PÝTHAGOREJCI -KOSMOS, CíSLa,HARMONIE

Pýthagorejská filozofie, vznikající v poslední tŕetiné 6. stol.pr. n. l. v Krotónu (jižní Itálie), liší se od iónské filozofiev mnoha ohledech, pŕedevším však: 1. nelátkovým pojetímprincipú (podstatou a počátkem vecí jsou čísla); 2. rozsáhloua programovou recepcí a filozofickým pŕetlumočením nábožen-ských mýtu (ŕeckých i orientálních) ; 3. pŕísnými etickými a nábo-ženskými nároky na človeka, spojenými s politickou aktivitouve prospech osvícené vlády aristokratú.

Pro pýthagorejskou filozofii (a vedu) a posléze pro celouŕeckou kulturu je ústŕednírn pojmem "k o s m o s". BájnýPýthagorás, který začal vykládat své učení v Krotónu kolemroku 530 pr. n. L, byl prý první, kdo tímto termínem označilveškerenstvo. Púvodné znamenal tento termín "porádek", "úpra-vu" ("kosmein" = krášlit se, odtud naše "kosmetika"). Homérnazval slovem "kosmos" spoŕádané šíky vojska. Pýthagorás ozna-čil za kosmos veškerenstvo, které považoval za krásne, Iadneuspoŕádaný celek. Není dúležité, zda to byl skurečné až Pýthago-rás, kdo považoval veškerenstvo za kosmos (nékteŕí autori totochápání pojmu kos mos pŕipisují již iónským filozofúrn) , ale to, coPýthagorás a jeho žáci z pojetí vesmíru jako kosmu vyvodili.

Je-li kosmos opravdu krásne, dokonale uspoŕádanýrn celkem,pak je pro pýthagorejce nemyslitelné, aby mel nejakou "látkovou"príčinu nebo aby jeho principem bylo apeiron. Odvracejí seradikálne od iónské filozofie a označují za počátek a podstatuvšech vecí č í s lo. Pravidelnost a proporcionalitu sveta jakokosmu odhaluje matematika; proto si ji Pýthagorás "nade vševážil" a učil, že "číslo je ze všeho nejmoudŕejší", Kosmos je kos-mem, protože jeho počátkem a podstatou jsou čísla. Tento názor jevýchozím bodem pýthagorejské školy (respektive "staropýthago-rejcú", protože pozdéjší pýthagorejci, pŕedevširn v 5. století,považují za východisko nauku o "peras" a "apeiron"). Pro vývojŕecké filozofie bylo dúležité, že pýthagorejci odňali apeironu

21

(tj. neomezenu a ne-konečn u) jakoukoli pozitivnost a pčimkli sek peraionu (tj. omezujícímu a konečnému) jakožto pozitivnímuprlncipu existence i poznání.

Svet je kosmos, protože je uspočádaný; a uspočádaný je proto,že má peras (m e z) a že i jednotlivé veci v nem mají sváperata (meze). Per as vydéluie kosmos z chaosu (omezené z neo-mezeného) a jednotlivé veci ve vesmíru od jiných vecí. Spolus kosmem jsou tedy peras a peraion (omezující) základními pojmypýthagorejské filozofie (a významnými termíny čeckého vedenía myšlení vúbec). Existovat znamená "být vyrnezen", mítmeze. Dva konstitutivní prvky ŕecké védy, číslo a pojem, jsounejúčinnéjšírni nástroji védéní proto, že jsou bytostne "peratické".Mat ema tik a a logika (dialektika) tak by ly nejrypičtéjšírnproduktem čeckého vedení a pčedstavovaly nejtrvalejší hodnotuŕeckého myšlení.

Pýthagorás (či nékterý z jeho žákú P) zjistil, že ať má pravoúhlýtrojúhelník jakékoli délkové pomery svých stran, součet čtvercúnad odvésnami bude vždy stejný jako čtverec nad pŕepo-nou. Matematické určení pomeru stran pravoúhlého trojúhelníkubylo dúkazern "moci" matematiky; nekonečný počet pravoúhlýchtrojúhelníkú, vždy s rúznýrni pomery stran, je "ovládán" jednímjediným "číselným pornérem." Pro pýthagorejskou "matematic-kou" filozofii mel však iešté vétší význam Pýthagorúv objev"pomeru" mezi délkou strun (stejné silných a stejné napjatých)a výškou tónu. Pro pýthagorejce to byl další dúkaz moci matema-tiky, ale zároveň i doklad libosti, kterou púsobí uspoŕádanost.Poznání, blaženost, pravda a krása, tyto nejcenéjší statkyčloveka, jsou vyvolány setkáním s kosmem. Pravda je poznánímuspočádanosti (mezí) , krása je prožitkem uspočádanosti (pro-porcionality) .

