s takovou energií a s takovým drivem se špatně hledá, a tak jsem si ji zavolal a přes různá varování jsem jí nabídl novou funkci,“ říká Zdeněk Bašný. Jejím úkolem měla být spolupráce s ředitelem při ře-šení různých problematických případů.

V devadesátých letech byla podle něj velmi hektická, pionýrská doba. Léčebna usilovala například o navrácení kostela sv. Václava nebo o navrácení statku, který v té době spadal pod Státní statek Praha a jednání byla složitá. „Když bylo potřeba někam jít, tak já jsem ji tam poslal. Jitka svou vehementností udělala trochu dusno, já jsem to pak trochu uhladil a vlastně myslím, že jsme vytvořili docela dobrý tandem. Tenkrát se ještě řešil plyn, a když to dlouho nešlo, svěřil jsem jednání Jitce Štambachové. Věděl jsem, že za tím půjde a že mi dokáže, že to dokáže,“ tvrdí Zdeněk Bašný.

Nadace Bona

Jitka Štambachová v té době sháněla pro Bohnice finanční prostředky a ředitel Bašný hledal model, jak podpo-rovat léčebnu a programy pro pacienty, které by směřovaly ven z léčebny. „Viděl jsem, že jako státní instituce špatně dosáhneme na jakékoliv dotace a velmi špatně na zahraniční pomoc nebo granty,“ říká Zdeněk Bašný. Společně s Jitkou Štambachovou už také hledali cesty, jak získat od Hlavního města Prahy objekty kolem léčebny.„Měl jsem zájem o navrácení budov, které dnes spravuje nadace, protože jsem už zvažoval, že by se udělal nějakýmodel chráněného bydlení,“ vysvětluje Zdeněk Bašný. Za těchto okolností se zrodila myšlenka založení Nadace Bona. „Měl jsem už taky i zkušenosti ze zahraničí, takže jsem udělal projekt, který počítal se zasazením chráně-ných a podporovaných bytů do lukrativního prostředí. Jitka zase například sehnala firmy, které tam mají své sídlo a dlouhá léta platí velmi slušný nájem. Už od začátku řídila realizaci celého projektu. Je to její obrovská zásluha, nepochybně by to málokdo zvládl,“ říká Zdeněk Bašný.

Nadaci se podařilo získat do dlouhodobého pronájmu objekty, které byly většinou postaveny v letech 1920 až 1924 jako ubytovny pro zaměstnance tehdejšího ústavu. „Úplně zpočátku to byly čistě nájemní byty. Tady bydlel nižší personál, ošetřovatelky, zdravotní sestry. Ti, co tady bydleli delší dobu, měli možnost vyřídit si přechod z ubikátu na klasický nájemní byt,“ říká Filip Vrbický. Začátkem devadesátých let spravoval byty OPBH Prahy 8, ale jejich vlastníkem byl Magistrát hlavního města Prahy. Bydleli zde lidé, kteří měli nájemní smlouvu přímo s Prahou 8, přičemž mnozí z nich už neměli s léčebnou nic společného a potom podnájemníci, což byli z 99 procentzaměstnanci léčebny. V současnosti spravuje nadace na Praze 8 celkem 19 velkých objektů, z toho 15 bytových. V bytech spravovaných nadací žijí vedle sebe běžní nájemníci, zaměstnanci nemocnice a klienti v podporovaných

27




181 00 Praha - Bohnicebytech. „Tenhle projekt byl naplánován na 32 let. Příští rok to bude 25 let. Sedm let nám bude zbývat do konce pronájmu. Dnes máme 37 klientských bytů a jejich počet nezvyšujeme, protože by to ztratilo smysl. Jde o to, aby klienti fungovali mezi normálními nájemníky. Mají podporu z naší strany, je tam terapeut, byt mají vybavený, ale musí žít v běžném prostředí,“ vysvětluje Filip Vrbický. Největší podíl na realizaci tohoto projektu má podle něj Jitka Štambachová.

Těžké začátky

Hlavním posláním Nadace Bona se stala „podpora a vytváření programů sledujících integraci spoluobčanů s psy-chickým handicapem do života běžné společnosti“ a hlavním realizátorem projektů nadace, z nichž nejvýznam-nější je budování chráněného a podporovaného bydlení (Psychosociální síť), byla od počátku Jitka Štambachová. „Úplně se v tom našla. Vzala to za svoji věc, hájit lidi, kteří potřebují podporu a pracovat pro ně. Přestože byla, jak se říká, žena metrnice, v hloubi pro klienty cit měla a našla si k nim vztah. Získání programu, obíhání úřadů, realizace prací a řešení problémů s firmami, to byla její parketa,“ říká Zdeněk Bašný.