Pýthagorejci se domnívali, že jejich objev matematicky vy-iádŕirelného vztahu mezi délkou struny a výškou tónu odhalujenejen podstatu hudební harmonie, ale že je i "modelem" k odha-lení ha r mon ie (tedy ideální, matematicky vyjádčitelnérelace) kdekoli jinde. Objev "hudební" harmonie byl nejenomprvním krokem ke konstituování akustiky (jako vedy), aleinspiroval i pýthagorejskou psychologii a medicínu. Hudba máproto tak libý účinek na duši (a Ize jí i léčit), protože hudba i dušejsou harmonií. Duševní blaženost a zdraví pŕedpokládají takovéharmonické uspočádání jednotlivých složek rvoŕících duši (lid-skou psychiku), jaké "vládne" mezi strunou a tónem. Toutosvo u naukou pýthagorejci zásadne prispeli k vytvorení typicky

22

ŕecké etiky hannonického, tj. vyváženého a úmérného péstovánísil duševnich a telesných.

Harmonii, tj. dokonalé, matematicky vyjádŕitelné pomery hle-dají i ve vesmíru. Rychlosti nebeských teles jsou podle nichv "souzvučném" pomeru podle svých vzdáleností a vztahy ovlá-dající pohyby nebeských teles lze vyjádŕit matematicky. Nikdoz dalších ŕeckých Filozofú a pak i specializovaných astronomúneklade si tak" vysoké" cíle. Ukolem astronomie je jen vypočítatpohyby nebeských teles, nikoliv hledat "pomery", jež jim vládnou.Originalitu pýthagorejské myšlenky o proporcionalité vztahu mezirychlostí pohybu a vzdáleností nebeských teles zdúraznil dovršitelkeplerovské astronomie a tvúrce matematické prírodovedy IzákNewton, když, se skromností velkých duchu, prohlásil, že gravi-tační zákon je jen domyšlením dávné pýthagorejské inspirace.

Dílčí pýthagorejské objevy byly základem presvedčení o obecnematematické podstate veškerenstva. Pýthagorejská matematikamá univerzální nároky a je, byť ve zcela novém duchu, pokračo-váním "monoarchických" tendencí iónské filozofie. Matematikase stává klíčovou vedou. Nejen proto, že odhaluje rád veškeren-stva, ale i proto, že činí poznání "jistým". Matematika má tedy,oproti všem jiným naukám, dve prednosti: její predmet jeuniverzální a její metoda je spolehlivá (neboť vede k presnému,"vymezenému" a prokazatelnému vedení).

"Síla čísla" je proto tak veliká, vyhlašuje Filoláos, že "jepočátkem a vúdkyní" nejen vecí lidských, ale i božských. Nejenpríroda, výšiny nebes a hlubiny zeme, ale i démoni a bohové jsoupoddáni číslu, které vládne nade vším. Síla čísla se projevujei ve "všech ŕerneslech". Pýthagorejská matematika tak pŕeklenujepropast mezi božským a lidským, kosmickým a pozemským, vzne-šenými védarni a hmotou se zabývajícími ŕernesly.

Vnitropolincké konflikty mezi stoupenci demokratickéhoa aristokratického zŕízení a zostŕený boj mezi ŕeckýrni obceminavzájem (ve druhé poloviné 5. a ve 4. stol. pr. n. l.) vedly pýtha-gorejce k pokusúrn odstraňovat sociálne politické rozpory univer-zální moci matematiky. Tarentský politik Archytás, sám výtnačnýmatematik a zakladatel vedecké mechaniky, rozšíŕil moc prúkaz-nosti matematického poznání do etiky a politiky (jakožto vedo pŕirozenosti a principech a cílech jednání jednotliv-ce a společenství). Evidence poznání, vedeného matematikou, mábýt základem ŕešení sporu. Archytás (který byl sedmkrát zvolenstratégem své rodné obce a jako velitel vojska nebyl prý nikdyporažen a který zasvécoval Platóna do tajú pýthagorejské nauky)

23

byl pŕesvédčen, že "nalezení výpočtu" (tj. jasné a evidentní po-znání) ukončí sváry v obci a nadvládu iednéch nad druhýmia povede k nastolení "svornosti a rovnosti".

Povahu matematického poznání vyjadruje nejvýraznéji Filo-láos, když ŕíká: "Povaha čísla nepŕipoušrí žádný klam, protožemu není vlastní ... Klam nevane do čísla, protože je nepŕátel-ský jeho povaze, zato pravda je vlastní rodu čísla a s ním srostlá."Číslo je zárukou pravdivosti poznání, protože mu dává jasnost ..Nic by podie Filoláa nebylo v človeku jasné, kdyby nebylo čísla.

Ví ra v univerzálnost a jistotu matematického poznání skuteč-nosti je jedním z nejvétších dejinných vkladu pýthagorejskéškoly. Zhlediska déjin vedy má mirnoŕádný význam skutečnost, žeobjektem pýthagorejské matematiky byly nikoliv jen veci (a jevy),ale "pomery", tedy vztahy vecí (a jevú). Prvními a pro pýthago-rejskou filozofii zásadními objevy byla odhalení matematickyvyjádŕitelných proporcí dvou (či více) jevu, které jsou obecné(vždy a všude platné) a nemenné. Proporcionální "pomer"neboli harmonie je vlastne jakýmsi pŕedobrazern pŕirodnihozákona, jak jej chápalo 17. století. Pomer neboli harmonie jenéčím, co uvádí v proporcionální, a tudíž matematicky vyjád-ŕitelný vztah dve odlišné entity - odvésny a pŕeponu, délkyst run a výšky tónu, rychlosti pohybu planet a jejich vzájemnévzdálenosti atd.

Fun k ci o n á Iní myš len í (tj. hledající a zkoumajícívztahy) je podie vétšiny moderních teoretikú vedy pŕedpokla-dem rozvoje skutečného vedení. "Funkcionalistické" rysy pýtha-gorejské aplikace matematiky Ize tedy chápat jako první slibnénábéhy k vedeckému prístupu k realite. Pýthagorejská matemati-ka by tak byla jed ním z ojedinelých proievú ŕeckého ne-subsranč-ního (tedy funkcionalistického) myšlení. Proč však zústalo jenu nábehu? Byli pozdéiší pýthagorejci neverní "funkcionalistic-kým" intencím svých starších druhu? Dúvody, zdá se, leží uvnitŕpýthagorejské filozofie samé. Jedním dúvodern bylo nedostatečnézkušenostní zkoumání. Pýthagorejci proto často ulpéli na vztazichnáhodných a povrchních, které neumožňovaly hlubší poznání.Druhým dúvodern a vážnou prekážkou rozvoje pýthagorej-ské matematiky bylo však i substanční pojetí čísla.

Č í s I o patrilo do rodu reálnýc (nlkoliv imaginárních) entit;nebylo pomyslem nebo produktem abstrakční činnosti lidskéhorozumu. Patrí do rodu vecí, avšak navíc i jako jejich princip,počátek a substance, zakládající jejich jsoucnost. Čísla od jedničkydo desítky (ostatní čísla jsou jen jejic.J1 kombinacemi) mají

24

určitou merafyzickou a etickou hodnotu. Čísla nevyjadŕují reálnévztahy vecí a jevu, ale spíše naopak, veci a jevy vyjadŕují meta-fyzický (či etický) smysl jednotlivých čísel. Pýthagorejská mate-matika není tedy jen exaktní rečí, vyjadŕujicí uspoŕádanost a rádkosmu, ale je i metafyzickou rečí ontologických symbolu. Taknapríklad číslo jedna bylo podstatou a symbolem jednoty, dvojkadélitelnosti a hmotnosti, trojka pŕekonánirn rozdélenosti a rozpor-nosti a principem lásky a pŕárelstvi, čtyŕka (a pŕedevším jejígeometrické ztélesnéní, čtverec) symbolem spravedlnosti, sedmič-ka zdraví, desítka (součet prvních čtyŕ základních čísel, tj.1 + 2 + 3 + 4) principem a symbolem božství,