Realizace projektu, jehož výsledky dnes vidíme, vyžadovala extrémní nasazení. „Domy, které sloužily jako ubika-ce, byly v podstatě určeny k likvidaci. Byly to jenom místnosti, záchody byly na chodbě, sprchy byly dole, vypa-dalo to jak na nějakých hornických ubytovnách. Díky tomu, jaká Jitka byla, že když se zahryzla, tak už nepustila, dokázala sehnat nějaké peníze, aby se mohly dělat plynofikace domů. Každý jednotlivý byt se musel nově kolau-dovat, aby to mělo nějaký právní rámec. Dne jsou tu, jak se dřív říkalo, byty první kategorie a to by bez ní ne-bylo,“ říká Filip Vrbický.

Málokdo ze současných nájemníků si podle něj uvědomuje, že nebýt klientů, tak tyhle baráky spadly. „Našli se někteří klienti, kteří si to tady předplatili až do roku 2024, a díky prvním penězům, které se tehdy takhle získaly, se mohly začít opravovat střechy, což je základ. Ve střechách byly dvoumetrové díry a myslím, že v devadesátých letech na to město nemělo peníze a možná ani chuť. V té době tady bylo 150 černých staveb, garáže a podobné věci. Buď se to muselo zlikvidovat nebo nějakým způsobem legalizovat. To byla strašná práce. Ještě do loňského roku jsme bojovali s jednou garáží na Draháni, která tam byla načerno postavená. Po dvaceti letech se nám po-dařilo domluvit s majitelkou, že ji zbourala“ dodává Filip Vrbický.

Jitka Štambachová podle něj měla přehled o všem, co se kde v minulosti v odehrálo. „Když na někoho z klientů po deseti letech přijde exekuce a musíte najít, jak to vlastně bylo, jak tady bydlel, tak to všechno měla v hlavě, protože budovala nadaci úplně od začátku. Já dnes musím sedět hodinu v archivu, než něco najdu,“ říká Filip Vr-bický s tím, že archiv Nadace Bona to jsou tři místnosti plné šanonů. „Pokud vznikl v bydlení nějaký problém, Jitka už tam znala jak se říká kámen na kameni, věděla kde kdo bydlí a jaké jsou tam vztahy,“ potvrzuje zku-šenosti Filipa Vrbického i bývalý ředitel léčebny Zdeněk Bašný. „V posledním období, kdy už byla nemocná a důvěra mezi námi už byla vysoká, pracovala na chalupě, kde taky odpočívala, protože měla docela velké potíže s dýcháním. Měla notebook, denně jsme si psali maily a volali. V době, kdy jsme si měli předávat funkci, jsme už tři roky fungovali vedle sebe a to bylo úplně nejlepší období. Jitka byla supr v tom, že měla všechno v hlavě. Mělijsme tu nedávno audit a dopadlo to všechno dobře. Bylo ta také zásluhou toho, že mi tři roky dávala neskutečnou čočku a že jsem díky ní nastoupil do rozjetého vlaku. Teď už jde jenom o to nezpomalit,“ říká Filip Vrbický.

Josef Gabriel

Když se řekne Bohnice

Pro mnoho lidí je slovo Bohnice synonymem slova blázinec. Psychiatrická nemocnice Bohnice v současnostivypadá jinak, než Psychiatrická léčebna Bohnice před deseti, dvaceti nebo třiceti lety. Nezměnil se jen název,změnila se i atmosféra a mění se přístup k lidem, kteří se zde léčí. Na druhou stranu je PN Bohnice největšímlůžkovým zařízením pro duševně nemocné lidi a to má svoje důsledky, které nelze jen tak změnit. Kolos s tisícizaměstnanci, kteří se starají o zhruba třináct set aktuálně hospitalizovaných pacientů, vytváří objektivně jiné

28




181 00 Praha - Bohnicepodmínky pro péči než třeba malé psychiatrické oddělení. Pro mnoho alternativně zaměřených psychiatrů,psychologů a sociálních pracovníků jsou Bohnice modelem zařízení, které by se mělo transformovat na něcolidštějšího. Pro některé pacienty jsou dosud Bohnice synonymem hrůzy; mnohým se pevně zapsala do pamětiprvní hospitalizace a přízraky s ní spojené. Pro jiné jsou Bohnice místem, kde se jim dostalo pomoci. SlovoBohnice pro každého z tisíců lidí, kteří jimi prošli, ať už jako zaměstnanci nebo jako pacienti či klienti, znamenákonkrétní, jedinečnou, často velmi rozdílnou osobní zkušenost. V současnosti jsou Bohnice také nezanedbatelnousilou v zápase o prosazení transformace psychiatrické péče v ČR. Která tvář Bohnic je ta pravá, která se nakonecprosadí, co bude slovo Bohnice znamenat pro jednotlivé lidi a jakou celkovou pověst si nakonec Bohnicevybojují, to ukáže budoucnost.

-kry-

29



Date post:	28-Feb-2019
Category:	Documents
Upload:	trankhanh
View:	233 times
Download:	0 times

Psychiatrická nemocnice Bohnice - Lidé mezi lidmi ...lidemezilidmi.cz/pdf/pn_bohnice.pdf ·...

Documents