Funkcionalistické tendence pýthagorejské matematiky (tj. sna-ha o obecne platné matematicky vyjádŕitelné posti žení vztahu) by-ly tedy v procesu vývoje pýthagorejské filozofie oslabovány č í -s eln o u met a f y z i k o u (tj. pŕisuzovánim metafyzickýcha etických významu jednotlivých čísel jednotlivým rodúrn a dru-húrn vecí). Východiskem té to pýthagorejské číselné metafyzikybyla nauka o bytostném rozdílu mezi lichými (dokonalými) a su-dými (nedokonalými) čísly. Lichá čísla jsou dokonalá, protože jsounedélitelná a tudíž vnitŕné kompaktní; sudá čísla jsou délirelnáa tudíž nekompaktní. Lichá čísla mají moc peratickou, tedyzakládající bytí, čísla sudá pak moc a-peratickou, oslabujícíbytí (stojí na strane "apeironu", jak to vyjádŕil Alkmaión).

Delení čísel na lichá a sudá vycházelo z nauky o d v o uz á k l a dní c h pri n c i pec h všeho, omezujícím (peras)a neomezeném (apeiron), která je rozpracována u Alkmaiónaz Krotónu, pýthagorejce z první poloviny 5. stol. pr. n. l.Púvodní pýthagorejské učení o číslech jako principech vecí jetedy od 5. století pr. n. l. pŕevrstvováno a transformováno učením \o dvou metafyzických principech (peras a apeiron). Tímto lvývojem byly posíleny metafyzicko-náboženské tendence pýtha-goreismu a oslabeny a relativizovány funkcionalistické aplikacepýthagorejské matematiky, které ostatné od počátku pýthago-reismu bytostne zréžovalo substančn pojetí čísla. Bylo proto zcelalogické, že po staletích odmítá tvúrr e .funkcionalistické" ontolo-gie pŕírodních ved, Mikuláš Kus.inský, programove substan-cialistické pojetí čísla (ve všech jeho formách) a prohlašuječísla a matematiku vúbec za produkt lidského ducha ("mensnostra mathematicalia Fabricar").

Možnosti vývoje pýthagorejské matematiky (a jejích aplikací navýklad prírody) by ly tedy omezeny dvérna faktory: od počátkúpýthagoreismu substančním pojetím čísla, zvlášté však pozdéji

25

pŕevládnuvšírn učením o dvou principech (peras a apeiron),které relativizovalo púvodní pýthagorejskou nauku o "moci"čísel (jakožto univerzálního výkladového principu sveta pŕinášejí-cího jisté a platné poznání). Pýthagorejská víra v moc matematikyvždy znovu fascinovala a inspirovala tvúrce exaktní matematiky,ať už šlo o Galileo Galilea, Keplera či Izáka Newtona. Titomyslitelé ovšem odhlíželi od pýthagorejské číselné mystiky, kterouv renesanci pestoval "obnovitel" pýthagoreismu Francesco Zorzi.

V mystickém rouše žila pýthagorejská matematika ovšem uždrive v novoplatónismu, který čerpal z platónské tradiceovlivnéné n o vop Ý t h a g o rei sme m (jenž vznikl v prvnímstoletí pred n. 1.). Novopýthagorejci navazovali pŕedevširnna nábožensko-etické trad ice púvodního hnutí (které vlivemorfismu považovalo telo za žaláŕ duše, v nérnž si odpykává trest)a péstování ved opomíjeli; sdružovali se v asketických sektách(zŕíkali se manželství a požívání vína a masa). Nejpozoruhodnéjšípŕedstavitel novopýthagoreismu, "divotvurce" Apollónios z Tya-ny (l. stol. n. 1.) byl srovnáván s ]ežíšem Nazaretským (jakojeho "pohanský" antipod). Pozitivní vedecké hodnoty púvodníhopýthagoreismu pŕešly pŕedevším do učení Platónova a jehoAkademie, zatímco obnovovaný pýthagoreismus rozvíjei jenjednostranne nábožensko-etická učení svých duchovních otcúz 6.· a 5. stol. pr. n. L

Príslušníci pýthagorejské školy (lépe by bylo ŕíci pýthagorej-ského nábožensko-politického hnutí) patrili v prvních staletíchvývoje ŕecké vedy k jejím nejaktivnéjšírn péstitelúm a nejodváž-néjším konstruktérúrn. Podíleli se térnéŕ na všech velkých úspé-ších ŕeckého vedení, pŕedevšírn v mate matice, akustice, mechani-

lee, astronomii, medicíne, ale i ve vedách společenských (prosystematickou ŕeckou filozofii centráiní pojem "kategorie" obje-vuje se poprvé u pýthagorejce Archy ta) . V astronomii, kterápatrila mezi nejváženéjší vedy u všech "starých národu",odvážili se koncepcí, které však pozdní antika zavrhla. Byli topýthagorejci, kdo jako první mezi ŕeckýrni učenci tvrdili, žeZeme se pohybuje kolem své osy (Hiketás, Ekfantos), a podieFiloláa dokonce stŕedern vesmíru není Zeme, ale "večný oheň",kolem néhož obíhá Zeme spolu se Sluncem a ostatními planetarni.(ješté v roce 1639 vydal francouzský astronom Bullialdus spisFiloldos neboli o prauém systému suéta.}

Význam pýthagorejské školy pro ŕecké vedení však nespočíváv pŕínosech rúznýrn védnírn disciplínám, ale pŕedevšírn v jehoparadigmatickém utváŕení. Peratismu, snaze po pŕesnérn poznání

26

(postižení "mezí"), který sla vil nejvétší triumfy v matematicea logice (ale i vetice, která byl a harmonizací, tj. presnýmvymezením vztahu sil tvoŕícich lidskou pŕirozenost), byly polo-ženy "meze" a x i o log i c k Ý m d u a l is m e m. Peratismusbyl sám "peratizován". Tento proces, poznamenávající celouŕeckou vedu, byl započat pýthagorejci, kteŕí jsou aktéry jejíhovelkého rozmachu i protagonisty jejího ustrnutí. Axiologickýdualismus, vyjádčený programove v Alkrnaiónové "desce kate-gorií", vymezuje, co je "peratizovatelné" a tudíž poznatelnéa hodné pravého vedení a co peratizaci uniká a není uspokojivépoznatelné a nepatŕí k pŕedrnétúm pravého vedení. Do tohotosveta klamu byl ŕazen i pohyb (s výjimkou "dokonalého" pohybukruhového). Axiologický dualismus je tak i základem ŕeckéhostatismu.

Pýthagorejci dávají "etickému" dualismu (majícímu počátkyv zarathustrismu) obecnéjší platnost. Polarita dvou principúutváŕejících svet (peras a apeiron) má metafyzickou platnosta je základem dualistických tendencí ŕeckého vedení u Anaxágory,Platóna, Aristotela, novopýthagorejcú, pozdního stoicismu a no-voplatónismu. Nesuspendovala však zcela púvodní pýthagorej-skou nauku o číslech jako substancích vecí - všech číslech, včetnétéch, která pozdéjší pýthagoreismus postavil jakožto čísla sudána stranu nedokonalosti (apeironu). Tato nauka pŕedstavovalapokus o univerzální, jednotnou, nikoliv dualistickou explikacikosmu. Oualistická nauka o peras a apeiron sice nakonec pŕe-vládla, avšak nikdy zcela nepotlačila univerzalistické názorypúvodního učení. Ty jsou pŕitornny u všech ŕeckých rnyslitelúpracujících s dualismem dvou základních explikačních principú(napriklad u Platóna a Aristotela, ale pred nimi vlastne už i u Ern-pedoklea, atornistú, Anaxagora). *)

Snaha po univerzalistickém výkladu celku jsoucího '(kosmu) jevšak dualitou explikačních a axiologických principú zmarňována(nebo aspoň oslabována), neboť vede k rozlišování dvou svetuuvnitŕ kosmu (nebo aspoň dvou od sebe bytostne odlišných druhujsoucího). Protože ŕecká veda neopustila nikdy ideu kosmu, tj.jednotného, harmonicky usporádaného celku, nelze považovatŕecký dualismus za metafyzický, ale lze jej označit jen za explikač-

*) U Empedoklea nacházíme dvojici protikladných sil· - Lásku a Svár - púsobí-cích spojování a rozlučování elementu. U Démokrita jsou dva principv všeho -atomya prázdno -. u Anaxagora se rozlišují hmotná "homoioméria" a hmotnostiprostý Nús (rozum), krerý nad nimi vládne (Anaxagorás sice pŕipoušri jeholátkovost, je ro však látka rnirnoŕádné jemná).

27

ní (výkladový) a axiologický (hodnotící jeden druh jsoucíhojako dokonalý a tudíž i pravdivý a hodný vedení a druhý jakonedokonalý, pravde se vzdalující a méné hodný vedy).

Nebezpečí dualistického hodnocení (a pojetí) skutečnostia obavu z oslabení univerzálních nároku vedení (pŕedevšímmatematického) uvedomoval si jeden z nejvétších pŕedstavitelúpozdního pýthagoreismu, F i l o l á o s , "autor" první ne-geocen-trické soustavy v dejinách evropské vedy. Filoláos považuje zaneudržitelné vysvétlovat skutečnost jen dvérna princípy (perasa apeiron) a postuluje nutnost princípu tŕetího, harmonie.Obává se, že dualitou dvou protikladných a navzájemse vylučujících principú nelze vysvétlit ani svet v celku anijednotlivé veci v nem. Dualita princípu rozdéluje svet i vecia ztéžuje tím i poznání.

Filoláova nauka o tretím principu (harmonii) je marnýmpokusem zachránit univerzální peratické nároky raného pýthago-reismu a nepŕipustit rozdelení sveta a vecí v nem (a tudíž i vedenío nem a o nich) na dokonalé a nedokonalé, nebol Filoláos senevrací radikálne k púvodní pýthagorejské nauce o číslu jakopodstate vecí, nýbrž prioritními princípy vecí zústávají u nejperas a apeiron; tretí princíp (harmonie) v jeho konkrétníchvýkladech nemá sílu pŕernoci onu osudové rozštépující moc.Filoláova marná snaha ornezit osrŕí pýthagorejského dualismu jedokladem jeho vlastních slov, že .mékteré myšlenky jsou silnejšíčloveka".

Pýthagorejská filozofie (a veda) vyhloubila koryto, jímž "po-teče" pŕevážná část vod ŕeckého vedení. Touha po kosmu(harmonicky uspoŕádanérn celku jsoucího), který je poznatelnýrozumem a vyjád ŕitelný rečí (logern) , bude vždy znovu ochro-mována axiologickým a explikačním dualisrnem. Tento konflikt(peratismu a dualismu) který se uvnitŕ školy projevoval jakokonflikt rvúrčích védcú (matematiku) a učirelú eticko-náboženskémoudrosti (akusrnatikú), hlásaj icich dualistické paradigma, budemodelem vývoje celé ŕecké vedy. Zatímco axiologický dualismusa statisrnus ŕeckého vedení (pŕísné rozlišování dokonalosti teorie,ducha, klidu a nedokonalosti praxe, hmoty a pohybu) bylyv procesu rozvoje vedení pŕekonány, produkty ŕeckého pera-tismu (matematika, logika, pŕirozená etika) pŕežily zánikantického obrazu sveta a byly hodnotami rozvíjejícími vedua kulturu ješté v 18. a 19. století.

Pýthagorejský pojem harmonie, inspirovaný harmonií hudební,sehraje v dejinách vedení následujících dvou risiciletí významnou

28

roli. Bude nove interpretován i nove forrnulován a jeho pozoru-hodné inovace budou se objevovat pravidelne na počátcích no-vých etap vývoje védéní. T,1k tomu bude u Plótína a AurcliaAugustína na počátku vývoje stŕedovékého teocentrického ve-dení, u Mikuláše Kusánského na počátku renesance, u G. Brunana počátku procesu odosobnéní kosmu pŕírodnimi védarni (kteréprobéhne v 17. století) a pak znovu u Leibnize, jehož koncepcepfedzjednané harmonie mu bude sloužit k pŕekonání krajnostíkarteziánského dualismu. Rúzná pojetí harmonie veškerenstva,která byla ve dvou tisíciletích mezi Pýthagorou a Leibnizemvytvoŕena, jsou impozantními svédky velkého úsilí o uchopeníkosmu, to jest uspoŕádaného a jednotného celku jsoucího, kterýbude ve stŕedovéku pojat jako ŕád, v renesanci jako živé uni-verzum, v mechanicismu jako stroj a u "historiku prírody" 18.století jako vyvíjející se organismus.

29